TravelFocus-04-2012

€ Norsko Ukrajina Polsko Francie Španělsko Peru AustrálieNový Zéland

2

stopy: míle: pozvánka: téma čísla:

€

www.viennaairport.com

6

Klientská centra Revoluční 13 110 00 Praha 1 tel.: 222 316 994 revolucni@esotravel.cz Josefská 9 602 00 Brno tel.: 533 400 045 brno@esotravel.cz Masarykovo nám. 14 702 00 Ostrava tel.: 596 121 662 ostrava@esotravel.cz Korunovační 22, 170 00 Praha 7 tel.: 233 377 711 fax: 233 377 716 info@esotravel.cz ESO travel a. s. ESO travel

8

9

10

sensational in every sense paradis • mauritius scan & reveal BeachcomberHotels w w w . b e a c h c o m b e r - h o t e l s . c o m Booking at your travel agency. Info@beachcomber.de • Tel ++49 89 62 98 49-0 • Fax ++49 89 6 09 68 11

12

Nové kat l gy Nové kat l gy pro období LÉTO O www.eximtours.cz % SLEVY VÝHODY FIRST MINUTE ** ZÁLOHA POUZE 1 500 KČ/OSOBU* SLEVA AŽ 15%* DÍTĚ AŽ DO 18 LE T ZDARMA* MOŽNOST ZMĚNY ZÁ JEZDU* **PLATÍDO28.2.2013,*VIZ.OBCHODNÍPODMÍNKY

Znáš historické pozadí pouti, tedy kdy apročvznikla?> Teď už ano. Musím se ale přiznat, že před odjezdem jsem měla velmi málo historických informací o tom, kam se vlastně vydávám. Cestou jsem ale slyše- la nesčetně verzí o tom, jak se tělo Svatého Jakuba záhadně vyplavilo na březích Gali- cie a pak bylo pochováno na tzv. hvězdném poli (Campus stallae, z čehož se vyvinulo slovo Compostela). Historie ale pravděpo- dobně není to, co udělalo Svatojakubskou poutí tou, čím je dnes - s ohledem zejména na fakt, že ostatky byly několikrát ztraceny nebo odcizeny a jejich pravost potvrzují „pouze“ oficiální uznání od dvou papežů.

Při našem rozhovoru jsi označila fakt, že jsi sebou měla zrcadlovku, za chybu. Proč? > Protože jsem cestovala, vzala jsem si foťák hlavně jako společníka, který se mnou měl sdílet zážitky a pomoct mi si je zapamatovat. Po prvních dnech jsem ale zjistila, že jednoduše nedokážu zachytit ta úžasně teplá rána, kdy mi slunce vychá- zelo za zády, omamující vůně přírody ani neustávající zpěv poutníků. Každý člověk ale udělá někdy špatné rozhodnutí a pak si s sebou životem táhne ono břímě. A já jsem táhla navíc tři kila foto výbavy. Pouť je už z logiky věci dost o spiritualitě. Narážela jsi na nějakou „křesťanskou“ nalévárnu? > V posledních letech už za- čínají na pouti převládat spíše nevěřící lidé, kteří tam přicházejí něco najít - ať už v sobě, nebo ve svém životě. Skuteč- ně silně věřících lidí jsem potkala málo a možná i díky tomu mi bylo příjemné si s nimi promluvit o jejich úhlu pohledu. Jednou jsem sice byla donucena odříkat Otčenáš, ale aspoň jsem si ho po těch 23 letech konečně zapamatovala. Španělská vláda má vypracován systém podpory poutníků včetně dotací na vý- stavbu a údržbu útulen. Je jasné, že tisíce poutníků přinesou do země každoročně desetitisíce eur. Vnímala jsi cestu jako sou- část státního či lokálního byznysu? > Velká část Camino Frances se táhne poměrně chudou oblastí, která opravdu žije hlavně z turismu. Místní lidé jsou ale neuvěřitel- ně hrdí na to, že mohou být součástí této poutě. Všude vytváří neuvěřitelně příjem- nou atmosféru, že si člověk na nějakou nu- cenou komerci ani nevzpomene. Křesťanství by mělo být o skromnosti a po- moci bližnímu. V praxi to znamená, že člověk může na „vlnce“ pomoci úspěšně parazitovat. > Teoreticky to samozřejmě možné je. Možná jsem byla zaslepena tou všudypřítomnou laskavostí, ale žádné pa- razity kromě štěnic v posteli jsem nepo- tkala. Moje zcela naivní vysvětlení je, že i ti, kteří by mohli mít potenciálně špatné úmysly, je nedávají tolik znát, protože ta masa pozitivně smýšlejících lidí by ani ne- dala příležitost je realizovat. Co bylo hlavním důvodem, že se půvabná mladá blondýnka rozhodne investovat část úspor do toho, že sama půjde stovky kilome- trů? > Přestože mám kolem sebe mnoho lidí, kteří tvrdí, že objevit sám sebe může člověk i doma v obýváku, já se učím o světě, životě i sobě sama hlavně na cestách. Zcela pragmaticky jsem si tedy chtěla vyzkoušet jet i někam úplně sama, abych zjistila, jestli jsem ta, za kterou se považuji. A co může být lepšího než Camino de Santiago, relativně dostupné a bezpečné dobrodružství, které nevyžaduje žádnou extrémní fyzičku ani rozsáhlé znalosti kulturních zvyklostí? Poutníci mají potřebu sami sebe označo- vat symboly svatojakubské cesty – většinou poutnickými holemi a schránkami hřebe- natek. Proč to dělají? Aby se poznali? Tím se vydělují z „obyčejných“ turistů a svým způsobem se „vyvyšují? Aby věděli komu pomoct? Kdo je bližní svůj, jemuž je třeba pomoci? > Historických teorií, proč je sym- bolem cesty zrovna mušle hřebenatka je hodně. Moje nejoblíbenější vysvětlení je to, které odkazuje na význam schránek jako lásky k sobě sama, bližnímu i Bohu. Exis- [ptal se: Topi Pigula; foto: Topi Pigula a archiv Katky Kropáčové]

tuje ale i ryze praktický důvod - z mušle se dobře pije a s holí se lépe chodí. Je prav- dou, že se těmito symboly poutníci odlišují od jiných, což v dnešní době nabývá zcela jiného významu než to bylo dříve, kdy měli všichni takto označení nárok na bezplat- nou stravu a nocleh. Já to chápu jako zna- mení sounáležitosti a společné cesty - a to nejen té směrem do Santiaga. Pouť je součástí image, kde posledních 100km není ani tak o pouti jako takové, ale o „závodění“. Jsou lidé, kteří ani ne- mají potřebu dojít do cíle v Santiagu de Compostela právě proto, aby se závěreč- nému finále vyhnuli. > Posledních 100km je dost dramatických ve srovnání se zbyt- kem poutě. Na cestu se totiž připojují ve velkých skupinách španělští „turisté“, kteří jdou do Santiaga z jednoho pro- stého důvodu - potřebují si to napsat do životopisu. V mnoha národních firmách dostává v Galicii přednost uchazeč, který může prokázat svůj charakter mimo jiné i zdoláním poslední „stovky“ ke kated- rále. A právě tito lidé, hnáni zcela odliš- nými motivy než zbytek poutníků, mění všechno k nepoznání, což bylo pro mě v kontextu přibližujícího se cíle velmi de- primující. Musela jsem si začít hlídat své věci, někdy téměř běžet, abych ještě urva- la místo v ubytovně nebo stát u obchodu ještě, než otevřeli, abych stihla koupit as- poň dvě bagety. Na druhou stranu to beru jako onen pomyslný i velmi reálný boj na závěr, aby konec byl skutečně zasloužený. Šla bys ještě jednou? > Šla. Možná si příš- tě vyberu jinou trasu, ale cítím, že jsem tam něco nechala, pro co se budu muset jednou vrátit. Co pro Tebe cesta do Santiaga znamenala, jakýmělasmysl?>Napoutijsemvsoběobje- vila emoce, se kterými jsem se ještě v takové síle nesetkala. Provázelo mě ryzí štěstí, když jsem vycházela za úsvitu na cestu. Zakusila jsem hrozné zoufalství, když jsem bolestí nemohla spát a ráno kvůli oteklým nohám ani obout boty. Prožila jsem neuvěřitelné dojetí, když jsem stanula před katedrálou v Santiagu a v slzách se zhroutila uprostřed náměstí. A cítila jsem obrovskou hrdost, když při mši kardinál zahlásil, že z České republiky dorazil ten den jeden člověk.

17

Většina produkce jde na vývoz do západo- evropských zemí a USA. Zájem o exkur- ze do provozu je největší koncem roku. Brzy se však přesvědčím, že neutichá ani i v létě, protože v továrně se potkáme

s dvěma velkými skupinami dětí, které tráví prázdniny v nedalekém letním tá- boře. Výlet do novoroční pohádky nabízejí ve svých programech místní cestovní kan- celáře celoročně a patřil i do top nabídky vdoběkonánímistrovstvívefotbaleEURO. A proč novoroční? Na Ukrajině si děti pod stromečkem rozbalují dárky až 31.12. a ti odrostlejší slaví o půlnoci s rodiči příchod Nového roku. První lednový týden je pak časem prázdnin a dovolených až do 6.1., kdy se slaví pravoslavné Vánoce. Naše ces- ta končí na ulici Karla Marxe, kde za vyso- kým plotem stojí nenápadná budova. Už z venku je jasné, že tady se zastavil čas. Továrna vznikla po 2. světové válce a její budovy nutně potřebují údržbu. Ruční vý- roba vánočních ozdob je ještě starší, ale na ní nebylo třeba po desetiletí nic měnit. Vždyť nejlepší věci bývají jednoduché. Prohlídka, stejně jako vznik vánoční oz- doby začíná v dílně, kterou zdobí nápis „sláva práci“. Nápis vyskládaný v obkladu tu zřejmě bude na věčné časy. Dílně mů- žeme říkat foukárna. U plynových kahanů sedí pět žen a z dlouhých skleněných tru- bek nejprve připraví polotovar připomína- jící skleněné buřtíky. Ty se od sebe oddělí tak, aby každý buřtík měl na jednom konci vytaženou trubičku. Pak už stačí skleněný buřtík nahřát nad kahanem a trubičkou fouknout. Vypadá to jednoduše, ale dámy ví své a iniciativně nám nabízí vyzkoušení. Začátečnici trvá až půl roku než dokáže vyfouknout kouli s přesností na milimetry a po zacvičení vyfouká průměrně 100 skle- něných koulí denně. Kromě koulí se z vol- né ruky foukají špice, zvonečky, ale i ptáci, kteří připomínají čápa stojícího na jedné noze. Figurky vznikají foukáním do formy, ty ale dělají hlavně ve Lvově. Koule z fou- kárny putují na postříbření. V dílně pra- cuje jediná žena, která nejprve napustí do koule roztok obsahující oxid stříbra, amo- niaku a vody. Pak vezme do každé ruky za trubičky několik koulí a začne čarovat. Koule ponoří do vany plné horké vody, za- krouží a díky teplu odstartuje chemická reakce, při které se stříbro vysráží na skle. Zbytek roztoku vyleje a koule se nechá na roštech odkapat. Na postříbřené koule se dá již malovat, ale většina se ještě barví. Aby na nich nezůstávaly otisky prstů a jiné nečistoty, musí se před barvením každá ručně utřít hadříkem namočeným v jo- dovém roztoku. V barvírně pracuje také jedna žena, ta každou kouli vloží do barvy a nabarvenou jí pak trubičkou nastrčí na drát v sušičce. V místnosti to nepříjemně páchne, ale údajně se jedná o ekologicky čisté barvy dovážené z Německa. Dílna se nachází v přízemí a vrata do ní vedoucí jsou otevřená dokořán, protože sušička pěkně pálí. Hlavou se mi honí myšlenka, jak to tu asi vypadá v zimě. Vracíme se do patra, do prostorné dílny, v níž pracuje nejvíce žen. Jsou to malíř- ky, které koule ručně malují a zdobí po- sypem. Všechny jsou amatérky, protože malování vánočních ozdob se na žádné škole neučí. Většina motivů, byť s drobný- mi obměnami, se tu maluje léta. Výjim- kou bývají ozdoby na zakázku, kdy si na- příklad firma nechá udělat vánoční koule se svým logem. Používané motivy jsou různorodé, od ornamentů, přes zimní krajinky, vánoční stromky až po květinové vzory. Nejvíce mne zaujala kresba hada, protože mi do téhle vánoční parády ne- sedí. Dozvídám se, že jsou to ozdoby pro blížící se čínský rok hada, které tu malují již od března. V továrně se pracuje jen de- set měsíců a had bude na repertoáru jen do konce prosince. Až se malířky vrátí po dvouměsíčních prázdninách zpět ke svým stolkům, budou malovat koule s novým znamením. V poslední dílně pracuje jen jedna žena. Na brusce uřízne každé ozdo- bě vytaženou trubičku, nasadí závěsnou sponu a uloží do krabičky. Tady výroba vá- noční ozdoby po 4 až 5 hodinách končí. Skutečněposlednímmístem,kamnásnaše průvodkyně zavede je prodejna. V továrně, přesněji manufaktuře, plné žen pracuje jako účetní, a po zkasírování nás pone- chá napospas prodavačkám. Samozřejmě jsem nepředpokládala, že si jako suvenýr z Ukrajiny přivezu hromadu vánočních oz- dob. Na převážení je to skutečně hodně ne- vhodný objekt, ale i převoz se zdařil a naše letošní Vánoce mají ukrajinské vzory. [text: Naděžda Gutzerová; foto autorka]

Silnice má dnes už na celých svých dvou stovkách kilometrů asfaltový povrch a říč- ní toky překonává mosty, nikoliv brody. Její kvalitní stav v nás zaplašil všechny obavy. Zdá se, že park Kakadu, proklamo- vaný jako ráj divoké přírody, nedotčených savan, monzunových lesů a vlhkých baži- natých oblastí podél tropických řek, už je

dobře připraven na turisty, ať přijíždějí z kterékoliv strany. Pomalu si dokonce za- čínáme myslet, že snad nebude problém podívat se v parku kamkoliv. O to větší je naše rozčarování nad skuteč- ností, kterou nám u vstupu do parku sdě- luje rangerka. Ihned po zaplacení vstupné- ho ve výši 16,5 dolaru za osobu dostáváme mapku, na níž jsou vyznačeny průjezdné i dosud uzavřené silnice. Těch druhých je výrazně více než prvních, jinými slovy, průjezdná je v současné době pouze Kaka- du Hwy. Všechny její odbočky k zajímavým místům jsou buď průjezdné jen terénním vozem, nebo se jimi není možno dostat dál! Nepřístupné zůstávají i takové skvosty jako vodopády Gunlom Falls i krásné Jim Jim Falls! Tady obvykle voda opadá až v květnu. Být v Kakadu o měsíc dříve se opravdu ne- vyplácí. Přesvědčujeme se o tom skoro na každém kilometru. Rozsáhlá území říd- kých lesů i travnatých plání jsou ještě pod vodou. Silnici po obou stranách lemují jak občasné, tak trvalé vodní plochy, kterým se říká billabongy. Ale kdo dnes pozná, co je co? Stovky hektarů mokřin, jezírek a mo- čálů k sobě přitahují celá hejna vodních ptáků všech druhů, barev, velikostí. Ať jsou to ibisové, pelikáni, volavky či černokrcí čápi jabiru, kteří se stali symbolem národ- ního parku Kakadu. Ve větších jezerech - billabonzích - se pod jejich příkrovem urči- tě ukrývají velcí slanovodní krokodýlové. Já se zase vůbec netajím tím, že z noci, která nás uprostřed jejich království čeká, nemám žádnou radost. Tím spíše, že jsme zaváhali s hledáním tábořiště, dokud bylo vidět, a začínáme se po něm shánět, až když nás obklopuje strašidelná tma. Po tmě se i pařez proměňuje na krokodýla! Už dříve jsem si všiml, že Australané ctí jed- nu pro mne nepochopitelnou zásadu. Čím více " krokoušů" se vyskytuje v té které řece, tím blíže u ní mají vytvořené kempy. Snad aby chudáci ještěři nemuseli tak daleko za kořistí? V Kakadu tuto zásadu dopracovali k dokonalosti. Jelikož se obě Aligátoří řeky krokodýly jen hemží, kempy na jejích bře- zích jsou položeny tak blízko u vody, že sko- ro můžete sedět u stolu a přitom lechtat nohou krokodýla na čumáku. Nejsme sami, komu se tahle kombinace nezdá být příliš povedená. Nechat se sežrat o samotě a beze svědků, na to nemá nikdo dost kuráže. Táborníci dávají přednost vytváření silně konkurenčního prostředí a stahují se ze všech stran do kempu, kde je lidí více. Každý se snaží urvat pro sebe místečko co nejvíc uprostřed kempu. Čím víc se připožďuje, tím blíže k břehům se příchozí musí uložit. Jedna ze zdejších ko- merčních cestovních kanceláří, která dává svým klientům možnost zažít dobrodruž- ství v divočině, dorazila jako poslední. Dnes si její zákazníci na nedostatek adrenalinu stěžovat určitě nebudou. Po dlouhých deba- tách a zkoumání terénu své stany staví na jediném volném místě těsně u řeky. Každá druhá věta, která od nich k nám dolehne, obsahuje srozumitelné slůvko " krok" čímž se myslí „krokouš“. Rozdělávají velkou vat- ru, u níž zřejmě hodlají strávit dnešní noc. Napadá mě, zda bychom neměli učinit totéž. Ve stanu se to už kvůli těžkému, ne- dýchatelnému dusnu a stovkám dotěrných komárů nedá vydržet. Je tu jako v peci. Vzduch je nehybný, každá škvíra utěsněná, ale komárů přibývá. Horko a komáři jsou ta nejhorší kombinace. Proti horku by účinko- valo zůstat ležet co nejvíce na lehko. Proti komárům je zase jediná pomoc - přikrýt se až po uši. Když udělám to první, nestíhám počítat bolestivé štípance. Když to druhé, plavu za minutu ve vlastní šťávě. Venku čí- hají krokodýli a miliony komárů, ve stanu zase horko k zalknutí a komárů jen o málo méně. A čas se tak vleče! Kde jen je to ráno? Když se konečně dostavuje, spásu nepřiná- ší. Krokodýli, ti před světlem neutečou a ko- márům, jak se zdá, těm také vůbec nevadí. Vzduch je jimi hustý jako záclona. Jsou všu- de. A nejsou to věru žádní drobečkové. Nás ničí komáři a přístroje vyřazuje z pro- vozu vysoká vlhkost vzduchu. Navlhly nám fotoaparáty. Nepracují, jak by měly. Navíc z oblohy zase od rána žhne slunce a my jsme jako mátohy. Vypaluje z nás všechnu sílu. Dáváme proto přednost prohlídce sta- rých domorodých kreseb pod převisy skal Nourlangie Rock. Byly namalovány před stovkami, některé dokonce před tisíci lety a představují nejen postavy z domorodých legend, ale i zvířata - klokany a ryby. Prá- vě tyto staré malby byly jedním z důvodů, proč byl park Kakadu zařazen do fondu Světového kulturního a přírodního dědic- tví. Snad nejznámějším místem v parku s rozsáhlými skalními kresbami je Ubirr, ležící u Východní Aligátoří řeky na hraně plata Arnhemské země. Byla to právě jeho výhodná poloha, dostatek obživy v řece a okolních pláních a skalní převisy posky- tující přístřeší, co do Ubirru odjakživa při- tahovalo domorodé lidi. Datuje se, že toto [text: Lenka Špillarová; foto: Václav Špillar]

