Culturologia 1

The Journal of Culture Číslo 1, ročník 1/2012 Vydává: Česká kulturologická společnost ve spolupráci s Katedrou teorie kultury FF UK ISSN 1805-2886 (tištěná verze) ISSN 1805-2894 (on-line verze) Hlavní editor: Martin Soukup Editor: Martin Rychlík Redakční (vědecká) rada: PhDr. Václav Soukup, CSc. (Filozofická fakulta UK, Praha) prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. (Přírodovědecká fakulta MU, Brno) prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc. (Archeologický ústav AV ČR, Praha) prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D, DSc. (Filozofická fakulta ZČU, Plzeň) prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D. (Filozofická fakulta UKF, Nitra) doc. RNDr. Václav Vančata, CSc. (Pedagogická fakulta UK, Praha) PhDr. Zdeněk Uherek, CSc. (Etnologický ústav AV ČR, Praha) PhDr. Martin Soukup, Ph.D. (Filozofická fakulta UK, Praha) PhDr. et Mgr. Martin Rychlík, Ph.D. (Filozofická fakulta UK, Praha) PhDr. Barbora Půtová (Filozofická fakulta UK, Praha) Mgr. Michaela Balcerová (Filozofická fakulta UK, Praha) Redakce: Katedra teorie kultury (Department of Cultural Studies) Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1 – 110 00 Vychází dvakrát ročně. Toto číslo vyšlo 1. května 2012 v Praze. (c) Culturologia, www.culturologia.cz / press@culturologia.cz

PhDr. VáClaV SoukuP, CSc. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: soukup@akademie-avs.cz V ážení čtenáři, dovolte, abych Vás při- vítal na stránkách nového, antropo- logicky koncipovaného vědeckého časopisu Culturologia. Příběh jménem kultu- rologie začal psát v první polovině 20. stole- tí americký neoevolucionistický antropolog Leslie White, díky němuž se pojem Culturo- logy stal součástí vědeckých slovníků a ency- klopedií. Whiteovu teorii kultury dále rozví- jeli tak významní vědci, jako jsou americký archeolog Lewis Binford nebo kulturní antro- polog Marvin Harris. Ve druhé polovině 20. století se Whiteova originální a nadča- sová koncepce kultury stala inspiračním zdrojem procesuální archeologie, ekologic- ké antropologie a kulturního materialismu. S odstupem času lze říci, že Whiteova kultu- rologie dodnes představuje významnou stra- tegií současného vědeckého studia kultury. V roce 1991 byla kulturologie úspěšně etablo- vána jako studijní obor a rodící se věda o kul- tuře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jejím primárním cílem bylo progra- mově reagovat na stále větší specializaci a di- ferenciaci věd o člověku, společnosti a kultu- ře. Proto byla koncipována jako „příčná věda“ a interdisciplinární báze, jež umožňuje integ- rovat poznatky kulturní antropologie, sociolo- gie kultury, kulturní ekologie, psychologie kul- tury, filozofie kultury, dějin kultury a dalších vědních disciplín, které z různých úhlů studují různé dimenze lidské kultury. Na půdě pražské kulturologie byly realizovány jak kvalitativní antropologické terénní výzkumy mimoevrop- ského světa „těch druhých“, tak kvantitativní sociokulturní výzkumy českých městských lo- kálních kultur. Hlavní hrdinkou kulturologických výzkumů a ústředním tématem časopisu Culturologia je samozřejmě – KULTURA. Při vyslovení toho- to slova si většina lidí představí svět pozitivních hodnot, jež humanizují a kultivují člověka. Kul- tura z tohoto hlediska často vystupuje jako sy- nonymum výtvarného umění, literatury, hud- by a architektury... Z kulturologického hlediska má ale tento po- jem mnohem širší význam. Kultura je považo- vána za superorganickou vrstvu reality, kte- rá zahrnuje naučené a sdílené vzorce lidského chování, normy, ideje a materiální produkty cí- levědomé lidské práce. Jinými slovy, kultura je systém nadbiologicky vytvořených prostředků a mechanismů, jejichž prostřednictvím se lidé adaptují k vnějšímu prostředí. Takto definova- ná kultura umožňuje formulovat nové odváž- né vědecké hypotézy a realizovat zásadní vý- zkumy na téma evoluce člověka, vzniku a šíření historických a lokálních kulturních systémů i studia lidské osobnosti v kontextu konkrétní kultury. Je třeba přiznat, že tento přístup k poj- mu kultura je typický pro anglosaskou sociální a kulturní antropologií. Časopis Culturologia jako součást široké- ho proudu antropologického myšlení má vel- mi blízko ke koncepci takových časopisů, jako je kupříkladu American Anthropologist. Mezi preferovaná témata našeho časopisu patří pro- blematika studia kultury jako základního atri- butu rodu Homo, výzkumy rozmanitosti lid- ských kultur v čase a prostoru i řešení otázek spjatých s analýzou determinujícího vlivu kon- krétní kultury na formování lidské osobnosti. Naplnit vědecké aspirace Culturologie nebu- de lehké. Naštěstí sudičky daly kulturologům do vínku takové vlastnosti, jako jsou bojovnost, tvořivost a nonkonformnost. Je totiž stále dů- ležitější hledat odpověď na otázky, čím se člo- věk liší od zvířete, jak se mění hranice i podsta- ta různých světových kultur, a proč jednotlivce jeho vlastní kultura buď osvobozuje, nebo osu- dově spoutává. Věřím, že médium, jež právě držíte ve svých rukou, bude dobrým průvod- cem v kulturním labyrintu současného světa. Jinými slovy: „Vítejte v kulturologii!“ l Vítejte v Culturologii! Obsah Studie: 4 Martin Soukup: Kultura: Presumpce neviny tohoto pojmu 12 Václav Soukup: Pražská kulturologická škola 20 Thomas Hylland Eriksen: From Culture via Multiculturalism to Diversity 26 Michal Tošner: Kultura před soudem 36 Josef Šmajs: K problému ontologie kultury 44 Martin Rychlík: O jiném „umění“ jiných: Vstup do antropologie umění 52 Miloslav Lapka: Kulturologický projekt české krajiny 60 Vladimír Czumalo: Ke konceptu kulturní paměti 66 Barbora Půtová, Václav Soukup: Románská kultura jako sociokulturní systém 78 Miloslav Petrusek: Životní styl jako „definiční znak“ postmoderní doby? Marek Jakoubek: Otázka kultury na poli tzv. romské problematiky (online) Recenze: 84 Martin Rychlík: Vědění doby faraonů. O egyptské matematice, astronomii a lékařství 86 Martin Soukup: Šamanismus na  cambridgeský způsob 87 Martin Soukup: Kolapsy v nás – Kolik vydrží civilizace? 87 Martin Rychlík: Demaskované masky Rituál přechodu: 88 Martin Soukup: Josef Wolf (1927-2012) 89 Václav Soukup: Příběh o nudě, panu profesorovi a kulturní antropologii Vědecký tamtam: 90 Ondřej Hubáček: Veřejné kulturní služby jako předmět aplikovaného kulturologického výzkumu 91 Marcela Zoufalá: Kulturologie v síti institucí 92 Barbora Půtová: Po stopách Féliciena Ropse 93 Julie Hubeňáková, Martin Soukup: Nová Guinea aneb Tam a zase zpátky 93 Jana Jiroušková: Fetiš modernity 94 Markéta Poláková: Ze světa vědeckých publikací Jaroslav Malina, Jan Filipský: O antropologic- kém projektu „Člověk–Auto“ (online) Eduard Petiška: Dvacetiny kulturologie aneb je důvod slavit (online) Co čtou studenti: 97 Kateřina Vacková: Apač, který chtěl být orlem

4 • Culturologia / vol. 1 Kultura: Presumpce neviny tohoto pojmu Jak se zrodil a jak různorodě se rozvíjel klíčový pojem (tři hlavní přístupy) PhDr. MaRTin SoukuP, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: martin.soukup@ff.cuni.cz K ultura je kluzký pojem, kterého se naduží- vá. Již v roce 1892 mohl český folklorista a et- nograf Čeněk Zíbrt (1864–1932) napsat: „Slo- vo ‚kultura‘, ‚kulturní historie‘ přečasto v moderní době slýcháme, čítáme, píšeme. Není snad knihy, není snad časopisu, v jehož sloupcích v jednom čís- le aspoň několikráte jména ta by se nevyskytla“ (Zí- brt 1892:1). A to měl pojem kultura ještě před se- bou „krátké“ 20. století... Ovšem jeho dějiny se píší již od dob antických filozofů Sokrata (469–399 př. n. l.) a především Platona (427–347 př. n. l.), kdy se ješ- tě nepoužívalo latinské slovo kultura. Britský lite- rární teoretik Raymond Henry Williams (1921–1988) kdysi prohlásil, že kultura patří ke dvěma nejsložitěj- ším pojmům vůbec. Tím druhým je příroda (Williams 1976). Snad i proto, že pojmy příroda a kultura tvoří vzájemně svá opozita, ale paradoxně se také v někte- rých souvislostech a použitích prostupují a zaměňují svá místa v síti významů. Patrné je to právě v samot- ném slově kultura, jež ve svém latinském významu odkazuje k přírodě, přesněji řečeno ke kultivování půdy. Britský literární teoretik Terry Eagleton (naro- zen 1943) v této souvislosti napsal, že „v jediném poj- mu se matně vyjevují otázky svobody a determini- smu, činnosti a pasivity, změny a identity, daného a vytvořeného“ (Eagleton 2001:10). Kultura předsta- vuje jeden z nejvýznamnějších pojmů společenských věd, kde se na rozdíl od axiologických přístupů pou- žívá jako nehodnotící kategorie. aTRibuTy kulTuRy Ačkoli můžeme detekovat na celém světě fascinují- cí kulturní rozmanitost na všech třech strukturálních úrovních kultury (ideje, sociokulturní regulativy a ar- tefakty), každá kultura se vyznačuje určitými univer- zálními atributy. Již Kroeber a Kluckhohn (1952) při rozboru dostupných definic kultury dospěli k závě- ru, že existuje několik nejmenších společných jme- novatelů všech definic kultury. Z nich můžeme odvo- dit atributy kultury. Kroeber a Kluckhohn napsali, že „kultura se skládá z explicitních a implicitních vzo- rů, osvojovaných a předávaných prostřednictvím symbolů, odvozených z chování a určujících cho- vání, představující charakteristický výdobytek lid- ských skupin, včetně jejich ztělesnění v artefaktech. Základní jádro kultury se skládá z tradičních (tedy historicky odvozených a vybraných) idejí, a zvláště hodnot, které jsou s nimi svázány. Kulturní systémy můžeme na jedné straně považovat za produkty cho- vání a na straně druhé za podmiňující základy další- ho jednání“ (Kroeber, Kluckhohn 1952:181). Každá známá kultura má pět hlavních atributů: je naučená, sdílená, založená na symbolech a znacích, integrovaná a historická. Atributy jsou uplatněním etického hlediska; tj. jedná se o koncepce vytvořené antropologií bez ohledu na emickou perspektivu pří- slušníků určité kultury. Jinými slovy, antropologie zde neříká nic o tom, jak a co se příslušníci určité kul- tury učí, jakými konkrétními mechanismy se zajišťu- je sdílení a integrace kultury, na kterých symbolech se kultura zakládá a jaká je její historie. To se stává předmětem terénního výzkumu, který antropologo- vé uskutečňují v konkrétní kultuře. a) kulTuRa JE nauČEná Ve 20. století se antropologie profilovala jako disci- plína, která vychází z doktríny kulturního determi- nismu a k jejím základním premisám patří, že se lidé rodí jako nepopsaný list a formují je faktory prostře- dí a životní zkušenosti. Proces učení se kultuře an- tropologové označují pojmem enkulturace, kterým rozumějí celoživotní proces vrůstání jedince do kul- tury. Zájem o tento proces vedl antropology již v prv- ní polovině 20. století k zájmu o utváření osobnos- ti v kultuře. Studovali styly výchovy, začali používat psychologické testy a inspirovali se tehdy moder- ní psychoanalýzou. Tento antropologický trend vedl k formování samostatné antropologické oblasti, kte- klíČoVá SloVa: kultura, kulturologie, antropologie, kulturální studia, dějiny vědy kEywoRDS: Culture, Culturology, Anthropology, Cultural Studies, History of Science abSTRakT: Předmětem studie je analýza pojmu kultura. Autor analyzuje zrod a atributy tohoto pojmu. Zvláštní pozornost je věnována vývoji poj- mu v rámci filozofie a antropologie. Autor podává výklad pojmu kul- tura prostřednictvím tří hlavních přístupů: kultura jako aktivita, kultura jako entita, kultura jako konstrukce. Tyto přístupy zároveň představují tři hlavní vývojové fáze pojmu. abSTRaCT: The aim of the paper is an analysis of the concept of culture. The Author analyzed the genesis and attributes of the term. The special attention is devoted to the development of the term in the framework of philosophy and anthropology. The Author outlined three appro- aches to the term culture: culture as an activity, culture as an enti- ty and culture as a construct. These approaches can be understand three main phases of conceptual development of the term. 4 • Culturologia / vol. 1

12 • Culturologia / vol. 1 Pražská kulturologická škola Moderní kulturologie je založena na antropologickém pochopení kultury jako systému PhDr. VáClaV SoukuP, CSc. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: soukup@akademie-avs.cz Z droje kulturologického myšlení: Charakteristic- kým rysem současného vědeckého poznání je snaha o překonání narůstající diferenciace a spe- cializace věd o člověku, společnosti a kultuře. Stále více vědců si klade za cíl zpracovat výsledky tematic- ky a obsahově různých empirických výzkumů kultu- ry a přispět tak k prohloubení systémového pohledu na sociokulturní realitu. Výrazem hledání nových vý- chodisek je vznik mezioborových přístupů a syntetic- kých výzkumných bází, které by umožnily integrovat poznatky různých věd o člověku a kultuře. Toto úsi- lí směřuje k tomu, aby vznikl kvalitativně nový, mno- hem komplexnější typ generalizace a interpretace kulturních jevů a procesů, než jaký poskytují tradiční společenské vědy. Zvláštní místo z tohoto hlediska za- ujímá kulturologie, jíž je možné chápat jako relativně novou výzkumnou orientaci a formující se holistic- kou, komparativní a interdisciplinární vědu o kultuře. Ideové zdroje současné kulturologie je možné vidět již v pracích německých kulturních historiků 18. a 19. století – Johanna Gottfrieda Herdera (1744–1803) a Gus- tava Klemma (1802–1867). Tito učenci se ve svých dí- lech pokusili vtisknout pojmu kultura nehodnotící di- menzi a svojí snahou o respektování kulturní plurality různých národů a etnik výrazně přispěli ke zrodu an- tropologicky koncipované filozofie dějin kultury. Kul- turologický přístup ke studiu sociokulturní reality an- ticipovali ve druhé polovině 19. století také němečtí filozofové novokantovské školy, kteří otevřeli prostor pro konstituování filozofie kultury. Významnou roli z tohoto hlediska sehrál zejmé- na Heinrich Rickert (1863–1936), jenž vymezil kulturu jako vše, co vytvořil člověk a vytýčil jako specifickou oblast společenskovědního poznání vědu o kultu- ře („Kulturwissenschaft“). Paralelně se snahou filo- zofů a historiků kultury se ve druhé polovině 19. sto- letí etablovala jako věda o kultuře také antropologie. Největší zásluhu na redefinování tradičního osvícen- ského vymezení obsahu pojmu kultura, které do tří- dy kulturních jevů zahrnovalo pouze pozitivní hod- noty, jež kultivují a humanizují člověka (axiologické pojetí kultury), měl britský antropolog Eward Burne- tt Tylor (1832–1917). Ten v knize Primitivní kultura (1871), inspirován německou etnografií a historiogra- fií, předložil první formální antropologickou defini- ci kultury: „Kultura neboli civilizace (…) je ten kom- plexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnos- ti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnos- ti.“ (Tylor 1958:1). Tylorova definice kultury předsta- vuje počátek vědecké revoluce. Změnila vztah pojmu kultura k dosavadní teorii a metodologii speciálních věd o kultuře a učinila z něj nástroj kvalitativně no- vého přístupu ke studiu sociokulturních jevů. Ved- le tradičního axiologického významu pojmu kultura se ve společenských vědách v první polovině 20. sto- letí prosadil široce vymezený antropologický pojem kultury. K jeho přijetí došlo zejména v kulturní a so- ciální antropologii, archeologii a prehistorii kde slou- žil k označení veškeré sféry lidských nadbiologických (superorganických, metabiologických) věcí a jevů ty- pických pouze pro rod Homo (Gamst, Norbeck 1976, Harris 1968, 1979, Kroeber 1952, Kroeber, Kluckhohn 1952, Kuper 1999, Weiss 1973). Studium kultury z antropologického hlediska není tedy již omezeno pouze na oblast pozitivních hod- not, ale zahr¬nuje třídu všech produktů lidské činnos- ti, jejichž prostřednictvím se člověk adaptuje na vněj- ší prostředí. Kultura z tohoto hlediska vystupuje jako specificky lidský adaptační nástroj přetváření světa člověkem. S odstupem času lze konstatovat, že Tylo- rova definice kultury nikdy nezestárla, ale naopak se klíČoVá SloVa: kulturologie, věda o kultuře, kultura, generická kultura, socio- kulturní systém kEywoRDS: Culturology, Science of Culture, Culture, Generic Culture, Socio- cultural System abSTRakT: Koncept kulturologie byl uveden do společenských věd v první polovi- ně 20. století americkým kulturním antropologem Leslie A. Whitem. Podle něj je předmětem kulturologie studium kultury jako relativně nezávislé extrasomatické vrstvy reality – fenomén svého druhu, který nastoluje vlastní pravidla nezávislá na člověku. Současná kulturolo- gie ale není pouhým oživením Whiteových myšlenek, ale v prvé řadě je odpovědí na neustále rostoucí diferenciaci, specializaci a roztříště- nost humanitních a společenských věd. abSTRaCT: The concept of Culturology was introduced into social sciences in the first half of the 20th century by an American cultural anthropologist Leslie A. White. According to White, the subject of Culturology is the study of culture as a relatively independent extrasomatic layer of rea- lity – a phenomenon “sui generis”, which advances with its own laws independently on man. Contemporary Culturology is not a simple re- vival of L. A. White’s ideas but it first of all represents a reaction on a constantly growing differentiation, specialization and disintegrati- on of human, social and cultural sciences. 12 • Culturologia / vol. 1

