Slovo a život 3_2011
Slovo a život 3_2011
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/SLOVO+
číSLO3,ŘÍJEN2011,CENA45Kč
Téma: Stracha strašáci
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/2 V srpnu 2011 jsem se zúčastnila v Jiho-
africké republice v Durbanu Světové
metodistické konference a hned po ní
v Johannesburgu Světového shromáž-
dění metodistických žen. Pozváním,
abych zastupovala naši výroční konfe-
renci při tomto shromáždění, to vlastně
všechno začalo. Z biskupské kanceláře
mi řekli: „Když už budeš na místě,
zúčastni se také předchozí konference.“
Z tohoto (pochopitelného) šetření na
cestovném vzniklo úsměvné složení
delegace: Biskup a sedm žen. Ostatní
Evropané na tom nebyli jinak. Ženy
převládaly. Pohledem z Afriky je Evropa
úplně maličká. Na otázku: „Odkud jsi?“
jsme začali odpovídat: „Z Evropy.“ Pře-
stali jsme vysvětlovat, kde je Maďarsko,
Polsko nebo Česká republika. Evropa-
nů nebylo na konferenci mnoho. Rádi
jsme se tedy setkávali s metodisty ze
Skandinávie a Pobaltí, Německa a Bri-
tánie. Světová metodistická konference
se koná jednou za pět roků a sjíždějí
se k ní zájemci z církví metodistické
a wesleyánské tradice. Letošní konfe-
rence byla v pořadí dvacátá, zastoupe-
no bylo 74 církví ze 132 zemí, odhaduji
asi 2000 účastníků. Podrobnosti a ofici-
ální zprávy se lze dočíst v angličtině na
www.worldmethodistcouncil.org .
Generálním tajemníkem pro další pě-
tileté období se stal biskup jižní Afriky
Ivan Abrahams. Je to první tajemník,
který nepochází z USA. Na základě
toho, co vykonal ve funkci biskupa, si
získal obecnou podporu.
Po politických změnách, zejména
zrušení apartheidu (oddělení černých
a bílých) před sedmnácti lety se Jiho-
africká republika pomalu vzpamatová-
vá. O Nelsonu Mandelovi se tu mluví
s úctou, ale lidé jsou opatrní ve výhledu
do budoucna. Já jsem se nesetkala
s nikým, kdo by řekl, že za starých časů
byly poměry lepší, ale všichni říkali, že
to chce trpělivost, že bude ještě dlouho
trvat, než se lidé naučí žít ve svobodě.
V zemi je dost velká nezaměstnanost
a vzdělaní lidé emigrují, nejčastěji do
Kanady a do Austrálie. Bojí se (opráv-
něně), že se ve své profesi neuplatní.
Proti kriminalitě se mnozí brání tím, že
svoje obydlí obklopí zdí a elektrickým
plotem. Na nás to působí jako vězení,
ale chápu, že ti, kdo jsou uvnitř, se cítí
bezpečněji. Bojí se zlodějů a vrahů.
Veřejní představitelé se snaží na všech
úrovních – od místní po státní – bojovat
proti kriminalitě, rozvíjet projekty na
podporu vzdělání a pomoc chudým,
často přitom spolupracují s církvemi.
Jeden člověk mi řekl: „Slyšelas o vraž-
dách bílých farmářů, že? Já ti povím,
jak to je. Sám jsem deset roků farmařil.
Moji sousedé zacházeli s černošskými
misievesvětě
Naděje≥
v jižní Africe
Jana Křížová
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/3rodinami, které na farmě pracovaly,
jako s otroky. A někteří farmáři do-
sud nevzali na vědomí, že se poměry
změnily. I nadále ti černoši žijí na farmě
v chudých podmínkách, nedostávají
za práci žádný plat, jen něco k jídlu,
nesmějí se odtud hnout. Starší lidé jsou
na to zvyklí, nic jiného v životě nepo-
znali. Jenže jejich děti utečou z farmy,
protloukají se ve městech, v lepším
případě chodí do školy, najdou si
zaměstnání, vydělají nějaké peníze.
Pak se vrátí navštívit rodiče, ale farmář
jim to nedovolí a vyžene je z farmy
s puškou v ruce, protože oni jsou podle
něj uprchlí otroci, které on nemůže
potrestat. Tak drží aspoň jejich rodiče
a pomstí se na nich. A pak za čas někdo
najde toho farmáře mrtvého.“ Celá
pravda bude asi složitější, ale toto jsem
slyšela jako svědectví člověka, který byl
blízko. Z mnoha úst zaznělo, jak je dů-
ležité vzdělání, protože nevzdělaní lidé
jsou snadno zneužíváni, často i svými
soukmenovci. Téma konference „Ježíš
Kristus pro uzdravení národů“ bylo pro
jižní Afriku opravdu případné. V úvod-
ním projevu prohlásil jihoafrický biskup
Mvume Dandala, že uzdravení je dobrá
myšlenka, ale musí se jasně říct, z čeho.
Popsat a odpustit. Bez vzájemného
odpuštění nelze nikam pokročit. Dále
prohlásil, že svět není velká vesnice, jak
se někdy říká, ale město. Ve vesnici se
žije v pospolitosti, ve městě jsou vztahy
jedině komerční. Každý proti každému.
Získat výhody na úkor druhého. Pak se
šíří strach a násilí. Jako aforismus bych
to vzala, ale jinak si myslím, že křesťané
po celém světě, i v Africe, se opravdu
snaží, aby to tak nebylo, a Bůh jim
v tom pomáhá. Mimochodem, v jazyce
zulu se „společenství“ vyjádří slovem
„ubuntu“, což doslova znamená „jsem,
protože jsi ty“.
Velmi mě oslovila Rosalind Colwill.
Je to výjimečná osobnost. Udělili jí
letošní metodistickou Cenu míru za to,
že vybudovala vesnici pro mentálně
nemocné v Nigerii. Původně se starala
o malomocné. Cenu přijela osobně
převzít, i když je po mozkové mrtvici
odkázána na vozík a pomoc druhých.
Řekla s upřímnou skromností: „Já jsem
je tak přece nemohla nechat.“ Patří
mezi ty lidi, kteří vnášejí do světa Boží
lásku, jak jsem o nich psala v minulém
odstavci.
Biblické výklady přinesla Joy Moore,
profesorka z USA. Byla svěží, inteligent-
ní a provokativní. Měla jsem z ní radost.
Mimo jiné pravila: Jak čteme bibli, je
stejně důležité jako to, že ji čteme.
Jeden z řečníků, starší pán, nás pobavil,
když zaujatě líčil, jak se učil používat
GPS – satelitní navigaci v autě.
„...příjemný hlas mi poradil: Odbočte
doprava. A mě napadla taková myšlen-
ka... co se stane, když neposlechnu?
Odbočil jsem doleva. Chvíli bylo ticho.
Pak se ozvalo: Vypracovala jsem pro
vás novou trasu...“ (Moje GPS prohlásí
v takovém případě: „Přepočítávám.“ Ta
anglická věta se mi líbí mnohem víc.)
Pán se dramaticky odmlčel a pak nám
vysvětlil: „Takhle se k nám chová Pán
Bůh! Když z nepozornosti nebo i úmy-
slně uhneme, on nám připraví nové
řešení. Není to úžasné?“
Z konferenčního centra v Durbanu se
dá během deseti minut dojít k pobřeží
Indického oceánu. Využívala jsem toho
o polední přestávce. V Africe je v srpnu
zima, což znamenalo, že na slunku bylo
asi 24 stupňů, někteří turisté se koupali
a jezdili na prkně ve vlnách. Místní
nosili vlněné čepice.
Slunko zapadalo v pět hodin odpoled-
ne a teplota rychle klesla. K ránu bývalo
7 stupňů. Směli jsme se procházet
po pláži, ale chodit jinam nám místní
pořadatelé nedovolili. Měli strach, že
by nám někdo ublížil.
Neděli dopoledne jsme prožili při
bohoslužbách ve sborech v Durbanu
a okolí, odvezly nás autobusy až na mís-
to a pak zpět ke konferenčnímu centru.
Odpoledne se konal pochod městem
od konferenčního centra k radnici.
Připravili ho místní metodisté s Armá-
dou spásy. Ta kombinace se projevila
například tím, že část průvodu tančila
v rytmu afrických bubnů a insimb
a hned následující část pochodovala
za doprovodu dechovky a zpěvu písní,
které máme v kancionálu. Hráli je
ovšem opravdu v pochodovém rytmu.
Vzájemně se slyšeli, a vůbec jim to ne-
vadilo. Průvodu se zúčastnilo odhadem
3000 lidí, nesli různé nápisy, policie nás
hlídala a odklonila dopravu, lidé v ok-
nech a na chodníku tancovali a zpívali
s námi. Bylo veselo.
Insimba je větší kovový zvoneček na
stopce a buší se do něj příborovým no-
žem. Vím to, protože jsem absolvovala
kurs o hudebních nástrojích při africké
bohoslužbě. Vedl ho místní biskup,
učili nás bubnovat, zpívat a tancovat.
Dalšími používanými nástroji jsou: Píš-
ťalka – na tu se prostě píská do rytmu.
Polštářek – drží ho kdosi jako dirigent
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/4
misievesvětě
a buší do něj druhou rukou, tím udržuje
rytmus v celém shromáždění. Ovšem
nejpodivuhodnější nástroj je metuzela.
Vznikla zkratkou slov „metodistická
vuvuzela“. Protože vuvuzely mají velmi
pronikavý, až nepříjemný hlas, používají
v jihoafrickém kostele metuzelu, která
vydává hlas tlumený. Je to totiž hadice
od vysavače.
Jižní Afrika je zajímavá tím, jak se pro-
stupuje černošská, indická a bělošská
kultura. V církvích se to děje s radostí
a vzájemnou úctou.
K další konferenci jsme se přesunuly
do hotelu v Johannesburgu. Těch žen,
které se zúčastnily obou událostí, bylo
mnoho. „Světová federace žen z me-
todistických a sjednocujících se církví“
(to je celý název) důsledně uvádí, že
mezi nás patří kdokoli, kdo má nějaké
wesleyánské kořeny, tedy i ženy z těch
církví, které vznikají sjednocením s jiný-
mi protestanty. Světové shromáždění
Federace se koná z praktických důvodů
v návaznosti na Světovou metodistic-
kou konferenci. Bylo nás okolo 700
účastnic. Svou církev, svou zemi a svou
kulturu představily skupiny z Afriky,
Jižní a Střední Ameriky, Severní Ameri-
ky, východní Asie, jižní Asie, Austrálie,
tichomořských ostrovů a Evropy. Tako-
vou pestrost jsem už dlouho neviděla.
Téma konference bylo: Bambelela –
Kristus je naše naděje. Slovo „naděje“
se totiž do jazyka zulu překládá jako
„bambelela“, což doslova znamená „ni-
kdy to nevzdávej“. Jihoafrická republika
ovlivňuje dění v celé jižní Africe. Naději
potřebují tam a všude po světě. Vzá-
jemně se povzbuzovat, čelit strachu, od
Krista přijímat sílu a nevzdávat dobrý
boj, o to při tom světovém setkání šlo
nejvíce.
Pozdravil nás jihoafrický biskup Ivan
Abrahams, ale pak už všichni účinkující
byly ženy. Joaquina F. Nhanala pochází
z Mozambiku, studovala na teologic-
kých školách v Liberii, Ghaně a Keni,
sloužila jako farářka v Mozambiku
a před třemi lety byla zvolena bis-
kupkou UMC jako první žena v Africe.
Fulata L. Moyo se narodila v Malawi,
studovala v Jihoafrické republice, má
doktorát ze systematické teologie,
nějakou dobu učila na univerzitách
a v současné době pracuje pro Svě-
tovou radu církví jako koordinátorka
práce žen ve světovém měřítku.
Vedla biblický výklad a v neděli kázala.
Renate Bloem je Švýcarka, studovala
medicínu, literaturu a jazyky v Německu
a v USA, učila na různých mezinárod-
ních školách, ale zejména dlouhé roky
pracuje při OSN jako obhájce práv žen
a dětí. Mimo jiné zastupovala i Federa-
ci. Za svou činnost dostala při úvodní
bohoslužbě ocenění. Tyto a mnohé
další ženy zaslouží velkou úctu.
I při této konferenci jsem si uvědomila,
jakou my, Evropanky, tvoříme men-
šinu. Mluvily jsme o tom mezi sebou
a shodly jsme se, že máme úplně jiné
starosti než zbytek světa. V Africe, Asii,
Americe, Austrálii a Pacifiku ženy pořád
ještě bojují o život při porodu, spous-
ta dětí po narození jim umírá, nemají
vodu na pití, umírají hladem, zápasí
o možnost učit se ve škole, o právo na
slušné zacházení v zaměstnání i v ro-
dině atd. Udělalo na mě dojem, když
jsem viděla, jak Federace podporuje
různé užitečné projekty, jak slouží. Jistě,
záleží na té spoustě neznámých lidí,
kteří dělají dobré věci na své místní
úrovni. Ale pracuje se jim lépe, když
je podpoří mezinárodní společenství,
když mají podporu církve, když se po-
daří prosadit lepší zákony nebo získat
peníze z veřejných zdrojů.
Věřím, že funkcionářky zvolené na
dalších pět let, odvedou dobrou práci.
Prezidentka Ann Connan je z Austrálie,
ale strávila mnoho let v jižním Pacifiku
a dva roky v USA se svým manželem
farářem. Viceprezidentka Regula Stotz
je Švýcarka a doposud slouží jako ko-
ordinátorka práce žen při naší centrální
konferenci. Z její volby jsme měly ob-
zvlášť radost. Sekretářka Carla Boyce-
-Smith pochází z Panamy a pokladnice
Leu Pupulu z Nového Zélandu. Všechny
mají potřebnou kvalifikaci a zkuše-
nosti. Zmíním ještě, že prezidentkou
Evropské oblasti (Europe Continental)
se stala Bulharka a viceprezidentkou
Švédka.
Když skončily dva týdny konferenč-
ního nasazení, dopřály jsme si (čtyři
ženy ze střední Evropy) ještě návštěvu
v Krugerově národním parku. Průvodce
se mě zeptal: „Víš, proč je lev králem
zvířat? Protože ho slon nechá.“ Sloni
jsou úžasní. Viděla jsem na vlastní oči,
jak důstojně pronásledovali nosorožce,
kteří se jim klidili z cesty. Chtěla jsem
vědět, proč to dělají. Stručná odpověď
zněla: „Protože je to baví.“
Cestování všeobecně rozšiřuje člověku
obzory. Cesta do Afriky mi to potvrdila.
Jana Křížová, farářka ECM Brno
misievesvětě
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/5
STR. 2–4 NADĚJE V JIŽNÍ ADFRICE
STR. 6–7 CESTA Z BOJIŠTĚ
STR. 7–8 O STRACHU A BÁZNI HOSPODINOVĚ
STR. 8–11 O STRACHU, SMRTI A UMÍRÁNÍ
STR. 12–13 HRANICE STRACHU, HRANICE
MOCI
STR. 15 ANKETA
STR. 16–17 UŤÁPNUTÝ ČECHÁČEK
STR. 18 O STRACHU
STR. 19 BRITSKO AMERICKÝ TÝM
STR. 20–21 BOŽE ODPOUŠTÍM TI
STR. 22–33 V HURYKÁNU BOŽÍ LÁSKY
STR. 24–25 PŘIBLÍŽIT SE BOHU
I SOBĚ NAVZÁJEM
STR. 26-27 ZPRÁVY
STR. 26-27 ZPRÁVY
STR. 26-28 DIAKONIE
STR. 29 FESTIVAL KARLOVY VARY
STR. 30-31 ZPRÁVY
STR. 32 SVĚDECTVÍ
STR. 33 KVÍZ, RECENZE
STR. 34 Z DENÍKU JOHNA WESLEYE
STR. 35 PA–DI–PA–RA
Obsah
Úvodník
časopisu, jehož
tématem je strach a straši-
dla, by se správně měl jmenovat
ú-vodník a měl by vznikat na břehu
rybníka lemovaného vrbami. V rákosí by
to zašustilo, zabublalo a z vody by se vynořila
mokrá hlava… „Vodník!“ Zařval by autor, pa-
píry by nechal rozházené v trávě a jako v němých
groteskách by se ve zmateném úprku stále zmenšoval,
až by jako malá tečka zmizel za obzorem. Stát se to mně,
vodníka bych veřejně zostudil, nazval bych ho pod-vod-
níkem, vyzval bych ho k odhození zelené paruky a v klidu
pokračoval v psaní ú-vodníku.Pro jistotu jsem raději zašel do
malé kavárny v Dejvicích poblíž divadla Semafor, kde mají stolky
umístěné přímo na ulici. U ledové kávy jsem rozjímal o tématu
strachu a strašidel a vzpomínal na hru Kytice, legendární semafor-
skou parafrázi Erbenových balad, kterou divadlo po létech znovu
zařadilo do svého repertoáru. Doufal jsem, že kolem projde nějaká
víla, Jiří Suchý, nebo že alespoň z popelnice vykoukne polednice.
Prošla kolem jenom sympatická paní z divadelní pokladny. Proč si
vlastně lidé vymysleli strašidla, rarachy, upíry, skřítky, proč si o nich
vypráví strašidelné příběhy a chodí se na ně dívat do divadel… Možná
do nich promítají svůj strach z neznáma, z temnoty, ze smrti a personi-
fikace neurčitých strachů je metoda, jak nad těmito „démony“ vyzrát,
jak svůj strach překonat. V jednom semaforském dialogu řekla kdysi
Jitka Molavcová: „My víme, že ďábel neexistuje, ale ví to také on?“ Další
účinnou zbraní proti vnitřní nejistotě a úzkosti je humor. Vysvětlení ale
může být i daleko jednodušší. Lidé se prostě rádi bojí. Musí ale při tom
sedět na gauči s mističkou oříšků na klíně a po boku svých nejlepších
kamarádek. Málokterý holčičí dýchánek se obejde bez promítání
hororu. Sdílené napětí a uvolnění, následující po společném pištění,
je osvobozujícím a zároveň stmelujícím zážitkem. Pánové se pro
změnu tmelí u válečného filmu, nebo při sledování fotbalu a třesou
se strachy, že jejich oblíbený tým skončí jako sedláci u Chlumce.
Lidé mají strach z mnoha roztodivných a třeba i roztomilých věcí:
Z pavouků, hadů, myší, z manželky, ze špatného počasí, špatné
známky z matematiky, z nemoci, finančního úřadu, rozzuře-
ných jezevčíků, divokých včel, zkrátka mají schopnost si stra-
šáka vytvořit téměř z čehokoliv. Lidská fantazie má přitom
schopnost strach umocňovat. Proto se nedoporučuje
sledovat film Čelisti před cestou do Chorvatska.
Nejmoudřejší z knih říká, že dokonalá láska zahání
strach a kdo se bojí, nedošel dokonalosti
v lásce. Je tu Někdo, kdo dokonalosti v lásce
došel a neměl strach ani ze smrti. Proto
se mějte rádi, otevřete si pytlík oříš-
ků a v pohodlném sofa si bez
obav přečtěte Slovo
a život.
za redakční radu
Miloslav Čech
Úvodník +
Píšu tu úvodník na téma strach
V zapadlé uličce skrývá se vrah
Opilý závodník řítí se na chodník
V zapadlé uličce víří se prach
Píšu tu úvodník na téma strach
Někdo tam v temnotě napíná prak
Opilý závodník řítí se na chodník
Život se tetelí na miskách vah
Píšu tu úvodník na téma strach
Veškeré stvoření mění se v prach
Na prach se promění vše co má dech
Láska má naději tak žádný spěch
Miloslav Čech +
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/6
rozhovor
Ivane, už několIk měsíců
jsI ve středIsku křesťanské
péče vršíček. kdy ses
rozhodl vstoupIt do
středIska?
V středisku jsem 8 měsíců, ale jinak
jsem v léčbě již od února minulého
roku. Nejdříve jsem byl 6 měsíců v Čer-
veném Dvoře v psychiatrické léčebně,
pak v komunitě Whitelight, ale tam
jsem měl problém s terapeutem. Mám
problém s agresivitou a on mi řekl, ať si
najdu jinou komunitu, tak jsem si našel
Vršíček a jsem tady.
Ivane, mohl bys mI řícI něco
o svém dětství.
Pocházím z Aše. Naši si mě vzali z dět-
ského domova, když mi byli tři roky.
Dětství nebylo nic moc. Vždycky jsem
byl sám, nikdy jsem neměl kamarády.
Bydleli jsme u lesa, takže jsem byl celé
dny v lese, kde jsem si stavěl bunkry.
Chodil jsem na hodně kroužků: na
vyšívání, na šachy, na judo, na turistický
kroužek, košíkovou.
No a pral jsem se, ale vždycky za
někoho, a proto se mnou nikdo nesměl
kamarádit. Ne, že bych byl zlý, vždycky
jsem někoho bránil ve škole, venku,
holky jsem bránil, zkrátka když se něko-
mu něco dělo, tak jsem to vyřídil.
Studoval jsem v Plzni a pak v Písku
dámskou a pánskou konfekci, pak jsem
šel na vojnu do Benešova.
jak se dál vyvíjel tvůj žIvot
po vojně?
Po vojně jsem šel do Plzně a tam jsem
začal darebačit. Mimochodem, ti, kdo
mě zkazili, se jmenovali Janda a Jula
Pokošovi (ochranka a lidé z okolí Kajín-
ka). S Julou jsem začínal v Plzni; bylo
mi 17 let, když jsem se s ním seznámil.
Myslel jsem si, že se mi líbí takový život,
ale vlastně se mi to vůbec nelíbilo, ale
na to jsem přišel až teď. Peněz jsem
měl hodně. Tenkrát jsem ještě žádné
drogy nebral ani jsem nepil. Jednou
jsem jel do Písku pro peníze ještě s jed-
ním kamarádem a utekli jsme i s penězi
do Španělska. Chvíli jsme jezdili po
Španělsku, pak jsme se přesunuli do
Maroka, kde jsme všechny peníze pro-
hýřili za drogy a sex. Když nám peníze
došly, odjeli jsme do Štrasburku, kde
jsme vstoupili do Cizinecké legie.
jak probíhá vstup
do cIzInecké legIe?
Bylo mi 22 let, když jsem s kamarádem
vstoupil do legie. Nastoupili jsme ve
Štrasburku, kde nám hned při vstupu
vzali všechny doklady. Seděli jsme
tam celý týden a čekali na eskortu do
Aubagne. Výcvik probíhá až v horách
u Španělska. Naložili nás na eskortu
a odvezli asi 16 km za Marseille do Au-
bagne. Jeli jsme tam 12 hodin vlakem.
