Intr

17

18 Téma č. 3 (vyprávění) Osnova   Úvod     Uzavření sázky   Stať     Výhra     Hledání pachatele     Výslech   Závěr     Vyhazov      Závěrečný doslov autora Hrdličková byla fakt hrozivá kráva. Na intru to věděl každej, kdo jí měl  za vychnu. Pitomá komunistka, která si z toho domova mládeže dělala  už víc než třicet let takovej malej totalitní stát. Není divu, že výzdoba  desátýho patra byla pak plná uschlejch červenejch karafiátů a umělejch  třešniček. Ještě dneska se divím, že jí to vůbec ostatní vychovatelé tolero­ vali! No, každopádně tak jako tak, stačily mi s ní dva roky. Ještě že jsem  pak přešel na druhý k Peřtovi. V  „pátým  pavilonu“,  jak  jsme  všichni  nazývali  hospodu  hned  za  čtvrtým pavilonem elektrotechnický střední, jsem jednou u pivka z prdele  nadhodil, že by se jí mělo dát nějak víc najevo, co si o ní myslíme. Prostě jí  dát trochu kouř. Nejlíp od někoho, kdo ji zná, ale už není na jejím patře.  Protože její vlastní chovanci jsou z ní tak podělaný, že si nic nedovolí, to  je jasný. Vymyslel jsem, že bysme mohli zbombit vejtah, kterým od rána do  večera jezdí do toho svýho patra. Jen si to představte! Velkej kosočtverec  s třešničkou uprostřed a jejím jménem pod tím vším! „Kecáš, vole! Už tě chci vidět!“ vysmál se mi Marcel, o pár měsíců starší  kámoš s dlouhými blonďatými vlasy do culíku. Na sobě měl džínovou  bundu, kterou nosil snad v každém ročním období. „Já že kecám? Tak se, vole, vsadíme!“

„A co když z toho bude průser?“ zeptal se Dejl, jehož maličká hlavička  vyčuhovala z černýho roláku jak vajíčko na měkko ze svý skořápky. Všichni jsme se na něj podívali, jestli to myslí vážně, a on se raději  schoval za to svý pivo, který pomaličku cumlal, protože neuměl rychle  pít. Ale on tak pomalu pil třeba i vodu. Nikdy nepolknul víc loků za  sebou, vždycky všechno srkal po troškách, a to už nemluvím jenom o pití. „Ty vole, průser by to ale byl jak kráva, to je jasný!“ přitakal Bublifuk,  můj spolubydlící s tak velkýma rovnátkama, že to vypadalo, jako by je  ukradl Soše Svobody. „Tak vo co teda?“ chtěl se Marcel pořád sázet. „Můžu si od tebe vzít  jedno?“ A já aspoň hned věděl, o co bych se měl vsadit. Podal jsem mu další ciga­ retu. Už jsem si ani nepamatoval, kdy měl naposledy svou vlastní krabku. Záznam o hodnocení písemné práce Jana Candáta Nespisovný styl společně s hojně užívanými vulgarismy považuji za studentskou provokaci. Nedoporučuji k postupu k ústní zkoušce.

„Vo  kartáč  cíg,  vole.  Ale  pěkně  camelky.  Žádný  startky  a  podobný  sračky.“ Pak nastalo chvíli ticho. Teda ticho. V pátým pavilonu nebylo skoro  nikdy ticho. Vždycky se tam někdo smál, křičel nebo hlasitě zpíval, a když  ani to ne, vyřvávala alespoň televize nebo fotrovskej bigbít z repráků. Ale  u našeho stolu se chvíli mlčelo. Marcel se podíval na ostatní. „Tak jo, když to uděláš, složíme se ti na ty cíga. Ale když ne, měli bysme  si na tebe zase vymyslet něco my, ať je to fér!“ „Klidně.“ „Fajn, vole, tak když to nedáš, ostříháš si ty svý dredy,“ a ukázal mi  na hlavu, jako bych nevěděl, co na ní mám za účes. „Ok, to beru,“ usmál jsem se sebevědomě, típnul zbytek cíga o popel­ ník a objednal si další pivo. „Uhněte, teď jedeme my!“ razil jsem si v přízemí cestu k výtahu. Všichni  hned poslušně ustupovali. Většina z nich byli stejně jenom zobáci. Jeden  ale  stál  až  u  výtahové  šachty  a nechtěl se vzdát svýho místa.  V ruce držel tubus s technický­ mi nákresy. „Proč si nevystojíte řadu jako  my?“ „Co je ti po tom?“ „Vy jste z prvního, ne?“ „Ne! Až z druhýho,“ smál jsem  se mu do obličeje. „No,  to  je  jedno.  Můžete  jít  přece pěšky!“ „To ty přece taky.“ „Až do osmýho? Vám hráblo?“ „Hele, ty seš Jelínek, ten zobák,  co?“ poznal ho Marcel, jelikož by­ dlel s Dejlem o patro nad ním. „No... A co má bejt?“ opáčil ten  malej kluk rádoby tvrdě. Odvahu  měl, to se mu musí nechat. #158-489-9

