Tahy 2011

1

Obsah EditOrial 5 studiE Aleš Haman Trojí pokus moderního umění 20. sToleTí překonaT skuTečnosT 7 Miroslav Kouba – Aleš Kozár jihoslovanské liTerární avanTgardy: přehledová sTudie 14 Dimana Ivanova POdOby narcismu a stylizacE lyrickéhO subjEktu v POEzii mOdErnismu 49 Bohuslav Mánek mOdErní anglická a amErická litEratura v „malém časopise“ kvarT 63 Petr Poslední pohyblivá slova mirona białoszewskéhO (Zprostředkovanost překladatelské metody) 77 rEcEnzE Mladý Čech Jókai aneb Obrana filologie (Marta Pató) 89 Mezi literární vědou a uměním (Petr Poslední) 93 Zeyer a Francie (Hana Fořtová) 98 Do trezoru se šperhákem aneb „poezie života“ (Lukáš Vavrečka) 101 dOkumEnty sauna vE sPalujícím svěTě Rozhovor s Jaroslavem Rudišem 106 Josef Prokeš divadlo na vysokých školách neuměleckého zaměření 111 Michaela Kašpárková sdružení „napříč.cz“ – nadějné poupě na pahýlu brněnské POstmOdErny 120 Antonín K. K. Kudláč z poliček zábavy 135

mOdErnismus Očima mladých čTenářů (Výsledky jedné letmé ankety…) 144 hlavně prudiT, říká král Rozhovor s Robertem Králem 149 Eva luka: „básnE PrOstE sú“ Rozhovor se slovenskou básnířkou 152 liTerární příloha Poezie Bronislava Volková kříšťálový sen 158 někOlik variant básní z kOlínskéhO a cambridgeského období (1975–1978) 161 Eva Luka divOsEstra 166 diabloň 168 havranjEl 171 Próza Ondřej Červinka Šárka 175 Lukáš Vavrečka alibi na příšTí noc 203 Letošní číslo Tahů doprovázejí fotografie dvou východočeských autorek, jejichž tvorbu lze mimo jiné sledovat také v širším rámci uměleckých aktivit a výstav Sku- piny pic(t)us (dále L. Dvořáková, P. Jiskra, O. Staněk, M. Mareš a L.Sakmary). Barbora Pejšková (*1979) vyučuje výtvarnou výchovu na SOŠ, spolupracuje s webem „Help for English“, pro nějž vytváří ilustrace, samostatně vystavovala například v Bohumíně, Častolovicích, Hradci Králové a Praze, častým námětem jejích fotografických projektů jsou různé tváře krajiny, jak se prostupují s naším civilizovaným lidským světem. Kamila Olševičová (*1977) považuje za základ­ ní zdroj své inspirace výtvarné umění a divadlo, vystavovala mimo jiné v Hradci Králové, Častolovicích a Praze, důležitými složkami její fotografické práce jsou náhody a souhry nejrůznějších okolností, usiluje o čitelný a působivý výraz, který by se obešel bez dodatečného vysvětlování. Spojení: http://skupinapictus.blogspot.com/

Foto Kamila Olševičová

5 EditOrial Stalo se v poslední době módou také v našich zeměpisných a kulturních šířkách, jakkoliv v České kotlině zažíváme v současnosti spíše ze dne na den postupující stísňování a zužování, házet všelijakou vinu a špínu na novověkou západní moder­ nitu a dnes již globální proces modernizace, uměleckou avantgardu první polo­ viny minulého století nevyjímaje. Ačkoliv si v redakci Tahů dobře uvědomujeme, že řada výhrad a výtek vznášených na společnou adresu moderny a postmoderny z nejrůznějších pozic má své dílčí opodstatnění, rozhodli jsme se některými aspek­ ty moderny a umělecké avantgardy v aktuálním čísle Tahů zabývat, a to nikoliv se záměrem primárně problematizujícím. Blok studií a recenzí proto začíná tentokrát nezvykle přehledovým esejem Aleše Hamana; autor si všímá jednoho z klíčových témat moderny, totiž proměny vzta­ hu moderního umění ke skutečnosti, jejíž nikoliv jen estetická subjektivizace zů­ stává vzdor vší své problematičnosti základem našeho současného vztahu ke světu, respektive zdrojem jeho kritické a kreativní reflexe. Následující přehledová studie Aleše Kozára a Miroslava Kouby usiluje o historicky založené promítnutí kon­ ceptu modernismu do jihoslovanského literárního kontextu, zatímco Dimana Iva­ nova se ve své analytické stati vrací k tématu modernistické reflexe a sebereflexe, tentokrát na pozadí mýtopoetické funkce motivu Narcise, respektive problema­ tiky latentního narcismu moderní umělecké osobnosti. Odbornou část letošních Tahů uzavírají kromě několika aktuálních recenzí dva texty věnované překlada­ telské problematice, konkrétně retrospektivní pohled Bohuslava Mánka na inte­ graci moderní anglické a americké literatury do obsahu časopisu Kvart, redigova­ ného avantgardním architektem a básníkem Vítem Obrtelem, a translatologický příspěvek Petra Posledního analyzující politicky variabilní kontext překládání expe­ rimentální poezie, v tomto případě provokativních veršů Mirona Białoszewského. Z bohatého obsahu dokumentárního bloku si dovolujeme vedle dvojice statí zaměřených na trvale experimentující brněnskou divadelní scénu přednostně upo­ zornit na další díl jakési nesoustavné série rozhovorů mapujících současné dění

6 na poli domácí literární a dramatické kultury, zejména rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Rudišem přitom může být pro příznivce jeho úspěšných románů zají­ mavým doplňkem četby. Literární příloha Tahů tentokrát nabízí letmý pohled do autorské dílny čtyř výrazných, byť generačně spíše nesourodých osobností, ukáz­ ky z emocionálně naléhavé a existenciálně zjitřené básnické tvorby Evy Luky a Bronislavy Volkové tu vhodně doplňuje charakteristicky robustní novela Ondře­ je Červinky a povídková hravost Lukáše Vavrečky. Zatímco studentská anketa zaměřená na vztah dnešního mládí k dědictví umělecké avantgardy ve vás nejspí­ še mnoho radosti nevyvolá, více či méně odvážné pokusy studentů a absolventů pardubických kurzů tvůrčího psaní na poli populární literatury, jak jsme je shro­ máždili v letošním Lanu, mají dle našeho názoru vcelku potěšující úroveň… Sotva lze pochybovat o tom, že většinu potíží naší současné, stále zjevněji krizové dějinné situace lze připsat na vrub nezkrotnému modernímu individua­ lismu, ať už má podobu populistické adorace osobního a skupinového konzu­ mu, nebo se projevuje ve formě ničím nekorigovaného estetického voluntaris­ mus údajné ryzí exprese. Modernistický důraz na samovolnou a svébytnou hru literárních forem nám ovšem zároveň nabízí jistou šanci, určitý evoluční výhled, spočívající v paradoxní touze po vymanění literatury a umění vůbec z dosavadní­ ho ideologického zajetí, byť by takovým vězením měla být falešná představa ničím nezprostředkovaného, autentického sebevyjádření. Neustávající moderní a post­ moderní úsilí učinit skrze svobodné zakoušení a příležitostné překonávání lite­ rárních konvencí literaturu zase o něco literárnější tak nelze podle našeho mínění považovat za nějaké dávno odeznělé gesto, představuje totiž významný impulz ve stále probíhajícím kulturním a historickém procesu, jehož cílem není nic men­ šího nežli svět zase o něco světštější a lidství v něm lidštější. Jiří Studený

7 Aleš Haman Trojí pokus moderního umění 20. sToleTí překonaT skuTečnosT Místo úvodu ke studiím o moderně Three Attempts of 20th century Modern Art to Overcome Reality Short Introduction to Studies on Modernity Současnost pod dojmem nebývalých úspěchů vědy sahající po tajemství života (rozluštění genetického kódu, klonování) vyvolává pocit, že svět, v němž je člově­ ku dáno žít, totiž náš pozemsky klasický trojrozměrný prostor a čas, se stal po něho těsným, že existují možnosti „jiných“ světů, jiné možnosti, jiné skutečnosti, které lze objevit, poznat a obydlit. To je předpoklad nebývalého rozmachu vědec­ kofantastických fikcí, mystických vizí a filosofických spekulací. Jako by člověk neustále toužil „jinam“, než kde je doma, jako by svět, v němž žije, byl pouhým zdáním zakrývajícím pravou skutečnost. Možná k tomu přispěla právě věda od­ halující světy nepřístupné smyslovému vnímání, možná nespokojenost se život­ ním stylem vnucovaným jedinci soudobou civilizací, kde automaty a počítače po­ zvolna překonávají rámec možnosti uplatnit vlastní fyzické (a někdy i mentální) lidské schopnosti omezené rámcem psychofyzické existence. Jak tušil již Kant, pomáhá člověku uniknout z této pasti fyziologické a psychologické determinace jedinečná vlastnost, kterou je mezi živočišnými druhy obdařen – svoboda fanta­ zie, představivosti, obrazotvornosti. Touha vymanit se ze zajetí rámců omezujících tuto svobodu se zřetelně pro­ jevila s nástupem moderního umění. Tu se klade otázka, kdy vlastně tento jev vzniká. Francouzský spisovatel, překladatel a lingvista Henri Meschonnic uvádí v knize Modernité, modernité (Paris, Gallimard 1988) několik možných určení počát­ ku moderního věku. Historikové jej kladou do poloviny 15. století a spojují jej s pádem byzantské říše roku 1453. Podle Hegela trvala moderna v roce 1800 tři století od objevu Nového světa, od renesance a reformace. Martin Heidegger spojoval vznik moderny s konceptem metafyziky subjektu a s otázkou po mož­ nosti absolutního vědění, které vnesl do filosofického myšlení Descartes a dovr­ šil Nietzsche. Pro myslitele současné, Foucaulta či Habermase, je moderna věkem

14 Miroslav Kouba – Aleš Kozár jihOslOvanské litErární avantgardy: přehledová sTudie South-Slavonic Literary Avant-garde: An Overview Study Anotace: Stať se snaží v chronologickém, tematickém a žánrovém přehledu naznačit zá­ kladní vývoj, posloupnost a estetická specifika avantgardních směrů v těch jihoslo­ vanských literaturách, v nichž lze v meziválečném období tyto umělecké projevy souvisleji pozorovat (jde o srbský, chorvatský, slovinský a bulharský literární pro­ ces). Pozornost je věnována periodizačním konceptům, v jejichž rámci jsou ana­ lyzovány zejména otázky přechodu či prolínání mezi modernou a avantgardními proudy v jednotlivých národních literaturách. Současně se sleduje provázanost jihoslovanských literatur s evropským kulturním děním. Na pozadí tohoto vývoje jsou uvedeny emblematické fenomény literárního kánonu příslušných jihoslovan­ ských národních společenství včetně klíčových postav, jež tento meziválečný nara­ tiv utvářejí. Klíčová slova: Jihoslovanská avantgarda, expresionismus, avantgardní směry, meziválečný literár­ ní proces, jihoslovanské literatury, periodizace, literární kánon, domácí adaptace Abstrakt: The article aims to indicate in chronological, thematic and genre overview the basic development, succession and aesthetic specifics of the avant­garde movements in South­Slavonic literatures, in which could be these artistic expressions coherently observed in the interwar period (it means the Serbian, Croatian, Slovenian and Bulgarian literary process). Attention is paid to the periodization­concepts, within which are analyzed the transitions between modernism and the avant­garde currents in the various national literatures. At the same time, the paper monitors the coherence between South­Slavonic literatures and the European cultural events. Against the background of these developments are shown emblematic phenomena of the literary canon of South­Slavonic national literary communities, including key­personalities who shape this interwar narrative.

8 rozumu, který začíná Kantem a osvícenstvím na konci 18. století. Sartre považo­ val za počátek literární moderny tvorbu generace poloviny 19. století reprezen­ tované Baudelairem a Flaubertem. Ještě blíže k současnosti posunuli uměleckou modernu historikové a sociologové umění (Bourdieu), kteří považují za její počá­ tek sedmdesátá a osmdesátá léta 19. století, kdy malíři Manet a další impresionis­ té zahájili revoluci v malířství. Vlastní moderní umění však bývá také datová­ no prvním desetiletím 20. století (Cézanne, Gauguin). Německý literární historik a teoretik Hans Robert Jauss považuje za práh moderního umění rok 1912, kdy na uměleckou scénu vstoupili francouzští kubisté, italští futuristé, ruští kubofutu­ risté, představitelé uměleckých směrů, jaké zahrnujeme pod pojem avantgarda. V tomto vysloveně avantgardním pojetí moderního umění se poněkud ztrá­ cí ze zřetele pohyb, jaký v umění nastal právě na sklonku 19. století, kdy došlo k významnému obratu v estetickém vnímání a cítění; jev, zahrnovaný někdy pod etiketu „umění fin de siécle“, propojil trojí směřování dobové senzibility – sym­ bolismu, dekadence a secese. Vzniká otázka, zda tyto tendence měly něco společ­ ného, co je kvalifikovalo jako příznačné pro moderní umění. Dal by se za ně nepochybně pokládat odvrat od reprodukující nápodoby světa, jak se jeví běžné­ mu smyslovému vnímání. Příznakem byl od druhé poloviny 19. století narůstají­ cí vliv názorů německého filosofa Artura Schopenhauera, jenž smysl umění spat­ řoval v odvratu od tělesné smyslovosti podléhající síle vůle, uvězňující člověka ve sféře tělesných žádostí a potřeb. Umění podle názorů tohoto myslitele mělo vní­ matele vést k odvratu od konkrétních životních potřeb, k soustředění na svět ni­ terných zážitků a duševních procesů povznesených nad všední banalitu. Prožitek krásy, jaký nabízí umění, může vnímatele vymanit načas z tělesné podmíněnosti existence, z podrobenosti vůli. Schopenhauerova filosofie tak vytvářela předpo­ klady k tomuto odvratu umění od světa, k němuž dochází v symbolismu a dekadenci. Živnou půdou pro tyto směry toužící uniknout „vězení“ tělesné smyslovos­ ti se stala především lyrická poezie, v níž převládla zvuková stránka řečového média, tendence k hudebnosti a zároveň významové neurčitosti; z hlubin subjek­ tivní smyslovosti a snovosti se přenáší do světa symbolů, jimiž se pro umělce stává fyzický svět. Věci se změnily v pouhé symboly odkazující k abstraktním výšinám Ducha – nikoli však božského vládce určujícího řád pozemskému životu sesazeného z trůnu titánskou vzpourou romantiků, reflexí filosofů i skepsí vědců, nýbrž ducha tvořivosti překonávající meze suchopárné soustavnosti a faktogra­ fické věcnosti naturalismu i mihotavé rozplývavosti impresionismu. Symbolistní pojetí umění s sebou neslo také snahu zbavit dílo odvislosti od prostoru a času, tj. od smyslově vnímatelného prostoru a času, aby mohlo plně a neomezeně zje­ vovat metafyzickou Fikci (pomocí velkých písmen zdůrazňovali symbolističtí li­ teráti symbolický význam určitých klíčových pojmů). Rysy skepticismu, které posléze převládly v myslích některých umělců, podně­ covaly vznik pocitu únavy a vyčerpání duchovních i fyzických sil, jež nalezlo vý­ raz v náladách dekadence, v její zálibě v přecitlivělosti, neurotičnosti a pesimismu.

9 Ráz dekadentního postoje vystihl v překvapivě kritickém zpětném pohledu jeden z čelných představitelů dekadence u nás, Jiří Karásek, když říká o dekadenci, že pěstovala patologii jako velký chlorotický kalich skleníkové květiny, jejímž dechem se omamo­ vala. Vábilo ji všechno kuriózní a morbidní. Umělost jí byla více než přirozenost. Iluze více než přímá emoce. Přízrak více než forma. Přece jen však na ní nalezl několik kladných rysů, protože zbystřila život smyslů. Naučila je postřehovat podrobnosti. Odkryla jim vzác­ né finesy jevů. Specificky pojal dekadenci F. X. Šalda, jenž v ní spatřoval reakci na hynoucí „starý celek“, ale vzhledem k budoucnosti pro něho znamenala renesan­ ci, znovuzrození vzhledem k novému, k novému orgánu života., který tu vzniknul. Poukazy na chorobnost, únavu a hybridnost příznačné pro dekadentní umění chápal jako přechodné, relativní jevy. Proteovskými rysy se vyznačoval třetí směr, který se svým způsobem – ja­ ko pokračování i jako reakce – prolínal na počátku nového století s oběma před­ chozími směry. Byla to secese neboli doslova „oddělení“, tedy záměrná emancipa­ ce od akademismu a konzervativismu v umění. Od předchozích směrů se lišila především univerzální povahou, neboť zasahovala do řady uměleckých oborů včetně užitého umění. K jejím hlavním projevům patřil ornament, chápaný jako projev stylizačního úsilí vytvářejícího umělecké artefakty, jejichž cílem bylo este­ ticky působit. Opět se tu setkáváme s rysem, podstatným pro moderní umění přelomu 19. a 20. století, totiž s opuštěním principu reprodukce předmětné jevo­ vosti, s opuštěním principu mimetičnosti. Secesní umělec chtěl rovněž proniknout do nitra skutečnosti. Ne však pro­ to, aby se uzavřel ve světě niterných záchvěvů psychické bolesti, fyzické slabosti a náporů perverze, ani proto, aby v metafyzické extázi pronikal k absolutnu skry­ tému za smyslovou jevovostí, nýbrž aby zachytil proces nekonečné metamorfó­ zy, přeměny života probíhajícího v neustálé změně tvarů (tu si připomeňme vliv Nietzschova dionýského principu umění, které v protikladu k principu apollin­ skému usiluje o extatické splynutí člověka s přírodou). Takřka paralelně se utvá­ řelo Bergsonovo pojetí životního elánu (élan vital) dynamizujícího životní dění. Zároveň ovšem se secesní umění v určitém ohledu sbližovalo se symbolismem, neboť secesní výtvory mnohde v sobě nesly symbolické významy, které unikaly logické racionalitě. Italský teoretik avantgardy Mario de Micheli v secesním dekorativismu vi­ děl symbolismus a exotismus umění orientálního, zvláště umění japonského. Spatřoval v něm také svobodu formální invence svěřenou linii, která se může rozvíjet ve vlastním prostoru, aniž napodobuje předmět, osvobozena od pravidel symetrie, jež vládly od renesance až do konce 19. sto­ letí. Renesanční perspektiva v secesi dožívá a místo ní nastupuje obraz bez hloubky, tj. obraz rozložený jenom na ploše. V trojím pokusu vymanit se ze sevření smyslového obrazu světa založeného na možnostech tělesné zkušenosti jsme mohli sledovat, jak se na přelomu 19. a 20. století utvářelo podhoubí avantgardního umění. Na sklonku prvního de­ setiletí 20. století však došlo v umění, zejména v umění výtvarném, ke zlomu.

