Národní Osvobození 19/2012

Číslo 19 12. září 2012 10 Kč ČTRNÁCTIDENÍK ČESKÉHO SVAZU BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU A ČESKOSLOVENSKÉ OBCE LEGIONÁŘSKÉ • VYCHÁZELO V LETECH 1924 – 1938, 1945 – 1948, OBNOVENO 1990 Z obsahu: • Rezolucionáři byli, jsou a budou • Čtěte Bibli, tam to je • Válečný vůdce • Vídala prezidenta TGM na koni • Nikdy neustoupil z cesty ...více na www.zasvobodu.cz Blahopřání, ale také vzpomínání… Zátopkovi se narodili ve stejný den, tedy 19. září 1922. „Maminka Zátopková tvrdila, že se Emil narodil brzy po půlnoci, takže je o několik hodin starší než já,“ svěřila se kdysi v jednom z rozhovorů Dana. „Doma nás bylo osm. Maminka si pletla, do které třídy chodí- me, natož aby si pamatovala, kdy jsme se na- rodili. Prohlásila mě za staršího, abych měl v rodině autoritu,“ tvrdil zase Emil. Slavný helsinský týden Týden od 20. do 27. července 1952 ve finských Helsinkách byl tím nejslavnějším v dějinách české atletiky. Od té doby uplynulo šedesát let. Dana Zátopková do Helsinek málem neodje- la. V dubnu si poranila ruku. V čem byl teh- dejší helsinský týden výjimečný? Ještě nikdy v historii se manželskému páru nepodařilo zvítězit na olympijských hrách, navíc během jednoho dne (24. 7. 1952) a dokonce během jedné hodiny jako Daně a Emilovi Zátopko- vým. „Původně měly jejich soutěže začínat vlastně současně,“ napsal v listopadu 2003 v článku Zátopková ovlivnila generace spor- tovců Vladimír Salčák. „Před závodem oště- pařek se protáhla soutěž kladivářů, když Maďar Czermak překonal světový rekord a rozhodčí museli zkontrolovat, zda jeho kla- divo, kruh i klec plně odpovídají pravidlům. Závod trval téměř tři hodiny. Sedmnáct oště- pařek proto čekalo v šatně a finále na pět ki- lometrů Dana jen slyšela. V chodbě, kterou je vedli na plochu, zahlédla Emila, jak se vrací ze stupňů vítězů. Rychle mu medaili vytrhla z dlaně a strčila si ji do pytle s výstrojí. Dana se tehdy hned prvním pokusem, trochu i v eu- forii z manželova vítězství, československým a zároveň olympijským rekordem (prvním za hranici 50 metrů) ujala vedení hodem dlou- hým 50,47 m. Favorizované Rusky Čudinová, Zybinová a Gorčakovová s takovým výkonem asi nepočítaly a nedokázaly ji přehodit.“ Jejich láska Valašsko Před pěti lety nám dnes již jednadevadesáti- letý odbojář Radek Linhart z Dolní Bečvy na- psal: „… její život je dodnes životem s olympij- skou pochodní v ruce. Je příkladem nezištné a obětavé práce pro každou dobrou věc… Obdi- vujeme její stálé zanícení pro ušlechtilé ideály olympijské myšlenky…“ Na Valašsko Zátopkovi rádi jezdili, v tradici návštěv starých míst a účastí např. na Běhu Emila Zátopka paní Dana pokračuje dosud. Ostatky Emila Zátopka byly 24. června 2001 uloženynaSlavíněvRožnověpodRadhoštěm. „V září v devadesátém pátém roce Rožnov pod Radhoštěm, Dolní Bečva a Frenštát prožíva- ly velký svátek,“ napsal nám minulý měsíc R. Linhart. „Zavítalo k nám jedenáct hvězd olympijského nebe. Manželé Zátopkovi nechy- běliahnedvmuzeuběhemuvítánízaznělprv- ní dotaz, kdeže má paní Dana manžela. Vzala mikrofon a upřímně říká: Lhát vám nebudu. On je z toho valašského penicilinu (slivovice) tak unavený, že si musel jít trochu odpočinout. A v Dolní Bečvě zase diváky varovala: Prosím vás, jen se Emila neptejte na ten maraton. To bychom tu byli moc dlouho…“ Při uvedené návštěvě nechyběla ani Věra Čáslavská. Tenkrát se svěřila: „V této sestavě, v jaké jsme u vás, jsme ještě nikde a nikdy ne- byli. Jsme držiteli dvaceti pěti olympijských medailí. Z toho patnácti zlatých…“ Stejně jako jsou nezapomenutelní Zátopkovi a Věra Čáslavská, nezapomínají Valaši na Jiřího Rašku, trenéra Zdeňka Remzu, bratry Svojanovské, Imre Bugára, Ludvíka Daňka, Vítězslava Máchu a další. Zůstali normální „Zažili jsme s Ťopkem (Emil) období slávy a jsem ráda, že jsme při tom zůstali normál- ní, že jsme z toho neztratili nervy,“ vyznává se Dana Zátopková na podzim roku 2005 v rozhovoru redaktorce Daně Kaplanové pro deník Právo. „… že jsme nepukli pý- chou, i přes tu společenskou nesvobodu, kterou sláva přináší. Uchovali jsme si dobrý vztah i k lidem bezvýznamným a docela prostým. Zjistila jsem, že se vyplatí zůstat normální. Sláva pomine, každý zestárne, ať je bohatý nebo chudobný a nakonec po člověku zůstane buď špatný nebo dobrý do- jem. To, myslím, se nám s Ťopkem podařilo zanechat ten dobrý a z toho mám velkou radost.“ Měly si co říci Byly v mnohém jakoby z jednoho těsta, chce se říci při pohledu na snímek D. Zátopkové a A. Dvořákové a zejména při vzpomínkách na jejich setkání. Spojovaly je prožitky z válečných let, hezký vztah k lidem, nezbyt- ná míra sociálního cítění, upřímná láska k rodičům, dětem, manželům, nekompro- misnost při obhajování názorů ve jménu spravedlnosti, vlastenectví a jiné. V rozhovoru pro Národní Osvobození, publi- kovaném v srpnu 2001, necelé dva měsíce po prvním zvolení předsedkyní ÚV ČSBS, když byla řeč o jejím otci, doslova ubitém v naci- stické káznici Waldheim 26. března 1943 Anděla Dvořáková mj. řekla: „… V pětačtyři- cátém roce, po osvobození, jsem byla na dva měsíce u tety v Praze. Každý den, celé dva měsíce jsem chodila na Václavské náměstí a čekala u všech autobusů, které se vrace- ly s vězni a věřila jsem, že se mi v jednom z nich táta vrátí… V tom pětačtyřicátém roce, bylo mi osmnáct, jsem si přísahala, když jsem vstupovala do odbojářské orga- nizace, že až do konce života budu v této organizaci pracovat pro blaho lidí, kteří byli v odboji. VŠECH! Odbojových pracovníků, vojáků, ale i pozůstalých…“ Svému slibu An- děla Dvořáková čestně dostála. Daně Zátopkové posíláme za všechny věrné fandy a odbojáře k jejím deva- desátinám srdečné blahopřání – Paní Dano, ať se ještě dlouho potkáváme! Jejímu Ťopkovi, Emilu Zátopkovi a naší někdejší předsedkyni Anděle Dvořákové patří nejen v tyto zářijové dny ty nejhezčí vzpomínky. n Jiří Daníček n Foto Milan Knaibl (1) a archiv red. Vstupme do „archivu“ životních okamžiků a vzpomínek na lidi, na něž se jen tak nezapomene a ve svém nitru si je uchovává mnohý z nás. Připomínáme si 90. let od narození našich atletických legend, manželů Dany a Emila Zátopkových. Narodili se 19. září 1922. Paní Daně, chcete-li sestře Daně, to proto, že je členkou Českého svazu bojovníků za svobodu, bylo dopřáno se významného životního jubilea dožít. Její manžel Emil, plukovník ve výslužbě, zemřel 21. listopadu 2000. A ještě jednu osobnost si nejen odbojáři v těchto zářijových dnech připomínají. Evokuje to pohled na snímek z roku 2005. Je na něm Dana Zátopková s bývalou předsedkyní ústředního výboru ČSBS Andělou Dvořákovou. „Naší Andělkou“, od jejíhož úmrtí uplynul 5. září jeden rok. Pokusíme se Masarykův odkaz oživit? Převrat 1989 vyvolal počáteční nadšení, naděje a odhodlání k nápravě společnosti. Ale brzy došlo k společenskému rozkladu, který můžeme označit jako stav anomie (beznormativnosti, libovůle a svévole). Místo, aby se všemi prostředky – včetně ši- roce pojaté občanské osvěty na veřejnosti a ve školách – posílily principy demokra- cie a humanitní morálky, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií (ne- určité snění o Evropě, o nepolitické politi- ce, o občanské společnosti, o přesahování k transcendentnu…) a k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neo- mezené svobodě individua s cílem obnovit kapitalismus. Program obnovy soukromého vlastnictví a neřízeného trhu postrádal zákonnou normu právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, skrupulí či ohledů. Podnikavci osvědčili mediálně schvalovanou podni- kavost a dravost a obsadili důležité politic- ké a ekonomické pozice a funkce pomocí neregulovaných nebo přímo nezákonných prostředků. Původní silný společenský konsensus vyprchal spolu s nadějí vzkřísit ideály demokratických hnutí minulosti. Společnost tak, jak ji modelují polistopado- vé vládní kruhy a mocná média, postrádá především autoritu, sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou nositeli vážnosti, respektu a úcty, a těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu prokazují. Takovou autoritu měl Masaryk. První prezident byl milo- ván a ctěn jako nezpochybnitelná mravní osobnost, jako zosobnění idejí politické svobody, demokracie a humanity. Občané byli k němu vázáni citovým poutem lásky- plného obdivu a díky tomu měl velký vliv na jejich činnost a chování. Kdo je dnes u nás důvěryhodným ručitelem poctivého životního zápasu, čistých úmyslů a ne- zištné ochoty angažovat se pro nadosobní cíle? Pokračování na straně 2 s Dana Zátopková a Anděla Dvořáková v říjnu 2005. Zářijové zamyšlení První prezident Československé republiky přišel na svět v předjaří, 7. března 1850, do prosté rodiny bez majetku, bez postavení, bez jména. Odešel s předzvěstí podzimu, 14. září l937, oplakáván svým lidem a svými básníky. Je tomu již 75 let, ale osobnost Masaryko- va, jeho život a dílo, jeho myšlenky jsou naléhavou výzvou, dnes snad naléhavější než v době jeho života. Už nikdy nesplyne s rtů Čecha tišší vzlyk: Je mrtev Hospodář, umřel nám Masaryk. (V. Nezval) Ty zářijový dne, koho jsi nám to vzal? Muže, jenž napřímen vždy před osudem stál, neb kotvil v Bohu svém a rukou požehnanou zažíhal hvězdy myšlenek, jež naším nebem planou. (J. Hora) Za sto let možná, děti našich dětí svým dětem budou teskně vyprávěti o šedém ránu, čtrnáctého září, na věky označeném v kalendáři: To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. (J. Seifert) Až dnešek zastaví raněná srdce zvonů, snad bude slyšet, kterak slibujem, snad uslyšíš i Ty svých čtrnáct milionů, jak přísahají pevně: TGM! (O. Scheinpflugová) s Kresba je z titulní strany Časopisu ČAS Masarykova demokratického hnutí (říjen- -prosinec 2011).

