Veletržní listy 3/2017

Už tradičně se u  nás těší velké popularitě mluvené slovo v rozhlasovém vysílání, ať už se jedná o zábavné pořady, dramatizace lite- rárních děl, četby na pokračování nebo roz- hlasové hry. Archiv Českého rozhlasu disponuje neuvěři­ telným množstvím nahrávek od poloviny minu­ lého století po současnost. Další tituly neustále přibývají a je o ně velký zájem. Není proto divu, že už dvě desítky let vyhlašuje veřejnoprávní rozhlas každoroční anketu Neviditelný herec, v níž mají právě posluchači šanci ocenit osob­ nosti hereckého světa, které je v  uplynulém roce nejvíce zaujaly a potěšily. Právě s  touto anketou byla spjata sobotní odpolední debata, k níž moderátor Vladimír Kroc přizval dvě dámy výrazně spjaté s rozhlasovým mikrofonem Taťjanu Medveckou a Danu Černou. První jmenovaná je navíc aktuálně vítězkou Ne­ viditelného herce 2016 za četbu románu Him­ mlerova kuchařka Franz-Oliviera Giesberta. Obě herečky porovnaly práci před filmovou a televiz­ ní kamerou a za rozhlasovým mikrofonem, která však díky webovým kamerám ve studiu pozbý­ vá výhody netrápit se příliš vizuálním vjemem. Řeč pochopitelně přišla na audioknihy, které jsou nosným tématem letošního ročníku veletr­ hu. V této souvislosti zmínila Taťjana Medvecká svou spolupráci s  neziskovou organizací Mlu­ vící kniha, která natáčí na vysoké profesionální úrovni zvukové knihy pro nevidomé a zrakově postižené. IK SVĚT KNIHY PRAHA 23. MEZINÁRODNÍ KNIŽNÍ VELETRH A LITERÁRNÍ FESTIVAL 2017 NEDĚLE 14. 5. VELETRŽNÍ LISTY Spisovatelka Bianca Bellová se stala českou laureátkou Ceny Ev- ropské unie za literaturu 2017. Sobotní odpoledne v Lapidáriu tedy patřilo jí a představení jejího poslední­ ho románu Jezero. Děj se netradičně odehrává kdesi daleko, v jakési sno­ vé krajině. „Kde jsem se inspirovala? Často se mě na to ptají, ale to nejde jednoznačně říct. Přes čtyřicet let čer- pám inspiraci prostě tak, jak jde kolem mě, v tomto případě byl inspirací obrá- zek jezera,“ vysvětlovala. I v následu­ jících otázkách, které jí byly kladeny, dokázala, že je autorkou, která se vy­ myká škatulkám, netvoří podle šablon, ale tak nějak přirozeně, jak to právě v danou chvíli cítí. Na otázku, zda má před očima čtenářskou skupinu, pro níž své příběhy píše, odpověděla, že žádnou konkrétní skupinu před očima nikdy nemá. „Byla jsem zaměstnaná v  marketingu, kde se stále pracovalo s cílovými skupinami, na někoho jsme cílili, někomu něco konkrétního nabí- zeli, ale v psaní nic z toho nevyužívám. Píšu prostě příběh a doufám, že si své čtenáře najde,“ vysvětlila. Soudě po­ dle úspěchu jejích knih, nejen posled­ ního románu Jezero, ale i podle letoš­ ního ocenění, se jí to daří. JM Vítězné Jezero V  sobotu odpoledne proběhla autogramiáda části autorů sdružených ve sborníku Praha Noir. Jak vysvětlil jeho editor Pavel Mandys, jedná se o český příspěvek do tohoto celosvě­ tového knižního fenoménu newyorského nakla­ datelství Akashic Books. Už osmdesát měst se stalo středobodem cyklu detektivních, tajem­ ných a dobrodružných povídek, odehrávajících se vždy právě na onom jediném místě. Řadu zahájil sborník Brooklyn Noir, nejúspěšnějším se prozatím stal Boston Noir a nejčerstvějším počinem je Praha. Titul se zatím objevil v kniž­ ní podobě nakladatelství Paseka, v  audiokniž­ ní u One Hot Book a v anglickém překladu by měl vyjít počátkem příštího roku. O cizojazyčné zvukové podobě se zatím neuvažuje. Na sobot­ ní autogramiádu se dostavili: Miloš Urban, Michaela Klevisová, Kateřina Tučko- vá, Petra Soukupová, Petr Stančík, Ondřej Neff, Jiří W. Procházka a Mi- chal Sýkora. IK Praha Noir aneb Z pražských zákoutí do světa Herci v éteru Taťjána Medvecká a Vladimír Kroc Bianca Bellová Michaela Klevisová a Kateřina Tučková Petr Stančík, Ondřej Neff a Jiří W. Procházka