místo bylo osídleno už před třiadvaceti ti- síci lety a první malby na skalách jsou jen o málo mladší. Pocházejí z doby ledové, kdy moře ustoupilo o tři stovky kilometrů k se- veru a v okolí Ubirru a Arnhemskou zemi obývala dnes už vyhynulá zvířata; velcí ptáci podobní pštrosům a podivná stvoře- ní, s jejichž příbuznými se lze setkat dnes ještě v Tasmánii. Pradávní lidé je zvěčnili ve svých malbách tak, že vypadají, jako by byla sestavena z jednotlivých klacíků, před- stavujících nohy, tělo, ocas. Proto se této technice nejstaršího " malířského" období říká " stick style" - hůlkový styl. Později, když doba ledová pominula a moře se rozlévalo až k útesům Arnhem- ské země, staly se hlavním námětem ma- leb především ryby, neboť ty byly hlavní součástí obživy domorodců. Už však ne- byly malovány " klacíkovým způsobem", nýbrž tak, jak by se jevily pod rentgenem. Malby zachycují vnitřní strukturu těl, je- jich kosti, páteř, žebra. Proto se jim říká malby stylu X -Ray, čili rentgenové. Nej- mladší styl, který je na ubirrských skalách zastoupen, se jmenuje kontaktní, protože zachycuje vše, co přineslo setkání s bě- lochy - pušky, vázy a podobně. Pochází tedy z dob nesrovnatelně méně dávných. Domorodci nepřestali zdobit skály ani v současné době. Jejich moderní malby budou mít za tisíce let také velkou vypoví- dací hodnotu. Množství maleb na Ubirru dokazuje, že lidé měli v různých dobách toto místo v oblibě. Líbila se jim určitě okolní krajina s nádherným rozhledem, zrovna jako se líbí dneska nám. Kdyby to šlo, docela rádi bychom si zahráli na domorodce a zkusili, jak se jim tu spalo. Jenže celý Ubirr se po setmění turistům uzavírá. Všichni vetřelci musí pryč, aby stará tajemství a mýty ukryté ve skalách měly alespoň v noci klid. Křížíme velikou řeku Adelaide River, která ústí na severu do Clerencovy úžiny. Odtud do řeky vplouvají mořští krokodýli a při dostatečném stavu vody se po ní dostávají hluboko do vnitrozemí. Myslím, že jen má- lokterý náhodný příchozí dokáže bez po- všimnutí minout příležitost, která se mu tady nabízí. Z velkých poutačů na nás shlí- žejí několikeré páry uhrančivých očí kroko- dýlů. Cení na nás své obrovité zuby, nahá- nějí strach a hrůzu. Rozhodně nemají za úkol upozornit na to, co stejně každý tuší. Totiž, že kalná voda řeky Adelaide River je jich plná. Hlavním poselstvím poutačů je upozornit na to, že tady se krokodýli mo- hou stát cílem výpravy, jakéhosi lovu. Není to tak, že byste tu vyfasovali pušku a mohli si nějakého ulovit. Nečekejte, že si odtud jako úlovek odvezete krokodýlí kůži na boty. Přesto má tento podnik s lovem také něco společného. Krevní tlak se zvyšuje, nervy jsou napnuty, i když se tady loví jen pohledy z očí do očí.Oči krokodýla musí být opravdu magické. Dokázaly zhypnotizovat i nás. Vnukly nám jinak zcela nepochopi- telný nápad, stát se součástí jedné takové plavby do nitra jejich teritoria. Dodnes ne- vím, jak se to stalo, že jsme dobrovolně na- stoupili na houpající se palubu a nechali se odvézt do středu široké, kalné řeky. Je ve mně malá dušička, když pozoruji, jak se vzdálenost mezi námi a břehem rozestu- puje. Napjatě čekám, odkud zaútočí aktér mých špatných snů posledních týdnů. U bahnitého břehu porostlého hustou trá- vou se rozvlnila hladina. Predátor je tam. Neztrácí čas. Jede směrem k nám. Rozvl- něná hladina ukazuje, jak neuvěřitelně rychle se blíží. Aby ne. Jeho čich už dávno musel zachytit lákavý pach krvavého masa, spuštěného z paluby do vody jako návnada. Kdyby to byla živá kořist, dělilo by ji od jis- té smrti jen pár okamžiků. Hřbet a hlava velkého krokodýla se vynořuje u boku naší lodi. Jeho čelisti jsou nepříjemně blízko. Spočívají na hladině klidně a nehnutě. Vzápětí se ale zdánlivě líný tvor nečekaně prudce vztyčuje a víc jak polovina jeho těla vystřeluje z vody kolmo vzhůru za masem houpajícímsenaudici.Kořistbylamezitím vytažena ještě výš. Čelisti sklaply na prázd- no. Starý velký krokodýl minul. Na pomoc mu připlouvá mladší kolega. Drží se ale od staršího v uctivé vzdálenosti. Nechává mu prostor na opravný pokus. Na lodi zavládla atmosféra mrazivého napětí. Od kormidla ale zaznívá neochvějný hlas kapitána, upo- zorňující na velikosti tohoto ještěra. Je to velmi starý jedinec. Měří kolem šesti met- rů, a není už tak mrštný. Ten, který připlul na levobok, je daleko mladší. Kapitánův hlas funguje na palubě jako záchranná vesta. Člověk se do ní obleče a hned má pocit bezpečí. S jeho odborným výkladem jakoby ani o nic nešlo. Jeden ohromný krokodýl s kusem ukořistěného masa právě zmizel v kalné hlubině, druhý se rve se svou potravou na druhé straně lodi, třetí se k nám blíží od břehu. A kapi- tán klidně mluví o tom, že samice kroko- dýlů kladou okolo padesáti vajec, sedí na nich sto šest dnů, že z vylíhnutých mláďat

se ale dospělého věku dožijí jen necelá tři procenta, a že jsou to tudíž velmi zranitel- ní tvorové. No jasně! Jak pochybovat! Váha kolem tuny, délka těla až sedm metrů, k tomu unikátní imunitní systém, který umožňuje přežít smrtelná zranění. Váž- ně, jsou to ubožáčkové malí, zranitelní! S těmi bych si chtěl fakt zaplavat. Přesto ale musím říct, že i když mám před " slaníky"pořád stejný respekt, vytratila se alespoň panická hrůza, která mě jímala při pouhém vyslovení jejich jména. Člo- věku se hned lépe dýchá, když se dozví, že kdyby se s nimi někdy setkal v příro- dě, bude mít skoro pětiprocentní šanci na přežití. Musí jen zažít hodně ducha- přítomnosti, tasit pořádný nůž a trefit se s ním rovnou do oka. Krokodýl svou oběť nepožírá za živa. Pevně ji sevře do čelistí, stáhne ji pod hladinu a tam se ji snaží uto- pit. Mějte u sebe vždy nůž, zhluboka se na- dechněte, dobře miřte a hlavně - žádnou paniku! Mořský krokodýl není nenažraná příšera. Je to jen hladový dravec.

Jsou všude. Všude, kde se dá vyžebrat sluš- ných pár eur nebo dostat aspoň něco ke kouření a k snědku. A nejsou to jen zarostlí alkoholici. Většinou narazíte na matrace,

kde se tlačí celé rodiny s malými dětmi. Přes den vidíte spíše ženy a děti, otcové se mezitím snaží někde něco vyžebrat nebo ukrást. Matrace je jejich ložnicí, obývá- kem i kuchyní. Okolo ní mají obskládaný svůj majetek. Často je to nějaký kufr nebo dokonce kočárek, přikrývka, víc nic. Ne- musíte se dívat na Big brothera a jiné ob- líbené voyérské reality show. Tady nahlí- žíte do soukromí lidem na každém rohu a ve 4D. Mladá rodinka zřejmě rumun- ských uprchlíků bydlí na matraci přímo u vstupu do metra na náměstí Bastille. Matka, sotva dvacetiletá, jen o něco starší otec a dvojčata batolata, sedí na matraci pod jedinou přikrývkou opřeni o kované zábradlí vedoucí do útrob metra. Neumí anglicky ani francouzsky, takže se lze jen těžko zeptat na jejich příběh. Kupodivu se jen usmívají, před sebou ne- mají žádný klobouk ani nic jiného, co by kolemjdoucí vyzývalo k tomu je podarovat. Není to potřeba. Jejich samotný způsob existence mluví sám za sebe. Kdo chce, něco jim dá. Když je zima nebo prší, rodina se sestěhuje do útrob metra, které je v Pa- říži jak se patří vytápěné. Rodinka dokáže vyvolat dojetí. Člověk by řekl, že tento zu- božený obrázek – s bonusem okatých rozto- milých batolat - jim musí denně na nějaké to živobytí „vydělat“. Konkurence je ale veliká. Ihned za rohem „bydlí“ na matraci matka rovnou se třemi malými dětmi, na- proti přes náměstí to téměř vypadá na ma- teřskou pouliční školku. Paradoxní ale je, že na dvou přilepených matracích sedící tři matky asi s osmi dětmi, ve Francii školu jen stěží uvidí, natož, aby kdy mohli pomys- let na to, že nějakou budou navštěvovat. Ve Francii panuje poměrně tvrdý byrokra- tický systém a to nejen pro uprchlíky, ale i pro samotné Francouze. Silná buržoazní tradice, která v historii nebyla de facto ni- čím přerušena, diktuje váš modus vivendi. Rovnost, volnost, bratrství tu zdaleka nepla- tí. Předurčuje vás to, do jaké rodiny a čtvrti jste se narodili. A vše má systém začarova- ného kruhu. Pokud řeknete, že jste se naro- dili například v Belleville, typický Francouz okamžitě ví, kam si vás zařadit – střední až chudá třída, státní školy, nevalná kariéra, nic moc plat… A nedělá si předsudky. Bel- leville nepatří zrovna mezi prestižní čtvrti města. Pokud vaši rodiče neměli na to žít jinde, neměli také na to, zaplatit vám lep- ší školy a díky těmto státním školám, které mají ve Francii nijakou pověst, jste těžko dostali nějaké prestižní zaměstnání. Po celý život zůstanete tím, kým jste se naro- dili. Ano, samozřejmě – pokud se nestane zázrak. A zázraky se dějí – všude má šťast- livec možno zažít svůj „americký sen“, ale statisticky vzato – ve Francii se těchto ame- rických snů nemá moc šancí uskutečnit. Bydlení v Paříži je poměrně drahé, proto většina lidí žije v poměrech, které by u nás běžný občan bral jako nedostačující. Malý český panelákový byt je proti průměrné ve- likosti bytu Pařížana ze střední vrstvy luxus- ní variantou. Pokud chcete bydlet v Paříži, musíte se zkrátka uskrovnit v rozletu. A ne- jen to. Samotné získání pronájmu není tak jednoduché, jak jsme zvyklí u nás. Musíte podstoupit celkem ostrou byrokratickou proceduru. V prvé řadě kolem vás žádný ochotný agent z realitní agentury neskáče, [text: Petra Kovářová; foto: David Těšínský, www.tesinskyphoto.com]

naopak – skákat musíte vy - a hodně vysoko. Poptávka je veliká, nabídka sice je, ale ma- jitelé agentur a samotných bytů si striktně vybírají, komu byt nakonec pronajmou a dokonce jim to velí zákon. Realitní agen- tura vám rozhodně nenabídne, kdy se na byt můžete jít podívat. Jsou tu vypsané tzv. návštěvy, kde se na prohlídce bytu potkáte s obrovskou frontou dalších zájemců. Kaž- dý ze zájemců pak musí doložit potvrzení od zaměstnavatele, že řádně pracuje a vý- pis mezd za poslední měsíce. Pokud váš plat nečiní trojnásobek nájmu bytu, o kte- rý se ucházíte, své snažení můžete rovnou zabalit. Majitel bytu nebo realitní agentu- ra si pak vybere nájemce podle toho, který podle nich vydělává nejlépe a na dlouho udržitelném postu. Pokud se vám podaří být oním šťastlivcem, ještě pořád nemá- te vyhráno. K podpisu smlouvy pronájmu bytu totiž potřebujete tzv. garanta. To je člověk – z vaší rodiny nebo přátel, který podstoupí stejné byrokratické kolečko jako vy (musí doložit, že vydělává třikrát tolik, než je výše vašeho nájmu, svůj výpis mezd za poslední tři měsíce a že sám poctivě pla- tí svůj nájem) a který se zavazuje k tomu, že v případě vaší neschopnosti bude nájem platit za vás. Po tomhle všem, pokud bu- dete mít štěstí, se můžete stát nájemcem vašeho malého drahého bytečku. Systém pro uprchlíky v ohledu sehnání bytu je samozřejmě ještě daleko těžší. K se- hnání podnájmu musíte mít potvrzení od zaměstnavatele, ten vám ale nedá zaměst- nání, dokud nebydlíte. Že je to nesmysl? Odpovědí je spousta nešťastníků žijících na ulici. Ve Francii existuje pro bezdomovce zkratka SDF („Sans Domicile Fixe“ – bez stálé adresy). Tito lidé si dokonce mohou obstarat své vlastní identifikační dokumen- ty, přesto, že nemají trvalé bydliště. Jen těch, kteří jsou takto registrování je v zemi přes 90 000. Reálné číslo lidí bez domova, hlavně těch, kteří ani neovládají francouz- štinu, bude mnohonásobně vyšší. V současné době se podle nového zákona Francie snaží zbavit náporu přistěhovalců a lidí bez domova dvěma způsoby. Většinu se snaží deportovat zpět, odkud přišli nebo jim alespoň vymezuje místa legální k je- jich bivakování. Ani jedna varianta však není dostatečným řešením. Na cestu zpět do domovské země lidem bez přístřeší ni- kdo peníze nedá, navíc jsou mnohem víc sžírány chudobou než (dnes již zdánlivě) prosperující Francie a na místech legálně určených ke „kempování“ si nevyžebrají tolik peněz jako na hlavních bulvárech. Francie samozřejmě, podobně jako kaž- dá vyspělá země, není k takovým lidem úplně macešská. Existují organizace, jako například „Samusocial“ nebo „Restos du Coeur“, které v rámci možností poskytují základní pomoc lidem bez domova. Příděly jídla, zimní noclehárny, akutní zdravotní ošetření. Ovšem díky obrovskému množství lidí bez domova poptávka bohužel převyšu- je nabídku záchranně-sociálních služeb. Přesto, že jde o celkem smutnou záležitost, obrovská pestrost a množství lidí žijící na pařížských ulicích často vzbuzuje uznání nad jejich kreativitou ve způsobu přežívání. Množství obrázků bezdomovců vzbuzuje až tragikomický dojem. Žijí pod mosty s celý- mi svými „obýváky“ a „kuchyněmi“. Najde- te je v kancelářských křeslech, v zachova- lých postelích, kde si rádoby spokojeně čtou noviny, pod postelí srovnané papuče, najde- te zde „majetné“ bezdomovce se spousty kufrů – těžko říct, co v nich mají. Někteří z nich se dokonce stávají legendami. Velmi známý je například Jean – Marc – třiapade- sátiletý francouzský bezdomovec, jehož ad- resa výskytu je neměnná už celých dvanáct let. Bivakuje před knihkupectvím la Hune a spává pod obloukem Musee D Orsay. Cel- kově na ulici žije už dvacet pět let. Jeho společnicí je fenka Maggie, která je známá svou agresí ke kolemjdoucím, kteří Jeano- vi nic nepřispějí. Štěká za nimi dokud ne- zmizí z dohledu. Jean – Marc je místními Francouzi dokonce přijat jako místní lido- vý filosof. Kdysi dokonce absolvoval tři se- mestry vysoké školy, byl armádním rozhla- sovým redaktorem, pak se ale rozhodl být takovým Diogénem v sudu a rozhodl se žít na ulici. Dokonce se angažoval v poslední kampani šestého pařížského obvodu. Sice neúspěšně, ale stále věří, že i on má právo ve svém okolí něco změnit… Jean – Marc je ale tím šťastnějším z místních lidí bez domova. Jeho štěstí je, že je Francouz a že si svou cestu vybral sám. Neváhejte tedy a určitě využijte té tuny rozmanitých nabídek cestovních kancelá- ří. Užijte si onen inzerovaný báječný pro- dloužený víkend v Paříži. Užijte si všechny ty bulváry, Eiffelovku, Notre Dame, Lou- vre, neony, výlohy s krásným oblečením, nádherné Francouzky na ulicích, tu libě znějící řeč, kavárny, croissanty, vonící creperie… to všechno opravdu stojí za to. A ano, - je to romantické! Jenom se taky nezapomeňte podívat na zem.

