Slovo a život 4 2011



writing an effective short essay

SLOVO+ číSLO4,PROSINEC2011,CENA45Kč Téma: Krize jako příležitost

writing an effective short essay

2 Izaiáš 43,18: Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. “Praise the Lord!” zdraví se Afričané v každé situaci, i kdyby stáli s jednou nohou v hrobě. Je to jeden z těch darů našich bratrů a sester na rovníku, který jim pomáhá přežít i v nejtěžších situacích. A těch situací, které jsou krizové, je v Africe každodenně dost. Momentálně se o nich píše v denním tisku. Nic tu není samozřejmé, čistá voda, jídlo, možnost školní docházky, zdravotní péče, úřady, které fungují bez úplatků atd. A přesto každou neděli vidím davy ve svátečním oblečení s Biblí v ruce, jak běží naslouchat Božímu Slovu a chválit Boha už jen za to, že jsou ještě naživu. Většina denominací zde musí v neděli dopoledne nabízet dvě až tři bohosluž- by, aby se na každého dostalo. A ani tak se do kostela všichni nevejdou. Přátelé se mě často ptají, jak jsem se k práci v Africe dostala. A já na to odpovídám, že Božím vedením a skrze životní krize, které mě na mou dnešní službu připravovaly. Emigrace a poznání, jaké to je být cizí, ztráta maminky, když jsem byla ještě skoro dítě, a výchova mé dcery jako svobodná matka, to vše mě pro tu dnešní službu formovalo a přiblížilo k lidem v krizových situacích. Od jara 1999 buduji v Ugandě domovy pro sirotky. Prvním krokem v této práci bylo založit neziskovou organizaci. Od té doby, co jsem v jednadvaceti uvěřila, mě (i v rámci studia sociální pedagogiky) vždycky zajímalo, jak se dá Boží slovo žít. Životopisy věřících, kteří se sociálně angažovali, jsem četla jako kriminálky. Je zajímavé, že v dějinách sociální pe- dagogiky byli křesťané jedni z prvních, kteří si všimli krizových situací a hledali praktická řešení a východiska. Situace zde v Ugandě mi často při- pomínají stav sociálního zabezpečení koncem 19. století. Pokaždé, když vezu naše děti z dětské- ho domova v Lire na severu Ugandy na prázdniny k jejich příbuzným, vidím situace, které se nedají zvládnout bez Boží pomoci. Profesionální přístup zmů- že hodně, ale v některých situacích je potřeba více. Často spolupracovníkům a návštěvám v Ugandě říkám, že jen profesionální práce ta hluboká psychická zranění našich dětí nezahojí, je tu potřeba něco silnějšího. Jeden z našich teenageru například ztratil celou rodinu při přepadení ves- nice rebely. Jinému v tom samém masakru zabili maminku a babičku a vypíchli mu oko a vyrazili celou řadu předních zubů. Jedna z našich nejmladších dívek přeži- la masakrování rodiny na maminčiných zádech. Miminko objevili teprve, když misievesvětě Jak si Bůh umí použít naše životní krize Helena KozelKová

writing an effective short essay

3 druhý den na to celou její rodinu chtěli pohřbít a všimli si, ze ještě žije. S celým týmem se za naše děti pravi- delně modlíme. Kromě uzdravení a osvobození je pro mě důležité, aby děti v projektu God Helps Uganda (GHU) měly živou víru a skutečné přátelství s Kristem. Vždyť jim v Písmu několikrát zaslíbil, že jim mámu i tátu nahradí. Jak se to dá dětem zprostředkovat? Jsem si jista, že nejjasnější je, když mohou prožít aktivní pomoc nebo povzbuzení od členů křesťanské rodiny z celého světa. Dáváme to najevo tím, že díky pomoci z Evropy, i z České republiky, zaopatřu- jeme dětem bez obou rodičů domov, vzděláni a zdravotní zaopatření. V lednu 2010 nám například skupina mladých z Ječné a z Jihlavy pomohla organizovat dětský tábor. Dodnes nám pomáhá materiál, který tato skupina dovezla. Dvanáct let už mohu pozorovat, že při- chází dostatek prostředků na tuto práci jen od soukromých dárců. Pokaždé je to pro mne zázrak, když koncem roku můžeme vyjít bez dluhů. Co mě také vždy potěší je, jak si Bůh tu práci zde v Africe používá pro povzbu- zení křesťanů v Evropě. Svědectví, jak Bůh i ty nejbeznadějnější situace chce a umí proměnit, zasáhne mnohá srdce. Jeden s posledních projektů mě ob- zvlášť těší. Moje dcera Naděnka se mnou minulý rok spolupracovala a při té příležitosti také vozila děti na prázdniny do vesnic. Se svým současným manželem, který ji přijel navštívit, jednou stáli před chatrčí, která měla velkou díru ve střeše a mu- seli v ní nechat čtrnáctiletého mládence na čtyřtýdenní prázdniny. Ten dojem je přivedl na nápad si ke svatbě místo jiných dárků přát příspě- vek na postavení malého domečku. To bylo minulý říjen. Tyto letní prázdniny s přáteli opět Ugandu navštívili a peněžní dar dali na stavbu. Spolu s naším africkým týmem se na dokončení stavby také prakticky podíleli. Po dokončení domečku si ten nyní patnáctiletý mladík vzal k sobě na prázdniny dva chlapce, kteří neměli kam jít. Všichni tři se do domova GHU po prázdninách vrátili velmi spokojení. Tento princip Kristovy rodiny pomůže každému překonat životní krize a vyjít z nich s velkým životním pokladem. Jsem vděčná Kristu, že jeho princip proměňovat krize v radost platí na celém světě. Helena Kozelková se narodila v Praze. v roce 1968 emigrovala s rodiči do Švý- carska, kde vystudovala pedagogiku, psychologii a psychopatologii. od roku 1999 buduje v Ugandě dětské domovy pro sirotky.

writing an effective short essay

4 glosa Kývl jsem na zadání, že napíšu článek na toto téma. Teď jsem však trochu v rozpacích. Ne snad, protože bych nevěděl, o čem psát. Spíše proto, že odpověď se zdá být natolik evidentní, až je to podezřelé. Kdyby byla tato otázka položena při průzkumu veřejného mínění, málokdo by odpověděl, že nikoli. Podobně jako by málokdo tvrdil, že korupce není v České republice problémem. Otázka ale volá po upřesnění: V jaké krizi? Hospodářské? Určitě ano, ale to není specifikum České republiky – v hospo- dářské krizi se vezeme, protože jsme součástí Evropy, potažmo západního světa obecně. V demografické? To jistě také, ale to už dlouho a ani v této věci nejsme v Evropě výjimkou. V krizi du- chovní? To bezesporu rovněž, ale kdy tomu tak vlastně nebylo? Psát dneska o krizi je stejně nevděčné jako psát o „reformách“. Obě tato slova se skloňují již řadu let ve všech pádech. Jenže je-li krize permanentní, nebo schyluje-li se permanentně k nějakým reformám, tato slova prostě přestávají zabírat. Položím tedy otázku jinak: V čem je dnešní doba jiná od dob předchozích? Zdá se mi, že žijeme v době bez ideolo- gií, ale rovněž bez ideálů. Nedávno se v Praze konala Evangelikální teologická konference, na níž přednesl zajímavý příspěvek psycholog a katolický jáhen Max Kašparů. Řekl o sobě, že jakož- to konvertita měl na počátku svého křesťanského života spoustu ideálů a spoustu iluzí; iluze postupně ztratil, ideály si podržel. Zdá se mi, že s naší společností jako celkem je to naopak: Ideály jsme ztratili, iluze jsme si pone- chali. Předně žijeme v iluzi, že se dá žít bez ideálů. Uvedu příklad: Na počátku Evropské unie stála dobrá myšlenka, totiž že úzká hospodářská spolupráce a rozvoj demokracie v jednotlivých zemích povede k omezení nebezpečí válek. Za touto dobrou myšlenkou byli lidé, kteří věřili v ideál spolupracujících a smíře- ných národů. Když se s tímto ideálem nedlouho po druhé světové válce vy- tasili, vypadali skutečně jako snílkovští idealisté, zejména pokud snili o smíření mezi Francií a Německem, případně Nizozemím a Německem, Dánskem a Německem nebo Británií a Irskem. Dnes se stalo „dobrým zvykem“ na Evropskou unii nadávat. Ideály se čás- tečně uskutečnily, částečně vyprchaly. Ne že by na Evropské unii nebylo co měnit; nicméně je velkou iluzí, že náro- dy zůstanou přátelské bez společných ideálů a že o trvání míru není třeba nijak zvlášť usilovat. Na počátku našeho svobodného života po pádu komunismu vyhlásil Václav Ha- vel heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Prezident Klaus toto heslo nedávno nazval „nejfalešnějším heslem“. Dokonce sám prezident Havel ve své hře „Odcházení“ toto heslo iro- nizoval. Udělám ze sebe snílkovského idealistu a na tomto místě prohlásím, že v toto heslo stále věřím a že se k němu hlásím. Chcete-li, jsem „pravdoláskař“. Domnívám se totiž, že aby život vůbec za něco stál, musí lidé usilovat o to, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nená- vistí. Tento ideál mnozí opustili a jiní se mu vysmáli. Žijí ovšem s iluzí, že ke smysluplnému životu stačí růst HDP a stále se zvyšující životní úroveň. Jistě, jako křesťané víme, že na této straně nebe se jedná o nikdy nekončící zápas. Nežijeme v iluzi, že politickými prostředky nebo hospodářskou politi- kou lze toto heslo naplnit. A můžeme našeho bývalého prezidenta Václava Havla upozornit, že bez Ježíše nemá tento zápas šanci. A tak se touto oklikou dostávám k od- povědi na otázku, jak byla položena: Ano, česká společnost je v krizi. Je v kri- zi, protože jí chybí ideály. Nutno ovšem dodat, že tuto krizi sdílí v současnosti s prakticky celou Evropou. Jako křesťané jsme zakotveni ve věčnosti. Proto můžeme být snílky i ide- alisty, a přitom nemusíme být naivní. Každý z nás má od Boha své poslání a poslání máme i všichni dohromady jako Boží lid. A žijeme v napětí. Slovo krize pochází z řeckého slova krisis, což znamená soud. Ano, Bůh soudí Českou republiku a soudí Evropu. Ale to je jen část pravdy. Napětí je v tom, že součas- ně trvá čas milosti, a Bůh zde stále má svůj lid, který z této milosti a pro tuto milost žije. Nemylme se – krize, a to jak hospodářská, tak mravní, se ještě prohloubí. Boží milost ale bude zářit o to jasněji. autor je emeritní senior Křesťanských společenství Je česká společnost v krizi? Dan DráPal V KRIZI POBĚŽ KE KRISTOVU KŘÍŽI

writing an effective short essay

5 STR. 2–3 MISIE VE SVĚTĚ STR. 4 JE ČESKá SPOLEČNOST V KrIZI? STR. 6–8 KrIZE LIDSTVí V DíLE TErrENCE MALICKA STR. 9 NEJEN O PASTOráLNí PSyCHIATrII STR. 10-11 KrIZE V rODINĚ STR. 12 AMATÉry ByCH NEPODCEŇOVAL STR. 13 VAšE SrDCE Ať SE NECHVĚJE úZKOSTí… STR. 14-16 KrIZE NENí TrEST STR. 16-17 ŽIVOTNí KrIZE, PSyCHOTErAPIE A VírA – JDE TO DOHrOMADy? STR. 18 SVĚTOVá METODISTICKá rADA STOTŘICETILETá STR. 19–21 yOUNG PAGE STR. 22–23 DIAKONIE STR. 24–26 KDO BUDE DĚDICEM? STR. 27 PAVEL PrOCHáZKA 60 STR. 28 POZVáNKy STR. 29 ANKETA STR. 30 O KrIZíCH ŽIVOTA STR. 31 VáNOCE JSOU STR. 32 O šTĚSTí V UMíráNí STR. 33–34 PrAGUE PrIDE JAK TO VIDíM Já STR. 34 DENíKU JOHNA WESLEyE STR. 35 V TEMNOTáCH, ALE S BOHEM obsah Když jsem na schůzi redakční rady dostal za úkol napsat úvodník, lehce jsem znervóz- něl. Jak já tady vůbec mám něco vyplodit? Co vůbec můžu říct o tématu tohoto čísla? Také jste se určitě v životě dostali do situace, kdy jste si nebyli jisti výsled- kem a dopady svého počínání. Neříkal bych tomu přímo krize, to zní příliš dramaticky, pravdou ale je, že takovéto drobné nejistoty občas potkají snad každého z nás. Každý řeší své malé osobní problémky a má určitá slabá místa, kdy snadno znejistí. Může se pak stát, že člověk podivně zazmatkuje a jeho okolí naprosto nechápe proč. S odstupem času jsem si ale řekl: „Neboj se toho časopisu. Napsat úvodník je dobrá příležitost, jak povzbudit sebe i čtená- ře. Proti malé sebedůvěře je přece potřeba bojovat.“ Tady už to konkretizuju, ale určitě to platí o všech životních nesnázích a překáž- kách. A jak se nejlépe vypořádat s takovými nástrahami? Mnohem snadněji se to dělá, a to je podstatné, když máte kolem sebe lidi, se kterými si o tom můžete popovídat. Taky si určitě vzpomenete na situa- ci, kdy jste si s něčím nevěděli rady. Pak jste se svěřili příteli či partne- rovi a už jenom to, že jste svůj problém vyjádřili konkrétními slovy, vám pomohlo utřídit si myšlenky v hlavě. Proto se ani vy, čtenáři, nebojte a pište nám svoje příspěvky nebo reak- ce na uveřejněné články. rádi je otiskneme a nebráníme se ani případ- né následné diskusi, jak v tomto čísle koneckonců sami uvidíte. Časopis sice v okamžiku, kdy jej čtete, mluví jenom jednosměrně, myslím si ale, že se v něm dají najít dobrá témata ke sdílení a rozhovorům. V minulém odstavci jsem už naťukl něco z obsahu. Dovolte tedy ještě, abych nastínil, co si v tomto čísle budete moci přečíst. Na prvních stranách přináší zprávy z Ugandy Helena Kozelková, která zde dlouhodobě pracuje v projektu God Helps Uganda. Dále na vás čeká biblická studie Petra Procházky, rozhovor s jeho otcem Jiřím Procházkou nejen na téma krize v naší církvi v průběhu minulých desetiletí, zprávy z Diakonie ECM Jihlava a rozhovor s jejím ředitelem Josefem Thálem a několik dalších zajímavých roz- hovorů. V návaznosti na článek Jana Paula z minulého čísla pak otiskujeme recenzi na jeho knihu O štěstí v umírání. Co nás velmi těší, nechybí zde svědectví a příspěvky od vás, čtenářů. Jen tak dál! Doufám, že vás nové číslo časopisu Slovo a život zaujme, a přeji nám všem, abychom v životě odvážně překonávali malé i větší krize. za redakční radu Michael Kříž Úvodník 8:00 hod. den začíná kávou nastavil jsem web kameru, která sama zaznamenávala průběh mé práce

writing an effective short essay

Na konci léta byl do českých kin uve- den nejnovější film současného americ- kého režiséra Terrence Malicka Strom života. Dílo vyvolalo poměrně značný a rozporuplný ohlas. Proto jsem požá- dal o rozhovor znalce Malickova života a díla, jezuitu a katolického kněze Petra Vacíka z Akademické farnosti Praha. kdo je terrence malick? Odpověď na tuto otázku by si přálo znát mnoho lidí. O tomto významném tvůrci toho totiž moc nevíme. Narodil se v roce 1943 ve Spojených státech Amerických. Pochází z rodiny, která má vazby na východní křesťanství, jímž je on sám ovlivněn. Daleko více však je ovlivněn západní filosofií, kterou studoval v polovině 60. let nejprve na Harvardu, později v Oxfordu. Zde začal pracovat na doktorátu a současně pře- kládal Martina Heideggera do angličti- ny. Doktorát z neznámých důvodů ne- dokončil (podle neoficiálních informací měl konflikt s vedoucím své práce). Opustil Oxford a vrátil se do Ameriky. Zde se usadil nejprve v Massachusetts, kde v Bostonu vyučoval filosofii na MIT (Massachusetts Institute of Technolo- gy), což je jedna z nejvýznamnějších technických univerzit na světě. Po roce toto místo opustil a přešel k novinaři- ně. Pracoval pro několik významných amerických týdeníků, jezdil po světě a připravil například zajímavý článek o Che Guevarovi. Ani tuto práci však nevykonával déle než rok a koncem 60. let přesídlil do Hollywoodu. Zde v AFI (American Film Institute) vystudoval film a stal se režisérem. Jaké byly jeho první filmy? Malickův první film se jmenuje Badlands, v Čechách někdy promítaný pod názvem Zapadákov. Mezi kritiky sklidil obrovský úspěch. Po jeho uve- dení Malick s výjimkou dvou krátkých rozhovorů přestal komunikovat s médii. V roce 1978 uvedl svůj druhý, opět velmi úspěšný film Nebeské dny (Days of Heaven). V následujících dvaceti letech nic nenatočil. Z Ameriky zmizel a usadil se ve Francii. Co v této době dělal, nevíme, jen se domníváme, že k filmu se vrátit nehodlal. V polovině 90. let se ovšem dva hollywoodští producenti rozhodli jej na scénu vrátit, což se jim nakonec podařilo. Během několika let zahrnovali režiséra pozor- ností i dary. Dodnes se vyprávějí zkazky o konspirativních setkáních, na která Malick docházel tak, aby nikdo nemohl odhalit jeho bydliště. Z těchto schůzek si odnášel i veškeré materiály, které měl v ruce, např. poznámky. V roce 1996 souhlasil s tím, že napíše scénář k filmu Tenká červená linie podle knihy ze 60. let o bitvě o Guadalcanal. Když byl scénář hotov, producenti na něj začali naléhat, aby film také natočil. To vyvo- lalo v Hollywoodu vlnu zájmu, díky níž se podařilo sehnat vysoké sumy peněz a film mohl být natočen. Tak se zrodila a v roce 1998 byla představena Tenká červená linie. Film byl nominován na oscara, kterého nezískal (za režii byl oce- krize lidství v díle terrence malicka rozhovor Petra vaďury s Petrem vacíkem, SJ 6 zdroj:www.csfd.cz

writing an effective short essay

7 zamyšlenínadfilmem 7 něn film zachraňte vojína ryana stevena spielberga), ovšem malick stejně žádné filmové ceny nepře- bírá. Všechny jeho filmy byly uvedeny na důležitých mezinárodních festivalech a kromě jednoho, který byl pouze no- minován, všechny na těchto festivalech vyhrály. Malick se však přebírání cen straní. Několikrát byl nominován na Oskara, je držitelem Zlaté palmy, Stříbr- ného medvěda, Zlaté mušle a podob- ných exemplářů, které si nevyzvedává, nicméně je vlastní. co následovalo po tenké červené linií? V roce 2005 Malick představil film Nový svět, který zpracovává známý příběh indiánské princezny Pocahontas. Tento film sice vyhrál na festivalu v argentin- ském Mar del Plata hlavní cenu, nic- méně stojí trochu ve stínu jeho ostatní tvorby. Zatím posledním Malickovým filmem je Strom života uvedený letos. čím vzbuzuje dílo terrence malicka tolik pozornosti? vy dokonce pořá- dáte s jeho filmy exercície. proč? Jedinečnost Malickových hluboce lidských filmů se projevuje v různých rovinách. Především je to rovina estetic- ká, protože se jedná o filmy krásné, do- konce až extrémně krásné. Diváci, kteří nechápou jejich další vrstvy, je proto někdy nazývají kýčem. Jenomže Malic- kovi jde o krásu s hlubokým symbolic- kým významem, neboť se jedná o krásu přirozenosti. S tím souvisí i metody, pomocí nichž své krásné obrazy natáčí. Často čeká na přirozeně krásné světlo pozdního odpoledne, nic nedosvěcuje a nepoužívá žádné filtry. Mnohdy natáčí po západu slunce a dokonce i proti světlu, tedy v extrémních podmínkách a v situacích, které by si studio u jiné- ho tvůrce z hlediska pojištění vůbec nemohlo dovolit. o co při zobrazení krásy malickovi jde? Především o zachycení nevinnosti. Ma- lick pokládá nevinného člověka za člo- věk ideálního, tedy za člověka, který se nachází v ideální, původní, nezkažené konstelaci lidského nitra a lidského srd- ce. Na pozadí této nevinnosti pak klade otázky po původu zla, viny a ztráty této nevinnosti. Všichni jeho hrdinové jsou totiž nějak konfrontováni s násilím, které páchají. Přistihují sebe samotné, jak ubližují druhým lidem nebo jak kolaborují se systémem „tohoto světa“, tedy se systémem manipulativním, používajícím násilí a různé ideologie. Názorným příkladem je Tenká červená linie. Malick představil tento film ve stejné době jako Spielberg snímek Zachraňte vojína ryana, tedy v prosinci 1998. Přestože se v obou případech jedná o filmy válečné, každému z re- žisérů šlo zcela o něco jiného. Malick bývá občas nazýván „Antispielberg“, neboť je naprosto dalek jakékoli národ- ní ideologie Spojených států, zatímco heroický film Spielbergův ji oslavuje. Malickovy stěžejní otázky v tomto filmu zní: Jak se stalo, že jsme ztratili nevin- nost? Jak se stalo, že jsme ztratili Boha? Kde a jak se stalo, že jsme ztratili sebe samé, že jsme se namočili, souhlasili s násilím a začali jsme kolaborovat se systémem zla? Řeší podobné otázky i ve svých předchozích filmech? Řeší. Badlands pojednává o kriminál- níkovi a jeho slečně, kteří projíždějí Amerikou, trošku kolem sebe zabíjejí a diví se, co to v jejich životech dělá. Zápletka filmu Nebeské dny se rozvíjí kolem rozhodnutí jiného mladého páru podniknout určitý morální kompromis, motiv je vyostřen v Tenké červené linii, která pojednává o vojácích ve válce, kteří už nemají volbu žádnou, neboť zabíjet musejí. Když se jeden z nich proti tomuto systému obrátí a odmít- ne vykonat rozkaz, je v důsledku toho odstraněn. Malick odhaluje, že ve válce je nemožné se od zla distancovat. Proto i pozitivní hrdinové, kteří zabíjet nechtějí, zabíjejí, byť jsou z toho v šoku. Jiný hrdina si klade typicky malickovské otázky: „Proč válčíme? Proč zabíjíme? Proč jako lidstvo kolaborujeme se sys- témem, který nás chce zničit? Odkud tento systém, tato struktura zla pochá- zí? Je z přírody? Nejsou v přírodě dvě síly – síla pozitivní, která dává život, i síla násilná, která jej ničí a zabíjí? Co z toho však příroda má, že se zabíjíme?“ Přírodou Malick nemyslí stromy a louky, ale spíš to, co v Bibli překládáme slovy „lidská přirozenost“ nebo „svět“ (v an- gličtině „nature“). Podle Bible je tato přirozenost zkažená a zkorumpovaná. zatím posledním malickovým filmem je strom života. u českých diváků vyvolává ohlasy jak kraj- ně negativní, tak velmi pozitivní. zkuste nám nabídnout nějaký klíč, jehož pomocí bychom tomuto filmu lépe rozuměli. filmu lépe rozuměli. o kterém v budoucnu nebude nikdo vědět a který by nemusel ani nikomu ublížit, ovšem je jednoznačně špatný. Přestože si hrdinové tuto špatnost uvědomují, do morálního experimentu jdou a jsou zničeni. Malick zde ukazuje, jak má morální zlo devastující násled- ky. Současně odhaluje, že když už jsme v nemorálním jednání namočeni (a namočeni jsme všichni), nemáme ve skutečnosti plnou svobodu. Tento Strom života vznikal třicet let, neboť Malick měl jeho scénář napsán už v se- dmdesátých letech. Nechtěl jej však natočit v té době, neboť si byl vědom li- mitů filmařské práce. Po třiceti letech se však možnosti filmařů velmi posunuly, takže díky rozvoji moderních technolo- gií jsou ve filmu obrazy, které působivě zobrazují skutečnosti transcendentní. Mnozí diváci říkají, že film je hezký, ale nesrozumitelný. Je rozstříhán na kusy

