Plameňák č. 3 - duben 2012

školní časopis PLAMEŇÁK DUBEN 2012 rozhovor s Vojtou Dykem školní uniformy nové logo školy představení divadla Minor výprava na půdu a další... © Anna Panenková, 5.C

2 Obsah Úvodník Vtipy 3 Zimní výcvikový kurz 4 Výlet do Šestajovic 6 Půdní záležitost 7 Tip na četbu Fotohádanka 9 České Velikonoce 10 Koutek poezie 11 Rozhovor s Vojtou Dykem 12 Fotosoutěž 13 Divadlo Minor 14 Rozhovor s novými učiteli na škole 16 Úvaha 18 Rozhovor s panem ředitelem o uniformách 19 Návrhy školních uniforem 20 Nové logo školy 21 Sport ve škole 22 Komiks 23 © Jakub Karský, 5.B Jen počkej, zajíci!

3 Úvodník Milí čtenáři, právě si prohlížíte třetí číslo našeho školního časopisu Plameňák. Původně měl vyjít už před Velikonocemi, ale naše akční redakční rada se nějak nemohla probrat ze zimního spánku. Až teprve velká výprava na půdu naší školy nás trochu vybudila:-) Krom výpravy na půdu, toto číslo věnujeme menším vzpomínkám na Velikonoce, protřeseme ožehavé téma školních uniforem a opět přinášíme nejen to nejlepší ze slohových prací žáků za poslední tři měsíce, ale také rozhovor s významným bývalým žákem naší školy – Vojtou Dykem. Máme tu i rozhovory s „novými“ učiteli na naší škole a pár zajímavostí ze školního dění. Náš Plameňák se rovněž snaží rozšiřovat kulturní obzory a vytvářet prostor pro kreativitu žáků nejen literární – hodně nás zaujala návštěva divadla Minor s žáky vyšších ročníků, skvělá inscenace hry Hon na Jednorožce a ochota pana ředitele Pecháčka nám věnovat čas ještě po představení. A velkým objevem (pro mne osobně) bylo vystoupení talentovaného básníka ve školním kole recitační soutěže Pražské vajíčko – viz poetický koutek. Budeme rádi za každou vaši reakci i za každý příspěvek do časopisu. Neváhejte se také zúčastnit vyhlášených fotosoutěží :-) Doufáme, že se vám toto číslo bude líbit, a doufáme také, že dokreslí krásnou jarní atmosféru. Za redakční radu p. uč. Martin Jeřábek VESELÉ JARO! Pepíček přijde ze školy a ptá se: „Mami, nejsou dneska náhodou Velikonoce?” „Ne, už byly před týdnem. Proč se ptáš?” „No, že jsem si vykoledoval pětku…” Dvě blondýny jdou okolo cedule: Med přímo od včelaře. Ta první říká té druhé: „Hmm, já mám radši med od včel.“ „A je jaro! Všecko, všecko kvete... Frantíku, půjdeš na kočičky?“ „Těžko. Tatínek říkal, že na holky mám ještě čas.“ Postěžovala si dívka, držící velmi přísnou dietu: „Nášup dostanu akorát tak o Velikonocích!” „Já prostě miluju Velikonoce,” blaženě pronesl spokojený podnikatel. „Za pár dnů prodám všechno prošlé zboží za celý předchozí rok!” Policista zastaví auto pro rychlou jízdu a vidí, že ho řídí beránek. Oboří se tedy na spolujezdce: „Proboha, jak můžete nechat řídit berana?!?“ Spolujezdec na to překvapeně: „Já za to nemůžu, já jsem jen stopař!“ Je nádherný den. Ze země vyleze žížala. Kousíček od ní vyleze druhá a první opojena jarním vánkem se něžně ptá: „Slečno, můžeme se večer sejít?“ a druha odpoví: „Co blbneš troubo? Já jsem tvůj zadek!“ vybral Ondřej Šimer, 6.A

4 ze života školy Zimní výcvikový kurz 3.3.–10.3.2012 A bylo to tu – hodiny ukázaly desátou ranní a my (celá třída 7.A a tři instruktoři) se vydali na cestu vstříc sněžnému dobrodružství. Po dvou hodinách cesty, kdy na nás svítilo slunce a my se pražili ve svetrech za okny autobusu jako popcorn, jsme dorazili k Lysečnické boudě, kde jsme hodlali čekat na skútr pro naše lyže a snowboardy. Trochu strmý svah se nám zdola zdál být prudký, ale po oznámení naším panem učitelem Hůlou, že na Lysečnickém svahu nebudeme lyžovat, jsme počali s nakládáním kufrů na skútr… Po příjezdu se nám zdála být příkladem lyžařská instruktorka Šárka, jelikož si zapomněla telefon v autobuse. To k první „vtipné“ události týkající se ZVK. Nakonec se telefon bezpečně vrátil do rukou jeho majitelky. Od boudy nás čekala cesta pěšky po kluzkém ledě do chaty, konkrétně do penzionu U Dána. Pan Metlička, majitel penzionu, byl sympatický muž vyšší postavy, jehož gastronomické schopnosti udělaly i z obyčejného rizota gurmánskou pochoutku. První večer jsme měli tu čest okusit mistrovsky chutnající špagety. Po večeři nám pan učitel Hůla pustil instruktážní video o carvingu (styl lyžování – pozn. autorky) a potom jsme se jen umyli (případně jsme polousínajíce shlédli film v televizi) a ulehli do říše snů. Nedělní ráno nás probudila služba přesně v osm ráno. O půl hodiny poté jsme seděli ještě unavení a nevyspalí na lavicích v jídelně, nebo někteří z nás pochodovali napříč kuchyní a hladově jsme přemýšleli, co si v den prvního lyžování dáme do žaludku. Svah byl to ráno jeden kus ledu. Led přes noc pokryl většinu částí sjezdovky, takže hrany lyží se jen snažili zabořit do krust zmrzlé vody, jenže marně. Zato odpolední lyžování nám připravilo hotovou kaši, která nám bránila se pořádně rozjet. Slunce sníh rozehřálo a nastala obleva, jenže večer pražit přestalo a tak jsme mohli lyžovat i po zbytek týdne… Poslední den na svahu jsme strávili hned po ránu slalomem okolo branek, které do sněhu v noci zamrzly a tak se nemohlo stát, že bychom snad nějakou tu branku vzali „s sebou“ dolů pod kopec. Myslím, že kdybych se příští rok o jarních prázdninách s rodiči vydala zpět do Krkonoš, do Horního Maršova, do penzionu U Dána, užila bych si i pokrmů, i sjezdovky habaděj a nemohla bych se té horské přírody pořádně nabažit! Prostřednictvím tohoto „článku“ (a myslím, že mluvím za celou naši třídu, když řeknu, že) bych chtěla poděkovat za velmi pěkný a celkem i relaxační týden strávený s panem učitelem Hůlou a paní učitelkou Macečkovou na horách! Tereza Petrboková, 7.A

