Noviny 2012 347



http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Adelaide, Brisbane, Canberra, Cooma, Darwin, Hobart, Melbourne, Newcastle, Perth, Sydney, Wagga Wagga, Wellington, Wollongong, Yeppoon, USA and Praha i Košice Noviny Mailing address: NOVINY P.O.Box 3335, Redfern, NSW 2016 further information and advertisements rates http://noviny.20m.com Publisher and Editor-in-Chief: Vratislav R.E.M.J.-Kř. Bejšák-Colloredo-Mansfeld, ph.: 02 9319 6380 neb 0414 540 465 e-mail: noviny@exemail.com.au or nesemvamnoviny@gmail.com and no Fax: .: MEMBERSHIP / ČLENSKÝ POPLATEK: for one year AUS$ 70.00 for a half year / na půlrok AUS$ 38.00 pro Evropu a Ameriku AUS$107 include postage (noviny se tisknou každé druhé pondělí / printed every second Monday). Volume 3 Issue 124 (347) ČTRNÁCTIDENÍK SLUŠNÝCH KRAJANŮ 22.X. – 4.XI. 2012 PP 255003/04496 DO KAŽDÉ RODINY KRAJANSKÉ NOVINY  (Fr.Hrabica) PUBLISHED FROM JULY 1999 tručné zprávy. Pondělí 22. října Pro vystoupení z EU se vyslovilo 51 % Britů, pro setrvání 34 % Izrael vyprovodil provokatéry plující do Gazy do přístavu Ašdod Senátní volby: ČSSD 13 křesel ODS 4, TOP 09/STAN a KDU-ČSL 2, KSČM 1, ostatní 5 Sobotka opět vyhrožuje předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny Úspěch levice v senátních volbách asi zbrzdí reformy, soudí ekonomové Senátoři sociální demokracie podají ústavní stížnost kvůli sKartám Drábek lhal, když tvrdil, že sKarty se nebudou týkat důchodců Dienstbier má 50 tisíc podpisů pro prezidentskou kandidaturu Počasí v Praze: neveselo, truchlivo, 10 stupňů pokračování na str. 2 Slovo vydavatele: rabská liga chce kriminalizaci urážky náboženství od OSN. Určitě se to vztahuje pouze na islám, protože pak zvesela musulmani řeknou, že ti ostatní žádná vlastně náboženství nejsou, náboženství jen jen a jen jedno a to islám, a oni je proto neuznávají, takže se na ně žádná urážka nemůže vztahovat a takže oni si a pak budou moc urážet a zabíjet koho chtějí. V Austrálii, Čínsko- indická komise zase prohlásila, že klidně můžou změnit Broome v jedny velké doly, protože, přesto, že určitá část pobřeží je známá jako rodiště velryb, tak oni tam po dobu průzkumu tam ale žádnou velrybu neviděli. Měli bychom si pomáhat . ROZJÍMÁNÍ O PENĚZÍCH Jaroslav Kovaříček, NSW Připadá mi, že svět se točí čím dál tím více kolem peněz, slyšíme o nich ze všech stran. Nejen o celosvětové finanční krizi, ale třeba i zprávy o sportovcích a jiných populárních tajtrdlících jsou doplňovány informací kolik kdo vydělal, jako by nám na tom záleželo. Stačí jen trochu se zamyslet, aby si člověk uvědomil, že peníze jsou jedním z nejpodivnějších vynálezů – samy o sobě neznamenají totiž vůbec nic. Přesněji jsem si to uvědomil, když jsem žil v Adelaidě. Náš dům byl na kopci kde nebyl přípoj na městský vodovod. Vodu jsme čerpali z vrtu skoro 400 metrů hlubokého, na který bylo napojeno 13 domácností. Jednoho dne se přistěhoval nový soused, který - jak se ukázalo – vyčerpával třetinu naší vody. Byl jsem v té době presidentem vodní kooperativy a tak jsem s ním dal řeč. Vysvětlil jsem mu, že jeho spotřeba vody je nadměrná a proto bych rád zkontroloval potrubí, voda zřejmě někde uniká. On jen pokrčil rameny a odvětil, že má na zahradě automatické zavlažování a to kropí za každého počasí. „Mně je jedno kolik vody vypotřebuji,“ řekl, „na zaplacení já mám peněz dost.“ Byl to zbohatlík. Tak jsem mu vysvětlil, že nevíme jak silný zdroj vody tam dole je a kdyby každý plýtval vodou jako on, mohli bychom jednoho dne být bez vody. A dodal jsem, že těch svých peněz by se nenapil, nenajedl, ba ani jako toaletní papír by je nemohl použít, to poslední jsem mu řekl ovšem poněkud jinou formou, a ještě doporučil, kam si může ty svoje peníze uložit. Výsledkem jeho rozmařilého zalévání bylo, že si poničil trávník a zahubil stromy, neboť australské blahovičníky jsou uzpůsobeny pro podmínky v suchém podnebí a nadbytek vody nesnáší. Tento soused vzešel z chudých poměrů, ale zbohatl v Kanadě nějakým obchodováním. Soused z druhé strany, původním povoláním učitel, zase nadělal velké peníze podivnými kšefty s opály. Tak mu to stouplo do hlavy, že si každý rok kupoval nového Rolls Royce a chtěl, aby ho sousedé zdravili. Tím přišel o všechny přátele u nás na kopci. Šel jsem jednou na procházku se psem a on u mne zastavil, aby se pochlubil svým novým stříbrným RR; já ho ale zklamal, nad jeho autem jsem neprojevil obdivné nadšení. Řekl jsem: „Což o to, RR je pěkný, ale je tu jeden háček. Zdalipak víš, že naše milostivá královna může řídit třeba nejlepší model BMW nebo Ferrari, nikoliv však RR, na to musí mít šoféra, to už patří k tomuto vozidlu. Takže když ty takhle jezdíš v tom svém novém autě po městě, lidé si o tobě myslí, že děláš šoféra nějakému zbohatlíkovi.“ Tohle byly příležitosti poznávat uvažování lidí, kteří přišli rychle k penězům. Postupně se do našeho kouzelného předměstí, s výhledem na město i záliv, stěhovali další zbohatlici a žít mezi nimi nebylo zajímavé ani příjemné. Měl jsem možnost pozorovat jak rychle nabyté a nadměrné bohatství ovlivňuje chování lidí, jejich mentalitu. Velký dům s bazénem jsem prodal a nastěhoval se do malého domečku na východním pobřeží. Na mne totiž peníze žádný ohromující vliv nemají. Stačí mi mít peněz tolik kolik potřebuji ke skrovnému a příjemnému životu, každý dolar navíc by byl naprosto zbytečný. Peníze samy o sobě jsou vskutku neužitečné. Představte si, že máte krabici, v ní osum milionů korun, jste uprostřed Sahary a stovky kilometrů kolem není nic než písek. Zahynete žízní i kdyby tam těch milionů bylo desetkráte víc. V Austrálii máme peníze plástové a ty nehoří, tak si s nimi člověk ani doutník zapálit nemůže. Mince se občas hodit mohou, když se do nich vyvrtají dírky dají se použít jako knoflíky. Zajisté, peníze k životu potřebujeme, zdaleka ne však tolik, kolik si mnozí lidé snaží nahrabat. Peníze jsou jakousi iluzí. Různé formy platidel existují od pradávna, již asi 2,000 let před naším letopočtem existoval jakýs bankovní systém ve starém Babylonu. První mince byly raženy v Řecku asi 600 let pnl. O povaze peněz rozjímal už Aristoteles ve svém spise Politika, kde v deváté kapitole knihy první rozlišuje mezi přirozeným uměním opatřovat si prostředky k dobrému životu a perverzním způsobem hromadění co nejvíce peněz, tento případ zamítá. Tedy nic moc nového pod sluncem, pouze snad to, že dnes je těch hrabivců přemnoho a hromadí sumy čím dál tím nehoráznější. Tedy od dob pradávných existovali na světě lidé bohatí a chudí. Snad to začalo nějakými náčelníky, kteří počali hromadit bohatství, aby se tak vyvyšovali nad ostatní. Bohatství, zpočátku skrovné, se dědilo a tím se i akumulovalo. Děti, narozené do bohaté rodiny, byly v blahobytu vychovávány, na přepych byly navyklé a s penězi dovedly zpravidla zacházet. Moderní doba svým nesmírným rozvojem technologie umožňuje některým jedincům získat obrovské bohatství v krátkém čase. Tito rychlokvašení milionáři a miliardáři jsou prazvláštní kastou a jen málo z nich ví jak peníze smysluplně používat. Přiznám tu, že mně bohatí lidé nevadí, to spíše mám antipatie k lenošivým chudákům. Posuzuji člověka ne podle toho kolik peněz má, nýbrž podle toho jak je nabyl a jak s nimi nakládá. Mnozí zbohatlíci snadno podlehnou dojmu, že peníze jim dávají velkou moc, to je ovšem toliko iluze. Jednak je na světě dost lidí, kteří jim na ty peníze kašlou, a také se často stává, že velké peníze získají moc nad boháčem. Bohatství dovede zaslepit lidskou duši a zbohatlík se zmítá mezi neukojitelnou hrabivostí a strachem ze ztráty peněz. Jistě, penězi je možné uplácet, ne však každého. A hlavní otázkou jest, zdali ty velké peníze přinášejí šťastný život. Jak patrno, peníze štěstí nezaručují. Nejbohatší žena v Austrálii Gina Rinehart má příjem z těžby nerostného bohatství asi 40 milionů dolarů týdně, moc šťastně ale nevypadá. Tedy vypadá tak, jakoby veškerý příjem utratila za jídlo. Se svými dětmi se soudí o peníze a přátel nemá, neb každého kdo se přiblíží podezírá, že má zájem toliko o její peníze (což jest nejspíše pravda.) V Adelaidě mne potkalo štěstí poznat se s finančně zkušeným mužem. Walter byl milovník dobrých vín a tak jsme spolu občas mudrovali u skleničky. Svěřil se mi, že se léta živil jako makléř s nemovitostmi a vydělával slušné peníze. Jednoho dne je spočítal a zjistil, že už má dost, přestal pracovat a věnoval se dobrovolné charitativní činnosti. To mu bylo něco přes padesát. Měl pěkný dům a dobré auto, nic však okázalého. Jeho přístup k penězům mne zaujal a když se příležitost naskytla, odešel jsem do penze v 52 letech. Od té doby pracuji jen příležitostně, jen pokud mne taková práce zajímá. Většinu času věnuji dobrovolné práci pro všeobecné dobro. Nechápu proto myšlení lidí, kteří se neustále pachtí za penězi; čím víc jich mají, tím víc jich chtějí. Jistě, jsou lidé, kteří vydělávají velké peníze, ktere si nejen zaslouží, ale hlavně je potřebují. To jsou třeba drobní podnikatelé, kteří hodnoty vytvářejí. Peníze potřebují na rozšiřování podnikatelských činností, pokud jim firma prosperuje. Berou však na sebe veškerá rizika a když se podnikání nedaří, což nemusí být jejich vinou, mohou ztratit vše, včetně svého domu. Dříve jim pomáhala zajišťovat peníze burza, ta se však proměnila v kasíno. Soukromý podnikatel pracuje dnes dlouhé hodiny a odměna často není úměrná vynaložené dřině. To šéfové velkých korporací jsou na tom dnes jinak, ti berou plat ať svítí slunce nebo prší. Plat je obrovský, zodpovědnost nepatrná. Uvedu pár příkladů z Australie. Obrovské finanční společnosti AMP vládnul kdysi P. Batchelor, akcie měly hodnotu více jak 30 dolarů, ale pod vedením tohoto odborníka klesly pod 4 dolary a firma se málem rozpadla. Bylo nutno se tohoto šéfa zbavit, tak dostal zlatý padák. Kolik milionů to bylo se přesně neví, balík to ale byl tučný. Podobné to bylo se šéfem telekomunikační společnosti Telstra, velkohubým přeborníkem Sol Trujilo. Když se ujal vedení této mamutí společnosti, Telstra akcie měly hodnotu 5 dolarů; po pěti letech šéfování, klesly akcie o 30 procent. Ztráty zaznamenali především běžní lidé, jejichž peníze ve starobním pojištění byly investovány do této vždy předtím solidní a bezpečné firmy. Pan Trujilo si nechával přidávat na výplatě a dotáhl svou odměnu až na 13 milionů ročně. To je slušný plat i v dnešních poměrech. Vybral si svůj zlatý padák v hodnotě 9 milionů dolarů a vrátil se do rodné Ameriky. Proč tento odborník dostal tak důležité místo je mi záhadou. Předvedl se skvěle již doma, když pod jeho vedením firma Graviton zkrachovala. Potom se ujal vedení telekomunikační společnosti US West, kde se mu podařilo snížit hodnotu akcií z 69 amerických dolarů na něco málo přes dolar. Takových případů je nepřeberně, Současný šéf australské letecké společnosti Qantas je Ir Alan Joyce. Roční plat 3 miliony dolarů mu byl málo, tak si nechal přidat a teď bere 5 milionů. Zatímco jeho plat stoupá k nebesům, společnost Qantas zvolna klesá k zemi. Ředitelé bank berou rovněž nehorázné platy a jejich zásluha na zvýšení zisku spočívá zpravidla v tom, že propustí nějaké zaměstnance a na zákazníky uvalí nové poplatky. Takovéhle poměry tedy panují v postkapitalistickém systému. Peníze nikomu nezávidím, ale nemohu pochopit jak může někdo tak horentní roční plat utrácet. Plat současné ministerské předsedkyně Gillardové je necelý půl milionu dolarů a tato pozice nese sebou zodpovědnost za řízení celé země. A není to pozice zajištěná, politici musí každé 4 roky předstoupit před voliče. Tahle zběsilá honba za ziskem a velkými penězi stala se moderní nemocí, která nakazila mnoho lidí. Nevidím v tom nic positivního; naopak, domnívám se že tento chorobný proces povede k rozkladu do nedávna dobře prosperující západní ekonomie. Další finanční krize budou následovat, až k definitivnímu rozkladu finančního systému. S tím já si hlavu lámat nemusím. Naučil jsem se, že je moudré opatřovat si peníze na to co potřebuji, ne na to co chci. V soudobé konzumní společnosti je člověk neustále bombardován reklamou a lákán k nákupu všeho možného, často i zcela nepotřebného. Je však na každém jedinci jak se naučí s penězi nakládati. Při svých seminářích tónovací meditace, kde se zabýváme také kontrolou stresu a depresí, doporučuji účastníkům dvě zajímavé hry. Můžete si je zkusit také, jsou velmi jednoduché, potřebujete pouze čistý list papíru a tužku. Podmínky první hry jsou zadány takto: Máte neomezný zdroj financí, můžete si vybírat kolik jen vám potřeba, ovšem ty peníze můžete utrácet jen pro sebe a rodinu; a utrácet moudře, tedy neplýtvat. Dokončení na straně 2. S A

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny - Stručné Zprávy – sestavené panem Ondřejem Astonem Neffem a jeho Neviditelným psem Strana 2 2 Úterý 23. října Za vydání teroristy do USA hrozí islamisté Británii atentáty V Budapešti byly desetitisícové pro- i protivládní demonstrace Europarlament odmítl škrty, a tak si EK řekla o dalších 9 miliard eur Rebelové se s vedením ODS na vládním daňovém balíčku nedohodli Návrh rozpočtu vláda ze sněmovny stáhne a do 30 dnů předloží nový Bauhaus prodává klasické žárovky, nazývají se "pracovní osvětlení" Oběti heydrichiády připomněla zádušní mše v katedrále sv. Víta Na Václavské náměstí se vrátí tramvaje, rozhodl magistrát Počasí v Praze: zataženo, 12°C Středa 24. října Clint Eastwood v novém klipu opět kritizuje Obamu EK nepodpořila kvóty pro zastoupení žen ve firmách Vláda odmítla návrh nepromlčitelnosti privatizačních zločinů Poslanci poslali do závěrečného čtení daňový stabilizační balík Kalousek musí do měsíce předělat státní rozpočet na příští rok Elektřina nám citelně podraží, vláda schválila menší dotace OZE Žalobce zastavil stíhání muže, který mírnil strážníky na Andělu Policisté obvinili 9 lidí kvůli solárnímu podvodu za 2 GKč Počasí v Praze: zataženo, 9°C Čtvrtek 25. října Chameneí obvinil USA a Izrael z podněcování rozporů mezi muslimy EU hrozí Balkánu vízy kvůli azylantům, EK zablokuje Rumunsku 500 M Krizový štáb doporučil nemocnicím neuzavírat krátkodobé smlouvy Novou ministryní PSV bude bývalá senátorka Ludmila Müllerová Senát chce nechat sKarty jen pro výplatu dávek v hmotné nouzi Island zadržel na letišti v Keflavíku letadlo Holiday Czech Airlines KSČM nepostaví prezidentského kandidáta, Remek to odmítl Antimonopolní úřad zakázal MPSV uzavřít smlouvu s IBM Počasí v Praze: zataženo, 11°C Pátek 26. října Italský expremiér Berlusconi dostal čtyři roky za daňové úniky Syrské příměří trvalo pár hodin, ze severu země jsou hlášeny boje Vznik Státního pozemkového úřadu chce Senát odložit až na rok 2014 Hejtman Hašek prohlásil, že komunisté u moci nejsou ideální řešení Vondra před státním svátkem vyznamenal vojáky, lékaře, sportovce Lidovci společně s tzv. nezávislými založili nový senátorský klub Televize nebudou moci vysílat reklamu hlasitěji než jiné pořady Vandal Smetana dostal podmínku, podle žalobce je trest mírný Počasí v Praze: zataženo, 6 °C Víkend 27. – 28. října Syrské příměří platilo jen chvíli, za víkend je hlášeno 200 mrtvých Berlusconi chce po svém odsouzení zůstat v politice a reformovat soudy U příležitosti státního svátku udělil Klaus na Pražského hradě státní vyznamenání Klaus se zúčastnil slavnostní přísahy a propůjčil bojové prapory vybraným útvarům TOP 09 odejde z vlády, pokud bude změněn daňový balíček bez koaliční dohody Pátrání úřadů po firmách, kde lidé pracují na švarcsystém, má podle Nečase skončit Plzeňská ČSSD odmítla Pospíšilovu nabídku na vytvoření krajské koalice s ODS Nečas varoval členy ODS před pádem vlády, preferuje pokračování koalice Počasí v Praze: sněžení, postupně vyjasnění, 3°C Pondělí 29. října Na Izrael dopadly v době příměří další rakety z Gazy Východní pobřeží USA očekává příchod hurikánu Sandy V Uherském Hradišti spolu zasedly česká a slovenská vláda Zdravotní pojišťovny v příštím roce zruší 6000 akutních lůžek Antimonopolní úřad zakázal UPC na tři roky účast v tendrech Dům na Václavském náměstí není památkou, rozhodlo MK Paroubek neuspěl se žalobou, i označil soudce za prase Marta Kubišová byla vyznamenaná Řádem čestné legie Počasí v Praze: zataženo, 3°C Úterý 30. října Hurikán Sandy postupuje do vnitrozemí, zanechává spoušť a chaos Polská prokuratura popřela výbušniny ve vraku letadla ze Smolenska Poslanci na návrh ODS na týden přerušili jednání poslanecké sněmovny Asociace nemocnic i lékaři odmítají smlouvy se zdravotními pojišťovnami Krajský soud zamítl stížnosti na neplatnost voleb v Moravskoslezském kraji Útok na Klause ukázal nesmiřitelnost části české společnosti, říká BIS Soud zahájil na návrh právníka Altnera insolvenční řízení s ČSSD Policie obvinila Randáka z úniku informací o odměnách Nagyové Počasí v Praze: mrholení, 5°C Středa 31. října Turecko trvá na svém plnohodnotném členství v EU Severovýchod USA se vzpamatovává ze superbouře Sandy Klaus přijal demisi ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka Lékaři a další zdravotníci příští rok nedostanou přidáno, rozhodl Heger Hrad se distancoval od výroku, že Klaus nechce být šéfem ODS Ředitelem DP Praha bude bývalý manažer T-Mobilu Křístek Z ODS vystoupil Radim Fiala, jeden ze stranických rebelů Po 16 letech byl v Praze dokončen plavecký areál Šutka Počasí v Praze: skoro jasno, až 12°C Čtvrtek 1. listopadu Británie hodlá blokovat rozpočet EU, který pro ni nebude výhodný Řecký soud bleskově rozhodl o nevině novináře, jenž zveřejnil seznam bohatých Ministerstvo zdravotnictví chce snížit úhrady za léčiva ze zdravotního pojištění Klause překvapilo, že šéf VV John chce být poslancem a novinářem zároveň Dienstbier kritizoval propojení Johna a Fischera s magnátem Soukupem Kvůli Justičnímu paláci v Brně byl obviněn předseda krajského soudu Klaus nebude ODS k jejímu volebnímu sněmu udílet žádné rady Česká národní banka nečekaně zasáhla a snížila sazby na 0,05 % Počasí v Praze: zataženo, 8°C Pátek 12. listopadu Počet obětí superbouře v USA už přesáhl stovku Čeští archeologové objevili v Egyptě hrobku princezny Sasko a ČR chystají společnou policejní skupinu proti kriminalitě Nečas má před stranickým kongresem podporu už deseti krajů Klaus podepsal novelu státní maturity, a definitivně tak zpečetil její podobu ČSSD vyzvala finanční instituce k bojkotu 2. pilíř důchodového systému VZP tvrdí, že rušení akutních lůžek o 6000 se péče nedotkne ŘSD viní stavební firmy z podvodu, chce zpět stamiliony Počasí v Praze: částečné vyjasnění, 12 °C Víkend 3. listopadu – 4. listopadu Předvolební kampaň v USA jde do finiše, bojuje se o každý hlas Syrské letectvo útočilo v oblasti Damašku, boje byly hlášeny i z města Nečas na kongresu obhájil funkci předsedy ODS, porazil "rebela" Fuksu Prvním místopředsedou ODS se stal ministr Kuba, porazil Němcovou Dobeš slibuje, že odstoupí, nebude-li registr vozidel v prosinci funkční ČSSD vyzvala ministra zdravotnictví kvůli rušení lůžek k rezignaci Předsedkyní strany LIDEM se podle očekávání stala Karolína Peake Policisté našli pěstírnu konopí v zemědělském stavení na Táborsku Počasí v Praze: zataženo, 12 °C ROZJÍMÁNÍ O PENĚZÍCH Dokončení z první strany Všechny ty položky zaznamenejte na papír a sečtěte. Například jedna žena uvedla u auta sumu 30 tisíc dolarů. Řekla: „Ano, za ty peníze si zde mohu koupit nové, spolehlivé a pohodlné auto. Kupovat snobské auto za 300 tisíc by byla hloupá marnivost, kdy se lidé chtějí jen předvádět, a beztak to žádný obdiv k nim nevyvolá.“ Jiná žena uvedla u auta cenu 70 tisíc a vysvětlila, že tolik stojí dobrý terénní vůz, který potřebují k převážení své lodi. Ani tento požadavek nebyl marnivý, ale pochopitelný. Rozumný člověk při této hře zjistí, že vlastně moc peněz nepotřebuje. Může si koupit dům za dva miliony dolarů, jenže takový dům nekupujeme každý rok. Stejně tak auto nějaký rok vydrží. Chodit každý den do drahých restaurací také časem omrzí, stejně jako neustálé cestování po světě. Tato hra je zajímavou příležitostí zamyslet se nad funkcí peněz a zauvažovat o důležitých životních hodnotách. O penězích ta hra vlastně není. Ta druhá hra je té první podobná, avšak mnohem náročnější. Na druhou stranu papíru napište částky, ktere jsou nezbytně nutné k nejskromnějšímu žití. Zde připomenu, že po světě jsou tisíce a tisíce politických vězňů, kteří jsou vystaveni krutému zacházení a jsou jime odepírány základní potřeby. Takový člověk ve vězení zajisté touží po tom, co většina z nás bere jako samozřejmost. Ve své kobce sní o hodnotném jídle, čisté vodě, soukromí a hlavně o svobodě. To vše většina z nás má. Jsme uvyklí požívat mnoho věcí, které nejen nepotřebujeme ale často jsou i škodlivé. Nemusíme kouřit ani se přejídat. Všechny ty luxusní věci jsou spíše přeludem a marnivostí než podstatnými životními potřebami. Při této hře si uvědomíte jak málo toho materiálna člověk potřebuje. Důležité je zdraví a také, aby v hlavě neharašilo. Před pár lety jsme se ráno procházeli jednou zapadlou vesničkou v severovýchodním Thajsku. Jedna rodina právě na dvorku snídala a přizvala nás. Moje thajská partnerka mi tlumočila a tak jsme vedli zajímavé řeči. Vesničané mi řekli: „My jsme velmi bohatí lidé, až na to, že nemáme žádné peníze. Ale máme dobré jídlo, zdraví a radost ze života. Kdo může být bohatší než my?“ Pohoda z nich zářila, stále se usmívali. Tak jsem si vzpomněl na ty své bývalé sousedy zbohatlíky, na všechny ty chamtivé manažéry a napadlo mne – zdali i oni se ráno při snídani takto usmívají a radují se ze života. Nevím. Možná že ano, možná ne. Jedno ale vím. Radost ze života vyvěrá z laskavého srdce a s penězi nemá moc co dělat. O vlastenectví 5. listopadu 2012 Čeští občané nemají valný vztah k vlastnímu státu a státnosti, to je známá věc. Občas mě to mrzí: obdivuji polskou či gruzínskou společnost, pro jejichž příslušníky není vlastní stát jen nudný byrokratický parazit, nýbrž dědictví, které je potřeba chránit a rozvíjet. I já bych si ráda vážila svého státu a usilovně se o to snažím, ale jsou chvíle, kdy mi to opravdu, ale opravdu nejde. O takovou chvíli se mi postaral prezident Václav Klaus, když vyznamenal spisovatele Otu Filipa medailí Za zásluhy. Aby bylo jasno: Ota Filip je nepochybně dobrý spisovatel a zásluhy nepochybně má. Má ale také ve svém životopise nepěkné škraloupy, v mládí pomohl poslat do kriminálu lidi, kteří mu důvěřovali, a spolupracoval se Státní bezpečností. Asi se za to stydí a možná se styděl už tenkrát. Nechovám vůči němu zášť ani jím nepohrdám; většina z nás někdy v životě udělala něco, na co bychom radši zapomněli. Čtu jeho knihy s potěšením a uznávám jejich kvality. Autora je mi spíš líto. Píšu o té věci proto, že hluboce souvisí se zmíněným vlastenectvím. Státní vyznamenání mají vyzdvihnout lidi, kteří by mohli (a snad měli) být příkladem jiným. K ocenění literárních děl existují jiné ceny a vyznamenání. A Ota Filip jako člověk rozhodně není příkladem, který by bylo hodno následovat - kdyby pro nic jiného, pak proto, aby pak jeho následovatelé nemuseli trpět výčitkami svědomí, že způsobili něco, co neumějí ani nemohou odčinit. Český prezident je ze své funkce člověkem, který udílí státní vyznamenání - tedy vyzdvihuje osoby, které pokládá za hodné takového ocenění, staví české společnosti před oči příklady. Václav Klaus často přímo či nepřímo vyzývá k vlastenectví a odvolává se na různé tradice. Tradice, kterou nám nabízí v osobě Oty Filipa, je ovšem tradice, která podle mého názoru vůbec není hodna následování. K vlastenectví, jak mu rozumím, neodmyslitelně patří také takové pojmy, jako je čest a hrdost. Naopak zrada se obvykle správně posuzuje jako čin nečestný, na který člověk rozhodně hrdý být nemůže. Ono totiž není nedůležité, co člověk v minulosti udělal, minulost není ulice, kterou jsme prošli a ona se za našimi zády zbořila a zmizela. Ta ulice pořád stojí: minulost je součástí naší přítomnosti a určuje naši budoucnost, jak brilantně popsal George Orwell v románu 1984. Měli bychom vědět, co kdo udělal - ne proto, abychom mu to předhazovali a ukazovali na něj prstem (sami taky jen zřídka máme v tomto ohledu křišťálově čistý štít). Ale proto, abychom se dokázali v minulosti orientovat. Václav Klaus viditelně má, pokud jde o minulost, jiný žebříček hodnost než já. Oceňuje dílo a jeho přínos a nad prohřešky autora (asi) přimhuřuje oči. Připadá mi to jako hodnocení velmi krátkozraké: nejde přece jen o to, co kdo umí, ale taky o to, jaký je. A státní vyznamenání podle mého soudu nemá dostat člověk, který by nemohl získat ani negativní lustrační osvědčení. Jak si mám vážit státu, jehož prezident není schopen či ochoten uznat tuhle banální pravdu? LN, 2.11.2012 Petruška Šustrová

