O Pasše

Vzkříšení, mozaika z chrámu sv. Marka v Benátkách

2

Edici řídí: Michal Řoutil Recenzovali Prof. Dr. Karel Skalický, Th.D. Mgr. Martina Pavelková © Monika Recinová, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2010 © Pavel Mervart, 2010 ISBN 978-80-87378-56-4 Tato publikace vznikla v rámci projektu „Problém času v humanitních a sociálních vědách“ řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2010 pod číslem 261107.

Obsah ÚvOd. význam melitónOva sPisu Peri Pascha a náčrt hlavních linií melitónovského bádání 11 melitón ze sard v kontextu doby 17 Melitónův věhlas v patristické literatuře 17 Datace Melitónova života 18 Melitónovo rétorické vzdělání 19 Melitónovo postavení v sardské obci 21 Založení biskupského úřadu a janovské křesťanství v Sardech 22 Biskupský úřad v Sardech a mlčení Ignatia z Antiochie 23 Nepřímé svědectví pro Melitónův biskupský úřad v Polykratově listu Viktorovi 23 Melitónův možný židovský původ 25 Melitónův asketický celibát 26 Melitón a montanismus 28 Melitón mezi církevními a necírkevními autory 2. století 29 Melitón mezi řeckými apologety 30 Melitón a nekanonická literatura 32 Melitónova cesta do Jeruzaléma 34 Melitónův kánon Starého zákona 35 Melitónova protimarkiónovská polemika 36 Eusebiův seznam Melitónových děl 37 melitón jako autor Peri Pascha 39 Argumenty pro Melitónovo autorství spisu Peri Pascha 39 Dvě knihy Peri Pascha 41 Spor v Láodikeii 42 Melitón jako kvartodecimán 44

Paschální kontroverze a Melitón 45 Chronologie Kristovy smrti a Melitónův spis 47 Židovský svátek Pesach před pádem Chrámu a po něm 49 Podoba kvartodecimánské Paschy a Melitónův spis 52 Otázka křtu během Paschy kvartodecimánů 54 melitónův spis Peri Pascha 57 Myšlenkové pozadí spisu Typologický výklad Exodu 57 Melitónova protignostická theologie a christologie 59 Melitón a monarchiánský modalismus 61 Antropologie a soteriologie Melitónova spisu 62 Antijudaismus Melitónova spisu 64 Stav bádání 64 Antijudaismus pašijních zpráv kanonických a nekanonických spisů 65 Melitónova polemika vůči Izraeli a obvinění Židů z bohovraždy 66 Sociologické teorie Melitónova antijudaismu 68 Theologické příčiny Melitónova antijudaismu 71 literární prostředky melitónova spisu 73 Melitónův styl a řecká druhá sofistika 74 Struktura spisu Peri Pascha 75 Hledání literárního druhu Peri Pascha 76 Peri Pascha jako homilie 77 Peri Pascha jako křesťanská hagada 78 Peri Pascha jako liturgický text 82 vliv melitónova spisu v další liturgické tradici 86 Peri Pascha a byzantská liturgie 83 Peri Pascha a latinská Improperia 84 kritické edice Peri Pascha a nový český překlad 89 melitón ze sard Peri Pascha (O Pasše) 91

Zkratky periodik a knižních řad 165 Seznam použité literatury 167 Hlavní edice a překlady Melitónova spisu Peri Pascha 167 Ostatní prameny 168 Sekundární literatura 169 Ediční poznámka 179 Summary 181 Jmenný rejstřík 185 Věcný rejstřík 189

11 ÚvOd význam melitónOva sPisu Peri Pascha a náčrt hlavních linií melitónovského bádání Spis Peri Pascha (O Pasše), který napsal Melitón ze Sard pravděpodobně kolem r. 170 po Kr., dlouho sdílel osud většiny antických rukopi­ sů – podobně jako mnoho jiných děl raněkřesťanské literatury byl znám jen podle jména, a to především na základě několika zmí­ nek o něm v Církevních dějinách biskupa Eusebia z Kaisareie († 339).1 Eusebiovo dílo sice představovalo – jakožto v podstatě první histo­ riografický spis rané církve – velmi cenný a po dlouhou dobu také jediný pramen k dějinám druhé poloviny 2. století, které tvoří kon­ text Melitónova působení, k jejich obsahu, pokud jde o Melitóna, je však třeba přistupovat kriticky. S jistotou se z nich ovšem dozvídá­ me to, že Melitónův spis Peri Pascha (= PP) představoval jedno z dů­ ležitých a vlivných děl církevní literatury poslední třetiny 2. století, které se vztahuje k rané podobě ústředního křesťanského svátku, jímž byla Pascha maloasijských kvartodecimánů.2 Až donedávna byl z celého spisu k dispozici pouze jediný volný citát u igumena Anastasia Sinajského (ze 7. století), který zároveň 1 Srv. zejména: Eusebios, Historia ecclesiastica (= Hist. eccl.) IV 26, 1–14 (SC 31, 207–211). 2 Za kvartodecimány byli označovány ty raněkřesťanské obce, které slavily křesťanskou Paschu v časové shodě s židovským svátkem Pesach v noci ze 14. na 15. nisanu, tj. o prvním jarním úplňku, srv. kap. Melitón jako kvartodecimán.

