Culturologia 2

The Journal of Culture Číslo 2, ročník 1/2012 Vydává: Univerzita Karlova v Praze, Filozo ická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 – 116 38 Objednávky vyřizuje: Vydavatelství Filozo ické fakulty UK v Praze, náměstí Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, e-mail: books@ff.cuni.cz ISSN 1805 2886 (tištěná verze) ISSN 1805 2894 (on-line verze) Hlavní editor: Martin Soukup Editor: Martin Rychlík Redakční (vědecká) rada: PhDr. Václav Soukup, CSc. (Filozo ická fakulta UK, Praha) prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. (Přírodovědecká fakulta MU, Brno) prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D, DSc. (Filozo ická fakulta ZČU, Plzeň) prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D. (Filozo ická fakulta UKF, Nitra) Dr. Jean Clottes Ph.D. (Ministère de la Culture et de la Communication, Bradshaw Foundation) doc. RNDr. Václav Vančata, CSc. (Pedagogická fakulta UK, Praha) doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc. (Etnologický ústav AV ČR, Praha) doc. PhDr. Martin Soukup, Ph.D. (Filozo ická fakulta UK, Praha) PhDr. et Mgr. Martin Rychlík, Ph.D. (Filozo ická fakulta UK, Praha) PhDr. Barbora Půtová, Ph.D. (Filozo ická fakulta UK, Praha) PhDr. Markéta Poláková, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, Praha) Mgr. Michaela Balcarová (Filozo ická fakulta UK, Praha) Redakce: Katedra teorie kultury / kulturologie (Department of Culturology) Filozo ická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1 – 116 42 Vychází dvakrát ročně. Toto číslo vyšlo 1. listopadu 2012 v Praze. © Culturologia, www.culturologia.cz / press@culturologia.cz

doc. PhDr. Martin SoukuP, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: martin.soukup@ff.cuni.cz J e za námi první ročník. Uzavíráme jej druhým číslem časopisu Culturologia, který vyvolal pozornost a poměrně rych- le si našel cestu ke čtenářům. Úspěch první- ho čísla nás přesvědčil nejen o smysluplnosti projektu, ale rovněž o skutečnosti, že v Čes- ku časopis podobného zaměření dosud chy- běl. Naším cílem je vybudovat časopis, který bude čtenářům nabízet původní studie věno- vané aktuálním tématům ve vědách o člově- ku, společnosti a kultuře. Společnými jmenovateli studií v druhém čísle jsou gender a kultura. Toto vydání lze považovat za jeden z výstupů úspěšné konfe- rence „Kulturologie skrze genderové brýle“, jíž v minulém roce uspořádaly doktorand- ky Katedry kulturologie FF UK. Genderu za- světilo své texty a životy množství badatelek a badatelů, výzkumnic a výzkumníků. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat alespoň Ju- dith Butler, Sherry Ortner, Gilberta Herdta či Pierra Bourdieu. Můžeme se ptát, zda má vůbec smysl vršit na hromadu další příspěvky k tématu... Když si vybavím zanícenost účastnic a účastníků konference, s jakou se věnovali tématu a pro- nášeli své příspěvky a kladli otázky, jsem pře- svědčený, že to smysl má. Zdaleka se nejedná o uzavřené téma. Zhruba polovina lidí, které na ulici každý z nás potkává, se řadí k jinému genderu. S jinou větší „skupinou jiných“ se nemusíme každodenně setkávat a budovat, udržovat a kultivovat vzájemné vztahy. Tedy i proto je na místě se ptát i psát. Studie otištěné v tomto čísle lze rozdělit do dvou skupin. Najdeme zde studie teoretické a badatelsko-empirické. Autoři teoretických studií nabízejí reflexivní ohlédnutí za vývo- jovými proměnami myšlení o člověku, gen- deru a kultuře. Nejvyššího citačního ohlasu v tomto čísle dosáhla Sherry Ortner se svou studií „Má se žena k muži jako příroda ke kultuře?“ Kladu si otázku, čím je tato práce tak zají- mavá. Proč nás čtyřicet let stará studie stále oslovuje? Snad proto, že kombinuje a řeší dvě základní binární opozice, totiž přírodu a kul- turu na jedné straně a muže a ženu na stra- ně druhé. Možná nás na ní uspokojuje, že na- bízí prostor pro usmíření binárních opozic, k němuž podle Lévi-Strausse vždy míří mý- tické myšlení, které je v nás hluboce zakoře- něné. Mimochodem: sama Sherry Ortnerová v e-mailové korespondenci popřála čtenářům štěstí a projektu Culturologia úspěch. Badatelsko-empiricky zaměřené studie se obracejí více či méně do minulosti. Dvě stu- die jsou věnovány fenoménu venuší. Co nás tak fascinuje na těchto prastarých výtvorech, že se staly předmětem badatelského zájmu. Vzpomínám na moment, kdy jsem poprvé spatřil slavnou venuši z Věstonic. Chtěl bych porozumět světu, v němž lidé tvořili takové figurky, chtěl bych porozumět tomu, proč je dělali. Hračka? Sex symbol? Umělecké dílo? Obdoba doodlingu v preliterární společnosti? Vzbuzovala by podobné emoce a vyvolávala srovnatelné otázky panenka Barbie? V čísle jsou také hned tři texty věnované Melanésii. Může se zdát, že svět tradičních melanéských kultur je nám prostorově a ča- sově příliš vzdálen. Nicméně tento kulturní areál představuje něco jako samostatné uni- verzum, v němž se lze ještě dnes – na relativ- ně malém prostoru – setkat s bohatou roz- manitostí uspořádání genderových vztahů a pojetí kulturních konstrukcí mužství a žen- ství. Kulturní rozmanitost v Melanésii sama o sobě nás musí varovat před zjednodušová- ním genderové problematiky, přílišným zo- becňováním a také abstraktním teoretizová- ním. Za všemi studiemi na téma gender je nako- nec vždy nutné spatřit konkrétní ženy, muže i jejich vztahy. Společenské uspořádání a kul- turní faktory stejně jako samotné soužití ženy a muže má nepochybně své stinné i svět- lé stránky, ale nakonec je vždy jasné, že muži a ženy se bez sebe neobjedou. Mám rád Bá- seň skoro na rozloučenou od Václava Hrabě- te. Na „skoro rozloučení“ tedy skončím edito- rial poslední slokou této básně, v níž cítím, že muži a ženy bez sebe nakonec být nemohou. Uvidět ráno u Vltavy divoké koně Vyjmenovat své lásky a bude-li to třeba nechat se zabít pro ně. Gender a kultura: Ptát se i psát Obsah Studie: 4 Adéla Purschová: Antropologické rozměry ekofeminismu 10 Paul Sillitoe: Gender accommodation in the New Guinea Highlands 16 Barbora Půtová, Václav Soukup: Fenomén venuše aneb „Cherchez la femme“ 23 Václav Vančata: Svrchně paleolitické venuše – gender nebo sex-idoly? 28 Martin Soukup: Muži menstruují, hrají na flétny a hájí tajemství 33 Marcela Zoufalá: Judaism and divorce practices in the modern State of Israel 38 Markéta Poláková: Gender jako předmět kulturologického výzkumu 45 Marta Kolářová: Řekni, kde ty ženy jsou: Gender a válka 50 Barbora Půtová: Obraz ženy ve středověké kultuře 57 Petr Frischmann: K genderovým aspektům sportu z pohledu letních olympijských her 2012 64 Marek Jakoubek: Otázka kultury na poli tzv. romské problematiky Recenze: 70 Martin Rychlík: Pestrost manželství čili rozmanitost „alternativ sociálního uspořádání“ 71 Václav Soukup: Genderové příběhy ze země, kde se zrodila židovsko-křesťanská civilizace 72 Vít Erban: Přísliby a úskalí etnopediatrie 76 Martin Soukup: Postkoloniální myšlení v českých zemích Rituál přechodu: 77 Martin Rychlík, Václav Soukup, Barbora Půtová: Trojí rozloučení s Miloslavem Petruskem 78 Václav Soukup: Tomáš Durdík: Poslední hradní pán 79 Markéta Poláková: Chavela Vargas, černá holubice Mexika Vědecký tamtam: 80 Jan Vávra, Miloslav Lapka: Nové výzvy kulturní ekologie 82 Kateřina Štěpánová: Cesta do hloubi duše předmětu 83 Barbora Půtová: Indián opět v Praze 84 Petr Mikšíček: Příběh a duch Königsmühle 85 Marcela Zoufalá: O mluvícím prahrnci 85 Jana Kodydková: S legendou na cesty 86 Julie Hubeňáková: Ženské a mužské role na Papuy-Nové Guineji Co čtou studenti: 89 Anastasia Zhukova: Ženy, které běhaly s vlky

4 • Culturologia / vol. 2 Antropologické rozměry ekofeminismu K symbolickému spojení mezi ženou a přírodou. A také k nadvládě mužů nad nimi. PhDr. aDéla PurSchová, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: a.purschova@seznam.cz H lavním předmětem tohoto textu je zamyšlení nad směrem zvaným ekofeminismus z kultur- ně-antropologické perspektivy. Ekofeminismus je soubor myšlenkových směrů vycházejících ze sym- bolického spojení mezi ženou a přírodou, mezi nadvlá- dou mužů nad ženami a přírodou, mezi využíváním přírodního prostředí a podřízeností žen. Někteří teore- tikové a teoretičky toto spojení považují za přirozené, jiné za kulturou vytvořené, nicméně v praktické rovině reálné. Zdánlivě je zde tedy uplatňován esencialistický přístup, což ovšem nemusí být tak jednoznačné, jak si v tomto textu později ukážeme. Kořeny ekofeminismu spadají do počátku sedmde- sátých let 20. století. Reprezentuje různé variace te- oretických, praktických a kritických snah porozumět principům nadvlády mužů nad ženami a přírodou. Podobně jako ekologie a feminismus je heterogenní a představuje odlišné směry a oblasti zájmu. Částeč- ně je to způsobeno tím, že k ekofeminismu se lidé do- stali z různých oborů, úhlů pohledu a také z odlišných důvodů (Eaton 2005:11-12). Jedná se v podstatě o in- terdisciplinární směr s velice širokým záběrem, který zasahuje jak do oblasti vědy, tak do sociálního a envi- ronmentálního aktivismu, rozvojové politiky a nábo- ženství. Ekofeminismus lze rozdělit na dvě hlavní části. Část prakticko-empirickou, jež se zabývá negativními dopa- dy nadvlády nad ženou a přírodou na konkrétní ženy v různých částech světa a snaží se najít řešení, jak tyto dopady eliminovat, a část teoretickou, v rámci které je uplatňován kulturně-symbolický přístup ke zkoumání druhořadého postavení ženy a přírody. Kulturně-sym- bolický přístup se odvolává na to, že žena a příroda jsou spojeny historicky a konceptuálně, což je hlubo- ce zakořeněné v západním vidění světa. Hledá kořeny ekologické krize a jejich proplétání s kořeny diskrimi- nace žen. Feminizací přírody a naturalizací ženy došlo k oslabení jejich síly a k vytvoření všeobecně uznáva- ného povědomí, že mužská síla a dominance jsou vro- zené. Kulturně–symbolický přístup zahrnuje různé stup- ně hloubkové analýzy kultury. Zabývá se různými fy- zickými, psychologickými, sociálními a náboženský- mi předpoklady toho, co je v dané kultuře pravda, co je správné a morální. Zkoumá také symboly skrývající se za vztahy uvnitř lidských společností. Dominance jako modus vztahů je podle ekofeministické teorie prostu- pující v mnoha kulturách a je reprezentován v aspek- tech života jako je rodina, sexualita, vzdělání, účast na rozhodování, ekonomické vztahy nebo přístup k život- nímu prostředí. Spojení genderu a přírody je v ekofe- ministických teoriích vždy přítomno, ačkoli konkrétní vzorce jsou závislé na kultuře, kontextu a historickém období. Ekofeministická teorie také nabízí alternativ- ní filozofické a sociální koncepty založené více na rov- nocenných vztazích než dominanci, a to jak mezi člo- věkem a přírodou, tak mezi mužem a ženou (Eaton 2005:29). Na teoretické úrovni nezůstává bez povšimnutí ani role jazyka při utváření a udržování žen a přírody v druhořadém postavení. O feminizaci přírody napří- klad vypovídají výrazy jako matka příroda, panenská, plodná nebo štědrá příroda. Podobné jsou si také výra- zy vyjadřující nadvládu nad ženou a nad přírodou jako znásilnění, ovládnutí, dobytí nebo odhalení jejího ta- jemství. relevantní i Pro antroPologii V tomto textu se pokusím zaměřit zejména na oblast teoretickou, zvláště s ohledem na relevanci pro kul- turní a sociální antropologii. Pro představení základní myšlenky ekofeministické teorie můžeme jako vstup- klíčová Slova: ekologie, feminismus, antropologie, žena, příroda keyworDS: ecology, feminism, anthropology, woman, nature abStrakt: Text představuje ekofeminismus jako soubor myšlenkových směrů vy- cházejících ze symbolického spojení mezi ženou a přírodou, mezi nad- vládou mužů nad ženami a přírodou, mezi využíváním přírodního pro- středí a podřízeností žen. Zaměřuje se na reflexi tohoto tématu v perspektivě kulturní a sociální antropologie, v rovině kulturně–sym- bolického přístupu a pokouší se nastínit možné budoucí směry výzku- mu v této oblasti. Text se mimo jiné zabývá otázkou, zda je žádoucí řadit ekofeminismus mezi esencialistické směry a snaží se o nalezení te- oretických a metodologických průsečíků s feministickými post–směry, které dekonstruují koncept univerzálních kategorií mužství a ženství. abStract: This text presents ecofeminism as a set of theoretical approaches ba- sed on a symbolic connection between women and nature, between male dominance of women and nature, between exploitation of the environment and women‘s subordination. The text is mainly focused on anthropological reflection on this issue at the level of cultural– symbolic approach and tries to outline the future possibilities for the research in this area. The text also deals with question, if is proper to consider ecofeminism essentialist and tries to find some theoretical and methodological intersection between ecofeminism and post-femi- nism, which deconstructs the fixed categories of male and female.

Culturologia / vol. 2 • 5 ní bod použít teorii antropoložky Sherry Ortnerové, že kulturně všeobecná druhořadost ženy vyplývá z její- ho spojování s přírodou, která je vzhledem ke kultuře považována za podřadnou (Ortnerová 1998). Ženy jsou považovány za bližší přírodě zejména proto, že před- stavují princip reprodukce, menstruují, rodí, kojí, pe- čují o děti a domácnost. Zároveň jsou považovány za citlivější a emocionálnější, na rozdíl od mužů, kteří se svou racionalitou vůči přírodě vymezují a považují ji za sobě podřízenou. Myšlenku symbolického spojení mezi ženou a pří- rodou můžeme najít už ve slavné knize Druhé pohlaví (1949) od francouzské filozofky Simone de Beauvoiro- vé (Beauvoirová 1967). Ta poukázala na historicko-filo- zofické spojení mužství s transcendencí a ženství s ima- nencí. Transcendence představuje přesah, překračování pomyslných hranic reality, svobodné a aktivní koná- ní. Imanence oproti tomu znamená ukotvení v daném řádu, pasivitu a soulad s přírodními zákony. Tento po- hled nepochybně souvisí s tím, že žena je nahlížena pře- devším jako dárkyně života, její život je určován biolo- gickými cykly, tudíž více zapadá do světa přírody. Koncept založený na dualitě muž jako kultura a žena jako příroda podrobněji rozvinula v sedmde- sátých letech 20. století již zmíněná americká kultur- ní antropoložka Sherry Ortnerová. V antropologii se proslavila názorem, že kulturně všeobecná druhořa- dost ženy vyplývá z jejího spojování s přírodou, jež je vzhledem ke kultuře považována za podřadnou. Muž je naopak symbolem kultury a civilizace, která pří- rodu ovládá. Ortnerová druhořadé postavení ženy ve společnosti považovala za kulturní univerzálii, za pankulturní fakt. Ve svých pracích často citovala my- šlenky Simone de Beauvoirové, které se pokoušela empiricky dokázat prostřednictvím antropologické- ho výzkumu. Problém druhořadého postavení ženy ve společnosti vymezila do třech základních úrovní: 1) Univerzální fakt, že kultura každé společnosti přiřa- zuje ženě druhořadý status. Cílem antropologie by dle Ortnerové v tomto směru mělo být vysvětlení, co tím míníme a jak máme tento fakt zdůvodnit. 2) Specifické ideologie, symbolika a sociokulturní uspořádání vztahující se k ženě, které se mění od kul- tury ke kultuře. Tato úroveň má vysvětlit každý jed- notlivý kulturní komplex na základě faktorů, které jsou pro onu skupinu specifické. 3) Přímo pozorovatelné podrobnosti o ženských čin- nostech, o jejich přínosu, moci, vlivu atd., které jsou často v rozporu s kulturní ideologií, nicméně vždy omezené předpokladem, že v celkovém systému ne- mohou ženy nikdy oficiálně zastávat prvořadé posta- vení. Zde se tedy jedná o úroveň přímého pozorování (Ortnerová 1998:93). Na základě těchto premis identifikovala tři klíčové indikátory, které by měly ukázat, že určitá kultura po- važuje ženy za méněcenné: 1) prvky kulturní ideologie a výroky dotazovaných osob, které explicitně snižují hodnotu žen tak, že že- nám, jejich rolím, úkolům, produktům a sociálnímu prostředí přisuzují méně prestiže než mužům, 2) symbolické znaky, např. poskvrnění, které lze inter- pretovat jako implicitní vyjádření méněcennosti, 3) sociokulturní uspořádání, která ženy vylučují z čin- nosti ve sférách považovaných za sídla nejvyšší moci společnosti nebo jim upírají možnost kontaktu s nimi. Tyto tři typy údajů mohou i nemusejí být v kterém- koliv jednotlivém systému vzájemně propojeny. Rov- něž kterýkoliv z nich obvykle postačí k názorné de- monstraci podřadného postavení ženy v dané kultuře (Ortnerová 1998:93). Jako příklad Ortnerová uved- la společnost, která si v tomto zúčtování stojí tradičně lépe – matrilineární kmen Vraních indiánů popisovaný Robertem Lowiem. Mezi členy tohoto kmene podle Lowieho ženy zastá- valy v průběhu Slunečního tance funkce, které se těšily velké úctě. Někdy hrály úlohu hostitelek v den svátku Vařeného masa, mohly se stát vůdkyněmi při Tabáko- vém obřadu a měly v něm nápadnější roli než muži. Ni- kdo jim nebránil, aby se účastnily obřadu pocení, aby se staly léčitelkami nebo vyhledávaly vidění. Navzdo- ry tomu menstruující ženy jezdily na podřadnějších koních a nebylo jim dovoleno, aby se přiblížily k muži, který byl zraněný nebo se vydával na válečnou stezku. Podle Ortnerové zde byla menstruace pravděpodob- ně považována za nebezpečný zdroj nákazy a stano- vovala ženám přes jejich práva a pravomoci jasné hra- nice. Protože menstruace ohrožovala válčení, jednu z nejvíce ceněných zvyklostí kmene, podstatnou pro jeho sebeurčení, byly ženy symbolicky vyloučeny pří- mo z podstaty kultury kmene (Ortnerová 1998:95). exiStence nižšího řáDu... Ortnerová je přesvědčena, že žena je pankulturně zto- tožňována s něčím či se symbolem něčeho, co každá kultura podhodnocuje a definuje jako existenci nižší- ho řádu než je sama. Tímto symbolem je pro ni příroda v nejobecnějším významu. Každá kultura implicitně 

10 • Culturologia / vol. 2 Gender accommodation in the New Guinea Highlands The construction of houses has further gender dimensions, which revolve around a sexual division of labour Prof. Paul Sillitoe, Sc.D., F.b.a. Department of Anthropology, Durham University South Road, Durham, DH1 3LE (UK); e-mail: paul.sillitoe@durham.ac.uk W hen I arranged for some friends to build an enzatenda style house, so that I could study house construction in detail, some of my ne- ighbours thought that they had finally convinced me of the danger of living together with my wife. An enza- tenda is a style of house seen throughout the Was va- lley that has separate male and female accommodation. It has an aend wil ‘foyer’ at the front, where men sit and cook, which has a crawl-through doorway in the inter- nal wall that leads to the men’s uwpuluwk tubael ‘sleep- ing room’. At the rear, such a house has a tenda ‘wome- n’s room’ reached by a separate crawl-through doorway in the outer wall. My neighbours were disappointed when a friend and his family took up residence in the fi- nished house (Sillitoe 2010:225). Although on reflection, the construction of pig pens in the rear women’s room indicated our intentions, particularly in view of my di- sastrous foray into pig keeping (Sillitoe 2010:257-60) and my wife’s sensible refusal to be part of that escapade, whose supposed ‘quarters’ contained the pens. The actions of people following the construction of a house to ensure that it becomes warm and cosy further reflect something about male-female relations. In addi- tion to the practical steps taken lighting fires to warm up and dry out the damp clay floor and green building mate- rials of a ‘raw’ newly built house, house owners place an aend showaip ‘house taboo’ on it, prohibiting any married persons, other than the residents of the house, from app- roaching it for ‘one moon’. This aend tinjiyay ‘house co- ver-up’ is necessary to prevent anyone who has recently had sexual relations from approaching the house because if they did so it would not dry out properly but remain chi- lly and inhospitable. Indeed from the time they start work on a house, no individual should approach who has re- cently engaged in coitus and the builders should remain celibate too. The residents also abstain from sexual relati- ons for ‘one moon’ after taking up residence in a new hou- se. In order to protect their houses from the gaze of those ‘carrying sexual contamination’, anxious owners someti- mes erect high screens of cut cane grass around their new homes, particularly enza ‘men’s houses’ and if they are adjacent to heavily used footpaths. region anD reSiDenceS This new house taboo on sexual relations is one of a range of injunctions that hedge around interaction between women and men (Sillitoe 1979a). They are of a piece with the design of houses and living arrange- ments in the Was valley, which signal to even the ca- sual observer something about male-female relations and discrimination between their domains – albeit gradual change has occurred in accommodation ar- rangements (Sillitoe 2010:225), not that this invalida- tes knowledge about what pertained previously and the political-economic implications, particularly as these relate to still extant labour arrangements. The Wola speakers, an estimated total population of 60,000, occupy five valleys in the Southern Highlands Province, from the Mendi river in the east to the Augu in the west. They live in homesteads comprising nuclear or extended families, scattered along the sides of valleys, indistinctly grouped together on territories, to which kinship structures access to land (Sillitoe 1999), resulting in loosely constituted kin corporations. The region is divided up into a large number of terri- tories to which these kin groups, called sem ‘families’, keyworDS: New Guinea highlands, gender, houses, division of labour, Wola abStract: A discussion of housing arrangements in the Was valley of the Southern Highlands Province of Papua New Guinea opens up some intriguing questions about gender re- lations. The construction of houses has further gender dimensions, which revol- ve around a sexual division of labour. The paper argues that Was valley attitudes to gender, as illustrated by such housing issues, challenge conventional views of ma- le-female relations in the New Guinea Highlands, which are portrayed as unequal, even exploitative of women. It also argues that they challenge conventional views of the division of labour, both those coming from economics such as Adam Smith and Karl Marx and those originating in sociology with Émile Durkheim and Herbert Spencer. The esteem accorded to individual liberty and equality, which I think are central values in Wola social life, informs this investigation of sexual division of la- bour arrangements. It brings out the paradoxes evident in stateless political-econo- mic orders, and invites interpretation of their transactional accommodation.

