Podněty

Úvodník Vážení čtenáři! Dostává se Vám do rukou první číslo elektronického magazínu, který jsme nazvali PODNĚTY. Srdečně Vás vítáme a vážíme si, že jste si toto vydání otevřeli. Máme za to, že podobná myšlenková plat- forma už delší dobu v našem prostředí schází a že tato aktivita určitě přispěje mezi kazateli a evangelisty, ale také mezi laiky (tedy těmi, kteří nejsou církevními zaměstnanci) k větší infor- movanosti o teologickém pohybu uvnitř církve či dokonce v dialogu s dalšími církvemi a jed- notlivými křesťany. Věříme, že větší informo- vanost slouží k bližšímu poznání Boha a hlubší- mu pochopení biblického poselství či porozu- mění jeden druhého u nás i v zahraničí. Jednotlivé články byly převzaty z adventistických časopisů Ministry, Advent Echo a také z české Křesťanské revue za laska- vého souhlasu redakce či přímo autora. Pokud byste měli k danému vydání jakoukoli poznám- ku, neváhejte ji vyjádřit na uvedený kontaktní email či listem na naši adresu. Můžete ovlivnit jak výběr témat, tak výběr zdrojů či dokonce českých autorů, kteří mohou přispět přímo svým zamyšlením, studií nebo jen recenzí. Věříme tedy, že Vás nabídnutá témata obohatí a pomohou ve Vaší duchovní práci a rozvoji. S potěšením přijímáme podporu mnoha členů církve pro tento počin a přejeme Vám všem požehnání z četby! Za přípravný tým Dušan Kučera Identita církve adventistů Koncept učení církve adventistů Dr. Angel Manuel Rodríguez V Církvi adventistů doposud nebyla ustanove- na žádná eklesiologie (= učení o církvi). Podle mínění autora následujícího článku je ovšem sesta- vené učení církve adventistů jedním z důležitých předpokladů proto, aby byla jasně určena identita církve adventistů sedmého dne. V tomto příspěvku se Dr. Angel M. Rodríguez pokouší sestavit učení církve adventistů. Kvůli zásadnímu významu tohoto tématu uvádíme článek v plném rozsahu, zároveň však upozorňujeme čtenáře, že takto stanovené učení nebylo oficiálně schváleno Generální konfe- rencí. Diskuze ohledně učení církve adventistů není ještě uzavřena. Záměrem tohoto článku je vysvětlit základní body, které by mělo učení církve adventistů zahr- novat. Nejdříve vysvětlím, proč je eklesiologie potřebná, a jak může přispět k jednoznačnému určení identity hnutí adventistů. Poté se budu zabý- vat otázkou, proč by se měla eklesiologie adventis- tů zaměřit na biblický koncept „ostatku“. Co tím mám přesně na mysli, vysvětlím v průběhu toho, co budu popisovat jako možnost aplikace konceptu ostatku na hnutí adventistů. Nakonec promluvím o jednotě, poslání, službě, o křtu a večeři Páně, o liturgii a autoritě církve. Proč potřebujeme učení církve adventistů Ponechat si významné postavení Hnutí adventistů vzniklo před 200 lety. Je to tedy relativně mladé hnutí, které se musí vypořádat s problémy souvisejícími s jeho růstem a rozvojem. Nejdůležitější úlohou církve adventistů je, aby zůstala živým a důležitým hnutím ve světě, který se od doby vzniku hnutí výrazně změnil. Hnutí adventistů by mělo vždy dokázat uspo- PODNĚTYM Y Š L E N K O V Á P L A T F O R M A P R O K A Z A T E L E , E V A N G E L I S T Y I L A I K Y Datum bulletinu Svazek 1, Vydání 1 Orientace v moři myšlení 5 Náboženské zneužití 7 Potřeba psychoterapeutické péče 7 Večeře Páně a dětská účast 8 Nepokřtěné děti a slavnost Večeře Páně 10 Očekávání od kazatele 11 Uvnitř tohoto vydání:

kojit aktuální důležité potřeby naší společnosti a potřeby samotných členů církve. A pokud chce zůstat významným hnutím, nesmí přestat přemýšlet o své identitě, o své podstatě a své úloze. Poprvé v naší historii máme na celém světě k dispozici velké množství našich teologů, kteří jsou schopni předná- šet o podstatě církve adventistů a vysvětlit její vý- znam v poslední fázi vesmírného sporu. Zachovat jednotu Vzhledem k fenomenálnímu růstu adventis- tického hnutí je potřeba také neustále posilovat jeho jednotu. Náboženské hnutí, spojené s etnickou, národnostní a kulturní rozmanitostí, přirozeně vede ke stále větším rozdílům v názorech a učeních. Aby jednota zůstala zachována, je potřeba vyhledávat ty prvky, které nás v Kristu sjednocují. A tyto prvky také uplatnit v eklesiologii – zejména v naší společ- né identitě, v poselství a v misii. Jednotu naší círk- ve potřebujeme stále více upevňovat, a to přede- vším tak, že o ní budeme přemýšlet a budeme se jí, vzhledem k narůstajícím rozdílům v církvi, pečlivě zabývat. Jsme věřící se speciálním učením víry, s jedinečným životním stylem a se specifickým bib- lickým obrazem o tomto světě. Srozumitelnost pro věřící z jiných církví Jasně stanovené učení církve adventistů je důležitým předpokladem pro správnou komunikaci s ostatními křesťany a jinými náboženstvími. Hnutí adventistů se stále šíří a stává se jedním z největ- ších a zřejmě také nejvlivnějších protestanských hnutí na světě. Nebude možné ho přehlédnout a upoutá na sebe pozornost celého světa i různých myslitelů. Již v dnešní době můžeme pozorovat počátky takového vlivu. Proto bychom měli být schopni jasně a pře- svědčivě vyjádřit, kdo jsme a proč tady jsme. Naše výroky bychom měli umět teologicky správně po- depřít a měly by být založené na Bibli. Aby tato úloha byla úspěšně naplněna, má jasně stanovená eklesiologie adventistů ústřední význam jak pro nás, tak i pro ostatní skupiny. Centrální prvky učení církve adventistů Nejsme první, kteří se pokouší sestavit učení církve adventistů. Církev adventistů existuje již delší dobu a vyznačuje se vlastním sebepojetím, svou identitou a speciální úlohou. Může se také pochlubit jedinečnou eklesiologií a efektivní celo- světovou organizací. Naší úlohou právě teď je, aby- chom co nejpřesněji formulovali, kdo jsme; a to jak ve světle Bible, tak také ve světle světových dějin. To mimo jiné znamená, že bychom do učení své církve měli zahrnout některé důležité aspekty bib- lické teologie, které jsou pro nás charakteristické, a kterých se tudíž v žádném případě nemůžeme zříct. K tomu patří mimo jiné: Naše pojetí eschatologie Adventisté se právem označují za hnutí escha- tologické, které sehraje důležitou úlohu v po- slední fázi vesmírného sporu. (Eschatologie je nauka o posledních věcech člověka a světa). Naše sebepojetí je ovlivněno právě eschatolo- gickým očekáváním. Kdo by se pokusil v učení naší církve vynechat eschatologickou naději, musel by učení o církvi buď zcela nově defino- vat, nebo danou eschatologii popřít. Takový posun v důrazu by nikdy nemohl vést k eklesio- logii, která je pro adventisty charakteristická. Úloha církve během sporu v posledních časech, a obzvláště během jeho poslední fáze, má v naší eklesiologii prvořadý význam. Naše pojetí o spasení Naše eklesiologie by měla spočívat v pře- svědčení, že křesťanská církev existuje na zemi jen díky tomu, že Kristus přišel na tuto zemi jako člověk, který sloužil lidem, zemřel na kří- ži, třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Toto přesvědčení má vliv na pochopení naší církve, naší identity, našeho poselství a naší práce. A přesně v této oblasti můžeme při- spět k rozvoji křesťanské teologie. Neboť věří- me, že mezi církví a Ježíšem jako prostřední- kem v nebeském království existuje vnitřní souvislost. Můžeme říci, že církev adventistů sedmé- ho dne se zrodila právě díky tomu, že přijala od Boha poznání o Kristu jako o našem Přímluvci u Otce.(srovnej: Jan 14,16; Skutky 2,33). Naše eklesiologie by tedy měla přihlížet k biblické- mu svědectví a k důležitosti služby Ježíše jako nejvyššího Velekněze. Z příkladu služby Pána Ježíše také vznikla naše teologie o duchovních úřadech (pastor a další úřady v církvi) a Jeho služba nám dala porozumět významu křtu a Večeře Páně. Naše pojetí evangelia Evangelium je pravda zvěstovaná církví. Pravda má, jak podle Bible, tak také podle vě- rouky adventistů, prvořadý význam a přímo souvisí s ústřední kontroverzní otázkou týkající se vesmírného sporu. Hledání a zvěstování pravdy je nedílnou součástí našeho sebepojetí, a tedy i naší eklesiologie. Smýšlíme o sobě, ja- kožto o křesťanech, kteří tyto “k zemi sražené” pravdy (srovnej: Daniel 8,12; Iz 58,12) znovu pozvedají; pravdy, které jiné křesťanské církve zahodily nebo zcela ignorovaly. Jsme reformním hnutím uvnitř křesťan- ství. A poněvadž naše poselství přímo navazuje na poselství a víru apoštolů, je potřeba ho za všech okolností uplatňovat ještě před přícho- dem Pána. Naše misijní úloha čerpá sílu ze sku- tečnosti, že zcela vážně bereme biblickou prav- du a její důležitost v posledním čase. Poněvadž poselství a zodpovědnost církve mají univerzál- ní charakter, věříme také, že naše církev je círk- ví univerzální. Náš naléhavý zájem o biblickou pravdu musí být středem naší eklesiologie, a proto bychom biblickou pravdu a eklesiologii neměli od sebe oddělovat. Naše pojetí konceptu ostatku Učení Církve adventistů nemůže ignoro- PODNĚTY „...naše poselství přímo navazuje na poselství a víru apoštolů, je potřeba ho za všech okolností uplatňovat ještě před příchodem Pána.“ Stránka 2