21 „Tak hele, Honzíku… Řeknu ti to takhle... Jdi doprdele!“ setřel ho  Marcel a on ztichnul a zařadil se pěkně zpátky mezi ostatní. Tohle na  zobáky vždycky spolehlivě zabíralo. A pak jsme se nacpali do vejtahu. Já, Marcel, Dejl a Bublifuk. A jelikož  je Bublifuk trochu řízek, tím myslím, jako že hodně váží, musel jsem se  zapřít nohama a zádama o stěny, aby se výtah vůbec rozjel. „Ty vole, Bublifuku, měl bys trochu zhubnout,“ povídám chraplavě,  jak se snažím zůstat zapřenej o stěny, který se mírně vypoukly. „Dyť se za  chvíli nevejdeš do vejtahu! A jestli se ti do něj i tak povede nasoukat, tak  nám ho utrhneš!“ „Di se vycpat.“ „Nechci… Ty ses vycpal a koukni, jak to dopadlo… Klid, Bubli, to byl  fór,“ praštil jsem ho kamarádsky do ramene a moje pěst se od něj odrazila  jako hopík. Na pokoji jsme si ze sebe utahovali často, ale až v tu chvíli  jsem si uvědomil, že bych se s ním nikdy nechtěl porvat. „Nestopnem to už?“ zeptal se Dejl sotva jsme se rozjeli. „Teď? Ses posral, ne? Musíme co nejvejš, abysme se neprozradili,“ vztekal  jsem se, protože Dejl byl v naší partě stejně jenom takovej přizdisráč. Ale  měl prachy a to se dost často počítalo. Vejtah ještě chvilku rachotil při cestě vzhůru, až ho Marcel nakonec  zastavil mezi osmým a devátým patrem. Z přízemí se postupně začaly  ozývat protesty. „Co tam s tim vejtahem doprdele děláte?“ „Kurva, já ne­ hodlám jít nahoru zase pěšky!“ Ale toho jsme si nevšímali. Vyndal jsem  z batohu červenej sprej s tenkým capem. V obchodě jsem si totiž řekl, že  co by to bylo za třešničky, kdyby nebyly červený. A pak jsem pomalu začal  tvořit svůj piece. „Dělej, pospěš si, trvá to moc dlouho,“ stěžoval si Bublifuk, když jsem  si zrovna hrál s posledním písmenem u příjmení naší milované vycho­ vatelky. „A začíná se tu blbě dejchat! Ten sprej děsně smrdí!“ přidal se Dejl. Už  několikrát jsem si říkal, jestli kdy existovala nějaká věc, se kterou byl Dejl  spokojenej. Po necelejch deseti minutách bylo moje dílko hotový. Na svůj tag pod  tím vším jsem se raději vykašlal. Proč na sebe taky upozorňovat pod­ pisem, když jsem tušil, že by z toho mohly bejt fakt jenom problémy.  Sprej pak skončil zase v batohu. Povyjeli jsme do devátýho patra, vyšli na  chodbu, zavřeli výtah a ten se okamžitě rozjel zpátky dolů. 

22 „Ty vole, seš fakt frajer,“ poplácal mě po zádech Marcel, když jsme  scházeli schody až dolů a snažili se u toho vypadat naprosto přirozeně.  Všiml jsem si, že mám prsty na ruce od barvy celý červený. Hned mi bylo  jasný, že tohle půjde dolů jenom ředidlem. „Dík, ale radši bych ten kartáč. Včera si mě v pátým pavilonu stáhnul  skoro o celou krabku. Zbyly mi poslední dvě cíga!“ „Ok,“ přitakal Marcel a podíval se na Dejla. „Zacvakáš to, viď?“ „Jó, jasně.“ „Dík, je super, že tě máme,“ smál se mu Marcel do očí, ale Dejl to ne­ chápal nebo spíš nechtěl chápat. V přízemí zrovna nastupovala další skupinka lidí do výtahu. „Ty vole, to je mazec, čumte!“ ozvalo se z něj. „To bude průser, až tohle  uvidí,“ smál se někdo a já to bral jako tu nejlepší pochvalu.  „Zajímalo  by  mě,  kdo  na  to  měl  koule,“  prohodil  další  hlas  a  já  v tu chvíli viděl Dejla, jak se chystá něco říct. Bouchnul jsem ho do ruky  a on se na mě tázavě podíval. On totiž chápal rychle, jenom když jste od  něj potřebovali něco zacvakat. „Nepotřebuju přece, aby všichni věděli, kdo to, kurva, udělal! To už jsem  se tam mohl rovnou podepsat, ne?“ „A proč si to neudělal? Já bych se tím hned pochlubil!“ „Ty jo, protože si blbec. Copak nechápeš, vole, že to za chvíli začnou  vychovatelé řešit a hledat viníka? Čím míň lidí ví, že jsem to byl já, tím  líp. Už tři jsou moc.“ „Neboj, vole, my tě nepráskneme, sme přece kámoši,“ vytáhl na mě  Bublifuk svůj úsměv plnej drátů a já mu věřil. Zrovna jsem si za postelí dopekl obyčejný tousty se sýrem a šunkou.  Proč  za  postelí?  Na  pokoji  jsme  totiž  toustovač  mít  nesměli.  Nebo  sendvičovač, já nevím, každej tomu říká jinak, ale já mám na mysli ta­ kovou tu sklápěcí věc, kam narvete dva tousty, mezi který si dáte cokoliv  podle chuti a pak pečete. Pustil  jsem  na  počítači  Rage  Against The  Machine  a  otevřel  okno,  abych na pokoji trochu vyvětral a vychovatel tak nepoznal, že jsem něco  kuchtil. Ve skutečnosti si ale myslim, že to Peřtovi bylo vcelku u prdele.  Byl v pohodě. Ale tohohle zlozvyku, kterej se díky Hrdličkový stal spíš  reflexem, jsem se prostě nemohl zbavit. 

