Slovo a život 4 2011
Slovo a život 4 2011
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/SLOVO+
číSLO4,PROSINEC2011,CENA45Kč
Téma: Krize
jako příležitost
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/2
Izaiáš 43,18:
Nevzpomínejte na věci dřívější,
o minulosti nepřemítejte.
“Praise the Lord!” zdraví se Afričané
v každé situaci, i kdyby stáli s jednou
nohou v hrobě.
Je to jeden z těch darů našich bratrů
a sester na rovníku, který jim pomáhá
přežít i v nejtěžších situacích. A těch
situací, které jsou krizové, je v Africe
každodenně dost.
Momentálně se o nich píše v denním
tisku. Nic tu není samozřejmé, čistá
voda, jídlo, možnost školní docházky,
zdravotní péče, úřady, které fungují bez
úplatků atd.
A přesto každou neděli vidím davy ve
svátečním oblečení s Biblí v ruce, jak
běží naslouchat Božímu Slovu a chválit
Boha už jen za to, že jsou ještě naživu.
Většina denominací zde musí v neděli
dopoledne nabízet dvě až tři bohosluž-
by, aby se na každého dostalo. A ani
tak se do kostela všichni nevejdou.
Přátelé se mě často ptají, jak jsem
se k práci v Africe dostala. A já na to
odpovídám, že Božím vedením a skrze
životní krize, které mě na mou dnešní
službu připravovaly.
Emigrace a poznání, jaké to je být cizí,
ztráta maminky, když jsem byla ještě
skoro dítě, a výchova mé dcery jako
svobodná matka, to vše mě pro tu
dnešní službu formovalo a přiblížilo
k lidem v krizových situacích.
Od jara 1999 buduji v Ugandě domovy
pro sirotky. Prvním krokem v této práci
bylo založit neziskovou organizaci.
Od té doby, co jsem v jednadvaceti
uvěřila, mě (i v rámci studia sociální
pedagogiky) vždycky zajímalo, jak se
dá Boží slovo žít. Životopisy věřících,
kteří se sociálně angažovali, jsem četla
jako kriminálky.
Je zajímavé, že v dějinách sociální pe-
dagogiky byli křesťané jedni z prvních,
kteří si všimli krizových situací a hledali
praktická řešení a východiska.
Situace zde v Ugandě mi často při-
pomínají stav sociálního zabezpečení
koncem 19. století.
Pokaždé, když vezu naše děti z dětské-
ho domova v Lire na severu Ugandy
na prázdniny k jejich příbuzným, vidím
situace, které se nedají zvládnout bez
Boží pomoci. Profesionální přístup zmů-
že hodně, ale v některých situacích je
potřeba více.
Často spolupracovníkům a návštěvám
v Ugandě říkám, že jen profesionální
práce ta hluboká psychická zranění
našich dětí nezahojí, je tu potřeba něco
silnějšího.
Jeden z našich teenageru například
ztratil celou rodinu při přepadení ves-
nice rebely.
Jinému v tom samém masakru zabili
maminku a babičku a vypíchli mu oko
a vyrazili celou řadu předních zubů.
Jedna z našich nejmladších dívek přeži-
la masakrování rodiny na maminčiných
zádech. Miminko objevili teprve, když
misievesvětě
Jak si Bůh umí použít
naše životní krize
Helena KozelKová
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/3
druhý den na to celou její rodinu chtěli
pohřbít a všimli si, ze ještě žije.
S celým týmem se za naše děti pravi-
delně modlíme.
Kromě uzdravení a osvobození je pro
mě důležité, aby děti v projektu God
Helps Uganda (GHU) měly živou víru
a skutečné přátelství s Kristem. Vždyť
jim v Písmu několikrát zaslíbil, že jim
mámu i tátu nahradí.
Jak se to dá dětem zprostředkovat?
Jsem si jista, že nejjasnější je, když
mohou prožít aktivní pomoc nebo
povzbuzení od členů křesťanské rodiny
z celého světa.
Dáváme to najevo tím, že díky pomoci
z Evropy, i z České republiky, zaopatřu-
jeme dětem bez obou rodičů domov,
vzděláni a zdravotní zaopatření.
V lednu 2010 nám například skupina
mladých z Ječné a z Jihlavy pomohla
organizovat dětský tábor. Dodnes nám
pomáhá materiál, který tato skupina
dovezla.
Dvanáct let už mohu pozorovat, že při-
chází dostatek prostředků na tuto práci
jen od soukromých dárců. Pokaždé je
to pro mne zázrak, když koncem roku
můžeme vyjít bez dluhů.
Co mě také vždy potěší je, jak si Bůh tu
práci zde v Africe používá pro povzbu-
zení křesťanů v Evropě.
Svědectví, jak Bůh i ty nejbeznadějnější
situace chce a umí proměnit, zasáhne
mnohá srdce.
Jeden s posledních projektů mě ob-
zvlášť těší.
Moje dcera Naděnka se mnou minulý
rok spolupracovala a při té příležitosti
také vozila děti na prázdniny do vesnic.
Se svým současným manželem, který ji
přijel navštívit, jednou stáli před chatrčí,
která měla velkou díru ve střeše a mu-
seli v ní nechat čtrnáctiletého mládence
na čtyřtýdenní prázdniny.
Ten dojem je přivedl na nápad si ke
svatbě místo jiných dárků přát příspě-
vek na postavení malého domečku. To
bylo minulý říjen.
Tyto letní prázdniny s přáteli opět
Ugandu navštívili a peněžní dar dali na
stavbu. Spolu s naším africkým týmem
se na dokončení stavby také prakticky
podíleli.
Po dokončení domečku si ten nyní
patnáctiletý mladík vzal k sobě na
prázdniny dva chlapce, kteří neměli
kam jít. Všichni tři se do domova GHU
po prázdninách vrátili velmi spokojení.
Tento princip Kristovy rodiny pomůže
každému překonat životní krize a vyjít
z nich s velkým životním pokladem.
Jsem vděčná Kristu, že jeho princip
proměňovat krize v radost platí na
celém světě.
Helena Kozelková se narodila v Praze.
v roce 1968 emigrovala s rodiči do Švý-
carska, kde vystudovala pedagogiku,
psychologii a psychopatologii. od roku
1999 buduje v Ugandě dětské domovy
pro sirotky.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/4
glosa
Kývl jsem na zadání, že napíšu článek
na toto téma. Teď jsem však trochu
v rozpacích. Ne snad, protože bych
nevěděl, o čem psát. Spíše proto, že
odpověď se zdá být natolik evidentní,
až je to podezřelé.
Kdyby byla tato otázka položena při
průzkumu veřejného mínění, málokdo
by odpověděl, že nikoli. Podobně jako
by málokdo tvrdil, že korupce není
v České republice problémem. Otázka
ale volá po upřesnění: V jaké krizi?
Hospodářské? Určitě ano, ale to není
specifikum České republiky – v hospo-
dářské krizi se vezeme, protože jsme
součástí Evropy, potažmo západního
světa obecně. V demografické? To jistě
také, ale to už dlouho a ani v této věci
nejsme v Evropě výjimkou. V krizi du-
chovní? To bezesporu rovněž, ale kdy
tomu tak vlastně nebylo?
Psát dneska o krizi je stejně nevděčné
jako psát o „reformách“. Obě tato slova
se skloňují již řadu let ve všech pádech.
Jenže je-li krize permanentní, nebo
schyluje-li se permanentně k nějakým
reformám, tato slova prostě přestávají
zabírat.
Položím tedy otázku jinak: V čem je
dnešní doba jiná od dob předchozích?
Zdá se mi, že žijeme v době bez ideolo-
gií, ale rovněž bez ideálů. Nedávno se
v Praze konala Evangelikální teologická
konference, na níž přednesl zajímavý
příspěvek psycholog a katolický jáhen
Max Kašparů. Řekl o sobě, že jakož-
to konvertita měl na počátku svého
křesťanského života spoustu ideálů
a spoustu iluzí; iluze postupně ztratil,
ideály si podržel. Zdá se mi, že s naší
společností jako celkem je to naopak:
Ideály jsme ztratili, iluze jsme si pone-
chali. Předně žijeme v iluzi, že se dá žít
bez ideálů.
Uvedu příklad: Na počátku Evropské
unie stála dobrá myšlenka, totiž že
úzká hospodářská spolupráce a rozvoj
demokracie v jednotlivých zemích
povede k omezení nebezpečí válek. Za
touto dobrou myšlenkou byli lidé, kteří
věřili v ideál spolupracujících a smíře-
ných národů. Když se s tímto ideálem
nedlouho po druhé světové válce vy-
tasili, vypadali skutečně jako snílkovští
idealisté, zejména pokud snili o smíření
mezi Francií a Německem, případně
Nizozemím a Německem, Dánskem
a Německem nebo Británií a Irskem.
Dnes se stalo „dobrým zvykem“ na
Evropskou unii nadávat. Ideály se čás-
tečně uskutečnily, částečně vyprchaly.
Ne že by na Evropské unii nebylo co
měnit; nicméně je velkou iluzí, že náro-
dy zůstanou přátelské bez společných
ideálů a že o trvání míru není třeba
nijak zvlášť usilovat.
Na počátku našeho svobodného života
po pádu komunismu vyhlásil Václav Ha-
vel heslo „Pravda a láska musí zvítězit
nad lží a nenávistí.“ Prezident Klaus toto
heslo nedávno nazval „nejfalešnějším
heslem“. Dokonce sám prezident Havel
ve své hře „Odcházení“ toto heslo iro-
nizoval. Udělám ze sebe snílkovského
idealistu a na tomto místě prohlásím, že
v toto heslo stále věřím a že se k němu
hlásím. Chcete-li, jsem „pravdoláskař“.
Domnívám se totiž, že aby život vůbec
za něco stál, musí lidé usilovat o to, aby
pravda a láska zvítězila nad lží a nená-
vistí. Tento ideál mnozí opustili a jiní
se mu vysmáli. Žijí ovšem s iluzí, že ke
smysluplnému životu stačí růst HDP
a stále se zvyšující životní úroveň.
Jistě, jako křesťané víme, že na této
straně nebe se jedná o nikdy nekončící
zápas. Nežijeme v iluzi, že politickými
prostředky nebo hospodářskou politi-
kou lze toto heslo naplnit. A můžeme
našeho bývalého prezidenta Václava
Havla upozornit, že bez Ježíše nemá
tento zápas šanci.
A tak se touto oklikou dostávám k od-
povědi na otázku, jak byla položena:
Ano, česká společnost je v krizi. Je v kri-
zi, protože jí chybí ideály. Nutno ovšem
dodat, že tuto krizi sdílí v současnosti
s prakticky celou Evropou.
Jako křesťané jsme zakotveni ve
věčnosti. Proto můžeme být snílky i ide-
alisty, a přitom nemusíme být naivní.
Každý z nás má od Boha své poslání
a poslání máme i všichni dohromady
jako Boží lid. A žijeme v napětí. Slovo
krize pochází z řeckého slova krisis, což
znamená soud. Ano, Bůh soudí Českou
republiku a soudí Evropu. Ale to je jen
část pravdy. Napětí je v tom, že součas-
ně trvá čas milosti, a Bůh zde stále má
svůj lid, který z této milosti a pro tuto
milost žije. Nemylme se – krize, a to
jak hospodářská, tak mravní, se ještě
prohloubí. Boží milost ale bude zářit
o to jasněji.
autor je emeritní senior Křesťanských
společenství
Je česká společnost
v krizi?
Dan DráPal
V KRIZI
POBĚŽ KE KRISTOVU
KŘÍŽI
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/5
STR. 2–3 MISIE VE SVĚTĚ
STR. 4 JE ČESKá SPOLEČNOST V KrIZI?
STR. 6–8 KrIZE LIDSTVí V DíLE TErrENCE
MALICKA
STR. 9 NEJEN O PASTOráLNí PSyCHIATrII
STR. 10-11 KrIZE V rODINĚ
STR. 12 AMATÉry ByCH NEPODCEŇOVAL
STR. 13 VAšE SrDCE Ať SE NECHVĚJE
úZKOSTí…
STR. 14-16 KrIZE NENí TrEST
STR. 16-17 ŽIVOTNí KrIZE, PSyCHOTErAPIE
A VírA – JDE TO DOHrOMADy?
STR. 18 SVĚTOVá METODISTICKá
rADA STOTŘICETILETá
STR. 19–21 yOUNG PAGE
STR. 22–23 DIAKONIE
STR. 24–26 KDO BUDE DĚDICEM?
STR. 27 PAVEL PrOCHáZKA 60
STR. 28 POZVáNKy
STR. 29 ANKETA
STR. 30 O KrIZíCH ŽIVOTA
STR. 31 VáNOCE JSOU
STR. 32 O šTĚSTí V UMíráNí
STR. 33–34 PrAGUE PrIDE JAK TO VIDíM Já
STR. 34 DENíKU JOHNA WESLEyE
STR. 35 V TEMNOTáCH, ALE S BOHEM
obsah
Když jsem
na schůzi redakční
rady dostal za úkol napsat
úvodník, lehce jsem znervóz-
něl. Jak já tady vůbec mám něco
vyplodit? Co vůbec můžu říct o tématu
tohoto čísla? Také jste se určitě v životě
dostali do situace, kdy jste si nebyli jisti výsled-
kem a dopady svého počínání. Neříkal bych tomu
přímo krize, to zní příliš dramaticky, pravdou ale je, že
takovéto drobné nejistoty občas potkají snad každého
z nás. Každý řeší své malé osobní problémky a má určitá
slabá místa, kdy snadno znejistí. Může se pak stát, že člověk
podivně zazmatkuje a jeho okolí naprosto nechápe proč.
S odstupem času jsem si ale řekl: „Neboj se toho časopisu.
Napsat úvodník je dobrá příležitost, jak povzbudit sebe i čtená-
ře. Proti malé sebedůvěře je přece potřeba bojovat.“ Tady už to
konkretizuju, ale určitě to platí o všech životních nesnázích a překáž-
kách. A jak se nejlépe vypořádat s takovými nástrahami? Mnohem
snadněji se to dělá, a to je podstatné, když máte kolem sebe lidi, se
kterými si o tom můžete popovídat. Taky si určitě vzpomenete na situa-
ci, kdy jste si s něčím nevěděli rady. Pak jste se svěřili příteli či partne-
rovi a už jenom to, že jste svůj problém vyjádřili konkrétními slovy, vám
pomohlo utřídit si myšlenky v hlavě.
Proto se ani vy, čtenáři, nebojte a pište nám svoje příspěvky nebo reak-
ce na uveřejněné články. rádi je otiskneme a nebráníme se ani případ-
né následné diskusi, jak v tomto čísle koneckonců sami uvidíte. Časopis
sice v okamžiku, kdy jej čtete, mluví jenom jednosměrně, myslím si ale,
že se v něm dají najít dobrá témata ke sdílení a rozhovorům.
V minulém odstavci jsem už naťukl něco z obsahu. Dovolte tedy ještě,
abych nastínil, co si v tomto čísle budete moci přečíst. Na prvních
stranách přináší zprávy z Ugandy Helena Kozelková, která zde
dlouhodobě pracuje v projektu God Helps Uganda. Dále na vás
čeká biblická studie Petra Procházky, rozhovor s jeho otcem Jiřím
Procházkou nejen na téma krize v naší církvi v průběhu minulých
desetiletí, zprávy z Diakonie ECM Jihlava a rozhovor s jejím
ředitelem Josefem Thálem a několik dalších zajímavých roz-
hovorů. V návaznosti na článek Jana Paula z minulého čísla
pak otiskujeme recenzi na jeho knihu O štěstí v umírání. Co
nás velmi těší, nechybí zde svědectví a příspěvky od vás,
čtenářů. Jen tak dál!
Doufám, že vás nové číslo
časopisu Slovo a život zaujme, a přeji nám všem,
abychom v životě odvážně překonávali malé
i větší krize.
za redakční radu
Michael Kříž
Úvodník
8:00 hod. den začíná kávou
nastavil jsem web kameru,
která sama zaznamenávala
průběh mé práce
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/Na konci léta byl do českých kin uve-
den nejnovější film současného americ-
kého režiséra Terrence Malicka Strom
života. Dílo vyvolalo poměrně značný
a rozporuplný ohlas. Proto jsem požá-
dal o rozhovor znalce Malickova života
a díla, jezuitu a katolického kněze Petra
Vacíka z Akademické farnosti Praha.
kdo je terrence malick?
Odpověď na tuto otázku by si přálo
znát mnoho lidí. O tomto významném
tvůrci toho totiž moc nevíme. Narodil
se v roce 1943 ve Spojených státech
Amerických. Pochází z rodiny, která
má vazby na východní křesťanství, jímž
je on sám ovlivněn. Daleko více však
je ovlivněn západní filosofií, kterou
studoval v polovině 60. let nejprve na
Harvardu, později v Oxfordu. Zde začal
pracovat na doktorátu a současně pře-
kládal Martina Heideggera do angličti-
ny. Doktorát z neznámých důvodů ne-
dokončil (podle neoficiálních informací
měl konflikt s vedoucím své práce).
Opustil Oxford a vrátil se do Ameriky.
Zde se usadil nejprve v Massachusetts,
kde v Bostonu vyučoval filosofii na MIT
(Massachusetts Institute of Technolo-
gy), což je jedna z nejvýznamnějších
technických univerzit na světě. Po roce
toto místo opustil a přešel k novinaři-
ně. Pracoval pro několik významných
amerických týdeníků, jezdil po světě
a připravil například zajímavý článek
o Che Guevarovi. Ani tuto práci však
nevykonával déle než rok a koncem 60.
let přesídlil do Hollywoodu. Zde v AFI
(American Film Institute) vystudoval
film a stal se režisérem.
Jaké byly jeho první filmy?
Malickův první film se jmenuje
Badlands, v Čechách někdy promítaný
pod názvem Zapadákov. Mezi kritiky
sklidil obrovský úspěch. Po jeho uve-
dení Malick s výjimkou dvou krátkých
rozhovorů přestal komunikovat s médii.
V roce 1978 uvedl svůj druhý, opět
velmi úspěšný film Nebeské dny (Days
of Heaven). V následujících dvaceti
letech nic nenatočil. Z Ameriky zmizel
a usadil se ve Francii. Co v této době
dělal, nevíme, jen se domníváme, že
k filmu se vrátit nehodlal. V polovině
90. let se ovšem dva hollywoodští
producenti rozhodli jej na scénu vrátit,
což se jim nakonec podařilo. Během
několika let zahrnovali režiséra pozor-
ností i dary. Dodnes se vyprávějí zkazky
o konspirativních setkáních, na která
Malick docházel tak, aby nikdo nemohl
odhalit jeho bydliště. Z těchto schůzek
si odnášel i veškeré materiály, které měl
v ruce, např. poznámky. V roce 1996
souhlasil s tím, že napíše scénář k filmu
Tenká červená linie podle knihy ze 60.
let o bitvě o Guadalcanal. Když byl
scénář hotov, producenti na něj začali
naléhat, aby film také natočil. To vyvo-
lalo v Hollywoodu vlnu zájmu, díky níž
se podařilo sehnat vysoké sumy peněz
a film mohl být natočen. Tak se zrodila
a v roce 1998 byla představena Tenká
červená linie.
Film byl nominován na oscara,
kterého nezískal (za režii byl oce-
krize
lidství
v díle
terrence
malicka
rozhovor Petra vaďury
s Petrem vacíkem, SJ
6
zdroj:www.csfd.cz
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/7
zamyšlenínadfilmem
7
něn film zachraňte vojína ryana
stevena spielberga), ovšem malick
stejně žádné filmové ceny nepře-
bírá.
Všechny jeho filmy byly uvedeny na
důležitých mezinárodních festivalech
a kromě jednoho, který byl pouze no-
minován, všechny na těchto festivalech
vyhrály. Malick se však přebírání cen
straní. Několikrát byl nominován na
Oskara, je držitelem Zlaté palmy, Stříbr-
ného medvěda, Zlaté mušle a podob-
ných exemplářů, které si nevyzvedává,
nicméně je vlastní.
co následovalo po tenké červené
linií?
V roce 2005 Malick představil film Nový
svět, který zpracovává známý příběh
indiánské princezny Pocahontas. Tento
film sice vyhrál na festivalu v argentin-
ském Mar del Plata hlavní cenu, nic-
méně stojí trochu ve stínu jeho ostatní
tvorby. Zatím posledním Malickovým
filmem je Strom života uvedený letos.
čím vzbuzuje dílo terrence malicka
tolik pozornosti? vy dokonce pořá-
dáte s jeho filmy exercície. proč?
Jedinečnost Malickových hluboce
lidských filmů se projevuje v různých
rovinách. Především je to rovina estetic-
ká, protože se jedná o filmy krásné, do-
konce až extrémně krásné. Diváci, kteří
nechápou jejich další vrstvy, je proto
někdy nazývají kýčem. Jenomže Malic-
kovi jde o krásu s hlubokým symbolic-
kým významem, neboť se jedná o krásu
přirozenosti. S tím souvisí i metody,
pomocí nichž své krásné obrazy natáčí.
Často čeká na přirozeně krásné světlo
pozdního odpoledne, nic nedosvěcuje
a nepoužívá žádné filtry. Mnohdy natáčí
po západu slunce a dokonce i proti
světlu, tedy v extrémních podmínkách
a v situacích, které by si studio u jiné-
ho tvůrce z hlediska pojištění vůbec
nemohlo dovolit.
o co při zobrazení krásy
malickovi jde?
Především o zachycení nevinnosti. Ma-
lick pokládá nevinného člověka za člo-
věk ideálního, tedy za člověka, který se
nachází v ideální, původní, nezkažené
konstelaci lidského nitra a lidského srd-
ce. Na pozadí této nevinnosti pak klade
otázky po původu zla, viny a ztráty této
nevinnosti. Všichni jeho hrdinové jsou
totiž nějak konfrontováni s násilím,
které páchají. Přistihují sebe samotné,
jak ubližují druhým lidem nebo jak
kolaborují se systémem „tohoto světa“,
tedy se systémem manipulativním,
používajícím násilí a různé ideologie.
Názorným příkladem je Tenká červená
linie. Malick představil tento film ve
stejné době jako Spielberg snímek
Zachraňte vojína ryana, tedy v prosinci
1998. Přestože se v obou případech
jedná o filmy válečné, každému z re-
žisérů šlo zcela o něco jiného. Malick
bývá občas nazýván „Antispielberg“,
neboť je naprosto dalek jakékoli národ-
ní ideologie Spojených států, zatímco
heroický film Spielbergův ji oslavuje.
Malickovy stěžejní otázky v tomto filmu
zní: Jak se stalo, že jsme ztratili nevin-
nost? Jak se stalo, že jsme ztratili Boha?
Kde a jak se stalo, že jsme ztratili sebe
samé, že jsme se namočili, souhlasili
s násilím a začali jsme kolaborovat se
systémem zla?
Řeší podobné otázky i ve svých
předchozích filmech?
Řeší. Badlands pojednává o kriminál-
níkovi a jeho slečně, kteří projíždějí
Amerikou, trošku kolem sebe zabíjejí
a diví se, co to v jejich životech dělá.
