Národní Osvobození 15/2012

Číslo 15 18. července 2012 10 Kč ČTRNÁCTIDENÍK ČESKÉHO SVAZU BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU A ČESKOSLOVENSKÉ OBCE LEGIONÁŘSKÉ • VYCHÁZELO V LETECH 1924 – 1938, 1945 – 1948, OBNOVENO 1990 Z obsahu: • Středověk náš vzor! • Také názor • Zemřel rodák z milovaných Radvanic • Syn hoden svého otce • I za protektorátu kvetl humor ...více na www.zasvobodu.cz Mužům odplaty Pamětní deska nad okénkem krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze praví, že zde 18. června 1942 padli ná- rodní mstitelé z řad čs. zahraniční armády: Adolf Opálka, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc. Dále jsou uvedena jména popraveného biskupa Gorazda, duchovních, a zmíněn fakt, že další vlastenci, kteří parašutisty ukrývali, byli též popraveni. Těžko se dnes vžít do situace mužů, jejichž posledním útočištěm byly prostory chrámu. Stejně tak lidí z řad domácího odboje, kteří dobře věděli, jaké je to riziko v době nelítostného teroru rozpoutaného okupanty v protektorátu. Parašutisté přišli bojovat, splnit úkol a dostát přísaze. Bez pomoci domácího odboje by to nedokázali. Byl to odboj domácí, nebo západní? Zkrátka odboj, jehož výsledkem byl čin z nejheroičtějších, co srazil dosud neotřesitelnou pýchu nepřítele. „Teprve překážky nám ukážou, kdo do- opravdy jsme“ Hlásá transparent zavěšený naproti kostelu v den piety s podobiznami Gabčíka a Kubiše. Podepsána Autonomní Antifa Praha. Mediál- ní obrázek této organizace není sice lichotivý, ale je sympatické, že se k odkazu hrdinů hlásí a nutno přiznat, že na tom heslu něco je. Na letošní pietní vzpomínce konané v den 70. výročí posledního boje parašutistů s obrov- skou přesilou okupačních sil, stovek příslušní- ků SS a gestapa, se sešlo opravdu hodně lidí. Nejpočetnější skupinou jsou veteráni výsadko- výchvojsk,někdyvuniformě,nebojenvčerve- ném baretu, s rozličnými odznaky, jejichž mo- tivem je padák. První věnec položil prezident ČR Václav Klaus, následovali ústavní činitelé dle protokolu, pak pozůstalí, přeživší děti, kte- rým Němci popravili rodiče, odbojáři, zástup- ci organizací, kteří se k odkazu hrdinů hlásí a připomínají si jejich poslední boj. „Mužům odplaty“ – snad nejvýstižnější heslo na stuze u věnce České obce sokolské. Jako ke svým vzo- rům se přihlásili i současní vojáci, nechyběly věnce od výsadkářů ze Slovenska. A na závěr překvapení, zazněla československá hymna. Pieta pokračovala uvnitř chrámu a v kryptě. Na hrstku přítomných veteránů druhé světo- vé války se vrhali nadšenci se žádostí o auto- gram. V myšlenkách se vracím zpět o několik roků a uvědomuji si, kolik z těch, kteří tenkrát bojovali, už dnes nejsou mezi námi. Nedávno zemřel sokol Bohuslav Bubník, a v minulých dnech zesnul brig. gen. v. v. Robert Matula z paraskupiny Wolfram. Dnes žije nedávný ju- bilant, devadesátiletý brig. gen. v. v. Jaroslav Klemeš, vysazený ze západu v paraskupině Platinum, a plk. v. v. Antonín Bukový, vysaze- ný z východu. Na pietě nechyběl arm. gen. v. v. Tomáš Sedláček a plk. v. v. Jiří Pavel. Seskokem několika parašutistů pokračovalo vzpomínání u pomníku věnovaném parašu- tistům čs. zahraniční armády a jejich spolu- pracovníkům v Technické ulici v Praze 6. „Jednou výsadkář – navždy výsadkář“, tak začal svou řeč genpor. Petr Pavel, (29. 6. jme- nován náčelníkem GŠ AČR) a mj. hovořil o své účasti na nedávném odhalení pomníku Silver A v obci Senice u Poděbrad. Čestný předseda ČsOL arm. gen. v. v. Tomáš Sedláček vzdal hold a úctu všem parašutistům, kteří bojovali za svobodu a prokázali statečnost, ale také zmínil, že na druhé straně se objevila zrada a kolaborace. „Ztráty byly obrovské a Němci byli nemilosrdní“. V závěrečném slovu plk. v. v. Čestmír Smolka za Sdružení domácího odboje a partyzánů upozornil na často nesmyslná „publicistická“ klišé a názory mladých „historiků“, že náš ná- rod nikdy nebojoval. s Věnec se zástupci ČSBS, předsedou J. Vodičkou, místopředsedy P. Vranským a A. Štíchou, položila známá advokátka Dagmar Raupachová, příbuz- ná Jana Kubiše. Její babička byla sestřenicí Kubišovy matky. Její maminka byla vězněna v koncentračním táboře, stejně jako celá rodina. Než spočinou květiny Zachycení určitého dění má svá specifika. Jedná-li se o takovou příležitost, jako je piet- ní akt u příležitosti tak významného výročí, mělo by vyjádřit důstojnost okamžiku. Jenže – vynechat i nedůstojné chvíle by bylo zkres- lením skutečnosti a pravdy. Někteří účastníci si totiž pietu v Resslově ulici spletli s revuální přehlídkou, a protože se účastnilo hodně lidí, prostory malé, docházelo často k hloupým výstupům a invektivám. Jeden příklad za všechny: „Nepřekážíme vám náhodou?“, ptá se uniformovaný pán nejbližšího fotografa a několikrát to opakuje i k dalším, kteří se ocitnou v jeho blízkosti. Vysvětlení, že přítom- ný fotograf pouze dělá svou práci dotyčného nezajímá, protože on tam stál dřív! A chce hezky vidět prezidenta! I to je obrázek dneš- ní společnosti. A další postřeh je z Technické ulice: hrají hymny, a dost kolemjdoucích, hodně mladých, to nevzrušuje, jedna slečna si dokonce labužnicky potáhne z cigarety, asi aby nevyhasla. Obloukem se tak vracím zpět k pamětní desce v Resslově ulici. Její závěr zní: Věčná paměť. Snad by se měl dopsat otazník. Má naše společnost sílu, aby to tak nebylo? n Karel Štusák s Okénko krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Poslední místo hrdinného boje sedmi parašutistů. Nevzdali se. s Poslední žijící parašutista vysazený ze západu, brig. gen. Jaroslav Klemeš. s …a z východu šestadevadesátiletý plk. v. v. Antonín Bukový. s Padák, symbolicky v barvách trikolory. s ZA POMOC A SPOLUPRÁCI Prezident republiky Václav Klaus přijal ve středu dne 27. června 2012 na Praž- ském hradě zástupce Českého svazu bojovníků za svobodu. Při této příležitosti převzal Pamětní medaili za trvalou pomoc a spolupráci, kterou mu Svaz udělil společně se Sdružením Českého národního povstání. www.vaclavklaus.cz

Strana 2 | Národní Osvobození | 14/2012 Tedy bratru spočítáno, těch 15 procent pro všechny ostatní církve má býti podle pana arcibiskupa jakýmsi vyrovnáním za dějinné křivdy minulosti (?). Takže za období od roku 1621 až do roku 1948, kdy katolická církev měla nesporně více méně dominant- ní společenské postavení ve všech státních útvarech a režimech (za Rakouska a Rakous- ko-Uherska privilegované nadpráví, za ČSR, rovnoprávnou pozici, za protektorátu poně- kud omezenou dominanci - nebyla zakázá- na, byla trpěna jako ostatní církve !), je toto podle našeho olomouckého pastýře katolíků dostatečnou náplastí (?). Pan arcibiskup reagoval na otázku, jak na- zírá na obrovskou částku dohodnutou pro restituce takto - „Pokud někdo straší čís- lem, na které se to může za 30 let vyšplhat i s inflací, tak by mu neměli uznat maturi- tu“. Konec citátu. Takže my polovzdělanci a negramotní, kteří se obáváme takzvaných církevních restitucí, prý neumíme uvážit fakt, jak se v čase mění hodnota peněz? Pan arcibiskup též ochotně uvádí příklady ze svého života. Vyrůstal v rodině, již otec živil za plat nižší než tisíc korun, za rohlík dával 25 haléřů a jako kaplan míval plat 586 korun. Ano, Jeho Eminence má v tomto případě zajisté pravdu. Jako on uvedu příklady ze svého života. Sám si ty rohlíky za 25 halé- řů pamatuji. Má matka, excelentní vyšívač- ka Moravské ústředny, dostávala za vyšití halenky 400 korun. Vyšívala ji tři neděle a pod lupou, byly to nejtěžší druhy výšivek, takzvané pavoukové. Vyvážely se do zemí rozvinutého kapitalismu Británie a Austrá- lie za 1200 korun socialistických. Otec jako železniční projektant brával od 900 korun až do dvanácti set za Zápotockého, později, to už bylo za Novotného, brával 1200 a ko- lem roku 1968 pak asi 1500, jako nejstarší projektant Sátního ústavu dopravního pro- jektování. Mimochodem, oba nestraníci - otec navíc s nežádoucím šlechticko-buržo- asním původem. Proto jsem měl zavařeno v následujícím životě. Takže žádné obvinění z „bolševictví“ mi prostě nelze přišít... Přesto otec ani matka nekritizovali socialis- mus ze sociálního hlediska. Prožili totiž dvě germánské války a gestapo u nás řádilo tak, jak by to i pan arcibiskup jen těžko omluvil - i když právě on prý sloužil mše u oněch sudetů, kteří toto vše iniciovali - a mnozí třeba i páchali (Mám v rodině a příbuzen- stvu čtyři zavražděné...) Z hlediska dnes hlá- sané smířlivosti je to možná pro jisté kruhy přijatelné... Takže, kdo tvrdí, že restituční částka je vy- soká, nezná hodnotu inflace a peněz? Omyl, Vaše Eminence. My nevzdělanci totiž víme, že rozhodující není dočasná inflační hodnota mince - nýbrž kupní síla obča- na. Za toho kletého komunismu rohlík stál 25 halířů v postalinské době, ale domek na venkově taky stál od 15 do 20 tisíc. Spartak stál 24 tisíc. Topná nafta ještě za dr. Husáka stála 90 haléřů a když ji zdražili na „dvě ká čé es,“ tak jsme naftová kamna začali vyha- zovat... Mohl bych uvádět množiny příkladů - k čemu to? Je tu starší generace, která si vše pamatuje lépe, než já. Ale srovnávat nesrovnatelné je nesmysl - nebo odvádění pozornosti od toho, čemu široká veřejnost oprávněně říká „druhá velká pobělohorská loupež“. Prosím Vás, komu bylo ukradeno: Pan arcibiskup říká: Měli bychom se podívat, co husité vzali katolíkům. Cože pak jim to vzali? Blízko sídla pana arcibiskupa je klášter Dolany. Copak se to tam tenkrát dělo, že rozezlení husité ten klášter vza- li útokem? To se na klášter útočilo „pro kontemplace“? Nebo pro krutý útisk a olu- pování poddaných? On i ten středověk a husitské nápravné hnutí - jak říká pan profesor Mahler - má dvě strany. Jestli se chce některým kruhům římské církve - (nevěřím, že by celý klérus byl tímto pokažen, naopak myslím, že je tam i dnes mnoho osvícených! - „komunisticky nabý- vat restitucí“ = zestátněním! obrovských majetků a pak s ním „kapitalisticky podni- kat“ - protože nic jiného se s ním legálně ne- bude moci dělat!) - pak mi to celé připomíná známou mytologickou postavu - symbol hu- sitské trilogie geniálního režiséra Vávry - fa- ráře „Peklo“. „Dávej dobrý křesťane sekyru, ovečku a kozičku, to poslední, co máš, co ti zbylo po světských dávkách!“... „Prosimich, pane Graubner, to mysleli vážně ???