PROCHÁZKY PRAHOU 6 - 3. DÍL

PROCHÁZKY PROCHÁZKY PRAHOU 6 PRAHOU 6 Procházky Prahou 6 3. díl Liboc Ruzyně Liboc • Ruzyně Liboc • Ruzyně 3. díl 3. díl

2

Liboc • Ruzyně Procházky Prahou6 3.díl

– 4 – Procházky Prahou 6 3. díl Vydavatel: Ondřej Rolínek, Ječná 28, Praha 2 Tisk: AKONTEXT Autorský text: PhDr. Jiřina Chrastilová Redakční práce, grafika: Karla Šmídová Foto: redakce, Vojtěch Rolínek, MČ Praha 6, NPÚ Praha, ÚVN Praha Náklad: 10 000 ks

– 5 – Procházky Prahou 6 – 3. díl

6

– 7 – Procházky Prahou 6 – 3. díl L 1. Liboc Obec, jejíž název je zřejmě odvozen od osobního jména, je doložena ve 12. století. Její tehdejší centrum bylo přibližně v místech křížení ulice Libocké a Litovického potoka.Později se v sou- vislosti se vznikem farního kostela přesunulo do míst současné návsi. Liboc má ale dvě části – Horní Liboc, která byla majetkem břevnovského kláštera a kde se nachází i obora Hvězda a Liboc Dolní, kde je větší část vesnice. Jako celek se Liboc stala součástí Prahy v roce 1922. Součástí katastru je i část přírodní památky Divoká Šárka. Pohled na Liboc – kostel sv. Fabiána a Šebestiána

L – 8 – 1. Liboc Horní Liboc vznikla později, až koncem 18. století na pozemcích břevnovského kláštera. Obje- vuje se tu nejprve zvláštní název „Rebečev“. Ten prý byl odvozen od hospody, která stála na zemské cestě a kterou údajně vlastnila Židovka Rebeka.Osada byla na konci 18.století připojena k Liboci s názvem Horní Liboc.Tehdy byla malou vsí s 26 domy.Spojená Liboc pak měla v roce 1900 celkem 1292 osob, z toho ale velkou část tvořili dělníci – ať už se věnovali domácí výrobě – převážně vyráběli řetězy nebo pracovali v cihelnách, lomech, v ruzyňském cukrovaru či jako stavbaři. Hodně z nich také bylo zaměstnáno v čokoládovně ve Veleslavíně. S názvem obce je ale trochu problém, existuje totiž ještě jedna varianta - Hluboc – a pak by zřejmě název nesouvisel se jménem, jak se obvykle uvádí, ale spíše s charakterem místa (hluboký les?). Také touto obcí pokračovala Buštěhradská dráha, ale její zdejší zastávka byla zrušena v roce 1984. V té době se však z historické doby mnoho původní zástavby nedochovalo, protože od 70.let 20.století docházelo k vel- ké demolici starých statků. Na jejich místě vyrostla panelová zástavba a sídliště Na Dědině. Nová výstavba pokračuje i v součas- nosti. Pohled na Liboc Liboc – nová výstavba

– 9 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Obcí teče Litovický potok, s kterým jsme se setkali v minulém díle, protože pod koupalištěm Džbán mění své jméno na Šárecký. Potok pramení mimo území Prahy – u obce Chýně. Pro- téká rybníky v oblasti Hostivice a před retenční nádrží Jiviny se dostává do Ruzyně a dále do Liboce, kde napájí i Libocký rybník. Odtud kdysi vedl potok otevřenou Císařskou strouhou pod dnešní železniční tratí až do Veleslavína a dál do Střešovic. Za minulého režimu byla jeho velká „pražská“ část přesunuta do potrubí. V současnosti se postupně odstraňuje – alespoň tam, kde je to možné. Litovicko-Šárecký potok v délce cca 20 km se spolu se svými místními přítoky vlévá do Vltavy (povodí zhruba 62 km2). Na jeho vodním toku byla v letech 1980-84 postavena retenční nádrž Jiviny (proti prou- du potoka je ještě jedna s názvem Strnad). Její součástí je rozsáhlá síť dešťových kanalizací a usazovací nádrže Dědina - Jiviny. Z nich po prvním přečištění teče voda do retenční nádrže. Nádrž slouží jako protipovodňové zařízení pro přilehlé obce, ale také pro osíd- lení podél celého toku Litovicko-Šáreckého potoka. Hráz – vysoká 5,5 metrů a dlou- há 288 metrů - byla nedávno v souvislosti s posledními pražskými povodněmi znovu opravena a zpevněna. Vodní plocha o rozlo- ze 90.000 m2 se během doby stala oblíbeným Libocký rybník Litovický potok

L – 10 – 1. Liboc hnízdištěm ptáků, nachází se tu několik druhů vodních plžů a různých obojživelníků. Nádrž ale také slouží rybářům a chovatelům ryb. V počátcích pražské historie se od strahovského kláštera táhl do dáli hluboký les zvaný Malejov, který protínala zemská cesta. Při této cestě vznikl v roce 993 benediktinský klášter v Břevnově. Právě zdejší benediktini začali s klučením lesa,nicméně jeho část,zasahující až do dnešní Liboce, zůstala zachována. A to bylo vhodné místo pro založení obory. Ferdinand I. tuto část lesa od břevnovského kláštera po svém nástupu na český trůn v roce 1526 vykoupil a začal s budová- ním ohradní zdi. V následujících letech byly postaveny i dvě přístupové brány – břevnovská a libocká (třetí tzv. Svatomarkétská vznikla až v roce 1723). Byl tu vybudován rybník s rybími sádkami, napajedla pro zvěř, studna s klenutým baldachýnem, budova kuchyně a dům správce. Uprostřed obory pak syn císaře Ferdinand Tyrolský vybudoval letohrádek. Ten byl realizován v letech 1555-56 podle jeho vlastního návrhu. Letohrádek je oddělen od okolní přírody vlast- ní ohradní zdí s novodobou reliéfní výzdobou osobností husitského hnutí (z vnitřní strany). Vpravo od vchodu nacházíme před zdí sochu husitské ženy z roku 1959 od Jana Jiříkovského, která navozovala téma poválečné expozice v letohrádku. V prostoru obory je umístěn pomník Jana Roháče z Dubé (poblíž vstupu z Libocké ulice). Někdejší míčovna – zřejmě obdoba míčovny v Královské zahradě – se do dnešních dnů bohužel nedochovala. Letohrádek Hvězda má svůj název odvozen od půdorysu. Základní kámen ke stavbě letohrád- ku byl položen za účasti FerdinandaTyrolského v červnu roku 1555.Právě syn panovníka a poz- dější místodržící v Tyrolsku je označován za autora návrhu neobvyklé stavby a jejího řešení.Tra- duje se, že se chtěl vyrovnat svému otci, který nechal pro svoji choť Annu Jagellonskou postavit Přírodní hřiště před letohrádkem Hvězda

– 11 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Královský letohrádek v zahradách Pražského hradu. Na stavbě Hvězdy se vystřídalo něko- lik známých mistrů: Giovanni Maria Aostal- li, Hans Tirol, Bonifác Wohlmut i Giovanni Luccese. Stavba sice pokračovala poměrně rychle, ale dodnes není úplně jisté, jestli ješ- tě před odchodem stavebníka do Innsbrucku byla dokončena střecha podle původního pro- jektu.Špičatá jehlancovitá měděná střecha zde však pravděpodobně byla na počátku 17. sto- letí, ale tu zřejmě odvezli Švédi jako válečnou kořist na konci třicetileté války. Dnes je její podoba zachována pouze na dobových ryti- nách, protože v pozdějších staletích se střecha stále snižovala až do dnešního tvaru z poloviny 19. století. Ferdinand Tyrolský (1529-1595) byl druhoro- zeným synem Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Působil dlouho jako místodržící v Čechách. Zná- mý je ale také svým morganatickým sňatkem s Filipinou Welserovou (1527-1580). To zne- Ferdinand Tyrolský Letohrádek Hvězda

