Slovo a život 2 2011

SLOVO+ číSLO2,ČERVEN2011,CENA45KČ Téma: Hudba

2 Když u nás padl komunistický režim, bylo mi šestnáct let a velmi jsem náh- lou změnu prožíval. Byl jsem nadšený z nové svobody. Pamatuji si, že jsme s rodiči jeli v prosinci 1989 do Lince a já jsem se poprvé dostal na svobodný západ. Nemohl jsem tenkrát pochopit, jak kousek od nás normálně funguje svobodný svět a my jsme ještě před chvílí byli zavření jako ve vězení. Za těch více než dvacet let jsem si zvykl na svobodu jako na něco normálního, a tak jsem byl velmi překvapený, když letos v dubnu na mě opět dýchl mráz totality a strachu. Opět jsem měl strach, že říkám něco, co se nesmí. Ale začně- me po pořádku. Asi před osmi lety jsem během své kaplanské služby ve vězení potkal velmi do sebe uzavřeného rusky mluvícího kluka jménem Sergej. Stál během našich shromáždění úplně vzadu. Už si nepamatuji, jak se stalo, že jsme si domluvili schůzku, ale vím, že trvalo hodně dlouho, než se mi podařilo najít cestu k Sergejovu srdci. Nikomu ne- věřil, ale Bůh dal, že to zkusil se mnou. Nahrálo tomu také, že máme za sebou oba zápasnickou minulost. Tak jsme si ze začátku povídali o zápase a dětství, které pro Sergeje skončilo ve třinácti le- tech, když se chytil starší party a přidal se k jejich divokému životu. Jeho otec platil za výrazného mafiána. Maminka Sergeje se s ním rozvedla, když byl víc ve vězení než doma. Postupem času se můj nový kamarád rozpovídal o rebelském dospívání, drogách a o tom, že utekl před policií do České republiky. Ze začátku měl chuť začít žít nový život, ale nakonec se zapojil do trestné činnosti, až jed- nou v rámci potyčky praštil kladivem jednoho krajana, který zranění pod- lehl. Sergej utekl, skrýval se a v jeho nepřítomnosti ho odsoudili na dvanáct let za vraždu. Po roce byl zatčen a měl před sebou dvanáct let v kriminále. V těžké depresi se rozhodl skončit svůj nepovedený život, ale zjednodušeně řečeno: uslyšel Boží tichý hlas, který byl jako světýlko ve tmě. Ve svých poznámkách mám větu, že Sergej je na sebe moc přísný a těžko se mu přijímá fakt, že by mu bylo odpuš- těno zadarmo a že upřímně hledá. Postupem času přijal Ježíšovo odpuš- tění a rozhodl se, že půjde za Bohem. Sergej hltal křesťanské knihy, poslou- chal Biblická vyučování v rozhlase, rád se modlil, sloužil dalším spoluvězňům a obstál při výsměchu za to, že je jiný. Nakonec fungoval jako můj asistent a misionář za katrem. Několikrát se pokoušel žádat o pod- míněné propuštění, ale bez efektu. Na jaře 2010 jsme seděli u mě v kanceláři, jak bývalo naším zvykem, a povídali jsme o tom, jaké to bude, až Sergeje pustí na svobodu. Protože v rozsudku má vyhoštění z republiky, tak bylo jas- né, že nemůže zůstat zde v ČR a bude muset odjet do vzdálené Podněsterské republiky, odkud pochází. To bylo spo- jené s velkou nejistotou, protože mu hrozilo, že v nesvobodné zemi bude mít problémy s policií, protože vražda krajana byla vyšetřována i tam. Tehdy jsem Sergejovi řekl: „Když tě pustí na svobodu a odjedeš do Podněstří, tak tě tam přijedu navštívit.“ Znělo to jako laciná náplast na smutek, že se asi se Sergejem už nikdy po jeho vyhoštění neuvidím. V říjnu 2010 ochutnal Sergej po deseti a půl letech svobodný vzduch. Vyšel ven a bylo mu dovoleno čtrnáct dní zů- stat v ČR na vyřízení cesty domů. Zažil jsem už více kluků, když vyšli z vězení. Vždycky je to zvláštní. Jen u dvou lidí jsem měl pocit, že nadšení ze svobody není na prvním místě. Sergej byl jed- ním z nich. Víc než úžas z nové situace Opět za žeLeznOu OpOnOu Milan Mrázek misievesvětě

3 Sergeje zajímalo, co to v praxi zname- ná, celý se odevzdat Bohu. Tachovský sbor Sergeje moc hezky přijal a těšil se z Božího díla, které na něm bylo vidět. Poté, co Sergej odjel, jsme se rozhodli, že si ho vezmeme jako modlitební předmět a že se bude- me modlit nejen za jeho osobní život, ale i za celou zvláštní zemi, do které se po třinácti letech vrátil. Díky Bohu ho nečekaly problémy s policií, a tak mohl začít život na místě, které znal, ale které zažilo Sergeje problémového, jako re- bela a mafiána. Nyní přijel Sergej nový s láskou k Bohu i lidem. Díky internetu jsme mohli být se Serge- jem ve spojení přes Skype, a tak jsme spolu s lidmi ve sboru mohli pozoro- vat na dálku, že si vede velmi dobře. Přišly těžké chvíle, setkání s bývalými kumpány, ale Sergej obstál díky svému pevnému vztahu se svým Pánem. Blízká rodinná známá ho vzala do svobodné- ho sboru, kam chodila, a během první bohoslužby se stalo něco zvláštního. Přítomno bylo cca 300 lidí. Kázal pastor – host, černoch z USA a po skončení kázání ukázal na Sergeje, který se krčil vzadu, že pro něj má slovo od Boha, že si ho Bůh použije k velkým věcem. Byla to bomba. O Sergejovi nikdo nevěděl, že tam přijde, nikdo kromě jeho známé ho neznal, ani neznali okolnosti jeho života a to, že je v Podněstří teprve pár dní. Po Vánocích jsme se rozhodli, že Sergeje navštívíme. Tachovský sbor vzal věc za svou a díky štědré sbírce jsme mohli vyrazit spolu s Vláďou Přenosilem začátkem dubna na velké dobrodruž- ství. Jeli jsme autem, což je pro dva nej- levnější varianta. Čekalo nás 1800 km na východ. Přes Slovensko, Maďarsko, celé Rumunsko, Moldávii do Podněstří. Tato unikátní rovinatá země se nachází mezi Moldávií a Ukrajinou a odtrhla se po krátké občanské válce od Moldav- ska v roce 1992. Po rozpadu SSSR se zvedla vlna nacionalismu a Moldavané chtěli zavést psaní latinkou místo azbu- kou. Převážně rusky mluvící Podněstří se tomu bránilo, a protože Moldavané trpící pod sovětskou nadvládou ne- měli trpělivost na dlouhodobá řešení, přerostlo napětí v konflikt. Rusko se po- stavilo na stranu Podněstří, Rumunsko na stranu Moldavska a konflikt s 800 mrtvými skončil dohodou o hranicích na řece Dněstr. Novou republiku ofici- álně neuznal žádný stát na světě, jen tři podobná separatistická území. Přesto má Podněstří své ministerstvo zahraničí, svou armádu, policii, pasy a měnu. Na hranicích mezi Moldavskem a Podně- střím hlídkují moldavští celníci, pak se projíždí demilitarizovaným pásmem, které kontrolují ruští vojáci, takzvaní „mírotvorci“ s kalašnikovy a obrněnými transportéry, a pak kontrolují podněs- terští pohraničníci. Měli jsme velkou výhodu, že nás Sergej ještě s jedním kamarádem čekal na hra- nicích mezi Moldavskem a Podněstřím. Díky nim jsme se zdrželi na hranicích „jen“ 2,5 hodiny a zaplatili jsme „jen“ 0,018 % pořizovací ceny auta, což na- konec spočítal spokojený celník na 30 dolarů. Kdybychom byli sami, zaplatili bychom mnohem víc, třeba i za vzduch, který budeme dýchat, řekl Sergej. Korupce je zde každodenní jev. V Moldavské podněsterské republice, jak zní oficiální název, 550 tisícům oby- vatel vládne po odtržení od Moldavska prezident Smirnov a jakási pseudode- mokracie, v něčem podobná situaci v Rusku, ale mnohem více totalitní. Zmanipulované volby, které Evropská unie neuznává. Opozice, když se nějaká objeví, je zavírána nebo jinak umlčo- vána, stát přežívá díky dotacím z Ruska a ekonomicky zde vládne monopol jedné firmy vlastněné kamarádem pre- zidenta. Takže společnost Sheriff vlastní veškeré benzinové pumpy, nákupní řetězec, jediného mobilního operátora, kdy každé číslo se registruje na adresu a osobu, aby bylo pod kontrolou; Sheriff kontroluje i televizní vysílání a připojení k internetu. Absolutní moc vykresluje příklad, kdy jsme projížděli místo, kde nedávno byla zahrádkář- ská kolonie s malými domky v délce několika kilometrů. Všem zahrádkářům poslal Sheriff dopis, že užívají zahrádky nelegálně a že jim budou pozemky zabrány. Tak se také stalo a na jejich místě se nyní staví letní sídlo majitele Sheriffa. Stěžovat si nemá cenu. Práva se dovolat nelze. Jako když se setkají dva dobří přátelé po půl roce, kteří už spolu něco prožili, ale nebylo jasné, jestli se vůbec někdy ještě potkají. Takhle přesně proběhlo naše setkání. Sen o našem opětovném setkání se splnil. Sergej působil uvol- něným dojmem. Přestože mu Česko přirostlo k srdci, tady byl doma. Až tam mně došlo, že Sergej byl dříve opravdu mafián. Lidé si ho pamatovali, že to je

4 misievesvětě ten, kdo působí problémy, nepracuje, požaduje výpalné a nemá daleko k ná- silí. Po našem příjezdu se s námi chtěli setkat různí lidé, kteří Sergeje znali, aby poznali toho, kdo Sergeje změnil. Viděli na Sergejovi změnu a cítili naději, že změna je možná. Já jsem jen trpělivě vysvětloval, že ten, kdo působí změnu, je Bůh. Setkali jsme se s příbuznými a Sergejovými kamarády z dřívější doby. Také jsme se seznámili s Váňou. Váňa je bývalý zápasník, bodrý chlapík a dobrý kamarád z dětství. Když se Sergej vrátil, tak ho pozval Váňa domů na čaj a řekl o tom mamince. Maminka se zhrozila a řekla, že ten kriminálník nesmí překročit práh jejího domu a že je smutné, s jakými lidmi se Váňa stýká. Po dlouhém vysvětlování, že se Sergej změnil, maminka souhlasila s krátkou návštěvou. Dnes, když se maminka Váni se Sergejem poznala, situace se radikálně změnila. Protože Váňa má problémy s alkoholem, maminka mu říká: „Prosím tě, stýkej se víc s tím Sergejem, pozvi ho častěji na návštěvu a vezmi si z něj příklad a dej si k němu peníze, abys je hned neutratil.“ Už ve vězení jsem si říkal, že když půjde Sergej za Bohem tak jasně jako dosud, i venku pro něj má Pán připravené velké věci. A řekl bych, že realita překonává i ty moje nejsmělejší představy. Dá se říci, že jsem u Serge- je viděl něco, co mě velmi oslovilo: opravdovou odevzdanost Bohu v praxi. Je to jednoduché, ale složitě se k tomu dopracovávám. Tady jsem viděl krás- nou ukázku. Sergej sedí v jednoduše zařízeném obýváku a říká, že chce, aby když se na něj Bůh z nebe podívá, aby se pousmál a měl radost. A vy víte, že to myslí naprosto vážně. Při Sergejově odjezdu z ČR jsme byli před velkou neznámou, jak to vypadá v Podněstří s církvemi. Modlili jsme se, aby Sergej našel nějaké sborové záze- mí. Po první návštěvě svobodného sbo- ru Krista Spasitele bylo hledání skoro ukončeno a Sergej tady našel přátele, začal chodit na skupinku i Kurzy alfa pro cca 200 lidí. Při naší návštěvě jsme si nenechali ujít nedělní shromáždění a zažili jsme zde velmi živou atmosféru. V zemi s pravoslavnou tradicí nemají evangelické církve snadný život. Vláda považuje za jedinou normální církev církev pravoslavnou. Pronájem sálu, kde se schází, který je využíván jako skladiště, není oficiální a při nevůli vlá- dy o něj mohou lehce přijít. V hlavním městě Tiraspolu s 180 tisíci obyvateli se nachází ještě malá skupina baptistů a letničních. Sbor Krista Spasitele zažívá probuzení. Noví lidé přicházejí do sboru, panuje zde nadšení pro službu a vyhlížejí se velké věci. Sbor provo- zuje několik sociálních aktivit: dětský domov, rehabilitační centrum pro nar- komany a plánují otevřít křesťanskou školu s ubytováním přes týden. Hodně místních lidí v produktivním věku od- jíždí za prací do Ruska nebo do Evropy a nechávají děti u prarodičů. Převážně těmto dětem by měla nová internátní škola sloužit. Setkali jsme se osobně s pastorem Jurijem, kterého si Bůh použil, že z malého společenství o pár lidech vyrostl sbor o 300 členech. Naše misijní cesta měla za úkol povzbu- dit Sergeje a zmapovat situaci pro pří- padnou spolupráci. Obojí se díky Bohu povedlo. Navrhli jsme a tachovský sbor později souhlasil, že bychom Sergeje podpořili v biblickém korespondenč- ním studiu, ke kterému se přihlásil a který lze dotáhnout až k bakalářské- mu titulu. Několik týdnů po našem návratu mi Sergej řekl, že byl osloven pastorem Jurijem, jestli by se nechtěl zapojit a výhledově vzít na starost rehabilitační centrum pro narkomany, které sbor provozuje. Před Sergejem jsou velké výzvy a jsme rádi, že jako tachovský sbor můžeme být u toho. Při opouštění Evropské unie, na rumun- sko-moldavských hranicích, jsme byli dotázáni, kam jedeme. Po pravdě jsem odpověděl, že do Tiraspolu. Celník jen tak nechápavě zakroutil hlavou. Až v Podněstří nám došlo, proč se tak divil. Jen blázen by dobrovolně podstou- pil ponižování úředníků třífázovou registrací, zvůli celníků, kteří patří mezi bohatší vrstvu obyvatelstva kvůli vládou kontrolované korupci a hlavně – jen blázen by jel do země, kde vás pro protistátní řeči mohou zavřít. Také do Podněstří nejezdí takřka žádný cizinec. Když jsme na cestě domů přejížděli hranici do Moldavska, velmi se nám ulevilo. Zase jsem se divil tomu, že jen kousek od sebe žijí lidé ve strachu a vedle si lidé mohou říkat, co chtějí. Jsem rád za svobodu, kterou naší zemi Bůh dal. V Sergejově novém sboru přijali více proroctví, že země za Dněstrem zakusí probuzení. Věřím, že Bůh může dát vel- ké věci tam, kde lidé věří v Jeho moc. My jsme upřímné očekávání Boží moci v Podněstří viděli, a tak můžeme směle očekávat, co Bůh s touto zemí chystá. Myslím, že i pro nás je povzbuzením být součástí Božího díla v Tiraspolu a okolí. Milan Mrázek, ECM Tachov misievesvětě

5 Úvodník „Aby část bohoslužeb, kdy se zpívá, byla u Boha co nejpřijatelnější a nejužitečnější pro vás samé a pro druhé, bude dobré, když budete dodržovat následující směrnice: 1. Zpívejte všichni. 2. Zpívejte živě a s přesvědčením. 3. Zpívejte citlivě. 4. Zpívejte v rytmu. 5. Především však zpívejte duchovně.“ To psal zhruba před 230 lety do metodistických sborů John Wesley (Directions for Congregational Singing,Works XIV, str. 346). Jsou tyto rady aktuální pro nás i dnes? Zpíváme duchovní písně ve shromážděních rádi, nebo se raději během chval ba- víme se sousedem, či odcházíme na toaletu? Jsou naše písně, chvály přesvědčivé, přitažlivé? Zpíváme všichni Bohu (a s ohledem na ostatní) nebo je to jen exhibice několika jedinců? Jakou kvalitu mají naše chvály? A žijeme to, co zpíváme? Jsem rád, že jsme v čase dovolených a prázdnin toto téma v našem metodistickém časopise otevřeli, a že se s vámi nad hudbou můžeme na následujících stranách zamýšlet z různých stran a úhlů pohledu. Jako básníka se mne výše naznačené otázky bytostně dotýkají. Velmi mne povzbudil příklad Charlese Wesleyho, „zpěváka metodismu“, jehož básně/chvály měly hloubku a vliv na lidské životy právě díky tomu, že Charles uměl (a u něho to bylo opravdové umění) zpívat o tom, co opravdu prožíval s Kristem – v dobrém i zlém. Pro povzbu- zení, jak má vypadat kvalitní duchovní hudba, ale nemusíme (díky Bohu) chodit ani daleko za hranice, ani daleko do historie – o tom nám povypráví Miloš Rejchrt, Sva- topluk Havelka či Karel Řežábek. Skrze moderní hudbu si Kristus přitahuje hlavně mladou generaci a v tom mu slouží řada kapel a hnutí – jako např. Jesus Culture. Průlom nastává, když pak duchovní hudba překračuje hranice kostelních zdí a stává se součástí obecné kultury – to určitě platí o fenoménu skupiny U2. Hudba v církvi je výrazný spojovací prvek, pro mnohé je to cesta před Boží trůn, v některých větších zahraničních sborech je hudba tak důležitá, že mají i placené hudebníky... „Především však zpívejte duchovně“ – to se dá v hudební terminologii říct výrazem „con brio“ tj. „s Duchem“, „se zápalem“ (a toho se dotkne Míla Čech na turné v Texa- su:-). Zpívejte Hospodinu píseň novou, píseň životů změněných Kristem. To zaznívá nejen z Bible, ale jsem rád, že to zaznívá i ve zprávách z našich sborů a Diakonie ECM – moc za tyto zprávy děkujeme, stejně jako za osobní svědectví členů našich sborů. Moc děkujeme také za zpětné vazby od vás, čtenářů, pomáhají nám tvořit takový církevní časopis, který je opravdu VÁŠ. Díky vám máme do tohoto čísla tolik příspěvků, že se nám sem ani všechny nevešly (přijde však na ně řada příště), přidali jsme však ještě čtyři stránky, abychom nemu- seli příliš přesouvat a jiné články příliš zkracovat. Věříme, že vás tato HUDBA příjemně naladí na celé léto a že rozezní ty správné stru- ny vašeho srdce. Kéž jsou naše životy opravdovou chválou našeho Pána! Za redakční radu Ralf Mošt StR. 6 JÁ A HUDBA, StR. 7—11 U2 StR. 12 CHRISTOLOGICKÉ HYMNY V NOVÉM ZÁKONĚ StR. 13–14 KřESťANSKÉ PíSNĚ ZA BOLšEVIKA StR. 15 K ČEMU JE HUDBA V CíRKVI? StR. 16—17 CHARLES WESLEY StR. 18–19 ROZHOVOR SE SKLADATELEM SVATOPLUKEM HAVELKOU StR. 20–21 ANGLICKY MLUVíCí SBOR V PRAZE StR. 22—23 JESUS CULTURE StR. 24–25 BýT BLíZKO LIDEM NA OKRAJI StR. 26 JAK SE DAří V SEMINÁřI StR. 27 TVýM BOHEM JE HOSPODIN StR. 28—33 ZPRÁVY DIAKONIE StR. 34 MUZIKA, CO SE MĚ DOTýKÁ... StR. 35 KříŽOVKA StR. 36 GÁBINKA StR. 37-39 DO TEXASU NA KOLACHES obsah