vat tu skutečnost, že věřící z hnutí adventistů se pokládají za ostatek, o kterém se mluví ve Zje- vení 12,17: “Drak v hněvu vůči té ženě rozpou- tal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.” Tento koncept se osvěd- čil jako velice hodnotný, neboť začleňuje hnutí do prorockých dějin, dává mu své místo v křes- ťanském světě a poukazuje na jeho důležitost. Jinými slovy: Jde o podstatný prvek víry adventistů a jejich existence, který eklesiologie adventistů nemůže ignorovat. Navrhuji, aby eklesiologie adventistů byla v jádru eklesiologií ostatku. Speciálně tento prvek ji činí žádanou, biblickou, zajímavou a jedinečnou. Naše teolo- gická úloha spočívá v tom, abychom učení o církvi dále rozvíjeli, správně zpracovali všech- ny biblické podklady, a abychom se také o naší teologii sdíleli s ostatními křesťanskými spole- čenstvími. Aspekty učení církve adventistů o ostatku Chtěl bych nyní probrat jednotlivé části eklesiologie adventistů, které vyplývají z biblic- kého konceptu ostatku v posledních dnech. Eklesiologie ostatku by měla pojednávat o jejím vztahu ke křesťanské eklesiologii všeobecně, a o vztahu k rozdělenému křesťanství do mnoha společenství. Na jedné straně by učení mělo umět vysvětlit, proč adventisté tvoří vlastní křesťanské společenství a jaký mají vztah k jiným křesťanským církvím; na druhé straně by mělo být nepřetržitě prověřováno, zda stále splňuje Bohem svěřenou úlohu, a zda se i nadá- le svobodně hlásí ke vzkříšenému Pánu. V sou- vislosti s naplněním uvedeného dvojitého poslá- ní vystupuje do popředí jedinečná identita hnutí adventistů, která bezprostředně přispívá k její celosvětové jednotě. Ostatek a křesťanská církev jako celek Od doby, kdy se křesťanství rozdělilo do různých církví, se sporně diskutuje o pravé, dokonalé církvi. Římskokatoličtí křesťané věří, že ji představuje pouze církev římskokatolická, a že se manifestuje obzvláště během obecenství Večeře Páně papeže a biskupů. Také východní ortodoxní církev usiluje o to, aby byla uznána jako jediná pravá církev. Protestanté se přiklánějí k názoru, že Kris- tova církev jako celek je rozdělena do více křesťanských církví a společenství, ve kterých je evangelium jasně pochopeno a dál zvěstová- no. K jednomu z cílů ekumenického dialogu patří, že se jeho účastníci, jakožto představitelé odlišných způsobů vyjádření víry v církvi Kris- tově, vzájemně uznávají. Adventisté jsou naopak názoru, že Kristo- va církev jako celek nesouvisí s určitým organi- zovaným církevním společenstvím. To vyplývá z naší eklesiologie. My definujeme církev jako „společenství věřících, kteří vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele“ (Věrouka církve adventistů sed- mého dne, bod 12). Kristova církev je společenství věřících. Skládá se dohromady z „univerzální círk- ve“ a ostatku.“ Kdo tvoří univerzální církev? „Univerzální církev tvoří všichni ti, kteří skutečně věří v Krista.“ Touto definicí bylo prakticky odmít- nuto rozdělení křesťanů podle různých konfesí. „Univerzální církev“ není založena na kon- krétním společenství křesťanů, ale je rozptýlena po celém křesťanském světě. Je to církev v exilu, v Babylónu... Jestliže věříme, že univerzální církev „tvoří všichni ti, kteří skutečně věří v Krista“, zároveň tím tvrdíme, že je církví skrytou, neviditelnou. Její čle- nové jsou rozptýleni po celém světě a ve všech křesťanských skupinách. Tento typ neviditelné círk- ve se vyznačuje jednou zvláštností: Je výsledkem odpadnutí křesťanské církve. Ostatek a zjevná církev: společné znaky Adventisté věří, že „v posledních dnech je ostatek církve povolán zachovávat Boží přikázání a víru Ježíšovu” (Věrouka církve adventistů sedmého dne, bod 13). Teologicky to znamená, že ostatek tvoří viditelnou část Božího lidu. Představuje tedy zjevnou, viditelnou církev. Na jedné straně znamená existence ostatku potvrzení křesťanství (jsme jen částí něčeho větší- ho). Na druhé straně je však církev obviněna ze skutečnosti, že křesťané nejsou Bohu dostatečně věrní. Vztah ostatku ke křesťanskému světu je dán napětím mezi potvrzením víry a výzvou po obnově. Skutečnost, že tu existuje jedna světová skrytá cír- kev a jedna organizovaná zjevná církev ostatku, dává eklesiologii adventistů zajímavou a náročnou úlohu: Vysvětlit otázku podstaty a významu obou církví a jejich duchovního nasměrování. Pokud Boží lid tvoří obě církve, musí také vykazovat spo- lečné znaky. Společná budoucnost: Jednou z úloh ostatku je, aby vyvedl neviditelnou, skrytou církev z exilu v Babylónu (Zjevení 18,4). Současná církev je roz- ptýlena po celém „mystickém Babylónu“ stejně tak, jako byl kdysi rozptýlen i starozákonní Boží lid. Krátce po roce 1260 (Srovnej: Zjevení 12,17) pro- budil Bůh viditelnou, historickou církev věrného ostatku, aby rozptýlený Boží lid vyvedla z Babyló- nu. Úlohou viditelné Kristovy církve ostatku v posledním čase, dříve než dojde k poslední světové polarizaci na konci vesmírného sporu, je zviditelnit světově známou, avšak nyní zatím skrytou církev Kristovu. Nyní tedy působí Boží lid na zemi viditel- ně jako ostatek ze Zjevení 12,17, a neviditelně jako světový Boží lid, který je nyní v Babylónu (Zjevení 18,4). 2. Otevřenost vůči pravdě Mezi skrytou a zjevnou církví ostatku existují další souvislosti. Obě formy církve jsou otevřené vůči novým biblickým pravdám. Jak jsem už nazna- čil, jednou z úloh ostatku je, aby obnovil odmítnuté a církví ignorované biblické pravdy, a tím upevnil jednotu církve se vzkříšeným Ježíšem. Písmo svaté je pro splnění tohoto úkolu tím PODNĚTY „Naše teologická úloha spočívá v tom, abychom učení o církvi dále rozvíjeli, správně zpracovali všechny biblické podklady, a abychom se také o naší teologii sdíleli s ostatními křesťanskými společenstvími.“ Stránka 3

jediným a rozhodujícím měřítkem obnovy. Od ostatku se proto vyžaduje otevřenost vůči novým pohledům na pravdu.. 3. Věrnost Kristu Jak ostatek, tak také křesťané tvořící celosvě- tovou skrytou církev, jsou věrnými následovníky Krista. Jsou vytrvalí uprostřed duchovního sporu, který je charakteristický povrchní odevzdaností Kristu. Také v nekřesťanských náboženstvích exis- tují lidé, kteří zodpovědně následují světlo, které od Boha přijali a patří mezi jeho děti. 4. Ostatek v Babylónu Někteří adventisté došli k názoru, že ostatkem by mohla být míněna část Božího lidu, která je nyní v Babylónu. Pokud by toto tvrzení bylo správné, pak by musely existovat dvě skupiny ostatku. Je pravdou, že Bible používá výraz “ostatek” v souvis- losti s lidmi, kteří se v posledních dnech světových dějin připojí k Boží církvi ostatku. Také ve spisech Ellen G. Whitové najdeme alespoň jedno místo, kde tímto výrazem označuje pravé věřící, kteří nepatří k Církvi adventistů. Pokud bychom chtěli akceptovat tento názor, měli bychom zároveň jasně zdůraznit, že věřící světové skryté Boží církve by mohli být ostatkem v tom smyslu, že tvoří pouze menšinu v babylónském exilu a nejsou součástí ostatku posledních dnů, tak jak to čteme ve Zjevení 12,17. Neměli bychom ho v žádném případě s ostatkem posledních dnů ztotož- ňovat ani na něj takto nahlížet. Jinými slovy, výraz ostatek by v této souvislosti jinak zcela ztratil svůj