MaPA 11

MaPAJedenáctý Magazín Paláce Akropolis 01—03 2011

2

MaPA_OBSAH Obsah Téma Daniel Řehák Studentský film 04 Divadlo Tomáš Vostrý Imre Thormann znovu v Paláci Akropolis 17 Hudba Jan Pomuk Štěpánek A Naifa: Nový rozměr melancholie 22 Hudba Jiří Hradecký O démonovi, který si chtěl zahrát v kabaretu 24 Hudba Ondřej Stratilík Norsko útočí Znovu a jinak 26 Hudba Petr Dorůžka Sophie se vrací jako superstar 28 Hudba Karel Veselý K hudbě si sám vymýšlím příběhy 30 Hudba Petr Dorůžka Punkrock, Balkán i poezie z gulagu 32 Hudba Petr Dorůžka I pianisté prodávají pizzu 34 Hudba Šimon Kotek Pramen řeky znovuzrození 38 Hudba Ondřej Bezr Velký návrat The Holmes Brothers 40 Hudba Ondřej Kopička The Best of Future Line míří do Vystřelenýho voka 42 Hudba Ondřej Kopička a Šimon Kotek Vladimír Mišík a jeho Ztracený podzim 44 Výstava Richard Vodička Pohledy Vladimíra Kovaříka 46 Střípky 49 Resumé 56 Fotogalerie Dimír Šťastný 58

Vážení čtenáři, Léto nám pomalu končí. Slunce jsme si užili sice dost, ale svorně doufáme, že vydrží až do podzim- ních měsíců. Kromě krásného počasí, koupačky, do- volených a spálených zad je léto také časem festiva- lů, a to nejen hudebních. Letos poprvé hostí Palác Akropolis prestižní filmový festival studentských a nezávislých filmů Fresh Film Fest. Takovou událost nesmíme nechat bez povšim- nutí, a proto je hlavním tématem tohoto čísla MaPA Studentský film. Do tajů filmového díla stvořeného rukama lidí, kteří sice ještě nejsou profesionály, ale už ne amatéry, se můžete podívat skrze jejich výpo- vědi, krátké rozhovory i  článek, který zkoumá ne- snadnou pozici studenta i diváka z rozličných úhlů. Palác Akropolis prošel během prázdnin dílčími re- konstrukcemi ve snaze posunout servis pro diváky a umělce zas o kousek dál. Uprostřed jeviště byl ko- nečně instalován výtah. Začátkem podzimu se diváci dočkají nového sedacího systému. Rozloučíme se se sedadly na balkoně, které palác získal v  roce 1995 „za odvoz“ z jednoho v té době již třicet let nefungu- jícího kina. Z  přízemí zmizí červeno-černé židličky zděděné z  Junior klubu Na Chmelnici, účetně ode- psané již v  roce 1984, ke kterým se ve svých vzpo- mínkách vrací nejen celosvětově uznávaný japonský tanečník Min Tanaka, ale i řada význačných českých divadelních tvůrců včetně Václava Havla nebo Cti- bora Turby. Snažíme se, aby byl Palác Akropolis nadále místem především hudebních a divadelních setkání, jejichž úroveň poroste nejen po umělecké, ale také komfort- ní a technické stránce. Do Prahy přijíždí islandský skladatel a hudebník Jó- hann Jóhannsson, kterého jste mohli již vidět a sly- šet v rámci hudební série Music Infinity. Tentokrát zahraje v pražském Rudolfinu spolu s Pražským ko- morním orchestrem. O  jejich spolupráci se dočtete v našem exkluzivním rozhovoru. Do Akropole se také vrací úspěšná Sophie Hunger se zbrusu novým albem. Do třetice velkých návratů nás čeká velký comeback české legendy jménem Vltava, která si dala deseti- letou přestávku. Za české interprety nelze nezmínit stálici populární a jazzové hudby Dana Bártu, jednu z nejvýraznějších hudebních osobností u nás, která zahraje v Paláci Akropolis spolu s kapelou Illustra- tosphere. Na závěr hudebních tipů bychom vás rádi pozvali na křest desky neméně legendárního Vladimíra Mišíka. Že budou podzimní dny v Paláci Akropolis vskutku pestré, dokazují i  divadelní aktivity, během nichž se divákům představí nejen čeští herci jako Pavel Liška, Martin Zbrožek a Josef Polášek, které může- te vidět společně v rámci již 16. Festivalu Integrace slunce, ale do Akropole zavítají i zahraniční hosté. Uznávaný umělec Imre Thormann, jenž se zabývá především taneční technikou butó, zde vystoupí v  rámci festivalu Nultý bod. Určitě byste si neměli nechat ujít divadelní grotesku Ty, který lyžuješ členů ostravského Bílého divadla. Palác Akropolis dává prostor také výtvarníkům a fo- tografům, a  tak každý měsíc můžete v  prostorách foyeru zhlédnout výstavu, například v  září to bude přehlídka divadelních fotografií Davida Pokorného, v prosinci fotografie z akcí hudební série Music Pu- zzle, které se konají právě v Paláci Akropolis. Je toho spousta, a tak zalistujte desátým číslem ma- gazínu MaPA, a čtěte... Ester Starman MaPA_EDITORIAL

5

Junior klub na Chmelnici ležel na periferii pražského Žižkova. Byl pro svobod- ného člověka úkrytem, bunkrem před totalitně zpac- kanou aplikací marxisticko-leninské filozofie, kte- rá zbytečně čekala na zapuštění kořínků do vědomí jednotlivců. V  okupované zemi vládl obyčejný lidský strach. Únoroví předáci pomalu odcházeli do lenin- ských mauzoleí a první vychovaní nomenklaturní kád- ři se začali orientovat v pragmatickém chápání ekono- mických i mocenských možností a z nich vyplývajících výhod pro sebe, své rodiny a okolí věrných lokajů. Bylo mrtvolné ticho. Drnčela jen Československá televize a její bratr rozhlas. A v této chvíli jsem si vždy připo- mněl Rio Preisnera: „Jak to, že je stále ještě kam jít / v těch jílových vrstvách pohřebišť?...“ Junior klub na Chmelnici vznikl před třiceti lety. U nápadu na jeho založení a jeho zrodu stál Lubomír Schmidtmajer. A tak se teď vlastně ptáme sami sebe, zda dnes někomu něco řekne, že se v době normali- zace konaly kvalitní kulturní, neideologické, ne-ese- semácké pořady. Nikoliv ve smyslu hrdinství, ale ve smyslu uchování kontinuity české kultury, která od roku 1938 dostávala – vědomě, nevědomě, ale i zákeř- ně – velmi na frak. V průběhu osmdesátých let se klub stal postupně pro- storem, kde se cca čtyřem stům tisícům diváků vyplati- lo trávit volný čas s cca šestnácti tisíci umělci na téměř dvou tisícovkách představení a kulturních akcí… Radvan Pácl

7

ROK PRVNÍ: 1981 Oficiální provoz JK začal ve čtvrtek 15. 1. 1981 an- tidiskotékou Jiřího Černého, respektive prvním ze dvou dílů Jiřího pořadu o Osvobozeném divadle. Byl to druh veřejné produkce (tzv. poslechové pořady), který se časem rozrostl o velké množství monotema- tických akcí, od Semaforu, přes Zappu a Sex Pistols, po pořady o aktuálních hudebních směrech a stylech nebo cestě k jejich kořenům (Jiří Černý, Petr Dorůž- ka, Josef Zub Vlček). Jednotlivé večery připravovali jejich tvůrci na objednávku klubu. Dalším obdob- ným typem pořadů byly kulturně-společenské mě- síčníky nebo občasníky (Dialogy Ladislava Kantora, Kulturní pohledy a později Kaleidoskop Jana Rejžka, Labyrint Miloše Čuříka atd.). Základním propoje- ním všech těchto večerů byly desky, které se nedaly v  obchodech koupit. Představa, že by takovou hud- bu někdo pustil v rádiu nebo televizi, byla naprosto nemyslitelná. Programy také zaplňovaly propastnou informační díru, takže kromě zábavy byl další jejich spojnicí vzdělávací dopad. Při prvním představení tehdejšího Divadla na pro- vázku (před tím a nyní plus „husa“) jsem mezi zástup- ci divadla potkal svého kamaráda ze základky, který si posteskl, že by trochu více chtěli expandovat do Prahy, ale nemohou najít vhodného partnera, a zda bych do toho šel. Tak pozvolna začínala následná více než desetiletá intenzivní spolupráce. O pár mě- síců později jsem podobnou nabídku učinil HaDiva- dlu, tehdy prostějovskému a později brněnskému. V klubu začala zkoušet kapela, která poprvé vystou- pila na přelomu listopadu a  prosince pod názvem Jasná Páka. Vzhledem k tomu, že každý veřejně vy- stupující musel mít tzv. „přehrávky“, které JP nemě- la, vystoupila jako host v rámci koncertu Vladimíra Mišíka. Vláďa a  přátelé (například Pepan Kalina, později a dodnes reprezentant ČR na Dakaru) dělali předkapelu pod názvem Stará vlna a  JP hrála jako hlavní kapela. To značně vyděsilo pár diváků, kteří přišli na Mišíka; vzpomínám na poznámku odcháze- jícího: „To má ke Kainarovi hodně daleko…“ Byl to první ze stovek koncertů Jasné Páky a později Hudby Praha, tedy po úředním zákazu její činnosti a  ná- sledném přejmenování. JK byl střediskem Obvodního kulturního domu v Pra- ze 3 (vedle Žižkovského divadla a později nově ote- vřeného Atria), který byl zároveň zřizovatelem ama- térského souboru Anebdivadlo. To léta využívalo prostorové možnosti klubu pro desítky představení realizovaných v „aréně“, což byla v té době neobvyk- lá varianta uspořádání vztahu hlediště a jeviště. Na to navázalo prvním představením, již na konci roku 1980, také HaDivadlo, jako první profesionální diva- dlo v klubu. Divadlo 81: Divadlo na provázku (5 – Kytice, Pezza versus Čorba), Anebdivadlo (10), Divadlo na baterky a další. Hudba 81: Blues Session (9 – Petr Kalandra, Pavel Skála, Adib Ghali, Ondřej Konrád a KMČ), C. & K. Vo- cal (9), Pražský výběr (5), Žlutý pes (5), Yo Yo Band, Bluesberry, Peter Lipa Blues Band, Vladimír Mišík Etc., Abraxas, Marsyas, Navi Papaya (Ivan Hlas), Jana Kratochvílová a Heval, Eva Olmerová, Jazz Q Martina Kratochvíla, Pražský Big Band Milana Svobody, Jana Koubková, Oldřich Janota, Saze, Spirituál kvintet, Uwe Kropinski, Classic Rock’n’Roll Band a další. ROK DRUHÝ: 1982 Vedle programové náplně se průběžně vyvíjel a mě- nil i  interiér klubu. Období, kdy byl sál vymalován 1. Dav ve foyeru 2. Pavla Michálková, Dr. Jiří Šetlík 3. Dušan Šimánek,????, Joska Skalník 4. Gábina Fárová, Iva Kafka, Dušan Šimánek 5. V pozadí Václav Havel 6. Dav ve foyeru