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny – Slovenská stránka. 3 Strana 3 Aké to je byť Rusom na Slovensku 2 Vladimír Jancura | 6. októbra 2012 8:00 Dokončenie z minulého čísla. Jeho manželka Anna nebola vraj len učiteľkou ruštiny na rôznych gymnáziách v Bratislave, ale aj talentovanou poetkou a maliarkou. Svoje básne však naozaj nikdy nepublikovala a nevystavovala ani svoje obrazy. Anna Michajlovskaja sa nedozvedela podrobnosti o tragickom konci odvlečeného manžela, hoci ho prežila o 35 rokov. Poézia jej pomáhala niesť svoj kríž, znášať ťažkosti života. Ukážky z jej tvorby prvýkrát uverejnil až časopis Vmeste (Spolu), ktorý vydáva Zväz Rusov na Slovensku, iba pred niekoľkými rokmi. Po oslobodení Československa ruskí emigranti odchádzali nielen na Západ, ale vracali sa aj do starej vlasti, a to celkom dobrovoľne. Čo sa o tom podarilo zistiť? V rokoch 1946 až 1953 existoval pri sovietskej vláde Úrad splnomocnenca pre veci repatriácie občanov ZSSR. Jeho zástupcovia pôsobili aj v Československu a tvrdili, že Stalin poskytol milosť všetkým bývalým bielogvardejcom. Najmä ľudia s vysokoškolským vzdelaním sa mali vrátiť domov, vlasť vraj potrebuje odborníkov. Zo Slovenska vtedy odišlo niekoľko vlakov s ruskými emigrantmi. Odišiel tak aj vodohospodár Feodosij Četverikov. Jeho otec Sergej Četverikov bol známy cirkevný filozof, je pochovaný v Slávičom údolí. Neprežívali sklamanie títo repatrianti po návrate do povojnového stalinského Sovietskeho zväzu? To záviselo od toho, čo kto od svojho návratu očakával. Keď som ja prvýkrát cestoval do ZSSR, mal som o ňom idealistické predstavy, lebo som bol vychovaný v tunajších školách, ktoré nám vtĺkali do hláv známe heslo "Sovietsky zväz – náš vzor". Zrazu som však videl, že v mnohých ohľadoch sme ďalej ako náš vzor. Vaša rodina zostala žiť na Slovensku, ale neprenasledovali ju tiene minulosti? Veď v novom politickom režime bola Biela armáda synonymom zrady a nepriateľstva. Sám som dlho nepociťovať žiaden biľag syna emigranta. Otec začal mať kádrové problémy až po tom, čo založil Výskumný ústav lúk a pasienkov a keď ho vymenovali za prvého riaditeľa. V roku 1958 ho však z funkcie nečakane uvoľnili a poslali do penzie. Pohon sa začal na základe jedného anonymného udania. Až po rokoch som sa dozvedel, čo v tom liste bolo. Vraj Čumakov bol už v roku 1913 vysokým cárskym dôstojníkom. Mimochodom, vtedy mal otec iba 15 rokov! Ako to otec niesol? Ťažko. V roku 1961 ho po prekonaných stresoch postihol rozsiahly infarkt a predčasne zomrel. Čo vám priniesol rok 1968? Pre moju rodinu to bol veľmi zlý rok, najmä po augustových udalostiach. Moje deti dostali na dvore "zabrať" od iných detí pre nič, za nič. Sovietsku armádu ľudia stotožňovali s "Rusmi" ako takými a nikto poriadne nevysvetlil, že to nie je to isté. Čo je horšie, stotožňovanie "ruského" a "sovietskeho" pokračuje dodnes, niekto to živí aj v politike, hoci Sovietsky zväz dávno prestal existovať. V čase vojenskej intervencie ste už mali za sebou vedeckú prípravu a prácu v chemických laboratóriách niekoľkých rezortných výskumných ústavov. Kedy ste sa stali riaditeľom Výskumného ústavu cukrovarníckeho? V roku 1985. Ten ústav pôsobil pri generálnom riaditeľstve cukrovarov, a ja som tam prešiel dva roky predtým, ako mi na predchádzajúcom výskumnom pracovisku neumožnili obhájiť doktorskú prácu – nedovolil to tamojší výbor KSS. Generálnym riaditeľom cukrovarov bol vtedy veľmi inteligentný a rozhľadený človek. Keď mi ponúkol uvoľnené miesto, povedal som, že ja to jednoducho nemôžem zobrať. "Všetko viem - do kostola chodíš, otec bielogvardejec," zareagoval generálny riaditeľ, "ale pre mňa je dôležité, že si dobrý odborník." Hovorím: "Vy ste prvý komunista, ktorý mi to vraví." Čo pre vás znamenal rok 1989? Významnú zmenu, ale nielen k lepšiemu. Náš ústav zrušili, načo by aj bol, keď postupne zanikli všetky slovenské cukrovary, tuším až na jeden v Trenčianskej Teplej, ale aj ten patrí Francúzom. Tak som prešiel do Slovenskej akadémie vied a tam boli voči mne dobrí, lebo hneď po roku mi umožnili obhájiť doktorskú dizertačnú prácu. Ruský jazyk po prevrate takmer vylúčili z vyučovacieho procesu v slovenských školách. To sa vás nedotklo? Zaiste, ale nielen preto, že mám ruské korene. Ruština je predsa svetový jazyk. Situácia sa však našťastie aj v tejto oblasti postupne zlepšuje. Mrzí ma však, že ruština oficiálne nepatrí medzi tradične používané jazyky na Slovensku. Kedy prišiel ruský jazyk o tento status? Pred vstupom Slovenska do Európskej únie vtedajšia vláda ruštinu nezaradila medzi takéto jazyky. V Rade vlády pre národnostné menšiny sa už roky usilujem to zmeniť, ale zatiaľ bezvýsledne. Chceli by ste, aby na Slovensku bolo ruské gymnázium? A prečo by nemohlo byť? A nielen v Bratislave. Napríklad Rusíni by privítali, keby v Prešove a Medzilaborciach mohli byť opäť ruské gymnázia, lebo tam boli pred vojnou až do roku 1953. Vravím, záujem o to je, chýbajú však zatiaľ peniaze. Vráťme sa ešte k vašej knihe. Kde sa zrazu našli peniaze na jej slovenské vydanie? Na Úrade vlády SR. Vydáva ju Občianske združenie Rossija v Banskej Bystrici, ktoré vedie Oľga Dašková. Ruska? Nie, je pôvodom Bieloruska, a vydala sa za tunajšieho Róma, husľového virtuóza Alexandra Daška. Slovenské vydanie ste aj rozšírili alebo doplnili v porovnaní s ruským? Áno, lebo sa mi ozvali potomkovia Rusov z celého Slovenska s pripomienkou, že v ruskom vydaní knihy je málo ľudí z ich regiónu a hneď mi aj dodali potrebný materiál. Udržiavajú aj Čumakovovci juniori, vaše deti a ich deti, plameň svojich predkov? Dcéra viac ako syn, hoci sa vydala do Talianska, kde aj žije. Jej dcéra, moja vnučka, ktorá má už 26 rokov, hovorí perfektne po rusky. Vnučka je polyglotka, ovláda niekoľko cudzích jazykov. Jej mladšia sestra zatiaľ vie iba pár slov po slovensky a po rusky. Tá však vyrástla v Taliansku, kým naša polyglotka prežila detstvo tu, na Slovensku. A na záver niečo sladké. Kedy ste sa dostali k štúdiu účinkov steviol glykozidov, ktoré sú vraj tristokrát sladšie ako cukor? Ešte v tom cukrovarníckom ústave. O nezvyčajných vlastnostiach stévie som sa dozvedel prvýkrát pri návšteve partnerského výskumného ústavu v Kyjeve. Japonci však už desať rokov predtým zistili, že steviol glykozidy vyhovujú nielen cukrovkárom, ako plnohodnotná náhrada cukru, ale aj postihnutým rádioaktívnym žiarením, lebo vyplavujú z organizmu rádionuklidy. A keď prišlo k černobyľskej havárii, podávali vojakom, čo sa zúčastňovali odstraňovania jej následkov, čaj sladený stéviou. Steviol glykozidy majú naozaj mnohoraký vplyv na zdravie a výkonnosť organizmu. A tak som sa im začal aj odborne venovať. Odkiaľ ste stéviu dovážali, hádam nie z jej pravlasti v Južnej Amerike? Nie, na Kryme v tom čase mali už celé plantáže stévie. Našla sa aj podpora u vtedajšieho ministra pôdohospodárstva, ktorý vyčlenil niekoľko miliónov korún na výskum stévie a jej využitie v našich slovenských podmienkach. V Modre, v tamojšom potravinárskom ústave, sa vypracovala metodika extrakcie, neskôr sa listy stévie extrahovali aj v Starej Ľubovni. Výroba však vychádzala veľmi draho, preto sme sa rozhodli extrakt dovážať radšej z Číny, ktorá je jeho najväčším výrobcom na svete. Potom však prišiel zákaz používania tohto rastlinného sladidla v Európskej únii. Prečo? EÚ podľa mňa podľahla lobingu svetových výrobcov chemických sladidiel. V novembri minulého roku však zákaz zrušila. Ešte predtým ho zrušili Spojené štáty. Vy sám si sladíte čaj alebo kávu stéviou? Už pätnásť rokov len steviol glykozidom, čiže sladkými zlúčeninami extrahovanými z listov stévie. Prečo ste takým odporcom umelých chemických sladidiel? Ľuďom dokonca radíte, aby nepili toľko koly, lebo prídu o zrak? Áno, lebo čo je aspartám, ktorý sa najčastejšie používa ako sladidlo pri výrobe koly? Sú to vlastne dve aminokyseliny spojené metylalkoholom. Ide o termolabilnú zlúčeninu, ktorá sa rozkladá už pri 30 stupňoch. Náš organizmus má minimálne tých 35 stupňov, a tak zlúčenina v tele sa ľahko rozloží. Aminokyseliny sa vylúčia v moči a metylalkohol pôsobí na oči. Mali by sme pred ním chrániť najmä deti Zabudli sme na balalajku. Zahrali ste si na nej pri oslave svojich osemdesiatin? A akože ináč? Mám peknú sólovú balalajku zhotovenú kedysi v Černigove, a keď je mi veľmi dobre alebo, naopak, smutne, tak ju beriem do rúk a hrám. A je mi zase fajn (smiech). Na Slovensku majú archeológovia prácu aj na 5 000 rokov Milan Čupka | 20. októbra 2012 6:00 Pravda Sumeri v Mezopotámii práve pre ďalšie generácie zaznamenávali súboje Gilgameša a Enkidua s obludou Chuvavou, keď pri dnešných Vrábľoch vznikalo nové sídlisko. Bolo to okolo roku 2000 pred naším letopočtom, v staršej bronzovej dobe. V lokalite Fidvár sa vtedy usadila komunita, ktorú odtiaľ vyhnal až približne o päťsto rokov neskôr veľký požiar. Dnes je toto územie archeologickým pokladom, starobylým mestom, ktoré možno prirovnať k Tróji či Mykénam. O tom, ako od začiatku jeho podrobného výskumu archeológovia pokročili a aké poznatky o živote pred štyritisíc rokmi výskum vo Fidvári zatiaľ priniesol, sme sa porozprávali s vedúcim výskumu Jozefom Bátorom z Archeologického ústavu SAV v Nitre, ktorý je zároveň vedúcim Katedry archeológie Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. V poslednom veľkom rozhovore pre náš denník pred vyše dvomi rokmi ste sa nádejali, že archeologický výskum vo Fidvári poodhalí čosi viac o živote v strednej Európe v bronzovej dobe. Podarilo sa? Najskôr musím pripomenúť, že sme sa nesústredili výlučne len na sídlisko zo staršej bronzovej doby. Za posledné dva roky sme spolu s nemeckými archeológmi urobili geofyzikálny prieskum, čo je niečo ako podzemný röntgen, na podstatne väčšej ploche ako predtým. Na tomto území sme pritom zachytili významné osídlenia až z troch období. Ktoré je najstaršie? Osada z čias neolitu. Ide o osadu ktorej menšia, západná časť bola ohradená priekopou a palisádou. V ohradenej i neohradenej časti sme zistili až 315 pôdorysov dlhých domov. Ide zrejme o jedno z najväčších sídlisk kultúry s lineárnou keramikou v Európe. Jestvovalo približne pred 7- tisíc rokmi. Nositelia tejto kultúry boli poľnohospodári, a tak ako prví vlastne celú túto oblasť odlesnili. Vydržalo toto osídlenie z mladšej kamennej doby až do vzniku osady zo staršej bronzovej doby? Nie. Hoci osídlenie tohto územia bolo mimoriadne intenzívne, nebolo celkom kontinuálne. Opevnenú osadu zo staršej bronzovej doby pri dnešných Vrábľoch ako prví postavili príslušníci hatvanskej kultúry. Okolo roku 1900 pred naším letopočtom do osady zasiahli ľudia z únětickej kultúry. "Mestom" sa síce osada stala už v období únětickej kultúry, maximálny vrchol jej rozvoja nastal až v období kultúry maďarovskej. Jej koniec v tejto lokalite nastal okolo roku 1500, keď mesto vyhorelo. Aké bolo ďalšie osídlenie, ktoré ste v týchto miestach objavili? Osídlenie tu pokračovalo až o 1500 rokov neskôr v dobe rímskej. Zistili sme dva vojenské dočasné tábory. Nešlo pritom o malé posádky. Jedna rímska légia mala okolo 6 000 vojakov a ďalších 100 až 300 jazdcov. Jeden z táborov je navyše unikátny, tým, že je ohradený dvojitou priekopou. Keďže severne od Dunaja boli Rimania vlastne v nepriateľskom území, ohradu si stavali vždy, hoci aj na veľmi krátky čas. Dvojitá priekopa však poukazuje na to, že tábor tu fungoval dlhší čas. Na slovenskom území takýto tábor dosiaľ objavený nebol, najbližší s dvojitou priekopou je známy až na južnej Morave. Zaujímavosťou je aj to, že v rovnakom období tu existovalo aj germánske sídlisko, ktoré sme takisto lokalizovali. To ale zrejme po príchode Rimanov zaniklo. Prečo je táto oblasť taká výnimočná? Má svoj genius loci. Ústrednú úlohu evidentne zohrávala geografická poloha. Do hlavného toku, ktorým bola rieka Žitava, sa neďaleko náleziska vlievalo sedem bočných prítokov. Navyše je tu mimoriadne dobrá a kvalitná pôda. To bol základ, ktorý sem prilákal aj prvých neolitických roľníkov. V staršej dobe bronzovej bolo zase toto miesto významné aj tým, že sa tu prelínali tri kultúrne okruhy. Na území dnešných Vrábeľ bola najvýchodnejšia hranica rozšírenia únětickej kultúry, ktorá mala západnú hranicu v miestach dnešného Berlína a centrum na území dnešných Čiech a Moravy. Na druhej strane tu prebiehala najzápadnejšia hranica rozšírenia hatvanskej kultúry s jadrom osídlenia v Potisí. Okrem toho sa tu nachádzala aj severná hranica kultúr s inkrustovanou keramikou, ktoré mali svoje centrum v Zadunajsku. Významným miestom však toto územie bolo aj neskôr v novoveku keď tu v prvej polovici 17. storočia existovala protiturecká pevnosť. Od nej pravdepodobne pochádza aj názov Fidvár, čo je skomolené maďarské slovo "Földvár"- "Zemný hrad".

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny –. Z českého tisku 4 Strana 4 Jak socialismus způsobil mravní úpadek ve společnosti zdroj: nezapomente.cz Lidé pořád nadávají na nedostatek slušnosti, na mravní úpadek ve společnosti. Jenže čím to je způsobeno? Nic se neděje jen tak a všechno má svou příčinu. Tou příčinou je socialismus. Ano, na první pohled "ráj na zemi pro všechny." Jenže za jakou cenu? Za cenu zaprodání svého svědomí, které je ukolébano do stavu minimální ostražitosti. Socialismus vlastně našemu svědomí předhazuje kost s kousky masa, kterými se máme uspokojit. Některým to bohužel stačí. Ale pravdou je, že když je kost ohlodaná, tak nezbyde nic. Lidé nadávají na politiky. Hlavně na to, jak politici kradou. Na tom nadávání by nebylo nic zvlášního, ale je potřeba si uvědomit, že politici vycházejí se stejného prostředí jako my. A když nadáváme na mravní úpadek, tak ten probíhá v celé společnosti. Proč tomu tak je? Protože většina lidí si myslí, že má na všechno právo. Právo pouze díky tomu, že jsou občany. Právo, aby je společnost zásobovala vším, co se jim zdá potřebné (či přijemné). Právě proto pak volí politiky, kteří jim naslibují ty jejich práva. Něco z toho dotyční politici možná i splní... ale splní taky sobě. Jak vlastně takové "právo na cokoliv" vzniklo? Jednoduše. Přišla jednou jedna partička populistických politiků s heslem: "Kolo do každé rodiny." Při tom politici nezapomněli poukázat na to, že boháči mívají kola dvě. No a tak se našlo hodně lidí, kteří spravedlnost viděli v tom, že jedno kolo je potřeba boháčům vzít a dát ho těm, co ho nemají. Tady se nabízí jeden citát: "Slušnost je jako motýl, který letí přes moře. Musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. Slušnost nejde našetřit jako peníze. To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. Mravnost je jako motýl nad oceánem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne." Takže nejde na jedné straně vyžadovat slušnost, ale na straně druhé se jí neřídit. Nelze vyžadovat zodpověnost po jiných, ale sám být nezodpovědný. Stát "blahobytu pro všechny" má taky za následek rozkol rodiny. Stát blahobytu nás měl ochránit před sobeckými monstry a přitom je sám vytvořil poskytováním privilegií a podpory všem na „ničí“ účet. Závěrem přidám popis toho, jak a proč došlo k zániku Starověkého Říma: Starověký Řím vděčí za svůj největší rozmach tomu, že bylo vytvořeno 12 tabulek římského práva. Poté byla vytvořena republika, která omezila moc vlády a nechala lidi žít. Protože moc vlády byla omezená, lidé mohli svobodně tvořit s tím, že si mohli nechat "ovoce" své práce. V té době se Řím stal pýchou světa. V době nadbytku ale Řimané zapomněli na to, co svoboda musí obsahovat. Zapomněli, že základem svobody je správné omezení moci vlády. Že když moc vlády roste, svoboda lidí klesá. Jakmile Řimané přestali na toto pravidlo dbát, politikům začala růst chuť po moci, což bylo na úkor práv garantovaných lidem v Římské ústavě. Někteří si osvojili, že mohou volit takové politiky, kteří použijí moc vlády, aby některým lidem vzali majetek a dali jej jiným. Byly zavedeny dotace zemědělství. Následovaly programy na podporu bydlení a sociální podporu. S tím ruku v ruce rostly daně a stát více a více ovládal soukromou sféru. Brzy velká část lidí nedovedla platit tak vysoké daně a skončili na státní podpoře. Klesala produktivita, začaly se objevovat nedostatky zboží, davy začaly protestovat na ulicích, vyžadujících chléb a hry od vlády. Mnoho lidí se nechalo přemluvit, aby vyměnili svobodu za bezpečí. Nakonec celý systém zkrachoval a skončil jako oligarchie zastřešená vládou cézarů. Jsme schopni a ochotni se z minulosti poučit? Nebo si ji musíme znovu prožít? Lea Vojtekova| Kde jsi, Rakousko? Češi si neumějí vládnout! Text: Jiří X. Doležal Reflex Výroční zpráva BIS dokonce i v té části, kterou smí vidět veřejnost, mluví zcela jasně. Českou republiku v úplnosti ovládly 3 K: Krádeže, Korupce a Klientelismus. Češi si prostě neumějí vládnout. Na dějiny první republiky každý už kašle. Přitom jsou velmi poučné a ukazují, že korupce a klientelismus stejně jako rozkrádání veřejných peněz jsou pěknou českou tradicí. Skoro čtvrt století od sametové revoluce, kdy si Češi znovu vládnou sami a nemusejí poklonkovat cizí moci z Vídně, Berlína či Moskvy, přesvědčivě dokazuje, že stále platí vídeňský bonmot: Češi jsou dobří jen jako kočí! Naše společnost měla po revoluci plnou hubu ideálů, pravdoláskařství kvetlo a byznys – poctivý byznys – byl stále považován za něco nevhodného, určeného pro hamižníky. Pravdoláskařství se plíživě přerodilo v současnou politickou kleptokracii a poctivé podnikání se stalo kvůli pravicovou vládou zvýšeným daním konkurence prakticky neschopné. Invalidé a starobní důchodci se dostávají pod hranici snesitelné bídy a další zvýšení daní pravicová vláda právě chystá. Levice k tomu z opozice nabízí sebevražedné řešení: zadlužit se až do Řecka. Recept na nastartování ekonomiky a skutečné úspory ve státním rozpočtu, úspory tak masívní, aby bylo možné začít státní dluh splácet, ne navyšovat, je důsledně omezit rozkrádání. Je představitelné, že v našem systému plném zkorumpovanosti všech úředních složek tvoří ztráty kolem jedné třetiny. Že naše země by vyšla s pouhými dvěma třetinami současných veřejných rozpočtů, protože každá třetí koruna z něj se někomu zadře za nehty nebo je alespoň utracena zcela neúčelně, ve prospěch vlastních zájmů politika na oné zakázce. Prosadit tento recept s Čechy jako úředníky a politiky je však zhola nemožné, i když je úplně jednoduchý: Všechno veřejné účetnictví na internet Náprava není v dohledu a zbývá si jen postesknout, že dokud byly Čechy kolonií civilizované země – rakousko- uherského mocnářství –, kradlo se přece jen o trochu míň, a hlavně s větším strachem. Takže by asi bylo nejrozumnější monarchii obnovit. Češi totiž zjevně nejsou dostatečně civilizovaní na to, aby si vládli sami. Možnost nakrást si vždy zvítězí nad veřejným zájmem bez ohledu na politickou příslušnost a století. Češi jako muslimové, aneb proč si neumíme vládnout Text: JAN A. NOVÁK Před týdnem tu kolega J.X.D. uveřejnil trefnou úvahu konstatující, že si Češi neumějí vládnout. Nutně vyvolává otázku, proč tomu tak je. Neradostnou odpověď nabízí krátký výlet do moderních dějin udatného českého národa. Pro větší názornost si vyberme nějaké konkrétní město - třeba České Budějovice, které si svým jménem o tuto roli přímo říkají. Ještě na počátku 19. století tu drtivá většina spořádaných měšťanů mluvila německy, někteří ovládali i češtinu. Spravovali své město jak nejlépe uměli a národnostní problém jim nic neříkal. Pokud vůbec uvažovali o něčem na způsob vlastenectví, pak to vnímali geograficky: jako vztah k místu, kde žili. Situace se začala radikálně měnit po zrušení nevolnictví, kdy se do měst za lepším bydlem vydala venkovská chudina. Ta pro změnu zase mluvila výhradně česky. Její mentalita i životní styl odpovídaly původu, takže je nikdo nebral moc vážně. Což byla chyba, protože její schopnosti ležely jinde: uměli se množit. A tak už v polovině 19. století byla společnost v Českých Budějovicích národnostně zřetelně polarizovaná. I navzdory tomu volby starosty pořád ještě vyhrávali Němci. Časy se ale začaly měnit - a nejen proto, že se z české chudiny cestou nechráněného sexu stávala většina, které byl životní styl původních měšťanů do značné míry cizí. Evropou zrovna táhlo strašidlo šovinismu, jemuž se v dvojjazyčném prostředí dařilo obzvlášť dobře, ve skutečnosti tu ale nešlo o národnostní problém. V tolerantním prostředí monarchie si i Češi rychle dokázali vytvořit intelektuální a podnikatelské elity. Jenže jako celek zůstala mentalita jejich společenství poznamenaná nevolnickým původem. Vedle pivního mudrlantství, notorické malosti, nedostatku rozhledu a organizační neschopnosti to byl především sklon likvidovat každého, kdo vyčníval. Vzdělaní a umírnění byli umlčováni, uctíváni byli blouzniví radikálové. Právě to leckoho odpuzovalo; lhostejno, zda Němce nebo Čechy. V oněch časech ještě byla hranice mezi národnostmi volně prostupná a mnozí se začleňovali víc podle osobních cílů než podle jazyka. "Česká" mentalita se formovala i touto selekcí; kdo to chtěl někam dotáhnout, tak se od ní raděj držel dál. Nejen naše příjmení, ale i původ a osudy mnoha významných osobností tohoto období by mohly vyprávět - kdyby chtěl někdo poslouchat. Prvním vysloveně českým starostou Českých Budějovic se stal úspěšný podnikatel August Zátka až po vzniku Československa roku 1918. Snažil se být národnostně nestranný a ne náhodou už o rok později na funkci znechuceně rezignoval. Jeho nástupce Otakar Svoboda (vyučený truhlář) pak České Budějovice prohlásil za "jazykově české město". Bylo dokonáno. Jinak řečeno: motorem "české" cesty k moci nebyly nějaké nové ideály nebo principy, nešlo o nic na způsob americké nebo francouzské revoluce. Byl to převážně důsledek populační exploze v nejnižší vrstvě společnosti - ještě ke všemu venkovanů vržených do pro ně nesrozumitelného městského prostředí. Nešlo jim o moc víc, než přetvořit si toto prostředí k obrazu svému. Což nápadně připomíná třeba muslimské přistěhovalce v Západní Evropě nebo některé nepřizpůsobivé menšiny u nás. Můžeme si říkat, že je koneckonců jedno, jakým způsobem jsme se dobrali k národnímu státu. Dějiny přece píše vítěz a my jsme si ty své už zfalšovali opravdu důkladně. Jenže pohled na bídu současné české reality ukazuje, že to jedno není. Že jsme sice zdánlivě vyhráli, ale ve skutečnosti jen názorně demonstrujeme to, na co předem upozorňovali naši protivníci v tomto zápase: Češi si neumějí vládnout. Nejen že nevědí jak, oni dokonce ani nevědí, co je smyslem vládnutí. S naivitou pohádkového Honzy z chalupy chtějí jen stát, který by se o ně staral a nic za to nechtěl. Kdo jim to slíbí, ten je povede... Jednou z milosrdných historických lží je tvrzení, že tento úpadek začal až s totalitami. Ne my, to "voni". Jenže plebejský duch, zlodějna a neschopnost se zřetelně podepsaly už na takzvané první republice. Korupce státních úředníků ve srovnání s Rakousko-Uherskem dramaticky vzrostla, klientelismus a politické aféry si s dnešními v ničem nezadaly, prezident si budoval tatíčkovský kult podplácením novinářů, šikanovala se šlechta, církev a velkostatkáři, koketovalo se s bolševickým Ruskem, nejúspěšnějším podnikatelem byl fašistoidní Tomáš Baťa... A pak se revoluce bývalých nevolníků rozjela naplno: druhá republika vyloučila ze svého středu nebezpečně úspěšné a bystré Židy, prezident Beneš po návratu z exilu zase nebezpečně pracovité a spořádané Němce - a jaksi nádavkem i nebezpečně bohaté české velkopodnikatele. V poválečných víceméně svobodných volbách si Češi vybrali komunisty, kteří pak zlikvidovali české podnikatele kompletně a došlápli si na českou inteligenci (i navzdory tomu, že byla dost neineteligentně levicová). Což nakonec dovršila masová emigrace za časů soudruha Husáka, kdy utínání přečnívajících hlav dostoupilo vrcholu. Zdálo se, že horší už to být ani nemůže, ale samet sáhl ještě hlouběji a vynesl vzhůru zjevy vyloženě podsvětní. Ti společnost dál formují k obrazu svému. Pohled na současné "elity" a "celebrity" naznačuje, že jestli tu vůbec zbyli lidé schopní něco inteligentně řídit, pak se vedeni pudem sebezáchovy ukrývají v hluboké ilegalitě. Ještě se divíte, že tu často nefungují ani věci zdánlivě prosté? Nemáme být po tom všem spíš rádi, že ze zásuvek pořád ještě teče elektrický proud a úředníci za stavební povolení nepožadují právo první noci? Ostatně, může být i hůř. Třeba jen o pár zdí dál zrovna provozují nechráněný sex nepřizpůsobiví spoluobčané, jejichž početné potomky vrhne logika populační exploze na stejnou dráhu, jakou máme za sebou my. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. K ženě dřímající na lavičce přistoupí policajt a decentně jí zašeptá: "Paní, máte odhalené jedno ňadro..." Paní se na něj vyděšeně podívá a vykřikne: "Čert vzal ňadro, ale kde mám dítě?" Novomanželé po svatební noci: Manžel: "Miláčku, tak jsem dnes zjistil, že jsem nebyl tvůj první....." Manželka si zapálí v posteli cigaretu a říká: "A já jsem dnes zjistila, že ani poslední..."

