Plameňák č. 5

PLAMEŇÁK Betlémy PROSINEC 2012 Rozhovor se Santa Clausem Výlet do Anglie a Francie Překvapivé odhalení Mikuláš Komiksy – Vtipy – Soutěž Vánoce s Václavem Havlem …a mnoho dalšího, co vás vánočně naladí! Michaela Voithová a Jonáš Bičík, 3. C školní časopis

Úvodník 3 Výlet do Anglie a Francie 4 Povídka: Zlodějka 6 Rozhovor se Santa Clausem 8 Divadlo žije! 9 Sloh: Praha - domov můj 10 Rozhovor s učitelem 12 Tip na četbu 14 Fotohádanka 15 Poetický koutek 16 Vánoce s Václavem Havlem 18 Ze života školy 19 Betlémy 20 Veselé Vánoce! 22 White Christmas složil Irving Berlin, 1942 I\'m dreaming of a white Christmas Just like the ones I used to know Where the treetops glisten, and children listen To hear sleigh bells in the snow I\'m dreaming of a white Christmas With every Christmas card I write May your days be merry and bright And may all your Christmases be white Tisk Plameňáku sponzoruje: www.tygrtisk.cz Čechova 33, 170 00 Praha 7 ilustrace: žáci 1. A Bílé Vánoce česká parafráze pro Karla Gotta Já sním o Vánocích bílých, Vánocích jaké z dětství znám, zněly zvonky saní a každé přání v ten den splnilo se nám. Já sním o Vánocích bílých, vánočním stromku zářícím, světla svíček, jmelí a sníh, tak byl krásný den o Vánocích.

Milí čtenáři, právě si prohlížíte páté číslo našeho školního časopisu Plameňák – mohlo by se zdát, že se z něj stal měsíčník, ale nebojte se, je to jen chiméra – stále je to občasník, ale děláme vše pro to, aby mohl Plameňák vycházet 4 x ročně. Výborná zpráva je, že nám tatínek dvou našich žaček přislíbil technické zaštítění tisku Plameňáku a jeho sponzoring, takže má kvalitnější vazbu a hlavně je pro vás daleko levnější. Jsme za tuto pomoc moc a moc vděčni. Toto sváteční číslo je výjimečné v několika směrech: podařil se nám exkluzivní rozhovor s významnou osobností známou po celém světě (pokud to ovšem nebyl podvodník, který se za onu osobnost vydával) a za pozornost jistě stojí také několik vizuálních básní, takzvaných kaligramů, které se šťastnou náhodou setkaly právě v tomto čísle. Za tradiční můžeme považovat zprávy z výletu druhého stupně do Anglie a Francie, nesmí chybět ani tematické články, úvahy či básně vztahující se k tomuto krásnému období. Budeme rádi za každou vaši reakci i za každý příspěvek do časopisu. Doufáme, že se vám toto číslo bude líbit, a věříme, že přispěje k vaší dobré vánoční náladě. Za redakční radu p. uč. Martin Jeřábek VESELÉ VÁNOCE! „Tatínek mi na Vánoce nasliboval hory, doly a...” „A splnil ti přání?” „Ano, koupil mi atlas hor...” Dvě blondýny hledají v lese vánoční stromeček. Asi po dvouhodinovém a usilovném hledání: „Tak co našla si ho???“ „Ne“ „Tak víš co, vezmeme nějakej bez ozdob...“ Malý Davídek volá na maminku: „Mamí, mamí, stromeček hoří!“ Maminka uklidňuje: „Davídku, říká se svítí a ne hoří.“ A za chvíli volá Davídek zase: „Mamí, mamí, záclona už také svítí...“ Pepíček se ptá na Štědrý den rodičů: „Určitě mi tohle všechno přinesl Ježíšek?“ Maminka na to: „Ano, a kdo jiný?“ Pepíček se zamračí: „A co jste mi teda přinesli vy?“ Jsou Vánoce a soudce je v příjemné náladě. Zeptal se předvedeného muže: „Za co jste tady?“ „Za předčasné vánoční nákupy.“ „To přece není žádný přestupek... Jak brzy jste nakupoval?“ „Dvě hodiny před začátkem otvírací doby.“ Stěžuje si Pepek po Vánocích v hospodě: „Manželka s dcerou mi daly pod stromeček tričko. A zase s břichem!“ „Milý Ježíšku, děkuji ti za dárek,” povídá Jenda. „To je maličkost,“ odpovídá Ježíšek, „nemáš zač.“ „Taky si myslím, ale maminka mi přikázala poděkovat...” Vybrala Barbora Kafková, 5.B 3

Na kus řeči s Davidem Kortánkem o výpravě do Anglie a Francie, 4. - 9. 11. 2012 Jaká byla cesta? Hodně dlouhá a v tom autobuse bylo vedro. Jaké bylo ubytování? Ve Francii byla palanda, dva spali dole a jeden nahoře. Nahoře spala jedna nejmenovaná osoba, kterou od té doby nesnáším. Jaké bylo stravování? Celkově to ušlo. Jaké to bylo v Paříži? Na rozdíl od autobusu tam byla obrovská zima, před Eifelovkou jsme čekali hodinu, než na nás dojde řada na výtahy. Jinak to tam bylo hezký, hlavně vítězný oblouk. Byly rozchody? – Jak dlouhé? Bylo jich docela dost, největší byly asi na 2 hodiny. Co sis koupil v Anglii? Londýnský hrneček a loď v láhvi. Pojedeš příště? Určitě! No, moc jsi nám toho neřekl, ale i tak děkujeme. Filip Jindra, 6. A 4 reportáž