Jednou ze závěrečných literárních besed letošního ročníku Světa knihy Praha bylo představení dvou útlých knížek s prozaický- mi texty básníků Petra Borkovce (ČR) a Aleše Štegera (Slovinsko). Obě knížky byly inspirovány Berlínem a celá beseda tak byla příspěvkem k profilovému tématu vele- trhu – Genius loci, město v literatuře. Oba autory spojovala skutečnost, že před více než deseti lety obdrželi roční stipendium v Berlíně v rámci programu Writer in Residence. Získali tak možnost se s  městem velmi blízce seznámit a jeho reálie reflektovat ve své další literární tvorbě. Z osobních vyznání obou literátů vyplynulo, že právě Berlín považovali za velmi šťastnou lokalitu pro tento druh tvůrčího poby­ tu. Asi málokteré jiné velkoměsto kontinentální Evropy prošlo v uplynulých sto letech tak bouřli­ vým a zároveň rozporuplným vývojem jako Ber­ lín. Od dvacátých let, kdy byl velkoryse budován jako prestižní industriální metropole hitlerovské­ ho Německa pro 6 milionů obyvatel, prošel ma­ sivní destrukcí v závěrečných fázích druhé svě­ tové války (kdy počet jeho obyvatel klesl takřka na polovinu), následně byl rozdělen na čtyři oku­ pační zóny a přišel o svůj statut hlavního města říše. V šedesátých letech byl namísto zacelování válečných stop rozdělen ostře hlídanou zdí na dvě v  podstatě nesouvisející města. Trvalo té­ měř 30 let, než tato zeď padla a město mohlo zase začít fungovat jako jeden celek. Ale ani to však nebylo tak jednoduché. Politické rozdělení města bylo vystřídáno rozdělením ekonomic­ kým s nestejnou silou jeho obou částí. Dodnes se počet obyvatel Berlína ani zdaleka neblíží číslům z dvacátých a třicátých let, takže neexis­ tuje ani silný tlak na rychlé zastavování volných ploch uvnitř města. To vše, společně s  velmi bohatým kulturním vývojem (srovnatelným snad jenom s Paříží), činí z Berlína ideální kulisu pro situování nespočtu literárních děl. Petr Borkovec, který kromě svých básní pů­ sobí i jako překladatel ruské emigrační poezie, objevoval Berlín jako přestupní (a někdy i  ko­ nečnou) adresu pro ruské básníky ve dvacátých letech minulého století. Jedním z jeho nejsilněj­ ších dojmů bylo toulání čtvrtěmi kolem domu, kde působil po Velké říjnové revoluci Vladimír Nabokov. Slovinský básník Aleš Šteger, který obdržel berlínské stipendium zhruba o rok později, byl uchvácen zejména multikulturalismem města. A nejen tím současným, ale i historickým. Jak prozradil, on sám v Berlíně intenzivně cítil nejen německý fundament města, ale i silné slovanské vlivy způsobené historickým osídlením území tímto etnikem. A ještě jedna vlastnost Berlína ho upoutala – všudypřítomnost vody. Berlín je po­ dle něj město mnoha jezer, říčních ramen i ka­ šen a vodních monumentů. Tvůrčí pobyt v Berlíně přivedl Aleše Štegera Město jako inspirační zdroj pro literáty Filmové ateliéry na barrandovském kopci prodělaly od svého vzniku mnoho bouřlivých změn. Právě na ně se zaměřila kniha Petra Szczepanika Továrna Barrandov. „Zajímalo mě, jak vypadal svět filmařů v době, kdy všichni museli být stálými zaměstnanci, vol- ná povolání téměř neexistovala a všichni, kdo měli nějakou funkci, museli být ve straně. Jak