15 Key words: South Slavonic avant­garde, expressionism, interwar literature process, South­Sla­ vonic literatures, periodization, literary canon, home adaptation Literární a umělecká avantgarda má v evropském kontextu několik tvůrčích, žán­ rových i tematických východisek. Jejich interpretace a hledání samotné podsta­ ty bylo do značné míry ovlivněno politickým rozdělením společenského světo­ názoru, což se projevilo také na jeho pozdějších proměnlivých interpretacích. V souvislosti s tím vyvstávají mnohé klíčové otázky, v jejichž rámci nejde jen o sa­ motnou podstatu pojmu avantgarda, ale také o chronologické vymezení příslušných uměleckých projevů v kontextu tzv. „jiné Evropy“, jež často bývají definovány jako periferní oblasti tradičně pojímaného korpusu evropské kultury.1 Do tohoto prostoru bývají vřazována rovněž jihoslovanská národní a kulturní prostředí. Je třeba mít na paměti, že základním definičním rámcem avantgardy v obec­ ných souřadnicích je její celoevropský projev – avantgarda má západoevropské, středoevropské a východoevropské konotace, jejichž vzájemná provázanost je nesporná a do nichž náleží také všestranně se rozvíjející avantgardní umělecká tvorba v jihovýchodní Evropě. Také v jihoslovanském prostředí lze zřetelně ma­ povat avantgardu v umělecké fotografii, výtvarném umění, literatuře a okrajově i ve filmové tvorbě. Často opomíjeným tematickým celkem při studiu evrop­ ské avantgardy je proto protiklad tvůrčích impulzů v jednotlivých částech různě „prestižně vnímaného“ evropského prostoru. Studia o západní a východní avant­ gardě patří v dnešní době již mezi plně konstituované oblasti literární historie, studia o „periferních oblastech“ jsou však v zásadě marginální a jsou izolována výhradně do rámce národních prostředí (tam spadá i Balkán), a proto nemohou oslovit zmíněný širší evropský kontext. Dalším důležitým faktorem je také skutečnost, že ve většině evropských kul­ tur byla avantgarda dominujícím uměleckým proudem, třebaže její východiska 1 Termín jiná Evropa je možno chápat jako kulturologicky příznakové označení pro ta geokulturní a geopolitická společenství, jež se sice identifikují s Evropou, z různých sociokulturních či politických důvodů se však nemohou podílet na utváření ideové­ ho kánonu v tradičním eurocentrickém pojetí. V ideovém plánu tento termín rozvíjí francouzský politolog Jacques Rupnik v úvahách o pádu komunismu v zemích střed­ ní a východní Evropy, nicméně mnohé jeho myšlenky jsou platné i pro pochopení společenské situace v jihoslovanských zemích po první světové válce. Rupnik mimo jiné konstatuje: „Identifikace s Evropou není nikde tak silná jako tam, kde je nej­ ohroženější, kde obrana kultury se stala součástí hledání alternativ k rozdělení konti­ nentu.“ Viz: RUPNIK, Jacques. Jiná Evropa. Prostor, Praha 1992, str. 7.

46 BüRGER, Peter. Theorie der Avantgarde. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1974. ЦочеВа, надежда. Чавдар Мутафов и българската култура между двете световни войни. издателство „изток­Запад“, София 2007. CZAPIK­LITyńSKA, Barbara. „Jeszcze­nie“: utopicum jugosłowiańskiej awangardy. Uniwersytet Śląski, Katowice 1996. ДеРеТић, Јован. Кратка историја српске књижевности. Светови, нови Сад 2001 (3. vydání). DOVIć, Marjan. Mož z bombami. Goga, Ljubljana, Novo mesto 2009. FLAKER, Aleksandar: Poetika osporavanja. Avangarda i književna levica. Školska knjiga, Zagreb 1984. Hrvatska mlada lyrika. Društvo hrvatskih književnika, Zagreb 1914. иГоВ, Светлозар. Българската литература. ХХ век. http://liternet.bg/ publish/sigov/bgliter.htm. иГоВ, Светлозар. История на българската литература. Ciela, София 2002. ЈаћимоВић, Слађана. Путописи српске авангарде – Милош Црњански, Растко Петровић, Станислав Краков, Станислав Винавер. Српска књижевна задруга, Београд 2005. янеВ, Владимир. Кратки бележки върху българския литературен авангардизъм. макрос, Пловдив 2002. янеВ, Владимир. Възприемане и характер на българския литературен авантгардизъм. http://liternet.bg/publish13/v_ianev/vyzpriemane.htm. JELČIć, Dubravko. Povijest hrvatske književnosti. Naklada Pavičić, Zagreb 1997. JUVAN, Marko. Kosovel in hibridnost modernizma. In: Primerjalna književnost 28, 2005. KATUNARIć, Dražen. Povratak barbarogenija. Odnos imaginarnog i zbiljskog u književnom pokretu zenitizma. Belus, Zagreb 1995. KOS, Janko. Primerjalna zgodovina slovenske literature. Partizanska knjiga, Ljubljana 1987. KVAPIL, Miroslav; VLáŠEK, Josef; wOLLMAN, Slavomír (redakční rada). Moderna ve slovanských literaturách. Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Praha 1988. LAUER, Reinhard. Okviri hrvatske književnosti. Hrvatsko filološko društvo, Zagreb 2006. ликоВа, Розалия. История на българската литература – поети на 20­ те години. наука и изкуство, София 1979. маноЈлоВић, Тодор. Основа и развој модерне поезије. Филип Вишнић, Београд 1987. MILANJA, Cvjetko. Pjesništvo hrvatskog ekspresionizma. Matica hrvatska, Zagreb 2000. милеВ, Гео. Всяко изкуство е експресионизъм. издателство „Захарий Стоянов“, София 2007.

47 MUSAGBEGOVIć, Jasmina. Rastko Petrović i njegovo djelo. Slovo ljubve, Beograd 1976. ORAIć TOLIć, Dubravka. Paradigma 20. stoljeća. Avangarda i postmoderna. Zavod za znanost o kniževnosti, Sveučilište u Zagrebu, Zagreb 1996. ПеТкоВић, новица. Поетика Момчила Настасијевића – зборник радова. институт за књижевност а уметност, Горњи милановац 1994. ПоПоВић, Богдан. Антологија новије српске поезије. матица хрватска, Загреб 1911. PROHASKA, Dragutin. Srbocharvatská literatura. Slovanský přehled, Praha 1928. ПРоТић, Предраг (ed.). Писци као критичари после Првог светског рата. Просвета, Београд 1979. РаДоСлаВоВ, иван. Българска литература 1880–1930. университетско издателство „Свети климент охридски“, София 1992. РуСеВа, Виолета. Манифести на българския авантгардизъм. Слово, Велико Търново 1995. СаПаРеВ, огнян (ed.). Игра на сенките. Българска диаболична фантастика. издателство Христо Г. Данов, Пловдив 1983. СкеРлић, Јован. Историја нове српске књижевности. С.Б. Цвијановић, Београд 1912. СТояноВа, людмила. Българският диаболизъм: Щрихи към поетиката му. In: литературна мисъл“, 3/1983, София 1983. ŠICEL, Miroslav. Povijest hrvatske književnosti, knjiga IV. – Hrvatski ekspresionizam. Naklada Ljevak, Zagreb 2007. ŠINDIć, Milko. Recepcija lirike Momčila Nastasijevića. Rad, Beograd 1996. TANK! Slovenska zgodovinska avantgarda. Moderna galerija, Ljubljana 1998. Тешић, Гојко. Антологија песништва српске авангарде 1902–1934. откровења и преиначења. Светови, нови Сад 1993. Тешић, Гојко. Српска авангарда у полемичком контексту. Светови, нови Сад 1991. Тешић, Гојко. Српска књижевна авангарда (1902–1934). Књижевноисторијски контекст. институт за књижевност и уметност, Београд 2009. TSCHIŽEwSKIJ, Dmitrij. Vergleichende Geschichte der slavischen Literaturen, Band II: Von der Romantik bis zur Moderne. walter de Gruyter, Berlin 1968. ВинаВеР, Станислав. Језик наш насушен. Прилог проучувању наше говорне мелодије и промене које су и њој настале. матица српска, нови Сад 1952. ВинаВеР, Станислав. Пантологија српске и југословенске пеленгирике. нолит, Београд 1966. VUČKOVIć, Radovan. Poetika hrvatskog i srpskog ekspresionizma. Svjetlost, Sarajevo 1979. ВучкоВић, Радован (ed.). Војвођанска књижевна авангарда, Градска народна библиотека „Жарко Зрењанин“. Зрењанин 2006. ZADRAVEC, Franc. Slovenska književnost II. DZS, Ljubljana 1999.

48 Miroslav Kouba (*1979), PhDr., Ph.D., slavista – balkanista, absolvent slavistiky a ma­ kedonistiky na FF Univerzity Karlovy v Praze, nyní působí na katedře literární kultury a slavistiky FF Univerzity Pardubice. Zabývá se především kulturními modely a interpre­ tacemi jazykově literárního obrození u Slovanů a na Balkáně. Mezi další témata jeho odborného zájmu patří procesy formování novodobých národních a kulturních identit slovanských národů, analýza vztahů národní identity a literárního kánonu, v dílčích statích analyzuje také sociokulturní změny v jihoslovanských zemích po roce 1990. V odbor­ ných pracích se zabývá jihoslovanskými kulturními fenomény 19. a 20. století. Aleš Kozár (*1975), Mgr., Ph.D., slovenista, bohemista, vystudoval bohemistiku a slove­ nistiku na FF UK v Praze, od r. 2007 působí na FF Univerzity Pardubice. Publikuje ve Slovinsku i u nás odborné studie s problematikou česko­slovinských kulturních vztahů, tematologicky orientované stati či příspěvky zkoumající prostor v literárním díle v obou literaturách. Působí rovněž jako překladatel.

49 Dimana Ivanova POdOby narcismu a stylizacE lyrickéhO subjEktu v POEzii mOdErnismu Various Forms of Narcissism and and Lyrical Subject Stylization in Modern Poetry Abstrakt: Studie se pokouší vystopovat, jakým způsobem se mytologická symbolika Nar­ cise transformuje v textech českých, bulharských a francouzských modernistů. Prostřednictvím výkladu vybraných motivů, mj. motivu poznání, zrcadla a me­ lancholie, je detailně specifikována stylizace lyrického subjektu jako Narcise. Klíčová slova: Mýtus a modernismus, lyrický subjekt, Narcis, modernistické transformace, mo­ tivy poznání, zrcadla a melancholie. Abstract: The study tries to trace the way of transformation of mythological symbol of Narcissus as used in the modernistic literary texts by Czech, Bulgarian and French authors. Through the analysis of selected motives, e.g. knowledge, mirror and melancholy, the stylization of modern lyrical subject as Narcissus has been spe­ cified into considerable details. Key words: Myth and modernism, lyrical subject, Narcissus, modernistic transformation, mo­ tives of knowledge, mirror and melancholy. Všechno to zbavuje normálního a společensky upraveného vzhledu a nasazuje masku podivín­ ství a smutku. Václav Navrátil

50 ElEmEnty mýtu O narcisOvi a jEjich vztah k dEkadEntní POEzii Mýtus o Narcisovi1 má v literatuře dlouhou historii. Existoval v různých verzích již v době svého sepsání. Nyní se však budeme přidržovat podoby mýtu, která je zachycena v Ovidiových Proměnách. Mýtus bývá komentován jak řeckými filozofy jako Platon, Plotínos a Aristoteles, tak i středověkými moralisty jako Marsilio Ficino. To však není těžko vysvětlitelný jev, neboť mýtus jako narativní příběh hraje obvykle klíčovou roli v literárních textech pozdějších období a žije spo­ lu s nimi. Putuje v literatuře, nezávisle na žánru tvorby, ve které se vyskytuje. Zachovává si svůj původní význam navzdory tomu, že v rozličných dílech bývají použity jeho různé elementy, příběhy a symboly, které mohou měnit svůj význam v souvislosti s žánrem a estetikou dané tvorby, v níž se vyskytují. Mýtus o Narcisovi je výrazně přítomný i v poezii modernismu. Některé ele­ menty mýtu, které Ovidius vytvořil v Proměnách, jsou ale změněné. Ovidiův Nar­ cis se nepoznává ve vodní hladině a zamiluje se do svého obrazu, který vidí ve vodě. Chybí mu zrcadlo, aby mohl poznat sám sebe. Dekadentní subjekt se také většinou nemůže poznat, neboť jeho podoba v něm vzbuzuje pocit hrůzy. Jeho sebepoznání je poznáním jedné předem rozmnožené personality. Nezamiluje se do sebe, spíš se sám sebe bojí. Má obvykle v rukou nebo před sebou zrcadlo. V dekadentní poezii můžeme uvažovat dokonce o genealogii zrcadlových obra­ zů a předmětů. Jak Ovidiův Narcis, tak i lyrický subjekt stylizující se v Narcise v dekadentní poezii jsou obrazy melancholické, a melancholie se ještě navíc stává stavem prvořadého významu pro celou dobu fin­de­siècle. Androgynita Narcise, na kterou Ovidius ve svém textu také upozornil, je příznačná pro subjekt v poezii dekadentní. Oba subjekty jsou v lásce nešťastní – Narcis je nejdříve milován tragickým způsobem bohyní Echo a potom se zamiluje do své vlastní podoby ve vodě. Lyrický subjekt­Narcis v dekadentní poezii je většinou zamilován také ne­ šťastně a svou podobu v zrcadle zná, ale bojí se jí, neboť ten druhý za zrcadlem je víceméně obraz katoptrický2 a fragmentární. Tím nahání spíš hrůzu, nevzbu­ zuje lásku nebo obdiv. Objevuje se obraz jeho dvojníka a tento obraz je nereálný, patří spíš do iluzorního světa. 1 Postava Narcise, popsaná v mýtu, může být spolu s narcismem klasifikována psycho­ analýzou. Tento text se však nezabývá narcismem skrze psychoanalýzu, ale pokouší se vystopovat, jakým způsobem se určité motivy tohoto mýtu transformují v textech českých, bulharských a francouzských modernistů. 2 V textu budeme toto slovo používat ve významu vycházejícího z filozofie Jurgise Baltrušajta, konkrétně z jeho knihy Anamorphoses ou thaumaturgus opticus (Paris, 1984). Autor zkoumá katoptrické anamorfózy jako poetický řád, ale stejně také jako defini­ ce určité psychické poruchy katoptrického obrazu, který se objevuje v zrcadle více­ méně jako chaotický a fragmentární.

67 bibliografie: Američtí básníci. Přel. A. Vaněček. Odeon, Praha 1929. Američtí básníci. Přel. A. Vaněček. Svoboda, Praha 1946. BLAŽíČEK, Přemysl. ,Jiřina Hauková.‘ Lexikon české literatury. 2/I. Academia, Praha 1993, str. 96–97. BLAŽíČEK, Přemysl; SKALICKá, Vlasta. ,Kvart.‘ Lexikon české literatury. 2/II. Academia, Praha 1993, str. 1081–1083. Černošská poezie: světová antologie. Naše vojsko, Praha 1958. DOKOUPIL, Blahoslav. ,Arnošt Vaněček.‘ Lexikon české literatury. 4/II. Academia, Praha 2008, str. 1220–1223. ELIOT, T. S.. Pustá země. Protis, Praha 1996. HRUBíN, František. ,Ještě není příliš pozdě (Vít Obrtel).‘ Lásky. Československý spisovatel, Praha 1967, str. 65–68. KUNDERA, Ludvík. ,Klenotnice (revue Kvart).‘ In: Vít Obrtel. (Katalog výstavy), Galerie hlavního města Prahy, Praha 1992, str. 35. Litanie z Atlanty. Přel. A. Vaněček, Jaroslav Kohoutek, Praha 1938. MáNEK, Bohuslav. , „Malé časopisy“ v angloamerickém literárním životě‘. Oko (Hradec Králové: TOPS), č. 3, 1993, str. 24. MáNEK, Bohuslav. ,Překlady moderní americké poezie a Skupina 42.‘ Český Překlad II (1945–2004). Univerzita Karlova, Praha 2005, str. 65–80. MATyS, Rudolf. ,Básník’ [Vít Obrtel]. In: Vít Obrtel. (Katalog výstavy), Galerie hlavního města Prahy, Praha 1992, str. 36. ROTHENBERG, Jerome (ed.). Revolution of the Word. A New Gathering of American Avant­Garde Poetry 1914–1945. Seabury Press, 1974, reprinted, Exact Change, s.a., Boston. SKALICKá, Vlasta. ,Vít Obrtel.‘ Lexikon české literatury. 3/I. Academia, Praha 2000, str. 643–644. ŠTERN, Jan. ,Hnízdo kulturní reakce.‘ Tvorba, 18 (1949), str. 761–763. wHITTEMORE, Reed: Little Magazines. University of Minnesota Press, Minneapolis 1963. nejvýznamnější překlady moderní anglické a americké liTeraTury v časopise Kvart (Pokud nejsou uvedeny některé údaje, nepodařilo se autory a texty zatím identifikovat.) Básně AIKEN, Conrad (1889–1973). ,Zvony‘ [Improvisations. III.]. Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 235.

68 AIKEN, Conrad. ,To mnoho není.‘ Přel. F. Hrubín. Kvart 2 (1933–1935), str. 15–16. AIKEN, Conrad. ,Pokoj‘ [The Room]. Přel. J. Hauková. Kvart 4 (1945–1946), str. 73. COLUM, Padraic (1881–1972). ,Žebračka u cesty‘ [An Old woman of the Roads]. Přel. V. Opatrný. Kvart 3 (1936–1937), str. 217. CRAPSEy, Adelaide (1878–1914). ,Pětiverší‘ [Cinquains]. Přel. J. Hauková. Kvart 4 (1945–1946), str. 180. CROSBy, Harry (1898–1929). ,Sny 1928–1929‘ [Dreams, 1928–1929]. Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 20–22. CROSBy, Harry. ,Zlatá lžička.‘ Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 236. DAy­LEwIS, Cecil (1904–1972). ,Pozorovatelna‘ [watching Post]. Přel. I. Jelínek. Kvart 4 (1945–1946), str. 279–280. ELIOT, T. S. (1888–1965). ,Kázání ohně‘ [The waste Land, III. The Fire Sermon]. Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 90–94. ELIOT, T. S. ,Hysterie‘ [Hysteria]; ,Teta Helena‘ [Aunt Helen]. Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 140. ELIOT, T.S. ,Preludium‘ [Preludes, I.]. Přel. F. Hrubín. Kvart 2 (1933–1935), str. 77. ELIOT, T. S. ,Rapsodie za větrné noci.‘ [Rhapsody on a windy Night]. Přel. J. Hauková. Kvart 4 (1945–1946), str. 283–285. FULLER, Roy (1912–1991). ,Obrana přístavu‘ [Defending the Harbour]. Přel. Vilém Závada. Kvart 4 (1945–1946), str. 293. HEwITT, John (1907–1987). ,Jezírko.‘ Přel. I. Jelínek. Kvart 4 (1945–1946), str. 140. HUGHES, Langston (1902–1967). ,Píseň země‘ [Earth Song]. Přel. J. Hauková. Kvart 5 (1946–1949), str. 3. HUGHES, Langston. ,Zpěv na černoškou pradlenu‘ [A Song to a Negro wash­ ­woman] Přel. J. Hauková. Kvart 5 (1946–1949), str. 4. HUGHES, Langston. ,Píseň pro černé děvče‘ [Song for a Black Girl]. Přel. Z. Lorenc. Kvart 5 (1946–1949), str. 163. JAMES, Edward. ,Trojí necitelnost.‘ Přel. J. Strnadel. Kvart 2 (1933–1935), str. 173–174. JEFFERS, Robinson (1887–1962). ,Budu se čistě smát‘ [I Shall Laugh Purely]. Přel. J. Tumlíř. Kvart 5 (1946–1949), str. 262–265. JEFFERS, Robinson. ,Nové zbrojení.‘ Přel. J. Tumlíř. Kvart 5 (1946–1949), str. 275. JOyCE, James. ,Ornice‘ [Tilly]. Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 29. JOyCE, James (1882–1941). ,Ecce puer‘ [Ecce Puer]. Přel. F. Hrubín. Kvart 2 (1933–1935), str. 54. KEyES, Sidney (1922–1943). ,Pamatuj, Říme‘ [Rome Remember]. Přel. K. Sedlák. Kvart 4 (1945–1946), str. 302.