Zápletka filmu Nebeské dny se rozvíjí
kolem rozhodnutí jiného mladého páru
podniknout určitý morální kompromis,
motiv je vyostřen v Tenké červené linii,
která pojednává o vojácích ve válce,
kteří už nemají volbu žádnou, neboť
zabíjet musejí. Když se jeden z nich
proti tomuto systému obrátí a odmít-
ne vykonat rozkaz, je v důsledku toho
odstraněn. Malick odhaluje, že ve válce
je nemožné se od zla distancovat.
Proto i pozitivní hrdinové, kteří zabíjet
nechtějí, zabíjejí, byť jsou z toho v šoku.
Jiný hrdina si klade typicky malickovské
otázky: „Proč válčíme? Proč zabíjíme?
Proč jako lidstvo kolaborujeme se sys-
témem, který nás chce zničit? Odkud
tento systém, tato struktura zla pochá-
zí? Je z přírody? Nejsou v přírodě dvě
síly – síla pozitivní, která dává život, i síla
násilná, která jej ničí a zabíjí? Co z toho
však příroda má, že se zabíjíme?“
Přírodou Malick nemyslí stromy a louky,
ale spíš to, co v Bibli překládáme slovy
„lidská přirozenost“ nebo „svět“ (v an-
gličtině „nature“). Podle Bible je tato
přirozenost zkažená a zkorumpovaná.
zatím posledním malickovým
filmem je strom života. u českých
diváků vyvolává ohlasy jak kraj-
ně negativní, tak velmi pozitivní.
zkuste nám nabídnout nějaký klíč,
jehož pomocí bychom tomuto
filmu lépe rozuměli. filmu lépe
rozuměli.
o kterém v budoucnu nebude nikdo
vědět a který by nemusel ani nikomu
ublížit, ovšem je jednoznačně špatný.
Přestože si hrdinové tuto špatnost
uvědomují, do morálního experimentu
jdou a jsou zničeni. Malick zde ukazuje,
jak má morální zlo devastující násled-
ky. Současně odhaluje, že když už
jsme v nemorálním jednání namočeni
(a namočeni jsme všichni), nemáme
ve skutečnosti plnou svobodu. Tento
Strom života vznikal třicet let, neboť
Malick měl jeho scénář napsán už v se-
dmdesátých letech. Nechtěl jej však
natočit v té době, neboť si byl vědom li-
mitů filmařské práce. Po třiceti letech se
však možnosti filmařů velmi posunuly,
takže díky rozvoji moderních technolo-
gií jsou ve filmu obrazy, které působivě
zobrazují skutečnosti transcendentní.
Mnozí diváci říkají, že film je hezký, ale
nesrozumitelný. Je rozstříhán na kusy
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/a celý je jakoby zmuchlaný. Mají pocit
nedisciplinovanosti: hezká hudba, hez-
ké obrazy, chvíli i příběh, který však na
půl hodiny mizí. Tyto námitky jsou po
prvním shlédnutí celkem pochopitelné.
Musíme si však uvědomit, že Strom
života vznikal třicet let. Snad proto
klade na diváky mnohem větší nároky
něž jiné filmy. Příkladem může být
střih: dílo je sestříháno do dvou hodin
patnácti minut z tří set hodin filmového
materiálu! Je známo, že Strom života
byl připraven do soutěže na festivalu
v Cannes již v roce 2010, avšak tři týdny
před festivalem byl z oficiálního pro-
gramu stažen a Malick se s ním zavřel
na dalšího půl roku do střižny, aby jej
přestříhal. Ještě s dalšími spolupracov-
níky totiž uznal, že film dosud není zralý.
Snímek, který se rok stříhal a potom se
ještě půl roku přestříhával, rozhodně
nelze označit za ledabyle a nediscipli-
novaně sestříhaný chaos. Působí-li tak
na diváka, je v tom zcela jistě úmysl.
Sekvence obrazů a scén jsou promyš-
lené a určitá neuspořádanost příběhu
je chtěná. Zmatek vyvolaný u diváka po
prvním zhlédnutí je tedy pravděpodob-
ně také chtěný. Film se totiž začne ot-
vírat teprve po několikerém shlédnutí,
možná dokonce i s odstupem několika
týdnů či měsíců.
na počátku stromu života se ob-
jevuje motto z Jóba. Jak dalece je
určující?
Jedná se o klíč k porozumění a četbě
celého filmu. Cituje 38. kapitolu staro-
zákonní knihy Jób: „Kde jsi byl, když
jsem zakládal zemi (...), zatímco jitřní
hvězdy společně plesaly a všichni syno-
vé Boží propukli v hlahol?“ (Jb 38,4a.7)
Připomeňme si, oč v knize Jób jde.
Spravedlivý muž je stižen sérií hrozných
pohrom, při nichž přichází o svou rodi-
nu, majetek i zdraví. Sedí v prachu a ptá
se: „Proč?“ Řešení, která mu nabízejí
jeho blízcí, odmítá: nechce Boha pro-
klínat, avšak odmítá i myšlenku, že celé
jeho neštěstí je důsledkem provinění,
za něž je trestán. S úzkostí se přitom
ptá: „Jak je možné, že dobrý Bůh do-
pouští zlé věci?“ V závěrečné části knihy
vstupuje na scénu sám Bůh a uvede
se právě těmi slovy, jimiž začíná Strom
života. Po té, co jsme slyšeli přes třicet
kapitol plných filosofických a nábo-
ženských řešení závažné teodicejské
otázky, zazní od Boha slova: „Kdo to
zatemňuje úradek Boží neuváženými
slovy?“ (Jb 38,2) Všechny moudré
řeči tedy Bůh hodnotí jako nesmyslné
žvanění. Jóba pak vyzve k rozhovoru
ironickými slovy: „Nuže, opásej si bedra
jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.“
Pak se začíná ptát: „Kde jsi byl, když
jsem zakládal zemi? Pověz mi, víš-li
něco rozumného o tom.“ (Jb 38,3-4)
Na otázku teodiceje, tedy kde se bere
zlo a jak je možné, že trpíme a dobrý
Bůh to dopouští, zde přichází odpověď
ve formě otázky. Ve filmu Strom života
se na počátku ptá Boha matka, které
zemře syn: „Jak jsi mohl něco takového
dopustit? Kde jsi byl? Věděl jsi o tom?
Věděl jsi, že se to stane? Ozvi se! Řekni
mi něco! Obhaj se!“ Žena je ve stejné
situaci jako Jób a Bůh jí v odpověď stej-
ně jako Jóbovi předkládá obraz stvoře-
ní: „Viděla jsi tohle? Byla jsi u toho? Víš
vůbec, co je to univerzum? Víš vůbec,
co je svět? Víš, kdo jsem já?“ Po delším
čase se matčina reakce mění a ona
dojde k určitému smíření. Vedle matky
se ve filmu vyrovnává se smrtí blízkého
člověka (tentokrát dcery) také její starší,
teď už dospělý syn. Přemýšlí přitom, jak
se jeho matka mohla vyrovnat se smrtí
jeho bratra. A znovu se objevují odkazy
na knihu Jób. V polovině filmu dokonce
zaznívá celé kázání inspirované touto
knihou. Pastor je uzavírá slovy: „Vidí
Boha jenom ten, ke komu se Hospodin
obrací svou tváří, nebo jej vidí i ten,
k němuž se obrací zády?“ A právě na
tuto otázku film odpovídá.
při povrchním čtení se zdá, že
kniha Jób končí happyendem: Jób
získá zpět majetek, narodí se mu
další děti a on je opět váženým
mužem. hebrejské znění však na-
značuje hlubší řešení. v 9. verši 42.
kapitoly je napsáno: „a hospodin
nese Jóbův obličej.“ (v ekumenic-
kém překladu: „a hospodin Jóba
milostivě přijal.“) naznačuje takový
hlubší pohled i malick?
Řekl bych, že směřuje stejným smě-
rem. Znovusjednocení Jóba s Bohem
nacházíme už v jeho vyznání z de-
vatenácté kapitoly knihy: „Já vím, že
můj Vykupitel je živ a jako poslední se
postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži
sedřeli, ve svém těle uzřím Boha, já
ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho
uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom
prahne v mém nitru.“ (Jb 19,25-27) Bůh
Jóba nechává projít utrpením, avšak
důsledkem bolesti je velmi intimní
vztah, který mezi nimi vzniká. Čte-li
knihu křesťan, nemůže nemyslet na
Krista. I Malick mnohé své postavy skry-
tě spojuje s Kristem. Knihu Jób (a také
Strom života) můžeme tedy vnímat jako
příběh člověka, kterého prožité utrpení
pročistilo a on se díky tomu na konci
vrací k jakési snadnosti či lehkosti vzta-
hu s Bohem. Dostal se však mnohem
hlouběji, než byl před tím. V knize je to
vyjádřeno jednak v materiální rovině
(opět disponuje majetkem a rodinou),
ale především tím, že má odvahu
obrátit se přímo k Bohu a vyznat mu, že
jej spatří.
V závěrečné části Stromu života jsou
velmi zvláštní scény, které bychom při
povrchním a materialistickém hodno-
cení mohli pokládat za scény v nebi.
Ve skutečnosti jsou pokusem zobrazit
prozření hlavního hrdiny, který prošel
utrpením i jóbovskými otázkami, ale
navíc pochopil, že i skrze něho prošlo
násilí na druhé lidi a ptá se po jeho pří-
čině. Součástí tohoto prozření je však
i hledání cesty zpět k původní čistotě.
Ve zvláštní eschatologické otevřenosti
vidí smrt lidí i smrt vesmíru a v dů-
sledku této perspektivy se setkává
sám se sebou, ale i se všemi ostatními
a s Bohem. Filmový komentář umlká
a na scéně se objevuje plamen. Snad
plamen Boží. Může se ovšem jednat
i o světlo, které plane v nás a o němž
mluví Tenká červená linie. Ten plamen
může představovat i něco, co vyvstane
z osobní konfrontace diváka s filmem,
pokud je „osvícen“ a pozná, že i na něm
lpí vina. Pak v sobě může najít něco z té
původnosti a nevinnosti, kterou Malick
ve všech svých filmech tak naléhavě
zkoumá.
Přepis rozhlasového pořadu na křes-
ťanské vlně Plzně odvysílaného Českým
rozhlasem Plzeň 9.10.2011. Přepsala
alena Šebková, upravil Petr vaďura.
8
zamyšlenínadfilmem
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/9
rozhovor
Pastorální medicína je interdisciplinár-
ní obor, ve kterém poskytují lékařské
disciplíny své služby teologickým
a naopak. Jde v praxi o pomoc osobám
postiženým náboženskými sektami,
poradenstvím v oblasti duchovního
života, problematice spojené s morálně
etickými a bioetickými otázkami.
viz: www.norbertinum.cz
lékařům se stává, že lidé někdy
nevyhledají jejich pomoc včas,
a tím si snižují naději na účinnou
léčbu. dá se říci, že někdo i k vám
přišel, až když na účinnou terapii
bylo pozdě?
Daleko častěji než v psychiatrii se tako-
vé případy stávají u jiných lékařských
odborností. Říká se tomu nebezpečí
z prodlení. K něčemu takovému dochá-
zí i v psychiatrickém oboru – například
u deprese, která může být příčinou
sebevražedného jednání, nebo
u mladých, dospívajících lidí může být
přehlédnuta rozvíjející se juvenilní schi-
zofrenie a pozdní nástup léčení ji může
komplikovat. Bohužel lidé dávají před
psychiatrem přednost buď samoléčení,
nebo léčitelům s virgulí. A potom už je
pozdě.
Jako pastorální psychiatr předsta-
vujete ojedinělé spojení duchov-
ního s psychiatrem poskytujícím
i praktické poradenství. provádíte
také párovou či manželskou tera-
pii, nebo jen individuální?
Pokud jde o psychoterapii, nedělám
ani manželskou v páru, ani individuální.
Tato praxe je časově velmi náročná,
vyžaduje předchozí vzdělávání se
v manželském poradenství a výcvik.
Pokud jde o psychoterapii v mé praxi,
dělám jen jednu úzce specializovanou
oblast.
snažíte se o nestrannost? Je v tom
rozdíl mezi psychiatrií a psychote-
rapií? a mezi psychoterapií a poví-
dáním s kamarádem?ti se většinou
přece taky snaží přítele podržet.
V první řadě musím říci, že mi jde o ne-
strannost. Nemohu jinak, pracuji také
jako soudní znalec v oboru psychiatrie
pro civilní i církevní soudy a nemohu se
nechat unášet emocemi. V druhé řadě
je potřeba zdůraznit, že nejsem pan
doktor Chlácholil. Laciné fráze, které
může klient slyšet v nádražní restauraci
IV. cenové skupiny, u mne neuslyší.
Hospodský pokec a profesionální psy-
choterapie toho mají společného málo,
i když také dobré slovo od kamaráda
má svůj efekt.
co když za vámi přijde pacient
v manželské krizi a snaží se vás
vmanévrovat na svou stranu. Jak
se v takových případech snažíte
o nestrannost?
Vždy, než uzavřu problém jako krizi
z manželské příčiny, je nutné hovořit
i s druhou stranou. Mám za pětatřicet
roků praxe zkušenosti, že sdělení jedné
strany leckdy bylo doslova jednostran-
né, a pokud je podané nadto ještě
výmluvně a přesvědčivě, mohl by jeho
obsahu začátečník uvěřit. Setkal jsem
se nedávno se ženou, která popisovala,
jak její manžel sexuálně zneužívá jejich
dvouletou dcerku, jak ho viděla, a popi-
sovala, jak zneužívání praktikoval. V tu
chvíli je na místě případ hlásit policii. Ta
zjistila, že žena jednala účelově, promy-
šleně, chtěla dostat manžela do vězení,
protože měla již nového milence. Tak
jako soudce, tak i psychiatr musí zůstat
nestranný. To je věc profesionality.
co když se vám hovořit s druhou
stranou nepodaří?
Pokud se druhá strana odmítne za
mnou dostavit, nemohu závěr udělat.
Stejně jako u soudu, když nepřijde
korunní svědek.
a co lidé, kteří se v manželských
nebo partnerských problémech trá-
pí sami?
Pokud jde o pohled samotného jedince
na jakýkoli problém, může být v zajetí
falešných představ nebo být ovlivněn
při pohledu názorem druhé osoby. Ale
to je běžné a s tím se k psychiatrovi
nechodí.
vraťme se ještě k laické snaze
pomoci. nejde přece vždycky
o hospodský pokec ani o laciné
chlácholení. někdy radí lidé podle
vlastních životních zkušeností,
někdy radí křesťané z pocitu spo-
luzodpovědnosti. ostatně faráři to
mají v pracovní náplni. ti všichni
ale mají své meze jinde než pro-
fesionální psychoterapeuti nebo
psychiatři. Jak má laik poznat, kdy
má skončit, aby nepřekračoval své
meze a místo pomoci třeba neško-
dil? dá se to poznat?
To se poznat nedá. Zvláště to nepoznají
ti, kteří se sami pasují na „psychopo-
raděnky“. Mají pocit, že jim bylo shůry
dáno radit druhým. Občas se strefí,
občas ne. Pokud jde o křesťanská
společenství a jejich členy, doporučil
bych v zásadě toto: Pamatujte, že Bůh
stvořil i lékaře, a nehrajte si na ně.
Psychologům a psychiatrům bych zase
doporučil, aby si nehráli na rádce v du-
chovním, náboženském životě. Pro obě
strany zde platí ono osvědčené „ševče,
drž se svého kopyta!“
ni dankas, samideano Max. :-)
otázky kladl Jiří Hedánek
Doc. MUDr. ThDr. Mgr. Jaroslav Max-
milián Kašparů, Ph.D., Dr.h.c je teolog,
premonstrátský diakon, stomatolog, pe-
dagog, esperantista, psychiatr a spiso-
vatel. Pracuje v pelhřimovském zařízení
norbertinum.
neJen o pastorální
psychiatrii
rozHovor S MaxeM KaŠParů
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/krize v rodině
rozhovor s Ivanou Koryčánkovou
paní koryčánková, vy jste prožila
se svým synem sedm let velkého
trápení. o co šlo?
S manželem máme jednoho syna
roberta, kterému je dnes víc než 30
let. Jsme úplně normální rodina, jakých
je spousta. Náš syn byl velice tempe-
ramentní, šikovný a celkem i rozumný
a hodný kluk. Sportoval – věnoval se
hokeji, chvíli i tenisu. Hodně se zabýval
hudbou, protože je po manželovi
muzikální – hrál na flétnu a později
na violoncello. Asi ve třinácti letech
se s ním však najednou stala změna.
Ze dne na den opustil všechno, co
měl dřív rád. Přestal sportovat, přestal
navštěvovat uměleckou školu. Obje-
vilo se záškoláctví a naše vztahy s ním
se prudce zhoršily, protože najednou
neuznával žádné autority. Tato změna
nastala někdy v roce 1992, což pro nás
s manželem byla jinak doba radostná,
neboť jsme upřímně vítali změny v naší
zemi. Všechno se však tehdy měnilo
a události u nás doma mě najednou
uvrhly do chaosu. Měla jsem pocit, že
už se nevyznám vůbec v ničem.
Řekl vám robert něco o tom, co se
s ním děje?
robert patřil k první porevoluční gene-
raci, kterou zasáhla „opilá vlna tsunami
svobody“. Mnohé hodnoty z dřívějška
náhle přestaly platit a dospívající děti
začaly proklamovat postoj k životu ve
stylu: „Můžeme si dělat, co chceme
a jak chceme.“ Tehdy – na rozdíl od
dnešní doby – nikdo z dospělých netu-
šil, že tyhle děti ve škole kouří marihu-
anu. Žádná protidrogová centra ještě
neexistovala a na školách nebyly žádné
preventivní programy. Když jsme o tom
mluvili s učiteli, byli většinou nevstřícní
a nepřátelští. „Kde by se tady vzaly
drogy?“ vysmívali se nám. „Přeháníte!“
Pamatuji si pouze na jednoho ředitele
základní školy, který byl trochu ostražitý
a začal se o tuto problematiku zajímat.
Teprve když děti v jakémsi školním
testu napsaly, jak to s jejich zkušenost-
mi s drogami je, společnosti se otevřely
oči. Zjistilo se totiž, že zde drogy dávno
jsou a jediný, kdo o nich nic neví, jsou
dospělí. Děti nejenom kouřily marihua-
nu, ale velmi časté byly i útěky z domo-
va. Bydlíme v Karlových Varech v ulici
Na Vyhlídce a já jsem každý večer
potkávala policii, která zde naháněla
dvanácti, třináctileté děti, které utekly
z domu. Byla to pro ně doslova móda.
dělal to i váš robert?
Dělal. Chodil za školu, toulal se po no-
cích, utíkal z domova. Několikrát k nám
přivedl kamarády, kteří u nás vždy pár
dní žili, takže jsme pak řešili i jejich
problémy.
mluvili jste spolu o těchto věcech?
On s námi moc mluvit nechtěl. Jednak
nám měl za zlé, že ho nechceme
pouštět ven, a potom se nám vysmíval
kvůli naší víře. Říkal, že zatímco všechny
ostatní děti můžou dělat, cokoliv si
vzpomenou, my na něho stále vyvíjí-
me tlak a vyžadujeme po něm určitou
poslušnost. Proto se naše vztahy silně
zhoršily. Stáli jsme třeba před vol-
bou podepsat mu v žákovské knize
omluvenku, přičemž jsme věděli, že byl
za školou. V tom se osvědčil můj muž,
který byl nesmírně pevný a nekom-
promisní, takže nikdy na nic takového
nepřistoupil. Později jsme viděli rodiče,
kteří dětem falešné omluvenky napsali
a ony je pak vydíraly.
patříte do církve bratrské. robert
s vámi do sboru nechodil?
Z nás se stali křesťané začátkem
devadesátých let. Ze začátku s námi
robert do sboru chodil a celkem se mu
tam i líbilo. Potom však chodit přestal
a křesťanství se vysmíval.
Jak vypadal v té době váš život?
Přežívali jsme ze dne na den a doufali,
že se to zlepší. Jenomže se to nelep-
šilo. Ta cesta trápení trvala sedm let.
Po problémech ve škole přišly potí-
že s policií. A my jsme jen čekali, až
dostane rozum, nebo až se stane něco
hrozného.
Jak to snášelo vaše manželství?
Prostě jsme žili dál svůj život a každý
jsme v manželství zastával svou roli. Já
jsem byla zoufalá a sevřená strachem.
Když jsem v noci nemohla spát, pořád
jsem přemítala nad tím, kam se podělo
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/11
svědectví
všechno pěkné. Celá léta jsme se
o syna starali, dali jsme mu to nejlepší,
jezdili jsme spolu na dovolené – a kde
to všechno je? robert o nic nestál a ani
se s námi nebavil. Když se však na to
dívám zpětně, nalézám i v této zlé době
světlé záblesky. Tehdy jsem je však ne-
viděla, protože se objevovaly vždy bě-
hem nějakého konfliktu. Můj muž měl
se synem velké spory, protože na něj
naléhal, aby dodržoval základní pravi-
dla soužití a odmítal přistoupit na jeho
mnohé požadavky. Přesto se však něko-
likrát stalo, že za ním robert přiběhl se
slovy: „Tati, já potřebuju pomoc. Tenhle
kamarád si chce vzít život.“ Nebo: „Tati,
já potřebuju pomoc, děje se to a to.“
Na mě v tu chvíli šla hrůza, protože mi
stačily problémy s ním a on na nás ještě
valí problémy svých kamarádů. Ale můj
muž šel vždy za ním a krizové situace
s ním řešil. Najednou, alespoň na chvíli,
to zase byl táta a syn. Já jsem tenkrát
fungovala jen tak, že jsem uvařila něco,
co stejně nikdo nejedl, vyprala a žila
svým trápením. rodinu v té době držel
a udržel můj muž. Proto když někdy
vidím, jak lehkomyslně se lidé rozvádě-
jí, napadá mě, co když někdy jejich děti
budou potřebovat v pubertě pomoc?
Jak to ponesou? Není lepší problémy
v manželství vydržet, pokusit se je řešit
nebo prostě jen počkat, až je člověk
uvidí s větším odstupem? Vůbec si
nedovedu představit, jak by všechno
vypadalo, kdybych v té době manžela
neměla.
Jak krize ve vaší rodině pokračo-
vala?
Po marihuaně se objevilo gamblerství
a nakonec se robert dostal na několik
měsíců i do vazební věznice. Poslali
jsme mu tam Bibli a on nám později
řekl, že při četbě příběhu o Benjamí-
novi hrozně plakal. Nějak ho to zasáhlo
a něco si přitom uvědomil. Možná uvi-
děl svou vlastní bídu a bídu kamarádů,
kteří mu pomohli k problémům. Něco
zkrátka prožil, ale co, to už nám neřekl.
začal se pak jeho život měnit?
Ano. Dokonce s námi jel i na dovo-
lenou. Začal pracovat a asi po dvou
letech nám navrhl, že bude dělat
s námi v naší rodinné firmě, což trvá
dodnes. Postupně se navracel k nor-
málnímu životu a v současnosti jsou
naše vzájemné vztahy naprosto harmo-
nické. Bydlíme spolu v jednom domě,
vidíme se každý den a máme se rádi.
