Poznáváme ostrovy české divočiny

Poznáváme ostrovy české divočiny

2

Vítejte v hájemství divočiny Vydejme se společně poznávat divoká místa naší přírody. Pro tentokrát se však vyhneme našim národním parkům. Místa, kde hrají hlavní roli síly přírody, budeme objevovat možná nečekaně nedaleko krajských měst nebo na dohled od uhelných velkolomů. Že to nejde? Naopak, i  tady, kousek od míst, které si člověk přetvořil a  kterým dominuje, můžeme objevovat naši domácí exotiku. Ne- hledejme v ní však velká zábavní centra, akva- parky, lanovky či sjezdovky. V české divočině totiž mají mít stejný prostor volně žijící zvířata, jedinečné rostliny i ohleduplní návštěvníci, kteří chtějí ostrovy nespoutané přírody objevovat. Zajímavé výlety do přírody dnes lidé instink- tivně vyhledávají proto, aby nechali odpoči- nout svou mysl od každodenních starostí, po- znali nová místa a dosud nepoznané kusy své země, nebo aby se naopak vraceli na místa ob- líbená, která chtějí ukázat přátelům. A třeba se přitom něco dozvědět –  o sobě, ale i o obyva- telích lesů, rašelinišť nebo divokých potoků. Místa,kterávámv průvodcipředstavujeme,jsou jen několika ukázkami koutů našeho území, kde jsou pro vznik nových ostrovů české di- vočiny nejlepší předpoklady. Příroda je úžasné jeviště, které nabízí každý týden, každý měsíc, každé roční období i každý další rok nové a neo- pakovatelné představení. A jsme přesvědčeni, že jej budete spolu s námi rádi sledovat. Už při přemýšlení o tom, kam a jak se vypra- víte, můžete pro přírodu a  životní prostředí něco udělat. Po Česku se totiž díky husté že- lezniční síti a návazným autobusovým linkám dostanete téměř kamkoli veřejnou dopravou. Její největší výhodou je, že se nebudete muset vracet do místa, odkud jste vyrazili, protože se pohodlně dostanete i  z  cíle vaší toulky. A navíc vám odpadnou starosti o bezpečí auta a jeho parkování. Česká divočina by měla být místem, kde si můžeme užít přírodu bez odpadků, výhledy do tajuplných a nerušených míst z naučné nebo turistické stezky. Zajímavosti o  místech, do kterých se vydáte, můžete čerpat nejen z infor- mačních panelů po cestě. V řadě míst jsou in- formační centra, kde vám nabídnou materiály s hlavními zajímavostmi v území, kam míříte. Často se také v  takzvaných Domech přírody Agentury ochrany přírody a krajiny můžete se- známit nejen s místními krajinnými fenomény, ale i s jejich působením na nás samotné. Okolo většiny národních přírodních rezer- vací nebo prvních ochranných zón národních parků a chráněných krajinných oblastí vedou turistické značky, které vám umožní nahléd- nout do hájemství divočiny. Často vás zave- dou i přímo do jejího nitra. Mimo tato nej- přísněji chráněná místa se však můžete po krajině pohybovat zcela volně, samozřejmě s  respektem k  chráněným druhům rostlin, hnízdícím ptákům nebo dalším zvířatům, jež mohou například v zimě obtížněji hledat po- travu a opakované vyrušování by je mohlo stát zbytky jejich sil. Putování po nových místech s sebou také při- náší unikátní možnost ochutnat dobroty z re- ceptů, které se v daném kraji dědí z generace na generaci. A pokud si zakoupíte i nějaký vý- robek označený symbolem Regionální pro- dukt, podpoříte tradici, kulturu i typická ře- mesla místních obyvatel. Eliška Vozníková expertka na ochranu přírody, Hnutí DUHA

Východ slunce nad zimní Makytou

Pohoří velkých šelem Smrky, buky a  sem tam jedle, mezi kterými hledají svůj domov rysi, vlci a medvědi. Tak by asi mohl znít nejrychlejší popis Javorníků, pohoří na česko- slovenském pomezí, které se na české straně hranice táhne od Makovského průsmyku poblíž Velkých Karlovic na severu po Lyský průsmyk poblíž Horní Lidče na jihu. Západní hranici tvoří údolí Senice. Jsou sou- částí mnohem většího Karpatského oblouku, který se táhne od Rakouska přes Česko, Slo- vensko, Maďarsko, Polsko, Ukrajinu, Rumun- sko až do Srbska. Se svou celkovou rozlohou přibližně 210 tisíc km2 je toto takzvané pás- mové pohoří, Karpaty, rozlehlejší než Alpy. V  Česku jsou Javorníky také součástí chrá- něné krajinné oblasti Beskydy. Jak sám název oblasti napovídá, nejvyššími horami jsou Javorníky. Na ten vyšší, Veľký Ja- vorník, musíme na Slovensku vystoupat do 1 071 metrů nad mořem, nejvyšší horou mo- ravské části Javorníků je Malý Javorník s nad- mořskou výškou 1 019 metrů. Faktem ale zů- stává, že většina pohoří Javorníků leží na Slovensku. Bez ohledu na to, na které straně hranice sto- jíme, najdeme vůbec v Javorníkách nějaký pro- stor pro divokou přírodu? Vždyť je to Valaš- sko s jeho typickou kulturní krajinou. Na mysli nám vytane představa lesů, pastvin, luk a re- mízků, které vznikly působením místních oby- vatel. Někdejší hluboké lesy začaly při takzvané valašské a pasekářské kolonizaci v 16. a 17. sto- letísloužitjakozásobárnastavebníhomateriálu pro místní salaše, panské dvory a fojtství, ale také jako palivo do kamen. Z  vykácených lesů se staly pastviny nejen pro ovce, známé jsou i orchidejové louky, kde rostou nádherné a ohrožené květiny, které by tu ale nevydržely, pokud by je někdo neudržoval. Přesto i  v  této historicky velmi pozměněné krajině ostrovy pro divočinu stále existují. V  Javorníkách jsou celé oblasti, kde je lid- ských sídel poskrovnu. Lesy tiše rostou a za- růstají i místa, kde kdysi hrály prim ovce nebo lesní dělníci. V  klidných místech nacházejí stále více prostoru vzácná zvířata a samovolné přírodní procesy se o slovo hlásí zase o něco silněji. Byť to ně­ kte­ rým turistům příliš nevy- hovuje, lesy se ve větší míře vracejí dokonce i  okolo hřebenové trasy, kdysi vychvalované pro výhledy do širokého okolí právě díky zdej- šímu řídkému lesnímu porostu. Chcete‑li si v klidu prožít pobyt v javornické divočině, bude lepší, když nezůstanete na známé místní hřebenovce. Tipy, které nabí- zíme na dalších stranách, vám představí místa, kde si budete moct v  klidu užít jedinečnost míst, kde uslyšíte přirozený zvuk lesa –  někdy šumění ve větru a zpěv ptáků, jindy takové to zvláštní, energické ticho. A přitom si můžete představovat, že jen o několik desítek metrů dál může tiše našlapovat třeba rysí rodinka. Ne, nebojte se. Přestože je to šelma, rys se člo- věka bojí a pokud byste ho jen koutkem oka zahlédli, můžete svou túru po Javorníkách po- važovat za neobyčejně šťastnou.

Středobodem poměrně nedávno (v roce 2008) vyhlášené přírodní rezervace Makyta je stejno- jmenný vrchol. Samotná hora s nadmořskou výškou 923 metrů leží ze čtvrtiny na Slovensku, z větší části tak náleží moravským Javorníkům, a je nejvyšším a nejmasivnějším vrcholem západní části Javorníků a jižní části chráněné krajinné oblasti Beskydy. Rezervace má skoro 190 hektarů a jejím cílem je ochránit lesní komplex odlehlého horského hřbetu. Makyta je tak ideálním cílem pro všechny, kteří chtějí vidět výspu nespoutané přírody v jinak většinou kulturní a pozměněné, byť oku lahodící, krajině Javorníků. Na Makytě je příjemný klid a to je i důvodem, proč se nejvzác- nější druhy karpatské fauny vydávají hledat svůj domov právě sem. Co ně­ kte­ rým lidem překáží, je pro jiné největším bohatstvím Makyty. Jsou to vzrostlé stromy v původním a rozsáhlém jedlobukovém lese. Výhled z kopce je sice značně omezený, ale právě překrásný, pokroucený, divoký pralesovitý porost je hlavním lákadlem a třešničkou na dortu celé oblasti. Právě tady si můžete vychut- nat pocit, který může nabídnout jen živoucí chrám přírody. Jako jsou nesmírně důležité stromy v různém stádiu jejich života (i smrti, která je tak důležitá pro uvolnění cenných živin do dalšího koloběhu života lesa), neméně podstatný je i podrost. V jarních měsících se místní poutníci mohou potěšit pohle- dem na sněženky, sasanky, dymnivky různých barev, kyčelnice či koberce česneku medvědího. To jsou jen ně­kte­ré druhy takzvaného jarního aspektu, souboru květin, na které tu můžete narazit v prvních měsících vegetačního období. Mimořádnou zajímavostí je pak výskyt nejednoho silně ohroženého druhu kapradin, například kapraď Braunova s listy dlouhými až 80 cm. Přírodní rezervace Makyta Koberec česneku medvědího