23 Venku už byla pěkná kosa, zrovna sněžilo a já věděl, že bude trvat zas  půl dne, než pokoj ten náš jedinej pidi radiátůrek vytopí. „Pozor,  pozor,  hlášení,“  ozval  se  ženský  hlas  z  místního  rozhlasu  na  chodbě.  Automaticky  jsem  ho  přestal  poslouchat  a  rap  Zacka  De  La  Rochy  ještě  trochu  víc  zesílil.  Za  celý  tři  roky,  co  jsem  byl  na  intru,  přes tu umělohmotnou krabičku stejnak vždycky jen zvali na diskotéky  a upozorňovali na nenadálý návštěvy, který se mě nikdy netýkaly. Do  pokoje ale vběhnul Bublifuk, celej zadejchanej a snažil se ze sebe dostat  šálu Indiánů, kterou tak rád dával na odiv, i když hokeji vůbec nerozuměl.  Vždycky potřeboval někam zapadnout a tohle byl asi další z jeho pokusů. „Posloucháš to?“ „Jestli se chceš zase smát tomu debilnímu hlasu vychovatele, co zve  na diskotéky, tak to mě přestalo bavit už v prváku, vole.“ Bublifuk jen zakroutil hlavou a otevřel dveře, abych rozhlas slyšel líp.  Ztlumil jsem hudbu. „…a vzhledem k tomu jsou všechny výtahy na obou práskpískprask  zastavené, dokud se celý případ neprošetří a nenajde se práskpískprask,  který bude vyloučen z intru nebo si sám ze svých peněz zaplatí práskpísk­ prask výtahu.“ Nakonec to v rozhlase ještě párkrát zapraskalo na rozloučenou. Někdo  se ho asi snažil vypnout. Evidentně se mu to ale nepovedlo, protože se  z něj trochu slabším hlasem ještě ozvalo: „No to snad ne, já jsem si zase  zapomněla doma svačinu. Už asi stárnu, Bohunko. Jde na mě skleróza.“ „Skleróza v tvým věku? Evičko, nebuď směšná… Jé, hele, nezapomnělas  to náhodou vypnout?“ „No dyť to říkám, skler…“ a pak se rozhlas ztišil. A všichni, co postávali  na chodbě ve dveřích od svých pokojů, vybuchli smíchy a já s nima. Na  druhým patře vás totiž zpráva o tom, že nefungujou vejtahy, moc nenaštve.  Hádám ale, že o pár pater vejš se nikdo našim senilním vrátným nesmál. „Ještěže jsme v druhým,“ svěřoval se zpocený kluk kamarádovi a při  tom dribloval s basketbalovým míčem, což dělalo nehoráznej kravál. Bylo  jen otázkou času, než na něj vyběhne vychovatel, ale jemu to zřejmě ne­ vadilo. Aspoň na chvíli byl za tvrďáka. Bublifuk dveře zase zavřel. Rány basketbalovýho míče se ztišily, jako  by někdo ztlumil hlasitost sportovního kanálu. A já na kompu vyměnil  Zacka de la Rochu za Jonathana Davise. Freak on a Leash. To jsem měl  od Kornů nejradši.