Strana 2 | Národní Osvobození | 14/2012Strana 2 | Národní Osvobození | 19/2012 Zemřelnášbratrarmádnígenerál TomášSedláček Narodil se 8. ledna 1918 ve Vídni v rodině aktivního důstojníka rakouské armády. Po pádu Rakousko-Uherska se rodina přestěhovala zpět do Čech. Po maturitě na vinohradské reálce v roce 1935 na- stoupil dobrovolně vojenskou prezenční službu. Po jejím absolvování byl v roce 1937 přijat ke studiu ve Vojenské aka- demii v Hranicích, kterou jako jeden z nejlepších ukončil v létě 1938 a v hodnosti poručíka dělostřelectva nastoupil službu u dělostřeleckého pluku 104 v Hradci Králové. Po okupaci a rozpuštění československé Vedení Československé obce legionářské s upřímnou lítostí a zármutkem oznamuje členům obce, válečným veteránům a široké veřej- nosti, že v pondělí 27. srpna 2012 ve věku 94 let zemřel čestný předseda ČsOL armádní generál Tomáš Sedláček. armády krátce působil na Okresním úřadu v Jilemnici a počátkem roku 1940 se roz- hodl k odchodu do zahraničí. „Balkánskou cestou“ se v květnu 1940 dostal k naší za- hraniční armádě do Francie a po jejím pádu do Velké Británie. Zde až do léta 1944 slou- žil u dělostřeleckých jednotek čs. a britské armády. Poté byl převelen do Sovětského svazu. Jako náčelník štábu dělostřelectva 2. čs. samostatné paradesantní brigády se zúčastnil bojů na Dukle. Dne 7. října 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Poslední válečnou zimu prožil ve slovenských horách. V létě 1945 nastoupil, již v hodnosti majora dělostřelectva, jako profesor bojové zdat- nosti ve Vojenské akademii v Hranicích. V letech 1946–1948 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze. Po krátkém pů- sobení ve štábu 11. pěší divize v Plzni (1948–1949) až do svého zatčení v únoru 1951 přednášel týlové zabezpečení na bý- valé válečné škole. Zatčen a souzen byl v souvislosti s vykonstruovanou „protistát- ní skupinou Irena“. V létě 1952 jej Státní soud poslal do vězení na doživotí. Prošel hradčanským „Domečkem“, věznicemi v Pra- ze na Pankráci, ve Valdicích, na Mírově a v Leopoldově. Od roku 1953 až do propuš- tění v květnu 1960 byl vězněn v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval jako dělník a později jako projektant. V roce 1973 odešel do důchodu. Po roce 1989 byl plně občansky i profesně rehabilitován a postupně povýšen až do hodnosti armádního generála ve výslužbě. Aktivně se podílel na rehabilitacích zahra- ničních vojáků, počátkem 90. let stanul v čele Sdružení zahraničních vojáků – Zá- pad a poté jej zvolili prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské a posléze i jejím čestným předsedou. Za zásluhy mu byly mimo jiné uděleny stát- ní vyznamenání Řád M. R. Štefánika a Řád T. G. Masaryka. Za statečnost v boji obdržel dvakrát Čs. válečný kříž 1939 a Čs. medaili Za chrabrost. Byl nositelem řady zahranič- ních vyznamenání, a také nejvyšších vy- znamenání ministerstva obrany. n Vedení ČsOL n Foto Ladislav Lenk s Zprava armádní generál v. v. Tomáš Sedláček, plukovník v. v. JUDr. Ing. Milan Píka, syn armád- ního generála in mem. Heliodora Píky a Karel Bažant Zářijové zamyšlení Pokračování ze strany 1 Od počátku své myslitelské tvorby věnoval Masaryk pozornost člověku, lidské bytos- ti. Proč žít a jak žít zajímalo jej víc než kte- rákoli jiná filosofická otázka. Ve veřejném životě i v krásné literatuře sledoval proje- vy krize moderního člověka, který ztratil náboženskou víru, a proto upadl do pocitů prázdnoty, vykořeněnosti, odcizení, nihi- lismu. (Viz spisy Sebevražda, Moderní člo- věk a náboženství.) Masaryk z duše neměl rád egocentrické „titánky“ své doby, kteří se zaštítili heslem „Bůh je mrtev, všechno je dovoleno!“ Odmítal život egoistů, kteří žijí v sebeobdivu, bez závazků a bez nad- osobního smyslu. I dnes, ba právě dnes, je na místě důrazně varovat před kultem svobody bez odpovědnosti, síly bez začle- něnosti, pýchy bez pokory. Když ovšem Masaryk hovořil o nábožen- ství a o víře, naprosto neměl na mysli vztah k tehdy vládnoucí katolické církvi. Přel se s jejími představiteli kvůli svo- bodné, na církvi nezávislé škole, kvůli svobodnému učení na univerzitě. Kritizo- val církev za účast ve vládě, ve službách habsburské monarchie (teokracie). Za to ho tři sta katechetů rakouských gymná- zií žalovalo. On se však u soudu obhájil. Masaryk slovem náboženství nerozuměl kanonizovanou teologii (učení o bohu), věroučná dogmata ani liturgické předpisy. Vnějškové obřadnictví nesnášel, „hluboký náboženský cit je církevnictvím urážen“. Šlo mu o vnitřně opravdový vztah jedince k světu a vlastnímu poslání v něm. Mys- lil na touhu lidské duše po zdokonalová- ní, na úsilí o nové, vyšší hodnoty života. Zkušenost jej vedla k názoru, že člověk potřebuje niternou oporu, musí se „něčeho držet“, musí na „něčem viset“, a to „něco“ musí být větší a důležitější, než je on sám. (Spis V boji o náboženství.) Současné snahy předat církvi obrovský majetek by Masaryk odmítl jako nepřijatelný návrat k feudalismu. V nové době probíhala seku- larizace církevního majetku nejen u nás, ale v celé Evropě. Zastával by linii zakla- datelské listiny našeho novodobého státu, „Prohlášení československé nezávislosti“, zveřejněné ve Washingtonu r. 1918, kterou sám koncipoval. Jsou tam požadavky odlu- ky církve od státu, vyvlastnění velkostat- ků, zrušení šlechtického stavu, odstranění všech rodových a majetkových výsad. Ne- souhlasil by s restaurací přežitých pomě- rů, které ohrožují demokracii. V 90. letech 19. stol. napsal Masaryk řadu větších i menších spisů, které se staly základem politického sebeuvědomění a programu již obrozeného národa. (Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský, Otázka sociální, Pro- blém malého národa, Ideály humanitní.) V těchto spisech Masaryk vyložil, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme.“ Koncipoval tak českou ná- rodní filosofii, zakotvenou v hodnotách nadosobního smyslu. Navázal na tradice české reformace a jejích vůdčích osobnos- tí, na kulturní snahy národního obrození, na dílo K. Havlíčka Borovského a F. Palac- kého. Hodnoty, které naše národní spo- lečenství dlouhodobě udržují, podněcují a oduševňují viděl ve víře v duchovní síly života a v usilování o vyšší hodnoty než je utilitární prospěch a materiální zisk. S tě- mito principy se jako vysokoškolský učitel i jako praktický politik účastnil každoden- ních bojů své doby. Popřel pravost Ruko- pisných podvrhů, odmítl antisemitskou rituální pověru, střetl se s klerikalismem. Hájil vždy pravdivé poznání, vystupoval proti předsudkům, předpojatosti, přízem- nosti i povýšenectví a hlavně proti nespra- vedlnosti. Protivníkům čelil s neúplatností svého charakteru a s věrností svému pře- svědčení. Ve funkci poslance říšské rady ve Vídni prosazoval práva slovanských národů a úspěšně bránil Jihoslovany, proti nimž vládní administrativa zosnovala nebez- pečnou intriku, procesy a hrdelní sou- dy pro 53 domnělých velezrádců, Srbů a Chorvatů. Za první světové války dosáhl Masaryk, vůdce zahraničního odboje, s podporou věrných stoupenců E. Beneše a M. R. Štefá- nika neuvěřitelného úspěchu, osvobození z rakousko-uherského područí a ustavení samostatné Československé republiky. V boji „za naši věc“ ovšem Masarykovi vydatně přispěli i stateční legionáři na Rusi (“byl moloděc, báťuška Masaryk“), ve Francii a v Itálii. (Spisy Nová Evropa, sta- novisko slovanské, Světová revoluce.) Občané nově konstituovaného státu – ČSR – jej nejen zvolili (opakovaně) preziden- tem, ale poctili jej i přídomkem – prezident Osvoboditel. Kdo z dnešních kandidátů na prezidentský úřad se těší byť jen zlomkem Masarykovy autority nebo předpokladem, že svou prací pro obecné blaho by ji mohl alespoň zčásti získat? Přímá volba prezidenta. Jde skutečně ve světě propadlém tolika nelidským silám a tak hlubokému rozkladu o naplnění de- mokratických práv a svobod? Od první světové války se demokracie pokládala za úhelný kámen evropské civilizace. Masaryk byl jejím horlivým stoupencem, vyznavačem a uskutečňova- telem. Chápal ji jako politickou organizaci společnosti na mravním, humanitním základu. (Opakem je aristokracie, oli- garchie, monarchie, vlády rodových pri- vilegií a dynastických nároků, ne z vůle lidu, ale prý „z vůle boží“.) Pro demokracii musí být splněny určité předpoklady. Jen vzdělaný národ může být svobodný a bez výchovy k demokracii nemůže být demo- kracie. Demokracie není možná bez vědy, pokroku ve všech oborech lidské činnosti a zejména bez humanity. Stát a politika bez mravního základu neobstojí. Zákono- dárství nestačí. Mravnost je samozřejmá a nezbytná součást demokratického živo- ta. Podstatu demokracie definují revoluční hesla Volnost-rovnost-bratrství. Demokra- cie spočívá na práci a diskusi, činorodosti a argumentech. Není to panování za kou- řovou clonou voleb a jiných procedur. De- mokracie uskutečňuje nejen práva politic- ká, ale i sociální a hospodářská. A vůbec, nestačí demokracii jen vyhlásit. Známý je Masarykův povzdech z počátků republiky: „Tož demokracii bychom už měli. Teď ješ- tě ty demokraty.“ Masarykova vážnost a úcta k zřízení, v němž se svobodný občan podílí na sprá- vě a samosprávě věcí veřejných, v němž má svobodu projevu i kritiky, v němž se neomezuje jeho právo na pravdivé infor- mace a spravedlivý soud, se nesrovnává se současnou zkorumpovanou pseudode- mokracií, která se proměnila v komerční podnikání v politice podle marketingo- vých návodů, reklamy, lobbingu, pod- plácení a zastrašování a pro občana se redukuje na formální volební rituály. Ale pozor, i negativní skutečnost lze ukázat v příznivém světle přičiněním horlivých obhájců nastoleného kursu. Neboť kterási politoložka objevila, že Masaryk vlastně poškodil pojetí demokracie, protože ji zatí- žil přílišnými požadavky a nesplnitelnými nároky. Jistě, stálé reformování společnosti ve smyslu humanitních ideálů ve srovnání s dnešním asociálním honem za maxima- lizací zisku nemůže obstát. Jiný vysoko- školský učitel přispěl s dalším objevem. Pojetí demokracie jako vlády lidu je prý „úzce politické“ a přežité. Dnes se jím rozu- mí účast jedinců v procesech rozhodování v organizacích, jichž jsou členy. A tak mů- žeme uplatnit svůj hlas nikoli ve věcech obecného zájmu (to je archaismus), ale ve spolku zahrádkářů, ve sdružení vlastníků bytů nebo na zasedání rady akcionářů. Autoritou se člověk nerodí, autoritou se stává. Stává se jí životem a dílem. Na leckterém náměstí v českých ze- mích můžeme dnes potkat Masarykův pomník. A ať byl autorem sochy Štursa nebo Gutfreund nebo jiný mistr, neunik- neme pátravému pohledu muže, z kte- rého „dštila vznešenost a svoboda jako ze svého božského zdroje“, jak zazna- menal někdejší svědek. Opětujeme pohled muže z kamenného piedestalu a myslíme na jeho ušlechtilou moud- rost, neochvějnou statečnost, vroucnost, laskavost – i přísnost. A zkoumáme kradmo, zda se na nás nedívá káravě a vyčítavě, neboť co jsme udělali s jeho republikánskou vizí? Je nám, jako by jej obklopovalo mravní a duchovní ovzdu- ší, které kolem sebe za svého života šířil, a po kterém se nám dnes tolik stýská. Po- kusíme se Masarykův odkaz oživit? n Stanislava Kučerová (Honorář na Fond NO) Pokusíme se Masarykův odkaz oživit? POZ VÁ N K AČeskoslovenská obec legionářská Historická skupina 1. tank. brigády v SSSR Město Stráž pod Ralskem Jednota ČsOL a ČSBS Česká Lípa zvou Vás, válečné veterány 1. čs. arm. sboru v SSSR na tradiční setkání u příležitosti 70. výročí vzniku 1. čs. arm. sboru v SSSR a 40. výročí konání Memoriálu generálmajora A. Sochora, Hrdiny SSSR. Koná se ve dnech 18. a 19. října 2012 ve Stráži pod Ralskem. Ubytování pro přihlášené veterány a jejich doprovod bude zajištěno. Přihlášky zašlete do 10. října 2012 na adresu: Jednota ČsOL, Žižkova 231, 470 01 Česká Lípa Telefonicky: 733 687 745, 731 724 483 Prezentace je ve čtvrtek 18. října 2012 v hotelu DIAMO od 14 hodin. Připomněli si srpen´68 Už čtyřicet čtyři let uplynulo od tragického 21. srpna 1968, okupace tehdejší Československé soci- alistické republiky vojsky zemí Varšavské smlouvy. Před budovou Českého rozhlasu se k tomuto výročí konala pieta. Zúčastnili se jí mj. předseda Senátu PČR Milan Štěch, předsedkyně Poslanec- ké sněmovny PČR Miroslava Němcová, primátor hl. m. Prahy Bohuslav Svoboda, zástupci ČSBS, ČsOL, Českého rozhlasu, Armády ČR, pamětníci tehdejších událostí a také Pražané. Ti všichni si připomněli smutné okamžiky naší historie. SveP