writing an effective short essay

a celý je jakoby zmuchlaný. Mají pocit nedisciplinovanosti: hezká hudba, hez- ké obrazy, chvíli i příběh, který však na půl hodiny mizí. Tyto námitky jsou po prvním shlédnutí celkem pochopitelné. Musíme si však uvědomit, že Strom života vznikal třicet let. Snad proto klade na diváky mnohem větší nároky něž jiné filmy. Příkladem může být střih: dílo je sestříháno do dvou hodin patnácti minut z tří set hodin filmového materiálu! Je známo, že Strom života byl připraven do soutěže na festivalu v Cannes již v roce 2010, avšak tři týdny před festivalem byl z oficiálního pro- gramu stažen a Malick se s ním zavřel na dalšího půl roku do střižny, aby jej přestříhal. Ještě s dalšími spolupracov- níky totiž uznal, že film dosud není zralý. Snímek, který se rok stříhal a potom se ještě půl roku přestříhával, rozhodně nelze označit za ledabyle a nediscipli- novaně sestříhaný chaos. Působí-li tak na diváka, je v tom zcela jistě úmysl. Sekvence obrazů a scén jsou promyš- lené a určitá neuspořádanost příběhu je chtěná. Zmatek vyvolaný u diváka po prvním zhlédnutí je tedy pravděpodob- ně také chtěný. Film se totiž začne ot- vírat teprve po několikerém shlédnutí, možná dokonce i s odstupem několika týdnů či měsíců. na počátku stromu života se ob- jevuje motto z Jóba. Jak dalece je určující? Jedná se o klíč k porozumění a četbě celého filmu. Cituje 38. kapitolu staro- zákonní knihy Jób: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi (...), zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni syno- vé Boží propukli v hlahol?“ (Jb 38,4a.7) Připomeňme si, oč v knize Jób jde. Spravedlivý muž je stižen sérií hrozných pohrom, při nichž přichází o svou rodi- nu, majetek i zdraví. Sedí v prachu a ptá se: „Proč?“ Řešení, která mu nabízejí jeho blízcí, odmítá: nechce Boha pro- klínat, avšak odmítá i myšlenku, že celé jeho neštěstí je důsledkem provinění, za něž je trestán. S úzkostí se přitom ptá: „Jak je možné, že dobrý Bůh do- pouští zlé věci?“ V závěrečné části knihy vstupuje na scénu sám Bůh a uvede se právě těmi slovy, jimiž začíná Strom života. Po té, co jsme slyšeli přes třicet kapitol plných filosofických a nábo- ženských řešení závažné teodicejské otázky, zazní od Boha slova: „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?“ (Jb 38,2) Všechny moudré řeči tedy Bůh hodnotí jako nesmyslné žvanění. Jóba pak vyzve k rozhovoru ironickými slovy: „Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.“ Pak se začíná ptát: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz mi, víš-li něco rozumného o tom.“ (Jb 38,3-4) Na otázku teodiceje, tedy kde se bere zlo a jak je možné, že trpíme a dobrý Bůh to dopouští, zde přichází odpověď ve formě otázky. Ve filmu Strom života se na počátku ptá Boha matka, které zemře syn: „Jak jsi mohl něco takového dopustit? Kde jsi byl? Věděl jsi o tom? Věděl jsi, že se to stane? Ozvi se! Řekni mi něco! Obhaj se!“ Žena je ve stejné situaci jako Jób a Bůh jí v odpověď stej- ně jako Jóbovi předkládá obraz stvoře- ní: „Viděla jsi tohle? Byla jsi u toho? Víš vůbec, co je to univerzum? Víš vůbec, co je svět? Víš, kdo jsem já?“ Po delším čase se matčina reakce mění a ona dojde k určitému smíření. Vedle matky se ve filmu vyrovnává se smrtí blízkého člověka (tentokrát dcery) také její starší, teď už dospělý syn. Přemýšlí přitom, jak se jeho matka mohla vyrovnat se smrtí jeho bratra. A znovu se objevují odkazy na knihu Jób. V polovině filmu dokonce zaznívá celé kázání inspirované touto knihou. Pastor je uzavírá slovy: „Vidí Boha jenom ten, ke komu se Hospodin obrací svou tváří, nebo jej vidí i ten, k němuž se obrací zády?“ A právě na tuto otázku film odpovídá. při povrchním čtení se zdá, že kniha Jób končí happyendem: Jób získá zpět majetek, narodí se mu další děti a on je opět váženým mužem. hebrejské znění však na- značuje hlubší řešení. v 9. verši 42. kapitoly je napsáno: „a hospodin nese Jóbův obličej.“ (v ekumenic- kém překladu: „a hospodin Jóba milostivě přijal.“) naznačuje takový hlubší pohled i malick? Řekl bych, že směřuje stejným smě- rem. Znovusjednocení Jóba s Bohem nacházíme už v jeho vyznání z de- vatenácté kapitoly knihy: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ve svém těle uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ (Jb 19,25-27) Bůh Jóba nechává projít utrpením, avšak důsledkem bolesti je velmi intimní vztah, který mezi nimi vzniká. Čte-li knihu křesťan, nemůže nemyslet na Krista. I Malick mnohé své postavy skry- tě spojuje s Kristem. Knihu Jób (a také Strom života) můžeme tedy vnímat jako příběh člověka, kterého prožité utrpení pročistilo a on se díky tomu na konci vrací k jakési snadnosti či lehkosti vzta- hu s Bohem. Dostal se však mnohem hlouběji, než byl před tím. V knize je to vyjádřeno jednak v materiální rovině (opět disponuje majetkem a rodinou), ale především tím, že má odvahu obrátit se přímo k Bohu a vyznat mu, že jej spatří. V závěrečné části Stromu života jsou velmi zvláštní scény, které bychom při povrchním a materialistickém hodno- cení mohli pokládat za scény v nebi. Ve skutečnosti jsou pokusem zobrazit prozření hlavního hrdiny, který prošel utrpením i jóbovskými otázkami, ale navíc pochopil, že i skrze něho prošlo násilí na druhé lidi a ptá se po jeho pří- čině. Součástí tohoto prozření je však i hledání cesty zpět k původní čistotě. Ve zvláštní eschatologické otevřenosti vidí smrt lidí i smrt vesmíru a v dů- sledku této perspektivy se setkává sám se sebou, ale i se všemi ostatními a s Bohem. Filmový komentář umlká a na scéně se objevuje plamen. Snad plamen Boží. Může se ovšem jednat i o světlo, které plane v nás a o němž mluví Tenká červená linie. Ten plamen může představovat i něco, co vyvstane z osobní konfrontace diváka s filmem, pokud je „osvícen“ a pozná, že i na něm lpí vina. Pak v sobě může najít něco z té původnosti a nevinnosti, kterou Malick ve všech svých filmech tak naléhavě zkoumá. Přepis rozhlasového pořadu na křes- ťanské vlně Plzně odvysílaného Českým rozhlasem Plzeň 9.10.2011. Přepsala alena Šebková, upravil Petr vaďura. 8 zamyšlenínadfilmem

writing an effective short essay

9 rozhovor Pastorální medicína je interdisciplinár- ní obor, ve kterém poskytují lékařské disciplíny své služby teologickým a naopak. Jde v praxi o pomoc osobám postiženým náboženskými sektami, poradenstvím v oblasti duchovního života, problematice spojené s morálně etickými a bioetickými otázkami. viz: www.norbertinum.cz lékařům se stává, že lidé někdy nevyhledají jejich pomoc včas, a tím si snižují naději na účinnou léčbu. dá se říci, že někdo i k vám přišel, až když na účinnou terapii bylo pozdě? Daleko častěji než v psychiatrii se tako- vé případy stávají u jiných lékařských odborností. Říká se tomu nebezpečí z prodlení. K něčemu takovému dochá- zí i v psychiatrickém oboru – například u deprese, která může být příčinou sebevražedného jednání, nebo u mladých, dospívajících lidí může být přehlédnuta rozvíjející se juvenilní schi- zofrenie a pozdní nástup léčení ji může komplikovat. Bohužel lidé dávají před psychiatrem přednost buď samoléčení, nebo léčitelům s virgulí. A potom už je pozdě. Jako pastorální psychiatr předsta- vujete ojedinělé spojení duchov- ního s psychiatrem poskytujícím i praktické poradenství. provádíte také párovou či manželskou tera- pii, nebo jen individuální? Pokud jde o psychoterapii, nedělám ani manželskou v páru, ani individuální. Tato praxe je časově velmi náročná, vyžaduje předchozí vzdělávání se v manželském poradenství a výcvik. Pokud jde o psychoterapii v mé praxi, dělám jen jednu úzce specializovanou oblast. snažíte se o nestrannost? Je v tom rozdíl mezi psychiatrií a psychote- rapií? a mezi psychoterapií a poví- dáním s kamarádem?ti se většinou přece taky snaží přítele podržet. V první řadě musím říci, že mi jde o ne- strannost. Nemohu jinak, pracuji také jako soudní znalec v oboru psychiatrie pro civilní i církevní soudy a nemohu se nechat unášet emocemi. V druhé řadě je potřeba zdůraznit, že nejsem pan doktor Chlácholil. Laciné fráze, které může klient slyšet v nádražní restauraci IV. cenové skupiny, u mne neuslyší. Hospodský pokec a profesionální psy- choterapie toho mají společného málo, i když také dobré slovo od kamaráda má svůj efekt. co když za vámi přijde pacient v manželské krizi a snaží se vás vmanévrovat na svou stranu. Jak se v takových případech snažíte o nestrannost? Vždy, než uzavřu problém jako krizi z manželské příčiny, je nutné hovořit i s druhou stranou. Mám za pětatřicet roků praxe zkušenosti, že sdělení jedné strany leckdy bylo doslova jednostran- né, a pokud je podané nadto ještě výmluvně a přesvědčivě, mohl by jeho obsahu začátečník uvěřit. Setkal jsem se nedávno se ženou, která popisovala, jak její manžel sexuálně zneužívá jejich dvouletou dcerku, jak ho viděla, a popi- sovala, jak zneužívání praktikoval. V tu chvíli je na místě případ hlásit policii. Ta zjistila, že žena jednala účelově, promy- šleně, chtěla dostat manžela do vězení, protože měla již nového milence. Tak jako soudce, tak i psychiatr musí zůstat nestranný. To je věc profesionality. co když se vám hovořit s druhou stranou nepodaří? Pokud se druhá strana odmítne za mnou dostavit, nemohu závěr udělat. Stejně jako u soudu, když nepřijde korunní svědek. a  co lidé, kteří se v  manželských nebo partnerských problémech trá- pí sami? Pokud jde o pohled samotného jedince na jakýkoli problém, může být v zajetí falešných představ nebo být ovlivněn při pohledu názorem druhé osoby. Ale to je běžné a s tím se k psychiatrovi nechodí. vraťme se ještě k laické snaze pomoci. nejde přece vždycky o hospodský pokec ani o laciné chlácholení. někdy radí lidé podle vlastních životních zkušeností, někdy radí křesťané z pocitu spo- luzodpovědnosti. ostatně faráři to mají v pracovní náplni. ti všichni ale mají své meze jinde než pro- fesionální psychoterapeuti nebo psychiatři. Jak má laik poznat, kdy má skončit, aby nepřekračoval své meze a místo pomoci třeba neško- dil? dá se to poznat? To se poznat nedá. Zvláště to nepoznají ti, kteří se sami pasují na „psychopo- raděnky“. Mají pocit, že jim bylo shůry dáno radit druhým. Občas se strefí, občas ne. Pokud jde o křesťanská společenství a jejich členy, doporučil bych v zásadě toto: Pamatujte, že Bůh stvořil i lékaře, a nehrajte si na ně. Psychologům a psychiatrům bych zase doporučil, aby si nehráli na rádce v du- chovním, náboženském životě. Pro obě strany zde platí ono osvědčené „ševče, drž se svého kopyta!“ ni dankas, samideano Max. :-) otázky kladl Jiří Hedánek Doc. MUDr. ThDr. Mgr. Jaroslav Max- milián Kašparů, Ph.D., Dr.h.c je teolog, premonstrátský diakon, stomatolog, pe- dagog, esperantista, psychiatr a spiso- vatel. Pracuje v pelhřimovském zařízení norbertinum. neJen o pastorální psychiatrii rozHovor S MaxeM KaŠParů

writing an effective short essay

krize v rodině rozhovor s Ivanou Koryčánkovou paní koryčánková, vy jste prožila se svým synem sedm let velkého trápení. o co šlo? S manželem máme jednoho syna roberta, kterému je dnes víc než 30 let. Jsme úplně normální rodina, jakých je spousta. Náš syn byl velice tempe- ramentní, šikovný a celkem i rozumný a hodný kluk. Sportoval – věnoval se hokeji, chvíli i tenisu. Hodně se zabýval hudbou, protože je po manželovi muzikální – hrál na flétnu a později na violoncello. Asi ve třinácti letech se s ním však najednou stala změna. Ze dne na den opustil všechno, co měl dřív rád. Přestal sportovat, přestal navštěvovat uměleckou školu. Obje- vilo se záškoláctví a naše vztahy s ním se prudce zhoršily, protože najednou neuznával žádné autority. Tato změna nastala někdy v roce 1992, což pro nás s manželem byla jinak doba radostná, neboť jsme upřímně vítali změny v naší zemi. Všechno se však tehdy měnilo a události u nás doma mě najednou uvrhly do chaosu. Měla jsem pocit, že už se nevyznám vůbec v ničem. Řekl vám robert něco o tom, co se s ním děje? robert patřil k první porevoluční gene- raci, kterou zasáhla „opilá vlna tsunami svobody“. Mnohé hodnoty z dřívějška náhle přestaly platit a dospívající děti začaly proklamovat postoj k životu ve stylu: „Můžeme si dělat, co chceme a jak chceme.“ Tehdy – na rozdíl od dnešní doby – nikdo z dospělých netu- šil, že tyhle děti ve škole kouří marihu- anu. Žádná protidrogová centra ještě neexistovala a na školách nebyly žádné preventivní programy. Když jsme o tom mluvili s učiteli, byli většinou nevstřícní a nepřátelští. „Kde by se tady vzaly drogy?“ vysmívali se nám. „Přeháníte!“ Pamatuji si pouze na jednoho ředitele základní školy, který byl trochu ostražitý a začal se o tuto problematiku zajímat. Teprve když děti v jakémsi školním testu napsaly, jak to s jejich zkušenost- mi s drogami je, společnosti se otevřely oči. Zjistilo se totiž, že zde drogy dávno jsou a jediný, kdo o nich nic neví, jsou dospělí. Děti nejenom kouřily marihua- nu, ale velmi časté byly i útěky z domo- va. Bydlíme v Karlových Varech v ulici Na Vyhlídce a já jsem každý večer potkávala policii, která zde naháněla dvanácti, třináctileté děti, které utekly z domu. Byla to pro ně doslova móda. dělal to i váš robert? Dělal. Chodil za školu, toulal se po no- cích, utíkal z domova. Několikrát k nám přivedl kamarády, kteří u nás vždy pár dní žili, takže jsme pak řešili i jejich problémy. mluvili jste spolu o těchto věcech? On s námi moc mluvit nechtěl. Jednak nám měl za zlé, že ho nechceme pouštět ven, a potom se nám vysmíval kvůli naší víře. Říkal, že zatímco všechny ostatní děti můžou dělat, cokoliv si vzpomenou, my na něho stále vyvíjí- me tlak a vyžadujeme po něm určitou poslušnost. Proto se naše vztahy silně zhoršily. Stáli jsme třeba před vol- bou podepsat mu v žákovské knize omluvenku, přičemž jsme věděli, že byl za školou. V tom se osvědčil můj muž, který byl nesmírně pevný a nekom- promisní, takže nikdy na nic takového nepřistoupil. Později jsme viděli rodiče, kteří dětem falešné omluvenky napsali a ony je pak vydíraly. patříte do církve bratrské. robert s vámi do sboru nechodil? Z nás se stali křesťané začátkem devadesátých let. Ze začátku s námi robert do sboru chodil a celkem se mu tam i líbilo. Potom však chodit přestal a křesťanství se vysmíval. Jak vypadal v té době váš život? Přežívali jsme ze dne na den a doufali, že se to zlepší. Jenomže se to nelep- šilo. Ta cesta trápení trvala sedm let. Po problémech ve škole přišly potí- že s policií. A my jsme jen čekali, až dostane rozum, nebo až se stane něco hrozného. Jak to snášelo vaše manželství? Prostě jsme žili dál svůj život a každý jsme v manželství zastával svou roli. Já jsem byla zoufalá a sevřená strachem. Když jsem v noci nemohla spát, pořád jsem přemítala nad tím, kam se podělo