L – 12 – 1. Liboc Plán Obory Hvězda Geodetická značka

– 13 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Socha husitské ženy

L – 14 – 1. Liboc možnilo jeho případný nástup na trůn, a proto byl později „odsunut“ jako místodržící do Tyrol. Jeho choť byla výborná kuchařka a léčitelka. V knize „Kupecká dcera v domě Habsburků“ se uvádí řada jejích předpisů, některé jsou použitelné i dnes. Rada „proti bolení zubů: nejlepší je zub vytrhnout, a to zavčas, neboť od jednoho se pokazí druhý“ byla nejspíš účinná vždycky. Letohrádek ve své symbolické podobě představuje stavbu na půdorysu hexagramu – šesticípé hvězdy, která symbolizovala propojením dvou trojúhelníků vzájemnou harmonii dvou proti- kladných sil a jejich jednotu.Kromě toho je hvězda symbolem mariánského kultu.Čtyři úrovně stavby zase představují čtyři živly – podzemí je země,přízemí voda,první patro vzduch a druhé patro symbolizuje oheň. Všechna patra jsou propojena dvěma různými schodišti – hlavním v jednom z cípů hvězdy a malým skrytým, vřetenovým schodištěm pro služebnictvo. Každé patro má pak trochu jiné uspořádání prostoru. V suterénu je okružní chodba, v pří- zemí jsou průchozí místnosti po obvodu a v prvním patře je centrální prostor s přístupy do jednotlivých částí s krby. A ve druhém patře je velký centrální prostor s prodloužením do cípů hvězdy. V podzemním prostoru byly púvodně kuchyně (pak přestěhovány do oddělené stavby) a vinný sklep. Dnes se v čistě vybíleném prostoru můžeme seznámit s modelem bitvy na Bílé hoře. Nejhonosněji vyzdobený je dvanáctiboký prostor přízemí. Jeho strop je rozdělen do 334 polí zdobených jemnou krajkou štuky, které představují výjevy spojující antiku s italskou renesancí Pokus o zvrat situace jízdou mladého Anhalta a útěk Uhrů

– 15 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Vstup do letohrádku Zdobený strop

L – 16 – 1. Liboc (Antonio Brocco). Jsou zde výjevy z antické mytologie, které odpovídají úsilí habsburského rodu dokázat návaznost jejich rodokmenu na antické hrdiny. Dále se tu nacházejí symboly tehdy známých planet – ty jsou však zároveň zasvěceny důležitým alchymistickým prvkům. V centrálním poli je výjev s Aeneem a šest vyobrazení, které znázorňují hrdinství a ctnosti – i zde je čerpáno z antických bájí a historie. V interiéru se nachází expozice věnovaná historii letohrádku a doby,v níž vznikl.Je tu také část, která vysvětluje užití symboliky stavby v souvislostech s alchymií, ale i svobodných zednářů. V prvním patře bývají příležitostné výstavy. Je zde také připomenuto, že objekt je svěřen do rukou Památníku národního písemnictví. Tento ústav zde v minulosti po poválečné rekon- strukci Pavlem Janákem dlouhodobě prezentoval expozici Mikoláše Alše a Aloise Jiráska. Po nákladné restauraci objektu byly zdejší nově upravené expozice zpřístupněny veřejnosti v roce 2000. Minulou vojenskou historii v letohrádku připomínají grafitti ubytovaných vojáků, které jsou dnes také obnoveny a „zdobí stěny“. V tomto patře bylo zrestaurováno i terrazzo podlahy podle dochovaných částí. To platí i o podlaze ve druhém podlaží, kde jsou původní glazované dlaždice dochovány jen částečně v rozích prostoru někdejší hodovní síně. Sál dnes slouží ke společenským akcím a pronájmům. I přilehlá zahrada s oborou měla být pokračováním stavby. Zahrada totiž podle tehdejší sym- boliky zobrazuje svět člověka s jeho květy i plody. Letohrádek Hvězda

– 17 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Pohled do Obory Hvězda Pohled do přírodní části Obory

L – 18 – 1. Liboc Dětské hřiště v Oboře Hvězda Sportování a svatby v oboře Fauna a flóra v oboře

– 19 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Obora u letohrádku Hvězda původně sloužila k panovnické honitbě (podobně jako Královská obora v Bubenči). V oboře se konaly také různé slavnosti, např. v roce 1610 za Rudolfa II., pak tu na krátkou dobu pobýval jeho nástupce Matyáš a v roce 1619 zde byl slavnostně uvítán Friedrich Falcký – zvolený český král (zvaný Zimní). Nedaleko od jeho zdí došlo 8. listopadu 1620 k nešťastné bitvě zvané na Bílé Hoře, která porážkou ukončila české stavovské povstá- ní a na dlouhá staletí předurčila budoucí vývoj českého státu. Ale i později se Hvězda stala svědkem pompézních událostí – v roce 1637 tady pořádal hostinu Ferdinand III., několikrát i císařské hony. Rokem 1740 však její sláva začala pohasínat. Nejprve se tu usadilo vojsko bavorského krále Albrechta, které pobilo veškerou zvěř a vykácelo stromy (aby si zřejmě měli zvěřinu na čem opékat) a i nadále byla již zdecimovaná obora využívána vojskem. V místě se usadila i pruská armáda za rakousko-pruské války (v roce 1938 byly dokonce nalezeny hroby pruských vojáků). Poslední ranou bylo rozhodnutí Josefa II. umístit do letohrádku skladiště střelného prachu, které bylo definitivně zrušeno až v roce 1874. První známé půdorysné zobrazení obory je na plánu z roku 1723, který zachycuje i průběh královského vodovodu. Potom však nastalo kácení pruským vojskem. Na konci 18. století byla správa obory vyňata z vojenského eráru (až na samotný letohrádek) a byla také obnovena výsadba stromů. Obora se pomalu stávala cílem výletů, byla zpřístupněna veřejnosti. Právě zde se konaly i Sva- tomarkétské pouti, které však byly pro svoji hlučnost a nevázanost brzy zrušeny (viz 2. díl). Rekonstrukce a obnovy se celý areál dočkal v době první republiky, ale jednání nebyla jedno- duchá. Padl zde totiž i návrh, aby se z obory stalo jakési zábavní středisko. K tomu nakonec Jedna z cest v Oboře Hvězda

L – 20 – 1. Liboc Světlička

– 21 – Procházky Prahou 6 – 3. díl nedošlo, mimo jiné i proto, že lesní úprava vyžadovala menší náklady, než financování turistic- kého střediska. V prostoru před letohrádkem se konají letní nedělní koncerty. Pak se opět karta obrátila. Vojsku se v oboře zase zalíbilo, proto zde nejprve proběhla mobili- zace československého vojska po Mnichovu, potom prostor zabralo SS a nakonec tady sídlily armády osvoboditelů – ruská armáda, čeští vojáci z anglické armády a nakonec vojáci generála Svobody. Poválečná úprava probíhala podle návrhu hradního architekta Pavla Janáka ve směru započatém již před válkou. A ještě jedna zajímavost – již v době národního obrození před rokem 1848 se Hvězda stala cílem vlasteneckých výletů, kdy jezdívaly fiakry, a také tématem literatury. O pouti např. psal Josef Kaje- tánTyl, výletu do těchto památných míst se účastnila Božena Němcová s mladým básníkem Václavem Bolemírem Nebeským. Jeho báseň pak otiskl Karel Havlíček Borovský v České včele. Dnes je obora prakticky celá znovu zalesněná, dokonce se zde najdou i některé unikátní staré exempláře dubů a buků (asi čtyřicet), které zázrakem přežily řádění vojáků. Stromy poskytují útočiště hlavně ptákům – bylo napočítáno okolo 46 různých druhů.V oboře najdeme také lišky, kuny a lasice.Oborou vede naučná stezka v délce cca 4 km a na její trase je celkem 13 zastávek. V roce 2004 byla obnovena i cenná část mokřadů kolem rybníčka za letohrádkem. V oboře se nachází také drobná funkcionalistická stavba studničního domku zv. Světlička. Odpočinek v Oboře Hvězda