6 svědectví Na hudbě se mi líbí, že je schopná jedinečným způsobem jednat s celým člověkem. Je zajímavé, že hudba má tři složky – rytmus, harmonii a melodii; a člověk má také tři složky – tělo, duši a ducha. Rytmus mluví k mému tělu a vyvolává odezvu v podobě tleská- ní, skákání nebo aspoň podupávání nohou do rytmu. Harmonie se dotý- ká mé duše, pocitů, emocí (durové akordy jsou jasné, veselé, molové spíš smutnější. Majové zase rozechvívají úplně jiné emoce). A melodie? Je příliš troufalé říci, že melodie mluví k duchu člověka? Když David hrál na harfu, od Saula odstupoval zlý duch. Prorok Elíša si nechal přivést hudebníka, a když hu- debník hrál, čteme, že nad Elíšou byla Boží ruka. Jakoby bylo pro Elíšu snazší při hudbě otvírat svého ducha Božímu prorockému duchu. Mnohokrát jsem se setkal s otázkou, jaká hudba by měla znít při boho- službách. Klasická nebo soudobá? Doprovázená varhanami nebo kytarou, případně klávesami a basou (či snad dokonce i bubny)? A co písně: měly by mít přednost ty ze zpěvníků, které se zpívají už stovky let, ale dnešní generaci příliš neoslovují, nebo písně soudobých autorů, které ale proti těm staletími prověřeným textům působí mnohdy mdle a ploše? Pro mě osobně je důležitější ptát se, co je cílem hudby při bohoslužbách. Hudba a zpěv při nich jistě hrají důle- žitou roli, ale spíš jako cesta k něčemu, ne cíl. Nezáleží na tom, nakolik hudba a písně při bohoslužbě polahodí našim uším, dokonce ani na tom, nakolik je výběr podle našich představ. Klíčové je, zda podpoří naše přiblížení se Bohu. William Barclay jednou prohlásil: „Pra- vé, ryzí uctívání je tam, kde člověk svým duchem dospěje k přátelství a důvěr- nému vztahu s Bohem.“ Podle mého názoru veškerá hudba, která tohle podpoří, je pro bohoslužbu naprosto vhodná. Párkrát jsem také dostal otázku, jakou hudbu bychom měli poslouchat jako křesťané. Já osobně hudbu nerozlišuji na křesťanskou a nekřesťanskou, ale na hudbu, která mě oslovuje, obohacuje, prohlubuje, a na hudbu, která mě nudí. Nemyslím tím, že poslouchám jenom písně, které se mi líbí nebo texty, se kterými se po obsahové stránce můžu ztotožnit. S tím, co poslouchám, ale často vedu určitý vnitřní rozhovor. Proto nemám rád hudbu, která na mě působí mělce, povrchně; texty, o kterých se nemusí přemýšlet, nemusí se prozkou- mávat; písně, které jen tak plynou a nic nevypůsobují. Proto vyhledávám písně s vícevrstevnými texty, ve kterých třeba až po čase objevím další vrstvu, další hloubku. Mé přesvědčení je, že umění i hudba konkrétně, má schopnost pomoci lidem, aby viděli plněji a plněji. Jednak nás dokáže prohloubit v našem lidství tím, že nám otvírá oči pro lidi okolo Já a hudba Karel Řežábek nás a pro to, co prožívají. Také nám ale pomáhá znovu si všimnout těch věcí, kterými jsme obklopeni a o kterých jsme už zapomněli, že tu vůbec jsou. Takto vnímám působení hudby sám na sobě a tímto způsobem se ji i snažím používat – jako nástroj, prostředek, jehož pomocí mohu posluchačům umožnit vidět viditelný svět čerstvě a dát jim příležitost nahlédnout do toho neviditelného světa, který je za ním. Karel Řežábek je pastorem sboru KS v Plzni

7 LadisLav Heryán > > > > > > > > >

8 tak signalizovala, že ačkoli tato deska bude pojednávat o zmatku teenage- rů, její neklidný duch se nespokojí s konvenčními odpověďmi na důležité otázky, které si kladou mladí lidé. Píseň I Will Follow obsahuje hněv i hledání. Zpívá ji muž či chlapec, který sice chce být mužem, ale zároveň hledá matku a chce ji následovat, protože ještě mužem není. Když se v knize Bono o Bonovi ptá Michka Assayas Bona na muziku U2, dostane se mu odpovědi, že jejich písně mají váhu. Co je tou vahou? Váhu dává písničkám skupiny U2 jejich duchovní rozměr. Bonovou ústřední myšlenkou je verš z modlitby Páně: „Tvoje vůle na zemi ať se stane tak, jak je tomu v nebi.“ Myslím, že Bono se o uskutečnění těchto slov ze všech sil snaží. Denně čte Bibli, denně přemýšlí nad duchovními otázkami. Navíc se ne- uzavírá problémům lidstva, především bídě ve světě, neboť si uvědomuje, že i on je za ni zodpovědný. V důsledku toho všeho má hudba U2 váhu. Zlo- movým okamžikem, kdy Bono dospěl k tomuto uvědomění, byl rok 1985, kdy po koncertě uspořádanému na pomoc hladovějící Africe odjel i se svou man- želkou Ali do Etiopie, kde pomáhali v jednom uprchlickém táboře. Viděli tam hladovějící a umírající děti, a právě tam, podle mého názoru, dostal du- chovní náboj U2 svůj výraz. Projevilo se to pak na jejich nejslavnější desce první dekády The Joshua Tree. Náboženské písně obsahuje druhá deska U2 z roku 1981 nazvané October. V té době byli U2 součástí křesťanské komunity, která si říkala Shalom. Ne- chtěli však být svázáni s konkrétní křes- ťanskou skupinou a neměli ani zájem stát se křesťanskou kapelou. Chtěli pro- stě zpívat o Pánu Bohu bez toho, aby ho jmenovali. Proto byli vedoucím této komunity odsuzováni. Deska October byla plodem tohoto období a vypráví o náboženském hledání U2. Tehdy zvažovali, zda mají zpívání ve skupině pověsit na hřebík a žít jako angažovaní křesťané, anebo mají dál dělat hudbu, Jak vznikl fenomén U2? Skupina zpočátku hrála pro dvacet posluchačů, ale velmi brzy se začínala prosazovat. První singly nahrála v roce 1977 a v roce 1979 už vydala své první album nazvané Boy. Skutečnost, že kapela dodnes hraje skvělou muziku a stále je populární, svědčí o tom, že má v sobě obrovský duchovní náboj. Ladislave, jaká písnička z desky Boy tě i po těch letech oslovuje? Celá deska upoutává svou obrovskou energií. Mně se líbí např. píseň I Will Follow (Budu tě následovat). Je inspiro- vána Bonovým životem – když mu bylo 14 let, zemřela mu maminka a on zůstal s otcem a se starším bratrem. V knize Into The Heard z roku 1996 Bonův přítel Niall Stokes uvádí: „V minulosti Bono mluvil o písničce, která je o bezpodmí- nečné lásce matky k dítěti. Píseň I Will Follow však toto téma přesahuje. Bono zpívá: „Chlapec se ze všech sil snaží být mužem a jeho matka ho přitom vede za ruku.“ O takové lásce se normálně v teenagerském popu nezpívá. Píseň „Moje představa o Kristu není ani podle představ hipies. Evangelia často vykreslují obraz náročné a rozdělující lásky, ale přesto je to láska. Ve Starém zákoně je to trochu víc jako v akčním filmu – krev, pronásledování, evakuace, spousta zvláštních efektů, moře, která se rozestupují, masové vraždy, cizoložství. Děti Boží jsou v jakési horečce a ti z nás, kteří se pokoušejí pochopit tajemství křesťanství, to vidí tak, že Hospodin Starého zákona je takříkajíc na cestě od přísného táty k příteli. Jako děti potřebujeme jasná nařízení a několik přísných pravidel. S Kristem jsme však získali možnost osobního vztahu, zatímco ve Starém zákoně jsme byli odkázáni víc na úctu a klanění – vertikální vztah – v Novém zákoně se díváme na Ježíše z očí do očí, zdá se nám blízký, což je horizontální směr. Kříž je kombinací obou.“ Bono Vox

9 hudba kterou budou uctívat Boha. Desku otevírá píseň Gloria, která vznikla dost neobvyklým způsobem. Bono popisuje, jak předstoupil před mikrofon a vů- bec netušil, co bude zpívat. Aniž měl připravena nějaká slova, začal spontán- ně zpívat tuto písničku. Říká: „Byl jsem opravdu nahý, neměl jsem vůbec co říct, ale jak se říká: Nemít co říct je taky důležité tvrzení. Všichni něco čekali... a já nic. Tak vznikla tato první písnička. Zkoušel jsem ze sebe vytáhnout, co jsem měl uvnitř – a vyšla z toho modlit- ba v latině.“ V písni se zpívá: Snažím se zpívat tuto píseň. Snažím se stát na nohou, ale nemohu své nohy najít. Snažím se vyslovit, ale jedině v tobě jsem úplný. Gloria! V tobě, Pane, sláva! V Tobě, Pane, sláva! Radujte se, jásejte! Sláva, sláva, ó Pane, otevřel jsi moje rty. Třetím albem skupiny je War z roku 1983. Obsahuje slavnou píseň Sunday Bloody Sunday, kterou Bono reagoval na masakr v Derry v Severním Irsku, při kterém bylo 30.1.1972 britskými výsadkáři postřeleno 27 účastníků protestního pochodu pořádaného Severoirskou asociací pro lidská práva. Třináct osob bylo tehdy zabito. Taková krvavá neděle proběhla v ir- ských dějinách vícekrát. Bono v písni nezpívá jen o masakru v Derry, ale i o dalších podobných násilnostech. Navíc je zde přesah, který je patrný z poslední sloky: Je to pravda, že jsme imunní, když se fakta stávají fikcí a televize se stává realitou. Miliony lidí dnes pláčou, my jíme a pijeme, zatímco oni zítra zemřou. Avšak ten pravý boj již začal: vyhlaste vítězství, kterým Ježíš zvítězil o své krvavé neděli, krvavé neděli. Čím byla zvláštní deska The Unforgettable Fire (Nezapomenutelný oheň) z roku 1984? U2 se zde posunuli oproti předchozím albům někam jinam. Začínají se vyja- dřovat k politickým tématům – píseň Pride – in the Name of Love (Hrdost – ve jménu lásky) je o Martinu Lutheru Kingovi. Slavná písnička Bad (Zlo) zase líčí pocity narkomana, který si píchá drogu, je nešťastný, protože se nemůže ze své závislosti vymotat. Když jsem žil v Itálii, vyprávěl mi jeden mladý člověk, že kdyby si tu písničku každé ráno nepustil, vůbec by nebyl schopen vstát z postele. U2 věnovali drogové problematice ješ- tě píseň na albu The Joshua Tree – je to Running to Stand Still (Běží, aby zůstala stát). Pojednává o dívce, která zemřela na předávkování drogami. Název vyja- dřuje stav, kdy by člověk chtěl mít klid, ale musí běžet. Nejslavnější deskou 1. dekády U2 bylo album The Joshua Tree z roku 1987. Jak bys je charakterizoval? Na téhle slavné desce je přítomno na- pětí mezi stavy: vidět Krista, ale zároveň jej nenacházet, hledat Krista, ale nebýt nikdy hotov. Příznačná je úvodní píseň alba Where the Streets Have No Names (Kde ulice nemají jméno). Bono ji na- psal po svém návratu z Etiopie, takže si můžeme představit řady stanů s dětmi umírajícími hladem a nemocnými lidmi, které tvoří ulice bez jmen. V kontrastu s tím je pro mnoho lidí důležité, zda bydlí „na dobré adrese“. Je však ještě jedno místo, kde ulice nemají jména – peklo. A právě peklo Bonovi připo- mněl onen uprchlický tábor v Etiopii. Zajímavé je, že na koncertech Bono dává některým písním nové nečekané významy. A tak když někdy zpívá píseň Where the Streets Have No Names, dívá se při tom do nebe a volá: „Nebe! Nebe!“ V nebi totiž také ulice nemají jména. V písničce jsou krásná slova: /.../ Tam, kde ulice nemají jména, my stále stavíme a boříme, ale já bych chtěl jít tam, tam s tebou. To je jediné, co mohu udělat. Města a záplava a naše láska, která reziví. Jsme biti, odváváni větrem, jsme zašlapáváni do prachu. Ukážu ti místo, tam vysoko na opuštěné pláni, tam, kde ulice nemají jména. /.../ foto:www.fanpop.com

10 Jak U2 reagovali na pád železné opony? Další album natočili v Berlíně v roce 1991. Jmenuje se Achtung Baby a charakteristická je pro něj balada One (Jedna/Jeden). Píseň má spoustu významových rovin. Na té první zpívá o vztahu muže a ženy, o pokrytectví v lásce. Může však pojednávat i o pádu socialismu a o tom, že jsou teď všichni jedno – jsme si jedni druhým svěřeni jako sousedé, kteří se mají navzájem nést. Když U2 v roce 1997 koncertovali v Praze na Strahově, ukázaly se při této písni na obrazovkách vzájemně pro- pletené animované postavy. Uprostřed byla symbolicky znázorněna postava Krista na kříži, z něhož kape krev. Do nebe přitom zářil tři kilometry dlouhý laserový paprsek. Tehdy bylo jasné, kdo jediný může jednotu mezi lidmi působit. Achtung baby bylo album, kterým U2 vykročili z tvůrčí krize. Co následovalo? Byla to deska Zooropa (1993) a přede- vším Pop (1997). U2 dospěli a uvědo- movali si, že se stali ikonou popkultury. Deskou Pop jakoby svým posluchačům vzkazovali: „Vy máte rádi pop, tuto úpadkovou kulturu, a chcete, abychom vám ji zprostředkovali. Tak tady ji máte.“ Nastavili tak svým posluchačům zrcadlo, díky němuž si měli uvědomit, kam došli. Tomu všemu se přizpůsobilo i turné nazvané PopMart, jehož scéna byla udělána vysloveně konzumisticky: byl na ní veliký zlatý citrón, z něhož U2 vystupují jako z rakety. Součástí turné (i desky) byly velice silné písně. Jednou z nich je modlitba Wake Up Dead Man (Vzbuď se, mrtvý muži): Ježíši, Ježíši, pomoz mi! Jsem sám na tomto světě a tento zkurvený svět je na tom stejně jako já. Vyprávěj! Vyprávěj mi ten příběh, víš, ten o věčnosti. A ukaž mi cestu, která k němu vede. Vzbuď se! Vzbuď se, mrtvý muži! /.../ Tato písnička je typická pro Bonovo vnímání světa v devadesátých letech. Právě tehdy se začíná angažovat v so- ciální oblasti. Přelomovým obdobím byl pro něj rok 2000, který se podle něj mohl stát rokem, během něhož mohlo dojít k oddlužení afrických zemí. Bono s přáteli zakládá organizaci DATA, což je organizace pro spravedlivý obchod mezi Afrikou a Západem. Pro tuto myšlenku získává Jana Pavla II., jedná s Clintonem, Bushem, Putinem, Schrö- derem a dalšími. V roce 2000 vychází deska All That You Can´t Leave Behind. Jak ji ovlivnily Bonovy aktivity v humanitární oblasti? Je to vidět na písničce When I Look at the World (Když se dívám na svět), ve které Bono opět oslovuje Ježíše: Když ty se díváš na svět, co vidíš? Lidi, kteří se honí za vším možným, co je potom dostane na kolena. Ale tvůj výraz je tak čistý a pravdivý, jakmile vstoupíš do místnosti, hned se vše mění. /.../ A tak se snažím být jako ty, snažím se cítit to tak, jako ty, ale bez tebe to nemá smysl. Nemohu vidět to, co vidíš ty, když se dívám na svět. A tak sedím v čekárně a skrz kouř není vidět. Myslím na tebe a na tvoji svatou knihu, zatímco ostatní se dusí. Řekni mi, řekni, co vidíš? Řekni mi, řekni, co mi chybí? Jaké důležité téma obsahuje album How to Dismantle an Atomic Bomb (Jak rozebrat atomovou bombu) z roku 2004? Už jsem zmínil, že Bono přišel ve 14 le- tech o matku. Vychovával ho otec, který byl na něj tvrdý. Bono se celý život vyrovnával s citovou deprivací z dětství. Na zmíněné desce se vyrovnal se svým vztahem k otci. Věnoval mu zde jednu z ústředních písní – Sometimes You Can´t Make It On Your Own (Někdy to nemůžeš zvládnout sám). Během turné Elevation, které po vydání desky násle- dovalo, Bonův tatínek umíral a Bono za ním z každého koncertu létal do nemocnice, aby byl neustále u něho. V té písničce se vyznává z toho, čím pro něho jeho otec byl, a ve vrcholu písně zpívá: A když se podívám do zrcadla, jsi to ty. Když beru telefon, jsi to vlastně ty. Někdy nemůžeš věci zvládnout sám. Já vím, že spolu nemluvíme a je mi z toho špatně. Můžeš mě slyšet, když zpívám? Chápeš důvod, proč zpívám? Ty jsi důvodem toho, proč je ve mě opera. Bonův otec totiž miloval operu. Ve slovech „Můžeš slyšet, když zpívám“ cítíme veškerou sílu lásky, kterou Bono do této písně dal. Vedle lásky k otci se na albu objevují i písně o lásce mezi mužem a ženou. Zvlášť působivá je píseň Miracle Drug (Zázračná droga), v níž se zpívá: Už mám po krk té romantické lásky, pryč s tím, pryč s tím, protože existuje jediná zázračná droga: Bože, potřebuji dnes v noci tvou pomoc, ve všem tom hluku a kraválu foto:www.fanpop.com

11 hudba jsem uslyšel hlas, který šeptá jak ve vědě, tak v medicíně: byl jsem cizinec a ujali jste se mě. Každá deska a každý koncert U2 končí modlitbou – deska War končí písní Fourty (čtyřicet), což je zhudebněný 40. žalm. V první dekádě touto písní U2 končili každý koncert. Turné PopMart a Zoo TV tour končili písní Wake Up Death Man nebo písní One, turné Vertigo písní Yahweh anebo písní Fourty. Kterou písní ukončíme naše povídání my? Úryvkem písně Yahweh (Hospodin) z alba How to Dismantle an Atomic Bomb: /.../ Hospodine, Hospodine, vždy to bolí, než se dítě narodí. Hospodine, řekni mi teď, proč než přijde úsvit, je vždycky tma? Vezmi toto město, město musí zářit na hoře. Vezmi toto město, je-li to tvá vůle. To, co nikdo nemůže vlastnit, to co nikdo nemůže vzít. Vezmi toto srdce, vezmi toto srdce, vezmi toto srdce a zlom ho. Rozhovor byl odvysílán v roce 2006 v Křesťanské vlně Českého rozhlasu Plzeň. Přepsala jej Petra Plášilová, upravil Petr Vaďura. KDe KOnčí zeMě a začíná neBe? Druhého března 2009 vydali irští U2 po pětileté pauze již své 13. řadové album nazvané No Line On The Horizon (Země bez obzoru). Při četbě recenzí na toto album mě napadá, že aby člověk pochopil Bonovu poezii, musí být sám trochu básník i trochu mystik. Nejsem jedním ani druhým, ale v hlavě mi zní slova svatého Pavla: „Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všechno, tedy i věci Ducha, sám pak ale nemůže být správně posouzen nikým.“ (1K 2,15) Proč je tak těžké hodnotit písně skupiny U2? Poezie a hudba U2 není kalkul. Je zro- zena z dlouho střádané bolesti i rados- ti, aby pak propukla jako výbuch sopky. Je zrozena seshora i zdola, zásahem Ducha i génia člověka. Je inspirovaná a zároveň je plodem momentálního okamžiku interakce všech zúčastně- ných. „Poezie má jen jedno kritérium: Brečíš? – poezie dobrá. Nebrečíš? – špatná,“ řekla jednou spisovatelka Františka Jirousová. Při poslechu no- vého alba U2 to zcela jistě platí. Dojati a ustrnuti, bez dechu úžasem nad dál- kou a hloubkou, do níž nedohlédneme a kam jsme zároveň vrháni, ocitneme se mezi nebem a zemí, přesně tam, kde nebe a zemi nedělí nic. No Line On The Horizon. O čem album je? Snad o svobodě v odcizeném světě (Nekonečnost je nej- lepším místem, kde začít), snad o jáko- bovské, zraněné, ale požehnané lásce (Jen láska, jen láska nechá takovou jizvu / A jen láska, jen láska uzdraví takový šrám), nebo o víře (Najdeme cestu ke světlu / Ale vím, že se zblázním, jestli se dnes v noci nezblázním) a odpuštění (Kdo může odpustit odpuštění, kde odpuštění není / Jedině beránek bílý jako sníh)? U2 jsou výzvou k dospělému křesťan- ství (Přestaň pomáhat Bohu přes ulici jako nějaké stařence), lidsky přiroze- nému, a proto prostému (Každý den znovu umírám a znovu se rodím / Každý den musím najít odvahu / Vyjít na ulici / Rozpřáhnout ruce / Dostat lásku, kterou nemůžeš přemoci / Ani uštvat / Z toho, co máš, nepotřebuji vůbec nic / Mohu dýchat). Jsou výzvou k životu stejně strhujícímu jako jejich hudba. V našich očích jsou písně / Budeme je nosit na hlavě jako korunu. Ladislav Heryán