5 Výlet 2. a 3. tříd do svíčkárny v Šestajovicích u Prahy 28.3.2012 - krásné počasí, pěkný výlet, dobrá zmrzlina, hodné děti... Pár autentických postřehů z akce nám poskytla pí uč. Burdychová v dopisech přímo od účastníků. Některé vám můžou posloužit za milé pravopisné cvičení :-)

6 povídka Půdní záležitost Jmenuji se Marika a chodím do deváté třídy. Jako každý rok, tak i před dvěma lety se u nás ve škole konal pochod po školních prostorách, k uctění památky narození Františky Plamínkové. Proč? Protože naše škola se jmenuje „Základní škola Františky Plamínkové“ a tudíž s ní má něco společného. Jakmile jsme si vyslechli referování naší třídní učitelky Šimkové, vydali jsme se na pochod. Naše třída se nachází ve druhém (nejvyšším) patře. Paní učitelka Šimková, štíhlá žena vyšší postavy, s jemnými, kudrnatými a dlouhými světlými vlasy uzamkla třídu a pokynula nám ke schodům do přízemí. Při pohledu na její kvapný krok jsem usoudila, že se chystá napomenout chlapce, kteří vpředu vedli vášnivou debatu na téma počítače. Jejich hlasité rozmluvy se zřetelně daly komentovat, ovšem nekazme si den volna, že? Naše procesí by se dalo spíše nazvat shlukem puberťáků, kteří se moc o historii školy nezajímají. Prošli jsme dlaždičkované přízemí, včetně prohlídky bronzové busty jmenovkyně naší školy. Sotva si dvě třetiny naší třídy odskočily na toaletu, naše prohlídka se vlekla druhými schody, do prvního patra. To bylo pro naše upovídané kluky trochu nebezpečnější, z důvodu umístění ředitelny. Tato „turistická“ akce pro nás nebyla nic nového, jelikož jsme se šourali po místech, kde běžně spěcháme na hodiny francouzského (případně německého) jazyka. Překvapení nás čekalo v druhém patře, odkud jsme před pouhou půlhodinkou odešli. Půda! Netušili jsme, zvláště potom my dívky, že se jediný vchod na školní půdu ukrývá na dívčích záchodech ve výše zmíněném druhém patře. Paní učitelka Šimková se tajemně odvážila otevřít dveře na dívčí toalety, aby zjistila, jestli naše návštěva nikoho neruší. Nikdo tam nebyl, takže s vypůjčeným klíčem od ředitele naší školy zachrastila v zámku a maskované dveře bez kliky (s pouhým zámkem) se s hlasitým vrzáním otevřely. Ano, byly maskované, celá místnost, kde se toalety nacházely, byla pokryta povrchem bílých dlaždic a lemována žlutými. Dveře, z dokazatelně makavého kovu byly natřeny bílou barvou (žlutý pruh chyběl). Po otevření dveří na nás svůj zrak upřel mrtvý holub. Pár vyděšených holek ze třídy se leknutím zachvělo a vyjeklo, avšak varovný pohled naší milé třídní učitelky jim tajemnou náladu zanechal. Všichni jsme po betonových schodech pečlivě mrtvolu obešli a s napětím koho (nebo co) zde ještě uvidíme, jsme vyšlapali sedmnáct strmých schodů. Prostory půdy byly veliké jako celé další patro, jenže občas se museli přikrčit i ti, kteří patřili mezi nejmenší. Mrtvý holub, jenž nás uvítal na schodech, nebyl však jediný, pár jsme jich potkali i náhodně tlejících po zemi. Vzhledem k tomu, že byl únor, se okolo (ojediněle) proděravělé střešní krytiny moc živých ptáků nepohybovalo. „Páni, na co to asi bylo?“ neudržela údiv má spolužačka Žaneta. Všech dvacet dětí (včetně mě) i paní učitelky Šimkové najednou pohlédlo na hromadu děsně zaprášených věcí, krabicí, které stárly na kraji místnosti. Profesorka Šimková se skrčila, aby zjistila, co že to vlastně její žákyně objevila, na krabicích bylo spoustu německých nápisů, na jeden si pamatuji: „Das Lehrbuch“. Po otevření naše zraky zaostřily na pečlivě seskládané knihy, nebo spíše časopisy? Ano, vypadalo to spíše jako časopisy. Odfouknutím hromádek prachu jsme se dozvěděli, že učebnice (jak se psalo na víku krabice) se nazývají: „Wir lernen Deutsch“. Bylo jich mnoho, hromad i krabic a navíc jiná a jiná vydání! Měsíčník, který vycházel okolo roku 1942, se tu zřejmě zapomněl a už asi na dobro. Z německých učebnic jsme byli takříkajíc „paf“, psalo se v nich, jak se správně představit německy, i hajlující obrázky se tu daly nalézt. Zalistovala jsem se ve stránkách, které přede mnou (před pár desítkami let) opatrovávaly dívky, jež nyní mohou být pamětnicemi, nebo v tom horším případě-mohou být už mrtvé. Neuvěřitelně mě nadchnul jazyk, kterému jsem nerozuměla (učím se totiž francouzsky). Pro mne nic neříkající stránky poučovaly o Adolfu