L – 22 – 1. Liboc Kostel sv. Fabiána a Šebestiána

– 23 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Poblíž letohrádku se nachází samostatně stojící budova někdejší kuchyně.I ta se nedávno dočka- la obnovy a dnes je zde studovna a knihovna.Veřejnosti byla otevřena v roce 2005 při příležitosti 50. výročí předání sbírky Jiřího Karáska ze Lvovic Památníku národního písemnictví. Jiří Karásek ze Lvovic (vl. jm. Josef Karásek, 1871-1951) začal při vstupu do literatury používat šlechtický přídomek. Žil staromládeneckým uzavřeným životem a téměř neopouštěl Prahu. Věnoval se literární tvorbě a sběratelství. Pracoval jako poštovní úředník, takže neměl zrovna velký příjem. Jeho sběratelský fanatismus byl ale takový, že mu vše podřídil. Nakonec jeho sbírka obsahovala skoro 40 tisíc předmětů (grafické listy, ex libris, plakáty, oleje, kresby, plastiky atd.) + 50 tisíc knih. Svou sbírku budoval od konce 19. století a od začátku ji zamýšlel věnovat státu. V roce 1922 ji převedl na Československou obec sokolskou (s tím, že o ni bude i nadále pečovat) – sbírka byla v roce 1925 zpří- stupněna veřejnosti v Tyršově domě. Po 2. světové válce byla celá sbírka převedena do Památníku národního písemnictví, ale první velké výstavy se dočkala až v roce 2001. Farní kostel sv. Fabiána a Šebestiána v centru obce Liboce na vyvýšeném místě nad Litovic- kým potokem měl předchůdce již minimálně ve 14. století, kdy je o něm první zmínka (podle archeologického průzkumu pocházel ale již z 12. století). Faráři sem byli dosazováni břevnov- ským klášterem. Po husitských válkách se klášterní panství dostalo do majetku purkrabství Pražského hradu a zčásti měšťanům Starého Města pražského. Ale zřejmě již na konci 16. století bylo opět v rukou břevnovského kláštera. Po třicetileté válce máme zprávy o opravě a barokizaci gotického kostela, ale postupem času se ukázalo, že pro rostoucí počet obyvatel je příliš malý. O výstavbě nového chrámu se začalo jednat v 1. polovině 19. století a již v roce 1842 se začaly budovat základy nového kostela. Stavba proběhla poměrně rychle, protože nový svatostánek byl slavnost- ně vysvěcen v říjnu roku 1844. Nicméně některé další práce pokračovaly i po tom- to datu. Původní projekt stavby architekta Thomase Waly upravoval zřejmě Pietro Nobile. Proto je zařízení kostela soudobé. Jen monumentální kříž uprostřed presby- táře zřejmě pochází z původního chrámu – je barokní z doby kolem roku 1730. Obraz s tématem obou světců – sv. Fabiána a sv. Šebestiána,patronů kostela,je dílem Josefa Hellicha, na sochařské výzdobě se podíleli Čeněk Vosmík či Ludvík Šimek a další. V roce 1898 byl v kostele na památku 50. výročí panování císaře Františka Josefa umís- těn tzv. císařský oltář. Ten byl v roce 1927 proměněn na oltář na ochranu republiky a v roce 1952 pro jistou rovnou odstraněn. Kostel sv. Fabiána a Šebestiána

L – 24 – 1. Liboc V průčelní věži kostela se nacházejí tři zvony,z nichž dva jsou ještě z předchozí stavby.Jeden byl ulit kolem poloviny 15. století a je tedy pozdně gotický, druhý je datován rokem 1663. Poslední- umíráček – je z roku 1949. Sv. Fabián a sv. Šebestián patří k tzv. prvomučedníkům. Fabián byl jedním z prvních římských papežů, kterého popravili v době pronásledování křesťanů v roce 250. Šebestián byl původně důstojní- kem císařské stráže a tajným křesťanem.Je zobrazován s šípy zabodnutými do těla,protože císař nařídil, aby na něj vojáci stříleli.Byl pohřben v katakombách na Via Appia,kde byla později postavena bazilika sv. Šebestiána. A právě sem byly přeneseny i ostatky Fabiána, a tak se na kalendář svatých dostali spolu (svátek 20. ledna). Plocha kolem kostela vymezuje někdejší pohřebiště, ale po výstavbě nového kostela se hřbitov přesunul k ohradní zdi obory.Hřbitov sloužil obyvatelům Liboce, Ruzyně i Voko- vic a Veleslavína. Dnes z něj bohužel mnoho nezbývá, protože byl v roce 1970 téměř celý zničen. Zbývá jen několik náhrobků v bývalé márnici a kříž vrostlý do stromu. Nachází se v místech za moderní budovou a vede k němu vydlážděná ulička. Dům s ateliérem (Libocká č.29a/čp.178) byl realizován v letech 2004-06 (autor projektu Jan Línek) jako dvougenerač- ní objekt, který se do Libocké obrací strohou fasádou. Překvapivý pohled se pak naskytne z druhé strany domu, která je propojena se zahradou u zdi obory. V obci se nachází nedávno restaurovaná výklenková kaple sv. Jana Nepomuckého (ve zdi u dětského hřiště). Kostel sv. Fabiána a Šebestiána Výklenková kaple sv. Jana Nepomuckého

– 25 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Barokní budova fara (Libocká č. 41/čp. 5) pochází z 18. století, kdy byla obnove- na katolická farnost. V současné době již neslouží původnímu účelu, ale je majet- kem Řádu karmelitánů, kterým byla v roce 1996 svěřena správa libocké farnosti. Je zde také malé kulturní centrum s historickým názvem Malejov (otevřeno v roce 2000). V centru se pořádají různé akce pro místní obyvatele, sídlí zde skautský oddíl s názvem Ztracený orel, rovněž také farní knihovna. Zajímavou osobou byl jeden ze zdejších farářů - Vlastimil Hálek (1868-1919). Byl neú- navným pastýřem svých oveček, o které se sta- ral s otcovskou péčí. Pro svou farnost vydával pravidelný Farní věstník. Za svou příkladnou pastorační práci se stal nositelem papežského vyznamenání „Pro Ecclesia et Pontifice“. Vedle fary stojí původně novorenesanční škola (Libocká č. 43/čp. 6) z konce 19. stole- Hřbitov v Liboci Náhrobek na starém hřbitově

L – 26 – 1. Liboc Barokní budova fary v Libocké ulici Kulturní centrum Malejov – výstava

– 27 – Procházky Prahou 6 – 3. díl tí. Ani ta však již svému účelu neslouží, pro- tože se tady dnes nachází Domov Sv. Rodiny – charitativní organizace pro pomoc handi- capovaným (druhý objekt je na Petřinách v Ulrychově ulici).Domov sv.Rodiny založila v roce 1991 s pomocí charity a dárců sestra Akvinela Ludmila Loskotová z Kongregace školských sester de Notre Dame. Pamětní deska na domě připomíná osud jednoho z bývalých učitelů. Jan Zelenka-Hajský (1895-1942) byl nejen učitelem, ale také člen Sokola, kde se také věno- val výchově dětí. Po okupaci republiky se zapojil do odbojové činnosti (odbojová skupina Jindra) a podílel se i na hledání úkrytu pro parašutis- ty, kteří provedli atentát na Heydricha. Při zatýkání gestapem se on i jeho syn otrávili, manželka byla popravena v Mauthausenu. V Praze najdeme ještě jednu jeho pamětní desku Pamětní deska Jana Zelenky–Hajského Domov sv. Rodiny

L – 28 – 1. Liboc v Kodaňské ulici a na Žižkově je i ulice, která nese jeho jméno. Do odboje proti nacistům bylo zapojeno více zdejších obyvatel, další bojovali v květno- vém povstání. Jména obětí 2. světové války se nacházejí na pamětním místě v kostele sv. Fabiána a Šebestiána. A v prostoru před bývalou školou stojí kubizující pomník z roku 1920, který pro změnu připomíná oběti 1. světové války. Ulice Libocká vede obloukem kolem kostela směrem k Evropské. Ale z malého náměstíč- ka před kostelem (někdejší návsi) jsou vedeny další ulice,zejména Fabiánova a Šebestiánská. Fabiánova vyrovnává rozdíl terénu schody a míří dolů přímo k rybníku. Libocký farní kostel totiž stojí ve svahu na vyvýšeném místě a v hloubce pod ním se nachází Libocký rybník. Nepravidelnost okolních ulic dokumentuje postupný vývoj Památník obětí 1. světové války Libocký rybník

– 29 – Procházky Prahou 6 – 3. díl obce. Nacházely se zde statky i pouhé chalupy – jak ostatně dokládají názvy ulic. S připojením k Praze definitivně mizí zemědělský charakter obce a dochází k velkým přestavbám. Nicméně zde dosud najdeme některé z bývalých hospodářských usedlostí. Právě pohled ke kostelu přes rybník byl v minulosti častým námětem zdejších pohlednic. Na starých fotografiích se dokonce připomínají zdejší „koupadla“. Býval zde i plavčík, který učil plavání po „vančurovsku“. A v zimním období, kdy rybník zamrzal, tady pracovali ledaři, kte- ří rozváželi velké kusy vysekaného ledu do místních hospod. Hospod bylo v minulosti v okolí opravdu hodně. Některé hospody sloužily výletníkům, jiné zase jako místa setkávání členů místních spolků, kte- rých byla celá řada.Holečkova restaurace se pyšnila dekretem od krále Ferdinanda I.z roku 1535, kterým bylo pražskému měšťanovi Matyáši Holečkovi povoleno otevřít hospodu hned u vchodu do obory (Libocká č.6/268).Nejstarší zdejší hospoda byla vyhledávaná nejen místními,ale i náv- štěvníky. Chodíval sem Julius Zeyer, Antonín Dvořák, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Mikuláš Aleš,Vojtěch Hynais, Max Švabinský, Ema Destinnová i Eliška Krásnohorská a mnozí další. V roce 1899 byl založen Okrašlovací spolek „Zveleba Libocká“. Na jeho činnost mimochodem navazuje Libocké občanské sdružení, založené v roce 2011. Přímo proti dosud exitující hospodě u Holečků byla těsně u brány do obory další hospoda UTampů (Libocká č. 1/čp. 271). Přestavěný dům dnes slouží jako domov seniorů „Centrin“. A hned vedle bývala ještě hospoda Hvězda. Hospoda ale stála uvnitř hradby v domě správce obory (čp.1).A v Libocké č.5/čp.277 byla ještě Dvořákova hospoda.Už jenom výčet je udivující a dokládá oblibu výletů do obory. Domov seniorů Centrin