writing an effective short essay

11 svědectví všechno pěkné. Celá léta jsme se o syna starali, dali jsme mu to nejlepší, jezdili jsme spolu na dovolené – a kde to všechno je? robert o nic nestál a ani se s námi nebavil. Když se však na to dívám zpětně, nalézám i v této zlé době světlé záblesky. Tehdy jsem je však ne- viděla, protože se objevovaly vždy bě- hem nějakého konfliktu. Můj muž měl se synem velké spory, protože na něj naléhal, aby dodržoval základní pravi- dla soužití a odmítal přistoupit na jeho mnohé požadavky. Přesto se však něko- likrát stalo, že za ním robert přiběhl se slovy: „Tati, já potřebuju pomoc. Tenhle kamarád si chce vzít život.“ Nebo: „Tati, já potřebuju pomoc, děje se to a to.“ Na mě v tu chvíli šla hrůza, protože mi stačily problémy s ním a on na nás ještě valí problémy svých kamarádů. Ale můj muž šel vždy za ním a krizové situace s ním řešil. Najednou, alespoň na chvíli, to zase byl táta a syn. Já jsem tenkrát fungovala jen tak, že jsem uvařila něco, co stejně nikdo nejedl, vyprala a žila svým trápením. rodinu v té době držel a udržel můj muž. Proto když někdy vidím, jak lehkomyslně se lidé rozvádě- jí, napadá mě, co když někdy jejich děti budou potřebovat v pubertě pomoc? Jak to ponesou? Není lepší problémy v manželství vydržet, pokusit se je řešit nebo prostě jen počkat, až je člověk uvidí s větším odstupem? Vůbec si nedovedu představit, jak by všechno vypadalo, kdybych v té době manžela neměla. Jak krize ve vaší rodině pokračo- vala? Po marihuaně se objevilo gamblerství a nakonec se robert dostal na několik měsíců i do vazební věznice. Poslali jsme mu tam Bibli a on nám později řekl, že při četbě příběhu o Benjamí- novi hrozně plakal. Nějak ho to zasáhlo a něco si přitom uvědomil. Možná uvi- děl svou vlastní bídu a bídu kamarádů, kteří mu pomohli k problémům. Něco zkrátka prožil, ale co, to už nám neřekl. začal se pak jeho život měnit? Ano. Dokonce s námi jel i na dovo- lenou. Začal pracovat a asi po dvou letech nám navrhl, že bude dělat s námi v naší rodinné firmě, což trvá dodnes. Postupně se navracel k nor- málnímu životu a v současnosti jsou naše vzájemné vztahy naprosto harmo- nické. Bydlíme spolu v jednom domě, vidíme se každý den a máme se rádi. Jeho kamarádi se mi líbí, protože jsou to příjemní kluci. Vrátil se k muzice, i když nehraje na violoncello, ale zpívá v hiphopové kapele Bratři v triku. Takže jsme jako rodina vydrželi a fungujeme normálně. hodnotili jste spolu někdy s odstu- pem toto krizové období? Probírali jsme to, ale on na to prostě řekl: „Byl jsem mladej a blbej.“ Ne- dávno jsme se bavili i s jedním z těch kamarádů, s nimiž jsme měli velké trápení. Vůbec si na to nepamatuje. co jste si vy z tohoto krizového období vzala pro svůj život? Především poznání sebe samé. Nejvíc mě překvapilo, jak jsem v těch straš- ných dobách, kdy jsem doslova umírala strachy, byla na roberta naštvaná. Při- padalo mi, že pořád stojím na jednom místě a nemohu se z toho nijak vyma- nit. Teprve když jsem k sobě začala být skutečně upřímná, uvědomila jsem si, že jsem mu vlastně neodpustila. Tohle jsem si musela přiznat, a i když to bylo těžké, rozhodla jsem se mu odpustit. Byl to v tu chvíli zcela vědomý akt odpuštění. Dál jsem sice na něj byla na- štvaná, ale moje srdce už bylo od zloby osvobozené. To mi opravdu hodně pomohlo, protože díky tomu jsem se naučila dívat na vše z většího odstupu. nepropadala jste někdy pocitu marnosti? V takových situacích člověk hlavně pro- padá zoufalství. Nejhorší je to v noci, kdy nemůžete spát a říkáte si: „Kam se podělo všechno pěkné? K čemu to vlastně bylo? Jaký smysl mělo to, co jsme do něj vložili?“ Teprve po dlou- hých letech jsem viděla, že nic z toho nebylo zbytečné a že všechno dobré se jednou vrátí. Jen to často trvá hodně dlouho a užitek z toho má leckdy někdo jiný. kdyby za vámi přišla nějaká ma- minka s podobným problémem, co byste jí dnes řekla? Aby v první řadě získala co nejvíc informací a obrátila se o pomoc k odborníkům. To však nestačí, protože člověk sám v takové krizi potřebuje být pořádně ukotven, aby se z toho nezhroutil. Mohou mu to dát přátelé nebo příbuzní, nicméně já jsem brala sílu od Boha. V těch nejhorších dobách jsme se hodně modlili a já věřím tomu, že žádná z těch modliteb se neztratila. Velmi nám také pomohlo svými mod- litbami, radou, pomocí i povzbuzením společenství církve. Proto bych takové mamince poradila, aby se i ona obrátila na Hospodina. Důležité je to nevzdávat, přestože se situace dlouho nijak nelep- ší. V rodině je třeba navzdory všemu udržet alespoň trochu pohodu. Jde nejen o duševní zdraví, ale i o to, aby ani její ostatní členové nemalomyslněli. Z toho důvodu je potřebné pečovat o to, aby spolu drželi pohromadě a jejich vztahy byly alespoň trochu nor- mální. Hlavní však je vydržet a žít. Ivana Koryčánková (nar. 1955), vystu- dovala SeŠ v Karlových varech, lŠU - specializované účelové studium v Praze, oddělení tvorby textu a scénáře. Je členkou karlovarského sboru Církve bratrské. autorka knih Povídky (1994) a a co teď... Pane? (1999). ve druhé knize popsala zkušenost se synem robertem. odvysíláno ve výzvách přítomnosti Českého rozhlasu 1 radiožurnálu 30.5.2010. Delší verzi rozhovoru je možno si po- slechnout na: HYPerlInK "http://www.rozhlas.cz/ nabozenstvi/krestanskavlna/_zpra- va/767533" \n _blankhttp://www. rozhlas.cz/nabozenstvi/krestanskavl- na/_zprava/767533 (rozhovor Petra vaďury s Ivanou Kory- čánkovou) 10:00 hod. práce na obálce

writing an effective short essay

12 rozhovor Psychoterapeut Mgr. Jaroslav Jirman, Ph. D., vystudoval teologii a filosofii na UK, na Psychoterapeutické fakultě Pražské vysoké školy psychosociálních studií se vzdělával v psychoterapii a má daseinsanalytický výcvik. Pro S+Ž odpověděl na několik otázek. přicházejí k vám lidé ve stavu vnitř- ní krize včas, anebo spíš pozdě? a co manželské páry? provádíte také terapii dvojic v krizi? Poskytuji individuální psychoterapii, ale spolupracuji s kolegy, kteří se věnují rodinné nebo párové terapii. Z mého i jejich pohledu není pozdě nikdy. Jed- na z prvních otázek na příchozí je, jakou mají zakázku, o co jim jde. Někdy se shodnou, že spolu chtějí zůstat, jindy se rozcházejí a hledají nejlepší řešení pro své děti. Stává se však, že se na společ- né zakázce neshodnou. Otevírá se jim tak prostor, aby třetí osobě před svým partnerem vyjádřili, jaké mají potřeby. Často to vyjadřují nepřímo a terapeut jim ty potřeby pomůže pojmenovat. Mohou si tak hlouběji rozumět. To potom vede i k tomu, že svoji původní zakázku změní. Člověk z křesťanského prostředí by zde mohl čekat happyend – zůstanou spolu. Není to tak vždy. když s vámi někdo hovoří o svých manželských problémech, asi je těžké zůstávat nestranný. co vám pomáhá nedat se strhnout k jedno- strannému pohledu, když nemůže- te hovořit s dotyčným partnerem? anebo o to v terapii nejde? V individuální terapii nemohu být ne- stranný. Stojím zcela na straně klienta. Terapie se nebude dít, pokud ke mně nebude klient prožívat důvěru a ne- bude se cítit bezpečně. Snažím se ho pochopit, naladit se na něho svým pro- žíváním, být plně u něho. Přiznávám, že je to někdy hodně obtížné – například když jsem s někým, kdo svoji partnerku bije – to pak myslím na ni ve snaze ji pomoci, a už je to vedle. Pak nejsem u svého klienta – je tu někdo třetí, koho neznám a koho teď a tady nemám řešit. Samozřejmě se ptám, co ho k bití vede, ptám se na partnerku, na vnější okol- nosti ve snaze rozumět. Také klientovi sděluji, že se dopouští trestné činnosti, ale v tom průšvihu jsem s ním. Že se uzdravení děje skrze osobní vztah, v události setkání, to není nějaká magie. Nemohu být soudcem, který usiluje o nestrannost, mohu se pokusit mít rád. Pokračování této myšlenky už je náboženské, tak to přenechám vaší meditaci. Ještě poznámka k jednostrannosti. Te- rapie není jednostranná. Jsou tam dva a terapeut tam nic nehraje. Je autentic- ký v prožívání, v úsilí o pravdivost a sna- ží se, aby tomu klient rozuměl. Také se může stát, že si uvědomí, že není schopen mít rád chlapa, který mlátí svoji ženu. Konstatuje, že není schopen s klientem spolupracovat, a doporučí mu někoho jiného. a co lidé, kteří se v manželství trápí sami, a k vám nepřijdou. mohou se od svého jednostranného pohledu aspoň trochu osvobodit i sami? co byste jim poradil? Pro ty, co se v manželství trápí sami, žádnou obecnou radu nemám. Vím jen, že se náš život děje ve vztazích. Někde nejhlouběji v sobě nosíme neuhasitel- nou žízeň po tom nejosobnějším a nej- vnitřnějším „být s druhým“. Teď to oto- čím do jiné roviny (určitě si teď koleduji o nakládačku). Nejsou blahoslavení, tedy šťastní ti, kdo žízní, když pochopí smysl té žízně? Žádný člověk – partner – neukojí nejhlubší touhy našeho srdce. Ale vím, že náboženská odpověď by mohla být jen sladká náplast. Ostatně – duchovní život je také perný zápas. někdo ale neřeší nejhlubší touhy, prostě touží slyšet, že právě on nebo ona je ten, kdo má pravdu, kdo má být politován, kdo trpí vedle toho mizery. má smysl říkat lidem, co chtějí slyšet? Na prvním místě slyší klient sám sebe – snaží se situaci pojmenovat, vyznat se v ní. Už zde se mnohdy děje velký po- krok. Podržím ten příklad s partnerem „mizerou“. Když je to třeba, terapeut se klienta doptává, co mu nejvíce vadí, jak na druhého reaguje. Klade otázky soucitné, ale taky udivené, někdy tomu vůbec nerozumí. Tak se ke klientovi dostává náhled třetí strany. Jak to vidí terapeut, je ale důležité v poradenství. V psychoterapii je nejdůležitější, jak to vidí klient. Někdo začne více vnímat svoje emoce, jiný své potřeby nebo své navyklé reakce, které jsou pro něho pastí. Otevírá se mu možnost vidět sku- tečnost plastičtěji a celé je to o něm, ne o tom, že partner je mizera. A bývá to také o tom, co se děje ve vztahu s tera- peutem. Když už je to blízký bezpečný vztah, že se klient může chovat „jako doma“, slyší od terapeuta, co se v jejich vztahu děje, jak to prožívá terapeut. skoro to připomíná rozhovor dvou přátel, když rozebírají krizi jed- noho z nich. křesťany vede pocit spoluzodpovědnosti i k tomu, aby nedělali jen vrbu, ale do života druhého vstupovali aktivněji. od farářů se to dokonce čeká. Jak se dívá profesionál na všelijaké ty amatérské pokusy? Jak má laik poznat, kam až sahají jeho meze a že už přestává prospívat a začíná škodit? Ty amatéry bych vůbec nepodceňoval. Psychoterapie je v podstatě umělá věc. Myslím si, že kdyby měl každý v pravý čas při sobě blízkého přítele, kdyby fungovaly rodiny i širší rodinné vztahy a celá společnost (to už bychom samozřejmě byli v nebi), psychotera- pie by nevznikla. Přítel nebo někdo z rodiny může mít často nevýhodu, že je zatažený do silového pole partner- ského sporu, je vnímaný jako ten, kdo straní. Nebo prostě nevydrží každý den poslouchat vzdychání, že partner do- tyčného je mizera. Terapeut to vydrží, je za to taky placený. Kdybych měl osobně přiznat, co mě posunulo na cestě od amatéra k profe- sionálovi, tak to, že jsem přestal druhé soudit. A stále se učím respektovat, že to druzí prostě ve svém životě mají jinak než já a je to jejich autentická životní cesta. Proto se často chytnu za nos, když si uvědomím, že moc radím. To jsou ty meze – říká se „kecat druhé- mu do života“. Když si toho všimnu, vím, že neprospívám, ale začínám škodit. rozhovor vedl Jiří Hedánek amatÉry Bych nepodceŇoval rozHovor S JaroSlaveM JIrManeM

writing an effective short essay

13 diakonie Pokud jste někdy prožívali silnou úzkost, tak víte, jak je těžké myslet na něco jiného, vnímat cokoliv jiného... Je to prostě záplava emocí, které vás doslova zmrazí, nebo vede k chaotické- mu, nesmyslnému chování. reakce na ohrožující situaci je většinou buď útěk, nebo útok. Psychologové přidávají ještě freezing (zmražení), kdy člověk takříkajíc „zamrzne“. útěk a útok často nebývají společensky přijatelné, tak jsme nuceni často situaci zpracovat jinak. Způsoby, jak řešíme náročné životní situace a úkoly se nazývají co- pingové strategie. Proč o tom píšu? úzkost je hlavním projevem krize. Krize je charakterizová- na nerovnováhou. Krize je subjektivní. To znamená, že každý člověk může stejnou situaci vnímat jinak. Někdo má se zvládáním určité situace vážné problémy, jiný ani nevnímá, jak stejnou situací prošel, ale zase jej trápí něco jiného. Nerovnováha je spojena se zvládáním. Situace je takříkajíc nad naše síly, vnímáme se jako neschopní ji zvládnout. Krizí je mnoho druhů. Jsou krize, které bývají přirozenou součástí našeho vývoje a zrání, a jsou krize náhlé, které nás mohou velmi nemile překvapit, na- příklad ztráta nebo nemoc, ať už vlastní nebo někoho blízkého. Na tyto situace se nelze připravit, nelze je nacvičit nanečisto. Existuje dokonce jakýsi „žebříček“ stre- sových událostí, kde na předních mís- tech stojí úmrtí partnera, dětí, blízkých, ztráta práce, choroba... Těmto událos- tem se říká sociální stresory a mohou být spouštěči krize. Ztráta milovaného člověka nebo selhávání při plnění vlast- ních vnitřních nároků mohou určujícím způsobem dále ovlivňovat průběh krize a následně vznik depresivní epizody. Je důležité vědět, že krize je časově ohraničená. Pokud intenzivní pocity smutku a úzkosti trvají déle než dva mě- síce, přestáváme hovořit o krizi a začí- náme přemýšlet o depresivní epizodě. Pro názornost zde chci zmínit základní rozdíly mezi smutkem a depresí: Abraham (1912) uvedl v článku Smutek a melancholie: „U smutku svět zeše- dl a vyprázdnil se, u melancholie se to týká mě samého.“ To znamená, že deprese je smutek vztažený na sebe samotného, doprovází jej pocity vlastní bezcennosti, nadměrné či neodpoví- dající viny, nerozhodnost, myšlenky na smrt. • smutek – intenzivní pocit bolesti po neodvolatelné ztrátě • symptomaticky jsou si smutek a de- prese podobné, ALE zásadní a určující rozdíl je ztráta sebeúcty • deprese není prohloubení smutku, ale porucha procesu smutku • v případě smutku poradce podporuje přirozený proces truchlení, nesnaží se mu bránit, zasahovat do něj nebo ho obcházet Jaký je cíl služby nebo terapeutické práce s člověkem v krizi? Především doprovázet člověka v krizi jeho údolím stínů. Být s ním, pokud máte nějaké terapeutické vzdělání, můžete mu pomoci vypořádat se s emoční zátěží, kterou krize nese. Propracovat spouš- těcí mechanismy krize a také pomoci při řešení vnějších problémů, které krizi způsobily, nebo k jejímu vzniku výrazně přispěly. Přestože moc sám nemám rád rady z knížek, pár Vám jich poskytnu, třeba se budou hodit. co dělat, když sloužíte nebo pomá- háte někomu, kdo prochází krizí: 1) Především nezlehčujme jeho situaci, pamatujme, že krizová situace je vnímá- na subjektivně. Pro daného člověka má zjevně velký význam. 2) Provázejme jej trpělivě, buďme s ním, přestože je to náročné a vyčer- pávající. 3) Zároveň se starejme o sebe a svoje potřeby. 4) Pokud to jen trochu jde, vezměme toho, jemuž pomáháme, mezi lidi, povzbuzujme jej. 5) Zároveň buďme citliví, plačme s pla- čícími a radujme se s radujícími. Na to je velmi dobrý film Kurs negativního myšlení. 6) Pomozme člověku v krizi, aby pokud možno viděl situaci s nadhledem, pomozme mu zbavit se „zúženého“ pohledu, který je typický pro úzkost. 7) Samozřejmě se to lehce říká, ale hůř dělá, proto prosme Boha, aby nám dal srdce pro člověka v krizi, abychom byli schopni vnímat jeho potřeby. co dělat, když sami prožíváte krizi: 1) Nepotlačujte své pocity. V dnešní době je vyjadřování emocí spíše bráno jako slabost, nenechte se tím ovlivnit. 2) Buďte se svými blízkými. 3) Neuzavírejte se do sebe. Pokud je to pro Vás možné, jděte mezi lidi, mezi přátele, do sboru. 4) Neztrácejte naději. 5) Pokud cítíte intenzivní úzkost nebo strach déle než měsíc, poraďte se s odborníkem. 6) Pište si deník, nazvěte jej třeba De- ník krize. Pomůže Vám se v sobě lépe vyznat a najít cestu z krizové situace. 7) Až překonáte krizi, deník si přečtě- te. Uvidíte, že máte být na co hrdý/ hrdá a že Vás krize skutečně posunula někam dál. Víme, že krize jsou také šancí, příležitos- tí k většímu rozvoji osobnosti. Důležitý je náš postoj. Verena Kastová napsala knihu Krize a tvořivý přístup k ní, ze které ocituji následující text, který bych zdaleka nebyl schopen takto podat: „Vyjádřením názoru, že krize předsta- vují rovněž šanci, se můžeme pokusit usnadnit krizovou situaci člověku, který v ní uvízl. Takovým názorem ovšem můžeme také klamat sami sebe, pokud budeme většinu krizí považovat pouze za promarněnou nebo neuchopitelnou příležitost. Za určitých podmínek se kri- ze může stát šancí k novému prožívání identity, lze z ní vyjít s novými možnost- mi chování, s novou dimenzí prožívání sebe a světa, snad i přímo s novým prožitkem smyslu a s vědomím, že jsme se stali kompetentní nakládat se životem, že už nejsme životu pouze vystaveni.“ Kastová, V. (2000). Krize a tvořivý přístup k ní Mgr. Marek novotný je ředitelem Střediska křesťanské pomoci v Plzni. v minulosti působil v Brně. zabývá se léčbou závislostí. vaše srdce ať se nechvěJe úzkostí… MareK novoTný 11:23 hod. obálka hotová

writing an effective short essay

14 v dějinách o začátku metodistické církve u nás je zmíněn i karel pro- cházka, jako první správce zámku v horních počernicích. zároveň stál u zrodu hornopočernického ústavu pro sirotky. mohl bys krátce představit karla a jeho manželku Barboru? Můj otec a matka pocházeli z Pod- blanicka. Otec bojoval během první světové války na různých frontách. Když se vrátil domů, krátce po první svě- tové válce, se oženil s Barborou, naší budoucí maminkou. Byla to těžká doba. V té době začala stanová evangelizace Metodistické církve v Praze - Vršovicích. Oba rodiče při této evangelizaci uvěřili. Stali se členy vršovického metodistic- kého sboru. Spolu s nimi se do sboru zapojili i dva otcovy bratři. Otec se záhy připojil k evangelizačnímu týmu. Po- máhal při stavbě stanů a při rozšiřování křesťanské literatury a to jak v severních Čechách, tak například i v Protivíně. Když skončil tuto činnost byl poslán do Horních Počernic. Spolu s rodinou se nastěhovali do právě zakoupeného zámku, aby ho spravoval a připravil pro otevření sirotčince. a jak to bylo s tím sirotčincem? Když měl být sirotčinec otevřen, otec odmítl se stát jeho správcem. A to z toho důvodu, že se necítil pro tuto funkci připraven. Na jeho místo nastou- pil později bratr J. Zloch. Během druhé světové války byl Karel s několika dalšími členy církve zatčen, vyslýchán Gestapem a nakonec se dostal do koncentračního tábora. Otec se zapojil do podzemního hnutí odporu „Boj“ hned po okupaci Čes- koslovenska. Kdyby na tuto činnost Gestapo přišlo, tak zcela jistě hrozil otci trest smrti. Tato činnost však nebyla krize není trest za něco, ale každá krize má něJaký důvod. krize Je pŘíležitost otevŘít se Boží lásce. rozHovor S JIříM ProCHázKoU. Pronásledování, nesnáze a běs – to není Boží trest. Je to test.