Viděli už jste někdy modrého slimáka? Že ne? Není divu –  jde o takzvaný karpat- ský endemit, nikde jinde nežije a tomu odpovídá i jméno, kterým se honosí, totiž modranka karpatská. V místních zachovalých lesích plných buků ji můžete spat- řit hlavně za deštivého počasí. Na Makytě má útočiště i řada druhů ptáků, z těch nejvzácnějších jsou to strakapoud bělohřbetý, datlík tříprstý, holub doupňák, čáp černý. Ti všichni potřebují ke svému životu rozsáhlé lesní komplexy. Samostatnou kapitolou jsou velké šelmy. Rezervace i celé Javorníky jsou důle- žitým domovem rysa ostrovida. Nejenže tady byl několikrát zpozorován, ale poda- řilo se potvrdit, že v místních lesích zakládá i nové generace. Občas se sem zatoulá i medvěd hnědý ze Slovenska a potvrzen byl také výskyt třetí naší velké šelmy –  vlka. Všechno jsou to plachá zvířata, takže setkání s nimi je spíše zázrakem. Pokud neuvidíte ně­ kte­ rého z ptáků, můžete alespoň poslouchat jejich zpěv či tlukot do stromů. U velkých šelem narazíte spíše na stopy a tzv. pobytové znaky. K nim se řadí třeba specifické šelmí stopy, které můžete vidět zejména po dešti. Dostat se na Makytu lze různě. Můžete jít nejprve na Pulčínské skály (obec Pulčín), kde uvidíte skaliska s mnoha jeskynními výklenky, potom po naučné stezce Javor- nický hřeben dojít až na Makytu a dále okružní cestou přes Kyčeru (804 m n. m.) do Francovy Lhoty. Nebo vyrazte z Huslenek k rozcestníku Krkostěna, dále na Papajské sedlo a odtud na Makytu, z níž můžete pokračovat na Pulčínské skály. Strakapoud bělohřbetý Čáp černý s mláďaty Modranka karpatská Rys ostrovid

Romantická procházka, při které najdete mnoho míst pro úchvatné fotografické kompozice či pohádkové snění. To jsou Pulčínské skály. Třeba místní naprosto jedinečné ledopády. V žádném jiném skalním městě k vidění nejsou, v celém Česku se vyskytují už jen v Krkonoších a na Šumavě. Jejich až cihlovou barvu způsobuje pravděpodobně určitý druh mikroskopické řasy. Rampouchy v kaňonu Ancona bývají podle místních nejkrásněji zbarvené na přelomu února a března a mění se každým dnem. Pulčínská hornatina ale ukrývá celé skalní město, největší v moravské části Karpat, které je také jednou z kolébek trampingu. Říká se, že čím je pro Čechy Sázava a Posázaví, tím jsou pro Valachy Pulčínské skály u Lidečka. Celá oblast skal se v roce 1989 stala i národní pří- rodní rezervací Pulčín –  Hradisko s rozlohou téměř 73 hektarů. Ochranu si vysloužila díky vý- značným skalním útvarům i lesním společenstvům s přirozenou druhovou skladbou. Při toulkách Pulčínskými skalami a jejich okolím vám budou lesní kulisu tvořit hlavně zbytky květnatých bučin s čím dál vzácnějšími jedlemi, tu a tam poroste i dub nebo jasan. Starší bukové lesy tady mají až 170 let a jsou ponechány samo- volnému vývoji. Na skalách pak uvidíte původní porosty borovice lesní a jeřábu ptačího. Květin obvykle v kyselých bučinách mnoho nenajdeme. Rostou v nich především borůvky, žlutý jestřábník zední nebo travina metlička křivolaká. Ojediněle nara- zíte i na vzácný, plavuni příbuzný vranec jedlový, plavuň vidlačku a plavuň puči- vou. Místní lesy ukrývají i místa zajímavá zejména pro mykology, v nichž najdeme celou řadu chráněných hub, například hřib borový nebo hřib březový. Často opo- míjenou, přitom ale nápadnou skupinou jsou také lišejníky rostoucí na skalách, ke kterým se řadí i pupkovka puchýřnatá. Mechy pak na kamenech vytvářejí dojem příjemných, měkkých polštářů. Národní přírodní rezervace Pulčín –  Hradisko Hřib borový Plavuň pučivá

Staré lesy bývají domovem celé řady vzácných opeřenců. Jedním z nich je stra- kapoud bělohřbetý, pták typický svým bubnováním do dřeva. Jeho příbuzným je i další obyvatel místních lesů –  krutihlav obecný. Jeho zpěv zní trochu jako naří- kavé volání a nelze ho přeslechnout. Díky svému zbarvení se ale výborně schovává a je téměř nemožné ho na stromě spatřit. V podhorských lesích hnízdí i ořešník kropenatý, jemuž odolá jen málokterý vlašský ořech. Na skalách pak žije krkavec. Také skalní otvory a jeskyně mají své tajuplné obyvatele –  vrápence malé, netopýry ušaté, velké a brvité. A stejně jako jinde v Javorníkách, tak i okolo divočiny Pulčín- ských skal se vyskytuje rys ostrovid. Rezervace je nedaleko vlakové zastávky v obci Lidečko. Vzhůru po silnici je to asi kilometr k rozcestníku turistických značek. Odtud se pak vydáte po modré kolem skalní skupiny Pět kostelů k Pulčínským skalám. Trasa měří necelé tři kilometry. Celé okolí včetně zříceniny hradu Pulčín a dalších skal pak můžete projít po dalších turis- tických stezkách. V okolí je i několik studánek, v nichž je i podle rozborů pitná voda. Z Lidečka se můžete naučnou stezkou Javornický hřeben vydat až do další národní přírodní rezervace Makyta. Pulčínské skály Ořešník kropenatý Krutihlav obecný Pulčínský ledopád

Starý buk v přírodní památce Barborka

Z hradu do podhradí, z Buchlova do Salaše Propojení přírody s historií, to jsou tajemně pojmenované, nevelké, ale přesto rozmanité kopce na pomezí Hané a Slovácka – Chřiby. Už samotný název si zaslouží chvilku pozor- nosti. Odborníci se totiž nemohou shod- nout, jestli pochází ze staročeského pojmu pro kopec nebo vrch, kterým byl „chřib“. Jiné teorie hovoří dokonce o  praevropském původu názvu, který je odvozen od základu grip- či hrib-  , označující skálu nebo pahorek. Ať už má pravdu kterákoli skupina, jedno je jisté. Chřiby jsou místem s neobyčejným pří- rodním bohatstvím a  ukrývají místa divoká a turisty jen velmi málo navštěvovaná. Pokud se do Chřibů vypravíme, můžeme na- razit na několik hradů ukrývající se v lesích, ve kterých se nechává přírodě volné pole působ- nosti. A když přijde podzim, listy stromů vy- střídají celou svou typickou škálu barev a opa- dají, nejedna skála, nejeden kopec nabídne pohled na dávné osídlení. Může jít o  téměř neznámý a  neznalému oku ukrytý pozůsta- tek hradu Ranšperk, známý také jako hradi- ště Vřesovice, známější zříceninu Cimburk nebo doslova slavný hrad Buchlov či nedaleký zámek Buchlovice. Ale Chřiby nejsou bohaté je historickými pa- mátkami. Pohoří o  celkové rozloze 335  km2, romantický ostrůvek v  samém srdci Moravy, se dělí na Stupavskou a Halenkovickou vrcho- vinu. A mají jednu zajímavost, která sice příliš nelahodí našim čichovým buňkám, dala ale pro své příznivé zdravotní působení vzniknout i  lázním poblíž Buchlovic. Jsou to sirné pra- meny,ježjsoutypicképroflyšovápásmaKarpat, do nichž toto pohoří patří. Ovšem častěji určitě narazíte na pískovcová skaliska roztodivných tvarů, v  mnoha případech jsou v  nich nejen hluboké dutiny, ale přímo díry. Kopce vypínající se nad rovinu jižní Moravy i Hané nabízejí zážitky z procházek dochova- lými bučinami i dubohabřinami, ale na skalách nechybí typické borovice lesní. Za svou přiro- zenost vděčí lesy zejména terénu, ve kterém rostou. Na mnoha místech není přístupný in- tenzivnímu lesnímu hospodaření a  zůstávají tak ostrovy divočiny, v nichž můžeme obdivo- vat celou řadu vzácných druhů flóry i fauny. I  proto je tu celá řada přírodních památek a rezervací. Namátkou vyberme například Sa- lašské pěnovce, Barborku, Břesteckou skálu, Máchovu dolinu nebo Záskalí. Do ně­ kte­ rých vedou i naše tipy k poznání divokých koutů naší přírody. Krátkou zmínku pro hledače tajem- stvími opředených míst rozhodně zaslouží i  502  metrů vysoký kopec Hroby. Jasnovi- decké vize totiž předpovídaly, že by se tu mohl nacházet hrob svatého Metoděje, jed- noho z  věrozvěstů, který je spolu se svatým Cyrilem hlavním patronem Moravy i  spolu- patronem Evropy. Došlo dokonce k objevení údajného náhrobního kamene. A přestože vý- zkumy prokázaly, že šlo o podvrh, tajemnou atmosféru mohou návštěvníci této nevysoké kóty zažít dodnes.