jedinečný eschatologický (tj. týkající se posledních časů) význam, o němž se píše ve Zjevení 12,17. Ostatek posledních dnů disponuje svými specific- kými vlastnostmi, které ho odlišují od univerzální Boží církve, a které z něj činí zjevnou, viditelnou a historickou část církve s jasnou identitou. Ostatku byla svěřena současná pravda, jež je nezbytná také pro univerzální Boží církev. Sjednocení obou ostatků posledních časů Božím plánem je sjednotit světovou, zatím ještě neviditelnou, církev s ostatkem posledních dnů. Eschatologický ostatek se stal již nyní realitou světových dějin. Své celistvosti však dosáhne a pro všechny bude znatelný teprve tehdy, kdy druhá část Božího lidu opustí v poslední fázi vesmírného spo- ru Babylón. Sjednocení obou ostatků před slavným přícho- dem Ježíše má rozhodující význam. V době, kdy se bude zdát, že by mocnosti zla mohly shromáždit celé lidstvo k bitvě proti Bohu (srovnej: Zjevení 16,13.14), církev ostatku se postaví na Boží stranu a vyhlásí, že zlo se neujalo vlády nad celou zemí. A zatímco ostatek vyhlíží okamžik, ve kterém bude přijat do Božího království, uplatňuje i svůj nárok na celou planetu. Ostatek a další aspekty eklesiologie Pojďme se teď krátce podívat na některé jiné aspekty našeho učení o církvi, které jsou zahrnuty do konceptu učení o ostatku. Jednota církve: Jednota je základem církve a zároveň tajemstvím vztahu vzkříšeného Pána a jím povolané církve. Vzhledem k tomu, že se ostatek snaží překonat nejednotu křesťan- ského světa, měl by ve všech oblastech života prokazovat naprostou závislost na Pánu – v duchovním životě, v poselství, ve svých aktivi- tách a v organizaci. Kongregacionalismus (t.j. směr v církvi, zejm. ve Velké Británii a USA, usilující o nezávislost jednotlivých nábožen- ských obcí a shromáždění na vyšší církevní instanci, takže tyto obce jsou místně řízeny a jen sobě odpovědné) je s eklesiologií ostatku prakticky neslučitelný. Eklesiologie adventistů chce zdůraznit důležitost jednoty v celosvětové církvi, která se vyznačuje kulturní, etnickou a národnostní rozmanitostí. Eklesiologie pojmenovavá ty prv- ky, které potvrzují její jednotu a její prvořadý význam, a které jsou pro jednotu v církvi nepo- stradatelné. Církevní zřízení a pochopení misij- ního úkolu ostatku hraje bezpochyby význam- nou roli v tom, aby byla v hnutí adventistů za- chována vzájemná jednota. Autorita církve: Církev přijala od Boha autoritu, která je dostupná pro všechna spole- čenství věřících. Proto aby jednotlivé církve byly ve shodě, zachovaly jednotu a mohly naplit svoji misijní úlohu, potřebují církevní organizaci. Ostatek, jako viditelná část Božího lidu, je vyzbrojen autoritou, kterou přijal od Pána. Úkolem eklesiologie je zjistit, jakou má autoritu, kam až tato autorita sahá, a jak ji může v církvi použít. Na základě Nového zákona adventisté věří, že společenství věřících může část autority delegovat na vybrané osoby, tzv. úřady v církvi, za účelem ulehčení práce v těle Kristově. V eklesiologii je potřeba definovat význam a úkol těchto úřadů. Liturgie církve: Věřící se scházejí na společná shromáždění zejména proto, aby uctí- vali Pána, slyšeli Boží Slovo, vzájemně se sdí- leli, nechali se křtít a slavili večeři Páně. Eklesi- ologie adventistů by se měla zabývat biblickým významem uctívání, křtu a večeře Páně, a měla by umět věřícím vysvětlit, proč jsou společné bohoslužby tolik důležité. Měla by vycházet z poselství prvního anděla, který zvěstuje věčné evangelium a vyzývá tak celý svět, aby uctíval Boha jako Stvořitele. Liturgie adventistů má v bohoslužbě svůj význam a je potřeba, abychom jí rozuměli. Bůh, Ježíš a kázání Slova jsou středem našich boho- služeb. Měli bychom je i nadále upřednostňo- vat, zvláště v současné moderní době, kdy se křesťanský svět stále více přiklání k sociálně- psychologické formě bohoslužby. PODNĚTY „Také v nekřesťanských náboženstvích existují lidé, kteří zodpovědně následují světlo, které od Boha přijali a patří mezi jeho děti.“ Stránka 4

Misijní úloha církve: Obrovským příno- sem by bylo, kdyby eklesiologie adventistů zaujala své stanovisko k teologickým rozměrům našeho poslání a k dopadu rychlého světového růstu církve na kulturu a společnost, ve které církev působí. Naplnění našeho pověření, které je zaměřeno především na nekřesťanská nábo- ženství, s sebou přinese praktické a intelektuál- ní výzvy, kterých si zatím nejsme vědomi. Naše celosvětová církev potřebuje být efektivně ve- dena a vyžaduje ochotu nás všech, a také teolo- gů, ochotu zachovat jednotu, i když nás to bude něco stát. Sestavená eklesiologie by nám mohla také pomoci definovat základní etické zásady, které by naši světoznámou církev ochránily před korupcí. Eklesiologii a misii v učení církve adventistů nelze od sebe oddělit. Závěrečný komentář Tento dokument není konečným učením o církvi, avšak nastiňuje, alespoň doufám, důleži- té elementy biblické eklesiologie adventistů. Veškeré své úsilí bychom měli vynaložit na to, abychom mluvili jednotně, a z našich slov tak byla zřejmá identita Boží církve posledních dnů. - Dr. Angel Manuel Rodríguez pochází z Puerta Rico a je vedoucím Biblického výzkum- ného institutu (Biblical Research Institute) Ge- nerální konference Církve adventistů sedmého dne v Silver Spring (USA). Tento text je překla- dem jedné z přednášek, které měl v Izmiru (v červenci 2006) na mezinárodní biblické konfe- renci. Originální znění v angličtině (i s poznám- kami pod čarou), které vyšlo v lednu 2007, si můžete přečíst na internetových stránkách www.adventecho.de . Orientace v moři myšlení Jaro Křivohlavý Řekne-li se „informace“, je nám jasno, že jde o téma, které se dnes studuje na vysokých školách technického směru. Jde při tom o elek- tronickou formou zakódované, přenášené či zpracovávané informace. Já nejsem odborník tohoto směru, ale psycholog. Vzdor tomu jsem se s problemati- kou informací dostal do styku hned na dvou úrovních. Jednak v psychologii, která postupuje při studiu metodami blízkými přírodním vědám a technice, jednak na úrovni spíše humanitní a sociál- ní. O těchto dvou pohledech psychologie na práci s informacemi je zde několik poznámek. Informační zatěžování Na člověka je možno se dívat z různého po- hledu. Z hlediska informací má člověk relativně vysokou schopnost rozlišovat jejich zdroje. Příkla- dem může být rozlišovací schopnost očí, sluchu atp. Z hlediska přenosu informací je však člověk relativ- ně velice omezený informační kanál. Jeho kapacita se pohybuje zhruba v rozmezí tzv. „magic number 7 plus minus 2“ bitů za sekundu. Nás v této souvis- losti zajímalo, jak to vypadá s jeho dlouhodobou prací na hranici maximálního informačního výkonu. Jde o tzv. otázky práce s vnuceným či volným tem- pem (paced and unpaced work). Sestrojili jsme přístroj, který umožňoval ply- nule zvyšovat vstupní informační tok v bitech za minutu. Vedli jsme pokusné osoby až k tomu, aby pracovaly „na hraně“, tj. aby se po dlouhou dobu snažily podávat maximální informační výkon. Oč nám šlo? Chtěli jsme zjistit, jak takováto informač- ní zátěž působí na psychický i fyzický stav lidí. Co se zjistilo? Tam, kde šlo o informační pře- vod s vnuceným tempem, kde informační výkon roste se vzrůstajícím přílivem informací, které je třeba zpracovávat, tam výkon v určitých hranicích stoupal relativně přímočaře. Dosahoval svého maxi- ma v bodě tzv. přenosové kapacity člověka. Od tohoto bodu při dalším růstu vstupního informační- ho toku se informační výkon dost radikálně snižo- val. Nakonec člověk vypadával ze hry a při vnuce- ném tempu nebyl s to podávat žádný výkon. Vezmeme-li v úvahu i druhý extrém - tzv. bdělostní (vigilační) situaci, kdy informací přichá- zejících v čase je velice málo (při sporadickém vý- skytu informací) - je možno říci, že informační výkon vykazuje křivku tvaru U, a ztráta informací naopak křivku tvaru obráceného U. Zaměřili jsme se i na sledování vlivu času na informační výkon. Ukázalo se, že tam, kde se vstup- ní informační tok pohybuje v rozmezí, kde při jeho systematickém zvyšování je vykazována minimální ztráta informací a informační výkon stále roste, tam je možno požadovaný informační výkon podávat poměrně delší dobu (sledováno v průběhu dvou hodin u dospělých osob). Tam, kde se vstupní infor- mační tok pohybuje v hodnotách blízkých maximál- nímu informačnímu toku, tam se výkon dospělých osob v průběhu času velice rychle zhoršuje a po několika minutách je možno pozorovat jeho dost výrazné zhoršení. Nejhorší je situace tam, kde se vyžaduje, aby se informační výkon delší dobu po- hyboval těsně nad hranicí kapacity, případně ještě výše, kde tuto hranici výrazněji převyšuje. Tam jsme zaznamenávali i psychický kolaps pokusných osob. PODNĚTY Stránka 5

