A. Jenni: Francouzské umění válečné



https://sato-ryu.com/

1

https://sato-ryu.com/

Současná světová próza Svazek XLVI Alexis Jenni Francouzské umění válečné Z francouzského originálu L’Art français de la guerre, vydaného nakladatelstvím Gallimard v roce 2011, přeložila Danuše Navrátitlová. Přebal (s použitím kresby Alexise Jenniho) a grafickou úpravu navrhl a sazbu provedl Martin Radimecký. Odpovědná redaktorka Ivana Tomková. Jazykové korektury Ludmila Böhmová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2013 jako svou 1 964. publikaci. Vydání první. Vytiskla tiskárna PBtisk. ISBN 978-80-257-0859-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas, sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice, tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387, e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

https://sato-ryu.com/

Co je to hrdina? Ani živý, ani mrtvý, někdo […], kdo se dostane na onen svět a vrátí se odtud. Pascal Quignard Bylo to tak hloupé. Mrhali jsme lidmi. Brigitte Friang Nejlepší pořádek věcí je podle mého názoru ten, jehož jsem se měl stát součástí; k šípku s nejdokonalejším ze všech světů, pokud já tam ne- patřím. Denis Diderot1

https://sato-ryu.com/

7 GLOSYI Spahiové z Valence odjíždějí do Zálivu Začátek roku 1991 poznamenaly přípravy na válku v Zálivu a nárůst mé celkové nezodpovědnosti. Sníh zasypal všechno, zastavil vlaky, přidusil zvuky. V Zálivu se naštěstí ochladilo, vojáci se pekli míň než v létě, kdy se polévali vodou, nazí do půl těla, aniž si sundali sluneční brýle. Ach, ti pohlední letní vojáci, z nichž takřka žádný nepadl! Vylévali si na hlavu plné láhve vody a ta se vypařila dřív, než dopadla na zem, řinula se jim v potůčcích po kůži, okamžitě se měnila v páru a vytvářela kolem jejich atletických těl mlžnou duhovou auru. Šestnáct litrů denně! Šestnáct litrů museli každý den vypít ti letní vojá- ci, tak moc se potili pod výzbrojí v koutě světa, kde neexistuje stín. Šestnáct litrů! Televize šířila čísla, a čísla se vštěpovala, vštěpovala se přesně, jak už to čísla mívají ve zvyku. Šuškanda šířila čísla a lidé si je opakovali před útokem. Povel k útoku byl totiž na spadnutí, k útoku na čtvrtou největší armádu světa, Neporazitelná Západní Armáda se brzy měla dát do pohybu a Iráčané na druhé straně se zakopávali za ostnatý, hustě vinutý drát, za skákající miny a rezavé rachotiny, za příkopy plné ropy, kterou zapálí v poslední chvíli, protože ropy, ropy měli tolik, že nevěděli co s ní. Televize uváděla podrobnosti, vždy přesné, redaktoři nazdařbůh prohledávali archivy. Televize vysílala záběry z dřívějška, záběry neutrální a nicneříkající; o irácké armádě se nic nevědělo, nic o její síle, nic o jejím rozmístění, vědělo se jen to, že je čtvrtou největší armádou světa, vědělo se to, protože se to omílalo pořád dokola. Čísla se vrývají, protože