L – 30 – 1. Liboc O něco dál (Libocká č. 15/čp. 292) byla Hudcova restaurace s názvem Eldorádo. Zde býval kulečník i kuželník, v prostorech se konaly také koncerty. Součástí hospody byla ve své době vyhlášená sodovkárna, která používala vodu za zdejších pramenů. A prakticky hned za touto hospodou stála další (č. 17/čp. 278), kde měla také modlitebnu Husitská církev a býval tady i sál pro tělovýchovnou jednotu Orel (dnes poněkud nevzhledná nová budova).Hrávalo se zde i ochotnické divadlo – „čtenářský a ochotnický spolek Soběslav“ byl založen již v roce 1879 a existoval ještě na konci 50. let 20. století, jak dokládají dobové fotky z představení.V hostinci U Švarců – proti škole (Libocká č. 31/čp. 54) bývala místnost dělnického spolku z roku 1898 s názvem „Všeodborový spolek Pokrok v Liboci“. A ještě jedna důležitá hospoda – U Kučerů (č. 36/čp. 56), kde bylo v roce 1896 založeno Družstvo pro vystavění tělocvičné sokolov- ny v Liboci. Na zahradě této hospody (na protější straně ulice) byl postaven krásný dřevěný pavilon, který Josef Kučera koupil po skončení Národopisné výstavy v roce 1895. V obci také fungoval zpěvácký spolek Libocko-Ruzyňský s názvem Hvězda, založený v roce 1875. Je zřejmé, že místní obyvatelé byli velkými vlastenci – ostatně v obci bydleli - až na nepatrné výjimky - prakticky pouze Češi. A pospolitý život v tom místě v minulosti jen kvetl. Jedna ze zdejších zajímavých usedlostí se ještě nedávno nacházela v Rybniční ulici č.10/čp.18. Byl to uzavřený areál se dvěma branami a arkýři v průčelí. V místě dalšího statku (Libocká č. 64/čp. 10) dnes stojí poměrně nevzhledná budova Risto- rante Fabiano. V 19. století najdeme mezi majiteli statků jednu ze dvou zdejších významných zemědělských rodin. Rod Šestáků je zde doložen od poloviny 18. století. Po Václavu Šestákovi se dodnes nazývá Šestákova skála poblíž koupaliště Džbán.Také jeho statek je přestavěný téměř k nepo- Restaurace U Holečků

– 31 – Procházky Prahou 6 – 3. díl znání (Libocká č. 45/čp. 7). Václav Šesták byl mimo jiné předsedou zdejšího dobrovolného spolku hasičů, který vznikl z jeho iniciativy roku 1873. Nedaleko pak míval statek Jan Kozák – po něm je nazvána Kozákova skála – nejvyšší bod v Šáreckém údolí. Obě rodiny totiž pracovaly na pozemcích někdejšího šáreckého hradiště. Největší libocký statek poblíž Libockého rybníka (Rybničná č. 1/čp. 18) je dosud částečně zachován, i když i na jeho pozemcích najdeme soudobou zástavbu. Libocký dvůr vlastnili členové rodiny Šestákových a Kubrů (viz Ruzyně). Dnes slouží jako restaurační a ubytovací zařízení. Z dalších zdejších statků toho bohužel mnoho nezbylo, vět- šinou se na jejich pozemcích objevuje moderní vilová, ale i panelová zástavba. Při novo- dobých přestavbách např.zcela zanikla i polovina ulice Pav- lovské. Ulice původně ústila do staré Ruzyňské ulice, ale právě v tom místě stojí blok paneláků. V současné době existuje sna- ha o udržení historického rázu Liboce a přírodního charakte- ru okolí již zmíněného Liboc- kého sdružení. Kozákova skála Libocký dvůr

L – 32 – 1. Liboc V uliciV domcích č.26/čp.29 se ve dvou objektech,propůjčenýchbezplatněměst- skou částí Prahy 6, nachází sídlo arche- ologického parku. Společnost Archaia je zřizovatelem a věnuje se popularizaci a vzdělávací činnosti v oblasti archeologie. Můžeme se zde seznámit s experimentál- ní archeologií, je zde chlebová i keramická pec a několik rekonstruovaných staveb, nalezených při archeologických vykopáv- kách v oblasti Petrské čtvrti. Areál zaují- má poměrně velký prostor mezi okolními ulicemi, ale nejlepší přístup je přímo od kostela ulicí Fabiánovou. Místní kuriozitou je název ulice Pelikánova. Údajně tato ulice dostala jméno ve 30. letech podle jedné ze zdejších populárních figu- rek. Matěj Pelikán byl podle místních noto- rický opilec, který byl poprvé a zřejmě snad i naposled spatřen při práci na úpravách této komunikace na obecní náklady. Jeho ojedinělý pracovní výkon se zapsal do paměti občanů natolik, že jeho jméno bylo zvěčněno v názvu ulice“ (viz Pražský uličník). Archeopark Liboc Archeopark Liboc Libocký dvůr

– 33 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Z někdejší návsi vede krátká ulice Ke Kostelu, ukončená schodištěm k Libocké. I zde se ještě najdou zajímavé domy – např. č. 1/čp. 44. s pěkným portálem, protější vila (č. 6/čp. 56) má krásné schodiště do zahrady a nad ním dřevěný altán. Po schodech na konci ulice se opět dostaneme do poněkud rušné Libocké ulice. Na protějším svahu směrem k oboře vzniklo v minulosti několik krásných předměstských vil,v dnešní době pokračuje však i nová výstavba.Přímo proti schodům stojí vila s hrázděným štítem (Liboc- ká č.33/čp.274).Dům z roku 1906 je dílem významného pražského archi- tekta Karla Hübschmanna a patřil členům starobylé šlechtické rodiny. Zajímavou osobností z této rodiny byl Karel Eysselt-Klimpély (1900-1979), který se po studiích na německé univer- zitě věnoval německému divadlu na českých divadelních scénách. Působil na několika místech jako středoškolský profe- sor.Nejdéle učil na gymnáziu ve Slaném – v letech 1929-63. Hübschmannova vila Vila č.6/čp.56 s dřevěným altánem

L – 34 – 1. Liboc Podél ulice se kousek za zaniklým hřbitovem nachází další z původních staveb. Schuberto- va vila (Libocká č. 9/čp. 276) je mimořádnou neorenesanční stavbou významného architek- ta a žáka Gottfrieda Sempera Zdenka Schuberta (1844-1922). Vilu navrhl pro svého bratra Edmunda v roce 1871. Vlastník vily ale za několik let po jejím dokončení zemřel a dům často střídal majitele. To se bohužel odrazilo i na údržbě objektu. Vila je postavena ve slohu italské neorenesance s věžovitou nástavbou a lodžií, s freskami a sgrafity podle návrhu jejich dalšího bratra Viktora Schuberta. Také zahrada byla původně komponována ve stejném stylu jako vila. Bratři Schubertové pocházeli z vlivné pražské rodiny, která se angažovala také v politice. Johann Ignaz Schubert (1773-1855) tuto cestu zahájil. Jeho synové, právníci – Eduard Victor Schubert (povýšený do rytířského stavu s přídomkem von Soldern, 1800-1879) a Otto Schubert (1808-1883) byli stavovskými úředníky. Eduard zastával v letech 1850-71 funkci obecního radního a později byl zvolen i do Zemského sněmu a nakonec zasedal v Říšské radě. Také synové Otty Schuberta byli veřejně aktivní – Victor Schubert byl právníkem a Zdenko Schubert se stal oblíbeným architektem. Byl prý fenomenálním kreslířem, jeho plány jsou uměleckým dílem. Přednášel na německé technice v Praze, jeho práce najdeme ve Vídni, v Karlových Varech i jinde. Další předměstská vila z 19. století nese název po jednom z českých básníků. Zeyerova vila (Libocká č. 16/čp. 261) byla v majetku básníkovy rodiny jen několik let. Schubertova vila