27

28

29

Historie Kazimierze je úzce spojená se ži- dovskou komunitou už od středověku. Když roku 1335 král Kazimierz III učinil zdejší oblast městem, nikoho nepřekvapilo, že sídlo získalo královo jméno. Časem se zdejší ulice zaplnily židovskými obchodníky, i když ryze židovským městem Kazimierz nikdy nebyl. „Dobrý den, kudy bych se dostal na hřbitov,“ zeptal jsem se při hledání zdejších judaistických památek. „Na který?“ zněla

odpověď, na níž jsem musel odpovědět hned několikrát. „Na židovský.“ „No jo, ale na kte- rý?“ „Na ten nejstarší“. „Myslíte Remuh?“ Tak jsem se nechtíc dopátral akronymu jed- noho z nejvýznamnějších krakovských židů, Mojżesza Isserlesa, po němž hřbitov získal svůj název. V 16. století se Mojżesz Isserles stal známým a vyhledávaným talmudistou, na něhož se s prosbou o radu obraceli mno- zí evropští rabíni. Zmínka o stáří pohřebiště jevskutkunamístě,podlepolskýchzdrojůse první pohřby vztahují už k roku 1551, literár- ní zdroje dokonce mluví o založení hřbitova o šestnáct let dříve. Jakmile vejdete skrz ko- vanou branku na rozsáhlé pole s náhrobky, neuniknete bdělému oku místního správce. Je slušné mít na posvátném místě poslední- ho odpočinku mnoha generací židů zakrytý jarmulkou vršek hlavy. Obratem jsem jednu dostal. Červenou, z levné textilie na omak připomínající umělou hmotu. Zatímco při vstupu do křesťanského kostela je nutno mít hlavu nezakrytou, judaistic- ká tradice vyžaduje přesný opak. Nejsem sám, kdo byl okamžitě odchycen a mírně, leč nekompromisně požádán o dodržování tradice. Hřbitovní atmosféra je důstojně pochmurná. Kamínky na hrobech mají být připomínkou dávných dob, během kte- rých Izraelité putovali pouští a své do písku pohřbené mrtvé museli zakrývat kameny. Důvod je nasnadě: mělký a kameny nezatí- žený hrob by se velmi brzy stal rozhrabanou hostinou pouštních hladovců ze zvířecí říše. V Českém rozhlase tuto tradici komentuje ředitel židovského muzea v Praze Leo Pa- vlát. „Kámen se řekne hebrejsky ,even‘, a to slovo v sobě sdružuje dvě slova – ,af‘ a ,ben‘ neboli otec a syn. Kámen tedy symbolizuje návaznost generací, tradici. A právě na tra- dici předávané z otce na syna judaismus sto- jí.“Ipodlemnožstvíkamenůsedá,podobně jako podle květin na křesťanských hrobech, poznat, jak moc je konkrétní hrob opečová- vaný a navštěvovaný. Je vidět, že „kamínko- vá“ tradice je sice pořád silná, ale sem tam bliká u hrobu svíčka osvětlující živé i umě- lohmotné kytice. Mnohé z náhrobků jsou obrostlé břečťanem, část z nich je značně zanedbaná. Kdo ví, třeba se rodina odstěho- vala nebo zmizela ve víru židovských perse- kucí, které se světem prohnaly v průběhu 20. století. Náhrobky mohou prozradit práci či stav pohřbeného, žehnající ruce nazna- čují kněze, ryba rybáře. Zároveň se tady dají najít ukázky rozličných stylů, jimž „móda“ náhrobků během věků podléhala. Ovšem na hřbitově nejsou nejdůležitější kamenné stély, ale jména na nich vytesaná. V těsné blízkosti jedné ze synagog je na ná- městíčku otevřena košer restaurace a ži- dovství se stalo součástí turistické nabídky. V objednávkách je slyšet chrčivou němčinu dospělých. Stejným jazykem mluví středo- školáci pobíhající kolem s pracovními listy v rukou. „Nedělej si iluze, možná to tak nevy- padá, ale antisemitismus je v Polsku docela hluboce zakořeněný,“ říká mi jeden z míst- ních, kterého jsem se ptal na cestu a on byl ochotný mě kousek doprovázet. Vývěsní štíty s typicky židovskými jmény jako Chajim, Abraham či Aron mají upozornit na malé krámky. Z židovské restaurace Ariel, jež má v poutači zakomponovaný sedmiramenný svícen, voní čerstvě uvařená káva. Jako pěst na oko pak působí bar Bombaj Tandori s na- bídkouindickéhojídla.Celénáměstísesnaží sladit styl tak, aby co nejvíce odpovídal před- stavě o židovském městě a najednou tohle. Je to, jako kdyby se na českých zabijačkových hodech někdo pokusil nabízet sojové buřty. To, že se židovství stalo svým způsobem vý- kladní skříní Kazimierze, dokládají i černě oděné figurky mužů s tradičními klobouky a pejzy, jasně ukazující, o jaké náboženství jde. Ovšem stačí nahlédnou do některého z dvorků klasických pavlačáků a naleštěná fasáda začne oprýskávat. Navršené pytle od- padků čekají na odvoz a cedule s prosbou, aby se do dvora neházel chleba a nedopalky jasně naznačuje, že ne všichni obyvatelé to- hotodomutomyslísčistotouapořádkemna vlastním dvorku vážně. Sprejem nastříkaná šibenice s pověšenou svastikou je v židov- ském městě logická, ale nedůstojná. Zhruba stejně, jako desítky prázdných lahví od alko- holu „zdobící“ násep železniční trati v těs- né blízkosti nejstaršího židovského hřbitova. Některé z domů mají opadanou omítku, okna zaslepená a přitom je na první pohled jasné, že se jedná o výstavní a svého času bezesporu krásné stavby. Jenže kdo ví kdo a kde je majitel. Je živ? Židovské pogromy tu byly v minulosti časté. Když v roce 1494 vypu- kl v Krakově nelítostný požár, stala se terčem svévole většinové právě židovská komunita. O tom, že zdejší obyvatelé byli sestěhováni během nacistické okupace do ghetta a ná- sledně likvidováni, asi nemá cenu mluvit. Není se proto co divit, že přeživší se snažili najít štěstí v nově vytvořeném státu Izrael. Turistům je to víceméně jedno, ale místní chtějí mít ve svém pečivu pořádek. Zatímco u jednoho stánku se prodávají za 1,6 zlotého precle, u jiného to vypadá tvarem i cenou [Text: Topi Pigula; foto autor]

stejně, ale upoutávka tvrdí, že si koupíte ni- koliv preclík, ale o 10 grošů levnější obwar- zanek. „Původně se jednalo o identické pečivo, rozdíl byl v tom, zda-li jedlík mluvil polsky nebo jidiš,“ vysvětluje Maria Ba- lińska, autorka knihy věnované produktům polského pekařství. Poláci berou své preclíky vážně, asi stejně, jako Třeboňští svého kap- ra, nebo olomoučtí „své“ tvarůžky vyráběné v Lošticích. Není preclík jako preclík. Ten krakovský vyhrál své eurounijní klání o jmé- no a byl oficiálně uznán krakovským prec- líkem. Dokument číslo 510/2006 nekom- promisně vysvětluje, jaký že je ten správný preclík, jež má právo být regionální potravi- nou. „Obwarzanek krakowski je regionální potravinou, pečenou ve tvaru prstenu, tvoře- nou ze spirálovitě stočených pramenů těsta a má kulatý nebo oválný průřez.“ Pokud je kroužek z jednoho kusu těsta, je „obyčejný“, je-li spletený podobně jako cop z několika pramenů, je oficiálně regionální. Křupavé jsou oba stejně, nicméně zápis a posvěcení evropské komise může mít vliv na cenu či hrdost Krakovanů. Svíčkami nasvětlená útulná restaurace má daleko k okázalosti synagog. Je sice v srdci Kazimierze, ale pů- sobí dojmem studentského klubu. „Plzeň?“ podivuji se objednávce kamaráda Josefa. Je fakt, že jeho pivo má výrazně plnější chuť, než načervenalé pivo Książęce. Prý se jedná o skutečný ležák, ale jsa rozmazlený českým pivem, tak mě polské značky na rozdíl od ty- picky polské vodky Żubrówky moc neoslnily. Zákoutí malých hospůdek posloužilo mimo jiné k natáčení záběrů Schindlerova sezna- mu, filmu oceněného sedmi Oskary. Osud filmu i skutečného Oskara Schindlera je s židovským Krakovem pevně spjatý. Cesta Krakovem se může uskutečnit nejen klasickou MHD, ale i vodní tramvají. „Nor- mální cena je 9 zlotých (1 zlotý je 6 korun), ale rodinná jízdenka stojí 22 zlotých,“ in- formuje mě místní „průvodčí“, který je řidičem i průvodcem v jedné osobě. Svou trasu se šesti zastávkami, jejíž proplutí trvá 50 minut, evidentně zná. Pohled na Krakov z vodní hladiny v sobě nese jinou dimenzi. Jeden z mostů je ozdobený desítkami visa- cích zámků. „Jde o symboliku. Milenecká dvojice tady připevní zámek na znamení své lásky. Asi tím chtějí říct, že už se od sebe neodloučí,“ vysvětluje zdejší podivuhodnost Pavel Trojan z Polského institutu v Praze. Je otázkou, zdali po rozpadu vztahu zámek ně- který z nich odstraní. A pokud v návalu vášně a víry jeden v druhého hodí klíč do Visly, tak je jasné, že už nikdo nikdy zámek odemykat nebude. Jedna z krakovských legend hovoří o drakovi, který pojídal panny. Polské pohád- ky se od českých moc neliší. Místo „hloupé- ho“nastoupilchytrýšvec,kterýpodstrčildra- kovi mrtvou ovci nacpanou sírou. Drak ovci zhltnul, a aby zahnal pálení v břiše, pil z Visly tak dlouho, až puknul. Jak je možné, že drak nepoznal lidskou živou pannu od mrtvé ovce legenda neřeší. Je sice poněkud dětinská, nicméně draka chrlícího může v podhradí spatřit každý. Proč nevyužít příběh k vytvoře- ní dalšího z turistických lákadel? Už od roku 1970 dští v několikaminutových intervalech zapálený plyn socha sedmihlavého draka, jež stojí na nábřeží pod královským Wawelem. Krakov je třetí největší a jedno z nejstar- ších měst Polska. Hledač historie se může v této metropoli malopolského vojvodství zaměřit jak na jeho královskou, tak ži- dovskou minulost. Ještě před třemi lety popisoval jeden z českých deníků Krakov jako město nízkých cen. Dnes už to není pravda. Za pivo zaplatíte v restauraci oko- lo šedesáti korun a běžné zboží je zhruba o třetinu dražší než u nás. Ale přesto jde o město, které je hřích minout. A nejen pro jeho židovskou či královskou historii.

33

34

(ne)pravdyžraločí

36

37

38

39

40

41

42

43

44

45

Do španělského Roses přijíždíme kolem čtvrté ranní. Naši tří- dvéřovou Fiestu stavíme na parkovišti pod majákem a ukládáme se vedle ní alespoň k pár hodinám vytouženého spánku. Lauru, kříženku ridgebacka a pitbula, necháváme spát v autě. Roses bylo donedávna malé rybářské městečko ležící na břehu Středo- zemního moře zhruba 30 km od francouzských hranic. Pak ho objevil cestovní ruch, zaplavilo se turisty a díky tomu ho mohl před lety objevit i kamarád Mára coby začínající delegát cestovní kanceláře. To je také důvod, proč naši třítýdenní pouť zahaju- jeme právě zde. A tak nadšeně vzpomíná, vypráví, znovuobjevuje a ukazuje všechna svá důležitá místa. El Coffeeshop, Theovo tat- too, obchody, trh, pláž, kam vodíval „své turisty“ na loď a hlavně slibuje tu nejlepší a nejúžasnější zátočinovou pláž, o které tolik básnil už doma (a nejen o ní, o Španělsku s Portugalskem jsem slýchala už nějaký pátek). Kamenem úrazu je ale jeho paměť, Španělské elegie

protože vůbec nemůže přijít na to, kudy že se k ní dostaneme. Dlouho se motáme mezi hotely a domy na periferii, pak se ale konečně dostáváme na neuvěřitelně strmou kamenitou cestu vedoucí kamsi do kopců, na níž opravdu tuhne krev v žilách. Ně- kolikrát ji projíždíme tam a zpátky, ale cestu k pláži najít nemů- žeme. Nakonec zastavujeme „někde“, odkud se dá jít „někam“, kde to ale není „tak pěkný“ jako „tam“. Já jsem ale z místa nad- šená. Nikde ani noha, šplouchající moře, stíny statných borovic, prostě ráj na zemi. Výborné místo na nocleh. Druhý den míříme do Figueres a muzea Salvatora Dalí. Moc se těším na surrealistický zážitek, ale bohužel nás je víc. Do muzea vede neskutečně dlouhá fronta a my nejsme natolik odhodlaní, abychom trávili několik hodin na sluncem rozpále- ném náměstí. Hořící žirafy proto necháváme jiným a jedeme se podívat do pobřežního Cadaquéz, městečka s úzkými ulič- kami, co se proplétají mezi malými domky v prudkém svahu. Tam Dalí svého času také pobýval a nejeden dům se ocitl v jeho dílech. Ostatně po celém městě jsou rozmístěny kopie jeho obrazů v místech, kde svá zátiší tvořil. Po dvou dnech v okolí Roses máme pláží a Costa Bravy dost, proto vyrážíme do Barcelony. Cestu si zpestříme návštěvou ruin starořeckého města Empuries z 1. stol př. Kr., ležící zhruba 30km směrem na jih k pobřeží. Až tam mi ale došlo, že i když prahnu po kultuře, veškeré zajímavosti nebudou výš než u kolen a že se zbytek posádky asi nebude moc bavit. A taky že ano. Všudypřítomné vedro mi nedovolí zapamatovat ani jednu z Markových vtipných, leč pichlavých poznámek, které trousí na každém kroku a Laura ho v tom svými zoufalými pohledy týraného psa jenom podporuje. Už méně přínosným zážitkem je průjezd městem Platja d´Aro. Věděli jsme, že projíždíme tu- ristickou oblastí, která se těší velké popularitě, ale tento blá- zinec, bulvár plný obchodů, „žrádelen“, kaváren, kolotočů, blikajících světel a tisíců lidí předčil naše očekávání. To v nás budí touhu najít klidné a tiché místo na večerní odpočinek. A povedlo se – městečko Canyet de Mar. Malý bar, malý obchod, malá pláž se sprchou a ani noha. Spaní na pláži a šplouchající moře zalité měsíčním svitem naše nadšení jen umocňuje. Do Barcelony přijíždíme ve čtvrtek. Ráno je jako malované, slunce svítí a já se těším na trochu té civilizace a architektonic- kých skvostů. Snažíme se v síti pravoúhlých ulic trochu zorien- tovat, když se před námi najednou vynoří Sagrada Familia – už přes sto let nedostavěný skvost z dílny Antonia Gaudího. Přestože naše peněženky obracejí pomyslné oči v sloup, parkujeme v pod- zemním parkovišti za 0,05E na minutu a vyrážíme na prohlídku města. Jen co ale vycházíme z garáže, začíná pršet. Schovaní pod stříškou jednoho občerstvení přímo před Sagradou jsme fas- cinováni pohotovostí asijských pouličních obchodníků se vším, kteří bleskově reagují na situaci a začínají prodávat deštníky. Abychom si zkrátili chvíli, zaplouváme do nejbližšího Snack Baru na kafe a čaj. Pravda, moc velký výhled nemáme - po pravé straně miniaturní kousek kostela, před námi dvoumetrové keře a vlevo výkop. Ale nestěžujeme si. Nestěžujeme si po hodině, kdy déšť několikrát zesílí a přidává se i bouřka. Ale po čtyřech hodi- nách ukrutného lijavce nás humor přechází a nepřidává tomu ani zmoklý moderátor v televizi, který ukazuje jak moc všude leje a tváří se u toho, jako by v Barceloně zažil déšť poprvé. Naštěstí máme spásný nápad - píšeme našemu kamarádovi o číslo na jeho barcelonskou známou Ivanku, které hned vo- láme a prosíme o záchranu. Přestože o nás slyší poprvé, neváhá a domlouvá si s námi schůzku na pláži. Podle mapy vypadá cesta na pláž naprosto jednoduše – jet po C. Sardynia pořád dolů a tam to je. Jenže!!! Jenže jsme netušili, že právě dneska vede Barcelonou cyklistický závod Tour de France a Avinguda Diagonal, která prochází příčně celým městem, jej nepronik- nutelně dělí na dvě půlky. Nezmůžeme nic. Ve slepé naději, že to přece někudy musí jít, jezdíme městem skoro hodinu – ve špičce, s miliony dopravních omezení a bandou troubí- cích cholerických Španělů všude okolo. Chvílemi mám pocit, že Mára vyskočí z auta, zařve a už ho nikdy neuvidím. Pak nás ale jako zázrakem zachrání volné parkovací místo, které si pla- [text: Olina Wágnerová; foto: Marek Wágner]

tíme až do šesti, kdy ta cyklistická akce končí. Konec dobrý, všechno dobré! S Ivankou jsme se setkali o pár hodin později. Možná proto nám nabídla nocleh u ní doma. Na druhý den mám tisíce plánů, co všechno potřebuji vidět. Všechny Gaudího domy, Prado, Sagradu Familiu… musela bych se ale rozkrájet na tisíc kousků, abych to všechno stihla. Vydá- váme se tedy na klidnou procházku městem, kterou končíme v Gaudího Parcu Guell. Gaudí byl opravdu génius, park je plný kamenných vymyšleností – různé altánky, odpočívadla. U sedá- tek s mozaikami to vypadá jako v lunaparku. Lidi, šum, kytaroví umělci, prodejci a výrobci roztodivných zbytečností. Mozaikovou ještěrku okupují stovky žen, obměňují se na strategických mís- tech a v různých (často hrůzných) grimasách a pózách se s ní ne- chávají fotit. Tím končí naše chabá Barcelonská seznamka. Mu- seli bychom tu strávit alespoň týden, abychom mohli říct, že jsme si ji trochu prošli. Proto si kupujeme svačinu a jdeme počkat na Ivanku domů, abychom jí mohli poděkovat a rozloučit se. V sobotu překračujeme hranice Valencie, odpolední horko chla- díme u moře na pláži Oliva a navečer míříme do městečka Xaló,

kde na nás už čeká další česká známá Petra. Žije v marockém stanu, který se nazývá chaima. Má ho postavený v mandlovém sadu kousek za vesnicí. Majitel jí tam nechává už třetím rokem bydlet, letos jí dokonce připojil i elektřinu. Stan je vcelku pro- storný, vejde se tam malá kuchyňka, ložnice a je tam i prostor pronávštěvu,sestolečkemakřesílky.Nalétojetostaveníideální, v zimě si prý podlahu vyloží kožešinami, a topí si v kamínkách. Mezi mandlovníky má i malou zahrádku, kde si pěstuje různé druhy zeleniny. Vodu na praní a koupání mají v kamenné nádrži (valse). Pro pitnou vodu se jezdí dvakrát týdně k prameni do hor. Když se voda načepuje do skleněných nádob, vydrží prý dlouho. Spolu s Petrou tu žije její přítel Emilio. Oba v současné době živí výroba šperků, které Emilio prodává na blízkých plážích. Petra chodí pracovat jen jednou nebo dvakrát týdně do místního baru, aby jí to pokrylo náklady na bydlení. Sní, co si vypěstují nebo co roste v okolí. Mají ještě čtyři psy – bez urážky, vetší smetáky jsem v životě neviděla, ale byli opravdu úžasní, černí, chundelatí, veli- kosti vlčáka. Jmenují se Kuma, Aisha, Koště a Čaj. Kolik je koček s koťaty, potulujících se všude okolo, spočítat nejde. Všechna zvěř je náležitě zablešena, ale protože to jsou blechy psí, které na člověka nejdou, nemusíme se ničeho bát. Následující den trávíme popojížděním po okolí. V Pedregueru si procházíme nedělní blešák, do Denii se jedeme vykoupat, což se následně ukázalo jako špatný tah. Nabitější pláž jsem viděla snad jen v Bibione. Při bloumání po obchodě vymýšlíme báječný re- cept na osvěžující oběd. Plechovka mořských potvor, ledový salát, rajče, feta, z pětilitrové lahve na vodu se udělá mísa, do které se všechno natrhá a s křupavou bagetkou se to do sebe rukama všechno natlačí. Navíc s báječným výhledem na průzračné moře a šnorchlující děti. Pohoda. Mnohem větší lahůdku nám ale uvaří Emilio. Nejen, že jsme dostali poučný výklad o tom, co je to pravá paella, kde se vzala a jak se její složení v různých krajích liší, ale hlavně jsme měli tu čest vidět jak její přípravu, tak zbaštit svou vlastní misku. U Petry je naprosto báječně. Zastavil se tu čas, člověksnadnovypne,nemyslínapovinnosti,nekoukánahodinky, jen se tak nechá unášet klidem a pohodou. Třetí den proto děku- jeme za veškeré dobrodiní, loučíme se a vyrážíme k oceánu.