69 KEyES, Sidney. ,Pustina‘ [The wilderness]. Přel. J. Tumlíř. Kvart 5 (1946–1949), str. 305–309. LEwIS, Alun (1915–1944). ,Píseň‘ [Song; Oh journeyman]. Přel. I. Jelínek. Kvart 4 (1945–1946), str. 279–280. LEwIS, Alun. ,Hlídka‘ [The Sentry]. Přel. K. Sedlák. Kvart 5 (1946–1949), str. 155. LINDSAy, Vachel (1879–1931). ,Tovární okna jsou stále rozbita‘ [Factory windows are Always Broken]. Přel. J. Hauková. Kvart 4 (1945–1946), str. 37. MACDIARMID (1892–1978). ,Rudá ruka vítězství‘ [Lamh Dearg Aboo – The Red Hand to Victory]. Přel. Vilém Závada. Kvart 4 (1945–1946), str. 267–269. MACLEOD, Norman (1906–1985). ,Psychopatie‘ [Psychopathia]. Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 198. MACNEICE, Louis (1907–1963). ,Sníh‘ [Snow]. Přel. Vilém Závada. Kvart 4 (1945–1946), str. 282. MASTERS, Edgar Lee (1868–1950). ,Mlčení‘ [Silence]. Přel. V. Závada. Kvart 5 (1946–1949), str. 56–57. MIDDLETON, Colin (1910–1983). ,Práh.‘ Přel. I. Jelínek. Kvart 4 (1945–1946), str. 184. MONTGOMERIE, william (1904–1994). ,Epitaf‘ [Epitaph]. Přel. I. Jelínek. Kvart 4 (1945–1946), str. 176. MUIR, Edwin (1887–1959). ,Zpěv trpělivosti‘ [Song of Patience]. Přel. Vilém Závada. Kvart 4 (1945–1946), str. 300–301. SANDBURG, Carl (1878–1967). ,Lháři‘ [The Liars]. Přel. J. Kolář a J. Kotalík. Kvart 4 (1945–1946), str. 155–156. SITwELL, Sacheverell (1897–1988). ,Čtyři hudby na náměstí‘ [On Hearing Four Bands Play at Once in the Public Square]. Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 125–128. SPENDER, Stephen (1909–1995). ,Rozloučení‘ [The Separation]. Přel. I. Jelínek. Kvart 4 (1945–1946), str. 306–307. Drama AUDEN, w. H.; ISHERwOOD, Chr. (1907–1973; 1904–1986). ,Pes pod kůží, aneb ,Kde je Frantík.‘ [The Dog Beneath the Skin, úryvek]. Přel. I. Jelínek. Kvart 4 (1945–1946), str. 303–305. Články a próza BOwEN, Elizabeth (1899–1973). ,Nedělní odpoledne.‘ Přel. J. Čep. Kvart 4 (1945–1946), str. 285–292.

70 BRAINE, J. G. (1922–1986). ,Po roce.‘ Přel. J. Nesvadba. Kvart 5 (1946–1949), str. 188–191. CASSERES, Benjamin de (1873–1945). ,Dokonalý Američan.‘ Přel. A. Skoumal. Kvart 1 (1930–1931), str. 61–65. CHETwODE, Penelope (1910–1986). ,Observatoř v Delhi.‘ Kvart 3 (1936–1937), str. 85–86. ELIOT, T.S. ,Kulturní mnohotvárnost a evropská jednota.‘ Přel. Z. Kabátník. Kvart 4 (1945–1946), str. 110–119. HENDRy, J. F. (1912–1986). ,Apokalyptický prvek v moderní poezii.‘ Přel. J. Závadová a V. Závada [verše]. Kvart 4 (1945–1946), str. 294–300. JOLAS, Eugene (1894–1952). ,Logos.‘ Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 37–40. JOLAS, Eugene. ,O skutečnosti.‘ Přel. O. Kořánová. Kvart 1 (1930–1931), str. 120–124. MILLER, Henry (1891–1973). ,Třetího nebo čtvrtého dne z jara.‘ Přel. Z. Lorenc. Kvart 5 (1946–1949), str. 130–137. MUIR, Edwin. ,Anglická literatura za války.‘ Přel. J. Hauková. Kvart 4 (1945–1946), str. 267–269. READ, Herbert (1893–1968). ,Soudobé výtvarné umění v Anglii.‘ Přel. J. Kotalík. Kvart 4 (1945–1946), str. 270–279. SANTAyANA, George (1863–1952). ,Poměr užitečnosti ke kráse.‘ Přel. A. Vaněček. Kvart 1 (1930–1931), str. 47–48. SPENDER, Stephen. ,Poezie a politika.‘ Přel. J. Grossman. Kvart 5 (1946–1949), str. 75–78. yEATS, william Butler (1865–1939): ,Odcizení.‘ Přel. A. Skoumal. Kvart 2 (1933–1935), str. 62–63.

76 Roy Fuller Defending the Harbour we form a company to help defend The harbour. Close against the quay a landed Monster of trawlers huddles, grey with sides Flaking, and aft a grey untidy gun. Mist shines the cobbles, dulls our waiting boots. A climbing street links seas and town: we watch Its pathetic burden of human purpose. All The faces in my section are thumbed and known As a pack of cards, and all the characters Group and speak like a bad familiar play. And nothing happens but the passage of time, The monotonous wave on which we are borne and hope will never break. But we suspect already That constant ache as something malignant and Descry unspeakable deeps in the boring sand. And on the quay, in our imagination, The grass of starvation sprouts between the stones, And ruins are implicit in every structure. Gently we probe the kind and speaking faces For the strength of heroes and for martyrs’ bones. http://allpoetry.com CRAPSEy, Adelaide: Verse. Manas Press, 1915; Alfred A. Knopf, New york 1934. ELIOT, T. S.: The Complete Poems and Plays. Faber and Faber, London 1969. JOyCE, James: Pomes Penyeach. Faber and Faber, London 1991. Bohuslav Mánek, prof., PhDr., CSc., literární historik, překladatel a básník. Od roku 1967 publikuje překlady z angličtiny a vlastní práce časopisecky (Divoké víno, Host, Světová literatura, Nový Orient aj.), v antologiích (Hledání budoucího času, Vzdálené tóny naděje) a v čes­ kých a anglických odborných sbornících. Jeho monografie První české překlady Byronovy poezie (1991) a současné práce se věnují recepci anglicky psané literatury u nás (nejnověji Irská témata v díle Julia Zeyera v kolektivní monografii Julius Zeyer, lumírovský básník v duchov­ ním dění Evropy, 2009).

77 Petr Poslední pohyblivá slova mirona białoszewského (Zprostředkovanost překladatelské metody) Floating Words of Miron Białoszewski (Mediation in Translation Method) Abstrakt: Součástí posuzování uměleckého překladu by měl být zřetel ke zprostředkova­ nosti překladatelské metody. Vybízí nás k tomu příklad přejímání dobově omezené interpretace experimentální poezie Mirona Białoszewského v polském prostředí a jeho uplatňování Violou Fischerovou v časopise Světová literatura v 60. letech. Klíčová slova: Překlad, zprostředkovanost, metoda translace, Miron Białoszewski, Světová lite­ ratura, Viola Fischerová. Abstract: One of the most importatnt aspects of the evaluation process concerning qualities and adequacy of any artistic translation consists in critical thematization of translator´s method mediation. The main inspiration of the study has benn therefore derived from historical and political interpretation limits in Czech versions of Miron Białoszewski experimental poems, as translated by Viola Fischerová in Světová literatura in the sixties. Key Words: Translation, mediation, translator´s method, Miron Białoszewski, Světová litera­ tura, Viola Fischerová. Posuzujeme­li kvalitu uměleckého překladu, obvykle srovnáváme českou verzi s původním dílem. Jsme přesvědčeni, že významová a stylistická varianta by mě­ la odpovídat originálu a vystihovat jeho charakteristické rysy. Zmíněné pravidlo platí i tehdy, kdy se prvotní text zdá být „nepřeložitelným“, kdy nanejvýše do­ voluje přibližně zachytit celkový dojem z četby. Zároveň si však uvědomuje­ me, že translace – a přebásnění poezie především – je ve své podstatě novou tvorbou, která závisí jak na repertoáru výrazových prostředků soudobé češtiny, popřípadě na dlouhodobém směřování překladatelské „školy“, tak na vynalézání

78 slov, obrazů, syntaktických vazeb, rytmicko­intonačních struktur nebo kompo­ zičních postupů, vzpírajících se dosavadním konvencím. Tím spíše pak v situa­ ci, kdy translátor nenachází oporu v dřívějších převodech a musí si pomoci sám. To vše praktici a teoretikové uměleckého překladu dobře znají. Dokonce do té míry, až se o tak elementárních záležitostech zdráhají mluvit. Celá věc má ale jeden háček. Věnujeme dostatečnou pozornost i mnohočetné zprostředkovanosti umělec­ kého převodu? Všímáme si vždycky toho, jak překladatel zná současnou cizí li­ teraturu a z jakých pramenů nebo sekundárních informací čerpá své poznatky? Dovedeme pokaždé rozlišit, nakolik se řídí vědomostmi o autorovi nebo o umě­ leckém směru prezentovanými v zahraničí a nakolik vědomostmi o cizí tvor­ bě nabytými u nás doma? A co překladatel volbou díla, výběrem a komponováním ukázek nebo rozhodnutím o významové a stylistické alternativě fakticky sleduje? Do jaké míry respektuje výchozí text a do jaké nabízí svou interpretaci originálu – tzv. estetický předmět? Chce více zastupovat původního pisatele díla, nebo více oslovovat potenciálního čtenáře? Přistupuje k uměleckému převodu jako soukro­ má osoba zaujatá poetikou cizího autora, popřípadě je­li sám (sama) básníkem (básnířkou), je osobou naladěnou na stejnou vlnu, nebo vystupuje jménem kul­ turní instituce a plní editorovo zadání? Nakolik translátor přihlíží k možnému působení překladu v novém kontextu, které nespočívá v jakémsi blíže nespecifi­ kovaném „obohacení“ české kultury, nýbrž někdy posiluje určitou tendenci naší literatury nebo alespoň podporuje program úzké skupiny spisovatelů, jindy zase provokuje účastníky literárního provozu ke změně estetického cítění, anebo vnáší do českého myšlení o literatuře plodné pochybnosti? Uvedené otázky bychom si měli opakovat pokaždé, když čteme v českém pře­ kladu Mirona Białoszewského, jednoho z nejvýznamnějších polských básníků 2. poloviny 20. století. Měli bychom se ptát, proč přední představitel „generace 56´“ a zakladatel tzv. lingvistické poezie na rozdíl od svých vrstevníků Tadeusze Różewicze nebo Zbigniewa Herberta, narozených také ve 20. letech a potýkají­ cích se rovněž s mnoha životními překážkami, zatím nikdy u nás tolik nerezono­ val jako oni a s výjimkou autobiografické prózy Pamiętnik z Powstania Warszawskiego (1970, Památník z Varšavského povstání, česky 1985) nezískal větší uznání kultur­ ní veřejnosti. Důvody totiž nespočívají pouze v jeho novátorské hře s jazykový­ mi prostředky a v téměř nepřeložitelných konotacích, ukotvených jak v polském prostředí, tak v univerzálním časoprostoru lidské řeči. Ještě hlubší příčiny ma­ lého zájmu českých čtenářů musíme hledat v závislosti překladatelských přístu­ pů na dobové interpretaci moderní polské poezie u nás a na konfrontaci toho­ to výkladu s analogickými nebo rozdílnými tendencemi tehdejší poezie české, dále na zohledňování ideologických nebo jiných mimoestetických nároků kla­ dených na současné písemnictví v obou zemích, a posléze na proměňujících se vzorcích „modernosti“ soudobého umění v celé Evropě. Pokusme se proto začleňování Białoszewského poezie do našeho literárního kontextu postupně

87 Petr Poslední (*1945), Doc. PhDr., CSc., literání historik a teoretik, zabývá se srovná­ vacími dějinami české a polské literatury a problematikou literární kultury. Dosud vydal mj. knižní monografie: Hranice dialogu. Česká próza očima polské kritiky 1945–1995 (1998), Měřítka souvislostí. Česká a polská literární kultura po roce 1945 (2000), Paměť hor. Z literárního povědomí východních Čech po roce 1945 (2001), Polské literární symboly (2003), Obtížná kontinuita. Dvojí recepce polské literatury z let 1945–1959 (2004), Spisovatelé jako čtenáři. Tři česko­polské paralely (2006). Je autorem reportážně laděných vzpomínek Krok ze stínu (2002) a synte­ tické práce z dějin polské literatury Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 1945–1969 (spo­ lu s Malgorzatou Kowalczyk, 2008), k vydání je připravena druhá část nazvaná Zápas s Leviathanem. Polská literatura v letech 1970–1990. V roce 1997 obdržel cenu Polcul Founda­ tion a v roce 2010 vyznamenání Honoris Gratia prezydenta Krakowa.

Foto Kamila Olševičová

89 Při interpretaci literárních, kulturních a společenských jevů se vždy hledají cesty, které by vyložily kulturní artefakt jazykem současného světa, současné­ ho vnímání a cítění jevů kolem nás. I v podmínkách tradic humanitních oborů našeho regionu se prosazují ta­ kové přístupy k interpretaci kulturních jevů, které jsou adekvátní svému sou­ časnému dobovému kontextu a mluví aktuálním jazykem, srozumitelným dnešnímu člověku. Pokud se podívá­ me dnešníma očima zpět na dvě po­ slední staletí, i tehdy utvořené hierar­ chie vidíme z dnešního pohledu v jiném osvětlení, s jinými důrazy. Jakkoliv je naše kulturní tradice založena na důvě­ ře v písmo, jen během devatenáctého a dvacátého století vznikla v Evropě řada pozoruhodných výzkumných projektů, které se snažily při interpre­ taci naší kultury vzít v úvahu širší per­ spektivu, než je koncentrace na samot­ né slovo v psaném textu, kterou na­ bízí filologický výzkum textu nebo později jeho strukturalistická analýza. V posledních desetiletích navíc zkou­ mání textu otevřelo v rámci uplatňová­ ní mezioborového přístupu v pohledu na zkoumanou látku cestu zcela novým humanitním vědním oborům, které při práci s texty uplatňují sémiotickou perspektivu. Mediální studia útočí na povahu médií samotných, do studia historie i filologie vkročila rodová stu­ dia a kulturologické pojetí humanitních věd se pokouší demytizovat veškeré hodnotové hierarchie. Děje se tak za účelem obohacení historického diskur­ zu o dosud nepopsané nebo často pou­ ze dočasně zapomenuté vrstvy, které jsou nedílnou součástí celkového dopa­ du uměleckého díla. Filologii pomáha­ jí kulturologie a kulturální studia kritic­ ky nasvítit samou podstatu její práce. Zároveň se ale filologie dostává pod vlivem těchto nových škol do nepříjem­ né situace. Zdlouhavá a často piplavá historicko­filologická analýza, která zasazuje texty do jazykového a spole­ čenského kontextu a hierarchie určité jednotlivé národní kultury a literatu­ ry, postrádá v zrcadle kulturologické analýzy smysl, respektive je pokládána za pouhý pomocný vstupní materiál. Klíčové pojmy kulturologických stu­ dií – textuální (nikoliv textová) analý­ za, teorie publika, zkoumání vztahu mladý čech jókai aneb obrana filologie Simona Kolmanová: Mladý Čech. Maďarský romanopisec Mór Jókai ve světle českých překladů a se zaměřením na žánrovou problematiku jeho tvorby. Acta Universitatis Carolinae Philologica Monographia CLIII. Karolinum, Praha 2009. 130 s.

90 kultury a moci, dešifrování kulturních obsahů, smývání hranic mezi takzva­ nou vysokou, populární a spotřební kulturou (a to nejmenuji zdaleka všech­ ny) – mají na interpretaci díla v kon­ textu jakékoliv „domácí“ kultury zne­ jišťující vliv. Předmět filologického zkoumání sice dostává díky nové inter­ pretaci šanci na přežití formou popu­ larizace: autoři jsou například posuzo­ váni stejně jako celebrity, původně kompaktně působící lineární proud hierarchizovaných kontextů určité ná­ rodní kultury však jako by se pak pro­ padal do hlubin odpadní jámy smetiště dějin a z obecně akceptovaného zapo­ mnění jsou pak loveny fragmenty, nad jejichž významy se tvoří nové a nové teorie. S takovýmito otázkami se potýká badatel ve chvíli, kdy se snaží o zdán­ livě jednoduchou věc, totiž přiblížit domácímu čtenáři literárního autora sousední země. V jakém domácím kon­ textu je pro zdejšího čtenáře takový autor srozumitelný? A jaké kontexty literatury a kultury, z níž dílo promlou­ vá, je třeba při interpretaci vyzdvih­ nout, a které je naopak možno pomi­ nout? Nebo je lépe představit dílo au­ tora samo o sobě, tak, aby působilo pokud možno bez kontextu, který mů­ že umělecký účinek naopak oslabovat či zbytečně zavádět? Pro takzvané malé filologické obory je komplexní studium kultury možností i pastí. Práce zahra­ ničního odborníka reflektující určitou jednu národní (v našem případě ma­ ďarskou) literaturu a kulturu vyžadu­ je schopnost nahlédnout celou tuto problematiku z kritické perspektivy. Aby byl autor vůbec schopen promluvit o cizí kultuře jako o předmětu, musí přitom zároveň hovořit aktuálním, sro­ zumitelným jazykem přijímající kultu­ ry. Vždy pociťuje trvalý nedostatek textové základny, potřebné k bezpeč­ nému diskurzu, v němž by se taková­ to dvojí kritická perspektiva ukotvila. Jeho práce je z povahy věci vždy kom­ paratistická, ačkoliv si je vědom, že jed­ notlivé umělecké artefakty není mož­ né k ničemu přirovnat. Bylo by proto logické omezit jednotlivé literárněkri­ tické práce na určité téma a jejich me­ todologii přizpůsobit zkoumanému tématu (například teorii recepce pře­ kladu, problematice srovnávací litera­ tury). Práce o tzv. malých literaturách ovšem v praxi zároveň plní funkci in­ formativní literárněhistorické příruč­ ky, souhrnu textů, které mají nějakým způsobem doplnit chybějící kontext. Neboť přes veškerá proklamativní pro­ hlášení teprve narace, příběh jakkoliv fiktivní, umožňuje pochopit smysl. Může to být příběh o autorovi stejně tak dobře jako příběh o literárním smě­ ru, v jehož podloží jednotlivý artefakt vznikl. Neucelenost oněch příběhů, marginálnost, různé metodologické přístupy odvíjející se od povahy zkou­ mané látky i od naturelu autora, apli­ kace zastaralých metod, to jsou čas­ té „stylové“ charakteristiky odbor­ ných textů vznikajících v rámci malé­ ho oboru. Mladý Čech Simony Kolmanové je vůbec první hungaristická literárněhis­ torická monografie napsaná v češtině. Autorka v ní uplatňuje zcela svébyt­ né pojetí práce s literárním textem. Pro tento pokus přiblížit maďarskou litera­ turu českému čtenáři v souvislostech