5 Emanuel Frynta: Angličané (úryvek) jako kaligram zpracovala Lucie Vavřinová, 5. B Jiří Šálek, 6. B: Mona Lisa

Zlodějka Zlodějka, zlodějka a ještě jednou zlodějka… Nic víc nejsem! Nebo si to alespoň myslím sama o sobě, jelikož se na mě tak lidé dívali, když jsem utíkala. Odkud že jsem utíkala? No, možná, že někomu to říct by nebyl až zas takový problém. I když to, co čtete, je důkaz o mém činu. Ať byl myšlen jakkoli. Každé pondělí jsem chodila do kulturního centra, tancovat latinsko-americké tance. Od pěti hodin večer do šesti. Místo bylo od mého bydliště vzdáleno přibližně tři, nebo čtyři zastávky tramvají číslo 1 nebo 25. Normálně jsem jezdila sama, každé pondělí tam i domů. Jedno osudové pondělí se to stalo. Tradičně jsem si z domova kráčela ke stanici a nastoupila jsem na tramvaj číslo 25. Tři minuty jsem seděla na sedadle červené barvy, které bylo až nepohodlně tvrdé a tlačilo mě. Na třetí stanici jsem vystoupila a parádně jsem si to mířila na trénink, „nadšená“ z toho, že za chvíli budu skákat přes švihadlo a protahovat své svalstvo v rytmu ruské písně zvané Kanikuly. Cestou jsem potkala ještě Kláru, jednu z kamarádek tanečnic a také Aničku. Trénink probíhal celkem normálně, jelikož jsme si doplňovaly znalosti v cha-che. Baví mě, je svižná a ani ne tak těžká. Dokonce trenérky Libuška a Terka tolik „nepřetáhly“, a tak jsme byly propuštěny v šest hodin. Venku začalo sněžit, prosincové vločky mi padaly do vlnitých vlasů a já před nimi utíkala do budky, která sotva stála. Budkou nazývám přístřešek stojící na některých stanicích. Rychle jsem přeběhla koleje na druhou stranu a v domnění, že tramvaj telepaticky „popoženu“, jsem se se zájmem zahleděla na vysoký kostel, který zimní noční atmosféře věnoval to poslední, co by chybělo v napínavé chvilce. Konečně, byla jsem tu! Pod střechou... jestli se tak dala nazvat prosklená, popraskaná a nestabilní deska umístěná na kovové podpěře. Přiblížila jsem se k lavičce, na které posedávala dáma jak vystřižená ze starých francouzských filmů. Měla dlouhou béžově bílou kožešinu až na zem – šourala ji po zemi. Její účes se vyjímal jako z první republiky, bílé vlasy uplácané okolo hlavy, jako by nesměl jediný vlas trčet mimo „linie“, které vlasy dohromady vytvářely. Žena čas od času přehodila nohu přes nohu a zdálo se, že ani na odvoz nečeká, že si jen přišla „prohlédnout okolní svět“. Teprve teď jsem vnímala, co okolo mne je – už jsem nebyla mimo. Pohlédla jsem vedle ní a spatřila jsem tu osudnou věc. „Seděla vedle ní“, čekala na mne, vím to! Byla to kniha, černá obálka a na ní kresba. Kresba zjevovala ženu, žena měla velmi, ale opravdu velmi husté zrzavé vlasy. Řekla bych zelenohnědé oči a její výraz v tváři vypadal, jako když chce něco malíři sdělit. Měla na sobě zelené šaty (nebo to tak alespoň vypadalo), jelikož kresba zachycovala pouze „horní část“ ženy. V rukou držela snítku větviček jmelí, zeleného. Před sebou měla (pravděpodobně na stole) položené dvě věci, jedna z nich vypadala jako slánka, nebo šachová věž – těžko říct. Druhá věc byl talíř nebo miska, která obsahovala pomeranč, nebo mandarinku (zkrátka oranžovou „kouli“). Až teprve potom jsem si „uvědomila“, že kniha měla anglicky psaný titul: „The Ebony Tower“. Autor byl též psán anglickou mluvou: John Fowles. Netušila jsem, vůbec jsem netušila, co to pro mne znamená. Možná už vám je jasné, co jsem udělala. Ale myslím, že stojí za to vám říct, co se okolo téhle „loupeže“ ještě stalo. Tento poklad ležel na lavičce, vedle něj nikdo neseděl, krom dámy z francouzských lágrů. Dokonce byla pootevřená, jen malinko a dovnitř sněžilo. Bylo to něco, jako když jdete na rušném náměstí a potkáte chudinku bosé dítě, které je bez domova a sněží na něj a je mu zima – nechat ho tam by byl hřích a já to stejně cítila i s tou knihou. V angličtině nejsem kdovíjaký génius, ale představa, že budu za deset let číst tuhle knížku a přijde za mnou třeba moje vlastní dítě a zeptá se mě, jak jsem k té knize přišla… Pod lavičkou ležela ještě jedna kniha, už se přesně nepamatuji, jak se jmenovala, ale podle názvu a obálky jsem usoudila, že bude pojednávat o zpovědi bývalého tajemníka Václava Havla. Zaujalo mne to, ale řekla jsem si, že to je ale moc velká náhoda, že si tak kráčím zastávkou a tu najednou potkám dvě knihy, které by stálo za to opatrovat. Ale ještě větší záhadou mi bylo, jak se tam ty poklady dostaly? Co myslíte – trvalo to tak dlouho a do první tramvaje jsem vklouzla s knihou v ruce? Ne, než jsem douvažovala a zvážila všechna pro a proti proč si knihu vzít, ujela mi každá z možných tramvají povídka 6

