Heraldika

HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH Michal Vitanovský

2

3

4

HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH Michal Vitanovský N A K L A DAT E L S T V Í L I BR I P R A H A 2 0 17

Mojí ženě Nadě. © Michal Vitanovský, 2017 © Libri, 2017 ISBN 978-80-7277-559-0

OBSAH Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Heraldika jako obraz silných a slabých stránek lidské povahy 11 Románský sloh . . . . . . . . . . . . . . 15 Gotika . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Renesance . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Baroko . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Klasicizmus . . . . . . . . . . . . . . . 167 Historizmus . . . . . . . . . . . . . . . 209 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Heraldika – věda a umění, teorie a praxe, spolupráce a svár 252 K obsahu a konstrukci erbu . . . . . . . . . . 258 Slovníček odborných výrazů . . . . . . . . . . 280 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . 288 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . 291

8

9 ÚVODEM Erby na mincích a medailích přitahují pozornost. Náhodný po- zorovatel, který má o heraldice jisté povědomí, hledá známé zna- ky a zkouší uhodnout důvody jejich užití. Ten méně informovaný žasne nad složitostí, tuší nějaký hlubší smysl a skryté souvislosti. Jiný se prostě těší z malebnosti a romantičnosti erbů. Mezi pro- fesionály, kteří se mincovními obrazy erbů na různé úrovni zabý- vají, jsou historikové, heraldici, numizmatici a výtvarní umělci. Toto společenství se sice obírá stejnými artefakty, ke škodě věci však málo spolupracuje. Navíc pokračující specializace, typická pro současnost, nepřeje žádoucímu širšímu pohledu. Bohatství erbů na mincích a medailích tak zatím zůstává do značné míry nevytěženo. Tato práce je jedním z možných pokusů o nápravu. Pro začátek si pomohu citací z  hesla encyklopedie. Znaky na mincích – trvalá heraldická znamení ve štítu patřící právnickým nebo fyzickým osobám na základě vžitého nebo uděleného práva. Zna- ky, které vlastní státy, země, města, cechy a další, mají obecnou plat- nost a nevztahují se na konkrétní osoby. (Z. Petráň, P. Radoměřský: Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numizmatiky). Málokterá definice dokáže vyjádřit téma beze zbytku. Také v na- šem případě bychom našli další pokusy stručně ho formulovat. Vždy však půjde o úvodní informaci, kterou je nutné dál rozvíjet. Především bude užitečné zorientovat se v oborech zabývají- cích se erby na mincích a medailích. V rodině pomocných věd historických má heraldika dvě sestry, numizmatiku (zabývající se mincemi a mincovnictvím) a sfragistiku (nauku o pečetích), a jednu sestřenici, totiž genealogii (rodopis). První tři vědy pro- pojuje výtvarné umění, které je podmínkou jejich existence.

10 Rodopis dodává fakta o majitelích erbů a jejich příbuzenských vazbách. Literatura navíc poskytuje erbovní pověsti. Zarámování obstarává obecná historie a dějiny umění. Zdůrazněný význam výtvarného umění pro práci s heraldikou na numizmatických památkách vede k nezbytnosti obrazového doprovodu. Na  následujících stránkách jsou obrazové přílohy dvojího druhu. Jedny přibližují heraldická pravidla a reálie a jsou souborně umístěny v závěru. Druhé se zaměřují na vybrané pří- klady mincí a medailí se znaky a uvádím je průběžně, podle chro- nologie. Všechny jsou provedeny lineární kresbou, která, zejména u mincí a medailí, je schopná zachytit potřebné detaily. Rezigno- val jsem nejen na fotografie, ale také na skutečné rozměry ražeb, které jsou obvyklé v  numizmatických publikacích. Vzhledem k  účelu této práce považuji za  důležitější čitelnost a  zřetelnost mincovního obrazu. Vedlejším a nečekaným efektem kreslení re- liéfů na mincích a medailích je intenzivní poznání práce dávných kolegů. Umožnilo mi to sledovat výtvarné myšlení jednotlivých autorů, způsob, který volili k vyjádření zadaného tématu. Tato osobní zkušenost se bohužel nedá zprostředkovat. Cílem práce není soupis vedený snahou zachytit co možná největší počet mincí s erby. Některé znaky, které se na mincích objevují opakovaně a v nepříliš vizuálně odlišných variantách, by proto nemělo smysl uvádět. Naopak jiná, vzácněji se vyskytující znamení dokládají bohatství a rozmanitost heraldiky na numiz- matických památkách. Jejich výběrová citace má ilustrovat zá- věry plynoucí z textové části. Popisky pod kresbami se omezují v naprosté většině jen na držitele znaku a vynechávají další údaje běžné v numizmatických publikacích. O  dějovou linii vyprávění se stará historická posloupnost osobností a institucí, které znaky na ražbách užívaly. Plocha jim věnovaná nemusí nutně odpovídat jejich obecně přijatému his- torickému významu. Velké osobnosti někdy po sobě z různých

11 důvodů nezanechaly ražby heraldicky zajímavé, a naopak. Ne- snadné bylo vymezení teritoria. Numizmatický materiál nakonec dilema vyřešil sám. Mince a medaile, které prokazovaly nějakým způsobem souvislost s českými dějinami, samy určily oblast naše- ho zájmu. Ta je v průběhu času proměnlivá, zcela ve shodě s ne- lineárním historickým vývojem. Stejně důležitý jako historický kontext je i ten slohový. Zařa- zení mincí a medailí do odpovídajícího období dává možnost vy- tvořit logické celky. Přitom je zajímavé sledovat, jakým způsobem se tvůrci vyrovnávali s nabídkou slohových forem, vládnoucích v daném období. V souvislosti s aplikací slohového hlediska po- zitivně vynikne zvláštnost mince jako výtvarného díla. Mobilita mincí umožňovala pružnou výměnu výtvarných informací, a ne- byla tedy bez vlivu na šíření nového slohu. Málokteré umělecké dílo putuje tak rychle z ruky do ruky. Podobně bychom s obtíže- mi hledali výtvarný obor s tak vysokými počty kusů a s takovým množstvím variant a obměn. V  16. století se k  tvorbě mincí připojuje také medailérství. Od té doby vznikají mince i medaile paralelně a erby se objevují na obou. Heraldika na medailích, vybavených větší volností pro- jevu, vhodně doplňuje heraldické mincovní obrazy. Medailérství rozšiřuje možnosti heraldických ražeb (i odlitků) také do širšího společenského okruhu. Jestliže mincování bylo zpočátku vyhra- zeno jen panovníkům a později některým aristokratům, medaile si mohl vydat i drobný šlechtic nebo měšťan. Církevní heraldi- ka tvoří zvláštní část erbovních realizací. Patří však k produkci ostatních společenských skupin a specificky ji doplňuje. Znaky monarchů, panstva, prelátů a měst, vyražené na min- cích a medailích, tvoří celek, který prochází dějinami v různých vztazích a obměnách. Tímto způsobem budeme také heraldiku na komorních reliéfech sledovat. Základní členění podle slohů probíhá od románského umění přes gotiku, renesanci, barok, kla-

12 sicizmus až po historizmus. Jednotlivé slohové kapitoly jsou dále děleny na  části věnované znakům panovnickým, šlechtickým, církevním a městským. V závěru je úvaha o vztahu vědy a umění v heraldice, dále nejdůležitější heraldické pojmy a obrazová přílo- ha, slovníček použitých odborných pojmů a literatura. Žádný autor nezapře své povolání. Také v  mém případě je z následujícího textu jistě zřejmé, že jsem celý život profesionál- ním výtvarníkem.

13 HERALDIKA JAKO OBRAZ SILNÝCH A SLABÝCH STRÁNEK LIDSKÉ POVAHY Pozorné sledování dějin heraldiky vzbuzuje rozporné pocity. Mi- lovníky historie může zaujmout příběh začínající na  bitevním poli, kde uprostřed obvyklého vraždění prokazovala menšina těch nejlepších sebepřesahující idealizmus. Jednoduché znaky, pod kterými umírali, jsou často jediné, co po nich zbylo. Heraldi- ka ale také připomíná méně lichotivé lidské vlastnosti, jako třeba pýchu, egoizmus a marnivost. Zdá se, že tahle slabá místa lidské povahy časem převládla. Bylo by ale nespravedlivé zdůrazňovat právě tuhle kapitolu pozdějších heraldických dějin jen proto, že je nám historicky blíž. Už kvůli rovnováze je třeba napřed vzpomenout časy prvotní- ho období heraldiky, nedlouho po jejím vzniku. Ani tehdy jistě nešlo o nějaký románový, nepravděpodobně čistý vztah. Vášně, které se do něj promítaly, však byly přímočaré, podle hesla „buď, a nebo“. Přihlásit se k nějakému znaku bylo zásadní rozhodnutí a odpadnutí byla zrada. Jasné barvy prvních erbů se dají srovnat s jasnými pravidly chování těch, kteří je nosili. To všechno patří k mládí naší evropské kultury, podobně jako k mládí každého jednotlivce. Jen nedlouho se člověk dokáže řídit nadosobními ideály. Mládí k tomu dává prostor, ale každým dalším rokem je hlas rozumu silnější než hlas srdce. Bez idealizmu mládí je sotva možné někde v poušti, pod rozvinutou korouhví nasazovat život. Ta korouhev přitom nebyla nic jiného než kus látky s neuměle namalovaným znamením. Byl to jen nedostatek životních zku- šeností spolu s  momentálním bojovým vytržením? Snad také, ale podobné vysvětlení nebude stačit. Blíže pravdy budeme, když do našich úvah dosadíme pojem rytířství jako nadčasový jev.

14 Rytířství, jako specifická poloha lidského myšlení a jednání, prochází dějinami a  není vázáno jen na  středověk, ze kterého tento termín pochází. Příklady rytířství najdeme i ve starověku, stejně jako v pozdějších dobách. Ve své středověké projekci šlo zpočátku o poměrně jednoduchý vztah bojových družin k panov- níkovi a hlavní vyžadovanou ctností byla věrnost. K ní ale časem přibyly další povinnosti, jako pomoc slabým, vdovám a sirotkům, štědrost, zdrženlivost a nakonec také služba dámě. Už jen výčet takových pravidel, závazných pro rytíře, ukazuje jejich nadčaso- vost. Kultivace člověka je ovšem nekonečný proces a rytířské zá- sady daleko předběhly svou dobu. Středověký rytíř se svým štítem a mečem ostatně brzy přestal být pánem bojiště. Vystřídal ho neurozený pěšák. Jeho silou byla palná zbraň, schopná prostřelit rytířskou zbroj. Vývoj techniky zabíjení napomohl k posunu nejen na bojišti, ale také uvnitř uro- zeného stavu. Už nikdy se neměly vrátit hrdinské doby rytířstva. Urození se museli vývoji přizpůsobit a s nelibostí vzít na vědomí, že už nejsou jediní, kdo nosí erb. Často po něm zatoužil úspěš- ný kupec a také ho dostal. Už tehdy platilo, že peníze zmohou hodně, i když ne všechno. Mohl pak v sobě čerstvě nobilitovaný kupec odkrýt rytířství? Tehdejší rytíři „starožitných rodův“ by takový předpoklad s rozhořčením odmítli. Šlechta si pečlivě udr- žovala odstup od kupeckých majitelů zbrusu nových erbů. Na to, aby je přijala mezi sebe, dávala lhůtu několika generací. Nebyla to majetková otázka. Novopečený šlechtic často mohl na místě kou- pit hrad a zadlužené statky, patřící jeho urozenému mentorovi. Na projevy starobylého šlechtictví se ostatně díval dost skepticky. Tehdejší šlechta ve své většině totiž už dávno nežila rytířskými idejemi. Ti, kteří k tomu v sobě odkryli talent, neváhali užívat kupeckých postupů k rozmnožení svého majetku. Potlučený erb jejich bojovných předků zatím zůstával někde v  šerém koutě. Jeho jednoduché a výrazné znamení nezaniklo. Jen se podstatně

15 zmenšilo a stalo se jednou z mnoha součástí velkého a složitého znaku rytířových potomků. Také pokračující příbuzenská pro- vázanost aristokracie s cizími rody přinášela do vícekrát dělené- ho štítu nová pole. Navíc byl štít obklopen další stafáží s úkolem ohromit naivního pozorovatele. Něco z toho mělo význam, jako třeba páska s rodovým heslem, něco bylo poctou udělenou ne- dávno panovníkem, hodně byl pouhý ornament, ale tak mohutný, že zastínil leccos důležitějšího. Jen znalec mohl ukázat na malé původní znamení, od kterého se ta veškerá pozdější vznešenost odvíjela. Marnivost a pýcha, přetavené do heraldické dekadence složitých erbů obklopených honosnými kusy, nepostihla všechny rody. Většina ovšem vnější efekt bohaté heraldiky vítala. Vzhledem k dalšímu vývoji naznačeným směrem měly by dnes být erby uzavřenou muzeální záležitostí. Myšlení spotřební spo- lečnosti je přece vymezené hodnotami jako zisk, sleva, úvěr. Ano, i erby dnes můžeme občas zahlédnout. Dojde k tomu ve chvíli, kdy se heraldický motiv hodí jako doplňující detail k propagaci nějakého zboží. Erby pak zabloudí dokonce i na obří reklamní plochu. Její velikost mimoděk ukazuje, kdo je dnes pánem. Zdá se, že si obchod konečně podřídil ostatní lidské činnosti. V dané chvíli by se spotřební společnost na základě svých vlastností dala zjednodušeně označit jako vyvrcholení dějin kupců. Kupodivu dnes erby nekončí jen jako podružný motiv na re- klamních panelech. Z těžko vysvětlitelných důvodů dochází opět k jakési renesanci zájmu o heraldiku a dějiny šlechty. Ten sice ni- kdy úplně nepřestal, ale dlouhá desetiletí byl jen na studijní a vě- decké, případně populárně vědecké úrovni. Erby teď opět oslovují širší okruh zájemců, často nečekaným způsobem. Návrat starých rodů přijímá společnost s  rozpaky, danými vývojem minulého století, ale obě strany si na sebe postupně zvykají. Další z oživlých větví heraldického stromu jsou staré rytířské řády, které se u nás obnovují, anebo z ciziny zavádějí. Vedle nich ale vznikají další

16 řády, dosud neznámé a zcela nové. Ke svým historickým znakům se začala vracet města. Úplně novým fenoménem je masivní zá- jem obcí mít svůj znak a prapor. Na jednotlivce pak působí inspi- rativně možnost mít osobní znak a svobodně ho užívat. Zajímavý je také vzrůst zájmu o rodopis. To všechno postupně plodí vyšší úroveň znalosti erbů, jejich tvorby a užívání. V popsané vlně zá- jmu se samozřejmě uplatňují nejrůznější motivy, od upřímného ztotožnění až po snobizmus. Bylo by předčasné dělat z toho všeho závěry, zejména hodnotící. Popsaný vývoj je ale skutečně překvapující. Totalitním společ- nostem se nepodařilo zrušit povědomí o urozenosti vyjadřované erbem. Nepodařilo se to zatím ani spotřební společnosti, která sice nepronásleduje, ale ani nepodporuje. Koncem 16. století, pod vlivem stále se menšícího zájmu o původní rytířské ctnosti, na- psal Miguel de Cervantes svého Dona Quijota. Absurdní posta- va osamělého jezdce, bojujícího za rytířský ideál, zůstala dodnes živá a  putuje dál, století za  stoletím. Snad zastupuje hodnoty, které jsou sice věčně v menšině, ale nezanikají. Snad symbolizuje pomalý a nikdy nekončící proces kultivace člověka.

I. ROMÁNSKÝ SLOH

18

19 Umělecký sloh, který se uplatňoval od začátku 11. do poloviny 13. století, získal své pojmenování mnohem později. Název měl upozornit na místo jeho vzniku v zemích národů románských ja- zyků, odvozených z latiny, a na podobnost s architekturou staré- ho Říma. Kromě vlivu ještě živého antického umění, které půso- bilo prostřednictvím dosud stojících staveb, spoluúčinkovaly také předrománské slohové formy, karolinské a otonské umění. Jádro zemí, ze kterého se šířil nový sloh, odpovídalo staré říši Karla Velikého. Území formující se románské kultury zahrnovalo Itálii, Francii, Španělsko, Německo a část Británie. Pro šíření román- ského umění byla rozhodující stabilizovaná situace v té části kon- tinentu, kde se ustálila katolická církev jako vůdčí duchovní síla. Materiálním projevem byla masivní stavební činnost, pokrývají- cí západní a jižní Evropu novostavbami kostelů. Velký význam měly kláštery, protože představovaly ohniska kultury a vzdělání. Krajinu obohatily také světské stavby, vznikající zprvu jen v režii panovníků. Později byli jejich stavebníky také feudálové. Románské umění představovalo první univerzální umělecký sloh v Evropě a jako takové se profilovalo nejprve v architektu- ře. V zemích s vyspělou kulturní tradicí se románský sloh ča- sem vyvinul do složitých forem. Pro románskou architekturu je typická celková hmotnost a  malá členitost, všeobecné užívání kleneb, nejen valených, ale také křížových, a  kopulí. Všechny klenby ale byly zpočátku značně masivní a nízké. Ve zdech byla z tektonických důvodů jen malá okna. Stavby doplňovaly práce sochařů, nejčastěji ve formě dekorace stavebních článků. K často užívané románské ornamentice patřil například perlovec, mean-

20 dr, pletenec, akant a palmeta. Méně časté byly práce figurální, avšak i ty byly vždy podřízeny architektuře. Pro pozdější vývoj pozoruhodného románského reliéfu jsou důležité vstupní portály kostelů a sloupové hlavice. Románská architektura poskytla svůj prostor nejen plastice, ale i malbě. Zároveň se nový sloh projevil také ve všech odvětvích uměleckého řemesla. Vše, co bylo řečeno, se týká i naší země, ale ve skrovnější podobě a s jistým časovým odstupem. Románské umění se u nás objevuje až kolem roku 1100. Na rozdíl od klášterních komplexů Německa nebo Francie jsou ty naše menší a jejich síť je řidší. Románskou ba- ziliku západoevropských dimenzí u nás nenajdeme. Výjimkou co do výstavnosti objektu je císařská falc v Chebu. Typické jsou u nás malé kostelíky s minimem plastických doplňků, zejména na por- tálech. I na nich však bývá jen obyklá jednoduchá symbolika ane- bo pouze ornamentální dekorace. Jen vzácně se objevují figurální motivy. Románské mince k nám dorazily rozhodně rychleji než román- ská stavba nebo plastika a zahájily šťastné období naší mincovní tvorby. Jestliže musíme zůstat skromní, když srovnáváme román- skou architekturu u nás a v západní nebo jižní Evropě, neplatí to kupodivu pro mince. Dá se dokonce říci, že v jejich případě je tomu naopak. Snad to byla právě mobilita mincí, která k nám tehdy do- dávala vzory a inspiraci, někdy i z velmi vzdálených zemí. Na čes- kých denárech se objevují soudobé motivy z Byzance, britských os- trovů a Skandinávie vedle starších antických a orientálních. Nešlo však o mechanické přejímání. Zejména od poloviny 11. století se cizí vzory přetavují s pomocí domácího tvůrčího potenciálu, který byl jak impozantní, tak obtížně vysvětlitelný. Nepodařilo se totiž přesně zjistit, proč právě v tomto období se české mincování dosta- lo na tak vysokou úroveň. Dá se jen odhadovat, že šlo o kombinaci vlivů, mezi kterými bylo otevření země v době křížových výprav, import cizích artefaktů vysoké úrovně a  snaha krále Vladislava

21 o povznesení kultury svého dvora. S tím vším souviselo angažmá cizích umělců, možnost školení domácích umělců v cizině a také nová rytecká technika, která umožnila detailně a citlivě zpracová- vat drobné reliéfy mincí. Saracéni zmizeli za obzorem a bylo po boji. Velitel křižáckého oddílu přehlédl bojiště a  musel souhlasit se svým zástupcem. Na jejich straně bylo opravdu méně padlých než jindy. Tentokrát se nestalo, aby v zápalu boje a při zhoršené viditelnosti bojovali křižáci omylem jeden s druhým. Ta znamení namalovaná na ští- tech se opravdu osvědčila. Scéna, kterou jsme si evokovali, se mohla odehrát někdy v  průběhu druhé křížové výpravy v  letech 1148–1149. Nejspíš právě na ní, z ryze praktické potřeby rozlišení, si začali křesťanští rytíři malovat na štíty jednoduchá a výrazná znamení. Někteří západoevropští baroni si tenhle zvyk možná přivezli už ze své domoviny. Znamení na jejich štítu pak sdíleli i členové družiny, která je doprovázela. Novinka se však naplno rozvinula až v boji s „nevěřícími“ a nápad s malovanými štíty se časem ujal obecně. Než začneme sledovat další vývoj heraldiky, bude nutné se ohlédnout po  důvodech, které západoevropské rytíře vůbec přivedly na Blízký východ. Vše začalo ve francouzském městě Clermont, kde 27. 11. 1095 právě končilo zasedání církevního koncilu. Témata, o kterých se jednalo, většinou nebyla v ničem převratná. Na závěr koncilu pak vyzval papež Urban II. všech- ny západoevropské křesťany k osvobození svatých míst z rukou nevěřících. Podobné výzvy zaznívaly už dříve, ale tentokrát byla odezva neobvykle silná a spontánní. Z davu se opakovaně ozýva- lo volání „Deus le volt“ (Bůh tomu chce) a nad hlavami zástupů se tu a tam objevovaly dokonce tasené meče. Místo obvyklých disputací a  diplomatického vyjednávání začala rovnou vznikat

22 armáda. K těm prvním, kteří se chápali zbraní už na shromáždě- ní v Clermontu, se počaly připojovat tisíce dalších po celé Evro- pě. Lidi všech stavů spojovala nesourodá směs motivací. Naděje na nový život a odpuštění hříchů vedle snahy utéct z nesnesitel- ných životních podmínek, ideály osvobození Božího hrobu vedle touhy získat kořist kdesi na východě. Všechny však sjednocovalo znamení, které si malovali nebo přišívali na oděvy. Kříž. Původní univerzální označení účastníka křížové výpravy se rychle diferencovalo. Výsledkem obsazení Jeruzaléma byl nejen konec první výpravy, ale také vznik Jeruzalémského království, s nímž je spojeno významné heraldické znamení, takzvaný je- ruzalémský kříž. Byl to znak Jeruzalémského království po ce- lou dobu jeho trvání, tedy až do roku 1291. Najdeme ho v nej- různějších kombinacích i později, jako heraldický projev nároku křesťanů na državu, která jim od toho roku už nikdy víc fakticky nenáležela. Takzvaný jeruzalémský kříž představuje heraldickou výjimku, protože dovoluje položení kovu na  kov, tedy zlatých křížů na stříbrný štít. Je ale zvláštní i svou genezí, protože kořeny tohoto znamení jsou mnohem starší, než je jeho užití jako zna- ku Jeruzalémského království. Předpokládá se, že do této finální podoby jednoho velkého a čtyř malých křížů se vyvinul z jedno- dušší formy. Tou byl řecký (tedy rovnoramenný) kříž, mezi jehož rameny byly čtyři tečky, někdy tvarově modifikované. Podobné znamení najdeme mimo jiné i na Blízkém východě už v časech prvních křesťanů. Můžeme ho vidět i na starších mincích růz- ných zemí Evropy. Mezi bojovníky za osvobození Svaté země, kteří se označovali kříži všech barev a velikostí, se našly skupiny na první pohled odlišné. Byly to oddíly řádových rytířů. Šlo o útvary s vysokou bojovou morálkou a jednotným velením, které měly respekt jak u  spojenců, tak u  nepřátel. Pokud byl řádový rytíř zajat, bylo pravděpodobné, že ho muslimové raději popraví, než aby se za něj

23 snažili získat výkupné. Smrt nebezpečného protivníka pro ně měla větší cenu. Rytířské řády vznikaly už během první křížové výpravy ze starších bratrstev, která se ve Svaté zemi již dlouho starala o uby- tování a zdravotní zabezpečení křesťanských poutníků. Dávno před dobytím Jeruzaléma provozovali křesťané ve městě dům pro poutníky, který později přebudovali na špitál. Po vzniku Jeru- zalémského království, v nestabilní vojensko-politické situaci, si charitativní bratrstva musela přibrat ještě další úkoly, a to váleč- né. Poslání řádů se tak začalo větvit do dvou směrů. Řádoví rytíři pečovali o nemocné a také bojovali. Tomu odpovídala i jejich or- ganizační struktura a teď už i závazná psaná pravidla, kterými se řídili. Největší a nejvýznamnější z křižáckých řádů byli templáři, johanité a němečtí rytíři. Vedle nich se dělila o úkoly, které vy- plynuly z nové situace, ještě další, menší rytířská bratrstva. Byly to řády sv. Lazara, sv. Tomáše, řád Božího hrobu a další. Válečné úspěchy získávaly řádům vedle prestiže také finanční a pozem- kové dary, což jim mimo jiné umožňovalo stavět hrady a vytvářet větší vojenské jednotky. Spojené řádové oddíly brzo představova- ly jedinou stálou armádu, kterou tehdy západní svět disponoval. Členové řádů byli také pověřováni důležitými diplomatickými posláními a často patřili do úzkého poradního kruhu panovníků. Bohatství, moc a vliv řádů stoupaly. Mezi oběma největšími řády, templáři a johanity, byla sice rivalita, ale více bylo toho, co je spo- jovalo, než rozdělovalo. Ve zpolitizovaném prostředí blízkový- chodních křesťanských států byli řádoví rytíři stále ještě nositeli původních křižáckých ctností. I když si templáři a johanité kon- kurovali, v zásadních otázkách se shodovali a to se také promí- talo do jejich interních pravidel. Pokud například templář ztratil v boji z očí řádový praporec, směl se přidat k johanitům. Podobně jako se jejich světští druhové rozeznávali v akci podle osobních (později rodových) znamení, byli řádoví rytíři jasně ro-

24 zeznatelní podle svého kříže. Zpočátku ještě ne podle jeho tvaru, ale podle barev. Templáři měli na bílých pláštích červený kříž, jo- hanité používali obrácenou barevnou kombinaci a němečtí rytíři měli na bílých pláštích kříž černý. Zanedlouho došlo i k tvarové proměně řádových křížů, zejména u dvou nejstarších. Johanité si vytvořili specificky tvarovaný osmihrotý kříž, který je dodnes na- zýván křížem maltézským. Templáři užívali kříže různých tvarů, nejčastěji ale kříž tlapatý. Výzbroj řádových rytířů byla podobná té, kterou byli vybaveni i rytíři světští, ale ta jejich byla určená předpisy. Což znamenalo, že byla jednotná, účelná a bez ozdob. Vrátíme se teď k  světským rytířům druhé křížové výpravy, kteří si malovali na štíty první heraldická znamení. Když v pře- stávkách mezi bojovými akcemi uvažovali jaké znamení zvolit pro svůj štít, vybírali si je zatím zcela svobodně, bez nějakého vyššího posvěcení. Snad jen s ohledem na případnou duplicitu. Už tehdy ale pravděpodobně zjistili, že stejné znamení je mož- né rozlišit barevně. Nastala poptávka po schopných výtvarných řemeslnících a  potřebném materiálu. Tohle jistě polní tábory nemohly v dostatečné míře nabídnout, ale města, která křižáci ovládali, asi disponovala vším potřebným. Už v těchto počáteč- ních dobách určovala praxe výtvarnou formu. Jak už bylo řečeno, důvodem aplikace znamení na štít byla rychlá a jasná identifika- ce. Znamení tedy muselo být maximálně jednoduché a výrazné. První tvůrci erbů na rytířských štítech užívali omezenou škálu barev, lépe řečeno heraldických tinktur, protože šlo nejen o bar- vy, ale i o kovy. Kovy byly dva, zlato a stříbro, a barvy čtyři, čer- vená, modrá, černá a zelená. Na výtvarný přepych lomených tónů a míchaných odstínů došlo až mnohem později. Kvalita i tech- nika provedení prvních erbů byla rozličná. Pokud nešlo o ryze amatérskou, improvizovanou práci a úkolem byl pověřen umě- lecký řemeslník, ani ten nebyl vždy zárukou kvalitního výsledku. Záleželo na podmínkách, které měl k dispozici, a samozřejmě

25 také na jeho osobních schopnostech. Podobné úvahy si bohužel nemůžeme ověřit, protože z prvních štítů pomalovaných erby se dochovalo minimum. Z Blízkého východu, ze sledovaného obdo- bí od konce 11. do konce 13. století, však máme ještě jiné památ- ky, které jsou také díly uměleckých řemeslníků a někdy i umělců, totiž křižácké mince. I když se začaly razit většinou až několik desetiletí po dobytí Jeruzaléma, dochoval se jich poměrně vel- ký soubor, představující pro historiky důležitý zdroj informací. Vedle toho mají některé z těchto mincí také co říci k počátkům heraldiky. Mezi křižáckými mincemi najdeme výtvarně kvalitní reliéf- ní kompozice vedle průměrných a tentýž rozptyl zaznamenáme také při porovnávání jejich řemeslného provedení. Příkladem improvizace byly bronzové mince ražené roku 1204 z materiálu získaného rozlitím bronzových soch, dotvářejících veřejné pro- story Konstantinopole. Tak alespoň vypovídají dobová svědectví byzantských historiků po dobytí a zničení města křižáky. Obyva- telé byzantské říše považovali přítomnost křižáků na svém území za opravdové neštěstí a zdaleka ne jen pro obrazoborectví a van- dalizmus. Podobné a horší excesy některých křižáckých oddílů však nemohou překvapovat. Ve  všech křížových výpravách šli vedle sebe idealisté, fanatici, političtí pragmatici i obyčejná chátra vedená zločinci, kterých se jejich mateřské země na západě rády zbavily. Strašlivý masakr po dobytí Jeruzaléma roku 1099 mluví za všechno. Spravedlivě připomeňme výjimku. Jediný z velitelů, který chránil civilní obyvatelstvo před vražděním, byl Raimond de Toulouse. Nově utvořené křižácké státy potřebovaly mince jako platidlo. Vedle toho měly také pochopitelnou snahu razit mince reprezen- tativní a  k  tomu se jim občas podařilo zajistit kvalitní tvůrce. Jinou otázkou byla obsahová stránka. Například anonymní mince Jeruzalémského království nesou pozoruhodnou kombinaci kříže

26 s arabským písmem. (OBR. I/1) Nejde jen o vizuální připomín- ku střetu dvou světů. V dlouhých intervalech bez bojů můžeme předpokládat období neutrality, která otevírala prostor nejen pro obchod, ale i pro kulturní výměnu a porovnávání životního stylu. Na mincovních obrazech svých protivníků muslimové s nesou- hlasem zaznamenávali zakázané prvky. Protože jim víra zapo- vídala zobrazování, byl pro ně nepochopitelný a nepřijatelný byť jen portrét panovníka na minci sousedícího křesťanského státu. Kříž, jako abstraktní prvek, by snad teoreticky mohli akceptovat, ale již od první výpravy byl pro ně znamením nepřítele. Můžeme dodat, že se kříž během 12. století stával na křižáckých mincích nejen znamením víry, ale také heraldickým motivem a zpočátku naprosto převládajícím. Jen ojediněle najdeme další prvky, které můžeme hypoteticky vykládat už jako heraldické. Jiná anonymní mince Jeruzalémského království přináší sym- bol značné váhy. (OBR. I/2) Když odhlédneme od primitivního provedení, máme před sebou ranou realizaci nedůsledně ztvár- něného jeruzalémského kříže. V  korektní podobě se skládá z  ústředního berličkového kříže, provázeného čtyřmi malými řeckými křížky. Je to symbolické zobrazení pěti ran Kristových nebo také Božího hrobu. Tlapaté kříže různých proporcí jsou na mincích, které razil v  polovině 12. století vládce Antiochie, Raimond de Poitiers. (OBR. I/3) Na reverzu je panovníkův portrét. Touto mincí se platilo ještě v době II. křížové výpravy, která, pro křesťany ne- úspěšně, proběhla v letech 1147–1149. Další mince s podobně formovaným křížem pochází opět z Je- ruzalémského království a dal ji razit Henry I. de Champagne. (OBR. I/4) Tentokrát je obsah jiný. Portrét chybí a proti straně s křížem je reliéf lilie, snad heraldické. Mince byla ražena v době III. křížové výpravy (1189–1192), která stabilizovala území obsa- zená křižáky na Blízkém východě. Zasloužily se o to mimořád-

27 né vůdčí osobnosti, které je vedly, jako císař Fridrich Barbarossa a anglický král Richard Lví srdce. Podobnou kompozici, jakou měla zmíněná jeruzalémská min- ce, tedy kříž z jedné a lilie z druhé strany, měl také denár z polo- viny 13. století, ražený Bohemondem V. v Antiochii. (OBR. I/5) Hrubé provedení reliéfů je (jistě nezáměrnou) připomínkou IV. křížové výpravy, která se vymkla kontrole svých původců. Křižáci, místo aby spěchali válčit s muslimy, dobyli křesťanské město Konstantinopolis a zřídili zde své Latinské císařství. Těž- ko vysvětlitelná a neomluvitelná akce znamenala konec byzant- ské říše a v důsledku oslabení křesťanstva vůči muslimům. Mimořádně kvalitní součástí našeho výběru jsou mince fran- couzského krále Ludvíka IX. Svatého. Starší z nich, tourský groš z roku 1266, je důležitá jako předchůdce a vzor grošů 14. století. (OBR. I/6) Neméně zajímavé je výtvarné zpracování, ve kterém někteří odborníci vidí orientální inspiraci. Z heraldického hle- diska jsou významné lilie obkružující stylizovanou architekturu baziliky krále Ludvíka ve středu mincovního pole. Heraldicky ještě důležitější je králův dukát z roku 1270. (OBR. I/7) V kru- hovém architektonickém orámování je gotický štít s  francouz- skými královskými liliemi. Rok ražby je zároveň rokem smrti krále, který nejprve vedl neúspěšnou, i  když pečlivě připrave- nou VII. výpravu. Po ní se pokusil zorganizovat ještě poslední VIII. křížovou výpravu, během které však zemřel. Výprava se po smrti francouzského krále rozpadla. To, co následovalo, byla už jen dlouhá agonie. Během násle- dujících let kapitulovaly nebo byly dobývány další a další křižácká města a hrady. Jeruzalém padl roku 1287. Jako hlavní město stále se zmenšujícího království ho nahradil Akkon, který byl po těžkých bojích muslimy dobyt roku 1291. Většina křižáků se vrátila do Ev- ropy a ve východním Středomoří zavládl chaos. Rozložená morálka zdejšího křesťanstva byla ještě nápadnější ve srovnání s nábožen-

28 I/1 Jeruzalémské království, anonym I/3 Raimond de Poitiers I/4 Henry I. de Champagne I/2 Jeruzalémské království, anonym I/5 Bohemond V.

29 I/6 Ludvík IX. Svatý

30 ským nasazením muslimů. Dva největší řády nepovažovaly ztrátu svých území na Blízkém východě za definitivní. Zatímco němečtí rytíři v téže době už přenesli těžiště svých zájmů do prostoru střed- ní Evropy, templáři, opření o statky a majetky v Evropě, zřídili základnu na ostrově Ruad. Stále ještě počítali s návratem do Svaté země. Mezitím kyperský král přijal na ostrově skupinu johanitů. Ani řád johanitů se nechtěl smířit s vítězstvím muslimů a rozhodl se vydržet co nejblíže Palestině s nadějí, že přijde čas obnovení kři- žáckých států a znovudobytí Jeruzaléma. Jako nejvýhodnější se jim zdál právě Kypr. Johanité ovšem nechtěli zůstat na ostrově v pozici hostů, kteří by se možná časem stali nechtěnými. Obsadili proto nedaleký Rhodos, který sice formálně náležel I/7 Ludvík IX. Svatý

31 byzantské říši, ale už nějaký čas byl územím nikoho. Tady začali psát novou kapitolu řádových dějin. Když se křižáci vraceli na svá evropská panství, jejich štíty a  praporce se znaky vzbuzovaly zájem i  obdiv. Zanedlouho se ukázaly další možnosti jejich praktického využití, nejen ty vo- jenské. Brzy se objevily na  reliéfech pečetí, které nahrazovaly na právních dokumentech podpisy rytířů, v naprosté většině ne- gramotných. Erb později určoval nejen jednotlivého šlechtice, ale i jeho potomky, tedy rod. V případě panovníka pak rodový erb označoval i jeho zemi. Dokladem úspěšného průniku heraldiky do středověké společnosti bylo její rozšíření mimo urozené kruhy. Časem se objevila také církevní, městská a cechovní heraldika. Vojenská funkce erbů zůstala ve středověku ještě dlouho zacho- vána. Vedle ní se ale erby osvědčily i v prostředí turnajů. Simulo- vaný boj, který byl zároveň společenskou událostí, dával vyniknout nejen síle a obratnosti rytířů, ale i kráse jejich erbů. Z prostředí turnajů vyšla někdy koncem 13. století další důležitá postava he- raldiky. Hned vedle rytíře v plné zbroji, chystajícího se k měření sil s protivníkem, stanul člověk držící místo zbraně bílou hůlku. Říkalo se mu herold a byl zpočátku ve službách turnajových spole- čenstev. Jeho hlavní kvalifikací nebyla síla a ovládání bojové tech- niky. Místo toho musel mít dobrou paměť, organizační schopnosti a také výtvarný talent. Od heroldů se očekávalo, že budou znát po- kud možno všechny šlechtické rody v širokém okolí, včetně jejich příbuzenských vazeb. Jako spoluorganizátoři turnajů heroldové sledovali dodržování pravidel a také přesně věděli, kdo z uroze- ných právě bojuje na kolbišti a kdo boj sleduje z tribuny. Erb, který byl výtvarnou jmenovkou rytíře ve zbroji, uměl herold nejen iden- tifikovat a popsat, ale také namalovat. Jeho poslání vzniklo z prak- tické potřeby, podobně jako samotný erb. Svým zaměstnavatelům mohl nabídnout vědomosti a zkušenosti, které oni nemohli mít. Časem si služeb heroldů vyžádali i panovníci a města a jejich po-

32 vinnosti rozšířili i na různá diplomatická poslání nebo organizaci svateb a pohřbů významných osobností. Od okamžiku, kdy začal erby udělovat panovník, herold garantoval, že nový erb nebude to- tožný s nějakým stávajícím. To vše zajistilo heroldům odpovídají- cí odměny i prestiž a zařadilo je mezi dvořany. Souboru znalostí užívání, popisování a ztvárňování erbů se proto podle nich začalo později říkat heraldika. Popis erbu představoval její významnou součást. Pokud byl popis (nebo také blazon) přesný, mohl podle něj herold kdykoli erb namalovat, aniž by ho předtím viděl. Pro heral- dický popis erbu platila pevná pravidla. Mimo jiné stanovují pořadí popisovaných částí, které vždy začíná tinkturou štítu a pak tinktu- rou a pojmenováním znamení v něm umístěného. Erb se popisuje z pozice toho, kdo ho drží, proto ono zdánlivě nelogické opačné pojmenování levé a pravé strany. Když se díváme na raně středověké erby, není těžké si předsta- vit realistickou inspiraci, která stála za jejich ustálenou vizuální formou. Jednou z možností ztvárnění erbu byl pohled na jízdního rytíře, respektive na detail jeho postavy tvořený přilbou s kleno- tem, pod kterou si jezdec přidržoval v obranné pozici štít. To vše rámovala vlající draperie přikryvadel. Někdy se štít kreslí v šikmé pozici, ale i to odpovídalo realitě. Středověcí rytíři nosívali při přesunech štít šikmo zavěšený na hrudi. Jinou, řekněme klido- vou, možností byl pohled na štít pověšený na zdi hradu, s přilbou upevněnou nad jeho horním okrajem a opřenou o něj. Přikry- vadla byla pak rozvinuta do stran a přichycena na dvou hácích na zdi. Některé středověké erby naplňují při bližším studiu jed- nu z uvedených možností vizuální inspirace zcela přesně, včetně skladů draperie. Z této sestavy funkčních součástí rytířské zbroje, jejíž vztahy a souvislosti vyplývaly z praxe jejich užívání nebo in- stalace, vznikl erb a jeho části. Tak jak se štít s erbem doslova vynořil ze zvířeného prachu bojiště v polovině 12. století, tak i jeho další vývoj byl závislý

33 na proměnách válečné techniky. Když v průběhu následujících století štít ztratil svůj praktický význam v  boji, plynule přešel i s heraldickým znamením do symbolické roviny, kde byla jeho role jiná, ale neméně důležitá. Erb se stal nenahraditelným vněj- ším dokladem urozenosti svého držitele, kterého zároveň zavazo- val k respektování souboru rytířských ctností. Příjezd knížete Vladislava II. na Pražský hrad roku 1148 jeho ženu nepřekvapil. Posel, který měl panovníkův návrat předem ohlásit, dojel včas. Manželé se neviděli skoro dvě léta, od chvíle, kdy kníže loni vyrazil na křížovou výpravu. Kněžna Gertruda se pak musela spokojit jen s občasnými zprávami. Ulevilo se jí, když se v jednom z posledních dopisů psalo o návratu. Jako ženě by jí udělalo radost, kdyby se vrátil co nejdřív. Jako vnučce císaře s talentem k vládnutí ji naopak potěšilo, že se muž vrací delší cestou přes ruské knížectví. Ano, zdá se, že konečně bere její rady vážně. Už se slepě nevrhá do každé bitvy, ale snaží se také o diplomacii. Kněžna Gertruda Babenberská spolu s  dvorními dámami šla vstříc svému muži, jedoucímu v čele družiny rytířů. Než se s ním přivítala, stačila si všimnout zvláštních malovaných obra- zů na štítech manželova doprovodu. Ne, nic takového tam loni při odjezdu neměli... Vytvoření základů heraldiky si spojujeme se západoevropskou šlechtou, a to právem. Kdybychom se ptali, jestli při tom byla i šlechta českých zemí, kladná odpověď by možná leckoho překva- pila. Vždyť novinky se u nás zpravidla objevují se zpožděním. Ten- tokrát tomu zřejmě bylo jinak a manželka českého vládce skutečně mohlaroku1148viděterbyna štítechjehodoprovodu.VladislavII., český kníže a později král, se zúčastnil zmíněné křížové výpra- vy započaté roku 1147. Na ní se s erby asi seznámil nejen on,

34 ale i páni z jeho družiny. Opět doma, tedy zpátky na evropských bojištích, se český panovník zřejmě připojil k té části evropské šlechty, která už užívala erby pravidelně. Bohužel se nemůžeme opřít o dobové prameny, ale jen o zmínky v kronice tak řečeného Dalimila, sepsané až na počátku 14. století. Podle něj Vladislav za zásluhy v bojích u Milána roku 1158 získal od císaře Fridri- cha Barbarossy místo dosavadní černé orlice znamení „o jednom ocasě lva bieleho“. Nic z kronikářova líčení však bohužel neuvidí- me na dobových výtvarných památkách. Sporé písemné prameny z Vladislavovy doby nám ale nabídnou zprávy o jeho kontaktech navázaných ještě na křížové výpravě do Svaté země. Setkání s fra Raymondem de Puy, druhým představeným johanitů a iniciáto- rem přijetí řádového znamení osmihrotého kříže, zřejmě zapůso- bilo na Vladislava silným dojmem. Na johanity nezapomněl ani po svém návratu domů. Brzo je vyzval k založení pražské řádo- vé komendy a svého dvorního stavitele pověřil, aby stavbu jejich opěrného bodu v Praze na Malé Straně navrhl. Johanité se u nás uchytili jako první, už roku 1169. Jejich praporec s bílým křížem v červeném poli tedy vlál nad Malou Stranou v době prvopočátků evropské heraldiky. Templáři a němečtí rytíři přišli o něco poz- ději, až za Vladislavových nástupců. Na další – III. – křížovou výpravu, už možná vyjeli čeští bo- jovníci pod praporcem se lvem. Bylo to roku 1189 a  velitelem českého kontingentu tentokrát nebyl panovník, ale jiný člen přemyslovského rodu, Děpolt II. Jel na smrt, ale než k ní do- šlo, stačil se svými bojovníky získat respekt křižáckých velitelů. Češi, tehdy zmiňovaní jako „hrot kopí křesťanstva“, byli úspěšní v bitvách u Philomelionu, Axarante, Ikonia a u řeky Belus. Ne- bylo jim dopřáno pokračovat. Roku 1190 zahynul zcela nečekaně vůdce výpravy Fridrich Barbarossa a v témže roce také Děpolt II. Přemyslovec. Zbytek české jednotky se snad přidal k anglickým křižákům, ale byl to už stejně závěr celého tažení. Za zesnulého