writing an effective short essay

15 rozhovor nikdy prozrazena. Přesto byl otec spolu se čtyřmi členy našeho sboru zatčen, a to za jinou protistátní činnost. Mezi zatčenými byl i tehdejší kazatel bratr J. Živec. Otec se ocitl nejprve v Terezíně, pak v Kladně a nakonec v koncentrač- ním táboře Mauthausen. Do koncen- tračního tábora odjížděl s označením nežádoucí návrat. Pro jeho rodinu to byla těžká zkouška. Celá rodina jsme se za otce vytrvale modlili. Otec později vyprávěl jak pro něho bylo důležité, že znal celé oddíly Písma zpaměti. To mu bylo velkou posilou. Jak otec, tak i ostatní se vrátili s pod- lomeným zdravím. radovali jsme se a spolu se sborem jsme oslavovali jejich návrat. nemůžeme se vyhnout politickým tématům. V koncentračním táboře byli i političtí vězni. Zkušenost, kterou otec udělal s vězněnými komunisty (například tam byl i pozdější prezident Novotný) byla pro něj tak odstrašující, že často říkal, že komunisté jsou horší než nacisté. Tvrdil, že se chovali ke spoluvězňům krutě a opravdu nemilosrdněji než samotní nacisté. Je to zvláštní, ale i přesto, že otec prošel koncentračním táborem, na Němce nezanevřel. Měl k nim pozitivní vztah. Jeho vyprávění z koncentráku bylo pro nás vždy silným zážitkem. Během svého pobytu v lágru byl například dvakrát vybrán k likvidaci. V obou případech se již připravoval, stál ve frontě „na plyn“, ale v poslední chvíli jej někdo z dozor- ců zachránil. slyšel jsem, že bratr superinten- dent vančura si karla procházky velmi vážil. mělo to prý spojitost s nějakým výslechem na Gestapu. Vztah k bratru superintendentovi Vančurovi se vyvíjel již před druhou světovou válkou. Oba se dobře znali. Během války byl jeden ze synů bratra superintendenta Vančury poslán na západ s tajnými informacemi, týkající- mi se situace v Protektorátě. Můj otec některé informace znal. Nevím, čeho se to konkrétně týkalo, protože já jsem se obsah těch informací nikdy nedo- zvěděl. Každopádně Gestapo vědělo, že nějaký kurýr byl vyslán a podezíralo vedení naší církve. Po svém zatčení byl otec velmi tvrdě vyslýchán a konfron- tován s dalšími zatčenými. Byly použity jak psychické tak i tělesné donucovací prostředky. Pokud by podlehl, byli by ohroženi nejen někteří lidé, ale hrozil až zákaz Metodistické církve u nás. Na to, že se otec zachoval takto hrdin- ně a nepodlehl, bratr Vančura nikdy nezapomněl. Když se náš otec vracel z koncentračního tábory zpět do vlasti, bratr Vančura přijel ke transportu a byl první, kdo otce přivítal v Praze. Během druhé světové války byl in- ternován i superintendent Barták. Bratr superintendent Dobeš odjel krát- ce před obsazením Československa, na doporučení americké ambasády, do USA. Protože byl již důchodového věku, zpět do Československa se již nevrátil. Bratr superintendent dr. Barták byl jako americký občan internován a zakrát- ko vyměněn za německého občana. Během války ležela veškerá tíha vedení církve na superintendentu Vančurovi. Po válce se bratr superintendent Barták vrátil, ale byl v roce 1950 komunistic- kými úřady vypovězen. Až do svého důchodu sloužil ve Vídni v českém metodistickém sboru. Jak ovlivnila válka službu církve? Mohu na to odpovědět z pohledu sboru v Horních Počernicích. Náš sbor poskytl azyl Československé husitské církvi i Českobratrské církvi. S českob- ratrským sborem jsme měli výbornou spolupráci. Tato doba byla dobou zkoušek, ale prohloubila náš duchovní život. Naše mládež se často setkávala s mládeží z Prahy 2, Ječné ulice. po válce se ujali moci komunisté. Komunistická strana se cítila círk- ví ohrožena. Záměrem tehdejších mocipánů bylo dostat pod kontrolu duchovní život církve a zabavit církevní majetky. Komunistům se z části po- dařilo zničit a oklestit duchovní život církve. Musíme přiznat, že více než 40 let diktatury zanechalo na církvi i celé společnosti značný vliv. Byly způsobeny obrovské materiální škody. Majetky komunisti zabavili a zdevastovali. Metodistická církev přišla o zámek v Horních Počernicích, zámek v Týnci u Klatov. Se ztrátou kostela v Plzni je spojena i rezignace superintendenta Vančury na svůj úřad. Odmítl podepsat předání kostela státu, proto byl přinucen rezig- novat. co si myslíte o spolupráci někte- rých našich farářů a členů s stB? I když si myslím, že naši kazatelé ve většině obstáli, přece jen víme o tom, že i mezi nimi byli spolupracovníci. O tom, jak neblahý vliv měla spolu- práce s režimem, by mohla vyprávět historie Vršovického sboru. Manželka tehdejšího kazatele byla spolupracov- nicí STB. Všichni to o ní věděli. Kazatel nemohl být přemístěn, ani odvolán. To mělo na sbor katastrofální vliv, sbor byl „vylidněn“ a téměř zničen. zdá se, že těch 90 let církve meto- distické u nás je protknuto mnoha zkouškami a krizemi. určitě byli i dobré časy, krásné chvíle. Zkoušky a krize patří k životu křesťana a církve. Těžkosti nás mají naučit věr- nosti Kristu. I ve všech těžkostech lze žít radostně vírou v Ježíše Krista. Například jsme konali spolu se sborem v Ječné ulici řadu zájezdů na sborové dny různých mimopražských sborů naší církve (Kar- lovy Vary, Litoměřice, Jihlava, Bratislava a jiné). Když jsme sami pořádali sbo- rové dny nebo jiná společná církevní setkání, potřebovali jsme povolení od církevního tajemníka. To jsme dostali, když jsme pozvali kazatele, který měl státní souhlas pro celou republiku. Ani tyto trable nám nezabránily prožívat společenství víry, lásky a naděje. mohl bys říci krátce něco o svém dětství a dospívání? Měl jsem dva bratry. Celé naše dětství bylo spojeno s životem v blízkosti církevního sirotčince a každodenním stykem s jeho obyvateli. Mělo to vliv na naše sociální cítění. Také sbor a ne- dělní škola nás silně ovlivnila. Otec byl dlouhá léta učitelem v nedělní škole. Zároveň naši rodiče navštěvo- vali nedělní školu pro dospělé. Odtud pramenila otcova znalost Bible, která mu byla dobrá v koncentračním táboře. V době dospívání jsme se plně zapojili do tehdejšího sdružení mládeže. Válka přinesla změnu do našich životů. Já jsem byl totálně nasazen. Pracoval jsem 16 hodin denně. Díky Bohu jsem nebyl poslán pracovat do Říše (Německa). Ale i tak jsem nemohl bydlet doma. By- dlel jsem u strýce a tety ve Vršovicích, což mi umožnilo lépe poznat Vršovický sbor. V té době tam sloužil velice zná- mý a oblíbený farář bratr Matěna. zatčení otce, odvlečení do kon- centračního tábora byla pro rodinu velká rána. ale ještě větší zkouška, krize tě potkala po několika letech manželství.

writing an effective short essay

16 svědectví Moje manželka pocházela z Orlických hor, z věřící tkalcovské rodiny. Duchov- ně i jinak jsme si velmi rozuměli. Jako dar jsme dostali tři děti, kluky. Žili jsme společenským životem, velmi rádi jsme se navštěvovali s našimi věřícími přáteli. Do této situace zasáhl Pán Bůh zvlášt- ním způsobem. Když bylo mojí manžel- ce 30 let, vážně onemocněla a ve svých 32 letech zemřela. tato ztráta ovlivnila nejen manžela, ale i tři malé chlapce, kteří vyrůstali bez maminky. Tato ztráta způsobila, že děti zůstaly bez maminky. Bylo to pro ně velmi těžké období. Tato ztráta byla pro nás dobou velké zkoušky a také dobou úplného sepnutí s Kristem. Byl to čas velkého duchovního zápasu. Znovu jsem si uvědomil, co to znamená věřit v Ježíše Krista jako Syna Božího. Byla to tvrdá doba, která však způsobila prohloubení mé víry. Vděčně vzpomínám na naše přátele, bratry a sestry, kteří při nás stáli. Vděč- ně také vzpomínám na svou maminku, která mi moc pomohla. po několika letech jsi se znovu oženil. Moje druhá manželka pochází ze sereďského sboru. V Praze studovala na Komenského evangelické fakultě, ale tehdejší politické poměry jí neumožnily toto vzdělání využít. Znali jsme se dlouho, moje druhá man- želka patřila ke skupině našich dlouho- letých přátel, se kterými jsme pěstovali intenzívní vztahy. Ač bylo manželce již 43 let, Bůh nám daroval syna. Byl, je tvůj život radostný, nebo smutný? co převažuje? Na tuto otázku není snadno odpově- dět. Bylo mnoho problémů, se kterými jsem se musel tvrdě potýkat. I přes to, mohu zodpovědně říci, že převažovala a převažuje radost, která pramení z víry v Krista. Proč se neradovat, když všichni moji synové uvěřili? Jsou třetí generací metodistů v naší rodině. Každý nějakým způsobem pracuje v naší církvi. Jak se z toho neradovat? v posledních dvou letech se pro- měnil váš dům na místo setkávání a biblického vyučování, bádání a diskutování. rozhodli jsme se s manželkou otevřít náš dům pro biblická setkávání. K tomu nás vedla touha prohloubit vzájemná přátelství a mít ze setkávání i duchovní užitek. Naše setkávání se konají zhruba jednou za šest týdnů. Zúčastňuje se 9-18 bratří a sester. Vždy zveme ke službě faráře nebo teologa. Jak se tedy postavit k životním krizím? Myslím, že jsem v předchozích otáz- kách částečně odpověděl . Každý z nás je na jiném duchovním stupni. Krize není trest za něco, ale každá krize má nějaký důvod. A to se týká nejen jednotlivce, ale také církve jako celku. Moje zkušenost je taková, že všechno, co jsem prožil překonal jsem s pomocí Boží. A také v různých etapách života mi pomohla rodina a přátelství bratří a sester. Za všechno, co jsem prožil, patří dík našemu nebeskému Otci. Děkuji za rozhovor. otázky Jiřímu, svému otci, kladl Petr Procházka rodina Procházkova je s metodistickou církví spojena již téměř 90 let. Po celou tuto dlouhou dobu se aktivně podílí na službě církve. Jiří Procházka i jeho otec Karel zažili dobu začátků církve, dobu stagnace, německou okupaci i komuni- smus. Mohou mnoho vyprávět o krizích i o nadějích. Bratr Jiří Procházka letos oslavil své 87 narozeniny. životní krize, psychoterapie a víra – Jde to dohromady? Jana ŠUSTová Mé vyprávění začíná počátkem 90. let, kdy jsem studovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy sociální práci, obor, k jehož studiu mě Bůh konkrétně vedl. Pravidelně jsem chodila do jed- noho pražského sboru ECM, kde jsem zastávala i řadu funkcí – hrála jsem ve chválách, vedla domácí skupinku a byla členkou staršovstva. Všechno vypadalo celkem uspokojivě, když tu se postup- ně začalo v mém životě stmívat... Koncem roku 1993 byli náhle s vážný- mi nemocemi hospitalizováni tři lidé, kteří pro mne od dětství moc zname- nali – oba rodiče a jedna stará paní, které jsem říkala teta. Teta po několika měsících zemřela, táta mi následující rok a půl scházel před očima a na jaře roku 1995 také zemřel. Máma si sice vytrpěla mnohé, ale díky Bohu se nakonec z nejhoršího vyléčila. Ten ne- mocniční prosinec roku 1993 něco však změnil i ve mně. Začala jsem pociťovat obrovskou únavu. Musela jsem zvládat povinnosti ve škole, v práci i ve sboru. Navíc jsem chodila na praxe do SOS centra Diakonie ČCE, kde jsem praco- vala na lince důvěry. V létě 1995, pár měsíců po smrti mého táty, jsem však už nemohla dál. Byla jsem vyčerpaná, občas jsem pomýšlela i na sebevraždu a v jedné těžké chvíli jsem si po čtyřech letech abstinence koupila cigarety. Kouření mě uklidňovalo, i když jsem vě- děla, že mě za to lidé ze sboru odsoudí. V církvi jsem postupně vycouvala ze

writing an effective short essay

17 svých funkcí, protože jsem na ně už ne- měla sílu. Lidé ze sboru pozorovali, že se mnou něco není v pořádku, ale mně připadalo, že mě nechápou. Pravda je, že ani já sama jsem tehdy nevěděla, co se se mnou děje... Cítila jsem, že nemohu dál pokračovat ve své praxi na lince důvěry v SOS cent- ru Diakonie, že jsem tam jako „kozel zahradníkem“. Oznámila jsem to ve- doucí, psycholožce Bohumile Baštecké. Doktorka Baštecká ze mě brzy vytáhla, co se děje, a nabídla mi psychotera- pii. Ta myšlenka se mi nejprve moc nezamlouvala, neboť jsem si myslela, že si dokážu poradit sama. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli je psychoterapie slučitelná s křesťanstvím. Často jsme o tom diskutovali i s věřícími spolužáky ze sociální práce, ale k žádnému urči- tému závěru jsme nedošli. Po mnohých úvahách i modlitbách jsem se rozhodla, že nabídku psychoterapie přijmu. Brzy jsem zjistila, že k žádnému rozporu s křesťanstvím zde nedochází a že díky psychoterapii mohu lépe pochopit svůj stav i své jednání, poznat své slabé i silné stránky a navíc také porozumět li- dem kolem sebe. Někteří lidé ze sboru však tehdy mé chození na psychotera- pii odsuzovali. Mé problémy přisuzovali tomu, že určitě žiji v hříchu – přímo se zde nabízelo moje kouření. V té době jsem se ve sboru začala cítit nedobře a chození tam se pro mne stávalo víc utrpením než povzbuzením. Pak přišla další rána – málem jsem byla vyloučena ze školy, kterou jsem milovala. Propadla jsem se ještě do většího zoufalství. Dodnes si vzpomí- nám, jak jsem vyprávěla své bývalé šéfové ve firmě, kde jsem pracovala: „Nikdy jsem nechápala naše klienty v krizovém centru, jak se na ně mohlo navalit tolik neštěstí najednou – třeba rozvod, problémy dětí ve škole, k tomu různé nemoci... A teď už to chápu, jedno vyplývá z druhého.“ Ve škole to nakonec díky pomoci profesorů z naší katedry dopadlo dobře a já jsem mohla ve studiu pokračovat. Koncem října 1995 jsme jeli s několika lidmi z české ECM do Německa na metodistickou charismatickou kon- ferenci, na kterou jsem jezdívala už hezkou řádku let – nejdřív jako účastník a postupem času jako tlumočnice. Seznámila jsem se tam s jednou farář- kou, která měla semináře o pastoraci. Povzbudila mě k dalšímu pokračování v psychoterapii. Byla pro mne prvním křesťanem, který tuto cestu schvaloval. Ale některým lidem z mého pražského sboru se tehdy nelíbilo, že se s touto farářkou vůbec bavím – už jen pouhý fakt, že přednáší o pastoraci, v nich vzbuzoval nedůvěru. V roce 1996 se mi podařilo splnit většinu studijních povinností na fakultě a od září 1996 do července 1997 jsem odjela do Německa studovat Biblic- kou školu ECM v Norimberku. Zde už problém psychoterapie versus křes- ťanství neexistoval. Dokonce manželka ředitele naší biblické školy a kazatele ECM byla psychoterapeutka. A tak jsem s velkou úlevou poznala křesťany, kteří mají na psychoterapii a psychologii stejný názor jako já. Po návratu z Německa do Prahy jsem ještě nějakou dobu navštěvovala svůj metodistický sbor. Necítila jsem se v něm však už dobře. Měla jsem pocit, že mě lidé z jeho vedení nechápou a že je jim trnem v oku jak psychoterapie, tak moje kouření. Vím, že to se mnou nemysleli špatně, ale na diskuse s nimi jsem neměla energii. Postupně jsem zjistila, že tři čtyři dny před návštěvou sboru prožívám strach a depresi, a pro- to jsem si po čase položila otázku, proč tam tedy vůbec chodím? Nakonec jsem to vzdala a pověsila chození do sboru na hřebík. Víru v Boha jsem neztratila, ale o chození do církve jsem už ne- chtěla ani slyšet. Sama jsem z toho byla docela smutná, ale něco se ve mně ve vztahu k církvi zlomilo a věděla jsem, že to hned tak nepřekonám. Nebyla jsem schopna překročit práh evangelického kostela. V modlitbách jsem to říkala Bohu a prosila jej o nápravu. Pět let jsem žila mimo jakékoli společenství v domnění, že už nikdy v životě nena- jdu radost z chození do církve. Nakonec jsem ji však přeci jen zase našla – díky jednomu malému klášteru sester dominikánek ve francouzských horách. Jela jsem tam v létě roku 1999 kvůli francouzštině a krásným horám, nic duchovního jsem od toho neočeká- vala. Ale nakonec mě tamní láskyplné společenství sester a také samotné místo, kde se po staletí lidé modlili, naprosto uchvátilo a znovu ve mně pro- budilo lásku k církvi. Tím začala nová, mnohem svobodnější etapa mého křesťanského života. Jana Šustová je správkyně nábožen- ských a romských stránek Českého rozhlasu, navíc pravidelně připravu- je příspěvky pro rozhlasový pořad o roma vakeren – romové hovoří. Dnes navštěvuje především katolickou církev a při svých pobytech v rumunsku církev pravoslavnou.

writing an effective short essay

18 metodistévesvětě Světová metodistická rada byla založe- na v roce 1881, letos si připomínáme kulaté výročí 130 let od vzniku tohoto sdružení církví s metodistickou tradicí, církví, které se hlásí k historicko-teo- logickému odkazu Johna Wesleyho. Dnes je to konzultativní společenství 76 metodistických církevních útvarů ve 132 zemích světa s přibližně 75 milióny lidí. Většina z nich nese v názvu v nějaké podobě „metodistická církev“, ale ne všechny. Mezi členy najdeme i Nazarénskou církev nebo unionované církve, jako např. Spojená církev Kana- dy nebo Spojující se církev Austrálie a jiné. Světová metodistická rada slučuje organizace: Světové společen- ství metodistických a spojených církví, Oxfordský institut teologických studií, Světovou metodistickou historickou společnost, Světovou federaci žen metodistických a spojujících se církví a Generální komisi pro archivy a dějiny. Nejvyšším orgánem Světové meto- distické rady je Světová metodistická konference, zasedající jednou za pět let. Poslední konference se konala ten- to rok v jihoafrickém Durbanu. Kancelář Světové metodistické rady se nachází v Lake Junaluska a pobočky též v Na- shville a Atlante, vše v USA. Generálním sekretářem je George H. Freeman, ev- ropskou kancelář ve švýcarské Ženevě vede biskup Heinrich Bolleter. Činnost Světové metodistické rady se soustřeďuje do osmi oblastí: Ekumenické dialogy se světovými konfesijními svazy. Naše církev bere vážně slovo Písma: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ (Ř 12,18) a též touhu Pána Ježíše: „..aby všichni jedno byli...“ (J 17,21.22) Vede dialogy se všemi, kteří jsou rozhovorům otevřeni. Dosud to byla Římskokato- lická církev, Anglikánské společenství, Světová luterská federace, Armáda spásy a Světová aliance reformovaných církví. Připravuje se dialog s pravoslav- nými a letničními. Druhá je oblast vzdělávání ve sborech a práce s metodistickými vzdělávacími organizacemi. Prostřednictvím sdru- žení více než 700 metodistických škol, vyšších odborných škol a univerzit po celém světě se zasazuje o kvalitní všeobecné vzdělávání, soustředěné na hodnoty, ke kterým vedl Ježíš (Boží láska, věrnost, zřeknutí se honby za ma- jetkem, zřeknutí se násilí, odpouštění provinění a bezpodmínečná láska. Evangelizace a koordinace evangeli- začního úsilí metodistických církví. Čtvrtou oblastí činnosti je rodinný život. Usiluje se o aplikace křesťanských hodnot do záležitostí, jako je manželský vztah, práva dětí, práva starších lidí, běžné (společensky akceptované) násilí a měnící se role žen a mužů ve společ- nosti. Sociální a mezinárodní záležitosti jsou pátou oblastí práce Světové metodistické rady. V ní se soustřeďují na ekonomickou spravedlnost nebo nespravedlnost. V roku 1986 bylo zve- řejněno Světové metodistické sociální vyhlášení, jež se stalo součástí různých dokumentů početných metodistických denominací. šestá oblast činnosti Světové metodi- stické rady se zaměřuje na teologické vzdělávání pro kazatele. Je založeno na všeobecné křesťanské víře se specific- kými důrazy wesleyovské tradice. Samostatnou oblastí práce je dále bo- hoslužba a liturgie. Studují se liturgické formy bohoslužeb, zvláště záležitosti jazyka a kultury, společného a indivi- duálního uctívání, hudby a liturgie, kul- turních vlivů a hledání rovnováhy mezi křesťanskou tradicí a místními důrazy. Pracuje se na zpěvnících a informačních zdrojích. Poslední oblastí je soustředění na mlá- dež, obzvlášť na možnosti jejich zmoc- ňování s mottem převzatým z 1Tm 4,12 a Ef 4,12-13: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě.... aby své vyvolené doko- nale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Světová metodistická rada též uděluje od roku 1977 každoročně Mírovou cenu. Je to nejvyšší ocenění světo- vého metodismu. Uděluje se buď jednotlivcům, nebo skupinám, kteří se významně zasloužili o mír, smíření a spravedlnost vzhledem k odvaze, tvořivosti a důslednosti jejich konání. Mezi oceněnými nechyběl makedonský prezident Boris Trajkovski, jihoafrický Nelson Mandela, americký Jimmy Carter a další. Pokud se chcete podívat na webové stránky: HyPErLINK "http://worldme- thodistcouncil.org/" http://worldme- thodistcouncil.org/ Početní metodisté ve východní Evropě mají osobní zkušenost se zařízením Světové metodistické rady, které se nazývá Světový metodistický evan- gelizační institut. Sídlí na Emoryjské univerzitě v Atlantě, USA a organizuje semináře na podporu evangelizace po celém světe. Prof. Pavel Procházka, Ph.D. světová metodistická rada stotŘicetiletá F