7 Hitlerovi, dnes nemožné! Mé nadšení se však během pár minut přeměnilo v pořádnou úzkost a strach, ze snění mě vzbudil vrzající ohlas dveří, sedmnáct schodů pode mnou. Zamkli mě tu! Co teď, říkala jsem si. Musí být nějaké řešení... První, co mne napadlo, bylo panické bušení do řinčících dveří, překvapivě mne už nikdo neslyšel, nikdo z jednadvaceti lidí. Strach přešel ve vztek a zimu, vítr si venku pohrával s vločkami, vločky se vplétaly do sněhu a ze sněhu si moji spolužáci vyráběli sněhové koule ke koulování... Proč ne já? Sedla jsem si ke krabicím a rozhodla se ukrátit si čas předčítáním německých pouček a pokusem o to se naučit něco z němčiny. Zhruba po hodině se pod podlahou, na které jsem se svíjela zimou, ozvaly rány kabinek záchodů, nečekala jsem a seběhla jsem opět schody dolů. Někdo mě slyšel! Ale potom jsem zaslechla jen zoufalý křik malé holky: „Á, někdo tam je, někdo, já to slyšela!“ dveře se přibouchly a pak nic, jen ticho. Podle výhledu, který venku byl, jsem usoudila, že se smráká a bude noc. Přemýšlela jsem, jak mne tu asi objeví, ale hlavně za jak dlouho? Byla jsem unavená, uklidila jsem knihy zpět do krabic a snažila jsem se sama sobě představit německy, potom francouzsky, anglicky a česky. Nevím, netuším, jestli se to povedlo, ale česky to asi znělo nejlépe. Napadlo mne, že prozkoumat půdu důkladněji, než se dalo za pár minut stihnout, by nemusel být špatný nápad. Mé kroky směřovaly k druhé podkrovní části. Byla tu větší zima než u měsíčníků, protože tu byla díra do střechy. Další krabice, ale co je v nich? (říkala jsem si) Nic v nich nebylo, jen jedna kniha, česká. Pokládala jsem si dotaz, jestliže tu byla dívčí škola, za Druhé světové války, co tu potom dělá česká kniha? Neváhala jsem a otevřela jsem ji, byla to dobrodružná kniha, z roku 1975 a pyšnila se cedulí „Novinka“. Myslím, že teď už by to taková novinka nebyla, ale proč si neukrátit čas čekáním na nějakou skupinku osmaček, nebo tak nějak podobně? Bylo to až k neuvěření, jako z nějakého románu, že zrovna mě zamknou na půdě, a zrovna v pátek, kdy k zítřku nikdo do školy nepřijde. Začetla jsem se, líbilo se mi to. Úplně jsem zapomněla, že je mi vlastně zima, buď mi bylo teplo, nebo už jsem pomalu umrzala a znehybnila. Najednou se vzadu cosi šustlo, zpozorněla jsem a mé „mravenčící“ končetiny o sobě daly vědět… Koukala jsem, přitisknutá ke zdi, jestli mě náhodou někdo nenašel, nikdo to nebyl, jen pár holubů se přiletělo najíst svých bývalých přátel. Najednou jsem se opět začetla do knihy, když v tom ke mně promluvil hlas: „Neboj se.“pravil. Jak se asi nemám bát, když tu nikdo není a je tu čísi hlas? „Kdo je to?“ tázala jsem se trochu nejistě. Akční redakční rada Plameňáku při své výpravě na půdu

8 „Já, ale ty mne vlastně neznáš.“ Pousmál se ženský hlas „Nu, já se ti tedy představím, asi tu totiž strávíme nějaký ten čas, než tě najde paní profesorka, kterou odvolali k úrazu tvého spolužáka. As víš, jak se tato škola nazývá, že?“ zabrousil hlas do staré češtiny. „Jistě, ale co to má co společného s… Vámi?“ zajímalo mne, s kým mám tu čest a zároveň jsem přemítala nad tím, jak mohla žena vědět, proč mne tu učitelka Šimková nenašla. „Nu, já jsem Františka Plamínková, ale jestli mne nechceš vidět…“ „Chtěla bych, pokud je mi dovoleno,“ snažila jsem se přizpůsobit jejímu nářečí. Zpoza trámu se najednou vysoukala tuze hubená, avšak nádherně oblečená postavička, skrze kterou by člověk snadno prošel, jelikož byla průhledná jak sklo. „Což na mne takto hledíš, děvče?“ ulekla se pravá česká žena. „Netušila jsem, že duchové existují. Proč jste tu?“ zajímalo mě, ale musím přiznat, že chvíli jsem si myslela,že mám halucinace z té zimy. „Nu, kde jinde, když ne tu?“ posadila se vedle mne. Její načechrané šaty, které byly viditelně obnošené, se náhle sesunuly vedle mé nohy. Pocit, který ve mě převládal, když mi hlavou vrtalo, že vedle mne sedí duch, se snad ani nedá popsat slovy. Její šaty byly chladné, usmála se na mne, přes záda si přehodila své dlouhé vlasy a nadechla se (nebo alespoň to tak vypadalo) jakoby chtěla něco říct, jenže se zastavila a rozmyslela si to. Její náhrdelník pravidelně stoupal a klesal, jak se nadechovala. „Je ti znám německý jazyk dívčino?“ pohlédla na mne tázavě a začala si prohlížet mé džíny. „Je mi líto, ale ne, není. Jak dlouho tu jste?“ opáčila jsem. „Já tu přebývám asi přes šedesáte let,“ osvětlila mi. Vykulila jsem na ní oči, ale vzápětí mi to přišlo drzé. Jak tu mohla přebývat víc než šedesát let? „A kde jste se tu vzala, jak?“ „Tak, když mne nechali zabít, šla jsem sem, neboť jedině zde, v této škole je má duše klidná, pokud se to tak dá nazvat...“ znělo to jako od Shakespeara, z románu. Bojovnice za práva žen se zvedla a pokřiveně se usmála. Smutně se opřela o trám a prohnilý žebřík, zírala na mě a čekala, co ze mě vypadne. Země se trochu zachvěla a ozval se zvuk vrzání a klapot podpatků naší třídní. „Už kráčí,“ poznamenala a sklesle se odebírala do zákoutí, zřejmě, aby ji nikdo neviděl. „Vy jste zde každý den?“ ptala jsem se při běhu po schodech dolů. Ještě jsem párkrát klopýtla, dáma v šatech ještě stihla upozornit na to, abych o ní nikomu neříkala. Přišlo mi to samozřejmé, avšak její zoufale doufající pohled u mne hledal jistotu. A taky našel, nikdy jsem tam už „nepovoleně“ nevkročila, ale stejně se dodnes nemohu zbavit zvědavosti, co se během dne na půdě děje…? Tereza Petrboková, 7.A Františka Plamínková, foto: www.padesatprocent.cz

9 Tipnazajímavoučetbu Opět vám přinášíme tipy na zajímavé čtení. Tentokrát něco vtipného. Představujeme knihy ze série Velkej frajer Nate. Knihy vypráví o klukovi podobnému Gregu Heflymu z knih Deník malého poseroutky. Je stejně vtipný, nenávidí školu a věří, že bude slavný. Jediné, na čem by se neshodli, je sportování – Greg sport nenávidí, frajer Nate ho naopak zbožňuje. Navíc knihy jsou psány napůl jako komiks! To, že Nate je opravdu špička, by vám potvrdil i samotný Jeff Kinney, autor Malého poseroutky: „Frajer Nate vás polechtá na bránici.“ V České republice vyšly zatím jen dvě knihy frajera Nata: Velkej frajer Nate je prostě třída a Velkej frajer Nate znovu v akci. V USA už vyšla přibližně jedna desítka titulů s tímto hrdinou. Tyto knihy napsal Lincoln Peirce. Tak neváhejte a seznamte se s Natem. Pardon, s frajerem Natem. Filip Jindra,5.B Fotohádanka Máte fantazii? Máte ponětí, co by toto mohlo být? Své tipy posílejte na: plamenak@plaminkova.cz (nezapomeňte uvést své jméno a třídu). První tři správné odpovědi získají sladkou odměnu. Malá nápověda: Fotografie vznikla v prostorách naší školy a souvisí s jedním článkem z tohoto čísla Plameňáku. Klady: - U knížky se opravdu zasmějete - Jakmile se do knížky začtete, nebudete ji chtít dát z ruky - Knížka je psána napůl jako komiks Zápory: - Kniha „Velkej frajer Nate je prostě třída“ popisuje pouze jeden den - Dá se snadno přečíst za 1den CELKOVÉ HODNOCENÍ: 90 % f o t o w w w . b i g n a t e b o o k s . c o m