20 • Culturologia / vol. 1 From culture via multiculturalism to diversity Culture flows and mixes, and although social groups may have clear boundaries, cultural worlds do not. Prof. THoMaS HyllanD ERikSEn, Ph.D. Department of Social Anthropology, University of Oslo Postboks 1091 Blindern, 0317 Oslo, Norway; e-mail: t.h.eriksen@culcom.uio.no I s ‘culture’ at all a useful word, or is it best discarded? The question may seem exaggerated or even meaningless, but the truth is that in anthropology, it has been raised time and again for several decades (see e.g. Clifford and Marcus 1986, Kuper 1999), and anthropologists ought to know what they are talking about, having – more than anyone else – peddled the concept of culture for more than a hundred years and trying to convince others to embrace it. Let us take a step back in order to under- stand what the argument is about. The first scientific definition of culture is probably that of E. B. Tylor, a founder of academic anthropology. His 1871 book Primitive Cul- ture begins with the following sentence: Culture or Civilization, taken in its widest ethnographic sense, is that complex whole which includes knowledge, belief, art, morals, custom, and any other capabilities and ha- bits acquired by man as a member of society. (Tylor 1968 [1871]) Soon, learned men (and a few women) began to talk about cultures in the plural. A generation after Tylor, the German émig- ré Franz Boas founded modern cultural an- thropology in the USA, based on the princi- ples of historical particularism and cultural relativism: First, every society had its own, unique history and could not be placed on a universal evolutionary ladder, unlike what Marxists and other evolutionists clai- med. Second, anthropology has to study each culture on its own terms, eventually arriving at what another pioneer, Bronislaw Malinowski (1922), would soon speak of as ‘the native\'s point of view’. The societies typically studied by an- thropologists at the time were small-scale, lacked writing and had a simple political or- ganisation. Anthropologists equally studied their social arrangements (kinship systems, economics, politics etc.) and their culture (worldview, religion, language etc.) It was generally taken for granted that the mem- bers of a society shared the same culture. When anthropologists began to stu- dy more complex societies and societies undergoing fast changes, problems with this conceptualisation of culture quick- ly arose. In a study of, say, plantation agri- culture in Puerto Rico, or labour migration in Southern Africa, it is not only difficult to delineate the boundaries of the society, but it soon becomes apparent that the people interacting do not necessarily share a lan- guage, a worldview or a religion. In other words, a social system could encompass considerable cultural diversity. Boundaries have become fuzzy. Soon, anthropologists and other soci- al scientists began to devise models of ‘plu- ral societies’ (Furnivall 1948, Smith 1965), which consisted of several discrete consti- tuent groups, each with its distinctive cul- ture. These groups were poorly integrated abSTRaCT: The word ‘culture’ has been central in an- thropological research and theory since the 1870s, and in recent decades, it has increa- singly entered into mainstream political de- bate, especially with respect to cultural plu- ralism, cultural rights, universalism and multiculturalism. This essay problematises a common conceptualisation of culture, na- mely the notion that ‘cultures’ are bounded and distinctive, showing that in fact, culture flows and mixes, and although social groups may have clear boundaries, cultural worlds do not. For this reason, the term ‘multicul- turalism’ is unfortunate in describing cultu- rally complex societies, since it suggests the existence of several clearly defined cultural groups. Rather, it is argued, the contempora- ry world is characterised by hybridity and mixing. The term ‘diversity’, which may refer to many kinds of pluralism and which does not presuppose the existence of bounded cul- tures, is therefore to be preferred. Societies may tolerate considerable cultural diversi- ty without becoming fragmented, but divisive identity politics fueled by a misleading con- ceptualisation of culture is a real danger. kEywoRDS: Culture, Multiculturalism, Conceptualisation of Culture, Diversity, Pluralism 20 • Culturologia / vol. 1

26 • Culturologia / vol. 1 Kultura před soudem Jak se pojem kultura změnil v antropologické teorii z nástroje analýzy v předmět analýzy PhDr. MiCHal TošnER, Ph.D. Katedra antropologie a historických věd, Filozofická fakulta Západočeské univerzity, Sedláčkova 15, Plzeň, 306 14; e-mail: michal.tosner@post.cz K ultura, jako analytický nástroj byla posazena na lavici obžalovaných před tribunálem an- tropologů. Žaloba proti kultuře v podání Abu- -Lughod byla napsána a vydána pod názvem: „Wri- ting Against Culture“(1991)1) . Řeč obhajoby vedl Christoph Brumann v textu: „Writing for Culture: Why a Succesfull Concept Should Not Be Discarded“ (1999). Kultura měla prokázat, zda je oprávněně nadřazenou rovinou porozumění. Je kultura kategorií nebo pouhým pojmem mezi jinými pojmy? Proč má studium kultur být lepší než etnografie partikulárního prostředí vymezeného na základě jiných ohledů než je kultura? Není účin- nější bez předpokladu kultury sledovat vazby mezi aktéry, ať překračují jakékoli vzdálenosti, namís- to uzavírání se do klecí různých kultur? Abychom si mohli udělat názor, bude třeba vyslechnout obžalo- bu i obhajobu. Co je špatného na pojmu kultury? Podle Abu-Lu- ghod je to falešný cíl antropologických výzkumů: „nástroj k tvorbě jiného“. Získaní druzí jsou jeho prostřednictvím „konstruováni, produkováni a udr- žováni“, a navíc je kultura chápána jako samozřej- mý nástroj dělení mezi lidskými skupinami (Abu- -Lughod 1991:143). Ale co si pak počít s jedinci, kteří museli ustavit svou identitu tzv. mezi kulturami? Od 70. a 80. let v antropologii získávají silný hlas ba- datelé právě s takovouto identitou. Pocházejí z ob- lastí dříve ovládnutých Západem a provozují na Zá- padě „západní“ teorii. Edward Said, Talal Asad, Arjun Appadurai, Hommi Bhabha a řada dalších jsou toho příkladem. Abu-Lughod svým „psaním pro- ti kultuře“ reaguje na sborník Writing Culture (Cli- fford, Marcus 1986), pomyslný „manifest“ postmo- derní antropologie, a poukazuje na to, že mezi sdruženými autory chybí nejen badatelé a badatel- ky v oblasti feminismu, ale také badatelé s hybridní či smíšenou kulturní identitou, utvořenou v důsled- ku migrace. Takové osoby označuje obecným výra- zem halfies (Abu-Lughod 1991:137)2) . Abu-Lughod se k této identitě hlásí a z této pozice o kultuře také hovoří. Výsostné právo anglosaských a evropských badatelů na zkoumání a reprezentování „těch dru- hých“ je zpochybněno. Čisté příslušnosti jsou mo- dernistickým klamem, který přehlíží existenci kul- turně hybridních jevů. Sama pak vidí v „půlených“ identitách zpochybnění hranice mezi námi a Druhý- mi, což vede k problematizaci třídění jedinců podle konceptu uzavřené kultury. První námitka je jednoduchá, kultury jsou pro- stupné a vzájemně se prostupující a jejich průniky plodí jevy, které jsou nerozhodnutelné, stejně jako je nerozhodnutelné, která z množin průniku je nad- řazená. Badatelé to zpravidla určují na základě mo- cenských vztahů. Avšak sami produkují Druhého v podřízeném postavení. Kultura „v antropologic- kém diskursu posiluje oddělení, která nevyhnutelně obsahují pocit hierarchie“ (ibid.:137–138). Být pod- abSTRakT: Článek pojednává o významných diskuzích konceptu kultury, kte- ré proběhly v 90. letech 20. století. Rekonstruujeme hlavní argumen- ty kritiky konceptu (pro homogenizaci, hierarchizaci a esencializa- ci) a také argumenty, které jej hájí. Část textu je věnována fenoménu kulturní hybridity a jeho dialektickému vztahu ke kulturním fun- damentalismům. Je zde sledována proměna pozice pojmu kultura v antropologické teorii, který se změnil z nástroje analýzy v předmět analýzy. Proto je představeno, jak aktéři na různých polích mimo akademické diskursy užívají konceptu k diferenciačním a identifi- kačním zájmům. Kultura na základě uváděných argumentů již ne- může sloužit analytickým účelům v antropologii a článek představuje konkurenční pojmy. Ty jsou ilustrativně zastoupeny pojmy hegemo- nie, diskursivních praktiky, biomoci a heterotopie. Závěr upřesňu- je změnu statusu a povahy pojetí pojmu kultury v současné antropo- logii. abSTRaCT: This article goes through the important discussions of the concept of culture, which took place in the late 20th century. It deals with both the main arguments of the critics of this concept (homogenization, hierarchy and essentialism) and the arguments of its defenders. Part of the text focuses on cultural hybridity and its dialectical relation- ship to cultural fundamentalism. Further, the text explores the chan- ging status of the concept of culture in anthropological theory, where culture shifted from being an analytic tool to being a subject of in- vestigation – a way in which it is used by various actors outside of the academic discourses in their identity politics (for the differential and identification interests in the political struggles). On this basis, the text goes on to argue that the concept of culture can no longer serve analytical purposes in anthropology, and therefore we need to exa- mine other, competitive terms. These are illustratively represented here by concepts such as hegemony, discursive practices, biopower and heterotopia. The conclusion explores the possible futures of the concept of culture in anthropology. klíČoVá SloVa: kultura, kulturní hybridita, hegemonie, diskurs, habitus, topografie moci, antropologie současnosti, heterotopie kEywoRDS: Culture, Cultural Hybridity, Cultural Fundamentalism, Hegemony, Heterotopia, Con- ceptualization 1) Brumann editoval v roce 1999 supplement časopisu Current Anthropology s titulem Cultu- re: A Second Chance?, který byl celý zaměřen na diskusi o prospěšnosti konceptu kultury pro antropologii. 26 • Culturologia / vol. 1

K problému ontologie kultury Zvýšená pozornost věnovaná přírodě kontrastuje s malým vědeckým zájmem o kulturu Ř ecká předsokratovská filosofie byla především on- tologií. I když vedle problému počátku, tj. staré an- tické otázky, z čeho všechno vzniklo, částečně ře- šila i problém struktury, tj. značně spekulativní otázku, z čeho se všechno skládá, jejím předmětem byla skuteč- nost – abstraktně pojaté bytí. Teprve dnes si však uvědo- mujeme, že antický typ filosofického myšlení byl k ontic- ké struktuře přírody i tehdejší kultury přezíravý. Ve středověku se předmět ontologie komplikuje tím, že se jím stává svět stvořený či prostoupený božskou pří- tomností, pro filosofii nepochopitelnou duchovní struk- turou. Novověká filosofie, která ontologickou roli boha oslabila a zvýraznila světskou duchovní aktivitu člově- ka, chápala ontologii jednak tradičně, tj. jako abstrakt- ní obecnou teorii bytí postrádající božskou přítomnost (např. N. Hartmann), a jednak jako součást antropologie, tj. jako způsob prožívání světa člověkem (např. M. Hei- degger). Redukce skutečnosti na prožívané bytí, či dokonce na problém poznávání světa člověkem (I. Kant), odváděla pozornost filosofie od struktury světa, oslabovala původ- ní význam ontologie jako „první filosofie“ (Aristoteles). Kantův filosofický obrat ke gnoseologii, který je součástí novověkého obratu filosofie k člověku, už do té míry zne- hodnocuje všechny přímé racionální úvahy o bytí, že se mnoha filosofům zdá, že ontologie jako obecná filosofic- ká teorie už není ani možná, ani potřebná. V duchu toho- to obratu Kant totiž explicitně zdůrazňuje, že předmětem našeho poznání nemohou být věci o sobě, ale pouze jevy, věci pro nás. „Čím by mohly být věci o sobě, to nevím 36 • Culturologia / vol. 1 Prof. PhDr. ing. JoSEF šMaJS, CSc. Katedra filosofie, Filosofická fakulta Masarykovy univerzity Arne Nováka 1, Brno, 602 00; e-mail: josef.smajs@econ.muni.cz abSTRakT: Autor interpretuje kulturu z hlediska evoluční ontologie. Uvádí, že řecká filosofie byla sice ontologií, ale že ke struktuře přírody i tehdejší kultura byla přezíravá. Dnešní zvýšená teoretická pozornost věnova- ná přírodě (tj. systému, který jsme nevytvořili) podle autora kontra- stuje s malým vědeckým zájmem o kulturu (tj. o systém, který jsme vytvořili). Kulturu pojímá jako výtvor člověka, jako mladý uměle vy- tvořený systém uvnitř staršího, přirozeně vzniklého systému příro- dy. Připomíná, nejen existenciální závislost kultury na přírodě a pro- tipřírodní orientaci nynější kultury, ale i fakt že kulturní systém svůj hostitelský přírodní systém nebezpečně pustoší. Kulturu přitom po- važuje za nebiologický systém s vlastní vnitřní informací, jíž ovšem není informace genetická, nýbrž informace pojmová, společenská du- chovní kultura. Autor uvádí dva hlavní způsoby, jimiž lidskou aktivi- tou vznikají kulturní struktury: 1. historicky starší nepřímý způsob, kdy tyto struktury vznikají bez scénáře, tj. historickou sukcesí (např. společenské instituce a etnické jazyky); 2. dnes převládající způ- sob přímý, kdy tyto struktury vznikají jako realizace scénáře, tj. jako struktury informačně předepsané (např. materiální kultura a techni- ka). Hájí názor, že patrně jen starší nepřímý způsob, podřízený bio- sféře a obecnému hledisku lidského zdraví a štěstí, může integrovat parciální a způsob přímý (informačně předepsaný), který podléhá diktátu dílčí vědecké, technologické a ekonomické racionality. Lid- ský druh přitom není odpovědný za přírodu, kterou nevytvořil a kte- ré plně nerozumí. Je naopak odpovědný za kulturu, za své dílo, jímž Zemi nevratným způsobem pustoší. Autor proto v závěru naznačuje potřebu biofilní transformace nynější protipřírodní kultury. abSTRaCT: The author interprets culture from the point of view of evolutionary ontology. He asserts that even though Greek philosophy was ontologi- cal, the culture of that time was dismissive of the structure of nature. According to the author, today´s increased theoretical attention paid to nature (i.e. to a system we have not created) contrasts with little sci- entific interest in culture (i.e. the system we have created). He under- stands culture as a human product, as a young, artificially created sys- tem within an older, naturally created system of nature. He points out not only existential dependence of culture upon nature and anti-natu- re orientation of today´s culture, but also the fact that cultural system dangerously devastates its hosting natural system. At the same time he considers culture as a non-biological system with its own inner in- formation, which, however, is not genetic information but conceptu- al information, social spiritual culture. The author presents two main reasons through which human activity generates cultural structu- res: 1. historically older indirect way, in which such cultures origina- te without a script, i.e. through historical succession (e.g. social insti- tutions and ethnic languages); 2. nowadays prevailing direct way in which such structures originate as an implementation of a script, i.e. as structures with prescribed information (e.g. material culture and technique). The author maintains that perhaps only the older indirect method, subordinate to biosphere and to general perspective of human health and happiness can integrate partial and direct method (with prescribed information), which is liable to the dictate of partial scien- tific, technological and economic rationality. However, human speci- es is not responsible for nature which they have not created and which they do not understand. To the contrary, they are responsible for cul- ture and for their work through which they irreversibly devastate the Earth. Therefore in the end the author points to the need of biofilic transformation of today´s anti-nature culture. klíČoVá SloVa: kultura, příroda, filosofie, ontologie, protipřírodní kultura, racionalita kEywoRDS: Culture, Nature, Philosophy, Ontology, Anti-Nature Culture, Rationality

O jiném „umění“ jiných: Pozvání do antropologie umění Antropologický zájem o cizokrajné výtvory se přesunul od tzv. primitive art až k etnoestetice a komplexním „art worlds“ O d chvíle, kdy malíř Josef Čapek vnesl svou půvab- nou knihou do českého prostředí pojem přírod- ní národy, uplynuly celé dekády. Antropologické vědění postoupilo. A je to rovněž drahná doba, přesně- ji více než dvanáct let, co antropolog českého původu Zdeněk Salzmann (známý svými pracemi na poli ling- vistické antropologie), napsal do etnologického časo- pisu Český lid článek s názvem „Jak se antropolog dívá na výtvarné umění?“ (Salzmann 1999:293-301). V něm uvádí, že by rád podal „obecný a stručný úvod“ k tomu, jak dnešní antropologové přistupují ke studiu výtvar- ného umění – přesněji řečeno k umění v tom smyslu, ja- kým je tento pojem vnímán v komplexních (literárních) společnostech. „V některých jazycích lexikální ekvivalent slova ,umě- ní´ neexistuje, i když členové těchto společností, kteří tyto jazyky používají, vytvářejí artefakty, které i nároč- ní umělečtí kritikové komplexních společností považu- jí za umění. Tak např. v navažštině jsou slova, která se vztahují ke zdobení, kreslení a malování (např. slovo na- ´ach´ąąh), ale obecný termín pro umění, tj. odvětví lid- ské tvorby a její výsledky, které se vyznačují převahou estetické funkce, v navažštině neexistuje“ (Salzmann 1999:293). Právě konceptualizace a možná mezikulturní čili obecná definice „umění“ je jedním z řady témat, ji- miž se v sociálně-kulturní antropologii zaobírá jedna ze (sub)subdisciplín – takzvaná antropologie umění. A po- dobně jako profesor Salzmann, jenž učíval tento obor v Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlo- vy, 1) chci v tomto článku sepsat stručné, ale informativ- ní a aktualizované pojetí oboru, jenž může osvětlit pod- statné jevy v širších věcech, jež jsme si v Evropě zvykli – zjevně nepřesně – nazývat „uměním“. liTERaTuRa k „JinéMu“ uMění Ač jde v případě antropologického pohledu na estetic- ké významy o moderní a nosné téma, v českém jazy- ce četnější práce z antropologie umění chybějí – někdy se omezují na práce věnované preliterárnímu/pravěké- mu a často parietálnímu, skalnímu umění (Lewis-Willi- ams 2007, Clottes, Půtová, Soukup 2011, Svoboda 2011 aj.) anebo se jedná o populární obrazové publikace (Mi- llerová 2007) či texty zaměřené na dílčí segment „jiné- ho“ výtvarného umění: masky, tetování, konkrétní mi- moevropský areál, street-art (Erban 2010, Ebelová 2012, Rychlík 2005, Bauerová 2012, Slavíková 1988, Overstre- et 2006 aj.). Odlišně pak cílí práce estetické a kunsthistorické, ji- miž se tu ovšem nebudeme – nejen kvůli omezené- mu prostoru – zabývat, stejně jako možnými vazba- mi na spřízněný podobor tzv. vizuální antropologie, k níž vyšlo v ČR poslední dobou několik zásadních pra- cí (Sturken, Cartwright 2010, eds. Čeněk, Porybná 2010, Petráň 2011). Jako podstatné se mi jeví uvedení některých zásad- ních sborníků či monografií do českého prostředí, ne- boť na propracovaných přístupech anglosaské sociálně- -kulturní antropologie může rozvíjející se obor v Česku stavět. Důležitými pracemi jsou: Grosse 1894, Haddon 1902, Boas 1927, Haselberger 1961, ed. Jopling 1971, ed. Forge 1973, ed. Otten 1987, Price 1989, Lévi-Strauss 1996, Gell 1998, Hatcher 1999, Anderson 2000, Layton 2003, eds. Coote, Shelton 2005, ed. Westermann 2005, Svašek 44 • Culturologia / vol. 1 PhDr. et Mgr. MaRTin RyCHlík, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: martin.rychlik@ff.cuni.cz abSTRakT: Pojem tzv. primitivního umění býval užíván k označení kmenového „umění“ lidí žijících v Africe, Americe, Asii, Austrálii a Oceánii, kteří byli v hledáčku etnologie a antropologie. Jako takový se vztahuje k oblasti umění, které se často (a nevhodně) nazývalo nejen primitiv- ním, ale i kmenovým, tradičním, původním, nativním nebo náleže- jícím přírodním národům. Tento článek nabízí obecný úvod k někte- rým antropologickým pohledům na umění a ukazuje řadu přístupů k nejistému konceptu umění, jak je definován v naší kultuře. abSTRaCT: The term ,primitive art´ was used to denote the tribal ,art´ of those pe- ople in Africa, Americas, Asia, Australia and Oceania who are the ob- jects of ethnological or anthropological study. As such, it corresponds to the area of so called art that has has often (and unsatisfactory) been called tribal, primitive, aboriginal, native, indigenous or traditional etc. This article provides general introduction to some anthropologi- cal perspectives on art, and offers variety of approaches to the uneasy concept of art as is defined in our culture. klíČoVá SloVa: umění, kultura, estetika, antro- pologie umění, etnoestetika, primitivní umění, definice umění kEywoRDS: Art, Culture, Aesthetics, Anthro- pology of Art, Ethnoaesthetics, Primitive Art, Definition of Art „Zájem o umění přírodních národů, jednou probuzený a otevřený, tu zůstal, pochopení pro ně znamenitě vzrostlo, divošské plastiky nabyly i hodnoty a ceny sběratelské; látka kdysi horce aktuální stala se postupem doby mimočasovou, ale nikterak méně nabádavou a obsažnou.“ Josef Čapek, Umění přírodních národů (Praha 1938)