9

10

zelenkavou barvou, která tónem navazovala na lin- krustu na schodišti, a okna sálu se honosila zažlout- lými naškrobenými záclonkami, bylo velmi krátké. Kromě jiného to bylo způsobeno mou neschopností přilnout k  linkrustě, která byla v  téměř univerzál- ní barvě jedním z hlavních znaků nové socialistické interiérové architektury, od sídlištních domů, přes nemocnice a úřady, až po kasárna. A já jsem se právě vrátil z  vojny, kterou jsem nakonec musel absolvo- vat, protože nevyšel žádný z mých mnohých pokusů o  získání modré knížky, takže jsem opravdu neměl sebemenší důvod získat k  linkrustě jakýkoliv pozi- tivní vztah. Začalo to vymalováním sálu na černo a pak se černá časem rozlila do celého prostoru, přes okenní tabule po foyer. To bylo sice možná dobré pro realizaci akcí, ale nedalo se v tom dlouhodobě praco- vat. Proto byl později přizván kmenový grafik Karel Haloun i k řešení interiérů, takže s jeho grafickými vstupy na dveře přišla i do interiéru červená barva a podstatně více bílé. Objevovaly se stále nové kapely, které neměly pro- blém naplnit kapacitu klubu. Aby bylo možné ales- poň částečně ukojit hlad publika po nových kape- lách, bylo nutné dělat „dvojáky“, tedy jeden koncert od osmnácti hodin a druhý od dvaceti (stejný princip jsme používali i u divadelních přehlídek). V progra- mu tak docházelo k situacím, že například již zmíně- ná Jasná páka měla období, kdy v klubu hrála během pátku až neděle šestkrát, každý z těch tří dnů vždy od šesti a od osmi a každý den s jinou předkapelou, která vystupovala buď vůbec poprvé, nebo popr- vé v Praze atp. O měsíc nebo dva později mohly mít všechny tři předkapely už vlastní koncert, který byly schopné bez problémů naplnit a to nejen diváky, ale i vlastním celovečerním programem. Do tohoto období také spadá můj největší problém, který jsem kdy měl se zaměstnavatelem a  připomí- nám jej, protože jeho absurdita ilustruje vše. Do kan- celáře klubu jednoho dne, pár okamžiků po začátku vpouštění diváků, vstoupila kontrola nadřízeného orgánu. V hlavě se mi honilo, zda je při pohledu na mladé lidi v džínách dokážu razítky na povolovacích papírech přesvědčit, že je všechno v  pořádku. Ale ouha, problém byl jinde. Oko hlavního kontrolora se tentokráte upřelo na psací stroj, který stál na sto- le. „…a soudruh nám neví, že psací stroj musí být po sedmnácté hodině zamčen v  zapečetěném trezoru, aby nemohl být zneužit prodlouženou rukou impe- rializmu, tedy nepřáteli socializmu, k šíření pomlou- vačných textů? Jak s  takovýmto přístupem může soudruh vykonávat zaměstnání a naplňovat poslání socialistického kulturního pracovníka?“ V rozšířené verzi to pak vtělil do kontrolní zprávy a  „soudruh“ měl průser jako vrata… Divadlo 82: Divadlo na provázku (2 – Lazařina), HaDi- vadlo: (4 – Gulliver, Panoptikum), Anebdivadlo (17), Experimentální klub cikánské mládeže (8) a další. Hudba 82: Jasná Páka (20), Tomahawk (7 – popr- vé přejmenovaný Žlutý pes), Abraxas (7), Garáž (5), Pražský výběr (6), Blues Session (5), Bluesberry (5), Yo Yo Band (5), Vladimír Mišík & Etc., 5P Luboše Po- spíšila, Toto Blanke a Rudolf Dašek, Bare Philips, Le- tadlo, OK Band, Žentour, Dvouletá fáma, Bohdan Mi- kolášek, Navi Papaya (Ivan Hlas), Jana Kratochvílová a Heval, Marsyas, Nerez, Jakub Noha, Jazz Q Marti- na Kratochvíla, Classic Rock’n’Roll Band, Spirituál kvintet a další. 1. Olga Havlová, Jaroslav Kořán, v pozadí Josef Zub Vlček, Václav Havel, ????? 2. Jim Čert, Joska Skalník, Ctibor Turba a ?????, v pozadí Petr Císařovský, Olga Havlová, Andrej Stankovič 3. Jim Čert, Libor Fára, v pozadí Jiří Bilbo Reidinger, ????? 4. Václav Havel, Eva Kantůrková a Petr Kabeš 5. Pavel Fajt, Iva Bittová, Vladimír Václavek 6. ?????

nahledy_postery_jk_Karel.indd 1 10/1/10 3:04:48 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 5 10/1/10 3:04:52 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 9 10/1/10 3:04:55 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 2 10/1/10 3:04:50 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 6 10/1/10 3:04:53 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 10 10/1/10 3:04:55 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 3 10/1/10 3:04:50 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 7 10/1/10 3:04:53 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 11 10/1/10 3:04:56 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 4 10/1/10 3:04:51 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 8 10/1/10 3:04:54 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 12 10/1/10 3:04:57 PM

nahledy_postery_jk_Karel.indd 13 10/1/10 3:04:57 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 17 10/1/10 3:05:00 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 21 10/1/10 3:05:02 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 14 10/1/10 3:04:58 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 18 10/1/10 3:05:00 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 22 10/1/10 3:05:03 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 15 10/1/10 3:04:58 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 19 10/1/10 3:05:01 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 23 10/1/10 3:05:03 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 16 10/1/10 3:04:59 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 25 10/1/10 3:05:05 PM nahledy_postery_jk_Karel.indd 24 10/1/10 3:05:04 PM

ROK TŘETÍ: 1983 Život klubu se úspěšně rozvíjel, takže všichni tak trochu začali podléhat pocitu, že žijeme na nějakém svobodném ostrově, kam na nás estébáci nemohou. Avšak boom nových kapel, které měly první koncer- ty na Chmelnici, také znamenal, že tyto kapely chtě- ly logicky a normálně hrát i jinde, mimo Prahu. S tím šel samozřejmě ruku v ruce fakt, že se tím pádem po celé republice (tehdy i na Slovensku) začalo objevo- vat čím dále více lidí, kteří byli schopni najít způsob, jak koncert uspořádat tak, aby se přinejmenším re- alizoval, a v lepším případě, aby se mohl realizovat i další. Koncerty nebo tehdy většinou spíše „taneční zábavy“ byly místem, kam se vždy ze širokého oko- lí sjížděli mladí lidé. A tam nastal zádrhel. Většina těch diváků nebyli nepřátelé režimu, ale vzhledem k věku nebyli nadšeni neustálými perlustracemi Ve- řejné bezpečnosti a  jako většina obyvatelstva také oni vnímali disproporci mezi každodenní realitou a žlutými hesly na červenou látkou potažených laťko- vých transparentech, instalovaných na oprýskaných a  špinavých budovách. Estébáci měli pod palcem sdělovací prostředky, které všechno naplnili popí- kem, který uplácali podle svých představ, ale teď se najednou objevila silná část generace, která sdělova- cí prostředky neposlouchala a hledala si vlastní ces- ty k informacím, často prostřednictvím „své“ hudby. To soudruhy trochu vyděsilo a rozhodli se zakročit. Atmosféra houstla několik měsíců, proto jsme usou- dili, že je třeba spojit nutné s užitečným a že v létě začneme rekonstrukci elektroinstalace, abychom tak v  její anonymitě přečkali to něco, co jsme oče- kávali, že ze strany estébáků přijde. Celé to začalo zákazem veřejného vystupování Vladimíra Mišíka, jenž na svém koncertě v Lucerně zpíval několik tex- tů, které nebyly schváleny textovou komisí, a nechal na velké trenýrky promítat film kluků z FAMU, což by dnes byl takový o něco delší neškodný videoklip. Ale bylo jasné, že u toho nezůstane a estébácká tsu- nami se na nás hrne rychleji, než jsme předpokláda- li. Přestali jsme proto plánovat program na  květen a červen, takže když vyšel v březnu Krýslův článek „Nová vlna se starým obsahem“, dohrávali jsme jen nasmlouvaná dubnová představení. JK byl jediným klubem, jenž byl konkrétně jmenován v  následující „kampani“, kterou estébáci asi chtěli dokázat, že jsou důslední, a rozhodli se v rámci boje proti nebez- pečné Nové vlně zlikvidovat všechny, kteří nehráli na jejich festivalech politické písně. Součástí Nové vlny a souvisejících zákazů vystupování se tak stala například tehdy romantická Zuzana Navarová. A zase psaly dělnické party z továren, také kolekti- vy žen ze zemědělských družstev, že: „viděly nějaké kluky, kteří měli dlouhé vlasy a mlátili do kytar a do bubnů a  tomu my soudruzi neříkáme socialistická kultura, tomu my s holkama v práci říkáme bordel“. Seznam kapel k likvidaci pak prý vznikl tak, že es- tébáci použili kompletní programovou nabídku in- terpretů, kterou připravil dramaturg nějakého nově vznikajícího klubu, aby dotazníkem zjistil zájem po- tencionálních návštěvníků. Útok v tisku byl navázán na koncert Pražského výběru v Hradci Králové, což legendární basista Jasné Páky Ivan Wunsch komen- toval slovy, že „tím se potvrzuje jeho dlouhodobý názor, že Michael Kocáb není rocker, protože každý český rocker ví, že v Hradci se nehraje, jinak končíš“. Teď však, když se na ta čísla a souvislosti dívám s od- stupem, vylézá z toho strašidelná a šílená symbolika, ale člověk se v  prvním okamžiku nezbaví pocitu, že vlastně dost charakterizuje atmosféru doby. Posled- ním představením před rekonstrukcí, která nám měla především pomoci přežít, bylo na Hitlerovy narozeni- ny divadelní představení Adam stvořitel. Brrrr… Divadlo 83: HaDivadlo (14 – první přehlídka: Bylo jich 5 a půl, Gulliver aneb Gulliver, Hra bez pravidel, Panoptikum, Pouť k milosrdným, Ztráty a nálezy, Ži- vot ze sametu barvy lila), Anebdivadlo (10), Divadlo Lucerna a další.