– 35 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Zeyer Julius (1841-1901), básník a spisovatel, byl jako první pohřben do Slavína na vyšehradském hřbitově. Jeho otec pocházel snad ze starofran- couzské šlechtické rodiny, matka byla zřejmě původem Židovka, ale vycho- vaná jako pravověrná katolička. Po smrti otce musela prodat rodinný dům v Mariánské (Opletalově) ulici a s rodinou mladšího bratra Jindřicha se přestěhovali do vily v Liboci. Zde se scházela intelektuální skupina jeho přá- tel, jako byl Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Zdenka Braunerová, František Bílek a další. Libockou vilu později koupila spisovatelka Anna Lauermannová-Mikschová (Felix Téver, kdysi manželka Jungmannova vnuka, 1852-1932) a udržovala zde kult Julia Zeyera (kniha „Lidé minulých dob“). Jeho další bratr Jan Zeyer (1847-1903) vystudoval architekturu u Josefa Zítka. Je autorem zejména činžovních domů v novorenesančním slohu s častým použitím figurálních sgrafit v alšovském stylu. Oženil se s dcerou roudnického podnikatele a mecenáše umění Augusta Švagrovského Františkou. Jejich syn malíř Jan Angelo Zeyer (1878-1945) byl zejména výborným krajinářem a portrétistou. Královský vodovod měl v rudolfínské době několik jímacích královských štol,které byly vyzdě- ny. Měly obvykle okolo jednoho metru na šířku a výšku dospělého muže. Jedna štola má vstup na zahradě mateřské školky ve Sbíhavé ulici (č. 2/čp 360). Štola vede zřejmě pod Libockou ulicí z obory ve Hvězdě. Libocká ulice vede podél ohradní zdi obory, pak mění svůj název a pokračuje jako ulice Na Vypichu. Libocká ulice

L – 36 – 1. Liboc Na Vypichu č. 13/čp. 288 stojí půvabná pseudorenesanční vila původně s vyhlídkovou věží v italizujícím stylu zv. Soudkova, nověji Villa Kirschner. Další zajímavá vila zv. Čechie stála v ulici Na Vypichu č. 1/čp. 297. Budovu – původně v neo- renesančním slohu (dnes přestavěná) postavil pro svou první choť Josef Ruprecht – mistr zednický a dvojnásobný libocký starosta. Na druhé straně obce za železniční tratí je novější část zástavby.Vilová oblast začala vznikat na přelomu 19. a 20. století, takže zde můžeme najít i objekty ovlivněné secesí (např. vila v Liboc- ké ulici č. 66/čp. 148) či prvorepublikové domy ve stylu rondokubismu, jako jsou rodinné domky v Jenečské ulici č. 25/čp. 172 a č. 27/čp. 173. Tato část Liboce stojí na šachovnicovém půdorysu a domy jsou obklopeny zelení. Zástavba pokračuje i nadále a postupně se propojuje se sídlištěm Na Dědině. V jedné ze zdejších ulic – Vlastině č. 19/čp. 500, je moderní budo- va Prague British School, která je mezinárodní akreditovanou školou s několika pražskými pobočkami. Poskytuje základní i středoškolské vzdělání. Součástí Liboce je přírodní území směrem za Evropskou třídou. Možný přístup je sem pří- mo proti ústí Libocké ulice do Evropské. V těchto místech - na nároží Libocké a Evropské (Evropská č. 209/čp. 134) byl v roce 2013 otevřen rodinný minipivovar „Hostinec nad Šár- kou“. A názvy zdejších piv odrážejí místní historii i legendy – např. Ctirad aneb Šárecký divoch, Šárka nebo Fabián aneb Černý Pátek – podle jména pana sládka. Jak je vidět – hostin- ská tradice místa přežije všechno. Villa Kirschner

– 37 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Prague Britisch School Sídliště Na Dědině –obchodní dům Delta

L – 38 – 1. Liboc Sídliště Na Dědině

– 39 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Divoká Šárka je název lokality přírodní rezervace, která sahá až k prostoru Letiště Ruzyně. Navazuje na Šárecké údolí (viz 2. díl publikace). Podle archeologických nále- zů zde pobýval člověk již od doby neolitu. Po příchodu Slovanů tu bylo vybudováno výšinné hradiště, z něhož jsou dosud patrné zarostlé části valů. Přesto, že v minulosti byl v této oblasti prakticky vykácen původní les, právě místa obtížně přístupná pro zeměděl- ské využití jsou dnes předmětem ochrany. Přírodní rezervace je tvořena mohutnými skalními útvary, které v hlubokých údolích, tvořených Šáreckým potokem, skrývají zbyt- ky stepní vegetace a vyskytuje se zde více než 80 druhů ptáků. Oblasti dominují dva skalní masivy s názvy podle libockých sedláků – Kozákova a Šestákova skála nad soutěskou zv. Džbán. Divoká Šárka představuje unikát- ní prvek pražské přírody a stala se první pří- rodní památkou vyhlášenou na celém území Divoká Šárka Schodiště v Divoké Šárce

L – 40 – 1. Liboc Divoká Šárka

– 41 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Přírodní divadlo v Divoké Šárce Přírodní divadlo v Divoké Šárce

L – 42 – 1. Liboc Prahy - v roce 1964 (až do roku 1963 se na tomto místě dokonce jezdívaly mezinárodní moto- krosové závody).Turisté najdou ucelenou soustavu turistických značek, které buď pokračují do Šáreckého údolí, nebo na druhou stranu do Nebušického údolí. Mimochodem – přibližně na počátku přístupu do této oblasti – v místech mezi Evropskou třídou a Divokou Šárkou – mělo být za německé okupace polní letiště SS a dokonce se zde začaly budovat protiletecké kryty k jeho ochraně. Je zde např. zachován podzemní prostor se dvěma dlouhými chodba- mi,vyraženými přímo do svahu,a dalšími čtyřmi,které je propojovaly – celkem v délce asi 400 metrů. Výška chodeb je asi 2,5 metrů a šířka necelé 3 metry. Byla také postavena protivýbuchová betonová hráz a další – zřejmě zásobovací prostory. V letním období se v podzemí konají prohlídkové exkurze (Český svaz ochránců přírody) – v zimním slouží jako zimoviště chráněných druhů netopýrů. Původní oblast Divoké Šárky byla více zemědělsky využívána a také méně zalesněná, než je tomu nyní – rozloha lesa byla jen asi čtvrtinová oproti dnešní. V době před první světovou válkou rostla obliba a význam národních poutí a dalších připomínek národní historie. A tak v roce 1913 vznikla z iniciativy pěvce Emila Pollerta Letní scéna Národního divadla. Divadlo bylo upraveno jako přírodní amfiteátr s přístupovými cestami pro velký počet diváků i účast- níků. Hrálo totiž obvykle i 600 komparsistů a dokonce i živá zvířata, zapůjčená od místních zemědělců. První představení se hrálo v květnu roku 1913 a s výjimkou válečného období se Přírodní divadlo v Divoké Šárce – představení Hubička

– 43 – Procházky Prahou 6 – 3. díl tu letní představení odehrávala až do roku 1922. Většinou se hrála Prodaná nevěsta, ale také Rusalka nebo Jakobín.Počet diváků byl vysoký – do amfiteátru mohlo přijít až deset tisíc divá- ků. V pozdějších letech areál chátral a postupně celý zarostl. Přesto jsou jeho stopy v terénu dosud patrné, a tak byla v posledních letech tato tradice znovu obnovena. Od roku 2005 se tu opět konají operní představení – v dnešní době už jen jedno ročně, za to hojně navštívené - např. v roce 2009 rekordní počet diváků 14.000. V roce 2010 zpívala Libuši Eva Urbano- vá. Obnova amfiteátru se neplánuje, protože jeho plocha je dnes součástí přírodní rezervace Divoká Šárka. Emil Pollert (vl. jm. Emil Popper, 1877-1935) byl český operní pěvec – basista a také herec. Od roku 1918 působil v Národním divadle, kde odehrál více než 5000 představení. Jen v Prodané nevěstě jako Kecal zpíval 357x doma i v cizině. Málo se však ví, že účinkoval také v činohrách a dokonce několikrát vystoupil i v baletních představeních. Oblastí vede cyklostezka s novým označením 0078 až do Podbaby. Její začátek je v Liboci na konečné stanici tramvají, odtud je ale možné pokračovat po žluté značce přes Divokou Šárku, Purkrabský háj,někdejší chatovou oblast Na Padesátníku a dále do Přední Kopaniny.Možnos- tí výletů je, jak vidno, mnohem více. Cyklostezka v Divoké Šárce

