PROCHÁZKY PRAHOU 6

– 1 –Procházky Prahou 6 – 2. díl PROCHÁZKYPROCHÁZKY PRAHOU 6PRAHOU 6 Břevnov • Střešovice • Vokovice • VeleslavínBřevnov • Střešovice • Vokovice • Veleslavín 2. díl2. díl

Břevnov • Střešovice • Veleslavín • Vokovice Procházky Prahou62.díl

Procházky Prahou 6 2. díl Vydavatel: Ondřej Rolínek, Ječná 28, Praha 2 Tisk: Kavka Print a.s. Autorský text: PhDr. Jiřina Chrastilová Redakční práce, grafika: Karla Šmídová Foto: redakce, Vojtěch Rolínek, NPÚ Praha, ÚVN Praha Náklad: 10 000 ks

– 3 –Procházky Prahou 6 – 2. díl

5

– 5 –Procházky Prahou 6 – 2. díl B Obvod dnešní Městské části Praha 6 se skládá z řady dříve samostatných obcí. Dvě z nich byly povýšeny na město ještě za Rakouska-Uherska. Obce i města byly pozdě- ji postupně připojovány k tzv. Velké Praze, která vznikla zákonem v roce 1920, kdy se Praha stala hlavním městem nové Československé republiky. K rozšiřování Prahy ale docházelo i později, kdy byl obvod města zaokrouhlován připojením vesnic na okraji městské zástavby. V této části se budeme zabývat územím Břevnova, Střešovic, Vokovic a Veleslavína. 1. Břevnov Břevnov patří ke starobylým osadám kolem historického jádra Prahy. Jeho centrem byl prv- ní mužský benediktinský klášter na našem území, založený v roce 993 biskupem Vojtěchem a Boleslavem II. Název místa je odvozen od legendy, podle které se po věšteckém snu měli oba sejít u pramene, označeném břevnem ve tvaru kříže – odtud Břevnov. Klášter tehdy vznikl uprostřed hustého lesa zv. Malejov, kterým vedla prastará zemská cesta. V pozdějších stale- tích na místě postupně vyklučeného lesního porostu vznikaly zemědělské a viniční usedlosti, Břevnov

B – 6 – 1. Břevnov ke konci 17. století i několik letohrádků. Po polovině 19. století zhoustlo zdejší osídlení natolik, že získalo charakter venkovského města, na které byl Břevnov povýšen v roce 1907. Na klášterním panství bývala osada zv. Tejnka (či Týnka), jejíž jádro bylo soustředěno kolem poplužního dvora – přibližně v místech hostince U Kaštanu. Její obyvatelé byli až do konce 18. století poddanými kláštera. V průběhu 19. století však i sem zasáhla novodobá výstavba a půdorys obce pomalu zmizel pod novou zástavbou. Zůstaly však některé usedlosti, z jiných alespoň jejich místní názvy. Osu současného Břevnova tvoří Bělohorská ulice, která začíná na Pohořelci. Na druhé straně pokračuje kolem obory Hvězda k Bílé hoře a tzv. Malému Břevnovu. Z Hradčan vycházela zemská silnice Strahovskou, později Říšskou branou (viz název nárožního domu, Bělohorská č. 6/čp, 180). Zbytky brány se nacházejí poblíž vstupu do Strahovského kláštera, odkud vede i dochovaná část barokního opevnění. K opevnění patřil i vojenský hřbitov, jehož pozůstatky jsou v příkopu za gymnáziem Jana Keplera. Budova gymnázia stojí přibližně v místech domu Kurze ze Senftenavy, který císař Rudolf II. daroval hvězdáři Tychovi Bra- hemu. Pomník Hvězdářů, zobrazující Jana Keplera a Tycha Braheho je z roku 1963 od sochaře Josefa Vajce. Tycho Brahe (Tyge Ottesen Brahe, 1546-1601) byl významný dánský astronom, ale i astrolog a alchymista. Zprvu, pro- težovaný dánským králem, založil slavnou observatoř na ostrově Hven. Později však pro neshody s novým Městská památková zóna Tejnka, ul. Za Strahovem

– 7 –Procházky Prahou 6 – 2. díl králem musel své místo i vlast opustit a nakonec přišel na pozvání císaře Rudolfa II. do Prahy. Nejprve působil na nové observatoři v Benátkách nad Jizerou, kde mu asistenta dělal Johannes Kepler. Později k jeho pozorování sloužil i Letohrádek královny Anny v Královské zahradě. Zemřel v Praze na selhání ledvin a je pohřben v kostele Panny Marie před Týnem. Před několika lety byly jeho ostatky na žádost dánských vědců znovu prozkoumány. Potvrdilo se, že nezemřel na otravu, ale s největší pravděpodobností přirozenou smrtí. Tycho Brahe je tvůrcem originální kompromisní kosmologické teorie, která tvrdí, že Země je sice středem vesmíru, ale kolem ní obí- hají jen Slunce a Měsíc, zatímco ostatní planety obíhají kolem Slunce. Z druhé strany Bělohorské ulice se podél hradeb nacházejí jednak vysokoškolské koleje a jednak sportovní areál. Jeho hlavním centrem je někdejší Sletový sokolský stadion (dnes Strahovský) postavený v letech 1930-32 podle projektu architektů Aloise Dryáka, Ferdi- nanda Balcárka a Karla Koppa pro IX.Všesokolský slet v roce 1932 (před tím se konaly slety na Letné). Obrovský stadion pro 14.400 cvičenců a cca 130.000 diváků sloužil za minulého režimu pro spartakiády. Po sametové revoluci se tu konaly velké koncerty, v současnosti však nemá adekvátní využití. Pro ubytování účastníků spartakiád sloužily i protilehlé studentské koleje. Kvůli velkému množství návštěvní- ků i účastníků sportovních akcí byla v roce 1948 na Dlabačově postavena tramvajová smyčka, která je dnes však využívána jen sporadicky. Hybšmanka, Atletická č. 4/čp. 1113 Za stadionem je několik uličních názvů, které připomínají zdejší usedlosti. Je to např. Hybšmanka. Název této usedlosti je Strahovský stadion Hybšmanka

B – 8 – 1. Břevnov odvozen podle Marie Anny – manželky někdejšího majitele Josefa Johanna Hipschmanna. Usedlost je zmiňována v 18. století, vznikla však zřejmě na starších základech. Dnes po přestavbě má objekt spíše charakter barokně-klasicistní předměstské vily. Kneislovka, Atletická č. 5/čp. 2339 Další usedlostí byla Kneislovka (pův. na smíchovském katastru), která nese jméno podle jednoho z majitelů. Byl to doktor teologie a protonotář svatovítské kapituly Johan Andre- as Kneyssl (Kneissl). Koupil ji v roce 1774, ale již za 4 roky budovy vyhořely a následovala barokní přestavba. Dodnes je zachována ohradní zeď a barokní kaple sv. Jana Nepomuc- kého v rohu pozemku. Tu však založil již dřívější majitel vinice metropolitní kanovník od sv. Víta a světící biskup Zdeněk Chřepický v roce 1724. Mše tu sloužili kněží z Břevnova do r. 1873. Tehdy zemřel majitel Jakub Wildner a jeho vdova usedlost opustila. Bývalé pozemky zabral později Státní statek hl. m. Prahy a na části byly zahrádky. Samotný objekt je v soukromém majetku a slouží k bydlení. Spiritka, Atletická č. 11/čp. 2352 Spiritka je dnes přestavěna k nepoznání. Usedlost s vinicemi je známá od 16. století, název má však až podle majitele Jana Spirita, který ji ve 2. polovině 18. století nechal přestavit barokně. Byla využívána ještě v 19. století, ale po 2. světové válce ji Státní statek hl. m. Prahy prakticky zničil. Později byla přestavena na byty, dnes slouží jako hotel. Patří k němu rozsáhlé zelené plochy na jižním svahu nad Strahovem. Kneislovka

– 9 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Z Říšské brány vycházela ve své době oblí- bená poutní cesta, která vedla z Lorety na Hradčanech do Lorety v Hájku u Kladna. V letech 1720-26 bylo podél této cesty posta- veno 20 výklenkových kapliček, v nich byly jednak pašijové výjevy,ale i výjevy ze života sv. Františka z Assisi. Z původního počtu kaplí dnes zbývá pouze 11, ale ty se postupně opra- vují. První z těchto kaplí se nachází v místech za bývalou Říšskou branou na Dlabačově. Poutní cesta vedla vlevo nad říšskou silnicí, a tak jsou některé dochované kapličky v ulici Hošťálkově, na Ladronce nebo na Bílé hoře. V této oblasti se ale také nachází řada prvore- publikových vil se zahradami. Závěrka, Za Strahovem č. 14 a 18/čp. 276 a 277 Závěrka je jedním ze zaniklých objektů. Název je dosud zachován v místním pojme- nování a má vypovídací význam. Byl tu zájezdní hostinec s vinicí, ale hlavně obydlí mýtného na počátku cesty na klášterní pan- Výklenková kaplička Spiritka

B – 10 – 1. Břevnov ství a do obce Tejnky. Mýto bylo na noc zavíráno – proto Na Závěrce. Počátkem 20. století byl už objekt využíván jen k bydlení (přestavba na pavlačový dům) a také tu stály řemeslnické dílny. Nedávná přestavba však již z historie prakticky nic nepřipomíná. Königsmarka Königsmarka je zaniklá usedlost, která bývala v místech ulice Heleny Malířové na území osady Tejnka. Název dal usedlosti majitel právník Mikuláš Könisgmann. V roce 1741 vznikla socha sv. Jana Nepomuckého. Pak byla usedlost sto let v majetku Břevnova (benediktini přemístili barokní sochu ke kostelu sv. Markéty, kde stojí dosud). Poslední vzpomínkou byl název (ve zkomoleném českém překladu) zdejší hospody Královka v ulici Nad Tejnkou č. 14/čp. 378. Liborka Liborka byla další zaniklá usedlost,kterou dnes připomíná jen místní název.V 15.století tu byly dvě vinice, které v polovině 17. století získal Liborius Ubelle. Ten zde svému patronu postavil kapli sv. Liboria. Od roku 1715 přešel dvůr do rukou Břevnovského kláštera, který kapli zrušil a usedlost prodal (obraz sv. Libora býval potom v klášteře u opata v pokoji). Původní číslo popisné dnes patří činžáku ve Šlikově ulici č. 49, ale zbytky usedlosti jsou v ulici U dvora. Marjánka, Bělohorská č. 35/čp. 262 Marjánka je název bývalého slavného hostince, který vznikl kolem poloviny 19. století. Domek z doby kolem roku 1800, kdy jej od benediktinů koupili manželé Bartošovi, nově přestavěli a vzápětí prodali. Současný název je odvozen od jména manželky dalšího majitele – paní Marie Zemanové – paní Marjánky. Právě ona se spolu s prvním a po jeho smrti i s druhým manželem, oblíbeným bylinkářem Janem Černým, podílela na oblibě místní hospody. Od roku 1867 až do roku 1957 patřil objekt rodině Tellingerů. Ti jej zvelebili a rozšířili o secesní taneční sál (viz staropražská písnička „Na Marjánce, tam se baletí. .“). Ve 20. letech 20. století tu poskytli útočiště Dělnickému Restaurace PekloUlice U Dvora, místo, kde stávalaLiborka Marjánka