15

16

Hudba 83: Jasná Páka (7), Hudebně zábavná skupi- na Ondřeje Hejmy (5 – podruhé přejmenovaný Žlutý pes), Abraxas (5), 5P Luboše Pospíšila, Bluesberry, Dvouletá fáma, Precedens, Marno Union + Paralet, Relaxace, Visací zámek, Yo Yo Band, Žentour, Navi Papaya (Ivan Hlas) a další. ROK ČTVRTÝ: 1984 Díky rekonstrukci JK přežil období několika měsíců, kdy se úplně změnila hudební scéna. Z nadějně se roz- víjející na scénu bez interpreta. Trochu JK pomohlo také štěstí. Byl jediným v  kampani jmenovaným klu- bem, tedy prvním na odstřel. Nedůslední pohůnci esté- báků však JK v Rudém právu označili za klub SSM (asi je nenapadlo, že by nějaký jiný vůbec mohl existovat). Svazáci pátrali ve svých řadách, ale JK tam nenašli, takže se tím přestali zabývat. V „kultuře“, pod kterou JK spadal, se všichni tvářili, že přece nebudou řešit pro- blém svazáků. Pro JK pak nebylo těžké projevit pokoru a významně hovořit o změnách dramaturgie, protože kapel bylo minimum a naopak se začala objevovat řada zajímavých divadelních představení. Estébáci reagova- li podle staré ruské říkačky, teď likvidovali kapely a di- vadla proto byla na nějaký čas v pozadí jejich zájmu, což v JK umožňovalo jejich rozkvět. Na jaře předchozího roku jsme dělali první přehlíd- ku představení HaDivadla; řekli jsme si, že to by mohl být také dobrý start po rekonstrukci. Úřady nadřízené JK věděly, že „teď děláme hlavně divadlo“, a tím to pro ně s drobnými zádrhely bylo víceméně vyřešené. Estébáci ještě dokončovali likvidaci kapel, takže byli trochu unaveni a nechtěli se moc zabývat divadly, která na ně teprve čekala. A vůči divákům JK to byl jasný signál, že se nic nezměnilo, jenom forma je teď jiná. Snaha využít „ochranného zbarvení“ ved- la k přejmenování řady kapel. Rozhodli jsme se proto, že zlomek času rekonstruk- ce věnujeme přípravě přehlídky na otevření. Odjeli jsme s grafikem Karlem Halounem a fotografem Jaro- slavem Prokopem za HaDivadlem do Prostějova a bě- hem pár dnů byla připravena osmidenní přehlídka obsahující čtrnáct představení a  závěrečnou dílnu, katalog a všechno, co je dnes naprosto běžnou sou- částí obdobného projektu. Tehdy ale nic takového neexistovalo. Závěrečná dílna pak byla propleten- cem „informačních pracovišť“, skečů a  vernisáže vrcholící koncertem Hudby Praha, která díky pře- jmenování z Jasné Páky sehnala nového zřizovatele a tedy i povolení k vystupování. V hlavě mi z toho zů- stala vzpomínka, jak jsme s  Arnoštem Goldflamem seděli po „dílně“ v kanceláři a pokoušeli se o první hodnocení výsledku, když se rozletěly dveře a v nich stanula jedna známá pražská divadelnice a uplaka- ným a  trochu hysterickým hlasem na Arnošta za- řvala: „Proč, Arnošte? Proč zrovna ty jsi zavraždil české divadlo?“ Názory se tedy různily, ale diváci, kteří nikdy nic podobného neviděli a  z  větší části byli rekrutováni z příznivců Hudby Praha, byli nad- šeni a řada z nich se stala pravidelnými návštěvníky divadelních přehlídek. Divadlo 84: HaDivadlo (35 – Biletářka, Depeše na ko- lečkách, Hra bez pravidel, Na hrázi věčnosti, Návrat ztraceného syna, Operetka, Panoptikum, Pět a půl, Pouť k milosrdným, Zrcadlení, Ztráty a nálezy), Ne- divadlo Ivana Vyskočila (6), Hobbit (6 – Ctibor Turba a žáci), Divadlo Drak (8 – Petruška, Kratochvíle, Sen, Zlatovláska), divadlo Vrata, Pohybové divadlo (Bou- ře), Anebdivadlo (12), divadlo Šupina, divadlo Lucer- na, Divadlo na baterky a další. Hudba 84: Hudba Praha (18), Tango (7), Garáž (7), Dybbuk (6), Bluesberry (6), Marsyas (5), Precedens, Ba- balet, Ivan Hlas a Nahlas, Peter Lipa Blues Band, Bon Pari, Abraxas, Combo FH, Máma Bubo, Kvartet KK, Michal Prokop (Kolej Yesterday), Yo Yo Band, Visací zámek, Plexis, Futurum, Synkopy, Omnibus, Šumák, Béda Foltýn, Pro pocit jistoty, Noční autobus, Milé tvá- ře, Dr. Max, Ztracené iluze a další.

ROK PÁTÝ: 1985 Nedílnou a významnou součástí dramaturgie JK byla výstavní činnost, která sice probíhala ve velmi ome- zených prostorách, ale o to důležitější a významnější byla její náplň a obsah. V prvních letech jsem se ná- plní zabýval sám, ale v okamžiku, kdy jsem vyčerpal pro mne jednoduše dostupný okruh tvůrců, o jejichž práci byla, dle mého názoru, veřejnost bolševiky ochuzena, začal jsem hledat někoho, kdo by byl scho- pen se touto oblastí zabývat z  jiného úhlu pohledu a také fundovaněji. Proto měl výstavy v prvním kole na starosti Joska Skalník (výtvarník, Jazzová sekce) a později, v době jeho uvěznění, zvedl pomyslný pra- por Josef Janda (básník, prozaik a  publicista, který se od roku 1984 počítá mezi členy Skupiny českých a  slovenských surrealistů), ten se výstavami kon- cepčně zabýval další léta. Prostorový handicap pro realizaci výstav jsem se snažil vykompenzovat dalšími aktivitami v  rámci večerních programů, kterých byla široká škála od přednášek z  dějin výtvarného umění po různé vý- tvarné akce, dílny a performance. Nejvýznačnějším počinem, který si „vynutil“ řadu opakování i  v  dal- ších letech, byl cyklus přednášek, který realizoval Bohumír Mráz, autor řady publikací a můj profesor dějin umění na žižkovské SUPŠ. Cyklus byl tematic- ky rozdělen do deseti dílů, každý cca tříhodinový díl postihoval jednu epochu a  byl rozdělen na třetiny (projekce odborných filmů, přednáška, host a disku- ze). Čím více se díl svým obsahem blížil současnosti, tím vzrušenější byly diskuze, které se časem staly otevřenou platformou debat mezi výtvarnými tvůrci, kunsthistoriky a veřejností. Divadlo 85: HaDivadlo (31 – Démoni, Jeden den, Na hrázi, Návrat ztraceného syna, Operetka, Panopti- kum, Pět a půl, Sakripant, Útržky z nedokončeného románu, Zrcadlení, Život ze sametu barvy lila), Di- vadlo na provázku (7 – Terapie, Viktorka), Divadlo Doprapo (Petr Lébl – Groteska), Divadlo Sklep, Díl- na pohybového divadla, František Vítek a  Věra Ří- čařová (Piškanderdulá), R. S. Vpřed, divadlo Vrata, Anebdivadlo (10), Teatr 77 (Lodž), Teatro Paravento (Locarno) a další. / Filmové večery Jana Švankmaje- ra, Ondřej Neff, Dobra Zborník, Moderní umění (22 – B. Mráz). Hudba 85: Hudba Praha (11), Krausberry (6), Máma Bubo (5), Iva Bittová, Marsyas, Ivan Hlas a  Nahlas, Babalet, Garáž, Precedens (6), FPB, Blues Union, Bluesberry, V3S, Krásné nové stroje (5), Vladimír Mi- šík + Jan Spálený, Jižní pól, Václav Koubek, Bossano- va, Dybbuk, Nahoru po schodišti dolů band, Rádio, Yo Yo Band, Milé tváře, Vítkovo kvarteto, Hogo Fogo, Marlene, Matěj Čech, Veselí filištínové, Durman, STP a další. ROK ŠESTÝ: 1986 Dále se rozvíjely různé druhy a  tvary divadelních přehlídek, projektů a  představení. Příkladem festi- valu, který se již „nevešel“ do JK, byla desetidenní přehlídka Divadla na provázku. V JK byla „doplňko- vá“ představení, ale většinu z dvaadvaceti inscenací jsme realizovali v prostorách žižkovského hotelu Ti- chý. Tam přicházeli diváci každý den nejen na jinou inscenaci, ale také do úplně jiného „divadla“, prosto- ru vytvořeného z více než sto padesáti praktikáblů pro konkrétní inscenaci. Když si někdo z kolegů na realizaci projektu vzpomene, zatváří se, jako by ho z toho dodnes bolela záda. Přestavby obvykle trvaly celou noc, což pro většinu personálu JK znamenalo, že ráno odešli na osm a půl hodiny do svého „civilní- ho“ zaměstnání, odpoledne a večer se proměnili v po- řadatelskou službu a po představení bourali a stavěli (a také si občas dali panáka při vyprávění historek hotelového personálu o  tom, jak údajně ve stejném sále, v pohnutých srpnových dnech roku osmašede- sát, tančila na stole pozdější národní umělkyně Jiři- na Švorcová v  kruhu svých sovětských přátel). Ne-

19

20

existovaly firmy, u  nichž by bylo možné tyto práce objednat, takže to vše leželo na zádech našich přátel a nadšených dobrovolníků, a je pravda, že po skon- čení přehlídky jsem většinu z nich delší čas neviděl. Tomu však hned na začátku roku předcházel projekt naopak směrovaný do všech prostor JK. Byl to spo- lečný projekt Divadel Pražské 5 (Sklep, B. J. Křeč, R. S. Vpřed, Kolotoč, Mimosa), realizovaný pod názvem Mimotočskřet chmelový; ten se však nevžil, takže je známější jako Bludiště. Pod tímto názvem pak byla také realizována rozšířená a upravená verze projek- tu o deset let a pár dnů později při „otevření“ divadla Paláce Akropolis. Z realizace v JK zůstaly jen nepře- nosné vzpomínky pamětníků, ale v Paláci Akropolis vznikl film režiséra Zdeňka Tyce, který leží kdesi v útrobách České televize. Novinkou dramaturgie byla také příprava a  reali- zace představení Deklaunizace, kterým vyvrcholila spolupráce s  režisérem Ctiborem Turbou. V  rámci pražského divadelního dění byla inscenace výraz- ným a naprosto ojedinělým tvůrčím počinem, který by byl dnes odborníky zřejmě „zařazen“ do katego- rie Nového cirkusu. Deklaunizace byla „kmenovým“ představením JK zhruba tři roky, ale „producentský model“ výroby představení, jako do Národního diva- dla, za tehdy možné peníze klubovní scény bohužel předběhl svou dobu, takže inscenaci a soubor diva- dla Alfred & spol. nezachránily ani desítky vyproda- ných představení. Škoda, cizinci se dnes mohli jezdit dívat na Nový cirkus do Česka, a ne naopak. Vedle toho se již pevně usadily jarní a podzimní pře- hlídky HaDivadla; vždy během týdenní smrště pro- běhlo cca šestnáct představení a následně adekvátní počet večírků. Divadlo 86: HaDivadlo: (29 – Deska), Divadlo na pro- vázku (22 – Chameleon, Komediantská mystérie, La- byrint, Na dávném prosu, Příběhy dlouhého nosu, Rosewater, Rozvzpomínání, Staré ženy, Viktorka), Divadlo Alfred & spol. (10 – Deklaunizace), Divadla Pražské 5: (6 – Bludiště), výtvarné divadlo Kolotoč, divadlo Vrata, Ochotnický kroužek (Amerika), Diva- dlo Trnava, Anebdivadlo (9), Doprapo, Lucerna, Orfe- us, Šupina a další. Hudba 86: Hudba Praha (6), Babalet, Bez ladu a skla- du, Garáž, Laura a její tygři, FPB, Dybbuk, Vltava, Iva Bittová, E, Bon pari, Bossanova, Krásné nové stroje (8), Ivan Hlas a Nahlas, Jan Burian, Precedens, Yo Yo Band, Krausberry, Relaxace, Kokrment, Visací zá- mek, STP, E.A.P., Diskrétní skok, Jůza + Pavlovský, Ženy a další. ROK SEDMÝ: 1987 Rozsah divadelních aktivit a  s  ním související dra- maturgické úspěchy předchozího roku vytvořily „předpolí“ pro intenzivnější práci se zahraničními divadly (s  hudebníky to zatím ještě téměř nešlo). Nebylo to samozřejmě jednoduché, estébáci využili jakékoliv záminky k rozdrnčení telefonů a vytvoře- ní atmosféry, kdy se jeden úřad odvolával na druhý a bylo složité najít „skulinu“, aby se mohla realizovat všechna divadelní představení, a to nejen ta zahra- niční. V  zemi, kde nejde nic, bylo však i  prosazení mála docela významné, a to obzvláště proto, že díky vystoupení v  JK navštívila poprvé Československo řada významných osobností různého zaměření: Min Tanaka – japonský tanečník (začátkem devadesá- tých let pak měl na podkladě chmelnické zkušenosti představení v  Národním divadle), Teatro Paravento (žáci Ctibora Turby působící ve švýcarském Locar- nu), Bread & Puppet Theater a desítky dalších. Divadlo 87: HaDivadlo (33 – Bajky o lišákovi, Dcery národa, Deska, Dnes naposled, Guma, Hry pro děti, Panoptikum, Útržky…, Záhadné povahy), Divadlo Al- fred & spol. (16 – Deklaunizace), Divadlo na okraji (16 – Faust), Divadlo Járy Cimrmana (Cimrman v novém světě, Cimrmanšantán, Jazzman, Šťastné a  veselé), Kabaret, Divadlo na provázku (Komediantská mysté-