12 Úvod shrnuje nejprovokativnější tezi spisu: „Bůh trpěl rukou Izraelitů“.3 Kromě tohoto zlomku bylo známo ještě několik syrských fragmentů nalezených v 19. století.4 Ty sice ve své době vyvolaly diskusi o mož­ ném syrském původu díla,5 na základě několika šťastných nálezů ve 20. století, díky nimž byly objeveny dva téměř úplné řecké papyro­ vé rukopisy, a na základě jejich následných rozborů6 však bylo defi­ nitivně prokázáno, že tento spis, jehož rétorický styl a čistou řečtinu je možné srovnávat s klasickými díly řecké literatury,7 patří k tradici řecky mluvící církve.8 Na základě myšlenkového rozboru spisu je možné dílo začlenit do helénizované židokřesťanské tradice janov­ ského křesťanství.9 Editio princeps spisu vydal r. 1940 na základě jediného tehdy známé­ ho kodexového rukopisu ze 4. století (A), který shromáždil ze dvou různých sbírek (Beatty­Michigan), C. Bonner.10 Později byl nalezen ještě druhý, úplnější rukopis (B), vydaný M. Testuzem,11 jehož kolofón dokládá Melitónovo autorství a který umožnil další doplnění do té 3 Srv. Anastasios Sinajský, Viae dux 97 (PG 89, 197 A); viz též: S. G. Hall, Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Oxford 1979, zl. 7, s. 70. K obvi­ nění Židů z bohovraždy viz PP 96, 715n. 4 Přehled starších i novějších edic syrských zlomků srv. O. Perler, Méliton de Sardes, Sur la Pâque et fragments (introduction, texte critique, traduction et notes), SC 123, Paris 1966, s. 46. 5 Hypotézu o možném původu díla v syrštině a některé argumenty na její podporu předložil P. Kahle, „Was Melito’s Homily on the Passion Originally Written in Syriac?“, JTS (Old Series – dále O. S.) 44 (1943), s. 52–56. Stejnou tezi hájil také A. Wifstrand, „The Homily of Melito on the Passion“, VC 2 (1948), s. 201–223. 6 Srv. např. řeckou etymologii slova Pascha v Peri Pascha 46, 305, která je jen velmi těžko představitelná v syrštině. 7 Srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito of Sardis On the Passion“, Theologia 38 (1967), s. 609–620, s. 609. 8 Syrský původ díla přesvědčivě vyvrátil v reakci na článek P. Kahleho především G. Zuntz, „Melito – Syriac?“, VC 6/4 (1952), s. 193–201. 9 Jedná se o proud v rané církvi, který se odvolává na janovské spisy Nového zákona a na jejich theologii a na postavu Jana Presbytera v Efesu, jehož žáky byli někteří z apoštolských otců. 10 Srv. C. Bonner, The Homily on the Passion by Melito Bishop of Sardis with Some Fragments of the Apocryphal Ezekiel, London 1940. 11 Srv. M. Testuz, Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960.

13 Úvod doby lakunovitého textu. Objev dalších zlomků spisu v různých sta­ rých jazycích: koptštině,12 gruzínštině13 a latině,14 které dokládají velké rozšíření spisu v pozdní antice,15 umožnil sestavení prakticky úplného řeckého textu, který je k dispozici ve dvou kritických vydáních: ve starší edici O. Perlera16 a v nejnovější edici z pera S. G. Halla.17 Objev tohoto textu z raných 70. let 2. století označil F.­L. Cross18 a po něm mezi jinými např. R. Cantalamessa,19 přední melitónovský badatel, který se zasloužil o bližší zkoumání raných podob křesťan­ ských Velikonoc,20 právem za jednu z nejskvělejších událostí novo­ dobého patristického bádání. Spis totiž ve své době vrhl zcela nové světlo na řadu otázek týkajících se antického křesťanství. Zatímco zejména protestantská strana počínaje Lutherem dlouho zastávala názor, že vývoj státní církve a zavedení rétoriky do jejího kázá­ ní předznamenaly úpadek církve na začátku 4. století, Melitónův spis je příkladem vybroušené rétoriky již ke konci 2. století.21 Otázkami, které text vyvolal, byla především nová diskuse o rané podobě křes­ ťanské velikonoční homiletiky a liturgie, o jejich souvislosti s židov­ 12 Koptský text byl publikován až v r. 1990, srv. J. E. Goehring (ed.), The Crosby-Schøyen Collection, Louvain 1990, s. 1–79. 13 Srv. J. N. Birdsall, „Melito of Sardis Peri. tou/ Pa,sca in a Georgian version“, Le Muséon 80 (1967), s. 121–138. 14 Srv. H. Chadwick, „A Latin Epitome of Melito’s Homily on the Pascha“, JTS (New Series – dále N. S.) 11/1 (1960), s. 76–82. 15 Srv. P. Gavrilyuk, „Melito’s Influence Upon the Anaphora of Apostolic Constitutions 8. 12“, VC 59/4 (2005), s. 355–376, s. 356. 16 Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, Sur la Pâque et fragments (introduction, texte critique, traduction et notes), SC 123, Paris 1966. 17 Srv. S. G. Hall, Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Oxford 1979. 18 Srv. F. L. Cross, The Early Christian Fathers, London 1960, s. 104. 19 Srv. R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignos­ tique du IIe siècle“, RevSR 37 (1963), s. 1–26, s. 1; stejně tento nález hodnotí např. také B. Lohse, „Meliton von Sardes und der Brief des Ptolemäus an Flora“, in: E. Lohse et al. (eds.), Der Ruf Jesu und die Antwort der Gemeinde: exegetische Untersuchungen; Joachim Jeremias zum 70. Geburtstag gewidmet von seinen Schülern, Göttingen 1970, s. 179–188, s. 179. 20 Srv. např.: R. Cantalamessa, La Pasqua nella Chiesa antica, Torino 1978; týž, L’omelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma. Ricerche sulla teologia dell’Asia minore nella sekonda metà del II secole, Milano 1967. 21 Srv . H. R. Drobner, Lehrbuch der Patrologie, Frankfurt am Main 2004, s. 130.