91 dějin žánru je příznačná právě synte­ tičnost nejrůznějších metod interpre­ tace textu. Kolmanová již úvodním ci­ tátem Josefa Holečka zasazuje dílo ma­ ďarského populárního romanopisce do dobového českého literárního kon­ textu. Kniha je věnována osudu Jókai­ ova díla v dobových českých převo­ dech, zamýšlí se nad důvody, které ved­ ly české překladatele k adaptacím pů­ vodních textů, a dospívá k fiktivnímu obrazu ideálního mladočecha, který tyto texty pomáhaly utvářet. Zároveň se ale kniha nezříká své funkce infor­ movat o maďarském pozadí vzniku Jókaiova díla. Využívá dosavadních výsledků maďarské literární historie a žánrové teorie a předkládá čtenáři Jókaiovo dílo zasazené do kontextu konstituování žánru románu v maďar­ ské literatuře devatenáctého století. Kapitola o veršovaném eposu obsahu­ je materiál od Miklóse Zrínyiho přes Vörösmartyho a Petőfiho až po Jáno­ se Aranye a od tradice maďarského historického eposu odvíjí autorka ge­ nezi maďarského historického romá­ nu. Mór Jókai je tedy představen jako autor, který završil domácí tradici ro­ mánových bestsellerů. Za zvláštní rys maďarského románu 19. století pova­ žuje autorka i pronikání prvků lidové pohádky a lidové balady do literárních textů, což se podle ní odráží v moder­ nizaci Jókaiova románového jazyka, který se obrací směrem k lidovému publiku. Z badatelského zorného úhlu nevy­ nechává ani problematiku dobové re­ cepce Jókaie, rozlišuje kultovní pova­ hu domácího přijetí jeho románů i do­ bovou kritickou recepci jeho textů, zamýšlí se také nad možnými příčinami jeho dobového úspěchu. S příznačnou badatelskou skromností podrobně po­ jednává o dosavadních jókaiovských monografiích a ponechává na čtená­ ři, aby si sám učinil obrázek o platno­ sti tezí dosavadního literárněhistoric­ kého zkoumání Jókaiových románů. Zvláštní kapitolu věnuje Jókaiovým interpretacím svých vlastních textů – zde autorka vychází především z autor­ ských předmluv a doslovů. Protože jde zároveň o (vysoko)škol­ skou příručku, obsahuje monografie i zjednodušený exkurz do české pře­ kladatelské tradice shrnující v obry­ sech českou překladatelskou praxi 18. a 19. století. Tabulka českých překladů Jókaie dokládá českou popularitu to­ hoto autora. Zcela novou a objevnou částí práce pak je závěrečná kapitola Mladý Čech Mór Jókai, v níž autor­ ka sleduje proces „přisvojení si“ Jó­ kaiova díla českou politickou elitou. Dokladem svérázné české interpreta­ ce tohoto autora jsou překladatelské úpravy, které autorka bohatě a podrob­ ně rozebírá na konkrétních textech. Zvláštní kapitola je věnována Jókao­ vým českým překladatelům, mezi ni­ miž vyniká Josef Nosek, rodák z Vy­ sokého nad Jizerou, otec spisovatelky Heleny Malířové, jenž byl nejvýrazněj­ ším Jókaiovým dobovým překladate­ lem i plagiátorem zároveň. Kniha podává více informací než vysvětlení a zobecnění. Zdánlivě málo sourodý text je zcela otevřen aktuálním potřebám čtenáře, právě jeho filologic­ ká výzbroj, poznámkový aparát i sou­ pis pramenů jej činí použitelným pro jakékoliv (například i kulturologické či

92 politologické) interpretace. Hned něko­ lik úhlů pohledu (maďarská románová tradice, česká překladatelská tradice, otázka přijetí překladu bestselleru a je­ ho možného politického využití či zneužití) a absence zobecňujícího zá­ věru přímo vybízí k dalším studiím na toto zajímavé téma. Marta Pató

93 mezi liTerární vědou a uměním Danuta Ulicka: Literaturoznawcze dyskursy możliwe. Studia z dziejów nowoczesnej teorii literatury w Europie Środkowo­Wschodniej, Universitas, Kraków 2007, 438 s. Nestává se často, aby někdo opožděně recenzoval starší odbornou publikaci. Udělejme ale výjimku. Obsáhlý soubor statí Danuty Ulické, jehož název může­ me volně přeložit jako Alternativní literár­ něvědné diskurzy. Studie z dějin moderní teorie literatury ve střední a východní Evropě, si zvláštní pozornost opravdu zaslouží. A jistě nejen proto, že jednotlivé statě vznikaly během posledních čtrnácti let, kdy došlo v polském myšlení o litera­ tuře k radikálním změnám. Varšavská badatelka se především ptá na smysl teoretického uvažování v celém dvacá­ tém století, srovnává různé směry, „ško­ ly“ a tendence, zkoumá přechodovou roli, jakou v myšlení o literatuře sehrá­ vají zdánlivě „okrajové“ žánry typu de­ níku, pamětí, korespondence nebo rozhovorů. Míří posléze k samé podsta­ tě „vědeckosti“, skrývající se v rozmani­ tých formách esejistické nebo beletrizač­ ní kreativity. Vlastní pojetí teoretického uvažo­ vání Ulicka prozrazuje hned v úvodní studii Mohou existovat jiné dějiny teorie (literatury)? (s. 7–35). Připomíná v ní totiž klíčovou úlohu sebereflexe obo­ ru a spolu s tím roli „paměti“ badatelů, kteří musí vymezovat předmět a meto­ dy humanitního výzkumu v rámci in­ terdisciplinárních souvislostí. Teprve konfrontujeme­li tzv. druhou avantgar­ du literární vědy s avantgardou první, neboli „lingvistický obrat“ v myšlení o literatuře ze šedesátých let 20. stole­ tí s „antipozitivistickým obratem“ z let desátých až třicátých – tvrdí autorka –, stává se zřejmým, že bez ohledu na cé­ zuru způsobenou 2. světovou válkou myšlenku modernosti provází někdy silnější, jindy slabší vědomí kulturní povahy literatury a literární povahy kultury. Jde o vědomí vyúsťující do axiomů „literarizace“ a „literárnosti“ poznatků a do pochybností o „estetis­ mu“ bez přívlastků jako univerzálního hlediska uměnovědných disciplín. Přes­ tože se v počáteční etapě moderní lite­ rární vědy zastánci neoidealismu, feno­ menologie a hermeneutiky dovolávají nových směrů ve filozofii a představi­ telé formalismu, strukturalismu a sé­ miotiky nových tendencí v lingvistice, teoretici v obou případech spojují lite­ rární výpověď s její jazykovou podsta­ tou, pátrají po procesech slovotvor­ by a textualizace obsahů, všímají si

94 komunikačních situací i možných ilo­ kucí, analyzují „vnitřní“ i „vnější“ akty slovesného projevu, během nichž se subjekt podílí na formování předmětu právě tak, jako předmět na formování subjektu. Důrazy pro tato tvrzení přináší první oddíl publikace. Autorka se v něm vra­ cí např. k Bachtinovi (Některé problémy Bachtinovy poetiky, s. 39–77), kterého považuje za průkopníka „vzkříšení slova“. Podle jejího názoru, pod­ loženého četnými citacemi, právě rus­ ký protostrukturalista spatřoval ve spojení myšlení a jazyka příležitost, jak poodhalit mechanismy lidské zkuše­ nosti a jak zachytit její společnou pova­ hu. Známý vědec tak ale nečinil pro­ střednictvím teoretického pojmosloví své doby, nýbrž s pomocí vlastního slovníku plného vynalézavých idiomů. Jako kdyby sám na sobě zakoušel pro­ ces sémantizace skutečnosti a měnil daný obraz reality na „zadání“, viděl v něm úkol, který má teprve splnit. Bachtin na základě hry s klíčovým vý­ razem „drugoj“ objevuje konotace vážící se k „druhému“, „jinému“ a také k „člověku­příteli“, díky němuž se utvá­ ří naše individuální a zároveň spole­ čenské „já“. Vždyť nahlížíme na sebe očima jiných a děláme to v rámci ješ­ tě nehotového „textu“, během odpo­ vídání na výzvy světa, za neustávající­ ho spoluvytváření hodnotových vzorců. Zásadní roli u Bachtina sehrává feno­ mén spolu­účasti (so­bytije) a s ním související dialogická aktivita každé­ ho jedince, aktivita přerůstající do „růz­ nořeči“, „vícejazyčnosti“ a „polyfonie hlasů“. Ruský vědec k tomuto chápání jazykové kreativity dospívá během četby petrohradského časopisu Logos, orgánu skupiny novokantovců, i za německých studií u Cohena, Natorpa nebo Cassirera. Může tak dávno před Lacanem a Derridou koncipovat „ži­ vou řeč“ jako objevování, případně zákládání obecných struktur lidského myšlení, jako cestu vzájemné komuni­ kace společenských vrstev a individu­ ální sebeidentifikace každého člověka. V podobném duchu se Ulicka vra­ cí rovněž např. k ruským formalistům (Přízraky formalismu, s. 79–126). Polská teoretička odmítá pejorativní hodnocení představitelů tohoto směru Stephenem Greenblatem v 80. letech a dokazuje, že se jeho nařčení avant­ gardních vědců a umělců z „ahistoric­ kého myšlení“ míjí s pravdou. Nařčení spíše odhaluje nedostatečnou znalost kulturněhistorického kontextu moder­ nismu, ukazuje mezery symptomatic­ ké pro dekonstruktivisty vůbec. Když Kručonych a Chlebnikov vystupují v roce 1913 s manifestem Slovo jako ta­ kové, svým propojením písmen, foné­ mů a obrazů v básních se ubírají stej­ ným směrem jako Šklovský v teoretické monografii Vzkříšení slova, kde píše o umělecké dezautomatizaci slov nebo výpovědi, jako Malevič při rozvíjení koncepce „nepředmětných obrazů“, nezávisejících na referenci ke skuteč­ nosti a zvyklostem, nebo jako Ejzen­ štejn během prosazování stylotvorné funkce scénáře, osvobozujícího divá­ kovou imaginaci i filmovou techniku. A co více – formalistické koncepce prakticky provazují vědu a umění ja­ ko společnou oblast lidské kreativi­ ty, jež otevírá nové horizonty spole­ čenského soužití. Pozdější kritici tzv.

95 bezobsažnosti experimentů se dopou­ štějí mylné interpretace proto, že jim uniká význam konstruování jiného způ­ sobu myšlení a odlišných hodnot. Podle Ulické ovšem neporozumění forma­ lismu pramení hlavně v konvenčních diskurzech literární vědy, jednou dis­ kurzech „univerzitních“, jindy „politic­ kých“, pak zase „artistních“, ve falešné optice racionálních výkladů opírajících se o kauzální kritéria nebo o požadavky institucí, o ideologické normy, o „este­ tickou“ funkčnost. Tak třeba „univer­ zitní“ diskurzy hledají u formalistů známky „školy“, ačkoliv se představite­ lé nového směru scházeli v neoficiál­ ních kroužcích, diskutovali o problé­ mech, formulovali své koncepty v kores­ pondenci a deníkových poznámkách, vkládali buřičské nápady do úst romá­ novým postavám nebo lyrickému sub­ jektu básnické skladby. Těmito návraty do minulosti si Ulicka připravuje půdu pro druhý oddíl publikace, kde se zaměřuje na dosud nevyřešené problémy literární vědy a nabízí perspektivní východiska teo­ retického myšlení. Vzhledem k ústřed­ ní otázce badatelské „paměti“ a vzá­ jemných vztahů mezi vědou a uměním považujeme za zvláště objevnou studii Obrana teorie (s. 215–289). Autorka v ní polemizuje s názory Knappovými, Michaelsovými a dalších angloameric­ kých vědců z 80. let, ohlašujícími defi­ nitivní konec teorie literatury, ale také se stanoviskem Boothovým a Carollo­ vým, promítajícím se do představy „tře­ tí cesty“, jakéhosi směřování mezi teo­ rií a praxí, neboli vědou a uměleckou literaturou. Obvyklé výtky, že teorie literatury nemá žádný předmět nebo že vyvíjí tlak na uměleckou tvorbu, se míjejí účinkem. Problém „bezpředmět­ nosti“ literární vědy, respektive před­ mětu neempirického, nepsychického a netělesného, znal už ve 30. letech Ingarden, a proto razil koncepci „inten­ cionality“ bádání i tvorby. Pokud se něco zásadního v osmdesátých letech děje – zdůrazňuje Ulicka –, nejde o krizi teorie literatury, nýbrž o rodící se změ­ nu jejího statusu. Teorie se „beletrizu­ je“ („upowieściowienie“) a „dramati­ zuje“ („dramaturgizacja“). Neznamená to napodobování narativních konvencí ani konvencí divadelních, ale zvláštní myšlení a psaní, spojené s prezenta­ cí „intencionálního“ předmětu v aktech řeči. V takovém pojetí subjekt vystu­ puje jako relace „já – ty“ a bádaná oblast se stává polem simultánního, dialogic­ kého a „polyfonního“ projektování možných obrazů. Vědecká výpověď je pak kritická i sebekritická, nabízí pou­ hé hypotézy, představuje ironické a ně­ kdy dokonce parodistické chápání svých poznávacích možností. Podle známé sentence wittgensteinovy, „že o čem se nedá teoretizovat, o tom se musí vy­ právět“, předmět bádání se vynořuje z chaosu jako plod kreativity, výsledek historicky podmíněné promluvy. Neméně zajímavé jsou autorčiny konkrétní příklady, ať už píše o tzv. profesorských románech (Narativní a nenarativní koncepce literárněvědného diskurzu, s. 321–350), nebo ať se zmiňuje o proměnách píšícího věd­ ce jako „autora“ (Čtu svou vlastní četbu, s. 383–420). V prvním případě se narativní, fikční a rétorická povaha poznání projevuje jako skutečné před­ stavení, jako sebeprezentace způsobu

96 myšlení. Tak třeba Anna Gruszecka v pětidílném opusu Román o kronice Gal­ la Anonima, koncipovaném v letech 1962–1970 (dávno před Heydenem whitem nebo Umbertem Ekem), vy­ pravuje o různém čtení a kontroverz­ ních interpretacích prvního polského kronikáře mezi pozdějšími generace­ mi, a k tomu ještě do scénických rekon­ strukcí dobové situace vplétá doklady o postojích politiků, kněží a vědců, pod­ léhajících vlastním ambicím nebo před­ sudkům. Skutečným hrdinou románu je tu tedy samo historické myšlení a spo­ lu s ním sama literární věda, skrývající nebo zkreslující pravdu o fungování kroniky v dlouhodobém kulturním po­ vědomí. Ve druhém případě – v sou­ vislosti s vědeckým „autorstvím“ – zase stojí za pozornost, jak se narativ­ ní, fikční a rétorická povaha poznání odráží v autobiografickém ladění od­ borné práce. Např. když Mieczysław Porębski píše monografii Deska. Tade­ usz Kantor. Svědectví. Rozhovory. Komentá­ ře, vydanou v roce 1997, přiznává se na mnoha místech, že nepovažuje svou argumentaci za logicky a terminolo­ gicky „správnou“, ale jen za obrazně­ figurativní hru, že se jeho badatelské „já“ roztápí v hypotézách a dokon­ ce v různých postavách vystupujících v textu. Přes mimořádnou podmětnost re­ cenzované publikace a velké množství prostudovaného materiálu se ovšem nakonec nemůžeme zbavit převládají­ cího dojmu, že Ulicka příliš věří pouze jednomu východisku, od první do po­ slední stránky pléduje výhradně za antropologické pojetí literatury a lite­ rární vědy a jejich prolínání spatřuje jedině v jazykové kreativitě, v dialogic­ kém příběhu „různořeči“ a „vícejazyč­ nosti“. Ale jak nám napovídají zkuše­ nosti z minulých let, snaha uchopit jakýsi univerzální a nadčasový klíč ke všemu se obvykle snadno změní v no­ vou ideologii. Literatura i literární vě­ da přece plní různá zadání, a i když se leckdy sbližují, neusilují nikdy jenom o odhalování nebo zakládání obec­ ných struktur našeho myšlení. Lyric­ kou báseň s její obrazností, emotivitou a bezprostředností sotva zastoupí vtip­ ný esej o metodě bádání. Ulicka nám může imponovat zna­ lostí několika jazyků nebo systematic­ kou prací v knihovnách a archivech v Polsku, Rusku, na Ukrajině, ve Spo­ jených státech, v Německu nebo Rakousku. Vždyť jen v poznámkách pod čarou upozorňuje na téměř pět set monografií a článků. Ale jeden člo­ věk nestačí na všechno. V jejích stu­ diích citelně chybí propracovanější zře­ tel k Pražské škole, o české literatuře jako celku ani nemluvě. Sice se něko­ likrát zmiňuje o Janu Mukařovském, jenže bez hlubší reflexe nad sémantic­ kým gestem, „energetickým“ pojetím estetické funkce a recepčním hledis­ kem. Pokud píše o Felixi Vodičkovi, pak jen jako o badateli, který přejal Ingardenovu koncepci „čtenářské kon­ kretizace“ textu. Ale už nehledá odpo­ věď na otázku, čím Vodička inspiroval kostnickou recepční estetiku. Ulické stanovisko nevyplývá pouze z jejího odmítání estetické problematiky a na­ hrazování této oblasti problematikou antropologickou, což je jistě legitim­ ní. Ovšem jako zkušená překladatelka podceňuje skutečnou komparaci, a tak

97 jí nepřijde na mysl, aby srovnávala čes­ ký personalismus s polským nebo se ptala, jak souvisí francouzská tematic­ ká kritika s českou „mýtopoetikou“. Polská teoretička zpočátku deklaru­ je, že se bude věnovat kulturní pova­ ze literatury a literární povaze kultury. Takto postupuje ale jenom při uvažo­ vání o Bachtinovi nebo o formalistech. Jakmile se začíná zabývat dalšími pro­ blémy a ponořuje se do stále početněj­ ších vědeckých směrů nebo diskusí, její zřetel k širším sociokulturním sou­ vislostem rychle slábne. Nezaujatý čte­ nář si po prostudování všech oddílů musí myslet, že literatura existuje hlav­ ně pro teoretiky a teorie především pro spisovatele. Jako kdyby Ulicka nepočí­ tala s běžnými vnímateli umění nebo s normálním provozem literárních in­ stitucí, jako kdyby veškeré ontologic­ ké tázání záviselo pouze na obecném řešení opakujících se relací „subjekt – objekt“ a „já – ty“, navíc relací pře­ vážně narativních, fikčních a rétoric­ kých. Kam se však vytratila badatel­ ská „paměť“ podmíněná historicky? Nesouvisí stav literatury i literární vědy také s kontinuitou hodnotových vzor­ ců, prověřováním symbolů a arche­ typů z mimoliterárních oblastí, s pro­ sazováním jisté vize vzdělanosti a etiky? A kdo si kdy dovolil spojovat literární vědu s uměním v monografiích a člán­ cích, pokud se chtěl udržet na univer­ zitě nebo v nakladatelství? Petr Poslední