Prodávali svůj ma- jetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Ka- ždého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jíd- lo s radostí a s upřím- ným srdcem. Chvá- lili Boha a byli vše- mu lidu milí. A Pán denně přidával k je- jich společenství ty, které povolával ke spáse. Tak nevím, zda se církev od těch dob nevydala po- někud jinou cestou. Snad husité v Táboře se o něco takového pokusili. Tak trochu podobně se řídily i některé řády a také sek- ty, nejlépe to asi dlou- hodobě fungovalo u pů- vodně švýcarských novo- křtěnců – našich zná- mých habánů. Ale také jakoby ti neznabozi ko- munisti měli po plánova- ném dobudování komuni- smu jako společenského řádu v plánu právě cosi takovéhoto. Katolická církev s návratem k prvotní představě církve, či s nastolením království Božího, ale rozhod- ně nespěchá. n Stanislav Bukovský (Honorář na Fond NO) Národní Osvobození | 19/2012 | Strana 3 Máme klidně sedět na židli a číst bibli, tam že to všechno je, doporučovali nám pánové Vos- kovec a Werich. Co že to tam, kromě příběhu o Davidu a Goliášovi, ještě je? Ve Starém zákoně v Páté knize Mojžíšově ne- boli v Deuteronomiu v Předpisech o desátcích se píše: Každého třetího roku odneseš všech- nydesátkyzesvéúrodytohorokuaslo- žíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědic- tví, a bezdomovec, a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jísti dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat. V kapitole Odpouštění sedmé- ho roku se píše, že Izraelci mají vždy sedmého roku promíjet dluhy, pod- porovat chudé a propouštět otroky. Každého sedmého roku budeš slavit léto promíjení dluhu. Každý věřitel svému bližnímu promine, co mu půj- čil. Nebude na svého bližního, svého bratra, naléhat, protože je vyhlášeno Hospodinovo promíjení dluhu. V Novém zákoně nám pak Evangelista Ma- touš takhle přibližuje Jana Křtitele: Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Čili je zřejmé, že na žádný velký přepych si Jan nepotrpěl, ale snad žil zdravě a moc asi ne- utrácel. Evangelista Lukáš takto cituje Ježíše Krista: Blaze vám chudí, neboť vaše je království Boží… Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Tak si říkám, může potom vůbec být tlustý někdo z kněží, neřku-li kardinál? V Matoušovi se dále můžeme dozvědět, co doporučil Ježíš bohatému mladíkovi chce-li získat věčný život: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít po- klad v nebi; pak přijď a následuj mne. Mladíka to rozesmutnilo a odešel, protože byl velmi bohatý. Ježíš dále řekl svým učedníkům: Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Zno- vu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království. Také si můžeme přečíst o zabezpečení života: Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vyko- pávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a dru- hého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. A o oděv proč si děláte starosti? Polní lilie se nestará a ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl jako jedna z nich. Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Nebeské ptactvo se nestará a přece je nebeský Otec živí. V podobenství o ztracené ovci Ježíš říká: Mějte se na pozoru, abyste nepohrda- li ani jedním z těchto maličkých. Pra- vím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Takto se vyjádřil Ježíš k učedníkům o podo- benstvích, protože lidé hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou: Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím. Zdalipak neobrostlo srdce tukem i církevním otcům a oni teď nedoslýchají a nevidí a ne- pochopují a neviděli, neslyšeli a nemluvili ani ve válkách a stejně tak se chovají i v tomhle tržním světě, kde se namísto Boha zbožňuje už jenom Zlaté tele? A co se dozvídáme v kapitole Skutky apoštolů o vzniku církve? Petr takto promluvil k těm, kdo byli zasaženi v srdci i k ostatním apošto- lům: Obraťteseakaždýzvásaťpřijmekřest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostane dar Ducha svatého… Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Zatímco se jména mnohých jejich před- chůdců zvěčnila již v minulém, některých i předminulém, tj. protektorátním, režimu, po listopadu 1989 dorostli jejich následov- níci, kteří v uplynulých 22 letech „statečně“ pozvedli svůj hlas spíše proti domnělým, než skutečným problémům, jež prý nutno tepat. Dochované záběry z protektorátních filmových aktualit ukazují tváře slavných umělců při shromáždění v Národním di- vadle po atentátu na katana českého lidu Reinharda Heydricha v roce 1942, stvrzu- jících svou přítomností svou sounáležitost a věrnost nacistické Třetí říši, mezi nimiž si tehdejší kameraman s obzvláštní pečlivostí vybral zkraje sedícího Karla Högera či Lídu Baarovou. Neméně slídivým pohledům kamer neušli o 35 let později opět přední vážení herci mj. Ladislav Pešek, Jiřina Šej- balová, Jan Werich, ale i komici Luděk So- bota, Miroslav Šimek, Jiří Lábus a desítky dalších, kteří v téže Zlaté kapličce naslou- chali projevu Jiřiny Švorcové a svými pod- pisy potvrdili svůj souhlas s předneseným Provoláním pracovníků kultury, vešlým do dějin pod označením „Anticharta“ coby protiváha Charty ´77 z ledna 1977. Četné proklamace, které polistopadoví rezolucionáři sepisovali v uplynulém dva- cetiletí, nebyly nepochybně již vydávány na něčí nátlak či pod potenciální hrozbou profesní diskriminace, jak se to dálo jak za nacistické poroby (kdy bylo reálné rizi- ko i koncentráku či dokonce popravy), tak i v 70. letech, ale spíše úsilím se zviditelnit, u některých i skrytým záměrem dát zapo- menout na svou prokázanou kolaboraci s předchozím režimem. Někdy, jako tomu bylo v souvislosti s kontraverzní rebélií čás- ti zaměstnanců České televize od listopadu 1999, stála za ne právě rozumnou aktivitou rezolucionářů nedomyšlená snaha podpo- řit diskutabilní právo většinou mladších redaktorů svrhnout ústředního ředitele a sami rozhodovat o jeho nástupci. Orga- nizátorům proklamací na podporu televiz- ních revolucionářů tehdy jaksi ušlo, že se šéf ČT stal nepohodlným mj. i snahou zlik- vidovat rozbujelé nestandardní přivýdělky některých zaměstnanců. Nezapomenutel- ná byla účast rezolucionářů na mítincích před ČT na Kavčích horách, z nichž někteří dokonce demonstrativně nezákonně v bu- dově ČT přenocovali, ale i jejich projevy na masovém shromáždění na Václavském ná- městí, zorganizovaném Václavem Marhou- lem. Řada umělců se rovněž neváhala v čele se Zdeňkem Svěrákem vydat v srpnu 2005 za tehdejším předsedou vlády, aby mu roz- mluvili záměr jmenovat novým ministrem kultury herce Vítězslava Jandáka a naopak svěřit tuto funkci jejich vlastnímu „koni“ Petru Srstkovi. Jestliže se většina podpisových akcí a po- dobných aktivit dá možná někdy vysvětlit jen jako nešikovně prezentovaná dobrá vůle upozornit na různé nešvary, pak po- slední z nich, tzv. Otevřený dopis na pod- poru církevních restitucí, zapůsobil na drtivou většinu naší veřejnosti jako výkřik hloupé neznalosti celé problematiky. Úpor- nou snahu několika málo signatářů Ote- vřeného dopisu, zorganizovaného mladým režisérem Jiřím Strachem, podpořili sice již notoričtí rezolucionáři jako Zdeněk Svě- rák, Táňa Fischerová a také Lucie Bílá, ale nikoli desítky či dokonce sta jiných uvážli- vějších umělců, kteří naopak dávají hlasitě najevo svůj nesouhlas s přehnaně štědrým odškodněním církví, v prvé řadě katolické, za újmy, způsobené jim socialistickým re- žimem po roce 1948. Stále oblíbenější, ale již poněkud fousatý argument, že „vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno“, uplat- ňují umanutí revolucionáři, bohužel, jen v tomto nesmírně citlivém konfliktu, roz- dělujícím stále více celý národ na minimál- ně 80procentní rozhořčenou většinu a na sotva 20procentní nadmíru spokojenou (církevní a pravicovou) menšinu. Nikoli však, kdy se stále více prostých občanů bouří proti vládním škrtům v sociální po- litice, které na rezolucionářské prominenty nedoléhají. Nevzpomínám si, že by právě Rezolucionáři byli, jsou i budou ČtěteBibli,tamtoje oni iniciovali např. prohlášení požadující ihned po Listopadu co nejrychlejší spra- vedlivější odškodnění bývalých účastníků druhého odboje a přeživších vězňů z naci- stických koncentráků, z nichž mnozí byli, bohužel, po roce 1948 opět zlovolně perze- kvováni. Zato jejich hlasy souzněly s neu- váženou omluvou Václava Havla vůči tzv. sudetským Němcům, údajně neoprávněně odsunutým z naší osvobozené republiky a připraveným o majetky (z nichž však ně- které předtím po roce 1938 sami ukradli s Albrecht Dürer – Mrtvý Kristus.. Ozvou se vždy, když se domnívají, že se musí z jakéhosi „vyššího principu mravního“ veřejně vyslovit k palčivým problémům dneška a vahou svých známých jmen zjednat nápravu – povětšinou, bohužel, v konečném důsledku prospívající hlavně lidem z jejich strany „třídní barikády“, tedy zámožným celebritám. Jejich pracovním prostředkem jsou různá provolání neboli rezoluce, které jejich účastníci, rezolucionáři, rekrutující se z veřejně známých příslušníků kultury, politiky a sportu, sepisují a zveřejňují. Dlužno podotknout, že tak činí s nesmírným gustem a často, ba, možno říci, že si někteří z nich z této aktivity udělali přímo svůj koníček. Když skončila 1. světová válka, byla celá Ev- ropa vyčerpaná a národy zubožené. Pora- žené císařské Německo se dostalo na samé dno existence. Rakouská monarchie se rozpadla a národy, po staletí ujařmené, si utvořily své vlastní státní útvary. Je to dáv- no, dnešní mladí to možná znají z dějepisu, ale konečně je to vůbec nezajímá. Doba bu- dování vlastního státu, nadšení, obětavost, morální aspekty, to jsou jen vzpomínky stále menšící se skupiny pamětníků. V poraženém Německu, které bylo praktic- ky původcem 1. světové války, se hospodář- ské poměry natolik zhoršily, že narůstala nespokojenost, a idea bolševické revoluce se šířila i tam. Sedm milionů komunistů se stalo hrozbou pro ty bohaté, kteří na válce a utrpení lidí vydělávali. Nebezpečí revolu- ce bylo zažehnáno financováním pravico- vého hnutí. Kde se najednou vzaly prostředky na vy- budování SA, SS, kde se vzaly obrovské investice na vybudování moderních pod- niků, převážně zaměřených na zbrojní výrobu, na výstavbu dálnic apod.? Všechna opatření Versailleské smlouvy byla zapo- menuta jen proto, že byl ohrožen majetek těch nejbohatších. A tak se vláda národně sociální strany v čele s Hitlerem stala zno- vu hrozbou, i těch, co jí ve zbrojení účinně pomáhali. Versailleská smlouva se stala cá- rem papíru a zmohutnělé Německo se stalo nebezpečím pro celý svět. Československo bylo svými spojenci zrazeno a obětováno. Německá agrese byla provázena nebýva- le krutými metodami, doslova vybíjením slovanských národů. Hitler svůj národ pře- svědčil o tom, že jsou nadlidmi a že je určen podmanit si ostatní, „méněcenné“ národy. Rozbití Československa a Jugoslávie bylo dosaženo příslušnými finančními pro- středky, zatímco Německo se sjednotilo a je ekonomicky silné. Tak jsme se my stali jakousi kolonií, kde nám prakticky nic ne- patří. Vše co prosperovalo, co bylo našimi aktivami, bylo buď rozkradeno, nebo změ- nilo majitele. Jedním z hlavních prostředků, kterým je Máme o čem přemýšlet První světová válka, jako každé války, které byly a lidstvo ještě postihnou, vznikají z neřešení společenských problémů, ale hlav- ním cílem je využít síly k využívání těch slabších. rafinovaně ovlivňována veřejnost, jsou mé- dia, z drtivé většiny v rukou cizinců. Proto je logické, že není v jejich zájmu povzbuzo- vat národní cítění a morálku, naopak. Jak slavit dny vítězství? Kladu si tedy po těch 67 letech otázku, kdo vlastně tu strašnou vál- ku, ve které byly zmařeny miliony životů, vyhrál? Naše vlády, i ta současná, zájmy svých občanů a vlasti nechrání. Den- ně jsme svědky, jak je naše společ- nost morálně rozkládána. Zákony jsou dobré jen pro vyvolené, ostatní občané nemají zastání. Je to skuteč- ně to, co jsme chtěli? Nerovnopráv- nost před zákony je přímo úměrná stupni korupce. A ta u nás má ty nejlepší podmínky. Máme o čem pře- mýšlet. n Ladislav Zahradník, Holice u Olomouce (Honorář na Fond NO) našim občanům vyhnaným z pohraničí). Již výše zmíněný režisér Strach se před ne- dávnem nechal slyšet, že chce natočit film právě o osudech sudetských Němců, které po zhroucení Hitlerovy diktatury čekala z rukou rozlícených Čechů údajně nespra- vedlivá pomsta. Pokud pod jeho režijním vedením vzejde opět dílko podobné úrovně, jako byl nepodařený dvoudílný „Silver A“ o parašutistech a heydrichiádě, který prá- vem pobouřil mnoho dosud žijících blíz- kých a pamětníků těchto hrdinů, pak se máme co těšit na další počin tohoto rezolu- cionáře. A určitě můžeme s obavami očeká- vat další aktivity jeho souvěrců horujících pro spravedlnost podle výkladu příslušní- ků své blahobytné třídy tak velkopansky přehlížejících jiné a mnohem důležitější sociální a ekonomické problémy naší spo- lečnosti. A tak to, bohužel, vypadá, že rezo- lucionáři zde byli, jsou i budou … n Jan Hála

