Jinaci

1

The translation was kindly supported by the Allianz Cultural Foundation, Munich and the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam. Kniha vychází s laskavou finanční podporou Allianz Cultural Foundation, Mnichov a Fund for Central & East European Book Projects,  Amsterdam. © Taras Prochasko, 2012 © Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská: Translation 2012 © Jakub Sýkora: Illustrations & Design, 2012 © Pavel Mervart, 2012 ISBN 978-80-7465-025-3

A ti, kteří si tento esej nepřečtou, to nebudou mít v životě jednoduché, protože zjevné příběhy Jinakých je minou a Jinací jim dokonce vypnou zvuk a zhasnou světlo. Jaroslav Dovhan

28 První stará fotografie – jediná nedatovaná

29 1. Nevysoká zeď vyskládaná z  několika plochých ka­ menných desek nepravidelných tvarů. Kromě tvaru se desky výrazně liší svou velikostí: některé jsou tenké a malé jako dlaň s ohnutými prsty, ale najdou se mezi nimi i tak dlouhé, že by se na nich dalo celkem poho­ dlně ležet. Ty pak jsou nejtlustší; právě mezi nimi však není žádná, která by byla odštípnutá rovnoměrně po celé délce. Převládají ale středně velké. Kdyby člověk držel ta­ kovou desku před sebou a bradou by se opíral o jednu její stranu, ta druhá by mu stěží sahala po pás. Zeď má jednu zvláštnost: přestože vypadá celistvě a zdá se, že je ne­ konečná – právě tak by měly vypadat všechny označené meze –, nezamazané škvíry mezi naležato poskládaným kamením vzbuzují touhu buď desky přemístit, nebo dělat s každou zvlášť ještě něco jiného. 2. Důležité je, že všechny kameny jsou zcela čisté. Na celé zdi neroste žádný mech, žádný stromek, ba ani stéblo. Pokud na ni přece jen napadalo z několika buků nějaké listí (zeď je dostatečně široká a listí už žloutne a sem tam ho strhává suchý vítr, jak tomu bývá na konci srpna – to je poznat dokonce i na černobílé fotografii), někdo ho z kamenů, vyhřátých odpoledním sluncem, dů­ kladně smetl. Za zdí mezi stromy je vidět také kamenná krychlová budova. Kameny jsou dokonale vyhlazené, zdá se, že je celá budova monolit bez jediného okna. Reliéf na prů­ čelí napodobuje čtyři šuplíky, takže krychle vypadá jako obrovitánská komoda. Budova je postavena tak, že první šuplík je jakoby vysunutý. A na poměrně malé kovové smaltové destičce je obyčejným tučným a nízkým písmem napsáno YUNIPERUS. 3. A před zdí je fragment cesty vyskládané tentokrát z říčních oblázků. Cesta začíná dole uprostřed snímku

30 a vede do levého horního rohu, přičemž se vine kolem vysoké nahnuté borovice limby, a mizí opět blíže k pro­ středku, samozřejmě nahoře. U konce se cesta zvedá pod takovým úhlem, že zároveň slouží jako pozadí fotogra­ fie. Po celou dobu je zeď zprava a nalevo protéká úzký kanál s holými betonovými břehy. Ještě více vlevo, už za kanálem, se na fotografii vešel jen malý kousek vyvýšené prkenné podlahy verandy, na které stojí několik plážo­ vých lehátek a soudků se ztepilými jalovci. 4. František v bílém plátěném plášti s velkými knoflíky stojí na samém kraji kanálu, na břehu blíž k cestě. Přes jednu ruku má přehozené oblečení stejné barvy jako plášť, ale dá se rozpoznat, že je to jenom košile a kalhoty. V druhé drží černé boty. Podle jeho postoje je patrné, že právě odvrátil pohled od vodní hladiny. A na ní je hlava člověka, který plave kanálem po proudu. 5. Obličej sice není vidět, ale Sebastián ví, že je to on. Ne­ jednou se takhle s Franzem procházeli městem: Sebastián plul pomalu kanály a Franz šel podél břehu. Kanály doprovázely každou jaloveckou uličku. Jimi voda z mnoha potoků, které stékaly ze srázu nad měs­ tem, sbíhala do nádrže pod svahem. Sebastián mohl celé hodiny plavat v horské vodě a přitom si nepřetržitě povídat s Františkem. Soudě podle všeho musela být fo­ tografie pořízena na konci roku 1914. Vždyť jen jednou s nimi šel i mladý instruktor umění jak přežít, kterého po­ zvali do jednoho penzionu, aby tam od září vedl placené kurzy. Kromě něho přijel ještě lektor esperanta a majitel hektografu. Ale na procházku městem chtěl jít jenom instruktor. 6. Okamžitě po koupání a focení jim instruktor navrhl zajít někam na gin, ale Sebastián s Franzem měli chuť na

31 lehké osvěžující víno z chlupatého angreštu, a tak vzali instruktora k Bedovi do pancéřáku, který stál mezi dvěma skvrnami, mezi dvěma ostrůvky kleče. Beda celé léto sbíral různé plody a uvnitř pancéřáku teď stálo několik desetilitrových demižonů, ve kterých kvasily různo­ barevné plody, ohřáté od kovových stěn vozu. Nejprve ochutnávali po troše od každého vína a po­ tom vypili všechno angreštové. Instruktor se neuvěřitelně rozpovídal a začal si ověřovat, jak Sebastián dokáže řešit lehké úkoly z teorie přežití. Ukázalo se, že Sebastián neví skoro nic a může snadno přijít o život v nejbanálnější si­ tuaci. Přitom si ale uvědomoval, co takové přežití zna­ mená. Uvědomoval si to natolik dobře, že o něj přestal dbát. Ale přesto přežíval i nadále. 7. V Africe měl spoustu příležitostí umřít, ale přežít bylo důležitější, už jen kvůli samotné Africe. Ostatně, když se díval na jakýkoliv kousíček země – dokonce když ráno čural – viděl, že se nachází na jiném kontinentě, na neznámé pevnině. Tak se přesvědčil, že Afrika exis­ tuje. Dříve se totiž výčet krajin, dlouhá řada odlišností v architektuře, poloze hvězd, stavbě lebek a zvyků stírala kvůli zásadní neměnnosti čtverečků půdy a trávy na ní. 8. A o přežití se poprvé dozvěděl tehdy, když kolem něj tato tráva začala hořet. Vítr, který převážně přiná­ šel pouze psychické rozladění, teď rozháněl plameny do čtyř stran od místa, kam se na vyprahlou zem snesl oheň. Potom, když Sebastián plameny předstihl (možná, že oheň přeskočil právě tam, odkud ho do čtyř stran rozháněl vítr), ocitl se uprostřed deště, který se nashro­ máždil za celý rok a nyní stékal po ztvrdlé červené půdě mnoha rovnoběžnými proudy, pro které člověk zna­ mená tak málo jako nejmenší písečná želva a tak moc jako miliony, miliardy vyprahlých semen, spadaných

32 z odumřelých lodyh během mnoha měsíců bez jediné kapky. Instruktor byl Sebastiánovou neúctou otřesen. Nevě­ řil, že si někdo může klidně žít, aniž by vůbec věděl, jak uniknout každodennímu nebezpečí. Sebastián se proto rozhodl, že už o přežití neřekne ani slovo. 9. Tudíž jediná nedatovaná fotografie byla pořízena 28. června roku 1914. Chtělo by to na rubu napsat datum alespoň tvrdou tužkou. Kdyby se pak třeba nápis setřel (nápisy tužkou se vždy smažou, většinou až tehdy, když už není nikdo, kdo by mohl třeba něco upřesnit), od tvrdé tužky musí zůstat alespoň obrysová stopa, vytlačená ostrou tuhou do nej­ svrchnější vrstvy papíru.