vůbec mohly vznikat filmy? Jak se tehdy tvořilo? Dále mě zajímalo období, kdy tvrdý režim po- volil a filmaři získali větší nezávislost na politice. A velkou část knihy jsem věnoval komedii, což je svébytný žánr,“ vysvětloval návštěvníkům vele­ trhu autor publikace Petr Szczepanik. „Tvůrce, kteří se komedií zabývají, spojuje stejný smysl pro humor a svého času bojoval právě humorem proti režimu. Nejsou to žádní disidenti, a přesto sehráli v dané době velkou roli. Třeba snímek Li- monádový Joe je pro mě jistým mezníkem, výra- zem čistého smíchu. Byl to první smích, který se oprostil od politického zadání, a i takový smích byl důležitý. Právě proto jsem komedii v  knize věnoval tolik prostoru,“ dodal. Představení knihy se zúčastnil i  někdejší ředitel barrandovských studií Václav Marhoul. „Zažil jsem tam sedmdesátá léta, kdy jsem pracoval jako asis- tent, pak dobu tak politicky laděných snímků, že jsem musel odejít, a nakonec jsem se tam vrátil jako ředitel v 90. letech, kdy se všechno bouřli- vě měnilo,“ zavzpomínal. Autor i někdejší přímý svědek barrandovského běhu dějin pak rukou společnou novou publikaci vypravili do světa. JM Barrandov v průběhu věků Letos už podvaadvacáté byly na veletrhu uděleny Ceny Akademie scince fiction, fan­ tasy a hororu. Vedle ocenění v kategorii nej­ lepší povídka, nejlepší fantasy a dalších byla letos udělena i zvláštní cena za dlouholetou práci pro tento žánr, která připadla zaklada­ telce a do loňského roku ředitelce veletrhu Svět knihy Praha Daně Kalinové. Letos udělené ceny: • Nejlepší SF: Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli (Laser-books) • Nejlepší fantasy a horor: M. R. Carey: Všemi dary obdarovaná (Host) • Nejlepší původní česká nebo slovenská kniha: Vilma Kadlečková: Mycelium 5 – Hlasy a hvězdy (Argo) • Nejlepší povídková kniha: George R. R. Martin – Gardner Dozois (eds.): Darebáci (Argo) • Nejlepší povídka: Barbora Vrobelová: Hlavní chod (Mlok 2016) • Nejlepší překlad: Richard Podaný: Vodní nůž • Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka: Jana Šouflová: Neočekávané dýchánky • Počin roku: Antonín K. K. Kudláč za knihu Anatomie pocitu úžasu (Host) • Nejlepší nakladatelství: Argo • Nejlepší časopis: XB-1 (sest. Vlado Ríša) • Cena za dlouholetou práci pro SFFH: Alexandra Pavelková, • Zvláštní cena: Dana Kalinová • Kniha roku: Alastair Reynolds: Prefekt (Triton) Vítězové Akademie SFFH za rok 2016 k zajímavému druhu literární tvorby, kterému se věnuje už pět let. Navštěvuje vždy nějaké jím doposud neznámé místo na světě a píše z toho­ to místa reportáže, které musejí vyjít do 24 ho­ din po jeho návštěvě. Aleš Šteger totiž tvrdí, že nejintenzivnější pocit z nějakého místa, včetně specifičnosti jeho životního stylu, vnímáme bez­ prostředně v  prvních chvílích svého pobytu. A právě tento vzácný vjem se snaží zachycovat ve svých textech. Málokterý literární počin tak naplňuje letošní heslo veletrhu – Genius loci v literatuře. RaŠ Petr Szczepanik a Václav Marhoul Petr Borkovec a Aleš Šteger