35 německého císaře Fridricha nebyla rovnocenná náhrada a tažení šlo do ztracena. III. křížová výprava nenaplnila představy svých vůdců, ale dokázala zastavit saracénskou ofenzivu, což v dané si- tuaci znamenalo hodně. Vývoj našeho panovnického a zemského znamení zatím pokra- čoval.Orlicinajdemena prvníjezdecképečetiPřemyslaOtakaraI. z roku 1192, kde je na králově štítu. Lev, teď už dvouocasý, se pak poprvé objevil na jezdecké pečeti králova bratra Vladislava Jindřicha roku 1197. Jak víme, v době převažující negramotnosti měly pečetě zásadní význam pro právní akty všeho druhu. Ne- platilo to jen pro panovnické dvory, ale brzo i pro šlechtická sídla. Poptávka po odbornících schopných této subtilní práce rostla. Dalším přirozeným místem, kde se po  pečetích měly erby uplatnit, byly mince. Mincovní obrazy, tedy reliéfní kompozice fi- gur, staveb a věcí, doplněných většinou písmem, vytvářeli uměleč- tí řemeslníci specializovaní na práci s kovem. Do úzkého okruhu tvůrců mincí patřili přirozeně zlatníci a čas od času i některý umě- lec jiného oboru. V mincovně samozřejmě nešlo o nějakou volnou tvorbu. Úkolem bylo vyjádřit výtvarnými prostředky zadání, velmi přesné a pečlivě zvažované, které do mincovny přicházelo od pa- novníka a jeho poradců. Protože mince byla v první řadě platidlem a zároveň znakem státní suverenity, promítaly se do zadání hlavně významné ekonomické a politické zájmy. Hned po nich následova- lo poslání reprezentační. Jeden politicko-ekonomický konflikt, reprezentovaný mince- mi, proběhl za vlády krále Přemysla Otakara I. Nová, neobvykle tenká mince z říše, nazvaná později brakteát, začala obsazovat české trhy. Přemyslovi se zřejmě dostalo dobré rady. Ražba vlast- ních brakteátů byla obratným ekonomickým protitahem, který nakonec vedl k vypuzení německé mince z Čech. Na trzích krá- lovství se začalo platit tenkými plechovými mincemi z domácí produkce, které byly skoro k  nerozeznání od  míšeňských. Vy-

36 držely až do konce 13. století a postupně se proměňoval i obraz, který nesly. Počáteční repliky německých vzorů začínaly získávat samostatnější výtvarná řešení. Pro nás je ale důležité, že mince brakteátového období přinesly na svých reliéfech první heraldic- ké prvky a později celé znaky. Černá plamenná orlice ve stříbrném poli, užívaná snad od pa- nování Vladislava II. a později spojovaná s přemyslovským rodem, se ještě neprosadila jako mincovní obraz. Na denárech ražených ve druhé polovině 12. století se sice objevují v rukou figur štíty a praporce, není však na nich žádný rozpoznatelný heraldický mo- tiv. Podobně ani zvířecí figury zde nevystupují jako heraldická znamení, což také vyplývá z jejich realistické výtvarné interpre- tace. Teprve následující nový typ mince, brakteát, přinesl v tomto směru u nás změnu. Cesty erbů a mincí, nebo také heraldiky a numizmatiky, se u nás poprvé protnuly ve 13. století. Naše země tehdy přijala zá- padní rytířskou kulturu a její vlna kulminovala za vlády tří silných přemyslovských králů. Na řadě brakteátů, připisovaných Přemys- lu Otakarovi I., Václavu I. a Přemyslu Otakarovi II., nacházíme lvy a orlice v pozoruhodných kombinacích a souvislostech. Jde už jednoznačně o heraldická ztvárnění. Brakteáty si zaslouží naši pozornost také pro svou výtvarnou formu. Oproti předcházejí- cím denárům jsou raženy z tenkého plechu jako jednostranné, skoro vždy bez písma, což komplikuje jejich dataci. Autoři brak- teátů si však z technických omezení vyvinuli vlastní výtvarnou řeč a z nevýhody tak udělali výhodu. Tenký plech vyžadoval vel- ké plastické formy, vysoký reliéf, značnou míru stylizace, jasnou a přehlednou kompozici. S vědomím péče, která byla vždy věno- vána scénáři mincovního obrazu, musíme brát tyto reliéfy jako symbolické kompozice s významným obsahem. V množstvímincí,kteréserazilyza PřemyslaOtakaraI.,Václa- va I. a  Přemysla Otakara II., najdeme vedle protoheradických

37 prvků i  skutečná heraldická znamení a  celé erby. K  tématům ilustrujícím takový vývoj patří orel s prastarou předheraldickou symbolickou tradicí. Pro svou hrdost a  bojovnost považovaný za krále ptáků, si našel cestu už do starobabylónských mýtů a pak i do mnoha dalších. Vedle různých výtvarných využití najdeme orla také jako distinkci římských legií. V heraldice se většinou vy- skytuje s jednou nebo dvěma hlavami. Pro své vlastnosti byl orel předurčen pro erby panovníků, ale dostal se také do mnoha šlech- tických a městských znaků. V české heraldice je orel dvouhlavý a orlice jednohlavá. Orlice je naším prvním zemským znamením. Najdeme ji na mincích popisovaného období buď samotnou, ane- bo v kombinaci se lvem, případně jako jeden z atributů trůnícího panovníka. Kombinace orlice a lva na denáru Přemysla Otakara jako mar- kraběte moravského je evidentně heraldická. (OBR. I/8) Orlice je totiž polcená, což je detail zcela cizí starším realistickým přístu- pům. Jiná mince, připisovaná knížeti Vladislavu I. Jindřichovi, má kompletní orlici, stylizovanou naprosto heraldicky. (OBR. I/9) Konečně třetí brakteát, připisovaný už Přemyslu Otakarovi II., nese torzo orlice, rozpínající křídla nad korunovanou hlavou krá- le. (OBR. I/10) Připomeňme si, že Přemysl Otakar I. z ekonomických důvo- dů svými brakteáty vědomě imitoval mince míšeňské. Nás za- jímá, jaké to mělo dopady na výtvarnou podobu těchto mincí. Výsledky jsou zpočátku pochopitelně netvůrčí, ale představují asi nezbytný předstupeň k pozdějšímu samostatnému uměleckému vývoji našich brakteátů. Je tedy zavádějící srovnávat české brak- teáty s předchozími denáry. Výtvarné formy obou období jsou zcela odlišné, což ale nebere našim brakteátům sílu výrazu a kva- litní kompoziční řešení. Platí to zejména pro mince ražené za Pře- mysla Otakara II. Z mincí Přemysla Otakara I. nás především zajímá brakteát se stylizovanou postavu trůnícího krále, který má

38 v pravé ruce žezlo s lilií, v levé pak půlený štít s polovinou orlice v horním poli a vícekrát polceným dolním polem. (OBR. I/11) Mince jeho syna, krále Václava I., už není takto heraldicky pře- svědčivá. Orlice tady sice také doprovází trůnícího panovníka, nikoli však ve štítu. Král ji drží v levé ruce a její místo v kompozi- ci má stejnou váhu jako meč v jeho pravé ruce. (OBR. I/12) Lev skýtá podobné symbolické a  heraldické možnosti jako orel, možná však ve výkladu méně jednoznačné. Na jedné straně král zvířat zosobňuje suverenitu, sílu a hrdost, na druhé straně ale i panovačnost, tyranii a lásku k přepychu. Například v antic- ké báji o Heraklovi, který nad lvem zvítězil, má lev roli animál- ní síly. Také křesťanství interpretuje postavu lva rozporně. Lev představuje krajnosti, nejen hrdinu, ale i ďábla. Mezi ražbami krále Přemysla Otakara II. je několik s mimo- řádným historickým a státoprávním významem. Je na nich totiž nové zemské znamení – dvouocasý korunovaný lev ve skoku. Je namístě poznamenat, že nejde o naši monopolní heraldickou fi- guru. Znaků s dvouocasými lvy je v raném středověku víc a všim- neme si jich se vstupem Lucemburků do  českých dějin. Teď se ale vrátíme k brakteátům 13. století, přesněji k mincím Přemysla Otakara II. Jeho mince s trůnící postavou krále využívají stejné kompoziční schéma, které už známe z mince jeho otce Václava I., kde má panovník v levé ruce orlici. Zde je na témže místě dvou- ocasý lev, v jednom případě korunovaný (OBR. I/13), v druhém bez koruny. (OBR. I /14) Na druhé z uvedených mincí má král v pravé ruce hradní věž. V méně podřízené pozici najdeme dva odvrácené dvouocasé lvy na další ražbě téhož panovníka, kde jsou umístěni pod jeho hlavou v poloze symetrického doplňku. (OBR. I/15) Avšak už samotný fakt, že zvířata jsou dvě, snižuje jejich he- raldickou váhu jako zemského znamení. Ve všech uvedených pří- padech však už jde jednoznačně o heraldickou figuru, nikoli o ro- mánského lva z denárů, který symbolizoval obecně sílu a energii.

39 I/8 Přemysl Otakar I. I/11 Přemysl Otakar II. I/9 Vladislav I. Jindřich

40 I/10 Přemysl Otakar II. I/13 Václav I. I/15 Václav I. I/12 Václav I. I/14 Václav I. I/17 Přemysl Otakar II.

41 Další královy ražby nesou znamení českého lva v takové po- době, v jaké ho známe dnes, až na jeden neobvyklý detail. Na ně- kterých je hlava heraldického zvířete otočena en face, což se už potom nikdy neopakuje. Brakteát Přemysla Otakara II. z druhé poloviny 13. století s českým lvem není jen prvním výtvarným zpracováním našeho státního znaku na platidle (OBR. I/16), je také vyspělým uměleckým dílem. Figura heraldického zvířete, dokonale zakomponována do kruhového formátu, má suverén- ní výraz vypovídající o sebevědomí Českého království za časů „krále železného a zlatého“. Neustálenost symbolu lva na českých mincích této doby ukazuje ražba téhož panovníka, na které je sice korunovaný lev, ale jednoocasý. (OBR. I/17) Kuriózní závěr sou- boru lvů na mincích Přemysla Otakara II. představuje brakteát s korunovanou lví hlavou. (OBR. I/18) České zemské znamení máme také na moravském feniku Pře- mysla Otakara II., jehož obě strany jsou heraldické. (OBR. I/19) Reverz má gotický štít s českým lvem, na averzu je stojící král s kopím v pravé a štítem se znamením břevna v levé ruce. Jedno- duchý erb s touto heroldskou figurou patřil více rodům, z nichž Babenberkové byli tím nejvýznamnějším. Babenberkové v  11. a  12. století spoluurčovali dějiny střední Evropy a  zasahova- li i do těch našich. Král Přemysl Otakar II. roku 1252 uzavřel z politických důvodů nerovný sňatek s Markétou Babenberskou, poslední svého rodu. To mu umožnilo stát se rakouským vévo- dou a začít expanzi, kterou ukončila až bitva na Moravském poli. Jako doprovod téhož erbu s břevnem se na jiných Přemyslových mincích objevují korunovaní lvi, jedno- i dvouocasí. (OBR. I/20, 21) Obdobná kompozice je i na další minci s tím rozdílem, že doprovodné zvíře není lev, ale kůň. (OBR. I/22) Přehled heraldických mincí krále Přemysla Otakara II. po- kračuje neobvyklým znamením. Je to harpyje, heraldická nestvů- ra stvořená kombinací dívčího poprsí a orlího těla. Pro ilustraci

42 jsme vybrali tři mince s korunovanými harpyjemi, jejichž auto- ři zpracovali téma odlišným způsobem, ale na vysoké výtvarné úrovni. (OBR. I/23, 24, 25) V domácí heraldice jde o znamení zcela ojedinělé a je tedy pravděpodobné, že se jedná o znak pře- vzatý z ciziny. Poslední skupinou přemyslovských mincí se znamením, které známe už z křižáckých ražeb, jsou brakteáty s liliemi. Oba pří- klady patří do realizací, které nemůžeme označit za heraldické, i když lilie je v jiných zemích v té době už dávno erbovním zna- mením. Náš první příklad přináší dominantní lilii doprováze- nou po stranách symboly slunce a měsíce. (OBR. I/26) Na druhé minci jsou tři lilie orientované svými osami do kruhového středu kompozice. (OBR. I/27) Na mincování špičky naší šlechty v této době ještě nedošlo. Pro danou chvíli byl mincovní monopol panovníka ještě nezpo- chybnitelný. Pozice českých velmožů ve společnosti byla ale stále silnější. Přemyslovští panovníci museli brát své šlechtice na vě- domí, a když někdy nedošlo k dohodě, následovaly konfrontace. Jedna z nich, která se vlekla delší dobu, vyvrcholila smrtí krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli roku 1278. Ještě za jeho vlády vznikly základy šlechtické samosprávy, jejímž praktickým projevem bylo založení zemského soudu. Nová státní instituce byla fórem pro uplatňování mocenských představ a plánů šlech- ty. Zároveň došlo k trvalému rozdělení urozených na mocnější a  méně početný panský stav a  drobnou šlechtu, charakterizo- vanou opačnými atributy. Páni se při této společenské profilaci důrazně odvolávali na starobylost svých rodů a erbů. Na tomto základě pak požadovali zemské úřady a zastoupení na dvoře pa- novníka. Rodový erb byl nejdůležitějším z viditelných znaků uro- zenosti. Paralelně s prvními znaky vznikaly i nejstarší erbovní pověsti, které měly často přikrášlit a zušlechtit některá profánně působící znamení starých panských rodů. Zatímco naše vysoká

43 I/19 Přemysl Otakar II. I/16 Přemysl Otakar II. šlechta si vydobyla prostor a význam již během 13. století, čas drobné šlechty měl teprve přijít.

44 I/18 Přemysl Otakar II. I/21 Přemysl Otakar II. I/23 Přemysl Otakar II. I/20 Přemysl Otakar II. I/22 Přemysl Otakar II. I/24 Přemysl Otakar II.

45 I/26 Přemysl Otakar II. I/25 Přemysl Otakar II. I/27 Přemysl Otakar II. (?) Skupina českých poutníků vyšla z jeruzalémské brány. Všich- ni věděli, že na  cestách Svaté země není bezpečno, a  modlili se za šťastný návrat. Šli nalehko. Odnášeli si většinou jen silné

46 zážitky, jinak nic hmotného, co by je zdržovalo na cestě. Jeden z nich, mladý muž oslovovaný jako Jindřich Zdík, však opat- roval pár křižáckých mincí na památku. Na některých byl kříž spolu s arabským písmem, na jiných samotný kříž s kuličkami mezi rameny a bez písma. Zdík se těšil, až je ukáže doma. Jestli ovšem Bůh dá a oni se ještě toho roku 1123 domů ve zdraví do- stanou. Zvláštní kapitolou prvních projevů heraldiky na našich min- cích jsou církevní ražby. Příslušnost k náboženské komunitě byla jedním ze způsobů, jak získat právo užívat heraldické znamení, v tomto případě řádový kříž. Druhou možností bylo získání cír- kevní hodnosti. Církevní hodnostář si znak volil, nebo mu ho pa- pež udělil. U vysokých představitelů církve, biskupů a arcibisku- pů, vidíme častá čtvrcení štítu. Dochází k němu kombinováním znaku úřadu s rodovým znamením toho kterého preláta. S kaž- dou změnou úřadu se ovšem proměňoval i jeho církevní erb. Zde se dostáváme k nejdůležitějšímu faktickému rozdílu mezi oběma skupinami erbů. Církevní znaky, na rozdíl od šlechtických, ne- byly dědičné. Zvláštností oproti světské heraldice však bylo víc. Do tvorby církevních erbů se například promítal zákaz světských a  válečnických prvků. Z  toho důvodu tady nemá místo přilba s klenotem, kterou nahrazují mitra a berla. Sonda do středověké církevní heraldiky by se měla, ve shodě s naším tématem, nějak projevit i v ražbě mincí. A opravdu, feno- mén „biskupských ražeb“ specificky doplňuje bohaté mincování soudobých panovníků. Biskupové byli všude duchovní i světskou vrchností a mince razili přirozeně z titulu svého úřadu. Toto obec- né pravidlo fungovalo i na Moravě, která měla v celku přemyslov- ského státu vždy zvláštní postavení. Moravští biskupové, na roz- díl od pražských, svého práva využívali a mince razili. Prvním z nich byl v druhé polovině 11. století olomoucký biskup Jan I.

47 Na jeho denárech nenajdeme žádný heraldický motiv, podobně jako na ražbách panovníků téže doby. Roku 1126 přichází na biskupský stolec v Olomouci Jindřich Zdík, snad syn známého pražského kronikáře Kosmase. Biskup Zdík se časem stal vynikající osobností církevního života nejen v  hranicích přemyslovského státu. Mimo jiné měl oporu také v německém králi Konrádovi, který si jeho schopností velmi vá- žil. Je tedy samozřejmé, že i biskup Zdík obdržel mincovní právo, které také využíval. Avšak ani na jeho mincích ještě heraldiku nenajdeme. Jen jedna jemu připsaná nese kříž se čtyřmi kulička- mi, bez jakéhokoli opisu. (OBR. I/28) Nic podobného nenajde- me na mincích jeho předchůdců, až na jednu výjimku. Správcem olomouckého biskupství byl koncem 11. století pražský biskup Jaromír. Na jeho minci s křížem vzhledem k dataci však nemůže- me hledat nějaké heraldické souvislosti. Zdíkova mince s křížem je v kontextu mincování olomouckých biskupů 12. století tedy nejspíš jediná svého druhu. Pokud budeme hledat případnou in- spiraci jejího vydavatele, pak můžeme připomenout, že Jindřich Zdík navštívil jako poutník dvakrát Svaté město Jeruzalém. Měl tedy možnost se zde setkat s křižáckými ražbami, které nesly ob- dobné anonymní provedení kříže. Výraznými osobnostmi na naší církevní scéně byli vícekrát ci- zinci. V letech 1245–1281 k nim nesporně patřil olomoucký bis- kup Bruno ze Schauenburku. Biskup Bruno, obratný diplomat, státník a ekonom, byl velkou oporou krále Přemysla Otakara II. Mimo jiné se jako první pokusil o vymanění českých zemí ze svr- chovanosti mohučského arcibiskupství a zřízení nové středoev- ropské církevní provincie. Papež však tehdy nesvolil. Na morav- ských ražbách biskupa Schauenburka sice nemáme jednoznačný heraldický motiv, za zmínku však stojí poněkud záhadná mince z roku 1250 s mitrou a rozetou. Mitra je tady v pozici heraldické přilby, tedy na místě, kde má podle církevní heraldiky být. Pod

48 ní však není štít se znamením, ale rozeta, což je ovšem motiv s  mnoha možnostmi výkladu. (OBR. I/29) Heraldické manko církevních ražeb na našem území nám vynahradí Schauenbur- kovy ražby z jiných zemí jeho úředního působení. Mezi mince- mi, které razil ve Štýrsku, kde působil jako místodržící Přemysla Otakara II., jsou zcela jasné znaky. Na jeho feniku vidíme dva erby umístěné po stranách věže, pod kterou leží heraldická ne- stvůra, snad štýrský drak. Levý erb patří nejspíš Babenberkům, na pravém, nepříliš zřetelném rozeznáváme pilovitý řez a půlení, což dohromady může být rytcova kusá interpretace znaku hrabat Schauenburků. (OBR. I/30) „Pane, jsme na místě,“ řekl s hlubokou úklonou průvodce. Pod- saditý velmož s výrazně ryšavým vousem krátce přikývl a znovu se rozhlédl. Stál na návrší sám, skupinka rytířů, tvořící jeho do- provod, udržovala uctivý odstup. Měl sám dostatek zkušeností a se svou družinou se radit nepotřeboval. „Dobrá, tady bude stát moje nová falc. Jak že se jmenuje ta řeka támhle dole? Eger?“ Slovo Fridricha Barbarossy bylo zákonem a na místě budoucího Chebu se od roku 1167 začaly zvedat hradby. Počátkem 12. století sice ještě stálo na pravém břehu Ohře staré slovanské hradiště s  osadou, ale stále víc ho obklopovali příchozí ze západu. Ve  smíšené společnosti postupně převážili Němci. Někteří Slovani pak odešli po obchodní stezce do vnit- rozemí, zatímco ostatní se asimilovali. Krajina kolem budoucího města Cheb byla na dlouhou dobu zahrnuta do zájmové sféry Ně- mecké říše. Ve  12. a  13. století u  nás probíhala druhá vlna kolonizace. V té první jsme vlastními silami rozšířili plochy obdělávané země na úkor dosud převládajících lesů všude, kde to bylo možné. Jin- de ale mezitím vyvinuli dokonalejší postupy. Se zpožděním jsme

49 I/28 Jindřich Zdík, Olomouc I/30 Bruno ze Schauenburku, Štýrsko I/29 Bruno ze Schauenburku, Olomouc

50 následovali příklad zemí západní Evropy v procesu, jehož cílem bylo zvětšení plochy krajiny podřízené člověku. Přitom vznikala kromě vesnic také města, která měla být v pozdějších dobách dů- ležitým politickým partnerem, nebo protihráčem šlechty. V těch- to raných dobách znamenala kolonizace import nových myšlenek a cizích odborníků. Vedle specialistů na proměňování lesů v pole a horních podnikatelů přicházeli i umělečtí řemeslníci. Jejich do- mácí kolegové je asi příliš nevítali, ale chtěj nechtěj museli brát na vědomí jejich nápady a nové pracovní postupy, což ve svých důsledcích obohatilo různé umělecké profese a mezi nimi také obor tvorby reliéfů malých formátů. O mincování měst se v této době v pravém slova smyslu u nás ještě nedá mluvit. Příkladem mohou být chebské mince. Zdejší ražba mincí souvisí s posláním Chebu jako celního místa na dů- ležité obchodní cestě spojující Řezno a Prahu. Původně slovan- ská oblast se stala postupně německou. Na kolonizaci Chebska se kromě německé šlechty podílely také kláštery Reichenbach a Waldsassen. Německý charakter chebské enklávy utvrdil císař Fridrich Barbarossa, když v Chebu v letech 1167–1179 vybudo- val císařskou falc. Její dokončení také znamená začátek zdejšího mincování. Ve městě se tedy razily mince, ale byly to mince pa- novníka. Chebsko, ležící na česko-německém pomezí, bylo vždy strategické území. Panovníci na obou stranách měli snahu si ho podřídit. Německé mincovní vzory tedy nebyly pro Chebsko de- finitivní, protože jeho držitelé se měli v budoucnu vícekrát měnit. Absence písma na chebských mincích ovšem znemožňuje jejich přesnější dataci, a tedy přidělení konkrétnímu panovníkovi. Popsaný zvláštní charakter Chebu je zajímavý pro naše heral- dické téma. Město je jednou z bran Německé říše, kterou k nám bez oklik a zdržování proudily nejrůznější podněty ze západní Evropy. Mezi nimi se začaly objevovat i první pokusy aplikovat znaky do mincovního obrazu. Na některých chebských mincích

51 proto uvidíme reliéfy, které můžeme identifikovat jako heraldic- ké. Jejich výklad ještě kolísá mezi tradiční obecnou symbolikou a heraldickým blazonem. Příkladem je motiv lilie, která nese silný symbolický význam již od antiky, kde její krása budila rozporu- plné reakce bohů. V křesťanské éře už ale byla symbolem čistoty, mírumilovnosti a boží ochrany. Již v této poloze se lilie objevuje na některých předheraldických mincích. Se vznikem heraldiky se transformovala do znamení některých rodů a měst. Viděli jsme ji i na dvou mincích přemyslovských králů. Lilii dal podle legendy v 5. století králi Chlodvikovi anděl. Od roku 1179 je ve znaku francouzských králů, později také mimo jiné ve znacích Toskán- ska a Florencie. Oblibu lilie jistě vyvolaly i její výtvarné možnos- ti, plynulé křivky květu, který je možné stylizovat a propojovat nejrůznějším způsobem. Lilii můžeme vícekrát vidět také v hybridním spojení s kří- žem. Jako liliový kříž je například na chebské minci z 13. století. (OBR. I/31) Další ražba kosočtvercového formátu z téže doby i téhož regionu má jednoduše podanou lilii v kruhovém středním poli, které obíhají rozety v půlobloucích. (OBR. I/32) Jestliže pře- dešlé ukázky nemůžeme s jistotou zařadit mezi heraldické, u ná- sledující mince tuto jistotu máme. Štít archaického normanského typu má v pravém poli břevna, v levém půl lilie. (OBR. I/33) Podobnou jistotu máme u jiné mince z chebské mincovny; v je- jímž středu je orlice, opět ve štítu normanského typu. (OBR. I/34) U další chebské ražby, na které je orlice jako hlavní motiv, je pří- padný heraldický výklad podtržen reliéfním pásem při okraji, ve kterém se střídá růžice s lilií. (OBR. I/35) Na posledním feni- ku s orlicí je dravec v podřízeném postavení ve spodní polovině pole, zatímco nad ním dominuje symetrická dvojice korunova- ných lvů. (OBR. I/36) Další dva příklady ze souboru mincí ražených v Chebu při- vádějí opět na scénu častý motiv soudobého českého mincování,

52 totiž lva. První má ve svém středu jednoocasého nekorunovaného lva, provázeného dvěma růžicemi. Král zvířat dokonale vyplňuje vnitřní kruhové pole mince, ale jeho zpracování ještě heraldický dojem nevyvolává. (OBR. I/37) Dále v tomto směru pokročila jiná mince zdejší mincovny, na které je dvojice odvrácených lvů s tlapatým křížem, komponovaná na střední osu. (OBR. I/38) Mince využívající motivy lvů v  perlovém kruhu jsou přisuzo- vány Přemyslu Otakarovi II. Král roku 1266 využil dočasného oslabení Německé říše a zmocnil se Chebska. Pak udělil zdejším měšťanům různá provilegia, aby si zajistil klid na území s vel- kým strategickým významem. Změna pána znamenala i změnu v produkci chebské mincovny, což se odrazilo také v mincovních obrazech. Kromě už zmíněných uvedeme ještě korunovanou har- pyji, nám už známou z mincí Přemysla Otakara II. (OBR. I /39) Na chebské minci je poměrně drobná, ale v důsledně symetric- kém zobrazení si ji bez obtíží můžeme dosadit do nějakého štítu.

53 I/31 Cheb I/33 Cheb I/38 Cheb I/32 Cheb I/37 Cheb I/39 Cheb

54 I/34 Cheb I/35 Cheb I/36 Cheb

55 II. GOTIKA

56

57 Jediným slohem, který neměl žádnou souvislost s antikou a ital- ským kulturním okruhem, byla gotika. Již název, který inspi- roval svými kritickými poznámkami Giorgio Vasari, je zneva- žující. Gotika v  jeho pojetí je přezdobené umění Gótů, tedy potomků oněch barbarů, kteří kdysi zničili starý Řím. Není třeba příliš zdůrazňovat, že podobné vidění signalizuje nepo- chopení a zaujatost. Gotický sloh se zrodil ve střední Francii. Nebyl to samozřejmě nějaký jednorázový akt, ale postupné proměňování předchozího románského slohu. Na uměleckých dílech vznikajících před ro- kem 1150 a po něm často nacházíme románské i gotické prvky ještě pohromadě. Podle následujícího vývoje rozeznáváme ranou, vrcholnou a pozdní gotiku. Sloh se v Evropě klene v uvedených vývojových fázích od poloviny 12. do počátku 16. století. Na své cestě kontinentem se střetával s různorodými vlivy, které někdy dávaly vzniknout originálním místním variantám. Platí to i pro středoevropský region. Poloha naší země předurčila rychlost pří- chodu slohové proměny. Vzdálenost od západoevropských kul- turních center podmiňovala zpoždění, s jakým k nám nové umě- ní přicházelo. O to déle pak gotický sloh u nás dozníval. Gotičtí stavitelé vnášeli do  architektury některé nové kon- strukční prvky, jako žebrovou klenbu nebo vnější opěrný systém. Pokrok v konstrukci se promítl do umělecké působivosti staveb, zejména sakrálních. Štíhlé, vertikálně směřující články tvořící chrámové interiéry ztrácely zdánlivě svou hmotnost, aby zároveň napomáhaly vzniku duchovních hodnot. Gotický prostor působil na věřící stejně jako řeč kazatelů, někdy i úspěšněji.

58 Nové umělecké možnosti nezůstaly vyhrazeny jen stavbám, ale zanedlouho se začaly prosazovat také do dalších oborů vý- tvarného umění. Pro gotiku je charakteristický mimořádný rozvoj uměleckých řemesel, zejména zlatnictví. Tvorbě min- cí byl proto k dispozici vynikající autorský potenciál. Jako v ji- ných uměleckých oborech také autoři drobných reliéfů se naučili uplatňovat gotické tvarosloví. Na pečetích a mincích se gotika projevila v ornamentu, typu písma, tvarech heraldických štítů, proporcích a  stylizaci figur a  v  charakteristické draperii. Roz- hodně nešlo o uměleckořemeslnou produkci sloužící k ozdobě, jako byly například šperky. Poslání pečetí a mincí, které dělávaly, jak víme, tytéž ruce, bylo mnohem náročnější. Například reliéfy pečetí ukazují stejně pečlivý výběr autora ze strany zadavatele, jako je patrné už na památkách románské sfragistiky. Umělecká úroveň výsledků tomu odpovídá. V menší míře platí totéž i ve tvorbě mincí. Jejich produkce s velkými náklady má přece jen jiné parametry než objednávka na unikátní kus, jakým je například královská pečeť. V obou pří- padech ale platí důležitá dobová charakteristika, totiž většinová negramotnost a  z  ní vyplývající důležitost vizuálních symbolů. Texty na mincích byly proto jen jednou částí předávaného sdě- lení, přičemž písmo, určené pro učenou menšinu, bylo po  for- mální stránce neméně výtvarně vytříbené jako ostatní části re- liéfu. Hlavní byl ovšem obraz, protože oslovoval většinu. Kromě stylizovaných figur vládců a některých atributů jejich moci měl nejdůležitější pozici erb. Jeho sdělení, prezentující konkrétní moc panovníka v dané chvíli, se obešlo bez textu. Erb dokázal oslovit každého, gramotného i negramotného. Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým vě- kem. Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro he-

59 raldické mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez po- tíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i nástěn- né malbě, na  tapiseriích i  na  dílech uměleckého řemesla. Náš výlet do středověké heraldiky nám nepřibližuje mrtvé památky, zajímavé hlavně svým stářím a historickými souvislostmi. He- raldická znamení na středověkých štítech jsou často brilantními ukázkami výtvarného přepisu reality. Jsou dokladem schopností tehdejších výtvarných umělců vyjádřit maximum minimálními prostředky. Byl nevlídný zimní den roku 1300, když král Václav II. přijal na Pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu, provázené- ho třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vy- nikající diplomat, byl pro krále nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní refor- ma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král Václav věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ – pražský groš. Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého krá- lovství ve 14. století. (OBR. II/1) Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v  ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours. Český lev zde nese všechny známky tohoto půvo- du a nadlouho předurčil heraldickou formu a uměleckou úroveň zemského znamení na zdejších mincích. Zároveň však ukončil ikonografickou rozmanitost mincí předchozích období. Trvalý

60 mincovní obraz měl na první pohled demonstrovat bernost min- ce. Dalším cílem bylo navození dojmu stability státu, který tako- vá mince zastupuje. Se zaražením pražského groše se ale zároveň blížil konec přemyslovské dynastie. Nikdy neobjasněná vražda Václava III. roku 1306 v Olomouci zahájila krátké chaotické ob- dobí, po kterém dosedl roku 1310 na český trůn mladý princ z lu- cemburského rodu jménem Jan. Je příznačné, že jedním z jeho nejdůležitějších rádců byl Petr z Aspeltu, kterého jsme poznali jako kancléře Václava II. Podobně jako Václav II. také zakladatel nové dynastie na čes- kém trůnu, Jan Lucemburský, důvěřoval schopnostem italských tvůrců mincí. Roku 1325 nechal podle jejich návrhů razit svůj dukát, jako první zlatou minci v zemích za Alpami. (OBR. II/2) Nás bude zajímat, že Janův dukát využívá heraldiku na obou stra- nách. Na averzu je kultivovaně stylizovaná heraldická lilie při- pomínající znak Florencie, jejíž zlaté „florény“ byly předlohou. Postavu sv. Jana Křtitele, patrona města Florencie, na  reverzu provází vlevo nahoře dvouocasý korunovaný lev ve  skoku jako zakotvení téhle mince v Českém království. Brzo se ve středo- evropském prostoru objevila další replika florentské zlaté mince, na které nemá postava sv. Jana Křtitele žádný heraldický doplněk. Nechal ji razit soupeř Jana Lucemburského, uherský král Karel Robert z  Anjou. Uherské dukáty Janovu minci brzo vytlačily, protože jeho konkurent měl k dispozici zlaté doly v Kremnici. Z další mincovní produkce krále Karla Roberta uvádíme denár s lilií, připomínku jeho rodového erbu. (OBR. II/3) Její zjedno- dušená forma odpovídá malé ploše drobné mince, a přesto působí velkoryse. Vedle ekonomické funkce byla ražba dukátů samozřejmě i věcí prestiže. To druhé v případě Janových dukátů jasně převa- žovalo. Jeho stříbrné mince plnily s úspěchem roli oběživa a byly zajímavé i  heraldicky. Uvedeme si esterlin pro Lucembursko

61 II/1 Václav II. II/3 Karel Robert z Anjou

62 II/2a Jan Lucemburský

63 s velkým čtvrceným štítem se čtyřmi lvi, který můžeme srovnat s královou sekretní pečetí z roku 1322. (OBR. II/4,5) Na ní je velmi podobný reliéf, i když jeho umělecká i významová koncep- ce je náročnější, protože štít je umístěn na prsa orlice vyplňující celou plochu pečeti. Bližší porovnání ukáže rozdíly. Na pečeti jsou lucemburští lvi, zde jednoocasí v děleném štítu, ve druhém a třetím poli. Na minci je stejné zvíře, ale v nedělených polích. Tento zdánlivě drobný detail nás vrací k problému českého lva a jeho odlišení od dalších stejných nebo podobných heraldických zvířat, která jsou nicméně v držení jiných vladařských a šlech- tických rodů Evropy. Problém dalších dvouocasých lvů se objeví také v generaci Janových potomků. II/2b Jan Lucemburský

64 II/4 Jan Lucemburský II/5 Jan Lucemburský (pečeť)

65 První císař sídlící v Praze, Karel IV., samozřejmě razil během své dlouhé vlády řadu mincí. Jeho místní ražby mají na lícní he- raldické straně českého lva obdobného pojetí jako na pražském groši. Totéž platí pro jeho dukáty. Nepříliš bohatá heraldická složka Karlových mincí kontrastuje s jeho pečetěmi. Nejenže ob- sáhnou celou škálu typů, tedy sekretní, jezdecké, majestátní až po zlatou bulu, na všech jsou navíc různé erby buď jako hlavní, nebo významný vedlejší prvek. Umělecká kvalita Karlových pe- četí je přitom špičková. Můžeme spekulovat o důvodech chudé mincovní heraldiky a hledat je třeba v úpadku českého mincování za Karlovy éry, kdy inflace byla důsledkem jinak obrovského hos- podářského, politického a kulturního vzestupu státu. Avšak ani Karlovy mince ražené v jiných zemích nejsou heraldicky bohatší. Z generace Karla IV. si mincí připomeneme zajímavou po- stavu jeho nevlastního bratra Václava, lucemburského vévody, básníka na trůnu. Václavův esterlin má heraldickou stranu velmi podobnou minci jejich otce Jana. (OBR. II/6) Ve čtvrceném štítu se střídají jednoocasí a dvouocasí lvi. Bohužel jednoznačný klíč k jejich heraldickému rozlišení nelze zřejmě nabídnout. Přede- vším musíme zaznamenat fakt, že dvouocasý lev se vyskytoval u Lucemburků již dříve, než nastoupili na český trůn, a střídal se v užívání s jednoocasým. Zároveň byl ale jednoocasý lev rodovým znamením Jany Brabantské, manželky vévody Václava. Složitý erb Václava Lucemburského, jak ho známe v barevném prove- dení, má osm polí se lvy jedno- i dvouocasými, z nichž dva jsou evidentně čeští. V kovovém reliéfu je barevné rozlišení ve středo- věku vyloučené. Při identifikaci, která asi nikdy nebude v tomto případě zcela spolehlivá, nám trochu pomohou detaily, jako je koruna u českého lva a dělené pole, ve kterém je lev lucembur- ský. Naopak jednoduchý výklad nabízí jiná vévodova mince. Pod korunou jsou dva erby se lvy, (heraldicky) vpravo je český, vlevo lucemburský. (OBR. II/7)

66 II/7 Václav Lucemburský II/6 Václav Lucemburský

67 Ve  třetí generaci českých Lucemburků nebyla jediná do- minantní postava, jakou byl Karel IV. v  generaci předchozí. Otcovým dědicem a pokračovatelem v Čechách i v říši se stal Václav IV., Morava byla přisouzena Joštovi, synu Karlova bratra Jana Jindřicha. Králem neklidných Uher se po značném úsilí stal Zikmund, Václavův nevlastní bratr. Jmenovaným vladařům byla střední Evropa občas malá a ani příbuzenskou láskou právě ne- oplývali. Václav IV., jako držitel titulu římského a českého krále, byl také vévodou lucemburským a slezským. Jeho lucemburská ražba z let 1384–1388 má erbovní figury na obou stranách. (OBR. II/8) Na jedné je císařský orel, na druhé relativně drobný lucembur- ský znak pod dominantní korunou. Jinak bylo Václavovo české mincování sice dlouhé, ale heraldicky poměrně chudé. Opakující se reliéfy českého lva odpovídaly mincovnímu obrazu pražského groše a měnily se jen v detailech. Platí to i pro královy vzácné dukáty, která razil na počátku své vlády. Pak ražba dukátů v Če- chách na sto let přestala. Další silná osobnost rodu, Jošt, markrabě moravský a rok před smrtí i  král římský, razil pro Lucembursko groš se čtvrceným štítem, který známe z podobných předcházejících ražeb jeho pří- buzných. (OBR. II/9) Mince upoutá jasným odkazem na panující sloh, kterým je zde gotický trojlist, do něhož je štít uložen. Jošto- vy drobné mince využívají obraz šachované orlice jako moravské- ho zemského znamení. Václavův nevlastní bratr a zároveň konkurent Zikmund Lu- cemburský také razil zlaté mince, ze kterých jsme vybrali jednu. Pro naše účely je zajímavý uherský dukát se čtvrceným štítem, ve kterém se tentokrát střídají jen dvě znamení, český lev a ar- pádovská břevna. Erb bývalých králů z rodu Arpádovců se stal zemským znamením Uherska. (OBR. II/10) Zikmundův uher- ský dukát svou heraldickou složkou přibližuje panovníkovu spe-

68 II/8 Václav IV.

69 II/10 Zikmund Lucemburský II/9 Jošt Lucemburský

70 cifickou historickou situaci. Uherským králem byl od roku 1385. Absolvoval opakované boje s vnitřní opozicí, ale uherskou ko- runu si udržel celý život. V Čechách tak úspěšný nebyl. Roku 1420, během křížové výpravy proti Čechám, se v Praze nechal narychlo korunovat. Od té doby se vždy prohlašoval českým krá- lem a erbem na mincích to také deklaroval. Realita však byla jiná. Husité, kteří ho nepovažovali za svého panovníka, ale naopak za úhlavního nepřítele, mu dlouhá léta nedovolili, aby svůj ná- rok prakticky naplnil. Teprve bitva u Lipan roku 1434 změnila situaci. Po dlouhých jednáních a oboustranných kompromisech se Zikmund Lucemburský stal českým králem de jure i de facto. Do roka zemřel. Větší část první poloviny 15. století určovaly husitské války. Mince ražené za husitů bývají numizmatiky souhrnně charak- terizovány jako falza těch, které byly raženy ještě za Václava IV. Heraldicky nejsou nijak zajímavé. To platí i pro takzvané flútky, které husiti razili na nejrůznějších místech z mědi. Následující dlouhé období až do konce století určovala jednak silná osobnost Jiřího z Poděbrad, a pak naopak slabý Vladislav Jagellonský. Je- jich mince po heraldické stránce však také nepřinesly nic mimo- řádného. Prostorami pražského templu se v  dubnu roku 1312 roznesla zpráva o papežské bule rušící řád. O mučení a popravách svých bratří, které rozpoutal francouzský král, se pražští templáři dovídali už dlouho. Komtur se zadíval na tourský groš, vyda- ný katem jeho řádu Filipem Sličným, a smetl ho s odporem ze stolu. Peníze, peníze, peníze! Dobře věděl, že za vraždami jeho spolubratří ve Francii byly především královy zištné zájmy. Jen neočekával, stejně jako většina templářů, že král Filip bude mít odvahu zajít tak daleko. List z Paříže, který právě dočetl, však mluvil jasně.

