D. Foenkinos: Něžnost

DAVID FOENKINOS Něžnost

Nedokázal bych se smířit s věcmi, kdyby každý okamžik nemusel být dobýván z času, aby mi uštědřil ponižující polibek.* C I O R A N * Cioran, Sylogismy hořkosti, přeložila Alena Dvořáčková, Votobia, Praha 1995, s.149 (pozn. překl.)

1 Nathalie byla spíše nenápadná (nadána jakousi švýcarskou ženskostí). Dospíváním prošla hladce, po přechodech pro chodce. Ve dvaceti le- tech chápala budoucnost jako příslib. Ráda se smála, ráda četla. Dvě záliby, jimž se málokdy věnovala současně, protože upřednostňovala smutné příběhy. Literární zaměření však nebylo na její vkus dost vy- hraněné, proto se rozhodla pro studium ekonomie. Vypadala snivě, ale pod pláštíkem snění zbývalo jen málo místa pro přibližnosti. Celé hodiny s podivným úsměvem na tváři sledovala vývoj křivky estonské- ho HDP. Na prahu dospělosti občas vzpomínala na dětství. Na chvíle štěstí sebrané do několika epizod, pořád týchž. Jak běží po pláži, jak nastupuje do letadla, jak spí v otcově náručí. Ale nostalgii nepociťo- vala, nikdy. Což na dívku jménem Nathalie1 bylo dost vzácné.

2 Většina párů si ráda leccos namlouvá, protože si myslí, že jejich se- známení halí výjimečný šat, a nesčetné vztahy, které se utvářejí v té nejvšednější všednosti, se často přikrášlují podrobnostmi nabízející- mi přece jen aspoň malé vytržení. Konec konců všechno si potřebu- jeme nějak vyložit. Nathalie a François se seznámili na ulici. Když muž osloví ženu na ulici, je to vždycky choulostivé. Ji samozřejmě napadne: „Jestlipak tímhle netráví všechen svůj čas?“ Muži často tvrdí, že je to poprvé. Prý na ně náhle sestoupila dosud nepoznaná milost a umožnila jim, aby překonali svoji obvyklou ostýchavost. Ženy automaticky odpoví- dají, že nemají čas. Pravidlo neporušila ani Nathalie. Bylo to hloupé: neměla nic zvláštního na práci a představa, že ji někdo osloví na uli- ci, se jí líbila. Nikdo se toho nikdy neodvážil. Mnohokrát ji napadlo: „Vypadám příliš nevrle nebo příliš líně?“ Jedna kamarádka jí řekla: „Tebe nikdo nikdy neosloví, protože vypadáš jako žena, kterou pro- následuje běžící čas.“ Když muž přistoupí k neznámé ženě, dělá to proto, aby jí řekl něco milého. Dovedete si představit mužského kamikadze, jak zastavuje ženu a zasazuje jí úder typu: „Jak můžete chodit v těchhle botách? S prsty jako v gulagu? Styďte se, chovat se k vlastním nohám jako Stalin!“ Kdo by tohle řekl? Určitě ne François, způsobně vysekávají- cí poklony. Pokusil se pojmenovat nejméně pojmenovatelnou věc na světě: duševní zmatek. Proč zastavil právě ji? Hlavně kvůli její chůzi. Pocítil něco úplně nového, téměř dětinského, něco jako rapsodii čé- šek. Vyzařovala jakousi dojemnou přirozenost, půvab čišel ze všech pohybů, a on si pomyslel: „Je to přesně ten typ ženy, se kterou bych

