Někomu se něco stát může

Josef Volf NĚKOMU SE NĚCO STÁT MŮŽE… Pavel Mervart 2011

 Obsah Dětství 14 Vývoj 18 Pohřeb 23 Zapadlý vynález 26 Túra 29 Vrátek 32 Sáně 36 28. říjen 1967 39 Hrdinství 43 Strach 49 Kuchňa 52 Zimní příběh 56 Noblesní korzo 60 Námluvy 63 První výlet 65 Malujeme 69 Lezník 72 Patnáct minut slávy 75 Zrání 78 Počátky cest 81 Hasič amatér 86 Cestou domů 89 Moje první cesta na Západ 91 Školení 95 Tlumočnice 98 EMO 101 Babka 107 Asie 110 Míra 114

Fet 117 Gemütlich 120 Průmyslový vzor 123 Itálie 125 Splín 128 U zubaře 133 Výprava 135 Konflikt 140 Kabelka 143 Jeden sobotní den 146 Kuřák 150 Světové večeře 153 Past 157 Úvahy 160 Výchova 166 Závěrem 171

11 Někomu se Něco stát může, tobě se něco stát musí, říká o mně jeden přítel a mu­ sím přiznat, že mi to jde tak nějak samo a už odmalička. Jsem teď dědeček vnímavého kloučka a malé slečny, ale pořád je to stejné, pořád se dějí věci. Asi to jsou dispozice od rodičů, prostředí samoty, na které jsem vyrůstal, vliv skupinky vynikajících kantorů na základní škole a snad přímo i historických událostí. Nebo to má člověk přišité osudem. Děství bylo krásné i velmi tvrdé a okolnosti mne naučily nebrat sebe a svět kolem příliš vážně. Dobrý kamarád mi řekl, napiš to, potěší tě to, až nebudeš mít z čeho brát, a možná to potěší dalších pět lidí ve chvilce, kdy třeba zrovna jim do smíchu nebude. Vím ale, že se najde spousta lidí, kteří to nepochopí vůbec. Nevadí. Možná se mi neděje nic tak neobvyklého, ale nějak se občas sejdou okolnosti, které vytvoří situaci, co v tu

12 chvíli potěší ducha zúčastněných, a ještě chvíli přetrvá­ vá pocit, že je hezky. V Jirotkově Saturninovi je úvaha o roztřídění lidí podle jejich přístupu k míse koblih v kavárně. Myslím, že trochu patřím k té třetí skupině, a moje žena to velmi dobře ví. Není to ale přesné. Tam přistupuje účastník ke koblihám osobně, kdežto ke mně přistupují koblihy jaksi samy, zvenku. Například, v době brněnského veletrhu zaparkuji auto a v obleku s kravatou a s diplomatkou odcházím na stánek. Přímo ve vjezdu do parkoviště naproti mně zahýbá dovnitř Peugeot s francouzskou značkou. V tom samém okamžiku vyrazí před Francouze z hlídací bou­ dy baba v kulichu a reflexní vestě, rozpaží ruce a začne zmateně organizovat dopravu. Zády ke mně máchne svou ušmudlanou pravicí patnáct centimetrů před mým nosem. Tak jsem jí tu ruku ostentativně galantně polí­ bil. Bábu jako by kousnul had, úplně ztuhla a Francouzi se mohli v autě smíchy umlátit. Já jsem následně vy­ slechl desetiminutovou, zřejmě uznalou řeč, ale nerozu­ měl jsem dobře, neb byla vedena v nejtvrdší brněnštině. Další situace, jdu po ulici, chvilkami mrholí, mám ohrnutý límec a ruce vražené hluboko do kapes kabátu, v pravé kapse mám dva padesátníky a bezděky si s nimi hraji. Přesně ve chvíli, kdy míjím trafiku, se pootev­ řou dveře a ven se vysune ruka se zlatým prstenem na každém prstu a sadou zlatých náramků. Dlaní vzhůru zkoumá, zda ještě prší. Nevím proč, ale ty dva padesát­ níky jsem jí mlčky vložil do dlaně. Dál jsem již musel podstatně přidat do kroku. Od té doby mě trafikantka spiklenecky zdraví. Nebo, znáte ty dny, kdy vás pokouše manželka a vy­ nadá vám pes, práce jde od ruky na zem, kopnete se