Text:LenkaŠpillarová;foto:VáclavŠpillar U ž s k o r o m ě s í c s e t o u l á m e n e k o n e č n ý m i r o z l o h a m i Z á p a d n í A u s t r á l i e . V y r a z i l i j s m e z h l a v n í h o m ě s t a P e r t h s ú m y s l e m p r o z k o u m a t v t é t o z a p o m e n u t é z e m i n a d r u h é s t r a n ě s v ě t a v š e , c o b u d e s t á t p ř í r o d n ě z a t o . A j a k s e u k á z a l o , b y l o t o h o v í c , n e ž j s m e s i o d v á ž i l i d o u f a t . austrálie bunglebungle purnululu

Travnaté pláně plné baobabů a termitišť nás mají dovést do významného střediska civilizace, známého jako Halls Creek. Tam se chystáme započít velkou objevnou výpravu do národního parku Purnululu. Bungle Bungle neboli Purnululu, což je jen domorodým synonymem toho prvního, patří jednomu z nejpřitažlivějších, nejza- jímavějších a také nejméně přístupných pohoří Západní Austrálie. Až do roku 1985 o něm v podstatě vědělo jen pár starousedlíků, ho- náků dobytka a samozřejmě domorodci. Turisté ho pěkně v tichosti a bez zájmu míjeli po „dálnici“ Great Northern Hwy, procházející vzdušnou čarou sotva padesát kilometrů západně od něho. Koho by napadlo sjíždět z cesty a vydávat se kamsi, kam nevedla ani žádná cesta? Pak se ale stalo, že se nad neznámou končinu dostalo náhod- ně letadlo s filmaři na palubě a ti nevěřili svým očím. Uviděli pod sebou bizarní, pohádkovou krajinu plnou pruhovaných skalních útvarů úplně neuvěřitelných podob. Kupole, žebra, včelí úly a laby- rinty soutěsek, klikatící se mezi nimi. Pohoří Bungle Bungle se před- stavilo světu. Do všech jeho koutů se dostaly úžasné fotografie tohoto po staletí spícího království fantastických tvarů. Jeden by si myslel, že takový objev vyburcuje k akci podnikatele i podnikavce z celého širokého okolí a že po letech rostoucího zájmu turistů se bude moci každý zájemce dostat do nitra tajemného pohoří způsobem, jaký mu je nejbližší. Proto se těšíme do Halls Creeku, jakožto nejblíže k parku položeného města a představujeme si, že si tam na pár dnů vypůjčí- me dobré terénní auto a s ním se vydáme do divokého Bungles. Právě se dostáváme k veliké řece Fitzroy, která odvodňuje jižní Kimberley. Její slepá ramena tonou až po uši v kalné vodě a zlověst- ném bahně, které dozajista ukrývá nějakého saltíka, což je zdejší pře- zdívka pro krokodýla mořského neboli „salt water crocodile“. Přes problematickou řeku nás přenese most. Je sice široký jen pro jedno auto, ale buďme rádi, že tu je. Fitzroy River budí respekt, a to pokaž- dé, když ji člověk vidí. Podruhé se do její blízkosti dostáváme odpoled- ne, zhruba po dvou stovkách kilometrů jízdy k východu v místě, které také bývalo obávaným brodem. Podle něho nese i své jméno - Fitzroy Crossing. Způsob, jakým je označeno na mapě, svádí představovat si ho jako město. V průvodci jsme si pro jistotu nalezli plánek " cen- tra", abychom se neztratili. Dostavuje se ale velké rozčarování nad skutečností. U benzínky značky Shell stačí odbočit vlevo, minout kus neobhospodařované louky v jejímž středu každý bez problémů nara- zí na vyasfaltovanou plochu před obchodem a poštou, sloužící jako centrum zdejšího společenského života. Zdobí ji na všech stranách rozházené odpadky a smetí. To je celý Fitzroy Crossing. Tady se nikdo neztratí i bez plánku. Být obyčejný všední den, roz- hodně by tu nebyl důvod se s v tomto městě zdržovat. My jsme se ale náhodou trefili na jeden z pěti dnů, kdy tady každoročně pro- bíhá Garnduwa Festival, což je vlastně velký fotbalový turnaj a at- letická klání sportovců z domorodých komunit z celého jižního a východního Kimberley. Sjelo se sem čtyřicet fotbalových mužstev od Broome až po Wyndham, aby změřily své síly v honbě za me- runou. Současně s nimi dorazily i početné týmy fanoušků, takže počet domorodců ve Fitzroy Crossing vzrostl ze stovky či dvou na několik tisíc. Málokdy se přece naskytne našinci tak exotická podí- vaná, a tak původní plány musí jít na chvíli stranou. Krom mostu přes řeku, jedné benzínky, dost mizerného marketu a prašného plácku místo náměstí se tohle centrum zdejší civilizace pyšní už jen silnou koncentrací původních domorodých lidí. Ti se opravdu žádnými podnikatelskými aktivitami rozhodně nevyznačují. A Halls Creek je na tom v mnoha směrech dost podobně, jak je vidět už další den ráno. Mám pocit, že každý kdo mohl, už odtud dávno utekl. A přitom, je to právě naopak. Byl to dnes již neexistující Starý Halls Creek čili Old Halls Creek, C i v i l i z a c e v t é t o o b l a s t i s i l n é k o ř e n y n e z a p u s t i l a . M ě s t v p r a - v é m s l o v a s m y s l u j e t u j e n p á r . T e d y p o k u d n e p o č í t á m o p r a v - d u v e l i k é h l a v n í m ě s t o P e r t h s v í c e j a k m i l i o n e m o b y v a t e l .

nalézající se kdysi kus cesty na východ odtud, který lidé z nějakého důvodu opustili a založili tento nový a " moderní" právě zde, na nově budované Great Northern Hwy. Proč to udělali? Snad že se vyčer- palo zlato, kvůli němuž původně Staré město roku 1885 vzniklo, snad že toužili po větším kontaktu s civilizací. Stará silnice Duncan Road, která tamtudy prochází, nebyla zřejmě jeho dostatečnou zá- rukou. Na západ je odtud nejblíže do tři sta kilometrů vzdáleného Fitzroy Crossing a na východ po Duncan Road ujedete přes sedm set kilometrů, aniž byste zavadili o něco víc než osamocenou farmu. Snad s výjimkou jakéhosi Kalkaringi. Naším původním plánem bylo vydat se po Duncan Hwy prozkoumat, jak Kalkaringi vypadá, ale na- konec jsme to neudělali. Ona totiž není " hajvej jako hajvej". Ať si je Great Northern Hwy jak chce děravá, místy zanesená naplaveným bahnem, má alespoň asfaltový povrch a přes řeky se musí brodit jen zcela výjimečně. O takovém stavu si Duncan Hwy může nechat jenom zdát. Asfalt na vlastní kůži nikdy neokusila. Navíc tady od nepaměti platí, že kdo chce na druhý břeh, musí do vody. Duncan Hwy prostě své poutníky ještě ani dnes nikterak nerozmazluje. A samotný Halls Creek už vůbec ne! Ukazuje se, že v celém tomto novém centru civilizace nenajdeme jedinou půjčovnu terénních aut. Ba vlastně, jednu jsme tu našli. Jednu půjčovnu s jediným, v tuto dobu však vypůjčeným teréňákem. Že by tady ještě nikdo ne- postřehl, co mají přímo za rohem? Ó ano, postřehl. Aspoň piloti to postřehli. Z místního letiště provozuje společnost Oasis Air lety nad tajemné pohoří Bungle Bungle. Za hodinový let však turista zaplatí ke dvou stovkám dolarů. Nic pro nás. I když pohled z leta- dla na pískovce oblých tvarů s tygrovanou kresbou bude mít jistě něco do sebe, pořád bychom raději dali přednost cestě po zemi. Chtěli bychom se dostat mezi ty kupole, osahat si je a prohléd- nout zblízka. Copak tady není nikdo, kdo by tam zájemce vozil? Na to se ptáme všude, kam přijdeme. Není tady zrovna mnoho míst, kde by se dalo tuto otázku položit. Ptáme se na letišti, ben- zínce, v servisu i ve zdejším supermarketu. Asi nám nezbude, než se zkusit vydat do parku na vlastní pěst. Odmítáme uvěřit, že by celých šedesát kilometrů od hlavní silnice až k bráně do Bungles bylo pro nás nesjízdných. Někam se snad dostaneme. A jak poma- linku odkrajujeme ze šedesáti nepřekonatelných kilometrů jeden za druhým, šance vidět úžasné Bungles roste a roste. Prvních pět kilometrů se dokonce zdá, že ji ani nic nemůže ohrozit. Pista je sice hodně děravá a kamenitá, ale opatrně se pořád posunujeme kupředu. Pak ale přichází osmý kilometr a na něm říčka, křížící nám cestu. V tu ránu je po naději. Na tohle je náš osobák krátký, lépe řečeno nízký. Řeka má hluboké písčité dno a je skoro jisté, jak by dopadl pokus o její překonání. Do Bungles zbývá dvaapade- sát kilometrů a nám jen oči pro pláč. Přesto brečet nebudeme. Nehodláme kapitulovat. Ještě pořád máme v záloze jeden pokus. Až se po pár týdnech budeme vracet ze severu stejnou cestou zpět, pak znova zaútočíme na Bungle Bungle všemi prostředky. Stačí, aby za tu dobu voda v řece trochu opadla a my se budeme schopni dostat trochu blíž k horám. Jsme rozhodnuti, že pokud se tak stane, zbytek cesty pak urazíme třeba pěšky. Uděláme pros- tě všechno proto, aby se nám už po druhé hory za obzorem nevy- smekly z našich plánů. Bungle Bungle si to rozhodně zaslouží! Další tři neděle uplynuly a my opět stojíme u známé odbočky. Nervy máme napjaté k prask- nutí. Hlavy plné otázek. Opadla už voda? Jak to tentokrát dopad- ne? Než se ale vůbec stačíme rozjet vstříc Bungles, zastavuje nás přijíždějící strážce parku. Z jeho kategorické řeči vyplývá, že na cestu do hor Purnululu se smí vydat pouze a jen teréňáky. Je prý bezpředmětné a také nebezpečné, abychom se o to my vůbec po- koušeli. Často prý při brodění rozbahněných potoků uvíznou i da- leko silnější vozidla. Během minuty se nám tak hroutí všechny

53

54

krásné iluze. Stojíme šedesát kilometrů od parku a jsme nešťastní. Vzdálenost, která nás dělí od vysněného světa pískovcových homolí a labyrintu soutěsek mezi nimi, je příliš dlouhá na pěší zdolání. Vydat se do parku přes výslovný správcův zákaz, na to nemáme dost " odvahy". Ale odjet odtud úplně s nepořízenou, to nám nedo- volí naše čest. Bezradně tu postáváme a utápíme se v černých myš- lenkách. Nešťastné mlčení náhle přerušuje hluk motoru přijíždě- jícího vozu. V terénním autě jedou dva Holanďané. Mají s sebou sice plno věcí, ale nabízejí, že jednoho z nás ještě uvezou. My „pozůstalí“ se večer vracíme na odbočku do parku. Přespíme přímo tady a hned ráno zkusíme štěstí na „stopu“ do parku znovu. Zítra bude sobota a díky tomu snad i větší provoz, který zvýší naděje na náš úspěch. Proto jdeme spát s pevným přesvědčením, že zítra Bungle Bungle určitě všichni uvidíme na vlastní oči. Hned brzy po šesté jsme připraveni a jásáme nadšeně nad prvním přijíždějícím terénním vozem. Je sice plně obsazen, ale naše nadšení neopadá. Zdá se, že tu dnes bude čilý provoz. Stojíme nastoupeni v plné parádě. Ale stojíme tak bohužel i za hodinu, za dvě, za tři… Za celé dopoledne tudy do parku projely všeho všudy tři auta a všechna byla plná. Naše nadšení seměnívapatii.Anivesnunásnenapadlo,žebudepronásostatnítak těžké zopakovat, co se Vendovi povedlo během několika minut. Byla to zřejmě ohromná náhoda. Za celý dnešní den to již nikdo další ne- dokázal zopakovat, a tak se do Bungles nevypravil už ani jeden z nás. Bungles se nám vzdalují. Odpoledne už je jasné, že se s nimi musíme rozloučit. Nezbývá nám, než se těšit na snímky, které v Bungle Bun- gle pořídí Venda. Měl by se večer vrátit, ale co jestli bude mít se sto- pováním stejný problém jako my? Provoz v obou směrech je zhruba stejný. Vesměs žádný! Padá tma a náš poutník je stále kdesi v divočině. Zkoušíme uhádnout, zda ho někdo sveze a nebo bude nucen dojít zpátky pěšky. V takovém případě by ho čekala vskutku nezáviděníhod- ná, náročná cesta dlouhá okolo 60 kilometrů. Terénní auta se s ní po- týkají zhruba tři hodiny. Pokud by vydržel jít svižně celou noc, mohli bychom ho očekávat až k ránu. Obáváme se, že k takovému výkonu nebude mít dostatek tekutin, o jídle ani nemluvě. Odjel bez pořádné- ho vybavení, a v podstatě i bez jídla a bez vody. Teď si takovou ukva- penost vyčítáme. Jeho situace se nám jeví skoro jako beznadějná. Je kolem deváté večer. Sedíme mlčky pod velkým eukalyptem. Jsme sice unavení, ale nikomu se nechce opustit partu a jít spát. Zdá se nám, že je naší povinností být s naším ztraceným poutníkem alespoň ve společných myšlenkách. Čas se vleče. Zahaluje nás černočerná noc. Pojednou k nám její tmou začíná doléhat nejprve velmi slabý, poslé- ze sílící hukot. Je to zvuk motoru. Ze tmy od divočiny se blíží světla. Podle zvuku patří nákladnímu autu. Na úrovni našeho tábora zvuk slábne, motor utichá. Někdo z auta vystupuje a míří k nám. Shrbená postava, nohy až po kolena pokryté červeným prachem, chodidla za- fačovaná kapesníky. Víc než samotná postava je nám povědomá její fotobrašna. Zubožený vyslanec se beze slova a odevzdaně hlásí zpět do stavu naší výpravy. Je vyčerpaný, dehydratovaný a na jeho nohou je vidět, že dostaly pořádně zabrat. Byl opravdu odkázán pouze na své vlastní síly. Vydal se odpoledne na zpáteční cestu pěšky a musel ura- zit mnoho kilometrů, než ho dojelo uprostřed divočiny auto s vrtnou soupravou. Dělník, který se v parku zdržel vrtáním studny, zřejmě Vendu zachránil před naprostým vyčerpáním. Poslední kousek me- lounu snědl už odpoledne, jinou vodu neměl. Zbývalo mu určitě dojít ještě 30 kilometrů, a to v páskových sandálech, které nejsou stavěny na zdolávání maratonu po prašné cestě. Pohoří Pur- nululu na- zvali původ- ní domorodci kmene Kija, žijící v této odlehlé oblasti přes 20 000 let. Toto slovo znamená v jejich jazyce mnoho hor. Na rozloze přes 2 000 km čtverečných se zde skutečně tyčí stovky skalních homolí, věží a ji- ných prapodivných útvarů, vyrůstajících až 200 metrů nad okolní pouštní krajinu. Mezi nimi jsou uzavřeny hluboké rokle, soutěsky a údolí jako je na severu položená Echidna Chasm, Frog Hole či Palms Gorge nebo na jihu zase úžasná Cathedral Gorge a Piccanin- ny Gorge. Při prohlídce jednotlivých úžasných roklí nebo vyhlídek se dají v parku nachodit desítky až stovky kilometrů vesměs po zcela liduprázdných stezkách. O náročnosti pohybu zdejší krajinou svědčí doporučené vybavené 5 až 8 litry vody na osobu a den. Teplota zde nezřídka stoupá nad 40 stupňů ve stínu. Většina ze zhruba 50 tisíc turistů, kteří do Bungle Bungle ročně zavítají tak činí letecky. Leta- dla z města Kununurra (leží cca 250 km severně) nebo z Halls Cree- ku přistávají uvnitř parku na primitivním letišti Bellburn. Ušetří tím cestujícím tříhodinovou nepohodlnou cestu terénem a umožní jim „prozkoumání“ celého království včelích úlů během jednoho dne.