98 zeyer a francie Tereza Riedlbauchová, Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2010, 342 str. Recenzovaná kniha Terezy Riedlbau­ chové se zabývá vztahem jednoho z vý­ znamných českých literátů druhé po­ loviny 19. století k francouzské kultuře ve více ohledech. Těžiště práce spo­ čívá ve studiu genetických pramenů Zeyerova díla s ohledem na to, do ja­ ké míry Zeyer ve svém díle vycházel z francouzsky psaných knih, případně z francouzských překladů jiných děl, které měl k dispozici. Kniha též vychá­ zí ze studia Zeyerovy knihovny, v níž francouzsky psané knihy zaujímají pětinu celkového počtu (780 z téměř 4 000 svazků). Riedlbauchová se záro­ veň neomezuje pouze na slovesné umění a u tří vybraných Zeyerových děl, jimž se věnuje podrobněji (viz dále), hledá paralely v hudební a vý­ tvarné oblasti. Autorka knihu dělí na tři části: v první se zabývá Zeyerovými cesta­ mi do Francie a jeho uměleckými kon­ takty v této zemi, v druhé části roze­ bírá jednotlivá Zeyerova díla, u nichž literární kritika předpokládá francouz­ skou inspiraci. Závěrečná řetí část se soustředí na detailní rozbor tří děl: Román o věrném přátelství Amise a Amila, Kristina zázračná a Zahrada mariánská. V příloze knihy je dále uveden soupis francouzsky psané literatury Zeyerovy knihovny. Tento soupis je zajímavý již prostým výčtem autorů, které Zeyer měl ve své knihovně (téměř chybějí osvícenští autoři, hojně jsou však za­ stoupeni Zeyerovi současníci, napří­ klad i Ernest Renan či Emile Zola), cenný je pak pro kohokoli zabývající­ ho se Zeyerem, neboť, jak uvádí au­ torka, knihovna je uložena v depozi­ táři v Terezíně a její katalog je ručně psaný, takže značně nepřehledný. Zmíněná první část knihy nás skrze Zeyerovu korespondenci vcelku pou­ tavě seznamuje s pobytem Zeyera ve Francii v letech 1889–1890. Jak Riedl­ bauchová ukazuje, zásadní postavou pro Zeyerovo seznámení s francouz­ skými reáliemi i umělci byla Zdenka Braunerová, v menší míře pak její ses­ tra Anna, provdaná za francouzského spisovatele Elemira Bourgese. Po té­ to úvodní části nazvané Francie jako zdroj inspirace přichází druhý oddíl po­ jmenovaný Komentovaný katalog Zeyerovy tvorby inspirované francouzskou literaturou. Jak uvádí autorka, „hlavním cílem této

99 kapitoly vedle nové periodizace Zeye­ rova díla je ověření francouzských pra­ menů (převážně těch, které stanovuje Jan Voborník ve zmíněné monografii) a určení typu a míry jejich vlivu na da­ ná Zeyerova díla,“ (s. 81). Riedlbaucho­ vá zde postupně rozebírá dvacet tři Zeyerových textů (některé z nich jsou povídky nebo se skládají z více částí). Autorčino zpracování je velice pečlivé a s jejími závěry lze souhlasit, přesto tato část plně obnažuje nedostatek celé knihy, který souvisí s tím, že studie byla psána jako disertace (obhájená na Ústavu české literatury a literární vědy FF UK). Tereza Riedlbauchová vedle bohe­ mistiky vystudovala i francouzštinu, je tedy schopna velice fundovaně zkou­ mat francouzské prameny, ať již stře­ dověké, nebo Zeyerovy současníky. Vydaná kniha by však měla být psána jinak než disertační práce. „Styl diser­ tace“ je pro čtenáře rušivý na více mís­ tech, neboť někdy dochází k opaková­ ní formulací – o Zeyerově seznámení s polským básníkem Miriam se do­ zvídáme třikrát v rozsahu asi 20 stran (podrobně na s. 51, ale již i dříve), stejně jako o tom, že se Zeyer sezná­ mil s malířem Viktorem Foerstrem, bratrem hudebního skladatele, a že ten­ to malíř několik let pobýval v Chýno­ vě s Františkem Bílkem (s. 51 a 214). Nešikovně působí rovněž Závěr celé knihy, v němž autorka až otrocky po­ pisuje, k čemu všemu ve své knize došla („v první kapitole… jsme ukázali“… „v druhé kapitole ověřujeme“… „dal­ šími třemi díly…se zabýváme v kapi­ tole třetí“). Tyto dílčí výhrady by bylo možné přejít, avšak druhá část knihy je v tomto směru přímo nečitelná. Autorka zde převypravuje děje jed­ notlivých textů (mimo jiné všech Fan­ tastických povídek) a odpovídajících fran­ couzských knih, které mohly Zeyero­ vi sloužit jako inspirace (celkem se tak čtenář musí prokousat několika desít­ kami synopsí). Takto lze přečíst pár stran, nikoli osmdesát. V závěru této části navíc autorka představuje tabul­ ku, v níž se snaží postihnout možnou inspiraci francouzskými prameny. Domnívám se proto, že takováto ta­ bulka spolu s několika vybranými pří­ klady by v knize zcela postačila; co je schopen číst vedoucí a oponent diser­ tační práce, není připraven skousnout třebas i zaujatý čtenář… Určitou úlevu představuje pro trpě­ livého čtenáře třetí část, v níž se autor­ ka soustřeďuje již pouze na tři Zeye­ rova díla. Nejzajímavějšími pasážemi celé knihy je pak dle mého soudu po­ kus o srovnání Zeyerových textů s dí­ ly hudebních skladatelů či malířů té doby (wagner, Ingres, Bílek). Autorka zde vystupuje z oblasti literatury do sféry umění v širokém slova smyslu, a přestože se mi její paralely mezi Zeyerovým textem a obrazy francouz­ ského malíře Ingrese nezdají zcela prů­ kazné, je zřejmé, že Zeyer se zajímal o výtvarné i hudební umění své doby a že pro něj tyto oblasti byly inspirací (nezpochybnitelnou v případě Františka Bílka). Zajímavé je také srovnání Zeyero­ vých textů s Ernestem Renanem, který byl svým důrazem na pozitivistickou vědu Zeyerovi jinak velmi vzdálený. Tereza Riedlbauchová v knize proka­ zuje suverénní znalost nejenom Zeyero­ vých děl, ale též francouzské literatury

100 druhé poloviny 19. století, kromě známých autorů i dnes zapomenutých představitelů secese, jak autorka souhrn­ ně označuje směry konce 19. století. Kniha prozrazuje její značnou sečtělost a přináší nové poznatky v hodnocení Zeyerova díla, především poněkud upravuje zažitý obraz o ovlivnění Zeye­ ra francouzskou literaturou. Je škoda, že Riedlbauchová svou disertaci více nepřepracovala a neučinila z ní knihu, kterou by bylo možné opravdu s potě­ šením číst. Téma je totiž zajímavé, sa­ motná kniha, včetně obrazové přílohy, je edičně dobře vypravená, překlepů v ní je pomálu (například časopisecké vydání v Lumíru je dvakrát zasazeno do konce 20. století) a již chválená komparace s hudebními a výtvarnými díly otevírá téma přes hranice čistě li­ terárního kontextu směrem k lepšímu pochopení uměleckých směrů konce 19. století. Odtažitý disertační styl však bohužel knihu čtenářsky sráží zpět do úzkého okruhu literárních vědců zabý­ vajících se tímto tématem. Hana Fořtová

101 do Trezoru se šperhákem aneb „poezie živoTa“ Sborník Privát. Pardubice 2011, 134 s. Letos na jaře, když jsem se jal tužkou škrábat do čerstvě vydaného Privátu, literárního sborníku z dílny studen­ tů zformovaných do skupiny TLUPa (Troufalí Literáti Univerzity Pardubi­ ce), podlehl jsem náhlému přívalu ne­ jistoty: Ačkoliv jsem se vždy domníval, že jsou to právě ony studentské sbor­ níky, jež poskytují prostor pro formo­ vání nových přístupů k literární tvor­ bě, prostor, kde by neomezeně bujela invence bez nadsázky troufalá, musím s povzdechem kvitovat, že v poezii jmenovaného literárního uskupení jsem pozoroval především deštěm má­ čený a rozpouštěný obraz kánonu západní literatury. Jeho roztékající se podobizna, jeho temperová tvář se pi­ tvořila a já onen škleb spatřoval se vzrůstajícím neklidem čím dál tím jasněji. Co víc, nutně jsem si musel přiznat, že v toto setkání jsem ne­ byl vržen poprvé. Výrazné rysy, jimiž se honosí tvář literární tradice, se to­ tiž vryly do povědomí čtenářstva tak nesmlouvavě, že mimoděk zavdaly příčiny k následujícímu, snad soucitu­ hodnému, vyústění: jakoby poučeni, že právě „toto“ je poezie, rozhodli se ji mnozí autoři mladistvě rozechvělí v onom tvůrčím vytržení za noci trist­ ní, protože deštivé – deštivé, protože tristní, po paměti portrétovat. Neplánuji pozdvižení, avšak neplá­ nuji ani krčit rameny. Tvrdím pouze, že podstata poezie netkví v jejích symptomech, „vnějších znacích“, po­ dle nichž se řadí do literárních směrů. Není to její „vizuální“ podoba. Nejsou to zakomponované úvahy o bytí nebo snění, kvůli kterým některé texty řadí­ me mezi básně, není to ani autorova potřeba sdílení osobní bolesti či svě­ tabolu, není to mysticismus a v nepo­ slední řadě ani rým, inverze nebo pře­ míra adjektiv. Poezii nedělají „Křik / Vítr / Ticho / Smrt“ (s. 128), naděje, láska, bezmoc, svět, bohové a další „velká slova“ vystřižená z tradice, slo­ va unavená, vyčerpaná. Tato slova užitá především pro efekt mi znějí jako nehty skřípějící po tabuli, jako hlas řečníka, který vyčerpal všechny způsoby, jak zaujmout otupělé publi­ kum. Poezie taktéž nestojí na inventáři povinných motivů, přestože mnozí nabývají dojmu, že bez ptáků, květin či měsíce s hvězdami, větru, pláče,

102 stínů, krve, vlasů nebo očí, motivů tak frekventovaných, že je mimoděk začí­ náme třídit a sčítat, místo abychom se zaměřili na obsah veršů, poezii zkrát­ ka dělat nelze. Tento způsob poetizace je snadný, ovšem bez toho, aby byly jednotlivé motivy znovu definovány, se stává pouze metodou, jak přesvědčit široké publikum o tom, že to, co právě čte, je báseň. Krom toho: Tento prvopláno­ vý tradicionalismus zužuje prostor pro signifikantní autorské pojmosloví, zapříčiňuje smývání rozdílů mezi autorskými naturely a vytváří si zdán­ livé alibi v podobě homogenity stu­ dentského sborníku. Dalším následkem zmíněného „portrétování“ literání tradice, s nímž jsem se setkal nejen v Privátu, bývá nutkání pracovat s rýmem. Na co se však zapomíná, je, že rýmování se neo­ bejde bez práce s rytmem – ostatně stejně jako tvorba volného verše, na což se zapomíná ještě častěji. Nezku­ šenost si pak při vší snaze zachovat rytmické schéma nezřídka vyžádá své oběti: „Obtloustlá, nacpaná / v růžo­ vých šatech. / S tváří svou bachratou / a slinou na rtech“ (s. 66). Jindy je to „dokonalý chaos ve verších a lehké hu­ čení“ (s. 39), jak se o sebe třou a vzá­ jemně si překážejí forma s obsahem. Přitom právě v rámci tvorby poe­ tické se nároky kladou na každou sla­ biku a neméně pak na to, co se nachá­ zí mezi řádky, jelikož tím se mimo jiné odlišuje poezie od prózy, že předkládá maximum významu v poměru k počtu slov. Právem si čtenářstvo i literární kritika žádají od autorů studentských sborníků více invence. Stejně tak vyžadují více konkrétnosti, hledají texty reálně, věcně ukotvené, zkrátka texty, jež se opírají o život a prožitek. Tento dojem ovšem nelze vyvolat nadužíváním slov „život“ a „žití“. V takovém případě se čtenář stává obětí podvodu, spočívajícího v tom, že nešťastník na dobírku obdrží znač­ ku bez zboží. Převážný počet autorů Privátu, sborníku „poezie života“, bychom mohli zařadit do skupiny s názvem „jsem / Nejsem“ (s. 68). Abych napo­ dobil styl páně Bínových a Klüglových deníkových zápisků: Jsme na vejšce a hlavně přemýšlíme, jestli žijem nebo nežijem, a jestli ne, tak uvažujem, jestli má vůbec cenu začít (viz s. 31). Lukáš Bína a Ondřej Klügl jsou totiž rudišo­ tepci, a všechno to všední chýlení se ke konci k onomu tepání neodmysli­ telně patří, stejně jako „nikdy“ a „na­ vždy“ Kamily Klímové a Barbory Hakenové. Největším odborníkem přes „životy“ však zůstává beze sporu Lukáš Bína; jen pro ilustraci jsem si dovolil za sebe seřadit poslední verše několika jeho básní: „aby žil“ (s. 24), „pozemský život“ (s. 26), „Pro ten zbytek bytostí / které ještě můžou žít“ (s. 27). Jako předchozí dva autoři se ani Jakub Guman „… s nedopalky pod nohama / a hlavou stále v oblacích“ (s. 36) nevyhnul tklivé struně a dojímá se – nezřídka sám sebou. Věřím, že se čas od času nejen oněm třem autorům zachce „řvát / a řvát / a řvát dokud se úplně nerozední…“ (s. 37), anebo „poskvrnit bílý papír svými temnými výkřiky“ (s. 118). O něco později pak dojde řada na mne, abych oponoval:

103 „To není básnička! Chci jinou! (…) A bez vrahů a oprátek“ (s. 119). Chtělo by se říci, že to už zkrátka patří k věku, chtělo by se provolávat: „doufáte ve své umění / doufáte zbavit se bolu / s hlavou zatměnou“ (s. 78), kritik buď k vám milostiv. Není to ale tak dlou­ ho, co ti politicky a kulturně činní pra­ covali na tom, aby ve světě literární produkce i kritiky platila stejná pravi­ dla pro všechny. Navíc, proč udělovat úlevy, když mnozí autoři Privátu ukázali, že sku­ tečně umějí zaujmout, a to nevšedními básnickými obrazy: „Havraní vzlyk / tam někde za skříní“ (s. 72). Báseň Kamily Klímové Mirabelky, z níž jsem vytrhl tento verš, dokazuje, že jíma­ vá poetika se rodí tam, kde si autoři a autorky odpustí zbytečnou popis­ nost. Dále uvádím úryvek z příspěv­ ku Jarmily Lejčkové: „Když jedinou tvou legií / jsou mraky pih / na tváři“ (s. 87). Taktéž stojí za zmínku „loutky na bázi uhlíku“ (s. 23) Lukáše Bíny a báseň Barbory Hakenové s názvem Náležité puzzle, již učarován uvádím ce­ lou: „Těžko se to někdy říká / že mi chybí všechny / části / ze / kterých / tě / poskládám…“ (s. 51). Po historizující stylizaci, oproti pře­ dešlému literárnímu počinu TLUPy s názvem Zatraceně málo cigaret, zbyly už jen úsměvné drobty: „stávám se / vězněm v očích / rytíře / k němuž neznám identitu“. Kéž by se mladá poezie zbavila stejnou měrou též ostat­ ních „odvážných“ stylizací vystavěných za absence nadhledu nebo invenční metaforiky, absintu a opiátů, propa­ dání, rozpadání a rozpouštění, etheric­ kých bytostí, žiletek, stříkaček a pitvorných masek. Snad možná také piva a řečí o ženských, o posledních drobných v kapse, hospodách, záchod­ cích a kocovinách; těchto propriet užívali zpravidla mistři forem a sebe­ ironie, snad proto rozhodnutí srovná­ vat se s nimi považuji přinejmenším za odvážné. Například hospodskou poetiku a kvazidekadenci Lukáš Bína v průbě­ hu uplynulého roku vyměnil za leckdy úsměvně nemravné verše (viz báseň Je tvrdý a hřeje v dlani – s. 17). Ve druhé části svého příspěvku, kterou věnu­ je „všem bohům světa“ (s. 19), ovšem sklouzává k patosu a přes všechnu nápaditost jako by se ke svým poin­ tám ploužil značně vyčerpán páteč­ ním přesčasem. Obscénní poetiky se zhostil též Jakub Marvan, více či mé­ ně věrojatně. Oldřich Kašpar, který přispěl do sborníku svou předmlu­ vou, přirovnal své dojmy z četby je­ jich textů k dojmům ze svých prvních setkání s dílem Charlese Bukowské­ ho. Samotný Bukowski by však, byv s někým srovnáván, nejspíše právem odvětil: „… jeho buchty z Malibu by­ ly jako ty jeho / básně: ne a ne / být hotové.“ Zato ve svém prozaickém oddíle dokázal Marvan ohromit miniaturou Mrtvej, kterou bych směle prohlásil za nejpozoruhodnější výtvor TLUPy v letošním roce. Na několika řádcích prokázal, že svede do jedné ruky nabrat správný poměr Fulghuma a Charmse, do druhé Chandlera s Bau­ delairem a udělat Marvana. Zde už nejde o pouhé „portrétování“, ale o skutečnou alchymii. Jeho následující texty, snad že již nejsou tak verbálně

104 úsporné, za Mrtvým sólistou bohužel tvoří nevýrazný sbor. Něco z fulghumovsko­saroyanov­ ské atmosféry si pak dle mého s sebou nesou i práce Barbory Hakenové a Martina Rejmana. Avšak co do pro­ blematiky vypravěčství, chtělo by se poukázat i na čtenářova očekávání a rozčarování: čtenáři totiž nechtě­ jí vývoj, chtějí změnu. Lze­li tohoto dosáhnout, je po úvodním seznáme­ ní se změnou možné shledávat vývoj implicite ve změně samotné. Hovořím zde o vítané zkratce, již postrádám, o decentním škrtu, který by příznivě narušil stereotypní chronologii. Zve­ řejnění tušitelného navíc připravuje samotný text i čtenáře o požitek z nečekaného. Takto ve své povídce Zrození svá­ děl boj se čtenářovým tušením Jiří Žídek, avšak ještě před koncem kapi­ tuloval, nemluvě o stylistické těžko­ pádnosti, jíž zatížil svůj text. Větší úspěch zaznamenal se svými verši, vý­ razová úspornost ho dovedla mimo­ děk k přesvědčivosti. Burtonovsky strašidelné anglické ukolébavky taktéž díky své zpěvnosti předčily jeho čes­ ky psané verše. Příjemně překvapit čte­ náře nezřídka zvládla i Jarmila Lejč­ ková (Bez***) a Barbora Kubátová (M.o.d.u.r.i.t.); na druhé straně: ani ony nesahaly daleko pro romantizující mys­ tiku či manýrismus a rytmus adjektivy zatížených veršů nezachránila ani ná­ silná inverze. Abych to shrnul: Mladí básníci chytající se příležitosti publikovat ve studentských sbornících, za jejichž zá­ stupce jsem zvolil členy literární sku­ piny TLUPa, abych tak řekl „prchají do náruče stvoření / držíce se svodi­ del“ (s. 76). Tak často „podupují před bránou“(s. 87) poezie, krev se jim pění a chtěli by být troufalí, avšak možná svázáni obavami z nezdaru, snaží se tu rebelii dělat starým osvědčeným způ­ sobem, takže jejich poezie postrádá prvek překvapení. „Zbývá už jen otře­ paná fráze smutku a radosti“ (s. 129). My bychom tak rádi, kdyby se nám vloupali do našich opancéřovaných hlav, jejichž dveře se dnes odemykají kreditní kartou, a oni na nás se šper­ hákem, že prý to tak šlo kdysi. Co ke své spokojenosti shledávám, je, že za okny se kasařů houfuje stále dostatek a všichni mají stejný cíl. Lukáš Vavrečka