34 Fyziologicky

35 1. Každý muž potřebuje učitele. Muži se zkrátka potřebují učit. Výjimeční muži vynikají nejen tím, že jsou schopni se učit a něčemu se naučit, ale i tím, že vždy vědí a pamatují si, co se naučili od koho, třeba i čistě náhodou. A pokud to, že si ženy pamatují své učitele, lze považovat za projev náklonnosti, pak v případě mužů jde o zcela nezbytnou součást toho, co se naučili. Nejenže se ti nejvýjimečnější muži učí celý život (učit se znamená uvědomovat si, co se kolem tebe děje), ale také se velmi brzy stávají učiteli někoho jiného, přičemž kladou důraz na uvědomování si prožitého. Tak vlastně vzniká nepřetržitost školy, která spolu s rodokmenem zajišťuje maximální pravděpodobnost toho, že se svět v průběhu lidského života nezmění natolik, aby kvůli tomu člověk zcela ztratil vůli žít. (František i  Sebastián po čase zjistili, kolik toho některé ženy vědí bez učitelů, jak se moudré ženy stá­ vají nejmoudřejšími, když se naučí učit, a  když si ty nejmoudřejší pamatují toho, od koho převzaly zku­ šenosti, které si nenuceně přivlastňují, stávají se tím, čeho nebude žádný muž nikdy schopen dosáhnout. Už jenom proto, že od těchto žen se žádnému muži nedaří nic naučit; vědí jen, že něco takového může existovat.) 2. Grafik, který učil Franze, se učil u Brehma. Brehm se učil od zvířat. Grafik celé roky vypravoval Franzovi různé příběhy o Brehmových učitelích. Franz pak celé roky pozoroval zvířata a kreslil, jak se chovají. Později se právě tato adaptovaná zoologie stala základem pro vý­ chovu jeho dcery. Naučil tomu pochopitelně i Sebastiána, který se navždy usadil v Jalovci a začal žít ve Franzově domě. Proto i Sebastiánovy děti znaly tyto příběhy stejně dobře.

36 3. O druhou Annu se Jinací začali zajímat právě kvůli tomu, že zvířatům rozuměla natolik, že se mohla stát stejnou jako oni a žít s tím či oním živočichem, aniž by ho zneklidňovala svou odlišností. Co se týče Sebastiána, líbilo se mu, jak se Anna každý den protahovala a přitom se na několik minut proměňovala v kočku nebo lemura. A během společných nocí s ní se Sebastián vyspal dokonce i s tak drobnými tvory, jako je pavouk nebo kůrovec. 4. František si velmi brzy všiml, že má o něco prodlou­ ženou fyziologii. Je zřejmé, že fyziologie každé bytosti je závislá na prostředí, ale v případě Franze se tato závislost ukázala jako přehnaná. Cítil s jistotou, jak se část toho, co by se mělo odehrávat v jeho těle, přesouvá daleko za jeho hranice. A naopak: aby mohly některé vnější věci existovat, musely se částečně řídit jeho fyziologickými mechanismy. Franz si myslel, že se něčím podobá houbám srostlým se stromem, pavoukům, jejichž trávení probíhá v těle za­ bité oběti, nebo měkkýšovi s vnější kostrou – lasturou, nebo rybám, jejichž sperma plave volně ve vodě, dokud něco neoplodní. Viděl, jak se těm či oněm myšlenkám nedostává v hlavě místa, a tak se usídlují na fragmentech krajiny. Stačilo se podívat na jakýkoliv kousek země a dala se přečíst myšlenka, která na něm ulpěla. A k tomu, aby si něco připomněl, musel se pomyslně projít po známých místech, probírat se přitom vzpomínkami a nakonec si vybrat ty potřebné. A když se miloval s Annou, věděl přesně, jak vypadá uvnitř, protože byl přesvědčený, že zcela splynul s jejím nitrem. 5. Jeho vlastní fyziologie ho přestala znepokojovat poté, co mu učitel vyprávěl, jak Brehm říkal, že psi mají údajně

37 milionkrát lepší čich než lidé. Bylo to mimo jeho chá­ pání, jakákoliv představa byla tomuto pojmu vzdálená. Ale Franz, který zmenšil řády přinejmenším na desítky, se přesto dokázal vcítit do toho, jak se vše, co se odehrává na povrchu, umocňuje v hlavách psů, jaké průvany se prohánějí chodbami jejich mozků (To také řekl Sebas­ tiánovi, který se snažil dávat pozor na výrazné pachy, aby psy nedráždilo to, před čím nemohou utéct. Sebastiánovi bylo vždycky do pláče, když si musel před tím, než šel za­ ujmout odstřelovačskou pozici, namazat boty tabákovým roztokem, aby psi, kteří vdechnou tenhle zápach, ztratili chuť i schopnost jít po jeho stopě.). (Franz si začal vážit psů natolik, že když se usadil v Jalovci, pořídil si jich hned několik a každý z nich byl úplně jiný. Z úcty k nim je také nikdy nevychovával. Psi žili, rodili se a umírali svobodní. Zdá se, že když pozorovali život jiných psů z okolí Jalovce, byli za to Franzovi vděční. Navíc to byli právě oni, kdo tvořil opravdovou jaloveckou inteligenci.) 6. Pravda je, že jednoho z nich, možná nejinteligentněj­ šího, psa Lukače (pojmenovaného podle srbského lesníka, který naučil Jinaké pěstovat stromy jako planou révu, aniž by se omezoval jejich přirozený růst, a za války vysázel ko­ lem Jalovce pro vojsko neprůchodné houští), musel Franz zabít vlastní rukou. 7. Lukače pokousal vzteklý hranostaj. Už mu bylo hodně zle a každou chvíli se měly dostavit předsmrtné křeče. Jak už to u vztekliny bývá, křeče mohl zesílit pohled na vodu, závan větru, světlo, hlasitý hovor, dotek nebo pohnutí hlavou. Lukač ležel v oranžerii ve stínu mladého bergamotu. Právě začaly kvést květy maracuji se všemi svými křížky, kladívky, hřebíky a  hroty a  Franz musel keř přikrýt vlhkým plátěným přehozem na klavír, aby trpká vůně

38 pašijového ovoce nedráždila Lukače (ten kdysi tuto vůni velmi miloval – v době květu spával pod maracujou celé dny, aniž by vyšel z oranžerie ven). Bergamot rostl na samém konci dlouhé cestičky. Fran­ tišek k němu šel přes celou oranžerii s tesákem v ruce a míjel přitom jednu exotickou rostlinu za druhou. Pes ho důvěřivě pozoroval, sklouznul pohledem po ruce, ob­ ličeji a noži, z posledních sil zvedl hlavu a nastavil krk. Franz to ale udělal jinak: objal Lukače a přitiskl mu hlavu k zemi, aby mu napnul vaz a rána u míchy nekončila, ale začínala. Nehledě na rychlost operace by Lukač měl ještě ucítit vlastní krev a Franz zřetelně slyšel, jak praskají tkáně pro­ tínané ostřím. Zdálo se, jako by zvuky doléhaly k Luka­ čovu vnitřnímu uchu z vlastního krku (stejně jako člověk občas slyší svůj hlas, když křičí pod vodopádem). 8. Zabití Lukače zasáhlo Franze tak silně, že se mu po­ tom nejednou zdálo, že to Lukač se na něj dívá očima svých dětí. Že se Lukačova gesta, pózy a mimika občas vynořují zpod srsti jeho psích vnuků a pravnuků. Franz toho jednoduše prožil velmi málo, aby po­ chopil, že tak to úplně není. Protože už Sebastián měl dost příležitostí přesvědčit se, jak se dá několikrát vstoupit do stejné řeky, když žil s manželkou, s dcerou, i s vnučkou. Sebastiánovi ani nepřišlo divné, že Franz nakonec umřel stejně jako Lukač (možná, že už nestihl ucítit vlastní krev, ale určitě uvnitř slyšel zvuky trhajících se tkání), i když ho nezabíjeli s takovým citem. 9. Sebastián stejně tak nespatřoval žádnou souvislost v tom, když se na něj asi dvacet let po Franzově smrti jen tak uprostřed mostu přes Tisu vrhnul vycvičený vojenský pes. Sebastián se jen trochu přikrčil, aby ustál

39 tíhu zrychlení, a nastavil letící tlamě loket obalený v koži­ chu. Čelist sevřela levou ruku silněji než kleště a Sebastián vyndal pravou rukou z kapsy kožichu velkou břitvu a jed­ ním tahem odřízl psí hlavu tak, že zůstala zakousnutá do lokte a tělo spadlo na most. 10. S takovouto rozšířenou fyziologií mohlo být Františ­ kovi dobře jen někde. Nejvíce tíhnul k místům, kterými mohla jeho fyziologie, stejně jako v případě placenty a zá­ rodku, co nejpohodlněji prorůstat. Beda měl pravdu, když Anně psal: je to taková bota­ nická geografie. Franz se usadil na místě, které činilo ces­ tování nepotřebným. Před premiérou jednoho ze svých filmů v biografu Yuniperus dokonce řekl divákům z  celé Evropy: Žiju si jako tráva nebo jalovec, abych se pak, až vzejde se­ mínko, neobjevil na žádném jiném místě; čekám přitom na svět, který přese mě přejde; chci ho pozorovat nejen zdola nahoru, ale chci vidět i jeho projekci na nebi, to jest zvětšený a dostatečně zpotvořený, o to však zajímavější; koneckonců moje místo se bude vždy nacházet v centru evropských dějin, protože v těchto končinách dějiny samy přicházejí v nejrůznějších podobách na náš práh. 11. V Jalovci a vlastně na místě, kde měl Jalovec teprve vzniknout, začal Franz žít co možná nejopravdověji. Do­ konce se trochu styděl za to, že je pořád šťastný. 12. Toho dne, kdy se s profesorem zastavili mezi Petrosem a Šešulem, měl Franz pocit, že putuje po nebeských ostro­ vech. Zpoza mraků vykukovalo jen několik nejvyšších vrcholů. Západní slunce svítilo jenom pro ně. Horní čer­ vený okraj mraků se rozléval jako zátoky, laguny, průlivy, nivy, delty a zálivy. To, co se ukrývalo v jejich hlubinách, teď nebylo podstatné.