writing an effective short essay

youngpage sw itch - Fo o t Poprvé jsem se setkal se skupinou Switchfoot v pořadu Exit 316, kdy hned v prvním díle naši celou tachovskou mládež oslovila písnička Meant to live. Meant to live se stala naší hymnou a Switchfoot „naší“ skupinou, sehnali jsme si všechny CDčka, natočili vlastní klip k Meant to live, objevovali další informace o skupině a nakonec i vyrazili na živý koncert. Tady je něco o jejich příběhu. Nejdříve brali Jon, Tim a Chad hudbu jen jako koníček a asi je ani nenapadlo, jak budou za 15 let slavní. Switchfoot vlastně začínali jako dvě samostatné kapely. Bubeník Chad Butler hrál v jed- né (Half Together) a bratři kytarista Jon Foreman a baskytarista Tim Foreman ve druhé (Etc.). Jejich skupiny hrály často společně a také si často navzájem dě- laly předskokany. Potom se obě kapely rozpadly, což vedlo k tomu, že Jon, Tim a Chad založili novou s názvem Chin Up (pojmenovanou po jednom dobrém kamarádovi Willu Chinovi.) V Jono- vě pokoji nahráli své demo a začali vystupovat v místních klubech a kavár- nách. Mezitím si jejich nahrávka našla cestu do rukou producenta Charlieho Peacocka. I přes velmi nízkou kvalitu zvuku („Je vážně utrpení to poslouchat, činely jsou tam tak hlasité!“ řekl Tim) ho okamžitě zaujaly hluboce upřímné texty. Nechal Jonovi na záznamníku vzkaz, ve kterém vylíčil svůj zájem o je- jich kapelu. O pár týdnů později měla Chin Up nahrávací smlouvu. Během zimního volna začali okamžitě nahrávat a mezitím si změnili jméno z Chin Up na Switchfoot, protože nechtěli mít na své nahrávce píseň se stejným jménem, jako byl název jejich kapely. Switchfoot je surfařský pojem, kterým se označu- je, když surfař změní pozici nohou na prkně a jede na opačnou stranu přímo proti vlně. Také může znamenat získání nové perspektivy či náhledu. Na cestě těchto sympatických mladí- ků se přihodilo několik zlomů. Jed- ním z nich byl určitě hit The Beatiful Letdown, s nímž zazářili na hudební scéně; všude vyprodávali koncerty a jejich alba byla na mnoha místech k nedostání. Album se prodávalo velmi dobře a překročilo 2 000 000 proda- ných kopií, v čele s hity Dare you to Move a Meant to Live. S vydáním alba Beatiful Letdown začala skupina projevovat snahu se „neška- tulkovat“ a chtěli se zbavit nálepky „křesťanská rocková kapela“. „Jsme křesťany, co se týče víry, ale ne žánru,“ říká baskytarista Tim Foreman. „Jako skupina,“ vysvětluje, „se snažíme o sokratovský přístup, kdy pokládáme hodně otázek. Myslím, že spousta lidí velmi rychle odpovídá, aniž by se někdo na cokoliv ptal.“ Ne všichni tento postoj kapely schva- lovali a hodně lidí se bálo, že se snaží pouze více zalíbit. Switchfoot byli nic- méně s tímto krokem úspěšní a poda- řilo se jim neodehnat své křesťanské fanoušky a přiblížit se těm ostatním. „Jako hudebník bych od posluchače chtěl jedinou věc: aby si pustil CDčko, zavřel oči a zapomněl na všechno ostatní,“ říká Jon Foreman. Přesně tohle je nejlepší udělat s nejnověj- ším albem Vice Verses. Baskytarista Tim nazval Vice Verses bratrancem předchozího alba Hello Huricane. Mají něco společného. Jestliže si na začátku dali za cíl, aby album bylo hodně rytmické, lyrické a oslovující, myslím, že se jim podařilo cíl splnit, a mě udělali velkou radost. Na ukázku přidávám text jedné z písní nejnověj- šího alba – restless, která krásně poe- ticky vyjadřuje Augustinovu myšlenku, že naše duše jsou neklidné, dokud nespočinou v Tobě… Milan Mrázek (za pomoci informací z webových stránek o Switchfoot) 19 zdroj: www.wereawakening.blogspot.com

writing an effective short essay

20 youngpage konFerence metodistickÉ mládeže 2011 v mikulově Název konference byl restart, restart v životech mladých lidí. Naší primár- ní cílovou skupinou byli mladí lidé z metodistických sborů, kteří celý život vyrůstali v církvi, ale nikdy nevydali svůj život Bohu, protože je k tomu nikdo nikdy nevyzval, nebo vůbec neví, že by měli něco takového udělat. Tomu odpovídal připravený program. Na první večer jsme dali řečníkovi Michalu Vaňkovi (Slovo Života) jasný pokyn, aby zazněla výzva pro ty, kteří chtějí svůj život změnit. Přivést lidi ke kříži ovšem nestačí, proto jsme témata sobotních seminářů i  ve- černího shromáždění, které vedl Marek Prosner, volili tak, aby se nově obrácení mohli dozvědět co nejvíce ze základů křesťanského života, kterým směrem se mají vydat, co mají dělat, aby zůstali pevně zakotveni ve víře. Do nedělního kázání zapojil pastor míst- ního sboru, Michal Kostka, ještě výzvu k zachování toho, co jsme přijali na kon- ferenci, spojenou s požehnáním. Z  ohlasů, které se nám povedlo po konferenci posbírat, vyplývá, že účast- níci byli spokojeni. A pokud nebyli, tak aspoň neodjížděli v klidu a letargii, ale zcela jistě měli o čem na dlouhou dobu přemýšlet. Jenže nám nešlo jen o  pár hezkých myšlenek, my jsme se modlili za Boží přítomnost, za působení Ducha Svatého, za projevy Boží moci. A podle mne nás Bůh vyslyšel, protože já, ač jsem byl v  organizačním týmu, jsem si tu konferenci užil na vlnách Ducha Sva- tého jako málokdy před tím. Už to, že ji Bůh sám zorganizoval, protože nás na to bylo méně než prstů obou rukou, že nám Bůh požehnal celý průběh po tech- nické stránce, že požehnal i chvály, kdy bylo jasně vidět a  cítit, koho chválíme a proč. Osobně jsem zakusil službu ve- dle „ostřílených“ pastorů a  vedoucích, kdy jsem stál vpředu, a modlil se s těmi, kdo přišli kvůli výzvě (což zahrnovalo i  hlasitou modlitební přípravu v  kruhu služebníků Božích a to bych vám přál za- žít). Celou konferenci jsem jasně věděl, že jsem Božím nástrojem a že jsem tam, kde mám být. Takže, kdo jste tam nebyli, tak jste přišli o hodně. za tým organizátorů Tomáš Kostka, eCM Mikulov Ve dnech 5.-6. 6. 2010 probíhal na Slovensku ve městě Trnava festival Lumen. Tento festival organizovala ka- tolická církev. Kapely byly tedy většinou křesťanské. Po příjezdu na Slovensko jsme se celí zlámaní vypotáceli z auta. Bylo nás šest. Už na parkoviště doléhaly zvuky festivalu. šli jsme prakticky po sluchu. Byl pátek večer, teplo, skvělá hudba, kamarádi, Kofola... Co víc si člo- věk může přát. Na pódiu se vystřídalo několik hudebních žánrů. Od reagge přes hip hop až po alternativní rock. Festival měl opravdu nabitý program. Nabitým programem myslím například kapely jako: THEBANDWITHNONAME, Superchick, The 29th Chapter, Maleo reggae rockers a další. Na festivalu opravdu bylo co poslouchat. Hlavními hvězdami festivalu byli kali- fornští Switchfoot. Switchfooti před- vedli v Trnavě neskutečnou šou. My jsme na Slovensko jeli hlavně kvůli nim a myslím, že předčili všechna očekává- ní. Switchfooti jsou v Americe hodně profláklou kapelou, letos oceněnou dokonce Grammy za album Hallo Hu- ricane jako Best rock Gospel Album. Právě písně z tohoto alba zněly z podia v Trnavě... Switchfooti začali písničkou Needle and Haystack Life, která je první i na zmiňovaném albu. Hned počáteční tóny mně nabudily neskutečnou ener- gií. Jako druhá přišla skladba Mess of Me a já jsem věděl, že kapela si s námi tento koncert užije. Amíci nasázeli postupně všechny skladby z alba Hallo Huricane a já jsem byl v sedmém nebi. Při písničce The Sound se publikum opravdu odvázalo a viděl jsem, jak se jedna paní moc divila, když jí jakýsi mladík zatáhl do kotle, omylem povalil na zem, zvedl se, pomohl jí na nohy a odskákal zase někam jinam. :-D Po setu nových songů se kapela chys- tala zahrát několik starších písniček. Ještě před tím vzal však frontman Jon Foreman foťák, řekl: „Já si vás musím vyfotit!“ a zvěčnil celé Trnavské náměstí s jásajícími fanoušky. Když si opět vzal kytaru a prohlásil něco anglicky (nerozuměl jsem) a potom: „Meant To Live!!!“ myslel jsem, že vybuchnu. To byla úplně první písnička, kterou jsem od nich slyšel, bylo mi asi deset let a mooc se mi to líbilo. No a teď jsem jí slyšel naživo na koncertě!!! Sen! Kapela nakonec třikrát přidávala a po odchodu z pódia jsme ještě dlouho všichni zpíva- li popěvek z písně Hallo Huricane... Kapela v tomto roce vydává nové album Vice Verses a podle všeho to bude zase pořádný nářez. rock it! Šimon vaďura, eCM Tachov hurikán zasáhl trnavu

writing an effective short essay

21 restless (switchfoot) i am the sea on a moonless night calling falling, slipping tides i am the leaky, dripping pipes the endless, aching drops of lights i am the raindrop falling down always longing for the deeper ground i am the broken, breaking seas even my blood finds ways to bleed even the rivers ways to run even the rain to reach the sun even my thirsty streams even in my dreams i am restless i am restless i am restless i\'m looking for you i am restless i run like the ocean to find your shore i\'m looking for you i am the thorn stuck in your side i am the one that you left behind i am the dried up doubting eyes looking for the well that won\'t run dry running for the other side the world that i\'ve always been denied running hard for the infinite with the tears of saints and hypocrites oh, blood of black and white and grey oh, death in life and night in day one by one by one we let our rivers run i am restless i am restless i\'m looking for you i am restless i run like the ocean to find your shore i\'m looking for you i can hear you breathing i can feel you leading more than just a feeling i can feel you reaching pushing through the ceiling till the final healing i\'m looking for you until the sea of glass we meet at last completed and complete where tide and tear and pain subside and laughter drinks them dry i\'ll be waiting anticipating all that i aim for what i was made for with every heartbeat all of my blood bleeds running inside me i\'m looking for you neklidný Jsem jako moře za bezměsíčné noci, zvedám se a padám, kloužu kolem břehů Jsem jako netěsnící potrubí nekonečné, bolavé kapky světla Jsem padající krůpějí stále toužím padat hlouběji Jsem jako lámající se vlny má krev hledá, kudy by mohla ven Jako když řeka hledá cestu Jako když déšť čeká na slunce Jako když žízním i ve svých snech nemám klid nemám klid nemám klid toužím po tobě nemám klid Jako oceán hledám tvůj břeh toužím po tobě Jsem jako trn ve tvém boku Jako ten, kterého jsi opustil Jsem jako nejistota v očích hledám studnu, která nevyschne Běžím na druhou stranu do světa, který jsem dříve odmítal zoufale hledám nekonečno se slzami svatých i pokrytců krev černá i bílá i šedivá smrt v životě a noc ve dni Jedno po druhém necháváme naši řeku téct nemám klid nemám klid toužím po tobě nemám klid Jako oceán hledám tvůj břeh toužím po tobě slyším, jak dýcháš cítím, jak mě vedeš není to jen pocit cítím, jak se mě dotýkáš procházíš zdmi a nabízíš konečné uzdravení toužím po tobě nakonec se potkáme na klidném moři dokonale dokonalí až příboj, slzy i bolest utichnou a smích to všechno smyje Budu čekat očekávat vše, po čem toužím pro co jsem byl stvořen každým úderem srdce každou krůpějí krve kterou mám uvnitř po tobě toužím

writing an effective short essay

diakonie SKP Jihlava – Azylový dům pro muže má za sebou poměrně bouřlivý rok. Na jaře roku 2010 odešla do důchodu Táňa Kuklová, která byla ředitelkou od zahájení provozu, to je od roku 1992. V květnu 2011 neprodloužila Správní rada pracovní smlouvu nové paní ředi- telce, která nastoupila po Táni Kuklové. Někteří zaměstnanci se s tím nemohli vyrovnat a podnítili mediální kampaň, která poškozovala SKP i jihlavský sbor. Do rozbouřených vod v květnu 2011 vstoupil bratr Josef Thál, kterého jsem se zeptal na několik otázek: Jak ses k práci v azylovém domě dostal? Začal jsem pracovat v azylovém domě pro muže zhruba před třemi lety jako pracovník v sociálních službách. Tato práce mě naplňovala. Vidím tuto práci jako příležitost klientům ukazovat na Pána Ježíše. Po neprodloužení smlouvy paní ředitelce Janderkové jsem po modlitbách přijal práci prozatímního ředitele. Dostal jsem za úkol připravit řádné výběrové řízení na pozici ředitele do konce září 2011. Výběrového řízení jsem se zúčastnil a vyhrál ho. V době neprodloužení pracovní smlouvy předchozí paní ředitelce vyšly v místním tisku dva články, pod kterými se objevila divoká diskuse. Zapojili se i někteří zaměstnanci… Museli jsme napjatou atmosféru v pra- covním kolektivu řešit. Někteří zaměst- nanci se nemohli smířit se změnou na pozici ředitele a řešili to neadekvátním způsobem, který poškozoval SKP. Proto jsem ve spolupráci se správní radou musel udělat nepopulární kroky a s dvěma pracovníky se rozejít. Dnes je provoz SKP i po personální stránce stabilizovanější a kompaktnější. Jaké máš plány? Čím nyní žijete? Chci navázat na koncepci sestry Táni Kuklové, která kladla důraz na duchovní složku práce v SKP. Sociální práci může dělat kdokoliv, kdo má kvalifikaci, ale v duchovní složce práce jsou křesťané nezastupitelní. Neznamená to určitě, že nemusejí být odborníky v sociální ob- lasti. Přeji si, abychom pracovali profe- sionálně a v přátelské a otevřené atmo- sféře. V osobních rozhovorech s klienty poukazuji na Boží lásku a pomoc. Se spolupracovníky se radím a společně se za klienty a za provoz SKP modlí- me. Každý klient vyžaduje individuální přístup a rovněž každá složitější situace se musí řešit specificky. Mojí a naší společnou snahou je, aby zde klienti pobývali co nejkratší dobu a zařadili se do normálního života. Po organizační a technické stránce provozu provádím určitá zlepšení a změny. Jaké změny máš na mysli? Například přecházíme na elektronické zpracování evidence klientů a sociál- ní práce. Proto jsem musel zakoupit nový PC, který slouží jako server (běží nepřetržitě). Je to výhodné z více důvo- dů. Momentálně máme více práce se zadáváním dat zpětně od počátku roku 2011, ale potom budeme pomocí to- hoto programu vyhotovovat velmi rych- le různé výkazy a statistiky pro příslušné úřady. Navíc mohu pracovat s daty i z domova anebo se kdekoliv připojit přes internet na naši databázi. Mám okamžitý a aktuální přehled o klientech. Zakoupili jsme kvalitní multifunkční la- serovou barevnou tiskárnu pro sociální pracovnice. Jejich bývalá tiskárna už dosloužila a tato má kvalitní barevný tisk, což se dá využít k propagačním účelům. Pro pružnější kontakt s bankou jsme přešli na internetové bankov- nictví. Opravili jsme fasádu do ulice. Zajistil jsem i rekonstrukci koupelny pro naše klienty. Ve spolupráci s městem budeme renovovat kuchyni pro klienty a topení – pořídíme nový úspornější ko- tel a otopná tělesa. To nám v budoucnu sníží provozní náklady. rád bych rozšířil další fakultativní služby pro lidi z ulice. Hodláme zřídit samostatnou sprchu, která by sloužila pouze pro muže z ulice, kteří se potřebují pouze vyspr- chovat. V příštím roce budeme také za přispění města rekonstruovat přístřešek v zahradě, který je v havarijním stavu – má narušenou statiku. Je něco, co tě v poslední době po- těšilo? Jeden klient se začal zajímat o Boží věci a nechal se pozvat do našeho shromáž- dění. Viděl a prožil atmosféru obecen- ství Božího lidu, což ho silně ovlivnilo. Bůh se ho dotkl. Zapojil se do kurzů Alfa a posléze svůj život vydal Bohu. Nyní už není v SKP a zkontaktoval jsem ho s naším sborem, který je v blízkosti jeho nového bydliště. Kéž by Bůh vytrhl ze starého způsoba života více klientů. Děkuji za rozhovor. Ptal se Ctirad Hrubý Ing. Josef Thál od roku 1977 patří do jihlavského sboru eCM. Dlouholetý člen staršov- stva, farní vedoucí laiků, laický delegát oblastní a výroční konference. Je mu 60 let. Ženatý, dvě dospělé dcery a pět vnoučat. Od 1. 1. 2012 startujeme „Klub přátel Diakonie“. Název je pracovní, ale jisté je, že půjde o: • příležitost podpořit konkrétní diako- nické projekty sborů, středisek křesťan- ské pomoci a misijních středisek ECM, • veřejnou sbírku – podporu dobré věci můžeme nabízet i mimo církev (na- příklad účastníkům námi pořádaných akcí, sympatizantům atp.) a postupně využijeme i moderní formy sbírání peněz (jako mikroplatby přes internet, DMS atp.), • možnost využít dobré příklady – úspěšné projekty poslouží církvi jako příklad dobré praxe. O čísle účtu, možnosti požádat o pod- poru a dalších novinkách vás budeme průběžně informovat. Bc. Ctirad Hrubý, ředitel DieCM rozhovor s novým Ředitelem skp Jihlava zprávy z diakonie 22

writing an effective short essay

diakonie Nikdy jsem si neuměla představit, kde jednou budu pracovat, co bude náplní mé práce… Když jsem v patnácti letech vydala svůj život Pánu, toužila jsem stát se misionářkou jako je třeba reinhard Bonke a další. Chtěla jsem se vydat do světa a evangelizovat tam, kde je to potřeba. Neustále jsem si připomínala tyto verše z Bible: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Mt 9, 37-38) nebo: „Můj dům se bude nazývat do- mem modlitby pro všechny národy…“ (Iz 56, 7) V roce 2006 jsem měla možnost jet na krátkodobou misii na Zakarpat- skou Ukrajinu. Byl to pro mě obrovský zážitek, který ve mně umocnil přesvěd- čení stát se misionářkou. Ale jak už to tak bývá... člověk plánuje a plánuje a přitom zapomíná na skutečný plán, který s ním Bůh má. Tak to bylo i v mém případě. Jednoho dne mi Pán řekl, že nebudu jako Bonke. Budu dělat něco jiného… roky ubíhaly, dokončila jsem studium a začala jsem se modlit za práci. V roce 2011 jsem se ocitla jako pracovnice v sociálních službách ve Středisku křesťanské pomoci – azylovém domě pro muže v Jihlavě. Nejdříve jsem si myslela, že moje práce bude spočívat pouze v papírování a v občasných pohovorech s klienty, ale postupem času jsem zjistila, že práce se sociálně potřebnými lidmi není jen o „pohovorech“. Každý den se v práci setkávám s lidmi (muži), kteří se ocitli v tíživé životní situaci. Ať už to bylo jejich vlastní vinou či cizím zavině- ním – ocitli se zde a potřebují pomoc. Nejedná se jenom o materiální pomoc nebo poradenství. Tady jde především o to, aby se setkali s Bohem… Oni sami mnohdy říkají, že Boha nepotřebují, protože „toho“ se nenají. Chtějí si najít hlavně bydlení, práci a začlenit se do společnosti. Někdy si však všímám, že když se hovoří o Bohu, právě tito „odpůrci“ nejvíce poslouchají. Jsem přesvědčená o tom, že každý z nich po- třebuje poznat Pána Ježíše Krista. Toto jsou lidé, kteří potřebují slyšet, že je Ježíš miluje a nezáleží na tom, jak zrov- na žijí a co v životě provedli. Nemusím jezdit nikam do Afriky, abych evange- lizovala. Vždyť toto můžu dělat i ve své práci! Misionářem můžu být i ve své vlastní zemi. Každý den se setkáváme s lidmi, kteří o Bohu ještě neslyšeli nebo o Něm přemýšlejí – buďme tedy těmi misionáři a zvěstujme radostnou zprávu tam, kde právě jsme! Marie Höferová, eCM Jihlava misionáŘem tam, kde Jsem

writing an effective short essay

24 biblickástudie 16,1Sáraj, žena abramova, mu nerodi- la. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. 2Jednou řekla Sáraj abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otroky- ni, snad budu mít syna z ní.“ abram Sárajiny rady uposlechl. 3vzala tedy abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži abramovi za ženu. 4I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. 5Tu řekla Sáraj abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. ať mezi mnou a tebou roz- soudí Hospodin.“ 6abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. 7nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, 8a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ 9Hospodinův posel jí řekl: „navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ 10Dále jí řekl: „velice roz- množím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ 11a dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospo- din tě ve tvém pokoření slyšel. 15Hagar porodila abramovi syna. abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. Gn 16,1-11.15 21,2Sára otěhotněla a abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. 8Dítě rostlo a bylo odstaveno. v den, kdy Izáka odstavili, vystrojil abraham veliké hody. 9Sára však viděla, že syn, jehož abrahamovi porodila Hagar egypt- ská, je poštívač. 10řekla abrahamovi: „zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“ 11ale abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna. 12Bůh však abrahamovi řekl: „netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; po- slechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. 13Učiním však národ i ze syna otroky- ně, neboť také on je tvým potomkem.“ 14za časného jitra vzal abraham chléb a měch vody a dal Hagaře. vložil jí dítě na ramena a propustil ji. Šla a bloudila po Beeršebské stepi. 15Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedním křoviskem. 16odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se. 17Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: „Co je ti, Hagaro? neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je. 18vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.“ 19Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít. 20a Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. Gn 21,2.8-20 kontext Příběhy praotců Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa (Gn 12-50) jsou ve své dnešní podobě pravděpodobně výsledkem dlouhého procesu ústní a písemné tradice. Jejich nejstarším podkladem jsou příběhy o jednotlivých otcích. S každým z nich je v Bibli spojen okruh příběhů, kterým říkáme cykly. Abrahamovský cyklus (Gn 12,1-25,10) obsahuje řadu víceméně samostatných příběhů. Kromě dalších zde najdeme vyprávění o Abrahamovi a Lotovi (13; 14; 18; 19), smlouvu s Abrahamem (15), změnu jména (17). Kapitola 20 teologicky reflektuje a interpretuje pří- běh o sestoupení do Egypta (12,10-20). Námi zvolené kapitoly 16 a 21 ukazují konflikt mezi Abrahamovými syny (Kdo se stane dědicem? 21,10), který je vyře- šen vyhnáním Izmaele. Mezi Izmaelovo narození a vyhnání je vsunuto ohlášení a narození Izáka (18; 21,1-7). Hned na to, poté co Abraham na Boží příkaz jednoho syna vyhnal na poušť, dostává rozkaz, aby druhého obětoval (22). Oba oddíly jsou tak přímo tematicky spjaty se začátkem abrahamovského cyklu (12,1-3), se zaslíbením a požehnáním. A to jak Izmaelovi, tak Izákovi. kdo bude dědicem? S otázkou Kdo bude dědicem? se setkáváme na třech místech abraha- movského cyklu. První zmínka je v 15,2. Zde je jmenován damašský Elíezer. Pravděpodobně se jedná o stejného muže, nejstaršího služebníka, správce domu, který byl po- slán pro nevěstu Izákovi (24,2). Bývalo zvykem, že bezdětní manželé adopto- vali syna. Tento syn se o ně musel ve stáří starat a vystrojit jim řádný pohřeb. Na druhé straně zdědil majetek. Tato smlouva se však stala neplatnou, pokud se manželům narodil vlastní syn. Druhé místo, kde nalézáme odpověď kdo Bude dědicem? otázka stará tisíce let, ale stále aktuální

