J. Caseyová: Beze stopy

1

J A N E C A S E Y O V Á B E Z E S T O P Y Z anglického originálu The Missing, vydaného nakladatelstvím Ebury Press v Londýně roku 2010, přeložila Jarka Stuchlíková. Obálku navrhl Milan Malík. Grafická úprava a sazba Libor Batrla. Odpovědná redaktorka Dana Packová. Korektorka Edita Beníšková. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1867. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk. První vydání. ISBN 978-80-257-0762-3 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Na něco z toho si vzpomínám moc dobře. Něco už tak jasné není. Celá léta jsem vytěsňovala drobnosti, které jsem si nemohla dost dobře pa- matovat, až jsem si přestala být jistá, co z toho je skutečné a co jsem si vymyslela. Domnívám se, že takhle to všechno začalo. Myslím, že se stalo tohle. Líp už to neumím.

1992 Ležím na zahradě na drsné kostkované dece a dělám, že čtu. Je odpoled- ne, slunce mi praží na hlavu a na záda, opéká mi i chodidla. Dnes jsem mohla zůstat doma, učitelé mají nějaké školení, a tak se už hodiny válím venku. Deka je plná trávy; jak ji škubu kolem sebe, píchá mě do nahé kůže. Hlava těžkne, oči se zavírají. Slova na stránce pochodují jako mra- venci, snažím se je rovnat do pravidelných řádek, ale dělají si, co chtějí, tak to vzdávám, knihu jsem odstrčila a zabořila hlavu do paží. Pod dekou šustí sluncem spálená tráva, hnědá a suchá po týdnech hor- kého počasí. Včely s bzukotem krouží kolem letních růží a někde opo- dál vrčí sekačka na trávu. Z kuchyně je slyšet rádio, ženský hlas klesá a stoupá v pravidelných kadencích, občas jej přeruší hudba. Tomu, co říká, není rozumět, slova se slévají dohromady. Zato slyším pravidelné údery, jak se můj bratr strefuje tenisovým míčkem do stěny domu. Ra- keta, zeď, země. Bum-bum-bum. Už jsem se ho ptala, jestli si nechce za- hrát se mnou, ale raději si hraje sám; tak to chodí, když je člověk o čtyři roky mladší a navíc holka. Dívám se zpod rukou na berušku, jak šplhá po stéble trávy. Berušky mám ráda, nedávno jsme o nich dělali ve škole projekt. Natáhnu prst, aby na něj mohla přelézt, ale místo toho roztáhne křidélka a odletí. Něco mě šimrá na lýtku, je to tlustá černá moucha, letos jich jsou mraky, otra- vují mě celé odpoledne. Zavrtám obličej hlouběji mezi paže a zavřu oči. Deka teple voní vlnou a nádhernými letními dny. Slunce pálí dál a včely broukají ukolébavku. Za pár minut nebo hodin slyším, jak se po trávní- ku blíží něčí kroky, suchá tráva šustí pod nohama. Charlie. „Řekni mámě, že budu brzy zpátky.“ Nohy se zase vzdalují.

14 JANE CASEYOVÁ Nezvedám hlavu. Neptám se, kam jde. Jsem strašně ospalá, a vůbec, možná se mi to jenom zdálo. Když zase otvírám oči, vím, že se něco stalo, ale nevím co. Ani ne- vím, jak dlouho jsem spala. Slunce je pořád ještě vysoko, sekačka drn- čí, rádio klábosí, ale něco tu nehraje. Najednou je to jasné, tenisák se už od zdi neodráží. Raketa leží na zemi a můj bratr je pryč.