Hned za hradem Buchlov narazíte na řadu skalisek zvaných Skály pod Barborkou. Dominantou kopce je pak kaple svaté Barbory a samotný vrchol se nazývá Modla. Celé území je přírodní pa- mátkou Barborka, a s rozlohou necelých osmi hektarů byla vyhlášena v roce 2001. Ale není to jediná přírodní zajímavost poblíž Buchlova. O kus dále se tyčí ještě Břestecká skála, často vyhle- dávaná horolezci, kterým nabízí 30 tras. To je na tak malé území bohužel příliš velký tlak, zejména v ně­ kte­ rých ročních obdobích. I proto, aby se její přírodní hodnota zdůraznila, vznikla tu v roce 2002 přírodní památka s rozlohou něco málo přes čtyři hektary. Patrná je už z dálky, kdy pískov- cové monumenty vystupují nad okolní lesy, jimiž jsou původní karpatské dubohabřiny. V okolí přírodní památky se nacházejí také stopy po prehistorickém osídlení z období staršího i mlad- šího neolitu. Obě památky spojuje pískovec, z nějž jsou skaliska vypreparována, a dále reliktní borovice lesní. Neméně zajímavá na Barborce je pak zachovalá ukázka starého, při- rozeného, samovolně zmlazujícího lesa. Porost dubové bučiny se na extrémním svahu udržel právě díky zhoršeným terénním podmínkám. V minulosti ani dnes nejsou vhodné pro intenzivní lesní hospodářství a unikly tak umělé změně druho- vého složení. Proto zde najdeme buk lesní, dub zimní, habr obecný, lípu srdčitou či javor babyku. Přírodní památka Břestecká skála je v tomto trochu jiná a nabízí zajímavé srov- nání. Roste tu totiž původní karpatská ostřicová dubohabřina. To znamená, že v lese najdeme především více dubu zimního a habru obecného, méně je ale buku lesního a jeho typických světle šedých kmenů. Druhy stromů pak doplňuje opět bříza bělokorá a lípa srdčitá. Přírodní památky Barborka a Břestecká skála Tolita lékařská – květ Kokořík vonný

Protože jde o poměrně malá území, poskytují domov spíše menším, ale i tak velmi zajímavým živočichům. Pro bučiny a listnaté lesy jsou typičtí motýli jako marti- náček bukový a okáč pýrový. A spatřit zde můžeme i chráněné druhy ptáků: lejska šedého a žluvu hajní. Při procházkách Barborkou budou naše nohy ošlehávat poměrně běžné trávy jako jsou strdivka jednokvětá, bika bělavá nebo lipnice hajní. Na skalkách a rozvolně- ných místech, kde se nacházejí chudé acidofilní doubravy, narazíme na méně ná- ročné teplomilné druhy. K nim se řadí několik jedovatých, bíle kvetoucích květin: například kokořík vonný kvetoucí v květnu a červnu, tolita lékařská, která kvete od června do července. Ostřicová dubohabřina, pokrývající okolí Břestecké skály, dostala svůj název hlavně díky trávě ostřici chlupaté, která rostlinám dosahujícím až půl metru sku- tečně dominuje. Ale doplňují ji i další druhy trav. Ze zajímavě kvetoucích rostlin se můžeme na jaře pokochat pohledem na plicník lékařský, od května do července na okrotici bílou nebo na hrachor černý a od června do srpna pak na krásné květy zvonku broskvolistého. Obě přírodní památky jsou dobře dostupné po značených turistických trasách. Bar- borka se nachází v nadmořské výšce 410 až 510 metrů, asi půl kilometru severový- chodně od hradu Buchlov, v centrální části Chřibů. Pouhý kilometr od ní je Břes- tecká skála. Odtud se můžete vydat do obce Břestek a dále do Buchlovic na zámek nebo ještě navštívit památný strom sekvojovec obrovský v osadě Chabaně. Možné je také dát si na objevování Chřibů ještě více času a pokračovat na rozcestí s názvem Dubový díl, do obce Salaš a k přírodní památce Salašské pěnovce či až do přírodní rezervace Smutný žleb. Lejsek šedý Okáč pýrový

Trochu jako by do Chřibů ani nepatřila, působí osmi a půlhektarová přírodní rezervace Smutný žleb. Na pískovcovém skalním podloží a ve velmi obtížně dostupném terénu se v ní uprostřed Stupavské vrchoviny uchoval ojedinělý typ bučiny se zakrslými stromy. Na tuto sice malou, ale velmi významnou rezervaci natrefíte zhruba dva a půl kilometru od obce Salaš. Vznikla v roce 2000 a nedaleko ní je další unikát, lesní pěnovcové prameniště. A proč vlastně žleb šplhající se z nadmořské výšky 385 metrů do více než stometrového převýšení nese přízvisko „smutný“? Možná pro svá hluboce zařezaná koryta potoků a strmé svahy, jež i při dopadu bohatého množ- ství slunečních paprsků působí poněkud tísnivým dojmem. Nejen geology jistě zaujmou i nízké pískovcové skalní lavice v horní části kopce. Nejčastěji zastoupeným stromem v lesích Smutného žlebu jsou buky lesní, ně­ kte­ ré opravdu miniaturního vzrůstu. Je to důsledek na živiny místy extrémně chudého pískovcového podloží. Z původních druhů tu lze spatřit také dub zimní či břízu bě- lokorou. Nepůvodní, ovšem výraznou součástí rezervace jsou smrky, jejichž po- rosty jsou do chráněného území zahrnuty hlavně kvůli zachování jeho celistvosti. Takzvané bylinné patro v lesích Smutného žlebu opravdu příliš bohaté není. V ně­ kte­ rých místech rostliny dokonce zcela chybějí. Stejně jako stromům, tak i byli- nám chybějí živiny. Přesto tady rostou nízké keříčky vřesu obecného, jehož latin- ský název Calluna je odvozen od výrazu „k zametání“ –  používal se totiž k výrobě košťat. A byť se to málo ví, ještě než se surovinou při výrobě piva stal chmel, použí- valo se jako přísady právě vřesu. Dalším keříkem v lesích rezervace je brusnice bo- růvka, jejíž plody jsou i bohatým zdrojem antioxidantů. Nepřehlédnutelné jsou tu ale menší i větší polštáře mechů hned několika druhů. Přírodní rezervace Smutný žleb Plody buku – bukvice Vřes obecný

Staré porosty listnatých lesů s odumírajícími stromy a mrtvým dřevem jsou ne- smírně důležité pro ně­ kte­ ré specifické, na samovolných, přirozených procesech závislé druhy brouků, jejichž larvy pro svůj vývoj potřebují rozkládající se dřevo. Toho je v hospodářských lesích nedostatek a rezervace tak jsou často jediným úto- čištěm, v  němž mohou v  naší přírodě přežívat. Z  těch nejvzácnějších jsou lesy Smutného žlebu domovem pro zdobence zeleného, tesaříka páskovaného či te- saříka alpského. Místními obyvateli jsou i ptáci, mezi nimi například lejsek malý nebo holub doupňák. Přírodní rezervaci Smutný žleb najdeme asi tři kilometry od malebné obce Salaš ne- daleko Velehradu. Je přístupná z lesní cesty, na kterou je možné se napojit od rozcestí Salašský potok. Údolí je sice hluboce zaříznuté, ale překrásné. Poblíž lesní cesty neda- leko rezervace se nachází vývěr pramene, který je kryt dřevěným přístřeškem. Právě odtud je možné prohlédnout si ve svahu unikátní bio­ top lesního pěnovcového pra- meniště. Protože jsou ale pěnovce velmi citlivé na jakékoli narušení, nevstupujte do něj prosím. Jedinečnost prameniště je možné pozorovat pouhýma očima. Borůvky, zdroj antioxidantů Tesařík páskovaný Listy buku v podzimních barvách Zdobenec zelený