12 biblickástudie 1. „Zpívejte Hospodinu píseň novou…“ V dopisech Plinia Mladšího adreso- vaných císaři Trajánovi z počátku 2. století n. l. se dochovalo následující svědectví o bohoslužebných zvyk- lostech prvotních křesťanů: „Scházeli se v určitý den před úsvitem a zpívali střídavě píseň k poctě Krista jako boha“ (X, 96). Kristovi učedníci tím naplňovali nepřeslechnutelnou výzvu ze Starého zákona: „Zpívejte Hospodinu píseň novou“ (Ž 96, 1). Věřili, že právě Kristus přináší nový život. Za to mu byli vděčni a radovali se z toho. Proto jistě rádi uposlechli slova apoštolova: „Zpívejte společně žalmy, hymny a duchovní pís- ně; opěvujte a oslavujte Pána z celého svého srdce“ (Ef 5, 19). Jak asi zněly písně, jimiž opěvovali a oslavovali Ježíše jako Pána a Spasite- le? Jediným hudebním nástrojem, který užívali, byl zřejmě lidský hlas. Zpívalo se „střídavě“, čili antifonálně („anti“ – proti, „foné“ – zvuk). Tento ve starověku obvyklý způsob zpěvu převzala i církev, takže se s ním setkáváme v křesťanské tradici chrámové hudby, jak ji pěstovali především mniši při chórové modlit- bě. O melodiích, které zaznívaly při bohoslužbách v době Pliniově, toho mnoho nevíme. Ambrosiánský chorál, jenž se dodnes zpívá v italském Milánu, pochází ze 4. století n. l., pravoslavné liturgické hymny z raného středověku (dílo Romana Melóda). Daleko jasnější představu máme o ob- sahu starokřesťanských hymnů. Některé z nich se totiž dochovaly přímo v No- vém zákoně. Zejména apoštol Pavel do svých epištol zahrnul několik hymnů, které nejspíše nejsou jeho vlastním dílem, nýbrž je převzal z liturgie prvot- ních křesťanských obcí v syrsko-pales- tinské oblasti. Než si přiblížíme alespoň jeden pavlovský hymnus, začneme asi vůbec nejznámějším hymnologickým dílem Nového zákona, jímž je Prolog Janova evangelia. 2. „Na počátku bylo Slovo…“ (Jan 1, 1-18) Na konci 1. století n. l., kdy Janovo evangelium vzniklo, byl pojem Slovo (Logos) již dobře zavedený ve filosofii řeckých stoiků a helénistických Židů. Tímto pojmem se označoval princip dávající smysl a řád všemu jsoucímu. Tím, že evangelista Jan užil ve svém 12 slavném hymnu právě tohoto pojmu, umožnil průnik křesťanské zvěsti do intelektuálních debat a myšlenkových směrů pozdní antiky. Janovi však nešlo o filosofic- ké spekulace, nýbrž o vyjádření živé duchovní zkušenosti se Slovem, které není neosobním abstraktním prin- cipem, nýbrž je zosobněno v Ježíši Kristu. Teologicky řečeno: jedná se o tajemství Inkarnace (Vtělení) Božího slova, ano, Boha samotného („to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“) do ča- soprostorových souřadnic konkrétního lidského života v konkrétní historické době. Toto mystérium je vyvrcholením Božího příklonu ke světu, Božího sestu- pování do dějinné reality, kde v pro- středí vyvoleného národa izraelského Bůh zjevoval svou vůli. Tajemství Vtělení nelze beze zbytku pochopit rozumově („svět ho nepo- znal“), to by přestalo být tajemstvím. Nezůstává ale nepřístupnou záhadou, neboť vírou („kdo věří v jeho jméno“) je lze přijmout za pravdu („Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“) a dokonce mít na něm osobní účast, což vede ke spáse („aby se stali dětmi Božími“). Důvodem Vtělení je Boží láska k lidem, láska plně zjevená v osobě člo- věka Ježíše. Vtělením Božího slova není Ježíšovo lidství zrušeno, nýbrž spojeno s božstvím, a tím přivedeno k doko- nalosti, patrné v Ježíšově bezhříšnosti a odevzdanosti do vůle Boha, jehož se synovskou důvěrností nazýval „Otcem“ (Abba). Bytostnou jednotu božského a lidského v osobě Ježíšově, kterou prvotní křes- ťanská obec vírou rozpoznala (Tomá- šovo: „Můj Pán a můj Bůh“), chce také oslavit, chválit Boha za to, že tak podi- vuhodnými cestami přišel mezi lidi, aby naplnil plán spásy. Janův Prolog není filosofickým traktátem, nýbrž oslavným chvalozpěvem, poetickou formou přibližujícím tajemství Kristovy osoby a zároveň ukazujícím, co sami prvotní křesťané zakusili – v Kristu máme život, neboť on je Synem Boha živého. 3. „Ježíš Kristus jest Pán…“ (Flp 2, 6-11) Též pavlovský hymnus z listu Filipským začíná vyznáním Kristovy jednoty s Bo- hem, která ho činí rovným Bohu („jeho údělem bylo božství“), jenž svou jedi- nečnost jinak žárlivě střeží, což jasně vyplývá ze starozákonního kréda: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 5, 4). Zatímco Janův Prolog se soustředí na skutečnost Vtělení jako takovou, Pavla zajímá spíše způsob Vtělení, z ně- hož pro Krista vyplývají jednoznačné důsledky („sám sebe zmařil tak, že na sebe vzal úděl otroka“). Klíčovým po- jmem je „zmaření“, doslova „vyprázd- nění“ (kenosis). Vtělením nepozbývá Kristus božského statutu, ale odkládá božskou slávu. Dobrovolně přijímá postavení poníženého služebníka, jehož božský majestát se skrývá za jeho trpícím lidstvím. Kristova kenoze pokračuje. Ponížil se a stal se člověkem. Jako člověk se ponižuje ještě více, až ke smutnému konci lidského osudu („Byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“). V poníže- ní však osvědčil poslušnost Boží vůli, neuhnul ani před smrtelnými hrůzami kříže, které se odhodlal podstoupit coby oběť. Ke golgotské oběti se Bůh přiznal, když Krista vzkřísil, a tím vyvýšil. Vrátil mu slávu, která mu navěky náleží. Dal mu jméno nad každé jméno, neboť ho uve- dl „do moci Božího Syna“ (Ř 1, 4). Před jeho mocí se vše musí sklonit. Nezapo- meňme, že v Bibli se jménem vyjadřuje charakteristická vlastnost osoby – to, co tvoří její identitu. Svou pravou identitu vyjevuje i vzkříšený, vyvýšený Kristus. Proto i jeho učedníci právem na něho vztahují titul „Pán“ (Kyrios), vyhrazený Bohu. Nečiní tak k Boží újmě, nýbrž k Boží slávě. 4. „K poctě Krista jako Boha…“ Mohli bychom se zamýšlet i nad pavlovskými hymny v listech Efezským a Koloským nebo hledat zlomky hymnů v knize Zjevení Janova. Ale už na dvou výše uvedených hymnech se nám vyrý- sovaly základní kontury křesťanské víry, která se upíná k Ježíši Kristu jakožto Synu Božímu, Slovu nebeského Otce a vzkříšenému Spasiteli. Prvotní křesťa- né neuměli ještě svou víru vyjádřit dog- matickými formulemi. Ústa však chtěla mluvit, čím srdce přetékala. Proto si prozpěvovali, zpívali písně chval „k po- ctě Krista jako Boha“. A chvalozpěvy ke Kristu zní světem dodnes, třebaže se je někteří snaží umlčet anebo překřičet. Mgr. Lukáš Bujna, husitský farář v So- kolově (biblické citace podle překladu Jeruzalémské bible, případně ČEP) CHRIsToLoGICkÉ HYMnY v novÉM ZÁkonĚ Lukáš Bujna

13 rozhovork tématu Miloš Rejchrt (*9. října 1946, Ostrava) je evangelický farář a disident, ale také muzikant, překladatel, redaktor rozhla- su... Působil též ve folkové skupině Be- rani, napsal velké množství písní, řada z nich vyšla ve zpěvníku Svítá (1992). Je také autorem překladu písně Dezertér Borise Viana, kterou zpíval Jaromír Nohavica pod názvem Pánové nahoře. V letech 1980 - 1981 byl mluvčím Char- ty 77. V současné době působí jako kazatel ve farním sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8 - Kobylisích (Kostel u Jákobova žebříku). Jak se to stalo, že jsi vůbec začal psát křesťanské písničky? Samozřejmě, že vždycky přijde nějaký podnět a zároveň někde už je něco nachystáno, o čem člověk ani neví, a ono se to tím podnětem nějak probudí. Nachystáno bylo tím, že jsem vyrostl v rodině křesťanské a ve shromáždění Jednoty českobratrské, kde se hodně zpívalo. Ale fakt je, že se zpívaly jenom určité žánry a nějak mě to zvlášť neoslovovalo, až přišla chvíle, kdy jsem na nahrávce slyšel autentické černošské spirituály v podání skuteč- ných černochů. To byla stejná nahrávka, která vedla vlastně ke vzniku skupinu Spirituál Kvintet. Kdysi za hlubokého komunismu počátkem šedesátých let tady byla na návštěvě jakási skupina Everyman opera a oni tady zpívali asi nějakou klasiku, ale protože to byli věřící křesťané, tak dokázali najít ty cestičky a zazpívali u Martina ve zdi a v Salvátoru. To se rozneslo, takže když se pak objevilo na supraphonské desce několik spirituálů, které tady nahráli a zazpívali, okamžitě se tato zpráva roznesla a já jsem byl u vytržení, když jsem to slyšel. Ty spirituály mě okamžitě dostaly a najednou jsem objevil takový ten úplně nejlepší vzorec pro křesťan- skou píseň – ten klasický černošský gospel zone, kde je nějaký reverend, který tam prostě jakoby čte, ale pak se dostává do varu a začne tam rytmicky vyvádět, na to oni mu začnou odpoví- dat „oh yes“ a za chvíli i to odpovídání dostane rytmickou podobu. Začnou do toho tleskat a ejhle – za chvíli se tam objeví takový dialog kazatele a církve, která na tu zvěst reaguje, odpovídá, nějak ji rozvádí. Tenhleten úžasný rozměr pospolitého bytí mě strhnul a našel jsem v tom takovou hlubinu, do které se rád nořím dodnes: jak je v tom církevním společenství nezastupitelný jedinec – prostě tam musí být někdo, kdo to rozjede. Zkrátka tam musí být prorok, reverend, nezastupitelnost role jedince a jeho obdarování a talentu, ale musí tam být společenství, které to vezme za své, zpracuje to, a ejhle dojde k tomu úžasnému srozumitelnému dia- logu jedince a společenství. To v tom autentickém gospelu trvá dodnes a to se mně děsně líbí. Proto také naprostá většina písniček, které jsem pak kdy napsal tímto inspirován, jsou písničky, které mají sloky a refrén, a představa byla ta, že jedinec zpívá sloky a spole- čenství to vždycky refrénem shrne. Byla skupina Berani skupinou, kte- rá to takto nějak předváděla? Ano, dá se to tak říci. Skupina Berani v době svého vzniku nesla právě takový objevený elán černošských spirituálů. Tenkrát jsem byl v pozadí, pak jsem se teprve přidal, ale nějaké písničky jsem už pro ně dělal. Nezapomeňme, že to byla doba tzv. normalizace, čili hezky to tady začali dusit komunisti a bylo tady tak zatuchlo a pošmourno a těsno, najednou my měli spirituály a zase při- cházely nahrávky, třeba úžasná Harieta Macková, která nás hojně zásobovala autentickým gospelem jižanským, protože sama pochází z Georgie, tedy tam, kde je asi nejvíc toho pěveckého duchovního folkloru, tak tím jsme byli takoví hodně stržení. A bodejť by ne, když spirituály, gospely jsou písně o svobodě a navíc ještě do toho příklad Martina Luthera Kinga a jeho nenásil- ného a jasného odporu vůči segregaci, který navíc skončil vítězně, tak to nás všechno uchvátilo, tím jsme hodně žili, to nás těšilo a samozřejmě, že člověka velice povznášela ta atmosféra při vystoupení, protože publikum to okamžitě bralo. Takže nejvíc písní zhruba vzniklo v těch osmdesátých, sedmdesá- tých letech a pak přišel útlum? Dá se to tak říci. Pak přišel jasný útlum, také člověk, když jde do let, ztrácí takovou tu schopnost nadšení, prostě to, co se mnou dělala muzika, jak to zahýbalo mými útrobami, prostě jak to rozjelo všechny ty chemizmy. Přiznám se, že jsem takový zklidněnější a i když ten autentický gospel mě ještě pořád dojme, už to se mnou tak nešije. A uděláš sem tam ještě nějakou píseň? Tu a tam. Spíše se mi jeví užitečné některé krásné písně, které ale byly ušity moc horkou jehlou a nejsou tak vhodné k zazpívání, tak trošičku upravit, zadaptovat, aby byly zpěvnější. Máš představu, kolik jsi složil písní za svůj život? Nemám. Mám dojem, že bych si za křesťanskÉ PísnĚ Za boLševIka Rozhovor s Milošem Rejchrtem foto:www.ceskatelevize.cz

14 rozhovork tématu sebe považoval tak asi pěti svých písni- ček, více ne. Ty, když jsi začal se zpěvem a také s psaním písní, byl jsi mládežník. Za tu dobu se mládežnické písně hodně změnily. Jak, a co tomu říkáš? Změnily se velice. Mám dojem, že už asi nějaká epocha skončila. Byla ta epocha písní s kytarou, které vždyc- ky byly i hlasem jakési revolty, jakési alternativy. „My prostě nepotřebujeme tady ten váš kravál, my si s tou kytarou v lese úplně vystačíme,“ a tak se mi zdá, že to pomalu končí a stává se to už takovým tím vzpomínáním pro nějaké folkloristy. Kytara už není tím, co bývala, to byl jeden z duchovních bojových prostředků a to už dnes není. Ty písně vždy vypadaly jinak, vždycky tam byla ambice vytvořit nějaký slovesný útvar, který by byl podobný básni, a dneska, když se v křesťanských církvích provo- zují chvály, mám dojem, že tam už není ta ambice dávat slovu nějaký slovesný tvar. Je to takové hodně nahozené, spontánní, prostě „Ježíš je Král, tak si to stokrát zazpíváme a dobrý.“ Tak to se nějak změnilo a já to nechci hodnotit. Je to tedy spíš záležitost pocitů? Myslím, že je to tak, že je to záležitost pocitů. Za našich časů jsme prostě ani to slovo emoce neužívali, zkrátka neby- lo třeba se tím vůbec zabývat. Opravdu nás potěšilo víc to, že v nějakém textu byl třeba pěkný dloubanec proti bolše- vikovi. Třeba proto ta píseň měla takový úspěch. „K čemu jsou balzámy, k čemu jsou mauzolea, když je teď před vámi svátek vzkříšení těla“, tak to měli lidi rádi, protože v tom zcela právem slyšeli toho slavného Vladimíra Iljiče, který je tam de facto jako zbytečný. Miloši, ty se nacházíš dnes už ve zpěvnících vedle Třanovského a Komenského. Možná že dokon- ce díky tomu jsi slavný, že to je něco, co po tobě zůstane. Co tomu říkáš, že po tobě zůstanou právě ty písně? Tak kéž by ty písničky nějaký čas ještě někomu působily radost nebo v nich našel nějaký svůj pocit. Třeba i svoji úzkost a schopnost to vypovědět nebo zazpívat i spolu s druhými. Lituji jen, že co jsem napsal a opravdu nikdy o tom neměl žádné vysoké mínění, tak že právě to budou písně, které se dosta- nou do nějakého tištěného zpěvníku. Vždycky ty písničky vznikaly buď pro skupinu Berani, která je měla za 14 dní zazpívat na nějakém trampském potlachu, nebo pro setkání mládeže v době, kdy jsem neměl státní sou- hlas, ale byl jsem činný v církvi. A ejhle ony se některé uchytily. Někdy z toho nejsem příliš nadšen, protože třeba sám tu písničku nepovažuji za úplně nejlepší, že jsem se tam nechal tak trošku unést nějakou potřebou, aby se to rýmovalo za každou cenu a vytratila se mně tam nějaká myšlenka anebo tam přišla nějaká nová, kterou jsem tam ani nechtěl, ale některé ty písně snad jsou takové, že ještě nějaký čas unesou. Říkám si, když si člověk prohrabe třeba Komenského kancionál, těch písní jsou spousty a stejně zpívatelných je jen několik málo slok. Miloši, děkuji za tvoje písničky a děkuji ti také za to, že jsi byl ochotný o nich dnes mluvit. Miloše Rejchrta se ptala Gabriela Selingerová. inzerce:

15 anketa Hudba v církvi, respektive chvály, jsou pro mě jedním ze způsobů, jak vyjádřit vděčnost, díky a chválu našemu drahé- mu Spasiteli. Lenka Klabochová, farnost Třeboň, 37 let K poslechu. Ne, teď vážně, když si pustím křesťanskou hudbu, tak ke mně mluví. Dotýká se mě. Je z ní cítit Boží přítomnost. Stává se to jak u chval při bohoslužbě, tak u hudby, kterou po- slouchám z CD. Dotýká se mě pozitiv- ně, i když někdy také negativně, jestliže je na shromáždění špatně ozvučená. Tomáš Benko, farnost Jihlava, 18 let, zvukař Hudba slouží k uctívání Boha. Pocity, které prožíváme, dáváme do slov a hudby. Je to něco jako zpívaná modlitba. Vychází zevnitř a dokonce to, co není možno říci slovy, lze vyjádřit hudebním nástrojem. Radim Teodor Bílek, farnost Plzeň 3 Husova, 28 let, služba ve chvalách Někdy mám pocit, že k ničemu. Hudba sloužila v církvi po staletí k vyjádření vděčnosti Bohu a k jeho chvále. Patřila proto k té nejlepší hudbě, která v té době vznikala. Dnešní církevní hudební produkce je často nekvaalitní, melodie jsou podbízivé a texty plytké. Pokud chvály nevede skutečně obdarovaný člověk, který vytvoří správnou atmosfé- ru, jsou to často minuty k nepřežití. Mé nejhlubší prožitky z církevního zpěvu jsou z doby, kdy jsem navštěvoval jeden z velmi tradičních sborů. Zpívaly se zde staré písně, jejichž slova mi mnohdy duchovně pomáhala přežít. U soudobé písňové produkce se mi nic takového nestalo. Zdůrazňuji však, že se nejedná o problém stylu, jako spíš kvality a obsahu. Petr Vaďura, farnost Tachov, 49 let Hudba je prostředek, jak přiblížit lidi k Bohu. Podobně jako slovo nebo ob- raz slouží jako nástroj, který Duch svatý dokáže používat. Ondřej Hon, farnost Jihlava, 32 let, služba ve chvalách k pilířům církve vedle evangelizace, vyučování, obecenství a večeře Páně. Mám zkušenost z klubu, kde hraji i ne- věřícím ženám. Jsou většinou nadšené z chval a také zpívají – na rozdíl od mluveného slova a svědectví. Mirka Tomková, sbor Valtice, farnost Mikulov, 40 let, služba ve chvalách Je to kobereček, který vede před Boží trůn. Slouží také k oslovení nevěřících, je to určitý komunikační kanál. V obou směrech, jak k Bohu, tak k lidem, je tato vazba v hudbě velice pozitivní. Vede k povznesení duše. Já si chvály užívám. Bůh má radost z nás a my z něj. V besídce učím děti chvály. Inspirací mi v tom byla Pavlína Kostková. Děti se nejen uvolní a odvážou, ale také ztiší. Tím se vracím k tomu, že hudba je kobereček k Božímu trůnu. Marcela Andršová, farnost Litoměřice, 38 let Hudba je jedním ze základních pro- jevů, jak chválit Boha. Jsem hudebně nevzdělatelný člověk, tzv. „hudebilní“, takže se přiznám, že závidím těm, kteří mají hudební talent. Hudba je dar. Je to krásná možnost. Zažila jsem na Poušti, že se shromáždění rozezpívalo v jazy- cích. V té chvíli jsem prožila nesmírnou jednotu. Bylo to úžasné. Eva Kličková, farnost Plzeň 3-Husova, 60 let Řekla bych to stručně se zvýrazněním podobnosti, a přesto různosti vyznače- ných slov: Hudba při bohoslužbě slouží k „oslAvování“ Boha a „oslOvování“ člověka. Marie Kozáková, farnost Praha 9-Horní Počernice, 53 let, služba ve chvalách Hudba je stejně důležitá jako modlit- ba nebo kázání, uvádí do přítomnosti Ducha svatého. Lidé mohou v písni vy- znávat hříchy, vyjadřovat smutek i vděk podle toho, jaká je píseň. Mně osobně dělá hudba radost. Myslím, že to je dar od Boha a že my Mu ho vracíme a také Ho obdarováváme, když Ho chválíme. Anna Kuchynková, sbor Znojmo, farnost Jihlava, 17 let, služba ve chvalách Ta otázka není jednoduchá. Vedu chvá- ly v církvi a současně hraji v hudební skupině. Vnímám dva póly. První pól je, že hudba je k uctívání Boha. Vede lidi před Boží trůn a umožňuje jim vnitřní prožitek. Pro mě jsou chvály jako zpíva- ná modlitba. Co se týká ostatní hudby a to je druhý pól, je to zábava, protože v kapele nás to baví a umíme to. Hraje- me blues, folk a spirituály v kavárnách i na různých akcích. Zároveň chceme posluchače motivovat, aby se nad texty zamysleli. Mají poselství. Pavel Beneš, farnost Tachov, 36 let, služba ve chvalách Prvně k chválení Pána. Bez hudby si neumím představit shromáždění církve. Vždycky jsme rádi zpívali. K životu církve patří zpěvy a hudba, stejně jako ke zvěstování patří slovo Boží. Josef Zajíc, farnost Jihlava, 80 let, kaza- tel na odpočinku K chválení Boha. A oslavování. Aneta Šimková, kazatelská stanice Jablonné v Podještědí, farnost Praha 10-Strašnice, 10 let Domnívám se, že je to hlavně chvála našemu Pánu. A je to naše radost. Hud- ba nás sjednocuje k tomu, abychom oslavovali našeho Boha. Ludmila Kamínková, farnost Litoměřice, 71 let Odpovím ze dvou pohledů. Z mého osobního pohledu je to modlitba. Je to vyjádření pocitu a stavu, ve kterém se nacházím, ale oproti modlitbě, když nemám slova, v hudbě mohu zpívat a hrát tóny a melodii. V modlitbě se mi někdy slova nedostávají. V hudbě mohu vyzpívat to, co prožívám. Ráda improvizuji, v čemž mi pomáhají žalmy. V nich člověk Bohu vylévá své pocity a do toho přichází upokojení od Boha. Hudba uvolňuje Boží moc. Je to služba Bohu i lidem. Stává se, že když hraji delší dobu, přichází slova vyznání nebo poznání. Z pohledu církve je v hudbě vzácné to, že se společně a součas- ně mohou přidat k písni ostatní lidé, v čemž je silné vyznání. Hudba umož- ňuje sjednocení. Zařadila bych chválu k čeMu Je hudba v CíRkvI?

16 hudba „V určitém ohledu už dávno nebylo povzbuzování z kazatelny tak účinnou zbraní jako píseň v kostelní lavici... Protože básník metodismu (Charles Wesley) měl jak hlubokou osobní víru, tak úžasně citlivého ducha pro duchov- ní bídu druhých, mohl nejen dát výraz duchovnímu úsilí své doby, podnítit a utvářet je, nýbrž také poskytnout jedi- nečný přínos do hymnologie všesvěto- vé církve.“ Charles = hlasatel Krista, básník tělem i duší Podle svědectví mnohých současníků byl mimořádně působivým kazatelem. Charles měl pozoruhodný talent před- kládat nejvýznamnější pravdy prostě, působivě a krátce. Byl to muž modlit- by a víry, jeho kázání měla tak silnou přesvědčivost, že nespočet lidí skrze něho nalezlo živou víru („moc slova za- sahovala lidi jako kosa žence zasahuje trávu“). Jako neúnavný a neohrožený cestující kazatel si v ničem nezadal se svým bratrem Johnem; byl také „super- vizorem“ kazatelů v nově vznikajících společenstvích. Charles byl nadto básník tělem i duší, to znamená, že všechny vnější a vnitř- ní dojmy zpracovával veršem. Básnil nejen při citovém vzrušení, nýbrž vždy a všude. Farář Henry Moore o tom poznamenává: „Člověk buď blázní, nebo píše verše. Políben múzou, a jak byl krátkozraký, často se rozběhl proti bratrovu stolu a někdy jej převrhl. Když „básnické bláznovství“ nebylo tak silné, přeházel knihy a vědecké práce, položil několik otázek, aniž by čekal na odpověď, recitoval básně, které mu právě proběhly hlavou, a přenechal pak konečně Johna jeho pořádnosti... Když mu bylo už téměř osmdesát let, stále ještě měl něco z této výstřednosti. Každý den jezdil na malém koni, který stářím zešedivěl. Když ho při nasedání na koně napadlo téma, v myšlenkách je rozvedl a uvedl do uspořádané podoby. Takto hotovou píseň napsal tužkou těsnopisně na lístek (jaké k to- muto účelu nosil při sobě). Často přišel k našemu domu v City Road, nechal malého koně v předzahrádce a zvolal při vstupu do domu: „Pero a inkoust!“ Jakmile je dostal, napsal píseň zhudeb- něnou na koni. Když skončil, podíval se kolem, pozdravil přítomné s velkou srdečností, zeptal se na jejich zdraví, přečetl krátkou duchovní píseň a tak obrátil myšlenky všech k věčnosti.“ Padesát let plynul neomezený tok jeho poetické tvorby. Člověk by se domní- val, že se jednoho dne „vypíše“, avšak nebylo tomu tak – básnická inspirace pokračovala až do vysokého stáří (vrchol jeho produktivity nastal v letech 1762 – 1766, kdy v průměru napsal za rok asi 1 250 básní!). Až na několik set básní měly všechny Charlesovy básně náboženský obsah. Jak píše Frank Baker: „Některé jeho texty církevních písní jsou skvosty, které získaly oblibu po celém světě... Většina jeho nejlepších básní vykazuje klasickou stručnost, umné spředení pečlivě vybraných slov a dramatické a liturgické rozvedení tématu, což ho charakterizuje jako mistra rétoriky... V jeho textech nalezneme osobní teplo, hluboký náboženský zážitek odpovída- jící vroucí lásce, horlivého zvěstovatel- ského ducha a příležitostně imaginaci a netrpělivost, které jsou pro umělecký zápal charakteristické.“ Ó, kéž mám tisíc jazyků (překlad J. Rundus) Ó, kéž mám tisíc jazyků, bych jimi chválu pěl a Pána ctil, jenž od věků k nám hříšným lásku měl. Ach, pomoz mi, ó Jezu můj, Tvou lásku zvěstovat, má ústa k chvále nastrojuj, rač slova sám mi dát! Tvé jméno, Ježíš, zahání, strach, hrůzu všelikou; jak nebes hudba sladce zní vždy v uších hříšníků. Moc hříchu drtíš záhubnou a jaté propouštíš: a smýváš vlastní krví Svou hřích, který odpouštíš. Když mrtví uslyší Tvůj hlas, aj, opět oživnou; a trudní prozpěvují zas, i chudí šťastni jsou. Nuž, slyšte hluší Páně hlas a němí zpívejte! Ó, spatřte slepí Jeho jas a chromí skákejte! Počátky metodismu nepochopíme správně bez Charlese Wesleye, protože on a jeho bratr John od začátku tvořili pevný tým, který i přes značné útoky vydržel až do konce jejich života. Charles se obrátil dříve než John. Začal mocně zvěstovat radostné poselství v malých skupinách i před velkými zástupy. Jako neúnavný cestující kazatel a citlivý pastýř pomohl tisícům lidí, aby nalezli cestu k Bohu. Na rozdíl od Johna byl šťastně ženatý (i přes časté odloučení, finanční strádání a rodinné tragédie – z osmi dětí se dospělosti dožily jen tři). Jeho básně považované za „zpívanou teologii“ se staly charakte- ristickým znakem metodistického hnutí a provázely tisíce lidí od obrácení až na smrtelné lože. Charles Wesley je i dnes po více než dvou stech letech fascinu- jící postavou; jeho mimořádný život zůstává velkou inspirací. Zpěvník = katechismus metodismu Píseň měla v počátcích metodistického hnutí význam, který lze sotva doce- nit. Německý biskup J. L. Nuelsen to zhodnotil následovně: „Metodistické hnutí bylo zpívajícím hnutím. ...Píseň se stala prostředkem vzdělávání, účinným prostředkem propagace; byla však ještě víc. Z písně čerpali metodisté své teologické znalosti, získávali známost Bible. Stala se jim modlitební knihou, učebnicí, katechismem. Luterská církev vděčí nesmírně mnoho Lutherovu Malému katechismu. Metodismus katechismus neměl. Jeho nauky nebyly lidem vštěpovány jako přesně formu- lované otázky a odpovědi, nýbrž byly lidem [kteří převážně ani neuměli číst] vezpívány do srdce. Zpěvník byl kate- chismem metodistického hnutí.“ S metodismem vůbec vstupuje píseň do života církve. O bouřlivém nástupu metodistické písně svědčí počet vyda- ných zpěvníků. Uvádí se neuvěřitelných 58 menších a větších zpěvníků vyda- ných bratry Wesleyovými v průběhu 48 let (v letech 1738 – 1786)! S metodis- mem také přichází nový důraz v hymno- logii. Oproti žalmovým písním a pře- básněním dalších biblických oddílů se objevuje důraz na chvály a vyznávání. Kamkoliv bratři Wesleyové nebo jejich kazatelé na svých služebních cestách přišli, zpívala ohromná shromáždění tyto inspirující písně. Frank Baker ve své studii o Charlesi Wesleyovi k tomu píše ChaRLes WesLeY (1707 – 1788) — fascinující inspirace

17 O for a thousand tongues to sing My great Redeemer\'s praise, The glories of my God and King, The triumphs of His grace! My gracious Master and my God, Assist me to proclaim, To spread through all the earth abroad The honors of Thy name. Jesus! the name that charms our fears, That bids our sorrows cease; \'Tis music in the sinner\'s ears, \'Tis life, and health, and peace. He breaks the power of canceled sin, He sets the prisoner free; His blood can make the foulest clean, His blood availed for me. He speaks, and, listening to His voice, New life the dead receive, The mournful, broken hearts rejoice, The humble poor believe. Hear Him, ye deaf; His praise, ye dumb, Your loosened tongues employ; Ye blind, behold your Savior come, And leap, ye lame, for joy. Roku 1739 napsal Charles Wesley báseň s nadpisem „K výročí obráce- ní jednoho člověka.“ Začínala slovy: „Sláva buď Bohu a chvála a láska...“ Tato báseň o osmnácti slokách upadla podobně jako mnoho dalších v zapo- mnění – kromě sedmé až dvanácté sloky, které tvoří text písně „Ó, kéž mám tisíc jazyků“. Rok před napsáním této písně prožíval Charles hlubokou životní krizi. Vrátil se z nezdařené misie v Georgii s podlo- meným zdravím a duševně vyčerpán. Těšil se na práci mezi indiány, vrátil se rozčarován. Od února 1738 byl Charles upoután na lůžko. V tomto těžkém období ho navštěvoval Petr Böhler, mi- sionář z ochranovské Jednoty bratrské. Stále mu sloužil výkladem slova a svě- dectvím. Vedli spolu mnoho rozmluv. Jak čteme v jeho Deníku: „Zeptal se mne (Petr Böhler): „Doufáš, že budeš spasen?“ „Ano.“ „Proč tak doufáš?“ „Protože jsem sloužil Bohu ze všech svých sil.“ Potřásl hlavou a už nic neřekl. Pokládal jsem ho za velice nelaskavého a řekl jsem si: Což moje úsilí není do- statečným základem mé naděje? Proč neuznává mé úsilí? Nemám nic jiného, v co bych mohl doufat.“ Charlesovi začalo svítat, že spasení není dáno jako odměna za dobré skutky, nýbrž jenom z milosti, jako dar, který člověk může pouze přijmout, aniž by k tomu mohl cokoliv přidat. První sloka, jak ji máme dnes, vychází z jednoho výroku Petra Böhlera. Když se ho kdysi Charles ptal na slavení Krista, Böhler mu odpověděl: „Kdybych měl tisíc jazyků, chválil bych ho jimi vše- mi.“ Píseň je oslavou Kristova díla spásy. Metodisté zdůrazňovali znovuzroze- ní, které lze osobně zakusit, a radost z přijaté spásy a Boží moci. Píseň začíná oslavou Boha Otce, Syna i Ducha svatého, pokračuje svědectvím a pak se obrací k duchovně hluchým, slepým a chromým, k nevěstkám a zlodějům, vrahům a prostopášníkům. Píseň se vyskytuje ve všech metodis- tických zpěvnících v Anglii a v Americe a bývá tradičně tištěna jako píseň číslo jedna. V českém „černém kancionálu“, tedy Zpěvníku Evangelické církve me- todistické z roku 1956, je tato „hymna metodismu“ na pátém místě (celkem tento náš zpěvník obsahuje 10 Charle- sových písní; zpěvník je velmi zdařilým průřezem nejen evangelických písní od dob sv. Ambrože do současnosti redak- tora zpěvníku, Gustava J. Maláče). Z knih: Martin E. Brose: Charles Wesley, zpěvák metodismu. ECM 2002 Vilém D. Schneeberger: Lid chválící, ECM 2006, upravil Ralf Mošt

18 rozhovor Až přijde kocour, Táto, sežeň štěně, Kdo chce zabít Jessie, Všichni dobří rodáci, Ucho, Marečku, podejte mi pero, Božská Ema, Princ a Večernice – to jsou jen některé ze 70 celovečerních filmů, k nimž složil hudbu Svatopluk Havelka. Vedle toho zkomponoval hudbu k dalším 150 filmům krátkým. Tento výrazný skladatel se však věnoval i tzv. hudbě vážné (zhruba 26 opusů) a zvláště v posledních 25 letech svého života tvořil jako znovuzrozený křes- ťan hudbu duchovní. Rozhovor, jehož upravenou verzi vám teď nabízíme, byl odvysílán v Křesťanské vlně Českého rozhlasu Plzeň 24.7.2004, tedy pět let před skladatelovým úmrtím. Pane Havelko, vy jste se narodil ve Vrbici na Karvinsku v roce 1925; v roce 1945, když skončila válka, vám tedy bylo dvacet let. A právě v tomhle období došlo k prvnímu velkému zlomu ve vašem životě. Co to bylo? Po skončení války jsem v Praze studoval na Filosofické fakultě dějepis a filosofii a na Pedagogické fakultě hudební výchovu. Z podnětu svého přítele Ilji Hurníka jsem se hned v roce 1945 ob- rátil na profesora Karla Boleslava Jiráka s žádostí, aby mě soukromě vyučoval skladbu. Profesor Jirák byl tenkrát v ústraní, protože byl jako válečný šéf hudebního vysílání v rozhlase nařčen z kolaborace s nacisty. Přestože byla tato obvinění později vyvrácena, Jirák se už do své pozice v rozhlase nevrátil. V důsledku toho měl dost času pro své tři soukromé žáky. Toto výborné školení trvalo dva roky, protože pak byl Jirák pozván na krátké přednáškové turné do USA, odkud se už nevrátil. Po studiích jsem nastoupil do Ost- ravského rozhlasu, kde byla velice živá tvůrčí atmosféra, málo redaktorů a hodně zajímavé práce. Díky ní jsem se rozhodl věnovat se tvůrčí umělecké práci. V říjnu 1950 jsem nastoupil na roční vojenskou službu a pak jsem přešel do Armádního uměleckého sou- boru, kde jsem pobyl celkem tři roky jako skladatel a instruktor vedoucích uměleckých kroužků v armádě. Poté jsem odešel na volnou nohu. Protože jsem dostával dost objednávek pro film, divadlo, rozhlas i televizi, měl jsem zajištěnu poměrně slušnou existenci. Hrozilo mi však, že mě tvorba užitko- vé hudby zcela pohltí. Moje ambice ovšem byly větší, neboť jsem se chtěl uplatnit především na poli koncertní symfonické nebo komorní hudby. Moje První symfonie z roku 1956 měla mimo- řádný úspěch, takže od té doby jsem se věnoval jak tvorbě vážné, tak užité, která byla mým zdrojem příjmů. V té době jste však ještě nebyl věřící. Ne, celá dlouhá epocha až do roku 1977 byla poznamenána mou politic- kou sympatií s levicí, řekl bych spíš se západní novou levicí. Velmi mě také ovlivnilo setkání s Che Guevarou. Proto jsem také po jeho smrti napsal skladbu, která je věnována jeho památce a která byla současně mým protestem proti srpnové okupaci Československa 1968. Sověti neměli Che Guevaru rádi, ale vzhledem ke vztahům s Kubou nemohli dost dobře jeho památku potlačovat. Vy pocházíte z evangelické rodiny. Jak se z evangelíka stal sympatizant nové levice? Křesťanskost naší rodiny byla dost s otazníkem. Moji rodiče byli takzvaní nominální křesťané. Bible se u nás ne- Od křesťansTví Přes beZvĚReCTví ke křesťansTví Rozhovor se skladatelem Svatoplukem Havelkou četla a nějaké společné modlitby taky neexistovaly. Bylo to způsobeno tím, že tatínek i maminka vyšli z katolického prostředí a pro evangelickou církev byli získáni až v přestupovém hnutí po první světové válce. Na mě měl v mládí vliv vikář Roder, který byl v době mých konfirmačních příprav zvolen farářem ve Valašském Meziříčí a soustřeďoval kolem sebe mládež. Byli jsme dobrá parta, chodili jsme do přírody, ale ne- byli jsme vedeni ke skutečnému evan- geliu. To byla nejspíš záležitost celé generace teologů, kteří byli pod vlivem liberální teologie, a kteří tudíž nemohli přenášet na další generaci něco, co by pro ni mělo opravdu význam. Postupem času jsem víru ztrácel, zejména pod vlivem intelektuálního křesťanského prostředí v Praze. Studen- ti teologie měli tehdy velice osobitý přístup ke všem otázkám, které pro mě přeci jen byly z minula jasné. Najednou mi otřásli i těmi posledními jistotami, takže moje cesta k nevěrectví byla při- pravena. Dokončila ji návštěva souboru Víta Nejedlého v Číně. Tento třímě- síční pobyt na mě zapůsobil skutečně mohutně, protože jsem poznal národ a kulturu nesmírně vyspělou, byť hodně zbídačenou posledním historickým vývojem. Čína se však snažila ze své zaostalosti vymanit a já jsem poznal, že ti lidé jsou velice jemní a kulturní, přestože nebyli vůbec dotčeni křesťan- stvím. Ve mně to vyvolalo otázky, zda křesťanství obstojí v soutěži s těmi, kteří se starají, aby nebyly války, aby lidstvo nepropadalo bídě, aby zmizelo vyko- řisťování apod. Viděl jsem také veliký dluh křesťanů, kteří nezabránili dvěma světovým válkám, takže mi celé jejich křesťanství přišlo plané a k ničemu. To vše mě vedlo až k úplné ztrátě vztahu s Bohem. Přestal jsem se modlit, přestal jsem navštěvovat shromáždění, číst Bibli a tak dále. Jak těch dvacet pět let vašeho bezvěrectví vypadalo? Občas jsem vzpomínal na léta v církvi a často mě přepadla touha se k něče- mu takovému vrátit. Domníval jsem se však, že to není možné, neboť ve svém