Sál sci-fi a fantasy byl v sobotu odpoledne doslova nacpaný k prasknutí. Svou třetí knihu zde za účasti významných hostů představila Marcela Remeňová. V jedenácti letech jen málokdo tráví volný čas psaním románů. Přesně v tomto věku však Mar­ cela Remeňová začala tvořit první díl své série Osm světů. O dva roky později už byla kniha Se­ známení vydána a kladně přijata recenzí. Dnes je autorce sedmnáct a píle ji rozhodně neopusti­ la. Na svém kontě má už tři knihy a ta poslední, Rodina, nově vychází také jako e-kniha. „Snažím se hlavně nepsat černobíle,“ říká spisovatelka o svých příbězích, „žádná postava není jen dobrá nebo jen zlá a každá má pro své jednání nějaké ospravedlnění.“ Tvořit romány ve školním věku není jednoduché. Autorka i proto za největší oporu považuje své rodiče, kteří jsou obvykle těmi prvními, kdo si nové části děl pře­ čtou. Na obzoru už se také rýsuje čtvrtý díl fan­ tasy série Osm světů. „Jsem se psaním zhruba v polovině, mohl by být hotový příští rok na jaře,“ říká Remeňová. Jen slova chvály má pro mladou spisovatelku také Alice Nellis, jeden z hostů tohoto progra­ mu. „Marcela má velký talent, ale hlavně i ob- rovskou píli a pokoru. Přitom být spisovatelem je těžká práce.“ Ukázky z třetího i připravovaného čtvrtého dílu přečetl herec Radek Hoppe. Na závěr proběhl křest e-knihy Rodina, kvůli nezle­ tilosti autorky však jen dětským šampaňským. OnŠ Fantasy světy mladé autorky Jen málokterou zemi miloval Terry Pratchett tak jako Českou republiku, kde se mu vždy dostalo toho nejvřelejšího přivítání. V neděli v poledne se na toho- to významného autora vzpomínalo v Sále sci-fi a fantasy. Program moderoval Jiří Walker Procházka. Pratchett vždy v  Česku patřil k  nejoblí­ benějším fantasy spisovatelům. Není proto divu, že beseda přilákala téměř stovku ná­ vštěvníků! Daří se zde i různým fanouškov­ ským spolkům. Klub Terryho Pratchetta sdružuje stovky věrných fanoušků Úžasné Zeměplochy a každoročně pořádá množství tematických pořadů. Nejen o nich přišla ho­ vořit jejich organizátorka Věra Liptáková. Ta se také podílela na divadelním zpracování Pratchettových románů v Divadle v Dlouhé. Hry Soudné sestry a Maškaráda čili Fantom Opery nasbíraly více než 260 repríz a osob­ ně je navštívil i sám autor. Příběhy ze série Úžasná Zeměplocha jsou oblíbené i u ama­ térských souborů. „A ochotníci si často se Zeměplochou pohrají mnohem lépe než profesionálové,“ dodává s úsměvem Liptá­ ková. Návštěvníci měli možnost si prohlédnout i kalendář Klubu Terryho Pratchetta pro rok 2017. Je plný fotografií, na kterých v podá­ ní cosplayerů můžeme spatřit různé cechy z nejznámějšího spisovatelova světa. Autor­ kou těchto fotografií je Hanina Veselá, fan­ tasy spisovatelka známá knihami o hrdince Magnólii, která byla také hostem letošního veletrhu. Veškerý výtěžek z  prodeje tohoto kalendáře poputuje na výzkum Alzheimerovy choroby, což je nemoc, které Terry Pratchett po dlouhém boji v roce 2015 podlehl. Besedy se měl původně zúčastnit i  Jan Kantůrek, dvorní Pratchettův překladatel. Ten se sice nakonec zúčastnit nemohl, jeho fanoušci se s  ním ovšem budou moci se­ tkat alespoň na letošním Festivalu Fantazie v Chotěboři. OnŠ Vzpomínka na velikána Zajímavé setkání se v sobotu po poledni uskutečnilo v Lapidáriu, kde se návštěvníkům veletrhu představil čínský exilový spisovatel, hudebník, básník a kritik tamního komunistic­ kého režimu Liao I-wu. Své dílo uvedl společně s  plzeňským bás­ níkem Ivo Huclem. „Liao strávil kvůli své básni Krveprolití čtyři roky po tvrdých čínských žalářích a právě tam se naučil hrát na čínskou flét- nu,“ uvedl Ivo Hucl hudební dopro­ vod, o který se Liao postaral právě na flétnu. Dále se hrálo na housle, ale především recitovalo a předčí­ talo. Liao, který už mnoho let žije v  exilu, i  Ivo Hucl a další protago­ nisté sobotního odpoledního pro­ gramu, sklidili za své vystoupení zasloužený potlesk. JM Čínský disident na veletrhu Marcela Remeňová a Alice Nellis Liao I-wu a Ivo Hucl