– 11 –Procházky Prahou 6 – 2. díl divadlu Břevnov a bylo tu i sídlo záložny. Po válce tu v části bylo řeznictví a nakonec celý objekt zabavil stát a převzal Elektropodnik, který tu měl skladiště. A Marjánka chátrala.Teprve v nedávné době se areál dočkal obnovy. Podél této (levé) strany Bělohorské ulice se ještě nacházejí nízké – jedno- a dvoupatrové domky – pozůstatek výstavby z konce 19. století. Na druhé straně ulice, jakoby ve svahu k Patočkově, pak stojí novější domy. Přímo proti Marjánce stojí novorenesanční školní budova (Bělohorská č. 52/čp. 417), která byla postavena v roce 1910 podle projektu Josefa Lamberta Hölzela. Fasá- du zdobí medailony významných osobností historie vzdělávání vč. reliéfu Jana Amose Komen- ského. Další budova školy byla postavena za 1. republiky v souvislosti s výstavbou domovních bloků podél Patočkovy ulice (Meziškolská č. 1/čp. 1100). A název této ulice nese nedávno otevřená Mateřská škola Meziškolská (v Sartoriově ulici), která je postavená ze 46 modulů a slouží 112 dětem. Variabilita systému umožnuje jeho případné rozebrání či nové využití, až odezní sou- časný babyboom. Hostinec U kaštanu, (Bělohorská č. 150/čp. 201) Hostinec U kaštanu se nachází při staré cestě vedoucí kolem Břevnovského kláštera v bývalé klášterní obci zv.Tejnka/Týnka. Původní barokní stavba byla zřejmě ovlivněna stavební aktivi- tou, související s barokizací kláštera. Jeho obliba stoupala zejména v 19. století, kdy byl zájezdní hostinec přestavěn a rozšířen.V poslední čtvrtině 19.století sloužily zdejší prostory i jako místo různých schůzí, např. Sokola, hasičů, ochotníků atd.V dubnu 1878 se tu konal zakládající sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany. Za minulého režimu tu proto bylo otevřeno muzeum dělnického hnutí.Dnes už opět hostinec U kaštanu slouží jako v minulosti k setkávání i kulturním aktivitám. Hostinec U Kaštanu

B – 12 – 1. Břevnov Na počátku Bělohorské ulice je z pravé strany na Dlabačově nepřehlédnutelná budova hotelu Pyramida. Místní název Dlabačov nese své jméno podle někdejšího významného knihovní- ka strahovského kláštera Jana Bohumíra Dlabače (1758-1820). Hotel byl v těchto místech postaven jako Dům rekreace ROH v polovině 80.let podle projektu manželů Cajthamlových. Dnes má název, který se vzhledem k jeho podobě nabízí – Pyramida. Slouží i ke kulturním a sportovním aktivitám. Paralelní druhou osu Břevnova tvoří Patočkova třída, do níž ústí Strahovský tunel zv. Blanka. Přestože velké změny v těchto místech proběhly již v celém 20. století, kdy došlo i k parcelaci pozemků starých usedlostí, z nichž dnes zbyly většinou jen části, největší zásah znamenala výstavba tunelu Blanka. Městský okruh Malovanka – Pelc Tyrolka vede od severního por- tálu Strahovského tunelu pod hotelem Pyramida na mimoúrovňovou křižovatku a dále pod Patočkovu ulici. Malovanka,Na Malovance č. 20/čp. 123 Malovanka bývala rozsáhlá usedlost na rozhraní dvou katastrů - Střešovic (sem patří dnes) a Břevnova. Jádro usedlosti dokazuje, že její počátek je v 17. století. V 18. století zde byla for- manská hospoda při silnici do hradeb města. Název je prý odvozen od „malované“ Strahovské brány (Říšské).V dalším století došlo ke klasicistní přestavbě, některé její části však byly zbou- rány kvůli rozšiřování Patočkovy ulice. Schleiferka,Radimova 2/čp. 33 V nedaleké Radimově ulici, která nese jméno bratra sv. Vojtěcha a prvního hnězdenského Hotel Pyramida s výklenkovou kapličkou

– 13 –Procházky Prahou 6 – 2. díl ???? Mimoúrovňová křižovatka Malovanka Funkcionalistické domy – Patočkova č.p. 51 Funkcionalistické domy – ul. Nad Kajetánkou

B – 14 – 1. Břevnov arcibiskupa, byla usedlost Schleiferka (Šleiferka). Zdejší území bylo ve 14. století v majetku kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě. První doložený světský majitel byl Mikuláš Vopřetický, připomínaný k roku 1591. Jeho vdova roku 1622 postoupila usedlost druhému manželovi Adamovi Schleifertovi (správně by tedy měl znít její název Schleifertka). Po třicetileté válce došlo k obnově usedlosti až roku 1655. Po krátké změně majitelů se usedlost vrátila do rodiny Scheifertů, kteří ji pak vlastnili až do roku 1787. V roce 1806 je majitelem František říšský hrabě von Sickingen, který zároveň získal sousední Petynku od hraběte Desfourse. Bylo to zřejmě velké sousto, a tak následovala dražba majetku pro dluhy a od roku 1810 byly obě usedlosti opět odděleny. Po dalších změnách nakonec roku 1922 koupila panství Kongregace školských sester řádu sv. Františka a následovala přestavba pro gymnázium. Za okupace tu sídlila německá posádka. Po válce se z objektu stal kulturní dům a z bývalé kaple kulturní síň. V 60. letech tu bylo nahrávací studio televize, pak Klub Na Petynce. Dnes objekt opět slouží jako charitní dům Kongregace školských sester sv. Františka. Petynka,Na Petynce č. 19/čp. 32 Další místní pojmenování připomíná jinou usedlost, a sice Petynku. Letohrádek na místě původní vinice postavil kolem roku 1650 hrabě a majitel Rumburku František Eusebuis Pötting. Příliš jej však nevyuží- val, protože se v roce 1664 stal vyslancem ve Španělsku. Po návratu pak žil ve Vídni, kde také v roce 1678 zemřel. Letohrádek pak střídal majitele, až na konci 18. století jej získali Desfoursové. Po nějaké době se však vrátil do rodiny Pöttingů. Barokní objekt byl tehdy přestavěn novogoticky. V 19. století se z Petynky stalo oblíbené výletní místo, byl tu hostinec se zahradou a konaly se tu různé zábavy nebo plesy. Posledním majitelem z rodiny Pöttingů byl hrabě Emanuel (1820–1898). Stal se proboštem v Olomouci a v roce 1895 zde založil vzdělávací ústav pro dívky. Petynka byla roku 1898 prodána spolku Vincentinum (Spolek sv. Vincence z Pauly pro dobrovolné ošetřování chudých v Království českém), který byl založen v roce 1876 a měl pečovat o chudé, opuštěné a nevyléčitelně nemocné lidi. Na Petynce tento spolek založil Dům milosrdenství Vincen- tinum, zároveň vznikla i nadace na jeho financování. Spolek byl násilně zrušen v roce 1951, v současnosti se tzv. Nové Vincentinum snaží získat své objekty nazpět. Měl by zde vzniknout domov pro seniory. Kajetánka,Radimova č. 10/čp. 30 Také v místech Kajetánky stály původně dvě vinice, které patřily ženskému benedik- tinskému klášteru u sv. Jiří. V pohusitském období patřila východní část pozemků lékár- níkovi Augustinovi (zpráva 1557) a západní Ulice Na Petynce Kajetánka

– 15 –Procházky Prahou 6 – 2. díl část získali Jan a Dorota Moudří (1559). V roce 1612 koupil vinice Martin Fruwein, účast- ník stavovského odboje proti Habsburkům. Jeho majetek propadl konfiskaci poté, co on sám zemřel v roce 1621 ve vězení. Konfiskát koupil apelační rada Václav Behm z Hisenpachu. Po jeho smrti v roce 1628 prodala jeho vdova majetek Martinicům. Kupujícím byla Marie Eusebie hraběnka z Martinic, roz. Šterberková (manželka defenestrovaného Jaroslava Bořity z Martinic). Po ní se stal roku 1649 majitelem nejvyšší purkrabí Bernard Ignác z Martinic. Právě on zde nechal v roce 1665 postavit novou kapli, zasvěcenou Panně Marii Öttingenské (také Altöttignské,podle vzoru z Bavorska).Kaple získala v okolí brzy velkou oblibu,konala se tu velká procesí. V roce 1672 ji navštívil i Leopold I. (kaple byla bohužel z větší části zbořena v roce 1822, zbyl pouze osmiboký závěr). Martinic se také staral o zvelebení vinic a nechal vystavět novou usedlost s parkem. V roce 1666 daroval majetek theatinskému řádu sv. Kajetá- na (odtud název usedlosti). Na počátku 18. století následovala barokní přestavba.Tehdy vznikl i rybníček a ohradní zeď kolem areálu. Za Josefa II. byl klášter zrušen a v roce 1789 koupil celý majetek podkomoří Jan Marcel rytíř Hennet. V kupní smlouvě jsou jmenovány obytné a hospodářské budovy, pole, chmelnice, rybníky a kostelík.Na konci 18.století získali majetek Kounicové,kteří usedlost používali jako letní sídlo. Dalším majitelem byl od roku 1832 lobkovický sekretář Heinrich Schmied. Ten usedlost upravil k celoročnímu obývání.To však dlouho netrvalo a areál byl postupně rozdělen na jednotlivé parcely a rozprodáván. V místech někdejší usedlosti byla první pražská továrna na voskované plátno, která roku 1881 vyhořela. Později sloužila usedlost opět k bydlení, bydlel tu i Julius Grégr (vydavatel Národních listů) a na počátku 20. století Jan Kolátor, břevnovský starosta. Jeho rodině patřil objekt až do 2. světové války. Za minulého režimu tu byl Dům pionýrů a mládeže, v 90. letech byl objekt vrácen v restituci, ale následně prodán. V prostoru mezi Kajetánkou a Břevnovským klášterem vznikla v období 1. republiky nová výstavba obytných bloků. Jsou zajímavé z architektonického hlediska, protože byly postaveny v tehdy dominantním funkcionalistickém slohu. Na tuto výstavbu pak poměrně nešťastně navázala v 70. letech výstavba dalšího bytového komplexu těsně pod klášterem. Tyto domy byly totiž postaveny téměř kolmo na vodoteč brusnického potoka, a tím se zvedla hladina spodní vody v klášteře. A to mělo samozřejmě na jeho objekty neblahý vliv, s kterým se museli benediktini vypořádat při obnově počátkem 90. let. Tento bytový komplex se obecně nazývá „Obušek“ nebo „Na pendreku“, protože byty byly určeny zejména pro rodiny zaměstnanců ministerstva vnitra. Obě hlavní ulice - Patočkova a Bělohorská se scházejí u Břevnovského kláštera. Klášter benediktinů v Břevnov Klášter benediktinů v Břevnově byl založen v roce 993 společně druhým českým biskupem - později svatořečeným - Vojtěchem a knížetem Boleslavem II.Pramen,u kterého se setkali zv. Vojtěška, se zde dosud nachází (v barokním letohrádku v zahradě). Jedná se vlastně o pramen potoka Brusnice, který odtud teče na východ a protéká Jelením příkopem Pražského hradu.