16 • Culturologia / vol. 2 Fenomén venuše aneb „Cherchez la femme“ Paleolitické sošky můžeme číst i jako znakový systém umožňující hlouběji pochopit význam ženy v dávných dobách 1) PhDr. barbora Půtová, Ph.D., PhDr. václav SoukuP, cSc. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: bonthyl@email.cz; soukup@akademie-avs.cz K ultura jako nebiologický adaptační mechanismus lidského rodu se zrodi- la ve východní Africe před 2,6–2,5 mi- lionu let. Svědčí o tom nálezy kamenných industrií oldovanského typu, zejména jed- noduché sekáčové nástroje, které jsou dů- kazem toho, že příslušníci hominidních druhů Homo rudolfensis nebo Homo habilis již byli schopni využívat k adaptaci na vněj- ší prostředí cílevědomou a záměrnou lid- skou činnost. Růst mentálních schopnos- tí a technických dovednosti našich předků je evidentní na proměnách kamenných ná- strojů, jež se v průběhu paleolitu neustále zdokonalovaly a umožňovaly stále efektiv- něji využívat přírodní zdroje. Před 500–300 tisíci lety se u příslušníků druhu Homo hei- delbergensis postupně objevuje potenciál lidské řeči, pozitivně ovlivňující další růst kultury. Užívání jazyka zefektivnilo sběrač- ské a lovecké aktivity, posílilo sociální soli- daritu, zvýšilo efektivitu předávání znalostí a dovedností a usnadnilo výchovu dětí. Za kvalitativní skok v evoluci lidstva lze označit vznik anatomicky moderních lidí. Ti se objevili před 200–140 tisíci lety v sub- saharské části východní Afriky, aby poté před 100–80 tisíci lety začali postupně mi- grovat „ven z Afriky“. V průběhu následu- jících tisíciletí anatomicky moderní lidé pronikli do celého světa, kde nahradili jiné typy hominidních populací, jako byli napří- klad evropští neandertálci. V období mla- dého paleolitu, před 40 až 11 tisíci lety, již Homo sapiens sapiens dosáhl mentálního potenciálu, který je srovnatelný se součas- ným člověkem. O jeho kreativitě svědčí ná- stěnné paleolitické jeskynní malby a rytiny, na které lze pohlížet jako na doklad vzniku prvních sémiotických kultur a široké spek- trum kamenných artefaktů, jež plnily řadu funkcí. Je pravděpodobné, že kultura tehdy již nesloužila pouze k uspokojování utilitár- ních potřeb, ale souvisela také s duchovním životem společnosti, zejména náboženský- mi představami, pohřbíváním, loveckou magií, rituály, iniciačními obřady, umělec- kou kreativitou, hrou a zábavou. Zdrojem stále se zrychlujících kulturních změn byla lidská invence a schopnost neustálé inova- ce kulturních prvků a komplexů. Význam- ným mechanismem ovlivňujícím proměny kultury byla také migrace jednotlivých tlup, které od sebe navzájem v případě kontaktu přebírali nové kulturní prvky a komplexy. ProSazení aurignacké kultury V období mladého paleolitu se v širokém teritoriu východního Středomoří a Evro- py prosadila aurignacká kultura (35 000– 25 000 př. n. l.), představující panevrop- skou ranou mladopaleolitickou kulturu, jež se rozšířila v rozsáhlých oblastech západ- ní a střední Evropy. Tvůrci aurignacké kul- tury neomezovali své aktivity pouze na vý- robu praktických zbraní a nástrojů, nýbrž také vytvářeli monumentální jeskynní mal- by a rytiny, dochované například na stě- nách francouzské jeskyně Chauvet v blíz- kosti města Vallon-Pont-d´Arc (Ardèche) na abStract: Předmětem studie je teoretická analýza paleolitických artefaktů označovaných jako pravěké venuše. Jedná se o figurky a rytiny zob- razující ženské tělo, které vznikaly v období mladého paleolitu. Tyto unikátní doklady lidské kreativity je možné sledovat v dlouhém časo- vém úseku v kontextu vývoje aurignacké, gravettské a magdalénské kultury. Paleolitické venuše je možné analyzovat a komparovat nejen z hlediska výtvarných stylových proměn, ale také jako svébytný sé- miotický text a znakový systém umožňující hlouběji pochopit význam ženy v raných fázích vývoje lidské společnosti. abStract: The subject of this study is a theoretic analysis of Paleolithic artefacts referred to as prehistoric Venuses. These are figurines and engravings depicting a woman’s body that were created in the Upper Paleolithic. This unique evidence of human creativity can be followed over a long period of time in the context of development of the Aurignacian, Gra- vettian and Magdalenian culture. Paleolithic Venuses may also be analysed and compared not only from the perspective of artistic sty- le changes, but also as an original semiotic text and semiotic system enabling deeper understanding of the importance of women in the early stages of human society evolution. klíčová Slova: žena, paleolit, umění, kultura, venuše, ženství keyworDS: woman, Upper Paleolithic, art, culture, Venus, gender „Ženské skulptury jsou nádoby vysněné představy (…). Ztělesňují jedinou identitu ženy, ale žádnou – pro nás rozpoznatelnou – ženu.“ Angela Fiedler 1) Přítomná studie mj. vychází z IX. kapitoly vědecké monografie Barbory Půtové a Václava Soukupa Pravě- ké umění: Evoluce člověka a kultury (2011:138-156), jež vyšla nedlouho před uzávěrkou druhého čísla oborového magazínu Culturologia. Redakce se vzhle- dem k tematickému zaměření tohoto čísla (na gender, ženskost a roli žen ve společnosti) výjimečně rozhodla zařadit tento text, jenž je i úvodem k následující studii Václava Vančaty.

Culturologia / vol. 2 • 23 A ntropologové si v souvislosti s evo- lucí člověka kladou mnohé otázky – a biologičtí antropologové si kladou především otázky biologické. Jednou z nej- častějších takových otázek je, jaké byly po- hlavní rozdíly těch či oněch našich předků a jak vznikly, proč a jak fungovaly jako bio- sociální nebo sociobiologický faktor. Soci- ální antropologové a především archeolo- gové spatřují naopak v lidských ostatcích a artefaktech hlavně otázky kulturní a sociál- ní, ale především hledají příběh těchto lidí a jejich skupiny, který lze s jejich využitím rekonstruovat. Nestranný pozorovatel se musí nutně zamyslet, zda je vůbec možné těchto cílů dosáhnout, zda se u biologů ne- jedná o přírodovědný konstrukt a u sociál- ních vědců o čistou spekulativní naraci, ja- kousi „vědecky“ se tvářící fantasy o časech dávno minulých. Mohou se vůbec někdy biologické a sociální vědy setkat, shodnout se alespoň na některých faktech? Problema- tika genderu je jedním z mnoha příkladů, kdy se oba vědní směry mohou dostat do ostrých, téměř neřešitelných rozporů (Sou- kup 2011). Jedním z důvodů je, že se obě strany obvi- ňují z nevědeckosti, ignorance přírodních věd na straně jedné a ignorování lidské kultury, jejího významu a specifiky na straně druhé. Jisté však je, že ani nejzavilejší sociální vědec nemůže popřít význam reprodukce, získá- vání potravy a růstu a ani nejdůslednější pří- rodovědec nemůže popřít, že lidská kultura ovlivňuje jeho život a i způsob myšlení a uva- žování stejně jako život celé komunity, jejímž je členem. Artefakty jsou toho velmi dobrým dokladem, kromě „kulturních“ pohledů, lépe snad cítění určitého jedince a jeho komunity či skupiny, vyjadřují, možná někdy implicite, i biologické reflexe, způsob chápání organic- kého světa, zvířat, lidí a rostlin. Svrchně paleolitické venuše – gender nebo sex-idoly? Na formě venuší v gravettiénu se podílelo nejen umělecké ztvárnění, ale roli hrály i biolog- ické a genderové charakteristiky žen doc. rnDr. václav vančata, cSc. Katedra biologie a ekologických výzkumů, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy (Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity) M. D. Rettigové 4, Praha 1, 116 39; e-mail: vaclav.vancata@pedf.cuni.cz abStract: V práci byly analyzovány metrické charakteristiky skeletů mužů a žen pocházející z deseti různých populací Homo sapiens – od archa- ických forem až po pozdně neolitické populace. Zvláštní pozornost jsme věnovali rekonstrukci biologických charakteristik velikosti a tva- ru těla, rekonstrukci výšky, hmotnosti, kosterního BMI a Rohrerova indexu. V tomto ohledu jsme se zaměřili na pohlavní rozdíly ve stav- bě těla a jeho velikosti. U gravettské populace jsme pak hodnoty pro jedince, muže i ženy. Ukázalo se, že ženy jsou u gravettských popula- cí výrazně menší a mnohem robustnější než muži, a to jak ve střed- ní Evropě, tak i v mediterránu. Podrobnější analýza však ukázala, že některé z žen jsou sice malé, ale štíhlé, většina je však malých a velmi robustních. Nalezli jsme určitou souvislost mezi stavbou těla žen v období gravettiénu a charakterem skulptur žen z tohoto období. Sošky jistě nevyjadřují pouze biologické charakteristiky žen v obdo- bí gravettiénu, ale je zřejmé, že část žen byla robustních s nezanedba- telným množstvím podkožního tuku a část žen štíhlá. O tom vypoví- dá jak stavba koster, tak i základní charakteristiky sošek zobrazující „plnoštíhlé“ ženy. Zdá se tedy, že na formování charakteristik venuší v gravettiénu se výrazně podílelo nejen umělecké ztvárnění, ale i bio- logické a genderové charakteristiky žen, které byly zobrazovány. Exi- stence „štíhlých“ žen by pak mohla naznačovat i dobrou „ekonomic- kou“ situaci gravettských populací. abStract: We have analysed metrical traits of male and female skeletons from 10 various Homo sapiens populations – from the most archaic forms like Homo heidelbergensis till late neolithic populations. A special attention was given to the reconstruction of body size and shape bio- logical characters like body height, body mass, BMI and Rohrer in- dex. Study of sexual differences in body size and body shape has been one of the main goals of our study. For gravettian population we have also analysed differences among individuals, both in males and in females. We have shown that gravettian females are significantly smaller and much more robust in comparison to the males. This cha- racter of sexual dimorphism is the same for both Central European and Mediterranean gravettian populations. A more detailed analy- sis has revealed that majority of gravettian females are very robust and small, however, some of the females are small but slim. We have found some relations among body size and shape and character of fe- male figures from Gravettian period. We do not claim that the fema- le figures reflex body built and body size only but we cannot deny that many of females have not only robust body built but also a visible subcutaneous fat layer while some of them we quite slim. This con- firms not only character of skeletons but also typical features of the corpulent gravettian venuses. We can speculate that the gravettian venuses were not only product of pure art or shamanism but that they also reflex basic biological characters of gravettian females including possible gender relations. Slim venuses could be also an indicator of good economy of gravettian societies. klíčová Slova: žena, umění, kultura, venuše, biologie, gravettién keyworDS: woman, art, culture, venus, biology, gravettian Period 

28 • Culturologia / vol. 2 Muži menstruují, hrají na flétny a hájí tajemství Jak rozmanitě může být konstruována tělesnost? Několik dokladů z Nové Guineje. doc. PhDr. Martin SoukuP, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: martin.soukup@ff.cuni.cz A merická kulturní antropoložka Sherry Ortnero- vá ve studii Is female to male as nature is to cul- ture (Má se žena k muži jako příroda ke kultuře, 1972) obhajuje tezi, že dochází k univerzální devalva- ci žen, protože se předpokládá, že mateřství a některé ženské tělesné procesy staví ženy blíže k přírodě, než muže (Ortner 1998). Přestože se nemusíme ztotožnit s Ortnerovou a bylo by možné zpochybnit univerzál- ní platnost argumentů, jež ve studii předkládá, najde- me celou řadu příkladů kulturních praktik a jevů, jež její tezi potvrzují. V následujícím textu se zaměřím na rozbor vybra- ných kulturních jevů z Nové Guineje. Zvláštní pozor- nost budu věnovat kultu posvátných fléten a postojům k menstruaci, krvi a spermatu ve vybraných etnic- kých skupinách Nové Guineje. Cílem studie je ukázat, že v obecné rovině sice lze doložit tezi Ortnerové řa- dou etnografických příkladů, ale skutečnost je bohatší, vztahy mezi muži a ženami na Nové Guineji jsou bar- vité, komplikované a mnohostranné. Jen v teoretické abstrakci lze říci, že se má žena k muži, jako příroda ke kultuře. Nicméně tím nezpochybňuji, že mají ženy na Nové Guineji nízké společenské postavení (Brouwer, Harris, Tanaka 1999). neSMírná kulturní rozManitoSt Ostrov Nová Guinea je známý svou nesmírnou kultur- ní rozmanitostí, jež se stala předmětem intenzivního zájmu antropologů od vzniku jejich oboru jako empi- rické disciplíny. V důsledku kolonialismu, misionizací a zapojování oblasti do nadnárodní ekonomiky se bo- hatství kultur nenávratně rozplynulo, nicméně antro- pologové svým úsilím zaznamenali uvedenou pestrost (přehled viz Hays 1991, Oliver 1989, Sillitoe 1998), která dnes umožňuje další badatelskou práci. Navzdory této pestrosti lze nicméně zaznamenat výskyt řady kultur- ních prvků, jež jsou charakteristické pro kultury buď v určité oblasti ostrova, nebo na ostrově jako celku. Z hlediska výkladu vytčeného tématu nás bude za- jímat kult posvátných fléten, který antropologové za- znamenali v řadě kultur Nové Guineje a přilehlých ostrovů. Známe jej například z ostrova Wogeo (Hog- bin 1996), u Arapešů (Tuzin 1976, 1997, 1980), Sam- biů (Herdt 1981), Gahuku-Gama (Read 1952) či Kamano (Berndt 1962). Distribuce víry v posvátné flétny je však mnohem širší, jak v přehledovém textu doložil Teren- ce E. Hays, v němž se však zabýval především novo- guinejskou Vysočinou (Hays 1986). Kult posvátných fléten se rozšířil hlavně v oblastech severního a seve- rovýchodního pobřeží Nové Guineje. Na melanéských ostrovech na východ od Nové Guineje se tento kult vy- skytuje jen výjimečně. Nicméně jej antropologové za- znamenali na Nové Británii, Novém Irsku a také Bou- gainvillu (Gourlay 1975). kult PoSvátných Fléten Vzhledem k širokému prostorovému rozšíření posvát- ných fléten je pochopitelné, že nabývaly rozmanitých délek a proměňovala se jejich specifická funkce. Flétny se vyráběly z bambusu a mnohdy dosahovaly více než dvou metrů délky, ale mohlo se jednat také o poměrně krátké hudební nástroje. V kultech posvátných fléten se zpravidla vyskytovaly v páru, nezřídka byla jedna považována za muže, druhá za ženu. Pokud se flétny staly ústředním prvkem kultu, mýtus o jejich původu vykazoval mezi jednotlivými kulturami shodné syže- tové prvky. Typickou ukázku takového mýtu zaznamenal Hen- ry Ian Priestly Hogbin na ostrově Wogeo, kde uskuteč- nil terénní výzkum na začátku třicátých let 20. stole- tí. Ženy objevily flétny tím, že do bambusu vydlabaly díru. Bambus následně začal sám od sebe vydávat zvuk. Jeden chlapec magickou flétnu odcizil, což ženy rozzuřilo. Ženy se samy vzdaly fléten a prohlásily, že již na ně nikdy nebudou hrát. Muži si proto musí od té doby osvojovat hru na hudební nástroje během boles- tivých iniciačních rituálů (Hogbin 1996). Mýty o původu fléten mají rozmanité podoby. Nic- méně objev fléten se v nich připisuje ženám, které zce- la přirozeně dokázaly na flétny hrát. Muži magické ná- stroje ženám zcizili, ale hru na ně se musí učit. Navíc následně se flétny stávají výhradně záležitostí mužů. Ženy nesmějí pod hrozbou smrti flétny spatřit; jen v době iniciačních a jiných rituálů slýchávají jejich zvu- abStrakt: Předmětem studie je teoretická analýza vybraných kulturních jevů spjatých s těles- nými procesy, a to v souvislosti se vztahy mezi ženami a muži. Zvláštní pozornost je věnována menstruačním tabu, iniciačním rituálům a mužským kultům na Nové Guineji. Cílem studie je demonstrovat rozmanitost kulturních konstrukcí tělesnosti. abStract: Aim of the study is theoretical analysis of the selected cultural phenomenons con- cerning bodily processes in the framework of relationships between women and men. Particular attention is devoted to menstrual taboos, initiation rituals and cults in New Guinea. Goal of the paper is to illustrate variety of cultural construc- tions of the corporality. klíčová Slova: tělo, tělesnost, gender, tabu, Nová Guinea keyworDS: Keywords: body, corporality, gender, taboo, New Guinea