Jeho kamarádi se mi líbí, protože jsou
to příjemní kluci. Vrátil se k muzice,
i když nehraje na violoncello, ale zpívá
v hiphopové kapele Bratři v triku. Takže
jsme jako rodina vydrželi a fungujeme
normálně.
hodnotili jste spolu někdy s odstu-
pem toto krizové období?
Probírali jsme to, ale on na to prostě
řekl: „Byl jsem mladej a blbej.“ Ne-
dávno jsme se bavili i s jedním z těch
kamarádů, s nimiž jsme měli velké
trápení. Vůbec si na to nepamatuje.
co jste si vy z tohoto krizového
období vzala pro svůj život?
Především poznání sebe samé. Nejvíc
mě překvapilo, jak jsem v těch straš-
ných dobách, kdy jsem doslova umírala
strachy, byla na roberta naštvaná. Při-
padalo mi, že pořád stojím na jednom
místě a nemohu se z toho nijak vyma-
nit. Teprve když jsem k sobě začala být
skutečně upřímná, uvědomila jsem si,
že jsem mu vlastně neodpustila. Tohle
jsem si musela přiznat, a i když to bylo
těžké, rozhodla jsem se mu odpustit.
Byl to v tu chvíli zcela vědomý akt
odpuštění. Dál jsem sice na něj byla na-
štvaná, ale moje srdce už bylo od zloby
osvobozené. To mi opravdu hodně
pomohlo, protože díky tomu jsem se
naučila dívat na vše z většího odstupu.
nepropadala jste někdy pocitu
marnosti?
V takových situacích člověk hlavně pro-
padá zoufalství. Nejhorší je to v noci,
kdy nemůžete spát a říkáte si: „Kam
se podělo všechno pěkné? K čemu to
vlastně bylo? Jaký smysl mělo to, co
jsme do něj vložili?“ Teprve po dlou-
hých letech jsem viděla, že nic z toho
nebylo zbytečné a že všechno dobré
se jednou vrátí. Jen to často trvá hodně
dlouho a užitek z toho má leckdy
někdo jiný.
kdyby za vámi přišla nějaká ma-
minka s podobným problémem, co
byste jí dnes řekla?
Aby v první řadě získala co nejvíc
informací a obrátila se o pomoc
k odborníkům. To však nestačí, protože
člověk sám v takové krizi potřebuje
být pořádně ukotven, aby se z toho
nezhroutil. Mohou mu to dát přátelé
nebo příbuzní, nicméně já jsem brala
sílu od Boha. V těch nejhorších dobách
jsme se hodně modlili a já věřím tomu,
že žádná z těch modliteb se neztratila.
Velmi nám také pomohlo svými mod-
litbami, radou, pomocí i povzbuzením
společenství církve. Proto bych takové
mamince poradila, aby se i ona obrátila
na Hospodina. Důležité je to nevzdávat,
přestože se situace dlouho nijak nelep-
ší. V rodině je třeba navzdory všemu
udržet alespoň trochu pohodu. Jde
nejen o duševní zdraví, ale i o to, aby
ani její ostatní členové nemalomyslněli.
Z toho důvodu je potřebné pečovat
o to, aby spolu drželi pohromadě
a jejich vztahy byly alespoň trochu nor-
mální. Hlavní však je vydržet a žít.
Ivana Koryčánková (nar. 1955), vystu-
dovala SeŠ v Karlových varech, lŠU -
specializované účelové studium v Praze,
oddělení tvorby textu a scénáře. Je
členkou karlovarského sboru Církve
bratrské. autorka knih Povídky (1994)
a a co teď... Pane? (1999). ve druhé
knize popsala zkušenost se synem
robertem.
odvysíláno ve výzvách přítomnosti
Českého rozhlasu 1 radiožurnálu
30.5.2010.
Delší verzi rozhovoru je možno si po-
slechnout na:
HYPerlInK "http://www.rozhlas.cz/
nabozenstvi/krestanskavlna/_zpra-
va/767533" \n _blankhttp://www.
rozhlas.cz/nabozenstvi/krestanskavl-
na/_zprava/767533
(rozhovor Petra vaďury s Ivanou Kory-
čánkovou)
10:00 hod. práce na obálce
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/12
rozhovor
Psychoterapeut Mgr. Jaroslav Jirman,
Ph. D., vystudoval teologii a filosofii
na UK, na Psychoterapeutické fakultě
Pražské vysoké školy psychosociálních
studií se vzdělával v psychoterapii a má
daseinsanalytický výcvik.
Pro S+Ž odpověděl na několik otázek.
přicházejí k vám lidé ve stavu vnitř-
ní krize včas, anebo spíš pozdě?
a co manželské páry? provádíte
také terapii dvojic v krizi?
Poskytuji individuální psychoterapii, ale
spolupracuji s kolegy, kteří se věnují
rodinné nebo párové terapii. Z mého
i jejich pohledu není pozdě nikdy. Jed-
na z prvních otázek na příchozí je, jakou
mají zakázku, o co jim jde. Někdy se
shodnou, že spolu chtějí zůstat, jindy se
rozcházejí a hledají nejlepší řešení pro
své děti. Stává se však, že se na společ-
né zakázce neshodnou. Otevírá se jim
tak prostor, aby třetí osobě před svým
partnerem vyjádřili, jaké mají potřeby.
Často to vyjadřují nepřímo a terapeut
jim ty potřeby pomůže pojmenovat.
Mohou si tak hlouběji rozumět. To
potom vede i k tomu, že svoji původní
zakázku změní. Člověk z křesťanského
prostředí by zde mohl čekat happyend
– zůstanou spolu. Není to tak vždy.
když s vámi někdo hovoří o svých
manželských problémech, asi je
těžké zůstávat nestranný. co vám
pomáhá nedat se strhnout k jedno-
strannému pohledu, když nemůže-
te hovořit s dotyčným partnerem?
anebo o to v terapii nejde?
V individuální terapii nemohu být ne-
stranný. Stojím zcela na straně klienta.
Terapie se nebude dít, pokud ke mně
nebude klient prožívat důvěru a ne-
bude se cítit bezpečně. Snažím se ho
pochopit, naladit se na něho svým pro-
žíváním, být plně u něho. Přiznávám, že
je to někdy hodně obtížné – například
když jsem s někým, kdo svoji partnerku
bije – to pak myslím na ni ve snaze ji
pomoci, a už je to vedle. Pak nejsem
u svého klienta – je tu někdo třetí, koho
neznám a koho teď a tady nemám řešit.
Samozřejmě se ptám, co ho k bití vede,
ptám se na partnerku, na vnější okol-
nosti ve snaze rozumět. Také klientovi
sděluji, že se dopouští trestné činnosti,
ale v tom průšvihu jsem s ním.
Že se uzdravení děje skrze osobní
vztah, v události setkání, to není nějaká
magie. Nemohu být soudcem, který
usiluje o nestrannost, mohu se pokusit
mít rád. Pokračování této myšlenky už
je náboženské, tak to přenechám vaší
meditaci.
Ještě poznámka k jednostrannosti. Te-
rapie není jednostranná. Jsou tam dva
a terapeut tam nic nehraje. Je autentic-
ký v prožívání, v úsilí o pravdivost a sna-
ží se, aby tomu klient rozuměl. Také
se může stát, že si uvědomí, že není
schopen mít rád chlapa, který mlátí
svoji ženu. Konstatuje, že není schopen
s klientem spolupracovat, a doporučí
mu někoho jiného.
a co lidé, kteří se v manželství trápí
sami, a k vám nepřijdou. mohou se
od svého jednostranného pohledu
aspoň trochu osvobodit i sami? co
byste jim poradil?
Pro ty, co se v manželství trápí sami,
žádnou obecnou radu nemám. Vím jen,
že se náš život děje ve vztazích. Někde
nejhlouběji v sobě nosíme neuhasitel-
nou žízeň po tom nejosobnějším a nej-
vnitřnějším „být s druhým“. Teď to oto-
čím do jiné roviny (určitě si teď koleduji
o nakládačku). Nejsou blahoslavení,
tedy šťastní ti, kdo žízní, když pochopí
smysl té žízně? Žádný člověk – partner
– neukojí nejhlubší touhy našeho srdce.
Ale vím, že náboženská odpověď by
mohla být jen sladká náplast. Ostatně –
duchovní život je také perný zápas.
někdo ale neřeší nejhlubší touhy,
prostě touží slyšet, že právě on
nebo ona je ten, kdo má pravdu,
kdo má být politován, kdo trpí
vedle toho mizery. má smysl říkat
lidem, co chtějí slyšet?
Na prvním místě slyší klient sám sebe
– snaží se situaci pojmenovat, vyznat se
v ní. Už zde se mnohdy děje velký po-
krok. Podržím ten příklad s partnerem
„mizerou“. Když je to třeba, terapeut
se klienta doptává, co mu nejvíce vadí,
jak na druhého reaguje. Klade otázky
soucitné, ale taky udivené, někdy tomu
vůbec nerozumí. Tak se ke klientovi
dostává náhled třetí strany. Jak to vidí
terapeut, je ale důležité v poradenství.
V psychoterapii je nejdůležitější, jak to
vidí klient. Někdo začne více vnímat
svoje emoce, jiný své potřeby nebo své
navyklé reakce, které jsou pro něho
pastí. Otevírá se mu možnost vidět sku-
tečnost plastičtěji a celé je to o něm, ne
o tom, že partner je mizera. A bývá to
také o tom, co se děje ve vztahu s tera-
peutem. Když už je to blízký bezpečný
vztah, že se klient může chovat „jako
doma“, slyší od terapeuta, co se v jejich
vztahu děje, jak to prožívá terapeut.
skoro to připomíná rozhovor dvou
přátel, když rozebírají krizi jed-
noho z nich. křesťany vede pocit
spoluzodpovědnosti i k tomu, aby
nedělali jen vrbu, ale do života
druhého vstupovali aktivněji. od
farářů se to dokonce čeká. Jak se
dívá profesionál na všelijaké ty
amatérské pokusy? Jak má laik
poznat, kam až sahají jeho meze
a že už přestává prospívat a začíná
škodit?
Ty amatéry bych vůbec nepodceňoval.
Psychoterapie je v podstatě umělá
věc. Myslím si, že kdyby měl každý
v pravý čas při sobě blízkého přítele,
kdyby fungovaly rodiny i širší rodinné
vztahy a celá společnost (to už bychom
samozřejmě byli v nebi), psychotera-
pie by nevznikla. Přítel nebo někdo
z rodiny může mít často nevýhodu, že
je zatažený do silového pole partner-
ského sporu, je vnímaný jako ten, kdo
straní. Nebo prostě nevydrží každý den
poslouchat vzdychání, že partner do-
tyčného je mizera. Terapeut to vydrží, je
za to taky placený.
Kdybych měl osobně přiznat, co mě
posunulo na cestě od amatéra k profe-
sionálovi, tak to, že jsem přestal druhé
soudit. A stále se učím respektovat,
že to druzí prostě ve svém životě mají
jinak než já a je to jejich autentická
životní cesta. Proto se často chytnu za
nos, když si uvědomím, že moc radím.
To jsou ty meze – říká se „kecat druhé-
mu do života“. Když si toho všimnu, vím,
že neprospívám, ale začínám škodit.
rozhovor vedl Jiří Hedánek
amatÉry Bych nepodceŇoval rozHovor S JaroSlaveM JIrManeM
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/13
diakonie
Pokud jste někdy prožívali silnou
úzkost, tak víte, jak je těžké myslet na
něco jiného, vnímat cokoliv jiného...
Je to prostě záplava emocí, které vás
doslova zmrazí, nebo vede k chaotické-
mu, nesmyslnému chování. reakce na
ohrožující situaci je většinou buď útěk,
nebo útok. Psychologové přidávají
ještě freezing (zmražení), kdy člověk
takříkajíc „zamrzne“. útěk a útok často
nebývají společensky přijatelné, tak
jsme nuceni často situaci zpracovat
jinak. Způsoby, jak řešíme náročné
životní situace a úkoly se nazývají co-
pingové strategie.
Proč o tom píšu? úzkost je hlavním
projevem krize. Krize je charakterizová-
na nerovnováhou. Krize je subjektivní.
To znamená, že každý člověk může
stejnou situaci vnímat jinak. Někdo
má se zvládáním určité situace vážné
problémy, jiný ani nevnímá, jak stejnou
situací prošel, ale zase jej trápí něco
jiného. Nerovnováha je spojena se
zvládáním. Situace je takříkajíc nad
naše síly, vnímáme se jako neschopní ji
zvládnout.
Krizí je mnoho druhů. Jsou krize, které
bývají přirozenou součástí našeho
vývoje a zrání, a jsou krize náhlé, které
nás mohou velmi nemile překvapit, na-
příklad ztráta nebo nemoc, ať už vlastní
nebo někoho blízkého. Na tyto situace
se nelze připravit, nelze je nacvičit
nanečisto.
Existuje dokonce jakýsi „žebříček“ stre-
sových událostí, kde na předních mís-
tech stojí úmrtí partnera, dětí, blízkých,
ztráta práce, choroba... Těmto událos-
tem se říká sociální stresory a mohou
být spouštěči krize. Ztráta milovaného
člověka nebo selhávání při plnění vlast-
ních vnitřních nároků mohou určujícím
způsobem dále ovlivňovat průběh krize
a následně vznik depresivní epizody.
Je důležité vědět, že krize je časově
ohraničená. Pokud intenzivní pocity
smutku a úzkosti trvají déle než dva mě-
síce, přestáváme hovořit o krizi a začí-
náme přemýšlet o depresivní epizodě.
Pro názornost zde chci zmínit základní
rozdíly mezi smutkem a depresí:
Abraham (1912) uvedl v článku Smutek
a melancholie: „U smutku svět zeše-
dl a vyprázdnil se, u melancholie se
to týká mě samého.“ To znamená, že
deprese je smutek vztažený na sebe
samotného, doprovází jej pocity vlastní
bezcennosti, nadměrné či neodpoví-
dající viny, nerozhodnost, myšlenky na
smrt.
• smutek – intenzivní pocit bolesti po
neodvolatelné ztrátě
• symptomaticky jsou si smutek a de-
prese podobné, ALE zásadní a určující
rozdíl je ztráta sebeúcty
• deprese není prohloubení smutku,
ale porucha procesu smutku
• v případě smutku poradce podporuje
přirozený proces truchlení, nesnaží se
mu bránit, zasahovat do něj nebo ho
obcházet
Jaký je cíl služby nebo terapeutické
práce s člověkem v krizi? Především
doprovázet člověka v krizi jeho údolím
stínů. Být s ním, pokud máte nějaké
terapeutické vzdělání, můžete mu
pomoci vypořádat se s emoční zátěží,
kterou krize nese. Propracovat spouš-
těcí mechanismy krize a také pomoci
při řešení vnějších problémů, které krizi
způsobily, nebo k jejímu vzniku výrazně
přispěly.
Přestože moc sám nemám rád rady
z knížek, pár Vám jich poskytnu, třeba
se budou hodit.
co dělat, když sloužíte nebo pomá-
háte někomu, kdo prochází krizí:
1) Především nezlehčujme jeho situaci,
pamatujme, že krizová situace je vnímá-
na subjektivně. Pro daného člověka má
zjevně velký význam.
2) Provázejme jej trpělivě, buďme
s ním, přestože je to náročné a vyčer-
pávající.
3) Zároveň se starejme o sebe a svoje
potřeby.
4) Pokud to jen trochu jde, vezměme
toho, jemuž pomáháme, mezi lidi,
povzbuzujme jej.
5) Zároveň buďme citliví, plačme s pla-
čícími a radujme se s radujícími. Na to
je velmi dobrý film Kurs negativního
myšlení.
6) Pomozme člověku v krizi, aby pokud
možno viděl situaci s nadhledem,
pomozme mu zbavit se „zúženého“
pohledu, který je typický pro úzkost.
7) Samozřejmě se to lehce říká, ale hůř
dělá, proto prosme Boha, aby nám dal
srdce pro člověka v krizi, abychom byli
schopni vnímat jeho potřeby.
co dělat, když sami prožíváte krizi:
1) Nepotlačujte své pocity. V dnešní
době je vyjadřování emocí spíše bráno
jako slabost, nenechte se tím ovlivnit.
2) Buďte se svými blízkými.
3) Neuzavírejte se do sebe. Pokud je
to pro Vás možné, jděte mezi lidi, mezi
přátele, do sboru.
4) Neztrácejte naději.
5) Pokud cítíte intenzivní úzkost nebo
strach déle než měsíc, poraďte se
s odborníkem.
6) Pište si deník, nazvěte jej třeba De-
ník krize. Pomůže Vám se v sobě lépe
vyznat a najít cestu z krizové situace.
7) Až překonáte krizi, deník si přečtě-
te. Uvidíte, že máte být na co hrdý/
hrdá a že Vás krize skutečně posunula
někam dál.
Víme, že krize jsou také šancí, příležitos-
tí k většímu rozvoji osobnosti. Důležitý
je náš postoj. Verena Kastová napsala
knihu Krize a tvořivý přístup k ní, ze
které ocituji následující text, který bych
zdaleka nebyl schopen takto podat:
„Vyjádřením názoru, že krize předsta-
vují rovněž šanci, se můžeme pokusit
usnadnit krizovou situaci člověku, který
v ní uvízl. Takovým názorem ovšem
můžeme také klamat sami sebe, pokud
budeme většinu krizí považovat pouze
za promarněnou nebo neuchopitelnou
příležitost. Za určitých podmínek se kri-
ze může stát šancí k novému prožívání
identity, lze z ní vyjít s novými možnost-
mi chování, s novou dimenzí prožívání
sebe a světa, snad i přímo s novým
prožitkem smyslu a s vědomím, že
jsme se stali kompetentní nakládat se
životem, že už nejsme životu pouze
vystaveni.“ Kastová, V. (2000). Krize
a tvořivý přístup k ní
Mgr. Marek novotný je ředitelem
Střediska křesťanské pomoci v Plzni.
v minulosti působil v Brně.
zabývá se léčbou závislostí.
vaše srdce ať se nechvěJe úzkostí…
MareK novoTný
11:23 hod. obálka hotová
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/14
v dějinách o začátku metodistické
církve u nás je zmíněn i karel pro-
cházka, jako první správce zámku
v horních počernicích. zároveň
stál u zrodu hornopočernického
ústavu pro sirotky. mohl bys krátce
představit karla a jeho manželku
Barboru?
Můj otec a matka pocházeli z Pod-
blanicka. Otec bojoval během první
světové války na různých frontách. Když
se vrátil domů, krátce po první svě-
tové válce, se oženil s Barborou, naší
budoucí maminkou. Byla to těžká doba.
V té době začala stanová evangelizace
Metodistické církve v Praze - Vršovicích.
Oba rodiče při této evangelizaci uvěřili.
Stali se členy vršovického metodistic-
kého sboru. Spolu s nimi se do sboru
zapojili i dva otcovy bratři. Otec se záhy
připojil k evangelizačnímu týmu. Po-
máhal při stavbě stanů a při rozšiřování
křesťanské literatury a to jak v severních
Čechách, tak například i v Protivíně.
Když skončil tuto činnost byl poslán
do Horních Počernic. Spolu s rodinou
se nastěhovali do právě zakoupeného
zámku, aby ho spravoval a připravil pro
otevření sirotčince.
a jak to bylo s tím sirotčincem?
Když měl být sirotčinec otevřen, otec
odmítl se stát jeho správcem. A to
z toho důvodu, že se necítil pro tuto
funkci připraven. Na jeho místo nastou-
pil později bratr J. Zloch.
Během druhé světové války byl Karel
s několika dalšími členy církve zatčen,
vyslýchán Gestapem a nakonec se
dostal do koncentračního tábora.
Otec se zapojil do podzemního hnutí
odporu „Boj“ hned po okupaci Čes-
koslovenska. Kdyby na tuto činnost
Gestapo přišlo, tak zcela jistě hrozil otci
trest smrti. Tato činnost však nebyla
krize není trest
za něco, ale každá krize
má něJaký důvod.
krize Je pŘíležitost
otevŘít se Boží lásce.
rozHovor S JIříM ProCHázKoU.
Pronásledování, nesnáze
a běs – to není Boží trest.
Je to test.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/15
rozhovor
nikdy prozrazena. Přesto byl otec spolu
se čtyřmi členy našeho sboru zatčen,
a to za jinou protistátní činnost. Mezi
zatčenými byl i tehdejší kazatel bratr J.
Živec. Otec se ocitl nejprve v Terezíně,
pak v Kladně a nakonec v koncentrač-
ním táboře Mauthausen. Do koncen-
tračního tábora odjížděl s označením
nežádoucí návrat. Pro jeho rodinu to
byla těžká zkouška. Celá rodina jsme se
za otce vytrvale modlili.
Otec později vyprávěl jak pro něho
bylo důležité, že znal celé oddíly Písma
zpaměti. To mu bylo velkou posilou.
Jak otec, tak i ostatní se vrátili s pod-
lomeným zdravím. radovali jsme se
a spolu se sborem jsme oslavovali
jejich návrat.
nemůžeme se vyhnout politickým
tématům.
V koncentračním táboře byli i političtí
vězni. Zkušenost, kterou otec udělal
s vězněnými komunisty (například tam
byl i pozdější prezident Novotný) byla
pro něj tak odstrašující, že často říkal,
že komunisté jsou horší než nacisté.
Tvrdil, že se chovali ke spoluvězňům
krutě a opravdu nemilosrdněji než
samotní nacisté. Je to zvláštní, ale
i přesto, že otec prošel koncentračním
táborem, na Němce nezanevřel. Měl
k nim pozitivní vztah.
Jeho vyprávění z koncentráku bylo pro
nás vždy silným zážitkem. Během svého
pobytu v lágru byl například dvakrát
vybrán k likvidaci. V obou případech se
již připravoval, stál ve frontě „na plyn“,
ale v poslední chvíli jej někdo z dozor-
ců zachránil.
slyšel jsem, že bratr superinten-
dent vančura si karla procházky
velmi vážil. mělo to prý spojitost
s nějakým výslechem na Gestapu.
Vztah k bratru superintendentovi
Vančurovi se vyvíjel již před druhou
světovou válkou. Oba se dobře znali.
Během války byl jeden ze synů bratra
superintendenta Vančury poslán na
západ s tajnými informacemi, týkající-
mi se situace v Protektorátě. Můj otec
některé informace znal. Nevím, čeho
se to konkrétně týkalo, protože já jsem
se obsah těch informací nikdy nedo-
zvěděl.
Každopádně Gestapo vědělo, že
nějaký kurýr byl vyslán a podezíralo
vedení naší církve. Po svém zatčení byl
otec velmi tvrdě vyslýchán a konfron-
tován s dalšími zatčenými. Byly použity
jak psychické tak i tělesné donucovací
prostředky. Pokud by podlehl, byli by
ohroženi nejen někteří lidé, ale hrozil až
zákaz Metodistické církve u nás.
Na to, že se otec zachoval takto hrdin-
ně a nepodlehl, bratr Vančura nikdy
nezapomněl. Když se náš otec vracel
z koncentračního tábory zpět do vlasti,
bratr Vančura přijel ke transportu a byl
první, kdo otce přivítal v Praze.
Během druhé světové války byl in-
ternován i superintendent Barták.