Jak velikost divokých buků ovlivňují chudé půdy nebo obnažené kyselé pískovcové balvany pod nejvyšším hřbetem Chřibů? Nejpřekvapivější v přírodní památce Máchova dolina asi bude výška až sto padesát let starých buků. Ně­ kte­ ré z nich připomínají spíše ovocné stromky než lesní ve- likány. Chráněné území ve Středomoravských Karpatech vzniklo v roce 2000 a rozlohou dvou a půl hektarů se řadí spíše k těm menším. Jeho ještě menší sousedkou o velikosti dvou hektarů je přírodní památka Nazaret. Na maličkém kousku lesa můžete vidět, jak vypadaly původní, dnes zhruba 135 let staré karpatské lesy s ojedinělou kombinací pramenišť a pískovcových suťovišť. Bohatá je hlavně mechorosty, kterých tady odborníci napočítali 16 druhů. Kameny jsou jimi zcela porostlé. Stačí se sklonit k měkkým zeleným polštářům a poznávat jejich nevšední krásu. A proč název Nazaret? Možná hluboké bukové lesy s křišťálovým pramenem působily na naše předky na- tolik mysticky, že vybrali toto biblické pojmenování. Lesům obou přírodních památek dominují buky. V Máchově dolině jsou jedinečné svým vzrůstem i tvarem a doprovázejí je hlavně duby zimní a bříza bělokorá. Buky Nazaretu jsou o poznání vyšší a lesy bohatší. Roste v nich navíc habr obecný, javor klen nebo jilm horský. Časně zjara je pak nápadnou dřevinou lýkovec jedovatý, keř typický výraznými fialovými květy. Na květiny je zejména Máchova dolina poměrně chudá. Rostou tu hlavně trávy jako ostřice chlupatá, vzácností jsou ale v Česku i mezinárodně chráněné orchideje: bíle kvetoucí okrotice dlouholistá nebo ještě ohroženější kruštík polabský se zelenými květy. Na květiny bohatší je Nazaret, ve kterém rostou i svízele, violky nebo kyčelnice devítilistá. Co ale přírodní památky spojuje nejvíce, jsou mechy. V obou roste na- příklad bělomech sivý, kterému se daří na kyselých půdách a tvoří nadýchané světle zelené polštářové trsy. Jsou to vlastně jednotlivé, vzájemně hustě propojené mechové rostlinky. Zajímavostí Nazaretu je pak játrovka s názvem mřížkovec kuželovitý. Přírodní památky Máchova dolina a Nazaret Rostlinky bělomechu Lýkovec jedovatý

V blízkém okolí Máchovy doliny hnízdí krkavec velký, při toulkách lze zaslechnout také klepání strakapouda velkého. Největší vzácností těchto lesů je až 4 centimetry velký brouk tesařík alpský. Nejpočetnější populace jsou vázány právě na původní pralesní porosty s čerstvě padlými nebo odumírajícími buky, ve kterých žijí jeho larvy. Díky prameništím je pak v Nazaretu poměrně velká populace černožlutého mloka skvrnitého. Přímo v pramenech žije i drobný vodní korýš blešivec studniční, který je indikátorem skutečně čisté vody. Nejjednodušší cesta vede přes obec Salaš, do které je možné dojet autobusem z Uherského Hradiště. K Máchově dolině i Nazaretu vede žlutě a modře značená turistická trasa. Žlutá okolo Salašské Hájovny a studánky U Tománkovy hájenky, po modré dojdete až na kamennou rozhlednu Brdo. Na vrcholu Brdo stojí nejvyšší kamenná rozhledna na Moravě. Je postavena z nejkvalitnějšího pískovce a dubo- vého dřeva z místních lesů. Nazaret a blízká Máchova dolina jsou v moři smrkové monokultury nepřehlédnutelným a nejzajímavějším typem lesa, na který je možné narazit. Mladá kyčelnice devítilistá Krkavec velký Mřížkovec kuželovitý Mlok skvrnitý

Národní přírodní rezervace Jezerka

Krajina kontrastů Asi málokterou část naší země si spojujeme s  kontrasty více než Krušné hory. Aby také ne, vždyť na jedné straně vidíme dopady hor- nické činnosti, stále fungující i opuštěné hně- douhelné lomy obrovských rozměrů či lesy poškozené znečištěním z průmyslu. Ale často narazíme i na okouzlující lázeňská města, ra- šeliniště, vyhaslé sopky, horké prameny vyvě- rající z hlubin země, zachovalé zbytky starých lesních porostů. Kontrasty krajiny narušené člověkem a ovládané přírodou. Zejména hluboké lesy bývaly v minulosti ty- pickým znakem Krušných hor. Dokonce se podle toho okolo 11. století také jmenovaly –  Temný les. Postupem času, s objevem stříbra i dalších rud a vznikem obchodních stezek, se do hor začalo stěhovat stále více lidí. Vznikaly nové obce, lidé bohatli a hory získávaly svůj dnešní název  –  Krušné. Důvodem ale není, že by se tu lidem žilo krušně. Naopak, velmi se jim dařilo díky neustále rostoucí těžbě rud, které se ve středověku říkalo krušení. Stříbro nebylo jediným kovem dobývaným ve zdejších lesích. Postupem času došlo i na cín, měď, olovo, kobalt, nikl nebo wolfram. Dnes si ale Podkrušnohoří spojujeme hlavně s těžbou hnědého uhlí. Ta začala okolo roku 1613 na Mostecku, pokračuje dodnes a  významně se podepisuje na rázu tohoto kraje. V průběhu dějin kvůli uhlí zanikla celá řada měst a obcí a  pro „hnědé zlato“ padla nejedna přírodní i architektonická krása. Krušné hory ale naště­ stí o  své kouzlo, jedi- nečné scenérie ani přírodní krásy nepřišly na- dobro a nabízejí svým návštěvníkům možnost nahlédnout do míst, kterým vládne sama pří- roda. Vysokohorské túry vás tady skutečně nečekají, na krušnohorských „tisícovkách“ se ale díky síti turistických stezek snadno do- stanete k  pěti národním přírodním rezerva- cím, dvěma národním přírodním památkám a řadě dalších pozoruhodných míst. Ně­ kte­ rá jsou svým rozsahem či významem spíše lo- kálního charakteru, jen málokdo o  nich ví a skoro by se daly označit za utajené, takže si při cestách za nimi nebudete připadat jako na turistické dálnici. Jsou mezi nimi místa, kde kvetou vzácné či ohrožené rostliny jako jsou prstnanec májový, vrba plazivá, lilie cibulkonosná, koniklec ote- vřený, bříza ojcovská či vstavač bahenní. Ně­ kte­ ré potřebují, aby o ně pečoval člověk, jiné ale potřebují prostor, v  němž hraje hlavní roli příroda a její samovolné procesy. Kromě květin jsou Krušné hory domovem i vzácným nebo ohroženým živočichům. Jsou to hlavně ptáci, konkrétně tetřívek obecný, tetřev hlušec či kulíšek nejmenší. Přímo vlajkovou lodí místní krajiny kontrastů je zámek Jezeří a jeho okolí. Střetává se tu svět kulturní, technický i  přírodní. Na někdej- ším lobkowickém zámku pobývali například Goethe nebo Beethoven, kteří už před sta- letími mohli z výšky 387 metrů nad mořem obdivovat výhled na krajinu táhnoucí se od úpatí hor až po tehdejší podobu královského města Most. Dnes by ze skalnatého ostrohu viděli těžní jámu hnědouhelného velkolomu. Přesto stačí ujít jen pár desítek metrů a ocit- nete se v hájemství přírody. Vyrazte a uvidíte sami.