rie, Písničky), Min Tanaka, Bread & Puppet Theater, Teatro Paravento (Perpetum Teatrobile), Ochotnický kroužek (Abrahamus), Anebdivadlo (13), divadlo Lu- cerna a další. Hudba 87: Krásné nové stroje (10), Hudba Praha (8), Vladimír Mišík & Etc. (8), Vitouš trio (7), Vltava (5), Dybbuk, Yo Yo Band, Precedens, Psí vojáci, Panika, Krausberry, Laura a její tygři, Iva Bittová, Ivan Hlas a Nahlas, Máma Bubo, FPB, Marsyas, Už jsme doma, Tango, Matěj Čech, Garáž (8), Aki Takase, Jana Koub- ková, Jižní pól, Tichá dohoda, Ženy a další. ROK OSMÝ: 1988 Při zpětném pohledu je z  prvního desetiletí rokem zjevně programově nejpestřejším, ale zároveň dra- maturgicky ostře vyhraněným, respektive vypro- filovaným. Současně byl také rokem produkčně nejusazenějším, tedy těsně pod samou hranicí ma- xima lidsky a technologicky realizovatelného, což se mimo jiné projevilo nejen nejvyšším počtem předsta- vení (302 akcí), ale také nejvyšší návštěvností (téměř šedesát tisíc návštěvníků). V této souvislosti je nut- né připomenout, že celý realizační tým, od ředitele Ivana Slavíka, přes dramaturgii, provoz, propagaci, zvukaře, osvětlovače, šatnářku, pokladní, pořada- telskou službu, až po úklid, byl vytvořen ze šesti pl- ných pracovních úvazků, které nebylo v té době mož- né překročit. Kapacitní možnosti sálu, podle druhu představení, začínaly u  sta diváků a  končily u  230 platících… Divadlo 88: Poprvé byl v Praze uveden scénický ča- sopis Rozrazil, společný projekt studiových divadel: Divadlo na provázku, HaDivadlo, Studio Y a Divadlo na okraji (9), Hadivadlo (52 – Bajky o lišákovi, Dcery národa, Deska, Dnes naposled, Guma, Návrat ztrace- ného syna, Písek, Útržky z nedokončeného románu, Vojcek, Záhadné povahy), Divadlo na provázku (19 – 3 x Gelman, Komediantská mystérie, Koncert V…, Nejsem svůj pes, Prodaný a prodaná), Divadlo Drak (10 – Královna Dagmar, Hamlet), Divadlo Alfred & spol.: Deklaunizace (6), Min Tanaka (5 – Japonsko), Teatr 77 Lodž (6 – Polsko), Theater KUL: Vlhkost (Polsko), Martha Binetti (spolupracovnice Petera Schumanna), Věra Říčařová a  František Vítek (Piš- kanderdulá), výtvarné akce a  performance (Tomáš Ruller – 72 hodin, Joska Skalník) atd. Hudba 88: Hudba Praha (11), Garáž (8), Krausberry (6), Krásné nové stroje (5), Laura a její tygři (5), Dunaj (7), Psí vojáci (5), Visací zámek (7), Vladimír Mišík & Etc… (6), Večer rozpadlých dvojic (6 – Jan Burian, Jiří Dědeček, Petr Skoumal, Jan Vodňanský), Group 180 (Maďarsko – lidé v  jiných projektech hrající s  Phi- lipem Glassem a  Stevem Reichem), Ivan Hlas a  Na- hlas, Babalet, Bluesberry, Dybbuk, Dvouletá fáma, Panika, Půlnoc, Sluníčko, Oldřich Janota, Jablkoň, Máma Bubo, Lucie, Původní Bureš, Marlene, Marsy- as, Michaelův strýček, Pavel Dobeš, Precedens, Pavel Richter, Progres, Kokrment, Relaxace, Už jsme doma, Vladimír Merta, Vítkovo kvarteto, Vitouš trio, Vlta- va, Ženy, Yo Yo Band, Z kopce, Žlutý pes atd. ROK DEVÁTÝ: 1989 Byl to rok nabitý událostmi, v  souvislosti s  tím tro- chu rozháraný a plný inscenovaných, ale i náhodných symbolů. Začal sérií koncertů Půlnoc, Garáž, Psí vo- jáci a Tři sestry. Klub poprvé uděloval cenu Pták Noh. HaDivadlo mělo omezené hraní v Brně, ale současně muselo plnit počty představení. Nedělali jsme tedy obvyklou jarní a podzimní přehlídku, ale realizovali jsme představení v téměř každém měsíci pro „doplně- ní stavu“, abychom tak odvrátili hrozbu administra- tivního zásahu nadřízeného orgánu proti HaDivadlu. Řada akcí také probíhala mimo „vlastní“ prostory JK. Po dlouhých tahanicích s  úřady jsme prosadili kon- cert Konfrontace I. (Garáž, Blech, Půlnoc, Copernicus – z  koncertu pochází jeden z  prvních, na svou dobu

„profesionálně“ natočených, filmových záznamů mimo oficiální struktury) ve sportovní hale Slávie, protože Lucernu nám zakázali (možná naštěstí, protože v hale bylo přes 7 000 platících diváků). Poprvé jsme tak s  kolegou Jakubem Mejdřickým „naostro testovali“ produkci velkého koncertu, přitom nás ani ve snu ne- napadlo, jak se nám získané zkušenosti budou hodit nejen při koncertu Pro všechny slušný lidi nebo Kon- certu pro Lidové noviny, ale hlavně při produkování The Rolling Stones na Strahovském stadionu, prvním opravdu velkém koncertě v Československu (cca 120 tisíc diváků). V květnu proběhla v klubu divadelní pře- hlídka Kafka 89, kterou měl doplňovat seminář, ten ovšem nebyl povolen, a  tak jsme se potěšili alespoň tím, že na komunistickou Prahu ze všech výlepových ploch nevěřícně zíral Franz Kafka. Dodnes možná nej- větší open air divadelní festival, konaný v Parku kultu- ry a oddechu Julia Fučíka pod názvem Mir Caravanne, nebyl projektem Junior klubu, ale všichni jsme se na jeho realizaci významně podíleli. Pražské zastavení muselo být sice pod taktovkou Divadla na provázku, na úřadech drsně vyvzdorováno, ale satisfakcí nám, kromě skvělých představení, byla informace, která pocházela od organizátorů petice Několik vět…, že se zde podařilo získat nejvíce podpisů na jednom místě. Před prázdninami jsme ještě stihli osm představení švýcarských Theatre les montreurs d´images (princi- pálka nás kontaktovala na doporučení Petera Schu- manna). Poprvé tak bylo v Praze zahraniční divadlo ve stanu v  parku, a  to před stadionem Viktorie Žižkov. Novou sezonu jsme začínali ve Valdštejnské zahradě performancí Gulf of the Farallones ze San Franciska. Ve všech prostorách klubu pak třiadvacet dnů probí- hala pod komisariátem paní doktorky Anny Fárové výstava „37 fotografů Na chmelnici…“, která estébáky popudila natolik, že se prý rozhodli, že koncem roku klub definitivně uzavřou. To však nikdo z nás v té chvíli netušil, možná už to ani nikoho v  kontextu doby tolik nezajímalo, a  tak se kancelář klubu během představení stávala „veřej- ným prostorem“, v  němž byla pro všechny zájemce k dispozici údajně nejvyšší koncentrace všemožných petic. Někteří návštěvníci vcházeli do dveří s  otáz- kou: „Tak co máte dneska k podpisu? Ne, číst to nebu- du, kde to mám podepsat?“ Všechno okolo začínalo vřít o něco více, než bývalo obvyklé, a proto jsme na- plánovali na 17. listopadu pražskou derniéru scénic- kého časopisu „Rozrazil“, na téma demokracie. Bě- hem večerního představení se začali scházet první lidé, kteří byli svědky zásahu na Národní třídě, herci je vtáhli na scénu a autentické výpovědi se staly sou- částí představení, respektive představení vyústilo v realitu. To by ale byl již jiný příběh... Každopádně se tehdy estébákům klub zavřít nepodařilo, asi měli jiné starosti. Možná už přemýšleli, jak v  budoucnu nejlépe využít „pracně“ získaných informací… Divadlo 89: HaDivadlo (42 – Bajky o  lišákovi, Des- ka, Guma, Holubi, Písek, Proces, Vojcek, Záhadné povahy, Žádná tragédie), Divadlo na Provázku (14 – Koncert V…, Nejsem svůj pes, Sen noci svatojánské), Ochotnický kroužek (Matka, Amerika), Studio Y, Di- vadlo Jak se Vám jelo (Petr Lébl), Margo Lee Sherman (exčlenka Bread & Puppet Theatre), Molecular teatr (Japonsko), Teatr 77 Lodž atd. Hudba 89: Večer rozpadlých dvojic (8 – Jan Burian, Jiří Dědeček, Petr Skoumal, Jan Vodňanský), Hudba Praha (6), Psí vojáci (6), Vltava (6), Dunaj, Precedens, Pavel Dobeš, Tři sestry, David (Koller) a Lucie, Tata bojs, Vladimír Mišík & Etc…, Alan a Miroslav Vitou- šovi, Iva Bittová, Blech, Blurt, Copernicus, Babalet, Ivan Hlas a  Nahlas, Krásné nové stroje, Kuličky, Jižní pól, Helmutova stříkačka, Do řady, Nadporu- čík obchvat, Výkřiky břich, U nových tradic, Franta Jetel, Hlavou dolů, Frontální porucha, Půlnoc, Pani- ka, Oceán, Relaxace, Šanov, Rozmazané děti, Něco co hýbe ušima, Malinovského náměstí, Manželská šlechta, Marlene, Orlík, Kokrment, Hrozně, E, Echt!, Z kopce, Zvláštní vydání, Zeměžluč, Zóna A atd.