1 . K A P I T O L A Nešla jsem ji hledat, prostě jsem nemohla zůstat doma. Vypadla jsem ze školy hned, jak skončila poslední hodina, vyhnula jsem se sborovně a na- mířila si to rovnou na parkoviště, kde můj ojetý malý renault nastartoval na první dotek klíčkem. To byla také první věc, která se mi za celý den povedla. Obyčejně neodcházím hned, jakmile skončí vyučování, mám ve zvyku zůstávat dál v prázdné třídě. Někdy pracuji na přípravě nebo známkuji domácí úkoly. Anebo jen tak sedím a koukám z okna. Ticho se mi vlévá do uší, jako bych se nalézala míle pod mořem, neexistuje nic, co by mě mohlo vynést na povrch. Nemám děti, ke kterým bych musela spěchat domů, nemám manžela, kterého bych nutně musela vidět. Doma mě čekal jenom smutek, a to v pravém slova smyslu. Ale dnešek byl jiný. Dnes jsem toho měla tak akorát dost. Je časný květen, udělalo se docela teplo a v autě začínalo být nesnesitelně. Stáhla jsem okénko, ale protože na silnici byl hustý provoz, jelo se od nárazníku k nárazníku, vzduch mi ani nestačil rozcuchat vlasy. Nebyla jsem zvyklá jezdit v době, kdy matky odvážely děti ze škol domů, a už mě bolely paže, jak jsem křečovitě sví- rala volant. Pustila jsem si rádio, ale hned jsem je zase vypnula. Od školy domů to nemám moc daleko, zhruba čtvrt hodinky, ale tohle odpoledne jsem seděla v autě a vztekala se celých padesát minut. Když jsem konečně dorazila, byl dům tichý. Až moc tichý. Stála jsem ve studené šeré hale a poslouchala, cítila jsem, jak se mi po pažích roz- lévá husí kůže, takový to byl teplotní rozdíl. Halenka se mi v podpaždí a na zádech lepila na tělo a trochu jsem se otřásla, jak na mě najednou sáhla zima. Dveře do obývacího pokoje byly otevřené přesně tak, jak jsem je ráno nechala. Z kuchyně zaznívalo jen pravidelné odkapává- ní kohoutku do misky, kterou jsem po snídani položila na dno dřezu. Vsadím se, že tu nebyla ani noha od chvíle, kdy jsem odjela do práce, což znamenalo…

16 JANE CASEYOVÁ S nevelkou chutí jsem se vydala po schodech vzhůru, tašku jsem zavě- sila dole na sloupek. „Už jsem doma!“ křikla jsem. Dočkala jsem se jakési reakce, z ložnice na konci chodby se ozval slabý šramot. Z Charlieho pokoje. Dveře byly zavřené, a tak jsem chvíli váha- la, nevěděla jsem, jestli mám zaklepat nebo ne. Přesně v momentě, když jsem už byla na ústupu, klesla klika. Pozdě na to doběhnout do vlastního pokoje, než se otevřou dveře, takže jsem zůstala stát a odevzdaně čekala. První slova mi řeknou všechno, co potřebuji vědět o tom, jaký byl její den. „Co chceš?“ To znělo docela normálně. „Ahoj, mámo. Všechno v pořádku?“ Dveře, dosud otevřené jen na škvíru, byly najednou skoro dokořán. Zahlédla jsem Charlieho postel, pokrývky byly trochu shrnuté tam, kde na ní máma seděla. Byla pořád ještě v županu a v bačkorách, teď vise- la na klice u dveří a zvolna se kolébala jako kobra. Na čele se jí objevily hluboké vrásky, jak se snažila zaostřit. „Co děláš?“ „Nic.“ Najednou na mě padla strašná únava. „Právě jsem se vrátila z práce, to je všechno. Chtěla jsem tě jenom pozdravit.“ „Ještě jsem tě nečekala.“ Dívala se na mě zmateně a s mírným pode- zřením. „Kolik je vůbec hodin?“ Jako by to bylo pro ni důležité. „Dnes jsem přijela trochu dřív,“ řek- la jsem, ale nevysvětlila jí důvod. Proč taky, stejně by jí to bylo jedno. V podstatě je jí všechno jedno. Všechno kromě Charlieho. Jejího Char- lieho. Charlie byl vždycky její miláček. Jeho pokoj byl v dokonalém po- řádku, za těch šestnáct let se v něm nic nezměnilo. Ani jeden plastový vojáček se nepohnul, žádný plakát se neodlepil od zdi. Čekala tu hro- mádka složeného prádla, až ji někdo uloží do skříně. Na nočním stolku tikal budík. Jeho knížky byly pravidelně srovnané na policích nad po- stelí: učebnice, komiksy, příručky o letadlech bojujících v druhé světo- vé válce. Knihy pro kluky. Všechno zůstalo přesně v tom stavu, v jakém to bylo v okamžiku, kdy zmizel, čekalo to na něho, až se vrátí a plynule naváže tam, kde skončil. Chyběl mi – každý den mi chyběl –, ale tenhle pokoj jsem nenáviděla.