40 Na travnatém svahu Franz našel lesní ovoce. Kvůli krátkému létu v této vysokohorské tundře dozrály všechny plody současně: jahody, černice, maliny, ostružiny i brus­ nice. Franz přestal patřit sám sobě, splynul s jakýmisi kosmickými pohyby, protože nedokázal přestat, snědl tolik ovoce, až si musel lehnout, a v tu chvíli měl pocit, že se noří na dno zázračného lůna, nevydržel to a rozply­ nul se. Ještě o něco výš bylo stále jaro a kvetly tam ochmýřené prvosenky. A ještě výš tál pozvolna sníh. Franz se rozeběhl dolů a vběhl mezi buky, kde vládl podzim. Během tohoto běhu skrze všechna roční období se rozplynul podruhé. Profesor mezitím postavil přístře­ šek. Oba snědli několik huculských koníků, vyrobených ze sýra, a uvařili si čaj z listů lesního ovoce. Pak nastala noc. Díky měsíčnímu svitu se všechno zdálo zasněžené, rumunské hory vypadaly jako vzdálený pobřežní pás a zemi nezadržitelně opouštělo teplo s vůní vermutu.

64 Pokušení svatého antonína

65 1. Maličká Anna dostala od Jinakých miniaturní sošku svatého Antonína. Postavička oblečená do mnišské sutany drží v jedné ruce lilie na dlouhatánském stonku a v druhé – dítě. Když Anna položila hlavu na podlahu a fi­ gurku postavila o kus dál nebo když z podlahy pozorovala sošku stojící na úplném krajíčku stolu, vypadal Antonín – nehledě na svou velikost – jako opravdová socha. Obzvlášť fascinující byly jeho dokonale vystižené rysy obličeje. Jinací říkali, že je Antonín odlitý z roztaveného olova, které bylo dříve kulkou. Figurka žila v kovovém válečku, v jakém si vojáci schovávají cedulku se svým jménem a adresou příbuzných. To pouzdro nosila Anna na krku na nepřiměřeně dlouhém drátěném řetízku. Měď se neustále třela o kůži a zanechávala na ní zelené skvrny, které nikdy nemizely. Podle Františka to nemohlo být škodlivé. Když bylo obzvlášť hezky, brávala Anna Anto­ nína na procházku. Vyndávala ho z kapsle a nechávala ho, aby se provětral někde v trávě. Když ho zase schová­ vala, přidala dovnitř ještě drobný kvítek: fialku, sedmi­ krásku, okvětní lístky švestky nebo lipový květ, aby se Antonínovi dobře dýchalo. 2. Však ona voněla taky moc hezky. Franz měl nejraději, když Anna usínala u něho na stole. On ještě chvíli praco­ val, spíš ale pozoroval schoulenou spící dceru, pak si lehl na stůl, pod hlavu si dal knížku, objímal Annu a dlouho dýchal vzduch, který vydechovala. Hladil ji po hlavě a Anna se občas ráno probouzela se spoustou tenkých a krátkých škrábanců na obličeji – kousek ztvrdlé kůže na Františkových prstech drhl o její tělo. 3. František byl přesvědčený, že na světě není užitečnější činnost než pozorování dcery. Denně vídal tisíce doko­ nalých záběrů, ale kdoví proč se nikdy neodvážil vzít do rukou fotoaparát. Proto se tyto záběry snažil zapamatovat

66 s takovým úsilím, až se občas přistihl při myšlence: takhle už to dál nejde. Často se totiž stávalo, že si večer nemohl vzpomenout, co ještě se ten den odehrálo kromě oněch fotografií, existujících jen v jeho mysli (když ale Anna po­ vyrostla, mohl jí celé hodiny vyprávět, jak v dětství ten či jiný den vypadala). 4. Anně bylo šest, když tátovi vyprávěla, že si pama­ tuje, jak kdysi spala pod stromem ve veliké truhle, stojící na dlouhém voze s osmi koly, a ze stromu viselo hnízdo s otvorem dole. Víko truhly bylo otevřené a z hnízda na ni pohlíželo granátové oko nějakého ptáka. A potom se odevšad slétly mraky malých bílých soviček, které si sedly v soustředných kruzích kolem toho stromu: na zem, na kupy sena, na šípkové keře, na studnu a oboroh. A ještě na dráty, natažené od jednoho sloupu k druhému. 5. František usoudil, že takové vidiny způsobila závislost na morfiu, a proto zavolal Jinaké. Ti si s Annou chvíli po­ vídali a nakonec vědma řekla, že se to dívence jen zdálo. Upozornila Franze, že Anna bude čím dál častěji vyprá­ vět všelijaké podivnosti, bude vyzvídat, zda se jí to či ono skutečně někdy stalo. Že si nebude do konce života jistá, co se jí opravdu stalo a co jen zdálo, protože nebude rozli­ šovat mezi skutečným a neskutečným, jen mezi různými podobami skutečného. Ale sny nemají nic společného s věštbami. Jenom popisují, jak by to být mohlo. 6. Franz se rozhodl, že jeho dcera musí aspoň něco na světě umět dokonale a bez zaváhání. Začali spolu chodit za horu Menčil Kvasivský ke Kevelovu, který stéká do Černé Tisy, a Anna se učila rozeznávat všechny kamínky na jeho břehu: jak který vypadá a vedle jakého leží. Mezitím všichni Jinací společně přitáhli přes hory do Jalovce a usadili se ve městě, kde zůstali s přestávkami až

67 do roku 1951, kdy zvláštní čekistický oddíl přestrojený za vojáky Ukrajinské povstalecké armády vypálil plameno­ mety blázinec, kam v roce 1947 zavřeli Jinaké, které vyslí­ dili a chytili. Potřebovali být nablízku Anně. 7. Několik týdnů před začátkem roku 1900 Franz dokon­ čil velice důležitý animovaný film. Žít  – to je jako rukama a  vším ostatním rozvazo­ vat a zavazovat uzle. To ho kdysi učil jeden z Jinakých, zaříkávač hadů, a dal mu celý svazek kůží z užovek. Franz měl kůže rozpojit a uplést vlastní spletenec. Logika je soustředěna v prstech, její kategorie předurčují pouze to, co prsty dokážou. Franz přebíral klubko dnem a nocí jako růženec. Nakonec se mu podařilo klubko rozmotat, ale když měl splést vlastní, ukázalo se, že pro jeho prsty je nesmírně obtížné nesledovat původní povrch. Zato Anna napletla takové uzle, že zaříkávač hadů zavedl Franze na most, kde sídlili Jinací. 8. Kdysi chtěli tímto viaduktem spojit dva vrcholy hře­ bene, mezi nimiž se rozprostírá Jalovec. Nejdřív zamýšleli zkonstruovat střední část mostu a pak dostavět zbytek. Až k oběma vrcholům. František měl představu, že taková cesta jednou přemění celý přechod od Šešulu až k Petrosu na příjemný špacír. Ukázalo se však, že v případě Jalovce je tento projekt jedinou neuskutečnitelnou ideou. Tři vzájemně propojené mostní oblouky (mnohem vyšší než železniční mosty ve Vorochtě a Deljatynu), které ovšem nebyly jakkoliv spojeny se zemí, visely diagonálně nad městem a přitom začínaly a náhle končily kdesi v nebi. Nahoře zůstal fragment široké silnice. Tam se usadili Ji­ nací. Franz velmi dlouho šplhal nahoru na most po prova­ zovém žebříku, který se houpal o to víc, protože po něm jako první lezl zaříkávač hadů. Nahoře se zdálo, že je most