Tam jsme nafasovali oblečení a věci na
holení. Potom nás ostříhali a šli jsme
na oběd. Tehdy jsem poprvé jedl ty
obludy (mořské plody). První den jsme
nedělali nic, ale druhý den nás nafotili
a vzali otisky a míry. Nesmíš mít jizvy
delší než 10 cm, protože když pak
jedeš do zámoří, tak se trhají. Nesmíš
mít plomby, protože v terénu vypadá-
vají. Prostě musíš být v dobré kondici.
Prošli jsme fyzickými i psychologickými
testy. Ve chvíli, kdy podepíšeš smlouvu,
dostaneš i nové jméno. Ve volném čase
jsem uklízel a pomáhal v kasárnách
a v kuchyni. Tam jsem se naučil rychle
loupat česnek a vyfukovat vajíčka. Pak
dostaneš uniformu a baret. Přestěhují
tě na jiný blok a už se k tobě začnou
chovat trochu jinak, což znamená hůře.
Každé ráno se vztyčuje vlajka a vzdává
se hold vlajce a nejhorší, co můžeš
udělat, je smát se pravidlům nebo
nadřízeným – tímto způsobem jsem
vyfasoval pár ran do obličeje.
Potom jsme jeli do Castelnaudary v Py-
renejích, kde nás rozdělili do družstev
a tam teprve začal ten opravdu drsný
výcvik, který trval 16 týdnů. Po skončení
výcviku mě odvezli do Džibutti v Africe.
na kterých místech
jsI bojoval?
V srpnu 1991 jsem odjel do Kosova. Po-
tom mě převeleli do Rwandy, kde jsem
byl asi 6 měsíců. Ve Rwandě mě zasáhla
střepina, a tím jsem utrpěl zranění
levé nohy. Odvezli mě na základnu do
Džibutti. Měl jsem zpřetrhané šlachy.
Strávil jsem tam necelé 3 měsíce.
co se stalo potom?
Poslali mě na Guyanu, kde je raketová
základna Cizinecké legie. Po roce mě
opět poslali do Rwandy. Při jednom
ze zásahů vybuchl v našem obrněném
transportéru granát, utrhla se věž, která
spadla přímo na mě. Měl jsem rozdrce-
nou levou část těla a byl jsem převezen
vrtulníkem do nemocnice. Prodělal
jsem několik operací, kde mi rovnali
obličej, a ležel jsem zafixován 8 měsíců
v rámu. Předstíral jsem, že chci odjet na
dovolenou do Regensburgu, ale tam
jsem už neodjel. Utekl jsem do Plzně.
kdy jsI začal s drogamI?
S drogami jsem začal experimentovat
už v Kosovu, ale opravdu jsem začal
brát drogy (kokain a hašiš) ve Rwandě.
tvoje dIagnóza je posttrau-
matIcký válečný syndrom
a panIcký strach. jak se to
u tebe začalo projevovat?
Až s mojí partnerkou Lenkou. Začal
jsem to na sobě pociťovat, když jsem
byl sám třeba se psy někde venku.
Vyhledával jsem samotu a začal jsem
se v tom utápět. Byl jsem podráždě-
ný a začali se mi vracet vzpomínky.
Přemýšlel jsem, proč je ve světě tolik
konfliktů a násilí. Proč umírají lidé a to
mě dostávalo do takových stavů, že
jsem se chtěl zabít.
Potřeboval jsem být sám někde venku.
mně osobně z tvého příběhu
vyplývá, že jdeš do všeho
celkem po hlavě a možná
je ten pocIt strachu u tebe
potlačený více než u jIných
lIdí. je něco, z čeho máš
strach?
Mám strach o svůj život. Strach jsem
vlastně měl až v legii a proto jsem
cesta
z bojIště
k bohu
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/7
biblickástudie
7
začal blbnout, ale od té doby, co jsem
se vrátil, tak mám strach vlastně každý
den. A proto se mi líbí život, protože
mám strach, proto vidím, že ten život je
hezký... takže jestli mi vlastně ten strach
nedělá dobře... Dobře mi to ale nedělá
psychicky, protože mám strach třeba
z budoucnosti. Ze všeho mám strach.
Předtím jsem nikdy neměl strach z ni-
čeho. Když mi bylo asi 16 let, tak jsme
se s kamarádem obalili vaťákem, vzali
jsme si zednické helmy od dědy, sedli
jsme do auta a chtěli jsme zkusit, jak to
vypadá, když se nabouráš a úplně roz-
jetý jsme napálili rovnou do zdi kostela
u nás v Blšanech. Nebo jsem vylezl po
hromosvodu nahoru, na střechu kostela
do zvonice, nebo na mosty jsem lezl.
Takové blbosti jsem dělal.
Ivane, co bys ve svém žIvotě
chtěl nebo sI přál?
Chtěl bych mít rodinu, ale tak nějak
to nevyšlo, ale chtěl bych ji znovu. Ale
hlavně bych chtěl být v pořádku, ale
ono to asi nevyjde. Beru dost prášků
– ráno, v poledne i večer. Vlastně ten
důvod, proč jsem sem přišel, je odpuš-
tění, vyčištění.
Chtěl bych nějakou dobrou práci,
možná v Praze, ale zase bych chtěl být
blízko Filípkovi, svému synovi.
jak tI pomáhá víra v boha?
Když jsem potkal Lenku, tak mě ty zbě-
silé stavy opouštěly. Chodil jsem s ní do
kostela. Cítil jsem, že touto cestou, by
to snad šlo. Setkával jsem se s místním
farářem. Cítil jsem, že mě přijal. Řekl
jsem mu svůj příběh a on si se mnou
povídal. Zanechalo to ve mně silný do-
jem. Už dříve jsem se setkával s lidmi,
kteří věřili v Boha, ať už ve vězení nebo
v legii. Vždy to ve mně něco zanechalo.
Modlím se a snažím se podle toho žít.
S Ivanem Svobodou rozmlouvala
Gábina Selingerová
Texty, na kterých je učení Páté knihy
Mojžíšovy o bázni Hospodinově zavě-
šeno, jsou jednak dva Hospodinovy
výroky z úvodu knihy (4,10 a 5,29)
a také Mojžíšovo shrnutí z jejího závěru
(31,12-13). Právě tento závěrečný úsek
se stane východiskem našeho výkladu:
„Shromáždi lid, muže a ženy a bato-
lata a bezdomovce, který je ve tvých
branách, aby naslouchali a aby se učili
a báli Hospodina, Boha vašeho, a sou-
středili se na uskutečňování všech slov
této Tóry. A synové vaši, kteří nepro-
žívají, slyší a učí se bázni Hospodina,
Boha vašeho, po všechny dny, které
vy žijete na zemi, kam vy překračujete
Jordán pro obsazení ji. “ (Dt 31,12-13)
Z textu především vyplývá, že strach
před Bohem je důsledkem naslouchání
slovům Tóry. Úkolem Izraele je naučit se
Hospodina bát.
Co označujeme pojmem „bát se
Hospodina“?
V naší kultuře jsme schopni pojmeno-
vat celou škálu strachů: úlek, úzkost,
obava, zděšení, hrůza, fobie, panika...
Hebrejština má také celou řadu termínů
popisujících strach, ovšem nejcharak-
terističtější je sloveso, které pokrývá
téměř celé významové spektrum pojmu
strach. Toto slovo se používá i ve spoje-
ní „bázeň Hospodinova“.
Přestože se jedná o slovo velice frek-
ventované, nedokážeme zcela přesně
vyjádřit, co tento pojem v plnosti
znamená. Autor knihy „Bázeň Boží a na-
rativní etika“ Pavel Keřkovský tvrdí, že
O strAchu A bázNi hOspOdiNOvě
na základě knihy Deuteronomium – Jiří Beneš
„bázeň je terminus technicus pro staro-
zákonní pojetí Boží přítomnosti ... určité
silové pole slova, do jehož působnosti
jsme vtaženi okamžikem oslovení odji-
nud“ . Podle mého mínění tento pojem
popisuje stav (nikoli pocit) Hospodino-
va vyznavače osloveného Tórou. Jde
však o víc než o zážitek s živým Bohem,
o víc než o živou zkušenost. Jde také
o něco jiného než o pocit nebezpečí
či panické hrůzy z nevyzpytatelného
Boha. Jelikož v hebrejštině spolu
souvisí slovesa bát se a vidět, můžeme
říci, že bázeň Hospodinova souvisí se
zřením, tedy s tak intenzivním a trva-
lým zaměřením na Hospodina, v jehož
důsledku vyznavač pochopí, že se Boha
nelze nebát. Bázeň není vystrašenost
z Boha, ale spíše jakýsi údiv, ba otřes
přecházející v aktivní zření na Boha. Je
to život v Hospodinově zorném poli
a pod jeho pohledem. Bázeň Hospo-
dinovu zakouší Hospodinův vyznavač,
který je konfrontován s Boží svatostí.
Téma strachu je specifické pro Pátou
knihu Mojžíšovu, v níž je mu věnována
mimořádná pozornost, zcela ojedi-
nělá mezi ostatními knihami Starého
zákona. Jen sloveso „bát se“ se zde
vyskytuje čtyřiačtyřicetkrát, což je
víc než v kterékoli jiné knize Starého
zákona. V Páté knize Mojžíšově se však
objevuje i většina ostatních termínů
označujících strach. Samotný termín
„bát se Boha“ se zde objevuje v těs-
né souvislosti s jinými slovesy: střežit
Hospodinova přikázání, sloužit Bohu,
činit Hospodinova přikázání, chodit po
Hospodinových cestách, milovat Boha,
lnout k Bohu a naslouchat jeho hlasu.
Sloveso „bát se Hospodina“ je proto
také možno považovat za ekvivalent
slovesa „důvěřovat Hospodinu“.
Strach z Boha
Strach z Boha je podmínka přežití Izrae-
le (Dt 28,58), je tedy stavem pozitivním
a Bohem očekávaným. To velmi důraz-
ně dokládá vyhlazovací zákon: Amale-
chitští budou a mají být vyhlazeni právě
proto, že se Boha nebojí (Dt 25,18).
Strach z Boha je centrálním konceptem
náboženství Starého zákona a součas-
ně výrazem pro vzorec chování před
Hospodinem. Přitom nejde o živočišný
projev pudu sebezáchovy, tedy strach
o sebe. Předmětem i podmětem stra-
chu je Bůh . A je-li tento Bůh nazýván
epitety „strašný“ či „hrozný“ , musíme je
chápat jako synonyma k titulům „vzne-
šený“ a „svatý“. Strašné je i Hospodino-
vo dílo, ba dokonce i samotný Izrael,
který se bojí Boha, je obávaný (2,4.25.
28,10; stejně tak Mojžíš 34,12).
Řekli jsme, že bázni Hospodinově
je třeba se učit. Tento motiv rozvíjí
vypravěč v Dt 14,23, kde se bázni učí
kterýkoli vyznavač, a v Dt 17,19, kde se
jí učí Hospodinem vyvolený král. V Dt
31,12-13 se bázni Boží učí zase synové.
Jeden z Hospodinových výroků
týkajících se bázně klade důraz na
zachovávání Hospodinových příkazů
a na kvalitu života jako následek bázně:
„Kéž mají stále takové srdce k bázni mě
a k střežení všech přikázání mých po
všechny dny, aby dobře bylo jim
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/8
a jejich synům na věky.“ (Dt 5,29)
V tomto Hospodinově výroku nachází-
me čtyři skutečnosti: bázeň je záležitos-
tí srdce člověka, souvisí se střežením
Hospodinových ustanovení, je předpo-
kladem kvalitního života a je vztažena
i na syna.
Izraeli je řečeno, že se má učit činit Hos-
podinova přikázání. Proč? „...aby ses
bál Hospodina, Boha svého, pro stře-
žení všech jeho ustanovení a přikázání,
které já přikazuji tobě; a tvůj syn a syn
tvého syna po všechny dny života tvého
a aby se tvé dny prodloužily.“ (6,2) Z vý-
roku je zřejmé, že bázeň znamená žít
v souladu s Hospodinem, čili chodit po
jeho cestách. Tuto spojitost nacházíme
také na počátku smluvního formuláře
v desáté kapitole: „A nyní Izraeli, co
Hospodin, Bůh tvůj, žádá od tebe? Jen
bázeň Hospodina, Boha tvého, k choze-
ní po všech jeho cestách a k milování
jej a ke službě Hospodinu, Bohu
tvému, celým srdcem a celou duší.“
(10,12) Zde je obsah toho, co znamená
bázeň, rozvinut dalšími synonymy do
poměrně plastického obrazu. Bázeň
souvisí s chozením za Hospodinem, je
projevem služby Hospodinu a jejím vý-
razem je milování Hospodina. V tomto
smluvním formuláři je zdrojem strachu
strašný Hospodin a jeho strašné činy.
Proto se zde o Izraeli říká: „Hospodina,
Boha tvého, se bojíš, jemu sloužíš a do
něj jsi přilnut a ve jménu jeho se zapří-
saháš.“ (10,20)
Hospodinovo jméno je se strachem
výrazně spojeno v Páté knize Mojžíšově
ještě jednou, a to ve formulaci „bázeň
strašného jména Hospodina, Boha tvé-
ho.“ (28,58) V této větě nacházíme vý-
strahu před zhroucením života, pokud
jej Hospodinovi vyznavači nebudou
žít v bázni Hospodinově (Dt 28,59nn).
V protikladu k tomu navazuje oddíl
Dt 28,58nn, který naopak pojednává
o kvalitě života vycházejícího z bázně
Hospodinovy.
Shrnutí
Přestože jsme mnoho míst vynechali,
je zřejmé, že bázeň Hospodinova je
v Páté Mojžíšově popsána velmi široce,
plasticky a nezjednodušeně, takže
posluchač tohoto textu si o ní může
postupně vytvářet svůj obraz. Nikde
nenacházíme její definici, a proto
bychom se o ni neměli pokoušet ani
my. Přesto však můžeme říci, že bázeň
Hospodinova je skutečný strach, který
se odvíjí z naslouchání Tóře a který je
třeba si osvojit jako kýžený projev víry
(viz Kaz 12,13).
Je to postoj k Bohu jako subjektu,
který si vyžaduje exkluzivní přístup.
Je výrazem souladu člověka s tímto
Bohem, ale také uctivého otevření se
jeho slovu a jemu samému. Bázeň není
úcta, ale úzkost a chvění pramenící
z nekonečné odlišnosti a nevyzpyta-
telnosti Boha, který člověka neskonale
přesahuje. Souvisí s vlastní nejistotou,
bezmocností, vydaností a vědomím
vlastní nedostatečnosti v Hospodinově
blízkosti. Touto úzkostí vzniklou z na-
hlédnutí do propasti začíná poznání.
Bázeň Hospodinova není živočišný
strach o sebe sama, jakýsi projev pudu
sebezáchovy z ohrožení života. Není
to strach z trestu, nýbrž síla, v níž je
tento strach překonáván: kdo se bojí
Boha, nemusí se bát již ničeho jiného.
Je to cit pro Boží velebnost. Bázeň je
počátkem, předpokladem, ale i násled-
kem moudrosti (2,5). Moudrost pak
vypovídá o Bohu, nikoli o osobních
zkušenostech, kvalitách, vzdělání či
dobrém úsudku.
Jiří Beneš je vedoucí katedry biblických
studií na Husitské teologické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze.
Když jsem dostal nabídku napsat esej o strachu pro
tento lidsky přívětivý časopis, skoro jsem dostal
strach, zda téma zvládnu pojednat v obstojné šíři,
neboť z psychologického hlediska má mnoho
nuancí. Něco jiného je ale obava, kterou jako autor
v odpovědnosti ke čtenáři přirozeně cítím, a něco
jiného strach, měnící se třeba až v úzkost, či fobii.
Strach je - řečeno jednoduše - přirozenou reakcí
člověka na to, co nezná, a všichni lidé mají více či
méně z něčeho strach, který je provází od dětských
krůčků až ke smrti. Ne vždy ale strach signalizuje
skutečné nebezpečí, a v lidském životě nastanou
situace, kdy by strach neměl velet k útěku před
okolnostmi života, ale kdy je nutné jím naopak projít,
zakusit ho a překonat. A na tento okamžik zaměřím
svoji pozornost, neboť se bytostně dotýká mé životní
zkušenosti.
Současný svět prožívá řadu těžkých problé-
mů, z nichž bude muset najít východisko. K tomu
nutně bude potřebovat odvahu, aby prošel velkými
změnami, které ho čekají. Strachu lze čelit pouze od-
vahou, krokem do nejistoty nepoznaného, když staré
již nemá životadárnou sílu. Podobně to je v lidském
životě, jenomže život současného člověka se až příliš
obává o to, co v životě získal a nabyl. Je až příliš
ustrašeně orientovaný na přítomnost. Co pak zbývá,
O strAchu, smrti
A umíráNí
Jan PaUl
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/9
úvaha
když z našeho života zmizel Bůh? Pouze
smrt, která ztratila svoji cenu, a stala se
tabu, čímsi nepatřičným?
Generace před námi ještě věděly,
jak vypadá umírání, věděly, co mají dě-
lat, a z této zkušenosti nebyly vyloučeny
ani děti. Lidé se doma rodili a doma
umírali, smrt byla přirozenou součástí
života. Dnes už lidé nevědí, jak smrt
vypadá z blízka, necítí její dotek, zbavují
se možnosti doprovázet umírajícího
ještě před tím, než se sami stanou
doprovázenými, budou-li mít štěstí.
Vidí smrt denně na oltáři blikajícího oka
televizoru, ale zůstala neztotožněna
v kabelu vedoucím k zásuvce, v iluzi ne-
smrtelnosti. Jak ji mají včlenit do života,
když je to nikdo neučí? Vždyť i bolest
vyvolává strach a je nutné ji potlačo-
vat. Děti by se měly jen smát, neměly
by plakat, cítit bolest a neměly by ji
vidět. Bude lepší, když za umírajícím
dědečkem nepůjdou, protože by ho
stejně nepoznaly, jenomže co udělají
děti se svými rodiči, až přijde jejich
čas? Co si počnou dospělí a rozmaz-
lení usmrkánci tváří v tvář životu, který
není ani trochu radostný a už vůbec
ne napořád mladý? Půjdou se poradit
s odborníkem a ten jim na bolest pře-
depíše pilulky, aby mohli spát. A až se
probudí a vstanou, co dál? Čím otupí
přirozenou potřebu organismu prožít
stesk a bolest, aby ji člověk pozitivně
zpracoval, a mohl jít dál?
Smrt je pro současnou civilizaci
neznámá, temná a obávaná a zbyl z ní
jen strach. Strach ze smrti by ale neměl
paralyzovat život, neměl by bránit cestě
člověka za poznáním, ba naopak, smrt
je završením života a branou k novému.
Strach z ní lze přemoci, ale předpokla-
dem této snahy je vědomí, že všechno,
co máme, nebudeme chtít vlastnit,
abychom se s tím nemuseli loučit.
Smrt zůstala skryta za zdmi špitá-
lu, schovaná za bílou plentou. Podle
statistik umírá v nemocnicích až 70 %
populace, to je hrozivé číslo. Není ta-
jemstvím, že nemocnice dosud nejsou
schopny poskytovat potřebnou paliativ-
ní péči v takové míře, jakou ji potře-
bují lidé, u kterých již byly vyčerpány
všechny možnosti léčby. Nejde jen
o tišící léky, ale o komplexně citlivou
a pozornou péči zdravotníka ve všem,
co provází umírajícího člověka. Smrt
v nemocnici nikdy nebude kvalitní. Lidé
naivně udržují iluzi, že umírající musí
být do poslední chvíle v rukách profesi-
onálů, jenomže smrt člověka v nepřiro-
zených institucionálních podmínkách je
nedůstojná. Skutečnou a nejtragičtější
smrtí lidské bytosti je smrt psychická,
vědomá rezignace duševní aktivity
pod tlakem okolností. Umírající člověk
je stále žijící člověk a lidská bytost by
nikdy neměla umřít psychicky dřív než
fyzicky. Smrt v nepřirozených instituci-
onálních podmínkách je panoptikem
naší civilizace.
Nemocnice je slovo neztotožněné,
rušivé i spásné, uzavřený svět sám pro
sebe, na první pohled klidný, v němž
osudy odehrávají dramata, jejichž hr-
dinové nejsou školení profesionálové,
jen obyčejní lidé, kterým roli určil život.
Zde nikdo nehraje, nepředstírá a ne-
fabuluje, zde bolest trpí a utrpení bolí,
autenticky, do nejvzdálenější nervové
tkáně, do posledních kapek sil. Naší
společnost obchází strašidlo cynismu,
skrývá se za pravidla, normy, postu-
py, nařízení a jeho družkou je strach.
Lidé umírají v nemocnicích i přesto, že
veškeré možnosti léčby byly vyčerpány.
Umírají osamoceni, izolováni od svých
důležitých sociálních vazeb. Poslední
z posledních, nejstatečnější z nejstateč-
nějších, trosečníci dneška, zapomenutí
vyvrženci. Ještě pár dnů, několik hodin,
malou chvilku a pak už vůbec nic, jen
telefonát, pláč pozůstalých, vzpomínky
a fotografie.
Člověka jednoho dne odvezou
z domova, v nemocnici zemře a zmizí,
najednou není. Blízcí příbuzní jsou
zbaveni možnosti smiřování a do-
znění bolesti. Péče o tělo zesnulého
byla v naší tradici zcela přirozená, ale
současná civilizace důležitou zkušenost
vytěsnila. Málokdo z pozůstalých má
možnost učinit pro svého milovaného
poslední službu, důležitý rituál piety
loučení. Myslím na všechny, kterým byl
z nejrůznějších příčin kontakt se smrtí
i s tělem po smrti člověka znemožněn.
Je pro pozůstalé vždy nenahraditelnou
ztrátou rozloučení, neuzavřeným příbě-
hem, protože neměli možnost pocho-
pit proměnu, která nastala. Prázdno
zaplňuje prostor mezi zdmi nemocnice
a domovem, v němž pozůstalí myslí
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/10
Mnoho starých lidí čeká bezmocně
a zbytečně v nemocnicích na smrt.
Lékaři vědí, že už jim nemohou pomoci,
a blízcí si je domů nevezmou, protože
jejich milovaný přece ještě nemůže
zemřít, ještě ho potřebují a musí se
uzdravit, aby na něho zase nikdo neměl
čas. Strach jim brání přiznat si, že život
každého člověka jednou skončí.