Na příkrých zlomových svazích Krušných hor protnutých hlubokým údolím Vesnického potoka se nachází národní přírodní rezervace Jezerka. Je chráněna od roku 1969 a má rozlohu 141 hek- tarů. Nejvýše položeným bodem je vrchol Jezeř či Jezeří (707 m n. m.). Zdejší lesy přitom leží asi jen 50 metrů od velkolomu Československé armády. Na rozdíl od zničené krajiny v těžební jámě kypí skalnatý svah nad ní životem. V rezervaci Jezerka se vyskytuje více než třicet různých typů lesa, což dokládá velké přírodní bohatství jejího nevelkého území. Blízko leží zámek Jezeří, který byl stejně jako okolní lesy majetkem Lobkowitzů. V lesích na svazích Jezerky už od začátku 20. století neprobíhalo běžné lesní hospodaření. Důvodem byla nejen jejich nepřístupnost, ale i ochrana a zachování nejpřirozenějšího a nejzachovalejšího smíše- ného porostu ve východní části Krušných hor. Na vrcholu hory Jezeř leží jeden z nejvýše položených dubových lesů u nás. Tam, kde je dostatek slunečního světla, zůstaly dubohabrové háje. Téměř 250 let staré a v rezervaci nejcennější majestátní bučiny s javorem klenem a jilmem ohromí svou rozmanitostí a romantickou krásou. V lesích na prudkých jižních a jihovýchodních svazích převládají přirozené po- rosty. Při úpatí svahů jsou zbytky dubohabřin, které rychle střídají květnaté a po- sléze acidofilní bučiny. Na poměrně malé rozloze můžeme najít velmi rozmanitá prostředí. Narazíme tu na suťové lesy a teplomilné doubravy na skalách, o kousek dále zase na podmáčená stanoviště lesních pramenišť. Na nejméně dostupných a osluněných místech se nachází např. drobná chráněná rostlinka bělozářka liliovitá, z dřevin pak jeřáby muk, břek či dunajský nebo prudce vonící lýkovec jedovatý. Hlavně kvůli dopadům znečištění oxidy síry a  dusíku a rychlému odtoku vody z náhorní plošiny se další vzácnější druhy rostlin vytra- tily. Jinak je to jen v suťových částech rezervace. V nich je vymývání látek pomalejší a díky tomu tu dokáže růst na živiny poměrně náročná a vzácná měsíčnice vytrvalá. Jeřáb muk – květ Národní přírodní rezervace Jezerka Měsíčnice vytrvalá – čerstvý plod

Velké lesní komplexy různověkých listnatých lesů s dostatkem starých stromů s du- tinami a s přirozenými koryty potoků jsou klíčové pro život řady chráněných živo- čichů. Ve starých, odumírajících a trouchnivějících kmenech dubů a buků můžeme najít nejvzácnější brouky oblasti –  kovaříka fialového a tesaříka alpského. Mlok skvrnitý a čolek horský zas zastupují silně ohrožené obojživelníky. Dostatek prostoru a souvislý les s bohatým druhovým složením stromů růz- ného stáří jsou pak důležité pro ptáky. Všechny vzácné druhy, k nimž patří holub doupňák, lejsek malý, strakapoud prostřední a žluva hajní, potřebují souvislé po- rosty s množstvím doupných stromů. Dostatek míst k hnízdění mají v rezervaci i dravý jestřáb lesní nebo naše největší sova výr velký. Na vrchol NPR Jezeří s názvem Jezeř je nejlepší vyrazit z obce Vysoká Pec (zasta- vuje tu autobus z Chomutova) po značené turistické stezce k více než 700 let staré a památné Žeberské lípě a dále na rozcestí Pod Jánským vrchem, odkud je kousek k zámku Jezeří a na vyhlídku na Jánském vrchu. Z rozcestí vede trasa na vrchol Jezeř se zříceninou hradu Starý Žeberk, dále na Jedlovou (853  m n.  m.) a  túru můžete zakončit v Nové Vsi v Horách, odkud jede autobus do Litvínova. Od rozcestníku u zámku se můžete vydat i na opačnou stranu, okolo zříceniny hradu Alberk do ma- lebného Horního Jiřetína, kde můžete obdivovat barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. I odtud jezdí autobus do Litvínova. Zámek Jezeří Zřícenina Starý Žeberk Tesařík alpský Žluva hajní

Pamatujete na pohádku Byl jednou jeden král? Jan Werich v jedné ze scén volá: „Pomoc! Já se utopím v rašelině! Zkamením, bude ze mě hnědé uhlí, dají mě do kamen!“ To nám dnes při toul- kách Krušnými horami jistě nehrozí, ale rostliny přeměněné na uhlí nebo rašelinu tu skutečně na- jdeme. Zatímco po hnědém uhlí zůstává doslova překopaná krajina, naprosto jiných scenérií se do- čkáme, když vystoupáme výše do kopců, například k Novodomskému rašeliništi. Zdejší více než pětisethektarová národní přírodní rezervace vznikla v roce 1967. Jedná se o nejrozsáhlejší komplex rašelinišť v Krušných horách a nachází se u obcí Hora Svatého Šebestiána a Kalek v oblasti náhorní paroviny v nadmořské výšce 810– 830 metrů. Území s četnými jezírky vytváří ohromné přírodní rezervoáry vody, které člověk negativně poznamenal stavbou odvodňovacích kanálů. Přestože od- vádějí z oblasti vodu a poškozují tak chráněná vrchoviště, má vrstva místní rašeliny až 7,5 metrů. Národní přírodní rezervaci tvoří několik samostatných částí: Načetínské rašelini- ště, Vlčina a nejrozsáhlejší Jezerní rašeliniště. Ochranu si vysloužily hlavně přiro- zené lesní porosty. Najdeme tu podmáčené a rašelinné smrkové lesy, rašelinné bře- zové lesy a vrchoviště s klečí. Přirozená jsou tu místa bez lesů, především otevřená vrchoviště, kde postupně dorůstající rašeliník vytváří mechový vrch – odtud po- chází i název. Najdeme tu i vrchovištní šlenky, jakási jezírka mezi rašeliníky, a luční prameniště. Bohužel byly smrčiny v minulosti silně poškozeny exhalacemi a velká část stromů odumřela. Přestože v současnosti vysoké stromové patro chybí, nově vyrůstající mladé porosty dodávají rašeliništi optimistický zelený vzhled. Kde jinde než u  rašelinišť bychom mohli najít známou masožravou rosnatku okrouhlolistou, bíle kvetoucí rojovník bahenní nebo malý, úhledný keřík kyhanku sivolistou, jedinou zástupkyni rodu s  krásným latinským názvem Andromeda v Evropě? Pravděpodobně u nás zůstala po ústupu ledovce jako glaciální relikt. Na- razit můžeme i na brusince podobnou klikvu bahenní nebo stálezelenou, jedovatou šichu černou. Na otevřenějších plochách tvoří rozsáhlé koberce suchopýr pochvatý. V okrajových částech pak roste bříza karpatská. Národní přírodní rezervace Novodomské rašeliniště Suchopýr pochvatý Rosnatka okrouhlolistá

V minulosti se na Novodomském rašeliništi vyskytoval náš největší pralesní pták tetřev hlušec. Dnes už ho tu bohužel nepotkáme. Oblast je ale stále domovem men- ších tetřívků obecných, jejichž společné tokání nebo občasné souboje můžeme na rašeliništích spatřit obvykle od března do května. Zaslechnout můžeme v místních lesích i sýce rousného či kulíška nejmenšího. A pokud nám přeje ště­ stí, zastihneme jeřába popelavého. Téměř okolo celého rašeliniště jsou značené turistické i cykloturistické stezky. Pro- tože byste se ale jistě neradi propadli do hluboké rašeliny nebo četných jezírek, nejsou samotná rašeliniště volně přístupná. A odkud je nejlepší se na okruh vydat? Vhod- ným výchozím bodem je Hora Sv. Šebestiána, kam jezdí autobus z Chomutova. Ne- budete mít tedy problém přicestovat veřejnou dopravou i ze vzdálenějších míst. A do Chomutova se pak můžete vrátit například z Načetína, do kterého po stezkách okolo rašeliniště ujdete zhruba 13 kilometrů. Jeřáb popelavý Tetřívek obecný Kulíšek nejmenší Sýc rousný