https://sato-ryu.com/

8 jsou jasná, pamatujeme si je, tudíž jim věříme. A vleklo se to, dlouho se to vleklo. Konec všech těch příprav byl v nedohlednu. Začátkem roku 1991 jsem téměř nepracoval. Do práce jsem šel, když mi došly nápady, jak odůvodnit absenci. Chodil jsem k lékařům, kteří mi vystavovali, dokonce aniž mě vyslechli, neuvěřitelné neschopenky, a já se je ještě snažil prodloužit pečlivým falšováním. Večer pod lampou jsem přepisoval čís- lice, pouštěl si přitom hudbu do sluchátek, ve světě zúženém na světelný kruh, zúženém na prostor mezi ušima, zúženém na hrot modrého pera, zvolna připisujícího volný čas. Zkoušel jsem to nanečisto, a potom jsem pevnými tahy opravoval znaky lékařů. To zdvojnásobovalo, ztrojnásobovalo počet dní, které strávím v teple, daleko od práce. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda stačí změnit znaky, aby se změnila skutečnost, zda stačí přepsat čísla propiskou, aby člověk všemu unikl, nikdy jsem si nepoložil otázku, zda se údaje z neschopenky neuvádějí i jinde než na neschopence, ale na tom nesejde; organizace v práci, kam jsem chodil, byla tak špatná, že když jsem občas nepři- šel, nikdo to nezaznamenal. Když jsem se nazítří vrátil, nikdo si mě nevšímal, jako bych tam nebyl; jako kdyby absence nic neznamenala. Chyběl jsem, ale nikomu jsem nechyběl. A tak jsem zůstával v posteli. Jedno pondělí na začátku roku 1991 jsem v rádiu uslyšel, že Lyon odřízl od světa sníh. Noční chumelenice přerušila vedení, vlaky nevyjely z nádraží a vlaky, které sníh zastihl na tratích, zakrývaly bílé peřiny. Lidé ve vagonech se snažili nepropadat panice. Tady na Šeldě spadlo sotva pár vloček, ale tam se už nic nehýbalo, vyjma obrovských sněhových pluhů, za nimiž se ploužily kolony aut, a vrtulníků létajících na pomoc odříznu- tým samotám. Potěšilo mě, že se to stalo v pondělí, protože tady nikdo neví, co sníh obnáší, budou zveličovat, uvidí v tom tajuplné neštěstí, uvěří televizním záběrům. Zatelefonoval jsem do práce vzdálené tři sta metrů, že se nacházím osm set

https://sato-ryu.com/

online dating sites with fish in the name

https://sato-ryu.com/

10 jsem se cítil dobře, a při čekání na návrat touhy jsme se dívali na televizi. Největší událostí byla Desert Storm, Pouštní bouře, ope- race, již odborníci ze zvláštního úřadu pojmenovali podle Hvězdných válek. Vedle skotačila francouzská operace Daguet, Špičák, se svými nepatrnými prostředky. Špičák, to je trochu odrostlejší mládě daňka, pubertální Bambi s čerstvě vyraše- nými růžky, hopkuje, nikdy se příliš nevzdaluje od mámy. Kam vojáci na ta jména chodí? Špičák, kdo to slovo zná? Nejspíš je navrhl nějaký vyšší důstojník, který se v rodinných lesích věnuje myslivosti. Desert Storm, tomu rozumí všichni na celé zeměkouli, drnčí to v ústech, vybuchuje v srdci, je to název videohry. Špičák zní uhlazeně, vyvolává sotva postřehnutelný úsměv mezi zasvěcenými. Armáda používá vlastní hantýrku, odlišnou od běžné řeči, a to je velmi znepokojivé. Francouzští vojáci nemluví, nebo jen mezi sebou. A zachází to tak daleko, že lidé se jim téměř posmívají, přisuzují jim nebetyčnou pros- toduchost, která se prý obejde beze slov. Co nám provedli, že jimi takhle pohrdáme? Co jsme provedli my, že vojáci žijí jen sami pro sebe? Armáda je ve Francii téma k zlosti. Nevíme, co si o těch chlapech myslet, a hlavně co si s nimi počít. Obtěžují nás svý- mi barety, plukovními zvyklostmi, o nichž raději nechceme nic vědět, i drahými stroji, jimiž nám ukrajují z daní. Armáda ve Francii je němá, okázale se podřizuje vrchnímu veliteli, vo- lenému civilistovi, který se v ní nevyzná, stará se o všechno možné a ji nechává, aby si dělala, co chce. Ve Francii nevíme, co si myslet o vojácích, dokonce se neodvažujeme použít ani přivlastňovací zájmeno naznačující, že jsou naši: nebereme je na vědomí, bojíme se jich, střílíme si z nich. Ptáme se, proč to dělají, to nečisté řemeslo, tak blízké krvi a smrti; tušíme spiknutí, nezdravé smýšlení, velmi omezený intelekt. Je nám milejší, když se vojáci drží stranou, když žijí sami mezi sebou na uzavřených základnách v jižní Francii, nebo když se toulají