10 České Velikonoce Původ Velikonoc Určitě všichni znáte Velikonoční tradice, ale zamysleli jste se letos nad původem Velikonoc? Velikonoce nejsou pouze svátkem křesťanským. Naopak většina zdrojů uvádí, že prapůvod těchto svátků je zakotven zcela jinde. Pohané vítali příchod jara a zemědělských prací, Židé oslavovali odchod z egyptského (Pesach), Křesťané slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které se mělo odehrát v dobu těchto starých svátků. Odtud také pochází slovanský název svátku, který se vztahuje na tuto „velkou noc“, v níž byl Kristus vzkříšen. Od čtvrtého století se Velikonoce slaví první neděli po jarní rovnodennosti a úplňku. Původ tradic Většina tradic spojená s Velikonocemi vznikla mimo křesťanství. V pohanských rituálech zajíc oslavoval příchod jara a polití vodou očistilo tělo. Pomlázka je odvozena od pomlazení, tedy omlazení. Muži používali mladé vrbové proutí s největším podílem životní síly, aby ji předali vyšlehané osobě. Pečený beránek je původem židovský zvyk. Židé na Velikonoce jedli beránka, aby jim to připomnělo jejich vysvobození z Egypta. Kraslice se malují z důvodu odvěké víry v moc vajec a aby byla silnější, tak se pomalovávaly kraslice různými magickými ornamenty. Magie postupně zmizela a zůstaly jen ornamenty převážně symbolizující přírodu. Velikonoce jsou stejně jako v Čechách, tak i v cizině velmi důležité, jelikož Ježíš se stal zástupnou obětí pro celý svět. Nyní vám představíme celý svatý týden. Modré pondělíModré pondělí –– na modré pondělí dětem začínaly jarní prázdniny Šedivé úterýŠedivé úterý:: v tento den se uklízelo a vymetaly se pavučiny. Škaredá středaŠkaredá středa neboli Sazometná, jelikož se v tento den vymetávaly saze z komínů.(Podle lidové pověry se v tuto středu nemá nikdo mračit, protože mu to pak vydrží každou středu v roce). ->Tyto tři dny nejsou nějak výjimečné. Zelený čtvrtekZelený čtvrtek – tento den byl dnem odpuštění. Rodiny se modlily a všichni se omyli rosou, která bránila onemocnění šíje a dalším chorobám. Rodina uklízela a smetí se odneslo na křižovatku cest, aby v domě nebyli blechy. Na Zelený čtvrtek zvony přestaly zvonit – „odlétly do Říma“. Znovu zvonily na Bílou sobotu. Velký pátekVelký pátek byl dnem hlubokého smutku a musel se dodržovat přísný půst – na památku ukřižovaného Ježíše. Byl zákaz pracovat na poli (hýbat se zemí), nesmělo se prát prádlo. Avšak symbolem Velkého pátku byla voda – ní se lidé omývali, aby zůstali zdraví, myl se chlév, i zvířata měla být umyta. Tvrdí se, že v tento den se zem otevírala, aby ukázala své poklady. Bílá sobotaBílá sobota se vyznačovala přípravami na Boží hod velikonoční – pekly se mazance, beránci a také chléb. Chlapci pletli pomlázky z vrbových proutků, vázali se březové větvičky a děvčata zdobila vajíčka. Boží hod velikonoční (neboli Velikonoční neděle)Boží hod velikonoční (neboli Velikonoční neděle) –– tento den je slavnostní, protože vstal Ježíš z mrtvých. Ráno se muselo jít na mši s košíkem plném vajíček, klobás, beránků a dalších pokrmů- Když je kněz na konci mše posvětil, až pak jste si mohli z košíku něco sníst. Velikonoční pondělí (neboli Červené pondělí)Velikonoční pondělí (neboli Červené pondělí) –– brzy ráno kluci vyšli ven s pomlázkou, aby vyšlehali holky a vyhnali nemoci a lenost. Děvčata jim na oplátku dávala vajíčka. Říkalo se, že proutí, ze kterého se pletly pomlázky, mělo životodárnou sílu, jinými slovy kdo dostal pomlázkou, ten omládl. Simona Matúšova, 5.B a redakce

11 koutek poezie V tomto jarním čase bychom vám rádi představili tvorbu nadějného mladého básníka, kterého můžete potkávat o přestávkách na chodbách naší školy. Vybrali jsme vtipnou báseň milostnou a jako protiváhu báseň reflexivní, která pro mnohé může rezonovat s hlubokým poselstvím pravdy Velikonoc. Přejeme nadanému poetovi dostatek inspirace a invence k další tvorbě a ať jeho ideály neuhasí proud všedních dní. Facebook Zdravim, Kačko, z jižních Čech, máme tady wifinu Koukám, že ses nedoslechla, že mám novou mikinu. Nebyl jsem tu skoro půl dne a pořád žádná nová zpráva Lucku z přátel odebral jsem, však to byla pěkná ... Proč nelajkla jsi ten můj status, že ze smrti mám velkej strach? Tři žádosti poslal jsem ti, ve Farmvillu hlásím krach Proč tagla jsi mě na fotce, kde vypadám jako vůl? Jo a přidal jsem tě do skupiny "Ten, kdo kouří, není cool". Prožiješ se mnou tuhle noc ve sladké vášni srdíček? Slibuju, nebudu otálet při psaní sladkých větiček. To nemyslíš vážně! Ty už zas chceš jít? Slíbilas, že spát půjdeš, až rudý oči budeš mít No, tak teda dobrou noc, nedělej moc velkej hluk Hlavně ráno nezapomeň přihlásit se na facebook. Štěpán Wenke, 9.A Nový svět Pojďme se všichni podílet na vzniku "nového světa". :) Svět krutý a plný nenávisti, jenž lásku zahání v dál, kde na sebe lidé tasí pěsti a perou se o to, kdo je král Proč neváží si života ten, kdo ho krásný může mít? Stačí otevřít své srdce všem a podle pravdy žít Vyhnat nenávist, nastolit mír V dálce je slyšet hvizd a radosti vír Nedusit pravdu, nechat ji dýchat lež, pomluvu a křivdu již nebudeme slýchat Všechny naše špatnosti smést ihned z povrchu Všude plno věrnosti, proto tolik rozruchu Strach, obavy a zármutek přebývající mezi námi V pondělí i ve čtvrtek už nebudeme sami Rozdávat úsměv budeme, vždyť je přece zadarmo Všude, kam zajdeme, nepůjdeme nadarmo Lidi, no tak, pojďte všichni ze světa se radovat Jestli máš zlost, tak radši prchni, už nebudem si nadávat ilustrace upravena z www.poeta.cz