L – 44 – 1. Liboc Název Padesátník patřil původně oblíbené výletní destinaci, v jejím místě postupně vznikla chatová osada. V dnešní době tam najdeme půvabnou vilo- vou čtvrť zvanou Na Padesátníku (I. a II.). Většina zdejších mlýnů byla spíše v dolní části Šá- reckého potoka (viz 2. díl), na libockém katastru jich bylo podstatně méně. Čertův mlýn (Divoká Šárka č. 4/čp. 39) se původně jmenoval podle maji- tele Tučkův mlýn. Později zde byla zřízena restau- race již s novým názvem a malbami čertů na fasádě. Dnes je památkově chráněný objekt v soukromých rukou. V místech mezi Čertovým mlýnem a koupalištěm Dž- bán je část přírodní rezervace s názvem Údolí Šárka. Jako výletní restaurace sloužil i další – původně Hovorkův mlýn (Divoká Šárka č. 3/čp. 41). Mlýn byl upraven pro občerstvení návštěvníků ve 2. polovině 19. století, kdy dostal i nové jmé- no „Dívčí skok“. Podobně jako řada dalších šáreckých objektů, má za sebou dlouhou historii. Je doložen již v 16. století. Nejprve na místě stála jen malá usedlost, kterou na mlýn přestavěl v polovině 18. století Jan Hovorka – název Hovorkův mlýn se udržel až do 19. století. Tehdy v přívalu romantismu spjatém se starými pověstmi o Šárce dostala oblíbená výletní hospoda nové pojmenování. Čertův mlýn Zastávka Na Padesátníku

– 45 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Další místo k rekreaci v údolí Divoké Šárky je přírodní koupaliště s tobogánem,atrakcemi pro děti a dvěma bazény pro plavce (Divoká Šárka č. 3/čp. 41). V Divoké Šárce se také nachází několik – více či méně udržovaných studánek, která nesou jména, jako např. Šestákova, Habrovka, Čertovka, Zlodějka (tady je udržovaný sad, podobně jako na Červeném vrchu – součást chráněné pražské přírody), Ovčí apod. O některé se stará hnutí Brontosaurus. Celá oblast tvoří zajímavou přírodní enklávu, která vlastně pokračuje podél celého toku Šá- reckého potoka až do Podbaby – Dolní Šárka. Podél toku vznikaly mlýny a usedlosti (viz 2. díl). Zatímco Divoká Šárka je jednou ucelenou přírodní památkou, v Dolní Šárce jsou to tři menší celky, které jsou pojmenovány právě podle zde stojících usedlostí – Duchoňská, Šatov- ka a Žežulka. Ochrana se týká zachování původních teplomilných společenstev flóry i fauny, připomínajících oblasti stepí. Celá oblast je pak souhrnně označena jako Přírodní park Šárka – Lysolaje, která zahrnuje Divokou, Tichou i Dolní Šárku a částečně zasahuje do území Lysolají a Nebušic, a tím před- stavuje zřejmě nejzachovalejší přírodní oblast Prahy vůbec. Koupaliště v Divoké Šárce #

R – 46 – 2. Ruzyně

– 47 – Procházky Prahou 6 – 3. díl R 2. Ruzyně Ruzyně byla samostatnou obcí až do připojení k Praze v roce 1960. Její historie je podobná okolním obcím. Také tato ves je uvedena ve falzu zakládací listiny břevnovského kláštera. Její název je nejspíš odvozen od staročeského osobního jména Ruzen či Ruzin, které znamena- lo „zarmoucený“. Na počátku 15. století je v obci zmiňována tvrz. Po husitských válkách se obec stala součástí majetku purkrabského a to se nezměnilo až do konce 18. století. Zdejší obyvatelstvo bylo až na nepatrné výjimky národnostně české. S výstavbou letiště ve 20. letech 20. století výrazně vzrostl význam obce, ale součástí Prahy se Ruzyně stala až v roce 1960. Oproti his- torii Liboce měla Ruzyně pohnutější osu- dy. Liboc je jakoby skryta za návrším Bílé hory, ale Ruzyně se náporům vojenských útoků obvykle nevyhnula. Asi nejvíce byla poničena za třicetileté války. Uvádí se, že ještě v polovině 17. století zde byly 4 fun- gující statky, ale 6 opuštěných. Obec se nachází na druhé straně Obory Hvězda, která Ruzyň odděluje od Liboce. Ani do této obce nebyla zavedena tramvaj a podobně jako Liboc je dnes přístup- ná autobusy – nejlépe z konečné stanice tramvaje č. 22. „Bílá hora“ – za Malým Kaplička na Starém náměstí

R – 48 – 2. Ruzyně Břevnovem. Podél hlavní Karlovarské ulice stojí nová zástavba. Blíže k pro- storu s mohylou jsou ulice s názvy, které připomínají historii letohrádku Hvězda i události spojené s bitvou na Bílé hoře v roce 1620. Je zde např. ulice Moravanů, kteří podle legendy vydrželi bojovat zády k ohradní zdi obory nejdéle. Najdeme tady ale také Alej exulantů, která připo- míná události rekatolizace po této prohra- né bitvě. Trochu starší historii pro změ- nu připomíná ulice Filipiny Welserové – morganatické choti zakladatele Hvězdy Ferdinanda Tyrolského. V tomto prostoru za areálem poutního kos- tela Panny MarieVítězné je převážně vilo- vá zástavba se zahradami.Návrší obkružuje ulice Nad Višňovkou, ze které směrem k Manovce vedou ruzyňské schody. Návrší Bílá hora v nadmořské výši 381 metrů má zřejmě název podle někdejších lomů na opu- ku. Památník bitvy ve tvaru mohyly byl postaven k příležitosti třísetletého výročí v roce 1920. Iniciátorem byla Sokolská župa podbělohorská a autorem návrhu František Bílek. Podle pověstí na pohanském obětišti stával posvátný dub, který byl kdysi zničen bleskem a jeho třísky si rozebrali místní obyvatelé jako talismany. Jiná pověst vypráví, že v době založení břevnovského kláštera strom hlídal čert a mniši jej museli zahnat modlitbami, potom dub pokáceli a použili na stavbu krovu kláštera. Poblíž ohradní zdi Obory Hvězda se v prostoru mezi ulicemi Huberovou a Kralupskou nachází malý nenápadný (jak bylo nařízeno) tolerančníhřbitov. Je to nejmenší pražský hřbitov vůbec – má plochu jen kolem 500 m2. Byl zřízen jen několik let po vydání tolerančního patentu Josefem II. v roce 1788. V roce 1848 se tu konala vzpomínková akce studentů, kteří přišli uctít pad- lé bělohorské bojovníky. Místo vybrali proto, že shromáždění na místě bitvy bylo rakouskými úřady zakázáno. Do dnešní doby je dochováno jen kolem patnácti náhrobků, Památník bitvy na Bílé hoře Toleranční hřbitov

– 49 – Procházky Prahou 6 – 3. díl z nichž udržované jsou pouze dva. Nicméně hřbitov, který je kulturní památkou, byl v roce 2000 upraven Úřadem městské části Prahy 6 a Klubem přátel Ruzyně. Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781 nebyl zase tak tolerantní, jak by mohl napovídat název. Vláda jen „trpěla“ tři nekatolická vyznání včetně dvou evangelických církví. V praxi to ale stále znamenalo jistou míru šikany ze strany úřadů pro ty, kdo se k některé tolerované církvi chtěli přihlásit. Nejen, že jejich bohoslužby měly mít soukromý ráz a celý provoz si členové museli platit, navíc ještě museli platit dávky katolickým farářům, z jejich farnosti odešli. Obec má dnes i katolický hřbitov. Jeho dnešní poloha je trochu zvláštní – jakoby utopená po pravé straně Karlovarské ulice. Uvnitř stojí novogotická kaple z počátku 20. století. U hřbitovní zdi byl tajně pohřben kapitán Robert Holmes, který havaroval v dubnu 1945 se svým letounem na zahradě zahradnictví pana Buzka. A právě díky jeho rodině byl v roce 2005 na místě havárie odhalen malý pomník. (Ostatky kapitána byly po válce vyzvednuty a rodina je převezla zpět do USA.) A u hřbitova byly pohřbeny i ostatky vlasovců, kteří se účastnili Pražského povstání. Také v této oblasti pokračovala poutní cesta do Hájku. S kapličkami, které jsou postupně opravovány, jsme se již setkali v Břevnově. Mariánsko-františkánská poutní cesta spojovala pražskou Loretu s Loretou františkánského kláštera v Hájku. Cesta vedla dále od Ladronky přes Bílou horu až po Hostivici a probíhá přibližně v místech současné Karlovarské ulice. Ruzyňský hřbitov

