Pole – Hledání tajemné síly vesmíru

POLE Hledání skryté síly vesmíru LYNNE McTAGGART Œī 9ƒ

Ýü

ßI 

òü

ßI   $

 

 ò" Œ ü@Ý ĺ ĺ $@ IīīI 

Ià@I") "}

Všechna práva vyhrazena. Tato publikace a všechny její části jsou chráněny autorskými právy. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována, uložena v rešeršním sys- tému nebo dále předávána, a to v jakékoliv formě, jakýmkoliv způsobem, elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním apod., bez předchozího písemného souhlasu vydavatele. Osoba, která by učinila jakékoliv neoprávněné kroky v souvislosti s touto publikací, může být vystavena trestnímu stíhání a vymáhání náhrady za způsobenou újmu. Autorka děkuje Robertu G. Jahnovi a Brendě J. Dunne za svolení citovat z jejich knihy Margins of Reality. Původně vyšlo jako The Field: The Quest for the Secret Force of the Universe, v nakladatelství HarperCollins Publishers Ltd, New York, 2002 © Lynne McTaggart, 2002 Fotografie na obálce © iStock.com Překlad © Mgr. Andrea Bačová, 2017 © Nakladatelství ANAG, 2017 ISBN 978-80-7554-075-1

Pro Caitlin: Nikdy jsi nebyla sama

11

9 Obsah Poděkování 11 Předmluva: Příští revoluce 15 Část první: Rezonující vesmír 1. Světlo v temnotách 25 2. Moře světla 35 3. Bytosti světla 57 4. Řeč buňky 75 5. Rezonance se světem 91 Část druhá: Rozšířená mysl 6. Kreativní pozorovatel 113 7. Sdílení snů 137 8. Vidění do dáli 153 9. Nekonečné tady a teď 173 Část třetí: Proniknutí k Poli 10. Léčivé Pole 189 11. Telegram z Gaiy 205 12. Éra nulového bodu 223 Poznámky 236 Seznam použité literatury 259 Rejstřík 286 O autorce 293

POLE 28 jako všichni ostatní kolegové se i on přidal k létajícímu cirkusu Chucka Yeagera v Mo- havské poušti, kde dělal s letadly takové věci, na které nikdy nebyla uzpůsobena. Jistý čas byl dokonce jejich instruktorem, ale on sám sebe viděl spíše jako badatele, jakéhosi novodobého hledače pravdy, než zkušebního pilota. Jeho náklonnost k vědě se neustále potýkala se zapáleným baptistickým fundamentalismem z mládí. Zdálo se, že to není žádná náhoda, protože vyrostl v Roswellu v Novém Mexiku, kde byli pravděpodobně zpozorováni první mimozemšťané. Bydlel jen kousek od domova Roberta Goddarda, otce americké raketové vědy, a jen několik mil přes hory od místa, kde poprvé testovali atomovou bombu. „Žily“ v něm vedle sebe věda a spiritualita, které soupeřily o převahu, ale on toužil po tom, aby spolu existovaly v míru. Před kolegy však tajil něco jiného. Později večer, když Alan a Stu spali ve svých houpacích sítích, Ed tiše vytáhl své poznámky o experimentu, který prováděl během celé své cesty na Měsíc a zpět. V poslední době se pustil do experimentování s vědomím a mimosmyslovým vnímáním, studoval práce doktora Josepha B. Rhinea, biologa, který uskutečnil mnoho experimentů o mimosmyslové povaze lidského vědomí. Dva z jeho nejnovějších přátel byli lékaři, kteří už provedli věrohodné pokusy týkající se povahy vědomí. Všichni si uvědomili, že Edův let na Měsíc je jedinečnou příležitostí otestovat, zda by lidská telepatie mohla fungovat na větší vzdálenost než jen v laboratoři doktora Rhinea. Byla to neopakovatelná šance zjistit, zda by takové typy komunikace mohly překonat jakoukoliv možnou vzdálenost na Zemi. Čtyřicet pět minut po začátku času vyhrazeného pro spánek, stejně jako to dělal během uplynulých dvou dnů cesty na Měsíc, Ed vytáhl malou baterku a posvítil si na papír v deskách, kde mu doktor Rhine náhodně zkopíroval čísla, z nichž každé před- stavovalo jeden ze slavných Zenerových symbolů – čtverec, kruh, kříž, hvězdu a pár vlnovek. Intenzivně se na ně soustředil a metodicky, jeden po druhém, se je pokoušel „vysílat“ svým kolegům na Zemi. Přestože byl tímto experimentem nesmírně nadšený, nechal si ho pro sebe. Jednou se pokusil mluvit s Alanem o povaze vědomí, ale opravdu si se šéfem nebyli blízcí a toto nebylo téma, které by ostatní zajímalo tak jako jeho. Ně- kteří z astronautů přemýšleli o Bohu, když byli ve vesmíru, a všichni v celém vesmírném programu věděli, že hledají něco nového o způsobu, jakým vesmír funguje. Ale pokud

35 Kapitola druhá Moře světla Billu Churchovi došel benzín. Normálně to nebyla situace, která by mu pokazila celý den, ale v roce 1973, v době první americké ropné krize, jste mohli benzín natan- kovat v závislosti na dvou věcech: jaký byl den v týdnu a jaké bylo poslední číslo vaší es- pézetky. Ti, jejichž espézetky končily lichým číslem, mohli načerpat benzín v pondělí, ve středu nebo v pátek, sudá čísla v úterý, čtvrtek a sobotu, neděle byla dnem odpočinku, tudíž bez benzínu. Bill měl liché číslo a zrovna bylo úterý. To znamenalo, že bez ohledu na to, kam musel jít, bez ohledu na to, jak důležité bylo jeho setkání, uvízl doma jako rukojmí několika blízkovýchodních potentátů a OPECu. A i kdyby se číslo na jeho po- znávací značce shodovalo s daným dnem v týdnu, musel by čekat alespoň dvě hodiny ve frontách, které se klikatily kolem domů několika čtvrtí. Pokud by tedy vůbec našel čerpací stanici, která je otevřená. Před dvěma lety bylo ještě dost paliva na to, aby mohli Edgara Mitchella poslat na Měsíc a zpět, ale teď museli zavřít polovinu čerpacích stanic v zemi. Prezident Nixon promluvil k národu a vyzval všechny Američany, aby stáhli své termostaty, jezdili v autě ve více lidech a nespotřebovali více než 40 litrů pohonných hmot týdně. Firmy byly po- žádány, aby o polovinu snížily osvětlení pracovních prostor a vypnuly světla v halách a skladovacích prostorech. Washington šel příkladem tím, že národní vánoční strom na trávníku před Bílým domem nesvítil. Vykrmený a spokojený národ, zvyklý na vy- sokou spotřebu energie, jakož i cheeseburgerů, byl v šoku, protože byl poprvé nucen držet