71 Církevní heraldika se měla teprve později vyprofilovat do spe- cifické podoby. Prozatím ji budeme sledovat stále ještě v jejích začátcích, jak jsme se s ní již setkali na biskupských mincích Mo- ravy ve 13. století. Jednu její větev si připomeneme nahlédnutím do dějin rytířských řádů po zániku křesťanských států ve Svaté zemi. Jako vícekrát i v tomhle případě nám mince zachovaly mlčenli- vé svědectví o dramatickém historickém vývoji. Pražský groš beze škod přečkal chaotickou dobu střídání královských dynastií, pře- myslovské a lucemburské. Také jeho vzor, tourský groš, se ve Fran- cii razil dál, teď už se jménem krále Filipa IV. Sličného. Českým templářům nezbylo než vzít na vědomí zánik svého řádu a pokusit se splynout s domácím prostředím. Někteří jednotlivci možná pře- šli v tichosti k johanitům, které čekala mnohem slibnější budouc- nost. Pražská komenda řádu sv. Jana se těšila podpoře následov- níků krále Vladislava II., který je ve 13. století do Čech povolal. Z českého velkopřevorství v Praze se johanité velmi brzo rozšířili také do Slezska. Málo osídlený a nebezpečný kraj potřeboval jejich kolonizační, špitální, vzdělávací i vojenské služby. Paralelně s joha- nity tady byli aktivní i němečtí rytíři. V Opavě se řád sv. Jana usadil v polovině 14. století. Johanité se sice věnovali záležitostem států, na jejichž území působili, ale zároveň si zachovávali kontakty mezi sebou a se svým centrem na ostrově Rhodos. Řádoví velmistři se na ostrově střídali a dokázali držet v průběhu 14. století tuto východní křesťanskou výspu i proti pokračující muslimské expanzi. Pevná organizační struktura řádu se odráží i v mincovních obrazech ražeb velmistrů. Protože šlo o šlechtice, disponoval postupem doby každý z nich zároveň rodovým erbem i řádovým znamením a tato dualita se projevila i na mincích. Vybíráme z nich dva. Raymond Berenger vedl řád v letech 1365 až 1374 a Jean-Ferdinand d’Heredia 1376 až 1396. Jejich služební období se tedy překrývají s lucemburskou

72 érou v Čechách. Oba mají na averzu svých mincí tentýž květino- vý kříž, jehož ramena zakončují drobné štítky s řádovým křížem. Také kompozice reverzu je až na detaily totožná. Tvoří ji klečící velmistr před patriarším křížem. Postava má na rameni řádový kříž a za zády rodový erb. (OBR. II/11, 12) Pro další příklad erbů církevních hodnostářů neopustíme ob- last Středomoří, jen se posuneme při řeckém pobřeží severozá- padním směrem ke starému římskému městu Aquileia. Ve stře- dověku její světský význam trochu poklesl, ale ve struktuře církve tomu bylo naopak. Jako sídlo patriarchy byla Aquileia nejprve místem tvrdých věroučných střetů, aby se stala nakonec církev- ním postem, na kterém se střídaly zajímavé postavy. Nechyběli mezi nimi ani Lucemburkové. Jako první toho rodu byl v letech 1350–1358 aquilejským patriarchou Mikuláš, nemanželský syn Jana Lucemburského. Z jeho mincí si připomínáme heraldicky prostou ražbu, která nicméně přivádí českého lva až na břeh Stře- dozemního moře. (OBR. II/13) V podobně neobvyklém prostře- dí se zanedlouho ocitla i moravská orlice. V letech 1387–1394 byl aquilejským patriarchou další Lucemburk, syn Jana Jindřicha, markraběte moravského, Jan Soběslav. Mladý muž nejprve doma absolvoval složitou mocenskou partii třetí generace Lucembur- ků, když byl postupně biskupem litomyšlským a olomouckým, aby se stal nakonec patriarchou v Aquileii. Zkušenosti s bojem o moc, které nabyl ve vlasti, se mu tady hodily. Nakonec však byl v Udine zavražděn svými politickými protivníky. Jana Soběslava si připomeneme dvěma mincemi, na kterých je moravská orlice. Na prvním denáru je světsky pojatý erb se štítem šikmo situova- ným, ve kterém je orlice. (OBR. II/14) Přilba má klenot v podobě tří per (?), jehož původ lze těžko určit. Druhý denár má na své heraldické straně v celé ploše korunovanou orlici, jejíž šachování je zde jasně patrné. (OBR. II/15)

73 II/11 Raymond Berenger II/12 Jean-Ferdinand d’Heredia (averz, reverz)

74 II/13 Mikuláš, patriarcha aguilejský II/14 Jan Soběslav Lucemburský II/15 Jan Soběslav Lucemburský

75 Radní Joachim spěchal po jihlavském náměstí. Těšil se, jak ko- legy na radnici překvapí mincí, kterou měl v měšci. Za chvíli už šla z ruky do ruky. Všichni se radovali z reliéfu ježka, vypůj- čeného z  městského znaku a  vyraženého doprostřed groše se jménem krále Václava IV. Primas to pověděl za všechny: „Tak a teď už konečně u každé označené mince budeme vědět, na čem jsme“. Všichni souhlasně pokývali hlavami. Nakonec po zemské a církevní heraldice přichází na řadu ta městská. Celou její galerii najdeme v  miniaturním provedení jako kontramarky na pražských groších. Většinou jsou odvozeny z městského znaku, anebo z jeho části. Označování cizí mince pomocí punců, zejména v prostředí německých měst, mělo věc- ný důvod. Prokazovalo jejich uznání v daném městě za bernou minci. Nás však budou kontramarky zajímat jako snad nejmenší heraldické realizace. Právě jejich nepatrná velikost byla zatěžká- vací zkouškou rozpoznávací funkce středověkých znaků. Skuteč- nost, že obstála i v ní, je pro gotickou heraldiku charakteristická. Z velkého množství vybíráme Würzburg, Coburg, Kaufbeuren, Kostnici, Lindau, Ravensburg, Ulm, Warburg, Norimberk. Nej- více je jich na groších ražených za vlády Václava IV. (OBR. II/16) Jak jsme už viděli, kontramarkovalo se i u nás. V našich zemích jsou známy kontramarky z Brna a Jihlavy. Na groších obíhajících v Jihlavě se jako kontramarka uplatnila figura z městského znaku, známý jihlavský ježek. (OBR. II/17) Kontramarky jsou značky dodatečně ražené na mince, v jejichž kompozicích se s nimi původně nepočítalo. Skutečné městské min- ce se zakomponovanými znaky pochopitelně existují a představují v středověkém mincování samostatnou skupinu. V našich zemích byly specifické pro Moravu a Slezsko. V Čechách sice obdržela Plzeň mincovní právo v druhé polovině 15. století, ale její případné ražby nebyly identifikovány. Z 15. století však známe další generaci

76 drobných mincí z Chebu, na kterých už je městský znak. Měs- to ho užívá dodnes, jen orlici v horní polovině štítu nahradil lev. (OBR. II/18) Na Moravě začala razit vlastní mince jako první Olomouc, a to od roku 1422. Opírala se o mincovní právo udělené císařem Zikmundem. Později následovaly Brno, Jihlava a Znojmo. Jak jsme už viděli, u nás je vedle lva dalším často užívaným znamením také orlice. Setkali jsme se s  ní už na  brakteátech a další vývojový stupeň její reliéfní interpretace najdeme na mo- ravských městských mincích. Krajní zjednodušení motivu jim vůbec neubírá na působivosti. Spíš naopak. Pod vlivem slohového vývoje a ve větších formátech se mincovní obraz orlice dál pro- měňoval. Orlice jako moravské zemské znamení je ve své šacho- vané verzi na některých brněnských ražbách. V Brně se ale razily také mince s hladkou orlicí, jako třeba na penízi se čtyřrázem. (OBR. II/19). Na mincích z Jihlavy, Olomouce a Znojma je or- lice hladká, ale má na prsou kroužek nebo písmeno odkazující na jméno města. „I“ a „Z“ je někdy samotné, někdy ve štítku. Su- verénním zpracováním vyniká mince znojemská. (OBR. II/20) Přehlídku modifikací moravské orlice uzavřeme penízem raže- ným opět v Brně, a to za vlády Albrechta II. Rakouského, zetě a následníka císaře Zikmunda. Orlice na jeho minci má na prsou babenberský erb. (OBR. II/21) Území Čech a Moravy ovšem nebylo uzavřeno platidlům ze sousedních zemí. Mezi cizími mincemi, které na našem území obíhaly na  přelomu 13. a  14. století, se objevuje i  nenápadný, ale hodnotný vídeňský fenik, nesoucí štít se znamením břevna. (OBR. II/22) Je to opět babenberský znak, který po  vymření rodu zůstal znamením rakouského vévodství. Drobná rakouská mince, uplatňující se také na českém území, je tedy genealogic- kou stopu po starém a významném rodu. Jeho erb na rakouských mincích vydrží až do 20. století.

77 Neméně četnou produkci mincí najdeme také ve Slezsku. Již od 15. století se razí zejména ve Vratislavi. Různé typy drobných městských mincí se znaky pocházejí z Těšína, Opavy, Hlohova, Svídnice a dalších slezských měst. Slezské městské mince oproti moravským vykazují větší pestrost, i když také na nich je časté zemské znamení, opět orlice. Na některých slezských mincích se objevuje její polovina, doplněná další heraldickou figurou. Haléř z Opole, datovaný rokem 1420, je ukázkou od detailů oproštěné heraldické skladby poloviny orlice a poloviny kříže. (OBR. II/23) Výsledek zaujme čistotou výrazu. Polovina orlice je také na jed- né straně mince z Ratiboře. Jestliže výtvarné zpracování v tomto případě nepřevyšuje průměr, o to zajímavější je obsah. Averz je vyhrazen mětskému znaku, na kterém polovinu orlice doplňuje polovina kola. Na reverzu je pak přilba s klenotem, kterým zde jsou buvolí rohy. (OBR. II/24) Jde o část erbu opavských vévo- dů z levobočné větvě Přemyslovců. Ratiboř se roku 1336 dostala do jejich moci a tato událost dala vzniknout opavsko-ratibořské rodové větvi. Do Opavy se podíváme s mincí knížete Přemka, vládnoucího v letech 1381–1433. Opavská městská mince zastu- puje skupinu heroldských figur. Zde je to kůl se třemi krokvemi. (OBR. II/25) Z přelomu 14. a 15. století pochází poslední zá- stupce slezských městských mincí, brakteátový haléř ze Svídni- ce. (OBR. II/26) Je na něm vytříbeně stylizovaná kančí hlava z městského znaku, doplněná písmenem S.

78 II/16 Würzburg Coburg Kaufbeueren Kostnice Lindau Ravensburg Ulm Warburg Norimberk

79 II/17 Jihlava

80 II/18 Cheb II/21 Brno II/20 Znojmo

81 II/24 Ratiboř

82 II/19 Brno II/23 Opole II/26 Svídnice II/22 Vídeň II/25 Opava

83 III. RENESANCE

84

85 Žádný sloh nevznikne samozřejmě ze dne na den. Také renesan- ce se připravovala víc než sto let v jednotlivých dílech inspirova- ných antikou a humanizmem. Zemí zaslíbenou pro vznik nového slohu byla Itálie. V první polovině 15. století se zde snahy o něco nového materializovaly v  jednotný sloh, který po  architektuře ovlivnil všechny obory umění. Malíři se učili perspektivě, spo- lu se sochaři studovali anatomii a kreslili podle modelu. Gotic- kou stylizaci postupně nahrazoval realizmus, programově opřený o nově objevované a oceňované antické plastiky a reliéfy. Rene- sanční umělec vystoupil ze středověké anonymity, měl najednou tvář a jméno. Člověk se stal měřítkem nejen v architektuře, ale v přeneseném slova smyslu i v ostatních uměleckých oborech. Slohový převrat se z Itálie šířil na západ i na sever a s patřičným zpožděním dorazil i do střední Evropy. První polovinu 15. století ale určovalo v našich dějinách husitství. Zatímco se u nás bojovalo pro víru, nový sloh zdomácňoval v jiných, klidnějších zemích. Re- nesance k nám fakticky dorazila až koncem 15. století, ještě za pa- nování pozdní gotiky. Rozvíjela se postupně podle dovezených grafických vzorníků anebo zásluhou cizích mistrů realizujících domácí zakázky. Nejpočetnější byli Italové, kteří postupně v Praze vytvořili skutečnou uměleckou kolonii, zatímco v menších českých a moravských městech to byli skupinky anebo jednotlivci. Také u nás se nový sloh promítl do všech oborů umění i umě- leckého řemesla. Nemohl vynechat ani tvorbu erbů, ať už byly realizovány malíři, sochaři, grafiky, anebo tvůrci mincovních re- liéfů. Renesance opustila mnohá z dosavadních přísných pravi- del heraldiky a uzavřela tak gotickou kapitolu jejích dějin. Velké

86 změny nemohly zůstat bez následků. Na obzoru se například začal rýsovat nový problém, totiž jak do štítu umístit stále větší počet znaků a zachovat zároveň jejich čitelnost. Ta je přitom jednou ze základních funkcí heraldiky. Radikální změnu heraldického tva- rosloví si můžeme doložit také na vývoji štítu. Složité renesanční štíty komplikují umísťování heraldických znamení a svými boha- tými tvary od nich odvádějí pozornost. Tento trend se však dá sle- dovat už u štítů pozdně gotických, jejichž tvary postrádají původní jednoduchost a signalizují únavu a blížící se konec gotického slohu. Renesanční výtvarné umění bývá obecně považováno za jeden z vrcholů evropské kultury. Když se však zeptáme na toto období některých heraldiků, budeme překvapeni. Renesanční heraldiku vnímají s rozpaky. Nebyly to jen slohové vlivy, které zformovaly specifickou tvář renesančních erbů. Podstatné bylo, že zmizel zá- klad, ze kterého heradika vznikla. Rozšíření palných zbraní zcela změnilo způsob boje. Rytíř na koni, bojující mečem a rozeznatelný podle svého erbu, byl už jen legendou. Důležité byly také změ- ny ve společnosti. Na heraldické scéně se objevuje bohatý, erbem obdařený měšťan, který často zaujímá významné postavení v sa- mosprávách měst. Jeho zaplacená nobilitace znamenala sice přínos do věčně prázdné pokladny panovníka, ale stará šlechta protesto- vala. Ve vlně erbovních měšťanů viděla kromě politické konkuren- ce také snižování své staré, tradicí posvěcené urozenosti. Obecná obliba a rozšiřování počtu erbů vedly ke ztrátě exkluzivity a s tím také k jistému zevšednění. Do jejich uměleckého ztvárnění se to promítalo mimo jiné ústupem od přísného dodržování heraldic- kých pravidel. Malebnost a působivost měly přednost. Renesanční erby jsou nejen na dobových mincích. Renesance, jako období otevřené změnám, přidává k mincím nový artefakt – medaili. Její předchůdce najdeme již v některých dílech antiky nebo středověku, ale jako samostatné a svébytné výtvarné dílo se medaile emancipovala právě v 16. století. Od této doby se budou

87 mince a medaile vyvíjet paralelně. Jedna z definic o medaili říká, že jde o mincím podobné ražby nebo odlitky, které však nemají platební hodnotu. Funkce medailí je tedy jiná, nejčastěji reprezen- tační nebo upomínková, a proto také nenesou nominál. Oddělení medailí od ekonomických a právních vazeb dává jejich autorům větší tvůrčí prostor. V říjnu roku 1526 našla skupina mužů konečně to, co v bažinách u Moháče hledala. Zatímco jeden z nich se ostražitě rozhlížel, jestli se neobjeví Turci, vyprostili ostatní z  bahna mrtvé tělo krále Ludvíka Jagellonského. Od  tragické bitvy už uběhla řada týdnů. Po  celý ten čas v mnoha rodinách Českého království postupně slábla naděje, že se jejich otec, bratr nebo syn přece jen vrátí. Bylo tomu tak i v Jáchymově. Hrabě Štěpán, hlava rodu Šliků, který provázel krále Ludvíka do války, byl nezvěstný a naděje na jeho návrat uhasínala. Štěpánovi bratři seděli mlčky kolem stolu, na kte- rém svítil nový odražek velké stříbrné mince s opisem LUDO- VICUS PRIMUS. Cítili, že se uzavírá heroická kapitola rodo- vých dějin. To jejich bratr dokázal založit město. To on pro ně vytvořil horní řád a zajistil od krále mincovní právo. A přede- vším jeho zásluhou se začala razit velká stříbrná mince – tolar. Bratři Šlikové se obávali, že Štěpána nejen nepřekonají, ale nej- spíš ani neudrží jím získané pozice. Nečekaná smrt Ludvíka Jagellonského u  Moháče roku 1526 přivedla na český trůn Ferdinanda I. Habsburského. Byl to nespor- ně významný předěl v českých dějinách, i když se jeho hodnocení rozcházejí.Příchod panovníka z habsburského rodu je řadou Čechů považován za národní tragédii. Jiní to naopak posuzují jako mož- nost začlenit České království do silného evropského soustátí.Když nahlédneme situaci českých zemí za Jagellonců, získáme obraz stá-

88 tu slabých králů a mocné, nejednotné a sobecké šlechty. Za tako- vé konstelace byl příchod schopného panovníka obecně žádoucí. Ferdinand I. takovým panovníkem skutečně byl a jeho tendence k absolutistickému státu nemůže překvapit. Hned dva roky po jeho nástupu na český trůn to pocítili i Šlikové. Ferdinand jim mincovní právo odebral, když samotných jáchymovských dolů je dost dobře zbavit nemohl.Obrana Šliků s pomocí starého mincovního privile- gia, které jim měl udělit císař Zikmund, ztroskotala na skutečnosti, že šlo o falzum. Obě strany nakonec dospěly ke kompromisu. Ro- dová mincovna se změnila na královskou, kterou Šlikové s Ferdi- nandovým svolením provozovali. III/1 Ferdinand I.

89 Proilustraciosudovéhosetkánírakouskéhoorlas českýmlvem využíváme dvě z mnoha Ferdinandových ražeb. Obě, jak „tolar na podívanou“, (OBR. III/1), tak drobná mince, (OBR. III/2), nenechávají prostor k úvahám, které z heraldických zvířat do- minuje. Od této chvíle bude skoro čtyři sta let hlavní heraldic- kou figurou císařský orel, doprovázený českým lvem, většinou umístěným mezi znaky jiných zemí, tvořících v  danou chvíli monarchii. Ze slohového hlediska je zajímavý tvar srdečního štítku, který je už renesanční. S příchodem nového panovníka u nás zdomácněl i nový sloh, ačkoliv některé renesanční detaily se objevily už na jagellonských stavbách. III/2 Ferdinand I.

90 Dalším císařem byl Maxmilián II., syn předešlého. Jeho me- daile ke korunovaci v Pressburgu roku 1563 překvapí nejen po- čtem znaků, ale především výtvarným scénářem. (OBR. III/3) Uprostřed tentokrát není orel, ale páv. Má na hrudi rakouský štít a u nohou zemské znaky, zatímco pavích ocasních pér autor vy- užil k umístění znaků dědičných měst. Kolem erbu s orlem je obvyklý řetěz Řádu zlatého rouna, avšak zvětšené články téhož řetězu umístěné mezi péry ptačího ocasu nejsou běžné. Výtvarné řešení navíc přivádí na scénu ptáka, jehož symbolický výklad není bez problémů. Páv byl sice symbolem vznešenosti, ale také pýchy III/3 Maxmilián II.

91 a marnivosti. Maxmiliánova medaile je tedy naplněná nejen reál- nými heraldickými informacemi, některé použité motivy nazna- čují možnosti dalších výkladů. Vnuk Ferdinanda I., císař Rudolf II., přenesl své sídlo do Pra- hy a během vlády z ní udělal evropské politické a kulturní cent- rum. Početnou galerii jeho ražeb zahájíme konzervativní ukázkou. Na dvoutolaru z roku 1604 je oválný, střídmě zdobený štít s patnác- ti poli jednotlivých držav. (OBR IV/4) Pro kultivovaného a umění- milovného vladaře by však bylo nespravedlivé, kdybychom zůstali jen u této ražby. Následující dvě medaile se sestavami znaků kur- III/4 Rudolf II.

92 fiřtů jsou formálně zajímavější. Na první obklopuje habsburského orla sedm kruhových medailonů s kurfiřtskými erby. (OBR IV/5) Na druhé chybí centrální císařský orel, kterého uprostřed nahrazu- je český lev v pozici znamení kurfiřta. Kolem něj je šest erbů zbý- vajících kurfiřtů. (OBR. III/6) Neobvyklé jsou tvary polí se znaky, protože jde o  propojené šestiúhelníky, jejichž sestava se podobá včelí plástvi. Také poslední z představovaných rudolfinských ražeb upoutá na první pohled. Téma samé není nijak neobvyklé, jeho zpracování se však vymyká. Císařský orel na tolaru z roku 1589 je totiž pojat realisticky, v pohybu, což samozřejmě ruší obvyklou osovou symetrii této heradické figury. Všechny atributy jsou při- III/5 Rudolf II.

93 tom na svém místě, včetně srdečního štítku. (OBR. III/7) Minci navrhl jeden z proslulého okruhu rudolfinských umělců, medailér Antonio Abondio. Samotné razidlo ale ryla umělecky méně zdatná ruka. Neheraldické pojetí orla souzní jak s manýristickým závěrem renesance, tak s atmosférou Rudolfova pražského dvora. Císař byl proslulý zájmem o zvláštnosti a je dobře možné, že jeho osobní objednávka zněla právě na takové zpracování orla, které se bude odlišovat od všech předešlých. Rudolfův následník Matyáš II. byl sice císařovým bratrem, ale ten ho vnímal především jako nenáviděného soupeře. Ještě za Ru- dolfova života došlo k jejich konfrontaci,ze které vyšel císař oslaben. III/6 Rudolf II.

94 Po jeho smrti získal Matyáš všechny bratrovy tituly a mohl konečně vládnout sám. Ne však na dlouho. To se už schylovalo k převrat- ným změnám nejen v postavení českého království, ale v celé Ev- ropě.Císaře Matyáše II.si připomeneme jeho korunovační medailí z roku 1608, kdy získal v Pressburgu uherskou královskou korunu. (OBR. III/8) Tentokrát jsou v obvyklé kruhové sestavě nikoliv he- raldická znamení samotná,anebo umístěná v medailonech,ale sku- tečné erbovní štíty. Uprostřed je erb uherského království. Poslední habsburský císař, kterého ještě s  jistými rozpaky řadíme na závěr renesanční doby, je Ferdinand II. Žil v obdo- bí slohového přechodu, kdy se pozdně renesanční formy mí- III/7 Rudolf II.

95 sily s  raně barokními. Panovník, navždy spojený s  porážkou českého stavovského povstání, s vypuknutím třicetileté války, s  konfiskacemi a  rekatolizací, je zastoupen v  našem přehledu dvěma ražbami. Klipa z roku 1619 byla vydána na připomínku jeho zvolení římským císařem. (OBR. III/9) V  méně častém kosočtverečném tvaru je dobře známá sestava kurfiřtských zna- ků. Císařský orel v jejich středu jednoznačně dominuje. Praž- ský tolar Ferdinanda II. je ražený roku 1623, tedy v okamžiku, kdy byla česká vzpoura zpacifikována a monarchie se rozhlížela po dalších nepřátelích. Český lev je už opět spolehlivě uzavřen ve štítku na hrudi císařského orla. (OBR. III/10) III/8 Matyáš II.

96 Než opustíme panovnický rod, pod kterým se trůn zatřásl, ale nepadl, podíváme se ještě na jeho soupeře. Čeští stavové spojili svůj osud s Fridrichem Falckým. Proto se na dobových mincích objevilyznaky,kteréjsmepředtímv našemprostoruneznali.Nebyl jim však vyhrazen příliš dlouhý čas, což ostatně naznačuje i pře- zdívka „zimní král“, přidělená falckému soupeři Ferdinanda II. Také na mincích a medailích Fridricha Falckého můžeme vidět pozoruhodné heraldické kombinace, někdy dokonce na  obou stranách. Následující příklad patří mezi ně. Jednu stranu medaile III/9 Ferdinand II.

97 z roku 1619 tvoří heraldická aliance falckého znaku se znakem krále Anglie a Skotska. (OBR. III/11) Můžeme ji vykládat jako konstatování původu manželů, protože Fridrichova žena byla dcerou anglického krále Jakuba I. Skrytý výklad mohl demon- strovat dobré vztahy obou zemí, od kterých si Fridrichovi rádci slibovali v případě potřeby vojenskou pomoc. Na druhé straně medaile je dvojice lvů. První, sedící, je jednoocasý. Druhý, stojící, dvouocasý, je tedy jistě český, i když je na pováženou, že ani on není korunovaný. Královskou korunu, která oběma chybí, drží nad nimi ruka vystupující z  oblak. (OBR. III/12) Kompozice nebude náhodná a výkladů může být několik. Podobné alegorie III/10 Ferdinand II.

98 nacházíme na dobových letácích, které byly součástí ideologic- kého boje. Druhá ukázka z mincovní produkce krátké éry Frid- richa Falckého u nás je ražba s nominálem 24 krejcarů. Celou plochu zabírá polcený renesanční štít. Jeho (heraldicky) pravou, tedy čestnější stranu obsadil český lev, na  levé je falcký znak. (OBR. III/13) S krátkou vládou Fridricha Falckého souvisí také mincování domácích stavů. V Čechách a na Moravě zaniklo s jeho odcho- dem, déle se udrželo ve Slezsku. Z heraldického hlediska nešlo o přínos ani výtvarně, ani obsahově, protože ve všech zmíněných zemích se variovaly zemské znaky. III/11 Fridrich Falcký

99 III/12 Fridrich Falcký III/13 Fridrich Falcký

100 Kupec Eberhart vyšel v poledne ze svého krámu. Jeho podmra- čený obličej se trochu rozjasnil, když poznal mimojdoucího. Radní Matěj Klučina byl dobrý známý. Když si pověděli novin- ky, nemohl Eberhart jinak, než si postěžovat. „A ještě ke všemu mi vázne obchod. Pernštejni jsou vždycky všude o chvíli dřív než já.“ „Ba, také jsem slyšel, že jim to jde,“ prohodil Matěj, „a při- tom se nesluší, aby se tak velcí páni zabývali kramařením. Já mít jejich erb, tak se k něčemu takovému nesnížím.“ 16. století bývá někdy s nadsázkou vykládáno jako zlatá doba české, moravské a slezské šlechty. Panovníci z rodu Habsburků (zejména ten první z nich) se sice snažili prosadit absolutistický model vlády, domácí šlechta Českého království si však svůj díl moci vzít nedala. Její sebevědomí nám dodnes připomínají erby na rodových ražbách. Šlikové mohou ilustrovat pýchu rodu patřícího k vyšší šlechtě, projektovanou do různých forem reprezentace. Základem jejich postavení bylo mocné ložisko stříbra na  rodovém panství pod Krušnými horami. U Štěpána Šlika a jeho sedmi bratrů se tedy jednalo o šťastné spojení vlastního zdroje drahého kovu a politic- kého vlivu, který šel se stříbrem ruku v ruce. Za vlády Jagellonců v Čechách rozhodovalo několik panských rodů. S jejich pomocí, zejména s podporou Zdeňka Lva z Rožmitálu, udělil roku 1520 zemský sněm Šlikům právo razit groše a vedle nich také velkou minci, zvanou napřed „taler“ a později tolar. Nová mince získala rychle oblibu, ovlivnila další podobné, ale nás bude zajímat pře- devším z heraldického hlediska. Obě její strany nesou heraldic- ká znamení. (OBR. III/14) Na jedné je český lev, což reflektuje sněmovní usnesení, na druhé pak znak Šliků. Šlikovský erb tady můžeme vidět ve dvou podobách. Bohužel nelze s jistotou použít termíny původní a polepšený, protože chybí spolehlivé doklady. Původní znak rodu byl snad ten, který vidíme u nohou svatého

101 III/14 Šlikové, Jáchymov

102 Jáchyma na půltolaru z roku 1525, kde buď vyplňuje celý štít, anebo je v druhém a třetím poli čtvrceného štítu. (OBR. III/15) Popisujeme ho jako červené pole dělené stříbrným klínem se tře- mi kroužky, dvěma stříbrnými a jedním červeným. Jestliže byli Šlikové někdy v  českém prostředí považováni za cizince, Pernštejnové byli nezpochybnitelně tradiční domácí aristokracie. Patřili k několika nejvýznamnějším rodům v našem království. Byli z nich nejbohatší, jak ukazují četné hrady, zámky a města. Jen oni a Rožmberkové měli například paláce na Praž- ském hradě. Mezi oběma rody byl ale jeden zvláštní rozdíl. Oba úspěšně hospodařili, Pernštejnové navíc obchodovali. Pro Rožm- berky bylo něco takového zřejmě společenská nemožnost. V je- jich hospodářských aktivitách v  každém případě obchodování nenajdeme. Páni z Pernštejna byli ukotveni jak v moravském, tak v českém prostředí a měli také mincovní právo. Realizovali ho až v 16. století a poskytovalo jim velký prostor pro individuální i rodovou reprezentaci. Pernštejnské mincovnictví bylo motivo- vané pouze prestižně, což je při jejich obchodních schopnostech pozoruhodné. Na  kladském tolaru Jana z  Pernštejna najdeme heraldickou alianci. V tomto případě však není zprostředkována více poli jednoho štítu, ale dvěma štíty, jejichž vztah je vyjád- řen výtvarnými prostředky. (OBR. III/16) Vedle sebe, propojeny vegetabilní dekorací, máme (heraldicky) vpravo, tedy na čestněj- ším místě, rodový znak Pernštejnů, vlevo pak zemské znamení Kladska. Podobně jako u Šliků také zde nese druhá strana mince obraz českého lva. Dodejme, že Jan z Pernštejna získal Kladsko roku 1537 od císaře. Starobylý pernštejnský erb, tedy ve stříbr- ném štítu černá zubří hlava, se po staletí nezměnil. Zato se časem objevila erbovní pověst o jeho původu, podle níž statečný uhlíř Věňava zkrotil zubra, který mu škodil na majetku. Pak dovedl zvíře za  houžev prostrčenou jeho chřípím do  Brna, kde právě pobýval český král. Ten ho za statečnost povýšil do šlechtického

103 III/16 Jan z Pernštejna III/15 Šlikové, Jáchymov

104 stavu. Pověst nemá oporu v písemných pramenech, ale odpovídá romantické prezentaci starých erbů v době renesance. V Čechách byli tradičně v čele panského stavu Rožmberkové. Od poloviny 16. století reprezentovali rod dva bratři, Vilém a Petr Vok. Jejich osudy byly těsně spojeny s vládami tří habsburských císařů střídajících se na českém trůně. Vilém z Rožmberka byl po dlouhou dobu nejvýznamnějším stavovským politikem a jako takový byl respektován jak Ferdinandem I., tak jeho synem Max- miliánem II.Také Petra Voka z Rožmberka nemohl císař Rudolf II. ignorovat, i když se s ním rozcházel jak v politice, tak ve víře. Oba Rožmberkové razili mince i medaile. Základem byla těž- ba drahých kovů na vlastním území a mincovní právo, které jim potvrzovali čeští králové, Zikmundem počínaje. Rožmberský znak, který se objevuje na ražbách obou bratrů, je zajímavý nejen výtvarně, ale zejména svou genezí. Zatímco předkové rožmber- ských bratří vystačili s pětilistou růží bez jakýchkoli přídavků, zde nacházíme půlený štít, do jehož horní poloviny se růže pře- sunula. Uvolněnou dolní polovinu obsadily kosmé pruhy, patřící italskému knížecímu rodu Orsini, které do znaku o své vůli při- dal Vilém z Rožmberka. Podle starší dohody s italskými kníža- ty z 15. století měla tahle změna naznačovat dávné příbuzenství obou rodů, a tím zvýšit prestiž Rožmberků. Změna erbu a hlavně důvod k ní vzbuzovaly rozpaky. Reálnější způsob, jak zdůraznit váhu rodu Rožmberků, bylo užití Řádu zlatého rouna, protože Vilém byl skutečně nositelem této významné dekorace. Řád na- jdeme na jeho medaili, kde obtáčí rodový symbol, takzvaného rožmberského jezdce. (OBR. III/17) Znovu ho uvidíme na tola- ru z roku 1587, kde ho má Vilém, oděný do přepychové zbroje, kolem krku. (OBR. III/18) Půlfigura je ve spodní části překry- ta rodovým erbem. Kompletní rožmberský erb včetně štítono- šů, kterými jsou medvědi, je na dukátu Petra Voka z roku 1594. (OBR III/19) Hmotným dokladem soumraku rodu Rožmberků

105 III/17 Vilém z Rožmberka III/18 Vilém z Rožmberka

106 III/20 Petr Vok z Rožmberka III/19 Petr Vok z Rožmberka

107 je úmrtní medaile Petra Voka z Rožmberka. Jeho erb podepí- rá švamberská labuť, což symbolizuje dohodu obou rodů o dě- dictví, protože Rožmberkové Petrem Vokem vymírali po meči. (OBR. III/20) Stavovské povstání a navazující válečná smršť však anulovaly nejen tuto dohodu. Staré rody českých pánů začátkem 17. století vymíraly anebo ustupovaly ze scény, na kterou naopak přicházela zcela jiná garnitura. Současníky a důležitými exponenty politiky Ferdinanda II. byli Karel z Lichtenštejna, politik a diplomat, a Albrecht z Valdštej- na, voják. Oba, Lichtenštejn i Valdštejn, představovali mimořádné osobnosti, které se vymykaly měřítkům, na něž byla aristokratic- ká společnost Českého království 16. století zvyklá. Podobně těž- ko zařaditelná jsou i výtvarná díla, která oba pánové objednávali u umělců, včetně tvůrců mincí. Jako jejich císař i oni se dají s jistou tolerancí zařadit do přechodného období mezi koncem renesance a začátkem baroka. Lichtenštejna zastupuje drobná mince z roku 1614, zajímavá setkáním dvou minimalistických heroldských fi- gur. (OBR. III/21) V alianci se zde sešel polcený štít města Opavy a půlený štít Lichtenštejnů. Prostotu znamení vyvažují malebně tvarované štíty. Skromné platidlo zdaleka nepředznamenává spo- lečenský skok, který emitenta zanedlouho čekal. Jen o šest let poz- ději byl kníže Karel Lichtenštejn jedním z nejmocnějších mužů království. Ještě za Rudolfa II. konvertoval od protestantství ke ka- tolictví, což samozřejmě dvůr zaznamenal. V dalších letech si oba Habsburkové, kteří přišli po Rudolfovi, jeho služeb velmi cenili. Nadaný politik a ekonom Lichtenštejn, nezatěžující se nadmíru etickými hledisky, využil situaci rozehranou stavovským povstá- ním a založil silné postavení rodu v našich zemích. Jeho potomci pak už mohli naplno investovat do umění a zanechali po sobě úcty- hodné památky barokní kultury. Valdštejnův dukát z roku 1627 už představuje hotovou osob- nost vévody frýdlantského, který respektuje pouze císaře a i toho

108 jen do času. Ze složitého vévodského erbu je zde jen starý čtvrce- ný štít Markvarticů se čtyřmi lvy, umístěný na prsou frýdlantské orlice. (OBR. III/22) Vzhledem k drahému kovu a reprezenta- tivnímu poslání trochu překvapí průměrný reliéf a nedbale pro- vedené písmo. Generalissimus Valdštejn dosáhl ve  srovnání se všemi příbuznými zdaleka nejvýše. Dá se snad říci, že se na své cestě za mocí a majetkem zdržoval nějakými ohledy ještě méně než Lichtenštejn. Stejně jako on i Valdštejn byl konvertita. Jeho jednání bylo vojácky přímočaré a investice do kultury bral spíš pragmaticky, jako prostředek reprezentace. Valdštejnský palác můžeme považovat za  jednu z  prvních realizací nového, tedy barokního slohu. V průběhu třicetileté války málokdo dokázal stavět. Albrecht z  Valdštejna mezi tyto výjimky patřil. Strmě stoupající linii jeho kariéry ovšem přetrhla vražda v Chebu roku 1634. Valdštejnovy velkorysé projekty, včetně těch kulturních, tak zůstaly zčásti v torzálním stavu. Po  panských rodech je správné připomenout i  druhou část šlechtické obce. Drobná (nebo také nižší) šlechta, takzvaný ry- tířský stav, představovala početnější, ale zároveň politicky méně vlivnou část urozených obyvatel Českého království. Rytířský stav měl v naší vnitropolitické struktuře 16. století pevné mís- to, ovšem v závěsu za pány. Novým prvkem byli erbovní měš- ťani. Zvláštní skupina ekonomicky silných a  vlivných obyvatel měst, toužící dostat se mezi urozené, si dokázala erb obstarat. Tak jako se páni bránili snahám jednotlivých rytířů postoupit mezi ně, podobně i rytíři se vymezovali proti novoštítným měš- ťanským rodům. Všechny vizuálně spojovaly erby, které užívali, ale společenské rozdíly se projevovaly stále, zejména v krizových obdobích. Tak například roku 1547 Ferdinand I. podlomil vliv měst, když je potrestal za účast v odboji, který se proti němu zve- dl v Sasku, ale proti šlechtě zasáhl minimálně. Česká města vyšla z krize politicky i hospodářsky oslabena. I z toho důvodu bychom

109 III/21 Karel z Lichtenštejna III/22 Albrecht z Valdštejna

110 u nás v této době obtížně hledali městské mince, jak je známe ze středověku. Přesto ale najdeme zajímavé heraldické ražby i z městského prostředí. Takzvané početní peníze nesloužily jako platidlo, a ne- byly tedy určené k oběhu. Používaly se, jak ostatně jejich název napovídá, k počítání na deskách k tomu určených, v kancelářích a účtárnách. Jejich užívání obsáhlo celou společnost, od královské komory přes šlechtické a městské kanceláře až po úřadovny při dolech a mincovnách. Bylo zvykem, aby na početních penězích byly odpovídající erby. Odtud byl jen krok k pozdější proměně funkce a z početních peněz, nazývaných také žetony, se staly raž- by medailového charakteru. Jak jsme viděli, nešlo o výsadu rytířů a erbovních měšťanů. Pro nižší stav to však byla vítaná příležitost jak zviditelnit svůj erb, který neměl tolik příležitostí k uplatně- ní. Na ražbách s erby drobných šlechticů a zejména povýšených měšťanů upoutá jejich počet i heraldická pestrost. Ukázku ražeb drobné šlechty a erbovních měšťanů začneme atypickým rodem. Snem skoro každého rytíře bylo povýšení do panského stavu, ale jen nemnohým se to podařilo. Mezi ně patřili Trčkové z Lípy. Jednotlivci z tohoto rodu začali být povy- šováni po polovině 16. století. Burian III. Trčka z Lípy (†1599) zůstal sice celý život rytířem, ale byl vlivnější a bohatší než mno- hý z pánů. Zanechal nám pozoruhodnou reprezentativní ražbu se svou podobiznou a rodovým erbem. (OBR. III/23) Má tolarové parametry, přičemž ale Burian Trčka neměl mincovní právo. Vel- mi zvláštní je také vizuální podobnost této medaile s „abondiov- ským“ tolarem Rudolfa II. Snad její malý počet způsobil, že se nedostala do ruky nevypočitatelného panovníka, který by v tako- vém případě nejspíš neblaze zareagoval vůči emitentovi. Vzácná, výtvarně vytříbená a zároveň záhadná ražba možná souvisí s ně- kterýmipravomocemi,kterémělBurianjakokrálovskýpodkomo- ří. Jiná medaile patří jeho příbuznému Vilémovi. (OBR. III/24)

111 Je poučné srovnat práci dvou medailérů, jak například řešili kle- not trčkovského erbu, který tvoří rohy zdobené praporky. V do- bové terminologii by popis asi zněl „...v klenotu dva rohy postr- kané praporky...“. Oba autoři trčkovských medailí ho stylizovali odlišně, každý podle svého individuálního cítění, ale literu popi- su nepřekročili, což bylo zásadní. Ke  známějším jménům rodů drobné šlechty patří Škréto- vé a Jeseniové. Prvně jmenovaný rod proslavil v 17. století ma- líř Karel Škréta, největší osobnost české raně barokní malby. Žeton s rodovým erbem však vznikl již roku 1610 v režii bra- trů Konráda, Pavla a Daniela Škrétů Šotnovských ze Závořic. (OBR. III/25) Ražba patří druhé generaci erbovních měšťanů, je- jichž otce povýšil Maxmilián II. roku 1570, a dobře zapadá mezi obdobné heraldické žetony vytvářené v tvarosloví pozdní renesance. Medailová ražba, která nese druhé všeobecně známé jméno, patří tentokrát přímo nejvýznamnější postavě rodu. Rektor praž- ské univerzity Jan Jesenius se do našich dějin zapsal mimo jiné i první veřejnou pitvou a samozřejmě také svou smrtí na popraviš- ti roku 1621 spolu s ostatními vůdci stavovského povstání. Na re- verzu jeho oválné medaile z  roku 1618 je erb hornouherského rodu s predikátem z Jasenné, na averzu je portrét. (OBR. III/26) Umělecky nepříliš přesvědčivá práce nám uchovává tvář tragic- ké postavy renesančního intelektuála, který se nehodil do doby přející spíš pragmatikům. Heraldická strana přinesla do Prahy a předtím i do Wittenbergu, kde Jesenius také působil, neznámý erb drobného šlechtice z území dnešního středního Slovenska. Také další žeton patří jednomu ze sedmadvaceti popravených, kutnohorskému primasovi Janu Šultysovi z Felsdorfu. Roku 1613 si pořídil reprezentační ražbu, sestávající z polceného štítu, jehož fi- gura z levého pole, totiž kozel, se opakuje i v klenotu. (OBR. III/27) Kutnou Horu, bohaté a významné české město, ovládali moc- né rody měšťanů s erby. Někteří z nich zastávali různé funkce

112 v městské správě, jiní v horním hospodářství. Podobně jako v Já- chymově i zde byl základ slávy města pod zemí v podobě stří- brných dolů, zatímco nahoře mincovna zpracovávala drahý kov na mince. Mincovna pak pro ctižádostivé erbovní měšťany před- stavovala ideální možnost razit své početní peníze s erbem. Vyu- žili ji mnozí a z nich jako prvního vybíráme Bořka Nepolyského ze Záchrašťan, který byl městským radním. Jeho erb na žetonu zaujme víc klenotem než znamením ve štítu, kterým je heroldská figura o dvou polích. Proti tomu v klenotu je torzo panny s dlou- hými vlasy, které určitě poutá větší pozornost. (OBR. III/28) Druhým vybraným z řady kutnohorských erbovních měšťanů razících početní peníze je Adam Čechtický z Kranichfeldu. Erb na  jeho žetonu je také kultivovaně zpracován. Bohatě rozvinu- tá přikryvadla tvoří dekorativní orámování štítu se dvěma poli. Figura pravého, kterou je čáp držící kámen ve zdvižené noze, se opakuje i v klenotu, kde je umístěna mezi dvěma buvolími rohy. (OBR. III/29) „Zde stojím, nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen.“ Pod stře- dověkými klenbami největšího sálu, který nabízel biskupský dvůr ve Wormsu, bylo ticho. Martin Luther, který právě domlu- vil, se díval na posluchače s pocitem absurdní úlevy. Týdny na- pětí byly pryč. Věděl, že už není cesty zpátky. Mlčící shromáž- dění bylo ve svých úvahách nejednotné. Jedna jeho část ale měla jasno. Toho člověka je třeba co nejdřív umlčet, a to jakýmkoli způsobem. V průběhu 16. století sledovala také církevní heraldika slo- hovou proměnu od gotiky k renesanci. Vizuálně se od té světské podstatně nelišila, ale k velké změně došlo v samotné církvi. Po- kračující zesvětšťování, patrné v myšlení a jednání vysokého klé- ru, muselo dříve nebo později vyvolat reakci. Po prvním velkém,

113 III/23 Burian Trčka z Lípy III/24 Vilém Trčka z Lípy

114 III/26 Jan Jesenius z Jasenné III/25 Konrád, Pavel, Daniel, Škrétové Šotnovští ze Závořic

115 III/27 Jan Šultys z Felsdorfu III/28 Bořek Nepolyský ze Záchrašťan III/29 Adam Čechtický z Kranichfeldu

116 ale neúspěšném pokusu o nápravu církevních mravů, inspirova- ném Janem Husem, přišel Martin Luther. Ve Wormsu roku 1521 měl odvolat své kritické téze zaměřené proti papeži a římské ku- rii, ale tlaku odolal. S přispěním některých mocných feudálů se vyhnul upálení, které veřejně požadoval Řím, i zavraždění, které bylo v záloze jako náhradní, neveřejné řešení. Na říšském sněmu, před mladým císařem Karlem V., papežským legátem, biskupy a kurfiřty, tak Luther fakticky zahájil evropskou reformaci. S církevní heraldikou jsme se rozloučili ve středověku. Biskup- ské a arcibiskupské erby postupně zmnožovaly počty polí, podobně jako jsme to mohli sledovat na znacích světských knížat. Stejným způsobem vyjadřovaly moc, sílu a bohatství, tedy hodnoty světské, a nikoli duchovní. I když se asi nedá mluvit o specifické reformační heraldice, zanechalo nám toto hnutí pozoruhodné numizmatické památky s erby. Právě Luther přispěl dvěma medailemi se svým osobním znakem, což je červené srdce s černým křížem, položené do středu stříbrné pětilisté růže. Přestože mu nebyl nikým udělen ani potvrzen, respektuje až na jeden detail své barevnosti heraldic- ká pravidla. Luther ovšem své znamení vykládal v rovině teologické symboliky, a to včetně barev. Obě medaile mají na averzu Luthero- vo poprsí, znakový reverz se ale liší. Na jedné vyplňuje heraldická figura celou plochu a je vlastně plastickým provedením osobního znamení velkého reformátora. (OBR. III/30) Na druhé medaili je pak lutherovská růže v renesančním štítu, který přidržuje dvojice andělů štítonošů. (OBR. III/31) Druhá varianta už vizuálně zcela odpovídá erbům své doby. Heraldicky ještě bohatší je další medaile vzniklá v protestantském prostředí. Její averz, věnovaný figurální interpretaci Boha Otce, doprovází na reverzu Ježíš Kristus, který je zde ale vyjádřen zástupnými motivy. V centru kompozice je velký štít převýšený trnovou korunou, ve kterém jsou nástroje Kristova mučení. Další štítky ho provázejí po stranách. Složitou heraldickou kompozici uzavírá kruh drobných štítů při okraji ražby, z nichž

117 III/31 Jáchymov (?) III/30 Jáchymov (?)

118 nejvýše umístěný nese písmena INRI (Iesus Nazarenus Rex Iudae- orum). (OBR. III/32) Bylo by chybné nahlížet církevní rozkol černobíle. Je to možné doložit na pozoruhodné postavě Jana V. Thurza, rodem z vyso- ké hornouherské šlechty, který byl v letech 1506–1520 biskupem ve Vratislavi. Thurzo dobře reprezentuje typ kultivovaného re- nesančního preláta, který se neuzavírá do dogmat. Jistě nebylo náhodou, že udržoval kontakty nejen s  humanistou Erasmem Rotterdamským, ale dokonce přímo s Martinem Lutherem. Jako milovník umění a mecenáš zanechal po sobě významná umělecká díla vzniklá s jeho podporou. Mince, kterou ho představujeme, je vzhledem k  jeho kulturnímu formátu velmi skromná. Groš z roku 1508 je ale zajímavý heraldikou na obou stranách a po- zoruhodnou redukcí znaku vratislavského biskupství. Portrétní strana má při spodním kraji malý štít s derivátem horní poloviny znaku diecéze, zatímco jeho spodní část je ve štítu na druhé stra- ně mince. (OBR. III/33) V  témže roce, kdy stál Luther na  své životní křižovat- ce ve Wormsu, dobyli Turci Bělehrad. O rok později se vylo- dili na Rhodu, který bránila komunita johanitů. Řádoví rytíři vzdorovali velké přesile, ale zůstávali osamoceni. Císař Karel V. a francouzský král František I. totiž právě dávali přednost válce mezi sebou. Až pád Rhodu do tureckých rukou je vytrhl ze za- hleděnosti do vlastních problémů. Turci postupovali dál na západ a Karel V. proto daroval johanitům jako náhradu ostrov Malta, který se pro ně měl stát další, tentokrát poslední obrannou vý- spou. Hrdinná obrana strategicky položeného ostrova skončila roku 1565 vítězstvím křesťanských zbraní a pozastavila tak tu- reckou snahu ovládnout Středozemní moře. Členové řádu začali být od té doby známi jako maltézští rytíři. Konečný obrat v kon- frontaci křesťanů s osmanskou říší ve Středomoří přinesla bitva u Lepanta roku 1571, které se účastnily také tři galéry řádu mal-

119 tézských rytířů. Řád si připomeneme heraldickými medailemi padesátého maltézského velmistra Pietra del Monte (1568–1572). Oproti tvarově bohatým erbům na biskupských medailích jsou vojensky střízlivé. Na jedné straně se ve štítu střídají řecké kříže s rodovým znamením, na druhé je pouze dominantní maltézský kříž. (OBR. III/34) Za dalším vzorkem řádové heradiky na renesančních mincích musíme do  Slezska, za  řádem německých rytířů. S  reformací III/32 Krušnohorsko (?)