nejméně dvakrát. Byla mi zima a knížce s tajemnou historií a budoucností musela být jistě také. Když už konečně přijela tramvaj číslo 1, čekala jsem na poslední možnou chvíli a sbalila jsem knihu společně s náskokem do přecpané tramvaje. Dáma v kožešině nejevila nejmenší známky toho, že by jí nějak obtěžovalo to, že jsem si vzala cizí knihu. Taky to nevypadalo tak, že jsem jí jen tak ukradla z lavičky, kde se před pár hodinami povaloval namol propitý bezdomovec. Vzala jsem ji s takovým (myslím až moc) překvapeným výrazem, jako kdybych ji před lety zapomněla a hle, našla jsem ji tu. V tramvaji bylo dosti těsno, avšak nic mi nezabránilo v tom, abych nakoukla do náruče jednomu chlapíkovi, který v rukách směle a svědomitě svíral kupičku na chlup stejných knih. Zajímalo mne, co že to je za knihy. Nevěřila jsem vlastním očím, byla to ta samá kniha, která ještě teď ležela pod lavičkou na stanici tramvaje, kniha o tajemníkovi Václava Havla!!! Měl ji hned čtyřikráte… Přímo na mne křičela: „Hej, počkat, co to…Tys ukradla tu knihu, co? A to sis nechtěla vzít i tuhle? Podívej, tenhle nás jen tak nedá, jak ty sis mohla vzít. A co? Nevzalas, prohloupilas!“ . Měla jsem sto chutí začít křičet, že jsem nic nevzala a že za nic nemůžu… Málem jsem spadla, když řidič prudce zabrzdil a moje stanice tu už čekala, až z nervozity zkolabuju. Šla jsem k semaforu, poslední věci která mě dělila od domova. Červená, neustále – možná čekala, že výstup, který bych byla schopna udělat v tramvaji, bych mohla s přehledem předvést na ulici, jenže já byla neústupná a knihu na hrudi (kterou už jsem raději schovala – což mohla být další známka zločinu) jsem tiskla více a více k sobě. Zelená, propustila mne z mrznoucího „pekla“ a zase jsem se mohla prokrvit a hýbat se, aby mi nebyla zima. Zahnula jsem za roh ulice a za mnou kráčely jen dvě temné siluety mužů. Bála jsem se, samo sebou… Byli to feťáci (nebo něco opilého…). Jeden mě předešel a s klidem a ospalostí v hlase se mě otázal: „Hele, nemáš cígo?“ odvětila jsem mu, že ne. Oba se sebrali a přešli na druhý chodník. Spadl mi takový kámen ze srdce – co kámen… Skála! Bylo tři čtvrtě na sedm. S oddechem jsem za sebou zabouchla dveře do bytu a s uklidněním jsem začala čichat vůni rozvařené květákové polévky. „Doma…“ musela jsem si ulevit nahlas, protože to, co jsem dosud zažila, mi do hlavy vnukalo neustálé náměty na povídku. Maminka ani tatínek mě zatím neviděli, to bylo pozitivum, jen doufat, že nejsou v pokoji. Štěstí stálo na mé straně, nikdo tam nebyl. Odkryla jsem peřinu se vzorem čínských znaků a knížku s podobiznou rudé vlasatice jsem raději uložila do tepla. Otevřela jsem dveře do obýváku spojeného s kuchyní a nadšeně jsem pozdravila. To jsem asi neměla dělat, protože jsem byla následně poučena maminkou o tom, proč se nemá chodit pozdě domů, ale co – mně to bylo jedno. Proč? Protože jsem věděla, že mám o čem psát a v budoucnu i co číst! Když se i tatínek „probudil“ ze svého světa sportovních novin, dostalo se mi konečně pozdravu: „No, Terezo! Kde jsi tak dlouho, ty nevíš kolik je hodin…?!“ Tereza Petrboková, 8. A ilustrace: http://eu.ebid.net 7

Exkluzivní rozhovor se Santa Clausem V tuto dobu je ho doslova všude plno. Je světově proslulý a přece se o něm ví tak málo. I při svém vánočním shonu si udělal čas a s láskou a jiskrou v oku nám odpověděl na naše všetečné otázky: Jaké máte vzpomínky na naši školu? Čistě z vědeckého pohledu jsem byl donucen umývat záchody. Paní uklízečka si mě asi s někým spletla, nebo co... Přitom mám svou uniformu tak výrazně odlišnou! Jste psychicky velice odolný, když vás to umývání záchodů nepoznamenalo. Ale to je asi jasné, když lezete po střechách a házíte dárky komíny, že pane Clausi? Čistě z psychologického hlediska – ano. Byl jste šprt nebo průšvihář? Byl jsem průšvihář, jednou jsem podpálil ředitelnu a podruhé jsem ve školní jídelně umístil dynamit pod učitelský stůl. Jak se vám leze na střechu naší školy? Pokaždé v zimě nám házíte dárky komínem, že? Občas vám do školy hodím dárek, na kterém je časovaná mina. Ale jak už jsem naznačil, máte pečlivé uklízečky, takže z toho nikdy nic nebylo... Jste takový malý pyrotechnik že, pane Clausi? Malý už moc nejsem... Ale z čistě vědeckého pohledu – ano. Naučil mě to můj strýček, který mi nyní pomáhá v dílně. Který předmět jste měl nejraději? Přestávky a pyrotechnickou výchovu. Který předmět jste nenáviděl? Hasičskou a taneční výchovu. Říkal vám nějaký učitel, že jednou budete takto slavný? Ne, právě naopak, říkali mi, že ze mě bude drogový dealer nebo v lepším případě popelář. Kolika let se může takový Santa Claus dožít? 100 až 150, je to různé. Myslíte si, že se dožijete 150 let? Jak se na něco takového můžete vůbec zeptat?! Jistě že ano! No, já jen, že se proslýchá, že bude konec světa... Nesmysl, o tom bych musel něco vědět! Já mám prsty všude... Tak vám, pane Clausi, pěkně děkujeme za rozhovor, přejeme vám tuhý kořínek, úspěšné statisíce rozdaných dárků a mnoho radosti. Filip Jindra, 6.A Pozn. redakce: Legenda o Santa Clausovi má z části základ ve vyprávění o osobě Svatého Mikuláše. Název Santa Claus vznikl chybou ve výslovnosti holandského „Sinterklaas“, které je zkratkou Sint Nicolaas (Svatý Mikuláš). Nejrozšířenější moderní vzezření Santa Clause jako tlustšího muže s vousy v červeno-bílém oblečení se někdy mylně označuje jako výtvor reklamní kampaně na Coca-Colu ve 30. letech 20. století. Avšak již před rokem 1931 byl tento vzhled považován za standardní a zpopularizovala ho zřejmě reklamní kampaň na nápoje společnosti White Rock, která jej takto začala znázorňovat od roku 1915. Takže našemu dotázanému je bezmála 100 let! Snad se těch svých vysněných 150 let opravdu dožije. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Santa_Claus 88 na slovíčko se známou osobností Foto: www.acartoonchristmas.com

DIVADLO ŽIJE! Milovníci kultury a nehynoucího divadelního umění! Herecký soubor Divadla A. Dvořáka Příbram vám nabízí krásné zážitky z představení, která zahrnují jak klasiku, tak novodobé umění a zpracování slavných literárních děl či pohádek. Kdo máte zájem o velmi zdařile zpracované inscenace a výborné výkony herců, přijeďte se podívat do Divadla A. Dvořáka Příbram nebo do Žižkovského divadla Járy Cimrmana! Uvidíte, že i herci mimopražských divadel mohou své řemeslo ovládat stejně dobře jako ti, jež znáte z obrazovek! Dáma s kaméliemi – česká premiéra (hraje se v Žižkovském divadle) Slavný romantický příběh podle ALEXANDRA DUMASE ml. v režii MILANA SCHEJBALA s vynikajícím obsazením a velmi sugestivní hudbou o velké lásce pařížské kurtizány. Toto dílo je Dumasovou autobiografií a je plné citů, které se během představení vloudí i do vašeho srdce. Zleva: Čestmír Gebouský, Jiří Vojta, Helena Karochová, Lukáš Typlt, Sabina Laurinová, Lukáš Král foto: Ivo Mičkal Jak jsem vyhrál válku (hraje se v Žižkovském divadle) Dramatizaci díla PATRICKA RYANA režíroval MILAN SCHEJBAL. Zná ji divadelní publikum v mnoha koutech naší vlasti. Kabaretní nastudováni komedie je Ryanovým životopisným dílem z války. Pokud jste knižní předlohu četli a zasmáli se nad autorovým humorem, hra vám dojem jistě nezkazí. Zleva: Otakar Brousek ml., Zbigniew Kalina, Dalibor Gondík foto: Ivo Mičkal Více na: www.divadlopribram.eu Markéta Baslová, 9. A 9 kulturní okénko

