W. Hernndorf: Čik

Wolfgang Herrndorf • Čik

mým přátelům

Dawn Wiener: I was fighting back. Mrs. Wiener: Who ever told you to fight back? Todd Solondz, Welcome to the Dollhouse

9 1 Na začátku je pach krve a kávy. Kávovar stojí tamhle na sto- le a krev mám v botách. Když mám bejt upřímnej, není to jenom krev. Jak ten starší řekl „od čtrnácti“, pochcal jsem se. Celou dobu jsem seděl zhroucenej na stoličce a nehejbal jsem se. Točila se mi hlava. Snažil jsem tvářit tak, jak jsem si myslel, že by se asi tvářil Čik, kdyby mu řekli „od čtrnácti“, a pak jsem si strachy nachcal do kalhot. Maik Klingenberg, hrdina. Přitom vůbec nevím, k čemu teď tohle vzrůšo. Od začátku bylo přece jasný, že to takhle skončí. Čik si do kalhot zaručeně nenadělal. A kde je vůbec Čik? Na dálnici jsem ještě zahlídl, jak po jedný noze skáče do křoví, ale řek bych, že ho taky dosta- li. Po jedný noze se člověk daleko nedostane. Policajtů se pochopitelně zeptat nemůžu. Jestli ho neviděli, bude sa- mozřejmě lepší vůbec o tom nezačínat. Třeba ho fakticky neviděli. A ode mě se zaručeně nic nedozvědí. I kdyby mě mučili. Myslím teda, že německá policie nesmí nikoho mu- čit. Takový věci se směj jenom v televizi a v Turecku. Jenže sedět pochcanej a krvavej na služebně dálniční po- licie a vysvětlovat, kde mám rodiče, není taky zrovna velká výhra. Mučení by bylo možná příjemnější, aspoň bych měl k pochcání důvod. Nejlepší je držet klapačku, tvrdil Čik. A já to vidím zrovna tak. Teď, když je mi bez toho všechno ukradený. Teda skoro

10 všechno. Tatjana Cosicová mi samozřejmě ukradená není. Přestože jsem si na ni celkem dlouho nevzpomněl. Ale když tu tak sedím a venku hučí dálnice a starší policajt stojí už dobrejch pět minut u kávovaru a leje do něj vodu a zase ji vylejvá, mačká tlačítko a prohlíží si přístroj zespodu, a při- tom každej pitomec vidí, že prodlužovačka není v zástrčce, musím na Tatjanu zase myslet. Protože když se to tak vezme, bez ní bych tady vůbec nebyl. I když ona nemá s touhle věcí nic společnýho. Plácám? Tak to je mi líto. Zkusím to ještě vysvětlit pozdějc. Tatjana se v tomhle příběhu vůbec neob- jeví. Nejkrásnější holka na světě se neobjeví. Po cestě jsem si v jednom kuse představoval, že nás vidí. Jak vykukujeme z žitnýho pole. Jak stojíme na hromadě odpadků s hadička- ma v náručí jako dva pitomci… Představoval jsem si, že se nám kouká přes rameno a vidí to, co vidíme my, a raduje se, když se radujeme my. Ale teď jsem rád, že jsem si to jenom představoval. Policajt vytáhne z krabice zelenej papírovej ručník a podá mi ho. Co já s tím? Mám jako utřít podlahu? Dotkne se dvě- ma prsty nosu a podívá se na mě. Jo tak. Mám se vysmrkat. Vysmrkám se, on se přátelsky usměje. To mučení si asi můžu škrtnout. Ale kam teď s kapesníkem? Pátravě se rozhlížím kolem. V celý služebně je šedivý lino, stejný jako v chodbě, co vede k nám do tělocvičny. Taky je to tu stejně cítit. Moč, pot a lino. V duchu vidím Wolkowa, našeho tělocvikáře, jak v teplákový soupravě pružně rázuje chodbou. Trénovanej sedmdesátník: Jdeme na to, chlapci! Raz, dva! Mlaskavej zvuk jeho kroků na podlaze, vzdálený hihňání z dívčí šatny a Wolkowův pohled tím směrem. Vidím vysoký okna, lavice, ze stropu visí kruhy, na kterejch se nikdy necvičí. Vidím, jak bočním vchodem vcházejí do tělocvičny Natálie a Lena