120 jejich panství v Pobaltí zaniklo. Nový začátek jim ale umožnil ve Slezsku třetí syn císaře Maxmiliána II., téhož jména jako jeho otec. Arcivévoda Maxmilián Habsburský se stal roku 1585 ko- adjutorem velmistra německých rytířů, později byl sám řádovým III/33 Jan V. Thurzo

121 velmistrem a zahájil souvislou řadu Habsburků na tomto postu. Velmistr Maxmilián nám zanechal výpravné tolarové ražby, je- jichž důležitou složkou je heraldika. První, z  roku 1614, má na averzu postavu velmistra s řádovým erbem na prsou. Postavu III/34 Pietro del Monte

122 provází po její pravé ruce štít s habsburským znamením, které drží lev jako štítonoš. (OBR. III/35) Po levé ruce má velmistr přilbu s klenotem. Na reverzu je jezdec nad štítem s řádovým křížem, zatímco obvod mince sleduje kruh drobnějších znaků. Druhá řádová mince má na většině své plochy štít jednoduchého tvaru převýšený knížecí korunou. Plochu štítu dělí řádový kříž na čtyři pole se znakem arcivévody. (OBR. III/36) Řád německých rytířů byl v druhé polovině 16. století přinu- cen k náboženské toleranci, ale jádro katolické církve se stavělo k Lutherově výzvě nadále bojovně.Když v Římě odezněl počáteč- ní šok ze vzniku nového proudu v křesťanství, začali tam zvažo- vat protiopatření. Jedním z nejdůležitějších byl tridentský koncil III/35 Maxmilián Habsburský

123 (1545–1563),který měl dva úkoly,totiž reagovat na protestantství a zároveň reformovat vlastní správu, což mimo jiné znamenalo posílit autoritu papeže a upevnit disciplínu v katolické církvi. Ne- bylo náhodou, že krátce před započetím koncilu byl založen nový církevní řád,Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuitský řád, proslulý zejména kázní a výkonností,se měl v následujících desetiletích projevit jako hlavní činitel rekatolizace. Zejména v této poloze známe jezuity z našich dějin, což se ale naplno projevilo až po bitvě na Bílé hoře. Viděno očima vítězů, nastala po porážce protestantských stavů ta nejvhodnější doba pro obracení obyvatel království na pravou, tedy katolickou víru. Za jednou z významných postav boje o duše obyvatel Českého III/35 Maxmilián Habsburský

124 království se podíváme na Moravu. František kardinál Dietrich- stein byl důvěrník císaře i papeže a o rekatolizaci Moravy se za- sloužil jako nikdo jiný. Jeho víra byla neotřesitelná, a tak nepřekva- pí, že s rekatolizací začal již v předbělohorském období. Tolarová medaile kardinála Dietrichsteina je nejen dokladem končícího renesančního slohu, ale i dalšího typového vývoje erbu vysokého církevního hodnostáře. Tvarově jednoduchý oválný štít na heral- dickém reverzu nese dva vinařské nože rodu Dietrichsteinů. Štít, podložený křížem, je orámován rolverkovou kartuší, odpovídající pozdní renesanci nebo ranému baroku. Klobouk s propletenými šňůrami, který je nad štítem, představuje součást církevního erbu používanou dodnes, i když všeobecně sdílená pravidla se v tomto III/36 Maxmilián Habsburský

125 III/37 František z Dietrichsteina III/38 František z Dietrichsteina

126 ohledu ustálila až později. (OBR. III/37) Další Dietrichsteinova ražba nám předvádí jinou možnost heraldické prezentace církev- ního hodnostáře. U nohou Panny Marie vidíme alianční vztah dvou štítů, přičemž pravý nese prelátův rodový znak, zatímco na levém je znak arcibiskupství olomouckého. (OBR. III/38) Na závěr jeden dobový paradox. Renesanční individualizmus a samozřejmost osobní reprezentace najdeme u zcela protiklad- ných postav. Jako příklad poslouží zakladatel evropské reforma- ce na jedné straně a arcibiskup věnující veškeré své síly rekatoli- zaci na straně druhé. Oba, Luther i Dietrichstein, mají shodně na averzu medailí vlastní portrét. Třetí, Pietro del Monte, mal- tézský rytíř bojující proti Turkům, si na reliéfech svých ražeb za- choval víc z původního středověkého pohledu na nadosobní služ- bu Bohu. Vystačil pouze s církevní a rodovou heraldikou a svou osobu neakcentoval.

127 IV. BAROKO

128

129 Baroko vzniklo v Itálii z pozdní renesance dalším rozvíjením star- šího slohu a zároveň popíráním některých jeho pravidel. Jako by umělce už unavila harmonie, klid a některé další limity tvorby v duchu renesance. Místo toho se vrhli do proudu emocí, defor- mací a dramatických gest. Emocionalitu nového slohu vnímala část renesančních vzdělanců jako vadu. Odtud také samotný ná- zev nového slohu s hanlivým podtextem. Dvě italská slova, ze kte- rých snad pojmenování vzniklo, jsou „barocchismo“ – nabubřelý, a „barocco“ – roztodivný. Jako obvykle se velká slohová změna promítla nejen do  všech oborů takzvaného velkého umění, ale i do uměleckého řemesla. Po jistou dobu vznikala současně vý- tvarná díla pozdně renesanční a raně barokní. Nosnou disciplínou byla opět architektura. Evropské regiony přijímaly kulturní no- vinky z Itálie různými způsoby, které odpovídaly jejich tradicím a specifickým podmínkám. Dynamiku a přitažlivost nového slohu lépe pochopíme, když si připomeneme četná a významná barokní díla vzniklá daleko v Jižní Americe. V Čechách se první barokní stavby objevují začátkem 17. sto- letí. Další slohový vývoj pokračuje až do poloviny 18. století, kdy se rozpadá a zdrobňuje v díla rokokových forem. Ve vývoji baro- ka tedy rozeznáváme rané a vrcholné období, které pak přechází do rokoka, uváděného občas jako samostatný sloh . Jednou z cha- rakteristických vlastností barokních umělců je úsilí o co nejsil- nější výraz. Iluzivnost na jedné straně, krajní realizmus na straně druhé, obojí ve službách maximálního účinku uměleckého díla na  diváka. Zároveň se projevuje snaha po  zdobnosti, vedoucí často až k nestřídmému množství detailů. V barokním interiéru

130 můžeme sledovat, jak díla různých výtvarných oborů, například sochy, obrazy, fresky, nábytek, tapiserie, glyptika, sjednocená slohovými formami, navzájem posilují své působení. Pokud sem dosadíme dobové postavy jako herce na divadelní scénu, přijde s nimi ještě kostým, šperky a ovšem i mince a medaile. V umě- leckých dílech 17. a 18. století můžeme sledovat podobné tvůrčí postupy, přičemž není důležitý rozdíl ve velikosti nebo technice. Baroko zakořenilo v české půdě natolik důkladně, že jeho výhon- ky nacházíme, zejména mimo centra, ještě dlouho po dalších slo- hových změnách. V teorii umění se například pracuje s termínem „česká barokní krajina“. Baroko, jako univerzální sloh své doby, proniklo samozřejmě také do heraldiky, této svébytné kombinace vědy a výtvarného umění. Na sdělnost heraldiky však čekala zatěžkávací zkouška. Už pozdně renesanční erby jsou proti předchozím složitější jak svým heraldickým scénářem, tak výtvarnou formou. Nový sloh, baroko, měl ale ještě prohloubit a dovršit vývoj v tomto směru. Zároveň se stupňovala expresivita barokních erbů, v  plasticitě i v liniích. Znaky společenské špičky, světské a duchovní, byly stále složitější. Nebyla to jen záležitost praktická, ale i prestižní. Pro mnoho lidí, zejména neurozených, byl štít s velkým počtem polí známkou vznešenosti. Zajímavou analogii můžeme pozoro- vat také v přibývání křestních jmen u jedné osoby. Komplikova- nost barokních erbů nekončila u štítů. Také řady přileb s klenoty neúměrně narůstaly, protože samozřejmě souvisely s přidávanými poli. V 18. století se tak barokní heraldika ocitla na křižovatce. Erby na mincích a medailích, ale také na pečetích to signalizo- valy jako první. Byla to záležitost proporcí. Složitý barokní erb, provedený v pískovci nad zámeckou branou, měl k dispozici třeba jeden čtvereční metr. Tentýž znak na tolarové ražbě se musel vejít do plochy počítané na milimetry. Co do její základní identifikač- ní funkce, narazila zde barokní heraldika na své vlastní hranice.

131 Barokní erby na  mincích a  medailích bývají komplikované a někdy přezdobené. Bylo by však chybné hodnotit je proto ne- gativně nebo je srovnávat, v jejich neprospěch, se znaky gotický- mi a renesančními. Také barokní heraldika má svůj specifický, silný výraz, jak to ostatně vidíme i na příkladech architektury, malby a plastiky 17. století. Dobové chápání historických slohů je vůbec značně proměnlivé. Ještě koncem 19. století bylo u nás barokní umění ceněno dosti nízko a středověk byl preferován. Je obecně žádoucí osvobodit se od předsudků i při posuzování erbů, jak je ztvárňují umělci, pracující v  intencích právě aktuálního slohu. Nejsou rozhodující slohové formy, ale vždy především cit a schopnosti autora. Na rozlehlém staveništi paláce, kterému padla za oběť řada ma- lostranských domů, se v létě roku 1624 radili dva muži. Zedníci a políři je opatrně obcházeli. Dobře věděli, že jednomu z nich, Al- brechtovi z Valdštejna, není radno zkřížit cestu. Ten se ale zcela věnoval svému společníkovi, kterým byl florentský architekt Gio- vanni Battista Pieroni. Choval se k němu s neobvyklým respek- tem, nikoli však bez důvodu. Ital mu přinášel stavební novinky ze své vlasti a Valdštejn toužil, aby jeho sídlo bylo působivé po všech stránkách. Když oba vycházeli jednou z bran, kameníci se na ni právěchystaliosaditrodovýerbValdštejnů,čtyřilvyve čtvrceném štítu. Albrecht z Vladštejna si pomyslel, že v téhle podobě dlouho nevydrží a bude ho muset nechat vyměnit. Hvězda, za kterou se vydal, nemůže přece svítit na pouhý panský erb. Jednou ze staveb stojících na samém počátku barokního slohu v naší zemi byla salla terrena, kterou postavil Valdštejnovi v jeho pražském paláci italský architekt Giovanni Pieroni. Stalo se tak někdy po roce 1624. Pieroni nebyl jediný Ital zmiňovaný v sou- vislosti s nástupem baroka u nás a sotva tomu mohlo být jinak. Již

132 v předchozí renesanční kapitole jsme si mohli všimnout markantní role italských umělců. Začali přicházet ve větších počtech již za cí- saře Rudolfa II. a italská umělecké imigrace pokračovala i v násle- dujících desetiletích. Se začátkem třicetileté války se pochopitelně kulturní aktivity rapidně zpomalily a tam, kde se bojovalo, ustaly zcela. Stavební činnost generalissima Valdštejna byla výjimkou po- tvrzující pravidlo. Však také jeho stavitel Pieroni byl jako odborník na opevnění využívám převážně při budování pevností. Teprve konec dlouhé války přinesl oživení zájmu o  kultu- ru, který postupně rostl. Nakonec došlo na našem území mož- ná k ještě většímu kulturnímu rozkvětu než před válkou. Jako vždy i zde byl v pozadí politický vývoj. Vestfálský mír roku 1648 potvrdil nucený návrat českých zemí pod habsburskou korunu. S tím související rekatolizace využívala všechny druhy kultury jako prostředek k obracení většinově protestantského obyvatel- stva na katolickou víru. České země se proměnily ve staveniště, kde rostly chrámové novostavby nebo se upravovaly starší sakrál- ní objekty. Jejich interiéry se zaplňovaly malbami a plastikami, které stále častěji opouštěly vnitřní prostory, aby v podobě zástu- pů kamenných světců v krajině připomínaly a utvrzovaly vítězství katolicizmu. Společným jmenovatelem všeho nového výtvarného bohatství byl barokní sloh. Prošel v našem prostředí zajímavým vývojem. Zpočátku byl vnímán jako sloh cizí a v některých sou- vislostech také nepřátelský. V průběhu doby však zdomácněl jako svého času gotika. Jistě v tom hrál roli také dostatek času, protože výsledek třicetileté války zafixoval náš vývoj na několik století dopředu. Do výtvarného umění se baroko projektovalo ve dvou směrech. Jedním byla klasická ukázněnost, odpovídající spíš ra- nému baroku, druhým směrem byly dramatizace a patos, cha- rakteristické pro vrcholné slohové období. Na barokních mincích a medailích s erby najdeme obě polohy. Stačí sledovat linie štítů, zpracování draperií, gesta figur.

133 Samostatný český lev se vytratil z velkých nominálů a repre- zentativních medailí. Nadále se objevuje na drobných mincích a na korunovačních ražbách, jak ještě uvidíme. Zmizení samo- statně figurujícího dvouocasého korunovaného lva odráží obno- venou dominanci habsburského rodu vůči českému království. Český lev jako součást složitého znaku císaře posiluje jeho mo- censký potenciál, nic víc. Podobně se vytrácejí samostatné projevy českého etnika z evropské scény. Čas od času se tady mihne ně- jaký schopný jednotlivec, ale jeho český původ už není podstatný. Při otevření přehlídky barokní heraldické numizmatiky se opět napřed zastavíme na nejvyšší společenské úrovni, tedy na cí- sařském dvoře. Ražby, které mincovny produkovaly pro habsbur- ské císaře, působily většinou heraldicky streotypně. Patřily k nim typy s velkým štítem obsahujícím množství polí, reprezentujících celou monarchii. Všechny heraldické figury jsou pochopitelně zdrobnělé. Další, velmi frekventovanou možností byl dominu- jící císařský orel se štítem na hrudi. Ten už pojme menší počet miniaturizovaných znaků. Jak už je pro mince charakteristické, do jejich vzhledu i tentokrát zasáhl státní zájem. Roku 1659 došlo totiž ke sjednocení mincovnictví habsburských zemí. Cílem byl jednotnější vizuální ráz mincí téže hodnoty ražených v jednotli- vých zemích monarchie. Zemi původu vyjadřoval erb na prsou orla. Samostatný zemský znak se udržoval na drobných mincích Po Ferdinandovi II., kterého jsme umístili na konec předchozí renesanční kapitoly, do přechodného slohového období, nastoupil jeho syn, toho jména třetí. Byl schopnější než jeho otec a v těžké vá- lečné době se ukázal být člověkem na svém místě. Ferdinand III., vybaven kvalitami válečníka a diplomata zároveň, dovedl nako- nec svou říši až k sérii smluv nazývaných souborně vestfálský mír. Na jeho říšském tolaru z roku 1641, kdy ještě mír nebyl v do- hledu, je oválná kartuš obsahující patnáct polí. (OBR. IV/1) Je trojnásobně orámovaná, nejprve barokní dekorací, pak řádovým

134 řetězem a nakonec opisem. Minci vytvořil zkušený a kultivovaný umělec, který se s obsahově náročným zadáním vypořádal se ctí. Na štít se znaky však nakonec zbylo málo místa. Pozornost při- táhne umělecky méně konvenční drobná mince téhož panovníka, kladský krejcar z  roku 1630. (OBR. IV/2) Malá plocha nutila autora k sumárnímu vyjadřování. Proto jsou oba motivy, rakous- ký erb i dvojitý kříž, kterým je podložen, provedeny plochými širokými liniemi stejné výšky. Dlouhou dobu panování měl vymezenou následující císař Leopold I. Na římský trůn dosedl roku 1658 v důsledku smrti staršího bratra, se kterým se jako s  císařem od  začátku po- IV/1 Ferdinand III.

135 čítalo. Leopold, připravovaný na církevní dráhu, se nakonec ukázal jako jeden z nejúspěšnějších habsburských císařů histo- rie. K jeho jménu uvedeme dvě mince z mnoha. První, z roku 1695, využívá známé kompoziční řešení. Císařského orla s er- bem na prsou doplňuje srdeční štítek s různým heraldickým obsahem. Zde je to oválný štít s českým lvem. (OBR. IV/3) Tolar vytvořil zkušený umělec. Každý detail je přesvědči- vě zvládnutý a celek působí vyváženě. Také autor další Leo- poldovy mince, půlkrejcaru z roku 1665, vyřešil její kruhové pole bez zaváhání a vtipně. (OBR. IV/4) Dva přivrácené štíty vytvořily uprostřed oválný prostor pro nominál. Svislou osu dotváří císařská koruna nahoře a kotva dole, která je ovšem dosti velká na to, že se jedná o značku mincmistra. Zajímavý je obsah štítů. V pravém je velká iniciála L, v levém český lev. Letopočet 1665 využívá paty obou štítů tak, že v každé je jed- na dvojice číslic. I to je vtipné řešení, ale jen výtvarně, nikoli IV/2 Ferdinand III.

136 IV/3 Leopold I. IV/4 Leopold I.

137 heraldicky. Z hlediska heraldiky je naopak nepřípustné, aby se do štítu druhotně přidávaly nějaké cizorodé prvky, notabene do štítu se zemským znamením. Ještě dál ve volném využití heraldiky se dostala medaile k  narození arcivévody Leopol- da Josefa z roku 1700. (OBR. IV/5) Tady ovšem k porušení heraldických zásad nedošlo. Alegorickou kompozici klečícího anděla s novorozenětem v náručí doplňuje honosná kolébka. Že je určena dítěti z panovnického rodu, říkají zřetelně císař- ské znaky na obou čelech kolébky. Do  naprosto kontrastního prostředí mezinárodní politiky nás zavádí jiná medaile. Byla ražena roku 1709 na paměť mí- IV/5 Leopold I.

138 rové dohody, kterou uzavřel císař Josef I. s papežem Klemen- tem XI. (OBR. IV/6) Zdá se neuvěřitelné, že armáda katolicky pravověrného habsburského císaře vytáhla na Řím proti papeži. Skutečně tomu tak bylo a důvodem se stala papežova podpora Španělsku. Pro danou chvíli dostala politika přednost před ví- rou. Papež kapituloval a zavázal se císaři, že se nadále nebude politicky angažovat. Kompozice medaile to odráží. Tři znaky při jejím dolním okraji jsou všechny stejně velké a v jedné ro- vině, žádný nevyniká na  úkor jiného. Také je zajímavá velká plocha věnovaná volnému prostoru. Až dosud jsme měli co dělat se snahou maximálně využít každého místa mincí a medailí. IV/6 Josef I.

139 Dvě následující medaile, které vznikly za vlády Karla VI., mají při zběžném pohledu obdobnou kompozici. Uprostřed je obyklý císařský orel, kterého doprovází nahoře neúplný opis a dole třířád- kový nápis. Starší z medailí, pocházející z roku 1711, má připome- nout císařskou korunovaci Karla VI. ve Frankfurtu nad Mohanem. (OBR. IV/7) Kompoziční zvláštností je markantně plastické srdce překrývající hruď ptáka a nesoucí nápis CAESAR ET IMPERIO. Na srdci je původní koruna středověkých císařů, ze které dosti ne- organicky vyrůstají orlí hlavy na krátkých krcích. Nezbytnost užití konkrétní historické, poměrně vysoké insignie vyvolala celkový nesoulad, který nemohl zachránit sebekvalitnější výtvarný umělec. IV/7 Karel VI.

140 Zajímavé jsou i další insignie moci v orlích spárech. V pravém jsou zároveň žezlo a meč, o které se na jiných ražbách dělí oba spáry. Zde bylo třeba levý spár uvolnit pro říšské jablko. Druhá medaile císaře Karla VI., datovaná rokem 1716, připo- míná vítězství nad Turky u Petrovaradína. (OBR. IV/8) Orel je zde poměrně drobný (musel udělat místo ještě Božímu oku), ob- klopený oblaky nahoře a půlměsícem dole. Půlměsíc je situován neobvykle. Spíše než jako turecký symbol je využit k uzavření kompozice. Nelze ale vyloučit, že půlměsíc byl autorem scénáře do této pozici umístěn se záměrem vyjádřit jeho pokoření. Poslední typ z produkce doby Karla VI. nese letopočet 1720 a  má většinu plochy obsazenou korunovaným štítem s  mnoha IV/8 Karel VI.

141 poli, což už známe jako jedno z častých řešení dobových panov- nických ražeb. (OBR. IV/9) Zde nás může zaujmout barokní štít s masivním orámováním, které velmi dobře reprezentuje slohové zařazení. Za vlády Karla VI. pokračovalo sjednocování mincov- ních obrazů habsburského soustátí. Přispívala k tomu císařská ry- tecká akademie, založená ve Vídni roku 1715. Pokračující unifor- mitu pak narušovaly jen drobné individuální zásahy řezačů želez v jednotlivých mincovnách. Již dříve jsme sledovali nárůst počtu polí ve štítu. Mělo to prak- tický důvod, který se dá vyjádřit jedním slovem – aliance. Ro- zeznáváme více typů heraldických aliancí, například manželské, IV/9 Karel VI.

142 správní nebo dynastické. Muž a žena dávali po sňatku své rodové erby vedle sebe a jejich děti už je mohly spojit v jeden. S kombinací rodového znamení biskupa s erbem jeho diecéze jsme se již setka- li. Do vývoje panovnických aliancí razantně vstupovala aktuální politická situace. Vladař, ať už jakékoli úrovně, vyžadoval ve svém erbu znamení všech držav, kterým vládl. Někdy tam přidával i ta území, o která přišel, anebo ta, na která si činil nárok. Erbů, které mohou sloužit jako test, kolik znamení se vejde do jednoho štítu, by se dalo ukázat víc. Vybrali jsme znak patřící významnému německému panovníkovi druhé poloviny 17. sto- IV/10 Fridrich Vilém I. Braniborský

143 letí, Fridrichu Vilémovi I. Braniborskému, zvanému „Velký kur- fiřt“. Na jeho říšském tolaru o průměru 44 milimetrů z roku 1641 napočítáme ve štítu, drženém dvěma štítonoši, pětadvacet polí. (OBR. IV/10) Na štítu je devět přileb s klenoty. Dvě z nich mají na hlavách štítonoši. Pokud by se někdo pokoušel určit všechna znamení v jednotlivých polích a nepocházel náhodou z Branibor anebo nebyl heroldem, pak by asi neměl úspěch. U stolu, kolem kterého seděli většinou významní zemští úředníci, se probírala budoucnost české šlechty. Teď, v polovině sedmnác- tého století, kdy velká válka chválabohu skončila, bylo jasné, že už nic nebude jako před ní. Nejvyšší purkrabí Bernard Ignác z Mar- tinic si zjednal rázným gestem ticho a prohlásil: „Je zapotřebí vů- bec vymýtit stav rytířský. Zámožnější rytíře povýšit na pány, chudí ať odejdou do měst a stanou se měšťany“. Nikdo mu neoponoval a zdálo se, že každý ze stolní společnosti má sám o čem přemýšlet. Barokní šlechta představuje v našich zemích stejně nový feno- mén jako barokní sloh sám. V jejím složení i projevech se odráží vítězný absolutizmus, který se stal politickým systémem platným pro všechny země habsburské monarchie. I když měl Martinic pro své povahové vlastnosti spoustu kritiků, nebyl v tomto přípa- dě se svou vizí mimo realitu. Česká drobná šlechta po Bílé hoře z veřejného života mizela před očima. Avšak ani domácí panský stav nevyšel z krizového období posílen. Naopak. Již počátkem 17. století vymřely dva z velkých domácích rodů, Rožmberkové a páni z Hradce. Brzy je následovali Pernštejnové a další. Jiné staré panské rody sice zůstávaly, ale jejich společenské postave- ní bylo oslabené. Někteří příslušníci původní české aristokracie, jako třeba Lobkovicové nebo Kolovratové, se sice dokázali uplat- nit i na vídeňském dvoře, ale šlo jen o jednotlivce. V Čechách a na Moravě se do uprázdněného prostoru drali ambiciózní do-

144 mácí kariéristé. Důležitějším a zároveň novým jevem však byl masivní příliv cizinců. Císař je odměňoval za službu koruně kon- fiskovanými statky, zabranými české šlechtě. Na loajalitu nových majitelů se mohl spolehnout. S jejich příchodem došlo i ke změ- nám ve šlechtické titulatuře. Stará česká šlechta znala v 16. století jen pány a rytíře. Pokusům o zavádění nějakých říšských titulár- ních novot dokázala tehdy zabránit. Po třicetileté válce se však i u nás objevily tituly baron, hrabě, kníže. Nová česká šlechta získávala kosmopolitní rysy, což ale na druhou stranu znamenalo také širší rozhled, než jaký jí byl vymezen ve starších dobách. Urozenou elitu reprezentovaly vedle staveb, soch a obrazů také ražené artefakty. Na jejich reliéfech často najdeme neznámé erby a cize znějící jména vedle těch, které už známe ze 16. století. Teh- dy panovníkem udělené právo mincovat představovalo znamení nevyšší společenské úrovně rodu. Jako symbol moci a vlivu zůsta- ly vlastní mince i v baroku. Jen na místě vymřelých Rožmberků a Pernštejnů už v 17. a 18. století mincovaly jiné rody. Stejně jako dřív byla prestiž důležitější než zisk. Platila zásada, podle které mincovní právo udělené panovníkem propadlo, pokud nebylo sto let realizováno. Najdou se příklady zaražení rodové mince jen z důvodu odvrácení takového konce. Jako první uvádíme minci se jménem Dietrichstein, které ale u nás v polovině 17. století už není neznámé. Po proslulém kardi- nálovi tentokrát představíme světskou osobnost rodu, Zikmunda Ludvíka, a jeho tolar z roku 1644. Vydavatel sice obdržel min- covní právo od Ferdinanda II., ale tolar připomíná následujícího císaře Ferdinanda III. (OBR. IV/11) Koncepce heraldické stra- ny má značnou vypovídací hodnotu o nově nastaveném vztahu šlechty k  panovníkovi. Vidíme zde jednu z  možností, jak ten vztah ilustrovat. Císařský orel je v protektorské poloze nad ro- dovým štítem Dietrichsteinů, který přidržuje pařáty. Další mož- ností bylo získat milostí panovníka právo vložit si přímo do štítu

145 císařskou iniciálu, kterou zde zatím ještě vidíme na hrudi orla. Pokud nějaký aristokrat obdržel zmíněné polepšení erbu, uvidí- me pak F III nebo L jako trvalou součást rodového znaku. Někdy je tato demonstrace vztahu k panovnickému rodu provedena vlo- žením rakouského znaku jako srdečního štítku. Právě takové řešení je na oválné medaili nejvyššího hofmistra Heřmana Jakuba Černína z Chudenic. (OBR. IV/12) Původní znak Černínů tvořila heroldská figura zvaná polotrojříčí a v kle- notu byla dvě křídla. Za služby trůnu v době stavovského po- vstání byli Černínové povýšeni do panského stavu a jejich erb byl polepšen tak, jak na medaili vidíme. Do středu štítu byl vlo- IV/11 Zikmund Ludvík z Dietrichsteina

146 žen rakouský erb a do pruhů starého rodového znamení přibyly iniciály R, M a F, připomínající císaře Rudolfa, Matyáše a Fer- dinanda. Mezi křídly klenotu se objevila ruka držící současně palmovou ratolest a meč. Následující medaile z roku 1711 s erbem Voračických z Pabě- nic patří také českému rodu povýšenému do panského stavu rela- tivně pozdě, tedy v 17. století. (OBR. IV/13) Na nejnižší úrovni panského stavu, kterou byl titul svobodného pána nebo také ba- rona, Voračičtí nezůstali dlouho. Jejich vzestup pokračoval a roku 1704 byli do hraběcího stavu povýšeni čtyři bratři toho rodu. Tři z nich byli císařští důstojníci a čtvrtý, František Helfríd, byl zem- IV/12 Heřman Jakub Černín z Chudenic

147 IV/14 František Leopold Kinský IV/13 František Helfríd Voračický z Paběnic

148 ským úřadníkem. Právě jemu patří medaile s rodovým erbem, jehož čtvrcený štít se během doby měnil jen minimálně. Prozatím posledním českým rodem v této řadě jsou Kinští, kteří pronikli do panského stavu na konci vlády Rudolfa II. Kin- ští, kteří se původně psali Vchynští z Vchynic, se dlouho snažili opustit úroveň drobné šlechty. Když se jim to nakonec podařilo, čekala je dramatická doba, bohatá na pády a nenaplněné ambice. Některým z Kinských se povedlo zvolit úspěšnou trasu. Po hra- běcím titulu z roku 1628 se v dalším století, přesně roku 1747, dočkali titulu říšských knížat, vždy pro nejstaršího člena rodu. Půltolar Ferdinada Leopolda Kinského má v oválném štítu ne- změněný původní rodový znak, tři vlčí zuby. (OBR. IV/14) Původní, relativně stabilizovaná sestava šlechty Českého krá- lovství se skládala ze starých místních rodů, doplněných cizími, ale většinou již zdomácnělými. Teď ale přicházeli skutečně cizí rody, jejichž jména do té doby málokdo znal. Mezi těmi, kteří takové jméno nosili, byl také štýrský šlechtic Jan Oldřich z Eg- genbergu. Už jako voják v  habsburských službách přestoupil od protestantské ke katolické víře. Byl určitě mimořádně schopný a po nějaké době se stal nepostradatelným ministrem a rádcem Ferdinanda II. Jako takový byl také jedním ze strůjců císařova ne- kompromisního postupu proti protestantským stavům v Čechách po Bílé hoře. Roku 1623 byl Eggenberg povýšen do knížecího stavu. Založil českou rodovou větev a získal právo razit mince. V jižních Čechách mu patřilo rozsáhlé dominium, tvořené z vět- ší části korunními državami darovanými panovníkem. Zbytek doplnily statky, které císař konfiskoval poraženým českým rebe- lům. Krumlovské panství, které Eggenbergovi také patřilo, bylo roku 1628 prohlášeno vévodstvím. Z  emisní aktivity Eggenbergů pochází tolar z  roku 1658. (OBR. IV/15) Kartuš vyplnil složitý rodový znak vrcholící vé- vodskou korunou. Ovál rámuje obvyklá dekorace, která není no-

149 sitelkou žádné heraldické informace. Totéž platí pro dvě ratolesti po stranách koruny, kterými umělec obsadil prázdný prostor. Ce- lek je uměřený a vyvážený, ale trochu na úkor toho nejdůležitěj- šího, tedy heraldiky samé. Když se například pozorně podíváme na orlici, povšimneme si deformací detailů v místech, kde se figu- ra musela přizpůsobit křivce oválu kartuše. Mnohem dramatičtěji vyhlíží další heraldická ražba. (OBR. IV/16) Její autor dostal od císařského generála Heinricha Bürgkliho složité zadání s množstvím atributů, připomínajících objednavatelovu profesi. S úkolem se vyrovnal jak nejlépe uměl a výsledek nám opět poskytuje dobrý příklad dobové šlechtické heraldiky v reliéfním provedení. Vcelku jednoduchý čtvrcený štít IV/15 Jan Kristián a Jan Seyfried Eggenbergové

150 oválného tvaru s rodovým znakem a hraběcí korunou je zcela zastíněn militární stafáží, tedy opět doprovodnými motivy bez heraldické funkce. Větší plochu, než je vyhrazená samotnému znaku, zde tedy ovládají děla, bubny, muškety, kordy, válečné trubky a prapory. Z válečného pole císařského generála se vrátíme do poklidu jižních Čech. Když před koncem 17. století vymřeli v Čechách Eggenbergové, dědil jejich zdejší panství další cizí rod. Pro Schwarzenbergy, kteří byli roku 1670 povýšeni do knížecího sta- vu, se pak Čechy staly domovem až do dnešních dnů. Členové rodu zanechali v jihočeské krajině množství stop po úspěšných hospodářských aktivitách. Zapsali se však i  do  vysoké evrop- IV/16 Heinrich Bürgkli z Hohenburgu

151 ské politiky jako vojáci a diplomati. Ražba z roku 1725 nesoucí znak Schwarzenbergů opět staví na oblíbeném řešení spočíva- jícím v užití oválného štítu, zde převýšeného knížecí korunou. (OBR. IV/17) Rodový znak tady vidíme v úpravě z roku 1688. Se Schwarzenbergy bývá spojováno čtvrté pole s uťatou hlavou Tur- ka, kterou klove havran. V našich zemích působí nezvykle, ale kdybychom se podívali například na soudobou uherskou heral- diku, našli bychom podobných motivů hodně. Stálé boje s Turky v průběhu 16. a 17. století se často promítaly zejména do erbů uherských šlechticů, ať už při povyšování do šlechtického stavu, anebo při polepšování stávajícího znaku. IV/17 Adam František Schwarzenberg

152 Také Auerspergové patří do  galerie cizích rodu, které se po Bílé hoře u nás usídlily. Jedná se o velmi starý rod, a snad i proto není zcela jasné, jestli se v 11. století objevil dříve ve Šváb- sku, nebo v Kraňsku. V Čechách se Auerspergové usadili teprve v polovině 18. století. Císařskému dvoru však poskytovali cenné služby už dříve, a to na důležitých státních postech, zejména vojenských a  politických. V  evropských i  našich dějinách má tento rod nejednoznačné postavení. Najdeme v něm jak tole- rantní osvícence, tak nesmiřitelné centralisty, zaměřené proti národním zájmům jednotlivých součástí monarchie. Mincovní právo získali Auerspergové roku 1653. Rod repre- zentovaly dvě hlavní rodové linie, hraběcí a knížecí. Minci pat- řící té druhé si zde připomeneme. Jde o vzácný tolar Heinricha Auersperga z  roku 1762, komponovaný obvyklým způsobem, tedy s portrétem na averzu a erbem na reverzu. (OBR. IV/18) Je to sice barokní mince, ale na rozdíl od jiných komponova- ná klidně. Ve výběru doprovodných neheraldických motivů se omezuje na nezbytné minimum. Hermelínový plášť, vrcholící knížecí korunou, ladnými záhyby obklopuje pozdně barokní štít s řetězem Řádu zlatého rouna. Na tuhle dekoraci jsme si už zvykli jako na samozřejmost u rodů, kterým byla habsburská monarchie nějak významně zavázána. Na  znaku Auerspergů nejsou žádné heroldské figury, ale výhradně heraldická zvířata, zde orel, lev, lvice a tur. K tomu poslednímu můžeme dodat, že starý rodový hrad ve Slovinsku se jmenoval Turjak. Averz s portrétem knížete Auersperga je neméně kvalitní než reverz. Suverénně zpracovaný portrét doplňují dva detaily, které známe i z erbu na reverzní straně. Hermelínový plášť a Řád zlatého rouna jsou zde však v poloze realistických atributů, doplňujících oficiální oblečení knížete. Původně rakouský rod Khevenhüller obdržel hraběcí titul koncem 17. století. Když se později spojil sňatkem s rodem von

153 IV/18 Heinrich z Auerspergu

154 Metsch, získal nejen zdvojené jméno, ale i panství Komorní Hrá- dek v Čechách. Jan Josef Khevenhüller-Metsch, první toho jmé- na, úspěšný habsburský diplomat, byl za své zásluhy roku 1763 povýšen do stavu říšských knížat. Jeho tolar, který zde představu- jeme, je však o několik let mladší, a proto má ještě hraběcí atribu- ty. (OBR. IV/19) Štít, jak jsme už zvyklí, pokrývá množství polí a obepíná Řád zlatého rouna. V rolích štítonošů poutají pozor- nost dvouocasí lvi s přilbami, vrcholícími klenoty. Slepá ulička barokní heraldiky je dobře patrná zejména v horní části reliéfu. Na štít je položena hraběcí koruna s devíti viditelnými perlami a nad ní je umístěno sedm přileb s klenoty, které se váží k jed- IV/19 Jan Josef Khevenhüller-Metsch

155 notlivým polím štítu. Jejich „vznášení“ nad korunou je popřením heraldických pravidel. Navíc jsou přilby svým zdrobnělým mě- řítkem titěrné, a tak snaha umělce a objednavatele vyvolat dojem vznešenosti vyznívá naprázdno. Rod Khevenhüller-Metsch se v našich zemích dočkal 20. století. Kromě Komorního Hrádku drželi členové rodu také Zlín, kde v druhé polovině 18. století nechali v barokním slohu přestavět zámek. Výběr šlechtických ražeb doplníme úmrtní medailí vratislav- ského primase Johannese Sigismunda Abhaunolda z roku 1710. (OBR. IV/20) Její reverz obsahuje pozoruhodné barokní memen- to mori, ve kterém samotný erb opět hraje zanedbatelnou roli, IV/20 Johannes Sigismund Abhaunold

156 alespoň co do plochy, kterou zabírá. Oči okamžitě upoutá štíto- noš – kostlivec právě se chystající spustit nařasenou draperii přes oválnou kartuš se znakem zemřelého. Biskupský palác v Olomouci byl pro zdejší měšťany stále ješ- tě novostavbou, když před ním roku 1694 zastavily tři kočáry. Z  prvního, s  vévodským erbem na  dvířkách, vystoupil bledý chlapec, kolem kterého se ihned shlukla početná skupina tajem- níků, komorníků a štolbů. „Tohle je opravdu nový pan koadju- tor?“ šeptali si sloužící z biskupského paláce. Ti zasvěcení je ne- nechali na pochybách, bylo tomu skutečně tak. Pomocný biskup olomoucký, Karel Josef Johann Lotrinský, se právě ujímal svého dalšího úřadu. Bylo mu čtrnáct let... Zakázky katolických prelátů pomáhaly rozvíjet barokní formy ve všech sférách výtvarného umění. Stejně intenzivně jako jejich středověcí předchůdci podporovali výtvarné umění své doby. Ba- roko se u nás markantně projevilo i na mincích a medailích vyso- kých církevních hodnostářů, jejichž jména už většinou nebyla čes- ká. Barokní biskupové a arcibiskupové reprezentovali katolickou církev, tedy nadnárodní, centrálně řízenou organizaci s pevným místem v mocenské struktuře Evropy. Nebyl důvod, aby pocházeli ze země, kde zastávali úřad. V Českém království, ve kterém ještě doznívala rekatolizace, byl jejich cizozemský původ spíš žádoucí. Monarchie se už stabilizovala ve své absolutistické podobě a pro- pojování světské a církevní moci vyplývalo ze situace. Docházelo k němu sice už v renesanci, ale v 17. století v zemích s dominancí katolické církve patřilo k dobových charakteristikám. Již od středověku bylo olomoucké biskupství významným cír- kevním centrem nejen Moravy, ale celého království. Bylo tedy sa- mozřejmé, že se na zdejším biskupském stolci střídali jak přísluš- nící vysoké šlechty, tak členové panovnického rodu. Roku 1637

157 se olomouckého biskupství ujal na přání svého bratra císaře arci- vévoda Leopold I. Vilém. Neměl biskupské svěcení a diecézi tedy spravovali kanovníci. Leopold I. Vilém byl nakonec pětinásob- ným biskupem, velmistrem řádu německých rytířů a místodrží- cím v Nizozemí. Ačkoli byl od mládí připravován na duchovní dráhu, jeho skutečným zájmem bylo válečnictví. Od roku 1639 zastával s nevelkým úspěchem post vrchního velitele císařských vojsk. Biskup Leopold I. Vilém zemřel ve  Vídni roku 1662. Z  mincí, které v  Olomouci vydal, představujeme tříkrejcar z roku 1658. (OBR. IV/21) Jednoduše řešená heraldická aliance svedla dohromady znak zdejšího biskupství s rodovým znakem IV/21 Leopold I. Vilém Habsburský

158 Habsburků. Nad církevním štítem podloženým berlou je mitra. Na stejných místech císařského znaku je meč a koruna. V Čechách druhé poloviny 17. století potřebovali katolíci i nadá- le pokud možno energické a schopné preláty. Ten, který roku 1664 dosedl na olomoucký biskupský stolec, mezi ně patřil. Karel II. Liechtenstein-Kastelkorn posílil rekatolizaci a  zároveň zachra- ňoval rozvrácené biskupské statky. Poté, co diecézi stabilizoval, ukázal svou druhou tvář. Jako mecenáš se vkusem a citem obnovil zámek v Kroměříži, založil zde Květnou zahradu a postavil bis- kupský palác v Olomouci. Když mu začalo selhávat zdraví, do- žadoval se opakovaně pomocného biskupa – koadjutora. Dostal ho na poslední chvíli, protože do roka zemřel. Kromě zmíněných kulturních hodnot však musíme připomenout také jeden temný příběh, který se odehrál během jeho funkčního období. V letech 1678–1696 bylo v jeho diecézi různým způsobem usmrceno dva- apadesát lidí obviněných z  čarodějnictví. Biskup Liechtenstein se nepokusil zastavit iniciátora vraždění nevinných, kterým byl inkvizitor Boblig. Také z numizmatických památek, které nám biskup Liechten- stein zanechal, vybíráme drobné mince. Menší formát a nízký no- minál krejcarových ražeb vede v některých případech k zajímavé re- dukci složitého tvarosloví barokní heraldiky. Na tříkrejcaru z roku 1670 je dekorace omezená na minimum. (OBR. IV/22) Prostý tvar štítu by nevzbudil pozornost ani ve středověku a jeho spodní část kvůli úspoře místa kopíruje průběh vnitřního perlovce. Půlkrejcar z roku 1682 zaujme něčím jiným, totiž situováním štítů, z nichž každý má svou svislou osu odlišnou od ostatních. (OBR. IV/23) Dva ze tří štítů mají tedy své osy nakloněné šikmo dolů. Obrácený štít ovšem v heraldice znamená vymření rodu, a tak je toto řešení možná prostorově úsporné, ale významově riskantní. Krátce, ale intenzivně žil následující olomoucký biskup Karel Lotrinský,jehožpříjezdjsmesledovalina začátkunašehovyprávě-

159 IV/23 Karel II. Liechtenstein-Kastelkorn IV/22 Karel II. Liechtenstein-Kastelkorn

160 ní. V jedenácti letech byl kanovníkem, ve třinácti velkopřevorem maltézských rytířů v Kastilii. Roku 1695, po smrti svého před- chůdce, se stal biskupem olomouckým, ale zároveň, ve svých osm- nácti letech, byl navíc zvolen biskupem osnabrückým. Roku 1710 Karel Lotrinský v Olomouci končí, protože se stává arcibiskupem trevírským. V této hodnosti také roku 1715 umírá ve věku pět- atřiceti let. Mladý muž byl předurčen k tak mimořádné kariéře především svým rodem. Nejenže pocházel z lotrinských vévodů, ale po matce byl spřízněn s Habsburky. Jeho složitý erb najdeme na řadě biskupských tolarů koncipovaných tradičním způsobem, IV/24 Karel Lotrinský

161 s portrétem a heraldickým reverzem. Je to typ, který jsme na této společenské úrovni už viděli vícekrát, což platí i pro vysoký stan- dard provedení. Heraldické znamení olomouckého biskupství v oválu představuje jedinou spojnici Karla III. Lotrinského s jeho moravským působištěm. Rodový a biskupský znak doplňují vé- vodská koruna, berla a meč, maltézský kříž a dvojice korunova- ných orlic. (OBR. IV/24) Od bohaté produkce církevních ražeb olomouckých biskupů odbočíme do skromnějšího pražského prostředí, které zato nabí- zí neobvyklou solitérní medaili. (OBR. IV/25) Upoutá zejména svým tématem. Pochází z roku 1720 z prostředí metropolitního IV/25 Arcibiskupství pražské (?)

