C. McCarthy: Suttree

edice anglo-amerických autorů McCarthy Cormac Suttree

Ze stejnojmenného anglického originálu vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku roku 1992 přeložila Alena Dvořáková. Přebal s použitím ilustrace Jozefa Gertliho Danglára a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Doslov napsal Marcel Arbeit. Odpovědný redaktor Martin Svoboda. Korektor Ondřej Horák. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1857. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-0752-4 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s. r. o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz Cormac McCarthy Suttree edice anglo-amerických autorů svazek 115

/7 Drahý příteli, teď v zaprášených bezčasých hodinách města, kdy se ulice za kropicími vozy černají a páří, ani teď, kdy to opilce a bezdomovce vyplavilo do závětří zdí v uličkách za domy a na opuštěných parcelách a okolní pustinou obcházejí pohublé a přikrčené kočky, ani teď v těchto ukoptěných průchodech, dlážděných cihlou či kostkami, kde se ve stínohře světel zavěšených přes ulici mění sklepní dvířka na gotické harfy, už kromě tebe nepůjde živé duše. Tu staré kamenné zdi nečasem vykřivené, v rýhách uchycené zkamenělé kosti, vápencoví skarabi uvízlí na zvrásněném dně vnitrozemního moře, jež se tu kdysi rozlévalo. Tam zas útlé pně temných stromů za tyčovím železného plotu, kde mrtví obývají vlastní malou metropoli. Podivná mramorová architektura, stéla, obelisk a kříž a nízké, opršelé náhrobky, na nichž jména matnějí s lety. Země zahlcená vzorky rakvářského umu, zpráchnivělými kostmi a zpuchřelým hedvábím, smrtnými rubáši poskvrněnými mršinou. V dáli v modravém světle lampy se koleje stáčí do tmy jak kohoutí ostruhy v tombakovém soumraku. Z oceli sálá teplo nastřádané za horkého dne, cítíš ho na chodidlech přes podrážky bot. Dál podél skladišť z vlnitého plechu, dál po úzkých písčitých cestách, kde na podstavcích z tvárnic trucují vypráskané autovraky. Houštinami škumpy, líčidla a odumřelého zimolezu až ke zbrázděné jílovité náspi železniční trati. Zašedlé révy, zde na severní polokouli zavinuté doleva, stáčí táž síla, jež utváří ulitu nachovce. Plevel rašící ze škváry a cihel. Proti nočnímu nebi se v celé své osamělosti tyčí opuštěné parní rypadlo. Tady přejdi trať. U výhybek a spojek, kde lokomotivy v temnotě remízy pokašlávají jako lvi. Do ještě temnějšího města, kolem lamp vymlácených do slepoty, kolem dýmajících, bortících se barabizen, porcelánových psů a natřených pneumatik prorostlých zaprášenou květenou. Po rozvalinách chodníků, rozpraskaných