19 rozhovor bezvěrectví vězím příliš hluboko. Dostá- val jsem se do stále hlubších osobních krizí, které vyvrcholily v roce 1973. Celou dobu jsem totiž žil v iluzích, že je v lidských silách uzdravit svět i lidstvo. Mé naděje dostaly ránu v srpnu 1968, kdy jsem cítil, jak se moje utopie hroutí. To mě vedlo do depresí, které jsem se snažil zahnat alkoholem. Ztrácel jsem chuť k životu a často jsem si myslel, že by bylo lépe nežít. Dostavily se pochyb- nosti o smyslu života, a to navzdory všem uměleckým úspěchům. Umělec nemůže žít z věcí, které jsou pomíjivé, a proto hledá důkladnější fundament. Když chce vyslovit nějakou velkou uměleckou výpověď, která by oslovila a obohatila lidi, potřebuje sám mít něco, co ho vnitřně naplňuje a oboha- cuje. Pokud mu něco takového chybí nebo pokud ví, že to, co má, nestojí za řeč, hledá nějakou berličku. Mně mé chmury zaháněla sklenička alkoholu. Jakmile jsem se napil, bylo mi dobře, ale když jsem vystřízlivěl, padly na mě deprese ještě hlubší. Tím vznikl jakýsi bludný kruh a závislost, které jsem se nemohl a vlastně ani nechtěl zbavit. V důsledku úplného psychického zhroucení a hrozby rozpadu manželství jsem začal v roce 1973 abstinovat, ale bylo to pro mě nesmírně náročné. Irito- valo mě jít kolem restaurace, iritovalo mě podívat se na láhev s alkoholovou vinětou. Dá se to vyložit fyziologicky a psychiatricky, ale věřící člověk ví, že je to démonská závislost. Až když přišlo obrácení, stal se zázrak: jako by mi někdo vygumoval z mysli pokušení na alkohol – prostě přestalo existovat. To bylo první osvobození, které jsem v životě zažil. Jak se toto temné období vašeho života odrazilo ve vašem díle? Především ve skladbě Pocta Hieronymu Boschovi. V poselství tohoto malíře jsem vnímal jednak krásnou a velice osobitou uměleckou výpověď, ale blízké mi bylo především po stránce obsahové, neboť poukazuje na zločiny a zlobu lidí, kteří se nechají ovládnout sobectvím a nenávistí a vytvářejí tak peklo na zemi. Na Boschových obra- zech jsem si nemohl nepovšimnout Krista jako Vševládce stojícího nad tím vším. Tušil jsem, že za vše, co lidé pá- chají, na ně dopadne Boží soud. A tušil jsem i to, že je zde někdo, kdo je nad námi a všechno hodnotí. Jednou přijde čas, kdy bude o nás rozhodovat. Tak je to i na křídlech Boschových triptichů – buď znaménko plus, nebo mínus. Představu soudu jsem zachytil v závěru své skladby takovou zvláštní fanfárou. Byl jste slavným skladatelem, vaše díla uváděla v premiéře Česká filharmonie, Poctu Hieronymu Boschovi uvedli i Berlínští filharmonikové. Pak přišlo v roce 1977 vaše obrácení. Co na to říkali komunističtí mocipáni? Moje obrácení přišlo v době, kdy už jim v hudbě tématika, která nebyla zrovna státotvorná, tolik nevadila. A pak mi pomáhali přátelé: uvedení Jeronýma Pražského v roce 1987 bylo třeba dílem Václava Neumanna, který svou autori- tou šéfa České filharmonie prosadil, že to bude dávat. Já jsem byl v nemilosti už od roku 1968, kdy jsem vystoupil z KSČ. Divím se, že mi dali titul zaslou- žilý umělec a v roce 1989 za Jeronýma Pražského dokonce státní cenu. Mají věřící lidé zájem o vaše skladby, nebo je jim vaše hudba příliš vzdálená? Když mám premiéru svých skladeb, tak mě bratři a sestry ze sboru (Křesťanské společenství) přijdou povzbudit. Z je- jich výpovědí cítím, že jim to něco dává, protože obsahová stránka skladby je vždy osloví. Nedávno jsem ve skladbě „Agapé je láska“ zhudebnil novozákon- ní řecké texty, konkrétně celou třinác- tou kapitolu Prvního listu Korintským. V programech koncertu byly překlady, ale protože věřící tento text většinou znají nazpaměť, mohli se do díla dobře zaposlouchat. Jak se podle vás křesťané dnes staví k umění? Nepodceňují jeho roli? Neplatí to jen pro křesťany, ale obecně. Vztah k vážnému umění může mít je- nom člověk, který je na určitém stupni vzdělání, zkušeností a návyků. Umění začnete rozumět, když se jím zabýváte, konzumujete je a snažíte se mu poro- zumět. Je tedy třeba si přečíst např. interpretační výklady, něco o samot- ném skladateli, o slohovém či historic- kém pozadí díla apod. Je to celý okruh vědomostí, které člověk musí získat, aby měl z umění potěšení a aby ho dílo obohatilo. Umění člověka kultivuje a křesťanské umění, jakkoli nemůže člo- věka spasit, ho může kultivovat v tom smyslu, že mu dává dobrý umělecký výsledek s jasným obsahem. Ten tvoří evangelium a další okruhy témat souvi- sející s křesťanskou vírou. Já se na své bratry a sestry v církvi nezlobím, pokud se uměním nezabývají, protože na to, aby je člověk mohl vstřebávat a aby jím byl obohacen, musí nejprve vynaložit veliké úsilí. Kde se bere v hudbě krása? Krása a neotřelý půvab uměleckého díla, který člověka naplňuje a obohacu- je, ba dokonce i očišťuje, nemůže být podle mého mínění od zlého. I když skladatel či básník žije kdovíjak, plody, které ve svých dílech vydal, svědčí o něčem jiném než o jeho nemravném životě. Věřím proto, že původcem krásy uměleckého díla je Bůh. Ze zvukového záznamu přepsala Petra Plášilová, otázky kladl a rozhovor upravil Petr Vaďura.

20 misie 20 V červenci se do Prahy stěhuje Michelle McKinnon Young, metodistická farářka z Výroční konference ECM Holston v USA. Požádali jsme ji o rozhovor. Michelle, můžeš se prosím před- stavit našim čtenářům? Jmenuji se Michelle McKinnon Young. Do kostela mě poprvé vzali, když mi bylo šest týdnů, takže jsem v církvi celý život. Je to velká radost vyrůstat v tak milujícím křesťanském prostředí a mít tu možnost odmalička zažívat osobní vztah s Ježíšem. Když mi bylo 13 let, byla jsem pokřtěna v jezeře, kde jsem se učila plavat. Od té doby jsem ve svém životě cítila Boží volání. V metodistické církvi jsem pracovala od roku 1983 poté, co jsem promovala na metodistické vysoké škole ve Virginii (Emory and Henry College). Na starší jsem byla ordinována v roce 1992 v konferenci ECM v Severní Georgii. Dokončila jsem studium semináře na Candlerově teologické fakultě (Emory University) v Atlantě a začala jsem svoji službu v Atlantské oblasti. Po čtrnácti letech služby jako druhá kazatelka ve velkých sborech (1500 – 3000 členů) jsem začala svoji službu jako odpovědná farářka. V minulých čtyřech letech jsem byla farářkou v me- todistickém sboru Cherokee v Johnson City. Bohoslužby navštěvuje zhruba 240 lidí a sbor má deset zaměstnanců. Sbor Cherokee se přestěhoval ze svého původního místa, které už kapacitně nevyhovovalo. V roce 2001 koupil sbor skladiště o rozloze asi 7 153,5 m², které se nachází v chudší části města. Skladiště jsme rekonstruovali a vybavili, abychom ho mohli využívat ve službě našim členům a lidem v okolí. Kromě rozsáhlých prostor pro sbor sídlí v naší budově Křesťanské vzdělávací centrum, metodistické knihkupectví Cokesbury, kancelář Dr. Randyho Frye, našeho superintendenta, a v pronájmu je zde soukromé fitness centrum. K dispozici jsou ještě další prostory k pronájmu. Služba ve sboru Cherokee pro mě byla velmi dobrou školou a inspirací, protože díky práci na tomto místě jsem mohla rozvíjet své schopnosti v rozvoji spolupracovníků, formulaci sborové vize, reorganizaci a revitalizaci a v cel- kové správě financí a majetku. Během své služby v Cherokee jsem se s radostí zabývala pastorací jednotlivců a párů, návštěvami doma a v nemocnici, kázáním a vyučováním. Doufám, že tyto zkušenosti využiji, abych se co nejlépe sžila s novým prostředím v Praze, a že je budu dále rozvíjet. Můžeš nám představit svého man- žela a dceru? Moje dcera se jmenuje Annie Laurie Lydie. Je jí 18 let a koncem května bude končit střední školu. Na podzim nastoupí ke studiu na místní univerzitě v Tennessee, kde bude jako hlavní předmět studovat obchod se zamě- řením na marketing v oblasti módy a design. V březnu letošního roku jsem vzala Annie s sebou na návštěvu do Prahy. Tolik si zamilovala město a zdejší lidi, že se modlí za možnost studovat v Praze nebo jinde v Evropě po dvou letech studia ve Spojených státech. Můj manžel Gary Wayne Young je kla- vírista s klasickým vzděláním. Více než 18 let byl zaměstnán jako vedoucí chval v metodistické církvi. Zatímco já budu v Praze sloužit jako farářka, Gary bude díky svým hodnot- ným zkušenostem z církve i obchodu a podnikání skutečným partnerem ve službě jako můj asistent. Jsme velmi rádi za podporu našich přátel v českých a amerických sborech. Bude to chtít mnoho lidí a modliteb na obou světadílech, aby se v Praze po- dařilo založit a udržet anglicky mluvící sbor. Michelle, můžeš krátce popsat, proč jsi se rozhodla jít do Prahy a založit tu anglicky mluvící sbor? Pokud si vzpomínám, vždycky jsem sni- la a modlila jsem se za možnost, abych mohla sloužit jako misionářka. I když jsem velmi ráda sloužila jako farářka v místním sboru, vždycky jsem měla srdce otevřené pro službu v přidělení mimo domácí církev. V České republice jsem byla poprvé v březnu 2008, kdy jsem sloužila jako součást týmu pro vyučování českých metodistických farářů na Jarní škole. Bylo to na krásném místě v klášteře ve Vranově nedaleko Brna a už tehdy jsem cítila, že se Bůh začíná dotýkat mého srdce. Zamilovala jsem si české lidi, faráře, krajinu a zdánlivě vlídněj- ší rytmus farářského života a služby v české metodistické církvi. S každou další návštěvou v Čechách, ať jsem pomáhala na biblické škole, vyučova- la kazatele, kázala nebo byla jen na návštěvě, vždycky jsem cítila nepopsa- telný pokoj v srdci. V mnoha ohledech jsem se cítila jako doma. Snad mě tak Rozhovor s Michelle McKinnon Young

21 rozhovors biblistou Bůh připravoval na to, o čem už věděl, že přijde? Čím více jsem četla o této zemi a o její komunistické minulosti, o potlačení náboženství a důsledcích, které to mělo pro celou generaci, začala jsem se modlit za způsob, jak sloužit v Česku nebo v podobném prostředí, kde by si mě Bůh mohl co nejlépe použít. Setkávala jsem se s ostatními a radila se s nimi o touze svého srdce. Nakonec jsem našla odvahu promluvit si s naším superintendentem Dr. Randy Fryem o své touze po misijní službě kdekoli a v jakémkoli rozsahu podle mínění konference. Ten samý den, kdy jsem se se svou touhou svěřila Randymu, mi řekl o myš- lence superintendenta Petra Procházky založit v Praze anglicky mluvící sbor. Řekl mi, jak o tom s Petrem už několik měsíců mluvili a modlili se za to. Tak, jak to Randy popsal, byl by tento sbor dalším krokem v našem partnerství In Mission Together (V misii společně) prostřednictvím Generálního výboru pro globální služby (General Board of Global Ministries). Rozbušilo se mi srdce, když jsem slyšela Randyho, jak popisuje společnou vizi tohoto sboru. Pak jsem se už začala modlit přímo za tuto příležitost. Po dlouhých rozhovorech s Dr. Fryem, superintendentem Petrem Procházkou, biskupem Patrickem Streiffem, bisku- pem Jamesem Swansonem (Holston) a po několika letních návštěvách v Praze do sebe začaly zapadat všechny součásti skládanky, aby se mé pově- ření mohlo uskutečnit. Když vezmeme v úvahu všechny předpoklady, které musely být splněny v obou konferen- cích – nutná finanční i lidská podpora, souhlasy kabinetů a všechny zvláštní předpoklady pro mezikulturní pověře- ní – připadalo nám, že Bůh od začátku celý proces vedl. Dr. Frye oficiálně oznámil mé přidělení do anglicky mluvícího sboru v Praze v prosinci 2010. Od té doby jsem pokračovala ve službě jako farářka ve sboru Cherokee a současně jsem se připravovala na službu v Praze. S tímto dvojím přidělením se cítím, jako bych každou nohou stála v jiném světě. Co bude váš první krok? Co uděláte jako první? Kdy otevřete sbor? Misijní dohoda mezi Českou oblastí a oblastí Johnson City o anglicky mluví- cím sboru v Praze zní takto: „Přivádět nové učedníky ke Kristu a tím měnit svět. Jako součást této misie se budeme snažit hledat, porozumět a oslovit anglicky mluvící z různých zemí žijící v Praze a občany, pro které by ang- licky mluvící sbor mohl být přitažlivý.“ Biskup Streiff nás požádal, abychom následující dvě věci stanovili jako prio- rity své služby: 1. Navštívit jiné anglicky mluvící sbory v Praze, abychom se seznámili s jejich službou a zvláštními potřebami, které naplňují. 2. Učit se češtinu, abychom mohli mlu- vit a lépe respektovat kulturu, ve které žijeme a pracujeme. Oba úkoly nám zpočátku zaberou většinu času, i když výuka jazyka bude dlouhodobý proces během celé naší služby v ČR. Mezitím zpočátku nabídneme biblic- ké hodiny, čas na rozhovory u kávy. Máme představu, že budeme pořádat hudební akce, výstavy a další setkání, abychom se seznámili s mezinárodní komunitou v Praze. Vzhledem k mezi- národnímu nadšení a zájmu o hudbu se modlíme za vznik gospelového sboru jako jednoho ze způsobů, jak přijít do církve. Z těchto důvodů a také protože kavárna alespoň zpočátku nabízí intimnější prostředí pro uctívání a studium, bude kavárna první na řadě v rekonstrukci. To bude vyžadovat někoho s nadáním a znalostmi v oblasti designu a stavebních prací. Nutná bude také finanční podpora, aby se to vše mohlo uskutečnit. To vše se uskuteční s duchovním důrazem a za účelem budování sboru a konání první bohoslužby. Využijeme to, co jsme se naučili na kursu Institutu pro zakládání nových sborů, a konzultace se superintenden- tem Petrem Procházkou a biskupem Streiffem, abychom naplánovali první bohoslužbu, pravděpodobně bě- hem 6–9 měsíců (koncem zimy nebo začátkem jara 2012). Biskup Streiff nás povzbuzoval, abychom „nezačali příliš brzy“. Zahájení přizpůsobíme působení Ducha Svatého v modlitbě, v našem vedoucím týmu a návštěvnosti menších setkání v kavárně. Každý den chceme pokládat spoustu otázek a být pozorní k tomu, co uslyší- me od Ducha Svatého, našich superin- tendentů, biskupa Streiffa a mezinárod- ní komunity v Praze. Plně očekáváme na působení Ducha Svatého ve všech těchto hlasech, aby nám pomohl vybudovat anglicky mluvící sbor v Praze svým jedinečným způsobem povo- lávání Kristových učedníků. Prosím, modlete se s námi za moudrost, kdy konat první bohoslužbu. Děkuji za rozhovor. Alena Šebková

22 youngpage „Znáš Jesus Culture?“ Nedávno mi jeden můj kamarád, vedoucí chval z jiného sboru, položil tuto otázku a já jsem řekl, že neznám. Jen dodal, že ho v poslední době hodně oslovují a že mi pošle odkaz na Youtube, abych se na ně podíval. E-mail přišel, ale zrovna, když jsem neměl čas, a pak jsem se zapomněl podívat. K novým věcem jsme nedůvěřiví, ještě k tomu, když mají divný název. Později jsem se přeci jen podíval. Možná jsem ani nebyl osudově osloven na první pohled a poslech, ale jiskra přeskočila. Později mi ten samý kamarád říkal, že nejde jen o muziku, ale se že od nich dá sehnat i vyučování na různá témata a že je to moc dobré. Podíval jsem se tedy na Jesus Culture blíže. Vše začalo nevinně v roce 1999 ve městě Reading v Kalifornii v USA. Skupinka mládeže místního sboru s ná- zvem Bethel Church uspořádala v létě setkání, kde chtěli dát dohromady mladé lidi z okolí a zakusit spolu Boží úžasnou lásku. Spojil se žhavý obsah s formou, která je mladým lidem blízká. Setkání se několikrát opakovalo a oni cítili, že je Bůh volá k novému způsobu, jak získat mladé lidi pro Krista. Poznali, že hudba je pro mladou generaci velmi důležitý způsob komunikace. Kim Wal- ker a Chris Quilala, kteří vedou chválicí kapelu, vypadají jako každý jiný mladý Jesus CuLTuRe Milan Mrázek člověk, oblékají se stejně a stejně se chovají, ale někde uvnitř hoří oheň, který při chválách jasně plane. Kim Walker se podílí i na vyučováních a říká, že člověk, který nemá vztah s Bohem, ať radši Boha ani nechválí. Díky probuzení, které v Readingu prožili, byli pozváni, aby uspořádali po- dobná setkání s chválami a vyučováním i na jiných místech v USA, a tak začali Jesus Culture konference, které se dnes pořádají po celém světě. Hudební skupina Jesus Culture vydala už pět alb s vlastními chválami. Nebojí se vzít i nějakou píseň z kancionálu a zpívat ji v moderním podání s elektrickými kytarami a bubny. Příběh Jesus Culture mě oslovil. Když jeden náš šestnáctiletý mládežník viděl video s kapelou Jesus Culture, řekl, že jsou „hustě oblečení“. A právě to skloubení úplně normálního zevnějšku a radikálního následování Krista uvnitř mi přišlo jako cesta pro probuzení pro mladé lidi i v Čechách. Myslím, že se mě Bůh snaží ujistit, že to přijde. Tak to vyhlížím. Milan Mrázek a Gavin Rodgers

Where you go I go What you say I say Where you go I go What you say I say What you pray I pray Jesus only did, What he saw you do He would only say, What he heard you speak He would only move, When he felt you lead Following your heart, Following your spirit How could I expect to walk without you When every move that Jesus made was in surrender I would not begin to live without you For you alone are worthy you are always good You are always good You are always good Always good Always good Though the world seems to forget We will not forget Who you are and what you\'ve done for us You are my God Kam jdeš, jdu i já Co říkáš, říkám i já Za co se modlíš, modlím se i já Ježíš dělal jen to, co viděl dělat Tebe On by řekl jen to, co slyšel, že říkáš Ty On by šel, jen pokud by cítil Tvé vedení Podle Tvého srdce, veden Tvým duchem Jak by mě mohlo napadnout jít bez Tebe, když každý Ježíšův krok byl v odevzdání se Nezačal bych žít bez Tebe, protože Ty jediný jsi úctyhodný, Ty jediný jsi dobrý Ty jsi vždy dobrý Ty jsi vždy dobrý Vždy dobrý Vždy dobrý I když svět zapomíná My nezapomeneme Kdo jsi a co jsi udělal pro nás Ty jsi můj Bůh 23 Pro ukázku předkládám text jedné chvály, kterou zpívá Jesus Culture a Kim Walker: WHere you go I go