Strana 4 | Národní Osvobození | 19/2012 Ostrava – Mariánské Hory – Věra Vaňková 85 let, - Slezská Ostrava – Bohumír Šárov- ský 91 let; Prostějov – Lubomír Studený 85 let, Václav Tomek 91 let, J. Vlčková 90 let; Příbram 1. – Václav Růžička 85 let; Slaný – Marino Cavichioli 85 let; Svitavy – Moravská Třebová – Václav Mačát 91 let, Ludmila Knollová 90 let, – Dolní Újezd – Miroslav Zavoral 93 let; Šumperk – Libina – Vladimír Procházka 90 let; Tá- bor – Václav Blecha 70 let, Michal Rižák 90 let, Františka Průšová 99 let; Zlín-Díly – Ludmila Vývlečková 80 let, – Slavičín – Ludmila Bařinová 91 let; Žatec – Jan Adamka 92 let. Všem jubilantům blahopřejeme! Zesnulí ze ZO ČSBS: Chomutov – Anež- ka Kubátová 87, Emilie Strolená 87 let. Čest jejich památce! Jubilanti ze ZO ČSBS: Praha 90. – Věra Šnídrová 90let; Břeclav – Podivín - Anna Vaňková 70 let; České Budějovice – jih – Helena Matznerová 95 let; Mariánské Lázně – Petruše Hrubá 85 let; Chomutov – Anna Ignácová 85 let, Eva Hrdinová 70 let; Havířov – Cecílie Svitáková 92 let; Karviná – Dobromila Sikorová 91 let, MUDr. Danuše Sýkorová 92 let; Herta Szostková 70 let; Hodonín – Veselí nad Moravou – Pravoslav Batěk 91 let, - Bo- huslavice – Josef Svoboda 80 let; Chru- dim – Nasavrky – Františka Bílová 93 let, - Skuteč – Ludmila Severinová 96 let; Jihlava – Josef Fexa 90 let, Jan Kohout 93 let, Amálie Kvitová 92 let, - Humpolec – VÁCLAV ŠVÉDA 101 LET; Kladno – Sta- nislav Kselík 90 let, Vlasta Vacíková 91 let; Olomouc – Vlasta Zajíčková 85 let; Blahopřejeme Z došlé pošty... Mají občané právo znát pravdu? Několik roků usiluje Klub českého pohraničí Krnov o to, aby radnice krnovské veřejnosti sdělila, na základě jakých poznatků souhlasila s požadavkem někdejších krnovských občanů německé národnosti pořídit na městském hřbitově na místě údajného hromadného hrobu pamětní ká- men. V tom hrobu má být prý 500-600 obětí. KČP shromáždil k tomu materiál, který existenci takového hrobu zpochybňoval a vylučoval. S ním jsme se vícekrát obrátili na tehdejší starost- ku (p. Ramazanová), aby k tomu zaujala stanovisko. Nestalo se tak. Teprve nynější starostka Krnova se začala o případ zajímat a obrátila se na historika městského muzea, aby možnost existence hromadného hrobu posoudil. Vypracoval třístránkový elaborát, jehož závěr citujeme: „… osobně nepovažuji za příliš šťastné rozhodnutí části reprezentace našeho města z roku 2007, kdy bylo k tvrzení sudetoněmecké strany přistoupeno pravděpodobně nekriticky, jako k „hotové věci“, což následně vedlo k účasti představitelů města na pietním aktu a k faktickému uznání údajného hrobu, jehož existence se paradoxně dnes již jeví jako nepravděpodobná“. Tolik citace. Pokud krnovští rodáci německé národnosti k nám přijíždějící chtěli přimět krnovskou radnici k zřízení místa, kde by mohli uctít památku svých zemřelých v poválečné době, nemohli zvolit opravdu méně důstojný a urážlivější způsob vůči českým občanům. Každá země, národ, každé místo má svoji historii. Žádné vztahy lidstva – partnerské, sousedské se nedají stavět na lživém výkladu. Jedním z takových byl údajný masový hrob na krnovském hřbi- tově. Jako jediný možný výklad je seriózní a pravdivé posouzení svědeckých a archivních podkla- dů. Na základě těchto historických faktů se tento krnovský případ může uzavřít jako nepravdivý a smyšlený. n RADA KČP KRNOV A PŘÍZNIVCI Nikdo tehdy nelitoval času V měsících máji a červnu se vzpomíná a slaví, oslava práce, povstání a konec války. Pokud jde o Lidice a Ležáky, je to opačná, smutná kapitola našich dějin. K oslavám paří majálesy a další akce. Znepokojuje mne, že se potichu přestává připomínat výročí narozenin Dr. Edvarda Beneše. Chlapce chudých rodičů z Kožlan, který svojí vůlí a pílí toho pro republiku tolik vykonal. Plným právem o něm Masaryk prohlásil, že bez něj by náš stát nevznikl. Neměl lehký život a často musel čelit tvrdým zkouškám. Platilo to za jeho působení ve vládách ČSR, v době Mnichova zůstal osa- mocen, když nás západní spojenci hodili přes palubu. Ani po návratu po válce už nemohl naplno realizovat mnohé, co plánoval. Vývoj v politickémděníjej tlačildo izolace a v září1948 v Sezimově Ústí umírá. Jako musel vést boje se svými oponenty během života, vyrojilo se jich o to víc, když už odpočíval v hrobě. A v poslední době je teprve oblíbeným terčem kritiky „odborníků a znalců“, házejícíchpojehodíleipamátcebláto,cožsehodídnešnímvládnímkruhům. Vzpomínámnarok 1946, kdy ve Svobodném zítřku vyšla obšírná stať jednoho našeho vědce o kolaboraci. Na faktech dovodil, že ač tito lidé nesou hanlivé označení po vůdci kolaborantů v Norsku, Češi za nimi moc nezůstávají pozadu. Vezme-li se v úvahu tehdejší počet obyvatel a kolik bylo přisluhovačů Němců za války, dělili jsme se v Evropě o druhou a třetí příčku. Stále však je dost nás, kteří jsou na E. Beneše hrdí a hlásíme se k jeho odkazu. Loni například po značném úsilí se Oblastnímu výboru ČSBS v Plzni podařilo znovu vrátit pamětní desku na budovu školy, která od roku 1920 nesla Benešovo jméno. Už tehdy zarazila velmi malá (byli včas a řádně pozváni) účast místních politiků či médií. Náš druhý prezident není prostě „in“ a nač se tedy namáhat. Výmluvy byly všelijak formulované, víme, jak to bývá v praxi. Když Beneš zavítal vroce1947doKožlanaKralovic,znašíobcejsmetamvyjeli,abylatověruřádkakilometrů,traktor avalníkpůjčiljedenrolník,mysesložilinanaftu.PřijehonávštěvějednotekUSArmyvPlznijsme tam vyjeli na kolech. Nikdo času nelitoval a srovnejme to, prosím, s „oblibou“ dnešních politiků… Je třeba se ptát, proč tomu tak dnes je, je třeba ukazovat na nedobrou situaci, na oblbování mládeže tím, co se jí předkládá. n JOSEF SEDLÁK, PLZEň K článku Parkanová předložila vládě neúplné informace, Hospodářské noviny 16. srpna 2012 Advokát Tomáš Sokol nám sděluje, že ministr vlády (v tomto případě jeho klientka Vlasta Parka- nová), který respektuje doporučení odborníků svého úřadu, o jejichž schopnostech nemá důvod pochybovat,nemůžebýtprávněodpovědnýzajejichpřípadnépochybení.ObratněsealepanSokol vyhýbá skutečnosti, že ministr vlády si nejbližší spolupracovníky, minimálně ředitele rozhodu- jících odborů vybírá sám, neboť taková je jeho pravomoc. Když nastoupila Vlasta Parkanová do funkce, došlo na ministerstvu obrany k řadě změn a mnoho odborníků bylo odvoláno včetně šéfa Vojenského obranného zpravodajství nebo ředitele Agentury vojenských informací a služeb. Za výsledky práce osob, které obsadila do funkcí svým rozhodnutím (a nebylo jich málo) naopak pl- nou zodpovědnost nese. K čemu by pak pobírala stotisícový plat? Jistě ne jen za slavnostní přísahy, přehlídky, udělování vyznamenání a odměn. I když, může někdo na její obhajobu už také uvést, zpívala nám sice nešikovnou písničku, ale podle cizích not. n PAVEL ŠMIDRKAL, DO R. 2010 PRACOVNÍK MO ČR (Honoráře za příspěvky v této rubrice na Fond NO) Vzpomínáme Ve dnech 20. - 22. července 2012 se již počtr- nácté sešli bývalí vězni koncentračního tábora Flossenbürg a jeho poboček na území Němec- ka a protektorátu, umístěného v Horní Falci, pouhých 7 km od našich hranic. Je to nejen vzpomínkové setkání těch, kteří přežili, ale konají se besedy s mládeží. Při prvním večeru v základním táboře byli ředitelem muzea přivítány delegace z Polska, Itálie, Slovinska, České republiky, Rakouska, Francie, zemí bývalého Sovětského svazu, ob- čané Izraele a dalších zemí. V sobotu jsme se sešli v bývalém SS-kasinu, kde nás ředitel muzea dr. Jörg Skriebeleit se- známil s návrhy na vybudování nové expozice v těchto prostorách a dalšími záměry v rozší- ření prezentace v základním táboře. Nad vy- stavenými projekty se rozvinula rušná debata v několika jazycích. Budeme si muset rok po- čkat, abychom mohli zhlédnout výsledek této vize v konkrétní podobě. Odpoledne jsme navštívili putovní výstavu fotografií Marka Mühlhause a Ulriky Jensen nazvanou „GENERATIONEN“. Tato výstava již byla instalována v bývalých koncentračních táborech Neuengamme a Bergen-Belsen. Část členů naší delegace se také zúčastnila besed s mládeží. Ti, kteří byli s námi po prvé, se seznámili s his- torií tábora ve stálé expozici umístěné v bývalé prádelně. V kinosále se promítají vzpomínky vězňů různých národů pod názvem „My jsme přežili – ostatní zůstali. Bývalí vězni vzpomí- nají“. Flossenbürg 2012 Nedělní dopole- dne bylo nejen pro české účast- níkyveznamení vzpomínky ko- nané v kapli uvnitř tábora, na Miloše Volfa, dlouholetého předsedy české Historické skupiny Flossenbürg a člena mezinárod- ního komitétu, který zemřel 28. ledna 2012. Poprvé po dlouhých létech nebyl s námi. Zahajovací slova děkana Karla Hermanna Schötze: „Wir trauern um Miloš Volf...“ (Truch- límenadztrátouMilošeVolfa)zněladoposled- ního místa zaplněnou kaplí. Rovněž ředitel muzea a starosta města Flossenbürg zhodnoti- li Milošovu dlouholetou a obětavou práci. Na závěr letošního setkání zazněly projevy významných hostů, z nichž budu jmenovat alespoň některé – ministerského předsedy Ba- vorska Horsta Seehofera, generálního konsula České republiky v Mnichově Josefa Hlobila. Generální konzulka Polské republiky Elzbieta Sobotka předala dr. Skriebeleitovi státní vy- znamenání Kawalierski Krzyź. Pakužsevydaldlouhýprůvodkhrobůmvčele s mládeží, která k nim nesla květiny. Nad hro- bem našich spoluvězňů zazněla bývalá státní hymna Československa. Naše letošní účast na vzpomínkových dnech ve Flossenbürgu skončila, ale v naši srdcích je stále. n Michal Salomonovič n Foto Rudolf Wittenberg (Honoráře na Fond NO) X. všesokolský slet v Praze. Po 74 letech vzpo- mínám na něj a na mládí. Žáček 3. stupně – tři šípky na čepici – břevnovského Sokola. Nácviky, přezkoušení, první zkouška na sle- tovém stadionu. Byl jsem v první řadě před tribunou. Zastavil se zde pán v sokolském a vyzval mě, abych přišel po zkoušce na tisko- vý odbor X. sletu, popsal, kde to je. Zde jsem se dověděl, že je to vedoucí odboru redaktor a fotograf Karel Hájek, tehdy velice známý. Byl jsem určen jako spojka třech redaktorů, řekli mi, kde je mám hledat a hned je najít a přinést od nich články do tisku. Splněno, ale večer jsem byl přemístěn k lóži prezidenta Beneše a špiček hostů X. sletu a v případě po- žadavku jim dojít do bufetu pro občerstvení. Zde bylo asi desetkrát dráž, než jinde. Žemle se šunkou 10 Kč, jinde 1 Kč. Pan prezident ni- kdy nic nechtěl, hosté jen minimálně, pouze „… Dvakrát žemli se šunkou“ min. předseda Jugoslávie chtěl denně 1 pivo, 1 limonádu, dvakrát žemli se šunkou. Dny bě- žely, já úřadoval. Dopoledne bylo volno, a tak jsem chodil fandit na malý stadion družstvu mužů, Hudec, Tintěra, Gajdoš, Novotný, Slád- ek a další. Naše družstvo se stalo mistry světa. Dny běžely, já vše viděl bezvadně. Ale vše končí, i X. slet. Poslední den odpoledne nás sehnal K. Hájek a udělal snímek do tisku. Mám jej uschován. Bylo to krásné. Evropa celkem v klidu. Jen ve Španělsku válka. Dodnes vzpomínám na radost cvičících i návštěvníků a na mé ka- marády ze Sokola i reálky. Nechť i letošní slet zůstane ve vzpomínkách všech! Na snímku jsem uprostřed tří žáků (blonďák). n Jiří Šimek (Honorář na Fond NO) Odešla tiše a klidně skoro v devadesáti letech, ale celý její život byl plný pohybu, práce, starostí, ale také ochoty a pomoci. Od svých sedmnácti let, kdy se provdala, pracovala v hotelu Krumphanzl jako kuchařka, servír- ka, vedoucí, zásobovač, šofér, zkrátka ve všech oborech, které tam byly. Když už byla v důchodu, stále chodila do hotelu vypomá- hat. To byl její život. Byla veselá, ráda si poslechla muziku, ráda si zazpívala, ale nejlépe se cítila za volantem své škodovky, kterou do posledka řídila. Chodila do Sokola do Věrné gardy, byla členkou hasič- ského sboru, s hořovickými důchodci jezdila na výlety a různé akce. Od roku 1945 byla členkou Českého svazu bojovníků za svobodu a víc než dvacet let pracovala v okresním vý- boru ČSBS v Berouně. Proč byla ve Svazu bojovníků za svobodu? Mařenčin manžel, pan Jaroslav Krumphanzl byl v odbojové skupině Předvoj, která podpo- rovala zásobování Krytu u Újezda a tajně se scházela v hotelu. Pan Krumphanzl byl kon- cem roku 1944 zatčen gestapem a uvězněn v Terezíně. Mařenka zůstala s tříletým synem na práci v hotelu sama. 9. května 1945 se do- zvěděla, že Terezín byl osvobozen a rozhodla se, že pro svého muže dojede. Jako sestra Čer- veného kříže požádala ředitele místních žele- záren o osobní auto, ale ten jí poskytl náklad- ní auto i se šoférem panem Hrabákem. Ještě s nimi jel pan Karel Frýdl, jako ozbrojený do- provod. Po cestě se dozvěděli, že vězni z Tere- zína byli převezeni do Kladna, takže je našli v bývalé vojenské ubikaci v Kladně. Vyhublé, Mařenka z hotelu Začátkem července jsme se rozloučili s paní Marií Krumphanzlovou z Komá- rova, které nikdo jinak neřekl, než Mařenka z hotelu. hladové, ale i když jim lidé nosili jídlo, šaty, oni nesměli jíst nic než lehké kaše, aby se jim nepotrhala zesláblá střeva. (Pan Krumphan- zl vážil při zatčení 106 kg, po návratu 46 kg.) Naložili 22 lidí a rozváželi je při cestě domů i do okolních obcí. Všichni tito lidé doma one- mocněli skvrnitým tyfem, protože si nákazu přivezli už z koncentráku. Mařenka hned druhý den vezla manžela do nemocnice. Hod- ně si vytrpěl, nedávali mu žádné naděje, ale uzdravil se. Členové ČSBS se scházeli v hotelu, a když Ma- řenka šla do důchodu, scházeli se u ní v bytě. U Mařenky bylo vždycky hezky. Nikdo nemůže zapomenout na Mařenku z hotelu. n Za ČSBS Ludmila Vlčková (Honorář na Fond NO) Památce otce Dne 1. července 2012 uplynulo 70 let od umučeníotceaktivníhočlenaČSBSzBrna plk. v. v. PhDr. Víta Příkaského v koncent- račním táboře Mauthausen. K tomuto dni byl v jeho rodišti udělen hrobu, v němž je uložen popel z KT Mauthausen, charakter „válečného hrobu“. Přispěly k tomu orga- nizace a Zastupitelstvo obce Ratíškovice a Městský úřad s vyšší pravomocí v Hodo- níně. Patří jim nejen naše poděkování. n REDAKCE