Praha - domov můj Když večer jdu po Karlově mostě, vidím plno světýlek. Celý most lemují sochy svatých, na mostě stojí hodně stánků se suvenýry, je z něj vidět Pražský hrad, který je pokladem Prahy. Jednou jsem tam procházela malou uličkou plnou obchůdků, nejvíce se mi zalíbil obchůdek s loutkami, nejhezčí loutkou byl podle mě Jack Sparrow a Hurvínek. Také jsme šli do obchodu se suvenýry, kde jsem objevila dřevěnou panenku, kterou jsem otevřela a tam byla menší a menší a menší, poslední byla úplně malinkatá jako velká fazole. Došla jsem až k Pražskému hradu, kde jsem viděla vojáky, jak se střídají na stráži. Když jsem nahlédla do jednoho z oken, slyšela jsem orchestr, jak si nacvičoval hudbu, viděla jsem i tanečníky, kteří do rytmu tancovali. Do hradní kašny jsem hodila jednu korunu a přitom jsem si přála přání, ale nesmím ho nikomu říct, protože by se mi nesplnilo. Prahu mám moc ráda a nejradši ji mám, když je tma. Barbora Kafková, 5. B (+ ilustrace matrjošky) Tereza Poněšická, 9.A Karlův most Stavba Karlova mostu začala roku 1357,byla dokončena v roce 1402. Název Karlův most se začal používat až v roce 1870. Karlův most je nejstarším mostem přes řeku Vltavu v Praze, nahradil předchozí Juditin most. Na mostě je 31 soch. Zjistilo se, že při stavbě se do malty nepřidávala vajíčka, ale mléko a víno, dokonce se tam dostalo i pár syrečků a tvaroh. V současné době slouží Karlův most jako turistická památka. Z naší školy se dostaneme ke Karlovu mostu takto: pojedeme na stanici Vltavská, metrem C na stanici Muzeum, kde přestoupíme na metro A a vystoupíme na stanici Staroměstská. Ulicí Křižovnická dojdeme až ke Karlovu mostu. Jakub Šamlot, 6. B to nejlepší ze slohu 10

Bydlím v Praze 7 v Holešovicích, ve Veverkově ulici. Máme tu všechno po ruce a nemusíme nikam dojíždět. Pokud bych musela bydlet v nějakém městě, asi bych nikde jinde než v Praze bydlet nechtěla, protože mi Praha připadá nejhezčí ze všech českých měst. Pokud bych ale mohla bydlet někde na vesnici, asi bych tam bydlela, protože nemám ráda ruch, a špatné ovzduší. Máme tady také spoustu památek. Např. Karlův most, na kterém je spousta soch, nebo Pražský hrad, který je největší na celém světě. Jsou tu i parky – jako např. Stromovka, do které chodíme, když o víkendu nemáme co dělat. Vezmeme si kola, koloběžky nebo brusle a jdeme si zajezdit. Minulý rok v létě jsme jeli na Korsiku. Připadalo mi to tam hezčí než v Praze, ale to jenom kvůli nádherným přístavům uprostřed velkých měst. Pokud by Praha měla moře, byla by tím nejhezčím městem na světě! Lucie Vavřinová, 5. B Jana Valentýna Příplatová, 8.A Adam Jeník, 9.A 1111

Pan učitel Martin Jeřábek Proč jste se rozhodl být učitelem? Jste spokojený s touto pozicí? Jsem hravý člověk. Rád jsem si hrál se svými neteřemi, vyprávěl jsem jim pohádky, blbnuli jsme spolu a zároveň jsem je jako starší trochu vychovával... Později se k hrátkám přidala plná zodpovědnost, když mi bylo svěřeno vedení dětí v křesťanském dorostu, na táborech a při jiných volnočasových aktivitách. Takže pracovat a zároveň si tak trochu hrát bylo pro mne lákavé a učitelství tohle v jisté míře v sobě obsahuje. Ve škole je to ale daleko tvrdší než v oddíle dětí, který jsem vedl. Děti na ZŠ často nejsou motivované a nechodí do školy rády. Na naší škole jsem ale spokojený, pracoval jsem i ve školním prostředí, kde ta motivace byla podstatně slabší a děti příšerně otrávené. Otrávené děti dokážou otrávit každou „školu hrou“. Ale není to jen o dětech. Na naší škole jsem vděčný také za své kolegy a vedení, dobře se mi s nimi spolupracuje a jsou ke mně féroví. A mnoho povzbuzení jsem dostal také od rodičů, což zvlášť potěší. Bavily vás ve škole předměty, které nás učíte, tedy Čj a Vv? Odmalička jsem rád kreslil a tvořil. Chodil jsem i do lidušky, ale nejradši jsem tvořil něco u taťky v dílně nebo venku. Na základce s kamarádem Boříkem jsme dělali pro srandu králíkům noviny plné praštěných zpráv, já jsem k tomu kreslil obrázky a komiksy. Tomu dominovala postavička zeleného skřítka Krustíka s velikým předkusem (dodnes nevím, jestli inspirací pro Krustíka byla postava ze Simpsonů – šáša Crusty...) Jedny Vánoce jsem dokonce svým spolužákům vyrobil Krustíka jako přívěšek – každému speciální postavičku podle jeho charakteru (kovboje, klauna, hippies apod.) A taky jsem vždycky miloval češtinu – nejen jako prostředek komunikace, ale i jako estetický materiál (prostě se mi líbí česká slova a co se s nimi všechno dá dělat). Bylo to asi taky tím, že jsme měli skvělou třídní učitelku češtinářku. Asi od páté třídy jsem skládal hravé básně a písničky, většinou nonsensové. Např. ve stylu: „Jednou si takhle sedím doma na svym kanapi a všude kolem vidim jenom samý votrapy...“ Na střední škole jsme měli výborného pana profesora na ČJ a ten mě naučil číst kvalitní literaturu. A když na univerzitě šlo studovat oba obory zároveň v rámci učitelství, tak jsem neváhal. Oba obory a hlavně jejich průniky mě stále baví. Mimo školu také tvoříte pod zvláštní přezdívkou Ralf Mošt. Jak to vzniklo? Tento můj básnický pseudonym vznikl téměř dadaistickou cestou. Poprvé ho použil můj kamarád (výše zmíněný Bořík) při natáčení parodie na známou talkshow – tehdy pomocí magnetofonu. Hledali jsme zajímavé umělecké jméno pro jednoho z hlavních hostů, aby bylo rychlé, rázné a šťavnaté, potrhlé a životné zároveň. Po sadě absurdních jmen typu Trupoč Votrdel, Leček Semerád či Rým Meluzín Bořík vyslovil jméno „Ralf Mošt“! To se okamžitě uchytilo a zcela jsem se s ním ztotožnil. Tento pseudonym používám přes deset let i ve volnočasové práci s dětmi, a ty už mi neřeknou jinak a mnoho mých přátel také:-) rozhovor s učiteli 12