Strach zakrývá oči, ucpává uši a ne-
chává bujet falešné naděje v planých
iluzích, zatímco blízký prožívá bídnou
smrt v nemocnici. Lékaři se bojí mluvit,
protože nechtějí zklamat příbuzné
v jejich očekávání, a ti zase ze strachu
mlčí, protože se bojí pravdy, a zoufa-
le se drží naděje přesto, že už třeba
žádná není. Rukojmím tohoto hazar-
du je umírající starý člověk, kterému
dokonalá medicína ve většině případů
jen prodlužuje umírání a utrpení. Sám
jsem prošel tímto peklem nejistoty, než
jsem si vzal z nemocnice svoji matku
zemřít domů, a také o tom je má kniha
O štěstí v umírání. Tehdy jsem po-
vstal ze strachu ve chvílích nejtěžších,
bídných a trpkých, kdy se mi chtělo od
všeho utéci. Zdaleka jsem netušil, že
rozhoduji svůj budoucí život, ještě jsem
nevěděl, že to byl Bůh, kdo mi dal sílu
vzepřít se systému a překonat strach.
Svoji matku jsem odvezl zemřít domů,
aniž bych věděl, co nás čeká. A u jejího
lůžka smrti jsem já namyšlený poprvé
v životě pokorně poklekl, sražen na ko-
lena silou, která přesahovala moji jepičí
vůli, a cítil se malým a bezvýznamným.
A tehdy se stalo, že jsem byl pozdvi-
žen Boží milostí a zachráněn pro roky
příští. A nejen to, Bůh mě vedl a říkal mi
v očích matky vše, co mám dělat.
Je někdy důležité překonat strach,
cožpak novorozenec ho nemá, když
opouští bezčasí klidu lůna své mat-
ky a vstupuje do agresivního světa?
Člověk se musí – a křesťané o tom
již cosi vědí - sklonit před Boží vůlí,
třeba i klesnout na dno, aby pochopil
především na svou ztrátu, když cítí
bolest, často léta přetrvávající, neboť
neprošla očistným procesem společné-
ho sdílení v prožitku umírání.
Společnost nás neučí přijímat smrt
a ti, kterým zemřeli rodiče v nemoc-
nici, nemají co předat svým dětem.
Nemocnice a ústavy sociální péče jsou
přeplněny starými odloženými lidmi,
které si domů nikdo nechce vzít. Stále
narážím na stejné argumenty, pracuje-
me, podnikáme, musíme živit rodinu,
nemůžeme ukončit kariéru. Ano, stát
má jiné priority, podpora odvážlivců,
kteří se rozhodnout pečovat o bez-
mocného rodiče, je na posledním
místě. Navíc se chová pokrytecky,
když posiluje veřejné mínění v iluzi, že
starý umírající člověk patří do špitálu,
kde má zaručenu nejlepší péči. Nemá,
nemocnice jsou pro nemocné a lékaři
si s umírajícími nevědí rady. Přesto vět-
šina lidí do poslední chvíle věří falešné
naději, že lékaři umírajícího zachrání.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/11
úvaha
hloubku cesty nahoru. Bolest je vždy
vedle radosti a smutek vedle štěstí, to
strach sám před sebou se třese strachy.
Radost a smutek jsou stejné ekvivalenty
schopnosti člověka cítit a prožívat. Lidé
se chtějí zříci smutku, pouze potřebují
vyřešit potíže, které jim často přivodí
právě neochota ho plně prožít. Nejrůz-
nější specialisté mlčí, protože strach
z bolesti, temný obchod s lidskou duší
je jeden z nejvýnosnějších. Ze strachu
mlčí všichni a umírající za plentou mlč-
ky pozoruje strop, nebudeme ho raději
rušit, půjdeme, však zdravotníci dobře
vědí, co mají dělat. Lidé jdou životem
s přáním věčného trvání pozemských
radostí. Oddalují myšlenky na smrt
v domnění, že zmizí z jejich života, a na-
jednou je překvapí a zaskočí naprosto
nepřipravené. Pompa mortis magis
teret quam mors ipsa. Co smrt provází,
děsí víc než smrt sama.
Věci neodvratitelné vzbuzují v tomto
světě strach, děs, vyvolávají paniku, ale
nabízejí i jistotu konce, pro věřícího
jistotu věčného života. Smrt je završe-
ním krátkého a krásného pobytu na
této Zemi a Stvoření by nemělo smysl,
kdyby cílem byla nicota. Bůh stvořil vše,
protože usoudil, že to je dobré. Všech-
na vědecká poznání svědčí o jediném
Stvořiteli, hmota bez Boží informace
by byla jen zbytečný shluk atomů.
Vědci dodnes nejsou schopni pocho-
pit výjimečné regenerační schopnosti
buňky, a nejen proto je smrt lidské
bytosti stejně jedinečná jako její život.
Pochopení toho je výzvou naší sou-
časné společnosti, podmínka k tomu,
aby naše kultura, vzešlá z křesťanských
tradic, získala zpět morální kredit.
Lidé se mě po smrti matky často
ptali, jak mohu být šťastný, a jedním
z důvodů je i skutečnost, že už nikdy
nebudu s matkou vystaven podobné
zkoušce. A nejen to, umírání mé matky
znamenalo pro můj život přelomový,
výjimečný a hluboký prožitek. Není
divu, přivedla mě na svět, dala mi
talent, lásku – největší vklad do mého
života a svou smrtí nakonec i silné téma
mé výtvarné práci. Ale i to je málo, u je-
jího lůžka jsem se tehdy sešel s Bohem,
který mě postupně měnil, a následující
léta shovívavě vedl k tomu, abych ho
poznal, a hlavně, abych se k němu
přiznal. Dnes vím, že za poznání, které
mi vyjevil, za tajemství, které mi svěřil,
a za štěstí, které mi dal pro léta příští
v posledních chvílích života mé matky,
mě pověřil úkolem, kterému nejen
musím, ale také chci dostát.
Autor:
ak. mal. Jan Paul, malíř, výtvarný kritik,
publicista a prozaik.
Žije a tvoří v Praze.
www.paul.cz
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/12
studie
12
To, že se malé děti bojí, ví každé
malé dítě. A co dospělí, vědí oni,
čeho se jejich děti bojí?
Strach jakožto primární emoce provází
lidstvo od nepaměti. Báli se staří Židé
ve Starém zákoně, strach měl i Kopčem,
neandrtálský hrdina Štorchových Lovců
mamutů. Pokud bychom se pokusili
strach definovat, jednalo by se o urči-
tou emoční a fyziologickou odpověď
organismu na rozpoznané hrozící ne-
bezpečí, trvající po dobu jeho existen-
ce, projevující se zblednutím, chvěním,
zrychleným dýcháním, bušením srdce,
zvýšením krevního tlaku a pohotovostí
k obraně či útěku. Strach bývá někdy
zaměňován s úzkostí a je pravda, že
rozdíl mezi těmito emocemi je velmi
nejasný. Úzkost je nepříjemný emoč-
ní stav, jehož příčinu nelze přesněji
definovat. Je také často doprovázena
vegetativními příznaky, které mohou po
delší době vést k únavě nebo vyčer-
pání. Velmi zjednodušeně by se dalo
říci, že úzkost je strach bez předmětu,
tj. jedinec má strach a neví z čeho, má
pocit, že by s tím měl něco udělat, ale
neví co. Úzkost a strach mohou nabývat
takových forem z hlediska jejich výsky-
tu, intenzity a trvání, že pak můžeme
hovořit o úzkostných poruchách.
Termín „úzkost“ vnesl do psychologie
moravský rodák, Sigmund Freud, když
na konci roku 1894 popsal úzkostnou
neurózu jakožto komplex sympto-
mů odlišných od neurastenie, což je
zastaralý pojem pro stav únavy, slabosti
a nedostatku životní síly. Koncepcí
úzkosti se Freud zabýval i ve svých
pozdějších pracích. Například v roce
1926 definoval signální úzkost jako
reakci Ega na vnitřní nebezpečí, která
stimuluje vytvoření a zapojení obran-
ných mechanismů. Jedná se o takový
druh obavy, která například člověka
vzbudí dříve, než se SEN změní v NOČ-
NÍ MŮRU.
Obranné mechanismy později roz-
pracovala jeho dcera Anna Freudová
(1895 – 1982), průkopnice analytické
léčby dětí. Jako jedna z prvních se vě-
novala separační úzkosti u malých dětí,
jejich prožívání traumatických událostí
a důležitosti matek při jejich zvládání.
V roce 1936 ve své knize „Já a obran-
né mechanismy“ popsala „identifikaci
s agresorem“, obranu, kterou malé děti
používají při zvládání svého strachu
před objektem z vnějšího světa. Napří-
klad sedmiletá holčička překonala svůj
strach ze strašidel, který jí znemožňoval
přejít ve tmě předsíň bytu, tím, že před-
stírala, že je sama strašidlem, kterého
se bála. I má šestiletá dcera se v noci
venku bojí méně, když mě ujišťuje,
že ona sama je upír. A ještě po třiceti
letech si vzpomínám, jak jsem jako
malý kluk 5. prosince přesvědčoval sám
sebe, že když se převleču za čerta, tak
to večer nebude tak hrozné. Freudová
dále dává příklad malé holčičky, která
nabádá svého bratra, aby „byl pejskem
a žádný pejsek ho pak nekousne“. Ze
své praxe popsala složitější identifika-
ce, kdy malá holčička překonává strach
z matky tím, že začne být stejně jízlivá
jako ona. Všechny tyto příklady ukazují
to, co dobře známe. Dítě provádí intro-
jekci části osobnosti obávaného objek-
tu, čímž zpracovává úzkostný zážitek,
který se mu přihodil, nebo kterého se
obává, že se mu přihodí. Pokud má dítě
za sebou nepříjemný zážitek u doktora,
který mu dával injekci či vrtal zub, pak
si můžeme být jisti, že se tento hrůzný
zážitek stane obsahem jeho příští hry.
A to buď tím, že se z malé slečny stane
paní doktorka, která léčí nemocnou
panenku, anebo se z chlapce stane
rytíř, který propíchává svého kamará-
da na hřišti. Zde samozřejmě nejde
o identifikaci se zubařem, ale pouze
s jeho „agresí“.
Dalším z obranných mechanismů, kte-
rým malé děti zpracovávají svoji úzkost
a která narozdíl od dospělých u nich
není známkou patologie, je popření.
Děti se běžně zbavují nepříjemných
skutečností jednoduše tak, že popírají
jejich existenci, přičemž jejich celkové
testování reality zůstane nenarušené.
Jedním z hlavních přínosů Anny Freu-
dové na poli dětské psychologie bylo
poukázání na důležitost přítomnosti
matky u dětí prožívajících traumatickou
situaci. Ve svých výzkumech vycházela
ze zkušeností ředitelky válečných jeslí
v Hampsteadu na předměstí Londýna,
které po smrti svého otce na začátku
druhé světové války spoluzaložila a kte-
ré sloužily evakuovaným londýnským
dětem. Všimla si, že reakci dětí na válku
formovala přítomnost či nepřítomnost
matky. Tak velkou úzkost, kterou cítily
děti v jeslích, když byly odloučeny od
svých matek, neviděla ani u dětí, které
se s rodiči schovávaly v podzemních
krytech při leteckém bombardování.
Obzvláště velkou úzkost způsobo-
valo náhlé odloučení od matky bez
možnosti postupného zvykání. Tento
stav je o to horší, že dítě často odlou-
čení vnímá jako odmítnutí či trest nebo
důsledek svého špatného chování.
Děti se často vyrovnávaly s odloučením
tak, že si matku připomínaly kouskem
jejího oblečení nebo hračkou, kterou
jim dala. K tomuto „přechodnému
objektu“ dítě často velmi přilne, jako by
se dotyčná hračka cítila stejně ublíže-
ná a odložená jako dítě, které ztratilo
matku.
Freudová později zjistila, že na trauma-
tizaci dětí z bombardování nemá vliv
pouze přítomnost či nepřítomnost mat-
ky, ale i její reakce na něj. Pokud byla
v průběhu bombardování matka klidná,
bylo klidné i dítě a naopak pokud byla
matka nervózní, nespala a třásla se, tak
stejným způsobem reagovalo i její dítě.
Děti těchto matek pak byly bombar-
dováním mnohem více traumatizovány
a projevovaly dlouhodobě příznaky
úzkosti. Tyto postřehy potvrdily nedáv-
no provedené studie dětských reakcí
na útoky raket Scud v Izraeli v průběhu
Války v zálivu v roce 1991.
O důležitosti rané mateřské péče pro
budoucí bezúzkostný vývoj dítěte Freu-
dovou ještě více přesvědčil projekt,
kterého se zúčastnila po skončení války.
V té době řídila dětský domov, kde
byly židovské děti z koncentračního
ÚzkOst A strAch
mAlých dětí
Roman Čepelák
kresba:http://alexandr.ritual.cz/
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/13
svědectví
tábora v Terezíně, které ztratily matku
už během prvních měsíců života. Tyto
děti sice velmi přilnuly k sobě navzá-
jem, ale to jim nebránilo, aby byly velmi
agresivní k sobě i k dospělým. Projevo-
valy také velikou zaostalost v myšlení,
hraní si, obecných znalostech a řeči. Jak
později potvrdily různé studie, vývoj
řeči je výrazně závislý na přítomnosti
matky. Podobně i nedostatečná sebe-
úcta, způsobená nepřítomností matky,
která by na ně mohla být hrdá jako na
součást sebe samé, může být příčinou
případné pozdější delikvence, která je
pozorovatelná u mladistvých trávících
dětství v různých institucích.
Klinické zkušenosti a výzkumy Anny
Freudové rovněž pomohly přesvědčit
lékaře, že je nutné, aby bylo matkám
umožněno zůstávat s hospitalizovanými
dětmi v nemocnici a pomoci jim zvlád-
nout strach z lékařů a jejich zákroků. To,
co nám dnes přijde jako samozřejmost,
se v Anglii začalo uskutečňovat již ve
čtyřicátých letech.
Anna Freudová nejspíš částečně ovliv-
nila i autora teorie attachmentu, Johna
Bowlbyho, který na počátku padesá-
tých let ve zprávě pro Mezinárodní
zdravotnickou organizaci (WHO) píše:
„Co se jeví důležitým pro duševní zdra-
ví, je potřeba malých dětí zažívat vřelý,
důvěrný a kontinuální vztah se svou
matkou (či stabilní náhradou matky), ve
kterém nacházejí oba uspokojení.“
A proto by možná mohla odpověď na
otázku v úvodu tohoto článku znít: není
až tak důležité, aby rodiče věděli, čeho
se jejich dítě bojí, ale aby byli připrave-
ni s ním jeho strach nést a pomoci mu
ho úspěšně zpracovat.
PhDr. Roman Čepelák, psycholog,
psychoanalytický psychoterapeut SKP
Horní Počernice, PL Bohnice
Literatura:
Blanck, G., Blanck, R.: Ego-psychologie:
Teorie a praxe. Praha. Psychoanalytické
nakladatelství, 1992
Fonagy, P., Target, M.: Psychoanalytické
teorie. Perspektivy z pohledu vývojové
psychopatologie. Praha, Portál, 2005
Freud, A.: Já a obranné mechanismy.
Praha. Portál 2006
Freud, S.: Spisy z let 1892 – 1899. Praha.
Psychoanalytické nakladatelství, 2000
Mitchell, S. A, Blacková, M. J.: Freud
a po Freudovi. Dějiny moderního psy-
choanalytického myšlení. Praha, Triton,
1999
Raboch, J., Zvolský, P.: Psychiatrie. Pra-
ha. Galén, 2001
Rycroft, Ch.: Kritický slovník psychoana-
lýzy. Praha. Psychoanalytické nakladatel-
ství, 1993
Sayersová, J.: Matky psychoanalýzy.
Praha. Triton, 1999
Vavrda, V.: Otázky soudobé psychoana-
lýzy. Praha. NLN, 2005
Na počátku byl otec. Vlastně rodiče, ale
hranice strachu a úzkosti vymezil otec.
Hranice strachu, úzkostí a neklidu v mé
biologické rodině neměly obzor, táhly
se od Někde po Kdovíkam. Jeden by
řekl, že beze strachu se nelze ani pro-
budit, natož jít pak v klidu spát. Otec
to částečně vyřešil prášky na hlavu
a občasnými návštěvami odborného
lékaře. Částečné řešení nestačí, hranice
postupně zasahují celý vesmír. Relativní
bezpečí najdete maximálně v posteli,
z které je lépe nevylézat. Otec se o nás
všechny bál, a nám dětem prakticky
znemožnil prožít něco jako bezsta-
rostné dětství. Máma byla vůči strachu
a úzkostem mnohem odolnější, mnohé
z fatálních věcí řešila s humorem a nad-
hledem, mnohým lidem kolem sebe
svou radostnou náladou nadlehčovala
břemena a nutila je přemýšlet o dob-
rých stránkách života. Tato její vloha se
však od otce odrážela jako hrách od
zdi.
Když jsem se provdala, často jsem po-
ciťovala, že strachy, úzkosti a předtuchy
jsou v mém manželství daleko nápad-
nější než skromné věno, které jsem si
z rodného domu přinesla. Bydleli jsme
s manželem v podnájmu nedaleko
Prahy, do práce i zpět jsme dojížděli
vlakem. Stávalo se, že manžel promeš-
kal mnou očekávaný vlak. Hodinové
zpoždění jsem zvládla. Dvouhodinové
zpoždění jsem prožívala v posteli pod
peřinou, rozklepaná a cvakajíc zuby.
Po třech hodinách jsem upadala do
chmurných představ týkajících se vhod-
ného smutečního oblečení a květin,
které objednám na manželův pohřeb.
V této fázi mého utrpení - tedy posled-
ním možným vlakem - se vrátil a jakoby
nic se omlouval, že se zdržel na služeb-
ní cestě. Věděla jsem, že nekecá, ale
přesto jsem udělala roztomilou scénku
vyšperkovanou pláčem, skřípáním zubů
a vyhrůžkami. Znala jsem to z domova,
nic jsem nevynechala. Dojem na novo-
manžela, unaveného a nechápajícího,
jsem ovšem udělala obdivuhodný.
Po pěti letech manželství jsem čekala
první dítě. Když se mělo narodit a ještě
chvilku poté, připravovala jsem se na
zkoušku z pediatrie. Dítě se narodilo
a bylo nemocné, taková to byla nějak
těžko definovatelná infekce. Zběsile
jsem listovala nastudovanými strán-
kami skript. Kromě dýmějového moru
a černých neštovic byly symptomy té
záhadné nemoci naprosto shodné
asi s dvěma sty diagnóz. Děťátko mi
nakonec vydali z nemocnice téměř
nepoškozené s tím, že až dobere anti-
biotika, bude chodit rok na prohlídky.
Novorozenecký zánět močových cest
ve skriptech nebyl - asi to bylo něco
nového. U druhého dítěte - syna - byl
jistý předpoklad, že zdědí moji vadu
zraku, která je progresivní a může
končit úplnou slepotou. U chlapců se
dědí častěji. Nemohu říci, že bych byla
zklamaná, když se dítě narodilo úplně
zdravé, ale vrtalo mi to hlavou hodně
dlouho. O deset let později jsem se do-
zvěděla něco o milosti Boží. Tím začala
nová alternativa života v zemi Strachu.
„Musíš Pánu Ježíši vydat svůj život se
vším, co obnáší," informovala mne
jedna horlivá sestra.
„Jak VŠECHNO?“ nechápala jsem.
„Prostě všechno - záliby, životní styl,
hrANIcE strAchU
hrANIcE mOcI
Delície Nerková
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/14
svědectví
všechny lidi které miluješ, finance,
reality. Pán Ježíš chce, abys milovala jen
jeho," upřesnila moje supervizorka.
„ Dobře, já mu tedy všechno dám,
ale děti ne! Za děti jsem zodpovědná
a nemůžu za to, že v desateru o tom
nic není," doložila jsem své částečné
vydání Kristu. Nějak mi totiž nebylo
jasné, proč by mi dal krásné a zdravé
děti, kdyby mi je zase chtěl vzít. Se stra-
chem a obavami jsem je porodila, a jen
díky mámině odkazu ve své duši jsem
z nich neudělala vyděšené chudáky,
ale poměrně veselé a chytré bytosti.
Všimněte si prosím, že jsem to byla
JÁ, kdo nesl zodpovědnost, břemeno
výchovy i know-how jejich životního
zaměření. Samozřejmě, měly také
milujícího tatínka, ale tu Odpovědnost
jsem prostě měla jen já. To tak, nechat
je napospas Pánu Bohu, jejich tátovi
a třeba i všelijakým divným lidem! To
bych se strachem asi pomátla.
Byl pozdní zimní večer, mrzlo, až se
lámaly větve, a mlha byla, že i ptáci
chodili pěšky. Můj manžel a otec mých
dětí (ano, stále byli pořád nějak všichni
MOJI) nastartoval auto, naložil děti, lyže
a nějaké zásoby a odjel s tímto vzác-
ným nákladem na hory. Jako z udělání
mi zavolal můj otec, a jak se pořád
máme a jestli může dostat vnoučky
k telefonu. Vysvětlila jsem krátce od-
lehčeným tónem, že to nejde, že děti
právě jedou se svým taťkou na hory…
Ticho na druhém konci drátu se dalo
krájet. „Chceš mi říct, že se nebojíš
poslat je v tomhle počasí autem na
hory s jejich nezodpovědným a lehko-
myslným tátou?"
Následoval dialog, který si asi umíte
představit. Vlastně, spíš to byl otcův
monolog a já se stávala menší a ještě
menší. A nade mnou vzteklý, ufňuka-
ný, burácivý i naléhavě šeptající hlas,
který mi přes telefonní dráty vykreslil
tak hororový scénář, že by se ani pan
Hitchcock nemusel stydět.
Zalezla jsem do postele a cvakala zuby.
Po nějaké chvíli mě napadlo, že bych
měla oslovit nebeského Otce, který je
vítězem nad všemi pozemskými otci,
kteří kdy dýchali vzduch.
„Pane Ježíši, Otče náš na nebesích,
Duchu svatý - já vlastně vůbec nevím,
co ti mám říct, já se o ty svoje děti
i o mého muže tak strašně bojím, že
mi to vůbec nemyslí. Prosím tě smiluj
se a udělej s tím něco…" asi tak nějak
vypadala ta moje modlitba vycvakaná
telegraficky zuby a vyslaná za hranice
Strachu. Depeše musela do nebeských
prostor dorazit rychleji než světlo,
protože odpověď přišla dřív než ihned.
Zněla asi takhle:
„Moje milovaná, ustrašená. Proč se
takhle trápíš? Kdybys mi odevzdala ty
tvoje drahé stejně, jako jsi mi odevzda-
la všechno, o co jsi zas tak moc nestála,
já bych se ti o ně postaral. Moje moc je
silnější než jakékoliv nebezpečí, moje
láska je silnější než tvoje úzkost a nut-
kavé představy. Zkus se se mnou aspoň
chvilku radovat, zeptej se mě na názor
a polož mi ta svoje strašlivá břemena
k trůnu. To nevadí, že někdy můj trůn
vypadá jako kříž, tím se teď nezabývej.
