DRUUNA 3

ZAPOMENUTÁ PLANETA KLON ANIMA PAOLO ELEUTERI SERPIERI DRUUNA 3

2

PAOLO ELEUTERI SERPIERI DRUUNA ZAPOMENUTÁ PLANETA KLON ANIMA

Paolo Eleuteri Serpieri DRUUNA Z italských originálů Serpieri Collection Druuna 04: La Planète Oubliée / Clone Druuna: Anima vydaných nakladatelstvím Lo Scarabeo v roce 2016 přeložila Míša Šmakalová Redakce: Boris Hokr Korektura: Filip Gotfrid Grafická úprava: A. Sarah Tejnická Lettering: A. Sarah Tejnická Šéfredaktor: Jiří Pavlovský Ředitel nakladatelství: Petr Litoš Vydalo Nakladatelství Crew s.r.o. v roce 2018 V tomto souboru vydání první Vázaná verze vychází v limitovaném nákladu 500 kusů Tisk: Finidr s.r.o. ISBN 978-80-7449-567-0 (brož.) ISBN 978-80-7449-568-7 (váz.) © 2016 LO SCARABEO All rights reserved.

DRUUNA ZAPOMENUTÁ PLANETA

6

5 Já... existuju? Moje vědomí je jako... kostka ledu. ách... Hmm... ach jo. Mám strach. Taková hrůza... čeho se tak bojím? Kolem je tma... Jsem slepá! V hrdle a plicích cítím chladnej vzduch. Ale v nitru se mi něco probouzí a roztává. Dávný spojitosti, důvěrně známá bolest. Je mi zima. Bože můj, proč nic nevidím? Ne, tamhle! Světlo! Co to... Nějakej zvuk. Nevím přesně, odkud přichází, ale je to někde blízko. Cítím lehkej tlak. Něco se mě dotýká. Nebo snad někdo? Co to může být? Co... to... je?! Já vidím! Ne, ne! Zrůdy! Noční můry! Mám toho dost, dost... Už nechci... Jo... Jo, lepší je zapomenout. Spát. Zase se ponořit do spánku, kde nejsou sny ani noční můry. Vrátit se do ledový kostky nehybnejch vzpomínek, všech těch vzpomínek... Jakejch vzpomínek? Mám pocit hrozný prázdnoty, bojím se... Ale... Kdo vůbec jsem? Na nic si nevzpomínám. Co se stalo? Kde to jsem?

6 Možná tělo procitá rychleji než paměť. Nemůžu se hýbat. I když... moje ruce, teď... se mi podařilo pohnout rukama. Jsem celá zdřevěnělá. Začínám cítit, jak mi v žilách proudí krev, jo, led pomalu roztává. Musím něco dělat, cokoliv... Už cítím i nohy... Radši se začnu hýbat. Vstanu a zaženu ten ledovej spánek. Až příliš se podobá smrti. Ach... hmmm... Bože můj... Všechno mě bolí. Jak dlouho jsem asi spala? Sakra, mám naprostej výpadek. Jak je možný, že si nevzpomínám... Kde to jsem? Proč vyspávám na takovým prapodivným místě? Vypadá to jako šrot, trosky nějakýho stroje nebo něčeho, co jím kdysi bývalo. Ehmm... Je tu někdo? Ne! Co to dělám? Radši na sebe nebudu upozorňovat, může tu číhat nebezpečí. Ale jaký? Hej, moment, před chvílí tu přece někdo byl! Zahlídla jsem ho, když jsem se vzbudila. Na hlavě měl divnej stroječek a zíral na mě takovým ohavným okem. Sahal mi na prsa, na boky, dotýkal se mě po celým těle... Ale co když...? Co když se mi to celý jen zdálo? Ach jo, jsem tak zmatená.

7 Vážně se musím rozhý- bat. Zkusím sundat nohy. Hmm, vypadá to, že jsou v pořádku. Třeba mi bude líp, když se projdu... Jsou tu další lehátka jako to moje, jenomže prázdná. Ne, tamhle asi leží tělo, nebo aspoň... Bože můj! Kdo to jen může být? Mumifikovaná mrtvola! A kdo ví, kolik let! Mohlo se mi stát to samý! Možná jsem ho znala. K čertu, to je klidně možný! On už se ale nikdy nevzbudí...

8 Brr... Musím se zdejchnout! Tamhle ve stěně je díra, že by...? Sakra, propast!

9 Zkusím přejít tady po tý věci... Tak co? Vypadá, že celkem drží. Hmm... hmm... Někam to přece vést musí. Nezbejvá než doufat... Ale stejně! Nemám páru, kde jsem se ocitla, proč tu jsem ani jak se jmenuju! Do háje, vždyť já mám úplný okno! Teď musím dávat bacha, fouká tu šílenej vítr. Ztrácím rovnováhu, musím se dívat, kam šlapu. To je ale strašidelná jáma! Ani nedohlídnu na dno. Radši tam nebudu koukat. šup! A je to.

10 Odsud si můžu prohlídnout ten divnej stroj, co jsem z něj vylezla, líp. To je něco. K čemu asi je?! Nemám nej- menší tušení, jen takovej zvláštní pocit hrůzy. Ježišmarja, až teď mi došlo, jaký je tu ticho, nic než vítr... Copak v tomhle světě není život? A já nemám vzpomínky, takže se mi zdá, že do něj zapadám. Vnitřní prázdnota. Je to, jako bych neexistovala, hnusnej pocit, že jsem se nikdy nenarodila... Potřebuju zjistit, kde to jsem. Kdo ví, třeba si pak vybavím, kdo jsem. Fajn, tak pohyb, jdeme na to... Zkusím vylézt po těchhle schodech. Proč ne, stoupání je vzpruha. Nejspíš to tu postavily nějaký inteligentní bytosti. Ačkoliv... Něco mi říká, že už jsem na podobným místě žila. A to mě děsí. Je to, jako by hrůzy a noční můry z minulosti vyplouvaly zpátky na povrch.

11 Možná si to jen sugeruju. Tohle pro- středí mě zneklidňuje, nedělá mi dobře. Nikde ani šelest, je to tak stísňující! Nechala jsem se unést a ani jsem si nevšimla, že sem jde světlo zvenčí. To je ohromný! Vždyť je to město! Město! A sahá hrozně hluboko, je to bezedná propast!

12 Eh? Tam vzadu něco je. Zaslechla jsem nějaký zvuk. že by kroky? Nikoho nevidím, ale už se blíží. Radši se někam schovám a podívám se, kdo to je... Honem! Tenhle tmavej kout se mi zrovna hodí! Teď se ty kroky zdají rych- lejší a slyším je čím dál blíž. Co když mě viděl? Jej! Bože můj, co to má bejt?! Ne, né!