Z  hlediska soudobého geografického čle- nění Evropy na megatypy zemědělské krajiny (Meeus 1990), je území našeho státu tvořeno pouze dvěma ze třiceti v Evro- pě zastoupených, a to krajinou otevřených polí, přímo ukázkovým megatypem kolektiv- ních otevřených polí, zvláště na jižní Mora- vě a v Polabí a megatypem semibocage, což je typická rurální krajina mozaiky polí, luk, re- mízků, vodních toků na obzoru uzavřená ho- rami nebo lesem. Pokud se to zdá málo, pou- hé dva megatypy, nezapomínejme, že se jedná u megatypu o rozlohu nejméně 2 000 km2 v měřítcích Evropy. Samozřejmě máme na našem území spoustu relativně malých zá- koutí a malebných lokálních typů, to však nic nemění na faktu jasné dominace zemědělské krajiny otevřených polí. Megatyp semibocage je u nás zastoupen pěti makrotypy: • krajina velké středověké kolonizace Hercy- nica (a Polonica) • krajina velké středověké kolonizace Carpa- tica • krajina pozdní středověké kolonizace • krajina novověké kolonizace Hercynica • krajina novověké kolonizace Carapatica Zatímco megatyp otevřených polí pouhými dvěma makrotypy: • stará sídelní krajina Hercynica • stará sídelní krajina Pannonica Z geografického hlediska členění země- dělských krajin tedy mnoho pomoci pro vy- mezení „české“ krajiny nenajdeme. Spíše se dozvíme, že jsme součástí způsobu zeměděl- ského hospodaření, které silně poznamena- lo východní Evropu a že díky pestrému relié- fu zde naštěstí přetrval megatyp semibocage, která nešel tak úplně vymazat kolektivizací. Teprve u makrotypů se dozvídáme něco o na- stupujícím kulturním charakteru naší kraji- ny, aniž bychom však mohli s jistotou říci, že od této chvíle je to krajina nějak typicky čes- ká. Ani na počátku našeho letopočtu nemůže- me tvrdit, že jsme zrovna v krajině české a že bychom ji jako českou poznali. Kulturní charakter české krajiny se začal nesměle rodit přibližně před 1000 lety. Mno- ho zde znamenalo 13. století, období vnitř- ní kolonizace českých zemí, dále vrcholná go- tika a 18. století, období baroka. Tato období zanechala v české krajině jedinečné, nesma- zatelné stopy v uspořádání jejích struktur, v síti cest, v podobě významných orientač- ních bodů. K těmto obdobím musíme přidat také prů¬myslovou periodu posledních zhru- ba padesáti až sedmdesáti let. I ona zanechala v české krajině výrazné stopy charakteristické nivelizací, ztrátou dosavadních měřítek a re- spektu vůči převážně zemědělské krajině. Připomínám tyto skutečnosti, abychom se pokusili alespoň částečně dobrat onoho 52 • Culturologia / vol. 1 Kulturologický projekt české krajiny Nakolik kulturní charakteristika „české“ krajiny ovlivnila předvědeckou a vědeckou reflexi sama sebe a kde hledat specifika kulturní krajiny? PhDr. MiloSlaV laPka, CSc. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: miloslav.lapka@centrum.cz abSTRakT: Přehledová studie „Kulturologický projekt české krajiny” mapuje reflexi české krajiny z hle- diska obecně sociologického od rurální tradice, přes romantický vztah ke krajině, vlastenecký vztah ke krajině, estetický, environmentální až po vztah duchovní. Studie se zabývá otázkou nakolik kulturní charakteristika „české“ krajiny ovlivnila předvědeckou a vědeckou reflexi sama sebe, kde hledat specifika kulturní krajiny? Studie přináší historický přehled institucio- nální podoby krajiny v tehdejší ČSAV a jejího pokračování v AVČR, mapuje současnou příro- dovědnou, filosofickou a sociologickou větev zkoumání krajiny v ČR. Ukazuje podobu „české“ školy – snahy o interdisciplinaritu a celkové zapojení společnosti do fenoménu krajiny. Insti- tucionální podoba krajiny v AVČR končí v roce 2009, paradoxně v době, kdy změny krajiny se stávají velkým tématem přírodních i společenských věd evropské politiky a interdisciplinár- ní přístup zažívá renesanci. Kulturologický projekt krajiny se může stát podle autora pokračo- vatelem těchto tradic, pojatých moderně jako kulturní konstrukce krajiny a její kohezivní so- ciální funkce. abSTRaCT: The survey study entitled “Czech landscape as a project of cultural studies” shows the pheno- menon of “Czech landscape” from several levels to reach the basic problem how much cultu- ral characteristics of Czech landscape influenced and transformed its own scientific and pre- -scientific reflection. From the basic sociological point of view is Czech landscape connected with rural, national, aesthetical, environmental and spiritual relationships. The study bring the historical survey concerns existence of the landscape (Czech landscape) in the research in- stitution of the former Czechoslovakia Academy of Sciences and its ancestor Academy of Sci- ences of the Czech Republic; there are analyses of natural, philosophical as well as sociologi- cal approaches to the phenomenon of landscape. It is a little bit paradox the end of landscape as an object of the scientific study in Academy of Sciences in 2009, just in the period of increa- sing international interest about the interdisciplinary approach developed form the beginning in our country and in the period of the great interest about the changing landscape in Europe- an and global level. Project of landscape in cultural studies should be an ancestor of the cul- tural traditions in Czech landscape, with the modern methodological approach including pro- blem of cultural landscape construction and its social cohesive forces. klíČoVá SloVa: krajina, kulturologie, kulturální studia, česká krajina, životní prostředí, sociologie, ekologie kEywoRDS: Landscape, Cultural Studies, Czech Landscape, Sociology, Environment, Europe, Ecology

Ke konceptu kulturní paměti Jaký konstitutivní význam má kontext biblické kultury pro teoretické uchopení paměti? S oubor drobných Aristotelových spisů, nazývaný od středověku latinsky Parva naturalia a psaný někdy mezi lety 347 a 322 př. Kr., obsahuje jako II. číslo pojedná- ní Peri mnémés kai anamnéseós (O pamě- ti a vzpomínání), nejstarší známý text, po- dávající soustavný výměr pojmu paměti. Aristotelés tu především důsledně odlišu- je paměť od mínění, očekávání a smyslové- ho vnímání: „Paměť tedy není ani smys- lové vnímání, ani mínění, nýbrž stav nebo vlastnost, která se týká něčeho z nich, ale jen tehdy, kdykoli k tomu přistoupí ještě čas. O tom však, co je nyní, v nynějším oka- mžiku, není paměti (...), ale přítomné je předmětem smyslového vnímání, budoucí předmětem očekávání, kdežto předmětem paměti je to, co se stalo. Proto každá paměť je spojena s časem. A tak pouze ti živoči- chové mají paměť, kteří vnímají čas a pama- tují si tou mohutností, kterou jej vnímají“ (Aristotelés 1984:360). Stejně tak logicky odděluje myšlenku a obraz, aby nakonec paměť a pamatová- ní definoval: „... je to podržování představy jako obrazu toho, čeho se představa týká“ (Aristotelés 1984:363). Ještě důkladněji Aristotelés zkoumá proces vzpomínání. Pa- měť a vzpomínku rozlišuje prostřednictvím času a „také tím, že na paměti se podílejí i mnozí jiní živočichové, na vzpomínce však vlastně žádný ze známých živočichů mimo člověka“ (Aristotelés 1984:369). Rozpozná- ní toho, „ že vzpomínka je hledání předsta- vy tkvící v čemsi tělesném“ (ibidem), pak Aristotelés dovádí až k fyziologickému vy- světlení špatné paměti u příliš mladých a příliš starých lidí a opouští tak téma, které začínáme sledovat. Také druhá zakladatelská osobnost ev- ropského myšlení věnovala paměti část své- ho díla. Ve strhujícím sebezpytování, popsa- ném v Confessiones, dochází sv. Augustin i „do končin a do velkých síní své pamě- ti; kde jsou poklady téměř nesčetných před- stav získaných smysly o těchto věcech“ (Sv. Augustin 1926:311). „Tam jest vše schováno jednotlivě i v celku“ (Sv. Augustin 1926:312), ale nevstupují tam „věci samy, nýbrž jejich smyslné obrazy se podávají paměti, jež jich vzpomíná“ (ibidem). Enumerace bran těla, tedy smyslů, jimiž obrazy do paměti vstu- pují, demonstruje mnohost paměti, aniž by ji ale vyčerpala. Je tu i to, co vyjevuje vlastní význam slovesa cogitare, tedy „shromažďo- vati to, co nikoliv jinde, nýbrž v duši se děje“ (Sv. Augustin 1926:319). Sv. Augustinovi neunikl ani emocionální rozměr paměti: Má paměť chová v sobě rov- něž hnutí mysli, ovšem ne tak, jak se chová duše v té chvíli, když je cítí, nýbrž mnohem rozmanitěji, jak to již s sebou nese síla pa- měti. Neboť beze vší radosti mohu si vzpo- menouti na to, že jsem byl vesel, a beze všeho zármutku vzpomínám na dřívější zá- rmutek. Podobně beze všeho strachu si vzpomínám na dřívější strach a beze vší žá- dostivosti na minulou žádostivost. Naopak, někdy s radostí vzpomínám na přestálý zá- rmutek a se zármutkem na uplynulou ra- dost (Sv. Augustin 1926:321). Vzrušující téma se skrývá i ve zdánlivém paradoxu: „mluvě o zapomenutí vím, o čem mluvím“ (Sv. Augustin 1926:324). 60 • Culturologia / vol. 1 PhDr. VlaDiMíR CzuMalo, CSc. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: czumalo@orloj.cz abSTRakT: Studie exponuje problematiku paměti a upo- zorňuje na konstitutivní význam kontextu biblické kultury pro teoretické uchopení pa- měti. Na vybraném příkladu ukazuje část ustavování a fungování kulturní paměti rela- tivně nezávisle na konceptu kulturní pamě- ti Jana Assmanna, představeném v závěru, aby zvýraznila jeho metodologický potenciál a motivovala ke zpětné aplikaci. abSTRaCT: The study exposes the problems of memo- ry and attention to the constitutive signifi- cance of the biblical context of culture for the theoretical grasp of memory. The selec- ted example shows part of the establishment and operation of cultural memory is relative- ly independent of the concept of cultural me- mory of Jan Assmann, presented at the end to highlight the methodological potential and motivated to return the application. klíČoVá SloVa: kulturní paměť, paměť, vzpomínka, biblická kultura, anamnésis, Pascha kEywoRDS: cultural memory, memory, biblical culture, anamnésis, Pascha

Románská kultura jako sociokulturní systém Interpretace románské kultury a její obraz v antropologicky pojatých dějinách kultury P ád říše západořímské v roce 476 n. l. neznamenal pouze konec starověku, ale také počátek středově- kého feudálního řádu, který vznikl jako sekundár- ní důsledek konfrontace antické kultury se světem bar- barů. Slovy francouzského historika Jacquese Le Goffa: „středověký svět vzešel ze setkání a splynutí dvou světů vyvíjejících se sobě vstříc, z konvergence struktur řím- ských a struktur barbarských, připravených se promě- nit“ (Le Goff 2005:63). Vznik románské kultury, která se v 10 století zrodila na území rozpadlé francké říše císaře Karla Velikého (768-814), je spjatý s oživením antických poznatků a římských materiálních technologií. Na úze- mí bývalé západořímské říše se totiž nacházely pozůs- tatky antických staveb, jež inspirovaly středověké stavi- tele k využívání takových architektonických prvků, jako byla valená klenba, polokruhový oblouk a sloup. Sou- částí románské kultury se staly také znalosti obsažené v dochovaných antických rukopisech, které byly ucho- vávány, přepisovány a studovány v klášterních knihov- nách. Duchovní odkaz antické vědy a filozofie byl ale přijímán a zpracováván velice selektivně, neboť domi- nantní ideologií období raného středověku byla scho- lastika, jejímž primárním cílem bylo posílení autonomie a autority křesťanské církve (Collins 2005). Románská kultura se na území Evropy rozvíjela od 10. do 12. století (Gurevič 1972, Jůzl 1990, Petráň 1985, Le Goff 1995, 2005, Grabner-Heider 2003, Brooke 2006, Bjork 2010). Z antropologického hlediska je možné ji vy- mezit jako systém artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných příslušníky rané feudál- ní společnosti. Materiální báze románské kultury byla založena na systému ekonomické, sociální a politic- ké organizace, v níž feudální třída válečníků, vlastníků a držitelů půdy ovládala poddaný venkovský lid, obdě- lávající zemědělskou půdu. Panovníci, kteří chtěli efek- tivně vládnout svým zemím, propůjčovali půdu (léno) svým vazalům (mocné šlechtě) výměnou za přísahu věrnosti a slib vojenských služeb. Šlechta si půdu rozdě- lila na panství (statky) a dále je pronajímala svým vaza- lům – nižší šlechtě nebo rytířům. Tito nižší vazalové pří- sahali věrnost a vojenskou poslušnost svým pánům, ale současně byli také zavázáni panovníkovi (králi), který byl pánem všech. Na nejnižším stupni společenské hie- rarchie byli poddaní, kteří půdu obdělávali (Petráň 1985, Bloch 2010). V oČEkáVání aPokalyPSy V západní Evropě bylo 10. století dobou sociálního ne- klidu, úzkosti, válek, drancování, hladomorů, politic- ké i duchovní nestability. Očekávaná apokalypsa ved- la k vytržení člověka z každodenního klidu a podnítila jeho touhu očistit se od všech hříchů. K mravnímu obrá- cení a pokání vyzývali zejména církevní otcové a kněží. Na hrozící konec světa a příchod Antikrista upozorňo- val například anglosaský kazatel a biskup Wulfstán (ze- mřel 1023) ve spise Sermo Lupi ad Anglos (Kázání vlka k Angličanům, 1014-1016): „Tento svět chvatně se blí- ží svému konci. A jak čas plyne, na světě je čím dál hůře a není vyhnutí, že před příchodem Antikristovým bude ještě mnohem hůř, protože lidé žijí v hříchu. To po- tom na světě, kam oko dohlédne, zavládne vskutku děs a hrůza“ (Revická 2009:614). Rok 1000 a dokonce i 1033 (tisící rok od Kristova utr- pení) ovšem proběhl bez očekávané apokalypsy a vedl 66 • Culturologia / vol. 1 PhDr. baRboRa PůToVá, PhDr. VáClaV SoukuP, CSc. Katedra teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: bonthyl@email.cz; soukup@akademie-avs.cz abSTRakT: Předmětem studie je analýza románské kultury jako sociokulturního systému, který představuje unikátní konfiguraci artefaktů, sociokul- turních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy raně feudál- ní evropské společnosti. Ve studii bude akcentováno antropologické pojetí kultury jako způsobu života sdíleného příslušníky středověké kultury. Pozornost bude věnována jak materiální bázi kultury, jež je spjatá s výrobním způsobem, tak duchovní a symbolické dimenzi vy- stupující v podobě umění, víry, náboženství, literatury a hudby. Cí- lem studie je popsat a interpretovat románskou kulturu z holistické perspektivy a podat její komplexní obraz v intencích antropologicky koncipovaných dějin kultury. abSTRaCT: The subject of this study is the analysis of Romanesque culture as a so- cio-cultural system which represents a unique configuration of arte- facts, socio-cultural regulators and ideas shared and passed on by members of early feudal European society. This study accentuates the anthropologic approach towards culture as a way of life shared by members of medieval culture. It focuses on material basis of the cultu- re linked to production method as well as on its spiritual and symbolic dimension represented by art, faith, religion, literature and music. The study aims to describe and interpret Romanesque culture from the ho- listic perspective and present its comprehensive picture within intenti- ons of cultural history conceived as anthropological science. klíČoVá SloVa: románská kultura, dějiny, socio-kulturní systém, kultura, antropologie, holismus kEywoRDS: Romanesque culture, History, Socio-cultural system, Culture, Anthropological Perspective „Obrodit se znamená znovu začít a ne se vracet…“ Jacques Le Goff