writing an effective short essay

25 na výše položenou otázku, je vyprá- vění o narození a vyhnání Izmaele. Ve starověku nebylo nijak neobvyklé, ba naopak šlo o znak bohatství a po- žehnání, že muž měl více manželek. Pokud byla první manželka bezdětná, prvorozenství přecházelo na syna další manželky. Také mohla být manželka zastoupena svou otrokyní (například 30,3). Zákon pravil, že pokud muž řekl o dětech otrokyně: „To jsou mé děti“, měly tyto děti stejná práva jako děti právoplatné manželky. Dědily stejný podíl. Nesměly být v ničem ukráceny, ani být vyhnány (zákoník Chammura- piho, 18 st. před Kristem). Vyprávění o narození zaslíbeného syna Izáka je vyvrcholením celého dlouhého řetězce Božích zaslíbení i pochybností a zou- fání Abrahama a Sáry. Narození Izáka je vnímáno jako naplnění Božího slibu. Vzhledem k věku a neplodnosti Sáry má být zřejmé, že Izák je Božím darem, „Bohem darovaným“ potomkem. okolnosti narození izmaele (Gn 16) Podobně jako tomu bylo u damašské- ho Elíezera, i zde je zmíněn (egypt- ský) původ Hagar (16,1). Etymologie samotného jména Hagar bývá však dávána do souvislosti s Arábií. I z toho- to důvodu se apoštol Pavel, když píše o Hagar, zmiňuje o hoře Sinaj v Arábii (Ga 4,21nn). Některé komentáře vysvětlují zmínku o egyptském původu jako zdůraznění ušlechtilosti a krásy Hagar. Podobně židovský Midraš (raši): Hagar byla dcerou faraóna a on ji dal za služku Sáře. Když totiž Sára žila u faraóna (12,12), viděl faraón zázraky, které se kvůli ní děly a řekl si, že pro jeho dceru bude lepší být služkou Sáry, než žít jako princezna. Pokud se držíme toho, že Abram byl nomádským pastevcem, je nepravdě- podobné, že by se skutečně jednalo o dceru faraóna. Je však možné, že byla součástí služebnictva, které Abramovi přidělil v Egyptě faraón (12,16). Ačkoli u Hagar zmínka o jejím egyptském pů- vodu může být odkazem na její krásu, v kontextu exodu a celého Starého zákona je Egypt chápán negativně. Hagar jako žena Abrama (16,3), přechá- zí pod mužovu autoritu. Přestává být pouhou „otrokyní“ své paní Sáraj. Nyní o ní rozhoduje Abram. Další změnou v postavení Hagar je její otěhotnění. Jako nositelka budoucího dědice si „přestala své paní vážit“ (16,4). Jako matka budoucího prvorozeného syna si Hagar začala přivlastňovat práva, která náležela Abramově manželce Sáraj. reakcí Sáraj je stížnost u Abrama a znovu podřízení Hagar. Je možné, že Abram zpočátku žádost Sáraj odmítal. Proto Sáraj žádá samotného Hospo- dina, aby rozsoudil její při s Abramem (16,5). Abram se nakonec vzdává své autority nad Hagar a znovu ji podřizuje Sáraj. Samotný útěk Hagar je reakcí na „pokořování“ od její paní Sáraj (16,6). V tomto případě je užito hebrejské slovo znamenající: ponižování, útlak, kruté zacházení. Stejný výraz je použit pro útlak Izraelců v Egyptě. Těhotná Hagar utíká od své paní Sáraj. Zastavuje se na posvátném místě (16,7). Ve starověku byly prameny po- važovány za posvátná místa, místa vod, místa života (např. Jákob v Bét Elu). Zde ji „nalezl Hospodinův posel“ (16,7). Ač je zřejmé, že o Hagar ví všechno (oslo- vuje ji jménem), ptá se po smyslu její cesty: „Odkud jdeš a kam jdeš?“ (16,8) Posléze ji ujišťuje, že Hospodinovou vůlí je, aby se „navrátila ke své paní“ (16,9). Hagar obdrží zaslíbení „rozmno- žení potomstva“ (16,10) a jméno Izmael (Slyší Bůh) pro svého syna. Po návratu zpět porodila Hagar syna a Abram jej nazval Izmael. Izmael se stal Abramovým prvorozeným synem a dědicem. spor o synovství, nebo spor o dě- dictví (Gn 21)? Po narození Izáka (druhorozeného) byla znovu nastolena otázka Abrahamova dědice. Ani náznakem nebylo připuš- těno, že by oba bratři měli stejná práva a oba byli dědici majetku i požehnání. Nebyl zde uplatněn koncept, který byl později užit mezi Ezauem a Jákobem, kdy se Jákob jako druhorozený syn stal dědicem Izákova požehnání. Zatímco jméno Izmaele je vyznavačské a bylo dáno samotným Hospodinem, jméno Izáka (Směje se) může reflekto- vat radost Abrahama i Sáry (21,6), ale i nevěru Sáry v době, kdy přišli na ná- vštěvu Boží poslové (18,12-13). Izmael není apriori vnímán negativně, i na něm spočívá Hospodinovo požehnání. Konflikt o nástupnictví (dědictví) vyvr- cholil po oslavě odstavení dítěte. Ta- ková oslava se obvykle pořádala, když byly dítěti tři roky. Sára zpozorovala, že vztah Izmaele k Izákovi je poznamenám něčím nedobrým (21,9). Bibličtí vykla- dači se domnívají, že se jednalo o „poš- ťuchování“, snad zesměšňování Izáka, posmívání se Izákovi, případně vidí v této poznámce i narážku na nějaké kultické sexuální praktiky. Někteří vykla- dači jdou ještě dále a dávají tuto „hru“ do souvislosti se sexuálním zneužívá- ním. Zajímavý je pohled patristických vykladačů, kde anonymní autor mluví o tom, že Izmael Izáka uhodil. Origenes vysvětluje tuto pasáž jako svádění Izáka (duch) Izmaelem (tělo) k potěšení těla, což se však protiví Sáře (ctnosti). Sára v obavě o svého syna Izáka, žádá Abrahama, aby „zapudil tu otrokyni i jejího syna“ (21,10). Výrok „přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem“ (21,10) můžeme chápat jak doslovně (majetek), tak i ve smyslu náboženském (dědic požehnání). Do příběhu vstupuje i sa- motný Hospodin. Zaslibuje Abrahamovi potomstvo z Izáka, ale ubezpečuje ho i o tom, že se postará o Izmaele, který bude také praotcem velkého národa (21,12-13). Hagar podruhé odchází z domu a ro- diny Abrahama. Poprvé utekla, nyní je vyhnána. Na cestu dostala chléb a měch vody, syn jí byl vložen na rame- na (21,14). Bibličtí vykladači se poza- stavují nad tím, že se bohatý Abraham nepostaral ani o Hagar, matku svého syna, ani o Izmaele, svého syna. Takové zapuzení se rovnalo odsouzení na smrt. Církevní otec Eusebios se diví, že Ab- raham nedává Hagar ani osla, když měl tolik stád. A mluví o spravedlivém, ale nelidském Abrahamovi. Vždyť on pro pokoj své manželky vyhnal Hagar se synem, i když se mu to zdálo přísné. No jen na příkaz Boží udělal to, co udělal. Výrok „vložil jí dítě na ramena“ je vyjá- dřením toho, že se Abraham vzdává ro- dičovských práv a Izmaele plně svěřuje do péče Hagar. Jednalo se o symbolic- ký právní úkon. Od této chvíle již nemá Abraham za něj zodpovědnost. Vyhnáním byla Hagar zbavena všeho materiálního i duchovního zabezpe- čení. Ztratila svou rodinu a tím přišla podle tehdejších představ i o ochra- nu Boha Abrahamova. Hagar si byla vědoma svého beznadějného posta- vení, proto se rozhodla hledat pomoc tam, kde ji již jednou našla. Hledala místo, kde se před lety setkala s Božím poslem (16,7). Pramen nemohla najít, ale odložila své již téměř dospělé dítě u nějakého křoviska (15), kousek popo- šla a dala se do pláče. V tomto počínání jež vypadá jako projev beznaděje, je však skryta víra a důvěra, že Bůh bezpráví, kterého se Hagar dostalo, nenechá být a zasáhne. Ono „odložení 12:50 hod.

writing an effective short essay

26 dítěte“ mohlo znamenat symbolické svěření života dítěte do Boží péče. Hagar věděla dobře, co činí, když hošíka položila na určité místo; jinak, nechtěla-li se dívat na smrt synka, měla jednodušší odejíti svou cestou. Toho však neučinila, nýbrž vyčkala pravdě- podobného konce svého plánu, který záležel v tom, aby hoch, umírající pod posvátným objektem (křovisko), přiměl božstvo k zakročení. (prof Daněk, Po- svátné stromy). Bůh uslyšel „pláč dítěte“ (17). V této chvíli se naplňuje požehnání, které do- stal Izmael ve svém jménu (Slyší Bůh). Hagar plakala a Bůh uslyšel pláč chlap- ce. Hospodin, který o Hagar ví vše, se jí znovu ptá: „Co je ti, Hagaro?“ (17). Odpověď Hagar neslyšíme. Slyšíme však mocné Boží povzbuzení: „Neboj se!“ Nevzdávej to, starej se o Izmaele a „já z něho učiním veliký národ“ (18). A v Boží přítomnosti padají Hagar klap- ky z očí a ona vidí pramen vody, který jí byl do této chvíle skryt. Snad stejný pramen, u kterého čerpala sílu při útěku od Sáry. A Hospodinovo zaslíbení se naplnilo. Bůh byl s chlap- cem (21,20). otázky na závěr Při čtení o konfliktu mezi dvěma Abra- hamovými syny lze otevřít i další téma- ta. Byl to skutečně konflikt mezi vírou a nevěrou, Božím vyvolením a lidskou snahou? V kontextu narození dalších potomků Abrahama, kteří se narodili po Sářině smrti se lze ptát, zda nešlo ve skutečnosti o konflikt mezi Sárou a Hagar? Nebylo možno celý problém vyřešit jinak, než vyhnáním Izmaele? Nebo je příběh dvou synů Abrahama ve skutečnosti zdůvodnění pozdějšího nepřátelství mezi Izraelem a potom- stvem Izmaele? V příběhu nelze nevidět tvrdé jednání jak Sáry, tak i Abrahama, i Hagar. Každá z postav nese svou vinu. Jako jediný nestranný vystupuje Hospodin. Své požehnání zaslibuje jak Abrahamovi, tak Sáře, Hagar, Izákovi i Izmaelovi. Hospodinovo požehnání je však záro- veň i vysláním na cestu. Izák je vyvolen, aby šel cestou svého otce Abrahama. Izmael dostává požehnání i zaslíbení, jeho cesta však vede jinudy (21). Petr Procházka, superintendent evangelické církve metodistické v Čr Co to bylo za borce, který nechal v laborce přes noc ztuhnout agar?!? A co na to Hagar??? Ta nic neví, ta vše smete... ...tuhý agar, to je zmetek. Uklízí už časně zrána jako za dob Abraháma a je fuk ,co za borce nechal binec v laborce. ralf Mošt, eCM Praha nové Město • seznamka pro křesťany • pobyty pro nezadané • přihlášeno přes 2000 věřících • většina přihlášených je ve věku 25-45 let • kontakty včetně vzkazů Pro podrobnější info/přihlášky pište na adresu: Noemi, Na Mušce 1124 534 01, Holice Tel./SMS: 777222877 E-mail: info@noemka.com

writing an effective short essay

15:12 hod. 3. epresso 27 zprávy Kulatá výročí se zvyšujícím se číslem nám někdy připadají neuvěřitelná. Nechceme však hořekovat nad tryskem času, ale naopak s vděčností Bohu si připomenout obdarování, která v druhých přijímáme. Když si přečteme jméno i s celým titulem: prof. ThDr. Pa- vel Procházka, PhD., vyvolává to uznání a úctu. Já bych však ráda přidala něco navíc, pohled takřka obyčejný, který chce podtrhnout to vzácné, co na Pavlovi vidím. Koncem šedesátých let minulého stole- tí se v uvolněné politické situaci začala znovu setkávat metodistická mládež. Po jednom setkání ve sboru na Ječné jsem si nebyla jista cestou na Florenc a ze všech mládežníků to byl právě Pavel, který se nabídl, že mne doprovodí. Byla to pro mne velká pocta, že tento bratr, kterého jsem během programu viděla jako aktivního služebníka, je ochotný mi věnovat svůj volný čas. Cestou přes Václavské náměstí jsem já, děvče z malého města, byla nadšena, když jsme míjeli stánky s květinami. Nasála jsem sladkou vůni růží s po- známkou: "Hm...., cítíš, jak to voní?" Odpověď přišla vzápětí a notně moje romantické rozněžnění zchladila: "No jo, zoufalci". Na vysvětlenou pro ty mladší. „Zoufalci“ byly opékané tučné klobásy podávané s hořčicí na mast- ném papírku a byly jediným zdrojem občerstvení široko-daleko. Stánky s nimi lemovaly Václavák spolu s těmi květinovými. Tato moje první vzpomínka na setkání Pavlem a jeho přístup k životu se ob- novovala během dalších let pokaždé, když jsem ho viděla pracovat. Nabírali jsme spolu  po několika letech teologické vědomosti (on byl lepší), v jednom dni jsme byli instalováni na sborech - dopoledne já v Protivíně, on odpoledne v Č. Budějovicích, společně jsme byli ordinováni. I s dalšími dvěma faráři ECM v jižních Čechách jsme se pravidelně setkávali na našich farách ke sdílení, modlitbám a někdy i bouřlivým teologickým rozhovorům. Ještě později se stal i mým švagrem. Na té první vzpomínce však chci po- ukázat na dvě vlastnosti, které Pavlovi vydržely po celou dobu jeho služby na Boží vinici. Byl ochotný mne tehdy doprovodit, i když mohl mít s ostatními pražskými mládežníky jiný program. Kdykoliv jsem ho pak viděla při práci, pochopila jsem, že nikdo nebyl tak bezvýznamný, aby nebyl ochotný mu věnovat svůj čas. I ten nejposlednější a nejobyčejnější člověk u něj měl vždy otevřené dveře. Ačkoliv sám postupně graduoval až do těch „nejvyšších pater“, bral vážně každého jedince. A ještě druhá po- známka - udělal to, co bylo třeba. Tento jeho postoj jej tak i s rodinou přivedl do Jenkovec - prostě proto, že sbor v Jenkovcích bylo tehdy třeba obsadit a nikdo jiný se nenašel. Vždy dělal a dělá to, „co je třeba“ - a přes polovinu svého života v naší církvi. Jeho ochota k jakékoliv službě se projevuje dodnes. Jestli kritizuje, pak proto, že mu „jde o věc“. Střízlivá a praktická poznámka z Vác- laváku: „No jo, zoufalci.“ ukazuje dále na jeho praktičnost. S ničím se moc nepáře. Někdy vystřelí informaci nebo názor naprosto neočekávanou. Je vel- mi věcný, pohotový a zůstává v jakkoli vypjaté situaci praktický. Nechci psát žádné ódy (oba bychom věděli, že to je scestné), jen vyjádřit vděčnost Pánu Bohu, že jsem Pavla na své životní cestě potkala. A taky přání - aby ho i v dalších letech provázela Boží milost k naplnění úkolů, které dostal a vědomě z Božích rukou přijal. alena Procházková pavel procházka 60

writing an effective short essay

28 pozvánka 13:20 hod. dva dny jsem nespal, únava je znát, docela krize rada evropských metodistických církví zve již potřetí na Evropský metodistický festival, který se bude konat tentokrát v polském Krakově od 8. do 12. srpna 2012. Tato akce, na které by se mělo sjet zhruba 1000 účastníků, začala v roce 2003 a úspěch prvního celo- evropského setkání vedl organizátory k tomu, aby na první pokus navázali. Jako vždy bude i letos připraven bohatý program seminářů, workshopů, přednášek, Wesley-skupinek, tvořivých aktivit a bohoslužeb. Kromě toho budou mít účastníci mnohé nabídky vy- užití volného času. Od prohlídky města a výletů do blízkého okolí (například návštěva památníku v Osvětimi) až po popíjení kávy a rozhovory před EmK- -mobilem. Jak je již zvykem, bude celá akce probíhat na velkém prostranství, které zaplní stany německé stanové misie. Při představování festivalu či připomí- nání jeho existence je potřeba připo- menout i to, že celá akce není a nemá být jen jednou z mnoha dalších kon- ferencí zaměřených na program. Ten je sice velmi pestrý a obohacující, ale hlavním zdrojem úspěchu dosavadních festivalů (2003 Potsdam, 2008 Bratisla- va) je setkání lidí. Povětšinou metodis- té, ale ne nutně, přijíždějí totiž na tuto akci s velkým očekáváním, srdcem ote- vřeným k naslouchání a rty připravený- mi ke sdílení. A to je největší bohatství, které si může účastník, kromě jednot- livých bodů programu, odvézt, co ho může povzbudit, z čeho může čerpat, co mu přinese radost. I když vlastně jen v případě, že sám přijede s očekáváním a připraveností naslouchat a mluvit. Ně- kdy sice připravenost narazí na bariéru rozdílných mateřských jazyků, ale není i to lze překonat, jak dokládají zkuše- nosti účastnic předchozích festivalů: „Je důležité, že můžeme navazovat kontakty a povzbuzovat se navzájem, že se snažíme setkat se s druhými v lásce a být tak světlem a solí.“ (rösli Wäfler, CH) „Nejdůležitější zkušenost je ten duch sdílení, který zahrnuje všech- no navzdory rozdílům v řeči a kultuře. Zakoušíme stejného Ducha svatého. Užíváme si večerních programů a mezi námi je Duch svatý.“ (Manuela Falcaõ, P) „Je to úžasná zkušenost. Zdá se, že mezi námi nejsou žádné hranice a bari- éry.“ (Margaret Cope Keishley, UK) Téma festivalu v roce 2012 zní It’s for you – Je to pro tebe, protože je pro všechny od nejmenších po největší a naopak, pro muže i ženy, pro me- todisty i nemetodisty, jednoduše pro každého. Tedy i pro vás. anna lauková, eCM Praha – nové Město