/8 v pozvolném kataklyzmatu chátrání, dál podél drátů táhnoucích se s prověšeným břichem od sloupu k sloupu napříč souhvězdími, omotaných šňůrami z draků a ozdobených svázanými láhvemi či hračkami malých děcek jako přívěsky. Tábořiště zatracených. Dost možná čtvrti, jimiž se bez výstražných zvonků potulují mokvaví malomocní. Nad horkem a nepravděpodobnou siluetou města vyšel mosazný měsíc, mraky se před ním rozpíjejí jako naředěný inkoust. Budovy vyražené na nočním nebi strmí jako opuštěné hradby odlehlejšího světa, s jakým záměrem, to zapadlo v zapomnění. Ze široka daleka se scházejí venkované, na botách nalepenou hlínu, celý den vysedávají na tržišti jako němí. Toto město postavené bez předlohy, architektonický bastard, jenž z minulosti lidských staveb vyčetl stručný příběh vyšinutí, chaosu a šílenství. Jako karneval tvarů, jež povstaly v nížině u řeky a z okolní země vysály mízu na míle daleko. Tovární zdi ze starých ztmavlých cihel, plevelem zarostlé koleje vedlejší trati, kanál odporně namodralé stoky, v jejímž proudu se vlní tmavá vlákna bezejmenného šlemu. Ve zrezivělých okenních rámech se tabulky skla střídají s pláty plechu. Na kulovitém svítidle pouliční lampy je v místě, kudy prolétl kámen, škleb ve tvaru půlměsíce a tou štěrbinou, kuželem hmyzu bez ustání stoupajícího po spirále, padá dolů jemný, vytrvalý déšť týchž hmyzích těl, sežehlých a neživých. Zde v ústí přítoku se pole svažují až k břehům a v bohaté náplavě bahna zbrázděného v deltu se obnažují ukotvené kosti a hrůzný odpad, změť rozlámaných beden, kondomů a ovocných slupek. Staré plechovky, sklenice a poničené artefakty z domácností, jež se vynořují z fekální bažiny těch rovin jako památná místa v nezmapovaných údolích předčasné demence. Zdejší svět překonává i tu nejbujnější fantazii, zlovolný, hmatatelný a rozvratný, všude prasklé žárovky, jež jako oholené polypy, poloprůhledné a lebečnaté, poskakují poslepu na hladině, spektrální oči rozlité nafty a tu a tam na břeh vyplavená, páchnoucí těla lidských plodů, nafouklá jako ptáčata s vypoulenýma očima, namodralá či popelavě šedá. Tam v dáli v temnotě se řeka líně šine k jižním mořím, vytéká z polí deštěm polehané kukuřice a drobných plodin i z úrodných pobřežních zahrad vesnických zemanů a jako kostní moučka

/9 drhne břehy, s plným nákladem minulosti, suspenze snů bůhvíjak rozptýlených v říčních vodách, nikdy se nic neztratí. Na lanech se pohupují hausbóty. Bahno u břehu odhalené hluchým dmutím je žebrované a hladké jako vydutý bok obrovsky zapadlého zvířete a v dáli se krajina vlní k jihu a k horám. Až tam, kde kdysi v uhasínající záři tisícerých ohňů přespávali v botách lovci a dřevorubci a hrnuli se dál, staří teutonští předci s očima zažehlýma vizionářským světlem bezedné nenasytnosti, vlna za vlnou samí násilníci a šílenci, hlavy naládované nevystopovatelnými obdobami všeho, co bylo, vyhublí árijci přehrávající dramata a podobenství z dávno přežilé sbírky semitských vyprávěnek, všichni ti, jež o rozum a zdravou barvu pleti připravila touha, již nesvedlo ukojit nic než znovunastolení naprosté temnoty. Došli jsme ke světu uvnitř světa. V těchto cizorodých končinách, ve zdejších zlovolných bažinách a vmezeřených pustinách, na něž všichni slušní a počestní shlížejí z povozů a z aut, sní svůj sen jiný život. Znetvořený, černý anebo šílený, utečenci všeho druhu, cizinci v každozemí. Noc je tichá. Jako tábor před bitvou. Město postihlo cosi neznámého, přijde to od lesa, nebo od moře? Zedničtí mistři obehnali občinu hradbou, brány jsou zamčené, však hleď, už je uvnitř, a zdalipak uhádneš, jaký má tvar? Kde se zdržuje, jaká marka zpodobňuje jeho tvář? Je snad tkadlec, krvavý člunek vystřelený osnovou času, anebo mykač vyčesávající duše z příze světa? Anebo lovec se psí smečkou? Nebo snad projíždí ulicemi na káře plné mrtvol tažené koňskými kostlivci a vyvolává své řemeslo ke každému zvlášť? Drahý příteli, raději na něj nemyslet, protože právě tak a nejinak vstupuje dovnitř jako na zavolanou. A pak už jen ticho. Rozpršelo se. Letní deštík, ve světle městských svítilen vidíš, jak padá šikmo dolů. Řeka spočívá v grálu klidu a míru. Odtud z mostu vypadá svět dole jako dar plný prostoty. Podivuhodný, nic víc. Tam dole v slujích padlého světla se přes ulici potemnělou deštěm z kamene na kámen přelévá kočka po dlažbě tekutě černé a prošívané prchavými antipody, až se kočka i antikočka vypaří ve vzdálených rozvalinách. V dáli nad dolním tokem řeky se lehce letně zablýskne. Nad západním světem se zdvihá opona. Jemný déšť