Foto Kamila Olševičová

106 sauna ve spalujícím svěTě Rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Rudišem o punkové avantgardě, proměnách dnešních měst a neodbytném kouzlu popkultury Tvůj nejnovější román Konec punku v Helsinkách se mimo jiné vztahuje ke kulturnímu a sociálnímu, neřkuli politickému vlivu punkové a rockové hud­ by v uplynulých desetiletích. Považuješ punk a rock obecně za avantgard- ní umělecké směry, jsou podle tebe projevem modernismu, respektive jisté otevřenosti a plurality jeho estetik? Podle mě je punk projevem vzteku a nespokojenosti. Alespoň ten punk, o kterém v knize píšu, punk na konci osmdesátých let v Československu a v NDR. Myslím, že právě tady mělo heslo no future skutečný obsah. Ale vztekem se můžeme bránit i dnes. Proti litrům betonu, které každou minutu zalévají českou kotlinu. Proti proměně velkých měst, která patří developerům, turistům a lidem, kteří mají pe­ níze. Proměna města, i to je jedna z linek téhle knížky. Možná je punk odvrácená tvář modernity, možná její pravá tvář. Punk jako vzdor tu je pořád, ale samozřej­ mě je dnes punk také móda. Naproti tomu v předchozím románu Potichu hrála důležitou roli touha po odhlučnění našeho vnitřního a vnějšího světa, pokud to tak můžeme nazvat. Jak tak pozoruju lidi kolem sebe a jak tam vnímám i sám samotného, všichni mluví o touze po vnitřním klidu, po nějaké harmonii, po odhlučnění svého já. To je samozřejmě všechno iluze. Nejde to. Žijeme ve spalujícím světě, v permanent­ ním stresu a ty chvíle nalezení ticha jsou velmi vzácné. A je myslím stále těžší je najít, nicméně to jde. Myslím si ale, že kdybychom to ticho našli, bude nám zase chybět ten hluk, pohyb velkoměsta. Já osobně je nacházím v sauně. I když tam jsou další lidé, tak samo to střídání teplot s vámi prostě zacloumá, ať chcete, nebo nechcete. Je to také jakési lehké znásilnění, něco jako nucená meditace, ale funguje to. Na chvíli se vždycky odpojím, na chvíli jsem jen sám se sebou. Ale taky tam jsou ty příběhy, pořád tam někdo něco vypráví, dost často i niterné věci. Podobné pocity jako v sauně navozují i dlouhé procházky, ztracení v lese. Sakra, musím zase na nějakou túru vyrazit. A pak se budu znovu těšit do města…

107 Lze podle tebe ještě vůbec stupňovat jakousi všudypřítomnou vášnivost a naléhavost, skoro by se mi chtělo říci umanutost současného umění, lite- raturu nevyjímaje? Mám rád příběhy, mám rád ale taky související atmosféru, na níž je postave­ ný třeba filmový Alois Nebel. Úplně nejdůležitější jsou ovšem podle mě emo­ ce, které román nebo film vyvolává. Jinak si myslím, že se v tomhle případě jedná také o určité přirozené výkyvy. Punk byl hodně vášnivý, elektro si hraje na odci­ zenost, disco pro změnu na objímání. Rozhodně věřím, že umění by mělo emoce probouzet. Pozitivní, negativní. Můžeme tomu říkat klidně provokace. Nejhorší, co se ti může stát, přece je, když někdo řekne, že ta knížka či film, nebo třeba výstava nebyla zas tak špatná. Mnohem víc mě baví, když někdo řekne, že to bylo špatný, kdyby se u toho rozčílil, zavztekal si pěkně, a pak o tom musel přemýšlet. Nebo samozřejmě kdyby to pochválil a zároveň se taky rozčílil. Někteří kritici vytýkají tvým prózám nadměrnou závislost na populární kultuře, což já naopak považuji za jejich výrazný klad, a mimo jiné právě proto mě tvoje texty baví víc než výtvory některých kritikou hýčkanějších českých autorů. No, možná každý žijeme v jiném světě, tím teď myslím sebe a některé autory recenzí. Vlastně to je ale skvělé, jestli tyhle různé sféry a světy ještě pořád vedle sebe existují. Já každopádně jsem popkulturou obklopený, útočí na mě, dotýká se mě, provokuje mě, zajímá mě, i tou svojí banalitou a povrchností. Jasně, taky bych chtěl, aby na nás všude útočilo jen vysoké umění, aby všichni chodili do kina na artové filmy, jenomže to je přece pitomost, tak tomu nikdy nebylo, tomu se směju... Samozřejmě že spousta popkultury jsou jistě pouhý banality a tlachá­ ní. Ale tomu se taky přece ve svých knížkách směju. Po přečtení románu Potichu se mi ozvala jedna kamarádka spisovatelka s výtkou, že ji ta kniha bavila, zároveň ovšem strašně štvala, nejvíc ty prázdné blbé postavy, ty vyprázdněný lidi, které ona potkává kolem sebe, to že prý nejsou žádní hrdinové. Ale mezi nimi přece my právě žijeme, nakonec kdo je to vlastně hrdina? Chtěl jsem přesně tohle zachytit a vedle toho ukázat Prahu v její pitomé nahotě, sloupnout z ní tu slupku krásného, historického a romantického města. Praha je v té knize vylíče­ ná jako turisty rozkradená, vyprázdněná metropole, takový město muzeum, nic víc. Ještě něco k té údajné prázdnotě postav: dost možná nejsme ani my sami a naše životy o moc plnější. Problém je tak dost možná spíš v tom, že si myslíme, že jsme vždycky něco víc než ti ostatní. Že jsme něco lepšího… to je velká sebestřednost. A jak to tedy vlastně je s tvým vztahem k populární kultuře a jaký má podle tebe její někdy až bezbřehá eklektičnost a demokratičnost význam pro dnešní literární dění? Představa spisovatele, který sedí ve své komůrce pod střechou, trpí a píše si něco do šuplíku? To snad nikdo ani nemůže dneska myslet vážně. Přesto věřím,

111 Josef Prokeš divadlO na vysOkých ŠkOlách neuměleckého zaměření I na vysokých školách neuměleckého zaměření se hraje divadlo. Přispívá k tomu, aby z absolventů specificky náročného studia nevyrostli pouze úzce zaměření odborníci, nýbrž pokud možno celistvé osobnosti. Úroveň takovýchto student­ ských souborů je pochopitelně různá, podobně jako jejich směřování. Možná by stálo za to, aby se vedoucí vysokoškolských divadelních týmů vzájemně inspiro­ vali a poučili jak ze svých úspěchů, tak i ze svých „šlápnutí vedle“. Na naší fakultě jsme poznali, že inspiraci bohužel nelze hledat u profesionál­ ních učitelů divadla a dramatické výchovy. Ti jsou často natolik zapouzdřeni do své neopakovatelné jedinečnosti, že pro amatéry mají rady typu: „Mluvíte jako pra­ sata.“ (Tento dále již nespecifikovaný výrok padl z úst odborné poroty ateliéru Divadlo a výchova DIFA JAMU při hodnocení 8. ročníku krajského kola po­ stupových přehlídek amatérského divadla ŠPíL­BERG v brněnském Kabinetu Múz 18. března 2010 a byl určen ochotnickému souboru z Jihlavy.) Pokusíme se podělit o některé zkušenosti profidivadla, studentského souboru Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Uvedený studentský divadelní soubor vznikl roku 1998, původně jako výhrad­ ně zájmová záležitost jedné fakulty, od roku 2006 pak v rámci celouniverzitně volitelného předmětu „Divadelní hra“. Během jarního semestru je vždy nastu­ dována inscenace, jejíž premiéra probíhá v největší posluchárně fakulty v den konání Dies Academicus Brunensis (polovina května). Následuje repríza na scé­ ně Centra experimentálního divadla – Divadla Husa na provázku. Další reprízy jsou podle možností i jinde, derniéra bývá v divadelním sále kulturního centra Starý pivovar v areálu Vysokého učení technického v Brně. Po derniéře ještě ná­ sleduje od pátku do neděle víkendový výjezdní seminář, na němž se zhodnotí společné úsilí. Zkoušky jsou vždy ve středu od 18 do 21 hodin v největší posluchárně fakul­ ty, kde se posléze konává premiéra. To je důležité, neboť studenti si od samého

112 začátku zvykají na specifický prostor, na nasvícení i ozvučení, mají k dispozici improvizovanou šatnu i místnost pro techniku. Na vyladění inscenace a generál­ ní zkoušku počítáme navíc i s nejméně jedním pracovním víkendem a celodenní zkouškou v den státního svátku. Začátkem semestru probíhá konkurz přihlášených studentů. Ti zájemci o před­ mět, kteří neuspějí v obsazení rolí, se podle potřeby mohou začlenit do realizačního týmu představení (původní hudba, zvuk, světla, projekce, stavba scény, rekvizity, kostýmy, inspice, nápověda, design scény a plakátu atp.). Předmět je přístupný studentům celé Masarykovy univerzity, pro regulérní zápis je nutný souhlas uči­ tele v souladu s výsledky konkurzu. Kdo již jednou předmět absolvoval, může se opakovaně na vzniku dalších představení podílet, avšak nemá nárok na kredi­ ty; profidivadlo je chápáno hlavně jako praktický seminář kreativity a týmové spolupráce. Dosud realizovaná představení profidivadla: 2011 Pulp Fiction aneb Historky z podsvětí (Kultovní film Quentina Taran­ tina do divadelní podoby převedl Robert Král.) 2010 Romeo a Julian (Shakespearovu tragédii Romeo a Julie v překladu Mar­ tina Hilského přepracoval Josef Prokeš. Slavné drama bylo převedeno do současného Brna. Romeo z mocné podnikatelské rodiny Monteků se zamiluje do čtrnáctiletého Juliana z nepřátelského developerského klanu Kapuletů, přičemž Romea i Juliana hrají dívky.) 2009 Ptákovina (Inscenace hry Milana Kundery byla realizována pouze jako neveřejná zápočtová semestrální práce pro vzdělávací účely.) 2008 Cukrárna Myriam (Morbidní groteska Ivana Klímy, která diváky sice rozesmála, avšak svým vyzněním nepotěšila.) 2007 Návštěva staré dámy (Drama proslulé tragické komedie Friedricha Dürrenmatta bylo přeneseno do naší moravské současnosti, takže z vý­ roku staré dámy „svět ze mě udělal děvku a já z něj udělám bordel“ o to více mrazilo.) 2006 Sajns Fikšn (Hra Mariana Paly sledovala dobrodružnou plavbu vesmí­ rem a eskapády posádky tvořené kapitánem kosmické lodi, umělcem, bioložkou, modelkou, policajtem, obchodníkem a dobrotivou babič­ kou – bývalou prostitutkou.) 2005 Fyzikové (Drama Friedricha Dürrenmatta.) 2004 Nálevna U Děkana (Postmoderní koláž z původních textů studentů i učitelů.) 2003 Hamlet, králevic dánský (Nejslavnější světové drama uvedené ve sta­ rožitném překladu E. A. Saudka, tedy v překladu, který dosud v Brně nikdy uveden nebyl.)

120 Michaela Kašpárková sdružení „napříč.cz“ – nadějné poupě na pahýlu brněnské posTmoderny úvOd Dnešní postindustriální doba s sebou spolu s rozvojem nových technologií při­ nesla jednou provždy změnu ve vnímání světa. Jak píše Martin Lister, „the new media determine a segmented, differentiated audience that […] is no longer a mass audience in terms of simultaneity and uniformity of the messages it receives”.1 S tím souvisí také touha po nových formách umění. Máme­li definovat postmoderní umění, měli bychom si pro začátek říct něco obecně o postmodernismu, a tedy i o modernismu, který mu předcházel, protože charakterizovat postmodernismus bez modernismu by nebylo úplné. Modernismem nazýváme dobu zhruba od druhé poloviny 19. století do konce 50. let 20. století. V této době se díky vynálezu elektřiny, z toho plynoucím technickým inovacím, a samozřejmě pak také vlivem dvou světových válek, společnost zásadně promě­ nila, vymanila se z tradičního smýšlení a hierarchie. Berman uvádí, že „modernity is opposed to traditional societies and is characterized by innovation, novelty, and dynamism“2 . Vznikají umělecké žánry a směry, z nichž zmiňme např. dadaismus, futurismus, surrealismus či kubismus. Tyto kulturní formy mají za úkol šokovat, překvapo­ vat, ohrožovat. V průběhu 60. let 20. století však nastává další zlom, kdy vývoj společenských a politických vztahů zasahuje i do sféry kultury. Modernistické formy se zdají být 1 LISTER, Martin. New Media [online]. [cit. 2010­05­15]. Dostupné z: . 2 KELLNER, Douglas. Postmodern theory [online]. [cit. 2010­06­28]. Dostupné z: .

121 zastaralé a vznikají nové pokusy o sebevyjádření. Jejich znakem je chaos, hetero­ genita a výrazně empirický ráz. Na tomto místě je zbytečné vysvětlovat veškeré důvody, které k těmto společenským změnám vedly, ale zásadní je fakt, že post­ modernismus není jen estetická kategorie, ale zcela nový způsob vidění světa, pohled lidí na společnost, politiku a kulturu. Rozmělňují se hranice mezi národy a kontinenty, nové technologie umožňují vytvoření globální vesnice, kultury se navzájem ovlivňují a doplňují. Krásně postmodernistický pohled na svět a spo­ lečnost popisuje Lyotard: „Člověk počúva reggae, díva sa na western, na obed má jedlo od McDonalda, na večeru miestnu špecialitu, používa parížsku toaletnú vodu v Tokiu a nosí ‘retro’ oblečenie v Honkongu.“3 V postmoderní době začala vznikat přehršel rozmanitých uměleckých poku­ sů, navazujících na již osvědčené formy (zmiňme například happening či perfor­ mance), ale využívajících nových technologií a médií jako prostředku vyjadřování. Většina skupin i jednotlivců se ovšem zaměřovala na jeden směr, nebo chceme­li žánr. Setkáváme se tedy s celou řadou experimentálních divadel, pohybových a tanečních scén, malířů využívajících k tvorbě obrazů počítač, hudebníků sklá­ dajících elektronickou hudbu, filmařů používajících digitální techniky k anima­ cím, interaktivních instalátorů či nespočet dalších umělců, jejichž vyjádřením jsou mnohdy až nepochopitelné performance, jako například ve videu Oliviera O Sagazana Surmodelage du crâne et de la face4 , kde používá vlastní tělo k vyjádření naprosté deformace. V Brně však vzniklo sdružení, které se ve svých uměleckých aktivitách snaží obsáhnout více druhů žánrů a forem médií k vyjádření svých vlastních myšlenek a názorů. V první části našeho textu se tedy podíváme na popis jejich činnosti, zároveň si detailněji představíme největší a nejzásadnější projekty této skupiny. Ve druhé části si představíme jiné české skupiny s podobnými uměleckými ten­ dencemi a pokusíme se porovnat jejich činnost. Na závěr zkusíme rozhodnout, zda jsou jejich díla vskutku tak jedinečná a výjimečná, že stojí za to o nich mluvit jako o skutečných umělcích postmoderní doby, nebo zda jsou jejich aktivity jen nahodilým vyjádřením skupinky mladých lidí a nemají v kontextu postmoderní­ ho umění hlubší význam. 3 LyOTARD, J., François. Odpoveď na otázku: čo je postmoderna? Za zrkadlom moderny. Bratislava. Archa. 1991. 98 s. Obsaženo v: GAJDOŠ, Július. Postmoderné podoby divadla. 1. vydání. Brno. Větrné mlýny. 2001. 17 s. ISBN 80­86151­54­9. 4 SAGAZAN, Olivier de. Surmodelage du crâne et de la face [online]. [cit. 2010­05­15]. Dostupné z: .

135 Antonín K. K. Kudláč z poliček zábavy Oblast masové a populární kultury představovala pro modernistické myslitele vhodný prostředek pro analýzu společnosti v éře „technické reprodukovatelnosti uměleckého díla“. Theodor Adorno a obecně frankfurtská škola vycházející z mar­ xismu a psychoanalýzy interpretovala příjemce popkultury jako pasivního konzu­ menta manipulovaného masovými médii. Pozdní moderna / postmoderna tento pohled v mnohém poopravila a posunula. Tzv. cultural studies vidí příjemce pop­ kultury jako toho, kdo je sám jejím producentem a interpretem a je schopen jí vnutit vlastní významy. Sémiotický přístup (např. John Fiske) zase přichází s mode­ lem „čtenáře“, který sémiotickým „čtením“ popkulturních významů dokáže vzdo­ rovat jejich ideologickým tlakům. Můj osobní názor, založený spíše na intuici než na promýšlení teoretických koncepcí, asi nejlépe reprezentuje citát z doslovu Jiřího Pavlovského ke knize Štěpána Kopřivy Holomráz: „Literární a filmový vesmír přes svou schematičnost (nebo možná právě díky ní) daleko lépe vystihuje svět kolem nás, zbavuje ho zbyteč­ ností, podružností, rutiny a banalit a zhušťuje ho do archetypálních obrazů. (…) A oddychová literatura je v tom zahušťování nejlepší. Zatímco intelektuální knihy vyprávějí o názoru autora na svět, „brak“ vypráví o světě. Vypovídá o tom, co je pro nás (v tom kterém období) důležité.“ Populární literatura mne ale zajímá také proto, že na ní lze dobře ukázat urči­ té „technické“ aspekty literární tvorby, jako je například aktivní čtenářská recepce děl, recyklace motivických okruhů, rozličné mezižánrové souvislosti nebo odraz marketingových mechanismů v literárním textu. Kromě populární četby jsem na stránkách časopisu dostal možnost se vy­ jadřovat i k hudbě, hlavní důraz jsem však vždy kladl na literaturu. Ze svých publikovaných příspěvků jsem pak vybral takové, které ukazují co nejširší spek­ trum uvedené produkce a její rozmanité polohy. Doufám, že čtenářům přine­ sou inspirativní vhled do světa, který tvoří velmi významnou součást obecné kultury a který má svá svébytná pravidla, ovlivňující naši každodennost více, než tušíme.