writing an effective short essay

29 anketa anketa co jste vytěžili z krize? Krize je vyostřená situace, která když probíhá, moc pozitivního nepřináší. Tedy mně ne. Ale po uplynutí nějakého času, což je relativní, přináší i ovoce. Dalo by se i říci, že „co tě nezabije, to tě posílí“. To, co jakákoliv krize přiná- ší, je poučení, z kterého časem, když se dobře zalévá a zastřihuje, vyroste ušlechtilá moudrost. Krize jsem prožil v dětství, v pubertě, ve vztahu... i ty finanční, ale i třeba v souvislosti s alkoholem a návykový- mi látkami; a časem určitě přijdou i ty zdravotní. Když se pokusím o bilanci, z některých jsem se poučil, z některých ne – důkaz lidské nedokonalosti :-).  Ale z jedné krize vzešlo něco velmi dobrého – nutkavé pokušení koupit si Bibli. A to mi přineslo velmi mnoho :-)))))) Amen. Jindřich Matěk, stanice Horšovský Týn, eCM Plzeň 1 – lochotín Krize - mluvím všeobecně - pro mě osobně znamená ještě více se upnout k Bohu a spoléhat na to, že On ve své moudrosti a lásce mi dá jak zklidnění, tak i východisko z nastalé krizové situa- ce. S každou krizí, kterou jsem s Bohem překonala, se ujišťuji v tom, že Bůh ni- koho nenechá na holičkách. A s každou překonanou krizí jsem Bohu vděčná, že mohu Pána nejen prosit, ale i děkovat za Jeho pomoc a vedení. Magda zemanová, eCM Protivín Krize? Měla jsem jich v životě mnoho. Při ohlédnutí zpět mohu jen říci, že se učím více se spoléhat na Boha. Pokaž- dé, kdy jsem se rozhodla spolehnout se na Něj, což i mému vlastnímu ro- zumu připadalo naprosto bláznivé, se rozlil do mého srdce pokoj, o kterém se v Bibli mluví. Ten pokoj, který přesa- huje veškeré lidské chápání. Několikrát mě ten pokoj tak překvapil, že jsem se sama sebe musela ptát, jestli jsem normální, že jsem v takové životní krizi klidná až radostná. Mám jednu velkou životní krizi, která už trvá 10 let. Nevidím žádné východisko, nemám odpovědi a veškeré lidské rady už jsou za tu dobu vyčerpány. Moje jediná modlitba a přání je, že až jednou budu s Pánem na věčnosti a On mi vysvětlí, proč tu krizi dopustil, až se budu dívat nazpět na tu chvilku, kdy jsem psala toto vyznání, abych mohla Jemu vzdát chválu, že On mě provedl a dovedl k sobě. Bez Jeho síly a Jeho slibu, že On je mnohem silnější, než jakákoli krize, bych už to dávno vzdala. Jitka Tomlinson, stanice Jablonné v Podještědí, eCM Praha 10 – Strašnice Považuji sama sebe za šťastného člověka, protože jsem nikdy nepo- chybovala o Boží lásce, přízni a mi- losti. Nikdy jsem se nechtěla vrátit na cestu života bez Něj, ačkoli jsem to mnohokrát kolem sebe viděla. Prostě to je asi tím, že vím, co v Bohu mám. Vzpomínám si však na krizi během studia na vysoké škole. Měla jsem před sebou nejnáročnější ročník. Čekaly mě troje státnice, bakalářské zkoušky a bakalářská práce. Někdy v říjnu jsem chodila jako zmoklá slepice. Bála jsem se, že to psychicky nezvládnu a že se nervově určitě zhroutím. Zpozoroval to na mně jeden kamarád. Když se zeptal, co mě trápí, řekla jsem mu to. On zareagoval úplně jednoduše: „Tak se za to budeme modlit.“ Nic víc neřekl, krátce jsme se pomodlili a já jsem v té chvíli – moc jich takových v mém životě nebylo – náhle věděla, že Bůh mě ne- opustí, ale chce po mně jedno: abych celý rok poctivě studovala a pustila se včas do bakalářky. Vytěžila jsem z této krize poznání, že Bůh pomáhá slabým a zkroušeným. Dává milost a sílu tam, kde člověk nesedí s rukama v klíně, ale snaží se, aby dělal to, co má, pořádně a On se k tomu přizná. Dokonce jsem pak povzbuzovala ještě své spolužáky, kteří měli před sebou stejně náročné období. A měla jsem v srdci pokoj. Miluška Šálková, eCM Protivín, ředitelka Střediska křesťanské pomoci – Pastelka Co mně přinesla krize? Tak mně na- příklad krize v EU přinesla více kšeftů, protože od firmy je to drahé, a tak mám pořád dokola co dělat a také mám nějaké úspory v eurech. Není to mnoho, ale na každém euru jsem vydělal, doposud 2,6 Kč. Myslím si, že lidé k sobě jsou trošku hodnější. Co mně krize odnáší? Životní jistoty, například zvyšuje poplatky u lékaře a v nemocnici, poplatky za po- pelnice, za elektřinu, za vodu, za plyn, za naftu a benzín, za chalupu a nemovi- tosti; o potravinách nebudu ani mluvit; ale na odstupné a milionové padáky máme dost peněz. Díky za to, že máme Boha, alespoň máme někoho, komu si večer smíme postěžovat:-) Stanislav zeman, eCM Protivín  Zatím největší krizi ve svém životě jsem prožila, když jsem se rozhodla (ve dva- nácti letech) přestat Boha poslouchat. V jedné chvíli, už si ani nepamatuji důvod, jsem Bohu řekla: „Bože, je mi líto, ale nebudu Tě poslouchat, nejde to.“ Hned tu noc Bůh ďáblu dovolil, aby vstoupil do mého snu. Sen probíhal tak, že mě satan v podobě Jacka Nicholsona vyhrožoval odpornými věcmi a já prožívala děs a hrůzu. Byla jsem s ním SAMA a nemohla nic dělat. Byla to nejhorší noční můra v mém životě. Nakonec jsem se ve snu poku- sila o útěk. Seskočila jsem z balkónu na strom a po něm dolů na zem. Pak jsem se snažila utíkat. Nehnula jsem se ale z místa. Ale díky velkému strachu z hrozných věcí, co by po chycení následovaly, se mi podařilo utéci. Po probuzení jsem si okamžitě uvědomila, že sen byl odpovědí na moje zřeknutí se Boha. Poprosila jsem Boha o odpuš- tění a prožila jsem, že bez Něho být nemůžu. Že jinak se vydávám satanovi. To byla má nejhorší krize a velká chyba. Poučení z ní je: „Bez Boha ani ránu!“ anna Kuchynková, sbor znojmo, eCM Jihlava První odpověď, která mě na tuto otázku napadá je smysl pro humor! Netrouf- nu si tvrdit, že mé srdce je jako vosk a srovnávat se s žalmistou v Žalmu 22, spíše bych řekl jako moderní věřící, že je jako máslo. Zjistil jsem, že zapřu i svého Pána a ani nemusím být v tak složité situaci jako třeba Petr při zatčení Ježíše. Jsou různé druhy krize a jsou způso- beny nejrůznějšími vlivy. Když budu mluvit o osobních krizích a o tom, co jsem z nich vytěžil, dostanu se k docela pestré škále pocitů a poznání podle toho, jak jsem v tom kterém krizovém momentu obstál nebo neobstál. Takže od potvrzení ve víře, úžasného posílení a důvěry, statečnosti a věrného konzis- tentního postoje musím jmenovat zkla- mání ze sebe sama i hořké poznání své zbabělosti, naivity a hlouposti. Seznam by byl příliš dlouhý, ale ačkoliv bych se v některých chvílích nejraději neviděl, věřím, že z krize mohu vytěžit moudrost a dobrou lekci pro život. A myslím i na takové situace, v nichž jsem nejednal příkladně. Asi mám radost, když se mi podaří vytěžit více než lítost – snad po- učení, odhodlání a nový začátek. Mimo jiné, našel jsem také prima knížku pro těžké časy, no, je sice pro děti, ale název vyzní skvěle i v českém překladu, jmenuje se Deník malého poseroutky! David Chlupáček, sbor Jihlava, eCM Jihlava

writing an effective short essay

30 svědectví Musela jsem se podívat do slovníků a na internet, abych si ujasnila přesný význam krize. A bylo mi to k dobru, protože jsem o jednotlivých výpově- dích musela přemýšlet a tím si i utřídit, o čem má být můj příspěvek k tomuto tématu. Vylučuju krizi ekonomickou, ropnou, finanční, krizi v medicíně. Není bez zajímavosti, že potažmo všechny spadají pro nás křesťany pod biblický verš Filipským 4,6-7. Žilka překládá: „O nic nemějte starosti, ale ve všem oznamujte Bohu svá přání modlitbou a prosbou s díky. Tak pokoj Boží, který převyšuje všecko myšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“ Co kdybychom jako národ klekli na kolena a společně prosili Pána Boha o řešení současné finanční, ale i morální krize? Dozvěděla jsem se, že v medicíně krize například znamená, že pacient buď zemře, nebo se uzdraví. Vůbec je krize rozhodná chvíle, dále těžká svízelná situace, tíseň, nesnáz, zmatek, zlom. V ekonomice to nazývají učeně fáze. V literatuře rozpor proti- kladných sil vrcholí = katastrofa. Ale jak hluboké ty krize musejí být, aby se něco pohnulo? A aby ta krize byla příle- žitostí k dobrému řešení? Konečně se dostávám na osobní rovi- nu, to jest ke svědectví. S mým mužem jsme milovali svědectví, jak Bůh jednal v životě toho či onoho člověka. A teď mám psát o sobě, o krizi víry. Tomu zlomu, vlastně poslušnosti Božího slova, se my věřící někdy ještě dlouho vzpíráme a marně si zbytečně odíráme krky. Pán Bůh má totiž to nejlepší řeše- ní. A On je věrný, na rozdíl od nás. Když mu jednou, téměř v dětství, řekneme ano, vede nás svým Duchem a neustále přitahuje k Sobě. Musím přiznat, že jsem se velmi vzdálila a mnohdy byla slepá, ale On mě nenechal. Zmíním pár situací, na které si vzpomínám. Když jsem byla v kritické situaci v ne- mocnici po těžké operaci (a bylo to přes víkend), kde se vzala, tu se vzala neznámá doktorka a zachránila mne. Vůbec tam nepatřila. Vím, že ji Bůh poslal. Když se jednalo o manželství, pamatuji si, že na západě, kde bylo pro mne před sametovou revolucí vše ideální, o mne projevoval zájem jeden věřící... Jak to bylo lákavé! Najednou slyším v němčině: „Miluj svého bližního jako sebe samého, tedy jeho man- želku!“ Kdo mi to řekl a ještě k tomu v němčině? Vždy v životě, když se jed- nalo o podobné situace, spadla roleta, ale ne z mé strany, z té Boží! Při hluboké krizi v manželství (jak hlu- boká byla, je patrné z toho, že jsem se divila, že stále ještě rostou stromy) a já šla do Bible, vyskočilo na mne slovo: „Jestliže neodpustíte, ani nebeský Otec neodpustí vám.“ Není Pán Ježíš nejlepší psycholog a nedává nejlepší rady? Navzdory výchově v Církvi bratrské, že nevěra se neodpouští. Provázelo mě to vlastně nevědomky v celém životě... Vím, že to Pán Ježíš odpustil za mne a dal mi týden zpívat „Haleluja“ a nešlo přestat. Konečně mi začalo pomalu docházet, co znamená evangelium, to okřídlené slovo v církvi, v praxi. V naší církvi část lidí radost neměla, ale prožívala jsem, že jednotlivci ano. Ti se radovali z pokání mého muže. Největší radost měla moje maminka. Pak přišly různé útoky, proč jsem se nerozvedla. Anebo když manželství neslouží, pryč od toho. Pán Bůh mi poslal rozumného kazatele, který mne povzbudil. Horší byly pomluvy, opět v církvi, kdy se rozšiřovalo, že jsem na mladé hochy, kteří ke mně chodili ještě za totality pro bible a literaturu. Byla to opravdu pro mne krize. A tu přišel zase Pán Ježíš a nahlas mne ujistil ve Vilové (ve sboru ECM Praha-Strašnice), že On ví ,že to tak není. On věděl i o té pomluvě. Jak úžasný je náš Pán! Buď mi někoho poslal, anebo přišel sám nad- přirozeně. V místnosti, kde nikdo nebyl, mluvil ke mně Duch svatý nahlas a na- pomínal mne, když jsem měla strach z nádoru a hledala v lékařské knize, co by to mohlo být. Řekl mi: „Nech toho, už je to v pořádku“. Byla jsem velmi udi- vena, neb jsme se ještě s mým mužem nemodlili za tento problém. Můj muž mi ovšem řekl, že už se v noci modlil. Boule byla pryč. Och, já prožila v naší církvi věcí! A teď po smrti mého muže vím, že mě Pán Bůh navštívil v této církvi a odmítám jakékoli přestupy jinam anebo návrat do CB. ráda se podívám kamkoli, do jakéhokoli obecenství Božího lidu a je to vždy pro mne přínosné, ale můj domov je u metodistů. Jednou jsem se nemohla při práci v kanceláři naší církve pohybovat kvůli páteři. Nešlo se ani ohnout a já měla uklízet po instalatérovi (jeden čas jsem měla na starosti i úklid). Přišla mladá věřící děv- čata, že se za to budeme modlit. V tom zazvonil zvonek a skupina Němců se dožadovala rozhovoru a provedení po domě. Ani jsem s děvčaty nebyla, ale byla jsem uzdravena a od té doby jsem potíže s bederní páteří neměla. Anebo po operaci jsem měla takové srůsty, že jsem nemohla zdvihat děti v neděl- ce. Po modlitbách a pokání, že jsem překračovala doporučení lékařů a ještě se moc zlobila u klepání koberců, přišlo nadpřirozené uzdravení, kdy operatér konstatoval, že se jedná o zázrak, neb srůsty zmizely. Když zemřel můj muž, poslal mi ten večer Pán Ježíš na pomoc bratra ze skupinky (synové odjeli po modlitbách a starší se vydal hledat pomoc z hospi- ce). Já do poslední chvíle věřila, že ho může Bůh i z mrtvých vzkřísit... Tento bratr mi řekl slovo a já věděla, že je od Boha: „Nech ho, už je mu lépe.“ Boží pomoc prožívám neustále. Zároveň Boží vyučování a z mé strany pokání. věra Schneebergerová, vdova po bývalém faráři a superintendetovi eCM o krizích života věra SCHneeBerGerová 15:34 hod. jsem na str. 11

writing an effective short essay

Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu, psávali jsme křídou na tabuli, abychom obměkčili učitele a vyhnuli se krizové situaci, která by nastala v pří- padě chatrných znalostí. Takový stres se přeci k Vánocům nehodí. Po třiceti letech by asi většina z nás na tabuli na- psala: Vánoce jsou svátky stresu, kudy utéct z toho běsu… Při setkání spolužá- ků jsme se shodli, že naše třída je tvrdě zkoušena Vánoce-nevánoce, a to nikoliv paní učitelkou, ale samotným životem. Sváteční klid se ztratil v gigantickém lidském mraveništi a zbyla z něho jen pečlivě ohlodaná bílá kost. Taková kost by vypadala pěkně ve vitríně v muzeu. Ale na vánočním stole? Každou neděli na něm zapalujeme adventní svíčku, ale zároveň jsme pohlceni vírem, který nás strhává k neuvěřitelnému hemžení. Hemží- me se a pospícháme jako mravenci, akorát místo jehličí s sebou vláčíme hned celé stromky. Smrčky, boro- vičky a jedle nakládáme do útrob pestrobarevných kouřících brouků na kolečkách, abychom se jako obrovské hmyzí hejno valili městem za troubení klaksonů a cinkání tramvají. Strom- ky, porcelánové papoušky, pletené ponožky a mnoho dalších zbytečných předmětů přenášíme do svých beto- nových mravenišť. Stojíme ve frontách na kapry, adventní věnce, mobilní telefony, skořici, digitální fotoaparáty, vánoční pohlednice, MP3 přehrávače. Sháníme svíčky, oříšky, mandle, plaz- mové televizory, hrozinky, lyže, mouku, snowboardy, notebooky a moučkový cukr. Zároveň pereme záclony, vytíráme podlahy, s indiánským pokřikem lovíme kapry ve vaně, třískáme je paličkou do hlavy, celí od krve (v lepším případě od té kapří) rybu obětujeme jako při nějakém prastarém rituálu. Leštíme ná- bytek, vytíráme podlahu a vysáváme koberce… Vysáváme a zároveň jsme sami vysáváni náročným předvánočním shonem, všechno honem, honem, aby se na něco nezapomnělo… Ale o to právě jde: Aby se na něco nezapomně- lo. Na něco podstatného. Slyšel jsem teorii, jak má závodník běžet do kopce. Musí vydržet neustá- le zrychlovat nejenom až na vrchol, ale pokračovat až do té doby, než poběží zase z kopce dolů. Člověk se snaží zrychlovat, ale ve skutečnosti běží pořád stejně. Kdyby se zrychlo- vat nesnažil, začal by ve skutečnosti zpomalovat a naděje na vítězství by byla ta tam. A tak se všichni a všechno snaží neustále zrychlovat. Zrychlují auta na silnici, zrychluje internet, srdeční tep i puls doby. Jen ekonomika je už tak unavená, že chudinka i přes vánoční šílenství zpomaluje. Strategie běhu do kopce by nám možná pomohla překo- nat náročný adventní stres. Ale advent není závod! Spíš by to chtělo sundat nohu z plynu. Při shánění dárků pro sebe navzájem totiž nakonec na sebe navzájem nemáme čas. Jak z toho ven? Máme snad opus- tit všechny běžné zvyklosti a místo gruntování číst Bibli? Potom bychom se mohli dočíst, že „ten den přijde jako přichází zloděj…“ To by nám ještě scházelo, vrátit se celí uštvaní a ucapr- taní z vánočních nákupů a doma nalézt vykradený byt… To Kristův den má přijít jako zloděj. Nesmlsne si ale ani na špercích po babičce, ani na blue ray přehrávačích. Má zájem o naši bez- radnost, smutek, beznaděj, deprese. Je „zlodějem“, který chce ukrást nás samotné. Ukrást nás tomu, co nám ubližuje, co nás ničí. Je únoscem, který za své rukojmí sám zaplatil výkupné. Okrádá nás o bolest, úzkost, nemoci, bezvýchodnost a trápení. On je jediný „zloděj“, kterého můžeme s radostí pustit do svého příbytku a klidně mu prozradit kód k nedobytném sejfu, ve kterém jsme nevědomky uvěznili sami sebe. Takový je příchod Páně, ne ten apokalyptický, ale takový, jaký nakonec prožil poutník v nejznámější Komenské- ho knize. Advent je někde uvnitř nás samotných. Je to skrytá touha, žízeň, vnitřní vyprah- lost. A co na to Bůh? Třeba má také svůj advent. Třeba sedí u svátečně prostře- ného stolu a očekává náš příchod. Když zůstaneme na povrchu a přes mohutný proud všedních věcí se nám nepodaří ponořit do svého vlastního nitra, k se- tkání s ním nedojde. Ani u vánočního stromečku ani v kostele. Jsme jako poutníci v Labyrintu světa a není těžké uhodnout, kde se nachází ráj. Je ale těžké do něho vkročit. Je těžké ztišit všechny zvuky, hlomoz všedních dnů a rachot světa, který se řítí kolem nás jako prapodivné rozvrzané monstrum. Je těžké ztišit bolest v srdci, pláč vlastní duše, bouři myšlenek na hladině svědomí. Je těžké rozeznat hlas dítěte ve vichřici, zahlédnout světélko svíčky v mozaice blikajících neónů. Je těžké ve tmě nahmatat dveře. To všechno je strašně těžké. Ale někde uvnitř zní hlas, který znovu a znovu šeptá: „Stojím pře- de dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Až ty dveře otevřeme, budeme moci napsat na černou tabuli bílou křídou: Vánoce jsou svátky klidu. Miloslav Čech 16:00 hod. 31 úvaha

writing an effective short essay

32 recenze v návaznosti na článek Jana Paula v minulém čísle S+Ž přinášíme recenzi knihy o štěstí v umírání. Jan Paul se v knize, která je dílem dokument, dílem deník a dílem i částí rodinné kroniky, zabývá otázkou nejen smyslu bytí, ale především smyslu umírání. Inspirací k sepsání knihy se bezesporu stala skutečnost, že si autor vzal do domácího ošetřování svou mat- ku v době, kdy byly vyčerpány všechny medicínské prostředky k jejímu uzdra- vení. On i rodina prožívali tuto situaci každý po svém. Autorova zkušenost odehrávající se v kulisách obecných pravd a schémat, má originální a přece sdělitelný význam. Každá autobiogra- fie, má-li mít pro čtenáře průkaznou hodnotu, nemůže popřít subjektivní au- torovo nazírání na život i na sebe sama v kontextu společenském, kulturním a i duchovním. Kniha O štěstí v umírání je sice ohraničena atributy životopisu, ale nezříká se esejistického pohledu na stáří, umírání i smrt, ani kritického vnímání falešných model i modelů, které nás obklopují. Předkládá i tanato- logický vhled do populárních tendencí k zajištění „čisté“ smrti. Kniha vznikala sedm let jako bezpro- střední reakce na smrt matky. V té době autor prožívá zásadní přerod, osobní i umělecký. Jan Paul říká, že nemohla být napsána jinak, a čtenář je o této praxi přesvědčován po celou dobu čet- by. Příběh umělce a jeho rodiny je jistě neopakovatelný, a právě proto má co říci nám, kteří také žijeme své příběhy a potřebujeme být občas konfronto- váni názory jiných. Možná že slov by někdy mohlo být méně, aby zbylo více prostoru pro zažití myšlenky… štěstí v umírání je téma, které se ne- musí zalíbit každému. O to však autor ani neusiluje. Jeho dílo, ať již napsané nebo výtvarně zpracované, nebude mít v současné době povahu bestselleru ani mediálně propagovaného zážitku. To se ale dílu tvořenému potem a slza- mi stává. Postmoderní člověk nemá rád umírání, ačkoliv smrt devalvovaná mediální- mi nástroji mu zas tolik nevadí. Od prvních batolecích pokusů zařadit se je každý jedinec společností kolem sebe hodnocen především za svůj výkon. Tak je vytvářen jeho společenský kredit. Umírání se obvykle za úctyhodný výkon nepovažuje. Kladu si otázku: „Jak dlouho nám, lidem silným a na výkon zaměřeným, potrvá, než prozřeme?“ Kdy si začneme připouštět, že stáří nás provází od nejútlejšího věku a jednou nás vtáhne do svého závěrečného děj- ství? Budeme-li ovšem mít to štěstí, že se stáří, ctěného a respektovaného, do- žijeme. Umírání může kohokoliv zasko- čit kdykoliv a kdekoliv. Je dobré vědět, že umírání není „nehoda“, ale poslední výzva života k přípravě na pozemský konec. Tato výzva se netýká vždycky jen umírajících, umírání je hozená rukavice do tváře lékařů, zdravotního personálu, ošetřovatelů i členů rodiny. Ta rukavice se dá pokorně zvednout anebo odkop- nout kamsi pod smrtelné lože bližního. I o těchto výzvách kniha Jana Paula je. Autor nepopře, že je výtvarníkem tělem i duší. Jeho kniha na svém počátku připomíná obraz, který při bedlivějším prozkoumání ukazuje, že původní mal- ba je překryta mnoha nánosy a pokusy o přemalování originálu. restaurátor Paul je ale vnímavý, citlivý na změny a pečlivý až k perfekcionizmu. Bere jemný skalpel své lásky a zpočátku pla- še, později s laskavou razancí, odkrývá, co je uvnitř. Přes goyovské caprichos se dostává k mnoha manýrizmům, aby nakonec pod patetickými kopiemi renesančního stylu objevil odřenou gotickou malbu ženy, která bývala Matkou. Ve chvíli, kdy čekáme, že ji malíř domaluje a opatří srozumitelnou a obecně přijatelnou kompozicí, malba mizí setřena silným duchovním zážit- kem a změnou malířova srdce. Ve finále se Jan Paul rozhoduje na uprázdněné plátno malovat světlo, které nevrhá stín, a které osvěcuje každého člověka přicházejícího ze tmy. Kdo má uši - slyš! Delicie nerková, eCM Praha Strašnice 19:03 hod. zařizuji firemní večírek o štěstí v umírání