Ž ijeme ve společnosti „monetární“, v níž – po- dle nejslavnějšího českého dicta – „jsou pení- ze vždycky až na prvním místě“. Je-li tomu tak a platí-li tato teze jako výchozí sociologická „ontolo- gická“ premisa“, pak nelze uvažovat o životním způso- bu jinak než v kontextu peněz, jejich oběhu, kalkulace s penězi a manipulace s jejich toky. Jde o jeden pod- statný, nikoliv ovšem jediný aspekt, z něhož lze nazírat problém životního stylu naší společnosti, ale jako vý- chodisko ho lze legitimně použít, dokonce s dostateč- nými historickými argumenty. Na počátku 20. století vydal Georg Simmel svou mo- numentální Filosofii peněz (česky 2010), knihu, v níž poprvé systematicky uvedl ve vzájemný vztah pení- ze a životní styl, přičemž tento vztah v jeho pojetí není ovšem prostý, lineární („čím více peněz, tím vyšší ži- votní styl“, tedy na úrovni trivialit a banalit), ale je po- měrně složitě zprostředkován simmelovským pojetím objektivní a subjektivní kultury. Jeho práce je svým způsobem mezníkem v uvažování o životním stylu 2) již proto, že například u Marxe (s jeho celoživotním zá- pasem o „kapitál“) se o životním stylu prakticky ne- uvažuje, rozhodně ne jako o podstatném diferenci- ačním kriteriu mezi lidmi (to důsledně učiní až Pierre Bourdieu ve svých slavných Les distinctions). Simmel mimo jiné ukazuje, jak podstatně se mění naše men- talita, když peníze nabyly v moderní společnosti váhy, kterou do té doby neměly: člověk se mění v bytost kal- kulující, racionálně zvažující, počítající zisky a ztráty – a co je podstatné, nečiní to pouze kupec, dělá to každý. A Simmel dodává – „oné přesnosti a exaktnosti – ana- logické tak trochu přesnosti kapesních hodinek – kte- rou rozšíření peněžního systému vdechlo mezilidským vztahům, v etické sféře naprosto neodpovídá vyšší vnitřní svědomitost. Svým čistě objektivním a indife- rentním charakterem, díky němuž se nabízejí jak k nej- ušlechtilejším, tak k nejnižším účelům, peníze svádějí naopak k jisté lehkomyslnosti a neuvážlivosti jednání“ (Simmel 2006:22). Dodejme – a předběhněme trochu časovou linii, kte- rou volně sledujeme, že v roce 1966 napsal německý kulturní historik (anglicky) Helmut Schoek ambiciózní knížku Závist, v níž prozkoumal závist jako dominant- ní sociální fenomén („společnost bez závisti není mož- ná“) snad ve všech možných souvislostech – od jazyka přes literaturu, sociální vědy, ekonomiku, probádal fe- nomén závisti stejně tak v preliterárních společnostech jako v zemích „třetího světa“ a posoudil utopické kon- cepty společnosti „bez závisti“. Jeho elementární teze zní – lidé si začnou závidět okamžitě, jakmile se za- čnou srovnávat. Naše monetární společnost je společ- ností srovnávání a tedy společností závisti, náš život- ní styl (v plurálu) je životním stylem srovnávání a tedy i závisti. Jistě, závist jako každý sociální fenomén má i svou pozitivní stránku, dynamizuje naše aktivity, sti- muluje nás k větším výkonům, ale ve spotřební spo- 78 • Culturologia / vol. 1 Životní styl jako „definiční znak“ postmoderní doby? (Od Simmela k Žižekovi a zase zpátky) 1) Jak se proměňuje životní styl od doby takzvaně „pekuniární“ či „monetární“ až po společnost spotřební a mediální Prof. PhDr. MiloSlaV PETRuSEk, CSc. Institut sociologických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy U Kříže 8, Praha 5, 158 00; e-mail: mpetrusek@seznam.cz abSTRakT: Studie kriticky rekapituluje a rekonstruuje různé pohledy na život- ní styl naší doby na základně dnes již klasických, ale někdy málo známých textů (Simmel, Veblen, Sorokin, Spengler, Giddens, Beck. Bauman, Barber, Žižek aj.) a ukazuje kontinuální proměnu život- ního stylu od doby „pekuniární“ či „monetární“ (Weber, Veblen) až po společnost spotřební a mediální. V té souvislosti zkoumá něko- lik partikulárních problémů (fenomén závisti, infantilizace, sociální efekty sekularizace, proměny individualismu v „chladný egoismus“, pornografii jako „masový jev“ atd.) a analyzuje jev „mravní a eko- nomické nedopovědnosti“ stimulovaný společností a zejména velký- mi ekonomickými korporacemi („výherní automaty“, stimulace ná- kupu na dluh atd.). Nový životní styl je nepochybně výrazem „stavu ducha“ postmoderní společnosti. „Diagnostický“ text však nekon- čí pesimisticky, vyjadřuje totiž naději, že sice návrat k „tradiční spo- lečnosti“ by byl anachronismem, ale jistá kontinuita s etickými nor- mami a hodnotovými vzorci minulosti nadále přežívá a má naději na rozšíření svého sociálního vlivu. abSTRaCT: The study critically recapitulates and reconstructs different views on lifestyle in our time on the basis of the now classic, but sometimes little- -known texts (Simmel, Veblen, Sorokin, Spengler, Giddens, Beck, Bau- man, Barber, Žižek etc.), and shows a continuous transformation of li- festyle from the “pecuniary” or “monetary” age (Weber, Veblen) to the age of consumer society and media society. In this context, it exa- mines some particular problems (the phenomenon of envy, infantili- zation, social effects of secularization, transformation of individua- lism into “cold egoism”, pornography as a “mass phenomenon”, etc.) and analyzes the phenomenon of the “moral and economic irrespon- sibility” stimulated by society and especially by large economic corpo- rations (“slot machines”, stimulating purchase debt, etc.). The new li- festyle is undoubtedly an expression of the postmodern society’s “state of mind”. However, this primarily “diagnostic” text does not end pessi- mistically, but expresses the hope that although the return to “traditio- nal society” would be anachronism, certain continuity with the ethical standards and value patterns of the past still survives and there seems to be a chance to expand its social influence. klíČoVá SloVa: sociologie, životní styl, změna životního stylu, postmoderní společnost, mravy kEywoRDS: Sociology, Lifestyle, Transforma- tion of Lifestyle, Infantilization, Postmodern Society

Vědění doby faraonů: O egyptské matematice, astronomii a lékařství Studie, která říká i to, že aritmetiku, algebru a geometrii musel ovládat každý úředník E gyptská civilizace ani po tisících letech nepřestává fascinovat laiky, archeolo- gy, antropology či kulturní historiky. Úžasná a unikátní kultura, jejíž nejimpozan- tějším výdobytkem jsou stále stojící pyra- midy, by ovšem nevykvetla bez vědění – bez kulturních znalostí předávaných po celé ge- nerace. „V přeneseném smyslu a v duchov- ní sféře egyptského světa věda sloužila je- dinému hlavnímu cíli – zachování života stvořeného bohy a udržení světového řádu. Matematika umožňovala přesně pláno- vat, organizovat a projektovat, astronomie byla nástrojem k nakládání s časem a pro- storem, zatímco lékařství zachovávalo ži- vot jako takový,“ píší v úvodu pozoruhodné monografie o staroegyptské „vědě“ její au- toři, respektovaní egyptologové z Univerzi- ty Karlovy: dr. Hana Vymazalová a dr. Filip Coppens z Belgie. k MouDRoSTi boHa THoVTa Právě třem stěžejním disciplínám (mate- matice, astronomii a medicíně), bez nichž by rozvoj egyptské kultury nebyl ani mož- ný, jsou věnovány hlavní části knihy, jež si do názvu vtiskla jméno boha Thovta. Proč právě jeho? Thovt (původně Džehutej) byl totiž patronem písařů a vzdělanců, přičemž od dob Střední říše byla čím dál častěji osla- vována jeho moudrost a dokonce vznik- la i legenda o božské Knize Thovtově, v níž bylo obsaženo veškeré vědění světa. „Po- stupem doby Thovt získával další atributy a podléhala mu veškerá kultura. Stal se ,Vše- vědoucím´, který znal tajemství skrytá li- dem, a byl považován za autora posvátných svitků.V Pozdní době mu byla připsána pří- zviska ,Trojnásobně veliký´ a ,Převeliký´, ji- miž se v egyptštině vyjadřoval superlativ ,největší´“ (str. 11). Bylo mu též připisová- no autorství některých vědeckých spisů. To- lik k názvu knihy, jež se cele zaobírá egypt- skou „vědou“. Uvozovky jsou na místě, poněvadž sami autoři dávají přednost pojmu „vědění“ (egyptsky rech) a „vědcům“ neboli učencům a těm, kteří dosáhli značné míry vědění, se říkalo rech chet čili lidé „znalí věcí“. Znalí věcí jsou nepochybně i oba autoři, kteří čte- náře seznamují se svými poznatky. Hana Vymazalová (*1978) vystudovala egyptologii a logiku na FF UK, přičemž se dlouhodobě věnuje dějinám staroegyptského písemnic- tví i matematiky a od roku 2006 se účastní archeologických expedic do Abúsíru. Stejně tak i Filip Coppens (*1970), absolvent egyp- tologie a archeologie na Katolické univerzitě v Lovani, jenž se zajímá hlavně o egyptské náboženství v tzv. Pozdní době a Řecko-řím- ském období. Jak známo, právě obě tyto ci- vilizace přicházely s Egyptem do čilého kon- taktu, který ovlinil jejich vědu a kulturu. Dotyčná monografie, jíž by jistě slušela i anglická verze, sestává z šesti logicky uspo- řádaných částí: Božské vědění, Výuka a pí- saři, Matematika egyptských úředníků, As- tronomie a měření času, Staroegyptské léčení, Dědictví: Literatura a vědění v Ptole- maiovské a Římské době. Užitečným bonu- sem pro neegyptology je chronologie egypt- ských dějin a soupis vybrané literatury, v němž mají oba autoři po celkem dvanácti (Vymazalová), respektive po pěti položkách (Coppens). Knihu, psanou kultivovaným ja- zykem, završuje obsažný rejstřík. S úCTou k nEPoSTRaDaTElnýM PíSařůM „Staroegyptská věda sice využívala a čás- tečně formulovala všeobecně platné proce- sy a souvislosti, jako například zákonitosti matematických operací, procesů probíha- jících v lidském těle či pohybu souhvězdí, avšak dochované spisy nedokládají obec- nou snahu systematicky zkoumat, popsat, pochopit a vyložit okolní svět. Výsledek ko- nání byl pro učence důležitější než pocho- pení procesu a tento rys staroegyptské vědy souvisel pravděpodobně s myšlením tehdej- ší společnosti, jejími náboženskými předsta- vami a ideologií státu“ (str 12). U některých „utilitárně“ pojatých oborů se tak setkává- me pouze s popisem a sepisováním indexů – příkladem budiž starověká „geologie“, jež si vystačila se seznamem nerostů, jejich barev a nalezišť. Podobně se „historie“ zabývala především soupisem panovníků. I z tohoto důvodu vybrali autoři pouze tři exaktní disciplíny: matematiku (jež byla dů- ležitá pro chod celého státu, neboť bez ní nebylo možnou hloubit zavlažovací kaná- ly, budovat chrámy a hrobky, plánovat záso- bování nebo rozdělovat úrodu), astronomii (bez níž nebylo představitelné nakládá- ní s časem a prostorem včetně určování ka- lendářního cyklu nejen pro kněžské rituály) a medicínu (ceněné řemeslo, které mělo zá- sluhu na uchování života). Pro rozvoj všech tří disciplín byli nepo- stradatelní písaři (seš, mn. číslo sešu), kte- ří se v době faraonské stali symbolem vzdě- lanců. Tvořili základ státní administrativy. Některým z nich se dle Vymazalové dostalo takové vážnosti, jež mohla vést až k uctívání a zbožštění; několika věhlasným písařům- -vzdělancům se stavěly svatostánky tisíce let po smrti! „Velkou roli v touze po vzdělá- ní mohla hrát také víra, neboť silně nábo- žensky založení Egypťané považovali vzdě- lání za způsob, jak se přiblížit bohům skrze schopnost komunikovat s nimi, recitovat ri- tuály, zpívat hymny a používat posvátné hieroglyfické písmo, které pokládali za „boží slova“, egyptsky medu necer“ (str. 17). Studie pojednává o formě výuky ku psa- ní, čtení a počtům ve školních institucích, jimž se říkalo at seba („místo učení“), a uka- zuje i na případy domácích „knihoven“, jako je ta z Dér el-Medíny, jež patřila rodi- ně písaře Kenherchepešefa: nalezeny v ní byly svitky lékařské, literární, náboženské i hospodářské, ale také hymny oslavující bohy, příručky k výkladu snů a opisy recep- tů na léčení konečníku a navíc kniha afro- diziak, poněvadž se písař oženil ve vyso- kém věku s mladou ženou... Zvláštní výuky se dostávalo dětem panovnického rodu (na- příklad hrdý hodnostář Hekarešu se nechal v hrobce zpodobnit ve funkci vychovatele s královskými dětmi na klíně), o vzdělává- ní žen a dívek ale není známo mnoho. Jaký- misi staroegyptskými skriptorii, tedy mís- ty, kde se uchovávaly a opisovaly moudré texty, byly tzv. Domy života, egyptsky per- -anch, kde se uchovávala věda – vědění dů- ležité pro život. 84 • Culturologia / vol. 1 PhDr. et Mgr. MaRTin RyCHlík, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: martin.rychlik@ff.cuni.cz

PoČíTání PoD PyRaMiDaMi Nyní k naukám samým. Nejprve k mate- matice, jíž je věnován patrně nejzajímavěj- ší oddíl knihy, který navazuje na předchozí autorčinu práci Staroegyptská matematika (Praha 2006). Podkladů k historii počtů ne- mají kulturní dějiny příliš mnoho. „Při stu- diu dějin matematiky odborníci zpravidla za počátek skutečné ,vědy´ považují díla fi- lozofů antického období, zatímco starší fáze vývoje v Egyptě, Mezopotámii i jinde ve sta- rověkém světě chápou jako její předchůdce – jako hromadění poznatků“ (str. 44). Egypt- ské texty hlavně obsahují soubory zadaných a řešených úloh, z nichž jsou vidět postupy při řešení početních problémů. Základní znalosti aritmetiky, algebry a geometrie musel ovládat každý úředník; jen díky matematice, jejíž nejstarší písemné doklady pocházejí ze Střední říše (2. tisíci- letí př.n.l.), byl možný běh státu včetně vý- plat i predikcí. Jak se počítalo, ukazuje třeba tzv. Rhindův papyrus k výuce počtů zakou- pený roku 1858 v Luxoru. Užívalo se nepo- ziční desítkové číselné soustavy (s odlišný- mi znaky na násobcích 100 až 106), zatímco v Mezopotámii se prosadila poziční sousta- va šedesátková. Egypťané uměli sčítat, odčí- tat, násobit, dělit, znali i kmennové zlomky (s jedničkou v čitateli), mocniny, odmocniny i rovnice. Počítání bylo zapotřebí ve stano- vení délek, ploch i objemů. Obdélník se na- zýval ifed, trojúhelník sepdet a lichoběžník haket. Z dnešního hlediska je nejatraktiv- nější výpočet sklonu pyramid (str. 80 až 83) a zajímavostí je matematické stanovování kvality piva a chleba (str. 83 až 90). „Nedo- chovaly se [ale] žádné přímé doklady o tom, že by se písaři v hloubi chrámů či Domů ži- vota zabývali matematikou v teoretické ro- vině. Je však velice pravděpodobné, že svit- ky v chrámových knihovnách obsahovaly více poznatků než dochované hieratické texty“ (str. 115). Do nEbES i Do liDSkýCH úTRob Důležitou oblastí staroegyptského vědění byla astronomie. Díky pozorováním si Egyp- ťané povšimli periodického cyklu nebeských pohybů, což mělo nesmírný dopad na jejich kulturu a zejména vnímání času. „Na roz- díl od moderního západního světa, který obecně považuje čas za lineární, bylo staro- egyptské pojetí času zároveň nejen lineární (v egyptštině džet), ale i cyklické (v egyptšti- ně neheh) – tedy založené na stále se opaku- jících vzorcích. Na základě těchto pozoro- vání zřejmě vzniklo mnoho rituálů, svátků a obřadů – pohřebních, královských i chrá- mových,“ píše Coppens (str. 119), když rituá- ly a rytmus spojuje i s konkrétními božstvy. Upozorňuje též na epochální staroegytský „vynález“: zavedení roku o 365 dnech a dě- jinné prvenství v rozdělení noci a dne na tu- cet dílů neboli na ustavení čtyřiadvacetiho- dinového dne. Třetímu tématu recenzované monogra- fie, medicíně, se již v českém prostředí vě- novala recentní studie Lékařství starých Egypťanů I. (Academia 2010), a proto jen stručně. „Věda a náboženské představy ne- byly od sebe odděleny, neboť staroegypt- ská medicína využívala náboženských před- stav a z nich plynoucích magických postupů ve stejné nebo i větší míře než racionál- ních způsobů léčby a léčivých prostředků,“ upozorňují autoři (str. 169). Oč méně by tak komplexní téma přitahovalo moderní léka- ře, o to více je předkládaná studie podnětná pro obor etnomedicíny. Pomezí mezi chirur- gy, lékaři (egyptsky sunu), léčiteli a ranhojiči bylo těžké určit. Různé části těla byly spja- ty s ochranou specifických božstev: o oči se staral bůh Duau, o játra bohyně Eset, Ne- bthet s plícemi, žaludek byl pod ochranou Neity etc. Důležitým pramenem pro poznání sta- rověkých znalostí jsou lékařské texty a pa- pyry, jejichž soupis od Káhúnského papy- ru po Berlínská ostraka nabízí strany 180 až 181. Díky nim víme, že napravována byla zranění, zlomeniny, časté popáleniny i úra- zy hlavy. V případě tříštivých zranění lebky pak lékaři vyslovili jen prognózu „je to ne- moc, se kterou se nedá nic dělat“ (str. 185). Známy byly obvazy, léky (u nichž již mnoh- dy nerozpoznáme jmenované ingredience), ale i nemoci zubů, vnitřních orgánů, žen- ské nebo dětské choroby, a také antikoncep- ce. „Podle staroegyptských představ bylo rozmnožovací ústrojí ženy propojeno s trá- vícím traktem, takže bylo možné počít ne- jen při pohlavním styku, ale také spolknu- tím semene“ (str. 207). Jedním z prostředků proti početí byly i tampóny napuštěné by- linným odvarem s krokodýlím trusem. DiFúzE EgyPTSkéHo VěDění Závěrečná část knihy informuje o předává- ní a difúzi egyptských znalostí do dalších kulturních okruhů; nejen lékařské a farma- ceutické vědomosti konce Ptolemaiovské doby putovaly z Alexandrie až k Římanům a k Arabům, díky nimž se rozšířily i do Ev- ropy. Ač byly trojí představené „vědy“ pro Egypťany především naukami praktického významu a nedosáhly helénského koncep- tu „vědy pro vědu“, jak správně připomínají autoři (str. 281), jejich vklad do světové kul- turní mozaiky nelze přehlížet. Recenzovaná studie je vpravdě významným a sumarizují- cím příspěvkem nejen oborově egyptologic- kým, ale i inspirujícím textem pro disciplíny typu etnologie, kulturologie nebo antropo- logie, jež si tak často dovolují přílišné ge- neralizace v dějinách kultury, přestože onu božskou Knihu Thovtovu nenastudovaly. l • VYMAZALOVÁ, Hana, Coppens, Filip (2011): Moudrost svitků boha Thovta. Vědecké poznání za vlády faraonů. Praha: FF UK 2011. ISBN 978-80-7308-358-8, 352 stran. Culturologia / vol. 1 • 85