136 Duchové rozpadajícího se světa Sarah waters: Malý vetřelec. Praha: Argo, 2010. Na první pohled je to jen poněkud přebujelá tradiční ghost story: omšelé panské sídlo na anglickém venkově těsně po druhé světové válce obývají trosky aris­ tokratické rodiny – paní Ayeresová, vznešená dáma ze starých „lepších“ časů, a její děti, válečný invalida Roderick a inteligentní, leč nevzhledná Caroline. Do uza­ vřeného prostředí vstupuje venkovský lékař dr. Faraday a obyvatele domu začí­ nají znepokojovat podivné události… „Duchařská“ linie vyprávění v The Little Stranger, nejnovějším románu Sarah waters (česky vyšlo jako Malý vetřelec), je ovšem poměrně prostá a čtenářsky velmi průhledná; navíc je dílo, jak je dnes v módě, dosti rozsáhlé, klasik Henry James v The Turn of the Screw a nověji třeba James Herbert v Haunted dokázali být stejně účinní na mnohem menší ploše. I méně zkušený čtenář brzy pochopí, že ve sku­ tečnosti čte kroniku proměny života členů sociální skupiny, které ve 20. století definitivně ztratila privilegované postavení. „Strašení“ jako sociální metaforu na­ jdeme už v literatuře předminulého století (například u Montague Rhodes Jamese), potud tedy nejde o nic originálního. watersové opus lze také číst očima freudiá­ na, (neo)marxisty či feministky, materiálu k výkladům v něm každý nalezne dost. Nerad bych ale knize nakonec upíral atraktivitu i pro konzumenta strašidelné četby, stupňování hrůzyplného napětí je rozhodně vybroušené. Snad právě jen britský spisovatel dokáže dnes vytvořit takto čtivý a současně vícevrstevnatý román, jehož závěr považuji za typickou ukázku ostrovní menta­ lity: doktor Faraday otvírá okna opuštěného domu Ayersových, v němž marně hledá přízraky, a zklamaně si uvědomuje, že zdeformovaná tvář, která na něj hledí z okenní tabulky, je jen ta jeho. Sudetský Orfeus Petr Linhart: Autobus do Podbořan. Indies MG, 2010. Nebe je dokořán, čekáš tu na první autobus do Podbořan / Nad bránou Tesly letadla kreslí kříž podzimních rán… Červené víno jazyku, květ medvědího česneku, zapadá měsíc do me­ chu. Představuji si, asi značně naivně, Petra Linharta, jak se se starou německou ruční harfou potuluje pohraničím a všechny ty příběhy a obrazy, které se pak ob­ jevují v jeho písních, se vynořují z půdy a stromů a starých domů a do té harfy plynou. Možná to tak ale opravdu je… Ústřední osobnost žánrově nezařaditelné skupiny Majerovy brzdové tabulky tvo­ ří odedávna písně inspirované konkrétními místy česko­moravské krajiny a přede­ vším jejím geniem loci. V posledních letech na sólové dráze působí pak tato inspi­ race ještě výrazněji. Je to hudba plná rozporů – i na měřítka „alternativní muziky“ neumí Linhart, muž s logopedickou vadou, příliš zpívat, harmonické postupy

137 jeho songů jsou většinou poměrně jednoduché až „táborákové“. Vynikající aranže a instrumentální doprovod špičkových muzikantů, kteří tvoří jeho doprovodnou skupinu 29 Saiten, ovšem náhle zdánlivě konvenční melodie rozvinou do šířky i hloubky; klouzavé tóny (kdo jiný v Čechách mimo žánr country stabilně používá pedálovou steelkytaru?) vytvářejí dojem volného prostoru, evokují pláně a lesy. Texty na předchozím albu Sudéta a nyní Autobus do Podbořan vyprávějí příběhy míst a lidí, kreslí pohlednice, v nichž se proplétá historie i pověsti. Mihne se ta­ dy plášť podkrkonošského čaroděje Kittla, u polských hranic sledujeme těsně po válce příběh lásky dvou novousedlíků, zaslechneme ozvěnu románů Olgy Tokarczuk… Ohlas Linhartových písní má také praktický rozměr: podnítil totiž peněžní sbírku na obnovu zpustlého poutního kostela Panny Marie ve Skokách, o němž pojednává jedna z jeho nejkrásnějších písní. I takto se dá uzdravovat duch Sudet… Kapitán Dobrodružství Juraj Červenák: Strážcové Varadínu. Praha: Brokilon, 2009. Dnes čtenářsky tolik populární, a tedy i komerčně úspěšný žánr fantasy setrvale recykluje díla svých praotců, protože to takto čtenáři chtějí, což je u populární četby naprosto logický a legitimní důvod. Jen několik málo autorů se odvažuje riskovat a překročit hranice. K těm osamoceným hazardérům patří Juraj Čer­ venák, který zajímavě mísí staroslovanskou mytologii, dějiny raného středověku a dobrodružnou fantasy „howardovského“ typu. Jeho romány a povídky se vymykají běžnému žánrovému průměru nejen vy­ sokou řemeslnou zdatností a výrazným vypravěčským talentem, který by měl být u spisovatelů tohoto druhu literatury samozřejmostí (a bohužel často není). Hlavně ale projevuje zřetelný smysl pro nadsázku, píše s nesmírným nadhledem, do svých textů zapojuje řadu odkazů na nejrůznější motivy literární, filmové i jiné. Do ligy bestselleristů typu Dominika Dána se Červenák zatím nedostal, jeho knihy vycházejí především v Čechách, kde je kupuje poměrně uzavřený okruh fanoušků fantastiky. Nedávno stanul na rozcestí: vydal historický román Strážcové Varadínu, první svazek plánovaného cyklu dobrodružství (fiktivního) kapitána Kornela Báthoryho v době protitureckých válek 17. století. Červenák je příliš dobrým spisovatelem, než aby psal podle stále stejné formule. Zdá se však, že si tímto odcizí část ortodoxních čtenářů fantastiky, a je otázkou, nakolik tento krok povede k jeho průniku k širšímu publiku. Dobrodružnou literaturu tradičního typu, která ještě v 19. století byla regulérní součástí díla i velmi renomovaných spisovatelů, jsou dnešní čtenáři schopni kon­ zumovat už jen pod pláštěm (post)moderních žánrů populární četby. Červenák je tak vlastně současně inovátorem i tradicionalistou, jak je u dobrých spisovate­ lů časté. Je to riskantní, ale velebím ho za to.

144 modernismus očima mladých čTenářů Výsledky jedné letmé ankety… Když jsme se v redakci Tahů definitivně rozhodovali, že chceme aktuální číslo rámcově zaměřit na téma modernismu a avantgardy, napadlo nás, že by bylo za­ jímavé zjistit, v jakém stavu je vztah našich studentů k tomuto uměleckému feno­ ménu. Výsledky následné letmé písemné ankety uskutečněné se studenty historic­ ko­literárních studií, konkrétně s účastníky semináře tvůrčího psaní ve druhém semestru jejich studia, můžete spatřit níže. Jistě by se dal tento fragmentární výběr z odpovědí zhruba čtyřiceti studentů a studentek rozsáhle komentovat, ale to bych považoval ze své strany za poněkud nečestné a nesportovní, protože všichni zúčastnění odpovídali upřímně a s důvě­ rou v to, že jejich názory nebudou nijak zneužity, už vůbec ne k nějakému laciné­ mu moralizování… Jednoduše řečeno, takhle se věci mají a já raději přidám svůj vlastní čtenářský zážitek, který je spojen s ranou básnickou tvorbou André Bretona v nových, po­ dle mého názoru skvělých a zasvěcených překladech Petra Krále (Otevřete, to jsem já, Praha 2009). Zejména v Čechách dlužíme surrealismu mnohé, a netýká se to jenom zásadní, v neposlední řadě politické role poválečného surrealismu, jaké­ hosi prvotního domácího estetického disentu. Když totiž dnes s odstupem času a jistě ne vždy příjemné životní zkušenosti čteme některý z mnoha radikálních surrealistických programů (třeba právě Bre­ tonovy Manifesty surrealismu, Praha 2005), nemůže nám nebýt alespoň trochu tesk­ no z toho, kolik ohromného emancipačního potenciálu dnes tak často populis­ ticky otloukané a šmahem zavrhované moderny zůstalo k naší smůle nevyužito. Samozřejmě, umělecká avantgarda a obecně modernita, různé modernizační projekty jako takové, se neobešly bez svých četných stinných, ba temných strá­ nek, v tom však určitě nejsou v dějinách samy, byť to jejich excesy neomlouvá. Nicméně přesto, pokud je náš osobní a společenský život nesen spíše étosem neustále obnovované (sebe)tvorby namísto ustrašeného spoléhání na stokrát pře­ prané a přebrané hodnoty z historického a kulturního secondhandu, budou nám

145 moderna a umělecká avantgarda, třeba mnou výše obdivovaný surrealismus, vždyc­ ky hodně blízké… Jiří Studený 1. Co pro vás znamená pojem „literární avantgarda“? Směr, který experimentuje na rovině jazyka a způsobu vyjádření. (David, 20 let) Lidé vyčleňující se z mainstreamu tvorbou a životem, nicméně poezie se mne netýká. (Petr, 21 let) Vstup určitého názoru do literatury v podobě raných komunistických myšle­ nek, například sociální rovnost. (Martin, 21 let) Filosofický směr ze začátku 20. století, který se promítl do literatury, úsilí o rovnocennost. (Láďa, 20 let) Umělecký směr 20. století, vznikl ve Francii (…), vnášeli nové názory do spo­ lečnosti, oslavuje svobodu. (Alena, 20 let) Hledání nových způsobů tvorby, touha vybočovat z konvencí, myšlenkově či politickými názory (…), snaha vnést něco nového do literatury a odhodit přežilé způsoby psaní. (Barbora, 20 let) Snaží se vymykat dosud zažitým pravidlům, rozbíjí staré struktury a staví no­ vé, originální, velký prostor dostává neomezená fantazie, barvy, citoslovce… (Veronika, 21 let) Svoboda v tvorbě – nové postupy, formy, náměty (…), rozbourávání tabu ve společnosti, snaha dokázat starší generaci, že není dokonalá a definitivní. (Zuzka, 19 let) Slovo avantgarda mám, nevím vlastně proč, spojené se slovem underground (…), je to nějaká scéna, prostor mimo normální oblast společenského života, něco nového s novými pravidly a hodnotami, autor takového díla není svazován svým okolím. (Klára, 21 let) Avantgarda byla pro mě vždy spojená s novými a neotřelými způsoby vyjad­ řování (…) nejen v básních, také spojování různých médií k dosažení větší umě­ leckosti. (Jakub, 19 let) Autoři chtějí něčím šokovat, zavést něco nového, nebo naopak se zabývat něčím, co už je dávno zapomenuto a nemluví se o tom. (Loo, 20 let) Avantgarda pro mě znamená rozšiřování obzorů, literatury a kultury (…), po­ kusit se objevit nové a zajímavé možnosti tvorby, i za cenu neúspěchů (…), snažit se lidstvo přivést na nové druhy myšlení. (Fanouš, 20 let) Abych pravdu řekla, tak si vůbec nic k tomu pojmu nemůžu vybavit (…), snad jen, že je to nějaká experimentální literatura, ale jistá si nejsem. (Justýna, 22 let) Nástup nového myšlení a tvůrčí činnosti v literatuře 1. poloviny 20. stole­ tí, destrukce zaběhnutých postupů, nový pohled na estetiku tvorby (…), díla už

149 hlavně prudiT, říká král Rozhovor se spoluzakladatelem sdružení Napříč.cz Robertem Králem, vedený autorkou e-mailem ze dne 23. 4. 2010 1. Kdy a jak vzniklo sdružení Napříč.cz? Kdo byl jeho zakladatelem? Kvůli lepší komunikaci s úřady a možnosti žádat o grantové příspěvky bylo po­ třeba pro naše dosavadní aktivity vytvořit nějaký jednoduchý právní rámec. S ideou založit občanské sdružení jsem přišel do kavárny Trojka v Domě pánů z Kun­ štátu někdy v říjnu 2007 za spoluzakladateli Josefem Prokešem (bohemistou, literá­ tem a výtvarníkem), Tomášem Staudkem (grafikem a propagátorem počítačového umění) a Zdeňkem Filipcem (počítačovým hudebníkem a tenkrát příležitostným ochotníkem). Souhlasili. Původně jsme disputovali nad názvem Zlatoroh, ale ser­ vírka to brala jako značku piva, tak z toho naštěstí sešlo. Tomáš pak vypracoval stanovy, navrhl logo a plukovník dal sdružení zaregistrovat na ministerstvu dne 29. 10. 2007 a za své vlastní peníze pořídil razítko. Zdeněk připravil web. Já jsem neudělal nic. 2. Co všechno Napříč.cz dělá? Liší se nějak jeho současný program od myšlenek, které vedly k jeho založení? Co je vlastně hlavní ideou sdružení? Pokusím se telegraficky vyjmenovat většinu našich projektů: mystifikační do­ kument Kdo je V. K., nezávislý středometrážní film Doprdelesvěta!, autorské post­ moderní drama Emodrink z Elsinoru, vernisáž řízená diváky a výstava Nekompro­ misně napříč, výstava Digital Masox, přehlídka podivných krátkých filmů Disfunkčně napříč, literární cyklus Brko s čírem, divadlo v autobuse Cooltourbus, letní improvi­ zovanou hru Komáři útočí, divadelní dílna Lážo­plážo­teatro­show, performance Váš Landa... Při založení jsme mysleli především na konkétní film a konkrétní výstavu, jakým směrem se to propojí a vyvine, jsme netušili. Někdy mám pocit, že je to takový genetický mutant, který se nám vymkl z rukou. Ale vlastně idea napříč se rodila v době, kdy jsme to ještě netušili: představení Labyrint světa, které se ode­ hrávalo po celé budově fakulty informatiky, či Neofeministické sdružení. Hlavní idea zůstává stále stejná: prudit!

152 eva luka: „básne prosTe sú“ Rozhovor se slovenskou básnířkou (Autorčiny originální básnické texty jsou součástí Literární přílohy tohoto čísla Tahů) První sbírka Evy Lukáčové Divosestra ( z roku 1999) je ověnčená literárními cenami a náklad je vyprodán. Druhá sbírka Diabloň byla přeložena do několika evrop­ ských jazyků. Už jste o této trnavské rodačce slyšeli? Její myšlenky a poezii při­ blíží následující rozhovor. Ve svých básních tematizuješ ženskou zkušenost, zejména tu temnou. Souvisí to s tvým naturelem, nebo jsi k tomu dospěla časem? Asi oboje. Už od detstva som bola trochu melancholická, a to sa prirodzene odrážalo v mojej tvorbe. A čas k tomu iba prispel :­). Myslím, že každá skúse­ nosť, nezáleží na tom, či je ženská alebo mužská, má aj svoju temnú stránku. Len sa k nej málokedy priznávame, je to niečo ako zájdená minca, zahodená v jazere. Keď tak teraz nad tým uvažujem, občas si pripadám ako potápač, ktorý chodí po dne, a zašlé mince, ktoré nachádza, si pod vodou obzerá, ohmatáva v rukách, a ich detaily sa mu chtiac­nechtiac vrývajú do pamäti. V textech často používáš slova jako sliny, měsíc, krev, voda, had…, jsou to pro tebe ještě něco víc než symboly? Nerozmýšľala som nad tým, ale pravdepodobne to tak bude. Vlastne ma už na to upozornilo viac ľudí, dokonca existuje aj jedna študentská práce na tému vody v mojej poézii. Narodila som sa v znamení Leva a vždy som si myslela, že som slnečný typ…, ale je to opäť asi len tá jedna stránka. Hovorí sa, koľko svetla, toľko tmy… V skutočnosti sama neviem, prečo toľko vody a rozličných tekutín. Ženský princíp? Jing? Môžem si iba domýšľať. V každom prípade však svoju poéziu píšem intuitívne, tento proces je uvedomelý iba čiastočne, básne, ako to často cítim, prichádzajú ku mne spoza mňa, odniekiaľ, kam ja vlastne ani nemám dosah. Pripadám si iba ako médium, ktoré vyťahuje drobné piesočné zrnká raz z podvedomia, inokedy z nadvedomia :­).

153 Jaké knihy ovlivnily tvou poetiku? Vím jen o Ženě, která běhala s vlky, na jejíž motivy jsi napsala texty pro Iku Kraicovou1 . Nemyslím si, že moja poetika je príliš ovplyvnená inou literatúrou. Aspoň si to neuvedomujem. V mladosti som čítala veľmi veľa, teraz už menej. Kniha Clarissy Pinkoly Estés Ženy, ktoré behali s vlkmi, je zaujímavá, sú to legendy a mýty Južnej Ameriky, rozličné úvahy na tému ženstvo a veľa psychológie. Ale nebola pre mňa až taká zásadná, ako napríklad pre Iku, ktorá ňou bola doslova nadšená a na jej základe ma požiadala o napísanie textov pre jej piesne. Zopár som jej ich na želanie napísala – ale ostatné texty na jej cédečkách sú opäť iba „texty mojej hlavy“. Ika hľadala témy pre svoju hudbu. Ja ich pre svoju poéziu hľadať nemu­ sím: všetky sú už tam :­). Často sa o mne píše, že moja poézia je ovplyvnená japonskou literatúrou, keďže som japonologička a mám doktorát z japonskej literatúry. Ale toto je iba povrchný, skresľujúci pohľad. Európan nemôže písať ako Japonec – nemá jeho kultúrnu, sociálnu ani historickú skúsenosť, vyrástol na iných rozprávkach a my­ tológii, literatúru vníma cez úplne rozdielne písmo. Keď píšem o Japonsku, sú to básne Európanky, Slovanky, ktorá je náhodou v Japonsku, a tam prežíva skúse­ nosť opäť iba Európanky a Slovanky. Čo sa týka mojich obľúbených básnikov, stálicami sú Gallway Kinnell, Silvia Plathová, Mary Oliverová... Nedávno som objavila vynikajúceho britského básni­ ka so škotskými koreňmi Jamesa Sutherlanda­Smitha. Milujem aj Ortena a Hru­ bína, zo slovenských básnikov Válka, Mihálika a Feldekovu ranú tvorbu. Ale ab­ solútnou jednotkou u mňa je Jan Skácel. Objavila som ho pomerne neskoro, a jeho poézia ma nikdy neprestane dojímať. Máš nějakou specifickou dobu pro psaní? Píšeš třeba pravidelně v určitou dobu nebo v konkrétní fázi menstruačního cyklu? :­)! Tak to teda fakt nie. Táto otázka mi pripomína otázku z iného rozhovoru, ktorý som poskytla pre jeden slovenský literárny časopis: „Veríš v ženskú, vagi­ nálnu poéziu“? Odpovedala som: „Nie. Verím v tú mužskú, penitálnu.“ Ale vážne. U mňa písanie nesúvisí s biorytmami, dokonca ani s fyzičnom (ak si odmyslím oči a ruky). Všetko je to len a len o psychike – a navyše, ako som už spomínala, básne prichádzajú samy od seba, nedajú sa naprogramovať, ani privolať, dokon­ ca sa nedá ani ich očakávať. Báseň príde alebo nepríde. Keď mám byť úprimná, ja svojou poéziou takmer vôbec nežijem. 1 Zhudebněné básně si můžete poslechnout na adrese http://www.myspace.com/ika­ kraicova.

158 Bronislava Volková kříšťálový sen Je třeba jít. Je třeba odejít bez lítosti, bez naříkání. Je třeba vědět, že je země lásky k nalezení a že v ní není ta láce, co nás denně dusí co nás honí k nepříčetnosti co odnáší to, co nám bylo drahé do nicoty. Zde poryvy srdce nepomíjí, ba zrají a sládnou bez obav, zaníceny nadpozemským zpěvem zapsány do knihy živých. Jsme.

159 Jsme ve středu velikého zvonu a jeho bití nás unáší do vesmírných končin jak úlevný vzdech. Závrať nás jímá, zasévá do polí jak zrní, klade nás v lese na hlínu jak něžný mech. Vplétá nás do silných kořenů stromů, do jejich opojné vůně a chvění jak boží steh.

164 Nepřicházíš, předešels, jsi. Nedopouštíš se hříchů, aniž bys věděl, co hříchy jsou. Neodpouštíš se tedy. Jsi moje láska vypuštěná z nebe do plouživých večerů. Příštího jitra písečná duna, duna, po které bije moře, bije, bije, bije. Létáme se substancí vyrvanou z útrob. Bez ní jsme lehcí natolik, že nejsme. Ale v tíži ztvárněné do pružné spirály vycházíme z domu. Irvine, 1978 Bronislava Volková (*1946), prof., Ph.Dr., básnířka, překladatelka a literární historička, vystudovala filologii na Karlově univerzitě v Praze a v r. 1974 odešla do exilu. Je pro­ fesorkou slavistiky a vedoucí českého programu na Indiana University Bloomington ve státě Indiana, publikovala monografie z oblasti lingvistické a literární sémiotiky. Je autorkou deseti knížek české poezie, z nichž některé vyšly rovněž v anglickém překladu.