Jestli toužíš po svobodě, po radosti
a spočinutí, tak si to pěkně promysli
a zkus udělat pro jednou něco jiného,
než co tě učili doma."
Poslechla jsem. Ne, že bych neměla
ještě několik pěkných nápadů, jak si
vylepšit víkend lítostivým vztekem nad
nehorázným rozhodnutím svého muže.
Myslím, že tehdy jsem pochopila, že
Boží cesty jsou fakt lepší než ty moje.
Jdu si pěkně po značkách, které jsou
chytřejší a odpovědnější než já, protože
jsou to stopy mého Boha. Stopy jeho
nohou mne vyvedou za hranice strachu
dostatečně rychle a moudře, takže se
ani nestihám pořádně bát. Třeba si
klidně sednu na nějaký pěkný, slun-
cem vyhřátý kámen, budu koukat do
údolí a radovat se, že úzkosti, strachy,
předtuchy i starosti jsou někde hluboko
pode mnou. A nade mnou ten, kdo
určuje hranice života svou mocí, láskou
a pokojem, který lidské srdce nikdy
před tím nepoznalo.
Delície Nerková, ECM Praha Strašnice
• seznamka pro křesťany
• pobyty pro nezadané
• přihlášeno přes 2000 věřících
• většina přihlášených
je ve věku 25-45 let
• kontakty včetně vzkazů
Pro podrobnější
info/přihlášky pište na adresu:
Noemi, Na Mušce 1124
534 01, Holice
Tel./SMS: 777222877
E-mail: info@noemka.com
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/15
Je asi spousta věcí, ze kterých člověk
má strach, a ani si to neuvědomuje.
Když nad tím uvažuji, řekl bych, že
mám strach z neznámých situací, které
přijdou a které nebudu umět vyřešit.
Platí to pro každou novou situaci, na
které nějakým způsobem závisí má bu-
doucnost, a jestli v té dané situaci budu
schopen dostát úkolům, které mám
splnit. Týká se to také jednání s určitými
lidmi, jejichž rozhodnutí ovlivní můj
život, a kteří mi nejsou právě nakloněni.
Taky mám strach z toho, jak vyzní tahle
odpověď, až ji budou lidi číst v časopi-
se. Chtěl bych ale dodat, že je přiroze-
né mít strach, na druhou stranu je však
nutné se mu nepoddat a s Boží pomocí
zvítězit.
Pavel Konopík, Plzeň, Maranatha
Protože mám dvě děti, obávám se toho,
co se jim může a nemůže přihodit.
Ale kromě strachu o rodinu, se bojím
toho, že minu to, co ode mě Pán Bůh
očekává; a také docela i z toho, že až
předstoupím před Boží trůn, uslyším,
že jsem byla líná a nečinila, co jsem
mohla.
Jana Golonková, Plzeň, Lochotín
Bojím se srážky s blbcem. Bojím se cho-
dit do sklepa. Jinak jsem nebojsa, takže
to není pocit strachu, ale spíše pocit
bezmoci, který je mi nejvíce nepříjem-
ný. Stává se to tehdy, když vidím, že se
něco děje špatně, aniž bych to mohl
ovlivnit; tehdy, když se někdo trápí, a já
mu nemohu pomoci. Přirovnal bych
to k pocitu lékaře, který ví, že pacient
umírá, ale pomoci mu už není v lid-
ských silách.
Zdeněk Buchta, Jihlava
Ze spousty věcí. Mám strach o svou
rodinu, o její existenciální bytí na tomto
světě, také o to, abychom se sešli
u Pána. Hodně mi záleží na tom, aby
mé děti přijaly Krista za svého spasite-
le, a týká se to nejen dětí, ale i rodičů
a širší rodiny.
Beru tento svět jako dočasný, ale při-
tom mám podvědomý strach o hmotné
zabezpečení i přes biblická zaslíbení,
že Pán se o nás stará a postará. Před
půl rokem jsem byl bez práce, a proto
říkám, že takový podvědomý lidský
strach tu stále je.
David Michalica, Znojmo
Uf, z tolika věcí, že těžko vybrat, vy mi
tedy pokládáte otázky takhle k veče-
ru! Občas mám strach z agresivních
pacientů (pozn. red.: Štěpánka pracuje
ve veterinární ordinaci). Velký strach
mám asi z toho, že nebudu dělat to,
co mám dělat; z toho, že nenaplním
Boží očekávání. Je to ale obava, o které
uvnitř v srdci vím, že je zbytečná. Vedle
toho se bojím, že nebudu dobrou part-
nerkou (i když přítel tvrdí, že jí už jsem).
Úzko je mi také, když mi dojde, že se
má rodina možná nikdy neobrátí ke
Kristu. Z toho mám asi největší strach,
protože, na rozdíl od mých subjektiv-
ních obav, se tohle může opravdu stát.
Štěpánka Pecinovská, Praha, Ječná
Nevím, asi z ničeho. Nejsem si vědom,
že bych měl z něčeho strach. Myslím
to tak, že rozlišuju strach od bázně.
Přestože člověk by měl mít bázeň před
Bohem, neměl by mít strach. Strach
a peníze jsem nikdy neměl.
Stanislav Hasil st., Valtice
Hhmm, mám strach z toho, že by Pán
Bůh ode mě něco žádal, a já bych to
nepoznal; na druhou stranu si říkám,
že kdyby to opravdu chtěl, že mi to dá
vědět takovým způsobem, že bych to
pochopil. Ale fakt je, že mám obavu,
abych tomu rozuměl.
Vzpomínám, že když jsem dostal Boží
povolání jít na sídliště mezi děti, měl
jsem obavy z reakcí rodičů. Díky tomu,
že jsem věděl, že to byla Boží vůle, jsem
byl schopen strach překonat. Nakonec
se ani žádní rozzlobení rodiče neobje-
vili, až na jednoho kolemjdoucího, který
vlastně nebyl rodič.
Ještě něco jiného? Čeho se taky tro-
chu bojím jsou sršni. Na táboře jsem
likvidoval sršní hnízdo a nebylo to nic
příjemného.
Pavel Wittner, Plzeň, Lochotín
Těch věcí je asi hodně, některé vyjme-
nuji. Nerada bych, aby to vyznělo jako
klišé, ale bojím se, jestli se dostanu
do nebe. Mám strach z reakce své
maminky. Nevím, jestli je to strach nebo
obava, ale bojím se, jestli dokážeme
vychovat děti tak, aby věděly, co mají
v Bohu a rozhodly se pro Krista. Mám
panickou hrůzu z potkanů a z toho, že
bych šla do temných, vlhkých a špi-
navých míst, kde jich je spousta. Je to
divné, ale taky z kosmonautů - bojím se
lidí ve skafandru. Nevěřím sice na UFO
a mimozemské civilizace, ale z kosmo-
nautů a vůbec lidí ve skafandru nemám
příjemný pocit.
Miluška Šálková, Protivín
Já Vás asi neuspokojím, já snad ani
strach nemám. Přijímám všechno, tak
jak to přijde a že bych se předem něče-
ho bála, tak to ne. Věřím, že nedostanu
naloženo více, než unesu. Myslím si, že
když jsem v Boží ruce, nemusím se bát.
Ale teď, když se spolu bavíme, řeknu
pár věcí, které stojí za zmínku. Bojím
se blbých lidí - srážky s blbcem, jak se
říká - protože to je nejhorší. Vím, že
pomoc jim nemohu, ale když se s nimi
chci domluvit, musím se snížit na jejich
úroveň, což mě obtěžuje.
Taky se bojím fanatiků a fanatismu ve
všech jeho formách, v náboženství, ve
sportu a dalších oblastech.
Bronislava Jindrová, Praha, Ječná
ANkEtA
Z čeho máš strach?
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/16
úvaha
všechno mi hrozí, s čím vším se musím
vyrovnávat, s čím vším musím počítat…
A přitom se těm všem strachům nepod-
dávat. Nejistota, co se mnou bude,
jestli má smysl plánovat si život dlouho
dopředu, stavět, zakládat rodinu, brát
si hypotéku, mít děti, jestli se vůbec
dožiju zdárného konce všeho toho.
Nikdo přece neví, jestli dožije ve zdraví
a čeho všeho se vlastně vůbec ještě
dožije. Zítřka? Příštího roku? Příštího
desetiletí? Vždyť jsem tak bezbranný,
tak napadnutelný, kolik lidí se pohybuje
okolo, kteří by mně mohli nějak využít.
A zavalen touto přehršlí myšlenek tonu
v bouřích myšlenek svých i tohoto svě-
ta. Na chvíli zase vítězí nad vírou strach,
uťápnutost a pochybnosti.
Ale pak si dočtu příběh toho realisty
Matouše. Petr se nakonec neutopí.
Rychle ho zachraňuje Ježíšova ruka.
Ježíš nenechá tohoto Petra, teda snad
i mě, padnout. Bůh přece ví, jací my
jsme to křesťané, a čím vším se trápíme.
A právě ve všem tom našem trápení
a ve všem našem strachu Bůh zachra-
ňuje. Právě tomu člověku, právě mně,
který se topím, protože nezvládám
nápor okolí, nezvládám sám sebe,
nezvládám tempo a požadavky doby,
právě mně platí Boží záchranná ruka.
Ježíš pouze nenapřahuje ruku s tím,
že počká, až se jí Petr (a já s ním) sám
chytí. Ježíš vytahuje Petra z vln, sám ho
vytahuje z bahna, sám mu poskytuje
pevný bod. Bůh nečeká, až si člověk
konečně uvědomí, co je lepší, až sám
přemůžu svoji uťápnutost, podělanost
a strašpytlovství, až zase začnu pořádně
věřit. Pán Bůh nečeká, až si sami v sobě
uťápNutý čEcháčEk
ANEb cO jE mOtOrEm
či strAšákEm živOtA?
/Mt 14:27nn/
Pokud bych se úvodem pokusil o lehce
účelový výcuc z pastorační praxe, zjiš-
ťuji, že všichni máme nějaké ty strašáky.
Máme strach z toho, abychom uživili
potřeby (nároky) svých rodin, máme
strach z toho, abychom nezůstali na
ocet, aby z dětí, navzdory naší úpěnlivé
snaze a péči, nevyrostlo dříví v lese.
Máme strach z nových věcí a trendů,
z hospodářské krize, z oteplování
klimatu, máme strach z levičáků (nebo
někdo z pravičáků). Máme strach z mi-
naretů a přistěhovalců. Omladina má
strach z matiky, ájiny, něminy, bižule.
Někdy máme strach ze sebe sama, co
zase provedeme.
Kolik toho strachu v nás je? Jak moc
nás svazuje? Zkrátka strach je mnohdy
motorem našeho života. Často nám tu
naši ustrašenost vyčítají třebas hosté
z jiných koutů světa. Na tom našem me-
todistickém písečku zejména ti hosté
z Nového světa, kteří kroutí hlavou nad
naší českou uťápnutostí, nesebedů-
věrou, uzavřeností. Přeci, když chceš
něčeho pořádného dosáhnout, musíš
všechny obavy zahodit, mít jasnou
vizi, věřit si. Jen odvážně a po hlavě
do všeho skočit, nejednou mi s láskou
a zápalem jim vlastním připomínali. No
nic naplat, mně, uťápnutému čecháčko-
vi, přijde, že takové siláctví dovede být
poměrně nebezpečné. Už jen proto,
že když je člověk motivován strachem,
tak při absenci strachu může dokonale
ulítnout. Kdo se zbaví strachu z výšek,
může si pořádně natlouct obličej, pro-
tože do žádných výšek nikdy předtím
nevylezl.
To evangelista Matouš, spřízněná duše,
také není žádný idealista a nešplhá
v duchovních výškách. V tom jeho
příběhu je zachycena zkušenost i stra-
chy mnohých. Rád se tady s Petrem
ztotožňuji, vždyť Petr nakonec vykročí
na vody, ale nezačne po nich pobíhat,
nezačne po nich vítězoslavně a bezsta-
rostně bruslit. Petr je normální křesťan,
který věří, který ví, že jeho Pán je poblíž,
který má odvahu vyjít do bouří světa
a prát se s nepřízní počasí i svými stra-
chy. Je to člověk, který si v srdci nese
svoji víru, ale vedle toho také spoustu
dalších starostí, nouzí, potřeb a strachů.
Chvíli vítězí víra, chvíli zase starosti či
pochyby, chvíli vítězí strach. Petr není
ideální křesťan, protože takoví nee-
xistují. Petr je „normální“ kristovec, je
člověk, který se někdy nechá přemoci
okolnostmi, který někdy podléhá tlaku
zvenčí, který se nechá vyděsit bouří
a katastrofami světa.
V tom se odráží všechny ty křesťan-
ské zkušenosti, kdy člověk tak nějak
navzdory své víře začíná pociťovat,
že to nezvládá, že situace, okolnosti,
hrůza okolo je větší, než dokáže unést.
V takové situaci se leckdy člověk zmůže
jen na výkřik: „Pane, zachraň mě! Nedo-
kážu to! Nezvládnu to! Nedokážu bez
bázně a hany nést ty krásné křesťanské
ideály tímhle světem! Nemám odpo-
věď na tolik otázek! Nechápu, proč
přicházejí katastrofy, nechápu, proč je
tu zlo, nechápu, proč se zlé věci stávají
dobrým lidem.“
Jsou momenty, kdy člověk ztrácí ze
zřetele smysl života, kdy ho napadá,
že žít netečně, sám pro sebe, skep-
ticky je vlastně mnohem jednodušší
a lákavější. Anebo kdy ho napadá, že to
skoro nemá smysl, takhle žít. Vždyť co
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/17
uděláme pořádek a odložíme naše
strašáky do patřičných mezí. Na to lec-
kdy ani není čas. Bůh sahá pro člověka
právě do toho hukotu strachu, právě do
toho všeho běsnění a sám ho vytahuje
ven. A to je snad i pointa celého toho
příběhu. Nedává nám odpověď na to,
proč je tu zlo, proč Bůh často mlčí, když
se dějí katastrofické věci, proč Bůh zlo
dopouští, proč se tolik bojíme a stra-
chujeme. Nemůžeme čekat od Boha,
že náš život půjde jako po másle, že
Bůh odstraní všechny strašáky, všechny
bouře lidských dějin, že jimi budeme
proplouvat s jásotem a v pohodě. Bůh
tu není od toho, aby manipuloval s ději-
nami tak, aby už se nic strašného a stra-
šidelného nedělo. Ale ten příběh mi
naprosto důrazně a vážně říká, když se
to stane, když přijde nějaká katastrofa,
nějaká bouře, když přijde situace, která
ti přeroste přes hlavu, pak se můžeš
spolehnout na to, že Bůh je s tebou.
Boží přítomnost v našem životě se
neomezuje jen na poklidné nedělní
bohoslužby. Nejen tam, ale také a prá-
vě v strašlivých bouřích žití vezdejšího,
právě v těch krizích kristovci vždy
zakoušeli a zakoušejí Boží přítomnost.
A ten, kdo se odváží a vydá se bojovat
s těmi bouřemi a katastrofami, kdo se
odváží postavit se zlu, bojovat se svými
strachy, ten zakusí Boží přítomnost.
V křesťanském životě, tedy alespoň
v tom mém, se míchá víra, strach, po-
chyby, nevíra, důvěra i skepse. Ale jeho
pevnou součástí je i povědomí a zku-
šenost, že Bůh moje pochyby a moje
strachy přemáhá a posiluje mou víru.
Nejsem sám svůj! To je zvěst, která se
dotýká mého běžného života, protože
mi připomíná: „Člověče, nemusíš být
pořád v euforii a tvářit se, že je všude
pohoda. Nemusíš mít neustále vygrun-
továno a všem vyjít vstříc s úsměvem.
Nemusíš vždycky všechno ustát, všech-
no překonat s nadhledem a bez obav.
Ba co víc, nemusíš být ani pořád zdravý.
Nemusíš být pořád ten silný, nemusíš
všechno urvat silou, pílí, horlivostí, prací
dlouho do noci. Protože na tom všem
spasení nezáleží.“
To všechno je příjemné a cítíme se
dobře, když to na různých frontách
života zvládáme, když máme vygrun-
továno, když obstojíme a ustojíme
leccos, co nám život přinese. Jenomže
to není trvale udržitelné, alespoň dle
mé zkušenosti. Nikdo z nás to nezvládá
pořád a na 120 %, jako slavná brigáda
socialistické práce. A navíc, všudy-
přítomná image, uhlazenost, hrdost,
zdraví, práce, to nejsou ty nejvyšší
hodnoty. To není to nejdůležitější, co
nás v životě nese. Nejdůležitější je to,
že nejsme sami svoji, že nejsme vrženi
sami na sebe, že nejsme sami. A právě
proto je na místě v určitých situacích
přestat horlit a snažit se a pozvednout
oči vzhůru. Ne je obracet v sloup, jak
se nám to často stává. Ale pozvednout
oči k nebi.
Smíme si dovolit ten luxus zastavit se
a pozvednout oči vzhůru. Nemusíme
si za každou cenu poradit sami, ale
smíme pohlédnout k Bohu. On je
ten silný. A my jsme jeho, i tam, kde
padáme a všeličeho se bojíme. A tam,
kde my padáme, on nás pozvedá. On
dává sílu, On dává odvahu, On dává
naději. I v tak běžných a nevznešených
situacích jako jsou domácí rozepře,
nepochopené dobré úmysly, zdravotní
potíže, psychická únava nebo zapatlaná
okna či život, které je třeba znovu umýt.
Matoušův realistický příběh mi připo-
menul, že k Bohu smíme volat v každé
situaci, protože náš Bůh vždycky slyší,
protože on nespí ani nedřímá. A i kdy-
bychom se jednou už nezvedli, i kdyby
nám došly síly a odvaha, ani tehdy se
nemusíme nutit k heroickým výkonům.
Můžeme zůstat klidně ležet. Můžeme
zůstat ležet s poslední jistotou, jsem
Kristův, jsem Boží. Mám svého věrného
Spasitele.
Kolikrát z Boží strany zazní slovo „neboj
se.“ Abrahamovi, když přestává doufat
v Hospodinovo zaslíbení potomka,
o něco později Abrahamem vyhnané
Hagaře, která se bojí, že v poušti žízní
zemře její a Abrahamovo dítě. Boží
„neboj se“ zazní taky Izákovi, Ráchel,
Jákobovi, Mojžíšovi, Jozuovi, atd…
Stalo se to už zkrátka takovým refré-
nem biblických příběhů, ve kterých
Bůh oslovuje člověka zanořeného
do skepse a bezvýchodnosti. Jakoby
strach a strašáci patřili nejen k člově-
ku obecně, ale i k velkým postavám
víry v Hospodina. Nejsme v tom sami,
prošli tím i jiní. Vždy na začátku, snad
jako povzbuzení, musí zaznít to Boží
„nebojte se“, aby se člověk probral,
začal poslouchat Boží slovo, hledět
kolem sebe a spatřovat jeho přítom-
nost. Musí zaznít jeho „neboj se“ aby se
člověk učil odvaze, podílet se na díle
dobra a lásky. Dopadne to dobře, o to
nemějme strach.
Filip Jandovský – farář ve sboru ECM
Plzeň Maranatha
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/18
glosa
Vzpomínám si na chvíli,
kdy mi to došlo:
Bavil jsem se s jedním známým o pří-
stupu k Písmu, o tom, zda je obrazné
chápání některých biblických míst
„liberální“ a škodlivé a také o funda-
mentalismu. Vzpomínám si, že ten
člověk několikrát řekl: „Já mám strach,
že…“ Že to druzí špatně pochopí, že se
zpronevěříme Písmu, že nějak ublížíme
Pánu Bohu, že nebudeme dost věrní,
že se z nás stanou liberálové, že si to
někdo špatně vysvětlí, že…
Po čase jsem si všiml, že takové a po-
dobné strachy má v církvi spousta
lidí a že to velice silně ovlivňuje jejich
jednání. Chybí jim schopnost myslet
a konat originálně, žít po svém a věřit
svou vlastní osobitou vírou.
Bojí se riskovat,
Bojí se v církvi
cokoli nového
a osoBitého
podnikat.
Navíc stále někomu znepříjemňují život.
Mají tendence sýčkovat, zakazovat,
nařizovat, bránit druhým v iniciativě,
varovat a ostentativně dávat od něčeho
ruce pryč. Pociťují odpovědnost za dru-
hé a snaží se je chránit před hříchem
i proti jejich vůli. Běda, je-li nábo-
ženským strachem spoután kazatel!
Pak chudáci členové sboru, kteří jsou
vnitřně svobodní. Musí snášet kázání
plná zákonictví, neustálých varování,
sypání hlav popelem a vztyčených prs-
tů. Pokaždé jsou před něčím varováni
a je jim naznačováno, že jejich víra
a náboženské výkony (modlitby, posty,
desátky, služba, misijní aktivity) jsou
prostě nedostatečné.
Náboženský strach je zvláštní kategorií
strachu. Jeho podstatou je obava, že
bychom my nebo kdolikoli jiný mohli
svým jednáním, slovy či dokonce už
myšlenkami ublížit Pánu Bohu či jeho
dílu. Je to strach o Pána Boha, kterého
musíme chránit a bránit.
Nejsem psycholog, takže se mohu
jen domnívat, kde jsou kořeny tohoto
strachu. Domnívám se, že v jeho pozadí
je osobnostní nezralost a absence
opravdové víry. Člověk, který si není jist
sám sebou a neustále potřebuje sebe
samého potvrzovat, bývá velmi často
v zajetí strachu. Jeho hlavní starostí je,
jak se na něj dívají druzí, co si o něm
myslí, zda si ho dostatečně váží, zda
oceňují jeho důležitost a postavení.
Když zjistí, že v očích druhých nijak vý-
znamný není, hroutí se mu svět a ztrácí
smysl vlastní existence. Takový člověk
většinu své energie věnuje na to, aby
u druhých o sobě vytvořil pozitivní ob-
raz, který však potom musí se značným
úsilím udržovat. Trochu absurdní je,
pokud je tohle vše zaměřeno na Hos-
podina, totiž když se člověk stylizuje
do podoby zvlášť zbožného člověka
a potom musí věnovat obrovské úsilí na
to, aby své náboženské výkony zvládl.
Takový postoj samozřejmě souvisí
s nedostatkem víry. Člověk spoutaný
strachem nedokáže uvěřit, že Hospodin
jej přijímá takového, jaký je, a to pro
zásluhu Pána Ježíše. Tvrdí, že tomu věří,
ale ve skutečnosti musí sobě i Bohu
svou duchovní kvalitu a zbožnost neu-
stále dokazovat.