24 „To je hustý, co?“ „Já nevím. Tohle všechno se dalo přece čekat.“ „No, to asi jo. Ještěže jsme fakt v tom druhým. Umíš si představit, jak  každej den lezu po schodech tam a zase zpátky třeba až do pátýho patra?“ Usmál jsem se. Bublifuk si ze svý tloušťky uměl dělat legraci a to se mi  na něm líbilo. „Byl bys o fous hubenější, no.“ „Jo. A pak by mi byla po otevření okna hned zima,“ ukázal Bublifuk na  okno, který jsem právě zavíral. „Na to kašlu, to radši budu pořád buřt.  Ale v teple.“ Oba jsme se smáli. Sice jsme věděli, že máme průser. A to pořádnej.  Že nás můžou vyhodit ze školy nebo že po nás můžou chtít tolik prachů  na opravu vejtahu, že by se i Dejlovi protočily panenky. Ale byli jsme  v tom spolu. A to nám pomáhalo. Vzal jsem si talíř s toustama, sedl si na svou postel a začal chroupat. Po­ zoroval jsem přitom svoje červený ruce, který mě daleko víc usvědčovaly  z brutální, několikanásobný vraždy, než z jednoho pitomýho piecu ve vej­ tahu. „Můžu si vzít?“ zeptal se Bublifuk, aniž by si všiml mých obarvených  prstů. Nabídnul  jsem  mu.  Bublifuk  si  vzal  do  těch  svých  neohrabaných  pracek jeden toust, sedl si na postel proti mně a chvíli jsme oba jenom  tak  přežvykovali  a  přemejšleli. Teda  já  nevím,  jestli  přemejšlel  Bubli­ fuk. On vypadal naprosto vypatlaně vždycky, když jedl. Jako že na nic  v tý době asi fakt nemyslel. Někdo kvůli tomu musí meditovat, Bublifu­ kovi k tomu stačilo jen jakýkoliv žrádlo. Ale já přemejšlel. Přemejšlel jsem nad tím, že se musím co nejrychle­ ji zbavit toho spreje. A sehnat ředidlo. Ale kde? Takhle pozdě večer…  Přemejšlel jsem i o Dejlovi a Marcelovi, jestli se teď smějou a nebo jsou  posraný až za ušima. Přemejšlel jsem o tom, co by se stalo, kdyby mě  vyhodili z intru. A pak jsem se zaposlouchal do pravidelnýho driblování  z chodby a moje myšlenky se stočily k basketu, kterej jsem nikdy neuměl  hrát. Já ale vlastně neuměl hrát skoro žádnej sport. Leda fotbálek dole  před vrátnicí. „Hele, Rasty, myslíš, že nás nemůže nikdo prásknout?“ Bublifuk dožral  a vrátil se zpátky do reality. Z tý přezdívky, kterou jsem dostal den potom, co jsem si udělal dredy,  jsem moc nadšenej nebyl, ale když už tady jednou přezdívku dostanete, 

25 jen tak se jí nezbavíte. Pořád lepší než moje vlastní jméno – Jan Candát.  A mnohem lepší než Bublifuk. Ale když v prváku vyžahnete na ex celej  bublifuk jenom kvůli tomu, abyste vyhráli flašku rumu, a pak půlku dne  problejete na záchodě, asi vám taková debilní přezdívka patří. „Já nevím, zrovna nad tím taky přemejšlím. Dost lidí nás vidělo před  tím vejtahem, že jo… A že jsme byli nenápadný, je to poslední, co bych  o nás řekl.“ „To je fakt,“ přitakal Bublifuk. Dveře do pokoje se rychle otevřely a já ihned schoval talíř se zbytkama  toustů za sebe. Zastyděl jsem se. Byl to jenom Dejl s Marcelem. Na intru  nikdo neklepal. „Tak co, slyšeli jste rozhlas, pánové?“ machroval Marcel. S Bublifukem jsme jenom přikývli. „Jsme slavný! U nás na devátým to řeší všichni!“  „Jsme v pěkný prdeli,“ oponoval Marcelovi Dejl a já ho hned usadil:  „Ale hovno prdeli. Když to nikomu nevykecáš, nic se nestane!“ „Hlavně  klid,  pánové.  Nejdem  na  véču?  S  plným  břichem  se  líp  přemejšlí, ne?“ zeptal se Marcel. „No, my jsme zrovna dojedli tousty, takže s náma asi nepočítejte.“ „Pojď,“  přemlouval  mě  Bublifuk.  „Půjdem  pak  na  pivko. Ti  klidně  s tou tvojí porcí helpnu.“ A tak jsem na sebe hodil bundu, arafatku, zimní boty a dalších pár  minut jsem hledal po celým pokoji klíče, což byl u mě před odchodem  už skoro takovej rituál.  „Koukal ses do kapsy?“ smál se mi Bublifuk. Nekoukal. A samozřejmě že tam byly. „Dík.“ „V pohodě, vole.“ Před jídelnou jsme všichni tři odevzdali šatnářce svoje bundy výměnou  za malej plíšek s číslem, kterej jsem ztrácel se stejnou samozřejmostí jako  klíče od pokoje. „Já se na to můžu fakt vybodnout,“ stěžoval si jeden starší týpek v řadě před  náma svýmu o hlavu menšímu spolubydlícímu. Vlasy měl sice blonďatý, ale  tak kudrnatý, že vypadaly jako nabarvený afro. „By mě teda zajímalo, jakej  kretén se zase rozhodl pojmout výtah za svoje malířský plátno.“