68 příliš úzký, že stačí zaškobrtnout a člověk poletí dolů: na maličké střechy, krátké uličky, úzké kanály a na pěnu stromů. Ale kolem se rozprostírala taková krása, až se zdálo, že to ani není jeho život. Vše se bělalo, jiné barvy tam neexistovaly, dokonce ani na vzdáleném slunci ne. Zasněžení Jinací kouřili fajfky a dívali se na Farcaul v Maramurešských Alpách za údolím Bílé Tisy. Hovor byl prostý: jen co se Anna stane ženou, musí se stát Jinakou. Do té doby jí ale budou vždy nablízku. 9. Takže film, který Franz dokončil, připomínal korále z uzlíků. Vypadalo to takhle. Po celé obrazovce se to hemžilo spoustou jednotlivých drobných znáčků. Všechno to byly jednoduché symboly, které se Franzovi podařilo najít na ornamentech kraslic ze všech koutů Karpat. Toto nepře­ berné množství znaků připomínalo kvůli rozdílné veli­ kosti, konfiguraci, barvě a rychlosti nepravděpodobnou směsici rozličných brouků. Mezi nimi šlo rozeznat: žeb­ říky, klínečky, půlklínečky, trojklínečky, čtyřicet klínků, žluté trojhrany, zoubky, ohřeblo, kropku, nekonečno, po­ lonekonečno, spirálu, mezeru, strapušky, copánky, drh­ leny, hvězdičky, hvězdice, kolotající slunce, půlslunce, měsíce, půlměsíce, mléčnou dráhu, zářící měsíc, měsíční uličky, veselku, fazolku, růži, půlrůže, žaludový kvítek, sasanku, afrikán, jeřáb, smrček, limborku, okurčičky, ka­ rafiáty, barvínek, lomikámen, jetelinkový čtyřlístek, stře­ víček pantoflíček, hafery, trnky, zemáky, seč, stepní běžce, koníky, beránky, kravičky, psy, kozlíky, jeleny, kuřitka, holuby, žežulky, jeřáby, hadí lín, rybí ocásek, havraní pařátky, beraní rohy, zaječí ouška, telecí oko, bilokrýlku, včelí cestu, slimáčí cestu, paučí oka, vějačku, konvičku, vidélkové kvítko, kačylku, hřebínky, sekyrky, motovidla, člunky, džbány, říčice, truhly, proužky, řetázky, pantov­ nici, kluku, korále, kalíšky, kožíšky, prachovnice, deštníky,

69 obrázky, šátky, dožínkové pletenice, misky, chaloupku, okénka, sloupy, čertůj suk, kostelíky, kláštery, zvoničky, kapličky, nařasené rukávy, vyšívané rukávy, pletené pásky, pruhované krokvičky, točinky, vlnice, zoubkované, kri­ vinku s uškami, trojčistou klučku, vykládanou robotu, na skosky, na kopec, tečičky, střapatou, okřídlenou, okatou, pavoučí, hroznovou, srdečkovou, křížovou, obloučky, taj­ nou, višňovou, malinovou, truhlík, výhonek, sázence, vě­ trníček, trakař, kováře, perníčky. V pohybu znaků se začala pomalu zračit jistá uspo­ řádanost  – stejně jako když jeden silný vítr přehluší spoustu těch slabých. Symboly vířily podobně, jako když plná vana vody vytéká malou dírkou. A z té se táhl řetízek malých znaků, který byl tu a tam zauzlovaný. Řetízek byl zkroucený do spirály a točil se jako centrifuga. Z toho cha­ osu se k němu slétaly volné symboly a vytvářely vedle něj další řetěz se stejnou posloupností znaků, který se stáčel téměř stejně jako ten první. Teď do sebe obě spirály šrou­ bovitě zapadly, ještě víc k sobě přimkly a přetvářely se na světový strom. Zavládl klid. Strom začínal kvést, okvětní lístky vadly, ze semeníků rostly plody, ty se nalé­ valy, praskaly a tisíce stejných znaků pomalu a rovně klesaly k zemi: vršily se na hromadu a ztrácely tvar. 10. S premiérou počkali do Velikonoc roku 1900. Tehdy byl tímto filmem slavnostně otevřen biograf YUNIPERUS, po­ stavený podle Annina návrhu, nejdříve však byl přečten arcipastýřský list mladého stanislavského biskupa An­ dreje Šeptyckého, věnovaný milým bratrům Huculům. 11. Od té doby byli Jinací skutečně neustále poblíž. To jen tak vypadá, že je Černohora pustina. Ve skutečnosti je v Karpatech místa dokonce nedostatek, a proto se lidé, kteří žijí daleko od sebe, neustále potkávají. No a co te­ prve v malém městečku na průsečíku hřebenů.

70 Za několik Dovbušových zlaťáků koupili Jinací kousek Rynku a postavili na něm maličké stavení. Domek oblo­ žili zvláštně pomalovanými kachlíky, takže připomínal spíše pec. Na všechna okna napsali jediné slovo: notář. Ale na parapetech stály celé řady různě velkých a různě tvarovaných láhví, a tak se dalo usuzovat, že NOTÁŘ je jen název dalšího baru. Lukač se postaral o to, aby celá střecha zarostla za týden břečťanem; nad dveřmi teď visel zelený závěs. Uvnitř bylo prázdno: naproti stolku (s jed­ ním šuplíkem) stál na hodně vysokých nohách pohodlný fotel, potažený plachtovinou. V křesle seděl sám notář a kouřil jednu tlustou ci­ garetu za druhou. Cigarety byly zastrčené ve stříbrném kroužku přitaveném k olověné tyči, která trčela ze stropu. Všechny cigarety nebyly delší než polovina středně velké ženské dlaně. Notář trávil čas tím, že během toho, co kou­ řil, balil další cigaretu. Ještě v mládí se rozhodl, že nějakým způsobem ovlivní svou smrt, než aby se zcela spoléhal na neznámo. Čas své smrti ale určit nemohl, chtěl proto alespoň stanovit její příčinu. Jeho volba padla na rakovinu plic, a tak se přestal omezovat v kouření, aby se mu taková smrt stala osudnou. 12. Ale stačilo, aby někdo přišel, a notář vyndal cigaretu z kroužku, usadil hosta do svého fotelu, vysunul šuplík, vyndal z něj dvě červené nebo žluté sladké papriky – vždy čerstvé a šťavnaté –, rozevřel jednou rukou velký sklá­ dací nůž, který mu plandal na opasku u kolena, očistil papriky, položil si je na dlaň a zeptal se, co má hostovi na­ lít: pálenku, rakiji, slivovici, becherovku, cujku, zubrovku, anýzovku, jalovcovou, borovičku; naplnil papriky až po okraj, podal jednu hostovi, stoupl si ke stolu, vyndal z šuplíku arch papíru, ostrou tužku, pozvedl pohárek, za­ díval se hostovi do očí a řekl: „Bůh nám žehnej.“ Napil se,

86 NezměrNé dNy

87 1. Ráno Františka probudila jakási zcela neznámá vůně. Nejdříve se mu zdálo, že se stal zázrak a místo očeká- vané zimy, která měla všemu dát nějaký smysl, nastalo období červnových dešťů a přemíry zeleně. Když ale nad ránem vešla Anna do jejich pokoje, Franz zavedl nový ka- lendář vůní, v němž měla roční období jiný řád. Realita existuje pro ty, kterým chybí Anna. 2. Sebastián se poprvé a naposledy ve svém životě milo- val se ženou, kterou znal několik hodin. Dokonce i v Africe tomu bylo jinak. Přestože ženy, které se mu oddávaly, odhadl na první pohled, stejně byl pokaždé přesvědčený, že se spolu nestihnou pomi- lovat. A to i přesto, že se budou delší dobu jeden o dru- hého starat, povídat si o dětství a vyprávět si o knihách takovým způsobem, že množství toho, co přečetli, se u obou rázem zdvojnásobí; dávat si navzájem jídlo, mýt a hřát si těla a ukazovat si spatřené na různých stranách cesty. Až později vyšlo najevo, že takové soužití vede ne- zadržitelně jen jedním směrem. Jelikož to neznamená milovat sebe, ale toho druhého, dá se předpokládat zpří- stupnění větší části jeho území. A pak se můžeme ocit- nout v bodě, odkud se lze šířit jen do nitra, pod kůži. To se stávalo i Sebastiánovi. Pokud šlo o ženy, u žádné z nich nevzbuzoval Seba- stián na první pohled neodolatelnou touhu se s  ním pomilovat. Taková nevyhnutelnost se začala proje- vovat postupně, stačilo jen chvíli žít v  jeho bezpro- střední blízkosti. Ostatně takové věci znal Sebastián jen z Afriky. A když Sebastián zůstal na noc v Jalovci, definitivně se přesvědčil, že jeho Evropa existuje. 3. V noci nasněžilo a nastala zima, která toho roku trvala až do půlky dubna. Díky schopnosti zimy být ze všech