B – 16 – 1. Břevnov Podle legendy tu byla voda i v dobách sucha, jen v době neštěstí se zabarvovala do ruda. Bylo tomu tak např. v roce 1419, kdy zemřel Václav IV. a začaly husitské války. Pak už zdejší vodu lidé vždycky sle- dovali, a pokud se zakalila, očekávali s obavami, co přijde. Problémem je název potoka – snad od toho, že při větší hladině vody „bručel“. Nejstarší stavbou areálu je dnešní krypta pod kostelem (zřejmě původní kostelík). Pochází z počátku 11. století. Jinak je celý areál barokní z 1. poloviny 18. století. Jedná se převážně o dílo Kryštofa Dientzenhofera a jeho syna Kiliána Ignáce. Kostel sv. Markéty je vynikající ukázkou architektury vrcholného baroka, doplněný vnitřní výzdobou, kde dominuje zejména malířské dílo Petra Brandla. Přístupný je i pozdně barokní Tereziánský sál s freskou Kosmy Damiána Asama, která představuje Zázrak bl. Vintíře. Areál Břevnovského kláštera obklopuje rozlehlý park, který se postupně obnovuje. Nedávno byl rekonstruován velký skleník podle původního barokního projektu. Při oslavách milénia v roce 1993 bydlel v klášteře při své návštěvě papež Jan Pavel II. Svatá Markéta, které je klášterní kostel zasvěcen od 13. století, je patronkou dobrého počasí a dobré úrody. V zemědělském prostředí tedy bylo nutné si tuto světici předcházet a za dobrou úrodu náležitě poděkovat.Proto se zde každoročně konala velmi populární svatomarkétská pouť.Bylo to vždy v první neděli po svátku sv. Markéty. Počátek procesí patří podle legendy do doby krále Přemysla Otakara II., který přivezl z vítězné bitvy u Kressebrunnu svatý ostatek. Paže sv. Markéty byla uložena v kostele sv. Víta, ale v době velkého sucha v roce 1262 bylo uspořádáno procesí s prosbou o déšť, ve kterém byl tento svatý ostatek nesen. Když se procesí ubíralo kolem kláštera v Břevnově, spustil se déšť. Proto král relikviář klášteru věnoval (nachází se v kostele na oltáři po pravé straně presbytáře). Břevnovský klášter

– 17 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Břevnovský klášter Zahradní pavilon Vojtěška

B – 18 – 1. Břevnov Břevnovský rybník Sýpka

– 19 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Břevnovský klášter – obnovená barokní oranžerie Bazilika svaté Markéty Interiér kostela svaté Markéty

B – 20 – 1. Břevnov Poutě se později přestěhovaly do obory ve Hvězdě, jenže se postupem času změnily v natolik bujaré a prostopášné veselí, že byly na počátku 20. století úředně zakázány. Z druhé strany areálu kláštera se nachází břevnovský hřbitov se hřbitovní kaplí zasvěce- nou sv. Lazarovi (ulice U Vojtěšky). Kaple v rokokovém slohu byla vysvěcena v roce 1762 a nástropní fresku s motivem Posledního soudu maloval Josef Hager v roce 1778. Na hřbito- vě se nacházejí hroby některých známých osobností. Je tu např. hrob písničkáře Karla Kryla (1944-1994), profesora a filosofa Jana Patočky (1907-1977) nebo hrob malíře Františka Tichého (1896-1961). Je zde ale také pohřben zakladatel slepeckého ústavu na Malé Straně Pavel Josef Klár (1800-1860), básník Ivan Diviš (1924-1999) a pochopitelně i arciopat (60. opat) a obnovitel Břevnovského kláštera Anastázius Opasek (1913-1999). A ještě jedna – málo známá kuriozita. Scrinci Jan Antonín (1697–1773) byl pražský rodák, syn italského stavitele, talentovaný a všestranně vzdělaný. Po promoci se jako lékař zabýval podivnou nemocí zv. ergotismus, která se projevovala křečemi a halucinacemi. Dokázal, že to není nemoc, ale otrava alkaloidy – po deštivém létě v roce 1736 se na chleba používala mouka s nadměr- ným množstvím rozemletého námele. Díky tomuto úspěchu se stal v roce 1738 profesorem lékařské fakulty v Praze a v Karolinu přednášel fyziologii, patologii, hygienu atd. Scrinci doplňoval svůj výklad demonstracemi, ale bohužel nevíme jakými. Právě na dvoře Břev- novského kláštera prováděl pokus s magdeburskými polokoulemi – sledoval to tehdy i dvůr s Marií Terezií a Františkem Lotrinským. V roce 1753 se pokusil – bohužel neúspěšně - o založení aka- demie v Praze. A mimochodem měl za ženu dceru Josefa Dobnera (Daubnera), malostranského měšťana a truhlá- ře, a tedy byl švagrem Gelasia Daubnera. Ladronka

– 21 –Procházky Prahou 6 – 2. díl O něco dále se nachází plochodrážní stadion Markéta, kde se pořádají i mezinárodní moto- cyklové závody – první v roce 1965. Kuriozitou minulého režimu je tato typická historka. Při mši v kostele sv. Markéty, sloužené u příležitosti úmrtí nositele Nobelovy ceny Jaroslava Sei- ferta v lednu 1986, nebylo téměř slyšet, protože na pokyn StB byla ceremonie rušena hlukem motorek z tohoto stadionu. Ladronka,Tomanova č. 1/čp. 1028 V dominantní poloze na hřebenu nad motolským údolím se od 17. století nachází rozlehlá usedlost Ladronka.Polnosti a vinice původně v majetku barona Švihovského koupil roku 1688 generál hrabě Filip Ferdinand z Ladronu. Postupně tu vzniklo obrovské panství sahající až ke Smíchovu (tam byla také jedna Landronka). Vznik názvu se nabízí, existuje však ještě jedno vysvětlení od italského slova ladron – lupič. Jestli je tu nějaká souvislost s panem generálem, není známo. Již tehdy tu byl také vybudován zájezdní hostinec. Vdova po Ladronovi prodala majetek hraběti Volfu Pöttingovi (viz Petynka) - velkopřevoru maltézských rytířů. Později došlo ke změnám majitelů a velký majetek byl postupně parcelován. Hospoda tu však zůstala až do 50. let 20. století. Potom tu bylo několik bytů, pak OPBH a podnik Sady, lesy.To vše mělo za následek rychle postupující devastaci objektu. Na neuspokojivý stav Landronky upozornili squateři, kteří objekt v roce 1994 obsadili. Nakonec v letech 2002-05 následovala obnova a vznikl tu Areál volného času. Její restaurace byla tak úspěšná, že stavba byla v roce 2006 nominována na „stavbu roku“. Mimochodem – je tu i on-line dráha dlouhá 3,8 km. Šafránka,Kukulova čp. 20 Poslední ze zdejších usedlostí je Šafránka, která původně patřila k Motolu. Ve 14. století tu byla vinice, název se připomíná až k roku 1784. Je ale zajímavé, že usedlostí téhož jména je na území Prahy více. Později zdejší vinice zanikly a hospodářský dvůr z přelomu 18. a 19. století Šafránka

B – 22 – 1. Břevnov využíval po 2. světové válce Státní statek. Z historického objektu však mnoho nezůstalo, protože před několika lety vyhořel a většina pozemků dnes patří motolské nemocnici. Na Vypichu – je místní název, vzniklý na počátku 19. století, kdy tu byla postavena samota „nad cihelnou“. Název pochází zřejmě od „vypíchnutých“ domů. Dále se po pravé straně nachází rozsáhlý prostor obory Hvězda se stejnojmenným renesančním letohrádkem (katastr Horní Liboc) a ulice Bělohorská (posléze Karlovarská) nás zavede do tzv. Malého Břevnova. Malý Břevnov je název vlastně již třetí osady dnešního Břevnova – kromě vlastního Břevnova (poz- ději zv. Velký Břevnov) a osady Tejnka tu bylo od konce 18. století další osídlení zprvu zv. Břevnovec – Malý Břevnov. Právě tady se nachází Bílá hora, jejíž název se stal synonymem poroby českého království. Zde došlo 8. listopadu 1620 k nešťastné bitvě (či spíše šarvátce), která znamenala konec českého stavovského povstání a počátek rekatolizace.Na místě bitvy je dnes mohyla.Katolíci tu již v roce 1624 pořádali děkovnou pouť. Na to později reagoval Ferdinand II. a na paměť vítězství Habs- burků (a katolíků) nechal blíže k hlavní silnici postavit kapli. Základní kámen k této stavbě byl položen v roce 1628 a ke kapli měl přijít řád servitů. Klášter však nebyl dokončen (místo něj zde na čas stál špitál) a kaple byla několikrát za dalších válečných událostí silně poškozena.Na samém počátku 18.století byla obnovena a později stále rozšiřována.Vzniklo zde postupně několik kaplí spojených ambitem a hlavní svatyně byla v roce 1706 zasvěcena Panně Marii Vítězné. Výstavba areálu pokračovala zhruba do poloviny 18.století.Autory výmalby interiéru byli zejména Kosma Damián Asam a Václav Vavřinec Reiner. Na konci 18. století za vlády Josefa II. bylo poutní místo zrušeno a nedostavěný klášter přeměněn na hostinec.V roce 1811 se však poutní komplex vrátil do církevních rukou a dnes patří pod správu benediktinského kláštera u sv. Markéty. Mohyla n Bílé HořeVětrník

– 23 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Větrník Směrem k Petřinám při ulici Ankarské se nachází zajímavý unikát. Součástí hospodářského areálu kláštera byl i větrník. Jednalo se o skutečný větrný mlýn holandského typu, který byl postaven v příhodném místě v roce 1722 (ulice U Větrníku č. 1/čp. 40). Obilí se tu mlelo až do 60. let 19. století. To už ale byl v soukromých rukou – od roku 1794 patřil rodině Kohoutků. Později byl dostavěn a upraven k bydlení. Jeho válcová věž však dodnes prozrazuje minulost a navíc unikát. Jedná se totiž o jediný dochovaný větrný mlýn v Praze. Poblíž býval ještě jeden – menší větrník, ten však byl zbořen v roce 1912. Právě tyto větrné mlýny daly vzniknout místnímu pojmenování. Název přešel i na zdejší studentské koleje, vybudované v letech 1964-67 podle projektu Vladimíra Hladíka. Později byly rozšířeny o další přístavby a nedávno zmodernizované. Jedná se o soubor budov Větrník-jih (Hvězda) a Větrník–sever (Větrník). Ústav makromolekulární chemie AV ČR Z Ankarské se ulicí Zeyrovou podél obory dostaneme k významnému objektu nové doby. Do Břevnova totiž patří také moderní objekt Ústavu makromolekulární chemie AV ČR z let 1960-64 podle projektu architekta Karla Pragera. Prostor náměstí, kde se budova (čp. 1888) nachází, nese jméno nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského. Spoluzaklada- telem ústavu byl další významný vědec Otto Wichterle (1913-1998). Jeho pomník stojí v parku před vchodem. Ústav makromolekulární chemie AV ČR

