B. Bauerová: Vřesoviště

1

Belinda Bauerová VŘESOVIŠTĚ Z anglického originálu vydaného nakladatelstvím Corgi Books v roce 2010 přeložila Jitka Fialová. Přebal navrhl Milan Malík. Odpovědná redaktorka Markéta Nová. Jazyková korektura Klára Kolčavová. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1858. publikaci. Grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Vytiskla tiskárna Protisk. Vydání první. ISBN 978-80-257-0753-1 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Mé matce, která nám dala vše a nikdy si nemyslela, že to stačí.

7 Kapitola první Kraj zarostlý nekonečnými houštinami tmavého kapradí, tuhé bezbarvé trávy, pichlavého hlodáše a loňského vřesu byl černý, jako by se tudy přehnal rozsáhlý požár, který zničil stromy a exmoorské vřesoviště zbavil všeho, co je mohlo chránit před zimním chladem. Jemný déšť zastřel výhled do blízkého okolí a mezi nebem a zemí vytvořil ja- kousi šedivou ulitu kolem jediného viditelného význačného bodu v krajině – dvanáctiletého chlapce v černých hladkých nepromokavých kalhotách, bez čepice, zato s rýčem v ruce. I když pršelo už třetí den, země prorostlá spletí kořenů trávy, vřesu a hlodáše rýči úporně odolávala. Na Stevenově výrazu se přesto nic nezměnilo. Znovu zaryl ostří do půdy a tentokrát od prstů až po ramena ucítil, že povrch klade potěšitelně menší odpor. Za rýčem zůstala stopa – tenká lidská stopa v širé nedotčené přírodě. Než Steven stihl vyhloubit druhou rýhu, první úzký prou- žek se zalil vodou a zmizel. V shipcottském dešti bloumali tři kluci. Měli kapuce stažené do obličeje, ruce vražené hluboko do kapes a hrbili se, jako

8 by se nemohli dočkat, kdy se z deště dostanou pod střechu. Ale nebylo kam spěchat, proto se jen tak potloukali, poska- kovali po nerovné cestě, smáli se a zcela bez důvodu, zato co nejhlasitěji sprostě pokřikovali, aby světu ukázali, že zde jsou a svou budoucnost zatím vidí nadějně. Ulice byla úzká a klikatá. V létě se tu projíždějící turis- té usmívali na řadové domky zářivých barev příznačné pro přímořské vesnice, kde se dveře otevírají přímo na chodník a okna zdobí malebné okenice, ale v dešti se žlutá, růžová a nebesky modrá stavení zmohla jen na chabou připomínku sluneční záře a poskytovala útočiště pouze těm, kteří jsou pří- liš mladí, staří nebo chudí, než aby zdejší kraj mohli opustit. Stevenova babička strnule vyhlížela z okna. Narodila se jako Gloria Mannersová. Časem z ní byla manželka Rona Peterse. Pak Lettiina maminka a ještě poz- ději maminka Lettie a Billyho. A potom se z ní na dlouhou dobu stala ubohá paní Petersová. Teď je Stevenova babička. Ale v nitru ubohou paní Petersovou zůstane navždy a to už nedokáže změnit nic, dokonce ani její vnuci. Na skle okna do ulice se nad krátkými záclonkami leskly dešťové kapky. Sousedé na protější straně už svítili. Domy se tu liší nejen barvou zdí, ale i střech. Některé dosud po- krývají staré pálené tašky s kopečky mechu, na jiných se na mokré hladké šedé břidlici odráží uslzená obloha. Nad střechami se v jemném dešti matně rýsoval obrys vřeso- viště – z této vzdálenosti se jeví jako mírně zaoblený vrch. Z tepla obývacího pokoje s ústředním topením a ve chvíli, kdy v kuchyni zahvízdala konvice s vroucí vodou, vypadalo dokonce nevinně.

9 Nejmenšíz kolemjdoucíchchlapcůdooknauhodilrukou a Stevenova babička vystrašeně couvla. Chuligáni se rozesmáli a utíkali, ačkoli je nikdo neproná- sledoval a věděli, že jistě ani nebude. Jeden se ohlédl a vy- křikl: „Babizna zvědavá!“, ale protože měli kapuce hluboko stažené do obličeje, těžko říct, který z nich to byl. Lettie přispěchala, udýchaná a polekaná. „Co se stalo?“ Avšak Stevenova babička už zase stála u okna. Na dceru se ani neohlédla. „Večeře je hotová?“ zeptala se. Steven se vracel z vřesoviště s větrovkou přehozenou přes rameno a z propoceného trička mu po nedávné námaze stou- pala pára. Pěšina mezi trsy vřesu, kterou vyšlapaly dlouhé generace, byla samé bláto. Steven se zastavil – rezavý rýč nesl na druhém rameni jako pušku – a zadíval se dolů na vesnici. Pouliční lampy už svítily a on si připadal jako anděl nebo mimozemšťan, který – vzdálený životu miniaturních bytostí tam dole – pozoruje, jak se domy propadají do tmy. Pak si všiml, že po mokré silnici utíkají tři kluci v bundách a s kapucemi na hlavě, a instinktivně se přikrčil. Rýč schoval za skálu u kluzkých schůdků přes živý plot. Je rezavý, ale i tak by si ho někdo mohl vzít, a Steven s ním domů stejně nemůže, koledoval by si o otázky, na které ne- zná odpověď – anebo zná, ale netroufne si ji vyslovit. Šel úzkým průchodem vedle domu. Mezitím trochu vy- chladl, a když si zul sportovní boty, aby je pod kohoutkem na zahradě opláchl, roztřásl se zimou. Boty byly původně bílé, s modrými pruhy. Maminka by se zlobila, kdyby viděla, v jakém jsou stavu. Prstem z nich seškraboval nánosy bahna,