Culturologia / vol. 2 • 33  T he State of Israel is often spoken of as the only democratic system in the Near East. However, the UN Commission established to eliminate discrimination against women (CEDAW)1) repeatedly raises objections against the application of some parts of the Jewish religious code known as Halacha2) in state legislation. One of the main reasons these appeals have been made not only by the UN, but also by feminist organizations, is the fact that women in Israel cannot divorce without the consent of their husbands. Here it should be made clear that some parts of the religious code adopted into State of Israel legislation apply to all Jewish women in Israel regardless of their religious persuasion. Under Halacha only the child of a Jewish mother is considered to be a Jewess or a Jew, not the child of a Jewish father or anybody who has undergone Orthodox conversion to Judaism. However, of course a person who is born to a Jewish mother need not be a practising believer, but may for example be a Buddhist or entirely nondenominational. However, the religious code applies to the entire Jewish population of Israel.3) Israeli family-law expert Ruth Halperin-Kaddari, who has authored many contemporary studies of the position of women in Israeli society says that: „The gender construct within Jewish marital and divorce law, as it is understood and practised by rabbinical courts in Israel, indisputably results in the subordination and vulnerability of women“ (Halperin-Kaddari 2001:16). Halperin-Kaddari also briefly summarized the source of the problem, which she sees, for example, in the conception of marriage as a unilateral agreement in which a man becomes engaged to a woman, but not the other way around; consent to inequality and discrimination against women within the framework of marital rights and obligations; the unfair and disadvantageous position of women during divorce proceedings; the acceptance of double standards for sexual behaviour and the ensuing diametrically opposed legal and social consequences (e.g. see the issue involving adultery and the statuses of mamzerim and agunot described below – Halperin-Kaddari 2001). the inStitution oF Marriage Before we focus more closely on the possible circumstances surrounding divorce, the institution of marriage should briefly be mentioned.4) Entry into marriage itself is preceded by the drafting of a document of quite fundamental significance, known as a ketubah, a marriage contract, which has two important objectives. The first is to provide the woman with material security and to secure her social and sexual rights, while the second is to protect the woman‘s financial status in the event of divorce or the death of the husband. This precisely determined marriage contract is enforceable by the woman in the event of divorce and it is also the first „encumbrance“ placed on the husband‘s estate (Baker 1993). The signing of the ketubah, traditionally written up in Aramaic, takes place before the beginning of the wedding ceremony itself in the presence of the rabbi and two witnesses. It is only signed by the groom, who is also asked by the rabbi if he accepts the obligations arising from it. Divorce as such is not taken lightly in Jewish society and is generally viewed with displeasure. On the other hand it is perhaps surprising that under Talmudic law divorce is permitted on almost any grounds. We learn from the Torah that a man may repudiate his wife if „she find no favour in his eyes, because he hath found some uncleanness in her; then let him write her a bill of divorcement, and give it in her hand, and send her out of his house“ (Deut. 24:1). These words were interpreted variously by different religious authorities and, for example, the Shammai School understood it to mean that the husband may only divorce the wife in the event of infidelity, while the Hillel School permitted such trivial grounds for divorce as spoilt, i.e. burnt, food. And Rabbi Akiva came out directly and said that a husband could divorce his wife just because he had found a more Judaism and divorce practices in the modern State of Israel What is the position of Jewish women during divorce proceedings? PhDr. et Mgr. Marcela zouFalá, Ph.D. Pražské centrum židovských studií, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Nám. Jana Palacha 3, Praha 2, 116 38; e-mail: marcela.zoufala@gmail.com abStract: This paper deals with the position of Jewish women during divorce proceedings, which to this day are tremendously disadvantageous to women in Israel. Feminist circles refer to the different circumstances surrounding discrimination towards Israeli and other Western women: Israeli conditions primarily stem from the application of the judicial code, whereas manifestations of gender inequality which prevail in other democratic countries for the most part „only“ reflect the socially accepted norms. This paper is supplemented by authentic samples of conversations with Israeli women. klíčová Slova: gender, religion, Jewish law; Jewish marriage, divorce 1) Committee on the Elimination of Discrimination against Women. 2) In State of Israel Halacha has been partly enshrined in certain laws which come under the implementing authority of the religious courts. These prima- rily involve family law acts, such as weddings, divorces and funerals. Other local commu- nities, i.e. the Muslims, Druze and Christians, also administer these affairs within the frame- work of their own jurisdiction. Israeli legislation is primarily unique in that it does not yet have a valid constitution. This is substituted in part by the „Basic Laws“, the first of which were adopted in 1958 and fourteen of which have been adopted to date. 3) Here it should be emphasized that we are speaking about Jewish Israeli women, i.e. not the Arab population, which currently makes up 20% of the population of the State of Israel, whereas the Jewish population makes up 75% of the 7.7 million people of the State of Israel, to whom some parts of Halachic i.e. Jewish religious law apply.

34 • Culturologia / vol. 2 A difficultsituationaroseforthewifeifherhusband wentmissing.Thelawpermitsneitherdivorcenora new marriageuntilitisproventhatthehusbandisdead.  beautiful woman. However, the Talmudic treatise Gittin rather restrains this indulgence with the words: „If a man divorces his first wife then even the altar sheds tears“ (…) „The Lord is witness between you and the wife of your youth, with whom you have broken faith“ (Mal. 2: 13-14) (Git. 90b). the Divorce ProceDure The divorce procedure basically involves drawing up and presenting a separation document (get), with a text releasing the wife from wedlock. The husband either delivers the document to the wife in person or he authorizes somebody else to do so. A more complicated situation arises if it is the wife who wishes to divorce. As stated above, a wife in Israel, even a completely secular wife, needs her husband‘s approval in order to divorce. If the husband refuses to divorce then the wife becomes „agunah“, i.e. „chained“ to the marriage. For centuries halachic scholars have endeavoured to ensure that women in the Jewish community have not been too disadvantaged and denied the right to divorce of their own free will. Hence if the husband refuses to draw up a separation document for his wife then a court of law may exert pressure on him and compel him to divorce his wife. However, the inter- vention of the court is by no means always successful or even possible, and there is not always sufficient will on the part of the religious authorities concerned. Hence the wife may become a „hostage“ in her own marriage and there are cases in which she gives up her parental rights or financial claims in exchange for permission to divorce. In an effort to prevent such practices, a legal amendment was passed in 2008 allowing for the division of property before the completion of divorce proceedings. Grounds for the courts to intervene in favour of the wife include e.g. the husband‘s impotence, his aversion towards providing for his wife or his rejection of sexual relations. „If the husband takes a vow that he will not have relations with his wife, the Shammai School gives him two weeks, and the Hillel School one week“ (Ket. V, 6). He is then compelled to either renounce the vow or to divorce his wife. In Judaism the frequency of sexual relations in marriage is deduced from the husband‘s profession, so e.g. a sailor needs not fulfil his marital obligations so often as a husband who performs his employment near his home. Other grounds on which the wife could be divorced were „serious disorders“ shown by her husband, for example if her husband fell ill with some repulsive disease or if his profession disgusted her. To be specific, this included e.g. leprosy, while the professions which the court might formerly have considered to upset the wife included those of dog excrement collector, bronze smelter and tanner (Cf. Cohen 2006). iF the huSbanD iS MiSSing... A difficult situation arose for the wife if her husband went missing. The law permits neither divorce nor a new marriage until it is proven that the husband is dead, and it does not matter how long the husband has been missing. If there was any suspicion that he had died then testimony of his death had to be borne by two witnesses. This requirement was eventually dropped and just one witness was sufficient for the husband to be declared dead so that his wife could marry again. So if the husband is missing and there is nobody to witness his death, or if the husband resists the pressure of the court and refuses to draw up a separa- tion document, the wife acquires the aforementioned status of agunah. A woman who is agunah cannot remarry or have any more children. If she does have any then the children born of any such union will be considered illegitimate or „mamzerim“, who are greatly disadvantaged in Jewish society. For example, they are forbidden to marry Jews of legitimate birth and this restriction also applies to descendants in subsequent generations. A mamzer may only marry another mamzer or a convert. The only way to de facto prevent the transfer of this stigmatizing status to subsequent generations is open to men alone. If a male mamzer fathers progeny with a non-Jewish wife, the children cease to be mamzerim and become non-Jews. Of course, for a female mamzer this does not apply, so her children will be mamzerim in all cases. A mamzer is considered to be a person born of a „forbidden“ union, e.g. adultery or incest, not just any child born out of wedlock. However, the Halacha code of Jewish law Shulchan Aruch very pragmatically teaches that if there are rumours that a married woman is unfaithful, but she clearly associates primarily with her husband then there are no grounds for the children to acquire the status of mamzerim (Sh. Ar., Even ha-ezer 4). A woman may also become agunah if she is widowed before she conceives. The Bible commands that a childless widow should be taken as a wife by her husband‘s eldest brother, who by her should father a son, who should bear the name of the deceased, so that „he is not expunged from Israel“. However, if the wife‘s eldest brother-in-law has not yet reached the age of maturity or has refused to observe this levirate rule, the widow is again threatened with agunah status. In such cases a ceremony known as chalitzah (removal) is 4) Rabbinical-Talmudic legislation, which regulates marital law, is found particularly in the third section of Mishna entitled „Wo- men“ (Nashim), where it is con- tained within treatises entitled: Sisters-in-Law“ (Yebamoth), „Marriage Deeds“ (Ketubot), „Adultery Suspect“ (Sotah), „Separation Deed“ (Gittin) and „Betrothal“ (Kiddushin).

M uži a ženy, jejich vzájemné vztahy a rozdílnost v prožívání a reakcích na určité situace, jsou té- matem, které od nepaměti přitahovalo pozor- nost vědců i laické veřejnosti. V rámci mnoha výzku- mů se snažili zjistit, nakolik je naše mužství a ženskost determinováno kulturně a nakolik biologicky. Biologic- ké kořeny ukazují transkulturnost a univerzální charak- ter mnohých evolučně starších prvků. Avšak snad každá kultura si určuje svá vlastní kritéria a specifika týkají- cí se vztahů mezi muži a ženami a z toho důvodu uklá- dá členům dané společnosti příslušné normy chová- ní a sociokulturní regulativy, jež řídí projevy intimního a rodinného života. Co je v jedné kultuře normální a při- rozené, může být v jiné tvrdě sankcionalizované. Role, chování a normy, které byly mužům a ženám ukládány, byly často propojeny s náboženstvím, jež daná kultura vyznávala. Na jejich dodržování hleděla mocná autorita božské bytosti a skrze tyto náboženské systémy se pak také utvářela identita mužů a žen. V některých kulturách se setkáváme s přístupem k ženě jako k něčemu „nižšímu“, často ani nemajícímu status člověka. Dodnes v mnoha jazycích, včetně jazy- ků naší kulturní oblasti, dochází ke ztotožňování pojmů „lidská bytost“ a „muž“1) . Zatímco právo uctívat boha pak mnohdy přísluší jenom muži, ženě je bohem muž samotný a musí se podřizovat jeho přáním a příkazům. Výraznými příklady nám mohou být náboženské kode- xy v Indii, v islámském či v křesťanském světě. Němec- ký filozof a sociolog Georg Simmel (1858–1918) v této souvislosti zmiňoval, „že větší význam připisovaný mu- žům ze sociologického hlediska pravděpodobně vyplý- vá z jejich pozice větší síly“ a že z historického pohledu lze vztah mezi pohlavími popsat jako vztah pána a otro- ka. Je pak také „jedním z privilegií pána, že nemusí ne- ustále myslet na to, že je pán, kdežto postavení otroka je takové, že na to nikdy nemůže zapomenout“ (Simmel 1908 cit. dle Horney 2004:68). O tom, že se ženám v průběhu dějin přičítal menší vý- znam a úcta ve srovnání s veřejnými politickými aktivi- tami mužů, se zmiňuje americká politoložka a filozofka Jean Bethke Elshtainová (narozena 1941). Podle ní byly ženy umlčovány částečně proto, že právě to, co je defi- nuje, s čím byly nevyhnutelně spojovány – sexualita, ro- zení, lidské tělo – bylo vypuštěno z politické řeči. Politi- ka je totiž rovněž také složitou obranou proti přitažlivé síle soukromého, proti vábení rodinné sféry, proti evo- kacím ženské moci (Elshtain 1999:29). Nezřídka se objevuje názor, že muži mají obavu ze se- xuální a reprodukční moci žen. Projekcí vlastností vel- kých ženských bohyň, které v sobě spojovaly zrození a smrt, plodnost a neúrodu, lásku a nenávist vyvstá- vá strach z žen. Tento strach, jak se zmiňuje švýcarská psycholožka Verena Kastová (narozena 1943), v nepo- slední řadě pochází z toho, že jsou ženy znehodnocová- ny nebo idealizovány, nejsou však viděny ve své přiro- zenosti (Kast 2004:20). Podle Elshtainové se to odráží v tom, jak daleko muži zašli při budování společenských forem, jimiž se chrání, při zakotvování své potřeby chrá- nit se před ženami v institucích a činnostech, včetně takzvaně „politických“, jež jsou historicky neoddělitel- né od válčení. Koncepce aktivního muže a pasivní ženy jakožto fe- noménu, který můžeme pozorovat ve vyspělých ci- vilizacích celého světa, vyzývá k otázce po její příči- ně. To, zdali jsme víc ovlivněni přírodou či kulturou, ve které vyrůstáme, se stalo tématem sporu 20. stole- tí mezi představiteli kulturního a biologického deter- minismu. Gender jako předmět kulturologického výzkumu Kulturologie se může podnětně vyjádřit i k otázkám mužské a ženské role v 21. století PhDr. Markéta Poláková, Ph.D. Sociologický ústav Akademie věd ČR, v.v.i. Jilská 1, Praha 1, 110 00; e-mail: marketa.polakova@soc.cas.cz abStrakt: Předmětem studie je představení problematiky genderu jako výzkumného předmě- tu oboru kulturologie. Zvláštní pozornost je věnovaná paradigmatům kulturního a biologického determinismu a myšlence transformativního pojetí genderu jakožto směru, který zdůrazňuje biokulturní perspektivu. Prostor pro další studium otevírá také otázka směřování mužské a ženské role v 21. století a myšlenka genderové de- konstrukce. Do jaké míry se v dnešní západní společnosti uchovávají genderové ste- reotypy, které se po dlouhou dobu utvářely v daném kulturním prostředí a nakolik pojetí dnešních genderových rolí ovlivňuje čím dál tím více se zrychlující civilizační vývoj přinášející značné rozmanitosti forem identity a způsobů života? Cílem člán- ku je nastínit další možnosti výzkumu genderové problematiky z perspektivy inte- grálního přístupu, který nabízí kulturologie. abStract: The subject of this study is an introduction to the problematic of a gender as a re- search object of the field of cultural studies. Special attention is paid to the para- digm of the cultural and biological determinism and the idea of the transforma- tive conception of a gender as a branch which emphasizes bio-cultural perspective. Area for other study is opened by a question of direction of a male and female role in the 21th century and an idea of a gender deconstruction. To which extent do the current west societies keep gender stereotypes, which have been being created in the given cultural environment for a long time, and how much does the conception of contemporary gender roles effect increasingly the accelerating civilisation develop- ment, which brings great varieties of forms of identity and ways of life? The aim of this article is to outline other possibilities of a research of gender problematic in the point of view of integral approach, which is offered by the field of cultural studies. klíčová Slova: :gender, kulturologie, kulturní a biologický detereminismus, identita key worDS: gender, cultural studies, cultural and biological determinism, identity 38 • Culturologia / vol. 2

D ívčí válka je jedním ze základních mýtů čes- ké kultury. I přesto je téma žen, mužů a vál- ky v českých genderových studiích velmi opo- míjené. Domnívám se však, že je významné, neboť historie je protkána válkami a ani v současnosti ne- žijeme v mírovém světě – probíhá válka proti tero- ru, různé občanské války, v Libyi, Sýrii a další gueri- llové boje. Válka se odlišuje od jiných sociálních jevů tím, že je genderově silně asymetrická: „Boj ve válce představuje jedinou lidskou aktivitu, ze které je celý gender téměř úplně vyloučen“ (Malešević 2010:275). Historicky tvořily ženy asi jen jedno procento bojov- níků (Goldstein 2001:10). Mezi konkrétní témata zkoumaná v rámci studia genderu a války patří účast a role žen ve válce, armá- dách a militantních hnutích, násilí na ženách ve vál- ce, znásilnění jako válečná strategie, konstrukce mi- litární maskulinity, feminismus a pacifismus apod. Většinu z nich ale pro účely tohoto textu musím ne- chat stranou a zaměřím se na aktivní roli žen ve vál- ce. Budu se věnovat zejména těmto otázkám: mohou ženy bojovat, respektive proč nemohou a proč jsou z válčení vyloučeny? Přispívá válka a účast žen v ar- mádě a boji k ženské emancipaci? V pozadí těchto otázek stojí spor, který mezi sebou vedou různé proudy feminismu minimálně posled- ní stovku let. Je to debata o tom, zda mají feminist- ky aktivně vystupovat proti válce nebo se mají snažit z ní pro ženy vytěžit co nejvíce výhod. Má femini- smus prosazovat ženy do armády a boje – institucí tak politicky významných – nebo naopak protestovat proti válce a násilí jako takovému? Na tomto místě předešlu, že se stavím na stranu pacifistických prou- dů ve feminismu, v následujícím textu se ale snažím ukázat, že to není z důvodu toho, že ženy jsou od pří- rody mírumilovné, pečující a nebojující. Pokusím se zhodnotit přínosy a negativa aktivní účasti žen ve válce a armádě. Pro uvažování o genderových aspektech válčení vyjděme nejprve z definice války. Goldstein (2001:3) ji nazývá „smrtícím meziskupinovým násilím“ a po- dle českého politologa Oskara Krejčího (2010:31) je válka „dlouhodobým organizovaným fyzickým ná- silím mezi ozbrojenými skupinami, jehož cílem je buď úplná likvidace protivníka, nebo podlomení jeho vůle obhajovat své původní zájmy.“ Od devadesátých let 20. století se mluví o tzv. postmoderní válce, která se vyznačuje řadou spe- cifických charakteristik. Válka proniká do vnitro- státní oblasti, nerozlišuje mezi frontou a občanskou společností, vedle vládních vojsk bojují nejrůzněj- ší paramilitární skupiny. Postmoderní válku vedou do velké míry civilisté, kteří páchají závažné zloči- ny proti lidskosti. Ve válce se kombinuje guerillo- vý boj, organizované genocidy a etnické čistky (Še- divý 2000). To, že válka a násilí prostupuje do každodenního života společnosti, má genderové souvislosti. Ve 20. století se postupně zvyšuje podíl civilistů na obětech války. Zatímco v první světové válce tvořili 80 pro- cent mrtvých vojáci, ve druhé světové válce to bylo již jen 50 procent, ve válce ve Vietnamu padli civi- listé za oběť z 80 procent případů (Peterson, Runyan 1999) a v devadesátých letech představovaly civilní oběti až 90 procent všech mrtvých a šlo hlavně ženy a děti (Turpin 1998). Mary Kaldor (2006, cit. in Sjoberg, Via 2010:5) v této souvislosti mluví o takzvaně nových válkách 21. století, vyznačujících se bojem za identitu, hrůz- ným násilím, decentralizovaností, vedením války ne- jen státy ale i soukromými aktéry, mixem války a or- ganizovaného zločinu. Zároveň se mění zastoupení žen – exponenciálně vzrostla účast jak ve státních armádách, tak i v gue- rillách i teroristických organizacích. Ale i nadále tam jsou minoritou, neparticipují na vůdcovství a pří- Culturologia / vol. 2 • 45 Řekni, kde ty ženy jsou: Gender a válka Mohou ženy dobře bojovat a proč jsou z válčení vylučovány? S příklady těch, jež uspěly. PhDr. Marta kolářová, Ph.D. Sociologický ústav Akademie věd ČR, v.v.i., Jilská 1, Praha 1, 110 00; Katedra genderových studií FHS UK v Praze, José Martího 31, Praha 6, 162 52; e-mail: marta.kolarova@soc.cas.cz abStrakt: Text se zabývá vztahem genderu a války a konkrétně se zaměřuje na aktivní roli žen ve válce. Snaží se odpovědět na otázku, zda mohou ženy bojovat a proč jsou z válčení vyloučeny. Ptá se také, jestli válka a účast žen v armádě a boji přispívá k ženské emancipaci. Na několika klíčových případech z různých kultur a historic- kých období ukazuje, že se ženy, ačkoli jsou z boje systematicky vylučovány, ve válce projevily jako schopné bojovnice. Na řadě případů zapojení žen v armádách a gue- rillových hnutích však zpochybňuje, že by válka byla pro ženy jednoznačně pozitiv- ní a vedla k jejich emancipaci. abStract: The text addresses gender and war and focuses on active roles of women in war in particular. It deals with questions: can women fight? And why are they excluded from warfare? It discusses if war and participation of women in armies and combat leads to women´s emancipation. Describing several key cases from various cultures and historical periods the author shows that women, even thought systematically excluded from combat, have proved to be capable warriors. Pointing to some exam- ples of women´s involvement in state armies and guerilla movements the text cha- llenges, however, the idea that war is unambiguously positive for women and led to their emancipation. klíčová Slova: gender, válka, armáda, násilí keyworDS: gender, war, army, violence 