26 „Hm, to mě taky,“ přitakal jeho kamarád, podle vzhledu a chování asi  taky takovej přizdisráč jako Dejl. „Jsme tu už tři roky a tohle je nejmíň po desátý.“ „To je fakt, no.“ „Rajče, podle mě je jasný, že to byl někdo z nižších pater, z devítky  by to nikoho ani nenapadlo.“ „Taky si myslim.“ „Já toho týpka dostat do ruky, tak mu rozbiju hubu. Nebo ho normálně  napráskám. A vůbec by mi nevadilo, že budu u všech za debilního bonzáka.“ „Já bych to taky udělal.“ „Ty bys někoho zmlátil?“ „Ne, nabonzoval.“ Kluk s nechtěně extravagantním účesem přestal na chvíli svýho kamará­ da vnímat. Ale to jsme přestali vnímat i my ostatní. Kolem totiž prošla  nejmladší vychovatelka na intru. Nikdo toho o ní moc nevěděl, protože  tu byla teprve rok a navíc pracovala v druhým pavilonu. Ale byla nád­ herná. Ne jako ten zbytek rašplí s podivnou úchylkou nás komandovat  od rána do večera. „Ty vole, hned bych si dal říct,“ zhodnotil Bublifuk a ten blonďatej  týpek se na něj nechápavě podíval. „Eh, Květáku, řada už postoupila.“ „Jo, jasně. Dáš mi dneska zase trochu svý večeře, že jo?“ „Jasně.“ „Dík, seš kámoš.“ V Dejlových očích byl vidět strach. Možná to bylo tím, že právě spatřil  svůj  přitakávačskej,  o  pár  let  starší  klon.  Marcel  vypadal  překvapeně  a  na  Bublifukovi  bylo  znát,  že  přemýšlí,  jestli  toho  namachrovanýho  blonďáka zalehne teď, nebo až za chvíli. Pomalu jsme postupovali řadou, až byl čas pípnout kartičkou. Hbitě  jsem ji zase zandal do kapsy a snažil se stejně rychle nandat na svůj tác  i jídlo a pití. Nemohl jsem si pomoct. Měl jsem prostě pocit, že čím  rychleji budu rukama máchat, tím míň lidí si všimne mých prstů, který  vypadaly, jako bych před chvílí vykuchal celý prase. „Ty ale musíš mít hlad,“ prohodila udiveně kuchařka za okýnkem. Jelikož jsem měl z kluků jako první nandáno, vybral jsem stůl daleko  od ostatních, abysme si mohli v klidu popovídat. Bublifuk si sednul na­ proti mně a já mu mlčky předal celej svůj tác s jídlem. Měli jsme rajskou, 

27 takže jsem vůbec nelitoval. Jen ten hnusnej práškovej sirup, kterej tady lili  do studentů od rána do večera, jsem do sebe se zapřením kopnul. „Jsme v pěkným průseru, všechny nás vyhodí!“ „Drž  hubu  Dejle.  Nic  se  neděje,  nikdo  o  nás  neví,“  uklidňoval  nás  všechny Marcel. „No, já pro jistotu skočím hned zítra pro ředidlo.“ „Proč,  ty  vole?  Ty  se  chceš  otrávit?“  znejistěl  Bublifuk,  a  tak  jsem  mu ukázal svý ruce.  Bublifuk se usmál. Pochopil. A pak bylo zase ticho. Dokud Bublifuk s plnou pusou nepromluvil  mezi pořádáním svojí a mojí porce. „Hele, nechci strašit, ale čistě teo­ reticky. Kdyby nás někdo napráskal, co budeme dělat? Musíme mít přece  nějakej plán, co budeme říkat a tak.“ „Proč plán?“ nechápal Marcel. Bublifuk chvíli přemýšlel. „No já nevím, takhle to přece vždycky dělaj  v hollywoodských filmech...“ Všichni se začali smát. Až na Dejla, kterej smutně koukal do talíře. „Co je ti, Dejle?“ „Nic, držím přece hubu, jak jste chtěli.“ „Ááá, panáček je uraženej!“ „Proč bych měl bejt uraženej?“ „Dejle, říkám ti, jestli tě náhodou napadne nás napráskat, tak tě tak  rozbiju, že si to ani neumíš představit,“ vložil se do toho Marcel. Dejl  na  to  nereagoval,  dál  hypnotizoval  svůj  prázdnej  talíř.  Pak  svůj  plíšek  s číslem a nakonec svoje boty, když jsme vyšli z jídelny. Před intrem ve sněhu postávalo pár studentů, který si zašli na cígo.  Venku ale byla taková kosa, že se kouřilo od huby i Dejlovi, zásadnímu  nekuřákovi. Takových na intru moc nebylo. Přímo před dveřma stály tři holky. Tu na první pohled nejdrsnější z nich  jsem znal od vidění z jedný hospody. Říkalo se jí Kuře, ani nevím proč.  Vlasy nabarvený na červeno měla na jedný straně nad uchem vyholený.  Na hřbetu obou rukou měla černou fixou namalovaný písmeno X.  „…a  proto  vypli  vejtah  i  u  nás  na  druhým  pavilonu,“  vysvětlovala  nejvyšší z nich, která jako jediná nekouřila. „To si děláš kozy, Katko! Nepřijde ti to trochu moc?“ kroutila Kuře  nevěřícně hlavou a já sjel pohledem trochu níž a viděl, že kozy si ta nejvyšší  blondýnka rozhodně nedělá.