Výsledky této série pokusů byly doplněny ještě zjišťováním toho, jak se člověk chová v situa- ci, kdy má naprostou svobodu stanovovat si svo- bodně tempo zpracovávání informací. Výsledkem těchto pokusů bylo zjištění, které naznačovalo, že z hlediska lidských schopností informačního výkonu dlouhodobý informační výkon na úrovni zhruba dvou třetin informační kapacity daného člověka je relativně nejvhodnější. V praxi se potom výsledky těchto laborator- ních pokusů promítly do studií zacházení s tzv. volnou informační kapacitou — např. řidičů aut. V průběhu řízení auta v silniční síti je možno zjišťovat úseky, kde požadavky situace plně nevyžadují ce- lou informační kapacitu řidiče. Na druhé straně jsou však chvíle či situace, kdy množství informací, které řidič musí zpracovat, aby bezpečně zvládl situaci, jsou vyšší nežli je jeho kapacita. Zajímalo nás, jak se různí řidiči vyrovnávají s těmito pod- mínkami. Pokusnými osobami v těchto pokusech v reálné dopravní síti v Praze byli řidiči na jedné stra- ně s velice dobrou charakteristikou bezpečného řízení auta, na druhé straně naopak ti, kteří podle stávající dokumentace měli již několik nehod. Uká- zalo se, že existují výrazné rozdíly mezi těmito dvěma skupinami řidičů právě v tom, jak zacházejí s volnou informační kapacitou. Nepozná se to však při projíždění úseků, kde vstupní informační tok je relativně nízký. V informačně exponované situaci dovedou dobří řidiči nejen včas přibrzdit, ale i zcela přestanou naslouchat všem jiným, nežli dopravním informacím. U řidičů, kteří měli více nehod, tomu tak není. Není třeba dodávat, že množství informa- cí, které řidič musí zpracovat, má-li bezpečně vůz dovést k cíli, má nenáhodný vztah k rizikovým místům dopravní sítě. I to se nám podařilo prokázat. Přístup humanitní psychologie Úvodem je možno citovat otázku psychiatra Maxe Kašparů: „Co potřebuje vědět kapitán zaoce- ánského parníku?“ Odpověd zní, že musí něco vě- dět o parníku, kterému velí. Musí umět jednat s lidmi, kteří jsou mu podřízeni a které veze. A za třetí: musí vědět, kam má dojet. Bez znalosti cíle by mu vše otatní nebylo pro cestu přes oceán nic plat- né. Jízda oceánem by se podobala trajektorii Brow- nova pohybu - bezcílnému bloudění odnikud ni- kam. Humanitní psychologie a zvláště pak tzv. psy- chologie účelného jednání (purposive psychology) klade prvořadý důraz na cílesměrnost a účelovost lidského uvažování a jednání. Kde se s ní setkává- me? Příkladem může být práce horolezce ve stěně. Ten má jasně stanovený cíl. Obvykle je jím nejvyš- ší bod stěny. Tam má zaměřeno. Vše je podřízeno tomuto cíli. Vše, co horolezec dělá, k němu směřu- je. Ve chvíli, kdy hledá nosný další chyt či stup ve stěně (při zachovávání pravidla tří pevných bodů), mu mohou být všechny jiné informace ukradeny. Ztrácejí pro něho cenu - jak dokládají šetření zjišťující to, co si při výstupu např. dva horolez- ci navázaní spolu na laně říkají. Toto zaměření k cíli určuje i hodnotu sdělovaných informací. U výše uvedených horolezců např. informace, které horolezci naznačují, že by se někde v rám- ci svého dosahu mohl pravou rukou něčeho pevného chytit, mají prvořadou důležitost. Příkladů, které ukazují důležitost přesného definování cíle při hledání a hodnocení infor- mací, je bohatě. Je možno si představit rozdíl mezi hledáním na internetu člověka, který neví, co vlastně chce, a toho, který má přesně defino- váno, co chce. Je to možno demonstrovat např. hledáním knih na adrese relativně nejobsažněj- šího internetového knihovnického seznamu Amazon.com. Čím přesněji si stanovíme, oč nám jde, tím zřetelněji od sebe odlišíme infor- mace o věcech podstatných od nepodstatných. Podle Jana Amose Komenského je právě toto tím nejtěžším z věcí těžkých. Výše uvedená zásada dominantní role přesného určení cíle pro redukci zpracováva- ných informací platí, jak se zdá, jak pro cíle imanentní, tak pro cíle transcendentní. Pro auto- mechanika, který hledá příčinu špatného chodu motoru při jeho opravě, nemají v dané chvíli mnohé informace, které se jeho hledání netýka- jí, naprosto žádnou cenu. Nepotřebuje je a ne- hledá je. I když se mu nabízejí, odmítá je. Proč? Potřebuje celou svou kapacitu k tomu, aby na- cházel ty informace, které jsou pro jeho zamě- ření relevantní. Tato situace není tak zcela ne- podobná té, s níž se setkáváme při písemných maturitních zkouškách např. z matematiky. Pro studenta, který řeší zadaný úkol, jsou v dané chvíli zcela nehodnotné informace o tom, co se učil např. z češtiny atp. Je zcela soustředěn na cíl, který je jasně definován. To rozhoduje o tom, které informace v danou chvíli jsou pod- statné a které jsou nepodstatné. Jak tomu je však tam, kde se cíl hroutí? Může tomu být tak tam, kde je ohrožena reali- zace cílové hodnoty – kde se zdá, že cíl uniká pod rukama. Může tomu být tak tam, kde do- chází k naprosté ztrátě realizace hodnoty, kde původní stav zaměření (dosažení cíle) není možno obnovit. Je tomu tak i tam, kde dochází k zpochybění hodnoty cíle - jak tomu je např. u bilančních sebevrahů. Tam se tito lidé doslova topí v moři informací a upadají do deprese při zjišťování jejich nerelevantnosti.Tyto otázky nás zaměstnávají např. v souvislosti s poznává- ním toho, co se děje v duši lidí v životních kri- zích a tam, kde člověk stojí ante finem. Řešení těchto otázek je kriticky důležité. Tam, kde se snažíme lidem pomoci v jejich bezradnosti - ať tyto otázky řeší ti, kteří se zabývají psychotera- pií přerůzného druhu nebo ti, kterým jde o praxi pastorální péče. PODNĚTY „Příkladem může být práce horolezce,… Ten má jasně stanovený cíl.“ Stránka 6

Co to znamená pro náš život? V moři informací je možno se utopit – stejně jako v kterémkoliv jiném moři. Je možno se naučit v něm nejen plavat, ale i po něm se pohybovat - jako se po moři pohybuje loď - a nejen neutonout, ale i doplout k cíli. Podmínkou pro to však je vědět, kam chceme doplout. - Autor je psycholog, přednáší na Fakultě soci- álních studií Univerzity Karlovy v Praze. Upra- vená verze příspěvku, který pronesl autor na podzimním retreatu Akademické Ymky s téma- tem „Myšlení a informace ‘ konaném v řijnu 2006v Masarykově táboře YMCA v Soběšíně. Náboženské zneužití je stejně tak škodlivé jako zneužití sexuální Duchovní Církevní Obnova proti nátlaku a násilí v Božím jménu Duchovní zneužití se stává stejně tak škodlivým jako zneužití sexuální: Může vést k úplné destrukci duše a důvěry v samotném nitru člověka. Na toto téma upozornil sjezd pořádaný Duchovní církevní obnovou (GGE) „Náboženské zneužití a cesty uzdravení“, který se konal od 3. do 5. února 2007 v setkávacím centru Zámek Craheim (Wetzhausen u Schweinfurtu). Nábožensky zneužívat mohou jak rodiče, tak pastoři či jiní vedoucí pracovníci sborů. Ve jménu Boha je často vyvíjen nátlak a násilí, které může přivodit duševní a psychická zranění. Podle odhadu obchodního vedoucího GGE Lorenze Reithmeiera (Hamburk) se v nebezpečí, kdy je vyvíjen nepřípustný nátlak na duši člověka, mohou ocitnout jak nové cha- rizmatické církve, tak tradiční evangelikální sbory: „Duchovní zneužití je často spojeno s touhou dělat pro Boha něco velkého a výjimečného.“ Zneužití je jev, ve kterém kážeme: „Bůh tě bude milovat, když …“ Vedoucí evropského pastoračního centra „Living Waters“ („Živé vody“), Sonja Stark (Brusel), poukázala na možné důsledky nábožen- ského zneužití: „Je poškozen vztah k sobě samotné- mu, k ostatním lidem a k Bohu.