R – 50 – 2. Ruzyně Uvádí se, že v 1. polovině 18. století se poutí účastnilo až 60.000 poutníků. Šestá z kapliček se nachází v ulici Bolívarově,pak byla další zbořena,osmá byla přemístěna blíže ke kostelu Panny Marie Vítězné, devátá byla také zničena, desátá je poblíž původní Karlovarské (na hranici Řep a Ruzyně), jedenáctá stojí poblíž nového přemostění výpadovky – na místě zv. U Strnada u Pražského okruhu na hranici Ruzyně a Hostivice. Dále kaple pokračují přes Hostivici do Hájku, řada z nich však byla v minulosti zbořena. O kaple se v současnosti stará Občanské sdružení „Poutní cesta Hájek“, založené v roce 2013. V minulosti byly v Čechách ještě další dvě podobné oblíbené poutní cesty – jednak do Staré Boleslavi a jednak na Svatou Horu u Příbrami. Staroboleslavská byla zřejmě vzorem pro zdejší poutní cestu. V centru Ruzyně se dochoval soubor několika statků i rolnických usedlostí, který představuje unikátní památku lidové architektury. V roce 1995 bylo centrum obce vyhlášeno vesnickou památkovou rezervací. Rezervace jsou pouze v místech, která mají minimálně narušenou urbanistickou strukturu. To se týká právě historického jádra Ruzyně. Většina dochovaných statků se obrací štítovou stranou do rozlehlé návsi nebo přilehlého prostranství. V centru obce stojí kaplička, která byla nedávno opravená. U zdi statku č. 7/čp. 13 se nachází kašna. Náv- sí protéká Litovický potok, který je v místech pod věznicí sveden do podzemního potrubí. V minulosti byl na Litovickém potoce i v Ruzyni mlýn – v dnešní ulici Ruzyňské až u ohradní zdi obory s čp. 32. Byl však zbořen v meziválečném období. Kaple z poutní cesty č. 8

– 51 – Procházky Prahou 6 – 3. díl V Ruzyni kvetl hospodský život, ale ne v takové míře jako v nedaleké Liboci. Ostatně i spol- ková činnost fungovala spíše tam a ruzyňští se k ní přidávali. Zřejmě to souvisí s charakterem osídlení. Zdejší obyvatelé pracovali hlavně na polích a to je práce od rána do večera. Naproti tomu obyvatelé Liboce, zaměstnaní ponejvíce jako dělníci, měli pracovní dobu stanovenou. U křižovatky ulice Drnovské a Stochovské v jednom rohu návsi bývala oblíbená zahradní restaurace Josefa Jurise (čp. 22) zv. U Koruny. Kousek od ní pak bývala zájezdní hospoda U Maříků pro formany,kteří tudy projížděli do Loun a Chomutova (čp.10).Objekt sice zčásti ještě stojí, ale dnes je přestavěn pro bytové účely. Kubrův statek (Staré náměstí č. 9/čp. 15) je jedním z nejstarších – z větší části dochovaných statků Ruzyně (zmiňován je už k roku 1568). To ostatně napovídá i jeho umístění přímo na někdejší návsi a souvisí s postavením majitelů. Rod Kubrů zde žil po staletí a od 18. století byl téměř pravidelně někdo z rodiny zdejším rychtářem (proto dnes hospoda U rychtáře). Barok- ní statek se otevírá branou přímo na náves. Původně objekt tvořily čtyři samostatné budovy ohrazené zdí. Patrová obytná budova byla zděná a měla malý přístavek (nejspíš vejminek) a na tuto budovu navazovaly chlévy. To je pro statky časté řešení, které umožňovaly suchou nohou přejít do chléva i v nepříznivém počasí a postarat se o drobné domácí zvířectvo. Samostatně stála zděná budova sýpky – to jednak kvůli možnosti požáru a jednak tady býval průjezd k polím. A další hospodářská budova sloužila jako chlévy pro dobytek. Uspořádání statků bylo vyzkoušeno staletými tradicemi a bylo obvyklé u prakticky všech hospodářských usedlostí. V 80. letech byl bohužel historický areál poněkud znehodnocen přestavbou hospodářských částí (dnes hotel).Tehdy byl kompletně zbořen i vedlejší statek s čp. 14. Kubrův statek

R – 52 – 2. Ruzyně Litovický potok Parčík s přemístěnou kaplí č. 8 na poutní cestě

– 53 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Vesnická památková rezervace Ruzyně Manská zahrada

R – 54 – 2. Ruzyně Rodina Kubrů měla v minulosti statky i ve Stodůlkách. Bohatá rodina statkářů a rychtářů měla ale s místní vrchností problémy kvůli náboženství, protože byli tajnými evangelíky. Jan Kubr byl dokonce v roce 1749 veřejně mrskán před farním kostelem v Řepích a přinucen veřejně se přiznat ke katolíkům. Martin Kubr byl zase na základě udání kvůli vlastnictví zakázané knihy několikrát vyšetřován. Teprve po reformách Josefa II. se mohli přihlásit k evangelické církvi. Což tehdy učinilo poměrně hodně zdejších obyvatel, a proto právě v Ruzyni vznikl v roce 1784 první reformační hřbitov. V někdejší hospodářské budově Kubrova statku, přístupné od Drnovské ulice č. 36/čp. 968 se nachází „Největší prodejní výstava minerálů, drahokamů a fosilií v Evropě“ - dnes s pobočkou v Havlíčkově ulici. Další dochované statky památkové rezervace v Ruzyni byly v minulosti upravovány, jejich podoba většinou odpovídá stavu z 19. století. Jejich čísla popisná jdou po řadě za sebou a točí se kolem Starého náměstí nebo k nim vedou z návsi staré cesty. Statky mají většinou dobře zachovánu zděnou obytnou budovu s obvyklým vjezdem do hospodářského dvora,u některých jsou zachovány i další objekty statku např. zděná stodola. To je třeba u tzv. Manského dvora (čp. 18), který je situován u potoka. Manské dvory bývaly v minulosti osvobozeny od běžných robot, ale jejich majitelé či nájemci měli určené povinnosti přímo místní vrchnosti. Jestli právě tento dvůr souvisí s tvrzí, zmiňovanou v obci na počátku 15. století, není jasné. Místní názvy, jako Manský rybník, Nad Manovkou či Manská zahrada nepochybně připo- míná historii zdejší vrchnosti. A ke každé zemědělské obci v minulosti patřila i kovárna, jak ostatně připomíná název jedné ze zdejších restaurací poblíž Starého náměstí – Na Kovárně, Prodejní výstava minerálů, drahokamů a fosilií v budově Kubrova statku

– 55 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Kralupská č. 31/čp. 44, založené již v roce 1886. Právě zde v poslední době vzniká další výstav- ba – se jménem rezidence Manovka. Na severním svahu Bílé hory tento komplex navazuje na starší zástavbu. V Chomutovské ulici č.10/čp.38 je dochován starý barokní špýchar – dnes součást obytné budovy. Starý barokní špýchar v Chomutovské ulici Restaurace Na Kovárně

R – 56 – 2. Ruzyně V ulici Kralupské, která vede k toleranční- mu hřbitovu, stojí od roku 1921 nenápadný pomník Mistru Janu Husovi – je to vlastně velký kámen s nápisem a kalichem. Z druhé strany Starého náměstí v Drnovské č. 43/čp. 19 je přístup do rozlehlého spor- tovního centra podél Litovického potoka, které tu vybudovala Tělovýchovná jednota Ruzyně. Jedná se o multifunkční prostor pro různé druhy sportů i s možností ubytování. Na sportoviště navazuje oblast, ohraničená ulicí Ztracenou a železniční tratí,kde se nachází areál Státní rostlinolékařské správy a několik domů v místě bývalých statků. Ulice Drnovská pokračuje i za tratí,kde po levé straně je další rozsáhlý areál Výzkumného ústavu rostlinné výroby,knihovny a Výzkumného ústavu zemědělské techniky. Drnovská se pak spojuje mimoúrovňovou křižovat- kou s hlavní komunikací, vedoucí na letiště. Nedaleko od Starého náměstí vede Kralupská ulice podél zdi, která ohraničuje areál vazební věz- nice Praha-Ruzyně. Původně stál v těchto místech jeden z nejstarších cukrovarů v zemi a byla tu i vila majitelů.Objekt z poloviny 19.století se v době první republiky dostal do majetku Zemského správního výboru.V roce 1929 bylo rozhodnuto přestěhovat bývalou donucovací pracovnu z Hrad- čan (Trautmannsdorfský palác v Loretánské ulici) právě sem.V roce 1935 zahájila donucovací pra- Vazební věznice Ruzyně, v pozadí sídliště Dědina Pomník Mistru Janu Husovi v Kralupské ulici