chtěl odjet na víkend do Ženevy.“ A tak vzal odvahu do hrsti, přesně- ji řečeno do obou hrstí – a byl by v tu chvíli chtěl mít hrsti čtyři. Tím spíš, že to dělal skutečně poprvé. Tady a teď, na tomto chodníku, se seznamovali. Úvod zcela klasický, jaký často rozhoduje o začátku vě- cí, později klasických už mnohem méně. Vykoktal první slova a náhle to šlo samo, srozumitelně. Jeho slo- va poháněla ona tak trochu žalostná, ale tak dojemná síla zoufalství. V tom tkví kouzlo našich paradoxů: situace byla tak nahnutá, že ji ladně vybalancoval. Po třiceti vteřinách jí dokonce vyloudil úsměv na rtech. Prolomil anonymitu. Přijala pozvání na kávu a jemu došlo, že vůbec nespěchá. Připadalo mu tak divné, že může strávit pár chvi- lek se ženou, sotva mu vstoupila do zorného pole. Odjakživa se na ulici rád díval na ženy. Dokonce si pamatoval, že v dospívání býval romantický a dívky z dobrých rodin dokázal sledovat až ke dveřím jejich bytu. V metru mnohdy změnil vagon, jen aby se dostal do blíz- kosti pasažérky zahlédnuté v dálce. Podřizoval se diktátu smyslnosti, ale přesto zůstával romantickým mužem a domníval se, že svět žen se může scvrknout na ženu jedinou. Zeptal se jí, co si dá k pití. Její výběr bude rozhodující. Řekl si, že když si objedná kávu bez kofeinu, vstane a odejde. Je nemyslitelné pít kávu bez kofeinu na takovéto schůzce. Ze všech existujících ná- pojů je to nápoj nejméně vstřícný. Čaj? Ten není o nic lepší. Sotva se seznámíte, utvoří se jakýsi rozměklý zámotek. Vycítíte, že nedělní odpoledne budete trávit u televize, nebo ještě hůř: na návštěvě u tchy- ně. Ano, čaj, to je nesporně nálada jako u tchyně. Tak co? Alkohol? Ne, v tuto dobu se to nehodí. Ze ženy, která začne rázem takhle pít, by mohl jít strach. Neprošla by ani sklenka červeného vína. François čekal, co si vybere, a pokračoval v tekutém rozboru prvního dojmu, jejž vyvolávají ženy. Co ještě zbývá? Coca-cola, nebo docela jiný typ limonády... Ne, nemožné, to není ani trochu ženské. To už by si moh- la rovnou říct o brčko. Nakonec si řekl, že by nebylo špatné, kdyby si vybrala džus. Ano, džus, to by bylo sympatické. Vstřícné, ale zase ne

moc dotěrné. Prozrazovalo by to něžnou a vyrovnanou dívku. Ale jaký džus? Velkých klasiků je lepší se vyvarovat: vyhněme se jablku a po- meranči, jsou příliš obyčejné. Buďme trochu svéráznější, nebuďme však výstřední. Papája a kvajáva vzbuzují obavy. Ne. Nejlepší bude vybrat si něco mezi tím, třeba meruňku. To je ono. Meruňkový džus by byl dokonalý. Když si ho vybere, ožením se s ní. Právě ve chvíli, kdy si François pomyslel tohle, Nathalie zvedla hlavu od nápojového lístku, jako by se probrala z dlouhých úvah. Z týchž úvah, které se honily hlavou neznámému muži usazenému proti ní. „Dám si džus...“ „?“ „Ano, džus, nejlépe meruňkový.“ Podíval se na ni, jako by se vloupala do skutečnosti. Že si s tím neznámým mužem půjde někam sednout, souhlasila proto, že ji okouzlil. Okamžitě se jí zalíbila směsice neobratnosti a jis- toty, chování bloudící někde mezi Pierrem Richardem a Marlonem Brandem. Po tělesné stránce měl cosi, čeho si u mužů cenila: lehýnce šilhal. Velmi lehýnce, přesto patrně. Ano, překvapilo ji, že se u něho shledala s tímhle detailem. A pak, jmenoval se François. Tohle jmé- no se jí líbilo odjakživa. Bylo elegantní a poklidné jako padesátá léta v jejích představách. Teď už se vyjadřoval čím dál nenuceněji. Mluvili spolu bez odmlk, bez ostychu, bez napětí. Během deseti minut upad- la úvodní scéna s pouličním oslovením v zapomnění. Měli dojem, že se už někdy potkali, že se sešli, protože si smluvili schůzku. Bylo to tak jednoduché, že to vyvádělo z míry. Tak jednoduché, že to uvádě- lo na pravou míru všechna minulá dostaveníčka, kdy se při mluvení usiluje o vtipnost, o vyvolání dojmu, že jste slušný a řádný člověk. Jejich samozřejmost začínala být téměř k smíchu. Nathalie se dívala na mladíka, jenž už nebyl neznámý, jehož anonymní částečky jí po- stupně mizely před očima. Snažila se vzpomenout si, kam to vlastně šla, když ho potkala. Tonulo to v mlze. Nemívala ve zvyku procházet se po ulicích nazdařbůh. Nechtěla se vydat po stopách Cortázarova románu, který právě dočetla? Literatura tu teď byla s nimi. Ano, to

je ono, četla Nebe, peklo, ráj a mimořádně se jí líbily scény, kdy si hr- dinové, vedeni náhodnou větou clocharda,* smlouvají schůzky v uli- cích jen přibližně. Večer si procházku zopakují nad plánem města, aby zjistili, kdy se mohli potkat a kdy se dozajista jen těsně míjeli. To je ono: šla do románu.