https://sato-ryu.com/

11 po světě a střeží trosky koloniální říše, když se promenádují v zámoří jako kdysi, v bílých uniformách se zlatými prýmky, na palubách čistoskvoucích křižníků zářících na slunci. Je nám milejší, když jsou daleko, když jsou neviditelní; když se nás ne- týkají. Je nám milejší, když svému násilí dávají průchod jinde, na dalekých územích osídlených lidmi, kteří se nám podobají tak málo, že to snad ani nejsou lidé. To všechno, neboli nic, jsem si myslel o armádě; ale uva- žoval jsem jako všichni, jako všichni moji známí; a to až do jednoho rána roku 1991, kdy jsem zpod deky vystrkoval jen nos a oči, upřené na televizi. Moje dívka se ke mně tulila, jemně mi hladila břicho a na obrazovce v nohách postele jsme společně sledovali začátek třetí světové války. Dívali jsme se na ulici světa, plnou lidí, měkce uvelebení před frekvenčním oknem, zaplaveni slastným klidem po or- gasmu, klidem, díky němuž lze hledět na vše, aniž myslíte na zlo nebo na cokoli, klidem, díky němuž lze sledovat televizi s lehkým úsměvem po celou dobu vysílání. Co dělat po orgiích? Dívat se na televizi. Dívat se na zprávy, dívat se na uhrančivou bedýnku vyrábějící lehoučký čas, čas z polystyrénu, bez hmot- nosti a bez jakosti, čas syntetizující, který nejlépe vyplní to, co zbývá z času. V době příprav na válku v Zálivu, a potom, v jejím průběhu, jsem viděl podivné věci; celý svět viděl podivné věci. Viděl jsem hodně, protože jsem téměř nevylézal z našeho zámotku z hollofilu, z onoho báječného přediva od společnosti Du Pont de Nemours, z oněch dutých vláken z polyesteru, jimiž se plní prošívané deky, vláken, která se nikdy neslehnou, hřejí, jak se sluší a patří, mnohem lépe než peří, mnohem lépe než peřiny, z onoho nového materiálu, který konečně umožňuje – pravý technický pokrok – zůstávat dlouho v posteli a neopouštět ji; protože to bylo v zimě, protože jsem podlehl profesionální nezodpovědnosti a nedělal jsem nic, jen jsem ležel vedle své milé, díval se na televizi a čekal, až se nám vrátí touha. Povlak