162 chrámu sv. Víta a na averzu má poprsí Jana Nepomuckého. Me- daile zachycuje jednu etapu ideového projektu, který měl na svém konci obohatit český katolický panteon o nového světce. Beati- fikační proces proběhl v letech 1715–1720. O čtyři roky později byl zahájen proces kanonizační a již roku 1729 došlo k prohlášení Jana Nepomuckého za svatého. V průběhu úsilí o jeho kanoni- zaci se uplatnilo postupně několik papežů. Znak jednoho z nich, Klementa XI, nese reverz popisované medaile. Bohatě tvarova- ný štít je podložen dvěma zkříženými klíči, které jsou neobvykle mohutné. Wolfgang Hannibal hrabě Schrattenbach, dvořan a diplomat, kardinál a neapolský místokrál, byl silnou osobností jak ve Víd- ni, tak v Římě. V letech 1700–1738 byl mimo jiné olomouckým biskupem. Vzhledem k již řečenému se tady ale příliš nezdržoval. Také Schrattenbach nám dobře zapadá do galerie vysokých před- stavitelů katolické církve barokní doby. Na jedné straně pragma- tik moci, který svým vlivem a penězi pomáhal příbuzným k vý- nosným úřadům. Na druhé straně, jako milovník umění, zajistil ve sféře svého vlivu výborné podmínky pro architekturu, výtvar- né umění a hudbu. Hrabě Schrattenbach měl kontakty po celé Evropě a ten český reprezentoval jeho strýc, pražský arcibiskup Ferdinand Khünburg. K  doplnění Schrattenbachova kulturní- ho profilu můžeme dodat, že měl vlastní dvorskou kapelu a byl schopen uvádět italské opery. Kromě numizmatických památek zanechal také výtvarně i materiálově velmi hodnotné šperky, ze kterých byla po jeho smrti vytvořena unikátní monstrance. Nás ovšem především zajímají mince a medaile, které nechal razit v biskupské mincovně. Z její produkce za Schrattenbacho- vy éry jsme vybrali tři ukázky. Na reverzu tolaru z roku 1726 se opět setkáváme s kompozicí tří štítů. (OBR V/26) Zde je ale jejich orientace shodná. Celek představuje sice méně častou, ale přitom vyváženou sestavu prvků, které tvoří komplet biskupského znaku.

163 Mimořádným dílem je medaile, která má heraldiku na obou svých stranách. (OBR. IV/27) Její obsahové kvality si nijak ne- zadají s  uměleckými. Averz nese obvyklý biskupský erb umís- těný ve  tvarově komplikovaném štítu drženém štítonoškami. Další dvě figury se vznášejí na úrovni hodnostního klobouku, kterým složitá kompoziční stavba vrcholí. Suverénní výtvarné provedení už ale nabízí příznaky lehkovážnosti vůči heraldickým pravidlům. Ruce štítonošek fakticky štít nedrží, ale s přesahem dovnitř ukazují na  heraldická znamení. Podobně křídla orlice v pravém dolním poli překrývají okraj štítu. Na štítu je nezbytná IV/26 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu

164 tiára a knížecí koruna, oddělené od sebe heraldicky zprava ber- lou, křížem a mečem. Plocha averzu je maximálně využita, což umožňuje také fakt, že zde není žádné písmo. Celou plochu re- verzu, lemovanou dvojitým opisem, vyplňuje pětice erbů, kterým dominuje znak olomouckého biskupství. Zbylé čtyři znaky patří kanovníkům olomoucké diecéze, vesměs cizích rodů. Mezi nimi jako čestná výjimka je erb pánů z Kolovrat. Reverz biskupského tolaru z roku 1730 nemá erb jako hlavní motiv. (OBR V/28) Tím je zde sedící figura sv. Cyrila, opírající se o oválnou kartuš se znakem olomouckého biskupství. Postava dělí mincovní pole na dvě části, které jsou při okraji využity opisem. IV/27 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu (averz)

165 Podobně jako na některých portrétech i zde najdeme na světcově postavě reálné detaily, mitru a berlu, které na erbech mají iden- tifikační funkce. Všechny tři prezentované reliéfy dokládají, že vznešený investor se při svých objednávkách nespokojoval vždy jen obvyklými stereotypy biskupských ražeb. Z  hraběcího rodu pochází také olomoucký biskup Ferdinand Troyer. Zdejší úřad zastával od roku 1745 až do smrti. Dva roky po  intronizaci ho papež jmenoval kardinálem. Jeho mince z roku 1752 má na averzu pozoruhodně civilní portrét. (OBR V/29) Můžeme jen spekulovat, proč tahle podobizna mocného muže postrádá obvyklý dobový patos a přepychové detaily. U erbu na reverzní IV/27 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu (reverz)

166 straně si nebylo možné dovolit podobnou prostotu již z podstaty věci. Množství prvků, které musel autor zkombinovat na malé ploše, nepřipouštělo jednoduché řešení. Divák však ocení, že umělec vytvořil kompromis udržující vysokou výtvarnou úroveň. Za zmínku stojí svobodné zacházení s průběhem šňůr s hodnost- ními střapci. Umělec je neprovedl obvyklým způsobem, totiž rov- ně visící z kardinálského klobouku, ale nechal je z výtvarných důvodů sledovat esovitý okraj štítu. Mince kardinála Troyera nás přivádí do poloviny osmnácté- ho století. Historicky se jedná o mezník, protože císař Karel VI. nezanechal potomky mužského pohlaví. Jen pragmatická sankce znemožnila odchod Habsburků ze středoevropské scény. Obrat- IV/28 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu

167 IV/29 Ferdinand Julius Troyer z Troyersteinu

168 ný státoprávní tah však bylo třeba podpořit vojenskou silou. Proti jeho legitimitě a s vlastním nárokem na vládu v rakouských a čes- kých zemích totiž vystoupil bavorský vévoda Karel Albert. Jeho vojenská intervence, podporovaná Francií, však skončila nezda- rem. Mladá princezna Marie Terezie pak zahájila další dlouhé období vlády rodu, který měl již modifikované jméno habsbur- sko-lotrinský. Souběžně s popsanými politickými změnami se začal vyčer- pávat i barokní sloh. Za vlády císařovny sice ještě částečně trval, ale šlo spíš o setrvačnost bez nějakého nového vlastního vývoje. Naopak se zdálo, že narůstají projevy odlišných slohových forem, které ohlašovaly příchod změny.

169 V. KLASICIZMUS

170

171 Jako každá pozdní slohová fáze, tak i  končící barok se větvil a odumíral. Jedna část vyrostla do zdrobnělého rokoka, druhá si naopak uložila přísnost a návrat ke klasickým hodnotám. Z té druhé vznikl nový sloh, pro který není jednotný, všeobecně při- jatý název. Část klasicistického období se profilovala za  vlády francouzského krále Ludvíka XVI. a pod jeho jménem bývá také uváděna jako sloh „luiséz“. S dobou klasicizmu se také částečně kryje éra Napoleona Bonaparta, a proto se pro výtvarná díla vzni- kající za jeho doby zejména ve Francii užíval název empír, tedy cí- sařský sloh. Jeho inspirací byly nejen řecké a římské památky, ale také díla starověkého Egypta. Empír, usilující o monumentalitu a heroizmus, odtud čerpal podněty. Prostředky, které k dosažení takového cíle volil, byly barevně úsporné a tvarově střízlivé. Poz- ději, v druhé čtvrtině 19. století, se vžil pro měšťanskou odrůdu klasicizmu název biedermaier, někdy také měšťanský empír. Paralelně s různými formami klasicizmu vznikl a rozvíjel se kontrastní slohový směr, romantizmus. Proti důrazu klasicizmu na rozum stavěl cit a vášeň, proti antickým ideálům se otevíral středověkým inspiracím. Romantizmus kupodivu klasicizmus přežil a v pozdních formách se projevoval ještě v druhé polovi- ně 19. století. Z poněkud nepřehledného slohového názvosloví přelomu 18. a 19. století si pro zjednodušení vybereme jen jeden pojem. Pro naše účely se hodí to nejpoužívanější pojmenování, tedy klasicizmus. Návrat k střízlivosti a uměřenosti se projevil ve všech obo- rech hmotné kultury, od monumentální architektury až po de- taily dámského odívání. Základním zdrojem inspirace byla an-

172 tika. Jestliže jsme si totéž řekli třeba u renesance, jen to dokládá fundamentální postavení řecké a římské starověké kultury pro další vývoj všech druhů umění na kontinentu. Každá doba si z antiky půjčovala něco jiného a také to odlišným způsobem zpracovávala, když přidávala vlastní prvky. Například empírové stavby vznikající za Napoleona a k jeho oslavě si vypůjčovaly prvky dórského slohu, který danému monumentálnímu účelu nejlépe vyhovoval. Naprostým protikladem pak byl třeba útul- ný biedermaierovský salon, kde se odehrávaly domácí koncerty uměnímilovného měšťanstva. Klasicizmus přinesl heraldice zjednodušení a tedy jisté ozdra- vění. Nedodal však nějaká zásadně nová řešení a jeho vklad je jen v  detailech. Souběžně se směřováním k  jednoduchosti se například vyvinuly některé nové tvary štítů, typické pro toto slohové období. Také draperie přikryvadel a stanů se oproti ba- roku zklidňuje. Jako novinku snad můžeme uvést obtáčení štítů ratolestmi, věnci a stuhami. Nestává se to ale často. Podobné ornamenty se uplatňují spíš v architektuře než na malých plo- chách mincí a medailí. Antickou inspiraci na erbech mincí a medailí najdeme nejen v  obecné snaze po  klasické harmonii, ale i  v  přímých citacích antických postav a symbolů. Znalost řecké a římské mytologie patřila k dobrému tónu. Mytologické a historické postavy anti- ky v podobě alegorických figur úspěšně vyjadřovaly nejrůznější náměty. Erby, které je provázely, pak aktualizovaly téma, jemuž byly mince a medaile věnované. Nevěsta se s ustrnutím dívala za odcházejícím důstojníkem. Pak se stejným úžasem pohlédla na hrst dukátů, které jí před chvilkou dal spolu s gratulací ke svatbě. Bílý důstojnický kabát ještě ani ne- zmizel za rohem, když se mezi svatebčany stále hlasitěji ozývalo: „To byl určitě on! Ano, ano, opravdu, byl to sám císař Josef!“ Toho

173 listopadového dne roku 1778 se Josef II. v Benešově nad Plouč- nicí zase jednou objevil ve své oblíbené roli. Rád jezdil inkognito po vsích a městečkách, aby poznával monarchii takříkajíc „zdo- la“. Tu obdaroval novomanžele, tam vyoral zapůjčeným pluhem brázdu na poli, jinde pochválil děti ve venkovské škole za správné odpovědi. Císaře Josefa II. si právem spojujeme s velkými politickými změnami v habsburské říši. Nebyla to ale nějaká vídeňská zvlášt- nost, která by se objevila bez souvislosti s ostatními zeměmi. Na- opak. Po celé Evropě střídal v té době osvícenský racionalizmus barokní emocionalitu a v čele těchto změn byla Francie. Proti víře se stavěl rozum, proti církevním obřadům vědecké poznání. Souběžně se změnami myšlení probíhala také proměna životního stylu a uměleckého slohu. Jako obvykle to bylo nejmarkantně- ji vidět na architektuře. Nástup střízlivosti a uměřenosti se dále mohl sledovat na sochách a obrazech, zařízení interiérů, módě a vlastně ve všech sférách kultury. Nové umění postupně vytlačo- valo slábnoucí a vyčerpaný barok. V našich zemích můžeme tohle přechodné mezislohové období ztotožnit s vládou Marie Terezie, matky a později i spoluvladařky Josefa II. S ní přišla na vídeňský trůn také nová, habsbursko-lotrinská rodová větev. Pro výtvarná díla z její doby se někdy užívá poměrně výstižný termín barokní klasicizmus. Dvě pamětní medaile připomínají dramatické počátky vlády Marie Terezie. Ihned po svém nástupu na trůn musela čelit nejdří- ve diplomatickému odporu, později vojenské intervenci bavorské- ho vévody. Osvobozením Prahy roku 1742 jí definitivně připadly České země, do té doby okupované bavorskou armádou, posílenou Francouzi. První z ražeb vznikla hned po historické události. Ba- rokně kostýmovaná ženská postava drží v jedné ruce ratolest vítěz- ství, v druhé štít se znakem Prahy. Aby symbolika byla jednoznač-

174 ná, jsou u nohou alegorické postavy stržené okovy. (OBR. V/1) Musíme zaznamenat, že městský znak je neúplný, protože postrá- dá bránu a ruku s mečem. Tři věže jsou jen jakýmsi univerzálním typem městského znaku, který se v městské heraldice vyskytuje často. Heraldický nedostatek snad můžeme připsat celkové situaci, která teprve čekala na konsolidaci v dalších letech. Druhá medai- le, připomínající tutéž událost, vznikla až roku 1757. (OBR. V/2) Pražský znak je na ní už korektní, alegorický výjev si zde vyžádal dvě figury. Obě medaile sice užívají znak města, ale nejde o sebevě- domou reprezentaci městského stavu, jakou jsme poznali v starších dobách. Tady se jedná pouze o identifikační doplněk, navíc v prv- ním případě nepřesný. V/1 Marie Terezie

175 Také jáchymovský výtěžkový tolar z r. 1758, jedna z mnoha mincí ražených za vlády císařovny Marie Terezie, je svou formou ještě zcela barokní. (OBR. V/3) Platí to nejen pro tvar štítu, ale zejména pro císařského orla, kterého ve velmi příbuzném výtvar- ném pojetí známe z mnoha předchozích oficiálních ražeb. He- raldický pták kompozici jako obvykle dominuje. Obsahově za- jímavý je ale polcený štít, ve kterém je ve dvou polích vedle sebe český lev a  sv. Jáchym, evokující umístění slavného těžebního revíru. Tuhle lokalizaci posiluje ještě hornický symbol, zkřížené kladívko a mlátek, při spodním okraji. Štít není městským ani V/2 Marie Terezie

176 zemským erbem. Můžeme ho vyložit jako symbolické vyjádření země a města, tedy Českého království a Jáchymova. Takřka ve  stejné době jako výtěžkový tolar byla ražena medaile k vítězství Rakouska nad Pruskem v bitvě u Kolína. (OBR. V/4) Na reverzu, uprostřed válečných trofejí, je posta- va antické bohyně vítězství Niké, která přidržuje oválný štít s rakouským znakem. Subtilně působící kompozice, ve které má volná plocha důležité místo, se už odcházejícímu slohu vzdaluje, i když orámování štítu je ještě barokní. Heraldika, byť v drobném provedením, dotváří symboliku scény. U nohou bohyně vítězství mezi vojenskými atributy jsou i dva prapory s pruským orlem. V/3 Marie Terezie

177 Deset let samostatného vládnutí Josefa II. vymezují roky 1780 až 1790. Osvícenecký panovník přinesl během své vlády důležité změny, z nichž jmenujme jen jednu, ale zato zásadní, totiž zrušení nevolnictví. Císař, který produkoval jeden dekret za druhým, však nezůstává v  českých dějinách jako jednoznačně kladná postava. Je například „podepsán“ i pod germanizačním procesem a záni- kem některých kulturních hodnot, například při rušení klášterů. V závěru jeho vlády vypukla ve Francii velká revoluce, která otřásla feudálním systémem do základů. Jejích důsledků si budeme všímat při dalším sledování vývoje heraldiky v době klasicizmu. Josef II. se už nedočkal příchodu Napoleona Bonaparta, který měl završit proměnu Evropy. V/4 Marie Terezie

178 Z Josefových ražeb uvádíme medaili vydanou k příležitosti jeho svatby s Josefou Bavorskou roku 1765. (OBR. V/5) Revers býval v takových případech dříve řešen heraldickou aliancí. Také zde sice máme rakouský a bavorský znak, ale oválné štíty, které je nesou, najdeme až po delším pátrání. Pozornost přednostně poutají dvě figury. Ženská postava, což je personifikovaná Austria, vede nad oběma znaky dialog s Hyménem, antickým bohem manželství. Josefovým následníkem na trůnu byl jeho bratr Leopold II. Tohoto schopného a perspektivního panovníka, který naneštěstí pro monarchii brzo zemřel, připomíná tolarová ražba z roku 1790. (OBR VI/6) Tentokrát nevidíme žádnou alegorii, ale klasický, V/5 Josef II.

179 dokonale provedený heraldický reliéf se všemi obvyklými nále- žitostmi. Slohovou změnu najdeme v celkovém vyznění, které je méně zdobné než na srovnatelných barokních ražbách. Přitom však nejde o  nějaký suchý, nezáživný projev. Strohý tvar štítu umělec vyvážil dvojicí gryfů štítonošů, obstarávajících dramatic- ký akcent. Císařovy dekorace jsou obvyklým způsobem zavěšeny pod štítem a dominuje jim, jako už vícekrát u jeho předchůdců, Řád zlatého rouna. V  mincovní produkci panovníků habsburského soustátí je zajímavá skupina příležitostných ražeb, nazývaných souhrnně V/6 Leopold II.

180 korunovační mince. Jak název napovídá, byly raženy ke  ko- runovačním obřadům. Ve  větších formátech a  v  drahých ko- vech představovaly dary významnějším osobnostem, v malém a levnějším provedení byly rozhazovány během korunovačních průvodů mezi lid. U  nás razil korunovační mince jako první císař Matyáš roku 1611, ty však ještě neměly heraldický motiv. Opakovaně se s ním ale setkáváme na korunovačních ražbách habsburských panovníků v  18. století. Pro nás jsou to reliéfy zajímavé nejen kvůli sledování slohových forem. Upoutávají také obsahově, protože na nich opět nejde primárně o erb, ale o heraldickou alegorii. Heraldické figury se dostávají do jiného vztahu, než v jakém bývají v aliančním štítu. V našem případě jde o kompozici českého lva, který drží ve vztyčené pravé tla- pě dvojkříž ze znaku uherského království a levou tlapou pod ním přidržuje štít se znamením Rakouska. Reliéf doprovází pa- novníkovo heslo. Motiv složený z heraldických figur byl zřejmě úspěšný, protože ho s malými obměnami můžeme vidět napří- klad na  korunovačních a  holdovacích mincích Marie Terezie (OBR. V/7, V/8) a Leopolda II. (OBR. V/9) Jiná zajímavá heraldická alegorie využívající českého lva nás zavádí do  období napoleonských válek. Medaile k  příležitos- ti uzavření míru v Lunéville má na reverzu štít s korunovaným dvouocasým lvem opřeným o sokl, na kterém je položena sva- továclavská koruna. K ní vzduchem směřuje mírová holubice se snítkou v zobáku. Kompozici doplňují obvyklé militární atribu- ty, dělové hlavně, sečné zbraně a prapory. Tentokrát se zmíní- me i o averzní straně s portrétem arcivévody Karla Ludvíka Ra- kousko-Těšínského. Úspěšný vojevůdce, který jako jeden z mála dokázal vojensky vzdorovat Napoleonovi, má na přilbě dvouoca- sého lva. (OBR. V/10) Antikizující portrét a poklidné zátiší s vá- lečnickými reáliemi dobře reprezentují klasicistní medailérství. O to vzdálenější je krvavé realitě soudobých bojišť.

181 V/7 Marie Terezie V/8 Marie Terezie V/9 Leopold II.

182 V/10 Karel Ludvík Rakousko-Těšínský

183 Drobná mince, desetikrejcar Františka II. z roku 1810, od- souvá na malou plochu složitý obraz císařského orla, aby vzni- kl prostor pro velkou číslici nominálu. (OBR. V/11) Zajímavý je kříž podložený pod erb obtočený obvyklým řetězem zlatého rouna. Malé části jeho ramen naznačují, že se jedná kříž řádu německých rytířů. Překvapuje kompoziční lehkomyslnost vý- tvarníků mincovny, s jakou naložili se vzájemným vztahem orla a nominálu. Aby měla číslovka 10 dostatek prostoru, byl ocas orla zkrácen natolik, že pták, posuzován sám o sobě, se stal až směšně V/11 František II.

184 disproporčním. Detaily a písmo přitom nadále vypovídají o vyso- ké profesionalitě tvůrce. Možná, že důvodem byl spěch. „Vaše Veličenstvo, mám hrozné zprávy z Francie. Před čtyřmi dny pařížská lůza obsadila městské vězení. V  celách pak po- vraždila všechny zde uvězněné kněze a šlechtice. Mrtvých je už víc než tisíc a tohle zabíjení bezbranných pokračuje i mimo Paříž!“ Komoří císaře Františka I. domluvil a s úklonou opus- til jeho pracovnu v Hofburgu. Když pak sestupoval ze schodů, napadlo ho, že snad právě teď, v září roku 1792, skončila staletá nedotknutelnost šlechty. Kdo to zažil anebo o tom jen slyšel, ten na tuhle zkušenost už nikdy nezapomene. Takzvané „zářijové masakry“ v Paříži a pak po celé Francii ukončily společenskou dominanci šlechty, která byla po  staletí samozřejmostí. Urozenost se stala rizikem, erb byl spíš terčem a titul pozvánkou do vězení, případně pod gilotinu. Také střídmá heraldika doby klasicismu předznamenává nastávající soumrak šlechty. Ten tam je patos a sebevědomí barokních erbů. Amorál- nost a dekadence se šířily salony rokokové aristokracie jako mor. Tahle šlechta opravdu neměla budoucnost a davy zběsilých páriů jí to od roku 1789 dávaly v Paříži pocítit. Když odezněl teror a opadla krvavá vlna hnaná zoufalstvím a zuřivostí lidu, docházelo ve Francii k pokusům o návrat k před- chozím poměrům. Originální projekt byl ten Napoleonův. Císař sice nejprve zrušil historické erby staré francouzské šlechty, ale zároveň se pokusil vytvořit šlechtu novou, sobě zcela oddanou. Současně s ní vznikala i nová specifická heraldika. Napoleonovi však nebylo souzeno natolik dlouhé panování, aby si jeho nobili- ta dostatečně upevnila své pozice. Po císařově pádu došlo časem k symbióze staré i nové šlechty a následovaly další pokusy obnovit nějakým způsobem vládu urozených.

185 Vývoj ve Francii, který začal rokem 1789, považovaly všech- ny evropské monarchie za své ohrožení. Jistěže právem. Po le- tech válčení s francouzskou revoluční armádou přišly ještě hor- ší mnohaleté konfrontace s  vojenským géniem Napoleonem. Po  jeho definitivní porážce roku 1815 u  Waterloo zvažovaly vítězné mocnosti, každá po svém, poučení, které tak draze za- platily. V habsburské monarchii zosobňoval následující desetiletí kníže Klemens Václav Metternich, rakouský ministr zahranič- ních věcí. Talentovaný diplomat dokázal svému císaři dobře radit V/12 Klemens Václav Metternich

186 v době, kdy Napoleon neměl v Evropě soupeře, ale i po jeho pádu. Ve shodě se svým konzervativním založením a s požehnáním cí- saře Františka I. nastolil v říši režim zaměřený proti jakémukoli náznaku liberalizmu. Následovala desetiletí klidu, jištěná poli- cejním dohledem nad všemi veřejnými aktivitami, které by snad mohly představovat pro monarchii nějaké riziko. Rubem této po- litiky bylo ovšem zmrazení vývoje i v těch směrech, kde to nebylo zdravé, například ve sféře hospodářství. Kancléře Metternicha si připomeneme medailí s rodovým erbem v jednoduchém kru- hovém štítu, obkrouženém kolanami dvou řádů, Marie Terezie a zlatého rouna. (OBR. V/12) Reverz, jak je obvyklé, nese kanc- léřův portrét. Jinou vynikající postavou, stojící hned vedle Metternicha, byl český šlechtic František Antonín hrabě Kolovrat Libštejnský. Oba muži představovali nejdůležitější opory císaře, ale navzájem se lišili jak povahami, tak svými politickými prioritami. Ideálem ministra Kolovrata, odpovědného za vnitřní politiku a finance, totiž byla konstituční monarchie a pružná hospodářská politika. Vzpomínkou na umírněného liberála Kolovrata je medaile z roku 1842. (OBR. V/13) Její heraldický averz s alegorickou ženskou postavou, držící kolovratský erb, může sloužit jako názorný pří- klad kultivovaného pozdního klasicizmu. Stručný opis podává v němčině rodové heslo TREU UND BEHARRLICH. Když se ale pozorně podíváme na samotný štít, najdeme v něm nenápad- nou nápisovou pásku s českým překladem téhož, totiž VĚRNĚ A STÁLE. Sympatické vlastenectví je ale zároveň heraldickým prohřeškem. Heslo, neboli deviza, nemůže být ve štítu. Jde o další z mnoha posunů původně neporušitelných heraldických pravidel. Vztahy české šlechty k monarchii prošly v období, které sle- dujeme, zvláštním vývojem. Roku 1741 v  souvislosti s  válkou o rakouské dědictví vpadla do Čech francouzsko-sasko-bavorská armáda podporující soupeře Marie Terezie, bavorského kurfiřta

187 V/14 Rudolf Jan z Vrbna V/13 František Antonín z Kolovrat

188 Karla Albrechta. Část české šlechty mu holdovala a mladá pa- novnice na to nezapomněla. Tuhle zradu si nejspíš připomněla roku 1751, když zrušila udělování českého šlechtictví a zavedla jednotné šlechtictví rakouské. Obě strany si přitom jistě vzpo- menuly na stavovské povstání roku 1618. Francouzská revoluce však probudila i  v  české šlechtě pud sebezáchovy a  představa společného nepřítele ji opět s monarchií sbližovala. Příkladem může být česká šlechtická garda složená z osmatřiceti příslušníků staré domácí šlechty, doprovázející roku 1814 císaře Františka I. do dobyté Paříže. Napoleonské války prověřily loajalitu českých rodů, které se ostatně v té době už značně promísily s rody cizí aristokracie. Jak už bylo řečeno, habsburská říše se po porážce Napoleona proměnila v  dobře fungující byrokratický mechanizmus, který ovšem potřeboval stovky a tisíce loajálních úředníků všech úrov- ní. Mezi ty významnější patřil také další český šlechtic Rudolf Jan hrabě z Vrbna, jenž byl tajným radou a nejvyšším komořím. Roku 1808 obdržel jako uznání za zásluhy o monarchii Řád zla- tého rouna. Řád spolu s dalšími dvěma dekoracemi vidíme jako součást Vrbnovy medaile z  roku 1817. (OBR. V/14) Střízlivý empírový štít se znakem Bruntálských z Vrbna nese na horním okraji hraběcí korunu. Za  korunou dosti neorganicky vyčnívá starý rodový klenot, sloup prostřelený šípem. Opět jeden detail dokládající neřešitelnost některých heraldických inovací, které přinášel vývoj. Klenoty dřív tvořily přirozenou součást přileb, na které byly připevněny. Když přišly hodnostní koruny, ztratilo nové spojení dvou prvků logický smysl a tím i smysl výtvarný. Nahlédneme také do vojenské sféry, tradičního místa seberea- lizace šlechticů. Generál rakouské jízdy František Jindřich Šlik pochází z rodu, jehož jsme si již všímali. Šlikovské mincování opřené o vlastní stříbrné doly je již dávno minulostí, ale název to- lar nikoli. Stejný nominál, ražený však roku 1759, nám zanechal

189 V/16 František Orsini-Rosenberg V/15 František Jindřich Šlik

190 generál Šlik. (OBR. V/15) Když ho srovnáme se starým šlikov- ským tolarem ze začátku 16. století, zjistíme, že rodový erb se takřka nezměnil. Zmizely však tři přilby s klenoty a vystřídala je hraběcí koruna. Štít je střízlivě klasicistní, ale náboženská figu- rální kompozice nad korunou je ještě zcela barokní. Jiný představitel vojenského stavu, jehož erb určitě zaujme, se pohyboval na stejných bojištích jako hrabě Šlik, ale na vyšších veli- telských postech. František Orsini-Rosenberg se podobně jako Šlik vyznamenal v bitvě s Napoleonem u Wagramu. Jeho tolar ražený roku 1793 nese erb vrcholící knížecí korunou, ale jednoduchý štít s pětilistou růží, který přidržuje dvojice medvědů, nám ihned při- pomene Rožmberky. (OBR. V/16) Shoda je dokonalá, avšak cí- sařský generál František Orsini-Rosenberg pochází ze štýrského rytířského rodu, který byl teprve roku 1653 povýšen do panského stavu. Vztahy štýrských Rosenbergů, našich Rožmberků a italské- ho rodu Orsini zůstanou zřejmě nadále neřešitelnou tajenkou. Ti první ale nezůstali bez kontaktů s českými zeměmi a rody. Najde- me je například v rodokmenu Černínů a také jako majitele hradu Brumov na Valašsku. Jen o málo mladší je další heraldický reliéf. (OBR. V/17) Vel- mi prostě provedený znak s knížecí korunou a  decentním, ale působivým orámováním oválného štítu patří knížeti Františku Josefovi I. Liechtensteinovi. Ražba z roku 1778 náleží člověku s titulem Svaté říše římské tajný rada, a tudíž příslušníku mocen- ské elity císařství. Jeho vztah k našim zemím byl dán teritoriálně a také příbuzenskými svazky. Byl vévodou opavským a krnov- ským a jeho manželka pocházela z rodu Šternberků. Následující rod je spojován s českými dějinami silněji, pro- tože vnímání jeho cizího původu postupně sláblo. Významnou postavou české větve Schwarzenbergů byl Karel Filip, jehož dru- horozenost předurčila k vojenské kariéře. Osvědčil se v ní, ale byl vybaven různými dalšími schopnostmi, které mu umožňovaly

191 V/18 Karel Filip Schwarzenberg V/17 František Josef I. Liechtenstein

192 vystupovat nejen jako profesionální voják, ale také jako diplo- mat a politik. Medaile, kterou nechal razit roku 1814 na paměť své účasti na vídeňském kongresu, je velmi zajímavá po obsaho- vé i výtvarné stránce. (OBR. V/18) Nevelký ovál rodového erbu ukáže při bližším pohledu nové pole, kterým byl právě za zásluhy Karla Filipa císařem polepšen. Reverz medaile je bez opisu a mo- hutné vavřínové ratolesti na jeho místě poněkud utlačují hlavní téma. To je ale jinak příkladnou ukázkou empírového reliéfu. Vojenské atributy (přilba, meč, legionářský orel a odění) jsou pře- vzaty z římských vzorů. V/19 Karel Josef Bathyány

193 Na těchto stránkách zatím nebyl dán dostatečný prostor Uher- skému království, které bylo také součástí habsburské monarchie. Jeden významný rod našich jihovýchodních sousedů je Bathyány, od roku 1630 ozdobený hraběcím titulem. V témže století získala hrabata z Bathyány panství Bánov na Moravě. Z tohoto rodu po- cházel také Karel Josef, nejvyšší hofmistr Josefa II., který získal zásluhy především v bojích s Turky, za což byl roku 1764 povýšen do knížecího stavu. Téhož roku byla ražena medaile, na jejímž heraldickém reverzu si můžeme povšimnout nového tvůrčího přístupu, dokládajícího pokračování rozporuplného vývoje heral- diky v 18. století. Realizmus a perspektiva, které postupně střídají V/20 Mikuláš I. Esterházy

194 původní heraldickou stylizaci, vnášejí do zpracování erbovních figur prvky vhodné spíš pro závěsný obraz. Tak je tomu i zde na  erbu Bathyány, kde se z  vodní hladiny realisticky vynořuje lev se šavlí v tlamě. V pozadí pak je hora s pelikánem krmícím mláďata vlastní krví. (OBR. V/19) Jiným reprezentantem uherské aristokracie je rod Esterhá- zy. Tolar z roku 1770 patří Mikuláši I. Esterházy de Galantha. (OBR. V/20) Predikát odkazuje na slovenskou Galantu, patří- cí do rozsáhlého seznamu rodových panství, která se nacházela nejen na Slovensku, ale také v Rakousku a Bavorsku. Štít má ještě barokní tvary a srdeční štítek svým velkým písmenem „L“ připo- míná polepšení za císaře Leopolda I. Jednoho večera roku 1762 vyšel Jan Adolf hrabě Kounic na ná- dvoří malostranského paláce, který před několika měsíci kou- pil. Nastoupil do kočáru a zanedlouho již vcházel do slavnost- ně osvětleného sálu jiného pražského paláce. To už ale nebyl hrabětem Kounicem. Dveřník ho ohlásil jako „Rytíře stříbrné koruny“. A protože jeho spolubratři už čekali jen na něj, mohla ceremonie zednářské lóže započít. Barokní katolicizmus byl v druhé polovině 18. století už za ze- nitem, jeho pozice ve společnosti však byla i nadále silná. Zároveň se ale ve vyšších kruzích šířily sympatie k novému duchovnímu bratrstvu zvanému svobodní zednáři. Církev to sledovala se vzrůs- tající nelibostí. Do tajemného společenství, mezi jehož deklarova- nými cíli bylo zejména mravní a intelektuální povznesení lidstva, se totiž hlásili nejen úředníci, vojáci a aristokrati, ale i řada kněží. Radikálně rozdílné pohledy by se daly shrnou do otázky: Byli svo- bodní zednáři bratrstvo humanistů, nebo zlovolná sekta? Velká francouzská revoluce nebyla jen výbuchem hněvu té čás- ti společnosti, která neměla co ztratit. Starý společenský model

195 narušovali po předcházející dlouhá desetiletí sami členové privi- legovaných vrstev. Pevná barokní koalice aristokracie a vysokého kléru dokázala dlouho udržovat status quo. Její mladší členy však tradiční hodnoty přestávaly lákat. Zednářství se pro ně stalo al- ternativou a časem dokonce módou. Působilo přitažlivě na všech úrovních, a členem lóže se proto mohl stát jak neznámý provin- ciální úředník, tak František Lotrinský, manžel Marie Terezie. Poznávání počátků svobodných zednářů v  českých zemích trpí nedostatkem dobových pramenů. Zatím je spolehlivě známo jen to, že první lóži v Praze založili francouzští důstojníci patřící k okupačnímu vojsku Karla Albrechta. Po jeho prohře v konfron- taci s Marií Terezií roku 1742 a po následném vyklizení českého prostoru se naši první zednáři octli v pozici zrádců. Nakonec je ale panovnice uznala za neškodné a jejich další existenci strpěla. První fáze dějin českého zednářství je ohraničena roky 1741 až 1794. V tomto období vznikla řada lóží v Praze, ale také v Brně a dalších městech. Spravedlivě je třeba dodat, že nešlo jen o ho- vění romantické potřebě tajemných rituálů, zvláštních symbolů, titulů a kostýmů. Úctyhodným a reálným projevem praktického humanizmu byl například pražský sirotčinec, který roku 1773 za- ložila lóže U Tří korunovaných hvězd. Také později stáli v českých zemích svobodní zednáři u vzni- ku většiny nejdůležitějších vědeckých a kulturních institucí, bez kterých by sotva došlo k národnímu obrození. Jedním takovým nesporným úspěchem bylo založení Královské české společnosti nauk roku 1784. Tomu předcházela dlouhá práce jiné organizace, která vznikla již roku 1769 pod názvem Společnost učená. Obě byly zcela v režii domácích zednářů. Intelektuální elitu naší spo- lečnosti tehdy reprezentovala řada jmen, dodnes více nebo méně známých, jako třeba Dobner, Seibt, Born, Dobrovský. Ze šlechty můžeme jmenovat například knížete Karla Fürstenberka a Fran- tiška Josefa Kinského. Většina ze jmenovaných byli zednáři anebo

196 s nimi udržovali kontakty. Nejen v oblasti vědy, ale také na poli humanizmu byli zednáři velmi aktivní. Jejich snaha o nábožen- skou toleranci například napomohla roku 1781, za vlády Josefa II, k vydání tolerančního patentu. Císař nejspíš sám zednářem ne- byl, ale s některými zednářskými ideály sympatizoval. Po tom, co bylo právě řečeno, se zdá pozdější zákaz zednářů málo pochopitelný. Je ale třeba připomenout trvalý odpor kato- lické církve, který na sebe vzal podobu několika papežských listů. Ve veřejném mínění škodilo svobodným zednářům časté zamě- ňování s různými revolučními skupinami a sektami, jejichž cíle byly skutečně destruktivní a temné. Pro méně informované stači- la podobnost spočívající v některých povrchních rysech, jako byl princip utajení a některé tajemné rituály. Jisté je, že poslední hřeb do rakve svobodných zednářů v habsburské monarchii zatloukla Francouzská revoluce. V ní se svobodní zednáři významně anga- žovali a často stáli dokonce proti sobě. Jejich vznešená hesla, dříve pronášená v klidu uzavřených salonů, se najednou octla na ulici, v pravém i přeneseném slova smyslu.Z hlediska vládců evropských monarchií bylo logické, že zednáře zařadili mezi potenciální ne- přátele a různým způsobem je potírali anebo aspoň omezovali je- jich činnost. V habsburské monarchii byli oficiálně zakázáni roku 1795. V průběhu 19. století došlo k několika pokusům o obnovu jejich legální existence, ale v žádném z následujících let – 1811, 1848, 1869 – se to nepodařilo. Což je jistě příznačné. Svobodné zednářství zasáhlo i do heraldiky, a to způsobem, který by byl dřív asi nemyslitelný. Objasníme si to na příkladu hraběte Kounice ze začátku našeho vyprávění. Kounicovi, po- cházejícímu ze starobylého domácího rodu, patřil samozřejmě rodový erb s lekny, který byl později doplňován různými polepše- ními. A přesto je v matriční knize pražské zednářské prefektury z let 1764–1791 prezentován erbem zcela odlišným, nově vytvo- řeným. Rodovou heraldickou tradici, trvající několik století, vy-

197 V/22 Vilém Auersperg V/21 Rytíř stříbrné hvězdy (Jan Adolf z Kounic)

198 měnil, byť jen pro účely zednářské lóže, za heraldický novotvar. (OBR. V/21) Totéž zaznamenáme i u dalších tří českých šlechti- ců, členů stejné pražské lóže, totiž u Františka Karla z Martinic, Johana Nepomuka Koce z Dobrše a Vincence Marii z Kolovrat. Také oni dočasně odkládali své rodové erby, které byly pro je- jich předky svaté. Nemáme bohužel žádnou heraldickou medaili zmíněných šlechticů, ať už zednářskou, nebo rodovou. Musíme se tedy spokojit tolarem z roku 1805 s rodovým znakem jiného vysoce postaveného zednáře, který byl zároveň význačnou osob- ností ve  společnosti. (OBR. V/22) Byl jím kníže Vilém Auer- sperg, který je zaznamenán roku 1774 jako člen vídeňské zednář- ské lóže. Roku 1776 byl také členem lóže pražské. Na uvedené Auerspergově minci samozřejmě nenajdeme žádný zjevný ani skrytý zednářský symbol. Vzhledem k roku ražby si její emitent jistě dával pozor na veřejnou propagaci zednářských idejí. V bohaté produkci zednářských medailí a insignií nenajdeme heraldiku v pravém slova smyslu. Zednáři pracují s celým vzá- jemně provázaným systémem symbolů, z nichž i nepříliš infor- movaný čtenář zná ty nejfrekventovanější – úhloměr, trojúhelník, kružidlo, klíč, olovnice, pentagram, sloupy, schody, řetěz, růže atd. Některé z nich známe také jako heraldické figury ve šlechtic- kých nebo městských znacích. U zednářů jsou však tyto symboly výtvarně provedeny většinou ve formě emblému a  nikoli erbu. Přesto však i tady najdeme heraldické prvky, případně zajímavé kombinace zednářské symboliky a heraldiky. Dobrým příkladem je zednářská medaile z Řezna, která byla vytvořena roku 1791. V její spodní části je štít se třemi klíči, ná- ležející nejspíš zdejší lóži. (OBR. V/23) Šlo by tedy o zednářský symbol, který ale zároveň vyjadřuje vztah k městu. Řezno má ve znaku dva klíče. Pod zednářskou prefekturu sídlící v druhé polovině 18. století v Praze patřily nejen české lóže, ale i slezské a polské. Impulzy