Ale tak mi říkají přátelé, ve škole striktně vyžaduji své občanské jméno. Mohl byste nám prosím říct něco o své tvorbě? Jak už jsem se zmínil, rád spojuji češtinu s výtvarnem (vlastně nejen ČJ, tvořím částečně i v angličtině), a tak vznikají obrazové básně. Psané slovo mi přišlo někdy dost chabé. Slovo se musí z papíru dostat do krve – stát se součástí života a ovlivnit naše jednání – stát se třeba písní, která nám zní v srdci; dramatickou scénou, která se nám bude stále vybavovat; obrazem, který nám zůstává před očima... Slovo musí překročit samo sebe, aby přežilo a přineslo ovoce. A já toto nacházím ve spojení slova a obrazu. Jak slavíte Vánoce? Jako křesťan oslavuji, že se k nám o Vánocích sklonil Bůh a daroval nám sama sebe v malém Ježíši. To je pro mne inspirující pro celý život – tak se snažím darovat sám sebe druhým (nejen o Vánocích). Jinak máme s manželkou a našimi dvěma malými syny Vánoce rozježděné po Praze a po Jihlavě (odkud pocházím), jsme tedy co nejvíce s příbuznými. Ani stromek si nestačíme ozdobit (do našeho malého bytu by se stejně nevešel:-), tak si většinou ozdobíme fíkus. Děkuji za rozhovor. František Selinger, 8. A Pozn. pana učitele: V jedné hodině Vv jsem byl šokován, že mnozí šesťáci či sedmáci nejsou schopni napsat několik souvislých vět o jakékoliv JEDINÉ osobnosti výtvarného umění – jakoby vůbec nevnímali, co se kolem nich děje! Na druhou stranu mě potěšila snaha několika jednotlivců popisovat místo světoznámé osobnosti, se kterou se nikdy nesetkali, osobnost, se kterou jsou v kontaktu. A tak někteří popisovali svoje nadané spolužáky (s některými vás, milí čtenáři, také seznámíme), někteří popisovali s nadsázkou sebe a překvapilo mne pár prací, z nichž jsem se dozvěděl něco sám o sobě jako o výtvarné osobnosti :-) Myslím, že to hezky dokreslí tento rozhovor... Budu popisovat umělce, zároveň pana učitele Martina Jeřábka. Jeho umělecké jméno je nápadité. Nazývá se totiž Ralf Mošt. Píše básničky a asi docela hezké. Četla jsem pouze jednu, minulý rok v Plameňákovi. Jednalo se v ní o Vánocích a o zimě. Také jsem viděla pár jeho obrazů u Wenkeů. Jsou hezké a inspirující. Také jsem viděla jeho obrázky při výtvarné výchově. Určitě nepostrádaly originalitu. Ema Kylbergerová, 7. A Můj oblíbený výtvarný umělec je Martin Jeřábek neboli Ralf Mošt. Je mu krásných 30 let a znám ho osobně, protože učí na naší škole. Učí český jazyk a výtvarnou výchovu. Také píše básně a dává je na své internetové stránky www.ralfmost.cz. Také kreslí a maluje pěkné obrazy, které jsou vystavené v jeho kabinetě. Kreslí obrazy s křesťanskou tématikou. Má dokonce výstavu v nějaké jihlavské galerii. Některé obrazy jsou plastické. Jeho nejlevnější obraz stojí 200 Kč:-) Jeho hodiny výtvarky mám ráda, protože jsou zajímavé. Do každé hodiny nosí svůj KPZ kufřík, který si sám vytvořil. Karolína Trejbalová, 7. A 1413 Obraz jedna báseň, 2007 Tato obrazová báseň fungovala jako svatební oznámení, svatební slib, svatební píseň a v rozměrech 4,5 x 4,5 m jako oltářní obraz.

Staré řecké báje a pověsti Autor: Eduard Petiška; zpracování pro mládež, 1958; rozšířeno 1964 Žánr: báje, mýty, pověsti; báje = Epika psaná veršem nebo prózou - pokus o výklad světa. Místo a doba děje: Starověké Řecko, Asie, Sicílie a okolí; období před Kristem Ukázka z knihy. Pojem „Pandořina skříňka“ slýcháme nejen ve spojitosti se starořeckými bájemi a pověstmi… Kde se vlastně vzala? (poté, co Prométheus opět opatřil lidem oheň i přes Diův zákaz)…zase se pozvedly plameny na lidských ohništích i v dílnách a vůně vařených pokrmů a pečeného masa stoupala k nebesům a dotkla se i nosu vládce bohů. Zeus shlédl na zem a spatřil kouř stoupající z komínů. Rozhněval se zlým hněvem bohů. Ihned určil lidem nový trest. Zavolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášený umělec. Bydlil pod kouřícími sopkami, kde měl své dílny. Tomu poručil, aby zhotovil sochu krásné dívky. Héfaistos poslechl a zanedlouho stála před Diem nádherná socha, jakou svět neviděl. Zeus jí vdechl život. Bohyně Athéna jí dala skvostný závoj, bělostné roucho a skvělý pás, bohyně krásy, Afrodita, jí dala nadpozemský půvab a Hermes, posel bohů, jí daroval živou řeč a milý a úlisný hlas. Potom ji ověnčili. Zeus jí vložil do rukou zlatou schránku a nazval dívku Pandorou, vším obdařenou. Lstivý Hermes odvedl Pandoru na zem k Prométheovu bratu Epimétheovi. Prométheus často bratra varoval, aby nepřijímal od bohů žádné dary. Ale Epimétheus při pohledu na krásnou Pandoru zapomněl na všechno varování a rady. Vlídně ji přijal do domu i se zlatou schránkou. Byl zvědav, co mu bohové ve schránce posílají a požádal dívku, aby pozvedla víko. Pandora ochotně schránku otevřela. Se svištěním, kvílením a nářkem vylétly ze zlaté schránky zlé nemoci, bída a strasti a rozletěly se po celém světě, jež dosud neznal nic z takového zla. I Pandora se polekala a rychle víko zase přiklopila. Všechno zlé ze schránky vyletělo a zbyla v ní jen naděje. Nemoci a strasti ji přitiskly až k samému dnu, a proto jí do světa vyrazilo tak málo. Nemoci a bída začaly obcházet lidská období a v patách za nimi přicházela smrt. Bolest a těžké myšlenky budily lidi ze spánku a zlé sny tížily jim hrud´. Jen naděje, jenom naděje bylo mezi lidmi málo. Zůstala téměř celá uzamčena v Pandořině skříňce… Odkaz tohoto mýtu přetrvává do dnešních časů - Pandořina skříňka zůstává symbolem zhoubného daru a uvolněného zla. A zde je citát, který sice není z knížky, ale přímo od Eduarda Petišky a moc se mi líbí, protože je výstižný a pravdivý – jako ostatně všechny citáty..;-): „Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme - a raději o tom moc nepřemýšlíme - že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit, a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.“ Moudrá Pallas Athéna praví, že by neškodilo dozvědět se také něco více o autorovi: PhDr. Eduard Petiška (14. května 1924 Praha – 6. června 1987 Mariánské Lázně) byl český básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel, otec básníka Martina Petišky. Autor více než devadesáti titulů, oslovující už pátou generaci čtenářů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků. Ilustrátor: Zdeněk Sklenář Na obrázcích se mi líbí zejména jejich barevnost, ale bývají trochu nepřehledné – člověk se musí pořádně podívat, což ale není na závadu… 14