88 ročních období nejrozmanitější byl každý její den úplně jiný. A nebylo dvakrát stejně dobře. 4. Anna nemohla uvěřit, že taková nepravděpodobná po- dobnost existuje: zprohýbané linie se opakovaly, ohýbaly nebo prohýbaly, kopírovaly přesně ohyby a záhyby jedna druhé, překrývaly se tak, že dvě tečny necítily ani sebe, ani tu druhou, ale vnímaly přítomnost třetí, tak dokonale tenké, že se ohýbala, přehýbala a prohýbala zcela samo- volně. Takový soulad nebývá náhodný. Jakási dokonalá vytříbenost, vytříbená dokonalost, která se tak lehce předává z jednoho na druhého a na několik pokolení do- předu. Láska nepočítá s opětováním, řekla Anna a Sebastián mlčel, protože si uvědomil, že ani neočekává odpověď. Zdálo se mu, že se něco ve světě pohnulo, že se kvůli němu dal svět do pohybu. Přestože láska nemá budouc- nost, nepřipouští použití budoucího času, pouze s Annou si Sebastián dokázal představit společné stáří. Anna otevřela okno. Psí víno teď nebylo slyšet, pro- tože houpající se větve zalétaly přímo do pokoje. Vítr utichl, ale ne snad kvůli chybějícímu větroměru, ale proto, že začal padat tak těžký sníh, který vítr postupně přitiskl k zemi a přikryl. Stejně klidně a pozvolna zalétával sníh do pokoje a ulpíval na posteli. A tak tam panovalo šest tekutin: sliny, krev, roztátý sníh, pot, vlhkost Anny a se- meno Sebastiána. 5. Ráno snídali ve třech. Museli sedět v řadě podél dlou- hého úzkého stolu, který byl jednou stranou přistrčený k oknu. Sebastián už skoro vůbec nebyl cítit Afrikou. Zato z jeho prstů nemizela vůně Anniny vláhy, a proto Franti- šek uvažoval nad tím, jak si budou nadále sedat ke stolu:

110 Válka V předstaVách (stručně)

111 1. Proč se pořád válčí? ptala se malá Anna, Sebastiánova dcera, když začala rozumět složitějším příběhům. Se- bastiána najednou vyděsilo, že malé Anně skutečně vy- práví jen o válce, o ničem jiném než o válce, přitom už se psal rok 1921; skutečně ji už dva roky učil jen to, co by se mohlo za války hodit, a vychovával ji jako vojáka. Proč se pořád válčí? otočila k němu hlavu a stihla vy- slovit otázku v okamžiku, kdy kůň letěl přes šípkový keř. Kůň dopadá předníma nohama na zem. Sebastián se hodně zaklání, aby Annu v tom švihu nepraštil bradou do obličeje. Anna otáčí hlavu zpátky a znovu se dívá dopředu. Řítí se přes kopce. Nečeká příliš rychlou odpověď – začíná se podobat Anně, své mámě. Anna má za úkol zapamatovat si vše, co cestou vidí. A pak všechno co nejpřesněji převyprávět. A navíc vyjme- novat pozice, které by si vybrala ke střelbě, a místa, kde může číhat nepřítel. Je to taková dětská hra, taková zá- kladní škola. 2. Večer si unavený Sebastián vzal papír a začal při svíčce sepisovat, jaké materiální následky válka zanechala (Se- bastián tak Anně názorně ilustroval různé poučné pří- běhy, a to v podobě geometrických úloh a teorém). Válka vzala: Františka, mačetu, Annu. Válka dala: tajuplné rakytníkové lesy kolem Jalovce, Annu, několik ruských nábojů, pohřební fotografii Fran- tiška a jednu kresbu od Perfeckého. Z toho, co se dá dělat jenom za války, Sebastián dělal: jednou šel na hlídku, jeden den kopal zákopy, jednou vy- hodil do vzduchu most. Celkem málo následků. Válka je vlastně minula. Tak proč se pořád válčí? 3. Už na podzim roku 1914 se Jalovečtí rozhodli, že tahle válka není pro ně. Oni náleží do střední Evropy

112 a nic jiného je už zajímat nemusí. Ale když válčí Sever s Jihem a Východ se Západem, střetávají se převážně ve střední Evropě – tam, kde jsou Karpaty a horské řeky. Nejhorší, co se může v takové době stát, je ocitnout se v pozici civilního obyvatelstva Karpat nebo jiného stra- tegicky důležitého bodu na půlkilometrové topografické mapě. A  tak Lukač rozhodl: Jalovec musí zmizet. A  vysá- zel kolem něj keře rakytníku, které za několik týdnů vyrostly tak (všichni kvůli tomu museli kopat skutečný obranný systém s několika řadami zákopů a průchodů, jako by celé město hrálo starou dětskou bojkovskou hru na krtka, ale jenom tak, ujistil je Lukač, vyroste rakyt- ník rychle, do výšky, hustě a semkne svoje větve nad taj- nými cestičkami), že město nebylo vidět ani z jedné hory. Z křovin trčel jenom viadukt, na kterém kdysi žili Jinací. Nanosili sem všechen střelný prach, co byl ve městě. Vy- skládali ho na mostě. Ve všech domech otevřeli okna a Se- bastián do prachu vystřelil zápalnou kulku. Most nadskočil, vznesl se, kameny se ve vzduchu smí- chaly a rozdrobily a na město se snesl jenom písek – vše- chen naráz. (Několik ruských patron – ostré náboje, na nábojnici vyryté písmeno v cyrilici – nechali Sebastiánovi lemkovští dezertéři výměnou za trochu éteru). 4. Všechno je na světě propojené nanejvýš přes čtyři úrovně. Tak to aspoň říkal František. Všichni se na světě znají nanejvýš přes čtyři lidi. Sebastián znal Annu, Sebastián znal Lociho. Loci znal Annu, Loci znal Se- bastiána. Loci znal Perfeckého. Malíř Leonid Perfecký znal Annu. Perfecký maloval Annu v legii Ukrajinských sičových střelců. Loci se setkal s  Perfeckým v  lednu roku 1919 v prozatímním hlavním městě Západoukrajin- ské lidové republiky, Stanislavu. Perfecký mu ukazoval své

118 Jinací

119 1. Říkalo se, že na pohřeb přijdou Jinací. Proč se ale neukázali celé ty roky, kdy je člověk opravdu potřebo- val, to nikdo nevěděl. Nejspíš to nepotřebovali oni. To znamená, že smrt francouzského inženýra je pro ně dů- ležitější než Jalovec za války. A možná je víc zajímala opravdová válka. Mimo Jalovec. Tady se ostatně nedělo nic, co by mohlo francouzskému inženýrovi uniknout. Pokud je k Jalovci ještě něco opravdu poutá, pak přijdou, aby vykonali dvě věci: zaprvé, aby získali to, co po sobě zanechal francouzský inženýr, a zadruhé, aby dosadili někoho na jeho místo. František říkal, že je zajímají ně- kteří lidé. Sebastiánovi se jasně vybavilo, jak před nimi František chránil Annu a jak mluvil o pronásledování jejich rodiny Jinakými. Strach, že mu někdo může vzít dceru (a navíc dceru jeho Anny) ho přepadal každou ho- dinu, byť jen na několik vteřin. Ten strach se teď rozpí- nal a tlačil Sebastiána až na samé hranice. Musí někam utéct. Anna spala, Sebastián mezitím strouhal brambory a smažil bramborové placky, aby s sebou měli na útěk něco pořádného. Strouhal, smažil a přemýšlel o něčem úplně jiném. 2. Jinací jsou pozemští bohové. lidé, kteří díky svému vrozenému nebo získanému vědění mohou někomu po- máhat, nebo škodit. podstatný je právě tento fakt – je to vrozené nebo získané. něco vědí. přičemž se to člověk může dozvědět. získat. a pak, když se člověk něco dozví, může se stát Jinakým. a vrozené. zajímaly je Anniny sny. je to vrozené, nebo získané. způsobilo to morfium, je to tedy získané. ale stalo se to jenom Anně. morfium něco probudilo. takže je to vrozené. Anna mi některé věci vysvětlila, já jsem se leccos naučil. takže získané. Anna říkala, že ne každý by si mohl osvojit její vědění. je zapotřebí určitých