/10 popílku, mrtvých brouků, bezejmenných kůstek. Obecenstvo sedí obetkané pavučinami prachu. Ve vykuchaných důlcích lebky minstrelského konferenciéra vyspává pavouk, skloubené pozůstatky toho oběšeného blázna visí z provaziště, kostěné kyvadlo v pestrobarevném plášti. Po prknech přecházejí čtyřnozí tvorové. Primitivnější formy přežívají.

/11 Hledí do vody tam, kde slunce po ránu vykroužilo světelná kole- sa, vějířovité korunky, do nichž polapilo každou větvičku a každé zrno kalu, kde se smítka prachu prosívají a víří a protáhlé šupiny a čepele světla odplouvají zakalenou vodou jako záblesky strobo- skopu. Natáhl se v pramici napříč, ruku má svěšenou přes bort, jak se loďka kolébá, špičkou tenisky do vody rytmicky vyťukává dolíčky, nechává se unášet proudem pod most, pomalu proplouvá kolem zabahněných opěr. Pod vysoké chladné oblouky, do tem- ných prostor podmostní konstrukce, kde vrkají upovídaní holubi a duté máchání jejich křídel se rozléhá jako strohý potlesk. Vzhlíží ke klenbám bezmála katedrálním, k fosilním sukům a pseudomorf- ním kosodélníkovým krystalům v šedivém betonu, pluje dál, zko- sený stín mostu padá na šíři řeky se stejně klamnou střemhlavostí jako staré závoďáky, jejichž kola se na fotografických deskách sa- mou rychlostí protáhla na elipsy. Mostní stíny se přetáhnou přes pramici, pohltí jeho natažené tělo a sunou se dál. S bradou zabořenou do ohbí paže si líně prohlížel povrchové dění na hladině, stěží postřehnutelné proudění splašek, šedé sra- ženiny bezejmenného odpadu a zažloutlé kondomy pomalu vířící v temném zákalu jako gigantické motolice či tasemnice. Tvář po- zorovatele plula na hladině vedle lodi, jako sépiová podobenka se ve splaškách stáčela tu jedním, tu druhým směrem, s mihotavýma očima a vodnatou grimasou. Říční hladina se lenivě vzdula, jako by se v hlubinách převalilo cosi nespatřeného, a na hladině se roz- prskly bublinky plynu do olejnatých duhových kol. Když podjel most, pomalu se posadil, chopil se vesel a zamířil k jižnímu břehu. Tam pramici otočil a zacouval do vrbiček. Přešel na záď a z vody vytáhl těžkou šňůru přivázanou k železné trub- ce zaražené do bahnitého svahu. Založil ji do vidlice připevněné na záďový nosník. Pak znovu vyplul na řeku. Jak zvolna vesloval, mokrá hladká šňůra se vynořovala z vody, prokluzovala vidlicí