B – 24 – 1. Břevnov Sídliště Petřiny Sídliště Petřiny v prostoru mezi Heyrovského náměstím a vojenskou nemocnicí patří katas- trálně zčásti do Břevnova a zčásti na území Veleslavína. Jedná se o nejstarší panelové sídliště v Praze z let 1959-69 podle projektu architektů Evžena Bendy a Vojtěcha Mixy. V posledních letech byla jeho plocha zvětšena o další bytové komplexy např. od architekta Miluniče. Ústřední vojenská nemocnice Ústřední vojenská nemocnice se všeobecně umisťuje do Střešovic, nachází se však na břev- novském katastru. Ulice Na Petřinách Ústřední vojenská nemocnice (Foto: archiv ÚVN)

– 25 –Procházky Prahou 6 – 2. díl O vojenské nemocnici se uvažovalo poměrně dlouho,protože dřívější nemocniční objekty byly už nevyhovující. Místo však bylo vybráno až ve 30. letech 20. století. Stavět se začalo v roce 1936 a slavnostní otevření první části areálu bylo dne 1. července 1938 – tehdy se jmenovala Masarykova vojenská nemocnice. Za války tu byl německý vojenský lazaret, kdy tu někdy leželo i 2000 pacientů (nemocnice měla při otevření jen 400 lůžek). Po válce byl celý areál zmodernizován a rozšířen o další oddělení, až se z této nemocnice stala jedna z nejlepších v zemi. Dnes samozřejmě slouží všem pacientům nejen vojákům. Rothmayerova vila V nedaleké ulici U páté baterie č.50/čp.896 (x U vojenské nemocnice č.12) stojí zajímavě řeše- ná vila, kterou pro svoji rodinu postavil architekt a nástupce Josipa Plečnika Otto Rothmayer (1892-1966). Okolí domu vypadalo jinak než dnes, kdy výhledu ze zahrady překáží m.j. budo- vy Vojenské nemocnice. Půvabná budova do zahrady vystupuje zajímavým válcovým objek- tem,skrývajícím točité schodiště.Právě zdejší zahrada byla inspirací a fotografickým objektem architektova dalšího přítele fotografa Josefa Sudka (1896-1976). Až do roku 2008 sloužil objekt rodině autora, potom jej odkoupila Galerie hl. m. Prahy. Po nezbytné rekonstrukci bude objet zpřístupněn veřejnosti. Rothmayerova vila #

S – 26 – 2. Střešovice

– 27 –Procházky Prahou 6 – 2. díl S2. Střešovice První písemná zmínka o obci Střešovice (Třešovice) je ve falzu zakládací listiny Břevnovského kláštera k roku 993, kde se objevuje v popisu majetku. Archeologický výzkum dataci obce do 10. století potvrzuje. V prostoru ulic Střešovické a Pod kostelem bylo nalezeno pohřebiště z 10. – 11. století a byla tu prokázaná i osada. Ta se v polovině 12. století dostala do majetku Strahovského kláštera a s jistými přestávkami patřila premonstrátům až do počátku 20. století. Součástí Prahy je od roku 1922. Střešovice v meziválečném období prodělaly bouřlivý rozvoj – z někdejší klášterní osady vyrostla módní čtvrť s rozsáhlou vilovou výstavbou. Osou Střešo- vic se stala dopravní spojnice ulice Střešovická, která rozděluje oblast na dvě části – zahradní vilovou čtvrť Ořechovku a druhou oblast se zbytky starší zástavby. Podél této ulice se na levé straně směrem k vojenské nemocnici nachází zajímavá lokalita chráněného krajinného útvaru pískovcových skal. Ke skalám byly přilepeny staré domky, které ale byly bohužel odbourány v 80. letech minulého století. Jejich otisky jsou ve skalách dosud patrné. I další domky, které připomínaly někdejší předměstí, zmizely v 80. letech – zejména v ulici U Hradního vodojemu, a tak ze starých Střešovic mnoho nezůstalo. Ulice v návaznosti na vojenskou nemocnici nesou „vojenské“ názvy. Ty však s původním určením nemocnice vůbec nesouvisejí, připomínají podstatně starší historii. Jednalo se o dobu rakousko-prus- kých válek v polovině 18. století. První válka vypukla po nástupu Marie Terezie na trůn v roce 1740 jako tzv. válka o dědictví habsburské – v první fázi Prahu okupovala spojená vojska bavorsko- francouzská. Vojenské události i přes uzavírání mírových smluv však pokračovaly několikrát znovu. Ve třetí fázi válečného střetnutí zv. sedmiletá válka v letech 1756-63 už byly účastníky všechny evropské mocnosti. V létě roku 1757 obléhala Prahu několik týdnů vojska pruského krále Fridricha II. a právě v těchto místech měla pruská armáda soustředěno dělostřelectvo.

S – 28 – 2. Střešovice A snad i proto jsou zdejší ulice a domovní bloky jakoby narýsovány podle vojenského pravítka, ale díky velkorysosti parcel je zde velké množství zeleně. Parkovou úpravu má i náměstí Před Bateriemi,kde stojí jeden ze zdejších církevních objektů – funkcionalis- tická stavba Sboru Církve československé husitské z roku 1938 od architekta Bohu- míra Kozáka. Jedná se o nápadnou budovu s věžovou částí a četnými historizujícími prvky v interiéru i exteriéru.Až do své smrti tu působil zakladatel této církve a její první patriarcha dr. Karel Farský. ThDr. Karel Farský (1880-1927) byl původ- ně římskokatolický kněz,stoupenec idejí moder- nismu v církvi a představitel tzv. reform- ních kněží. Tato aktivita jej nakonec vedla až k odtržení od katolické církve a založení samostatné reformní a národní Církve česko- slovenské v roce 1920. Stal se jejím prvním patriarchou a přičinil se i o vybudování vlastní bohoslovecké koleje v Dejvicích. Je autorem celé řady zejména bohosloveckých děl. Modlitebna Sboru Církve československé husitské Pohled ze Střešovic

– 29 –Procházky Prahou 6 – 2. díl O několik desetiletí starší je hlavní římsko-katolický kostel sv. Norberta v Sibeliově ulici. Vzhle- dem k církevní vrchnosti si obec musela na svůj farní kostel počkat poměrně dlouho, protože se předpokládalo, že poddaní budou docházet na Strahov. Kostel sv. Norberta, postavený architek- tem Františkem Rožánkem v novorománském slohu, byl vysvěcen v roce 1891 (sv. Norbert je patronem Strahovského kláštera). Interiér je vyzdoben dřevořezbami Josefa Krejčíka, obrazy jsou dílem malíře Jana Heřmana. Podle zasvěcení kostela se začal používat místní název Norbertov, který nese i přilehlá ulice. Fara kostela se nachází v Sibeliově ulici č. 2/čp 49. Kousek od náměstí Před Bateriemi připomíná místní název Andělka starší církevní tradici. Stře- šovicemi vedla v minulosti od Břevnova po návrší důležitá cesta. Při této cestě založil strahovský opat Gabriel v roce 1756 na místě starší vinice nový dvorec (Pod bateriemi čp. 7). Název pochází od kaple,která byla postavena zároveň s dvorcem a byla zasvěcena Panně Marii – královně andě- lů. Na počátku 20. století tu Strahovský klášter vybudoval opatrovnu pro děti s názvem Norber- tinum, ale po 1. válce se začalo s bouráním. Na části pozemků byla postavena Sokolovna – dnes Tatran Střešovice. Nejstarší jádro objektu bylo bohužel v roce 1970 nesmyslně zbořeno, ale část původní dispozice poplužního dvorce je dosud zachována. Na počátku 19. století byly jeho pozemky většinou roz- parcelovány a zastavěny drobnými domky. Hlavní budova dvorce tehdy sloužila jako hostinec. Tato oblast spolu s několika dalšími domky tvořila jádro historických Střešovic. Po roce 1526, kdy na český trůn nastoupili Habsburkové osobou Ferdinanda I., začala postupná rene- sanční přestavba Pražského hradu a v jeho okolí vznikly zelené plochy, zejména Královská zahrada. Protože to znamenalo vyšší spotřebu vody, nechal Ferdinand I. v roce 1540 vybudovat nový Zámecký vodovod, který začínal právě u Andělky. Zřejmě se jednalo o potrubí vedené štolou odsud k Hradu přes Kostel sv. Norberta

S – 30 – 2. Střešovice tzv. Černínské pole do Královské zahrady. Královský hradní vodovod byl o 20 let později ještě rozšířen. Voda z jímacích štol ve Střešovicích, Veleslavíně a Liboci byla vedena m. j. i do císařské kuchyně a do kašny na Jiřském náměstí na Hradě. A ještě později byl zdroj vody rozšířen o rybníky, z nichž některé se v oblasti dosud nacházejí. Pokud budeme pokračovat ulicí Pod Andělkou, dostaneme se do oblasti zv. Na Kocourkách. Ulice nese své pojmenování až od roku 1957, má ale podstatně starší historii. Kocourka, Ve Střešovičkách č. 6/čp. 36 Název je doložen již v 18. století, kdy tu byla břevnovská pastouška, ale pak se používal pro celou oblast jižní stráně za Břevnovem. Je nejspíš odvozen od jména nějakého majitele zdejší vinice. Od roku 1838 nese tato oblast název Malé Střešovice a dnes Střešovičky. Až do konce 18. století stál Na Kocourkách jediný domek. Pak byl k němu přistavěný dům čp. 16 a ještě později další. Ulice Na Kocourkách - dnes zv. Zlatá ulička ve Střešovičkách je nejstarší místní dosud zachovanou ulicí. V jednom ze zdejších domků bydlel dnes méně známý akademický malíř a grafik Karel Holan (1893- 1953). Byl členem Umělecké besedy a Spolku výtvarných umělců Mánes. Na jeho raných dílech je vidět inspirace Munchovým dílem. Zpočátku se věnoval hlavně sociálním tématům pražské periférie, později maloval krajiny a pražské motivy. Jedna ze zdejších usedlostí se jmenovala Hubálka (viz ulice Na Hubálce, mezi Sibeliovou a Střešovickou). Již jen pamětníci a staré fotografie připomínají usedlost, která byla zbořena po roce 1950. Býval tu také hostinec Na Hubálce, kde se scházeli členové spolku cihlářských dělníků. Z historie však zůstal pouze název ulice. Ulice Na Kocourkách

