Vlaková povídka

1 Představte si, že jste muž. Postáváte na vlakovém nádraží. Už jen ze zvyku se rozhlížíte kolem a bavíte se hodnocením dívek. Pěkné nohy. Hm, ne. Ta za moc nestojí. Kdyby se lépe oblékla. Další je přímo zrozená pro předváděcí molo. Všimnete si i holky, která je zahloubaná do knihy. Většinou takovým typům příliš pozornosti nevěnujete, ale zrovna tato je tak roztomilá. Na nohou má pohodlné tenisky, malý batoh položený na klíně a o něj opřenou objemnou knihu. Právě teď pro ni neexistuje nic jiné než hrdinové románu. Rád tak pozorujete lidi venku. Přemýšlíte, co se jim asi honí hlavou. A pak tu stojí kluk. Oblečen do koženého křiváku, blond vlasy nedbale staženy do copu, z kterého se mu uvolnilo pár pramínků a vítr si s nimi nezbedně pohrává. Na ramenou ho tíží batoh – trochu neladí s bundou. Levou rukou si přidržuje popruh. Na pravé si ťuká nehtem o druhý. Je nervózní? Do uší mu hraje hlasitě hudba. Chvíli jeho pohled prozrazuje, že téměř nevnímá okolí. Pak ho cosi vytrhne ze snění. Je to malá holčička, pláče, protože ji matka táhne opačným směrem, než chce jít. Mírně se té scénce usměje. Pak opět přestane vnímat okolí. Najednou si všimnete psa, kterého do té doby vůbec neregistrujete. Ležel klidně s hlavou složenou na velkých bílých tlapách. Je to ještě štěně. Jste si tím jistí. Ale i přesto je to velký, mohutný tvor. A i tak ho vaše oči nepostřehly. Až teď. Protože zvedl hlavu. Otočil ji dozadu a zvědavě sledoval holuba, který ťapal kousek od něj. Ten bídák! Jak se opovažuje ho rušit? Psisko se začalo se zaujetím točit tělem k tomu divnému zvířeti. Čumákem přitisknutým těsně u země se natahuje k holubovi. Nedbá na to, že ho obojek škrtí na krku. Jen se honem dostat k tomu provokatérovi, který se drze promenáduje nedaleko něj! Kluka ze snění tentokrát vytrhne právě štěně, které mu vodítkem přiškrtilo ruku. Trhl s ním, aby se pes vrátil do původní pozice. Ale ne! Proč? Musí přece chytit toho holuba! Kluk se k němu skloní a poškrábá ho za uchem. Pes přátelsky zabouchá ocasem. Přesto jeho pozornost neustále přitahuje ten zlý požírač smetí.

2 Zabere se opět do své hudby a začne klepat botou o zem v rytmu muziky. To psa zaujme na chvíli víc než pták. Nastraží uši, krčí čelo a zvědavě natáčí hlavu na stranu s očima upřenýma na klukovu nohu. Vypadal jako osamělý cestující. Vypravující se na cestu jen se svým věrným psím společníkem. Vypadal tak až do chvíle, než se vedle něj postavila štíhlá dívka ve společenském kostýmku černé barvy se stejně tmavou čelenkou ve světlých vlasech. Zastavila se vedle jeho pravice, poupravila si úzkou sukni a znovu svěsila ruce podél těla. Rozdílnost jejich oblečení bije do očí! Přesto je cosi spojuje. Co to jen může být? Dívka pozvedla levou ruku a vložila ji do chlapcovy pravice. Nepodíval se na ni. Jediná známka toho, že vnímal její přítomnost, bylo pevné stisknutí její něžné dlaně ve své. Najednou si všimnete změny v jeho tváři. Rty, doteď pevně semknuté k sobě, povolily. Oči na nepatrnou chvíli zavřel a poté opět zabodl svůj pohled před sebe. Prohnul se v zádech, snad aby aspoň na chvilku odlehčil svým ramenům od tíhy batohu. Na vteřinu vás napadne, jestli je to jen ten batoh, co ho tíží. Dívka si stoupla na špičky a natáhla se k chlapcovu uchu. Cosi mu řekla. Jako by nevnímal. Nevěnuje jí jediný pohled. Ale ne z nenávisti. To vylučuje už jen jeho ruka, kterou pevně, majetnicky svírá její drobnou ručku. Nádražím se přenáší hlas oznamující příjezd vlaku. Dívka cosi svírá ve volné ruce. Něco, co pro ni nejspíš znamená hodně. Rozeznáte v jejích prstech obálku. Je už výrazně pomačkaná, jak ji nejspíš děvče už dlouhou dobu drží. Snad nějaké kruté sbohem od přítele? Ale ne. Milenec přece stojí hned vedle ní. Je to snad dopis od rodičů, aby v cizím městě na sebe dávala pozor? Možná. K nástupišti se blíží vlak. Pisklavé nepříjemné skřípání, když se stroj snaží zastavit, dráždí pouze psa. Téměř nepříčetně se rozštěká. Projevuje tak jen strach z té děsivé železné věci. Ti dva si snad ani toho uši rvoucího pištění nevšímají. Chlapec nejdříve pokyne dívce, aby nastoupila, poté dovnitř vyskočí štěně a až nakonec on. Tak moc vás ta trojice zaujala, že míříte přímo za nimi. Posadíte se naproti nim. Co to jen mezi nimi je? Jaký příběh je přivedl na vlakové