POLE 44 Hal tvrdí, že je to „druh sebeobnovujícího základního stavu vesmíru“,21 který se ne- ustále sám regeneruje a zůstává konstantní, dokud není nějakým způsobem narušen. To také znamená, že my všichni, a hmota ve vesmíru, jsme doslova spojeni s nejzazšími kouty vesmíru prostřednictvím vln pole nulového bodu největších rozměrů.22 Stejně jako vlny na moři nebo vlnky na rybníku se vlny na subatomární úrovni projevují periodickým kolísáním, které se šíří přes médium – v tomto případě přes pole nulového bodu. Toto kolísání má podobu klasického šikmého S nebo sinusoidy, po- dobně jako když švihadlo drží na koncích dvě osoby a točí jím nahoru a dolů. Ampli- tuda vlny je rovna polovině výšky křivky od vrcholu po spodek vlny a jedna délka vlny nebo cyklus je jeden úplný kmit nebo vzdálenost mezi dvěma sousedními vrcholy nebo dvěma sousedními spodky. Frekvence je počet cyklů za jednu sekundu, obvykle se měří v hertzech, kde 1 hertz se rovná jednomu cyklu za sekundu. Elektrická síť ve Velké Bri- tánii má frekvenci 50 hertzů nebo cyklů za sekundu; v Americe je to 60 hertzů. Mobilní telefony pracují na frekvenci 900 nebo 1800 megahertzů. Když fyzikové používají termín „fáze“, myslí tím, že vlna dosáhne vrcholu na své oscilační cestě. Dvě vlny jsou ve fázi, když jsou obě současně v horní části vlny nebo spodku, i když mají různé frekvence a amplitudy. Když dosáhnou „fáze“, znamená to, že dosáhly synchronizace. Jednou z nejdůležitějších vlastností vln je to, že jsou kodéry a nosiči informací. Když jsou dvě vlny ve fázi a překrývají se – odborně se to nazývá „interference“ – je tato spojená amplituda vln větší než jednotlivé amplitudy. Signál se tak stává silnějším a způsobuje „konstruktivní interferenci“, imprinting nebo výměnu informací. Jestliže je jedna vlna ve svém maximu a druhá v minimu, mají tendenci se vzájemně vyrušit – tomuto pro- cesu se říká „destruktivní interference“. Poté, co se srazí, obdrží každá vlna informace o druhé vlně ve formě energetického kódování, a to včetně všech ostatních informací, které obsahuje. Interferenční systémy neustále shromažďují informace a vlny mají prak- ticky neomezenou kapacitu pro ukládání dat. Pokud je veškerá subatomární hmota na světě v neustálé interakci s tímto okolním základním energetickým polem, které obklopuje vše, znamená to, že subatomární vlny pole neustále registrují záznam o formě všech věcí. Jako zvěstovatel a záznamník všech vlnových délek a frekvencí je pole nulového bodu po celou dobu jistým druhem kopie

61 {ü Rozhodli se, že v příštím experimentu použijí sazenice brambor, pěstované ve tmě, aby se zabránilo fotosyntéze. Ale když do přístroje vložili sazenice brambor, fotomultipli- kátor zaregistroval ještě vyšší intenzitu světla.2 Popp si uvědomil, že tento jev má co do činění s fotosyntézou. Kromě toho, fotony živých systémů, které zkoumali, byly soudržnější než cokoliv, co kdy viděl. Kvantová koherence v kvantové fyzice znamená, že subatomární částice jsou schopny spolupracovat. Tyto elementární vlny nebo částice o sobě nejen navzájem vědí, ale jsou také těsně spojeny skupinami společných elektromagnetických polí, takže spolu mohou komunikovat. Jsou jako spousta ladiček, které začínají dohromady rezonovat. Jakmile se vlny dostanou do fáze nebo jsou synchronizované, začnou se chovat jako jedna ob- rovská vlna a jedna obrovská subatomární částice. Proto je obtížné je od sebe rozeznat. Mnoho z podivných kvantových účinků, které pozorujeme u jedné vlny, se vztahuje ke všem. Cokoliv uděláme s jednou z nich, projeví se i u ostatních. Soudržnost zajišťuje spojení. Je to jako subatomární telefonní síť. Čím lepší je kohe- rence, tím citlivější je telefonní síť a tím vytříbenější jsou vlnové vzory. Konečný výsledek se podobá velkému orchestru: všechny fotony hrají spolu, ale jako jednotlivé nástroje mohou hrát své jednotlivé party. Přesto však, když posloucháte celý orchestr, je těžké rozeznat jednotlivé nástroje. Ještě úžasnější bylo, že byl Popp svědkem nejvyšší možné úrovně kvantového po- řádku nebo soudržnosti v živém systému. Obvykle je tato koherence – zvaná Boseho-Ein- steinův kondenzát – pozorována pouze u hmotných látek, jako jsou supratekuté kapaliny a supravodiče, a to pouze v laboratoři za velmi chladných podmínek – jen několik stupňů nad absolutní nulou – a nikoliv v horkém a chaotickém prostředí živých věcí. Popp začal přemýšlet o světle v přírodě. Světlo je, samozřejmě, přítomné v rostlinách jako zdroj energie použité během fotosyntézy. Jíme-li rostlinné potraviny, uvažoval, mu- síme přijmout fotony a pak je někam uložit. Řekněme, že sníme kousek brokolice. Když ji trávíme, metabolizuje se na oxid uhličitý (CO 2 ) a vodu plus světlo, získané ze slunce a přítomné ve fotosyntéze. Extrahujeme CO 2 a vyloučíme vodu, ale světlo, elektromagne- tická vlna, se přeci musí uchovat. Když naše tělo přijme fotony, jejich energie se rozptýlí, až je nakonec distribuována v celém spektru elektromagnetických frekvencí, od nejnižší po nejvyšší. Tato energie se stane hnací silou pro všechny molekuly v našem těle.