– 31 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Nedaleká ulice s názvem U střešovických hřišť souvisí se zdejšími sportovišti. Nachází se tu také oblíbený plavecký areál a koupaliště Petynka. Jeho centrem je 50 m dlouhý bazén a uni- kátní – přes sto metrů dlouhý tobogán. Také ulice Nad Hradním vodojemem ústí do Sibeliovy ulice a pak vede prakticky paralelně s hlavní Střešovickou třídou. Nachází se tu architektonický skvost. Müllerova vila, Nad Hradním vodojemem č.14/čp. 642 Müllerova vila je mimořádně zajímavá funkcionalistická vila Adolfa Loose z let 1928–30. Světoznámý architekt v projektu uplatnil tzv.Raumplan,tedy systém vnitřních ploch bez ome- zení podlažími. Tento princip byl částečně použit i při koncepci zahrady, která byla spolu s vilou rekonstruována v roce 1999 do původní podoby. V interiéru vily se nachází řada zcela původních prvků, např. vybavení koupelen, kuchyně, haly atd., místnosti jsou vybaveny z větší části i původním nábytkem.Objednavatelem stavby byl spolumajitel velké stavební firmy ing. František Müller. Po komunistickém převratu byla velká část objektu zabavena, po roce 1989 vrácena rodině majitelů. Od nich ji pak vykoupilo město Praha a po citlivé restauraci slouží jako muzeum architektury své doby. Adolf Loos (1870–1933) je světově uznávaný architekt. Narodil se v Brně jako syn židovské- ho kameníka. Je tvůrcem svérázného kubické- Müllerova vila Müllerova vila

S – 32 – 2. Střešovice ho řešení objektů. Studoval průmyslovou školu v Liberci a techniku v Brně. Žil střídavě ve Vídni a v Paříži, při svých pobytech v Praze bydlel pravidelně v hotelu Palace, kde měl stále předplacené apartmá. Jeho stavby najdeme v Praze, v Brně, ve Vídni, ale i jinde. Vedl umělecké kurzy, kterých se účastnili mimo jiné Rudolf Wels, Karl Simon, Jacques Groag, Ernst Wiesner, Sigismund Kerekes, Heinrich Kulka. V Praze postavil dvě vily za použití tzv. Raumplanu.Ten tvoří kompozice vzájemně propo- jených prostorů v různých úrovních, při čemž dominantní je obytná hala ve výšce 2 pater.V roce 1930 dostal Loos čestný důchod od prezidenta Masaryka. Zemřel v Kalksburgu u Vídně. Ulice Nad Hradním vodojemem utrpěla sice v nedávné minulosti velké památkové ztráty,ale i zde se postupně vytvářejí nové tradice. Přispí- vá k tomu i obnovená rodinná firma „Jaroslav Huder a syn“ (č.17/čp.25.),která má své koře- ny již na počátku 20. století. Slaví se tu maso- pust,konají zabíjačky a další akce.Uzenářství je dokonce držitelem rekordu o nejdelší klobásu. Atmosféru někdejšího předměstí připomíná zvonička z konce 19. století nedávno opravená z iniciativy občanského sdružení „Staré Stře- šovice“ (vzniklo v roce 1997). Nedaleké ulice Starostřešovická a částečně i ulice Pod Bateri- emi ještě připomínají svou zástavbou někdejší historii. Proti domu Nad Hradním vodojemem č.59/čp. 67 stojí jeden ze zajímavých aspirantů na vyhlá- šení památným stromem. Jedná se o morušov- ník starý asi 140 let. Tyto ovocné a okrasné stromy se dnes už příliš nevysazují, navíc u nás přežívají zimu jen některé z asi 15 druhů. Ořechovka Název má oblast podle někdejší usedlosti z roku 1710, která patřila sekretáři dvorské komory Janu Kryštofu Bořkovi -Bořekovka - Vořechovka a „spisovně“ Ořechovka. Podle svědectví byla u jeho zámečku krásná zahrada francouzského typu - přesně do doby, než ji francouzská armáda v roce 1742 zničila. Později se oblast dostala do rukou eráru a vznikly tu dělostřelecké laboratoře (viz ulice Dělostřelecká) i zbrojní skladiště. Po vzniku republiky byly zdejší pozemky rozparcelovány na výstavbu vilové čtvrti. Zahradní město je urbanistický fenomén přelomu 19. a 20. století, vycházející z myšlenek Ameri- čana Ebenezera Howarda (1850-1928). Ústředním motivem jeho práce je spojení výhod měst- ského a venkovského života a reakce na stále se zahušťující městské aglomerace. Jedná se v podstatě Zvonička Nad hradním vodojemem

– 33 –Procházky Prahou 6 – 2. díl o uzavřený celek, u něhož se nepočítá s rozšiřováním, nýbrž pouze zopakováním téhož urbanismu na vedlejší ploše. Koncept zahradního města se nejprve ujal ve Velké Británii. V architektuře Čes- koslovenska (a zejména Prahy) se objevuje až ve 20. letech v souvislosti s činností Státní regulační komise. Rozsáhlá výstavba zahradních měst byla dokonce dotována ze státního rozpočtu, nicméně původní myšlenka „sociálního“ bydlení byla v té době již opuštěna. Prvním pražským zahradním městem je Ořechovka ve Střešovicích, později následovaly ještě další pražské čtvrti. V Praze 6 je to zejména vilová čtvrť na Babě. Regulační plán pro Ořechovku je dílem urbanistů Jaroslava Vondráka a Jana Šenkýře, kteří zvítězili v soutěži vypsané v roce 1920. Během několika let tu vznikla moderní čtvrť se 197 domy, v nichž bylo 224 bytů. Centrum čtvrti tvoří Macharovo náměstí, kde se nachází zajíma- vá polyfunkční budova s obchody, ordinací, kinem a restaurací (vlastní návrh Jaroslava Von- dráka). Byl tu zřízen i divadelní a taneční sál a kino. Pro svou architektonickou výjimečnost je oblast od roku 1991 památkovou zónou. Pro výstavbu zdejších vil panovala přísná pravidla, která zaručovala jednotný ráz zahradního města. Většinu vil stavěli významní architekti své doby, z nich mnozí si tu postavili i vlastní domy. Kolem Macharova náměstí vedou dvě ulice – Západní a Východní. Vila Jaroslava Vondráka v Západní č. 21/čp. 488 byla postavena v letech 1923-24 podle vlastního projektu majitele – architekta JaroslavaVondráka,který se podílel i na zpracování urbanismu tohoto místa.Oblast Ořechovky se stala tehdy další pražskou výstavní síní moderní architektury. Svérázná podoba Ořechovka

S – 34 – 2. Střešovice Vondrákova vila

– 35 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Vila Vincence Beneše

S – 36 – 2. Střešovice vily je jakoby složena ze tří geometrizujících těles, které se vzájemně prolínají, a předsta- vují tak zvláštní asymetrickou stavbu. Ved- lejší vila (č. 19/čp. 489) byla postavena podle projektu Aloise Dryáka. Kafkova vila, Na Ořechovce č. 41/čp. 484 V ulici Na Ořechovce č. 41/čp. 484 stojí Kafkova vila. Patrový dům z režného zdiva vznikl v letech 1923-24 a je dílem architek- ta Pavla Janáka. Byl postaven pro manželé – sochaře Bohumila Kafku (1878-1942) a jeho ženu Bertu. Jednoduchá fasáda domu je nad vchodem zdobena vlastní bystou sochaře (pamětní deska z r. 1969). V pří- zemí vily byl sochařský ateliér. Po smrti manžela tu bydlela bezdětná paní Kafková, která pak odkázala dům své pečovatelce. Její rodina dům stále vlastní. Ve stejné ulici bydlel (Na Ořechovce č. 35/čp. 487) i další sochař Otakar Španiel (1881-1955, pamětní deska). Jeho vilu postavil v roce 1924 architekt Ladislav Machoň. Kafkova vila Španielova vila

– 37 –Procházky Prahou 6 – 2. díl A sochaři do třetice: Břetislav Benda (1897-1983) vlastnil hned sousední vilu č. 37/čp. 486, kterou pro jeho rodinu postavil architekt Fr.Vahala. V boční Lomené ulici (č. 12/čp. 494) stojí dům, který pro rodinu malíře Emanuela Fillu (1882-1953) a jeho švagra Františka Krejčího (1904-1968) postavil architekt Pavel Janák. Špálova vila, Na Dračkách č. 5/čp. 755. Malíř a grafik Václav Špála (1885-1946) zadal stavbu své vily architektu Otakaru Novotné- mu, svému kolegovi ze spolku Mánes. Architekt zde v letech 1931-32 postavil obytný objekt s ateliérem jako kubus z režného zdiva členěného pouze okenními otvory. Zároveň navrhl i uspořádání krásné zahrady. Vila je dosud v majetku rodiny. Ve stejné ulici ve vile č. 25/čp. 847 bydlel malíř a ilustrátor Václav Fiala (1896-1980). Špálova vila Dům v Lomené ulici od architekta Pavla Janáka

S – 38 – 2. Střešovice Ve Střešovické ulici č. 54/čp.853 měl byt a ateliér malíř Miloslav Holý (1897-1974). Malíř Vincenc Beneš (1883-1979), kterého známe i z novodobé výzdoby Národního diva- dla, vlastnil dům v ulici Cukrovarnické č. 24/čp. 492. Také jeho dům s ateliérem navrhl architekt Pavel Janák. Na konci ulice Cukrovarnické poblíž trati (čp. 131) se nachází malý střešovický hřbitov, zří- zený na konci 19. století (1899) – dříve se pohřbívalo na hřbitově u sv. Jana v Šárce (založen jako morový v roce 1713). Najdeme zde řadu vojenských hrobů, připomínajících 1. i 2. svě- tovou válku. Jsou tu také pohřbeni malíř Emil Filla (1882-1953), je ho švagr hudebník Iša Krejčí (1904-1968), zpěvák Milan Chladil (1931-84), bratr prezidenta Edvarda Beneše a také politik Vojtěch Beneš (1878-1951). Jméno prezidentova bratra není ve veřejnosti příliš známo, ale i Vojtěch (zv. Vojta) Beneš byl politikem a poslancem. Již před 1. světovou válkou působil v USA kvůli kontaktům s krajanským hnutím. Tohoto jeho působení využil později i Masaryk při organizování prvního odboje. V době meziválečné republiky se kromě politické činnosti zabýval hlavně otázkou školství – byl dokon- ce ústředním inspektorem národního školství. Za 2. světové války opět působil hlavně v USA. V letech 1946-48 pracoval v Ústavodárném Národním shromáždění. Při komunistickém puči v únoru 1948 byl zastáncem tvrdého postoje, poté opět emigroval. Po jeho smrti byly jeho ostatky převezeny do Prahy a pohřbeny na nenápadné místo střešovického hřbitova. Politikou se zabývají i jeho synové, dcera se provdala za Zbigniewa Brzezinského. Střešovický hřbitov