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny – Dostali jsem od našich čtenářů. Názory redakce se nemusí vždy ztotožňovat s listy čtenářů. Strana 5 Výroční členská schůze v ČSC Klubu Dne 14 října se konala výroční členská schůze v našem ČeskoSlovenském Country Klubu. Díky některým jedincům průběh této schůze proběhl způsobem za který bychom se chtěli omluvit. Rádi bychom se omluvili především zakládajícím členům ČS Country Klubu. Všichni členové s platným členstvím byli uvědoměni pozvánkou zaslanou poštou s pokyny, které jsou nutné dodržet, aby nominace členů mohla být přijata. CzechoSlovakian Country Club je Ltd company, registrován na ASIC a jenom on má právo publikovat ve svém jménu. Přesto členové kteří se nazývali “krajanský výbor” se rozhodli, že si udělají svůj vlastní nominovací formulář. Myslíte si, že kdyby jste přisli do kteréhokoli RSL nebo Workers Club a přinesli si vlastní volební lístky, že byste byli připustěni k volbám? Tyto členové byli upozorněni, že jejich vlastně vyrobený nominačni formulář Klub nemůže přijmout a byli požádání aby použili volební lístky vytištěné Klubem. Přesto že měli dostatek času a formuláře byli k disposici volně v klubu, toto upozornění ignorovali. Z tohoto důvodu jejich nominace nebyly klubem přijaty. Členský výbor má mít 12 členů. V případě že nominovaných členů je méně než 12, volby nejsou nutné a všichni nominovaní se stávají členy výboru a mohou si přizvat na pomoc dalši členy klubu, když uznají za vhodné, až do počtu 12 členů. Nový členský výbor měl pouze 7 členů a další 3 byli přizváni. Tyto informace byli zaslány všem členům buť formou email nebo poštou. Všichni si dobře pamatujeme na dobré časy našeho Klubu, věříme, že se vrátí, když budeme pracovat všichni dohromady a nezištně. Když budeme řidit klub tak aby zase prosperoval, tak z toho budou mít radost a prospěch všichni. Těšíme se na Vaši účast ať příjdete za zábavou a nebo nám i pomoci. Můžete nás najít na website, která se stále tvoří, tam se dozvíte co připravujeme http://www.cscountryclub- sydney.com.au/ Facebooku kde jsou poslední události: Czecholslovakian Country Clubnebo nám můžete napsat na naši email: cscclubsydney@gmail.com Za Výbor ČeskoSlovenského Country Klubu Jana Vincenc i 28. říjen - Československé výročí..... Všechny země světa mají nějaké významné datum, které slaví jako státní svátek. Česká republika má tento den 28. říjen, na památku založení republiky v roce 1918. Nevím, jaké jsou oslavy v Č.R., tady v Canberra ( v Kambeře ?) se konala na Velvyslanectví České republiky oslava jako "party" a to už 18. října, kdy jsem měl tu čest být pozvaným hostem. Jak to ? Jeho Excelence, velvyslanec České republiky v Commonwealth of Australia, pan Kmoníček na ten den pozval všechny diplomaty, akreditované v ACT ( vidíte, jak se snažím vyhnout českému sklonování našeho kapitálu Canberra ?) a mimo to, i pozval zástupce českého krajanského tisku. Pan Vratislav, vydavatel sydneyských Novin, který je můj dobrý přítel, zajistil pozvání i mé maličkosti, snad proto, že spolu rádi debatujeme a hádáme se při balení Novin do obálek a tak jsem nejen jeho kamarád, ale i jak říkají v Česku - jeho "podržtaška" ! Pozvánky zněly pro tu dotyčnou osobu, plus "spouse". Tedy s mladým panem Vratislavem jela jeho paní Suzan, zdatná to řidička, která nás bezpečně dopravila k velvyslanectví, kde se to už hemžilo hosty i "security stráží", s kroucenými kabílky za uchem. Party začala a probíhal zcela neformálně, točené plzenské, kdy u pípy hosty obsluhoval sympatický diplomat ze sydneyského konzulátu, pan Černy, plné stoly švédského (českého) buffetu byly typickým cílem nejenom krajanů ze všech koutů Austrálie, ale vše chutnalo i "cizím" diplomatům a vlastně "zlatým hřebem" se stal gatecrasher - (nikým nepozvaný, jak jsem si u pana velvyslance ověřil) - Peter Slipper, speeker (mluvčí) našeho australského Parlamentu, ano, ten ostudný zrádce své vlastní partaje a v současnosti přítěž a ostuda "dělnické" vlády ! V krásně padnoucím (Seville Row) obleku, ale cpal se a napájel, jako hladový Čech ! Snad proto navštěvuje diplomatické mise jiných zemí, protože "true blue" Australané, s ním nemluví (ani ti, ani oni) a je jako opuštěný potkan. Když už všichni měli v sobě nějaký ten chlebíček, nebo řízeček a šunčičku (s vynikajícím canberrským chlebem), přišel na schody pan velvyslanec a pronesl řeč, která by měla být vzorem všem řečníkům. Mluvil k věci, o významu vzniku republiky, požádal přítomné, aby vyslechli státní hymnu a oznámil, že jako další program, je uvnitř v sálu předčítání z díla bývalého presidenta Č.R.Václava Havla. S úsměvem dodal, že poslech není povinný, což více než polovina přítomných krajanů vzalo s povděkem ! Když se začalo smrákat, přesunuli jsme se do předního salonku, kde jsem si pěkně popovídal s Judr Šindlerem a Petrem Čermákem, kteří reprezentovali časopis Věstník, vydávaný sydneyským Sokolem. Petra vídám aspon jednou ročně na trampském Potlachu, vždycky o Velikonocích, ale pana Šindlera už jsem neviděl mnohá léta, žiji na jihu, on na severu. Nejhezčí ale bylo, když už oficielní hosté a diplomaté odešli a pan Kmoníček mezi nás přišel zcela neformálně, po domácku v kaftanu a s vyšívanou čepičkou, v ruce velikou vodní dýmku-nargile a to byl snad nejhezčí kus návštěvy (kdysi tomu soudruzi říkali : "a strávili čas ve vzájemném, přátelském rozhovoru" ! Ale tak to tentokrát opravdu bylo. Pan velvyslanec nám vyprávěl o svém mládí i o svých dojmech v diplomacii a hlavně, o svém hobby, tedy vodních dýmkách a kouření. Můj osobní dojem byl, že kdyby politika a diplomacie mé "staré země" byla tak neškrobená a vstřícná, jako její reprezentující diplomaté v mé "nové zemi", jistě by ji nikdo nenazýval Kocourkovem. Proč byla oslava 28.října už 18.října ? To proto, že pan Kmoníček, spolu s celým konsulárním sborem slíbil, že na to "pravé" datum, se zúčastní oslav v Sokole, což prý také dodržel. Doktor Šindler i Petr Čermák nás zvali, abychom přišli také, ale já jsem chtěl v ten den jít na oslavu pořádanou v Českém a Slovenském Country klubu v Kemps Creek. Že jsem ani tam nakonec nebyl, bylo zaviněno asi tím, že několik dní, před naší cestou do Canberry, jsem s panem Vratislavem byl na schůzi klubu, jejíž průběh mě jen utvrdil v názoru, že Češi a Moravané v "Česku" i Slováci na Slovensku jsou více-méně stejní, jako v České i ve Slovenské republice ! Nejednotní, hádaví, prostě : "žabomyší" válečníci ! Jsem prostý člen klubu, ba ani jsem tam nikdy nechodil pravidelně, v minulosti, když přijel nějaký zpěvák, bavič, či skupina westernových muzikantů, nejčastěji ale na dobré jídlo do Blue Danube restaurace Jožo Šmitaly, který vaří v klubu. Vznikl tam střet mezi dvěma skupinami krajanů ( není to střet národnostní), ale prostě rozdílné názory na vedení klubu a hlavně rozdílný přístup k zacházení s klubovními financemi a s pravidelným účtováním. Jak jsem už předznamenal, nejsem osobně obeznámený s děním v klubu a kdybych neslyšel frázi : "přeci jistě nechcete, aby se klub dostal do CIZÍCH rukou !"- když jsem ale zjistil, že těmi "cizíma rukama" je míněn true blue Australan Bruce, manžel předsedkyně Ireny , děvčete narozeného zrovna tak, jako my, v Československu, zdálo se mi, že to je drzost nazvat Australana v Austrálii - cizincem ! To si tady zatím dovolují pouze různí Arabové a Čínani ! Dále tam vznikly trapné okamžiky, kdy z obecenstva bylo vyžadováno, aby každá věta byla přeložena do slovenštiny, nebo češtiny. K tomu jsem měl poznámku, že pokud vím, nejsou mezi našinci takoví blbci, kteří by nerozuměli anglicky. Pochopil bych vyjímku těch, kteří sem přišli až ve vyšším věku, anebo jsou tu pouze na návštěvě u rodin. Ale i tak, překlad je pak věcí jejich příbuzných, či kamarádů ! Ovšem, co považuji za největší slabinu této "zabijačkové"schůze je to, že ač na to několik řečníků z obou stran výborů narazilo, nikdo nevysvětlil, kde je klubovních (asi) A$ 20.000.- a jakto, že přibližně za minulý půlrok, nebylo periodické vyúčtování pouze taková nezávazná informace, že : "ta a ta částka byla převedena z jednoho účtu na druhý" - ale nikdo ze starého, ani nového vyboru to nedokázal zkonkretizovat ! Líbil se mi tam projev Bena, (který nazval rejč rejčem - call spade by spade!) a upozornil na ambice jedné dámy, která se do prostor klubu chtěla stěhovat. Ze strany druhé, jsem byl uchvácený emocielním, až divadelnickým projevem dámy druhé. Oběma těmto sporným stranám, bych v případě kdyby se mě ptaly na názor jen řekl : Udělejte fair play kontrakt s Jožkou Šmitalou a jeho rodinou, protože hlavně ta restaurace drží klub, nikoliv plané vlastenectví a fangličkářství ! Samozřejmě, je to klub pro australské Čechy, Moravany, Slezany a Slováky, ale uvědote si, že děti nás všech preferují angličtinu a do klubu chodí z blízkého okolí Australané - farmáři, Italové, Poláci, Madaři i Jihoslovani. V podobné situaci je i Sokol na severu města, jehož výhodou je perfektně fungující knihovna s Ray Černým, ale zase oproti tomu, jim chybí permanentní kuchyně. Další mojí připomínkou je, že jdu-li v Č.& S. C.C. na oběd, či večeři, platím stejnou cenu, at jsem členem, anebo ne. Totéž je i s cenami nápojů. V tomhle směru, by klub měl užívat diskriminační system, jako je v RSL ! Ale kdo já jsem, abych Vám kázal, co máte, nebo nemáte ! Nechme to koním, ti mají větší hlavy ! A tak můj celý dojem z toho, co popisuji, byl ještě znásobený trochu zklamáním, že ač byly (z obou stran, legálně i illegálně) ohlášeny volby nového výboru, skutek utek a výbor byl jen "kooptován" ! Přátelé, komu se můj "sranda" článek nelíbí, anebo naopak s ním souhlasí, at napíše mladému panu Vratislavovi a on to jistě rád v Novinách otiskne. Ahoj ! Psáno 31. října (October) L.P. 2012. Sven F. REHULKA , Miranda – NSW r Recepis No.347 Broskvový křehký fťup. ½ hrnku ovesných vloček, 1 PL mouky, 3 PL hnědého cukru, 1 KL skořice, 2 P oleje, 1 PL vody, 2 PL mandlí (sekaných), 4 broskve (z konzervy nebo mírně podušené, pokrájené), 4 PL šťávy z broskví. Broskve se šťávou dáme do nádoby vhodné pro mikrovlnku. Zbytek ingrediencí smícháme a dáme na broskve. Vlníme, přikryté papírem, asi 4 minuty, potom odkryté další asi 3 minuty nebo dokud není povrch ztvrdlý. Můžeme servírovat se šlehačkou. Dobrou chuť přeje Radka p

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny –.Zajímavosti a drby 6 Strana 6 Nebojte se komunistů, bude legrace! Foto: ČTK / Karel Vlček18.10.2012 - Text: Ivan Hamšík Prosím, přestaňte blbnout s balením kufrů. Triumf komunistů přece nemusíme brát nij ak tragicky. Než převezmou moc definitivně v parlamentních volbách, vzpomeňte si, jak krásný život můžeme mít: Rodiny budou častěji pohromadě, protože se nebude nesmyslně pracovat. Víkend zase bude začínat v pátek po obědě. „Bude práce pro všechny.“ To se udělá tak, že se „zrušená pracovní místa obnoví“, a pokud to nebude stačit, tak se „vytvoří nová“. Zjednoduší se život pro všechny žvanily, kteří reptají proti politickým stranám a vymýšlejí nový světový řád. Bude jenom jedna strana. Zcela vymizí existenční starosti, protože „základní životní jistoty pro všechny generace“ budou zakotveny v ústavě. ODS bezbolestně splyne s KSČM, jelikož mají podobný program: velký stát, hodně úředníků, vysoké daně a boj proti střední třídě. Takzvané symboly ODS se pohodlně vrátí k práci veksláků před obnovenými tuzexy. Zbavíme se bezradnosti s nepřehlednou nabídkou knih. Každý čtvrtek vyjdou oficiálně tři, s kvalitou garantovanou ÚV KSČM. Pro živnostníky skončí trápení s podnikáním, daněmi a švarcsystémem. Všechny problémy střední třídy se vyřeší jejím zrušením. Mladé lékaře a učitele prosím, aby nepanikařili, budou automaticky zařazeni mezi pracující inteligenci. Zbavíme se hypoték, protože každý dostane přidělený státní byt. Tím se navíc dočká renesance ve světě tolik oceňovaný panelák. Stát „postaví minimálně 40 000 bytů ročně“. Přestaneme se vyčerpávat běháním za slevami. Všechny jogurty (které ovšem nebudou k sehnání) budou stát stejně. Korupce zmizí ze dne na den, protože stát zřídí „veřejné fondy hospodářské rekonstrukce pro strategické řízení veřejných investic“. Naši zemi přestanou hyzdit montovny cizáckých aut. Vrátíme se k tomu, co je nám vlastní: k „chovu skotu a mléčné produkci“. Konečně se budeme moci vysmát miliardářům. Majetek jim znárodníme a v jejich palácích zřídíme školky a sklady. Ženy se dočkají rovnoprávnosti v za městnání. Jejich mzdy budou stejně nízké jako ty mužské. ¨ Mladí lidé přestanou tápat, protože „KSČM jim pomůže při vstupu do života“. Děti po dlouhých letech zjistí, jak to vypadá venku, protože internet bude zadarmo a pro všechny, ovšem pouze hodinu denně. Zbavíme se nervů, jestli nezkrachuje naše cestovní kancelář, zrovna když jsme v cizině. Za prvé už nebudeme v cizině, za druhé se všechny cestovní kanceláře zruší najednou. Jen do NDR se už bohužel nepodíváme, protože Němci nejsou tak blbí. Týden. *** Tučné pasáže jsou citáty z volebního programu KSČM. Češi ve velikosti mužského přirození patří ke světové špičce Velikost penisů má skutečně přímou souvislost s lidskou rasou. Zatímco černoši se chlubí největšími rozměry, Asiaté jsou na tom obvykle nejhůře. Podle posledního průzkumu Češi patří se svou průměrnou velikostí 15,89 cm ke světové špičce. Emeritní profesor psychologie Richard Lynn, jenž je autorem studie, tvrdí, že průzkum jen potvrzuje dosavadní teorie o závislosti velikosti penisu na lidské rase. Největší penisy mají muži v Konžské republice, zatímco nejmenší v obou Koreách, kde mají jen poloviční pyje ve srovnání s Ekvádorci či Konžany. A Češi zase vévodí Evropě. Italové, Němci, Francouzi či Španělé mají pyje menší než muži z české kotliny. „U většiny populací světa je délka penisu předpověditelná a je tak také potvrzena,“ tvrdí profesor Lynn z Ulster University v Belfastu. Penisy byly měřeny u 113 národů světa. V tabulce je uveden pouze výběr: Velikosti penisů podle jednotlivých národů: Republika Kongo – 7,1 palce (18,03 cm) Ekvádor – 7 palců (17,78 cm) Ghana – 6,8 palce (17,27 cm) Kolumbie – 6,7 palce (17,02 cm) Island – 6,5 palce (16,51 cm) Česko – 6,3 palce (15,89 cm) Itálie – 6,2 palce (15,75 cm) Jihoafrická republika – 6 palců (15,24 cm) Švédsko – 5,9 palce (14,99 cm) Řecko – 5 ,8 palce (14,73 cm) Německo – 5,7 palce (14,48 cm) Nový Zéland – 5,5 palce (13,97 cm) Spojené království – 5,5 palce (13,97 cm) Kanada – 5,5 palce (13,97 cm) Španělsko – 5,5 palce (13,97 cm) Francie – 5,3 palce (13,97 cm) Austrálie – 5,2 palce (13,21 cm) Rusko – 5,2 palce (13,21 cm) USA – 5,1 palce (12,95 cm) Irsko – 5 palců (12,7 cm) Rumunsko - 5 palců (12,7 cm) Čína – 4,3 palce (10,92 cm) Indie – 4 palce (10,16 cm) Thajsko – 4 palce (10,16 cm) Jižní Korea – 3,8 palce (9,65 cm) Severní Korea – 3,8 palce (9,65 cm) RP Maďaři prodávali obarvené vepřové maso jako hovězí Maďarský podnik vyvezl do Švédska několik tun vepřového masa, které obarvil a vydával za dražší hovězí. Podvod odhalil švédský laboratorní rozbor, napsala ve středu s odvoláním na maďarskou státní televizi slovenská média. Podle maďarských úřadů dodala firma obarvené maso zřejmě jen do Švédska, na maďarském trhu se neobjevilo. Šéf maďarského úřadu pro bezpečnost potravin György Pleva označil záměnu masa za nebezpečnou. Při rozdílné tepelné úpravě mohou přežít někteří parazité nacházející se ve vepřovém mase, což může vést k vážnému onemocnění. CTK Novodobí otrokáři v Británii. V jejich sítích končí i Češi LONDÝN/PRAHA - Obchodování s lidmi a pracovní vykořisťování není jen realita rozvojového světa. Začíná být palčivým problémem i v Evropě. V Británii jsou novodobí otrokáři na vzestupu a v jejich sítích končí také Češi. Nejčastěji v továrnách ve Skotsku. Oběti obchodu s lidmi a pracovního vykořisťování v Británii pocházejí především z Číny, Nigérie ale také s České republiky. Vyplývá to ze zprávy, kterou minulý týden vydala britská meziresortní komise. V lepším případě směšná mzda Nejčastějším typem vykořisťování v britském království je sexuální zneužívání. Češi a Slováci se však nejčastěji stávají oběťmi otrocké práce v továrnách, kde tvoří dokonce čtvrtinu všech postižených. V moci novodobých otrokářů se přitom ocitnou zpravidla muži. Většinou končí v potravinářském průmyslu, kde buď pracují za směšnou mzdu, nebo jim jejich „ochránci“, kteří práci zprostředkovávají, neplatí vůbec nic. Často zneužijí jejich osobní tísně a neznalosti prostředí. Ve Skotsku jsou Češi dokonce na druhém místě v žebříčku nejvíce zneužívaných národností. Českou republiku tam \'předstihli\' už jen Rumuni. Podle ředitelky nevládní organizace La Strada Ireny Konečné jde převážně o Čechy ze sociálně vyloučených lokalit a lidi bez domova. "V Británii jsou zneužíváni skrze sociální dávky nebo pracují v otřesných podmínkách. Pachatelé se na tyto skupiny přímo soustředí, přes nabídku zajímavé práce je nalákají do zahraničí," říká Konečná. ejí slova potvrzuje i česká ambasáda v Londýně, na kterou se ročně obrátí asi stovka obětí. "Příběhy, které známe z podání našich občanů, obvykle probíhají následovně: někdo jim v České republice nabídne dobře placenou práci ve Velké Británii, případně jej do Británie odveze. Po příjezdu mu sebere osobní doklady a násilím či hrozbou násilí mu brání ve svobodném pohybu. Nutí jej na místě pracovat, případně jej navíc registruje jako uchazeče o zaměstnání a požádá jeho jménem o sociální dávky, které si přivlastňuje. Mladé ženy jsou nuceny k prostituci, případně \'prodávány\' zájemcům o sňatek s občankou členského státu Evropské unie," sdělil serveru Lidovky.cz zástupce českého velvyslance v Londýně Antonín Hradílek. Osvěta v ohrožených oblastech I proto se britští a čeští odborníci snaží lidi z problémových lokalit informovat o nebezpečí cesty za prací do Spojeného království. "Spojili jsme se s partnerskou organizací, která má skrze svá regionální centra daleko větší vliv," vysvětlila Konečná. Podle údajů La Strady patří mezi regiony, z nichž Češi nejvíce mizí, okolí Prahy, České Budějovice, Hradec Králové a Ostrava. Velká Británie patří mezi hlavní země, kde Češi s vidinou lepší práce nakonec skončí v nelidských podmínkách. "Dalšími cílovými státy jsou Německo a Nizozemsko, ale poslední dobou jednoznačně registrujeme nejvíce případů z Británie," potvrdila Konečná. Podobná situace je ale i v Česku. Na stavbách v ulicích českých měst pracuje stále více zahraničních dělníků z východní Evropy. Tisíce z nich jsou podle odhadů La Strady vykořisťováni. Jen zřídkakdy se ale případ dostane až před soud. Jana Vrubelová LN Škoda ztrácí, ale traktorům se daří. Zetor vyváží stroje do Ameriky 25. října 2012 - Český autoprůmysl začal rychle klesat. Daří se jenom korejské značce Hyundai, která má továrnu v Nošovicích. Naopak velmi dobře se daří výrobě traktorů Zetor a nákladních aut Avia. Zlepšení pocítil i tradiční výrobce motocyklů Jawa. Traktor Zetor Forterra HSX. Ilustrační snímek | foto: Zetor V záplavě nepříznivých informací o začínajících potížích českého automobilového průmyslu přichází od dvou velkých výrobců, kteří se v minulosti potýkali s existenčními problémy, překvapivě příznivé zprávy. Výroba nákladních vozů Avia a traktorů Zetor letos dál roste, navíc obě značky uspěly na trhu pro české automobilky ne příliš častém: ve Spojených státech amerických. "Počítáme v USA s expanzí na trojnásobek. Teď tam dodáváme kolem dvou set traktorů, za dva roky chceme být na šesti stovkách," uvedl člen představenstva Zetoru Marián Lipovský. Zetor se postupně vrací k rekordním číslům z roku 2007. Firma počítá s tím, že se z loňských čtyř tisíc traktorů letos dostane zhruba na pět tisíc, příští rok vidí další růst. Kromě tradičních trhů, tedy Česka, Slovenska a Polska, se firmě daří i třeba v Iráku, kam dodá během tří let 1 500 traktorů. Díky nárůstu objemu výroby firma už letos přijala zhruba 110 lidí, hlavně do výroby, vývoje a obchodu. Výrobce traktorů těží především z toho, že zemědělství se na rozdíl od jiných oborů stále daří. "Paradoxně je velmi dobře znát, pokud je neúroda. Ceny komodit to zvyšuje a díky tomu mají zemědělci více peněz na nákup nových traktorů. Jsme teď ve správném byznysu," dodal Lipovský. Zetor mění i svou obchodní politiku, nechce být už vnímaný jen jako levný traktor. Podle Lipovského řeší zákazníci nejen cenu, ale hlavně celkové provozní náklady včetně spotřeby nafty. I Avii se daří, především díky exportu do Spojených států Také Avia zažívá letos mimořádně dobrý rok. Letňanský výrobce nákladních vozů by se letos mohl dostat až k tisícovce vyrobených automobilů. "Letošní růst je především díky exportu do USA," říká mediální zástupce Avie Peter Šovčík. Firma za prvních devět měsíců vyrobila 711 vozů, o téměř dvě třetiny více než před rokem. USA se mají pro Avii stát postupně největším trhem. Avia do Států nedodává na rozdíl od Zetoru kompletně smontované vozy, ale celý podvozek a kabinu. Motor se montuje na místě. Letos už do USA takto vyvezla přes dvě stě náklaďáků. Tuzemský automobilový průmysl sice za prvních devět měsíců v celkových číslech ještě nepatrně roste, ale v meziměsíčních srovnáních už klesá.