POLE 80 navzájem „mluví“, protože molekuly v lidských buňkách jsou samozřejmě obklopeny vodou. V každé živé buňce je deset tisíc molekul vody na každou molekulu proteinu. V časopise Nature nepochybně pochopili potenciální dopady tohoto objevu na uzná- vané biochemické zákony. Šéfredaktor John Maddox souhlasil se zveřejněním článku, ale zároveň udělal bezprecedentní krok – na konci článku otiskl redakční poznámku: Výhrada šéfredaktora „Čtenáři tohoto článku mohou sdílet skepsi mnoha odborníků, kteří se k to- muto článku vyjádřili během posledních několika měsíců. Diskuze se tý- kala vodního roztoku s protilátkami, který si zachovává svou schopnost vyvolat biologickou reakci, i když je zředěný do té míry, že existuje pouze zanedbatelná pravděpodobnost, že se ve vzorku zachovala jediná molekula. Neexistuje žádný fyzikální základ pro takové působení. S laskavým sou- hlasem profesora Benvenista proto časopis Nature zařídil, aby nezávislí ba- datelé pozorovali opakování experimentů. Zpráva o tomto výzkumu bude brzy zveřejněna.“ VesvémúvodníkuMaddoxtakévyzvalčtenáře,abynašlimezeryv Benvenistověpokusech.5 Benveniste byl hrdý muž, který se nebál pohrozit pěstí do tváře vedení. Nejenže se článku, publikovaného v jednom z nejvíce konzervativních časopisů v celé vědecké komunitě, nelekl, ale i poté, co zpochybnili jeho věrohodnost, dychtivě popadl hozenou rukavici a souhlasil s jejich žádostí zopakovat pokusy ve své laboratoři. Čtyři dny po zveřejnění se dostavil sám Maddox ve společnosti lidí, které Benveniste popsal jako vědeckou „kriminálku“. Skládala se z Waltera Stewarta, známého „lovce“ šar- latánů, a Jamese Randiho, profesionálního kouzelníka, kterého obvykle zvali, aby odhalil vědecké práce, které jsou ve skutečnosti založeny na nějakém podvodu. Benvenista na- padlo, zda kouzelník, novinář a „lovec“ šarlatánů jsou tím nejlepším týmem, který by měl posuzovat nepatrné změny v biologickém experimentu. Pod jejich dohledem Elisabeth Davenas provedla čtyři pokusy, jeden zaslepený, z nichž všechny, jak řekl Benveniste, byly úspěšné. Přesto Maddox a jeho tým výsledky zpochybnili a rozhodli se změnit ex- perimentální postup a zpřísnit kódovací postupy, ba dokonce v melodramatickém gestu

91 Kapitola pátá Rezonance se světem Prakticky každý experiment byl neúspěšný. Krysy se nechovaly tak, jak se oče- kávalo. Hlavním smyslem cvičení, pokud šlo o Karla Lashleyho, bylo zjistit, kde jsou en- gramy – přesná místa v mozku, kde jsou uloženy vzpomínky. Název „engram“ vymyslel Wilder Penfield ve dvacátých letech poté, co se domníval, že objevil to, že vzpomínky mají v mozku přesnou adresu. Penfield provedl výjimečný výzkum epileptických paci- entů s anestetizovanou pokožkou hlavy, zatímco byli plně při vědomí. Snažil se dokázat, že pokud by části jejich mozku stimuloval elektrodami, mohl by tím vyvolat konkrétní scény z jejich minulosti v živých barvách a někdy i s mučivými detaily. Mnohem pře- kvapivější bylo, že kdykoliv podnítil stejné místo v mozku (často bez vědomí pacienta), zdálo se, že vyvolal stejný záblesk vzpomínky se stejnou mírou podrobností. Penfield a mnoho vědců po něm logicky dospělo k závěru, že v určitých částech mozku se ukládají určité vzpomínky. Každý detail našich životů byl pečlivě zakódován v konkrétních místech v mozku, jako když vrchní číšník v restauraci usadí hosty ke kon- krétnímu stolu. Vše, co potřebujeme vědět, je to, kdo byl kam posazen – a možná jako bonus ještě to, kdo je vrchní číšník. Renomovaný americký neuropsycholog Lashley hledal engramy téměř třicet let. Bylo to v roce 1946, kdy v Yerkes Laboratory of Primate Biology (Yerkesova laboratoř biologie primátů) na Floridě zkoumal všechny možné druhy zvířat, aby zjistil, co zod- povídá za paměť nebo kde se nachází. Myslel si, že doplní Penfieldovo zjištění, protože

POLE 104 Pořizování snímků mozku a měkkých tkání těla prostřednictvím MRI je obvykle záležitostí detekce vody, která se skrývá v různých koutcích a štěrbinách organismu. K tomu je potřeba najít jádro molekul vody, které jsou rozptýlené po celém mozku. Protože protony rotují jako malé magnety, často je nejjednodušší lokalizovat je pomocí magnetického pole. To způsobí, že se rotace zrychlí až do bodu, kdy se jádro chová jako mikroskopický gyroskop, rotující mimo kontrolu. Celá tato molekulární manipulace činí molekuly vody viditelnými a zřetelnými, a tak je přístroj MRI lokalizuje a nakonec vytvoří snímek měkkých tkání mozku. Když molekuly začnou zpomalovat, produkují záření. Walter zjistil, že toto záření obsahuje zakódované vlnové informace o těle, které přístroj zachytí a nakonec se použijí k rekonstrukci trojrozměrného obrazu těla. Informace, kterou získáte, je zakódovaný ho- logram řezu mozku nebo části těla, kterou chcete prozkoumat. S pomocí Fourierových transformací a řezů těla tyto informace sloučíte a posléze převedete do optického obrazu. Schempp vyvolal revoluci v konstrukci MRI přístrojů a na toto téma napsal učebnici, ve které ukázal, že magnetická rezonance funguje jako holografie. Brzy se stal světovou kapacitou na tyto přístroje a funkční MRI, která nám umožňuje sledovat mozkovou aktivitu vyvolanou smyslovými podněty.31 Jeho zlepšení zkrátilo dobu ze čtyř hodin na dvacet minut, kdy musel pacient trpělivě sedět, než se snímek zhotoví. Ale začal uvažovat o tom, zda by matematika a teorie o tom, jak tento přístroj funguje, mohly být použity i u biologických systémů. Svou teorii nazval „kvantová holografie“, protože skutečně přišel na to, že všechny druhy informací o objektech, včetně jejich trojroz- měrného tvaru, jsou přenášeny kvantovými fluktuacemi pole nulového bodu a že tyto informace mohou být obnoveny, získány zpět a znovu sestaveny do trojrozměrného ob- razu. Schempp zjistil, jak to předpověděl Puthoff, že pole nulového bodu je obrovským úložištěm paměti. Prostřednictvím Fourierovy transformace mohl MRI přístroj získat informaci zakódovanou v poli nulového bodu a přeměnit ji na obraz, ale skutečný pro- blém, kterým se zabýval, daleko převyšoval možnost získání ostřejšího obrazu v MRI. Ve skutečnosti ho zajímalo, zda jeho matematické rovnice dokážou odemknout zámek k lidskému mozku. Ve snaze uplatnit své teorie na něčem větším narazil Walter na práci britského fy- zika Petera Marcera, který už jako student pracoval u Dennise Gabora a pak odešel