– 39 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Zajímavostí je, že hned po rozvržení čtvrti zde byl postaven i původní Výzkumný ústav cukrovarnický - dnes Fyzikální ústav AV (Cukrovarnická č. 10/čp. 112). Jedná se o insti- tuci zaměřenou na základní a aplikovaný výzkum v oblasti fyziky, která má svůj počátek ve 30. letech ve Škodových závodech v Plzni. Zde se nachází knihovna tohoto ústavu. Pro původně předměstské oblasti byla typická jedna zajímavost. Pokud si člověk nemohl dovolit vlastní velkou zahradu, stal se zahrádkářem. Zahrádkáři již od 20. let vytvářeli celé kolonie, kde pěstovali plodiny pro své potřeby. Obvykle si tu mohli postavit nějaký altán či dřevěnou chatku. Za minulého režimu tu nacházeli i odreagování ve společnosti lidí podobně založených. V poslední době se však tyto kolonie likvidují, protože cena městských pozemků stoupá. Jedna z nejstarších zahrádkářských kolonií je dosud i ve Střešovicích na počátku Ořechovky. Vznikla v roce 1926 a jsou tu různé dřevěné altány, některé malované či vyřezávané. V letech 1926-27 si postavil architekt Bohumil Hübschmann (Hybšman, 1878-1961) pod- le svého vlastního návrhu rodinnou vilu v ulici U Laboratoře č. 4/čp. 565. Strohý zevněj- šek skrývá komplikovanější interiér se dvěma schodišti a zimní zahradou. Dodnes je dům v majetku rodiny stavebníka. Po okupaci Rakouska založil Adolf Eichmann ve Vídni Zentralstelle für Jüdische Auswanderung (Ústředna pro židovské vystěhování). A hned po okupaci Čech a Moravy také její pobočku v Praze v Dělostřelecké ulici č. 11/čp. 585. Pražskou pobočku nejdřív vedl osobně, pak jej nahradil Hans Günther. Hübschmannova vila

S – 40 – 2. Střešovice Vozovna Střešovice – Muzum MHD Vozovna Střešovice – Muzum MHD

– 41 –Procházky Prahou 6 – 2. díl V ulici U Laboratoře č. 22/čp. 538 bydlel po svém návratu z emigrace Egon Ervín Kisch (1886-1948).Vila patřila jeho spolužákovi Fischerovi, který se z koncentračního tábora vrá- til z celé rodiny sám. Rodinný dům byl jako židovský majetek zabaven Němci a za války tu v 1. patře bydlel Adolf Eichmann. Paradoxně tak byl Kisch sousedem Eichmannova švagra Karla Lukáše. Ten tu mimochodem bydlel do roku 1953 a potom získal jako zaměstnanec ministerstva obrany větší byt! A to vše v době procesů, v nichž Kischova žena Gisela přežila jen zázrakem. Egon Ervín Kisch (1885–1948) byl spisovatel a novinář. Narodil se na Starém Městě pražském v Melantrichově ulici. Jeho předkové utekli ze Španělska před inkvizicí a usadili se na Karlo- varsku v městečku Chýše - od toho příjmení Kisch, matka byla z rodu rabína Löwa. Rodina však patřila k těm asimilovaným a Kisch si své židovství uvědomoval až s nástupem Hitlera. Druhou světovou válku prožil v emigraci, do Prahy se vrátil po válce. Zemřel měsíc po komunistickém pře- vratu v Československu (pochován v kolumbariu ve Strašnicích, nikoliv na židovském hřbitově, je zde i jeho žena zvaná Gisl). „Zuřivý reportér“ tvrdil, že měl se svým židovstvím zajímavou zkušenost. „Pocházím z Prahy, jsem Žid, jsem komunista a jsem z dobré rodiny – něco z toho mi vždycky pomohlo“. V téže ulici najdeme ještě další zajímavou vilu. Tu si podle vlastního návrhu postavil archi- tekt J. Rössler (U Laboratoře č. 18/čp. 552). Vozovna Střešovice – muzeum MHD V tramvajové vozovně v Praze - Střešovicích se nachází unikátní expozice s názvem Muze- um městské hromadné dopravy v Praze. Muzeum bylo otevřeno veřejnosti v roce 1993. Základ sbírek vznikl ale již v roce 1929, kdy byl pro muzejní účely určen vůz někdejší koňky, která jezdila v Praze od roku 1875. Počet historických vozů průběžně narůstal zejména v souvislosti s obměnou vozů městské hromadné dopravy. Památkou je i samotná vozovna, postavená v roce 1909. V roce 1998 byl soubor 50 historických vozů a dalších 34 sbírkových exponátů prohlášen za kulturní památku. Součástí muzejní expozice je také výstava o his- torii městské dopravy. Muzeum však nabízí i další atrakce - např. je možné se v historické tramvaji projet po Praze - v turistické sezóně vždy o víkendech, jinak i na požádání. A další zajímavá vila se rozprostírá kousek pod vozovnou. Podnikatel a továrník Edmund Traub (byla o něm řeč v 1.díle) si nechal v roce 1928 postavit funkcionalistickou vilu ve Stře- Vozovna Střešovice – Muzum MHD

S – 42 – 2. Střešovice Vily v ulici Pod hradbami Vila Traub

– 43 –Procházky Prahou 6 – 2. díl šovicích v ulici Pod hradbami č. 17/čp. 658. Pozval si tehdy známého berlínského architekta Bruna Paula. Ten postavil rozlehlý funkcionalistický objekt na problematickém pozemku, který musel srovnat navážkou. Dům je dvoupatrový a odpovídal vysokým požadavkům na bydlení i reprezentaci. Židovští majitelé se z emigrace po válce vrátili, jenže brzy byli nuceni emigrovat podruhé. Konfiskovaný dům začal sloužit pro diplomatické služby, v současné době tu sídlí velvyslanecký úřad Maďarska. V ulici Pod hradbami č.8 /čp.656 je dům architekta Bohumila Kozáka z roku 1928.O kousek dále v ulici Dělostřelecké č. 1/ čp. 654 stojí vila, kterou si koupil bývalý prezident republiky Václav Havel (1936-2011). # Vila Václava Havla

V – 44 – 3.Veleslavín

– 45 –Procházky Prahou 6 – 2. díl V 3. Veleslavín Název obce, který se prvně objevuje v souvislosti se založením Břevnovského kláštera, je zřej- mě odvozen od osobního jména Veleslav. Podstatně starší zajímavostí je, že Veleslavín patří i mezi významné archeologické lokality. Byla zde nalezena nejstarší slovanská keramika tzv. veleslavínského typu, která pochází již z doby příchodu Slovanů, tj. z 6. století. V 16. století tu hospodařil Štěpán Adam z Veleslavína. To byl otec známého knihtiskaře Daniela Adama z Veleslavína, který převzal po svém tchánovi významnou pražskou tiskárnu v tehdejší Sirkové – dnes Melantrichově ulici. Daniela Adama připomíná pomník z počátku 20. století od sochaře Antonína Procházky v ulici U Sadu. Daniel Adam z Veleslavína (1546-99) se stal po studiích na Karlově univerzitě profesorem historie. Univerzita však byla církevní institucí s nařízením o celibátu, a tak se jako profesor nemohl oženit. Proto z univerzity odešel, když se oženil s dcerou knihtiska- ře Jiřího Melantricha z Aventina. Jeho tiskárnu po smrti tchána vedl.Vydávaly se tu knihy ze všech oborů naučné literatury, překlady a učebnice, lékařské knihy, herbáře atd. Zejména české knihy byly psány krásnou češtinou, která se později stala vzorem pro obrozence. Tiskárnu vedl po jeho smrti syn Samuel, který však po Bílé Hoře musel kvůli svému vyznání emigrovat. A tak se zařízení slavné tiskárny stalo jezuitským konfiskátem a bylo převezeno do Klementina. Zámek Veleslavín Pomník Daniela Adama z Veleslavína

V – 46 – 3.Veleslavín Zámek Veleslavín

– 47 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Další dvůr ve Veleslavíně patřil italskému staviteli Oldřichu Avostalisovi (Ulrico Aostallis de Sala), který byl r. 1567 jmenován „zednickým mistrem Pražského hradu“ a správcem hradního stavebního úřadu. Byl např. autorem kaple nad hrobem sv. Vojtěcha před nedostavěnou kated- rálou a dalších staveb z období renesance a manýrismu v Praze i mimo ni. Ital usazený v Praze s počeštěným jménem Oldřich Avostalis (1525-97) patřil k rozvětvenému rodu, jehož členové přišli do Čech za prací kolem poloviny 16. století. Postupně se vypracoval na jednoho z nejschopnějších a ve své době nejoblíbenějších stavitelů. Navíc byl schopný také organizačně a projevil se i jako výborný obchodník – spekuloval hlavně s domy pro své krajany v oblasti vlašské čtvrti na Malé Straně. Vydělané peníze nejen znovu investoval, ale i půjčoval a kromě toho kupoval i venkovské dvorce. Kromě Veleslavína měl další usedlost v Lysé nad Labem. Asi se kvůli těmto všem jeho aktivitám nemůžeme příliš divit, jak zemřel. Byl údajně okraden a zavražděn svým polírem. Jeho hrob najdeme v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Zámek, Veleslavínská č. 30/čp. 1 Zdejší zámek vznikl v 18. století a za jeho autora je někdy považován Kilián Ignác Dientzen- hofer.Na počátku 20.století byl v zámku Ústav pro duševně nemocné.Bylo to privátní sanato- rium, které vedli a vlastnili prof. psychiatrie německé univerzity Oskar Fischer a Leo Kosák. Zdejší pacientkou byla např. Charlotta Masaryková (choť prezidenta) nebo později Milena Jesenská (novinářka a přítelkyně Franze Kafky). Kvůli židovskému původu obou lékařů bylo sanatorium za okupace arizováno, přesto původ- nímu účelu sloužilo i nadále, dokonce i po válce. Později byl zámek využíván jako plicní sana- torium a součástí fakultní nemocnice UK je dodnes. Zámek Veleslavín

