Ch. Priestley: Příšerné příběhy z temného tunelu

1

CHRIS PRIESTLEY zz temneho tunelu pprêsernE pr’bEhy ^ ^ ^ ^ « CHRIS PRIESTLEY zz temneho tunelu prêsernE pr’bEhy CHRIS PRIESTLEY z temneho tunelutemneho tunelu prêsernE pr’bEhy « CCHRISHRIS PPRIESTLEYRIESTLEY z temneho tunelu prêsernE pr’bEhy Z anglického originálu Tales of Terror from the Tunnel’s Mouth, vydaného nakladatelstvím Bloomsbury v Londýně roku 2009, přeložila Lucie Křesťanová. Ilustrace David Roberts. Odpovědný redaktor Vít Penkala. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Sazba Martin Radimecký. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, v roce 2012 jako svou 1879. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. Pro čtenáře od dvanácti let. ISBN 978-80-257-0774-6 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

S díky věnováno H. S.

9 Bylo to poprvé, co jsem jel sám vlakem. Moje nevlastní matka mne přišla vyprovodit na nádraží a neustále mne uváděla do rozpaků polibky, objímáním a pe- čovatelským hlasem, který si vyhradila pro podob- né projevy náklonnosti, o něž jsem však neměl ani v nejmenším zájem. Můj otec byl pryč ve válce, bojoval v rozpálené jižní Africe proti Búrům, a byl bych se k němu ochotně přidal, jen abych nemusel strávit už ani minutu s jeho nudnou a otravnou ženou. Nemohu ale říci, že bych kdy měl s otcem bůhvíjak vřelý vztah. K mé úlevě se však prázdniny konečně nachýlily ke konci a já byl na cestě do nové školy. V obvyklém VLAK

pŘíšerné pŘíbĚhy z temného tunelu 10 případě bych byl z této situace bezpochyby nervózní, avšak posledních několik týdnů s mou macechou byl očistec, který mne zocelil a připravil na všechno, co mne v nové škole může potkat. Byl jsem neohrožený. Nebo jsem si to alespoň myslel. Čekali jsme na nástupišti již bezmála půl hodiny, neboť moje macecha trvala na tom, že musíme vyrazit přímo pošetile brzy v obavách, že by mi vlak mohl ujet. Seděli jsme na dřevěné lavici na nástupišti a vzhle- dem k tomu, že konverzační témata byla již dávno vyčerpána, četl jsem si Londýnské ilustrované noviny a moje macecha klimbala. Měla naprosto neuvěřitel- nou schopnost usnout během vteřinky. Jakákoli pau- za v denním shonu byla vhodná ke spánku. Přísahal bych, že je spíš kočka než člověk. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nudná venkovská stanice v příjemném a slunečném ránu. Za dobu, co jsme tam čekali, dorazili další tři čtyři cestující. Po nástupišti přecházel podsaditý vousatý přednosta sta- nice, co dvě minuty se díval na hodinky a s úsměvem si cvrnkl do klobouku pokaždé, když někoho míjel. Všechno bylo naprosto všedně a úmorně poklid- né – tedy až do chvíle, kdy se moje macecha s přidu- šeným výkřikem probrala ze svého kočičího spánku a já leknutím nadskočil několik palců do vzduchu. Což samozřejmě přitáhlo ustarané a rozpačité pohledy ostatních pasažérů čekajících ve stanici.

vlak 11 „Pro všechno na světě,“ zrudl jsem a snažil se vyhnout pohledům přihlížejících. „Dívají se na nás lidé.“ „Ach!“ zmateně se na mne otočila s nepříčetným výrazem v očích. „Ale já právě měla hroznou, straš- nou předtuchu.“ Bylo by asi na místě zmínit, že moje macecha byla přesvědčena, že má v tomto ohledu zvláštní dar. „Jen se vám něco zdálo,“ odvětil jsem a usmál se na muže, který si mou macechu prohlížel s ne úplně nepochopitelnou obavou, že nejspíš utekla z nějaké- ho blázince. „Jenže já měla zcela jasný dojem nebezpečí, dra- houšku: smrtelného nebezpečí,“ prohlásila a stále se na mne pomateně dívala. „O čem to prosím vás mluvíte, madam?“ sykl jsem. „Byla bych raději, kdybys mi tak neříkal,“ řekla a přiložila si dlaně ke spánkům. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že se jí to nelíbí, ale nic na světě mne nemohlo přimět, abych jí říkal „matko“, jak si přála. „Jaké nebezpečí?“ optal jsem se. „Já nevím,“ odvětila. „Vidím… vidím polibek.“ „Polibek?“ zasmál jsem se. „To nezní moc nebez- pečně. Rozhodně ne smrtelně nebezpečně. Pokud tedy nebudu líbat krokodýla.“ „Polibek,“ opakovala. „A také tunel – dlouhý, temný a příšerný tunel…“

pŘíšerné pŘíbĚhy z temného tunelu 12 „Mám snad políbit tunel? No to už zní alespoň trochu nebezpečně,“ odpověděl jsem s pomalu uva- dajícím úsměvem. Macecha na mne stále tak divně zírala a přesto, že její prohlášení bylo naprosto absurdní, v jejím pohle- du bylo něco znepokojivého a já se musel odvrátit. Tahle její „předtucha“ byla stejně mlhavá jako vždy. Povzdychl jsem si, zadíval se na koleje a přál si, aby už vlak přijel. Z celého srdce jsem toužil od ní utéci. „Jen jste spala a měla jste noční můru,“ prohlásil jsem a ani se nepokoušel zakrýt své opovržení. „Či spíše denní můru – či co se vlastně může člověku zdát, když spí na nádraží za božího světla.“ Macechu můj tón rozhněval. „Prosím, nemluv se mnou tímhle tónem.“ „Mrzí mne, pokud jsem řekl něco, co se vás dotklo,“ odpověděl jsem a díval se stranou. Ale nemrzelo mne to. Na trati se ozvalo zahoukání zvěstující brzký pří- jezd mého vlaku. Nemohlo se mi více ulevit. Vstal jsem. „Tak,“ řekl jsem. „Už je to tu.“ „Můj drahý chlapče.“ Nevlastní matka se na mě afektovaně vrhla. „Prosím vás,“ rozpačitě jsem se jí snažil vykroutit. „Dívají se na nás.“ Konečně jsem se vymanil z jejího medúzího sevře- ní, popadl jsem tašku a vydal se k vagónu.