“, řekla by další mýtická postava české klasiky. Sly- šel jsem, kdesi na severu Čech se už určití mniši těší, jak budou po restituci vařit pivo. Proč by v laickém státě zrovna řády měly podnikat, proč by měly nabývat Bouzovy a Sovince a Bruntály a ještě tam vystavovat uťaté hlavy Slovana? Absolutně nevidím žádný důvod takového činění. Můj osobní názor je, že tento celý restituční gali- matyáš římské církvi de facto obrov- sky uškodí - nikoli pomůže. Ovšem optice pana arcibiskupa se to ne- vyrovná. Pustil se nám i do husitů, k nimž patřím též a do našeho mistra Jana Husa. A pustil se též do demokracie, jíž nadřadil výchovu, ba osvětu (?). Osvěta a výchova je samozřejmě součástí demokracie. Ale pan arcibiskup se tone v totálním bludu - kato- licky řečeno - když považuje demokracii za pouhou „techniku vládnutí“. To snad už Aristoteles určil lépe. Jestliže náš stát vznikl na demokratické ideologii zakotvené v za- kládací listině státu Washingtonské dekla- race - té deklarace, které se monarchisté, černosotěnci a fašisté bojí jako čert kropáče, pak se nedivím ani slovům Jeho Eminen- ce. Jestliže pan arcibiskup tvrdí, že škola, rodina, výchova a média jsou nadřazeny demokracii, pak to platí pro systémy mo- narchie deo gratia, nikoli pro systémy de- mokracie. Tož ve starém Rakousku bychom s optikou jeho Eminence byli vítáni - tam rodina, škola, výchova a tisk byly poplatny bohabojnému poddanému sloužícímu slávě vlasti císaři - i když ten náš předposlední byl uzurpátor trůnu, který nikdy nestvrdil korunovací a pošlapal práva Koruny české! Ale to u nás díky bohu smetl rok 1918! Pan arcibiskup si v otázce demokracie pomáhá falešným příkladem, že prý většina nemá nárok rozhodovat o otázkách morálky a společnosti - to je ovšem zásadní omyl. Pan arcibiskup se též plete v dějinách, když za příklad chybného vývoje demokracie uvádí Hitlerův nástup k moci. Prý se dostal k moci demokratickou cestou! Není většího bludu! Pan arcibiskup zapomněl, že „demokracii Výmarské republiky“ rozbily tři miliony zví- řecích pološílených esesmanů, kteří zabíjeli na potkání komunisty, sociální demokraty - a i katolíky, kteří se jim při volbách opřeli?“ Pan arcibiskup zapomněl, že v letech 1931 až 1933 při volbách zpočátku nedosáhl Hit- ler potřebné většiny. Zapomněl, že odbory a jiné organizace musely být nejdříve roz- puštěny a zrušeny? Zapomněl že tzv. „Deut- sche Arbeitsfront“ vznikla teprve násilným zrušením odborů a loupeží jejich majetků - že to byla restituce po nacisticku? Zapo- mněl, že Hitler se dostal k moci teprve pomocí tzv. zmocňovacích dekretů? Že Goering v Reichstagu kontroloval daleko- hledem, jak poslanci hlasují? Zná vůbec Strana 2 | Národní Osvobození | 15/2012 „Prosimich, pane Graubner, to mysleli vážně ???“ Středověk náš vzor! tato dějinná fakta pan arcibiskup? To vše jsou nesporná fakta vyvracející bludné názory na pozici demokracie k výchově a vzdělání. Avšak zpět k Jeho Eminenci. Pan Graub- ner se vyslovuje o srovnání jím chápaného středověku s komunismem ve smyslu robot kontra takzvaných povinných brigád. Po- slyšme jeho vyjádření: „Kdo odsuzuje desát- ky, odsuzuje daň. To právo vybírat desátek to byl tehdejší způsob dotace. A vůbec, když si spočítáte dnešní daňové odvody, nemáte chuť závidět středověký desátek, který tvořil opravdu jen deset procent. Nehájím robotu, ale když srovnám nejčastější počty pracov- ních dní, které lidé museli na robotě odvádět zdarma s povinnými brigádami za komuni- smu, tak to zase vyhraje ten středověk“. To, co vyslovila Jeho Eminence - to opravdu už je silná káva! Zde by měl pan arcibiskup vysvětlit, z ja- kého důvodu vznikala obrovská selská povstání, jako byla dvě valašská povstání kolem roku 1680 a známé povstání 1775! Kdyby nebylo církví, proklínaného Josefa II., měli bychom tady Francouzskou revoluci, o níž se starorakušákům ani nezdálo! Zná vůbec pan arcibiskup hodnotu desátků ve vcholném feudalismu a za druhého ne- volnictví? Vyjádření pana arcibiskupa v tomto směru - bez urážky - mají hodnotu pagáčovského blábolu, historické cimrma- nologie. Nehledě již k naprosto rozdílným společenským funkcím robot na jedné stra- ně a dobrovolných brigád na straně druhé. Robota byla projev nejkrvelačnějšího vy- kořistění pracovní síly pro potřeby nikoli poddaného, ale pána. Ti robotězové otro- čili nikoli pro sebe, ale pro různé Bucquo- ye, Colloredy, Dietrichsteiny, Harrachy, Vchynské-Kinské, Lichtensteiny, Piccolomi- ni, Schwarzenbergy, Walderode, Maradasy, Thuny-Hohensteiny a jak se všichni jmeno- vali - bez ohledu na to jestli šlo o církevní nebo světské vrchnosti. Kdo potvrzuje desátek, potvrzuje monar- chii deo gratia. Jen tam měl desátek smy- sl. Kdo potvrzuje teokratickou monarchii, bourá TGM a náš stát. Když jsem brigádničil na stavbě školky, na obecní knihovně, na starém mlýně, na staré huti a jiných - to nebyla povinná robota. To byla má občanská služba republice a našim generacím a mně samému. Já nestraník - a tisíce dalších občanů myslím, jedno zdali to byli či nebyli komunisté! - se cítíme srovnáním pana arcibiskupa uraženi! My jsme nebyli žádní „povinní robotníci komunismu“ - my to dělali dob- rovolně pro republiku, pro obec, pro naše děti, pro sebe. Kdo toto hanobí - lže! A to bylo i v socialismu, dnes tak poplivaném, znakem demokracie. A my jsme vytvořili hodnoty pro republiku - hodnoty, které i dnešní privatizátoři tak rádi využívají! A pro koho byly desátky - pro tlusté břichy prelátů? (Zde vyjímám užitečné řády školské a nemocniční, které i panovník Josef II. uznal za potřebné státu!) Ať se pan arcibiskup rozhlédne kolem, jak to vypadá ve státě po dvaceti letech bez brigád. Jak jsou zdevastována veřejná prostranství, budovy, veřejný majetek, o jehož údržbu se nikdo nestará a ani jediná politická strana nemá v programu veřejný majetek a jeho ochranu. Jak jsou zdevastovány bývalé samoobsluhy, knihovny, kulturní domy a jiné veřejné stat- ky vybudované dobrovolnou prací občanů. I když jsou privatizovány nebo rozkradeny, zhusta se o ně nikdo nestará. A kdo opravo- val kostely za komunismu? Panem Graub- nerem dehonestovaní brigádníci. Švagrova matka, věřící katolička, členka ČSL, chodila léta na brigády na úpravu kostela sv. Josefa v Brně. Tehdy byl kostel v solidním stavu a dnes - téměř ruina. Ať nám jeho Eminence nevěší bulíky na nos a nevykládá nesmysly! Nakonec poznámku k hodnocení Mistra Jana Husa panem arcibiskupem. Pan arci- biskup tvrdí, že Mistr Jan svým učením je i dnes nepřijatelný nejen pro katolíky, ale i pro evangelíky a částečně i pro nevěřící. Já bych si jako katolický pastýř nedovolil vyslovovat se za protestanty nebo ateisty. Sice je chvályhodný posun v chápání Mistra Jana jako již nikoli kacíře, nýbrž reformáto- ra - ale generalizace z úst pana arcibiskupa o Mistru Janovi vyvolává dojem, jakoby ne- šlo o toleranci, natož o ekumenismus. Pro mne jako příznivce husitství je spíš než pan arcibiskup příkladem zesnulý skutečný Svatý Otec, papež Slovan, bojovník proti nacismu Jan Pavel II. Tomu bylo podle mne možno věřit - to byla přirozená autorita pro křesťany a lidi dobré vůle. Tehdy on jako pastýř všech katolíků zaujal k Mistru Janu pravý křesťanský postoj - a toho si musíme všichni považovat. Pokud se „ancien régime“ provinil na církvích - nejen na církvi římské, ,ale na všech - pak je náprava nutná jinak než systémem totálních makteré hro- zivě připomínají právě jen a jen po- bělohorské konfiskace za ředitelství Karla z Lichtenštejna. Tak jsem řekl. n Jiří Jaroš N. ČSBS Brno a ČsOL Boskovice (Honorář na Fond NO) Každý soudný občan čtoucí rozhovor Jeho Eminence a arcibiskupa Jana Graubnera pro deník Právo 23. června 2012 s redaktorem Hradilem musel mít buto vlčí mlhu nebo to- readorskou muletu před očima. Jeho Eminence pan arcibiskup se vyjádřil na téma takzvaných církevních restituci takovým způsobem, o němž se nesnilo ani vyspělým politrukům stalinského období. Především nás pan arcibiskup ubezpečil, že církev - a mějte na paměti, že největším restituentem je tu církev římská - prý nijak na restitucích nezbohatne. Podle pana arcibiskupa je dohodnut podíl restitučního majetku asi 85 procent pro katolickou církev a podle něho „tím snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům“. Mládí Antonín strávil s rodiči a bratrem v rodné obci Sněžné v okrese Rychnov nad Kněžnou v Orlických horách, kde celá rodi- na působila v Sokole. Významnou událostí pro místní obyvatele byla vzácná návštěva ministra zahra- ničí Jana Masaryka v roce 1947, vystoupil s projevem na slavnost- ním shromáždění nadšených kro- jovaných členů místní sokolské jednoty a hostů ze širokého okolí. V roce 1937 byl Antonín žákem české školy v obci Olešnice, kde přavažovalo německé obyvatel- stvo. Pravidelně tam dojížděl, aby posílil počet českých dětí v této po- hraniční obci. Už 22. října 1938 tam byla pozatý- kána většina tamních sokolských činovníků. Od roku 1941 byl An- tonín zaměstnán v gumárnách firmy Baťa, kde se mladí zaměst- nanci v letech 1941 a 1942 připra- vovali na útěk k partyzánům. Ten byl zmařen zatčením jednoho ze spolužáků na základě udání kon- fidentem gestapa. Po listopadu 1989 byl bratr Jirá- sek oceněn za účinné zapojení do činnosti vojenské komise Občan- ského fóra, stal se zakládajícím členem a usiloval o obnovení činnosti Svazu československých důstojníků. Působil jako člen Rady ministra obrany pro spolupráci s veřejností sloužící k obnově prestiže a váž- nosti armády. Od roku 1994 napsal řadu článků o výstavbě opevnění Československé armády před druhou světovou válkou v Or- lických horách. Cenné jsou jeho vzpomínky na armádního generála Karla Klapálka, Karla Kutlvašra, gene- rála Josefa Buršíka a o osudech popravených vlastenců za druhé světové války. V Národním Osvobození publi- koval vzpomínky na významné představitele domácího odboje z Obrany národa, jako byl např. Jo- sef Petřík, a řadu dalších na čelné představitele Sokola – členy Sokol- ské župy Orlické a jejich hrdinství za druhé světové války. Antonín Jirásek působil po řadu let jako obětavý a úspěšný před- seda Koordinační rady klubů vojenských důchodců, která orga- nizovala pravidelná setkání u pří- ležitosti významných celostátních oslav výročí a přibližovala jejich historii všem občanům zejména mladé generaci. Dodnes tato slav- nostní shromáždění pořádaná Městskou částí Praha 4, 11 a 12 se již tradičně těší stále větší po- zornosti naší veřejnosti. Mezi jeho ocenění patří medaile Pravdou ke svobodě 1939-1999 za významnou pomoc při plnění úkolů odbojo- vých složek České republiky v po- válečném období. Bratru Jiráskovi přejeme hodně zdraví a dobrou pohodu do dalších let. n Vladimír Prchlík (Honorář na Fond NO) Přání bratru Antonínu Jiráskovi Pamětní sokolskou stříbrnou medaili obdržel u příležitosti 85. narozenin a především za celoživotní dílo v Sokole bratr plk. v. v. PhDr. Antonín Jirásek z Prahy-Spořilova. Vysoké vyznamenání mu udělil výbor České obce sokolské jako uznání za obětavou činnost ve prospěch sokolského hnutí letos v dubnu. Předal mu jej jednatel ČOS Jan Mandát.