writing an effective short essay

1:27 hod. finalizuji 3333 odčtenářů V časopise Slovo a život, téma: Strach a strašáci jsem si kromě jiného přečetl článek o pražském pochodu homose- xuálů a lesbiček. Mohu říci, že obsah tohoto článku mně velmi udivil. Ani ne tak tím, že je podporou těchto akcí – vždyť svět se snaží, seč to jde, aby tradiční hodnoty, jakými je třeba manželství, věrnost, rodina a podobně, co nejvíce degradoval – jako spíš tím, že tato akce nachází podporu i v křes- ťanském periodiku. Ale vezměme to od začátku. Pisatel, který se ani nepodepsal, nám sděluje, cituji, „že se rozhodl za českou církev vyslat jiný signál“. Kdo tohoto člověka pověřil úkolem mluvit za českou církev? Já a mnoho dalších, se kterými jsem o tomto článku mluvil, jsme také členy církve a naprosto s obsahem článku nesouhlasíme! Tím samozřejmě nechci říct, že je třeba lidi trpící úchylkou, či nemocí, v tomto případě homose- xualitou, nějakým způsobem trestat, nebo jinak perzekuovat. Nechápu však, proč se autor článku snaží těmto lidem přiznat statut menšiny? Vždyť tento pochod měl za cíl zviditelnění homosexuálů a především jejich snahu o to udělat z homosexuálních praktik všeobecně uznávaný standard. Pokusil se autor zjistit, kdo takovéto akce pod- poruje? Tedy kromě nezodpovědných politiků, kterým nejde ani tak o politiku, jako spíš o politikaření. Mám snad oče- kávat, že naše společnost začne hájit také zájmy „menšin“ zlodějů, násilníků, pedofilů, lhářů a dalších? Budeme i z nich dělat utlačované? Nestudoval jsem teologii, zatím jsem si vystačil s Biblí. Bůh mně v ní učí, že miluje i ty zloděje, lháře a násilníky. Věřím, že ne- zapomíná ani na homosexuály. Avšak stejně tak, jako mně učí, jak vypadá Jeho vztah k nám – lidem, tak jasně říká, i co je to hřích, a já jsem přesvědčen, že svazky homosexuálů a homosexu- ální praktiky nepatří do Božího plánu a hříchem tedy jsou! Připadá mi zvláštní, že se autor odvolá- vá na Starý zákon a slova Ježíšova, kde se mluví o lásce k bližnímu a přitom se za tato slova pouze snaží ukrýt hřích. Možná z neochoty, možná z nezku- šenosti. Myslím, že pan Vacek nikdy nevychovával děti. Kdyby ano, tak by věděl, že ani nejde spočítat, jak často praGue pride JaK To vIDíM Já člověk řekne: „Nechoď, neber, neza- paluj, nejezdi, nedostaneš, nemůžeš...“ a tak dál, a to všechno právě z lásky! Jenomže ono je v tomto případě snazší a hlavně populárnější říct: „Synku, našel sis hezkého chlapce.“ Mně však Bůh učí říct „Synku tohle je hřích, ale Ježíš má moc tě tohohle prokletí zbavit. Pojď, budeme se za to modlit.“ Zvláštní a podivná se mi zdá i odpověď pana Vacka na otázku, co vadí křesťa- nům na akcích typu Prague Pride. Jemu nic. Mně však neúcta k životu, manipu- lace s druhými a v neposlední řadě sna- ha o prosazení některých ideologií. Nový zákon opravdu říká, že Kristus zbořil hranice mezi lidmi a ke spáse jsou zváni všichni. Zároveň však vytvořil zásadní rozdíl mezi těmi, co pozvání přijali a těmi, co si našli boha jinde. Na závěr bych měl ještě několik dotazů k redakční radě a panu Procházkovi, coby vrcholnému představiteli ECM v Čr: Proč článek není podepsaný? Proč v církevním časopise vyjde článek, jehož neznámý autor mluví za celou církev? Článek, podporující, obhajující a propagující homosexualitu? Mám tento článek brát jako nástin toho, co se bude v ECM dít a kam bude ECM mimo jiné v příštích letech směřovat? vladimír Perman eCM Třeboň Misijní stanice vimperk Milý bratře Permane, předně děkuji za to, že jste své stano- visko formuloval do slov a dáváte je otevřeně najevo. Odpovídám Vám, neboť jsem autorem zmíněného pří- spěvku. Moje jméno vypadlo z článku nedopatřením a za to se omlouvám. K Vaší reakci: uvědomuji si, že se jedná o citlivé téma, a proto je dobré číst, co opravdu bylo napsáno. V úvodu jsem vysvětlil, co mě ke vzniku tohoto (původně rozhlasového) příspěvku přivedlo. Byly to nenávistné, urážlivé a klerofašistické výroky některých lidí, kteří vystupovali za církev. Proto jsem chtěl – sám jsa také křesťanem a přísluš- níkem církve – vyslat jiný signál. Signál o toleranci. Tedy ne o stanovisku církve k homosexuálům, ale o toleranci. A zde dochází k nedorozumění: tole- rance neznamená přeci souhlas ani podporu, nýbrž schopnost přijmout druhého takového, jaký je. Předmětem tedy není homosexualita a s ní spojené projevy, nýbrž člověk označovaný za homosexuála. Nechci zde diskutovat o tom, zda jsou homosexuálové menšina či nikoli. Obecně takto jsou bráni a já je tak beru také, neboť jich je prostě v rámci popu- lace malá část. Menšina je vždy něčím odlišná od většiny. Homosexuálové svou sexuální orientací, Vietnamci pů- vodem atd. Slovo menšina pokládám za bezpříznakové, neutrální. Meritum věci je tedy právě v přístupu křesťanů k menšinám. Historicky se zde církev provinila. Menšiny byly pronásledová- ny a likvidovány. Včetně homosexuálů, kteří byli upalováni. V článku jsme však chtěli ukázat na to, že Hospodin se menšin ujímá. Biblická zásada vyjád- řená v mnoha přikázáních Písma přeci zní, že nikdo nesmí druhého člověka pronásledovat jen proto, že nepatří k většině. V článku se vůbec neřeší otázka hříchu. Když se Pán Ježíš ujímá prostitutek, také neřeší otázku hříchu. Vidí člověka. Já chci vidět také člověka, ne životní styl, který je hříšný. A tomuto člověku chci sdělit, že Hospodin jej nebere jako homosexuála, ale jako lidskou bytost, která je mu drahá natolik, že za ni prolil svou krev Boží Syn. Tohle má být, podle mého názoru, hlavní sdělení homose- xuálům při jakékoli příležitosti. Ne to, že jejich životní styl je hříšný. Žijeme ve společnosti, která opustila mnoho z morálních standardů ži- dokřesťanské Evropy. Je úkolem křesťa- nů v takové situaci moralizovat, nebo všemožně vést ke Kristu, který jediný může člověka od hříchu osvobodit? A proč to schytávají stále ti homosexu- álové? V čem je jejich hřích větší než hříchy ostatních? Proč je pro nás spole- čensky přijatelná prostituce, narkoma- nie, smilstvo, loupeže, pomluvy a další jevy, proti nimž křesťané veřejně nevystupují? Proti homosexuálům však pořádáme dokon- ce demonstrace. Proč nikdo nevystupuje proti

writing an effective short essay

34 násilí a sexu v televizi? Proč nevystu- pujeme proti korupci? V článku jsme zmínili další hříchy, proti nimž církev nevystupuje. Zato homosexuálové kritiku křesťanů doslova přitahují. Proč? Ohrožují Vaši rodinu víc, než nevěra, smilstvo, pornografie a sprostota? Píšu to proto, že jste se tímto směrem vydal ve své reakci. Milý bratře, mám několik přátel, kteří jsou homosexuály. Všichni jsou to křes- ťané, kteří uvěřili v Pána Ježíše jako své- ho Spasitele. Všichni se modlili za to, aby byli své orientace zbaveni. Nevy- brali si ji, prostě takoví jsou. Hospodin je homosexuality nezbavil. Jejich život je velmi těžký, protože trpí obrovskou samotou. Homofobní jednání křesťanů tuto samotu pouze zvětšuje. Myslíte, že by se na Vás některý z těchto mých přátel obrátil o pomoc, kdyby si přečetl Vaši reakci na můj článek? Biblické poselství o lásce Hospodina k člověku (hříšnému člověku) jste bagatelizo- val slovy: „Připadá mi zvláštní, že se autor odvolává na Starý zákon a slova Ježíšova, kde se mluví o lásce k bliž- nímu a přitom se za tato slova pouze snaží ukrýt hřích.“ Prosím, přečtěte si tato slova znovu. Ve svém hněvu jste mi podsunul úmysl ukrýt hřích. Zdá se Vám takový postoj opravdu křesťan- ský? Myslíte si opravdu, že je to článek „podporující, obhajující a propagující homosexualitu“? Můžete tohle své tvr- zení doložit textem? Skutečně v článku je někde vyjádřena podpora akcím typu Prague Pride? Domnívám se, že jediné, co článek obsahuje, je nekritika a neodsouzení této akce. Mně totiž nešlo o Prague Pride, ale o nás, křesťa- ny. O odhalení našeho tvrdého srdce. O otevření očí a upozornění na to, že některé „křesťanské“ postoje v sobě mohou skrývat nenávist, agresivitu a soud, který nám nepřísluší. Nevím, zda jsem Vás svým vysvětlením uspokojil. Přeji Vám hodně zdaru! Petr vaďura Pondělí, 9. dubna 1781, Warrington Protože jsem se co nejrychleji chtěl dostat do Irska, pospíchal jsem do Liverpoolu a vyhledal loď připravenou vyplout. Vítr však byl nepříznivý, až ve čtvrtek ráno přiběhl kapitán a řekl nám, že teď je vítr příhodný. Pan Floyd, Snowden, Joseph Bradford a já jsme šli se dvěma našimi sestrami na palubu. Sotva jsme však byli na moři, vítr se otočil a nabýval prudkosti. Za hodinu se mi udělalo zle, jak mi nebylo za celých čtyřicet let. Po dva dny jsem nesnesl ani špetku pevné stravy a velice málo teku- té. Celé tělo jsem měl jako rozlámané a nemohl jsem se v posteli ani otočit. Po celý pátek se bouře stupňovala a moře bylo stále neklidnější. V sobotu ráno zavřeli všechny poklopy, což spolu s prudkými pohyby lodi tak rozdivočelo koně, že jsem se obával, že je budeme muset zabít, aby nepoškodili loď. Tu se ke mně doplazila paní S., zalomila nade mnou rukama a řekla: „Zemře- me tu spolu!“ Ač to bylo mimořádně lehké plavidlo, měli jsme tři stopy vody v podpalubí. Letěli jsme na závětrnou stranu, a když kapitán rozkázal: „Kormi- dlo do závětří,“ loď se už nepodřídila kormidlu. Svolal jsem bratry k modlitbě a nalezli jsme otevřený přístup k trůnu milosti. Krátce poté jsme se dostali, ani nevím jak, do přístavu v Holyhea- du (v severním Walesu, pozn. red.). Dva dny a dvě noci jsme byli neustále zmítáni větrem a vlnami. Čím více jsem o tom uvažoval, tím jasněji jsem chápal, že to nebyla Boží vůle, abych v tuto dobu šel do Irska. Proto jsme bez pro- dlení najali dostavník a příští den večer jsme dojeli do Chesteru. krize Jako pŘíležitost mít BohoslužBy Jinde Neděle, 6. června 1742, Epworth …Po kázání John Taylor oznamoval na hřbitově lidem vycházejícím z kostela: „Protože Wesley nesměl kázat v kostele, bude zde kázat v šest hodin.“ Tak jsem přišel v šest hodin a nalezl takové shromáždění, jaké myslím Epworth před tím neviděl. Postavil jsem se na náhrobek svého otce při východ- ní straně kostela a zvěstoval: „Království Boží není pokrm a nápoj, ale spravedl- nost a pokoj a radost v Duchu svatém.“ Čtvrtek, 17. listopadu 1774 Večer jsem se vrátil do Norwiche. Toto společenství bylo za minulý rok tak za- nedbáno jako žádné jiné. ranní kázání se nekonala, skupiny se rozpadávaly, ni- kdo nedbal, zda se třídy scházejí nebo ne. Lidé nechodili do kostela a k večeři Páně a pobíhali sem tam, jak se jim za- manulo. V pátek večer jsem se sešel se spole- čenstvím a řekl jim otevřeně, že chci mít buď pořádné společenství, nebo žádné. Přečetl jsem Všeobecná pravidla a požádal každého, aby se rozhodl, zda se jimi chce řídit či nikoliv. Zejména, zda se chce každý týden scházet se svou třídou, leda že by mu v tom za- bránila vzdálenost nebo nemoc (jediné důvody pro nepřítomnost, které mohu připustit), a zda chce pravidelně chodit do kostela a k večeři Páně. Vyzval jsem ty, kteří s tím souhlasí, aby se se mnou sešli příští večer, a ostatní aby nepřichá- zeli. Příští večer přišla naprostá většina lidí, jimž jsem ještě jednou zdůraznil totéž. Neděle, 20. listopadu 1774. Mluvil jsem s každým vedoucím tříd o každém členu třídy, a škrtl každého, koho mi nemohli doporučit. Když jsem skončil, zůstalo z dvou set čtyř členů celkem sto sedmdesát čtyři. Tuto zásadu je třeba uplatňovat, i kdyby ve společenství mělo zůstat jen padesát členů. z Deníku Johna Wesleye 4:17 hod. eXtra krize! krize Jako pŘíležitost poznat Boží vůli krize Jako pŘíležitost udělat poŘádek

writing an effective short essay

35 biblickézamyšlení v temnotách, ale s Bohem aneB co opravdu prospívá duchovnímu rozvoJi Pavel vojtěch Kohut Kdo ve svém životě nenaráží na zásad- nější obtíže, většinou ničeho nedosáh- ne, a takový život jej ani příliš netěší. Pochopitelně, že ten, kdo musí naopak o své místo tvrdě zápolit, potřebuje se umět k překážkám postavit správně. Na této úvaze nás nejspíše nic nepře- kvapí; zkusme ji však aplikovat na náš duchovní život, na život z víry, na život s Bohem. Platí to i zde? Platí i zde, že krize je příležitostí k růstu? V následu- jícím textu nabízím životní zkušenost jedné významné postavy křesťanství: Jana od Kříže (1542–1591), jak nám ji předal on sám (přetavenou do podoby systematické nauky) ve svých spisech. dvojí noc Jan si byl vědom, že ačkoli bylo v jeho době napsáno mnoho kvalitních knih o modlitbě a o duchovním životě, má on sám co nabídnout, aniž by přitom opakoval po ostatních. Udělal totiž s Bohem nesmírně cennou zkušenost, které dokázal porozumět a vhodně ji pak i vyjádřit. Začal tedy psát o dvou klíčových etapách duchovního života, které pojmenoval „noc smyslů“ a „noc ducha“. Popsal je zejména v knihách Výstup na horu Karmel (V) a Temná noc (N). Co těmito pojmy rozumí? Noc smyslů podle něj přichází v době, kdy se člověk odhodlá radikálně odpovědět na Boží milost, a spočívá v podstatě v tom, že činnosti s tím spojené („duchovní cvičení“), náhle přestávají danou osobu těšit a stá- vají se jí těžkými, jakkoli ona i nadále touží horlivě žít pro Boha (srov. 1N 8,3). Pokud na danou zkoušku dokáže správně zareagovat, bolestné období pozvolna pomíjí a je naopak vystřídáno vědomím Boží blízkosti. Ale ani to není trvalé: přichází druhá, ještě bolestnější etapa života, nazvaná noc ducha, ve které se člověku místy dokonce zdá, že se Bohu znelíbil, a proto je jím opuštěn, případně zavržen. Komu se však podaří tímto obdobím zdárně projít, dorůstá do plné svobody v Bohu. známky a význam nocí Aby mohl člověk rozlišit, zda krize, kte- rou prožívá, je ona první noc, totiž „noc smyslů“, Jan nabízí tři známky (srov. 1N 9,2–9; 2V 13,1–7), jejichž společný výskyt je zárukou, že se nejedná o oby- čejné zvlažnění ve víře (srov. Zj 3,15nn.) ani o duševní obtíže (Jan používá dobového termínu „melancholie“, srov. 1V 13,6). Jde o neschopnost věnovat se rozumovému přemítání při modlit- bě beze slov, nechuť, ba neschopnost zaměstnávat představivost něčím jiným, zejména však „častá vzpomínka na Boha se starostlivostí a bolestnou oba- vou, (…) že neslouží Bohu, nýbrž se vra- cí nazpátek“ (1N 9,3), z níž se posléze stane „láskyplná pozornost“ (2V 14,4), s níž člověk touží setrvávat v samotě s Bohem bez jakékoli vlastní činnosti. Pokud křesťan dokáže v takovou chvíli setrvávat před Bohem a snést to, že mu modlitba neskýtá nějaké zvláštní potěšení, má šanci oprostit se od závis- losti na smyslově okoušených útěchách a jeho modlitba se stává nezištnou: je s Bohem kvůli němu samotnému, ne kvůli sobě a tomu, co při modlitbě zakouší. Ze „začátečníka“ v duchovním životě se stává „pokročilý“. Smysl „noci ducha“, která představuje nesrovnatelně radikálnější očištění (v duchu Ježíšova vyjádření, srov. Jan 15,2) než „noc smyslů“ (srov. 1N 8,1n.) a díky níž se „pokročilý“ stává „doko- nalým“, spočívá v tom, že všechno, co by měl člověk tendenci konat ze sebe a po ryze lidském způsobu, přenechává místo Bohu a sjednocení s Kristem, kte- ré se však uskutečňuje cestou bolestné- ho očištění (ve smyslu Gal 2,19n.). co nám prospívá? To, co se tedy na první pohled může jevit jako „vracení se nazpátek“ (1N 9,3), nemusí být žádnou regresí, úpad- kem nebo dokonce zvlažněním, nýbrž obdobím intenzivního, byť bolestného růstu. Při prezentaci zmíněných tří zná- mek Jan dokonce vyjadřuje následující myšlenku: i tehdy, když jsou zde pří- tomny jen první dvě známky (a jedná se tedy o „melancholii“, duševní obtíže), pokud se ke své bolestné situaci člověk postaví správně, může ji Bůh „použít“, posloužit si jí, ke skutečnému duchov- nímu očištění člověka (srov. tamtéž). Jinými slovy: i lehčí duševní nemoc se v takovém případě může stát očistnou nocí. Věřím, že Janova zkušenost a nauka, vyjádřené v jeho spisech, nás tak vedou ke zdravé relativizaci toho, co zakou- šíme při modlitbě, jak vnímáme svůj vlastní duchovní růst a jaký význam v tom všem má naše vlastní úsilí. Platí zde, co píše Jan v jiném ze svých děl: „Třebaže by se ti sebevíc zdálo, že jej nacházíš, cítíš a chápeš, vždy jej máš považovat za skrytého a máš mu sloužit skrytý ve skrytosti; a nebuď jako mnozí nemoudří, kteří o Bohu smýšlejí nízce tím, že se domnívají, když jej nepozná- vají nebo nezakoušejí nebo necítí, že je jim Bůh vzdálenější a skrytější, zatímco opak je pravdou: neboť čím méně rozlišeně jej poznávají, více k němu dospívají, neboť jak říká prorok David: Svůj úkryt vložil do temnot (Ž 17,12). (…) Dobře tedy děláš v každé době, jak v duchovním nebo časném protiven- ství, tak v rozkvětu, když vnímáš Boha jako skrytého a voláš k němu: Kam ses ukryl, Milovaný, a mne zanechal v nářku?“ (Duchovní píseň 1,12). P. Pavel vojtěch Kohut, oCD, Th.D. (*1969 v Třinci), je členem řádu bosých karmelitánů, knězem, členem české redakce Mezinárodní katolické revue Communio a redakce revue pro teologii a duchovní život Salve, vyučuje spiritu- ální teologii na KTF UK. 8:00 hod. další den začíná kávou atd...

writing an effective short essay

PF 2012 Slovo a život, ročník XXVIII Vydává rada oblasti Evangelické církve metodistické v Čr Časopis vychází čtyřikrát do roka. Adresa redakce: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: office.umc.cz@gmail.com Redakční rada: Petr Procházka, Petr Vaďura, Gabriela Selingerová, Jiří Hedánek, David Chlupáček Filip Jandovský, Miloslav Čech, Alena šebková, Michael Kříž, ralf Mošt Grafický design: Matěj Čech | www.mcech.cz Předplatné v české republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč Předplatné v cizině: na celý rok 7,00 € + poštovné 2,40 €; cena jednotlivého čísla 1,75 € + poštovné 0,60 € Platby a dobrovolné příspěvky: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci. Téma příštího čísla: SEX Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte do 15. února 2012 na adresu redakce. Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

writing an effective short essay