Text:EvaPalátová;foto:autorka,www.kiwik.cz S e d í m v p ř e p y c h o v ě č i s t é m v l a k u N o v é h o Z é l a n d u , v p ě k n é m o b l e č e n í s l e h k o v á ž n ý m v ý r a z e m a j e š t ě l e h č í m i m y š l e n k a m i . V ž d y ť d n e s s i j e d u „ j e n t a k “ d o m ě s t a , n i c m o c s e a s i n e u d á . D o k o n c e m á m b ý t z a d á m u , m á m m í t p o s t e l ! V ý j i m e č n ě n e - v a l í m k a r i m a t k u , ž ď á r á k s p a c á k . J e m i p ř í j e m n ě k l i d n ě . nový camping nejlevnější zéland

Ubytovna, kterou jsem vybrala, byla sice přebudovaná z bývalého vězení, ale to člověk městu Christchurch nemůže vy- čítat. Vždyť jim tu během nedávných zemětřesení spadlo kde co, buďme rádi za stojící barák. „Je mi líto, máme plno,“ spěšně hlásí paní recepční, „a za chvíli zamykáme, musím vás poprosit odejít.“ Trochu překvapeně obvolávám seznam veškerých levných ubytová- ní ve městě. Plno. Jeden vedle druhého až na konec seznamu! Do- prčic, jsem v největším městě celého Jižního ostrova Nového Zélan- du, zmítaném dnes již úctyhodnou desítkou tisíc post záchvěvů po dvou ničivých zemětřeseních. Veškeré památky spadly, tu poslední mají za tři dny bourat, dřív, než sletí sama. Celé centrum je zaba- rikádované vysokými ploty. Mosty přes řeku zkroucené a zavřené. Město přišlo o víc než půlku knihoven. Některé čtvrti stále nemají vlastní přístup k vodě a kanalizaci. Obyvatelé chodí na záchodek přistavený na ulici. Fronty k ToiToice v jakoukoli hodinu sice tmelí sousedské vztahy, ale k blahobytu, na které bylo město zvyklé, mají velmi daleko. A tak mi někdo pro Kristovy rány vysvětlete, že pouze tady z celého Zélandu narazím na problém absolutně vytíženého ubytování pro mladé (tzv. bacpackers, či hostels). Ano, oproti pěti letům zpět, tu pár bacpackerů kvůli otřesům zavřeli, ovšem pár nových přibylo. Kapacity jsou stejné. Lidé jsou velmi pohotoví, jde-li o chycení se tržní příležitosti v místech katastrof. Nehorázně leje. Vla- kové nádraží, stejně jako letiště je v noci nepřístupné, autobusák spadl a volat kamarádům v tuto noční hodinu by mohlo znamenat konec kamarádství. Potkávám Ame- ričana s Japonkou. Také si seznam obvolali. A nemají, kam složit hlavu. On vypadá, že již něco zažil, má pleš a mohutnou bradku, což působí drsně. Bere věc zlehka: „Blbý je, že do suchých koutů města se neschováme, to maj vobšancovaný domácí homelesáci. Pojďme do hospody. Jenže nemáme prachy, úplně nám došly…“ konstatuje klidnější z těch dvou a zneklidní tu neklidnější z těch dvou. Doo plácání podrážek o nová pouliční jezírka, plácáme nepodstatné zážitky dne: „No dneska jsme šli kolem městskýho parku,“ mele anglofonní kamarád, „a je tam ňáký velký povstá- ní. Transparenty přes celé koruny stromů a dokonce tam stanují protestanti!“ „Stanují?“ Chytám se bleskurychle jediného výrazu tak trochu bez konceptu ostatních slov věty. „Jdem tam!“ Pro Američana dobrý fór, stačí směr. Japonka následuje. „To jsem zvědav, jak budeš klepat na stany. Já bych asi nebyl šťastněj, kdyby mě v noci někdo otevřel zip,“ drmolil si ještě Američan mezi své křoví pod nosem, ale to už jsem ho neposlouchala. Vrhám se do tmy. Japonka se mnou. Že by touha po suchu byla větší než kázeň následovat svého chotě? Déšť polevil a tábor mírně ožil. Přiblížil se první týpek dokonale povstaleckého vzhledu. Z jeho očí sršelo odhodlání bojovat proti bezpráví a alkohol. Začala jsem ustupo- vat a se mnou ustupovala i moje odvaha. Japonka měla větší št- ěstí, ujal se jí jakýsi smířlivý blonďáček. Během několika minut našel pro nás opuštěný stan a prudký déšť nám do rána vytvořil bezpečné hradby proti všem mračnům, i proti našim zachrán- cům. Jak se později ukázalo, to druhé byla větší výhra. No to je prostě božské, libovala jsem si. Nejlevnější kempink! Úplně za nic! Ani za pusu! Uprostřed města! Toho by bohdá nebylo, aby si cestovatel spíchl stan v parku u botanické zahrady! Hned by ho policajti metli. Ale když si vyvěsíte transparent, jste udatný demonstrant a to se může. Ve svobodné zemi máte právo na vyjádření nesouhlasu. Od teď si se stanem začnu vozit taky plakát! S ránem ještě poslední kapky deště cvrnkaly o plátno přístřešku a já naslouchám probuzené hlasy zven- čí. Cinkla flaška. Asi mléko? Vedle mého stanu upadlo něčí tělo. Asi kluzko? Zvuky prokládají slova: „Shit, good smoke, fucking.“ K d y b y n e e x i s t o v a l p r ů v o d č í , s p o l u c e s t u j í c í a z a s t á v k y , v l a k b y b y l i d e á l n í m m í s t e m m e d i t a c e . M o n o t ó n n í t i d l i k á n í , p o - h y b l i v ý p á s k r a j i n y , u h á n ě j í c í o b l a k a . B e z p e č í a p r o s t o r .

Z druhé strany stanu kdosi zvrací. Na to nemohu nic říct, nedávno jsem zvracela také, celý týden, ale ne z piva, nýbrž z vody. Mám se k úprku, ale cestu mi zahrazuje výběrový kroužek zbojníků. Copak dělá tohle kotě v jejich revíru? Připadám si doslova jako v pohádce Lotrando a Zubejda, tohle je prostě dokonalá banda loupežníků, ač mají obličeje zkřivené spíš poctivým chlastem než poctivým lou- pením. Jednomu banditovi vyplňují chrup zbylé dva zuby, druhý odhaluje četné stehy na mohutných ramenou, třetí se belhá, jak kdyby někoho nakopl k letu až na Mars. Všem čiší z očí revolta. Proti játrům nejvíce. Jejich zorničky mne neustále hledají, ačkoli se momentálně nepohybuji. Řadí se do fronty na ruce na uvítanou. Jednu zvředovanou, druhou potetovanou, třetí zafačovanou obva- zy… Nebojím se, ale v pozoru jsem. Přece jen je tu třicet chlapů jako hora, ne všichni v plném vědomí, bojovně naladění (ač by možná minuli cíl)… a já. Ulice města příliš daleko i na dokřik. Jsem odvedena do velitelského stanu. Vítá mě vůdce vzpoury. Zatím stále přesně nevím vůči čemu. Obří snědé monstrum dva krát dva metry usedá na trůn. „Kde jsou ti další dva?“ „Spěchali na vlak.“ Odpovídám rychle, ale úplně špatně. Já hlupáček, měla jsem říct, že si někam odskočili a každou chvíli se vrátí, aby tahle rota alespoň znejistěla něčí náhlou přítomností. „Takže jste tu sama?“ Tě péro, otázka do černého. „Kdepak, nikdy nejsem sama, dívejte, mám tu tři- cet kámošů“, kynu ke dveřím na zdecimovanou bojovou jednotku, co mne zoufale drží v jejich širokém zorném úhlu. Náčelníka podle očí soudím na velmi veselou kopu, co jen chvíli nechce ztratit tvář. „A mi- mochodem, máte parádní stan! Vždyť ho máte vybavený skoro jako dům,“ pochlebuji vlezle, jen nevzbudit nějakou provokaci. Náčelník mě potěšeně zve na prohlídku. Nejdřív mi ukazuje ložnici a pozna- menává, že již dlouho hledá partnerku. Za zády pokyvuje třicet hlav. Zase jsem si naběhla. „A taky vidím kytaru, máte smysl pro hudbu, jste i romantik, na to se ženská chytí!“ „Ach, ano, jsem romantik!“ měkne náčelník. Víte, slečno, snažíme se žít ten pravý život. Každý večer se tu scházíme, hrajeme a opijeme se. Chceme prostě žít život naplno! Neplýtváme jím! S transparenty putujeme od místa k místu, všude žijeme několik týdnů, dokud nás nevyhodí. Je to báječné, po- známe spoustu krajin, život jako stvořený pro mladou cestovatelku!“ Nedbám královské nabídky a pouštím si zvědavě hubu na špacír: „Hm, a pročpak tu mezi vámi nejsou ženy?“ „Ale jsou, mají ryze ženský tábor o kus dál, ale jsou divné, nechodím mezi nás. Občas necháme přespat turisty, ale většinou jsou to jen nějací vobejdi.“ Vrtá mi hlavou, jak takový vobejda musí vypadat, aby působil do- statečně vobejdovsky proti těmto vobejdům. Tváře a těla tohoto pluku jsou až odporně ohyzdně zkřivené, ale kdo ví, zda je dřív zohyzdilo pití methanolu nebo nějaké hluboké osobní trápení. Každopádně lék byl u všech vcelku jasný. A silně předávkovaný. Evidentní násilí na jejich těle, extrémní vychrtlost či extrémní obezita, hrbatost, jizvy a hluboké vrásky koneckonců nezname- nají, že se nejedná o lidi, co by ve smířlivých podmínkách neměli dobré srdce. Tato komunita však mnoho vnitřního klidu v člověku neprobouzela. Stejně tak ale oni hleděli i na mne. Uhlazená cá- corka, v čistém oblečení. Dvouzubý na mne klechtal stoličkami, belhavý se kymácel a měřil si mne ustavičně ze dvou stran, zjiz- vený si pohrával s dýkou na maso a jal se chystat snídani. Občas mrkl na mladé maso živé, na mne. Jsem ve zcela bezpečné zemi nesmírně srdečných lidí, v městě po zemětřesení prodchnutém ochotou si pomáhat a za tenkou stěnou stanu hledím do očí třiceti znetvořeným osudům. Necítila jsem nijak přehnané obavy, spíš lítost. Spontánně jsem začala hýřit slovy pochvaly – za výborný grif zpracování masa, za překrásné detailní tetování, za vzorně poklizenou ložnici. Proč? Protože v očích těch lidských trosek chyběl zápis, že je má někdo rád, přeškrtaný na do- mněnku, že je snad může mít ráda jen druhá nestvůra. Opravdu já neumím zpracovávat maso s takovým grifem, neumím tetovat, neumím vydržet bolest tetování, nemám ve stanu uklizeno, a už vůbec nemám ve stanu koberec. Zdálo se mi, jakoby ti, kdo se potřebují zbavit pocitu ohrožení, byli oni. V jejich světě chyběla láska a úcta. S každým mým docela obyčejným slovem měkli jak vůdci za světový mír. Kuchař přehazoval kýtu vzduchem a změnil se v mistra šermíře, potetovaný v čerň celého těla zálibně hleděl na svoje symboly a vysvětloval mi, co které znamenají. Náčelník vzal do mohutných tlap docela drobně vypadající kytaru. Jako bych to neříkala, nikdy nejsem sama, je tu třicet kámošů!

59

60

Do stanu vpadl pokroucený dědek a žárlivě mne tro- chu napadl, jelikož se mu nedostalo pozornosti. „Co jste tu ráno fotila? Jste reportér?“ Měl-li to být výpad, pro mne dobrý vtip. Já a reportér? Začalo mě bavit plácat malé neškodné nesmysly. „Jsem malíř lidských srdcí,“ vytasila jsem na důkaz svůj notýsek z náprsní kapsy s poznámkami a čmáranicemi, „a teď vás dědo namaluju.“ Stařík se jakoby usmál, trochu zrudl a byl ten tam. Asi se bál, že by padlo moc černého inkoustu. „Jééé, namalujte měěě!“ hlásili se obři jeden přes druhého, jako osmiletí kluci ve škole. Potetovaný odhalil svou hruď, měl snad pocit, že přes košili se srdce špatně vidí a přes kůži to půjde líp. Žasla jsem nad dílem mistra Leonarda na jeho hrudi. Vlastně by stačilo přiložit průsvitný papír a všech- no obkreslit. Mít tak padesát rolí záchoďáku na jeho veletělo. Můj ubrousek v kapse tohle nepojme. Načmrkla jsem tedy do notýsku ten jeho srdeční portrét a s vážnou tváří zpychlé malířky z Mont Martru jsem mu předala obrys dětinského srdíčka se smailíkem a cigárem. V motivu nebylo možno udělat chybu, srdce takhle vy- padá a z bundy jeho majitele se táhla mariánka jak ocas za liškou. Chlap zaržál hromotlučným smíchem, sbalil obrázek, nadšený jak malé Afričanče, co uzřelo první fotografii, a šel si zapálit. Náčel- ník se žene připsat email svůj, i číslo. Já slušně děkuji a slušně se loučím. Vida, jde to, ráno bych myslela, že odtud budu muset prchat. Nebudu si hrát na hrdinu. Na odchodu jsem se zastavila až opravdu v bezpečí davu ulice. První, co jsem hledala po kapsách, byly peníze na čokoládu a druhé, co jsem hledala po kapsách, bylo vlastní srdíčko v kalhotách. To sice celé ráno neprozradilo vylože- ný strach, ale nějaké zdravé napětí určitě. Jeden nikdy neví, kolik „zlatého srdce“ v pokřiveném člověku zůstalo. Vytáhla jsem notý- sek a skrze nějaký jiný vzduch toho momentu jsem si napsala tři věty: Je-li těžko ve skupině, spojí to lidi. Je-li těžko tobě samému, spojí tě to sám se sebou. Snad víra v přátele je stále míň než důvěra v sebe sama. No a snad tomu budu vždycky rozumět. Poněvadž mi ani z odpovědí loupežníků na moje zvídavé otázky, ani z ranní procházky mezi transparenty, nebylo zřejmé, proti čemu se tu vlastně pro- testuje, musela jsem si pro radu běžet k vševědoucímu Google. Bohužel i po opakovaném přečtení hesla z Wikipedie mi zůstává smysl protestu nadále nejasný. Tady na Zélandu?! V mírumilovné zemi, daleko od Ameriky i Arábie? V zemi, kde systém perfektně funguje, nezaměstnanost je nízká, lidé pracovití, poctiví a šťast- ní. Dalo by se říci v ráji na zemi. Nový Zéland dokonce dlouho míval jednu z nejnižších měr neza- městnanosti na světě. Dnes trochu poskočil, ale to spíš díky tomu, že mnoho „kiwis“, jak si Novozélanďané říkají, odchází pracovat do sousední Austrálie. Přesně v době protestu navíc vrcholila se- zóna v zemědělství a poptávka po pracovní síle byla více než nalé- havá. Patříte-li rovněž k těm, jež demonstraci nepříliš vstřebali, mohu vám předat mail na náčelníka, jistě rád zkusí zodpovědět fundované dotazy. Mě na třikrát opakovaný dotaz, „co už tím kon- krétního dosáhli“ třikrát přestal rozumět mé angličtině. Jinak mi rozuměl vše. Abych porozuměla, neváhala jsem si prostudovat údajnou „aplikaci protestu na místní podmínky“. Na vstupním plakátu, jež dosti neúhledně ručně psaným písmem navrhuje bá- ječné změny v našich životech, můžete vyčíst hesla jako: Netřeba peněz ve společnosti, dostupné potraviny pro všechny, dostupný internet pro všechny, zdarma kafe pro lidi v čase oběda, organizo- vané výlety po Canterbury (název regionu), zrušení školního sys- tému, vyučovací právo přiděleno zpět rodičům, rušit referenda. Asi bez větší nutnosti komentáře mohu zhodnotit, že mne trans- parent trochu vyděsil, poněvadž se mi zazdálo, jako bych některé nápady už někde slyšela. Ale více pobavil, vidouc na vlastní kůži, kdopak za jejich implementací má stát. Antropologický průřez protestujících jasně ukazoval, že drtivá většina evidentně nepocházela ze Zélandu (ačkoli „původ“ oby- vatel Zélandu je obšírné ošemetné téma samo o sobě…) Možná leckteří pocházeli ze zemí, jichž se týkalo „arabské jaro“ a chtěli šířit osvětu. Možná někteří přišli z tolik rozličných kultur, že je fungující systém a možnost pracovat na Zélandu tak zaskočily, že si našli pro jistotu jiné uplatnění. Z „teď a tady“ uplatnitel- ného hlediska mne nicméně ohromně oslovila možnost kempo- vat ve stanovém táboře uprostřed města, když všechny ubytovny byly plné. Tím však účinnost tohoto protestu zrovna na Zélandu pravděpodobně končí. A protestanti se moc těší na další výlet, poznávat další region, než je „přesídlí“ o dům dál.