Národní Osvobození | 15/2012 | Strana 3 Obvinění Ratha připomíná Ucho i Štěpána Obvinění sociálnědemokratického poslan- ce Davida Ratha z údajného přijetí úplatku, jeho teatrální zatčení při údajně vědomém převzetí sedmi miliónů korun a směšné manévry s přepočetnou policejní eskortou převážející bývalého ministra zdravotnictví z vazební věznice z Litoměřic do Poslanecké sněmovny k povolenému projevu a po něm zpět se asi nejen mně jevilo spíše jako scény z amerického bláznivého thrilleru a nikoli ze skutečného života v Česku. Pokud Rath vůbec předem znal pravý obsah krabice, ve které podle něho mělo být jen víno, pak se vnucu- je otázka, zda je opravdu zakázáno přenášet v hotovosti sedm miliónů. A každý krimina- lista by asi vzápětí dal sejmout otisky prstů na doličných bankovkách, jež by na nich obviněný poslanec musel při přebírání prav- děpodobně zanechat. Buď mi to uniklo, ale mám dojem, že se právě o tomto tak zásadním poznatku policie jaksi opomněla zmínit. Ale ikdybynanichRathovyotiskybylyzjištěny,stá- le to neznamená, že muselo jít o úplatek. Verzi o korupci však rozšířily kompetentní úřady a vzápětí ochotně i média. Ač pouze diskuta- bilně obviněn, byl poslanec okamžitě prezen- tován jako vinen, což prostý lid, masírovaný tiskem a televizí, převzal jako samozřejmý dů- kaz, o němž se přece nehodí diskutovat, natož jej zpochybňovat. Jak jinak postupovala stejná protikorupční policie při (ne)vyšetřování mnohem závaž- nějších případů, kde nešlo o sedm, ale o sta- milióny, někdy až o miliardy korun, o něž byly předraženy například proslulé akce Mostecká uhelná, Promopro, nebo zpackaný a nedáv- no pod stůl zametený projekt IZIP. Na rozdíl od poslance za opoziční ČSSD ve zmíněných kauzách totiž vystupují hlavně významní čini- telé z pravicové vládní ODS, s nimiž se přece musí jednat s patřičnými ohledy. Asi tak, jako policie jednala s opilým panem Janouškem, kterého sice po jeho bezohledném sražení autem nebohé Vietnamky zadržela, ale pak ho nechala volně telefonovat a po výslechu propustila na svobodu, což se panu Rathovi samozřejmě neumožnilo. Proslulý americký spisovatel Ray Bradbury, jenž právě v den Rathova projevu v PS zemřel ve věku 91 let, ve své slavné knize 451 stupňů Fahrenheita již před půlstoletím nabídl vizi přemodernizovaného světa, v němž vyspělá technika slídí po projevech tištěného slova akrutělikvidujekaždého,kdobysechtělještě kochat zavrženíhodnou literaturou. Jak pro- sáklo ze zasvěcených kriminalistických kru- hů do veřejnosti, Kubiceho policistům se dostalo ke sledování a odposlechům v rámci akce Rath tak mimořádné techniky, jež mož- náužpřekonalaiBradburyhosmělévizeona- šem budoucím nedobrém světě. Ale ještě více byl neblahou předzvěstí Rathovy kauzy dnes již legendární skvělý film režiséra Kachyni Ucho o odposlouchávání i vysokých komu- nistických funkcionářů v době estébáckých honů na čarodějnice. Laická veřejnost si pro svou neznalost zákulisí a prostředků policej- ní mašinerie sotva uvědomuje, že (i)legálně pořízené nahrávky rozhovorů - ať již telefo- nických či netelefonických - lze také kdykoli obratně sestříhat, tedy upravit tak, aby po- sloužily jako nezvratné důkazy. Od časů, kdy nacističtínadlidépoužívalipřivýslešíchsvých skutečných nebo jen domnělých odpůrců bes- tiálních mučících metod a k usvědčení svých obětí (naši čtenáři z řad přeživších odbojářů by o tom mohli vyprávět) nepotřebovali ně- jaké odposlechy, se kriminalistická technika vyvinula až k současným vyspělým formám, které se již obejdou bez někdejšího nacistic- kého, později i estébáckého, násilí. Mnozí senzacíchtiví občané, sledující se zatajeným dechem Rathovu koluzní vazbu a možná se i škodolibě pasoucí na jeho osudu, si asi nepři- pouštějí, že i oni by mohli být obviněni z lec- jakých prohřešků, pokud by na ně z nějakých důvodů zacílila své neomezené důmyslné technické prostředky některá z bezpečnost- ních složek. Mnozí z nás již za minulého, ale možná, že ještě více za současného režimu, Generacemi osvědčené modely padají! Co dál? Na slyšení, které bylo určeno všem, jimž není lhostejná naše národní minulost a z ní vycházející budoucnost, se hodně mluvilo o výchově příkladem. Generacemi osvědčené modely chování a jednání pa- dají, a tak i v tomto světle se výchova ná- zorným příkladem jeví jako správný směr. Výuka dějin by rozhodně neměla být me- chanickým biflováním letopočtů. Upozor- nila na to starostka Městské části Praha 6 Marie Kousalíková. „Chceme, aby dnešní děti a tedy budoucí představitelé dospělé populace uměli doslova ‚vyseknout‘ bez přemýšlení data významných bitev či po- depsání mírových smluv? Nebo bychom spíše chtěli, aby nám ze současných školáků, kteří nikdy nezažili … žádnou formu nesvobody, vyrostli vlastenci, kte- ří budou chápat, jak jejich národ v dě- jinách mnohdy těžce získával své místo v Evropě?“ tázala se a vzápětí dodala: „Asi budeme preferovat, aby z nich byli takoví občané českého státu, kteří budou pyšní na významné postavy svých dějin a sta- nou se hrdými nositeli svého jazyka, ná- rodních tradic, kteří budou chápat smysl významných dnů a státních svátků, bu- dou rozumět tomu, proč k historickým událostem došlo, a budou mít tedy snahu se z nich poučit.“ Otázkou je, zda se dějiny ve školách učí tak, aby žáky zaujaly, aby o nich sami přemýš- leli, diskutovali a dokázali vyvozovat vlast- ní závěry. V tomto směru pro mne dodnes velkým vzorem zůstává Jana Volfová, která učila dějiny na Akademickém gymnáziu v pražské Štěpánské ulici. I za hluboké nor- malizace jsme v hodinách této Paní profe- sorky otevřeně debatovali, rozebírali pro a proti... Šlo jí zejména o to, abychom doká- zali pochopit dobu, o níž jsme se právě uči- li, poznali souvislosti a z nich vyplývající důsledky. Její hodiny byly napínavější než čtení sebelepší detektivky. Dokázala minu- lost spojit s přítomností a budoucností. Za klíčové považuji, že nás, studenty, naučila samostatně myslet. Podobnou cestou jdou v Ledčicích na Měl- nicku. Jak paní starostka Jiřina Michovská řekla, dbají zde o návrat k folklorním akti- vitám, o uchovávání, obnovování, upevňo- vání i rozvoj lidových tradic Podřipska jako jsou např. masopust, otvírání studánky, vy- nášení smrtky, Velikonoce, pálení čaroděj- nic, pouť, posvícení, svátek sv. Václava, pří- chod sv. Martina, advent apod. „Již několik let jsou nedílnou součástí osvětového, kulturního a společenského života v obci. Také propagujeme a podporujeme pořá- dání jarmarků a výstav, rukodělných a výtvarných kurzů a aktivit,“ dodala. Coby příklad dobré praxe vyzdvihla pro- jekt nazvaný Obnovení bývalé polní cesty sNaučnoustezkoupraotceČechakpamátné hoře Říp, který byl již dokončen a veřejnosti k užívání předán v roce 2009. Tato akce byla finančně podporována Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. Projekt byl založen na aktivní spolupráci obce, dětí a mládeže i místních zájmových sdružení a spolků a také v místě podnikajících subjektů. Za podstatné pokládá, že se podařilo za- pojit lidi všech věkových kategorií, neboť „každý, kdo se na něčem podílel, má k místu, kde žije, kde zanechal plody své práce a kus svého života, jiný, řekla bych odpovědnější, vztah. To jsou střípky, kte- ré jako obec dáváme do mozaiky paměti národa“. Vznik Národní kroniky by byl naplněním myšlenky o české státnosti v duchu hesla Národ sobě. Jak na slyšení zaznělo, hlavy dohromady by totiž dali všichni a společně by se podíleli na realizaci projektu. I to by představovalo výuku názornou cestou. Po- řád platí, že slova motivují (povzbuzují), příklady táhnou. „Vynikajícím příkladem přístupu k ději- nám je Památník Lidice,“ konstatoval mo- derátor slyšení PaedDr. Jiří Pilař, vedoucí Odboru školství a evropských fondů měst- ské části Praha 9. Jeho slova může potvrdit každý, kdo do Lidic zavítá či alespoň navští- ví jeho webové stránky. MgA. Naděžda Rezková-Přibylová, peda- gogická pracovnice Památníku Lidice mj. zmínila, jak se o něj podařilo oživit zájem a uhájit smysl jeho další existence. Připomněla, že je důležité využívat do- sud žijících pamětníků, kteří zprostřed- kovávají své znalosti a osobní zkušenosti z minulosti současníkům a tím přispívají k zachování paměti národa. Stejný názor zastává také pplk. v. v. Ing. Jaroslav Houška, prezident Asociace nositelů legionářských tradic, jenž vznik Národní kroniky pokládá za nový prvek ve výchově mladé generace k vlastenectví a ke zvyšování vědomostní úrovně v oblasti novodobých dějin. „Pa- mětníci by měli předávat své poznatky k zaznamenání, k zachování,“ zdůraznil a načrtl jako jednu z možností přitažlivé výuky dějiny cestování v čase při hodinách literatury, na seminářích, besedách apod. Jak takové cestování vypadá, názorně předvedly čtyři studentky Gymnázia Jiřího Gutha-Jarkovského z Prahy 1, které demon- strovaly ukázky z projektu Národní kroni- ka na téma Charta 77. Rozhovory s někte- rými jejími signatáři se dokázaly vrátit v čase a promyšlenými otázkami naváza- ly i na současnost. Názorně předvedly, že když se dá mladým lidem příležitost, umějí se jí chopit a jednají-li promyšleně, respek- tují-li historickou pravdu, lze se od nich i ledasčemu přiučit. O respektu k dějinné pravdě promluvil profesor Ing. Ľudevít Végh, DrSc., mís- topředseda našeho svazu, dipl. technik, plk. v. v. Pavel Vranský hovořil o zkušenos- tech s výukou dějin. Člen HDK při ČSBS JUDr. Jaroslav Těšínský popsal zkušenosti z cesty do koncentračního tábora Mauthau- sen a upozornil na nezájem našich institucí podpořit tyto cesty, aby se jich mohlo zú- častnit co nejvíce mladých lidí. Jako dobrý příklad uvedl Italy. (NO č. 14/2012) V závěru Pavel Vranský všem poděkoval za čas a za odvedenou práci a zdůraznil, že „nemůžeme nahradit stát. Naše spolky, sdružení a organizace jej pořád suplují. Stát má větší mož- nosti než my, může snáze ovliv- ňovat média“. Jak řekl, „vznik Ná- rodní kroniky je také záležitostí budoucnosti nás všech, existence tohoto státu. Nemůžeme tedy rezig- novat“. n Jana Časnochová-Vrzalová Klíčová otázka, na niž se pokoušeli odpovědět účastníci veřejného slyšení Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a peti- ce, které se letos 11. června konalo na půdě Senátu Parlamentu ČR. V rámci cyklu Výchova příkladem IV, na téma Projekt Národní kronika, v něm mj. promluvili zástupci zákonodárců, organizací a sdružení, pedagogové či starostové měst a obcí. Verba movent, exempla trahunt. Slova motivují, příklady táhnou. TAKÉ NÁZOR! Bradbury by záviděl Kubiceho kriminalistům vyspělou techniku pocítili na vlastním osudu pravdivost zná- mého přísloví, že „když dva dělají totéž, není to totéž“. Zejména po roce 1989 se leckdo z nás přesvědčil, že výše citovaná moudrost se dá vyjádřit i příměrem, že „někomu se to počítá a někomu ne“. Takže se leccos takzva- ně „nepočítá“ např. bývalému primátorovi Pavlu Bémovi, zapletenému do řady podiv- ných akcí včetně podpory kontroverznímu exstarostovi Prahy 5 Milanu Jančíkovi. A stačí si také vzpomenout, že např. bývalý první tajemník KSČ v Praze Miroslav Štěpán byl před 22 lety shledán mimořádně význam- ným viníkem za bezohledný postup policie proti demonstrantům proti Husákovu režimu a odsouzen do vězení, zatímco jeho nadřízení a jiní odpovědní činitelé vyvázli bez trestu. Včetně např. bývalého šéfa StB generála Aloise Lorence nebo někdejšího předsedy ZO KSČ při Úřadu vlády, pozdějšího ministra bez portfeje a šéfa Legislativní rady vlády Mari- ána Čalfy, logicky odpovědného za řadu re- striktivních zákonů před rokem 1989, po Listopadu předsedy federální vlády a pře- kvapivě dokonce i osobního advokáta a blízkého člověka disidentského preziden- ta Václava Havla! Právě v případě Rathovy kauzy jakoby se kompetentní činitelé or- gánů činných v trestním řízení a pravicově píšící a mluvící novináři tak trochu inspi- rovali kampaní proti zmíněnému Štěpáno- vi. Se svou „špetkou do mlýna“, snažícího se semlít Rathovu důstojnost, přispěchala 7. června i jistá televize, jež promítla asi minutovou upoutávku na Muzikálové slav- nosti v Poděbradech (po Rathově zatčení zrušené), v níž bývalý hejtman vystupuje v roli pohádkového lékaře, takže tento sní- mek byl okamžitě prezentován jako zneužití jakýchsi fondů a Rathovo účinkování označe- no za cosi nedůstojného atp. Okamžitě jsem si vzpomněl, jak jsem byl coby člen kompar- zu koncem roku 2003 v budově ministerstva kultury v Nostickém paláci účasten natáčení seriálu Etiketa, v níž si zahrál i sám tehdejší ministr kultury Pavel Dostál – a nikdo se nad tím nepohoršoval. Možná, že do doby, než vyjde tento článek (od jehož napsání do otiš- tění uplynou minimálně dva týdny) bude pan Rath propuštěn z vazby poté, co „pominou koluzní důvody“, jak se praví v úřední mluvě, a není aní vyloučeno, zda nakonec nebudou obvinění proti němu stažena. Zato on osobně bude i tak pošpiněn a s ním znevážena soci- ální demokracie, proti jejímž rostoucím pre- ferencím pravice ke své neskrývané radosti