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny –.Zajímavosti a drby 7 Strana 7 Vůbec největšího meziročního nárůstu dosáhla výroba motocyklů Jawa, u trojice výrobců osobních aut se nejvíce daří Hyundai. Nošovická fabrika se rychle dostala na post druhé největší automobilky v Česku. Firma meziročně zvýšila výrobu o více než třicet procent a dostává se na svoji maximální kapacitu. Z ní naopak spadla kolínská TPCA, která znovu musela snížit své výrobní plány a letos vyrobí jen 215 tisíc vozů. Podle tamního ředitele kontroly kvality Roberta Kimla je další snížení plánu reakcí na špatný vývoj na trhu s osobními auty, především pak v segmentu nejmenších aut. Oproti předchozí redukci však firma nepočítá s tím, že by ještě dále propouštěla, menší odbyt řeší například zpomalením rychlosti linky. V době největšího boomu z ní sjíždělo nové auto každých 54 sekund, teď po 69 vteřinách. Ani příští rok nečeká TPCA růst. Nepříliš pozitivní výhled potvrdili ve středu zástupci výrobců na tradiční konferenci automobilového průmyslu v Brně. Zpomalení pocítila i Škoda Auto, které začaly ve třetím čtvrtletí klesat nejen prodeje, ale i profit. Provozní zisk klesl zhruba o čtvrtinu ze čtyř na tři miliardy korun, za celý rok firma zaznamenala ještě růst prodaných vozů i tržeb a jen nepatrný pokles zisku. idnes Levicovým intelektuálům se podařilo vyrobit bumerang na sebe samé Ivana Haslingerova | Po vítězství komunistů v krajských volbách se politologové, komentátoři i politici zamýšlejí, proč se tak stalo. Dospívají vesměs k povrchnímu závěru, že je to díky lenosti a nezájmu pravicových voličů, kteří nešli k volbám. Nikde není ale slyšet skutečný důvod, kterým je obrovské zklamání a deziluze těchto občanů a především chybí rozbor toho, kde se tato deziuluze a zklamání vzalo, co je jeho opravdovou příčinou. I když jsem jen fyzik a nikoliv politolog, dovoluji si napsat, že důvodem této deziuluze je nepřetržité štvaní levicových intelektuálů v čele s Putnami, Macháčky, Vieweghy, Stránskými, Hnízdily, Chytilovými, Svěráky a dalšími, kteří tak dlouho a místy přímo nechutně a uboze štvali v jimi ovládaných médiích občany proti někdejší vlajkové lodi pravice, straně ODS. Ta totiž stála v cestě jejich nesplnitelnému snu jejich duchovní modly Václava Havla o třetí cestě k socialismu s lidskou tváří. Tak se jim podařilo ODS odstranit do propadliště dějin. Stranu načas odstranili, ale sen jejich duchovního vůdce se nenaplnil. Místo socialismu s lidskou tváří byl nastolen opět jistý druh totalitárního socialismu. On totiž socialistický systém je nenapravitelný a žádnou lidskou tvář nemá a nikdy mít nebude. Pohřbili tak proto nejen jimi tak nenáviděný kapitalismus, ale ironií osudu i svůj vlastní naivní sen o cestě k socialismu s lidskou tváří, čímž vydláždili komunistům cestu k moci. Tak dlouho totiž tito fanatičtí snílkové přesvědčovali občany za skryté podpory socialistů a tichého smíchu komunistů o svém neuskutečnitelném snu - životě v socialismu s lidskou tváří, v němž nebudou zlé strany, ale pouze čestné NGO organizace, tak dlouho štvali proti všem a všemu, co po listopadu nastalo - kapitalismu, tržní ekonomice a především svobodě člověka, až se jim konečně podařilo opět vrátit kormidlo dějin před Listopad do socialismu totalitárního. Ve své patologické nenávisti vůči strůjci tohoto všeho, strůjci kapitalistické ekonomické reformy Václavu Klausovi, rozeštvali pravicovou část národa řečmi, že situace pro život v kapitalismu, v němž díky Klausově ekonomické reformě od roku 1991 žijeme, je neudržitelná. Musím objektivně přiznat, že k tomuto jejich štvaní o tom, že jsou všichni politici jen zkorumpovaná banda zločinců, která hledí místo na blaho země jen na své zisky a ničemu nerozumí, přispěla jak klientelistická vláda Topolánka, tak i savonarolská vláda Nečasova. Že i díky jim lidé dospěli k přesvědčení, že je marné cokoliv dělat, protože i po výhře tzv. pravice (Topolánek vyhrál volby 6krát a Nečas získal dokonce 118člennou většinu v parlamentu, o níž se nikomu do té doby nesnilo), stejně fakticky vládly strany v podstatě levicové, jako zelení, KDU-ČSL, TOP09, VV, LIDEM či podobné straničky, takže vlastně voliči ODS ztratili smysl k volbám chodit. Havlovským levicovým intelektuálům se tak za za pomoci neschopných poklausovských pohrobků ODS podařilo uvést do čela představitele zločinného a zavrženíhodného režimu, kteří jen z povzdálí s úsměvem sledovali činnost těchto levicových zaslepenců a pravicových ekonomicky naprosto nevzdělaných klientelistů a moralistů. Díky nim nakonec uvedou komunisté zase naší zemi do pořádku podle svého gusta. Do pořádku, který se bude zajídat nejen pravicově cítícím občanům, ale nakonec i jim samotným. Kdyby to nebyla taková tragédie pro nás všechny, tak by se tomu člověk musel zasmát, jak se jim jejich úsilí vrátilo jako děsivý, hrůzný a strašlivý bumerang. Jak pohřbili své vlastní dílo, Listopadovou revoluci. © Kulturní komise ČR, 2012, Říjen 21, 2012 Šéf komunistické Číny "vydělal" miliardy dolarů Zatímco miliony prostých Číňanů žijí v naprosté chudobě rodina šéfa komunistického režimu nashromáždila téměř tři milardy dolarů. 26.říjen 2012 - Uvádí to to deník The New York Times. Redakce zároveň oznámila, že komunistické úřady v Číně zablokovaly přístup na jeho internetové stránky poté, co list otiskl článek o jmění, které rodina čínského premiéra Wena Ťia-paa získala. V článku New York Times uvádí, že mnoho příbuzných předsedy čínské vlády, včetně jeho syna, dcery, mladšího bratra a švagra, během Wenova působení ve vrcholných funkcích "neuvěřitelně zbohatlo". Podnikové a regulační zprávy podle něj naznačují, že Wenovi příbuzní a včetně jeho ženy "spravují majetek za nejméně 2,7 miliardy dolarů" (asi 52,1 miliardy korun)."V mnoha případech byla jména příbuzných ukryta za společnostmi a investičními nástroji zahrnujícími přátele, kolegy z práce a obchodní partnery," uvádí se také na webu. Deník prý své závěry učinil na základě korporátních zpráv z let 1992-2012. Čínská vláda i Wenovi příbuzní se podle něj k těmto informacím odmítli vyjádřit. Čína vždy negativně reaguje na jakékoli informace o svém politickém vedení, a to především tehdy, pokud jde o zprávy o jejich majetku. Prohlubující se propast mezi bohatými a chudými v Číně totiž vyvolává sociální napětí. Miliony prostých Číňanů vydělávají necelé 2 dolary denně a v mnohých případech nemají prostředky ani na základní životní potřeby. Deník uvedl, že nejdříve byla zablokována jeho internetová stránka v čínštině a poté i v angličtině. List doufá, že přístup na ně bude brzy obnoven. (ctk,foto:arch.) Hrách a kroupy, to není jídlo hloupý! Již 14.tvořivý program z cyklu „Tvoříme v muzeu“, proběhne v sobotu 3.listopadu v hlavní budově Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Bude věnován dalšímu z tradičních pokrmů lidové kuchyně Slovácka. V minulosti patřily luštěniny a obiloviny k důležitým součástem tradičního jídelníčku a konzumovaly se v daleko větší míře než v současnosti. V lidové kuchyni, která používala minimální množství masa, tvořily luštěniny významný zdroj sacharidů, bílkovin i vlákniny a dalších látek nezbytných pro zdraví. Byly z nich připravovány různé druhy kaší, polévek, ale také kombinace luštěnin s ječnými kroupami. Kroupy byly a zůstávají nejen součástí zabijačkových specialit – jelit či ovarové polévky, ale především v kombinaci s fazolí, hrachem či čočkou základem kdysi oblíbeného a dnes opomíjeného pokrmu, kterému se místně říkalo manželstvo, šumajstr, šormajzl, šumazl, kočičí vdávání, kočičí svatba, či kočičí tanec. Téměř zapomenutou obilninou, která se díky trendům spojeným se zdravou výživou dostává znovu do našeho jídelníčku, je pohanka, ze které se v lidové kuchyni připravovaly kaše, placky i chléb v těch nejchudších krajích si díky svým výživovým hodnotám hledá opět cestu na naše stoly. S přípravou těchto tradičních pokrmů, které v minulosti nechyběly na stolech v selských staveních i chudých chaloupkách, vás opět seznámí na slovo vzaté kuchařky, informovala Kateřina Kamrlová ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Hanadi. A co oběti? 26. října 2012 - Na první pohled půvabná mladá žena. Andělská tvář, s níž by neměla problém uplatnit se na soutěžích o královnu krásy. V září onoho osudného roku oslavila osmadvacet. Jméno: Hanadi. Portrét známe. Jaký je ale obraz její duše? Hanadi. Příjmení: Džaradatová. Pochází z Džanínu spravovaném Palestinskou autonomií. Na Yarmouk University v severojordánském Irbidu dokončovala studium práv. Místo do advokátní kanceláře nastoupila cestu do Haify. Psal se 4. říjen 2003. Cíl: restaurace Maxim v jižní části města, společný židovsko-arabský podnik. Jeho jméno toho dne obletělo svět. Hanadi byla vybavena výbušninou, do níž jí její soukmenovci z Islámského džihádu namixovali kovové předměty. Aby účinek výbuchu byl co nejděsivější. Dílo hodné satana se podařilo. Ve zlomku okamžiku přišlo v restauraci o život devatenáct lidí. Dvě další oběti zemřely na následky těžkých zranění o několik dní později. Před padesát návštěvníků bylo zraněno. Mediálně známý je krutý úděl Orena Almoga. Tehdy mu bylo deset. V důsledku exploze ztratil zrak – a co horšího: také otce, bratra, babičku s dědečkem a bratrance. O pět svých členů přišla v mžiku i rodina Zev-Avivových z kibucu Jagur. Nejstaršímu návštěvníkovi restaurace bylo jednasedmdesát, nejmladší oběti, Noje Zev-Avivové, pouhý rok. Podnik přišel též o vrchní servírku, číšníka a kuchaře. Maxim je znám jako místo, které s oblibou navštěvovali hráči a činovníci prvoligového fotbalového klubu Maccabi Haifa. Tehdy za sebou měli úspěšnou sezonu – stali se mistry nejvyšší soutěže 2002/2003. To, co teď napíšu se nestalo, ale přesto: kdyby přišli společně posedět, dopadlo by haifské Maccabi podobně jako hokejový klub Lokomotiv Jaroslavl po letecké nehodě v září 2011. S tím rozdílem, že v případě tragédie v Jaroslavli šlo o neštěstí, zatímco v Haifě o plánovanou vraždu nevinných. Zatímco na oběti z Maxima, a nebyli to pouze Židé, svět rychle zapomněl, s nemilordnou teroristkou Hanadi jsme se v médiích od té doby setkali přinejmenším dvakrát. Nejprve na začátku roku 2004. Ve stockholmském Historiska Muséet byla otevřena prapodivná instalace, jejímž autorem byl švédsko-izraelský umělec, muzikant a především levicový aktivista Dror Feiler. (Nepřekvapuje, že byl mezi těmi, kdo se zúčastnili provokativních plaveb lodí, jejichž cílem bylo v letech 2010 a 2011 proražení blokády Pásma Gazy spravovaného vládou teroristického Hamasu.) Pod názvem "Sněhurka a šílenství pravdy" mohli návštěvníci vidět bazén plný krve, na jehož hladině plul člun "Snövit" (Sněhurka) nesoucí portrét Hanadi Džaradatové. To vše doplněno Bachovou kanátou 199 "Mé srdce plave v krvi" a osvětleno čtyřmi reflektory. "Výstava" nemohla nevyvolat kontroverzi. Vešla i do dějin diplomacie. Izraelský ambasador ve Švédsku Cvi Mazel právem vyhodnotil toto "umělecké dílo" jako nepřijatelné oslavování sebevražedné atentátnice – a rozhodl se instalaci v rámci svých možností ("máme holé ruce") částečně destruovat. Na pozadí toho, co Džaradatová v restauraci Maxim způsobila, doprovodil svůj čin srozumitelným argumentem: To, před čím jsem stál, legitimizuje pod rouškou kultury genocidu, vraždění nevinných lidí. Jde o výraz nenávisti k Izraelcům, o glorifikaci sevevražedných atentátníků. Velvyslancův čin je možné odsoudit, nebo se za něj postavit. Autor tohoto textu si vybral druhou možnost a osobním dopisem vyjádřil Cvimu Mazelovi podporu. Fotokopie ambasadorova poděkování je přiložena. Podruhé se jméno Hanadi Džaradatové objevilo v médiích před několika dny. V ještě absurdnější souvislosti, než jakou nabídla stockholmská instalace. Palestinský výbor Unie arabských právníků se rozhodl zvěrský čin sebevraždné atentátnice náležitě ocenit. Udělil jí své nejvyšší vyznamenání, neboť, slovy jednoho svého člena, Ajmana Abú Ajšeha, Unie je na Džaradatovou hrdá; její právníci vnímají krvavý čin jako "obranu Palestiny a arabského lidu". Tady už nejde o jednu mladou ženu s andělskou tváří a duší zaprodanou ďáblu. Ve hře je něco mnohem závažnějšího. Je s lidmi s takovýmto uvažováním a takto převrácenými hodnotami vůbec možné domluvit se na něčem tak zásadním, jako je trvalé mírové soužití? Lubomír Stejskal NevPes Holčička: „Tatínku, já bych chtěla na Vánoce pejska.“ Tatínek: „Nevymejšlej si. Bude kapr jako obvykle!“ V Česku se usadili noví věrozvěstové - Etanol a Metanol. Již se jim daří šířit Braillovo písmo...

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Directory [ Novin VYUŽIJTE VÝHODY DOMLUVIT SE VLASTNÍM JAZYKEM DIRECTORY pro předplatitele, 6linek, $60 ročně Jídlo a Restaurace ,, LA BOHEME " 332 Darling Street, Balmain Restaurace: 02/ 9810 0829 On-line rezervace:reservation@laboheme.net.au Výtečná česká i evropská kuchyně se širokou nabídkou točených i láhvových piv nejen z Čech. Každý den na Vás čeká speciální nabídka, pro více info prosím navštivte www.laboheme.net.au Otevírací doba: Po a Ut, ZAVŘENO; St, Ct od 18.00 do 23.00 Řízečky za $ 19.90 s přílohou Pa od 18.00 do půlnoci - Živa Muzika So od 12.00 do půlnoci - podáváme obědy, večeře Ne od 12.00 do 22.00 - Nedělní vepřová pečeně a dezert $ 25.00 Přijďte k nám na výtečný oběd v sobotu či neděli. Speciálni nabídka - hlavni chod a dezert za $29.90 Snadne parkovani. 09/VII/13 Restaurace DOMA - Bohemian Beer Cafe Reservace Tel: 933 100 22 29 Orwell St. Potts Point (Kings Cross) Po--Čt 17 - 24 , Pá + So 12-24 , Ned. 12 - 22 hod. Tradiční česko-slovenská jídla jako je pečená kachna, svíčková, vepřový nebo kuřecí řízek, moravský vrabec, guláš, smažený sýr, uzená krkovička,, atd. K piti Budějovický Budvar, Kozel, Krušovice, Plzeň, Zlatý Bažant, Zlatopramen, a točené pivo Krušovice. Samozřejmě také Becherovka, Slivovice, Borovička, Fernet, Absinth ap.. . 31/IX/12 Chlebíček, Kafírna, take-away, obložené chlebíčky, ruská vejce, české saláty. 372 Bourke, Street, Surry Hills, 9361 6061 Josef Usela, 0401 155 907 Otevřeno Pon.-Pát, 6,30 – 16.00, Sob.od 7,30. 20/IV/13 Tommy‘s beer café “Slovenska reštaurácia s bohatým výberom točených pív – Pilsner Urquel, Budvar, Gambrinus, Zlaty Bazant, Bernard a mnoho iných. K tomu pečené prasiatka, guľáš, bryndzové a kapustové halušky, kačice, rezne a podobne pochutiny. Otvorene: Pon-Stv 4pm – 12am Pia – Ned 12pm – 12am 123-125 Glebe Point Rd, Glebe , Tel: 9660 6870 Email: tommy@tommysbeercafe.com.au 1/IV/13 Druha lokácia Tommy‘s beer café Restaurant 42 Kellett Street, Potts Point NSW 2011 telefon/rezervace: 02-9368 0898 Otváracia doba: Tuesday – Sunday from 5pm  till late   1/IV/13 V Lahůdkářství u Cyrila jako Doma! 183 Hay Street, Sydney tel.: 9211 0994 Otevřeno: Po-Pá od 7 do 17. So 7 - 13 hod. vynikající telecí párky, tlačenka, moravské uzené tvaroh,mletý mák, zelí,kostkový cukr, ryby v láku,brynza, české a slovenské ,speciality, karlovarské oplatky, mouka atd. 17/IV/13 Heart Of Europe 114 Bronte road Bondi Junction, 93871677 Po-Pa 8.00-17.00, So-8.30-15.00 Domace kvalitne kolace, zaviny, strudle, chutne jedla, szegedinsky gulas, paprikas, svieckova, brynzove halusky..; Denne cerstvy kminovy chlebicek a obvzlast dobre vypecene rohliky.Vsetky produkty su pripravene v nasej kuchyni, pouzivame maslo, organicku muku, domace vajicka a pridavame cit . .24.III.2013 Czeeky Czech 124 King St., Newtown, telefon : 0421 335 835 Otevřeno: Úterý-Neděle. od 11am do 10pm Snídaně od $4,00 Obědy od $10,00 Tradiční česká jídla ba i rizoto a těstoviny. Točené pivo BERNARD:světlé,tmavé,řezané. 16.08.2013 Sweety Imports Predávame Horalky, Piskoty, Perníky,  Kakaové, Venčeky a iné, aj Vianočné a  darčekové balenia.  Objednávky na tradičné Vianočné oplatky.  Email: info@sweetyimports.com M: 0416 122 404 (Martina) 0404 387 615  (Peter)                               09/III/13 Různé AUSTRALIAN WATER PURIFIERS Ivan Jirava - tel. 02 9835 1428, 0414 435 621 Dodáváme a deláme servis na filtry pro pitnou vodu, včetně R.O. Filtrační systém již od 90 dolaru, servis od $20. 18/VIII/13 PŘEKLADY z angličtiny do češtiny i naopak, přesně a rychle provede Daniela Kautská, NAATI, kvalif.stupen 3. tel./fax: 08 82714277, mobile: 0408 714277, e-mail: danakau@internode.on.net 17/VIII/13 Lékaři Zubaři Řemeslníci a služby Auto - Moto POČÍTAČE FlowConnect. Shared Web Services: Tel. 02 9034 6600 Fax: 9086 3155 Business process automation, workflow, sales + marketing, CRM and other business systems. Seeking experienced programmers on casual basis. Contact to Ms. Šipka for details jarka@sws.com.au 22/VII/13 Služby pro studenty “Nadstandardní individuální služby v tropech” Studovat angličtinu a zároveň si užívat života na “plný pecky” v místě kde léto nikdy nekončí (průměrná roční teplota 26C). Obklopeni Velkým Bariérovým Útesem a deštnym tropickým pralesem. Ano, to je tropická část Austrálie, město Cairns. Jediná Česká agentura, která sídlí přímo v Cairns. Ať si student či turista, tak velmi rádi poradíme a pomůžeme „co a jak“ a to kdykoliv. Zajišťujeme : Studentská víza, prodloužení studentských víz, turistická víza, obchodní víza a trvalý pobyt. Ubytování, zaručená pomoc při hledání práce. Eco Turistika, průvodce, letenky a cestovní poradce. Věrnostní programy pro obchodníky a jejich partnery. Potápěčská safari. Pavlina a Vráťa Řehola - www.australiabeststudy.cz abs@australiabeststudy.cz - mob. +61 404 516 895 8/X/43 Information Planet Pty, Ltd má 16 let zkušenosti a je to jedna z největších studentských agentur s pobočkami po celé Evropě, Jižní Americe, Austrálii i Novém Zélandu Pobočky v Australii najdete v centru Sydney, Manly, Perth a Brisbane. Pobocky v České a Slovenské Republice najdete v Praze, Branislave a Prešove. Jak vám můžeme pomoci: - výběr školy, univerzity a vyřízení viza zdarma, bezkonkurenční ceny - kontakt: Renata Ilonciakova, email: renata.ilonciakova@informationplanet.com.au; mobile: 0420 300 863 - vlastni job department - opravdova pomoc s hledáním práce: kontakt: Paulina Milova, email: service@informationplanet.com.au - vlastní ubytování se slevou pro ceske a slovenske studenty: www.austay.com, kontakt: Klára Holisova, email: info@austay.com.au; mobile: 0406 232 283 - dale: imigrační služby, vlastni cestovní kancelář, velke SLEVY pro cleny Information Planet, party pro klienty. Plne vybavene studentske centrum k dispozici. Adresa centraly: Level 5, 285 Clarence Street, Sydney, NSW 2000 (u zastavky Town Hall), web: www.informationplanet.cz a www.informationplanet.sk. Tel.: 02 9283 6161 JSME TU PRO VAS . . 25/VII/12 "Renata Morgan" studentsku agenturu prebral jej syn Lukash Morgan. Chcete aby do Sydney prišiel Vas známi či niekto z rodiny študovať? Ponúkame Anglicky jazyk a Odborne Diploma kurzy za vyhodne ceny. Pomôžeme s ubytovaním a pracou. lukashmorgan@yahoo.com.au www.renatamorgan.com.au Mobil: +61 402 034 409 Tel: +61 2 9314 1650 25/VII/12 Školy Czech and Slovak School of Sydney Green Square School, 237 Botany Road, Waterloo P.O. Box 1142; Broadway, NSW 2007 http://www.czechandslovakschoolofsydney.org.au Principal: Lenka Kaňová, : 0406 68 06 05 Česká škola v Perthu Woodland Primary Sch., 7 Bentwood Ave., Woodlands, (08) 9245 8137 Česká škola v Melbourne v prostorách St. Mathew Church, Cheltenham Principal: Vlasta Šustková, Tel: 03 9551 0279 [] Apoštoláty (Apostille) vyhotovuje: Apostille Australia Certificate Service Henry Deane Square; Shop 5, 14-18 Lee Street Sydney NSW 2000 tel: (02) 9211 1881 Cena se pohybuje kolem 200$ New South Wales Passport Office Level 7, 26 Lee Street; Sydney NSW 2000 Cena se pohybuje kolem 60$ Czechoslovak Club of ACT, Unit 12/ 18 Shropshire Str., Queanbeyan NSW 2620 vydává dvouměsíčník věstník Beseda. Československý klub v Queenslandu, 25 Upfield Street Burbank Qld 4156 Tel / Fax: (07) 3343 3489 ccq@csklubqld.org.au President Mr.Frank Caroll; Jednatel Mrs. Stana Bilková Naše stránka: csklubqld.org.au Měsíčník "Krajanský List" Redakce Staňa Bílková Asociace Čechů v Austrálii 28 Church Street, Fortitude Valley QLD P.O.Box 142, ph.07 3399 4613 Fax.07 3290 4379 vydává“ Na Slovíčko. Československý klub v SA, P.O.Box 89., Hindmarsh, 5007 tel., 08 8346 4181, vydává časopis Život. Czechoslovak Country Club, 320 Devonshire Road, Kemps Creek, 2171, tel. 02 9606 0904 Czech and Slovak Association in Tasmania, 144 Pottery Road., Lenah Valley, 7008 ph. 6228 0707 Ceske a Slovenske sdruzeni v Zapadni Australii PO Box 604, Mundaring WA 6073 President: Jarda Kabelka 0434 082 739 Secretary: Olga Goerke 0413 912 586 e-mail: czechslovakwa@hotmail.com casopis "KLOKAN" vychazi 12 x do roka. Sokol Sydney, www.sokolsydney.com 16 Grattan Crescent, French Forest, 2086 tel.: 02 9452 5617 vydává „Věstník“ Sokol Melbourne, 497 Queensberry Street, North Melbourne, 3051 tel.,: není, email: sokol@aapp.net.au vydává měsíčník Kvart Český a Slovenský klub na N. Zélandě, P.O.Box 27 332., Wellington tel., 478 5977; fax.: 477 9377 Gus.knot@xtra.co.nz, měsíčník Střípky Čriepky Letovisko „Šumava“ ph.9754 5159 Lockes Way, Belgrave South 3160, Czech Pensioners Association Inc. ukončila činnost k 1.dubnu 2004 Združenie austrálskych Slovákov v Sydney. 30 Vaugham, P.O.Box 142, Lidcombe, Nsw, 2141 tel. 9649 2153 vydáva dvoumesiačnik „ Slovenský štít“ Slovenský klub Mladých + pevecký a tanečný súbor + Slovenský klub v Južnej Austrálii 5 Walter Street, Thebarton, 5031 ph.: 08 8352 8072 Slovenský klub „Ludovít Štur“. 105 Triholm Ave (P.O.Box 61) Laverton, 3020 ph:03 9802-9674, vydává: Zornička (quarterly) Združenie Slovenských Združení vo Viktorii Terezia M. Kral; c/o 10 Somerville Street Doncaster, Victoria 3108; +(61 3) 9855 8086, kraltm01@optusnet.com.au Austrálsko-slovenské informačné centrum Vojtech Michael Markus 9 Hillard Street; East Malvern VIC 3145 tel.: 0061-3-95711729; fax: 0061-3-95720838 e-mail: mmarkus@ozemail.com.au Združenie Slovenskov v Queenslande 463 Old Bay Road; Burpengary, QLD 4505 tel.: 0061-7-55279008; e-mail: vatra@primus.com.au Slovenské združenie v Západnej Austrálii 17 Edelweiss Way; Beckenham 6107 WA tel.: 0061-8-94517121; fax: 0061-8-93586858 e-mail: slovak_wa@hotmail.com Konsulát České republiky, pan. Hani Stolina, konsul, 169 Military Road, Dover Hights , 2030 phone: 02 9581 0111 fax: 9371 9635 telefonni cislo na konzularni pohotovost pro nouzove pripady, které se stanou mimo oficialni uredni dobu naseho generalniho konzulatu je 0402 312 806 nebo 0401 547 584 {pouze náhradní číslo}. Úterý 9:00-11:30,13:30-15:30; Středa 9:00-11:30 Čtvrtek 9:00-11:30, 13:30-15:30 Konsuláty Slovenské republiky, 25 B Latham St, Bentley East V 3165 Tel: 03 9570 2837, Email: vmmarkus@bigpond.com level 12 / 239 George St., Brisbane Qld 4000 Tel: 07 3221 7000; horvath@starmist.com.au České velvyslanectví v Canbeře 8 Culgoa Circuit, O‘Malley, ACT 2606 ph.: 02 6290 1386 fax: 02 6290 0006 Slovenské veľvyslanectvo v Canbere 47 Culgoa Circuit, O‘Malley, ACT 2606 ph.: 02 6290 1516 fax: 02 6290 1755 Mimo úradných hodín v naliehavých prípadoch (úmrtia, nehody, strata a krádež cestovných dokladov) funguje stála služba (00612/ (0) 487 201 047). http://www.mzv.sk/canberra Česká obchodní komora v Austrálii. Ceska Obchodni Komora v Australii Czech Chamber of Commerce Australia Inc. P.O. Box 479 ; Welland SA 5008; Australia President: Dr Z. D. Kotasek; phone: (+61) 08 8346 9145, Email: zhkotasek@yahoo.com.au Secretary: Peter Oprchal ; phone: (+61) 08 8556 3650, Email: osrkrab@tpg.com.au Satellite čtrnáctidenník vydává Aleš Březina, Torontské noviny, mají 12 stran, předplatné Can $ 35.00 e-mail: abrezina@rogers.com, tel.416-530-4222 Nový Domov Torontský čtrnáctidenník,. Redaktor.Věra Rollerová, Can $ 38.00 novy.domov@sympatico.ca, tel. 416-439- 9557; Novy Domov; 450 Scarborough Golf Club Road; Toronto, On. M1G 1H1; Canada Americké listy, vydávané ve státě N. York, redaktor Petr Bísek, Čtrnáctidenník, 12 stran, předplatné US $ 38.00.; Americke list; 26 Gruber Drive; Glen Cove, NY 11542; USA; (516) 674-9438; fax (516) 671-3147, americkelisty@optonline.net Nový POLYGON – časopis dvouměsíčník, 96 stran A5, US$69 ročně, nakladatelství PRIMUS, Vězeňská 7, 110 00 Praha 1 www.cs-magazin.com, Čtěte český a slovenský zahraniční internetový časopis CS-magazín na webové stránce www.cs-magazin.com 10% Sleva pro nové předplatitele. NOVIN Pouze $63 dolarů na rok včetně poštovného. Napište nám na jaké jméno a adresu chcete noviny posílat a Šek vystavte pouze na jméno Noviny a pošlete na adresu: Noviny, P.O.Box 3335, Redfern, NSW 2016 Mockrát Děkujeme za Pomoc: Bož.Bubeníková - $5 Zd.Vondrová - $10