Bratr superintendent Dobeš odjel krát-
ce před obsazením Československa,
na doporučení americké ambasády, do
USA. Protože byl již důchodového věku,
zpět do Československa se již nevrátil.
Bratr superintendent dr. Barták byl jako
americký občan internován a zakrát-
ko vyměněn za německého občana.
Během války ležela veškerá tíha vedení
církve na superintendentu Vančurovi.
Po válce se bratr superintendent Barták
vrátil, ale byl v roce 1950 komunistic-
kými úřady vypovězen. Až do svého
důchodu sloužil ve Vídni v českém
metodistickém sboru.
Jak ovlivnila válka službu církve?
Mohu na to odpovědět z pohledu
sboru v Horních Počernicích. Náš sbor
poskytl azyl Československé husitské
církvi i Českobratrské církvi. S českob-
ratrským sborem jsme měli výbornou
spolupráci. Tato doba byla dobou
zkoušek, ale prohloubila náš duchovní
život. Naše mládež se často setkávala
s mládeží z Prahy 2, Ječné ulice.
po válce se ujali moci komunisté.
Komunistická strana se cítila círk-
ví ohrožena. Záměrem tehdejších
mocipánů bylo dostat pod kontrolu
duchovní život církve a zabavit církevní
majetky. Komunistům se z části po-
dařilo zničit a oklestit duchovní život
církve. Musíme přiznat, že více než 40
let diktatury zanechalo na církvi i celé
společnosti značný vliv. Byly způsobeny
obrovské materiální škody. Majetky
komunisti zabavili a zdevastovali.
Metodistická církev přišla o zámek
v Horních Počernicích, zámek v Týnci
u Klatov.
Se ztrátou kostela v Plzni je spojena
i rezignace superintendenta Vančury
na svůj úřad. Odmítl podepsat předání
kostela státu, proto byl přinucen rezig-
novat.
co si myslíte o spolupráci někte-
rých našich farářů a členů s stB?
I když si myslím, že naši kazatelé ve
většině obstáli, přece jen víme o tom,
že i mezi nimi byli spolupracovníci.
O tom, jak neblahý vliv měla spolu-
práce s režimem, by mohla vyprávět
historie Vršovického sboru. Manželka
tehdejšího kazatele byla spolupracov-
nicí STB. Všichni to o ní věděli. Kazatel
nemohl být přemístěn, ani odvolán. To
mělo na sbor katastrofální vliv, sbor byl
„vylidněn“ a téměř zničen.
zdá se, že těch 90 let církve meto-
distické u nás je protknuto mnoha
zkouškami a krizemi. určitě byli
i dobré časy, krásné chvíle.
Zkoušky a krize patří k životu křesťana
a církve. Těžkosti nás mají naučit věr-
nosti Kristu.
I ve všech těžkostech lze žít radostně
vírou v Ježíše Krista. Například jsme
konali spolu se sborem v Ječné ulici
řadu zájezdů na sborové dny různých
mimopražských sborů naší církve (Kar-
lovy Vary, Litoměřice, Jihlava, Bratislava
a jiné). Když jsme sami pořádali sbo-
rové dny nebo jiná společná církevní
setkání, potřebovali jsme povolení od
církevního tajemníka. To jsme dostali,
když jsme pozvali kazatele, který měl
státní souhlas pro celou republiku. Ani
tyto trable nám nezabránily prožívat
společenství víry, lásky a naděje.
mohl bys říci krátce něco o svém
dětství a dospívání?
Měl jsem dva bratry. Celé naše dětství
bylo spojeno s životem v blízkosti
církevního sirotčince a každodenním
stykem s jeho obyvateli. Mělo to vliv na
naše sociální cítění. Také sbor a ne-
dělní škola nás silně ovlivnila. Otec
byl dlouhá léta učitelem v nedělní
škole. Zároveň naši rodiče navštěvo-
vali nedělní školu pro dospělé. Odtud
pramenila otcova znalost Bible, která
mu byla dobrá v koncentračním táboře.
V době dospívání jsme se plně zapojili
do tehdejšího sdružení mládeže. Válka
přinesla změnu do našich životů. Já
jsem byl totálně nasazen. Pracoval jsem
16 hodin denně. Díky Bohu jsem nebyl
poslán pracovat do Říše (Německa).
Ale i tak jsem nemohl bydlet doma. By-
dlel jsem u strýce a tety ve Vršovicích,
což mi umožnilo lépe poznat Vršovický
sbor. V té době tam sloužil velice zná-
mý a oblíbený farář bratr Matěna.
zatčení otce, odvlečení do kon-
centračního tábora byla pro rodinu
velká rána. ale ještě větší zkouška,
krize tě potkala po několika letech
manželství.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/16
svědectví
Moje manželka pocházela z Orlických
hor, z věřící tkalcovské rodiny. Duchov-
ně i jinak jsme si velmi rozuměli. Jako
dar jsme dostali tři děti, kluky. Žili jsme
společenským životem, velmi rádi jsme
se navštěvovali s našimi věřícími přáteli.
Do této situace zasáhl Pán Bůh zvlášt-
ním způsobem. Když bylo mojí manžel-
ce 30 let, vážně onemocněla a ve svých
32 letech zemřela.
tato ztráta ovlivnila nejen manžela,
ale i tři malé chlapce, kteří vyrůstali
bez maminky.
Tato ztráta způsobila, že děti zůstaly
bez maminky. Bylo to pro ně velmi
těžké období. Tato ztráta byla pro nás
dobou velké zkoušky a také dobou
úplného sepnutí s Kristem. Byl to čas
velkého duchovního zápasu. Znovu
jsem si uvědomil, co to znamená věřit
v Ježíše Krista jako Syna Božího. Byla
to tvrdá doba, která však způsobila
prohloubení mé víry.
Vděčně vzpomínám na naše přátele,
bratry a sestry, kteří při nás stáli. Vděč-
ně také vzpomínám na svou maminku,
která mi moc pomohla.
po několika letech jsi se znovu
oženil.
Moje druhá manželka pochází ze
sereďského sboru. V Praze studovala na
Komenského evangelické fakultě, ale
tehdejší politické poměry jí neumožnily
toto vzdělání využít.
Znali jsme se dlouho, moje druhá man-
želka patřila ke skupině našich dlouho-
letých přátel, se kterými jsme pěstovali
intenzívní vztahy. Ač bylo manželce již
43 let, Bůh nám daroval syna.
Byl, je tvůj život radostný, nebo
smutný? co převažuje?
Na tuto otázku není snadno odpově-
dět. Bylo mnoho problémů, se kterými
jsem se musel tvrdě potýkat. I přes to,
mohu zodpovědně říci, že převažovala
a převažuje radost, která pramení z víry
v Krista. Proč se neradovat, když všichni
moji synové uvěřili? Jsou třetí generací
metodistů v naší rodině. Každý nějakým
způsobem pracuje v naší církvi. Jak se
z toho neradovat?
v posledních dvou letech se pro-
měnil váš dům na místo setkávání
a biblického vyučování, bádání
a diskutování.
rozhodli jsme se s manželkou otevřít
náš dům pro biblická setkávání. K tomu
nás vedla touha prohloubit vzájemná
přátelství a mít ze setkávání i duchovní
užitek. Naše setkávání se konají zhruba
jednou za šest týdnů. Zúčastňuje se
9-18 bratří a sester. Vždy zveme ke
službě faráře nebo teologa.
Jak se tedy postavit k životním
krizím?
Myslím, že jsem v předchozích otáz-
kách částečně odpověděl . Každý
z nás je na jiném duchovním stupni.
Krize není trest za něco, ale každá krize
má nějaký důvod. A to se týká nejen
jednotlivce, ale také církve jako celku.
Moje zkušenost je taková, že všechno,
co jsem prožil překonal jsem s pomocí
Boží. A také v různých etapách života
mi pomohla rodina a přátelství bratří
a sester. Za všechno, co jsem prožil,
patří dík našemu nebeskému Otci.
Děkuji za rozhovor.
otázky Jiřímu, svému otci, kladl Petr
Procházka
rodina Procházkova je s metodistickou
církví spojena již téměř 90 let. Po celou
tuto dlouhou dobu se aktivně podílí na
službě církve. Jiří Procházka i jeho otec
Karel zažili dobu začátků církve, dobu
stagnace, německou okupaci i komuni-
smus. Mohou mnoho vyprávět o krizích
i o nadějích. Bratr Jiří Procházka letos
oslavil své 87 narozeniny.
životní krize, psychoterapie a víra
– Jde to dohromady?
Jana ŠUSTová
Mé vyprávění začíná počátkem 90.
let, kdy jsem studovala na Filosofické
fakultě Univerzity Karlovy sociální práci,
obor, k jehož studiu mě Bůh konkrétně
vedl. Pravidelně jsem chodila do jed-
noho pražského sboru ECM, kde jsem
zastávala i řadu funkcí – hrála jsem ve
chválách, vedla domácí skupinku a byla
členkou staršovstva. Všechno vypadalo
celkem uspokojivě, když tu se postup-
ně začalo v mém životě stmívat...
Koncem roku 1993 byli náhle s vážný-
mi nemocemi hospitalizováni tři lidé,
kteří pro mne od dětství moc zname-
nali – oba rodiče a jedna stará paní,
které jsem říkala teta. Teta po několika
měsících zemřela, táta mi následující
rok a půl scházel před očima a na
jaře roku 1995 také zemřel. Máma si
sice vytrpěla mnohé, ale díky Bohu se
nakonec z nejhoršího vyléčila. Ten ne-
mocniční prosinec roku 1993 něco však
změnil i ve mně. Začala jsem pociťovat
obrovskou únavu. Musela jsem zvládat
povinnosti ve škole, v práci i ve sboru.
Navíc jsem chodila na praxe do SOS
centra Diakonie ČCE, kde jsem praco-
vala na lince důvěry. V létě 1995, pár
měsíců po smrti mého táty, jsem však
už nemohla dál. Byla jsem vyčerpaná,
občas jsem pomýšlela i na sebevraždu
a v jedné těžké chvíli jsem si po čtyřech
letech abstinence koupila cigarety.
Kouření mě uklidňovalo, i když jsem vě-
děla, že mě za to lidé ze sboru odsoudí.
V církvi jsem postupně vycouvala ze
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/17
svých funkcí, protože jsem na ně už ne-
měla sílu. Lidé ze sboru pozorovali, že
se mnou něco není v pořádku, ale mně
připadalo, že mě nechápou. Pravda je,
že ani já sama jsem tehdy nevěděla, co
se se mnou děje...
Cítila jsem, že nemohu dál pokračovat
ve své praxi na lince důvěry v SOS cent-
ru Diakonie, že jsem tam jako „kozel
zahradníkem“. Oznámila jsem to ve-
doucí, psycholožce Bohumile Baštecké.
Doktorka Baštecká ze mě brzy vytáhla,
co se děje, a nabídla mi psychotera-
pii. Ta myšlenka se mi nejprve moc
nezamlouvala, neboť jsem si myslela,
že si dokážu poradit sama. Navíc jsem
si nebyla jistá, jestli je psychoterapie
slučitelná s křesťanstvím. Často jsme
o tom diskutovali i s věřícími spolužáky
ze sociální práce, ale k žádnému urči-
tému závěru jsme nedošli. Po mnohých
úvahách i modlitbách jsem se rozhodla,
že nabídku psychoterapie přijmu. Brzy
jsem zjistila, že k žádnému rozporu
s křesťanstvím zde nedochází a že díky
psychoterapii mohu lépe pochopit
svůj stav i své jednání, poznat své slabé
i silné stránky a navíc také porozumět li-
dem kolem sebe. Někteří lidé ze sboru
však tehdy mé chození na psychotera-
pii odsuzovali. Mé problémy přisuzovali
tomu, že určitě žiji v hříchu – přímo se
zde nabízelo moje kouření. V té době
jsem se ve sboru začala cítit nedobře
a chození tam se pro mne stávalo víc
utrpením než povzbuzením.
Pak přišla další rána – málem jsem
byla vyloučena ze školy, kterou jsem
milovala. Propadla jsem se ještě do
většího zoufalství. Dodnes si vzpomí-
nám, jak jsem vyprávěla své bývalé
šéfové ve firmě, kde jsem pracovala:
„Nikdy jsem nechápala naše klienty
v krizovém centru, jak se na ně mohlo
navalit tolik neštěstí najednou – třeba
rozvod, problémy dětí ve škole, k tomu
různé nemoci... A teď už to chápu,
jedno vyplývá z druhého.“ Ve škole to
nakonec díky pomoci profesorů z naší
katedry dopadlo dobře a já jsem mohla
ve studiu pokračovat.
Koncem října 1995 jsme jeli s několika
lidmi z české ECM do Německa na
metodistickou charismatickou kon-
ferenci, na kterou jsem jezdívala už
hezkou řádku let – nejdřív jako účastník
a postupem času jako tlumočnice.
Seznámila jsem se tam s jednou farář-
kou, která měla semináře o pastoraci.
Povzbudila mě k dalšímu pokračování
v psychoterapii. Byla pro mne prvním
křesťanem, který tuto cestu schvaloval.
Ale některým lidem z mého pražského
sboru se tehdy nelíbilo, že se s touto
farářkou vůbec bavím – už jen pouhý
fakt, že přednáší o pastoraci, v nich
vzbuzoval nedůvěru.
V roce 1996 se mi podařilo splnit
většinu studijních povinností na fakultě
a od září 1996 do července 1997 jsem
odjela do Německa studovat Biblic-
kou školu ECM v Norimberku. Zde už
problém psychoterapie versus křes-
ťanství neexistoval. Dokonce manželka
ředitele naší biblické školy a kazatele
ECM byla psychoterapeutka. A tak jsem
s velkou úlevou poznala křesťany, kteří
mají na psychoterapii a psychologii
stejný názor jako já.
Po návratu z Německa do Prahy jsem
ještě nějakou dobu navštěvovala svůj
metodistický sbor. Necítila jsem se
v něm však už dobře. Měla jsem pocit,
že mě lidé z jeho vedení nechápou a že
je jim trnem v oku jak psychoterapie,
tak moje kouření. Vím, že to se mnou
nemysleli špatně, ale na diskuse s nimi
jsem neměla energii. Postupně jsem
zjistila, že tři čtyři dny před návštěvou
sboru prožívám strach a depresi, a pro-
to jsem si po čase položila otázku, proč
tam tedy vůbec chodím? Nakonec jsem
to vzdala a pověsila chození do sboru
na hřebík. Víru v Boha jsem neztratila,
ale o chození do církve jsem už ne-
chtěla ani slyšet. Sama jsem z toho byla
docela smutná, ale něco se ve mně ve
vztahu k církvi zlomilo a věděla jsem, že
to hned tak nepřekonám. Nebyla jsem
schopna překročit práh evangelického
kostela. V modlitbách jsem to říkala
Bohu a prosila jej o nápravu. Pět let
jsem žila mimo jakékoli společenství
v domnění, že už nikdy v životě nena-
jdu radost z chození do církve.
Nakonec jsem ji však přeci jen zase
našla – díky jednomu malému klášteru
sester dominikánek ve francouzských
horách. Jela jsem tam v létě roku 1999
kvůli francouzštině a krásným horám,
nic duchovního jsem od toho neočeká-
vala. Ale nakonec mě tamní láskyplné
společenství sester a také samotné
místo, kde se po staletí lidé modlili,
naprosto uchvátilo a znovu ve mně pro-
budilo lásku k církvi. Tím začala nová,
mnohem svobodnější etapa mého
křesťanského života.
Jana Šustová je správkyně nábožen-
ských a romských stránek Českého
rozhlasu, navíc pravidelně připravu-
je příspěvky pro rozhlasový pořad
o roma vakeren – romové hovoří. Dnes
navštěvuje především katolickou církev
a při svých pobytech v rumunsku církev
pravoslavnou.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/18
metodistévesvětě
Světová metodistická rada byla založe-
na v roce 1881, letos si připomínáme
kulaté výročí 130 let od vzniku tohoto
sdružení církví s metodistickou tradicí,
církví, které se hlásí k historicko-teo-
logickému odkazu Johna Wesleyho.
Dnes je to konzultativní společenství
76 metodistických církevních útvarů
ve 132 zemích světa s přibližně 75
milióny lidí. Většina z nich nese v názvu
v nějaké podobě „metodistická církev“,
ale ne všechny. Mezi členy najdeme
i Nazarénskou církev nebo unionované
církve, jako např. Spojená církev Kana-
dy nebo Spojující se církev Austrálie
a jiné. Světová metodistická rada
slučuje organizace: Světové společen-
ství metodistických a spojených církví,
Oxfordský institut teologických studií,
Světovou metodistickou historickou
společnost, Světovou federaci žen
metodistických a spojujících se církví
a Generální komisi pro archivy a dějiny.
Nejvyšším orgánem Světové meto-
distické rady je Světová metodistická
konference, zasedající jednou za pět
let. Poslední konference se konala ten-
to rok v jihoafrickém Durbanu. Kancelář
Světové metodistické rady se nachází
v Lake Junaluska a pobočky též v Na-
shville a Atlante, vše v USA. Generálním
sekretářem je George H. Freeman, ev-
ropskou kancelář ve švýcarské Ženevě
vede biskup Heinrich Bolleter.
Činnost Světové metodistické rady se
soustřeďuje do osmi oblastí:
Ekumenické dialogy se světovými
konfesijními svazy. Naše církev bere
vážně slovo Písma: „Je-li možno, pokud
to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“
(Ř 12,18) a též touhu Pána Ježíše: „..aby
všichni jedno byli...“ (J 17,21.22) Vede
dialogy se všemi, kteří jsou rozhovorům
otevřeni. Dosud to byla Římskokato-
lická církev, Anglikánské společenství,
Světová luterská federace, Armáda
spásy a Světová aliance reformovaných
církví. Připravuje se dialog s pravoslav-
nými a letničními.
Druhá je oblast vzdělávání ve sborech
a práce s metodistickými vzdělávacími
organizacemi. Prostřednictvím sdru-
žení více než 700 metodistických škol,
vyšších odborných škol a univerzit
po celém světě se zasazuje o kvalitní
všeobecné vzdělávání, soustředěné
na hodnoty, ke kterým vedl Ježíš (Boží
láska, věrnost, zřeknutí se honby za ma-
jetkem, zřeknutí se násilí, odpouštění
provinění a bezpodmínečná láska.
Evangelizace a koordinace evangeli-
začního úsilí metodistických církví.
Čtvrtou oblastí činnosti je rodinný život.
Usiluje se o aplikace křesťanských
hodnot do záležitostí, jako je manželský
vztah, práva dětí, práva starších lidí,
běžné (společensky akceptované) násilí
a měnící se role žen a mužů ve společ-
nosti.
Sociální a mezinárodní záležitosti
jsou pátou oblastí práce Světové
metodistické rady. V ní se soustřeďují
na ekonomickou spravedlnost nebo
nespravedlnost. V roku 1986 bylo zve-
řejněno Světové metodistické sociální
vyhlášení, jež se stalo součástí různých
dokumentů početných metodistických
denominací.
šestá oblast činnosti Světové metodi-
stické rady se zaměřuje na teologické
vzdělávání pro kazatele. Je založeno na
všeobecné křesťanské víře se specific-
kými důrazy wesleyovské tradice.
Samostatnou oblastí práce je dále bo-
hoslužba a liturgie. Studují se liturgické
formy bohoslužeb, zvláště záležitosti
jazyka a kultury, společného a indivi-
duálního uctívání, hudby a liturgie, kul-
turních vlivů a hledání rovnováhy mezi
křesťanskou tradicí a místními důrazy.
Pracuje se na zpěvnících a informačních
zdrojích.
Poslední oblastí je soustředění na mlá-
dež, obzvlášť na možnosti jejich zmoc-
ňování s mottem převzatým z 1Tm 4,12
a Ef 4,12-13: „Nikdo ať tebou nepohrdá
proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří,
buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve
víře, v čistotě.... aby své vyvolené doko-
nale připravil k dílu služby – k budování
Kristova těla, až bychom všichni dosáhli
jednoty víry a poznání Syna Božího,
a tak dorostli zralého lidství, měřeno
mírou Kristovy plnosti.“
Světová metodistická rada též uděluje
od roku 1977 každoročně Mírovou
cenu. Je to nejvyšší ocenění světo-
vého metodismu. Uděluje se buď
jednotlivcům, nebo skupinám, kteří
se významně zasloužili o mír, smíření
a spravedlnost vzhledem k odvaze,
tvořivosti a důslednosti jejich konání.
Mezi oceněnými nechyběl makedonský
prezident Boris Trajkovski, jihoafrický
Nelson Mandela, americký Jimmy
Carter a další.
Pokud se chcete podívat na webové
stránky: HyPErLINK "http://worldme-
thodistcouncil.org/" http://worldme-
thodistcouncil.org/
Početní metodisté ve východní Evropě
mají osobní zkušenost se zařízením
Světové metodistické rady, které se
nazývá Světový metodistický evan-
gelizační institut. Sídlí na Emoryjské
univerzitě v Atlantě, USA a organizuje
semináře na podporu evangelizace po
celém světe.
Prof. Pavel Procházka, Ph.D.
světová
metodistická
rada
stotŘicetiletá
F
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/youngpage
sw
itch
-
Fo
o
t
Poprvé jsem se setkal se skupinou
Switchfoot v pořadu Exit 316, kdy hned
v prvním díle naši celou tachovskou
mládež oslovila písnička Meant to live.
Meant to live se stala naší hymnou
a Switchfoot „naší“ skupinou, sehnali
jsme si všechny CDčka, natočili vlastní
klip k Meant to live, objevovali další
informace o skupině a nakonec i vyrazili
na živý koncert. Tady je něco o jejich
příběhu.
Nejdříve brali Jon, Tim a Chad hudbu
jen jako koníček a asi je ani nenapadlo,
jak budou za 15 let slavní. Switchfoot
vlastně začínali jako dvě samostatné
kapely. Bubeník Chad Butler hrál v jed-
né (Half Together) a bratři kytarista Jon
Foreman a baskytarista Tim Foreman ve
druhé (Etc.). Jejich skupiny hrály často
společně a také si často navzájem dě-
laly předskokany. Potom se obě kapely
rozpadly, což vedlo k tomu, že Jon, Tim
a Chad založili novou s názvem Chin
Up (pojmenovanou po jednom dobrém
kamarádovi Willu Chinovi.) V Jono-
vě pokoji nahráli své demo a začali
vystupovat v místních klubech a kavár-
nách. Mezitím si jejich nahrávka našla
cestu do rukou producenta Charlieho
Peacocka. I přes velmi nízkou kvalitu
zvuku („Je vážně utrpení to poslouchat,
činely jsou tam tak hlasité!“ řekl Tim)
ho okamžitě zaujaly hluboce upřímné
texty. Nechal Jonovi na záznamníku
vzkaz, ve kterém vylíčil svůj zájem o je-
jich kapelu. O pár týdnů později měla
Chin Up nahrávací smlouvu. Během
zimního volna začali okamžitě nahrávat
a mezitím si změnili jméno z Chin Up
na Switchfoot, protože nechtěli mít na
své nahrávce píseň se stejným jménem,
jako byl název jejich kapely. Switchfoot
je surfařský pojem, kterým se označu-
je, když surfař změní pozici nohou na
prkně a jede na opačnou stranu přímo
proti vlně. Také může znamenat získání
nové perspektivy či náhledu.