115 „I Kodaňská interpretace říká, že náhodnost je základním rysem přírody. Fyzikové jsou přesvědčeni, že to dokazuje další slavný experiment se světlem dopadajícím na polopro- pustné zrcadlo. Když světlo dopadne na takové zrcadlo, polovina z něj se odrazí a druhá polovina projde přes zrcadlo. Když jeden foton dorazí k zrcadlu, může se od něj odrazit nebo jím projít, ale cestu, kterou nakonec půjde, nelze předvídat. Stejně jako u všech takových binárních procesů máme šanci půl na půl, že uhodneme eventuální trasu fotonu.6 Na subatomární úrovni neexistuje ve vesmíru žádný příčinný mechanismus. Pokud by tomu tak bylo, přemýšlel Schmidt, jak je možné, že někteří z Rhineových testovaných lidí dokázali správně uhodnout karty a kostky, které se, podobně jako fo- tony, řídí jen náhodou? Pokud byly Rhineovy experimenty správné, něco zásadního v kvantové fyzice bylo špatně. Takzvané náhodné binární procesy mohly být předví- dány, nebo dokonce ovlivněny. Ukázalo se, že náhodnost byla přerušena živým pozorovatelem. Jeden ze základ- ních zákonů kvantové fyziky říká, že událost v subatomárním světě existuje ve všech možných stavech až do okamžiku pozorování a měření. Pozorování nebo měření ustálí událost v jediném stavu. Tento proces je odborně nazývaný jako kolaps vlnové funkce, kde se pod pojmem „vlnová funkce“ rozumí stav všech možností. Schmidt a další se do- mnívali, že v tomto bodě kvantová teorie navzdory vší matematické dokonalosti selhává. I když v jediném stavu nic neexistuje nezávisle na pozorovateli, může pozorovatel po- psat, co vidí, ale ne sebe sama. Můžete do matematiky zahrnout okamžik pozorování, ale ne vědomí, které pozoruje. V této rovnici není místo pro pozorovatele.7 Problémem byla také přechodná povaha kvantového světa. O určité kvantové částici nemohli fyzikové podat žádnou skutečnou informaci. Jediné, co s určitostí mohli říci, bylo to, že když v určitém okamžiku provedete určité měření, dostanete výsledek. Bylo to jako chytání motýla za křídla. Klasická fyzika neměla potřebu mluvit o pozorovateli; podle Newtonovy verze reality existovala židle, nebo dokonce planeta bez ohledu na to, zda se na ně díváme, nebo ne. Svět existuje zcela nezávisle na nás. Ale v podivném soumraku kvantového světa můžete určit jen neúplné aspekty su- batomární skutečnosti, když pozorovatel určuje jeden aspekt povahy elektronu, a to pouze v době pozorování, ale ne pořád. Podle matematiky je kvantový svět dokonalý

POLE 124 Také přemýšlel o tom, jaký dopad to může mít na náš každodenní život. Ze své po- zice děkana strojní fakulty v 70. letech si Jahn uvědomoval, že svět stojí na pokraji velké počítačové revoluce. Technologie mikroprocesorů byla stále citlivější a zranitelnější. Pokud byla pravda, že by živé vědomí mohlo ovlivnit tak citlivé zařízení, pak by to samo o sobě mělo zásadní vliv na fungování tohoto zařízení. Ty nejmenší poruchy v kvantovém procesu by mohly způsobit značné odchylky od normálního chování a i nejslabší pohyb by ho mohl vychýlit úplně jiným směrem. Jahn věděl, že je v pozici, ve které by jeho práce mohla být jedinečným přínosem. Pokud by byl tento výzkum založen na tradiční vědě, opírající se o prestižní univerzitu, celé téma by mohlo být prezentováno vědečtějším způsobem. Naplánoval spuštění nevelkého programu a dal mu neutrální název: Princeton En- gineering Anomalies Research (Princetonský výzkum technických anomálií), který byl tehdy známý jako PEAR. Jahn se rovněž rozhodl pro diskrétní přístup „osamělého vlka“ – záměrně se držel v dostatečné vzdálenosti od různých parapsychologických asociací a vyhýbal se publicitě. Netrvalo dlouho a začaly se hrnout finance ze soukromých zdrojů, protože Jahn se od samého začátku držel zásady, že za práci v PEARu nevezme od univerzity ani desetník. Princeton toleroval PEAR jako trpělivý rodič předčasně dospělé, ale neovladatelné dítě, a to především kvůli Jahnově reputaci. Nabídli mu několik místností v suterénu tech- nické fakulty, která funguje jako samostatný malý vesmír uvnitř jednoho z nejvíce kon- zervativních oborů na této prestižní americké univerzitě. Jahn začal uvažovat o tom, co všechno potřebuje k tomu, aby mohl spustit program takového rozsahu, a proto navázal kontakty s řadou dalších nových badatelů v oblasti fyziky a výzkumu vědomí. Postupem času se seznámil s vývojovou psycholožkou z Uni- versity of Chicago Brendou Dunne, která řídila a potvrdila celou řadu pokusů s jasno- zřivostí a již nakonec zaměstnal. Jahn vybral Dunne záměrně, jako vlastní protipól, což bylo patrné na první po- hled vzhledem k jejich značným fyzickým rozdílům. Jahn byl vysoký a štíhlý, obvykle bezvadně oblečený v pěkné kostkované košili a kalhotách, neformální uniformě kon- zervativních univerzitních profesorů, a jeho chování a odborný projev se vyznačovaly ukázněností; nikdy nepronesl přebytečné slovo nebo neudělal zbytečný pohyb. Osobní