3 nádraží? Tajně – jen tak po očku – sledujete dvojici. Kluk teď vypadá mladší, než se vám na první pohled zdálo. A jeho dívka? To je ještě dítě. Může jí být sotva šestnáct. Ale přesto kvůli čemusi působí dospěle. Jakási událost mění její dětskou tvář v tvář ženy. Tolik vás láká zjistit o nich víc. Natolik chlapec přivábil vaši pozornost, že se od něj nemůžete odtrhnout. Ale co je ta věc, která je v nich skryta? Nemůžete na to přijít. Utíkají snad z domova? Od zbohatlických rodičů, kteří si budoucnost obou představovali jinak? Prchají snad, protože se dostali do maléru? Jaký to může být asi problém? Nechtěné dítě, které brzy zhyzdí dívčinu postavu? Dostali je do potíží falešní přátelé? Utíkají snad před policií? Museli se sebrat tak rychle, že děvče ani nemělo čas, aby se převléklo do něčeho pohodlnějšího? Nebo v tom ani není žádný malér a oni se jen vydali na výlet! Proč by ale jela v kostýmku? Možná jedou na svatbu. To je pak ale nevhodně oblečen pro změnu on. Nejspíš má oblek už na místě. Jen kdyby… jen kdyby neměli oba ten zvláštní výraz v očích! Na chlapcově tváři si všimnete nažloutlé skvrny nalevo od brady. Zapomněl se umýt po nějakém večírku? Po maškarním plese? Ne. To není barva. Je to stará modřina. Dostal se s někým do sporu? Bránil někoho? Snad svou dívku? Před kým? Před nějakým dotěrným a opilým klukem? Před otcem, který jí do tváře vmetl, že je jen obyčejná coura, když se nechala zbouchnout nějakým dlouhovlasým pobudou, který ji dozajista vymění při první příležitosti za jinou naivku? Bránil vůbec ji? Bránil vůbec někoho? Třeba jen nešikovně upadl, když se mu to potrhlé štěně, ležící mu teď věrně u nohou, vpletlo do cesty. Možná spadl z kola. Unaveně hledí z okna. Ani nevnímá koleje… ani stromy. Nezírá na bílé obláčky líně si plující po obloze a tvořící různá zvířátka a grimasy, když člověk zapojí trochu fantazii. Prostě jen upírá zrak z okna. Nevěnuje ničemu pozornost. Dívka v prstech neustále obrací obálku, která už dávno vzala za své. Hledí na ni svýma modrýma očima, prsty přejíždí po hranách složeného papíru. Už jen chvíli a strany obálky se tím nepřetržitým žmouláním od sebe