“ Zneužití lidé mo- hou získat falešný obraz o Bohu, budou mít problé- my se čtením Bible a modlitebním životem. A prav- děpodobně v oblasti jejich víry bude následovat hlubší krize. Často se v církvi může objevit výhrad- ní požadavek typu: „Bůh tě miluje jen, když odve- deš dobrý výkon a budeš nás poslouchat.“ Sama autorka se stala obětí takového zneužití. Ve sboru, kam chodila, bylo zakázáno navštěvovat jiné boho- služby. Kdo přesto porušil tento zákaz, byl veřejně obviněn z „duchovního cizoložství“. Také učení, že ženy by se měly svým mužům poddávat, může při- vodit negativní zážitek zneužívání. V rámci “duševního uzdravení” je potom ve vlastním zájmu nutné odejít do jiného sboru. Podle hodnocení bý- valého primáře odborné kliniky pro psychiatrii a psychoterapii Erwina Scharrera (Frankfurt nad Mo- hanem), jsou málo náchylní k náboženskému zneu- žití ti lidé, kteří si umí vážit sami sebe a ctí hodnotu člověka, Lidé by si měli rozvíjet zdravé vědomí vlastní hodnoty: „To začíná již v mateřském lůnu.“ Lidé, kteří se stali obětí náboženského zneužití, potřebují vyhledat pastorační a psychterapeutickou pomoc. Potřeba psychoterapeu- tické a pastorační péče stále roste Potřeba psychoterapeutické a pastorační péče podle názoru psychologa Ulricha Giesekuse (Freudenstadt) roste stále více. S vývojem postmo- derní společnosti, ve které každý člověk musí roz- hodovat o způsobu svého života sám, narůstá v současné době také potřeba správné orientace. „Lidé dychtivě hledají návod k úspěšnému životu“, říká Ulrich Giesekus na Mezinárodním kongresu pro psychoterapii a pastoraci v Marburgu. Lidé nevidí vždy možnost vracet se do minulosti ke sta- rým jistotám, kterými byla rodina, stát a církev: „V postmoderní společnosti neexistuje již nikdo, kdo by nám říkal a určoval, kým jsme a jak by měl náš život vypadat či fungovat.“ Tradiční rodina už podle Ulricha Giesekuse nemá tutéž budoucnost jako kdysi. Měla by být doplněna společenstvími, která by sdružovala lidi různých generací a různého věku. Křesťanské spo- lečenství je jako velká rodina a může mít stále větší význam. Ve společenstvích by se ovšem mnohem více muselo brát ohled na rodiny, ve kterých jsou PODNĚTY Stránka 7 „Lidé dychtivě hledají návod k úspěšnému životu.“ „Často se v církvi může objevit…: Bůh tě miluje jen, když odvedeš dobrý výkon a budeš nás poslouchat.“

děti kvůli rozvodu vychovávány jedním rodičem, a na rodiny, kde se rodič znovu vdá nebo ožení. Dle psychologa Giesekuse se postmoderní představa o světě dotýká také křesťanské víry. Re- formovaná „víra z rozumu“ se už ukazuje jako ne- aktuální, protože nezohledňuje spirituální potřeby člověka. Víra se nedefinuje podle příslušnosti k určité církvi, ale podle živého a osobního vztahu s Bohem. Děti a slavnost Večeře Páně Jeden z pilířů víry Adventistů Sedmého dne, „Večeře Páně,“ říká, že obřad Večeře Páně je pří- stupný všem věřícím křesťanům.“ Zatímco tento výrok nevypovídá o tom zda by měli nepokřtěné děti členů církve mít účast na Večeři Páně, Církevní řád mluví o tom, že „po absolvování přípravy ke křtu a vyznání své odevzdanosti Ježíši prostřednictvím křtu, jsou všichni věřící křesťané připraveni mít spoluúčast na obřadu Večeře Páně.“ V souvislosti s výrazem „všichni věřící křesťané,“ nenacházíme žádné věkové ohraničení ani náznak toho, že „všichni věřící křesťané“ musí být pokřtěni. Otázka účasti nepokřtěných dětí na Večeře Páně byla projednávána na zasedání Generální Konference v roku 1980. Užitečným pohledem na věc je také článek Angel Manuel Rodrigueze: „Otázky z Bible.“ Toto téma je předmětem neustá- lých diskuzí a pro kazatele představuje nemalou výzvu. W.B. Quigley na zasedání Generální Konfe- rence v roce 1980 prohlásil: „Rád bych doporučil aby byla obě témata důkladně prostudována.“ Jed- ním ze zmiňovaných témat byla právě otázka dětí a jejich účasti na Večeře Páně. Za účelem hlubšího studia tohoto tématu, Vám nabízíme dva články zastávající dva různé pohledy. Věříme, že pro mno- hé z Vás budou tyto články k užitku. - redakce Večeře Páně a dětská účast Darius Jankiewicz V souvislosti s Adventistickou praxí, zpřístup- nit obřad Večeře Páně každému, nacházíme v Příručce Adventistů sedmého dne zmínku o tom, že nepokřtěné děti by neměli mít účast na obřadu Večeře Páně. Nicméně, příručka samotná nenabízí adekvátní vysvětlení pro tento postoj. Právě to je možná důvod, proč k této otázce přistupují adven- tistická sborová společenství ve světě různými způ- soby. V některých sborech je nepokřtěným dětem a mladým, účast na Večeře Páně zamezena; jinde se rodiny účastní společně, s tím, že rodiče po- soudí zda jsou jejich děti schopné porozumět významu tohoto obřadu. Ve shromážděních kde se věřící neztotožňují s ani jedním z těch- to přístupů, mají děti možnost mít účast na od- dělené slavnosti Večeře Páně, sestávající z ob- řadů umývaní nohou a přijímání „nepožehnaného“ chlebu a vína. Za původce této nesrozumitelnosti lze označit nejasnost v teologii týkající se obřadů křtů a Večeře Páně. Proto, je studium těchto obřadů a jejich spoji- tosti z biblického hlediska, nezbytné. Od Novozákonních obřadů k svátostní teologii I když Nový Zákon do jisté míry rozebírá podstatu těchto obřadů, zdá se, že otázka jejich spojitosti nebo pořadí, ve kterém by měli být praktikovány, je pro novozákonní pisatele ne- zajímavá. Podle nich, měli křest a Večeře Páně hlavně symbolický význam (Řím. 6:3-5, Kol. 2:12, 1 Kor. 11:24; Ev. Jana 6:53-56). Křest byl chápán jako veřejné prohlášení o znovuzrození a oddanosti; člověk byl začleněn do těla Kristo- va. Účast na Večeře Páně symbolizovala věr- nost člověka Kristu. Tento společný obřad slou- žil jako památka na Kristovu oběť na kříži a jako obohacení pro člověka ve vztahu ke Kris- tu. K otázce účasti nenacházíme jiné rady než je zmínka důstojnosti v 1 Korintským 11:27. V době po-apoštolské začali být tyto obřa- dy (katolické. „svátosti“) chápány jako „prostředky spasení“. To znamená, že u přijí- maní této „svátosti“, byla milost Boží nadpřiro- zeně vnuknuta do duše věřícího. Ovšem aby mohlo k něčemu takovému vůbec dojít, musel být dotyčný pokřtěn do církve. Tím pádem křest, stávající se vstupní branou do církve, označoval lidské duše nesmazatelným zname- ním nebo pečetí, která na celý život oddělovala pokřtěné od zbylého lidstva. Tato pečeť, potvr- zená během „svátosti“ konfirmace, umožnila věřícím mít prospěch ze „svátosti eucharistie“. Jinými slovy - umožnila věřícím přijmout Boží milost prostřednictvím spoluúčasti na symboli- ce. Ve 4. století byla také představena víra v to, že po slovech posvěcení došlo k proměně chle- bu i vína na skutečné tělo a krev Kristovu. Tyto základy se pak staly předmětem jisté formy uctívání. Tímto způsobem byla ve jménu věřících účastnících se eucharistii opětovně zpřítomněna Kristova oběť; bez ohledu na je- jich duchovní pozici. Avšak užitek z této oběti mohl být přenesen pouze na ty, jejichž duše byli zvláštně připraveny prostřednictvím křtu. Tímto způsobem vznikla myšlenka příčinné souvislos- ti mezi křtem a Večeří Páně. Podle učení Řím- skokatolické církve je křest tím, co opravňuje člověka mít účast na eucharistii. Pokud nejsou PODNĚTY „...Boží milost je nám dána prostřednictvím víry, a ne na základě obřadů svátostí jenž představují Boží zaslíbení a jsou pouze znamením Jeho přítomnosti.“ Stránka 8