28 „Ne, nedělám! Slyšela jsem to od Andrey.“ „Andrea je vymaštěná smažka.“ „Nevim.  Prej  to  dělaj  schválně,  aby  poštvali  studenty  mezi  sebou  a někdo udal viníky.“ „Tak to je hustý,“ přitakala ta nejošklivější z nich, která se evidentně  ostatní  snažila  dohnat  alespoň  svou  rtěnkou,  takže  připomínala  spíš  Jokera z Batmana. Mohutně potáhla z cigarety a kouř pak ladně vyfoukla  naučeným pohybem s jemným pohozením hlavy. Na to si hlasitě odplivla,  čímž byl celej efekt v háji. „A už se teda ví, kdo to udělal?“ Tohle mě zaujalo. Kluci ale rozhovor neslyšeli. Procházeli vstupníma  dveřma k vrátnici. „Já za váma za chvíli přijdu, ok?“ „Fajn. Sraz u vás na pokoji,“ rozhodl Marcel, zatímco si Dejl s Bublifu ­  kem šli pro klíče na vrátnici. Při jakémkoliv odchodu jsme je tam totiž  museli neustále odevzdávat, aby se na pokoj dostal i spolubydlící. Holt  někdo chytře zhodnotil, že jedny klíče pro dva studenty na pokoji bohatě  stačí. „Ok.“ Stoupl jsem si k holkám a chvíli přemýšlel, jak začít. „Čau, ty si Kuře, viď? Viděli jsme se jednou v pátým pavilonu, pa­ matuješ?“ začal jsem navazovat rozhovor. Uznávám, nijak originálně, ale  to mi bylo v tu chvíli naprosto ukradený. „Jojo, pamatuju si tě. Rasty, ne? Rozstřílel si tam všechny ve fotbálku.“ „Hm? No... Asi jo… Hele, nemáš prosím tě cígo?“ snažil jsem se udržet  konverzaci, i když jsem měl v batohu novej kartáč krásných modrých  camelek. A Kuře otevřela krabku a jedno mi nabídla i s ohněm. Až v tu chvíli jsem  si ale vzpomněl na svý ruce, který byly neustále předmětem doličným. „Nebo víš co? Já si to rozmyslel?“ „Si děláš prdel, ne?“ „Nene, promiň. Já přestávám s kouřením, víš? Takže jsem si to na po­ slední chvíli...“ „Aha,“ Kuře trochu nedůvěřivě přikývla a vrátila cigaretu zpátky mezi  ostatní. „No, a o čem jste se vlastně bavili?“ snažil jsem se oslím Golden Gate  Bridge dostat zpátky do jejich rozhovoru.

29 „Ále, o tom, o čem tu dneska drbe skoro každej,“ vysvětlovala vysoká  blondýnka. „Kdo může za ty zastavený vejtahy,“ doplnila ji ta s nechutně červený­ mi rty, na který jsem se marně snažil nezírat. Ta holka musela postrádat  jakoukoliv soudnost! „Aha, no a už se to ví?“ „Ještě ne. Ale stejně ty idioty dřív nebo pozdějc dostanou,“ konstatovala Kuře. „Jak to ale můžou zjistit?“ „Barková na schůzce říkala, že jeden zobák prej napráskal nějaký kluky  z druhýho nebo třetího patra. Prej ho předběhli, a než odjeli, nic ve výta­ hu nebylo. Když si ho pak přivolal zpátky, už to tam bylo celý zbombený,“  chlubila se svýma informacema blondýnka a ve mně v tu chvíli hrklo. „Kokot.  O  takovýho  práskače  bych  si  neopřela  ani  zasraný  kolo,“  vztekala se Kuře. V normální situaci bych asi hloubal nad tím, co všechno  ta vysoká holka musí pro svoji vychnu dělat, aby se tyhle věci dozvěděla,  ale já v tu chvíli řešil jen to, v jaký jsme prdeli. „Aha, tak to je dobře, třeba nám zase ty vejtahy začnou za chvíli jezdit,  ne? Hele, mně je hrozná kosa, jdu dovnitř. Díky moc a mějte se!“ Chabým  mávnutím jsem se rozloučil se všema najednou, a pak se rychlým krokem  vydal za klukama. Za vrátnicí jsem přešel do sprintu, i když jsem tušil,  že tím už nic, ale vůbec nic nedoženu. Všichni čtyři jsme šli na kobereček do sborovny. Před náma seděli vy­ chovatelé za malýma dřevěnýma stolama, který dal někdo dohromady,  aby  připomínaly  dlouhej  konferenční  stůl.  Byli  tu  všichni.  Ta  mladá  roštěnka  z  druhýho  pavilonu.  Hrdličková.  Dokonce  i  Peřt  společně  s vychnou, která měla na starosti čtvrtý patro, takže i Dejla s Marcelem.  Ty dva seděli odděleně od ostatních, jako by za to mohli stejně jako my.  Přemejšlel jsem, jestli je tu i ta Barková, o který holky mluvili. Bublifuk začal smrdět potem, Marcel civěl celou dobu jenom do pod­ lahy a Dejl si pro sebe neustále něco mumlal. Doufal jsem, že nezačne  mumlat nahlas. „Takže,“  pronesl  po  chvíli  vedoucí  vychovatel  intru,  kterýho  jsem  viděl poprvý v životě, „asi víte, proč tu jste. Dopustili jste se závažného  přestupku a to nejenom tím, že jste poničili majetek domova mládeže, ale  zároveň jste urazili jednu z mých kolegyň.“ –> y