Na cestě těchto sympatických mladí-
ků se přihodilo několik zlomů. Jed-
ním z nich byl určitě hit The Beatiful
Letdown, s nímž zazářili na hudební
scéně; všude vyprodávali koncerty
a jejich alba byla na mnoha místech
k nedostání. Album se prodávalo velmi
dobře a překročilo 2 000 000 proda-
ných kopií, v čele s hity Dare you to
Move a Meant to Live.
S vydáním alba Beatiful Letdown začala
skupina projevovat snahu se „neška-
tulkovat“ a chtěli se zbavit nálepky
„křesťanská rocková kapela“. „Jsme
křesťany, co se týče víry, ale ne žánru,“
říká baskytarista Tim Foreman. „Jako
skupina,“ vysvětluje, „se snažíme
o sokratovský přístup, kdy pokládáme
hodně otázek. Myslím, že spousta
lidí velmi rychle odpovídá, aniž by se
někdo na cokoliv ptal.“
Ne všichni tento postoj kapely schva-
lovali a hodně lidí se bálo, že se snaží
pouze více zalíbit. Switchfoot byli nic-
méně s tímto krokem úspěšní a poda-
řilo se jim neodehnat své křesťanské
fanoušky a přiblížit se těm ostatním.
„Jako hudebník bych od posluchače
chtěl jedinou věc: aby si pustil CDčko,
zavřel oči a zapomněl na všechno
ostatní,“ říká Jon Foreman. Přesně
tohle je nejlepší udělat s nejnověj-
ším albem Vice Verses. Baskytarista
Tim nazval Vice Verses bratrancem
předchozího alba Hello Huricane.
Mají něco společného. Jestliže si na
začátku dali za cíl, aby album bylo
hodně rytmické, lyrické a oslovující,
myslím, že se jim podařilo cíl splnit,
a mě udělali velkou radost. Na ukázku
přidávám text jedné z písní nejnověj-
šího alba – restless, která krásně poe-
ticky vyjadřuje Augustinovu myšlenku,
že naše duše jsou neklidné, dokud
nespočinou v Tobě…
Milan Mrázek
(za pomoci informací z webových
stránek o Switchfoot)
19
zdroj: www.wereawakening.blogspot.com
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/20
youngpage
konFerence
metodistickÉ
mládeže 2011
v mikulově
Název konference byl restart, restart
v životech mladých lidí. Naší primár-
ní cílovou skupinou byli mladí lidé
z metodistických sborů, kteří celý život
vyrůstali v církvi, ale nikdy nevydali svůj
život Bohu, protože je k tomu nikdo
nikdy nevyzval, nebo vůbec neví, že
by měli něco takového udělat. Tomu
odpovídal připravený program. Na
první večer jsme dali řečníkovi Michalu
Vaňkovi (Slovo Života) jasný pokyn, aby
zazněla výzva pro ty, kteří chtějí svůj
život změnit.
Přivést lidi ke kříži ovšem nestačí, proto
jsme témata sobotních seminářů i ve-
černího shromáždění, které vedl Marek
Prosner, volili tak, aby se nově obrácení
mohli dozvědět co nejvíce ze základů
křesťanského života, kterým směrem
se mají vydat, co mají dělat, aby zůstali
pevně zakotveni ve víře.
Do nedělního kázání zapojil pastor míst-
ního sboru, Michal Kostka, ještě výzvu
k zachování toho, co jsme přijali na kon-
ferenci, spojenou s požehnáním.
Z ohlasů, které se nám povedlo po
konferenci posbírat, vyplývá, že účast-
níci byli spokojeni. A pokud nebyli, tak
aspoň neodjížděli v klidu a letargii, ale
zcela jistě měli o čem na dlouhou dobu
přemýšlet. Jenže nám nešlo jen o pár
hezkých myšlenek, my jsme se modlili
za Boží přítomnost, za působení Ducha
Svatého, za projevy Boží moci. A podle
mne nás Bůh vyslyšel, protože já, ač
jsem byl v organizačním týmu, jsem si
tu konferenci užil na vlnách Ducha Sva-
tého jako málokdy před tím. Už to, že ji
Bůh sám zorganizoval, protože nás na
to bylo méně než prstů obou rukou, že
nám Bůh požehnal celý průběh po tech-
nické stránce, že požehnal i chvály, kdy
bylo jasně vidět a cítit, koho chválíme
a proč. Osobně jsem zakusil službu ve-
dle „ostřílených“ pastorů a vedoucích,
kdy jsem stál vpředu, a modlil se s těmi,
kdo přišli kvůli výzvě (což zahrnovalo
i hlasitou modlitební přípravu v kruhu
služebníků Božích a to bych vám přál za-
žít). Celou konferenci jsem jasně věděl,
že jsem Božím nástrojem a že jsem tam,
kde mám být.
Takže, kdo jste tam nebyli, tak jste přišli
o hodně.
za tým organizátorů
Tomáš Kostka, eCM Mikulov
Ve dnech 5.-6. 6. 2010 probíhal na
Slovensku ve městě Trnava festival
Lumen. Tento festival organizovala ka-
tolická církev. Kapely byly tedy většinou
křesťanské. Po příjezdu na Slovensko
jsme se celí zlámaní vypotáceli z auta.
Bylo nás šest. Už na parkoviště doléhaly
zvuky festivalu. šli jsme prakticky po
sluchu. Byl pátek večer, teplo, skvělá
hudba, kamarádi, Kofola... Co víc si člo-
věk může přát. Na pódiu se vystřídalo
několik hudebních žánrů. Od reagge
přes hip hop až po alternativní rock.
Festival měl opravdu nabitý program.
Nabitým programem myslím například
kapely jako: THEBANDWITHNONAME,
Superchick, The 29th Chapter, Maleo
reggae rockers a další. Na festivalu
opravdu bylo co poslouchat.
Hlavními hvězdami festivalu byli kali-
fornští Switchfoot. Switchfooti před-
vedli v Trnavě neskutečnou šou. My
jsme na Slovensko jeli hlavně kvůli nim
a myslím, že předčili všechna očekává-
ní. Switchfooti jsou v Americe hodně
profláklou kapelou, letos oceněnou
dokonce Grammy za album Hallo Hu-
ricane jako Best rock Gospel Album.
Právě písně z tohoto alba zněly z podia
v Trnavě...
Switchfooti začali písničkou Needle
and Haystack Life, která je první i na
zmiňovaném albu. Hned počáteční
tóny mně nabudily neskutečnou ener-
gií. Jako druhá přišla skladba Mess of
Me a já jsem věděl, že kapela si s námi
tento koncert užije. Amíci nasázeli
postupně všechny skladby z alba Hallo
Huricane a já jsem byl v sedmém nebi.
Při písničce The Sound se publikum
opravdu odvázalo a viděl jsem, jak se
jedna paní moc divila, když jí jakýsi
mladík zatáhl do kotle, omylem povalil
na zem, zvedl se, pomohl jí na nohy
a odskákal zase někam jinam. :-D
Po setu nových songů se kapela chys-
tala zahrát několik starších písniček.
Ještě před tím vzal však frontman Jon
Foreman foťák, řekl: „Já si vás musím
vyfotit!“ a zvěčnil celé Trnavské náměstí
s jásajícími fanoušky. Když si opět
vzal kytaru a prohlásil něco anglicky
(nerozuměl jsem) a potom: „Meant To
Live!!!“ myslel jsem, že vybuchnu. To
byla úplně první písnička, kterou jsem
od nich slyšel, bylo mi asi deset let
a mooc se mi to líbilo. No a teď jsem jí
slyšel naživo na koncertě!!! Sen! Kapela
nakonec třikrát přidávala a po odchodu
z pódia jsme ještě dlouho všichni zpíva-
li popěvek z písně Hallo Huricane...
Kapela v tomto roce vydává nové
album Vice Verses a podle všeho to
bude zase pořádný nářez. rock it!
Šimon vaďura, eCM Tachov
hurikán
zasáhl
trnavu
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/21
restless (switchfoot)
i am the sea on a moonless night
calling falling, slipping tides
i am the leaky, dripping pipes
the endless, aching drops of lights
i am the raindrop falling down
always longing for the deeper ground
i am the broken, breaking seas
even my blood finds ways to bleed
even the rivers ways to run
even the rain to reach the sun
even my thirsty streams
even in my dreams
i am restless
i am restless
i am restless
i\'m looking for you
i am restless
i run like the ocean to find your shore
i\'m looking for you
i am the thorn stuck in your side
i am the one that you left behind
i am the dried up doubting eyes
looking for the well that won\'t run dry
running for the other side
the world that i\'ve always been denied
running hard for the infinite
with the tears of saints and hypocrites
oh, blood of black and white and grey
oh, death in life and night in day
one by one by one
we let our rivers run
i am restless
i am restless
i\'m looking for you
i am restless
i run like the ocean to find your shore
i\'m looking for you
i can hear you breathing
i can feel you leading
more than just a feeling
i can feel you reaching
pushing through the ceiling
till the final healing
i\'m looking for you
until the sea of glass we meet
at last completed and complete
where tide and tear and pain subside
and laughter drinks them dry
i\'ll be waiting
anticipating
all that i aim for
what i was made for
with every heartbeat
all of my blood bleeds
running inside me
i\'m looking for you
neklidný
Jsem jako moře za bezměsíčné noci,
zvedám se a padám, kloužu kolem břehů
Jsem jako netěsnící potrubí
nekonečné, bolavé kapky světla
Jsem padající krůpějí
stále toužím padat hlouběji
Jsem jako lámající se vlny
má krev hledá, kudy by mohla ven
Jako když řeka hledá cestu
Jako když déšť čeká na slunce
Jako když žízním
i ve svých snech
nemám klid
nemám klid
nemám klid
toužím po tobě
nemám klid
Jako oceán hledám tvůj břeh
toužím po tobě
Jsem jako trn ve tvém boku
Jako ten, kterého jsi opustil
Jsem jako nejistota v očích
hledám studnu, která nevyschne
Běžím na druhou stranu
do světa, který jsem dříve odmítal
zoufale hledám nekonečno
se slzami svatých i pokrytců
krev černá i bílá i šedivá
smrt v životě a noc ve dni
Jedno po druhém
necháváme naši řeku téct
nemám klid
nemám klid
toužím po tobě
nemám klid
Jako oceán hledám tvůj břeh
toužím po tobě
slyším, jak dýcháš
cítím, jak mě vedeš
není to jen pocit
cítím, jak se mě dotýkáš
procházíš zdmi
a nabízíš konečné uzdravení
toužím po tobě
nakonec se potkáme na klidném moři
dokonale dokonalí
až příboj, slzy i bolest utichnou
a smích to všechno smyje
Budu čekat
očekávat
vše, po čem toužím
pro co jsem byl stvořen
každým úderem srdce
každou krůpějí krve
kterou mám uvnitř
po tobě toužím
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/diakonie
SKP Jihlava – Azylový dům pro muže
má za sebou poměrně bouřlivý rok.
Na jaře roku 2010 odešla do důchodu
Táňa Kuklová, která byla ředitelkou od
zahájení provozu, to je od roku 1992.
V květnu 2011 neprodloužila Správní
rada pracovní smlouvu nové paní ředi-
telce, která nastoupila po Táni Kuklové.
Někteří zaměstnanci se s tím nemohli
vyrovnat a podnítili mediální kampaň,
která poškozovala SKP i jihlavský sbor.
Do rozbouřených vod v květnu 2011
vstoupil bratr Josef Thál, kterého jsem
se zeptal na několik otázek:
Jak ses k práci v azylovém domě
dostal?
Začal jsem pracovat v azylovém domě
pro muže zhruba před třemi lety jako
pracovník v sociálních službách. Tato
práce mě naplňovala. Vidím tuto práci
jako příležitost klientům ukazovat na
Pána Ježíše. Po neprodloužení smlouvy
paní ředitelce Janderkové jsem po
modlitbách přijal práci prozatímního
ředitele. Dostal jsem za úkol připravit
řádné výběrové řízení na pozici ředitele
do konce září 2011. Výběrového řízení
jsem se zúčastnil a vyhrál ho.
V době neprodloužení pracovní
smlouvy předchozí paní ředitelce vyšly
v místním tisku dva články, pod kterými
se objevila divoká diskuse. Zapojili se
i někteří zaměstnanci…
Museli jsme napjatou atmosféru v pra-
covním kolektivu řešit. Někteří zaměst-
nanci se nemohli smířit se změnou na
pozici ředitele a řešili to neadekvátním
způsobem, který poškozoval SKP.
Proto jsem ve spolupráci se správní
radou musel udělat nepopulární kroky
a s dvěma pracovníky se rozejít. Dnes
je provoz SKP i po personální stránce
stabilizovanější a kompaktnější.
Jaké máš plány? Čím nyní žijete?
Chci navázat na koncepci sestry Táni
Kuklové, která kladla důraz na duchovní
složku práce v SKP. Sociální práci může
dělat kdokoliv, kdo má kvalifikaci, ale
v duchovní složce práce jsou křesťané
nezastupitelní. Neznamená to určitě, že
nemusejí být odborníky v sociální ob-
lasti. Přeji si, abychom pracovali profe-
sionálně a v přátelské a otevřené atmo-
sféře. V osobních rozhovorech s klienty
poukazuji na Boží lásku a pomoc. Se
spolupracovníky se radím a společně
se za klienty a za provoz SKP modlí-
me. Každý klient vyžaduje individuální
přístup a rovněž každá složitější situace
se musí řešit specificky. Mojí a naší
společnou snahou je, aby zde klienti
pobývali co nejkratší dobu a zařadili se
do normálního života. Po organizační
a technické stránce provozu provádím
určitá zlepšení a změny.
Jaké změny máš na mysli?
Například přecházíme na elektronické
zpracování evidence klientů a sociál-
ní práce. Proto jsem musel zakoupit
nový PC, který slouží jako server (běží
nepřetržitě). Je to výhodné z více důvo-
dů. Momentálně máme více práce se
zadáváním dat zpětně od počátku roku
2011, ale potom budeme pomocí to-
hoto programu vyhotovovat velmi rych-
le různé výkazy a statistiky pro příslušné
úřady. Navíc mohu pracovat s daty
i z domova anebo se kdekoliv připojit
přes internet na naši databázi. Mám
okamžitý a aktuální přehled o klientech.
Zakoupili jsme kvalitní multifunkční la-
serovou barevnou tiskárnu pro sociální
pracovnice. Jejich bývalá tiskárna už
dosloužila a tato má kvalitní barevný
tisk, což se dá využít k propagačním
účelům. Pro pružnější kontakt s bankou
jsme přešli na internetové bankov-
nictví. Opravili jsme fasádu do ulice.
Zajistil jsem i rekonstrukci koupelny pro
naše klienty. Ve spolupráci s městem
budeme renovovat kuchyni pro klienty
a topení – pořídíme nový úspornější ko-
tel a otopná tělesa. To nám v budoucnu
sníží provozní náklady. rád bych rozšířil
další fakultativní služby pro lidi z ulice.
Hodláme zřídit samostatnou sprchu,
která by sloužila pouze pro muže
z ulice, kteří se potřebují pouze vyspr-
chovat. V příštím roce budeme také za
přispění města rekonstruovat přístřešek
v zahradě, který je v havarijním stavu –
má narušenou statiku.
Je něco, co tě v poslední době po-
těšilo?
Jeden klient se začal zajímat o Boží věci
a nechal se pozvat do našeho shromáž-
dění. Viděl a prožil atmosféru obecen-
ství Božího lidu, což ho silně ovlivnilo.
Bůh se ho dotkl. Zapojil se do kurzů
Alfa a posléze svůj život vydal Bohu.
Nyní už není v SKP a zkontaktoval jsem
ho s naším sborem, který je v blízkosti
jeho nového bydliště. Kéž by Bůh vytrhl
ze starého způsoba života více klientů.
Děkuji za rozhovor. Ptal se Ctirad Hrubý
Ing. Josef Thál
od roku 1977 patří do jihlavského
sboru eCM. Dlouholetý člen staršov-
stva, farní vedoucí laiků, laický delegát
oblastní a výroční konference. Je mu
60 let. Ženatý, dvě dospělé dcery a pět
vnoučat.
Od 1. 1. 2012 startujeme „Klub přátel
Diakonie“. Název je pracovní, ale jisté
je, že půjde o:
• příležitost podpořit konkrétní diako-
nické projekty sborů, středisek křesťan-
ské pomoci a misijních středisek ECM,
• veřejnou sbírku – podporu dobré věci
můžeme nabízet i mimo církev (na-
příklad účastníkům námi pořádaných
akcí, sympatizantům atp.) a postupně
využijeme i moderní formy sbírání
peněz (jako mikroplatby přes internet,
DMS atp.),
• možnost využít dobré příklady –
úspěšné projekty poslouží církvi jako
příklad dobré praxe.
O čísle účtu, možnosti požádat o pod-
poru a dalších novinkách vás budeme
průběžně informovat.
Bc. Ctirad Hrubý, ředitel DieCM
rozhovor
s novým
Ředitelem
skp Jihlava
zprávy z diakonie
22
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/diakonie
Nikdy jsem si neuměla představit, kde
jednou budu pracovat, co bude náplní
mé práce… Když jsem v patnácti letech
vydala svůj život Pánu, toužila jsem stát
se misionářkou jako je třeba reinhard
Bonke a další. Chtěla jsem se vydat do
světa a evangelizovat tam, kde je to
potřeba. Neustále jsem si připomínala
tyto verše z Bible: „Žeň je velká, dělníků
málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle
dělníky na svou žeň!“ (Mt 9, 37-38)
nebo: „Můj dům se bude nazývat do-
mem modlitby pro všechny národy…“
(Iz 56, 7)
V roce 2006 jsem měla možnost jet
na krátkodobou misii na Zakarpat-
skou Ukrajinu. Byl to pro mě obrovský
zážitek, který ve mně umocnil přesvěd-
čení stát se misionářkou. Ale jak už to
tak bývá... člověk plánuje a plánuje
a přitom zapomíná na skutečný plán,
který s ním Bůh má. Tak to bylo i v mém
případě. Jednoho dne mi Pán řekl,
že nebudu jako Bonke. Budu dělat
něco jiného… roky ubíhaly, dokončila
jsem studium a začala jsem se modlit
za práci. V roce 2011 jsem se ocitla
jako pracovnice v sociálních službách
ve Středisku křesťanské pomoci –
azylovém domě pro muže v Jihlavě.
Nejdříve jsem si myslela, že moje práce
bude spočívat pouze v papírování
a v občasných pohovorech s klienty, ale
postupem času jsem zjistila, že práce
se sociálně potřebnými lidmi není jen
o „pohovorech“. Každý den se v práci
setkávám s lidmi (muži), kteří se ocitli
v tíživé životní situaci. Ať už to bylo
jejich vlastní vinou či cizím zavině-
ním – ocitli se zde a potřebují pomoc.
Nejedná se jenom o materiální pomoc
nebo poradenství. Tady jde především
o to, aby se setkali s Bohem… Oni sami
mnohdy říkají, že Boha nepotřebují,
protože „toho“ se nenají. Chtějí si najít
hlavně bydlení, práci a začlenit se do
společnosti. Někdy si však všímám,
že když se hovoří o Bohu, právě tito
„odpůrci“ nejvíce poslouchají. Jsem
přesvědčená o tom, že každý z nich po-
třebuje poznat Pána Ježíše Krista. Toto
jsou lidé, kteří potřebují slyšet, že je
Ježíš miluje a nezáleží na tom, jak zrov-
na žijí a co v životě provedli. Nemusím
jezdit nikam do Afriky, abych evange-
lizovala. Vždyť toto můžu dělat i ve své
práci! Misionářem můžu být i ve své
vlastní zemi. Každý den se setkáváme
s lidmi, kteří o Bohu ještě neslyšeli
nebo o Něm přemýšlejí – buďme tedy
těmi misionáři a zvěstujme radostnou
zprávu tam, kde právě jsme!
Marie Höferová, eCM Jihlava
misionáŘem
tam, kde Jsem
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/24
biblickástudie
16,1Sáraj, žena abramova, mu nerodi-
la. Měla egyptskou otrokyni, která se
jmenovala Hagar. 2Jednou řekla Sáraj
abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál,
abych rodila, vejdi tedy k mé otroky-
ni, snad budu mít syna z ní.“ abram
Sárajiny rady uposlechl. 3vzala tedy
abramova žena Sáraj svou otrokyni,
Hagaru egyptskou, deset let po tom,
co se abram usadil v kenaanské zemi,
a dala ji svému muži abramovi za ženu.
4I vešel k Hagaře a ona otěhotněla.
Když viděla, že je těhotná, přestala si
své paní vážit. 5Tu řekla Sáraj abramovi:
„Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti
dala svoji otrokyni do náruče, ale ona,
jakmile uviděla, že je těhotná, přestala
si mě vážit. ať mezi mnou a tebou roz-
soudí Hospodin.“ 6abram Sáraji odvětil:
„Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož
s ní, jak uznáš za dobré.“ od té doby
ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní
uprchla. 7nalezl ji Hospodinův posel
ve stepi nad pramenem vody, nad
pramenem při cestě do Šúru, 8a otázal
se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud
jsi přišla a kam jdeš?“ odvětila: „Prchám
od své paní Sáraje.“ 9Hospodinův posel
jí řekl: „navrať se ke své paní a pokoř se
pod její ruku.“ 10Dále jí řekl: „velice roz-
množím tvé potomstvo, takže je nebude
možno ani spočítat.“ 11a dodal: „Hle, jsi
těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno
Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospo-
din tě ve tvém pokoření slyšel. 15Hagar
porodila abramovi syna. abram nazval
svého syna, kterého Hagar porodila,
Izmael.
Gn 16,1-11.15
21,2Sára otěhotněla a abrahamovi,
ačkoli byl stár, porodila syna v čase,
který mu Bůh předpověděl. 8Dítě
rostlo a bylo odstaveno. v den, kdy
Izáka odstavili, vystrojil abraham veliké
hody. 9Sára však viděla, že syn, jehož
abrahamovi porodila Hagar egypt-
ská, je poštívač. 10řekla abrahamovi:
„zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece
nebude syn té otrokyně dědicem spolu
s mým synem Izákem.“ 11ale abraham
se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna.
12Bůh však abrahamovi řekl: „netrap
se pro chlapce a pro tu otrokyni; po-
slechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť
tvé potomstvo bude povoláno z Izáka.
13Učiním však národ i ze syna otroky-
ně, neboť také on je tvým potomkem.“
14za časného jitra vzal abraham chléb
a měch vody a dal Hagaře. vložil jí dítě
na ramena a propustil ji. Šla a bloudila
po Beeršebské stepi. 15Když voda
v měchu došla, odložila dítě pod
jedním křoviskem. 16odešla a usedla
opodál, co by lukem dostřelil, neboť si
řekla: „nemohu se dívat, jak dítě umírá.“
Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se.
17Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel
z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: „Co
je ti, Hagaro? neboj se! Bůh slyšel hlas
chlapce na tom místě, kde je. 18vstaň,
vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho
učiním veliký národ.“ 19Tu jí Bůh otevřel
oči a ona spatřila studni s vodou. Šla,
naplnila měch vodou a dala chlapci
napít. 20a Bůh byl s chlapcem. Když
vyrostl, usadil se ve stepi a stal se
lučištníkem.
Gn 21,2.8-20
kontext
Příběhy praotců Abrahama, Izáka,
Jákoba a Josefa (Gn 12-50) jsou ve
své dnešní podobě pravděpodobně
výsledkem dlouhého procesu ústní
a písemné tradice. Jejich nejstarším
podkladem jsou příběhy o jednotlivých
otcích. S každým z nich je v Bibli spojen
okruh příběhů, kterým říkáme cykly.
Abrahamovský cyklus (Gn 12,1-25,10)
obsahuje řadu víceméně samostatných
příběhů. Kromě dalších zde najdeme
vyprávění o Abrahamovi a Lotovi (13;
14; 18; 19), smlouvu s Abrahamem
(15), změnu jména (17). Kapitola 20
teologicky reflektuje a interpretuje pří-
běh o sestoupení do Egypta (12,10-20).
Námi zvolené kapitoly 16 a 21 ukazují
konflikt mezi Abrahamovými syny (Kdo
se stane dědicem? 21,10), který je vyře-
šen vyhnáním Izmaele. Mezi Izmaelovo
narození a vyhnání je vsunuto ohlášení
a narození Izáka (18; 21,1-7). Hned na
to, poté co Abraham na Boží příkaz
jednoho syna vyhnal na poušť, dostává
rozkaz, aby druhého obětoval (22). Oba
oddíly jsou tak přímo tematicky spjaty
se začátkem abrahamovského cyklu
(12,1-3), se zaslíbením a požehnáním.
A to jak Izmaelovi, tak Izákovi.
kdo bude dědicem?
S otázkou Kdo bude dědicem? se
setkáváme na třech místech abraha-
movského cyklu.
První zmínka je v 15,2. Zde je jmenován
damašský Elíezer. Pravděpodobně se
jedná o stejného muže, nejstaršího
služebníka, správce domu, který byl po-
slán pro nevěstu Izákovi (24,2). Bývalo
zvykem, že bezdětní manželé adopto-
vali syna. Tento syn se o ně musel ve
stáří starat a vystrojit jim řádný pohřeb.
Na druhé straně zdědil majetek. Tato
smlouva se však stala neplatnou, pokud
se manželům narodil vlastní syn.
Druhé místo, kde nalézáme odpověď
kdo Bude dědicem?
otázka stará tisíce let,
ale stále aktuální
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/25
na výše položenou otázku, je vyprá-
vění o narození a vyhnání Izmaele. Ve
starověku nebylo nijak neobvyklé, ba
naopak šlo o znak bohatství a po-
žehnání, že muž měl více manželek.
Pokud byla první manželka bezdětná,
prvorozenství přecházelo na syna další
manželky. Také mohla být manželka
zastoupena svou otrokyní (například
30,3). Zákon pravil, že pokud muž řekl
o dětech otrokyně: „To jsou mé děti“,
měly tyto děti stejná práva jako děti
právoplatné manželky. Dědily stejný
podíl. Nesměly být v ničem ukráceny,
ani být vyhnány (zákoník Chammura-
piho, 18 st. před Kristem). Vyprávění
o narození zaslíbeného syna Izáka je
vyvrcholením celého dlouhého řetězce
Božích zaslíbení i pochybností a zou-
fání Abrahama a Sáry. Narození Izáka
je vnímáno jako naplnění Božího slibu.
Vzhledem k věku a neplodnosti Sáry
má být zřejmé, že Izák je Božím darem,
„Bohem darovaným“ potomkem.
okolnosti narození izmaele (Gn 16)
Podobně jako tomu bylo u damašské-
ho Elíezera, i zde je zmíněn (egypt-
ský) původ Hagar (16,1). Etymologie
samotného jména Hagar bývá však
dávána do souvislosti s Arábií. I z toho-
to důvodu se apoštol Pavel, když píše
o Hagar, zmiňuje o hoře Sinaj v Arábii
(Ga 4,21nn).
Některé komentáře vysvětlují zmínku
o egyptském původu jako zdůraznění
ušlechtilosti a krásy Hagar. Podobně
židovský Midraš (raši): Hagar byla
dcerou faraóna a on ji dal za služku
Sáře. Když totiž Sára žila u faraóna
(12,12), viděl faraón zázraky, které se
kvůli ní děly a řekl si, že pro jeho dceru
bude lepší být služkou Sáry, než žít jako
princezna.
Pokud se držíme toho, že Abram byl
nomádským pastevcem, je nepravdě-
podobné, že by se skutečně jednalo
o dceru faraóna. Je však možné, že byla
součástí služebnictva, které Abramovi
přidělil v Egyptě faraón (12,16). Ačkoli
u Hagar zmínka o jejím egyptském pů-
vodu může být odkazem na její krásu,
v kontextu exodu a celého Starého
zákona je Egypt chápán negativně.
Hagar jako žena Abrama (16,3), přechá-
zí pod mužovu autoritu. Přestává být
pouhou „otrokyní“ své paní Sáraj. Nyní
o ní rozhoduje Abram. Další změnou
v postavení Hagar je její otěhotnění.
Jako nositelka budoucího dědice si
„přestala své paní vážit“ (16,4). Jako
matka budoucího prvorozeného syna si
Hagar začala přivlastňovat práva, která
náležela Abramově manželce Sáraj.
reakcí Sáraj je stížnost u Abrama
a znovu podřízení Hagar. Je možné, že
Abram zpočátku žádost Sáraj odmítal.
Proto Sáraj žádá samotného Hospo-
dina, aby rozsoudil její při s Abramem
(16,5). Abram se nakonec vzdává své
autority nad Hagar a znovu ji podřizuje
Sáraj.
Samotný útěk Hagar je reakcí na
„pokořování“ od její paní Sáraj (16,6).
V tomto případě je užito hebrejské
slovo znamenající: ponižování, útlak,
kruté zacházení. Stejný výraz je použit
pro útlak Izraelců v Egyptě.
Těhotná Hagar utíká od své paní Sáraj.
Zastavuje se na posvátném místě
(16,7). Ve starověku byly prameny po-
važovány za posvátná místa, místa vod,
místa života (např. Jákob v Bét Elu). Zde
ji „nalezl Hospodinův posel“ (16,7). Ač
je zřejmé, že o Hagar ví všechno (oslo-
vuje ji jménem), ptá se po smyslu její
cesty: „Odkud jdeš a kam jdeš?“ (16,8)
Posléze ji ujišťuje, že Hospodinovou
vůlí je, aby se „navrátila ke své paní“
(16,9). Hagar obdrží zaslíbení „rozmno-
žení potomstva“ (16,10) a jméno Izmael
(Slyší Bůh) pro svého syna.
Po návratu zpět porodila Hagar syna
a Abram jej nazval Izmael. Izmael se
stal Abramovým prvorozeným synem
a dědicem.
spor o synovství, nebo spor o dě-
dictví (Gn 21)?
Po narození Izáka (druhorozeného) byla
znovu nastolena otázka Abrahamova
dědice. Ani náznakem nebylo připuš-
těno, že by oba bratři měli stejná práva
a oba byli dědici majetku i požehnání.
Nebyl zde uplatněn koncept, který byl
později užit mezi Ezauem a Jákobem,
kdy se Jákob jako druhorozený syn stal
dědicem Izákova požehnání.
Zatímco jméno Izmaele je vyznavačské
a bylo dáno samotným Hospodinem,
jméno Izáka (Směje se) může reflekto-
vat radost Abrahama i Sáry (21,6), ale
i nevěru Sáry v době, kdy přišli na ná-
vštěvu Boží poslové (18,12-13). Izmael
není apriori vnímán negativně, i na něm
spočívá Hospodinovo požehnání.
Konflikt o nástupnictví (dědictví) vyvr-
cholil po oslavě odstavení dítěte. Ta-
ková oslava se obvykle pořádala, když
byly dítěti tři roky. Sára zpozorovala, že
vztah Izmaele k Izákovi je poznamenám
něčím nedobrým (21,9). Bibličtí vykla-
dači se domnívají, že se jednalo o „poš-
ťuchování“, snad zesměšňování Izáka,
posmívání se Izákovi, případně vidí
v této poznámce i narážku na nějaké
kultické sexuální praktiky. Někteří vykla-
dači jdou ještě dále a dávají tuto „hru“
do souvislosti se sexuálním zneužívá-
ním. Zajímavý je pohled patristických
vykladačů, kde anonymní autor mluví
o tom, že Izmael Izáka uhodil. Origenes
vysvětluje tuto pasáž jako svádění Izáka
(duch) Izmaelem (tělo) k potěšení těla,
což se však protiví Sáře (ctnosti).
Sára v obavě o svého syna Izáka, žádá
Abrahama, aby „zapudil tu otrokyni
i jejího syna“ (21,10).
Výrok „přece nebude syn té otrokyně
dědicem spolu s mým synem“ (21,10)
můžeme chápat jak doslovně (majetek),
tak i ve smyslu náboženském (dědic
požehnání). Do příběhu vstupuje i sa-
motný Hospodin. Zaslibuje Abrahamovi
potomstvo z Izáka, ale ubezpečuje ho
i o tom, že se postará o Izmaele, který
bude také praotcem velkého národa
(21,12-13).
Hagar podruhé odchází z domu a ro-
diny Abrahama. Poprvé utekla, nyní
je vyhnána. Na cestu dostala chléb
a měch vody, syn jí byl vložen na rame-
na (21,14). Bibličtí vykladači se poza-
stavují nad tím, že se bohatý Abraham
nepostaral ani o Hagar, matku svého
syna, ani o Izmaele, svého syna. Takové
zapuzení se rovnalo odsouzení na smrt.
Církevní otec Eusebios se diví, že Ab-
raham nedává Hagar ani osla, když měl
tolik stád. A mluví o spravedlivém, ale
nelidském Abrahamovi. Vždyť on pro
pokoj své manželky vyhnal Hagar se
synem, i když se mu to zdálo přísné. No
jen na příkaz Boží udělal to, co udělal.
Výrok „vložil jí dítě na ramena“ je vyjá-
dřením toho, že se Abraham vzdává ro-
dičovských práv a Izmaele plně svěřuje
do péče Hagar. Jednalo se o symbolic-
ký právní úkon. Od této chvíle již nemá
Abraham za něj zodpovědnost.
Vyhnáním byla Hagar zbavena všeho
materiálního i duchovního zabezpe-
čení. Ztratila svou rodinu a tím přišla
podle tehdejších představ i o ochra-
nu Boha Abrahamova. Hagar si byla
vědoma svého beznadějného posta-
vení, proto se rozhodla hledat pomoc
tam, kde ji již jednou našla. Hledala
místo, kde se před lety setkala s Božím
poslem (16,7). Pramen nemohla najít,
ale odložila své již téměř dospělé dítě
u nějakého křoviska (15), kousek popo-
šla a dala se do pláče. V tomto počínání
jež vypadá jako projev beznaděje,
je však skryta víra a důvěra, že Bůh
bezpráví, kterého se Hagar dostalo,
nenechá být a zasáhne. Ono „odložení
12:50 hod.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/26
dítěte“ mohlo znamenat symbolické
svěření života dítěte do Boží péče.
Hagar věděla dobře, co činí, když
hošíka položila na určité místo; jinak,
nechtěla-li se dívat na smrt synka, měla
jednodušší odejíti svou cestou. Toho
však neučinila, nýbrž vyčkala pravdě-
podobného konce svého plánu, který
záležel v tom, aby hoch, umírající pod
posvátným objektem (křovisko), přiměl
božstvo k zakročení. (prof Daněk, Po-
svátné stromy).
Bůh uslyšel „pláč dítěte“ (17). V této
chvíli se naplňuje požehnání, které do-
stal Izmael ve svém jménu (Slyší Bůh).
Hagar plakala a Bůh uslyšel pláč chlap-
ce. Hospodin, který o Hagar ví vše, se
jí znovu ptá: „Co je ti, Hagaro?“ (17).
Odpověď Hagar neslyšíme. Slyšíme
však mocné Boží povzbuzení: „Neboj
se!“ Nevzdávej to, starej se o Izmaele
a „já z něho učiním veliký národ“ (18).
A v Boží přítomnosti padají Hagar klap-
ky z očí a ona vidí pramen vody, který jí
byl do této chvíle skryt.
Snad stejný pramen, u kterého čerpala
sílu při útěku od Sáry. A Hospodinovo
zaslíbení se naplnilo. Bůh byl s chlap-
cem (21,20).
otázky na závěr
Při čtení o konfliktu mezi dvěma Abra-
hamovými syny lze otevřít i další téma-
ta. Byl to skutečně konflikt mezi vírou
a nevěrou, Božím vyvolením a lidskou
snahou? V kontextu narození dalších
potomků Abrahama, kteří se narodili
po Sářině smrti se lze ptát, zda nešlo
ve skutečnosti o konflikt mezi Sárou
a Hagar? Nebylo možno celý problém
vyřešit jinak, než vyhnáním Izmaele?
Nebo je příběh dvou synů Abrahama
ve skutečnosti zdůvodnění pozdějšího
nepřátelství mezi Izraelem a potom-
stvem Izmaele?
V příběhu nelze nevidět tvrdé jednání
jak Sáry, tak i Abrahama, i Hagar. Každá
z postav nese svou vinu. Jako jediný
nestranný vystupuje Hospodin. Své
požehnání zaslibuje jak Abrahamovi,
tak Sáře, Hagar, Izákovi i Izmaelovi.
Hospodinovo požehnání je však záro-
veň i vysláním na cestu. Izák je vyvolen,
aby šel cestou svého otce Abrahama.
Izmael dostává požehnání i zaslíbení,
jeho cesta však vede jinudy (21).
Petr Procházka, superintendent
evangelické církve metodistické v Čr
Co to bylo za borce,
který nechal v laborce
přes noc ztuhnout agar?!?
A co na to Hagar???
Ta nic neví, ta vše smete...
...tuhý agar, to je zmetek.
Uklízí už časně zrána
jako za dob Abraháma
a je fuk ,co za borce
nechal binec v laborce.
ralf Mošt, eCM Praha nové Město
• seznamka pro křesťany
• pobyty pro nezadané
• přihlášeno přes 2000 věřících
• většina přihlášených
je ve věku 25-45 let
• kontakty včetně vzkazů
Pro podrobnější
info/přihlášky pište na adresu:
Noemi, Na Mušce 1124
534 01, Holice
Tel./SMS: 777222877
E-mail: info@noemka.com
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/15:12 hod. 3. epresso
27
zprávy
Kulatá výročí se zvyšujícím se číslem
nám někdy připadají neuvěřitelná.
Nechceme však hořekovat nad tryskem
času, ale naopak s vděčností Bohu
si připomenout obdarování, která
v druhých přijímáme. Když si přečteme
jméno i s celým titulem: prof. ThDr. Pa-
vel Procházka, PhD., vyvolává to uznání
a úctu.
Já bych však ráda přidala něco navíc,
pohled takřka obyčejný, který chce
podtrhnout to vzácné, co na Pavlovi
vidím.
Koncem šedesátých let minulého stole-
tí se v uvolněné politické situaci začala
znovu setkávat metodistická mládež. Po
jednom setkání ve sboru na Ječné jsem
si nebyla jista cestou na Florenc a ze
všech mládežníků to byl právě Pavel,
který se nabídl, že mne doprovodí. Byla
to pro mne velká pocta, že tento bratr,
kterého jsem během programu viděla
jako aktivního služebníka, je ochotný mi
věnovat svůj volný čas.
Cestou přes Václavské náměstí jsem já,
děvče z malého města, byla nadšena,
když jsme míjeli stánky s květinami.
Nasála jsem sladkou vůni růží s po-
známkou: "Hm...., cítíš, jak to voní?"
Odpověď přišla vzápětí a notně moje
romantické rozněžnění zchladila: "No
jo, zoufalci". Na vysvětlenou pro ty
mladší. „Zoufalci“ byly opékané tučné
klobásy podávané s hořčicí na mast-
ném papírku a byly jediným zdrojem
občerstvení široko-daleko. Stánky
s nimi lemovaly Václavák spolu s těmi
květinovými.
Tato moje první vzpomínka na setkání
Pavlem a jeho přístup k životu se ob-
novovala během dalších let pokaždé,
když jsem ho viděla pracovat.
Nabírali jsme spolu po několika letech
teologické vědomosti (on byl lepší),
v jednom dni jsme byli instalováni na
sborech - dopoledne já v Protivíně, on
odpoledne v Č. Budějovicích, společně
jsme byli ordinováni. I s dalšími dvěma
faráři ECM v jižních Čechách jsme se
pravidelně setkávali na našich farách ke
sdílení, modlitbám a někdy i bouřlivým
teologickým rozhovorům. Ještě později
se stal i mým švagrem.
Na té první vzpomínce však chci po-
ukázat na dvě vlastnosti, které Pavlovi
vydržely po celou dobu jeho služby na
Boží vinici.
Byl ochotný mne tehdy doprovodit,
i když mohl mít s ostatními pražskými
mládežníky jiný program. Kdykoliv jsem
ho pak viděla při práci, pochopila jsem,
že nikdo nebyl tak bezvýznamný, aby
nebyl ochotný mu věnovat svůj čas.
I ten nejposlednější a nejobyčejnější
člověk u něj měl vždy otevřené dveře.
Ačkoliv sám postupně graduoval až
do těch „nejvyšších pater“, bral vážně
každého jedince. A ještě druhá po-
známka - udělal to, co bylo třeba. Tento
jeho postoj jej tak i s rodinou přivedl
do Jenkovec - prostě proto, že sbor
v Jenkovcích bylo tehdy třeba obsadit
a nikdo jiný se nenašel. Vždy dělal
a dělá to, „co je třeba“ - a přes polovinu
svého života v naší církvi. Jeho ochota
k jakékoliv službě se projevuje dodnes.
Jestli kritizuje, pak proto, že mu „jde
o věc“.
Střízlivá a praktická poznámka z Vác-
laváku: „No jo, zoufalci.“ ukazuje dále
na jeho praktičnost. S ničím se moc
nepáře. Někdy vystřelí informaci nebo
názor naprosto neočekávanou. Je vel-
mi věcný, pohotový a zůstává v jakkoli
vypjaté situaci praktický.
Nechci psát žádné ódy (oba bychom
věděli, že to je scestné), jen vyjádřit
vděčnost Pánu Bohu, že jsem Pavla na
své životní cestě potkala.
A taky přání - aby ho i v dalších letech
provázela Boží milost k naplnění úkolů,
které dostal a vědomě z Božích rukou
přijal.
alena Procházková
pavel procházka 60
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/28
pozvánka
13:20 hod. dva dny jsem
nespal, únava je znát,
docela krize
rada evropských metodistických církví
zve již potřetí na Evropský metodistický
festival, který se bude konat tentokrát
v polském Krakově od 8. do 12. srpna
2012. Tato akce, na které by se mělo
sjet zhruba 1000 účastníků, začala
v roce 2003 a úspěch prvního celo-
evropského setkání vedl organizátory
k tomu, aby na první pokus navázali.
Jako vždy bude i letos připraven
bohatý program seminářů, workshopů,
přednášek, Wesley-skupinek, tvořivých
aktivit a bohoslužeb. Kromě toho
budou mít účastníci mnohé nabídky vy-
užití volného času. Od prohlídky města
a výletů do blízkého okolí (například
návštěva památníku v Osvětimi) až po
popíjení kávy a rozhovory před EmK-
-mobilem. Jak je již zvykem, bude celá
akce probíhat na velkém prostranství,
které zaplní stany německé stanové
misie.
Při představování festivalu či připomí-
nání jeho existence je potřeba připo-
menout i to, že celá akce není a nemá
být jen jednou z mnoha dalších kon-
ferencí zaměřených na program. Ten
je sice velmi pestrý a obohacující, ale
hlavním zdrojem úspěchu dosavadních
festivalů (2003 Potsdam, 2008 Bratisla-
va) je setkání lidí. Povětšinou metodis-
té, ale ne nutně, přijíždějí totiž na tuto
akci s velkým očekáváním, srdcem ote-
vřeným k naslouchání a rty připravený-
mi ke sdílení. A to je největší bohatství,
které si může účastník, kromě jednot-
livých bodů programu, odvézt, co ho
může povzbudit, z čeho může čerpat,
co mu přinese radost. I když vlastně jen
v případě, že sám přijede s očekáváním
a připraveností naslouchat a mluvit. Ně-
kdy sice připravenost narazí na bariéru
rozdílných mateřských jazyků, ale není
i to lze překonat, jak dokládají zkuše-
nosti účastnic předchozích festivalů:
„Je důležité, že můžeme navazovat
kontakty a povzbuzovat se navzájem,
že se snažíme setkat se s druhými
v lásce a být tak světlem a solí.“ (rösli
Wäfler, CH) „Nejdůležitější zkušenost je
ten duch sdílení, který zahrnuje všech-
no navzdory rozdílům v řeči a kultuře.
Zakoušíme stejného Ducha svatého.
Užíváme si večerních programů a mezi
námi je Duch svatý.“ (Manuela Falcaõ,
P) „Je to úžasná zkušenost. Zdá se, že
mezi námi nejsou žádné hranice a bari-
éry.“ (Margaret Cope Keishley, UK)
Téma festivalu v roce 2012 zní It’s for
you – Je to pro tebe, protože je pro
všechny od nejmenších po největší
a naopak, pro muže i ženy, pro me-
todisty i nemetodisty, jednoduše pro
každého. Tedy i pro vás.
anna lauková, eCM Praha – nové
Město
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/29
anketa
anketa
co jste vytěžili z krize?
Krize je vyostřená situace, která když
probíhá, moc pozitivního nepřináší.
Tedy mně ne. Ale po uplynutí nějakého
času, což je relativní, přináší i ovoce.
Dalo by se i říci, že „co tě nezabije, to
tě posílí“. To, co jakákoliv krize přiná-
ší, je poučení, z kterého časem, když
se dobře zalévá a zastřihuje, vyroste
ušlechtilá moudrost.
Krize jsem prožil v dětství, v pubertě,
ve vztahu... i ty finanční, ale i třeba
v souvislosti s alkoholem a návykový-
mi látkami; a časem určitě přijdou i ty
zdravotní. Když se pokusím o bilanci,
z některých jsem se poučil, z některých
ne – důkaz lidské nedokonalosti :-).
Ale z jedné krize vzešlo něco velmi
dobrého – nutkavé pokušení koupit
si Bibli. A to mi přineslo velmi mnoho
:-)))))) Amen.
Jindřich Matěk, stanice Horšovský Týn,
eCM Plzeň 1 – lochotín
Krize - mluvím všeobecně - pro mě
osobně znamená ještě více se upnout
k Bohu a spoléhat na to, že On ve své
moudrosti a lásce mi dá jak zklidnění,
tak i východisko z nastalé krizové situa-
ce. S každou krizí, kterou jsem s Bohem
překonala, se ujišťuji v tom, že Bůh ni-
koho nenechá na holičkách. A s každou
překonanou krizí jsem Bohu vděčná, že
mohu Pána nejen prosit, ale i děkovat
za Jeho pomoc a vedení.