konečně nalezla v kontraverzním obvinění exhejtmana mocnou zbraň. n Jan Hála An den Bundespräsidenten der Bundesrepublik Deutschland Herrn Joachim Gauck Spreeweg 1 205 57 Berlin Lidice, 15. června 2012 Vážený pane prezidente, dovolte, abychom Vám poděkovali za dopis adresovaný prezidentovi České republiky u příle- žitosti 70. výročí vypálení obce Lidice a Ležáky. Velice si vážíme Vašeho jednoznačného stano- viska k lidické tragédii, stejně tak jako vyzdvihnutí hrdinského činu československých para- šutistů, kteří uskutečnili atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Dne 13. června 2012 jsme my, lidičtí přeživší a potomci, navštívili na pozvání českého vel- vyslance Rudolfa Jindráka české velvyslanectví v Berlíně a dne 14. června 2012, v den 70. výročí příjezdu lidických žen do koncentračního tábora Ravensbrück, jsme se zde zú- častnili pietního aktu a odhalení pamětní desky lidickým ženám. Tato akce proběhla ve spolupráci s Arbeitskreis Politische Bildung Vergangenheit – Zukunft e.V., se kterou spolu- pracujeme již 22 let. Velice si vážíme dlouholeté spolupráce i s dalšími německými organi- zacemi, mezi něž patří i Brémská iniciativa v čele s dr. Ernestem Uhlem, díky němuž bylo v Lidicích vybudováno ekumenické a kulturní stredisko Oáza, které je mimo jiné využíváno jako domov důchodců pro lidické ženy. Lidice žijí dál! Po skončení 2. světové války byla vybudována nová obec, kde žijí lidické ženy, děti a jejich nové rodiny. Jméno obce nebylo zapomenuto, ani vymazáno z mapy světa. Lidice se staly symbolem. V Latinské Americe rodiče pojmenovávaly narozené dívky po Lidicích. Paměť na Lidice je předávána a uchovávána mnoha způsoby. Váš dopis je důležitým mezníkem ve vnímání lidické tragédie a československého odboje proti nacismu. Děkujeme Vám ještě jednou a dovolujeme si Vám zaslat několik fotografií z návštěvy lidických v KT Ravensbrück ze dne 14. června 2012. S úctou Pavel Horešovský, za lidické ženy a děti Veronika Kellerová, starostka obce Lidice JUDr. Milouš Červencl, ředitel Památníku Lidice Mgr. Gabriela Havlůjová, předsedkyně Okresního výboru Českého svazu bojovníků v Kladně Dopis prezidentovi SRN

Když se letitá pýcha Alexandrovců, mužský sbor, opřel svými hlasy v notoricky známých, ale pokaždé oslnivě nových písních do textu, běhala divákům husí kůže po těle. Mohl však dostat ještě větší, samostatnou příležitost, odtajnit své vynikající kvality, kdyby nebyl hustě přetavován v nástroj podpůrný a do- provodný při řadě skladeb. Jednotliví tanečníci často variovali svými vý- kony na hranici artistických čísel ve strhují- cích, choreograficky dokonale vybroušených národních tancích, dekorováni efektními kos- týmy (kroji). Sóloví zpěváci pak v některých skladbách doháněli publikum až k dojetí. nad Metují – Jaroslava Berníšková 65 let; Olomouc – Zdenka Šérová 80 let; Orlová- Lutyně – Zdeňka Čuntová 75 let; Prostějov – Božena Švecová – 85 let; Rosice u Brna – Ludvík Dvořák 94 let; Teplice 4. – Eva Skočdopolová 80 let. Všem jubilantům blahopřejeme! Zesnulí ze ZO ČSBS: Praha 52. Jaromír Urban 85 let; 87. – Vlasta Semerádová 91 let; Bohumín – Jan Kovalík 84 let; Orlová- -Lutyně –Edit Matějíčková 92 let; Uherské Hradiště – Egon Ländler 86 let. Čest jejich památce! Jubilanti ze ZO ČSBS: Praha 75. – Gertruda Vízková 90 let, Anna Haue- rová 96 let, PhDr. Antonín Zrůstek 85 let; 83. prof. Ing. Přemek Neumann 85 let; 87. – Marie Popďakuniková 92 let; Benešov – Miloslav Hořejší – 85 let; České Budějovice-jih – Jana Honsová 94 let; Cheb – Anna Troníčková 80 let; Mariánské Láz- ně – Ingeborg Mrázová 75 let; Karlovy Vary, Ostrov – Ing. Václav Šrámek – 85 let; Ostrava-Zábřeh Jiřina Straková 80 let, Zdeňka Gartnarová 96 let, Anděla Ladovská 92 let, Marie Kacířová 92 let; Meziboří – Luděk Šíma 75 let; Nové Město Blahopřejeme Z došlé pošty... Strana 4 | Národní Osvobození | 15/2012 Byl to však předěl Letošní projev předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky v Lidicích 10. června byl předělem v dosa- vadních projevech ČSBS. Moc se mi líbil. Nejen ohledně připomenutí jména paní Uchytilo- vé, ale naprosto překvapující byla žádost o svatořečení pátera Štemberky. Bylo to... hození rukavice představitelům katolické církve. Měla by ji zvednout. V době emocí ohledně cír- kevních restitucí, by jí to jen pomohlo. Jinak poprvé v projevu ČSBS nezazněla „jedovatá“ slova vůči sudetským Němcům. Výborné byly oba projevy paní Němcové, jak v sobotu, tak v neděli. Projev Dominika Duky dobře za- padl do kontextu projevů. Pro mne letošní 70. výročí lidické tragédie bylo předělem. Snad jsme se konečně zbavili všech těch ideologických nánosů. n Z DISKUSE NA fACEBOOKU (ŘÍHA) Kultura v armádě jen ve vzpomínkách V krásném a pohostinném prostředí penzionu Parkur Hrobice u Pardubic se minulý měsíc znovu po roce setkala velká rodina bývalých kulturních pracovníků z dob Československé lidové armády. Vzácní hosté přijeli i ze Slovenské republiky, z Bratislavy a Prešova, aby si všichni s upřímnou radostí připomněli časy Armádních soutěží umělecké tvořivosti - časy, kdy mohutná vlna zájmových aktivit vojáků základní služby vrcholila na celoarmádních festivalech Kroměříž, Bechyně, Trenčín, později Rožnov. Na shromáždění nechyběla pro- jekce filmů, výstava obrazů, živý koncert. Bylo tu mj. oznámeno, že dne 29. listopadu 2012 na Kladně při slavnostním koncertu legendárního RK Bandu (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého) proběhne křest novodobou inkvizicí trestané knihy Okamžiky pro potlesk- půlstoletí kultury v armádě, která se navzdory svým cenzorům stala veřejnou (nezkresle- nou) pamětí bohatýrských časů armádní kultury v letech 1945-2001, kdy byl pohřben Dům armády Praha (Centrum kultury AČR) jako instrukčně metodická a programová kulturní instituce a kultivace vojáků mluveným slovem, hudbou, zpěvem, tancem a výtvarným uměním byla prohlášena za přežitou a zbytečnou. Desítky let práce odevzdané armádě na poli zájmové činnosti vojáků rozhodně marné nebyly a nikdy proto ve vzpomínkách osob povolaných k výkonu této „vznešené profese kulturního pracovníka“ nezmlkne jejich zvučná ozvěna. n PAVEL ŠMIDRKAL, ČLEN PŘÍPRAVNÉHO VÝBORU ASUT REVIVAL Kontrasty V květnu letošního roku se konal 63. sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení v No- rimberku. Jeho čelní představitelé Franz Pany a Bernd Posselt se opětovně v jeho závěru vyznali z nepřátelství a nenávisti vůči českému národu. Tolik drzosti a arogance, spojené s vměšováním se do našich mezinárodních vztahů ne- slyšíme na politické scéně tak často. Bohužel, tihle lidé se dosud nepoučili z vývoje dějin a 2. světová válka jakoby pro ně dosud neskončila. My jsme však nezapomněli na zločiny jejich dědů, které páchali na českém národě pod záštitou mnichovského diktátu, který byl odsouhlasen i ostatními západními mocnostmi, což bylo mezinárodním posvěcením pro odtržení našeho historického pohraničního území ve prospěch Německé říše. Bylo spojeno s násilnostmi při vyhánění Čechů z jejich domovů. Ztráta životů našich občanů za okupace, a to bez ohledu na politickou příslušnost, jasně hovoří o síle nacistického běsnění v té době. Tyto historické skutečnosti nelze umlčet a upravit podle přání tzv. sudetských Němců, ne- podaří se to ani televizními pořady typu Zabíjení po česku, filmem Habermannův mlýn a dalšími tzv. dokumentárními pořady. To vše se děje bez objektivního hodnocení skuteč- ných historiků a pamětníků té doby. Sudetoněmecké krajanské sdružení se zaměřilo v posledních dvou letech i na kritiku prezi- denta ČR Václava Klause, a to tak nevybíravým a neomaleným způsobem, že mu přisuzuje nepřátelství vůči nim a Německu a těší se, až se na Hradčany bude s novým prezidentem stěhovat též „rozum, realismus a ochota k porozumění“. Je zřejmé, že novou nenávistnou krev do žil jim vlilo jednání s předsedou vlády Petrem Nečasem. Jsme přesvědčeni, že skutečná česká vláda, hájící zájmy českého národa, musí se chovat ve vztahu k Sudetoněmeckému landsmanšaftu daleko rozhodněji a jednat na oficiální úrovni o ukončení těchto provokací, které jsou v současné době rozhodně nevhodné a ne- žádoucí. V kontrastu uvedených skutečnosti ale Okresní rada KČP oceňuje velmi realistický přístup německého prezidenta Joachima Gaucka, který v otevřeném dopise našemu prezidentu Václavu Klausovi vyslovil omluvu a vyjádřil hluboký osobní stud za běsnění okupační ar- mády v protektorátu Čech a Moravy u příležitosti 70. výročí vypálení Lidic. Dívejme se tedy raději do budoucnosti a historii berme tak, jak se v tehdejší době skutečně utvářela. Pro ni totiž zmanipulovaná fakta ani tvrzení – co by, kdyby – neexistuje n VÁCLAV VOLfÍK OR KČP DOMAžLICE (Honoráře za příspěvky v této rubrice na Fond NO) Vzpomínáme Sázka na hosty, zpěváky Báru Basikovou a Martina Chodúra, který se dokonce při interpretaci slov „můj přítel“ v jedné písni otočil tváří k orchestru a nesnadno postřeh- nutelným příklonem naznačil, kdo je ten pří- tel, byla dokonalým dramaturgickým činem. Splynutí hostů s nastudovaným programem proběhlo vzletně a publikum velmi ocenilo i zařazení české písně Lady karneval v podání předních ruských pěvců. Ve světě dobyvačných show programů, váb- ných často na efekt, neunikli ani Alexan- drovci nutnosti jisté komercionalizace svého programu. O pronikavé zpestření se postaral Alexandrovci v Praze šéfdirigent orchestru, když při pochodové skladbě uvedl do pohybu a zpěnil dlaně celé arény a měkce slzám do tváři napomohla malá dívenka v uniformě, která děkovala zá- věrečnou písní divákům za přízeň. Poněkud slabším článkem koncertu bylo mluvené slovo, kterému chyběla jiskřivost. A také organizátoři koncertu nemoudře po- chybili, když hostům ze sektoru VIP (vstupné 1500 Kč) zabránili v přístupu k pódiu. A tak hrstka diváků, která chtěla na konci progra- mu položit květinu na forbínu, měla smůlu - přes „železnou oponu“ (zábrany) neprošli. Ale ani ten podivuhodný zákaz (dunící ma- lostí) nesnížil velkolepý zážitek, který dvou- hodinový program divákům přinesl. Muž, který nesměl s květinou k pódiu, alespoň zbě- sile mával růží z balkonu, jako by tím chtěl soubor pozvat k hostování u nás v nových, snad lepších časech. I když, neutěšený stav naší politické scény netrápil v tu chvíli nikoho. Velkolepé umě- lecké dílo s názvem Alexandrovci, naplnilo jakýmsi štěstím snad všechny zúčastněné duše. n Pavel Šmidrkal (Honorář na Fond NO) Také letos v květnu se konala v Hradištku ve středních Čechách u památníku zavraž- děných vězňů pracovního komanda poboč- ky KT Flossenbürg vzpomínka. Památku obětí uctili zástupci Velvyslanectví Francie, Německa, Ruska a Polska. Starosta obce Hradištko A. Merta, zástupci Středočeského kraje, okolních obcí a odbojáři Marie Tyka- lová s bratrem Kosem přednesli krátké proje- vy. Zúčastnili se členové místní organizace dobrovolných hasičů, o. s. Vltavan i mnozí občané. Potěšilo vystoupení žáků místní zá- kladní školy. Nabízí se zamyšlení. Na pomníku, k němuž Hradištko možnost zamyšlení byly při pietě položeny věnce a kytice, je uve- deno čtyřicet devětobětízpro- kázaného vraždění vězňů jednotkou mla- dých příslušníků stráž- ního oddílu SS z dubna 1945. O dalších stovkách za- vražděných veřejnost téměř neví. Jak přibli- žuje mapka v knize Ďáblova dílna na str. 24, byl z KT Hradištko také vypraven transport vězňů do Osvětimi. n Pavel Baibl (Honorář na Fond NO) Na pietním aktu k připomenutí 70. výro- čí posledního boje parašutistů v Resslově ulici byli přítomni i mnozí praporečníci z řad vlasteneckých organizací. Mezi nimi nechyběli zástupci S. S. V. Satalice a Přísta- vu vodních skautů S. S. V. Kbely, aktivních oddílů, pořádajících řadu akcí, mezi ni- miž byla nedávná vzpomínka na výsadek Anthropoid s účastí herců z filmu Atentát, o které budeme v některém z příštích čísel informovat. n red OHLÉDNUTÍ Bouřlivými vlnami potlesku a ovacemi vestoje odměňovala zaplněná pražská Tipsport Arena v Praze jednotlivé výkony sólových zpěváků a brilantní taneční formace pre- zentované v duchu nejlepších tradic legendárního ruského vojenského souboru Alexan- drovci. Člověk se neubránil dojmu, že právě tento večer (12. května 2012), se symbolic- ky završily letošní květnové oslavy Dne vítězství spojenců nad nacistickým Německem. Diváci ten pocit nesli v srdci, přetavený do rozpálených dlaní a stvrzený výkřikem diváka v řadě VIP hostů – Sláva Rudé armádě! Přišli také praporečníci od vlastenců V NO číslo 11 z letošního roku mne zaujal člá- nek Partyzáni v Brdech, a to nejen pro jeho obsah. V poslední době se o této problemati- ce v různých médiích hovoří a píše spíše jen negativně, je proto dobré, že i tento článek v NO vyšel. Škoda, že váš čtrnáctideník se nedostane mezi více lidí, zejména mládež. Už před delším časem jsem navrhoval, aby se Národní Osvobození dalo číst i na internetu, protože tak by se informace z něj dostávaly hlavně mezi mládež, která stále „brouzdá“. Ale kvůli tomu vám vlastně nepíši. Nedávno jsem byl na dovolené v Brdech, a tam jsem nedaleko Jinců, při cestě lesem na Plešivec, objevil udržovaný a čerstvými květinami oz- dobený památníček neznámého partyzána. Řeknu upřímně, že mne to mile překvapilo a potěšilo, že i v dnešní uspěchané a někdy divné době, se dnes najdou lidé, kteří to místo pravidelně udržují (to dokládaly i petlahve s vodou za pomníčkem). Připojuji fotografii. Tímto bych chtěl těm neznámým lidem podě- kovat n Ing. Jiří Borcel, Praha (Honorář na Fond NO) I v dnešní divné době…