ROK DESÁTÝ: 1990 Porevoluční kvas se podepsal obecně na návštěvnos- ti pražských kulturních zařízení a divadel. Pro udr- žení kontinuity návštěvnosti se v dramaturgii Junior klubu prolínal výběr toho nejlepšího z  předchozích let, s průběžně doplňovanými programovými aktua- litami v rozměru před pár měsíci netušeném. Smršť vyprodaných představení odstartoval hned začát- kem ledna druhý díl Rozrazilu, následován šňůrou různých pojetí Havlovy Vernisáže. Přehlídky HaDi- vadla, Divadla na provázku, Divadla Drak, Ochotnic- kého kroužku a  dalších byly „obklíčeny“ koncerty kapel, ale hlavně písničkářů, kteří se po letech moh- li opět objevit na jevišti, někteří rovnou z emigrace, většinou vynucené estébáky. Vrcholem sezony a po- myslnou symbolickou tečkou za osmdesátými léty a první dekádou Junior klubu však pro mne bylo 2. května vystoupení amerického básníka Alana Gin- sberga. „…dramaturgická koncepce Junior klubu byla velice jednoduchá, protože vycházela z  potřeby generací dospívajících v sedmdesátých letech. Vycházela z po- třeby „života ulice“, do značné míry koncentrované- ho do prostor hospody. Ta skýtala naivní představu úkrytu, před bolševiky uměle vytvářenou realitou, nejasným světem předchozích generací, a  také po- skytovala informace ve škole nedostupné. Škola os- cilovala mezi tím, co bylo tabu a  nesmělo se o  tom mluvit, a mezi pubescentní nechutí, někdy až odpo- rem, k systému servírování informací komunistickou propagandou. Život ulice a reflektování jeho potřeb je z mého pohledu jedna z nejsilnějších a nejinspira- tivnějších nabídek pro dramaturgickou cestu. Místo- pis prostoru a  kontext žižkovské sídlištní periférie tomu po mnoha stránkách jen nahrával. Vzdálenost mezi centrem a periferií nehrála v dobách normaliza- ce významnou roli. Naopak, periferie nebyla pod ta- kovým dohledem, a tudíž měla daleko větší možnost uskutečnit určité záměry a také „přežít“. Bavilo mne pracovat s určitými celky, které jsem se- stavoval do širších programových struktur vycháze- jících vždy z potřeby a vnímání obrazu ulice. Vznikl tak průsečík mezi touto potřebou (jak v  rovině di- vácké, tak v rovině tvůrčího přetlaku) a dostupnou formou způsobu, který by tuto potřebu byl schopen organizačně propojit. Výsledkem tak byla dramatur- gická linie, která měla nakonec silný společenský podtext a  v  konkrétní programové nabídce napros- to neodpovídala oficiální představě o  socialistické kultuře. Proto byla také schopna do značné míry absorbovat jakékoliv aktuální umělecké trendy se snahou vyhnout se těm oficiálním i módním, což se samozřejmě ne vždy zdařilo. Vznikal tak inspirativ- ní prostor jak pro účinkující, tak pro diváky, jehož naplňování se mohlo celých deset let vyvíjet. Programovou náplň jsem dnešním názvoslovím chá- pal spíše jako producent než jako dramaturg, proto- že klubovou dramaturgii stejně nelze ve stoprocent- ní kvalitě obsáhnout z  „jedné židle“. Takže pokud jsem se o  někoho v  tomto směru potřeboval opřít, měl jsem možnost oslovit ty nejlepší, kteří zde tehdy pracovali, a oni na to ve většině případů slyšeli…“ …přepis záznamu posezení Radvana Pácla s Lubomí- rem Schmidtmajerem, dramaturgem Junior klubu Na chmelnici v letech 1981 až 1990, nad fermany první- ho desetiletí klubu, vzpomínkou na významné akce a umělce, historkami z té doby… V  prvním desetiletí lze vystopovat začátky drama- turgie řady dnes fungujících klubů, festivalů a diva- del, ale co bylo s Junior klubem dál…?

25

MaPA_STŘÍPKY Smrt v růžovém

Edith Piaf je nekorunovanou královnou šansonů. Její písně přímo zlidověly a  staly se součástí kul- turního dědictví 20. století. Slovenský dramatik Ĺubomír Feldek napsal o  posledních dnech života nezapomenutelné francouzské divy hru, která měla 22. listopadu v režii Olgy Struskové premiéru v Pa- láci Akropolis. Děj hry se odehrává v říjnu 1963 v Plascassier, před smrtí Edith Piaf. Ľubomír Feldek drama sepsal na motivy kni- hy z pera Edithiny nevlastní sestry Simone Berteauto- vé. „Když se chystám psát divadelní hru, začínám vždy hledáním dobré postavy. Edith Piaf je úžasná postava. To ona sama mou hru napsala – svým životem. A lepší příběh než ten, co se jí sám rodil v patách, se snad ani vymyslet nedá,“ říká Feldek. Režisérka Olga Strusková ji nastudovala se Zorou Jan- dovou v hlavní roli a Kateřinou Duškovou v roli Edithiny nevlastní sestry Simone u příležitosti zpěvaččiných ne- dožitých 95. narozenin. Edith Piaf však prostřednictvím svých písní žije dodnes. V každém koutě světa najdeme kavárničku, v  níž nás přivítá její hlas. Mnohé z  jejích známých i méně známých šansonů zazní také v této hře. „Zorka Jandová je výborná herečka, podobně jako paní Strusková je výborná režisérka,“ komentuje spolupráci s tvůrčí dvojicí Ľubomír Feldek. „Viděl jsem Frídu, která vznikla z jejich spolupráce - a ve stejném duchu se chys- tají udělat i Smrt v růžovém.“ A proč se hra jmenuje Smrt v růžovém? „Edith milova- la růžovou barvu. Její oblíbená světice byla sv. Terezka z Lisieux, která uměla přivolat růžový déšť. O smrti v rů- žovém můžeme hovořit i proto, že Edith Piaf nebyla sen- timentální a ani v hodině smrti neztrácela svůj drsný humor,“ vysvětluje Feldek. Reprízy: 17. 1., 21. 2., 21. 3. a 18. 4. 2011 18_19

28

Rok tygra skončil, vlády se ujal zajíc! Rok zajíce začíná podle čínského lunárního kalendáře 3. února 2011. Starobylá čínská pověst vypráví, že sed- mý den před příchodem nového lunárního roku se bůh kuchyně vydává na cestu do nebeské říše, aby podal Nefritovému císaři zprávu o  životě na Zemi a  přinesl smrtelníkům požehnání do nového roku. Kdo přišel 27. ledna do Paláce Akropolis, zažil neopa- kovatelnou orientální atmosféru. Ten den probíhal již tradiční Songfest.cz, na kterém se slavil příchod nové- ho roku dle lunárního kalendáře stylovým koncertem, při němž si na své přišly nejen sluchové, ale i chuťové či pohybové buňky návštěvníků. Na toto symbolické setkání starého roku s  novým navázal i  program letošního, desátého ročníku festi- valu Songfest.cz. Na pódiu Paláce Akropolis vystoupi- la, jako jedna z  mnoha, čínská zpěvačka Feng-yün Song se svou hudební skupinou Trio PUO, která ten večer pokřtila za přítomnosti zpěvačky Radůzy své nové album „Malba hlasem – Nezpívám…“ Moderátor- ského žezla se tradičně ujal se šarmem a vtipem sobě vlastním herec Jaroslav Dušek, tentokrát se souborem Malá Vizita. Dále patřilo pódium „Akráče“ divokým bubeníkům Létajícího koberce, malé módní přehlídce vietnamské návrhářky Mimi Nguyen Hoang Lan, japon- ské klavíristce Kayoko Zemanové, mladému čínskému bojovému tanečníkovi Qin Fei a žákům z jeho pražské wu-shu školy. Prostory Akropole se rozvibrovaly orientálním tancem a tanečním představením flamenka. Sdružení ČajoMír provonělo při klasickém čajovém obřadě celý sál. Již od 16 hodin probíhal v  klubu Barevný jarmark, který byl zaměřen na zdravý životní styl, dílny a program pro děti. Novinkou letošního ročníku Songfest.cz bylo inter- netové fórum na téma Velký horoskop aneb Co říká roku zajíce evropská astrologie, čínská Kniha proměn a  mayský kalendář? Toto fórum vedli spisovatelka a psycholožka Daniela Fischerová, hlasová pedagožka, terapeutka a zpěvačka Feng-yűn Song a herec Jaroslav Dušek. K diskuzi se mohl přidat každý, kdo se zajímá o dění života. Návštěvníci narození ve znamení zajíce dostali speciální „zaječí dárek“. Navíc všechny vstupenky byly slosovány v  tombole „Přichází zajíc“. Vždy pohotový a vtipný Jaroslav Dušek si poradil i se zdánlivě zape- klitou situací, kdy vlastně nebylo jasné, které číslo ze vstupenky je to výherní… Festival pořádalo občanské sdružení Feng-yűn Song o. s., které se zaměřuje na aktivity podporující har- monické soužití a  mezilidské porozumění mezi zá- padními a východními kulturami a národy. Mezi jeho dlouhodobé cíle patří i  podpora dialogu mezi mi- noritními skupinami cizinců a  majoritní společností v hlavním městě Praha a celé České republice. Více informací na www.songfest.cz. 20_21

The Young Gods I když encyklopedie řadí The Young Gods do škatulky s  poněkud bezbarvým názvem „post industriál“, jejich nová alba naopak září barvami. Tvrdit o  muzikantech této průkopnické švýcarské skupiny, že jsou mistry samplů a elektroniky, je však také poněkud zavádějící. Daleko přesněji je charakterizuje označení „hudební architekti“ či „tvůrci zvukových krajin“. To ostatně The Young Gods předvedli už na jednom ze svých předcho- zích projektů, Amazonia Ambient, ve kterém propojili zvukové panorama peruánské Amazonie s  magickým světem jejích indiánských obyvatel v psychedelicko-ša- manském vyprávění antropologa Jeremy Narbyho. Nové album, které skupina přijíždí pokřtít do Prahy, se jmenuje Everybody Knows. Na jeho obalu je zachyceno velkoměsto s  mrakodrapy – ale vzhůru nohama, což přesně vystihuje záměr hudebníků: jejich jazykem je městská hudba posledních dekád, od Jimi Hendrixe až po elektronické písničkáře, ale přitom se jim vždy daří najít novou perspektivu a  obsah. Young Gods existují už před čtvrt století, ale na rozdíl od většiny svých vrs- tevníků se stále vyvíjejí a daří se jim ovlivňovat světové hudební dění. K umělcům, kteří se otevřeně hlásí k jejich vlivu, patří Sepultura nebo The Edge z U2. Když se roku 1995 ptali Davida Bowieho, jestli jeho album Outside in- spirovali Nine Inch Nails, odpověděl: „Ne. Ovlivnila mě jedna švýcarská skupina. The Young Gods.“ MaPA_HUDBA