– 57 – Procházky Prahou 6 – 3. díl covna s dílnami v přilehlém statku svoji činnost.Tehdy zde bylo cca 200 „káranců“ a 33 dozorců. Po roce 1948 byla donucovací pracovna převedena do Pardubic a v Ruzyni nastalo temné období. Tehdejší ministerstvo vnitra nechalo přistavět další budovu se čtyřmi stovkami cel tzv. zvláštního režimu zcela v režii StB, kde byla vězněna celá řada odpůrců režimu a disidentů včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla. Právě politickým vězňům zde byla v roce 2005 slavnostně odhalena pamětní deska. V roce 1992 vysílala česká televize čtyřdílný seriál s názvem „Přítelkyně z domu smutku“,který byl natočen podle stejnojmenné knihy Evy Kantůrkové. I ona totiž byla téměř rok vězněna ve zdejší vazbě za podvracení republiky. Zdaleka viditelnou dominantu areálu představuje komín s osmibokou nádrží vodojemu. Není to strážní věž, ale pozůstatek původního cukrovaru. A ještě jedna zajíma- vost – v bývalém cukrovaru pracoval před 1. světovou válkou muž, který se stal předlohou pro literární postavu. Jmenoval se František Strašlipka a byl to skutečný vojen- ský sluha nadporučíka Lukáše z Osudů dobrého vojáka Švejka. Pokud budeme pokračovat od Starého náměstí,dosta- neme se k železniční zastávce Praha-Ruzyně. Trať Buštěhradské dráhy odděluje starou Ruzyň od nové Zastávka Praha–Ruzyně Věž vodojemu

R – 58 – 2. Ruzyně zástavby. Původní koněspřežka byla v 60. letech 19. století rozšířena pro provoz parní dráhy a začala sloužit i pro osobní dopravu. Proto byly na trati postaveny nádražní stani- ce – ruzyňská je z roku 1875. Dále za tratí směrem k sídlišti Na Dědině budeme mít po právé ruce vojenský areál s kasárnami a vojenským gymnáziem Jana Žižky.V ruzyňských kasárnách byli němec- kými úřady internováni studenti, kteří se zúčastnili nepovoleného pohřbu Jana Ople- tala a následné protiněmecké demonstrace 17. listopadu roku 1939. Devět z nich bylo hned popraveno a dalších 1200 studentů bylo internováno v koncentračním táboře Sachsenhausen, odkud byla většina z nich po třech letech propuštěna na přímou intervenci prezidenta Háchy. Zásah pro- ti českým studentům a následné uzavření českých vysokých škol se stalo symbolem Pomník letcům Sídliště Na Dědině Pomník studentům

– 59 – Procházky Prahou 6 – 3. díl svobody a ještě v době 2. světové války byl v roce 1941 v Londýně 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. V areálu byl po válce umístěn pomník se jmény popra- vených studentů. Vojenský areál zabírá i několik bloků pro rodiny vojáků. Právě tady bydlel se svou ženou v Litovické ulici č. 11/čp. 357 i Josef Mašín (na domě je pamětní deska od Aloise Sopra z konce 60. let). Podplukovník Josef Mašín (1896-1942) byl za německé okupace členem několika odbojových skupin, zejména slavné organizace „Tři králové“ – spolu s podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem. Měl za sebou bohatý vojenský život. V roce 1915 byl odveden do rakouské armády, odkud zběhl a z ruského zajetí se stal členem československých legií. Bojoval mimo jiné ve slavné bitvě u Zborova. V armádě zůstal i v době první republiky. Při zatčení v květnu 1941 se bránil se zbraní v ruce, byl však přemožen a zatčen. V Petschkově paláci ho pak gestapáci krutě mučili. Těsně po atentátu na Heydricha byl na Kobyliské střelnici popraven mezi prvními. V květnu 2005 byl in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora. Jeho žena Zdena Mašínová byla kromě gestapa vězněna i komunistickou StB v souvislosti s útě- kem synů - odbojové skupiny bratří Mašínů. V roce 1956 ve vězení zemřela. Mezi starou částí Ruzyně a novou výstavbou Na Dědině se rozkládá rozsáhlá plocha skladů různých společností a obchodních domů. OC Šestka

R – 60 – 2. Ruzyně Mezinárodní letiště Václava Havla Mezinárodní letiště Václava Havla

– 61 – Procházky Prahou 6 – 3. díl V prostoru mezi ulicí Drnovskou a Evropskou třídou je starší vilková část zv. Dědina nebo Na Dědině, na kterou navazuje panelové sídliště téhož názvu, které vzniklo koncem 70. let 20. sto- letí.To bylo postaveno v trojúhelníkovém prostoru tzv. Na zelené louce. Zdejší zástavba pokra- čovala i později a v roce 2006 zde bylo postaveno i nové obchodní centrum „Šestka“. Mezinárodní letiště Václava Havla v Ruzyni z roku 1937 je největším letištěm v zemi. Počátky létání u nás jsou spjaty se jménem Jana Kašpara, který svůj první „dálkový“ let z Pardubic do Prahy absolvoval v roce 1911.A za několik let bylo v Praze zřízeno první letiště ve Kbelích.Toto letiště z roku 1920 je tak považováno za první opravdové letiště u nás. Problém byl ale v tom, že nemělo dostatek prostoru pro stále rostoucí počet letů, a tak bylo ve 30. letech 20. století roz- hodnuto o výstavbě nového letiště. Lokalita „Na dlouhé míli“ byla vybraná jednak pro krátkou vzdálenost do centra města a jednak pro svou vhodnou polohu – nadmořská výška zaručovala, že zde nebude tolik mlh. První odbavovací halu s bílým keramickým pláštěm a navigační věží ve funkcionalistickém stylu navrhl architekt Adolf Benš. Za práci dokonce získal v roce 1937 mezinárodní ocenění. Zajímavým faktem je, že právě popsaná stavba se před 2. světovou válkou stala vzorem i pro jiná evropská letiště. Provoz letiště byl prakticky zahájen v momentě, kdy 5. dubna 1937 zde v 9.00 přistálo první letadlo ze Slovenska a o hodinu později letadlo na lince Vídeň-Praha-Drážďany. Na počátku německé okupace – 15. března 1939 obsadila letiště německá Lufwaffe. Byly samo- zřejmě přerušeny veškeré původní trati, v provozu zůstaly pouze spoje do Vídně a Berlína. Mezinárodní letiště Václava Havla

R – 62 – 2. Ruzyně Mezinárodní letiště Václava Havla Mezinárodní letiště Václava Havla

– 63 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Mezinárodní letiště Václava Havla – letecký pohled Mezinárodní letiště Václava Havla

R – 64 – 2. Ruzyně Mezinárodní letiště Václava Havla Mezinárodní letiště Václava Havla

– 65 – Procházky Prahou 6 – 3. díl Obnova civilního provozu po 2. světové válce měla některé kuriózní aspekty. Jeden z teh- dejších zaměstnanců např. vyprávěl, jakým způsobem se přistávalo za špatné viditelnosti: na letišti se podél přistávací dráhy zastrkávaly do otvorů jakési hořící pochodně a letadla přistávala mezi nimi. V 50. letech došlo k určitým úpravám, ale zásadní přestavba proběhla koncem 60. let (tzv. Nové letiště). Paradoxní je, že první zatěžkávací zkoušku prodělalo letiště v době sovět- ské invaze v srpnu roku 1968. V dalších letech se letiště nerozšiřovalo, naopak skončily i některé vnitrostátní linky. A do zahraniční se kvůli režimním opatřením také příliš nelé- talo. To se samozřejmě změnilo po roce 1989. Letiště prodělalo zatím největší modernizaci a pře- stavbu ve svých dějinách. Postupně byly otevřeny nové prostory pro cestující a další terminál. A v souvislosti s přístupem republiky do Evropské unie a Schengenského prostoru slouží jeden terminál pro lety v rámci Evropy (č. 2) a druhý pro lety do dalších států (č. 1). Dnes má letiště tři vzletové a přistávací dráhy. Skládá se ze dvou oddělených terminálů s vlast- ními odbavovacími plochami. Terminál 1 byl otevřen v roce 1997, ale v pozdějších letech byl stále rozšiřován a modernizo- ván zejména přístup k letadlům. Již v roce 2005 tu přivítali desetimiliontého cestujícího. Terminál 2 byl uveden do provozu v roce 2006 v režimu Schengenské dohody z roku 1995 o volném pohybu osob mezi signatářskými zeměmi. Terminál byl navržen tak, aby se dle potřeby mohla jeho kapacita dále rozšiřovat. Budova původního letiště (dnes památkově chráněná) slouží hlavně pro VIP lety a mimořád- né lety např. vládních speciálů. Kromě toho byl v roce 1994 otevřen i nový cargo terminál pro dopravu zboží. Místní název „Dlouhá míle“ připomíná starou zemskou cestu. Přibližně v místech prvních letištních budov bývala v minulosti přepřahací stanice. Součástí areálu letiště je i řada dalších budov. Před Ústavem pro civilní letectví se nachází pomník na „paměť hrdinům, kteří se zasloužili o vybudování civilního letectví a v druhé svě- tové válce položili své životy v boji proti fašismu“. # Autorka se omlouvá za chybu ve 2. díle publikace na str. 28. Ve Střešovicích se nachází budova Farního sboru Českobratrské církve evangelické.

R – 66 – 2. Ruzyně Busta Jana Kašpara