10 a když už byly jenom špinavé, prudce s nimi máchl. Kalná voda dolétla až na domovní zeď, liják naštěstí bláto rychle smyl. Šedé ponožky od školní uniformy měl těžké, nasáklé vodou; když je stáhl, ukázaly se děsivě bílé studené nohy. „Jsi mokrý jak myš,“ vyhlédla ze zadních dveří matka, s utrápenýmobličejema tmavěmodrýmaočimastejněbezvý- raznýma jako severní moře. Světlé vlasy stažené do krátkého praktického ohonu jí při tom zasáhla vydatná sprška. Trhla hlavou a rychle se vrátila do sucha, pod střechu. „Chytil mě déšť.“ „Kdes byl?“ „S Lewisem.“ To nebyla vyložená lež. Hned po vyučování s Lewisem nějakou dobu byl. „Co jste dělali?“ „Nic. Jen tak. Jako obvykle.“ Z kuchyně slyšel babiččin hlas: „Ze školy by měl chodit rovnou domů!“ Stevenova matka se na promoklého syna nevraživě po- dívala. „Ty boty máš teprve od Vánoc.“ „Mrzíměto,mami.“Svěsilhlavu;častosemutoosvědčilo. Vzdychla. „Večeře je na stole.“ Steven jedl tak rychle, jak jen se odvažoval, a tolik, kolik zvládl. Lettie stála u dřezu a popel z cigarety oklepávala do odtokového otvoru. Ve starém domě – než se přestěhovali k babičce – máma sedávala u stolu s ním a Daveym. A jedla s nimi. Mluvila s ním. Teď má ústa vždy pevně sevřená, do- konce i když kouří.

11 Davey olízal z hranolků kečup a potom každý opatrně posunul ke kraji talíře. Babička ze své porce obalované ryby odkrajovala minia- turní sousta, a než každé snědla, podezřívavě si ho prohlédla. „Něco se ti nezdá, mami?“ Lettie sklepla popel zbytečně prudce. Steven po ní nervózně střelil pohledem. „Kosti.“ „Je to filé. Píšou to na obalu. Filé z platýze.“ „Nějaká ta kostička jim vždycky unikne. Opatrnosti nikdy nezbývá.“ Rozhostilo se dlouhé ticho; Steven neslyšel nic než vlast- ní žvýkání. „Sněz ty hranolky, Davey.“ Davey svraštil obličej. „Jsou mokré. Všechny.“ „Na to jsi měl myslet dřív, než jsi je začal olizovat, ne? Ne?“ Při druhém „ne“ Steven přestal žvýkat, ale babiččina vidlička dál škrábala po talíři. Lettie přiskočila k Daveymu a mokrý hranolek vzala do ruky. „Sněz ho!“ Davey zavrtěl hlavou a zachvěl se mu dolní ret. Babička tiše a zlomyslně zamumlala: „Děti v dnešní době nedojídají. Ničeho si neváží.“ Lettie se sehnula a tvrdě plácla Daveyho po holé noze pod krátkými kalhotami. Steven pozoroval, jak bílý otisk ruky na bratrově kůži rychle červená. Má Daveyho rád, ale vidět, že do průšvihu se dostává někdo jiný než on, je pro Stevena vždycky tak trochu svátek, a když teď přihlíží, jak matka táhne bratra z kuchyně nahoru po schodech a při tom ho peskuje, až mu z toho jde hlava kolem, má pocit, že

12 vlastně vyhrál: výhra spočívá v tom, že matčina potlačovaná podrážděnost se mu vyhne. Bůh ví, kolikrát si zlost na babič- ku vylila na něm. Ale tohle je jen další důkaz, že přišlo, v co Steven už dost dlouho doufal: že v pěti letech bude Davey konečně dost starý, aby si užil svůj díl trestů. Tolik jich zase není, ani nejsou nebezpečné, ale matka vybuchne zatrace- ně snadno a Steven to vidí tak, že trest sdílený je poloviční. A snadsemuněkdydokoncepovede,abysemuvyhnulúplně. Babička celou tu dobu dál vytrvale jedla, ačkoli každé sousto očividně považovala za minové pole. I když Daveyho vzlyky už zněly tlumeně, Steven se na babičku díval a ona mu nakonec přece jen letmo pohlédla do očí, takže měl příležitost vzhlédnout k nebi, jako by se o břemeno, jakým zlobivé dítě je, podělili a společný osud je sblížil. „Ty nejsi o nic lepší,“ poznamenala a vrátila se k rybě. Steven zčervenal. On ví, že je lepší! Kdyby to jen mohl babičce dokázat, všechno by hned bylo jiné – on to prostě ví. Samozřejmě za všechno může Billy, jako obvykle. Steven zadržel dech. Slyšel, jak matka myje nádobí – pod vodou na sebe narážel porcelán – a babička ho utírá – o tom svědčí vyšší melodický zvuk, který vydává každý z talířů, když ho bere z odkapávače. Pak Steven pomaličku otevřel dveře Billyho pokoje. Vzduch je tam cítit něčím starým a sladkým, jako by se pod postel zakutálel pomeranč. Steven zaregistroval, že se dveře za ním zlehka zaklaply. Záclony jsou zatažené, jako vždycky. Barvou ladí s ble- děmodrými a tmavomodrými čtverci přehozu na posteli,