/12 a zase se zanořovala. Když byl od břehu asi deset metrů, vyjel první návazec, a šňůra se zadrhla ve vidlici a zdvojila do smyčky, dokud návazec nechytil a neodhodil. Jel dál, pramice se mírně stáčela po proudu, z vody se jeden po druhém vynořovaly háčky s vyluhovanými, roztřepenými cáry masa a prokluzovaly vidlicí. Jakmile pocítil tíhu první ryby, složil zmáčená vesla, popadl náva- zec do holých rukou a i s úlovkem ho táhl ven. Na hladinu vyjel velký kapr, s bokem oděným v šupinaté zbroji, matně bronzové a blyštivé. Zapřel se kolenem, vytáhl rybu do lodě a odřízl ji od návazce. Zatímco se kapr na dně pramice těžkopádně mrskal, navázal nový háček s masitou návnadou, hodil ho do vody a dál už rejdoval ze zádi jediným veslem. Když sjel celou šňůru, byl u protějšího břehu. Převázal posled- ní návnadu, spustil ztěžklé lano a pozoroval, jak mizí v kalné vo- dě v oslňující svatozáři slunečních třpytek, v rozbité koroně, jíž na okamžik probleskl poslední vybledlý kousek zkaženého masa. Složil vesla do lodi, znovu se natáhl přes sedátka, a tak se slunil. Pramice unášená proudem se mírně kolébala. Rozhalil si košili až do pasu, předloktím si zakryl oči. Slyšel, jak si řeka pod ním, ta stará těžká řeka se zvrásněnou tváří, tiše povídá. Pod plynou- cí vodou kanóny a povozy s rezivějícími, do bahna zabořenými čepy, kýlové čluny vyhnilé na slizovitou kaši. Dlouhonosá, pěti- úhelná těla bájných jeseterů, kapři mědění i stříbřití jako jelci, bledé a hladké podbřišky sumců, hluboké bahno prošpikované skleněnými střepy, kostmi, zrezivělými plechovkami a rozbitým porcelánem dočerna síťovaným popraskanou, zabahněnou gla- zurou. Na protějším břehu se tyčily šedivé, nahrubo vybroušené plochy vápencových skal, křižované trávou zelenající se v uzoun- kých prasklinách. Tam, kde se skláněly nad vodu, padal chladivý stín, na temné poklidné hladině se jako bílá hvězdička zrcadlil ku- lík plachtící nad okrajem srázu v proudu stoupajícího vzduchu. V pramici pod sedátkem plaval na suchu nesmiřitelný sumec, ši- rokou tlamu přitisknutou k přepážce. Když projížděl kolem ústí přítoku, zvedl ruku a pomalu zamával, na dohled se přiblížili místní černoši, všichni samá květina a če- pec, jako zahrada čechraná a ohýbaná větrem, to jak tam poska- kovaly ty jejich rybářské pruty a do vzduchu se nahodile zvedaly tmavé paže a ty jejich křiklavé barbarské kostýmy se při každém

/13 pohybu nadouvaly. Za nimi se zvedala silueta města s přetaženým, přesyceným vzezřením, vytepaná v černi a kouři na porcelánovém nebi. Umouněný říční litorál se kroutil a třásl horkem a v celém tom opuštěném letním dopoledni nebylo slyšet ani hlásku. Za železničním mostem začal sjíždět svou druhou šňůru. Vo- da byla na dotek teplá a zrnitě mastná jako tuha. Když skončil, bylo pravé poledne. Chvilku stál v pramici a prohlížel si úlovek. Vesloval zvolna proti proudu nazpátek, ryby se mu mlely v šedé loužičce u dna lodi, měkkými fousy u huby v tichém úžasu oma- kávaly oslizlá prkna, hřbety vyhrbené na slunci vyluhované do bezkrevné bledi. Mosazné havlenky skřípaly v úchytech, říční vo- da se mazlavě odlepovala od přídi a zůstávala ležet v brázdě za pramicí jako přeoraná bažina. Vyjel ze stínu pod útesy, projel kolem pískovny a štěrkovny a pak kolem pustých, zaprášených parcel, kudy po škváře vedla trať a na odstavných kolejích rezivěly staré nákladní vagóny. Plul kolem skladů z pozinkovaného vlnitého plechu, posazených do zákla- dů vydlabaných v cihlově červené půdě, z níž jako velké, vypla- vené kosti trčely bahnem žíhané kusy vápencových kosodélníků a volut. Už měl namířeno k protějšímu břehu, když vtom zahlédl záchranné čluny. Pročesávaly říční koryto, ze břehu to pozoroval hlouček lidí. Dvě bílé lodi lehce zahalené horkem a modrým ob- lakem kouře pomalu se valícího z výfuků, tiché bafání motorů, v němž se odrážel klid řeky. Přejel k druhému břehu a vesloval po okraji plavební dráhy. Lodě přirazily k sobě a jedna vypnula motor. Záchranáři měli na hlavě jachtingové čepice a svému úko- lu se věnovali s plnou vážností. Když kolem nich rybář projížděl, zrovna na palubu vytahovali utopence. Byl celý ztuhlý, až na obli- čej vypadal jako vosková figurína. Ve tváři, měkké a opuchlé, měl šílený úsměv a kotvičku. A tak ho vytáhli z vody, zaháknutého za lícní kost jako poražené zvíře. Bledá, nekrvácející rána. S hlavou nakřivo jako by prkenně zaprotestoval. Vyzvedli ho na palubu. Ležel tam ve zmáčeném záhybkovém obleku a citronově žlutých ponož- kách a s kotvičkou zabodnutou ve tváři zíral vypouklýma očima na záchranáře jako obrovský, na vlečnou udici ulovený vodní ho- munkulus, jehož v jediném okamžiku usmrtilo světlo Božího dne. Rybář pokračoval proti proudu, minul hlouček přihlížejících a o kus dál zavesloval ke břehu. Převalil přes provaz kámen a šel