12 rozhovor s významnou osobností Poznámka od pí uč. Macečkové mě poznamenala na celý život Mnozí z vás možná netuší, že na naší škole studoval slavný český herec, muzikant a zpěvák Vojta Dyk. Tedy jestli jste se dívali na nástěnku ve vestibulu, tak to už určitě víte:-) Shodou okolností se nám poštěstilo udělat s ním krátké interview. Navštívil jste naši školu po ukončení studia? Navštívil... Nic se nezměnilo, jen skříňky jsou nějaké menší a paní učitelky taktéž, ale to je asi logické... Zůstal jste v kontaktu s některými vašimi spolužáky? S některými se zřídka potkám, ale bohužel jen málo, ale zatím nejsme ve fázi, kdy bychom se nepoznávali... To teprve přijde... Byl jste šprt nebo zlobidlo? (Za co jste dostával nejčastěji poznámky?) Dostal jsem jen jedinou poznámku za špatné chování..Od paní učitelky Macečkové, jelikož jsme s mými kolegy lezli před zahájením hodiny tělesné výchovy na gymnastické nářadí... Já osobně na kozu. Musím se přiznat, že mě tato poznámka poznamenala na celý život... Od té chvíle jsem už nikdy na žádnou kozu nevlezl... Jinak jsem patřil spíše k žákům,kteří nebyli konfliktní, nicméně jsem neustále mluvil,což asi mnohdy dost rušilo... Ale většinou to odnesl za mně někdo jiný... Dostával jste i špatné známky? To snad každý normální člověk,ne? Já bych se bez špatné známky cítil špatně... Jaký byl váš nejoblíbenější předmět a proč? Pravděpodobně zeměpis. Za prvé jsem miloval slovní spojení ,,TAK KLID“ paní učitelky Ancorgové, která mnohdy, když se rozčílila, připomínala roztomilého skřítka, a za druhé jsem se mohl velmi často prospat a odpočinout si tak po náročném běhání na školním dvoře... Jaký byl váš neoblíbený předmět, zvládal jste ho? Fyzika... Mnohdy jsem ji zaměnil za chemii a to se potom nevyplácí... Připravila vás škola dostatečně na přechod na jinou školu? Kam jste přestoupil a kdy? Myslím, že připravila naprosto dostatečně. Šel jsem rovnou na vysokou, což se nepodaří každému... Ne, kecám... Šel jsem, jako každý normální člověk se zájmem o všeobecné vzdělání, na Gymnasium Arabská... foto: www.imagebox.cz.osobnosti.cz

13 Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka? Nemám jednu, kterou bych mohl vybrat... Každá vzpomínka, kterou si dokážu po těch letech vybavit, je hezká... Školník Ruda, ke kterému zákonitě patřil i jeho buldoček... Paní učitelka Wawroszová při návštěvě inspektora... Paní učitelka Faustusová, Sommerová, Vejdělková, Nevyhoštěná, bájný Otokar Lipš, Machová, Hellerová a samozřejmě Anna Hurychová... Prostě lidé, kteří mě vytvarovali a poslali ať se biju v životě... Chutnalo vám ve školní jídelně? Chutnalo... Zvláště pak každé první pondělí v měsíci, kdy byly buchtičky se šodó. Děkujeme, pane Dyku, že jste si udělal čas a zavzpomínal s námi na staré dobré časy na naší škole, přejeme vám krásné jarní dny a ať se vám daří v novém angažmá. Lucas Saidl, 5.B Fotosoutěž Baví Tě fotit? Všichni o tvých fotkách říkají, že jsou skvělé? Zkus se zúčastnit naší fotosoutěže, tentokrát na téma: A bylo jaro... Tvým úkolem bude zaslat nám jednu z tvých fotek, která se týká tohoto ročního období, na naši emailovou adresu: plamenak@plaminkova.cz Nezapomeň do předmětu emailu napsat fotosoutěž a do textu připojit jméno a třídu. Hodnotit se bude hlavně tvoje kreativita (nápad), technické provedení a kompozice. Svoje fotografie můžeš posílat až do 1.6.2012 Z došlých fotek vybereme tu nejlepší a její vítěz získá hodnotnou věcnou cenu! Těšíme se na tvoji účast. Zimní fotosoutěž vyhrála Adéla Hanzálková z 5.B s touto momentkou bílé Červené Lhoty. Gratulujeme!