Beze stopy 17 Matka se teď chovala neklidně, protahovala si pásek od županu mezi prsty. „Jen jsem tu trochu uklízela,“ pustila se do vysvětlování. Neptala jsem se jí, co bylo třeba uklidit, když se v tom pokoji nikdy nic nezměni- lo. Bylo tu nevětráno, ani vzduch se nepohnul. O nos mi zavadil nakys- lý zápach nemytého těla a včerejšího alkoholu, prudce se mi zvedl žalu- dek. Musím, musím odtud pryč, pryč z tohoto domu, utéct tak daleko, jak to jenom jde. „Omlouvám se. Nechtěla jsem tě rozčilovat.“ Začala jsem ustupovat po chodbě až ke dveřím své ložnice. „Půjdu si zaběhat.“ „Zaběhat si,“ opakovala po mně máma a přibila mě zúženýma očima. „Nenech se, prosím tě, zdržovat.“ Změna jejího tónu mě trochu zmátla. „Já… myslela jsem, že tě ruším.“ „Ale vůbec ne, dělej si, co chceš. Vždycky si přece děláš, co chceš.“ Neměla jsem odpovídat, neměla jsem jí na to skákat. Většinou to vzdá- vám, protože už předem vím, že nemohu vyhrát. „Co tím chceš říct?“ „Vždyť ty dobře víš.“ Za pomoci kliky u dveří se vytáhla nahoru, až se tyčila v celé své výšce, byla tedy o pár centimetrů menší než já, tak- že moc vysoko to nebylo. „Přicházíš si a odcházíš, kdy se ti zachce. Jak se to tobě hodí, no nemám pravdu, Sáro?“ Teď bych musela počítat do milionu, abych ovládla svůj vztek. Nicméně podařilo se mi spolknout to, co už jsem měla na jazyku: Drž hubu, ty sobecká mrcho. Jsem tu jen proto, že mám v sobě nějaký potrhlý smysl pro loajálnost. Jenom proto, že by táta nechtěl, abys tu zůstávala sama, nic jiného v tom není, protože už dávno, dávno jsi spálila veškerou lásku, kterou jsem k tobě kdy chovala, ty nevděčná, ufňukaná krávo! Takže jsem nakonec řekla jenom: „Nemyslela jsem si, že by ti to moh- lo nějak vadit.“ „Nemyslela sis? Ne, ty nikdy nemyslíš, tebe nikdy nic nenapadne.“ Její povýšený závěr se mírně pokazil tím, že zakopla, když mě po cestě do vlastní ložnice míjela. Ve dveřích se ještě otočila: „Až se vrátíš, neo- považuj se mě rušit. Půjdu si brzy lehnout.“ Jako bych za ní někdy chodila dobrovolně. Kývla jsem, že rozumím, a z kývnutí se vyvinulo ironické potřesení hlavou, když se za ní konečně

18 JANE CASEYOVÁ zabouchly dveře. Ve vlastním pokoji, také za zavřenými dveřmi, na mě přišel pocit vysvobození. Je úplně příšerná, informovala jsem fotku svého otce, která stála na nočním stolku. „Dlužíš mi,“ mumlala jsem, „fakt, děsně mi dlužíš.“ Dál se usmíval, ani to s ním nehnulo, až po chvíli jsem se vzchopila. Zalovila jsem pod postelí, abych vytáhla běžecké boty. S ohromným potěšením jsem ze sebe svlékla propocené a zmačkané šaty, navlékla si šortky s tílkem a gumičkou si stáhla husté kudrnaté vlasy. Bylo příjemné cítit chladný vzduch vzadu na krku. Trochu jsem zaváhala, ale pak jsem ještě přibrala lehkou bundu, teď bylo sice horko, ale večer se určitě udělá zima. Popadla jsem láhev s vodou a mobil, už abych byla venku. Natáhla jsem vděčně vzduch, stála jsem na předních schodech a trochu podupávala, abych si rozcvičila ztuhlá lýtka. Bylo pět odpoled- ne, slunce stálo pořád ještě vysoko a vzduch byl teplý a zlatý. Kosi na se- be pokřikovali přes ploty zahrad a já vyrazila dolů po silnici, zpočátku dost pomalu, a trochu jsem se zadýchávala, než se mi dech ustálil v rytmu pravidelného tempa. Bydleli jsme ve slepé uličce ve čtvrti Wilmington, domy tu byly postaveny ve třicátých letech, aby se do nich mohli nastě- hovat Londýňané toužící po vilkách za městem. Curzon Close byl ne- udržovaný kout dvaceti domků, obývaných zčásti dlouholetými majiteli, jako jsme byly my s mámou, zčásti novými přistěhovalci, kteří nemohli dosáhnout na londýnské ceny nemovitostí. Jedna z těch nových nájemnic stála zrovna v přední zahradě, plaše jsem se na ni usmála, když jsem ji v poklusu míjela. Úsměv mi neopětovala. Proč by mě to mělo překvapo- vat? My jsme se o své sousedy taky nijak nezajímaly, ani o ty, co tu byd- leli stejně dlouho jako my, nebo ještě déle. Zvláště o ty jsme se nestaraly. Mohli by si pamatovat. Mohli by i vědět. Dostala jsem se do tempa až na silnici, snažila jsem se utéct vlastním myšlenkám. V hlavě se mi draly na povrch dávno potlačované vzpomín- ky jako mastné bubliny ve stojaté tůni. Je to divné, ale když se pět minut před dvanáctou ozvalo zaklepání na dveře třídy, neměla jsem žádnou zlou předtuchu. Byla jsem sama, dávala jsem si dohromady všechno, co budu potřebovat na hodinu pro osmáky. Otevřela jsem a tam stála Elai- ne Penningtonová, zběsilá a strach nahánějící ředitelka Edgeworthské