Šamanismus na cambridgeský způsob Aktuální překlad kriticky shrnuje rozmanité antropologické a religionistické přístupy k fenoménu šamanismu A merický folklorista Thomas An- drew Dubois (narozen 1960) získal své vzdělání především na Universi- ty of Pennsylvania, nicméně pobýval také na univerzitě v Helsinkách. Po téměř dese- tiletém působení na University of Washing- ton se přesunul University of Wisconsin- -Madison, kde v současnosti působí jako profesor skandinávských studií. Jeho kni- ha Úvod do šamanismu vyšla ve Spojených státech amerických v roce 2009. Na český knižní trh se tedy dostala aktu- ální kniha, v níž autor kriticky shrnul roz- manité antropologické, etnografické a re- ligionistické přístupy k šamanismu. Český zájemce o tuto tematickou oblast měl do- sud k dispozici především klasické dílo od Eliadeho a Xenofontova, z nějž sám Elia- de hojně vycházel. Za povšimnutí stojí také Vitebského práce či nedávný překlad díla Lewis-Williamse, které Dubois ve vlastní knize také komentuje. To je zhruba vše ze solidní literatury k šamanismu, co měl do- sud český čtenář k dispozici. na ExkuRzi S HMongSkýM šaManEM Průvodcem po světě šamanismu se v kni- ze stal Duboisův žák Thai Vang Yang, kte- rý pochází z Laosu a je příslušníkem etni- ka Hmongů. Tento student antropologie se stal praktikujícím šamanem (txiv neeb). Vý- klad jednotlivých témat Dubois na základě sdělení svého studenta doplnil o poznatky o stále živých tradicích hmongského šama- nismu. Tím dostává kniha pozoruhodný rys autenticity. Autor rozčlenil samotnou knihu do čtrnácti kapitol, v nichž se postupně vy- rovnal s významným kulturním jevem a dě- jinami jeho zkoumání. Šamanismus vymezil jako „soubor prak- tik a pojetí týkajících se kosmu, spirituality a lidských potřeb“ (str. 13). Při výkladu ša- manismu jej inspiroval britský sociální an- tropolog Timothy Fitzgerald, jenž zcela od- mítl náboženství jako pojem a navrhuje fenomény spojované s náboženství zkou- mat s pomocí tří vzájemně spojených kon- cepcí: soteriologie, rituálu a politiky. V ná- vaznosti na něj se Dubois rozhodl zkoumat šamanismus s pomocí výkladu kosmologie, role a rituálu. To do značné míry předurči- lo i strukturu samotné knihy, v níž tyto atri- buty šamanismu podrobně vysvětlil s po- mocí bohatých odkazů na odborné zdroje. Zvláštní pozornost ovšem věnoval také transovým stavům a rozmanitosti jejich vy- volávání, včetně užívání enteogenů. V této souvislosti nevynechal ani diskuze nad neurologickými základy transových stavů a jejich možné souvislosti se schizofrenií, hysterií a epilepsií. i S PaSážEMi o nEošaManiSMu Za pozornost stojí i kapitoly věnované neo- šamanismu, kdy se přirozeně věnoval dílu Carlose Castanedy a Michaela Harnera. Ne- vynechal ani revitalizační hnutí, která se objevila u mnoha etnik, která v minulosti praktikovala šamanismus, a jejichž přísluš- níci chtějí navázat na bohaté tradice a obno- vit je. Neošamanismus a revitalizační hnu- tí vytvářejí ovšem poměrně komplikované soužití. Dubois shrnuje slovy: „Ale dopad těchto neošamanismů na původní šamanské kul- tury je určitě problematičtější, neboť se zde jedná o složitostech zachování a udržení kultury, o exotizaci a asimilaci, a to zejmé- na ve vztahu k nově vznikajícím ekonomic- kým prostorům, jako jsou vzdělání, cestov- ní ruch a prezentace kulturního dědictví. Snad ještě nikdy předtím nebyl šamanis- mus tak přitažlivý pro tolik lidí na světě. Nezbývá než počkat, abychom se dozvěděli, jaký dlouhodobý účinek bude mít tento roz- šířený zájem jak na komunity, které v sou- časné době udržují prastaré šamanské tra- dice do značné míry neporušené, tak na ty, jejichž vztah k šamanismu byl zprostředko- ván skrze vědu nebo marketing“ (str. 342). Celkově lze knihu hodnotit jako dobrý příspěvek k překladové odborné literatu- ře. Vytknout snad lze občasné překladatel- ské nedůslednosti, jako například převod slova „informant“ jako „zpravodaj“ (str. 14, orig. str. 7). V české odborné terminolo- gii se užívá překladu „informátor“, případ- ně anglikanismu „informant“. Tyto nepřes- nosti plně vyvažuje fakt, že autor shrnul na jednom místě aktuální stav zkoumá- ní šamanismu, kriticky zhodnotil díla mi- nulých i současných badatelů, kteří přispě- li ke zkoumání šamanismu. Český čtenář má díky tomu příležitost se snadno zorien- tovat v aktuálním dění na tomto poli bádání a sáhnout po dalších dílech, na něž Dubois odkazuje. Z řady důvodů knihu jistě přivíta- jí nejen všichni kulturologové, antropologo- vé, etnologové a sociologové, kteří se zají- mají o náboženské jevy. l 86 • Culturologia / vol. 1 PhDr. MaRTin SoukuP, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: martin.soukup@ff.cuni.cz • DUBOIS, Thomas A., (2011): Úvod do Šamanismu. Praha: Volvox Globator. ISBN 978-80-7207-801-1, 374 stran. Zvláštní pozornost ovšem věnoval také transovým stavům a rozmanitosti jejich vyvolávání

Culturologia / vol. 1 • 87 • ERBAN, Vít (2010): Maska a tvář. Hra s identitou v mezikulturních proměnách. Praha: Malá Skála. ISBN: 978-80-86776-09-05, 248 stran. • BÁRTA, Miroslav, Kovář, Martin a kol. (2011): Kolaps a regenerace: Cesty civilizace a kultur. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2036-9, 814 stran. Demaskované masky Český kulturolog se vyslovil k transkulturnímu fenoménu masek Kolapsy v nás – Kolik vydrží civilizace? Monumentální sborník nabízí desítky pohledů na kolapsy kultur S kromná svým vzezřením, ambicióz- ní svým obsahem. Taková je ve zkratce knížka Maska a tvář kulturologa Víta Er- bana (*1974), jenž na Filozofické fakultě UK přednášel antropologii umění a nyní půso- bí na Jihočeské univerzitě. Svůj zájem o feno- mén masek a maskování, kterému se věnoval ve své dizertační práci, převedl do kompakt- ního díla, jež se jako jedno z prvních v ČR vě- nuje zásadnímu smyslu masek a odhlíží – zcela záměrně – od jejich redukce na pouhý artfetakt a atraktivní vizualitu. „Mým záměrem je uchopit masku (opro- ti tradičním definicím, typologiím a klasifi- kacím) jako prostředek lidské hry s identitou a ukázat, nakolik může být maska (a zvlášť kulturně variabilní vztah mezi maskou a tvá- ří) vhodným prostředkem ke studiu poje- tí identity, konceptu individuality a prožitku ,já´ určité kultury,“ píše Erban (str. 9). Útlou, přesto z pohledu české etnologie/ antropologie zásadní studii rozčlenil na tři bloky. V prvé části shrnuje vědecko-výzkum- né přístupy a hlavní literaturu, ve druhé se zabývá původem i podstatou masky a ve třetí pasáži pak i maskou coby prostředkem k pro- měně identit. Zásadní je Erbanovo věcné od- lišování pojmů identita, individualita a já ve všech adekvátních rovinách – třeba jako aspekt daného výkladu světa (world view). „Po dlouhé rozvaze jsem se rozhodl ne- zapracovávat obrazovou přílohu. Hlavním důvodem je, že tématem nejsou ani tak vý- tvarné či vnější atributy masek, jako spíše vý- znamové vztahy a kulturní souvislosti, které vyfotografovat nelze“ (str. 13). Finálním do- kladem Erbanovy vědecké poctivosti budiž i citát ze strany následující: „Je třeba si uvě- domit, že některé masky měly či dosud mají ve svém původním kontextu posvátný roz- měr a jejich volné fotografování, kopírová- ní a přetiskování lze považovat za projev kul- turního vykrádání.“ I to je důvod, proč zde přítomnou práci velmi pečlivě číst. l V  posledních letech se na českém kniž- ním trhu objevilo hned několik titu- lů, jejichž autoři si jako předmět svého díla zvolili kolaps. Nepřehlédnutelný zá- jem o toto téma rezonuje se sociopolitickými a ekonomickými procesy v současné euro- americké zóně, jak ostatně konstatuje v úvo- du ke knize český egyptolog Miroslav Bárta. V souvislosti s ní se často skloňují slova krize, rozpad, katastrofa a jiná podobně pesimistic- ky vyznívající. K těmto tématům má již český čtenář k dispozici dílo od úspěšného propagáto- ra vědy Jareda Diamonda, jehož knihu Ko- lapsy vydalo taktéž nakladatelství Acade- mia. Zájemce o tématiku může sáhnout také po „klasice“ od Josepha Taintera Kolapsy slo- žitých společností. K těmto titulů lze zařa- dit i klasické dílo německého badatele Oswal- da Spenglera Zánik Západu, který ve své vizi ohlásil kolaps kultury Západu, jež se podle jeho soudu ocitla ve stavu civilizace. Tu chá- pal jako poslední, agonickou fázi vývoje kul- tury, která bude podle něj trvat od roku 1800 do roku 2000, přinejmenším. k DEFinoVání kolaPSu V úvodním textu Miroslav Bárta shrnul mo- tivy pro přípravu této rozsáhlé publikace a samotné téma kolapsů uvedl do historic- kého kontextu. Zároveň se věnoval nezbyt- nému vymezení kolapsu a jeho základních rysů. Škoda, že podobnou pozornost nevěno- val také pojmům kultura a civilizace, jež jsou v názvu publikace a představují nepochybně jeden z předmětů knihy. Samotný kolaps vymezil jako „ze své po- vahy něco zásadně nechtěného, co se proje- ví jako náhlá a zásadní změna struktury dané entity“ (str. 21). Nicméně ve shodě s již dří- vějším stanoviskem, zastává názor, že „ko- laps ve skutečnosti neexistuje“ (str. 21). Ko- lapsy totiž nakonec vyústí v nějaký nový počátek. Tato teze se stala hlavním posel- stvím sborníku Něco překrásného se končí (2008), který profesor Bárta editorsky připra- vil spolu s biologem Petrem Pokorným. Dluž- no dodat, že tímto sborníkem začala vlastně celá myšlenka na rozpracování tématu kolap- sů do rozsáhlé kolektivní monografie. Shrnu- to a podtrženo, nelze hovořit pouze o kolap- sech, ale nutně také o regeneracích. Důvod je prostý, řečeno s naznačeným básníkem Sei- fertem: „Každého dne se něco končí, Něco překrásného se končí… Každého dne se něco počíná, Něco překrásného se počíná“. TřiCíTka náHlEDů na kolaPSy Těžiště monografie nepochybně představu- jí analýzy a interpretace kolapsů a regenera- cí kultur a civilizací, jak je podali přední čeští badatelé z oborů jako je například archeolo- gie, historie, etnologie, politologie, biologie, geodézie a mnohé další. Těch se v této kni- ze sešlo více než třicet. Připravili pestrou pa- letu příkladů na jednotící téma kolaps a re- generace kultur a civilizací. V čase a prostoru může čtenář navštívit paleolitické lovce-sbě- rače moravského gravettienu, ale také staro- věký Egypt, Čínu a Sumer. Nechybí český kontext, který se promí- tl v tématech, jako jsou Bílá hora, rozdělení Československa, pád Rakouska-Uherska. To je jen ochutnávka, která naznačuje, že je sku- tečně z čeho vybírat. Na rozdíl od výše zmí- něného Spenglera není vyznění knihy pe- simistické; kolaps a regenerace jsou jako dvě strany téže mince. Autoři, kteří se v této monografii sešli, by se zřejmě nepřiklonili ke Spenglerově názoru, že náš osud je zpeče- těn a my se máme zachovat jako římský vo- ják v Pompejích, jehož při výbuchu Vesuvu zapomněli odvolat ze služby. A ten tím pá- dem nevyhnutelně zemřel ve službě. l PhDr. et Mgr. MaRTin RyCHlík, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: martin.rychlik@ff.cuni.cz PhDr. MaRTin SoukuP, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: martin.soukup@ff.cuni.cz

Josef Wolf (1927–2012) Ve věku 85 let zemřel jeden ze zakladatelů novodobé české antropologie V e věku nedožitých 85 let nás opustil světově uznávaný antropolog a etno- log RNDr. Josef Wolf, CSc., profesor honoris causa. Významně přispěl k rozvoji české antropologie a afrikanistiky. Oriento- val se především na otázky antropogeneze a etnogeneze. Měl také aspirace na budo- vání interdisciplinárního přístupu, jehož výrazem se měla stát takzvaně integrální antropologie. Od šedesátých let patřil k vý- jimečným osobnostem, které v českém pro- středí prosazovaly anglosaské pojetí an- tropologie. Řadí se tím k zakladatelským osobnostem novodobé české antropologie, jako byli zejména Ladislav Holý (1933–1997) a Milan Stuchlík (1932–1980). Po studiích na reálném gymnáziu se za- psal ke studiu obecné biologie na Přírodo- vědecké fakultě Univerzity Karlovy v Pra- ze (1946–1950). Zde následně působil jako asistent na Ústavu pro obecnou biologii UK. Doktorát v oboru antropologie obdr- žel v roce 1951, kandidaturu v oboru etnolo- gie obhájil v roce 1969. V letech 1955–1960 pracoval jako asistent ve Výzkumném ústa- vu pedagogickém. V následujícím období se stal odborným asistentem na katedře et- nografie a folkloristiky UK, kde působil v le- tech 1960–1973. Od roku 1964 působil také na Universitě 17. listopadu, kde setrval až do jejího zrušení. auToR MnoHýCH uČEbniC a kniH V tomto období vytvořil řadu skript, učeb- ních materiálů a knih, kterými zprostřed- koval českému prostředí anglosaskou an- tropologii. Známá je jeho kniha Poslední svědkové pravěku (1970), připravil také přehledovou publikaci Claude Lévi-Strau- ss a základy současné sociální antropologie (1969), kterou podrobně představil toho- to významného etnologa. Za pozornost sto- jí především sborník překladů antropologic- kých prací Sociální a kulturní antropologie (1971). Představoval výběr překladů, které se objevily již v jeho čtyřdílných skriptech Úvod do studia člověka I. – IV. (1969–1972). Ten později ještě rozšířil o výběr překladů, které vyšly v samizdatu pod názvem Teorie člověka (1979). Díky těmto textům se moh- li čeští čtenáři výběrově seznámit s klasiky antropologie, jako byli například Boas, Mea- dová, Benedictová, Malinowski, Firth, Kro- eber a mnozí další. V letech 1974–1989 nesměl z politic- kých důvodů na univerzitě působit. V tom- to období pracoval jako vedoucí oddělení na Ústavu školských informací Ministerstva školství ČSSR. Krátce ještě působil v Psy- chologickém ústavu ČSAV (1988–1989). Bě- hem této dlouhé doby publikoval řadu popularizačních knih. K těm nejvýznam- nějším patří Man and His Prehistory (1977), která vyšla také například německy a fran- couzsky. Českého vydání se tato jeho jedno- značně nejúspěšnější práce dočkala v upra- vené a rozšířené podobě až v roce 2006. V české edici se uvádí, že kniha vyšla cel- kem v patnácti zemích v souhrnném po- čtu více než jeden milion prodaných výtis- ků. K dalším dílům z tohoto období se řadí Lidé pěti světadílů (1979) a Abeceda náro- dů (1984), která vyvolala jisté kontroverze. Pod jeho vedením vznikla encyklopedie an- tropologie, jež vyšla pod názvem ABC člo- věka (1977). Politické změny v roce 1989 představo- valy pro Wolfa možnost návratu na aka- demickou půdu. V roce 1990 byl sice re- habilitován, ale do dalšího vývoje české antropologie již významně nezasáhl. Nena- lezl totiž odpovídající pozici na žádné z čes- kých univerzit. Působil sice na Filozofické fakultě UK, Pedagogické fakultě UK a Fa- kultě sociálních věd UK, ale jednalo se spíše o epizodická angažmá. oTCEM inTEgRální anTRoPologiE Opakovaně se pokoušel o založení kated- ry antropologie na UK; nebyl v tomto úsi- lí ostatně jediný. Vypracoval i koncepci oboru, ale nepodařilo se mu jeho vizi usku- tečnit. V té době se též pokoušel o prosa- zení oboru humanologie, který jako no- vou disciplínu vymyslel. V této souvislosti je třeba zmínit i Wolfovy pokusy o založe- ní integrální antropologie, kterou prosazo- val i v zahraničí. V devadesátých letech Wolf pokračoval v publikační činnosti. Z tohoto období sto- jí za zmínku jeho skripta Člověk a jeho svět (I. díl 1992, II. díl 2000), v němž do značné míry reprodukoval své texty ze šedesátých a sedmdesátých let – právě tato skripta pro mě osobně představovala jeden z impulzů ke studiu antropologie. Připravil také informativní sborníky Člověk ve světě náboženství (1992), Člo- věk ve světě magie (1992), Kdo je, kdo není v hnutí nového věku (2000). V po- sledních letech vydal několik popularizač- ních knih, jako jsou Antropologie pro každý den (2004), Duchovní odkaz národů (2007) a Magia naturalis (2009). Jisté kontroverze vyvolal jeho příklon k scientologii. Jak uvá- dí na svých stránkách, prosadil české vydá- ní Hubbardovy knihy Dianetika (1997), k ně- muž také napsal předmluvu. Zde uvedený výčet jeho publikační čin- nosti není zdaleka úplný. Od šedesátých let intenzivně publikoval skripta a dílčí odbor- né studie, které není možné uvést v plném rozsahu. Nebyly ani zmíněny například jeho texty věnované afrikanistice, k jejímuž rozvoji v Čechách významně přispěl. Při- pravil několik studijních a odborných textů věnovaných africkým národům, jejich ději- nám a původu. Stojí ovšem za zmínku i jeho překladatelská činnost. V roce 1970 vy- šlo Darwinovo dílo O původu člověka, kte- ré přeložil se Zorou Wolfovou. V roce 1995 vyšla práce Garryho Hogga Kanibalové a je- jich oběti. Po roce 1989 mu české odborné prostředí příliš nepřálo. Ve světě získal větší uznání, než v Čechách: ale jak praví lidová moud- rost, nikdo doma prorokem. Měl možnost přednášet jako hostující profesor například ve Vídni, Berlíně, Londýně či Washingtonu. V roce 1999 získal profesuru honoris causa, jíž mu udělila univerzita v Antverpách. Zís- kal též několik čestných uznání, pamětní medaili J. A. Komenského a stříbrnou me- daili za celoživotní přínos antropologii. JEDna oTázka VýMěnou za oTázku Vzpomínám na pana profesora jako na vy- 88 • Culturologia / vol. 1 PhDr. MaRTin SoukuP, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: martin.soukup@ff.cuni.cz