13 do palce a… Nejlepší je v takových chvílích opustit pozice a jít se litovat do ústraní. Při jedné takové slabé chvilce jsem prošel místním podchodem a nahoře, mírně zadýchán, jsem se opřel o krásnou lípu, pamětliv toho, že i někteří velikáni dokonce stromy objímají. Přesně v tom okamžiku se z vedle stojící automatické měst­ ské informační tabule ozvalo: „V těžkých chvílích vaše­ ho života vám pomůže… pohřebnictví Nováková“ – a bylo vymalováno. Z těchto příkladů vyplývá, že na věci nemám pří­ mou zásluhu a vše je dílem vyšší moci, jinak bych byl o metr dál nebo o vteřinu pomalejší. A takových příhod se mi stávají desítky.

36 sáNě Na hory jsme jezdili lyžovat přibližně jednou za tři týdny, a je fakt, že na nás občas přišla i lenost. V jedné takové slabé chvíli jsme se sestřenkou Evou odložili lyže a aplikovali sáňky nalezené v lyžárně. Zatímco ostatní táhli na Portášky lyže, já táhl sáně. Nahoře jsme lehce poklábosili, a pak že se pojede dolů. Lyžníci odpíchli a odjeli. My sedli na saně a odrazili. Vyšší hmotnost na saních je údajně výhodou, ale ne­ byla. Já mám výšku 180 cm, sestřenka možná o dva cm méně a tomu odpovídala i váha nákladu. Podstatné je, že saně se po nápravu zabořily do sněhu a nějaké od­ strkování podpořené funěním nemělo vůbec žádný vý­ znam. Ještě jsme utrpěli pár nevybíravých narážek na téma orání sjezdovky. Nezbývalo než pokorně dotáh­ nout sáňky ke kraji sjezdovky a šlapat dolů. Po pravé straně byl tenkrát mladý les se smrčky tak do tří metrů a podle něj krásně uježděná cesta dolů. „Jedem?“ mrknul jsem na sestřenku.

3 „Já nevím, je to do zatáčky,“ ozvala se v ní přiroze­ ná bázlivost. „Nemluv a nasedej.“ „No jó, ale kam to vede?“ špitla nedůvěřivě a opa­ trnicky. „Dolů, kam jinam,“ odbyl jsem ji zachvácen star­ tovní horečkou. Sedla si a odrazili jsme. Já vpředu řídil, ona vzadu coby neplatící hulákající pasažér. Cesta byla jako bobová dráha, zatáčky krásně klopené a saně se hezky rozjely. Práh odvahy byl u ní poněkud nižší než u mne. „Zastav!“ „Proč, vždyť to nádherně jede.“ „Zastav!!!!“ „Jo, zrovna teď, když je před námi pěkná klopená zatáčka dolů.“ „ZASTAV!!!“ No dobře, zabořil jsem paty do sněhu, až na obě strany odletovaly gejzíry. Zepředu mne ošlehával vítr, zezadu poryvy hysterie. „ZASTAV! OKAMŽITĚ ZASTAV!!!!“ Prořítili jsme se zatáčkou. Před námi se objevila idyla. Dvě dámy v kožichu kráčely naproti nám nahoru, jedna z nich měla na vodítku psa, mrňavýho, dlouhýho bych řekl. Dámy vedly konverzaci a pes se táhl za nimi. Teď už jsem chtěl zastavit i já. „Bacha!“ zařval jsem a snažil se zvednout předek saní, nohy zaryté do sněhu. Sto čtyřicet kilo je sto čty­ řicet kilo. Dámy uskočily k lesu, pes na druhou stranu. Vodítko napjaté přes cestu jsem zachytil v úrovni ra­ men. Jen jsem ještě stačil zaregistrovat, jak voní podě­ laný jezevčík, když mi proletěl kolem obličeje a zavěsil se ve smrčině. Odbrzdil jsem. Naštěstí se svah zmírnil,

38 takže i násilí pasažéra vzadu polevilo. Za námi v dál­ ce se postupně vytrácelo skuhrání psa. Nebo že by to byla ta dáma…? Z tobogánu jsme vypadli o kilometr dál a opravdu si už nepamatuji, co mi Eva říkala celou cestu, když jsme táhli saně k chalupě. Od té doby byla velmi ostra­ žitá, i když se mnou měla jet autobusem, o saních ani nemluvě.