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

q Co Bude q Rádi nabízíme na této strance ZDARMA prostor v těchto novinách organizacím, klubům atd. aby mohli informovat o připravovaných akcích. 9 Volume 3 Issue 123 (346) M U S Í M E S I P O M Á H A T November – listopad 2012 Katolické mše v Aust4álii. Bohoslužby: V Perthu, Sydney ve slovenském kostele (viz níže) a ceske mse svate budou slouzeny v kostele Holy Innocents v Croydonu a to kazdou 2. nedeli v mesici v 11:30 pocinajic 9. zari 2012 Melbourne - Na Šumavě ACT Czechoslovak Club of ACT, Unit 12/ 18 Shropshire Str., Queanbeyan NSW 2620 www.beseda.org.au. otevreno prvni a treti sobotu v mesici od 14.30 do 17.00 (2.30pm-5pm) NSW Československý Country klub v Sydney, 320 Devonshire Road, Kemps Creek tel. 02 9606 8703, PO Box 330 Kemps Creek 2178; www.cscountryclub- sydney.com.au a email: cscclubsydney@gmail.com Restaurace : pátek, sobota 18 – 21 hod,neděle 12 – 18 hod. Tradiční česká a slovenská jídla, rezervace 02 9602 0904, 0402 398168; Stolní tenis každý pátek od 18 hod, Sobota 27.10.2012 Oslava 28 října Sobota 10.11.2012 Gala Večer 18:00 do 21:00 hodin Vážené dámy, oblečte si večerní šaty, pánove obleky s kravatou či motýlkem a přijďte si zatančit. Bude tombola a také vyhodnocení nejlepších večerních šatů. (Zamluvení stolu je nutné) Slovenská Hala a katolícky kostol Sydney 30 Vaugham Street, Lidcombe, tel. 9649 2153 www.skcsydney.com Slovenská Svätá Omša Každú nedelu o 11,30 hod. Sokolský Národní Dům Sydney 16 Grattan Crescent, Frenchs Forest, NSW 2086, tel 9452 5617, www.sokolsydney.com. Info: všeobecné Jarda Krejčík 9807 4468; akce v tělocvičně Pavel Ott 9804 7297; program kina a knihovna Petr Čermák 9981 4765.. Pátek 20 až 21 hod. půjčování českých a slovenských knih a videofilmů Přijďte v neděli 28 října na oslavu České republiky. Oslava začíná ve 14.00 Slavnostní projev za přítomnosti Českého a Slovenského velvyslance pronese bratr Ivo Pšeničný. JIŽNÍ AUSTRÁLIE Československý klub v Adelaidě, 51 Coglin Street, Brompton tel.: 08 8346 4181 P.O.Box 89., Hindmarsh, 5007 Bar a kuchyně v Československém klubu jsou v provozu každý pátek od 18.00 do 23.00 hod. a některé předem ohlášené neděle, které najdete na webové stránce Čs. klubu: http://www.csclubsa.com QUEENSLAND Československý klub v Queenslandu, 25 Upfield Street Burbank Qld 4156 Tel / Fax: (07) 3343 3489, email“ ccq@csklubqld.au Klub je otevřen každý pátek od 18 hodin, Informace: Stana Bilkova Tel: (07) 3271 1646 Večeře: polévka, hlavní jídlo, káva/čaj zákusek Pouhých 15 dolarů. V sobotu 3. Listopadu – Rokový večer hraje BOHEMUS Asociace Čechů v Austrálii 28 Church St., Fortitude Valley, Qld.,ph: 07 3399 4613 Združení Slovákov v Queenslandě, Informacie: Lojzo Ogurek, koordinator (07)5530 6813 TASMANIE Združenie Cechov a Slovákov v Tasmanii (Czech And Slovak Assoc. Of Tasmania Inc.) c/o 144 Pottery Rd. Lenah Valley Hobart Tas 7008. VICTORIA Sokol Melbourne 497 Queensberry Street, North Melbourne, Vic 3051 Tel.: nemaji President: Mrs Marketa Lyell: 0413852488 Každé úterý od 12.00 hod Lunch, vaří Eda a Věra Zlatých Každé pondělí a úterý od 19.00 hod . Výuka češtiny. (Zuzana Vavicz) Každé čtvrtek -12.00 hod. Karetní odpoledne u kávy, zákusky Letovisko „Šumava“ Lockes Way, Belgrave South 3160, ph.9754 5159 Každou první neděli v měsíci je mše svatá v 11, ráno. (mimo září kdy jr svatováclavská pouť) Pouť je letos 30. září ZÁPADNÍ AUSTRÁLIE Czech & Slovak Association in Western Australia, Inc. PO Box 604, Mundaring WA 6073 President: Jerry Kabelka 0434 082 739 Secretary: Olga Goerke 0413 912 586 Email: CzechSlovakWA@hotmail.com Web: www.CzechSlovakWA.org KLOKAN vychazi 12x rocne RADIO SBS SYDNEY Locked Bag 028, CROWS NEST NSW 1585 TEL: 02/9430 2723, FAX: 02/9438 1114 Email: ikad@sbs.com.au Každý čtvrtek ráno v 9 hod od 9 do 10 hodin, pouze na vlnách Sydney a Canberra , pouze česky. Vysílá v češtině každou neděli od 21 do 22 hodin a ve slovenštině od 22 do 23 hodin na celonárodním okruhu na vlnách: Adelaide FM 106.3 Brisbane FM 93.3 Canberra FM 105.5 Darwin FM 100. Hobart FM 105.7 Melbourne FM 93.1 a AM 1224 Newcastle AM 1413 Perth FM 96.3 Sydney FM 97.7 a AM 1107 Wollongong AM 1485 Young (NSW) FM 98.7 Slovensky Adelaide FM 92.9 Každú nedeľu v 9.00 Brisbane AM 1053 Utorok o 13.30 hod. „Rádioforum“ on 2RRR FM 88,5 MHz slovenské vysielanie moderuje Paľo Virág každú nedeľu v Sydney od 18 do 19 hodine. Telefón v štúdiu 02 9816 2938 email: radioforum8@hotmail.com Radio 4EB 98.1FM - Brisbane České vysílání Každou středu od 15.45 - 17.15 a každou sobotu 10.30 - 11.30 dopoledne. Vedoucí Karel Ulvr Tel: (07) 3355 0109 www.4eb.org.au/~czech Radio 4EB FM 98.1 - Brisbane Slovenske vysielanie kazdy piatok od 18.00 do 19.00 hod, informacie Emilia Matulova, 07 3343 3064. Canbera rádio . 91.1 FM Vysílací hodiny: každou sobotu mezi 8-9 hodinou ranní Office phone: 02-6287 7058, CMS studio phone: 02-6287 4347, fax: 02-6287 4348, e-mail: ahojradio@centrum.cz Y Poznámka vydavatele Toto číslo jest posláno do tiskárny 22.října. Léta Páně. 2012. INZERCE AKCÍ NA STRÁNKÁCH ČESKÉHO  VYSÍLÁNÍ RÁDIA SBS  České vysílání upozorňuje krajanskou komunitu, že má  možnost oznamovat své akce na webových stránkách  Rádia SBS www.sbs.com.au/czech v rubrice \'komunita\'.  Tato bezplatná služba je poskytovaná všem organizacím i  jednotlivcům po celé Austrálii.      Nabízíme zajištění nákupu nebo prodeje nemovitosti v Praze vč. kompletního právního servisu (příp. Vám i založíme firmu), dotazy a informace na prague.realestates@email.cz HLEDÁ SE: V časopise Terezínské iniciativy byla otištěna následující prosba: Hledám paní Vlastu Pickovou. Před válkou žila ve Mšeně u Mělníka.Je pravděpodobné, že jako jediná z této malé židovské pospolitosti přežila šoa. Byla údajně viděna v Austrálii. Před 70 lety byli mšenští Židé deportováni do Terezína a dále na východ. Město chystá vzpomínkovou akci a rádi by se zmínili i o osudu paní Vlasty Pickové. Marietta Šmolková, e-mail: etasmolkova2005@volny.cz Na poslední cestu odešla naše čtenářka: Hana Kováč , NSW Obrázky z oslav v Canbeře Učitel se ptá dětí ve třídě: "Čím chceš být až vyrosteš? Pepíčku?" "Chci být miliardář, budu členem nejdražších klubů, budu mít nejkrásnější milenku, dám jí BMW, milión dolarů, byt na Manhattanu, sídlo v Paríži, zlatou Visa kartu, a milovat se s ní budu třikrát denně." Učitel, neví, co má dělat, ale potom pokračuje v lekci: "A ty, Mařenko?" "Ja chci být Pepíčkova milenka."

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny –Zajímavosti z kultury 10 Strana 10 Mediální magnát Robert Maxwell neměl v dětství ani vlastní boty Narodil se chudým židovským rodičům na Podkarpatské Rusi. Jmenoval se Ludvík Hoch, ale svět ho po druhé světové válce poznal jako Roberta Maxwella. Muže, který dokázal vybudovat ohromné nakladatelské a finanční impérium. Měl pozoruhodný životní osud a žil tak, jak zemřel. Obklopen rizikem, dramatem a tajemstvím. Podle jednoho z Maxwellových životopisců, Toma Bowera, je klíčem k jeho životním osudům dětství v zapadlé pohraniční vísce, v níž nebyl ani hřbitov - lidé se buď odstěhovali, nebo je „rozklovali“ ptáci. Právě od slovensko-maďarsko-rumunské směsice pašeráků se prý mladičký Abraham Lejba Hoch neboli Jan Ludvík Hoch naučil obchodnickému stylu, který potom Ian Robert Maxwell dovedl na „světovou“ úroveň. Měl pouze tři ročníky obecné Budoucí mediální magnát se narodil 10. června 1923 ve vesnici Slatinské Doly (dnešní Solotvino) na území Podkarpatské Rusi, která byla do roku 1938 součástí Československé republiky. Byl třetím dítětem a prvním synem mezi devíti potomky Mehela a Hannah Hochových. Otec byl statným, téměř dvoumetrovým chlapíkem, který hledal obživu pro početnou rodinu jako obchodník s dobytkem, řezbář a příležitostný zemědělský dělník. Ludvík po něm zdědil sílu, umění vyznat se v tlačenici i smysl pro obchod. Matka byla podle vyprávění dětí „inteligentní a rozumnou ženou, kterou bylo stále vidět buď s knihou, nebo novinami“. Od ní si vzal cit pro slovo, lásku ke knize a otevřené hledí do veřejného života se všemi jeho ekonomickými, politickými a psychologickými peripetiemi. Početná rodina žila v malém domku Ludvíkova dědečka, v jediné místnosti s dvěma postelemi. Na jedné spali rodiče a ve druhé pět starších dětí, zatímco ty mladší měly postýlky zavěšené pod stropem. Dva sourozenci v útlém věku zemřeli na záškrt. Už jako bohatý muž Maxwell rád zdůrazňoval, že do svých sedmi let neměl vlastní pár bot a v zimě se o ně dělil se sourozenci. S výjimkou těchto narážek na extrémní chudobu však o svém dětství prakticky nemluvil. Na Podkarpatské Rusi se ve dvacátých letech hovořilo několika jazyky. Jeho rodnou řečí bylo jidiš, ale naučil se i maďarsky a rumunsky. Ve státní (obecní) škole - ze které vychodil pouze tři ročníky - se vyučovalo česky. Chodil také do školy židovské, kde se naučil hebrejsky. Všechny tyto jazyky i v pozdějším věku uměl a používal. Odešel z rabínské školy Od svých klukovských let byl Ludvík velmi bystrý a učenlivý. Vrhal se také do všemožných dobrodružství. Jednou to byla nebezpečná plavba po kmenech stromů, které se valily při jarních přívalech po zdivočelé řece Tise. Jindy zase neváhal - a to mu bylo teprve pět let - skočit z vysokého mostu, aniž ještě uměl plavat. Jen čirou náhodou skok přežil. Topil se, ale nakonec ho kdosi z dospělých vylovil. Odvaha mu pak vydržela i v jeho dalším životě. Vyrůstal v bigotní rodině a jako třináctiletého jej rodiče poslali do Bratislavy na školu židovských rabínů. Stalo se tak na přání matky (zanícené vyznavačky chasidismu), která chtěla, aby se z něho stal následovník dědečka - rabína. Ludvík žil ve městě prakticky bez prostředků a stravu si obstarával i obcházením domů židovských spoluobčanů a využíváním jejich milosrdenství. Tato zkušenost se později odrazila v tom, že - i při všech jeho manýrech velkého šéfa - nebyl nikdy skrblíkem či lakomcem a mnoha lidem pomohl při jejich soukromých potížích. V Bratislavě se seznamoval nejen se židovskou literaturou, ale prožíval i rozbití společného státu Čechů a Slováků. Události spojené s Mnichovem 1938 a 15. březnem 1939 (kdy Podkarpatskou Rus obsadilo Maďarsko) se ho citelně dotkly. Opustil rabínskou školu. Přes den prodával bižuterii a drobné předměty na bratislavských ulicích a po večerech se stýkal s lidmi, kteří ho časem zasvětili do činnosti při převádění čs. důstojníků přes hranice do Maďarska. Tehdy se i on rozhodl, že z rodné země uteče a bude bojovat… Bez pejzů a bez kaftanu Ještě předtím se však vydal do Slatiny, aby se rozloučil s nejbližšími. Když Robert Maxwell slavil v roce 1983 šedesátiny, dostal od tehdy jediné žijící sestry Sylvie blahopřejný dopis, v němž mj. zavzpomínala na jeho příjezd z Bratislavy. Na nádraží ho tehdy Sylvie čekala s další sestrou Branou a nemohly ho poznat: „Namísto plachého a s ortodoxní přísností upraveného chlapce jsme spatřily vyfintěného mladíka. Chyběly mu pejzy, zato měl moderní účes.“ Sylvie měla obavy, jak tento vzhled zapůsobí na matku: „Všechny naděje, že její oblíbený syn se stane velkým rabínem, byly vniveč. Radily jsme ti, abys cestou domů zašel ještě k holiči, který ti mohl oholit hlavu. Odpověděl jsi, abychom se uklidnily a nechaly to na tobě. Že matce vše vysvětlíš. Byl jsi zcela přesvědčen, že tě pochopí… Předpokládám, že ti matka nakonec všechno odpustila, protože tě stále milovala.“ Samotný Maxwell později vzpomínal, že to vůbec nebylo snadné. Matka byla zdrcena, když se objevil bez pejzů a bez kaftanu, a nějaký čas s ním nemluvila. On však byl odhodlán začít nový život a oprostit se od poměrů, které mezi ortodoxními zastánci judaismu ve Slatině panovaly. Netušil, že většinu nejbližších příbuzných viděl tehdy naposledy. Celá rodina včetně dědečka byla v květnu 1944 odvlečena transportem do Osvětimi, odkud se vrátily pouze dvě sestry, Sylvie a Brana… Mezi vzbouřenci v Cholmondeley To vše se Ludvík dověděl až po válce. On sám v prosinci 1939 utekl do maďarské metropole, kde pomáhal prostřednictvím kontaktů s francouzským konzulátem při organizaci dalšího pohybu čs. vojáků z okupované vlasti do Bělehradu, na Střední východ a pak dále do Francie. Posléze však byl při pokusu o přechod hranic sám maďarskou policií zadržen a ocitl se ve vězení. I v této prekérní situaci si dokázal poradit a při převozu do soudní budovy se mu podařilo uprchnout, i když měl na rukou pouta. Zbavil se jich pod jedním z budapešťských mostů za pomoci jakési cikánky, a tak mohl už v noci pokračovat v cestě do Bělehradu a dále přes Sofii, Istanbul a Bejrút do Marseille. Aby mohl obléci uniformu tvořícího se čs. vojska, musel důstojníkům u odvodu v jihofrancouzském Agde zalhat a tvrdil, že už je mu osmnáct let. Podrobil se vojenskému výcviku, a když v květnu 1940 vtrhla nacistická vojska do Francie, zúčastnil se v řadách čs. divize obranných bojů. Po kapitulaci Francie měl štěstí, stihl poslední evakuační loď do Velké Británie. Čechoslovákům byl přidělen stanový tábor v zámeckém parku Cholmondeley u Chesteru. Za několik dnů však došlo ke vzpouře a přes 500 nespokojených vojáků (sedmina početního stavu) odmítlo nadále v čs. armádě sloužit. K rebelantům patřil také Ludvík Hoch. Někteří měli důvody ideologické (komunisté a španělští interbrigadisté), jiní protestovali proti projevům antisemitismu v jednotce, další si stěžovali na nacionální šovinismus, ale také na zupáctví a neschopnost důstojníků. Celá revoltující skupina byla 28. července 1940 předána britským úřadům a internována. Po krátkém čase vstupovali někteří z nich do polovojenských britských jednotek, kopali zákopy a vykonávali jiné pomocné práce. Po nacistickém útoku na Sovětský svaz se osudy vzbouřenců začaly měnit a většina z nich (po prezidentské abolici na Vánoce 1941) se vrátila zpět do čs. vojska. Proměna v džentlmena Někteří však zůstali v řadách britské armády, přičemž od roku 1942 mohli přecházet přímo k bojovým jednotkám. Této možnosti využil i Ludvík Hoch, který se později v jejich řadách zúčastnil invaze do Normandie a prošel pak celým Německem až do Hamburku - v závěru války byl povýšen na kapitána. Mnohokrát projevil důvtip a odvahu v riskantních operacích. Za statečnost byl vyznamenán britským Válečným křížem, který mu v lednu 1945 osobně předal polní maršál Bernard Montgomery. Ludvík Hoch si během války několikrát změnil jméno, neboť v případě zajetí by s ním Němci - jakožto s občanem okupovaného Československa a navíc Židem - udělali krátký proces. Jeden čas se například jmenoval Ivan du Maurier (podle oblíbené značky cigaret), později Leslie Jones. Posledním pseudonymem, který se nakonec stal jeho celoživotním, byl Ian Robert Maxwell. Jeho první část téměř nikdy nepoužíval. Byla to jen připomínka původního jména. Když dorazil v červenci 1940 do Liverpoolu, neuměl jediné slovo anglicky, ale díky svému nadání se i tuto řeč rychle naučil. K aklimatizaci na britské poměry mu pomohly také jeho vztahy s ženami. Jeho první láskou byla sestřička, do níž se zamiloval v prosinci 1940, když ležel v nemocnici po operaci slepého střeva. Chodili spolu dva roky a sympatický seržant dívku navštěvoval v rodině, která patřila ke střední třídě. Protože byla válka, byl i chudý chlapec v takové domácnosti vítán a všichni prý s úžasem pozorovali, jak rychle se naučil mluvit téměř bez přízvuku. Zde a posléze také ve společnosti jedné mladé vdovy proběhla dokonalá Ludvíkova proměna v dobře se chovajícího džentlmena, do něhož se v Paříži na podzim 1944 na první pohled zamilovala Francouzka Elizabeth Meynardová. Byla o dva roky starší a pracovala pro organizaci Paris Welcome Committee, která se ve Francii starala o spojenecké vojáky. Pomoc od Springera Ludvík Hoch tehdy vystupoval pod jménem Ivan du Maurier a v mileneckém a později manželském svazku těchto dvou lidí se potkaly dva zcela odlišné osudy. Zatímco Elizabeth byla tichá a spíše uzavřená protestantka, která pocházela z bohaté rodiny s předky ze slavného hugenotského rodu a jen kvůli válce přerušila studia na Sorbonně, Ludvík byl Žid z velmi chudých poměrů, který sice mluvil několika jazyky, ale neměl žádné formální vzdělání. V březnu 1945 se s Elizabeth oženil už coby Robert Maxwell a brzy nato získal britské občanství. Během dlouhého manželství mu Betty porodila devět dětí (jedna dcerka zemřela v dětství na leukémii a synek po autonehodě) a Maxwell chtěl, jak se vyjádřil, tímto způsobem obnovit rodinu, kterou ztratil při holocaustu. Ačkoli měl později mnohokrát poměr s jinými ženami, nikdy se nerozvedl. Po válce nejdříve pracoval v britské delegaci ve Spojenecké kontrolní komisi pro Berlín a působil jako armádní cenzor v berlínském deníku Der Telegraf. Poprvé se tak dostal do kontaktu s oborem, který se stal jeho údělem. V roce 1946 navštívil knižní veletrh v Lipsku a vycítil v publikování podnikatelskou příležitost. S finanční pomocí manželčina otce založil firmu, která začala do Británie dovážet německý tisk a působila i v dalších oborech. Začal také nakupovat zahraniční práva od německých vydavatelů vědeckých knih. Při té příležitosti se seznámil s Ferdinandem Springerem, majitelem nakladatelství Springer Verlag. Vzniklo mezi nimi obchodní i přátelské pouto (Springer se v roce 1949 stal kmotrem druhého Maxwellova syna Philipa). Maxwell mu pomohl etablovat se v anglosaském akademickém prostředí a Springer na oplátku poskytl zkušenosti a finanční prostředky. Obojího Maxwell využil v roce 1948 k založení vlastní firmy Pergamon Press, která se rychle stala světově známým nakladatelstvím s velkorysou produkcí literatury odborného a zejména encyklopedického rázu, po které byl po válce největší hlad. Politika a byznys Přirozená inteligence, instinkty a dravost hraničící až s bezohledností přinesly Maxwellovi velké podnikatelské úspěchy. Díky svým mimořádným schopnostem se brzy stal významnou postavou britské scény. Jako jeden z mála podnikatelů byl příznivcem labouristů a v roce 1964 vyhrál za tuto stranu v okrsku Buckinghamshire volby do britského Parlamentu. Poslancem byl poté šest let, což mu umožnilo ještě více otvírat nové možnosti jeho byznysu. Založil svoje dvě hlavní společnosti Maxwell Communications Corporation a Mirror Group Newspapers a sestavil i řadu dalších firemních seskupení. Splnil si také svůj velký sen a v 80. letech koupil bulvární levicový deník Daily Mirror (s nákladem 3,6 miliónu výtisků). Zanedlouho pak získal výrazný podíl v evropské MTV, investoval do britské kabelové televize a koupil řadu dalších novin a nakladatelství (mezi nimi třeba i prestižní newyorský Macmillan). V roce 1990 začal vydávat i u nás známý týdeník The European. Jeho impérium nakonec zahrnovalo na 400 nejrůznějších firem po celém světě. V srpnu 1989 přijel Robert Maxwell do Československa a byl vítán na nejvyšší úrovni - i prezidentem Gustávem Husákem. FOTO: ČTK Robert Maxwell se stal nejen obrovským boháčem, který dokázal utratit tisíce liber za jedinou večeři, ze svého paláce v Oxfordu létal do centrály své společnosti uprostřed Londýna vrtulníkem a víkendy obvykle trávil na přepychové jachtě, ale i vlivným mužem. Byl přijímán v Bílém domě (Carterem i Reaganem), v Elysejském paláci (Mitterandem) i v Kremlu (Chruščovem, Brežněvem a Gorbačovem). Několikrát zavítal také do Prahy, naposledy v srpnu 1989, kdy ho na Pražském hradě přijal prezident Gustáv Husák. Po jednání s Maxwellem vydal sekretariát ÚV KSČ „soubor doporučení“, jak zabezpečit výsledky jeho návštěvy. Pohřben na Olivetské hoře Počátkem 90. let se Maxwellova říše začala rozkládat. Některé jeho mediální projekty zkrachovaly a magnát oznámil, že svou korporaci odevzdává synům a sám se plně soustředí na záchranu amerického deníku Daily News, který právě koupil. Několik dní nato prodal Pergamon Press. Pak přišel 5. listopad 1991. Toho dne svět obletěla zvěst, že Robert Maxwell za záhadných okolností zemřel při plavbě na své soukromé jachtě Lady Ghislaine. Jeho tělo bylo nalezeno v moři nedaleko Kanárských ostrovů. Pitva provedená španělskými patology hovořila o přirozené smrti, zapříčiněné „pravděpodobně srdečním infarktem“. Totéž potvrdili při druhé pitvě jejich izraelští kolegové.