Dunaj na Vltavě 5 Komponovaný pořad se slavnostním vyhlášením vítězů soutěže o nejzdařilejší překlad slovenského textu do češtiny proběhl na veletrhu v neděli. Sou­ těžící pracovali s úryvkem z knihy Vtedy v Lošonci. Via Lošonc Petra Balka, která získala cenu čtenářů v nejvýznamnější slovenské literární soutěži Anasoft litera za rok 2015. Odborné porotě se k posouzení sešlo celkem jedenadvacet prací, z nichž nejzdaři­ lejší napsala Kateřina Zajícová (vlevo). JCh Ve čtvrtek 11. května se na veletrhu sešli zástupci českých akademických a odborných na- kladatelství, aby společně diskutovali o tom, jak nejlépe pomoci vědeckým publikacím. Svoje zkušenosti nabídl Petr Valo (Karolinum), Alena Mizerová (Munipress), Hana Dziková (UPOL), Eva Dibuszová (VŠCHT), Marie Kratochvílová (FHS UK) a Andrea Slováko- vá (Nová beseda). Diskusi moderovala Martina Tlachová z Munipressu. Jedním z  ústředních témat debaty byl roz­ por mezi dvěma obtížně slučitelnými úkoly, se kterým se tato nakladatelství musejí vypořádat. Na jedné straně chtějí vydávat špičkové knihy a vybírat si k publikaci ty nejkvalitnější rukopisy. Na druhé straně se od nich očekává, že budou masově produkovat grantové výstupy a ve zbý­ vajícím čase učit začínající akademiky, jak vů­ bec psát odborný text. „Nemůžeme si vybírat jen třešničky z dortu, musíme vydávat všechno,“ shrnula situaci Hana Dziková. „Na rozdíl od jiných nakladatelství nemohou být čeští univerzitní vydavatelé úzce specializo- vaní. Pro ambiciózní autory jsou až druhou vol- bou,“ řekl otevřeně Petr Valo. Alena Mizerová k  tomu poznamenala: „I vydavatelé nejširších vědeckých výstupů však mají důležitou roli – mo- hou autory motivovat a ukazovat jim, jak se kni- hy dají dělat lépe, pokud se jim věnuje patřičná péče. A to i ty, které by na komerčním trhu měly jen malou šanci.“ Eva Dibuszová připomenula několik systé­ mových překážek – hlavním evropským a svě­ tovým problémem je nutnost vypořádat se se systémem hodnocení vědy a tendence vydávat „publikace pro publikace“. Nakladatelství jsou tak často nucena vydávat i tyto knihy. Zde pak záleží na edičních radách a šéfech, aby si doká­ zali prosadit, s jak kvalitní knižní produkcí jsou ochotni spojit své jméno. Panelisté zdaleka nestihli vyřešit všechny ote­ vřené otázky. Prozradili ale, že už začali spolu­ pracovat na tvorbě společných standardů a že se ve společných debatách chystají v  blízké době pokračovat. Jak se říká ve světě „It‘s for science – je to v zájmu vědy“. Jak (v Česku) publikovat vědu? Redaktor Týdeníku Echo Jiří Peňás poně- kud pozměnil koncept besedy s  předními českými spisovateli. Namísto avizovaných několika předních českých spisovatelů uvedl jen jednoho se slovy: „Proč zvát více spiso- vatelů, když tu máme Ondřeje Štindla, a ten stačí.“ Jistě, Ondřej Štindl je autor rozhodně za­ jímavý a určitě není ztrátou mu věnovat plochu 50 minut v  rámci intenzívního dialogu. Zvlášť, pokud se spolu s moderátorem ze společného redakčního působení dobře znají. Beseda tak slibovala „hlubší ponor“ bez zbytečných orna­ mentálních zdvořilostí. A na zdvořilostní polohu skutečně nedošlo. Naopak. Oba diskutující ja­ koby se příliš báli, aby jejich rozhovor nepůsobil „veletržně“ či „školometsky“, začali blazeovaně plout po povrchu a své vystoupení tak trochu zahazovat. Jakoby oba odmítali tvar poctivého literárního rozhovoru. Jiří Peňás si dával zále­ žet na tom, aby vypadal nahodile, nepřipraveně a hlavně silně nad věcí (rozuměj nad společným dialogem) a Ondřej Štindl zase několik vyřče­ ných a slibně polemických otázek nezvedl a za­ hodil je stručným odbytím ve stylu: „je to tak.