S tředověk je obvykle považován za období, v němž dominovaly hodno- ty a normy mužské kultury. Symbo- lem této doby byl statečný rytíř, moudrý duchovní a těžce pracující nevolník. Na- hlížíme-li na středověk z genderové per- spektivy, zjistíme, že i v této maskulin- ní společnosti zastávaly důležitou roli ženy. Status středověké ženy nelze totiž redukovat na její manželské, reprodukční a mateřské povinnosti. Tak jako v jiných etapách dějin kultury, být ženou nezna- menalo se jí narodit, ale stávat v proce- su socializace a enkulturace (Beauvoiro- vá 1966). Fenomén středověké feminity představoval polysémantickou kulturní konstrukci, v jejímž rámci mohla být žena jak hříšnou svůdnicí, tak vzdělanou my- slitelkou. Paradoxní postavení ženy ve středověku dokládá skutečnost, že i do výlučného hájemství mužů spjatého s vál- kou a statečností vstoupila žena. Středověkou kulturu formovalo schéma trojího lidu, které vyjadřovalo hierarchic- ké uspořádání středověké společnosti. Tu tvořili duchovní (oratores), šlechta (bella- tores) a poddaní (laboratores) (Bílý 2000, Le Goff 2006). Toto sociální uspořádá- ní nezahrnuje ženu jako sociální katego- rii nebo stav. Ženu definovalo zejména její tělo, pohlaví a rodinné vztahy. Právní po- stavení a etika manželek a panen závisela na jejich vztahu vůči muži nebo skupině mužů (Klapisch-Zuberová 1999). Žena se stala zejména prostředkem k vytváření nových příbuzenských sňat- ků. Žena v roli šachovnicové figurky před- stavovala symbol míru, jenž se posouvá na horizontální a vertikální linii. Hori- zontální linie vyjadřovala pohyb směrem k manželovi a vertikální linie k rodině, jejíž sociální postavení mohlo být vyšší i nižší (Bocková 2007). MoDel Patriarchální roDiny Ve středověké kultuře se konstituoval mo- del patriarchální rodiny, který symbolizo- val obraz Adama jako rolníka a Evy jako přadleny a vychovatelky dětí. Model Ada- ma a Evy byl církví zdůrazňován jako je- diný možný vzor, který je Bohem předur- čen k plození potomstva. Tento současně monogamní a ikonografický model reflek- tuje také dobovou dělbu práce. Žena byla spjatá s mateřstvím a domácností, zatím- co muž zajišťoval produkci zemědělské výroby a přinášel domů peníze, které ob- držel za svoji práci (Lipovetsky 2007). Sta- tus matky ženám poskytoval i formu spa- sení a cestu k vykoupení z hříchu, jehož se Eva dopustila v ráji. Spasení mohla žena dosáhnout, po- kud se přidržovala víry, lásky, svatos- ti a střízlivosti (Borst 1983). V kompetenci ženy bylo hospodařit s domácími zásoba- mi a věnovat se ručním pracem (předení, tkaní, šití nebo vyšívání), jež měly upou- tat její tělo na jedno místo a otupit poten- ciálně hříšné myšlenky. Toulání myšlenek v představách by totiž mohlo ohrozit ne- jenom čest ženy, nýbrž i celé rodiny (Ca- sagrande 1993, Lenderová 2009). Ve stře- dověku navíc převažovalo přesvědčení, že schopnosti ženy se mohou rozvíjet, pou- ze pokud jsou řízeny poslušností a rozva- hou. Od ženy se ale současně očekávalo, že bude dohlížet na manžela a děti, zajiš- ťovat jejich vzájemné harmonické souži- tí a veřejnou reprezentaci rodiny (Goody 2000, Lenderová 2009). Obraz ženy ve středověké kultuře Jak se sémanticky propojují biologické a kulturní atributy ženy ve středověké kultuře PhDr. barbora Půtová, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: bonthyl@email.cz abStrakt: Předmětem studie je analýza statusu a role ženy ve středověké kultu- ře. Studie se bude věnovat obrazu ženy jako kulturního konstruktu, jenž je výsledkem interpretací biblických textů a křesťanské exegeze. V centru kulturologické analýzy bude popis a interpretace tradiční- ho křesťanského pojetí ženy, která je spoutaná sítí dobových nábo- ženských předsudků a askribovaných typických vlastností. Zvlášt- ní pozornost je věnována tomu, jak se v kategorii ženy ve středověké kultuře sémanticky propojují biologické a kulturní atributy a pod- porují maskulinní požadavek žádoucí ženské submisivnosti, podří- zenosti a poslušnosti. Cílem studie je popsat obraz středověké ženy v kontextu mužských kolektivních očekávání, pravidel a snů, který se zrodil v období feudalismu, a v latentní formě je reprodukován až do současnosti. abStract: The subject of this study is the analysis of women‘s status and role in medieval culture. The study discusses women as a cultural construct resulting from interpretations of Biblical texts and Christian exegesis. The focal point of the culturological analysis consists of descripti- on and interpretation of the traditional Christian conception of a wo- man caught in the cobwebs of her contemporary religious prejudices and ascribed typical characteristics. It closely focuses on how biologi- cal and cultural attributes semantically merge in women as a catego- ry of medieval culture and how they enhance the male requirement for female submissiveness, subordination and obedience. The study aims to capture the concept of medieval women in the context of co- llective expectations, rules and dreams that arose in feudalism and that has been − in its latent form − reproduced until today. „Dynamika středověké společnosti a středověké civilizace vzniká z různých napětí: z napětí mezi Bohem a člověkem, mezi mužem a ženou, mezi městem a venkovem, mezi vysokým a nízkým, mezi bohatstvím a chudobou, mezi rozumem a vírou, násilím a mírem.“ Jacques Le Goff 50 • Culturologia / vol. 2

 Culturologia / vol. 2 • 57 P ři zpětném hodnocení letošních letních olympij- ských her není možné přehlédnout, že hry XXX. letní olympiády v Londýně byly v některých souvislostech právem označovány jako hry ve zname- ní žen. O tom, že nešlo o pouhý populistický řečnický obrat, svědčí fakt, že je tato jinak žurnalistická hyper- bola založena na věrohodných statistických úda- jích. V mnoha významných olympijských výpravách v Londýně 2012 tvořily ženy většinu zástupců a mezi tyto výpravy patřily i celkově tak významné a počet- né reprezentace jako USA nebo Rusko. LOH 2012 se tak staly také historicky prvními hra- mi, na něž všechny zúčastněné národních výpra- vy vyslaly své ženské reprezentantky. V případě některých islámských zemí, jmenovitě Kataru, Sa- údské Arábie a Bruneje, šlo navíc o historicky první účast ženských sportovců v celé historii olympijské- ho hnutí. Celkové vysoké zastoupení ženských spor- tovkyň je chápáno jako odraz probíhajících globál- ních společensko-kulturních změn, jejichž průběh a dynamiku lze indikativně sledovat právě na poza- dí pravidelně konaných společenských a sportovních událostí. Jelikož jsou tyto údaje v novodobé historii olympij- ského hnutí ostře sledovány a důsledně medializová- ny, je nutno je považovat za významné jak z hlediska faktografického, tak i pro jejich symbolický význam a schopnost dalšího zpětného působení na probíha- jící sociokulturní procesy. Z této perspektivy je mož- no konstatovat, že široké zastoupení žen i výsledky, kterých v průběhu letošních olympijských her dosáh- ly, představují opět další významný posun v emanci- pačním procesu a to nejen v úzce chápaném sportov- ním kontextu. Sportovní (a zejména olympijské) hnutí předsta- vuje pro genderovou problematiku prostředí, na je- hož pozadí je možno aktuální stav a probíhající vývoj v této oblasti demonstrovat ve zcela specifickém me- zioborovém kontextu. Jedná se o prostředí, ve kte- rém se projevují ve výrazně koncentrované podobě základní střety a změny ve vnímání mnoha základ- ních témat genderové problematiky. Olympijské hnu- tí je proto velmi významným prostředím a součas- ně signifikantním předmětem zkoumání a to jak pro specificky genderový, tak i pro obecně kulturologic- ký výzkum. olyMPiSMuS Překračující SPort Olympijské hnutí v novodobé historii výrazně pře- sáhlo svým významem sportovní oblast. Jde o spo- lečenskou a kulturní událost s globálním dosahem. Toto hnutí má od samého počátku výrazné mimo- sportovní aspirace již ve svých zakládajících doku- mentech a kánonech. Olympijská charta charak- terizuje olympismus jako životní způsob a životní filozofii založenou na deklarovaném spojení zdat- nosti těla, vůle a ducha (Sekot 2008). Zvláštní po- zornost zasluhuje ideál týkající se respektová- ní základních univerzálních etických principů, což představuje pro kulturologická studia výzvu, ale současně přesahuje rámec tohoto příspěvku. Vý- znamnou součást souboru základních hodnot olym- pijského hnutí představuje boj proti diskriminaci ve všech jejích podobách (Olympijská charta 2007). K genderovým aspektům sportu z pohledu letních olympijských her 2012 Olympiáda představuje ojedinělou globální platformu diskurzu odrážejícího aktuální sociálně kulturní proměny společnosti juDr. Petr FriSchMann Katedra práva Škoda Auto Vysoká škola, Advokátní kancelář Petr Frischmann Jana Masaryka 32, Praha 2, 120 00; e-mail: office@frischmann.cz abStrakt: Olympijské hry jsou významnou sportovní, společenskou a kulturní událostí, která díky svému mimořádnému mediálnímu dosahu představuje též ojedinělou globální platformu diskurzu odrážejícího aktuální sociálně kulturní proměny společnosti s výrazným akcentem genderové problematiky. Letošní olympijské hry v Londýně tak představovaly jedinečný moment reflexe současného vývoje i prognózy budoucích trendů mnoha základních temat genderových studií. abStract: Olympic games are not only important sport, social and cultural event, but thanks to unique media coverage also powerful global platform for discussion of current social and cultural topics including important gender issues. From this perspective London 2012 Summer Olympic Games were unique moment of reflection of current development and future trends of progress of the many of core gender topics.

1.1 úvoD Obsahem následujících stránek bude tematizace problematiky romských kultur, přičemž bázová per- spektiva, v níž bude daná otázka rozebírána, bude perspektivou kulturní antropologie. Domnívám se, a ve svém textu se tuto domněnku budu snažit dolo- žit, že optika kulturní antropologie je k analýze tzv. romské problematiky optikou velice vhodnou, ba potřebnou, a to kromě jiného proto, že to byla právě kulturní antropologie, v jejímž rámci se moderní vě- decký koncept kultury, dnes sdílený vlastně všemi sociálněvědními disciplínami, zrodil. O romské kul- tuře se hodně píše a ještě více mluví, často se však lze jen stěží vyhnout podezření, že dotyčné osoby, autoři a badatelé, nejsou s konceptem kultury dosta- tečně obeznámeni, a tedy, že místo vědeckého ter- mínu operují spíše se slovem z diskurzu laického. Operování se slovem náležejícím k lidovému diskur- zu ovšem často vede ke kontradikcím, nemluvě o si- tuacích, kdy čtenář vlastně není schopen dobrat se významu, v jakém autor daný výraz užívá. Na následujících stránkách se pokusím rozborem v České republice (jakož i na Slovensku) uznávaných „odborníků na Romy“ doložit, že jejich pojetí kul- tury je značně problematické, opomíjející konstitu- tivní složky obvyklého vymezení konceptu kultu- ry tak, jak je obecně přijímán ve společenskovědním diskurzu, a v některých momentech pak tomuto po- jetí přímo protikladné. Budu se snažit prokázat, že podloží badatelských aktivit a veřejných prezenta- cí těchto osob netvoří koncept kultury, resp., že tyto osoby se (ve skutečnosti – tedy ve vztahu k obsa- hu standardní definice tohoto pojmu –, nikoli v ro- vině deklarace) romskou kulturou spíše nezabýva- jí a dávají v dané problematice přednost či (na úkor konceptu kultury) výrazně akcentují ideologie, kte- ré skutečné kulturní distinkce buď opomíjejí, nebo je dokonce potlačují. Prokáže-li se tento předpoklad, je zřejmé, že díla těchto osob nemají k rozumné deba- tě o multikulturalizmu (přinejmenším co se týče tzv. romských populací) co nabídnout (natož, aby tvoři- la její bázi). Náprava uvedeného stavu je přitom snadná, při- čemž její základ by měl nepochybně spočívat zejmé- na v přijetí odpovídajícího sociálněvědního koncep- tu, tedy konceptu kultury. 2. kultura 2.1. kultura je negenetická (extraSoMatická, SuoPerorganická, naDúStrojná) První axiom o kultuře tuto traktuje coby entitu cha- rakteru nebiologického, negenetického, superor- ganického (nadústrojného). „Kultura je naučená. Kultura není instinktivní, vrozená či přenášená bio- logicky, nýbrž skládá se ze zvyků a obyčejů – tj. z na- učených návyků reagovat získaných každým jedin- cem během jeho životní zkušenosti po narození“ (Murdock 1969:80; kurzíva v původním textu). Star- ší autoři bojující proti rasovým předsudkům a nesná- šenlivosti svou argumentaci často stavěli (s odkazem na „empirické doklady“) na striktním odlišování těchto dvou kategorií. Podle nich je tedy „celá kul- tura … osvojována během lidského života“, a pro- to „například osiřelé dítě nordického nacisty, jestli- že je vychováváno ve francouzské rodině, může se 64 • Culturologia / vol. 2 Otázka kultury na poli tzv. romské problematiky Většina autorů, kteří se otázkám Romů v ČR a SR věnují, vědecký koncept kultury nezná 1) PhDr. Marek jakoubek, Ph.D. Katedra antropologie FF ZČU, Sedláčkova 15, 306 14 Plzeň; jakoubek@ksa.zcu.cz abStrakt: Základní korpus textu představuje rozbor děl klíčových autorů tzv. romské problematiky u nás, přičemž dokládá, že jejich pojetí kultury je značně problematické, opomíjející konstitutivní složky obvyklého vy- mezení konceptu kultury tak, jak je obecně přijímán ve společensko- vědním diskurzu. Bude doloženo, že podloží badatelských aktivit a ve- řejných prezentací těchto osob netvoří koncept kultury, resp., že tyto osoby se ve vztahu k obsahu standardní definice tohoto pojmu (v roz- poru s vlastními deklaracemi) romskou kulturou spíše nezabývají a dá- vají v dané problematice přednost či (na úkor konceptu kultury) výraz- ně akcentují ideologie, které skutečné kulturní distinkce buď opomíjejí, nebo je dokonce potlačují. Jako náprava uvedeného neutěšeného sta- vu bude v závěru stati nabídnuto přijetí standardního sociálněvědního pojetí kultury nejlépe klasické antropologické provenience. abStract: One of the main goals of the article is to prove that though the Roma issue discourse if full of “culture”, this term is used without the users knowing (or at least having currently in mind) what culture is. One of the presumptions of this contribution is that if we do not know what culture is, it is then almost impossible to discuss related topics in a factual and reliable manner. On the following pages we will endea- vour to return the cultural debate to its roots consisting in acceptan- ce of classic anthropological definition of the concept which we believe have a lot to contribute to the current debate. klíčová Slova: Romové, Cikáni, kultura, antropologie key worDS: Roma, Gypsies, Culture, An- thropology 1) Text je upravenou verzí studie Jakoubek 2007:103-119, jíž redakce výjimečně zařadila vzhledem k důrazu na vědecký koncept kultury a jako doklad diskuze o pojmu kultura, který se vedl na poli „romské proble- matiky“. Článek byl přijat do premiérového čísla Culturologia 1/2012 (v on-line verzi), nyní vychází i v tištěné podobě.

Culturologia / vol. 2 • 69 programy totálního přizpůsobení se majoritě” (Friš- tenská, Haišman, Víšek 1999:489), (což je jistě výsle- dek protikladný asi všem formám soužití, které by si zasloužily označení „multukulturní”). A tak se i pod- pora „romského” folkloru zdá být – ve smyslu snahy o podporu (tradiční) romské kultury – přinejmenším slepou uličkou, hůře pak dokonce nástrojem asimi- lace. Z Baršova výčtu (domnělých) pozitiv zbývá sub- vencování „romského” divadla. Nebudeme utrá- cet stránky na doklady zřejmé skutečnosti, že situ- ace okolo divadla je identická jako v případě muzea – jedná se o instituci, která v tradiční romské kultuře absentuje, tedy ji není ani možné v jejím rámci pod- porovat či jen zachovat. Je sice možné takový insti- tut založit v rámci majoritní společnosti (ačkoli s vý- věsním štítem „romské”), pak ale jeho návštěvníky nebudou než – příslušníci majority. Takže i podpora „romského” divadla je trefou mimo terč. Ukázali jsme si, že jak pozice romistů, tak i (pod je- jich vlivem?) špičkového zástupce badatelů v oblas- ti multikulturní teorie, jsou v otázce podpory, ucho- vání, ale i prosté deskripce či pochopení a analýzy (tradiční) romské kultury zcela nevhodné a dokonce chybné. Ano, chybné, neboť chci-li poznat, porozu- mět, zaznamenat či uchovat kulturu, ale zaměňuji-li tuto omylem za kultivaci či folklor anebo substituu- ji-li ji pouze její „pozitivní“ sekcí, nikdy se mi vytče- ného cíle dosáhnout nepodaří. Chci-li si dát chleba s máslem, je chybou jít si koupit Ramu nebo Floru, natož sádlo (přičemž je jasné, že takového omylu se dopustí nejspíše ten, kdo neví, jak skutečné máslo vypadá, takže rozdíl nepozná). Co se pak týče vztahu uvedených skutečnos- tí k multikulturním otázkám, situace je strukturál- ně obdobná: má-li se vést multikulturní debata, tedy debata o kulturách, respektive jejich mnohosti, je nezbytným východiskem hovořit skutečně o kultu- ře, resp. kulturách a ne o jejich surogátech osvícen- sko-humanistického ražení či o jejich folklorní ná- hražce. 2.4.3. jak z toho ven? Náprava uvedeného neutěšeného stavu je přitom možná. Spočívá přitom jednoduše v přijetí standard- ního sociálněvědního pojetí kultury jako (namátkou vybíráme jednu z nesčetné řady obdobných variací) „konfigurace naučeného jednání a výsledků jedná- ní, jehož jednotlivé prvky jsou sdíleny a předávány členy určité společnosti“ (Linton 1945:32) (v daném ohledu by ovšem stejně dobře posloužila i v daném diskurzu ustavující a dnes klasická, 133 let stará de- finice Tylorova, který kulturu vymezuje jako: „that complex whole, which includes knowledge, belief, art, morals, law, custom, and any other capabilities and habits acquired by man as a member of socie- ty“ [Tylor 1871]). Jádrem takové konceptualizace je přitom premisa, že kultura je celkový způsob života dané společnosti, ne jen jeho jakkoli vydělená část (Srov.: Linton 1945:30). Viděli jsme, že doposud zaujímaná stanoviska hodnotícího a folklorně zaměřeného přístupu jsou pro relevantní uchopení (tradiční) romské kultury naveskrz nevhodné, neboť zachycují jen jednu její část a to ještě navíc tu spíše okrajovou. Navrhované řešení – akceptace standardní sociálněvědní koncep- ce kultury se tak ukazuje být takřka jediným odpo- vídajícím a rozumným východiskem, neboť z celku kultury svévolně nevyděluje pouze určité segmen- ty a zbytek nechává nepovšimnut, či jej případně do- konce odsuzuje. 3. závěr Na předchozích stránkách jsme si představili mo- derní sociálněvědní koncept kultury a aplikovali jej na pole tzv. romské problematiky. Ukázali jsme si, že hovořit o „romské kultuře“ – což je heslo, jímž se dnes ohání kde kdo – rozhodně není tak snadné, jak by se zdálo. Jedním ze základních zjištění, které se během našeho rozboru vyjevilo, byla skutečnost, že o „romské kultuře“ lze jen těžko říci něco rozumné- ho, nevíme-li, co to kultura (ve vědeckém diskurzu) je. Doložili jsme poměrně smutný fakt, že většina autorů, kteří se otázkám Romů v ČR a SR věnují, vě- decký koncept kultury nezná a jejich teze o „romské kultuře“ jsou v rámci sociálněvědního diskurzu spí- še neudržitelné. Definováním kulturně antropologic- kého pojetí kultury jsme zároveň vymezili konceptu- ální terén, který by mohl (měl) sloužit jako báze pro tematizaci kultury a jejích složek v rámci tzv. romské problematiky a ustavili tak obecné pole pro bádání vedená tímto směrem. l literatura:. • BARŠA, Pavel (1999): Politická teorie multikulturalismu. Brno: CDK. • BERNASOVSKÝ, I., BERNASOVSKÁ, J. (1999): Anthropology of Romanies (Gypsies). Auxiological and Anthropogenetical Study. Brno: NAUMA. • DAVIDOVÁ, Eva (1995): Romano drom/Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. • DAVIDOVÁ-TURČÍNOVÁ, Eva (1970): „K vymezení a specifice současného cikánského problému v Československu“. In: Sociologický časopis, č. 1, str. 29-41. • DAVIDOVÁ, Eva (2000): „Lidová hudba a písně Romů“. In: JAŘABOVÁ, Zdeňka, ed.: Černobílý život. Praha: Gallery, str. 101- 120. • DAVIDOVÁ, Eva (2001): „Romové a česká společnost. Hledání domova, porozumění a vzájemného soužití“. In: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 3. • FRIŠTENSKÁ, H., HAIŠMANN, T., VÍŠEK, P. (1999): „Souhrnné závěry“. In: Romové v ČR. Praha: Socioklub, str. 473-528. • HERSKOVITS, Melville (1948): Man and His Works. New York: Knopf. • HORVÁTHOVÁ, J. (1999): „Jak se žije romským intelektuálům v Čechách“. In Romové v ČR. Praha: Socioklub, str. 311-326. • HÜBSCHMANNOVÁ, Milena (1998): Šaj pes dovakeras/Můžeme se domluvit. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. • HÜBSCHMANNOVÁ, Milena (1999): „Od etnické kasty ke strukturovanému etnickému společenství“. In: Romové v ČR. Praha: Socioklub, str. 115-136. • HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ŘEHÁK, Jan (1970): „Etnikum a komunikace“. In: Sociologický časopis, č. 6, str. 548-555. • HÜBSCHMANNOVÁ, Milena (1970): „Co je tzv. cikánská otázka?“. In: Sociologický časopis, č. 2, str. 105-119. • HÜBSCHMANNOVÁ, Milena (1994): „Předmluva“. In: DANIEL, Bartoloměj: Dějiny Romů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. • HÜBSCHMANNOVÁ Milena (1999): „Několik poznámek k hodnotám Romů“. In: Romové v ČR. Praha: Socioklub, str. 16-66. • JAKOUBEK, Marek (2004): Romové: konec (ne)jednoho mýtu. Tractatus Culturo(mo)logicus. Praha: Socioklub. • JAKOUBEK, Marek (2007): „Otázka kultury na poli tzv. romské problematiky“. In: Česko-slovenská historická ročenka, str. 103-119. • KARHANOVÁ, K. (2001): „Sebeobraz a obraz Romů v dialogu s majoritní společností“. In: ŠMÍDOVÁ, O., ed.: Zdi a mosty. Praha: ISS FSV UK – Sdružení Biograf, str. 97-105. • KROEBER, Alfred Louis (1963): „The Nature of Culture“. In: KROEBER, A. L.: Anthropology. Culture Patterns and Processes. New York: Knopf. • LINTON, Ralph (1945): The Cultural Background of Personality. New York: Appleton-Century-Crofts. • MANN, A. B. (1998): „Problém identity Rómov“. In KILIANOVÁ, G., ed.: Identita etnických spoločenstiev. Bratislava: Ústav etnológie SAV a SAP. • MURDOCK, George Peter (1969): „Fundamental Characteristic of Culture“. In: MURDOCK, G. P.: Culture and Society. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, str. 80-86. • MURDOCK, George Peter (1969): „The Science of Culture“. In: MURDOCK, G. P.: Culture and Society, Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, str. 61-77. • POSPÍŠIL, Leopold (1993): Kultura. Český lid – supplement 80/1993. • ŘÍČAN, P. (1997): „Socializace romských dětí ve škole“. In: BALVÍN, J. et al: Romové a majorita. Sborník ze 7. setkání Hnutí R v Kladně. Ústí nad Labem: Hnutí R, str. 27-34. • SOUKUP, Václav (2000): Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál. • SULITKA, A. (1999): „Vývoj a súčasný stav praktických riešení a kompetencií vrcholných orgánov štátu po roku 1989“. In: Romové v ČR. Praha: Socioklub, str. 219-243. • TYLOR, Edward Burnett (1871): Primitive Culture: Researches into the Developement of Mythology, Philosophy Religion, Art, and Custom. London: J. Murray.