Staré řecké báje a pověsti jsou pravděpodobně jeho nejznámější knihou. Byla psána autorem, který v začátcích komunistické totality nevěřil, že se mu ještě v životě podaří vydat knihu pro dospělé a proto ji pojal, jak později sděloval, jako "román o životě v Čechách", o českých zoufalstvích a nadějích, tedy jako klíčový román, kde jednotliví bozi představovali jednotlivé politiky a postoje – není to jen převyprávění antických mýtů, je to jednolitá zpráva o lidském životě a charakteru. Po sametové revoluci bylo jeho dílo vyznamenáno řadou cen, mimo jiné Platinovou knihou, cenou Rudolfa II. a medailí Franze Kafky. Na jeho počest byla nazvána planetka, byly po něm pojmenovány ulice, každoročně je udělována cena Eduarda Petišky… Eduard Petiška a jeho planetka v sluneční soustavě zdroj: http://cs.wikipedia.org Alžběta Horníková, 9. A Pozn. redakce: V městské knihovně Milady Horákové na Letné v dětském oddělení mají program pro školy o starých řeckých bájích a pověstech. Když nám paní knihovnice vyprávěla o Eduardu Petiškovi, zaujalo mne, že Staré řecké báje a pověsti byly v tehdejší době takovým bestsellerem, jakým v současnosti byl Harry Potter. Zvlášť v Československu tomu není divu – nebyla zde běžně dostupná fantasy literatura (J. R. R. Tolkien, C. S. Lewis), a tak právě v mistrně vyprávěných starořeckých bájích čtenář mohl prožívat taková dobrodružství, o jakých se mu ve všední totalitě ani nesnilo. Vždyť antické báje jsou kořenem fantasy literatury. Fotohádanka Poznáte, ve kterém veřejně přístupném prostoru naší školy se nachází toto malebné zátiší? Své odpovědi pište na adresu plamenak@plaminkova.cz Nezapomeňte uvést celé své jméno a třídu. První tři nejrychlejší správné odpovědi získávají sladkou odměnu! Tak mějte oči otevřené!-) 15

V tomto kouzelném vánočním čase nesmí chybět trocha tradiční i netradiční poezie. Pro začátek pár anglických básní (některé jako vystřižené z amerických reklam) It\'s Christmas day I like today I bought a present for my dad The present is really not so bad Actually it\'s very cool Some beer to drink In the pool! B.Setunská, K.Trejbalová, 7. A We like fireworks, Because they\'re the best. The atmosphere is like at Mount Everest. A. Argaláčová, V. Wenkeová, 7. A My dad drinks beer, because Christmas is here. Santa Claus is near And I wish you a Happy New Year. Ema Kyllbergerová, 7. A I eat Christmas pudding and I am asking: “What are you doing?” I am telling a joke And drinking some coke. Vojtěch Lebeda, 7. A Christmas time I say, Is great if you can play If a child, you can be lazy Christmas is then fun and crazy, Presents and sweets will be delicious, And parents will say „We love you my precious!“ Tereza Petrboková, 8.A (Pozn.: anglické básně vznikly v hodinách anglické konverzace s pí uč. Suttou) ilustrace: práce družiny Už jsou tady Vánoce, ustupují nemoce. Pečeme již perníčky, Josef chystá jesličky. Nad chlívkem kometa oblohu zametá. Taky máme stromek, HURÁ, zvoní zvonek. Do pokoje jsme nahlédli, abychom Ježíška zahlédli. Spatřili jsme jenom křídla, bílá jako školní křída. Zpívali jsme mnoho koled, pusy nás už začly bolet. Dárky byly suprové, míří sem tři králové. Do nového roku zbývá krok, ahoj Ježíšku, tak napřesrok. Mikuláš Brož, 5. B Zimní čas nastal. Vánoce se blíží, pomalu se stmívá, už jsou skoro čtyři. Všude kolem bílý sníh, Dětské hlasy, jejich smích. Nastala štědrovečerní hodina, sešla se celá rodina. Dárků plno pod stromeček, jsou tu babička i dědeček. Dárky se začínají rozdávat, je čas společně se radovat. Nejkrásnější svátek v roce, to jsou bezpochyby Vánoce. Roberta Farkaš, 9. A Veselé Vánoce přejeme vám, věřím, že vy je přejete i nám. Santa Kaus a děda Mráz? Těmto pánům nevěřím. Chtějí nás zahrnout i neprodejným zbožím. Někteří čekají na konec světa, A já se těším ,až přiletí kometa. Kometa, Ježíšek, stromeček, dárky, - to jsou přece vánoční svátky. Vánoce jsou svátky klidu, to já přeju všemu lidu. Přeju všem a volám: „Ať o Vánocích nikdo není sám.“ Němcová Karin, 5. B poetický koutek 16