/14 se také podívat. Záchranný člun se zrovna blížil ke kotvišti, jeden ze záchranářů klečel nad mrtvolou a snažil se z ní tu kotvičku vy- prostit. Dav pozoroval, jak za ni záchranář tahá a přitom se potí. Nakonec se botou zapřel o utopencovu lebku a oběma rukama škubal za kotvici, dokud ji z mrtvoly nevyrval i s vláknitým kusem blanšírovaného masa. Na plátěných nosítkách ho vynesli na břeh a složili do trávy, odkud s vyplavenýma očima a s úsměvem zíral do slunce. V jalo- vém vzduchu se zatím stihl zhmotnit rozdrážděný oblak much. Záchranáři mrtvého zakryli hrubou šedivou přikrývkou. Trčely mu zpod ní nohy. Rybář se chystal odejít, když ho někdo z davu chytil za loket. Nazdar, Suttree. Otočil se. Nazdar, Joe. Tys ho viděl? Ne. Prej skočil včera v noci. Na mostě našli jeho boty. Stáli a hleděli na mrtvého. Záchranáři stáčeli provazy a očiš- ťovali kotvičky. Přihlížející se semkli jako pozůstalí a rybář s pří- telem se ocitli v zástupu, který se vinul kolem zesnulého, jako by se přišli poklonit jeho památce. Ležel tam ve žlutých ponožkách, jednu ruku nataženou v trávě, po přikrývce lezly mouchy. Hodin- ky měl ciferníkem otočené na vnitřní stranu zápěstí, jak to někte- ří lidé dělají nebo aspoň dělávali. Když kolem procházel Suttree, všiml si, že hodinky utonulého dosud jdou, a přepadl ho jakýsi nepojmenovatelný pocit. Takhle bych se teda odporoučet nechtěl, prohlásil Joe. Pojďme pryč. Šli po škváře podél trati. Suttree si mnul pocukávající sval na bradě jako nějaký mudrc. Kam máš namířeno? zeptal se Joe. Nikam, mám tu loď. Pořád ještě chytáš ryby? Jo. A co že ses dal na rybaření? Ani nevím, odvětil Suttree. Prostě se mi to zamlouvalo. Chodíš někdy do města? Občas. Tak někdy k večeru zajdi na Roh na pivo. Dřív nebo pozdějc se stavím.