S vatba. To je zásadní přechodový ritu- ál, jak víme již přes sto let od vydání klasického díla Arnolda van Gennepa, jenž roku 1909 les rites de passage vymezil, obsáhle popsal a sňatky mezi tyto obřady – pochopitelně – zařadil. Shodou okolností se v téže edici Nakladatelství Lidových no- vin (NLN), v Mythologii, v níž roku 1996 vy- šel český překlad Gennepův, nyní objevuje i nová „kros-kulturní“ práce zacílená pří- mo na sňatky. Nese název Svatební rituály u nás a ve světě (2012), přispělo do ní šest- náct autorů, kteří jsou podepsáni pod pat- náctkou studií. Hlavní editorkou je afrika- nistka Jana Jiroušková z Náprstkova muzea v Praze. „Každý autor se ve své stati snažil s ohle- dem na svoji profesní specializaci vyzved- nout odlišnosti svatebního rituálu. Ať jsou odlišnosti sebevětší a obřad připomíná svou velkolepostí oslnivý spektákl, vždy se jed- ná o svazek, jehož cílem je nejen spokojený život obou hlavních hrdinů, ale také zajiš- tění pokračování rodinné linie a chodu celé společnosti. Pokud se ve svazku manželům nedaří, mohou se rozvést a začít znovu jin- de a s jiným partnerem,“ píše Jiroušková v ediční poznámce (str. 312), kde připomíná, že cílem bylo mimo jiné upozornit na „mi- zející rozmanitost ve formách lidského sou- žití“ (ibidem). Ta je [téměř] nekonečná. Autor úvodní- ku, etnolog František Vrhel, hovoří o „pes- trém světě snubnosti“ (str. 7), který je jedním z tradičních předmětů antropologic- kého studia – spolu s příbuzenskými systé- my nebo pravidly postmaritální rezidence. Z etnologie jsou známy jak případy „nulo- vých svatebních rituálů“, tak institucionál- ně zakládaná manželství. Patnáct přítomných studií předkládá vel- kou varietu možností, jak dvojice či více partnerů vstupuje na společnou cestu živo- tem. Dvě kapitoly jsou věnovány rituálům u nás, v Evropě, kdy zvyky v Čechách a na Moravě popsala Lydia Petráňová (jíž mi- mochodem vděčíme za vypravení klasické „svatbologické“ práce Rottmannovy z roku 1715) a mezi Židy pak Dana Veselská. Ostat- ní texty se zaobírají sňatečnými rituály těch druhých, těch ve světě. Ač se v knize dočteme, že bylo vybráno několik ukázek „z každého kontinentu“ (str. 312), není tomu tak. Oceánie v širším pojetí je sice zastoupena, žel jedinou studií k po- jetí svateb v Melanésii (Martin Soukup), při- čemž lze spolu se čtenáři zalitovat, že chy- bí Austrálie, kde právě sofistikovaný systém výběru životních partnerů oslovil a zaujal nejednoho světového antropologa. Taktéž můžeme – v jinak celkově pěkně a obsažně zpracované knize –postrádat připomínku zvláštních svatebních pravidel v Polynésii; na Havaji a jinde. Zastoupena je ovšem Afrika (Jiroušková), Severní (Kateřina Klápšťová) i Jižní Ameri- ka (Monika Baďurová), Čína (Helena Herol- dová), Indonésie (Mariana Pflegerová) nebo též Střední Asie (Tereza Hejzlarová). Mezi autory jednotlivých kapitol jsou etnologové či orientalisté rozličných věků, nechybí ani zkušené osobnosti jako koreanistka Miriam Löwensteinová, ale ani mladší naděje do- tyčných oborů a specializací. Jako je pestrý svět snubnosti, tak jsou i pestré autorské přístupy; každý z auto- rů uchopil svůj úkol jinak. Od drobných vhledů, třeba v případě Madagaskaru, přes zacílení na jednu kulturu (například indiánští Lakotové) až po snahu o analy- tické uchopení celého areálu – včetně ji- ných zvyků, jiného odívání i jiného prů- běhu svateb. „Jak poznamenal antropolog Paul Sillitoe, byli příslušníci [novoguinej- ského] kmene Wola nadmíru překvapení, když zjistili, že Evropané ,získávají dív- ky za nic´,“ čteme třeba o platbě za nevěs- ty (str. 277). Sborník, jejž redaktorsky vypravila Gali- na Tomíšková, je sumárně vzato ukázkou, jak podnětné, inspirativní a zajímavé by mohly být tematické svazky antropologic- kých studií, jež by cílily kupříkladu na jed- nu kulturní univerzálii: namátkou vezmě- me vaření, dávání jmen, lov, užívání jazyka, války, výtvarné projevy, péči o tělo a po- dobně. Dobrým navedením již byly kupří- kladu svazky v edici archaických kultur na- kladatelství Herrmann & synové, kde vyšly monografické práce k věštění, mýtům, ale i zákonu a právu. František Vrhel uzavírá svou předmlu- vu citací antropologa Jaroslava Skupnika, českého odborníka na otázky studia pří- buzenství: „Manželství, stejně jako každá jiná kulturní instituce, se začíná jevit spíše jako alternativa sociálního uspořádání, ni- koliv jako nezbytnost“ (str. 9). Z tohoto po- hledu jde pak o zajímavé čtení mnohých al- ternativ. l Pestrost manželství čili rozmanitost „alternativ sociálního uspořádání“ Sborník, který se věnuje svatbám v různých kulturách, ukazuje, jak podnětné by mohly být tematické svazky antropologických studií PhDr. et Mgr. Martin rychlík, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: martin.rychlik@ff.cuni.cz • JIROUŠKOVÁ, Jana, ed. (2012): Svatební rituály u nás i ve světě, Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7106-229-5, 344 stran. 70 • Culturologia / vol. 2

N a světě existuje jen málo míst, kde je možné současně snít, věřit i zabíjet. Míst, kde se lidé od nepaměti milují, tolerují i nenávidí. Míst, která se v průběhu historie postupně proměnila v nečitelný la- byrint složitě propletených náboženských, politických a sociálních vztahů. Zemí, jako je Stát Izrael. Již při jeho krátké návštěvě si každý příchozí uvědomí, na jak kompli- kované kulturní křižovatce se ocitl. V sou- časné době je totiž stále složitější pocho- pit osud „vyvoleného národa“ v kontextu historicky i geograficky propojeného židov- ství, islámu a křesťanství. O to větší výzvou pro současnou vědu je pokusit se prostřed- nictvím terénního výzkumu pochopit reál- né principy velmi specifického soužití sku- pin lidí, kteří na území Izraele sdílí různá náboženství, etnickou příslušnost a politic- ké aspirace. nejen S oDvahou, ale i SchoPnoStMi Kniha, kterou otvíráme, je originálním dí- lem velmi talentované kulturoložky a an- tropoložky Marcely Zoufalé. Tato mladá žena očividně patří k těm, kteří nepovažu- jí antropologii za „nebezpečný sport“. Ve své touze poznat kulturu „těch druhých“ neváhala odcestovat do Izraele, aby se zde v rámci svého genderově koncipovaného výzkumného projektu pokusila odhalit, jak náboženské autority ortodoxního judais- mu ovlivňují status žen v současné izrael- ské společnosti. Její snaha postihnout v této zemi složité předivo vztahů existujících mezi tradičně institucionalizovanou židov- skou vírou a kulturní konstrukcí toho, co zde znamená „být ženou“ vyžadovala nejen odvahu ke kladení neortodoxních otázek, ale také schopnost „číst“ genderové vztahy v širším sociokulturním kontextu. V té době měla již autorka za sebou zkuše- nost s výzkumnými pobyty na Pontifícia Uni- versidade Católica do Rio v Brazílii a Universi- tà di Roma La Sapienza v Itálii, kde v přímém kontaktu s místními ženami získala empiric- ká data pro své antropologicky koncipované monografie věnované vztahu mezi nábožen- stvím, genderem a kulturou. Charakteristickým rysem jejích antropo- logických výzkumů se stala kulturní auten- ticita a multivokálnost hlasů, jež prostřed- nictvím svých respondentů, informátorů a spolupracovníků nechává zaznít na strán- kách svých prací. Tento přístup, kladoucí dů- raz na interpretaci zkoumaného světa z per- spektivy „domorodců“, programově použila i ve svých výzkumech realizovaných v Izra- eli. Autorka programově zaujímá perspekti- vu kulturního relativismu, jež jí umožňuje adekvátně popsat a interpretovat pestrý svět zdejších kultur a subkultur, etnických a ná- boženských skupin. Zvláštní pozornost při- tom věnuje vztahu židovských žen a mužů v kontextu vlivu náboženských norem a au- torit ortodoxního judaismu. antroPologie SoučaSných Světů Kniha Marcely Zoufalé je cenným pří- spěvkem ke stále aktuálnější „antropolo- gii současných světů“. Způsob zpracování a zvolené téma je charakteristické zejmé- na pro současnou feministickou antro- pologii, jež nechává při prezentaci cizích kultur programově zaznít nativní „ženský hlas“ . Práce je dosti inspirativní také po stránce metodologické, neboť představu- je originální ukázku narativní etnografie kombinované s autorským uměním „an- tropologické reflexivity“. Metoda narativ- ní analýzy autorce umožnila zasadit vy- právění svých respondentů a informátorů do širších sociálních souvislostí a uchopit jejich životní příběhy jako specifický způ- sob symbolického utváření a interpreto- vání kulturní reality. Při čtení knihy nezapochybujeme, že au- torka naplnila základní výzvu antropologic- kého studia cizích kultur, jíž americký kultur- ní antropolog Clifford Geertz výstižně vyjádřil slovy: „Být tam, psát tady“. Zoufalá v Izrae- li skutečně dlouhodobě pobývala, a co více, dokázala prostřednictvím svého terénního výzkumu popsat a interpretovat jedno z kul- turně nejsložitějších a lidsky nejkomplikova- nějších míst na naší planetě. O to působivější je výsledek – konzistent- ní autorská kniha, která předkládá víceroz- měrný, leč autentický obraz současné izrael- ské společnosti jako místa vzájemného střetu i soužití různých systémů víry, kultur, etnik, historických zkušeností a v neposlední řadě také asymetrie v postavení mužů a žen. Přiznávám, že jsem neodolal a poslechl vá- bení Svaté země. Zmatek, který život ve stá- tě Izrael vyvolal v mé mysli, byl enormní, ale já se neztratil. Měl jsem totiž sebou rukopis této knihy. l versidade Católica do Rio v Brazílii a Universi- tà di Roma La Sapienza v Itálii, kde v přímém Při čtení knihy nezapochybujeme, že au-versidade Católica do Rio v Brazílii a Universi-versidade Católica do Rio v Brazílii a Universi- tà di Roma La Sapienza v Itálii, kde v přímém Při čtení knihy nezapochybujeme, že au-versidade Católica do Rio v Brazílii a Universi- Culturologia / vol. 2 • 71 Genderové příběhy ze země, kde se zrodila židovsko-křesťanská civilizace Vědecká monografie umožňující pochopit osud moderních izraelských žen v kontextu tradiční kultury „vyvoleného národa“ PhDr. václav SoukuP, cSc. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: soukup@akademie-avs.cz Culturologia / vol. 2 • 71

Přísliby a úskalí etnopediatrie Aneb o tom, že i rodičovství je odvážným kulturologickým experimentem N estává se příliš často, aby se na pul- tech knihkupectví objevil titul představující nový vědní obor. Přes- tože pojem „etnopediatrie“ poprvé vyme- zil lékař a nositel Nobelovy ceny za fyzio- logii a medicínu Daniel Carleton Gajdusek už v roce 1963, jako samostatný vědní obor se etnopediatrie formuje teprve od polo- viny devadesátých let 20. století. Kniha Meredith F. Smallové, americké profesor- ky antropologie na Cornellově univerzi- tě v Ithace ve státě New York, s výstižným názvem Naše děti, naše světy a s podtitu- lem Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství, která se letos dočkala české- ho vydání (anglický originál vyšel v roce 1998), je v zásadě první ucelenou mono- grafií na toto téma. Lze ji pojímat jako souhrn a výsledek do- savadních dílčích výzkumů, přednášek a diskuzí podobně zaměřených pediatrů, antropologů a vývojových psychologů, je- jichž cílem bylo „iniciovat studii o rodičích a dětech napříč kulturami, zabývat se způ- sobem péče o dítě a jejím vlivem na zdra- ví a spokojenost novorozence a na jeho bu- doucí život“ (str. 19). Kniha je tedy určitým završením této iniciativy uvést do pově- domí laické i odborné veřejnosti samotný pojem etnopediatrie, představit jeho cíle, metody, dosavadní poznatky a nasměrovat jeho další rozvoj. kniha Poučná i Provokující V první kapitole knihy autorka podrob- ně prozkoumává evoluční biologii člově- ka se zaměřením na specifickou fyziologii lidského těhotenství a porodu a ontoge- nezi lidských mláďat, ve druhé kapitole představuje nejdůležitější školy a přístupy poukazující na kulturní podmíněnosti ro- dičovství. Ve třetí kapitole autorka vykres- luje rozmanitost způsobů rané péče o děti v nejlépe zdokumentovaných kulturách, a to jak „tradičních“ (kalaharijských Sanů, paraguayjských Achéů a Gusiiů z Keni), tak i „industrializovaných“ (Japonsko a USA) včetně jejich proměn a současných vývojo- vých tendencí. Kapitoly čtvrtá, pátá a šestá jsou po- stupně věnovány třem důležitým vzorcům péče o novorozence, které jsou kulturně značně variabilní a současně bývají zdro- jem otázek, nejasností a kontroverzí v laic- ké i odborné veřejnosti, ale i častou příči- nou nesouladu mezi rodiči a nejmenšími dětmi – spánku, pláči a kojení. V posled- ní kapitole se autorka zamýšlí nad otáz- kami, co je v péči o kojence správné, nor- mální a přirozené, věnuje se mezikulturní relativitě měřítek našeho posuzování a po- vzbuzuje rodiče k určité otevřenosti, odva- ze a invenci při hledání správných metod péče o děti i za cenu opuštění některých tradičních, ale prokazatelně nevhodných rodičovských vzorců. Hned úvodem je třeba předznamenat, že ve všech těchto kapitolách čtenář na- jde plno zásadních zjištění a poznatků, ale i hypotéz a otázek, z nichž mnohé se v tu- zemské naučné i odborné literatuře ob- jevují (troufám si tvrdit) vůbec poprvé. Zvlášť oceňuji, nakolik se autorce podařilo napsat knihu čtivou, svěží a otevřenou ši- roké veřejnosti a současně relevantní a ob- jevnou i pro odborníky mnoha zaměření, kteří zde najdou odkazy na dosavadní eto- logické experimenty a etnopediatricky za- cílené výzkumy, rozsáhlý seznam literatu- ry i pečlivě sestavený rejstřík. Nepřehlédnutelný je též vyzývající až provokativní rozměr a záměr celé knihy – ačkoli jsou totiž způsoby, metody a techni- ky rané péče o dítě tak variabilní, diskuta- bilní a kulturně rozmanité, v každé kultuře a koneckonců i v názorech každého z nás panuje až neadekvátně skálopevné pře- svědčení, že ty metody, které zastáváme, používáme či doporučujeme ostatním, jsou ty jediné správné. Právě tyto „rodi- čovské etnoteorie“ autorka důsledně pro- věřuje a kriticky (ačkoli tolerantně a lidsky vlídně, s naprostým pochopením a úctou k nelehkému úsilí všech rodičů) ukazuje, že mnohé z toho, co se nám jeví jako zcela jasné, může být podstatně složitější nebo naopak překvapivě jednodušší, než si my- slíme. „Když se vám narodí miminko, najednou vám začnou všichni radit. Může to potvr- dit každá novopečená maminka i tatínek. Najednou si všichni myslí, že vám musí pomoci, abyste se o dítě starali ,správně´. Vaši rodiče, babička, sousedka, lékař, ne- přeberné množství knih o péči o dítě, a do- konce i lidé na ulici. Většina rodičů však netuší, že nabízená přemíra opravdu bá- ječných rad, dokonce i obecně uznávaná ,pravidla´, která jsou opředena aurou vě- rohodnosti, jsou z větší části směsicí tra- dice, hloupostí a lidové moudrosti, okoře- něné špetkou vědeckých poznatků. Nikdo z rádců se zatím nezamyslel nad tím, zda pravidla jedné společnosti fungují lépe než pravidla jiné společnosti. Která společnost vychovává opravdu šťastné a životaschop- né dospělé? Začne dítě dřív mluvit, když mu budete vyprávět? Kdo ví. Bude emo- cionálně závislé, když s ním budete spát? Nikdo neví. Přesto každá společnost tvoří rodičovská ,pravidla´ a velice přesně rozli- šuje, co je správné a co špatné rodičovství. A většinou vám radí se vztyčeným ukazo- váčkem: když uděláš chybu, bude z dítěte sociální mamlas, hlupák, podivín nebo ješ- tě něco horšího“ (str. 73). Tato krajní sebejistota a zdánlivá neo- třesitelnost kulturně předávaných vzorců rané péče o dítě je mimo jiné dána tím, jde o oblast života, která se přímo dotýká pod- staty a smyslu, struktury a hodnotového jádra každé určité kultury a (jak si povšim- la už M. Meadová) bezprostředně je v sobě odráží, ale také odkazuje k samotné pod- statě, specifičnosti a identitě lidství, pro- tože se pohybuje na nebezpečně nezřetel- ném rozhraní mezi přírodou a kulturou, PhDr. vít erban, Ph.D. Katedra filosofie a religionistiky, Teologická fakulta Jihočeské univerzity Kněžská 8, České Budějovice, 370 01, e-mail: viterban@gmail.com 72 • Culturologia / vol. 2 „Evoluce nás vybavila manéží, kde se rodi- čovství můžeme učit, ale neříká, co se máme naučit. A tak se učíme o dětech pěknou spoustu hloupostí.“ Jim McKenna