129 „I To znamená, že tento proces byl univerzální a neplatí pouze pro určité interakce nebo jednotlivce. V roce 1987 Roger Nelson z týmu PEARu a Dean Radin, oba lékaři psychologie, spojili všechny REG experimenty – bylo jich více než 800 –, které byly do té doby provedeny.22 Spojené výsledky jednotlivých studií od šedesáti osmi výzkumníků, včetně Schmidta a členů PEAR týmu, ukázaly, že účastníci dokázali ovlivnit zařízení a v asi 51 procentech případů dosáhli požadovaných výsledků, na rozdíl od očekáva- ných 50 procent. Tyto výsledky byly podobné výsledkům dvou předchozích zkoumání a přehledů řady experimentů s házením kostkou.23 Schmidtovy výsledky zůstaly v po- rovnání s těmito studiemi nejpřekvapivější, protože se vyšplhaly až na 54 procent.24 Třebaže 51 nebo 54 procent nevypadá jako bůhvíco, statisticky vzato je to ob- rovský krok. Spojíme-li všechny studie do takzvané metaanalýzy, jako to udělali Radin a Nelson, pravděpodobnost, že dostaneme takové celkové skóre, je bilion ku jedné.25 Ve svémetaanalýze Radin a Nelson dokonce zohlednili nejčastější výtky studií REG, týkající se postupů, dat nebo zařízení. Vytvořili šestnáct kritérií, podle nichž zhod- notili celkové údaje o jednotlivých experimentátorech, a pak přiřadili každému pokusu skóre kvality.26 Nejnovější analýza údajů REG, shromážděných za období od roku 1959 do roku 2000, také ukázala podobný výsledek.27 US National Research Council (Rada Spojených států amerických pro výzkum) tak usoudila, že experimenty s přístroji REG nelze vysvětlit náhodou.28 Rozsah účinku je údaj, který odráží skutečnou velikost změny nebo výsledek ve studii a jejž zjistíme takovým způsobem, že zahrneme takové proměnné, jako je počet účast- níků a délka testu. V některých studiích s léky zjistíme účinek rozsahu tím, že vydělíme počet lidí, na které měl lék pozitivní účinek, s celkovým počtem účastníků ve studii. Celkový rozsah účinku databáze PEARu byl 0,2 za hodinu.29 Rozsah účinku mezi 0,0 až 0,3 je považován za malý, účinek mezi 0,3 až 0,6 je střední a vyšší než 0,6 je pova- žován za velký. Rozsahy účinku studií PEAR týmu jsou považovány za malé a studie REG všeobecně za malé až střední. Tyto rozsahy účinků jsou však mnohem větší než u mnoha léků, které se v medicíně považují za velmi úspěšné. Četné studie prokázaly, že Propranolol a Aspirin jsou velice účinné léky při snižo- vání rizika srdečního infarktu. Zejména Aspirin byl prezentován jako velká „bílá naděje“

POLE 138 Snílek je držitelem vypůjčené myšlenky, kolektivní představy, která je obsažena v mikroskopických vibracích mezi snílky. Stav snění je věrohodnější, protože souvislost ukazuje mnohem výrazněji. Jejich bdělý stav izolace, kdy každý byl v jiné místnosti, by byl z pohledu amazonských indiánů podvodem. Jednou z otázek, které vyplynuly ze studií PEARu, byla lokalizace myšlení. Pokud jste dokázali ovlivnit přístroje, vyvolává to otázku, kde přesně sídlí vaše myšlenky. Kde přesně je lidská mysl? V západní kultuře se obvykle předpokládá, že se nachází v našem mozku. Pokud je to ale pravda, jak by myšlenky a záměry mohly ovlivnit jiné lidi? Je možné, že myšlenka je „tam venku“, někde jinde? Nebo existuje něco takového, jako je rozšířená mysl, kolektivní myšlení? Ovlivňuje to, co si myslíme nebo o čem sníme, někoho jiného? Jednalo se o otázky, které zaujaly Williama Brauda. Četl o podobné studii, jako byla ta s mexickou malbou a která byla jednou z nejpozoruhodnějších studií věnujících se telepatii. Vedl ji Charles Honorton, uznávaný vědecký pracovník v oblasti vědomí v Maimonides Medical Center v Brooklynu, v New Yorku. Pro behavioristu Brauda byla Honortonova studie něco zcela nového. Braud byl tichý a přemýšlivý muž s vlídným a rozvážným vystupováním; téměř celý obličej mu pokrývaly husté vousy. Svou kariéru odstartoval jako psycholog ze staré školy, se zvláštním zájmem o oblast psychologie a biochemie paměti a učení. Na druhé straně měl sklony k dobrodružství, fascinovaly ho rarity nebo, jak tomu říkal zakladatel psy- chologie ve Spojených státech amerických William James, „bílé vrány“. Braud obdivoval anomálie, věci, které se odlišují od pravidel, domněnky, které lze otočit vzhůru nohama. Jen několik let poté, co získal doktorát, se v 60. letech vymanil zpod vlivu učení Pavlova a Skinnera. V té době Braud přednášel o paměti, motivaci a učení na University of Houston. Začal se zajímat o výzkumy, dokazující pozoruhodnou vlastnost lidského mozku. Průkopníci biologické zpětné vazby a relaxační techniky ukázali, že vlastní svalovou reakci a srdeční frekvenci můžeme ovlivnit tím, že na tyto části organismu postupně soustředíme pozornost. Biofeedback (biologická zpětná vazba – pozn. red.) má dokonce měřitelný vliv na mozkovou činnost, krevní tlak a elektrickou aktivitu kůže.3 Braud se věnoval vlastním studiím o mimosmyslovém vnímání. Jeden z jeho stu- dentů, který praktikoval hypnózu, souhlasil s účastí na pokusu, v němž se Braud pokusil

153 Kapitola osmá Vidění do dáli V suterénu fakulty fyziky na Stanford University byl zachycen a změřen nejmenší záblesk nejmenšího fragmentu světa. Přístroj pro měření pohybu elementár- ních částic nejvíce ze všeho připomínal velký ruční mixér. Magnetometr byl připojen k výstupnímu zařízení, jehož frekvence je měřítkem rychlosti změny magnetického pole. Osciloval pomalu, s nudnou přesností zaznamenával sinusové křivky, které se pomalu navíjely na milimetrový papír pro tisk grafů. Pro necvičené oko jsou kvarky nečinné: na grafu nebyla vidět žádná změna. Člověk, který není fyzik, by mohl dospět k závěru, že tento mechanismus je nějaké sofistikované kyvadlo. Student fyziky na Stanford University Arthur Heard si pro své postgraduální stu- dium vybral supravodivý diferenční magnetometr. Univerzita schválila finanční pro- středky na vývoj přístroje, který byl odolný vůči všem jevům, s výjimkou proudění v elektromagnetickém poli, které způsobují kvarky. Přesto to však pro každého, kdo rozuměl měření kvarků, byla choulostivá záležitost. Vyžadovalo to zablokovat prakticky veškeré nekonečné elektromagnetické chvění vesmíru, aby bylo slyšet jen slabounkou řeč subatomární částice. Proto byl vnitřek magnetometru potažen mnoha vrstvami ochrany: mědí, hliníkovým povlakem, supravodivým niobovým štítem, a dokonce i μ-kovovým štítem – což je speciální slitina niklu, železa, mědi a molybdenu, která obzvláště ome- zuje magnetické pole. Přístroj byl pak uložen do betonové šachty v podlaze laboratoře. SQUID (supravodivé kvantové interferenční zařízení) bylo na Stanford University tak