strany Českého komitétu zahraničního (T. G. Masaryk), který zahájil svou činnost oficiálně 14. listopadu ve Švýcarsku. Masa- ryk ovšem už předtím symbolicky na 500. výročí upálení Mistra Jana Husa oznámil zahájení boje Čechů za samostatný stát. Později se k němu připojili i Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik a vytvořili tak vrcholnou trojici vedení zpočátku České ná- rodní rady (ČNR), která se později změnila Národní Osvobození | 15/2012 | Strana 5 V případě zajetí byli její příslušníci ihned popravováni. Již 12. prosince 1914 byli ve Wadowicích popraveni starodružiníci J. Müller a J. Grmela, které na rozvědce zaja- li rakouští polní četníci. Postupně se Česká družina začala rozrůs- tat o zajaté rakousko-uherské vojáky české a slovenské národnosti, kteří dobrovolně vstupovali do této jednotky. Ti byli na rozdíl od původních členů České družiny, staro- družiníků, nazýváni novodružiníci. Dělo se tak hlavně v operačním prostoru ruské 3. armády, kde v lednu 1915 vstoupilo do Česká družina počátek ruských legií Koncem července a začátkem srpna 1914 se rozhořely boje na všech hlavních bojištích Velké války: v Srbsku, Haliči, ve východním Prusku, v Belgii a ve francii. Válka znamenala velké utrpení a strádání pro miliony lidí, ale současně vznikla příznivá situace, kdy si Češi a Slováci mohli splnit své odvěké tužby: přispět podle svých sil k porážce Německa a Rakousko-Uherska, vybojovat si svobodu a svůj nezávislý stát, Československou republiku. České družiny kolem 250 dobrovolníků. Prvním československým důstojníkem mezi novodružiníky se stal K. Miller. Jed- notka se dále rozrůstala a v říjnu 1915 byl vytvořen 2. prapor Družiny (5., 6., 7. a 8. rota s kulometným oddílem). Ten byl kon- cem roku 1915 převelen ke 3. armádě, od- kud 1. prapor (vlastně původní Česká dru- žina ze srpna – září 1914) odešel k 7. a 9. armádě. Politicky podléhala Česká družina zpočát- ku jen ruským spolkům, ale během roku 1915 se o ní začal projevovat zájem i ze na Československou národní radu (ČsNR). Česká družina se postupem času dále roz- růstala. V únoru 1916 vznikl už českoslo- venský střelecký pluk o dvou rotách v poli a s jednou náhradní rotou v Kremenčugu (poltavská gubernie), později nazývaný 1. pluk Mistra Jana Husa. Štáb pluku se na- lézal u 3. armády v Ivani u Lucku. Členové družiny – dobrovolníci byli rozmístěni u di- vizí 3., 7. a 9. ruské armády. Dne 18. května 1916 byla dalším náborem ustavena Česko- slovenská střelecká brigáda o dvou plucích (druhý pluk Jiřího z Poděbrad) a na pod- zim se začalo s výstavbou třetích praporů u obou pluků. O politický vliv v samotném Rusku zápa- sily dvě skupiny – carofilsky orientovaný Kyjevský spolek krajanů a Český pomocný krajanský spolek v Petrohradě (pod vlivem T. G. Masaryka) – Bohumil Čermák, Jiŕí Kle- canda, Ivan Markovič a později i Bohdan Pavlů, který redigoval v červnu 1915 zalo- žený časopis Čechoslovák. V květnu 1916 se ke kyjevskému spolku přidala i moskevská skupina, a tak Kyjev získal dočasně převa- hu nad Petrohradem. Při kyjevské skupi- ně vznikl Sbor spolupracovníků, který ve svých kartotékách soustřeďoval evidenci o rakousko-uherských zajatcích české a slo- venské národnosti a dodával ruskému prů- myslu naše odborníky, techniky a dělníky různých profesí, zvláště v oboru strojíren- ství, hutnictví a chemického průmyslu. Protože se působení J. Dürycha v Rusku ne- setkalo s úspěchem a naráželo i na nesou- hlas petrohradské skupiny, byl do Ruska vyslán Milan R. Štefánik, aby se tam poku- sil o nápravu. Výsledkem Štefánikovy čin- nosti byl tzv. Kyjevský zápis, podle kterého se československé hnutí v Rusku podřizuje vedení ČsNR v Paříži. Dürych a jeho skupi- na tuto dohodu odmítli plnit a připravova- li rozkol. Vedení v Rusku se měla zmocnit v jejich režii Čs. lidová rada na Rusi, zá- vislá na carské vládě. Tyto záměry ovšem zhatila nejen ruská demokratická revoluce v únoru 1917, ale i příklon většiny vedou- cích činitelů ke koncepci T. G. Masaryka. Carofilská orientace a vytvoření České- ho království s Romanovcem na trůně v Praze se ukázaly být zcela chimérickou představou a další vývoj ji uvrhl do zapo- mnění. Sílila naopak představa demokra- tické republiky, společného státu Čechů a Slováků. K tomuto cíli vedla ovšem ještě dlouhá cesta. Nejvýznamnějším činem, ke kterému došlu už 20. března 1917 v Rusku, se stalo prohlášení samostatnosti československého státu, přičemž Masaryk byl uznán za prozatímního „diktátora“ a ČsNR za prozatímní čs. vládu. n ferdinand Vrábel, Jednota ČsOL, Český Brod n foto VÚA Praha (Honorář na Fond NO) s Kyjevské nákladové nádraží, odkud 21. října 1914 odjeli příslušníci České družiny na frontu. Zemřel rodák z milovaných Radvanic V úterý 12. června 2012 zemřel ve věku nedo- žitých 93 let v kanadském městě Victoria bri- gádní generál v. v. Robert Matula. Radvanický rodák po obsazení českých zemí německou armádou a jednotkami SS přešel v květnu roku 1939 hranice do Polska a 3. června byl v Krakově prezentován do československé zahraniční armády. V roce 1944 byl zařazen do paraskupiny WOLFRAM, která byla v září 1944 vysazena v Beskydech a jejímž cílem bylo rozvinout partyzánský boj. Paraskupina Wolfram se také významně podílela na vítěz- ství v Ostravské operaci a na záchraně Ostra- vy před zničením nacisty. V roce 1948 Robert Matula opustil ilegálně Československo. A to po té, když byl dvakrát vyhozen z práce a tu- šil, že možná neunikne ani zatčení. Nejprve se usadil ve Velké Británii a později se přestě- hoval do Kanady. V dubnu 2006 bylo nositeli dvou Českoslo- venských válečných křížů 1939 a Česko- slovenské medaile Za chrabrost před ne- přítelem uděleno čestné občanství města Ostravy. Ocenění mu bylo předáno v Kanadě 14. června 2006 čtyřčlennou delegací v čele s Vojtěchem Mynářem, tehdejším starostou městského obvodu Radvanice a Bartovice. Mimořádná událost byla zpracována do podoby půlhodi- nového dokumentu pracovníky ostravského studia ČT. V roce 2009 byl devadesátiletý Robert Matula prezidentem Václavem Klausem u příležitosti Dne veteránů povýšen do hodnosti brigádní- ho generála. Dekret mu byl předán tehdejším náměstkem primátora města Ostravy Vojtě- chem Mynářem a vojenským přidělencem České republiky pro USA a Kanadu generál- majorem Emilem Pupišem. Na slavnostním setkání Robert Matula obdržel také blaho- přání od anglické královny a kanadského předsedy vlády, pamětní medaili prezidenta Václava Klause, blahopřání od předsedy čes- s Slavnostní přísaha a svěcení praporu České družiny v Kyjevě 11. října 1914 ké vlády a předsedů Parlamentu ČR a Senátu. Obdržel rovněž osobní dar primátora města Ostravy. Ačkoliv brigádní generál Robert Matula žil čtyřiašedesát let v daleké Kanadě, zůstal Če- chem a pravověrným Ostravákem, rodákem z milovaných Radvanic. Jeho činy budou zapsány do paměti národa jako ukázka mi- mořádné statečnosti. Generál Robert Matula 19. prosince 1999 napsal na památku všem přátelům, kteří zůstali věrni principům de- mokracie a své rodné zemi báseň: Do své rodné vlasti šel bych rád, vždyť já jsem tu chvíli po 50 let vzpomínal! Moje rodné místo již tam není, ani rodiče, sourozenci i přátelé, které jsem měl rád. A to, co tam zůstalo z většiny, tak bych musel nad vším jen zaplakat! Dnes se již musím se vším smířit, co mně příležitost a Pánbůh dal, přesto, že jsem pro svobodu a demokracii mé rodné vlasti posledních šedesát let bojoval! Vzdejme čest muži nezávislého a silného cha- rakteru. n Redakci zaslal Jan Šimčík ČsOL Ostrava (Honorář na Fond NO) s Brigádní generál v. v. Robert Matula (10. 12. 1919- 12. 6. 2012) s Návrat jedné z rot České družiny z výcviku konaného za městem v říjnu 1914.

zadku. A já, říká Žid, bych také rozpálil tyč, ale tím studeným koncem bych mu ji strčil do zadku. Proč jen tím studeným, diví se árijec. Aby si ji za ten žhavý konec nemohl vytáh- nout, vysvětluje Žid. • Emanuel Moravec (proslulý holohlavý čes- ký kolaborant číslo 1, který těsně před poráž- kou nacistického režimu spáchal sebevraždu) je pozván k Hitlerovi a užívá si v jeho přepy- chovém sídle všech vymožeností. Když použi- je skvostnou toaletu, ucítí, že se přímo z mísy vynořila jakási ruka a utřela mu zadek. Zvě- davě nahlédne svou pověstnou holou hlavou do mísy, když se opět vynoří ruka s hadrem a utře mu bílou leb. • Víte, co je vidět v Labi, když se tam koupe Emanuel Moravec? Lysá nad Labem. • Jaký je ideální Němec: Plavý jako Hitler, štíhlý jako Göring, věrný jako Hess a árijský jako Goebbels. Strana 6 | Národní Osvobození | 15/2012 I za protektorátu kvetl humor • Asi vůbec prvním vtipem Čechů na no- vou situaci po vyhlášení tzv. protektorátu Böhmen und Mähren byl lakonický komen- tář dvou „pražských pepíků“, zachycený i spisovatelkou Marií Pujmanovou v její skvě- lé knize Lidé na křižovatce: „Slyšel´s to – teď budeme protektorát! Protentokrát,“ zněla vý- stižná odpověď. • Když se objevily plakáty s rudou (komunis- tickou) rukou sápající se na Hradčany, dopro- vozené varováním: Zachvátí-li tě, zahyneš, připsal tam kdosi opět z rodu nezničitelných českých vtipálků toto: „My tam nebydlíme, nás se to netýká!“ Ale byly mnohé další, ostatně – posuďte sami: • Árijský a židovský vězeň si v koncentráku vyprávějí, co by sami udělali s Hitlerem, kdy- by ho po válce dostali do rukou k potrestání. Já, povídá árijec, bych rozpálil železnou tyč a tím žhavým koncem bych mu ji strčil do • Ústup hitlerovských armád před protio- fenzivou Rudé armády zdůvodňovalo ně- mecké velení obvyklým argumentem, že „se odpoutala od nepřítele“. V obchodech v protektorátu pak bývalo v řeznictvích často slyšet, že kdekdo s poťouchlým úsměvem po- žadoval „deset deka odpoutání“. • Víte, že Němci vyvinuli novou zbraň? Kře- novou placku a malé boty – křenová placka táhne a těsné boty tlačí! (Tento vtip byl mi- mochodem použit i ve filmu režiséra Jiřího Sequence Okamžiky, natočeném v roce 1982, kde jej vyprávěl v roli majitele protektorátní kavárny na moravském maloměstě Robert Vrchota). Pokud i vy, naši čtenáři, naleznete ve svých vzpomínkách další z nesčetných anekdot a vtipů na protektorát, podělte se s námi o ně. n Jan Hála Protinacistické anekdoty si dodnes uchovaly vtip Potkávám slova Čtenáře obdařil kupodivu mladým zřením i v úvodu v tolerantním angažovaném vzta- hu k motivům, tématům a atmosféře vyda- ných knih Zdenky Bergrové, které zdaleka ne všichni znají ze sbírek Jedinému čtenáři, Vyšehrad, Praha je pečeť, Leťte, ptačí noty, Slova noci, Vesmír zvoní hvězdami, Humor má černé dno, Havlíčku Borovský, je humor na trosky? Samotné názvy knih signalizují postoj Zdenky Bergrové k životu a k jeho neve- selému ubývání, kontrastně k radosti ze života, z dětství, mládí, přírody. Ve verších je touha po tvorbě, po partnerovi, vztah k trpícím, když „siréna zavyje, srdce zalká, Jugoslávie“, vztah k Bohu jako k „jakési berličce“ na cestě životem, k církvi, jež představovala v minulos- ti mocenský útisk, vztah k velehorám umění a lidství, k rodné Praze i nesmiřitelný postoj k negativním jevům v převráceném společen- ském uspořádání po roce 1989. Autor před- mluvy Jan Stuchlík nade vším vidí její „sociální smír“, čestnost, ohleduplný vztah k přírodě a jejím ochráncům. Humor Zdenky Bergrové – jak již víme – je těžce hořký, motivuje „bitvy duševní“ a až neženskou kritičnost. Překonávajíc neduhy stárnutí, jistěže úspěš- ně také díky věrnému a trpělivému „léčiteli“ – manželovi stále naštěstí „potkávala slova“. Ta česká potkávala v bleskurychlé orientaci v mateřském jazyce a díky autorské doslova nepřetržité zaujatosti motivy a tématy (ra- dostmi a starostmi), například slova pro stov- ky epigramů. V překladech poezie (nejčastěji z ruského jazyka) naopak svou fantazii brz- dila obezřetným listováním v encyklopediích, slovnících (místo kompjútru dlouho „sloužil“ i Věroslav Bergr) nebo konzultací s odborníky. Při léčebném pobytu v lázních Jeseník jí napří- klad při interpretaci Shakespearových Sonetů – kvůli budoucí výhře v soutěžním překladu ČrO – pomáhal pan Roy – zdomácnělý Angli- čan. Prozradím, že asi odtud pramení vášeň pro esperanto a pro četná vydání jejích básní v Bulteno de Esperantista Klubo en Praha, naposledy dokonce paralelního vydání knihy Potkávám slova – Mi renkontas Vortojn v espe- rantu v témže nakladatelství, v témže měsíci a roce 2012. Pan Roy a jeho žena Helenka jsou totiž od mládí esperantským manželstvím – pro úřady v minulém režimu to byl „oříšek“, ale rozlous- kly to. A tak ve světě budou esperantisté hlaho- lit: „Zdenka Bergrová havas sian firman lokon el la ceha literaturo“ … má pevné místo v české literatuře. Jan Stuchlík s vervou mládí zvýraznil jistotu, že páteří tvorby Zdenky Bergrové jsou básně vyzařující nezměrnou radost ze života, ohrom- nou touhu žít a tvořit. To bývá mnohdy podtr- ženo jasným vymezením vůči okolnímu světu, který není člověku vždy přátelsky nakloněn. Pro její básně je charakteristická ohromná vnitřní energie a touha obstát v životě navzdo- ry okolní nepřízni. Myslím, že slova v závěru výboru Potkávám slova patří všem, koho au- torka oslovuje a oslavuje, tj. mládí: „Kolik je různých vynálezů/ kolik je nových nároků/ pod tíží tempa sotva lezu/ a musím přidat do kroku/ Můj pevný disk je stářím na dně/ věřím jen, že to mládež zvládne/ na kmetech úkol neleží, jsi schopná, česká mládeži?