Strachů, které člověka mohou spoutá-
vat, je mnoho. Leckdy jsou důsledkem
traumat či jiných těžkých zkušeností
z minulosti. Řešení takových situací
vyžaduje péči odborníka. Náboženský
strach, o němž mluvím, je nejčastěji dů-
sledkem špatného vedení v počátcích
duchovního života, tedy falešné nábo-
ženské výchovy v dětství či mizerného
vyučování v církvi po konverzi, pokud
k ní došlo v dospělosti.
Jaké je řešení? Písmo říká: „Láska nezná
strach; dokonalá láska strach zahání,
vždyť strach působí muka, a kdo se
bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J
4,18) Zvláštní je, že pisatel zde nemluví
o lásce k Bohu, ale o lásce k druhým
lidem. „Milovaní, jestliže Bůh nás
tak miloval, i my se máme navzájem
milovat.“ (1J 4,11) Ve skutečnosti tedy
„náboženský“ strach pramení z krize
našich mezilidských vztahů. Je dů-
sledkem toho, že se cítím být druhými
lidmi (a možná také samotným Pánem
Bohem) ohrožován. Jsem plný neod-
puštění, závisti, lidé pro mě představují
především konkurenci. Láska v takovém
případě znamená především přijmout
samého sebe, smiřit se s tím, kým jsem
a jaký jsem. Potom mohu přijmout
i druhé lidi, jsem schopen jim odpustit,
mohu respektovat jejich jinakost a na
zlé podněty reagovat dobrými. Podle
Janovy epištoly právě takové postoje
vyženou strach.
Strach vede k agresivitě, manipulaci,
odsuzování, pomluvám a mocenskému
jednání. Strach je jedním z nejúčin-
nějších nástrojů toho Zlého, jimiž ničí
církevní společenství. Ježíš na kříži
zemřel i proto, abychom už nemuse-
li žít ve strachu. Jenže abychom se
náboženského strachu dokázali zbavit,
musíme si jej začít uvědomovat. Jak na
to? Zkusme začít třeba tím, že budeme
poslouchat svou vlastní řeč. Kolikrát
v rozhovoru o církvi, službě, Písmu
a duchovních otázkách říkáme: „Já
mám strach, že...“?
Hodně zdaru v boji se strachem přeje
Petr Vaďura
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/19
misie
Misijní týmy dobrovolníků z Arizony,
Velké Británie a z metodistického sboru
New Tazwell se v červenci 2011 setkaly
v srdci Evropy, aby spolu s českým
týmem sloužili našemu Pánu a zachrán-
ci, Ježíši Kristu, na English Campu
a biblické škole pro asi 70 studentů.
Naše sbory nás vyslaly, abychom
přinesli modlitbu, přítomnost a službu
těm, kteří se chtějí učit angličtinu jako
druhý jazyk a slyšet zachraňující slovo
o naději, která přichází skrze Ježíše.
První dny jsme strávili v Praze a navští-
vili jsme některé z jejích architektonic-
kých, uměleckých a kulturních pokladů.
V pátek a v sobotu jsme se seznámili
s českým a britským týmem a plánovali
jsme náš společný týden. Grace Kim
nás provedla bludištěm posledních
instrukcí ke každodenní organizaci
English Campu a biblické školy. Bylo
velkým povzbuzením znovu vidět zná-
mé tváře. Češi mají v mém srdci a v mé
duši zvláštní místo.
Když jsme dorazili do Sedlčan, spěchali
jsme do kostela, kde nás velmi srdečně
přijali a hned jsme začali navazovat
nová přátelství. Sedlčanský sbor je
malý, ale živý ve víře i v Duchu. Znovu
se mi dostalo té cti kázat na ranní bo-
hoslužbě. Naším hostitelem byl kazatel
Daniel Hottmar. Po obědě jsme zamířili
ke gymnáziu. Rozdělili jsme si učebny,
vybalili dárky, roztřídili učební materiály
a připravili jsme se na vstupní testy pro
studenty.
Osvěženi po dobrém spánku jsme
začínali nový den ranními modlitebními
setkáními, která vedl Pavel Hradský. Pak
studenti vyslechli zamyšlení kazatele
Daniela a zazpívali píseň nebo dvě.
Ve čtvrtek vedl ranní setkání Brandon
Hill, který se cítí být povolán ke službě
faráře, a já jsem na něj byl velmi hrdý.
Letos jsme se rozdělili do šesti skupin:
pokročilí, 2x středně pokročilí, nižší
středně pokročilí, začátečníci, vstupní
úroveň. Letos se přihlásilo 71 studen-
tů. 65 z nich zůstávalo i na odpolední
biblickou školu.
V mé třídě byli dva dospělí a pět
teenagerů. V každé třídě byli čeští
překladatelé, se kterými jsme se každý
den radili, jak dosáhnout cíle – přiblížit
se ke studentům. Dávali nám zpětnou
vazbu, nakolik se nám daří dosáhnout
porozumění se studenty.
Odpoledne jsme pomáhali při biblické
škole pro mládež a pro dospělé, která
byla letos poprvé a probíhala v češtině.
Na konci týdne byli všichni studenti
pozváni na grilování v místním sboru,
což byla skvělá příležitost ke sblížení.
V sobotu ráno na nás čekal autobus
a vyrazili jsme na zámek Konopiště.
Jsem hrdý, že jsem mohl vést Eng-
lish Camp v Sedlčanech 2011. Chci
poděkovat všem členům týmu, že se ke
mně připojili na této misijní cestě. Plá-
nuji, že brzy vyzkouším své kuchařské
schopnosti, protože jsem dostal recept
na bramborové knedlíky. Největším
požehnáním pro mě letos bylo to, že
osm studentů dalo svá srdce Ježíši
Kristu. Facebook se osvědčil jako skvělý
způsob, jak zůstat ve spojení.
Prosím, modlete se za nás, za vedení
Ducha svatého pro naši službu Ježíši
Kristu a za misijní službu, která bude
v Sedlčanech pokračovat.
Farář Charles Mattson
Moje zážitky na English Campu v České
republice byly požehnané a promě-
nily můj život. Nikdy nezapomenu na
jednotu, kterou jsem cítila při chvalách
a službě s ostatními křesťany, kteří
žijí v jiné zemi, mluví jiným jazykem,
ale slouží stejnému Bohu. Moje srdce
a modlitby budou vždycky s těmi dětmi
na campu. Ještě nikdy jsem nepracova-
la tak tvrdě na šíření Božího království
a chtěla bych teď zažívat ten stejný
oheň na své každodenní křesťanské
cestě. Týden v Čechách mi pomohl vy-
růst v Kristu víc než kterýkoli jiný týden
v mém životě. Doufám, že se vrátím
příští rok a budu znovu pomáhat církvi
a dětem v České republice, protože to
určitě pomohlo i mně.
Amy Estep, jedna z členek týmu
GreetingsfromtheBritish
andAmericanMissionTeam
toSedlcany,CzechRepublic2011!
Zdravívásbritsko-americkýmisijnítým,
Sedlčany,ČR2011!
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/20
youngpage
20
Narodila jsem se s malformací pravé
dolní končetiny. To znamená, že moje
pravá noha není úplně kompletní a její
délka je poloviční ve srovnání se zdra-
vou levou nohou. „Nožička“, jak jsem ji
vždycky říkala, je normálně pohyblivá
a citlivá.
Chodit jsem se naučila až ve dvou
letech, kdy jsem dostala svou první
protézu. Do té doby jsem se pohybo-
vala po čtyřech, odstrkovala jsem se
na dětském odstrkovadle „motorce“
nebo jsem jednoduše skákala po jedné
noze. Protéza vždy doplňovala délku
postižené nohy a nabízela mi oporu
potřebnou k chůzi.
Už od dětství jsem si uvědomovala, jak
mě mé postižení omezuje. Nikdy nebu-
du moci běhat, šplhat, bruslit, lyžovat,
tancovat, mačkat dva pedály u klavíru
najednou, nosit podpatky a brodit se
v řece. Samozřejmě jsem si říkala, že
tisíce lidí jsou na tom hůře než já. Ale
také jsem vždy věděla, že miliony jiných
jsou na tom lépe.
Někde v sobě jsem si nosila vztek na
Boha, na zdravé lidi i na sebe samu.
Mísily se ve mně hněv, nenávist, závist
a sebelítost. Žila jsem s bolestí, že mi
Bůh ublížil a vzal mi to, co mají ostatní
úplně samozřejmě. Moje rodina mě
s láskou podporovala a dokazovala
mi mou jedinečnost a krásu. Ale to
nestačilo. To, co zraní Bůh, může vyléčit
jedině On sám.
Letos na jaře navštívil náš sbor ve Znoj-
mě jeden prorocky obdarovaný služeb-
ník – Američan Charles E.Cilley - který
k nám přijel v doprovodu mikulovského
kazatele Michala Kostky. Charles nejdří-
ve mluvil o své službě a pak nám začal
sloužit. Přistupoval k nám jednotlivě
a vyzýval nás, abychom pozvedli ruce
a odevzdali svá břemena Bohu a s dů-
věrou přijali to, co nám chce darovat,
a co v nás chce vypůsobit Duch svatý.
Když Charles vyzval mne, vydala jsem
Bohu své hříchy. Pak mi Charles řekl, že
v sobě patnáct let nosím bolest. Přemo-
hl mě pláč. Cítila jsem, že Bůh se mnou
jedná. Po Charlesově modlitbě jsem se
ocitla na podlaze. Hlasitě jsem volala:
„Bože, Bože, pomoz mi.“ Charles se za
mě stále modlil. A Bůh ke mně mluvil
o bolesti, kterou v mém životě způsobi-
lo mé postižení. Během toho, jak jsem
Bohu naslouchala, ke mně přicházeli
ostatní lidé a modlili se za mne. Když to
skončilo, zeptal se mě Charles, jestli ke
mně Bůh promluvil. Řekla jsem, že ano.
Ale přemýšlela jsem o tom a stále jsem
nevěděla, co s tou bolestí mám dělat.
Po oficiálním ukončení tohoto shro-
máždění za mnou přišel Michal Kostka,
protože vnímal, že můj problém ještě
není vyřešený. Svěřila jsem se mu s tím,
co prožívám odmala. Mluvila jsem
s ním o svém vzteku na Pána i o své
závisti vůči zdravým lidem. Povzbudil
mě, když mi řekl, že mé omezení mi
v mnohém dovoluje být dál než ostatní.
Vzpomínal na to, jak si mě pamatuje,
když jsem ještě byla malá. Poradil mi,
abych to v sobě nedusila, ale vyzlobila
se na Boha a pak se s ním smířila. Dal
mi příklad krále Davida a jeho žalmy.
Pak jsme se spolu s Michalem ještě
modlili.
Pár dní potom jsem Stvořiteli řekla,
o co všechno mě připravil. Dokonce
jsem si napsala „Seznam stížností“ –
seznam toho, co nikdy nebudu moct
dělat. Prosila jsem ho, aby mě uzdravil.
Poznala jsem však, že proto ještě není
čas. Cítila jsem se hrozně. Nedokázala
jsem mu odpustit.
Moje o dva roky mladší sestra Maruška
je zdravá, velmi nadaná a moc krásná.
Moc za ni Bohu děkuji a miluji ji. Myslím
si ale, že svou bolest jsem v sobě nosila
právě od doby, kdy jsem se s ní začala
porovnávat. Žít vedle sestry, která byla
obdařena zdravím, krásou a nadáním,
pro mě bylo někdy hodně těžké. Je-
dovatá závist se umí ozvat. Nikdy jsem
Hospodinovi nedokázala odpustit, pro-
tože bylo vždy mnoho důvodů to neu-
dělat. Strašně moc to bolí, vidět zdravé
ženy a dívky sportovat, tančit a CHO-
Bože, odpouštím ti …
Anna Kuchynková
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/21
DIT. Moje chůze je kulhavá, a když trvá
delší dobu, tak bývá i bolestivá.
Na mládežnický kurz na Poušti jsem
jela letos už potřetí. Přijela jsem tam
s touhou, aby si mě Pán použil, ale
také, aby mě změnil. Pátý den na Poušť
přijela Jolana Kružíková a měla seminář
pro dívky a ženy s názvem „Po čem
ženy touží.“ Byl velmi inspirující. Mluvila
o vztazích mezi ženou a Bohem. Před
koncem si měly přítelkyně navzájem
požehnat a říct si, že jsou krásné.
Všechny se daly do hovorů a vzájemně
si žehnaly. Za mnou nepřišel nikdo.
Velice se mě to dotklo.
Na konci se za všechny dívky a ženy
modlila. Byla to uzdravující modlitba.
Vím, že si Pán Jolanu použil k tomu,
aby se otevřela hluboká rána, kterou
jsem v sobě pořád měla. BŮH ZAČAL
UZDRAVUJÍCÍ PROCES. Cítila jsem,
jak veškerá bolest pocházející až ze
dna té hluboké rány, byla najednou na
povrchu a totálně se mnou zamávala.
Tolik emocí jsem nikdy nepocítila. Měla
jsem sto chutí odejít, protože jsem to
prožívala opravdu velmi intenzivně.
Chtělo se mi brečet. A byla jsem na
Jolanu naštvaná. Nebyla jsem si však
jistá původem svého vzteku. Bojovala
jsem sama se sebou. Potlačovala jsem
pláč a zůstala až do konce semináře.
Vybrečela jsem se až v chatce.
Když jsem se ten večer vrátila a byla
s ostatními, někteří se mě začali ptát
proč jsem smutná. Vždycky jsem to ale
nějak zamluvila. Další den byl celoden-
ní výlet. Jedna z věcí, na kterou jsem
se těšila celý rok – celodenní výlet po
Lužnici na lodích. Pluje se na dvoumíst-
ných kánoích. Já tentokrát jela s naší
Maruškou. Byla to úžasná pohoda:
skupinky na vodě, spojené lodě, chvály,
vtipy a historky,… no prostě nádhera!
Když už byly všechny lodě v cíli, my
s Maruškou jsme byly předposlední
lodí, která ještě nedorazila. Když nám
do cíle zbývalo už jen pár stovek metrů,
svěřila jsem se Marušce s tím, co mě
trápilo. Byly jsme totiž po dlouhé době
zase na chvíli samy. Brečela jsem, když
jsem jí říkala, jak moc jí závidím. Tak
jsme se modlily a vydaly Bohu moji
závist. Řekla jsem jí, že mně mrzí, že mi
žádná z holek na semináři nepřišla po-
žehnat. Když mi řekla: „Ani, já ti požeh-
nám.“, úplně mi to vyrazilo dech. Měla
jsem radost, když jsem si uvědomila,
jak Maruška roste ve víře. Vděčně jsem
přijala její požehnání. Pán nás naplnil
radostí nad tím, že se spolu můžeme
jako sestry tak úžasně sdílet.
Po návratu na Poušť jsem se svěřila,
s tím co jsem právě prožívala, jedné se-
střičce, která je také tělesně postižená.
Mluvili jsme o našich bolestech a přá-
ních. Ukázala jsem jí i svůj „Seznam
stížností“. U třetího bodu se rozplakala
a odmítla číst dál. Pak za námi na pokoj
přišla jedna moje dobrá přítelkyně, kte-
rá mi už nejednou pomohla. Také má
krásnou mladší sestru a mluvila o tom,
že občas prožívá to samé, co já. Když
si přečetla můj „Seznam stížností“, na-
kázala mi, abych ho vyhodila, protože
mě ten papír bude akorát deprimovat
a ničit. Byla jsem ráda, že to řekla a já
ho hned zničila. A kde se vzal, tu se
vzal, táta. Holky slušně odešly.
I když každou chvíli měl začít večerní
program v pouštní „Mechovce“, schou-
lila jsem se tátovi do náruče a brečela,
jako malá …
„Chceš mi něco říct?“
„Jo.“
„Někdo ti ublížil?“
„Ano, Bůh.“
Mezi mnou a tátou jsem v posledních
letech vnímala jakési neviditelné zá-
brany. Teď se zbortily a já k němu měla
velkou důvěru. Vyprávěla jsem mu
všechno a úplně bez zábran …
„Nedokážu mu prostě odpustit.
Co mám dělat?“
„Stačí, když mu to řekneš. Všechno co
tě trápí.“
„Dobře.“
„Já se teď budu modlit …“
Nikdy jsem neviděla, že by táta tak
dlouho hledal slova. Pak se za mě
modlil jako za své dítě, které mu dal
Hospodin. Jako za ženu, která jednou
bude mít muže, který jí bude milovat
takovou, jaká je. V modlitbě zmínil i jed-
nu starou vzpomínku z doby, když jsme
ještě žili ve Slaném. Těsně pře Vánoci
nás navštívila tátova sestra, se svými
dětmi. Stáli jsme tehdy já, moje sestra,
bratr moje sestřenice a malý bratranec
na slánském náměstí seřazení podle
velikosti pod rozsvíceným vánočním
stromem a měli jsme tetě odpovědět
na otázku, jaký vánoční dárek bychom
si přáli nejvíce. Když na mě, jako na
nejstarší, přišla řada, prý jsem odpově-
děla: „Abych měla zdravou nožičku.“
V době, kdy táta v slzách dokončil
modlitbu, už začínal večerní program.
Když pak táta odcházel za ostatními do
„Mechovky“, řekla jsem mu, že přijdu co
nejdříve a …
„Mám tě ráda, tati.“
„Já tebe taky.“
Všichni byli už v „Mechovce“. Já jsem
zůstala sama s Bohem. Teď nebo nikdy!
„Bože, dávám ti svou bolest! Dávám Ti
své srdce, svou mysl, své tělo, své oči,
ústa a ruce. Pane, odpusť mi.“
„Odpouštím ti…“
„Bože, dávám Ti i svá přání, touhy i to
co bude. Ty víš, co mě trápí, co chci.
Uzdrav mé srdce. Zaplň tu ránu. BOŽE,
ODPOUŠTÍM TI.“
Nikdy jsem takhle k Bohu nemluvila.
Po tomto rozhovoru s Hospodinem mi
všechny předešlé modlitby připadaly
jako naředěný džus s neúplnou chutí.
Při modlitbě jsem cítila, jako by něco
odcházelo. Jak Bůh zaplňuje hlubo-
kou ránu a ta se zmenšovala, až úplně
zmizela. Vím, že mi pomohlo, že jsem
se mohla vybrečet v Boží náruči. Cítila
jsem se radostně a svobodně. Mluvila
jsem pak ještě s Bohem o jiných velmi
osobních věcech a Bůh mi odpovídal.
Pár týdnům po Poušti jsme, jako rodina,
byli navštívit naši prababičku Miladu
Kuchynkovou v domě s pečovatelskou
službou. Popovídali jsme si, zazpívali
jsme chvály a zavzpomínali. Když pak
přišel čas k odchodu a většina rodiny
se už s prababičkou rozloučila, přistou-
pila jsem k ní také já. Objala jsem ji
a dala jí pusu. Když jsem se jí podívala
do očí, cítila jsem přítomnost Boha.
Držely jsme se za ruce a prababička
dvakrát zopakovala dvě nádherná slo-
va: „Jsi krásná … JSI KRÁSNÁ.“
„Díky, babi … Díky, Bože!“
Anna Kuchynková, ECM Znojmo
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/22
youngpage
Letošní Poušť byla... prostě úplně jiná
než jindy. Bohouše Opočenského ve
správcovství po mnoha letech nahradil
Ralf Mošt a místo Přemka Suchomela
nás na úvodním shromáždění vítal
nový předseda AMM Milan Mrázek.
Chyběl mezi námi Pavel Faul, který
nám věrně sloužil každou z posledních
šesti Pouští (a nebylo lehké se tento-
krát rozhodnout pro změnu). Místo něj
jsme pozvali budějovického kazatele
a držitele bronzové olympijské medaile
za judo Vladimíra Kocmana (a dvoume-
trový Vláďa byl proti drobnému Pavlovi
změna nepřehlédnutelná). Jako druhé-
ho hosta jsme mezi sebou měli Phila
Mohra z USA, takže aby těch novinek
nebylo málo, některé části programu
probíhaly v angličtině.
Ale Bůh mezi námi byl stále stejný.
Inspirací pro modlitební řetězec před
letošní Pouští nám byl text z Ef 3,14-21
a s ním prosba, aby nám Bůh dal do
hloubky poznat svou lásku k nám. A Pán
nám odpověděl. Odpovídal každý den
a jakoby nikdy neměl dost. Při chvalách,
při kázáních i při modlitbách, skrze milé
vzkazy a/nebo láskyplnou péči ostat-
ních, ... Dokonce i pro mě byla Jeho
láska tak nepřehlédnutelná, že jsem
po dlouhé době znovu ve svém srdci
uvěřila, že mě vážně má rád.
A Bůh hojil srdce i mnohých dalších.
Každý den na programu zaznělo svě-
dectví některého z účastníků o tom, jak
zakusil Kristovu lásku k němu (jedno
z nich si na této dvoustraně můžete
přečíst sami). A když Vláďa Kocman po
svém semináři pozval k sobě dopředu
ty, kdo se chtějí – ať už znovu nebo po-
prvé v životě - vydat na 100% do služby
Kristu, většina se vyhrnula za ním,
jakoby jeho pozvání bylo to jediné, na
co celou dobu čekali. Vypadalo to, že
každý nebo téměř každý prožil to, za co
věrní modlitebníci před Pouští společ-
ně prosili. Že jeho, jeho osobně, Bůh
nesmírně miluje. Děkujeme, Pane.
Je pravda, že vnímat Boží lásku v atmo-
sféře Pouště a vnímat ji každý všední
den jsou dvě úplně jinak náročné věci.
Ale proč? Na Poušti společně chválíme
Boha, zajímáme se jeden o druhého,
čteme Bibli, modlíme se spolu, vyprá-
víme si do noci – každý den. Možná, že
atmosféra Pouště není tak úžasná proto,
že by tam byl Bůh sdílnější než jindy.
Možná je taková proto, že se tam cho-
váme víc jako opravdová Církev. Možná
že i na nás záleží, jestli prázdninová
rozhodnutí našich přátel a známých –
i jejich dětí – vydrží. (J 13,34-35)
Štěpánka Pecinovská, ECM Praha 2
Hospodine, kdo je podobný Tobě?
Píseň k Pou(š)ti
Hospodine, kdo je podobný Tobě?
Barvy západu nás vždy znovu uvedou
v úžas,
ačkoli na pestrost Tvé palety padá
soumrak.
Z noční oblohy nás jímá bázeň,
tisíce hvězd září Tvým jménem.
S úsvitem každého dne nás probouzíš
světlem a teplem své lásky.
Trpělivě odpouštíš nám naše viny,
přestože víš, že se znovu proviníme;
miluješ nás bez podmínek,
přestože hloubce Tvé lásky nevěříme.
Bereš od nás naše nemoci,
bolesti trápící tělo i duši.
Někdy nám je ponecháš,
Ty sám víš proč,
Ty sám víš na jak dlouho,
ale neseš je s námi.
Chceš, abychom Ti sloužili
i s našimi nedokonalostmi,
a právě s nimi,
vždyť v naší slabosti se projeví Tvá síla.
Víš, co je pro nás nejlepší,
a chceš nám to dát.
Toužíš nás vést po cestě,
která vede k cíli,
ale nemusíme po ní dál,
neboť nám dáváš svobodu
jít si po své vlastní.
Hospodine, kdo je podobný Tobě?
V rámci modlitební skupinky složili
Pavla Puchnerová, Marika Mytýzková,
Tomáš Urbánek, Štěpánka Pecinovská
V hurikánu Boží lásky
Mládežnická Poušť 2011
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/23
Před příjezdem na Poušť jsem měl
představu, že touto akcí propluji beze
změny jako loď, která nenarazí cestou
na kámen. Avšak jak to v mém životě
často bývá, můj Pán měl se mnou jiné
plány.
Aby mé svědectví dávalo úplný smysl,
musím začít na začástku letošního roku,
kdy mi dal Bůh další dar, a to disciplínu.
Měl jsem touhu každý den na sobě
změnit alespoň jednu věc. A tak to šlo
den co den. Mezitím jsem si utvořil
jakýsi řád a smysl každodenního života,
podle kterého jsem každý den žil.
Samozřejmě, že tam nechyběly každo-
denní chvilky s Biblí, bez kterých by můj
řád nedával smysl.
Než jsem jel na Poušť, dlouho jsem se
rozhodoval, zdali tam pojedu či ne. Jak
to ale bývá, čím víc se mi tam nechtělo,
tím víc jsem věděl, že tam musím jet. Po
příjezdu na Poušť jsem se přivítal s vět-
šinou známých a blízkých lidí, mezi kte-
ré patří obvzlášť Pavel Kuchynka, Milan
Mrázek a celá kapela BOLO Christ. Do
úterý odpoledne jsem proplouval jako
loď, která nemá překážky. Až do chvíle,
kdy jsem na jednu doslova narazil. Stala
se autonehoda – asi ve stokilometrové
rychlosti jsme narazili do svodidel,
ale jako Božím zázrakem jsme všichni
vyvázli živí. Auto bylo dost odřené, ale
skoro neporušené a hlavní je, že jsme
do nikoho nenabourali.
To mi dalo nový náhled na život, na
disciplínu a na Boha. V tu chvíli blízko
smrti jsem věděl, že tady nejsem
náhodou a poznal jsem, co znamená
Boží ochrana, láska, milosrdenství... V tu
chvíli se mi přehodily priority a já věděl,
že všechno, co je mi na zemi drahé, je
nic v porovnání s Boží láskou.
Být mu oddán
(složeno na Poušti 21.7.2011)
Smím být oddán Bohu?
Nechová snad ke mně zlobu?
Každý den skládám ruce v klín,
napadá mě zlý, napadá mě splín.
Kdo mi dá tu sílu ubránit se zlýmu?
Kdo odpoví takovému jako jsem já?
Kdo odpoví lehkomyslnému?
Co pro nás Bůh vykoná?
Kdopak hlupákovi odpuštění dá?
Tomu, co chyby dělává...
Kdopak je ten nebeský Otec?
Hledal jsem Ho všude, kopec co
kopec...
Mé nohy přestaly mít cit,
avšak já musel stále jít.
Prošel jsem už celý svět,
přesto toužil jsem najít odpověď.
Již jsem byl přemožen natolik,
že upadl jsem na cestu.
Volal jsem do země, křičel jsem do
nebe,
vzteky jsem byl celý bez sebe.
Přemožen, usnul jsem,
zdál se mi sen.
Anděl v něm přiletěl,
a řekl:
„Pán se nad tebou slitoval,
nový život a odpuštění ti daroval.“
Poté anděl opustil můj sen
a já byl probuzen.
Radostí jsem se usmíval,
už jsem věděl, kde přebýval.
Filip Janoušek, 20 let. Vracím se do
metodistického sboru v Ječné ulici.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/24
zprávy
Ačkoliv třeboňská farnost nepatří v naší
církvi k největším, dokáží její členové
naplnit kurz na Poušti. Je to tím (což mě
moc těší), že chceme společně trávit
dovolenou. Nepříliš vzdálená, promod-
lená a „naše“ Poušť se nám jeví i pro
své sociální zázemí vhodným místem.
Pravda, naplnit kapacitu nám pomohou
milí bratři a sestry odjinud a bývá již
zvykem, že je mezi námi i několik nevě-
řících. Ne jinak tomu bylo i letos.
Hlavním tématem „Přiblížit se Bohu“
jsme se zabývali v kázáních, seminářích
i programech pro děti. Když přemýš-
lím nad prožitým týdnem, zdá se mi
neskutečné, že se toho do jednoho
týdne vešlo tolik. Tak jen telegraficky:
tři bohoslužby, semináře „Překážky
zdravého intimního vztahu mezi manže-
li“, „Uzdravení duše“, „Chvály a uctívání“
(Hana Nováková) a „Bible očima Žida
aneb Izrael trochu jinak“ (Tomáš Cvejn),
programy pro děti na téma „Odění
Boží“ (Zdeněk Neužil a Martin Šveh-
la), sjíždění řeky na raftech, výlet do
Písku, baseball (velel Zdeněk Neužil),
modlitby, povídání o Ugandě (Helena
Kozelková), povídání o chystané misijní
cestě (Slavo Straka), promítání filmů,
večerní programy zajišťované jednotli-
vými skupinkami (objev dramatických
umělců) a rožnění selete.
Za zmínění stojí, že manželům Huleo-
vým se podařilo sehnat profesionální
kuchařku, kterou si hodláme v průběhu
roku předcházet, aby s námi jela příští
rok zase. Ačkoliv není věřící a jistě jela
s určitými obavami, mezi námi se jí
líbilo a vařila skvěle.
Asi nejvíce jsem byl nadšený z toho,
jakou jsme vytvořili partu. Bezpečné
prostředí, kde může člověk hovořit
i o velmi osobních věcech, vstřícnost,
naslouchání, vzájemná pomoc nejen
s dětmi, legrace. Prostě bratrská láska
a zájem jeden o druhého v praxi.
Richard Novák, farář ECM Třeboň
Na Poušti jsem byla letos počtvrté.
Pokaždé to pro mě byl krásný týden,
ve kterém jsem načerpala nové síly.
Poušť je pro mě taková lesní oáza, kde
se občerstvím vodou živou. Mám ráda
to společenství lidí, kteří stejně jako
já touží být Bohu blíže a milovat ho ze
všech sil.
Romana Koubová
Poušť pro mne znamená opravdu
mnoho, již z toho důvodu, že jsem na
své první Poušti přijal našeho Pána do
svého srdce a uvěřil v něj. Také jsem tu
vstoupil do našeho sboru. Je to místo,
na které se vždy moc těším a to hlavně
na společně strávené chvíle se všemi,
které mám rád ("mám rád všechny").
Na letošní Poušti byly skvělé semináře,
každý si mohl vybrat to, co ho nejví-
ce oslovuje. Dobré jsou také večerní
programy, kdy se mohou všichni
aktivně zapojit. Ale nejlepší je celko-
vá atmosféra, která zde panuje. Je to
takové oproštění se od okolního světa
a to díky úžasným křesťanům, kteří sem
jezdí. Díky Bohu, že se můžeme takto
setkávat.
Petr Klaboch
Skvělé společenství lidiček, krásné po-
časí, přednášky Hanky, návštěva Heleny
a její povídání o Ugandě. Manžel Mar-
cel s dcerou Májou mají zážitky z raftu.
Bylo to celkově požehnané, myslíme
i na Slava a jeho misii. Výborná kuchyně
Markéty. Také to,že mezi námi mohlo
strávit dovolenou několik našich nevěří-
cích přátel a udělat si obrázek o křes-
ťanech. Po obědě, když Mareček spal,
jsem si ráda u kávy povídala s Romčou,
Aničkou, Edi, Míšou, Fandou, Hankou,
Richardem...
Martina Huleová
Na začátku se mi líbil úvod – seznamo-
vání. Pak mne zaujaly přednášky Hanky
Novákové a Tomáše Cvejna. Hanka
mluvila přesvědčivě, o čem ví své. Ve
skupince jsem byl se svým pastorem
a nejvíc jsem si užíval přípravu ve-
černího programu, který měla naše
skupinka. V cukrárně jsme s Maruškou
vymýšleli křížovku z biblických příbě-
hů. S Aničkou, Fandou, Jiřkou a Jar-
kou jsme si užili výlet do Písku, také
částečně v cukrárně. Dobré bylo také
grilované prasátko. Paní kuchařku jsem
znal, vařila na učňáku, kam jsem chodil.
Měla radost, že mě vidí. Byl jsem skoro
pokaždé u jídla první na řadě. Ale váž-
ně. Poušť je dobré místo k odpočinku,
ale také ke ztišení a naslouchání Pánu.
Martin Černý
Přiblížit
se Bohu
i sobě
navzájem
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/25
Letos jsem se týdenního pobytu na
Poušti zúčastnila poprvé. Byl to pro
mne nezapomenutelný zážitek. Užívala
jsem si jak ranní modlitební chvíle, tak
úžasné semináře k zamyšlení a večerní
programy, při kterých jsme se výborně
bavili. Poznala jsem nové bratry a sestry
a jsem vděčná, za ten krásný čas.
Anna Koubová
Vždy trávím ráda čas s křesťany, čas
na Poušti vnímám jako čas požehna-
ného odpočinku, příležitost poznat
nové zajímavé lidi, prohloubit vztahy
s blízkými... I letos tomu tak bylo. Ráda
jsem poznala paní Helenku Kozelkovou
a její práci - u sirotků v Africe v Ugandě.
Bohu dík za ni a podobné křesťany. Kéž
Pán vnese světlo všude tam, kde vládne
temnota a bída.
Lenka Klabochová
Na Poušti jsem poznala nové tváře
(např. mi byli moc sympatičtí Míša
a Tomáš) a s těmi, které jsem znala,
jsem se více spřátelila. Kapitola sama
pro sebe byla Helenka Kozelková. Její
život, služba, ona sama jako osobnost.
Modlím se za ni a její službu, často na
ni vzpomínám. Poprvé jsem sjížděla
řeku na raftech, měla jsem z toho
krásný zážitek, a i když jsem se druhý
den nemohla hnout, byl to i relax. Takže
jsem vděčná Petru Klabochovi, že to
vše pro nás zařídil a Ríšovi Novákovi,
že nás tam všechny odvezl. Dokonalý
servis. Během Pouště jsem se dozvědě-
la o lékařském nálezu Jakuba Váverky
a o postupu lékařů a následné náročné
operaci. Byla jsem ráda, jak se sou-
rozenci v Pánu zapojili do modliteb,
ačkoli Jakuba vůbec neznali. Byla jsem
pyšná na Boží rodinu jako takovou,
že se v těžkých chvílích spojí a bojují
společně bez ohledu na příslušnost ke
společenství. Mám radost, že do takové
rodiny patřím i já.
Marie Volenová
Týden
s Josefem
Pokud záznamy neklamou, sešly se na
Poušti rodiny s dětmi první prázdninový
týden již po šestnácté. Byli zde ti, kteří
přijíždějí opakovaně a těší se na spo-
lečný týden i sebe navzájem, i ti, kteří
přijeli docela poprvé a s trochou obavy
vyhlíželi, co je vlastně čeká. Chceme
věřit, že jejich obavy byly rozptýleny
a že mohli prožít pěkný a užitečný čas.
Celým týdnem nás provázely příběhy
Josefa Egyptského. I známé příběhy
je možné vidět novým pohledem
a nechat se jimi inspirovat pro náš život
i vztahy. Jsme Pánu Bohu věrni v každé
situaci? Jaké máme vztahy se svými ro-
diči, dětmi, sourozenci? Jak zvládáme
pokušení? Umíme odpouštět, ale také
si nechat odpustit? O tom přemýšlely
děti v besídkách, ale především rodiče
ve svých rozhovorech v druhé polovině
dopoledne.
V té době děti hrály hry, soutěžily a sbí-
raly odměny. Ty ovšem mohly získat
i jinde. Za nakreslený obrázek vlastní
rodiny, za tkaní pestrobarevné šály pro
Josefa, za nepozorované umístění vlast-
ní „cenné“ věci do domečku druhého,
za přinášení zpráv o svých bratřích.
Ale pozor! Všechny zprávy musely být
dobré. A tak jsme se např. dozvěděli, že
- Rubenovci pěkně spapali večeři
- v rodině Levi se tatínek a maminka
k sobě moc hezky chovají a také půjčují
židle na ranní skupinku
- Judova rodina pomáhala službě,
i když službu neměla
- Šimeonovci mají nejkrásnější pláš-
těnky
- v rodině Dan mají poslušné děti
- Benjamin půjčil Izacharovi kočárek
i s miminkem
- u Izacharů se hezky starají o své děti
- na Zabulonovi se mi líbí jeho upřímný
vztah k Bohu a dětem; např. našemu
dítěti věnoval ze svých letitých zásob
nezištně lízátko…
No řekněte, nebyl by svět lepší, kdy-
bychom si na sobě navzájem všímali
především dobrých
věcí?
Za získané odměny bylo možné v pátek
odpoledne zakoupit vstupenku na
„Hostinu s Josefem“, která byla pro děti
vyvrcholením celého týdne. Pro rodiče
(a větší děti) to bylo večerní shromáž-
dění s Večeří Páně.
Poděkování jsme si nechali až na
sobotní ráno: za starost o naše těla
manželům Opočenským, za duchov-
ní stravu bratru faráři Červeňákovi
a pracovníkům s dětmi. A samozřejmě
i všem účastníkům – vždyť bez nich by
celá akce neměla smysl.
Jana Červeňáková (vedoucí kurzu)
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/26
zprávy
Tábor proběhl ve dnech 15. – 29. 7.
2011 na samotě asi 2 km od vesničky
Bělčice na Rožmitálsku. S padesáti pěti
dětmi jelo dvacet jedna dospělých.
Moc jsme si to užívali – až na pár vší,
plno klíšťat, několik vosích bodnutí, dva
velké přívalové lijáky (v noci a k ránu
před budíčkem, kdy vedoucí vlastníma
rukama museli čistit ucpané odtokové
potrubí, aby nedošlo k zaplavení tábo-
ra ze dvou potoků).
Také jsme měli zajímavé oba táboráky.
První táborák musel být kvůli dešti
zrušen, takže nakonec kuchařky pekly
buřty v troubě a z již nakynutého těsta,
které jsme měli nchystáno na opékání
hadů, samy udělaly výborné koblíž-
ky – ze 7 kg mouky! Druhý táborák po
přerušení z důvodu přívalového deště
pokračoval – v pláštěnkách.
Celotáborovou hrou Letopisy Narnie
III – Cesta Jitřního poutníka (plavba po
stopách sedmi ztracených lordů) prová-
zel král Kaspian, kapitán Drinian, myšák
Zvedám telefon a už tuším, co asi bude
následovat. Dneska již potřetí. Jazyk se
jí trochu plete, těžko rozlišit, zda zou-
falstvím nebo si něčeho zase přihnula.
Vzlyká: „Potřebuju vás tady, bez vás to
nezvládnu… přijeďte.“ „Nemůžu přijet,
už jsme o tom dneska mluvili. Uvidí-
me se zítra“. „Já vás ale potřebuju…
nezvládnu to.“ „Zvládnete, věřím vám.“
„Ale já vás potřebuju… musíte mi po-
moc. Já už to nevydržím, asi se zabiju.“
I když jsem naprosto vědomě překro-
čil nevyřčené pravidlo, že klientům
se kontakt na osobní mobil nedává,
začínám toho litovat. Nebo jsem udělal
správně? Teď ale přemýšlím, jak rea-
govat na poslední výhružku. Z výcviku
si pamatuji, že je třeba rozlišovat mezi
vyhrožováním sebevraždou z důvodu
upoutání pozornosti, tzv. demonstrač-
kou, a skutečným odhodláním, kdy
už dotyčný ztrácí všechna pouta na
okolí a směřuje k tichému a jasnému
rozhodnutí o konci, to se pak na chvíli
uklidní. To ale asi není tato situace.
Jsem schopen to rozlišit? Nevzal jsem
si toho na sebe moc? Hlavou mi letí
myšlenky a zatím slyším: „Bude mi líp,
uleví se mi… už nemůžu dál. Chci mít
už pokoj.“ „Tomu rozumím, vím, že trpí-
te. Asi pokoj mít budete, ale pak se už
nic nedá vzít zpět.“ Nasadím tvrdší tón
Rípčíp, kormidelník Rhins… Fotky se
můžete prohlédnout ve fotogalerii na
www.kvitekplzen.cz. Ještě pro dokres-
lení uvádíme z lodního deníku úryvek
posádky Žlutí draci z pátého dne:
Rozcvičku, která si v ničem nezadala
s výcvikem námořní pěchoty v Číně,
vedl bezohledný, zřejmě mírně sadistic-
ky orientovaný druhý plavčík David P.
Nutil nás skákat po jedné noze jako
žába, lézt jako krabi, běhat po čtyřech.
Byl neúnavný - naše trápení nebralo
konce. Vedle cvičiště postávali lodní
důstojníci a cynicky se nám pošklebo-
vali, nebo si lhostejně povídali mezi se-
bou a ponechali nás napospas našemu
mučiteli. Když jsme už umírali únavou,
zeptal se nás zlomyslně:
“Nebolí vás nohy?“
„Bolí! Bolí!“Křičeli jsme a doufali, že už
nás přestane trápit.
„Když vás bolí nohy, spusťte se na
všechny čtyři a zůstaňte tak až do
odvolání. A teď pro kartáčky a všichni si
a začnu jí trochu vydírat: „Možná to teď
nevidíte, ale můžete začít žít jinak, vaše
dcerka vás potřebuje. Kvůli ní to doká-
žete.“ „Já jsem hrozná máma, beze mě
jí bude líp.“ „Tak to jí líp určitě nebude,
potřebuje vás.“ „Už to nevydržím, já se
zabiju…“ Ujišťuji ji, že s tím nesouhlasím
a můj názor zná. Rozhovor se protahuje
a točí se v kruhu, chce, abych přijel.
Pořád dokola, už půl hodiny. Rozhoduji
se, že nepodlehnu a nepřijedu. Mám
rovnou zavolat sanitku? To by ji hned
odvezli na psychiatrii, možná tam už
měla dávno být, nevím. Asi by to ale
nebylo řešení. Zase ten sled otázek.
V duchu se modlím k Pánu o pomoc,
potřebuji dobré rozhodnutí. Zkušenost
praxe sociálního pracovníka se mi i teď
hodí. „Nepřijedu, uvidíme se zítra.“
Pokládám telefon. Uvidím ji zítra oprav-
du nebo to bylo to poslední, o čem
s někým mluvila? Jistý si nejsem. Musím
se toho držet, nenesu za její rozhod-
nutí odpovědnost… V noci jsem od ní
dostal ještě několik esemesek, už jsem
na ně neodpovídal. Přesto jsem v noci
spal naprosto klidně.
Druhý den se na ni ptám sociálních
pracovníků. Ano, je na pokoji a vyspá-
vá. Aha, ulevilo se mi, můj odhad byl
dobrý. Díky Pane! Odpoledne se za ní
zastavím.
vyčistí zuby!“
Přesto, že jsme byli vyčerpaní, museli
jsme po rukách a po nohách chodit až
do snídaně. Před snídaní nás důstojníci
svolali a povolili vstát. Skoro jsme pla-
kali radostí, jenže oni nám každému na
ruce navlékli igelitové sáčky, abychom
poznali, jak to má drak Eustác těžké. Se
sáčky na rukou jsme bojovali s chle-
by, máslem, nutelou, noži a hrnečky
s čajem.
Ulevilo se nám, až když jsme byli
shromážděni k přehlídce před krále
Kaspiana, který u bubnů vystoupil na
kapitánský můstek a hovořil k nám.
Řekl, že dnes odpoledne bude pokra-
čovat hledání pokladu lorda...
Pro SaŽ původní příspěvek sborového
časopisu ECM Plzeň 1 upravil - Pavel
Wittner
Asi tak vypadal jeden z těch intenziv-
ních rozhovorů, kterými jako kaplan
v azylovém domě pro matky s dětmi
a rodiny s dětmi procházím. Ne všech-
ny jsou ale tak bouřlivé. Jedna klientka
mi po rozhovoru řekla, že si ještě tak
dobře s nikým nepopovídala. Zvláštní,
já jsem celou dobu jen mlčel!
Co má vlastně kaplan v azylovém domě
dělat? Chvíli mi trvalo, než jsem spolu
s ředitelem střediska a v konzultacích
se sociálními pracovníky a psycholo-
gem svou práci nastavil. Jako kaplan
jsem hlavně ten, který je klientům na-
blízku, stojím s tím, kdo mě potřebuje,
v jeho situaci. Je to zdánlivá maličkost,
ale jedna z nejpotřebnějších. Znovu
jsem si uvědomil starou známou a jed-
noduchou věc. Pokud chci rozumět
lidem v tíživé situaci a jejich trápením,
pokud jim mám být oporou a ukázat
jim, na koho ve svém životě spoléhám
já, pak musím být s nimi a naslouchat
jim. To je práce kaplana. A ta je možná
jedině, když je nezávislý – na vedení
střediska, na sociálních pracovnících,
se kterými klienti řeší své existenční
problémy, ale vůči kterým se také často
negativně vymezují. Za mnou mohou
(ale nemusí) přijít kdykoliv, vyslechnu
je a oni ví, že to zůstává mezi námi
(a Bohem). Pokud možno nehodnotím.
…A Obchází jAkO lEv řvOucí,
hlEdAjE, kOhO by pOhltil
tábOr kvítku bělčicE 2011
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/27
Stojím na jejich straně, ale zároveň
se je snažím směřovat ke spolupráci
s ostatními pracovníky při řešení jejich
tíživé situace.
Nabízím trochu jiný pohled než mnozí
z nich znají, pohled víry. Přicházím
k nim se slovem, to slyší každý týden na
společné komunitě. Přináším osob-
ní modlitby a podporu při hledání
duchovního života, sděluji jim základní
informace o křesťanství, ale i o jiných
náboženstvích. Mohou jednou za čas
slyšet přímé kázání v prostorách SKP
a odkazuji je také na místní farnost
a jejího kazatele, se kterým spolupra-
cujeme.
Jsem také k dispozici pracovníkům
střediska. Z rozhovorů s nimi poznávám
jejich trápení s klienty, jak je těžké je
motivovat ke změně a ke spolupráci,
komu prodloužit program a koho vyho-
dit pro závažné porušení spolupráce,
jak ukázat rodičům, jak se mají chovat
k dětem apod.. Znám jejich nesnáze
se sháněním peněz na provoz, starosti
a radosti v práci se seniory, potíže se
spoluprací se státními institucemi a tře-
ba i s tlakem vyjádřit se k nějaké kauze
do televizní reportáže.
Občas za mnou přijde někdo z venku,
většinou si na mě vyhledají kontakt
přes internet. Jednou je to čerstvý
věřící, jindy anonymní alkoholik nebo
člověk s trápením, který hledá oporu
při řešení, co dělat se svým závislým
bratrem. Mluvívám s velmi rozdílnými
lidmi. Mají rozdílná trápení, rozdílné
příběhy. Přesto u každého naleznete
jednu věc stejnou. Mají strach. Abych
parafrázoval apoštola Pavla: strach
obchází kolem a hledá koho by pohltil.
Strach kam půjdu, jak se postarám
o svoje děti, zda neskončím na ulici,
kde seženu peníze, zda mě nedoženou
exekutoři, neodeberou mi děti, bude
mě manžel ještě bít, bude mě strašit
duch zemřelého dědečka, nepohltí mě
mé problémy…? A tak bych mohl po-
kračovat dlouho. Strach s sebou přináší
beznaděj. Strach má ale také velké oči.
Pavlovými slovy: ďábel je velký lhář.
Nafukuje těžkosti do nesnesitelných
rozměrů. „To nezvládneš, nemáš už vý-
chodisko, nikdo ti nepomůže.“ Je to lež.
A to se snažím v rozhovorech sdělit.
A jak to dopadlo s klientkou, o které
jsem mluvil na začátku? Její důvěru
jsem si získával dlouho, ale nebylo
vyhnutí. Nechtěla s nikým jiným mluvit.
Po třech měsících společných roz-
hovorů mi byla schopna sdělit svoje
niterné trápení. Vyrůstala v dětském
domově a s prvním mužem, kterého
poznala, otěhotněla. On měl staveb-
ní živnost, nosil domů dost peněz,
užíval si bouřlivě života. Potom přišla
rána – ranila ho mrtvice a ochrnul na
polovinu těla, svět se mu otočil. Začal
pít, svůj vztek si vybíjel na ní. Věděl, že
od něho neodejde, protože nemá kam
a za kým. Nakonec skončili v SKP. On
invalida, ona se o něj starala, bydleli
tu s dcerkou. To, že jí stále bije, jsem
se dozvěděl až po delším čase. Bití se
stupňovalo a ona začala pít, spadla
do toho velmi rychle. Vše se nakonec
provalilo, když na ni vzal nůž, naštěstí
stačila utéct. Konečně se mi ji podařilo
přimět ke spolupráci s našimi sociál-
ními pracovníky. Jejího partnera jsme
vykázali. Prožívala velkou rozpolcenost
– chtěla se o něj dál starat. Hodně jsme
spolu mluvili o Bohu a naději, která je
v Ježíši Kristu. Probírali jsme to, jak je
pro něj jako člověk vzácná. Souhlasila
nakonec s tím, že se půjde dobrovolně
léčit do protialkoholní léčebny. Ještě
si v sobě musela vybojovat to, že tam
půjde bez své předškolní dcerky. Tu
se povedlo umístit do velmi pěkného
centra pro děti. Po čtyřech měsících
se vrátila jako jiná žena. Neuhýbala
pohledem, mluvila otevřeně, věděla, že
ještě nemá vyhráno, ale byla plná na-
děje. Po jejím odchodu nás jednou byla
navštívit. Našla si přítele, ke kterému se
odstěhovala, našla si práci a její dcerce
se rozjasnila tvář. Je na ní náležitě hrdá.
A já doufám, že i na sebe. Modlím se
za ni.
Filip Gärtner, kaplan v SKP
Horní Počernice
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/28
diakonie
Pan Karel je Rom, je mu 30 let a je již ½
roku bez práce i bez brigády. O pro-
jektu zaměstnávání se dozvěděl od
známých, kteří projekt již absolvovali.
Po důkladném rozhovoru a seznámení
se s podmínkami účasti v projektu jsme
ho začátkem února tohoto roku přijali
do tréninkového zaměstnání na zkouš-
ku. Pracoval v areálu střediska, kde
prováděl manuální práce v údržbě are-
álu, později bourací a úklidové práce.
Při vstupním rozhovoru se ukázalo, že
velkou překážkou pro získání zaměstná-
ní jsou jeho záznamy v trestním rejstříku
za krádeže aut a výtržnost z dřívější
doby. Čeká až uplyne lhůta, kdy jeho
záznamy budou vymazány. Výhodou
naopak bylo, že má certifikovaný svá-
řečský kurz a pracoval jako svářeč.
Zeptal jsem se ho, proč vlastně chce
svou situaci změnit, uvedl, že si uvě-
domil, že si musí vybrat mezi rodinou
nebo bezstarostným životem , tzv.
„užívat si“. A on si vybral. Bude se starat
více o rodinu, cítí to jako svou povin-
nost, jako chlap je chce zabezpečit.
Myslím si, že motivace pro něj bylo i to,
že jeho manželka pracuje, nechtěl za
ní zůstat pozadu. Když jsem se ho ptal,
zda se setkal s diskriminací jako Rom,
odvětil, že ano, ale podle něj si každý,
kdo pracovat chce, práci sežene, ať je
bílý nebo černý. Nutno říci, že tento
přístup není až tak samozřejmý, jak by
mohl být. Ocenil jsem ho. Postupně se
ukázalo, že svá slova myslel vážně. Do
práce chodil vždy včas, bylo vidět, že
přemýšlí o tom, co dělá. Postupně si
získal respekt svých kolegů. Pro jeho
vyrovnanou povahu a mohutnou po-
stavu jsme mu říkali „Medvěd“. Ukázalo
se, že má i takovou sílu. Po absolvování
kurzů sociálního a pracovně- právního
minima se zúčastnil kurzu práce na
PC, kde si také vylepšil své schopnosti
v hledání práce na internetu. Později
se objevila možnost pracovat v jedné
stavební a vyklízecí firmě. Byli ochotni
ho přijmout i s popsaným trestním
rejstříkem. Karel nabídku rád přijal
a do zaměstnání nastoupil. V průběhu
prvních měsíců jsem se na něj pravidel-
ně informoval u jeho vedoucího a on
si ho pochvaloval. Nyní má již důvěru
zaměstnavatele a díky své neformální
autoritě se stal vedoucím celé party.
Vím, že je na sebe hrdý. A já mohu kon-
statovat, že u Karla nebyla naše práce
marná. Je povzbudivé to vidět.
Filip Gärtner, pracovní poradce
Zaměstnání pro
uživatele azylového domu
a další znevýhodněné
osoby
„Zaměstnání pro uživatele
azylového domu a další
znevýhodněné osoby“
Projekt financovaný Evropským soci-
álním fondem, Státním rozpočtem ČR
a Hlavním městem Praha pokračuje.
Máme za sebou první rok projektu, rok
který přinesl úspěchy, ale i překvapení
pro pracovní poradce i uživatele. Pokra-
čuje spolupráce při podpoře uživatelů,
upřesňování podmínek, kritérií pro
zařazení do projektu, naplňování volné
kapacity projektu atd..
Pracovní poradci navázali spolupráci
s Úřadem práce Prahy 9, kde spolupra-
cují přímo s jednotlivými pracovníky,
kteří mají na starosti uchazeče o za-
městnání.
Opět jsme se zaměřili na odstranění
slabých stránek v komunikaci. Nezna-
lost pravidel přiměřené společenské
komunikace mnohdy způsobuje
uživatelům problémy při hledání práce
a komplikuje domluvu s možným
zaměstnavatelem. Pracovní poradci
proto s uživateli pokračují v praktickém
nácviku modelových situací.
Pro uživatele máme připraveno trénin-
kové zaměstnání.
Uživatelé se pravidelně scházejí s psy-
chologem, se kterým formou sdílení
nově nabytých osobních zkušeností
v pracovním tréninku získávají individu-
ální motivaci pro nalezení a udržení si
zaměstnání.
Výsledek:Tréninkovým zaměstnává-
ním prošlo postupně 32 uživatelů,
do zaměstnání nastoupilo uživatelů
10, z toho 3 v zaměstnání úspěšně
pokračují.
Tento projekt financuje Operační pro-
gram Praha – Adaptabilita
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
PRAHA & EU: INVESTUJEME DO
VAŠÍ BUDOUCNOSTI
Projekt je stále otevřen pro další zájem-
ce, neváhejte nás kontaktovat.
Projekt probíhá od dubna 2010 do
února 2012 ve Středisku křesťanské po-
moci Horní Počernice, Praha 9 - Horní
Počernice, Křovinovo nám. 11/16.
Kontakty:
Mgr. Filip Gärtner - pracovní poradce
tel.: 281 091 715, email: gartner@
skphopo.cz
Jana Tvrdková, Dis. – pracovní poradce
tel.: 281 091 716, email: tvrdkova@
skphopo.cz
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/29
festivalKarlovyVary
29
Na 46. Mezinárodním filmovém festi-
valu v Karlových Varech bylo uvedeno
mnoho filmů s duchovní či nábo-
ženskou tematikou. Nový film italské
režisérky Alice Rohwacherové Corpo
celeste (česky „Nebeské tělo“, 2011) se
nesetkal s příliš vřelým přijetím diváků.
Důvod je prostý: film se odehrává v cír-
kevním prostředí a necírkevní diváci mu
prostě nerozuměli. Rozhovory o nábo-
ženských otázkách a častý výskyt jména
„Ježíš“ některé dokonce iritovaly. Pro
křesťany (nejen katolické) však film
představuje velkou výzvu.
Děj je jednoduchý: třináctiletá Marta se
po deseti letech strávených s rodinou
ve Švýcarsku vrací do rodného Reggia
di Calabria. Zde ji matka posílá na
přípravný kurs k biřmování. Dívka se
seznamuje s knězem Donem Mariem,
který však má jedinou starost: zajistit
v místních volbách co nejvíce hlasů
pro kandidáta protěžovaného církevní
vrchností. Vedoucí kurzu Santa působí
nejprve sympaticky – vykládá dětem
příběhy ze života Ježíše Krista a snaží
se jim ukázat důležitost života v církvi.
Stále více je však zřejmé, že její naslád-
lost je pouhou formou a péče o děti
jen povinností. Hlavním zájmem stár-
noucí ženy je udržet se v přízni Dona
Maria. Marta prožívá zmatky dospívání
spojené s konflikty se starší sestrou,
neschopností najít si mezi vrstevníky
kamarády a nedostatkem znalostí po-
třebných k úspěšnému přijetí svátosti.
Jedinou jistotou je láska matky, která
však žije těžký život od směny ke smě-
ně v místní pekárně.
S blížícím se termínem biřmování se
situace kolem Marty vyhrocuje. Krize
vrcholí poté, co Santa nechá utratit
koťata, která Marta nalezla. Dosud ne-
zpochybnitelný duchovní svět se začíná
mladé dívce hroutit. Utíká z fary a na
předměstí ji nalézá Don Maria jedou-
cí do opuštěné vesnice pro krucifix,
kterým chce ozdobit svůj kostel. Bere
Martu s sebou, avšak ve své vnitřní oko-
ralosti s ní není schopen navázat žádný
vztah. Ve venkovském kostele se Marta
setkává se starým knězem, který jediný
v této opuštěné vsi zůstal. Ten jí otevírá
pohled na skutečného Ježíše. Dosud
byl pro ni Spasitel jen modrooký divo-
tvůrce s otevřenou náručí. Kněz podává
dívce Bibli a nechává jí přečíst scénu,
v níž si pro Ježíše přicházejí příbuzní,
neboť jsou přesvědčeni, že se zbláznil.
„Ježíš se také rozčiloval a byl naštvaný,“
prozrazuje starý muž ohromené Martě.
Cestou zpět není Don Maria schopen
čelit Martiným otázkám a její dosavadní
jednoznačný obraz církve a nábožen-
ství se definitivně hroutí. Utíká ze slav-
nosti a překračuje symbolickou hranici
vlastního poznávání a hledání.
Přestože film zobrazuje realitu italské
katolické církve, mnohé z toho, o čem
pojednává, známe i z protestantské-
ho prostředí. Jednoduché odpovědi
na složité otázky, sentiment místo
pravdy, pózu místo skutečného vztahu.
Prostředí církve plné umělosti a jako-
by ne z tohoto století. Podivný svět
plný neobvyklých slov, divných otázek
a ještě divnějších odpovědí. Strach ze
sexu a mnoha dalších věcí, které by nás
mohly oddělit od Ježíše. Sterilita, v níž
není prostor pro umění, vášeň a spon-
taneitu. Neustálé shánění peněz, které
mizí v církevní mašinerii. Politikaření
a boj o získání co nejlepšího postavení
v církevní hierarchii. Pak někdy stačí
pouhé zrnko pravdy, aby se celá tato
pracně budovaná stavba zhroutila.
Nevíme, zda filmová Marta ztratila víru
a z církve odešla, nebo si jen našla svou
vlastní cestu. Určitě však víme, že hru
na „matku církev“ už dále nehrála.
Už jste si někdy představovali, že jste
filmový režisér a točíte film odehrávající
se v prostředí církve? Jak by vypadal?
Kladl by si otázky týkající se pravdivos-
ti našeho křesťanského života? Mně
postavil snímek Corpo celeste před
několik takových otázek. Nehlásáme
i my sladkého Ježíše, který nemá s bi-
blickým Kristem mnoho společného?
Nevrháme i my kolem sebe úsměvy,
nepotřásáme rukou a neprojevujeme
zájem o druhé, přestože jsme vnitřně
okoralí a prázdní a ti lidé nás vlastně
nezajímají? Nepředstavuje i naše výuka
náboženství ve všech těch besídkách
a nedělních školách Pána Ježíše jen
jako hodného a milého strýčka s mod-
rýma očima, který nám prostě vždycky
všecko odpustí a ve skutečnosti po
nás nic nechce? Neutíkáme se i my ve
strachu před složitostí života k jedno-
značným a zjednodušujícím tezím, jimiž
se snažíme nahradit realitu? Nedíváme
se i my na svět optikou, v níž jsou věci
buď jen dobré, nebo špatné? A netýká
se tato optika i našeho pohledu na lidi?
Je otázka, zdali by z projekce filmu,
který by z našeho církevního prostředí
vznikl, diváci na karlovarském filmovém
festivalu také hromadně neodcházeli.
Nepravdivou a pokryteckou církev totiž
Češi doslova nesnášejí. A já vlastně
také.
Petr Vaďura
cOrpO cElEstE
foto: here-annas-story.blogspot.com
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/30
zprávy
Příští rok
v Karlových
Varech
Každoročně se na začátku prázdnin
koná filmový festival v Karlových Va-
rech. I když jsem téměř stejně stár jako
festival, letos jsem se účastnil zcela po-
prvé. Trpěl jsem falešnou představou,
že festival je jakýmsi jarmarkem "dobré
zábavy" a "pohody". Večírky, mejdany,
celebrity. Nikoliv filmový festival, nýbrž
festival marnosti.
Na festival jsem byl pozván v rámci
semináře "Spiritualita a film". Několik
duchovních z protestantských a ka-
tolických kruhů mělo jednoduchý
program - navštěvovat filmy a poté
o nich diskutovat. Nechal jsem se zlákat
s představou, že bude sice obtížné
vydolovat z "našlehaného slaďoučkého
materiálu" (Bob Flídr) vůbec nějaké
zrnko spirituality. Samý balast, samá
struska, žádná ruda plná ryzího kovu.
Takové byly moje obavy.
První dojmy po příjezdu do Varů moje
obavy ještě zesílily. Zmatek, chaos,
tlačenice, pověstné červené koberce,
které mě kvůli mým předsudkům spíše
Nový církevní zákon, který přijal ma-
ďarský parlament na svém posledním
zasedání před letní přestávkou, odebí-
rá oficiální status přibližně třem stům
náboženských společenství. Mezi nimi
je také Evangelická církev metodistická.
Dosud bylo v Maďarsku více než 300
náboženských skupin registrováno jako
náboženská společenství. Maďarští ob-
čané mohli 185 z těchto společenství
věnovat 1% své daně z příjmu, pokud
se tak rozhodli. Až donedávna to byla
podle maďarského práva možnost,
jak podpořit náboženské, charitativní
a kulturní organizace a iniciativy.
Podle nového církevního zákona
(podle maďarské dikce jsou jako církve
označována i jiná než křesťanská nábo-
ženská společenství) bude z pohledu
státu oficiálně uznáváno pouze 14
náboženských společenství, mezi nimi
Římskokatolická církev, Reformovaná
církev, Luterská evangelická církev,
Srbská pravoslavná církev, Ruská pravo-
slavná církev, tři židovská společenství
odpuzovaly než přitahovaly. Jenže pak
přišel první film... a druhý film...a třetí
film. A pak další a další velmi dobré, či
spíše vynikající filmy. Záhy jsem zjistil,
že člověk nemůže udělat při výběru
filmu chybu. Viděl jsem jich přes dva
tucty a ve 24 případech jsem byl nad-
šen. Odešel jsem jen z jednoho filmu,
ale to spíše kvůli svému sousedovi
v kině, který tak dlouho hlasitě vzdychal
a sténal, až mi to nedalo a nechal jsem
se strhnout, když se přese mne dral
ven. A zjistil jsem ještě jednu zajíma-
vou věc: Bylo obtížné najít film, který
by nebyl naplněn spiritualitou, ať už
přivrácenou, či odvrácenou stranou
měsíce. Temné filmy převažovaly, ale ke
světlu se přece často obracíme právě
uprostřed temnoty, právě tehdy, když
se zdá být tma již neúnosná.
Mezinárodní filmový festival Karlovy
Vary - to jsou nejen večírky, recepce
a mejdany, ale i skvělé filmy. O někte-
rých budete přemýšlet a v myšlenkách
se k nim vracet po celý život. Vřele
doporučuji zahájit léto 2012!
Petr Špirko
Doporučené filmy z festivalu:
Rozchod Nadera a Simin
režie: Asghar Farhadi vítěz letošního
Berlinare, Írán
a dále také jedno nové evangelikální
společenství, které vzniklo teprve před
třiceti lety a které má v Maďarsku silnou
mediální podporu. Jako jediná další
svobodná církev byli uznáni baptisté.
Státní uznání naproti tomu kromě
jiných ztratili buddhisté, hinduisté, mus-
limové, reformní Židé, Svědci Jehovovi,
Armáda spásy a ECM. Spolu s celou
řadou dalších náboženských společen-
ství je přijetí nového církevního zákona
postavilo před nové výzvy. Ztrácejí tím
státní podporu – v případě ECM v Ma-
ďarsku se to týká i diakonické práce
v domovech důchodců nebo s pří-
slušníky romské menšiny. Jednotlivým
společenstvím sice zůstává možnost
žádat o individuální uznání, půjde však
o administrativně velmi náročný proces
a žádosti bude schvalovat tentýž parla-
ment, který v létě o odebrání státního
uznání rozhodl.
Před přijetím nového církevního zákona
probíhala jednání mezi představiteli
ECM v Maďarsku a politickou repre-
zentací. ECM doufala, že vzhledem ke
Žádost o rozvod jako poslední pokus
o sblížení způsobí značné utrpení nejen
Nadera a Simin. Nepřímo je zasažena
služka v rodině, která potratí, nejvíce
nakonec trpí jedenáctiletá dcera...
Turínský kůň
režie: Béla Tarr, Maďarsko
Film je symbolickou inverzí stvoření,
obrazem konce všeho. Na venkovské
samotě bičované neustávající vichřicí
se otec s dospělou dcerou propadají
do tmy a nicoty. Začíná to koněm, jenž
odmítá ráno vyrazit na cestu. Pokračuje
to červotoči, již přestávají chroupat dře-
vo. Pak vyschne studna. Nakonec uhlíky
přestávají hořet a vše se ocitá v bezú-
těšné tmě "TOHÚ VÁ BÓHÚ (Gn 1,2).
Kluk na kole
režie: bratři Dardenneové, Belgie
Cyril je čerstvě umístěn do dětského
domova. Jeho otec je po úmrtí babičky
neschopen se o něj postarat. Ve hře
jsou nejen peníze, ale především ne-
dostatek citu. To, co otci schází, synovi
přebývá. Po útěcích otce vypátrá, ale
narazí na chladné odmítnutí. S těžkým
zraněním na duši se velmi nesnadno
vyrovnává a začíná žít život na hraně...
Béla Tarr (*1955) z filmu Turínský kůň
svému působení v zemi po dobu více
než sta let a s ohledem na rozsáhlou
sociální práci uznání neztratí. Nyní je
ECM jedinou církví v Ekumenické radě
v Maďarsku a jedinou maďarskou církví
(jež je členem Konference evropských
církví), která státní uznání ztratila. S 34
sbory a 1600 členy a přáteli jde o ma-
lou církev. Biskup Patrick Streiff však ve
svém dopise premiérovi Viktorovi Or-
bánovi zdůraznil, že postavení menšiny
nesmí být argumentem proti uznání
a že ECM neztratila státní uznání v žád-
né ze zemí východní střední Evropy,
kde byl přijat nový církevní zákon.
Také Společenství evangelických církví
v Evropě, Konference evropských církví
a biskupové Luterské evangelické círk-
ve a Reformované církve v Maďarsku se
postavily na stranu ECM a podpořily její
snahu o znovuzískání státního uznání.
Zdroj: Sekretariát biskupa Patricka
Streiffa, Curych
Nový církevní zákon v Maďarsku
zbavuje ECM oficiálního uznání
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/31
13.8. 2011 se v Praze konal pochod ho-
mosexuálů a lesbiček nazvaný Prague
Pride. Tato akce vyvolala ve veřejnosti
mnoho reakcí od přejných až po krajně
odmítavé. Součástí těchto negativních
reakcí byly ostré výpady adresované
proti samotným homosexuálům, které
se mnohdy zaštiťovaly křesťanstvím.
Některé takové projevy vykazovaly
dokonce znaky klerofašismu. Rozhodl
jsem se proto za českou církev vyslat
veřejnosti jiný signál. S katolickým
knězem Václavem Vackem jsem připra-
vil příspěvek pro Křesťanský týdeník
vysílaný v sobotu od 9 do 10 hodin na
Radiožurnálu, v němž jsme chtěli po-
ukázat především na vztah biblických
křesťanů k menšinám. Tedy i k homose-
xuálům, byť se projevují tak, jak se nám
to nelíbí. Příspěvek nebyl odvysílán.
Dovoluji si tedy jeho přepis nabídnout
alespoň čtenářům Slova a život.
S různými menšinami byli křesťané
konfrontováni vždy. Na počátku
byli oni sami menšinou v židov-
ském a posléze římském pohan-
ském prostředí. Už ve čtvrtém
století se však situace obrátila
a církev získala na dlouhá staletí
politickou moc. Vztah k menšinám
se stal lakmusovým papírkem, kte-
rý odhaloval pravost a ryzost jejího
křesťanství v daném historickém
období. Jaký by tedy vlastně měl
být postoj křesťanů k menšinám?