Příběh o nudě, panu profesorovi a kulturní antropologii Existují setkání, která umí změnit lidský život. I mne takové potkalo. nikajícího pedagoga, jehož kurzy jsem na- vštěvoval na Pedagogické a Přírodovědec- ké fakultě UK v polovině devadesátých let. Jeho přednášky pro mě znamenaly defini- tivní obrat k antropologii. Dodnes vzpomí- nám, s jakým nadhledem a lehkostí zkou- šel. Nezapomenu na jeho slova: „Studente, nejdříve položím jednu otázku já vám, ná- sledně jednu vy mně“. S lehkou nadsázkou nás také například instruoval ve věci antropologické meto- dy terénního výzkumu v lokální komuni- tě: „Nejdříve navštivte hřbitov, pak zajděte do místního hostince. Na hřbitově může- te studovat genealogie, v hostinci se pak dozvíte vše, co se právě děje, tam najdete všechny informátory.“ Jako studenti jsme si jej pozvali také na katedru kulturologie, aby nám dopřál přednášku o etnologii Afriky. A následné posezení u kávy v podniku U černého slun- ce byl nevšedním zážitkem. Pozoruhod- ný a neběžný byl jeho zájem o studenty a ochota jim vždy pomoci a poradit. Vzpo- mínám, jak mi laskavě a bez obav půjčoval pro mě tehdy ještě stále těžko dostupnou antropologickou literaturu (ještě neexisto- val žádný Amazon, eBay nebo Abebooks). Jak jsem později zjistil, nebyl jsem zdaleka jediný, koho pan profesor přivedl k antro- pologii a usnadnil mu obdobným způsobem vstup do světa antropologie. l E xistují setkání, která dokážou změnit lidský život. To mé se odehrálo krátce poté, co jsem zahájil svá studia na Fi- lozofické fakultě Univerzity Karlovy v Pra- ze. Právě jsem prožíval deziluzi způsobe- nou tehdejší koncepcí oboru teorie kultury. Psal se konec sedmdesátých let 20. století a já se smutkem na přednáškách pozoroval, jak se to přitažlivé a mnohovrstevnaté slovo KULTURA doslova promiskuitně utápí v té- matech, jako jsou kulturně-výchovná čin- nost nebo kulturní politika. Problém nespočíval pouze ve zpoliti- zování pojmu kultura, ale také v tom, že z přednášek zmizela jakákoli tvořivost, hra a fantazie. Byla to prostě nuda. A to je pro každého studenta neodpustitelný hřích. Moji frustraci navíc prohluboval pocit, že žádná smysluplná a autentická věda o kul- tuře možná ani existovat nemůže. V době normalizace zmizela anglosaská sociální a kulturní antropologie z vysokoškolských poslucháren společně s lidmi, kteří z ide- ologických důvodů museli akademickou půdu opustit nebo emigrovali do zahraničí. Bylo to období ticha, které přerušila ná- hoda. Do rukou se mi dostala kniha českého antropologa Josefa Wolfa s titulem Sociální a kulturní antropologie (1971). Neváhal jsem a vyhledal jejího autora, který v té době pů- sobil mimo univerzitu. Bylo to setkání, jež změnilo můj život. Josef Wolf byl nejen ochoten poutavě mi přednášet o antropolo- gii a co více, nezištně mi půjčoval své knihy. Nikdy nezapomenu na první z nich: učebnici Nové perspektivy v kulturní an- tropologii (1971), jejímiž autory byli Roger Keesing a Felix Keesing. Prostřednictvím této skvěle napsané knihy jsem objevil svět americké kulturní antropologie a seznámil se s tehdy vlivnou kognitivní teorií kultury. Co však bylo nejdůležitější, zjistil jsem, že věda o kultuře existuje a že má velice dlou- hou a úspěšnou tradici. Jejím základem je etnografický terénní výzkum postavený na sběru empirických dat a jejich následná etnologická interpretace založená na mezi- kulturní analýze a komparaci. Vstoupil jsem na cestu, kterou jsem již nemínil opustit. P.S. Děkuji vám, pane profesore… l Culturologia / vol. 1 • 89 PhDr. VáClaV SoukuP, CSc. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: soukup@akademia-avs.cz kE zPRaCoVání biogRaFiE bylo PoužiTo: • FILIPSKÝ, Jan, ed. (1999): Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha: Libri. • BROUČEK, Stanislav, Jeřábek, Richard, eds. (2007): Lidová kultura: Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Biografická část. Praha: Mladá fronta. • SKALNÍK, Petr (2002): „Politika sociální antropologie na české akade- mické scéně po roce 1989“. In: Sociologický časopis 38 (1–2), str. 101-115.

Veřejné kulturní služby jako předmět aplikovaného kulturologického výzkumu K výzkumné roli Katedry teorie kultury (kulturologie) FF UK V ýznamnou součástí činnosti kaž- dého vysokoškolského pracoviš- tě je vedle pedagogické a publikač- ní práce také vědecko-výzkumná činnost. V uplynulých dvou desetiletích katedra teorie kultury realizovala celou řadu em- pirických sociokulturních výzkumů měst- ských lokálních kultur. V rámci výzkumů vznikla řada odbor- ných studií na téma funkce lokální kul- tury v inovaci životního stylu, kulturní a sociální změny v lokální společnos- ti, sociokulturní potenciál a vzdělanost v procesu revitalizace lokální společnos- ti a globální a lokální kultura. Syntetické výsledky empirických výzkumů, jež byly dlouhodobě prováděny ve městech Český Krumlov, Blatná a Velké Meziříčí shrnu- li členové katedry Ondřej Hubáček, Len- ka Opletalová a Martin Matějů ve vědecké monografii Sociokulturní adaptace ma- lých měst. (2009). Jedním z cílů bylo prakticky přispět ke kulturní revitalizaci malých českých měst. Zjištěné poznatky se proto sta- ly důležitou součástí nového výzkumné- ho projektu, jehož se nyní stala Katedra teorie kultury (kulturologie) FF UK ře- šitelským pracovištěm. Jedná se o pro- jekt Vytvoření a ověření systému evalu- ace veřejných kulturních služeb, který je realizován v rámci Programu aplikované- ho výzkumu a vývoje národní a kultur- ní identity (NAKI). Garantem programu je Ministerstvo kultury ČR. Projekt byl za- hájen na začátku roku 2012 a bude trvat do konce roku 2015. PoDPoRa REgionálníCH kulTuRníCH akTiViT Cílem projektu je navrhnout systém eva- luace veřejných kulturních služeb obsa- hující nástroje a postupy zjišťování a vy- hodnocování přínosů podpory lokálních a regionálních kulturních aktivit, ověřit jeho realizovatelnost a účinnost a násled- ně vytvořit obecně aplikovatelné meto- diky tvorby a implementace tohoto sys- tému v ČR. Hlavním přínosem by mělo být zvýšení efektivity podpory kultur- ních aktivit díky objektivnějšímu rozho- dování o jejich podpoře a posuzování je- jich efektů. Projekt vznikl na základě koncep- ce evaluace veřejných kulturních slu- žeb, rozvíjené katedrou kulturologie FF UK v Praze od roku 2008. Tato koncep- ce je výrazem snahy poukázat na nezbyt- nost zohledňovat při rozhodování o výši a umístění podpory kulturních aktivit kromě přímých ekonomických efektů (jako jsou podíl na DPH nebo počet pra- covních míst), s nimiž operuje například teorie kreativních průmyslů, také nepří- mé, ale často významnější kulturní a so- ciální efekty, které spočívají především v rozvoji sociokulturního potenciálu, v posilování sociální soudržnosti, ve sta- bilizaci věkové a vzdělanostní struktury populace a ve zvyšování atraktivity úze- mí pro návštěvníky a investory. Zároveň projekt navazuje na výzkum- né aktivity katedry kulturologie prová- děné od roku 1992, zejména dlouhodo- bý výzkum lokální a regionální kultury, sociokulturního potenciálu a kulturních změn v menších městech ČR. Převážná část veřejných kulturních slu- žeb se svými zdroji i svým dopadem váže na území obcí a měst. Proto se projekt za- měřuje na oblast veřejných kulturních služeb poskytovaných na území konkrét- ních měst. Jde o města, která reprezentují odlišné typy z hlediska potenciálu kultur- ních aktivit a stávajícího systému podpo- ry veřejných kulturních služeb. Jsou to Český Krumlov (jako repre- zentant měst s kulturním potenciálem, v němž hraje klíčovou roli kulturní dědic- tví, a jejichž kulturní aktivity jsou ve vel- kém míře propojeny s cestovním ru- chem), Blatná (reprezentující běžná česká města, jejichž kulturní potenciál spočívá z velké míře v tradicích a kulturní aktivi- ty jsou z velké části založené na činnos- tech velkého počtu zájmových organizací a aktivních jednotlivců) a Velké Meziří- čí (reprezentující města, jejichž kulturní aktivity jsou založené z velké části na pů- sobení jedné silné profesionální organi- zace). Hlavním důvodem pro výběr uvede- ných konkrétních měst je to, že v nich ka- tedra kulturologie v minulosti prováděla řadu šetření týkajících se oblasti kultu- ry, jejichž výsledky lze využít v projektu k rekonstrukci vývojových trendů v před- chozích letech. užíVané METoDy a TECHniky Přestože řešená problematika je (alespoň v takovéto komplexní podobě) nová, po- užívá projekt k jejímu řešení standardní metody, s nimiž má řešitelský tým dlou- hodobé zkušenosti. Jde o sadu následují- cích metod a technik: a) sekundární analýzy údajů o veřejných kulturních službách, b) rešerše dokumentů týkajících se pod- pory veřejných kulturních služeb, c) SWOT analýza (analýza silných a sla- bých stránek a vnějších příležitostí a hrozeb) prováděná technickou sku- pinové stimulace tvořivého myšlení (brainstorming, brainwriting), d) pasportizace infrastruktury pro veřej- né kulturní služby, e) kvalitativní empirická vyčerpávající še- tření poskytovatelů veřejných kultur- 90 • Culturologia / vol. 1 PhDr. onDřEJ HubáČEk Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: ohu@seznam.cz Projekt navazuje na výzkumné aktivity katedry kulturologie prováděné od roku 1992

Kulturologie v síti institucí Jak mohou kulturologové oslavit dvacet let existence katedry ních služeb (kombinace hloubkových rozhovorů a dotazníkového šetření), f) kvantitativní empirická šetření repre- zentativních souborů dospělých oby- vatel měst o velikosti 400 respondentů starších 18 let v každém městě, prová- děná technikou řízených standardizo- vaných rozhovorů, g) kvantitativní vyčerpávající šetření stu- dentů prvních a posledních ročníků středních škol a posledních ročníků zá- kladních škol ve vybraných městech, o předpokládané velikosti cca 450 re- spondentů v jednom městě, provádě- ná technikou osobně administrované- ho dotazníkového šetření, h) workshopy, seminář a konference se zástupci podporovatelů, poskytovate- lů a uživatelů veřejných kulturních slu- žeb a s odbornou veřejností. Hlavními plánovanými výsledky pro- jektu jsou: l metodika tvorby a implementace sys- tému evaluace veřejných kulturních služeb pro města v ČR l obecné metodiky aplikace systému evaluace veřejných kulturních služeb pro veřejnou správu a pro další sub- jekty l odborná kniha l články v recenzovaných časopisech l články ve sbornících ze semináře a konference pořádaných jako součást projektu Realizace projektu Vytvoření a ověře- ní systému evaluace veřejných kulturních služeb představuje významný příspěvek k rozvoji aplikované kulturologie. Jeho výsledky budou využity nejen jako důle- žitý nástroj rozvoje kulturního potenciálu českých měst, ale také v pedagogické pra- xi v rámci výuky bakalářské specializace oboru kulturologie, kde budou součástí výukového bloku kulturních studií. l N a podzim 2011 oslavila katedra te- orie kultury (kulturologie) dvacet let od svého založení. U příležitos- ti kulatého výročí proběhla konferen- ce Kulturologie v kontextu životní reality, kde vystoupili především absolventi obo- ru s příspěvky na téma, jak studium kul- turologie ovlivnilo jejich životní a profes- ní směřování. Mezi náměty diskutovaných příspěvků se objevilo jak uplatnění v mé- diích či práce vojenského pozorovatele v Kongu, tak zkušenosti z terénních výzku- mů mezi Papuánci. Široký rozsah přednesených témat jen podpořil mnohokrát diskutovanou vizi, podle níž je třeba soustředit výjimečný po- tenciál absolventů kulturologie a dalších příznivců oboru v rámci jednoho uskupe- ní. Tohoto poslání se tedy ujímá Spolek přátel kulturologie, který se zrodil právě během zmiňovaných oslav dvaceti let exis- tence oboru v ČR. uPlaTnění V řaDě oboRů Kulturologové úspěšně působí napříč spektrem humanitních profesí a zároveň si uchovávají silné vědomí příslušnosti k ma- teřskému oboru. Jednou z priorit Spol- ku přátel kulturologie je proto integrovat a rozvinout tento pocit vzájemné soudrž- nosti a kolegiality, a přispět tak k naplnění předpokladů a možností svých členů, tedy k jejich seberealizaci. V neposlední řadě si Spolek klade za cíl podpořit pozitivní vnímání oboru kulturo- logie, jak na akademickém poli, tak v očích široké veřejnosti a médií. Spolek bude pů- sobit v úzké součinnosti s Katedrou kul- turologie FF UK a občanským sdružením Culto – Asociace kulturních otázek, kte- ré se již několik let věnuje pořádání spole- čenských a kulturních akcí na univerzitní půdě. Velký ohlas zaznamenala například Party na Hradě nebo Studentský jarmark, tedy události pořádané pro studenty a pe- dagogy celé Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tyto akce připravilo sdru- žení ve spolupráci se Studentskou unií UK, které je Culto od roku 2009 aktivním čle- nem. Culto se také osvědčilo jako aktivač- ní platforma, kde si studenti mohou vy- zkoušet aplikovanou kulturologii v praxi. Tradičním kulturologickým počinem, kte- rý se koná již osmým rokem, je arts festi- val Okultění, kde nacházejí uplatnění za- čínající umělci a performeři – opět z řad studentů. Co SE STanE V RoCE 2012 Z letošního programu připraveného pro členy Spolku přátel kulturologie zmiňme například exkurzi do MeetFactory, tedy mezinárodního centra současného umění v Praze na Smíchově, vedenou přímo jeho zakladatelem, českým umělcem Davidem Černým nebo promítání dokumentu Za- pomenuté transporty a následnou diskusi s tvůrcem celé filmové tetralogie Lukášem Přibylem, který je zároveň doktorandem katedry kulturologie. Spolek se také aktivně zapojí do (land) art projektu Königsmühle – Králův mlýn, který vyvrcholí srpnovým festivalem umělců, antropologů a příznivců diva- dla, hudby, literatury či výtvarného umě- ní v prostředí „zaniklé, a přesto existující“, obce v Krušnohoří. Iniciátorem projektu je absolvent oboru kulturologie Petr Mik- šíček. Dalším z počinů Spolku přátel kulturo- logie je snaha o obnovení slavné kulturo- logické zvyklosti Přechodu Pálavy. Tento takřka iniciační, smysly probouzející rituál byl v posledních letech odsunut do poza- dí jak úsilím o zachování oboru, tak vlivem smutné události, jakou bylo předčasné úmrtí jednoho z členů katedry pana pro- fesora Vladimíra Boreckého. Právě na jeho počest si vzal Spolek do znaku kartu Bláz- na, součást tarotů, které pro nás z hledis- ka symbolické imaginace prof. Borecký in- terpretoval. Vizi budoucího působení Spolku přátel kulturologie lze vystihnout poslední tezí z takzvaného Kulturologického devatera, jež vzniklo u příležitosti založení Spolku: „Kulturolog ví, že může změnit svět a ales- poň jednou v životě se o to také pokusí.“ l Culturologia / vol. 1 • 91 PhDr. et Mgr. MaRCEla zouFalá, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: marcela.zoufala@gmail.com