30 A pak se otočil na Hrdličkovou, která se na nás dívala s takovým tím  křečovitě ztuhlým úsměvem, kterej často přichází s pomstou. „My jsme ale…“ začal Marcel. „Nechte  mě  nejdřív  domluvit,  pak  budete  mít  prostor.  Věc  se  má  tak, že chceme vědět, kdo z vás to udělal. Pokud nám to řeknete, bude  dotyčný vyloučen z tohoto domova mládeže, ale ostatní neponesou žádné  následky.“ „To je ale nemorál...“ chtěl namítnout Peřt, ovšem hlavní vychovatel ho  usadil pohledem stejně jako před chvílí Marcela. Pak nastalo dramatický  ticho. „Pokud  ne,  ponesete  následky  všichni.  Dohromady  budete  muset  rovným dílem zaplatit opravu výtahu, která hrubým odhadem dělá něco  mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci. A všichni budete podmínečně vyloučeni.“ Pak si Hrdličková odkašlala a hlavní vychovatel ještě dodal: „Á, ano.  Abych nezapomněl, tak jako tak, se všichni omluvíte zde paní Hrdličkové.“ A úsměv tý svině se změnil v radostnej škleb. Přesně na tohle čekala. Dejlova  a  Marcelova  vychna  ale  nechápavě  kroutila  hlavou.  „Můžu  vědět, proč se mají omlouvat paušálně všichni, když víme, že to udělal  jen jeden z nich?“ „I  kdyby  to  vaši  svěřenci  nenamalovali,  jeli  s  pachatelem  ve  výta­ hu. Pomáhali mu. Kryli ho. Kryjí ho i teď. To je podle mého názoru  dostatečný důvod k tomu, aby se omluvili všichni.“ „My se nebudeme omlouvat,“ odsekl Bublifuk víceméně automaticky. „No, neděláte nám to zrovna lehké, ale víte co? My vám teď dáme,  řekněme, deset minut. Můžete jít na chodbu, pokoj, kamkoliv… A za de­ set minut se tady všichni sejdeme a uvidíme, jak jste se rozhodli, co vy  na to?“ navrhoval hlavní vychovatel a my jsme jen tupě přikývli.  V hlavě jsem měl úplně vymeteno. Možná proto si nepamatuju nic  do tý doby, než jsme vylezli ven před intr. Seděli jsme na betonový zídce.  Ohraničovala  malej  okrasnej  bazén,  kterej  byl  teď  vypuštěnej  a  plnej  odpadků. V tu chvíli mě napadlo, jestli je tam někdo nenaházel pro štěstí.  Protože  jestli  jo,  taky  bych  tam  jeden  přidal.  Z  tohohle  průseru  jsme  mohli vyváznout jenom s odpaďákem plným štěstí. Vytáhl jsem novou  krabku a rozbalil ji. „Dáš mi jedno?“ sockoval zase Marcel a já už to nevydržel. „Proč si taky nekoupíš krabku sám? Kdyby tě to občas napadlo, možná  se tohle nemuselo vůbec stát!“

31 „Tys to vymyslel a teď za to můžu já, jo?  Já na rozdíl od tebe chodím kvůli tý kravině  pěšky až do devátýho, tak neser!“  „Nehádejte  se,  to  nemá  smysl...  Spíš  pojďte řešit, co budeme dělat,“ uklidňoval  nás Bublifuk. „Je to na vás. Do toho vám kecat ne­ můžu…“ odpověděl jsem rezignovaně. „Doma mě asi seřvou, možná mě i táta  seřeže,  ale  já  tě  neprásknu,“  vyloudil  ze  sebe  tichým  hláskem  Dejl  a  my  čuměli.  Popravdě to byl z nás čtyř ten poslední, od  kterýho bych čekal, že bude držet partu. „Páni,  klobouk  dolů.  Kámo.  A  tento­ krát to myslim kurva vážně.“ Uznale jsem  ho poplácal po rameni a on se stydlivě usmál. Došlo mi, že jsme ho možná  celou dobu hrubě podceňovali. „No a co vy?“ „Dyť  víš,  že  se  mnou  můžeš  počítat,  navíc  bych  teď  už  nepodrazil  jenom tebe, ale i tuhle Dejla, ze kterýho evidentně přestává bejt sráč,“  usmál se Bublifuk. „Se mnou taky!“ uzavřel Marcel a otočil se ke staršímu týpkovi v mikině  s kapucou, díky který mu nebylo vidět do obličeje. „Eh, sorry, nemáš  náhodou jedno cígo?“ Nevím, jestli už měl Marcel v sockování takovou školu, že každýho  uměl přemluvit, nebo měl prostě čuch na lidi, kterým nevadí dotovat  ostatní kuřáky. „Jasně. Tady...“ „Dík,“ vyfouknul Marcel prvního práska ze svých plic.  „Není zač! Tak zlom vaz!“ popřál mu ten týpek a já už v tu dobu byl  nejspíš pořádně paranoidní, protože jsem váhal, jestli jeho odpověď byla  opravdu jen shoda okolností. „Tak jdem?“ Dejl, Bublifuk i Marcel kývli. Nevím, jak ostatní, ale já si v tu chvíli  připadal vlastně docela sebejistě. Byl jsem nadšenej z toho, jaký mám  kamarády. S vědomím, že se všichni hrdě přihlásíme o svou část trestu,  aby  mě  nevyhodili,  jsem  se  začal  do  tý  vychovatelský  sborovny  skoro  až těšit.  #158-489-9