Mlýn Libavá

Moravské Holandsko, Severomoravské Švýcarsko a vojáci Naše země nabízí celou řadu míst, která připo- mínají slavné světové destinace nebo celé krajiny. Třeba národní park České Švýcarsko, rozprostí- rající se severovýchodně od Děčína, na alpskou zemi odkazuje přímo svým názvem, pro obrov- skou rozmanitost druhů se oblasti okolo sou- toku Dyje s Moravou říká Moravská Amazonie a mámeu nási moravskéBenátky,jaksepřezdívá Litovli. Ale to zdaleka není vše. Součástí Nízkého Jeseníku jsou totiž i místa ukrývající Moravské Holandsko či Severomoravské Švýcarsko. Kde se ale v Nízkém Jeseníku ukrývá krajina připomínající rovinaté Holandsko? Odpověď není ani tak v krajině jako celku, jako spíše v ty- pických stavbách, které si s Nizozemím spoju- jeme –  s mlýny. S trochou nadsázky lze říct, že oblast Oderských vrchů jimi byla v minulosti poseta. A to jak větrnými, které tu díky vhod- nému vzdušnému proudění měly ideální pod- mínky, tak mlýny vodními, které stávaly a ně­ kte­ ré dodnes stojí na Odře i  Bystřici. Možná bychom se u předků využívajících energii větru a vody mohli inspirovat i v dnešních časech. Východní hranicí Oderských vrchů je Moravská brána. Pro své půvaby získaly roku 1994 status přírodního parku s  rozlohou 287  km2. Bohaté lesy s  množstvím přírodních zajímavostí vybí- zejí k vycházkám po celý rok, koncem léta a na podzim se pak stávají houbařským rájem. K nej- vyššímvrcholůmpatříFidlůvkopec(680 m n. m.), na kterém ve výšce 633 metrů nad mořem pra- mení i  řeka Odra, Strážisko (675  m n. m.), Ra- deška (671 m n. m.) a Strážná (641 m n. m.). Oderské vrchy jsou známé tím, že jimi pro- chází hlavní evropské rozvodí. Z  jedné části odtékají vody do Dunaje a dále do Černého moře, ze druhé je Odra odvádí do moře Balt­ ského. Svahy Oderských vrchů pokrývají roz- lehlé smíšené lesy, kolem neregulované části řeky Odry jsou lužní lesy s  nivami, součást chráněné krajinné oblasti Poodří. Kdybyste naopak chtěli navštívit místa podle ně­ kte­ rých připomínající Švýcarsko, hledejte v  přírodním parku Údolí Bystřice nazvaném podle stejnojmenné řeky. Ta tvoří hranici mezi Oderskými vrchy a  Domašovskou vrchovi- nou. Řeka zde vytvořila hluboké skalnaté údolí s kaňony, skalními ostrohy, sutěmi a kamen- nými moři. Prameniště jejích přítoků nabízí pohled na zachovalé zbytky rašelinných luk, v údolích jsou okouzlující a dosud udržované vlhké louky. Na příkrých svazích se vyskytují stále zachovalé, přírodě blízké lesní porosty místy připomínající prales. Přírodní park Údolí Bystřice má necelých 126 km2 a vznikl v roce 1995. Najdeme v něm přírodní rezervaci Hrubovodské sutě s buči- nami, jedlobučinami a  suťovými lesy, mezi nimiž se ukrývají ohrožené druhy rostlin a ži- vočichů. Přírodní památka Kamenné proudy u  Domašova pak vyniká mrazovými sruby, kamennými moři a sutěmi. K zajímavostem, jež dotvářejí osobité kouzlo údolí řeky Byst- řice, patří i vysoké mosty a tunely železniční tratě mezi Olomoucí a Krnovem, která se vine vysoko nad řekou. A kde jsou ti vojáci? V pracovních dnech jsou v části obou přírodních parků, zasahuje do nich totiž Vojenský újezd Libavá. Veřejnosti je do něj povolen vstup jen o víkendech a svátcích.

Údolí řeky Bystřice překvapí svou divokostí. Ze svahů porostlých lesy ční četné skalní výchozy a kolem hučící vody musíte často procházet jen po úzké lesní cestě. Naučná stezka představuje nejen přírodovědné hodnoty a zajímavosti divoké přírody kaňonu, ale i dějiny, které tudy prošly. Snad nejznámější je rok 1758, který přinesl záchranu Olomouce z pruského obležení díky slav- nému vítězství generála Laudona u Domašova. Na stezce leží dvě chráněná území –  Kamenné proudy u Domašova a Hrubovodské sutě. Kamenné proudy vznikly díky mrazovému zvětrávání skalního podloží ve würmském období poslední doby ledové. Kamenný proud po celé délce úbočí Dvorského kopce je jedinečnou ukázkou vývoje od mrazového srubu až po jeho rozpad na jed- notlivé balvany. Čtvrté zastavení stezky pak představuje Malý Rabštejn, skalní ostroh nad řekou, který je Mekkou horolezců z širokého okolí Olomouce. Do výšky čtyřiceti metrů nad řekou je vedeno čtyřiadvacet jištěných horolezeckých cest různého stupně obtížnosti. Místní lesy od středověku patřily dvěma velkým vlastníkům: Lichtensteinům a Me- tropolitní kapitule v Olomouci. Ve velkém se tu začalo těžit až koncem 18. sto- letí. Na několika místech jsou ovšem natolik složité terénní podmínky, že umožnily přežití i starším neporušeným porostům. Například v zaříznutých svazích údolí Bystřice můžeme pozorovat přirozenou druhovou strukturu lesa podle takzvaných vegetačních stupňů. Najdeme tu stupeň bukový, dubobukový i jedlobukový, a to i s jejich přirozeným druhovým složením, do kterého patří buk lesní, javor klen, javor mléč, lípa srdčitá či jedle bělokorá. Vzhledem k suťovitému charakteru svahů jsou tyto lesy důležitým opatřením chránícím půdu. Naučná stezka Údolím Bystřice Kýchavice Lobelova Měsíčnice vytrvalá

Suťové lesy bývají poměrně chudé, ale jsou živočichové, kteří jsou na takové pro- středí přímo vázaní, například ně­ kte­ ré chráněné druhy střevlíků či drabčíků. Z ptáků tu můžeme narazit na datla černého nebo čápa černého a najdeme tu i ně- kolik druhů savců, kteří však žijí skrytě. Jsou to jezevec lesní, kuna skalní, tchoř tmavý či lasice kolčava. Kromě dvanácti kamenných proudů chrání stejnojmenná přírodní památka i mra- zové sruby. Při jarních toulkách tady určitě natrefíte na prvosenku vyšší, v létě na oměj pestrý. V minulosti bohužel část přirozené skladby dřevin (jedle, buky, javory) nahradila na části území umělá monokultura smrku. Přírodní rezervace Hrubo- vodské sutě je naproti tomu krásnou ukázkou tzv. suťových lesů. Svahy mohou mít sklon 30 i více stupňů a i díky tomu se tu zachoval pestrý smíšený les s význam- ným výskytem jedle bělokoré a jilmu horského. Ze vzácných květin tady najdeme měsíčnici vytrvalou, kýchavici bílou Lobelovu nebo omamně vonící udatnu lesní. Naučná stezka Údolím Bystřice má celkem 11 zastavení a je dlouhá 13 kilometrů. Vede od nádraží v Domašově nad Bystřicí k nádraží v Hrubé Vodě, ale můžete se po ní klidně vydat i v opačném směru. Kopíruje modrou turistickou značku a souběžně s ní i železniční trať z Olomouce do Opavy. Výlet si lze prodloužit až na Svatý Kope- ček nebo Mariánským údolím až do Olomouce. Doporučujeme vyrazit z Domašova, kam dojeďte vlakem –  výhledy po cestě z Olomouce totiž rozhodně stojí za to. Hrubovodské sutě Lasice kolčava Kamenné proudy u Domašova Jezevec lesní

Z nadmořské výšky 633 metrů se ze svahu Fidlova kopce vydává na svou stále sílící pouť řeka Odra, 27. největší evropský veletok. Od pramene po ústí do Baltského moře činí celková plocha povodí Odry 118 600 km2, z toho v Česku 10 288 km2. Kde přesně Odra pramení, bylo potvrzeno až v roce 1715. Dnes ale leží ve Vojenském újezdu Libavá a sami vojáci upozorňují, že cesta k pra- meni Odry a zpět je možná jen o víkendech a svátcích, a to po červené turistické značce. Kuli- sou v těchto místech ještě mladičké řeky totiž v pracovní dny bývá intenzivní výcvik Armády ČR i dalších vojsk NATO. Částečně i díky armádní činnosti je v Oderských vrších ukryto množství ostrovů divoké přírody. Prameny tvořené několika stužkami vody vyvěrají na rašelinné louce a jsou ob- klopené smrkovým lesem mezi Křížovou horou a Fidlovým kopcem. Drobné pra- mínky jsou zřetelné zejména v  období vydatnějších dešťů nebo při jarním tání sněhu. Prostředí, kde se Odra rodí, je poměrně drsné: průměrná roční teplota je tu 6 stupňů a průměrně v těchto místech ročně spadne 800 mm srážek. Prameniště jsou obecně místa, kde vystupuje podzemní voda na povrch. Obvykle v takových místech rostou zvláštní druhy rostlin, které se přizpůsobují podmín- kám, které zde v důsledku dostatečného množství vody panují. Rostliny ovlivňuje i nadmořská výška, množství dopadajících slunečních paprsků a chemické složení vody. Proto ve zdejším prameništi najdeme hlavně různé druhy mechorostů, nej- známější z nich jsou rašeliníky. Pramen Odry Kapičky vody na mechu Rašeliník