Magda zemanová, eCM Protivín
Krize? Měla jsem jich v životě mnoho.
Při ohlédnutí zpět mohu jen říci, že se
učím více se spoléhat na Boha. Pokaž-
dé, kdy jsem se rozhodla spolehnout
se na Něj, což i mému vlastnímu ro-
zumu připadalo naprosto bláznivé, se
rozlil do mého srdce pokoj, o kterém
se v Bibli mluví. Ten pokoj, který přesa-
huje veškeré lidské chápání. Několikrát
mě ten pokoj tak překvapil, že jsem
se sama sebe musela ptát, jestli jsem
normální, že jsem v takové životní krizi
klidná až radostná.
Mám jednu velkou životní krizi, která už
trvá 10 let. Nevidím žádné východisko,
nemám odpovědi a veškeré lidské
rady už jsou za tu dobu vyčerpány.
Moje jediná modlitba a přání je, že až
jednou budu s Pánem na věčnosti a On
mi vysvětlí, proč tu krizi dopustil, až se
budu dívat nazpět na tu chvilku, kdy
jsem psala toto vyznání, abych mohla
Jemu vzdát chválu, že On mě provedl
a dovedl k sobě. Bez Jeho síly a Jeho
slibu, že On je mnohem silnější, než
jakákoli krize, bych už to dávno vzdala.
Jitka Tomlinson, stanice Jablonné
v Podještědí, eCM Praha 10 – Strašnice
Považuji sama sebe za šťastného
člověka, protože jsem nikdy nepo-
chybovala o Boží lásce, přízni a mi-
losti. Nikdy jsem se nechtěla vrátit na
cestu života bez Něj, ačkoli jsem to
mnohokrát kolem sebe viděla. Prostě
to je asi tím, že vím, co v Bohu mám.
Vzpomínám si však na krizi během
studia na vysoké škole. Měla jsem před
sebou nejnáročnější ročník. Čekaly
mě troje státnice, bakalářské zkoušky
a bakalářská práce. Někdy v říjnu jsem
chodila jako zmoklá slepice. Bála jsem
se, že to psychicky nezvládnu a že se
nervově určitě zhroutím. Zpozoroval to
na mně jeden kamarád. Když se zeptal,
co mě trápí, řekla jsem mu to. On
zareagoval úplně jednoduše: „Tak se
za to budeme modlit.“ Nic víc neřekl,
krátce jsme se pomodlili a já jsem v té
chvíli – moc jich takových v mém životě
nebylo – náhle věděla, že Bůh mě ne-
opustí, ale chce po mně jedno: abych
celý rok poctivě studovala a pustila se
včas do bakalářky. Vytěžila jsem z této
krize poznání, že Bůh pomáhá slabým
a zkroušeným. Dává milost a sílu tam,
kde člověk nesedí s rukama v klíně, ale
snaží se, aby dělal to, co má, pořádně
a On se k tomu přizná. Dokonce jsem
pak povzbuzovala ještě své spolužáky,
kteří měli před sebou stejně náročné
období. A měla jsem v srdci pokoj.
Miluška Šálková, eCM Protivín, ředitelka
Střediska křesťanské pomoci – Pastelka
Co mně přinesla krize? Tak mně na-
příklad krize v EU přinesla více kšeftů,
protože od firmy je to drahé, a tak
mám pořád dokola co dělat a také
mám nějaké úspory v eurech. Není
to mnoho, ale na každém euru jsem
vydělal, doposud 2,6 Kč.
Myslím si, že lidé k sobě jsou trošku
hodnější. Co mně krize odnáší? Životní
jistoty, například zvyšuje poplatky
u lékaře a v nemocnici, poplatky za po-
pelnice, za elektřinu, za vodu, za plyn,
za naftu a benzín, za chalupu a nemovi-
tosti; o potravinách nebudu ani mluvit;
ale na odstupné a milionové padáky
máme dost peněz. Díky za to, že máme
Boha, alespoň máme někoho, komu si
večer smíme postěžovat:-)
Stanislav zeman, eCM Protivín
Zatím největší krizi ve svém životě jsem
prožila, když jsem se rozhodla (ve dva-
nácti letech) přestat Boha poslouchat.
V jedné chvíli, už si ani nepamatuji
důvod, jsem Bohu řekla: „Bože, je mi
líto, ale nebudu Tě poslouchat, nejde
to.“ Hned tu noc Bůh ďáblu dovolil, aby
vstoupil do mého snu. Sen probíhal
tak, že mě satan v podobě Jacka
Nicholsona vyhrožoval odpornými
věcmi a já prožívala děs a hrůzu. Byla
jsem s ním SAMA a nemohla nic dělat.
Byla to nejhorší noční můra v mém
životě. Nakonec jsem se ve snu poku-
sila o útěk. Seskočila jsem z balkónu
na strom a po něm dolů na zem. Pak
jsem se snažila utíkat. Nehnula jsem se
ale z místa. Ale díky velkému strachu
z hrozných věcí, co by po chycení
následovaly, se mi podařilo utéci. Po
probuzení jsem si okamžitě uvědomila,
že sen byl odpovědí na moje zřeknutí
se Boha. Poprosila jsem Boha o odpuš-
tění a prožila jsem, že bez Něho být
nemůžu. Že jinak se vydávám satanovi.
To byla má nejhorší krize a velká chyba.
Poučení z ní je: „Bez Boha ani ránu!“
anna Kuchynková, sbor znojmo, eCM
Jihlava
První odpověď, která mě na tuto otázku
napadá je smysl pro humor! Netrouf-
nu si tvrdit, že mé srdce je jako vosk
a srovnávat se s žalmistou v Žalmu 22,
spíše bych řekl jako moderní věřící,
že je jako máslo. Zjistil jsem, že zapřu
i svého Pána a ani nemusím být v tak
složité situaci jako třeba Petr při zatčení
Ježíše.
Jsou různé druhy krize a jsou způso-
beny nejrůznějšími vlivy. Když budu
mluvit o osobních krizích a o tom, co
jsem z nich vytěžil, dostanu se k docela
pestré škále pocitů a poznání podle
toho, jak jsem v tom kterém krizovém
momentu obstál nebo neobstál. Takže
od potvrzení ve víře, úžasného posílení
a důvěry, statečnosti a věrného konzis-
tentního postoje musím jmenovat zkla-
mání ze sebe sama i hořké poznání své
zbabělosti, naivity a hlouposti. Seznam
by byl příliš dlouhý, ale ačkoliv bych se
v některých chvílích nejraději neviděl,
věřím, že z krize mohu vytěžit moudrost
a dobrou lekci pro život. A myslím i na
takové situace, v nichž jsem nejednal
příkladně. Asi mám radost, když se mi
podaří vytěžit více než lítost – snad po-
učení, odhodlání a nový začátek. Mimo
jiné, našel jsem také prima knížku pro
těžké časy, no, je sice pro děti, ale
název vyzní skvěle i v českém překladu,
jmenuje se Deník malého poseroutky!
David Chlupáček, sbor Jihlava, eCM
Jihlava
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/30
svědectví
Musela jsem se podívat do slovníků
a na internet, abych si ujasnila přesný
význam krize. A bylo mi to k dobru,
protože jsem o jednotlivých výpově-
dích musela přemýšlet a tím si i utřídit,
o čem má být můj příspěvek k tomuto
tématu. Vylučuju krizi ekonomickou,
ropnou, finanční, krizi v medicíně. Není
bez zajímavosti, že potažmo všechny
spadají pro nás křesťany pod biblický
verš Filipským 4,6-7. Žilka překládá:
„O nic nemějte starosti, ale ve všem
oznamujte Bohu svá přání modlitbou
a prosbou s díky. Tak pokoj Boží, který
převyšuje všecko myšlení, uchrání vaše
srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“
Co kdybychom jako národ klekli
na kolena a společně prosili Pána
Boha o řešení současné finanční, ale
i morální krize? Dozvěděla jsem se, že
v medicíně krize například znamená,
že pacient buď zemře, nebo se uzdraví.
Vůbec je krize rozhodná chvíle, dále
těžká svízelná situace, tíseň, nesnáz,
zmatek, zlom. V ekonomice to nazývají
učeně fáze. V literatuře rozpor proti-
kladných sil vrcholí = katastrofa. Ale
jak hluboké ty krize musejí být, aby se
něco pohnulo? A aby ta krize byla příle-
žitostí k dobrému řešení?
Konečně se dostávám na osobní rovi-
nu, to jest ke svědectví. S mým mužem
jsme milovali svědectví, jak Bůh jednal
v životě toho či onoho člověka. A teď
mám psát o sobě, o krizi víry. Tomu
zlomu, vlastně poslušnosti Božího
slova, se my věřící někdy ještě dlouho
vzpíráme a marně si zbytečně odíráme
krky. Pán Bůh má totiž to nejlepší řeše-
ní. A On je věrný, na rozdíl od nás. Když
mu jednou, téměř v dětství, řekneme
ano, vede nás svým Duchem a neustále
přitahuje k Sobě. Musím přiznat, že
jsem se velmi vzdálila a mnohdy byla
slepá, ale On mě nenechal. Zmíním pár
situací, na které si vzpomínám.
Když jsem byla v kritické situaci v ne-
mocnici po těžké operaci (a bylo to
přes víkend), kde se vzala, tu se vzala
neznámá doktorka a zachránila mne.
Vůbec tam nepatřila. Vím, že ji Bůh
poslal. Když se jednalo o manželství,
pamatuji si, že na západě, kde bylo
pro mne před sametovou revolucí vše
ideální, o mne projevoval zájem jeden
věřící... Jak to bylo lákavé! Najednou
slyším v němčině: „Miluj svého bližního
jako sebe samého, tedy jeho man-
želku!“ Kdo mi to řekl a ještě k tomu
v němčině? Vždy v životě, když se jed-
nalo o podobné situace, spadla roleta,
ale ne z mé strany, z té Boží!
Při hluboké krizi v manželství (jak hlu-
boká byla, je patrné z toho, že jsem se
divila, že stále ještě rostou stromy) a já
šla do Bible, vyskočilo na mne slovo:
„Jestliže neodpustíte, ani nebeský Otec
neodpustí vám.“ Není Pán Ježíš nejlepší
psycholog a nedává nejlepší rady?
Navzdory výchově v Církvi bratrské, že
nevěra se neodpouští. Provázelo mě
to vlastně nevědomky v celém životě...
Vím, že to Pán Ježíš odpustil za mne
a dal mi týden zpívat „Haleluja“ a nešlo
přestat. Konečně mi začalo pomalu
docházet, co znamená evangelium,
to okřídlené slovo v církvi, v praxi.
V naší církvi část lidí radost neměla, ale
prožívala jsem, že jednotlivci ano. Ti se
radovali z pokání mého muže. Největší
radost měla moje maminka.
Pak přišly různé útoky, proč jsem se
nerozvedla. Anebo když manželství
neslouží, pryč od toho. Pán Bůh mi
poslal rozumného kazatele, který mne
povzbudil. Horší byly pomluvy, opět
v církvi, kdy se rozšiřovalo, že jsem na
mladé hochy, kteří ke mně chodili ještě
za totality pro bible a literaturu. Byla
to opravdu pro mne krize. A tu přišel
zase Pán Ježíš a nahlas mne ujistil ve
Vilové (ve sboru ECM Praha-Strašnice),
že On ví ,že to tak není. On věděl i o té
pomluvě. Jak úžasný je náš Pán! Buď mi
někoho poslal, anebo přišel sám nad-
přirozeně. V místnosti, kde nikdo nebyl,
mluvil ke mně Duch svatý nahlas a na-
pomínal mne, když jsem měla strach
z nádoru a hledala v lékařské knize, co
by to mohlo být. Řekl mi: „Nech toho,
už je to v pořádku“. Byla jsem velmi udi-
vena, neb jsme se ještě s mým mužem
nemodlili za tento problém. Můj muž
mi ovšem řekl, že už se v noci modlil.
Boule byla pryč.
Och, já prožila v naší církvi věcí! A teď
po smrti mého muže vím, že mě Pán
Bůh navštívil v této církvi a odmítám
jakékoli přestupy jinam anebo návrat
do CB. ráda se podívám kamkoli, do
jakéhokoli obecenství Božího lidu a je
to vždy pro mne přínosné, ale můj
domov je u metodistů. Jednou jsem
se nemohla při práci v kanceláři naší
církve pohybovat kvůli páteři. Nešlo
se ani ohnout a já měla uklízet po
instalatérovi (jeden čas jsem měla na
starosti i úklid). Přišla mladá věřící děv-
čata, že se za to budeme modlit. V tom
zazvonil zvonek a skupina Němců se
dožadovala rozhovoru a provedení po
domě. Ani jsem s děvčaty nebyla, ale
byla jsem uzdravena a od té doby jsem
potíže s bederní páteří neměla. Anebo
po operaci jsem měla takové srůsty,
že jsem nemohla zdvihat děti v neděl-
ce. Po modlitbách a pokání, že jsem
překračovala doporučení lékařů a ještě
se moc zlobila u klepání koberců, přišlo
nadpřirozené uzdravení, kdy operatér
konstatoval, že se jedná o zázrak, neb
srůsty zmizely.
Když zemřel můj muž, poslal mi ten
večer Pán Ježíš na pomoc bratra ze
skupinky (synové odjeli po modlitbách
a starší se vydal hledat pomoc z hospi-
ce). Já do poslední chvíle věřila, že ho
může Bůh i z mrtvých vzkřísit... Tento
bratr mi řekl slovo a já věděla, že je od
Boha: „Nech ho, už je mu lépe.“ Boží
pomoc prožívám neustále. Zároveň
Boží vyučování a z mé strany pokání.
věra Schneebergerová, vdova
po bývalém faráři
a superintendetovi eCM
o krizích života
věra SCHneeBerGerová
15:34 hod. jsem na str. 11
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte
naši třídu, psávali jsme křídou na tabuli,
abychom obměkčili učitele a vyhnuli
se krizové situaci, která by nastala v pří-
padě chatrných znalostí. Takový stres
se přeci k Vánocům nehodí. Po třiceti
letech by asi většina z nás na tabuli na-
psala: Vánoce jsou svátky stresu, kudy
utéct z toho běsu… Při setkání spolužá-
ků jsme se shodli, že naše třída je tvrdě
zkoušena Vánoce-nevánoce, a to nikoliv
paní učitelkou, ale samotným životem.
Sváteční klid se ztratil v gigantickém
lidském mraveništi a zbyla z něho jen
pečlivě ohlodaná bílá kost. Taková kost
by vypadala pěkně ve vitríně v muzeu.
Ale na vánočním stole?
Každou neděli na něm zapalujeme
adventní svíčku, ale zároveň jsme
pohlceni vírem, který nás strhává
k neuvěřitelnému hemžení. Hemží-
me se a pospícháme jako mravenci,
akorát místo jehličí s sebou vláčíme
hned celé stromky. Smrčky, boro-
vičky a jedle nakládáme do útrob
pestrobarevných kouřících brouků na
kolečkách, abychom se jako obrovské
hmyzí hejno valili městem za troubení
klaksonů a cinkání tramvají. Strom-
ky, porcelánové papoušky, pletené
ponožky a mnoho dalších zbytečných
předmětů přenášíme do svých beto-
nových mravenišť. Stojíme ve frontách
na kapry, adventní věnce, mobilní
telefony, skořici, digitální fotoaparáty,
vánoční pohlednice, MP3 přehrávače.
Sháníme svíčky, oříšky, mandle, plaz-
mové televizory, hrozinky, lyže, mouku,
snowboardy, notebooky a moučkový
cukr. Zároveň pereme záclony, vytíráme
podlahy, s indiánským pokřikem lovíme
kapry ve vaně, třískáme je paličkou do
hlavy, celí od krve (v lepším případě
od té kapří) rybu obětujeme jako při
nějakém prastarém rituálu. Leštíme ná-
bytek, vytíráme podlahu a vysáváme
koberce… Vysáváme a zároveň jsme
sami vysáváni náročným předvánočním
shonem, všechno honem, honem, aby
se na něco nezapomnělo… Ale o to
právě jde: Aby se na něco nezapomně-
lo. Na něco podstatného.
Slyšel jsem teorii, jak má závodník
běžet do kopce. Musí vydržet neustá-
le zrychlovat nejenom až na vrchol,
ale pokračovat až do té doby, než
poběží zase z kopce dolů. Člověk se
snaží zrychlovat, ale ve skutečnosti
běží pořád stejně. Kdyby se zrychlo-
vat nesnažil, začal by ve skutečnosti
zpomalovat a naděje na vítězství by
byla ta tam. A tak se všichni a všechno
snaží neustále zrychlovat. Zrychlují auta
na silnici, zrychluje internet, srdeční tep
i puls doby. Jen ekonomika je už tak
unavená, že chudinka i přes vánoční
šílenství zpomaluje. Strategie běhu do
kopce by nám možná pomohla překo-
nat náročný adventní stres. Ale advent
není závod! Spíš by to chtělo sundat
nohu z plynu. Při shánění dárků pro
sebe navzájem totiž nakonec na sebe
navzájem nemáme čas.
Jak z toho ven? Máme snad opus-
tit všechny běžné zvyklosti a místo
gruntování číst Bibli? Potom bychom
se mohli dočíst, že „ten den přijde jako
přichází zloděj…“ To by nám ještě
scházelo, vrátit se celí uštvaní a ucapr-
taní z vánočních nákupů a doma
nalézt vykradený byt… To Kristův den
má přijít jako zloděj. Nesmlsne si ale
ani na špercích po babičce, ani na blue
ray přehrávačích. Má zájem o naši bez-
radnost, smutek, beznaděj, deprese.
Je „zlodějem“, který chce ukrást nás
samotné. Ukrást nás tomu, co nám
ubližuje, co nás ničí. Je únoscem, který
za své rukojmí sám zaplatil výkupné.
Okrádá nás o bolest, úzkost, nemoci,
bezvýchodnost a trápení. On je jediný
„zloděj“, kterého můžeme s radostí
pustit do svého příbytku a klidně mu
prozradit kód k nedobytném sejfu, ve
kterém jsme nevědomky uvěznili sami
sebe. Takový je příchod Páně, ne ten
apokalyptický, ale takový, jaký nakonec
prožil poutník v nejznámější Komenské-
ho knize.
Advent je někde uvnitř nás samotných.
Je to skrytá touha, žízeň, vnitřní vyprah-
lost. A co na to Bůh? Třeba má také svůj
advent. Třeba sedí u svátečně prostře-
ného stolu a očekává náš příchod. Když
zůstaneme na povrchu a přes mohutný
proud všedních věcí se nám nepodaří
ponořit do svého vlastního nitra, k se-
tkání s ním nedojde. Ani u vánočního
stromečku ani v kostele. Jsme jako
poutníci v Labyrintu světa a není těžké
uhodnout, kde se nachází ráj. Je ale
těžké do něho vkročit. Je těžké ztišit
všechny zvuky, hlomoz všedních dnů
a rachot světa, který se řítí kolem nás
jako prapodivné rozvrzané monstrum.
Je těžké ztišit bolest v srdci, pláč
vlastní duše, bouři myšlenek na hladině
svědomí. Je těžké rozeznat hlas dítěte
ve vichřici, zahlédnout světélko svíčky
v mozaice blikajících neónů. Je těžké
ve tmě nahmatat dveře. To všechno je
strašně těžké. Ale někde uvnitř zní hlas,
který znovu a znovu šeptá: „Stojím pře-
de dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj
hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu
s ním večeřet a on se mnou.“ Až ty
dveře otevřeme, budeme moci napsat
na černou tabuli bílou křídou: Vánoce
jsou svátky klidu.
Miloslav Čech
16:00 hod.
31
úvaha
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/32
recenze
v návaznosti na článek Jana Paula
v minulém čísle S+Ž přinášíme recenzi
knihy o štěstí v umírání.
Jan Paul se v knize, která je dílem
dokument, dílem deník a dílem i částí
rodinné kroniky, zabývá otázkou nejen
smyslu bytí, ale především smyslu
umírání. Inspirací k sepsání knihy se
bezesporu stala skutečnost, že si autor
vzal do domácího ošetřování svou mat-
ku v době, kdy byly vyčerpány všechny
medicínské prostředky k jejímu uzdra-
vení. On i rodina prožívali tuto situaci
každý po svém. Autorova zkušenost
odehrávající se v kulisách obecných
pravd a schémat, má originální a přece
sdělitelný význam. Každá autobiogra-
fie, má-li mít pro čtenáře průkaznou
hodnotu, nemůže popřít subjektivní au-
torovo nazírání na život i na sebe sama
v kontextu společenském, kulturním
a i duchovním. Kniha O štěstí v umírání
je sice ohraničena atributy životopisu,
ale nezříká se esejistického pohledu
na stáří, umírání i smrt, ani kritického
vnímání falešných model i modelů,
které nás obklopují. Předkládá i tanato-
logický vhled do populárních tendencí
k zajištění „čisté“ smrti.
Kniha vznikala sedm let jako bezpro-
střední reakce na smrt matky. V té době
autor prožívá zásadní přerod, osobní
i umělecký. Jan Paul říká, že nemohla
být napsána jinak, a čtenář je o této
praxi přesvědčován po celou dobu čet-
by. Příběh umělce a jeho rodiny je jistě
neopakovatelný, a právě proto má co
říci nám, kteří také žijeme své příběhy
a potřebujeme být občas konfronto-
váni názory jiných. Možná že slov by
někdy mohlo být méně, aby zbylo více
prostoru pro zažití myšlenky…
štěstí v umírání je téma, které se ne-
musí zalíbit každému. O to však autor
ani neusiluje. Jeho dílo, ať již napsané
nebo výtvarně zpracované, nebude mít
v současné době povahu bestselleru
ani mediálně propagovaného zážitku.
To se ale dílu tvořenému potem a slza-
mi stává.
Postmoderní člověk nemá rád umírání,
ačkoliv smrt devalvovaná mediální-
mi nástroji mu zas tolik nevadí. Od
prvních batolecích pokusů zařadit se je
každý jedinec společností kolem sebe
hodnocen především za svůj výkon.
Tak je vytvářen jeho společenský kredit.
Umírání se obvykle za úctyhodný výkon
nepovažuje. Kladu si otázku: „Jak
dlouho nám, lidem silným a na výkon
zaměřeným, potrvá, než prozřeme?“
Kdy si začneme připouštět, že stáří nás
provází od nejútlejšího věku a jednou
nás vtáhne do svého závěrečného děj-
ství? Budeme-li ovšem mít to štěstí, že
se stáří, ctěného a respektovaného, do-
žijeme. Umírání může kohokoliv zasko-
čit kdykoliv a kdekoliv. Je dobré vědět,
že umírání není „nehoda“, ale poslední
výzva života k přípravě na pozemský
konec. Tato výzva se netýká vždycky jen
umírajících, umírání je hozená rukavice
do tváře lékařů, zdravotního personálu,
ošetřovatelů i členů rodiny. Ta rukavice
se dá pokorně zvednout anebo odkop-
nout kamsi pod smrtelné lože bližního.
I o těchto výzvách kniha Jana Paula je.