Text:MartinMykiska;foto:autor P ř i c h á z í m k e z d á n l i v ě n e z a j í m a v é , a l e o b r o v s k é h r o m a d ě h l í n y. Z p r a š - n é h o p o v r c h u k o l e m v y s t u p u j í t o r z a r o z p a d a j í c í c h s e z í d e k z n e p á l e - n ý c h c i h e l . N a p r v n í p o h l e d n i c z a j í m a v é h o , p o k u d č l o v ě k n e m á z k u š e - n é o k o a r c h e o l o g a , a n e b o s i o m í s t u n i c p ř e d e m n e p ř e č e t l . S t a č í v š a k p á r z a s v ě c e n ý c h v ě t a p ř e d n á v š t ě v n í k e m o ž í v á d r a m a t i c k á h i s t o r i e … perupostopách (nejen)Inků

Cesty za zla- tem osprave- dlňují v Peru španělští conquistadoři bojem křesťanů proti ďáblu. Doslechnou se o jedné z nejvýznamnějších andských svatyní, Pachacamacu. Místní kněží tam ukrývají dřevěný idol ukrytý na vrcholu svatyně. Španělé očekávají od významného místa hodně zlata. Indiáni se prý o zámě- ru Španělů dověděli a zlato a drahé předměty odnesli pryč. Ale není vyloučeno, že tam zlata nikdy moc neměli. Ke svému zklamání con- quistadoři uvnitř nacházejí jen podivnou starou dřevěnou modlu. Nasupeně ji porážejí a vynáší ven. Tak navždy zničí 1000 let starý kult. Místní se obávají konce světa – ten ale nepřichází. Alespoň ne v očekávaném smyslu – v podobě nějaké kataklyzmatické katastro- fy. Ovšem jejich svět, svět Inků, boha slunce, měsíce, duhy a mnoha dalších pozoruhodných božstev v ten moment symbolicky opravdu končí. Ruiny Pachacamacu se nacházejí nedaleko Limy v dosahu asi půlhodinové jízdy příměstskou dopravou. Přesto sem zavítá jen má- lokterý zahraniční návštěvník. Všichni rychle míří za vyhlášenými památkami jižního Peru s vrcholem v Cuzcu a Machu Picchu. Jenže severním směrem se incká říše rozkládala až do oblasti dnešního ekvádorského hlavního města Quito, po zemi vzdáleného nějakých 1800 kilometrů, zatímco do Cuzca je to po silnicích výrazně blíž. Po 600km jízdy po pustém peru- ánském pobře- ží na sever od Limy se přijede do města Trujillo. Centrum tvoří čtvercové náměstí parkové úpravy, které obklopuje několik bloků koloniálních domů se štukovou výzdobou kolem oken či s balkónky. Vlastnímu náměstí dominuje nepřehlédnutelná a v noci krásně na- svícená katedrála. Brzy po příjezdu jsem se seznámil s důmyslností místních podvodníčků. Na náměstí se ke mně přidal slušně obleče- ný mladý Peruánec. A jestli prý mě může doprovodit, rád by si coby student procvičil svou angličtinu. Po chvíli jsme zašli na ledovou colu, venku panuje po většinu roku vedro. Ukazuje mi svůj sešit, kde má opravdu vypsaná anglická slovíčka a další studijní poznám- ky. Po chvíli hovoru na chvíli odbíhá, pak přichází s prosbou, jestli mu mohu na moment půjčit 20 solů. Potřebuje co nejdřív zavolat své dívce před svým odjezdem na studia do Limy. Venku prý prodá- vají telefonní kartu, ale nemají víc drobných než za 20 solů a on má jen stovku. Odbíhá podruhé a už ho nikdy neuvidím... Trochu mi to zkazí počáteční dojem z Trujilla. Na místě dnešního Trujil- la se rozkládalo hlavní město říše Chimú, která ovládala většinu pobřeží severního Peru minimálně v období 1300 až 1470. Pak ji přemohli Inkové. V době největší slávy mělo město Chan Chan na 100 000 obyvatel. V rámci regionální říše se město zrodilo kolem roku 900 n. l., brzy mělo na 20 000 obyvatel. Chan znamená slunce a zdvojení slova rozvíjelo původní slovo nějaký přívlastek jako „veli- ké Slunce“, „zářivé slunce“ a podobně. Město bylo celé vybudované z nepálených cihel, je největším hliněným městem v Jižní Americe a druhým největším městem „z hlíny“ na světě. Jádro města tvoři- lo devět opevněných palácových komplexů pro vládce a honoraci. Tyto sektory zřejmě patřily jednotlivým panovníkům – a to i po je- jich smrti, stejně jako to známe z pozdějšího inckého Cusca. Na první pohled Chan Chan upoutá přísně pravidelnou pravoúhlou strukturou. Městem vedou dodnes patrné rovné ulice, které oddělo- valy sektory vládců, kněží a honorace od čtvrtí obyčejných lidí. Procházka Chan Chanem je – na rozdíl od Pachacamaku – napro- sto úchvatná. V suchém klimatu severoperuánského pobřeží se zachovaly rozsáhlé úseky bývalého města. Některé části jsou navíc citlivě zrekonstruovány. Dodnes můžeme obdivovat nádhernou or- namentální výzdobu. Obdivuhodné vlysy do svrchní hliněné omítky se dochovaly více než 500 let. Kromě dekoračních pruhů, mřížek či „hranatých“ spirál na zdech nacházíme ryby či pelikány. Mořští tvorové připomínají, jaké prostředí bylo pro pobřežní pouštní kultu- ry významným zdrojem obživy. Proudy ryb prý znázorňují mořské proudy, které byly zásadní pro bohatost úlovku. Jiným oblíbeným V p o l o v i n ě r o k u 1 5 3 2 s e v y l o ď u j e n a p e r u á n s k é m p o b ř e ž í d o b y v a t e l F r a n c i s c o P i z z a r o s c í l e m u k o ř i s t i t c o n e j v í c e z l a t a . V y d á v a j í s e z a z l a t e m r ů z n ý m i s m ě r y n a v l a s t n í p ě s t .

prvkem jsou vzdušné zdi sestavované z cihel stavěných šikmo na sebe tak, že ve zdi zůstávají kosočtvercové otvory. Možná tak byla zdiva vzdušnější, v horkém klimatu zajišťovala lepší ventilaci. Nad nejzachovalejšími pasážemi jsou vybudované střechy, jiné části pra- covníci archeologického parku na noc každodenně přikrývají plach- tami. Je to připomínka, že změny klimatu se projevují i v suchém severním Peru, kde v posledních desetiletích významně přibývá srá- žek. Městský komplex se skládal ze zmíněných devíti paláců jednot- livých vládců, jež byli považovaní za bohy. Palácové komplexy mají obdélníkový tvar, do každého bylo možno vejít jediným vstupem na severní straně. Venkovní zdi až 12 metrů vysoké dosahovaly při zemi až pěti metrů šířky, při vrcholu se pak zúžily na pouhý metr. Takový profil lépe odolává zemětřesením, která jsou na peruánském po- břeží poměrně častá. Nejzajímavějším prvkem jednotlivých citadel jsou obrovské rezervoáry na vody, ceremoniální centra kultu vody a plodnosti. Zajímavé je, že z celkem 140 vodních nádrží jich bylo 60% umístěno v oněch devíti komplexech, a jen 12% nádrží se na- cházelo v rezidenčních částech, kde však žilo na 90% populace. Chimuánci věřili v nadpřirozený původ sociální- ho rozdělení společnosti, což v praxi znamenalo hlavní čtyři spo- lečenské třídy. Vládcové či honorace a kněží „curacas“ tvořili dvě horní třídy, prostý lid se dělil na „vazaly“ a „služebníky“. Horní dvě třídy byly považovány potomky dvou zářivějších hvězd, pros- tý lid pak dvou méně zářivých. V době největší slávy zahrnovala říše Chimú celé severoperuánské pobřeží od Tumbesu na severu u dnešní hranice s Ekvádorem až po oblast dnešní Limy na jihu. Tato obrovská říše se skládala z osmnácti pobřežních údolních oáz, které spojovaly silnice vedoucí bezútěšným krajně bezvodým, horkým a písčitým pobřeží. Právě kvůli ničivému slunci byl pro Chimuánce zřejmě nejvyšším božstvem měsíc, objevující se v noci – tedy během příjemnější části 24hodinového cyklu. Na rozdíl od Inků, obývajících chladné vysoké Andy, kteří vyznávali za hlavní božstvo hřejivé slunce. V době největšího rozmachu měla říše půl milionu obyvatel. Kolem roku 1470 si Chimuánskou říši podrobili rychle expandující Inkové z Cuzca, kteří se sice krvavě vypořádali s každým, kdo se jim kompletně nepodrobil, však místní kultury neničili soustavně, nýbrž přejímali jejich dovednosti a znalosti. Ani Chimuánci, jejichž kultura se datuje někdy od 10. století, se ne- objevili z ničeho nic a vládu nad pobřežím si nezajistili mírovou ces- tou. Říši vybudovali na základech starší kultury označované Moche, která měla své centrum také nedaleko Trujilla. V době nástupu Chámu se už ale nacházela v době pozdního úpadku. Za pozůstatky kultury Moche stačí vyrazit za město opačným směrem, než kde se rozkládajíruinyHanHanu.Návštěvníksetammůžesnadnopřenést do doby 100 až 800 let našeho letopočtu. V naprosto pusté rozpálené krajině se tyčí dvě torza hliněných pyramid, známé jako Hubanec dle Sol a Hubanec de La Luna, svatyně Slunce a svatyně Měsíce. Obě Husary se nacházejí na území, kde se kdysi rozkládalo hlavní osídlení v údolí řeky Moche, město dnes „pracovně“ zvané Cerho Blanc, podle kopce, který obklopovalo. Základy či zbytky hliněných stavení dodnes odpočívají pod okolním vyprahlým povrchem. Hu- banec dle Sol a její okolí byla spíš reprezentativním prostorem, ve kterém žili vládci, vojenská posádka a tehdejší byrokracie. Hubanec de La Luna, nacházející se na úpatí Cerho Blanc, byla ceremoni- álním místem, kde pobývali kněží. Hubanec dle Sol dnes z dálky připomíná spíše rozpadající se homoli přírodního původu, teprve při přiblížení lze rozeznat, že je vybudována z milionů nepálených cihliček. Jedná se o největší předtkalcovskou stavbu Jižní Ameriky. Původně dosahovala výšky 50 metrů (dnes dosahuje 40 metrů, její základy mají 345 na 160 metrů). Hrachu dle Sol značně zničili špa- nělští hledači pokladů, Hauerová, zejména v 17. století, kdy odsud vyhrabali a odnesli velké množství zlatých předmětů. Nižší a nená- padnější Hubanec de La Luna naopak zůstala z větší části Hauerová ušetřena a právě letos peruánští archeologové dokončili rozsáhlé restaurační práce a veřejnosti zpřístupnili velké části nástěnné výzdoby pyramidy. Po staletí rozpadající se zdi z vyšších pater pod sebou ukryly a zakonzervovaly rozsáhlé pasáže nižších zdí s nádher- nými freskami či malbami. Z nich se dovídáme mnohé ze života Močit, o jejich božstvech, krvavých zvycích i obyčejném životě. Hu- banec de La Luna je sice nižší a nenápadnější (rozměry jsou 210 na 290 má), ale právě zde se odehrávaly drastické krvavé rituály, lidské oběti. Lidé z pouštních oblastí záviseli na dostatku vody. Aby vlád- noucí třída odvrátila v obdobích sucha pozornost od nerovnoměr- ně rozděleného bohatství a odvrátila nebezpečí případných vzpour,

postupně vytvořila kult krutých bohů. Jejich autorita se udržovala lidskými oběťmi. Přímo v interiéru Husary de La Luna je zakompo- novaná skála – úbočí Cerho Blanc. Ke skále se přicházelo po jedné terase Husary a zde zřejmě docházelo k obětování zajatců či jinak vybraných obětí. Zraněná či mrtvá těla svrhávali kněží na obestavě- nou skálu. O této praktice svědčí nález koster, které nesou známky setnutí hlavy nebo mají proražené lebky. Není úplně jasné, jak moc byla jednotlivá údolí, tedy mocenské jednotky kultury Moche, pro- vázána politicky nebo jen kulturně (archeologické nálezy z období 100 až 800 n. l. dokazují kulturní jednotu). Po roce 650, kdy pro- běhlo několikaleté období zničujících záplav následovaných 30 lety sucha, dochází k jasnému dělení, vznikají spíše menší sídla s důra- zem na opevnění, svědčící o období sociální nestability. Za jed- ním z nejfan- tastičtějších nálezů z období kultury Moche posledních 30 let je třeba přejet pobřežním pouštním krajem o 200 km severněji do města Chicago. Kolem se rozprostírá jedno ze zelených údolních pobřežních oáz severního Peru, osidlovaných indiány odnepaměti. V oáze můžeme rozjímat nad předtkalcovskou historií v okolí něko- lika ruin hliněných pyramid. Jedna z nich, Hubanec Rajda, nedale- ko vesničky Sípán, vydala v roce 1987 místnímu archeologu Waltru Lvovi neočekávaný poklad. Lva odkryl hrobku, která nebyla nikdy dotčena vykradači hrobů – což je dost ojedinělý jev. Hrobka byla zpětně ohodnocena za nejbohatší hrobku západní hemisféry. K ná- lezu došlo poté, co místní policie upozornila Lvu na vyšší počet ná- lezů vykradačů hrobů z lokality Hubanec Rajda. Lva se ihned vydal na místo a začal hledat v terénu zčásti rozhrabaném zloději. Začal nacházet stále větší a větší počet dalších vzácných předmětů, až ná- sledoval jeho životní objev: dosud neporušená hrobka významného psychického vládce. K příběhu Lvova nálezu ještě patří skutečnos- ti, že se na místo vydal neodkladně po policejním hlášení, přestože měl právě bronchitidu, a také, že začal ihned s průzkumem, aniž si vyžádal policejní dohled, jak bývá při vykopávkách v oblasti zvykem. Jeho počínání bylo o to nebezpečnější, že předtím policie při chytá- ní vykradačů jednoho z nich zastřelila. O významu Pána ze Sípánu svědčí, že spolu s ním bylo pohřbeno několik dalších osob, které ho měly doprovázet na posmrtné cestě: žena – zřejmě manželka,

66

další dvě ženy – snad konkubíny, vojenský velitel, strážce, vlajkonoš a dítě. Kromě toho pes a lama. V hrobce bylo nalezeno na 400 šper- ků ze zlata, stříbra, mědi a drahých kamenů, desítky keramických nádobek. Pohřbení byli oděni v drahých textiliích. Pod hrobkou Pána ze Sipánu se našly další dvě hrobky, hrob významného kněze a dalšího, zřejmě předchozího panovníka. Testy DNA prozradily, že kněz byl současníkem a panovník přímým předkem Pána ze Sipánu. K Huaca Rajada jedu hromadnou dopravou, malým au- tobusem plným místních indiánů. Cesta z Chiclayo trvá asi půl hodiny, mám dost času si prohlížet jejich tváře. Jsou výrazně jiné, než tváře indiánů z okolí Cuzca, centra incké říše. Už v muzeu v Chan Chanu mě zaujala podoba průvodce s bustou chimuánského náčelníka. Výrazné rty a jemně vystouplé lícní kosti. Nyní mě upoutávají zejména ženy a dívky. Chimuánské a močické princezny musely být opravdu nádherné! Mají mnohem jemnější romantické rysy, než drsněji řezané „cuzceňačky“. Krajina kolem Huacy je „fádně pobřežně severoperuánská“. Dno širokého údolí je rovná placka, kompletně zelená díky systému zavlažování, které místní rozvíjejí a využívají odpradávna. Na tomto umu stála kultura Moche, Chimu, ale i starší kultury. Cokoliv vyčnívá ze zavlažované plochy, je suché, vyprahlé, tam začíná poušť. Ať se jedná o okolní horské hřebínky, které vybíhají do zelených rovin, anebo o zbytky chimuánských nebo močických pyramid. Mimochodem – až do nálezu hrobky Pána ze Sipánu byla Huaca Rajada považována za pyramidu chimuánskou, teprve „objev století“ ji zařadil správně – do období starší kultury Moche. Na vyvýšené části před zbytky pyra- midy byla kdysi plošina a právě zde byly umístěny význačné hrobky. Místo nálezu je dnes zachováno ve stavu, v jakém byly ukončeny vykopávky. Odhalená hrobka dokonce nadále ukrývá svůj původní obsah – ovšem jedná se o dokonalou repliku. Přesto je místo hlí- dáno ozbrojeným policistou, který taktně pozoruje návštěvníky. Originální obsah hrobky je uchováván, spolu s rozsáhlou a vysoce kvalitně zpracovanou expozicí, ve vynikajícím „Alvově“ muzeu „Museo Tumbas Reales del Señor de Sipán“ v nedalekém městeč- ku Lambayeque, rodišti Waltera Alvy. Další muzeum, „Museo de Sitio Huaca Rajada – Sipan“, je přímo u Huacy Rajady. Muzeum vybudovali Peruánci za spoluúčasti německých odborníků a je na velmi vysoké úrovni. Uvnitř panuje přítmí, což je velmi příjemné po pobytu na venkovním ostrém slunečním svitu, z vitrín do tmy „vystupují“ působivě nasvícené exponáty. Zejména odění bývalých náčelníků vyniká svou bizarností v kvalitním nasvícení. Další výho- dou tohoto musea – oproti lambayeqskému – jsou popisky zpraco- vané kromě španělštiny i v angličtině. Návštěvu obou muzeí by si rozhodně neměl nechat ujít žádný návštěvník severního Peru. Hlavní atrakce Cajamarcy se ale skrývá jen nedaleko centra, ani ne půl bloku od hlavního náměstí Plaza de Armas. V ulici Amalia Puga je nad jedním kamenným portálem na pohled nenápadný nápis Cuarto de Rescate, místnost zajetí. Za por- tálem následuje temná chodbička, pak se vyjde na dvorek, kde se před člověkem náhle otevře prostor, o kterém tolikrát četl a o němž toho bylo tolik napsáno. Přední část dvorku tvoří hrbolatý skalní po- klad, kdysi upravený Inky pro ceremoniální účely. Mechem porost- lou skalku narušují zbytky schůdků, plošinek, několika nevýrazných kanálků a také nádržek na vodu. Za skalkou pak stojí jednoduchá obdélníková stavbička z typický incky pečlivě opracovaných kame- nů. Jedna z mála staveb, která zůstala z bývalého inckého paláce. Dnes se nad stavbou tyčí mohutná ochranná střecha na samostat- né kovové konstrukci, chránící památku před povětrnostními vlivy. Právě v tomto malém domku o rozměru 11,8 krát 7,3 metrů (výška zdiva je 3,1m) dožil své poslední dny (konkrétně 8 měsíců a 10 dnů) poslední nezávislý Inka Atahualpa po svém zatčení 16. listopadu 1532. O den dříve Francisco Pizarro vstoupil se svými muži do cent- ra Cajamarcy a obsadil několik domů kolem náměstí a přes posly se dohodl na setkání. Vladař odpočíval jako čerstvý vítěz občanské války se svým vojenským ležením v nedalekých termálních lázních. Atahualpa, přesvěd- čen o své absolutní bezpečnosti, se vydal přímo do Pizzarova ležení v Cajamarce. Spolu s ním se k centru Cajamarcy přesunulo na 30 000 vojáků, 7000 z nich doprovázelo vladaře do samého centra. Desetitisíce dalších vojáků jeho armády bylo rozloženo kolem Cajamarcy. Španělů bylo jen 168. Následuje notoricky známý příběh. Kněz Vicente de Valverde s tlumočníkem přišel k Atahualpovým nosítkům, podal mu bibli a vyzval ho, ať při- jme křesťanství a uzná své vazalství vůči španělskému králi Carlosu I.