63 Námluvy Se svou budoucí ženou jsem už nějaký pátek chodil, tu a tam jsem u nich přespal v pokoji pro hosty, se všemi jsem si docela rozuměl, takže bylo nabíledni požádat rodiče o ruku jejich dcery. Dohodl se termín, já opatřil tři pugéty, pro matinku, požadovanou dceru a babičku. Čokoládu pro sestřičku a láhev vína pro hlavu rodiny. Ve dveřích jsem byl uvítán, jako kdybych tam snad nikdy předtím nebyl, maminka mně z nějakého důvodu začala vykat, otec mluvil bodře a nahlas. Babička říkala „Herzlich willkommen“, měla totiž před první válkou německé školy, a čtrnáctiletá sestřička se tvářila na­ prosto znuděně. Pojďte dál, tady máme pokoj, tady je obyvák, tady kuchyň a kdybyste se chtěl umýt, tam je koupelna. Rozdal jsem své dary. Chvíle rozpačité konverzace. „Víte, já bych vás chtěl požádat o…“ „Ale samozřejmě, jsme rádi, a pojďte si sednout, ať vám nevystydne polévka.“ Bohatě nazdobená tabule,

64 květiny, krajkové prostírání, karafa knedlíčkové, skoro jako od mé maminky. Otec spustil k důležitosti situace vybranou hudbu, nejspíš Dvořákovu Novosvětskou. Ve slavnostní atmosféře jsme snědli polévku, i když v jed­ nom okamžiku maminka vyskočila a s pohledem na můj talíř uchopila víko karafy a natahovala se po naběračce. Otec ji však magickým pohledem vrátil zpět na židli. Následoval bramborový salát, každý si nabral, ko­ lik uznal za vhodné. Řízky přinesla maminka na míse a každému jeden přidělila. „Dobrou chuť.“ „Dobrou chuť,“ vzal jsem do ruky příbor. Z toho, co následovalo, to vypadalo, že se budou hrát skořáp­ ky. Babička vstala a řekla, že Eva má malý řízek a vid­ ličkou jej vyměnila za svůj, načež maminka vyměnila řízek otci za relativně větší. Pak si řízky vyměnily mezi sebou. Maminka znovu vyměnila řízek Evě a mne se zeptala, jestli nechci přimastit, a pak jsem už ztratil přehled. Když však přišla výměna na mne, nějakým atavistickým reflexem jsem ucuknul s talířem k sobě. Na jídlo mně nikdo sahat nebude. Můj původní řízek už tam nebyl, a ten, co přistával, dopadl na ubrus a tiše si pouštěl omastek do krajek. Otec zasyčel, praštil obě­ ma rukama do stolu, rázně vstal, otočil se a odešel vyměnit Dvořáka za Beethovenovu Devátou. Nastalo rozpačité ticho, ale já už věděl, že do téhle rodiny se přižením docela rád.

65 PrvNí výlet Když jsme se rozhodli koupit si naše první auto, bylo třeba kromě našetření peněz učinit dva zá­ kladní kroky. Udělat autoškolu, což trvalo asi čtyři mě­ síce, a zapsat se do pořadníku na auto, kde se čekalo měsíců asi osm. Samozřejmě existovaly různé způsoby, jak termíny upravit. Takže známý známého mého tchá­ na někde ve Zlíně, vlastně tenkrát ještě v Gottwaldo­ vě, vyšetřil jedno auto už za tři měsíce. Následně jsme se známým mého známého přivezli auto k mým rodi­ čům na samotu, měsíc před tím, než jsem dostal řidičák. Krásná světlounce modrá Škoda 110 L s tmavě mod­ rým polstrováním, chromovanými nárazníky a pokli­ cemi voněla novotou. Samozřejmě že jsem na dvorečku trénoval jízdu ve smyslu pokroků v autoškole. Deset metrů vpřed a deset metrů vzad. Výsledky byly uspokojivé. Rozbité sklo v pařníku, zlomené hrábě, jedna kulhající slepi­ ce a rozhodnutí mé matky, i když to byla velmi statečná