Povím vám pohádku o malém děvčátku, jak jednou šlo do lesa a potkalo tam homelesa. „Co ty tady, mužíčku? Dej mi svoji ručičku, půjdeme za babičkou vyšlapanou cestičkou. Babička nás přivítá, dobré jídlo přichystá. Pak se taky napijem, dobře se pomějem.“ Homeles kope oblázky, má záludné otázky: „Proč jdeme tou cestičkou? Vždyť jdeme za babičkou! Kdo bydlí v tom domečku?“ „Babička, ty stařečku! Babička nás vyhlíží, bez brýlí však přehlíží...“ Stojí, stojí ve dveřích a svým očím nevěří. „No, co dělat, když jste tu, najíst vám dám – bagetu.“ Homeles se odmaskoval, potom chvíli poskakoval, hledal totiž zběsile cosi v kapse košile. Vypadlo to na zem rázně - bylo to jen pouzdro prázdné. Prsten jako odměnu našel potom ve sběru. Babka prstem kroutí do všech stran. Prsten sklouzne – je to tam. Pak ho ještě otočí a svět se s ní zatočí „Babi kde jsi?“ volá vnučka. „Mizíš jako zimní vločka!“ Náhle zmizí jako Bílá paní každé ráno za svítání.“ Z homelesa se vyklubal Děda Mráz - Kouzel Pán. A ponaučení? Nepodceňuj divné týpky! Michael Pilous, 5. B Vážený Pane, hroooozně moc bych si přál 6 malých autíček, digihru, budíka a pejska na klíček. A když nic jiného, tak aspoň mobil - brnknu Vám, kdyby zas táta se zlobil. Nebo spíš přineste klid mezi rodiče. Ať nechci utíkat. Přijďte už! Honzíček p. uč. Martin Jeřábek Václav Havel: Bariéra (sbírka Antikódy, 1964) Možná málokdo ví, že Václav Havel kromě divadelních her psal také obrazové básně na psacím stroji (tzv. typogramy). Jednoduché vztahy pár slov či písmen vypovídající o vztazích mezi lidmi. Např. zde – jak často se SLOVA můžou stát zdí mezi mnou a tebou, množství zbytečných či dokonce zlomyslných slov staví mezi lidmi bariéry. Tak snad o Vánocích budete moci k někomu bariéru prolomit a vystavět ze SLOV k člověku most – most porozumění. 17

Vánoce s Václavem Havlem Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011) byl světově známým českým dramatikem, kritikem komunistického režimu a později politikem. V roce 1993 se stal prvním prezidentem svobodné České republiky. Celý život chtěl zasvětit spisovatelské práci. Nejvíce ho bavily divadelní hry a filozofické články. Politicky se v 60. letech 20. stol. zapojil do tzv. Pražského jara, čili reformy socialismu v Československu. Po potlačení tohoto pokusu o reformy vstupem armád Varšavské smlouvy nesměl Václav Havel ani publikovat, ani veřejně vystupovat, dokonce obtížně hledal i nekvalifikovanou práci. Známé je jeho působení v trutnovském pivovaru, kde pracoval jako přikulovač a také zde napsal svoji slavnou hru „Audience“. V 70. letech se stal jedním z nejznámějších disidentů a kritiků tehdejšího režimu. Spoluzaložil ojedinělou občanskou iniciativu Charta ´77 a bránil i politické vězně a nespravedlivě odsouzené. Na své chatě na slavném Hrádečku pořádal setkání s disidenty, undergroundové koncerty, bytové divadlo atd. Snažil se žít mimo povolené komunistické struktury. Za svoji činnost byl šikanován, až nakonec uvězněn na 5 let. Tehdy napsal také nejslavnější eseje, mj. „Moc bezmocných“, přeložené do mnoha jazyků. V roce 1989 byl hlavním mužem Sametové revoluce, spoluzakladatel protikomunistického hnutí Občanské fórum, které ho navrhlo na prezidenta. Málokdo ví, že tuto kandidaturu nechtěl přijmout, toužil po tom, aby konečně mohl svobodně „v kavárničce psát své hry“1) , ale nakonec se nechal svými přáteli přesvědčit, že je to z jeho strany jediný zodpovědný a logický způsob jeho další práce. Prezidentem se tehdy 29. prosince 1989 stal, a byl jím až do roku 2003. Setkal se se všemi mocnými tehdejšího světa (i s americkým prezidentem či papežem), s mnohými z nich navázal upřímné přátelství (např. s tibetským duchovním vůdcem Dalajlámou), většina ho také obdivovala a vážila si ho. Díky němu se o Česku dozvěděl doslova celý svět, a mohli jsme se tak vrátit rychle zase do západního světa, kam jsme už od dob Masaryka patřili. Když loni 18. prosince zemřel, byl jsem v Polsku a na vlastní oči jsem viděl, že ho Poláci znají a váží si ho: spousta svíček a kytic před českou ambasádou, ve všech novinách fotografie, nekrology a celostránkové články, vyšly překlady jeho knih a esejů, bylo ho doslova a do písmene všude plno. Ale přesto to bylo smutné. Odešel člověk, Čech, jehož si vážil celý svět. O Vánocích si už vždycky budu připomínat tohoto velikého člověka. Jakub Fogl, 7. A Prameny: 1) Citace Petrušky Šustrové - účastníka tehdejšího rozhodnutí V. Havla přijmout kandidaturu. 2) Obecně Wikipedia Pozn. redakce: Dne 18.12. se chystá řada vzpomínkových akcí, nejvýraznější je celostátní výzva k tomu, aby si příznivci Václava Havla přesně na den výročí, až půjdou z domova, ohrnuli kalhoty. "Kalhotový den" má připomenout, že Havel na začátku svého prezidentského období několikrát vystoupil s výrazně krátkými kalhotami. Václav Havel s mojí mámou v rezidenci českého velvyslance ve Varšavě, 2009 glosa 18

Mikuláš ve škole Jako každý rok naší školu navštívil 5.12. Mikuláš s anděly a s čerty. A že jich bylo! Mikuláš rozdal spoustu sladkostí a čerti udělali spoustu neplechy! A proběhla také „Mikulášská besídka“ v družině, kde se sešlo rovných 149 Mikulášů, andělů a čertů dohromady. Vánoční besídka a Den bez tašek ve 3. A 13. 12. uspořádaly děti ze 3. A vánoční besídku pro rodiče a sourozence. Na programu byly koledy, scénky a písně v angličtině a hra na hudební nástroje. Následující den zhotovily děti výrobky na vánoční trhy. Věří, že udělají radost nejen rodičům, ale i zvířatům v Zoo a adoptovanému dítěti v Africe. Za vybrané peníze přispějeme zvířatům na potravu a adoptované dívce z Ugandy na vzdělání. zprávy ze školy 19