11 a Kimberley. A Tatjana v zelený sportovní soupravě. Vidím její rozmazanej zrcadlovej obraz na podlaze tělocvičny, lesk- lý kalhoty, jaký nosej všechny holky, topy. Půlka jich teď cvičí v tlustejch vlněnejch svetrech a nejmíň tři mají vždycky omluvenku od doktora. Hageciovo gymnázium v Berlíně, osmá třída. „Já myslel od patnácti?“ řeknu a policajt zavrtí hlavou. „Ne, od čtrnácti. Od čtrnácti. Tak co bude s tím kafem, Horste?“ „Je to rozbitý,“ oznámí Horst. Chtěl bych mluvit se svým právníkem. S touhle větou bych teď měl nejspíš vyrukovat. Z televize vím, že je to ta správná věta ve správným okamžiku. Jenže to se snadno řekne: Chtěl bych mluvit se svým právníkem. Nejspíš by se potrhali smíchy. Problém je, že netuším, co ta věta vlastně znamená. Já řeknu, že chci mluvit se svým právníkem, a oni se zeptají: „S kým že to chceš mluvit? Se svým právníkem?“ – a co já jim mám odpovědět? V životě jsem žádnýho právníka neviděl a taky nevím, k čemu bych ho vlastně potřeboval. Ani netuším, jestli je právník to samý jako advokát. Nebo státní zástupce. Řekl bych, že to je ně- kdo jako soudce, akorát stojí na mý straně a v zákonech se vyzná líp než já. Jenomže oni se v týhle místnosti prakticky všichni vyznají v zákonech líp než já. Hlavně všichni policajti. Pochopitelně bych se jich mohl zeptat. Ale vsadím se, že kdybych se zeptal toho mladšího, jestli by se mi teď náhodou nehodil nějakej právník, otočil by se ke kolegovi a zahulákal by: „Hele, Horste! Horstíku! Pojď sem! Náš hrdina chce vědět, jestli potřebuje právníka! Jen si to poslechni. Zamaže nám od krve celou podlahu, načurá si do kalhot jako mistr světa a – chce mluvit se svým právníkem!“ Hahaha. Potrhají

12 se smíchy, pochopitelně. A já myslím, že jsem na tom dost špatně, než abych ze sebe ještě ke všemu dělal šaška. Co se stalo, se stalo. Ani právník s tím nic nenadělá. Jenom cvok by mohl tvrdit, že nemáme na krku průšvih. Co jim budu vykládat? Že jsem se celej tejden válel doma u bazénu, zeptejte se naší uklízečky? Že ty půlky prasat popadaly z oblohy jako déšť? Moc možností teď vážně nemám. Ještě bych se mohl modlit směrem k Mekce a nasrat si do kalhot, jinak teda nevím. Mladší policajt, kterej vlastně vypadá celkem sympaticky, zavrtí hlavou a opakuje: „Patnáct je nesmysl. Od čtrnácti. Od čtrnácti jsi trestně odpovědný.“ Nejspíš bych si měl připadat provinile a cítit lítost a tak vůbec, ale upřímně řečeno, já necítím vůbec nic. Akorát se mi děsně motá hlava. Poškrábu se na lýtku. Jenže tam, kde bejvalo mý lýtko, najednou není nic. K prstům se mi přilepí kousek fialovýho slizu. To není moje krev, tvrdil jsem, když se mě předtím vyptávali. Na silnici přece leželo dost jinýho svinstva, o který se mohli starat, a já si fakticky myslel, že moje krev to není. Ale když to nebyla moje krev, tak bych teda rád věděl, kde mám lýtko? Vysoukám si nohavici a mrknu na nohu. Pak mi zbejvá přesně jedna vteřina, abych žasl. Kdybych tohle viděl ve filmu, zaručeně by se mi zvedl žaludek, pomyslím si, a on se mi fakticky zvedne, tady, na služebně dálniční policie, což je svým způsobem uklidňující. Ještě zahlídnu, jak se ke mně přibližuje lino s mým zradlovým obrazem, pak se ozve rána a já jsem mimo.

13 2 Doktor otevírá a zavírá pusu jako kapr. Chvíli trvá, než z ní vyjdou slova. Doktor křičí. Proč tolik křičí? Křičí na nějakou mrňavou ženskou. Pak se do toho vloží chlápek v modrý uniformě. Policajt, kterýho ještě neznám. Napomene doktora. Jak vlastně vím, že ten člověk je doktor? Má bílej plášť. Takže by mohl bejt taky pekař. Ale v kapse pláště má kovovou svítilnu a takový to poslouchátko. Co by dělal pekař s poslouchátkem? Poslouchal housky? Takže to bude fakticky doktor. Ukazuje mi na hlavu a řve. Sáhnu pod deku a hledám svý nohy. Jsou holý. A podle hmatu bych řek, že už nejsou ani od krve, ani počůraný. Kde to vůbec jsem? Ležím na zádech. Nade mnou je všechno žlutý. Otočím hlavu: velký temný okna. Na druhý straně: bílej umělohmotnej závěs. Nejspíš nemocnice. K doktorovi to sedí. No jasně, i ta mrňavá ženská má bílej plášť a blok. Ve který nemocnici asi jsme, že by v Charité? Ne, nemám tušení. Nejsem přece v Ber- líně. Napadne mě, že se jich zeptám, ale nikdo si mě nevšímá. Policajtovi se totiž nelíbí, že na něj ten doktor řve, a huláká taky, ale doktor se rozkřičí ještě hlasitěji – a je zajímavý zjistit, kdo je tady šéf. Hlavní slovo má totiž doktor, ne policajt, a já jsem hrozně vyčerpanej a taky svým způsobem šťastnej a unavenej, jsem vevnitř jakoby vycpanej štěstím, a tak zase usnu, než stačím vůbec něco říct. Později se ukáže, že to štěstí se jmenuje valium. Rozdávají ho po velkejch stříkačkách.