66 žena, že si se mnou do auta nikdy nesedne. A to se, prosím, chlubila, že za války jezdila s náklaďákem. Trochu popíši topografii děje. Dvoreček je mezi do­ mem a hrází rybníka, čtyři metry široký a dlouhý asi patnáct metrů. Hráz je poměrně vysoká, takže hladina rybníka bývala tak ve výšce jídelního stolu. Vpravo a ještě vpravo se po úzkém mostku přejde na polní cestu, která se po čtyřech stech metrech dostane k silni­ ci. Na druhou stranu je výjezd nahoru na hráz rybníka a po pár metrech končí v poli. Vlevo je zahrada sevře­ ná mezi hrází a potokem za domem. V sobotu, poté co jsem úspěšně obdržel řidičák, do mé ženy vjel démon cestování. Pojedeme na první výlet. Oblékla mne do šedivých kalhot a bleděmodrého trička, k barvě auta, sama si vzala bleděmodré šatičky, k barvě auta, bleděmodré botičky, bleděmodrou ka­ belku, bleděmodrou stužku do vlasů… Přeháním, měla krátké vlasy a stužky nenosila. Následovalo dlou­ hé a strategické vyjednávání, kam se pojede. Matka prosazovala názor, že by se raději měla zrýt ta zby­ lá špička zahrady, já bych jel do ZOO, žena někam na zámek. Rozhodnuto… kamkoli. Nasedli jsme a vyrazili. Maminka stála na verandě a šátečkem nám zamávala. Popojel jsem pět metrů po dvorečku a chtěl odbočit na ten mostek. Nějak se mi zdál najednou úzký. Sice tam občas projela nákladní Tatra, ale teď byl úzký. Následovalo bleskové rozhodnutí: Vyjedu na hráz a ob­ jedu rybník po poli. Žena ztichla. Za rybníkem bylo veliké pole vojtěšky, ale vyježděné koleje kolem rybní­ ka dávaly poměrně dobrou šanci dojet na silnici cel­ kem bez problémů. Avšak po stech metrech v polích jsem byl postaven před řešení své první samostatné reálné dopravní situace. Předjíždění, nebo objíždění

6 překážky? Po poli jel totiž traktor. Respektive traktory dva. Vpravo vpředu jeden táhl cepovák, sekal vojtěš­ ku a výkonným fukarem ji foukal druhému jedoucímu ve formaci vlevo a poněkud za ním do velkoobjemové korby. Dojel jsem až za ně. Táhnout se za nimi mi přišlo poněkud nedůstojné. Předjet! Vpravo byla vzrost­ lá vojtěška a vlevo volná jen půlka kýžené cesty. Zařadil jsem dvojku a sevřel pevně volant. Rysy mi ztuhly od­ hodláním. V tom momentu mne traktorista spatřil ve zpětném zrcátku. Asi se trochu vyděsil, protože nějak reflexivně uhnul mírně vpravo, tedy přimknul se k tomu cepováku a malinko mi pootevřel cestu. Sešlápl jsem plyn k podlaze. V autě se náhle zešeřilo, chvilinku bylo zdánlivé ticho, jen motor řval v otáčkách. Pak mi žena vyslovila nedůvěru. No, spíš bych měl říci, že na mne začala ječet. Ohlédnu­li se bratru těch pětatřicet let zpátky, co s ní žiju, bylo to snad jedinkrát, co jsem u ní viděl příznak hysterie. Když jsem se totiž ocitl těsně vedle toho traktoru, dostaly se oba stroje tak blízko sebe, že fukar obrov­ ským tlakem foukal tu rozsekanou čalamádu přes sběr­ nou korbu, tedy přímo na nás. Bleděmodrá zezelenala, i v náladě. Nezbylo mi než otočit se a potupně dojet zpátky na dvorek. Stopy traktorů od toho místa již nebyly tak přímé jako obvykle. Myslím, že oba chlapi smíchy brečeli ještě večer v hospodě. Nevím, půl roku jsem tam nešel. Zbytek dne jsem vyšťourával šroubováčkem ze všech možných míst řezanku, natemovanou snad i do dírky v zámku, a zelená šťáva stékala po kapotě, sklech, zrcátkách a odkapávala ze všech hran. Určitě byla i v ná­ dobce ostřikovače. Brzdová kapalina byla zelená ještě rok. Za nárazníky toho bylo na vidle. Ještě za měsíc tu

68 a tam odněkud vypadla hrst sena. Auto jsem několi­ krát za sebou umyl, sledován od kávičky na verandě poťouchle škodolibým pohledem své matky a účast­ ně nenávistným zrakem vlastní manželky. Na výlet jsme jeli o mnoho dnů později, ale už ne v modrých šatičkách a taky ani už nevím kam.