V divoké, neregulované části toku Odry na území vojenského prostoru se vysky- tuje v naší přírodě zranitelná, 8– 12 centimetrů dlouhá ryba vranka obecná. Má ob- vykle hnědé a hnědošedé zabarvení s nepravidelným mramorováním, které ji dělá u členitého kamenitého dna horských a podhorských potoků a řek téměř nevidi- telnou. Žije spíše v mělčích úsecích. Jelikož nemá vzduchový měchýř, neplave, ale její pohyb by se dal popsat jako trhavé poskoky. Vranka je velmi citlivá na znečiš- tění toků a dostatek kyslíku ve vodě, i proto je u nás ohroženým druhem. V nivě Odry se také vyskytuje střevlík hrbolatý, který žije na březích potoků, v prameni- štích a močálech. Aktivní je především v noci, přes den se ukrývá v listí, mechu nebo pod kameny. Trasa k prameni Odry je přístupná od roku 1991 a můžete za ním vyrazit po červené turistické značce z autobusové zastávky v obci Dolní Újezd u Lipníku nad Bečvou. O tom, že procházka je možná jen mimo pracovní dny, informuje množství infor- mačních tabulek. Na místě pramene stojí malý dřevěný přístřešek s lavičkami. Neo- čekávejte ale, že se z pramene napijete. Pramen je totiž zachycen ve vybetované skruži a jedná se tak pouze o symbolické místo, na němž můžete vidět začátek řeky, jejíž pouť vede Českem a Polskem, které na části toku odděluje od Německa. Slepýš křehký …je mistryní v maskování. Střevlík hrbolatý Vranka obecná…

Jarní aspekt v lužním lese

Divoká perla Hané, dobrá sousedka moravských Benátek Nejspíš neexistuje člověk s  nevyčerpatelnou zásobou energie. Každý z nás potřebuje místo, které ho takzvaně nabije, kde se bude moct kochat. A  energii do našich životů vnášejí živly a jejich příběhy. Jeden takový začíná pod Králickým Sněžníkem, kde pramení Morava. V místě, kde řeka ztratí svou dravost a vytvoří rozsáhlý nížinný luh, leží chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví. Řeku tady tvoří spletitá sít četných ramen a divokých meandrů. Les je na jaře v Pomoraví typický hrou světla a stínu z postupně rašících stromů, ale i kon- certem ptáků, kteří tu hnízdí. Při notné dávce ště­ stí tu lze zahlédnout třeba vzácného kulíka nebo ledňáčka říčního. Stačí jen zavřít oči, za- poslouchat do ptačího koncertu, na chvíli dát přednost čichu a  vnímat vůni vlahého luž- ního lesa. Zážitek, který bychom ve městě těžko našli, přitom jsou to na náměstí dese- titisícových moravských Benátek, jak se Li- tovli říká, pouhé čtyři kilometry pohodlnou procházkou. Jedinečnost Pomoraví zajišťují mimo jiné pra- videlně se opakující jarní povodňová dra- mata, jejichž síla závisí na množství sněhu, rychlosti jeho tání a  napájení řeky Moravy. Síla pravidelných povodní ve středověku při- měla sedláky k  vytvoření věnce protipovod- ňových hrází kolem lužního lesa, v místech, kde hraničil se zemědělskými pozemky. Les si však i přes velkou touhu sedláků po zvětšení rozlohy orné půdy zachoval velkou plochu. Lidské zásahy do krajiny se naště­ stí vyhnuly bezprostřednímu okolí řeky Moravy nebo byly, jako v případě budování protipovodňo- vých hrází, poměrně citlivé. Plochou nivu Moravy tvoří jemnozrnné říční sedimenty i rozsáhlé štěrkové nánosy. V nich řeka meandruje a  štěpí se do paralelních i  slepých ramen, která Hanáci označují jako smuhy. Morava při povodních les zcela zaplaví a po klesnutí hladiny se voda drží v ramenech několik týdnů až měsíců a velmi zlehka pro- stupuje do okolního prostředí. Vlhkost, velké množství živin, které voda při- nesla, a  přibývající sluneční svit způsobí, že hlíznaté a cibulkaté rostliny vykvetou doslova ze dne na den. V lužním lese můžeme s po- stupujícím jarem pozorovat bílé koberce sně- ženek, které později nahradí fialový a  žlutý odstín dymnivky duté a orseje jarního. Odstavená ramena řeky se pomalu zanášejí a později zarůstají. Nejprve bylinami, pak keři a nakonec se mění znovu v les, který si žije svým vlastním životem. A  celá řada druhů, které v  Litovelském Pomoraví najdeme, ke svému přežití právě přirozené procesy v prů- běhu času potřebují. Lužní lesy mezi Lito- vlí a  Chomoutovem jsou ostrovem divočiny v jinak silně zemědělsky využívané Hané. Místa s podmáčenou krajinou se svou roman- tikou rozhodně vyrovnají ně­ kte­ rým mnohem slavnějším pralesům a  dalším vyhledávaným tuzemským přírodním lokalitám. A podmáče- ného terénu se bát nemusíte, v Litovelském Po- moraví je dostatečné množství pevných cest. Navíc pěšky ani na kole se tu příliš nenadřete, Hanou tvoří rovinatý terén. Pro poznání divoké přírody Litovelského Pomoraví si můžete vybrat ně­ kte­ rý z výletů, které nabízíme.

Litovelské Pomoraví je prošpikováno řadou cenných kusů divoké přírody. Nad obcí Mladeč se zvedá stromy porostlý vápencový vrch Třesín (344,9 m n. m.). Výběžek Bouzovské vrchoviny ve svých lesích ukrývá unikátní povrchové krasové jevy i tajuplné Mladečské jeskyně. Ty jsou ar- cheologickým nalezištěm evropského významu, které proslulo především objevem tzv. mladeč- ského člověka aurignacienské kultury, nejstaršího známého člověka moderního typu v Evropě, a  nálezy tak dokládají osídlení už v  nejstarší době kamenné. Třípatrový labyrint chodeb má 1 080 metrů, veřejnosti je však otevřena jen část. Dnes má rezervace Třesín 143 hektarů a chrá- něn je už od roku 1933. Při procházce za povrchovými krasovými jevy, jako jsou závrty, škrapy nebo prudké skalnaté srázy nad údolní nivou, si dozajista všimnete i přirozených listna- tých lesů, které pokrývají svahy Třesína. Krása vápnomilných bučin, doubrav a tep- lých dubohabrových hájů vynikne nejvíce na podzim, kdy se listí zbarví mnoha od- stíny od zelené po červenou. Nad řekou rostou cenné zbytky původních suťových lesů s převahou jasanů a javorů. Opravdovou vzácností místních lesů je jeřáb břek. Největšími lákadly Třesína jsou rozhodně orchideje okrotice bílá a  dlouholistá. Když se zaměříme na další květiny, najdeme na severní a jižní straně kopce značné rozdíly. Na místech orientovaných na jih určitě nepřehlédneme růži keltskou, která se díky postupnému šlechtění stala součástí mnohých zahrad. Rezervace je také jedním z nejsevernějších míst, kde ještě dokáže růst rozchodník bílý nebo až 80 centimetrů vysoká tráva vousatka prstnatá. Na jaře v lese rozkvetou koberce modrofialových květů jaterníku podléšky a s nimi i dymnivka bílá nebo žlutá pr- vosenka vyšší. Národní přírodní památka a přírodní památka Třesín Okrotice bílá – květ Prvosenka vyšší

Protože se nacházíme v krasové oblasti, můžeme na Třesíně najít měkkýše typické pro tyto oblasti: na vápencové skalky vázané skalnice kýlnaté s poměrně plochou ulitou nebo drobounkou praménku rakouskou s jen 3 milimetry dlouhou a téměř průsvitnou ulitou. Staré lesní porosty s doupnými stromy jsou domovem vzácného lejska malého, holuba doupňáka nebo žluvy hajní. Ve vzduchu poletující a v jeskyních zimující savci, na které můžeme v okolí Třesína narazit, jsou tito netopýři: velký, vodní, brvitý, černý a ušatý. Doplňují je pak ještě vrápenci malí. K zajímavostem Třesína to budete mít nejblíže, když přijedete vlakem na zastávku Mladeč jeskyně nebo autobusem na náves v Mladči. Pak se stačí „chytit“ červené turistické značky a  okolo Penzionu Romeo dojít ke vstupu do jeskyní. Kdybyste o podzemní procházku neměli zájem, můžete po naučné stezce pokračovat téměř až k vrcholu Třesína. Pokud ale budete chtít vrchol vidět, budete muset po zhruba 1 100 metrech od vstupu do jeskyní červenou značku opustit, nechat ji odbočit do- prava, zatímco vy půjdete stále rovně. Jakmile se na červenou vrátíte, pokračujte až k rozcestníku „Za Třesínem“ a vydejte se doprava po modré. Na cestě narazíte na ně- kolik lichtenštejnských romantických staveb. Vrátíte se tudy zpět na náves. Vousatka prstnatá Praménka rakouská Jaterník podléška Skalnice kýlnatá