Beze stopy 19 dívčí školy, doprovázel ji vysoký, podmračený muž, asi něčí rodič. Otec Jenny Shepherdové, jak jsem si vzápětí uvědomila. Vypadal nasupeně, sklíčeně, a mně bylo jasné, že se děje něco nekalého. Nemohu si pomoct, pořád si přehrávám tu scénu, jede mi v hlavě celý den. Elaine neztrácela čas představováním. „Příští hodinu máš v osmé třídě?“ Už rok byla mojí nadřízenou, ale můj strach z ní nepolevoval. Naopak, stačilo, že se jen objevila, aby mi to dokonale svázalo jazyk a přilepilo ho na patro. „A… ano,“ koktala jsem. „Koho hledáte?“ „Všechny.“ To vskočil do rozhovoru pan Shepherd a rezolutně pře- rušil Elaininu odpověď. „Chci se jich zeptat, jestli nevědí, kde je moje dcera.“ Pak vešli oba dovnitř, pan Shepherd se procházel po třídě jako lev v kle- ci. Poznala jsem ho v listopadu na naší první rodičovské schůzce, ten- krát byl veselý, hlasitě povykoval a vtipkoval, zatímco jeho půvabná žena jen dobromyslně vzdychala a zvedala obočí. Jenny zdědila po své matce drobnou postavu, oči s dlouhými řasami a po otci úsměv. Dnes však ne- bylo po úsměvu ani stopy, ze všech pórů mu čišela úzkost a na čele, nad pronikavýma tmavýma očima se rýsovaly hluboké vrásky. Tyčil se nade mnou jako obr, ale jeho fyzickou sílu momentálně tlumily strašné obavy. Přistoupil k oknu a opřel se o parapet, jako by přestal důvěřovat vlastním nohám, že ho budou dál podpírat. Díval se na nás z jedné na druhou s výrazem naprosté beznaděje, ruce mu visely podél těla a čekal. „Měla bych ti, Sáro, všechno vysvětlit, abys věděla, o co jde. Pan She- pherd ke mně dnes dopoledne přišel, aby nás požádal o pomoc. Hledá svou dceru Jennifer. Odešla z domu v sobotu a byla pryč celý víkend – bylo to v sobotu, že?“ Přikývl. „V sobotu večer, asi v šest.“ Rychle jsem si to v duchu přepočítala a kousla se do rtu. Sobota ve- čer a dnes máme pondělí, už je skoro poledne. Celé dva dny. Nebylo to příliš dlouho – anebo naopak, bylo to osudově dlouho, podle toho, jak se na to člověk dívá. „Shepherdovi čekali, ale celý večer se neozývala ani nebrala mobil. Tak ji šli hledat na cestu, o které se domnívali, že by po ní mohla jít, jenže