14 kulturní okénko Divadlo Minor: Hon na Jednorožce „Běží ve jménu zákona... Běží, dokud neskoná!“ 12.1.2012 – Čtvrteční návštěva divadla Minor pro nás neznamenala jen 5 „zabitých“ vyučovacích hodin, ale také zajímavý kulturní zážitek. Inscenace Hon na Jednorožce je zajímavým líčením komunistické doby tak, aby jí pochopili i dětští diváci. Věkové složení diváků tomu nemálo napovídalo. Příběh je vzat ze skutečnosti. Vypráví o panu Lubošovi Jednorožcovi a o jeho emigraci z Čech do USA, při nichž je nucen opustit svou láskou Olinku, se kterou je již zasnouben. Velká část hry se odehrávala tzv. „off stage“, neboli mimo scénu pomocí loutek a stínů za velké pomoci běžícího pásu. Ve hře je přiměřená dávka mluveného slova. Většina ale také „off stage“. Teď se zaměřím na technickou stránku inscenace, resp. na její provedení. Na jevišti vystupovala živá kapela, která hrála obstojně dobové skladby, konkrétně americký poválečný Rock n‘ Roll. Co se týče zpěvu, jsem byl poměrně zklamaný. Jednalo se o klasický „herecký zpěv“. Po skončení představení, které trvalo cca 70 minut, jsme měli besedu nejdříve s panem doktorem z Ústavu pro výzkum totalitních režimů, který nám nejdřív o komunismu něco řekl, a následně odpovídal na naše (mimo jiné i moje:-) dotazy. Nejvíce mě zaujala souvislost mezi nacistickým heslem: „Arbeit machts frei“ a komunistickým poválečným „Práce dělá svobodným“, což je vlastně jen překlad. Taky jsme se dozvěděli, že pan Jednorožec, leč těžce nemocen, žije v USA v Kalifornii. Potom si nás „přebral“ ředitel divadla (otec jednoho jednoho z mých spolužáků), nejdříve nám řekl něco o divadle a následně nás provedl scénou a částí zázemí. Z vlastní zkušenosti z Divadla na Fidlovačce, kde hraji, mohu potvrdit, že jede poznat, že Minor není původně divadlo, ale kino. Jakub Nedorost, 8.A Rozhovor se Zdeňkem Pecháčkem, ředitelem divadla Minor Mohl byste nám prosím krátce představit divadlo Minor, jak vzniklo, na co se zaměřovalo a co je jeho posláním v současnosti? Divadlo Minor, které loni oslavilo 60 let od svého založení, působí v nové budově a s novým vedením ve Vodičkově ulici zhruba deset let. Rozhodně ale nechceme, aby divadlo Minor působilo jako zatuchlý organismus. Divadelní kritik Vladimír Hulec si ve svém článku o Minoru vypůjčil charakteristiku z našich webových stránek: „Divadlo Minor je živoucí, věčně tepající organismus. Jeho krví jsou herci, srdcem jeviště a potravou diváci bez rozdílu věku a pohlaví, proto nepohrdne ani návštěvou celé rodiny s babičkou a děděčkem.“ Snažíme se dělat strhující divadlo všech žánrů a pro všechny věkové hranice dohromady. To je asi nejjednodušší definice současného Minoru.

15 Zároveň začínáme připravovat doprovodné programy jako např. výtvarné a herecké dílny pro děti. Probíhají v nově otevřené divadelní pasáži, ve které divadlo získalo nové společenské prostory. Hon na Jednorožce je vizuálně, literárně i hudebně velmi zajímavá hra. Jak taková inscenace vzniká? Hon na Jednorožce je opravdu mimořádná hra a vznikla zcela unikátním způsobem. Příběh Luboše Jednorožce objevil Mikuláš Kroupa z občanského sdružení Post Bellum, který jej doporučil režisérovi Jankovi Jirků. Ten přizval mladé výtvarníky a celé představení se pojednalo jako lovestory s rokovou hudbou zasazené do tíživé doby komunistických lágrů, z kterých Luboš Jednorožec několikrát uprchl. Je to vlastně takový western. Luboš Jednorožec dnes žije v Kalifornii, ovšem pro svůj pokročilý věk nemůže létat letadlem, tak se slavnostní premiéry zúčastnil prostřednictvím Skypu, kdy na konci představení on-line pozdravil diváky. Nebojíte se ani opouštět budovu divadla a hrát přímo ve školách, mám na mysli drama Válka profesora Klamma. Je o takový druh představení zájem? Drama pojednává o profesorovi literatury, který jednomu svému studentovi nedal dostatečný počet bodů, aby mohl být připuštěn k maturitě, a ten se kvůli tomu oběsil. Ostatní studenti vyhlásili profesorovi válku, napsali mu dopis, ve kterém žádají veřejnou omluvu. Klamm se snaží před studenty obhájit, což má různou, někdy i extrémní podobu. Reprezentuje klasického pedagoga, který obětavě usiluje o ideál vzdělání, ač má dnes již spíše zastaralé názory. Především ale umožňuje nahlédnout do duše učitele, který je cítícím a chybujícím člověkem, což si studenti velmi často neuvědomují. Tuto hru hrajeme na středních školách přímo ve třídách, což je zcela výjimečné. Pedagogové bývají někdy nedůvěřiví, ovšem na představení jsou ohlasy více než příznivé a studenti mají velký zážitek. Ta hra je totiž napsána přesně pro ně a proto jsme se ji rozhodli inscenovat, abychom měli na repertoáru inscenaci šitou studentům na míru. A trochu osobní otázka: jak se cítíte ve své funkci ředitele divadla? Vedete svého syna ve svých stopách? Jak se cítím... Svou práci mám moc rád, protože má smysl a má takzvanou zpětnou vazbu – výsledek naší práce je v dobré inscenaci vidět hned. Takové štěští každý ve svém zaměstnání nemá a často pak ztrácí motivaci a pracuje jen pro peníze… Přeju všem studentům vaší školy, aby i oni našli ve svém životě takovou práci , která je bude bavit. Svým dětem, ale i všem dětem, se kterými se setkávám, se snaším ukázat, jak je svět zabavný a jak stojí za to komunikovat s ostatními lidmi. Děkujeme, pane Pecháčku, za rozhovor a přejeme vám, aby vaše divadlo bylo stále strhující. p. uč. Martin Jeřábek foto: www.minor.cz

16 rozhovor s novými učiteli na naší škole Dlouho jsem se rozhodoval, s jakými učiteli udělat rozhovor pro toto číslo. Nakonec padla volba na paní učitelku Veroniku Mičkovou a pana učitele Romana Čeledu. Oběma jsem položil několik jednoduchých otázek a musím říci, že odpověďmi jsem byl překvapený! Rozhovor s paní učitelkou Mičkovou Proč jste se stala učitelkou? Protože mám velice ráda práci s dětmi a je to pro mě srdeční záležitost! Čím jste chtěla být když jste byla malá? Nejdříve potápěčkou, protože se mi strašně líbilo nebezpečí a zkoumání oceánu. Potom jsem prošla dobou, kdy jsem toužila stát se letuškou, protože tím chtěly být všechny moje spolužačky. Také jsem jezdila na tábory a když jsem přijela z tábora, tak jsem chtěla být instruktorkou na táboře, nebo nějak pracovat s dětmi. Proč Vás přitahovala zrovna historie a čeština? Věděla jsem jednu věc – že by mě nebavila matematika (i když jsem v ní byla dobrá). Čeština mi také přišla velmi rozmanitá a historie zase tajemná, fantastická a lze se v ní poučit o chybách, kteří udělali druzí – abychom je neopakovali. Baví vás opravovat testy? Musím se přiznat, že tohle je pro mě to nejhorší na učitelském povolání! Ale zato mě baví testy vytvářet. Jak jste na tom byla se známkami na ZŠ a SŠ? No, myslím si že docela dobře. Jistě vím to, že jsem nebyla šprtka. Na gymnáziu se mi dokonce povedlo dostat několik důtek, protože jsem byla prostořeká (ale já to viděla spíš jako pravdomluvnost, takže jsem v sobě ty názory nemohla držet :-). Bavilo vás řádit o přestávkách? Určitě! Byla jsem jako všichni ostatní, přestávky pro mě byly na školním vyučování to nejlepší! Vyrušovala jste v hodině? Jak kdy. Bylo to hlavně podle toho, jestli mě předmět, nebo probíraná látka bavila či ne. Pokud ano, dokázala jsem celých 45 minut nedutat. Pokud ne, tak jsme si samozřejmě povídali. Také jsem se připojila k vyrušování když vyrušovali všichni ostatní, kdo by se přece nepřidal :-)? A na závěr jedna „povelikonoční“ otázka: Dostala jste někdy opravdu pořádný výprask pomlázkou? Výprasky pomlázkou dostávám pravidelně až dodnes od svých dvou synů. Já je však vždycky nějak uplatím (upeču jim třeba bochánek) a oni mě pak jen 3krát až 4krát dají pomlázkou, ale jenom lehce, že to skoro necítím.