76 • Culturologia / vol. 2 Postkoloniální myšlení v českých zemích Česká vydání svazků mají promyšleným způsobem reflektovat vývoj postkoloniálního myšlení od padesátých let do současnosti V  současném společenskovědním dis- kurzu představuje postkoloniální myš- lení jeden z nejvýznamnějších proudů uplynulých desetiletí. V českém odborném prostředí však dosud zůstává postkoloniál- ní myšlení jen chabě reflektované a původní české přehledové práce a kritické práce o po- stkoloniálních studiích citelně absentují. To se ostatně týká rovněž překladové literatury. Český čtenář se dosud mohl seznámit s dílem Orientalismus od Edwarda Saida (1935–2003), jež se dnes řadí ke klasice tohoto myšlenko- vého proudu. Další stěžejní díla zatím na převod do češ- tiny čekají. Je při tom z čeho vybírat. Překlad by si zasloužila nejen Saidova další stěžejní práce Culture and Imperialism (Kultura a im- perialismus, 1993), ale rovněž díla autorů, jako jsou Homi Bhabha (narozen 1949), Ga- yatri Chakravorty Spivak (narozena 1942) či Achille Mbembe (narozen 1957). SMěr PoStkoloniálních StuDií Samotné postkoloniální myšlení, jež se také označuje jako „postkoloniální studia“, před- stavuje jeden ze zásadních proudů v součas- ném společenskovědním diskurzu. Obtížně uchopitelná postkoloniální studia lze vyme- zit jako diskurz, v němž jedno z ústředních východisek představuje odmítnutí jakéko- li formy esencialismu; nelze v žádném přípa- dě hovořit o žádné esenciální charakteristice kultury, společnosti, populace. Lze říci, že v jádru postkoloniálního myš- lení stojí Foucaultova teze, že „vědění je for- ma moci“. Nemíní se tím novověký postu- lát reprezentovaný Francisem Baconem, že znalost nám dává moc ve světě a nad svě- tem. Jedná se o pojetí vědění jako historicko- -kulturní konstrukce, jež vytváří a zároveň ospravedlňuje moc nad druhými, nad jiný- mi. V postkoloniálním myšlení samotné poj- my kultura a společnost nejenže ztrácejí svou relevanci, ale představují jeden z výrazů ko- loniální moci. „jSeM vězněM Pekelného kruhu“ S potěšením jsem přivítal, že vydavatelství Tranzit otevřelo knižní řadu Postkoloniální myšlení, v níž v tomto roce zatím vyšly dva svazky (vročení v tiráži je však 2011). Jako první se na knižních pultech objevila klasika Černá kůže, bílé masky od Frantze Fanona (1925–1961), jež se pokládá za jedno ze zakla- datelských děl postkoloniálního myšlení. Martinický politický myslitel Frantz Fa- non v díle analyzuje dopady kolonialismu na mentalitu kolonizovaných. Zřetelně se v díle odráží autorova profese psychiatra, když rozebírá rozmanité fasety jak „černošské duše“, tak „duše kolonizátora“. Kniha umožňuje rozmanité čtení. Jed- noduše ji shrnout v pár recenzních větách bych pokládal za hrubost vůči mnohoroz- měrnému dílu. Místo toho raději vypíši ně- kolik z mnoha vět, jež jsem si během čtení v textu podtrhnul. „Pro černocha je jen jedi- ný osud. A ten je bílý“ (str. 48). „Bílá civiliza- ce a evropská kultura černochovi způsobily existenční úchylku. Ukážeme ostatně, že to, co se označuje jako černá duše, je často kon- strukcí bělocha“ (str. 51). „Jsem otrokem ni- koli ‚představy‘, jakou o mě mají ti druzí, ný- brž svého zevnějšku… Nevolnost. Když mě mají rádi, říkají, že to i přes mou barvu pleti. Když mě nenávidí, dodávají, že nikoli kvů- li mé barvě pleti… Tu i tam jsem vězněm pe- kelného kruhu“ (str. 115). „Ano, odpovíme, negerská zkušenost je mnohoznačná, pro- tože není jeden negr, ale negři“ (s. 129). „Po- cit méněcennosti? Nikoli, pocit neexistence. Hřích je negerský, jako je ctnost bílá. Všich- ni ti shromáždění běloši s revolverem v ruce se přece nemohou mýlit. Jsem vinen. Ne- vím sice čím, ale cítím, že jsem ubožák“ (str. 131). „Negr usiluje o univerzalismus, ale na filmovém plátně se v netknuté podobě udr- žuje jeho negerská podstata, jeho negerská ‚přirozenost‘: ‚Vždy služebník, / vždy přeú- služný a usměvavý / já nikdy nekrást, nikdy nelhat / věčné: Banania, mňam…“ (str. 160). Fanon v knize položil množství otázek a for- muloval řadu myšlenek, jež zůstávají aktu- ální i šedesát let od prvního vydání díla, jež končí slovy: „Moje poslední modlitba zní: Ó, mé tělo, čiň ze mě vždy člověka, jenž se táže!“ (str. 190). úvoD oD výchoDiSek a hlavních tezí Druhý svazek je kniha bez specifického ná- zvu, je to zkrátka Postkoloniální myšlení II. a zahrnuje výňatky z děl a dílčí studie od uznávaných autorů, jakými jsou Anouar Ab- del-Malek, Chinua Achebe, Aimé Césaire, Achille Mbembe, Edward Said a Ngũgĩ wa Thiong’o. Výběr textů reprezentuje široké spektrum oborů, oblastí a myšlenkových tra- dic, z nichž vycházejí postkoloniální studia. Ve svazku najdeme rozmanité texty od teore- tického zamyšlení přes ukázky z krásné litera- tury k rozboru Conradova Srdce temnoty jako rasistického díla. Z hlediska zatím neobeznámeného zájem- ce o postkoloniální studia představuje stu- die od Saida a rozhovor, který poskytl Mbem- be, cenný úvod do východisek a hlavních tezí postkoloniálního myšlení. V těchto dvou tex- tech lze načerpat základní orientaci v dílech a autorech, kteří výrazně přispěli k formová- ní postkoloniálního diskurzu. Vydaná čítanka textů – podle mého soudu – vyváženým způ- sobem představuje postkoloniální myšlení. Podle sdělení vydavatele se na letošek chystá vydání třetího svazku této řady. Jed- ná se o dnes již klasické dílo The Location of Culture od výše zmiňovaného Homi Bhabha. Čtvrtý svazek by se měl objevit na knižních pultech na sklonku roku 2013. Bude se jed- nat opět o antologii textů od renomovaných představitelů postkoloniálního myšlení, jako je například Spivaková. Čtyři svazky věnované poskoloniálnímu myšlení tedy budou promyšleným způsobem reflektovat vývoj postkoloniálního myšlení od padesátých let do současnosti a zároveň přivedou blíže k českému čtenáři stěžejní au- tory postkoloniálního myšlení. l doc. PhDr. Martin SoukuP, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: martin.soukup@ff.cuni.cz • FANON, Frantz (2011): Černá kůže, bílé masky. Praha: Tranzit. ISBN: 978-80-87259-12-2, 192 stran. • ABDEL-MALEK, Anouar et al. (2011): Postkoloniální myšlení II. Praha: Tranzit. ISBN: 978-80-87259-14-6, 259 stran.

Culturologia / vol. 2 • 77Culturologia / vol. 2 • 77 Trojí rozloučení s Miloslavem Petruskem Společnost pozdní doby opustil jeden z vůbec nejvýznamnějších českých sociologů J sou profesoři a Profesoři. Těch prvních jsou davy. Najdou se i profesoři pěta- třicetiletí, ale pak jsou zasloužilí Pro- fesoři, kteří se vymykají šedi. Takový byl Miloslav Petrusek, sociolog a rozený uči- tel, jenž 19. srpna skonal ve věku 76 let a na nějž vzpomínají kolegové, ale i stovky studentů, jimž dal nahlédnout, jak nejed- noznačný může svět být, kolika způsoby se dá vykládat, jak se o něm dá přemýšlet a jak báječně, čtivě i hravě lze psát o složi- tých věcech. Petrusek, někdejší děkan Fakulty soci- álních věd UK, „hostoval“ rovněž na Filo- zofické fakultě UK, kde jej hltali nejen stu- denti kulturologie či etnologie. Není to nadsázka ani přebujelé ódy. Petruskovy přednášky byly zážitkem, při němž typický chraplavý hlas rozezníval místnůstku v Ce- letné 20 jmény Parsonse, Veblena, Marxe, Giddense, Goffmana, Simmela, Durkheima, Becka, Masaryka, Adorna, Webera, Bauma- na či Baudrillarda, ale i Čapka, Dostojevské- ho, Tolstého, Shakespeara, Kundery... Uměl načasovat pointu, hrát si s napětím, vtipko- vat. Navádět. Učit. Bylo zkrátka vidět, jak moc miluje (a umí) přednášení. Kolegové z oboru, ověnčení mnoha tituly, jej označují slovy „jeden z nejvzdělanějších Čechů“. Zásluhy Miloslava Petruska o čes- kou sociologii jsou značné. Zachraňoval ji hned několikrát: v šedesátých letech i po re- voluci 1989, kdy spojil své jméno nejen s re- suscitací oboru, ale i oborových periodik. Zajímal se o studentské práce, vedl je, šéfo- val katedře, fakultě, byl také prorektorem UK (1997–2000). Psal články, studie, učebni- ce sociometrie či sociologie literatury a také recenzoval knihy. Kdesi si nedávno posteskl, že se v české vědě nehodnotí re- cenze, přestože důsledně zpracované „review“ není o nic slabší než studie. Předmětem jeho celoživotního zájmu byla obecná sociologie, dějiny sociologie a analýza sociologických teorií. Absolvent brněnské univerzity (obory filozofie a dě- jepis) miloval literaturu, což se promítalo i v jeho odborném díle. Nejvýznamnějšími pracemi zůstávají Sociometrie (1969), So- ciologie a literatura (1990), Alternativní so- ciologie (1992), Teorie a metoda v moderní sociologii (1994) či Společnosti pozdní doby (2006). Petrusek též redigoval Velký socio- logický slovník (1996), jeden z nejvýznam- nějších počinů české sociologie. „Miloslav Petrusek je vědec a pedagog, který učinil z vědy o člověku a společnos- ti sociologickou imaginaci a z výuky socio- logie velké akademické umění,“ uvedl v jiné kolosální encyklopedii Václav Soukup, ny- nější vedoucí Katedry kulturologie FF UK. A pro oborový časopis Culturologia je vel- kou poctou, že profesor „Milan“ Petrusek přispěl do premiérového čísla jednou ze svých vůbec posledních studií. Děkujeme. Za vše. l N ikdy jsme se nepotkali. Nikdy jsme si nestiskli dlaně. Nikdy jsme si ne- pohlédli do očí. Znala jsem však Vaše texty. Jejich srozumitelnost, maxi- mální koncentraci informací na malé plo- še a brilantní jazyk. O to více mě zneklid- ňovaly chvíle, kdy jsem čekala na Vaši e-mailovou odpověď. Psal se srpen 2009... Probíhaly poslední práce na Antropologic- kém slovníku a požádala jsem Vás o ko- rekturu několika hesel. Mezi jinými i o medailonek Michaila Mi- chailoviče Bachtina, Vámi oblíbeného rus- kého teoretika literatury, zejména však reprezentanta kulturologie. Vaše odpově- di byly přátelské, vstřícné, nenadřazené a vždy vystihující podstatu. Jedna z nich však byla skvostná, blízce lidská, a proto zůstala v mém archivu. „Zítra dopíšu tři řádky − jinak je to bez problémů − co, ne- chejte se překvapit (neobávejte se zlého, jsem bytostně jemný a decentní).“ V toku času se naše emaily vyměňovaly při každé další kulturologické tvorbě. Jed- nou z posledních byla Culturologia a – vá- noční přání. Na vznik tohoto časopisu jste reagoval jako jeden z prvních a ochotně poskytl studii „pro rozvoj našeho kultur- ního i kulturologického vědomí.“ Stejně tak jste jako první poděkoval za vánoční přání, a navíc jako jediný ocenil jeho im- presionistický motiv zasněžených stromů na pozadí rozestřeného fialového nebe od Antonína Slavíčka. „Milá Barboro, opětuji Vaše přání s do- datkem, že ten Slavíček mě opravdu po- těšil.“ Je brzké páteční ráno. Čtyři dny mi trvalo, než jsem se odhodlala zased- nout k sepsání osobního nekrologu. Vě- děla jsem, že si budu muset připustit následující skutečnost: „Milý pane pro- fesore, vím, že pozornějšího, moudřejší- ho a vzdělanějšího čtenáře sociologických textů již nevyhledám. Mé přání je proto jednoduché, psát a učit alespoň zčásti tak, aby mi odměnou bylo se s Vámi jednou opravdu osobně setkat.“ l N ikdy nezapomenu na naše první se- tkání. Já, mladý student znuděný nudou. Vy – mýtický knihovník. Um- berto Eco by měl radost. Ale k věci. V tom nevlídném období sedmdesátých let 20. století jste přednášet nesměl. Leč jako zá- zrakem se to stalo… a poprvé jsem viděl „pomeranče na větvích pomerančovníků“. Stál jste v modré posluchárně a hodinu a půl prezentoval příběh o etnometodologii. Nikdo ani nemukal a já si tiše říkal: „Sa- kra, tohle chci umět taky.“ Dokonale vysta- vená přednáška na téma, jak destruovat so- ciální interakci a milovat vědu. Garfinkling se vším všudy. Od té doby uplynulo mno- ho let a až dnes mohu přiznat, že má před- náška na téma „umění, jak porušovat impli- citní očekávání“ by bez Vaší inspirace nikdy neexistovala. Stejně jako má víra v existen- ci vědy o kultuře. Nestačil jsem Vám to říct, ale mám Vás rád. Nikdy též nezapomenu na naše posled- ní setkání. V touze po poznání jsme objíž- děli románské kostelíky středních Čech. Ne- závisle na sobě do poslední chvíle stejně blázniví. Otázka: „Co právě píšete?“ Odpo- věď: „Sociologii na útěku. Oni pořád někam utíkali...“ l PhDr. et Mgr. Martin rychlík, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: martin.rychlik@ff.cuni.cz Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (1936–2012) PhDr. václav SoukuP, cSc. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: soukup@akademie-avs.cz PhDr. barbora Půtová, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: bonthyl@email.cz

Tomáš Durdík: Poslední hradní pán Vzpomínka na výjimečného kastelologa. A také na jedno osudové setkání pod hradbami řeckého města Rhodos. N ikdy nezapomenu na své první se- tkání s archeologem, historikem a kastelologem Tomášem Durdíkem. Odehrálo se uprostřed horkého léta pod hradbami řeckého města Rhodos. Tomáš Durdík, který hradby pečlivě dokumentoval a fotografoval, byl nepřehlédnutelný. Stej- ně jako monumentální středověká městská fortifikace totiž převyšoval všechny okol- ní živé bytosti. Na okamžik jsem měl pocit, že stojím tváří v tvář dobráckému obru, ta- kovému, jakého dnes všichni znají z příbě- hů o Harrym Potterovi pod jménem Rube- us Hagrid. V té chvíli mě ale Tomáš Durdík nevní- mal. Byl duchem nepřítomný. Ztracený v čase, kdy rytíři řádu svatého Jana, známí jako Johanité, budovali středověké hradby města Rhodos. Dotýkal se dlaní kamenné struktury opracovaných kamenů, odhado- val výšku a bezpečnost zdí, zvažoval úhel hradebních křivek a obranný potenciál pů- dorysu, na němž byly středověké stavby vybudovány. Byl očividně okouzlen tech- nickou dokonalostí fortifikačního systé- mu jako komplexního celku. Ještě dnes sly- ším větu, která v tu chvíli vyšla z jeho úst: „Jak to probůh dokázali? O sto let dříve, než v Evropě!“ obr, který ukázal kulturologůM hraDy Od té doby uplynula řada let. Z Tomáše Durdíka se mezi tím stal můj přítel a kole- ga, který na katedře kulturologie uváděl studenty do pozoruhodného světa kas- telologie. O smyslu, významu a koncep- ci kastelologie Durdík nikdy nepochyboval: „V Evropě je dnes kastelologie obecně chá- pána jako mezní historická disciplína. Zna- mená to, že se jedná o obor, který zkou- má středověká a raně novověká, většinou opevněná, feudální sídla. Zabývá se jimi ale z různých pohledů, protože to ve své době byly polyfunkční objekty.“ Přiznávám, že mě jako kulturologa a an- tropologa jeho přístup k výzkumu, interpre- taci a ochraně kulturního dědictví nesmír- ně inspiroval. Kastelologie v pojetí Tomáše Durdíka totiž nebyla úzce specializovaná disciplína, nýbrž holistická, interdiscipli- nárně koncipovaná věda, jež programově syntetizovala poznatky celé řady archeo- logických, historických, antropologických a uměnovědných oborů. To, co nás spojo- valo jako předmět výzkumného zájmu, byla kultura. Tomáš Durdík, stejně jako kultur- ní antropologové, neztotožňoval kulturu s uměním, ale se způsobem života sdíleným příslušníky určité společnosti. Proto se při archeologických výzku- mech hradů neomezil na studium mate- riálních artefaktů, ale věnoval pozornost jejich interpretaci v kontextu norem, hod- not, idejí a symbolů středověké kultury. Ve svých knihách a vysokoškolských přednáš- kách dokázal na základě archeologických dat a historických pramenů rekonstruo- vat zmizelý svět středověkých sídel. Donu- til zdánlivě mrtvé a nehybné archeologické pozůstatky architektury, keramiky, nástro- jů, uměleckých předmětů a řemeslné tvor- by proměnit v sémiotickou zprávu o vývoji, funkci a smyslu hradů a s nimi spjatých kul- turních vzorců. úžaSné znaloSti, úžaSné Příběhy Nikdy nezapomenu na úžasné příběhy, kte- ré Tomáš Durdík dokázal vytvořit na téma každodenního života feudálů i prostého lidu. Jeho znalosti, stejně jako vypravěč- ský talent, byly nesmírné. Stát s profesorem Durdíkem před zříceninou středověkého hradu byl vždy hluboký zážitek, neboť do- kázal oživit mrtvé kameny a pokrýt zdi hra- du sítí významů. Náhle bylo jasné co je par- kán, proč se stavěl barbakán, jaký byl vztah věže a hradního paláce a proč nebyly inte- riéry hradu nevlídné. Člověk již nestál před romantickou hromadou kamenů, ale oži- veným smysluplným objektem, který mu umožnil pochopit každodenní život středo- věkých králů, rytířů, feudálů a jejich pod- daných. Tomáš Durdík navíc dokázal prezento- vat každý hrad v širším historickém, ekono- mickém, politickém, vojenském i sociálním kontextu. Byl to „pan kastelolog“, jenž si udělení prestižní památkářské ceny Europa Nostra, která je v odborných kruzích ozna- čována jako Oscar ochrany evropského kul- turního dědictví, více než zasloužil. Zpráva o jeho nečekaném úmrtí mě hluboce za- sáhla. Opustil nás totiž nejen mezinárodně uznávaný vědec a pedagog, ale také člověk, který dokázal svou lásku k hradům předat svým přátelům i studentům. Tomáši, děkuji za naše setkání. Děkuji, že jsi mě naučil vní- mat středověké hrady jako živý svět. l PhDr. václav SoukuP, cSc. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: soukup@akademie-avs.cz ProF. PhDr. toMáš DurDík, DrSc. (1951-2012) • Dlouholetý pracovník Archeologického ústavu Akademie věd ČR, kastelolog, evropsky významný specialista na hradní architekturu a hmotnou kulturu vrcholného a pozdního středověku, zemřel náhle 20. září 2012. Vyučoval – mimo jiné – i na Katedře teorie kultury FF UK a byl rovněž členem redakční (vědecké) rady časopisu Culturologia. Od letošního července vedl katedru archeologie na Západočeské univerzitě v Plzni. • Tomáš Durdík, jenž se narodil 24. ledna 1951 v Praze, vystudoval prehistorii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1974). Po celou kariéru působil v Archeologickém ústavu AV. Věnoval se především archeologii hradů, v sedmdesátých letech vedl výzkum na Pražském hradě, k jeho nejznámějším patří výzkumy hradů Týřov, Křivoklát, Jindřichův Hradec, Vimperk, Pořešín, Kamýk nad Vltavou, Zlenice či Orlík u Humpolce. Durdíkem je autorem téměř pěti stovek studií, předsedou redakční rady Časopisu Společnosti přátel starožitností či editorem sborníku Castellologica Bohemica. • Byl členem mnohých odborných organizací, například i ICOMOS/UNESCO. Loni mu byla udělena prestižní Cena Europa Nostra za „mimořádné úsilí na poli péče o evropské kulturní dědictví , zejména za mimořádný přínos k výzkumu, zachování a ochraně hradů a opevnění“, píše v nekrologu Archeologický ústav AV ČR, jeho mateřské pracoviště (rmt). 78 • Culturologia / vol. 2