tyto svátosti vykonány v daném pořadí, nemůže být zaručena jistota spasení. Protestantští reformátoři toto římskokato- lické chápání svátostí vyvrátili hned z několika pohledů: Trvali na prioritě Božího Slova a tvr- dili, že Boží milost je nám dána prostřednictvím víry, a ne na základě obřadů svátostí jenž před- stavují Boží zaslíbení a jsou pouze znamením Jeho přítomnosti. Účast na těchto svátostech byla vnímána spíš jako znamení milosti, která vedou k této milosti. Reformátoři nenadřazovali tyto svátosti nad jiné způsoby vyjádření, jako například kázání nebo osobné svědectví. Stejně tak pořadí svátostí a pro Římskokatolickou církev tak důležitá příčinná souvislost mezi křtem a Večeří Páně už nebyly podstatné. Na- vzdory tomu se můžeme domnívat, že v jedné věci se reformátoři až natolik neodchýlili od Římskokatolické tradice. S výjimkou radikální- ho křídla reformace se většina reformátorů dr- žela katolické tradice křtění nemluvňat, takže bylo přirozené, že svátost křtu předcházela ob- řadu Večeře Páně. Teologický pohled Po proklestění se přes striktní učení o svátostech, které často zamlžuje biblickou prav- du o křtu a Večeře Páně se můžeme soustředit na několik důležitých problémů. 1. Nejprve musíme zdůraznit, že spasení není podmíněno účastí na obřadech křtů a Ve- čeře Páně. I když křest samotný symbolizuje nový začátek, člověk, který se pro něj rozhodu- je je už před samotným aktem zahrnut Boží milostí. Tím se nechce naznačit, že Nový Zákon popírá souvislost mezi obrácením a aktem křtu. Nicméně když vezmeme v potaz příběh lotra na kříži, který prožil obrácení, ale neměl příležitost být pokřtěn, nezdá se být tato souvislost abso- lutní (Ev. Luk 23:40-43; cf. 19:9). 2. Katolické učení o křtu jako pečeti a Večeře Páně jako prostředku k Boží milosti je jasně nebiblické. Zatímco křest může přinášet významné a trvalé duchovní požehnaní, samot- ný akt neuděluje Boží milost, nezaručuje spase- ní, ani nijakým neznatelným způsobem neo- pravňuje věřící k obdržení požehnání z památky. Jako odpověď na striktní nauku římskokatolické a ortodoxní tradice zdůrazňují- cí význam svátostí se někteří protestantští teolo- gové shodují v tom, že Večeře Páně má pouze symbolický význam. Avšak v souladu s tradicí reformace může být řečeno, že jako akt chvály je Večeře Páně víc než jen památkou, protože pro věřící představuje možnost sblížení se s Kristem, který je mezi nimi přítomen. 3. Teologické učení Katolické Církve, tvrdí, že po aktu požehnání dochází k proměně chlebu a vína ve skutečné, třebaže neviditelné tělo a krev Krista. Nicméně, pohled do Bible nám ukazuje, že modlitba, která předchází obřadu Večeře Páně se nesoustředí na nic jiné než vyjádře- ní vděčnosti za oběť Ježíše Krista. Tím, že chléb a víno vskutku neprochází žádnou proměnou, nemělo by vysluhování dětem představovat žádný teologic- ký problém . Ať už je motiv, praxe vysluhování „nepožehnaného“ chlebu a vína dětem, jakkoliv šlechetný, z pohledu teologie je zavádějící. Skuteč- né požehnání spočine na lidech, kteří se obřadu účastní vírou a nikoliv na chlebu a víně. 4. Teologie katolické církve, z výše uvede- ných důvodů obhajuje takzvaný „uzavřený“ obřad Večeře Páně. V protikladu s touto praxí, obhajují adventisté přesný opak, protože nenašli biblicky podložený argument pro vysluhovaní Večeře Páně jen pro členy církve. Na závěr musíme zvážit postavení nepokřtě- ných dětí a mladých v církvi. Navzdory tomu, že nepokřtěné děti nefigurují na seznamu členů sboru, stále jsou důležitou součástí velké Boží rodiny a spasení je jim nabízené stejně jako i pokřtěným členům. Na hodu Beránka, což je zvyk dodnes praktikován ortodoxními židy, se účastnila a byla požehnána celá rodina od jejího nejmladšího člena po toho nejstaršího. Podobně, děti i pokřtění členo- vé mohou obdržet požehnání ve spoluúčasti na Ve- čeře Páně; obřadu který byl předobrazem slavností Beránka. Postoj Ellen Whiteové Církevní obřady jsou podle Ellen Whiteové tím nejhlubším prožitkem chválení Hospodina. Také podporují ducha společenství, odpuštění a pokory. Nemůžeme však tyto obřady chápat jako prostředek ke spasení. Spasení nestojí absolutně na křtu, sborovém členství nebo kázání pravd. Spasení stojí na víře a životě v jednotě s Ježíšem Kristem. Tato živoucí jednota s Kristem je zřídkakdy dílem okamžiku; nýbrž je to celoživotní proces, kteréhož- to součástí je mimo jiné i křest. Navzdory tomu, že dle rad Ellen Whiteové je žádoucí, aby se mladí věřící rozhodovali pro křest v co nejmladším věku, by se nemělo k tomuto obřadu přistupovat s nepřiměřeným spěchem! Na rozdíl od katolického učení zdůrazňujícím význam svátostí, trvá Ellen Whiteová na tom, „že prostřednictvím obřadu Večeře Páně můžeme navá- zat živé spojení s Kristem, a tím i s Otcem. Památka večeře zvláštním způsobem spojuje slabé lidské bytosti s Bohem. Na základě jejích publikací, se můžeme do- mnívat, že Ellen Whiteová také zapáleně podporo- vala „otevřenou“ Večeři Páně. Pravděpodobně nej- pronikavější a nejvíc jednoznačný z jejich komentá- řů k dané otázce je tento: „Příklad, který nám zane- chal Kristus nám zakazuje výlučnost při Večeře Páně.“ „Někdy mezi nás mohou přijít lidé, kteří nepřijali pravdu a svatost do svého srdce, ale přesto by se obřadu rádi zúčastnili. Neměli bychom jim v tom bránit…. Je to Kristus, který přesvědčuje a PODNĚTY Stránka 9 „...spasení není podmíněno účastí na obřadech křtů a Večeře Páně.“ „Příklad, který nám zanechal Kristus nám zakazuje výlučnost při Večeře Páně.“

obměkčuje naše srdce.“ Tento výrok jasně říká, že každý kdo touží po účasti na obřadu Večeře Páně má k tomu mít příležitost, bez ohledu na to, že ne- rozumí pravému významu tohoto obřadu nebo není dostatečně připraven. Ellen Whiteová trvá na tom, že Kristus je tím, kdo usvědčuje a obměkčuje srdce člověka. Pokud tedy může mít účast na Večeře Pá- ně kdokoliv, proč ne děti ze sborového společen- ství? Není překvapením, že v žádném z uveřejně- ných nebo neuveřejněných spisů Ellen Whiteové nenacházíme konečné stanovisko v otázce účasti dětí. Shrnutí Ve smyslu výše uvedeného uvažování se nabí- zí závěr, že neexistují žádné podstatné biblické ani teologické důvody, které by bránily nepokřtěným dětem mít účast na Večeři Páně. Křest se podle Bible nezdá být absolutní podmínkou pro spolu- účast. Když k takové interpretaci dochází, křest začíná být chápán jako událost magického nebo mystického charakteru, jako jakýsi průchod k duchovní dospělosti, čímž nikdy obřad křtu neměl být. V protikladu s křtěním nemluvňat, se křest věřících opírá o živý vztah mezi člověkem a Kris- tem a vyjadřuje přijetí spasení jako daru milosti a znalost dogmatického učení. Také se předpokládá, že věřící bude ochoten přijat zodpovědnosti, které přináší sborové členství. Děti v raném věku mohou mít živý vztah s Ježíšem a mohou rozumět tomu, že jejich spasení je jim nabízeno jen díky milosti Boží. Na druhé straně ještě nemusí plně rozumět dogma- tickému učení nebo významu a odpovědnosti sboro- vého členství. Z toho důvodu, mohou být děti ve sborovém společenství připraveny mít účast na Večeři Páně a přijmout požehnání, ale nemusí být ještě dostatečně vyzrálé pro křest. Kdy tedy nastává ten moment, kdy je dítě v určitém věku připraveno mít účast na obřadu Ve- čeře Páně? První podmínkou je aby alespoň do jisté míry rozumělo významu tohoto obřadu. Ježíšovo užívaní slova památka nás v tomto jenom utvrzuje. Proto by také velmi mladé děti měli počkat do doby než budou schopni rozumět obřadu Večeře Páně a jeho významu. Další radou nám může být zkoumání v oblasti rozvoje víry v člověku. Základy růstu víry bývají položený už v raném dětství, kdy v závislosti od prostředí se dítě učí věřit nebo mít strach. Pokud jsou v dítěti zasety semena důvěry, odvahy, naděje a lásky, je pro rozvoj víry položen dobrý základ. Ve věku dvou až sedmi let je chápaní u dětí intuitivní, i když jejich myšlení ještě není dostatečně rozvinuto pro pochopení abstraktních náboženských pojmů. Mnozí se domnívají, že obrazy, kterým je dítě v raném věku vystaveno jako příběhy a příklady rodičovské víry, utváří trvalé dojmy a silně působí na víru mladého dítěte. Už ve věku šesti až osmi let si děti začínají přisvojovat tyto příběhy, zvyky a přesvědčení, které představují zařazení do spo- lečenstva věřících. Rodiče, kteří vychovávali svoje děti v zásadách víry, budou znát i myšlení jejich srdcí. Proto společně se sborovým kazatelem by to měli být rodiče, kdo rozhodnou o tom, zda jsou jejich děti připraveny mít spoluúčast na obřadu Večeře Páně. Oni budou vědět, zda je- jich dítě věří v Ježíše Krista, miluje Ho, rozumí Jeho oběti na kříži a touží s ním být na věky v nebesích. Také budou vědět, zda jejich dítě rozumí pojmům nepravosti, pokání a odpuštění. „Když jsou děti řádně poučené, mohou už v raném věku rozumět svému hříšnému stavu a cestě ke spasení skrze Ježíše Krista.