17 Rozhovor se zástupcem ředitele, p. uč. Čeledou Proč jste se stal učitelem? Stěžejní byly dva faktory: jednak jsem během gymnaziálních let hrál v několika ochotnických divadelních souborech a druhá věc souvisí s mým antitechnickým naturelem. Když jsem dostal od fyzikářky za úkol připravit referát o promítacím přístroji, musel jsem dlouho přemýšlet, jak ta bedýnka vlastně funguje. Když jsem to pochopil a přednesl svůj příspěvek před třídou, spolužák mi pak řekl: „Člověče, já to od tebe pochopil líp než od učitelky.“ Když jsem se pak nedostal na filozofickou fakultu, rozhodl jsem se tedy jít rok učit. Bylo mi 18 let a když jsem vstoupil do sborovny jedné pražské sídlištní školy, paní ředitelka si mě spletla s žákem 9. třídy. Když jste byl malý, čím jste chtěl být? Hercem a později scénáristou a režisérem. Proč Vás přitahovala zrovna občanskou výchovu a anglický jazyk? Na pedagogické fakultě jsem studoval ČJ a OV, AJ jsem přibral až později. Původně jsem začal studovat OV proto, že jsem se chtěl blíže seznámit se spisy Marxe a Engelse, kterých se tehdejší vládní ideologie neustále dovolávala. Jenže ve chvíli, kdy jsem začal své vysokoškolské studium, vypukla tzv. Sametová revoluce a s marxistickou výukou byl na VŠ ámen. Baví Vás opravovat testy? Jak které. U některých se i docela pobavím. Nedávno jsem se dověděl, že Komenský žil ve 20. stol. Jak jste na tom byl se známkami na ZŠ a SŠ? Na ZŠ určitě lépe než na gymnáziu. Bavilo Vás řádit o přestávkách? Já byl celkem klidné dítě, jediné dvě věci, které by se vzdáleně mohly blížit „řádění“ byly, když jsem se jednou příšerně porval se spolužákem – dnes už si ale vůbec nepamatuju proč, a pak jsem jednou nechtíc rozbil světlo na chodbě, když jsme si s kámošem házeli po výuce tenisákem. Jinak nic, co by stálo za řeč. Bavilo Vás rušit v hodině? My měli na základce dost přísné učitele a rušení se příliš „nepěstovalo“. Bylo nás ve třídě 39, takže se vyučující snažili udržet maximální kázeň. Někdy jsme sice se sousedem prohodili pár slov, ale včas jsme přestali, takže z toho žádná poznámka nebyla. Mnohem častěji jsem ale např. při chemii přestával vnímat výklad paní učitelky a díval se zasněně z okna směrem k ruzyňskému letišti, odkud jsem si plánoval létat do vzdálených krajů… Když jste byl menší, chodil jste s pomlázkou a dával jste každé holce výprask? Ano, na koledu jsem chodil v jedné vísce v Podkrkonoší a děvčata jsem tradičně vyšlehal, ale úplně všechny ne. Martin Novotný, 9.A

18 úvaha Školní uniformy Když se řekne školní uniforma, představím si jak dívčí, tak chlapeckou. Ta dívčí se skládá z punčocháčů, svetru, halenky a sukně; chlapecká z dlouhých kalhot, košile a sáčka. Obě uniformy mají na levé straně svršku našitý nebo připnutý školní odznak. Školní uniformy mají svá pro i proti. Neumím však rozhodnout, zda jsou spíše výhodou či nevýhodou. Mají své hodnotné zápory i klady. Jedna z výhod školních uniforem je například to, že se naučíme slušně oblékat a až vyvstane životní situace, kdy si budou páni muset na sebe vzít oblek a dámy kostým, nebudeme se ve slušném oblečení cítit jaksi nesví. Také bychom se naučili jemnému a slušnému chování. Myslím, že by byl také pěkný pohled na žactvo v uniformách. Stejně tak bychom se třeba vyhnuli posměchu kvůli způsobu oblékání. Stalo by se přinejhorším to, že by někdo měl nakřivo ohrnutý límeček. Nevýhodou školní uniformy je ale třeba to, že v případě poškození či ztráty, si ji každý musí zaplatit na vlastní náklady (což ovšem je přirozené:-). Dalším záporem může být, že by se jedna uniforma nedala nosit celý školní rok. Musela by být zimní a letní, aby nám v zimním období nebylo chladno a v letním zase příliš horko. Několikery uniformy by byly také celkem nákladné. Také by asi každého nebavilo oblékat se do stále stejného oblečení. Zkrátka si myslím, že by vlastně nebylo zcela od věci školní uniformy zavést, ale muselo by se o tom asi ještě dost přemýšlet. V případě, že by byly školní uniformy zavedeny, měli by ale také vyučující nosit nějaké obleky nebo společenské šaty. Markéta Baslová, 8.A Škola teď a škola před tím Každý z vás (snad) jednou chodil do školy… Jednou mě napadlo , jak se změnily techniky učení, jak povolili učitelé a jak je většina dětí rozmazlená… Napadlo mě, jaké by to bylo , kdybychom měli přísnou výuku jako naši rodiče. Já, podle vyprávění svých rodičů, bych se rozhodně začal učit, abych doma nebyl bit nebo měl teplou nebo vůbec nějakou večeři… Rozhodně se mi tato doba líbí, protože je pohodlnější a snazší, ale má to i nevýhody: někdo (třeba já) se díky tomu moc neučí a je tupej, třeba zrovna proto, že se moc (někdy vůbec) neučí… Měli bychom být rádi, že máme řádnou výuku a ne jako třeba v Africe… Měli bychom se nad tím zamyslet a něco se sebou udělat . Moc oceňuji lidi, kteří dostávají jedničky a vypovídá to také o tom, jak se učí. Asi se taky začnu učit, abych nedostával furt trojky až pětky… :-) Jiří Bystřický, 6.A Školní uniforma Dino Schools of Prague foto www.dinoskola.cz další české školy s povinnou školní uniformou: Gymnázium Open Gate – Boarding School v Babicích u Prahy ZŠ Beehive International School, Praha 2