https://sato-ryu.com/

12 deky jsme měnili pokaždé, když zlepkavěl potem a když sperma, které jsem vypouštěl ve velkém – je třeba říci: „nazdařbůh“ – a které dělalo na látce skvrny, zaschlo a látka zdrsněla. Viděl jsem Izraelce na koncertě, vykláněli se z frekvenčního okna s nasazenými plynovými maskami, jen houslista ji neměl a hrál dál; viděl jsem bombový balet nad Bagdádem, kouzelný ohňostroj zelené barvy, a dozvěděl jsem se tak, že moderní válka se vede ve světle obrazovek; viděl jsem, jak se roztřese- ně přibližuje šedý a málo zřetelný obrys budov, které vzápětí vybuchují, zcela zničené zevnitř se všemi uvnitř; viděl jsem, jak velké bombardéry B52 s křídly albatrosa vyjíždějí ze svých obalů v arizonské poušti a opětovně vzlétají, naložené velice těžkými bombami, bombami zvláštního určení; viděl jsem, jak těsně nad vyprahlou zemí Mezopotámie letí řízené střely a sa- my hledají cíl za táhlého, Dopplerovým jevem deformovaného vytí motoru. To všechno jsem viděl, aniž jsem pocítil tlakovou vlnu, jen v televizi, jako hraný, nepříliš dobře natočený film. Ale záběry, které mě na začátku roku 1991 ohromily nejvíc, byly velmi jednoduché, nejspíš si na ně už nikdo nevzpomene, a ty záběry učinily z toho roku, z roku 1991, poslední rok 20. století. Prostřednictvím televizních novin jsem se stal svědkem toho, jak do Zálivu odjíždějí spahiové z Valence. Těm mladým mužům ještě nebylo ani třicet a vyprovázely je jejich mladé manželky. Líbaly je před kamerami a v náručí držely malé děti, většinou nemluvňata. Svalnatí mladíci se něžně objímali s krásnými mladými ženami, a potom spahio- vé z Valence nasedli do náklaďáků barvy písku a do kolových obrněných vozů Panhard. Tehdy nikdo nevěděl, kolik se jich vrátí, nikdo nevěděl, že v téhle válce nebudou na straně Západu mrtví, takřka žádní mrtví, tehdy nikdo nevěděl, že břemeno smrti ponesou ti nespočetní druzí, ti bezejmenní druzí, kteří osídlili teplé krajiny, že je ponesou tak jako důsledky znečištění, rozšiřování pouště, splácení dluhu; a zatímco se „voice-over“ oddával melancholickému komentáři, smutnili jsme společně

https://sato-ryu.com/

13 nad odjezdem našich mladých mužů do války v daleké zemi. Nestačil jsem žasnout. Ty záběry jsou všední, běžně je vídáme v americké a an- glické televizi, ale ve Francii jsme v roce 1991 poprvé viděli odjíždět vojáky objímající své ženy a dítky; poprvé od roku 1914 nám ukázali francouzské vojáky jako lidi, s nimiž lze sdílet jejich bolest, jako lidi, jež bychom mohli postrádat. Svět se náhle o stupeň pootočil, lekl jsem se. Nadzvedl jsem se, vystrčil zpod deky víc než jen nos. Vystr- čil jsem ústa, ramena, hruď. Musel jsem si sednout, musel jsem vidět pořádně, protože prostřednictvím frekvenčního kanálu – rozum nad tím zůstával stát, ale dělo se to před očima všech – jsem se účastnil veřejného smíření. Pokrčil jsem nohy, objal je, a s bradou na kolenou se dál díval na tu základní scénu: na to, jak spahiové z Valence odjíždějí do Zálivu; a někteří z nich si osušili slzy, než nasedli do náklaďáku natřeného barvou písku. Začátkem roku 1991 se nedělo nic: připravovala se válka v Zálivu. Televizní kanály, odsouzené k mluvení, aniž něco vě- děly, plkaly. Vytvářely proud bezobsažných záběrů. Dotazovaly se expertů, a ti narychlo vymýšleli odhady. Vysílaly archivní snímky, ty, které zbyly, ty, které žádný úřad nezcenzuroval, a končívaly nehybnými mapami pouště, zatímco komentátor citoval čísla. Vymýšlely. Fabulovaly. Opakovaly tytéž detaily, hledaly nové úhly k opakování těchže věcí tak, aby neunavo- valy. Tlachaly. Všechno jsem to sledoval. Díval jsem se na proud záběrů, dovolil jsem mu, aby mnou protékal; sledoval jsem jeho zákru- ty; plynul náhodně, ale z kopce; začátkem roku 1991 jsem byl přístupný všemu, odbíhal jsem ze života, neměl jsem na práci nic jiného než se dívat a vnímat. Trávil jsem čas vleže, v rytmu růstu milostné touhy a jejích pravidelných žní. Jak spahiové z Valence odjížděli do Zálivu, na to si už možná pamatují jen oni sami a já, který jsem se díval na všechno, protože v zimě roku 1991 se nestalo nic. Mlelo se naprázdno, prázdnota se

https://sato-ryu.com/