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny –Zajímavosti s kulturou ba i odjinud 11 Strana 11 V dalších týdnech se provalilo, že Maxwell už delší dobu přeléval peníze mezi svými firmami, vyhýbal se daňovým povinnostem, podváděl na burze a nakonec vytuneloval penzijní fondy svých zaměstnanců ve snaze udržet své impérium. To však jen napomohlo k různým spekulacím. Spáchal sebevraždu? Anebo byl zabit? Kdo měl zájem na jeho smrti? Objevily se i úvahy, že Maxwell byl agentem pracujícím na všechny strany a údajně na něho mělo „spadeno“ více lidí. Podle knihy novinářů Gordona Thomase a Martina Dillona byl odstraněn izraelským Mosadem, protože tuto zpravodajskou službu vydíral, že když nepřiměje izraelské banky k podpoře jeho krachujících podniků, vyzradí některá tajemství z dřívější spolupráce. I v tomto případě však nebyly předloženy žádné konkrétní důkazy. Naopak, skutečností bylo, že židovský stát vystrojil Robertu Maxwellovi státní pohřeb a jeho ostatky byly 10. listopadu 1991 uloženy na Olivetské hoře v Jeruzalémě. Izraelský premiér Jicchak Šamir přitom řekl: „Udělal pro Izrael mnohem více, než si dnes kdo dovede představit.“ Miroslav Šiška, Právo Luděk Frýbort – Tomáš Zářecký: Obstojíme v jednadvacém století? 27.10.2012 Zarecky. Autorská základna CzechFolks Plus čítá řadu skvělých jmen. Jejich šiky v posledních týdnech rozšířila posila zvučného jména a světové kvality – spisovatel Luděk Frýbort. Pozornému čtenáři jistě neunikly pozoruhodné články z jeho pera, které zde již byly uveřejněny. Nyní přichází další možnost seznámit se s názory a myšlenkami našeho nového, vzácného autora. Luděk Frýbort poskytl CzechFolks Plus obsáhlý exkluzivní rozhovor, který vám tímto předkládáme. Vážený pane Frýborte, s chutí jsem si přečetl váš článek Dvojí omyl dějin českých a hranice civilizací. O chybách prezidenta Beneše netřeba diskutovat, spekulovat můžeme spíše o míře viny. Jak ho ale zhodnotit? Byl to státník, který v těžké době neměl šanci „vyhrát“, nebo jen ctižádostivý politik, který naprosto selhal? Domnívám se, že Beneš byl především intrikán, který si předsevzal víc, než nač stačil. Podobně jako Marx o ideologii i on věřil, že politika je věda, a kdo ji ovládá, nemůže se dopustit chyby. Domníval se, že když přechytračil Wilsona, přechytračí i samotného Stalina, což skončilo, jak skončilo. Člověk sebestředný, nesnášející odpor, mstivý, mohl snad být politickým vůdcem menšího formátu v pokojné době, ne však vůdcem národa ve chvílích, kdy bylo třeba ne vychytralosti, nýbrž moudrosti. Čímž se velice podobal svému následníku ve funkci Klausovi, zrovna jsem odeslal Neviditelnému psovi článek částečně s tímto obsahem. Zůstaňme u instituce prezidenta. Češi půjdou v příštím roce poprvé volit hlavu státu přímo. Lze to chápat jako impuls větší participace občanů na rozhodovacím procesu, či pouze jako vějičku, iluzi pro občany-voliče, že něco znamenají? Mám za to, že každý kousek přímé demokracie je pozitivní, je ovšem třeba umět s přímou demokracií zacházet; no, a dnešní Češi nejsou věru žádní Švýcaři. Za vějičku bych prezidentské volby zrovna nepokládal, za pokus s velice nejistým výsledkem však ano. Češi milují své tatíčky; jestli se jim stane například M. Zeman, pak potěš pámbů. Naskýtá se také otázka, zda může prezident za současné konstelace omezených pravomocí sehrát natolik významnou roli na politickém kolbišti, že by něco změnil? Prezident může sehrát velice významnou roli, otázka však je, zda pozitivní. Příklady uvedené v mé odpovědi hned na začátku našeho rozhovoru ukazují, že tomu tak být nemusí. Pokud bychom se zastavili u jednotlivých „kandidátů“, kteří ohlásili boj o Hrad, jak byste je zhodnotil? Nejvýš bych zhodnotil pana Švejnara: o prezidentskou funkci se nedral, čímž dokázal, že jí je hoden. Ze zbývajících je kandidátem srdce mého kníže ze Schwarzenbergu a na Orlice, jelikož jsem starý konzervativec. I kdyby prospal všechna vládní a jiná zasedáni, aspoň by neškodil, což nikterak nelze říci o velké části ostatních. Pana Fischera bych pro členství v komunistické straně zvlášť neodsuzoval – mezi slepými je jednooký králem – zato mi velice zapáchá každý, kdo prošel Prognostickým ústavem. Zbytek uchazečů pokládám spíš za lidičky ješitné, toužící aspoň na chvíli zazářit v reflektorech veřejnosti. Heč, byl jsem kandidát na prezidentství – s tím se dá chlubit ještě na smrtelné posteli. Prezident rovněž reprezentuje svůj stát. Nedá mi to, abych se při této příležitosti nezeptal, jak zahraničí vnímá končicího Václava Klause… Zahraničí, pokud vím, vnímá V. Klause vesměs negativně. Ostuda s propiskou v Chile, neustálé poučování, jak má či nemá vypadat Evropská Unie, prapodivný vztah k Rusku a navzdory vyhlášené pravicovosti ke komunismu vůbec, přemoudřelá arogance, to není nic, co by mohlo uchvátit západní svět. Z mého pohledu by prezident měl být osoba sjednocující, nad malichernosti doby povznesená, ne pro dnešek, nýbrž v napojení na doby minulé i budoucí, jenže to všechno V. Klaus není, spíš opak: osoba společnost štěpící, krajní názory nejen zastávající, ale i prosazující, jistě geniální, ale geniality asi takové jako doktor Moriarty nebo Voldemort. Zbývá doufat, že jeho následník tak geniální nebude, a když, v opačném smyslu nebo aspoň v omezenější míře. Jinak je lepší nemít prezidenta vůbec žádného; támhle ve Švýcarsku faktickou hlavu státu nemají a nijak ji nepostrádají. Vy se zajímáte hodně o historii, vaše články jsou – nejen z tohoto hlediska – velmi fundované. Kde se ve vás touha vzdělávat se v otázkách minulosti vzala? Zájem o dějiny je u mě asi vrozený, nejspíš po mém dědečkovi, venkovském písmákovi. Nicméně mám své koníčky: tzv. temná století (5.- 10.), z nichž se dochovalo jen málo zpráv, během nichž se ale formovala podoba dnešní Evropy a českého státu speciálně. Jelikož mě bolševik naučil číst mezi řádky, činím tak i v tomto případě, což vedlo k sepsání polohistorických románů Praotcové a Prokleti rodu Slavníkova. Jiný přednostní zájem se týká dějin islámu a jeho střetání s evropskou civilizací, ale o tom v dalších otázkách. Český národ má za sebou více jak tisíciletou historii, ve které prodělal řadu kotrmelců, ocitl se na vrcholu i na dně. Jak si na tom stojí dneska a kam podle vás směřuje? Co se dneška týče, nedokážu být optimistický. Obavám se, že se Čechům vymstilo jednak obrozenecké hledání pravého češství v nejnižších vrstvách (malí sedláci, řemeslníčci, služky), jednak opakované emigrační vlny. Obojí vedlo k zproletářštění národa. Jestli je z toho ještě cesta ven… Rád bych nějakou viděl, ale zatím jsem ještě nenašel příslušné brejle. Pochopil jsem, že odmítáte koncept českých dějin jako mostu mezi Západem a Východem i jako odvěký boj Čechů s Němci. Spíše to na mě působí, že naše dějiny vnímáte jako boj o příklon k Západu – kam patříme – nebo k Východu. Je to tak? Přesně. Jenom, proboha, žádný most. Buď se plně přiznáme k Západu, i se všemi omyly a nedokonalostmi (mohl bych jich vyjmenovat dlouhý seznam), nebo plachtíme směrem k Uralu. Je nejvyšší čas toho nesmyslu nechat, dokud vůbec ještě nějaký čas zbývá. Ve svých textech varujete před Východem a jeho vůlí k moci. Vladimír Putin nepochybně v lecčem připomíná novodobého cara. Je tedy na místě obava před mrazem přicházejícím z Kremlu? Obava je na místě. Osudem vývojově dynamického Západu se zdá být trvalý střet s v tom ohledu zaostávajícím Východem, v tomto pořadí: říše byzantská – Rusko – islám. Pro český stát vychází v současnosti nejaktuálnější hrozba z putinského Ruska s jeho tradičně imperiální politikou. Pokud zůstaneme ještě u historie, nedávno jsme si připomněli památku knížete Václava, vnímaného div ne jako ideálního panovníka všech dob, oproti tomu kníže Boleslav je zavrženíhodný bratrovrah a kruťas. Přitom to byl právě až Boleslav, který opravdu založil český stát. Jak to vidíte vy? Tato otázka ještě napůl tkví v temném období evropských dějin, jak jsem se zmínil výše. Připomínám, že o knížeti Václavovi jsou v soudobých pramenech jen dvě kratičké zmínky, z toho jedna bez udání jména, druhá popletena. Vše ostatní jsou církevní legendy, zkomponované k založení pražského biskupství o půl století později, a jejich pozdější deriváty, k nimž je ovsem radno přistupovat s nejvyšší opatrností. Boleslav je na tom o něco lépe, ale i v jeho případě je zdrávo nenarážet podmínky jeho doby na současné politické kopyto, jak se rádo děje. Musím se přiznat, že kauzu dvou bratří jsem nepřipomenul náhodou. Připadá mi, že Češi se stále utápí v dějinných stereotypech ještě z dob obrozenců. Rakousko jako doba temna s hloupými Habsburky na trůnu, husitství jako vrcholné údobí dějin, pocit ublíženosti a zároveň dojem vlastní výjimečnosti… Souhlasíte? Souhlasím. Po legendách 11. století se utápíme v legendách novodobých, sestrojených za účelem glorifikace nově vzniklého státu. Masarykovsko-legionářská legenda vyvrhla z českých dějin tři habsburská staletí a zůstal po nich nezaplněný prostor. Bylo by naléhavě třeba vrátit do něj maršálka Radeckého a hrdinství českého vojáka pod žlutočerným praporem vesměs, civilizační úsilí katolické církve včetně jezuitů i jiné takové věci, aby nám z nich nezbyl jen Švejk a třísetleté utrpení. Protože z toho vyplynul úlevný pocit bezmoci, hlavní příčina českých katastrof posledních (nejméně) sedmdesáti let. Nedá se nic dělat, to ti ostatní za všechno můžou, Němci, velmoci, kdekdo, jen ne my sami. Nemůžeme se bránit, nemůžeme nic, jen čekat na osvoboditele… Můžeme se také ptát, zejména v kontextu doby nedávné, zda se Češi umí vyrovnat s vlastní minulostí? To souvisí s předešlou otázkou. Češi se nevyrovnají s vlastní minulostí, dokud se neoprostí od svých sebe omluvných legend. Pane Frýborte, jste znalec islámu a ve svých textech se mu věnujete. Mnoho lidí zastává názor, že se jedná o vcelku mírumilovné náboženství, jiní jim oponují. Názorů se vyskytuje ohromné množství a je těžké se v nich orientovat. Jak je to ve skutečnosti? Islám je něco víc než náboženství: právní, politický, společenský a mravní názor, ultimativní, nesnášející kritiku a revizi. Konečným cílem – mohl bych citovat příslušnou súru – je podřízení všeho lidstva zákonům islámu. Kdo se podřídí, požívá míru a ochrany, v tom smyslu je islám mírumilovný. Je neštěstím tohoto času, že o islámu mluví a píší mnozí, málokdo si ale dá práci s trochu hlubším studiem koránu a ostatních zdrojů, z nichž islám vychází; našel by odpověď na všechno, i na tu mírumilovnost. Podle některých prognóz bude Evropa už přibližně kolem roku 2050 islámská. Tato předpověď se zdá být vzhledem k současnému trendu reálná… Zdá se, že ano, pakli ovšem bude vývoj pokračovat týmž směrem jako dosud, což se nikdy neví. Už nyní jeví islám známky rozkladu (neřešitelné zmatky všude od Pákistánu k Nigerii); nevylučoval bych, že do roku 2050 z něj nezbude kámen na kameni. Spoléhat se na to ale nedá, i je lépe nemazat si kolem úst med nadějí a být raději připraven na horší alternativu. Jako ostatně vždy a ve všem. Co potom čeká evropskou západní civilizaci? Zánik, podrobení, asimilace…? Vycházím z toho, že za pět miliard let vývoje světa se ještě nestalo, aby dokonalejší bylo nahrazeno nedokonalým. V tom smyslu bych neočekával zánik západní civilizace, jelikož nevidím, co by ji mohlo nahradit. Spíš katarzi, prohlédnutí, nový začátek. Je ovšem otázka, kam až Západ bude muset klesnout a čím si svůj nový vzestup vykoupit. Legrace to nebude. Co by měl Západ udělat, aby v tomto střetu civilizací obstál? A není už pět minut po dvanácté? Pět minut po dvanácté je, jak tak koukám, pořád. Honění bycha je nejspíš dějinný princip, z nějž není úniku. Co by měl Západ udělat… nechat módních pitomosti, tzv. politické korektnosti především. Což ovšem nepůjde snadno, k tomu budou muset být kazatelé politických mód donuceni okolnostmi. Neboli zase – katarze průšvihem. Jak se vůbec vy osobně stavíte k otázce náboženství? Jaká je jeho role v 21. století? Co by se mé maličkosti týkalo, vytvořil jsem si – či přesněji stále si vytvářím – svůj transcendentální názor sám. Většina lidí se ale neobejde bez něčeho hotového, pevně formulovaného; v tom hraje církvemi reprezentované náboženství nezastupitelnou úlohu. Dokonce i v tomto 21. století, jakkoli by se mohlo zdát, že ve světle vědeckého pokroku záře náboženské víry vyhasíná. Na příkladu Čech lze ukázat, jak rozumové poznání nedokáže nahradit vyšší, jen citem zrušitelné principy morální; stavše se ateisty, ztratili Čechové smysl pro čest, poctivost, férovost, vyjádřitelný oním prastarým, babičkovským – to se přece nedělá! Otázka však může být ještě širší. Palčivý problém představuje samo přelidnění, které nelze zpochybňovat… Zde už pravděpodobně byl překročen práh, za nímž není návratu. Možná nebudeme muset čekat na islám, vyčerpání všech zdrojů obživy v důsledku přelidnění největší části světa obstará apokalypsu za něj. Zda konečnou, to nedokážu posoudit, či spíš, bojím se toho. Nicméně samočisticí schopnost přírody je obrovská, arci za příšernou cenu. Nevím, jestli je to zrovna útěcha. Rovněž jste napsal, že žijeme v „pokrytecké době“, s čímž nelze než souhlasit. Odkud se v lidech toto pokrytectví bere? Ale, jako odjakživa: v neochotě připustit, že jsme udělali – a ještě děláme – voloviny. Proto vylučujeme z úvahy vše nepříjemné, zakazujeme si vidět katastrofy zítřka, jakkoli jasně se rýsují, místo skutečných hrozeb se děsíme hrozbiček vedlejších a pominutelných, nasazujeme si růžové brejle, kde by lépe seděly na nose tmavé, a naopak. Pokrytectví už je takový prostředek k ošálení sebe sama. Lze s tím něco dělat? Jestli my, o tom bych si dovolil pochybovat. Příroda a dějiny ale určitě. Jak již naznačeno. Děkuji za rozhovor a přeji, ať se vám daří! Dostali jsme emailem.

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny – A tak vůbec 12 Strana 12 Šokující zpověď ženy, která 30 let pracovala na vnitru. I s detaily Marian Kučera Parlamentní listy ROZHOVOR Na ministerstvu vnitra vládnou nejhorší poměry za posledních třicet let. V úřadech tam mezi civilními zaměstnanci prý jako černá ruka řádí komando adrenalinových kovbojů, bývalých policistů, které do funkcí dosadil ministr Jan Kubice. To bez obalu říká propuštěná kontrolorka Helena Bartůňková, která v resortu po uvedenou dobu pracovala, takže ví, o čem mluví. Autor: hns Popisek: Úřednice Helena Bartůňková si postěžovala na poměry na ministerstvu vnitra a dostala výpověď Na ministerstvu vnitra jste pracovala od roku 1980. Který ministr podle vás nejvíce resortu rozuměl, a který se choval nejlidštěji? Profesionál byl Josef Jung, který tam byl těsně před revolucí. Pak přišly pionýrské doby, i když musím říci, že třeba Tomáš Hradílek byl podle mého mínění dobrý člověk, který měl zájem porozumět nejen problematice, ale i lidem. Vzpomínám si například, když hned po svém nástupu vyhodil civilní poradce, jak jsem za ním jako odborářka šla s tím, že to neprojednal s odbory a že vyhodil lidi, kteří rozuměli problematice. Bral mou otevřenost a dokázali jsme se domluvit. Posléze to ministr Hradílek vzdal, a když jsem se ho ptala na důvod, řekl mi, že osmnáct hodin denně maká a šest nespí hrůzou, co nestačil – vážila jsem si ho.To jsem dělala v útvaru hlavního kontrolora. S ministry jsem dřív dost komunikovala. Z profesionálního a lidského hlediska jsem uznávala i Františka Bublana, který, přestože se rekrutoval z policejních kruhů, rozuměl tomu, co je státní správa, stejně jako Martin Pecina nebo Cyril Svoboda. Destabilizace MV se začala výrazně prohlubovat s působením ministra Ivana Langera, který přestal úplně respektovat základní principy byrokracie (pozn.: kontinuitní provoz úředních záležitostí, vedení úředních záležitostí v souladu s pravidly a předpisy, přesně a přísně vymezené kompetence, každý úředník má pro výkon své funkce příslušnou autoritu a prostředky, úředníci a další administrativní zaměstnanci nevlastní zdroje a prostředky nutné pro výkon funkcí, princip dokumentace úředních spisů o všech jednáních a rozhodnutích, úřední akta a nepřetržitý provoz tvoří úřad jako jádro fungování byrokracie), působení na MV pro něj bylo spjato s cílem proniknout k informacím bezpečnostního charakteru za účelem ovládat a využít těchto informací k ukojení vlastních mocenských a podnikatelských ambicí a touhou se zviditelnit. Za jeho éry se vnitřní záležitosti státu, například spoje MV, dostaly do rukou podnikatelských subjektů. Česká pošta, byť je státním podnikem, tak je ve skutečnosti podnikatelským subjektem. Předal tam činnosti, které v režii MV byly daleko levnější a stejně tak další činnosti spojené s chodem resortu MV postupně předával do provozování soukromých podnikatelských subjektů, například lázeňské domy, které měly sloužit k rehabilitaci příslušníků. Zásadně nerespektoval zákon o veřejných zakázkách a svými ambiciózními kroky bez respektování rozpočtových pravidel a zákona o majetku státu (např. akce P 1000) připravil stát o nemalé finanční prostředky, ale rovněž řadu zaměstnanců resortu MV postavil do neřešitelných situací, které nakonec vyústily i k sebevraždám jako případ v Ústí n. Labem. Nastolil systém – kdo není ochoten realizovat jeho nápady, je neschopný a vůbec se nezabýval tím, jestli je to protiprávní – odnesli to nevinní. Dával si velmi dobrý pozor, aby pod ničím nebyl podepsán – všechno přenášel na jiné a uplácel je odměnami, které do té doby byly nevídané - z desítek tisíc vedoucích zaměstnanců se staly odměny stotisícové – nikdo z nich neodolal. Peníze, které se vydávaly za reklamu MV a naprosto nesmyslné propagace, byly naprosto vyhozenými penězi. Přizval si k tomu své souputníky. Podívejte se například na kariéru pana Zajíčka – dnes vedoucího zaměstnance na ministerstvu financí, a dalších. Také jste pracovala v zabezpečovacích službách vnitra a starala se o jeho reprezentační vily a rekreační zařízení. Jak se tam hospodařilo? Na rekonstrukce se kolem roku 1995 třeba najímaly firmy, které ovládali bývalí zaměstnanci resortu vnitra. Například jsem zjistila, že při rekonstrukci jedné z vil se odvezlo tolik suti, že by ten barák museli asi třikrát zbourat, vyúčtováno bylo 10x více za krytí podlahové plochy, než bylo skutečně zakryto, přičemž celková podlahová plocha vily měla o 300 m2 méně. Když se mi náhodně dostala do rukou faktura, myslela jsem, že omdlím. Oznámila jsem to tehdejšímu řediteli, který to chtěl radikálně řešit. Už k tomu ale nedošlo, protože byl odvolán z funkce a další vedení nemělo zájem věc řešit. Posléze mě nový ředitel vymístil z MV do nově zřízené státní příspěvkové organizace Zařízení služeb pro MV, kde jsem to z finančních důvodů vzdala a odešla jsem dělat personální šéfku do soukromé organizace. Mezitím se změnila vláda a z dřívějška mě znal Mikuláš Tomin, který chtěl, abych se na MV vrátila jako zástupce ředitele kanceláře ministra. Proti tomu se ale postavili tehdejší náměstci MV Kopřiva a Valvoda. Proč se proti vám postavil zrovna Jaroslav Kopřiva, který potom dělal náměstka i na obraně? Nesnášel mě a bál se, že bych mu moc viděla pod ruce. Každý, kdo politiku trochu sleduje, ví, jaký je to ptáček. Když jsem třeba spravovala vily, tak nebyla vyřešena otázka nákupu alkoholu na jednání. Jednu dobu jsme to museli řešit nákupem z vlastních peněz a následně si to vyinkasovat. Na jedné mezinárodní konferenci se ožral a došla whisky Balantine. On začal před všemi řvát, že tady bude Balantýnka přes celý stůl. Naštvala jsem se a před hosty řekla, že když bude dělat práci, jak má, a zařídí, abychom alkohol nemuseli kupovat z vlastních peněz, tak bude mít Balantýnku přes tři stoly. Na mou obranu se tehdy postavil i slovenský ministr vnitra a pro Kopřivu jsem se tím pádem stala naprostým nepřítelem, protože hosté se postavili na mou stranu. Máte důchodový věk. Nebyl i to důvod vašeho propuštění z vnitra, kde jste do začátku roku pracovala jako kontrolorka? Vzhledem k tomu, že jsem měla tři děti, nárok na důchod mi vznikl v roce 2011 (pozn.: Dnes je paní Bartůňkové 59 let). Jsem workholik a navíc musím splácet hypotéku na byt, vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych přestala pracovat (pozn. redakce: od roku 2010 není nárok na důchod důvodem k ukončení pracovního poměru). V oblasti finanční kontroly jsem byla považována v rámci resortu MV za experta – věnovala jsem se především metodice, koncepci, analýzám a posuzování tvorby právních vnitřních předpisů, námitkovým řízením proti protokolům z kontrol orgánů vnější kontroly, programové přípravě seminářů a přednáškové činnosti v oblasti finanční kontroly. Proč jste si nedodělala vysokou školu, což byl jeden z důvodů vašeho propuštění? V době, kdy jsem nastoupila na MV, jsem dálkově studovala VŠE, ale vzhledem k tomu, že jsem porodila třetí dítě, nebyla jsem schopná současně časově zvládat vše – práci, rodinu a školu, mimo jiné také proto, že nejsem typ, který by dokázal cokoliv tzv.“ošolichat“. Jsem vyznavačem toho, že člověk se má vzdělávat v rámci oboru činnosti, kterou vykonává – to jsem dělala vždy a jsem přesvědčená, že všechny své pracovní pozice jsem zvládala více než dobře právě díky svému aktivnímu přístupu k oboru činnosti, který jsem zastávala. Pro mě otázka vzdělání není otázkou diplomů, ale otázkou schopností zvládnout danou problematiku. To jsem si ověřila, když jsem v roce 2002 zahájila své další VŠ studium na Západočeské universitě (obor finance a účetnictví), které mi pro mou práci nebylo schopné poskytnout více, než jsem znala a pro svou konkrétní práci potřebovala. Nejsem prostě vyznavač diplomů – jsem vyznavač konkrétních schopností a konkrétní práce a výsledků. Napsala jste ministru Janu Kubicemu, že to myslí dobře, ale dělá blbě. Jak jste to myslela? Zpočátku jsme si myslela, že je Kubice poctivý. Na vnitro si ale přitáhl z ÚOOZ a policejní inspekce lidi do vedoucích funkcí na MV, aniž by byli znalí problematiky státní správy. Chápala bych to v případě, kdyby té práci rozuměli, ale oni v tom plavou. Například do funkce ředitele Oddělení interního auditu a kontroly (OIAK) Kubice jmenoval svého kamaráda z ÚOOZ Petra Plaňanského nebo bývalého ředitele IMV Zdeňka Pelce do funkce ředitele odboru personálního MV, aniž by měli jakoukoliv znalost a zkušenost v dané problematice. Jde o docela o klíčové funkce. Chtěla jsem Kubicemu vysvětlit, jak těžké je budovat funkční pracovní týmy a jak je důležité vnímat souvislosti – jako první za 30 let mi nedal příležitost, na rozdíl od všech minulých ministrů, kterým jsem občas rovněž napsala, aby mě přímo nebo zprostředkovaně vyslechl. Dnes už si proto nemyslím, že to ministr Kubice to myslel dobře a dělal to blbě – ukázal se jako bytost „amatér- gauner“, kterému nejde o věc, ale o jeho vlastní funkci bez ohledu na to, jaká spoušť za ním zůstane, čili nemyslí to dobře a záměrně to dělá blbě. Chtěla jsem mu také říci, že když někteří vedoucí zaměstnanci, například ředitel odboru legislativy a koordinace předpisů Kaucký, si nechávají nosit své tašky a otevírat dveře řidičem, tak se ptám, jestli jsme v demokratické společnosti 21. století nebo ve feudalismu. Jak se vytvářely plány kontrol odboru interního auditu a kontroly? To nikdo neví. Nové vedení Oddělení interního auditu a kontroly neznalo strukturu resortu MV, takže nemělo žádnou představu o tom, že resort MV má přes 50 účetních jednotek, které by v určitých cyklech měly být kontrolovány. Jednotlivá oddělení sice předala své návrhy, ale nikdo se nedozvěděl, co bylo schváleno. Zmínila jste s kontrolou na ÚOOZ autopark odboru interního auditu a kontroly Ano, protože nepamatuji, že by od dob, kdy byla otázka autodopravy předána do kompetence Zařízení služeb pro MV, nějaký odbor MV disponoval takovým množstvím dopravních prostředků jako OIAK po nástupu pana Plaňanského. Na jedné straně kritizuje používání služebních dopravních prostředků u úvarů zvláštních služeb, přičemž ve svém vlastním útvaru disponuje neobvykle velkým autoparkem, větším než měly dva předchozí útvary kontroly a auditu dohromady, včetně terénního automobilu, o kterém nemám představu, k čemu by tento civilní útvar kontroly mohl vůbec potřebovat. Když jsem se zcela náhodně dozvěděla, že doporučuje šéfům kontrol jezdit služebními auty i za situace, kdy mu vysvětlovali, že po Praze je ekonomicky výhodnější využít MHD, pak se logicky musím ptát, kde tento pán bere drzost poukazovat na jiné, když se ve svém vlastním útvaru nechová v rámci 3E - hospodárnost, efektivita, účelnost. Připadá mi, že si vyřizujete osobní účty s ředitelem OIAK Plaňanským, protože vás vyhodil Pane redaktore, kdyby do výpovědi nedal i hrubé porušení pracovní kázně, snad bych to překousla s ohledem na vysokou nezaměstnanost mladých lidí, kterým teoreticky zabírám místo na pracovním trhu. Po 42 letech více než poctivé práce, a z toho 30 letech na MV, nejsem schopná se smířit s tím, že namísto poděkování, mi nějaký tělocvikář dá výpověď tak nechutným způsobem, zvláště pak za situace, že jsem práci dobrovolně věnovala daleko více času, než byla stanovená pracovní doba, a to i za jeho působení v roli mého nejvyššího nadřízeného. Je pravda, že s každým novým ministrem se na vnitru odehrálo personální tsunami? Ne se všemi ministry – po sametové revoluci docházelo k řadě změn, načal to Ruml, ale pak pochopil, že úředníci vykonávají politickou vůli svých nadřízených – umravnil se, vzdělával se a posléze pochopil. Byla to pionýrská doba a ke konci svého působení byl docela dobrým ministrem. Pominu-li ty pionýrské doby, zkáza MV v nejhorších rozměrech nastala s působením Ivana Langera, protože díky němu vybrané byznys-společnosti vědí o vnitru více, než vnitro ví samo o sobě. Proto také tečou obrovské peníze ze státního rozpočtu do rukou soukromých subjektů. Zkuste se dozvědět, s kolika firmami a na co má MV uzavřeny obchodní vztahy na co a za jaké peníze, přičemž všechno to platí daňoví poplatníci. Hrůzou však je, že ještě horší je to u ostatních úřadů státní správy. Až lidé pochopí, že v té naší právní džungli naštěstí existuje zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, a začnou se ptát, kde mizí jejich peníze, pak snad pochopí, že není možné se pouze ptát, ale domáhat se toho, aby zloději, kteří jejich peníze vlastně ukradli, je vrátili. A první velké personální tsunami na MV se odehrálo právě za Langera, a to největší se odehrálo za Kubiceho. Dřív se to často týkalo vyšších vedoucích funkcí, za Kubiceho to jde až na řadové funkce. Největší tsunami ve státní správě se odehrávají buď proto, že je potřeba zaměstnat byznys-lidi, nebo proto, aby byli tzv. loajální. Vím. že jste dělala kontrolní průzkum ohledně dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, které sjednalo MV – jste ochotná k tomu něco říci ? Když jsem trochu pronikla do dané problematiky, zírala jsem jako blázen, kolik veřejných prostředků a na co MV vynakládalo, aniž by se kdokoliv v rozpočtové kapitole 314- MV zajímal, zda jsou tyto prostředky daňových poplatníků vynakládány efektivně, účelně a hospodárně. Z dostupných evidencí odboru personálního jsem zjistila, že počet uzavřených dohod, ať se zaměstnanci MV v HPP, či externími zaměstnanci, se v účetním okruhu