Národní Osvobození | 19/2012 | Strana 5 lice kladně. Samotná výstava čítá 74 panelů, které mapují osudy čs. legionářů na Rusi od roku 1914 až do jejich návratu do republiky v roce 1920. Pro doplnění byla ještě instalo- vána výstava Zborov 1917, která se na dalších šesti panelech zabývá samotnou bitvou. Pro dokreslení atmosféry byly ještě instalová- ny 3D exponáty po celém obvodu výstavní haly. Pro diváky byla připravena také výsta- va, která znázorňovala pevnost Josefov za 1. světové války. Tehdy totiž byla přebudová- na na zajatecký tábor a mnoho ruských či italských vojáků zde prožívalo zajetí. Součástí programu akce Zborov 1917–2012 byly hry pro děti i dospělé. Děti si tak mohly vyzkoušet střelbu ze vzduchovek, hod gra- nátem, pilovat své malířské vlohy, ale také zkoušet práci rozvědčíků a zmapovat terén mezi zákopy. Každý soutěžící dostal po spl- nění všech disciplín malý dárek, později bylo ještě vylosováno deset dětí, které si odnesly hodnotnější věcné ceny. Pro jejich rodiče byla připravena vědomostní soutěž, při níž bylo možné najít odpovědi v již zmíněných výstavách. Výherci této soutěže pak byli ob- darováni hodnotnou literaturou. V měsících, které předcházely samotnému dnu rekonstrukce bitvy, se podařilo dosáh- nout několika dílčích úspěchů. Především šlo o iniciování rekonstrukce pamětní des- ky se zborovskou prstí, která je umístěna na Sokolovně v pevnosti Josefov. Tato deska nebyla od svého odhalení opravována, takže její stav na počátku roku 2012 byl více než nedůstojný. Město Jaroměř převzalo desku pod svou správu a na jeho náklady byla re- novována. Samotný vzpomínkový den započal ráno v 9 hodin, kdy byl před nastoupenými vo- jensko-historickými jednotkami proveden pietní akt na počest zborovských hrdinů. Konal se před již zmiňovanou pamětní des- kou za účasti předsedy ČsOL Pavla Budín- ského, představitelů města a řady hostů. Po projevech bratrů Tomáše Pilvouska a Jiřího Filipa byly položeny květinové dary a za- zněla státní hymna. Následoval průvod na pevnostní hřbitov, kde se uskutečnila vzpo- Bitvu u Zborova vidělo přes dva a půl tisíce diváků mínka za všechny padlé v 1. světové válce. Již od 10 hodin byla pro širokou veřejnost připravena výstava Československé legie v Rusku, která měla na akci Zborov 1917– 2012 premiéru a byla diváky hodnocena ve- Samotná rekonstrukce bitvy u Zborova byla pro diváky připravena na 15. hodinu. Zúčast- nilo se jí přes 250 aktérů, kteří na provedení velkolepé ukázky přijeli z Ruské federace, Polska, Slovenské republiky, Ukrajiny a ČR. Do ukázky se také zapojily dvě repliky his- torických letadel, dva obrněné automobily, sedm kulometů, dobový motocykl a další technika. Bitvu a celý program zhlédlo přes 2500 diváků a jednalo se o největší rekon- strukci bojů československých legionářů minimálně za posledních pět let. n Jiří Charfreitag n Foto Monika Doubková a Jan Juřena (Honorář na Fond NO) Pietní pochod Dolní Vilémovice 20. 10. 2012 Pořádá jej obec Dolní Vilémovice společ- ně s Československou obcí legionářskou, Jednota Vysočina. Partnery pochodu jsou: Svaz válečných veteránů, ČSBS, Rota Aktivních záloh plk. Jana Kubiše, obec Kramolín, město Hrotovice, obec Myslibořice a Krajské vojenské velitelství Jihlava. Dolní Vilémovice je obec v třebíčském regionu, kolem které kráčely válečné dějiny. Obyvatelé Vysočiny byli stejně jako jejich kraj tvrdí a ne- zlomní, a proto se i v dobách národní poroby hrdě vzepřeli okupantům. Náš pochod mapuje několik významných míst z těchto krutých vá- lečných let. Dne 24. 10. 1942 se nacistický režim rozhodl zúčtovat s občany protektorátu, vězněnými v koncentračním táboře Mauthausen, kteří byli zatčeni v souvislosti s atentátem na Rein- harda Heydricha. Jednalo se o 254 osob, kte- ré byly nejen aktivně zapojeny do odboje, ale mnohdy byly perzekvovány jen proto, že byly příbuznými samotných atentátníků. Poprave- na zde byly i téměř celá rodina Jana Kubiše, rodáka z Dolních Vilémovic. V noci ze 4. na 5. května 1944 byla v blízkosti obce Kramolín vysazena paradesantní skupi- na SPELTER, čtyři výsadkáři měli zpravodajské a organizační úkoly v oblasti jižní části Česko- moravské vysočiny. Velitelem výsadku byl štb. kpt. Břetislav Chrastina, zástupcem velitele rtn. Jaroslav Kotásek a rtn. Rudolf Novotný se spojařem čet. Janem Vavrdou. Úkoly skupiny se i přes velké obtíže a ztráty povedlo splnit. Dne 16. 6. 1944 se skupině více než 400 ozbro- jených mužů povedlo obklíčit tři členy výsad- ku SULPHUR (velitel se již dříve od skupiny oddělil), skrývajících se poblíž hájenky Ostrý hajného Vitouše v katastru obce Myslibořice. Parašutisté se rozhodli probít a v nastalé pře- střelce padl rotný Jaroslav Kotásek. Na místě jeho hrdinné smrti byl postaven pomník. V Myslibořicích jsou na rodných domech umístěny pamětní desky dalších spolupra- covníků skupiny SPELTER, Vladislava Fialy a rodiny Paulovy – Augustina, Ladislava, Marie a Milušky, všichni byli popraveni 27. 9. v Maut- hausenu. Kapitulace byla podepsána, ale 8. 5. 1945 se stále umíralo. Rudá armáda postupovala vpřed a před ní se hrnula na západ masa německé armády, sovětské bombardéry rozsévaly v na- stalém chaosu svými bombami krutou smrt. Z výšky letadel se uniforma těžko rozeznává a k tragickému omylu došlo i v našem kraji. Osmého května 1945 se kolem poledne shro- máždili na náměstí v městečku Hrotovice téměř všichni občané k uvítání svých osvo- boditelů, vojáků Rudé armády. Sovětský letec z výšky viděl pouze shluk vojáků a techniky, a proto začal bombardovat. Tento omyl měl na svědomí 114 místních obyvatel a 34 vojá- ků Rudé armády, ještě více bylo zraněných a zmrzačených. V místech našeho pochodu, v každé obci, přes kterou půjdeme, najdeme spolupracovníky odboje a statečné lidi, kteří se nebáli nasazo- vat vlastní život v boji proti okupantům. Jed- nou z těchto obcí jsou také Račice, na návsi je umístěn pomník Josefa Urbánka a jeho matky Karolíny Urbánkové, kteří byli za svoji pomoc výsadkové skupině SPELTER popraveni 27. 9. 1944 v Mauthausenu. Propozice pochodu: Po prezentaci účastníků se uskuteční nástup, pietní akt a poté hromadný start. Pochod pro- běhne na trase spojující body dle historických souvislostí (viz mapka). Pochod je koncipován jako pietní, takže čas absolvování není rozho- dující a nebude měřen. Celková délka trasy je V sobotu 7. července 2012 se konala v pořadí již třetí rekonstrukce slavné bitvy u Zborova. Akci uspořádala Československá obec le- gionářská ve spolupráci s Klubem přátel pplk. Karla Vašátky a OPPJ Josefov, přičemž přípravy trvaly více než rok. Pro místo bitvy byla nakonec zvolena pevnost Josefov jako místo, kde se prolíná historie se současností. s V Josefově šlo o největší rekonstrukci bojů legionářů za posledních pět let. při chůzi pouze po nejkratší možné trase cca 40 km. Na jednotlivých historických bodech se budou nacházet kontrolní stanoviště. Na trase bude pro účastníky zajištěno bezplatné občer- stvení. Podmínkou pro splnění podmínek pro udělení pamětního odznaku je u účastníků do 50 let absolvování celé trasy, u účastníků nad 50 let účast na pietním pochodu. Ústroj pro AČR vz. 95, pro ostatní turistická. Program pochodu 20. 10. 2012 7.00 – 8.00 Prezentace účastníků pochodu – Kulturní dům Dolní Vilémovice 7.00 – 8.30 Prohlídka expozice plk. J. Kubiše 8.30 – 9.00 Nástup k pochodu 9.00 – 9.15 Pietní akt u pomníku popravených 9.15 – 9.45 Hromadný start pochodu 9.45 – 20.00 Pochod dle propozic 14.00 – 20.00 Individuální návrat z pochodu, předání pamětního odznaku a listu, odjezd 21.00 Ukončení pochodu Registrace k pochodu: Ukončení registra- cí 20. 9. 2012 Každý z účastníků je povinen se zare- gistrovat na adrese: pochod.dolni.vilemovice@seznam.cz Po registraci obdrží potvrzení a platební údaje k zaplacení registračního poplatku. Pro veškeré dotazy a komunikaci užívejte tuto adresu Registrační poplatek byl stanoven ve výši 650 Kč. Část registračního poplatku bude věnována na opravu rodného domu Jana Kubiše. Registrač- ní poplatek pokrývá náklady na zabezpeční pochodu, občerstvení pro účastníky včetně teplé snídaně a horkého čaje na kontrolních bodech, výrobu materiálů, pamětního listu a pamětního odznaku včetně etue. Registrač- ní poplatek bude hrazen na účet pokladníka, variabilním symbolem je vždy telefonní číslo plátce a ve zprávě pro příjemce bude uvedeno jméno za koho je placeno. Číslo účtu a poky- ny obdrží účastník pro registraci na e-mailové adrese. Pamětní odznak Pochodu Dolní Vilémovice Stuhu tvoří kombinace trikolor ČR, Francie a Velké Británie s barvami, kde červená před- stavuje krev obětí a černou, která charakteri- zuje smrt. Odznak znázorňuje znak výsadkářů vysazovaných ze západu na území ČR, název obce Dolní Vilémovice a KT Mauthausen, da- tum hromadné popravy českých vlastenců pomáhajících výsadkářům a v pozadí ostnatý drát symbolizující nesvobodu a věznění české- ho národa v letech okupace. Na rubové straně odznaku je seznam výsadkových operací, je- jichž členové byli podporováni osobami popra- venými dne 24. 10. 1942 v KT Mauthausen n Radim Chrást, ČsOL Vysočina (Honorář na Fond NO) s Byly vypáleny salvy na počest zborovských bojovníků. Cena se od roku 2008 uděluje za významný přínos v oblasti zachování historie České re- publiky a podpory vlastenectví. Nyní začalo přijímání návrhů na nominace, které může zaslat občan i organizace působí- cí v České republice. Přijímají se návrhy na osobnosti, které dlouhodobě pečují o zacho- vání novodobé historie naší vlasti a předávají získané poznatky dalším generacím, podílejí se na výchově a vzdělávání mladé generace. Osobnosti, které přispěly k nastolení svobody a demokracie, či se věnují zachování historic- kých, kulturních, přírodních památek, sběru ANLET vyhlásil 5. ročník Ceny Český patriot historických materiálů o osobách, místech a událostech, které ovlivnily novodobou čes- kou historii. Navrhnout lze také podnikatele – společnost, firmu, která svou dlouhodobou filantropickou činností podporuje zachování české historie. Návrhy pro rok 2012 jsou přijímány v těchto kategoriích: • Mladý vlastenec • Péče o památná a pietní místa • Publicistická činnost • Výchovně-vzdělávací činnost • Zachování kulturního dědictví • Významný přínos české historii • Cena za celoživotní dílo • Mecenáš české historie Návrhy lze zasílat až do 30. září 2012 do kan- celáře Anletu prostřednictvím formuláře na webových stránkách www.ceskypatriot.cz, e-mailem či v tiskové podobě. Další informace: Web: www.ceskypatriot.cz Manažerka projektu: Jindra Svitáková tel.: 233 931 364, 604 206 677 e-mail: redakce@anlet.czs Velkolepé ukázky se zúčastnilo na 250 aktérů z domova i ze zahraničí.