vlak 13 „Byla bych raději, kdybys jel jiným vlakem,“ pro- hlásila a chytila mě za rukáv. Pokračoval jsem a nevěnoval jí pozornost. „Poté, co jsme tu bezmála hodinu čekali? To oprav- du ne.“ To tak, abych s ní dobrovolně trávil další čas na pe- rónu! Nastoupil jsem do vagónu a práskl dveřmi silou, která, jak jsem doufal, mohla vyjádřit něco z mých po- citů. Ale když jsem vyhlédl oknem ven, spatřil jsem ma- cechu, jak si u obličeje drží kapesníček a druhou rukou se ovívá, jako by měla každou chvílí omdlít, přičemž se samozřejmě rozhlížela v naději, že má nějaké diváky. Potěšilo mne, když náhle zmizela za oblakem páry. Sotva se však vlak rozjel, zahlédl jsem, jak freneticky má- vá. Dělal jsem, že ji nevidím, a vydal se hledat sedadlo. Kráčel jsem chodbičkou a nahlížel do jednotlivých kupé, až jsem našel jedno s volným místem u okénka. Jediný další pasažér byl škrobený muž vojenského vze- zření s brunátným obličejem, pevnou vystouplou bra- dou a bujným knírem. Budu mu říkat Major. Vstoupil jsem dovnitř a on mi pokývl na pozdrav. „Nebude vás příliš obtěžovat, když si k vám při- sednu?“ zeptal jsem se. „Vůbec ne,“ odvětil a zpříma se posadil. Usmál jsem se a poděkoval mu. Tašku jsem si položil nahoru nad své sedadlo. Major hlasitě popotáhl nosem. „Ovšem za podmínky, že nehvízdáte,“ pokračoval, když jsem si sedal.

pŘíšerné pŘíbĚhy z temného tunelu 14 „Co prosím?“ „Že nehvízdáte,“ zopakoval. „Nemohu hvízdání vystát. Leze mi to na nervy, víte.“ „Ne pane,“ ujistil jsem jej. „Já si nehvízdávám.“ „To opravdu rád slyším,“ znovu popotáhl. „V dnešní době to dělá tolik mladých lidí.“ „Já nikoli, pane.“ „Výtečně.“ Usmál jsem se a vyhlédl z okénka doufaje, že tím tento prapodivný rozhovor ukončím, což se naštěstí také stalo. Major zvedl Timesy, které měl složené na klíně, a dal se do čtení, přičemž čas od času pomlas- kával a popotahoval. Vlak jel dál a nepravidelně, tu a tam zastavoval ve stejně strohých a nudných stanicích, jako byla ta, kde jsem nastupoval. Na každé zastávce získalo naše kupé dalšího pasažéra. První, kdo se ke mně a Majorovi přidal a rozhodl se posadit vedle mne, byl Biskup (takto jej budu na- zývat): zavalitý růžolící kněz, který nám popřál dobrý den, načež vytáhl z kufru štůsek ručně popsaných papírů a počal je studovat. Sem tam do nich něco poznamenal plnicím perem. Další cestující, který se k nám připojil, byl malý, šlachovitý chlapík, o kterém jsem usoudil, že je sedlák. Posadil se naproti Biskupovi vedle Majora. Všichni jsme se navzájem kývnutím pozdravili. Sedlákovy ruce zjevně poznaly tvrdou práci a na

vlak 15 botách, které nebyly dostatečně pečlivě vyčištěny, měl zbytky bahna. Na další stanici vešel do našeho kupé vysoký, kost- natý muž. Od vidění se znal s Majorem. Měl dlouhé, bledé prsty a úzkou tvář, která se k nim dokonale hodila. Byl dobře oblečený a nesl si časopis Lancet: bezpochyby chirurg na cestě na soukromou kliniku v Harley Street. Sedadlo naproti mně – druhé sedadlo u okna – zůstávalo prázdné. Zničehonic na mne padla únava. Možná mne vy- čerpalo vzrušení z cestování o samotě, anebo mne uspaly teplé sluneční paprsky zářící skrz okno vagónu. Zavřel jsem oči. Když jsem je opět otevřel, uvědomil jsem si, že jsem musel nějakou dobu spát, jakkoli jsem si byl jis- tý, že jsem oči zavřel jen na malou chvilku. Na seda- dle proti mně totiž nyní seděla žena. Žena veskrze přitažlivá, byť určitým zvláštním, strohým způsobem. Byla dosud velmi mladá – ne o mnoho let starší než já – a velmi bledá a štíhlá. Měla protáhlý obličej a vystouplé lícní kosti. Vlasy měla rezavé a byla ob- lečená od bot až po klobouk v bílé. Usmál jsem se a pokývl na pozdrav. Také se usmála a až znepokojivě pronikavě se na mne zadívala světle zelenýma očima. Znovu jsem pokývl a ohlédl se po ostatních cestu- jících v našem kupé. Všichni do jednoho tvrdě spali. Ironické bylo, že Major při každém výdechu zahvízdal.