Odpovídá Václav Vacek:
Demokracie má brát na menšiny ohled.
Křesťané teprve. Křesťané jsou posláni
k druhým s poselstvím: jako rodiče jsou
tu pro děti, lékař pro nemocné, tak je tu
Bůh pro člověka. Pro každého. A pro-
tože dnes jsou u nás křesťané také
menšinou, měli by tím víc na menšiny
myslet.
Historie zaznamenala mnoho
negativních zkušeností, kdy církev
menšiny pronásledovala. Uveďme
např. persekuci Židů či hrdelní
tresty pro jinověrce, homosexuá-
ly či tzv. čarodějnice. Později se
církev ústy svých představitelů za
mnohé netolerantní postoje ze své
minulosti omluvila. Navzdory tomu
se i dnes objevují různé skupiny
lidí, které se označují za křes-
ťanské, a přitom hlásají nenávist
vůči cizincům, Romům nebo třeba
homosexuálům. Snaží se vyvo-
lat strach z jinakosti a tolerantní
postoje církve označují za zprone-
věru Bibli. Jaké jsou kořeny těchto
xenofobních a nenávistných posto-
jů? Odpovídá opět Václav Vacek:
Tito lidé sami mají strach a přidávají
se k těm, kteří tady strach šíří, protože
strach jim vyhovuje k dosažení jejich
vlastních cílů. Neomluvitelné je pře-
devším to, že si tito „křesťané“ vytvořili
z křesťanství vlastní ideologii. Biblické
křesťanství je však mírumilovné, soucit-
né a je náboženstvím pokoje. Starý zá-
kon říká: „Miluj Boha celou svou bytostí
a bližního jako sám sebe.“ A Ježíš říká:
„Jednej s bližním tak, jak by sis přál,
aby on jednal s tebou.“
Jsou-li křesťané vybízeni k lásce
a toleranci, co jim tedy vlastně na
akcích typu Prague Pride vadí?
Asi se někteří cítí ohroženi. Já se
nějakým pochodem ohrožen necítím.
Bytostně mi vadí násilí, neúcta k živo-
tu, jakákoli ideologie a manipulace
s druhými. Proti tomu se stavím. Ze
strany nás křesťanů naopak postrádám
zvednutý hlas proti rasismu, otrocké
práci řady zahraničních dělníků a proti
velikému množství dětí žijících v dět-
ských domovech. Postrádám, že by vě-
řící proti tomuto nešvaru nebo neštěstí
soustavně mluvili.
Nový zákon říká, že Kristus zbořil hra-
nice mezi lidmi a ke spáse jsou zváni
všichni. Tedy i homosexuálové. Tento
důraz by neměl ani při diskusích křesťa-
nů kolem Prague Pride zaniknout.
Prague Pride
anebo křesťanské toleranci
foto:www.blesk.cz
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/32
svědectví
Vybrala jsem si seminář „Jak jsem pře-
konala strach“. Našla jsem místnost, kde
se konal, a plna očekávání se usadila.
A Otec v nebi se díval na svou holčičku,
která je plna úzkostí, obav a pořád se
něčeho bojí. A chystal se zasáhnout.
Ale pěkně popořádku.
Dnes se na to období dívám jako na
nejkrásnější ve svém životě. Byla jsem
šťastná mladá maminka tří malých dětí.
Rodiče už jsem neměla (tedy ani žádné
hlídání), manžel trávil hodně času
mimo domov, měla jsem hodně práce
nejen s dětmi, ale starala jsem se také
o dům, zvířata a velkou zahradu. Pět let
se mi nestalo, že bych byla jeden den
bez alespoň jednoho dítěte.
Byla jsem tak trochu mimo veškeré
dění. Mezi Boží lid jsem se dostala jen
v neděli na bohoslužbu.
Jednou jsem si přečetla něco o chysta-
né konferenci Aglow v Nymburku. Měla
jsem takové zvláštní puzení a touhu tam
jet. Svěřila jsem se manželovi. Zkrátím
to. Babička se uvolila vzít si k sobě
na prodloužený víkend všechny děti
a já se sestrami z tachovského sboru
vyrazila na dámskou jízdu. Manžel dělal
řidiče.
Můj Otec mě tam chtěl mít. Mluvil ke
mně a uzdravoval mne tak, jako nikdy
před tím ani potom.
Z konference jsem si přivezla svědectví,
která opravdu změnila můj život. Jedno
se týká vítězství nad strachem.
Bála jsem se v té době o manžela,
o děti, měla strach z pronásledování,
když jsem prožívala něco hezkého,
už jsem se bála, že přijde něco zlého.
Proto jsem si z nabízených seminářů
vybrala právě ten výše jmenovaný. Ale
neuspokojil mé vnitřní potřeby. Nedal
odpověď na mé otázky. Sestra, která jej
vedla, vydávala upřímně své svědectví.
V mém srdci ale bylo: To není ono. To
není to, co hledám. Je to něco jiného.
A můj nebeský otec věděl o mém du-
chovním hladu a touze.
Večerní program končil modlitbami, na
které jsem si vystála frontu. Po ukončení
modlitební chvíle mě sestra, která se za
mne přimlouvala, objala. Měla takovou
kyprou mateřskou náruč a mně v ní
bylo tak dobře...To jsem silně vnímala.
Spala jsem v sále s desítkami dalších
sester ve spacáku na karimatce. Již po
chvíli, co jsem zalehla, jsem si unavená
a ospalá začala spílat. Šetříme tedy
opravdu na nesprávném místě. Jsem
matka od rodiny, mám nárok spát na
posteli a ne tady na zemi ve společnos-
ti upovídaných holek. Copak podlaha,
ta by mi tolik nevadila, ale to breben-
tění. Hned vedle mě byla děvčata ze
Slezska a to jejich nářečí... Napomínat
je se mi nechtělo. Pokorně jsem se
uklidnila s tím, že jistě hovoří
o Božích věcech. Dobře, tak budu
jenom ležet a čekat, kdy budu moci
usnout. Ty to Pane vidíš.
Po chvíli jsem začala prožívat něco
zvláštního. Odpoutala jsem se od
svého okolí a začala silně vnímat Boží
přítomnost. Podobné prožitky se slovy
popisují velice obtížně, ale pokusím se.
Vnitřním zrakem jsem hleděla na Pána.
Pamatuješ si náruč té sestry, která se za
tebe modlila? Ano, pamatuju. Jak ti v ní
bylo tak dobře.
Moc dobře mi v ní bylo. Tak to je moje
náruč. Chci, abys to věděla a aby ses
v ní cítila také tak dobře a bezpečně.
Jak jsem tak ležela ve spacáku na
zádech, měla jsem vidění průsvitné
polokoule nad sebou. Pán mi ukázal, že
jsem v jeho ochraně a že ke mně nikdo
nemůže. Že na mě nemůže nikdo,
komu to On nedovolí, ani sáhnout.
Můj Bůh se mi zjevil jako OTEC!!!
Už jsem byla několik let křesťankou,
ale Boha jako Otce jsem neznala. Tátu,
tatínka, toho, koho se vždycky můžu
chytnout za ruku, stulit se mu do náru-
če, kdo mě nedá, kdo mi věří.
Tak to je to, co jsem hledala a proč
jsem se pořád bála, neznala jsem Boží
otcovskou lásku! Nechápala jsem, jak
mi mohla být roky zahalena. Prostě
zjevení. Jako když vám rozsvítí.
(Pro zajímavost. Můj Otec mi řekl, že se
v budoucnu stane událost, která pro
mě bude těžká - naplnila se za dva roky
- a zaslíbil mi, že bude se mnou. Jindy
bych se rozklepala a křičela strachy, teď
jsem ležela klidně v Boží náruči a vůbec
se nebála.
Poznání Boha jako Otce a stálé po-
znávání jeho otcovské náruče je pro
můj křesťanský život i službu naprosto
zásadní. Když se mi roztřesou kolena,
vždycky vím, kam utéci.
Hana Nováková
ECM Třeboň
O strachu
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/33
kvíz,recenze
Biblický kvíz
Petr Vaďura
Reportér: Dnes se ocitáme uprostřed
oslav velkého vítězství. Vy se ale moc
neradujete. Proč?
Neznámý: A to se mám radovat z toho,
že se nám podařilo pobít několik tisíců
našich bratří? Že Zikrí zabil královské-
ho syna a další judské velmože? Ne,
stokrát ne! Spíš bychom si měli sypat
hlavu popelem za to, jak nás Hospodin
ponížil.
R: Nemyslíte ale, že Vám Judu vydal do
rukou právě Hospodin? Ta porážka byla
tak jasná.
N: Snad ano, ale to neznamená, že
musíme judské bojovníky vraždit jako
ovce. To volá do nebes! Však jsem to
také našim pánům velitelům řekl.
R: A co oni na to?
N: Zastyděli se a dali mi zapravdu.
R: To snad ne! Chcete mi říci, že Vás
poslouchali?
N: Nejen to. Když jsem viděl, jak
v průvodu vedou do Samaří ty tisíce
nebohých zotročených Judejců, za-
stoupil jsem jim cestu a vyřídil jsem jim
Hospodinovo slovo: „Hospodin proti
vám plane hněvem!“
R: To měli asi radost...
N: Spíš jsem jim potvrdil, co sami vědě-
li: jsme přeci všichni synové Abrahamo-
vi, jsme bratři! A jak může bratr zotročit
bratra? Bůh našich otců ústy Mojžíše
něco takového zakázal. A vy si teď
vedete tisíce nebohých lidí, abyste ne-
museli dřít na polích a měli se dobře?
To je přeci hanba! Když jsem pak ještě
viděl, jak jsou ti zajatci zubožení a hla-
doví a že mnozí jsou dokonce nazí, bosí
a zranění, bylo mi do pláče. Proto jsem
jim řekl: „Dost, tohle dělat nesmíte!“
R: To se ale na Vaši stranu musel posta-
vit někdo vlivný, že Vás ti vojáci rovnou
nezabili.
N: Ano, Hospodin se dotkl srdce
Azarjáše, syna Jóchananova, Berekjáše,
syna Mešilemótova, Jechizkijáše, syna
Šalúmova, a Amasy, syna Chadlajova,
kteří se spolu se mnou postavili proti
velitelům. Řekli jim s velkou rozhodnos-
tí, ať ty zajatce propustí. Z kořisti, kterou
vezli vojáci na vozech, nabrali oblečení
a obuv pro ty chudáky, kteří neměli vů-
bec nic. Pak jim dali najíst, napít, ošetřili
zraněné a poslali je do Jericha. Ty, co
nemohli chodit sami, dokonce naložili
na osly a odvezli je tam. Chválil jsem za
to Hospodina, protože jinak bychom ke
všem svých hříchům přidali ještě tento
veliký a hrozný.
R: Vy jste těm velmožům řekl, že to mají
udělat?
N: Ne, já jsem vystoupil proti velitelům.
Těm jsem řekl, že mají zajatce propus-
tit, protože jinak by to byla veliká vina
před Bohem. Zbytek vykonali ti muži,
které jsem jmenoval.
R: Jak si vysvětlujete skutečnost, že Vaši
vojáci byli schopni vzdát se jak zajatců,
tak lupu?
N: Sám tomu nerozumím, čekal jsem
spíš, že mě zabijí. Ale oni byli hod-
ně zmateni a ve chvíli, kdy proti nim
vystoupili ti velmožové, se úplně stáhli.
Není divu – byli to ti nejváženější efraji-
mští starší, proti kterým by si asi netrou-
fl vystoupit ani ten zabiják Zikrí. A pak
– věřím, že za tím vším stál Hospodin,
který se tentokrát nad námi smiloval.
Judu ponížil kvůli jejich modlářskému
králi, ale nás se prozatím ujal. Kdo ví,
kdy mu ale dojde i s námi trpělivost.
R: Děkuji Vám za rozhovor.
Poznáte, o jakou biblickou postavu se
jedná?A kde je o ní v Bibli psáno? Své
odpovědi posílejte SMS na číslo 731
085 205. Nezapomeňte uvést svou
adresu. Z odesílatelů správných odpo-
vědí vylosujeme jednoho, který bude
odměněn knihou.
Tajenka křížovky z minulého čísla zněla:
"Hudba je jedním z nejkrásnějších
a nejnádhernějších darů Božích." Ze
správných odpovědí jsme vylosovali
Michaelu Königsmarkovou z Prahy 5,
které posíláme knihu.
Petr Vaďura
/Karmelitánské nakladatelství 2011/
V kuchyni čas zrovna ráda netrávím,
a tak bych tu náměty na pohádky nej-
spíš nehledala. A přitom, pročítám- li
si roztomilé příběhy Hany Pinknerové,
říkám si, kolik jen kuchyňských věciček
a potravinových ingrediencí může ožít
a představit se nám v celé škále růz-
ných lidských vlastností a přinést pravé
pohádkové ponaučení. Na pozadí toho,
co prožívají oživení obyvatelé skříněk
a poliček, můžeme vnímat příjemnou
atmosféru plnou lásky a zájmu. Tu lze
nalézt jen v těch rodinách, kde se mají
všichni rádi a maminky dobře vědí, kdo
má rád marmeládu jahodovou a kdo
raději tu s borůvkami . Pohádky jsou
to vskutku netradiční, a i když Hana
Pinknerová občas použila tradiční
základ, nakonec z toho uvařila naprosto
originální pohádku. Tak tedy,
ať vám chutná!
Dana Mrázková, ECM Tachov
Hana Pinknerová
Kuchyňské pohádky
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/34
odčtenářů
Neděle, 25.ledna 1736.
V poledne začala třetí bouře. Ve čtyři
hodiny byla silnější než kdy před tím.
V sedm jsem šel k Němcům (pozn.
redakce – tj. k Ochranovským, členům
Jednoty bratrské v exilu). Už dříve jsem
si všiml jejich vážnosti při všem, co dě-
lali. Neustále osvědčovali svou pokoru
tím, že ostatním cestujícím prokazovali
nejnižší služby, které by žádný Ang-
ličan nevykonával. Nežádali za to nic
a nevzali žádné peníze s odůvodněním,
že to je „dobré pro jejich pyšné srdce“
a že „jejich milovaný Spasitel pro ně
udělal více“. Každý den měli příležitost
projevit svou pokoru, kterou žádná
urážka nemohla vyvést z rovnováhy.
Když do nich strčili, když je uhodili
nebo srazili na zem, vstali a klidně ode-
šli. Z jejich úst nevyšla žádná stížnost.
Nyní se naskytla příležitost vyzkoušet,
zda byli nejen prosti pýchy, zloby
a mstivosti, ale také strachu. Uprostřed
žalmu, kterým začali své bohoslužby, se
přes loď převalila mohutná vlna, roztrh-
la velkou plachtu, pokryla loď a rozlila
se do mezipalubí. Jako by nás hlubiny
pohltily. Angličané začali hrozně křičet,
Němci však klidně pokračovali ve svém
zpěvu. Později jsem se jednoho nich ze-
ptal: „Ty ses nebál?“ Odpověděl: „Díky
Bohu, ne.“ Ptal jsem se dále: „Ale vaše
ženy a děti se bály?“ Odvětil klidně:
„Ne, naše ženy a děti se nebojí smrti.“
Z Deníku Johna Wesleye
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/35
biblickáhříčka
3535
Pa-di-pa-Ra
Jiří Hedánek
– Až když jsem se dala do křiku, tak
utek. Nechal tady hadry, hele.
– Děláš ze mě blbce nebo co? To ti
mám věřit, že zrovna tebe... tebe,
jo!? Jestli něco není, tak určitě není
pitomec.
– Co tím jako myslíš, „zrovna tebe“!?
Nejsem o nic horší, než ty ostatní
v domě. Akorát jsem si vzala chlapa, za
kterýho musej všechno dělat sluhové.
To je ta jediná moje smůla.
– Ty jseš ta poslední, co si má co stě-
žovat. Co byl tvůj otec, než jsem si tě
vzal. To já z vás udělal něco, jinak byste
všichni byli holý zadky, celá ta vaše
famílie. Ty jsi nehnula pro to ani prstem.
Prstama jsi určitě nehejbala.
– Já že jsem zahejbala!!?
A co děláš ty, ty...
– (Neřvi, vedle jsou sluhové.)
– (A k tomu je ti eště jedno, že tvoji
vlastní ženu... Nějakej přivandrovalec.
Ani to není Egypťan.)
– (Že co? A ty sis někdy vybírala?)
– Co si to dovoluješ, ty zmetku!
– Už ani slovo, nebo dám místo Josefa
zabít tebe! Jako manžel mám na to prá-
vo a faraon neřekne ani slovo! Ostatně
nepočítej s tím, že bych Josefa zabil.
To ani náhodou. Já nejsem ani slepej,
ani pitomej. Nevěřím ti ani slovo a ten
kluk si to nezaslouží. A jestli si myslíš, že
ho dáš odpravit ty sama, tak s tím taky
nepočítej. Jako že jsem Pa-di-pa-Ra, ten
kluk bude žít, ať se ti to líbí, nebo ne!
– Pane! Můj dobrotivý Pane! Darova-
ný bohem Ra! Dřív než mě dáš zabít,
budiž tvou dobrotivou vůlí mě nejdřív
vyslechnout. Kéž tvá laskavá moudrost
i tvá spravedlnost se projeví téhož dne.
– Nech toho, ani jsem si nestačil umýt
nohy. A vykládat mi nic nemusíš. Znám
svou ženu déle než ty. Chápeš ale,
že u nás zůstat nemůžeš. Ona není
jen ošklivá, je i zlá. A navíc: všichni to
viděli. Já si nemůžu dovolit dál tě tady
nechávat. Naštěstí mám dost možností.
Poslouchej, jak to uděláme: ...
– Odlesku boha Ra! Imhotepe! Čemu
vděčím za takovou návštěvu? Jakému
slitování bohů, že tě smím uvítat?
– Taky tě zdravím. Je to dost delikátní,
pojďme dovnitř. Tady je moc uší.
– Tak čím tě pohostím? Co máš na
srdci? Neostýchej se, víš, jak velmi jsem
ti zavázán. Žel tvůj služebník je proti
svému pánu jako kuře proti orlu, mé
možnosti jsou omezené, ale nebudu
šetřit ničeho, ani ze svých chabých
možností. Co máš na srdci?
– Především nechci, aby o tom někdo
další věděl.
– Jako že mocný Ra i na mne vrhá svůj
odlesk, nikdo se nic nedoví. Spolehni
se.
– Potřeboval bych u tebe ve vězení zašít
jednoho mládence. Je velmi šikovný,
požehnání bohů jde s ním, nebudeš
litovat. O všechno se ti tady postará,
všechno dobře zařídí. Já bych se ho
nikdy nezbavoval, vlastně ani nevím,
kým ho nahradím, bude to pro mě
velká ztráta. Ale... zkrátka okolnosti
jsou takové, že ten hoch je ve velkém
nebezpečí.
– Na jak dlouho?
– No, to je právě to. Na dlouho. Můžeš?
– –
– Nebudeš litovat. Řekni, jaké budeš
mít náklady, všechno hradím.
– Tak ty prý umíš číst a psát.
– Ano. Tvůj služebník umí i počítat.
– Slyšel jsem, že jsi prý dobrý manažer.
– Bůh mého otce a mého děda tvému
služebníkovi dal milost, že se mu dařilo
spravovat velké hospodářství a řídit
administrativu.
– Jo, tak jsem to slyšel. Mimochodem,
jaký je tvůj bůh?
– Nezjevuje své jméno. Ale je to nejvyš-
ší Bůh nebe i země. Je stvořitel všeho
a nemá žádné překážky.
– To nechce být uctíván, když ani nepro-
zradí svoje jméno?
– Nepotřebuje uctívat.
– Jak potom můžeš od něho něco
čekat? No, to je tvoje věc. Já mám radši
bohy, co si dají říct. Přece jen občas člo-
věk nějakou tu protislužbičku potřebu-
je. Tak a teď ti vysvětlím, co bude tvým
úkolem. Budeš v královském vězení,
nikdo se tě nebude na nic ptát a ty taky
nikomu nebudeš nic říkat, jasný?
– Ano.
– Na to, že je tady kriminál, budeš mít
podmínky královské. A žádný ženský
tě tady nebudou rušit v práci. Mlč, vím,
dost. Přesněji řečeno vím, co potřebuju.
Víc vědět nechci, a to tady platí pro kaž-
dýho. Zapiš si to za uši. O minulosti se
tady nemluví. Jasný?
– Ano.
– Když tohle budeš dodržovat, nebudeš
dělat blbosti a práce ti půjde, budeme
spolu vycházet a špatně ti nebude.
A ne abys mě pak rozmázl v té své Bibli.
Abys třeba v Genesis 39,21 pak napsal,
jako že jsem tě trápil nebo tak něco.
– Tvůj služebník nic nebude psát.
Bože! Záštito mých předků, co já tady
vůbec dělám? Co měl znamenat můj
sen o snopu? Copak se mi tady někdo
klaní? To já jsem pořád v předklonu.
Už od té doby, co jsi mi dal ten sen,
a je to pořád horší. Copak se mi klaní
slunce nebo měsíc nebo hvězdy? Sem
slunce ani nedosáhne a hvězdy skoro
nevidím. Ani bratři mě neuznali, pro
Midjánce jsem byl jenom zboží, pro
Išmaelity jen otrok. A tady v Egyptě?
Na vzestup můžu zapomenout. Skoro
každý v Egyptě znamená víc než já?
Takhle si představuješ naplnění? Nebo
to mám chápat tak, že ne v Šechemu,
ale v Egyptě mi kyne budoucnost? To je
tedy hodno zvážení. Díky za nabídku.
Jiří Hedánek, biblista a překladatel
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/ŽIVOT
Slovo a život, ročník XXVIII
Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR
Časopis vychází čtyřikrát do roka.
Adresa redakce:
Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2
Telefon: +420 224 919 608
e-mail: office.umc.cz@gmail.com
Redakční rada:
Petr Procházka, Petr Vaďura, Gabriela Selingerová, Jiří Hedánek, David Chlupáček
Filip Jandovský, Miloslav Čech, Alena Šebková, Michael Kříž, Ralf Mošt
Grafický design: Matěj Čech | www.mcech.cz
Předplatné v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč, u hromadných
objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč
Předplatné v cizině:
na celý rok 7,00 € + poštovné 2,40 €;
cena jednotlivého čísla 1,75 € + poštovné 0,60 €
Platby a dobrovolné příspěvky:
7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu)
Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.
Téma příštího čísla: Krize jako příležitost
Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte do 15. listopadu 2011 na adresu redakce.
Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově
shodovat s názorem redakce.
http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/