31

32

Ze zemí bývalé Jugoslávie se valí hudební smršť, od eu- forických dechovek až po sofistikované hudební mani- pulátory typu Gorana Bregoviče. Jedním z  posledních tamějších objevů je Robert Pešut, jenž je daleko známější pod jménem Magnifico. Jestli Goran Bregovič balancuje na hraně mezi vážnou tváří a ironickým úšklebkem, Mag- nifico tuto hranici bez jakýchkoli zábran překračuje. Na místní balkánské vlivy vrší kaleiodoskopicky pestrou mozaiku dalších vrstev: surfové kytary, westernové me- lodie i lascivní riffy levných syntezátorů. Slovinštinu pro- pojuje s okázale lámanou balkánskou angličtinou, svým písním dává foneticky univerzálně srozumitelné názvy jako Giv mi mani či Hir ai kam hir ai go. To vše ale využívá jen jako nástroj k dosažení závažnějších cílů. Magnifico- vy písně jsou efektní hity, pod jejichž slupkou se skrývá chirurgicky přesný pohled satirika do nitra společnosti, infikované – podobně jako v Česku – korupcí, politickými skandály i intrikami mafiánských zbohatlíků. Magnifico se narodil před 45 lety v Lublani a je to mist- rovský showman i mediální hráč. Na obal svého prvního alba se nechal vyfotit v kýčovitém převleku jako Zeleni Jure, bůh plodnosti a hojnosti. Na dalším albu udeřil na nejcitlivější strunu balkánských vztahů, dal mu totiž název Kdo je čefur. Čefur je přezdívka, kterou Slovinci přezíravě označují své sousedy z Jihu. Roku 2002 připra- voval slovinskou soutěžní píseň pro Eurovizi, výsledkem byl ovšem mezinárodní skandál: skladbu Samo lijubezen (Jedině láska) totiž dle jeho pokynů zpívalo trio trans- vestitů, a to spustilo mediální lavinu. Po protestech ho- mofobních Slovinců proti gayům následovala vášnivá debata v parlamentu, která měla odezvu i na půdě EU. Magnifico má za sebou i  významné filmové role, ztě- lesňoval například srbského mafiánského šéfa, který disponuje harémem ukrajinských prostitutek; v kinech se tento snímek promítal pod názvem Porno Film. Na koncertním pódiu vyzařuje podobný magnetismus jako Manu Chao. V posledních letech se prosadil i u meziná- rodního publika, vystupoval na hudebních veletrzích Womex i Midem, také na „woodstocku“ balkánských de- chovek v srbském městečku Guča. Magnifico, jízlivý mistr převle- ků z Balkánu 24_25

34

Portico Quartet Album Islas, které Portico Quartet vydali roku 2009, vzbudilo zasloužený údiv: je na něm čistě instrumentální hudba, navíc s akustickými nástroji, které mají větší tah než pečlivě vykalkulované elektronické rytmy! Tenhle efekt jistě měla na svědomí neotřelá kombinace nástro- jů – kromě saxofonu, basy a bicí soupravy se tu objevil i melodický ocelový buben hang, relativně nový vynález pocházející z  dílny inovativních nástrojářů ze Švýcar- ska. Nemenší vliv měly ovšem i zkušenosti hudebníků, kteří studovali v Londýně africké nástroje i indonéský gamelan, a  také kombinace příslovečného anglického hudebního novátorství, jazzové invence a tvrdohlavosti typické pro indies scénu. Hudebníci z Portico Quartet za mezník ve svém vývoji shodně označují album americ- kého minimalisty Steve Reicha Music For 18 Musicians, které však vyšlo dřív, než se narodili. „Máma mi ho dala k  15. narozeninám,“ vzpomíná hráč na perkuse Nick Mulvey. „Byl to životní zážitek.“ Skupina zazářila na ja- zzovém pódiu na festivalu Glastonbury. Známý časopis Mojo jejich styl charakterizoval jako „magickou kombi- naci minimal music Steve Reicha, Radio Head a sever- ské melancholie ECM.“ Mezi pražskými hudebníky se vypráví nedoložená, ale zřejmě opodstatněná příhoda. Tvůrci bubnu hang se snaží vyhnout komercionalizaci svého vynálezu, tvrdí že jeho pastelově měkké tónové barvy vyniknou nejlépe, když se na něj hraje rukama, a protože poptávka po uni- kátním nástroji mnohonásobně překračuje nabídku, ob- jednávky mají dlouhé čekací doby. Nick Mulvey z Portico Quartetu si chtěl čekání zkrátit osobním setkáním, ale když u výrobců ve Švýcarsku zazvonil a zdvořile se před- stavil, ke svému překvapení se setkal s velmi arogantní reakcí: „My dobře víme, kdo jste, a jak na hang hrajete. Paličkami! A to je zcela nepřípustné.“ 26_27

36

Koncertní vystoupení šestadvacetiletého francouzského zázraku Louise Warynského aka Chapelier Fou mají jedinečný punc neopakovatelnosti. A to nejen proto, že není zcela obvyklé, aby se na scéně před obecenstvem zjevil hudebník, který v jeden okamžik sáhne po hous- lích a za chvíli se ponoří do houšti čudlíků všemožných elektronických mašinek, které opět snadno vymění za čelo nebo tradiční řecký drnkací nástroj buzuk. Kouzlo neopakovatelnosti navíc ještě akcentuje fakt, že Chape- lier Fou sází na bezprostřednost a improvizaci, tedy mo- tivy, které povyšuje na samotný princip své tvorby. „Odmí- tám si před koncertem předprogramovat věci v počítači. Nechci se nechat svázat předem daným vývojem, hudba do svěrací kazajky nepatří,“ prohlašuje a dodává: „Když hraji na živo, vše se děje souběžně v jednu chvíli. Vyžaduje to ohromné soustředění. Jsem v  myšlenkách vlastně stále dvě vteřiny napřed a přemítám, kudy se vydat dál.“ Chapelier Fou na živo kombinuje do smyček zacyklené motivy, které na sebe vrství a jindy je zase ubírá podle toho, jakým způsobem se jeho jedinečná zvuková vize promítá v reálném čase. „Přitom bych rozhodně neřekl, že jsem ve hře na jakýkoliv ze svých nástrojů lepší než průměrný,“ dodává možná až příliš skromně. Na housle hraje odmalička, později se učil hrát na cembalo. Studoval na konzervatoři v  rodném Metz, sám vyučuje hře na housle a studuje muzikologii. Jeho vzdělání v klasické hudbě, ale i hudební teorii si skvěle sedá dohromady s jeho vkusem, který se začal „radika- lizovat“ v době, kdy mu bylo patnáct. „Tehdy jsem objevil samplování,“ vzpomíná na moment, který nasměroval jeho hudební vývoj k  dech beroucím experimentům s žánrovými formami i parametry zvuku jako takového. „Je pro mě docela těžké mluvit o tom, jakou hudbu mám rád. Neumím totiž přemýšlet v  rozměru žánrů. Když to zjednoduším, miluji rap i  Clauda Debussyho. Velmi mě ovlivnily desky od Ninja Tune, ať už Amon Tobin, The Herbaliser, Bonobo nebo Kid Koala. A  také věci z produkce Warp, Aphex Twin nebo Plaid,“ vyjmenovává své experimentální vzory. Chapelier Fou navazuje důrazem, který klade nejen na zvuk, ale i na hudební teorii a konceptuální vizionářství, na odkaz třeba Karlheinze Stockhousena, Briana Ena nebo Johna Cage. Na kontě má dvě krátká EP, o nichž mluví jako o fragmentech, na kterých si nastřeluje ná- pady na albový debut. Ten vydal v březnu 2010. Album nazvané 613 (podle počtu smrtících kuliček, které obsahuje jeden dělostřelecký granát) patří k  tomu nejzajímavějšímu, co experimentální elektronická scéna vloni nabídla. Zvukově dobrodružnou, náladou meditativní desku navíc zdobí charismatický hlas tem- ného bristolského folkaře Matta Elliotta. Při přehrávání téhle desky si posluchač může být jistý jen dvěma věcmi. Že se za vteřinu může stát cokoliv. A že to cokoliv mu poskytne skvělý hudební zážitek. V  Praze Chapeliera Fou v  rámci série Euroconnection doprovodí pražská Mythematica. Nic není nemožné, hlásá Kloboučník 28_29

MaPA_HUDBA Hledač atmosféry James Harries Jakub Pech James Harries je mnohostranně nadaný muzikant z Manchesteru, který je v posledních letech znám pře- devším jako osobitý písničkář. Začínal jako saxofonista a se školní jazzovou kapelou se v roce 1991 také poprvé podíval do Prahy. Nyní je srdce Evropy jeho základnou, odkud směřuje své koncertní výpady takřka do celého světa. Na podzim 2010 nahrával ve Spojených státech svoje již šesté album, jež v době uzávěrky ještě nemělo název. „Přišel jsem do studia a ono bylo úplně bez atmosféry. Tak jsem zajel do kostela v Oaklandu, ve kterém zpívá jedna moje kamarádka, a vyzkoušel tam akustiku jen s kytarou. Protože se mi dost líbila, navrhl jsem kape- le, abychom nahrávali tam; všichni souhlasili. Den jsme stavěli mikrofony a zvučili a pak začali nahrávat,“ ko- mentuje Harries neobvyklý vznik své nové desky. Ke klasické sestavě: kytara, basa a bicí se přidali i hos- té s klavírem a mandolínou, v jedné písni zazní dokonce gospelový sbor, který zrovna zkoušel ve vedlejší míst- nosti. Album by mělo mít velmi přirozený zvuk, protože se snímalo tak, aby byl v nahrávce zachován charakter prostoru. „Moc míchání na tom není. Je to taková stará škola, jako v padesátých letech,“ dodává Harries. Kromě hojného natáčení a častého koncertování je jeho další významnou činností tvorba filmové hudby. „Sice člověk musí dělat na zakázku, co si představuje zada- vatel, ale výhodou takové práce je, že jsem víc se svojí rodinou, protože natáčím v Praze, zatímco jindy jsem stále na cestách,“ shrnuje James výhody a  nevýhody filmových projektů. Aktuálně se kromě svých dalších aktivit věnuje skládání hudby k  chystanému snímku Lidice.