24 misiemetodistévesvětě Jedním z účastníků setkání exekuti- vy a superintendentů naší Centrální konference, které se v březnu konalo v Plzni, byl Daniel Topalski. Byl pozván jako host, protože měl před sebou jmenování do funkce superintendenta v Bulharsku. Využila jsem této příležitos- ti a položila mu několik otázek o meto- dismu v Bulharsku a o nové funkci, která ho čeká… Můžete nám krátce představit bulharskou metodistickou církev? Metodistická církev v Bulharsku má 5 ordinovaných starších, 3 starší na od- počinku, jednoho kazatele ve vztahu na zkoušku a 13 lokálních kazatelů. Slouží ve 30 sborech – bulharských, turecky mluvících, romských a arménských. Tyto sbory mají celkem kolem 1500 členů a přátel. Jaké jsou nejpalčivější problémy, které v současné době metodisté v Bulharsku řeší? Metodistická církev v Bulharsku žije na okraji společnosti a to přesto, že naše církevní budovy se ve větších městech nacházejí v samotném centru. Podle umístění našich kostelů by se mohlo zdát, že metodismus je jedna z hlavních křesťanských tradic v naší zemi. Skuteč- nost je však jiná. Většina Bulharů po- važuje za jedinou přijatelnou podobu křesťanství ortodoxní tradici a všechny ostatní křesťanské skupiny jsou pro ně jen jakési kulty nebo sekty, ale ne opravdové církve. Jsme menšinová církev a chybí nám síla. Leckdo by mohl chápat tuto situaci jako čistě negativní. Ale ve skutečnosti nám to dává šanci nesoustředit všechnu svou pozornost jen na vlastní existenci a přežití. V na- šich místních společenstvích jsme velmi blízko lidem na okraji. Rozumíme jejich zoufalství, bolesti a strachu z toho, že jsou sociálně vyloučení, bez šance na změnu své situace. To je pro nás velká příležitost, abychom zůstali věrní Missio Dei a naší vlastní tradici. Je to šance naplnit prvotní cíl naší církve – šířit Boží slovo mezi nejvíce potřebnými. Nemá- me žádnou podporu od naší vlády na pokrytí mezd, ani na sociální projekty. Nadále spoléháme na naše partnery v západní Evropě a ve Spojených stá- tech a snažíme se rozšířit naše vlastní omezené zdroje. Slyšela jsem, že jste v minulém roce vedl Církevní radu a brzy bu- dete jmenován novým superinten- dentem pro Bulharsko. Bylo to pro vás překvapení? Jaké máte plány a očekávání v této nové funkci? Stále jsem předsedou Církevní rady, která je nejvyšším výkonným orgánem. Má na starosti finanční a organizační záležitosti. V loňském roce jsme neměli superintendenta a dohled na službu naší církve společně vykonávali ducho- venští členové naší Výroční konference. Biskup Streiff k nám jezdil každé tři měsíce, aby se setkal s faráři, kteří vy- konávali dohled, a mluvil s nimi o vývoji církevní služby. Pro nás to byla velmi dobrá zkušenost a důležitá lekce, jak uspořádat vedení církve v budoucnu. Přijal jsem biskupovu nominaci s jas- ným vědomím svých budoucích po- vinností v této funkci, které bude třeba zkombinovat s mými povinnostmi, které mám jako farář metodistického sboru v Russe, kde nyní sloužím. Vím, že budu muset cestovat mnohem více než teď, téměř každý týden, a také mluvit s mno- ha lidmi. Moje trpělivost a schopnost naslouchat druhým budou vystaveny zkoušce a já upřímně doufám, že s Boží pomocí v této zkoušce obstojím. Je vám 36 let. Stanete se jedním z nejmladších superintendentů v naší centrální konferenci. Pova- žujete to spíše za výhodu, nebo nevýhodu? Proč? Snažím se přijímat tuto skutečnost jako výhodu. Budu citovat slova apoštola býT bLíZko LIdeM na okRaJI Rozhovor s Danielem Topalskim

25 Pavla k Timoteovi: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě.“ (1. Tm 4,12) Vyrůstal jste v metodistické církvi? Ne, jsem členem metodistické církve od roku 2000. Předtím jsem byl členem jiné protestantské církve, ale téměř od samotného počátku své křesťanské cesty jsem hledal vyváženější teologii a způsob uctívání. Teď jsem si jistý, že jsem na správném místě. Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se farářem? Začal jsem pravidelně kázat v roce 1996 a bylo jasné, že jednoho dne bude kázání tím hlavním, čím se budu zabývat. V metodistické církvi jsem začal jako pomocný kazatel (2001), pak jsem se stal lokálním kazatelem (2003) a pak kazatelem ve vztahu na zkoušku. Nyní mě čeká přijetí do plného členství ve Výroční konferenci (v dubnu) a ordi- nace na staršího. Kromě toho bych po Výroční konferenci měl nastoupit do funkce superintendenta. Jaké jsou vaše dojmy z Plzně? Chápu to jako výsadu, že jsem se jako host mohl zúčastnit setkání superin- tendentů a zasedání Exekutivního výboru naší Centrální konference. Lidé, se kterými jsem se tady setkal, byli velmi přátelští. Rád bych vyjádřil zvláštní vděčnost všem místním, kteří se podíleli na organizaci – zaměstnancům církve, dobrovolníkům a hostitelským rodinám. Odvedli jste skvělou práci! Daniel Topalski, původně právník, působil i jako právní poradce metodistické církve v Bulharsku. Byl ordinován na staršího a jmenován superintendentem na Výroční konferenci v Sofii 8. – 10.4.2011. Daniela Topalského se ptala Alena Šebková.

26 Koncem září minulého roku jsem se po roční pauze chystal do Prahy na studia. Znovu do víru velkoměsta, znovu do víru knih a přednášek. „Ještěže mám jisté bydlení,“ myslel jsem si. Pokud si vzpomínám, nikdy dříve jsem ve Vršo- vicích nebyl a s touto částí Prahy jsem měl spojené pouze dva pojmy: Slavia a Bohemka. Jako studentu teologie mi ale přišlo vhod, že budu ubytovaný mezi křesťany. (Dost dobře si nedove- du představit své případné přežívání na koleji.) Věděl jsem, že ubytovací prosto- ry prošly rekonstrukcí, nicméně žádný luxus jsem nečekal. Několik mých bývalých spolužáků tu bydlelo již dříve a slyšel jsem leccos. Po pravdě řečeno, jsem se na leccos také připravoval. Uklidňovala mě alespoň představa, že svého spolubydlícího znám, a protože se naše cesty před delší dobou rozešly, těšil jsem se alespoň na něj. Po chvilce hledání a dobývání se do domu jsem konečně stanul na vnitřním „nádvoří“ (parkovišti) před domem. Na první pohled mi utkvěl v mysli obrys starého schodiště na fasádě. Nic zvenčí nenaznačovalo vnitřnímu stavu věci... tedy domu. Myslím, že mé dojmy z inte- riéru bych dnes vyjádřil slovy: milé překvapení. Vše zářilo novotou. Vše bylo cítit novotou – IKEA-novotou. Život na semináři se začal probouzet, ubytovaných přibývalo a s tím začala také nová přátelství a duchovní život semináře. Brzy jsme přišli na různé vychytávky a kouzla některých nedodělků. Neřekli byste, jaké výhody může skýtat takové společné sociální zařízení. Tak například ušetříme asi dva až tři kroky, když někdo chce jít k sou- sedům na návštěvu, nebo se občas naskytne možnost poslechu večerního koncertu ze sprchového koutu, či toale- ty. Dokonce se stalo, že díky společné koupelně mohl někdo z nás nalézt na psacím stole po příjezdu na ubytovnu pozornost od souseda... Velmi mě překvapilo, že neexistuje problém, který by nešel vyřešit, nebo bychom se mu nemohli společně zasmát – napří- klad honba za čistým nádobím. Ovšem musím říci, že oproti mému dřívějšímu pražskému ubytování se není třeba o čistotu proviantu obávat. Přinejhorším to vždy spravily mé „loupežné výpravy za nádobím“, které jsem podnikal do dívčí kuchyňky. Krom kuchyněk a sociálního zařízení se ale potkáváme na bohoslužbách, kde nám povětšinou slouží naše spirituálka Ivana Procházková a na ranních ztiše- ních. Nebudu lhát – ne vždy se nám chce vstávat (a ne vždy nakonec vstaneme), ale mám za to, že pro mladé křesťany, kteří přijdou poprvé do velkoměsta na studia a jsou tak trochu jednou nohou mimo svou rodinu i sbor, je důležité, aby někde měli alespoň nějaké duchovní zázemí. Co napsat závěrem? Kdo nevěří, ať tam běží! Můžete se přesvědčit na vlastní oči – přijďte třeba na pondělní bohoslužbu v 19:30. Rádi Vás uvidíme! A kdo bude mít odvahu a nezalekne se malého stu- dentského nepořádku, tomu nabídnu i prohlídku svého pokoje. Jirka Tomeš, sbor BJB Karlovy Vary Jak se daří v seMInářI Jiří Tomeš

27 TvýM BoheM Je hosPodIn Úvodní slova, jimiž se Hospodin představuje svému lidu, představují myšlenku, která se mi vryla a kterou se zabývám od počátků svého vědomého následování Krista. Připadlo mi tehdy, že Desatero Božích přikázání je taková píseň, skladba o deseti slokách. Motivem skladby je opakující se refrén. Nenásleduje ovšem po každé sloce, nýbrž je uveden už před ní. V Písmu to tak sice doslova uvedeno není, ale umím si představit takovou předlohu: (Ref) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, (proto) (1) nepotřebuješ žádné modly. A pak dál třeba: (Ref) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, (proto) (8) nikde si nemusíš nic přivlastňovat či krást. Ten refrén jsem chápal jako takové předznamenání našeho života. Podob- ně jako má své předznamenání hudeb- ní dílo – notovou osnovu, hudební klíče, křížky, béčka. Jako mladý křesťan jsem si velmi přál, aby byl můj život takovou skladbou. Chtěl jsem, aby bylo i na mém životě patrné to Boží předzname- nání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh! Nebo to můžeme slyšet také kristocentricky: Ježíš je můj Pán! Jsem velice rád, že to bude nakonec můj Pán, kdo bude hodnotit a posuzovat, zda a jak se mi podařilo naplnit ty mladické touhy. Když jsem na podzim loňského roku připravoval pro biblické hodiny v Protivíně výklady o apoštolu Pavlovi, používal jsem jako výborný doplňkový zdroj informací o jeho životě také knihu Johna Pollocka Svatý Pavel – Apoštol pohanů (vydal Návrat domů 2003). Posloužila nám také k větší pestrosti pohledů na jeho působení. Přitom jsem v jednom odstavci našel myšlenku, kterou se zabývám od počátků svého vědomého následování Krista. Proto mi slova z uvedené publikace dobře za- padla do konceptu. Z 5. kapitoly cituji: „Kéž jsou naše životy takovými symfo- niemi, které demonstrují naši svobodu v Kristu.“ Pohled na Desatero uvedl jiný vykladač ne jako na přikázání, nýbrž jako na svobody. Protože patřím Hospodinu, proto nemusím krást, nemusím cizoložit či toužit po majetku druhých. Tyhle úžasné osvobodivé myšlenky dobře napomohou tomu, aby náš křesťanský život byl pěknou a přitažlivou symfonií – pro nás i pro naše blízké. Josef Červeňák, kazatel sboru ECM Protivín inSTiTUT VzDěláVání ECM V ČR a SR nabízí studium prostřednictvím internetového portálu (e-learning) Studijní kurz pro laiky – modul A Tříletý studijní program je určen např. pro laické kazatele, vedoucí domácích skupinek, pro všechny, kteří slouží slovem dětem, dospělým, seniorům apod. Je možné studovat také pouze jednotlivé kurzy dle vlastního výběru. Studijní program je tvořen kurzy: a společenském kontextu) a křesťanská etika Všechny potřebné informace, studijní harmonogram, přihlášky apod. najdete na: http://www.umc.sk/moodle/ Přihlašujte se do 10. září 2011 na adrese: institut.umc.cz@gmail.com S případnými dotazy se obracejte v SR na Pavla Procházku – email: profprochazka@gmail.com v ČR na Ivanu Procházkovou – email: institut.umc.cz@gmail.com inzerce:

28 diakonie Co Je novÉho v PLZnI Milé sestry a milí bratři, v září loňského roku jsem byl jmenován ředitelem a statutárním zástupcem organizace Point 14 Plzeň. Po měsíci svého působení v nové funkci jsem byl osloven vedením naší církve s návrhem, jestli bych dočasně přijal post krizo- vého ředitele SKP Plzeň. Toto rozhod- nutí pro mě bylo těžké, protože jsem znal aktuální nepříznivou situaci SKP, zároveň mě ale tato vyhrocená situace nenechávala klidným. Rozhodl jsem se tuto výzvu přijmout. Na začátku jsem musel podniknout některé nepopulární rázné kroky, které byly nepříjemné zvláště proto, že jsem měl s některými pracovníky blízké vzta- hy. To byl pro mě nejtěžší úkol. Dalším krokem byl výběr nového ředitele. Tyto změny měly na celou práci po- zitivní dopad. Pracovníci, kteří ustáli toto náročné období, v současné době tvoří páteř celého týmu. Jsou otevřeni novým věcem a změnám, které přichá- zejí s novým vedením. Věřím, že spolu s novým prostředím komunity, budou pokračovat pozitivní změny v samotné náplni programu, myslím především na naše klienty, kteří jsou cílem a obsahem našeho konání. Děkuji Markovi Novotnému, svému dlouholetému příteli a kolegovi, že byl citlivý na Boží volání a rozhodl se vstou- pit do této práce na Jeho vinici. Karel Nyerges SKP Plzeň & „ROP“ historie Když ECM kupovala hájovnu z přelomu 19. a 20. století pro provoz terapeutic- ké komunity, bylo jasné, že tento objekt bude v co nejbližší době potřebovat rozsáhlou rekonstrukci. Šance získat větší sumu finančních prostředků se naskytla, když Evropská unie začala prostřednictvím Regionál- ních operačních programů Jihozápad vyhlašovat jednotlivé výzvy. První žádost jsme na oddělení admini- strace žádostí ROP Jihozápad podali v březnu a následně v červnu 2008. Vždy jsme byli z nějakého důvodu vyřa- zeni. Třetí žádost byla předána v červnu 2009. Za několik měsíců nám přišlo Oznámení o schválení projektu k finan- cování. Pocity byly smíšené – vítězství nad mnoha dalšími výbornými projekty a zároveň, že to těžší (realizovat projekt) máme ještě před sebou. Začali jsme chystat projekt, jednali s bankou o poskytnutí úvěru, připra- vovali výběrová řízení a další administ- rativu. ROP však stále posouval termín podpisu smlouvy, až jsme se z médií dozvěděli o korupci při přidělování do- tací a zastavení dotací. Následně nám v květnu 2010 bylo oznámeno, že se všechny projekty budou znovu přehod- nocovat novými oponenty. Vzhledem k personálním změnám v organizaci a zároveň k množství již investovaných peněz do projektu to nebylo jednodu- ché období. V listopadu 2010 nám bylo doručeno další Oznámení o schválení projektu k financování s tím, že do tří týdnů máme opět doložit množství příloh a aktuální financování projektu. V tuto chvíli jsme ocenili aktivní přístup UniCredit Bank ČR s jejich nabídkou úvěru a poradenství při financování projektu. Současný stav V dnešních dnech máme za sebou výběrové řízení na stavební firmu. Če- káme, až uplyne ochranná lhůta všem uchazečům, abychom s vítězem mohli podepsat smlouvu o dílo. Pro klienty máme domluvené prostory v SKP HOPO, kde budou bydlet po dobu rekonstrukce jejich objektu. Děkujeme rovněž Ústředí ECM za pod- poru finanční i lidskou. Je teď více než jindy poznat, že jsme údy jednoho těla a víme o svých potřebách. Budoucnost Ukončení rekonstrukce je podle har- monogramu naplánováno na květen 2012. Objekty budou zářit novými barva- mi, budeme moci přijmout místo dvanácti až dvacet klientů. Prostředí bude přizpůsobeno provozu komuni- ty – denní zóna, noční zóna, kuchyně, jídelna, společenská místnost, učebna, dílny. Velkou změnou je, že do léčby začneme přijímat i ženy. V podkroví pro ně bude k dispozici jeden pokoj se sociálním zařízením. Vnější změna – stavební, bude zřejmá na první pohled. Během ní však dojde i ke změně „software“, kterou s novým zapálením pro práci a s novými vizemi přináší náš ředitel Marek Novotný. Ivona Pavelková koordinátorka projektu

29 Milí bratři a sestry, jmenuji se Marek Novotný a od března tohoto roku vedu plzeňské SKP. Rád bych vám teď napsal něco o sobě a vizích, se kterými jsem do této služby přišel. Je mi 41 let, jsem ženatý, mám dvě dcery – 14 a 17 let. Především kvůli nim jsme se s manželkou rozhodli, že se zatím z našeho domova nedaleko Brna do Plzně stěhovat nebudeme. To znamená, že každý týden dojíždím, což je samo o sobě náročné, jak finančně, tak časově. Pracoval jsem jako kontaktní pracovník Teen Challenge v Brně a koncem minu- lého roku mě oslovil můj kamarád Karel Nyerges s nabídkou, jestli nechci dělat ředitele SKP Plzeň. Protože jsem cítil, že mě práce v Brně už nikam neposouvá, rozhodl jsem se do Plzně jít. Důvodů ale bylo více, věřil jsem a pořád věřím, že mohu přispět k růstu a rozvoji toho- to Božího díla. Situace v SKP Plzeň byla v minulých letech velmi dramatická. Vstoupil jsem do služby, kde se v poslední době vystřídalo více lidí a z různých důvodů zase odešli. Chtěl bych vyzdvihnout především práci Karla Nyergese, který vyřešil většinu největších problémů a podnikl řadu nepopulárních kroků, které byly nutné pro konsolidaci celé služby. Já jsem vstupoval už do stabili- zovaného prostředí, kde jsou velmi zralí a schopní lidé, kteří jsou otevření ke změnám a novým vizím. Některé z těchto vizí bych vám zde rád představil: Myslím, že církev je velmi efektivní a schopná na poli služeb, kterým se v tomto prostředí říká „sociální“. Pomoc bližnímu v tíživé situaci je jednoznač- ně úkol, který na této zemi církev má. Práce s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem mimo společnost, je velmi náročná a vyžaduje skutečně zralé osobnosti, schopné sebereflexe, ochot- né poznávat do hloubky samy sebe a obecně mechanismy, které v lidském chování a prožívání působí. Tím chci říci, že v této oblasti skutečně nemůže pracovat kdekdo. Ve své praxi jsem se setkal s lidmi, kteří skrze službu druhým hlavně ventilovali a řešili svoje osobní problémy. Rád bych – a podnikám pro to kon- krétní kroky, aby v SKP Plzeň pracovali lidé, kteří splňují předpoklady pro práci s lidmi, která je velmi náročná a vyčer- pávající. Dále chci, aby naše služby byly skuteč- ně profesionální a převyšovaly stan- dard nám daný státem. Je to výkladní skříň, skrze kterou lidé nahlížejí na církev samotnou. Je to také především sociální služba, zaměřená na pomoc bližnímu v jeho tíživé situaci. Pokud ten službu využije a bude spokojen, bude to jeho osobní svědectví, které jej přivede k Bohu, případně i jeho blízké. Minimálně změní jeho možná nega- tivní představy o církvi. Považuji tedy naši odbornou a profesionální práci za určitou formu nenásilné a přiroze- né evangelizace, která je postavena na skutečných základech, které jsou pevné. Tento postoj se odrazí ve změně pravi- del, která budou uskutečněna přede- vším v Terapeutické komunitě Vršíček. Uvolníme některé normy, které zůstaly naším dědictvím z minulosti. Především bude komunita koedukovaná, budou zde ženy i muži, což přinese zdravou di- menzi do procesu rehabilitace a přiblíží umělé prostředí komunity skutečnému světu. Chceme větší klientskou samo- správu, která má vliv na budoucí život klientů – naučí se rozhodovat o sobě a pozitivně ovlivňovat prostředí, ve kterém žijí. Chci využít tradice komunity a její příhodné polohy, otevřít ji světu, být tu více pro místní lidi (litohlavské a pl- zeňské). Zároveň nechci ztratit sepětí s církví, které je pro nás klíčové. SKP Plzeň ale není jen terapeutická ko- munita. Je zde ještě Dům na půl cesty, pracovní agentura se sociální rehabili- tací. Všechny tyto služby jdou dopředu, profesionalizují se a s nasazením se věnují lidem, které společnost zatlačuje na okraj. Jsem nadšený z toho, jak jsou moji spolupracovníci schopni překonat stíny minulosti a s novými vizemi a vírou v Nejvyššího se vydat do nejistých vod sociálních služeb, být tam solí a světlem, svědectvím o církvi, která je schopna vyrovnat se v profesionalitě světu a v nasazení jej překonat. Marek Novotný