166 Eva Luka divOsEstra Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 1999 ustrica Vyzerá nevinne, ponúka jantárové brucho, sklenená ozdôbka, dúšok, vajíčko plné ilúzií. Pozri, ako mení farby, čaká, kým sa jej zvedavo dotknú tvoje prsty. Možno aj jazyk, zradný a tápavý. áno, vlož si do úst ten diamant: pocítiš jemný pohyb. Odvraciaš tvár? Požieranie; ešte stále sa bojíš.

167 balada ii Snívalo sa mi, že som ťa ráno našla ležať predo dvermi, prekliatu. Mala si bledú, odovzdanú tvár. Okolo hrdla hrubý vrkoč vretenovitých, námesačných vlasov, fosforeskovali ešte nočnou horúčkou, blúznením v bezvedomí; ako liany sa uhrančivo šmýkali po pavlači, pavúčie napájadlá. Na každom prste po jednom háďati, ó, ako kruto ti pristali tie malé potvory, slizké paprstienky; ležala si tam, krásny znepokojivý zámotok, bludička. Stále si striehla, kedy bude po mne. A ja som každé ráno vychádzala von ako naposledy, napájať svoje smútky z tvojich stupají.

175 Ondřej Červinka Šárka Zatím jsou to jenom ty malé perličky vzduchu na dně, ale už se řetězí, ale už se řadí do šňůrek rozpustilých korálků; každou chvíli začne voda vřít. Zapomenutá cigareta uhasíná, Šárka se s nožem od mistra wonga věnuje krá­ jení malých cherry rajčátek a občas taky smývání jadýrek a rozteklé vodnatě čer­ vené šťávy z kuchyňského pultu dřív, než z něho steče a kapku po kapce se roz­ stříkne po čerstvě poklizené podlaze. Venku je pozdně jarní den, ale není krásně. Slunce nesvítí a blankyt oblohy se rozmrzele přikryl těžkými olověnými mraky. Tak těžké, a přesto nespadnou; přece tak vysoko, tak hrozně vzdálené. Okno je otevřené. Zvuky z ulice se mísí s přihlouple lenivými melodiemi pon­ dělního rozhlasu. Křik dětí, hučení motorů, kos na topolu. Roztrhne balíček špaget Japavo se zeleným chlapíkem v logu. Trhne to s ní, ale… vlastně už zapomněla. Jak vhodí nudle do vody, bublinky se na chvíli rozplynou, na hladině se zabě­ lá moučná pěna a venku zaskřípění brzd, řvoucí klakson, nastavuje čas na kuchyň­ ském budíku, pak míchá špagety, dokud jí to nedojde. Rozeběhne se k oknu. Něco se tam děje, sakra, něco tam u krajnice, někdo tam leží. Růžová mikina. Dětské tělíčko. Bože! Rozeběhne se ke dveřím a pak dolů se schodů do ulice, jedna trepka jí sklouz­ ne z nohy, nechá ji ležet, kde spadla, a srdce buší a ona nevnímá nic než tepající horizont času, pár vteřin budoucnosti skládající se přímo před jejíma očima. „Nikolko!“ Když byla malá, měli s dětmi ze sousedství takovou hru. Byla trochu nebezpečná, v podstatě v ní šlo o život, když jste si nedali pozor, ale koho by to v jejich věku odradilo, a navíc… o tohle přece šlo. Evropská třída, ulice spojující mezinárodní letiště s centrem města, byla už tenkrát pěkně vytížená tepna, a tak, jestli měly ze hry něco mít, musely se vyhýbat

176 špičce, ve které se celá asfaltka ucpala kolonou supících, víc stojících než pohy­ bujících se vozů, mezi kterými se mohl i nejsešlejší důchodce procházet jako po promenádě. Ve stejný čas se také vraceli z práce jejich rodiče, jediné nebezpečí, které doká­ zaly brát skutečně v potaz. O důvod víc. Pravidla hry, dá­li se o něčem takovém vůbec mluvit, byla ve svých základech prostá a jednoduchá. Sešlo se pár dětí, někdo se vždycky díval, to bylo klíčové, hráč se pak postavil na samý kraj silnice a čekal, až semafory od tramvajové smyčky nad Šárkou pus­ tí kolonu akcelerujících vozů. Ty první bývaly nejlepší. S největší chutí pořádně na to šlápnout. Připravující se dítě se zpravidla chvíli odhodlávalo, rozdýchávalo tu krátkou chvilku, než se vrhne mezi rozjeté vozy a začne tančit. Na asfaltu už bylo všechno jenom na něm. Přehnal, přehnala se před prvním autem, na středové čáře se třeba zastavil, vystřihla se nějaká piruetka, nějaký skok a děti u krajnice fandily a křičely a dráž­ dily řidiče vztyčenými prostředníky a holky dělaly pukrlata a ty drzejší s vyhrnu­ tými šaty vystrkovaly do silnice svoje bílé zadky a všichni tleskali a auta troubila a to už se do vozovky vrhal další hráč se svým uměním a řidiči někdy zastavovali a vybíhali z aut a snažili se je chytit a předat rodičům nebo místním policistům nebo bůh ví komu, ale to se jim kupodivu nikdy nepodařilo, asi proto, že byli sami tak vyděšení a děti tohle navíc očekávaly. Bylo to koneckonců jenom další kolo celé hry, a tak, dřív než se řidičova noha stihla dotknout asfaltu, jejich povy­ kující postavičky už mizely někde v keřích zelených šáreckých svahů. Tohle byly dny jejich štěstí, radosti, spalující léto jejich dětství. Pak zadýchaní někde pod skalou: „Ty vole! Ty jo… viděli jste mě? Viděli jste to? Jak sem jel, jak ten chlápek čuměl? Klídek, ne?“ a Michal se předvádí, ukazu­ je, jak se jen tak v klidu prochází mezi auty a ještě si pohvizduje. „Ha haha,“ smějí se holky, až se za břicho popadají. „Ty si bůh, Michale,“ směje se dál, vysmívá se Líza. „Di do prdele, ty káčo blbá. Počkej příště. Příště tam klidně hodim sudy. Převálim si to přes celou Evropu a ty budeš jenom čumět.“ „Jo a já zatim skočim pro tvou mámu, ať si tě seškrábne, jó?“ směje se zase Šárka a náramně se baví a čeká, co z něj ještě vypadne, jak ho ještě vyprovoku­ je. „No nevim, já bejt jeho máma, tak se s tim sajrajtem, co po něm zbyde, nikam netahám,“ navazuje Líza, ale Michal už na ně kašle a radši se otáčí, zapaluje si cigaretu a jde se bavit zase s někým jiným. „Anebo Alena, ty píííčo, viděli ste Alenu?“ pokřikuje Jitka v hloučku u altánu. O existenci téhle partičky se dalo hovořit pouze v rozmezí dvou, možná tří prázdnin, které ohraničovaly čas jejich čtvrté a šesté třídy. Předtím se příliš nezna­ li, potom se něco pokazilo. Někteří z nich se příležitostně vídali i později, ale jediná skutečná přítelkyně, která Šárce z toho všeho zůstala, byla Líza.

177 Všechen čas jejich společenství ale nebyl naplněn jen touhle sebevražednou koridou. Trávily ho tenkrát každým divokým dobrodružstvím, každým vzruše­ ním, které jim jejich věk mohl dát. Naplněna veškerou volností, radostí, prolenošenými dny, výpravami dolů do rokliny šáreckých lesů a promrzlou vodou jejích bazénů, zasažena ševelem výs­ kajících hlasů a pleskajících vlnek a blankytně modrou oblohou a zimou zasně­ ženými svahy, v promáčených ponožkách tetelila se jejich dětská srdce v blaženos­ ti nekončícího volného pádu do opojné svobody. V těch dobách, jednoho horkého léta, s Lízou poprvé potkaly Jestřába. Táhlo mu tenkrát už jistě na dvacet, což byl věk dělící je navzájem neko­ nečnou propastí. Co všechno jenom leželo v zapomnění na jejím potemnělém dně? Jestřáb byl pro všechny podivín a freak, věděly o něm od starších a bály se ho a taky se jim hnusil jeho strupovitý obličej, zkažené, šedé zuby, vychrtlé, vyžilé tě­ lo omotané potrhanými zbytky konfekce. Ale přitom všem se mu tiše obdivovaly. Jeho vzpouře, nezávislosti. „Prej zmlátil svýho fotříka tak, že ho musela vodvíst sanitka,“ spustila Líza, jen co se od něj trochu vzdálily, hned co se jeho opojené, snící tělo ztratilo za ze­ lenou zákrutou cesty. „Ty vado, to je fakt hustý. Jak to moh udělat?“ „No já nevim, třeba to byl fakt hajzl.“ „I tak…. kluci sou někdy úplně divný.“ Povídaly si o něm později odpoledne i s ostatními z party, předtím než se vrhly na asfalt Evropské třídy. Bylo to podařené odpoledne, jedny z nejlepších, nejdivočejších čísel. Líza předvedla pár báječných otoček a taky odskok pozpátku na středový ostrůvek, černý sedan a bouřlivě tleskající děti, a pak taky Šárka vyzkoušela novin­ ku, hvězdu přes jeden pruh. Vzala to těsně před slušně rozjetou šestsetšestkou, pak otočení, polibek vzdušnou poštou pro přihlížející, trocha klaksonů mizejí­ cích hned v dálce blankytných horizontů a pak ještě jedna hvězda, co ji vynesla ven z ringu. Sama se pak trochu zalekla. Tohle nebylo vůbec bezpečné. Pohyb by se, hlavou dolů, jen těžko kontroloval, kdyby bylo zapotřebí. Některým klukům to došlo, a tak muselo vzápětí přijít něco pořádnýho. Mike se chytil zaprášeného kandelábru a začal se točit, točil se, dokud téměř neupadl, a kolem vřeštění pneumatik, do kterého se rázem bezhlavě vrhl. Bez kontroly, bez dechu, kšiltovka mu v jednu chvíli sklouzla z hlavy, byl to další super bod programu, zvednout ji, znovu a znovu zvedat a zase se vrhat do silni­ ce těsně před kapoty rozjetých vozů, až i smích dětí u krajnice ledově utichl, až se povzbuzující výkřiky proměnily v mrazivý pot a sladký třes. Shýbal se pro ni s takovou grácií a motal vozovkou s takovou pravdivostí, hlava se mu stále toči­ la… Příští léto ale trávil u dědečka ve Vršovicích a plná huba jeho vyprávění jen urychlila konec celé téhle hry, celého společenství.

178 Vršovičáci byli tvrdší, nesmlouvavější děti velkého světa a hrám, jaké měli tady, se mohli při nejlepším pobaveně smát. Měli tam svoje války s Nuslí a spoustu další zábavy, jako třeba pouštění kol od aut, anebo, což bylo ještě lepší, velkých železných cívek od kabelů z Tyršova vrchu dolů na trať, přímo na rozjeté vlaky. „Tam si hrát mezi auťákama, tak je půlka Vršek mrtvá. Tam se s tim, vole, neserou.“ Hrou ještě vzrušené udýchané děti ho poslouchaly, obdivovaly, jen Líza s Šár­ kou se na chvíli zarazily, aby opětovaly pátravý pohled zelenému myslivci, který je tam celou dobu pozoroval. Jen on a jeho pes a trnkový keř a ticho, nezdálo se, že by je chtěl napomínat, a ony zrovna neměly chuť vyřvat se na něm, počastovat ho svými antiúchylácký­ mi nadávkami. Přes zimu se moc nehrálo a na jaře se Mike spolu s rodiči definitivně odstě­ hoval, a to nebyl ještě zdaleka poslední hřeb do rakvičky jejich her. Pár kluků a holek se odpojilo, Michal s Pavlem kvůli fotbalu, některé sleč­ ny už to přestávalo bavit, začínal pro ně nový čas, a pak ten průšvih s Kamilem chyceným přímo při akci svojí hysterickou matinkou. Hned večer se dala do obvolávání všech rodičů, byla přesvědčená, že za tím vším je nějaká sázka, nebo dokonce šikana… proč by to jinak přece, proč by to proboha… jak by Kamilka mohlo něco takovýho napadnout? Káča Pavlišová, káča blbá, doma pak všechno vyklopila a v dobrých rodin­ kách se hned spustil kolotoč výprasků a domlouvání, těžký represe a Cyril musel k cvokařovi, a po spoustě slibů a tomhle všem vůbec už se do hraní nikdo moc nehrnul, a pro všechny hádky, jako kdo co vykecal a tak, se brzo rozpadl i zbytek jejich dokonalé partičky a pro Šárku s Lízou začal, přestože zrovna vplouvaly, hu­ rá, do puberty, vyklidněný čas nekonečného bloumání Šáreckým údolím a vyse­ dávání nad čokoládou s novými nudnými kamarádkami v místním McDonaldově bufetu… první opravdovou šlehu si Šárka dala jen o pár let později právě na tom­ hle místě. Vedle v kabince ležela na prach sjetá Líza, žíla na Šárčině předloktí duřela a modrala pod tlakem hedvábného škrtidla ještě před pár vteřinami zdobícího její dívčí šíji. „Teď natáhneš krev – vidíš? – aby si věděla, že už seš vevnitř. Takhle… kurva…“ „Kurva, to je síla!“ Místní smažky se nejraději scházely dole ve vestibulu na Dejvický, ale byla ta­ dy spousta dalších míst. „Sakra, kdy už začneš dělat něco pořádnýho? Dyť ty nemáš žádnej zájem, nic… a podivej na ty výsledky… ve škole. Jak myslíš, že takhle skončíš?“ lamento­ val tolikrát její otec s tou směšnou, neotřesitelnou jistotou, že její budoucnost skutečně jednou přijde.

201 se na trávníku, možná tak akorát daleko, aby jí stihli utéci, kdyby se chtěla ptát, možná… a taky na Honzíka, který hned sklopí oči. Na nebi krouží jestřáb, špalír vozů na Evropské nikdy nic nezastaví a Nikolka ještě pořád pofňukává. Teď čeká, co se bude dít. „Tohle je tak zvláštní, tak podivnej svět,“ říká si Šárka a slunko se zatím pro­ dere květnovými mraky a pálí jako uprostřed léta a bosá noha na kamíncích troš­ ku zabolí, bačkora osaměla v chládku na domovních schodech a Šárka se ještě jednou podívá po usmrkaných kamarádech svojí dcery. „Hned večer budu muset zavolat vašim mámám,“ pomyslí si, „a pořádně si s nima promluvit.“ Mgr. Ondřej Červinka (1977) autor psychedelického sci­fi románu Malá noční můra vydaného nakladatelstvím Pavel Mervart v roce 2011.

203 Lukáš Vavrečka alibi na příšTí noc Břečťan dosud nepozorovaně stoupal po nažloutlých zdech. Na rozdíl od jeho přítomnosti jeho kradmý pohyb očím kolemjdoucích unikal. Odehrával se v ji­ ném čase. Stejně tak já jsem našlapoval zvolna, i když poněkud nejistě. Neměl jsem proč spěchat. Nespěchal jsem. Vinárna v podloubí již utichla. Dvorky ukryté za několikerými zdmi osaměly a jejich prostory naplnil sladký pach kvetoucího bezu. Na pomezí ulice a obýva­ ných soukromí se rýsovaly stíny listoví. Malý svět vzrůstající ze světel a živící se tmou. Spletité cesty břečťanu vedly nad oblouky podchodů, vedly k oprýskaným okenicím, vedly celou ulicí a opisovaly její tvar. V jedné z nejpůvodnějších částí Města, nedaleko náměstí, ulice tvořily pouze jakési průrvy mezi domy. Okna byla světly, jejichž záře dopadala na kamenné dláždění jen poskromnu. Ovšem byla také zrcadly namířenými do příbytků, aby umocnila pocit prostoru. Světy ulic a světy pokojů byly dokonale odděleny. Pitoreskní Město. Již kolikátý rok na mne hrálo tu samou komedii. Už dávno přestala být k smí­ chu. Štěpila se a rozpadala úplně sama. Prý v tomhle Městě jednou zabili i pierota. Přesněji herce, který se za něj vy­ dával, ovšem zabili ho v kostýmu. Podřízli ho jako prase. Ošklivý příběh. Ačkoliv, kdo dneska může s jistotou tvrdit, že ví, jak tomu tenkrát bylo. Veronika vypráví spoustu příběhů, jen málu z nich se dá skutečně uvěřit. Město vypráví spoustu příběhů, pouze některé zůstávají. Jen o Tereze mi toho zatím neřekla dost, abych byl schopný jí porozumět a později si ji snad i získat. Naštěstí pro mne se Tereza poslední měsíce měnila v holku, kterou bych konečně mohl mít jen pro sebe. Alespoň po dnešním odpo­ ledni jsem si dával větší naději. Když ji Patrik opustil, poprvé za ty dva roky, co jsme spolu strávili, jsem cítil převahu. Nad ním, nad kterýmkoliv. Samozřejmě jsem si během posledních let

204 na vysoké nacházel různé známosti, ovšem vždy jen takové, aby se snadno daly ukončit v případě, že by mi Tereza dala šanci. A nyní jsem tu šanci skutečně pocítil. Dala mi ji. Darovala. Šla se za mnou vypo­ vídat a já na ni byl hodný. Stal jsem se protikladem k tomu navoněnýmu parchantovi, jak mu začala přezdívat. Byl jsem ve výhodě. A ona poprvé nebyla s někým jiným. Vracel jsem se za ní a okna byla zapnutá nebo vypnutá. Každopádně byla sle­ pá. Nic víc, nic míň. Vracet se za dívkou je akt, je to sentimentální gesto, které je stejně silné jako zoufalé, ale já měl ještě stále potřebu s ní mluvit. Dnes. Jen dvě hodiny uplynuly od chvíle, kdy jsme se na náměstí rozloučili. Spěchala za Veronikou, bylo devět hodin. Spěchala, poprvé svá, a těšila se, protože se dohodly. Nyní se v jejích oknech svítí. Vrátila se. Bude sama. Její spolubydlící Klára oslavuje poslední úspěšně složenou zkoušku letního se­ mestru. Značný důvod proč opustit noru, v níž se schovávala po celé zkouškové období. Zamlklá Klára. Konečně vyjde napospas. Klára a její intimita. Pokoj a jeho Klára. Dvojice přitažlivá i odpudivá zároveň. Vůbec celá ta její leklá tvář byla vlastně docela pěkná. Byla však uzavřená a čert aby ji otevíral.  Břečťan a jeho kradmý pohyb. Mé nohy. Mé boty přede dveřmi v přízemí. Hlavní vchod se nezamyká. Alespoň ne do půlnoci. Můj vlastní dech se mísil s vlhkým dechem domu. Nebyl jsem na ulici, nebyl jsem v pokoji. Postával jsem na pomezí. Váhal jsem a stoupal a váhal a všechno bylo přímo­ čaré. Vyjma kamenného schodiště. Cesty do vyšších pater vedou výhradně po schodišti. Přitom zdaleka ne každé stoupání vás přivádí o poschodí výše. Schodiště je zrádné. Schodiště se obtáčí.  Na chodbě se nesvítí. Za dveřmi však ano. Podlouhlou skulinou z pokoje odchází soukromí. Světlo zůstává, je nekonečné. Jako bych v dlani těžkal říční kámen, několikrát zaklepu a mimoděk otevírám. Zbytky soukromí vyprchají do šera. Dívčí vůně odtéká a vsakuje se, lepí se mi na podrážky. Kůže, parfém a něco navíc, co zatím nejsem schopen rozeznat. Všechno to cítím a jsem jako malátný. Pronikám a uzavírám průnik. Volám zprvu nesměle, později nahlas, ale slyším jen tikot hodin na zdi a svou nepokrytou bázeň.