52_53

Gabin, to jsou Italové po dlouhé brazilské noci

Lehce ztracení po pár sklenkách martini v  groovují- cím   labyrintu měkoučkých zvuků. V  pozapomenutém bezčasí na rozevláté latinskoamerické pláži nebo v klo- kotající noci evropského velkoměsta. Retro nebo future sound? Soul, nujazzový chill-out, bossa nova, taneční house i funky. To jsou Gabin. Římský dýdžej Filippo Clary a jazzový baskytarista Max Bottini. K tomu řada zajímavých hlasů od lehce bizar- ního Edwyna Collinse přes jazzovou Grammy-divu Dee Dee Bridgewater až k  třiapůloktávovému rockerovi Chrisu Cornellovi ze Soundgarden. Ale hlavně a stále, křehká a hebká Mia Cooper, žena, co žila v Las Vegas a studovala v Berkeley. Kdyby je poslouchal slavný francouzský herec, nejspíš by jim úplně nerozuměl. Ale zcela jistě by jeho sošnou tváří aspoň na okamžik zarezonoval záblesk poklidného úsměvu. První eponymní CD čistě francouzské vůně vydali Ga- bin v roce 2002. Singl Doo Uap Doo Uap Doo Uap hodně zabodoval, u nás ho hrává snad jen Rádio 1. Loni vyšlo třetí dvojalbum Third a Double, které představuje barev- ný koktejl. Jako by bezstarostné bezčasí nemělo nikdy skončit. Jen místy je poněkud zádumčivé. Na kontě mají Gabin dost filmové a seriálové hudby (mj. i Sex ve městě), reklamní záležitosti i muziku pro video- hru (Other Way k  mistrovství světa ve fotbale 2006). Jejich první české vystoupení v pětičlenné sestavě před dvěma lety vyprodalo Akropoli a podle jednoho nejme- novaného serveru přineslo „snad nejvíc pozitivní ener- gie na koncertním pódiu, co tu kdy bylo.“ Nový rok vítali třemi koncerty v gruzínském Tbilisi. Na jejich žižkovský návrat se můžeme těšit 17. února. Tomáš Nohejl 32_33

Wildbirds & Peacedrums – malá velká kapelaJakub Pech

Švédští alternativci Wildbirds & Peacedrums se v  zá- plavě hudebních solitérů a  mikroskupin neztratí; toto (dnes již manželské) duo realizuje své brilantní nápady většinou jen pomocí hlasu (ona) a bicích (on). V prehis- torii kapely figurovala sice i baskytara, ale sestava se brzy zredukovala, protože takhle se může pohybovat ve svém žánru bez hranic, osvobozena od posluchačských očekávání. Důležitým prvkem v tvorbě Wildbirds & Peacedrums je improvizace. Ostatně Mariam Wallentin a Andreas Wer- liin se poznali právě při studiu tohoto hudebního oboru na Göteborské akademii hudby a divadla. Projevuje se to u nich nejen na pódiu, ale i při samotném skládání, respektive nahrávání. S  prací na desce vždy schválně začínají připraveni jen zčásti a natáčení je pak víc tvůr- čím procesem než otrockým naplňováním stanovených představ. Efektivní, avšak velmi strohé aranžmá písní ponechává dostatek prostoru, aby bylo možné materiál dále rozvádět i naživo. Desku za deskou získávají Wildbirds & Peacedrums tvůrčí rozmach a odvahu. Zatímco ceněný debut Heart- core (2007) – snad ho ani nešlo pojmenovat trefněji – zdobily křehce niterné písně, o  rok později se na des- ce The Snake více přiblížili svou osobitou variantou avantgardního popu posluchačům. Prozatímním vrcholem tandemu je letošní mini-dvojal- bum The Rivers, které původně vyšlo na jaře v podobě dvou limitovaných EP Retina a  Iris. Nahrávka vznika- la během krátkého třídenního soustředění na Islandu a jako aranžérka sborů se na něm podílela Hildur Gu- ðnadóttir z  tamních Múm. První půli desky zabydlují hlasy ze sboru Schola Cantorum Reykjavík, té druhé dominuje Mariamin oblíbený nástroj steel drum. Kolek- ce v dobrém slova smyslu chytlavých skladeb je tak roz- prostřena hned do dvou samostatných pestrých světů, které přitom jako kouzlem drží pohromadě. 34_35

GOLD PANDA Lucky Shiner (Ghostly International 2010) Text Josef Sedloň Východobritský distrikt Essex byl vždy bohatý na hu- dební elektronická jména – Depeche Mode, Underworld či Prodigy jsou toho důkazem. V roce 2010 se tam objevil další úkaz, nenápadný projekt Gold Panda, za nímž se skrývá 28letý mladík jménem Derwin, který přišel se svým emocemi nabitým debutovým albem Lucky Shi- ner. Tento pozitivní název mu dal podle přezdívky své babičky. Jeho muzikální náplň vychází hlavně z  IDM elektroniky, avšak jednoznačně překračuje tuto škatul- ku a  velmi organicky sem přimíchává vlivy ambientu, etnické hudby, popu i field recordings. Gold Panda si srd- ce hudebních fanoušků získal už svým předloňským sin- glem Quitter‘s Raga. Stačily mu pouhé dvě minuty, aby je jednoduše řečeno dostal zvukem japonského nástroje. Derwinovo nadšení pro hudbu východu od té doby nijak neopadlo a i jeho debutové album navazuje na tuto etno náladu, a to hlavně v nádherné věci Same Dream China, I’m with You but I’m Lonely či India Lately. Deska však obsahuje i chytlavé hity, jako je úvodní track You, dal- ší věc Vanilla Sky anebo poslední singl Snow & Taxis. Ovšem i  ty nenápadnější skladby se po více posleších stanou klenoty alba. Nechybí jim totiž nápad, chytrá aranž ani zvuková pestrost. Deska Gold Pandy se může kvalitou směle srovnávat s tvorbou třeba Four Tet, Cari- bou nebo Burial, a tak už se nemohu dočkat jeho živého vystoupení v Praze.

45

Mediální partner českého olympijského týmu 2005 – 2012 ČESKÝ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÝ MĚSÍČNÍK ČTETE NÁS LET UŽ

8. 3. MArSyAS TrIbuTE 2011 ZuZANA MIchNová & oSkAr PETr A PETr kAlANdrA MEMory bANd 15. 3. uNITEd FlAvour 16. 3. N.o.h.A. (dE) 23. 3. TŘI SESTry 29. 3. cArToNNAGE 30. 3. clou 2. 4. vAN dEr GrAAF GENErATor 15. 4. bAuchklANG 20. 4. ToNyA GrAvES 3. 5. PrIESSNITZ 6. 5. QuIMby 11. 5. hENTAI corPorATIoN & ThE SwITch 12. 5. ThE ProSTITuTES 23. 6. klubová Noc Na co se mů- žete těšit již v březnu 38_39

Jak Tata bojs roztančili zkamenělinyTomáš Nohejl Můžete se přehrát přes hranice vlastní hravosti? Kapela Tata bojs se o to stále – a úspěšně pokouší. V uni- kátním vystoupení Ta ta tanec v rámci festivalu Multi- mediale koncem října v pražském Paláci Akropolis zase rozšířila území svých rejdů. Pódium jim už bylo malé mnohokrát. A tak se tentokrát postavili rovnou pod něj. Na závěr vystoupení bubeník a zpěvák Milan Cais, vyléčený po motocyklové nehodě, šplhal i nad něj. Až na balkon, kde chtěl prý pozdravit maminku. Mezitím na hlavní stage tančil osmičlenný soubor Dek- ka dancers, s  jejímž lídrem Tomášem Rychetským už Cais spolupracoval v instalaci pro Národní divadlo, a ne- bál se použít Nine Inch Nails. Přitom je všechny snímal fotograf, jehož záběry se okamžitě promítaly na projekč- ní plátno za jejich zády. Stejně jako live přenos z kamery zavěšené na Caisově hlavě s objektivem namířeným pří- mo do jeho obličeje. K tomu nejdřív, snad jako parodie na legendární Resi- dents, přišla Tatapětka s hlavami ukrytými ve vydlaba- ných dýních. Atd. Až hédonisticky rozmařile chrlili nápady pro jediné, první a poslední, představení. Stejně tak to bylo s jejich živým Nanoalbem před lety v  pražské Sportovní hale, které zůstalo zachováno v podobě DVD. Anebo nedávno s covery a remixy v ojedinělém souboji s formací Monkey Bussines v Red Bull Clash v klubu Sasazu. Chyběl snad jen fantasmagorický profesor Tečka aka Jiří Schmitzer. Zato dokonce přidali i novinkovou skladbu, která dosud nikde nezazněla. „Nemohli jsme si to vyzkoušet předem,“ omlouval se ky- tarista Marek Huňát, zvaný Mardoša, když Cais odešel pro cosi do zákulisí, a vrátil se „zadem“. K tomu si vystři- hl duet, v němž oba dva hlasy zpíval sám. K tomu ještě přidal hard verzi lehce erotického klipu z nejhojněji ci- tovaného Nanoalba. Tata bojs se pořád skvěle baví. A proudem své hravosti strhávají i všechno okolo. Přitom někde v duši jim občas rezonuje i  lehce melancholický tón dospívajících sko- ročtyřicátníků. To když zpívají o Zkamenělinách. Jenže kdo by tenhle text z jejich posledního řadového alba Klu- ci, kde ste? bral vážně? Anebo je to jen další rafinovaná hra? A co předvedou na nové desce, která by měla vyjít na jaře? Tvrdí, že se prý znovu pohrabou ve svých star- ších skladbách. Není malých roken-rolí, pějí Tata bojs ve své známé skladbě Pěšáci. Oni sami však hrají velké, nebo spíš vý- znamné party. MaPA_HUDBA

54_55

Islandského ambientního mága Jóhanna Jóhannssona jsme měli možnost vidět a hlavně slyšet v rámci série Music Infinity před dvěma lety. V říjnu 2008 naplnil kos- tel sv. Šimona a Judy ruchy ze svého laptopu, už tehdy ale bylo jasné, že se jeho hudba čím dál více posouvá k am- biciózní fúzi vážné hudby a elektroniky. Že se jeho zatím poslední pražský koncert uskuteční rovnou v Dvořáko- vě sále Rudolfina za doprovodu Pražského komorního orchestru, by ale asi nikdo nečekal. Music Infinity zde první listopadové úterý velmi důstojně oslavilo páté na- rozeniny. Role předskokanů se ujali klavírista Greg Haines a hous- lista Peter Broderick, kteří vykouzlili post-rockovou dy- namiku jemných a drsných pasáží. Atonální erupce tónů střídaly pasáže na hraně ticha, kdy hudbu přerušovaly i větráky v sále. O půl deváté už začali své židle na pó- diu zaplňovat členové PKO, za laptop se posadil Matthias Hemstock a nakonec dorazil i Jóhannsson v roli hráče na syntezátor a také (nenápadného) dirigenta. Už úvod- ní skladba Fordlândia ukázala, že v Rudolfinu budou mít převahu „domácí“. Orchestr bohužel spíše podtrhl maný- ristické tendence v Jóhannssonově hudbě, která chvíle- mi sklouzává do romantizujícího balastu filmové hudby. Laptop zůstával skromně v pozadí a teprve ve skladbě Melodia z  alba IBM 1401, A  User‘s  Manual se oba světy smysluplně propojily. Zaplněný sál na konci Jóhannsono- vi po zásluze mohutně aplaudoval. Škoda jen, že island- ský skladatel neinfikoval luxusní akustické prostředí svatostánku klasické hudby i trochu odvážnějšími kom- pozicemi, zážitek to mohl být ještě silnější. MaPA_HUDBA Jóhann Jóhannsson a Music Infinity ve fraku