Po stopách Féliciena Ropse Cesta za jedním z nejoriginálnějších umělců dekadence, jenž překračoval tolerované hranice sexuality, mysticismu i satanismu B elgický malíř a ilustrátor Félicien Rops (1833–1898) patří k nejoriginálnějším a současně nejkontroverznějším malí- řům a ilustrátorům symbolismu a dekaden- ce konce 19. století. Ve svých dílech nevá- hal neortodoxně překračovat hranice témat spjatých s lidskou sexualitou, náboženským mysticismem a satanismem. Není divu, že jeho kritici jej neváhali označit za zaklada- tele umělecké pornografie a moralisté do- konce zpochybňovali význam jeho umělec- kých děl v dějinách výtvarné kultury. Snaha rehabilitovat osobnost a dílo Féli- ciena Ropse a prezentovat jej v českém pro- středí prostřednictvím vědecké monografie mne inspirovala k vědeckému projektu, je- hož cílem bylo vydat se do Belgie. Do míst, která jsou spojená s jeho uměleckou tvor- bou... MuSéE FéliCiEn RoPS V naMuRu V průběhu letních prázdnin jsem v roce 2011 navštívila Musée Félicien Rops v bel- gickém Namuru. Budova, v níž je muzeum umístěno, byla v letech 1834 až 1866 v ma- jetku Ropsových rodičů. Umělecká sbír- ka čítající více než 300 děl Féliciena Rop- se zde ale byla vytvořena až v roce 1964. Ve sbírkách muzea jsem realizovala exper- tízu korespondence i jeho umělecké tvorby, jež zahrnuje malby, grafiky, knižní ilustrace a v neposlední řadě i nákresy oděvů. Musée Félicien Rops disponuje rozsáhlou knihov- nou, v jejímž fondu jsou soustředěny ne- jenom monografie o Ropsovi, nýbrž i sou- hrnné publikace k problematice dekadence, symbolismu a umělecké pornografie. Sbírka i depozitář mně zprostředkovaly přímý kontakt s Ropsovým uměleckým od- kazem a samotné muzeum mi poskytlo au- torská práva na umělecké reprodukce. Ty poslouží jako doprovodný materiál k připra- vované monografii Félicien Rops, jíž budu na sklonku letošního roku publikovat v na- kladatelství Dybbuk. Tato kniha bude obsahovat jak deskripci a analýze Ropsovy umělecké tvorby, tak na- raci věnovanou jeho mládí, uměleckém zrá- ní, osobnímu životu v Bruselu i Paříži. Sou- částí monografie budou i pasáže z divadelní hry inspirované životem Féliciena Ropse, kterou jsem objevila v archivu muzea v Na- muru. Tvořivý překlad této hry je dílem ve- doucího katedry divadelní vědy a překla- datele Petra Christova, který se nezištně do projektu zapojil. S PoSTMoDERní REFlExiViTou Při psaní monografie jsem se pokusila uplatnit také metodu postmoderní antro- pologické reflexivity a do jisté míry učini- la součástí autorského textu i sebe sama. Jedná se o osobní interpretace a vnímá- ní toho, jaký Rops byl, co v mé mysli jeho dílo evokuje a jaké bylo postupné objevová- ní a poznávání jeho osobnosti, s níž sdílím – alespoň myslím – i několik totožných osob- nostních vlastností. Tuto dimenzi knihy výrazně ovlivni- la skutečnost, že jsem se v Belgii osob- ně seznámila s předním znalcem jeho ži- vota i díla, jímž je belgický filmový režisér a pedagog Thierry Zéno. Ten (symbolicky v roce mého narození) vydal publikaci Les Muses Sataniques. Za jeho doprovodu jsem vstoupila do zámku Thozée, který sloužil jako letní rezidence Ropse a jeho manželky Charlotte. Zéno spravuje od roku 1994 Fond Féliciena Ropse, jehož vznik iniciovala Ro- psova vnučka Elisabeth, žijící na zámku až do své smrti. Zámek je v současné době re- konstruován z finančních příspěvků fon- du a uzavřen pro veřejnost. Po rekonstrukci se stane místem inspirace pro mladé uměl- ce, hledající ticho a tvůrčí prostředí. Pro pochopení Ropsova díla představuje pod- statnou část zejména k zámku přiléhající zahrada, kterou zachytil na několika olejo- malbách. Zámek prostupuje nezaměnitel- ný genius loci. Popustíme-li uzdu fantazie, lze na tomto magickém místě, obklopeném rozlehlými lesy a loukami, potkat v jeden okamžik Ropse, básníka Charlese Baudelai- ra i malíře Louise Artana, kteří se zde oddá- vali konverzaci o víně, lásce, umění nebo Ropsových oblíbených růžích. Kromě nevšedního zážitku a nesmírné vstřícnosti lidí, kteří v Belgii milují umě- lecký odkaz Féliciena Ropse, jsou Thozée i Namur poklidnými místy, kam se velmi ráda vrátím. Možná zde v zámecké zahra- dě znovu uchopím štětec a paletu nebo tuž- ku a papír a namaluji si svojí vlastní verzi střešní kovové korouhve, která je zde umís- těna jako erotický symbol a erb Ropsovy al- ternativní tvorby. Jejím motivem je poloob- nažená, výstředně vyzývavá žena kráčející ve společnosti prasete. Motiv, který Rops proslavil na obraze známém jako Porno- kratès (1878). Stejně tak se ráda vrátím do městského parku v Namuru, kde je umístěna Ropsova pamětní medaile od belgického malíře a so- chaře Armanda Bonnetaina. V neposlední řadě mé kroky povedou do Musée Félicien Rops. A pevně doufám, že své přátele v mu- zeu nezklamu a rozšířím jejich kolekci ci- zojazyčných monografií věnovaných Félici- enu Ropsovi – o knihu napsanou v českém jazyce. l 92 • Culturologia / vol. 1 PhDr. baRboRa PůToVá Katedra teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: bonthyl@email.cz Jedná se o osobní interpretace a vnímání toho, jaký Rops byl, co v mé mysli jeho dílo evokuje

Mezinárodní výstava Fetiš modernity Do Náprstkova muzea míří mezinárodní etnografický projekt Nová Guinea aneb Tam a zase zpátky Kulturologické výzkumy v lokálních komunitách Papuy Nové-Guineje O d 17. června do 18. září 2012 se bude konat v Národním muzeu – Náprst- kově muzeu asijských, afrických a amerických kultur mezinárodní výsta- va s názvem Fetiš modernity. Výstava je součástí evropského projektu „Etnografic- ká muzea a světové kultury“ (RIME), v kte- rém jsou zapojena nejvýznamnější evrop- ská etnografická muzea (Belgie, Španělsko, Rakousko, Švédsko, Itálie, Německo, Ho- landsko, Velká Británie, Francie). Jedná se o putovní výstavu, jež bude prezentována celkem v šesti evropských muzeích. Výstava akcentuje pocit Západu, který se cítí nadřazen zbytku světa, jako by se jedi- ný těšil privilegiu modernity. Tento postoj je výsledkem identifikace západní společ- nosti s moderním diskursem, jenž slou- ží k pozorování, klasifikaci a posuzování světa. Výsledkem tohoto procesu je binár- ní diskurs, který konstruuje protiklad mezi vírou a vědou, „civilizovanou“ a „primitiv- ní“ společností nebo dokonce mezi indu- striálním technologickým světem a rurál- ním nebo „tradičním“ světem. l V e spolupráci s profesorem Vojtě- chem Novotným, CSc. z Entomolo- gického ústavu Akademie věd ČR, v. v.i a New Guinea Binatang Research Center začal v roce 2009 pilotní výzkumný pobyt v lokálních komunitách Papuy-Nové Gui- neje. V roce 2009 uskutečnil Martin Sou- kup sondy ve vesnicích Wannang (provin- cie Madang), Kegesugelo (provincie Simbu) a Yawan (provincie Morobe). Volba těchto komunit byla motivována ziskem dat ze tří typů novoguinejských komunit, které jsou dány lokalitou a ekosystémem: novogui- nejské nížiny a dvou horských pásem (cent- rální Vysočina a Finisterre). Na základě zís- kaných dat a kulturologické relevantnosti možných témat výzkumu měl následují- cí výzkum probíhat pouze v jedné z uve- dených komunit. Druhá fáze nastala v roce 2011, kdy se Martin Soukup a Julie Hubeňá- ková vypravili do vesnice Yawan. yawan SE PřEDSTaVuJE Vesnice Yawan se rozkládá v údolí Uruwa v provincii Morobe. Nachází se v horách Fi- nisterre ve výšce přibližně 1200 m.n.m. Tato lokalita je součástí chráněné oblasti YUS, jež byla otevřena v roce 2009 jako vů- bec první svého druhu na PNG. Tato komu- nita dosud nebyla předmětem žádného an- tropologického výzkumu. Její příslušníci dosud hovoří místním jazykem; pidgin ang- ličtinu používají jen při mluvě s cizinci. Společenské uspořádání je založe- no na systém patrilineárních klanů. Jsou drobní pěstitelé, kteří na svých zahradách sklízejí zejména taro a jamy. Chovají vep- ře a drůbež. Jídelníček doplňují lovem. Vzhledem k existenci YUS však mohou lo- vit jen na některých územích. Některé dru- hy se nesmějí lovit vůbec. Zákaz se vztahu- je především na stromové klokany druhu Dendrolagus matschiei, který žije pouze v této části Nové Guineje. V populární formě si o Yawanu můžete přečíst: Soukup, Martin, Hubeňáková, Ju- lie (2011): „Jíst, či nejíst stromové kloka- ny“. In: Sedmá generace XX(6). zaMěřEní TERénníHo VýzkuMu Přirozeně nás zajímá tato lokální kultu- ra jako celek. Studujeme všechny tři struk- turální úrovně kultury: ideje, sociokultur- ní regulativy i artefakty. Zvláštní pozornost však věnujeme otázkám vizualizace a re- prezentace kultury. Jako nástroj studia těchto témat jsme zvolili kresbu. Zatím jsme tento výzkumný nástroj použili dva- krát (2009, 2011). Výsledky jsme publikova- li v dílčích studiích. V letošním roce vyjde také kniha, kterou na toto téma připravuje Julie Hubeňáková a Martin Soukup. l Mgr. Jana JiRouškoVá, CSc. Národním muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Betlémské náměstí 1, Praha 1, 110 00; e-mail: jana_jirouskova@nm.cz Culturologia / vol. 1 • 93 Další RElEVanTní liTERaTuRa: • Soukup, M. (2011): „A Visualization and Representation of the Culture in Yawan, Papua New Guinea: Drawings in the Context of a Visual Anthropology“. In: Anthropologia integra 2(2). • Soukup, Martin (2011): „Vizualizace a reprezentace kultury v Yawanu, Papua-Nová Guinea“. In: Slovenský národopis 59(3). PhDr. JuliE HubEŇákoVá; PhDr. MaRTin SoukuP, Ph.D. Katedra teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: hubenakova@quick.cz; martin.soukup@ff.cuni.cz

Václav Soukup: Antropologie. Teorie člověka a kultury Praha: Portál 2011, ISBN 978-80-7367-423-8, 774 stran. Hned počátkem minulého roku se na knižních pultech objevi- la obsáhlá monografie současného vedoucího pražské Katedry te- orie kultury (kulturologie) Václava Soukupa Antropologie. Teorie člověka a kultury. Kniha je zásadním rozšířením Soukupovy pu- blikace z roku 2000 Přehled antropologických teorií kultury. Kul- turní antropologie je disciplínou, jež má v anglosaském světě více než stoletou tradici. V českých podmínkách je sice oborem relativ- ně novým, nicméně velice atraktivním a kniha Antropologie. Teo- rie člověka a kultury se stává průvodcem, prostřednictvím které- ho může čtenář „bezpečně vstoupit za zrcadlo své vlastní kultury“ (str. 10). Antropologie, která překračuje hranice různých vědních oborů, s sebou přináší nutnost akceptace plurality kultur a kulturního re- lativismu. Celou publikací se nese vlastní autorovo zaujetí a vášeň pro antropologickou disciplínu, které dokáže na čtenáře přenést podobně, jako se mu to daří u posluchačů jeho přednášek: „Být an- tropologem znamená respektovat alternativní světy různých kultur a s nimi spjaté odlišné způsoby života. Vydáte-li se touto cestou, není vyloučeno, že se právě vám podaří stanout na křehké hrani- ci, jež svět různých kultur odděluje, a zahlédnout v úzké skulince mezi odlišnými kulturními konstrukcemi prostor, ve kterém exis- tuje čistá příroda, Bůh, nekonečno nebo Matrix…“ (str. 10). Autoro- vým cílem tedy nebylo pouze poskytnout široký rozsah encyklope- dických informací, které by čtenář pasivně přijímal, ale inspirovat jej k přemýšlení a vytváření vlastních interpretací, přístupů a kon- cepcí. Knihu, která je věnovaná nejen studentům antropologie a kul- turologie, ale i širší veřejnosti, tvoří tři stěžejní části. V první z nich uvádí Václav Soukup čtenáře do předmětu studia antropologie a představuje jednotlivé disciplíny, metody a oblasti antropologic- kého výzkumu. Autor prezentuje model anglosaské antropologie a její „základní elementy“. Čtyři základní vědecké pilíře antropolo- gie tvoří sociokulturní antropologie, lingvistická antropologie, fyzic- ká antropologie a archeologická antropologie, pátý element pak vy- stupuje jako důsledek aplikace antropologických poznatků v praxi. Druhý díl čtenáře seznamuje s nejvýznamnějšími antropologic- kými osobnostmi, směry a paradigmaty. V knize pak oceňuji zejmé- na aktualizační charakter třetí části, která přesouvá studium o „nás a těch druhých“ do současné společnosti prostřednictvím předsta- vení koncepcí feministické antropologie, postmoderní antropolo- gie, kulturálních studií a kyberantropologie. Zajímavou složkou publikace jsou pasáže „reflexivního psa- ní“, prostřednictvím kterých autor sám sebe učinil součástí knihy a výzkumu. Inspiraci k doplnění vědeckého textu „osobními pří- běhy“ Soukup spatřuje v „postmoderní výzvě ,antropologické re- flexivity´, upozorňující na skutečnost, že nestranná a pozitivis- tická objektivita antropologie je pouhý mýtus. Proto by měl autor vystoupit z anonymity a učinit svoji subjektivitu součástí svých výzkumů i knih, které píše. Z tohoto důvodu jsem i já rozšířil text o ,vlastní hlas´. Jsem si vědom toho, že příběhy reprezentují- cí osobní pohled nebo prožitek autora mohou v odborném textu působit kontroverzně… Vložením příběhů jsem se s lehkou nad- sázkou pokusil reagovat na podstatu antropologického výzkumu, kterou Clifford Geertz výstižně formuloval jako umění ,být tam, psát tady´“ (str. 12). Knihou tedy procházejí jednotlivé bloky osobních „příběhů o...“, ve kterých autor jako antropolog reaguje v podobě fejetonů či úvah na vybraná antropologická témata. Tímto způsobem například mů- žeme nahlédnout do „zákulisí“ osudového setkání Václava Sou- kupa s nedávno zesnulým českým antropologem Josefem Wolfem (1927–2012), který jej seznámil se světem americké antropologie či pohlédnout do autorova prvního autentického prožitku kulturního šoku, když nastoupil na povinnou vojenskou službu, což se mu ná- sledně stalo výzvou pro antropologické zhodnocení armády coby unikátního typu subkultury. Závěr knihy pak patří koncepci pražské kulturologie jakožto ori- ginálního a svébytného oboru, který úspěšně směřuje k vytvoře- ní interdisciplinární báze výzkumu člověka, společnosti a kultury. Podle Soukupa model aplikované a obecné kulturologie předsta- vuje jedno z možných alternativních řešení integrálního studia so- ciokulturních jevů. Svoji antropologickou výpověď uzavírá slovy: „Navzdory své víře v antropologii jsem totiž hluboce přesvědčen o síle kulturologie, která neortodoxně na principu interdisciplinari- ty otevírá před vědou o člověku, společnosti a kultuře nové dimen- ze“ (str. 679). Martin Soukup: Kultura. Biokulturologická perspektiva Červený Kostelec: Pavel Mervart 2011, ISBN 978-80-87378-96-0, 370 stran. Přesvědčení o síle kulturologie a pátrání po tom, „kdo jsou ti dru- zí za řekou, co se skrývá za ohradou a proč se chovají tak bizarně“ (str. 11) je patrné i z monografie Martina Soukupa Kultura. Biokultu- rologická perspektiva, která nabízí systematizaci přístupů k pojmu kultura a to nejen z hlediska antropologického a kulturologického, ale i skrze pohled sociobiologie, evoluční psychologie, etologie člo- věka, memetiky či přístup koevoluce genů a kultury. 94 • Culturologia / vol. 1 Ze světa vědeckých publikací Zpráva o významných vědeckých studií a publikací Katedry teorie kultury (kulturologie) PhDr. MaRkéTa PolákoVá, Ph.D. Lokální a regionální studia, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Jilská 1, Praha 1, 110 00; e-mail: marketa.polakova@soc.cas.cz