199 z Prahy směřovaly také do Vídně, Lvova a Terstu. Pražská prefek- tura měla krycí název Rodomskoy a jejímu znaku z heraldického hlediska nelze nic vytknout. Snad jen chybějící klenot. O slohové příslušnosti vypovídá markantní vlající stuha, typická pro sloh Ludvíka XVI. Zajímavá je figura ve štítu, složená z oblaku, tla- patého kříže a ruky s mečem. (OBR. V/24) Stejný motiv najdeme také na razítku pražské prefektury, které překvapí kompozicí. Je totiž shodná se známými korunovačními ražbami habsburských císařů. Také zde je dominantou stojící český lev držící heraldický štít. Ten ale nese znamení pražské zednářské prefektury Rodom- skoy. (OBR. V/25) Také další, graficky provedený emblém po- chází z Prahy téže doby. Oválná rytina se znamením lóže U Tří V/23 Řezno

200 V/25 Praha, prefektura Rodomskoy V/24 Praha, prefektura Rodomskoy

201 V/26 Praha, lóže U Tří korunovaných hvězd V/27 33. stupeň skotského ritu

202 korunovaných hvězd vznikla v letech 1763–1786. (OBR. V/ 26) Doprovodné části jsou specificky zednářské. Znamení ve  ští- tu však respektuje heraldická pravidla a obstálo by jako součást regulérního erbu. Výtvarnou formu této drobné grafiky bychom mohli zařadit do pozdního baroka. Obě posledně uvedené zed- nářské památky, jedna kruhového, druhá oválného tvaru, jsou sice provedeny grafickou technikou, ale sugerují podobu medaile. Není vyloučeno, že jako medaile existovaly a jednou se objeví. S pozoruhodným fenoménem zednářských symbolů a jejich vztahu k heradice se rozloučíme jedním výtvarným paradoxem. Od 15. století má znak římského císaře podobu dvouhlavého orla, kterého později převzali habsburští císaři. Stejné znamení má 33. stupeň skotského ritu svobodných zednářů. (OBR. V/27) Rozdíly jsou jen v detailech. Císařský orel má na prsou štít se znaky zemí tvořících monarchii, zednářský svírá meč a nápisovou pásku s devizou DEUS MEUM QUE IUS (Bůh a moje právo). Ráno 29. září 1786 nasedli v Pistoii před biskupským palácem do kočáru dva muži.Zanedlouho už ujížděli krásnou toskánskou krajinou směrem k  Florencii. Tajemník Paolo se s  respektem zadíval na unavenou tvář svého pána, biskupa Pistoie a Prata, Scipiona d‘Ricci. V minulých dnech se vydal ze všech svých sil, když řídil synodu, které se zúčastnilo skoro tři sta biskupů. Ale stálo to za to. Schválené synodní dekrety, které vezou ukázat vel- kovévodovi Leopoldovi, s Boží pomocí konečně pohnou církví správným směrem. Toskánský velkovévoda Leopold, bratr císaře Josefa II., byl spokojen. Do jeho plánů církevní reformy, kterou uskutečňoval uvážlivěji než jeho bratr, zapadaly výsledky pistojské synody do- cela dobře. Snad ale byly přece jen příliš radikální. Církev se vrací ke své původní čistotě,kterou přinesl Kristus,ruší se inkvizice,mše

203 se mají celebrovat v národních jazycích, zavede se jediný řeholní řád a všechny ostatní se zruší, tak jako byli nedávno zrušeni jezui- té... Leopoldovy rozpaky byly na místě. Zanedlouho se nesou- hlasně ozvalo papežské,tedy konzervativní křídlo katolické církve a nesouhlas postupem doby přerůstal v odmítání. Papež Pius VI. nakonec roku 1794 tvrdě odsoudil závěry pistojské synody jako celek.Ti preláti, kteří v době jejího konání ještě váhali, se teď při- klonili k Svatému otci. Konzervativní katolická hierarchie závěru 18. a začátku 19. století spíš sledovala, než určovala vývoj Evro- py. Už před revolucí byly ve Francii v katolické církvi patrné dva tábory, zjednodušeně řečeno modernisté a konzervativci. Smršť teroru, která vypukla tři roky po pistojském koncilu ve Francii, přesvědčila váhající, že už nejde o nějaké moderní ideje. Situaci pochopili tak, že jim jde osobně o život a církvi o existenci. A to ještě netušili, co je čeká v následujících letech. Tentokrát nepo- mohla ani osvědčená a vytrvalá katolická diplomacie. Roku 1808 francouzské vojsko obsadilo znovu Řím a o rok později církevní stát zanikl. Byla to další, dříve nepředstavitelná událost, na které byl přelom 18. a 19. století bohatý. Tou dobou už se ale blížil konec období změn. Napoleonova definitivní porážka a vídeňský kongres roku 1815 stabilizovaly sta- ré monarchie a obnovily i církevní stát. Nový papež Řehoř XVI. si rozuměl s kancléřem Metternichem, jemuž hodně vděčil za své nastolení. Oba se mimo jiné shodovali, že kněz nové doby by měl být především jakýmsi úředníkem v kostele. Vedle svých cír- kevních povinností se od něj očekával dohled nad sebemenšími náznaky nějakých podezřelých novotářských myšlenek. A císař František považoval církev spolu s policií za hlavní síly zaručující pořádek v říši. Následující řada medailí tedy nepřipomíná jen cír- kevní hodnostáře, ale také sloupy režimu. Funkční období těchto prelátů spadá do časů konzervativního přebudování monarchie a to je také společný jmenovatel jejich osudů a názorového za-

204 měření. Individuální odlišnosti sjednocovala věrná služba papeži a císaři při zachovávání všech zákonů a direktiv. Podobně jako tomu bylo u státní a šlechtické heraldiky, i ta církevní na sebe vzala střízlivé klasicistní formy. Jejich klid a vy- váženost však byly ve zvláštním rozporu s dramatickým vývojem v Evropě. První ukázka se příliš neshoduje s idejemi jednodu- chosti a střízlivosti, drahými výtvarným umělcům klasicistního slohu. Důvodem bude z velké části rodové zakotvení emitenta. U  olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana von Habsburg- -Lotringen, syna císaře Leopolda II., je samozřejmé očekávat jen státotvorné přístupy a činy, zatímco jeho vztah k umění nemusel V/28 Rudolf Jan Habsburg-Lotringen

205 být významný. Naštěstí ani jeho osobnost nepostrádala výrazný kulturní rozměr, jak bylo pravidlem u většiny jeho předchůdců. V Olomouci například obnovil univerzitu a podpora hudby mu vynesla věnování skladby Missa solemnis od jejího autora Ludwi- ga van Beethovena. Arcibiskupův erb na dvacetikrejcaru z roku 1820 má sice štít jednoduchého empírového tvaru, ale jeho ho- nosná adjustace je zaměnitelná s erby panovníků. (OBR. V/28) Jen podrobnější studium detailů odkryje kardinálské insignie a další církevní atributy. Antonín Theodor Colloredo-Waldsee zastával tentýž úřad V/29 Antonín Theodor Colloredo-Waldsee

206 před arcivévodou Rudolfem Janem, který mu byl ke konci jeho služby přidělen jako koadjutor. Colloredův tolar z roku 1779 je pro nás zajímavý nejen znakem, ale i letopočtem, protože je to už mince prvního olomouckého arcibiskupa. (OBR. V/29) Dva roky před ražbou bylo totiž olomoucké biskupství povýšeno na arci- biskupství. Jak je obvyklé, znak na rubu kombinuje ve čtvrceném štítu znamení arcibiskupství a figury rodového znaku. Původní znak Colloredů, stříbrné břevno v černém poli, je na nejčestněj- ším místě, tedy na srdečním štítku. Následují tři medaile pražských arcibiskupů, kteří se na zdej- ším stolci vystřídali počátkem 19. století poměrně rychle. Prvním V/30 Alois Josef Krakovský z Kolovrat

207 z nich byl Alois Josef Krakovský z Kolovrat, jehož intronizač- ní medaile je z roku 1831. (OBR. V/30) Obě větve důstojenství, světská i duchovní, jsou na erbu arcibiskupa Kolovrata zastou- peny. Jeho rodový erb s hraběcí korunou je položen na štít se znakem pražského arcibiskupství, což je zlaté břevno v černém poli. Na celkově nepříliš výrazném dojmu výtvarného zpracování se podílí dvojitý opis, který obsazuje značnou část reliéfního pole. Štít uprostřed heraldického pláště pak vypadá poměrně drobně. Kompozičně obdobná je intronizační medaile Ondřeje Aloi- se Ankwicze hraběte Skarbeka-Poslawice. (OBR. V/31) Stal se pražským arcibiskupem roku 1834. Jeho nedlouhá kariéra je však V/31 Ondřej Alois Ankwicz Skarbek-Poslawice

208 přece jen něčím zajímavá. 7. září roku 1836 korunoval císaře Fer- dinanda I. českým králem a byla to poslední česká královská ko- runovace. Třetí intronizační medaile náleží Aloisi Josefovi baronu Schrenkovi von Notzing, který se stal pražským arcibiskupem roku 1838. (OBR. V/32) Ve svém úřadu se ještě dočkal revoluč- ního roku 1848. 12. února sloužil slavnostní Te deum u sochy svatého Václava na Koňském trhu za velké účasti Pražanů. Ani Schrenkova medaile se svou koncepcí zásadně neliší od těch pře- V/32 Alois Josef Schrenk z Notzingu

209 dešlých, jen koruna, kterou vrcholí heraldický stan, je tentokrát nad arcibiskupským kloboukem. Jiná je také hodnostní koruna nad rodovým erbem, která je zde baronská. Zvláštní skupinu zastupují dvě poslední medaile. Patří hod- nostářům vyšehradské kapituly, velmi staré pražské církevní in- stituce. Kapitulu na Vyšehradě zřídil první český král Vratislav II. již v 11. století a hned ji vybavil mimořádným postavením. Ne- podléhala totiž pražskému biskupovi, ale přímo papeži. Tato subordinace byla zrušena až v polovině 18. století. Tehdy také musela vyšehradská kapitula ustoupit na dlouhý čas stavbě pev- nosti a přesídlit do podhradí. První z vyšehradských medailí patří proboštu Hennigerovi. Navzdory německému jménu nejde o ci- zince, protože jeho rod je v českých zemích usazen již od konce 14. století. Medaile Prokopa Benedikta Hennigera z Ebergu, pro- bošta vyšehradské kapituly, je z roku 1802. (OBR. V/33) Na roz- díl od předešlých medailí pražských arcibiskupů je výtvarně ná- paditější a méně konvenční, i když samozřejmě také užívá střídmé formy klasicizmu. O prostorově pojatý sokl se opírají dva oválné štíty, z nichž ten heraldicky pravý nese zkřížené klíče kapituly a levý je vyhrazen pro rodový znak Hennigerů. Oba štíty opticky sjednocuje koruna se sedmi viditelnými perlami, připomínajícími povýšení Hennigerů do stavu svobodných pánů. Také druhá vyšehradská medaile není nezajímavá. (OBR. V/34) Josef Alois Jüstel, děkan kapituly v  letech 1835–1858, zřejmě nepocházel ze šlechtického rodu. Jeho erb na instalační medaili z roku 1835 je polcený a vedle pravého pole se znakem kapituly je zvláštní heraldická figura, které dominuje astrologické znamení Váhy. Zdá se, že jde o osobní znak. Okolo štítu jsou přikryva- dla zformovaná razantně barokním způsobem. Můžeme se jen domýšlet, jestli jde o setrvačnost předchozího slohu, anebo je to časný signál reakce na střízlivost klasicizmu. Ta zanedlouho po- vede k novému slohovému obratu.

210 V/34 Josef Alois Jüstel V/33 Prokop Benedikt Henniger z Ebergu

211 VI. HISTORIZMUS

212

213 Někdy před polovinou 19. století se zdálo, že klasicizmus už ne- nabízí nic inspirativního. Jeho tendence k pravidelnosti, vyváže- nosti a tím i k určitému chladu zavedly hledající zpět k malebnosti předcházejících slohů. Patřila k nim především gotika. Většinou nešlo o hlubší studium, ze kterého by časem vzniklo něco nové- ho.Netvůrčí zápůjčky středověkých prvků vedly ke vzniku slohově rozpačitých výtvarných prací. Nezůstalo jen u okouzlení středově- kem, jehož plodem byla neogotika. Historizující aktivity později vedly podobným způsobem ke  vzniku neorenesance, neobaroka a dokonce i neoempíru. S počátky historizmu se částečně kryje romantizmus,inspirující se nejen středověkem,ale také exotickými kulturami. Do nabídky nejrůznějších výtvarných forem, které měl umělec druhé poloviny 19. století k dispozici, tak vstupovaly navíc prvky umění východu. Slohový pluralizmus umožňoval nejen vznik uměleckých prací inspirovaných uvedenými historickými slohy. Vedl také k tomu, aby se na jednom výtvarném díle daly najít prvky několika slo- hů. Podobná ledabylost měla protipól v práci některých umělců, důkladně poučených na  historických slozích. Jejich zvláštností byla snaha překonat své vzory. Tak se například na neogotických dílech občas objevuje mnohem větší přesnost a důslednost než na pracích skutečně středověkých. Byl to výsledek hlubokého stu- dia historických vzorů, vedený mimo jiné snahou po jejich očiště- ní od zdánlivých nedokonalostí. Tendence, zvaná purizmus, však představovala krok zpět, protože takto vzniklá neogotická díla většinou postrádala živost a bezprostřednost originálů. Po ode-

214 znění romantizmu přešla gotická inspirace do palety možností nabízených historizmem. Někteří teoretici, vědomi si slohového chaosu, který zavládl, se snažili o zavedení jakéhosi systému. Vý- sledkem byla snaha přiřadit staré slohy k novým objektům podle jejich funkce. Neogotika se tedy doporučovala pro sakrální stav- by, neobaroko pro profánní atd. Nejslabším místem historizmu byl netvůrčí přístup ke zvole- ným vzorům. Jestliže se například v Itálii 15. století umělci in- spirovali antikou, vznikla renesance, nový sloh. V druhé polovině 19. století podobná ohlédnutí nevedla ke vzniku něčeho nového, ale k  opakování. Kvalitní autor sice dokázal vytvořit působivé dílo i s použitím historizujících forem, ale tato cesta neměla bu- doucnost. V našich zemích můžeme navíc pozorovat snahu zapo- jit historizmus do procesu národní emancipace. Zejména neore- nesance připadala českým vlasteneckým investorům a umělcům jako zvlášť vhodná pro vyjádření národního ducha. Napodobování historických slohů ovlivilo i heraldiku, která bylaužod začátku 19. stoletív jistém útlumu. Historizmus, orien- tovaný spíše zpět než dopředu, vnesl do heraldiky oživení, ale jen v kruzích patřičně naladěných. Romanticky založení vzdě- lanci začali znovu oceňovat krásu středověkých erbů. Čím více stará šlechta ztrácela pozice v aktuálním politickém vývoji, tím víc si připomínala zašlou slávu hradů s meči a erby na zdech. Bohužel ne vždy vedlo znovuobjevování krásy starých znaků k aplikaci jejich jednoduché působivosti. Zároveň totiž pokra- čovalo prosazování realizmu do kreslení heraldických zname- ní, které můžeme pozorovat už na konci 18. století. Nebyl to ovšem žádný přínos, spíše naopak. Snad opět ve snaze překonat a vylepšit starý vzor zapomínali tvůrci znaků na středověkou stylizaci heraldických figur. Výsledkem byla například zvířata v korektní zoologické podobě nebo architektura nikoli jako sta- vební typy, ale jako konkrétní objekty. Co do formy následovala

215 heraldika věrně bezradnost výtvarného umění jako celku. Erby na mincích a medailích nebyly výjimkou. Pro zakončení úvah o zvláštní situaci heraldiky v době his- torizmu vyjímáme z Riegrova slovníku z roku 1863 následující dobové hodnocení: Známost pravidel heraldiky měla druhdy nemalé podstaty a platnosti do sebe. V době novější umění to pozbylo své důle- žitosti a platnosti. Nic však méně i nyní jest heraldika ještě nenepod- statnou pomocnou vědou historickou a právnickou. Kníže Metternich se lehce uklonil. Tvář zkušeného diplomata neprozradila jakékoli pocity. Císař mu právě oznámil, že už na- dále nebude potřebovat jeho služeb. Vše podstatné bylo řečeno, audience skončila. Toho březnového dne roku 1848 odcházela se všemocným kancléřem celá epocha. Když pak kníže sledoval z okna kočáru dozadu ubíhající vídeňské ulice, neušly mu nená- vistné pohledy a zaťaté pěsti. Od  samého začátku převratného roku 1848 následovaly v rychlém sledu revoluce v Itálii, Francii, Německu a nakonec i v Rakousku. Jejich iniciátorkou a hlavní silou byla liberální bur- žoazie, požadující konstituční stát a demokracii. Politicky aktivní obyvatelé českých zemí tyto požadavky sdíleli, ale jejich prove- dení komplikovaly národnostní rozpory a různý stupeň vývoje národů monarchie. Nekoordinovaná povstání v Praze a ve Víd- ni dokázala císařská armáda potlačit, ale situaci to nevyřešilo. Nezbytné reformy byly jen odsunuty. Osvícenější politikové si toho byli vědomi a jedním ze zvažovaných kroků byly personální změny. Nevyhnuly se ani místům nejvyšším. Koncem roku měla říše nového císaře, osmnáctiletého Františka Josefa I. Následu- jící půlstoletí pak mělo probíhat v jeho jménu. Císař ztělesňoval státnost, vůči které se od roku 1848 začali Češi po dlouhé době postupně politicky vymezovat. Stejným směrem, vedle jiných ná-

216 rodů, vykročili také obyvatelé rakouských držav v Itálii. Zajíma- vým, byť nepřímým dokladem autoritativního vztahu mocnářství k obyvatelům severní Itálie je reliéf na drobné minci z roku 1849. (OBR. VI/1) Umělec si k vyjádření myšlenky vypomohl na re- verzu prvky, které jinak bývají součástmi znaků, totiž korunami. Dominuje rakouská císařská koruna, jejíž pásky splývají na histo- rickou lombardskou Železnou korunu, umístěnou pod ní. Pozice obou korun a jejich vzájemný vztah vyjadřují nejen ochranu, ale zároveň i ovládání. První léta po nastoupení Františka Josefa na trůn probíhala ve snaze stabilizovat režim jakýmkoli způsobem. Měl tomu na- pomoci oprášený model „silného muže“, který dostane pod kon- trolu všechny nežádoucí revoluční podněty. Stal se jím ministr vnitra Alexander Bach, který tuto práci s úspěchem vykonával v letech 1851–1859. Období jeho politické dominance, označo- vané po něm jako „Bachův absolutizmus“, však nedokázalo do- statečně začlenit ambiciózní buržoazii do mocenské struktury státu. Bez podstatných změn společnosti proto nebyla naděje na skutečnou stabilitu. Vnější neúspěchy monarchie, ztělesněné porážkou v  bitvě u  Solferina, pak konečně přiměly panovní- ka k nezbytným krokům směřujícím k liberalizaci. Roku 1859 byl Bach odvolán a v následujících letech série změn proměnila Rakousko v konstituční monarchii s demokratickými právy ob- čanů a svobodou podnikání. Císařův profil na desítkách mincí a medailí s ubíhajícími roky stárl, oproti tomu habsburský orel na jejich přední straně zůstával vizuálně stabilním symbolem. (OBR. VI/2) Měnil se jen nepatrně podle rozdílů ve výtvarném rukopisu autorů. Je třeba uznat, že rakouské soustátí se vyznačovalo pozoru- hodnou vytrvalostí. V  jeho dějinách najdeme větší počet kri- zových bodů, po  kterých přesto vždy následovala konsolidace. Panovník a  jeho rada zatím pokaždé dokázali zpracovat nové

217 VI/2 František Josef I. VI/1 František Josef I.

218 podněty tak, že část přijali a část odsunuli nebo prostě nebrali na vědomí. Vyzkoušený recept se osvědčil i roku 1867, kdy Fran- tišek Josef I. přistoupil na vyrovnání s Uherskem. Historickou událost si připomeneme mincí z roku 1868. (OBR. VI/3) Uhři se na ní obešli bez alegorií a spokojili se prostým konstatováním skutečnosti. Mince z roku 1868 nese zemský znak se svatoště- pánskou korunou s typickým šikmo situovaným křížkem, která je přidržována dvojicí andělů. Jednoznačná nacionální symbolika odráží sebevědomí úspěšného národa. Uhersko dokázalo prosa- zením dualizmu realizovat jednu z nejvýše ceněných dobových hodnot. Nacionalizmus byl vůdčí silou Evropy druhé poloviny století. Žádné podobné mince s českým lvem nenajdeme. Nemohly vzniknout, protože neměly oporu v nějaké srovnatelné událos- ti. Rakousko-uherské vyrovnání vedlo v Čechách jak k živelným projevům nespokojenosti, tak k promyšleným politickým akcím. České státoprávní požadavky však císař r. 1871 nakonec zamítl. Domácí buržoazie, která v  posledních desetiletích ekonomic- ky posílila, nechtěla zůstat bez odpovídající společenské pozice. Do značné míry se proto přiklonila k národně cítící většině české společnosti. Vznik Rakousko-Uherska vyřešil vztahy Vídně se ctižádostivou a  nepoddajnou uherskou šlechtou. Ignorace čes- kých politických požadavků však měla v budoucnu přispět k zá- niku monarchie. Vyčerpaný empír dožíval v  novostavbách úředních objektů. Tam, alespoň podle mínění estétů, bylo v polovině 19. století jeho místo. V  minulosti v  okamžiku zralém pro slohovou proměnu byl vždy k dispozici nový sloh, který se už nějaký čas snažil vy- tlačit ten starý. Tentokrát ale žádný nebyl na obzoru. „Co bude dál?“ ptali se ti, kteří chtěli být kultivovaní a zároveň moderní. Ve slohovém cítění se jako vždy projevil také společenský vývoj. Dvůr měl před očima artefakty vytvořené v minulých dobách,

219 VI/5 František Josef I. VI/3 František Josef I.

220 v historických slozích tehdy platných. Vznešení zákazníci stáli o stejnou úroveň a kultivovanost výtvarných prací, které si ob- jednávali u vybraných umělců. Jenomže v jakém slohu, když žád- ný se přirozeným způsobem neurodil? Odpovědí byly výpůjčky z minulosti bez vlastního tvůrčího vkladu. Vynecháme rozporuplné důsledky, které měl historizmus ze- jména v architektuře. V oboru, který sledujeme, tedy v oblasti ko- morního reliéfu, si je také můžeme ukázat, ale „věčný“ habsbur- ský orel se k tomu příliš nehodí. Jeho mincovní obraz byl zřejmě důsledně kontrolován a neurčitý barokní výraz, kterého se mu dostalo v polovině 19. století, se po dlouhá desetiletí neměnil. VI/4 František Josef I.

221 Kultivovaným příkladem historizmu v soudobém medailér- ství je heraldický reverz medaile na 100 let založení Uherské královské akademie z roku 1880. (OBR. VI/4) Dominuje mu velký uherský znak s anděly jako štítonoši, uprostřed kterého je ale heraldická alegorie. Srdeční štít má připomínat založení ústavu z iniciativy Marie Terezie. K založení akademie ve sku- tečnosti došlo až roku 1790. I tehdy se jednalo jen o formální akt, skutečná instituce ještě nevznikla, ale i to svědčí o intenzitě uherské nacionální vlny, která pak kulminovala v druhé polovi- ně 19. století. Podobně kultivovaná, ale slohově nevyhraněná je alegorie VI/6 František Josef I.

222 na reverzu svatební medaile arcivévodkyně Gisely, císařovy dcery, z roku 1873. (OBR. VI/5) Antikizující anděl drží dva štíty přibliž- ně středověkého tvaru se znaky Rakouska a Bavorska. Německy mluvící teritorium, kterému Vídeň vládla, připomíná další ukázka, která nám zároveň umožňuje sledovat neměnnost státního znaku. Stereotypní zpracování orla se vyskytuje také na tolaru z roku 1868, vydaném na paměť III. německé spolkové střelby. (OBR. VI/6) Na  figuře heraldického ptáka nenajdeme zásadní rozdíly oproti předešlým. Působí však celistvěji, protože na prsou nese jen goti- zující štítek s křížem a na zpracování ptačího těla měl umělec víc prostoru, než tomu bylo na obdobných starších ražbách. VI/7 František Josef I.

223 Nekonečnou řadu mincovních reliéfů s dvouhlavým habsbur- ským orlem ještě zastupuje pozdní ukázka, stokoruna z roku 1909. (OBR. VI/7) Heraldický pták dokonale vyplňuje kruhové pole a jeho provedení je nesporně kultivované. Na druhou stranu ale působí drobně a zjemněle. Zestárlý císař František Josef, který je na averzu, je snad symbolem stability, ale také nemožnosti změny nebo nové orientace. S blížícím se zánikem monarchie se zdálo, že se začíná vy- čerpávat i samotný historizmus. Poslední ukázka, pocházející ze začátku 20. století, je už hodně střízlivá a také odpovídá zásad- VI/8 Karel I.

224 ně změněné historické situaci. Je to nástupní medaile Karla I. z roku 1916. (OBR. VI/8) Mladý panovník zdědil po smrti svého šestaosmdesátiletého předchůdce nejen říši, ale i  účast v I. světové válce. Ačkoliv se snažil ze všech sil, válka pro mo- narchii skončila porážkou, po  které následoval i  její rozpad. Z hlediska heraldické symboliky je příznačné, že také na této medaili marně hledáme českého lva. Na každé svatbě se najdou klevetníci. Nechyběli ani na té, ze které se roku 1900 čerstvě sezdaná dvojice vracela na velkostatek Cho- toviny. Novomanželé už odjeli, ale před chrámem ještě postáva- ly hloučky zvědavců. V  jednom zaznívalo: „Té parády, pozlátka a erbů.Nevídáno.A víte-lipak,jakjetos jejichurozeností?Ženich, Ervín Nádherný z Borutína, má urozenost po dědovi, pražském měšťanovi, který si ji koupil teprve roku 1838! A panna nevěsta Ringhofferová? Baronka? Darmo mluvit. První Ringhoffer přišel do Prahy před sto třiceti lety jako kotlářský tovaryš.Tak je to!“ Rychlý ekonomický rozvoj západní a střední Evropy v druhé polovině 19. století postavil země tvořící habsburskou monarchii do nové situace. Ty vyspělejší úspěšně absolvovaly průmyslovou revoluci, která měla i politické důsledky. Patřily k nim také české země. Vlastenectví začalo opouštět kabinety intelektuálů a pro- jektovalo se do politické praxe. Zároveň se měnila jména majitelů zámků a paláců, nad jejichž vraty se vedle starých erbů objevovaly jiné, neznámé a zjevně nové. Po překonání krize v sedmdesátých letech se český průmysl a zemědělství rychle vyvinuly na poměrně vysokou úroveň. Jed- ním z důsledků byl růst národního sebevědomí a z něho plynoucí politické požadavky Čechů a Moravanů. Důležitou společenskou silou se stávali podnikatelé. Ve  společnosti začali nahrazovat šlechtu v jejích tradičních pozicích. Avšak také někteří členové

225 vysoké šlechty nový pohyb zachytili a s úspěchem se prosazo- vali ve sféře velkopodnikání. Na druhé straně také část špičky průmyslnické vrstvy zatoužila po lesku urozenosti a jeho ztěles- nění – erbu. Pragmaticky uvažující státní aparát žádosti neod- mítal. Úřady správně předpokládaly, že povyšováním vhodných osobností do šlechtického stavu dlouhodobě upevňují moc státu. V malém se tak opakoval systém známý z nobilitace bohatých měšťanů v 16. století. V 19. století měly podobné tendence větší rozměry a dávaly postupně vzniknout nové společenské elitě tvo- řené částí šlechty a průmyslníků. Důležitým znakem příslušnosti k  českému vlasteneckému hnutí bylo užívání národního jazyka. Nešlo o nějakou zvláštnost, naopak. Nacionalizmus byl typickým znakem druhé poloviny 19. století v celé Evropě. Dalo by se říci, že u nás šlo také o pud sebezáchovy, protože tlak němčiny a maďarštiny, zvláště po ra- kousko-uherském vyrovnání, zřetelně posiloval. Vlastenecky orientovaná česká inteligence, která národnímu hnutí dodáva- la ideje, sledovala s rozpaky slovní projevy domácí šlechty. Ta i nadále užívala němčinu a česky mluvila jen se služebnictvem. Česká šlechta ve  své většině příliš nevěřila v  úspěch národ- ní věci. Pokud se někteří její příslušníci angažovali, pak spíš ve vědě a kultuře než v politice. V záležitostech loajality k mo- narchii nedokázali překročit svůj stín a vůči aktivnímu české- mu vlastenectví zůstávali zdrženliví. V  českém prostředí do- mácí šlechta zdaleka nehrála takovou roli jako polská a uherská ve svých zemích. Pro její obecnou pasivitu s ní aktivní část české společnosti postupně přestávala počítat. Jako vždy byly i zde vý- jimky. Příkladem je Václav Kounic a vedle něj několik dalších, náležejících do skupiny šlechty státoprávní. Ta brala za své čes- ké emancipační snahy. Další a početnější skupinu tvořila šlech- ta ústavověrná, podporující stávající režim. Kdybychom chtěli najít nějaké historické příčiny odsunu české šlechty na vedlejší

226 kolej národního společenství, vybaví se letopočty 1620 a 1741. Po dvou neúspěšných pokusech o odtržení od Rakouska neměla už naše šlechta zřejmě dost síly a vůle na třetí pokus. Také slo- žení urozené části národa se za poslední dvě století značně pro- měnilo opakovanými sňatky s cizími rody, zejména z německy mluvících zemí. Naznačené společenské změny se musely promítnout také do postavení a fungování heraldiky. Právě nyní, v druhé polovině 19. století, končí souvislé dějiny heraldiky jako všeobecně uží- vané, potřebné a praktické nauky. Začala se posouvat do polohy koníčka staromilců a na vyšší úrovni směřovala mezi pomocné VI/9 František Jindřich Šlik

227 VI/10 Maxmilián Thurn-Taxis vědy historické. Ve státní sféře si zatím své praktické postavení a funkce udržovala. Vzorek historizující šlechtické heraldiky zahájíme reverzy dvou portrétních medailí. Loučení s  klasicizmem představuje ražba z roku 1847. (OBR. VI/9) V čase, kdy se už v kulturních centrech Evropy začalo s romantickým připomínáním slohů sta- rých časů, máme před sebou klasicistně provedený erb Šliků. Snad jen přikryvadla jsou trochu rozevlátější, než by se na pravý klasicizmus slušelo. Častý nešvar vznášení přileb s klenoty nad hraběcí korunou už jen registrujeme. Osobnost, která medaili vy- dala, si jistě zaslouží pár vět. Generál jezdectva hrabě František

228 Jindřich Šlik na sebe v císařských službách upozornil při potla- čování uherských povstalců roku 1848. V bitvě u Solferina roku 1859 už tak úspěšný nebyl. Téhož roku odešel do výslužby. Jednoznačný kontrast k  předešlé ukázce představuje medaile z roku 1883, vydaná Maxmiliánem Thurn-Taxisem. (OBR. VI/10) Jeho rod se zakoupil v Čechách až roku 1808, ale pak už zů- stal natrvalo. Kníže Maxmilián Maria Lamoral Thurn-Taxis byl nejspíš romantik. Jeho heraldicky bezchybná medaile má na reverzu rodový znak bez pláště a knížecí koruny, s jedinou přilbou s klenotem. Erb je zato umístěn do gotického trojlistu formovaného jako architektonický detail a  také stylizace při- VI/11 Anna z Lobkovic a František Antonín z Harrachu

229 kryvadel a volba typu písma svědčí o obdivu ke středověkému umění a rytířské tradici. Následující medaile byla ražena roku 1877 ke  zlaté svatbě Františka Arnošta Harracha a Anny z Lobkovic. (OBR. VI/11) Kdybychom neznali rok vydání, snadno bychom ji umístili ně- kam k roku 1730. Zřetelně barokní dekorace ukazuje, že tento silný sloh se dokázal v heraldice znovu prosazovat dříve než třeba v architektuře. Z manželství připomínaného medailí vzešel syn Jan, který se stal zemským a říšským poslancem. Jako významný český politik patřil ke konzervativnímu křídlu. Měl na co nava- zovat, protože také jeho otec byl politicky aktivní. VI/12 Gabriela z Auerspergu a Alfred Windischgrätz

230 Také další medaile, tentokrát ke stříbrné svatbě, připomí- ná politickou osobnost. (OBR. VI/12) Alfred Windischgrätz a  Gabriela rozená Auerspergová k  té příležitosti vydali roku 1902 medaili, která slohově patří na první pohled do 17. století. Její barokní tvarosloví je jednoznačné. Vnuk neblaze proslulého maršála byl předsedou panské sněmovny, podporoval staroče- chy a v politické praxi preferoval soustředění na hospodářské záležitosti. Podobně slohově konzervativní je heraldická strana medaile ke stříbrné svatbě dvojice František Josef Auersperg – Vilemína Kinská z roku 1903. (OBR. VI/13) Hermelínový plášť s kníže- cí korunou přesně odpovídá formě, která se vyvinula v baroku. VI/13 Vilamína Kinská a František Antonín z Auerspergu

231 Také ovály štítů nepřipouštějí nějaký náznak nového výtvarného cítění objednavatele a tvůrce. Následující svatební medaile z roku 1900 má kupodivu jen jeden erb. (OBR. VI/14) Vysvětlením je skutečnost, že ženich i nevěsta nosili stejné jméno, protože byli vzdálenými příbuz- nými. Svatba Františka Ringhoffera a  Iny Ringhofferové tím tak trochu připomíná dynastické sňatky minulosti. Ze sloho- vého i heraldického hlediska jde o medaili mimořádně zajíma- vou, i když spíš v negativním smyslu. Ringhofferovský erb je v pozdně gotickém štítu, pod ním jsou květinové girlandy zavě- šené na barokních volutách. Baronskou korunu přidržují putti. Do slohové směsice s nimi vstupuje ještě ignorace heraldických pravidel. Levý z andílků sedí na okraji štítu a jeho noha zakrývá jednu z heraldických figur erbu. Kvalitní umělecké provedení a slohová neuchopitelnost se zvláštním způsobem snoubí s he- raldickou ležérností. Přehled příkladů heraldického historizmu ukončíme medailí ke svatbě, o které jsme se zmínili na začátku. (OBR. VI/15) Erby manželské aliance Nádherných a Ringhofferů jsou z téže autorské ruky, která vytvořila medaili předešlou. Formální roz- díly jsou nepatrné. Drobné štíty jsou spíš pseudorenesanční, de- korace možná rokoková, putti opět barokní. Jejich figury, hybné a plastické, tentokrát zasahují do štítů méně, ale kompozici do- minují, jako by oni měli představovat hlavní obsahové sdělení reliéfu. K zajímavé osobě ženicha dodejme, že byl doktor práv a poslanec českého zemského sněmu. Pro jeho život byla ale asi podstatnější dráha velkostatkáře. Svědčilo by o tom jeho autor- ství několika odborných zemědělských knih. Soubor medailí z druhé poloviny 19. století, z nichž některé o pár let překročily rok 1900, jsou nostalgickým rozloučením se šlechtou v jejích tradičních rolích. Po zániku monarchie se její postavení v našich zemích mělo zásadně změnit.

232 VI/15 Leopoldina Ringhofferová a Ervín Nádherný z Borutína VI/14 Ina Ringhofferová a František Ringhoffer

233 „...Pane, dej mi sílu, abych dokázal čelit neznabohům a ochrá- nil tvou církev...“ Z kaple se ozývaly úryvky šeptané modlitby. Několik bezesných listopadových nocí roku 1848 dovedlo mod- lícího se člověka k pocitu bezmoci a zoufalství. Hrabě Giovanni Maria Mastei-Ferreti, který jako papež už dva roky užíval jmé- no Pius IX., zažíval chvíle velké životní zkoušky. Byl v obleže- ní povstalců v paláci Quirinal. K boji proti útočníkům neměl prostředky a pasivní obětí se stát nechtěl. Nazítří v převlečení uprchl na jih, daleko od Říma, kde byla mezitím vyhlášena re- publika. Z Neapole pak požádal císaře o pomoc proti osnovate- lům krvavé revolty. Dostalo se mu jí. Rok 1848 byl osudný nejen pro rakouského císaře, ale i pro papeže. Pius IX. byl na stolci sv. Petra už dva roky a svou tolerancí vzbuzoval naděje světských liberálů a církevních modernistů. Šok z revoluce ho však radikálně a na celý život proměnil. Od zmí- něného roku už jako přesvědčený konzervativec blokoval, brzdil a zatlačoval veškerý pokrok až do konce svých dnů.V tomto ohle- du si dobře rozuměl se silami, které po roce 1848 ovládly habs- burskou monarchii. Prvním významným plodem porozumění mezi Vídní a Římem byl roku 1855 konkordát. Církev byla podle jeho litery především zbavena státního dohledu, který kdysi prosadil Josef II. Navíc zís- kala zpátky vliv na školství a kulturu. Avšak ani císař František Josef I. nedokázal obrátit směr vývoje. Časem musel některé své plány revidovat, což postihlo i konkordát. Napřed byl oslabován některými úpravami, které si vyžádala veřejnost, aby byl nakonec roku 1870 vypovězen. Spojení oltáře a trůnu bylo tak v monarchii oslabeno, ale přece zůstalo funkční. Přečkalo i velké celoevropské tříbení názorů, které nastalo po vyhlášení dogmatu o papežském primátu a  neomylnosti. Argumenty odpůrců byly jednoduché. Jestliže občan katolického vyznání považuje za svou nejvyšší au-

234 toritu papeže, popírá tak stát, ve kterém žije, a stává se potenciál- ně nebezpečným. Státy, které k takové interpretaci dospěly, začaly doma oslabovat církev všemi dostupnými prostředky. Příkladem je Německo, kde se nacionalizmus začínal projevovat jako stále důležitější idea. Její vyznavači se nehodlali dělit o moc s nějakou nadnárodní institucí, i když se odvolává k samotnému Bohu. V  Rakouském císařství zůstala církvi její společenská váha v zásadě zachována, i když také zde byla vystavována různým tlakům. Církevní hodnostáři druhé poloviny 19. století je jistě pociťovali. Vykonávali však loajálně svou službu, kterou nejspíš zároveň považovali za poslání. Některé z nich si představíme pro- střednictvím medailí, které v různých fázích své kariéry vydali. VI/16 Bedřich z Fürstenberka

235 Nejstarší ukázkou souboru je intronizační medaile olo- mouckého arcibiskupa Bedřicha z  Fürstenberka z  roku 1853. (OBR. VII/16) Jeho rod nepatřil mezi nově příchozí, v Čechách se začal usazovat již v 16. století. Znamení Fürstenberků, kterým je orlice s oblačným lemem, najdeme jako srdeční štítek ve znaku olomouckého arcibiskupství. Medaile ještě nepřináší detaily vy- půjčené ze starých slohů, jak bychom očekávali, a působí poměrně civilně. Vydavatel však svůj zájem o středověk realizoval později v neogotické přestavbě olomoucké katedrály. Ve svých církevních hodnostech i v dráze konzervativního politika se podobal mnoha jiným prelátům aristokratického původu. Oproti předcházející připomíná úmrtní ražba z  roku 1883 složitější osobnost. (OBR. VII/17) Českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík bývá charakterizován jako vlastenec a buditel. Jistě právem, když například k jeho budování českého školství v regionu dodáme, že se uskutečňovalo za silného odporu místních Němců. Svůj stín katolického biskupa však pochopitelně překročit nedoká- zal. Přes svůj osobní nesouhlas s vyhlášenou papežskou neomyl- ností pak toto dogma ve své diecézi prosazoval. Jirsík nebyl uro- zeného původu a jeho prostá medaile má proto znak s obvyklými církevními figurami, kotvou a křížem. Historizující období však nezapře použití gotického čtyřlistu, ve kterém je znak umístěn, Také vyšehradský probošt Antonín Lenz byl nešlechtic a jeho medaile z roku 1888 nese znak kapituly. (OBR. VI/18) I když se s ním setkáváme v Praze, jeho přilnutí k církvi proběhlo v již- ních Čechách. Podílel se na něm zmíněný biskup Jirsík, který předpoklady mladého muže k službě církvi rozpoznal. Lenz se prosazoval jako publicista a spisovatel a zdálo se, že by mohl být Jirsíkovým nástupcem. To se nakonec nestalo. Dekorativní ad- justace oválného štítu se zkříženými klíči na jeho medaili dobře ilustruje historizující období heraldiky, protože je neorenesanční anebo neobarokní.

236 VI/18 Antonín Lenz VI/17 Jan Valerián Jirsík

237 Složitý aristokratický znak následující ukázky nás vrací do světa vysoké šlechty. Medaile z roku 1889 patří Františko- vi de Paula Schönbornovi, který v mládí asi nesnil o církevní kariéře. (OBR. VI/19) Jeho založení víc vyhovovala vojenská dráha. V bitvě u Náchoda roku 1866 však byl těžce raněn, což ho pravděpodobně přivedlo ke  změně hodnotového systému. Po vystudování teologie a vysvěcení na kněze zastával postup- ně vyšší a vyšší církevní funkce, aby se stal nakonec pražským arcibiskupem. Zemřel roku 1899 jako kardinál. Provedení jeho erbu na medaili je překvapivě střízlivé a mohli bychom si ho bez potíží představit třeba v druhé polovině 20. století. Po slohové VI/19 František de Paula Schönborn

238 stránce skýtají medaile doby historizmu nečekaná překvapení, která nemusí odkazovat jen k minulosti, ale kupodivu i k bu- doucnosti. Posledním významným mužem církve v našich zemích, jehož medaili z roku 1910 si zde připomeneme, je Lev kardinál Skr- benský. Ve znaku pražského arcibiskupa na reverzu rozpoznáme znamení starého českého rodu Skrbenských z Hříště, totiž kůl provázený dvěma zrcadly. (OBR. VI/20) Skrbenští ale dosta- li zrcadla posázená pštrosími pery do znaku jako polepšení až v 17. století, když do té doby užívali prostý erb se černým kůlem ve  stříbrném poli. Kardinál Skrbenský zažil 1. světovou válku VI/20 Lev Skrbenský z Hříště

239 a císařovu nemilost, která ho zbavila pražského arcibiskupství. Nakonec ho postihla i nevraživost politiků mladé republiky, kte- ří v něm viděli exponenta rozpadlé monarchie. Zemřel v ústraní roku 1920. Závěrem si povšimneme heraldických medailí vydaných církevními řády. Starší z  nich, která má snad funkci účelové známky, není datovaná, ale pochází nejspíš z konce 19. století. (OBR. VI/21) Vydali ji premonstráti z Teplé a barokizující erb na reverzu má jako znamení troje jelení paroží. Se znakem řádu nemá nic společného, protože souvisí s osobou zakladatele kláš- tera v Teplé, blahoslaveným Hroznatou. Klášter založil v letech 1193–1197 jako splnění papežovy vůle. Hroznata se totiž zúčast- nil III. křížové výpravy, ale během ní požádal papeže o zproštění slibu. Dostal ho s podmínkou, že na svém panství založí klášter, což po svém návratu také udělal. Zakladatel kanonie je zároveň prvním známým nositelem erbu tří jeleních paroží. Jeho potom- ci, souborně zvaní Hroznatovci, si znamení ponechali, ale jejich větve užívaly různá jména. Mezi nejznámější z nich patřili páni z Gutštejna a z Vrtby. Druhá řádová medaile, ražená roku 1912, má připomenout dostavbu pražského kláštera křížovníků s červenou hvězdou po- blíž staromětské Mostecké věže. (OBR. VI/22) Také tato novo- dobá ražba nám přibližuje dávnou a úctyhodnou instituci, totiž mužský řeholní řád, který jako jediný můžeme považovat za pů- vodní český. Středověký rytířský řád založila Anežka Přemyslov- na roku 1233 a během následujících staletí na svém exponovaném místě, které dodnes neopustil, sdílel s Prahou všechno dobré i zlé. Řádové znamení na medaili je bez štítu a z obou stran ho doplňu- jí dva karafiáty. Většinou se nezabýváme dekorativními doplňky, ale v tomto případě si pozornost zaslouží. Stylizace květin je totiž zatím prvním příkladem secese, slohu, který si kladl za cíl pohřbít vyčerpaný historizmus. Z naší perspektivy k němu měl však blíž

240 VI/22 Praha, křížovníci s červenou hvězdou VI/21 Klášter Teplá

241 než k modernistickým směrům, které vpadly na výtvarnou scé- nu se začátkem 20. století. Secesi kupodivu skoro nenacházíme na dobových heraldických ražbách, a proto je zmíněný příklad vzácný. Obě uvedené řádové medaile vznikly již v moderní době. Zá- roveň však svými kořeny sahají do hlubin 12. a 13. století. V kláš- terním ústraní přečkala středověká heraldická tradice až na za- čátek 20. století. Budějovický krejčí Joachim Schmid v rozpacích převracel v prs- tech medaili krajinské výstavy otevřené roku 1884. „ Pěkná, ano, hlavně ty figury, co ukazují všechna řemesla. I  městský znak na druhé straně je, jak má být. Ale co ten dvojjazyčný ná- pis? Nevím, nevím, jestli těm Čechům nějak moc nepovolujeme. Aby se nám to nakonec nevymstilo.“ Medaile ale měla úspěch a mnoho návštěvníků si ji vezlo domů, aby jim i po létech výsta- vu v Českých Budějovicích připomínala. S  mírným zjednodušením se dá říci, že 19. století patřilo „třetímu stavu“ – měšťanstvu. V Českých zemích to bylo patr- né zejména v druhé polovině století. Příčinou jistého zpoždění, které bylo u nás patrné oproti jiným evropským zemím, byla nutnost překonat provincializmus, do kterého se Čechy a Mo- rava dostaly v rámci monarchie v předchozím období. Ve změ- něné společenské atmosféře se měštanstvo rychle stávalo vůdčí silou národní emancipace. Z měšťanských rodů pocházela řada významných osobností české politiky, vědy a kultury. Jen soli- térně zde nacházíme zástupce šlechty. Centry nové společenské dynamiky byla města. Dobře situovanou část obyvatel měst tvořili větší řemeslní- ci a obchodníci, podnikatelé a také lidé ve svobodném povolá- ní. Někteří z podnikajících měšťanů poměrně rychle bohatli.