Chavela Vargas, černá holubice Mexika Ve věku úctyhodných 93 let zemřela hvězda mexické hudby, která se nesmiřovala s tradičním dělením genderových rolí C havela Vargas, ikona mexické hudby, zemřela 5. srpna ve věku 93 let. Nebyl to jen její charakteristický hlas a fasci- nující interpretace, ale i životní postoj, kte- rý ostře vystupoval proti tradičním gende- rovým rolím v mexické společnosti. V silně katolické zemi s odvahou přicházela na své koncerty v pánském obleku s pistolí, při zpěvu pila tequilu a kouřila doutníky. Mexi- ko je vedle dalších zemí Latinské Ameriky stále charakteristické hluboce zakořeněným principem „machismu“ – zdůrazňováním mužské nadřazenosti. Ženy jsou tradičně svázány se soukro- mým prostorem domácnosti a jejich úloha ve společnosti je pasivní, oproti tomu veřej- ný prostor je spojován naopak s muži. Prá- vě Chavela Vargas se ve své tvorbě těmto zažitým představám vymykala a stala se in- spirativní ženou nejen pro jiné umělkyně. Pro její tvorbu byl typický žánr takzvaných „rancheras“. Ten je charakteristický intim- ní výpovědí a srdcervoucím podáním; té- matem mu jsou zejména písně o lásce (ra- dostné, nenaplněné i tragické), vlastenectví a přírodě. žena vStuPující Do Světa Mužů Po dlouhá léta byli jeho interprety zásadně muži; Vargas do něj vstoupila se svéráznos- tí sobě vlastní a přizpůsobila jej sama sobě – nepoužívala trubky a jiné tradiční prvky, ale přenesla je do jiné roviny tím, že kladla důraz na propojení kytary se zpěvem. Záro- veň do svého podání přidávala hořkou iro- nii, která reagovala na pokrytectví okolního světa, jež ji na každém kroku nedával zapo- menout, jak je náročné žít a zpívat. Patří tak vedle zpěvačky Lucha Reyes (1906–1944) k průkopnicím tohoto žánru mezi ženami. Zpěvačka, vlastním jménem Isabel Vargas Lizano, se narodila 17. dubna 1919 v Kosta- rice, kde od dětství žila v těsném kontaktu s přírodou, užívala si pocit svobody, zasně- nosti, ale také odlišnosti od jiných (Le Franc 2009:29). Mezi dívkami a ženami ze své vesnice v dané době působila rozruch, když si začala oblékat kalhoty. Pocit nepatřičnos- ti a touhy něco dokázat ji dovedl k opuště- ní rodné země. Nejprve to byla Kuba, kam přijela v roce 1937 ve svých osmnácti letech, brzy se však vydala hledat cestu za uměním do Mexika, kde žila až do své smrti. Z počátku vystupovala na ulicích a v ba- rech – profesionálně začala působit až ko- lem třiceti let. Do podvědomí širší veřej- nosti se dostala nečekaně. A náhle. Bylo to v roce 1952 při vystoupení v Acapulku, kam často jezdily americké hvězdy, kdy se se svou interpretací písně Macorina zařadila mezi nejvýznamnější zpěvačky. V této pís- ni, k níž složil text kubánský básník Alfonso Camín (1890–1982), Vargas zpívá o milost- ných nočních setkáních a staví se do pozi- ce tradičně mužské postavy, která vyjadřu- je svou touhu k dívce a obdivuje její prsa, ústa a štíhlý pas, jež přirovnává k tropické- mu ovoci. S přicházejícím svítáním se pak musí s nočním snem rozloučit. Stále však proží- vá intenzivní pocity z opojné noci: „Pak sví- tání, které mi vás bere z náruče. A já nevím, co dělat... S tou ženskou vůní, která je jak mango a cukrová třtina. A kterou jste mě naplnila. Žhavý zvuk tohoto tance. Položte si svou ruku…“ žena jako vulkán PoPocatePetl Lesbická orientace je patrná z textů řady je- jích dalších písní, nicméně k homosexuali- tě se otevřeně přiznala až ve své biografii Y si quieres saber de mi pasado (česky Pokud chcete znát mou minulost). „Ubližovalo mi, jak často mi to lidé předhazovali. Jako kdy- by šlo o nějakou nemoc“ (Vargas 2002:189). Podobně tak například v její další známé písni Paloma negra (česky Černá holubi- ce), kterou složil mexický skladatel Tomás Méndez (1926–1995), žárlivě obviňuje dív- ku, která se vydává bez ní na večírek, čímž jí láme srdce. „Černá holubice, kam odchá- zíš? Nepohrávej si s mou důstojností, když se vydáváš na flám. Pokud tvoje laskání má patřit mně, tak ať nikomu jinému. A ačkoli tě šíleně miluji, už se nevracej.“ Chavela Vargas se stala uznávanou uměl- kyní. Od své debutové desky Noche de Bo- hemia z roku 1961 vydala za svůj život přes osmdesát nahrávek, cestovala po Evropě i do Spojených států přicházela do kontaktu s významnými osobnostmi, mezi něž patři- li například Agustín Lara, María Félix, Diego Rivera či Frida Kahlo. Obrovský úspěch však dovedl plachou zpěvačku k nadměrné- mu užívání alkoholu, který ji na několik let izoloval od okolního světa. V roce 1989 „vstala z mrtvých“ a vrátila se na hudební scénu. K jejím obdivovatelům patřil rovněž španělský režisér Pedro Al- modóvar, který její hudbu často zakompo- novával do svých filmů. Po jejím úmrtí pak v emotivním nekrologu, který nese název Adiós vulcán (česky Sbohem, sopko), přiná- ší řadu osobních vzpomínek. V jedné pasáži v něm Chavelu Vargas přirovnává k Popoca- tepetlu, který se nachází v Mexiku, zhruba 72 kilometrů od hlavního města. „Chavela koexistuje se jménem sopky Popocatepetl. S živoucím vulkánem, s minulostí lidského milence, oddaná tělu své lásky, které je bez života. Pokaždé, když jsem vyslovoval jmé- no Chavely, vyslovoval jsem zároveň jmé- no této sopky, a musím přiznat, že mi dě- lalo obtíže vyslovovat závěrečná písmena ,petl´. Až Chavela mi prozradila, že dříve to ženy měly v Mexiku dlouho zakázané, po- něvadž celé jméno sopky mohli vyslovit jen muži. Ukázkový příklad iracionálního ma- chismu, který je pro tuto zemi tak charakte- ristický“ (Almodóvar 2012). Chavela Vargas nebyla vědkyně, aktivistka bojující za žen- ská práva, spíše by se dala označit za ženu „praktického feminismu“. l PhDr. Markéta Poláková, Ph.D. Sociologický ústav Akademie věd ČR, v.v.i. Jilská 1, Praha 1, 110 00; e-mail: marketa.polakova@soc.cas.cz PraMeny: • ALMODÓVAR, Pedro (2012): Adíos vulcán. In: http:// www.hoy.es/rc/20120806/mas-actualidad/cultura/adios- volcan-201208061351.html [on-line, dostupné k 10. 10. 2012] • LE FRANC, Roberto (2009): „Chavela Vargas: ,la ídola´. In: Revista Herencia, 22 (2), str. 29-33 • MOSER, Benjamin (2012): Postscript: Mexico’s Majestic Lesbian Chanteuse, Chavela Vargas. In: http://www.newyorker.com/ online/blogs/culture/2012/08/postscript-chavela-vargas.html [on-line, dostupné k 10. 10. 2012] • VARGAS, Chavela (2002): Y si quieres saber de mi pasado. Madrid: Santillana Ediciones Generales. • YARBRO-BEJARANO, Yvonne (1997): Crossing the Border with Chabela Vargas • A Chicana Femme‘s Tribute. In: http://www.lolapress.org/ artenglish/chabe13.htm [on-line, dostupné k 10. 10. 2012] Culturologia / vol. 2 • 79

Nové výzvy kulturní ekologie Konference „Naše společná přítomnost“ se po úspěchu prvního ročníku v roce 2011 stala konferenční značkou, jíž chceme dále rozvíjet K ulturní ekologie, pěstovaná jakožto integrální sou- část kulturologické výuky a výzkumu na Katedře kulturologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „katedra“), prochází v posledních letech proměnami spojenými s personálními změnami na kated- ře. Kulturní (a sociální) ekologie byla na katedře vyučo- vána od poloviny 90. let Jitkou Ortovou, především jako kulturologická reflexe současné ekologické krize s důra- zem na pojetí kultury jako adaptace, vycházející z kultur- ní ekologie klasika Juliana Stewarda. Pod vedením Miloslava Lapky, jenž převzal výu- ku kulturní ekologie po Jitce Ortové v roce 2008, je kul- turní ekologie pojímána jako poměrně široká platforma poskytující prostor pro dialog oborům zabývajícím se vztahem člověka a životního prostředí z pohledu spole- čenských věd. Je však zakotvena prostorově a kulturně – v konkrétním prostředí krajiny. To je hledaný průsečík pro transdisciplinární přístup, spojující přirozeně příro- du – kulturu a kontinuum sociálního života společnosti. Kulturní ekologie není pevně definovaným oborem s jas- nou metodologií, ale i přesto má několik tezí, jež stojí za to vyjmenovat. trojice záSaDních tezí První tezí je důraz na přítomnost. Ačkoli je znalost his- torie vlastního oboru důležitá, aktuální environmentál- ní i sociální problémy jsou mnohem důležitější. Hledání inspirace v minulosti oboru se musí vyvarovat přílišného historicismu, což se humanitním vědám často nedaří. Druhou tezí je transdisciplinarita. Transdisciplinární výzkum si je vědom odlišných specializací vlastních ak- térů, ale cíleně se snaží o komunikaci napříč obory a hle- dání souvislostí. Neklade si nadmíru velké cíle, protože zná úskalí, která na odlišně vzdělané vědce čekají. Oproti ambicióznímu, ale často neúspěšnému, interdisciplinár- nímu holistickému přístupu je jeho síla právě v uvědo- mění si překážek a snaze o jejich překonávání v praxi. Třetí tezí je dialog člověk – příroda. Vztah člověk – pří- roda není monologem (diktátem) ze strany přírody (na- příklad sobeckých genů), ani kultury (absolutní kulturní determinismus). Naopak, vždy je dialogem, který se ov- šem liší dle místa a historického období. To nám potvr- zuje i míra ovlivnění přírody dávnými kulturami i výraz- ná závislost na přírodě a zranitelnost dnešní technicky velmi vyspělé civilizace. PreMiéra v roce 2011 Abychom otestovali potenciál kulturní ekologie umož- nit dialog různých oborů, rozhodli jsme se v březnu 2011 uspořádat na katedře první ročník kulturně ekologické konference s názvem „Naše společná přítomnost: Glo- bální výzvy pro kulturní a sociální ekologii“. Organizační tým tvořili kromě Miloslava Lapky i Jan Vávra (v té době doktorand katedry) a Zdenka Sokolíčková (absolventka katedry). Výsledky konference byly nad očekávání po- zitivní. I přes velmi krátkou propagaci ji navštívilo přes sto posluchačů z mnoha institucí (šesti českých a dvou zahraničních univerzit, Akademie věd ČR, čtyř státních úřadů, osmi neziskových organizací a zástupců tří mé- dia). Konference byla taktéž citována v různých periodi- cích: univerzitních (časopis Univerzity Karlovy I-Forum), populárních (časopis EKOlogie a společnost) i oborových (Bulletin České společnosti pro krajinnou ekologii a také prestižní impaktovaný časopis Český lid). věDecké výSleDky a StuDie Na konferenci zazněly příspěvky z mnoha oborů, včetně sociologie, antropologie, kulturologie, filozofie, ekonomie nebo ekologie. V návaznosti na konferenci jsou připravo- vána dvě zvláštní čísla časopisu Acta Universitatis Caroli- nae (AUC) – Philosophica et Historica – Studia Sociologica, která obsahují články vycházející z konferenčních pří- spěvků a další články pro tuto příležitost napsané. Jednotícím prvkem obou čísel je hlavní téma kon- ference – vztah člověka a životního prostředí z pohle- du společenských věd. První číslo časopisu AUC vyjde na konci roku 2012, druhé je ve stadiu recenzních říze- ní článků. Abychom více představili témata, která spoju- je současná kulturní ekologie, můžeme stručně nastínit obsah prvního čísla. V úvodním článku Pět tezí současné kulturní ekologie představují Miloslav Lapka, Zdenka Sokolíčková a Jan Vávra současnou kulturní ekologii, tak jak byla nastíněna výše (respektive tři z jejích hlavních tezí). Další dva člán- ky se věnují aktuálním ekonomickým problémům, Eva Cudlínová se v práci Změny ve stylu ekonomického myš- lení – šance pro trvale udržitelný rozvoj společnosti nebo zelený ekonomický růst? zabývá několika ekonomic- kými přístupy a jejich vztahem k udržitelnému rozvoji. Článek Zdenky Sokolíčkové, Gaudenze Assenzy a Aliak- sandra Martynau Silná Evropa? Ekonomická krize a eko- logické závazky kriticky posuzuje evropský postoj vůči ekonomické krizi a z toho pramenící dopady na environ- mentální politiku. Následující text Darwinismus a ekologicky ušlechtilí divoši z pera Martina Soukupa se věnuje vztahu biologic- kého evolucionismu a ochrany biodiverzity s odkazy na pozorování z Papuy-Nové Guineje. Na téma ochrany pří- PhDr. jan vávra, Ph.D., PhDr. MiloSlav laPka, cSc. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 110 00; e-mail: jan.vavra@prirodou.cz, miloslav.lapka@centrum.cz 80 • Culturologia / vol. 2

Cesta do hloubi duše předmětu Exotické předměty byly vytvořeny s mnohdy velice specifickým úmyslem oslovit společnost, a to zejména skrze jednotlivce E xotické umění nebo chceme-li mi- moevropská etnografika jsou dnes rovnocennou součástí muzejních sbírek ve všech uznávaných evropských expozicích. Jejich hodnota je měřena ně- kolika aspekty, mezi nimiž bychom našli indikátory jako stáří předmětu, jeho ko- nektivitu k významným historickým udá- lostem, cennost materiálu, ze kterého je předmět vytvořen, jeho role v původní společnosti či jeho aspirace na pozornost veřejnosti – ať už v domácí či cizí kultuře. Určování hodnoty artefaktu by mělo být z hlediska muzeologie objektivním pro- cesem, vycházejícím z posbíraných dat a z komparace s podobným materiálem. Troufám si však zmínit, že tyto předmě- ty byly vytvořeny s mnohdy velice speci- fickým úmyslem oslovit společnost, a to zejména skrze jednotlivce. Proto je veli- ce obtížné nevnímat a nehodnotit artefakt z osobního stanoviska podmíněného ži- votní zkušeností s předměty podobného typu či naopak fascinací exotických vlast- ností téhož. V tom spatřuji veliké kouzlo a atraktivitu těchto předmětů z nám vzdá- lených kultur. vzhůru na FaScinující ceStu! Výzkum původu a sbírkové historie exo- tického předmětu je mnohdy fascinující cesta s neustále se větvícími stanovisky, zejména pokud se jedná o předmět, který byl do Evropy přivezen před rokem 1850, kdy byly cesty Evropanů do exotických končin (zejména na moře či oceánem vzdálené kontinenty a ostrovy) vzácné. Takovéto poklady skrývá dnes relativně dost evropských institucí, samozřejmě ze- jména v zemích, které měly kolonie či se podílely na zámořském objevování a ob- chodu. Mezi nejhodnotnější mimoevrop- ská etnografika se řadí předměty přiveze- né během výprav kapitána Jamese Cooka na konci 18. století; jedná se o rozličné ar- tefakty převážně z Oceánie a severozá- padního pobřeží Severní Ameriky. Jedinečné výzkumné centrum mimo- evropského umění a etnografik, Sains- bury Centre for Visual Art v anglickém Norwichi, je vyhlášeným pracovištěm poskytující badatelům profesionální síť informací a odborníků zabývajících se všemi aspekty práce s těmito artefak- ty. Od výzkumu historie předmětu, přes jeho konzervaci, vystavení, katalogizová- ní až k uskladnění či zápůjčkám do dal- ších institucí. Toto centrum spolupracuje s mnoha dalšími po celém světě a vytváří tak kvalitní a efektivní zázemí pro všech- ny, kdo mají o tento druh předmětů zá- jem (ať už se jedná o návštěvníky, nad- šence či badatele). „PřeDMěty z cookových výPrav“ Autorka tohoto příspěvku měla možnost studovat v Sainsbury Centre a jeho pro- střednictvím se podílet na jedinečném výzkumu třiadvaceti předmětů z etno- grafické sbírky muzea v Canterbury – Bea- ney Institute. Tato stará a v podstatě té- měř nezdokumentovaná sbírka etnografik z Oceánie a Severní Ameriky aspirovala na označení ‚předměty z Cookových výprav‘, ovšem její historie a původ, současně jako například funkce nebo sociální role jed- notlivých předmětů, nebyly zadavatelům zřejmé. Mým úkolem bylo provést hlubokou komparativní a historickou analýzu kaž- dého jednotlivého předmětu a přispět tím k dokumentaci a ohodnocení této kolek- ce. Práce spočívala v detailním studiu jed- notlivých artefaktů, jejich měření, v do- kumentaci a analýze sbírkové historie. Následovala studie celistvého charakteru sbírky – expertíza podobných či souvisejí- cích předmětů, sbírání informací o poten- cionálních sběratelích spojených s tímto sbírkovým celkem a o zázemí vystavují- cí instituce. Dalším krokem byla komparace s po- dobným materiálem prokazatelně dove- zeným během Cookových výprav, vypra- cování přehledného schématu podobností a identifikací původu a funkce předmě- tů. Během této fáze jsem navštívila vý- znamné evropské sbírky obsahující po- dobný materiál a spolupracovala s dalšími odborníky na analýze nejen předmětů, ale i jejich registrace (staré štítky, popisky a záznamy). arteFakty tří kategorií Na základě získaného materiálu jsem roz- dělila skupinu zkoumaných předmětů na tři kategorie – objekty s pravděpodobnou historií spojenou s Cookovými výprava- mi, artefakty z první poloviny 19. stole- tí a předměty pozdější, výrazně ovlivněné evropským kontaktem. Jednou z nejzajímavějších činností vý- zkumu bylo dohledávání dobové doku- mentace předmětů odpovídajících typům z canterburské sbírky. Díky vysoce nadstandardně vybave- né knihovně v Sainsbury Centre se mi na- skytla unikátní příležitost prostudovat první vydání deníků z Cookových výprav a literatury s nimi související (J. Cook, 1785: A Voyage to the Pacific Ocean I., II.; J. Cook, 1781 [written 1776-1779]: Journal of Captain Cook’s Last Voyage to the Paci- fic Ocean on Discovery; J. Hawkesworth, 1773: An Account of the Voyages Under- taken by the Order of his Present Majes- ty for Making Discoveries in the Southern Hemisphere. Volume 1-2; J. King, 1785: A Voyage to the Pacific Ocean III.; S. Par- kinson, 1784 [1773]: A Journal of a Voyage to the South Seas in his Majesty’s Ship, the Endeavour; Banks, J. C. Beaghole, ed. PhDr. kateřina štěPánová doktorandka, Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: 1katerinastepanova@gmail.cz Od výzkumu historie předmětu, přes jeho konz- ervaci, vystavení, katalo- gizování až k uskladnění či zápůjčkám do dalších institucí... 82 • Culturologia / vol. 2