Autor nepopře, že je výtvarníkem tělem
i duší. Jeho kniha na svém počátku
připomíná obraz, který při bedlivějším
prozkoumání ukazuje, že původní mal-
ba je překryta mnoha nánosy a pokusy
o přemalování originálu. restaurátor
Paul je ale vnímavý, citlivý na změny
a pečlivý až k perfekcionizmu. Bere
jemný skalpel své lásky a zpočátku pla-
še, později s laskavou razancí, odkrývá,
co je uvnitř. Přes goyovské caprichos
se dostává k mnoha manýrizmům, aby
nakonec pod patetickými kopiemi
renesančního stylu objevil odřenou
gotickou malbu ženy, která bývala
Matkou. Ve chvíli, kdy čekáme, že ji
malíř domaluje a opatří srozumitelnou
a obecně přijatelnou kompozicí, malba
mizí setřena silným duchovním zážit-
kem a změnou malířova srdce. Ve finále
se Jan Paul rozhoduje na uprázdněné
plátno malovat světlo, které nevrhá
stín, a které osvěcuje každého člověka
přicházejícího ze tmy. Kdo má uši - slyš!
Delicie nerková, eCM Praha Strašnice
19:03 hod. zařizuji firemní večírek
o štěstí v umírání
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/1:27 hod. finalizuji
3333
odčtenářů
V časopise Slovo a život, téma: Strach
a strašáci jsem si kromě jiného přečetl
článek o pražském pochodu homose-
xuálů a lesbiček. Mohu říci, že obsah
tohoto článku mně velmi udivil. Ani
ne tak tím, že je podporou těchto
akcí – vždyť svět se snaží, seč to jde,
aby tradiční hodnoty, jakými je třeba
manželství, věrnost, rodina a podobně,
co nejvíce degradoval – jako spíš tím,
že tato akce nachází podporu i v křes-
ťanském periodiku.
Ale vezměme to od začátku. Pisatel,
který se ani nepodepsal, nám sděluje,
cituji, „že se rozhodl za českou církev
vyslat jiný signál“. Kdo tohoto člověka
pověřil úkolem mluvit za českou církev?
Já a mnoho dalších, se kterými jsem
o tomto článku mluvil, jsme také členy
církve a naprosto s obsahem článku
nesouhlasíme! Tím samozřejmě nechci
říct, že je třeba lidi trpící úchylkou, či
nemocí, v tomto případě homose-
xualitou, nějakým způsobem trestat,
nebo jinak perzekuovat. Nechápu
však, proč se autor článku snaží těmto
lidem přiznat statut menšiny? Vždyť
tento pochod měl za cíl zviditelnění
homosexuálů a především jejich snahu
o to udělat z homosexuálních praktik
všeobecně uznávaný standard. Pokusil
se autor zjistit, kdo takovéto akce pod-
poruje? Tedy kromě nezodpovědných
politiků, kterým nejde ani tak o politiku,
jako spíš o politikaření. Mám snad oče-
kávat, že naše společnost začne hájit
také zájmy „menšin“ zlodějů, násilníků,
pedofilů, lhářů a dalších? Budeme
i z nich dělat utlačované? Nestudoval
jsem teologii, zatím jsem si vystačil
s Biblí. Bůh mně v ní učí, že miluje i ty
zloděje, lháře a násilníky. Věřím, že ne-
zapomíná ani na homosexuály. Avšak
stejně tak, jako mně učí, jak vypadá
Jeho vztah k nám – lidem, tak jasně říká,
i co je to hřích, a já jsem přesvědčen,
že svazky homosexuálů a homosexu-
ální praktiky nepatří do Božího plánu
a hříchem tedy jsou!
Připadá mi zvláštní, že se autor odvolá-
vá na Starý zákon a slova Ježíšova, kde
se mluví o lásce k bližnímu a přitom se
za tato slova pouze snaží ukrýt hřích.
Možná z neochoty, možná z nezku-
šenosti. Myslím, že pan Vacek nikdy
nevychovával děti. Kdyby ano, tak by
věděl, že ani nejde spočítat, jak často
praGue pride
JaK To vIDíM Já
člověk řekne: „Nechoď, neber, neza-
paluj, nejezdi, nedostaneš, nemůžeš...“
a tak dál, a to všechno právě z lásky!
Jenomže ono je v tomto případě snazší
a hlavně populárnější říct: „Synku, našel
sis hezkého chlapce.“ Mně však Bůh učí
říct „Synku tohle je hřích, ale Ježíš má
moc tě tohohle prokletí zbavit. Pojď,
budeme se za to modlit.“
Zvláštní a podivná se mi zdá i odpověď
pana Vacka na otázku, co vadí křesťa-
nům na akcích typu Prague Pride. Jemu
nic. Mně však neúcta k životu, manipu-
lace s druhými a v neposlední řadě sna-
ha o prosazení některých ideologií.
Nový zákon opravdu říká, že Kristus
zbořil hranice mezi lidmi a ke spáse
jsou zváni všichni. Zároveň však vytvořil
zásadní rozdíl mezi těmi, co pozvání
přijali a těmi, co si našli boha jinde.
Na závěr bych měl ještě několik dotazů
k redakční radě a panu Procházkovi,
coby vrcholnému představiteli ECM
v Čr:
Proč článek není podepsaný?
Proč v církevním časopise vyjde článek,
jehož neznámý autor mluví za celou
církev? Článek, podporující, obhajující
a propagující homosexualitu?
Mám tento článek brát jako nástin toho,
co se bude v ECM dít a kam bude ECM
mimo jiné v příštích letech směřovat?
vladimír Perman eCM Třeboň
Misijní stanice vimperk
Milý bratře Permane,
předně děkuji za to, že jste své stano-
visko formuloval do slov a dáváte je
otevřeně najevo. Odpovídám Vám,
neboť jsem autorem zmíněného pří-
spěvku. Moje jméno vypadlo z článku
nedopatřením a za to se omlouvám.
K Vaší reakci: uvědomuji si, že se jedná
o citlivé téma, a proto je dobré číst,
co opravdu bylo napsáno. V úvodu
jsem vysvětlil, co mě ke vzniku tohoto
(původně rozhlasového) příspěvku
přivedlo. Byly to nenávistné, urážlivé
a klerofašistické výroky některých lidí,
kteří vystupovali za církev. Proto jsem
chtěl – sám jsa také křesťanem a přísluš-
níkem církve – vyslat jiný signál. Signál
o toleranci. Tedy ne o stanovisku církve
k homosexuálům, ale o toleranci.
A zde dochází k nedorozumění: tole-
rance neznamená přeci souhlas ani
podporu, nýbrž schopnost přijmout
druhého takového, jaký je. Předmětem
tedy není homosexualita a s ní spojené
projevy, nýbrž člověk označovaný za
homosexuála.
Nechci zde diskutovat o tom, zda jsou
homosexuálové menšina či nikoli.
Obecně takto jsou bráni a já je tak beru
také, neboť jich je prostě v rámci popu-
lace malá část. Menšina je vždy něčím
odlišná od většiny. Homosexuálové
svou sexuální orientací, Vietnamci pů-
vodem atd. Slovo menšina pokládám
za bezpříznakové, neutrální. Meritum
věci je tedy právě v přístupu křesťanů
k menšinám. Historicky se zde církev
provinila. Menšiny byly pronásledová-
ny a likvidovány. Včetně homosexuálů,
kteří byli upalováni. V článku jsme však
chtěli ukázat na to, že Hospodin se
menšin ujímá. Biblická zásada vyjád-
řená v mnoha přikázáních Písma přeci
zní, že nikdo nesmí druhého člověka
pronásledovat jen proto, že nepatří
k většině.
V článku se vůbec neřeší otázka hříchu.
Když se Pán Ježíš ujímá prostitutek,
také neřeší otázku hříchu. Vidí člověka.
Já chci vidět také člověka, ne životní
styl, který je hříšný. A tomuto člověku
chci sdělit, že Hospodin jej nebere jako
homosexuála, ale jako lidskou bytost,
která je mu drahá natolik, že za ni prolil
svou krev Boží Syn. Tohle má být, podle
mého názoru, hlavní sdělení homose-
xuálům při jakékoli příležitosti. Ne to,
že jejich životní styl je hříšný.
Žijeme ve společnosti, která opustila
mnoho z morálních standardů ži-
dokřesťanské Evropy. Je úkolem křesťa-
nů v takové situaci moralizovat, nebo
všemožně vést ke Kristu, který jediný
může člověka od hříchu osvobodit?
A proč to schytávají stále ti homosexu-
álové? V čem je jejich hřích větší než
hříchy ostatních? Proč je pro nás spole-
čensky přijatelná prostituce, narkoma-
nie, smilstvo, loupeže, pomluvy a další
jevy, proti nimž křesťané
veřejně nevystupují?
Proti homosexuálům
však pořádáme dokon-
ce demonstrace. Proč
nikdo nevystupuje proti
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/34
násilí a sexu v televizi? Proč nevystu-
pujeme proti korupci? V článku jsme
zmínili další hříchy, proti nimž církev
nevystupuje. Zato homosexuálové
kritiku křesťanů doslova přitahují. Proč?
Ohrožují Vaši rodinu víc, než nevěra,
smilstvo, pornografie a sprostota? Píšu
to proto, že jste se tímto směrem vydal
ve své reakci.
Milý bratře, mám několik přátel, kteří
jsou homosexuály. Všichni jsou to křes-
ťané, kteří uvěřili v Pána Ježíše jako své-
ho Spasitele. Všichni se modlili za to,
aby byli své orientace zbaveni. Nevy-
brali si ji, prostě takoví jsou. Hospodin
je homosexuality nezbavil. Jejich život
je velmi těžký, protože trpí obrovskou
samotou. Homofobní jednání křesťanů
tuto samotu pouze zvětšuje. Myslíte,
že by se na Vás některý z těchto mých
přátel obrátil o pomoc, kdyby si přečetl
Vaši reakci na můj článek? Biblické
poselství o lásce Hospodina k člověku
(hříšnému člověku) jste bagatelizo-
val slovy: „Připadá mi zvláštní, že se
autor odvolává na Starý zákon a slova
Ježíšova, kde se mluví o lásce k bliž-
nímu a přitom se za tato slova pouze
snaží ukrýt hřích.“ Prosím, přečtěte si
tato slova znovu. Ve svém hněvu jste
mi podsunul úmysl ukrýt hřích. Zdá se
Vám takový postoj opravdu křesťan-
ský? Myslíte si opravdu, že je to článek
„podporující, obhajující a propagující
homosexualitu“? Můžete tohle své tvr-
zení doložit textem? Skutečně v článku
je někde vyjádřena podpora akcím
typu Prague Pride? Domnívám se, že
jediné, co článek obsahuje, je nekritika
a neodsouzení této akce. Mně totiž
nešlo o Prague Pride, ale o nás, křesťa-
ny. O odhalení našeho tvrdého srdce.
O otevření očí a upozornění na to, že
některé „křesťanské“ postoje v sobě
mohou skrývat nenávist, agresivitu
a soud, který nám nepřísluší.
Nevím, zda jsem Vás svým vysvětlením
uspokojil. Přeji Vám hodně zdaru!
Petr vaďura
Pondělí, 9. dubna 1781, Warrington
Protože jsem se co nejrychleji chtěl
dostat do Irska, pospíchal jsem do
Liverpoolu a vyhledal loď připravenou
vyplout. Vítr však byl nepříznivý, až
ve čtvrtek ráno přiběhl kapitán a řekl
nám, že teď je vítr příhodný. Pan Floyd,
Snowden, Joseph Bradford a já jsme šli
se dvěma našimi sestrami na palubu.
Sotva jsme však byli na moři, vítr se
otočil a nabýval prudkosti. Za hodinu se
mi udělalo zle, jak mi nebylo za celých
čtyřicet let. Po dva dny jsem nesnesl ani
špetku pevné stravy a velice málo teku-
té. Celé tělo jsem měl jako rozlámané
a nemohl jsem se v posteli ani otočit.
Po celý pátek se bouře stupňovala
a moře bylo stále neklidnější. V sobotu
ráno zavřeli všechny poklopy, což spolu
s prudkými pohyby lodi tak rozdivočelo
koně, že jsem se obával, že je budeme
muset zabít, aby nepoškodili loď. Tu
se ke mně doplazila paní S., zalomila
nade mnou rukama a řekla: „Zemře-
me tu spolu!“ Ač to bylo mimořádně
lehké plavidlo, měli jsme tři stopy vody
v podpalubí. Letěli jsme na závětrnou
stranu, a když kapitán rozkázal: „Kormi-
dlo do závětří,“ loď se už nepodřídila
kormidlu. Svolal jsem bratry k modlitbě
a nalezli jsme otevřený přístup k trůnu
milosti. Krátce poté jsme se dostali,
ani nevím jak, do přístavu v Holyhea-
du (v severním Walesu, pozn. red.).
Dva dny a dvě noci jsme byli neustále
zmítáni větrem a vlnami. Čím více jsem
o tom uvažoval, tím jasněji jsem chápal,
že to nebyla Boží vůle, abych v tuto
dobu šel do Irska. Proto jsme bez pro-
dlení najali dostavník a příští den večer
jsme dojeli do Chesteru.
krize Jako
pŘíležitost
mít
BohoslužBy
Jinde
Neděle, 6. června 1742, Epworth
…Po kázání John Taylor oznamoval na
hřbitově lidem vycházejícím z kostela:
„Protože Wesley nesměl kázat v kostele,
bude zde kázat v šest hodin.“
Tak jsem přišel v šest hodin a nalezl
takové shromáždění, jaké myslím
Epworth před tím neviděl. Postavil jsem
se na náhrobek svého otce při východ-
ní straně kostela a zvěstoval: „Království
Boží není pokrm a nápoj, ale spravedl-
nost a pokoj a radost v Duchu svatém.“
Čtvrtek, 17. listopadu 1774
Večer jsem se vrátil do Norwiche. Toto
společenství bylo za minulý rok tak za-
nedbáno jako žádné jiné. ranní kázání
se nekonala, skupiny se rozpadávaly, ni-
kdo nedbal, zda se třídy scházejí nebo
ne. Lidé nechodili do kostela a k večeři
Páně a pobíhali sem tam, jak se jim za-
manulo.
V pátek večer jsem se sešel se spole-
čenstvím a řekl jim otevřeně, že chci
mít buď pořádné společenství, nebo
žádné. Přečetl jsem Všeobecná pravidla
a požádal každého, aby se rozhodl, zda
se jimi chce řídit či nikoliv. Zejména,
zda se chce každý týden scházet se
svou třídou, leda že by mu v tom za-
bránila vzdálenost nebo nemoc (jediné
důvody pro nepřítomnost, které mohu
připustit), a zda chce pravidelně chodit
do kostela a k večeři Páně. Vyzval jsem
ty, kteří s tím souhlasí, aby se se mnou
sešli příští večer, a ostatní aby nepřichá-
zeli. Příští večer přišla naprostá většina
lidí, jimž jsem ještě jednou zdůraznil
totéž.
Neděle, 20. listopadu 1774.
Mluvil jsem s každým vedoucím tříd
o každém členu třídy, a škrtl každého,
koho mi nemohli doporučit. Když
jsem skončil, zůstalo z dvou set čtyř
členů celkem sto sedmdesát čtyři. Tuto
zásadu je třeba uplatňovat, i kdyby ve
společenství mělo zůstat jen padesát
členů.
z Deníku Johna Wesleye
4:17 hod. eXtra krize!
krize Jako pŘíležitost poznat Boží vůli
krize Jako pŘíležitost udělat
poŘádek
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/35
biblickézamyšlení
v temnotách,
ale s Bohem
aneB co
opravdu
prospívá
duchovnímu
rozvoJi
Pavel vojtěch Kohut
Kdo ve svém životě nenaráží na zásad-
nější obtíže, většinou ničeho nedosáh-
ne, a takový život jej ani příliš netěší.
Pochopitelně, že ten, kdo musí naopak
o své místo tvrdě zápolit, potřebuje se
umět k překážkám postavit správně.
Na této úvaze nás nejspíše nic nepře-
kvapí; zkusme ji však aplikovat na náš
duchovní život, na život z víry, na život
s Bohem. Platí to i zde? Platí i zde, že
krize je příležitostí k růstu? V následu-
jícím textu nabízím životní zkušenost
jedné významné postavy křesťanství:
Jana od Kříže (1542–1591), jak nám ji
předal on sám (přetavenou do podoby
systematické nauky) ve svých spisech.
dvojí noc
Jan si byl vědom, že ačkoli bylo v jeho
době napsáno mnoho kvalitních knih
o modlitbě a o duchovním životě, má
on sám co nabídnout, aniž by přitom
opakoval po ostatních. Udělal totiž
s Bohem nesmírně cennou zkušenost,
které dokázal porozumět a vhodně ji
pak i vyjádřit. Začal tedy psát o dvou
klíčových etapách duchovního života,
které pojmenoval „noc smyslů“ a „noc
ducha“. Popsal je zejména v knihách
Výstup na horu Karmel (V) a Temná noc
(N). Co těmito pojmy rozumí?
Noc smyslů podle něj přichází v době,
kdy se člověk odhodlá radikálně
odpovědět na Boží milost, a spočívá
v podstatě v tom, že činnosti s tím
spojené („duchovní cvičení“), náhle
přestávají danou osobu těšit a stá-
vají se jí těžkými, jakkoli ona i nadále
touží horlivě žít pro Boha (srov. 1N
8,3). Pokud na danou zkoušku dokáže
správně zareagovat, bolestné období
pozvolna pomíjí a je naopak vystřídáno
vědomím Boží blízkosti. Ale ani to není
trvalé: přichází druhá, ještě bolestnější
etapa života, nazvaná noc ducha, ve
které se člověku místy dokonce zdá, že
se Bohu znelíbil, a proto je jím opuštěn,
případně zavržen. Komu se však podaří
tímto obdobím zdárně projít, dorůstá
do plné svobody v Bohu.
známky a význam nocí
Aby mohl člověk rozlišit, zda krize, kte-
rou prožívá, je ona první noc, totiž „noc
smyslů“, Jan nabízí tři známky (srov.
1N 9,2–9; 2V 13,1–7), jejichž společný
výskyt je zárukou, že se nejedná o oby-
čejné zvlažnění ve víře (srov. Zj 3,15nn.)
ani o duševní obtíže (Jan používá
dobového termínu „melancholie“, srov.
1V 13,6). Jde o neschopnost věnovat
se rozumovému přemítání při modlit-
bě beze slov, nechuť, ba neschopnost
zaměstnávat představivost něčím jiným,
zejména však „častá vzpomínka na
Boha se starostlivostí a bolestnou oba-
vou, (…) že neslouží Bohu, nýbrž se vra-
cí nazpátek“ (1N 9,3), z níž se posléze
stane „láskyplná pozornost“ (2V 14,4),
s níž člověk touží setrvávat v samotě
s Bohem bez jakékoli vlastní činnosti.
Pokud křesťan dokáže v takovou chvíli
setrvávat před Bohem a snést to, že
mu modlitba neskýtá nějaké zvláštní
potěšení, má šanci oprostit se od závis-
losti na smyslově okoušených útěchách
a jeho modlitba se stává nezištnou:
je s Bohem kvůli němu samotnému,
ne kvůli sobě a tomu, co při modlitbě
zakouší. Ze „začátečníka“ v duchovním
životě se stává „pokročilý“.
Smysl „noci ducha“, která představuje
nesrovnatelně radikálnější očištění
(v duchu Ježíšova vyjádření, srov. Jan
15,2) než „noc smyslů“ (srov. 1N 8,1n.)
a díky níž se „pokročilý“ stává „doko-
nalým“, spočívá v tom, že všechno, co
by měl člověk tendenci konat ze sebe
a po ryze lidském způsobu, přenechává
místo Bohu a sjednocení s Kristem, kte-
ré se však uskutečňuje cestou bolestné-
ho očištění (ve smyslu Gal 2,19n.).
co nám prospívá?
To, co se tedy na první pohled může
jevit jako „vracení se nazpátek“ (1N
9,3), nemusí být žádnou regresí, úpad-
kem nebo dokonce zvlažněním, nýbrž
obdobím intenzivního, byť bolestného
růstu. Při prezentaci zmíněných tří zná-
mek Jan dokonce vyjadřuje následující
myšlenku: i tehdy, když jsou zde pří-
tomny jen první dvě známky (a jedná se
tedy o „melancholii“, duševní obtíže),
pokud se ke své bolestné situaci člověk
postaví správně, může ji Bůh „použít“,
posloužit si jí, ke skutečnému duchov-
nímu očištění člověka (srov. tamtéž).
Jinými slovy: i lehčí duševní nemoc se
v takovém případě může stát očistnou
nocí.
Věřím, že Janova zkušenost a nauka,
vyjádřené v jeho spisech, nás tak vedou
ke zdravé relativizaci toho, co zakou-
šíme při modlitbě, jak vnímáme svůj
vlastní duchovní růst a jaký význam
v tom všem má naše vlastní úsilí.
Platí zde, co píše Jan v jiném ze svých
děl: „Třebaže by se ti sebevíc zdálo, že
jej nacházíš, cítíš a chápeš, vždy jej máš
považovat za skrytého a máš mu sloužit
skrytý ve skrytosti; a nebuď jako mnozí
nemoudří, kteří o Bohu smýšlejí nízce
tím, že se domnívají, když jej nepozná-
vají nebo nezakoušejí nebo necítí, že je
jim Bůh vzdálenější a skrytější, zatímco
opak je pravdou: neboť čím méně
rozlišeně jej poznávají, více k němu
dospívají, neboť jak říká prorok David:
Svůj úkryt vložil do temnot (Ž 17,12).
(…) Dobře tedy děláš v každé době, jak
v duchovním nebo časném protiven-
ství, tak v rozkvětu, když vnímáš Boha
jako skrytého a voláš k němu: Kam
ses ukryl, Milovaný, a mne zanechal
v nářku?“ (Duchovní píseň 1,12).
P. Pavel vojtěch Kohut, oCD, Th.D.
(*1969 v Třinci), je členem řádu bosých
karmelitánů, knězem, členem české
redakce Mezinárodní katolické revue
Communio a redakce revue pro teologii
a duchovní život Salve, vyučuje spiritu-
ální teologii na KTF UK.
8:00 hod. další den začíná
kávou atd...
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/PF 2012
Slovo a život, ročník XXVIII
Vydává rada oblasti Evangelické církve metodistické v Čr
Časopis vychází čtyřikrát do roka.
Adresa redakce:
Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2
Telefon: +420 224 919 608
e-mail: office.umc.cz@gmail.com
Redakční rada:
Petr Procházka, Petr Vaďura, Gabriela Selingerová, Jiří Hedánek, David Chlupáček
Filip Jandovský, Miloslav Čech, Alena šebková, Michael Kříž, ralf Mošt
Grafický design: Matěj Čech | www.mcech.cz
Předplatné v české republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč, u hromadných
objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč
Předplatné v cizině:
na celý rok 7,00 € + poštovné 2,40 €;
cena jednotlivého čísla 1,75 € + poštovné 0,60 €
Platby a dobrovolné příspěvky:
7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu)
Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.
Téma příštího čísla: SEX
Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte do 15. února 2012 na adresu redakce.
Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově
shodovat s názorem redakce.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-4-2011/