“ Nakonec návštěvníci byli přece jen „vpuštěni“ k alespoň letmým pohledům na autorovu meto­ du tvůrčího psaní, takže se dozvěděli, že Ondřej Štindl si své rukopisy po sobě čte nahlas a díky této autokontrole ještě řadu věcí vypustí či pře­ dělá, že se při inspirací nechá silně vést smys­ lovými vjemy, že nepíše ani pomalu ani rychle a že se jeho psaní odvíjí od základního autor­ ského plánu, byť tento svůj plán nemívá úplně do detailu promyšlen. Po 30 minutách moderá­ tora dohnal jeho odmítavý postoj ke klasickému tvaru literární debaty. Marně vyzýval početné návštěvníky, aby se i oni připojili se svými dota­ zy. Beseda byla vedena natolik subjektivně, že nikdo z publika nenašel odvahu do ní vstoupit. RaŠ Salon týdeníku Echo Jiří Peňás a Ondřej Štindl

V  sobotu se na veletrhu představila norská novinářka, fejetonistka a spisovatelka Selma Lønning Aarø. Vlastně je velmi smutné, že tato autorka, kte­ rá má ve své bibliografii již řadu děl, meziná­ rodního věhlasu dosáhla až útlejším románem, jehož výchozí situace je prvoplánově pikantní, až skoro posouvající hranice tabu v  hlavním, nepokleslém proudu literatury. O co jde? O nic méně než o emancipovanou ženu, která v životě dosáhla řady úspěchů a ke kompletaci životního štěstí jí chybí už jen „dosažení“ orgasmu. Zavře se tedy s vibrátorem na týden sama do ložnice, nechá plynout rodinný život svojí cestou … a na občasné dotazy svého manžela odpovídá slib­ ným „Už budu!“. Sympatická autorka uvěřitelně vyargumento­ vala, že k napsání knihy ji nevedl jen kalkul, ale zejména korektní pohnutky. Ženy jsou podle ní skutečně pod obrovským (zejména mediálním) tlakem, kdy se musí vyrovnat nikoliv s  jednou trojjedinnou, ale rovnou se třemi v  podstatě navzájem se vylučujícími rolemi. Rolí úspěš­ né emancipované ženy, která dokáže profesně uspět, rolí matky, která vychová své potomky, a  rolí milenky, která si „udrží“ svého partnera a naplní jeho očekávání. Zatímco s prvními dvě­ ma rolemi se dnešní ženy v průměru jakž takž vyrovnají, ta třetí role může někdy opravdu „skří­ pat“. A  na to chtěla norská autorka poukázat a tematizovat to prostředky, které jdou až na samý okraj akceptovatelné literatury. Meziná­ rodní ohlas románu jí však dal za pravdu. RaŠ Už budu! aneb O choulostivé literatuře korektně a jen s mírným uzarděním Polský reportér Mariusz Sczygiel se pus- til do zajímavého projektu, začal po světě hledat pravdu. Ptá se lidí v taxíku, v letadle i na veletrhu Svět knihy Praha. „Každý novinář ví, že pravda je, když máte fakta ověřená z  několika důvěryhodných zdro- jů. Fakta jsou pravda,“ uvedl zajímavé setkání moderátor a novinář Petr Vizina. „Tak schválně, jakou barvu má vaše sako,“ reagoval na to Mari­ usz Sczygiel. „Vínovou,“ odpověděl Petr Vizina. Pak se Mariusz obrátil do plného sálu se stej­ nou otázkou a dostalo se mu několik různých odpovědí. „Vidíte, někdo řekne, že je červené, jiný, že vínové, další ho vidí jako kaštanové. Kdo má pravdu?“ ptal se Mariusz. „Každý má svou pravdu, takže i novinář, když něco napíše, je to jeho pravda, protože každý reportér má právo na své dojmy,“ vysvětloval Mariusz. „Pravda není absolutní, protože jsou sice daná fakta, ale záleží na tom, jak ta fakta pojmenujete. Každý člověk na zemi je v danou chvíli v jiném bodě, z něhož se dívá na svět, a z každého toho bodu je pohled na pravdu jiný.