Základní otázky, které si autor v knize klade, zní: „Jaké jsou vzta- hy mezi kulturou a přírodou? Utvářela biologická evoluce také kul- turní rozmanitost? Je kultura jen maskovaná příroda, nebo se snad kultura již dávno zbavila otěží přírody?“ (str. 9). Tématu, které Mar- tin Soukup ve své publikaci reflektuje, není v Čechách zatím věno- vaná hlubší pozornost, k čemuž, jak sám autor konstatuje, odpo- vídá i stav dostupných knihovních fondů. Díky osobní konzultaci s řadou odborníků se mu však podařilo získat obtížně přístupné in- formace a prameny. Autor se věnuje výzkumu vlivů biologické evoluce na kultu- ru a formování lidské přirozenosti a konstatuje, že v daném stu- diu nelze od sebe příliš snadno oddělit přírodu a kulturu. Přesto se vstup přírodních věd do světa kultury na úrovni společenských věd mnohdy setkává s odmítavými postoji, které jsou někdy otevřeně nepřátelské (k čemuž například výrazně přispěla koncepce antro- pologa Franze Boase, jenž vedle etablování antropologie jako vědy o kultuře zároveň zavedl neprostupnou hranici mezi lidskou biolo- gií a kulturou, když odlišil rasu, kulturu a jazyk). Autor se detailně věnuje evolučním modelům kultury, které vznikají v rámci takzvaných evolučních věd, jelikož podle jeho ná- zoru právě „slovní spojení evoluční sociální vědy vyjadřuje průnik mezi přírodními a společenskými vědami a také aspirace na vzá- jemné porozumění dvou kultur, přírodovědné a společenskovědní. V současnosti se jedná o poměrně široké řečiště věd, směrů, přístu- pů a škol, které studují lidské chování a prožívání z perspektivy te- orie biologické evoluce nebo na teorii biologické evoluce programo- vě navazují“ (str. 11-12). V úvodních kapitolách knihy autor prezentuje definice pojmu „kultura“ z pohledu kulturní antropologie a jednotlivých evoluč- ních sociálních věd (etologie člověka, sociobiologie, behaviorál- ní ekologie člověka, koevoluce genů a kultury, evoluční psycholo- gie a emetiky). Následně uvádí teorie biologické evoluce a genetiky, aby následně dospěl k představení geneze evolučních sociálních věd. Stěžejní část pak tvoří pečlivě zpracovaná analýza kultury v zr- cadle evolučních sociálních věd. Jako určitý nástroj k řešení dlouhodobě komplikovaného vzta- hu mezi biologickou evolucí a kulturou pak Soukup představuje biokulturologii coby nově se rozvíjející oblast kulturologie. Tento podobor vychází z teze, že kultura na jedné straně může být pře- kročením čistě animálního způsobu života, svůj základ má v pro- cesu biologické evoluce. „Biokulturologie se zabývá širokou pa- letou témat, která se úzce pojí k hledání toho, co člověka spojuje s ostatními druhy organismů, a toho, co jej od nich naopak odlišu- je. Orientuje se především na otázky vztahu mezi kulturní a biolo- gickou adaptací a evolucí, dále komparací a analýzou různých fo- rem sociálního chování, které lze pozorovat u rozmanitých druhů organismů… Obecně lze říci, že biokulturologie přejímá relevant- ní poznatky přírodních věd a interpretuje je z perspektivy kultu- rologie“ (str. 14). V závěru publikace Martin Soukup originálně využívá možnosti koncepce oboru pražské kulturologie a přiřazuje jednotlivé evoluč- ní sociální vědy do tří strukturálních úrovní studia, i když zároveň uznává, že toto rozdělení nutně neznamená, že jsou všechny evo- luční modely kultury akceptovatelné z pohledu kulturologie a bio- kulturologie. Zároveň se pokouší o svoji vlastní definici kultury. Zde zdůraz- ňuje akceptaci odlišnosti emického a etického přístupu, poněvadž evoluční sociální vědy usilují o vysvětlení kultury, ale nesměřu- jí k jejímu porozumění. „Koncepce kultury není dogma nebo fetiš. Osobně se domnívám, že antropologická tradice používání pojmu kultura může být v evolučních vědách kultivována. Ovšem za před- pokladu, že nebude zaměňována snaha evolučních sociálních věd vysvětlit kulturu s antropologickou snahou o porozumění kultuře“ (str. 326). Jean Clothes – Barbora Půtová – Václav Soukup: Pravěké umění: Evoluce člověka a kultury Praha: Akademie veřejné správy 2011, ISBN 978-80-87207-04-8, 265 stran. Podobně jako v díle Martina Soukupa je v knize Pravěké umění: Evoluce člověka a kultury zdůrazněn význam biokulturologie. Kni- ha si klade za cíl aplikovat biokulturní perspektivu na výzkum evo- luce anatomicky moderního člověka, ustavení lidské mysli a vývoj pravěkého umění. Je společným dílem významného francouzského prehistorika a uznávaného světového odborníka na pravěké umění Jeana Clottese, české kulturoložka a historičky umění Barbory Pů- tové a českého antropologa a kulturologa Václava Soukupa. Autoři vycházejí z názoru, že rekonstrukce evoluce lidského rodu i navzdory pokroku, jehož bylo při studiu antropogeneze v posledních letech dosaženo, je stále předmětem celé řady spo- rů a vědeckých otazníků. Tyto diskuze a potřeba překonání ono- ho kritického stavu se projevily ve snaze konstituovat novou me- zioborovou disciplínu, která by v integrální perspektivě využívala poznatků přírodních i společenských věd. Jako klasické příklady této integrace, které stimulovaly interdisciplinární myšlení, uvádí autoři sociobiologii a evoluční psychologii, a navrhují, že by z da- ného hlediska mohla v současné době sehrát významnou roli prá- vě biokulturologie, jejímž charakteristickým rysem je studium člověka v meziooborové perspektivě a kulturologická interpre- tace empirických dat, které o člověku shromáždily přírodní vědy (str. 14). Culturologia / vol. 1 • 95 

Autoři v souladu s biokulturologickou perspektivou usilují o „zachycení kvalitativních změn, k nimž došlo v důsledku vzni- ku kultury jako nebiologického adaptačního procesu a postižení vývoje lidstva jako specifické interakce biologické a kulturní evo- luce“ (str. 20). Kniha je rozdělena do dvou stěžejních částí. První je zaměře- ná na genezi anatomicky moderního člověka a jeho šíření z Afriky do ostatních částí světa. V druhé části se autoři věnují vývojovým proměnám mladopaleotických kultur na úrovni materiálních tech- nologií a lidské kreativity, jež se projevují v jednotlivých artefak- tech, které dnes označujeme jako prehistorické umění. Publikace má rozsáhlou bibliografii zahrnující odborné publi- kace předních českých a světových odborníků specializovaných na problematiku evoluce člověka a pravěkého umění. Autoři ve své prezentaci pravěkého umění poukázali na fakt, že lidé žijící v ob- dobí mladého paleolitu byli schopni vytvářet kulturní realitu dvo- jího řádu. Tedy nejen praktické artefakty v podobě zbraní a nástro- jů, které tvořily adaptivní materiální bázi společnosti, ale i znaky – tedy kulturní významy a symboly, jež sloužily členům určité spo- lečnosti k výkladu a organizaci světa (str. 229). Zároveň lze ocenit určitou nadčasovou dimenzi, kterou se auto- ři snažili do svého díla vnést. V závěru knihy se autoři zamýšlejí, ja- kým způsobem se modifikovalo vnímání a prožívání světa skrze symboly a významy v současném světě. Inspiraci nacházejí v my- šlenkách francouzského sociologa a filozofa Jeana Baudrillarda (1929–2007), který hovořil o simulakru coby souboru představ, jež neodkazují k žadné realitě a hyperrealitě, která zejména skrze mé- dia vytváří autonomní svět, jež je „reálnější než reálný“. Z toho- to hlediska jsou pak v moderní a postmoderní společnosti znakové symboly všude kolem nás. „Pokud budeme nahlížet na evoluci lidského rodu z této per- spektivy, můžeme konstatovat, že na počátku třetího tisíciletí si- mulakrum, vystupující v podobě sémiotické hyperreality, globálně převrstvilo tvář naší planety. Cesta, kterou zahájili mladopaleo- tičtí lovci, sestupující do nitra jeskyní, aby se zde nechali obklopit uměle vytvořeným světem svých obrazů, byla dokončena. Znako- vé systémy, vystupující na úsvitu lidského rodu v podobě maleb, skulptur a rytin, v průběhu další kulturní evoluce expandovaly a transformovaly se v nový typ reality. Vznik písma a stále vyspě- lejších komunikačních systémů změnil celý svět v sémiotickou síť symbolů a významů – hyperrealitu, představující autonomní jev sui generis“ (str. 232-233). Kolektiv autorů: Malý etnologický slovník Strážnice: Národní ústav lidové kultury 2011, ISBN 978-80-87261-70-5, 115 stran Zajímavý počin, na kterém se vedle ostatních badatelů z českých vysokoškolských i akademických pracovišť rovněž výrazně po- díleli členové Katedry teorie kultury (kulturologie), představuje Malý etnologický slovník vydaný Národním ústavem lidové kultu- ry. Těžiště termínů, které byly vybrány do tohoto slovníku, spočívá ve vysvětlení nebo definici pojmů, které se nejčastěji užívají ve vý- zkumu lidové kultury. Slovník je však připraven jako příručka „pro mezioborovou komunikaci a vůbec pro oblast informatiky, žurna- listiky a celého informačního sektoru, neboť účast na sběru, správě a přenosu informací je dnes přirozenou součástí postmoderní spo- lečnosti“ (str. 4). Malý etnologický slovník si klade za cíl překonání používá- ní zastaralých významů a termínů a navržení přesnějších a jasněj- ších definic jevů, se kterýma se setkávají nejen odborní pracovníci ve své badatelské činnosti, ale i širší veřejnost. Vybrané termíny se vztahují zejména k etnologii, sociální a kulturní antropologii a dal- ším subdisciplínám těchto oborů. Příruční etnologický slovník tak vedle obsáhlých několikasvazkových encyklopedií (např. Národo- pisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska z roku 2007) předsta- vuje vyplnění mezery, která v oboru etnologie dlouhodobě exis- tovala a hesla zpracovaná pražskými kulturology tímto způsobem přispěla k prohloubení k oné výše zmíněné potřebné mezioborové komunikaci. Spolupráce Katedry teorie kultury (kulturologie) FF UK s Ústavem antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Vedle referovaných tří stěžejních monografických publikací a pří- spěvků do Malého etnologického slovníku je třeba zmínit spoluprá- ci pražské Katedry teorie kultury (kulturologie) s profesorem Jaro- slavem Malinou z brněnského Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Členové katedry kulturologie, její doktorandi a absolventi od roku 2010 pravidelně přispívají do mezi- národního recenzovaného časopisu Anthropologia integra, který se profiluje jako mezinárodní recenzovaný časopis publikující výsled- ky vědeckého výzkumu, originální metody, eseje, recenze a zprávy z oblasti obecné (biologicko-socio-kulturní) antropologie a příbuz- ných disciplín. Jen v posledním čísle Anthropologie integry (2/2011/2) bylo pu- blikováno sedm kulturologických příspěvků – ať už v podobě vě- deckých studií, eseje, recenze či z oblasti popularizace vědy. Kul- turologové se podílí i na dalších dvou projektech, které vycházejí z iniciativy Jaroslava Maliny. První z nich, projekt Encyklopedie an- tropologie – první interaktivní mezinárodní encyklopedie antropo- logie, byl zahájen v březnu 2011. Tato encyklopedie navazuje na Antropologický slovník (s při- hlédnutím dějinám literatury a umění) aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk, který byl publikován v roce 2009 (Brno: Aka- demické nakladatelství CERM) a apeluje na interdisciplinární, kom- parativní a holistický výzkum. Encyklopedie antropologie je konci- povaná jako integrální databáze poznatků, jichž bylo v oblasti věd o člověku, společnosti a kultuře dosaženo v kontextu vývoje antro- pologie a jejích subdisciplín, výzkumných metod, paradigmat a te- orií. Vedle toho svůj tematický záběr encyklopedie rozšiřuje o ob- last krásné literatury a výtvarného umění. Tato encyklopedie, která je přístupná zdarma na internetu (http://is.muni.cz/do/sci/UAn- trBiol/el/encyklopedie/index.html), by měla sloužit jako aktuální vzdělávací a vědeckovýzkumný nástroj a být prezentací české vědy ve světě. Encyklopedie má být neustále doplňovaná o aktuální vě- decké poznatky a reagovat na postřehy a náměty uživatelů. Druhým projektem, na kterém spolupracuje pražská kulturolo- gie, je multidisciplinární výzkum fenoménu vztahu člověka a auto- mobilu. Výsledky daného výzkumu by měly být publikovány v jed- notlivých dílech nově založené edice Člověk – Auto / Auto – Člověk v Akademickém nakladatelství CERM v Brně. Zároveň bude vytvá- řena encyklopedie ČLOVĚK-AUTO-ENCYKLOPEDIE: První meziná- rodní interaktivní encyklopedie o vztahu člověka a automobilu, jež podobně jako Encyklopedie antropologie bude přístupná bezplatně na internetu a neustále doplňovaná a aktualizovaná. l 96 • Culturologia / vol. 1 

Apač, který chtěl být orlem Silná výpověď elitního fotoreportéra Patricka Chauvela o válce ve Vietnamu vyšla i česky P o více než pěti letech se čeští čtenáři dočkali překladu v pořadí již druhé kni- hy francouzského válečného reportéra Patricka Chauvela, držitele ceny World Pre- ss Photo, který hledáčkem svého fotoaparátu zachytil většinu významných konfliktů po- sledních čtyřiceti let a jehož snímky se těší světovému uznání. Chauvelovu knihu vyda- lo nakladatelství Garamond pod vzletným ti- tulem Apač, který chtěl být orlem, ve Francii se však objevila na pultech pod názvem Sky, což je také jméno hlavního hrdiny příběhu. Sky Eyes, napůl Apač, napůl Skot, s nebes- ky modrýma očima byl stopařem speciálních amerických vojenských jednotek LRRP, tzv. Lurps, a tehdy teprve osmnáctiletý Patrick se s ním setkal v šedesátých letech ve Vietna- mu. Příběh se odehrává na pozadí doby zmí- tané kontroverzní válkou, jež ukončila cesty tisíce lidských životů, ale zároveň jich mnoho spojila. O jednom takovém osudovém setká- ní vypráví kniha Apač, který chtěl být orlem. FoCEní za SViSToTu kulEk a STřEl Ocitáme se ve vietnamské džungli, „je tma jako v noci, ale přece je den“, všude je sly- šet svistot střel a křik zraněných občas pře- hluší výbuch granátu, americká jednotka slo- žená z mladých vojáků se snaží postoupit blíže k nepřátelské linii a Charlie (radiokód pro Vietkong) je všude. Patrick leží v bah- ně a přes silný déšť se snaží zachytit tvář vál- ky, najednou se mu však před očima mihne tvář zcela jiná, stejně divoká – setkává se Sky- em. Od této chvíle bude indiána (tak o Skyo- vi mluví v knize sám autor) následovat ješ- tě na mnoha válečných akcích. Patrick přijel do Vietnamu, aby se stal známým fotorepor- térem a prostřednictvím fotek „mohl mlu- vit“; Sky měl také na výběr, buď vězeňská cela, kterou si vysloužil za vraždu policajta, nebo válka. Vyhrál Vietnam. Přes třicet let trvalo autorovi knihy pře- vést na papír vzpomínky, které ho pojily do- hromady s indiánem, z něhož okolnosti udě- laly dokonalého vojáka, mašinu na zabíjení. Díky svým apačským kořenům se Sky do- kázal celé dny tiše plížit džunglí a vystopo- vat na desítky kilometrů vzdáleného nepříte- le, jednal rychle a chladnokrevně; nebojoval z povinnosti vůči vlasti nebo politického pře- svědčení; k zabíjení měl zcela prostou moti- vaci a tou byla touha přežít. Realitu vykres- luje bez pozlátka i sám Chauvel, vyprávění ich-formou spolu se svižným a břitkým lite- rárním stylem dodává jeho příběhům punc opravdovosti. Patrick Chauvel je mužem, který se potře- buje neustále pohybovat na tenkém ledě, ne- vybouřený samotář s nutnou dávkou iro- nie, která je mu jako Francouzovi tak vlastní, píše, jako když střílí. Zejména první část kni- hy, odehrávající se z velké části v hlubinách vietnamského džungle, působí na čtená- ře jako syrová dechberoucí smršť. Chauvel doplňuje zásobníky své vypravěčské zbra- ně skoro stejně rychle jako filmy svého foto- aparátu. S MyšlEnkaMi na inDiána a PEklo Druhá část knihy nás přenese do Paříže se- dmdesátých let, Patrick se vrátil z války a bloudí porevolučními ulicemi města, aniž by nalezl klid. Myslí na indiána a na peklo, které se v dálce odehrává. Brzy se však ces- ty fotografa a vojáka opět zkříží, vietnamské boje vystřídají pouliční rvačky a místo asij- ských nepřátel jim jde v patách policie, ne- dokážou utišit agresi, která se do jejich duše vkradla ve Vietnamu a už nikdy je zcela ne- opustí. Indiánova nespoutanost a obrovská fyzic- ká síla ve spojení s naivní duší čerstvě dospě- lého kluka nejsou určeny pro život ve vel- koměstě, a tak se pro něj betonová pařížská džungle paradoxně stává nebezpečnější než ta vietnamská. Holky, alkohol, drogy, ban- kovní loupeže a večírky s Jimem Morriso- nem, indián se točí na začarovaném koloto- či a s tím, jak se příběh nevyhnutelně ubírá k tragickému konci, vyprávění zpestřují čas- té úvahy a reflexe, které vynikají svou hloub- kou, i když autor slovy spíše šetří. Chauvel se příliš nezaobírá možnostmi uměleckého literárního stylu, k psaní přistu- puje podobným způsobem jako k fotografii, chce na skrze něj předat čistý příběh, záro- veň však připouští, že každé dílo v sobě ne- odmyslitelně zrcadlí známky autorovi sub- jektivity. Vlk, nyní TRoCHu nEboJáCněJší Ve srovnání s první knihou Válečný repor- tér je vlk (tak přezdíval Chauvelovi Sky) ten- tokrát mnohem nebojácnější a nebojí se při- stoupit blíže ke svým čtenářům. Ačkoliv z vyprávění stále cítíme autorův značný in- dividualismus a nedůvěru ke světu, ohro- mí nás síla přátelství, které vzniklo mezi ním a indiánem na místě, jenž mezilidským vzta- hům přeje nejméně. „Jednou budeš vyprávět můj příběh,“ řekl autorovi Sky, a díky tomu můžeme ote- vřít knihu, kterou budeme jen těžko zaví- rat. Chauvelovi bychom možná mohli vy- tknout, že občas používá nepříliš originální fráze a větné vazby, ale i ty k jeho stylu patří a vzhledem k ostatním silným stránkám díla mu tyto nedostatky lehce odpustíme. Mno- hem větší škoda je, že se v knize tak proslu- lého fotografa, setkáme pouze s jednou fo- tografií... Odpověď na otázku, zda se Apač stal or- lem, je ukryta v závěru, v němž se autor do- stává do Arizony, země Čirikavů. Rozhod- ně stojí za to přeletět spolu s ním a indiánem půlku světa. Chauvel touto knihou opět uka- zuje, že není pouze úspěšným válečným fo- toreportérem, ale i výborným tlumočníkem lidských osudů. Jen těžko bychom v nějakém jiném díle hledali takovou čistotu svědec- tví, jakou nám podává v příběhu Apač, který chtěl být orlem. l Culturologia / vol. 1 • 97 kaTEřina VaCkoVá studentka kulturologie FF UK; e-mail: katerina.vackovaa@gmail.com • CHAUVEL, Patrick (2011): Apač, který chtěl být orlem. Praha: Garamond. ISBN: 978-80-7407-110-2, 272 stran, v překladu Petra Himmela a Magdaleny Koutské.