Miliony lidí na celém světě slaví každoročně nejkrásnější svátek celého roku. Čas klidu, míru a pohody. Svátky, které provází vůně skořice a cukroví. Vánoce!!! Podívejme se společně na pár tradic, které s Vánocemi souvisejí. Advent - Toto slovo pochází z latinského slova adventus – příchod. Je to doba očekávání příchodu Páně. Bývala to doba postní, dobou střídmosti. Silvestr – Oslavy konce roku tradičně provází atmosféra všeobecného veselí. Ne vždy tomu bývalo právě tak. Nutno dodat, že radovánky přineslo až minulé století. Dříve byl silvestrovský večer vyhrazen návštěvám kostela. Betlémy Betlém nebo též jesličky je umělecké vyobrazení Svaté rodiny. Narozený Ježíš, ležící na seně v jesličkách, o kterého pečuje Panna Maria a sv. Josef, pastýři přinášejí dary… To vše znázorňují betlémy. A odkud ten název? Název pochází z izraelského města Betlém, ve kterém se podle Nového zákona narodil Ježíš Kristus. Všeobecně se soudí, že první jesličkový obraz vytvořil František z Assisi už v roce 1223. • Český betlém Co se týče betlémů, má se Česká republika čím chlubit. Roku 1967 na Světové výstavě v Montrealu upoutal na československou expozici Proboštův betlém. Mechanické divadlo s třemi sty figurkami, znázorňující narození Krista, zhlédlo více než osm milionů lidí. Největší pohyblivý betlém na světě, zapsaný od roku 1998 do Guinnessovy knihy rekordů nese jméno Krýzovy jesličky. • Italský betlém Sochy znázorňující postavy spojené s tajuplným zrozením Krista, jsou neuvěřitelně elegantní a plastické. Dějiny svědčí o tom, že urozené italské rodiny dokonce soutěžily v nádheře Presepe, jak v Itálii říkají Betlému. Postavy na sobě mají roucha a pláště. • Polský betlém Polské betlémy „szopky“ připomínají barevné hrady a paláce. Jejich centrum výroby se nachází v polském Krakově. V centru je betlémská jesličková scéna, v dalších patrech jsou darovníci, andělé, muzikanti aj. Betlémy jsou vyrobeny v kombinaci klasické polychromované dřevořezby figurek a staveb z překližek či kartonů. • Německý betlém Místo betlémů v Německu staví vánoční pyramidy, které jsou ze dřeva a také jsou v nich postavičky jako v Českém betlému. Ve spodním patře jsou svíčky. Teplo, které od nich stoupá vzhůru, otáčí velkou vrtuli v horní části betlému. • Rakouský betlém Stejně jako u nás betlém nesmí chybět. Naši sousedé si rádi potrpí na tradice. Betlémy se podobají těm našim. Na rozdíl od nás kladou vetší důraz na krajinu nežli na postavy. Třeba na stavbách i krajině betlémů ve Waldviertelu nebo Weinviertelu nechybí charakteristické lisy na víno. Petra Boušková, 6. A Zdroje: http://www.hansgruener.de/ http://referaty-seminarky.cz/betlem/ http://cs.wikipedia.org/wiki/ http://www.radostne-vanoce.ic.cz/ a jiné Klasický betlém Eva Verčimáková, 3. C vánoční tradice 20

Netradiční betlémy v našem podání Cesta do Betléma plná nástrah labyrintu Pavel Preisler, 3. C MineCraft betlém Eduard Maličovský, 3. C Detail betlému z modelíny žáci 3. tříd společně Star Wars betlém Jakub Kholl, 3. B 21

Zimní spánek Cesta do školy Cesta do školy je většinou docela nudná, ale někdy může být docela zajímavá. Občas se mi stává, že potkám někoho zvláštního. Někdy něco vyleze z kanálu, ale o to se moc nezajímám. Mě udivují věci, co spadnou z nebe. Jednou jsem potkal mimozemšťany z planety X-25. Byli hodně zvláštní už jenom tím, že měli pět očí. Trochu jsem s nimi pokecal, ale byl problém s dorozumíváním. Občas se seznámím se sci-fi hrdinou. Nedávno jsem třeba mluvil se Supermanem. Postavy ze Star Wars jsou docela běžné. Han Solo mě chodí navštěvovat docela často. To se mi bohužel stává jen v ulici, kde bydlím (Letohradská). Ulice Františka Křížka je moc rušná a tak se tam nikdy nic neobjeví. Dneska se mi stalo, že vidím chlápka v červeném.,,Vy jste Santa Claus?“zajímal jsem se. ,,Ano, to jsem,“ hrdě odpověděl. ,,Tak to jste ve špatné zemi,“ říkám. Santa Claus se na mě koukne a zeptá se: ,,Jakým směrem je nádraží?“ Mikuláš Brož, 5. B 191622 Stanislav Stránský, 6. A Veselé Vánoce!

Předvánoční nákupy Milý Ježíšku, k Vánocům bych si přála pouze jediné: MRAVENEČNÍKA. Vzhledem k tomu, že už mám od tebe psa, doufám, že víš, jak se o něj postarám. Abych o mravenečníka dobře pečovala, budu určitě hledat informace o jeho potřebách. Na dvorku pár mravenišť máme, takže nebude tak těžké sehnat mu jeho obživu. Budu mu říkat třeba Ferda Mravenec. Třeba ho naučím i nějakým kouskům! Ve škole se snažím a pečlivě se připravuji na přijímačky. Snažím se rodičům pomáhat se svým malým bráškou, i když určité věci dělat nechci (přebalovat). Doufám že to oceníš a přání mi splníš. Předem děkuji. Natálie Houžvičková, 5. A 23 VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ KAPSÁŘI :-) Ondřej Selinger, 6. A

plamenak@plaminkova.cz Elektronická verze časopisu: www.plaminkova.cz/plamenak hlavní koordinátoři: Mgr. M. Jeřábek, Mgr. M. Kafková redaktoři: E. Zitová, A. Kovačová, B. Kafková, F. Jindra, O. Šimer, T. Petrboková, R. Farkaš, D. Virva, F. Sellinger, P. Boušková, J. Fogl korekce: M. Baslová Já sním o Vánocích... ...všechno! Základní škola Fr. Plamínkové s rozšířenou výukou jazyků Praha 7, Františka Křížka 2 Na vaše podněty se těšíme na adrese: