TravelFocus-02-2012

€ Indie Argentina Sumatra Bolívie Norsko Rumunsko Panama uprostřed oceánu ráje

INTERNET SHOPINTERNET SHOP +50 UPFUV PROTECTION AARTT. 999550011 KKAALLHOOOTTY MMMMIICRRROTEC DDÁMMMSSKÉÉ VV 33//44 DDÉLLCCE DDDDOO PAAASSU.. 76% Bavlna + 21% Polyamid 303 růžová, 503 tyrkysová, 901 černá Velikosti: S, M, L AARRRTT. 77200044499 LLEEGGGGGGGINGGGSS DDÁÁÁMMSSKKÉÉÉ VV 3///44 DDDÉÉÉLCCCEE. 90% Polyamid Supplex + 10% Elastan / Lycra Velikosti: S, M, L AARRRTT. 7720000088 TRRIIKKOOO DDÁÁÁMMSSKKÉÉ BBEZZZ RRUUUKKÁVVVŮŮ. 90% Polyamid + 10% Elastan / Lycra Velikosti: S, M, L AARTTT. 77100000099 KKALLLHHOOTTKKKKYY BBOKKKOOVVVÉÉÉ.. 72% Polyamid + 28% Elastan / Lycra Xtra Life Velikosti: 36, 38, 40, 42, 44 ARTT. 71100008 PPOODPPRSSSENNKKKAA S KOOŠŠÍČKKYY PPPUSSHH-UPP. 72% Polyamid + 28% Elastan / Lycra Xtra Life Velikosti: 36, 38, 40, 42, 44

stopy: míle: pozvánka: téma čísla:

€

FotoSlužby Centra FotoŠkoda z vlastních fotografií GPS modul Vím, kam se vrátím...

6

www.eximtours.cz call centrum 841 115 115 Safari, savany s divokými zvířaty, dlouhé písečné pláže, korálové útesy... Pobytové zájezdy, kombinované zájezdy i okruhy národními parky... KE A přímé lety z Prahy od listopadu do dubna

8

9

Vlk je symbolem nezávislosti... a přesto do- káže žít na smetišti rumunského Brašova. Je to důkazem současné „vlčí evoluce“, která směřuje k větší koexistenci s člově- kem? > Je to především důkaz neuvěřitel- né vlčí přizpůsobivosti a schopnosti přežít. Navíc – vlk je sice velmi plachý, nedůvěřivý a opatrný, ale současně i nesmírně zvída- vý a zvědavý. Je to rozený voyer. Dnes vlci, kteří v polovině devadesátých let minulé- ho století migrovali z Polska do německé

Lužice, žijí a velmi dobře prosperují ve vo- jenském újezdu, na rekultivovaných hně- douhelných dolech a dokonce i v areálu elektrárny v Boxbergu. Nad východosloven- skou Runinou mají vlci vyleželé pozorova- cí kotle bezprostředně nad dědinou. A na jedné samotě na slovensko-moravském pomezí v Beskydech lehávají vlci přímo na zahradě jednoho stařičkého pasekáře. Skoro je podezřívám, že se chodí oknem koukat na fotbal. Na otázku – proč se vlčí rodinka usadila na městském smetišti v rumunském Brašově – (když je všude kolem tolik báječných vlčích hor) odpo- vědět nedokážu: prostě to asi vlčí rodince vyhovuje. Mají pravidelný přísun potravy a nikdo je neruší. (Zatím!) Rodičovský pár tu již třikrát vyvedl mladé. Rozhodně však nelze tvrdit, že by se „vlci tlačili k lidem“. Obecně milují klid, dobře zazvěřené teri- torium a svobodu. A naštěstí nechápou, co znamenají lidské hranice: proto mohou migrovat a v některých místech se navra- cet na svá odvěká loviště, kde byli v minu- losti lidmi nemilosrdně vyhubeni. „Nezávislého“ vlka se podařilo ochočit, slavný sovětský pokus s polárními liškami (které jsou i přes svůj ženský rod psovitou šelmou),kdybylyšlechtěnyna„vstřícnost“ vůči člověku, ukázal, že změnit povahu i fyziognomii „psa“ vůbec není těžké. Za- slouží si vlk vůbec jsou image nezávislosti? Kočky se zdají být mnohem nezávislejší- mi. > S faktem – co je a není jednoduché – bych byl velmi opatrný. Genetika a ge- netické změny jsou běh na dlouhou trať a na tok mnoha a mnoha generací. Máte ovšem pravdu, že genetik Dmitrij Beljajev v Novosibirsku prokázal, že selektivním křížením lze dosáhnout u lišek relativně rychlých změn. Jeho pokusy ovšem byly realizovány v „klinickém“ prostředí. A tak „metamorfóza“ vlka ve psa neprobíhala. A k další části otázky: na image si potrpí člověk, příroda nikoliv. Termíny – závis- lost, nezávislost, odvaha, zbabělost, pod- lost, zákeřnost… to jsou termíny, které si vymyslel člověk pro člověka. Ve „slovníku“ přírody takové škatulky neplatí. Psovité šelmy se pochopitelně od šelem kočkovi- tých svou psychikou zásadně odlišují – tak jak to diktuje jejich způsob života. U vlků je neuvěřitelná schopnost vnitrodruhové komunikace, vyváženost mezi dominan- cí a submisivitou – to je schopnost, která umožňuje kompromisy. Jinými slovy – v rámci smečky – vlk vytěží vítězství i ze své „porážky“. Nejúžasnější vlastností vlků je schopnost bezbřehé empatie. Prošel jste mnoho kulturně odlišných míst, kde jsou vlci doma. Trpí Američané „syn- dromem Červené Karkulky“, tedy pocitem, že vlk je nebezpečný škůdce? > Bílí Ameri- čané ano, vždyť jsou to vlastně bývalí Evro- pané. Pro indiány a Inuity byl vlk posvát- ným zvířetem, duchovním vůdcem, který zaplnil jejich mýty a legendy. Všude, kde vlk žil, zažíval od „bělochů“ – křesťanů – neuvěřitelnou genocidu. Křesťanství rádo manipuluje se symboly – a vlk měl smůlu: v křesťanské symbolice byl pasován na zplo- zence pekel. Člověk byl (a mnohdy ještě je) k vlkům iracionálně nemilosrdný a krutý, ale to, co se odehrálo v Americe, nemělo nikde jinde obdoby. Pušky, ocelové pasti, strychnin… Od roku 1850 do roku 1900 byly na amerických prériích zahubeny dva miliony vlků. Vlk ze severoamerické příro- dy prakticky zmizel, záchranou pro něj byla jen Aljaška, Kanada, Minnesota… Obrat nastal v roce 1995, kdy do Yellowstonu byly repatriováni vlci z kanadské Alberty. Syn- dromem Červené Karkulky však bohužel trpí i mnozí Evropané a Asiaté… Přitom vlk – jako vrcholový predátor – má pro krajinu nenahraditelný a neocenitelný význam. Ne- jen pro faunu, ale dokonce i pro flóru! Skutečnost, že vlci žijí na obrovském úze- mí v mnoha odlišných ekosystémech, se musí projevit i v jejich fyzickém vzhledu. Jaké jsou největší rozdíly mezi geografic- ky nejvzdálenějšími vlky? > Vlk (Canis lupus) vytváří mnoho poddruhů. K nej- větším patří vlk kanadský či arktický (Canis lupus alces), je bílý, žije v tundře a dosahuje hmotnosti až 80kg. K nejmen- ším poddruhům patří vlk arabský (Canis lupus arabs), který žije v polopouštích a pouštích Arábie a dosahuje hmotnosti pouhých 16kg. Na Slovensku a v minimál- ním počtu u nás v Beskydech žije vlk eu- roasijský (Canis lupus lupus), který může výjimečně dosáhnout hmotnosti až 60kg. Jaký je váš názor na šlechtitelské kříže- ní vlků se psy, z něhož vznikají plemena jako československý vlčák nebo Sarloosův vlčák? > To jsou plemena, která již za se- bou mají svou genezi a vývoj. S tím nemám problém, naopak tato plemena obdivuji. Nekoncepční křížení vlků se psy (např. s aljašskými malamuty, sibiřskými husky atd.), jak je to módní v USA, považuji za samoúčelné a mnohdy nebezpečné. S kří- ženci z první či druhé generace bývají čas- to problémy a v rukou nezodpovědných či nezkušených chovatelů představují risk. [text: Topi Pigula; foto: archiv M. Kvasnici, Filip Chludil a Wikipedie]

Je nějaká šance na trvalý návrat vlků do českých lesů? Mám na mysli fakt, zdali by to česká veřejnost a velmi silná mysli- vecká základna „skousla“ a zároveň jest- li naše lesní celky se skvělou sítí lesních cest a turistických značek nejsou přece jen už příliš „zalidněné“. > V Beskydech již malá populace vlků žije (od podzimu 1994). Je však, navzdory zákonné ochra- ně, stále ohrožována pytláky. Mnohé čes- ké a moravské lesy a hory by byly bez pro- blémů vhodným útočištěm vlků: kromě Beskyd se nabízejí Jeseníky, Orlické hory i Jizerky… Šumava a Krušné hory by byly ideálním vlčím biotopem. Naše krajina je slušně zazvěřena a navíc by vlci vyřešili problémy s přemnoženou černou zvěří. Myslivci s tím nebudou souhlasit, ale – šelma je nejlepším hospodářem! Šelma je oportunista, který si chce zajistit potra- vu cestou nejmenšího odporu a vyloučit vlastní zranění. Proto si vybírá nejraději nemocnou, mladou nebo přestárlou ko- řist. Mějme na paměti, že vlk – jako kaž- dá jiná šelma (kromě medvěda, který je všežravcem) – se přemnožit nemůže! Může jen migrovat dále a rozšiřovat svůj životní prostor! Návrat vlků ovšem vyža- duje osvětu u široké veřejnosti. V Česku na tom pracují aktivní „vlčí hlídky“ Hnutí DUHA, snad i já svými knihami a články a mnozí další. Když to zvládli v Německu, Francii, Itálii atd., snad bychom to mohli dokázat i my. Vlci, rysové a medvědi jsou rodinným stříbrem Evropy! Sám putujete po světě s malamuty. Setkali se s vlky? Jak na ně reagovali? > Samozřej- mě mnohokrát. Malamut Fram je specia- listou na vyhledávání vlčího trusu. A ma-

lamut Misha, dokáže vytím přilákat vlčí smečku do bezprostřední blízkosti; stačí mu tiše pustit z diktafonu vlčí vytí a on se nádherně rozezpívá. Malamuti jednají s vlky s respektem, dokonce i s respektem značí na vlčích stezkách. Vlci na malamu- ty reagují spíše zvědavě. Nikdy nedošlo ke konfrontaci. Ale holandští turisté např. v Bialowieském pralese přišli o své retrív- ry. Nás vlci vždy jen z úkrytu pozorovali. Německého ovčáka jste přirovnal k vojá- kovi, malamuta jste přirovnal k psímu básníkovi. Proč? > Německý ovčák se cítí jistý v jasném a zřetelném světě povelů. Malamut je naopak nezávislý volnomyš- lenkář. Neposlouchá proto, že musí, ale proto, že chce. Úspěšné a nádherné sou- žití člověka s malamutem vyžaduje doko- nalý vztah: málo tlačit na pilu a spoustu empatie. Komunikace malamuta se vel- mi blíží komunikaci vlka. Caniscross, mushing, dog-trekking – tři slova, tři sporty v nichž jde o spojení pohy- bu psa a člověka. V čem se liší? > Mushing je sport psích spřežení. Canicross je běh se psem na střední vzdálenost (5–10 km). Dog-trekking jsem přivedl do Česka a pořá- dal první závody – je to závod se psem na dlouhé vzdálenosti (minimálně 80km) po vytyčené trase, přičemž si závodník nese vše potřebné pro přežití psa i sebe. Zabýváte se mimo jiné psaním knih o psech a vlcích. V současné době, kdy, soudě podle neuvěřitelného množství pejskařských časopisů na stáncích a psích exkrementů v ulicích, je u nás přepejsko- váno, dá se napsat ještě něco nového? > Za psí exkrementy na chodnících nemo- hou psi, nýbrž jejich nezodpovědní maji- telé. Na Zemi je hlavně přelidněno. Stačí se rozhlédnout – a člověk se nestačí divit – kolik Homo „sapiens“ nadělá kolem sebe svinstva! A jestli se dá objevit a napsat o psech a vlcích něco nového? Spoustu… Můj učitel – německý etolog Eberhard Trumler (hodně jeho knih bylo přeloženo i do češtiny) – se věnoval psovitým šelmám po celý život. A stále měl dojem, že je pou- ze na začátku. Myslím, že si „zasvěcení“ pouze přičichli k Velkému tajemství… Ale samozřejmě, že vychází, jako ve všech oborech lidské činnosti, kromě perel – také spousta zbytečných publikací… Pes je „nejlepším přítelem člověka“, ale pořád je to jen pes. Problém v soužití psa a člověka vidím v tom, že máme potřebu jej „vychovat“ jako malé dítě. Domnívám se, že antropomorfní pohled na tyto zvířa- ta musí být správnému a zdravému sou- žití psa a člověka poněkud na překážku. > Pes je pes. Nevím, zda „jenom“, ale je to pes. A právě tento fakt je nutno respek- tovat. Pokud vidíte nesocializovaného, neurotického psa – je na vině pouze a je- nom jeho majitel. Neumožnil psu stát se Psem. Antropomorfismus sice není nutno a priori zcela odmítat, ale ve většině pří- padů je opravdu na obtíž, vede mnohdy k chybnému chápání a k omylům. Pes po- třebuje kromě lidské lásky a péče přede- vším kontakt a hry s jedinci svého druhu, potřebuje podněty a práci, výchovu a urči- tý režim. Potřebuje své jistoty. Člověku se odvděčí nejen láskou, ale i neuvěřitelnou empatií. Není náhoda, že pes doprovází člověka už od prehistorických časů.

Piva s poetickými názvy jako třeba Kingfis- her, Godfather, Golden Peacock, Bullet nebo Guru jsou tedy dobrá tak akorát na opití, především ve variantě „super- strong“, obsahující často až 10% alkoholu.

Prodávají se v obchodech s neméně poetic- kým názvem English Wine & Beer Shop. V restauracích je nedostanete, protože na veřejnosti se v Indii nepije. O hodně větším zážitkem je čhang. Jméno tohoto domoro- dého piva, se kterým se setkáte v severní In- dii, Tibetu, Nepálu (kde mu říkají džand) a Bhútánu, prý v překladu znamená „nek- tar bohů“. Připraví vám chuťový šok: před- stavte si něco mezi dosud živým vinným burčákem, nefiltrovaným Hoegaardenem a jemně slizovitým kyselým mlékem. Jen s námahou si připustíte, že se té podivné, bíle zakalené tekutině vůbec dá říkat pivo. Je to ale jako s proslulým tibetským slaným čajem s jačím máslem: jde jen o zvyk. Až večer na horském treku někde pod Everes- tem či Anapurnou budete srkat svůj třetí nebo čtvrtý čhang, ústa se vám přestanou křivit a překvapeně zjistíte, že je to vlastně velmi dobré a osvěžující. Možná pak do- konce uvěříte domorodcům, kteří čhangu připisují moc léčit řadu chorob od bolestí hlavy a nachlazení až po výškovou nemoc. Čhang je čistě domácí produkt a v žádném obchodě ho nekoupíte. Jeho chuť se liší oblast od oblasti a rodinu od rodiny už pro- to, že ho domorodci připravují z různých druhů obilovin od rýže přes ječmen, pše- nici a žito až po proso. Také v receptuře existují různé lokální odchylky. Společné jim je to, že obiloviny se nejdříve na mír- ném plameni pomalu rozvaří na měkkou kaši. Ta se rozprostře na plátno či staré prostěradlo a nechá se vychladnout na po- kojovou teplotu. Pak se popráší obyčejnými pekařskými kvasnicemi, v plátně se zabalí do ranečku a uloží do plechového, nebo plastikového kbelíku opatřeného dobře těsnícím víkem. Kbelík se zabalí do deky a dá do tepla ke kamnům. Nesmí se vysta- vit přímému slunečnímu světlu. Čhang kvasí minimálně pár týdnů, ale raději až několik měsíců – znalci tvrdí, že čím déle, tím je lepší. Většina obilí se během fermentace změní v tekutou břeč- ku. Když pak dostanete chuť na „pivo“, prostě jen z kbelíku odeberete potřebné množství břečky a ve džbánu ji důkladně promícháte se studenou vodou. Pevné částice necháte usadit, nebo je přefiltru- jete přes plátýnko. Pak už se čhang může nalévat hostům. Někde do nápoje těsně před konzumací přidávají hnědý cukr, jinde velmi aromatický (rozuměj napůl shnilý) jačí sýr. Luxusní slavnostní va- rianta čhangu obsahuje rozvařené rozin- ky, přídavek tsampy (což je tibetská mouka z opraženého ječmene) ho naopak změní v plnohodnotné jídlo. Čhang obsahuje pře- kvapivě málo alkoholu, ale právě to z něj dělá velmi zákeřný nápoj. Není problém se jím opít tak, že netrefíte do spacáku. Další potenciální zdravotní riziko spočívá ve faktu, že domorodci k výrobě čhangu používají lokální vodu z často pochybných zdrojů. Himálajští nosiči ale čhang s obli- bou srkají na každé delší zastávce, což mu mezi západními turisty zajistilo přezdívku „kyslík šerpů“. Ještě o mnoho drsnějším nápojem pak je domorodá pálenka rakší, ale to už je jiná kapitola. Na pomezí indického Západního Bengál- ska, Číny, Bhútánu a Nepálu leží minia- turní buddhistický státeček Sikkim. V kdy- si nezávislém himálajském království, které dnes formálně patří pod správu In- die, se setkáte s dalším bizarním pivním speciálem. Tomba se ale od čhangu liší vlastně jen způsobem přípravy. Čtyři až sedm dnů fermentované proso (které se v Sikkimu používá častěji než jiné obiloviny) se plní do bambusových „kyblíč- ků“ o velikosti zhruba našeho pivního tu- pláku. Říká se jim domru. Ke kyblíčku vy- fasujete bandasku s horkou vodou, kterou postupně naléváte dovnitř. Macerát srkáte bambusovým „brčkem“ zvaným pipsing tak dlouho, dokud má ještě nějakou chuť. Obsahem dobru ale nikdy nesmíte mí- chat – prý to totiž způsobuje bolest hlavy. Jedna tomba stojí kolem 30 rupií (zhruba 15Kč) a vystačí vám na celý večer. Tombu i čhang najednou jsem ochutnal ve vesni- ci Yuksom, ve které začíná trek do základ- ního tábora pod Kančenzdongou. Přijeli jsme sem zrovna v den, kdy místní pohřbí- vali starostovu matku. V domě smutku se už za svítání sešli mniši, kteří celou ves- nici vzbudili troubením na buddhistické modlitební trumpety. Přišly stovky lidí. Průvod s rakví se pak vydal ke klášteru, kde po celodenních obřadech vzplanula pohřební hranice. Všichni přihlíželi, jak se tělo místní vážené ženy mění v popel. A pak se šlo společně vesele pít. Bylo to úpl- ně stejné, jako na tradičních vesnických pohřbech za časů našich babiček: nejdřív pláč, pak zábava. Nad bambusovými ná- dobami plnými tomby a konvemi čhangu jsme vzpomínali na rumunského religio- nistu Mirceu Eliadeho, který si jako první všiml, že náboženský prožitek vzniká z na- pětí mezi sakrálním a profánním. [text: Ivan Brezina; foto: autor]

Vypráví o princi Siddhárthovi, kterého jeho královský otec střežil před povědomím o utr- pení a zahrnoval ho vším, co si jen přál. Princ ale cítil, že materiální bohatství není tím, o co v životě jde. Oženil se a narodil se mu syn. Když jednoho dne potkal starého muže, vozataj mu prozradil, že všichni lidé stárnou. Siddhártha se poprvé v životě vydal ven z paláce a spatřil nemocného, rozpada- jící se mrtvolu a asketu. V tom okamžiku

dospěl k bolestnému poznání, že lidský život je plný utrpení, pomíjivosti, neukojených přání a smrti. Rozhodl se proto objevit cestu, jak toto utrpení odstranit. Opustil královský trůn, rodinu a celý materiální svět a jako potulný asketa se vydal do „bezdomoví“. Nej- dříve se snažil umrtvit své tělesné potřeby odmítáním jídla. Jedl jen jedno zrnko rýže denně a vyhladověl skoro až k smrti. Jenže to nefungovalo. Siddhártha proto zvolil „zla- tou střední cestu“ meditace. Když v dnešní Bódhgaji na kost vyhladovělý a oslabený při- jal mléko a rýžový puding od vesnické dívky Sudžáty, považovala ho za ducha. Siddhár- tha pak usedl pod posvátný banyánový strom bódhi s rozhodnutím, že raději zemře, než aby své hledání vzdal. Bojoval nejen sám se sebou, ale i s nástrahami démona Máry, „Pána iluzí“, který se ho snažil z meditace vyrušit. Po devětačtyřiceti dnech Siddhártha zvítězil: dosáhl vhledu do příčiny lidského utrpení a pochopil, jak ho odstranit. Stal se tak Buddhou čili Probuzeným. Buddhistická mytologievypráví,jakisamapřírodapocítila nesmírný význam této události: „Deset tisíc světů se otřáslo, vesmír zaburácel v oslavách a z nebes se snášely girlandy květů...“ Příčinou utrpení jsou podle Buddhy naše vlastní emoce, respektive lpění na příjem- ném a strach z nepříjemného. Druhý para- dox spočívá v tom, že Buddhovi následovní- ci na jeho učení lpěli tak, že mu v Bódhgaji postavili chrám. Jmenuje se Mahábódhi a je jednou z nejstarších indických historic- kých staveb. Dnes před ním vstávají a leha- jí do prachu desítky asketů. Nahoru, dolů, od rána do večera, den za dnem. Třetí pa- radox. Buddha tu přece kdysi pochopil, že tělesné sebeumrtvování nikam nevede. Při pohledu na nekonečná bizarní cvičení jeho dnešních následovníků se ale neubráníte pocitu, že ho příliš neposlouchají... Hned vedle chrámu Mahabódhi vyrůstá posvátný strom bódhi, latinským názvem Ficusreligi- osa. Ale není to původní strom – je už čtvrtý v pořadí. Původní strom bódhi prý ve třetím století před Kristem nechala porazit žárlivá manželka krále Ašóky. Další zničili mus- limští nájezdníci. Dnešní strom byl v roce 1870 vyšlechtěn z „potomků“ stromu, které buddhisté vypěstovali na Srí Lance. Za ka- menným plotem je pod stromem kamen- né sedátko, zvané Diamantový trůn. I když není z diamantů, pro buddhisty má stejnou cenu, jako kdyby z nich bylo. Právě tady to- tiž Buddha seděl, když dosáhl nirvány. Pro buddhisty je to něco jako střed vesmíru – místo, kde se kdysi zrodilo jejich učení. Jenže v době, kdy tu Buddha meditoval, tu samozřejmě žádné sedátko nebylo. Čtvrtý paradox – každé náboženství potřebuje své legendy a předměty nejvyšší úcty. Opodál vám ukážou místo, kde se Buddha sedm dnů procházel poté, co dosáhl osvíce- ní. A kdekoli se prý jeho nohy dotkly země, vyrostly z ní lotosové květy. Král Ašóka tu poz- ději nechal vyrobit „květy“ z kamene. Jenže podstatou buddhismu je přesvědčení, že utrpení můžeme odstranit jen my sami ve svém vlastním nitru. Žádné kulty, uctívání soch, modlení ani návštěvy poutních míst nám v tom nepomůžou. Pátým paradoxem je, že právě Bódhgaja se během staletí sta- la poutním místem a předmětem nejvyšší- ho uctívání. Zbožštění, kterého se tomuto místu dostalo, je nejlepším důkazem, že [text: Ivan Brezina; foto: autor]

jakékoli náboženství je především lidským výtvorem. Kdyby Buddha viděl, co všechno se dnes v Bódhgaji děje, nejspíš by se jen smutně pousmál, že lidé jeho poselství ne- pochopili. V zahradě u chrámu Mahábódhi se povalují zbytky tisíce let starých svatyní, které kdysi zničili muslimští nájezdníci. Můžete je chápat jako buddhistický symbol, že nic kolem nás není věčné, konečné ani perfektní. Vše je v neustálém pohybu a ja- kákoli snaha dosáhnout klidu, štěstí a vy- rovnanosti je předem odsouzena k zániku. To všechno jsou jen mihotavé stavy, které můžeme zažít nanejvýš na pár vteřin. Jen kousek odtud postavili buddhisté z celé Asie své národní kláštery a chrámy. Na jednom jediném místě tak můžete obdivovat archi- tektonické a umělecké styly Číny, Bhútánu, Nepálu, Japonska, Myanmaru, Srí Lanky nebo třeba Thajska a Tibetu. V nedalekém parku stojí třicetimetrová socha meditující- ho Buddhy v tradici čínského čchanového buddhismu. Opodál má vyrůst další socha, která bude vysoká dokonce sto padesát me- trů. Šestý paradox. Jak by se asi na své mon- strózní pomníky díval muž, který sem kdysi přišel jako asketa hledat návod, jak se zbavit nástrah vlastního ega? Ale konec šťouravého filozofování. I přes lehce pouťovou atmosfé- ru zůstává Bódhgaja místem, kde můžete aspoň na chvíli najít vnitřní klid a mír. Po západu slunce od chrámu Mahábódhi davy poutníků zmizí. Potkáte tu už jen pár medi- tujících mnichů. Usedněte vedle nich, zavře- te oči a vyprázdněte svou mysl. Na chvíli se zkuste na nic netěšit a ničeho se nebát...

19

„Cestu po sedmi jezerech raději neodklá- dejte. Využijte toho, že máte krásné počasí. Jakmile Puyehue začne doutnat, je to jen otázka desítek minut, než se výhledy kvůli sazím zatáhnou,“ nabádá zaměstnankyně informačního centra Mónica Hunková návštěvníky k urychlené realizaci výletu po jedné z nejoblíbenějších tras v argentinské

Patagonii. Vulkán tady totiž ne a ne usnout. „Ranní slabé záchvěvy půdy nás nijak ne- vylekaly a odpoledne jsme se s rodinou chystali grilovat maso. Ale kolem čtvrté se udělala naprostá tma,“ popisuje Hunková loňský 4. červen – den, kdy jim příroda vy- sypala popel na hlavu. V tu chvíli nevěděla, že sopka na chilské straně hranice začala řádit. Uvolnila takové množství energie, že spustila bouři, při níž blesky švihaly nezvyk- le nízko nad povrchem. V deset večer se spustil déšť. Místo kapek vody však padaly saze, písek a lehoučké pórovité kameny až o velikosti pěsti, které se při nárazu rozsy- paly na menší kusy. „Zavřeli jsme se doma a čekali, co se stane. Jiní popadli nejnut- nější, nasedli do auta a ujížděli jako o ži- vot. Přitom to bylo daleko nebezpečnější, protože nebylo vidět na krok a silnice byla celá zasypaná. Snad jen zázrakem nedošlo k žádné nehodě,“ líčí Hunková. Do rána napadalo půl metru špinavého popela. Od té doby se ve Villa La Angostura nepřestalo uklízet. Při vjezdu do městečka to vypadá, že se chystají budovat dálnici: tolik hald zdánlivě stavebního materiálu se tu hromadí. Silnice jsou sice od sopečného spadu očištěné, ale svodidla se v nahrnu- tých kupách ztrácejí jako ve sněhových závě- jích. Trávník se prosazuje hlavně tam, kde půdu vydatně kropí hadice, jinde vítězí še- divá. Všechna auta jsou zralá na myčku, ale ta by neměla smysl – po každém projetí se zdvihne oblak prachu. Mladíci v barevných reflexních vestách, kteří nakládají u kraj- nic geologický nepořádek na kolečka, jsou aktuálním ztělesněním sisyfovské práce. Od 4. června už žádná písečná sprška ne- přišla, ale nepravidelná bafnutí Puyehue, který z postižené obce ani není pořádně vidět, přinesou další milimetrový povlak. Sednout si tak není kde. Všechny lavičky, obrubníky či rantly na sobě mají přes koš- ťátka v rukou obyvatel městečka vrstvu špí- ny. Na zahrádce restaurace Tiempos Viejos mi sám majitel čistí stůl hadrem a vtipkuje, že se mohu cítit jako na mořské pláži, kde také vítr roznáší písek. Při vstupu dovnitř provozovny si ale pečlivě pucuje podráž- ky. Poté, co přinese jídlo, líčí, že plánuje udělat nad venkovním posezením dřevěný přístřešek, aby své zákazníky před sopeč- nou ušmudlaností alespoň nějak chránil. V jedenáctitisícové Villa La Angostura mají smůlu, že vulkán nechrlí jako obyčejně ze svého chřtánu, ale že erupce udělala díru v boční straně kuželu. Z ní vítr všechen uvolněný materiál odnáší do Argentiny, za- tímco země původu Chile je špíny většinou ušetřena. „Každému chilskému návštěvní- kovi z legrace dáváme pytlík popele, aby si ho zas odvezli k sobě,“ říká průvodkyně. Sopečná aktivita však neměla dopady pouze na zastrčený, byť turisticky velmi atraktivní kout Argentiny. Nejen jižní cíp Ameriky, ale kvůli putujícímu popelnému oblaku i Jiho- africká republika či Austrálie si zopakovaly scénář, který se odehrál v dubnu 2010 v Ev- ropě a Severní Americe poté, co se na Islan- du probudil Eyjafjallajökull. Veškerý letecký provoz se tu zastavil na několik dní. A občas- né výpadky v letovém řádu se v Jižní Americe objeví i nyní, jakmile pekelníci v Puyehue přiloží pod kotel. V Buenos Aires, které je od místa činu vzdáleno nějakých dva tisíce kilo- metrů, sleduji, jak se blankytný den během půlhodiny promění v Ostravsko za inverze. Otřu si čelo a cítím, jak je pokožka zdrsnělá od mikroskopických smítek. „Vždy, když při- jde sopečný smog, mi zarudnou oči a moje alergie se zhorší,“ říká překladatelka Ana María Janků. Takové stížností lidí z metro- pole však vypadají směšně vedle nepříjem- ností, které rozjetý živel natropil obyvatelům padesát kilometrů vzdálené Villa La Angos- tura a dalších středisek v překrásné Jezerní oblasti. „Že je tu málo lidí? Tady je úplně mrtvo,“ stěžuje si Víctor, který je majitelem internetové kavárny na návsi. V zimě, která je v Jezerní oblasti spojena s lyžováním, byla obsazenost hotelů pouze sedmiprocentní. „A zrovna loni v červenci bylo tolik kvalitní- ho sněhu. Ten překryl napadaný písek, takže sjezdovky byly nádherné,“ lituje Víctor. Podle expertů vykazuje Puyehue znaky uklidňování své aktivity, ale erupce může přijít znovu. Ostatně pamětníci připomí- nají, že vulkán doutnal naposled v 70. le- tech, ale tehdy byla Villa La Angostura za- pomenutým zapadákovem, kde žilo něco přes dvě stovky osob. Šlo o malé hnízdo, jehož problémy se sopkou nikoho v Argen- tině nezajímali, zatímco dnes je to jedno z nejznámějších středisek. [text: Tomáš Nídr; foto: autor]

Ostrov Cañas je vlastně pokračováním pa- namské pevniny, od neprostupných bahni- tých mangrovů je oddělen úzkým pásem Tichého oceánu a místy jen samotnými těž- ko prostupnými kanály v hustých porostech mangrovníků. Dlouhý je přibližně patnáct

kilometrů, na šířku má maximálně dvě stě metrů. Na mapě tak vypadá spíše jako sou- část pevniny a často na nich ani není vyzna- čen. Přesto by byla velká škoda ho nenavští- vit. A to především proto, že ho každoročně neminou tisíce želv, které sem připlouvají naklást svá vajíčka. Převozník Francesco, čerstvě dvacetiletý, nás vysadil na ostrově a hned vyzvídá. „Jak dlouho tu budete? Pře- spíte? Chcete vidět želvy? Já jsem průvodce. A moje teta má ubytování.“ Průvodcem je tady asi každý, kdo si turistu odchytne. Pře- sto nic nenamítáme. Vždyť klučina, který na ostrově vyrostl, tu musí znát každý kout. Ubytování u jeho tety je příjemné, dostačují- cí. Ta nás hned zve na večeři, bude prý grilo- vané maso a vařená juka. Ještě se s France- scem domlouváme na nočním pozorování želv. Pak už si jen vybalujeme věci a rychle spěcháme na obchůzku malé vesničky a na pláž, abychom ji stihli i za světla. Jakmile vyjdeme z branky paní domácí, už máme o společnost postaráno. „Ujímá“ se nás malá holčička na kole. „Kam jdete?“ vyzvídá. „Na pláž? To je pro vás složité, já vás tam zavedu,“ navrhuje. Necháme se tedy vést naší novou paní průvodkyní, která jede asi pět metrů před námi na kole a dů- ležitě se otáčí, zda ji nevidí někdo z jejích kamarádů. Je to asi dvě stě metrů po cestě a pak necelých padesát vlevo. Z odbočky je již vidět oceán. Holt mají o cizincích místní asi nízké mínění. Děkujeme za doprovod. Hned na začátku jsme malé slečně řekli, že doprovod nepotřebujeme, ale i tak čekám, že se zeptá na „něco za to“. Ale ne, holčič- ka se jen usměje a řekne: „De nada.“ Není zač. Je pod mrakem a my se procházíme po dlouhé písčité pláži a představujeme si, jak tu v noci vylézají tisíce želv naklást vajíčka. Nejvíce těchto mrňousků je k vidění v září a říjnu. Přibližně od listopadu se pak z vají- ček, jichž je tu každoročně nakladeno mezi 20 a 30 000, líhnou malé želvičky. Mezi prosincem a březnem se zde dají spatřit kožatky velké, které váží až 800 kilogramů. Teď je tu naprosté ticho, jen nevelké vlny Pacifiku pravidelně svlažují suchý písek. Ve vesnici je také klid. Místní kluci jezdí na kole sem a tam, občas s námi prohodí nějakou tu větu. Na ostrově žije celkem asi 400 lidí, je tu škola (šest tříd, ve kterých je kolem 150 dětí), malé zdravotní středisko a dokonce i policie. Vedle ní sídlí ANAM (Autoridad Nacional del Ambiente), stát- ní úřad pro ochranu životního prostředí, který opatruje hnízdiště želv. Pak je tu také Cooperativa Isleños Unidos – místní družstvo starající se o želvy. Jak moc se ale opravdu o ochranu želv stará, toť otázka. Nejvíce živo je však v „něcojakohospodě“, kde se muži pod stříškou na kůlech stří- dají u křivého kulečníkového stolu. Vedle nich na plácku rostou dvě vysoké palmy a přímo nad nimi je obrovský měsíc téměř v úplňku. Skoro kýč, pomyslím si. Upro- střed návsi na jednom domku objevujeme namalovanou mapu světa, prý pozůstatek aktivit jedné dobrovolnice ze Spojených států Amerických. I když je mapa dosti po- drobná, marně hledáme Česko či alespoň Československo, jak nás častěji v těchto končinách identifikují. U mapy se s námi dává do řeči asi čtyřicetiletý muž. Pracuje v družstvu na ochranu želv a prý je také průvodce. „Z Čech? Ne, to neznám.“ Zkou- šíme tedy la República Checoslovaquia, ale ani tak nejsme úspěšní. Končíme tedy u Evropy, tam místní pokyvuje hlavou, a u fotbalu vášnivě diskutuje. To je ale již čas na večeři, a tak se poma- lu vracíme k Francescově tetě. Uprostřed dvorku mě překvapil betonový plácek, resp. obrovské reprobedny a CD přehrávač. Do široka daleka se linula salsa, merenge a další žhavé rytmy. Podle množství lidí to vypadá na velkou večerní grilovačku. Vý- borné hovězí naložené ve sladké omáčce, stejně tak domácí kuřátka. To vše doplněno vařenou jukou a panamským pivem. Před procházkou na pozorování želv jsme se opravdu nadlábli. Chtěli jsme zaplatit, ale tetička Francesca se zachmuřila a řekla: „To rozhodně ne.“ Její manžel se pak u re- probeden chopil mikrofonu a začal svolávat sousedy: „Máme jídlo, výborné grilované, přijďte, strýčku, teto Marie.“ Přidala se i jeho mladičká dcerka (která se ode mě naučila yes a no, a pak už na mé otázky nic jiného neodpovídala) a pisklavým hláskem do mikrofonu zvala příbuzné i ostatní lidi z ostrova na dobrou večeři a zábavu. Po krátkém odpočinku pod moskytiérou na nás již klepe Francesco, je něco před devá- tou a tedy čas vyrazit. Jen za svitu měsíce pomalu kráčíme po pláži a pozorujeme jak moře, tak pruh písku, zda se tam něco ne- hýbe. „Pláž máme rozdělenou na tři úseky,“ vysvětluje průvodce, „ten prostřední je chrá- něný, ze dvou krajních si můžeme naklade- ná vajíčka odnést domů a sníst.“ Jdeme již asi hodinu a stále ani jedna želva. Nejsme tu [text: Jana Troupová; foto: autorka]

sice v jejich hlavní sezóně, i tak je ale docela veliká šance, že spatříme nějakého opozdil- ce. Napjati pomalu kráčíme dál. Najednou je vidíme. Nikoli dospělé jedince, ale právě vylíhnuté malé želvičky! Jsou jich desítky. Nemotorně se plácají po písku směrem k oceánu. Vypadají roztomile, narážíme však i na již mrtvé s proklovnutou hlavičkou. Když se z vajíčka přibližně za 55–60 dní po nakladení vylíhne želva, musí na své krátké cestě do moře přečkat útoky mnoha predá- torů, především krabů a ptáků. Docházíme až k díře v písku, odkud nemotorně vylézají další a další želvičky. Jsou necelých deset centimetrů velké, jedna jako druhá. Krunýř mají ještě měkký. I když neohrabaně, tak přesto neomylně vyrážejí směrem k oceánu. Při prvním kontaktu s vodou plácají svými ploutvičkami a snaží se plavat. Francesco nás nutí jít dál. Náš mladý prů- vodce nám chce ukázat nějakého dospělého jedince. Při pomalém pochodu pláží se na- jednou rozpovídá o sobě. Je již ženatý a bydlí společně se svou čtrnáctiletou ženou a sot- va dvouměsíčním dítětem. Nedivím se, pře- sto mi sám od sebe vysvětluje: „Když moje novia (přítelkyně) zjistila, že je těhotná, tak přijela persona autorisada a vše domluvila s mými a jejími rodiči. Tak jsme spolu zača- li žít, ale svatbu jsme neměli. To se nemu- sí,“ dodává. Pak vyzvídá na nás, odkud jsme, jak dlouho tu budeme. Klasické otázky mě nepřekvapují. Československo také nezná. Francesco je ovšem zvídavý hoch, a tak mě přece jen udiví: „A pijete taky vodu z koko- sů? A jíte želví vajíčka?“ Na záporné odpo- vědi jen nevěřícně kroutí hlavou. „Takže

ani moře nemáte? To jste docela chudáci,“ uzavírá debatu. Na chvíli jsem se nad jeho odpovědí zasmála, pak zamyslela, ale to mě už náš průvodce vytrhává z bloumání – ko- nečně vidí nějakou hrudku lezoucí z moře. Ona hrudka se po chvíli proměnila v kare- tu zelenou vážící přibližně 45 kilogramů. Nechali jsme ji dolézt až na místo a tiše se posadili pouhý metr za ni. Bála jsem se, že ji nějak vyrušíme, ale Fran- cescomávlrukou,žekdyžjsmeunízezadu, vůbec o nás neví. Želva si začala pomalu hloubit hnízdo. Nohama usilovně odhrabo- vala písek a za dobrých dvacet minut měla vše připravené. Pak se jakoby zavrtala nad díru a začala klást jedno vajíčko za druhým. Francesco nelenil a zezadu odhrabal písek. Viděli jsme tak vše z naprostého detailu. Co dvacet sekund, to dvě až tři vajíčka. Celkově se tak za patnáct minut objevilo v hnízdě přibližně 120 měkkých, kulatých vajíček. S úžasem jsme tu podívanou sledovali. Náš průvodce vyndal šátek z kapsy a postupně na něj začal vajíčka vyndávat. Želva pak v domnění splněného úkolu zahrabala prázdné hnízdo a vydala se zpět k moři. Celé jí to trvalo hodinu a půl. Nechápavě jsem se zadívala na Francesca, rozhodně jsme totiž nebyly v krajních úsecích pláže. Ten rychle pochopil můj pohled: „Přendá- me vajíčka na bezpečnější místo, aby byla chráněna před predátory.“ Vzal ranec vajec a odcházeli jsme zpět do vsi. Když jsme se loučili před jeho domem, bylo mi už jasné, že vajíčka do speciálních želvích školek nedoputují. V tu chvíli jsem cítila vztek i lítost zároveň. Celá ta cesta oceánem, úsilí vylézt na břeh, vyhloubit jámu a vše zbytečně. A to má takovou šan- ci jen jedenkrát ročně! Naštěstí želva neví, že její vajíčka skončí na pánvi či v polévce novopečeného mladého otce a jeho čtrnác- tileté ženy. Až do rána jsem zvažovala, že událost nahlásím v ANAMu, agentuře na ochranu životního prostředí. Nakonec však zvítězila zbabělost a rozhovor s převozní- kem, který nás převážel zpět na pevninu a naznačil, že udání by bylo zbytečné. Os- trované tvoří jednu komunitu a nikomu by se stejně nic nestalo, akorát by se smáli naivní gringos. Je nutné si uvědomit, že lidé přicházeli na ostrov lovit želvy a sbírat jejich vejce už před mnoha staletími, je to přece přirozený zdroj obživy. Problémem však je, že ostrov byl v 60. letech osídlen a že odchyt kožatek a sběr želvích vajíček tak začal sloužit nejen vzrůstající vlastní spotřebě, ale i prodeji. V roce 1988 zde byl lov želv zakázán a sběr vajec omezen. Snad byl tedy Francescův lup jen jedním z mála, které se na nejvýznamnějším hnízdišti mořských želv na panamském pobřeží Ti- chého oceánu, na Isla Cañas, odehrají. Odjíždíme v brzkých ranních hodinách. Bo- hužel je odliv, a tak nás převozník vysazuje dokluzkéhobahnaasidvěstěmetrůodpev- niny. S těžkými batohy se plácáme v blátě mezi mangrovy, někdy člověku zajede noha až po koleno a sotva jde vyndat. Najednou slyšíme pohvizdování. K našemu údivu si to jeden z místních štráduje přímo proti nám v řečišti a dokonce si v pohodě tlačí kolo. Bez problémů našlapuje v žabkách a téměř se neboří. Pozdravíme se a ještě z dálky sly- šíme, jak haleká na Ostrov cukrové třtiny, aby pro něj převozník přijel. D o l d y , s . r . o . 549 63 Machov I/90 tel./fax: 491 547 120 e-mail: info@doldy.cz www.doldy.cz Naše ruksaky byly úsp šn používány p i expedici ANNAPURNA 2012 Wanaka 42 Nový dvoukomorový ruksak využívající perfektn odv traný zádový systém VENTILATION, který díky své konstrukci zajiš uje i optimální rozložení neseného nákladu. Wanaka 42 je vyrobena z nejmodern jších a nejpevn jším materilál Cordura a Asymtex.

Pro většinu cestovatelů je Tupiza nástup- ním místem pro klasické salar tours, několi- kadenní výlety terénním autem na altipláno plné pestrobarevných lagun, solných pouští ivulkánů.Častoseodsudvyrážítřebanasop- ku Uturuncu, jejíž výška lehce překračuje

hranici 6000 m n. m., a hlavně se dá autem vyjet až do výšky 5900 m n. m., což z hory činí snadný cíl lovců výškových rekordů. Ve vzdálenosti okolo dvou stovek kilometrů, ale okolo desítky hodin prašného kodrcání po bolivijských silnicích balancujících na hra- ně strmých srázů, leží známá města Uyuni a Potosí. Turistický průmysl se však uchytil i zde, a tak kromě salar tours nabízí místní cestovky i výlety do okolních kaňonů a sou- těsek, které turisté mohou absolvovat na kole i na koni. My se však spokojili se sché- matickým náčrtkem výletních tras a krajinu se vydali prozkoumat po svých. V samotném městě toho mnoho zajímavého k vidění není – kostelík, náměstí s parčíkem nebo vy- hlídka Corazón de Jesús, ze které se otevírá pohled na prašné ulice a plechové střechy, ležící v nadmořské výšce 3000 m. To pozoruhodné ale leží všude okolo. První den se vydáváme na jihozápad od města, a po necelé hodince cesty už stojíme před první zajímavostí, která potvrzuje, že jsme si ze spleti cestiček vycházejících z města vybrali tu správnou. Skalní brána Puerta del Diablo nese v jižní Americe oblíbené ďábel- ské pojmenování naznačující, že k jejímu vzniku bylo zapotřebí čertovské síly i schop- ností. Geologové, kteří se zde musí cítit jako v ráji, protože skalní krajina v okolí Tupizy je živoucí učebnicí této vědy, mají ovšem prozaičtější vysvětlení jejího původu. Úzká skalní stěna se zvedá do výšky asi desítky me- trů a uprostřed je prolomená vlastní bránou. Tu tvoří vůči erozi odolnější vrstva, dávnými geologickými pochody nakloněná a na rozdíl od okolních sedimentů zubem času neodne- sená. Skaliska v této části mají typicky načer- venalou barvu, která prozrazuje přítomnost [text: Jan Miklín; foto: autor]

nejrůznějšíchkovů,coždokazujíirůznáhor- nická městečka a osady roztroušené v okolí. A koneckonců peníze z těžby rud stály i za koncem dvojice vzpomínaných desperátů. Na konci 19. století byli Butch Cassidy i Sun- dance Kid na západě USA známými firma- mi a jejich podobizny se štědrou odměnou za dopadení dead or alive visely na každém rohu. Útěk před spravedlností je zahnal do Argentiny a po několika loupežích i v novém domově ještě dále, do Bolívie. Plány na vylou- pení tupizské banky překazila jednotka boli- vijského vojska, usídlená na stejném náměs- tí, avšak lupičům se naskytla nová příležitost. Přepadení konvoje se zásilkou peněz na hor- nické mzdy, putujícího skrze hory na počát- ku listopadu roku 1908, slibovalo ukořistění až 80 000 pesos, tedy zhruba půl milionu dnešních amerických dolarů! S ukradenými penězi, kterých byla nakonec jen necelá čtvr- tina, se pokusili uprchnout do Uyuni. Obrov- ské pátrací akci přesto neunikli a nakonec skončili v dešti kulek ve vesničce San Vicen- te, kde leží i jejich hrob. Tak praví pověst, na jejímž základě vznikl slavný film, a místní nabízí výlety po jejich stopách; faktem ale je, že dosud není dokázáno, zda rozstřílená těla dvou gringos opravdu patřila známým pistol- níkům a někteří lidé věří, že se po domnělé smrti v Bolívii vrátili znovu do USA. Příběh slavné dvojice tak má stále otevřený konec, který nezodpověděla ani analýza DNA, pro- vedená na konci minulého století. Ale od westernového příběhu zpátky do přírody a quebradas. Osou celého území je řeka Río Tupiza, klasický přirozený horský tok se širokým řečištěm pokrytým nánosy štěrků, ve kterých si voda razí cestu desít- kami neustále se měnících a posunujících koryt. Nejvyšší hory dosahují výšky téměř 4500 m n. m. a tvoří je zbytky prvohorních, zde více než 400 mil. let starých hornin. Za tak dlouhou dobu ale byla tato skaliska vě- trem i vodou z velké části odnesena a dnes většinu povrchu, rozbrázděného soutěska- mi, kaňony a údolími, tvoří třetihorní se- dimenty nejrůznějšího původu a barev, na některých místech dosahující mocnosti až tři kilometry. Díky přímo učebnicovému vzhledu zde i necvičené oko na první pohled rozliší kulaté valounky dávných řek, jemné sedimenty dřívějších dun nebo povodňo- vých vrstev či částečně, ale ne úplně zakula- cené kamínky vrstev usazených v jezerech. Samostatnou kapitolou pak jsou většinou černě zbarvené vrstvy lávových proudů a so- pečného popela, prozrazující vulkanickou minulost, z geologického hlediska docela nedávnou, starou sotva pár desítek tisíc let. Hned za Ďáblovou branou začíná Valle de los Machos. Touto soutěskou vede ales- poň ze začátku, kde je ještě docela široká, pohodlná cesta a skály ji lemují po obou stranách. Zdejšími charakteristickými tvary, které zároveň vysvětlují pojmenová- ní údolí, jsou skalní jehly, často s typickým kamenem na špičce. Právě kámen nebo pozůstatek odolnější vrstvy zabránily po ti- síciletí působící síle vodních kapek odnést i písky a štěrky pod nimi, a tím daly vznik- nout až několik metrů vysokým útvarům. Suchým údolím dnes voda protéká jen vý- jimečně po prudkých srážkách, které při- cházejí v krátkém období dešťů, trvajícím od listopadu do března, a často mají za následek vznik bleskových povodní. Vypra- hlá krajina, jen se sporadickými porosty kaktusů či trnitých keřů, nemá schopnost padající vláhu zadržet a kaňony proletí tak rychle, že smete vše, co jí stojí v cestě. Dostatek vody je proto v suchém období roku základní podmínkou výletu, spotřeba je násobena pražícím sluncem pod věčně bezmračným nebem azurové barvy. Na konci údolí, kde již ke slovu přišlo i drob- né lezení po skalních prazích, se skláníme nad náčrtkem oblasti a zkoumáme, kudy dále do Cañon del Inca. Smyslem mapek, ukořistěných v místní cestovce, je schéma- tické znázornění nabízených výletů, nikoli orientace, takže správnou cestu spíše tipu- jeme. Nakonec se vydáváme nejvíce vyšla- paným chodníkem, kde posléze objevuje- me i několik odhozených odpadků, které

Komfortní poznávací zájezdy do Latinské Ameriky (Argentina, Brazílie, Chile, Peru, Bolívie, Venezuela, Ekvádor, Galapágy, Mexiko, Kostarika, Panama, Kolumbie a další země) unikátní trasy zájezdů kvalitní doprava a 3* hotely se snídaní zkušení čeští průvodci Poslední volná místa v podzimních termínech: Do nitra And - Argentina, Chile, Bolívie 6. 11. - 22. 11. 2012 Poznejte indiánské kultury a nádhernou přírodu Altiplana - Argentiny, Chile a Bolívie. Čekají Vás solná jezera, vulkány, horké prameny a lamy. Led a oheň Patagonie 28. 11. - 15. 12. 2012 Vydejte se s námi na jih Argentiny a Chile na cestu od Ohňové země napříč Patagonii. To nejlepší z Peru a Bolívie 20. 10. - 11. 11. 2012 Jedinečný okruh z Limy napříč celým Peru až na Salar Uyuni na jihu Bolívie. Zájemci o kratší okruh mohou absolvovat pouze 14-denní okruh po Peru. CK SOLEADA Moskevská 658/41 46001 Liberec T 485102754 M 774750111 www.soleada.cz www.plavbykaribikem.cz www.polarni-plavby.cz Tištěný katalog Vám rádi zašleme zdarma poštou. nás utvrzují ve správnosti volby. Pěšinka je však stále příkřejší a nenápadně se vytrácí, takže v horních úsecích kaňonu, kde se snažíme dostat do sedla, se jedná o často dobrodružné lezení v rozpadajících se syp- kých horninách, jejichž chyty nám často zůstávají v rukou. Ale co, dolů by to bylo ješ- tě horší, a tak pokračujeme stále nahoru v naději, že se z nedalekého vrcholku roz- hlédnemeasnadobjevímesprávnoucestu. GPS ukazuje hodnotu 3548 m n. m. a nám se naskýtá výhled do liduprázdného okolí, plného střídavě červených a okrových pru- hů skal, kterými si prořezává cestu jeden z přítoků řeky Tupizy. S mírnými obava- mi, jak bude sestup vypadat, se spouštíme k řece skrze porosty trnitých keřů – jeden z obranných vynálezů přírody, jak zůstat ne- spasen. Tam se domorodců ptáme, kdeže to vlastně jsme, a samotné nás překvapu- je, že přes hory jsme přešli až do vesnič- ky Palquiza. Zpátky do města to je zhruba 14 kilometrů. Před strastiplnou cestou bez vody a jídla a před blížící se tmou nás za- chraňuje korba malého náklaďáčku, kam se kromě býka a pár místních vešla i naše dvojice unavených turistas. Druhý den se nepoučitelně vydáváme opět do labyrintu skal a soutěsek, tento- krát na severozápad směrem na El Sillar. První část cesty mírně, ale vytrvale stoupá vyschlým, štěrkovým korytem řeky. Míjí- me malá stáda lam a koz hlídaná psy, ob- čas chudá stavení obklopená skromnými stromky. Krajina je v této části zbarvena okrově, červené vrstvy sem nedosahují, a má i trochu odlišný charakter oproti včerejšímu jihozápadnímu okolí města. Zaoblené kopce tu jsou rozřezány hustou spletí hlubokých soutěsek, místy vytvářejí- cích naopak síť ostrých hřebínků – typická tierra baldía, doslova „špatná zem“, jak zní oficiální geomorfologické označení takové krajiny. Po desetikilometrovém po- chodu jsme již ve výšce 3610 m n. m., kde se obracíme na zpáteční cestu. Jít zpátky stejnou cestou nám přijde jako málo zá- živná varianta, a tak si z několika údolí, do kterých se to naše větví, vybíráme strž v černých sopečných skalách, pokrytých žlutými sirnými náteky. Dostat se tudy na druhou stranu hřebene se ale nedaří, a tak se vydáváme vedlejším údolím podél jakési vodovodní trubky, čímž pro nás za- číná El Trubka trek, jak jsme si tento úsek cesty pojmenovali. Prvotní myšlenka, že podél vodovodní trubky povede obslužná cestička a vodovod nepovede odnikud ni- kam, byla v zásadě správná. Jenže zatím- co trubka často vedla přes soutěsky vzdu- chem, my obcházeli jejich další a další zákruty a smutně pozorovali náš cíl, vzdá- len vzdušnou čarou možná pár kilometrů. Na silnici, vedoucí do Tupizy, jsme se ocitnuli opět v pozdním odpoledni, znovu s prázdnými lahvemi i žaludky. Precizně vyvedené patníky prozradily, že do města to máme nějakých 20 km, ale od šlapání v prachu cesty, kroutící se nekonečnými serpentinami skrze skalnatou zemi, nás opět zachránilo auto s lidmi, ochotnými se ještě více stlačit a přibrat cizince. Večer jsme do postelí ulehli ještě více zničení a znavení než předešlého dne, avšak za- tímco únava postupně odezněla, vzpo- mínky na krásnou a pestrou krajinu, dob- rodružné cesty bez turistů a milé místní obyvatele přetrvaly dodnes.

V dobách rakousko-uherské monarchie se v českých zemích objevili agenti dřevopodni- katele Magyarlyho z Oravice. Pod příslibem přidělení půdy, osvobození od vojenské služ- by, roboty a daní lákali pracovníky, aby pro něj mýtili les, káceli a přepravovali dřevo apálilidřevěnéuhlí.Psalserok1823avzhle- demktehdejšíneutěšenéhospodářskésitua- ci měla náborová akce nebývalý úspěch. Na dlouhou a náročnou cestu se vydalo hned

několik stovek zájemců, hlavně z oblasti západních a východních Čech a okolí Prahy – často šlo o celé rodiny, které opustily své bydliště s veškerým majetkem i hospodářský- mi zvířaty. Čekalo je složité několikaměsíční putování. Nejdříve pěšky do Vídně, tam se nalodili na vory a po Dunaji pluli směrem k Černému moři. Když dorazili k cíli své cesty, čekalo je velké zklamání a boj o holé přežití. Ze slíbené půdy se vyklubal hluboký les, který nejdříve museli vymýtit, aby mohli začít stavět nějaké přístřešky. Přes krušné začátky vybudovali první z českých vesnic – Svatou Elizabetu. Ta později zanikla pro nedostatek vody a obyvatelé se přesunuli do blízké, dodnes existující Svaté Heleny. Nutno říci, že Magyarly své sliby nesplnil, po třech letech zmizel a své zaměstnance zanechal napospas osudu. Návrat do vlasti byl v té době v podstatě nemožný, tak muži nabídli své služby coby dobrovolníci při ostraze tzv. Vojenské hranice, tvořící obranný val proti Turkům. Nabídka byla přijata a rakouské vo- jenské úřady dokonce později zorganizovaly další dvě velké přistěhovatelské vlny. Tak byly již organizovaně založeny další vesnice – Bígr, Eibentál, Frauvízn, Gernik, Rovensko a Šumice. Jejich obyvatelé v re- lativním klidu překonali obě světové války, rozpad monarchie, vznik Rumunského krá- lovství i pozdější nástup komunismu. V té době bylo k zániku vesnic nejblíže, protože existoval plán na přesídlení vesnic do údo- lí Dunaje pro jejich lepší kontrolu. Naštěstí revoluce přišla dříve, a tak kromě zaniklé Elizabety a Frauvíznu, který je dnes pod hla- dinou přehrady Železná vrata, ostatní obce existují dodnes. Paradoxně nejtěžší časy na- staly s příchodem svobody. Otevřely se hrani- ce a původní vlast se stala dostupnou. Eko- nomická realita po zavření dolů, na nichž byla většina místních rodin závislá, vyhnala velkou část aktivní střední generace za prací do Čech. Počet obyvatel klesl někde i na ne- celou polovinu původního stavu. Přesto ves- nice nadále žijí a rozvíjejí se i díky turismu a pomoci české vlády a neziskových organi- zací. Co původního vlastně zbylo po dvace- ti letech převratných společenských změn a přílivu turistů? Překvapivě mnoho. Vesni- ce dále pokračují ve svém poklidném životě, i když určité změny samozřejmě vidět jsou. Ty jsou však pro nás spíše pozitivní – není problém sehnat ubytování v rodinách a spát v babičkovských teplých peřinách nebo si domluvit projížďku na koni či povozem. Obavy návštěvníků, zda budou místním vů- bec rozumět, jsou rozptýleny hned na začát- ku. Při příjezdu do nejnavštěvovanější vesni- ce turisty vítá dvojjazyčný název obce Sfinta Elena / Svatá Helena a při průjezdu vesnicí jsou za okny vidět další nápisy: ubytování, sli- vovice, med... A po prvním rozhovoru s míst- ními ztratíte poslední pochybnosti. V krásně srozumitelné češtině se jen občas objeví ne- zvyklá stavba věty nebo milý, zastaralý výraz. V každé vesnici je mírně odlišný dialekt pro- zrazující, z které oblasti byla osídlena. Rozhodně se však nejedná o nějakou návště- vu skanzenu. I když jsou příjmy z turismu výrazným přilepšením, není „odevzdání pe- něz“ hlavním cílem. Tím je vzájemné obo- hacení. Zdejší starousedlíci si rádi poslech- nounovinkyzČeskérepubliky–ikdyžleckdy je to i naopak. Díky sledování českých zpráv a běžnému kontaktu s příbuznými v Česku přes internet, se často naopak já dozvídám informace, jaké je u nás počasí nebo že na D1 je hromadná nehoda. V kraji, kde cestou po vsi a toulkách v okolí potkávám koně je- doucí na pole, je to úsměvné. Pro pokorného návštěvníka se otvírá pohled na zdejší běžný život a tradice. Stále je mož- né vidět domácí pečení chleba, ruční práce na poli, kováře nasazujícího podkovy. Avšak i v tomto ohledu se život mění. Kde dříve byli jen koně, se objevují traktory. Pragma- tické uvažování říká, že ty se v zimě nemusí krmit. Návštěva u našich krajanů je rozhod- ně velmi příjemná a zároveň nabízí příleži- tost vydechnout v dnešní uspěchané době. [text: Václav Culka; foto: Topi Pigula]

32

mezibanátematransylvánií rumunsko

34

35

36

37

38

39

40

41

42

43

Do zapadlé bolivijské oblasti Misiones jsem se vrátil znovu po deseti letech. Nachází se zde jedinečný soubor 300 let sta- rých kostelů z doby jezuitského státu. Přes jejich unikátnost žije kraj nadále rytmem zhruba takovým, jak ho zde před 300 lety udali jezuité. Do osady San Ignacio přijíždí autobus ze Santa Cruz, hlavního města departamentu pozdě večer. Je tma, dlouho mi trvá, než se ve špatně osvětlených ulicích zorientuji. „Osada“ je spíš městečko, ulice jdou všemi směry – jedna jako druhá. A zastávka byla na okraji, který jsem při minulé návštěvě nenavštívil. Oslovení chodci mi sice ochotně popisují cestu ke kostelu, ale je to vždy tak složité, že mi rada k ničemu není. Po kousku pečeného kuřete v bufíku s krásnou mladou obsluhou jsem si našel nějaké náměstíčko dál od centra a za betonovým piedestalem budoucí sochy si postavil stan. Je horko, ale klid. Ráno mě ze stanu vyhání hic. Slunce pere, opodál na zápraží hovořící muži občas líně a s nezájmem zkontrolují pohledem, jak se balím. Jdu do města hledat něco k snědku. Naštěstí se za dne do centra do- stávám bez potíží a tam na každém rohu prodávají za babku něco dobrého. Kostel mne překvapil zbrusu novou fasádou – od minula na něm zapracovali. Z dálky připomíná perníko- vou chaloupku. Všude plno štukových ozdob či malovaných ornamentů. Podklad je bílý, výzdoba do červena. vzpomínky na misie

San Ignacio de Velasco je neoficiálním hlavním městem „boli- vijských misií“ (tak se říká oblasti, kde kdysi v Bolívii působili misionáři jezuitského řádu). Nachází se na jedné z mála kři- žovatek zdejších desítky kilometrů dlouhých prašných cest ve- doucích pralesy mezi jednotlivými osadami. Budova zdejšího kostela je původní už jen z části. Po důkladné rekonstrukci zů- stala jen fasáda, část stěn a dřevěný interiér (oltář, sochy sva- tých). Ostatní padlo za oběť modernizaci v době, kdy si místní ještě neuvědomovali, o jakou se jedná památku. Na druhou stranu kostel neztratil místního ducha, ani styl. Jen se člověk musí smířit s tím, že nezbytná zvonice po levé straně čelní fasády je nyní strohou betonovou věží. Ještěže je pomalovaná stejně vesele jako zbytek stavby. Po prohlídce kostela si jdu hle- dat další spoj. Chci pokračovat buď do San Miguelu, nebo do Santa Anny. Každá z osad leží na jiné silničce. „Vyhrál“ to Mi- guel. Předběžné plány zde zásadně ovlivňují možnosti zdejší řídké dopravy. Brzy po opuštění San Ignacia zapadlo slunce. Následovalo 40 kilometrů pomalého kodrcání pralesem. V Miguelu rovnou hledám domek paní Viki, která nás minule, kdyžjsemcestovalpoJižníAmericesBaruškou,takhezkypozvala k sobě. Nocovali jsme tenkrát ve stanu na dvorku jejího domu a hodně se sblížili. Žila typickým zdánlivě bezstarostným životem [text: Martin Mykiska; foto: autor]

zdejších žen, které většinou jejich partneři záhy po zplození dětí opouštějí. Pro ženy, kterým obvykle patří domy, je to často ale lepší, než žít s nespolehlivým a často opilým partnerem... Na Viki se ve tmě doptávám asi napotřetí. Ve správné ulici pak už domek snadno rozeznávám (číslování či jiné značení domů sem samo- zřejmě dosud nedorazilo). Ze dveří otevřených přímo do ulice vy- chází světlo, naopak dvorek za plůtkem tone ve tmě. U dveří stojí mladá žena a nějaký muž, zrovna se ve svém vážném hovoru od- mlčeli. Vystupuji z šera a ptám se muže na paní Viki. On mne jen odkazuje na ženu. Ta – skrývající rozbouřené emoce z předcho- zího dění – jen krátce říká, že ona je Vikiina dcera a ať počkám. Nejprve si prý musí tady něco vyříkat. Přemísťuji se opodál do stínu k plotu, usedám na batoh a aniž chci, zachytávám značné útržky vášnivého hovoru. Žena k mužovi s pomlkami úpěnlivě a dost rozčileně promlouvá, on pak většinou něco krátce, větši- nou mrzutě odvětí. Pak je ticho, a pak se to opakuje. „Víš, taková ženská to je a ty na ni úplně kašleš. Kdyby ses aspoň občas na chvíli zastavil, potěšil ji, ale ty se nestavíš ani na ty Vánoce. Hlavně že máš svoje drahý auta!“ celkem rozčileně naléhá ona na něj. „Aspoň na chvilku ji potěšit, říct jí, že o ni stojíš, zeptat se, jak se má a jestli něco nepotřebuje, hned by to bylo jiný. Na děti se zeptat, aspoň chvilku si s nimi pohrát, oni moc víc nepotřebujou. Ale ty se tu jen mihneš, hlavně abys ukázal nový auto, a nic jinýho tě nezajímá!“ Přesvědčování se nepovedlo. Muž se nakonec nakvašeně otočil. Prásknul dveřmi svého drahého auta s náhonem na čtyři kola a zmizel ve tmě. Žena zašla do stavení a dlouho se nic nedělo. Po chvíli jsem se objevil u otevřených dveří, abych se připo- mněl. Pohledná, drobná, ale energická žena hned vyběhla a omlouvala se, že na mne v tom rozčílení úplně zapomněla. Prý už je to ale pryč, už je to za ní, teď už je v pořádku a trpce, ale upřímně se na mne usmála. Chvíli jsem vysvětloval, kde se tady beru a proč, a ona velmi bystře vše pochopila a pozvala mne, ať si zase u nich na dvorku posta- vímstan.JedalšízmnohadcerpaníViki,přiméminulénávštěvě zde nebyla, ale hned samozřejmě rozpoznala své sestry na fotce, kterou jsem přinesl. Mě pak seznámila s koupelnou – ohrádkou v koutě dvorku, na zemi čtyři betonové dlaždice, na nich lavor, na stoličce mýdlo, hned mi přinesla kýbl s vodou a nechala mě o samotě. Od minule se tedy nic nezměnilo. Povídali jsme si na dvorku, pohostili mě pečivem a džusem a já se dověděl, že Viki žije na předměstí Santa Cruz s další dcerou, která tam studuje. Maminka s ní žije proto, aby vypomohla se zaplacením výdajů na studia. Na dotaz, jak se mají, krátce odvětila, že asi ne moc dobře. Tónem, který mi naznačil, abych se dál nevyptával. Ráno jdu do kostela, ale už vím předem, že otce ze Španělska, se kterým jsme siminulehezkypovídali,nepotkám.PřeložilihodoRoboré–jedné z nejzapadlejších osad v kraji, směrem k brazilské hranici. Paní, která v kostele vypomáhala s úklidem, fotku pro Španěla převzala s tím, že ji časem určitě po někom nechá doručit. V opuštěné kostelní lodi připravovala sošku panny Marie, kolem umisťovala svíčky a prozradila mi, že za pár dní tu bude svátek s procesím. Nezbylo mi, než se ohlídnout po dalším spoji – do Santa Anny se nyní musím dostat velkou objížďkou přes San José. Nakonec se do Santa Anny dostávám následující den chvíli před soumrakem. Vesnice mne okamžitě upoutala klidnou atmosfé- rou. Jednoznačně si stále uchovává statut nejzapadlejší z misií. Prostorné náměstí je zarostlé vysokou trávou, křížem krážem tu vedou vyšlapané stezičky. Porůznu a spíše k okrajům té plochy jsou roztroušeny staré rozložité stromy. Rychle se smráká, když se blížím ke kostelíku, jasná obloha se zbarvuje dožluta. Ze stavby na mne dýchla úžasná patina, dech dávných časů. Rozložitá symetrická střecha skrývá skromný, ale roztomilý svatostánek s jednoduchou výzdobou. Fasádu zašle žluté barvy jednoduše rozčleňují věkovité dřevěné sloupy, které podpírají převislou střechu a dvě symetricky umístěná schodiště vedoucí na terasu, ze které se asi vchází na kúr. Veškeré dřevo rozpu- kané a zašedlé stářím. Kolem kostela udupaný plac, čím dále od něj, tím více přechází ve vysoký trávník plný havěti. Ta se teď na večer ozývá stále silněji a intenzivněji. Všude to bzučí,

vrčí, cikády nastupují na noční směnu. Obloha temní, nabírá fialkovo-červenou barvu, když si všimnu, že někdo šplhá na všelijak pokroucenou dřevěnou zvonici nalevo od kostela. Vzá- pětí se soumrakem rozezní prostá zvonkohra, která se jistě nese až do nedalekých pralesů, Během ní se na roztomilé stavbičce rozsvítila žárovka. Rovněž z nitra se ven přes nyní otevřené dveře začalo vylévat matné žluté světlo. Od rána se ke kostelu scházejí svátečně odění indiáni. Zejména indiánské babičky v bílých šálech přes hlavu i ramena působí tak čistě. Z kostela se ozývá hra na buben a prostá, lehce falešně hraná melodie na housle. V kostele lidí rychle přibývá. Socha panny Marie v blankytně modrém přehozu je kousek od oltáře. Příchozí se u madony křižují. Bílé babičky stojí v lavicích se za- pálenými svícemi. Mladý kněz vede mši oddaně a uvolněně. Hudební doprovod bohoslužby nevytváří ti čtyři postarší muži s bubny a houslemi – ti teď na chvíli zmlknuli – ale poměrně sehraná skupina mladých, čistě oblečených a ve tvářích velmi šťastně se tvářících „dorostenců“. Mezi nástroji nechybí housle ani viola, z kúru se dokonce ozvaly i varhany. Když mše skončila, vybraní knězovi pomocníci vzali madonu umístěnou na nosít- kách a zamířili s ní před kostel. Hned za ní kráčel kněz, který venku provedl ještě další krátkou bohoslužbu, posvětil sochu, ta se nazdvihla a nesena na ramenou se vydala na každoroční po- svátnou pouť kolem náměstí. Ihned se ozvalo nezbytné: „Tá-ta-ta- tá, tá-ta-ta-ta-ta-ta-ta-tá.“ Čtyři lidoví muzikanti se začali činit a do toho se jako o život zuřivě rozezněl zvon na zvonici. Před chvílí se na ni vyškrábali dva mladíci. Nosiči umístili sochu kousek od dveří do osy kostela, vesničané ji naposledy obklopili. Kněz a jeho pomocníci se společně odebírají do zákristie. Režii přebírají sami vesničané. Vše řídí čtyři muži v bílých košilích. Jsou to představi- telé zdejší indiánské samosprávy. Jak jsem se později dozvěděl, říkají si „Indiánská demokraticko-náboženská radnice“. Lidé nyní navazují s Marií hlubší vztah individuálně. Přicházejí po jednom, po dvou či po třech, před madonou si klekají, křižují se a kolem ní pokládají různé dárky, někdy i peníze. Po celou dobu k tomu zní nezbytné: „Tá-ta-ta-tá, tá-ta-ta-ta-ta-ta-ta-tá.“ Když se všichni, kdo měli zájem, madoně poklonili a rozešli domů, muzika náhle ztichla. U stolu se usadil indiánský „kasik“, volený starosta, a rozevřel velkou knihu. Dva jeho pomocníci mu zapřísnéhodohleduostatníchpředkládalidaryurčenémadoně. Starosta vše pečlivě zapisoval. Evidentně se nemohlo nic ztratit, či zapsat nesprávně. Mezi nejrozměrnější dary patřily hroudy včelího vosku. Nějaké svíčky, pár dalších drobností a pak už jen peníze. Evidovaná finanční suma přibývala v jednotlivých boli- viánech bolestně pomalu – k očividné nelibosti pánů radních. Zdejší kraj k nejbohatším rozhodně patřit nebude… Když sta- rosta dokončil soupis veřejné sbírky, významně se obrátil na mě s nevyslovenou otázkou: „A co jako ty, gringo?“ Přidal jsem jim nepříliš velký obnos, nicméně je to velice uspokojilo.

[text:TopiPigula;foto:autor] Pokud se český prezident kromě jiného proslavil knihou Modrá, niko- liv zelená planet a, t ak evidentně př i svých cestách nenavštívil Mau- ricius. Z vesmír ného pohledu opravdu převažuje bar va modrá, nic- méně na Mauriciu jsou t yto dvě bar vy ve vzácné a půvabné rovnováze. ostrov zelenomodrý mauricius

PřejelijsmehranicesNěmeckemajádumám, čím asi poletím. Airbusem nebo boeingem? Společnost s faetonem žlutozobým ve znaku se může pochlubit i lockheedem či malým vrtulovým hornoplošní- kem DHC-6 Twin Otter. Ale u něj je jasné, že přes oceán nepoletí. Mezipřistání v Londýně bylo poslední evropskou zastávkou a po je- denácti hodinách letu Airbus A340-300 společnosti Air Mauritius nalétává na přistání. Dole ubíhá zelená krajina polí a nám končí mnohahodinový let, který začal v Mnichově. Díky tomu, že probíhal přes noc, docela utekl. Až později zjistím, že záplava zeleně, nad kterou jsme udělali otočku, abychom naletěli na přistávací dráhu, patřila rozlehlé plantáži cukrové třtiny – jednomu z nejdůležitěj- ších zemědělských produktů ostrova. Cukrová třtina svým vzrůstem vzdáleně připomíná kukuřici. Rostliny převyšují lidskou postavu, mají podobný odstín zelené a pokud nejdete v jenom řádku, tak v poli snadno ztratíte orientaci. Zelené vlnící se listy vypadají jako malachitové moře a když se nad ním prožene lehký větřík, objeví se na jeho „hladině“ rozvlněné obrazce. „Cukrová třtina zaujímala významné postavení v mauricijské ekonomice už od svého zavedení Holanďany v 17. století. Produkce cukru se v průběhu času zvýšila až k hranici asi 600 až 650 000 tun,“ řekl v úvodu jedné ze svých přednášek Dr. Kassiap Deepchard z mauricijského „cukrového“ úřadu. Mluví o významu cukrové třtiny pro mauricijskou ekonomi- ku, krátce se zmíní o historii pěstování i o spalování zbytků po výro- bě cukru. Aktuální situace je trochu jiná. „Mauricius si klade za cíl sklidit ročně 600 000 tun cukrové třtiny. V současnosti se zde vyrobí 507 000 tun cukru, což zajišťuje předvídatelnou a stabilní úroveň výdělků. Předpokládaný výhled do roku 2015 je 500 000 tun,“ píše se mírně úřednickým jazykem v jednom z vládních materiálů. Pokles není dán ani tak nemožností sklízet stabilní množství třtiny, jako obavou o „ekologický“ osud ostrova. Přece jen výroba cukru spotře- bovává dost paliv a energie. Právě velká spotřeba elektřiny a vody pro výrobu cukru je velmi limitujícím faktorem. Mauricius totiž nemá žádný vlastní plyn, ropu či uhlí. Ovšem všude, kde se cukrová třti- na pěstuje, můžete na ulici potkat maličké mandly, dva proti sobě se odvalující válce vymačkávající šťávu z až metrových třtinových stvolů. Nasládlá tekutina kalného, nevábného vzhledu je na ulici za babku. Upřímně řečeno, moc mě neoslovila. Zato třtinový cukr je výborný. V obchoďáku váhám, zdali vzít ten až kakaově temný, nebo jen silně nažloutlý. Rozhoduji se pro nejtmavší odstín a doma zjišťuji, že to bylo mé nejlepší mauricijské rozhodnutí. Není ex- trémně sladký, má jemnou, takřka karamelovou příchuť. Rhumerie, tedy rumová destilérka, v Chamarel odpočívá. I tady mají neděli, není to nepřetrži- tý provoz jako v nějaké „kolbence“, která musí chrlit jednu láhev za druhou. Je sanitární den, což znamená prázdné varné nádoby, ani žádný hluk strojů drtících třtinu. Na jednu stranu klid na exkurzi, na druhou by přece jen bylo zají- mavé vidět továrničku v provozu. Velké, mědí potažené destilační nádoby se lesknou a budovy krásně ladí s okolní krajinou. Archi- tekt francouzského původu Maurice Giraud odvedl velmi dobrou práci. „Máme tady rum čistý, vanilkový nebo ovocný, bílý i hnědý,“ říká průvodkyně a obratně nalévá do malých plastových „panáků“ vzorky. Nejsem zrovna rumový fanda, ale chce-li člověk ochutnat zemi, je nutné ochutnat i její jídlo a pití. Zatímco šťáva z třtiny mě moc neoslovila, její „přepálená varianta“ byla o něčem úplně jiném. Možná o množství alkoholu, které se ve zdejším rumu ustálilo na hodnotě 50 %. „Jo, když to mám takhle vedle sebe, tak musím říct, že je mezi starým a novým, tedy obyčejnějším rumem fakt rozdíl,“ komentuji ochutnávku. Jenže mě stejně nejvíc oslovil kávový likér s vysokým podílem rumové složky. Holt silný kofeinis- ta se nezapře. Destilérka se chlubí zlatou medailí, jež obdržela v roce 2011 v Bruselu za jeden ze svých tekutých produktů. Vysoký Mauricijská vlajka je čt yřpruhá. Výkladů barev je víc, ale jeden bije do očí. Rudá má naznačovat krev prolitou za nezávislost, což je v případě rudé až příliš časté klišé, modrá je bar va Indického oceánu, žlutá má symbolizovat naději a budoucnost a poslední zelená reprezentuje zemědělství a vegetaci.

obsah alkoholu může být při trochu větší dávce docela nebezpeč- ný. Přece jen pijeme v tropech. Jenže neochutnejte, když je v ex- kurzi i ochutnávka těch nejstarších vzorků. „Toto město (Port Louis) je velmi velké s opevněnými body a téměř všechny domy má postavené ze dřeva. Ulice jsou dokonale rovné a nejkrásnější sídla obývají obchodníci, jejichž obchod s cukrem, mědí, kávou či bavlnou, dává městu výrazný vliv.“ Citát Maximilliena Wiklinského, pocházející asi z roku 1770, jasně shrnuje zásadní význam obchodu pro dnešní hlavní město. Kupodivu nezmiňuje otroky, což byla pro Mauricius velmi výrazná komodita a to jak pracovní, tak obchodní. První otroci se spolu se svými francouzskými kolonizátory vylodili roku 1721. Jejich popu- lace raketově rostla. Z 648 jedinců v roce 1735 až na 63 281 mužů a žen v roce 1810. Bez otroků by nebylo cukrové třtiny a bez třtiny by nebylo rumu – dalšího důležitého obchodního artiklu, který dává ostrovu věhlas. Když v roce 1835 bylo na Mauriciu zrušeno otroctví, znamenalo to výrazné zdražení pracovní síly, což se logicky odrazilo i na ceně rumu. Jak třtinový destilát, tak třtinový cukr byl v rámci světové historie pevně navázán na obchod s otroky. Za pouhopouhé jedno století, od roku 1690 do roku 1790, bylo v evropských přísta- vech vyloženo neuvěřitelných 12 000 000 tun cukru. Z darů „cukro- vé trávy“ profitoval a dodnes profituje i Mauricius a to jak přímou výrobou, tak prodejem turistům. Rum je totiž zdejším oblíbeným suvenýrem. Cukrová třtina není zdaleka jedinou rostlinou, která se celosvětově proslavila. Britové, tlačeni v 19. století nizozemským kartelem, jenž jim neumožňoval větší vývoz chininu, se na ostrově pokoušeli pěstovat chininovník. Catalogue of Exotic Plant Cultiva- ted in the Island of Mauritius vydaný roku 1822 udává mimo jiné i „speciální“ kávovník, některé violky či prvosenky. Ale třtinový cukr a rum nekompromisně zvítězily. Běžně se mi v cizi- ně stává, že domorodci mi vizáží přijdou velmi podobní a zaměnitelní. Tady ten pocit nemám. Je to dané poměrně velkou diverzitou obyvatel. Indomauricijského původu je 68 % obyvatel. Kreolové, často lidé, jejichž dávní předkové patřili mezi otroky, tvoří 27 %, ale jazykově je kreolština nejsilnější skupinou. Zbytek jsou čínsko-mauricijští a francouzsko-mauricijští míšenci. Když se několikrát zeptám na původ, odpověď až podezřele často začíná větou: „To je složité...“ Někdy je matka Indka a otec Malajec, jindy jsou ve hře geny fran- couzské a občas i africké. Podobné je to s náboženstvím. Na špici pomyslného náboženského pelotonu stojí hinduisté s 48 % zastou- pením. Se slušnou ztrátou je následují římští katolíci, kterým statis- tiky přiřkly „pouhých“ 23,6 %. Muslimové se 16 % jsou na tom ještě hůř. Překvapující je počet křesťanů. Přece jen byl ostrov po dlouhou dobu kolonií, ale zřejmě Římu nestál za nějaký silný misionářský tlak. Křesťané tu zastupují sotva 8,6 %. A bezvěrci? Pro nás naprosto neuvěřitelných 0,4 %. Možná že právě náboženská i rasová diver- zita může za stabilní stav, kdy jsou náboženské atentáty a rasové nepokoje na ostrově v podstatě neznámé. Křesťanský kostelík stojí nedaleko hinduistického templu a nikomu to nepřijde divné. Zato když se má postavit mešita u nás, tak se vzedmou vlny vášní. Vulkanický původ ostrova je nejvýraznější v „sedmi- barevnézemi“vjihozápad- ní části Mauricia. Sedmibarevná země je malá oblast ohraničená plůtkem, kde se v písku střídají různé odstíny hnědé, okrové a další „pastelově vulkanické“ barvy. Na pohled opravdu zajímavá a výraz- ná krajina, proto není divu, že se stala známou turistickou atrakcí. V „harmonogramu“ ji má většina turistických kanceláří pořádají- cích výlety skrz ostrov. Někteří průvodci sebevědomě (a nespráv- ně) tvrdí, že různá barva lávového písku je důsledkem několika vulkanických erupcí, což na první poslech zní velmi logicky. Mau- ricius je skutečně vulkanického původu, ale jeho sopečná aktivita skončila již velmi dávno. Podle Journal of African Earth Sciences probíhala před 8 miliony lety a nejmladší sopečná aktivita skončila před 30 000 lety. Původ barevnosti je zřejmě dán odlesněním, roz- padem čediče a vyplavovaním jednotlivých frakcí a prvků z rozpa- dajícího se lávového písku a nikoliv různým typem láv vyvržených během výbuchů v dávné minulosti ostrova. Teorii o historickém vulkanismu potvrzuje i pohled na vodopád v Chamarel. Zpěně- né vody padají do hlubin kolem utuhlých vulkanických lávových proudů. Zdejší vyhlídka patří k velmi navštěvovaným a vskutku fo- togenickým místů, takže rozhodně stojí za malou zajížďku. Potěší nejen oko vulkanologa, ale i prostého milovníka krásy.

Na obloze svítí měsíc, který „ubývá“ obráce- ným směrem, což je jeden z „paradoxů“ života na jižní polokouli. Díky Coriolisově síle se například i voda vytékající z umyvadla točí obráceným směrem, než je tomu u nás. „Fakt je to tak, hned jsem si to v koupelně zkontro- lovala,“ říká udiveně jedna z českých návštěvnic hotelového resortu Dinarobin Hotel Golf & Spa. Na okolní krajinu padla tma rychle, tak jak se na místo kousek pod rovníkem sluší a patří. Jen kousek pláže s jedním stolkem a mileneckým párem zůstává nápadně nasvícený několika lampami. „Svatební cesta?“ ptám se, protože Mauricius je ve světě znám jako svatební destinace. „Ne, jen slaví narozeniny,“ zní odpověď. V pozadí stojí diskrétně několik číšníků, jeden otevírá láhev šampaňského zatímco další připravuje dobroty z mořských plodů. Vím, že je to trochu neslušné a voyerské, ale jejich světlo neustále strhává pohled směrem k nim. Skoro jako televize v restauraci. Pro- gram sledovat nechci, nezajímá mě, ale stejně se každou chvíli při- stihnu, že se na něj dívám. Pár si pro tuto chvíli žije zcela ponořený ve svém vlastním světě. My ostatní jsme jim dost ukradení. Možná si právě plnili jeden ze svých snů. Protože sen je seriozní věc. Ve sloganu hotelového řetězce Beachcomber se skrývá kus filosofické pravdy. „Je pravdou, že svatby Evropanů jsou na Mauriciu poměrně časté. Je to dáno třeba tím, že obřady uzavřené na našem ostrově vaše úřady uznávají, což se nedá říct o mnoha jiných exotických destinacích. Prostě je to mnohem míň úřadování a mnohem větší exotika,“ vysvětluje nám krásná původkyně Wendy jeden z důvodů, proč se v reklamních materiálech vyskytuje sousloví „svatební ost- rov“. Je jasné, že jeden typ snů, ten o několikahvězdičkovém tropic- kém luxusu, kde je o vše postaráno a na jednoho hosta tady připadá více než jeden zaměstnanec, se tu dá „snít“ naživo. Luxus je tak do- konalý, že místy nabývá až mírně bizarních podob. V kuchyni čekají na svou poslední chvíli velcí krabi. „Servírujeme jídla z těch nejlep- ších možných surovin. V mauricijských vodách nemáme nejlepší kraby. Proto si je necháváme vozit z Francie,“ chlubí se šéfkuchař. U vína mi jeho import přijde logický, u krabů méně. Jenže já bych kvalitu kraba nepoznal, ani kdyby pocházel z Kamčatky. „Na ostrově nežijí žádná divoká a nebezpečná zvířata. Nenajdete tu hady ani velké pavouky, žádné šelmy, které by vás venku mohly ohrozit na zdraví,“ chválí Wendy svůj ostrov. Jsou to poslední slova,

která vnímám, protože mířím do svého oblíbeného ekosystému. Do mangrovů. Velká, několik desítek centimetrů dlouhá semena druhu Bruguiera gymnorrhiza klíčí z pískové pláže a já si „komplikuji život“ složitým proplétáním mezi chůdovitými kořeny. Terén je extrémně špatně prostupný, což je pro mangrovy typické. Najednou se mi kolem nohou mihne zhruba půlmetrové hadovité zvířátko. Naprostou náhodou se mi coby ne- zvanému vetřelci představil jediný jedovatý tvor, vodní had vodnář dvoubarevný (Pelamis platura). O něm asi Wendy nevěděla. Není vyloučeno, že jsem ho vyplašil z odpolední siesty, kterou trávil mezi kořeny. Mangrovy, nejen ty mauricijské, patří mezi biologicky boha- té ekosystémy, což velmi vzácný had jasně dokázal. Sluníčko pálí, ve vodě nalézám hvězdice i mořské ježky, kolem stromů se rojí růz- norodý hmyz, pod nohama se po písku rozbíhají krabi a já marně pátrám po gekonech. Trochu se proklínám, že mám na sobě černé tričko neodrážející sluneční paprsky, ale pozdě bycha honit. Vedro musím vydržet. Zatímco ostatní se povalují na pláži malého ostrův- ku Ile aux Cerfs, já si „užívám“ horka a ekosystému, který si doma prostě neprojdu. Špatně prostupné „křoviny“ často lákají k tomu, aby byly vymýceny a ustoupily plážím, jenže jak ukázaly tragické události v jihovýchodní Asii, tak tam, kde rostou mangrovy, je ničivá síla tsunami výrazně zeslabena. Likvidace mangrovových porostů v minulosti na Mauriciu probíhala, ale podle statistik se situace vý- razně zlepšuje. Zatímco v roce 1980 pokrývaly „pouhých“ 45 ha, tak v roce 2005 už to bylo 120 ha. A to zde rostou jen dva druhy mangrovníků, Bruguiera gymnorrhiza a kořenovník Rhizophora mucronata. Na ostrově je golfový resort, ale ten, na rozdíl od bliž- šího zkoumání příbřežních porostů, jde úplně mimo mé vnímání. Je mi jasné, že relativně velké a těžké semeno se musí zabodnou do písku a začít klíčit rychleji, než ho příliv odplaví na širé moře. Nedá mi to. Samo od sebe nic nepadá, tak jeden ze zralých plodů utrhnu a simuluji volný pád. Pevněji se uchytí až na pátý pokus. Mám rád tyto jednoduché amatérské přírodovědné pokusy. Opět zjišťuji, že příroda to má velmi chytře vymyšlené, ale vůbec ne jednoduché. Bezesporu proto všude kolem visí těch semen desítky. Když se z Airbusu směřujícího do Prahy naposledy ohlédnu na „ost- rov snů“, musím uznat, že působí neskutečně zeleně. Znova mě to překvapí. Možná je to tím, že pro nás Středoevropany má být vše, co „patří“ k Africe, saharsky vyprahlé, nebo alespoň savanově nažlout- lé. A není to jediné překvapení, které mi zdejší ostrov poskytl. infobox

TRAVEL BUSINESS CENTRE Praha, Na Příkopě 9/11 - Brno, Vídeňská 55 - Bratislava, Vajnorská 8/A Tel.: +420 724 730 002 - 3, Email: travel@mauritius.cz, Web: www.mauritius.cz SPECIALIZOVANÁ CESTOVNÍ KANCELÁŘ OD ROKU 1995 Tropická zahrada u pláže Jedinečné wellnes centrum Autentická atmosféra Maurícia Nabídka nocí zdarma platná celé léto až do 31.10.2012 5 + 1 noc zdarma, 8 + 2 noci zdarma, 10 + 4 noci zdarma Green fee zdarma do 30.09.2012 při pobytu 5 nocí. Sleva 10% za objednání zájezdu 35 dní před odletem Pozdní check-out (odhlášení z hotelu) zdarma až do večerního odjezdu z hotelu při min. délce pobytu 10 nocí ve vybraných hotelech. Luxusní all inclusive dovolená Tři nádherné pláže Úžasný podvodní svět Jedinečný sportovní resort Dechberoucí okolí hotelu Nejlepší volba golfistů Zájezdy na klíč Každý den s EMIRATES z Prahy nebo Vídně

[text:VladimírLemberk;foto:autor] Madagaskarská piroga je obyčejná kanoe vydlabaná z jediného kmene stromu. Bývá dlouhá alespoň čtyři metr y a na obou koncích se pyšní méně či více vyře- zanými prodlouženými špicemi. Tam, kde je na Madagaskaru voda, jsou pirogy nejrozšířenějším, a často opravdu jediným dopravním prostředkem. Malgaši brázdí pirogami řeky, jezera, uměle prokopané kanály a samozřejmě i moře. adagaskar plavba na curnicu

K překonání tisícikilometrové vzdálenosti měly předkům Mal- gašů pomoci převažující západ- ní větry. Zdá se však, že se na svých dlabaných pirogách takové plavby po otevřeném oceánu nemohli odvážit. Archeologové se proto v současnosti přiklání k názoru, že se na ostrov dostali nebezpečnou plavbou podél pobřeží jihovýchodní Asie, Indic- kého a Arabského poloostrova a posléze podél východoafrických břehů, kde již zakládali první indonéské kolonie. Druhá a zřejmě mnohem pozdější vlna kolonizace směřovala z vý- chodní Afriky a na ostrov se při ní dostali příslušníci černošské rasy. Smícháním indonéského a východoafrického obyvatelstva tak vznikly charakteristické somatické rysy Malgašů. Své předky nezapřou, což se mimo jiné také projevuje zastoupením indonés- ko-malajských a současně bantusko-svahilských slovíček v malgaš- tině. K takovým dalekým plavbám byla jistě potřebná nejen velká porce odvahy, ale hlavně zručnost při výrobě vhodných plavidel, umění navigace, rybolovu, vzájemné komunikace atd. Myslím, že si tyto vlastnosti Malgaši uchovali až do současnosti. Vyrážejí na moře ve svých úzkých a vratkých pirogách, natahují sítě v mělkém i hlubším moři, loví ryby na světlo, dokáží pomocí harpun ulovit i manty, tuňáky či jiné větší ryby, sbírají na dně přisedlé zévy. Mořské pirogy jsou zpravidla větší, nezřídka dlou- hé až dvanáct metrů, vybavené sklopným stěžněm a plachtou. Protože jsou vydlabány z kmene stromu, mají velmi úzký trup, což přispívá k větší rychlosti a dobrým plavebním vlastnostem – ovšem za cenu nízké stability. Takový handicap madagaskarští mořští vlci snadno odstraňují jedním postranním vahadlem, při- pevněným pomocí bambusových nebo dřevěných spojnic asi dva metry od boku pirogy. I ve velkých vlnách je taková loď poměrně stabilní, což už odzkoušely generace Malgašů před námi. Na východním pobřeží Madagas- karu však vanou silné větry, bývají časté bouře a moře je zde napros- tou většinu roku neklidné. Proto zde byl za francouzské koloniální éry vybudován vodní kanál Pangalanes, který v nevelké vzdálenosti od moře kopíruje pobřeží jižně od města Taomasina. Na svém 665 kilometrů dlouhém toku spojuje několik příbřežních jezer či lagun a umožňuje plout na pirogách bez vahadel po klidné hla- dině zarostlé vodními rostlinami. Komerční využití této v minulos- ti hojně využívané vodní cesty dnes nahradili turisté. Krátkou i ně- kolikadenní projížďku po kanálu Pangalanes nabízí v současnosti cestovní kanceláře v Taomasině i hlavním městě Antananarivu. Sotva vystoupíte z letadla, ještě než se stihnete rozkoukat, již vás osloví dohazovači cestovek s fotografickým albem v ruce. Budou slibovat úžasné zážitky na jimi organizovaných výletech, což doloží několika ušmudlanými snímky. Právě plavba po kanálu Pangala- nes je v posledních letech stále vyhledávanější atrakcí, především pro množství pozorovaného ptactva a setkání s malgašskými rybáři, žijícími zde stále jako před stoletím. Ještě jeden výlet na pirogách nabízí dohazovači cestovních kanceláří. Je to snad vůbec nejob- líbenější plavba po řece Tsiribihina na západě ostrova. Několika- denní putování bývá kombinováno s návštěvou národního parku Tsingy de Bemaraha, jakési madagaskarské zvětšeniny našich Adr- špašsko-teplických skal. Před několika lety jsme se rozhodli řeku Tsiribihinu splout. Jako správní vodáci, odkojení Vltavou a Lužnicí, zvolili jsme tu nejobtížnější cestu: Tsiribihinu sjedeme sami, bez cestovních kanceláří, průvodců a dalších koupených jistot. Vodák bez lodě je ale jako pták bez peří. Protože jsme si z Čech žádné pla- vidlo nepřivezli, nezbývalo nám, než si je opatřit na místě. A to už byl jen krůček k naší vlastní piroze. On to vlastně zase takový krůček S u r č i t o u n a d s á z k o u s e d á ř í c i , ž e M a l g a š i j s o u r o z e n í m o - ř e p l a v c i . J e j i c h „ c e s t y c h t i v í “ p ř e d k o v é s e t o t i ž n a o s t r o v - n í M a d a g a s k a r n e m ě l i š a n c i d o s t a t j a k j i n a k n e ž p o v o d ě .

nebyl, spíše šlo o pořádný skok. Přesvědčit Malgaše, aby se zřekl lodi, není nic snadného. V městečku Miandrivazo, které se rozkládá na břehu vysněné řeky Tsiribihiny, ovšem má pirogu kdekdo. Bylo po- třeba navázat kontakty a pokusit se najít někoho, kdo loď zase tak urgentně nepotřebuje. A podařilo se! Za nemalé pomoci místního učitele, který uměl trochu anglicky a byl ochoten nám dělat tlumoč- níka i prostředníka, jsme koupili starou dlabanou pirogu od jednoho stařečka. Prý ji už nepoužívá, děti nemá a peníze za loď se mu hodí mnohem víc. A jako jakýsi bonus jsme k lodi od stařečka dostali dvě stará, ručně vyráběná (jak jinak) pádla a také tři mladé slepičky svá- zané k sobě navzájem za nohy. To prý abychom na řece netrpěli hla- dem. Těch několik set metrů k řece nám těžké plavidlo pomohli pře- nést hodní sousedé. Břehy Tsiribihiny jsou zde vysoké několik metrů, a tak je samotné spuštění na vodu poměrně komplikovanou akcí. Včera byla navíc ukrutná bouřka, takže břehy jsou ještě teď blátivé a kluzké. V říčním korytě se mohutným proudem valí kalná červená voda. Zkušební plavba nedopadla právě podle našich představ. Vpirozejenutnékvůlistabilitěsedětpřímonadně.Vúzkémvratkém člunu není možné se pořádně zapřít, a tak pádlování probíhá poně- kud jinak, než jak je zvykem v našich laminátových kanoích. Pádlař totiž sedí v lodi poměrně nízko a musí tedy s pádlem manipulovat hodně vysoko nad hlavou. Za chvíli nás z toho pochopitelně bolí ruce. Dolodinavíctrochutečeněkolikamenšímipuklinami.Představovali jsmesitoidyličtěji,alesnadsizvyknemeadíryvlodisevevoděčasem zatáhnou. Domlouváme, kdo z nás tří bude dělat háčka, kdo zadáka a kdo se jen poveze jako tzv. „porcelán“ (tedy ten uprostřed). Doufá- me, že se o své batohy, vklíněné do úzké pirogy, budeme moci opírat a zvýšíme si tak pohodlí. Několik cvičných manévrů v silně proudí- cí Tsiribihině a již přistáváme. Necháváme loď uvázanou u břehu a jdeme shánět zásoby na odhadem čtyřdenní plavbu. Musíme na- krmit i naše zvířectvo – slepice, které jsme nerozumně koupili spolu s lodí. Pro nás budou stačit instantní polévky, rybičky v konzervách, bagety, těstoviny, ovoce – a naše drůbež. Velice důležitým proviantem je samozřejmě dostatečné množství pitné vody v PET lahvích. Snad bude stačit 15 litrů na osobu. Představujeme si, co nás asi na cestě může potkat a co tedy musíme před vyplutím ještě zařídit a nakoupit. Očekáváme intenzivní sluneční záření a velké teplo. Pohybujeme se totiž v té nejteplejší oblasti Madagaskaru. Proto si pořizuji vskutku nezvyklou vodáckou pomůcku, a sice velký černý deštník. Následujícího rána vy- plouváme. Naše piroga je dlouhá tak akorát, aby se do ní naskládali tři vodáci a jejich tři batohy. Drůbežárnu zři- zujeme na palubě u zadní špice a slepice přivazujeme na krátký špa- gát, aby neměly chuť se koupat. Vměstnáváme se do svých kójí a odrá- žíme od břehu. Před námi je několikadenní plavba po vcelku široké, nepeřejnaté a rychle tekoucí řece málo osídlenou krajinou. Nesmí se nám nic stát, pomoci bychom se nedovolali. Konec plavby prý nelze minout, je jím jediný přívoz, který lze na trase potkat nedaleko měs- tečka Belo sur Tsiribihina. První zkouška na sebe nenechala dlouho čekat. Již po pár minutách plavby míjíme brod, kde právě přechází řeku snad třicetihlavé stádo hrbatého skotu zebu. Je to jako kličko- vání mezi kameny ve Stvořidlech na Sázavě. Jenomže Tsiribihina je podstatně mohutnější řekou a také kameny jsou podstatně větší – asi jako kráva. Naše tři drůbeží spolucestující na zebu vzrušeně kdákají. Po několika hodinách plavby se zleva vlévá řeka Mania. Zdá se, že při soutoku z ní do společné Tsiribihiny teče více vody. V proudech se naše piroga nebezpečně naklání a poprvé nabíráme vodu vrchem. „Neměli bychom tu naši loď pojmenovat? Každá správná loď musí mít jméno...“ „Tahle plovoucí drůbežárna nemůže mít jiné jméno než Kurník. A dokonce bych se nebránil ji nazývat jen s krátkým i.“ „Tak ale s internacionální úpravou, aby nám všichni rozuměli. Jedi- ně Curnic je pro takovou loď dostatečně honosné jméno.“ S návrhem všichni souhlasíme a při nejbližší příležitosti jméno pí- šeme ohořelým klackem na příď. Další úsek řeky je velmi idylický. Tsiribihina si zde cestu prodírá nevysokými horami táhnoucími se až kamsi na horizont. Svahy sevřeného údolí jsou souvisle zarost- lé suchým opadavým lesem. Přímo z lodi několikrát pozorujeme menší skupiny lemurů. Dovádějí v korunách stromů. Většinou se jedná o lemury rudočelé (Eulemurrufus) a krásně černobílé sifaky malé (Propithecus verreauxi). V blízkosti řeky se pohybuje pocho- pitelně i velké množství ptáků. Snad nejhlasitěji se projevují černo- hnědí papoušci vazové velcí (Coracopsis vasa). Jejich křik, nesoucí se údolím nad hladinou řeky, se pro nás již navždy stává symbolem Tsiribihiny. Samozřejmě, že jsme je měli možnost pozorovat i na řadě dalších míst, ale volání roztoužených papouščích samic jsme právě tady vnímali nejintenzivněji. Z pádlování nás bolí ruce a děla- jí se puchýře na dlaních. Pravidelně se proto střídáme na odpočin-

57

kovém místě prostředního, tudíž nepádlujícího, „porcelána“. I pře- sto je ale potřeba dělat občas přestávky. Po nádherných písčitých kosách i jinde na břehu chodíme bosi. Vlastně jsme za celé čtyři dny plavby nenazuli boty. Nebyl důvod. Při jedné z pauz jsme na břehu objevili mohutný mangovník. A protože manga právě dozrávala, ba- vili jsme se notnou dobu jejich srážením ze stromu a následnou konzumací. Vzali jsme i s sebou do zásoby a naše již tak přetížená loď se ještě více zanořila do kalných vod Tsiribihiny. Při jiné zastávce v ústí nevelkého levostranného přítoku se dalo tušit, že podél potoka vede sotva znatelná stezka. Vydali jsme se po ní a po několika desítkách metrů objevili dva nádherné vodopády s tůněmi pod každým z nich. Ten vyšší padal z desetimetrové skály a v jeho chla- divé vodě se dalo příjemně sprchovat a nechat tělo masírovat padající vodní tříští. Koho sprcha omrzela, mohl se pokoušet ochočit velké- ho chameleona Furcifer oustaleti, který dřímal na kmeni nevelkého stromku. Mrzutý půlmetrový plaz však o spřátelení s naší výpravou evidentně nestál a brzy odlezl mimo dosah rukou do koruny stromu. Vyvrcholením prvního dne plavby je zcela jistě pozorování páru vel- kých dravců orlů madagaskarských (Haliaeetusvociferoides). Samec se samicí sedí nedaleko sebe v koruně mohutného stromu, naklánějí- cího se nad proudící tok řeky. Tito nádherní draví ptáci se živí lovem ryb a patří dnes k vůbec nejohroženějším zvířecím druhům na Zemi. Není divu, vždyť žijí pouze na samém západě Madagaskaru a zbývá jich posledních 50 hnízdních párů. Máme tedy vzácnou možnost právě teď jeden takový pár fotografovat v podvečerním slunci. Táboříme kousek po proudu na krásném písečném břehu. Je to jeden z mnoha říčních náplavů, které tu lemují řeku vždy v jejích ohybech. Stavíme stan na dokonalé písečné pláži. Asi by se dalo doce- la dobře a příjemně spát i pod širákem, ale pod odkudsi vyplavenou větví nacházíme ukrývajícího se štíra. A tak se jako srabové budeme mačkat ve stanu... Vaříme večeři a poprvé při naší plavbě přichází okamžik, kdy by někdo z nás měl podříznout, oškubat a vyvrhnout první z našich tří slepic. Jdeme zkontrolovat stav našeho kurníku plujícího celý den na Curnicu. Zatím všechny slepice žijí. „Tak kdo se toho ujme? Přece jsme je nevzali jenom na výlet...“ „Já to nikdy nedělal a slepičí drůbky znám jen z polívky.“ „Ani já to nezvládnu, to musíte udělat někdo z vás.“ „Já nemůžu, jsem buddhista.“ Zřej- mě tedy dnešní večer slepičky, naše milé spolucestující, ještě přežijí

v plném počtu. A na zítřejší zabijačku musíme během příštího dne nabrat více odhodlání. Krmíme tedy náš zvěřinec drobečky sušenek a baget. A sami večeříme vegetariánsky. Nudle ochucené polévkou. Přichází jeden z nejhezčích ve- čerů.Nikdenení vidět žádnou stopu po lidském osídlení, žádné světlo, dům, ani pole. Jako bychom byli jedinými lidmi na světě... Sedíme kolem praskají- cího ohně živeného vyschlými vyplavenými větvemi. Plameny hřejí, olizují dokonale vysušené dřevo, jiskry vyletují a stoupají vzhůru. Mizí až kdesi úplně nahoře pod sametově tmavě modrým nebem plným hvězd. Miliardy světel, signály světů mimo naši realitu, neko- nečně vysoko nad námi. Ležím v písku pod hvězdami jen kousek od šplouchající řeky. Intenzívně vnímám atmosféru pohody a bezpečí našeho tábora, výjimečné kamarádství naší trojice. Jakékoliv slovo by vše pokazilo. Všichni mlčíme. Další den vyplouváme brzy po východu slunce. Čeká nás úsek, kde si Tsiribihina prorazila své koryto nevyso- kým pásem pohoří a vytvořila širokou skalní soutěsku. Kolmé stěny, vymleté řekou ve vrstevnatých sedimentárních horninách, spadají v asi dvoukilometrovém úseku přímo do řeky. Pod převisem na le- vobřežní skále cosi piští. Přichycujeme se s Curnicem kamene pod skalní stěnou a dalekohledem přicházíme záhadě na kloub. Je to kolonie netopýrů kaloňů madagaskarských (Rousettus madagasca- riensis), kteří si zde vyhlédli místo pro svůj denní úkryt. V noci skálu pod převisem opouštějí, živí se plody nebo šťávou z květů a patří tak rovněž k významným opylovačům pralesních stromů. „Myslím, že dnes bude k večeři konečně ta drůbeží pečínka. Jedna z našich ces- tujících právě spáchala sebevraždu.“ Zatímco jsme pozorovali kalo- ně, jedna špatně uvázaná slepice spadla z paluby Curnicu a teď se plácá ve vodě. Je však zachráněna, dokonce nepotřebuje ani umělé dýchání z úst do zobáku. Tím, že jsme jí sebevraždu překazili, se nám ovšem problém nevyřešil – někdo ji bude muset zabít. Za sou- těskou se krajina otevírá do roviny. Po dvou dnech tu opět potkáváme lidi. Jsou to rybáři ve člunech na řece a také zemědělci obdělávající rýžovápolenabřehu.Brzypřiplouvámedovesnice.Přistávámeaoci- táme se o několik století zpátky. Malé chýše z bambusu a palmových listů, absence elektřiny, plastových nádob a plechových střech. Lidé usměvaví, přátelští, bezelstní. Houfy bázlivých ušmudlaných dětí. Na návsi stojí mohutný strom, v jehož stínu odpočíváme. Je to tamarind, strom původem z tropické Afriky, jehož plody jsou jedlé. Tedy přes- něji řečeno žvýkají se pouze slupky a dužnina jeho suchých lusků. Jsou podivně kyselé, což v čtyřicetistupňovém horku osvěží. Nespoutané koryto řeky se v desetiki- lometrovém úseku pod vesnicí rozlévá do mnoha menších i větších ramen oddělených od sebe písečnými lavicemi a naplaveninami. Kormidlování, navi- gace a vybírání té správné trasy tu není vůbec snadné, mnohokrát vystupujeme z lodi a mělčinami pirogu přetahujeme. V řece se tu vyskytují velmi početná hejna vodních ptáků, takže jsem rád, že na mě právě vyšlo místo „porcelána“. Nemusím pádlovat a mohu vše sledovat dalekohledem, určovat kachny i volavky a fotit je. Žijí tu prý také krokodýli. Ostatně název řeky Tsiribihina znamená prý v malgaštině „není vhodná ke koupání“. Rádi poslechneme moudra domorodců a neotočíme-li se s lodí nedobrovolně, koupat se rozhodně nebudeme. Břehy jsou opět zarostlé opadavým prale- sem, který se táhne opravdu až do nedohledna. Hned zas přibylo živáčků, především lemurů, mandelíků, papouš- ků, kurolů a dalších ptáků. Je podvečer, po celodenním vedru se příjemně ochladilo a zvířata rázem začala aktivovat. Na příhodném místě na fantastické písečné pláži stavíme náš dnešní tábor. A histo- rie se dokonale opakuje: opět nechuť zavraždit naše drůbeží spolu- cestující, opět vegetariánská večeře, praskající ohýnek, bezmračná hvězdnatá noc, houkání sovy a vrčení lelků, dokonalé liduprázdno. Úmorné vedro by bylo nesnesitelné nebýt na dosah od vody. Usilov- ně se máčíme a já pěji oslavné ódy na svůj deštník. Rozložený jsem jej přivázal na batoh, a tak mohu ve stínu pohodlně i pádlovat. Po obědě poprvé zahřmí a kolem třetí hodiny přichází ukrutná bouř- ka. Zběsile se snažíme přirazit ke břehu a v poryvech silného větru přikrýváme to nejdůležitější na Curnicu igelitovou plachtou. Naše tři pasažérky vypadají v jediném okamžiku „jako zmoklé slepice“. Čtvrtý den se plavba chvílemi stává již poněkud monotónní a vzru- šení zajišťují jen praskající puchýře na dlaních a početná hejna vodních ptáků všude kolem nás. Přívoz těsně nad městem Belo sur Tsiribihina vítáme se zvláštní směsicí pocitů radosti a nostalgické- ho smutku. Přežili jsme to my i naše tři spolucestující... Ta plavba fakt stála za to. A řekl bych, že se musela líbit i naší drůbeži.

[text:IrenaPáleníčková;foto:JiříPáleníček] Malý ostr ůvek Rondo sice leží západněji, ale úřady rozhodly, že Indonésie začí- ná t ady na Sabangu neboli Pulau Weh. V roce 1997 zde prezident Habibie odhalil monstrózní pomník označující kilometr nula. Od něho se ostrovní stát táhne ce- lých pět tisíc kilometr ů na východ. O návštěvníky neměl nikdy nouzi – byl posled- ní zastávkou na cestě do E vropy a poutníci do Mekky zde nastupovali svou cestu. indonésie sabangem cestounecestou

Západní po- lovinu ostrova pokrývá bujná tropická zeleň skrývající cestičky, které kdysi kdosi za vládní peníze nákladně a zbytečně vybudoval. Bezchybně romanticky zarůstají pa- dangskými palmami s oranžovými plody tzv. opičích ananasů a mizí pod prvními šlahouny pichlavých ratanových palem. V dírách po vy- padlých dlaždicích klíčí kokosové ořechy a po ránu na ně padají žluté květy mořských ibišků. Sem tam přeběhnou opice, mihnou se modré blesky křídel ledňáčků nebo žluť křídel motýlích a provlní se bílo čer- vené pruhy hadí kůže. Jen vzácně po nich přejde člověk, obvykle tro- chu jiný a ujetý. Nestandardních Evropanů, kteří přestali dodržovat vžité společenské normy, naučili se po vzoru místních chodit pomalu a neřešit žádný problém okamžitě, není na Sabangu málo. Stojí za to poznat blíž všechny ty nestandarty a alternativy, kteří zde žijí ně- kolik let a každé dva měsíce létají z Bandy Aceh do Malajsie pro nové šedesátidenní turistické vízum. Ptali jsme se na úřadech, proč Indo- nésie nedává alespoň tříměsíční víza jako sousední Malajsie. „Ale to by u nás pak pracovali,“ zněla dost nelogická odpověď. Cizinci zde podnikají stejně, jen místo daní vláda dostává poplatky za opakovaná víza a ty jsou určitě menší. Ty návštěvníky, kteří sem přijedou a náho- dou se nechtějí potápět (protože sem se jezdí právě za potápěním), čeká zajímavá ukázka, jak se za určitých okolností dá žít i jinak. Ale za možností žít si v teple, bez stresu a spěchu často stojí finanční zázemí domovské Skandinávie, Anglie, Francie, Německa či Itálie. Aceh, nejzápadnější provincie Indonésie, má rozlohu 60 000 km2 a okolo čtyř miliónů obyvatel, z nichž 98 % vyznává islám. Je provincií bohatou a pro Indonésii problematickou. Bohatou díky velkým nalezištím ropy a zemního plynu i díky výrobě palmového oleje. Problematickou kvůli svému radikálnímu islámu. V roce 1951 byl muslimský Aceh začleněn jakartskou vládou do provincie Sever- ní Sumatra spolu s křesťanskými Bataky. Obě strany byly vrcholně nespokojeny, v Acehu se zdvihla velká vlna nepokojů za odtržení, a proto byl obsazen vládními vojsky. Později sice dostal určitou míru autonomie, ale teroristické akce pokračovaly a turistům se návštěva provincie nedoporučovala. Ještě dnes Batakové tvrdí, že problémy s Acehem byly i proto, že se zde cvičili vojáci pro Al Kajdu a pěstova- lo největší procento marihuany v Indonésii. V tomto směru tsuna- mi Acehu pomohlo. Neštěstí zklidnilo boje a armáda, která měla do Acehu v rámci pomoci volný přístup, eliminovala terorismus. V roce 2005 byla v Helsinkách podepsána mírová dohoda: jakartská armáda se stáhla, povstalci složili zbraně a Aceh mohl např. při- jmout právo šaría, tj. systém náboženského práva vycházející z ko- ránu. Oko za oko – zub za zub, ukamenování za cizoložství, zákaz alkoholu, homosexualita – nezákonná. Už samo slovo šaría vyvolává u někoho mrazení v zádech. I když jsme se tady v roce 1997 s žád- ným problémem nesetkali, raději jsem si v Medanu koupila velký šátek na hlavu a při nástupu do nočního super executive autobusu Medan – Banda Aceh jsem si říkala: „Co nás teď v Acehu čeká? Ne- změnil se?“ Čtyři sta korun za desetihodinovou noční jízdu v po- hodlných polohovatelných sedačkách jako v letadle byla v podstatě směšná cena. Letadlem to trvá hodinu, ale je to několikrát dražší. Ještě za tmy autobus na- jednouzasta- vil, rozsvítil a řidič nás vzbudil. „To je na WC?“ V provincii, kde jsou všichnimuslimové,tobyladostnejapnáotázka.„Ječasnamodlitbu.“ Na podobnou samozřejmou věc jsem se zeptala už při první návštěvě Indonésie – v mnoha indonéských hotelích jsme totiž přemýšleli, co znamená šipka a nápis „kiblat“ na stropě každého pokoje. Nikdy nás nenapadlo, že ukazuje, kterým směrem leží Mekka, tj. kam se mají muslimové modlit. Teď už víme i to, že složené koberečky ve skříni nejsou uklizené předložky do koupelny, ale i ony slouží k modlení. V sedm jsme na konečné. Jako první nás vítá velký kocour. Je to sty- lové, kočka Muezza byla Mohamedovo oblíbené zvíře a traduje se, že si odřízl rukáv pláště, aby ji nemusel budit, když na něm usnula. Zvědavě se rozhlížím, žádný černý „bubák“, žádná burka. Všechny ženy sice mají na hlavě šátek, který jim jako znak cudnosti úplně B o h a t s t v í m S a b a n g u j e p ř í r o d a , a l e j e j í v r t o c h y h o s u ž u j í . P r á v ě d í k y n i m z a č a l p r o o s t r o v a n y p o b o ž í h o d o v é m t s u n a m i r o k u 2 0 0 4 n o v ý l e t o p o č e t .

kryje vlasy, ale šátky jsou různě uvázané, zdobí je šperky, barevně ladí s oblečením a jejich styl se řídí módními pravidly, která se každý rok mění. Úzké přiléhavé kalhoty, módní trička s dlouhým rukávem a boty na vysokém podpatku působí víc sexy než letní polonahá Praha. Je sice pravda, že do hlavní mešity Baiturrah- man mě jako nemuslimku i přes dlouhé kalhoty a šátek na hlavě nepustili, ale nikomu nevadilo, že jsme se stejně jako muslimové rozložili pod stromy v parku této nádherné černobílé mešity, po- obědvali grilované kuře a pak prospali největší horko. Mešita, která je právem označována za nejhezčí v Indonésii, byla založena roku 1612 a přestavěná na konci 19. století. Její význam tsunami ještě posílilo. Důvod pochopíte v avantgardním Muzeu tsunami plném fotografií, které ani dnes neztratily nic na své děsi- vosti. Vidíme stojící nedotčenou mešitu obklopenou změtí trosek, zbytků domů, převrácených aut a lodí odnesených mořem něko- lik kilometrů daleko. Dalším muzeem připomínajícím tsunami je rybářská loď „na věky“ zakotvená na střeše domu. Mnozí Ace- hané považovali zachránění mešity za zázrak stejně jako to, že na pobřeží zůstaly některé domy téměř nedotčené. Pokud jejich oby- vatelé měli u svého jména titul Haji, to znamená, že již vykonali pouť do Mekky, byl to pro Acehany jasný důkaz síly islámské víry. I nový přístav Uleelheue, odkud se jezdí na Sabang, je vzpomín- kou na tsunami. Otevřel ho 8. prosince 2005 australský ministr pro turistiku a činnost bílých dobrovolníků dokládá v jeho čekár- ně i nevyužívaný defibrilátor, velká srozumitelná turistická mapa Bandy Aceh na stěně a drasticky realistický plakát proti kouření, který ale kuřáckou vášeň místních nijak nezmírnil. Puch hřebíč- kových cigaret ovládl i rychlou klimatizovanou loď na ostrov. I to je důvod, proč jsme raději jeli pomalým trajektem, kde se dalo před cigaretami utéct na otevřenou palubu. Nejzajímavější vozi- dlonaferrybylamalá motorka s čtvrttuno- vým obrovským nákladem čipsů z kasawy , který řidič rovnal dva dny. Dvouhodinovou cestu jsme proklábosili s kanadským párem středního věku. On původem z USA, ona z Leningradu, poznali se v USA na jejím studijním pobytu. Rozhodla se vystěhovat legálně: „Bylo mnohem složitější dostat povolení k vystěhování od našich úřadů než americké vízum.“ Později se přestěhovali do Kanady, protože v USA bylo na jejich vkus „moc lidí, rámusu a spěchu“. Měli obrovské batohy obsahující i ploutve a neoprény. Na Saban- gu plavali několik hodin denně jen se šnorchlem, potápění před čtyřmi lety opustili. Mnohokrát jsme spolu probírali stav moře, protože pohled pod vodu nás zklamal stejně jako je. Hnědo, po- lámano, smutno, voda kalná, viditelnost někdy pouhý metr, jen větších a velkých ryb stále dost. Za viditelností a živými korály je nutné se potopit minimálně deset metrů. Tam zůstal podmořský život nedotčený. Znovu a znovu se ozývá: „Před tsunami to tady bylo jiné.“ Instruktor potápěčského centra Tirta Divers v Iboih vzpomínal: „Když můj dědeček jezdil na ryby, bylo v moři tolik žraloků, že bylo nebezpečné tahat chycené ryby z vody. Žraloci se po nich vrhali tak, že někdy ukousli i ruku, která je vytahovala. Tak je zabíjeli a zabíjeli. Když jsem byl malý, rybáři lovili z pláže udicí a vždycky něco chytili, teď jezdí daleko na moře a mnoh- dy se vrátí s prázdnou.“ I my si pamatujeme barevnou podvodní nádheru, kterou jsme tady v roce 1997 ohromeně obdivovali. Pak Mudih pokračoval popisem, který jsme také mnohokrát sly- šeli: „Před tsunami na deset minut úplně zmizela voda mezi pláží a sousedním ostrůvkem Rubiah. Pak přišly tři vlny. Když se na obzoru zdvihla poslední, vypadala jako útočící kobra. Všechny korály vrhla sem na břeh. Ryby na čas zmizely neznámo kam, stejně jako velké manty a velrybí žraloci.“ Angličanka Lesslie, která tři roky pracovala v potápěčském centru Lumba-lumba na Gapangu, upřesnila příčiny podvodní katastrofy: „Když se koráli trochu vzpamatovali z tsunami, přišlo v dubnu 2009 enormní teplo a nezvykle teplá voda většinu korálů zničila. V roce 2011 pak zesláblé korály dorazily zvláštní vlny. Nevíme, jestli to byl dů- sledek skočného přílivu (použila výraz super moon), nebo důsle- dek zemětřesení u japonské Fokušimi. Vlny byly vysoké, silné, šly několik hodin, pomalu a ve velké vzdálenosti od sebe.“ Lesslie moře milovala. Svého muže pocházejícího odsud poznala právě při potápění. V klidné nejzápadnější vesnici na Sabangu, tedy v nejzápadnější vesnici Indonésie, si pronajali restauraci a ně- kolik bungalovů. Jejich krásná pláž za vysokého přílivu a odlivu,

který je v době úplňku a novu, buďto mizí pod vodou, nebo mezi ní a mrtvým korálovým reefem zůstávají mělké, od moře oddě- lené bazénky, které jsou ideální pro pozorování mořského živo- ta. Lesslie brouzdá vodou a protože jako potápěčka umí vidět, opakovaně volá na své hosty: „Pojďte se podívat!“ Moře je jejím živlem, a tak si neuvědomuje, že to, co ukazuje, nemusí každého lákat. Např. odranec, ryba vypadající jako obtloustlý kámen, která je na dotyk silně jedovatá. Stejně tak jedovaté mohou být i ostny perutýna, který nešťastně poplavával v jiné louži. Ani černobílý mořský had nepatří k bezbranným obyvatelům moře a tady byli hned tři. Vedle otvírala svou tlamu muréna, ale naštěstí se jed- nalo o pouhé mládě, růžové s bílou hlavou. Jediný sympatický živočich byl mořský koník, který se dokonce nechal pohladit. O víkendech přijíždějí do Iboihu rodiny z pevniny, pozorují bílé turisty, najímají si lodičky a fotí bělochy odpočívající na balko- nech bungalovů nebo se s nimi fotí na souši. Původní vesnice Iboih leží tři kilometry od Iboihu turistického, u jehož brány visí tabulka: „Vstupujete do vesnické oblasti, prosíme oblečte se sluš- ně.“ U pláží, odkud vyrážejí potápěči a vyplouvají lodě se skleně- ným dnem, visí vyhlášky upozorňující, že veškeré mořské aktivity jsou v určité době zakázány každý čtvrtek od 19:00 do pátku 14:00 (modlitby), po celý Tsunami Memorial Day, Indonesia Indepen- dence Day, Haji Day a o dalších muslimských svátcích. 62letý Malajec Steffen, majitel třetího potápěčského centra na ostrově, mávl rukou: „Ale to sem dali hlavně kvůli nám, potápěčským instruktorům ze zahraničí, aby nám znesnadnili práci. Plavat můžete bez obav.“ Byl svéráz. Chtěl být designerem, ale neměl peníze. Začal pracovat v pobřežní hlídce, pak si udělal potápěč- ský kurz a nakonec otevřel prosperující potápěčské středisko na malajském ostrově Perhentian Besar, později se přestěhoval na Perhentian Kecil. „Teď tam jsou synové a vydělávají, já jsem tady a utrácím. Stavím si centrum podle svých představ. A všichni mi říkají, že jsem crazy,“ těmito slovy nás zve do svého apartmá. Má ho přes celé první patro budovy, tj. zabírá nejatraktivnější místo, kde všichni normální majitelé ubytování mají restauraci s vý- hledem na moře nebo nejdražší pokoje. Steffen ne. „Oba synové

64

jsou dospělí, já jsem rozvedený, tak si konečně můžu dělat, co chci.“ Do jeho bytu s výhledem na oceán vedou schody vydláždě- né mořem ohlazenými mušlemi, pracovní stůl a lavice si udělal ze starých kmenů, které vyplavilo moře a před tím náležitě prodě- ravěli mořští živočichové. Stěny jsou omalovány pestrobarevnými motivy a i pokoje pro klienty jsou v podobném duchu, jeden např. zdobí velcí gekoni s různobarevnými tečkami. Protože pláž u Lesslie je chráněná útesem před vlnami a přístup do vody je pozvolný, schází se u ní mnoho místních bělochů se svými ma- lými dětmi. Před pár lety sem přijeli poprvé, zamilovali si sabang- ský svět sám pro sebe, našli si životního partnera a zůstali. Švéd Pelé má tetování téměř po celém těle, dva bungalovy pro turisty u jednoho ze zarostlých chodníčků vedle Iboih, malou dcerku a místní krasavici z Bandy Aceh, která tady může chodit prostovla- sá. I svérázná Eva je z Bandy. Nesnášela omezování, po škole utek- la z domu za svou sestrou do národního parku Gunung Lauser a začala dělat prvního ženského průvodce pralesem. Tam poznala svého muže z Toskánka. První čtyři roky s ním žila v Itálii, chodila do kurzů italštiny a teď se chová jako pravá Italka. I když mají malou holčičku, stále hodně cestují a ve svém domě vedle Lesslie pobývají jen pár měsíců v roce. Při našich toulkách na motorce po ostrově potkáme i Němce s indonéskou manželkou, kteří se vrá- tili po mnoha letech z Německa a postavili bungalovy v duchu té nejlepší balijské tradice nedaleko Lesslie. Na druhém konci ostro- va, nedaleko přístavu, žije jiný Němec s Javánkou a v jejich přepy- chových pokojích pobývali i čeští turisté. Potkáváme Francouzku Lolu, která právě čeká své první dítě – bude to čistě bílé reklamní miminko na Niveu jako má Eva, nebo zdědí víc po tatínkovi? Doví- dáme se o mnoha dalších, díky kterým tady vznikla malá indonés- ká Evropa. A co je v téhle prapodivné exotické Evropě k vidění? Jako na mnohých jiných místech této části světa všechno začali Ho- lanďané. Lákala je poloha Saban- gu, který soutěžil s Malakou o nadvládu nad Malackým průlivem a ovládnutí cesty koření. Holanďané navezli ze Sumatry zásoby uhlí a využili přirozenou zásobárnu vody v sladkovodním jezeře Aneuk Laot (Dítě moře) nedaleko zátoky, která byla a je vynikajícím přiro- zeným přístavem. V ní zastavovaly parníky na své cestě do Evropy, aby si před přeplutím oceánu doplnily vodu a uhlí. Přístavní hlavní město vzkvétalo. Holanďané přivezli z Madagaskaru stromy druhu Delonix regia, které svými mohutnými rozvětvenými korunami poskytovaly jejich domům tolik potřebný stín. Díky záplavě rudých květů se jim anglicky říká flame tree, což česky znamená ohňový strom. Postavili bazén se skluzavkou, jehož zbytky se ještě dnes dají najít. Už roku 1900 otevřeli kino Biscop Rex, kde promítali každý den a pořádali módní přehlídky. Zabrali velký pozemek na kopci a vybudovali velkokapacitní dům pro duševně choré, kam sváželi nemocné z celého svého koloniálního panství, zatímco dřív sultáni posílali na ostrov nepohodlné nepřátele. Tak vzniklo druhé jméno ostrova, Weh znamená v jazyce Acehanů oddělit či separovat. Mezi válkami byl Sabang důležitější než Singapur, o obnovu této slávy se pokusila indonéská vláda a roku 1965 mu udělila sta- tus svobodného bezcelního přístavu. Roku 1985 se tento status přesunul na ostrov Batam ležící mezi Jávou a Singapurem, ale obchodní a tržnicová čtvrť hlavního města bublala dál naplno stejně jako před sto lety a stejně i dnes. Užili jsme si jí dost a dost, každý druhý den jsme totiž jezdili do rybí tržnice koupit na večer ryby. Byly neuvěřitelně levné a stejně tak malý byl peníz, který za jejich přípravu chtěl kuchař-gay v naší oblíbené restauraci. Miloval vaření a připravoval neuvěřitelné varianty. Nikdy neza- pomenu na jeho smaženou rybu zalitou sladkokyselou omáčkou s ananasem, mrkví a feferonkami. Uplynulo jedenáct let a nám se při představě nových rybích hodů zbíhaly sliny už v letadle. Bohužel se potvrdilo, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. V roce 1997 byla poptávka po rybách nízká, protože pár měsíců před naším příjezdem na Sabang ztroskotalo ferry, většina cestujících se utopila a místní na čas nejedli ryby – neměli na ně chuť, když se možná vykrmili masem jejich pří- buzných. Dnes turistické restaurace potřebují mnoho dobrých ryb a ceny prudce stouply. Na naši peněženku zbyly plátky tuňáků. Ovšem i tuňák v kari byl vynikající a šťavnatý, přestože ho nepřipra- voval Yan, který po tsunami někam zmizel, ale Angličanka Lesslie. Stejně jako na ryby jsme si pamatovali i opice. Měly u silnice svůj les. Seděly na betonových obrubnících a čekaly. Nevěděli jsme

o nich a vezli si v ruce z trhu trs banánů. Opice zpozorněly: „Hele, svačina!“ Silnice prudce stoupala do kopce a malá motorka ne- dokázala víc než čtyřicítku. Opice zasprintovaly. Naštěstí i zdejší strmé kopce mají své konce, motor zabral a opice prohrály. I po jedenácti letech tu stále čekaly. Ne ty samé, ale jistě jejich potomci. A nejen tady. Kradou věci z kuchyní, trhají igelitové pytle s odpadem a obsah roznášejí po okolí. Smetí kolem ubytování není proto jen vina nepořádných turistů. Část z nich se přesu- nula do chráněného lesa k parkovišti u kilometru nula. Sundali jsme fotografický batoh ze zad, zip se tiše otevřel. Opice zavětřily. Otočila jsem se na ně. Opičák vycenil zuby a vyrazil: „Co se na mě máš co dívat? Tady jsem pánem já a naval obsah tašky!“ Pokud v některém průvodci píší o „roztomilých opičkách“, je to určitě průvodce zastaralý, protože jeho autor se nikdy nemusel bránit modernímu divokému a na styk s lidmi zvyklému opičákovi. Nebylo by fér vy- nechat pobřeží. Sice zde nejsou reklamní dlouhé pláže, často je zaplavuje při přílivu moře nebo jejich písek na půl roku odnesou monzuny, za to však západní po- břeží poskytuje pravý tropický relax mezi mohutnými stromy. Zajde k nim málokdo, pro návštěvníky ostrova je důležitější dvacet potá- pěčských lokalit a hlavně nejbližší z nich, ostrůvek Rubiah. I on má zajímavou historii a zarostlé chodníčky z dob, kdy byl nástupním bodem pro poutníky do Mekky. Dokonce zde měli velký hotel, kde se duševně připravovali na nadcházející významnou cestu. Právě díky Rubiahu, který byl dřív obklopen nádhernou mořskou zahradou, vzniklo u Iboihu turisticko-potápěčské centrum ostro- va a celá oblast včetně výběžku s kilometrem nula, který je z Iboi- hu vzdálen jen osm kilometrů, byla vyhlášena mořským parkem. Úžina mezi Rubiahem a Iboihem se dá při troše tréninku snadno přeplavat, jen je třeba dát pozor na silné proudy a žraloky, kteří se sem, stejně jako turisté, pomalu začínají vracet. Sehnat ubytování je proto někdy těžké, Indonésie bohatne, rozrůstá se střední vrst- va a na každoročním dvacetiprocentním nárůstu zdejší turistiky má svůj velký podíl domácí turismus. Rozvoji napomáhá i vynika- jící stav silnic vybudovaných po roce 2004 a moderní lodní spoje. Tím tsunami ostrovu pomohlo, na druhé straně ho ale nadvakrát poškodilo, protože rozvoj turistiky určitě nepřispívá ke zlepšení stavu už tak ohroženého moře a přírody. Mohl by zde být ráj. Proč není, to nám vysvětlil singapurský Číňan Ang, když jsme se s ním v rybí tržnici bavili o rybách, hadech a o jídle vůbec. „My Číňané, my jíme všechno, i hady. Kdyby Bůh nejprve stvořil Číňany, Adam a Eva by nekousli do jablka, ale snědli by usma- ženého hada a zůstali by v ráji. A my bychom v něm byli dodnes.“

67

[text:PeterHupka;foto:autor] O dtud v yplul V ilém Dobyvatel za obsazením Anglie. Zdejší břehy po s t a- letí napadali agresoř i z Britských ostr ovů i Sk andinávie. Po celou his - tori i byla sever ní část F r ancie bitevním polem. To však skončilo v r o ce 1944, kdy západní spojenci zahájili svůj pozemní postup pr oti nacistům. franciekdyž invaze, tak normandie

Krčím se pod přístřeškem na pláži Omaha a nade mnou v rychlém sledu bouchají rány. Pokrčení lidé se rychle běží schovat do bezpečí. Ne, to nejsou deníkové záznamy pamětníka vylodění v Normandii. Jen turistovy vzpomínky na návštěvu toho samého místa o necelých sedmdesát let později. Tehdy se nad nejkrvavějším místem vylodění, které stálo na za- čátku druhé evropské fronty proti Třetí říši, rozpoutala pořádná bouřka. Příval kapek zkazil mírumilovnou idylu. Na široké pláži, kde 6. června 1944 zrudnul písek krví tří tisíc zabitých a dalších tisíců raněných Američanů, se až do chvíle, kdy se obloha zatáh- la černými mraky, slunily stovky turistů. Vojenskou operaci, která urychlila pád nacistické diktatury v Německu, připomínají dva velké pomníky. Jinak už o druhé světové válce nevíte. Stačí však vyjet o kousek dál na Pointe du Hoc a připadáte si, že konflikt skončil teprve před pár lety. Tento útes, ze kterého byly na dostřel invazní pláže Omaha i Utah, je po usilovném bombardo- vání zvlněn krátery, mezi kterými tlačí kočárek mladá maminka a kde kluci pouštějí draka. Roztrhané bunkry děsí tím, jak jedno- duše je narušitelná zdánlivá nerozbitnost železobetonu. Jejich kusy, které se povalují okolo, slouží už jen jako prolézačky dětem. Místa, kde hrozí nebezpečí pádu ze srázu, jsou obehnána ostnatým drátem. Podle jeho absolutní prorezlosti to vypadá, že byl natažen ještě v dobách, kdy nad Evropou vítězně vlála vlajka se svastikou. Spojenečtí generálové měli informace, že na třicet metrů vysokém útesu mají Němci těžké dělostřelectvo, které by mohlo mít fatálně likvidační následky pro vyloďující se armádu. A proto tam k jeho dobytí poslali speciální jednotku. Ta po těžkých bojích místo obsa- dila, ale ke svému vzteku našla místo zbraní jen makety. Když si čtu, kolik vojáků padlo během operace Overlord, nijak mě to nedojme. Od začátku vylodění až do dobytí Paříže zahynulo 36 976 mužů ve spojeneckých unifor- mách. Jen si řeknu: šílené číslo. Ale ten rozsah umírání si pořád- ně uvědomím až na hřbitově v Collevile-sur-Mer. Z pečlivě zastři- ženého trávníčku stoupají jeden za druhým identické bílé kříže. Je jich záplava, v pravidelných rozestupech jako při nástupu v kasárnách. Nemají žádné mohyly. Pouze malá část z nich má u paty položenou květinu či zapíchnutou vlaječku s hvězdami a pruhy. Nic více se tu nepovaluje. Tady se velice dbá o chladnou, ale krásnou estetiku. Mezi hroby padlých z počátku června 1944, jejichž převezení do americké domoviny příbuzní nepožadova- li, procházejí zřízenci se speciálními nůžkami. Těmi u spodků křížů zastřihují stébla, která přerostla přes povolenou výšku. Pohozený odpadek by tady vypadal jako svatokrádež. Všechny kříže (a v případě židovských mrtvých Davidovy hvězdy) mají jed- notným písmem vytesáno jméno, americký stát a den skonu. Při jejich prohlížení si potvrdím to, že Spojené státy skutečně byly a jsou tavicím tyglíkem pro všechny národy planety. Kromě ang- licky znějících příjmení narazím na španělská, italská, polská či holandská. A hodně jich má německý původ. Při tom namát- kovém pročítání jmen narazím také na dva Američany, jejichž předkové odešli za velkou louži z území dnešní České republiky: William Kucera z Pensylvánie a John E. Bednar z Ohia. Nejsmut- nějšími hroby jsou ty s nápisem: „Zde leží v čestné slávě kamarád ve zbrani, jehož jméno je známo pouze Bohu.“ Dost možná že někde v zámoří je rodina, která netuší, že tělo jejich otce, může či bratra tlí právě tady ve francouzské půdě. P o s l e d n í v p á d d o N o r m a n d i e u ž j e m n o h e m m í r u m i l o v - n ě j š í : n á j e z d n í k y p ř e d s t a v u j í p a ř í ž š t í c h a l u p á ř i a t u r i s - t é , k t e ř í s e o t ě c h v š e c h i n v a z í c h c h t ě j í n ě c o d o z v ě d ě t .

Na hřbitově, kde ve velkém kvetou rudé růže, mají také dvě velké nástěnné mapy, kde si můžeme připome- nout, jak velký dopad měl Den D na dění v Evropě. Západní Spojen- ci už měli svoje jednotky na kontinentu od 10. července 1943, kdy je vylodili na Sicílii. Ale postupovat po italské botě „proti srsti“ bylo pro útočníky kvůli geografickým podmínkám vždy těžší, než to vzít od severu. Postup byl velmi pomalý. Sovětský svaz, který v tu dobu nesl hlavní tíhu bojů s Němci, naléhal na to, aby Američané s Brity a dalšími otevřeli plnohodnotnou druhou frontu ve Francii. Všem bylo jasné, že se invaze může uskutečnit pouze přes La Manche. Otázka však byla, v jaké části dlouhého pobřeží dojde kataku.Německévelenívsadilonato,žebudevedenvoblastiCalais, do kterého je to z Anglie nejblíže. Jejich protivníci však vsadili na ris- kantnější a logisticky náročnější kartu: na dlouhou přepravu jedno- tek a jejich veškeré výzbroje do Normandie. Nacisty tím evidentně zaskočili. Jejich generálové ještě v prvních dnech operace Overlord odmítali poslat k plážím potřebné posily, neboť se domnívali, že se jedná pouze o zastírací manévr a že rozhodující útok teprve přijde na místě, kde ho celou dobu očekávali. Kvůli počasí a velkým výky- vům přílivu a odlivu měl velitel spojeneckých armád Dwight Eisen- hower pouze pár dní na výběr, kdy vojáky poslat na zteč. Původně byl určen 5. červen 1944, ale počasí akci zhatilo. Následující den to nebylo o nic lepší. Generál, kterého válečný úspěch vynesl o devět let později až do Bílého domu, dal přesto rozkaz k boji. V tu chvíli se rozjela vylodění, která dodnes nemají obdoby. Jen během 6. června na francouzskou půdu vstoupilo 160 tisíc mužů, které tam dopra- vilo pět tisíc plavidel. Přes dobytou Normandii dokázali Spojenci dostat během několika týdnů dva miliony vojáků, kteří Hitlerovy věrné jednotky hnali k Rýnu. Ze začátku to vypadalo tak nadějně, že všichni doufali, že na Vánoce už budou jíst doma krocana se svými blízkými. Problémy v logistice i houževnatá německá obrana ale konflikt v Evropě prodloužily až do května. Eisenhowerovi zoufale chyběly vhodné přístavy, protože Němci nechtěli ty největší za žád- nou cenu pustit z rukou, a nebo je (jako v Cherbourgu) poničili tak, aby se nedaly používat. I na to však byli připraveni. Důkaz je stále k vidění v Arromanches. Na plážovém písku cvičí asi třicítka karatis- tů v kimonech svoje údery. Za nimi zelené řasy vlhce oblézají zbytky konstrukce, po které proudili na kontinent další a další vojáci. Dva týdny, než ho zničila silná bouře, sloužil tento narychlo vybudovaný „Morušový přístav“ jako náhražka těch opravdových. Dlouho kvůli řádění větrů nevydržel, ale pro úspěch invaze měl svou velkou cenu. To, že je dnes na jeho zbytcích barvou napsáno „Zákaz vstupu“ nebo „Pozor nebezpečí“, je skoro až nedůstojné. P o k u d už máte dost po- mníků, hrobů, bunkrů, kráterů po bombách a všech dalších při- pomínek druhé světové války, můžete si od ní oddechnout v měs- tečku Bayeux. V tamním muzeu se podrobně seznámíte s jiným zásadním vyloděním. Tentokrát už z roku 1066, kdy se rytířům normandského vévody Viléma povedlo dobýt Anglii. Od té doby to nedokázal nikdo, ač se o to pokoušeli mezi jinými i Napole- on Bonaparte a Adolf Hitler. Všechny detaily vojenské operace z doby před necelým tisíciletím se dozvíte při prohlížení stře- dověkého komiksu, který je vyšit na plátně o délce 68,38 metrů a šířce padesáti centimetrů. Pro člověka, který není mediavelis- tou a neumí si přeložit latinsky vyšitá sdělení, by to nebylo tak snadné jako listovat Čtyřlístkem, ale všechny pasáže jsou díky doprovodným komentářům udělány tak, aby dílo pochopili i lidé 21. století. Je to příběh zrazené přísahy, který by mohl inspirovat komiksové tvůrce ještě dnes, byť v něm nevystupují žádní super- hrdinové. Vyprávění začíná tím, že významný anglický šlechtic Harold Godwinson navštíví normandského vévodu Viléma a zú- častní se s ním výpravy proti lokálním aristokratům. Na „stripu“, kde jednotlivá okénka od sebe oddělují stylizované stromy, mů- žeme vidět i scénu, jak udatný Angličan zachraňuje z tekutých písků poblíž kláštera Mont Saint-Michel dva bojovníky. Co bylo důvodem cesty přes La Manche? Znalci se kloní k závěru, že Ha- rold přijel za normandským panovníkem, aby mu jako svému bu- doucímu vladaři přísahal věrnost. V Londýně tou dobou kraloval Eduard Vyznavač, který neměl syna, a proto královskou korunu slíbil vzdálenému příbuznému Vilémovi. Jenže tento slib ruší na smrtelné posteli, kdy svěřuje správu vlasti do Haroldových rukou. Vilém si tu věrolomnost nenechá líbit a chystá výpravu přes Kanál, aby se ujal přislíbené země. Tato pasáž rozradostňu- je odborníky na středověk nejvíce, protože jsou v ní vyobrazeny

71

.. všednodenní aktivity, které se jinak zájmu umělců vyhýbaly. Na monumentální výšivce z barevných nití se tak dozvíme, jak se vy- vařovalo ve válečném ležení nebo jaké nástroje se používaly při stavbě lodí. Nadšení také vzbuzuje zobrazení Halleyovy komety, která se na pozorovatelnou vzdálenost přiblíží k Zeměkouli kaž- dých 75 let a zrovna to vyšlo i na rok 1066. Vilém se svými šesti tisí- covkami mužů přepluje La Manche a postaví se ob- dobně silné armádě svého rivala u Hastings a po krvavé řeži zvítězí. I po bezmála miléniu od události kape z naturalistického obrazu její hrůznost. Ve zobrazení bitvy zasáhnou scény i do dosud pouze dekorativního lemu. Zatímco na stripu z mírových dob ho tvoří draci či bájní ptáci, u Hastings je plný mrtvol, zbraní a useknutých údů. Jako by se všichni ti padlí ani nemohli na vymezený prostor vejít. Vyznat se v bitevní vřavě je celkem jednoduché, byť výzbroj a výstroj obou stran vypadá obdobně. Kdo ke komu patří, se pozná podle hlavy. Autor či autoři díla pomohli svým čtenářům tím, že všem Angličanům udělali knír, zatímco Normané jsou hladce oho- lení. Lehce identifikovatelný je na bojišti i Harold, protože mu zpod přilby kouká zabodnutý šíp. Mediavelisté tuto brutální scénu nein- terpretují doslovně. Středověk byla doba plná symbolů a šíp v oku tak automaticky neznamenal, že válečníka zasáhl nějaký přesný lučištnický sniper, ale to, že zahynul křivopřísežník. Bohužel chybí několik metrů látky, která se asi poničila kvůli opakovanému roz- motávání. Na ní bychom podle expertů viděli Vilémovu korunova- ci. Předpokládá se, že zadavatelem díla byl Vilémův nevlastní bratr Odo, který byl v Bayeux biskupem a který zastupoval krále při jeho časté nepřítomnosti. Dobyvatelský úspěch a zároveň právoplatnost nároku na anglický trůn bylo potřeba nějak podpořit propagandou. V době bez novin, televize či internetu museli roli hlásné trouby plnit umělci, kteří v tomto případě sáhli po jehle a niti. Na tomto místě je dobré osvětlit jeden oblíbený omyl. Nesprávně se mluví o tapisérii z Bayeux, ale artefakt není žádný tkaný koberec, nýbrž (ne)obyčejná výšivka na textilii z ovčí příze. Předpokládá se, že si ji Odo objednal při příležitosti vysvěcení místní katedrály v roce 1077 a že od té doby byla každoročně rozvinuta při náboženských slav- nostech k potěše publika. Vše jsou však jen nepotvrzené domněnky, neboť první písemná zpráva o existenci díla je až z 15. století.

Vojenským vpádům je v Normandii sice konec, ale jiná ma- sivní invaze tady v teplých měsících probíhá každý pátek. Z Paříže míří na sever šňůry automobilů s chalupáři. Stačí jet něco přes dvě hodiny, pokud se tedy po na kruhových křižovatkách nevytvoří kolo- ny, a budete mít ke slunění snad nejširší pláže v Evropě. Na víken- dy za odpočinkem přijíždějí tisíce Pařížanů, přesto se pláže, které nabírají na rozměru především díky značnému ústupu hladiny při odlivu, zdají dokonale prázdné. Zvláště při vzpomínce na našlapa- né uzoučké pruhy písku na Azurovém pobřeží. Výletníci tak mají mnohem více prostoru na dovádění při hrách s míčem nebo na příjemnou procházku po Prkenné promenádě, která kopíruje linii pobřeží. Pravda, počasí není tak zaručené jako na jihu. Hlavním problémem je tu silný vítr, ale s tím si chytré hlavy umějí poradit. Jako náhražku proutěných košů, které užívají Němci v obdobných klimatických podmínkách na Baltu, tu mají slunečníky opatřené širokým pruhem látky. Po otevření vytvoří něco na způsob šapitó a na normandské pláži to pak vypadá, jako by se tu sjel kongres li- liputských cirkusáků. Lidé odhalí jen tu část „cirku“ směrem ke slunci, nastaví těla paprskům a přitom jsou dobře chráněni před nepříjemným větrem. A komu je přesto chladno, může se rozehřát místními specialitami cidre nebo calvados, které jsou tu oblíbe- nější než víno. Je to logické, klima Normandie není pro pěstování vinné révy vhodné, zato jabloní tu roste požehnaně. Z jejich plodů Normanďané lisují skvělý mošt. Pokud ho nechají pár dnů zkvasit, vznikne jim obdobně vynikající, slabě alkoholový cidre. A komu to je málo, ten si vypálí vlastní jablkovici, které se podle jména oblasti říká calvados. Kdo jablka právě nemusí, může sáhnout po stejných produktech z hrušek. Obojího se tady prodává tolik, že by to skolilo všechny invazní jednotky normandské historie. C e n t r e m chalupářství a plážového povalečství je Deauville. Nyní zhruba čtyřiceti tisícové město bylo ještě v polovině 19. století nevýznamnou vískou, za vlády císaře Na poleona III. však bylo přebudováno v letovisko pro pařížskou sme- tánku. Aby se cítila jako na klasickém venkově, budovaly se luxusní hotely ve stylu hrázděných domů. Dodnes se u mnoha domů udržují doškové střechy, jiné pokrývají šindele. Dodnes je místem pro vyšší společnost, která má dost peněz na to, aby je rozfofrovala v drahých restauracích nebo v historickém kasinu. To inspirovalo při psaní knihy Casino Royale i Iana Fleminga, autora knih o agentovi Jamesi Bondovi. Sebevědomí letoviska podtrhují i slavné závody koní a třeba to, že se tu v květnu 2011 konalo jednání politických špiček skupiny G8, která reprezentuje nejrozvinutější státy světa. Deauville je na slávu zvyklé, protože od roku 1975 tu na dálku hází rukavici do prosluněného Cannes tím, že se tu pořádá Festival amerického filmu, na který přijíždějí i ty největší hvězdy Hollywoo- du. Místní jsou vždycky šťastní, pokud se jim k účasti podaří zlákat někoho slavného, kdo se věhlasnější filmové přehlídce v Provence vyhýbal. Z výše popsaného je zřejmé, že chalupaření v Deauville je trochu jiné, než bývá zvykem u nás. Pařížané mají pronajaté malé byty s veškerým vybavením v elegantních a moderních činžácích. Kolem perfektně zastřižené živé ploty a trávníky, o které se stará správce. Pařížan se štípáním dřeva a podobnými chalupářskými kratochvílemi nemusí zdržovat. Stačí mu vyjít na verandu, hodit nohy na stůl, kochat se výhledem na moře, ucucávat cidre a libo- vat si, jak se mu ta dnešní invaze pěkně povedla.

text:PeterHupka;foto:autor norsko

Zasněžená cesta z letiště Vadsø směrem k prvním domům lemuje pobřeží. Pohledu na městečko dominuje stavba místního kostela. Ten má svým tvarem připomínat ledovec, ale podle slov místních se záměr architekta Magnuse Poulussona úplně nevydařil. Vadsø je administrativním centrem celého Finnmarku. I když tu bydlí něco přes šest tisíc obyvatel, rozhodně není největším městem ob- lasti. Jeho názvy v jazycích dalších zdejších etnik jsou zcela rozdíl- né: Sámové mu říkají Čáhcesuolo a Kvenové Vesisaari. Pro posled- ní jmenované etnikum je Vadsø důležitým místem a říká se mu i „metropole Kvenů“. Kvenové jsou potomky severofinských rolní- ků a rybářů, kteří do oblasti masově přicházeli v osmnáctém a de- vatenáctém století. Památník kvenské imigrace, postavený v sedm- desátých letech minulého století, je známým monumentem Vadsø. I když dnes jsou Kvenové i Sámové uznávanými minoritami s množstvím práv, do sedmdesátých let minulého století byli oběť- mi norské asimilace. Před čtyřmi desetiletími konečně přišly do Finnmarku lepší časy a začalo se s obnovováním jazyků menšin i jejich kultury. Početnější Sámové neměli se znovuzrozením tra- dic takový problém jako Kvenové, kteří však rovněž podnikli řadu kroků na záchranu své kultury a stmelení komunity. Na konci devadesátých let minulého století spatřil světlo světa kroj vycházející ze starých kvenských národních oděvů, vydávat se za- čaly i dvojjazyčné noviny „Ruijan Kaiku“ – „Echo Finnmarku“. Z novějších aktivit lze zmínit kvenský kulturní festival „Baaski“, který se poprvé konal v roce 2007 v městečku Nordreisa. Nejen sběratelé hudebních specialit ocení dosud jediný popový singl vy- daný v jazyce Kvenů. Píseň „Kadonu Loru“ nazpívala sympatická dívčí dvojice z Finnmarku – Karine Jacobsen a Kine Johansen. Text zajímavě pojaté skladby v sobě neskrývá žádný přehnaně mys- tický příběh: je založen na staré dětské říkance o přípravě párků. „I tato vesnička, podobně jako skoro všechny ve Finnmarku, byla během války vypálena nacisty,“ ukazuje padesátník Trygve na malou osadu u moře cestou do městečka Tana Bru. „Nechávali zpravidla stát jen kostely, ani ne z úcty, ale protože byly dobrými orientačními body a místy vhodnými pro pozorovatele. Dnes k nám každoročně zavítají tisíce německých turistů, zejména v důchodo- vém věku, a většina našich starších obyvatel z toho ani po téměř sedmi desetiletích nemá nejlepší pocit. Nechme ale minulost tak,“ odlehčuje náš náhodný průvodce směřující na oblíbený sobotní trh. Po chvilce váhání ale nakonec dodá: „Tady na severu Norska jsme měli vždy blízko k Rusům. Jsou nám v mnohém podobní a nikdy jsme je nebrali jako nepřátele. Mnoho lidí dokonce po válce zastá- valo komunistické názory, samozřejmě zidealizované. Nikdo z nás totiž komunismus v praxi naštěstí neviděl!“ „Tuto sobotu se počet obyva- tel Tana Bru několikrát zná- sobí,“ žertuje Trygve a svého spolucestujícího zve na zdejší tradiční trhy. Konají se ve velké spor- tovní hale umístěné v lesích na okraji městečka. Ještě předtím mu- síme projít dvě stě dvacet metrů dlouhý visutý most přes řeku Tana, který dal městečku Tana Bru jeho název. Ten v překladu zní docela Nad hladinou Barentsova moře se vznášejí chuchvalce vodní pár y. Teplota vzduchu se pohybuje na hranici třiceti stupňů pod nulou, ale podstatně méně vychlazené moře jakoby vřelo. Jev, kterému obyvatelé města Kirkenes a dalších přímořských oblastí severního Norska v zimě často přihlížejí, ještě umocňuje mrazivou krásu bílé země. Země, jejíž sníh, křupající pod botami, vypráví svůj severský příběh. země bílého ticha

jednoduše: „Most na Taně“. Na rozdíl od téměř liduprázdných ulic praská interiér haly ve švech. Prodává a kupuje se vše, od punče a koláčů až po přívěsy za sněžné skútry. V nich se nejraději vozí děti, například cestou na chatu s rodiči sedícími na „snowmobile“, jak domácí skútry nazývají. Na improvizovaném pódiu dřevem oblože- né haly nechybí zpěvák s kytarou, jehož vděčným publikem jsou ze- jména starší ročníky. „Na náš trh přichází lidé z poloviny Finnmar- ku!“ říká se spokojeností v hlase jeden z pořadatelů a od zvídavého návštěvníka nechce žádné vstupné. Dobře zorganizovaný není jen samotný trh, na svém místě jsou i muži, kteří venku v třeskutém mrazu řídí parkování, nechybí ani pohotovostní vozidlo rychlé zdra- votní pomoci. Opustit vytopený sál a vydat se za nejistým osudem na cestu do pobřežního města Båtsfjord není příjemné, ale pohled na zamrzlou hladinu Tany v paprscích odpoledního slunce stojí za trošku nepohodlí. Po půlhodince pročekané na zastávce sedím v tmavém mercedesu Kurta a jeho přítelkyně, kteří byli v Tana Bru nakoupit krmivo pro své psy a vracejí se domů do Båtsfjordu. Båtsfjord, dvoutisí- cové měs- tečko a centrum stejnojmenného okresu, leží na severním okraji poloostrova Varanger a je snadněji přístupné po moři než úzkou pozemní cestou přes nepříliš vysoké, ale za zimních podmínek často nebezpečné horské sedlo. Spojnice Tana Bru s tímto mís- tem však patří mezi nejmalebnější v celém Finnmarku. Název Båtsfjordu vychází ze starého norského slova Botnsfjordr, ozna- čující nejvnitřnější místo fjordu. Ten je lemován hřebeny vystu- pujícími do čtyř set metrové výšky nad hladinou moře a domácím nabízí skvělé podmínky na běžky a skialpinismus. Ulice lemova- né nízkými domy probíhají souběžně s fjordem a pohled na ně je podobný jako na ty v ostatních malých pobřežních městech Finnmarku. V erbu Båtsfjordu je vyobrazen rybářský hák zdůraz- ňující význam rybolovu a ryby zpracujícího průmyslu pro město i region. Stejně jako jinde ve Finnmarku se i zde lidé navzájem znají a zdraví, což vytváří téměř rodinnou a velmi pohodovou atmo- sféru. Jedinečný je také pohled na starý Båtsfjord z historických fotografií na výtečně zpracovaném kompaktním disku s hudbou a fotografiemi, které sesbíral jeden z domácích obyvatel. Jeho sym- patické dílko si lze zakoupit v budově zdejší pošty.

Malá kamna vyhřívají dům Poláka Emila, přikrčený pod horou na severním okraji Båtsfjordu. „Do Norska jsem nepřišel vydělat pení- ze jako mnozí moji krajané pracující v závodech na zpracování ryb. Chci zde žít, protože mám tuto zemi, přírodu i její lidi opravdu rád,“ říká sympatický mladý muž, který pracuje jako fyzioterapeut. Když se slunce ztratí za horizontem, nebo zpoza něj vůbec nevychází, tráví Emil spoustu volného času vařením. „Kamarádi mi často přinesou čerstvě ulovené ryby nebo – jako dnes – kraby kamčatské. Ti chut- nají skvěle, ale představují zároveň velkou hrozbu pro zdejší mořský ekosystém,“ dodává. „Paralithodes camtschaticus“, jak zní latinský název tohoto tvora s rozpětím nohou až 1,8 metru a hmotností do deseti kilogramů, do těchto končin světa nepatří. Jeho domovem jsou vody Beringova moře v prostoru mezi Kamčatkou a Aljaškou, do oblasti Murmansku byl uměle vysazen Sověty v šedesátých letech mi- nulého století. Jako mnohé jiné „geniální nápady“ socialismu i tento skončil zcela jinak, než bylo původně zamýšleno. Obrovský krab se v novém prostředí, vzdáleném téměř šest tisíc kilometrů vzdušnou čarou od domovských vod, uchytil až příliš dobře. A z předpokládané- ho hodnotného úlovku pro místní rybáře se stal hrozbou. „Nehledě na každoroční rušení kvót na jejich výlov se dostávají podél pobřeží stále dál na jih. Svými mocnými klepety loví vše, co jim přijde do cesty a jsou jako kombajny – mořské dno po nich zůstává téměř úplně vy- čištěné od života,“ shodují se domácí v názoru na tvora, který v moři nemá přirozeného nepřítele. Způsobem, jak zamezit jeho dalšímu šíření, tak zůstává selektivní výlov krabů ruskou i norskou stranou a preventivní opatření proti jeho zavlečení do dalších oblastí. Později večer, při otevírání připravených krabích nohou nůžkami apřípravěchutnýchchlebíčkůsjejichmasem,silzepředstavit,žeidea těch, co je sem z ruského dálného východu přivezli, nebyla myšlena zle.Zasahovatdozákonůpřírodysevšakčlověkujižvícekrátvymstilo. Mnohem tradičnějšími místními pochoutkami jsou uzení lososi, vy- nikajícísteakzesobíhomasanebonorskáspecialitazvaná„fenalår“. „Sušená jehněčí kýta, čímž fenalår v překladu i ve skutečnosti je, se v naší kultuře spojuje s obdobím Vánoc. Jíme ji řezanou na plát- ky, nebo si jednoduše sami ukrajujeme z celé takto připravené kýty visící na provázku. Ty nejkvalitnější kousky musí před konzumací viset i několik let ve skladu,“ vysvětluje Arnt Egil z vesničky Sarnes. Specifická chuť a výrazná vůně fenalåru si nezískají srdce každého gurmána, jsou ale typické pro tento kraj. A v syrovém mase možná opravdu je, jak někteří tvrdí, cosi z divokých dob Vikingů. „Když jsme byli děti, rodiče nám říkali, abychom na polární záři mávali bílým kapesníkem,“ vzpomíná šedesátnice Mimmy z Hammerfestu. „Někteří jsme věřili, že pokud to neu- děláme, její světla nás odnesou neznámo kam, jiní si mysleli, že mávání zapříčiní pohyb jejích zelenavých plamenů. I dnes, když dávno vím, jak aurora borealis vypadá, se někdy nemůžu vynadívat na magii, jakou dokáže vytvářet na severské obloze,“ dodává. Nad tím, jak vlastně aurora borealis vzniká, si místní obyvatelé lámali hlavu celá tisíciletí. Sámové ji nazývali „guovssahas“ – „světlo, které lze slyšet“ – a předpokládali, že je vtělením šťastných tančí- cích duší jejich předků. Kanadští Eskymáci zase její světla pova- žovali za oděv duchů hrajících si s míčem z mroží lebky v době, kdy je slunce pryč. Lidé se polární záře často i báli, Vikingové ji spojovali s tancem mrtvých panen. Přelomem v chápání polární záře bylo objasnění fenoménu nor- ským vědcem Kristianem Birkelandem na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Muž, který je vyobrazen na norské dvousetko- runové bankovce, přišel s teorií, podle níž auroru způsobují nabité částice slunečního větru vstupující v oblastech pólů do zemské at- mosféry, což vzápětí objasnil pokusem na vlastnoručně sestrojeném modelu. Birkenlandův předpoklad se ukázal správným, stejně jako mnohé další objevy geniálního vědce, jehož jméno dodnes nesou Birkenlandovy proudy – elektrické proudy ve vrchní části zemské atmosféry. Pokud se na vznik polární záře podíváme detailněji, do- zvíme se, že ho nezpůsobují elektricky nabité částice slunečního větru dopadající na svrchní vrstvu zemské atmosféry. Nárazy částic způsobují jejich nabuzení, při kterém elektrony přeskakují na vyšší energetickou hladinu a vzápětí se vracejí na původní. Průvodním jevem tohoto procesu je zelené světlo, vzácněji červené, karmínové a modré barvy. Červená barva záře je vysílána atomy kyslíku z výšek nad 200 kilometrů, níže kyslík vyzařuje intenzivní zelenou barvu. Modrá odpovídá vyzařování atomů dusíku ve výšce 100 až 200 kilo-

metrů, v nižších vrstvách je záření dusíku karmínové. Polární záři lze nejlépe sledovat v polárních oblastech, neboť právě v oblasti pólů směřuje magnetické pole kolmo k povrchu Země a částice slu- nečního větru tu mohou nejlépe vstupovat do atmosféry. Do vesničky Kongsfjord, ležící necelou hodinu jízdy autem z Båtsfjordu, přijíždím v kabině sněžného pluhu. Stopovat na nor- ském severu v zimě může být tvrdý oříšek, ale lidé, které na cestách potkáme, vynahradí každé malé trápení. Jiná není ani sympatická dvojicežijícívnedalekémměstečkuBerlevåg.Mladýřidič,kterýkaž- dodenněčistímístnícesty,misezanícenímukáževyhříváníčelního skla i plazmovou obrazovku televizoru v jeho novém autě, přítelky- ně,kteráhodnesvevolnémčasedoprovází,vyprávíomístnípřírodě. „Tady je moje číslo, když půjdu přes týden čistit cesty, rád tě vezmu dál!“ dodá při loučení řidič pluhu, až nakonec zmizí za ohybem kli- katé cesty. Jedním z obyvatel Kongsfjordu je Ital Martino, kterého v těchto dnech navštívila kamarádka Camilla, pocházející ze stej- ného města na severu Itálie. „Jsem rád, že tu žiji, ale netoužím po tom, aby se sem nastěhovalo více mých krajanů. Jak říká můj otec – už žádní další Italové v tomto městě!“ žertuje Martino a dodává: „Museli jsme odejít ani ne tak kvůli penězům jako proto, že mě život v našem městečku ubíjel. Zde je všechno jiné, možná jednoduché, minimalistické, trochu tvrdé, ale krásné,“ vyznává se mladý muž. Zatímco Martino s Camillou připravují typickou jižanskou veče- ři, za okny se ztrácí nesmělé sluníčko časného jara. Mezi dřevě- nými domy Kongsfjordu se klidně procházejí lišky, které nepůso- bí příliš plachým dojmem. Tady v Norsku ale nepředstavují větší nebezpečí – vzteklina se v zemi nevyskytuje, na rozdíl třeba od území Špicberků, kde se onemocnění pravidelně objevuje v po- pulaci polárních lišek a přenáší se i na soby. Odejít z poloostrova Varanger do Tromsø, nejsevernějšího z větších norských měst, je jako přejít do jiného světa. Počet obyvatel Tromsø je skoro takový jako množství lidí v celém Finnmarku a cestou ze severu tak se toto sídlo ležící na podlouhlém ostrově Tromsøya zdá obrovské. S Øivindem, jedním z domácích, se během jeho volného dne nevy- dáváme na pěší zónu Storgata plnou barů, ani k Arktické katedrále, zajímavé budově s výjimkou dvou hodin vždy zavřené. Milovaným víkendovým místem obyvatel Tromsø je jezírko Prestvanne, ležící paradoxně na nejvyšším bodě Tromsøye. Zde si místní hrají s dětmi, pozorují vodní ptáky nebo pořádají pikniky na upravených lavičkách a stolcích. Cestou k pobřeží se projdeme strmými zalesněnými svahy, kdečlověkrychlezapomene,žesenacházíveměstě,uvodyzaseblou- díme opuštěnými sklady a podebatujeme s posádkou ruské rybářské lodě z Murmansku. Vše ve dni, jehož kouzlo je v jeho obyčejnosti. „Máme kopec peněz, ale naše cesty jsou v hrozném stavu,“ říkají Norští řidiči kamionů. „Naše policie nemá vrtulníky!“ ozývá se stále častěji z úst domácích zejména po nedávných událostech v Oslu. Možná jsou v zemi místa, kde se šetří až příliš, ale střídmosti Nory naučila příroda a život, který byl v minulosti mnohem těžší než dnes. Pohled na letadla Beechcraft sanitních letů, často létající s pacienty po celém Finnmarku nebo vybavení mateřských školek a škol svědčí o tom, že na lidi se v Norsku myslí. Jednoduše a účelně řešené budovy malých letišť jsou zase příkladem souladu funkčnosti a krásy jednoduchých řešení. To podstatné v Norsku je však v lidech. Absolutní většina z nich je přímá, tak trochu nepřístupná a čistá – jako příroda, v níž žije. Strávit nějaký čas mezi nimi, v klidu země bílého ticha, tak může odkrýt ta hezčí zákoutí i v nás samotných. „Dnes jsem byl navštívit jednu z lososích farem,“ říká Roger Hansen, člen místní samosprávy. Přes malé okénko letadla Dash 8-100 spo- lečnosti Widerøe, provozující hustou síť regionálních linek po celém Norsku, hledí do vod Barentsova moře a chválí domácí piloty. Ti jsou skutečnými mistry svého řemesla a je úžasné pozorovat, v jakých pří- rodních podmínkách se v regionu Finnmark létá. „Když jsme tato le- tadla přepravovali od výrobce v Kanadě k nám domů přes Labrador- ský poloostrov, Grónsko a Island, byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků ve vzduchu,“ říká sympatický muž, o kterém se až později dozvídám, že je starostou komuny Gamvik. Z jeho zaníceného vyprá- vění o rozvoji norského severu lze vytušit, že má svou zemi rád a těší ho každá dobrá změna. Kéž by tomu podobně bylo i u nás.

79

80

81

Financovánís0%navýšením! AKČNÍ NABÍDKY od 559 000 Kč