“ Spouštěcím momentem pro ne­ obvyklý projekt, který Mariusz nazval jednoduše Pravda a v němž se ptá lidí po celém světě na tu jejich pravdu, byla myšlenka, kterou objevil v  jedné knize. „Stálo tam: Život je hodnotný, když dospějeme k  nějaké pravdě, myšlence, pravidlu. A to byl ten moment, kdy jsem si řekl, že se budu lidí ptát, k jakému životnímu pravidlu dospěli. Tehdy jsem si sedl do taxíku a právě ta- xikář byl první, koho jsem se na jeho pravdu ptal. A od té doby se ptám všech a všude. Kritérium je, aby ta pravda nebyla banální, protože občas někdo řekne něco banálního, jako třeba, že jeho životním pravidlem je vážit si lidí. To je banální odpověď, ale mě to neodradí a ptám se ho dál. Často se pak stává, že za touto banalitou je za- jímavý příběh, a tím pádem už ona banalita ba- nální není,“ vysvětloval Mariusz, jak své pravdy sbírá. „Dá se tedy říct, že pravda tím získá jakési tělo,“ dodal Petr Vizina. „Pravda má tělo, to je hezky řečeno. Tuhle pravdu si odvezu z tohoto veletrhu,“ smál se Mariusz závěrem setkání. JM Hledání pravdy Nejevropštější umění, román Ze sobotní besedy o psaní románu a jeho významu pro evropskou literaturu ve vzdu­ cholodi Gulliver. Diskutovali Aleš Šte- ger, José Luis Peixoto a Goce Smi- levski, moderoval Guil­ laume Basset. Selma Lønning Aarø Mariusz Sczygiel Aleš Šteger José Luis Peixoto Goce Smilevski

Hilde Domin, zřejmě nejvýznamnější němec- kou lyrickou básnířku 20. století, představila v  sobotním pořadu v  prostorách Lapidária spisovatelka a její blízká přítelkyně Marion Tauschwitz. Český čtenář zná prozatím poezii Hilde Do­ min jen z kusých časopiseckých překladů, ov­ šem obšírnější výbor by se měl objevit na našem knižním trhu počátkem příštího roku. Německá básnířka, která měla velmi blízko k českým dě­ jinám a velmi citlivě reagovala na události roku 1968, je zajímavá nejen svojí tvorbou, ale i dra­ matickým životním osudem. Pocházela z boha­ té židovské rodiny, studovala na univerzitách v  Heidelbergu a Berlíně, kde se seznámila se svým pozdějším manželem Erwinem Walterem Palmem. Právě on sehrál v jejím tvůrčím životě rozporuplnou roli. Po dlouhá desetiletí přezíral její umělecké ambice – „Když žena píše, bere mi múzu!“ Proto si na počátku 60. let pro své první publikované sbírky zvolila pseudonym Domin podle Dominikánské republiky, kam se oba manželé před lety uchýlili. Zavedl je sem osud německých židovských emigrantů přes mussoliniovskou Itálii a válečnou Anglii. Marion Tauschwitz obšírně rekonstruovala životní dráhu Hilde Domin v přímé souvztažnosti s ukázkami z její poezie a na základě archivu několika tisíc dopisů nalezených po její smrti v  roce 2006. Působivě tak shrnula takřka neuvěřitelný život, který lze uzavřít vlastními slovy Hilde Domin: „Opřela jsem si nohy do vzduchu a unesly mě.“ IK Hilde Domin: německá básnířka O pozoruhodném osudu černošského učence na vídeňském dvoře píše ve své poslední knize maďarský spisovatel Gergely Péterfy, další ze zahraničních hostů letošního veletrhu. Angelo Soliman se v době nastupujícího osví­ cenství stal podivuhodným úkazem. Narodil se na území dnešní Nigérie a v dětském věku byl jako otrok přivezen do Evropy. Zde se mu dostalo vzdělání a postupně sloužil na dvorech významných šlechtických rodů Lobkowiczů a  Liechtensteinů. V  roce 1783 vstoupil do ví­ deňské lóže Svobodných zednářů, kterou poz­ ději vedl jako