Tenpochopitelněodmítl,mělprývúmysluscizincidiskutovatoroz- dílných náboženstvích. Bibli, která ho nijak nezaujala, neboť indiá- ni neznali písmo, obrátil v rukách a odhodil na zem. Pro Španěly se tento akt stal signálem pro bezprecedentní útok. Jejich strategií a je- dinou šancí bylo zmocnit se samotného Inky, pokud možno živého. Díky koním, střelným zbraním a ocelovým šavlím proti pěšákům oz- brojeným jen kamennými kyji či měděnými noži tumi se Španělům jejich šílený plán podařilo naplnit. Překvapený Atahualpa se vůbec nebránil, naopak jeho lidé ho chránili dobrovolně vlastními těly, padlé nahrazovali noví bojovníci, fatálně se stavějící do cesty Španě- lům. Masakr si vyžádal životy 2000 inckých mužů. Zajetí panovníka a boha v jedné osobě zcela paralyzovalo přísně autokraticky organi- zovanou říši. Španělé v honbě za zlatem Inkovi slíbili propuštění. Podmínkou bylo naplnění dvě místnosti vedle jeho vězení zlatem a stříbrem do výše vztyčených rukou dospělého muže. Vladař přes své prostředníky vydal potřebné rozkazy a z celé říše začaly do Cajamarcy proudit zlaté a stříbrné předměty. Je otázkou, zda Španělé vůbec uvažovali o Atahualpově propuštění, protože v tom okamžiku by dostali do smrtelného nebezpečí. Indiáni by opět získali zpět svého pána a mohli by okamžitě využít své početní převahy. Když se místnosti naplnily drahými kovy, Španělé nako- nec zinscenovali krátký soudní proces, ve kterém " obžalovaného" shledali vinným z přípravy spiknutí, z modloslužebnictví a dokonce i z vraždy jeho bratra Huascara. Těsně před smrtí prý Inka přijal křesťanství na základě slibu, že bude sťat a nikoliv upálen. Upále- ní se bál ze všechno nejvíce, protože věřil, že duše člověka zůstává v mrtvém těle dál. Právě z toho důvodu těla mumifikovali. Zajíma- vým paradoxem zlata uloupeného Španěly v rámci výkupného za Atahualpu v Cajamarce je skutečnost, že jeho podstatná část nejspíš patřila o nějakých 50 let dříve Chimuáncům, jejichž říši inkové do- byli roku 1470 a chimuánské zlato si pochopitelně přisvojili. Velká historie se v Cajamarce váže k malé místnosti, do které nakukuji. Z bývalého paláce v Cajamarce zůstala jen opravdu strohá stavbič- ka, vlastně jen čtyři zdi, ani střecha se nedochovala. Podlahu tvoří holá, neuvěřitelně hrbolatá skála. Opravdu drsné vězení. Ani Inko- vé ale nebyli mírní, milí či ohleduplní vůči kmenům či národům, které pokořili během svého bleskurychlého nástupu. Vzestup jejich říše začal necelých 100 let před příchodem Španělů, během krátké doby vytvořili územně největší říši Jižní Ameriky. Tato největší říše však trvala nejkratší dobu a je dobré si čas od času připomenout předchozí kultury Jižní Ameriky, jejichž existence byla mnohem delší. Například civilizace Tiwanaku s centrem v bolivijské části jezera Titicaca trvala nepřerušeně přes 1000 let. Inkové však před- chozí civilizace svou strhující a pohnutou historií na samém konci předkolumbovské éry poněkud nespravedlivě zastínili.

...cestyzapoznáním www.alvarez.cz CKALVAREZ NOVÁ TVÁŘ CK ALVAREZ! *Rádi Vám zašleme náš katalog na sezonu 2013. Stačí se ozvat. CK Alvarez, třída Karla IV. 634/25 500 02 Hradec Králové e-mail: alvarez@alvarez.cz telefon: 491 110 404 Nový katalog na sezonu 2013*

text:MartinMykiska;foto:autor V p r o s i n c i n a s t u p u j e v p e r u á n s k ý c h h o r á c h o b d o b í d e š ť ů , b ě h e m n i c h ž b ý v á p o v ě t š i n u d n í z a t a ž e n o . A l e j a k j e v h o r á c h z v y k e m , a k t u á l n í p o v ě - t r n o s t n í p o d m í n k y s e n ě k d y m ě n í e x t r é m n ě r y c h l e . Ta k s e s l u n c e o b č a s p r o d e r e s k r z m r a k y i p á r k r á t z a d e n . J e n ž e : s t a n e s e v e s p r á v n ý č a s ? perutajemstvívollantaytambu

V Ollantaytambu se ocitám dva dny před vánocemi. Jsem tu již poněkolikáté, zatím ale nikdy v toto důležité datum. V červnu, v jihoamerické zimě, Inkové oslavovali návrat slunce — v ten den je v poledne nejníže nad obzorem. V prosinci naopak pozorovali slunce, respektive jím vysílaná znamení, s ohledem na nadchá- zející dobu dešťů. Bude dostatek vláhy i příští rok? Srážky se uklá- dají v horách, ze kterých po zbytek roku vytékají prameny, potoky, říčky... Ruiny Ollantaytamba patří po Sacsayhuamanu, Pisaqu či Machu Picchu k nejrozsáhlejším inckým archeologickým lokali- tám v okolí Cuzca. Ollantaytambo zahrnuje i současnou vesnici, ve které většina domů pochází z doby původních obyvatel. Snad jen střechy, případné dostavby či stavební úpravy jsou z pozdějšího období, z časů bělošské kolonizace nebo i současnosti. Dlážděnými vesnickými uličkami stále vedou odvodňovací kanálky z dob indiánů, obyvatelé jsou přímými potomky svědků inckých ob- řadů a jejich vidění světa. Za vesnicí se rozkládá rozsáhlý „posvátný“ areál, jehož součástí jsou impozantní terasy ve srázu. Nad nimi byla vybudována významná svatyně, v době příchodu Španělů nedokon- čená. Stejně jako evropské kostely ve středověku, tak i tady se na bu- dování takové stavby podílelo více generací. Nižší části posvátného prostoru pod terasami byly zprovozněny. Sloužily k náboženskému životu, do něhož patřilo obětování nejrůznějším božstvům, s nimiž Inkové ztotožňovali nejrůznější přírodní objekty, od skal, okolních hor až po nejvyšší božstvo — Slunce. Mnohé z inckého náboženství a filozofie nám asi navždy zůstane utajeno, protože Inkové neznali písmo a jejich svět se dravým příchodem Evropanů zhroutil příliš rychle. Znalosti o jejich způsobu života či myšlení můžeme čerpat jen zprostředkovaně: z kronik z koloniálního období psaných potom- ky původních domorodců, z archeologických nálezů, anebo třeba ze studia „slunečních efektů“, které znalci incké kultury vypozorovali v terénu. Některé jevy jsou překvapivě pozorovatelné dodnes. A právě ve spodní části ollantaytambských ruin se nalézá několik míst upra- vených pro pozorování či uctívání prosincového slunovratu. Jedním z nich je tzv. Kon- doří skála, druhým slu- neční „observatoř“ zvaná „Incamisana“. A nejpůsobivějším je obličej pomocníka andského stvořitele světa Virakoči, ztvárněného v nadživotní velikosti v protěj- ší skalní stěně nad vesnicí. Kondoří skála je skalní masívek v nej- zadnější části posvátného areálu, svým tvarem z dálky opravdu při- pomíná sedícího kondora s lehce rozepjatými křídly. Skalní povrch pod jeho hlavou je plný stupínků vytesaných do kamene, určených zřejmě k ukládání obětin. Jeden z výše položených stupňů přímo pod kondoří hlavou je větší a v jeho středu je skalní výstupek. O pro- sincovém slunovratu má slunce krátce po poledni stát nad kondoří hlavou tak, aby zobák vrhal stín přesně na něj. Kousek od Kondoří skály blíže k terasám se nachází Incamisana, „sluneční observa- toř“. Kus hrubé skály zde plynule přechází v dokonale opracovaný povrch v dolní části. Ze svislých, takřka dokonale rovných ploch vy- stupují kamenné výstupky, jakési „kolíky“. Zde lze pozorovat další pozoruhodný stínový efekt. Stíny výstupků ve skále během slunovra- tu přesně korespondují s jinými místy observatoře. Rozměrově zda- leka největším inckým dílem, souvisejícím s pozorováním slunce, je pomocníkova hlava z profilu, vytesaná vysoko ve skále. Údajně má připomínat dávnou legendární událost, kdy tento boží posel při- šel do údolí Ollantaytamba a místním lidem předal kulturu, jazyk, zvyky, způsoby oblékání, spolu se znalostmi, jak přežít zde v horách a žít v souladu s přírodou. Na jeho počest vesničané vytesali obličej v nadživotní velikosti do skalní stěny nad vesnicí. Obličej nese dva znaky typické pro posvátného muže. Za prvé jde o výraznou bradku (indiáni mívají fousy zřídkakdy, naopak bradka bývá tradičně přisu- V r u i n á c h O l l a n t a y t a m b a c h c i p r o z k o u m a t n ě k o l i k m í s t , k d e I n k o v é p o z o r o v a l i s l u n c e b ě h e m s l u n o v r a - t u p o m o c í r ů z n ě u p r a v e n ý c h k a m e n ů . P o v e d e s e t o ?

zována stvořiteli světa Virakočovi) a za druhé má na hlavě umístěnu stavbičku se čtyřmi růžky, nepochybně symbolizující čapku, jakou nosí andští tradiční kněží dodnes. Zvláštní dílo má lidem každoden- ně připomínat, že nadále „žije“ tento symbol se svým lidem. Jeho oko skryté pod výrazným převislým obočím každý den po druhé ho- dině odpoledne osvětlují sluneční paprsky, což symbolizuje, že se spící Virakočan právě probouzí. Kromě tohoto jevu je dílo umístěno ve stěně a vytvořeno tak, že o prosincovém slunovratu po východu slunce dopadají první paprsky do místa „kněžské čapky“. Profil božího posla vyniká při pohledu z dálky. Rozhoduji se strávit noc z 21. na 22. prosince ve stanu v protisvahu nad Ollan- taytambem s vyhlídkou na vesnici a masivem s mužskou hlavou nad ní. Napjatě čekám na východ slunce. Obloha plná mračen mi moc naději nedává. Při svítání pak okolní hory nasvětlí pár zbloudilých paprsků, ale jak se slunce dostalo výš, mraky houstnou a tajemství skály a slunečních paprsků mi zůstalo skryto. Vracím se dolů do ruin a k Incamisaně, přicházím krátce před polednem. Stále je více zataženo než polojasno, má nervozita vrcholí. Jev chci snímat ka- merou ze stativu po celou jeho dobu. Prohlížím si skálu, umisťuji kameru, aby zabrala potřebný obraz a čekám. Krátce před poled- nem se mraky opravdu trochu trhají a na skálu dopadají matné slu- neční paprsky. S obavami sleduji, jak skalní výstupky vytvářejí sotva znatelné stíny, na displeji kamery skoro neznatelné. Chvílemi ale sílí, pak opět skoro zanikají. Nicméně stíny se stále pohybují a pro- dlužují. Slunce opět zesílilo, stíny jsou k mé radosti výraznější, tak mohu sledovat celý proces, který jsem předtím znal jen z literatury. Pod svislou plochou je povrch kamene upraven do několika stupín- ků či rampiček. Nejprve osamocený skalní kolík ve stěnce vrhá stín kolmo dolů, kde se dotýká kraje stupínku současně s dalším stínem! Tento stín způsobují další dva kolíky, které byly ve skále vysekány do pozice, že se v tomto okamžiku nacházejí vůči slunci přesně nad sebou a jejich stíny se tak slily v jeden. Po chvíli celou levou část kolmé stěny pokryje jeden souvislý stín, který předchozí stíny kolí- ků pohltí. Spodní okraj tohoto stínového pole přesně lemuje celou stranu horního stupínku: kolmá část skály je ve stínu, vodorovná část – stupínek – je na slunci. Přesto, že skála nad ním je zdánlivě velmi členitá, nepatrný přesah upravené plochy v tuto chvíli vytváří naprosto rovné rozhraní mezí stínem a nasvícenou plochou. Má po- zornost se v zápětí přesouvá o kousek vedle, kde nastává další a asi nejefektnější část stínového jevu. Na zbytku nezastíněné svislé plo- chy se objevily další dva výrazné podlouhlé stíny – jako dva prsty smě- řující k zemi. Vytváří je čtveřice výstupků, z nichž vždy dva vytvářejí jeden stín. Stíny se stále nenápadně prodlužují, až najednou oba současně zapadají do dvou vytesaných důlků v dalším navazujícím stupínku. Pravý důlek je zprava otevřený, jakoby zde byl skalní po- vrch ulomený, narušený či nedodělaný. Je to neuvěřitelně precizní práce – opracovat rozsáhlý kus skály tak přesně, aby dokonalé stíno- vé efekty nastávaly v určitou část roku a denní dobu takto bezchyb- ně! Teprve nyní, když nastalo vyvrcholení celého rozsáhlého jevu si uvědomuji šťastnou náhodu. Po kritických 20 minut slunce jakž takž svítilo, či aspoň dostatečně prosvítilo řídká mračna a většina jevu byla dobře pozorovatelná. Nezbývá, než se rychle přesunout pod Kondoří skálu, kde bych měl stihnout další jev. Z před- chozí- ho dne vím, kam se po skále vyšplhat, abych se dostal ke stupínku s výstup- kem, který má krátce po poledni na okamžik zastínit kondorův zobák. Místo je dost vysoko, pro focení se nahoře naskýtá jen velmi

Latinská Amerika s CK SOLEADA Komfortní poznávací zájezdy v malých skupin- kách se zkušenými čes- kými průvodci. Vydejte se s námi za přírodními, kulturními i gastronomic- kými zážitky do regionu Latinské Ameriky. Létáme s renovovanými leteckými společnostmi, ubytování je zajištěno v kvalitních 3-4* hotelech, privátní doprava během okruhu, bohatý a vyvážený program a zku- šení čeští průvodci vám zajistí nezapomenutelné zážitky z cest. Přírodní krásy Brazílie od Ria k Amazonii 12. 2. - 25. 2. 2013 Led a oheň Patagonie 20 .3. - 6. 4. 2013 Středoamerický ráj – Kostarika a Panama 7. 4. - 22. 4. 2013 Velká jihoamerická mozaika 9. 4. - 28. 4. 2013 Máyský okruh 16. 4. - 2 .5. 2013 Napříč Peru za 2 týdny 20 .4. - 4. 5. 2013 To nejlepší z Peru a Bolívie 20 .4. - 12 .5. 2013 Cesta na rovník – Ekvádor a Galapágy 16 .5. - 29. 5. 2013 Další okruhy najdete na www.soleada.cz CK SOLEADA s.r.o. Moskevská 658/41 Liberec 1, 46001 Tel: 485 102 754 Mob: 774 750 111 www.soleada.cz www.polarni-plavby.cz www.plavbykaribikem.cz

74

krkolomná pozice. Navíc veškeré stíny s další vlnou oblačnosti opět mizí. Přesto lezu vzhůru – a příroda, či andští bohové, mě snad chtějí odměnit za mé úsilí. Když se blížím nahoru, na chvíli náhle vychází slunce a já vidím, že stín opravdu padá přesně na výstupek, zatímco vodorovný zbytek plošinky je osvětlen! Není jiné možnosti, než že jsem se stal oblíbencem horských duchů! Ne nadarmo jim poctivě odsypávám několik lístků koky vždy, když začínám žvýkat. K jevu pod kondorem dochází asi o 20 minut později než na Incami- saně. Můžeme popustit uzdu fantazii a a domýšlet se či spekulovat nad jejich propojením. Nejdříve slunce Inkům ukázalo svou dobrou vůli či čas k obětování na Kondoří skále a o něco později nasvícením výstupku pod zobákem symbolicky přijalo indiánské obětiny. Slunce brzy zašlo za mrak, stejně bych už déle nevydržel držíc se za jednu ruku na skále. Nyní, když efekt odezněl, alespoň si zblízka pozor- něji prohlížím hrubě opracovaný výstupek. Všímám si, že na jeho vrcholu je vyryt kříž. Dvě neumělé jednoduché rýhy takřka kolmo přes sebe, nicméně jednoznačný symbol křesťanství. Proč? Zřejmě je to ukázka v Andách rozšířeného synkretismu: koexistence místní dávné víry s náboženstvím rozšířeným z Evropy. Místní nadále totiž věří v horské duchy a matku zemi Pachamamu, a nijak jim to nebrá- ní hlásit se současně ke křesťanství a odkazu Ježíše Krista. Kdyžjsemslezlzpětnazem, všímám si další zajímavé maličkosti. Na úpatí Kon- doří skály je skalní oltářík kombinovaný s fontánkou a vodními kanálky vytesanými do okolní skály. Během mých předchozích ná- vštěv jsem kanálky vždy prohlížel a obdivoval jejich rozvětvování. Rád bych je viděl v praxi: zde jsou do skály vysekané opravdu tak přesně, že proud vody se v každém větvení dělí na dva a voda tak protéká celým složitým systémem napájeným jediným zdrojem. Nyní vidím, že oněmi kanálky protéká voda – a opravdu všemi! A já si vždy myslel, že celý systém už dávno není funkční – jak by také mohl, po téměř pěti stoletích?! Po chvíli voda přestala přité- kat. Jen vlhké dno bylo důkazem, že tam před chvíli byla. Nepo- dařilo se mi bohužel vypátrat, kde a hlavně kdo vodu do kanálků pustil. Kolem nikoho nevidím, ani později nepotkám. Na otázku „proč se voda v kanálcích před chvíli objevila“ se ale souvislost s právě proběhlým slunovratem nabízí jako mnohem pravděpo- dobnější vysvětlení, než že šlo o pouhou náhodu. Spokojeně se vracím, procházím ještě jednou kolem Incamisany. Slunce na chvíli opět problesklo. A já si v tu chvíli s úžasem – snad již trochu vytrénovaným okem pro tato pozorování – všímám dalšího jevu, o kterém jsem neměl dosud tušení a nikde o něm ani nečetl! Všechny předchozí stínové „prsty“ již zcela zanikly v ploše stínu, která se shora dál rozlévá po celé svislé ploše až k okraji stupín- ků. Ovšem okraj tohoto stínu nyní přesně zapadá do nepravidel- ného okraje pravé části stupně. Do okraje, který jsem považoval za zničený, ulámaný či nedodělaný! Neuvěřitelné. Po chvíli se stín opět rozplývá, mizí, slunce se ztrácí za mraky. Nakonec si ještě chci pořídit pár záběrů Kondoří skály ze vzdále- nější perspektivy. Obcházím malé obilné políčko a připravuji ka- meru. V tom se náhle pod nenadálými poryvy větru přede mnou pole několikrát silně zavlní. Klasy se skloní, vztyčí, znovu skloní. V dosud poklidném dni dost nečekané poryvy větrů. Na krátkou chvilku prožívám dost zvláštní sugestivní pocit: jako by se se mnou v tu chvíli loučili sami horští duchové a tímto znamením sdělovali, že dnešní divadlo právě skončilo, že si mám vážit toho, jak letos zařídili sluneční paprsky přesně na okamžiky, kdy jsem to potřeboval. Díky a někdy příšte nashledanou!