3 Tři nejoblíbenější Nathaliiny knihy Milá Páně Alberta Cohena * Milenec Marguerite Durasové * Odloučení Dana Francka

4 François pracoval ve finančnictví. Stačilo, abyste v jeho společnosti strá- vili pět minut, a shledali jste, že je to stejně nepatřičné jako obchodní povolání pro Nathalii. Možná existuje jakási diktatura hmatatelna, která se neustále staví na odpor povoláním. Přesto je těžké si představit, co jiného by mohl dělat. Ačkoli ve chvíli, kdy potkal Nathalii, se nám jevil jako člověk téměř plachý, byl plný života, překypoval nápady a energií. S nadšením sobě vlastním mohl vykonávat jakékoli řemeslo, dokonce podomního prodejce kravat. Muže jako on si snadno představíte s kufří- kem, jak potřásá rukama v naději, že stáhne kolem krku smyčku. Příro- da ho obdařila rozčilujícím kouzlem osobností, které vám dokážou pro- dat i nos mezi očima. S ním byste odjeli v létě lyžovat, a taky si zaplavat do islandských jezer. Byl to ten typ muže, který jednou jedinkrát osloví ženu na ulici, a natrefí na tu pravou. Zdálo se, že se mu daří všechno, na co sáhne. Tak proč ne finančnictví? Patřil k začínajícím obchodní- kům s akciemi, kteří si pohrávají s miliony s ještě čerstvou vzpomínkou na své souboje ve hře Monopoly. Ale sotva vyšel z banky, byl to jiný člověk. Index CAC 40 zůstal v mrakodrapu. Françoisovi jeho povolání nezabránilo v prožívání dalších vášní. Nade vše miloval skládání puz- zlů. Může se to zdát podivné, ale nic neusměrňovalo jeho bouřlivost lépe než sobotní odpoledne strávené skládáním tisíců dílků. Nathalie ráda pozorovala svého snoubence sedícího na bobku v obýváku. Tichá podívaná. Znenadání vyskočil a zvolal: „Pojď, jde se ven!“ Ano, to je ta poslední věc, kterou ještě musíme upřesnit. Nebyl příznivcem po- vlovných přechodů. Miloval průlomy, skoky z mlčení do náruživosti. S Françoisem ubíhal čas zběsilým tempem. Jako by byl nadán schop- ností přeskakovat dny, vytvářet prapodivné týdny bez čtvrtků. Sotva se potkali, a už slavili své druhé výročí. Dva roky bez jediného mráčku,

k nevíře všech párů žijících po italsku. Lidé se na ně dívali s týmž ob- divem jako na mistry sportu. Jako by nosili žlutý trikot lásky. Nathalie pokračovala ve studiu se znamenitým prospěchem a zároveň se snažila usnadnit Françoisovi jeho každodenní rutinu. Vzhledem k tomu, že si vy- brala muže o trochu staršího, než byla sama, který už vydělával, mohla se odstěhovat od rodičů. Ale protože nechtěla, aby ji vydržoval, rozhodla se, že pár večerů v týdnu bude pracovat jako uvaděčka v divadle. Byla šťast- ná, že má zaměstnání, které vyvažuje poněkud strohou univerzitní atmo- sféru. Jakmile odvedla diváky na místa, usedala v zadní části sálu a sle- dovala představení, které uměla zpaměti. Hýbala rty v témže rytmu jako herečky a klaněla se publiku, když tleskalo. Načež prodávala program. Divadelní kusy znala dokonale, a pro zábavu si každodenní život prošpikovávala dialogy, chodila po obýváku a mňoukala: „Kotě mi umřelo.“* V posledních večerech hrála Mussetova Lorenzaccia, tu a tam odříkávala jednotlivé repliky, ve špatném pořadí, v dokonalých nesouvislostech. „Pojď tudy, Uher má pravdu.“ Nebo: „Kdo je tam v blátě? Kdo se plouží kolem zdí mého paláce a tak hrůzně křičí?“** Nu a tohle slyšel François v ten den, zatímco se snažil soustředit. „Nemohla by ses trochu ztišit?“ zeptal se. „Jasně.“ „Skládám moc důležitý puzzle.“ Z ohleduplnosti ke snoubencově úsilí Nathalie umlkla. Tenhle puzzle vypadal jinak než ostatní. Neviděla na něm žádné náměty, ani hrady, ani osoby. Na bílém pozadí se vyjímaly červené klikyháky. Z klikyhá- ků se klubala písmena. Byl to vzkaz v podobě puzzlu. Nathalie odlo- žila knihu, kterou právě otevřela, a sledovala, jak puzzle pokračuje. François se čas od času ohlédl a podíval se na ni. Výstup s odhalením spěl k rozuzlení. Zbývalo jen pár ze stovek dílků, a Nathalie už moh- la uhodnout vzkaz, sestavený s úzkostlivou pečlivostí. Ano, teď už si ten nápis mohla přečíst: „Vezmeš si mě za muže?“

5 Stupně vítězů mistrovství světa ve skládaní puzzlů, které se konalo v Minsku od 27. října do 1. listopadu 2008 1. Ulrich Voigt, Německo, 1 464 bodů. 2. Mehmet Murat Sevim, Turecko, 1 266 bodů. 3. Roger Barkan, USA, 1 241 bodů.