30 zprávy Na Bílou sobotu 23. dubna se Mikulov připojil k dalším 74 místům, kde také probíhalo Celonárodního čtení Bible. Tento rok jsme nečetli na Náměstí, kde právě probíhal velikonoční jarmark, ale v jeho blízkosti, kde jsme byli v centru, ale zároveň nerušeni. Čtení odstar- tovalo v 10 hodin. Čtenáři se střídali přibližně po deseti minutách. Do 17 hodin přečetly více než tři desítky lidí tři synoptická evangelia. Kolem nás neustále proudili lidé, turisté i místní. Většina lidí se nezastavovala, ale někteří si alespoň vzali Velikonoční noviny (vydané pro Celonárodní čtení Bible), kterých jsme rozdali stovku, nebo kvízy pro děti. Byli ovšem i po- sluchači, kteří na místě setrvali desítky minut – i vestoje. Zájemci si mohli za výjimečné ceny zakoupit Bibli i její části a zpracování, zadarmo jsme rozdávali Janovo evan- gelium. ,,Skvělé počasí nám Pán Bůh daroval,“ napsal jeden ze čtenářů do kroniky, s čímž se dá souhlasit (zvlášť ve srovná- ní s loňskou zimou) až na vítr, kterému stánek vydržel vzdorovat jen do 14 hodin. To byla ale také jediná větší komplikace. Akci jsme organizovali společně s míst- ní katolickou církví. Byla jsem ráda, že na otázky, jestli Bibli čtou evangelíci nebo katolíci, jsem mohla říci: „Obojí.“ Doufám, že co nejvíc zrnek nebude za- dušeno trním, ale vzroste. Díky Bohu za tuhle příležitost rozsévat a díky všem, kteří se na tom podíleli ať už čtením, nebo modlitbou. Jana Šlancarová, ECM Mikulov PříMĚsTský TáboR „MY naMe Is Luka“ Sport & Arts Kids Camp 2011, 21. -22. 4. David Chlupáček My name is Luka, žiju dva dny na Velikonoční prázdniny, bydlím kousek nad Jihlavou, ne, nemyslím, že byste o mně dříve četli; jestli se k vám něco donese, nějaké druhy hry, nějaké druhy zábavy, klidně se mě zeptejte …třeba třikrát, vždyť tolikrát se to opakuje v písni od Suzanne Vega, která začíná stejnými slovy jako název příměstského tábora, který se třetím rokem konal v obci Luka nad Jihlavou. Podobnost s textem americké písnič- kářky není záměrná, a proto se omlou- vám všem, kteří by po krátké parafrázi na úvod mého článku čekali ještě něco více. Kdybyste však tázavě zvedali obo- čí nad anglickými názvy, jsem připraven uvést důvody. Dvoudenní tábor pořádá Naděje pro život (azylový dům pro matky s dětmi, SKP v Jihlavě) ve spolupráci se sbo- rem Evangelické církve metodistické v Jihlavě a sborem McEachern United Methodist Church v Powder Springs z USA. Tábor je tedy mezinárodní a částečně probíhá v anglickém jazyce, a proto jsme neváhali přiznat se k tomu v samotném názvu. A která jiná slova se vyučují v angličtině na samém počátku, než „My name is…“ Rozvoj komunikace v angličtině je v Lukách nejen prostřed- kem, ale také dílčím cílem. Tím hlavním je sdílení velikonočního poselství o vzkříšeném Kristu a připomínání si Boží lásky. Proto načasování akce v termínu Velikonoc náhodné rozhodně není, a kromě toho nabídka pestrého programu v době školních prázdnin se setkává se zájmem rodičů i dětí. „Luka“ jsme začali jako projekt s prázd- nýma rukama a tak trochu na zkoušku, ale se štědrou podporou z fondů Fund for Mission in Europe a Connexio. Ačkoliv se „Luka“ teprve učí chodit, občas naráží do dveří a je nemotorná, daří se pěstovat úzkou spolupráci mezi diakonií a místním sborem, a navíc s americkou sesterskou církví, se kterou jihlavský sbor pořádá společnými silami tři tábory (Family English Camp, Youth English Camp a právě Sport & Arts Kids Camp). Azylový dům pro matky s dětmi pova- žuje tábor za přidanou službou, kterou mohou využít děti ze sociálně znevý- hodněných rodin a pustit se s ostatními dětmi do sportovních, uměleckých nebo řemeslných činností. Pro místní sbor a jeho členy je „Luka“ příležitostí ke službě v mnoha formách – prak- tických, stejně jako duchovních. Sbor má řadu členů s rozmanitými talenty v oblasti sportu, tvorby a umění, které během dvou intenzivních dnů sdílejí s dětmi. Program: pásmo her, písniček a biblického vyučování, fotbal, tanec, modelování, pedig, práce s papírem, deskové hry, divadlo, bubnování Účastníci: děti ve věku od 5 do 11 let Vedoucí projektu: David Chlupáček Vedoucí programu: Jitka Buchtová Organizátor: SKP Naděje pro život, azylový dům pro matky s dětmi VeLIkonoCe s bIbLí

31 Na Velký pátek 22.dubna proběhl v Plzni U Branky již 3. ročník Veřejného čtení Bible. Čtení zahájil ve 12 hodin plzeňský biskup František Radkovský, který předal štafetu bývalému primátorovi prof. Zdeňku Mračkovi a ten pak dalším a dalším téměř 150 čtenářům. O mikro- fon se zde střídaly osobnosti mediálně známé s těmi, kteří jsou raději v ústraní, malé děti s důchodci a lidmi nejrůzněj- ších profesí. Bible tak svedla dohro- mady pestrou společnost a přivedla účastníky k diskusi nad tématy, na která se nám žel mnohdy nedostává času. Jeden ze čtenářů charakterizoval do kroniky toto setkání jako „úžasný biblic- ký hydepark“. Zpestřením letošního ročníku bylo čtení Bible v cizích jazycích. Čtenáři z různých konců světa přinesli Bible ve své mateř- štině a vedle ruštiny, němčiny a anglič- tiny zněla Bible i v jazycích pro našince velmi exotických – mongolštině, hindšti- ně, jazyce malejala a dalších. Bylo také možné nahlédnout do cizojazyčných textů a seznámit se s biblickým textem v různých typech písma. Pochopitelně si účastníci mohli prohlédnout i texty v řečtině a hebrejštině – jazycích, ve kterých byla Bible sepsána. Pořadatelé ukončili Veřejné čtení Bible ve 22 hodin a odnášejí si celou řadu postřehů a podnětů, které dávají na- ději, nejen že se v příštím roce opět při čtení Bible U Branky potkáme, ale že příští ročník bude zase o něco zajíma- vější a pestřejší. Veřejné čtení Bible vystřídala také další akce pořádána církvemi – Noc kostelů 27. května. Ta je jakýmsi protějškem Veřejného čtení Bible. Smyslem nebylo vyjít s Biblí do ulic a představit ji v netradičním pro- středí, ale naopak představit veřejnosti tradiční křesťanské prostředí – kostely. Zájemci si mohli prohlédnout církevní prostory a i letos pro ně byl připraven velmi pestrý program. u bRankY se o VeLIkonoCíCh oPĚT čeTLa bIbLe Radomír Škaloud V Praze se konala ve dnech 27.-29.květ- na Výroční konference ECM v ČR a SR. Konferenci provázel biblický text z prvního listu Timoteovi: „Proto se na- máháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu.“ 1Tm 4,10a Konference začala setkáním Komi- se pro ordinované služby. Komise schválila nový Studijní program pro laiky – modul A, který připravil Institut vzdělávání. Program bude nabídnut všem laikům, kteří mají zájem o osobní vzdělávání. V šesti semestrech získá stu- dent biblické, historické, dogmatické, homiletické, pastorační a další znalosti. Studium bude probíhat moderní for- mou e-learningu. Odpoledne pokračoval program odděleným zasedáním duchovenských a laických členů konference. Duchoven- ští členové přijali do plného vztahu ke VýRoční konFeRenCe Kontakt (Veřejné čtení Bible): Ing. Radomír Škaloud, lasport@volny.cz, 608 703 331 Mgr. Filip Jandovský, filip_jandovsky@hotmail.com, 774 647 550 Kontakt (Noc kostelů): Marie Lachmanová, majka.lachmanova@seznam.cz, www.nockostelu.cz, 377223112

32 zprávy V  sobotu 30. 4. 2011 pořádal Y-port Jihlava v Třešti šestý roč- ník florbalového turnaje EASTER CUP. Letos se zúčastnilo devět týmů, což znamená kolem 90 až 100 účastníků. Akci zajišťovalo sedm dobrovolníků z  ECM Jihlava. Jedná se o  sportovní akci, kterou bereme jako kontaktní službu s nevěřícími lidmi. Cílem je vytvořit pro mladé lidi prostor, kde mohou aktivně využít svůj čas a kde je můžeme oslovit a dát jim podnět k přemýšlení o Kris- tu. Zajímavým zpestřením letošního turnaje byla možnost osahat si a vyfotit se s pohárem mistra republiky, který na turnaj přivezl hráč mistrovského Tatranu Střešovice Dušan Přívara, který na tur- naji plnil roli rozhodčího. Kamil Špaček, ECM Jihlava EasTER CuP 2011 konferenci a zvolili k ordinaci na starší sestru farářku Janu Daněčkovou. Sou- hlasili s možností služebního přidělení pro bratra faráře Petra Špirku z ČCE a s dlouhodobým uvolněním bratra fa- ráře Radislava Novotného a bratra Gus- tava Černého (dobrovolná dovolená). Večer byli delegáti a hosté konference pozváni na prohlídku pražských kostelů v rámci Noci kostelů. Sobotní jednání konference bylo otevřeno společnou zahajovací bo- hoslužbou s večeří Páně. Bohoslužbu vedla sestra farářka Alena Procházková, kázáním posloužil bratr biskup Patrick Streiff. Další program byl věnován běžné agendě. Zprávy superintenden- tů, zpráva Institutu vzdělávání, zprávy za jednotlivé výbory a komise. Konfe- rence schválila změnu Řádu církve, kdy Oblastní vedoucí laiků bude z titulu své funkce členem Oblastní konference i Rady oblasti. Večerní shromáždění vedl bratr farář Zdeněk Eberle, hudbou posloužila kapela ze sboru Plzeň 1. Byla připomenuta některá kulatá výročí. Bratr V.Maláč letos slaví 90 let, bratři faráři V. Svidenský a J. Zajíc slaví 80 let, bratři faráři P. Procházka a J. Bassano 60 let, sestra farářka I. Procházková 40 let a bratr farář F. Jandovský 30 let. Bratr farář J. Zajíc – ordinace na staršího 15 let, bratři faráři P. Kuchynka a R. Novák a sestra farářka I. Procházková – ordina- ce na starší 10 let. Večer zakončil pou- tavým vyprávěním s fotkami o své cestě do Kambodže bratr farář Jan Zajíc. Nedělní slavností bohoslužbu vedl bratr biskup Patrick Streiff. Na starší byla ordinována sestra farářka Jana Da- něčková. Během bohoslužby byla pře- čtena nová služební přidělení. V České oblasti dochází ke změně ve farnosti Praha Strašnice, kde byl jmenován novým farářem bratr Petr Špirko. Sestra farářka Alena Procházková se bude plně věnovat péči nemocniční kaplan- ky. Farnost Praha Horní Počernice po- vede od září bratr farář Pavel Hradský. Sestra Michelle McKinnon-Young byla jmenována farářkou pro nově vzniklý anglicky mluvící sbor v Praze Vršovicích. Bohoslužba byla zakončena společnou večeří Páně. Petr Procházka, superintendent ECM

33 zprávy V týdnu od 9.-12.5.2011 se konal sedmý ročník evangelizační akce zvané „Jarní kulturně duchovní slavnosti“ na náměstí Míru, Praha 2. Hlavním organizátorem těchto slavností je římskokatolická komunita s povoláním k ekumenismu „Chemin Neuf“ a ke spolupráci byly pozvány i další spole- čenství z Prahy 2 a tedy i náš sbor. Slavností jsme se účastnili již podruhé. Minulý rok to bylo takové otevření se možnosti tímto způsobem evangelizo- vat. V letošním roce jsme do jednoho odpoledne, které jsme měli na starosti, vstupovali již jako tým. Já osobně z toho mám velikou radost, že ve sboru je více lidí, kteří chtějí slavit Pána právě takovým způsobem. Slavnosti na náměstí Míru byly oslavou vítězství Pána Ježíše Krista, které se od- ráží v našich životech a to jak v oblasti kulturní – hudba, výtvarné umění, diva- dlo, literatura, tak v oblasti duchovní, kdy si stále více uvědomujeme, že mů- žeme a máme jít v síle velkého poslání ke všem národům, získávat učedníky a potom je i křtít ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého a učit je, aby zacho- vávali všechno, co Pán přikázal (Mt 28,19–20). Celý týden byl takovým přátelským setkáním, kterých není nikdy dost a na kterém zaznívala zpráva o Kristu, pozvá- ní do Jeho lásky a pozvání do vztahu s Bohem. To, co zde popisuji je to, co je zamě- řené ven na ostatní. Já, ale přikládám obrovskou důležitost pohledu zaměře- nému dovnitř. Uvědomuji si, že druhé lidi můžeme dovést pouze tak daleko, kam jsme sami došli. V případě svě- dectví ukazujeme míru blízkosti Ducha svatého, míru proměny, kterou jsme od doby obrácení již podstoupili. Jde tedy o to, zda v takovém týmu, který slouží ostatním jsou lidé, kteří odkrývají svůj vztah k Bohu, kteří takový vztah opravdu mají a prožívají. Je jasné, že je to láska, kterou jsme přijali a dává- me dál. Boží slovo nám ukazuje, jak je dobré a milé, když bratři a sestry spolu žijí v lásce a na takové vzájemné vnitřní lásce stojí i to ostatní, třeba Jarní kultur- ně duchovní slavnosti. Jedním ze svědectví bylo, jakým způso- bem a proč má manželka uvěřila v Pána Ježíše Krista. Do svých 17 let žila bez osobní víry, bez Boha. O něco pozdě- ji, když se jí začaly hroutit její životní jistoty, přijala pozvání mezi křesťany. Zjišťovala, že tito lidé mají lásku, kterou ona neměla, a začala ji chtít. Rozhodla se, že bude pravidelně chodit mezi ně do společenství a pokusí se zjistit, z jakého zdroje tato láska pochází. Zjistila, že tímto zdrojem je sám Bůh, a proto mu po krátké době odevzdala svůj život a nechala se pokřtít. Od té doby uplynulo již 23 let a nikdy tohoto rozhodnutí nelitovala, její život se od základu proměnil. Dalším zajímavým oslovením bylo literárně-grafické zpracování rozdílu a rozporu mezi lidskými vlastnostmi a Bohem darovaným odpuštěním, s ná- zvem „Člobrda“. Toto zpracování bylo vystavěno na schodech do kostela, každý schod byl takovým pohledem do hloubky lidské duše. Po schodech člověk stoupal do Boží přízně a milosti. Ukončením slavností byl večerní kon- cert gospelového souboru z americké Georgie, na který byli všichni průběžně zváni a který byl opravdu mimořádný. Tyto slavnosti pro nás byly povzbuze- ním k tomu, že má cenu vynaložit ener- gii a vyjít s dobrou zprávou za hranice svého sboru ve víře, že Pánu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Pavel Brožek, ECM Praha 2 JaRní kuLTuRnĚ duChovní sLavnosTI