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny –Z Respektu a i odjinud 13 Strana 13 MV každoročně zvyšoval a extrémnější nárůst byl zaznamenán od roku 2009 Osobně jsem dospěla k názoru, že z velké části tyto dohody neměly racionální opodstatnění nebo hodinové sazby byly ve vztahu k průměrným hodinovým sazbám zaměstnanců MV ve srovnatelné náročnosti práce značně nadsazené. Navrhla jsem v průběhu kontrolního průzkumu ministru vnitra opatření, která jeho kancléř zmírnil, ačkoliv k tomu neměl z hlediska své pozice oprávnění. Dnes už není kancléřem, povýšil do vyšší funkce šéfa sekce kabinetu ministra. Byl narychlo vydán vnitřní předpis, který neprošel řádným připomínkovým řízením, ale který podle mého mínění podstatě umožňuje nadále využívat sjednávání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr v nezměněné formě. Nezamezil by tomu zákon o státní službě, který bychom kvůli členství v Evropské unii mít měli, ale stále nemáme? Zamezil. Participovala jsem na něm v roce 1991, jako členka federálního odborového svazu státních zaměstnanců a myslím si, že byl připraven velmi kvalitně - nebyla však politická vůle k jeho schválení. Daleko horší verze tohoto zákona byla vydána v roce 2002 (pozn.: jedna z podmínek vstupu ČR do EU), která však nikdy nenabyla účinnosti (je zajímavé, že velmi slušně placené orgány EU si toho nevšimly. Nakonec jsem sama z odborů na MV vystoupila, protože se vůbec nezajímaly o podstatu věcí a bez kontrol a šetření odsouhlasovaly vedení MV takřka vše, co jim bylo předloženo. Tak si práci odborů nepředstavuji a předvedly svou loajálnost s vedením MV, například svoláním mimořádné schůze, aby odsouhlasily mou výpověď v den, kdy jsem ji dostala, která je v otázce tzv. hrubého porušení pracovní kázně naprosto irelevantní. Nejde pouze o mě, takto odsouhlasují vše, co jim vedení MV formálně předkládá. Kriminalizujte urážku náboženství! S tímto požadavkem vystoupila Arabská liga v OSN Generální tajemník AL Generální tajemník Arabské ligy Nabil Elaraby měl ve středu 26.9. důležitý projev v OSN. Vyzval v něm členské státy, aby "kriminalizovaly" urážku náboženství, a přinesl k tomu podivný argument: Pokud prý Západ kriminalizuje zranění těla, musí kriminalizovat i urážku náboženství. "Pokud mezinárodní společenství kriminalizuje tělesnou újmu, musí kriminalizovat také psychickou a duchovní újmu. Varujeme, že urážka náboženství, víry a symbolů je jev, který dnes ohrožuje mezinárodní mír a stabilitu." Aby byla jeho žádost jednoznačná, doplnil: "Žádáme, aby se vytvořil závazný právní nástroj , aby se zabránilo urážkám náboženství a respektovaly se symboly víry." To nelze chápat jinak, než jako výzvu k sepsání závazné mezinárodní úmluvy. Lze jedním lidským právem popírat jiná lidská práva? Svobodu projevu prý Arabská liga respektuje a hájí, protože chce zachovat různost a kulturní diverzitu a tak dále a pořád stejně... V podstatě tím podpořil probíhající kampaň OIC za islámský výklad rezoluce 16/18 Rady pro lidská práva OSN, o které jsem psal v předchozím článku. Potvrdil, že státy Arabské ligy vykládají současnou vlnu násilí jako vinu západního podněcování a potvrdil, co jsem napsal o kampani za kriminalizaci urážek islámu. Někteří komentátoři pochopili jeho projev jako výzvu západním zemím (coby členským státům OSN), aby urážku náboženství klasifikovaly jako trestný čin ve svém vnitřním zákonodárství. Tento výklad podpořil i projev egyptského prezidenta Mursího a zcela otevřeně o to požádal ve svém projevu zástupce Pákistánu, který mluvil jménem OIC. Svoje vměšování do vnitřních záležitosti západních států zdůvodnil tím, že prý se dobře ví, že mají zákony proti "antisemitským projevům", a proto prý musí mít i zákony proti islamofobii. Ačkoli se většina komentátorů soustředí na obhajobu svobody projevu, v sázce jsou i jiná základní práva. V některých muslimských zemích se odpadnutí od víry, nebo urážka islámu trestá smrtí. Toho jednání popírá právo na zachování života, tedy to nejzákladnější ze všech práv. Ovšem tohle právo je ohroženo i tehdy, když se ve jménu islámu útočí na životy Izraelců, či jiných cizinců. Zavržená filozofie: sekulární svět nemá argumenty Co je zajímavé z hlediska dějin myšlení, je argumentace lidskými právy. Pan Elaraby zneužívá určité krize v argumentaci sekulárního politického myšlení, která se projevila už během jednání o Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948 a v jednání o mezinárodních úmluvách roku 1966. Tehdejší myslitelé a politici se v podstatě vzdali někdejší logiky, z níž v době osvícenství vznikla filozofie lidských práv. Z důvodů politické taktiky prosadily státy sovětského bloku a země třetího světa, aby se všechna lidská práva považovala za nedělitelná a rovnocenná, a to i v situaci, kdy k nim přibyla hospodářská a sociální práva. Navíc v mezinárodních úmluvách z roku 1966 byla lidská práva přeformulována kolektivisticky, takže jednotlivce vůbec nechrání. Garantuje se např. právo národa na vlastnictví přírodních zdrojů, ale ne vlastnické právo jednotlivce. Přirozenoprávní hierarchie práv V sekulárním přirozeném právu, tak jak se vyvinulo od 17. století, vycházela filozofie lidských práv z logické úvahy o tom, co je třeba pro ochranu člověka před ostatními lidmi. Z toho vznikla hierarchie lidských práv, která je důležitá v případě, kdy se lidská práva ocitnou v rozporu. Na prvním místě bylo právo zachovat život. Abyste se uživili, potřebujete vlastní majetek, a proto bylo na druhém místě právo na soukromý majetek (vycházejí z přirozeného práva přivlastňovat si). Přechod do občanské společnosti je motivován zajištěním těchto práv a z toho vychází právo na bezpečnost, které má každému občanovi zajistit neporušenost těla a duše. Tato práva byla základní, dokonalá čili absolutní, ostatní z nich odvozená byla tzv. podmíněná, čili nedokonalá. Existovaly varianty: V Deklaraci nezávislosti USA se na prvním místě zmiňuje život, svoboda a právo následovat štěstí, ale v deklaracích lidských práv jednotlivých států převažuje klasické trio včetně práva na soukromý majetek. U Johna Locka zase figuruje trio "nezcizitelné sféry / čili property", kterou definuje jako život, svoboda a majetek. Trio absolutních práv, o kterém jsem mluvil, vychází z klasického pojetí Christiana Wolffa, které převzal i William Blackstone. Naskýtá se otázka, kde je v tom mém triu svoboda. Ačkoliv se svoboda často objevovala v revolučních heslech jako právo, byl to spíš zdroj práv. Smyslem systému lidských práv bylo pak zachovat člověku omezenou svobodu v občanském stavu. V systému práv občana vůči státu pak svoboda splývá s právem na bezpečí, protože úkolem státu bylo zajistit člověku bezpečnost před ostatními lidmi a respektovat i hranice vlastní moci vůči občanovi. Občanovi měla být zachovaná svoboda ve smyslu "kontroly vlastního jednání", jak pravil Grotius. Nadřazení absolutních práv podmíněným, o kterém jsem mluvil, má praktický smysl. Je nasnadě, že právo na práci je vám na nic, když vás někdo zabije. Stejně tak je to s právem svobody projevu. Stejně tak je to s touto arabskou argumentací. Tvrzení Elarabyho, že tělesná újma (tedy útok na něčí život), je na stejné úrovni jako údajná "duchovní újma" způsobená čtrnáctiminutovým klipem, je zcela nesmyslné. Nezapomínejme, že násilné protesty probíhají v muslimských zemích, kde muslimy nikdo neohrožuje. Naopak, sami demonstranti podněcují nenávist k příslušníkům jiných náboženství a národů. Dále je třeba říci, že trestání náboženské urážky smrtí nebo jiným hrubým tělesným trestem, jak se to děje v některých muslimských zemích, je dokonce přímo porušením přirozenoprávního pojetí lidských práv, protože nadřazuje údajnou duchovní újmu nad základní právo na život. Tím, že se ochrana náboženství (tj. islámu) staví na první místo, se v podstatě mění celý systém lidských práv. Vznikl by z toho systém, který by vycházel z práva šaríja, tak jak to je zakotveno v káhirské deklaraci lidských práv, kterou uznává OIC. Nebudu to dál rozebírat, ale je nasnadě, že v současném pojetí lidských práv je takový konflikt mezi lidskými právy neřešitelný, protože dnes se trvá na jejich rovnocennosti a zapomíná se na logiku, která původně vedla k vytvoření filozofie lidských práv. Je to pak podobné polskému právu veta, protože ve jménu jakéhokoli údajného práva (třeba práva na práci nebo na jednu kávu denně) se může zpochybnit kterékoli jiné právo, pokud se to někomu politicky hodí. To potom otevírá dveře ke zneužívání myšlenky lidských práv a pro propagandu nebo dokonce pro ospravedlnění zločinů jako v tomto případě. Vyhovění arabské žádosti by znamenalo legalizaci zločinného jednání. A že právo na jednu kávu denně zatím není nikde zakotveno? Co není, může být. Převzato z blogu autora s jeho souhlasem Ivo Cerman Dějiny nápisu "Servít je vůl". Legendy a skutečnost. Jan Nepomuk Albert Berwid Buquoy Kdo je vůl a kdo ne, je věc individuálního názoru. Když ovšem většina blízkých a známých přirovnává dotyčného k tomuto druhu skotu, je čas se nad sebou zamyslet. Označení "vůl" muže být i nepřímé. Známá je česká poučka: "Do USA nejedu, protože blbého prezidenta mám doma!" Začátkem 60. let vypadal svět v bývalém Československu uplně jinak. Takřka všechny veřejné záchodky byly označeny hlášením: "Servít je vůl!" Presidenty Bushe a Klause všichni známe. Kdo byl však "vůl" Servít? Bylo to v zimě 1967. Seděl jsem v rychlíku Londýn - Liverpool a se s kupinou anglických vojáků vracejících se z londýnských kasáren domů, jsme zpívaly vánoční gospel- songy. Náhle vstoupil do cupé průvodčí a kontroloval jízdenky. Srdečně se s námi začal bavit. Podle mého neanglického přízvuku se patrně domníval, že jsem Polák: "Umíte polsky?" Otázal se průvodčí. Pokrčel jsem rameny: "Jakž takž!" Poklepal mi na rameno: "Pojďte se mnou. Já Vám něco ukáži!" Zavláčel mě na vlakový záchodek a ukázal na stěnu vagonu: "Co to znamená?" Podíval jsem se tím směrem a četl nápis vyrýtý patrně ostrou dýkou "SERVÍT JE VŮL". Mávnul jsem rukou: "Sire, to není polsky. To je česky a znamená to \'Servít is an ox\'. V angličtině by se řeklo \'Servít is a fool\', sire." Průvodčí zavrtěl nechápavě hlavou: "And who is Servít?" Moje odpověd byla velice krátká: "I don\'t know, sir." Když jsem se vrátil z Anglie do Prahy, začal jsem tedy intenzivně pátrat po tom, kdo je vlastně ten Servít. Totiž nápisy "Servít je vůl" se objevovali houfně i na jugoslávských a rakouských toaletách. V Severním Irsku jsem se o jejich rozšiřování postaral sám. Každý veřejný záchodek v Belfastu, který jsem navštívil byl opatřen nápisem "Servít je vůl". Podle očitých svědků se nápisy v cizině uchovaly až do poloviny 70. let, tedy v době, kdy jejich šíření v Čechách již dávno pominulo. Já osobně jsem nápis "Servít je vůl" objevil ve vídeňském Prátru ještě v roce 1971. Všeobecně platná oficiální legenda tvrdí, že se jedná o Prof.Ing.Dr. Radima Servíta, CSc. (1921 - 1984). Tento pedagog a vědecký pracovník vyučoval v 60. letech na katedře mechaniky a inženýrského stavitelství ČVUT. Byl prý při zkoužkách velice přísný a záludný. V roce 1968 jsem profesora Servíta navštívil (byl jsem tehdy volným dopisovatelem "Dikobrazu") se svým šéfredaktorem Dr. Eduardem Littmanem. Profesor jakoukoli totožnost s nápisem "Servít je vůl" popíral a odkazoval na Prof.Dr. Zdenka Servíta (1913 - 1986), ředitele Fyziologického ústavu ČSAV (1954 - 1969). Ovšem ve stejném časovém horizontu se nám objevuje třetí Servít, který by mohl být "volem" a to RNDr. Miroslav Servít (1886 - 1959), český botanik, zabývající se výzkumem lišejníků a mechů. Napsal dvě knihy, které by bylo možné zařadit do kategorie "vědecká pitomost" a tím si vysloužit onen výrok "Servít je vůl". První z nich nese název "Československé lišejníky čeledi verrucariaceae" (Praha 1953). Druhá je "Klíč k určování lišejníků" (Praha 1956). Obě jsou vyloženým uspávákem a vyvolávají silné zívání. Právem tedy hovoří časopis "Vesmír", čís. 1/2000, o RNDr. Miroslavu Servítovi jako o zapomenuté osobnosti, protože kdo se již nechá dobrovolně nudit? Problém spočívá pouze v tom, že RNDr. Miroslav Servít umírá v roce 1959 a první nápis "Servít je vůl!" se objevuje na jednom záchodku v Praze-Dejvicích teprve v roce 1961 a to paralelně se zveřejněním publikace Prof.Dr. Zdenka Servíta s názvem "K záhadám lidského mozku" (Praha 1961). A zde jsme u jádra věci. Když vyloučíme Miroslava a Radima Servíta, zbyde nám Zdeněk. Scénu jak se dostal Prof.Dr. Zdeněk Servít do dějin nápisu "Servít je vůl" popisuji ve své knize "Die Abenteuer des gar nicht so braven Humoristen Jaroslav Hašek - Legenden und Wirklichkeit" (Osudy vůbec ne hodného humoristy Jaroslava Haška - Legendy a skutečnost), Č. Budějovice 2002. Onen Profesor byl českým lékařem a fyziologem. Na základě jeho chování (časta sebemluva) byl považován za silně šoupnutého. Byl rovněž autorem publikací zabývajících se lidskou slabomyslností a nervovými záchvaty, např. "Epylepsie ve světle velké statistiky", "Material z lůžkového oddělení neurotické kliniky" atd. Když v roce 1968 podepsal Prof.Dr. Zdeněk Servít prohlašení "2000 slov", původní verze z veřejných záchodků začaly mizet a byly nahrazovány nápisy "Servít už není vůl!" Za jeho podpis pod "2000" slov byl 1969 zbaven funkce ředitele Fyziologického ústavu ČSAV. Od této chvíle se začal objevovat nápis: "Servíta vyhodili protože už není vůl! Servítová".