POLE 162 Ale Pat nezůstal jen u exteriéru budov. Jeho popisy obsahovaly i to, co se dělo uvnitř. Viděl obraz pracovníků, kteří s velkými obtížemi svářeli obrovské klínovité kovové díly a snažili se dát dohromady obrovskou, osmnáctimetrovou kouli. Avšak jednotlivé části se deformovaly a Patovi se zdálo, že se snaží najít materiál, který by mohli svařovat při nižších teplotách. Nikdo ve vládě neměl představu o tom, co se děje uvnitř tohoto objektu, a Pat rok nato zemřel. Avšak o dva roky později unikla z letectví zpráva, kterou zveřejnil časopis Aviation Week, že CIA používá špionážní družice s vysokým fotografickým rozli- šením, které nakonec potvrdily Patovo vidění. Satelity zaznamenaly, že Sověti hloubí v pevném žulovém útvaru. Dokázaly zpozorovat obrovské ocelové klíny, které vyrá- běli v nedaleké budově. „Tyto ocelové segmenty byly součástí koule s průměrem asi osmnáct metrů,“ psalo se v článku Aviation Week. „Američtí představitelé se domnívají, že jsou koule potřebné k zachycování a ukládání energie z jaderných výbušnin nebo z generátorů pulzní energie. Zpočátkuse někteříameričtífyzikovédomnívali,že neexistuježádnýzpůsob, jak by Sověti mohli dohromady svařit ocelové klíny a vyrobit kouli, která by byla dostatečně silná, aby odolala tlaku, jenž by mohl vzniknout při ja- derném výbušném štěpném procesu, a to i v případě, že ocel, kterou chtějí svařit, je extrémně silná.“10 Protože se Patovy kresby v detailech shodovaly se satelitními snímky, CIA dospěla k závěru, že jaderná koule, kterou viděl, je určena k výrobě atomových bomb. Podobné domněnky následovaly jedna po druhé a Reaganovu administrativu přivedly k projektu, který se později stal známý jako program Hvězdné války.11 Program stál mnoho miliard dolarů a jak se ukázalo, byla to chyba. Semipalatinsk – místo, které viděl Pat – vůbec nebylo vojenskou základnou. Rusové se sice snažili vyvinout jaderné rakety, ale pro svou vlastní misi na Mars. Všechny rakety měly být použity pro palivo. Pat Price už americké vládě nemohl říci, na co sloužil Semipalatinsk, a zemřel dříve, než je mohl varovat před Hvězdnými válkami. Ale pro Targa a Puthoffa pozorování

185 ‡ òCô a momentů, jež nemusí být nutně v lineárním pořadí. Podle Bohma teorie relativity říká, že prostor a čas jsou relativní a že jako takové představují jedinou entitu (ča- soprostor), a pokud kvantová teorie předpokládá, že prvky, které jsou v prostoru od- dělené, jsou ve skutečnosti spojeny a jsou projekcí multidimenzionální reality, vyplývá z toho, že okamžiky oddělené v čase jsou také projekcí této širší reality. „Jak v běžném životě, tak i ve fyzice byl čas obecně považován za primární, nezávislý a univerzálně použitelný řád, snad nejpodstatnější řád, který známe. Nyní se nám nabízí poznání, že čas je sekundární a stejně jako pro- stor je odvozen z multidimenzionálního základu jako specifický pořádek. Ve skutečnosti bychom mohli dále konstatovat, že mnohé z těchto vzájemně propojených konkrétních časových řádů mohou být odvozeny z různých sek- vencí okamžiků, odpovídajících materiálovým systémům, které se pohybují různými rychlostmi, nicméně všechny jsou závislé na multidimenzionální realitě, kterou nemůžeme plně chápat, pokud jde o jakékoliv časové posloup- nosti nebo řady těchto pořádků.“23 V případě, že vědomí pracuje na úrovni kvantové frekvence, je logické, že existuje mimo čas a prostor, což znamená, že teoreticky máme přístup k informacím z „minu- losti“ a „budoucnosti“. Pokud jsou lidé schopni ovlivnit kvantové události, znamená to, že jsme schopni ovlivnit také jiné události nebo okamžiky než ty současné. To u Williama Brauda podnítilo poslední zajímavou myšlenku. Časově posunutý lidský záměr nějak působí na pravděpodobnost výskytu nějaké události a na její výsledek a podle Brauda nejlépe funguje v „počátečním okamžiku“ – prvním z řetězce událostí. Pokud jsou tyto principy aplikovány na oblast fyzického nebo mentálního zdraví, zna- menalo by to, že přes Pole můžeme řídit vlivy z minulosti a měnit klíčové momenty a po- čáteční obtíže, které se později staly plně rozvinutými problémy nebo onemocněními. Pokud je myšlenka v mozku pravděpodobnostním kvantovým procesem, jak to pre- zentovali Karl Pribram a jeho kolegové, budoucí záměr by mohl ovlivnit, že bude ak- tivován jeden neuron a ne jiný, čímž se spustí jeden nebo druhý řetězec chemických a hormonálních reakcí, které mohou nebo nemusí vést k onemocnění. Braud živě popsal

POLE 194 Geniální pokus Geralda Solfvina ukázal, že naše schopnost „doufat v nejlepší“, může mít skutečně vliv na léčení jiných bytostí. Solfvin pro svůj test připravil řadu složitých a komplikovaných podmínek. Skupina myší byla injekčně infikována druhem malárie, která je pro hlodavce obvykle smrtelná. Solfvin pak přivedl tři laboratorní asistenty a řekl jim, že jen polovina myší byla infikována malárií. Léčitel se potom pokusil léčit polovinu myší – ne bezpodmínečně ty s malárií – ačkoliv asistenti nevěděli, které myši měly být uzdraveny. Jediné, co mohli všichni asistenti udělat, bylo doufat, že se myši v jejich péči zotaví a že intervence léčitele bude úspěšná. Jeden z asistentů byl však podstatně optimističtější než jeho kolegové a odrazilo se to i na jeho výsledcích. Na konci experimentu byly myši v jeho péči nemocné méně než ty, které byly v péči dalších dvou asistentů.11 Stejně jako Gradovy léčitelské studie byla také ta Solfvinova příliš nevýznamná na to, aby byla rozhodující, ale existoval dřívější výzkum Rexe Stanforda z roku 1974, který prokázal, že by lidé mohli ovlivnit události jen tím, že doufají, mají „naději“, že bude vše dobré, i když ne zcela chápou, v co by měli doufat.12 Elisabeth s překvapením zjistila, že vědci provedli řadu experimentů s uzdravo- váním na nejméně sto padesáti lidech. Jednalo se o případy, ve kterých prostředníci po- užili jednu z mnoha metod používaných při pokusech vyslat léčivou zprávu dotekem, modlitbou nebo nějakým nenáboženským záměrem. Při terapeutickém doteku se má pacient uvolnit a pokusit se obrátit svou pozornost do vlastního nitra, zatímco léčitel položí ruce na pacienta s úmyslem léčit ho. Do typické studie bylo zařazeno devadesát šest pacientů s vysokým krevním tlakem a několik léčitelů. Ani doktorům ani pacientům neřekli, kdo bude léčen léčitelem. Sta- tistická analýza provedená později ukázala, že se systolický krevní tlak (to znamená tlak krve ve chvíli stahu srdce) u skupiny léčené léčitelem ve srovnání s kontrolní skupinou významně zlepšil. Léčitelé využívali přesně stanovený postup, který zahrnoval relaxaci. Aby se dostali do kontaktu s vyšší mocí nebo nekonečným bytím, využívali vizualizaci a afirmace pacientů ve stavu dokonalého zdraví a vyjadřovali vděčnost zdroji, ať už to byl Bůh nebo nějaká jiná duchovní síla. Léčitelé jako skupina prokázali celkový úspěch a v některých případech dosáhli mimořádných výsledků. Čtyřem léčitelům se podařilo dosáhnout zlepšení u 92,3 % pacientů z jejich skupiny.13