V – 48 – 3.Veleslavín V téže ulici se nachází ještě pozůstatek druhého dvora (čp. 14) se sýpkou (čp. 26), přestavěnou na byty. Charlotta Garrigue-Masaryková (1850-1923) si roli první dámy nového státu příliš neužila. Období 1. světové války bylo pro ni obzvlášť těžké: syn Jan musel narukovat, Herbert zemřel (1915), Alice byla vězněna a manžel s další dcerou Olgou byli v emigraci. Není divu, že se zhroutila. Milena Jesenská (1896-1944 koncentrační tábor Ravensbrück) byla ve zdejším sanatoriu z jiného důvodu. Na revmatické bolesti jí podávali morfium, a zde se léčila ze závislosti na tomto opiátu. Byla to významná česká spisovatelka, novinářka a překladatelka. Je také známá jako přítelkyně Franze Kafky. Po německé okupaci se zapojila do odboje a také pomáhala k emigraci židovských rodin. Za to jí instituce Jad Vašem udělil in memoriam titul „Spravedlivá mezi národy“. Zajímavostí obce je vodovodní domek z poloviny 16. století (z doby výstavby letohrádku Hvězda), který byl součástí hradního vodovodu (ulice U Sadu). Na rozhraní Veleslavína a Vokovic se nachází hřbitov. Slouží obyvatelům přilehlých obcí. Vzhledem k poloze Vokovic tu probíhaly boje na konci 2. světové války, a proto se na hřbitově nachází také vojenské pohřebiště. Je tu ale i hrob jedné z významných osobností slovanské vědy – Mathiase Murka. Vodovodní domek

– 49 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Matija Murko (Mathias Murko, 1861-1952) byl slovinský historik. Studoval ve Vídni germanis- tiku a slavistiku, věnoval se i filosofii, lingvistice a pedagogice. Několik let působil v Moskvě, potom v Grazu a v Lipsku. V roce 1920 přijal místo na Karlově univerzitě v Praze a stal se jedním ze zakladatelů Slovanského ústavu. Říká se o něm, že patřil k poslední „renesanční“ generaci slavistů, kteří měli v oboru neobyčejně široký záběr. Kousek od hřbitova stojí vozovna Vokovice, která byla uvedena do provozu v roce 1933. Bylo tu postaveno 30 odstavných kolejí – v té době nejvíc v celé Praze. Až do roku 1992 tu byly umístěny i historické vozy, které jsou dnes v muzeu ve Střešovické vozovně. Rozhraní mezi Veleslavínem a Vokovicemi tvoří dnešní Evropská třída, která pokračuje dále až k Letišti Václava Havla. V době, kdy se začal v předměstských obcích prosazovat průmysl, hrála důležitou roli železnice. Nejprve to byla Buštěhradská koněspřežná dráha vedoucí do Lán, která byla později nahrazená parní železniční tratí. A právě tehdy – v roce 1863 – bylo na této dráze postaveno nádraží Veleslavín, dnes Praha-Veleslavín. Právě k němu vedla původní tramvajová trať ulicí Kladenskou. A kvůli snadnému přístupu k dopravě zde vzniklo i několik podniků, např. malá továrna na keramické obkládačky. Její část byla v 60. letech využita pro účely Výzkumného ústavu roz- hlasu a televize. Dnes – v digitální době – je to trochu úsměvné, ale tehdy se tu zkoumaly m. Vozovna Vokovice

V – 50 – 3.Veleslavín Nádraží Veleslavín Evropská třída

– 51 –Procházky Prahou 6 – 2. díl j. techniky barevného přenosu. V zásadě totiž tehdy byly dvě možnosti – systém PAL a systém SECAM a jako obvykle i tady v té době hrála velkou roli politika. Barevnou normu PAL použí- vala většina států západní Evropy a naopak východ používal SECAM. Jenže v tomto ústavu se ještě na jaře 1967 všichni přikláněli k systému PAL. Ten byl úplně poprvé použit k barevnému přenosu závodů Zimní olympiády (únor 1967,Grenobl).Pak ale přišla „bratrská pomoc“ v srpnu 1968 a i televize se musela podřídit. O něco dále se nacházela tzv.Vokovická Sorbonna (ulice José Martího č.31/čp.269).Byla založe- na v roce 1953 jako Vysoká škola politická ústředního výboru Komunistické strany Českoslo- venska (známý VUML, název několikrát změnila, obsah zůstal stejný). Absolventi tu dokonce mohli získat titul RSDr (doktor sociálně-politických věd), což se obecně překládalo jako „rodné strany doktor“. Škola byla na svou dobu dost moderně vybavena a studovalo tu mnoho komu- nistů ze spřátelených zemí. Objekty využívá Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V další části jsou dnes Ústřední garáže Ministerstva vnitra. A minulou historii připomíná zdejší Muzeum dělnického hnutí. #

V – 52 – 4.Vokovice

– 53 –Procházky Prahou 6 – 2. díl V4. Vokovice Vokovice měly původně název Okovice. Ačkoliv archeologické nálezy svědčí o zajímavém prehistorickém osídlení této oblasti, historické zprávy o obci jsou až z 2. poloviny 14. století. Vokovický vrchnostenský dvůr vlastnila svatovítská kapitula a kromě toho tu již ve 14. sto- letí stálo několik hospodářských usedlostí. Podobně jako i jinde, také ve Vokovicích ztratila církev svůj majetek za husitských válek, ale již od poloviny 16. století je tu zpátky. V té době je zmiňováno i několik měšťanských vinic. Na počátku 17. století se uvádí 12 poddanských usedlostí,kovárna a pochopitelně krčma.Vesnici na rozdíl od nedalekého Břevnova a Střešovic nepostihly ve výrazné míře pozdější válečné události, a tak Vokovice žily poměrně poklidným životem jako převážně zemědělská obec.To se však začíná během 19. století měnit. Ve dvacátých letech 19. století došlo v okolí (po nálezu černého uhlí a železné rudy na Klad- ně) k rozsáhlému geologickému průzkumu, první vrty (1820) byly provedeny v lokalitě mezi Vokovicemi a Veleslavínem. Ve Vokovicích byla nakonec celá skupina dolů na železnou rudu, především v poloze nad Hájem a na Červeném vrchu. Doly vznikaly vesměs před rokem 1860, některé velmi brzy opětovně zanikaly a jiné se udržely až do poloviny třicátých let 20. století. Pro rozvoj místního průmyslu měly význam i spraše, těžené pro zdejší cihelnu. Společně s tímto rozvojem byla tlu- mena zemědělská produkce. Řada starých hospodářů proto prodala své usedlosti a do vsi přicházeli za prací noví obyvatelé.V roce 1843 zde žilo 153 lidí a o 11 let později mají Vokovice 183 obyvatel.V 80.letech už se vyplatilo postavit vlastní školu. Dosud se však přes všechny tyto změny překvapivě zachovalo jádro někdejší obce a jeho bývalá náves s kapličkou. Ta byla postavena kolem roku 1800 na čtvercovém půdorysu a je završena malou zvoničkou. V okolí se nachází několik původních hospodářských usedlostí většinou z doby konce 18. a počátku 19. sto- letí, dnes však více či méně přestavěných. Kaplička se zvoničkou

V – 54 – 4.Vokovice Tuto oblast dnes z velké části zaujímá rezidence „Vokovický dvůr“,která nabízí bydlení v tom- to památkově chráněném komplexu. Jsou zde restaurované domy historického jádra Vokovic, např. nejstarší dům s čp. 14 nebo novorenesanční vila z roku 1902 s čp. 54. K té patří nově upravený rozsáhlý anglický park s tenisovým kurtem a jezírkem s fontánou. Nad touto částí Vokovic za sportovními areály se zvedá zalesněný vrch Šárky, kde bylo jedno z nejstarších slovanských hradišť na území budoucí Prahy, spjatých m. j. i s pověstí o Šárce a Ctiradovi. Šárecké hradiště je od roku 1995 národní kulturní památkou. Jedná se o oblast, osídlenou již v pra- věku, která byla využita Slovany zřejmě již v době jejich příchodu v 6. století. Velká opevněná osada zažívala rozkvět zejména v 7. – 8. století, později její význam klesal, až ke konci 9. století hradiš- tě zaniklo. To zřejmě souviselo s rostoucím významem a s přesunem mocenského centra do oblasti Pražského hradu. Další změny nastaly ve Vokovicích s připojením k Praze v roce 1922, ale teprve výstavbou síd- liště Červený vrch a vybudováním sportovních zařízení při nádrži Džbán se Vokovice výrazně rozrostly.Vzhledem k tomu, že do katastru Vokovic patří i oblast Divoké Šárky, velký díl čtvrti tvoří přírodní rezervace. Vodní nádrž Džbán, dokončená v roce 1968, je přírodní koupaliště se sportovním zázemím, nudis- tickou pláží a nedalekým kempem. Po hostivařské přehradě je to druhé pražské největší přírodní koupaliště o rozloze cca 18 ha. Vzniklo přehrazením Litovického potoka, který mění pod přehradou název na Šárecký. Vokovický dvůr

– 55 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Nové Vokovice,kde je převážně zástavba z první poloviny 20.století,se nacházejí se severně od Evropské ulice v blízkosti nádraží Praha-Veleslavín. V jižní části Nových Vokovic stojí velká secesní budova školy. Ze severu k Novým Vokovicím přiléhá rozsáhlý prostor firmy Aritma (výšková budova), v západní části areál (v ulici Ke dvoru č. 5/čp. 672) Sportovního Klubu Aritma. Původní závod s názvem Aritma sice vznikl již v roce 1940, ale jeho rozvoj nastal po 2. světové válce. Národní podnik Aritma se zabýval výzkumem a výrobou zařízení výpočetní techniky, tzv. děrnoštítkových počítačů. Džbán Panorama Vokovic

V – 56 – 4.Vokovice Sídliště Červený Vrch Ve východní části území Vokovic se nyní z obou stran podél Evropské ulice nachází pane- lové sídliště „Červený Vrch“. Bylo postaveno v letech 1960–1972, hlavním architektem byl K. Jarolím. Pojmenováno bylo podle kopce Červený vrch (327 m n. m.). Název odvozený od barvy železité půdy pochází nejméně ze 17. století. Na panelové sídliště navazuje část, kde se nacházejí rodinné vilky. Oblast obkružuje ulice Půlkruhová, jsou tu ulice pojmenované po Alfrédu Nobelovi a nositelích některých z Nobelových cen, jako např. ulice Suttnerové (narozena v paláci Kinských na Staroměstském náměstí a nositelka první Nobelovy ceny míru) nebo manželů Coriových (pamětní desky v Salmovské a Petrské ulici, Nobelova cena za medicínu). V panelovém sídlišti naproti nesou ulice názvy podle afrických a blízkový- chodním států. Mimochodem – v ulici Půlkruhové se v domě herečky Jany Šulcové odehrála pasáž z filmu vyhláše- ného za nejlepší komedii století – „S tebou mě baví svět“ režisérky Marie Poledňákové. A závěrečná pasáž se natáčela hned za rohem v další vokovické ulici Na Krutci. Na druhém konci Půlkruhové ulice (č. 42/čp. 99) se v jedné z půvabných vilek po nedávné rekonstrukci usadila část Základní umělecké školy Charlotty Masarykové, která tu vyučuje tři obory – tanec, hudbu a výtvarné umění. Druhá část školy je blíže k hlavní třídě ve Vokovické ulici č. 42/čp. 99). Sídliště Červený Vrch