/15 Dneska taky chytáš? Jo. Trochu. Joe se na něho díval. Poslyš. Udělal bys líp, kdybys vzal práci u Millera. Brácha říkal, že zrovna někoho potřebujou v pánský obuvi. Suttree sklopil oči, usmál se, hřbetem ruky si otřel ústa a pak vzhlédl. Radši ještě nějakej čas zůstanu na řece. Tak aspoň zajdi někdy večer na pivo. Zajdu. Mávli si na pozdrav a Suttree se díval, jak Joe odchází po ko- lejích a míří přes pole k silnici. Sešel k pramici, uvolnil provaz, hodil ho do lodě a znovu vyjel na řeku. Mrtvý stále ještě ležel na břehu pod přikrývkou, ale lidé už se pomalu rozcházeli. Dál ves- loval přes řeku. Pod mostem přirazil ke břehu, vytáhl vesla a vsedě si prohlížel úlovek. Vybral jednoho sumečka, popadl ho za žábry a palcem mu zatlačil na měkký žlutý krk. Sumeček sebou jedinkrát mrskl a znehybněl. Vesla odkapávala do řeky. Suttree vylezl z pramice, přivázal ji ke kolíku a po holém kluzkém náspu se vyšplhal k opěr- ným obloukům v místech, kde most mizel v zemi. Pod betonovou klenbou, za hradbou z navalených kamenů zela temná jeskyně a na balvanu u východu žlutě zářil rozmáchlý, roztřesený nápis Vstup zakázán. V ohništi z kamenů navršených na zatuchlé, slun- cem nedotčené hlíně, hořel oheň, u ohně na bobku dřepěl stařec. Zvedl k Suttreemu oči a zase je stočil k plamenům. Přines jsem ti sumce, prohlásil Suttree. Stařec něco zamumlal a zašermoval rukou. Suttree položil rybu na zem. Stařec na ni zamžoural a prohrábl uhlíky. Sedni si, řekl. Suttree si k němu přidřepl. Stařec pozoroval skomírající plameny. Nad hlavou jim s tlu- meným hukotem projížděla auta. Bramborám v ohni naskakova- ly puchýřky, zčernalé slupky s tichým sykotem praskaly, jako by na řeřavém uhlí vypouštěli duši jacísi drobní živočichové. Stařec brambory napichoval na klacek a tahal z popela, nejdřív první, pak druhý, nakonec třetí černý a doutnající kámen. Nasázel je na zrezivělou poklici od auta. Vem si bandur, pobídl Suttreeho. Suttree zvedl ruku. Neřekl nic, dobře věděl, že stařec mu na- bídne celkem třikrát a jestli chce odmítnout, musí šetřit slovy.

/16 Stařec naklonil plechovku, z níž se valila pára, a nakoukl dovnitř. Hrstka fazolí uvařených v říční vodě. Zničenýma očima vykoukl zpod stinných trsů obočí na převislém čele. Já si tě pamatuju, pra- vil. Jako malýho kluka. Suttree si to nemyslel, ale přikývl. Stařec kdysi chodíval po domech a dovedl to zaonačit tak, že se panen- ky a medvídci sami od sebe rozpovídali. No tak si vem jeden bandur, zopakoval stařec. Díky, odvětil Suttree. Už jsem jed. Z moučnaté dužiny bramboru, který stařec rukama rozlomil, stoupala syrová pára. Suttree se zahleděl k řece. Já k vobědu rád teplý, ty ne? optal se stařec. Suttree přikývl. V poledním horku se třepetaly klenuté vějíře škumpya v žebrovímostníchobloukůsehašteřilia povrkávaliho- lubi.Zastíněnázemě,naníždřepěl,páchlazatuchlinoujakokrypta. Nezahlíd jsi náhodou, jak ten chlápek skočil? zeptal se Sut- tree. Stařec zavrtěl hlavou. Starý hadrář s pohublou tváří a roztřese- nou bradou. Akorát sem viděl, jak pročesávaj řeku. Našli ho? Našli. Proč skočil? To už asi neřek. Já bysem to neudělal. Ty jo? Doufám, že ne. Byls ráno ve městě? Ne, nikam sem nešel. Ňák mi nebylo nadvakrát. Děje se něco? Bůhví. Řikaj, že smrt se přikrade v noci jako zloděj. Tak kde je? Vrhnu se jí kolem krku. Hlavně se nevrhej z mostu. Ani za nic bysem neskočil. Že vždycky skáčou, když je vedro. A bude hůř, utrousil hadrář. Přímo na padnutí. Neřikej, že sem tě nevaroval. Přišla se na tebe podívat ta holka? Nikdo tu nebyl. Mosaznou lžící vyjídal fazole z plechovky. Znovu s ní promluvím, řekl Suttree. Jak chceš. Vopravdu si nedáš jeden bandur? To bys měl. Suttree se zvedl k odchodu. Musím už jít, prohlásil.