“ Vlastně se může stát, že víra dítěte má co říct i mnohem zkušenějším rodičům. Není náhoda, že Ježíš ukazuje na dítě jako příklad víry. Spojením celého katechetického růstu vyúsťujícím ve křtu a připraveností mít účast na Večeře Páně dochá- zí k mylnému chápání, že pokud nejsou děti dogmaticky vyučeny, nejsou součástí Boží rodi- ny. Naopak! Mít účastenství na Večeři Páně probouzí v člověku touhu, která vyúsťuje ve vyspělém chození s Ježíšem a rozhodnutím se pro křest jako celoživotní smlouvu s Bohem. Naneštěstí berou mnohé rodiny Večeři Páně jako obřad rozdělující - tj.místo sjednoce- ní dochází k rozdělení rodiny, čímž se pro ně- které členy poskytuje důvod, proč v tento den nechodit do sboru vůbec. Proti tomu Večeře Páně zaměřena na celou rodinu, přičemž děti by byli dopředu připraveny vlastními rodiči, seděli by s nimi a byli poučeny o významu tohoto obřadu, by mohla zásadně změnit a pozvednout prožitek celého společenství věřících v tento zvláštní den. Až by rodiče viděli zázrak Kristo- vy oběti v očích svých dětí, jejich víra by byla omlazena. Spoluúčast by v dětech posilovala víru a utvrzovala je v tom, že patří do společen- ství věřících. Sbor by měl pomáhat rodičům ve výchově dětí a přijímat je jako důležitou sou- část církve. Jako adventisté sedmého dne jsme vždy z přesvědčení dodržovali praxi „otevřené“ Ve- čeře Páně. Pokud jsou k účasti zváni přátelé a jejich děti, jak můžeme z tohoto obřadu vylou- čit vlastní děti? Buďme tedy věrní svému pře- svědčení, braňme se lpět na přílišném významu svátostí a nabídněme ve vhodnou dobu našim dětem účast na tomto zvláštním okamihu s Ježíšem Kristem. -Darius Jankiewicz, Ph.D., je profesorem ka- tedry teologie na Univerzitě Fulton v Suva, Fiji. PODNĚTY „Pokud tedy může mít účast na Večeře Páně kdokoliv, proč ne děti ze sborového společenství?“ Stránka 10

Nepokřtěné děti a slavnost Večeře Páně (Opoziční článek k diskusi) Robert M. Johnston V několika sborech Církve adventistů sedmého dne, se objevuje velmi nezdravý po- stoj, který může být důsledkem ignorování kon- textu pasáže ze strany 656 z díla Touha Věků od Ellen Whiteové: „Spasitel svým příkladem jasně ukazuje, že nesmíme nikomu bránit v účasti na Večeři Páně. Je pravda, že zjevný hřích člověka vylu- čuje, jak učí Duch Svatý (1 K 5,11), ale přesto nám nepřísluší nikoho soudit. Bůh nedal lidem právo, aby rozhodovali o tom, kdo se smí slav- nosti účastnit nebo ne. Vždyť kdo z nás dokáže číst v srdci druhého? Kdo umí rozlišit koukol od pšenice?“ Tento výrok je jakýmsi základem pro to co nazýváme „otevřená“ večeře Páně. Adven- tisté sedmého dne, v protikladu s některými jinými církvemi, nebrání členům ostatních de- nominací, v tom, aby s námi měli účast na slav- nosti Večeře Páně; za předpokladu, že tito čle- nové už byli nějakým způsobem pokřtěni. Zdá se, že záměr výše uvedené pasáže od Ellen Whiteové byl do značné míry pozměněn a posunut dál. Bylo jím často podpořeno připuště- ní nepokřtěných lidí k památce Večere Páně. Když se podíváme na tento výrok trochu podrobněji, vidíme, že Ellen Whiteová ho zmi- ňuje v souvislosti s Jidášem, který měl tu před- nost účastnit se s Kristem památné večeře. Au- torka tím chce říct, že nemáme právo nikomu bránit v účasti na večeři Páně na základe pode- zírání ze skrytých hříchů nebo nečestností. Důvody pro odrazování nepokřtěných osob všech věkových skupin od účasti na Veče- ři Páně mohou být biblického, historického, duchovního, logického i kazatelského (pastorálního) charakteru. Biblické důvody. Na základe třinácté kapitoly evangelia podle Jana, chápou adventis- té sedmého dne obřad umývaní nohou jako součást památky večeře Páně. To, co platí pro umyvadlo platí i pro stůl. U Jana 13:10, Ježíš jasně hovoří, že křest předchází účasti na obřa- du umývaní nohou. V tomto verši nacházíme dvě klíčová slova, která v řečtině zní: louein a niptein. První výraz bývá užíván v souvislosti s koupáním, a v tomto kontextu označuje křest. Druhý výraz znamená proces umývaní nohou. Tak jako člověk, který nebyl vykoupán, nemůže být čistý pouhým umytím nohou, nemůže ani člo- věk, který nebyl pokřtěn být očištěn umytím nohou. Obřad umývaní nohou v kontextu zmiňovaného verše symbolizuje celou památku Večeře Páně. Právě tady je vhodné si připomenout verše 1 Ko- rintským 11:27-32, kde jsme jasně varováni před přistupováním k památce Večeře Páně nehodně. Historické důvody. Křesťanská tradice se až do nedávné doby shodovala na tom, že Večeře Páně je obřad oddělen pro pokřtěné osoby. Nejstarší cír- kevní řád, zachován z období začátku druhého sto- letí po Kr. říká: „Nedovolte nikomu, kdo nebyl pokřtěn ve jméno Pána, aby pil a jedl při vaší eu- charistii. Pro doplnění Pán také řekl, „Nedávejte to, co je svaté psům.““ (Didache 9:5) Po mnoho století bylo zvykem oddělovat bohoslužbu kázání od obřa- du Večeře Páně, přičemž po skončení kázně a před začátkem samotného obřadu byli nepokřtěné osoby poslány domů. Duchovní důvody. Nepokřtěný člověk, ob- zvlášť pak nevyzrálé dítě, může jen ztěží pochopit do důsledku veškerý význam a požehnání plynoucí z účasti na obřadu Večeře Páně. Pro nezralého člo- věka to může být pouze něčím obyčejným a všed- ním. Měli bychom se vyhýbat myšlenkám pověrči- vosti a katolického pojetí „ex opere operato“, nicméně nedělejme z této úžasné příležitosti něco všedního nebo rutinního. (To ovšem hrozí i dospě- lým!) Logické důvody. Mezi svátostními obřady existuje přirozené a logické pořadí. Křest ilustruje zrod víry a oddanosti, zatímco obřad Večeře Páně tyto aspekty prohlubuje. Něco, co se ještě nenarodi- lo, nemůže být prohlubováno. Jedno reprezentuje začátek, druhé znamená pokračování. Ellen White- ová píše: „Na společenství s Ježíšem nebudeme připraveni, pokud mu nedovolíme, aby nás svou milostí očistil.“ Pastorální důvody. Když je dítě dostatečně zralé na to, aby mělo účast na památce Večeře Pá- ně, není také dostatečně zralé na to, aby bylo po- křtěno? Je obřad Večeře Páně něčím méně svatým a důležitým než je křest? Jestli někdo touží po účasti na Večeře Páně, povzbuďme ho také k otevřenému vyznání své oddanost Kristu prostřednictvím křtu. - Robert M. Johnston, Ph.D., vyučuje Nový Zákon na teologickém semináři Církve Adventistů Sedmé- ho dne v Berrien Springs. Seminář je součástí An- drews Univerzity ve státě Michigan, USA. PODNĚTY Stránka 11 „Na společenství s Ježíšem nebudeme připraveni, pokud mu nedovolíme, aby nás svou milostí očistil.“

Očekávání od kazatele Reinder Bruinsma Jsem předsedou malé unie. Je to už několik desítek let co Generální konference podpořila myš- lenku sjednocení dvou sdružení. S odstupem času vnímáme, že to byl dobrý krok. Výsledkem tohoto sjednocení je, že unie teď může v mnoha ohledech fungovat jako sdružení. Jako předseda unie mám s kazateli místních sborů velmi dobrý kontakt. Ta- kový kontakt může mít většina předsedů se svými kazateli jen těžko. Právě to se mi na moji práci moc líbí. Mám celkem vysoké nároky na lidi kolem sebe. Na druhé straně usiluji o to, aby se lidi nebáli být sami sebou. Rád pro ně vytvářím prostředí ve kterém se mohou projevit, jít za svým cílem a cítit přátelství. Stále však mám jasné představy, a to, co od svých spolupracovníků očekávám považuji za opodstatněné. Věřím, že tato očekávání nám pomá- hají v naší společné službě. Do naší spolupráce totiž přináší efektivitu a sounáležitost. Níže uvádím sedm základních pravidel, které jsou pro mne vrcholně důležité. Věřím, že po pře- čtení tohoto článku se budou moci kazatelé shod- nout na tom, že naše spolupráce funguje právě na těchto základech. Kazatel musí být vůdčí osobností Představitelé církve a kazatelé místních sborů nepředstavují dvě zásadně oddělené skupiny církev- ních pracovníků, jak se často domníváme. Ano, lidi kteří pracují na sdružení nebo unie mají jisté povin- nosti vedoucího. Nesmíme však zapomínat, že ka- zatelé jsou sborovými vůdci. Proto očekávám, že se role vůdce v každém sborovém společenství zhostí právě místní kazatel a bude