text:JakubKasl;foto:autor N e j k r á s n ě j š í p o b ř e ž n í p l a v b a , p r á v ě t a t o s l o v a h r d ě z d o - b i l a p r o p a g a č n í m a t e r i á l y v y b í z e j í c í k p u t o v á n í z F i n - m a r k u d o B e r g e n u n a p a l u b ě l u x u s n í h o v e l k o k a p a c i t n í - h o p a r n í k u . P o p e č l i v ě j š í m n a h l é d n u t í d o n a b í d k o v é h o k a t a l o g u s e m n e s k u t e č n ě z m o c n i l a z v ě d a v o s t a t o u h a . norskopobřežníexpres

Finnmark ležící vysoko za polárním kruhem není, vyjma Nordkap- pu, právě nejnavštěvovanější turistickou destinací. Tato nejsever- nější norská oblast má Švédsko a Finsko za své jižní sousedy, což se při pohledu ze středu Evropy zdá poněkud kuriózní. Zcela pocho- pitelně v nás tento fakt vyvolává mrazivý pocit. Přidáme-li předsta- vu, že tady chce někdo dobrovolně cestovat za pomoci velocipédu, možná se vzápětí i lehce otřeseme. Ale nápad to není špatný. Zvláš- tě, když se spojí s vytouženou plavbou. Přímý letecký spoj snadno mě i bicykl přepravil mezi pražskou Ruzyní a Tromso. Po čtyřhodi- novém letu se snesl mezi zasněžené vrcholky na ostrov uprostřed širokého ústí Balsfjordu. Byl konec července, v Tromso voněly šeří- ky a přelom prázdninových měsíců nabízel v severských oblastech příjemné teploty nad 10 stupňů Celsia. Za občasného deště, stude- ného větru a skromného, přesto blahodárného slunečního svitu, následovalo 14 dnů cykloturistiky ve stylu volnomyšlenkářského trempingu. Nechybělo táboření na divoko, rybaření, průzkumné výpravy. Kuchyni obstarával plamen táboráku či benzínový vařič, lůžko představovala karimatka a střechu nad hlavou poskytoval stan velmi střídmých rozměrů. To vše bylo perfektním úvodem před nástupem na pohodlný turistický parník. V Hammerfestu, nejsevernějším městě naší planety, právě foukal štiplavý se- verní vítr a ostré dopolední slunce po- šťuchovalo rtuť teploměru k šesti stupňům. Stál jsem s několika ostatními nedočkavci na betonovém molu chráněném obrovskými balvany a netrpělivě vyhlížel plavidlo, které mi poskytne v následu- jících dnech vyhřátý azyl. Zpoza útesu se vynořil bílo-červený kolos, jež i na značnou vzdálenost působil majestátním dojmem. Ještě trvalo několik minut než jsem na mohutném komínovém tubusu rozeznal logo lodní společnosti Hurtigruten a po chvilce jsem do- kázal přečíst i jméno oné spanilé krásky blížící se k přístavu. Fin- nmarken - stálo na přídi vyvedeno bílým písmem v rudém ozdob- ném pruhu. Po bravurním přistávacím manévru s téměř exhibiční piruetou k molu ladně dosedl nástupní můstek. K nalodění nejen mého bicyklu byla spuštěna speciální garážová vrata. Těch pár tru- bek ověšených bagáží polklo podpalubí jako malinu. Výtahová ka- bina mne dopravila do vstupní haly s recepcí a v ten okamžik jsem uzřel, že rozdíl mezi právě končícím „čundrem“ a blízkou bu- doucností bude zjevně gigantický. Naleštěný recepční pult se třpytil zlatým obložením a lodní důstojník ve sněhobílé nažehlené košili mne tím nejzdvořilejším možným tónem požádal o palubní lístek. „Vítejte! Děkujeme, že jste si vybral naši plavební společnost. Toto je vaše čipová karta sloužící jako klíč od kajuty a zároveň poukaz na snídaně, obědy a večeře. Přeji vám příjemnou plavbu.“ Pronesl s vlídným úsměvem perfektně upravený muž. Ještě chvilku jsem stál jako zmražený, jelikož na tento gentlemanský přístup člověk v kempech moc často nenarazí. Zbylo mi něco jiného, než podě- kovat, provést téměř vojenský obrat „čelem vzad“ a odpochodovat dlouhou chodbou ke dveřím číslo 397? Kajuta připomínala spíš ho- telový pokoj než námořnické ubytování, ale kulaté okno s výhledem na hladinu správnou atmosféru přeci jen navozovalo. Motory z a b u - rácely. Spanilá obryně se otřásla a vyplula do království ryb a mořských ptáků. Zvědavost mě nenechala dlouho otálet. Hodil jsem na sebe větrovku a hurá na palubu. Po obou bocích se odrážely kulisy str- mých skalních stěn na temně modré hladině. Silueta horských štítů se neustále pozvolna měnila. V pohodlných rozkládacích křeslech několik diváků sledovalo nádhernou, neustále se poma- lu proměňující podívanou. Choulili se v teplých dekách, vystave- ni jemným dotykům polárního slunce. Aby té krásy nebylo málo, B y l j s e m 1 0 0 % p ř e s v ě d č e n , ž e p r o t i r e k l a m n í m t a h á - k ů m a f i n t á m j s e m n a p r o s t o i m u n n í , a l e m a r k e t i n g o - v ý m a n a ž e r b y n a d m o j í r e a k c í z a j á s a l . C h y t i l i m ě .

78

chvíli nás na levoboku doprovázela velryba. Najednou pokynula užaslým pozorovatelům ocasní ploutví a zmizela kdesi v hlubi- nách. Později se mi dostalo vysvětlení, že pozorovaný kytovec byl vorvaň. Tento velrybí druh je prý možné často zahlédnout právě ve vodách nad severním cípem Vesterál. Má to své ekologické vysvět- lení: díky geomorfologii ostrovů a vlivu okolních mořských proudů mají v této lokalitě kytovci hojnost potravy. Mořské dno, nad kterým hodují je v hloubce kolem devíti set metrů, což jim evidentně vyho- vuje. V okolních vodách je pro ně totiž nutné potápět se za potravou často až do hlubin dvou kilometrů. Cestující prý mohou z paluby sledovat většinou dospělé samce jejichž tělesná schránka dosahuje délky 15 až 20 metrů. Téměř o polovinu menší samice se většinou pohybují ve skupinách a vyskytují se jižněji v teplejších vodách, kam se za nimi samci vydávají v období podzimu za účelem páření. Z pocitu, že nemusím šlapat a přesto se krajina kolem pohybuje, na mne padla dří- mota. Nevím zda jsem spokojeností „omdlel“ na 20 minut nebo 2 hodiny, ale když jsem procitl, na palubě již nebylo ani živáčka. Pouze osamocený racek nervózně přešlapoval na zábradlí ohra- ničujícím naši „pevnou půdu pod nohama.“ Pod klenbou oblo- hy visely těžké mraky, což idylický, romantický obraz proměnilo v temný barokní šerosvit. Znovu a znovu mne dokáže překvapo- vat, jak fantastické obrazy umí příroda v mžiku vytvořit. Před mým zrakem se rozvinulo plátno oplývající nepřeberným množ- stvím šedomodrých odstínů, které mistrovskými tahy rozprostřeli živly: země, voda a vítr. Naše města potřebují kulturu, aby byla krásná, příroda k tomu nepotřebuje nic. Večeře se podávala na třetím podlaží. Interiér restaurace s panoramatickým výhledem nesl prvky stylu art nouveau. Na stolech se třpytily naleštěné pří- bory a křišťálové sklenice. Ovšem to nejkrásnější a nejkouzelněj- ší přišlo v podobě servírovaných pokrmů. Lodní kuchyně se po celou dobu plavby snažila držet místní tradice, a tak nám byly předkládány ke konzumaci nejen lahůdky z darů moře, jako ma- rinovaný a uzený losos, krevety či treska s citrónovým přelivem, ale také například steak ze sobího hřbetu. Velký úspěch slavila díla místní cukrářky. Když strávníkům po čtyřech dnech plavby kapitán představoval osádku kuchyně, tato nečekaně útlá díven- ka sklidila v zaplněné restauraci dlouhý, bouřlivý aplaus. Výletní plavby podél skandinávských břehů jsou provozovány již od roku 1894. Více než stoletá tradice a nabyté zkušenosti pomáhají cizelovat nejlepší program pro cestující, tak aby nejen pozorovali pobřeží, ale měli též možnost detailněji poznat zdejší faunu, flóru a v neposlední řadě také kulturní tradice severního koutu Evropy. Za tímto účelem jsou každý den plavby pořádány libovolně volitel- né exkurse a výlety do atraktivních míst přilehlých trase „Coastal Express“. V pestré nabídce je například návštěva chovné stanice tažných psů, výlet na mořském kajaku, koncert ve slavném po- lárním kostele Tromso, oběd v sámské vesnici, mořské akvárium v Alesundu, pozorování mořských orlů. Orlové zvítězili. Mohutné plavidlo vystřídal malý člun, jež úzkým průlivem nedaleko Svolva- ru plul do mystického Trolfjordu. Zelené svahy lofotských skalních katedrál nás sevřely ve své náruči a nechaly působit magické kouz- lo neposkvrněné panenské přírody. Dvě milé průvodkyně začaly krájet připravené syrové ryby. Jako mávnutím kouzelného proutku se nad lodí objevilo početné hejno racků. Ladným plachtěním ná- sledovali naši pomalu jedoucí bárku a snášeli se ke kožené ruka- vici. S citem, tak aby neublížili laskavé hostitelce, z ní odebírali přidělená sousta. Takto ohleduplné chování racků jsem v životě neviděl. Na středomořském pobřeží se většinou chovají poněkud drze a neurvale. Snad i v přírodě platí: Jiný kraj, jiný mrav.

Uplynula asi slabá čtvrthodinka a na- jednou kdosi vykři- kl: „Támhle! Nad skálou.“ Zpozoroval jsem malou černou tečku. Člun téměř zastavil. Blondýnka severského typu vhodila na hladinu stříbřitě třpytivou nerozkrojenou rybu. Tečka se začala krouživým pohybem přibližovat. V hledáčku fotoaparátu jsem rozpoznal krále ptactva. Mořský orel se bez jediného mávnutí křídly rozvážně sná- šel do úzkého údolí. Pár metrů nad hladinou propnul své mohutné paže, čímž let ještě zpomalil. Těsně nad vodou vzepjal varovně žluté pařáty, na kterých se objevily hrozivé drápy. V okamžiku zaťal ostré nože přesně do lesknoucího se bodu a silným máchnutím křídel začal opět nabírat výšku. Proti slunci se nám rýsovala tmavá silueta obrovského dravce, který pod svým tělem pevně svíral ulovenou ko- řist. Tuto scénu, jak vystřiženou z přírodovědeckého pořadu BBC, nám zopakovali ještě tři další velikáni a my se v odpoledním slunci vraceli na palubu naší domovské lodi s fantastickým zážitkem, který mi v mysli nepochybně uvízne na dlouhá léta. Ze Svolvaru, hlavního města lofotského souos- troví v němž zakotvila Finnmarken, jsme se s menší skupinkou cestujících vydali k usku- tečněnídalšíhomaléhovýletu.Tentokrátsejednalooprojížďkurych- lím lehkým člunem, který disponoval dvěma mocnými závěsnými motory, jejichž síla v součtu dávala přes pět set koňských sil. Mladý lodivod a průvodce v jedné osobě vyvedl plavidlo z přístavu volným krokem. Ve chvíli, kdy jsme míjeli sochu rybářovy ženy vzhlížející z konce mola na otevřenou hladinu, jsem uslyšel výkřik znějící jako rozkaz: „Pořádně se držte!“ Náhle, jako by kapitán práskl bičem, se plavidlo vzepjalo a uhánělo tryskem po modravé hladině. Moře bylo téměř klidné, a tak nás jen občas menší vlny zvedly ze sedla, aby nám daly lehce okusit, jak chutná úprk po širých mořských pláních. Ne- trvalo dlouho a dosáhli jsme nedalekého shluku menších ostrůvků, pojmenovaném Skrova. Okrově zbarvené skály nesly na svém hřbetu několik rybářských domů a jeden z nevelkých útesů byl zdoben zto- pořenou, červenobílou věží majáku. Přistáli jsme v jedné z malých zátok a Edvin, odhadem čtyřicátník, kterému mořský vítr vyryl do tváře četné vrásky, začal vypravovat o místních lidech, zvycích i pod- mínkách k životu. „Víte, že skromně vypadající Skrova je jednou z nejbohatších oblastí Norska? Žije zde totiž velmi zámožná rodina podnikající ve výnosném chovu lososů, tudíž 10% zdejší populace prý tvoří dolaroví milionáři,“ tvrdil nám průvodce Edvin. Původně se tato famílie věnovala lovu velryb. V osmdesátých letech minulého století však přišla omezující nařízení. Přes to, že Norsko spolu s Japonskem a Islandem nepodepsalo dohodu o úplném zá- kazu lovu, velrybářství značně utlumila. Mnoho rybářů bylo nuceno hledat nový zdroj obživy a odvážným mužům ze Skrovy se zalíbila tehdy nová myšlenka umělého chovu lososů v mořských sádkách. Dnes můžeme kruhové plováky obtěžkané sítěmi vidět podél celého norského pobřeží a Lofoty nejsou v tomto ohledu výjimkou. Jak čas ukázal, volba to byla výnosná. Toto moderní „mořské hospodářství“ přineslo v následujících letech místním velké zisky. V současnosti spravují většinu lofotských sádek a jejich továrna, čítající pár nená- padnýchdřevěnýchbudovvmalémpřístavu,momentálněprodukuje 80 tun lososů každým dnem. Možná se vám tento údaj zdá jako pře- klep v textu, ale jelikož i mne velice udivil, dvakrát jsem se ptal, zda jsem se nepřeslechl, či anglickému výkladu špatně neporozuměl. „Celé norské pobřeží, ale především Lofoty a Vesterály mají díky své geografické poloze a shodě okolností zcela výjimečné klima, jež nemá ve srovnatelných zeměpisných výškách na naší planetě obdo- bu. Přesto, že ostrovy leží nad 68. rovnoběžkou, což odpovídá napří-

klad severnímu okraji Aljašky, Kanady nebo Ruské federace, panuje zde mnohem vlídnější podnebí. Tuto anomálii má na svědomí teplý mořský proud, který sem přivádí vyhřátou vodu z rovníkových ob- lastí. Většina zdrojů ať vědeckých či populárně naučných připisuje tuto blahodárnost proudu Golfskému, ale objevují se také zmínky odkazující na nové poznatky, které jako onoho dobrodince zmiňují Severní rovníkový proud,“ poučuje nás Edvin. Běžnému smrtelní- kovy však asi pramálo záleží na pojmenování oceánských toků. Oce- ňuje především konečný důsledek této přírodní hříčky, která doká- že „jeho“ ostrovy ohřát o více než 20 stupů Celsia výše, než běžně odpovídá polohám 200 kilometrů nad severním polárním kruhem. Dále nás upozorňuje, že právě díky této klimatické výjimce se Lofo- ty staly vyhlášenou mekkou rybářů. Nejedná se však pouze o rybaře- ní turistické, které v letních měsících plní zdejší rørbu návštěvníky z celého světa. Pro usedlíky a Norsko samotné je důležitý především rybolov komerční. Od ledna do dubna si rørbu - temně rudé dře- věné domy na pobřeží, kdysi natírané tresčím tukem míchaným s krví, najímají profesionální rybáři ze vzdálených částí Norska. Na svých škunerech brázdí okolní vody a loví v hojném počtu tresky, které se v tuto roční dobu do přilehlých teplejších vod stahují. Jed- notlivé úlovky mohou dosahovat až sto dvaceti centimetrů a vážit přes čtrnáct kilo. Povětrnostní podmínky - kdy solí nasycený vzduch je dostatečně chladný, nikoli však příliš ledový – dávají vzniknout další kuriozitě. Značná část ulovených tresek je rozvěšena na dřevě- né sušáky, aby během několika týdnů dokonale vyschla a ztvrdla na kost. Ano právě odtud pochází výraz „vysušený jako treska“. Takto „upravená“ ryba prý při dobrém uskladnění vydrží i několik let. K mému velkému překvapení jsme se v závěru „přednášky“ dozvě- děli, že hlavním odběratelem této pochoutky jsou především italské restaurace. Cesta zpět již byla o poznání klidnější. Jedna z dívek v naší posádce prosila kapitána o volnější tempo. Edvin zjevně žá- dostivému pohledu krásných modrých očí zcela propadl a loď přes mořskou úžinu přenesl s gentlemanskou lehkostí. Projet pečlivě celé severoskandinávské pobřeží, objevit všechna zákoutí fjordů, poznat zajímavosti a prožít hloubku přírody, to by byl úkol na celý život a možná i několik jeho pokračování. Pě- tidenní vysněná plavba splnila mnohá očekávání a zároveň při- nesla nové zajímavé otázky. Takový už je cestovatelův úděl. Cesty až příliš často přinášejí více otázek než odpovědí.

82

83

JSEM JEDNODUCHÝPROKAŽDÉHO