205 Kapitola jedenáctá Telegram z Gaiy Dean Radin se rozhodl, že to musí být nejnapínavější moment, a nic nebylo napí- navější než konec procesu s O. J. Simpsonem, který překonal Scopesův Opičí proces jako americký proces století. Od okamžiku, kdy se bílý Ford Bronco lehkovážně proháněl po losangeleské dálnici, drama, odehrávající se v soudní síni, sledovalo deset milionů Ame- ričanů za minutu. Téměř rok od začátku procesu si půl miliardy diváků po celém světě zapnulo televizi, aby mohli sledovat živé vysílání o osudu řidiče Fordu Bronco, který čekal na verdikt poroty, zda brutálně ubodal k smrti svou ženu a jejího milence, nebo nikoliv. Za devět a půl měsíců procesu, se sto třiceti třemi dny svědectví, sto dvaceti šesti svědky, s osmi sty padesáti sedmi předměty, zařazenými mezi důkazy, otázkami rasismu, testováním DNA a krvavými rukavicemi, šokujícími pochybeními policejních a soud- ních znalců, dramatem, když soudce Lance Ito dvakrát vyhodil televizní štáby a nemilo- srdně potrestal dva hašteřící se právní týmy, v průběhu devíti a půl měsíce trvání procesu usedalo k televizním obrazovkám tolik Američanů, že podle odhadů expertů utrpěl americký hrubý národní produkt ztrátu zhruba 40 miliard dolarů z důvodu snížené produktivity. Rok a čtyři dny poté, co byla poprvé jmenována porota, toto opravdové drama ze života, jehož sledování v televizi se stalo závislostí a které se stalo každodenním televizním seriálem, takže by mohlo mít vlastní exkluzivní televizní reklamní prostor, mělo skončit.

POLE 220 Ještě dříve, než projekt EGG oficiálně odstartoval, byl reálně odzkoušen, když v jednom pařížském tunelu zahynula při dopravní nehodě nejoblíbenější princezna světa. Údaje zaznamenané před, během a po pohřbu princezny z Walesu byly zpraco- vány a porovnány s oficiálním programem události. Během všech veřejných obřadů, pořádaných na počest Diany, přístroje vybočily ze svého obvyklého kurzu. Tato událost přístroje ovlivnila a pravděpodobnost, že by šlo o náhodu, byla jedna ku stu.20 Když však Nelson prozkoumal podobné údaje, získané během pohřbu Matky Te- rezy, která zemřela krátce po Dianě, nedošlo k žádnému zvláštnímu vlivu na přístroje. Matka Tereza byla totiž nemocná a její smrt se očekávala. Byla starší a žila plný a pro- duktivní život. Je zřejmé, že tragédie mladé a neklidné princezny chytila za srdce celý svět a přístroje REG to zachytily.21 Americké volby, a dokonce ani skandál s Monikou Lewinskou, svět nevzrušily, ale novoroční oslavy, velké katastrofy a tragédie zájem společnosti vyvolaly, což se náležitě projevilo i na přístrojích. Není tedy překvapením, že jeden z nejsilnějších účinků byl zaznamenán během útoků na Světové obchodní centrum 11. září 2001 a bezprostředně po nich.22 Tyto počáteční výsledky vyvolaly v Nelsonovi a Radinovi mnoho provokativních otázek. Pokud existuje něco takového jako celosvětová mysl, možná by malé záblesky inspirace mohly být zodpovědné za nejhrozivější i nejnádhernější okamžiky v historii lidstva. Na druhé straně by však negativní vědomí mohlo působit jako virus, který lidi infikuje a ovládne je. Německo po první světové válce bylo zbídačené v každém slova smyslu, mohlo však toto zoufalství Němce ovlivnit na kvantové úrovni natolik, že pro Hitlera, schopného řečníka, bylo snadnější vytvořit jakýsi druh negativního kolektivního vědomí, které se zmocnilo všech a tolerovalo i to největší zlo? Bylo kolektivní vědomí zodpovědné za španělskou inkvizici? Za soudy s čarodějnicemi v Salemu? Vytvořilo kolektivní zlo také soudržnost? A co největší lidské úspěchy? Může se v říši mysli objevit náhlé vzplanutí inspirace? Mohlo by být sjednocení energie odpovědné za rozkvět umění nebo vyšší uvědomění v určitých epochách? U starých Řeků? V období renesance? Byla tvořivost také nakaž- livá, což by mohlo vysvětlovat explozi kreativity ve Vídni na konci 18. století a rozkvět britské populární hudby v 60. letech? Pole nulového bodu by mohlo být pravděpodobným vysvětlením některých nevysvětlitelných tělesných synchronií – například vědecky

231 žC  Každý z těchto vědců překonal neuvěřitelnou cestu za poznáním. Jako mladí vědci se slibnou reputací začali svou kariéru tím, že zastávali jistá posvátná dogmata – myš- lenky a obecně zažité názory svých vrstevníků: Lidská bytost je stroj na přežití, do značné míry poháněný chemickými lát- kami a genetickými kódy. Mozek je samostatný orgán a sídlo vědomí a do velké míry je také řízený chemickými látkami – komunikací buněk a kódováním DNA. Člověk je v podstatě izolován od světa a jeho mysl je izolována od jeho těla. Čas a prostor jsou konečná, univerzální pravidla. Nic se nepohybuje rychleji než světlo. Každý z nich v tomto chápání věcí objevil nesrovnalosti a byli dost odvážní a nezávislí na to, aby se vydali jiným směrem bádání. Jeden po druhém prostřednictvím usilovného experimentování, metodou pokusů a omylů, nakonec dospěli k názoru, že každý z těchto principů, úplných základů fyziky a biologie, se pravděpodobně mýlí: Komunikace ve světě neprobíhá ve viditelné oblasti Newtona, ale v subato- márním světě Wernera Heisenberga. Buňky a DNA komunikují prostřednictvím frekvencí. Mozek vnímá a vy- tváří svůj vlastní záznam světa v pulzujících vlnách. Základní struktura podepírá vesmír, který je v podstatě záznamovým mé- diem všeho a poskytuje prostředky, aby vše komunikovalo se vším ostatním. Lidé jsou neoddělitelnou součástí svého okolí. Žijící vědomí není izolovanou entitou. To zvyšuje řád ve zbytku světa. Vědomí lidských bytostí má neu- věřitelnou sílu – můžeme léčit sebe, léčit svět – v jistém slova smyslu udělat to, co si přejeme.