– 57 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Šárecké udolí

V – 58 – 4.Vokovice V souvislosti se vznikem nového sídliště došlo i k úpravě přístupové trasy. Dnes si ani nedo- kážeme představit,že až do roku 1967 jezdila tramvaj od Bořislavky Kladenskou ulicí k nádraží Veleslavín a teprve pak do vozovny Vokovice. Nejprve byla přeložena jedna tramvajová kolej a v listopadu roku 1967 už byla ve zkušebním provozu dvoukolejná trať na dnešní Evropské (tehdy Leninově) třídě. A protože bylo potřeba obsloužit velký počet nových obyvatel, byla na Červeném Vrchu postavena ještě jedna tramvajová smyčka. V roce 2014 se tu otevře jedna ze zastávek další linky A V. pražského metra. Přírodní park Šárka-Lysolaje Celou severozápadní část obcí Prahy 6 – od Podbaby až k letišti – obklopuje víceméně jednoli- tý zelený pás, obecně zv. Šárka či Šárecké údolí. Směrem od Vltavy vede silnice přes Podbabu, kde se dále dělí na dva směry – jedna cesta vede do Lysolají a druhá - „V Šáreckém údolí“ postupuje proti toku Šáreckého potoka až do míst nad sídlištěm Petřiny. Oblast na území 1.005 ha byla vyhlášena v roce 1990 Pražským přírodním parkem Šárka – Lysolaje. Zasahuje na katastry Dejvic, Liboce, Ruzyně, Vokovic, Nebušic a Lysolají. Proto se chráněná oblast dělí na 8 maloplošných chráněných území, které však na sebe navazují: Baba, Divoká Šárka, Dolní Šárka, Housle, Jenerálka, Nad Mlýnem, Vizerka a Zlatnice. Je zde také řada památkově chráněných objektů a další historicky či kulturně zajímavá místa. Přírodním parkem vede několik turistických dobře značených cest a celou oblastí projíždějí i autobusy MHD. Údolím protéká potok, který se správně jmenuje Litovicko-Šárecký. První část toku – Litovický potok pramení v lesíku u Chýně, přes Litovický rybník pokračuje až k Praze na území Ruzyně, pak následuje část pod zemí, u obory Hvězda je znovu na povr- chu. Teče přes Liboc, kolem nádraží Veleslavín do vodní nádrže Džbán. A odtud vytéká už Přírodní park Šárka

– 59 –Procházky Prahou 6 – 2. díl s názvem Šárecký potok, který v Podbabě ústí do Vltavy. Oba toky mají celkovou délku něco málo před 21 km. Celá oblast chráněného území je zřejmě nejzachovalejší přírodní oblastí Prahy přesto, že tu žili lidé již v pravěku. Na dejvickém katastru chráněné území sahá až k obydleným lokalitám, na druhé straně pak přechází ve volnou přírodu. O přírodní památce s názvem Baba byla řeč již v 1. díle publikace. Z hlediska ochrany se tu jedná o jedno z druhově nejbohatších stanovišť hmyzu v celé Praze. Nad někdejší barokní usedlostí Zlatnice je menší část chráněné oblasti, která představuje zají- mavý krajinný útvar s názvem podle této usedlosti. V Šáreckém údolí bývala řada mlýnů, dnes jsou však většinou přestavěny a již dávno neslouží svému účelu. Byl to např. tzv. Malý mlýn (V Šáreckém údolí č. 17/čp. 44), který byl kupodivu nazván nikoli podle velikosti, ale podle někdejšího majitele Pavla Malého. Kvůli nedostatku vody přestal fungovat již v polovině 19. století. Přestavěna byla i protější usedlost s roztomi- lým názvem Žežulka (č. 42/čp. 79). Na jejím pozemku bývaly původně tři vinice, které se v roce 1600 dostaly do majetku měšťana z Nového Města pražského Jakuba Žežule- ho. V 19. století byly pozemky rozparcelová- ny a usedlost sloužila jako výletní hostinec. Další ze zdejších usedlostí zv.Duchonská (č. 19/čp. 45) nahradila na počátku 20. století vila s názvem Emilka. Žežulka Mlýnek

V – 60 – 4.Vokovice Obytný dům Na Mlýnku (č. 25/85) vznikl přestavbou někdejšího mlýna na území Heř- manova dvora. Mlýn fungoval až do 20. sto- letí, býval tu i výletní hostinec. Původní viniční usedlost (č. 32/čp. 76) má název Okolka podle jednoho z majitelů z poloviny 17. století. Tehdy ji koupil a pře- stavěl na letní sídlo soudce Vilém Jindřich rytíř Odkolek z Újezdce. V dalším období se tu majitelé střídali a objekt přizpůsobovali svým potřebám. Vinice byly i v místech další usedlosti s názvem Purkrabka (č. 36/čp. 77). Majitelé se tu sice také střídali, ale vrchností a později trvalým majitelem bylo nejvyšší purkrabství. V polovině 19.století byla usedlost přestavěna a od té doby je využívána k bydlení. Současná vila nese někdejší název. Obytným účelům slouží také bývalá usedlost s názvem Velingrová (č. 40. /čp. 78). Zkomo- lené pojmenování pochází od majitelů z kon- ce 17. století - Marii Eleonoře provdané za Jana Jiřího z Wendligen (Wendlingra).Brána Heřmanova dvora Šatovka

– 61 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Nejvyšší purkrabství zde vlastnilo ještě několik dalších vinic, spojených v 16. století. V roce 1642 koupil tento majetek sanytrovník ze Starého Města Matyáš Erl a odtud nesla usedlost pojmenování Sanytrovka (č.56/čp.80) – i on však musel platit příslušné dávky úřadu purkrab- ství. Na počátku 20. století byl objekt přestavěn na vilu. Velký obytný dům Šatovka (č. 74/čp. 81) vznikl na místě vinic a hospodářského dvora, který v roce 1673 koupil bohatý krejčí z Malé Strany Jan Křtitel de Chateau. V polovině 19. století tady byl rovněž výletní hostinec s rozsáhlou zahradou. Na místě dvou dalších purkrabských vinic byla usedlost s původním názvem Maxmiliánka – dnes Rakařka (č. 76/čp. 82). Nedaleko dnešního domu bylo v roce 1935 vybudováno kou- paliště. Novorenesanční vila Zuzanka (č. 78/čp. stojí na území bývalé usedlosti Žitné). Vilu nechal postavit na konci 19. století majitel Žitné vrchní inženýr František Mráz (proto také název Mrázovka). Zachována ale byla i budova staré usedlosti, která byla zrekonstruovaná a také slouží k bydlení. Heřmanův dvůr (č. 82/čp. 84) vznikl sloučením asi deseti malých vinic kolem roku 1600. Na konci 17. století koupil pozemky s usedlostí a mlýnem a malou chmelnicí pivovarník Jiří Antonín Bořek. Nicméně, právě v té době se zde začalo ujímat nynější pojmenování, jehož vysvětlení není příliš jasné. Celý areál se skládá z několika dosud zachovaných barokních budov s branou. Zaporecký mlýn (č. 100/čp. 55) slouží dnes jako obytná budova, ale jako mlýn fungoval již v polovině 16. století. Název nese po jednom z majitelů, nedaleká autobusová zastávka „Kali- nův mlýn“ připomíná mlynáře z rodu Kalinů, kteří jej vlastnili od roku 1844 až do 2. světové války. Na sever od této budovy navazuje Přírodní památka s názvem Nad Mlýnem o rozloze nece- lých 4 ha. Zuzanka

V – 62 – 4.Vokovice Na opačné straně blíže k Dejvicím býval až do roku 1959 další oblíbený výletní hostinec (Pod mlýnkem č. 17/čp. 162), který tu vybudoval Jan Kaplan. Dnes slouží také Kaplanka k bydlení. Pokud půjdeme (či pojedeme) ze sídliště na Červeném Vrchu ulicí Horoměřickou, uvidíme po levé straně Krutecký potok, který tu protéká chráněným územím PP Jenerálka. Důvo- dem ochrany je tu skalní vyvýšenina se specifickým mikroklimatem obráceným na všechny světové strany. Právě v těchto místech se nalezly stopy pravěkého osídlení. Nacházejí se tu také ale doklady o někdejších pokusech těžby železné rudy. Jistou katastrální zajímavostí je, že hranici mezi oblastí dejvickou a vokovickou je právě zmíněný Krutecký potok. Název oblasti je odvozen od Jenerálky (U Vizerky čp. 2308). To je dnes spíše zámeček než usedlost, ale i zde byly původně vinice. Oblast spadala pod církevní jurisdikci Strahovského kláštera a spravoval ji generální vikář premonstrátů. Odtud pochází lidové pojmenování, které dvoru již zůstalo. Celý areál je komplexem několika budov kolem nádvoří. Základem je barokní zámeček, sloužící již v 19. století k bydlení. Za 1. republiky byl areál upraven pro Domov československých legionářů, pak ho zabrali nacisti. Po atentátu na Heydricha tu vznikl dětský domov pro sirotky po popravených - Kinderheim.V dubnu 1944 však byly děti odvezeny do internačního tábora ve Svatobořicích na Moravě, protože tady z rozkazu K. H. Franka byli internováni věznění politici. Dnes je zde sídlo baptistické církve a mezinárodní Baptistický teologický seminář s internátem. Jenerálka

– 63 –Procházky Prahou 6 – 2. díl Jenerálku musíme ještě zmínit také v souvislosti s jedním zajímavým malířem 19. století, který zde žil a zemřel. August Friedrich (Bedřich) Piepenhagen (1791-1868) pocházel z Pruska, ale na vandrovní pouti přišel v roce 1811 do Prahy a už tu zůstal. Původně byl sice knoflí- kář, ale nakonec jej živila jeho záliba – malo- vání. V Praze se oženil a narodily se mu 4 dce- ry, z nichž dvě – Louisa a Charlotta - byly také malířkami. Bylo to v době romantismu, kdy přišlo do módy romantické vidění krajiny (malovalo se výhradně v ateliérech). Na protější straně Horoměřické ulice pro- ti Jenerálce stojí barokní kostel sv. Jana v Trníčku, u něhož byl starý hřbitov pro zemřelé z přilehlých obcí. A o něco dále se nachází ještě jeden z šárec- kých mlýnů. Dubový mlýn (K Dubovému mlýnu č. 4/čp. 2304, autobusová zastávka „Korek“ v ulici V Šáreckém údolí) je uváděn Kalinův mlýn Čertův mlýn

V – 64 – 4.Vokovice již v 16. století. Jeho pozemky, patřící také strahovským premonstrátům, byly dost rozsáhlé, sahaly až k Jenerálce. Zajímavý je pro nás hlavně tím, že tu jedno století působila mlynářská rodina Myslivečků (od roku 1688, Josef Mysliveček se ale narodil v jednom ze staroměstských mlýnů na Novotného lávce, kde je i pamětní deska). Mlýn přestal fungovat v polovině 19. sto- letí, pak se tu vystřídalo několik výrobních zařízení. Dnes je objekt přestavěn na vilu. Další zajímavé objekty najdeme i v Divoké Šárce, ta je však už na jiném katastru. # Koupaliště Na Džbánu pod Dívčím skokem