11 Fet Ten večer se mi nějak neudělalo dobře, noviny mar­ né, televize nic, počítač nic, ušlechtilá hudba i kniha by mou pozorností byla zneuctěna a navíc, když moje žena zjistila, že bloudím od čerta k ďáblu, dostala geniální nápad, že bych mohl jít uklidit v garáži nebo ve sklepě. Tím pádem se mi ještě přitížilo. Usoudil jsem, že to bude asi od žaludku, a aplikoval lok Becherovky, tedy větší lok. Kousavé připomínky od sporáku mne zahnaly do postele. Hodinu jsem se převracel v posteli a devastoval prostěradlo v marné snaze usnout. Vylezl jsem tedy pokorně k tomu sporáku ke konzultaci. „Vem si prášek na spaní a furt neotravuj,“ znělo po­ hlazení v těžké chvíli. Učinil jsem doporučené. Po další půlhodině mne tentokrát skutečně začal žaludek bolet. Kuchyni jsem se už preventivně vyhnul a v obyváku si dal, čistě ze zdravotních důvodů, ještě jednu stopečku. Usnul jsem tvrdě. Probudil mne až pocit, že mne zachytila jedoucí lokomotiva za klopy kabátu a hlavou

118 třískám o pražce. Ten vjem byl tak realistický, že jsem otevřel oči. Nebyla to lokomotiva, ale moje vlastní manželka a nebyly to pražce, ale zábradlí na chodbě. Ostatní souhlasilo. Jen ta lokomotiva byla v noční ko­ šili a syčela z ní pára. Ve vchodu domu mám sedm sousedek. K šesti z nich by se za určitých, tedy téměř nepravděpodob­ ných okolností dalo ve tři ráno dobývat. Nevím proč, ale mne žena načapala, jak škrábu v pyžamu na dveře zrovna u té sedmé. Něco nesrozumitelně důrazně vy­ kládala a vlekla mne po schodech domů. Od té doby v noci zamyká zevnitř a ukrývá klíč. Ještě dlouho potom se jí v očích tu a tam objevil poťouchlý záblesk pochyb o mém vkusu. Musím se přiznat, že mne občas poleje horko, pomyslím­li na to, že ta ženská se tenkrát mohla probudit a ty dveře skutečně otevřít. Při pozdější konzultaci s kamarádem lékařem mi bylo vysvětleno, že kombinace prášku na spaní a alko­ holu určitá droga jest. Stal jsem se tedy příležitostným feťákem amatérem. Nic moc. Jestli mají profifeťáci podobně připitomělé halucinace, tak proč to, probůh, dělají?! Mám bratrance. Je to vysoký státní úředník, vědec­ ký pracovník v oblasti práva, majestátního vzhledu a rozvážného chování. Jeho názor je brilantní, pode­ přený vzděláním a protřelostí světem. Když něco řek­ ne, lze to brát jako axiom. Má jednu libůstku. Na pivo chodí do hospod nejnižší cenové skupiny a jí k tomu karboše. Při jedné takové pivní seanci jsme se dostali, jak to tak v těchto institucích bývá, od jídla v hospodě přes mezinárodní terorismus, boty z Číny, hinduistické relikvie, zapalování v autě a narkomany až k jídlu v hos­ podě. U tematického okruhu drogy jsem dal k dobru