“ Slova do pranice o důchody? Anebo slova do školní četby? Do mediální výbavy na cestu k „zlatovlasým pampeliškám v bílých paru- kách“? Ať nezmeškáme nával… do tmy nocí?. n Jana Vacková (Honorář na Fond NO) Reprezentativní výbor básní Potkávám slova z tvorby Zdenky Bergrové (1923-2008) s výběrem dvaceti ilustrací Věroslava Bergra, zejména ze sbírky Praha je peče (nakl. Oftis Ústí nad Orlicí 2012) připravil pro ctitele vzácné odbojářské, autorské a manželské dvojice absolvent ff UK Jan Stuchlík. Je až s podivem, že si český člověk dokázal uchovat svůj specifický smysl pro humor i v dobách nejtěžších, za nacistického protek- torátu, kdy někdy i bezděčný neopatrný výrok mohl dotyčného přivést do vězení, případně až do koncentráku, za heydrichiády pak přímo na šibenici. Vylovil jsem ze své paměti alespoň několik ukázek z nepřeberné studnice anekdot, jež kolovaly mezi našimi lidmi před více než 67 lety. Mimořádný soudní tribunál zasedajíci od 29. března 1621, jemuž předsedal zemský místodržitel Karel I. z Lichtenštejna vynesl 31 rozsudků smrti (z toho 28 poprava mečem a 3 šibenice), dvěma z odsouzených později uděli- limilostzměnoutrestu.Meziodsouzenýmina smrt byl i právník Martin Fruwein. Ten se stal v roce 1618 členem stavovského direktoria za městský stav. Byl jeho mluvčím a tvůrcem všech proklamací, mandátů a právních aktů. „Zimní“ král Fridrich Falcký ho rok nato (1619) vyjmenoval hofrychtéřem královských a věnných měst a povýšil do rytířského stavu s predikátem z Podolí. Po zatčení v roce 1621 byl vězněn a krutě mučen v Bílé věži Pražské- ho hradu. Při odvodu do mučírny 7. 6. se mu podařilo obelstít strážce, dostal se do podkro- ví,odkudseprotáhldymníkemnastřechuvěže a spadl (?) nebo skočil v sebevražedném úmys- lu (?) do hradního (Jeleního) příkopu. Našli ho již mrtvého. Soud však rozhodl, že ortel musí být vykonán i na mrtvém těle. Staroměstský kat Jan Mydlář se svými pacholky proto 9. 6. mrtvolu stále ještě ležící v hradním příkopu vyvlekli na Bílou horu, kde byla sťata, tělo rozčtvrceno a jeho jednotlivé části naraženy na kůly postavené před pražskými městský- mi branami. Hlavu a pravou ruku přibili na šibenici na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Celkem 43 obžalovaným uvězněným v Bílé věži a dalších částech Pražského hradu, v sta- roměstském i novoměstském vězení vyhlásili 19. 6. 1621 v královské kanceláři hradu koneč- ný verdikt a 28 z nich odsouzených k trestu smrti 20. 6. převezli do vězení ve Staroměstské radnici. Monstrózní exekuce se uskutečnila na druhý den. Po třech členech panského a sedmi rytířského stavu měla pokračovat popravou prvního z 18 odsouzených měšťanů. Bývalý člen direktoria apelační rada Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu už poklekl před špalkem, když jeho synovci (starší z nich Jan Arnošt Platejs z Plattenštejna byl kanovníkem Kostela sv. Víta) přinesli soudcům dopis Karla I. z Lichten- štejna, že mu byla udělena milost a ortel nad ním pozastaven. Odvedli ho nazpět do vězení. Týkalo se to však jen tohoto jediného z odsou- zených. Rozsudky smrti nad dalšími 17 měš- ťany byly beze změny vykonány. Celkem bylo toho dne popraveno 27 osob. Krvavá poprava se navždy zapsala do českých dějin, jakož i do vědomí převážné většiny národa jako jeho potupa a ponížení ze strany vládnoucí habs- burské dynastie. Po porážce na Bílé hoře bylo v českých zemích existenčně zlikvidováno takřka tisíc rodin z rytířského stavu. Záro- veň bylo konfiskováno více jak 50 procent českých panství, na Moravě tento údaj dosáhl 40 procent. Na doplnění můžeme dodat, že Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu nakonec z vězení propusti- li. Odmítl však konvertovat na katolickou víru, a proto v roce 1627 odešel s manželkou do sas- kého exilu, kde po dvaceti šesti letech (1653) v Drážďanech zemřel n Dr. Petr Švanda, CSc., (Honorář na Fond NO) K popravě dvaceti sedmi českých pánů anebKolikjichbylovlastněpopraveno? Také letos si ČSBS společně s dalšími organizacemi i jednotlivci připomněl výročí popravy 27 českých pánů na Staroměst- ském náměstí v Praze 21. června 1621. Loni, tehdy k 390. výročí popravy, vyšel v NO č. 14 zajímavý a aktuální příspěvek. Možná by ho mohly doplnit ještě následující skutečnosti: Ještě k recenzi… ČEŠI.Odkudjsmepřišli? Utajené dějiny Z recenze mé knihy ČEŠI. Odkud jsme při- šli? Utajené dějiny je vidět, že Miroslav Sígl, který recenzi napsal, není historik. Jinak by nemohl tvrdit, že „všechno už bylo napsáno a vysvětleno na mnoho způsobů.“ Naopak, záhad je v historii stále ještě mnoho a jedna z nich je původ Slovanů. Moje kniha tento původ osvětluje na základě nejnovějších ob- jevů, z nichž některé nebyly u nás nikdy pu- blikovány. Teda nikoliv „zrnko méně známé, v naší paměti zatoulané, citát, který stojí za zopakování.“ M. Sígl četl knihu zřejmě velmi zběžně, spí- še ji jen prolistoval, jinak by si nepletl dobu časného křesťanství, kdy panovníci a kněží potlačovali pohanství, s dobou 19. století, tj. o tisíc let později, kdy archeologie přišla do módy a stala se koníčkem lidem z různých vrstev včetně jednoho kněze. Tehdy pohan- ství už nehrálo žádnou roli. Nálezům se na- víc nerozumělo, nevědělo se ani z jaké doby pocházejí V knize je téměř v každé kapitole něco nové- ho, ať už objev či závěr, nikoliv „všeobecný výklad“. M. Sígl, podle svého životopisu, který si dal na internet, vystudoval obchodní akademii a vysokou školu politickou. V tom případě se ale neměl ujmout recenze knihy, pro kterou nemá nejen kvalifikaci, ale ani zájem si ji přečíst. Dočítáme se tak pozoruhodné věci, např. spojuje vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 s dobou husitskou. Nad tím už rozum zůstává stát. U kapitol o Lidicích by chtěl vlastní komen- tář. Co se na té tragédii dá komentovat? Na- opak, dopisy a vzpomínky obětí jsou tím nej- důležitějším svědectvím a přitom jsou málo známé. Na mé čtenáře právě tyto kapitoly zapůsobily velmi silně. M. Sígl se v závěru ptá „Kde jsou ty utajené dějiny?“ Odpověď je, že by stačilo přečíst si úvod knihy, aby to pochopil, když už ne další kapitoly, které o tom detailně pojednávají. Přesto, že na knihu zjevně nestačil, chce rozhodovat o tom, kdo ji má číst. Mají to být, „s určitými výhradami“, které blíže nespeci- fikuje, učitelé dějepisu na základních ško- lách. Nad tím se člověk může jen pousmát. Zvláště proto, že dostávám krásné dopisy od čtenářů, kterých si vážím, např. od doc. Evy Broklové DrSc., emeritní vědecké pra- covnice Masarykova ústavu Akademie věd ČR, předsedkyně Masarykovy společnosti, která mi napsala: „Nejen pasáže o TGM a E. Benešovi jsou zajímavé, ale i další po- kládám za inspirativní. Určitě je využiji při přednáškách v Masarykově společnosti.“ n Eva Vutková (Honorář na Fond NO)

Národní Osvobození | 15/2012 | Strana 7 Syn hoden svého otce První vzpomínky, které se Milanovi vyno- řují v paměti z raného dětství, pocházejí z let 1926 – 1928, kdy jeho otec studoval Vy- sokou válečnou školu (École Supérieure de Guerre) v Paříži a jsou spojeny s pobytem ve francouzské mateřské škole. Obecnou školu navštěvoval v Hranicích a v Praze. Na pod- zim 1932 ustanovili otce čs. vojenským atašé v Rumunsku s akreditací i pro Turecko. Po ná- vratu koncem března 1937 zastával význam- né funkce na ministerstvu národní obrany. Osudný mnichovský diktát a následné rozbití Československa však ukončily určitou histo- rickou etapu. Nedlouho po zřízení Protekto- rátu Čechy a Morava odešel plk. gšt. Píka se souhlasem vedoucích činitelů Obrany národa do emigrace. Dr. Edvard Beneš ho pověřil ve- dením čs. odbojových záležitostí na Balkáně se sídlem v Bukurešti. Syn Milan v červnu 1939 ukončil sextu Masarykova Prvního státního čs. reálného gymnázia v Křemen- cově ulici v Praze 2. Současně otec prostřed- nictvím pplk. gšt. Rudolfa Bulandra požádal ministerského předsedu protektorátní vlády Aloise, aby manželce se synem umožnil od- chod do Rumunska. Již 28. června 1939 oba opustili Prahu. V Bukurešti se Milan věnoval dalšímu studiu. Po vypuknutí 2. světové války se Milan v říjnu 1939 na francouzském vyslanectví v Bukurešti přihlásil do služby v čs. armádě v zahraničí. Předpokládajíc vývoj mezináro- dněpolitickésituaceotecvbřeznu1940rozho- dl, aby manželka se synem odjeli do Francie. Již 28. března odpluli na lodi Transylvania z přístavu Konstanca přes Istanbul, Pireus a Haifu do Bejrútu, kde Milana na čs. kon- zulátu odvedli do čs. zahraničního vojska. Z Bejrútu jeli vlakem do egyptské Alexandrie, kde se nalodili na loď Compiégne. Do přístavu Marseille dopluli 14. dubna. V tamním táboře Cizinecké legie v pevnosti Saint Jean se hlásil do služby. Nepřijali ho však, protože mu ještě nebylo 18 let. Poslali ho na dovolenou s tím, aby se po dosažení odvodního věku hlásil u čs. vojenských orgánů. Již 10. května 1940 nacistické Německo zahájilo západní tažení a jeho vojska vpadla do Francie. Její odpor se zhroutil jak domeček z karet a 17. června francouzská vláda požádala o příměří. Za dramatických okolností se Milanovi podařilo 19. června odplout se skupinou čs. letců pod velením plk. let. Josefa Berounského na lodi Arny Scheffer z přístavu Bordeaux do Velké Británie. Ve Falmouthu přistáli 21. 6. Nazítří Francie kapitulovala (M. Píková se do Spoje- ného království dostala později). Na britském území se jich ujali příslušníci Královských vzdušných sil (RAF). Milana přidělili k 310. čs. stíhací peruti v Duxfordu, kde absolvoval základní výcvik. Od 17. 3. 1941 navštěvoval kurz pro letecké navigátory bombardovacích letounů v Air Observer School v Ansty. Výsle- dek přísné lékařské prohlídky na závěr kurzu ho však nepotěšil. Zjistili mu vrozenou a ne- vyléčitelnou oční vadu – poruchu vnímavosti barev, která ho vyloučila ze zařazení mezi létající personál. Přemístili ho nazpět k 310. čs. stíhací peruti. 28. 7. 1941, více jak měsíc po přepadení SSSR Německem, složil na Čs. stát- ní škole ve Whitchurch maturitu. Až tehdy se mu podařilo zjistit, že otec působí ve funkci náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR. V situaci, kdy se nemohl bezprostředně podílet na bojových akcích RAF proti fašis- tickému nepříteli, požádal Milan písemně ministra národní obrany čs. exilové vlády v Londýně div. gen. Sergěje Ingra o přemístě- ní k čs. vojenské jednotce v SSSR (o její vznik se zasloužil především jeho otec) formující se v přiuralském Buzuluku, s níž se chtěl zúčast- nit aktivních bojů na východní frontě. Britské úřady souhlasily jen s cestou M. Píkové za manželem. Odplula z přístavu Greenock na lodi Empire Beaumont v rámci konvoje PQ 18 směřujícího do Archangelska. Konvoj během plavby napadly 13. září torpédonosné letouny Heinkel He 115, její loď se potopila a ona má- lem zahynula ve vodách Severního ledového oceánu. Potom ji čekala cesta do Kujbyševa, kam se po bezprostředním ohrožení Moskvy německými vojsky dočasně přesunuly sovět- ské centrální orgány včetně diplomatických misí. Milan absolvoval britský vojenský výcvik, jakož i několik kurzů určených pro potřeby obrany letišť a území Spojeného království před německou invazí. Nezrealizoval se ani jeho odchod do SSSR koncem ledna 1944 společně se skupinou čs. letců vedených škpt. let. Františkem Fajtlem, uvolněných ze svaz- ku RAF. V depeši jeho otci brig. gen. Píkovi S. Ingr uvedl, že důvody k neudělení víza se nepodařilo zjistit. Mezitím Milana přemístili do britské Královské akademie a po vyřazení 20. 7. 1944 jmenovali do hodnosti poručíka RAF. Zařadili ho jako administrativního důstojníka k Čs. doplňovacímu středisku (Czechoslovak Depot) v Cosfordu, přičemž od 16. 11. 1944 až do konce války vykonával funkci pobočníka jeho velitele. 14. 3. 1945 ho povýšili do hodnosti nadporučíka RAF. Po návratu do vlasti v září 1945 se Milan rozhodl pro další službu v armádě. Koncem ledna 1946 ho přemístili na MNO – hlavní štáb velitelství letectva, 1. 5. 1946 povýšili do hodnosti kapitána letectva a přijali za důstoj- níka letectva z povolání. Od léta 1946 začal studovat na pražské Právnické fakultě Kar- lovy univerzity. Od 31. 