42_43

Rudovous: rock´n´schrammel shrapnel chanson band Rudovous, film Akira Kurosawy z roku 1965, je existenci- álním dramatem, navíc se silným akcentem na sociální kritiku. A nechybí mu ani výrazný morální a lidský pod- text. Prakticky totéž lze ale říci i o stejnojmenném se- skupení z Prahy. Je ovšem nutno připomenout, že pojem Rudovous neboli Barbarossa podle wikipedie označuje i hru s plastelínou. Přibližně někde mezi těmito dvěma póly, při bloudění během hledání šumavských hřibů, je potřeba hledat podstatu všeho. Ale zatímco král a řím- ský císař Fridrich I. Barbarossa prožil celé své panování na počátku dvanáctého století v  nejistotě, konfliktech s  italskými městy a  vyjasňováním si pozic s  klérem, chlapci z  pražské formace si nic vyjasňovat nemusejí, neboť ve všem jasno mají. Formace Rudovous se v roce 1994 vynořila z Labutího je- zera a od té doby je noční můrou všech příznivců progre- sivních trendů i nápaditých plagiátorů britských kapel žijících v bludu, že tudy vede cesta (o čemž si švýcarští myslivci myslí své). Po kolekcích Koláčem k tobě (demo) a s Čížkem po funuse (oficiální debut) se po více než pár letech přihlásila s druhým albem Krankoty. Nespěchá, zraje. Na hudebním eintopfu, ve kterém nelze přehléd- nout (natož pak přeslechnout) hospodský šraml, optimi- stický surf-rock, ryzí rytmy punku, šansonově nosové polohy, nad kterými zajásá každý otolaryngolog, špetku folku, lžíci popových melodií i otlučený dávkovací ple- cháček jazzu, se podílí akordeon, ryčné bicí, výrazný klarinet, baskytara, kytara a několik dalších nástrojů. Krmě pro vyhládlé. A všemu vládne zpěv bubeníka Bon- za a jeho neuchopitelné texty plné absurdní poetiky. Asi nikdy nepřestanou být spojováni s Tomem Waitsovem (pikantérií budiž fakt, že jim to nejspíš nevadí), a  za- tímco slavnější seskupení, kterými též skoro všichni zúčastnění prošli, postupně zanikají nebo se alespoň permanentně proměňují, stabilita souboru se jeví jako neohrozitelná. Tiger Lillies chudých, smutek ulice, dětský bubínek, zpívající putyka před zavíračkou, teskné balady, pro- vokace fantazie a staropražská pouť. Rozvernost písní pro přerostlé děti a hrátky s dynamikou. Všeho druhu. Odrhovačky i  proaranžované, dotaženě důmyslné pro- pletence melodií, rytmů a zhudebněné energie nočních návratů. Pouhá zábava? Zrcadlo postmoderního světa? Každému, co jeho jest. Vesnická kutálka doprovází otřís- kaný pohřebák na krchov, ze škarpy ho sledují indiáni v teplácích, v tom se rakev otevírá a zdánlivý nebožtík se probírá z nečekaně dlouhého deliria. Ideální čas, aby se průvod otočil a  všichni zamířili do místní putyky, středobodu kultury. Protože právě tam dojde na ten zce- la současný, autentický folklor. MaPA_HUDBA

53

Výživné jarní menu hudebního lahůdkářství Music Infinitykarel veselý Současný experimentální jazz, elektroakustický mini- malismus nebo hradby kytarových dronů, to všechno se chystá na fanoušky série Music Infinity na letošní jaro. V českých premiérách se díky ní v Paláci Akropo- lis představí Jan Bang, Hidden Orchestra, Tape nebo projekt Mountains. Unikátní koncertní série Music Infinity mapuje pod dramaturgickým dohledem Josefa Sedloně pozoruhod- nou hudbu a  do Prahy vozí žánrově nezařaditelné inovátory, za kterými nestojí žádné scény ani umělá mediální popularita, ale jen fantastická a  originální hudba. Na domácí poměry zcela unikátní koncertní série s nabídkou pro fajnšmekry současné experimen- tální hudby bude letos pokračovat už sedmou sezonu. Chystá se navázat na nezapomenutelné koncerty z mi- nulých let, jako byla vystoupení Biosphere, Davida Syl- viana nebo Jóhanna Jóhannssona. Šestý ročník Music Infinity odstartuje už druhý únorový večer norským jazzem zkříženým s experi- mentální elektronikou. Jan Bang patří už dvě dekády k  nejvýraznějším osobnostem severského jazzu a  spolupracuje třeba s  trumpetisty Nilsem Peterem Molvaerem a Arve Henriksenem (s ním ostatně vloni navštívil Prahu při společném koncertu). Hlavním Bangovým nástrojem je sampler, s  nímž se vydává na volnou plochu umělecké svobody na pomezí am- bientu, popu a abstraktního jazzu. V Paláci Akropolis bude jeho společníkem zkušený kytarista Edvin Aar- set a hostovat zde bude i zpěvačka Sidsel Endresen, která se však představí i v samostatném vystoupení. Diváci ji mohou znát z  alb už zmíněného Molvaera nebo Bugge Wesseltoft, ale i z jejích sólových desek pro vydavatelství Jazzland. Sidsel Endresen je stálicí norského jazzu a  dvojnásobnou držitelkou norské hudební ceny. Současný volnomyšlenkářský jazz křížený s  atmos- férickým post-rockem a  filmovou hudbou představí 1. března seskupení ze Skotska Hidden Orchestra. Jeden z  největších hudebních objevů loňského roku MaPA_HUDBA

překračuje žánrové škatulky a do svého intenzivního instrumenálního soundu převzal postupy od Stravin- ského až po Aphexe Twina. Jejich loňské debutové al- bum Night Walks vydané pod Tru Thoughts posbíralo nadšené reakce hudebních odborníků včetně Gillese Petersona a  kapela si vysloužila přirovnání k  Jaga Jazzist nebo The Cinematic Orchestra. Živelná pro- dukce kvintetu Hidden Orchestra vychází ze spojení klasických jazzových instrumentů se sofistikovanou elektronikou a kombem dvou bicích. S  druhým březnovým večírkem Music Infinity se vrátíme na sever, protože Palác Akropolis navštíví švédské trio Tape. Multiinstrumentalisté Andreas Berthling, Johan Berthling a  Tomas Hallonsten spo- lu hrají od roku 2000 a jejich doménou jsou zasněné náladové kompozice ovlivněné vážnohudebním mini- malismem, ambientem i  post folkem. Tape čerpají z  širokého spektra elektronických a  akustických nástrojů, jejichž prostřednictvím splétají své něžně de- likátní kompozice. Jejich desky vycházejí pod kultovní severskou značkou Häpna, pod ní vydají začátkem letošního roku i  své páté album Revelation. To také představí ve čtvrtek 18. března v Paláci Akropolis. Květnový host přiletí zpoza oceánu – newyorská dvo- jice Brendon Anderegg a Koen Holtkamp alias projekt Mountains věří v sílu momentu a svoje zvukové gobelí- ny proto tkají na koncertech jako volné improvizace. Chicagští muzikanti, momentálně působící v  Brook- lynu, vystupují vyzbrojeni akustickými kytarami, jejichž zvuk na místě proměňují za  pomoci mašinek v  sonické drone hradby, jež dokážou být hypnoticky uhrančivé i  křehce krásné. Mountains vydávají svá alba pod proslavenou značkou Thrill Jockey. Pod touto značkou ostatně připravují i  své nové album, které by mělo vyjít v  květnu. Novináři Mountains často srovnávají s Brianem Eno nebo Fenneszem. 46_47

Co nabídne další série Music infinity MaPA_HUDBA 02. 02.JAN bANG wITh EIdvIN AArSET (SamadhiSound, noR) + SIdSEl ENdErSEN (Jazzland, noR) 01. 03. hIddEN orchESTrA (TRu ThoughTS, uK) 18. 03. TAPE (häpna, SWE) 17. 05. ThE MouNTAINS (ThRill JocKEy, uSa)

57

MaPA_STŘÍPKY Co nabídne Palác Akropolis milovníkům divadla? 9 – 14 2 / SPITFIRE FESTIVAL 28 2 / TROS SKETOS 20 2, 25 4 / MILOSTNÝ TROJÚHELNÍK 20 3 / GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN: LAKOMEC 26 2 / KABARET CALIGULA: ZLÝ VEČÍREK 7 3 / SILENT LOVE

Pražská metalová skupina Status Praesents brázdí klu- bovou scénu již 15 let. Za tuto dobu sjezdila tahle čtve- řice vlasti české a nejednou zpotili i Palác Akropolis. Nejinak tomu bude i  16. 2., kdy Status Praesents oslaví své hranaté výročí právě zde. Návštěvníky čeká pořád- ná porce machometalu, jak sami nazývají svou produk- ci pánové z kapely, ale k vidění bude i 30minutový film s podkresem SP, který pochází z produkce Vermin Films a zabývá se leteckou akrobacií. Touto tematikou bude protkán celý večer a možná se ukážou i žhavé letušky. 50_51 Macho- metal

DESÁTÉ ČÍSLO ZÁŘÍ – PROSINEC 2010 MHMP podporuje v roce 2010 program projektu Paláce Akropoli částkou 15 500 000,-Kč. POKLADNA /CAFÉ /TICKETS tel. +420 296 330 913, po–pá / mon–fri 10.00–24.00 so+ne /sat+sun 16.00–24.00 Předprodej vstupenek také v sítích Ticketpro a Ticketportal Rezervace vstupenek na divadelní představení dVA končí den předem – dVA@palacakropolis.cz Předprodej vstupenek sítě Ticketpro v Kavárně Paláce Akropolis po–pá / mon–fri 10:00–21:00, so+ne /sat+sun 16.00 – 21.00 RECEPCE /OFFICE tel. +420 296 330 911, fax +420 296 330 912, info@palacakropolis.cz, RESTAURANT AKROPOLIS rezervace /reservations tel. +420 296 330 990-91 denně /open daily 11.00–01.00 JUNIOR KLUB příspěvková organizace Prahy 3, tel. +420 296 330 961, info@junior-klub.cz MAPA – MAgAzÍN PALÁCE AKROPOLIS Vydává Art Frame Palác Akropolis, s.r.o., Kubelíkova 27, Praha 3, IČ 27172376, DIČ CZ 27172376 Vychází třikrát ročně, desáté číslo vyšlo 17. 8. 2010 MK ČR E 19298 ŠÉFREDAKTORKA Ester Starman PŘISPĚVATELÉ Daniel Řehák, Tomáš Vostrý, Jan Pomuk Štěpánek, Jiří Hradecký, Ondřej Stratilík, Petr Dorůžka, Karel Veselý, Šimon Kotek, Ondřej Bezr, Ondřej Kopička, Richard Vodička DESIgN, gRAFICKÁ ÚPRAVA, OBÁLKA Carton Clan cartonclan.cz FOTOgRAFIE archiv Paláce Akropolis, není-li uvedeno jinak TISK Janova dílna www.PALACAKROPOLIS.Cz Desátý Magazín Paláce Akropolis 09–12 2010

61

Magazín Paláce Akropolis www.palacakropolis.cz