242 Bylo ve shodě s lidskou přirozeností, že získané bohatství chtěli předvést, ale umění reprezentace neměli po kom zdědit. Otcové a  dědové zbohatlých českých měšťanů nemohli svým potom- kům předat nezbytnou kultivovanost, protože ji ve své výbavě neměli. To se začalo u nás v druhé polovině 19. století měnit. Šlechta byla za zenitem, ale některé její vlastnosti měšťanstvu nadále imponovaly a zkoušelo je napodobovat. Ne vždy se to vydařilo. Měšťané si zařizovali své domy podle šlechtických vzorů, ale pokud je kopírovali slepě, bývaly výsledky pochyb- né. Přepych bez vkusu se obracel proti investorům. V lepších případech vznikaly stavby a umělecká díla podle historizujících vzorců a  jejich kvality jsme si už rozebírali. Mezi použitelné vlastnosti aristokracie patřilo také mecenášství, které měšťan- ská špička brzo přijala za své. Překročila stín vrozené šetrnosti a těšila se z úcty, kterou získávala podporou umělců, tvořících v  novodobých národních intencích. Nešlo jen o  individuální donace. Také město, domovské prostředí měšťanstva, se samo projevovalo jako donátor. Komunita obývající českomoravský prostor byla ovšem ná- rodnostně rozdělená. Národní příslušnost určovala cíle politic- ké i kulturní. Český a německý živel podporoval ty „své“ a obě strany přitom vycházely z rozdílných pozic. Češi, považující se za utlačovaný národ, promítali do mnoha svých běžných akti- vit myšlenky boje za  prosazení svébytnosti a rovnoprávnosti s  ostatními. Němci, přesvědčení o  vlastní nadřazenosti a  vy- volenosti k ovládání jiných, se stavěli přezíravě k neněmeckým národům. V  takovém konfrontačním prostředí se formovala mladá česká buržoazie a osvědčila v něm víc než jen pouhou životaschopnost. České městské prostředí druhé poloviny 19. století produko- valo politické i kulturní akce, které skoro vždy splynuly v jedno. V  řadě případů kopírovalo nápady německé konkurence, jako

243 tomu bylo u založení Sokola. Byl to tělocvičný spolek s brannými prvky, občas přebírající politické úkoly. Založili ho roku 1862 dva čeští vlastenci s německými jmény, Tyrš a Fügner, kteří dobře odhadli národní potřeby. Zakládání spolků se stalo velmi oblíbe- nou a účinnou formou společenského života. Na jakémkoli mís- tě, kde se našla aktivní skupinka národně cítících Čechů, mohl vzniknout spolek s nejrůznějším zaměřením. Dalším zajímavým fenoménem, shrnujícím různé aktivity, byly výstavy. Veřejná pre- zentace čehokoli umožňovala společenská setkávání, uplatňování národní myšlenky i komerční efekt, to vše na jednom místě. Vý- stavy byly navíc demokratické i ve smyslu teritoriálním. Neby- VI/23 Plzeň

244 ly vyhrazeny jen metropoli, ale s úspěchem se do nich pouštěla i menší města. Plzeňská medaile z roku 1868 je věnována svěcení sokolského praporu. (OBR. VI/23) Na reverzu bez písma je složitý mětský znak, zde v jednom ze svých vývojových stadií. Oproti pozdější- mu stavu je štít sice definitivní, ale navíc jsou dvě přilby a anděl nemá funkci štítonoše. Šumperská medaile z roku 1887 je věnována 200. výročí zdejší- ho střeleckého spolku. (OBR. VI/24) Také zde na heraldické stra- ně písmo chybí, ale znak sám je podán pozoruhodným způsobem. Především upoutá jeho civilní pojetí, které je ve značném kontrastu VI/24 Šumperk

245 s malebností ovládající tvorbu erbů v této době. Městský znak bez štítu je rozveden do celé plochy medaile. Střídmé pojetí poněkud oživuje renesanční tvar štítu mezi věžemi městské brány. Nedatovaná záslužná medaile průmyslové komory města Zhořelec má latinský opis. (OBR. VI/25) Latina představova- la kompromis v setrvalém utkávání českého a německého živlu a uplatňování národních jazyků vůbec. Proto na latinské nápi- sy narážíme poměrně často. Heraldický reliéf je zde suverénně zvládnut a jeho autor zvolil neorenesanční pojetí. Dvojjazyčná je v  úvodu zmíněná medaile krajinské výstavy v Českých Budějovicích z roku 1884. (OBR. VI/26) Na aver- VI/25 Zhořelec

246 zu s alegoriemi průmyslu, řemesel a zemědělství je opis tvořený českou a německou částí. Městský znak na heraldickém reverzu vyznívá poměrně drobně, což je způsobeno dubovými a vavříno- vými ratolestmi po obvodu a mohutnými rytíři – štítonoši. Obecně oblíbené atributy tehdy moderního průmyslu a země- dělství obsadily z velké části také ovál medaile z Hradce Králo- vé. (OBR. VI/27) Je věnována národopisné výstavě roku 1894. Městský znak v neorenesančním štítu by mezi úly, snopy, nástroji a stroji nejspíš zanikal. Jestli se to nestalo, pak je to zásluha faktu, že historický hradecký erb je prostý a výrazný. Tvoří ho český lev s písmenem G v předních tlapách. VI/26 České Budějovice

247 Kompletní německý opis olomoucké medaile z  roku 1892 zřejmě vypovídá o poměru národností ve městě. (OBR. VI/28) Medaile byla ražena na paměť Průmyslové a živnostenské výsta- vy a její výtvarná forma je jasně neobarokní. Jak návrh, tak raž- ba svědčí o bezchybném zvládnutí úkolu a autor nízkého reliéfu s moravskou orlicí měl jistě s heraldikou hodně zkušeností. Také jihlavská medaile z  roku 1908 má německý text. (OBR. VI/29) Kompozice s využitím alegorické ženské figury a ponechávající pro městský znak jen malou plochu se příliš ne- VI/27 Hradec Králové

248 vyplatila. Jihlavský znak je čtvrcený a jeho figury, jak je v tako- vých případech běžné, doplatily na zmenšení. Medaile k jubilejní výstavě je zajímavá také ze slohového hlediska. Dobově kostýmo- vaná figura sedící ženy drží v jedné ruce ratolest a v druhé bohatě tvarovanou vrcholně barokní kartuš s městským znakem. Jak už bylo řečeno, tvarově dramatické orámování znaku spolehlivě pře- bíjí znak samotný. Slohový hybrid doplňuje opis. Název výstavy je proveden střízlivým písmem bez patek, zatímco pro německý název města byl zvolen historický typ písma. Závěrečná medaile z  roku 1891 pochází z  hlavního města. (OBR. VI/30) Zemská jubilejní výstava v Praze byla koncem sto- VI/28 Olomouc

249 letí vyvrcholením prezentace českých národních snah. Odpovídá tomu i ražba, které byla evidentně věnována velká péče. Latinský opis doplňuje bohatě propracovaný reliéf. Dramaticky provedená dvojice českých lvů drží podobně pojatý štít se znakem města. Ve znatelně nižším reliéfu je modelován drobný habsburský orel, který je na pražském znaku jako klenot prostřední ze tří přileb. Ze stran ho navíc svírají dvě řady praporů. Sebevědomí měst- ského stavu se zpracováním heraldického reliéfu hlavního města přihlásilo k všenárodní věci. VI/29 Jihlava

250 VI/30 Praha

251 ZÁVĚREM Rok 1918 je jedním z  hraničních kamenů evropských dějin. Označuje konec světové války a zároveň také konec jedné monar- chie, která v této části Evropy dominovala několik století. Sou- časně připomíná vznik nových nebo lépe staronových států, které ji dříve tvořily. Všechny se musely již na začátku své samostatné existence zabývat úvahami o státním znaku. Mohlo by se tedy zdát, že význam heraldiky nemůže snížit žádný razantní dějin- ný převrat. To by ale byl povrchní pohled, přehlížející dosavadní společenský vývoj. Pražské ulice, poseté 28. října roku 1918 strhanými emblémy s habsburským orlem, by bylo ještě možné vykládat jako spontán- ní, symbolické účtování s nepopulární monarchií. Aktérem byl „svrchovaný lid“, fenomén známý z pařížských ulic roku 1789. V Praze o více než jedno století později netekla krev šlechticů. Averze vůči urozeným se projevila o něco později a jinak. Jako v  každém nástupnickém státě i  v  Československu byly první týdny po převratu vyplněny intenzivní legislativní činností. Vy- rovnání s vlastní šlechtou stálo zřejmě dost vysoko na stupnici důležitosti. Již 10. 12. 1918 totiž vstoupil v platnost zákon č. 61. V jednom z jeho čtyř paragrafů stojí: Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem, nebo dodatkem vy- značujícím šlechtictví. Krátká debata v Národním shromáždění československém o týden dřív, která k této normě vedla, neměla samozřejmě šanci odpovídajícím způsobem obsáhnout fenomén české šlechty, vzniklý kdysi ve středověku. Debata si ani takový cíl nekladla. Její průběh a výsledek můžeme spíš přirovnat k po- psanému spontánnímu strhávání habsburských orlů. Za zákonem

252 však nestál lid, ale jeho zástupci, vzdělaní a historií poučení, kteří v tu chvíli kladli právní základy nového státu. Zákon č. 61 mířil přímo do srdce české feudální tradice se snahou eliminovat vše, co s ní souviselo. Na přímý zákaz heraldiky došlo později, až při jedné z novelizací tohoto zákona. Erby ovšem byly samozřejmou součástí dějin šlechty. Ta kdysi dávno heraldiku vytvořila a te- prve z ní se postupně odvozovaly znaky státní, církevní, městské. Nebylo reálné předpokládat, že tohle všechno je možné zrušit ja- kýmkoli zákonem. Ve zjitřené době takhle ale nikdo nepřemýšlel. Hledala se rychlá a rázná řešení. Co z  heraldiky v  historickém roce 1918 zůstalo použitelné pro nový stát? Republika například zjevně nepotřebovala, aby hlava státu měla pravomoc povyšovat do šlechtického stavu. Vy- šlo z módy potvrzovat svou osobní výlučnost pomocí erbu. Pro úspěšného občana se postupně objevovaly nové způsoby sebepre- zentace. Jiné to bylo se státními symboly. Státní znak se po delším vyjasňování stanovisek vrátil k historickému českému lvu spolu s  heraldickými figurami dalších zemí tvořících Českosloven- sko. Jejich feudální „rodokmen“ ovšem nebyl nijak zdůrazňován. Z původní čtveřice dokázala přejít do republikánského prostředí vedle státní ještě také městská heraldika. V republice Českoslo- venské nebylo místo pro šlechtickou heraldiku a stejné to bylo i s heraldikou církevní. Katolická církev byla nyní jednoznačně vnímaná jako relikt minulosti podle starého hesla o spojení oltá- ře a trůnu. Byla v defenzivě i se znaky svých prelátů a klášterů, které se uplatňovaly v uzavřeném církevním prostředí. Podobně příležitostné výtvarné realizace erbů neopouštěly prostředí české šlechty, která podle zákona už neexistovala. V dalších desetiletích se obě zmíněné větve heraldiky, šlech- tická i  církevní, staly objektem zájmu specializovaných vědců jako uzavřená umělecko-historická kapitola. Heraldika na našem území přestala být komplexní a začala se vyvíjet jinými cestami,

253 než tomu bylo doposud. Její živá součást dál reflektovala vývoj společnosti. Teď to ale byla společnost republikánská. Živou ob- lastí se staly značky továren, které se šířily s jejich výrobky rych- lostí typickou pro moderní dobu. Značky a emblémy patřily sou- časnosti a potvrzovaly ji. Totalitní režimy, další charakteristika 20. století, se většinou prezentovaly novotvary různě složených emblémů. Jen v Německu bylo ke stejnému účelu zneužito staré heraldické znamení orlice. V polovině století se zdálo, že je he- raldika na konci svého vývoje. Budoucnost měla ukázat, jestli je to přechodný, nebo trvalý stav.

254 HERALDIKA – VĚDA A UMĚNÍ, TEORIE A PRAXE, SPOLUPRÁCE A SVÁR Popisy erbů a pravidla jejich vytváření, kdysi předávané navzájem heroldy a uchovávané v jejich paměti, představují první polovinu celku. Cesta erbů historií, v různých slohových převlecích, po- tvrzuje význam výtvarné složky. Ta je druhou polovinou pojmu heraldika. Slovo kodifikuje, ale popis sám o sobě by jako erb pů- sobit nemohl. Erb vytvářený jenom citem umělce a řízený pouze výtvarnými zákonitostmi by zase směřoval k volnému artefaktu, a popřel by tak nakonec své poslání. Jestliže je heraldika cha- rakterizována mimo jiné jako symbióza vědy a umění, pak to- hle spojení v sobě skrývá od začátku napětí. Poznávání vědecké a umělecké představuje dvě cesty, sice paralelní, ale svou pod- statou zcela odlišné. Stejně odlišné, jako jsou lidské typy vědce a umělce. Teoretických úvah o heraldice se zdá být víc než těch zabývajících se její výtvarnou praxí. Jistě to není náhoda. He- raldika patří do skupiny pomocných věd historických a vědecká obec ji jako takovou respektuje. Její výtvarná polovina má v pro- fesionálním uměleckém prostředí mnohem slabší pozici, pokud vůbec nějakou. Umělce odrazuje práce podle nějakých vnějších pravidel. Výtvarné teoretiky zase víc oslovují jiná témata než he- raldická. Dějiny umění ovšem mluví jasně. Erby ryté a leptané jako gra- fika, malované na plátně i na zdech, sestavované jako mozaika anebo vitráže, sekané do kamene, odlévané z bronzu, ražené ze zlata, modelované z keramické hlíny... Všechny možnosti jejich realizace dělají z erbů jednoznačně součást světa výtvarného umě- ní. Ale jakého umění, ptají se ti, kteří chtějí všechno vědět přesně. Jde o takzvané velké umění, anebo o umění užité? Výjimky po-

255 tvrzují pravidlo a každé dělení je jen pomůckou. Rozhodně není rozumné spoléhat se na jeho obecnou platnost. Do široké oblasti užitého umění patří vedle nádobí také třeba tapiserie. Kudy vést dělicí čáru, zejména když uvažujeme nad díly historickými? Je třeba gotický figurální relikviář dílem užitého umění? Jsou nadži- votní plastiky heraldických orlů nad portálem barokního paláce sochami, nebo heraldikou? Umění bylo v historii jen jedno a jeho tvůrci se sami proti sobě oborově nevymezovali. Jistěže si kon- kurovali, poháněni ctižádostí a touhou překonat kolegy a posléze i sami sebe. Společnost brala jejich podivínství jako daň za mi- mořádné schopnosti, kterými disponovali. Nadání některých lidí tvořit umělecká díla bylo po celé období feudalizmu velmi ceněné zejména těmi, kteří se chtěli uměním prezentovat a měli na to prostředky. V chrámových klenbách, na portálech kaplí a prů- čelích paláců, tam všude, uprostřed fresek, reliéfů a plastik byly také erby jako výtvarný podpis investora. Profesionalita tvůrcům nedovolovala, aby heraldický detail nebyl na  stejné umělecké úrovni jako to ostatní. Zkušenost jim také říkala, že vznešený objednavatel často věnuje první pohled právě svému erbu a pak teprve tomu ostatnímu. Malíři, sochaři, grafici a umělečtí řeme- slníci, všichni věděli, že rozhodující je výsledek, schopnost oslovit diváky a naplnit očekávání objednavatele. Ve svých ateliérech si jistě občas tvořili pro své potěšení anebo z  vnitřního nutkání. Rozhodující ale byla objednávka anebo aspoň předpokládaný zá- jem o to, na čem o své vůli právě pracovali. „Umění pro umění“ tehdy ještě neexistovalo. Albrecht Dürer neváhal věnovat svůj čas graficky dokonale propracovanému erbu. Všestranný Benvenuto Cellini dokázal vytvořit sochu pro florentské náměstí, stejně jako medaili s erbem nebo stříbrnou figurální slánku na knížecí stůl. Možná, že zdravému spojení výtvarného umění s  realitou prospělo jeho genetické plebejství. V  antice mělo svou múzu každé ze sedmera (někdy devatera) svobodných umění. Marně

256 bychom však hledali múzu výtvarného umění. Když pomineme některé vědecké obory, které se v sestavě svobodných umění také nacházejí, najdeme tam například hudbu, poezii, divadlo a tanec, nikoli však výtvarné umění. V raném středověku to vyjádřili jed- noznačně. Výtvarné umění nepatří mezi artes liberalis, ale řadí se k artes mechanicae. Stručně a jasně: člověk, který se zabýval výtvarným uměním, byl řemeslník, nikoli umělec. Nezdá se, že by to v budoucnu třeba Michelangelovi nebo Rembrandtovi va- dilo v práci. Faktem ale je, že malíř, sochař a grafik vytvářejí svou hmotnou věc skutečně vlastníma rukama, zatímco kolegové hudebníci a literáti pracují s abstrakcí. Snad jen herci a tanečníci by mohli uvíznout v opovrhovaném hmotném světě, ale staří Ře- kové jim zřejmě přiznali nějaké polehčující okolnosti. Heraldický teoretik ví, že blazon erbu by měl být přesný, stručný a všeobecně srozumitelný, což jsou ctnosti náležející také jeho výtvarnému provedení. Nestačily by však. K opravdu úspěš- né výtvarné práci s heraldickým námětem je zapotřebí splnit ještě jiná kritéria. Abychom to pochopili, měli bychom na chvíli opus- tit většinový pohled na hotový erb, zprostředkovávaný teoretiky. Pro jednou by mohl být užitečný také pohled výtvarného teore- tika nebo estetika, případně rovnou profesionálního výtvarného umělce. Ten nevidí ve výtvarně zpracovaném erbu nějaké aliance, hierarchické vztahy jednotlivých rodových znamení, panovnické aspirace. Vidí především složitý soubor figur, předmětů, drape- rií, ornamentů. Ze zkušenosti ví, že je neobyčejně obtížné uvést takové téma do nějaké rovnováhy, vytvořit z něj výtvarný celek, který se nerozpadá před očima. Detailní pohled na zpracování tak složitého výtvarného objektu, jakým je erb, hodně napoví. Některé motivy představují přímo skrytý test, nastražený na au- tora. Na předním místě takového zkoumání jsou figurální motivy všeho druhu. Pro příklad sáhneme do seznamu vedlejších článků erbů zvaných honosné kusy a vybereme štítonoše, kteří pro uměl-

257 ce nabízejí poměrně velký prostor seberealizace. Mohou totiž vo- lit z množství typů, které jsou k dispozici, protože jako štítonoši mohou vystupovat nejen nejrůznější postavy lidské a zvířecí, ale také heraldická monstra. Při práci nejde jen o draperie kostýmů, zakomponování různých atributů postav a umístění do daného formátu. Správné proporce, přirozený pohyb a odpovídající vý- raz, to všechno jsou další samozřejmé požadavky při použití figu- ry v malířství, sochařství i grafice. Stejná kritéria jako ve volném umění pak platí i při realizaci erbů, ať už v jakémkoli materiálu. Schopnost tvůrce komponovat součásti výtvarného díla do jednoho celku je samozřejmá. Podle jeho záměru pak může výsledek působit vyváženě, anebo také naopak, totiž tehdy, když autor záměrně zdůrazní nějakou jeho část. Význam umění kom- pozice se naplno projeví u  každého komplikovanějšího téma- tu. Heraldika ovšem klade specifické nástrahy na  kompoziční schopnost umělce v každém jen trochu složitějším erbu. Často jde o problémy takřka neřešitelné. Řazení polí s obecnými i he- roldskými figurami se totiž neřídí žádnou výtvarnou logikou, jakou vidíme například u malířského komponování přírodních útvarů nebo skupin figur. Ve štítu se vedle sebe dostávají motivy, jejichž kombinace, významové i proporční, jsou naprosto nelo- gické a mají blízko k surrealizmu. Takový půlený nebo čtvrcený štít vytváří bizarní srostlice lidských a zvířecích figur, které často zastíní známá heraldická monstra. Ve  vztahu k  malým formátům heraldických realizací, tedy k pečetím, mincím a medailím, je také důležitá schopnost styli- zovat motiv. Zjednodušovat, stylizovat znamená pro malíře nebo sochaře napřed dobře poznat dané téma a další prací z něj vydo- bývat typické prvky kresebné nebo plastické. Zdůraznění těchto detailů pomáhá dobrému výsledku. Nejde o nějaký nový poža- davek. Stylizace, tedy zjednodušování výtvarného motivu, stála jako nezbytnost už na začátku heraldiky, při vytváření prvních

258 bojových znaků s identifikační funkcí. Ve chvíli, kdy heraldická znamení přešla i na minimalistickou plochu mince, stalo se ne- zbytné zjednodušení podmínkou, aby ražba se znakem byla vů- bec čitelná. Další motivace pro zjednodušování heraldické figury přišla se střídáním slohů. Obsah štítů se stále více zmnožoval, tak jak narůstala potřeba reprezentace. Doba navíc přála deko- rativnosti a složitosti. Stylizace jednotlivých heraldických figur se tehdy stala opět nezbytností, i když tentokrát z jiného důvodu. Bez ní by se takové množství polí do štítu prostě nevešlo. Všechno, co bylo uvedeno, je na opačném pólu, než je ten vě- decký s jeho exaktními zákony, které je možné nastudovat. Přija- telná, nebo dokonce vynikající úroveň jakéhokoli výtvarného díla sice také předpokládá odborné školení, profesionální zkušenost a pracovitost, to vše ale nestačí, pokud se k citu pro tvar, linii, barvu, kompozici a stylizaci nepřipojí také intuice a vášeň. Vy- jmenované ingredience ovšem musí být vrozené, protože naučit se nedají. Studium je může jen prohloubit a posílit. Vrátíme se tedy ještě ke dvěma polovinám tvořícím celek he- raldiky a k rozporu mezi lidmi se založením vědeckým a umě- leckým. Stálo by za  pokus ho formulovat, i  když se nenabízí žádné jednoduché řešení. Rozpor má kořeny hlouběji a větví víc. Rezervy jsou přitom na obou stranách. Umělci většinou nemají sklony k teoretizování, protože pro jejich vlastní práci není teorie nezbytností. Požadavek na dodržování nějakých pravidel, byť he- raldických, vnímají jako omezování tvůrčí svobody. Už předem se proto velká většina profesionálních výtvarníků heraldice vyhý- bá a na uprázdněné místo nastupují amatéři. Jejich předností je láska k oboru, nedostatkem chybějící výtvarné školení. Nejlepší z nich toto manko dokáží vykompenzovat praxí a soukromým studiem. Také skupina teoreticky zaměřených odborníků má svůj podíl na dvojkolejnosti heraldiky. Někteří z nich těžko chápou přístup výtvarných umělců. Poznávání reality, založené z větší

259 části na pocitech, jim připadá subjektivní, neuchopitelné, a tedy nepoužitelné. Jejich přístup k  heraldice vyžaduje systém, řád a měřitelnost výsledků. Ti nejdůslednější se uzavírají do svých stále striktnějších teorií. Pokud by jejich hlas převládl, přirozený vývoj heraldiky v její výtvarné polovině by se zastavil. Na problému stylizace a realizmu v heraldice si můžeme ilu- strovat obtíže komunikace obou skupin. Vědecky založený he- raldik-teoretik má často nedůvěru k výtvarnému umění 20. sto- letí. Jeho složitý vývoj ho odrazuje a bezpečný přístav nachází například v slohovém poklidu druhé poloviny 19. století s jeho realistickou až naturalistickou tvorbou. Slovně sice uznává teore- tické pravidlo heraldiky vyhlašující nezbytnost stylizace, ale její hranice vidí jinde než umělci. Gotické erby mu připadají syrovější a méně malebné než renesanční. Často je oceňuje spíš z povin- nosti a jejich středověká expresivita ho možná trochu děsí. Oč přijatelnější je pro něj třeba ukázněný empír. Současní výtvarní umělci, jak už jsme si řekli, se o heraldiku většinou nezajímají. Kdyby ale měli nějaký důvod seznámit se právě se zmíněnou stře- dověkou heraldikou, možná by je překvapila a oslovila svou silou a v podstatě moderní výtvarnou formou. Užasli by nejspíš nad faktem, že jde o dílka stará sedm století. Ocenili by na nich právě to, co neoslovuje konzervativnějšího teoretika heraldiky. Podob- ných absurdit je možné najít víc. Jako vždy, také v  tomto případě je východiskem zdlouhavá a vlastně nekonečná snaha pochopit druhou stranu. Odměnou je rozšíření vlastního obzoru.

260 K OBSAHU A KONSTRUKCI ERBU HLAVNÍ ČÁSTI ERBU ZNAMENÍ – ŠTÍT – PŘILBA – KLENOT – PŘIKRYVADLA Jak název napovídá, jsou uvedené části erbu jeho základními díly. Ačkoli nevznikly současně, odvozují se všechny od dávných po- čátků heraldiky. V tom, které části tvoří úplný erb a které mohou případně chybět, není shoda. Například štít je považován za ne- zbytný a jeho absence podle tohoto striktního výkladu znamená, že nejde o erb. Domnívám se, že na místě je uvážlivost a pružnost VII/1 Schéma sestavy hlavních částí erbu

261 myšlení. Na podporu takového přístupu cituji klasika naší heral- diky Karla Schwarzenberga: „Hlavní součástí znaku je štít – neboť bez něho nemůže být znaku. Znak, pravda, může být vypodobněn také na korouhvi, na oděvu, na čemkoli slušném, ale tu vždy dotyčný předmět se stává náhradou štítu: pro evropskou heraldiku, jak se ve středověku vyvinula, je štít základní součástí znaku. Heraldický odborník dovede o  této větě, a proto o definici znaku, čtvrtiti chlupy do nekonečna na základě toho, že se znaky vyvinuly současně na štítech, korouhvích, kabátcích a pe- četích, a otráví tím čtenáře dokonale.“ 1/ ERBOVNÍ ZNAMENÍ Erbovní znamení (nebo také erbovní figura) je jakýkoli výtvar- ně zpracovaný motiv umístěný ve  štítu. Už od  počátku se er- bovní znamení rozdělila na dvě skupiny, na znamení heroldská a obecná. První skupina – heroldské figury – obsahuje všemožné abstraktní kompozice vzniklé lineárním členěním plochy štítu. Druhá skupina – figury obecné – zahrnuje lidské postavy, zvířata, rostliny, věci, stavby a nejrůznější části nebo kombinace těchto objektů. Pro aplikace znamení obou skupin platí soubor závaz- ných pravidel. Především se zapovídá pokládat barvu na barvu nebo kov na kov, což platí jak pro heroldské, tak pro obecné fi- gury. Heroldská erbovní znamení se považují za starší z obou. Vytváření barevných ploch ve štítu je na provedení méně náročné než malba předmětů. Možná proto se na plochu štítu malovala dříve heroldská znamení, zvlášť když obtížné podmínky nutily tvůrce k improvizaci. Heroldské figury jsou v podstatě geometrické útvary a mohou se rozvíjet až do krajů štítu po celé jeho ploše. Jejich nejrůznější typy jsou označeny ustálenými názvy.Pokud jsou použity správně,mohou jako součást blazonu přesně sdělit umělci jeho zadání.Je žádoucí ne- brat úlohu popisu erbu striktně a bazírovat na exaktním,měřitelném

262 výkladu. Už jen různá zakřivení štítu totiž opticky mění proporce předepsané v  popisu daného znamení. V  názvosloví heroldských znamení se objevují odkazy na realitu.Nejspíš se lidé praxe nesmířili s geometrickým členěním, pro které těžko hledali tvarové analogie ve svém okolí. Proto do názvosloví abstraktních útvarů vnášeli jmé- na běžných předmětů jako kůl,břevno,cihly,šindel a další podobné. Dělící linie štítu s heroldskými figurami nemusí být jen rovné nebo zakřivené. Pojmenování takových linií, jako vlnovitá nebo pilovitá, vcelku jasně naznačují jejich utváření.Jiné,jako třeba linie stínkovitá nebo šupinovitá, už potřebují názorný kresebný vzor. Proti heroldským znamením, limitovaným geometrickou sítí, mají ta obecná k dipozici ještě větší možnosti.Jakýmsi dobrovolně přijatým omezením je zásada nepoužívat věci neslušné nebo od- porné. Jako obecné znamení je jinak možné použít takřka vše, co lze výtvarně vyjádřit. Kromě zmíněné výjimky se tedy veškeré li- bovolně vybrané předměty, obklopující člověka, mohou stát obec- ným znamením erbu. Takový takřka neomezený prostor ovšem skýtá riziko, které se může projevit při výtvarném zpracovávání. Dobrý výsledek záleží na tom, jak je možné ten který objekt pro účel heraldiky stylizovat. Erb, který obsahuje velmi neobvyklý a výtvarně těžko uchopitelný předmět, bude mít problémy s při- jetím a pochopením jinde než ve svém domovském regionu. Do- konce i tam, kde je doma, může být obtížně srozumitelný třeba následujícím generacím, které už nebudou znát specifické souvis- losti známé při jeho vzniku. Obecné figury by měly co nejlépe využívat formát štítu, bez zbytečně velkých ploch při krajích, což je ostatně běžný požadavek na jakékoli plošné výtvarné dílo.Při jejich kreslení nebo malování je žádoucí nepracovat realisticky, ale daný motiv stylizovat. Cílem je opět mnohokrát zmiňovaná čitelnost a rychlá identifikace. Na závěr úvodní prezentace heraldických figur zvolíme jed- nu mimořádnou, totiž kříž, který najdeme jak mezi heroldskými,

263 VII/2 Vzorek typů křížů

264 tak mezi obecnými znameními. Rozlišení často obstará výtvarný kontext. Pokud je kříž geometrickým útvarem, dělícím štít až do krajů, patří k heroldským figurám. Jakmile je položen do štítu jako samostatný objekt anebo jako doplněk jiného znamení, patří do skupiny obecných figur. Kříž se zároveň uplatňoval v církev- ní heraldice, buď jako označení řádů, anebo jako součást znaků hierarchie. Později se například prosadil v tvarosloví záslužných dekorací. Na nich se můžeme setkat jak s původními tvary řádo- vých křížů, tak s mnohými dalšími. Podle odhadů je dnes asi pět set tvarových mutací kříže. Přinášíme zde jen zlomek z tohoto počtu, a to ty známější a častěji se vyskytující. 2/ ŠTÍT Je obtížné určit, kdy se štít stal součástí výzbroje dávného bojov- níka. Potřeba chránit se před sečnými a bodnými ranami nepří- tele byla při každém střetu. Štít se nosil na levé ruce. Jeho vnitřní strana byla pro ten účel vybavena držadlem a úchyty k zavěšení. Byl zhotoven ze dřeva potaženého kůží a zesílen kovovými pásy. Jestliže jsme popsali vznik znaků na štítech křižáků jako novin- ku, neplatilo to absolutně.Také předchozí dějiny válečnictví zna- ly různé obrazy na štítech. Už na památkách starověkých kultur můžeme vidět v rukou bojovníků pomalované štíty. Nešlo přitom jen o oblast Středomoří, která je naší kulturní kolébkou. Výtvarně pojednané štíty najdeme i ve výzbroji válečníků z afrického a asij- ského kontinentu. Dnes už nemůžeme spolehlivě říci, k  čemu ozdoby na starověkých štítech sloužily. Předpokládáme, že měly různé poslání. Od dekorace přes snahu dezorientovat a zastrašit protivníka k deklaraci příslušnosti k nějaké komunitě až po sym- bolické zajištění podpory vyšších sil. Něco z toho sdíleli i křižáci, ale původní a hlavní motivace užívání štítu byla stejná jako u starověkých bojovníků. I v po- čátečních dobách vývoje heraldiky byl štít především funkčním

265 VII/3 Příklady gotických a renesančních štítů

266 předmětem, když chránil středověkého rytíře bojujícího se svým soupeřem chladnými zbraněmi. Tomu odpovídaly velikost a tvar štítů a  jejich případné změny. Předělem bylo teprve zavedení palných zbraní. V 15. století začal štít mizet z vojenské výzbroje a jeho původní poslání skončilo. Došlo ale k zajímavému jevu, souvisejícímu s rozvojem heraldiky. Dosavadní existence štítu se v ní natolik vizuálně upevnila, že zůstal už bez své původní funk- ce jako jedna z hlavních součástí erbu. Později se i na něm pro- jevovaly slohové proměny, materiální možnosti majitele a móda. Málokdo by hledal v těchto dekorativních předmětech kus pů- vodní výzbroje. Renesanční, již nebojové štíty byly většinou z kovu. Protože se už jednalo spíš o součást luxusního „kostýmu“, určeného k reprezentaci svého nositele, byly tyto štíty zdobené rytými, tepanými a leptanými ornamenty. Takový štít byl obvyk- le součástí celé zbroje, zdobené podobným způsobem. Orientace v typech štítů nám kromě poznávání jejich tvarové- ho bohatství také pomůže při dataci erbů. V úvodní trojici našeho výběru jsou gotické štíty. První z nich zastupuje nejobvyklejší stře- dověký tvar, druhý a třetí, které nazýváme kolčí, mají výřezy k za- ložení rytířova dřevce. Množství typů, které přinesla renesance, zde máme jen ve zlomku, zastupujícím stovky dalších originálních a složitých variant. Zajímavý výklad jejich tvarů předpokládá, že inspirací byl původně funkční výřez na gotických kolčích štítech, který renesanční tvůrci erbů rozvinuli symetricky do dekorativních poloh. Poslední trojice velmi nekonvenčních štítů ve tvaru koňské- ho čela vznikla v Itálii. Složité renesanční štíty komplikují umisťo- vání heraldických znamení a svými bohatými tvary od nich odvá- dějí pozornost. Tento trend se však dá sledovat už u štítů pozdně gotických, jejichž tvary postrádají původní jednoduchost a signali- zují únavu a blížící se konec gotického slohu. Neklidné obrysové linie renesančních štítů přešly do  erbů následujícího slohu, a to v umocněné formě. Baroko bylo proti

267 VII/4 Příklady barokních a klasicistních štítů

268 renesanci tvarově ještě dramatičtější, což se na dobových erbech také projevuje. Jejich dekorativní orámování je okázale bohaté a složité. Rozeznáváme u nich ornamentiku probíjenou, zavíje- nou a boltcovou. Rozšířeným typem barokní heraldiky je kartuš (z italského cartuccio – štít), ve které v kontrastu s bohatým rá- mem někdy bývá jednoduchý oválný štít. Tabulka předvádí v hor- ní pětici štítů různá barokní řešení. Snad z únavy se maximální zdobnost a komplikovanost barokních štítů proměnila v násle- dujícím slohu v pravý opak. Klasicistní štíty směřovaly k jedno- duchým, někdy až strohým formám. Zvláštností byl štít ve tvaru routy, určený ženám. Podobně jako u jiných součástí erbů i štíty se v rámci jednoho a téhož slohu liší v různých zemích. Při volbě jejich tvarů se tady mimo jiné projevuje místní mentalita a tra- dice. Spodní pětice tabulky ukazuje klasicistní a empírové štíty z různých koutů Evropy. V období historizmu, v druhé polovině 19. století, se už ne- tvůrčím způsobem vypůjčovaly tvary štítů slohů minulosti. Nové původní tvary se neobjevovaly. 3/ PŘILBA Podobně jako štíty také přilby ve funkci ochrany hlavy patřily do výzbroje už ve starověku. Většinou byly otevřené. Na změnách jejich tvaru můžeme také sledovat vývoj zbraní, kterým musely čelit. Uzavřené přilby jako součást rytířské zbroje přinesl ve své rané fázi středověk. První dva typy, přilby hrncové a kbelcové, byly značné těžké a musely se opírat o ramena svého nositele. Jejich konstrukce a ma- teriál zcela odpovídaly poslání, tedy užití v boji. Nějaká estetická kritéria se při jejich výrobě neuplatňovala. Posledním uzavřeným typem byla přilba kolčí, vyvinutá už pro turnaje. U prvních tří go- tických přileb byl otvor určený pro výhled bojovníka velmi úzký. Větší odolnost byla zřejmě důležitější než omezený výhled. Platilo

269 VII/5 Vývojové varianty přileb

270 to i pro třetí z nich, přilbu kolčí. Ta byla už sice do značné míry při- způsobena prostředí turnajů, ale ani ona neposkytovala o mnoho lepší výhled než předešlé. Větší péče byla věnována formování její přední části, po které měl sklouznout hrot soupeřova kopí. Zane- dlouho se tohle funkční tvarování stalo inspirací pro uměleckého řemeslníka, sledujícího už primárně krásu, a ne účel. Obrazně ře- čeno, výrobu přilby z rukou kováře přebíral zlatník. Turnajová přilba, oproti třem předešlým již otevřená, pochází z doby, kdy se boj přesunul z bitevního pole mezi turnajové šraň- ky. Rytířské odění stále víc ztrácelo původní funkci. Stávalo se spíš dekorací, a jak slábla ochranná funkce přilby, posilovalo se její postavení jako součásti erbu. Mimo jiné se to projevilo závaz- nou úpravou jejího situování vůči štítu. Obvyklé umístění přilby je uprostřed horní hrany štítu. Setkáme se ale také s erby, jejichž štít je nakloněn. Přilba je potom na nejvyšším roku štítu. Druhá možnost pochopitelně vylučuje umístění více než jedné přilby. Tvary přileb, jak můžeme vidět na erbech nebo v muzejních vit- rínách, nebyly uniformní. Drobné i větší rozdíly v rámci jednoho typu odpovídají individuálním odlišnostem jejich tvůrců, ať už zbrojířů, nebo výtvarných umělců. Také panující sloh se pochopi- telně promítal do jejich vzhledu, a to významně. Stále větší péče byla věnována povrchové úpravě přileb, jejíž kvalita odpovídala vynaloženým prostředkům a tedy majetku a postavení majitele. Jedna z dekorací se dokonce dostala jako drobný detail i do sesta- vy erbu. Bylo to přívěsek ve tvaru medaile zvaný monile, který se zavěšoval na stuhu nebo řetízek. V časných dobách heraldiky byla samozřejmostí jedna přilba. Nešťastná touha po  zevním důstojenství však později postihla také tuto součást erbu. Jedna přilba se totiž časem zdála málo a zanedlouho se jejich počet na jednom erbu začal zvyšovat. Vži- la se představa „čím více přileb, tím významnější rod“. Některé staré rody tuto módu ignorovaly, ale většina šlechty se jí cho-

271 pila. Pokusy vnést do počtu přileb nějaký systém se neprosadi- ly. Inflace vedla k neobvyklým pokusům umístit někam stranou nadpočetné přilby, nejspíš ty, které byly považované za nejméně významné. Jednou, ještě poměrně čestnou možností, bylo jejich nasazení na hlavy štítonošů. Druhá možnost, totiž jejich položení dolů po stranách štítu, už hraničila se znevážením. Přemnožení přileb způsobovalo malířům erbů také potíže s měřítkem. Větší počet detailů vždy znamená zdrobňování a to se nejvíc projevo- valo na artefaktech malých rozměrů, tedy na pečetích a mincích. Jiným nešvarem renesanční a pozdější heraldiky bylo vznášení přileb nad horním okrajem štítu. Na  pravidlo položení přilby na štít se zapomínalo, protože umělci sledovali jiné cíle, například malebnost a tvarovou bohatost. Každý podobný posun vzdaloval tvorbu erbů od jejich původní inspirace, vycházející z pohledu na reálnou sestavu odložené zbroje, se kterou přijel rytíř z boje. Náš vzorek ukazuje čtyři trojice přileb od  nejstarších hrn- cových (13. století), přes kbelcové (od  konce 13. století), kolčí (od konce 14. století) až k závěrečné trojici přileb turnajových. Posledně uvedený typ vznikl buď z ceremoniálních přileb 15. sto- letí, anebo úpravou kbelcové přilby dodáním hledí. Také přilby nám mohu v heraldice pomoci při datování, ale nedá se na ně v tomto ohledu zcela spoléhat. Období používání jednotlivých typů se překrývají a v novějších dobách se navíc některé historic- ké typy objevují v erbech jako romantická připomínka minulosti. Přilba, na rozdíl od štítu, přečkala ve výzbroji armád zavedení palných zbraní. Tvarový vývoj přilby po 16. století, setrvávající ve výzbroji vojáků, už ale nemá s heraldikou žádnou souvislost. 4/ KLENOT Součástí heraldické přilby je takzvaný klenot. Je to poněkud za- vádějící název, protože nejde o nějaký šperk, ale o trojrozměrný objekt upevněný na vrcholu přilby. Prvotním úkolem klenotu byla

272 možnost rozpoznat svého nositele, stejně jako tomu bylo u štítu s namalovaným znamením. Štít ukazoval svou plošně provede- nou heraldickou figuru jen při pohledu zepředu. Klenot jakož- to plastický objekt, navíc umístěný na nejvyšším bodu rytířské zbroje, mohl však identifikovat svého nositele ze všech stran, tedy svým způsobem účinněji. Také se uvádí, že druhým úkolem kle- notu bylo částečně chránit hlavu rytíře před úderem shora. Tato možnost byla závislá na materiálu použitém k jeho výrobě. Volba materiálu měla také význam pro váhu klenotu. Odolný materiál mohl chránit, ale příliš zatěžoval už tak těžkou přilbu. S kleno- tem například z peří tomu bylo v obou ohledech naopak. Kupo- divu textil dokázal znatelně tlumit ránu mečem. Přilba s klenotem tvořila vždy celek, přičemž orientace kleno- tu sleduje orientaci přilby. Klenot bývá inspirován figurou ve ští- tě, ale není to pravidlem. Heroldské figury se vzhledem ke své abstraktní povaze nedají samy použít jako klenot. Mohou však být součástí klenotu odvozeného z obecné figury. Příkladem je třeba klenot tvořený obecnou figurou orlí křídla, na kterých je heroldská figura břevno. Mezi nejstarší klenoty patří například rohy, křídla, péra a praporce. V raných dobách heraldiky a v pol- ních podmínkách se klenotem stal předmět, který byl po ruce a jehož aplikace nepředstavovala příliš velký technický problém. Jako vše, co na začátku vytvářelo podobu erbu, i pevné spo- jení přilby a klenotu odpovídalo skutečnosti. Jako takové přešlo i do heraldického zobrazení. Pozdější občasné „vznášení“ klenotu nad přilbou je dalším příkladem odtržením heraldiky od původ- ní reality. Připojení klenotu k přilbě pomocí nýtů nebo provazů kryla helmovní koruna nebo točenice, což byl věnec ze stočených pruhů látky v barvě přikryvadel. Koruna (nebo točenice) zároveň fixovala přikryvadla, tedy draperii splývající z přilby kolem štítu. V této podobě, kromě přikryvadel, se šlechtický erb ustavil už ko- lem roku 1230.