34 odčtenářů Když přemýšlím o hudbě, zjišťuji, že je pro mě velmi důležitá. Miluji hudbu, zvláště křesťanskou. Dlouho jsem to nechápala, ale když třeba sedím v au- tobuse a z rádia hraje nějaká rytmická hudba, která se mi líbí, stává se mi, že mi nohy začnou samy podupávat do rytmu, začínám si prozpěvovat a musím dávat pozor, abych nezačala zpívat na- plno a tančit k tomu. Dříve jsem si my- slela, že to tak mají všichni, ale časem jsem pochopila, že většině lidí se sice muzika líbí, ale nechává je víc v klidu. Možná je to tím, že jsem měla babičku původem z Maďarska, a proto si hudbu tak užívám (a vůbec nevadí, že mi při- bývají roky. Je to stále stejné, jen tělo si stěžuje, když ho potrápím tancem). Král David si také uměl užívat chvály a tančil a zpíval před Hospodinem. Milovala jsem hudbu vždycky. Než jsem uvěřila, poslouchala jsem folk a Beat- les. V dětství jsem zpívala v pěveckém souboru Vrabčák a v mládí ve skupině Ceres a chodívali jsme tančit na coun- try zábavy. Jenže poté, co jsem uvěřila a poznala pravdu, nabyly pro mě křes- ťanské písně nové intenzity a smyslu, a od té doby jsou pro mě nepřekona- telně krásné. A co je zvláštní, líbí se mi skoro všechny žánry – i ty nejmoderněj- ší. Počínaje křesťanskými kancionály, které považuji za opravdové poklady co do hloubky. Někdy u nich pláču, protože mě dojímá hloubka Boží lásky, slitování a povzbuzení i krásná melodie (chvilku to sice trvá, než jim přijdete na chuť, ale o to je láska k nim silnější). Pokračuji přes novodobé chvály jako je Agapé, Jiný rytmus, Oáza, Petr Coufal (evangelické písně), ale i chvály pro úplně malé děti, třeba písnička: „Korun- ku máš královskou na čele, i když není vidět, víš, tam kde je, láska má skrýš. Jedné noci přijde Hospodin a řekne to, co Šalamounu: Pověz drahá, o čem sníš?“ No řekněte, není to nádherné? A tak když se to povede, o víkendu dří- ve vstanu a pustím si nějakou krásnou chválu a začnu zpívat z lásky i ze srdce Hospodinu, má chvála stoupá k nebi jako vonný dým z kadidelnice (tam na- hoře se chybičky ztratí) a Pán se raduje se mnou. Když byla má dcera v puber- tě, tak to vždycky okomentovala slovy: „Á, mamka už zase kvílí!“ Ale v nebi je radost, i když sousedi trochu trpí, ale kdo ví, možná se jich také některá píseň dotýká… Před pár lety zemřela sestra Božen- ka. Byla velmi nemocná, měla astma a cukrovku, špatně chodila a také stále hůř slyšela, ale milovala Krista. Také milovala křesťanské písně, a aby je doma vůbec slyšela, pustila si zvuk co nejvíce nahlas a chválila a zpívala Bohu z lásky, dokud se její muž nevrátil domů a hudbu nevypnul. Možná i tímto vydá- vala svědectví o víře a lásce k Bohu (my, co slyšíme dobře, bychom to tak dělat neměli). Boženka měla zamilovanou píseň: „Poklekám, dlaně své vztáhnu k tobě, můj Králi, toužím teď vstoupit na tvé nádvoří a svůj hlas zvedám, být ti blíž…“ A tak kdykoliv se ve sboru hrály chvály, Boženka nikdy nezapomněla poprosit, aby zahráli tu její „Poklekám“. Čím těžší měla život, tím více se upínala ke Kristu. Jednou po shromáždění se nás ptala: „Viděli jste ho?“ „Co jsme měli vidět?“ „Když jsme zpívali chvály, tak se tu postavil Ježíš uprostřed nás.“ Ale my jsme nic neviděli a Boženka za pár měsíců nato zemřela. Kdykoliv jsem pak zaslechla ťukání hůlky o dlažbu, otočila jsem se s nadějí, že je to ona. Jiná drahá sestra, Liduška H., když byla mladší (60 – 70 let), jezdívala často na „misijní výlety“. Má sedm sourozenců a donedávna je všechny objížděla. Přitom všude cestou vydávala svědectví o svém Spasiteli a Pán v těch lidech, kteří se s ní setkali, rozsvěcoval světlo a naději. Jednou večer se vracela od vlaku domů a cestou zpívala křesťanské kancionály jako „Pán Bůh je láska“ a tak. Myslela si, že je tam sama. Byla totiž tma, a tak se tomu oddala celým srd- cem a zpívala naplno. Nebylo to úplně čistě, ale s láskou. Později ji potkala jedna paní a povídala, že právě v tu dobu procházela parkem a byla velmi skleslá a ustaraná, když tu uslyšela zpěv a velmi silně to na ni zapůsobilo. Řekla Lidušce: „To bylo tak krásné, nikdy jsem tak krásné písně neslyšela.“ A tak jí Liduška vydala svědectví o Kristu. Mám kamaráda Káju. Asi tak jednou za rok mě navštíví, vždycky přiveze hoř- kou čokoládu (o tu se ráda rozdělím) a občas nějaké CD. Tentokrát mi přivezl „Olivy“ – krásnou slovenskou chválu. Krátce předtím jsem dostala ještě jiné křesťanské slovenské písně a přibližně v té době k nám do práce začali přijíž- dět Slováci za prací. Tak jsem se mohla podělit o tato CD a ta hudba nás spolu velmi sblížila. Jak dobrý je náš Bůh a jak dobrý dar je hudba! Bůh má velikou radost, když si hudbu užíváme, když nás posiluje a když skrze ni sloužíme druhým. Jen cítím určitou mezeru – chybí soudobé evangelizační písně. Můžeme za to společně prosit, aby hudba skrze evan- gelium pronikala k lidským srdcím. Martina Neužilová, farnost ECM Protivín (redakčně zkráceno) MuZIka, Co se MĚ doTýká... Rozlúčili sme sa s korneliou... PIEŠŤANY – Vo veku 49 rokov zomrela v sobotu 11. júna o 7. hodine ráno kazateľka evanjelickej cirkvi metodistickej v Piešťanoch Kornelia Francisty. Jej život bol naplnený misijnou prácou, láskou k ľuďom a službou Bohu. Rozlúčka so zomrelou sa konala v stredu 15. júna v Dome smútku na Bratislavskej ulici v Piešťanoch. Korneliu Francisty hneď po rozlúčke previezli do jej rodnej zeme. Pochovajú ju v slovenskej dedinke Pivnica v Srbsku. Do Piešťan prišla táto metodistická kazateľka z Nového Sadu v Srbsku s celou svojou rodinou – troma dcérami Alexandrou, Lýdiou a Danielou a manželom Michalom - v roku 2000. „Naša matka tu vybudovala zbor. Ten má v súčasnosti 25 členov, ktorí sa zúčastňujú na bohoslužbách. Náš otec je pomocným kaza- teľom. Tento rok spolu organizovali v poradí už deviaty detský tábor, mamička nám bude veľmi chýbať, ale Piešťancov nesklameme, o tábor sa postaráme my, dcéry spolu s otcom,“ informovala nás Alexandra Francisty. Kornelia bola človekom, ktorý svojím životom, aj keď v ňom nebolo vždy všetko jednoduché a priamočiare, dokazoval, že cirkev nie je niečo hotové a uzatvo- rené. Vedela, že každá cirkev potrebuje obnovenie Duchom Svätým a mení sa prostredníctvom ľudí, ktorí sa k nej pripájajú. Kornelia sa ich snažila motivovať pre nasledovanie Pána Ježiša, pretože vedela, že pre príslušnosť k cirkvi platí to isté ako pre vieru - sme pozvaní k slobodnej odpovedi na Božie konanie. Jej život sa niesol v znamení slov: „Pane, som tvoj sluha. Ty si mi rozviazal putá - obetu chvály ti prinesiem.“ Zbohom, drahá Kornelia, nech ti je Pán Boh milostivý! Piešťanský denník, 15. 06. 2011 http://www.piestanskydennik.sk

3535 Hudba je jedním z ……..(1.díl tajenky) a nejnádhernějších …….. (2.díl tajenky). M. Luther Tajenku posílejte SMS na číslo 731 085 205. Nezapomeňte uvést svou adresu. Z odesílatelů správných odpovědí vylosujeme jednoho, který bude odměněn knihou. Vyluštění Rozhovoru s neznámým z prvního čísla: Dátan (Numeri 16). Knihu dostává Pavel Wittner, Plzeň. Autor křížovky: Petr Stoy NEZNÁMÝ INTERPRET Do chuchvalců samoty tak běsné nesmrtelnou nadutostí vplul oknem liduprázdného sálu Modrý klavír Když rozsvítil všechny svíce za mrtvé když rozsvítil křišťálové lustry zaplavil všechna místa k sezení k stání k ležení i k pokleknutí gejzíry levandulové záře voňavé jako tvé ruce hrající nokturna z nepojmenovaného alba Delicie Nerková, ECM Praha 10

svědectví „A chcete ji vidět?“ zeptala se ředitelka kojeneckého ústavu a my s manželem horlivě přikyvovali. Vždyť právě proto jsme přijeli. Paní ředitelka odložila papíry s rodinnou anamnézou a zdra- votním stavem holčičky a dala pokyn sestřičce. Ta se po chvíli vrátila s dro- boučkým vykuleným stvořením s culíky a v šatečkách s kanýrky. Nastrojili ji, aby se nám líbila. Šli jsme do herny. Zatím- co jsme si my dospělí povídali, Gábinka kolem nás kroužila s kočárkem. Vždyc- ky, když nás minula, se otočila a pozor- ně si nás prohlížela, jakoby chtěla říci: „Tak to budou moji rodiče.“ Krmila jsem ji gumovými medvídky, přestože bylo před obědem. Cestou k autu jsem se manžela zeptala: „Tak co?“ Odpověděl: „U mě je to jasný. A co ty?“ „U mě taky.“ Příští dny jsem prožívala tak, jako kdy- bych měla své dítě v nemocnici. Moc jsem po ní toužila a chtěla jsem ji mít už u sebe napořád. Rychle jsme vyřídili potřebné formality a asi po týdnu jsme i s našimi vlastními dětmi pro Gábinku jeli. To už tak načinčaná nebyla. Na ten pocit, kdy jsme ji vysvlékli z ústavního oblečení, nikdy nezapomenu. Stál tam nahý drobeček bez koruny, odkázaný na lidskou milost či nemilost. Tehdy jsem si řekla, že ji nikdy neopustím a že pro ni udělám, co bude v mých silách. Personál kojeneckého ústavu se pak díval, jak naše vlastní děti holčičku objímají, pusinkují, hladí a pomalu ji oblékají do čerstvě koupených obleč- ků. Paní ředitelka říkala, že je ráda, že jde k nám, že už ji jedna rodina vrátila a že je pro ni dobré, když bude mít starší sourozence – tahouny. Holčičku jsme si přivezli 10. dubna 2001. Bylo jí dva a půl roku, vážila 9 kg, neudržovala čistotu, nemluvila (používala asi pět citoslovcí), neuměla chodit po schodech, sama ušla sotva 200 metrů a usínala tak, že se uplakala a umlátila k spánku. Neuměla dát pu- sinku, netulila se a na mazlení reago- vala chladně. Při jídle hltala, polykala velké kusy, dávila se (nejednou jsem jí držela za nožičku a bouchala jí do zad) a padala ze židle. Vlastně padala pořád. I při chůzi po rovině. Asi po týdnu u nás jsme spolu dovádě- ly. Schovávala se za dveře. Najednou vykoukla a řekla: „Mami“a zase se schovala. Nevěřila jsem svému sluchu. Od té doby mi tak říkala. Gábinka byla kouzelná holčička. Něžná, jemná, půvabná, měla velké modré oči a plavé lokýnky. Několikrát se mi stalo, že jsem za sebou slyšela někoho šep- tat: „Podívej se, to je krásná holčička.“ Zajímalo nás, jaký je význam jména Gabriela. Narazili jsme na tento výklad: Hospodin se projevil jako mocný. Toto slovo jsme s manželem pro Gábinku přijali jako slovo prorocké. Nastaly dny, týdny, měsíce a roky. Naši holčičku jsme milovali jako svou vlastní, děti ji přijaly nádherně, lidé v našem okolí také. Postupem času jsme více přemýšleli nad tím, co nám řekla sociální pracovnice. Má takové, řekněme, jednoduché rodiče. Nikdy jsme je neviděli, ale měli jsme o nich poměrně dost informací. Měli tři děti a všechny jim byly odebrány do ústavní péče. Žili v holobytě, nepracovali, paní byla pasivní, ve všem rozhodoval pán. Gábinku odvezli do kojeneckého ústavu dehydrovanou a podvyživenou ve třech měsících. Od té doby ji nikdy neviděli. Nenavštívili ji, ačkoliv bydleli jen šest kilometrů daleko. Co to pro ni bude znamenat? Teď je hodně pozadu, ale dožene to? Nebo bude také jedno- duchá? Zůstala jsem v domácnosti a o Gábinku jsem se starala, jak jsem nejlépe uměla. Samozřejmě ne já sama. Vyrůstala v milující rodině. Byla úžasně přijata v našem třeboňském sboru a za lásku bratrů a sester k ní jsme nesmírně vděčni. A byla v péči mnoha odborní- ků. Dětský lékař, logoped, psychiatr, psycholog, neurolog, foniatr. S některý- mi z nich jsme měli dobrou zkušenost, s jinými ne. Postupně mě začal obtěžo- vat podezřívavý tón v hlase odborníka: „A opravdu s ní cvičíte, paní Nováko- vá?“ Nebavilo mě pořád vysvětlovat, že s ní cvičím mnohem víc, než s vlastními dětmi, ale že to prostě jde hrozně pomalu. A tak jsme odborníky zrušili. (Chodíme jen na logopedii a kvůli inte- graci, kterou ve škole má, jednou ročně na psychologické vyšetření). Neustále jsme se za Gábi modlili, žeh- nali jí a vyznávali nad ní slova zaslíbení. Důvěřovali jsme Hospodinu, že se při ní projevuje a ještě projeví jako mocný. Holčička postupně rozkvétala. Začala spát a jíst normálně, začala se tulit a mazlit. Začala mi být tak trochu i po- dobná. Učitelky ve školce s úsměvem říkaly, že je mi ze všech našich dětí nej- více podobná. Zažádali jsme o změnu příjmení, biologičtí rodiče nesouhlasili, odvolání bylo zamítnuto. Rok před za- čátkem školní docházky jsme běhali po soudech a úřadech. Na konci toho vše- ho jsem se stala poručníkem a příjmení jsme mohli Gábince změnit bez souhla- su rodičů. Modlili jsme se, abychom vše stihli před začátkem školy. Nový rodný list se změnou příjmení jsem si vyzved- la 31.8. Druhý den šla Gábi do školy. Měla odklad, je říjnová, šla tedy do první třídy téměř v osmi letech. Nikdo z odborníků, kromě neuroložky, nevěřil, že zvládne základní školu. V těchto dnech končí první stupeň základní školy, zdá se, že čtyřka bude jenom z matiky. Od první do páté třídy měla moudrou paní učitelku, která vytvořila ve třídě skvělou atmosféru. (Po úspěchu děti Gábince spontánně tleskaly). No, byla to dřina, ale dar učit mám a důslednost je mojí silnou stránkou. Ale jsem cholerik. Pravda, Ježíšem už hodně opracovaný, ale přece... Šibal- ské mrkání v koupelně při čištění zubů a slova : „Mami, já tě mám ráda, i když na mě řveš,“mi také zůstanou navždy v paměti. Úspěch ve škole ale není to nejdůleži- tější. Gábinka je živel. Je jí všude plno. Je šťastným dítětem. Moc ráda žije. Vlastně dělá všechno ráda. Babička říká, že je ze všech jejích vnoučat nejpracovitější. Ráda chodí do školy, miluje paní učitelku, má kamarádky. Je hodně společenská, pořád musí být mezi lidmi. Ráda pomáhá. Chodí na balet a do skautu. Krásně tancuje. Do školní práce na téma „ Bez čeho bych nemohl žít“, kdy spolužáci jmenovali mobil, počítač, fotbal... napsala, že „bez rodiny“ a v jednoduchých větách to zdůvodňovala. Co já mám srdíček, kytiček, básniček a nápisů, jak moc mě má ráda. Při tvoření cukroví se o po- sledních Vánocích zamyslela a řekla: „Mami, mně by ani nevadilo, kdybych nic nedostala. Vždyť já všechno mám. A to nejdůležitější mám taky.“ Na můj tázavý pohled odpověděla „ No přece rodinu“. Na počátku našeho manželství jsme si přáli být pěstounskou nebo kazatel- skou rodinou. Považovali jsme to za nej- lepší možný způsob služby Bohu pro nás dva. A náš Otec nebeský tak nějak obojí spojil. Jsme rádi, že jsme našli od- vahu vzít si dítě z kojeneckého ústavu. Hospodin se projevil a projevuje jako mocný nejen ve vztahu ke Gábince, ale také ve vztahu k nám. Přeoral naše hodnoty (vždycky jsem hodně dala na inteligenci a vzdělání), dává nám sílu, moudrost, učí nás přijímat holčičku, která je prostě trochu jiná. V dubnu jsme si připomněli, že už máme Gábinku deset let. Toto zamyš- lení jsem napsala jako výraz vděčnosti Bohu za Jeho lásku. Hana Nováková, ECM Třeboň GábInka 36

37 misie Putování českých muzikantů po vlastech texaských Miloslav Čech Že se v Texasu nosí texasky, nikoho nepřekvapí, že tam připravují vynikající steaky, je samozřejmost, ale makové ko- láče by v zemi kovbojů čekal málokdo. Con brio se při své návštěvě Texasu přesvědčilo, že se tam koláče skuteč- ně pečou a že české slovo „kolaches“ v krajině chřestýšů, pásovců a ropných vrtů dávno zdomácnělo. Na turné bez nástrojů Do odletové haly ruzyňského letiště vstoupily tři postavy s černými futrá- ly v rukou. Ochranka zbystřila. Muž v uniformě cosi nenápadně zašeptal do vysílačky. Kontrola pasů, opasků a letenek… „Pánové, ty nástroje vám na palubu nevezmeme,“ zazněl nekom- promisní hlas za přepážkou. „Jak je to možné? S nástrojem cestuji už léta a nikdy jsem neměl problémy,“ namítl jsem chabě. Nepomohlo ani čestné prohlášení, že tentokrát vezeme skuteč- né hudební nástroje a nikoliv důmyslně zkonstruované palné zbraně. „Nedá se nic dělat, letadlo je přetížené. Nástro- je musí do zavazadlového prostoru!“ Představa našich dřevěných miláčků, jak na běžícím pásu mizí v útrobách le- tiště a s ostatními kufry padají na vozík, nás uváděla do hlubokých rozpaků. Na rozhodnutí jsme měli jen pár minut… A tak, ještě dříve než se letadlo stačilo odlepit od země, odletěla za oceán rychlostí světla první zpráva: „Letíme bez nástrojů. I am sorry.“ Jeden motor nestačí Let do Amsterodamu byl krátký. Kafe chutnalo mizerně. Jeho pachuť umoc- ňovala pocit muzikantů, cestujících na vystoupení bez nástrojů. Ivan zažíval svůj první let a vydatně krmil paměťo- vou kartu svého aparátu prostorovými kompozicemi, vymodelovanými Stvoři- telem z jemného přediva mraků. Daniel a já jsme degustovali typickou indus- triální stravu, která přijela do letadla na běžícím pásu. Servírována byla kráčející letuškou v modré uniformě. Ve městě vodních kanálů a zvedacích mostů jsme přistáli hladce. Malé letadlo nás vy- plivlo na betonovou plochu, abychom byli, jako tři Jonáši, pohlceni obřím Airbusem. Tam by se vešlo kytar… Po třech a půl hodinách čekání na palubě nám bylo kapitánem oznámeno, že se motor porouchal a let se ruší. Místo nás letěla přes oceán další zpráva: „Let byl zrušen. Let it be. Snad někdy zítra.“ Dobro došli V Dallasu nás přivítali s otevřenou náru- čí, naložili do limuzíny a odvezli do víru velkoměsta. Kdo zná americké akční filmy, není překvapen, že pro nás měli připravené čtyři náhradní kytary. DO TEXASU NA KOLACHES

38 38 Kristus na texaském hřbitově se neo- bejde bez vysokých kovbojských bot, patrně aby byl chráněn před chřestýši. Nedivme se, v české vánoční písni se pro změnu u Betléma usalašili Valaši. Daniel EberleIvan Kudrna Koláče jsou fajn, ale pořádný hamburger má také něco do sebe. Toho „nečeho“ do sebe je ale tolik, že jsme uvažovali, zda Texasani nemají odlišně geneticky modifikované čelisti. IN VINO VERITAS Texaský vinař má místo sklípku klimati- zovanou místnost. Vínu ale věnuje stej- nou péči jako vinař moravský. Množství pravdy v texaském víně jsme přesně nezměřili. Se svým program em jsm e zavítalitaké do sousední O klahom y,která je dom ovem pravých indiánů.Svědčí o tom názevm ěsta Cherokee.O statníAm eričané indiánům říkajíNative Am ericanes.Na našem koncertu tleskali,ažse jim třepotala péra v čelenkách. Manažerka turné paní Janet Hunt ze Suncreek United Methodist Church je rodilá texasanka. Když byla malá, řítil se na ní zezadu kojot a její tatínek ho střelil koltem mezi oči. Limonádový Joe by záviděl.

39 Špagety po texasku Z texaských mimoúrovňových křižovatek jsme byli úplně mimo. Místní jim říkají „špagety“. Jestli byly zkonstruované „al dente“ jsme nezkoušeli. HOV Pokud po texaské silnici jedete alespoň dva v jednom voze, můžete se cítit jako VIP, nebo přesněji HOV (High Occupied Vehicle). Potom jste považováni za vysoce obsazené vozidlo a máte jeden jízdní pruh pouze pro sebe. Ostatní jednotlivci jsou ve svých pickupech uzavřeni jako hlemýždi v ulitách a jejich posun v koloně má šnečí tempo. Snad proto jsme Texasanům zahráli Šnečí blues. Na zpáteční cestě se žádný z motorů neporouchal, a tak šťastně skončilo putování českých muzikantů po vlastech texaských. the end Informaceo zvláštnímvydáníCDKolachesnawww.talentarium.cz Při každodenních koncertech jsme vymetli místní kostely, kavárny i školy. Texasani jsou náruživí věřící, a tak jsme za jednu neděli v jednom kostele hráli i na třech bohoslužbách. Dallas je nechvalně známý vraždou prezidenta Kennedyho. Ani nám se nevyhnulo drobnější násilí. S TEXASEM NA VěČNé ČASY ZA PASEM CESTOVNí PASY TEXASEM S CESTOVNíM PASEM ZA PASEM... ŠNEČí BLUES ZAČNI SE MNOU ZPíVAT ŠNEČí BLUES VŠICHNI ZAČNOU ZíVAT ŠNEČí BLUES ZPíVEJ SE MNOU K RÁNU A AŽ SE ROZEDNí MODLI SE K PÁNU

ŽIVOT Slovo a život, ročník XXVIII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR Časopis vychází čtyřikrát do roka. Adresa redakce: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: office.umc.cz@gmail.com Redakční rada: Petr Procházka, Petr Vaďura, Gabriela Selingerová, Jiří Hedánek, David Chlupáček Filip Jandovský, Miloslav Čech, Alena Šebková, Michael Kříž, Ralf Mošt Grafický design: Matěj Čech | www.mcech.cz Předplatné v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč Předplatné v cizině: na celý rok 7,00 € + poštovné 2,40 €; cena jednotlivého čísla 1,75 € + poštovné 0,60 € Platby a dobrovolné příspěvky: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci. Téma příštího čísla: Strach Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte do 31. srpna 2011 na adresu redakce. Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.