120 vlastností. vlastnosti jsou hlavními syžety. jsou to into- nace. intonace formují hlas. něco vlastního a  neměn- ného. něco, co podléhá jedině imitaci. aby bylo možné imitovat, je nutné znát něco, co neznají ostatní. imitace je vědění, protože vědění je imitace. zajímalo je, co ví Anna o něčem, co se oni nedozvěděli. to znamená, že jejich vědění není neomezené. musejí je získávat. vázat na vlastnosti. Jinací bývají různí. je nemožné, aby jeden člověk nabyl veškerého vědění. ale každý si jaksi vybírá určitou oblast vědění. podle svých vlastností. ty jsou všeli- jaké: kraví, koní, kočičí, psí, kvoční, husí, žabí, rybí, myší. každému podle jeho gusta. ještě existuje zaříkávač hadů, mraků, krupobití, horských cest, čaroděj, vlkodlak. ještě jsou věštci a vědmy, ale nejdůležitější je zaříkávač, zaklí- nač. nejsilněji působí zaklínání, našeptávání, zaříkávání. zaříkadlo, to není slovo. zaříkadlo je mnoho uspořáda- ných slov. zaříkávání – to už je příběh. každá příčina má svoje zaříkadlo. zaříkávání jsou příběhy. zaříkávadlo je vyprávění. vypravování příběhu, syžetu. pak tedy i pří- činy jsou příběhy a aby se k nim našlo zaříkadlo, musí se o nich vyprávět. v takovém případě vypravování ovlivňuje výběr vyprávění, a potom se vybrané vyprávění vypráví. vypravuje se zaříkadlo, které má vliv, působí na před- chozí vyprávění-příčinu a přesně zapadne tam, kam za- míří po vyprávění-zaříkadlu k vyprávění-následku. jak je vidět, jsou to samá vyprávění. vyprávění je veškeré dění a veškeré dění je vyprávěním. nejdůležitější mezi Jina- kými je zaříkávač. jeho vrozené vědění, tedy vlastnosti potřebné k vyprávění (sluch, artikulace, hlas, intonace, rytmus a tempo) na sebe vážou získané vědomosti – to, co se má vyprávět. Jinací musejí vědět, o čem mají vy- právět. potřebují něčí vyprávění – Anny, francouzského inženýra, Bedy, poslance Stefanyka, generála Tarnav- ského. to, co vědí, vyprávějí někomu dalšímu. ale komu. Františkovi, Anně, Locimu. potom František dělá filmy,

121 Anna navrhuje takové domy, které na někoho působí jako zaříkadlo. a ten někdo má předat zaříkadla ještě dál. musí. Jinací dělají to, po čem touží. touhu taky musíme odněkud znát. znát, tedy vyslechnout vyprávění. touha je vyprávění, zaříkadlo. člověk má touhu. Jinací touží mít. nejkrásnější způsob, jak něco mít, je umět o tom vyprá- vět. kdo vypráví, má všechno. vyprávění je tudíž nejenom největší čin, ale také největší věc, nejvyšší číslo. nejvýraz- nější vlastnost a příznak. Jinací mají nejvíc, dělají nejvíc, znamenají nejvíc, protože vyprávějí. ukázalo se, že detek- tivka je velmi prostá. pokud znají zločince A, vymyslí si zločin B. Jinací vládnou světu. Jinací přicházejí ve chvíli, když se někdo nebo něco narodí, a vymýšlejí pro něj život. vyprávějí příběh. z vyprávění se stává příčina, život je následkem vyprávění. vyprávění se stane příčinou, ži- vot zas následkem vyprávění a příčinou nového vyprá- vění, které se dá poslouchat a převyprávět dál. bez vy- právění není života. protože vyprávění je život. František říkal, že příběhy nemají konec. mizejí a vynořují se. stejně jako nákaza příběhy způsobují horečku, přenášejí se, pře- dávají se, skrývají se, vynořují se a způsobují horečku. scházejí se a rozcházejí, přemisťují se, srůstají, lámou se v jiných místech, otáčejí se, drolí se, obrozují se. sebrat všechny příběhy. kombinovat syžety (analýza, syntéza, dedukce, indukce, mytologizace, demytologizace, ana- logie, hyperbolizace, sčítání, odečítání, násobení, dělení, přízvuk, témbr, artikulace, přenos, spojení, zakořenění, vykořenění, tonalita, tempo, rytmus, chronotop, per- sonifikace, alegorie, synonyma, antonyma, homonyma, konstrukce a dekonstrukce, srovnávací lingvistika). pře- dávat syžety podle času a místa. tuto metodu mají Jinací. a tato metoda je výsledkem. protože je to tak, jak bylo povězeno, předpovězeno, odpovězeno, zapovězeno, vypo- vězeno, dopovězeno, napovězeno. a k čemu to je. aby se vědělo a dál povědělo.

148 Čarokrásný příběh (například)

149 1. Sebastián vyprávěl jenom o tom, co se mohlo stát, a proto se vždy stalo to, o čem Sebastián vyprávěl. Všechny ty roky před tím, než Sebastián začal mluvit, nedělal ve skutečnosti nic jiného, než se díval a přemýšlel, jak vyprávět příběhy. 2. Sebastián říkal, že dokáže lidem vyprávět o  jejich životě tak, že budou chtít žít věčně, aniž by na svém ži­ votě cokoliv měnili. A lidé opravdu chtěli žít věčně a nic neměnili. Sebastián říkal, že ani při výslechu neřekne vše o své lásce, o svých láskách k Annám. A opravdu. Při výslechu neřekl vše, protože se ovládl a mluvil úplně jinak, než by chtěl; mluvil tak, jak si netroufal vyprávět nikdy v ži­ votě. 3. Později říkal, že nic podivnějšího nikdy neslyšel. Sebrali ho rovnou na ulici v Königsfeldu. Tehdy už žili v Mokré. Sebastián šel domů, vracel se z káceniště nedaleko Tempy. Jednoho dřevorubce tam zavalila pokácená jedle. Nezabilo ho to hned, ale přestal žít: ležel tam napůl živý, napůl mrtvý. Dřevorubec nebyl zdejší, ale pocházel z okolí Berezova, proto ho neměli kam odnést. Zakopat někoho takového by byl hřích, a tak na koních bez sedel a uzd přijeli v noci za Sebastiánem. Sebastián si prohlédl zavaleného muže a zjistil, že dřevo­ rubec zapomněl, jak se dýchá. Chvíli vedle něj seděl a pak řekl potřebnou zkazku. Berezovan si na vše rozpomněl, vstal a pozval Sebastiána do Berezova. Musel se nějak od­ vděčit, ale teď rubal les, a tak mu aspoň chtěl dát to jediné, co měl – hrudku ovčího sýra. 4. Sebastián se zdržel na káceništi o něco déle, protože si musel poslechnout něco o Berezovu. Sám tam nikdy nebyl, i když Berezovanů znal hodně.

150 Sebastián říkal, že nejraději poslouchá, jak lidé vyprá­ vějí o místech, která on sám nezná. A proto je žádal, aby mu vyprávěli tak, jako by šli, dívali se kolem sebe a říkali, co vidí. Potom zase tak, jako by jeli na velocipedu nebo na koni (když je člověk o něco výš, to, co vidí, se výrazně mění), potom jako by vylezli do koruny stromu. A vždycky také vyndal mapu toho kraje a chtěl, aby mu slovy vykres­ lili všechno, co na ní bylo označené. Dokonce i války, válečné tábory a všeliká kataklyz­ mata vnímal Sebastián z  tohoto úhlu pohledu: kolik lidí, pocházejících a přicházejících z různých míst, vy­ růstajících a  pobývajících na různých místech, se bě­ hem nich potkává. Velké změny přemisťují lidi a  zá­ kladem mluvení a způsobu myšlení se stává srovnávací geografie. 5. Sebastián nesl Anně hrudku sýra k večeři i na snídani. V  Königsfeldu, stejně jako vždy, stál před ševcovými dveřmi připravený stůl, u kterého sedělo několik mužů a hrálo karty. Ostatní se dívali. Sebastián se ještě v Africe naučil vnímat cesty, po kterých denně chodil, v porov­ nání s tím, jak vypadaly včera. Včera (předevčírem i před­ předevčírem) tu tři z dnešních pozorovatelů nebyli. Když pak Sebastián uviděl, jak se na něj dívají, pochopil, že po něm jdou. 6. Sebastián mohl ještě utéct: zahnout mezi barevné dře­ věné domečky, přes sady vyběhnout na břeh a Brusturjan­ kou proplout mezi kládami do Teresvy, Teresva by ho za­ nesla do Tisy a po Tise by se možná za několik dní dostal do Dunaje, pak by zamířil buď do Vídně, nebo do delty. A tam je spousta úkrytů na celý život. Ostatně věděl, že právě řeky nejlépe spojují celý kon­ tinent, protože všechna místa na kontinentu jsou propo­ jená nanejvýš čtyřmi řekami.