příkladem. Členům musí představit jasnou vizi a plán do budoucna. Myslím, že jen stěží můžeme dnes mluvit o vedení, v jiném smyslu nežli vedení prostřednictvím služ- by. V konání služby pro Boha je nám příkladem Ježíš, který sám představuje největšího služebníka. Domnívám se, že tento názor neprotiřečí ctižádosti- vému vedení. Vůdčí osobnost musí mít touhu vést a vedení jej musí naplňovat. V opačném případě je téměř jisté, že velmi brzy přestanou být inspirací pro lidi, které mají vést. Kazatel musí růst Nejspíše jste už slyšeli příběh o dvou mužích ucházejících se o práci. Muž s tříletou praxí byl nakonec upřednostněn před mužem s praxí dva- cetiletou. Zkušenější muž, který si na své praxi zakládal, požadoval po zaměstnavateli vysvětle- ní. „Ve skutečnosti nemáte dvacet let praxe, nýbrž jeden rok dvacetkrát zopakovaný,“ odpo- věděl zaměstnavatel. Naneštěstí tato ilustrace vypovídá o realitě mnoha lidí, včetně kazatelů . Dlouholetá praxe vždy neznamená, že se jedná o vyspělého a zkušeného člověka. Kazatelé musí růst jak v osobní tak du- chovní rovině. K tomuto vývoji však nedochází automaticky. Duchovní obohacení musí být něco, o co sami usilují. Kazatelé by také měli být schopní zaujmout vůči sobě kritický postoj a reálně zhodnotit své nedostatky (vnitřní i vnější – např. zanedbaný vzhled). Sám od kaza- telů očekávám, že budou rozvíjet svoji odbor- nost. Samozřejmě za předpokladu, že jim je taková příležitost nabízená a že si sami uvědo- mují význam celoživotního sebevzdělávání. Kazatel musí iniciovat změny Sbor, který se nepřizpůsobuje době a pro- středí, ve kterém šíří evangelium, začne brzy budit dojem jakéhosi muzea; místa, které spora- dicky navštěvují nostalgičtí lidé s citem pro historii. Sbor musí promlouvat lidem jednadva- cátého století a zároveň zůstat věrný hlásanému poselství. Je však nezbytné, aby každé sborové společenství neustále hledalo lepší a přesvědči- vější způsoby hlásání ve společnosti kde převlá- dá sekularismus a postmodernismus. Když sbor nemodernizuje svůj přístup k lidem, které má oslovovat, přestává naplňovat svoje poslání! Dochází pak k tomu, že nedokáže zaujmout a upoutat dnešní mladší generaci. Dosáhnout změny však není lehké. Pro pohodlné lidí je i ta nejmenší změna hrozbou. Kazatelé musí přesně vědět, jak takovou změnu představit svému společenství. Měli by být zastánci změn, ale zároveň by se měli naučit jakým způsobem této změny dosáhnout. Naše unijní konference přija- la dlouhodobý plán, který má podpořit nárůst v počtech členů a také rozvoj duchovních hod- not. Od kazatelů očekávám, že budou při své práci na tento souhrnný plán pamatovat. Budou svá společenství vést tak, aby pro členy, přátelé a ty, kteří touží po duchovní jistotě, měl sbor veliký význam. Kazatel musí být oddaný věci Potřeba pro oddanost je zřejmá. Nemám na mysli slepou, nekritickou poslušnost nebo lehkověrnou poddajnost. Je důležité, aby byl vytvářen prostor pro rozhovor, různost názorů a do jisté míry i samostatnost. V případě, že ve- doucí osobnosti sboru sledují své vlastní zájmy místo společných zájmů celého sboru, ztrácí PODNĚTY „Kazatelé, kterým jejich práce a život nepřináší radost, většinou ve svém poslání dlouho nevydrží.“ Stránka 12

toto sborové společenství svoji důvěřivost. Je povinností kazatelů zůstat věrný poslá- ní, které obdrželi a přijali při své ordinaci. Musí souhlasit s biblickým učením, které zastává církev, pro kterou pracují. Třeba se budou přít, diskutovat, kritizovat některé momenty nebo se i zlobit na některé členy sboru či představitele církve. Navzdory tomu však musí být věrní organizaci, která je povolala, vychovala a která je platí. Od kazatelů očekávám právě takovou oddanost. Závaznou (jednoznačnou, pevnou) oddanost vůči organizaci, které slouží, vůči svým kolegům a pracovníkům unie. Kazatel musí být upřímný a opravdový Kazatelé, kterým jejich práce a život ne- přináší radost, většinou ve svém poslání dlouho nevydrží. Je zjevné, že všichni jsme jiní. Kromě toho, že máme odlišný smysl pro humor, se také lišíme v tom, jak zvládáme naše city, ra- dosti i starosti. Pro některé lidi je mnohem snazší si věci zjednodušit, než pro jiné. To je naprosto v pořádku. Nicméně si myslím, že je naší povinností, aby naše působení bylo prů- hledné a čestné. To, co o sobě představujeme musí být pro naše okolí srozumitelné. Nevím, jestli tomu tak někdy bylo, ale členové sborů dnes už neočekávají, že jejich kazatelé budou bezchybní. Z času na čas by proto kazatelé ne- měli mít obavy z odhalení svých slabostí. Ukáží tak svou lidskost a věrohodnost. Nechci aby se kazatelé schovávali za jakési masky. Spíš oče- kávám, že budou tím, kým doopravdy jsou. Věřím, že kazatelé v naší unii, že ke mně mo- hou být upřímní a mohou být sami sebou. Kazatel musí být vyrovnaný a rozvážný Různorodost v chápání teologie je i mezi kazateli součástí života adventistů sedmého dne. Ať se nám to líbí nebo ne, na otázky bib- lického a teologického charakteru nemáme všichni stejné pohledy. Tato různorodost však neznamená, že všechny názory jsou správné. Jsou jisté základní principy, se kterými musí být každý kazatel ztotožněn. Pokud tomu tak není, jedná se o vážný problém, který by neměl být přehlížen. V rámci těchto hranic by samo- zřejmě měla existovat značná svoboda. Kazate- lé si musejí dávat pozor, aby se nestavěli na jednu stranu. Jsou vůdci a pastýři všech členů, a proto by neměli obhajovat jeden proud myšlení. Není vhodné, aby kazatelé svoje názory skrýva- li byli zamlklí. Očekávám však, že budou mít pochopení a respekt pro ty, kteří s nimi nesou- hlasí. Moje představa je, že kazatelé budou roz- vážní nejenom v otázce teologie, ale také jejich v pohledu na život a povolání. Také od nich očeká- vám připravenost pracovat víc než 45 hodin v pracovním týdnu. Musí být ochotní pracovat v nevázané pracovní době a občas překročit své možnosti. Na druhou stranu by se však neměli cítit provinile, když se rozhodnou oddělit dostatečný čas na studium, odpočinek a rodinu. Neměli by se vinit z toho, že z času na čas prožijí méně úspěšný týden. Kazatel musí být muž víry Nejsem příliš nadšený z lidí, kteří jsou příliš zbožní a mají potřebu tuto zbožnost dokazovat kaž- dým svým výrokem. Na druhou stranu si myslím, že to co prožíváme v našich srdcích, musí na nás být také vidět. Lidé musí vnímat, že jejich kazatel je mužem víry. Pokud tomu tak není, něco není v pořádku. Součástí života víry je však i nejistota (pochybnosti). Rozumím tomu, když kazatelé ně- kdy zápasí s nejistotou, nebo dokonce vážnými pochybnostmi. To všechno je přípustné v případě, že usilují o jejich řešení rozumným způsobem. Uvě- domuji si, že kazatelé potřebují mít možnost hovořit o svých problémech a nejistotách bez obav ze ztráty zaměstnání nebo postavení. Je však potřebné, aby každý kazatel věděl, kdy a s kým o těchto věcech může hovořit. Sdílení se se svými pochybnostmi může někdy povzbudit a posílit jiné lidi, kteří také zápasí s nejistotou. Je ale možné, že když se kazatel sdílí se svými pochybnostmi s členy, kteří mu nero- zumí, způsobí ve společenství zmatek. S pochybnostmi nebo bez; očekávám od kaza- telů, že budou svoji víru jakožto adventisté sedmé- ho dne prožívat i navenek. Svým životem musí přilákat ostatní a přesvědčit sborové společenství o své lidskosti a upřímnosti. Členové musí cítit, že jejich kazatel je duchovním vůdcem, kterému mo- hou důvěřovat; někdo kdo povznese prožívání křes- ťanského života jako takového. Jistě, očekávám i mnoho jiného. Od kazatelů očekávám, že budou mít jisté administrativní (úřední) schopnosti. Očekávám přiměřenou kázeň. A takhle bych mohl pokračovat. Ale myslím, že sedm bodů, které jsem zde uváděl mluví dostatečně. Mám od kazatelů příliš velká očekávání? Osobně si to nemyslím. To, co od svých kazatelů očekávám, mohou oni očekávat také ode mě. - Reinder Bruinsma, Ph.D., je předsedou Církve Adventistů Sedmého dne v Holandsku, se sídlem v Huis ter Heide. PODNĚTY „S pochybnostmi nebo bez; očekávám od kazatelů, že budou svoji víru jakožto adventisté sedmého dne prožívat i navenek.“ Stránka 13