prezident Edvard Beneš udělat atd. Pro- to za klad publikace považuji, že autor nementoruje, ani si nepřisvojuje patent na rozum, přesněji na jediný správný zá- věr. Nikomu nevnucuje svá stanoviska a nechává na čtenáři, aby se z předložených citací, z faktů, z bohatého fotografického materiálu dopracoval k vlastním úvahám a hodnocením. Po bitvě bývá každý generálem. V tomto smě- ru u nás najdeme řadu „mistrů“, schopných bez mrknutí oka pošpinit tehdejšího prezi- denta Edvarda Beneše, což se v posledních letech často děje. Jenomže pochopit, porozu- mět, proč jednal právě tak, jak jednal, jak ho vnímala v té těžké době jeho žena Hana, proč vojáci v našich opevněních chtěli bojovat a považovali za zradu vojenské přísahy, že je bez jediného výstřelu museli opustit, zname- ná aspoň trochu se do oné doby vcítit. Nehle- Strana 6 | Národní Osvobození | 19/2012 Druhá republika Přiznávám, že nejdříve mne coby čtenář- ku deníková forma, kterou zvolil, zarazila, ovšem při dalším čtení jsem dospěla k závě- ru, že učinil dobře. Publikace je tak velice přehledná a čtenáři umožňuje se bez potíží rychle vracet k místům, která si chce znovu prostudovat. Zejména s ohledem na mladé čtenáře je to moudře zvolený krok, jelikož mladá generace, zvyklá surfovat na inter- netu, nemá knihy zrovna v oblibě, a pokud je bere do ruky, žádá stručný, srozumitelný text, což Junkova kniha splňuje měrou vr- chovatou. Už od tragické mnichovské smlouvy se vedou debaty, zda jsme se měli či nemě- li bránit, co měl nebo neměl tehdejší dět na ni „jen“ z pohledu pohodlí domácího křesla a s hrnkem kávy v ruce. Deníkový způsob psaní umožňuje vnímat onu atmo- sféru mnohem silněji. Dobrým doplňkem knihy je rovněž gale- rie vedlejších jednajících osob či slovníček česko-německých názvů, což v dnešních časech, kdy se sudetoněmecký landsman- šaft všemožně snaží prosazovat své cíle a operuje přitom také zeměpisnými názvy v němčině, které běžnému čtenáři zpravidla nic neříkají, přispívá k lepší orientaci. Junkovu práci považuji za významný přínos k poznání naší minulosti a k zachování dě- jinné paměti národa. Důležité je, že k tomu nepotřeboval pláštík politického manipu- lanta, jenž si dějiny – jak se u nás stalo mo- derním – přepisuje podle svých potřeb a cílů. Bránit se či nebránit – nechť čtenář k věčné- mu českému dilematu zaujme vlastní postoj. Knihu vydalo nakladatelství Computer Press, a. s., Holandská 3, 639 00 Brno (http://knihy.cpress.cz; distribuce@cpress. cz; tel.: 800 555 513). n Jana Časnochová-Vrzalová Jakákoliv zmínka o tzv. druhé republice vyvolává emoce a oživuje trauma, s nímž pro náš národ není snadné se vypo- řádat. Autor publikace Druhá republika Nultá hodina Václav Junek tedy musel vynaložit nemálo kuráže, aby se pokusil jej srozumitelně popsat. Zasílám malou připomínku, nevím, bude-li se hodit do našeho tisku, ale píšu ji, třeba jen pro upokojení své rozhárané mysli – vždyť už jsem moc stará. Při těch restitučních hororech si vybavuji klášter Voršilek u nás v Brně na rohu Josefské a Oslí. V r. 1938 jsem tam chodila na doučování němčiny – byly to vesměs Němky. A v r. 1939 začaly nosit na svých hábitech vedle kříže s ukřižovaným Ježíšem i bílý kulatý odznak s haknkrajcem. Tak mi tatínek to doučování zatrhl. Po válce se jeptišky někam poděly a budova se upravi- la na Technické muzeum. Ale po sametu jsou tam zase různé jiné podniky, jako Umělecká galerie, čajovna a restaurace a jiné obchůd- ky a nájemné zase prý vybírají jeptišky. Tak- že jim bylo zase vráceno, co bylo komunisty „ukradeno“. Kostely stát pomáhal udržovat a kněží sice měli malé platy, ale to jim stači- lo, když se o rodiny nestarali v rámci celibá- tu. Kam odešly jeptišky, to nevím. To jen tak dle mého pohledu, ale chtěla bych přispět třemi protektorátními anekdotami, na víc si zatím nevzpomínám. Po porážce nacivojska u Stalingradu si hrdě řekly naše maminky: „Každá česká žena je ráda, že je ženou.“ Trojice Goebbels, Göring a Hitler uva- žuje, že to už brzy asi špatně dopad- ne. Goebbels prohlásí: „No, já už to mám zařízeno v Argentině.“ Göring zavrtí hlavou: „Tam vás bude moc a ty hodně mluvíš. Já jedu na Nový Zéland.“ „A co ty, Ado?“, ptá se Go- ebbels. Hitler se pohrdavě rozhlédne a praví: „Mě se to netýká. Já jsem Ra- kušák.“ (Ta je z nejkrutější doby) A teď bych si dovolila připsat ještě jeden vtip – sice ne protektorátní, ale všeplatný. Vyprá- věl jej pan Michal Kováč už před lety na jed- nom setkání MOSTŮ. Vysmívá se Satan Pánu Bohu: „Ty si myslíš, že jsi všemocný? Co se jednou stalo, nemůže se odestát.“ Bůh se za- myslil a – stvořil historika. n Upřímně Eva Langerová (Honorář na Fond NO) Mladá fronta, a, s., divize knihy, informuje Tři protektorátní Carlo D’Este Válečný vůdce Život Winstona Churchilla ve válce 1874–1945 (I. díl) Vynikající dvousvazkový životopis z pera jednoho z nejlepších vojenských historiků současnosti líčí Winstona Churchilla jako vojáka a válečného vůdce, který sice nikdy nedosáhl vyšší hodnosti než podplukovník, avšak nakonec ve funkci předsedy vlády ří- dil vojenské operace Velké Británie a klíčo- vým způsobem se podílel na porážce Hitle- ra, Mussoliniho i Hirohita. Kniha zachycuje Churchillovo vojenské působení od jeho nej- ranějších dobrodružství na severozápadní hranici koloniální Indie přes búrskou válku až po mimořádně významnou účast v obou světových konfliktech. Ačkoli se Churchill stal jedním z impo- zantních politických vůdců 20. století, jeho hlavní ambicí v dětství bylo stát se vojákem. D’Este využívá rozsáhlého archivního ma- teriálu a odvíjí před námi důležité a dosud nepublikované postřehy Churchillova osob- ního lékaře, různých kolegů i rodinných příslušníků, aby nám vykreslil Winstonovu povahu tak, jak se ještě nikomu nepodařilo. Analyzuje Churchillovy strategické přístu- py, které stály v pozadí velkých vojenských tažení první a druhé světové války, všímá si jeho oslnivých úspěchů i katastrofálních nezdarů a současně odhaluje jeho bouřlivé vztahy s generály a jinými veliteli včetně Dwighta D. Eisenhowera. Kniha Válečný vůdce je stejně strhující jako muž, kterého vykresluje. Zároveň jde o mistrný, nic nezakrývající portrét jednoho z nejúchvatnějších a nejvlivnějších vůdců ne- sporně nejklíčovější události lidské historie. První díl zachycuje Churchillův život od ra- ného dětství po jmenování předsedou vlády v květnu 1940, „během nejtemnější- ho období Británie“. 399 Kč | vázaná s přeba- lem | 440 stran + 16 stran fotografických příloh | 165 x 235 mm |termín vy- dání: září/říjen 2012 Carlo D’Este, podplu- kovník americké armády ve výslužbě a význačný vojenský historik, je vedle řady publikací o druhé svě- tové válce autorem uzná- vaných životopisů Pat- ton: A Genius for War a Eisenhower: Soldier’s Life. Žije v Massachusetts. NEJLEPŠÍ PRÁCE O WIN- STONU CHURCHILLOVI JAKO VOJÁKOVI „Carlo D’Este, který patří k našim nejlepším vojen- ským historikům, objevil ve Winstonu Churchillovi námět hodný svých schopností. Válečný vůdce zachycuje známé téma Churchillova úchvatného života a přibližuje nám ho z jiného pohle- du.“ RICK ATKINSON Nultá hodina „Vůdce osobně věří, že Anglie a Francie se již se vší pravděpodobností mlčky Československa zřekly a že se již smířily s tím, že tuto otázku bude jednou řešit Německo.“ Tzv. Hossbachův protokol; 5. listopadu 1937 „Vypukne-li válka, za čtrnáct dnů nám nezbude jediný letoun. Do těch, které máme, musíme posadit záložní důstojníky, protože ty stroje už nikdy neuvidíme. A dobré piloty si musíme uchovat do té doby, než dostaneme lepší letouny. V květnu jsme je objednali u Američanů, první dodávka dorazí v říjnu, poslední na jaře 1939. Do té doby se naši piloti můžou jít klouzat… Nemají co na práci.“ Šéf francouzského letectva gen. Joseph Vuillemin v raportu předsedovi vlády Édouardu Daladierovi; Paříž, září 1938 „Já nemohu brát v úvahu, co cítí lid a armáda. Já musím vidět celou naši situaci vnitřní a mezinárodní a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek… Bylo by ode mne trestuhodně lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatky v této chvíli v izolované válce…“ Dr. Edvard Beneš před přijetím mnichovské dohody; Praha – Hrad, 30. září 1938 Při sledování různých i parlamentních disku- zí, zpráv, a ekonomických úvah mi najednou naskočila vzpomínka na uvedení Dykova Krysaře v r. 1946 v Národním divadle v Brně v režii a se scénickou hudbou E. F. Buriana a docela jasně slyším závěrečný sborový zpěv: „Sedmihradská země, krásná jako sen, dej nám, Bože, dojít, v Sedmihradskou zem…“ A Krysař hvízdá a poblázněné davy kráčí a šlapou a šlapou… S utaženými opasky také šlapeme a šlapeme, jak ti nad námi hvízdají. E. F. Burian – ten „zatvrzelý“ komunista – kte- rý se zázrakem zachránil na prkně z bombar- Šlapeme a šlapeme dované lodi, aby pak houževnatě organizoval návraty vězňů z koncentračních táborů (pa- matuji dobře jeho volání z rozhlasu o pomoc v dodávce benzinu) – on byl skutečně genius. Zemřel devátého srpna, v roce 1959. n Eva Langerová, Brno (Honorář na Fond NO) „Carlo D’Este, jeden z nejlepších historiků druhé světové války, ve své nové knize vy- užívá všechny svoje dovednosti vojenské- ho analytika. Autorovy úsudky jsou bystré anelítostné,ipřespřetrvávajícíobdivkda- nému tématu. Tato skvělá studie zaujme určitě i ty, kdo považují Churchillův život za známý.“ MAX HASTINGS • „Je to nejlepší … práce o Winstonu Chur- chillovi jako vojákovi, která byla napsá- na. Na úspěchu knihy Válečný vůdce se rovnoměrně podílí vzdělanost, skvělý styl a moudrost. Carlo D’Este se narodil, aby tuto knihu napsal.“ ANDREW ROBERTS • „Carlo D’Este zaměřil svoji pozornost na Winstona Churchilla, válečníka a válečného vůdce. Není to hagiogra- fie, ale bez příkras podaná pravdivá zpráva o vojenské stránce složitého člověka, jehož vliv na národ a svět se v průběhu 20. století utvářel a mě- nil. Jedinečný pohled na Churchilla a ukázka skvělého historického talentu.“ JOSEPH L. GALLOWAY Mladá fronta, a. s., divize knihy, Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4-Modřa- ny, www.mf.cz Oznámení Český svaz bojovníků za svobodu o.s. zabezpečuje pro své členy a jejich rodinné příslušníky PRÁVNÍ PORA- DENSKOU ČINNOST V JEJICH ZÁLE- ŽITOSTECH. Uváděný druh právní poradenské čin- nosti je zabezpečován ve spolupráci s odpovídajícími právními pracovišti. Počínaje tímto oznámením průběž- ným korespondenčním stykem podáním, které je třeba zasílat na adresu ČSBS Legerova 1854/22, 120 49 Praha 2, s uvedením právní poradna. Počínaje zářím 2012 průběžnými právními poradami vždy prvou středu v měsíci od 14.00 do 17.00 hod. v sekretariátu předsedy svazu (tedy 5. září, 3. října, 7. listopadu, 5. pro- since a následovně). Průběžné právní porady tohoto druhu jsou bezplatné. V případech, kde tady je nezbytné právní zastoupení v dané věci, bude podle dohody zabezpečena účast advokáta na podkladě vzájem- ně uzavřeného smluvního ujednání a s úhradou podle platných norem, zohledněných členstvím ve svazu. n E. F. Burian Svět snů je obvaz na své vlastní rány když člověk stále ve vzpomínkách tone. Já neutonul ze zoufalství – to ne – Já štval své sny. Sám zůstal neuštvaný

„de lux“, vykládané sametem a s velkým zr- cadlem. Za jeho použití se platil neslýchaně vysoký poplatek – celý šesták! „Do školy jsme chodili do Josefské ulice a od druhé třídy jsme měli povinnou účast na nedělních bohosluž- bách v kostele. Povinným pozdravem učiteli či řediteli, když vstoupili do tří- dy, bylo pochválen buď Ježíš Kristus,“ zavzpomínala paní Mařenka. „Ten- krát měli na Malé Straně automobily jen dva lidé: jeden měla choť místodr- žitele a druhé jeden generál z domu U Obrázku. V uličce U zlaté studně bý- vala stenojmenná vinárna a restaura- ce, jeden z majitelů, malíř Klusáček, tam dal pod štítem vyhotovit nápis: V Boha maje věčnou víru ždám – Bůh žehnej ateliéru – Kdo v něm bude malovati, tomu ať se dobře platí. Rádi tam zavítali i němečtí herci, kteří se- dávali ve vikýřích půdy a odříkávali si svoje divadelní role. U Zlaté studně byval častým hostem například i známý zpěvák a herec Karel Hašler, autor zlidovělé písně Po starých Zámeckých schodech, jenž byl za protektorátu pro své protinacistické výroky po- slán do koncentračního tábora Mauthausen, kde v roce 1941 zemřel. Bývalo tam mnohdy veselo až do pozdních hodin, pamatuji se, jak jistá paní Hadrabová jednou v roz- čilení vylila obsah nočníku na příliš hlučnou společnost,“ seznámila mne paní Mařenka s historkou, která už dnes nemá jiného přímého pamětníka. Na Malé Straně tehdy žilo i nemálo přísluš- níků šlechty, kteří byli nápadní nejen honos- ným odíváním, skvostnými kočáry a lokaji, ale i štíhlými postavami, vznešení rodiče Národní Osvobození | 19/2012 | Strana 7 Vídala prezidenta TGM na koni V době jejího dětství bývalo v jejím rodném domě někdy i 33 dětí, dnes tam snad není už ani jedno. Život býval tehdy prostší, neprošpi- kovaný elektronickými a jinými technickými vymoženostmi a uspěchaným tempem, ale ikrásnější–ažnakrušnálétazaprvní světové války, kterou si paní Mařenka i po půlstoletí pamatovala. Jen nera- da zavzpomínala na ony těžké doby, kdy musela vystát dlouhé fronty če- káním na chleba, mouku, cukr i sůl. „Více než jeden a půl roku jsem tehdy neochutnala mléko a jogurt, máslo a sádlo měl jen ten, kdo měl příbuzné či známé na venkově. My, děti, jsme čekali u vrat Sněmovny, až uhlíři bu- dou nosit v krosnách uhlí a pak jsme sbírali kousky, které jim spadly na zem. Domovník pan Jelínek to jako neviděl, vždy poodešel, abychom mohli s úlovkem odkvapit domů a při- spět tak rodičům na živobytí v tehdej- ší době plné nedostatku,“ přiznala s úsměvem svá dětská provinění. „Jako holčička jsem chodila pro mouku k Odkolkovi, kilo stálo 24 krejcarů. Cukroví jsme kupovali v Nerudově ulici, kde pod podloubím „bába Kříž- ka“ (paní Křížková) prodávala růz- nobarevná mejdlíčka, cucavé špalky, pendreky a jiné dobroty. Mléko, más- lo, vajíčka jsme často kupovali od jed- né staré paní, která je dovážela na že- břiňáku taženém psem až z Liboce a která je prodávala přímo před naším domem. Už dávno jsou pryč obchody jako lahůdkářství pana Kulíka v Mostecké ulici, kupectví pana Říhy na rohu Malostran- ské kavárny, potravinářství pana Stüdla, c. a k. dodavatele v podloubí Malostranského náměstí, pod ním pekaře-mlékaře pana Ko- látora. Malostranská kavárna mívala tehdy v horní části jídelnu pro chudé, spodní část pak sloužila jako kavárna. Pro dobrou vodu jsme museli zajít ke studni v Pálffyho paláci,“ vzpomínala paní Mařenka. Na Malostranském náměstí, kde bývala socha maršála Radeckého, se na svatého Jana pořá- daly poutě, jež pokračovaly až do Nerudovky. V horní části náměstí, kde je dnes parkoviš- tě, stával domeček s toaletami, kde bylo i WC své potomky záměrně nepřekrmovali, aby se prý dožili vysokého věku. Mařenka pa- matovala např. i slavného architekta Josefa Fantu (l856–1954), autora mj. i Hlavního (Wilsonova) nádraží, jehož dcera Marie prý měla známost s Janem Masarykem, ale pak si vzala jakéhosi Němce. Fantův syn zemřel jako důstojník na italské frontě 27. října 1918, tedy pouhý den před vyhlášením samostatné Čes- koslovenské republiky. Právě od Fantů po- sílali malou Mařenku v letech 1916– 1918 s různými potravinami a dopisy do jednoho domu za Bílkovou vilou, kde pod policejním dozorem bydlela paní Masaryková se služebnou Marií Bláhovou, kterou Masarykovi po pře- vratu poslali do Spojených států, kde se stala ředitelkou rodinné školy. Ma- řenka tak tehdy byla nevědomky mož- ná vůbec nejmladší účastnicí odboje proti nenáviděné rakouské nadvládě. Od května 1918 bydlela v Holečkově ulici na Smíchově, kde často vídala Tomáše G. Masaryka projíždět se na koni v doprovodu pana Hůzy. „Mnoho- kráte jsem za nimi běžela přes Újezd kolem kostela sv. Mikuláše Nerudov- kou až na Hrad. Pan prezident odpo- vídal na přečetné pozdravy kolem- jdoucích krátkým přiťuknutím prstů pravé ruky ke štítku čepice (těmto po- krývkám hlavy se štítkem, připomí- najícím důstojnické, se pak říkávalo masaryčky). Mezi cennými památkami na Masa- rykovu rodinu, které paní Mařenka uchovávala ve svém malém bytě v Ba- ranově ulici, byly předměty, po nichž by asi zatoužilo srdce leckterého ob- divovatele díla našeho prvního prezi- denta. Při jedné besedě u ní jsem se mohl dotknout knihy TGM „Světová revoluce“ s autorovým vlastním pod- pisem či fotografie jeho syna Jana rovněž opatřenou jeho autogramem. Paní Mařenka měla velmi zajímavé soukro- mí, neboť se provdala za bratra kdysi známého předního politika Čs. stra- ny socialistické dr. Aloise Neumanna (1901-1977), za nacistického protek- torátu vězněného v koncentračním táboře Buchenwaldu, po osvobození člena předsednictva Ústředního vý- boru Svazu protifašistických bojovní- ků (l945-1968), v 60. letech předsedy ČSS, ministra pošt (1948-1952), spojů (1952-1960) a spravedlnosti (1960- 1968). Poněkud méně příjemný osud měl však, bohužel, Mařenčin manžel, jenž byl dentistou a jenž po Únoru přišel o vybavení své ordinace. V době, když jsem s panem Neumannem v 70. a 80. le- tech hovoříval, neovládal již své nervy a často upadal do vysloveně hysterických stavů, když se ve vzpomínkách pln rozhořčení vracel do křivd minulých let. Když i on odešel z tohoto světa, přistěhoval se k Mařence její kamarád z dětských let, Josef Kefurt, který se narodil ve stejném domě na Malé Straně jen o dva roky dříve. „My se s Pepíčkem známe vlastně od mého narození, on mne kdysi učil chodit,“ svěřila se paní Mařenka. Pepíček, jenž se ni- kdy neoženil, jako mistr-pokrývač spravil vlastníma rukama bezpočet malostranských střech. „Malá Strana už není tím, co bývala, Malostraňáci se vystěhovávají, unikají před hlukem i před nestoudně rostoucími činže- mi, čtvrť se vylidňuje, ztrácí svoji přirozenou tvář, i když zůstává stále krásná – hlavně v našich vzpomínkách,“ konstatovali oba se smutnou nostalgií. n Jan Hála s Repro dobové pohlednice Sněmovní ulice. ÚTRžKY VZPOMÍNEK MAŘENKY NEUMANNOVÉ Z MALÉ STRANY Ne každému se podařilo ve svém dětství vídat zblízka Tomáše Garrigua Masaryka a jeho rodinu a uchovat si ve své mysli do vysokého věku vzpomínky na tohoto velikána českého národa, jako se to poštěstilo paní Marii Neuma- nnové, rodačce z Malé Strany. Paní Mařenka, s níž jsem se seznámil v Baranově ulici na žižkově, kam jsem se v roce 1974 přestěhoval a záhy se spřátelil s touto laskavou ženou a jejím manželem, se narodila v roce 1908 ve Sněmovní ulici číslo 15, v domě, kde přišel na svět i Gelasius Dobner (1719-1790). „Jen se bezpečně neví, ve kterém bytě se tento významný český historik narodil,“ uvedla v rozhovoru se mnou koncem 90. let, jen pár let před svým skonem tato pamětnice starých – ne vždy zlatých – časů a Malé Strany, o nichž dokázala kouzelně vyprávět. • Ne násilím, ale mírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrti, ale životem k životu – toť odpověď českého genia, toť smysl našich dějin a odkaz vel- kých předků. • Je prvním požadavkem lidskosti, aby ka- ždý se vzdělávati mohl. Kdo jednotlivci nebo národu ve vzdělávání brání, páše smrtelný hřích – právo ke vzdělanosti má každý člověk právě tak jako právo k žití. • Prostá dělnice nebo řemeslnice (ostatně i žena profesorova neb úředníkova), která při svých skrovných prostředcích vede domácnost a při tom slušně vychovává pět krků, myslí mnohem více a intensiv- něji než člověk, jenž 20 let proseděl ve škole a nakupil si stoh různých vysvěd- čení. • Přál bych si, aby naše školství především podávalo jisté vědomosti odborné, při- tom aby každému dítěti podle stupně po- chopení byla vštěpována úcta ke vědec- ké přesnosti. Škola má dítě vychovávat v tom přesvědčení, že věda, poznání pravdy, jest veliká, ohromná mravní moc, kterou všichni uznáváme. • Žádná moc tohoto světa, a byť se i s ce- lým peklem spolčila, neudrží národa Masarykova slova platí i dnes • V demokracii svoboda, volnost, demo- kracie znamená diskusi. Tj., nesmí se nikomu překážeti, kdo má jiné a opačné mínění. Naučiti se respektovati cizí míně- ní, vyslechnouti důvody. • Filantropie se spokojuje almužnou, dnes však chudý člověk nechce almužnu, ný- brž spravedlnost. • V rodině musí přestat nadvláda muže nad ženouadětmi.Ženskéhnutíjedůsledkem demokratismu, žena chce míti stejná prá- va, žena a muž tvoří intimní jednotku, o ženské otázce nemůže býti řeči, jako ne- může býti řeči o mužské otázce. • Jsou lidé, kteří chtějí zbohatnout a bohat- nout, ale jsou otroky peněz. Nepodléhat materialismu, třeba byl ověšen sebekrás- nějšími frásemi mravními, náboženský- mi, jakýmikoli, nýbrž býti pánem peněz, umět čestným způsobem peníze vydě- lávat a šlechetným způsobem umět jich využívat. • Pro každého myslícího člověka je právo na revoluci nesporným. Každý myslící člověk má právo se bránit. Každý má povinnost se bránit mravně, tj. ničit ab- solutismus duchovní. Mně je mozková, fi- losofickárevolucenezbytnoupodmínkou moderní demokracie. • Láska k vlasti musí být uvědomělá, musí mít docela určitý předmět, cit. Tento silný, pravý cit k vlasti má každý, kdo o vlasti a citech svých mnoho nemluví. • Mezi náboženstvím a mravností je rozdíl věcný. Mravnost není náboženstvím a ná- boženstvínenímravností.Můžebýtčlověk nábožensky velice věřící, oddaný své círk- vi,svýmdogmatůmipředpisům,anebude mravný, ba bude třeba nemravný. • Co se týče požadavku mravnosti, jsem proti morálkaření, žádám si mravnost ve všem jednání člověka. Přeji si, aby mravnost nebylo něco, co patří do koste- la a pouze v neděli, i v obyčejném životě, v politickém jednání vždy musíme býti aspoň slušnými lidmi. A o to musí i mlá- dež usilovati. • Veliké zlo je, že žijeme v myšlence, co řekne o mně soused. Ale o to běží, mít svůj úsudek, svoji osobnost, individuali- tu. Odhodlejme se být svými! Nežijme na cizí účet, na cizí svědomí. • Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radi- kální, ale vytrvalý. Nemít strachu, bych řekl. Ze strachu lidé se dopouštějí násilí, ze strachu lžou. vzdělaného, ušlechtilého a statečného v poddanosti a otroctví. • Nesouhlasím s požadavkem, aby výcho- vu dětí přejímal stát (resp. společnost), protože v tom vidím trhání rodiny. Nesouhlasím, třebaže dnes rodinu vel- mi často trhá nouze a bída. Ale trhá ji, a snad poměrně více, také bohatství. • Nevěřím, že se nutná reforma dá provést jen hospodářsky. Zároveň se musí pro- vést reforma mravů a názorů. • Lidé většinou žijí podle zděděných ná- zorů, nepřemýšlejíce o jejich vhodnosti. Bylo-li jim vštípeno okolím přesvěd- čení, že nad námi kdesi vysoko kraluje Bůh na nebesích a hluboko pod námi hoří pekelný oheň, považují za stejně neslušné o tom pochybovati, jako ma- loměšťák nepochybuje a nedovoluje pochybnosti o tom, že on jest urozenější než obyvatel předměstí, jako byrokrat se leká, že se společnost rozpadne, dá-li se volnost rozhodovati o ní všem jejím členům. • Mládež, vrhající se na bohaté myšlenky cizí, snadno se v nich ztrácí a hladu své- ho a žízně přece neukojí. Působí na du- cha příliš mnohé a různé vlivy najednou. A protože nesnadně je tak veliký výběr, záhy vzniká nestálost, duch poletuje od myšlenky k myšlence, ze systému do sys- tému – vzniká shon po novém, vzniká nervosní novotářství, myšlenku včerejší ubíjí myšlenka dnešní, ne proto, že by byla správnější, ale že je nová. „Módnost“ stává se jediným kouzlem. Tato filosofie je extraktem povrchnosti, diletantismu v zlém a nejhorším slova smyslu. • Svoboda jen svobodou se utužuje, ne že- lezem a krví. • Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluce se zbraní v ruce a držím hlavně na revoluci ve hlavách a v srdcích. • Válka je zlo, ale obrana je mravně pří- pustná a nutná, třebas je nesnadno vy- mezit přesně, kde začíná obrana a kde násilí. • Demokracie znamená lidovládu, ale ne- běží o vládnutí a panování, nýbrž o lido- správu. Správa, administrace, tj. hlavní věc pro demokracii, pro aristokrata jest hlavní věc vládnutí: stojí proti sobě ad- ministrativa demokracie a vláda aristo- kracie. • Společnost nedomůže se svých cílů hu- manitních, pokud ve jménu lidskosti užívati se bude nelidskosti. To je všecko tajemství sociální reformy. • Pro produkci je třeba podnikavosti a podnikavosti je tím více třeba, že všec- ky státy, celá Evropa je válkou ožebrače- na. Pravím-li podnikavost, tož nemyslím na spekulaci a hyperspekulaci, která se právě v abnormální době tak zhusta zjevuje, nýbrž na podnikavost tvůrčí, na vynalézavost, na geniální vytvořo- vání nových statků. Neběží jen, abych tak řekl, o socialismus distribuce, nýbrž o socialismus produkce. n Z publikace „Marykova slova – citáty z Masarykových spisů a řečí“ vybral Jan Hála Ani po 75 letech od skonu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937), jehož smutné výročí připadá na letošní 14. září, nevyprchala moudrost jeho myšlenek, dnes stejně platných, jako kdysi. I proto nezaškodí připomenout si alespoň některé z výroků Prezidenta-Osvoboditele, jež byly publikovány v roce 1990 jako reprint vydání z roku 1921. V zájmu působivosti Ma- sarykových výroků jsme maximálně ponechali jeho vyjadřování i dobovou češtinu.