273 Poměrně brzo, již někdy ve 14. století, se klenot přestal používat na bojových přilbách a o to víc se uplatňoval při turnajích. Tam se stal vizuální atrakcí, která poutala pozornost diváků možná větší měrou než heraldická figura ve štítu. Snad to bylo tím, že klenot byl vlastně mnohopohledovou polychromovanou plastikou. 5/ PŘIKRYVADLA Přikryvadla jsou nepatrně mladší součástí erbu než štít a přilba s klenotem. Objevují se na přelomu 13. a 14. století. Jejich barev- nost většinou vychází z tinktur štítu, a to podle zásady stanovující pro líc barvu a pro rub kov. V počátečním období heraldiky při- kryvadla ještě stále upomínala na svůj prvotní úkol, totiž chránit hlavu a ramena rytířů v železném odění rozpalovaném sluncem Palestiny. Ti je nejspíš převzali od Saracénů, navyklých po gene- race na život v poušti. Také přikryvadla se na začátku kreslila a malovala na erbech jako reálná součást výbavy rytíře. Heraldičtí kreslíři je podávali jako plášť, tedy jako víceméně realisticky provedenou draperii vlající za jezdcem anebo splýva- jící ze štítu. Když se vrátíme k představě štítu a přilby zavěšených na zdi hradu po návratu křižáka domů, snadno k ní přidáme i jeho plášť se stopami bojů, kterými prošel. Takových atraktivních relikvií nemohl být dostatek a časem možná vznikaly uměle. Další fází už byla estetizace těchto původních nebo napodobených památek. Heraldičtí malíři postupně rozpoznali možnosti, kterými drape- rie jako součást erbů disponovala. Skutečné trhliny po nepřátel- ských mečích se proměnily v dekorativní prostřihy a z malebně pojatých záhybů se časem staly ornamenty. Od  pozdní gotiky přes renesanci k baroku se pak přikryvadla stylizují do dekorativ- ních útvarů blízkých fantastické vegetaci. Jisté tvarové uklidnění přichází s klasicizmem.

274 VEDLEJŠÍ ČÁSTI A HONOSNÉ KUSY ŠTÍTONOŠI – KORUNY – PLÁŠTĚ A STANY – KLOBOUKY Tyto druhotné doplňky erbu jsou mladší než původní sestava – štít, přilba, klenot, přikryvadla. Mají už málo společného se středově- kou heraldikou, jsou ale naopak charakteristické pro vývoj erbů od 16. do 19. století. Jejich hromadění mělo především zvyšovat vážnost nositele erbu. Hodnosti, úřady, tituly, vyznamenání a pri- vilegia byly sice zapsány v  listinách, ale teprve když se promít- ly do erbu, svět je viděl. Mezi vedlejší části a honosné kusy patří například štítonoši, řádové dekorace, odznaky, hodnostní koruny, čepice a klobouky, prapory a trofeje, hesla a pokřiky, stany a pláště. Zmíněné heraldické články sice nejsou pouhou dekorací, ale informace, které nesou, mají vždy menší význam než erb samot- ný. Jejich plná sestava se málokdy vyskytne na jediném erbu. Na- příklad prapory a trofeje nacházíme často na erbech šlechticů, jejichž život nějak souvisel s válečnictvím. Klobouky jsou zase typickou součástí systému církevní heraldiky. Jiné součásti erbů se naopak objevují u mnoha urozených bez ohledu na nějaký spo- lečný jmenovatel. Jsou to například řády, které vidíme pravidelně nejen u členů panovnických rodů, ale také u mnoha aristokra- tů. Členové vládnoucího rodu se někdy dostávají i do církevních funkcí. Pak je jejich erb kombinací rodového s církevním, přičemž se insignie světských řádů mohou setkávat s církevními atributy. Kompletní zpracování i  popis jednotlivých typů vedlejších částí a honosných kusů je možné najít v encyklopedických pra- cích heraldické literatury. Vybíráme z nich zde jen ty, které se podstatnějším způsobem výtvarně uplatňují. 1/ ŠTÍTONOŠI Nejstarším honosným kusem, který se objevuje už ve 13. století, a to na pečetích, je štítonoš. Jeho pojmenování stručně vystihuje

275 také jeho poslání, ke kterému můžeme ještě dodat, že štít nejen nese, ale také střeží. V  heraldických pravidlech je zakotveno, že postavy štítonošů se nevznášejí vedle erbů, ale stojí na něja- ké náznakové základně, zastupované třeba páskou. V  dobách, kdy se heraldická tvorba přiblížila naturalizmu, stáli na skuteč- ném terénu. Pokud jde o počet, nejčastěji jde o dvojici štítonošů, po jednom na obou stranách štítu. Počet štítonošů, jejich volba a užívání nebyly u nás původně nijak omezeny. Teprve později, když bylo udělování a polepšování erbů v pravomoci panovníka, byli určováni. Nepsané pravidlo vyhrazovalo štítonoše pro vyšší šlechtu, ale jiná omezení nejsou známa. Na rozdíl od našich zemí bylo jinde užívání štítonošů usměrněno různě přísnými předpisy už od 16. století. Štítonoše většinou nenajdeme v církevní heral- dice, a pokud ano, pak to byly postavy andělů nebo světců. Na- opak často bývají v heraldice městské. Ačkoli jsou štítonoši nejstarším z  honosných kusů, zájem o ně kupodivu neslábl ani v dalších kapitolách dějin heraldiky, včetně 19. století. Poskytovali totiž od počátku příležitost po- silovat reprezetační možnosti znaků. Zejména na heraldických relizacích velkých rozměrů, například v architektuře, tenhle je- jich potenciál vynikal. Ale ani v malých rozměrech neztráceli štítonoši své možnosti poutat pozornost a vzbuzovat respekt. Jak ale víme, na pečetích, mincích a medailích formát od určitého bodu omezoval počet dalších polí a přileb. Riziko nečitelnosti zvyšovaly pochopitelně i větší honosné kusy, mezi které štítonoši patřili. Pokud budeme důslední při posuzování funkce štítonošů, povšimneme si zejména v době heraldického úpadku, že některé postavy štíty ve skutečnosti nedrží. I když se často jedná o he- raldickou nedůslednost nebo neznalost, bylo by správné tyto postavy vykládat spíše jako takzvané asistenční figury. Běžně je najdeme mimo heraldiku jako figurální kompars větších scén.

276 2/ KORUNY Koruna jako vladařská insignie se vyvinula z věnců vytvořených z drahých kovů, které se udělovaly ve starém Římě. Antické věn- ce se později tvarově propojily s diadémy užívanými východní- mi krály. Z jejich kombinace vznikla postupně koruna královská a císařská, jak je známe ze středověkých iluminací. Jako součást erbů prostých šlechticů i panovníků vídáme koruny různých tva- rů. V  heraldice rozlišujeme koruny helmovní a  hodnostní. Ty první jsou vlastně jen dekorativním krytím místa, kde je na přilbě uchycen klenot. Oproti tomu hodnostní koruny deklarují stav dr- žitele erbu, jeho místo v hierarchii šlechtického společenství. Ne- můžeme bohužel nabídnout univerzálně použitelný přehled hod- nostních korun, protože jejich výtvarné vyjádření je v různých částech Evropy rozdílné. Spokojíme se zde proto jen základním dělením, doloženým následujícími šesti kresbami. Prostý šlechtic měl korunu s pěti viditelnými perlami, baron se sedmi a hrabě s devíti, což vidíme na první trojici naší kreseb- né tabulky. Hodnostní korunu knížete tvořil purpurový klobouk obšitý hermelínem, překlenutý třemi viditelnými oblouky, posá- zenými perlami, které nesou říšské jablko. Vynecháme vévody a přejdeme ke králům. Když pomineme konkrétní královské koruny, často zasvěcené národním světcům, pak tu, která by mohla navázat na předchozí šlechtickou řadu, můžeme popsat následujícím způsobem: zlatá obroučka s  pěti viditelnými výběžky ve tvaru listů, lilií a křížů (v různých kom- binacích), ze kterých vychází pět oblouků, posázených perlami, které nesou říšské jablko. Jedná se o typ zavřené královské koru- ny, zatímco starší typ koruny otevřené postrádal oblouky. Kníže- cí a královskou korunu máme na druhém řádku tabulky. Císařské koruny se vzpírají typizaci, protože každá z nich byla unikátní. Na posledním řádku se tedy spokojíme jen s ukázkou německé císařské koruny ze 16. století, jejíž konstrukce ještě odráží středo-

277 věkou inspiraci, a koruny Rudolfa II, která se později stala sym- bolickou distinkcí („domácím klenotem“) habsburských císařů. Hodnostní koruny, užívané šlechtou, jsou poměrně pozdní příspěvek do vizuálního systému heraldiky. Tam, kde se začaly užívat, mizely přilby s klenoty. Někdy se však, ke škodě výsled- VII/6 Typy hodnostních korun

278 ku, oba články kombinovaly. Koruna, umístěné na horní hraně štítu, vytlačila odtud přilbu, která se přesunula nad ni. Odtud tedy pochází další důvod neheraldického vznášení některých čás- tí znaků. 3/ PLÁŠTĚ A STANY Do heraldiky byl plášť přijat poměrně pozdě, tedy až v době jejího úpadku. Přesto zůstává skutečnou draperií a jeho zavedení erbům v tomto ohledu prospělo. Dokáže totiž sjednotit a zklidnit kom- plikované heraldické sestavy. Na druhé straně ale na sebe poutá nepřiměřenou pozornost a svou velikostí vždy zdrobňuje samotný štít, který je v něm umístěn. Jako součást erbu se výtvarně styli- zuje výhradně do symetrické podoby. Splývá z koruny na vrcholu a po stranách má dva nařasené záhyby, vzniklé svázáním zlatými šňůrami. Plášť je lemován třásněmi, podšit hermelínem a náleží knížatům, vévodům, řádům a v některých případech i hrabatům. Stan se podobá plášti, vrcholí však kupolí, na které je teprve koruna. Postranní záhyby, svázané šňůrami, jsou obdobné jako u plášťů. Kupole heraldického stanu vycházely z tvarů stanů uží- vaných panovníky v poli anebo se inspirovaly trůnními balda- chýny. Stany jsou většinou purpurové, podšité hermelínem a jsou vyhrazené vládnoucím panovníkům, králům nebo velkovévo- dům. Na tabulce je jako první plášť hraběte, pod ním pak vlevo stan krále a vpravo stan benátského dóžete. S plášti a stany se do heraldiky opět vrací skutečný textil s tva- rovou skladbou draperie. Zde kupodivu vývoj nepřešel do oblasti čisté dekorace, jako se to stalo u přikryvadel. 4/ KLOBOUKY Mezi honosné kusy patří také čepice, které se původně z funkč- ních důvodů vkládaly do korun a časem se staly jejich součástí. Někdy byla čepice také v pozici klenotu. Jedinečnou distinkcí je

279 VII/7 Některá zobrazení plášťů a stanů papežská tiára, kterou můžeme vykládat jako druh čepice, ane- bo jako trojitou korunu. Pro štít s erbem biskupa stačila několik století mitra doprovázená berlou a křížem. Mitru v renesanci vy- střídal klobouk typu „galero“. Tak se vyvinul heraldický klobouk

280 VII/8 Příklady hodnostních klobouků duchovních

281 duchovních, který na jejich erbech zaujal místo jim zapovězené přilby. Na rozdíl od přilby je možné kreslit hodnostní klobouk duchovních také nad horní hranou štítu. Barva a počet střapců na jeho šňůrách určovaly postavení nositele erbu v církevní hie- rarchii. Střapce později nahradily uzly. Vzorek tvaroslovného systému církevní heraldiky vidíme na  schématu erbu biskupa a arcibiskupa. Ty navíc odlišuje podložený kříž, který je u arci- biskupa patriarší. Opata určovala barva klobouku a  sudarium na berle. Počet střapců na šňůrách klobouku byl stejný jako u bis- kupa. Uvedená pravidla se stala závaznými až postupně dalším vývojem.

282 SLOVNÍČEK ODBORNÝCH VÝRAZŮ akant – středomořský bodlák byl předlohou pro ornament řeckého a by- zantského umění. Později ho převzaly také další slohy. Ve formě rozvilin se akant uplatnil zejména v barokní ornamentice. antikizující styl – přístup k výtvarné tvorbě charakteristický důsledným navazováním na antiku. Projevoval se v různých pozdějších slozích, ze- jména v době klasicizmu. antikva – latinské patkové písmo klasického řezu dochované ve své nej- starší podobě na památkách starověkého Říma. Znovu doceněné a rozví- jené bylo od renesance až do současnosti. artefakt – umělý výtvor hmotné podstaty vzniklý lidskou činností. V už- ším nebo přeneseném slova smyslu také výtvarné dílo. atribut – předmět vybavený symbolickým významem, který slouží k iden- tifikaci zobrazované postavy nebo ji může také zastupovat. Pomocí atribu- tů se rozlišovaly nadpřirozené bytosti už ve starém Egyptě, Řecku a Římě, později také v galerii křesťanských světců. averz – jedna ze stran mince nebo medaile, ale také pečeti, tiskoviny, případně oltářního křídla. Averzní nebo také lícní strana je považována za hlavní. Druhou stranou je reverz. beatifikace – také blahořečení nebo prohlášení za blahořečeného. První stupeň uznání mimořádných ctností zemřelého. Vyšším stupněm je kano- nizace, tedy prohlášení za svatého. berla – původně pastýřská nebo poutnická hůl, v heraldice a církevní sym- bolice označující úřad abatyše, opata nebo biskupa. Berla se spirálovitě zatočenou hlavicí bývá součástí znaků katolické církve. Při obřadech ji její nositel drží v levé ruce a pravou žehná. berná mince – platidlo uznané panovníkem za platné na území pod jeho vládou. Smyslem byla ochrana před cizí nehodnotnou mincí, nebo na- opak úředně nařízené přijímání vlastních nehodnotných platidel. Opa-

283 kem byla neberná mince, jejíž oběh byl zakazován a která bývala někdy přibíjena na pranýř. bestiář – ilustrovaný seznam nestvůr, mimo jiné sloužící středověkému tvůrci jako příručka k řešení objednávek na scény s bájnými zvířaty. blazon – slovní popis erbu pomocí odborných heraldických termínů. Podle blazonu by mělo být vždy možné i bez předlohy erb také korektně namalo- vat. To ovšem předpokládá obtížně dosažitelnou terminologickou shodu. boltcový ornament – výrazný zdobný prvek typický pro pozdní renesanci a raný barok. Název pochází od tvarové podobnosti se závity ušní chru- pavky. V uvedené době byl oblíbený jako orámování heraldických štítů. brakteát – jednostranná mince, nazvaná až později brakteát, se u nás zača- la razit v první polovině 13. století z velmi tenkého stříbrného střížku. Až na vzácné výjimky je pro naše brakteáty typická absence písma. Na našem území se přestaly razit kolem roku 1300. cizelování – povrchová úprava kovových odlitků, prováděná pomocí spe- ciálních nástrojů. Smyslem je nejen odstranění nežádoucích stop po odlé- vání, ale také zpevnění povrchu. Zároveň je cizelování jednou z možností, jak zdobit ornamenty povrch kovového artefaktu. čtyřlist – součást gotické okenní kružby. Používal se také jako plošná de- korace zdí a odtud i v různých oborech uměleckého řemesla. čtyřráz–zvláštnítypněkterýchdrobnýchjednostrannýchmincí14.a 15.sto- letí. Jejich specifický vzhled vznikl roztepáním čtvercového střížku do kru- hového formátu. Peníze se čtyřrázem vznikaly do poloviny 15. století. damaskování – 1/ originální způsob, jakým arabští mečíři zpracováva- li čepele. Název odvozen od města Damašku, odkud se arabské chladné zbraně převážně dostávaly do Evropy. 2/ v heraldice dekorativní pojedná- ní ploch heroldských znamení. dekorativizmus – pojetí výtvarné tvorby zdůrazňující zdobnost na úkor výrazu a obsahu. Často se projevuje v pozdních slohových fázích. denár – po prvním období své existence v antice byla tato mince zavede- na i v říši Karla Velikého. Později byly stříbrné denáry prvními českými mincemi raženými zřejmě za knížete Boleslava I. (935–972). Denárové období u nás ukončilo zavedení brakteátů za vlády Přemysla Otakara I. (1198–1230). dukát – jedno z označení zlatých středověkých mincí, vzniklé chybným čte-

284 ním opisu italské dobové ražby. Dukát se stal nejrozšířenější zlatou mincí Evropy. Jeho ekonomickou úlohu postupně zastiňovala reprezentační. emblém – alegorické znamení, vzniklé spojením obrazu a nápisu, oblíbené v 16. století a v baroku. Nauka zabývající se emblémy, jejich tvorbou a vý- kladem je emblematika. erbovník – 1/ nešlechtic, většinou měšťan, nadaný erbem. Jiný název „ar- miger“ se překládá jako nositel znaku. 2/ středověký soubor malovaných znaků včetně jejich nositelů, zvaný také „armorial“. Neocenitelný zdroj historických informací, často o erbech, které se jinde nedochovaly. Erbov- níky vznikaly zejména v západní Evropě. esterlin – název vzácného půlgroše raženého u nás za Jana Lucemburské- ho. Esterlin napodoboval anglické mince a v Čechách se razil jen krátce. fenik – drobná stříbrná mince ražená ve středověku, zejména na území s německy mluvícím obyvatelstvem. Její název byl původně užíván pro denáry a pak i pro některé brakteáty. Později byl u nás fenik sedminou pražského groše. Jako název německé mince se udržel až do 20. století. feston – dekorativní závěs z listů, květů a plodů, zvaný také polověnec. Ornamentální prvek užívaný v renesanci a pak v dalších slozích. florén – pojmenování první zlaté ražby vniklé v  Čechách roku 1325, za vlády Jana Lucemburského, je odvozeno od mince florin d‘or města Florencie. Český florén je z obchodních důvodů svému italskému vzoru detailně podoben. V jeho ražbě pokračoval také Karel IV. fraktura – jinak také lomené písmo, spojované většinou s německým stře- dověkem. Znovu se objevilo v době romantizmu. Tištěná fraktura se na- zývá švabach, rukopisná verze se jmenuje kurent. girlanda – výzdobný prvek ve tvaru pásu tvořeného sérií segmentových závěsů z listů, květů a plodů. groš – původně těžký stříbrný denár, ražený od roku 1266 ve francouz- ském městě Tours, se stal vzorem mnoha podobným mincím. Jednou z nich byl pražský groš, zaražený roku 1300 jako výsledek mincovní re- formy krále Václava II. Razil se až do roku 1547, kdy uvolnil místo tolaru. idealizmus – také idealizace. Ve výtvarném umění se tímto pojmem obvykle rozumí opak realizmu nebo naturalizmu. Takto zaměření tvůrci pracují podle svých ušlechtilých představ, nikoli podle přírodní reality. Skutečnost tedy idea- lizují.

285 ikonografie – původně název pro vědu o náboženských tématech ve vý- tvarném umění. Později se termín ikonografie vztáhl na studium a výklad námětů ve výtvarném umění obecně. insignie – souhrnný název pro odznaky moci, hodnosti nebo služby. Mají různorodou formu i velikost, od vlajky přes korunu až po prsten. Obje- vují se v různých výtvarných souvislostech, například jako součást erbu, ve výbavě plastických nebo malovaných figur a také na reliéfech mincí a medailí. intronizace – nástup nového panovníka nebo církevního hodnostáře do úřadu. Společným jmenovatelem je trůn – stolec. Podobný obřad pro nižší církevní hodnosti je instalace. kanonizace – také svatořečení, zapsání do seznamu (kánonu) svatých. Pů- vodně probíhal proces svatořečení jednoduchým způsobem, jako důsledek posmrtné úcty k následováníhodným lidem. Později byl vytvořen složitý církevní proces, během kterého se zkoumaly život, smrt, pohřeb a zázraky blahoslaveného. kardinál – biskup s nejvyšší církevní hodností po papeži, člen jeho porad- ního sboru, oprávněný k jeho volbě. klipa – také hranáč, tvarově atypická mince ražená na  čtyřhranném, kosočtverečném nebo vícehranném střížku. Nešlo o obvyklou oběžnou minci. Klipy větších formátů se razily jako dar. Drobnější klipy někdy sloužily jako nouzové platidlo. Klipy jsou poprvé doloženy v 10. století v Norsku. V našem prostoru je poslední mince tohoto tvaru ražená za- čátkem 19. století. koadjutor – spolusprávce, v  katolické hierarchii ustanovený pomocník úřadujícího biskupa nebo arcibiskupa. Po jeho odstoupení nebo smrti měl nástupnické právo. konkordát – smlouva, kterou s jiným státem uzavírá katolická církev, re- prezentovaná Vatikánem jako církevním státem. Je uzavřena podpisy nej- vyšších představitelů smluvních stran. kontramarka – puncem provedené dodatečné označení hotových mincí. V antice bylo tímto způsobem například deklarováno prodloužení plat- nosti mince. Ve středověku puncovaná kontramarka potvrzovala napří- klad bernost pražského groše v německém městě. Někdy se tak na jedné minci vyskytovalo i několik kontramarek.

286 koruna – v numizmatickém významu jednotka korunové měny zavedené na našem území roku 1892. Se vznikem Československa byl název nomi- nálu převzat a v nové podobě se platidlo začalo razit roku 1922. Korunové období, s různými obměnami danými politickým vývojem, trvá až dodnes. kurziva – jeden z druhů písma, jehož charakteristickým rysem je nakloně- ná osa a vizuální příbuznost s písmem psacím. meandr – antický pásový ornament, pojmenovaný podle říčních zákrutů. Jeho linie mohou probíhat pravoúhle nebo i vlnitě. V pozdějších dobách byl používán v klasicizmu a empíru. medaile – ražený nebo litý artefakt kruhového tvaru, který má podobně jako plaketa a pamětní mince připomínat významné osobnosti nebo udá- losti. Medaile jsou známy už v antice, ale jejich souvislý vývoj až po dnešek začíná v renesanční Itálii. U nás se poprvé objevují v Jáchymově začátkem 16. století. mince – ražený artefakt většinou kruhového tvaru, reliéfně označený z jedné nebo obou stran svým vydavatelem. Mince je prostředkem obcho- du se zbožím a službami. mincovní pole – plocha mince, která je k dispozici pro umístění poža- dovaného písma a reliéfu. Tuto plochu vymezuje při jejím okraji zvýšená mincovní hrana, jejímž úkolem je chránit reliéf před poškozením. mitra – jinak také infula, pokrývka hlavy církevních hodnostářů, zakon- čená nahoře dvěma hroty, vzadu dvěma stuhami. Tvarově vychází ze staro- římské civilní čepice. Od 12. století jako „helmice spásy“ náleží biskupům. mluvící páska – rovný nebo zvlněný pruh látky, případně pergamenu, s nápisem vysvětlujícím děj scény zpracované jako výtvarné dílo. Vyskytu- je se zejména ve středověku v rukou postav nebo u jejich úst. monile – původně přívěsek se svatým ostatkem na liturgickém oděvu ka- tolických kněží. Později také ozdoba heraldické přilby. nápis – numizmatický termín, kterým se v popisech mincí označuje jedna ze dvou možností umístění textu na minci nebo medaili, zde v jednom nebo více řádcích. K řešení písma formou nápisu patří ještě vzácnější mož- nost svislých řádků, někdy dokonce kombinovaných s rovnými. nástroje Kristova utrpení – latinsky také arma Christi, soubor nástrojů, které podle evangelií připomínají zesměšňování a mučení Ježíše Krista. Patří do něj kříž, trnová koruna, purpurový plášť, třtinové žezlo, kopí, tyč

287 s houbou, mučící sloup, důtky, metla, pouta, hřeby, kladivo, kleště, žebřík, kostky, kohout Petrův, konev Pilátova, mince Jidášovy, rouška Veroniky. naturalizmus – výtvarný názor, který si klade za cíl vyjadřovat námět po- kud možno do všech detailů. Také součást slohového směřování druhé poloviny 19. století. nobilitace – povýšení do šlechtického stavu za prokazatelné zásluhy, a to prostřednictvím panovníka nebo papeže. Kromě této striktní cesty exis- tovalo také „erbovní strýcovství“ a „přijímání k erbu“. Uvedené způsoby představovaly pro neurozené osoby možnost zkrácené cesty, jak získat erb, někdy také za úplatu. nominál – pojmenování druhu mince v systému měnové soustavy, např. denár, brakteát, groš atd. Později je jako nominál uváděná číslovka na min- ci označující její hodnotu. opis – v numizmatice jedna ze dvou možností umístění textu na minci nebo medaili. Opis probíhající při obvodu mince rozeznáváme úplný a ne- úplný. palmeta – ornamentální vějířovitý motiv komponovaný na  středovou osu, inspirovaný tvarem palmového listu. Byl užíván již v antice a později ve slozích antikou inspirovaných. pamětní mince – jako ražby bez primární funkce platidla byly známy již ve starověku. Jejich účelem bylo připomenout významné osobnosti a udá- losti. S tímto záměrem se pamětní mince razily i v dalších stoletích. Po- dobnou funkci mají také medaile a plakety. patriarší kříž – také patriarchální nebo kardinálský. Kříž se dvěma břevny, z nichž dolní je delší. paví tolar – příležitostná ražba, která vznikla roku 1563 na paměť ko- runovace Maxmiliána II. uherským králem. Vžité pojmenování odkazuje na motiv páva dominujícího reverzní straně. pečeť – otisk drobného reliéfu, který uzavíral a otevíral významné listinné dokumenty. Ikonografie středověkých pečetí přímo souvisela se soudobý- mi mincovními obrazy a také jejich tvůrci bývali totožní. Pečeti se mimo jiné rozlišují podle materiálu, kterým může být vosk i kov. V druhém pří- padě byla pečeť oboustranná a určená pro zvlášť významné dokumenty. perlovec – 1/ původně dělící prvek v antické architektuře, který se pak uplatnil i v novějších slozích, zejména v renesanci. Pojmenování odráží

288 jeho konstrukci odpovídající šňůře navlečených perel kruhového nebo eliptického tvaru. 2/ ornament kopírující okraj mincovního pole. Kromě dekorativní funkce měl také svědčit o neporušenosti pole případným okro- jením. Nepravidelnost průběhu perlovce mohla také prozradit falzum. plaketa – podobně jako medaile a pamětní mince má za cíl připomínat důležité události a jejich inspirátory. Je také litá nebo ražená, ale liší se tvarem, který není kruhový. pletenec – jeden z nejstarších ornamentů, známý už ve starověkých kultu- rách Asie. Později se uplatnil ve většině dalších stavebních slozích a také v dílech uměleckořemeslných. pragmatická sankce – právní dokument vydaný roku 1713 císařem Karlem VI., zaručující nedělitelnost habsburské monarchie. Jako základ- ní zákon státu stanovil nástupnictví ženské linie habsburského rodu v pří- padě vymření mužské. probíjený ornament – jeden z druhů renesančních ornamentů severoev- ropského původu. Tvarově výrazný ozdobný systém vychází z efektu plo- chy s prořezávanými otvory, kterými jsou provlékány pásky. punc – detail negativního reliéfu denárových razidel 11. a  12. století. V grošovém období byl puncem také označován výrobce. Technikou pun- cování byly také zdobeny detaily některých gotických maleb. Později byl punc označením ryzosti. putto – novověká obdoba antických amorků, jejichž pokračováním byl středověký andílek. Od  renesance to bylo nahé dítě, někdy bez křídel. Největší obliby se putti dočkali v baroku. realizmus – obecně zobrazování přírodní reality v její smyslově postiži- telné podobě. Realizmus bývá často dáván do protikladu k idealizmu. Má ovšem více poloh, například typizaci a využívání obrazotvornosti, čímž se odlišuje od naturalizmu. reliéf – na rozdíl od soch jen dvojrozměrný sochařský projev, který se podle výšky a typu plasticity dělí na nízký, střední a vysoký. Čtvrtou možností je reliéf negativní. reverz – zadní strana oboustranných medailí, plaket nebo pečetí, tedy pro- tilehlá strana averzu. Reverzní, jinak také rubní strana má vůči averzu doplňující roli. Toto tradiční dělení ale často nebývá důsledné, zejména u medailí.

289 rokaj – dekorativní motiv typický pro rokoko, jehož základem je tvar mušle. Postupně se od své předlohy odpoutával, aby se měnil v prokrajo- vané útvary spíš vegetativního rázu. rollwerk – zavíjený ornament, často ve formě bohatě plasticky členěného orámování kartuší a štítů, vyvinutý v první polovině 16. století. Rollwerk se prosadil zejména na severu Evropy v pozdní renesanci a v raném baroku. rozvilina – ornament odvozený z tvaru akantového listu, oblíbený v antice a dalších, antikou ovlivněných, slozích, jako v renesanci a baroku. sekret – sigillum secretum, ve starších textech také sekryt, širší pojem, kterým lze označit jak samotnou pečeť, tak její otisk, dále pečetidlo a pe- četní prsten. sovrano – zlatá mince z doby vlády Habsburků v Lombardii. Název získa- la od anglického sovereign. Ražba sovrana skončila roku 1856 v souvislosti s politickými změnami za vlády císaře Františka Josefa I. sudarium – nebo také manipul, původně potní šátek ve  starém Římě. Z něj se později vyvinula součást katolického mešního oblečení. Je to pás textilu, který nosil kněz na  levém předloktí. Sudarium bylo vykládáno jako symbol náročnosti kněžského poslání. tolar – těžká stříbrná mince, podle které je nazvané období následující po grošovém. Původně to byla soukromá mince ražená rodem Šliků, vlast- nícím jáchymovské doly a mincovnu. Císař Ferdinand I. dal od roku 1557 razit tolary jako vládní platidlo. Tolarové období skončilo na našem území koncem 19. století se zavedením korunové měny. tolar na podívanou – pamětní ražba k různým významným příležitostem s parametry tolaru či jeho násobku. Vzhledem k funkci nebyl určen k obě- hu. trojlist – zvaný také jetelový list, součást gotické okenní kružby. Kromě funkce v architektuře byl součástí gotického dekorativního aparátu v dal- ších uměleckých oborech.

290 LITERATURA Babelon, J.: Das Menschenbild auf Münzen und Medaillen von der Antik bis zur Renaissance, Leipzig 1966 Balbín, B. (ed. J. Hejnic).: Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic, Praha 1988 Beneš, F.: Pečeti v českých zemích, Praha 1949 Blažíček, O., Kropáček, J.: Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tva- rosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991 Bobek, J.: Mincovnictví olomouckých biskupů ve středověku, Brno 1986 Buben, M.: Encyklopedie heraldiky, Praha 1994 Castelin, K.: Kontramarky pražských grošů, in Numismatické listy 17, 1962 Čornej, P., Kučera, J. P., Vaníček, V.: Evropa králů a císařů, Praha 2005 Čornejová, I., Rak, J., Vlnas, V.: Ve stínu tvých křídel... Habsburkové v čes- kých dějinách, Praha 1995 Dolejší, J.: Duch smaragdového kříže, Praha 2003 Halada, J.: Lexikon české šlechty. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti, I–III, Praha 1992–1994 Hásková, J.: Úvod do problematiky českého denárového období, Praha 1978 Herout, J.: Staletí kolem nás. Přehled stavebních slohů, Praha 1961 Hošťálek, S.: Kniha o rytířích, Praha 2002 Hrych, E.: Velká kniha evropských panovníků, Praha 1998 Chodura, R., Klimešová, V., Křišťan, A.: Slovník pojmů sakrálního výtvar- ného umění, Kostelní Vydří 2001 Jirásko, L.: Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha 1991

291 Kalista, Z.: Století andělů a ďáblů, Praha 1994 Katz, V.: Die Erzgebirgische Prägemedaille des XVI. Jahrhunderts, Praha 1932 kol.: Rožmberkové. Stručný průvodce výstavou, České Budějovice 2011 kol.: Peníze v českých zemích do roku 1919, Praha 1996 kol.: Verzeichniss aller zu dem hochwürdigen exemten Praefectur capit(el) Ro- domskoy gehörigen F(reymaurer) O(rdens)= Brüder nach ihren ancienneté „Rodomskoy manuscript“, Praha 2007 Král z Dobré Vody, V.: Znaky rodů českých, Praha 2009 Lennhoff, E.: Svobodní zednáři, Praha 1993 Lobkowicz, F.: Encyklopedie řádů a vyznamenání, Praha 1995 Louda, J., Maclagan, M.: Lines of succession. Heraldry of the Royal families of Europe, London 1991 Maťa, P.: Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004 Miltner, H. O., Neumann, J.: Beschreibung der bisher bekanten. Privatmün- zen und Medaillen, Prag 1852–1870 Mysliveček, M.: Velký erbovník I, II, Plzeň 2005, 2006 Neubecker, O.: A Guide to Heraldry, New York 2007 Nohejlová-Prátová, E.: Krása české mince, Praha 1955 Novák, A.: Praha barokní, Praha 1915 Novák, E.: Korunovace a korunovační ražby habsburské monarchie v letech 1526–1918, Štíty 1991–1997 Oswald, G.: Lexikon der heraldik, Leipzig 1984 Pavlíček, J., Schön, J.: Mincování šlechtických rodů (rodové mince) 16.–19. sto- letí, Zlín 2008 Pelant, J.: Erby české, moravské a slezské šlechty, Praha 2013 Petráň, J.: Český znak, Praha 1970 Petráň, Z., Radoměřský, P.: Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slez- ské numismatiky, Praha 2001 Pfeiderer, R.: Atributy světců, Praha 1992

292 Polívka, E.: Mincovní památky šlechtických rodů v českých zemích, Praha 2001 Pořízka, J.: Řád maltézských rytířů. Z Palestiny na Via Condotti, Praha 1997 Ravik, S.: O světcích a patronech, [Praha] 2006 Read, P. P.: Templáři, Praha 2002 von Reitzenstein, A.: Rittertum und ritterschaft, München 1972 Remešová, V.: Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991 Sedlák, V. J.: O klenotu českého znaku, Praha 1974 Schwarzenberg, K.: Heraldika, Uherské Hradiště 1992 Skružný, L.: Atributy vybraných biblických postav, světců a blahoslavených, Čelákovice 1996 Suhle, A.: Die Deutsche Renaissance – Medaille, Leipzig 1950 Svoboda, Z., Exner, P.: Vexilologický lexikon, Praha, Hradec Králové 2000 Tate, C.: Křižiaci v Oriente, Bratislava 1996 Vojtíšek, V.: Naše státní znaky (staré i nynější), Praha 1921 Winter, Z.: Zlatá doba českých měst, Praha 1991 Zenger, Z. M.: Heraldika, Praha 1971

293 PODĚKOVÁNÍ Tato kniha vznikla omylem. Někdy v roce 2013 jsem nepozorně poslou- chal vyprávění o tom, jak se ve společnosti vyjádřil přítel Milan Buben k výtvarnému zpracování erbů. Pochopil jsem to tak, že nejvíc oceňuje erby z 19. století, a proti nim považuje heraldické práce pozdějších a sou- časných výtvarníků za slabé. Emoce vzplály a já se rozhodl, že jako profe- sionál k tomu musím zformulovat zásadní kritické stanovisko. Z původní jedné textové strany se postupně stávala větší teoretická polemika, opíraná stále víc o příklady z minulosti. Ta na sebe nakonec vzala podobu roz- sáhlého časopiseckého seriálu, zaměřeného spíš didakticky než polemicky. Pointou příběhu ovšem bylo mé setkání s Milanem Bubnem ve chvíli, kdy už jsem psal 2. díl zmíněného seriálu. Autor Encyklopedie heraldiky mi vysvětlil, že jsem žil v omylu. Proti současným umělcům zabývajícím se heraldikou nic nemá a stejně se dívá na heraldické realizace z různých his- torických etap. Správně je rozlišuje podle kvality, aniž by upřednostňoval nějaké období. Bylo však už pozdě, seriál pokračoval. Je čas, abych Mila- nu Bubnovi poděkoval za nechtěnou pozitivní provokaci. Že mu vděčím za mnohé z jeho odborných znalostí, netřeba zdůrazňovat. Druhým a zároveň posledním z heraldiků, se kterým se znám dlou- há desetiletí a  kterému chci poděkovat, je Stanislav Hošťálek. Jsem mu zavázán za to, že kritickým okem sledoval moji cestu od 13. až po  20. století a ušetřil mě následků několika nepříjemných omylů. Ze současných profesionálních numismatiků udržuji kontakt už jen s  Julianou Boublíkovou-Jahnovou. Také ona se významně zasloužila, abych neztratil během dlouhé práce motivaci a nedělal zbytečné chyby. Ze svého oboru přispěla mnohou radou i  kritickým slovem. Zejména jsem se od ní poučil o renesančním medailérství, na které se specializuje. Zvláštní postavou ve  skupině lidí, kterým chci poděkovat, je Karel Zeman. Jde sice o kolegu, grafika a medailéra, ale jeho košatá osobnost zahrnuje také známého sběratele a numismatika. Jako takový mi v důle-

294 žitém období mého psaní pomohl nejen radou. Svolil také k fotografování některých kusů ze své sbírky. Jakub Tureček, sběratel a numismatik, je zároveň dlouholetý šéfredak- tor časopisu Mince a bankovky. Když jsem mu roku 2014 nabídl třídílný text na téma Heraldika na mincích a medailích, dal mi protinávrh na roz- sahem neomezený seriál. Důvěra zavazuje, a tak jsem se následující měsíce a roky věnoval kombinaci numismatiky, heraldiky, historie a dějin umění, ze které posléze vyrostla tato kniha. Vyjmenovaní samozřejmě nebyli jediní. Proto připojuji seznam dal- ších vlídných lidí, kteří mi různým způsobem v mé práci pomohli. Jsou to abecedně: Jan Boublík, Olga Čamková, Daniel Haas Kianička, Magda- lena Kamhalová, Čeněk Pavlík, Pavel Rajský, Slavomír Šeňo junior, Otto Tomsa, Jan Videman, Václav Vitanovský, Karel Žaloudek.

295 České mincovnictví má více než tisíciletou tradici – naše země totiž neoplývala jenom medem, mlékem a strdím, ale také hojností stříbra. To dávným mincmistrům poskytovalo prostor pro umělecké vyjádření, které obdivujeme dodnes, a Česká mincovna z Jablonce nad Nisou se k jejich odkazu hrdě hlásí. Je spolehlivým partnerem České národní banky již od svého založení v roce 1993. Za tu dobu vyrazila na 3,5 miliardy mincí. Pro ČNB vyrábí veškeré kovové oběživo, které Čechům cinká v kapsách, tj. 1, 2, 5, 10, 20 a 50Kč mince, ale také všechny zlaté a stříbrné pamětní mince s nominálními hodnotami 200, 500, 5 000 a 10 000 Kč. Vedle výroby pro potřebu státu Česká mincovna každoročně připravuje vlastní emisní plán, který obsahuje desítky titulů. Snoubí se v nich špičkové umělecké a řemeslné zpracování, přísně omezený emisní náklad a přednosti drahých kovů. Pamětní ražby připomínají důležitá výročí a vzdávají hold významným osobnostem. Investiční ražby nabízejí uchování a zhodnocení finančních prostředků. Dárkové ražby jsou pak určené novorozeným miminkům, novomanželům či absolventům škol a je možné na ně vyrýt osobní věnování. Všechny tyto motivy se objevují buď na medailích, nebo mincích České mincovny, které jsou plnohodnotnými platidly vyraženými pod zahraniční licencí. V jejich reliéfech se ukrývá řada emocí i tisíc let lásky k řemeslu. Takzvané korporátní ražby pak Česká mincovna vyrábí na zakázku pro zákazníky z řad obchodních společností, sportovních klubů, vzdělávacích institucí či organizačních složek státu, ale také soukromých osob. Svou vlastní minci či medaili si můžete nechat vyrazit i vy – stanou se prestižní prezentací a skvěle poslouží jako dárek pro obchodní partnery, benefit pro nejlepší zaměstnance, památka na návštěvu regionu, upomínka významného jubilea či obchodní artikl. Zlato a stříbro jsou symboly luxusu již tisíce let, po které lidem propůjčovaly moc, umožňovaly budovat i bořit říše, získávat ty nejkrásnější ženy a jít za svými sny. Díky České mincovně už člověk nemusí být egyptským faraonem nebo karibským pirátem, aby se mohl těšit z lesku drahého kovu a výhod, které přináší… E-shop: www.ceskamincovna.cz • Tel.: 800 225 228 / 483 513 513 Prodejny: Praha – Na Příkopě 860/24 (v pasáži ČNB) Brno – Rooseveltova 419/20 • Jablonec nad Nisou – Mírové náměstí 15 Specialista korporátních ražeb: petr.benes@mint.cz

296

297 Michal Vitanovský Heraldika na mincích a medailích První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, Neklanova 27, 128 00 Praha 2, e-mail: libri@libri.cz, www.libri.cz, v roce 2017 jako svou 624. publikaci. Od- povědná redaktorka Olga Čamková. Obálka a grafická úprava Pavel Rajský. Sazba Grafické studio J&S. Vytiskl Europrint, a. s., Praha. ISBN 978-80-7277-559-0

298 Michal Vitanovský (* 1946) je přední český medailér a sochař. Věnuje se zejména tvorbě mincí a medailí, ale také insignií, řádů a vyzname- nání. Je autorem např. československého Řádu T. G. Masaryka (1990), českého Řádu bílého lva (1994), mnoha pamětních mincí, primátor- ských, rektorských či děkanských řetězů. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných muzeí a galerií. Rozsah zájmu je však ještě šir- ší – v roce 2004 vydal Encyklopedii kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (společně s Č. Pavlíkem), v roce 2006 publikaci Pyšelská heraldika a v roce 2014 Stavební dějiny Pyšel. O zálibě v erbech a he- raldice svědčí i právě vydávaná práce.