Jedinečnost Litovelského Pomoraví je založena na divokém rozvětvení řeky Moravy. Z jednoho koryta se najednou oddělují četná ramena, která si v lužním lese hledají svou vlastní cestu. Ně­ kte­ rá postupně zanikají, jiná se periodicky obnovují. Dravost řeky se projevuje hlavně na jaře, kdy množství vody z tajícího sněhu může způsobovat záplavy, je ale také velmi důležitým rezervoárem vody pro široké okolí. A právě kus divokého, člověkem neregulovaného, a tedy přírodě blízkého ekosystému lužního lesa chrání národní přírodní rezervace Vrapač. Ve středoevropských pod- mínkách jde o unikátní místo –  dodnes tady můžeme pozorovat přirozený záplavový režim. Na téměř 81 hektarech se nachází soustava periodicky zavodňovaných odstavených říčních ramen se zastoupením charakteristických i ohrožených druhů rostlin a živočichů. NPR Vrapač leží na pravém břehu hlavního koryta Moravy a byla vyhlášena v roce 1989. Lužní lesy si i přes velký tlak na zvětšování ploch orné půdy zachovaly relativně velkou rozlohu. Dostatek prostoru tak pro svůj divoký život v takzvaném tvrdém luhu (podle tvrdosti dřeva stromů, které v takových místech rostou) mají dub letní a jasan ztepilý, ale jilmů ve Vrapači mnoho nenajdeme. Naopak na lípu srdčitou, javor klen nebo javor babyku narazit můžeme. V lužním lese s postupujícím jarem můžeme pozorovat rychlé změny. Nejdříve nás přivítá bílá barva sněženek, kterým postupně začnou konkurovat dymnivky duté. Je to květina vyžadující kyprou, živinami bohatou půdu a polostín rašících listů. Podobné nároky má žlutě kvetoucí orsej jarní. Ze žlutě kvetoucích květin ve Vrapači najdeme ještě křivatec žlutý, rostoucí z podzemní cibulky, nebo sasanku pryskyřníkovitou, sestru známější a rozšířenější sasanky hajní. Povědomou vůní upoutá i česnek medvědí. Ale pozor –  stezka vede národní přírodní rezervací, takže si zásoby domů určitě neodnášejte. Národní přírodní rezervace Vrapač Sasanka pryskyřníkovitá Dymnivka dutá

Typickými obyvateli lužních lesů jsou žábronožky sněžní a listonohové jarní, okolo tří centimetrů dorůstající drobní živočichové. Z větších, na vodu vázaných zvířat, můžeme narazitnaskokanahnědéhonebočolkaobecného.V lesnímporostusemohoumihnout i plazi, například ještěrky živorodé nebo slepýši, a nejedovatý had užovka obojková. Právě v místech lužních lesů se vám může poměrně snadno stát, že koutkem oka zahlédnete rychle letící modrooranžovou „skvrnu“ řítící se k hladině. To může zna- menat jediné: ledňáček říční zahlédl pod hladinou možnou kořist a střemhlav se pro ni vrhl. Vidět ho tu můžeme i díky tomu, že se v posledních desetiletích výrazně zlepšila čistota vody, kterou pro svůj život potřebuje. Dalšími ptačími obyvateli luž- ních lesů jsou strakapoud prostřední, datel černý nebo málo známý pisík obecný. V noci je pak střídají netopýři: vodní, rezavý a večerní. Do Vrapače se snadno dostanete hned z několika směrů. Mimo značenou stezku se do národní přírodní rezervace sice vstupovat nesmí, ale ani tak nebudete od- souzeni k pouhému nahlížení od okraje –  červená turistická značka totiž vede i do nitra chráněného území. Navíc ji doprovází naučná stezka Nové Zámky. Na „červe- nou“ je možné nastoupit buď na železničním a autobusovém nádraží Litovel město nebo v Mladči na návsi. A vydáte‑li se z Litovle, můžete se na konci Vrapače roz- hodnout, jestli chcete pokračovat po naučné stezce přes obec Nové Zámky a dále obdivovat přírodní památku Pod Templem, nebo si vybrat směr do Mladče a obdi- vovat kopec Třesín popsaný v předchozím tipu na výlet. Datel černý krmí mláďata Ledňáček říční Skokan hnědý Listonoh

Nejspíš už jste slyšeli o samočisticí schopnosti vody. Chcete‑li se podívat, v jakých podmínkách probíhá, jste v národní přírodní rezervaci Ramena řeky Moravy naprosto správně. Tato místa plná ostrůvků, říčních náplav, funkčních i mrtvých bočních říčních ramen, tůní a mokřadů si svou ro- mantikou nezadají s mnohými slavnými pralesy. Na mnoha místech leží mechem a lišejníky po- rostlé pomalu tlející kmeny stromů. K jejich pádu často přispívá i hlodavec známý svým dlouhým plochým ocasem –  bobr evropský. Zdejší lužní lesní i nelesní ekosystémy jsou navíc přímo závislé na zachování přirozeného charakteru řeky a pravidelných záplav. Místní divoká říční příroda je chráněná od roku 1990 a rozkládá se na více než 71 hektarech. Vyniká bohatstvím rostlinných i živočišných druhů, které zahrnují vodní i pobřežní druhy. Na rozdíl od Vrapače se podél Ramen řeky Moravy setkáváme hlavně s rostlinami měkkého luhu. Přímo v národní přírodní rezervaci, která je tvořena zejména roz- větvenými koryty Moravy, jež tvoří jakousi vnitrozemskou říční deltu, můžeme na- razit hlavně na porosty rákosin. Postupujeme‑li od koryta dále do lesů, nacházíme typicky různé druhy vrb. Prostupováním hlouběji do zamokřeného pralesa nará- žíme stále více na topoly a jilmy, přibývá i habrů a dubů. Možná nečekaně přímo v tekoucí vodě nebo na jejím postupném přechodu v břeh roste málo známý, ale pro místní území poměrně běžný mech, pramenička obecná. Pokud si ji budete chtít detailně prohlédnout, bez lupy se neobejdete. Ovšem pou- hýma očima si můžete užít pohled na rostlinu, která, než se ji podařilo najít i v dal- ších středoevropských státech, byla donedávna považována ze český endemit. Je jí kruštík polabský. Na březích i  ve slepých ramenech Moravy můžeme narazit i na až 120 centimetrů vysokou trávu ostřici Buekovu, někdy označovanou jako „banátská“. Národní přírodní rezervace Ramena řeky Moravy Pramenička obecná Kruštík polabský

Za indikátor opravdu čisté vody se často považuje rak říční. A  protože na něj můžeme v ramenech Moravy už zase narazit, je zřejmé, že se čistota vody v řece zlepšila. Dalším typickým zástupcem bezobratlých živočichů v nížinném říčním prostředí je mlž velevrub malířský, jehož populace je v rezervaci bohatá. V řece najdeme také řadu rybích druhů: jelce, parmy, plotice, ale obzvláštní pozornost si zaslouží celorepublikově vzácná ouklejka pruhovaná, v těchto místech poměrně běžná. Také totiž vyžaduje čistou vodu, kterou tady naště­ stí má a užívá si ji hlavně poblíž hladiny. Kuklík, pisík i ledňáček byli zmíněni už v popisu NPR Vrapač, v Ramenech Moravy ale můžeme navíc narazit na čápa černého, který je přes zvyšující se počet- nost v Česku stále řazen mezi silně ohrožené ptáky, nebo volavku popelavou, bro- divého šedého elegána ptačí říše. Národní přírodní rezervace Ramena řeky Moravy se vine po značné části Litovel- ského Pomoraví mezi Litovlí a Horkou nad Moravou. Na obou místech je vlaková zastávka a nedaleko nich vede červená turistická stezka, která mezi stanicemi měří necelých 15 kilometrů. Lákadlem Horky je rozhodně Sluňákov –  Centrum ekologic- kých aktivit města Olomouce a nedávno otevřené Ohniště zlaté spirály. Po prohlídce se můžete vydat na toulky lužním lesem k Litovli. Po cestě projdete nedaleko obce Hynkov, kde se můžete občerstvit. Po celou cestu si budete moct číst i informační tabule naučné stezky Luhy Litovelského Pomoraví. Bobří hráz Volavka popelavá Bobr evropský Jelec tloušť

Přidejte se –  zažijte divočinu na vlastní kůži nebo se staňte jejím patronem! www.ceskadivocina.cz Česká divočina je projekt Hnutí DUHA. Další úspěch může být náš společný V naší práci dosahujeme úspěchů i díky pomoci lidí, jako jste vy. Zkuste to ještě dnes zde: darce.hnutiduha.cz. Děkujeme! Hnutí DUHA prosazuje zdravé prostředí pro život, pestrou přírodu a chytrou ekonomiku. Dokážeme rozhýbat politiky a úřady, jednáme s firmami a pomáháme domácnostem. Text: Eva Kaličinská, Eliška Vozníková, Vratislav Vozník Fotografie: Martin Janča, Vratislav Vozník, Shutterstock.com, Wikimedia.org ISBN: 978-80-86834-61-0 Zpracování obsahu a vydání této publikace bylo podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. Publikace byla vytištěna za přispění prostředků státního rozpočtu ČR z programu Ministerstva pro místní rozvoj. www.eeagrants.cz, www.mmr.cz

39

40