4 nadobro oddělí. Ve tváři se jí pojednou objeví rozhodnutí. Otevře obálku a vytáhne z ní papír… nebo dva. Nejde to hned rozeznat. Chlapec na moment odtrhne zrak od okna a přilepí jej na list v dívčiných dlaních. Jako by se v jeho očích objevila hrůza, děs, možná i strach. Ale jen na moment, pak se zase otočí ke krajině venku. Venku, kde tak nádherně svítí sluníčko a není nic důležitějšího než si tento den ve svém životě naplno užít. Dívka rozbalí složený list. Je ušmudlaný, nejspíš od hlíny. Štěně začenichá. Cítí snad známou vůni? Náhle jen na vteřinku – téměř neslyšitelně – protrhne skličující ticho v kupé krátkým zakňučením a zase složí svou huňatou hlavu na tlapky. Mrká, přebíhá očima z jedné strany na druhou. Pes na chvilku zvedne zase hlavu, aby vyplázl jazyk a rytmicky oddychoval. Je mu v tom dusném vzduchu a hustém kožichu příliš horko. Znovu položí hlavu na zem, hlasitě začmuchá, zkoumá cosi na podlaze a hned se zase uklidní. Dívka si položila dopis na klín a snaží se jej trochu narovnat. Zkoumáte první slova. Nejdražší… Ne, to nebudou výčitky rodičů. Nakonec si opravdu čte dopis od svého přítele? Připomíná si první zamilované řádky, jež jí psal? Oči jí jezdí po písmenkách. Rty jsou povolené. Se zatajeným dechem hltá slova. Musí to být krásná slova, když je tak pečlivě pročítá. Na prsteníčku točí palcem s drobným zlatým prstýnkem. Zaujal vaši pozornost. Je krásný. Přímo září na její drobné ručce. Říkáte si, že byste jistě své přítelkyni taky takový koupil. Chlapce, stále utápějícího své oči do dálky, si okamžitě oblíbíte pro jeho vybraný vkus. Oči blondýnky se přesunou od konce opět na začátek milostných řádků. Čtete v její tváři, že si prostě dopis musí přečíst znovu. Usmějete se tomu a zároveň zatoužíte vytrhnout jí dopis z ruky a přečíst si, co jí tak asi psal. Dívka zvedne list blíž k očím. Tu jí najednou na zem spadne nějaký menší tvrdý papír. Je to fotografie. Vidíte na ní tři rozesmáté tváře. Kluk, který na nástupišti přivábil vaši pozornost, jeho dívka a vedle ní pak další kluk. Je hodně podobný tomuto chlapci, ale vypadá trochu starší. Jen asi o dva či tři roky. Společně se drží všichni kolem ramen a usmívají se od ucha

5 k uchu. Cosi vás na tváři toho staršího zaujme. Něco vám říká, našeptává, že jeho úsměv není tak úplně bezstarostný. Dívka fotografii zvedne, položí ji vedle sebe a hladivě po ní přejede rukou. Chlapec obejme dívku kolem ramen a položí svou tvář do jejích vlasů. Cosi jí šeptá. Dívka se znovu začte do řádků. Vy zatím můžete studovat obrázek. Všimnete si, že starší chlapec v druhé ruce svírá chlupatou kuličku. Štěně. Ano. Je to právě to štěně, které jim teď leží u nohou. Na fotce je jen mnohem menší a má sladce přihlouplý štěněčí pohled. Pořád vám ale v hlavě zní, že jste toho neznámého chlapce někdy viděl. Někde jste ho už určitě viděl. Zahlédl jste odraz své tváře ve skle. Díváte se na sebe. Dlouho. Štěně – byl to dárek k narozeninám. Chlapec držel dívku za ruku. Zcela mylně jste si myslel, že to měl být důvěrný milenecký dotek. Svíral jí dlaň, aby věděla, že je u ní a nemusí se bát. Děvče, stejně jako on, si prožilo něco hrozného. Něco, co její mysl poznamenalo do konce života. Změnilo to výraz v její tváři nadobro. Neutíkají z domova. Neutíkají ani od rodičů. Nejsou v žádném maléru. Nejedou na žádný výlet, ani na svatbu. Chlapcova modřina není známkou toho, že by někoho bránil. Není ani důkazem jeho nešikovnosti. Kdepak. S někým se pohádal. Šlo o největší a nejhorší hádku v jeho životě. Hádka, které lituje, ale už ji nelze vzít zpět. Dívka svírala po celou dobu v rukou dopis. Je to jediná věc, která jí zbyla. Právě tam četla ta optimistická slova, že si člověk má užívat každého slunečného dne naplno. Jen jim teď nějak nedokáže moc věřit. Jak by taky mohla? Jsou to slova člověka, který jí také věnoval zlatý kroužek k narozeninám. Prý každá velká slečna musí mít takový prstýnek. Pokaždé, když si na ta slova vzpomněla, musela se pousmát. To byl celý on - její bráška. Při pohledu na fotografii je jí ale do pláče. Obrázek vznikl před necelým rokem. Slavily se narozeniny. Ale ty už se teď slavit nebudou. Dnes se totiž jede dívka v černém kostýmku rozloučit. Jede spolu s klukem v kožené bundě. Je to její bratr, ne milenec. Díváte se stále na sebe? Jen se dívejte. Už je vám vše jasné. Vzpomínáte si. Uvědomujete si všechno. Sestřička a bratr ti jdou dát sbohem.