32 „Dále,“ křikl na nás Peřt, když jsme zaklepali.  „Tak jak jste se rozhodli?“ Pak bylo chvíli ticho. Neřekli jsme si totiž, kdo bude mluvit a mě v tu  chvíli napadlo, že kdybych to začal řešit já, a oni se začali dál vyptávat,  neuměl bych se možná vykroutit.  „Všichni,“ šeptl Dejl. „Co prosím?“ „Všichni jsme to udělali,“ byla Dejlova nejhlasitější věta, jakou jsem  od něj kdy v životě slyšel. „A tady Hrdličkové se omlouvat nebudeme. To, co jsme o ní napsali,  si myslí většina studentů na intru,“ přisadil si Bublifuk a naši dva vycho­ vatelé se ve svých sedačkách neklidně zavrtěli. Hrdličková se zmateně podívala zpátky na všechny vychovatele, jako  by je prosila, aby to ještě nějak zvrátili. „No to snad nemyslí vážně! Tohle  se mi za celou třicetiletou kariéru tady v domově mládeže ještě nestalo!  A že jsem toho zažila opravdu hodně!“ Po chvíli se zvedla jedna z nich, Hranostajová z osmýho, to příjmení  se nedalo zapomenout, stejně jako se nedalo zapomenout její hodně ujetý  chování… „Vy si teď, pánové, asi myslíte, jaký jste hrdinové, viďte?“ začala a ani  nečekala na odpověď. „Všechny jste nás tu převezli, protože kryjete jed­ noho z vás. Ale jste si jistí, že on sám by pro vás udělal to samé?“ A zase ta chvilka ticha, kterou vychovatelé používali posledních pár  minut víc, než by bylo zdrávo. „Uvědomte  si,  že  jste  ve  věku,  kdy  se  rozhoduje  o  tom,  co  budete  v budoucnu dělat. Kolik budete vydělávat a tudíž i jakou práci budete  mít a jestli vás bude vůbec bavit. Na vašem místě bych tomu dala určitě  přednost před člověkem, který by vás klidně o to vše připravil a ani by  mu to nevadilo.“ Začal jsem bejt pěkně nasranej! Nejenom, že poštvávala kámoše proti  mně, ale ona se ve mně pokoušela vzbudit i výčitky svědomí! Už jsem  se chystal něco říct, ale Marcel mě předběhl, aby se jí vysmál. „Dyť podmínečný vyloučený vůbec nic neznamená!“ „Že neznamená? Je to zápis, který dostane i ředitel vaší školy… A po­ dle toho se pak k vám bude chovat nejen on, ale i vaši učitelé. Navíc  stačí jeden maličký přestupek… Svícení po desáté, zakázaný spotřebič na  pokoji, nepřítomnost o studijní době a letíte… A pokud poletíte, věřte, 

33 že se stačí jen trošičku snažit a už se na žádný intr v České republice ne­ dostanete.“ „Ale když žádnej přestupek neuděláme?“ odporoval Marcel. Hranostajová se afektovaně usmála. „Věřte mi, že uděláte!“ „Teda Helenko, hezky jsi to řekla, moc hezky,“ ohodnotila její proslov  vychna,  kterou  jsem  snad  nikdy  neviděl.  Asi  musela  bejt  z  nějakýho  holčičího patra. „Tak  tohle  už  je  vydírání!“  Peřt  vylítl  ze  židle  a  ukázal  prstem  na Hrdličkovou, jako by nebylo jasný, kdo tu koho vydírá. „Pane Peřte, dnes evidentně neustále zapomínáte, kdo je tu vedoucím  vychovatelem. Pokud se vám náš přístup k těmhle sígrům nelíbí, můžete  klidně dát výpověď!“ Peřt se začal hystericky smát. „Ale dyť tohle je taky vydírání. To nemůžete,  to...“ Vychna vedle něj ho jenom zatahala za rukáv a donutila ho tak znovu  si sednout. A zase to dlouhé ticho před bouří. Marcel si povzdechl. „A když…“ Pak se podíval krátce na nás a rychle  se otočil zpátky na Hranostajovou. „A když vám řeknu, kdo to udělal?“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. „Co to děláš? Ty hajzle!“ zařval jsem  a vrhl se na Marcela. Stačil jsem mu dát jen pár pěstí do tý jeho držky,  která mě právě chtěla prozradit, než nás odtrhli. Ze začátku měli vycho­ vatelé strach, že jsem celej od krve, protože jsem Marcelovi zlomil nos.  Když ale zjistili, že je to jen barva od spreje, pochopili, že už nepotřebujou  Marcelovo doznání.  A proč všechno tohle do maturitní slohový práce vlastně píšu? Možná  doufám, že si to třeba někdy a někde přečte ten člověk, co nás prásknul  a uvědomí si, co tím způsobil. Možná mi přijde, že se to k formě vyprávění  a tématu „Moje školní léta“ prostě hodí. A možná si tím omlouvám, proč  maturuju až teď, když jsem měl bejt už dva roky po střední.