1. 1947 se stal poboč- níkem velitele Leteckého skladu 1 ve Kbelích u Prahy. Koncem června 1947 ho přidělili k Vojenské- mu soudu I. stolice v Kapucínské ulici na praž- ských Hradčanech (po reorganizaci justičních úřadů od ledna 1948 Krajský vojenský soud). 31. 7. 1947 se oženil s Tatianou Polákovou, dcerou Milana Poláka, významného předsta- vitele demokratického odboje na Slovensku v letech 2. světové války, jedné z klíčových postav vojenských příprav SNP a předního poválečného slovenského politika. Únor 1948 představoval zásadní přelom v životě rodiny Píků. Již na začátku břez- na 1948 ministr národní obrany odvolal z funkce div. gen. Píku, zástupce náčelníka hlavního štábu (společně s ním dalších 24 generálů, 371 důstojníků, rotmistrů a ci- vilních zaměstnancá vojenské správy, v dub- nu se počet propuštěných zvýšil na 977). 5. května 1948 agenti 5. oddělení hlavního štábu (náčelník plk. pěch. Bedřich Rejcin) odvlekli jeho otce ze střešovické Vojenské ne- mocnice 1 „T. G. Masaryka“, kde se zutavoval po operci žlučníku. Po internaci v konspirační vile 5. oddělení a výsleších ho umístili do vazby v Kapu- cínské ulici, od října 1948 do věznice na Pankráci. Obvinili ho ze zločinů, jež nikdy nespáchal a v tajném nezákonném politic- kém procesu ho Státní soud v Praze 28. 1. 1949 odsoudil k trestu smrti provazem (ješ- tě před vynesením rozsudku o něm rozhodl 21. 1. 1949 Vojenský komitét při ÚV KSČ). Syna Milana od poloviny dubna do konce září 1948 přidělili ke 4. (administrativnímu) odděleníIV.(justičněsoudního)odboruMNO. V listopadu ho zatkli agenti 5. oddělení. Ob- vinili ho z pokusu únosu otce do nepřátelské ciziny, po výsleších předali do vyšetřovací vazby Státního soudu na Pankráci a v pro- cesu před vojenským tribunálem uvedené- ho soudu obžalovali z přípravy úkladů vůči republice. Zároveň ho z politických důvodů vyloučili z vysokoškolského studia. Pro nedo- statek důkazů ho nakonec 16. 2. 1949 z vazby propustili. Při posledním setkání s otcem ve vězení v Plzni-Borech, těsně před jeho nezá- konnou popravou 21. 6. 1949, která byla poli- tickou justiční vraždou, mu Milan slíbil, že se nebude mstít, postará se o maminku a očistí jeho jméno. Dnem 1. 7. 1949 Milana propus- tili do výslužby a zavedli s ním kárné řízení v té samé věci, v jaké ho obžalovali u státní- ho soudu. Na základě doporučení ministra národní obrany arm. gen. Ludvíka Svobody řízení rozkazem prezidenta ČSR Klementa Gottwalda z 30. 11. 1949 zastavili. Paradoxně ho však vzápětí rozhodnutím ministra národ- ní obrany z 9. 12. 1949 degradovali na vojína v záloze. M. Píkovou již na podzim 1948 donu- tili odejít z Prahy a přestěhovat se do Hranic na Moravě, kde žila její sestra Berta. Zaměst- nala se v lázních v Teplicích nad Bečvou jako pomocná síla v kuchyni. Z tohoto období jsou známa opatření přijímaná při návštěvách prezidenta ČSR Antonína Zápotockého, kdy musela kuchyni opustit, protože se bál, že by ho mohla otrávit (podle svědectví L. Svobody pětičlenné politbyro ÚV KSČ na svém jednání v polovině června 1949 na zámku v Lánech zamítlo udělení milosti odsouzenému gene- rálovi, přičemž právě Zápotocký trval na vy- konání popravy). Později M. Píková pracovala jako pokojská v paviloně Slovenka. Během pobytů v lázních ministr národní obrany genplk. Bohumír Lomský za ní posílal po- bočníka se svými vojenskými stejnokroji, při- čemž s cynismem jemu vlastním dodával, že právě ona přece umí nejlépe žehlit generálské uniformy. V tomto velmi těžkém a složitém období ztratil Milan jakoukoliv možnost občanské existence a to nejen v Praze, ale i na celém území Čech, Moravy a Slezska. Odešel na Slovensko, odkud pocházela jeho manžel- ka a kde se mu s pomocí jejich příbuzných naskytla možnost začít si znovu od základu budovat nový život. Slovensko se mu tak stalo druhým domovem. Začínal jako brigádník v Uhelných dolech v Handlové, pokračoval jako zaměstnanec n. p. Drevona. V roce 1950 se manželům narodil jediný potomek – dcera Dagmar. O sedm roků později se však roz- vedli. V roce 1961 dostal Milan konečně od zaměstnavatele souhlas k dálkovému studiu Vysoké školy ekonomické v Bratislavě. Pro- moval 15. 6. 1967. Dlouhá léta se snažil o úpl- nou právní a společenskou rehabilitaci svého otce. Po rozhovoru s L. Svobodou 24. 5. 1966 ve Vojenském historickém ústavu v Praze a na jeho doporučení požádal společně s mat- kou v září 1966 o obnovu otcova procesu se stížností na porušení zákona. Dne 13. 2. 1968 vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze oznámilo, že žádost postoupilo Vyššímu vo- jenskému soudu v Příbrami. Ten svým usne- sením z 13. 5. vyhověl návrhu na povolení obnovy jednání a zrušil v celém rozsahu pů- vodní rozsudek Státního soudu z 28. 1. 1949. Tím začal proces úplné rehabilitace generála Píky. Příbramský soud rozsudkem vynese- ným 13. 12. 1968 prokázal neopodstatněnost obžaloby, rozhodl o úplném zbavení viny a rehabilitoval ho. Proces generálovy morál- ní, občanské a historiografické rehabilitace byl však i nadále nelehký. Milan o něj mu- sel svést nejeden boj, nakonec však zvítězil. V roce 1972 mu vrátili hodnost kapitána. Do starobního důchodu odešel k 31. 12. 1980. Úplné otcovy i své osobní rehabilitace se do- čkal až po politických a společenských změ- nách zahájených v listopadu 1989. Již 30. 5. 1990 ho povýšili do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Součástí rehabilitace se stalo i udě- lení akademického titulu doktor Právnickou fakultou Univerzity Karlovy. Aktivně se zapo- jil do procesu demokratické obnovy společ- nosti, nápravy deformací novodobé vojenské historie včetně úplného očistění památky svého otce. Plk. v. v. Dr. Ing. Milan Píka je nositelem mnohých československých, českých, sloven- ských, britských a rumunských řádů, vyzna- menání a medailí a držitelem čestných titulů. Bydlí v Bratislavě. Odpovídajícím výrazem ocenění celoživotních zásluh plk. v. v. Milana Píky v boji za svobo- du a demokracii by bylo jeho jmenování do hodnosti brigádního generála. Prosadit ho se nepodařiloanibývalémunáčelníkoviGenerál- ního štábu Armády ČR arm. gen. Pavlovi Štef- kovi. Návrh měl zřejmě příliš mnoho odpůrců. V listopadu 2007 navrhl jeho jmenování do první generálské hodnosti tehdejší předseda SZPB doc. Ing. Karol Pitka, CSc. Ležel asi rok na Ministerstvu SR, než ho ministr, resp. úřed- níci ministerstva postoupili Kanceláři prezi- denta SR. Tam zase zůstal ležet a leží dodnes. V „šuplíku“ je mu zřejmě nejlépe... A to přesto, ževzáležitostivminulostiněkolikrátjednalna MO SR včetně samotného ministra současný předseda SZPB Ing. Pavol Sečkár, Ph.D. a poža- davek nejméně třikrát osobně zopakoval prezi- dentovi. Bezvýsledně. Jsou příčinou neschopní úředníci anebo někoho tíží svědomí? Člověk by se měl radovat z jakéhokoliv oce- nění pokud je naživu. A demokratická spo- lečnost by mu to měla uznáním jeho zásluh umožnit. Společnost, která si neváží oprav- dových hrdinů je nemocná a měla by se léčit. Generál Píka mohl být v historii asi jen jeden. Nikdo však není a zřejmě ani nikdy nebude prorokem ve své zemi. Milý Milane, do dalších let žití všechno nejlep- ší, hlavně pevné zdraví. A vytrvat! Redakce Ná- rodního Osvobození se k blahopřání připojuje. n pplk. v. v. Dr. Petr Švanda, CSc. n foto: Karel Štusák a Pavel Švanda (Honorář na Fond NO) Teti,díkyzaknížku… Redakce obdržela příspěvek od Marie Abrahá- mová z Ivančic. Mj. v něm píše: … posílám ještě část mejlu, který mně poslal synovec Jarek, jako odezvu na knihu pana Josefa Styxe, Za- padlo slunce nad Breslau naposledy (viz recen- ze dr. Jitky Gruntové v NO č. 3 na str. 6), kterou jsem mu autorem podepsanou poslala. Můj tatínek je v knížce uveden. Bohužel mezi těmi popravenými. Byl to Jarkův strýc. Oni ti mladí ještě nejsou všichni zkaženi touto dobou. Božínku, teti, díky za knížku, už ji mám přečtenou a je to neuvěřitelná pravda. Nechám si na tu knihu udě- lat kožený futrál a každému, kdo dnes znesvěcuje tisíce mrtvých za války tou knihou rozbiju hubu. Je to opravdu fantastická kniha a jde z ní hrůza, až se derou slzy do očí. Vů- bec si dnes nikdo neumí představit tu hrůzu a osobní statečnost lidí, kteří položiliživotnaoltářsvobody.Kniha je skvěle napsaná a ta fakta jsou neu- věřitelná. Prostě to člověka přibije k zemi a můžeme děkovat Bohu, že se u nás tato zvěrstva nekonají. Jsi moc hodná, že sis na mne vzpomněl… n red Koncem tohoto měsíce se dožívá devadesáti let plk. v. v. Dr. Ing. Milan Píka. Jeho životní příběh se začal odvíjet v Hranicích na Moravě. Narodil se 28. července 1922. Sudičky mu namíchaly neobyčejně složitou kombinaci životního osudu. Do vínku mu však ale daly ty nejlepší charakterové vlastnosti - čestnost, upřímnost a smysl pro spravedlnost. Rodiči byli kapitán Heliodor Píka (3. 7. 1897 – 21. 6. 1949), za 1. světové války poručík čs. legií ve francii, rodák ze slezské Štítiny a Marie, rozená Sehnalová (25. 2. 1895 – 24. 2. 1979), pocházející z nedalekých Opatovic. Milanův otec tehdy působil jako pobočník velitele hranické Vojenské akademie pplk. fr. arm. Pierra forlota. s T. Plk. v. v. Dr. Ing. Milan Píka při vzpomínce na svého otce armádního generála in mem. Heliodora Píku před Generálním štábem AČR v červnu roku 2007. s M. Píka v rozhovoru s Ailsou R. M.. Domanovou, OBE, vdovou po čs. veteránovi západního odbo- je plk. A. Domanovi u příležitosti Vzpomínkového dne 19. 11. 2011 v Bratislavě (uprostřed britský vojenský atašé pplk. Ian Stafford)

ho národa „chleba umělecky i lidsky opravdu živného“) bez ohledu na to, že politikům sku- tečná ideová podstata Jiráskova díla unikala). Je pozoruhodné, že naše současné kulturní a osvětové instituce Jiráskových výročí nevzpo- mínají, nebo jich zneužívají k „přehodnocová- ní“. Nedovíme se nic podstatného o životě a díle klasika české historické prózy, zbaveného dří- vějších ideologických pokřivenin. Bohužel, styl „kam vítr, tam pláštˇ zůstává beze změny, jen ideologický záměr pokřivenin se změnil. Nedo- víme se nic o mimořádném významu a obecně uznávané autoritě A. Jiráska v buditelském úsi- lí o samostatnost národa, nic o jeho úloze při koncipování Květnového manifestu čs. spisova- telů 1917 (s Jar. Kvapilem), o přednesu Přísahy čs. Národa v dubnu l9l8 v Obecním domě, ani ževítalT.G.Masarykapřijehoslavnémnávratu do vlasti 21. 12. 1918 a byl jím veřejně oceněn, ani, že byl členem Národního shromáždění a jeho senátu v letech l9l8-l925. A že se těšil všeobecné úctě, lásce a vděčnosti celého náro- da. Místo toho jsme přísně varováni, že „vnesl do vnímání české historie nepřesnosti a mýty“. Uveďmepárpříkladůtěch„nepřesnostíamýtů“ TakhnedStarépověstičeské(1895)prýJirásek čerpal „z nevěrohodných pramenů“. Je možné uvěřit, že posuzovatelé nevědí, co je pověst? Vždyť už ve škole nás učili, že pověst je vyprá- vění o něčem neobyčejném, plné divů a nadpři- rozených sil, šíří se ústním podáním, vyprávěči sijiobměňujíakrášlípodlesvéhovkusu.Odpo- hádky se liší jen tím, že se vztahuje buď k určité osobě nebo místu, někdy i času. Náš nejstarší kronikář Kosmas sepsal české pověsti v prvním oddíle svého spisu jako „ficta“, „bájivé zkazky starců, smyšlenky a básnění“. O jaké „věro- hodnosti“ se tu může mluvit? Pověsti se sbíraly podobně jako pohádky nebo lidové písně, mají je všechny kulturní národy. Ale nikde na světě Strana 8 | Národní Osvobození | 15/2012 NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ – vydává ÚV ČSBS, Legerova 22, 120 49 Praha 2, IČO 00442755. REDAKCE: Legerova 22, 120 49 Praha 2. TELEfON: 224 261 572, e-mail:narodni-osvobozeni@volny.cz. TEL. ČSBS ÚSTŘEDÍ: 224 261 570. Vychází čtrnáctidenně. ODPOVěDNÝ REDAKTOR: Jiří Daníček. ZÁSTUPCE: Karel Štusák. GRAfICKÁ ÚPRAVA: Grafické studio J&S, Neklanova 10, 128 00 Praha 2. Vydáváno ve Vydavatelství MAC, spol. s r. o., Na Spojce 968/7, 101 00 Praha 10, TEL./fAx: 226 218 865, e-mail: info@vydavatelstvimac.cz. PŘEDPLATNÉ: cena 10 Kč, na půl roku 128 Kč, na rok 257 Kč, celoroční – Evropa, vč. V. Británie 782 Kč; mimo Evropu – letecky 857 Kč. Informace o předplatném v redakci a ve Vydavatelství MAC, spol. s r. o. INZERCI PŘIJÍMÁ: redakce a Vydavatelství MAC, spol. s r. o. TISK: GRAFOTECHNA print spol. s r. o., Lýskova 1594/33, 155 00 Praha 13-Stodůlky. Rukopisy, kresby a fotografie, které si redakce nevyžádá, se nevracejí. Reg. zn. MK ČR E 301. Číslo indexu 46 624. ISSN 0231-8164. Číslo 15 bylo dáno do tisku 11. července 2012. OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO NA ADRESE: Vydavatelství MAC, spol. s r. o., Na Spojce 968/7, 101 00 Praha 10, tel.: 226 218 864. Redakce Národního Osvobození, Legerova 22, 120 49 Praha 2, tel.: 224 261 572. V roce 2012 jsem podnikl nejednoduchou ces- tu za Ural po stopách předků a vše konfron- toval na místě. (Poznal jsem rovněž i italské Dolomity a některá bojiště ve Francii). Nelibě nesu, že jsme se opět ocitli na opačném konci hodnocení