POLE 232 Tito vědci ve svých laboratořích každý den zachytí malý záblesk možností, které jim přinášejí jejich objevy. Zjistili, že jsme něco mnohem úchvatnějšího než jen evoluční náhoda nebo genetický stroj na přežití. Jejich práce naznačila decentralizovanou, ale jednotnou inteligenci, která je významnější a dokonalejší než si představovali Darwin nebo Newton, proces, který nebyl náhodný a chaotický, ale inteligentní a účelný. Zjistili, že v dynamickém toku života vítězí řád. Jedná se o objevy, které mohou změnit životy budoucích generací v mnoha praktic- kých ohledech, jako je, řekněme, cestování s nižší spotřebou pohonných hmot a oka- mžitá levitace. Ale pokud jde o pochopení maximálních možností lidského potenciálu, jejich práce naznačuje něco mnohem hlubšího. V minulosti jedinci náhodně prokázali určité schopnosti – předtuchy, vzpomínky na minulé životy, jasnovidectví, dar uzdra- vování – které byly okamžitě odmítnuty jako hříčka přírody nebo podvod. Práce těchto vědců naznačují, že tyto schopnosti nejsou ani abnormální, ani vzácné, ale vyskytují se u každé lidské bytosti. Jejich práce poukazují na lidské schopnosti takového rozsahu, o jakém se nám ani nesnilo. Jsme mnohem více, než si uvědomujeme. Pokud bychom tento potenciál dokázali pochopit vědecky, možná bychom mohli přijít na způsob, jak z něj systematicky čerpat. Tím by se výrazně zlepšily všechny oblasti našeho života, od komunikace a sebepoznání po interakci s hmotným světem. Věda nás již nebude zjed- nodušovat na nejnižší společný standard. Pomohlo by nám to udělat konečný evoluční krok v naší vlastní historii, abychom konečně poznali sami sebe a veškerý náš potenciál. Tyto experimenty pomohly potvrdit smysluplnost alternativní medicíny, která pro- kazatelně funguje empiricky, ale nikdy nebyla pochopena. Pokud bychom konečně obje- vili lékařskou vědu, která léčí lidskou energetickou hladinu, a přesnou povahu „energie“, která má být léčena, možnosti zlepšení zdraví by byly nepředstavitelné. Tyto objevy také vědecky ověřily starověkou moudrost tradičních kultur. Nové te- orie vědecky potvrdily mnoho legend a přesvědčení, ve která lidé věří od počátku věků, ale až doposud měli pouze víru v jejich spolehlivost. Ve skutečnosti tyto objevy poskytly vědecký rámec vědomostem, které mudrci znali již dlouhou dobu. Mnoho „primitivních“ kultur, jako jsou například australští Aboridžinci, věří, že ka- meny, skály a hory jsou živé a svět jsme „probudili“ k životu – vytvořili jsme ho tím, že jsme pojmenovali věci. Zjištění Brauda a Jahna ukázala, že to není pouhá pověra.

293 O autorce Lynne McTaggart je uznávanou novinářkou a autorkou bestselleru Co vám lékaři ne- řeknou (Alpress, 1998). Ona a její manžel Bryan Hubbard jsou výkonnými řediteli na- kladatelství What Doctors Don’t Tell You, které vydává informační zpravodaje a knihy o konvenční a alternativní medicíně. Jako redaktorka a spoluzakladatelka What Doctors Don’t Tell You a Proof! What Works in Alternative Medicine, nejúspěšnějších zdravotnických informačních zpra- vodajů ve Velké Británii, se stala respektovanou veřejnou zastánkyní metod konvenční a alternativní medicíny. Lynne McTaggart je autorkou dalších dvou knih, The Baby Brokers: The Marke- ting of White Babies in America (česky dosud nevyšlo) a Kathleen Kennedy: Her Life and Times (česky dosud nevyšlo). Spolu s manželem a dvěma dcerami žije a pracuje v Londýně.

www.anag.cz û}z‡~}˜‡ˆ“zñz…z‰Ī~}„…˜}z}ńz“’‰‹ˆˆ$ñ~ˆ{’…’Œz‹ˆû„ž†â’ z‡˜{ˆã~‡Œ¢ã}’“zŒ˜‡|‚!†Ĺã~~‘‚Œˆz‡û|ˆ$|ˆƒ~わˆ‡¢Œ‚…ˆŽ" ‚ I@ī …†  

Cĺ  C C @ I $à @ü

üCC  I$ 



II@@

üĺII   Iī$àüIĺà @[īI@īIß ü" ‰

   ò@ ü @    ī

II  

II  

C Iü $ @ü

īC

" „ ‰

àÝÝ



ü

IIßIü" „Převratná, odvážná a skvěle napsaná strhující kniha plná OHROMNÝCH myšle- nek, které zpochybňují náš pohled na to, jak svět funguje. Je to jak základní pří- ručka k pochopení zákona přitažlivosti, tak zásadní kniha naší doby.“ Jack Canfield, autor knihy Pravidla úspěchu a učitel Tajemství „Tato důležitá kniha nás nutí přemýšlet… Jsme na pokraji další revoluce v našem chápání vesmíru.“ Arthur C. Clarke „Tu a tam člověk proniká do ducha doby, evolučního okraje lidského vědomí a po- rozumění. Kniha Pole od Lynne McTaggart je v této oblasti klíčová.“ Barbara Marx Hubbard, prezidentka Foundation for Conscious Evolution Novinářka a  spisovatelka LYNNE McTAGGART je prvotřídní mluvčí zabývající se vědomím, novou fyzikou a  praktikami konvenční a  alternativní medicíny. Je také redaktorkou a spoluzakladatelkou What Doctors Don’t Tell You a Proof! What Works in  Alternative Medicine, nejúspěšnějších zdravotnických informačních zpravodajů ve Velké Británii. S rodinou žije v Londýně.