Slovo a život 3_2011



http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

SLOVO+ číSLO3,ŘÍJEN2011,CENA45Kč Téma: Stracha strašáci

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

2 V srpnu 2011 jsem se zúčastnila v Jiho- africké republice v Durbanu Světové metodistické konference a hned po ní v Johannesburgu Světového shromáž- dění metodistických žen. Pozváním, abych zastupovala naši výroční konfe- renci při tomto shromáždění, to vlastně všechno začalo. Z biskupské kanceláře mi řekli: „Když už budeš na místě, zúčastni se také předchozí konference.“ Z tohoto (pochopitelného) šetření na cestovném vzniklo úsměvné složení delegace: Biskup a sedm žen. Ostatní Evropané na tom nebyli jinak. Ženy převládaly. Pohledem z Afriky je Evropa úplně maličká. Na otázku: „Odkud jsi?“ jsme začali odpovídat: „Z Evropy.“ Pře- stali jsme vysvětlovat, kde je Maďarsko, Polsko nebo Česká republika. Evropa- nů nebylo na konferenci mnoho. Rádi jsme se tedy setkávali s metodisty ze Skandinávie a Pobaltí, Německa a Bri- tánie. Světová metodistická konference se koná jednou za pět roků a sjíždějí se k ní zájemci z církví metodistické a wesleyánské tradice. Letošní konfe- rence byla v pořadí dvacátá, zastoupe- no bylo 74 církví ze 132 zemí, odhaduji asi 2000 účastníků. Podrobnosti a ofici- ální zprávy se lze dočíst v angličtině na www.worldmethodistcouncil.org . Generálním tajemníkem pro další pě- tileté období se stal biskup jižní Afriky Ivan Abrahams. Je to první tajemník, který nepochází z USA. Na základě toho, co vykonal ve funkci biskupa, si získal obecnou podporu. Po politických změnách, zejména zrušení apartheidu (oddělení černých a bílých) před sedmnácti lety se Jiho- africká republika pomalu vzpamatová- vá. O Nelsonu Mandelovi se tu mluví s úctou, ale lidé jsou opatrní ve výhledu do budoucna. Já jsem se nesetkala s nikým, kdo by řekl, že za starých časů byly poměry lepší, ale všichni říkali, že to chce trpělivost, že bude ještě dlouho trvat, než se lidé naučí žít ve svobodě. V zemi je dost velká nezaměstnanost a vzdělaní lidé emigrují, nejčastěji do Kanady a do Austrálie. Bojí se (opráv- něně), že se ve své profesi neuplatní. Proti kriminalitě se mnozí brání tím, že svoje obydlí obklopí zdí a elektrickým plotem. Na nás to působí jako vězení, ale chápu, že ti, kdo jsou uvnitř, se cítí bezpečněji. Bojí se zlodějů a vrahů. Veřejní představitelé se snaží na všech úrovních – od místní po státní – bojovat proti kriminalitě, rozvíjet projekty na podporu vzdělání a pomoc chudým, často přitom spolupracují s církvemi. Jeden člověk mi řekl: „Slyšelas o vraž- dách bílých farmářů, že? Já ti povím, jak to je. Sám jsem deset roků farmařil. Moji sousedé zacházeli s černošskými misievesvětě Naděje≥ v jižní Africe Jana Křížová

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

3rodinami, které na farmě pracovaly, jako s otroky. A někteří farmáři do- sud nevzali na vědomí, že se poměry změnily. I nadále ti černoši žijí na farmě v chudých podmínkách, nedostávají za práci žádný plat, jen něco k jídlu, nesmějí se odtud hnout. Starší lidé jsou na to zvyklí, nic jiného v životě nepo- znali. Jenže jejich děti utečou z farmy, protloukají se ve městech, v lepším případě chodí do školy, najdou si zaměstnání, vydělají nějaké peníze. Pak se vrátí navštívit rodiče, ale farmář jim to nedovolí a vyžene je z farmy s puškou v ruce, protože oni jsou podle něj uprchlí otroci, které on nemůže potrestat. Tak drží aspoň jejich rodiče a pomstí se na nich. A pak za čas někdo najde toho farmáře mrtvého.“ Celá pravda bude asi složitější, ale toto jsem slyšela jako svědectví člověka, který byl blízko. Z mnoha úst zaznělo, jak je dů- ležité vzdělání, protože nevzdělaní lidé jsou snadno zneužíváni, často i svými soukmenovci. Téma konference „Ježíš Kristus pro uzdravení národů“ bylo pro jižní Afriku opravdu případné. V úvod- ním projevu prohlásil jihoafrický biskup Mvume Dandala, že uzdravení je dobrá myšlenka, ale musí se jasně říct, z čeho. Popsat a odpustit. Bez vzájemného odpuštění nelze nikam pokročit. Dále prohlásil, že svět není velká vesnice, jak se někdy říká, ale město. Ve vesnici se žije v pospolitosti, ve městě jsou vztahy jedině komerční. Každý proti každému. Získat výhody na úkor druhého. Pak se šíří strach a násilí. Jako aforismus bych to vzala, ale jinak si myslím, že křesťané po celém světě, i v Africe, se opravdu snaží, aby to tak nebylo, a Bůh jim v tom pomáhá. Mimochodem, v jazyce zulu se „společenství“ vyjádří slovem „ubuntu“, což doslova znamená „jsem, protože jsi ty“. Velmi mě oslovila Rosalind Colwill. Je to výjimečná osobnost. Udělili jí letošní metodistickou Cenu míru za to, že vybudovala vesnici pro mentálně nemocné v Nigerii. Původně se starala o malomocné. Cenu přijela osobně převzít, i když je po mozkové mrtvici odkázána na vozík a pomoc druhých. Řekla s upřímnou skromností: „Já jsem je tak přece nemohla nechat.“ Patří mezi ty lidi, kteří vnášejí do světa Boží lásku, jak jsem o nich psala v minulém odstavci. Biblické výklady přinesla Joy Moore, profesorka z USA. Byla svěží, inteligent- ní a provokativní. Měla jsem z ní radost. Mimo jiné pravila: Jak čteme bibli, je stejně důležité jako to, že ji čteme. Jeden z řečníků, starší pán, nás pobavil, když zaujatě líčil, jak se učil používat GPS – satelitní navigaci v autě. „...příjemný hlas mi poradil: Odbočte doprava. A mě napadla taková myšlen- ka... co se stane, když neposlechnu? Odbočil jsem doleva. Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo: Vypracovala jsem pro vás novou trasu...“ (Moje GPS prohlásí v takovém případě: „Přepočítávám.“ Ta anglická věta se mi líbí mnohem víc.) Pán se dramaticky odmlčel a pak nám vysvětlil: „Takhle se k nám chová Pán Bůh! Když z nepozornosti nebo i úmy- slně uhneme, on nám připraví nové řešení. Není to úžasné?“ Z konferenčního centra v Durbanu se dá během deseti minut dojít k pobřeží Indického oceánu. Využívala jsem toho o polední přestávce. V Africe je v srpnu zima, což znamenalo, že na slunku bylo asi 24 stupňů, někteří turisté se koupali a jezdili na prkně ve vlnách. Místní nosili vlněné čepice. Slunko zapadalo v pět hodin odpoled- ne a teplota rychle klesla. K ránu bývalo 7 stupňů. Směli jsme se procházet po pláži, ale chodit jinam nám místní pořadatelé nedovolili. Měli strach, že by nám někdo ublížil. Neděli dopoledne jsme prožili při bohoslužbách ve sborech v Durbanu a okolí, odvezly nás autobusy až na mís- to a pak zpět ke konferenčnímu centru. Odpoledne se konal pochod městem od konferenčního centra k radnici. Připravili ho místní metodisté s Armá- dou spásy. Ta kombinace se projevila například tím, že část průvodu tančila v rytmu afrických bubnů a insimb a hned následující část pochodovala za doprovodu dechovky a zpěvu písní, které máme v kancionálu. Hráli je ovšem opravdu v pochodovém rytmu. Vzájemně se slyšeli, a vůbec jim to ne- vadilo. Průvodu se zúčastnilo odhadem 3000 lidí, nesli různé nápisy, policie nás hlídala a odklonila dopravu, lidé v ok- nech a na chodníku tancovali a zpívali s námi. Bylo veselo. Insimba je větší kovový zvoneček na stopce a buší se do něj příborovým no- žem. Vím to, protože jsem absolvovala kurs o hudebních nástrojích při africké bohoslužbě. Vedl ho místní biskup, učili nás bubnovat, zpívat a tancovat. Dalšími používanými nástroji jsou: Píš- ťalka – na tu se prostě píská do rytmu. Polštářek – drží ho kdosi jako dirigent

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

4 misievesvětě a buší do něj druhou rukou, tím udržuje rytmus v celém shromáždění. Ovšem nejpodivuhodnější nástroj je metuzela. Vznikla zkratkou slov „metodistická vuvuzela“. Protože vuvuzely mají velmi pronikavý, až nepříjemný hlas, používají v jihoafrickém kostele metuzelu, která vydává hlas tlumený. Je to totiž hadice od vysavače. Jižní Afrika je zajímavá tím, jak se pro- stupuje černošská, indická a bělošská kultura. V církvích se to děje s radostí a vzájemnou úctou. K další konferenci jsme se přesunuly do hotelu v Johannesburgu. Těch žen, které se zúčastnily obou událostí, bylo mnoho. „Světová federace žen z me- todistických a sjednocujících se církví“ (to je celý název) důsledně uvádí, že mezi nás patří kdokoli, kdo má nějaké wesleyánské kořeny, tedy i ženy z těch církví, které vznikají sjednocením s jiný- mi protestanty. Světové shromáždění Federace se koná z praktických důvodů v návaznosti na Světovou metodistic- kou konferenci. Bylo nás okolo 700 účastnic. Svou církev, svou zemi a svou kulturu představily skupiny z Afriky, Jižní a Střední Ameriky, Severní Ameri- ky, východní Asie, jižní Asie, Austrálie, tichomořských ostrovů a Evropy. Tako- vou pestrost jsem už dlouho neviděla. Téma konference bylo: Bambelela – Kristus je naše naděje. Slovo „naděje“ se totiž do jazyka zulu překládá jako „bambelela“, což doslova znamená „ni- kdy to nevzdávej“. Jihoafrická republika ovlivňuje dění v celé jižní Africe. Naději potřebují tam a všude po světě. Vzá- jemně se povzbuzovat, čelit strachu, od Krista přijímat sílu a nevzdávat dobrý boj, o to při tom světovém setkání šlo nejvíce. Pozdravil nás jihoafrický biskup Ivan Abrahams, ale pak už všichni účinkující byly ženy. Joaquina F. Nhanala pochází z Mozambiku, studovala na teologic- kých školách v Liberii, Ghaně a Keni, sloužila jako farářka v Mozambiku a před třemi lety byla zvolena bis- kupkou UMC jako první žena v Africe. Fulata L. Moyo se narodila v Malawi, studovala v Jihoafrické republice, má doktorát ze systematické teologie, nějakou dobu učila na univerzitách a v současné době pracuje pro Svě- tovou radu církví jako koordinátorka práce žen ve světovém měřítku. Vedla biblický výklad a v neděli kázala. Renate Bloem je Švýcarka, studovala medicínu, literaturu a jazyky v Německu a v USA, učila na různých mezinárod- ních školách, ale zejména dlouhé roky pracuje při OSN jako obhájce práv žen a dětí. Mimo jiné zastupovala i Federa- ci. Za svou činnost dostala při úvodní bohoslužbě ocenění. Tyto a mnohé další ženy zaslouží velkou úctu. I při této konferenci jsem si uvědomila, jakou my, Evropanky, tvoříme men- šinu. Mluvily jsme o tom mezi sebou a shodly jsme se, že máme úplně jiné starosti než zbytek světa. V Africe, Asii, Americe, Austrálii a Pacifiku ženy pořád ještě bojují o život při porodu, spous- ta dětí po narození jim umírá, nemají vodu na pití, umírají hladem, zápasí o možnost učit se ve škole, o právo na slušné zacházení v zaměstnání i v ro- dině atd. Udělalo na mě dojem, když jsem viděla, jak Federace podporuje různé užitečné projekty, jak slouží. Jistě, záleží na té spoustě neznámých lidí, kteří dělají dobré věci na své místní úrovni. Ale pracuje se jim lépe, když je podpoří mezinárodní společenství, když mají podporu církve, když se po- daří prosadit lepší zákony nebo získat peníze z veřejných zdrojů. Věřím, že funkcionářky zvolené na dalších pět let, odvedou dobrou práci. Prezidentka Ann Connan je z Austrálie, ale strávila mnoho let v jižním Pacifiku a dva roky v USA se svým manželem farářem. Viceprezidentka Regula Stotz je Švýcarka a doposud slouží jako ko- ordinátorka práce žen při naší centrální konferenci. Z její volby jsme měly ob- zvlášť radost. Sekretářka Carla Boyce- -Smith pochází z Panamy a pokladnice Leu Pupulu z Nového Zélandu. Všechny mají potřebnou kvalifikaci a zkuše- nosti. Zmíním ještě, že prezidentkou Evropské oblasti (Europe Continental) se stala Bulharka a viceprezidentkou Švédka. Když skončily dva týdny konferenč- ního nasazení, dopřály jsme si (čtyři ženy ze střední Evropy) ještě návštěvu v Krugerově národním parku. Průvodce se mě zeptal: „Víš, proč je lev králem zvířat? Protože ho slon nechá.“ Sloni jsou úžasní. Viděla jsem na vlastní oči, jak důstojně pronásledovali nosorožce, kteří se jim klidili z cesty. Chtěla jsem vědět, proč to dělají. Stručná odpověď zněla: „Protože je to baví.“ Cestování všeobecně rozšiřuje člověku obzory. Cesta do Afriky mi to potvrdila. Jana Křížová, farářka ECM Brno misievesvětě

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

5 STR. 2–4 NADĚJE V JIŽNÍ ADFRICE STR. 6–7 CESTA Z BOJIŠTĚ STR. 7–8 O STRACHU A BÁZNI HOSPODINOVĚ STR. 8–11 O STRACHU, SMRTI A UMÍRÁNÍ STR. 12–13 HRANICE STRACHU, HRANICE MOCI STR. 15 ANKETA STR. 16–17 UŤÁPNUTÝ ČECHÁČEK STR. 18 O STRACHU STR. 19 BRITSKO AMERICKÝ TÝM STR. 20–21 BOŽE ODPOUŠTÍM TI STR. 22–33 V HURYKÁNU BOŽÍ LÁSKY STR. 24–25 PŘIBLÍŽIT SE BOHU I SOBĚ NAVZÁJEM STR. 26-27 ZPRÁVY STR. 26-27 ZPRÁVY STR. 26-28 DIAKONIE STR. 29 FESTIVAL KARLOVY VARY STR. 30-31 ZPRÁVY STR. 32 SVĚDECTVÍ STR. 33 KVÍZ, RECENZE STR. 34 Z DENÍKU JOHNA WESLEYE STR. 35 PA–DI–PA–RA Obsah Úvodník časopisu, jehož tématem je strach a straši- dla, by se správně měl jmenovat ú-vodník a měl by vznikat na břehu rybníka lemovaného vrbami. V rákosí by to zašustilo, zabublalo a z vody by se vynořila mokrá hlava… „Vodník!“ Zařval by autor, pa- píry by nechal rozházené v trávě a jako v němých groteskách by se ve zmateném úprku stále zmenšoval, až by jako malá tečka zmizel za obzorem. Stát se to mně, vodníka bych veřejně zostudil, nazval bych ho pod-vod- níkem, vyzval bych ho k odhození zelené paruky a v klidu pokračoval v psaní ú-vodníku.Pro jistotu jsem raději zašel do malé kavárny v Dejvicích poblíž divadla Semafor, kde mají stolky umístěné přímo na ulici. U ledové kávy jsem rozjímal o tématu strachu a strašidel a vzpomínal na hru Kytice, legendární semafor- skou parafrázi Erbenových balad, kterou divadlo po létech znovu zařadilo do svého repertoáru. Doufal jsem, že kolem projde nějaká víla, Jiří Suchý, nebo že alespoň z popelnice vykoukne polednice. Prošla kolem jenom sympatická paní z divadelní pokladny. Proč si vlastně lidé vymysleli strašidla, rarachy, upíry, skřítky, proč si o nich vypráví strašidelné příběhy a chodí se na ně dívat do divadel… Možná do nich promítají svůj strach z neznáma, z temnoty, ze smrti a personi- fikace neurčitých strachů je metoda, jak nad těmito „démony“ vyzrát, jak svůj strach překonat. V jednom semaforském dialogu řekla kdysi Jitka Molavcová: „My víme, že ďábel neexistuje, ale ví to také on?“ Další účinnou zbraní proti vnitřní nejistotě a úzkosti je humor. Vysvětlení ale může být i daleko jednodušší. Lidé se prostě rádi bojí. Musí ale při tom sedět na gauči s mističkou oříšků na klíně a po boku svých nejlepších kamarádek. Málokterý holčičí dýchánek se obejde bez promítání hororu. Sdílené napětí a uvolnění, následující po společném pištění, je osvobozujícím a zároveň stmelujícím zážitkem. Pánové se pro změnu tmelí u válečného filmu, nebo při sledování fotbalu a třesou se strachy, že jejich oblíbený tým skončí jako sedláci u Chlumce. Lidé mají strach z mnoha roztodivných a třeba i roztomilých věcí: Z pavouků, hadů, myší, z manželky, ze špatného počasí, špatné známky z matematiky, z nemoci, finančního úřadu, rozzuře- ných jezevčíků, divokých včel, zkrátka mají schopnost si stra- šáka vytvořit téměř z čehokoliv. Lidská fantazie má přitom schopnost strach umocňovat. Proto se nedoporučuje sledovat film Čelisti před cestou do Chorvatska. Nejmoudřejší z knih říká, že dokonalá láska zahání strach a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Je tu Někdo, kdo dokonalosti v lásce došel a neměl strach ani ze smrti. Proto se mějte rádi, otevřete si pytlík oříš- ků a v pohodlném sofa si bez obav přečtěte Slovo a život. za redakční radu Miloslav Čech Úvodník + Píšu tu úvodník na téma strach V zapadlé uličce skrývá se vrah Opilý závodník řítí se na chodník V zapadlé uličce víří se prach Píšu tu úvodník na téma strach Někdo tam v temnotě napíná prak Opilý závodník řítí se na chodník Život se tetelí na miskách vah Píšu tu úvodník na téma strach Veškeré stvoření mění se v prach Na prach se promění vše co má dech Láska má naději tak žádný spěch Miloslav Čech +

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

6 rozhovor Ivane, už několIk měsíců jsI ve středIsku křesťanské péče vršíček. kdy ses rozhodl vstoupIt do středIska? V středisku jsem 8 měsíců, ale jinak jsem v léčbě již od února minulého roku. Nejdříve jsem byl 6 měsíců v Čer- veném Dvoře v psychiatrické léčebně, pak v komunitě Whitelight, ale tam jsem měl problém s terapeutem. Mám problém s agresivitou a on mi řekl, ať si najdu jinou komunitu, tak jsem si našel Vršíček a jsem tady. Ivane, mohl bys mI řícI něco o svém dětství. Pocházím z Aše. Naši si mě vzali z dět- ského domova, když mi byli tři roky. Dětství nebylo nic moc. Vždycky jsem byl sám, nikdy jsem neměl kamarády. Bydleli jsme u lesa, takže jsem byl celé dny v lese, kde jsem si stavěl bunkry. Chodil jsem na hodně kroužků: na vyšívání, na šachy, na judo, na turistický kroužek, košíkovou. No a pral jsem se, ale vždycky za někoho, a proto se mnou nikdo nesměl kamarádit. Ne, že bych byl zlý, vždycky jsem někoho bránil ve škole, venku, holky jsem bránil, zkrátka když se něko- mu něco dělo, tak jsem to vyřídil. Studoval jsem v Plzni a pak v Písku dámskou a pánskou konfekci, pak jsem šel na vojnu do Benešova. jak se dál vyvíjel tvůj žIvot po vojně? Po vojně jsem šel do Plzně a tam jsem začal darebačit. Mimochodem, ti, kdo mě zkazili, se jmenovali Janda a Jula Pokošovi (ochranka a lidé z okolí Kajín- ka). S Julou jsem začínal v Plzni; bylo mi 17 let, když jsem se s ním seznámil. Myslel jsem si, že se mi líbí takový život, ale vlastně se mi to vůbec nelíbilo, ale na to jsem přišel až teď. Peněz jsem měl hodně. Tenkrát jsem ještě žádné drogy nebral ani jsem nepil. Jednou jsem jel do Písku pro peníze ještě s jed- ním kamarádem a utekli jsme i s penězi do Španělska. Chvíli jsme jezdili po Španělsku, pak jsme se přesunuli do Maroka, kde jsme všechny peníze pro- hýřili za drogy a sex. Když nám peníze došly, odjeli jsme do Štrasburku, kde jsme vstoupili do Cizinecké legie. jak probíhá vstup do cIzInecké legIe? Bylo mi 22 let, když jsem s kamarádem vstoupil do legie. Nastoupili jsme ve Štrasburku, kde nám hned při vstupu vzali všechny doklady. Seděli jsme tam celý týden a čekali na eskortu do Aubagne. Výcvik probíhá až v horách u Španělska. Naložili nás na eskortu a odvezli asi 16 km za Marseille do Au- bagne. Jeli jsme tam 12 hodin vlakem. Tam jsme nafasovali oblečení a věci na holení. Potom nás ostříhali a šli jsme na oběd. Tehdy jsem poprvé jedl ty obludy (mořské plody). První den jsme nedělali nic, ale druhý den nás nafotili a vzali otisky a míry. Nesmíš mít jizvy delší než 10 cm, protože když pak jedeš do zámoří, tak se trhají. Nesmíš mít plomby, protože v terénu vypadá- vají. Prostě musíš být v dobré kondici. Prošli jsme fyzickými i psychologickými testy. Ve chvíli, kdy podepíšeš smlouvu, dostaneš i nové jméno. Ve volném čase jsem uklízel a pomáhal v kasárnách a v kuchyni. Tam jsem se naučil rychle loupat česnek a vyfukovat vajíčka. Pak dostaneš uniformu a baret. Přestěhují tě na jiný blok a už se k tobě začnou chovat trochu jinak, což znamená hůře. Každé ráno se vztyčuje vlajka a vzdává se hold vlajce a nejhorší, co můžeš udělat, je smát se pravidlům nebo nadřízeným – tímto způsobem jsem vyfasoval pár ran do obličeje. Potom jsme jeli do Castelnaudary v Py- renejích, kde nás rozdělili do družstev a tam teprve začal ten opravdu drsný výcvik, který trval 16 týdnů. Po skončení výcviku mě odvezli do Džibutti v Africe. na kterých místech jsI bojoval? V srpnu 1991 jsem odjel do Kosova. Po- tom mě převeleli do Rwandy, kde jsem byl asi 6 měsíců. Ve Rwandě mě zasáhla střepina, a tím jsem utrpěl zranění levé nohy. Odvezli mě na základnu do Džibutti. Měl jsem zpřetrhané šlachy. Strávil jsem tam necelé 3 měsíce. co se stalo potom? Poslali mě na Guyanu, kde je raketová základna Cizinecké legie. Po roce mě opět poslali do Rwandy. Při jednom ze zásahů vybuchl v našem obrněném transportéru granát, utrhla se věž, která spadla přímo na mě. Měl jsem rozdrce- nou levou část těla a byl jsem převezen vrtulníkem do nemocnice. Prodělal jsem několik operací, kde mi rovnali obličej, a ležel jsem zafixován 8 měsíců v rámu. Předstíral jsem, že chci odjet na dovolenou do Regensburgu, ale tam jsem už neodjel. Utekl jsem do Plzně. kdy jsI začal s drogamI? S drogami jsem začal experimentovat už v Kosovu, ale opravdu jsem začal brát drogy (kokain a hašiš) ve Rwandě. tvoje dIagnóza je posttrau- matIcký válečný syndrom a panIcký strach. jak se to u tebe začalo projevovat? Až s mojí partnerkou Lenkou. Začal jsem to na sobě pociťovat, když jsem byl sám třeba se psy někde venku. Vyhledával jsem samotu a začal jsem se v tom utápět. Byl jsem podráždě- ný a začali se mi vracet vzpomínky. Přemýšlel jsem, proč je ve světě tolik konfliktů a násilí. Proč umírají lidé a to mě dostávalo do takových stavů, že jsem se chtěl zabít. Potřeboval jsem být sám někde venku. mně osobně z tvého příběhu vyplývá, že jdeš do všeho celkem po hlavě a možná je ten pocIt strachu u tebe potlačený více než u jIných lIdí. je něco, z čeho máš strach? Mám strach o svůj život. Strach jsem vlastně měl až v legii a proto jsem cesta z bojIště k bohu

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

7 biblickástudie 7 začal blbnout, ale od té doby, co jsem se vrátil, tak mám strach vlastně každý den. A proto se mi líbí život, protože mám strach, proto vidím, že ten život je hezký... takže jestli mi vlastně ten strach nedělá dobře... Dobře mi to ale nedělá psychicky, protože mám strach třeba z budoucnosti. Ze všeho mám strach. Předtím jsem nikdy neměl strach z ni- čeho. Když mi bylo asi 16 let, tak jsme se s kamarádem obalili vaťákem, vzali jsme si zednické helmy od dědy, sedli jsme do auta a chtěli jsme zkusit, jak to vypadá, když se nabouráš a úplně roz- jetý jsme napálili rovnou do zdi kostela u nás v Blšanech. Nebo jsem vylezl po hromosvodu nahoru, na střechu kostela do zvonice, nebo na mosty jsem lezl. Takové blbosti jsem dělal. Ivane, co bys ve svém žIvotě chtěl nebo sI přál? Chtěl bych mít rodinu, ale tak nějak to nevyšlo, ale chtěl bych ji znovu. Ale hlavně bych chtěl být v pořádku, ale ono to asi nevyjde. Beru dost prášků – ráno, v poledne i večer. Vlastně ten důvod, proč jsem sem přišel, je odpuš- tění, vyčištění. Chtěl bych nějakou dobrou práci, možná v Praze, ale zase bych chtěl být blízko Filípkovi, svému synovi. jak tI pomáhá víra v boha? Když jsem potkal Lenku, tak mě ty zbě- silé stavy opouštěly. Chodil jsem s ní do kostela. Cítil jsem, že touto cestou, by to snad šlo. Setkával jsem se s místním farářem. Cítil jsem, že mě přijal. Řekl jsem mu svůj příběh a on si se mnou povídal. Zanechalo to ve mně silný do- jem. Už dříve jsem se setkával s lidmi, kteří věřili v Boha, ať už ve vězení nebo v legii. Vždy to ve mně něco zanechalo. Modlím se a snažím se podle toho žít. S Ivanem Svobodou rozmlouvala Gábina Selingerová Texty, na kterých je učení Páté knihy Mojžíšovy o bázni Hospodinově zavě- šeno, jsou jednak dva Hospodinovy výroky z úvodu knihy (4,10 a 5,29) a také Mojžíšovo shrnutí z jejího závěru (31,12-13). Právě tento závěrečný úsek se stane východiskem našeho výkladu: „Shromáždi lid, muže a ženy a bato- lata a bezdomovce, který je ve tvých branách, aby naslouchali a aby se učili a báli Hospodina, Boha vašeho, a sou- středili se na uskutečňování všech slov této Tóry. A synové vaši, kteří nepro- žívají, slyší a učí se bázni Hospodina, Boha vašeho, po všechny dny, které vy žijete na zemi, kam vy překračujete Jordán pro obsazení ji. “ (Dt 31,12-13) Z textu především vyplývá, že strach před Bohem je důsledkem naslouchání slovům Tóry. Úkolem Izraele je naučit se Hospodina bát. Co označujeme pojmem „bát se Hospodina“? V naší kultuře jsme schopni pojmeno- vat celou škálu strachů: úlek, úzkost, obava, zděšení, hrůza, fobie, panika... Hebrejština má také celou řadu termínů popisujících strach, ovšem nejcharak- terističtější je sloveso, které pokrývá téměř celé významové spektrum pojmu strach. Toto slovo se používá i ve spoje- ní „bázeň Hospodinova“. Přestože se jedná o slovo velice frek- ventované, nedokážeme zcela přesně vyjádřit, co tento pojem v plnosti znamená. Autor knihy „Bázeň Boží a na- rativní etika“ Pavel Keřkovský tvrdí, že O strAchu A bázNi hOspOdiNOvě na základě knihy Deuteronomium – Jiří Beneš „bázeň je terminus technicus pro staro- zákonní pojetí Boží přítomnosti ... určité silové pole slova, do jehož působnosti jsme vtaženi okamžikem oslovení odji- nud“ . Podle mého mínění tento pojem popisuje stav (nikoli pocit) Hospodino- va vyznavače osloveného Tórou. Jde však o víc než o zážitek s živým Bohem, o víc než o živou zkušenost. Jde také o něco jiného než o pocit nebezpečí či panické hrůzy z nevyzpytatelného Boha. Jelikož v hebrejštině spolu souvisí slovesa bát se a vidět, můžeme říci, že bázeň Hospodinova souvisí se zřením, tedy s tak intenzivním a trva- lým zaměřením na Hospodina, v jehož důsledku vyznavač pochopí, že se Boha nelze nebát. Bázeň není vystrašenost z Boha, ale spíše jakýsi údiv, ba otřes přecházející v aktivní zření na Boha. Je to život v Hospodinově zorném poli a pod jeho pohledem. Bázeň Hospo- dinovu zakouší Hospodinův vyznavač, který je konfrontován s Boží svatostí. Téma strachu je specifické pro Pátou knihu Mojžíšovu, v níž je mu věnována mimořádná pozornost, zcela ojedi- nělá mezi ostatními knihami Starého zákona. Jen sloveso „bát se“ se zde vyskytuje čtyřiačtyřicetkrát, což je víc než v kterékoli jiné knize Starého zákona. V Páté knize Mojžíšově se však objevuje i většina ostatních termínů označujících strach. Samotný termín „bát se Boha“ se zde objevuje v těs- né souvislosti s jinými slovesy: střežit Hospodinova přikázání, sloužit Bohu, činit Hospodinova přikázání, chodit po Hospodinových cestách, milovat Boha, lnout k Bohu a naslouchat jeho hlasu. Sloveso „bát se Hospodina“ je proto také možno považovat za ekvivalent slovesa „důvěřovat Hospodinu“. Strach z Boha Strach z Boha je podmínka přežití Izrae- le (Dt 28,58), je tedy stavem pozitivním a Bohem očekávaným. To velmi důraz- ně dokládá vyhlazovací zákon: Amale- chitští budou a mají být vyhlazeni právě proto, že se Boha nebojí (Dt 25,18). Strach z Boha je centrálním konceptem náboženství Starého zákona a součas- ně výrazem pro vzorec chování před Hospodinem. Přitom nejde o živočišný projev pudu sebezáchovy, tedy strach o sebe. Předmětem i podmětem stra- chu je Bůh . A je-li tento Bůh nazýván epitety „strašný“ či „hrozný“ , musíme je chápat jako synonyma k titulům „vzne- šený“ a „svatý“. Strašné je i Hospodino- vo dílo, ba dokonce i samotný Izrael, který se bojí Boha, je obávaný (2,4.25. 28,10; stejně tak Mojžíš 34,12). Řekli jsme, že bázni Hospodinově je třeba se učit. Tento motiv rozvíjí vypravěč v Dt 14,23, kde se bázni učí kterýkoli vyznavač, a v Dt 17,19, kde se jí učí Hospodinem vyvolený král. V Dt 31,12-13 se bázni Boží učí zase synové. Jeden z Hospodinových výroků týkajících se bázně klade důraz na zachovávání Hospodinových příkazů a na kvalitu života jako následek bázně: „Kéž mají stále takové srdce k bázni mě a k střežení všech přikázání mých po všechny dny, aby dobře bylo jim

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

8 a jejich synům na věky.“ (Dt 5,29) V tomto Hospodinově výroku nachází- me čtyři skutečnosti: bázeň je záležitos- tí srdce člověka, souvisí se střežením Hospodinových ustanovení, je předpo- kladem kvalitního života a je vztažena i na syna. Izraeli je řečeno, že se má učit činit Hos- podinova přikázání. Proč? „...aby ses bál Hospodina, Boha svého, pro stře- žení všech jeho ustanovení a přikázání, které já přikazuji tobě; a tvůj syn a syn tvého syna po všechny dny života tvého a aby se tvé dny prodloužily.“ (6,2) Z vý- roku je zřejmé, že bázeň znamená žít v souladu s Hospodinem, čili chodit po jeho cestách. Tuto spojitost nacházíme také na počátku smluvního formuláře v desáté kapitole: „A nyní Izraeli, co Hospodin, Bůh tvůj, žádá od tebe? Jen bázeň Hospodina, Boha tvého, k choze- ní po všech jeho cestách a k milování jej a ke službě Hospodinu, Bohu tvému, celým srdcem a celou duší.“ (10,12) Zde je obsah toho, co znamená bázeň, rozvinut dalšími synonymy do poměrně plastického obrazu. Bázeň souvisí s chozením za Hospodinem, je projevem služby Hospodinu a jejím vý- razem je milování Hospodina. V tomto smluvním formuláři je zdrojem strachu strašný Hospodin a jeho strašné činy. Proto se zde o Izraeli říká: „Hospodina, Boha tvého, se bojíš, jemu sloužíš a do něj jsi přilnut a ve jménu jeho se zapří- saháš.“ (10,20) Hospodinovo jméno je se strachem výrazně spojeno v Páté knize Mojžíšově ještě jednou, a to ve formulaci „bázeň strašného jména Hospodina, Boha tvé- ho.“ (28,58) V této větě nacházíme vý- strahu před zhroucením života, pokud jej Hospodinovi vyznavači nebudou žít v bázni Hospodinově (Dt 28,59nn). V protikladu k tomu navazuje oddíl Dt 28,58nn, který naopak pojednává o kvalitě života vycházejícího z bázně Hospodinovy. Shrnutí Přestože jsme mnoho míst vynechali, je zřejmé, že bázeň Hospodinova je v Páté Mojžíšově popsána velmi široce, plasticky a nezjednodušeně, takže posluchač tohoto textu si o ní může postupně vytvářet svůj obraz. Nikde nenacházíme její definici, a proto bychom se o ni neměli pokoušet ani my. Přesto však můžeme říci, že bázeň Hospodinova je skutečný strach, který se odvíjí z naslouchání Tóře a který je třeba si osvojit jako kýžený projev víry (viz Kaz 12,13). Je to postoj k Bohu jako subjektu, který si vyžaduje exkluzivní přístup. Je výrazem souladu člověka s tímto Bohem, ale také uctivého otevření se jeho slovu a jemu samému. Bázeň není úcta, ale úzkost a chvění pramenící z nekonečné odlišnosti a nevyzpyta- telnosti Boha, který člověka neskonale přesahuje. Souvisí s vlastní nejistotou, bezmocností, vydaností a vědomím vlastní nedostatečnosti v Hospodinově blízkosti. Touto úzkostí vzniklou z na- hlédnutí do propasti začíná poznání. Bázeň Hospodinova není živočišný strach o sebe sama, jakýsi projev pudu sebezáchovy z ohrožení života. Není to strach z trestu, nýbrž síla, v níž je tento strach překonáván: kdo se bojí Boha, nemusí se bát již ničeho jiného. Je to cit pro Boží velebnost. Bázeň je počátkem, předpokladem, ale i násled- kem moudrosti (2,5). Moudrost pak vypovídá o Bohu, nikoli o osobních zkušenostech, kvalitách, vzdělání či dobrém úsudku. Jiří Beneš je vedoucí katedry biblických studií na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Když jsem dostal nabídku napsat esej o strachu pro tento lidsky přívětivý časopis, skoro jsem dostal strach, zda téma zvládnu pojednat v obstojné šíři, neboť z psychologického hlediska má mnoho nuancí. Něco jiného je ale obava, kterou jako autor v odpovědnosti ke čtenáři přirozeně cítím, a něco jiného strach, měnící se třeba až v úzkost, či fobii. Strach je - řečeno jednoduše - přirozenou reakcí člověka na to, co nezná, a všichni lidé mají více či méně z něčeho strach, který je provází od dětských krůčků až ke smrti. Ne vždy ale strach signalizuje skutečné nebezpečí, a v lidském životě nastanou situace, kdy by strach neměl velet k útěku před okolnostmi života, ale kdy je nutné jím naopak projít, zakusit ho a překonat. A na tento okamžik zaměřím svoji pozornost, neboť se bytostně dotýká mé životní zkušenosti. Současný svět prožívá řadu těžkých problé- mů, z nichž bude muset najít východisko. K tomu nutně bude potřebovat odvahu, aby prošel velkými změnami, které ho čekají. Strachu lze čelit pouze od- vahou, krokem do nejistoty nepoznaného, když staré již nemá životadárnou sílu. Podobně to je v lidském životě, jenomže život současného člověka se až příliš obává o to, co v životě získal a nabyl. Je až příliš ustrašeně orientovaný na přítomnost. Co pak zbývá, O strAchu, smrti A umíráNí Jan PaUl

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

9 úvaha když z našeho života zmizel Bůh? Pouze smrt, která ztratila svoji cenu, a stala se tabu, čímsi nepatřičným? Generace před námi ještě věděly, jak vypadá umírání, věděly, co mají dě- lat, a z této zkušenosti nebyly vyloučeny ani děti. Lidé se doma rodili a doma umírali, smrt byla přirozenou součástí života. Dnes už lidé nevědí, jak smrt vypadá z blízka, necítí její dotek, zbavují se možnosti doprovázet umírajícího ještě před tím, než se sami stanou doprovázenými, budou-li mít štěstí. Vidí smrt denně na oltáři blikajícího oka televizoru, ale zůstala neztotožněna v kabelu vedoucím k zásuvce, v iluzi ne- smrtelnosti. Jak ji mají včlenit do života, když je to nikdo neučí? Vždyť i bolest vyvolává strach a je nutné ji potlačo- vat. Děti by se měly jen smát, neměly by plakat, cítit bolest a neměly by ji vidět. Bude lepší, když za umírajícím dědečkem nepůjdou, protože by ho stejně nepoznaly, jenomže co udělají děti se svými rodiči, až přijde jejich čas? Co si počnou dospělí a rozmaz- lení usmrkánci tváří v tvář životu, který není ani trochu radostný a už vůbec ne napořád mladý? Půjdou se poradit s odborníkem a ten jim na bolest pře- depíše pilulky, aby mohli spát. A až se probudí a vstanou, co dál? Čím otupí přirozenou potřebu organismu prožít stesk a bolest, aby ji člověk pozitivně zpracoval, a mohl jít dál? Smrt je pro současnou civilizaci neznámá, temná a obávaná a zbyl z ní jen strach. Strach ze smrti by ale neměl paralyzovat život, neměl by bránit cestě člověka za poznáním, ba naopak, smrt je završením života a branou k novému. Strach z ní lze přemoci, ale předpokla- dem této snahy je vědomí, že všechno, co máme, nebudeme chtít vlastnit, abychom se s tím nemuseli loučit. Smrt zůstala skryta za zdmi špitá- lu, schovaná za bílou plentou. Podle statistik umírá v nemocnicích až 70 % populace, to je hrozivé číslo. Není ta- jemstvím, že nemocnice dosud nejsou schopny poskytovat potřebnou paliativ- ní péči v takové míře, jakou ji potře- bují lidé, u kterých již byly vyčerpány všechny možnosti léčby. Nejde jen o tišící léky, ale o komplexně citlivou a pozornou péči zdravotníka ve všem, co provází umírajícího člověka. Smrt v nemocnici nikdy nebude kvalitní. Lidé naivně udržují iluzi, že umírající musí být do poslední chvíle v rukách profesi- onálů, jenomže smrt člověka v nepřiro- zených institucionálních podmínkách je nedůstojná. Skutečnou a nejtragičtější smrtí lidské bytosti je smrt psychická, vědomá rezignace duševní aktivity pod tlakem okolností. Umírající člověk je stále žijící člověk a lidská bytost by nikdy neměla umřít psychicky dřív než fyzicky. Smrt v nepřirozených instituci- onálních podmínkách je panoptikem naší civilizace. Nemocnice je slovo neztotožněné, rušivé i spásné, uzavřený svět sám pro sebe, na první pohled klidný, v němž osudy odehrávají dramata, jejichž hr- dinové nejsou školení profesionálové, jen obyčejní lidé, kterým roli určil život. Zde nikdo nehraje, nepředstírá a ne- fabuluje, zde bolest trpí a utrpení bolí, autenticky, do nejvzdálenější nervové tkáně, do posledních kapek sil. Naší společnost obchází strašidlo cynismu, skrývá se za pravidla, normy, postu- py, nařízení a jeho družkou je strach. Lidé umírají v nemocnicích i přesto, že veškeré možnosti léčby byly vyčerpány. Umírají osamoceni, izolováni od svých důležitých sociálních vazeb. Poslední z posledních, nejstatečnější z nejstateč- nějších, trosečníci dneška, zapomenutí vyvrženci. Ještě pár dnů, několik hodin, malou chvilku a pak už vůbec nic, jen telefonát, pláč pozůstalých, vzpomínky a fotografie. Člověka jednoho dne odvezou z domova, v nemocnici zemře a zmizí, najednou není. Blízcí příbuzní jsou zbaveni možnosti smiřování a do- znění bolesti. Péče o tělo zesnulého byla v naší tradici zcela přirozená, ale současná civilizace důležitou zkušenost vytěsnila. Málokdo z pozůstalých má možnost učinit pro svého milovaného poslední službu, důležitý rituál piety loučení. Myslím na všechny, kterým byl z nejrůznějších příčin kontakt se smrtí i s tělem po smrti člověka znemožněn. Je pro pozůstalé vždy nenahraditelnou ztrátou rozloučení, neuzavřeným příbě- hem, protože neměli možnost pocho- pit proměnu, která nastala. Prázdno zaplňuje prostor mezi zdmi nemocnice a domovem, v němž pozůstalí myslí

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

10 Mnoho starých lidí čeká bezmocně a zbytečně v nemocnicích na smrt. Lékaři vědí, že už jim nemohou pomoci, a blízcí si je domů nevezmou, protože jejich milovaný přece ještě nemůže zemřít, ještě ho potřebují a musí se uzdravit, aby na něho zase nikdo neměl čas. Strach jim brání přiznat si, že život každého člověka jednou skončí. Strach zakrývá oči, ucpává uši a ne- chává bujet falešné naděje v planých iluzích, zatímco blízký prožívá bídnou smrt v nemocnici. Lékaři se bojí mluvit, protože nechtějí zklamat příbuzné v jejich očekávání, a ti zase ze strachu mlčí, protože se bojí pravdy, a zoufa- le se drží naděje přesto, že už třeba žádná není. Rukojmím tohoto hazar- du je umírající starý člověk, kterému dokonalá medicína ve většině případů jen prodlužuje umírání a utrpení. Sám jsem prošel tímto peklem nejistoty, než jsem si vzal z nemocnice svoji matku zemřít domů, a také o tom je má kniha O štěstí v umírání. Tehdy jsem po- vstal ze strachu ve chvílích nejtěžších, bídných a trpkých, kdy se mi chtělo od všeho utéci. Zdaleka jsem netušil, že rozhoduji svůj budoucí život, ještě jsem nevěděl, že to byl Bůh, kdo mi dal sílu vzepřít se systému a překonat strach. Svoji matku jsem odvezl zemřít domů, aniž bych věděl, co nás čeká. A u jejího lůžka smrti jsem já namyšlený poprvé v životě pokorně poklekl, sražen na ko- lena silou, která přesahovala moji jepičí vůli, a cítil se malým a bezvýznamným. A tehdy se stalo, že jsem byl pozdvi- žen Boží milostí a zachráněn pro roky příští. A nejen to, Bůh mě vedl a říkal mi v očích matky vše, co mám dělat. Je někdy důležité překonat strach, cožpak novorozenec ho nemá, když opouští bezčasí klidu lůna své mat- ky a vstupuje do agresivního světa? Člověk se musí – a křesťané o tom již cosi vědí - sklonit před Boží vůlí, třeba i klesnout na dno, aby pochopil především na svou ztrátu, když cítí bolest, často léta přetrvávající, neboť neprošla očistným procesem společné- ho sdílení v prožitku umírání. Společnost nás neučí přijímat smrt a ti, kterým zemřeli rodiče v nemoc- nici, nemají co předat svým dětem. Nemocnice a ústavy sociální péče jsou přeplněny starými odloženými lidmi, které si domů nikdo nechce vzít. Stále narážím na stejné argumenty, pracuje- me, podnikáme, musíme živit rodinu, nemůžeme ukončit kariéru. Ano, stát má jiné priority, podpora odvážlivců, kteří se rozhodnout pečovat o bez- mocného rodiče, je na posledním místě. Navíc se chová pokrytecky, když posiluje veřejné mínění v iluzi, že starý umírající člověk patří do špitálu, kde má zaručenu nejlepší péči. Nemá, nemocnice jsou pro nemocné a lékaři si s umírajícími nevědí rady. Přesto vět- šina lidí do poslední chvíle věří falešné naději, že lékaři umírajícího zachrání.

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

11 úvaha hloubku cesty nahoru. Bolest je vždy vedle radosti a smutek vedle štěstí, to strach sám před sebou se třese strachy. Radost a smutek jsou stejné ekvivalenty schopnosti člověka cítit a prožívat. Lidé se chtějí zříci smutku, pouze potřebují vyřešit potíže, které jim často přivodí právě neochota ho plně prožít. Nejrůz- nější specialisté mlčí, protože strach z bolesti, temný obchod s lidskou duší je jeden z nejvýnosnějších. Ze strachu mlčí všichni a umírající za plentou mlč- ky pozoruje strop, nebudeme ho raději rušit, půjdeme, však zdravotníci dobře vědí, co mají dělat. Lidé jdou životem s přáním věčného trvání pozemských radostí. Oddalují myšlenky na smrt v domnění, že zmizí z jejich života, a na- jednou je překvapí a zaskočí naprosto nepřipravené. Pompa mortis magis teret quam mors ipsa. Co smrt provází, děsí víc než smrt sama. Věci neodvratitelné vzbuzují v tomto světě strach, děs, vyvolávají paniku, ale nabízejí i jistotu konce, pro věřícího jistotu věčného života. Smrt je završe- ním krátkého a krásného pobytu na této Zemi a Stvoření by nemělo smysl, kdyby cílem byla nicota. Bůh stvořil vše, protože usoudil, že to je dobré. Všech- na vědecká poznání svědčí o jediném Stvořiteli, hmota bez Boží informace by byla jen zbytečný shluk atomů. Vědci dodnes nejsou schopni pocho- pit výjimečné regenerační schopnosti buňky, a nejen proto je smrt lidské bytosti stejně jedinečná jako její život. Pochopení toho je výzvou naší sou- časné společnosti, podmínka k tomu, aby naše kultura, vzešlá z křesťanských tradic, získala zpět morální kredit. Lidé se mě po smrti matky často ptali, jak mohu být šťastný, a jedním z důvodů je i skutečnost, že už nikdy nebudu s matkou vystaven podobné zkoušce. A nejen to, umírání mé matky znamenalo pro můj život přelomový, výjimečný a hluboký prožitek. Není divu, přivedla mě na svět, dala mi talent, lásku – největší vklad do mého života a svou smrtí nakonec i silné téma mé výtvarné práci. Ale i to je málo, u je- jího lůžka jsem se tehdy sešel s Bohem, který mě postupně měnil, a následující léta shovívavě vedl k tomu, abych ho poznal, a hlavně, abych se k němu přiznal. Dnes vím, že za poznání, které mi vyjevil, za tajemství, které mi svěřil, a za štěstí, které mi dal pro léta příští v posledních chvílích života mé matky, mě pověřil úkolem, kterému nejen musím, ale také chci dostát. Autor: ak. mal. Jan Paul, malíř, výtvarný kritik, publicista a prozaik. Žije a tvoří v Praze. www.paul.cz

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

12 studie 12 To, že se malé děti bojí, ví každé malé dítě. A  co dospělí, vědí oni, čeho se jejich děti bojí? Strach jakožto primární emoce provází lidstvo od nepaměti. Báli se staří Židé ve Starém zákoně, strach měl i Kopčem, neandrtálský hrdina Štorchových Lovců mamutů. Pokud bychom se pokusili strach definovat, jednalo by se o urči- tou emoční a fyziologickou odpověď organismu na rozpoznané hrozící ne- bezpečí, trvající po dobu jeho existen- ce, projevující se zblednutím, chvěním, zrychleným dýcháním, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku a pohotovostí k obraně či útěku. Strach bývá někdy zaměňován s úzkostí a je pravda, že rozdíl mezi těmito emocemi je velmi nejasný. Úzkost je nepříjemný emoč- ní stav, jehož příčinu nelze přesněji definovat. Je také často doprovázena vegetativními příznaky, které mohou po delší době vést k únavě nebo vyčer- pání. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že úzkost je strach bez předmětu, tj. jedinec má strach a neví z čeho, má pocit, že by s tím měl něco udělat, ale neví co. Úzkost a strach mohou nabývat takových forem z hlediska jejich výsky- tu, intenzity a trvání, že pak můžeme hovořit o úzkostných poruchách. Termín „úzkost“ vnesl do psychologie moravský rodák, Sigmund Freud, když na konci roku 1894 popsal úzkostnou neurózu jakožto komplex sympto- mů odlišných od neurastenie, což je zastaralý pojem pro stav únavy, slabosti a nedostatku životní síly. Koncepcí úzkosti se Freud zabýval i ve svých pozdějších pracích. Například v roce 1926 definoval signální úzkost jako reakci Ega na vnitřní nebezpečí, která stimuluje vytvoření a zapojení obran- ných mechanismů. Jedná se o takový druh obavy, která například člověka vzbudí dříve, než se SEN změní v NOČ- NÍ MŮRU. Obranné mechanismy později roz- pracovala jeho dcera Anna Freudová (1895 – 1982), průkopnice analytické léčby dětí. Jako jedna z prvních se vě- novala separační úzkosti u malých dětí, jejich prožívání traumatických událostí a důležitosti matek při jejich zvládání. V roce 1936 ve své knize „Já a obran- né mechanismy“ popsala „identifikaci s agresorem“, obranu, kterou malé děti používají při zvládání svého strachu před objektem z vnějšího světa. Napří- klad sedmiletá holčička překonala svůj strach ze strašidel, který jí znemožňoval přejít ve tmě předsíň bytu, tím, že před- stírala, že je sama strašidlem, kterého se bála. I má šestiletá dcera se v noci venku bojí méně, když mě ujišťuje, že ona sama je upír. A ještě po třiceti letech si vzpomínám, jak jsem jako malý kluk 5. prosince přesvědčoval sám sebe, že když se převleču za čerta, tak to večer nebude tak hrozné. Freudová dále dává příklad malé holčičky, která nabádá svého bratra, aby „byl pejskem a žádný pejsek ho pak nekousne“. Ze své praxe popsala složitější identifika- ce, kdy malá holčička překonává strach z matky tím, že začne být stejně jízlivá jako ona. Všechny tyto příklady ukazují to, co dobře známe. Dítě provádí intro- jekci části osobnosti obávaného objek- tu, čímž zpracovává úzkostný zážitek, který se mu přihodil, nebo kterého se obává, že se mu přihodí. Pokud má dítě za sebou nepříjemný zážitek u doktora, který mu dával injekci či vrtal zub, pak si můžeme být jisti, že se tento hrůzný zážitek stane obsahem jeho příští hry. A to buď tím, že se z malé slečny stane paní doktorka, která léčí nemocnou panenku, anebo se z chlapce stane rytíř, který propíchává svého kamará- da na hřišti. Zde samozřejmě nejde o identifikaci se zubařem, ale pouze s jeho „agresí“. Dalším z obranných mechanismů, kte- rým malé děti zpracovávají svoji úzkost a která narozdíl od dospělých u nich není známkou patologie, je popření. Děti se běžně zbavují nepříjemných skutečností jednoduše tak, že popírají jejich existenci, přičemž jejich celkové testování reality zůstane nenarušené. Jedním z hlavních přínosů Anny Freu- dové na poli dětské psychologie bylo poukázání na důležitost přítomnosti matky u dětí prožívajících traumatickou situaci. Ve svých výzkumech vycházela ze zkušeností ředitelky válečných jeslí v Hampsteadu na předměstí Londýna, které po smrti svého otce na začátku druhé světové války spoluzaložila a kte- ré sloužily evakuovaným londýnským dětem. Všimla si, že reakci dětí na válku formovala přítomnost či nepřítomnost matky. Tak velkou úzkost, kterou cítily děti v jeslích, když byly odloučeny od svých matek, neviděla ani u dětí, které se s rodiči schovávaly v podzemních krytech při leteckém bombardování. Obzvláště velkou úzkost způsobo- valo náhlé odloučení od matky bez možnosti postupného zvykání. Tento stav je o to horší, že dítě často odlou- čení vnímá jako odmítnutí či trest nebo důsledek svého špatného chování. Děti se často vyrovnávaly s odloučením tak, že si matku připomínaly kouskem jejího oblečení nebo hračkou, kterou jim dala. K tomuto „přechodnému objektu“ dítě často velmi přilne, jako by se dotyčná hračka cítila stejně ublíže- ná a odložená jako dítě, které ztratilo matku. Freudová později zjistila, že na trauma- tizaci dětí z bombardování nemá vliv pouze přítomnost či nepřítomnost mat- ky, ale i její reakce na něj. Pokud byla v průběhu bombardování matka klidná, bylo klidné i dítě a naopak pokud byla matka nervózní, nespala a třásla se, tak stejným způsobem reagovalo i její dítě. Děti těchto matek pak byly bombar- dováním mnohem více traumatizovány a projevovaly dlouhodobě příznaky úzkosti. Tyto postřehy potvrdily nedáv- no provedené studie dětských reakcí na útoky raket Scud v Izraeli v průběhu Války v zálivu v roce 1991. O důležitosti rané mateřské péče pro budoucí bezúzkostný vývoj dítěte Freu- dovou ještě více přesvědčil projekt, kterého se zúčastnila po skončení války. V té době řídila dětský domov, kde byly židovské děti z koncentračního ÚzkOst A strAch mAlých dětí Roman Čepelák kresba:http://alexandr.ritual.cz/

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

13 svědectví tábora v Terezíně, které ztratily matku už během prvních měsíců života. Tyto děti sice velmi přilnuly k sobě navzá- jem, ale to jim nebránilo, aby byly velmi agresivní k sobě i k dospělým. Projevo- valy také velikou zaostalost v myšlení, hraní si, obecných znalostech a řeči. Jak později potvrdily různé studie, vývoj řeči je výrazně závislý na přítomnosti matky. Podobně i nedostatečná sebe- úcta, způsobená nepřítomností matky, která by na ně mohla být hrdá jako na součást sebe samé, může být příčinou případné pozdější delikvence, která je pozorovatelná u mladistvých trávících dětství v různých institucích. Klinické zkušenosti a výzkumy Anny Freudové rovněž pomohly přesvědčit lékaře, že je nutné, aby bylo matkám umožněno zůstávat s hospitalizovanými dětmi v nemocnici a pomoci jim zvlád- nout strach z lékařů a jejich zákroků. To, co nám dnes přijde jako samozřejmost, se v Anglii začalo uskutečňovat již ve čtyřicátých letech. Anna Freudová nejspíš částečně ovliv- nila i autora teorie attachmentu, Johna Bowlbyho, který na počátku padesá- tých let ve zprávě pro Mezinárodní zdravotnickou organizaci (WHO) píše: „Co se jeví důležitým pro duševní zdra- ví, je potřeba malých dětí zažívat vřelý, důvěrný a kontinuální vztah se svou matkou (či stabilní náhradou matky), ve kterém nacházejí oba uspokojení.“ A proto by možná mohla odpověď na otázku v úvodu tohoto článku znít: není až tak důležité, aby rodiče věděli, čeho se jejich dítě bojí, ale aby byli připrave- ni s ním jeho strach nést a pomoci mu ho úspěšně zpracovat. PhDr. Roman Čepelák, psycholog, psychoanalytický psychoterapeut SKP Horní Počernice, PL Bohnice Literatura: Blanck, G., Blanck, R.: Ego-psychologie: Teorie a praxe. Praha. Psychoanalytické nakladatelství, 1992 Fonagy, P., Target, M.: Psychoanalytické teorie. Perspektivy z pohledu vývojové psychopatologie. Praha, Portál, 2005 Freud, A.: Já a obranné mechanismy. Praha. Portál 2006 Freud, S.: Spisy z let 1892 – 1899. Praha. Psychoanalytické nakladatelství, 2000 Mitchell, S. A, Blacková, M. J.: Freud a po Freudovi. Dějiny moderního psy- choanalytického myšlení. Praha, Triton, 1999 Raboch, J., Zvolský, P.: Psychiatrie. Pra- ha. Galén, 2001 Rycroft, Ch.: Kritický slovník psychoana- lýzy. Praha. Psychoanalytické nakladatel- ství, 1993 Sayersová, J.: Matky psychoanalýzy. Praha. Triton, 1999 Vavrda, V.: Otázky soudobé psychoana- lýzy. Praha. NLN, 2005 Na počátku byl otec. Vlastně rodiče, ale hranice strachu a úzkosti vymezil otec. Hranice strachu, úzkostí a neklidu v mé biologické rodině neměly obzor, táhly se od Někde po Kdovíkam. Jeden by řekl, že beze strachu se nelze ani pro- budit, natož jít pak v klidu spát. Otec to částečně vyřešil prášky na hlavu a občasnými návštěvami odborného lékaře. Částečné řešení nestačí, hranice postupně zasahují celý vesmír. Relativní bezpečí najdete maximálně v posteli, z které je lépe nevylézat. Otec se o nás všechny bál, a nám dětem prakticky znemožnil prožít něco jako bezsta- rostné dětství. Máma byla vůči strachu a úzkostem mnohem odolnější, mnohé z fatálních věcí řešila s humorem a nad- hledem, mnohým lidem kolem sebe svou radostnou náladou nadlehčovala břemena a nutila je přemýšlet o dob- rých stránkách života. Tato její vloha se však od otce odrážela jako hrách od zdi. Když jsem se provdala, často jsem po- ciťovala, že strachy, úzkosti a předtuchy jsou v mém manželství daleko nápad- nější než skromné věno, které jsem si z rodného domu přinesla. Bydleli jsme s manželem v podnájmu nedaleko Prahy, do práce i zpět jsme dojížděli vlakem. Stávalo se, že manžel promeš- kal mnou očekávaný vlak. Hodinové zpoždění jsem zvládla. Dvouhodinové zpoždění jsem prožívala v posteli pod peřinou, rozklepaná a cvakajíc zuby. Po třech hodinách jsem upadala do chmurných představ týkajících se vhod- ného smutečního oblečení a květin, které objednám na manželův pohřeb. V této fázi mého utrpení - tedy posled- ním možným vlakem - se vrátil a jakoby nic se omlouval, že se zdržel na služeb- ní cestě. Věděla jsem, že nekecá, ale přesto jsem udělala roztomilou scénku vyšperkovanou pláčem, skřípáním zubů a vyhrůžkami. Znala jsem to z domova, nic jsem nevynechala. Dojem na novo- manžela, unaveného a nechápajícího, jsem ovšem udělala obdivuhodný. Po pěti letech manželství jsem čekala první dítě. Když se mělo narodit a ještě chvilku poté, připravovala jsem se na zkoušku z pediatrie. Dítě se narodilo a bylo nemocné, taková to byla nějak těžko definovatelná infekce. Zběsile jsem listovala nastudovanými strán- kami skript. Kromě dýmějového moru a černých neštovic byly symptomy té záhadné nemoci naprosto shodné asi s dvěma sty diagnóz. Děťátko mi nakonec vydali z nemocnice téměř nepoškozené s tím, že až dobere anti- biotika, bude chodit rok na prohlídky. Novorozenecký zánět močových cest ve skriptech nebyl - asi to bylo něco nového. U druhého dítěte - syna - byl jistý předpoklad, že zdědí moji vadu zraku, která je progresivní a může končit úplnou slepotou. U chlapců se dědí častěji. Nemohu říci, že bych byla zklamaná, když se dítě narodilo úplně zdravé, ale vrtalo mi to hlavou hodně dlouho. O deset let později jsem se do- zvěděla něco o milosti Boží. Tím začala nová alternativa života v zemi Strachu. „Musíš Pánu Ježíši vydat svůj život se vším, co obnáší," informovala mne jedna horlivá sestra. „Jak VŠECHNO?“ nechápala jsem. „Prostě všechno - záliby, životní styl, hrANIcE strAchU hrANIcE mOcI Delície Nerková

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

14 svědectví všechny lidi které miluješ, finance, reality. Pán Ježíš chce, abys milovala jen jeho," upřesnila moje supervizorka. „ Dobře, já mu tedy všechno dám, ale děti ne! Za děti jsem zodpovědná a nemůžu za to, že v desateru o tom nic není," doložila jsem své částečné vydání Kristu. Nějak mi totiž nebylo jasné, proč by mi dal krásné a zdravé děti, kdyby mi je zase chtěl vzít. Se stra- chem a obavami jsem je porodila, a jen díky mámině odkazu ve své duši jsem z nich neudělala vyděšené chudáky, ale poměrně veselé a chytré bytosti. Všimněte si prosím, že jsem to byla JÁ, kdo nesl zodpovědnost, břemeno výchovy i know-how jejich životního zaměření. Samozřejmě, měly také milujícího tatínka, ale tu Odpovědnost jsem prostě měla jen já. To tak, nechat je napospas Pánu Bohu, jejich tátovi a třeba i všelijakým divným lidem! To bych se strachem asi pomátla. Byl pozdní zimní večer, mrzlo, až se lámaly větve, a mlha byla, že i ptáci chodili pěšky. Můj manžel a otec mých dětí (ano, stále byli pořád nějak všichni MOJI) nastartoval auto, naložil děti, lyže a nějaké zásoby a odjel s tímto vzác- ným nákladem na hory. Jako z udělání mi zavolal můj otec, a jak se pořád máme a jestli může dostat vnoučky k telefonu. Vysvětlila jsem krátce od- lehčeným tónem, že to nejde, že děti právě jedou se svým taťkou na hory… Ticho na druhém konci drátu se dalo krájet. „Chceš mi říct, že se nebojíš poslat je v tomhle počasí autem na hory s jejich nezodpovědným a lehko- myslným tátou?" Následoval dialog, který si asi umíte představit. Vlastně, spíš to byl otcův monolog a já se stávala menší a ještě menší. A nade mnou vzteklý, ufňuka- ný, burácivý i naléhavě šeptající hlas, který mi přes telefonní dráty vykreslil tak hororový scénář, že by se ani pan Hitchcock nemusel stydět. Zalezla jsem do postele a cvakala zuby. Po nějaké chvíli mě napadlo, že bych měla oslovit nebeského Otce, který je vítězem nad všemi pozemskými otci, kteří kdy dýchali vzduch. „Pane Ježíši, Otče náš na nebesích, Duchu svatý - já vlastně vůbec nevím, co ti mám říct, já se o ty svoje děti i o mého muže tak strašně bojím, že mi to vůbec nemyslí. Prosím tě smiluj se a udělej s tím něco…" asi tak nějak vypadala ta moje modlitba vycvakaná telegraficky zuby a vyslaná za hranice Strachu. Depeše musela do nebeských prostor dorazit rychleji než světlo, protože odpověď přišla dřív než ihned. Zněla asi takhle: „Moje milovaná, ustrašená. Proč se takhle trápíš? Kdybys mi odevzdala ty tvoje drahé stejně, jako jsi mi odevzda- la všechno, o co jsi zas tak moc nestála, já bych se ti o ně postaral. Moje moc je silnější než jakékoliv nebezpečí, moje láska je silnější než tvoje úzkost a nut- kavé představy. Zkus se se mnou aspoň chvilku radovat, zeptej se mě na názor a polož mi ta svoje strašlivá břemena k trůnu. To nevadí, že někdy můj trůn vypadá jako kříž, tím se teď nezabývej. Jestli toužíš po svobodě, po radosti a spočinutí, tak si to pěkně promysli a zkus udělat pro jednou něco jiného, než co tě učili doma." Poslechla jsem. Ne, že bych neměla ještě několik pěkných nápadů, jak si vylepšit víkend lítostivým vztekem nad nehorázným rozhodnutím svého muže. Myslím, že tehdy jsem pochopila, že Boží cesty jsou fakt lepší než ty moje. Jdu si pěkně po značkách, které jsou chytřejší a odpovědnější než já, protože jsou to stopy mého Boha. Stopy jeho nohou mne vyvedou za hranice strachu dostatečně rychle a moudře, takže se ani nestihám pořádně bát. Třeba si klidně sednu na nějaký pěkný, slun- cem vyhřátý kámen, budu koukat do údolí a radovat se, že úzkosti, strachy, předtuchy i starosti jsou někde hluboko pode mnou. A nade mnou ten, kdo určuje hranice života svou mocí, láskou a pokojem, který lidské srdce nikdy před tím nepoznalo. Delície Nerková, ECM Praha Strašnice • seznamka pro křesťany • pobyty pro nezadané • přihlášeno přes 2000 věřících • většina přihlášených je ve věku 25-45 let • kontakty včetně vzkazů Pro podrobnější info/přihlášky pište na adresu: Noemi, Na Mušce 1124 534 01, Holice Tel./SMS: 777222877 E-mail: info@noemka.com

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

15 Je asi spousta věcí, ze kterých člověk má strach, a ani si to neuvědomuje. Když nad tím uvažuji, řekl bych, že mám strach z neznámých situací, které přijdou a které nebudu umět vyřešit. Platí to pro každou novou situaci, na které nějakým způsobem závisí má bu- doucnost, a jestli v té dané situaci budu schopen dostát úkolům, které mám splnit. Týká se to také jednání s určitými lidmi, jejichž rozhodnutí ovlivní můj život, a kteří mi nejsou právě nakloněni. Taky mám strach z toho, jak vyzní tahle odpověď, až ji budou lidi číst v časopi- se. Chtěl bych ale dodat, že je přiroze- né mít strach, na druhou stranu je však nutné se mu nepoddat a s Boží pomocí zvítězit. Pavel Konopík, Plzeň, Maranatha Protože mám dvě děti, obávám se toho, co se jim může a nemůže přihodit. Ale kromě strachu o rodinu, se bojím toho, že minu to, co ode mě Pán Bůh očekává; a také docela i z toho, že až předstoupím před Boží trůn, uslyším, že jsem byla líná a nečinila, co jsem mohla. Jana Golonková, Plzeň, Lochotín Bojím se srážky s blbcem. Bojím se cho- dit do sklepa. Jinak jsem nebojsa, takže to není pocit strachu, ale spíše pocit bezmoci, který je mi nejvíce nepříjem- ný. Stává se to tehdy, když vidím, že se něco děje špatně, aniž bych to mohl ovlivnit; tehdy, když se někdo trápí, a já mu nemohu pomoci. Přirovnal bych to k pocitu lékaře, který ví, že pacient umírá, ale pomoci mu už není v lid- ských silách. Zdeněk Buchta, Jihlava Ze spousty věcí. Mám strach o svou rodinu, o její existenciální bytí na tomto světě, také o to, abychom se sešli u Pána. Hodně mi záleží na tom, aby mé děti přijaly Krista za svého spasite- le, a týká se to nejen dětí, ale i rodičů a širší rodiny. Beru tento svět jako dočasný, ale při- tom mám podvědomý strach o hmotné zabezpečení i přes biblická zaslíbení, že Pán se o nás stará a postará. Před půl rokem jsem byl bez práce, a proto říkám, že takový podvědomý lidský strach tu stále je. David Michalica, Znojmo Uf, z tolika věcí, že těžko vybrat, vy mi tedy pokládáte otázky takhle k veče- ru! Občas mám strach z agresivních pacientů (pozn. red.: Štěpánka pracuje ve veterinární ordinaci). Velký strach mám asi z toho, že nebudu dělat to, co mám dělat; z toho, že nenaplním Boží očekávání. Je to ale obava, o které uvnitř v srdci vím, že je zbytečná. Vedle toho se bojím, že nebudu dobrou part- nerkou (i když přítel tvrdí, že jí už jsem). Úzko je mi také, když mi dojde, že se má rodina možná nikdy neobrátí ke Kristu. Z toho mám asi největší strach, protože, na rozdíl od mých subjektiv- ních obav, se tohle může opravdu stát. Štěpánka Pecinovská, Praha, Ječná Nevím, asi z ničeho. Nejsem si vědom, že bych měl z něčeho strach. Myslím to tak, že rozlišuju strach od bázně. Přestože člověk by měl mít bázeň před Bohem, neměl by mít strach. Strach a peníze jsem nikdy neměl. Stanislav Hasil st., Valtice Hhmm, mám strach z toho, že by Pán Bůh ode mě něco žádal, a já bych to nepoznal; na druhou stranu si říkám, že kdyby to opravdu chtěl, že mi to dá vědět takovým způsobem, že bych to pochopil. Ale fakt je, že mám obavu, abych tomu rozuměl. Vzpomínám, že když jsem dostal Boží povolání jít na sídliště mezi děti, měl jsem obavy z reakcí rodičů. Díky tomu, že jsem věděl, že to byla Boží vůle, jsem byl schopen strach překonat. Nakonec se ani žádní rozzlobení rodiče neobje- vili, až na jednoho kolemjdoucího, který vlastně nebyl rodič. Ještě něco jiného? Čeho se taky tro- chu bojím jsou sršni. Na táboře jsem likvidoval sršní hnízdo a nebylo to nic příjemného. Pavel Wittner, Plzeň, Lochotín Těch věcí je asi hodně, některé vyjme- nuji. Nerada bych, aby to vyznělo jako klišé, ale bojím se, jestli se dostanu do nebe. Mám strach z reakce své maminky. Nevím, jestli je to strach nebo obava, ale bojím se, jestli dokážeme vychovat děti tak, aby věděly, co mají v Bohu a rozhodly se pro Krista. Mám panickou hrůzu z potkanů a z toho, že bych šla do temných, vlhkých a špi- navých míst, kde jich je spousta. Je to divné, ale taky z kosmonautů - bojím se lidí ve skafandru. Nevěřím sice na UFO a mimozemské civilizace, ale z kosmo- nautů a vůbec lidí ve skafandru nemám příjemný pocit. Miluška Šálková, Protivín Já Vás asi neuspokojím, já snad ani strach nemám. Přijímám všechno, tak jak to přijde a že bych se předem něče- ho bála, tak to ne. Věřím, že nedostanu naloženo více, než unesu. Myslím si, že když jsem v Boží ruce, nemusím se bát. Ale teď, když se spolu bavíme, řeknu pár věcí, které stojí za zmínku. Bojím se blbých lidí - srážky s blbcem, jak se říká - protože to je nejhorší. Vím, že pomoc jim nemohu, ale když se s nimi chci domluvit, musím se snížit na jejich úroveň, což mě obtěžuje. Taky se bojím fanatiků a fanatismu ve všech jeho formách, v náboženství, ve sportu a dalších oblastech. Bronislava Jindrová, Praha, Ječná ANkEtA Z čeho máš strach?

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

16 úvaha všechno mi hrozí, s čím vším se musím vyrovnávat, s čím vším musím počítat… A přitom se těm všem strachům nepod- dávat. Nejistota, co se mnou bude, jestli má smysl plánovat si život dlouho dopředu, stavět, zakládat rodinu, brát si hypotéku, mít děti, jestli se vůbec dožiju zdárného konce všeho toho. Nikdo přece neví, jestli dožije ve zdraví a čeho všeho se vlastně vůbec ještě dožije. Zítřka? Příštího roku? Příštího desetiletí? Vždyť jsem tak bezbranný, tak napadnutelný, kolik lidí se pohybuje okolo, kteří by mně mohli nějak využít. A zavalen touto přehršlí myšlenek tonu v bouřích myšlenek svých i tohoto svě- ta. Na chvíli zase vítězí nad vírou strach, uťápnutost a pochybnosti. Ale pak si dočtu příběh toho realisty Matouše. Petr se nakonec neutopí. Rychle ho zachraňuje Ježíšova ruka. Ježíš nenechá tohoto Petra, teda snad i mě, padnout. Bůh přece ví, jací my jsme to křesťané, a čím vším se trápíme. A právě ve všem tom našem trápení a ve všem našem strachu Bůh zachra- ňuje. Právě tomu člověku, právě mně, který se topím, protože nezvládám nápor okolí, nezvládám sám sebe, nezvládám tempo a požadavky doby, právě mně platí Boží záchranná ruka. Ježíš pouze nenapřahuje ruku s tím, že počká, až se jí Petr (a já s ním) sám chytí. Ježíš vytahuje Petra z vln, sám ho vytahuje z bahna, sám mu poskytuje pevný bod. Bůh nečeká, až si člověk konečně uvědomí, co je lepší, až sám přemůžu svoji uťápnutost, podělanost a strašpytlovství, až zase začnu pořádně věřit. Pán Bůh nečeká, až si sami v sobě uťápNutý čEcháčEk ANEb cO jE mOtOrEm či strAšákEm živOtA? /Mt 14:27nn/ Pokud bych se úvodem pokusil o lehce účelový výcuc z pastorační praxe, zjiš- ťuji, že všichni máme nějaké ty strašáky. Máme strach z toho, abychom uživili potřeby (nároky) svých rodin, máme strach z toho, abychom nezůstali na ocet, aby z dětí, navzdory naší úpěnlivé snaze a péči, nevyrostlo dříví v lese. Máme strach z nových věcí a trendů, z hospodářské krize, z oteplování klimatu, máme strach z levičáků (nebo někdo z pravičáků). Máme strach z mi- naretů a přistěhovalců. Omladina má strach z matiky, ájiny, něminy, bižule. Někdy máme strach ze sebe sama, co zase provedeme. Kolik toho strachu v nás je? Jak moc nás svazuje? Zkrátka strach je mnohdy motorem našeho života. Často nám tu naši ustrašenost vyčítají třebas hosté z jiných koutů světa. Na tom našem me- todistickém písečku zejména ti hosté z Nového světa, kteří kroutí hlavou nad naší českou uťápnutostí, nesebedů- věrou, uzavřeností. Přeci, když chceš něčeho pořádného dosáhnout, musíš všechny obavy zahodit, mít jasnou vizi, věřit si. Jen odvážně a po hlavě do všeho skočit, nejednou mi s láskou a zápalem jim vlastním připomínali. No nic naplat, mně, uťápnutému čecháčko- vi, přijde, že takové siláctví dovede být poměrně nebezpečné. Už jen proto, že když je člověk motivován strachem, tak při absenci strachu může dokonale ulítnout. Kdo se zbaví strachu z výšek, může si pořádně natlouct obličej, pro- tože do žádných výšek nikdy předtím nevylezl. To evangelista Matouš, spřízněná duše, také není žádný idealista a nešplhá v duchovních výškách. V tom jeho příběhu je zachycena zkušenost i stra- chy mnohých. Rád se tady s Petrem ztotožňuji, vždyť Petr nakonec vykročí na vody, ale nezačne po nich pobíhat, nezačne po nich vítězoslavně a bezsta- rostně bruslit. Petr je normální křesťan, který věří, který ví, že jeho Pán je poblíž, který má odvahu vyjít do bouří světa a prát se s nepřízní počasí i svými stra- chy. Je to člověk, který si v srdci nese svoji víru, ale vedle toho také spoustu dalších starostí, nouzí, potřeb a strachů. Chvíli vítězí víra, chvíli zase starosti či pochyby, chvíli vítězí strach. Petr není ideální křesťan, protože takoví nee- xistují. Petr je „normální“ kristovec, je člověk, který se někdy nechá přemoci okolnostmi, který někdy podléhá tlaku zvenčí, který se nechá vyděsit bouří a katastrofami světa. V tom se odráží všechny ty křesťan- ské zkušenosti, kdy člověk tak nějak navzdory své víře začíná pociťovat, že to nezvládá, že situace, okolnosti, hrůza okolo je větší, než dokáže unést. V takové situaci se leckdy člověk zmůže jen na výkřik: „Pane, zachraň mě! Nedo- kážu to! Nezvládnu to! Nedokážu bez bázně a hany nést ty krásné křesťanské ideály tímhle světem! Nemám odpo- věď na tolik otázek! Nechápu, proč přicházejí katastrofy, nechápu, proč je tu zlo, nechápu, proč se zlé věci stávají dobrým lidem.“ Jsou momenty, kdy člověk ztrácí ze zřetele smysl života, kdy ho napadá, že žít netečně, sám pro sebe, skep- ticky je vlastně mnohem jednodušší a lákavější. Anebo kdy ho napadá, že to skoro nemá smysl, takhle žít. Vždyť co

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

17 uděláme pořádek a odložíme naše strašáky do patřičných mezí. Na to lec- kdy ani není čas. Bůh sahá pro člověka právě do toho hukotu strachu, právě do toho všeho běsnění a sám ho vytahuje ven. A to je snad i pointa celého toho příběhu. Nedává nám odpověď na to, proč je tu zlo, proč Bůh často mlčí, když se dějí katastrofické věci, proč Bůh zlo dopouští, proč se tolik bojíme a stra- chujeme. Nemůžeme čekat od Boha, že náš život půjde jako po másle, že Bůh odstraní všechny strašáky, všechny bouře lidských dějin, že jimi budeme proplouvat s jásotem a v pohodě. Bůh tu není od toho, aby manipuloval s ději- nami tak, aby už se nic strašného a stra- šidelného nedělo. Ale ten příběh mi naprosto důrazně a vážně říká, když se to stane, když přijde nějaká katastrofa, nějaká bouře, když přijde situace, která ti přeroste přes hlavu, pak se můžeš spolehnout na to, že Bůh je s tebou. Boží přítomnost v našem životě se neomezuje jen na poklidné nedělní bohoslužby. Nejen tam, ale také a prá- vě v strašlivých bouřích žití vezdejšího, právě v těch krizích kristovci vždy zakoušeli a zakoušejí Boží přítomnost. A ten, kdo se odváží a vydá se bojovat s těmi bouřemi a katastrofami, kdo se odváží postavit se zlu, bojovat se svými strachy, ten zakusí Boží přítomnost. V křesťanském životě, tedy alespoň v tom mém, se míchá víra, strach, po- chyby, nevíra, důvěra i skepse. Ale jeho pevnou součástí je i povědomí a zku- šenost, že Bůh moje pochyby a moje strachy přemáhá a posiluje mou víru. Nejsem sám svůj! To je zvěst, která se dotýká mého běžného života, protože mi připomíná: „Člověče, nemusíš být pořád v euforii a tvářit se, že je všude pohoda. Nemusíš mít neustále vygrun- továno a všem vyjít vstříc s úsměvem. Nemusíš vždycky všechno ustát, všech- no překonat s nadhledem a bez obav. Ba co víc, nemusíš být ani pořád zdravý. Nemusíš být pořád ten silný, nemusíš všechno urvat silou, pílí, horlivostí, prací dlouho do noci. Protože na tom všem spasení nezáleží.“ To všechno je příjemné a cítíme se dobře, když to na různých frontách života zvládáme, když máme vygrun- továno, když obstojíme a ustojíme leccos, co nám život přinese. Jenomže to není trvale udržitelné, alespoň dle mé zkušenosti. Nikdo z nás to nezvládá pořád a na 120 %, jako slavná brigáda socialistické práce. A navíc, všudy- přítomná image, uhlazenost, hrdost, zdraví, práce, to nejsou ty nejvyšší hodnoty. To není to nejdůležitější, co nás v životě nese. Nejdůležitější je to, že nejsme sami svoji, že nejsme vrženi sami na sebe, že nejsme sami. A právě proto je na místě v určitých situacích přestat horlit a snažit se a pozvednout oči vzhůru. Ne je obracet v sloup, jak se nám to často stává. Ale pozvednout oči k nebi. Smíme si dovolit ten luxus zastavit se a pozvednout oči vzhůru. Nemusíme si za každou cenu poradit sami, ale smíme pohlédnout k Bohu. On je ten silný. A my jsme jeho, i tam, kde padáme a všeličeho se bojíme. A tam, kde my padáme, on nás pozvedá. On dává sílu, On dává odvahu, On dává naději. I v tak běžných a nevznešených situacích jako jsou domácí rozepře, nepochopené dobré úmysly, zdravotní potíže, psychická únava nebo zapatlaná okna či život, které je třeba znovu umýt. Matoušův realistický příběh mi připo- menul, že k Bohu smíme volat v každé situaci, protože náš Bůh vždycky slyší, protože on nespí ani nedřímá. A i kdy- bychom se jednou už nezvedli, i kdyby nám došly síly a odvaha, ani tehdy se nemusíme nutit k heroickým výkonům. Můžeme zůstat klidně ležet. Můžeme zůstat ležet s poslední jistotou, jsem Kristův, jsem Boží. Mám svého věrného Spasitele. Kolikrát z Boží strany zazní slovo „neboj se.“ Abrahamovi, když přestává doufat v Hospodinovo zaslíbení potomka, o něco později Abrahamem vyhnané Hagaře, která se bojí, že v poušti žízní zemře její a Abrahamovo dítě. Boží „neboj se“ zazní taky Izákovi, Ráchel, Jákobovi, Mojžíšovi, Jozuovi, atd… Stalo se to už zkrátka takovým refré- nem biblických příběhů, ve kterých Bůh oslovuje člověka zanořeného do skepse a bezvýchodnosti. Jakoby strach a strašáci patřili nejen k člově- ku obecně, ale i k velkým postavám víry v Hospodina. Nejsme v tom sami, prošli tím i jiní. Vždy na začátku, snad jako povzbuzení, musí zaznít to Boží „nebojte se“, aby se člověk probral, začal poslouchat Boží slovo, hledět kolem sebe a spatřovat jeho přítom- nost. Musí zaznít jeho „neboj se“ aby se člověk učil odvaze, podílet se na díle dobra a lásky. Dopadne to dobře, o to nemějme strach. Filip Jandovský – farář ve sboru ECM Plzeň Maranatha

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

18 glosa Vzpomínám si na chvíli, kdy mi to došlo: Bavil jsem se s jedním známým o pří- stupu k Písmu, o tom, zda je obrazné chápání některých biblických míst „liberální“ a škodlivé a také o funda- mentalismu. Vzpomínám si, že ten člověk několikrát řekl: „Já mám strach, že…“ Že to druzí špatně pochopí, že se zpronevěříme Písmu, že nějak ublížíme Pánu Bohu, že nebudeme dost věrní, že se z nás stanou liberálové, že si to někdo špatně vysvětlí, že… Po čase jsem si všiml, že takové a po- dobné strachy má v církvi spousta lidí a že to velice silně ovlivňuje jejich jednání. Chybí jim schopnost myslet a konat originálně, žít po svém a věřit svou vlastní osobitou vírou. Bojí se riskovat, Bojí se v církvi cokoli nového a osoBitého podnikat. Navíc stále někomu znepříjemňují život. Mají tendence sýčkovat, zakazovat, nařizovat, bránit druhým v iniciativě, varovat a ostentativně dávat od něčeho ruce pryč. Pociťují odpovědnost za dru- hé a snaží se je chránit před hříchem i proti jejich vůli. Běda, je-li nábo- ženským strachem spoután kazatel! Pak chudáci členové sboru, kteří jsou vnitřně svobodní. Musí snášet kázání plná zákonictví, neustálých varování, sypání hlav popelem a vztyčených prs- tů. Pokaždé jsou před něčím varováni a je jim naznačováno, že jejich víra a náboženské výkony (modlitby, posty, desátky, služba, misijní aktivity) jsou prostě nedostatečné. Náboženský strach je zvláštní kategorií strachu. Jeho podstatou je obava, že bychom my nebo kdolikoli jiný mohli svým jednáním, slovy či dokonce už myšlenkami ublížit Pánu Bohu či jeho dílu. Je to strach o Pána Boha, kterého musíme chránit a bránit. Nejsem psycholog, takže se mohu jen domnívat, kde jsou kořeny tohoto strachu. Domnívám se, že v jeho pozadí je osobnostní nezralost a absence opravdové víry. Člověk, který si není jist sám sebou a neustále potřebuje sebe samého potvrzovat, bývá velmi často v zajetí strachu. Jeho hlavní starostí je, jak se na něj dívají druzí, co si o něm myslí, zda si ho dostatečně váží, zda oceňují jeho důležitost a postavení. Když zjistí, že v očích druhých nijak vý- znamný není, hroutí se mu svět a ztrácí smysl vlastní existence. Takový člověk většinu své energie věnuje na to, aby u druhých o sobě vytvořil pozitivní ob- raz, který však potom musí se značným úsilím udržovat. Trochu absurdní je, pokud je tohle vše zaměřeno na Hos- podina, totiž když se člověk stylizuje do podoby zvlášť zbožného člověka a potom musí věnovat obrovské úsilí na to, aby své náboženské výkony zvládl. Takový postoj samozřejmě souvisí s nedostatkem víry. Člověk spoutaný strachem nedokáže uvěřit, že Hospodin jej přijímá takového, jaký je, a to pro zásluhu Pána Ježíše. Tvrdí, že tomu věří, ale ve skutečnosti musí sobě i Bohu svou duchovní kvalitu a zbožnost neu- stále dokazovat. Strachů, které člověka mohou spoutá- vat, je mnoho. Leckdy jsou důsledkem traumat či jiných těžkých zkušeností z minulosti. Řešení takových situací vyžaduje péči odborníka. Náboženský strach, o němž mluvím, je nejčastěji dů- sledkem špatného vedení v počátcích duchovního života, tedy falešné nábo- ženské výchovy v dětství či mizerného vyučování v církvi po konverzi, pokud k ní došlo v dospělosti. Jaké je řešení? Písmo říká: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18) Zvláštní je, že pisatel zde nemluví o lásce k Bohu, ale o lásce k druhým lidem. „Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1J 4,11) Ve skutečnosti tedy „náboženský“ strach pramení z krize našich mezilidských vztahů. Je dů- sledkem toho, že se cítím být druhými lidmi (a možná také samotným Pánem Bohem) ohrožován. Jsem plný neod- puštění, závisti, lidé pro mě představují především konkurenci. Láska v takovém případě znamená především přijmout samého sebe, smiřit se s tím, kým jsem a jaký jsem. Potom mohu přijmout i druhé lidi, jsem schopen jim odpustit, mohu respektovat jejich jinakost a na zlé podněty reagovat dobrými. Podle Janovy epištoly právě takové postoje vyženou strach. Strach vede k agresivitě, manipulaci, odsuzování, pomluvám a mocenskému jednání. Strach je jedním z nejúčin- nějších nástrojů toho Zlého, jimiž ničí církevní společenství. Ježíš na kříži zemřel i proto, abychom už nemuse- li žít ve strachu. Jenže abychom se náboženského strachu dokázali zbavit, musíme si jej začít uvědomovat. Jak na to? Zkusme začít třeba tím, že budeme poslouchat svou vlastní řeč. Kolikrát v rozhovoru o církvi, službě, Písmu a duchovních otázkách říkáme: „Já mám strach, že...“? Hodně zdaru v boji se strachem přeje Petr Vaďura

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

19 misie Misijní týmy dobrovolníků z Arizony, Velké Británie a z metodistického sboru New Tazwell se v červenci 2011 setkaly v srdci Evropy, aby spolu s českým týmem sloužili našemu Pánu a zachrán- ci, Ježíši Kristu, na English Campu a biblické škole pro asi 70 studentů. Naše sbory nás vyslaly, abychom přinesli modlitbu, přítomnost a službu těm, kteří se chtějí učit angličtinu jako druhý jazyk a slyšet zachraňující slovo o naději, která přichází skrze Ježíše. První dny jsme strávili v Praze a navští- vili jsme některé z jejích architektonic- kých, uměleckých a kulturních pokladů. V pátek a v sobotu jsme se seznámili s českým a britským týmem a plánovali jsme náš společný týden. Grace Kim nás provedla bludištěm posledních instrukcí ke každodenní organizaci English Campu a biblické školy. Bylo velkým povzbuzením znovu vidět zná- mé tváře. Češi mají v mém srdci a v mé duši zvláštní místo. Když jsme dorazili do Sedlčan, spěchali jsme do kostela, kde nás velmi srdečně přijali a hned jsme začali navazovat nová přátelství. Sedlčanský sbor je malý, ale živý ve víře i v Duchu. Znovu se mi dostalo té cti kázat na ranní bo- hoslužbě. Naším hostitelem byl kazatel Daniel Hottmar. Po obědě jsme zamířili ke gymnáziu. Rozdělili jsme si učebny, vybalili dárky, roztřídili učební materiály a připravili jsme se na vstupní testy pro studenty. Osvěženi po dobrém spánku jsme začínali nový den ranními modlitebními setkáními, která vedl Pavel Hradský. Pak studenti vyslechli zamyšlení kazatele Daniela a zazpívali píseň nebo dvě. Ve čtvrtek vedl ranní setkání Brandon Hill, který se cítí být povolán ke službě faráře, a já jsem na něj byl velmi hrdý. Letos jsme se rozdělili do šesti skupin: pokročilí, 2x středně pokročilí, nižší středně pokročilí, začátečníci, vstupní úroveň. Letos se přihlásilo 71 studen- tů. 65 z nich zůstávalo i na odpolední biblickou školu. V mé třídě byli dva dospělí a pět teenagerů. V každé třídě byli čeští překladatelé, se kterými jsme se každý den radili, jak dosáhnout cíle – přiblížit se ke studentům. Dávali nám zpětnou vazbu, nakolik se nám daří dosáhnout porozumění se studenty. Odpoledne jsme pomáhali při biblické škole pro mládež a pro dospělé, která byla letos poprvé a probíhala v češtině. Na konci týdne byli všichni studenti pozváni na grilování v místním sboru, což byla skvělá příležitost ke sblížení. V sobotu ráno na nás čekal autobus a vyrazili jsme na zámek Konopiště. Jsem hrdý, že jsem mohl vést Eng- lish Camp v Sedlčanech 2011. Chci poděkovat všem členům týmu, že se ke mně připojili na této misijní cestě. Plá- nuji, že brzy vyzkouším své kuchařské schopnosti, protože jsem dostal recept na bramborové knedlíky. Největším požehnáním pro mě letos bylo to, že osm studentů dalo svá srdce Ježíši Kristu. Facebook se osvědčil jako skvělý způsob, jak zůstat ve spojení. Prosím, modlete se za nás, za vedení Ducha svatého pro naši službu Ježíši Kristu a za misijní službu, která bude v Sedlčanech pokračovat. Farář Charles Mattson Moje zážitky na English Campu v České republice byly požehnané a promě- nily můj život. Nikdy nezapomenu na jednotu, kterou jsem cítila při chvalách a službě s ostatními křesťany, kteří žijí v jiné zemi, mluví jiným jazykem, ale slouží stejnému Bohu. Moje srdce a modlitby budou vždycky s těmi dětmi na campu. Ještě nikdy jsem nepracova- la tak tvrdě na šíření Božího království a chtěla bych teď zažívat ten stejný oheň na své každodenní křesťanské cestě. Týden v Čechách mi pomohl vy- růst v Kristu víc než kterýkoli jiný týden v mém životě. Doufám, že se vrátím příští rok a budu znovu pomáhat církvi a dětem v České republice, protože to určitě pomohlo i mně. Amy Estep, jedna z členek týmu GreetingsfromtheBritish andAmericanMissionTeam toSedlcany,CzechRepublic2011! Zdravívásbritsko-americkýmisijnítým, Sedlčany,ČR2011!

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

20 youngpage 20 Narodila jsem se s malformací pravé dolní končetiny. To znamená, že moje pravá noha není úplně kompletní a její délka je poloviční ve srovnání se zdra- vou levou nohou. „Nožička“, jak jsem ji vždycky říkala, je normálně pohyblivá a citlivá. Chodit jsem se naučila až ve dvou letech, kdy jsem dostala svou první protézu. Do té doby jsem se pohybo- vala po čtyřech, odstrkovala jsem se na dětském odstrkovadle „motorce“ nebo jsem jednoduše skákala po jedné noze. Protéza vždy doplňovala délku postižené nohy a nabízela mi oporu potřebnou k chůzi. Už od dětství jsem si uvědomovala, jak mě mé postižení omezuje. Nikdy nebu- du moci běhat, šplhat, bruslit, lyžovat, tancovat, mačkat dva pedály u klavíru najednou, nosit podpatky a brodit se v řece. Samozřejmě jsem si říkala, že tisíce lidí jsou na tom hůře než já. Ale také jsem vždy věděla, že miliony jiných jsou na tom lépe. Někde v sobě jsem si nosila vztek na Boha, na zdravé lidi i na sebe samu. Mísily se ve mně hněv, nenávist, závist a sebelítost. Žila jsem s bolestí, že mi Bůh ublížil a vzal mi to, co mají ostatní úplně samozřejmě. Moje rodina mě s láskou podporovala a dokazovala mi mou jedinečnost a krásu. Ale to nestačilo. To, co zraní Bůh, může vyléčit jedině On sám. Letos na jaře navštívil náš sbor ve Znoj- mě jeden prorocky obdarovaný služeb- ník – Američan Charles E.Cilley - který k nám přijel v doprovodu mikulovského kazatele Michala Kostky. Charles nejdří- ve mluvil o své službě a pak nám začal sloužit. Přistupoval k nám jednotlivě a vyzýval nás, abychom pozvedli ruce a odevzdali svá břemena Bohu a s dů- věrou přijali to, co nám chce darovat, a co v nás chce vypůsobit Duch svatý. Když Charles vyzval mne, vydala jsem Bohu své hříchy. Pak mi Charles řekl, že v sobě patnáct let nosím bolest. Přemo- hl mě pláč. Cítila jsem, že Bůh se mnou jedná. Po Charlesově modlitbě jsem se ocitla na podlaze. Hlasitě jsem volala: „Bože, Bože, pomoz mi.“ Charles se za mě stále modlil. A Bůh ke mně mluvil o bolesti, kterou v mém životě způsobi- lo mé postižení. Během toho, jak jsem Bohu naslouchala, ke mně přicházeli ostatní lidé a modlili se za mne. Když to skončilo, zeptal se mě Charles, jestli ke mně Bůh promluvil. Řekla jsem, že ano. Ale přemýšlela jsem o tom a stále jsem nevěděla, co s tou bolestí mám dělat. Po oficiálním ukončení tohoto shro- máždění za mnou přišel Michal Kostka, protože vnímal, že můj problém ještě není vyřešený. Svěřila jsem se mu s tím, co prožívám odmala. Mluvila jsem s ním o svém vzteku na Pána i o své závisti vůči zdravým lidem. Povzbudil mě, když mi řekl, že mé omezení mi v mnohém dovoluje být dál než ostatní. Vzpomínal na to, jak si mě pamatuje, když jsem ještě byla malá. Poradil mi, abych to v sobě nedusila, ale vyzlobila se na Boha a pak se s ním smířila. Dal mi příklad krále Davida a jeho žalmy. Pak jsme se spolu s Michalem ještě modlili. Pár dní potom jsem Stvořiteli řekla, o co všechno mě připravil. Dokonce jsem si napsala „Seznam stížností“ – seznam toho, co nikdy nebudu moct dělat. Prosila jsem ho, aby mě uzdravil. Poznala jsem však, že proto ještě není čas. Cítila jsem se hrozně. Nedokázala jsem mu odpustit. Moje o dva roky mladší sestra Maruška je zdravá, velmi nadaná a moc krásná. Moc za ni Bohu děkuji a miluji ji. Myslím si ale, že svou bolest jsem v sobě nosila právě od doby, kdy jsem se s ní začala porovnávat. Žít vedle sestry, která byla obdařena zdravím, krásou a nadáním, pro mě bylo někdy hodně těžké. Je- dovatá závist se umí ozvat. Nikdy jsem Hospodinovi nedokázala odpustit, pro- tože bylo vždy mnoho důvodů to neu- dělat. Strašně moc to bolí, vidět zdravé ženy a dívky sportovat, tančit a CHO- Bože, odpouštím ti … Anna Kuchynková

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

21 DIT. Moje chůze je kulhavá, a když trvá delší dobu, tak bývá i bolestivá. Na mládežnický kurz na Poušti jsem jela letos už potřetí. Přijela jsem tam s touhou, aby si mě Pán použil, ale také, aby mě změnil. Pátý den na Poušť přijela Jolana Kružíková a měla seminář pro dívky a ženy s názvem „Po čem ženy touží.“ Byl velmi inspirující. Mluvila o vztazích mezi ženou a Bohem. Před koncem si měly přítelkyně navzájem požehnat a říct si, že jsou krásné. Všechny se daly do hovorů a vzájemně si žehnaly. Za mnou nepřišel nikdo. Velice se mě to dotklo. Na konci se za všechny dívky a ženy modlila. Byla to uzdravující modlitba. Vím, že si Pán Jolanu použil k tomu, aby se otevřela hluboká rána, kterou jsem v sobě pořád měla. BŮH ZAČAL UZDRAVUJÍCÍ PROCES. Cítila jsem, jak veškerá bolest pocházející až ze dna té hluboké rány, byla najednou na povrchu a totálně se mnou zamávala. Tolik emocí jsem nikdy nepocítila. Měla jsem sto chutí odejít, protože jsem to prožívala opravdu velmi intenzivně. Chtělo se mi brečet. A byla jsem na Jolanu naštvaná. Nebyla jsem si však jistá původem svého vzteku. Bojovala jsem sama se sebou. Potlačovala jsem pláč a zůstala až do konce semináře. Vybrečela jsem se až v chatce. Když jsem se ten večer vrátila a byla s ostatními, někteří se mě začali ptát proč jsem smutná. Vždycky jsem to ale nějak zamluvila. Další den byl celoden- ní výlet. Jedna z věcí, na kterou jsem se těšila celý rok – celodenní výlet po Lužnici na lodích. Pluje se na dvoumíst- ných kánoích. Já tentokrát jela s naší Maruškou. Byla to úžasná pohoda: skupinky na vodě, spojené lodě, chvály, vtipy a historky,… no prostě nádhera! Když už byly všechny lodě v cíli, my s Maruškou jsme byly předposlední lodí, která ještě nedorazila. Když nám do cíle zbývalo už jen pár stovek metrů, svěřila jsem se Marušce s tím, co mě trápilo. Byly jsme totiž po dlouhé době zase na chvíli samy. Brečela jsem, když jsem jí říkala, jak moc jí závidím. Tak jsme se modlily a vydaly Bohu moji závist. Řekla jsem jí, že mně mrzí, že mi žádná z holek na semináři nepřišla po- žehnat. Když mi řekla: „Ani, já ti požeh- nám.“, úplně mi to vyrazilo dech. Měla jsem radost, když jsem si uvědomila, jak Maruška roste ve víře. Vděčně jsem přijala její požehnání. Pán nás naplnil radostí nad tím, že se spolu můžeme jako sestry tak úžasně sdílet. Po návratu na Poušť jsem se svěřila, s tím co jsem právě prožívala, jedné se- střičce, která je také tělesně postižená. Mluvili jsme o našich bolestech a přá- ních. Ukázala jsem jí i svůj „Seznam stížností“. U třetího bodu se rozplakala a odmítla číst dál. Pak za námi na pokoj přišla jedna moje dobrá přítelkyně, kte- rá mi už nejednou pomohla. Také má krásnou mladší sestru a mluvila o tom, že občas prožívá to samé, co já. Když si přečetla můj „Seznam stížností“, na- kázala mi, abych ho vyhodila, protože mě ten papír bude akorát deprimovat a ničit. Byla jsem ráda, že to řekla a já ho hned zničila. A kde se vzal, tu se vzal, táta. Holky slušně odešly. I když každou chvíli měl začít večerní program v pouštní „Mechovce“, schou- lila jsem se tátovi do náruče a brečela, jako malá … „Chceš mi něco říct?“ „Jo.“ „Někdo ti ublížil?“ „Ano, Bůh.“ Mezi mnou a tátou jsem v posledních letech vnímala jakési neviditelné zá- brany. Teď se zbortily a já k němu měla velkou důvěru. Vyprávěla jsem mu všechno a úplně bez zábran … „Nedokážu mu prostě odpustit. Co mám dělat?“ „Stačí, když mu to řekneš. Všechno co tě trápí.“ „Dobře.“ „Já se teď budu modlit …“ Nikdy jsem neviděla, že by táta tak dlouho hledal slova. Pak se za mě modlil jako za své dítě, které mu dal Hospodin. Jako za ženu, která jednou bude mít muže, který jí bude milovat takovou, jaká je. V modlitbě zmínil i jed- nu starou vzpomínku z doby, když jsme ještě žili ve Slaném. Těsně pře Vánoci nás navštívila tátova sestra, se svými dětmi. Stáli jsme tehdy já, moje sestra, bratr moje sestřenice a malý bratranec na slánském náměstí seřazení podle velikosti pod rozsvíceným vánočním stromem a měli jsme tetě odpovědět na otázku, jaký vánoční dárek bychom si přáli nejvíce. Když na mě, jako na nejstarší, přišla řada, prý jsem odpově- děla: „Abych měla zdravou nožičku.“ V době, kdy táta v slzách dokončil modlitbu, už začínal večerní program. Když pak táta odcházel za ostatními do „Mechovky“, řekla jsem mu, že přijdu co nejdříve a … „Mám tě ráda, tati.“ „Já tebe taky.“ Všichni byli už v „Mechovce“. Já jsem zůstala sama s Bohem. Teď nebo nikdy! „Bože, dávám ti svou bolest! Dávám Ti své srdce, svou mysl, své tělo, své oči, ústa a ruce. Pane, odpusť mi.“ „Odpouštím ti…“ „Bože, dávám Ti i svá přání, touhy i to co bude. Ty víš, co mě trápí, co chci. Uzdrav mé srdce. Zaplň tu ránu. BOŽE, ODPOUŠTÍM TI.“ Nikdy jsem takhle k Bohu nemluvila. Po tomto rozhovoru s Hospodinem mi všechny předešlé modlitby připadaly jako naředěný džus s neúplnou chutí. Při modlitbě jsem cítila, jako by něco odcházelo. Jak Bůh zaplňuje hlubo- kou ránu a ta se zmenšovala, až úplně zmizela. Vím, že mi pomohlo, že jsem se mohla vybrečet v Boží náruči. Cítila jsem se radostně a svobodně. Mluvila jsem pak ještě s Bohem o jiných velmi osobních věcech a Bůh mi odpovídal. Pár týdnům po Poušti jsme, jako rodina, byli navštívit naši prababičku Miladu Kuchynkovou v domě s pečovatelskou službou. Popovídali jsme si, zazpívali jsme chvály a zavzpomínali. Když pak přišel čas k odchodu a většina rodiny se už s prababičkou rozloučila, přistou- pila jsem k ní také já. Objala jsem ji a dala jí pusu. Když jsem se jí podívala do očí, cítila jsem přítomnost Boha. Držely jsme se za ruce a prababička dvakrát zopakovala dvě nádherná slo- va: „Jsi krásná … JSI KRÁSNÁ.“ „Díky, babi … Díky, Bože!“ Anna Kuchynková, ECM Znojmo

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

22 youngpage Letošní Poušť byla... prostě úplně jiná než jindy. Bohouše Opočenského ve správcovství po mnoha letech nahradil Ralf Mošt a místo Přemka Suchomela nás na úvodním shromáždění vítal nový předseda AMM Milan Mrázek. Chyběl mezi námi Pavel Faul, který nám věrně sloužil každou z posledních šesti Pouští (a nebylo lehké se tento- krát rozhodnout pro změnu). Místo něj jsme pozvali budějovického kazatele a držitele bronzové olympijské medaile za judo Vladimíra Kocmana (a dvoume- trový Vláďa byl proti drobnému Pavlovi změna nepřehlédnutelná). Jako druhé- ho hosta jsme mezi sebou měli Phila Mohra z USA, takže aby těch novinek nebylo málo, některé části programu probíhaly v angličtině. Ale Bůh mezi námi byl stále stejný. Inspirací pro modlitební řetězec před letošní Pouští nám byl text z Ef 3,14-21 a s ním prosba, aby nám Bůh dal do hloubky poznat svou lásku k nám. A Pán nám odpověděl. Odpovídal každý den a jakoby nikdy neměl dost. Při chvalách, při kázáních i při modlitbách, skrze milé vzkazy a/nebo láskyplnou péči ostat- ních, ... Dokonce i pro mě byla Jeho láska tak nepřehlédnutelná, že jsem po dlouhé době znovu ve svém srdci uvěřila, že mě vážně má rád. A Bůh hojil srdce i mnohých dalších. Každý den na programu zaznělo svě- dectví některého z účastníků o tom, jak zakusil Kristovu lásku k němu (jedno z nich si na této dvoustraně můžete přečíst sami). A když Vláďa Kocman po svém semináři pozval k sobě dopředu ty, kdo se chtějí – ať už znovu nebo po- prvé v životě - vydat na 100% do služby Kristu, většina se vyhrnula za ním, jakoby jeho pozvání bylo to jediné, na co celou dobu čekali. Vypadalo to, že každý nebo téměř každý prožil to, za co věrní modlitebníci před Pouští společ- ně prosili. Že jeho, jeho osobně, Bůh nesmírně miluje. Děkujeme, Pane. Je pravda, že vnímat Boží lásku v atmo- sféře Pouště a vnímat ji každý všední den jsou dvě úplně jinak náročné věci. Ale proč? Na Poušti společně chválíme Boha, zajímáme se jeden o druhého, čteme Bibli, modlíme se spolu, vyprá- víme si do noci – každý den. Možná, že atmosféra Pouště není tak úžasná proto, že by tam byl Bůh sdílnější než jindy. Možná je taková proto, že se tam cho- váme víc jako opravdová Církev. Možná že i na nás záleží, jestli prázdninová rozhodnutí našich přátel a známých – i jejich dětí – vydrží. (J 13,34-35) Štěpánka Pecinovská, ECM Praha 2 Hospodine, kdo je podobný Tobě? Píseň k Pou(š)ti Hospodine, kdo je podobný Tobě? Barvy západu nás vždy znovu uvedou v úžas, ačkoli na pestrost Tvé palety padá soumrak. Z noční oblohy nás jímá bázeň, tisíce hvězd září Tvým jménem. S úsvitem každého dne nás probouzíš světlem a teplem své lásky. Trpělivě odpouštíš nám naše viny, přestože víš, že se znovu proviníme; miluješ nás bez podmínek, přestože hloubce Tvé lásky nevěříme. Bereš od nás naše nemoci, bolesti trápící tělo i duši. Někdy nám je ponecháš, Ty sám víš proč, Ty sám víš na jak dlouho, ale neseš je s námi. Chceš, abychom Ti sloužili i s našimi nedokonalostmi, a právě s nimi, vždyť v naší slabosti se projeví Tvá síla. Víš, co je pro nás nejlepší, a chceš nám to dát. Toužíš nás vést po cestě, která vede k cíli, ale nemusíme po ní dál, neboť nám dáváš svobodu jít si po své vlastní. Hospodine, kdo je podobný Tobě? V rámci modlitební skupinky složili Pavla Puchnerová, Marika Mytýzková, Tomáš Urbánek, Štěpánka Pecinovská V hurikánu Boží lásky Mládežnická Poušť 2011

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

23 Před příjezdem na Poušť jsem měl představu, že touto akcí propluji beze změny jako loď, která nenarazí cestou na kámen. Avšak jak to v mém životě často bývá, můj Pán měl se mnou jiné plány. Aby mé svědectví dávalo úplný smysl, musím začít na začástku letošního roku, kdy mi dal Bůh další dar, a to disciplínu. Měl jsem touhu každý den na sobě změnit alespoň jednu věc. A tak to šlo den co den. Mezitím jsem si utvořil jakýsi řád a smysl každodenního života, podle kterého jsem každý den žil. Samozřejmě, že tam nechyběly každo- denní chvilky s Biblí, bez kterých by můj řád nedával smysl. Než jsem jel na Poušť, dlouho jsem se rozhodoval, zdali tam pojedu či ne. Jak to ale bývá, čím víc se mi tam nechtělo, tím víc jsem věděl, že tam musím jet. Po příjezdu na Poušť jsem se přivítal s vět- šinou známých a blízkých lidí, mezi kte- ré patří obvzlášť Pavel Kuchynka, Milan Mrázek a celá kapela BOLO Christ. Do úterý odpoledne jsem proplouval jako loď, která nemá překážky. Až do chvíle, kdy jsem na jednu doslova narazil. Stala se autonehoda – asi ve stokilometrové rychlosti jsme narazili do svodidel, ale jako Božím zázrakem jsme všichni vyvázli živí. Auto bylo dost odřené, ale skoro neporušené a hlavní je, že jsme do nikoho nenabourali. To mi dalo nový náhled na život, na disciplínu a na Boha. V tu chvíli blízko smrti jsem věděl, že tady nejsem náhodou a poznal jsem, co znamená Boží ochrana, láska, milosrdenství... V tu chvíli se mi přehodily priority a já věděl, že všechno, co je mi na zemi drahé, je nic v porovnání s Boží láskou. Být mu oddán (složeno na Poušti 21.7.2011) Smím být oddán Bohu? Nechová snad ke mně zlobu? Každý den skládám ruce v klín, napadá mě zlý, napadá mě splín. Kdo mi dá tu sílu ubránit se zlýmu? Kdo odpoví takovému jako jsem já? Kdo odpoví lehkomyslnému? Co pro nás Bůh vykoná? Kdopak hlupákovi odpuštění dá? Tomu, co chyby dělává... Kdopak je ten nebeský Otec? Hledal jsem Ho všude, kopec co kopec... Mé nohy přestaly mít cit, avšak já musel stále jít. Prošel jsem už celý svět, přesto toužil jsem najít odpověď. Již jsem byl přemožen natolik, že upadl jsem na cestu. Volal jsem do země, křičel jsem do nebe, vzteky jsem byl celý bez sebe. Přemožen, usnul jsem, zdál se mi sen. Anděl v něm přiletěl, a řekl: „Pán se nad tebou slitoval, nový život a odpuštění ti daroval.“ Poté anděl opustil můj sen a já byl probuzen. Radostí jsem se usmíval, už jsem věděl, kde přebýval. Filip Janoušek, 20 let. Vracím se do metodistického sboru v Ječné ulici.

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

24 zprávy Ačkoliv třeboňská farnost nepatří v naší církvi k největším, dokáží její členové naplnit kurz na Poušti. Je to tím (což mě moc těší), že chceme společně trávit dovolenou. Nepříliš vzdálená, promod- lená a „naše“ Poušť se nám jeví i pro své sociální zázemí vhodným místem. Pravda, naplnit kapacitu nám pomohou milí bratři a sestry odjinud a bývá již zvykem, že je mezi námi i několik nevě- řících. Ne jinak tomu bylo i letos. Hlavním tématem „Přiblížit se Bohu“ jsme se zabývali v kázáních, seminářích i programech pro děti. Když přemýš- lím nad prožitým týdnem, zdá se mi neskutečné, že se toho do jednoho týdne vešlo tolik. Tak jen telegraficky: tři bohoslužby, semináře „Překážky zdravého intimního vztahu mezi manže- li“, „Uzdravení duše“, „Chvály a uctívání“ (Hana Nováková) a „Bible očima Žida aneb Izrael trochu jinak“ (Tomáš Cvejn), programy pro děti na téma „Odění Boží“ (Zdeněk Neužil a Martin Šveh- la), sjíždění řeky na raftech, výlet do Písku, baseball (velel Zdeněk Neužil), modlitby, povídání o Ugandě (Helena Kozelková), povídání o chystané misijní cestě (Slavo Straka), promítání filmů, večerní programy zajišťované jednotli- vými skupinkami (objev dramatických umělců) a rožnění selete. Za zmínění stojí, že manželům Huleo- vým se podařilo sehnat profesionální kuchařku, kterou si hodláme v průběhu roku předcházet, aby s námi jela příští rok zase. Ačkoliv není věřící a jistě jela s určitými obavami, mezi námi se jí líbilo a vařila skvěle. Asi nejvíce jsem byl nadšený z toho, jakou jsme vytvořili partu. Bezpečné prostředí, kde může člověk hovořit i o velmi osobních věcech, vstřícnost, naslouchání, vzájemná pomoc nejen s dětmi, legrace. Prostě bratrská láska a zájem jeden o druhého v praxi. Richard Novák, farář ECM Třeboň Na Poušti jsem byla letos počtvrté. Pokaždé to pro mě byl krásný týden, ve kterém jsem načerpala nové síly. Poušť je pro mě taková lesní oáza, kde se občerstvím vodou živou. Mám ráda to společenství lidí, kteří stejně jako já touží být Bohu blíže a milovat ho ze všech sil. Romana Koubová Poušť pro mne znamená opravdu mnoho, již z toho důvodu, že jsem na své první Poušti přijal našeho Pána do svého srdce a uvěřil v něj. Také jsem tu vstoupil do našeho sboru. Je to místo, na které se vždy moc těším a to hlavně na společně strávené chvíle se všemi, které mám rád ("mám rád všechny"). Na letošní Poušti byly skvělé semináře, každý si mohl vybrat to, co ho nejví- ce oslovuje. Dobré jsou také večerní programy, kdy se mohou všichni aktivně zapojit. Ale nejlepší je celko- vá atmosféra, která zde panuje. Je to takové oproštění se od okolního světa a to díky úžasným křesťanům, kteří sem jezdí. Díky Bohu, že se můžeme takto setkávat. Petr Klaboch Skvělé společenství lidiček, krásné po- časí, přednášky Hanky, návštěva Heleny a její povídání o Ugandě. Manžel Mar- cel s dcerou Májou mají zážitky z raftu. Bylo to celkově požehnané, myslíme i na Slava a jeho misii. Výborná kuchyně Markéty. Také to,že mezi námi mohlo strávit dovolenou několik našich nevěří- cích přátel a udělat si obrázek o křes- ťanech. Po obědě, když Mareček spal, jsem si ráda u kávy povídala s Romčou, Aničkou, Edi, Míšou, Fandou, Hankou, Richardem... Martina Huleová Na začátku se mi líbil úvod – seznamo- vání. Pak mne zaujaly přednášky Hanky Novákové a Tomáše Cvejna. Hanka mluvila přesvědčivě, o čem ví své. Ve skupince jsem byl se svým pastorem a nejvíc jsem si užíval přípravu ve- černího programu, který měla naše skupinka. V cukrárně jsme s Maruškou vymýšleli křížovku z biblických příbě- hů. S Aničkou, Fandou, Jiřkou a Jar- kou jsme si užili výlet do Písku, také částečně v cukrárně. Dobré bylo také grilované prasátko. Paní kuchařku jsem znal, vařila na učňáku, kam jsem chodil. Měla radost, že mě vidí. Byl jsem skoro pokaždé u jídla první na řadě. Ale váž- ně. Poušť je dobré místo k odpočinku, ale také ke ztišení a naslouchání Pánu. Martin Černý Přiblížit se Bohu i sobě navzájem

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

25 Letos jsem se týdenního pobytu na Poušti zúčastnila poprvé. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Užívala jsem si jak ranní modlitební chvíle, tak úžasné semináře k zamyšlení a večerní programy, při kterých jsme se výborně bavili. Poznala jsem nové bratry a sestry a jsem vděčná, za ten krásný čas. Anna Koubová Vždy trávím ráda čas s křesťany, čas na Poušti vnímám jako čas požehna- ného odpočinku, příležitost poznat nové zajímavé lidi, prohloubit vztahy s blízkými... I letos tomu tak bylo. Ráda jsem poznala paní Helenku Kozelkovou a její práci - u sirotků v Africe v Ugandě. Bohu dík za ni a podobné křesťany. Kéž Pán vnese světlo všude tam, kde vládne temnota a bída. Lenka Klabochová Na Poušti jsem poznala nové tváře (např. mi byli moc sympatičtí Míša a Tomáš) a s těmi, které jsem znala, jsem se více spřátelila. Kapitola sama pro sebe byla Helenka Kozelková. Její život, služba, ona sama jako osobnost. Modlím se za ni a její službu, často na ni vzpomínám. Poprvé jsem sjížděla řeku na raftech, měla jsem z toho krásný zážitek, a i když jsem se druhý den nemohla hnout, byl to i relax. Takže jsem vděčná Petru Klabochovi, že to vše pro nás zařídil a Ríšovi Novákovi, že nás tam všechny odvezl. Dokonalý servis. Během Pouště jsem se dozvědě- la o lékařském nálezu Jakuba Váverky a o postupu lékařů a následné náročné operaci. Byla jsem ráda, jak se sou- rozenci v Pánu zapojili do modliteb, ačkoli Jakuba vůbec neznali. Byla jsem pyšná na Boží rodinu jako takovou, že se v těžkých chvílích spojí a bojují společně bez ohledu na příslušnost ke společenství. Mám radost, že do takové rodiny patřím i já. Marie Volenová Týden s Josefem Pokud záznamy neklamou, sešly se na Poušti rodiny s dětmi první prázdninový týden již po šestnácté. Byli zde ti, kteří přijíždějí opakovaně a těší se na spo- lečný týden i sebe navzájem, i ti, kteří přijeli docela poprvé a s trochou obavy vyhlíželi, co je vlastně čeká. Chceme věřit, že jejich obavy byly rozptýleny a že mohli prožít pěkný a užitečný čas. Celým týdnem nás provázely příběhy Josefa Egyptského. I známé příběhy je možné vidět novým pohledem a nechat se jimi inspirovat pro náš život i vztahy. Jsme Pánu Bohu věrni v každé situaci? Jaké máme vztahy se svými ro- diči, dětmi, sourozenci? Jak zvládáme pokušení? Umíme odpouštět, ale také si nechat odpustit? O tom přemýšlely děti v besídkách, ale především rodiče ve svých rozhovorech v druhé polovině dopoledne. V té době děti hrály hry, soutěžily a sbí- raly odměny. Ty ovšem mohly získat i jinde. Za nakreslený obrázek vlastní rodiny, za tkaní pestrobarevné šály pro Josefa, za nepozorované umístění vlast- ní „cenné“ věci do domečku druhého, za přinášení zpráv o svých bratřích. Ale pozor! Všechny zprávy musely být dobré. A tak jsme se např. dozvěděli, že - Rubenovci pěkně spapali večeři - v rodině Levi se tatínek a maminka k sobě moc hezky chovají a také půjčují židle na ranní skupinku - Judova rodina pomáhala službě, i když službu neměla - Šimeonovci mají nejkrásnější pláš- těnky - v rodině Dan mají poslušné děti - Benjamin půjčil Izacharovi kočárek i s miminkem - u Izacharů se hezky starají o své děti - na Zabulonovi se mi líbí jeho upřímný vztah k Bohu a dětem; např. našemu dítěti věnoval ze svých letitých zásob nezištně lízátko… No řekněte, nebyl by svět lepší, kdy- bychom si na sobě navzájem všímali především dobrých věcí? Za získané odměny bylo možné v pátek odpoledne zakoupit vstupenku na „Hostinu s Josefem“, která byla pro děti vyvrcholením celého týdne. Pro rodiče (a větší děti) to bylo večerní shromáž- dění s Večeří Páně. Poděkování jsme si nechali až na sobotní ráno: za starost o naše těla manželům Opočenským, za duchov- ní stravu bratru faráři Červeňákovi a pracovníkům s dětmi. A samozřejmě i všem účastníkům – vždyť bez nich by celá akce neměla smysl. Jana Červeňáková (vedoucí kurzu)

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

26 zprávy Tábor proběhl ve dnech 15. – 29. 7. 2011 na samotě asi 2 km od vesničky Bělčice na Rožmitálsku. S padesáti pěti dětmi jelo dvacet jedna dospělých. Moc jsme si to užívali – až na pár vší, plno klíšťat, několik vosích bodnutí, dva velké přívalové lijáky (v noci a k ránu před budíčkem, kdy vedoucí vlastníma rukama museli čistit ucpané odtokové potrubí, aby nedošlo k zaplavení tábo- ra ze dvou potoků). Také jsme měli zajímavé oba táboráky. První táborák musel být kvůli dešti zrušen, takže nakonec kuchařky pekly buřty v troubě a z již nakynutého těsta, které jsme měli nchystáno na opékání hadů, samy udělaly výborné koblíž- ky – ze 7 kg mouky! Druhý táborák po přerušení z důvodu přívalového deště pokračoval – v pláštěnkách. Celotáborovou hrou Letopisy Narnie III – Cesta Jitřního poutníka (plavba po stopách sedmi ztracených lordů) prová- zel král Kaspian, kapitán Drinian, myšák Zvedám telefon a už tuším, co asi bude následovat. Dneska již potřetí. Jazyk se jí trochu plete, těžko rozlišit, zda zou- falstvím nebo si něčeho zase přihnula. Vzlyká: „Potřebuju vás tady, bez vás to nezvládnu… přijeďte.“ „Nemůžu přijet, už jsme o tom dneska mluvili. Uvidí- me se zítra“. „Já vás ale potřebuju… nezvládnu to.“ „Zvládnete, věřím vám.“ „Ale já vás potřebuju… musíte mi po- moc. Já už to nevydržím, asi se zabiju.“ I když jsem naprosto vědomě překro- čil nevyřčené pravidlo, že klientům se kontakt na osobní mobil nedává, začínám toho litovat. Nebo jsem udělal správně? Teď ale přemýšlím, jak rea- govat na poslední výhružku. Z výcviku si pamatuji, že je třeba rozlišovat mezi vyhrožováním sebevraždou z důvodu upoutání pozornosti, tzv. demonstrač- kou, a skutečným odhodláním, kdy už dotyčný ztrácí všechna pouta na okolí a směřuje k tichému a jasnému rozhodnutí o konci, to se pak na chvíli uklidní. To ale asi není tato situace. Jsem schopen to rozlišit? Nevzal jsem si toho na sebe moc? Hlavou mi letí myšlenky a zatím slyším: „Bude mi líp, uleví se mi… už nemůžu dál. Chci mít už pokoj.“ „Tomu rozumím, vím, že trpí- te. Asi pokoj mít budete, ale pak se už nic nedá vzít zpět.“ Nasadím tvrdší tón Rípčíp, kormidelník Rhins… Fotky se můžete prohlédnout ve fotogalerii na www.kvitekplzen.cz. Ještě pro dokres- lení uvádíme z lodního deníku úryvek posádky Žlutí draci z pátého dne: Rozcvičku, která si v ničem nezadala s výcvikem námořní pěchoty v Číně, vedl bezohledný, zřejmě mírně sadistic- ky orientovaný druhý plavčík David P. Nutil nás skákat po jedné noze jako žába, lézt jako krabi, běhat po čtyřech. Byl neúnavný - naše trápení nebralo konce. Vedle cvičiště postávali lodní důstojníci a cynicky se nám pošklebo- vali, nebo si lhostejně povídali mezi se- bou a ponechali nás napospas našemu mučiteli. Když jsme už umírali únavou, zeptal se nás zlomyslně: “Nebolí vás nohy?“ „Bolí! Bolí!“Křičeli jsme a doufali, že už nás přestane trápit. „Když vás bolí nohy, spusťte se na všechny čtyři a zůstaňte tak až do odvolání. A teď pro kartáčky a všichni si a začnu jí trochu vydírat: „Možná to teď nevidíte, ale můžete začít žít jinak, vaše dcerka vás potřebuje. Kvůli ní to doká- žete.“ „Já jsem hrozná máma, beze mě jí bude líp.“ „Tak to jí líp určitě nebude, potřebuje vás.“ „Už to nevydržím, já se zabiju…“ Ujišťuji ji, že s tím nesouhlasím a můj názor zná. Rozhovor se protahuje a točí se v kruhu, chce, abych přijel. Pořád dokola, už půl hodiny. Rozhoduji se, že nepodlehnu a nepřijedu. Mám rovnou zavolat sanitku? To by ji hned odvezli na psychiatrii, možná tam už měla dávno být, nevím. Asi by to ale nebylo řešení. Zase ten sled otázek. V duchu se modlím k Pánu o pomoc, potřebuji dobré rozhodnutí. Zkušenost praxe sociálního pracovníka se mi i teď hodí. „Nepřijedu, uvidíme se zítra.“ Pokládám telefon. Uvidím ji zítra oprav- du nebo to bylo to poslední, o čem s někým mluvila? Jistý si nejsem. Musím se toho držet, nenesu za její rozhod- nutí odpovědnost… V noci jsem od ní dostal ještě několik esemesek, už jsem na ně neodpovídal. Přesto jsem v noci spal naprosto klidně. Druhý den se na ni ptám sociálních pracovníků. Ano, je na pokoji a vyspá- vá. Aha, ulevilo se mi, můj odhad byl dobrý. Díky Pane! Odpoledne se za ní zastavím. vyčistí zuby!“ Přesto, že jsme byli vyčerpaní, museli jsme po rukách a po nohách chodit až do snídaně. Před snídaní nás důstojníci svolali a povolili vstát. Skoro jsme pla- kali radostí, jenže oni nám každému na ruce navlékli igelitové sáčky, abychom poznali, jak to má drak Eustác těžké. Se sáčky na rukou jsme bojovali s chle- by, máslem, nutelou, noži a hrnečky s čajem. Ulevilo se nám, až když jsme byli shromážděni k přehlídce před krále Kaspiana, který u bubnů vystoupil na kapitánský můstek a hovořil k nám. Řekl, že dnes odpoledne bude pokra- čovat hledání pokladu lorda... Pro SaŽ původní příspěvek sborového časopisu ECM Plzeň 1 upravil - Pavel Wittner Asi tak vypadal jeden z těch intenziv- ních rozhovorů, kterými jako kaplan v azylovém domě pro matky s dětmi a rodiny s dětmi procházím. Ne všech- ny jsou ale tak bouřlivé. Jedna klientka mi po rozhovoru řekla, že si ještě tak dobře s nikým nepopovídala. Zvláštní, já jsem celou dobu jen mlčel! Co má vlastně kaplan v azylovém domě dělat? Chvíli mi trvalo, než jsem spolu s ředitelem střediska a v konzultacích se sociálními pracovníky a psycholo- gem svou práci nastavil. Jako kaplan jsem hlavně ten, který je klientům na- blízku, stojím s tím, kdo mě potřebuje, v jeho situaci. Je to zdánlivá maličkost, ale jedna z nejpotřebnějších. Znovu jsem si uvědomil starou známou a jed- noduchou věc. Pokud chci rozumět lidem v tíživé situaci a jejich trápením, pokud jim mám být oporou a ukázat jim, na koho ve svém životě spoléhám já, pak musím být s nimi a naslouchat jim. To je práce kaplana. A ta je možná jedině, když je nezávislý – na vedení střediska, na sociálních pracovnících, se kterými klienti řeší své existenční problémy, ale vůči kterým se také často negativně vymezují. Za mnou mohou (ale nemusí) přijít kdykoliv, vyslechnu je a oni ví, že to zůstává mezi námi (a Bohem). Pokud možno nehodnotím. …A Obchází jAkO lEv řvOucí, hlEdAjE, kOhO by pOhltil tábOr kvítku bělčicE 2011

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

27 Stojím na jejich straně, ale zároveň se je snažím směřovat ke spolupráci s ostatními pracovníky při řešení jejich tíživé situace. Nabízím trochu jiný pohled než mnozí z nich znají, pohled víry. Přicházím k nim se slovem, to slyší každý týden na společné komunitě. Přináším osob- ní modlitby a podporu při hledání duchovního života, sděluji jim základní informace o křesťanství, ale i o jiných náboženstvích. Mohou jednou za čas slyšet přímé kázání v prostorách SKP a odkazuji je také na místní farnost a jejího kazatele, se kterým spolupra- cujeme. Jsem také k dispozici pracovníkům střediska. Z rozhovorů s nimi poznávám jejich trápení s klienty, jak je těžké je motivovat ke změně a ke spolupráci, komu prodloužit program a koho vyho- dit pro závažné porušení spolupráce, jak ukázat rodičům, jak se mají chovat k dětem apod.. Znám jejich nesnáze se sháněním peněz na provoz, starosti a radosti v práci se seniory, potíže se spoluprací se státními institucemi a tře- ba i s tlakem vyjádřit se k nějaké kauze do televizní reportáže. Občas za mnou přijde někdo z venku, většinou si na mě vyhledají kontakt přes internet. Jednou je to čerstvý věřící, jindy anonymní alkoholik nebo člověk s trápením, který hledá oporu při řešení, co dělat se svým závislým bratrem. Mluvívám s velmi rozdílnými lidmi. Mají rozdílná trápení, rozdílné příběhy. Přesto u každého naleznete jednu věc stejnou. Mají strach. Abych parafrázoval apoštola Pavla: strach obchází kolem a hledá koho by pohltil. Strach kam půjdu, jak se postarám o svoje děti, zda neskončím na ulici, kde seženu peníze, zda mě nedoženou exekutoři, neodeberou mi děti, bude mě manžel ještě bít, bude mě strašit duch zemřelého dědečka, nepohltí mě mé problémy…? A tak bych mohl po- kračovat dlouho. Strach s sebou přináší beznaděj. Strach má ale také velké oči. Pavlovými slovy: ďábel je velký lhář. Nafukuje těžkosti do nesnesitelných rozměrů. „To nezvládneš, nemáš už vý- chodisko, nikdo ti nepomůže.“ Je to lež. A to se snažím v rozhovorech sdělit. A jak to dopadlo s klientkou, o které jsem mluvil na začátku? Její důvěru jsem si získával dlouho, ale nebylo vyhnutí. Nechtěla s nikým jiným mluvit. Po třech měsících společných roz- hovorů mi byla schopna sdělit svoje niterné trápení. Vyrůstala v dětském domově a s prvním mužem, kterého poznala, otěhotněla. On měl staveb- ní živnost, nosil domů dost peněz, užíval si bouřlivě života. Potom přišla rána – ranila ho mrtvice a ochrnul na polovinu těla, svět se mu otočil. Začal pít, svůj vztek si vybíjel na ní. Věděl, že od něho neodejde, protože nemá kam a za kým. Nakonec skončili v SKP. On invalida, ona se o něj starala, bydleli tu s dcerkou. To, že jí stále bije, jsem se dozvěděl až po delším čase. Bití se stupňovalo a ona začala pít, spadla do toho velmi rychle. Vše se nakonec provalilo, když na ni vzal nůž, naštěstí stačila utéct. Konečně se mi ji podařilo přimět ke spolupráci s našimi sociál- ními pracovníky. Jejího partnera jsme vykázali. Prožívala velkou rozpolcenost – chtěla se o něj dál starat. Hodně jsme spolu mluvili o Bohu a naději, která je v Ježíši Kristu. Probírali jsme to, jak je pro něj jako člověk vzácná. Souhlasila nakonec s tím, že se půjde dobrovolně léčit do protialkoholní léčebny. Ještě si v sobě musela vybojovat to, že tam půjde bez své předškolní dcerky. Tu se povedlo umístit do velmi pěkného centra pro děti. Po čtyřech měsících se vrátila jako jiná žena. Neuhýbala pohledem, mluvila otevřeně, věděla, že ještě nemá vyhráno, ale byla plná na- děje. Po jejím odchodu nás jednou byla navštívit. Našla si přítele, ke kterému se odstěhovala, našla si práci a její dcerce se rozjasnila tvář. Je na ní náležitě hrdá. A já doufám, že i na sebe. Modlím se za ni. Filip Gärtner, kaplan v SKP Horní Počernice

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

28 diakonie Pan Karel je Rom, je mu 30 let a je již ½ roku bez práce i bez brigády. O pro- jektu zaměstnávání se dozvěděl od známých, kteří projekt již absolvovali. Po důkladném rozhovoru a seznámení se s podmínkami účasti v projektu jsme ho začátkem února tohoto roku přijali do tréninkového zaměstnání na zkouš- ku. Pracoval v areálu střediska, kde prováděl manuální práce v údržbě are- álu, později bourací a úklidové práce. Při vstupním rozhovoru se ukázalo, že velkou překážkou pro získání zaměstná- ní jsou jeho záznamy v trestním rejstříku za krádeže aut a výtržnost z dřívější doby. Čeká až uplyne lhůta, kdy jeho záznamy budou vymazány. Výhodou naopak bylo, že má certifikovaný svá- řečský kurz a pracoval jako svářeč. Zeptal jsem se ho, proč vlastně chce svou situaci změnit, uvedl, že si uvě- domil, že si musí vybrat mezi rodinou nebo bezstarostným životem , tzv. „užívat si“. A on si vybral. Bude se starat více o rodinu, cítí to jako svou povin- nost, jako chlap je chce zabezpečit. Myslím si, že motivace pro něj bylo i to, že jeho manželka pracuje, nechtěl za ní zůstat pozadu. Když jsem se ho ptal, zda se setkal s diskriminací jako Rom, odvětil, že ano, ale podle něj si každý, kdo pracovat chce, práci sežene, ať je bílý nebo černý. Nutno říci, že tento přístup není až tak samozřejmý, jak by mohl být. Ocenil jsem ho. Postupně se ukázalo, že svá slova myslel vážně. Do práce chodil vždy včas, bylo vidět, že přemýšlí o tom, co dělá. Postupně si získal respekt svých kolegů. Pro jeho vyrovnanou povahu a mohutnou po- stavu jsme mu říkali „Medvěd“. Ukázalo se, že má i takovou sílu. Po absolvování kurzů sociálního a pracovně- právního minima se zúčastnil kurzu práce na PC, kde si také vylepšil své schopnosti v hledání práce na internetu. Později se objevila možnost pracovat v jedné stavební a vyklízecí firmě. Byli ochotni ho přijmout i s popsaným trestním rejstříkem. Karel nabídku rád přijal a do zaměstnání nastoupil. V průběhu prvních měsíců jsem se na něj pravidel- ně informoval u jeho vedoucího a on si ho pochvaloval. Nyní má již důvěru zaměstnavatele a díky své neformální autoritě se stal vedoucím celé party. Vím, že je na sebe hrdý. A já mohu kon- statovat, že u Karla nebyla naše práce marná. Je povzbudivé to vidět. Filip Gärtner, pracovní poradce Zaměstnání pro uživatele azylového domu a další znevýhodněné osoby „Zaměstnání pro uživatele azylového domu a další znevýhodněné osoby“ Projekt financovaný Evropským soci- álním fondem, Státním rozpočtem ČR a Hlavním městem Praha pokračuje. Máme za sebou první rok projektu, rok který přinesl úspěchy, ale i překvapení pro pracovní poradce i uživatele. Pokra- čuje spolupráce při podpoře uživatelů, upřesňování podmínek, kritérií pro zařazení do projektu, naplňování volné kapacity projektu atd.. Pracovní poradci navázali spolupráci s Úřadem práce Prahy 9, kde spolupra- cují přímo s jednotlivými pracovníky, kteří mají na starosti uchazeče o za- městnání. Opět jsme se zaměřili na odstranění slabých stránek v komunikaci. Nezna- lost pravidel přiměřené společenské komunikace mnohdy způsobuje uživatelům problémy při hledání práce a komplikuje domluvu s možným zaměstnavatelem. Pracovní poradci proto s uživateli pokračují v praktickém nácviku modelových situací. Pro uživatele máme připraveno trénin- kové zaměstnání. Uživatelé se pravidelně scházejí s psy- chologem, se kterým formou sdílení nově nabytých osobních zkušeností v pracovním tréninku získávají individu- ální motivaci pro nalezení a udržení si zaměstnání. Výsledek:Tréninkovým zaměstnává- ním prošlo postupně 32 uživatelů, do zaměstnání nastoupilo uživatelů 10, z toho 3 v zaměstnání úspěšně pokračují. Tento projekt financuje Operační pro- gram Praha – Adaptabilita EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI Projekt je stále otevřen pro další zájem- ce, neváhejte nás kontaktovat. Projekt probíhá od dubna 2010 do února 2012 ve Středisku křesťanské po- moci Horní Počernice, Praha 9 - Horní Počernice, Křovinovo nám. 11/16. Kontakty: Mgr. Filip Gärtner - pracovní poradce tel.: 281 091 715, email: gartner@ skphopo.cz Jana Tvrdková, Dis. – pracovní poradce tel.: 281 091 716, email: tvrdkova@ skphopo.cz

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

29 festivalKarlovyVary 29 Na 46. Mezinárodním filmovém festi- valu v Karlových Varech bylo uvedeno mnoho filmů s duchovní či nábo- ženskou tematikou. Nový film italské režisérky Alice Rohwacherové Corpo celeste (česky „Nebeské tělo“, 2011) se nesetkal s příliš vřelým přijetím diváků. Důvod je prostý: film se odehrává v cír- kevním prostředí a necírkevní diváci mu prostě nerozuměli. Rozhovory o nábo- ženských otázkách a častý výskyt jména „Ježíš“ některé dokonce iritovaly. Pro křesťany (nejen katolické) však film představuje velkou výzvu. Děj je jednoduchý: třináctiletá Marta se po deseti letech strávených s rodinou ve Švýcarsku vrací do rodného Reggia di Calabria. Zde ji matka posílá na přípravný kurs k biřmování. Dívka se seznamuje s knězem Donem Mariem, který však má jedinou starost: zajistit v místních volbách co nejvíce hlasů pro kandidáta protěžovaného církevní vrchností. Vedoucí kurzu Santa působí nejprve sympaticky – vykládá dětem příběhy ze života Ježíše Krista a snaží se jim ukázat důležitost života v církvi. Stále více je však zřejmé, že její naslád- lost je pouhou formou a péče o děti jen povinností. Hlavním zájmem stár- noucí ženy je udržet se v přízni Dona Maria. Marta prožívá zmatky dospívání spojené s konflikty se starší sestrou, neschopností najít si mezi vrstevníky kamarády a nedostatkem znalostí po- třebných k úspěšnému přijetí svátosti. Jedinou jistotou je láska matky, která však žije těžký život od směny ke smě- ně v místní pekárně. S blížícím se termínem biřmování se situace kolem Marty vyhrocuje. Krize vrcholí poté, co Santa nechá utratit koťata, která Marta nalezla. Dosud ne- zpochybnitelný duchovní svět se začíná mladé dívce hroutit. Utíká z fary a na předměstí ji nalézá Don Maria jedou- cí do opuštěné vesnice pro krucifix, kterým chce ozdobit svůj kostel. Bere Martu s sebou, avšak ve své vnitřní oko- ralosti s ní není schopen navázat žádný vztah. Ve venkovském kostele se Marta setkává se starým knězem, který jediný v této opuštěné vsi zůstal. Ten jí otevírá pohled na skutečného Ježíše. Dosud byl pro ni Spasitel jen modrooký divo- tvůrce s otevřenou náručí. Kněz podává dívce Bibli a nechává jí přečíst scénu, v níž si pro Ježíše přicházejí příbuzní, neboť jsou přesvědčeni, že se zbláznil. „Ježíš se také rozčiloval a byl naštvaný,“ prozrazuje starý muž ohromené Martě. Cestou zpět není Don Maria schopen čelit Martiným otázkám a její dosavadní jednoznačný obraz církve a nábožen- ství se definitivně hroutí. Utíká ze slav- nosti a překračuje symbolickou hranici vlastního poznávání a hledání. Přestože film zobrazuje realitu italské katolické církve, mnohé z toho, o čem pojednává, známe i z protestantské- ho prostředí. Jednoduché odpovědi na složité otázky, sentiment místo pravdy, pózu místo skutečného vztahu. Prostředí církve plné umělosti a jako- by ne z tohoto století. Podivný svět plný neobvyklých slov, divných otázek a ještě divnějších odpovědí. Strach ze sexu a mnoha dalších věcí, které by nás mohly oddělit od Ježíše. Sterilita, v níž není prostor pro umění, vášeň a spon- taneitu. Neustálé shánění peněz, které mizí v církevní mašinerii. Politikaření a boj o získání co nejlepšího postavení v církevní hierarchii. Pak někdy stačí pouhé zrnko pravdy, aby se celá tato pracně budovaná stavba zhroutila. Nevíme, zda filmová Marta ztratila víru a z církve odešla, nebo si jen našla svou vlastní cestu. Určitě však víme, že hru na „matku církev“ už dále nehrála. Už jste si někdy představovali, že jste filmový režisér a točíte film odehrávající se v prostředí církve? Jak by vypadal? Kladl by si otázky týkající se pravdivos- ti našeho křesťanského života? Mně postavil snímek Corpo celeste před několik takových otázek. Nehlásáme i my sladkého Ježíše, který nemá s bi- blickým Kristem mnoho společného? Nevrháme i my kolem sebe úsměvy, nepotřásáme rukou a neprojevujeme zájem o druhé, přestože jsme vnitřně okoralí a prázdní a ti lidé nás vlastně nezajímají? Nepředstavuje i naše výuka náboženství ve všech těch besídkách a nedělních školách Pána Ježíše jen jako hodného a milého strýčka s mod- rýma očima, který nám prostě vždycky všecko odpustí a ve skutečnosti po nás nic nechce? Neutíkáme se i my ve strachu před složitostí života k jedno- značným a zjednodušujícím tezím, jimiž se snažíme nahradit realitu? Nedíváme se i my na svět optikou, v níž jsou věci buď jen dobré, nebo špatné? A netýká se tato optika i našeho pohledu na lidi? Je otázka, zdali by z projekce filmu, který by z našeho církevního prostředí vznikl, diváci na karlovarském filmovém festivalu také hromadně neodcházeli. Nepravdivou a pokryteckou církev totiž Češi doslova nesnášejí. A já vlastně také. Petr Vaďura cOrpO cElEstE foto: here-annas-story.blogspot.com

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

30 zprávy Příští rok v Karlových Varech Každoročně se na začátku prázdnin koná filmový festival v Karlových Va- rech. I když jsem téměř stejně stár jako festival, letos jsem se účastnil zcela po- prvé. Trpěl jsem falešnou představou, že festival je jakýmsi jarmarkem "dobré zábavy" a "pohody". Večírky, mejdany, celebrity. Nikoliv filmový festival, nýbrž festival marnosti. Na festival jsem byl pozván v rámci semináře "Spiritualita a film". Několik duchovních z protestantských a ka- tolických kruhů mělo jednoduchý program - navštěvovat filmy a poté o nich diskutovat. Nechal jsem se zlákat s představou, že bude sice obtížné vydolovat z "našlehaného slaďoučkého materiálu" (Bob Flídr) vůbec nějaké zrnko spirituality. Samý balast, samá struska, žádná ruda plná ryzího kovu. Takové byly moje obavy. První dojmy po příjezdu do Varů moje obavy ještě zesílily. Zmatek, chaos, tlačenice, pověstné červené koberce, které mě kvůli mým předsudkům spíše Nový církevní zákon, který přijal ma- ďarský parlament na svém posledním zasedání před letní přestávkou, odebí- rá oficiální status přibližně třem stům náboženských společenství. Mezi nimi je také Evangelická církev metodistická. Dosud bylo v Maďarsku více než 300 náboženských skupin registrováno jako náboženská společenství. Maďarští ob- čané mohli 185 z těchto společenství věnovat 1% své daně z příjmu, pokud se tak rozhodli. Až donedávna to byla podle maďarského práva možnost, jak podpořit náboženské, charitativní a kulturní organizace a iniciativy. Podle nového církevního zákona (podle maďarské dikce jsou jako církve označována i jiná než křesťanská nábo- ženská společenství) bude z pohledu státu oficiálně uznáváno pouze 14 náboženských společenství, mezi nimi Římskokatolická církev, Reformovaná církev, Luterská evangelická církev, Srbská pravoslavná církev, Ruská pravo- slavná církev, tři židovská společenství odpuzovaly než přitahovaly. Jenže pak přišel první film... a druhý film...a třetí film. A pak další a další velmi dobré, či spíše vynikající filmy. Záhy jsem zjistil, že člověk nemůže udělat při výběru filmu chybu. Viděl jsem jich přes dva tucty a ve 24 případech jsem byl nad- šen. Odešel jsem jen z jednoho filmu, ale to spíše kvůli svému sousedovi v kině, který tak dlouho hlasitě vzdychal a sténal, až mi to nedalo a nechal jsem se strhnout, když se přese mne dral ven. A zjistil jsem ještě jednu zajíma- vou věc: Bylo obtížné najít film, který by nebyl naplněn spiritualitou, ať už přivrácenou, či odvrácenou stranou měsíce. Temné filmy převažovaly, ale ke světlu se přece často obracíme právě uprostřed temnoty, právě tehdy, když se zdá být tma již neúnosná. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary - to jsou nejen večírky, recepce a mejdany, ale i skvělé filmy. O někte- rých budete přemýšlet a v myšlenkách se k nim vracet po celý život. Vřele doporučuji zahájit léto 2012! Petr Špirko Doporučené filmy z festivalu: Rozchod Nadera a Simin režie: Asghar Farhadi vítěz letošního Berlinare, Írán a dále také jedno nové evangelikální společenství, které vzniklo teprve před třiceti lety a které má v Maďarsku silnou mediální podporu. Jako jediná další svobodná církev byli uznáni baptisté. Státní uznání naproti tomu kromě jiných ztratili buddhisté, hinduisté, mus- limové, reformní Židé, Svědci Jehovovi, Armáda spásy a ECM. Spolu s celou řadou dalších náboženských společen- ství je přijetí nového církevního zákona postavilo před nové výzvy. Ztrácejí tím státní podporu – v případě ECM v Ma- ďarsku se to týká i diakonické práce v domovech důchodců nebo s pří- slušníky romské menšiny. Jednotlivým společenstvím sice zůstává možnost žádat o individuální uznání, půjde však o administrativně velmi náročný proces a žádosti bude schvalovat tentýž parla- ment, který v létě o odebrání státního uznání rozhodl. Před přijetím nového církevního zákona probíhala jednání mezi představiteli ECM v Maďarsku a politickou repre- zentací. ECM doufala, že vzhledem ke Žádost o rozvod jako poslední pokus o sblížení způsobí značné utrpení nejen Nadera a Simin. Nepřímo je zasažena služka v rodině, která potratí, nejvíce nakonec trpí jedenáctiletá dcera... Turínský kůň režie: Béla Tarr, Maďarsko Film je symbolickou inverzí stvoření, obrazem konce všeho. Na venkovské samotě bičované neustávající vichřicí se otec s dospělou dcerou propadají do tmy a nicoty. Začíná to koněm, jenž odmítá ráno vyrazit na cestu. Pokračuje to červotoči, již přestávají chroupat dře- vo. Pak vyschne studna. Nakonec uhlíky přestávají hořet a vše se ocitá v bezú- těšné tmě "TOHÚ VÁ BÓHÚ (Gn 1,2). Kluk na kole režie: bratři Dardenneové, Belgie Cyril je čerstvě umístěn do dětského domova. Jeho otec je po úmrtí babičky neschopen se o něj postarat. Ve hře jsou nejen peníze, ale především ne- dostatek citu. To, co otci schází, synovi přebývá. Po útěcích otce vypátrá, ale narazí na chladné odmítnutí. S těžkým zraněním na duši se velmi nesnadno vyrovnává a začíná žít život na hraně... Béla Tarr (*1955) z filmu Turínský kůň svému působení v zemi po dobu více než sta let a s ohledem na rozsáhlou sociální práci uznání neztratí. Nyní je ECM jedinou církví v Ekumenické radě v Maďarsku a jedinou maďarskou církví (jež je členem Konference evropských církví), která státní uznání ztratila. S 34 sbory a 1600 členy a přáteli jde o ma- lou církev. Biskup Patrick Streiff však ve svém dopise premiérovi Viktorovi Or- bánovi zdůraznil, že postavení menšiny nesmí být argumentem proti uznání a že ECM neztratila státní uznání v žád- né ze zemí východní střední Evropy, kde byl přijat nový církevní zákon. Také Společenství evangelických církví v Evropě, Konference evropských církví a biskupové Luterské evangelické círk- ve a Reformované církve v Maďarsku se postavily na stranu ECM a podpořily její snahu o znovuzískání státního uznání. Zdroj: Sekretariát biskupa Patricka Streiffa, Curych Nový církevní zákon v Maďarsku zbavuje ECM oficiálního uznání

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

31 13.8. 2011 se v Praze konal pochod ho- mosexuálů a lesbiček nazvaný Prague Pride. Tato akce vyvolala ve veřejnosti mnoho reakcí od přejných až po krajně odmítavé. Součástí těchto negativních reakcí byly ostré výpady adresované proti samotným homosexuálům, které se mnohdy zaštiťovaly křesťanstvím. Některé takové projevy vykazovaly dokonce znaky klerofašismu. Rozhodl jsem se proto za českou církev vyslat veřejnosti jiný signál. S katolickým knězem Václavem Vackem jsem připra- vil příspěvek pro Křesťanský týdeník vysílaný v sobotu od 9 do 10 hodin na Radiožurnálu, v němž jsme chtěli po- ukázat především na vztah biblických křesťanů k menšinám. Tedy i k homose- xuálům, byť se projevují tak, jak se nám to nelíbí. Příspěvek nebyl odvysílán. Dovoluji si tedy jeho přepis nabídnout alespoň čtenářům Slova a život. S různými menšinami byli křesťané konfrontováni vždy. Na počátku byli oni sami menšinou v židov- ském a posléze římském pohan- ském prostředí. Už ve čtvrtém století se však situace obrátila a církev získala na dlouhá staletí politickou moc. Vztah k menšinám se stal lakmusovým papírkem, kte- rý odhaloval pravost a ryzost jejího křesťanství v daném historickém období. Jaký by tedy vlastně měl být postoj křesťanů k menšinám? Odpovídá Václav Vacek: Demokracie má brát na menšiny ohled. Křesťané teprve. Křesťané jsou posláni k druhým s poselstvím: jako rodiče jsou tu pro děti, lékař pro nemocné, tak je tu Bůh pro člověka. Pro každého. A pro- tože dnes jsou u nás křesťané také menšinou, měli by tím víc na menšiny myslet. Historie zaznamenala mnoho negativních zkušeností, kdy církev menšiny pronásledovala. Uveďme např. persekuci Židů či hrdelní tresty pro jinověrce, homosexuá- ly či tzv. čarodějnice. Později se církev ústy svých představitelů za mnohé netolerantní postoje ze své minulosti omluvila. Navzdory tomu se i dnes objevují různé skupiny lidí, které se označují za křes- ťanské, a přitom hlásají nenávist vůči cizincům, Romům nebo třeba homosexuálům. Snaží se vyvo- lat strach z jinakosti a tolerantní postoje církve označují za zprone- věru Bibli. Jaké jsou kořeny těchto xenofobních a nenávistných posto- jů? Odpovídá opět Václav Vacek: Tito lidé sami mají strach a přidávají se k těm, kteří tady strach šíří, protože strach jim vyhovuje k dosažení jejich vlastních cílů. Neomluvitelné je pře- devším to, že si tito „křesťané“ vytvořili z křesťanství vlastní ideologii. Biblické křesťanství je však mírumilovné, soucit- né a je náboženstvím pokoje. Starý zá- kon říká: „Miluj Boha celou svou bytostí a bližního jako sám sebe.“ A Ježíš říká: „Jednej s bližním tak, jak by sis přál, aby on jednal s tebou.“ Jsou-li křesťané vybízeni k  lásce a toleranci, co jim tedy vlastně na akcích typu Prague Pride vadí? Asi se někteří cítí ohroženi. Já se nějakým pochodem ohrožen necítím. Bytostně mi vadí násilí, neúcta k živo- tu, jakákoli ideologie a manipulace s druhými. Proti tomu se stavím. Ze strany nás křesťanů naopak postrádám zvednutý hlas proti rasismu, otrocké práci řady zahraničních dělníků a proti velikému množství dětí žijících v dět- ských domovech. Postrádám, že by vě- řící proti tomuto nešvaru nebo neštěstí soustavně mluvili. Nový zákon říká, že Kristus zbořil hra- nice mezi lidmi a ke spáse jsou zváni všichni. Tedy i homosexuálové. Tento důraz by neměl ani při diskusích křesťa- nů kolem Prague Pride zaniknout. Prague Pride anebo křesťanské toleranci foto:www.blesk.cz

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

32 svědectví Vybrala jsem si seminář „Jak jsem pře- konala strach“. Našla jsem místnost, kde se konal, a plna očekávání se usadila. A Otec v nebi se díval na svou holčičku, která je plna úzkostí, obav a pořád se něčeho bojí. A chystal se zasáhnout. Ale pěkně popořádku. Dnes se na to období dívám jako na nejkrásnější ve svém životě. Byla jsem šťastná mladá maminka tří malých dětí. Rodiče už jsem neměla (tedy ani žádné hlídání), manžel trávil hodně času mimo domov, měla jsem hodně práce nejen s dětmi, ale starala jsem se také o dům, zvířata a velkou zahradu. Pět let se mi nestalo, že bych byla jeden den bez alespoň jednoho dítěte. Byla jsem tak trochu mimo veškeré dění. Mezi Boží lid jsem se dostala jen v neděli na bohoslužbu. Jednou jsem si přečetla něco o chysta- né konferenci Aglow v Nymburku. Měla jsem takové zvláštní puzení a touhu tam jet. Svěřila jsem se manželovi. Zkrátím to. Babička se uvolila vzít si k sobě na prodloužený víkend všechny děti a já se sestrami z tachovského sboru vyrazila na dámskou jízdu. Manžel dělal řidiče. Můj Otec mě tam chtěl mít. Mluvil ke mně a uzdravoval mne tak, jako nikdy před tím ani potom. Z konference jsem si přivezla svědectví, která opravdu změnila můj život. Jedno se týká vítězství nad strachem. Bála jsem se v té době o manžela, o děti, měla strach z pronásledování, když jsem prožívala něco hezkého, už jsem se bála, že přijde něco zlého. Proto jsem si z nabízených seminářů vybrala právě ten výše jmenovaný. Ale neuspokojil mé vnitřní potřeby. Nedal odpověď na mé otázky. Sestra, která jej vedla, vydávala upřímně své svědectví. V mém srdci ale bylo: To není ono. To není to, co hledám. Je to něco jiného. A můj nebeský otec věděl o mém du- chovním hladu a touze. Večerní program končil modlitbami, na které jsem si vystála frontu. Po ukončení modlitební chvíle mě sestra, která se za mne přimlouvala, objala. Měla takovou kyprou mateřskou náruč a mně v ní bylo tak dobře...To jsem silně vnímala. Spala jsem v sále s desítkami dalších sester ve spacáku na karimatce. Již po chvíli, co jsem zalehla, jsem si unavená a ospalá začala spílat. Šetříme tedy opravdu na nesprávném místě. Jsem matka od rodiny, mám nárok spát na posteli a ne tady na zemi ve společnos- ti upovídaných holek. Copak podlaha, ta by mi tolik nevadila, ale to breben- tění. Hned vedle mě byla děvčata ze Slezska a to jejich nářečí... Napomínat je se mi nechtělo. Pokorně jsem se uklidnila s tím, že jistě hovoří o Božích věcech. Dobře, tak budu jenom ležet a čekat, kdy budu moci usnout. Ty to Pane vidíš. Po chvíli jsem začala prožívat něco zvláštního. Odpoutala jsem se od svého okolí a začala silně vnímat Boží přítomnost. Podobné prožitky se slovy popisují velice obtížně, ale pokusím se. Vnitřním zrakem jsem hleděla na Pána. Pamatuješ si náruč té sestry, která se za tebe modlila? Ano, pamatuju. Jak ti v ní bylo tak dobře. Moc dobře mi v ní bylo. Tak to je moje náruč. Chci, abys to věděla a aby ses v ní cítila také tak dobře a bezpečně. Jak jsem tak ležela ve spacáku na zádech, měla jsem vidění průsvitné polokoule nad sebou. Pán mi ukázal, že jsem v jeho ochraně a že ke mně nikdo nemůže. Že na mě nemůže nikdo, komu to On nedovolí, ani sáhnout. Můj Bůh se mi zjevil jako OTEC!!! Už jsem byla několik let křesťankou, ale Boha jako Otce jsem neznala. Tátu, tatínka, toho, koho se vždycky můžu chytnout za ruku, stulit se mu do náru- če, kdo mě nedá, kdo mi věří. Tak to je to, co jsem hledala a proč jsem se pořád bála, neznala jsem Boží otcovskou lásku! Nechápala jsem, jak mi mohla být roky zahalena. Prostě zjevení. Jako když vám rozsvítí. (Pro zajímavost. Můj Otec mi řekl, že se v budoucnu stane událost, která pro mě bude těžká - naplnila se za dva roky - a zaslíbil mi, že bude se mnou. Jindy bych se rozklepala a křičela strachy, teď jsem ležela klidně v Boží náruči a vůbec se nebála. Poznání Boha jako Otce a stálé po- znávání jeho otcovské náruče je pro můj křesťanský život i službu naprosto zásadní. Když se mi roztřesou kolena, vždycky vím, kam utéci. Hana Nováková ECM Třeboň O strachu

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

33 kvíz,recenze Biblický kvíz Petr Vaďura Reportér: Dnes se ocitáme uprostřed oslav velkého vítězství. Vy se ale moc neradujete. Proč? Neznámý: A to se mám radovat z toho, že se nám podařilo pobít několik tisíců našich bratří? Že Zikrí zabil královské- ho syna a další judské velmože? Ne, stokrát ne! Spíš bychom si měli sypat hlavu popelem za to, jak nás Hospodin ponížil. R: Nemyslíte ale, že Vám Judu vydal do rukou právě Hospodin? Ta porážka byla tak jasná. N: Snad ano, ale to neznamená, že musíme judské bojovníky vraždit jako ovce. To volá do nebes! Však jsem to také našim pánům velitelům řekl. R: A co oni na to? N: Zastyděli se a dali mi zapravdu. R: To snad ne! Chcete mi říci, že Vás poslouchali? N: Nejen to. Když jsem viděl, jak v průvodu vedou do Samaří ty tisíce nebohých zotročených Judejců, za- stoupil jsem jim cestu a vyřídil jsem jim Hospodinovo slovo: „Hospodin proti vám plane hněvem!“ R: To měli asi radost... N: Spíš jsem jim potvrdil, co sami vědě- li: jsme přeci všichni synové Abrahamo- vi, jsme bratři! A jak může bratr zotročit bratra? Bůh našich otců ústy Mojžíše něco takového zakázal. A vy si teď vedete tisíce nebohých lidí, abyste ne- museli dřít na polích a měli se dobře? To je přeci hanba! Když jsem pak ještě viděl, jak jsou ti zajatci zubožení a hla- doví a že mnozí jsou dokonce nazí, bosí a zranění, bylo mi do pláče. Proto jsem jim řekl: „Dost, tohle dělat nesmíte!“ R: To se ale na Vaši stranu musel posta- vit někdo vlivný, že Vás ti vojáci rovnou nezabili. N: Ano, Hospodin se dotkl srdce Azarjáše, syna Jóchananova, Berekjáše, syna Mešilemótova, Jechizkijáše, syna Šalúmova, a Amasy, syna Chadlajova, kteří se spolu se mnou postavili proti velitelům. Řekli jim s velkou rozhodnos- tí, ať ty zajatce propustí. Z kořisti, kterou vezli vojáci na vozech, nabrali oblečení a obuv pro ty chudáky, kteří neměli vů- bec nic. Pak jim dali najíst, napít, ošetřili zraněné a poslali je do Jericha. Ty, co nemohli chodit sami, dokonce naložili na osly a odvezli je tam. Chválil jsem za to Hospodina, protože jinak bychom ke všem svých hříchům přidali ještě tento veliký a hrozný. R: Vy jste těm velmožům řekl, že to mají udělat? N: Ne, já jsem vystoupil proti velitelům. Těm jsem řekl, že mají zajatce propus- tit, protože jinak by to byla veliká vina před Bohem. Zbytek vykonali ti muži, které jsem jmenoval. R: Jak si vysvětlujete skutečnost, že Vaši vojáci byli schopni vzdát se jak zajatců, tak lupu? N: Sám tomu nerozumím, čekal jsem spíš, že mě zabijí. Ale oni byli hod- ně zmateni a ve chvíli, kdy proti nim vystoupili ti velmožové, se úplně stáhli. Není divu – byli to ti nejváženější efraji- mští starší, proti kterým by si asi netrou- fl vystoupit ani ten zabiják Zikrí. A pak – věřím, že za tím vším stál Hospodin, který se tentokrát nad námi smiloval. Judu ponížil kvůli jejich modlářskému králi, ale nás se prozatím ujal. Kdo ví, kdy mu ale dojde i s námi trpělivost. R: Děkuji Vám za rozhovor. Poznáte, o jakou biblickou postavu se jedná?A kde je o ní v Bibli psáno? Své odpovědi posílejte SMS na číslo 731 085 205. Nezapomeňte uvést svou adresu. Z odesílatelů správných odpo- vědí vylosujeme jednoho, který bude odměněn knihou. Tajenka křížovky z minulého čísla zněla: "Hudba je jedním z nejkrásnějších a nejnádhernějších darů Božích." Ze správných odpovědí jsme vylosovali Michaelu Königsmarkovou z Prahy 5, které posíláme knihu. Petr Vaďura /Karmelitánské nakladatelství 2011/ V kuchyni čas zrovna ráda netrávím, a tak bych tu náměty na pohádky nej- spíš nehledala. A přitom, pročítám- li si roztomilé příběhy Hany Pinknerové, říkám si, kolik jen kuchyňských věciček a potravinových ingrediencí může ožít a představit se nám v celé škále růz- ných lidských vlastností a přinést pravé pohádkové ponaučení. Na pozadí toho, co prožívají oživení obyvatelé skříněk a poliček, můžeme vnímat příjemnou atmosféru plnou lásky a zájmu. Tu lze nalézt jen v těch rodinách, kde se mají všichni rádi a maminky dobře vědí, kdo má rád marmeládu jahodovou a kdo raději tu s borůvkami . Pohádky jsou to vskutku netradiční, a i když Hana Pinknerová občas použila tradiční základ, nakonec z toho uvařila naprosto originální pohádku. Tak tedy, ať vám chutná! Dana Mrázková, ECM Tachov Hana Pinknerová Kuchyňské pohádky

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

34 odčtenářů Neděle, 25.ledna 1736. V poledne začala třetí bouře. Ve čtyři hodiny byla silnější než kdy před tím. V sedm jsem šel k Němcům (pozn. redakce – tj. k Ochranovským, členům Jednoty bratrské v exilu). Už dříve jsem si všiml jejich vážnosti při všem, co dě- lali. Neustále osvědčovali svou pokoru tím, že ostatním cestujícím prokazovali nejnižší služby, které by žádný Ang- ličan nevykonával. Nežádali za to nic a nevzali žádné peníze s odůvodněním, že to je „dobré pro jejich pyšné srdce“ a že „jejich milovaný Spasitel pro ně udělal více“. Každý den měli příležitost projevit svou pokoru, kterou žádná urážka nemohla vyvést z rovnováhy. Když do nich strčili, když je uhodili nebo srazili na zem, vstali a klidně ode- šli. Z jejich úst nevyšla žádná stížnost. Nyní se naskytla příležitost vyzkoušet, zda byli nejen prosti pýchy, zloby a mstivosti, ale také strachu. Uprostřed žalmu, kterým začali své bohoslužby, se přes loď převalila mohutná vlna, roztrh- la velkou plachtu, pokryla loď a rozlila se do mezipalubí. Jako by nás hlubiny pohltily. Angličané začali hrozně křičet, Němci však klidně pokračovali ve svém zpěvu. Později jsem se jednoho nich ze- ptal: „Ty ses nebál?“ Odpověděl: „Díky Bohu, ne.“ Ptal jsem se dále: „Ale vaše ženy a děti se bály?“ Odvětil klidně: „Ne, naše ženy a děti se nebojí smrti.“ Z Deníku Johna Wesleye

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

35 biblickáhříčka 3535 Pa-di-pa-Ra Jiří Hedánek – Až když jsem se dala do křiku, tak utek. Nechal tady hadry, hele. – Děláš ze mě blbce nebo co? To ti mám věřit, že zrovna tebe... tebe, jo!? Jestli něco není, tak určitě není pitomec. – Co tím jako myslíš, „zrovna tebe“!? Nejsem o nic horší, než ty ostatní v domě. Akorát jsem si vzala chlapa, za kterýho musej všechno dělat sluhové. To je ta jediná moje smůla. – Ty jseš ta poslední, co si má co stě- žovat. Co byl tvůj otec, než jsem si tě vzal. To já z vás udělal něco, jinak byste všichni byli holý zadky, celá ta vaše famílie. Ty jsi nehnula pro to ani prstem. Prstama jsi určitě nehejbala. – Já že jsem zahejbala!!? A co děláš ty, ty... – (Neřvi, vedle jsou sluhové.) – (A k tomu je ti eště jedno, že tvoji vlastní ženu... Nějakej přivandrovalec. Ani to není Egypťan.) – (Že co? A ty sis někdy vybírala?) – Co si to dovoluješ, ty zmetku! – Už ani slovo, nebo dám místo Josefa zabít tebe! Jako manžel mám na to prá- vo a faraon neřekne ani slovo! Ostatně nepočítej s tím, že bych Josefa zabil. To ani náhodou. Já nejsem ani slepej, ani pitomej. Nevěřím ti ani slovo a ten kluk si to nezaslouží. A jestli si myslíš, že ho dáš odpravit ty sama, tak s tím taky nepočítej. Jako že jsem Pa-di-pa-Ra, ten kluk bude žít, ať se ti to líbí, nebo ne! – Pane! Můj dobrotivý Pane! Darova- ný bohem Ra! Dřív než mě dáš zabít, budiž tvou dobrotivou vůlí mě nejdřív vyslechnout. Kéž tvá laskavá moudrost i tvá spravedlnost se projeví téhož dne. – Nech toho, ani jsem si nestačil umýt nohy. A vykládat mi nic nemusíš. Znám svou ženu déle než ty. Chápeš ale, že u nás zůstat nemůžeš. Ona není jen ošklivá, je i zlá. A navíc: všichni to viděli. Já si nemůžu dovolit dál tě tady nechávat. Naštěstí mám dost možností. Poslouchej, jak to uděláme: ... – Odlesku boha Ra! Imhotepe! Čemu vděčím za takovou návštěvu? Jakému slitování bohů, že tě smím uvítat? – Taky tě zdravím. Je to dost delikátní, pojďme dovnitř. Tady je moc uší. – Tak čím tě pohostím? Co máš na srdci? Neostýchej se, víš, jak velmi jsem ti zavázán. Žel tvůj služebník je proti svému pánu jako kuře proti orlu, mé možnosti jsou omezené, ale nebudu šetřit ničeho, ani ze svých chabých možností. Co máš na srdci? – Především nechci, aby o tom někdo další věděl. – Jako že mocný Ra i na mne vrhá svůj odlesk, nikdo se nic nedoví. Spolehni se. – Potřeboval bych u tebe ve vězení zašít jednoho mládence. Je velmi šikovný, požehnání bohů jde s ním, nebudeš litovat. O všechno se ti tady postará, všechno dobře zařídí. Já bych se ho nikdy nezbavoval, vlastně ani nevím, kým ho nahradím, bude to pro mě velká ztráta. Ale... zkrátka okolnosti jsou takové, že ten hoch je ve velkém nebezpečí. – Na jak dlouho? – No, to je právě to. Na dlouho. Můžeš? – – – Nebudeš litovat. Řekni, jaké budeš mít náklady, všechno hradím. – Tak ty prý umíš číst a psát. – Ano. Tvůj služebník umí i počítat. – Slyšel jsem, že jsi prý dobrý manažer. – Bůh mého otce a mého děda tvému služebníkovi dal milost, že se mu dařilo spravovat velké hospodářství a řídit administrativu. – Jo, tak jsem to slyšel. Mimochodem, jaký je tvůj bůh? – Nezjevuje své jméno. Ale je to nejvyš- ší Bůh nebe i země. Je stvořitel všeho a nemá žádné překážky. – To nechce být uctíván, když ani nepro- zradí svoje jméno? – Nepotřebuje uctívat. – Jak potom můžeš od něho něco čekat? No, to je tvoje věc. Já mám radši bohy, co si dají říct. Přece jen občas člo- věk nějakou tu protislužbičku potřebu- je. Tak a teď ti vysvětlím, co bude tvým úkolem. Budeš v královském vězení, nikdo se tě nebude na nic ptát a ty taky nikomu nebudeš nic říkat, jasný? – Ano. – Na to, že je tady kriminál, budeš mít podmínky královské. A žádný ženský tě tady nebudou rušit v práci. Mlč, vím, dost. Přesněji řečeno vím, co potřebuju. Víc vědět nechci, a to tady platí pro kaž- dýho. Zapiš si to za uši. O minulosti se tady nemluví. Jasný? – Ano. – Když tohle budeš dodržovat, nebudeš dělat blbosti a práce ti půjde, budeme spolu vycházet a špatně ti nebude. A ne abys mě pak rozmázl v té své Bibli. Abys třeba v Genesis 39,21 pak napsal, jako že jsem tě trápil nebo tak něco. – Tvůj služebník nic nebude psát. Bože! Záštito mých předků, co já tady vůbec dělám? Co měl znamenat můj sen o snopu? Copak se mi tady někdo klaní? To já jsem pořád v předklonu. Už od té doby, co jsi mi dal ten sen, a je to pořád horší. Copak se mi klaní slunce nebo měsíc nebo hvězdy? Sem slunce ani nedosáhne a hvězdy skoro nevidím. Ani bratři mě neuznali, pro Midjánce jsem byl jenom zboží, pro Išmaelity jen otrok. A tady v Egyptě? Na vzestup můžu zapomenout. Skoro každý v Egyptě znamená víc než já? Takhle si představuješ naplnění? Nebo to mám chápat tak, že ne v Šechemu, ale v Egyptě mi kyne budoucnost? To je tedy hodno zvážení. Díky za nabídku. Jiří Hedánek, biblista a překladatel

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/

ŽIVOT Slovo a život, ročník XXVIII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR Časopis vychází čtyřikrát do roka. Adresa redakce: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: office.umc.cz@gmail.com Redakční rada: Petr Procházka, Petr Vaďura, Gabriela Selingerová, Jiří Hedánek, David Chlupáček Filip Jandovský, Miloslav Čech, Alena Šebková, Michael Kříž, Ralf Mošt Grafický design: Matěj Čech | www.mcech.cz Předplatné v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč Předplatné v cizině: na celý rok 7,00 € + poštovné 2,40 €; cena jednotlivého čísla 1,75 € + poštovné 0,60 € Platby a dobrovolné příspěvky: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci. Téma příštího čísla: Krize jako příležitost Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte do 15. listopadu 2011 na adresu redakce. Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

http://www.floowie.com/cs/cti/slovo-zivot-strach-web/