119 svou tvrdě nabytou zkušenost. Přešlo se na mládež a psychotropní látky a devastující vliv na jejich dušev­ ní život. Zavedl jsem filipiku na téma, co například ti dnešní chlapci v těch svých hlavách vlastně mají, jaký to smutný obraz ducha, jaká hrůza. Jen se podívejte, co malují po plotech. Jaké příšernosti. Samý sprej. Vždyť ONI UŽ PO ZDECH NEMALUJÍ ANI TEN KLA­ SICKÝ KOSOČTVEREC!!! Bratranec se zachmuřeně ponořil do sebe a dlouze se odmlčel. „Ba, ba, to máš pravdu, TO jsem už vážně dlouho neviděl. Ostatně ani ve skutečnosti.“ Chlap, co vedle u stolu nepokrytě poslouchal naši debatu, si zničehonic nasmrkal do piva a vyrazil bez placení ven. My pak už jen vyrovnali útratu a rozešli se k domo­ vům, každý ponořen do vlastních filozofických úvah.

133 u Zubaře „Další prosím!“ Vstoupil jsem do ordinace. U křesla stála mladá hezká vysoká paní doktorka barokních tvarů. V černých vlasech měla červenou mašli. „Posaďte se, prosím… Chlape, nejdete sem z psy­ chiatrie?“ „Ne, proč?“ „Ještě se mi nestalo, že by se člověku, kterému jdu trhat zub, takhle smály oči.“ „Víte, teď se mi na parkovišti stala úsměvná pří­ hoda.“ „Neříkejte, vlastně povídejte! Sestro, připravte no­ vokain.“ „No, na parkovišti bylo jediné volné místo k zaparko­ vání, pěkně jsem si nadjel, abych tam mohl zacouvat, a v tom momentě mi do té mezery vrazil starší Wartburg. V tu ránu jsem měl krev v očích a vyrazil na řidiče…“ „Otevřete ústa, teď to trochu píchne, dobrý?“ „Ano.“

134 „A dál?“ „Z auta vystoupila tak pětadvacetiletá štíhlounká hol­ čina, na sobě měla halenku a od pasu dolů jen velmi úsporné krajkové kalhotky. Polknul jsem naprázdno a agresivita mě přešla. Shovívavým pohledem se mi tak nějak trochu omluvila, sáhla na zadní sedadlo, vzala suk­ ni, oblékla si ji, rutinním pohybem upravila, obula boty, pootočila zpětné zrcátko, tedy u vedlejšího auta, rtěn­ kou si přejela ústa, znovu se na mne omluvně podíva­ la, vzala kabelku, zamkla auto a odešla středem, hlavní bránou do areálu.“ „Sestro, podejte mi kleště… a dál?“ „Co dál, stál jsem tam s takhle otevřenou pusou,“ a mimoděk otevřel ústa. Doktorka v tom okamžiku zneužila mého gesta, popadla mě za hlavu, přitiskla do těch svých kyprých tvarů a hrábla mi kleštěmi do pusy. „A dál?“ „Dál už škoro nič, žaparkoval jšem těšně vedle a šel jšem šem.“ „Dobrý, tohle držte skousnuté a vyplachujte si to heřmánkem,“ a vrazila mi mezi zuby nějakej fáč. „Další, prosím.“ Při cestě na parkoviště jsem inventurou zjistil, že mi vytrhla zuby dva. A na parkovišti jsem zjistil, že tam na mě čekají strážci místního zákona, neboť jsem stál půlkou auta na vyhrazeném parkovišti pro invalidy, což jsem předtím neviděl. S krvavým tamponem v puse jsem jim nedokázal věrohodně vysvětlit svoji situaci. Stálo mě to dvě stovky. Ale užil jsem si ten den.

11 Závěrem Tak, a je nejvyšší čas ukončit knihu, vypnout počí­ tač, zavřít láhev a jít spát. Popsal jsem jen zlomek zážitků, něco si však ještě sobecky nechám pro sebe, něco přece psát ani nemohu a něco se nehodí psát. Zítra se vydávám vstříc dalším dnům. Už se těším, jak si někde sednu na zahrádku restaurace a dám si paříž­ skou kávu, poklábosím s milým člověkem, pohladím blízké a skloním se k vnoučatům. Třeba se někdo dotk­ ne mne, jen tak pro radost. Člověk by prý neměl litovat toho, co udělal, ale naopak toho, co neudělal. Myslím, že je toho ještě dost, co se ještě udělat dá. 1. 2. 2011