151 7. Ještě v Africe musel Sebastián překonávat nezměrné vzdálenosti prostřednictvím řek a celé dny ani nevylézal z vody. Vše, co by se mohlo rozmočit, přendával ze svých kapes do hliníkové čutory, na které bylo vyryto jeho jméno a číslo pluku, a oblečený plul po proudu, přičemž před sebou postrkoval několik svázaných lehkých bidel, na nichž ležela puška. Krajina pozorovaná z úrovně vodní hladiny není o nic míň zajímavá než z ptačí perspektivy. A reliéfy dna jsou mnohdy dokonce pestřejší. Nemluvě o tom, že to nejzajímavější v životě lidí se odehrává na březích, nad vodou řek. Jednou takhle vplul do chimérických sítí kanálů s téměř vařící vodou a nepozemsky bohatou flórou na dně, plaval dál až do rozvalin zatopené pevnosti. Z nějakého důvodu se mu právě toto zdávalo po celý život nejčastěji. Taková byla jeho nostalgická Afrika. A ještě taky průzračné zátoky a plovoucí hejno želv. Ale teď nikam plout nemohl – Anna čekala na tátu. 8. Jediné, co mohl Sebastián v Königsfeldu dělat, bylo střílet. Pokud by to udělal jako první, trefil by rovnou všechny tři, jednoho po druhém tak, že by padli naráz. Takhle kdysi zastřelil slepého zabijáka a jeho dítě. 9. Tenkrát se kolem Jalovce potulovala spousta ozbro­ jených lidí, kteří přišli do hor, aby na sebe navzájem po­ řádali hony. Často se stávalo, že se nejdřív střílelo a až potom se otáčelo tělo a zjišťovalo, kdo to byl. Sebastián musel mít pistoli stále po ruce, pod barem, tam, kde měl grapefruity, matnou sklenici se skořicí a velký panák oře­ chovice pro vlastní potřebu. 10. Když do baru vešel slepec s malým dítětem na rame­ nou, nikoho ani nenapadlo, že by mohli být nebezpeční. Sebastián vařil kávu s hašišem pro čtyři rastamany, kteří

Mukačevo ChustBerehovo Užhorod Goronda Nižní Verecky Strabičovo Huta P O D K A R P A T S K

Koločava Berezovo Německá-Mokrá Ruská-Mokrá Ušťčorna Teresva Brusturjanka Mokrjanka ČornaTisa BíláTisa Terebla Rika Jablonický Průsmyk Kevelov Luhy Jalovec Jasiňa Kvasy Rachov Trebušany Worochta Tatariv Mykulyčyn Deljatyn Jaremcze Pietros 2020 Hoverla 2061 Šešul 1726 Menčil 1589 Dzembroňa 1877 Menčul 1369 Pop Ivan 1948 Á R U S

192 Prochaskovo zaříkávání Nad překladem Jinakých jsme se sešly ještě na univer- zitě, a to v rámci projektu zabývajícího se tvorbou spisova- telů „stanislavského fenoménu“, kam se Taras Prochasko řadí. Překlad Jinakých vznikal déle než tři roky. Zpočátku šlo o pukázky publikované v různých časopisech a až v létě 2010, tedy poté, co jsme obdržely konečný termín pro ode- vzdání překladu pro tisk, začala příprava ke knižnímu vy- dání. Svou roli sehrál i způsob práce, který jsme zvolily. Pro udržení jednoty stylu bylo nezbytné, abychom na překladu pracovaly společně, knihu jsme si nedělily na části, které by překládala každá z nás zvlášť: práce na výsledném textu měla tedy podobu diskuse. Stejným způsobem probíhala i redakční práce. Kupodivu k zásadnějšímu střetu názorů nedošlo, většinou převládala vzájemná shoda, ojediněle „politika kompromisu“. Přesto jsme při překladu narazily na několik problematických jevů, na nichž lze dobře de- monstrovat způsob autorovy práce s textem. Proč Jinací a hledání co nejpřesnějšího výrazu Prochaskova ukrajinština je ozvláštněna huculským ná- řečím, libuje si v mnohovrstevnatých slovech, je stručná a zároveň se snaží dosahovat maximální přesnosti na co nejmenší ploše (promítá se to i do myšlení hlavní postavy Františka, který „uvažoval nad tím, jak se obrovský lidský život, nekonečno vteřin naplněných nekonečností, může po- stupně zredukovat na několik slov, kterými je například v en- cyklopedii o člověku řečeno vše“, a k jehož největší zálibě patřilo vymýšlení hesel o sobě a o všech svých známých ve stylu Laroussovy encyklopedie). K nejzáludnějším místům překladu patří především dialektismy, polysémní slova a Prochaskova heslovitost. Na tyto problémy jsme narazily již na  začátku překladatelské

193 práce, a to u samotného názvu. Ten je totiž i pro běžného Ukrajince poněkud neobvyklý, neboť se jedná o slovo ná- řeční a znamená toho, jenž se nějak odlišuje. Huculové tak nazývají své šamany, léčitele, zkrátka „pozemské bohy“. V češtině jsme hledaly slovo, které by bylo mnohovýzna- mové nebo alespoň evokovalo širší škálu synonym. Mohly jsme si vybrat z celé řady ekvivalentů: výjimeční, zvláštní, neobyčejní, obdaření, odlišní, neobvyklí… My jsme však po- třebovaly méně frekventovaný výraz, který by u čtenáře neevokoval explicitní představu, co se pod ním skrývá. To byl také důvod, proč jsme si nevybraly žádný z citovaných a zvolily slovo Jinací: v tomto tvaru se v češtině již příliš často nevyskytuje, nicméně nabízí celou řadu významů (Ji- nací v sobě svým způsobem obsahují všechny výše uvedené významy a navíc nechávají prostor čtenářově fantazii), což pomáhá – ve shodě s autorovým záměrem – udržovat čte- náře nějakou chvíli v napětí: kdo jsou ti lidé, čím se odlišují, čím jsou výjimeční? Touhu hlavního hrdiny po maximální redukci slov od- ráží originál častými konstrukcemi s pomlčkou, které jsou však pro ukrajinštinu zcela přirozené, až na některé pří- pady, kdy jsou čistě autorské. V češtině jsme se snažily tyto konstrukce zachovat jen v případech, kdy je to zcela v souladu s českou gramatikou a pomlčka nahrazuje čárku nebo závorku; jindy jsme větu rozdělily středníkem nebo dvojtečkou, případně byly úsečné na jiném místě. Prochasko má v oblibě mnohoznačná slova a rád si se slovy hraje. Ale ne vždy nám čeština umožňovala danou specifičnost originálu zachovat. V takových případech jsme musely zvolit jenom jeden význam, který byl pro daný kon- text určující. To se týká například dialektismu baj. V hu- culském nářečí to může znamenat jak vyprávění, potažmo hovor, rozmluvu, tak zaklínání – právě v tomto dualismu spočívá celá „magie“ Jinakých. Čeština podobně dvojznač- ným pojmem nedisponuje, rozhodly jsme se proto pro

194 použití výrazu zaříkávání, který ve svém kořenu obsahuje sloveso s významem mluvení i vyprávění. Bohužel tím ně- které situace ztrácí něco ze svého původního kouzla. Jako příklad lze uvést pasáž popisující Františkovu smrt: v oka- mžiku, kdy František hovoří se Sebastiánem, vejde do baru rumunský zbojník a setne Františkovi hlavu. František ho k tomu ale nejdříve sám vyzve slovy: „jak zmožeš, vidru…“ (use…). Zaraženého Sebastiána při pohledu na Františkovu hlavu, která dopadne na zem, napadne, že ji jenom stačí rychle zvednout, nasadit zpět a poslechnout si… baj. Jde zde tedy o zjevnou slovní hříčku. Baj je jednak konečná sla- bika slova vidrubaj (usekni), anebo právě onen baj (huculsky vyprávění, zaříkávání). Milým překvapením bylo zjištění, že čeština dokáže vy- jádřit významy, které sice nebyly v textu originálu přímo obsaženy, ale odpovídají obecné myšlence díla. Jedná se o pasáž, kde se projevuje Prochaskova fascinace zvukem, řečí, jazykem a jako stylistický prostředek zde opět vystu- puje hra se slovy. V textu originálu se opakují slova se slov- ním základem kazat- (sloveso kazaty v překladu do češtiny znamená říkat, mluvit, povídat): skazano, nakazano, rozka- zano, vidkazano… Nepřipadalo nám vhodné tyto výrazy pouze doslovně přeložit, proto jsme se pokusily utvořit podobné řady sloves s výrazem mluvení pomocí prefixace (povězeno, předpovězeno, zapovězeno, napovězeno). Jako nej- nosnější se ukázalo sloveso povídat, jehož trpné příčestí s kořenem -věz- je alternací k výchozímu slovesu věděti. To se pak promítlo i v překladu věty „ščoby kazaty“, kterou jsme přeložily „aby se vědělo a dál povědělo“. Pro Jinaké je totiž stejně důležité jak povídání, tak i vědění. Jinou skupinu problémů představovaly dialektismy, zejména výrazy typické pro huculské nářečí. Jedna z ka- pitol Jinakých popisuje animovaný film, který František natočil. Vizualita filmu vychází z množství ornamentů vyskytujících se na ukrajinských, konkrétně karpatských,