Lyčka je ozbrojen a ihned střílí!“. Na jeho do- padeníbylavypsánaodměna50000prot.korun. Následovaldalšífonogramsdokonalýmpopisem hledaného, který byl již napsán po výslechu manželky Zdeňky Františky Lyčkové (popravena v plynové komoře v Mauthausenu 24. 10. 1942). Vyšetřování i pátrání se nevyhnuly pochopitelně ani Staré Bělé, tedy především rodičům Janovi a Františce Lyčkovým a všem budovám jejich gruntu. O ilegální činnosti svého syna nevěděli rodiče vůbec nic stejně jako manželka Zdeňka. Přesto byla Staré Bělé věnována pozornost ost- ravskéhogestapa. Osobní průkaz F. Münsbergerovi měl být vrácen v úterý 21. července 1942 právě učitelem Kotr- bou.Tohoalezatklogestapo.Nazákladěvýslechu a předložených důkazů Fr. Kotrba gestapáky do Ouběnic přivedl a Lyčka se měl gestapákům do- stat do rukou živý. Ale František Kotrba po setká- ní s MUDr. Břetislavem Lyčkou v domě truhláře Ludvíka Vaňka spáchali sebevraždy zastřelením zoněchpistolí,nakterégestapácivzatykačiupo- zorňovali. Lyčka byl mrtev okamžitě, Kotrba se střelil do srdce (dle starobělského písmáka Jana Pchálka st.) a zemřel o hodinu později. Výstřely zazněly v 19.35 hodin večer. Přivolaný lékař Ar- nošt Korbela konstatoval u obou smrt průstřely hlav.Takzahynulidvaneohroženívlastenci. Přetěžké časy ale pro ostatní zatčené, pro jejich rodinné příslušníky i známé a pozůstalé neskon- čily.Všepokračovalodálestannýmisoudy,popra- vami, plynovými komorami a koncentračními tábory.Tytisíceobětímluvízavšechno. Nic nekončilo ani ve Staré Bělé. Matka zemře- lého dr. Lyčky Františka se po potvrzení smrti syna vypravila sama do Ouběnic pátrat. Setkala setamsestatečnýmmužem,farářemVincentem Kopeckým (1877-1949, svoji pastorační činnost začal na Tachovsku, kde měl i velmi negativní zkušenosti s německými obyvateli, v Ouběnicích působil od 1. 10. 1939). S ním pak byli rodiče v občasném písemném spojení i po válce. Farář Kopeckývbřeznuroku1943odsloužilvouběnic- kém kostele na přání matky za zemřelého syna Slávka mši svatou. Byl to bezesporu mimořádný počin, který svědčí o veliké odvaze prostého fará- řezmalévesničky.Toutomšíbylazahájena řada připomínek tohoto vlastence, kte- révyvrcholilyvpátek20.července2012 odhalenímpamětnídeskyveStaréBělé. Pamětní deska MUDr. Břetislavu Lyčkovi Když mapujeme časový průběh jak, kdy a kde byla jeho osoba veřejně připomínána, tak musí- me po výše uvedené mši svaté z března r. 1943 začínat ve Staré Bělé. Tam byli na spontánních manifestacích občanů po osvobození v květnu 1945 uctěni padlí sovětští osvoboditelé i všichni starobělštíobčané,kteřízahynulirukamafašistů. Strana 8 | Národní Osvobození | 19/2012 NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ – vydává ÚV ČSBS, Legerova 22, 120 49 Praha 2, IČO 00442755. REDAKCE: Legerova 22, 120 49 Praha 2. TELEFON: 224 261 572, e-mail:narodni-osvobozeni@volny.cz. TEL. ČSBS ÚSTŘEDÍ: 224 261 570. Vychází čtrnáctidenně. ODPOVěDNý REDAKTOR: Jiří Daníček. ZÁSTUPCE: Karel Štusák. GRAFICKÁ ÚPRAVA: Grafické studio J&S, Neklanova 10, 128 00 Praha 2. Vydáváno ve Vydavatelství MAC, spol. s r. o., Na Spojce 968/7, 101 00 Praha 10, TEL./FAx: 226 218 865, e-mail: info@vydavatelstvimac.cz. PŘEDPLATNÉ: cena 10 Kč, na půl roku 128 Kč, na rok 257 Kč, celoroční – Evropa, vč. V. Británie 782 Kč; mimo Evropu – letecky 857 Kč. Informace o předplatném v redakci a ve Vydavatelství MAC, spol. s r. o. INZERCI PŘIJÍMÁ: redakce a Vydavatelství MAC, spol. s r. o. TISK: GRAFOTECHNA print spol. s r. o., Lýskova 1594/33, 155 00 Praha 13-Stodůlky. Rukopisy, kresby a fotografie, které si redakce nevyžádá, se nevracejí. Reg. zn. MK ČR E 301. Číslo indexu 46 624. ISSN 0231-8164. Číslo 19 bylo dáno do tisku 5. září 2012. OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO NA ADRESE: Vydavatelství MAC, spol. s r. o., Na Spojce 968/7, 101 00 Praha 10, tel.: 226 218 864. Redakce Národního Osvobození, Legerova 22, 120 49 Praha 2, tel.: 224 261 572. Břetislav Lyčka se narodil 24. května 1903 ve Sta- ré Bělé, která je nyní jedním z městských obvodů Ostravy. Byla to velká vesnice a také dnes si za- chovává venkovský ráz. Bez ohledu na to, že na částijejíhokatastrujepostavenopanelovésídliště Bělskýles. Rodiči byli Jan a Františka Lyčkovi, kteří své- ho syna vedli k pracovitosti, studiu, k sokolství a k tomu, aby vždy pomáhal potřebným. Bře- tislav z této cesty nikdy neustoupil. Své vysoké osobnostníkvalityprokazovalužjakodorostenec v sokolském gymnastickém družstvu, samozřej- mě jako lékař a také v odboji. Své milované vlasti neváhal položit k nohám to nejcennější – své křesťanské přesvědčení, profesi a nakonec i svůj život. Břetislav Lyčka studoval na Reálném gymnáziu v Místku a vysokoškolské studium završil na lé- kařské fakultě UK v Praze v r. 1927. V létech 1928 - 1929 vykonával základní vojenskou službu. Ná- sledovala jeho poměrně bohatá a pestrá lékařská praxe. Získával tím zkušenosti a poznával lidi. Od r. 1932 byl okresním lékařem v Praze-Karlíně a od 16. července 1938 ho jmenovali zdravotním komisařem hlavního města Prahy. Přes svůj ná- ročný profesní život nikdy nezapomínal na svoji rodnou Starou Bělou ani na majetek po rodičích – grunt čp. 73 a 244. Předkové i mladší tam cho- dívali„doLyčkovca“. Pookupacitentovlastenecasokolnemohlzůstat stranou a bezprostředně po březnu 1939 se do sokolského odboje aktivně zapojil. Jeho činnost byla neokázalá, pestrá, přísně konspirativní a účinná. Se skupinou Anthropoid se dostal do kontaktu jako lékař, když poskytl ošetření Jozefu Gabčíkovi po seskoku skupiny. Tehdy začala pro MUDr. Lyčku těžká práce – na radu vysočanské- ho lékaře MUDr. Stanislava Hrubého vystavoval s dalšími odbojáři pro Kubiše i Gabčíka falešné pracovní knížky. Tím prakticky spolulegalizovali jejich pobyt a pohyb v Praze a okolí včetně toho, že jim jako revizní lékař Okresní nemocenské pojišťovny potvrzoval „pracovní neschopnost“. Jehoilegálnímipomocníkybylimj.iředitelMiniv atajemníkFalta.Obabylitakypozdějipopraveni… Jan Kubiš měl vystaveny průkazy na jména Josef Strnad, Ota Strnad nebo Jarka Navrátil a „všich- ni“mělidiagnózu„vřednadvanácterníku“.Jozef Gabčík alias František Procházka nebo Zdeněk Vyskočilzaseměli„zánětžlučníku“. Pravidelné potvrzování pracovní neschopnosti v Lyčkově bytě bylo také využíváno k ilegálním schůzkám dalších odbojářů, kteří atentát připra- vovali. Z různých zdrojů tam rovněž směřovaly potravinyproparašutisty. Přiatentátu27.května1942bylzraněnJanKubiš na levé tváři, měl nevidoucí levé oko, rozdrása- nou kůži a byl poraněn střepinami na hrudi i na rukách.Dr.Lyčkaposkytlprvnípomocaošetření, pozdějisevkryptěozraněnéhostaralaMUDr.Mi- ladaFrantová. Úlohy MUDr. Lyčky ale neskončily. Sám věnoval 200 000 (někdy se uvádí 100 000) prot. korun na ilegální činnost a údajně připravoval v Oubě- nicích tajný úkryt pro Kubiše i Gabčíka. Z tohoto prostoru měli být (snad) později letecky přepra- venidoAnglie. Poprovedenématentátunásledovalyudálostijed- na za druhou: stanné právo, smrt R. Heydricha, Lidice, zrada K. Čurdy, „dobytí“ krypty v Resslově ul.asmrtparašutistů,Ležáky,popravytisícůvlas- tenců… a další zatýkání v Čechách i na Moravě. To všechno provázelo bezuzdné mučení, soudy, popravyavraždyvkoncentračníchtáborech. BřetislavLyčkasosobnímprůkazemtramvajové- ho průvodčího Františka Münsbergera na zákla- dě varování prof. Ladislava Vaňka opustil Prahu vnocize14.na15.července1942aasiodvanebo tři dny později už byli společně s Františkem Ko- trbou(nar.1907,učitelzNovéDubče)„naletním bytě“vOuběnicích.Místníčetnickástanicedosta- la14.7.večerzatykačmj.supozorněním„Pozor! Nikdy neustoupil z cesty Při manifestaci na oslavu míru 20. května 1945 vznikla myšlenka na vybudování pomníku obě- tem 2. světové války. Byl ustaven výbor pro jeho postavení, přistoupilo se ke sbírce a bylo zvoleno důstojnémísto-Zámčiska. Další vzpomínkovou událostí byla veliká mše svatá,kterouzadr.Lyčkuadalšíobětiopětsloužil 21.července1945vOuběnicíchVincentKopecký. O této mši byla vlastnoručně psaným dopisem faráře Kopeckého informována matka Františka Lyčková. Kdy byly pojmenovány starobělské ulice po ně- kterých obětech 2. světové války, to může široké veřejnostipřipomenoutkronikář.UliceLYČKOVA spojuje jižním směrem a mírným stoupáním uli- ci Potoky s ulicí Povětronní. Vede okolo rodného domu dr. Lyčky – přes výše uvedený „Lyčkovec“ - a je to nyní ulice dosti frekventovaná (vodárna, nové rodinné domky, pila OML a cyklotrasa do Krmelína). Stojí možná za zmínku to, že po ni v době 2. světové války dojížděl do své „Baierovy chaty“ tehdejší fašistický starosta Ostravy. Byla postavena v lese Palesek, který se rozkládá mezi StarouBělouaKrmelínem. Významnou slavnost připravil Klub městských okresních a školních lékařů hl. města Prahy spo- lu se Zdravotním odborem Československé obce sokolské29.března1946.Konalase„smuteční vzpomínkováschůzenapaměťčlenů MUDraKarlaHrdličky ústřed.ředitelezdrav.službyhlav.města Prahy,předsedyzdrav.odboruČOS aMUDraBřetislavaLyčkyměstskéhookresní- holékařehlavníhoměstaPrahy,členazdrav. odboruČeskoslovenskéobcesokolské Napořaduschůzebyly(mj.)předneseny referáty Za Břetislavem Lyčkou (Dr. Josef Káš) a Sokolská činnost Dr. Břetislava Lyčky (Dr. Zd.HornofaDr.MiroslavKavalír)“. V Ouběnicích, kde dr. Lyčka ukončil svůj ži- vot spolu s Františkem Kotrbou byl odhalen „památník a pamětní deska účastníku atentátu na Heydricha MUDRu Lyčkovi a jeho spolubojovníkům“ dne 25. května 1947 pod záštitou ONV, ORO v Sedlčanech a Sokol- ské župy Podblanické. Slavnostními řečníky byli vyslanec splnom. ministr Ing. V. Paleček a spisovatel Karel Nový. Na tuto slavnost byla pozvána matka Fr. Lyčková. Památník a pamětní desku odhalili ve výroční den narození národní- ho hrdiny, který tak tragicky zemřel v této malé vesnici. Od r. 1975 jsou Ouběnice osadou města Bystřice. Tělocvičná jednota SOKOL Praha-Karlín odhali- la dne 1. února 1948 pamětní desku zemřelých, umučených a popravených příslušníku této jed- noty. V současné době (2012) deska v sokolovně není, ale podle sdělení jednatelky Sokola Karlín budeobnovena. Ve Staré Bělé byl vydán péčí Výboru pro posta- vení pomníku na Zámčiskách u příležitosti jeho odhalení tzv. Vzpomínkový list obětem druhé světovéválky(1500výtisků).JménoMUDr.Lyčky s portrétní fotografií a s údaji o datu narození a místě úmrtí je v pořadí třinácté (celkem 26 mužů a 2 ženy!). A k výročí osvobození 7. května 1950 byl odhalen pomník na Zámčiskách. Jméno MUDr. Břetislava Lyčky na bronzové des- ce nechybí. Účastníci pravidelných pietních aktů k výročí osvobození Staré Bělé myslí i na tohoto rodáka. Tím výčet nekončí. V Praze-Karlíně je už od r. 1948 LYČKOVO NÁMĚSTÍ (jedno z nejkrás- nějších) se Základní školou Lyčkovo náměstí 6 (okolo370žáků,37pedagogů,7spr.zam.,ředitel Mgr.JanKorda). Co nelze opomenout, to jsou Lyčkovy skutky a jeho statečnost v literatuře faktu, v literatuře vzpomínkové, v časopisech, na webových strán- kách a možná i práce klauzurní nebo diplomové (?). Připomínám knihy Někomu život, někomu smrt, Atentát, Za Heydrichem stín a taky novější UnásvOuběnicích(J.Petráň,2009). Za nejcennější považuji rukopisné dílko pod ná- zvemHistoriestarobělskéhogruntučís. 73,které: „Rodičům zesnulého lékaře Dr. Břetislava Lyčky Janu a Františce Lyčkovým, jejich dě- dicům Janu a Marii Cholevovým a jejich dcerám Mařence a Janušce v Den Dušiček 2.XI.1954věnujenapamátkustrýcJanPchá- lek, dělník, důchodce St. Bělá č.p. 325 v Den Dušiček 2.XI.1954“. A podobně cenný je i „Ma- teriál“ ve Sborníku příspěvků k dějinám Ostravy č. 12/1983 pod názvem Ostravský rodák MUDr. Břetislav Lyčka a heydrichiáda. Autorem je Jan Pchálekml. Pan profesor Josef Petráň taky vypracoval v r. 2007 drobný tisk „NA PAMĚŤ OBĚTÍ HEYDRI- CHIÁDY VOUBĚNICÍCHA OKOLÍ, Vzpomínka po 65letech,1942-2007“. Při této příležitosti tam byla odhalena bronzová deskaVĚRNIZŮSTANEME. K uctění památky jednadvaceti obětí heydrichiá- dyvOuběnicíchbyla15.července2012uspořádá- navzpomínkováslavnostzavelmipočetnéúčasti občanů, odbojářů, sokolů a hostů. Slavnost byla velice působivá a ze Staré Bělé patří do Ouběnic a Bystřice upřímné poděkování za vzpomínku na dr. Lyčku a ostatní statečné vlastence. V pátek 20. července t. r. byli přivítáni ve Staré Bělé právě zástupci z těchto obcí – starosta Mgr. Daniel Ště- pánek, redaktor Pavel Němec a JUDr. Vlastimil David. Milí hosté vážili poměrně dalekou cestu do Ostravy a my si jejich účasti na pietním aktu, vystoupení starosty Štěpánka a především pro- kazované úcty ke společným obětem v boji proti fašismuvelicevážíme. Odhalením Pamětní desky na rodném domě dr. Lyčky splnila Stará Bělá jistý dluh tomuto ro- dákovi – národnímu hrdinovi. Tak byl nazván v Ouběnicích v roce 1947. Je na místě rovněž po- děkovatmladémuarchivářiMgr.RadomíruSeďo- vi za tuto iniciativu a taky ČSBS Ostrava. Poděko- vání patří i paní Marii Mařence Endryášové a její rodině, která pečlivě ochraňuje cenné doklady otomtomužiajehorodině. Historici budou znovu a znovu bádat po dalších detailech celého problému po- pravy říšského protektora Reinharda Heydricha (nebo atentátu na tuto oso- bu). On se netajil tím, že jeho úkolem bylo „vyhladit Čechy z tohoto prostoru, kteří tady nemají koneckonců co pohle- dávat“. V tomto dalším zkoumání bude trvat zájem i o osobnost lékaře a sokola Břetislava Lyčky, rodáka ze Staré Bělé, který tak jako statisíce dalších není anesmíbýtzapomenut! n Karel Sýkora Ostrava – Proskovice (Honorář na Fond NO) s Průvodní dopis matce národního hrdiny a pozvánka k pietnímu aktu do Ouběnic. s Břetislav Lyčka jako maturant. Kdo sledoval v ČT seriál „Heydrich – konečné řešení“ mohl se krátce zamyslet nad úlohou MUDr. Břetislava Lyčky. Byl to jeden z pražských lékařů, který para- šutistům výrazně pomáhal. Jeho činnost v odboji byla opakovaně a podrobně popsána v několika publikacích. Přesto věnujme chvilku pozornosti příspěvku o tomto muži, který raději volil smrt vlastní rukou, než aby skončil v rukách gestapa. A taky proto, že mu v jeho rodišti byla v den 70. výročí jeho smrti odhalena pamětní deska. s Starosta Staré Bělé Ing. Josef Holáň a starosta Bystřice Mgr. Daniel Štěpánek před pamětní deskou ve Staré Bělé.