1963 [1962]: The Endeavour Journal of Jo- seph Banks. Volume I, II). o PoSvátnéM liStování DeníkeM Zejména listování deníkem J. Cooka je té- měř posvátným zážitkem. Jeho detailní po- pisy tamních kultur do podrobností líčí ži- vot v daných podmínkách a srovnávají ho s předchozími navštívenými společnostmi, takže i dobová komparace je důležitým ná- strojem při hledání počátku setkání Evropa- nů s jistým typem artefaktů. Osobitý nara- tivní styl, spolu s nynější chatrností stránek a množstvím rozličných skvrn, svědčících o dobré náladě čtenářů tohoto díla, vytváří nezaměnitelnou atmosféru historie, ve kte- ré již v první vteřině čtenář zapomene ome- zený záměr svého studia a téměř okamži- tě propadne magii tohoto spisu, v němž pak setrvá dlouhé hodiny čtením a imaginací o světech vzdálených a přece blízkých. Te- prve po dychtivém dosažení poslední stra- ny psané Cookem, s vědomím známého a exotického konce tohoto velikána, a ne- změrného antropologického dosahu, který jeho život a jeho okolnosti poskytly, se mů- žeme znovu rozpomenout, co jsme to kon- krétně chtěli najít... Zpět k předmětům. Kompletní stu- die je sepsána v diplomové práci autor- ky (Research Study of Seventeen Objects from the Canterbury Museum Collection, 2012; šest zbývajících předmětů je v do- datku), a její výsledky jsou prezentovány v nové expozici Beaneyho Institutu, sou- části muzea v Canterbury. Nová stálá vý- stava je výsledkem úsilí muzejních a kon- zervátorských odborníků z celé Británie a podpory z National Lottery Fund. Přes- tože se jedná o rozsahem menší expozici, patří k nejmodernějším, jaké jsou v Evro- pě k vidění. l Indián opět v Praze Ve stopách slavného Čerwuiše zamířil do Česka i vnuk A. V. Friče: Rodolfo Ferreira Frič R odolfo Ferreira Frič dorazil do Česka. Kromě jiných akcí navštívil v úterý 2. října Středisko iberoamerických stu- dií na FF UK v Praze, kde jej přivítal historik a iberoamerikanista Josef Opatrný. Rodolfo, tento drobný a subtilní sedmdesátiletý indi- án s evropsky řezanými rysy tváře, je vnu- kem českého cestovatele, etnografa a bota- nika Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944), od jehož narození uplynulo 8. září 130 let. A. V. Frič byl nevšední osobností, která se nene- chala svázat autoritami a navíc se vyznačo- vala moderním myšlením. Na své druhé cestě do Jižní Ameriky v roce 1903 byl přijat mezi paraguayské in- diány kmene Čamakoko (Išir Ibitoso), kde se sblížil s indiánkou Lorai (Černá kach- na). Tato půvabná indiánka po jeho od- jezdu porodila dceru Hermínu (Herminie Frič Ferreira, 1905–2009), jejímž je Rodo- lfo nejstarším synem. Z mnohem pozděj- šího Fričova českého manželství (uzavře- ného v roce 1921) pocházel jeho jediný syn Ivan (1922–2001). Hermína a Ivan se ovšem nikdy nepotkali. Setkání Fričových potom- ků se přesto uskutečnilo, a to způsobem, který předpověděla Hermína. Ta svým dě- tem a vnukům od dětství říkala, že je jed- nou vyhledají neznámí evropští příbuzní. A skutečně, v roce 2002 se Pavel Frič, vnuk A. V. Friče, a jeho manželka Yvonna setkali s Hermínou, Rodolfem a početnou indián- skou rodinou. Toto setkání se stalo nejenom počátkem přátelství, spjatého se silným emotivním příběhem, ale vedlo také k založení občan- ského sdružení Checomacoco, které po- skytuje pomoc indiánům kmene Čamako- ko z oblasti Alto Paraguay. Autorem názvu sdružení je samotný Rodolfo, jenž jej spa- třuje jako označení nového česko-indián- ského kmene. inDiánSká knížka v DotiSku Cílem setkání ve Středisku iberoamerických studií bylo představit Rodolfa a také vyda- nou Indiánskou knížku studentské i akade- mické veřejnosti. Je k neuvěření, že v době „pomalého zániku knihy“ je tato publi- kace, takřka měsíc po vydání, již v dotis- ku. V Indiánské knížce (Nakladatelství Tita- nic) se navzdory realitě historického času prostřednictvím literárních textů setkáva- jí A. V. Frič a Rodolfo. Yvonna Fričová, edi- torka této knihy, totiž dokázala kompaktně prezentovat jejich reflexe světa, biografické vzpomínky i mytologické příběhy. Rodolfovy texty vznikaly sedm let. Píše totiž bez jediného škrtu, nad svými pří- běhy dlouho přemýšlí a pečlivě rozvažu- je. Výsledkem je unikátní text, jehož ukáz- ky v průběhu setkání Rodolfo četl ve svém mateřském jazyce išir (čamakokština). Ro- dolfo neotřelým způsobem zpracoval od- kaz orální kultury a tradic, které se po kon- verzi indiánů Čamakoko ke křesťanství a vlivem západní kultury vytrácí a rozpa- dají. Jejich původní mýty jsou totiž nahra- zovány vysíláním brazilské televize nebo popovými hity z rádia; Čamakokové se zkrátka chtějí podobat bílým lidem a stát se civilizovanými. Nelze vyloučit, že Rodolfova návště- va Evropy, zejména však Prahy, může mít vliv na jeho další osud. Setkává se zde totiž s dosud neznámými zvyky, poznává nové vzorce chování a v neposlední řadě arte- fakty moderní civilizace. Jeho údiv a sou- časně obavy tak vzbuzuje pouhá prač- ka, myčka, uhelné doly nebo zoologická zahrada. Je tato sociální zkušenost dob- rá, nebo špatná? Jaké bude mít následky v jeho dalším životě? Podobnou výpravu již dříve uskuteč- nil jiný čamakokský indián, Čerwuiš, je- hož si do Prahy přivezl Frič ze své tře- tí cesty v Jižní Americe, kterou uskutečnil v roce 1908. Čerwuiš byl po svém návratu do Gran Chaca vyhnán z kmene, neboť byl považován za mluvku a lháře. Snad mo- derní technologie, fotografie, video, skype, ale i Indiánská knížka, jíž si Rodolfo domů přiveze, budou pro příslušníky jeho kme- ne dostatečnými důkazy pobytu v tolik od- lišném světě bílého muže. Důkazy toho, že to, co zažil, bylo autentické, pravé a ne- smyšlené. l PhDr. barbora Půtová, Ph.D. Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: bonthyl@email.cz oDkazy: • www.sru.uea.ac.uk • www.canterbury.co.uk/beaney Culturologia / vol. 2 • 83

Ženské a mužské role na Papuy-Nové Guineji Jak se obyvatelé lokální komunity Yawan či Melpa snaží žít podle tradičních způsobů života PhDr. julie hubeňáková Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: hubenakova@quick.cz N ázor, že ženy v Melanésii mají sociálně niž- ší postavení než muži je široce rozšířen a etno- grafické zprávy, které vnímáme v kontextu na- šich západních hodnot, toto očekávání jen potvrzují. Na druhou stranu je celá Melanésie prostoupena hod- notou rovnostářství a je tedy třeba tento rozpor po- soudit úžeji. V posledních přibližně dvaceti letech vě- nují antropologové více pozornosti pozici ženy ve společnosti. Zabývají se definicemi specifických ka- tegorií osob podle pohlaví, kulturními konstrukcemi ženských rolí a přirozenými vztahy mezi pohlavími. Melanésie je místo, kde ženy nevnímají rozdíl mezi pohlavími. Tato skutečnost může být interpretována také jako důkaz toho, co je dívkám v průběhu sociali- zace vštěpováno dominantními muži. Podobné interpretace mohou ilustrovat, jak hodnoty a zvyky antropologů (nebo čtenářů) jsou schopny ovliv- ňovat názory na povahu sociálního života v jiných kul- turách. Kritikové melanéské etnografie se potýkali ze- jména s argumenty, že postavení ženy ve společnosti bylo dlouhodobě přehlíženo a podceňováno. Muži an- tropologové tak nemohli získat přístup k významům so- ciálního života žen v těchto kulturách (a naopak), a tak byl tento genderový rozdíl stále udržován. Feminismus je téma známé a diskutované. Program feministické antropologie je založen na překonání muž- ské zaujatosti a ženské neviditelnosti v této disciplíně, a to vytvářením nové sociální teorie. Podle současné kritiky brání mužská převaha v sociální struktuře pro- sadit jakýkoli alternativní názor korespondující s žen- ským viděním světa. Tyto kritiky se snaží zdiskreditovat předsudky, že ženy jsou vždy a všude podřízené mu- žům. Proto je předmětem feministické antropologie ni- koli žena, ale rovnost mezi pohlavími a gender jako so- ciální a kulturní konstrukt, byť převážně z pohledu žen. Antropologové, bez ohledu na pohlaví, se shodují, že v tradiční melanéské společnosti existuje předěl mezi mužským a ženským světem, ačkoli se přou o to, do jaké míry se jedná o podřízenost a nadřazenost. žena v koMunitě yawan Vesnice Yawan leží v horském pásmu Finisterre Mountains v provincii Morobe, Papua-Nová Guinea. Zalesněné hory údolí Uruwa poskytují životní prostor obyvatelům pětatřiceti vesnic a Yawan je jen jednou z nich. Výjimečnou je mimo jiné proto, že v ní žije majitel půdy údolí Uruwa a vůdce komunity v jedné osobě. Lidé z vesnice Yawan jsou ukázkou kultur údo- lí Uruwa. Prostředí pro život je přívětivé i z toho dů- vodu, že role vztahující se k genderu jsou jasně dány. Ženskou doménou je domácnost a starost o rodinu, zatímco muž zajišťuje těžší práce. Ačkoli dívky už od dětství pomáhají v domácnosti svým matkám, odpo- vědnost získávají až manželstvím. Po svatbě se celá váha přesouvá na ramena manželky – stará se o za- hradu, stará se o prasata a drůbež a o každodenní do- mácí práce. Svatba je v životě společnosti velice důležitá a rodi- če se často racionálně domnívají, že je zde málo prosto- ru ve snaze přimět dívky vzít si určitého chlapce. Stále zde dominuje tradiční výběr manželky rodinou chlapce. Muži z chlapcovi rodiny bývají pozváni do rodiny dívky, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit, zda je vyvolená dostatečně pracovitá. To bývá rozhodujícím faktorem výběru. Přestože současné papuánské kultury (zejména mladí lidé žijící ve městech) se již stále častěji při výbě- ru partnera řídí vlastním úsudkem, v horských komuni- tách volba manžela není až tak jednoduchá a svobodná. Příbuzní mohou vyjádřit svoje preference a vyvíjet do- statečný tlak, aby svatbou vzniklo zajímavé spojenectví pro všechny zúčastněné, neboť svatby v Melanésii jsou doprovázeny významnou platbou za nevěstu. Po svatbě se žena obvykle odstěhuje do místa manže- la k jeho rodině. Její denní rutina se točí kolem domác- nosti a zahrady, která je jí ke kultivaci přidělena. Ovšem vlastníkem pozemku zahrady je muž. Muži jsou také ti, kteří zajišťují vykácení pozemku a vyčištění od vět- ších kořenů. Ženy připravují půdu pro sázení, sází větši- nu plodin a jsou zodpovědné za každodenní obstarává- ní zahrady. Hlavními nástroji, které přísluší jednotlivým pohlavím a určují tak v podstatě dělbu práce, jsou seke- ra pro muže a rycí hůl pro ženu. Rycí hůl je velmi jedno- duché, ale univerzální náčiní, kterým se půda rozděluje a drtí. Ženy obvykle pracují na zahradě každý den. Jsou doprovázeny jejich mladšími dětmi a zapojují je do za- hradnických prací, jako jsou orba, pletí, výsadba a skli- zeň dostatečného množství zásob plodin pro denní spo- třebu. Některé plodiny jsou uschovávány v zahradních nebo i v obytných domech, kde čekají na dozrání, popř. abStrakt: Příspěvek se věnuje typicky ženským a typicky mužským rolím na Papuy-Nové Gui- neji. Odráží také terénní zkušenost autorky s lokální komunitou Yawan, jejíž obyva- telé se snaží žít podle tradičního a přirozeného způsobu života. Z tohoto důvodu je v příspěvku zmíněn i život městského typu, který se v pojetí tradičních rolí mužů a žen pozvolna mění. abStract: The paper deals with typically feminine and typically masculine roles in Papua New Guinea. It also reflects the author‘s field experience with local community Ya- wan, whose inhabitants are trying to live according to traditional and natural way of life. For this reason it is mentioned the type of urban life, where women´s and men ´s roles are still slowly changing. klíčová Slova: lokální komunity, mužské role, Papua-Nová Guinea, ženské role keyworDS: local communities, masculine roles, Papua New Guinea, feminine roles 86 • Culturologia / vol. 2

Ženy, které běhaly s vlky Samotné znění téhle věty vzbouzí v duši zatím nejasný pocit… Prozatím. D ílo Clarissy Pinkoly Estés (narozené 27. ledna 1945 v USA) ovlivnily jak mexic- ko-španělské tradice jejích předků, tak i tradice maďarské rodiny, která ji adoptova- la. Své mládí Estés strávila obklopená zástup- ci všech možných kultur. Od dětství její duše vstřebávala atmosféru a moudrost různých kultur z dávných pohádek a emograntských příběhů. Estés je zároveň diplomovanou psy- choanalytičkou Jungovy školy, postrauma- tickou odbornicí, spisovatelkou, básnířkou a cantadorou – ochránkyní starých příběhů a pohádek. Takové spojení má za výsledek unikátní pohled na svět a lidskou duši. Tahle kniha je... Čím vlastně ta kniha je? Je stejně – jako její autorka – mnohostranná. Je sbírkou pohádek od rozené vypravěčky, a zá- roveň je hledáním podstaty Divoké ženy. Je dílem, které se řadí jednak ke krásné li- teratuře (je truhlou plnou starých moudrostí a rituálů), ale zároveň to je vědecká publikace – jungiánská archetypální analýza pohádek. Je filozofií přírodní duše, stává se písní La Loba, vlčí ženy. Kniha Ženy, které běhaly s vlky byla vydána v roce 1992, ale Estés na ní začala pracovat ješ- tě dávno před tím. Estés se přiznala, že ji zača- la psát v roce 1971, ale přemýšlela o ní již dáv- no. Je prvním dílem ze série pěti knih, v nichž autorka sepsala stovku pohádek vnitřního ži- vota. z PoklaDnice Světových PoháDek V knize se setkáváme s řadou interkulturních pohádek. Některé z nich jsou pro nás zná- mé: například pohádka o Modrovousovi, ale některé budou překvapením – jako pohádka o Ženě-kostře. Ale v každé z nich uvidíme to, co bychom nikdy sami nespatřili. Za starostli- vého doprovodu moudré vypravěčky pozná- váme v hrdinech a hrdinkách různá zákoutí své vlastní duše. Otevíráme a poznáváme každou vrstvu pohádky – a zároveň poznává- me sebe... Koncepce knihy je založena na hledání, po- znání a návratu k Divoké ženě. Divoká žena je podstatou, jež žije v každé z nás. Divoká žena je naší přirozenou součástí; naše instinktiv- ní duše, je nesmrtelným pramenem moudros- ti a skutečné ženskosti. Je to ta stránka naší duše, ke které většina z nás zapomněla ces- tu. V moderním, civilizovaném světě jsme ob- lečeni do společenských šatů kultury, které nás ale svým způsobem omezují. Jsme sluš- né, moderní, rozumné… A to nás činí stejný- mi, unifikovanými. Mluvit o divoké podstatě v každé z nás může někomu připadat hloupé. Možná se jen ironicky podíváme na toho, kdo to řekne. Ale je to ten dialog, který probudí vaší duši. Žád- ný strom nedokáže růst bez kořenů, stejně jako člověk nedokáže růst bez opory svých in- stinktů. Příběhy jako zDroje MouDroSti Pohádka je přesně tím drahocenným zdrojem přírodní moudrosti, jež je lekcí pro součas- nou duši. Stará, šedivá pohádka, která se pro- měňuje od přírodního, občas hrubého mýtu k jasné a uhlazené pohádce z naivní dětské knížky. Pohádka, která dříve vypovídala o ži- votě duše a vyprávěla její příběh, se promě- ňuje do běžné morálky. Dřív přirozeně ukazo- vala cestu k Divoké ženě a učila nás intuicím. Teď je to jen jeden ze zdrojů poučení ve stylu „máš být vzornou holčičkou“, „máš být sluš- ný“ a podobně. Ale tentokrát nejste na tom sami, tentokrát vás doprovodí ta, která pečlivě setřela prach ze sošek starých bohyní. Ta, která dlouho hle- dala střepy starých pohádek, a pak je skládala dohromady. Ta, která vypraví příběh tak, jak ho pravděpodobně vyprávěli naši předci před několika stoletími. A tím se vracíme. Vstou- píme do nevědomí, kde s radostí potkáme Ži- vot-Smrt-Život, což nám připomíná cyklickou podstatu ženy. Potkáme Ježibabu, která o nás ví všechno, a naučí nás intuici. Divoká žena má mnoho tváří. Proč to neuDělat třeba DneS? Koncepce knihy představuje hledání cesty k sobě samé, ke své instinktivní, přírodní pod- statě. Ale každá žena má vlastní podstatu, stejně jako každá žena má jiné tělo. Jako je každé ženské tělo krásné, každá z žen je svým způsobem nadaná. V každé hoří oheň tvoři- vosti. Možná je to zpěv, psaní či vaření. Možná jste vášnivá zahrádkářka? Ale každá má to své. Jen občas nemáme důvěru k vlastní přiroze- nosti. A taky nemáme jistotu, že to za to stojí. To jsou pochybnosti, které ničí hodně dob- rých myšlenek. Občas kvůli tomu, že někdo řekne: „Nemáš na to“. A občas kvůli tomu, že uvnitř ženy působí „dravec“, jenž ničí sebejis- totu a přesvědčuje ji, že to, co dělá, je špatné, hloupé a že to nejlepší je – zavřít rukopis, vy- pnout hudbu a zastavit tanec. Ale stává se, že dravec je chytřejší... Žena stále bude plánovat, něco začínat... Ale jen plánovat. Stalo se vám to? Alespoň jednou? „Jsem na to příliš mla- dá/stará/nepřipravená/ udělám to zítra“. Jak často každá z nás používá podobné výmluvy. A nedělá nic. Ale proč to neudělat dnes? Tahle kniha ukáže, že máme nejen talent, ale i sílu. Možná, že teď není ta pravá chvíle. Možná, že si máme odpočinout – stejně jako země odpočívá pod sněhem, aby pak rodi- la květiny. Nemáme zapomenout na ženskou přírodu. Ale jak rozlišit působení našeho vnitř- ního dravce od zimy v duši? K tomu slouží in- stinktivní příroda a La Que Sabe – Ta, která ví. Kniha není souborem univerzálních postu- pů. Ani není unifikovaným seznamem vlast- ností, které by měla mít každá žena. Ale je pa- prskem světla, který vstupuje do ženské duše. Vyvolá u ženy dojem, že i ona se může stát La Que Sabe – Tou, která ví. Pocit, že Smrt-Život- -Smrt, každá zima v její duši je začátkem jara, a celý cyklický proces má vnímat s trpělivos- tí a moudrostí. Ten pocit bude jako plamen svíčky žhnout někde hluboko v ženské duši. Její oheň je symbolicky předáván z rukou šedovlasé stařeny z dávných dob do péče mo- derní ženy ve společenských šatech. A její světlo dodá energický a divoký lesk jejím očím. Kniha Ženy, které běhaly s vlky je pří- kladem skutečného duchovního bohatství. Autorka jí věnovala dvacet let svého života. A možná proto nevyžaduje od čtenáře rych- lé čtení. Naopak, tohle dílo vyvolává přání číst ji pomalu, s rozmyslem. Občas je třeba udě- lat pauzu, a pak se vrátit. Anebo si ji – s velkou pravděpodobností – přečíst za pár let ještě jed- nou. Celou. l anaStaSia zhukova studentka Katedra kulturologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Celetná 20, Praha 1, 116 42; e-mail: steff.iris@gmail.com • ESTÉS, Clarissa Pinkola (1999): Ženy, které běhaly s vlky. Praha: Pragma. ISBN: 80-7205-648-4, 450 stran. Culturologia / vol. 2 • 89