14 Když se probudím znova, je všude světlo. Za velkejma ok- nama svítí slunce. Něco mě šimrá na chodidlech. Aha, zase doktor, tentokrát jinej, a zase má s sebou sestru. Policajti nikde. Ale to šimrání se mi nelíbí. Proč mě šimrá? „Je vzhůru,“ poznamená sestra ne moc chytře. „Hm, aha.“ Doktor se na mě podívá. „Jak se cítíš?“ Chci odpovědět, ale z pusy mi vyjde jenom: „Pfff.“ „Jak se cítíš? Víš, jak se jmenuješ?“ „Pfff… he?“ Co je to za otázku? Copak si myslej, že jsem cvok? Koukám na doktora a doktor kouká na mě a pak se skloní a posvítí mi baterkou do očí. To má bejt jako výslech? Mám přiznat svoje jméno nebo co? Jsem v nemocnici, kde mučej pacienty? A i kdybych byl, nemohl by mě na chvíli přestat tahat za víčka? Nebo aspoň předstírat, že ho moje odpověď zajímá? Akorát že mu nakonec vůbec neodpovím. Přemejším totiž, jestli mám říct Maik Klingenberg nebo prostě jenom Maik nebo Klinge anebo Attila, král Hunů – to říká táta, když je vystresovanej, protože celej den poslouchal samý jobovky. To si pak dá dva jägermeistery a hlásí se do telefonu jako Attila, král Hunů. Takže prostě přemejšlím, jestli musím něco říct nebo jestli bych si to v týhle situaci nemohl radši odpustit, doktor zamumlá, aby mi dali tři tabletky toho a čtyři tamtoho, a já zase usnu.

15 3 Nemocnice jsou všelijaký, ale vždycky je to tam bezva. Já jsem v nemocnici pokaždý strašně rád. Člověk se celej den válí a pak přijdou sestřičky. Sestřičky jsou děsně mladý a děsně příjemný. A nosej fakticky skvělý tenounký bílý uni- formy, takže je hned vidět, jaký mají spodní prádlo. Vlastně ani nevím, proč mi to přijde tak skvělý. Kdyby takhle někdo chodil po ulici, připadalo by mi to ujetý. Ale v nemocnici je to skvělý. Podle mě. Je to trochu jako ve filmech o mafii, kde na člověka gangsteři vždycky minutu mlčky koukaj a pak řeknou: „Hej!“ Minuta ticha. „Podívej se mi do očí!“ Pět minut ticha. V opravdickým životě je to směšný. Ale když jste mafián, je to něco jinýho. Moje nejoblíbenější sestřička je z Libanonu a jmenuje se Hanna. Hanna má krátký černý vlasy a nosí normální spodní prádlo. A to je taky skvělý: normální spodní prádlo. Jiný druhy spodního prádla totiž vypadaj vždycky trochu smutně. Většinou. Když holka nemá postavu jako Megan Foxová, může to vypadat dost zoufale. Nevím, no. Možná jsem perverzní: líbí se mi normální spodní prádlo. Hanna je vlastně teprve sestra žákyňka, ještě studuje, a když přijde do mýho pokoje, nejdřív strčí dovnitř hlavu a pak zaklepe dvěma prstama na rám dveří, to mi přijde vážně zdvořilý. A každej den pro mě vymejšlí nový jména. Nejdřív jsem byl Maik, pak Maiki, potom Maikipaiki, to už

16 jsem si pomyslel: Ty vogo! Ale to ještě nebylo všechno. Pak ze mě byl Michael Schumacher, Attila, král Hunů, prasečí vrah a nakonec dokonce nemocnej zajíček. Už jen kvůli tomu bych v týhle nemocnici nejradši zůstal celej rok. Hanna mi každej den vyměňuje obvazy. Docela to bolí a Hannu to taky bolí, poznám jí to na obličeji. „Hlavně když jsi v pohodě,“ prohlásí pokaždý, když skončí, a já pokaždý odpovím, že se s ní pozdějc nejspíš ožením nebo tak něco. Jenže ona už bohužel kluka má. Občas taky přijde jenom tak a sedne si ke mně na postel, protože jinak skoro žádný návštěvy nemám. Povídáme si a je to fajn. Povídáme si jako dospělí. S ženskejma, jako je Hanna, se vždycky povídá o hodně snadnějc než s holkama v mým věku. Jestli pro to někdo máte nějaký vysvětlení, klidně mi zavolejte, mně to totiž hlava nebere.