našeho 1. odboje, který urychlil Masarykovo, Štefánikovo a Benešovo úsilí o zrod samostatného Československa. (Stejně tak si vážím 2. odboje.) Legionáři prodělali všechny stupně přízně a nepřízně režimů od roku 1918. Od absolutní glorifikace k ostré nacistické perzekuci, přes poválečné mlčení a rozpaky až dnes k opětnému nekritickému obdivu. Znal jsem generála Čílu, kterému pat- řídík,ževdoběprezidentskéhomandátugen. Svobody „prorazil blokádu“ a znovu de facto legionáře rehabilitoval. V rozhodující většině šlo o zanícené vlastence, kteří ani dnes nové advokáty nepotřebují. Mezi legionáři došlo v prvních letech Českoslo- venské republiky k diferenciaci politické i ná- zorové.Osudy,názory,prožitkyazkušenostile- gionářů (nejprve válečných zajatců) bojujících v Rusku, Itálii i Francii se výrazně lišily. V zao- stalém carském Rusku měli váleční zajatci sice v řadě míst jistou volnost, ale depresivně na ně působil nepořádek, nedostatek jídla a problé- mysubytováním.VItáliitrvaloznačnoudobu, než dostali zajatci možnost se sdružovat a než získali důvěru italské vlády. Problémy měli s místním katolickým klérem, protože pochá- zelizezeměneznabohůaJanaHusa.VeFrancii bylo několik set nadšených krajanů zakrátko zdecimováno a trvalo dlouhou dobu než se legie zformovaly za pomoci amerických kra- janů, zajatců z Balkánu a legionářů z Ruska. Ve Francii se také často setkávali s nadutými francouzskými důstojníky. Každé krátké hod- nocení však nelze zcela zobecnit. Existovaly výjimky. „Děda z Tobolska“ si nikdy na zajetí a legie nestěžoval a cítil se tam jako doma. Zvláštní postavení měli dobrovolci – legionáři v Rusku. Již proto, že se jim válečná anabáze protáhla až do poloviny roku 1920. Zlom přišel však daleko dříve, již po vzniku Českosloven- ské republiky v říjnu 1918. Odmítali bojovat za cizí zájmy, později za admirála Kolčaka proje- vili neposlušnost zcela otevřeně. Protože jsem se zabýval převážně historií 10. pluku JSK, vlastnímseznamytěchlegionářů,kteříneupo- slechli rozkaz jít na frontu. Velitelé neměli jiné řešení, než po rotách vytvořit seznamy a uložit je do archivu. Měl jsem možnost hovořit i se si- rotkem, kterému čs. legionáři zastřelili rodiče. Vyrostl v dětském domově v Kyjevě. V prvních měsících po ruské Únorové revoluci existence a vystoupení legií v bitvě u Zborova výrazně pomohlo Masarykovi v jednání se západními spojenci. Ale vojenské vystoupení 2. pluku legií po Říjnové revoluci v Kyjevě proti bolševikům bylo velmi problematické a nadě- lalo mnoho zlé krve. Je iluzí, že se legionáři (potažmo TGM) stali Buďme objektivní!Předesílám: Děda Antonín Š. strávil skoro pět let v ruském zajetí v Tobolsku. V červenci 1918 se přihlásil do legií a byl zařazen do 10. stř. pluku Jana Sladkého Koziny jako střelec – sanitář. Nositel Revoluční medaile a Spojenecké medaile. Děda Václav Š. strávil v ruském zajetí dvě léta a poté byl příslušníkem 1. stř. pluku Mistra Jana Husi v hodnosti desátníka. Vyznamenán Řádem sv. Jiří IV. stupně. Nikdo mě nemůže snad podezřívat, že legionářům ubližuji. Právě naopak. Oceňuji statečnost všech zajatců, kteří našli sílu do legií vstoupit (bylo jich cca 15 procent). Riskovali znovu život a zranění. V nej- horším případě potupný rakouský provaz. s T. G. Masaryk na návštěvě u Aloise Jiráska v Hronově v červenci 1926. Snímek pořídil A. fuchs z Hronova. Polistopadová změna l989 přinesla pád totali- tarismu, ale otevřela prostor nejen demokra- tickým, ale i nedemokratickým silám. Právě ony u nás oživují staré spory o výklad našich národních dějin a popularizují nedemokra- tické postoje, což je při všeobecné ztrátě his- torického vědomí u mladších generací stejně snadné jako nebezpečné. Uměle se oživuje i starý spor o výklad našich dějin, do protikla- du se kladou F. Palacký (a s ním i T. G. Masaryk a A. Jirásek) a J. Pekař. Přitom se zamlčuje, že v podstatných věcech je mezi nimi naprostá shoda. Uznávaný historik J. Pekař, ač katolík a ctitel baroka, napsal o husitství: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života, zůstane největší slávou českých dějin.“ Jana Žižku označil za „božího bojovníka“, kte- rý v době náboženské exaltace a doznívající vlny chiliasmu hájil ohněm a mečem svatý zákon a trestal mravní zkázu a ničil „hříšná díla pýchy a marnosti světské.“ Byl to „milo- vaný vůdce božích bojovníků a hrdina revo- luce – revoluce myšlenkového vznosu dosud nebývalého“. J. Pekař se tak shoduje nejen s F. Palackým, ale i s T. G. Masarykem v pový- šení husitství na směrodatnou národní tradici, a A. Jirásek svými historickými romány se ne- smírně zasloužil o popularizaci tohoto pojetí národních dějin v nejširších vrstvách našeho národa. K. Čapek hovořil o Jiráskově díle s lás- kou a poukázal na to, že je ztělesněním obec- ně lidských hodnot, duchovního vlastenectví, na němž spočívá „milost lásky a humanity, snášenlivosti a kulturní osvícenosti.“ Literár- ní vědec V. Černý viděl Jiráskovo dílo „přímo růst z přástkové podstaty lidového báječství“ a ocenil, že se propagací Klasického dědictví české kultury (vyhlásil K. Gottwald na popud Z. Nejedlého) dostalo nejširším vrstvám naše- Mistr Alois Jirásek a historické národní tradice neposuzují vypravěče podle „přesnosti“ nebo „věrohodnosti pramenů“, nikde, kde vědí, co je pověst, dílo fantazie, nikoli faktografie. Častým terčem „demýtizační“ kritiky je také román Temno (l9l3, kn. l915). A.Novák (stou- penec J. Pekaře, nikoli Z. Nejedlého) ocenil toto dílo jako „úchvatnou malbu“. Je to obraz vítězné protireformace z pohledu tajných bra- tří a exulantů pro víru. Pronásledovaní neka- tolíci prožívají těžké období, básnickým obra- zem „temno“. Ale to kritika odmítá. Jirásek prý podal „jednostranný pohled na pochmurnou pobělohorskou dobu jako na dobu největšího úpadku českého národa.“ Mýlil se ve svém hodnocení? Hle, co říká J. Pekař, uznávaný historik, ač ka- tolík a ctitel baroka: „Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkos- tech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufal- ství nad zkázou vlasti a ponížením národa nes- ly se mysli tisíců Čechů k tomu dni… Na Bílé hoře nezvítězila vyšší kultura. A jakkoli vysoko vznesly se potom kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoli- čené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrů- zy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi… Bílá hora, ztráta české samostatnosti, poníže- ní a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ Vítězná církev a pobělohorská šlech- ta vytvořily z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, požívačnostiivybranéhovkusuvarchitektuře, výtvarném umění i v hudbě. To však nic nemě- ní na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořilnapokrajizáhuby.Básnickýobraz„tem- no“ je pro tento stav velmi výstižný, tím spíše, že nevylučuje opětný návrat „světla“. (A to přišlo dík obětavé a nadšené práci buditelů.) Ani Psohlavci (1886) nenašli milost v očích „nápravců dějin“. Jirásek pojal chodský odboj jako symbol národního emancipačního zápa- su vůbec. Ale neprávem prý se Chodů ujal. Je- jich boj za královské majestáty, kterých se jim dostalo od panovníků za odměnu jako stráž- cům zemských hranic (byli např. svobodní od roboty), byl vlastně nerozumný a nelegitimní. Jejich privilegia byla zrušena Novým zřízením zemským, které zavedl pověstný Ferdinand II. v pokořené zemi r. l627. Chodové se marně o svá privilegia soudili, jejich odboj byl posléze tvrdě potlačen, chodský vůdce Jan Sladký Ko- zina r. l695 veřejně v Plzni za povinné účasti všech Chodů popraven. A Lomikar byl dobrý hospodář, potřeboval lid robotný, nikoli svo- bodný. A to Jirásek nepochopil. Přehodnotitelé nám namlouvají, že byl Jirásek předpojatě protikatolický. Z kladného hodnoce- ní husitství a odsouzení protireformačního ná- silítovšaknevyplývá.(Podobnéstanoviskoměli leckteří buditelští kněží, V. Beneš Třebízský, ba i citovaný J. Pekař.) Sám Jirásek uvádí řadu po- zitivních postav katolických kněží v F. L. Věku a v čtyřdílné kronice U nás činí sympatického faráře Havlovického dokonce hlavním hrdinou. Jirásek byl věrný historické skutečnosti, prav- dě, spravedlivý, černobílé vidění mu bylo cizí. Sama Stálá rada České biskupské komise svého času potvrdila pravdivost jeho histo- rických obrazů, když sebekriticky uznala, že „Negativní vlivy, k nimž se musí církev hlásit, sahají až do 14. století, možná až k sa- motnému přijetí a způsobu života víry u nás. Pokušení světské moci, později v kombinaci s podřízením křesťanství germanizačním hlediskům v tehdejším Rakousku-Uhersku mělo za následek odcizení obyvatelstva pře- vládajícímu katolicismu… Církve se soustře- dily nezřídka i na cíle mocensko-politické… nevěnovaly pozornost úsilí o pozemskou spravedlnost… Motivy ústily do pochybné po- litiky podřizování církve státním strukturám rakouského císařství. Sociální cítění nižšího duchovenstva kontrastovalo s přezíravým postojem velké části hierarchie namnoze privilegovaného rakouského původu.“ Tak to stojí v listu českých biskupů Pokoj a dobro z r. l998. Podobně to líčil A. Jirásek ve svých historických románech. „Demytizační“ snahy orwellovských přepi- sovačů a oprávců dějin nejsou než chatrně maskované útoky na naši národní identitu a nejlepší kulturní tradice. n Stanislava Kučerová (Honorář na Fond NO) V souvislosti s přeskupováním politických sil jsme po každém společenském převratu svědky přehodnocování našich národních dějin, významu klíčových historických událostí a vůdčích osobností té které doby. V Orwellově krutě pravdivé utopii „l984“ se dějiny přepisují nepřestajně, protože u moci se střídají různé skupiny vládců v rychlém sledu a výklad a hodnocení minulosti musí vždycky tu skupinu, která se chopila moci, legitimovat. Střídá-li se moc, střídají se i výklady dějin. Čím rychleji se střídají režimy, tím rychleji se přepisují a přehodnocují dějiny. U nás se režimy střídají již tak rych- le, že jsme (v realitě, nikoli v Orwellově utopii) zaznamenali nový výklad dějin v průměru každých l0 let. Za život člověka, který se narodil před l. světovou válkou, došlo ke změně režimu a následnému přehodnocování dějin celkem devětkrát (l9l8, l938, l939, l945, l948, l968, l969, l989, l992…) pány Sibiře. Ovládali jen úzký koridor kolem magis- trály. Protože se stali sou- částí kontrarevoluce proti sovětskému Rusku a účast- níky občanské války, mu- seli draze zaplatit. Domů se jich nevrátilo na pět tisíc. Je velmi správné, že se dnes dokumentují jednotlivé hro- by padlých legionářů a podle možností dávají do pořádku. Patřítok„eticeválky“,pokud o ní lze hovořit. Nelze se ale divit, že místní lidé mají výhrady podobného druhu stejně jako my, když se staví památníky německým okupantům. Statečnost příslušní- kůlegionářskéhoúdernéhopraporujenegová- na jejich dekorací lebky s hnáty, které rovněž připomínají 2. světovou válku. Podrobněji jsem studoval podíl čs. legionářů (resp. jejich velitelů) na ukořistění zlatého pokladu sovětské republiky v Kazani a kon- ci carské rodiny v Jekatěrinburku. V obou případech překročili legionáři svůj mandát. V případě zlatého pokladu byla vedena tajná jednání min. zahraničí o jeho eventuální pře- vezení do republiky; v případě carské rodiny, v obklíčeném uralském Jekatěrinburku, došlo k urychlené popravě. Nelze se ani příliš divit, že se ruský (na čas legionářský) generál Voj- cechovský musel po 2. světové válce ze svých činů zodpovídat. Od legií přešel ke Kolčákovi, který zanechal na Sibiři statisíce mrtvých. Obvykle bez soudu. Válečné zločiny admirála Kolčaka nelze splatit jen pouhým pokáním. Stále ještě existuje v Ruské federaci mnoho dokumentů, které se snad dočkají zpracová- ní. Ani pověstný „čeljabinský incident“ není dostatečně osvětlen. Nemohu mluvit za celou ruskou zem, cestoval jsem jen po Západní Si- biři. Např. historicky posouzena koresponden- ce rakouských (i českých) válečných zajatců v působnosti omského cenzora, která nebyla odeslánadomů.Cenzor„závadné“dopisyzadr- žel a posílal jen indiferentní. Archiv dopisů po- chopitelně existuje. Němečtí historikové jsou dál. Jistě jde o projekty finančně nákladné. Za dobSovětskéhosvazuzdevadilyohledyideolo- gické, dnes chybí peníze (bohužel na všechno). Jsem přesvědčen, že mladá generace českých historiků bude i v posuzování legionářského fenoménu (především ruského) objektivnější než ti, kteří se po roce 1989 snažili zavděčit „novému režimu“. Situace v Ruské federaci se pronikavě změnila a znám i nové studie o Čece a jiných bývalých choulostivých tématech. Vy- jadřuji přesvědčení, že historickému bádání o osudech našich předků nejvíc pomůže objek- tivní pravda. n Doc. Dr. Jaroslav Štrait, CSc. (Honorář na Fond NO) s Poprava čs. dobrovolníků maar- skými honvédy v Jekatěrinoslavi na Ukrajině v létě 1918. s V gubernské vojenské nemocnici v Tobolsku strávil v zajetí jako sanitář Antonín Š. téměř pět let než vstoupil v Omsku do legií. (foto z května 2012).