velmistr. Potkal se zde například s Haydnem nebo Mozartem. I přes své postave­ ní a křesťanskou víru se však po smrti nedočkal důstojného odpočinku. Jeho tělo bylo mumifi­ kováno a se suknicí z pštrosích per vystaveno v muzeu jakožto „divoch z Afriky“. Nejen o Solimanově životě pojednává Pé­ terfyho román Vycpaný barbar, oceněný v Ma­ ďarsku jako kniha roku 2014. Dějem prostupuje i  osud maďarského osvícence Ference Kazin­ czyho, Solimanova blízkého přítele. Ten je celý život odstrkován na okraj společnosti a nějaký čas stráví i na brněnském Špilberku jako vězeň. Dnes bývá řazen k  nejvýznamnějším maďar­ ským obrozencům a jazykovědcům. Kniha Vycpaný barbar vychází v  češtině v překladu Roberta Svobody. OnŠ Barbar mezi zednáři Psát znamená zpochybňovat, proměňo­ vat falešné ideologie v reálné vnímání do­ minance mimo rámec „alternativních fak­ tů“. Psát znamená utkávat se s tím, co nás utlačuje. Je však pero skutečně silnější meče? V besedě na toto ožehavé téma ve vzducholodi Gulliver v Centru současné­ ho umění DOX účinkoval čínský disident Liao I-wu a česká angažovaná spisova­ telka Radka Denemarková, modero­ vala Kateřina Procházková. Zápas mezi spisovatelem a autoritou Liao I-wu, Kateřina Procházková a Radka Denemarková Marion Tauschwitz Gergely Péterfy

Vydal: Svět knihy, s.r.o. v Nakladatelství Jalna | redakce: Jana Chalupová, Ilja Kučera, Jana Marxtová, Radek Šofr, Ondřej Šofr | technická redakce: Jiří Sládeček | překlad: Lukáš Houdek | grafický návrh a sazba: Jiří Sládeček ml. | Foto: Jiří Sládeček, Martin Šust, Jáchym Sládeček | tisk: MHTisk, s.r.o. | uzávěrka 14. 5. 2017. • Published by Svět knihy, s.r.o. in Jalna Publishers | Editorial staff: Jana Chalupová, Ilja Kučera, Jana ­ Marxtová, Radek Šofr, Ondřej Šofr | Technical editing: Jiří Sládeček | Translation: Lukáš Houdek | Graphic design a typesetting: Jiří Slá­ deček ml. | Photo: Jiří Sládeček, Martin Šust, Jáchym Sládeček | Print: MHTisk, Ltd. | Deadline 14. 5. 2017 | Neprodejné – Not for sale Statistika literární festival Počet účinkujících: 636 Počet programů: 486 Počet výstav: 20 Počet zemí a regionů – účinkující v programech: 27 Belgie, Česká republika, Čína, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Izrael, Kanada, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemsko, Norsko, Peru, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, USA, Velká Británie Statistika veletrh Počet vystavovatelů: 396 Počet stánků: 205 Plocha: 3.412 m2 Počet registrovaných odborných návštěvníků: 682 Počet akreditovaných novinářů: 237 Počet návštěvníků: 44.000 Počet zemí a regionů – vystavovatelé: 31 Bělorusko, Česká republika, Čína, Dánsko, Finsko, Francie, Indonésie, Irsko, Island, Itálie, Izrael, Japonsko, Kanada, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Peru, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Skotsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Tchaj-wan, Ukrajina, USA, Velká Británie Celkem na veletrh a festival přijeli hosté ze 33 zemí světa. Ve speciální expozici se představilo devět Kreativních měst literatury UNESCO – Barcelona, Dublin, Edinburgh, Heidelberg, Krakov, Lublaň, Lvov, Nottingham a Óbidos. Zároveň z těchto měst přijeli na veletrh i autoři či literární vědci. SVĚT KNIHY PRAHA 2017 v číslech 24. MEZINÁRODNÍ KNIŽNÍ VELETRH A LITERÁRNÍ FESTIVAL VÝSTAVIŠTĚ PRAHA HOLEŠOVICE TÉMATA ZAMĚŘENÁ NA: KOMIKS VÝROČÍ ČESKÝCH DĚJIN – „OSMIČKOVÉ ROKY“ 10.–13. 5. 2018 SVĚT KNIHY PRAHA SVETKNIHY.CZ