20 JANE CASEYOVÁ ani tam nebyla žádná stopa. Po návratu paní Shepherdová zavolala po- licii, ale nesetkala se s velkým zájmem.“ „Řekli, že se sama vrátí, až se jí bude chtít.“ Mluvil pomalu hlubokým hlasem, prosáklým bolestí. „Prý děvčata jejího věku nemají ponětí o ča- se. Máme jí pořád volat na mobil, a když ho nezvedne, tak obvolávat její kamarádky a jejich rodiče, jestli ji náhodou někdo neviděl. Říkali, že bu- de muset být nezvěstná delší dobu, než začnou něco dělat. Prý se v naší zemi ztratí dítě každých pět minut – věřily byste tomu? –, takže nemo- hou vynaložit své zdroje, dokud si nebudou úplně jistí, že tu opravdu hrozí nějaké nebezpečí. Podle nich dvanáctiletá nepatří přímo do rizi- kové kategorie, určitě se brzy vrátí a bude nás odprošovat za starosti, které nám způsobila. Jako by byla schopná klidně se sebrat a nevrátit se a neříct nám, kde byla. Ale to neznají moji dceru.“ Podíval se na mě. „Vy ji znáte, viďte? Vy víte, že ona by se nikdy nesebrala a nezmizela a nic nám neřekla.“ „Nedokážu si představit, že by byla něčeho takového schopná,“ od- povídala jsem opatrně a přemítala, co vlastně vím o Jenny Shepherdo- vé. Dvanáctiletá, hezká, studijně nadaná, stále usměvavá. Nebylo v ní nic z rebelantky, žádná potlačovaná zloba, se kterou jsem se setkávala u starších dívek, jež trápily své rodiče s vypočítavou zlomyslností. Hrdlo se mi stáhlo strachem, to, co říkal, jsem tak dobře znala – je už dva dny nezvěstná –, musela jsem si odkašlat. „Podařilo se vám je přesvědčit, aby to brali vážně?“ Odpověděl mi smíchem bez humoru. „Ale ano. Začali to brát vážně, až když se objevil pes.“ „Pes?“ „V sobotu večer šla venčit psa. Má malého teriéra a jednou z jejích po- vinností je chodit s ním dvakrát denně ven, pokud nemá zatraceně dobrý důvod, proč nemůže. Byla to jedna z podmínek, než jsme přistoupili na to, že bude mít psa. Přebírala za něj plnou odpovědnost.“ Zhroutil se na parapet, najednou úplně zlomený. „A také že zodpovědná byla. Chovala se k tomu zvířeti tak hezky, nikdy jí nevadilo jít s ním ven, chodila s ním za každého počasí, dokonce i brzy zrána, byla mu naprosto oddaná. Když jsem toho prašivého psa uviděl, hned jsem věděl, že se jí něco stalo.“

Beze stopy 21 Několikrát polknul, potlačoval slzy. „Neměl jsem ji nechávat chodit ven samotnou bez dozoru, ale domníval jsem se, že je v bezpečí…“ Zabořil tvář do dlaní a musely jsme s Elaine chvíli čekat, než se za- se vzpamatuje, nechtěly jsme se vtírat do jeho osobního žalu. Nevědě- la jsem, co cítí Elaine, ale pro mě to bylo úplně nesnesitelné. Pak začal řinčet zvonek oznamující konec hodiny, jeho jekot pronikl až do ztichlé třídy a to ho přivedlo zpátky k sobě. „Říkáte, že ten pes přišel domů sám?“ navázala jsem hned, když na- stalo ticho. Chvíli se zmateně díval. „Aha – ano. Mohlo být asi tak jedenáct. Ote- vřeli jsme dveře a on tam byl.“ „Měl na krku vodítko?“ Bylo mi jasné, že si oba mysleli, že jsem se musela zbláznit, ale mě zajímalo, jestli Jenny psa nejdřív odepnula a on jí pak utekl. Mohla zůstat venku a do noci ho hledat, nebo mít úraz. Na druhé straně, to vodítko se jí třeba samo vyškublo – nebo ji někdo při- nutil, aby je pustila. Žádný milovník psů by nenechal své zvíře pobíhat s visící šňůrou, lehko by se mohlo zranit nebo zaplést do keřů. „Na to si už nevzpomínám,“ třel si zmateně čelo. Elaine se znovu ujala slova. „Michael – pan Shepherd – šel pak osobně na policii a žádal je, aby začali s vyšetřováním. A oni se konečně pustili do vypisování patřičných formulářů, bylo to někdy kolem půlnoci.“ „To už byla pryč šest hodin,“ vzdychl Shepherd. „To není možné! Copak nevědí, jak je důležité najít ztracené dítě co nejrychleji?“ Nechápala jsem, jak mohli být tak pomalí, že jim tak dlou- ho trvalo vyhovět jeho žádosti. „Prvních čtyřiadvacet hodin je přece kritická doba, absolutně nejdůležitější, a oni z ní zbytečně promarnili celou čtvrtinu.“ „Netušila jsem, Sáro, že o tom tolik víš,“ poznamenala s jedovatým úsměškem Elaine a mně nedalo žádnou práci doplnit si z výrazu jejího obličeje: buď zticha, ty hloupá huso, a poslouchej. „Policejní vrtulník odstartoval kolem druhé,“ pokračoval Michael She- pherd. „Měl termovizi, prohlíželi kamerou les všude, kam chodívala s Ar- chiem na procházku. Říkali, že bude zářit dokonce i v křoví, protože bu- de vydávat tělesné teplo a oni ji uvidí. Ale nic nenašli.“