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny –. Z českého tisku a od krajanů ze světa 14 Strana 14 Zakázaná paralela? Izrael a Československo roku 1938 Čechy tato paralela očividně vždycky zajímala. Izrael jako malý stát ohrožený velkými sousedy, stát všemi opuštěný, který se ale na rozdíl od nás dokázal ubránit. Na druhou stranu je tato paralela vždycky odmítána jako ahistorická, nepřesná a násilná... Pojďme se místo toho podívat, jak události Mnichova souvisely se Židy v budoucím Izraeli, kterému tehdy vládli Britové. Tehdy to byl jen Jišuv – Židy osídlená oblast mandátní Palestiny. I oni se stali obětí appeasementu. Stejně jako britští appeaseři obětovali Čechy, obětoval i Židy v Jišuvu. Stejně jako byli Češi ohroženi nacisty, byli Židé v Jišuvu ohroženi arabskými spojenci nacistů. Arabské povstání a nacistická podpora al-Husejní jedná s Hitlerem, 1941 Židé v Jišuvu byli koncem 30. let ohroženi protižidovskými bouřemi, kterým se eufemisticky říká arabské povstání. Byl to další z řady protižidovských útoků, které začaly už v roce 1920 a od roku 1929 je podněcoval velký muftí jeruzalémský Amin al- Husejní. Ten byl taky hlavním podněcovatelem povstání, které začalo roku 1936. Existovali Arabové, kteří násilí odmítali, ale ti byli během povstání terorem umlčeni. Britové došli už v roce 1937 k závěru, že Židé a Arabové se vzájemně nenávidí do té míry, že je třeba mandátní Palestinu rozdělit na židovský a arabský stát. Tento tzv. Peelův návrh je prvním plánem na rozdělení Palestiny. Reakce Arabů byla silná. Následovalo několik panarabských kongresů, které vznik židovského státu odmítly. V létě 1936 začaly pogromy, kterým padla za oběť židovská obec v Hebronu. Britové problém vyřešili tím, že zbytek Židů z města, kde žili nepřetržitě několik set let, vystěhovali. V září 1937 přišel první atentát. Arabové zavraždili lorda Lewise Andrewse, komisaře pro oblast Galilea. Boj proti Britům a Židům probíhal od začátku s podporou nacistického Německa. Al-Husejní a jeho strana navázali s Hitlerem styky už v roce 1933 a brzy měli u Hitlera vlastního diplomatického zástupce. Nacisté přijali hned po Peelově návrhu rozhodnutí, že vzniku židovského státu je třeba zabránit, ale zásah odložili až do doby, kdy se vyřeší československá krize. To byla zatím priorita. Prozatím Abwehr dodával Arabům zbraně a v Palestině působili agenti Sicherheitsdienstu. Z italského rádia Bari probíhala proarabská propaganda. Argumentovalo se podobně jako v případě Československa. Povstání bylo prý ospravedlněno přirozeným právem na sebeobranu a boj proti britskému imperialismu vycházel z "práva na svobodu". Osvobozenecký boj arabského lidu prý donutí britské a francouzské imperialisty, aby odložili škrabošku. Nepřipomíná to komunistickou rétoriku? Britský appeasement 1938-1939 Pod tlakem arabského násilí Britové změnili politiku směrem k appeasementu. Která strana za něj byla odpovědná? Kvůli krizi byla v Británii u moci "vláda národní jednoty", na níž se podílely všechny strany. Od května 1937 nastoupil do jejího čela konzervativec Neville Chamberlain a zaujal k zahraničním otázkám jiný přístup. Od dubna do července 1938 začala situaci v Palestině přehodnocovat Woodeheadova komise, která ve svých závěrech zcela odmítla Peelovy závěry. Bylo to skoro ve stejné době, kdy v Československu jednala Runcimanova mise, jejíž verdikt měl zdrcující význam pro osud našeho pohraničí. Woodeheadova komise se postavila zcela na stranu Arabů a rozhodla se řešit povstání tím, že jim vyjde vstříc v jejich boji proti Židům. Uskutečnění se však odložilo kvůli československé krizi, která se "vyřešila" Mnichovem na konci září. V případě Jišuvu přišel jakýsi jejich Mnichov až v únoru 1939, kdy v St James Palace v Londýně zasedla naposledy britsko-arabsko-židovská konference, aby projednala osud Palestiny. Toto jednání už jen potvrdilo předchozí závěry britské strany a požadavky arabských zemí, které se sešly už v říjnu 1938 na "islámské konferenci" v Káhiře, kde se projednávala "obrana Palestiny". K povzbuzení nálady se na oné konferenci rozšiřovaly výtisky Protokolů sionských mudrců. Konference v St James Palace skončila 15. března 1939, ve stejný den, kdy Němci okupovali zbytek Československa. London Conference 1939 Bílá kniha: příslib arabského státu Pro Židy přišla jejich "zrada" v podobě Bílé knihy, kterou britská vláda vydala v květnu 1939. Hlavním autorem byl labourista Malcom MacDonald. Britská vláda konstatovala, že slib o vytvoření "židovského domova" už splnila a další přistěhovalectví Židů do Palestiny není žádoucí. Poznamenejme, že existovalo i arabské přistěhovalectví, o němž se však nejednalo. Pro dalších pět let se měla imigrace Židů omezit přísnou kvótou, která byla stanovená velmi nízko – jen 75 000 osob za pět let. Bavíme se o létech, kdy probíhal holokaust, ale ani ten nepřiměl Brity změnit názor. Po pěti letech měli o povolení imigrace rozhodovat Arabové. Dále bylo zakázáno prodávat Židům pozemkový majetek mimo úzce vymezenou židovskou zónu (asi 5% celkové rozlohy země). Co bylo ale nejhorší – byl zamítnut plán na vytvoření dvou států. Místo toho měl do deseti let, tedy v roce 1949, vzniknout arabský stát. V něm měli být Židé jako trpěná menšina, zcela v moci Arabů. Přísné omezení židovského přistěhovalectví a vymezení zón při tom znamenalo, že Židé neměli vůbec šanci zvýšit svůj podíl na obyvatelstvu a rozšířit se mimo ohraničenou oblast. Navíc arabské přistěhovalectví pokračovalo s neztenčenou měrou. Bílá kniha vyvolala masové protesty Židů v Jišuvu, které ale nic nezměnily. Vzhledem k násilným metodám ji ale nelze považovat ani za vítězství Arabů. Vůdci povstání zlikvidovali i liberální opozici mezi palestinskými Araby a po válce už nebylo v tomto ohledu na co navázat. Mluvčím Arabů zůstal al-Husejní a jeho pronacistická strana. Izrael jako nacistická Třetí říše Arabské povstání bylo zhruba v květnu opravdu potlačeno, velký muftí uprchl do Německa, kde strávil zbytek války jako expert na židovskou otázku. Německá spolupráce s palestinskými Araby však pokračovala i poté a zatímco nacistické Německo zaniklo rokem 1945, jejich palestinští spojenci pokračovali v boji, který vyvrcholil arabsko-izraelskou válkou v letech 1947-48. Dikobraz 1967 Přesto se v protiizraelské propagandě i v médiích stále zobrazuje Izrael jako nástupce třetí říše a spojenec nacistů. Svůj podíl na tom mělo i Československo. Za šestidenní války vydal Dikobraz karikaturu, která přirovnávala izraelské vojáky k Němcům a evokovala srovnání s Mnichovem. V propagandistických pracích se pořád dokola mluví o dohodě o židovském vystěhovalectví Haavara z roku 1933, jako by šlo o důkaz sionisticko-německého spojenectví. Šlo o dohodu, která ve 30. letech umožnila Židům vystěhovat se z Německa do Palestiny a tím si zachránit život. Mahmúd Abbás napsal kolem tohoto tématu celou "disertační práci", kterou vytvořil v době namáhavého studia neznámého vědního oboru na univerzitě v Moskvě. Srovnávání Izraele s nacisty v arabské propagandě stále trvá a uplatňují ho už i nevládní organizace. Nejvíce se to projevilo za památné konference OSN o lidských právech v Durbanu roku 2001. Některé karikatury a plakáty tu přikládám. Bylo by na čase, kdyby se tímto převracením znamének přestalo. P.S. Napsal jsem tento článek jako historiografickou vysvětlivku před esejí izraelského politologa Manfreda Gerstenfelda, která byla na Neviditelném psu uveřejněna 28. září. Na obrázcích pod textem jsou plakáty z konference OSN o lidských právech a rasismu v Durbanu roku 2001. Ivo Cerman Evoluce v počítači Fraktální strom života zve na evoluční výpravu Je člověk bližší králíkovi, nebo netopýrům? Před kolika miliony lety se rozešly cesty vačnatců a placentálních savců? A objevily se na Zemi dříve velryby, nebo sloni? Na podobné otázky nabízí odpovědi služba OneZoom - strom života dostupný on-line. Evoluční biologové zobrazují příbuzenské vztahy mezi organismy formou vývojových stromů. Kmen představuje nejstaršího společného předka celé skupiny a každé větvení značí okamžik, kdy se původní populace rozdělila na dvě skupiny, které se dále vyvíjely samostatně a dále se rozrůzňovaly. Čím méně větvení dva druhy odděluje, tím jsou si evolučně bližší a tím kratší doba uplynula od doby, kdy žil jejich poslední společný předek. Vývojové stromy tedy umožňují sledovat míru příbuznosti druhů a celých skupin a studovat cesty, jimiž se evoluce ubírala. Cesta od koncových větviček ke kmeni představuje cestu proti proudu času k dávným prapředkům. Jenomže jak takový strom zobrazit? Dosavadní stromy života byly buď příliš stručné a zobrazovaly jen nejdůležitější větvení, nebo sice zobrazovaly i jednotlivé druhy, ale v takovém případě se i na velký plakát vešla jen malá část celého stromu. Od celku k detailům Internetový projekt OneZoom nabízí řešení. Pracuje na podobném principu jako internetové mapy: pomocí myši lze stromem po obrazovce pohybovat a otáčením kolečka měnit zvětšení od celku po nejmenší detaily. OneZoom má fraktální strukturu - větvičky na úrovni jednotlivých druhů jsou organizovány stejně jako větve reprezentující vyšší taxonomické skupiny, takže při prvním pohledu na obrazovku nelze bez čtení textů poznat, zda pozorujeme větvení na úrovni řádů, čeledí, nebo rodů. Do dvou let kompletní Projekt, za nímž stojí biologové James Rosindell z londýnské Imperial College a Luke Harmon z University of Idaho, zatím zahrnuje pouze savce s více než pěti tisíci druhů. Brzy by měli přibýt obojživelníci a do roku 2014 by měl být strom kompletní. Bude obsahovat více než milion dosud popsaných biologických druhů. Autoři chystají i aplikace pro chytré telefony. U každého druhu jsou odkazy na anglickou Wikipedii s více informacemi, do budoucna by měly přibýt i fotografie, odkazy na odbornou literaturu a další informace. Barvy větviček a lístků informují o míře ohrožení (extrémně ohrožené druhy a skupiny jsou červené, zelená značí minimální riziko). V každém větvení je informace o době, před kterou k rozdělení došlo. A lze spustit i animaci a sledovat, jak strom postupně košatí. Strom bohužel neobsahuje informace o vyhynulých druzích, které by evolučnímu příběhu dodaly další rozměr. A české uživatele může omezovat skutečnost, že druhy a skupiny jsou kromě vědeckých jmen popsány pouze anglicky. I tak je to ale fantastický nástroj umožňující názorně demonstrovat vztahy mezi organismy. TYDEN Klaustrofobie je strach z uzavřených prostorů. Například: Jdu do hospody a bojím se, že je zavřeno. Všechno se dá vysvětlit. Bohužel ne všem. Když tě rodiče přistihnou při lži, koukni se jim hluboko do očí a chladnokrevně řekni: "Mikuláš, Ježíšek, čápi...". Když muž mlčí, přemýšlí. Když mlčí žena, je nasraná.

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Noviny – S p o r t Strana 15 15 Mercedes 320 (W142): vyšší střední z roku 1937 21. 10. 2012 | Jiří Duchoň - Autorevue Berlínský autosalon v roce 1937 se stal místem premiéry nového modelu Mercedes-Benz 320. Inu, vlastně až tak úplně nový nebyl, ale svému účelu nakonec posloužil dobře. V půli třicátých let měli ve Stuttgartu problém: chyběl jim dostatečně reprezentativní šestiválcový mezičlánek, který by efektivně propojil vesměs čtyřválcové střední modely s nejvyšší, osmiválcovou řadou 770 „Grosser“ (W07, po roce 1938 v rámci zavedení druhé série přeznačenou na W150). Jistě, byla zde řada 290 (W18), ale ta již od roku 1933 poněkud zastarávala a nabízela jen omezený výkon. Mercedes-Benz 320 jako kabriolet B z první série z roku 1937 V Berlíně se tak v roce 1937 představil nový model Mercedes-Benz 320 (W142) s šestiválcem o objemu 3,2 l. Vycházel právě z typu 290 (W18) a pustil se do souboje s čerstvou konkurencí v podobě šestiválce Opel Admiral (nástupce typu Super Six), ale také kompaktních osmiválců Ford V8 (modely 74 a 78) a Horch 830BL/930V. Mercedes-Benz 320 (W142) byl k dostání s podvozkem ve dvou délkách rozvoru náprav, základním 3 300 mm a zkráceném 2 880 mm, přičemž prodejně zdaleka nejúspěšnějším se stal delší z obou podvozků. Model M-B 320 (W142) vznikl modifikací starší konstrukce W18 s kořeny sahajícími až do hloubi dvacátých let k řadě W11. Základní koncepce samostatného rámu byla zachována, ale závěsy kol prošly rozsáhlou rekonstrukcí, díky níž dobový tisk nešetřil chválou oceňující jízdní stabilitu a komfort. Vylepšen byl také řadový šestiválec, který si sice zachovával konvenční „spodový“ rozvod SV, ale převrtáním ze 78,0 na 82,5 mm narostl jeho objem z 2,9 na 3,2 l. Použití dvojitého spádového karburátoru (namísto jednoduchého u W18) přispělo k nárůstu nejvyššího výkonu zhruba o 10 koní na výsledných 78 koní (57 kW) a v kombinaci se synchronizovanou čtyřstupňovou převodovkou vozy Mercedes-Benz 320 (W142) dosahovaly v závislosti na použité karoserii rychlosti přes 130 km/h. Vozy Mercedes-Benz 320 (W142) byly dodávány v široké škále karosářských verzí, jež sahaly od uzavřených sedanů a limuzín Pullman přes polokabriolety se stahovací střední částí střechy až po nejrůznější kabriolety, jež byly pro usnadnění orientace označovány podle velikosti písmeny A až F. Na obr. největší kabriolet F Ceny kompletních vozů Mercedes-Benz 320 (W142) pokrývaly ve své době rozpětí od 8 950 marek za čtyřdveřový sedan do 14 500 marek za sedan s aerodynamicky optimalizovanou „dálniční“ karoserií, které se říkalo Autobahn Kurier. Pokud jste stáli o zakázkovou stavbu z dílen některé samostatné karosárny, mohli jste si pořídit samostatný podvozek za cenu 6 800 marek. Karosářských variant byly desítky a najdeme mezi nimi také zajímavosti. Na kratším z podvozků například vznikala tzv. „kombinační kupé“, jež disponovala pevnou snímatelnou střechou, ovšem pokud jste na cestu vyrazili bez ní, v případě deště jste měli smůlu. Luxusní limuzíny Pullman, největší kabriolety F a některé další verze zase postrádaly uzavřený zavazadlový prostor, jehož úlohu suplovala sklopná police nad zadním nárazníkem, na kterou bylo možno upevňovat samostatné kufry, nebo za příplatek dodávané boxy. Silueta vozů Mercedes-Benz 320 je u nás spjata zejména s pochmurnou historií druhé světové války. Výroba modelu W142 proběhla celkem ve čtyřech sériích v letech 1937 až 1942. Celkem vzniklo bezmála 7 000 vozů řady W142, z nichž takřka 1 800 bylo vyvedeno ve specifikaci vyžádané německou armádou. Technické údaje: Mercedes-Benz 320 (W142) Rok 1937 Počet válců/ventilů na válec 6/2 Typ motoru • zdvihový objem zážehový • 3 208 cm3 Vrtání • zdvih 82,5 mm • 100,0 mm Stupeň komprese 5,6:1 Nejvyšší výkon 57,4 kW (78 koní) Nejvyšší výkon při otáčkách 4 000 ot/min Nejvyšší krouticí moment 218 Nm při 1 700 ot/min Převodovka: způsob řazení • počet stupňů - manuální 4 stupňů Objem palivové nádrže 72 l Rozchod kol: vpředu • vzadu 1 475 mm • 1 500 mm Stanislav Kalvoda úspěšný na Mezinárodních hasičských hrách v Sydney 23.10.2012 / 23:55 Nejúspěšnějšímu českému hasičskému atletovi se na světových hasičských hrách v Sydney dařilo i dnes. Na krku mu postupně přistály čtyři další medaile – tři zlaté a jedna stříbrná. Hod oštěpem, skok o tyči a skok do dálky byl oceněn zlatou medailí, první místo pak Stanislav přenechal jen v hodu kladivem, kde bral místo druhé. Když jsme se se Stanislavem loučili, ještě nevěděl výsledky mezinárodní štafety, do které se také zapojil. "Jsme šampiónky!"neslo se kabinou tenistek. A šampaňské teklo proudem Dnes 08:31 - Praha Zasloužené vítězství a obhajobu triumfu ve Fed Cupu si české tenisové reprezentantky vychutnaly hned po nedělním finále v útrobách pražské O2 areny. Šampaňské teklo proudem, kabinou se přitom linul slavný song "We are the champions". Hráčky měly pořádný důvod slavit, své sokyně ze Srbska totiž přejely 3:1 a obhájily loňský triumf z Moskvy. Oslavy v české kabině mohly odstartovat po nedělní výhře Lucie Šafářové, která na kurtu doslova smazala Jelenu Jankovičovou. Právě česká „dvojka" se postarala o důležitý bod i v sobotním zápase s Anou Ivanovičovou. Hlavní hrdinkou tak nebyla Petra Kvitová, ale až sedmnáctá hráčka světa Šafářová. České tenistky navázaly na loňský úspěch z Moskvy a obhájily prestižní trofej. Atmosféru v kabině si v nedělní podvečer náležitě vychutnaly - vzduchem stříkalo šampaňské, prostorem se linuly vítězné chorály. Za dva týdny se celá situace může opakovat, jen v mužském podání. Berdych se Štěpánkem svedou těžký souboj se Španělskem. jis, Sport.cz "Pán Slota, odkiaľ beriete toľko peňazí?" "Z nočného stolíka." "A kto vám ich dáva na nočný stolík?" "Moja žena." "A odkiaľ ich má vaša žena?" "Odo mňa." "A vy ich máte odkiaľ?" "Veď vravím, že z nočného stolíka." Človek to musí tým debilom opakovať dokola. Pan Novák podezírá již delší dobu svou manželku z nevěry. Vrátí se tedy jednou dříve ze služební cesty, vezme si taxíka a taxikáře požádá, aby ho doprovázel domů jako případný svědek. Vtrhne do ložnice, strhne přikrývku, pod ní manželka a cizí chlap v nejlepším. Novák vytáhne ze šuplete pistoli a chystá se muže zastřelit. Manželka ale zaječí: "Proboha, táto, neblbni, tenhle dům, ten bavorák v garáži, ty nádherný dovolený, to všechno platil on!" Zmatený Novák upustí pistoli a říká taxikáři: "Co teď mám dělat?" Taxikář mu pošeptá: "Já bych ho radši přikryl, aby se vám ještě nenachladl." Povídají si dva kamarádi v hospodě. Jeden říká: "Včera jsem zachránil jednu svoji kamarádku před znásilněním!" "Fakt? A jak se to stalo?" "Přemluvil jsem ji." Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?" Žena chce jen jednoho muže, který jí splní všechna přání Muž chce všechny ženy, které mu splní jedno přání. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Všechno ostatní je Made in China. Jde chlapík po schodech a sousedka mu říká: "Pane sousede, slyšela jsem, jaký jste milenec..." "Ále, to nestojí za řeč..." "Jo jo, přesně to jsem slyšela!" Rozčilená manželka říká manželovi: "Ty seš takovej blbec, že kdyby se pořádalo mistrovství světa blbců, tak bys byl druhej." "Proč druhej?" "Protože jsi tak blbej, že bys to ani nevyhrál." Nasedne opilec do taxíku a povídá: "Domů!" "Nemohl byste to trochu upřesnit?" "Jo ... do obýváku…" Turista: "Bačo, kde se tady pálí slivovice?" "Vidíte na konci vesnice ten kostel?" "Ano!" "Tak mimo něj – všude!" Matka telefonuje učitelce: "Prosím vás, nedávejte dětem úlohy z matematiky, ve kterých stojí láhev piva 1,80 Kč. Manžel nemohl celou noc usnout!" Jsem ráda, že mi manžela vybrali rodiče. Při pomyšlení, že jsem si takového blbce vybrala sama by mě švihlo…

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/

Jaroslav Hašek: not just The Good Soldier Švejk David Vaughan Jaroslav Hašek is known the world over for his epic satirical novel, “The Good Soldier Švejk”. It tells of the adventures of a Czech soldier in the Austro-Hungarian army during World War I, drawing richly from the author’s own experiences. But Hašek was also a prolific writer of short stories. Even though he died before his fortieth birthday, he produced nearly fifteen hundred stories, and we can now enjoy a selection of these in English in a new translation by Mark Corner. David Vaughan reports. Jaroslav Hašek had an adventurous life. As a young man before WWI he worked as a journalist, moving in Czech anarchist and bohemian circles. So it is no surprise that when he set up his own political party in 1911, parodying the political scene of the time, he chose to do so in a pub. When the war broke out, he volunteered for the Austro-Hungarian army, but in 1916 he deserted to fight in the Czechoslovak Legions. Then came the Russian Revolution and Hašek joined the Red Army, spending four years in Russia before eventually finding his way back to Prague in 1920. He died just three years later. During all his adventures Hašek never stopped writing with sharp, satirical humour, and crossing the borders between journalism, memoir and fiction. The Carolinum Press has put together a cross section of his short stories, which have now been translated by Mark Corner. I asked Mark to tell me more about the collection, which goes under the title “Behind the Lines”. “What I liked about the collection is that the stories all present a world which is rent apart by conflict, by revolution, by war. You’ve got the revolution in Russia, you’ve got the civil war following the revolution in Russia, you’ve got the First World War, which has just ended, travel is chaotic, boundaries are being constantly redrawn, hierarchies are being replaced. We see this in the Bugulma stories, where one minute Švejk is in charge, then it’s Gašek – and so on and so forth…” I should add that Bugulma is a town in Russia – in Tatarstan – where Hašek did actually find himself as a Red Army officer – as deputy commandant of the town. At the time he was committed to the revolution. “That’s right. He did embrace the cause to some extent, but he also found the violence, often very arbitrary violence, on both sides of the Russian Civil War something intolerable. I essentially think of him as a traveller in a disordered universe, where there aren’t the boundaries that normally exist, whether in terms of human behaviour or simply the physical boundaries between nations. There’s even a story about how he met the author of his own obituary, as if even death itself was a boundary that he was able to come back from to chastise the author of a mean obituary.” So, here is a short extract from that story. I found the author of my obituary in one of Prague’s wine bars on the stroke of midnight, the hour when its shuts its doors in accordance with some imperial ruling dating from the 18th April, 1856. His eyes were fixed on the ceiling. The tables were being relieved of their stained tablecloths. I sat down at his and said in an affable way: ‘Permit me to ask whether this seat is free.’ He went on scrutinising some unrecognisable mark on the ceiling which seemed to have captured his interest, before replying in a reasonable enough way: ‘It is, but the place is about to close; I doubt whether they’ll serve you.’ I took hold of his arm and he turned to face me. He spent a while observing me without a word. Finally he said in a quiet voice: ‘Excuse me, but haven’t you been in Russia?’ I laughed: ‘You recognise me, then? I was killed in a low Russian dive brawling with some rough drunken sailors.’ The colour went out of him. ‘You are… it’s you….’ ‘Exactly right,’ I said emphatically, ‘I was killed by sailors in a tavern in Odessa and in the light of my death you wrote my obituary.’ Words came in the form of a faintly audible gasp: ‘You’ve read what I wrote about you?’ ‘Naturally. It’s a very interesting obituary, apart from one or two little misunderstandings. And unusually long into the bargain. Even His Imperial Highness received fewer lines upon His royal decease. Your magazine devoted 152 lines to him and 186 to myself. At 35 hellers* a line (how miserable a pittance they used to give journalists) that makes 55 crowns and 15 hellers in all.’ ‘What exactly do you want from me?’ he asked in panic. ‘Do you want those 55 crowns and 15 hellers?’ ‘Keep your money,’ I replied, ‘the dead do not demand a fee for their obituaries.’ This is very nice writing, and with that wonderful Hašek black humour. It must have been good fun translating it. “It is a great deal of fun, and I’m very fortunate because all the translations I’ve done so far for the Carolinum Press have all had a comic element, and I’ve asked for that because I think it’s something I do better than I would do other forms of writing, and this is very much in line with that.” We spoke a little while about about Hašek’s experiences in Bugulma in Russia. Let’s now hear a bit from one of the Bugulma stories. “This is where there’s a certain misunderstanding on the part of some nuns, who are being dragooned into providing – well, they’re not quite sure what services they’re being dragooned into providing! They’ve been asked to help the Petersburg cavalry regiment and in fact, all they have to do is clean out the barracks. But they think that they’re being asked to provide other services…” When the procession arrives in front of my official residence, I go out solemnly and ask the abbess to accept bread and salt as proof that I hold no hostile intent. In addition I invite the Orthodox clergy to take a slice of bread. One by one they come to kiss the icon. ‘Men and women of the Orthodox Church,’ I begin with solemnity, ‘I would like to thank you for a splendid and unusually eye-catching Procession of the Cross. I saw it today for the first time in my life and it has left an impression which will last until my death. Seeing this chanting crowd of nuns here, I am reminded of those early Christian processions in the time of Emperor Nero. I take it that some of you have read Quo vadis? In any case, men and women of Orthodoxy, I do not wish to try your patience any further. I asked for only fifty nuns, but now I see that the whole convent is here, which should enable us to get everything over and done with more quickly. I would therefore ask the maidens from the nunnery to follow me to the barracks.’ The crowds stand bare-headed before me and sing in response: ‘The heavens declare the glory of God and the firmament sheweth His handiwork. Day unto day uttereth speech and night unto night sheweth knowledge.’ The abbess steps forward in front of me. Her aged chin trembles as she asks me: ‘In the name of the Lord God of Hosts, what are we going to do there? Do not plunge your soul into ruin.’ ‘Hosts of Orthodoxy,’ I shout to the crowd, ‘There are floors to be scrubbed and a barracks to be made clean so that the Petersburg Cavalry Regiment can be quartered there. Now let’s get on with it.’ The crowd follow in my wake and by evening, with such a workforce of willing hands, the barracks are in perfect order. In the evening a comely young nun brings me a small icon and a note from the aged abbess containing the simplest of sentences: ‘I am praying for you.’ Now I sleep in peace because I know that to this day, among the old oak forests of Bugulma, there is a Convent of the Most Holy Mother of God, where an old abbess lives and prays for a sinner like me who is nothing worth. These stories are very firmly placed in the time of the Russian Revolution, the Russian Civil War, the collapse of the Austro-Hungarian Empire, the beginnings of Czechoslovakia. It’s all a long way away for us today. Do you think that the stories are dated? “I have a colleague at the university where I teach in Brussels, who always says to me, ‘If you want a new idea, read an old book.’ I think there’s more that’s new and more that provokes thought in something written a hundred years ago than something written a hundred hours ago, which may, for various reasons, be saying things that you feel you know already. I think that Hašek is still very relevant, and the sense of being a traveller in a disordered universe does bear some parallels with the modern day. Coping with a globalized world, there are similar ways in which one can feel discomforted by the loss of clear forms of identification that used to exist.” Let’s hear a third extract. This time it’s from a story that describes the departure of Czechs, who have been fighting in the Russian Civil War. They’re going back home via Tallinn in Estonia by boat. The train comes to the end of the line. We have reached a pier and are alongside a cargo steamer called the Cyprus, while another steamer lies at anchor between us and the island of Silgit. On the waterside a deputation from some association of Tallinn women and girls with a pastor at their head is waiting for us. They hand out newspapers from our homeland, while a choir of girls and women sings touchingly in German: If you wish to be happy in this world You must repent of all your sin For blessing even in death unfurled And the breath of divine love to win Half an hour later the pastor and his choir have been dunked in the sea, while with a terrible cry of ‘Hurra!’ we all make a beeline for the Cyprus moored by the pier. The crew of the Cyprus, for the most part experienced old sea dogs, gave us short shrift. It was like a shepherd counting sheep into a pen. They take hold of each sheep by its fleece and toss it in. Each person ran the gamut of a tourniquet as several pairs of hairy and brawny nautical arms passed him further down the line until he found himself somewhere below deck and assigned to one of the groups of ten lowest of the lows now sprouting in the hold like mushrooms after rain. By the time that he’d recovered his senses he found himself with his group at a second exit in the other end of the boat. He received a loaf of bread, a tin of meat, a spoon, a metal plate and a cup and found himself back in his place in the hold. Within half an hour the whole group had been supplied, seated and satisfied. The engineer finds his spirits returning and continues expounding: ‘A person replete is a person content, but a hungry man can never achieve happiness.’ He has a very small audience around him, but this cannot prevent the unassailable outpourings from pouring out: ‘Before we can set off the steamship will have to weigh anchor and they’ll have to stoke the fires to get the boilers going. If it was a sailing ship, it would have to wait for a favourable wind. Without wind a sailing ship cannot move, just as a car can go nowhere without petrol.’ The Cyprus signals to the line of little steamboats supervising harbour traffic that we are on our way and a reply is signalled back: ‘Your passage is clear’. With the steam turbines sending us on our way with a whistle, we say farewell to the banks of Estonia, enveloped in a rolling mist as if they wanted to say: ‘There’s no point in looking behind you, you’ve lived through nothing with us that’s worth looking back on.’ So, that is Hašek coming back home in 1920. In 1921 the first parts of his famous novel “The Good Soldier Švejk” were published, and then, just two years later, in 1923, he died. I always look forward to your translations of some of the lesser known Czech classics. What should we look forward to next? “Next it’s going to be a difficult one. It’s Ladislav Fuks and a novel published in 1970, which in English would be ‘Natálie Mooshabr’s Mice’. It’s a little bit a grotesque gothic horror story, but it’s a grotesque gothic horror story set in a dream world of science fiction, with people driving in horse carts and having weddings in rural inns, but at the same time subways and satellite airports, and there’s a colony on the Moon. It’s a bizarre book, but I’m rather taken with it.” Becherovka, Rum, Fernet, Griotka, Česká piva Budvar, Zlatopramen, Plzen, Monday – Friday 8.30-17.00 Goulburn Wines & Spirits 9-13 Brisbane Street Darlinghurst, NSW 2010 02 9264 8459 email sales@goulburnwines.com.au Wholesale and retail 10.11.12

http://www.floowie.com/en/read/noviny-2012-347/