19 ze života školy Rozhovor s panem ředitelem o uniformách Jaká je vaše představa o školních uniformách? Nechceme klasické uniformy, protože pro některé by nemusely být finančně přístupné. Takže jsme se domluvili na sjednoceném vršku, jak během zimy, tak i během jara či podzimu. V teplejších dnech by žáci nosili polotričko a v zimě svoje vlastní, ale přes to by museli mít svetr s výstřihem do V. Podmínkou je, aby děti měly na sobě buď tričko anebo svetr, který bude mít logo školy. Co vás vedlo k tomu, aby se začali uniformy nosit? Rovnocennost, omezení sociálních a kulturních rozdílů mezi žáky. Snížení šikany sociálně slabších studentů kvůli absenci značkových oděvů. Odlišení se od ostatní veřejnosti, přihlášení se ke „své“ škole a podpora soudržnosti mezi žáky. Jak to vypadá s logem a už se ví, jaké barvy budou na uniformách? U barvy je jasné, že to bude kontrast tmavé a světlejší barvy, ale jaké přesně, to ještě není rozhodnuto. Odlišíme límec a čáry na triku jinou barvou. Hledáme kompromis mezi barvami. V blízké budoucnosti by to už rozhodnuto mělo být. O logu se ještě spekuluje, protože těch návrhů je hodně a každý je svým způsobem speciální, ale musíme dbát na to, aby to bylo čitelné, aby se to dalo vůbec vyšít a aby to nějakým způsobem vyjadřovalo něco speciálního o naší škole. Jak to vypadá s materiálem? První nabídku máme z Moiry, ale je to velice tenký materiál a stojí cca 350,-Kč za polokošili. Další je bavlna, je to příjemný materiál, pohlcující pot a není tolik náročný na údržbu. Uvažujeme o bavlně s několika procenty elastanu. Už se ví, kdy budou hotovy první uniformy a kolik kusů budeme mít? Oslovujeme deset firem, které by se na tom mohly podílet. Počítáme s tím, že bychom mohli v květnu mít v rukou uniformy. Nakonec to vypadá, že budou tři trička s krátkým rukávem, dvě trička s dlouhým rukávem a jeden svetr. Ale rodiče si můžou časem říct o velikost a kolik potřebují kusů. Všechno se dá zařídit. Budeme někdy mít klasické uniformy? Tohle je začátek. Budeme postupovat pomalu, alespoň rok či dva zkušeností a uvidíme, jak to děti přijmou. Mohlo by se časem stát, že se rozhodneme pro klasiku, ale tohle pro začátek naprosto stačí. Děkujeme, pane řediteli, za rozhovor. Roberta Farkaš, 8.A Úryvek z časopisu “Hobulet” městské části Praha 7 www.hobulet.cz

výtvarný koutek Návrhy školních uniforem Jak bude vypadat nová školní uniforma? To jsme v hodinách výtvarné výchovy nechali navrhnout žáky samotné. Některé návrhy byly opravdu zajímavé, některé popustily uzdu fantazii a některé by se i daly použít. Z mnoha zajímavých jsme pro ukázku vybrali tyto: Anežka Argaláčová, 6.A Markéta Kořenková, 9.A Matouš Janota, 5.C Jan Kozel, 9.A – reflexní pruhy Tomáš Moravec, 9.A David Kortánek, 5.B David Kreibich, 9.B Marie Boráková, 5.C jedna z vítězných variant vycházející z návrhu A. Argaláčové 20

21 Nové logo školy Ke školním uniformách hledáme také vhodné logo (současné je pro výšivku příliš složité a ne tak přitažlivé). návrh grafického studia – horký kandidát na vítěze Vít Šarík, 9.B Jan Kozel, 9.A rozpracování Šaríkova návrhu Vilém Rousek, 8.A Ondřej Podhráský, 6.A Tereza Petrboková, 7.A Šimon Bečvář, 8.A Matyáš Hurtík, 6.A

sport ve škole Golfová škola Ve čtvrtek 23.2.2012 naši školu navštívil golfový profesionál Alan Babický se svým projektem golfové školy. Jeho prezentaci natáčela Česká televize. Reportáž vysílala ČT4 v březnu v rámci golfového magazínu. zdroj: www.plaminkova.cz Turnaj ve stolním tenise učitelů I tento rok se v naší škole konal turnaj ve stolním tenise učitelů, zúčastnili se ho: Rudolf Hůla (učitel informatiky a tělocviku) Petr Bendl (vedoucí školního klubu) Romana Burdychová (vedoucí ŠD) Roman Čeleda (zástupce ředitele, učitel AJ a VO) Na turnaji bylo vidět, že všichni účastníci (učitelé) stolní tenis ovládají s přehledem. Konečné pořadí: 1. Místo obsadil Rudolf Hůla 2. Místo obsadil Roman Čeleda 3. Místo obsadil Petr Bendl 4. Místo obsadila Romana Burdychová Není důležité vyhrát, ale vyhrát si! Lístky na Spartu zdarma! Pokud fandíte hokejové Spartě, nebo máte rádi hokej, tak nepromarněte jedinečnou příležitost získat lístky na domácí utkání ZDARMA! Stačí se zapsat na nástěnce před jídelnou. Jestli si děláte starosti s počtem lidí, tak to není vůbec žádný problém: na zápas totiž můžete vzít neomezený počet lidí. Před zápasem si musíte vyzvednout lístky u vchodu č. 31, vedle zákaznického centra. Pak už si můžete užívat skvělou hokejovou podívanou. FilipJindra,5.B 22

23

Akční redakční rada Plameňáku: „Jsme vykutálení až na půdu!“ hlavní koordinátoři: Mgr. M. Jeřábek Mgr. M. Kafková redaktoři: J. Karský F. Jindra L. Saidl S. Matúšová D. Kortánek M. Procházka M. Burdych O. Šimer T. Petrboková R. Farkaš J. Nedorost L. Mareda M. Novotný T. Grundza Na vaše podněty se těšíme na adrese: plamenak@plaminkova.cz Elektronická verze časopisu: www.plaminkova.cz/plamenak © Základní škola Fr. Plamínkové s rozšířenou výukou jazyků Praha 7, Františka Křížka 2