195 kraslicích a z tradičních vzorů výšivek. Některé z výrazů byly pro současného čtenáře srozumitelné, jiné zcela ne- průhledné. Tento poměr jsme chtěly dodržet. Při překladu jsme vycházely z knihy Antonína Václavíka Výroční obyčeje a lidové umění z roku 1959, kde je celá jedna kapitola vě- novaná kraslicím českým, moravským a také ukrajinským. Motivy jsme tak mohly nahradit reálně existujícími výrazy, které samy o sobě znějí přinejmenším zajímavě (hadí lín, paučí oka, čertůj suk, řičice, včelí cesta, limborka, kačylka…), pro převod motivů výšivek se nejvíc osvědčila slovenština (dožínkové pletenice, trojčistá klučka). Největším oříškem pak byla pasáž, v níž si František se Stefanykem začali z legrace nadávat huculsky. V tomto případě jsme nejvíc čerpaly z Podkrkonošského slovníku Jar- mily Bachmannové (1998), ale použily jsme i několik vý- razů z valašského a slezského nářečí. Bylo pro nás důležité zachovat stejný anebo alespoň podobný význam těchto hanlivých slov, stejně jako Prochaskovu zvukomalebnost. Ostatně autor v jednom rozhovoru uvádí, že použití dia- lektismů má v románu jistě svůj význam, ale vlastně vů- bec není potřeba jim blíže rozumět, stačí jen to, jak znějí (klacmódo, švidravče, neklodo, fikante, vajdo, nemráte...). Jisté klíčové pojmy ale přesto vysvětlení vyžadují, pro- tože na nich stojí celá struktura díla. To byl také důvod, proč jsme se rozhodly opatřit text vysvětlivkami a komen- táři – hlavně u historických reálií –, které by českému čtenáři usnadnily orientaci ve světě Prochaskova mnoho- vrstevnatého díla. Jak sám autor říká – Jinací jsou (mimo jiné) alternativní historií Karpat. Krátce o Františkovi U většiny jmen šlo jenom o převod do jiného grafického systému (Anna, Sebastián). Autor totiž nevybíral jména typicky ukrajinská, ale spíše záměrně „středoevropská“.

196 I když se to na první pohled nezdá, v případě zakladatele kuriózních ginových lázní a tvůrce animovaných filmů – hlavní postavy Františka (ukr. Francysk) jsme narazily na jisté obtíže. Pro ukrajinské prostředí je dané jméno exo- tické. Proto jsme dlouho váhaly, zda postavu „počeštit“. Objevily jsme dokonce zajímavé konotace spojené s tímto dílem: vynálezce receptury ginu byl holandský lékař Fran- ciscus de la Boie. Nabízela se tak možnost použít latinskou podobu tohoto jména Franciscus, ale po konzultaci s auto- rem vyšlo najevo, že i pro něj je tato informace novinkou a daná aluze tedy nebyla záměrná. Pro pochopení hlavní postavy je určující spojitost s jinou osobou: s Františkem z  Assisi (Francysk Asyzkyj je totiž ukrajinská varianta jména tohoto světce). Vztah hlavní postavy a světce je explicitně naznačen v závěrečné části díla, kdy starý ro- dinný přítel Beda vypráví malé Anně o Františkovi z Assisi a Františkovi z Petrosu. Konečné rozhodnutí, že hlavní po- stava bude v českém překladu František, bylo podmíněno tím, že jméno svatého Františka má v povědomí českých čtenářů právě tuto počeštělou podobu. A jako zkrácenou verzi jména jsme užily podobu Franz, která v duchu celého díla odkazuje k dobám Rakouska-Uherska. Díky Prochaskovu mistrnému zacházení s jazykem, jeho odvaze experimentovat, testovat „nosnost“ textu, jeho li- mity, se z překládání Jinakých stalo téměř dobrodružství. Doufáme, že i pro české čtenáře bude tato exkurze do ma- gického světa karpatských hor nevšedním zážitkem. Na tomto místě je potřeba říct, že po celou dobu nám byly velikou oporou Mgr. Tereza Chlaňová, Ph.D., PhDr. Věra Lendělová, CSc. a doc. Teťana Sverdan, CSc. Tímto bychom jim chtěly poděkovat za jejich čas a trpěli- vost. A taky všem těm, na nichž jsme v závěrečné fázi český text testovaly. Jekaterina Gazukina a Alexandra Stelibská

206 Taras Prochasko (* 1968 v Ivano-Frankovsku), jeden z nejtalentovanějších současných ukra- jinských prozaiků a esejistů, patřící k představitelům „stanislavského feno- ménu“. Vystudoval přírodovědeckou fakultu Státní (dnes Národní) univerzity I. Franka ve Lvově (1992). Po ukončení studií pracoval v Institutu karpatského lesnictví v Ivano-Frankovsku, posléze ve svém rodném městě působil jako uči- tel, byl i barmanem, hlídačem, moderátorem rádia Věž (Вежа). Rovněž spolu- pracoval s lvovskými novinami Expres (Експрес) a Pokrok (Поступ) a v současné době přispívá do ivano-frankovského listu Haličský korespondent (Галицький кореспондент). Prochasko je znám i jako překladatel. V roce 2011 vyšel na Ukra- jině jeho překlad karpatské tetralogie Na vysoké polonině (Na wysokiej poło- ninie) Stanislawa Vincenze. V témže roce přeložil povídku polského novináře Lukasze Saturczaka Galicija (Galicyjskość), zachycující události 30.–40. let na ukrajinsko-polském pohraničí s přesahem do současnosti. Taras Prochasko debutoval v legendárním undergroundovém časopisu Čtvrtek (Четвер), kde v letech 1992−1994 působil rovněž jako spoluredaktor. Mezi jeho nevýznamnější díla patří prozaické sbírky Jiné dny Anny (Інші дні Анни, 1998), Lexikon tajemných nauk (Лексикон таємних знань, 2005), román Jinací (НепрОсті, 2002), sbírka prozaických útvarů To by vystačilo na několik povídek (З цього можна зробити кілька оповідань, 2005), sebrané texty dení- kové a esejistické povahy FM Halič (ФМ Галичина, 2001) a Přístav Frankovsk (Порт Франківськ, 2006). Taras Prochasko je rovněž autorem koncepce řady Jiný formát (Інший формат), kde byly v letech 2003–2004 publikovány rozho- vory s předními ukrajinskými osobnostmi. V Polsku mu společně se Serhijem Žadanem vyšla sbírka esejů s názvem Ukraina (2006) a v Německu byla v roce 2007 otištěna další sbírka esejů Galizien-Bukowina-Express (společně s Jurkem Prochaskem a Magdalenou Blaszczuk). V roce 2010 vyšla sbírka dosavadní a dříve nevydané tvorby Jetotak (БотакЄ). Zatím k posledním publikovaným textům patří kniha esejů, kterou napsal společně se svým bratrem kulturo- logem Jurkem Prochaskem – Vzdálenosti a vibrace (Відстані та вібрації, 2012). Jeho díla byla přeložena do polštiny, ruštiny, češtiny a angličtiny. V anto- logii Expres Ukrajina (2008) vyšla povídka …Jetotak… (…Ботакє...) a v antologii Ukrajina, davaj, Ukrajina! (2012) vyšel esej Discours de cosaques. Přeložené ukázky jeho děl byly uveřejněny v publikaci Putování současnou ukrajinskou literární krajinou. Prozaická tvorba představitelů „stanislavského fenoménu“ (2011), v časopisech Plav, A2 a Prahy (Пороги). Taras Prochasko získal řadu literár- ních ocenění. Zmiňme alespoň literární stipendium Stowarzyszenie Willa Decjusza — Homines Urbani, které obdržel v roce 2004 a cenu Premia Konrada (2007), udělovanou mladým ukrajinským spisovatelům Polským institutem v Kyjevě. Je členem Asociace ukrajinských spisovatelů.

207 obsah Prvních šedesát osm nahodilých vět ............................................................7 Chronologicky ......................................................................................... 13 Dopisování s Bedou ...................................................................................17 Geneticky ................................................................................................ 23 První stará fotografie – jediná nedatovaná ...............................................29 Fyziologicky ............................................................................................ 35 Chodit, stát, sedět, ležet ...........................................................................43 Situace koloritně ...................................................................................... 51 Druhá stará fotografie – Ardželjudža 1982 ................................................ 61 Pokušení svatého Antonína ...................................................................... 65 Nezměrné dny ........................................................................................ 87 Třetí stará fotografie – vhodná leda tak do Larousse ................................. 97 Válka v představách (stručně) ..................................................................111 Jinací .....................................................................................................119 Mluvit či přestat .....................................................................................125 Třicet let rodiny S. ..................................................................................133 Nepróza .................................................................................................137 Čarokrásný příběh (například) ................................................................ 149 Podle mapy (vysvětlivky) .........................................................................183 Sedm .....................................................................................................185 Prochaskovo zaříkávání ...........................................................................192 Vysvětlivky .............................................................................................197 O autorovi (Taras Prochasko) ..................................................................206