14 Úvod skou pesachovou liturgií, o podobě a vlivu janovského křesťanství, o rané patristické theologii, o raněkřesťanské typologické exegesi a řadě dalších. Od prvního vydání C. Bonnera, který označil rétoricky vybrouše­ ný spis za „velkopáteční homilii“,22 se mezi badateli vede živá disku­ se o literárním druhu tohoto textu. Zatímco část badatelů se i nadále přiklání k původnímu názoru melitónovského bádání, že se jedná o homilii, a sice na text o východu Izraele z Egypta (Ex 12), badatel F. L. Cross byl jedním z prvních, kdo upozornil na souvislost tohoto Melitónova textu s židovskou pesachovou hagadou,23 která ve svých pozdějších podobách dodnes tvoří součást židovského pesachové­ ho sederu. S. G. Hall tuto tezi modifikoval v tom smyslu, že zatímco první část spisu (PP 1–45) patrně představuje liturgickou homilii, za křesťanskou verzi židovské pesachové hagady lze považovat pře­ devším druhou část (PP 46–105).24 Konečně v nedávné době vyslo­ vil badatel A. Stewart­Sykes zcela nově tezi, podle které druhá část spisu plní ve své podstatě funkci starobylého liturgického textu svého druhu.25 Se stanovením literárního druhu Melitónova textu Peri Pascha je spojeno hledání náležitého Sitz im Leben tohoto spisu.26 Obecně při­ jímaným faktem je dnes to, že tento text byl přednesen v rámci svát­ ku Paschy maloasijských kvartodecimánů, který byl slaven o stejném datu jako židovský svátek Pesach, tj. ze 14. na 15. nisanu, na památku Kristovy smrti a z ní plynoucí spásy, spolu s christologickou reinter­ pretací pesachového beránka a starozákonních událostí. Zatímco se první generace melitónovských badatelů od vydání editio princeps v r. 1940 rekrutovala především z řad theologů dvou velkých křesťanských denominací, kteří se soustředili zejména na 22 Srv. C. Bonner, The Homily on the Passion, s. 19. 23 Srv. F. L. Cross, The Early Christian Fathers, s. 104–109. 24 Srv. S. G. Hall, „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, JTS (N. S.) 22 (1971), s. 29–46. 25 A. Stewart­Sykes, The Lamb’s High Feast. Melito, Peri Pascha and the Quartodeciman Paschal Liturgy at Sardis, Leiden – Boston – Köln 1998. 26 Mezi prvními badateli srv. A. Hansen, The „Sitz im Leben“ of the Paschal Homily of Melito of Sardis with Special Reference to the Paschal Festival in Early Christianity, Thesis, Northwest University, Evanston (Illinois) 1968.

15 Úvod vnitřní theologické problémy a souvislosti textu,27 asi od 70. let 20. sto­ letí se začaly více objevovat také religionistické studie, které zasazují Melitónův text do širší mozaiky vzájemných vztahů s antickým helé­ nistickým světem, s jeho kulturou a religiozitou, v jejichž majorit­ ním rámci text vznikl, se starověkým židovstvím, z něhož Melitónův text čerpá a vůči kterému se vymezuje, a s některými křesťanskými proudy 2. století, které se v různých podobách v Melitónově tex­ tu otiskly. Pozdější bádání o Melitónovi, o němž se ještě na začát­ ku 20. století nevědělo prakticky o mnoho více, než kolik obsahují Eusebiovy zprávy v Církevních dějinách, se tak v současné době roz­ rostlo rozsahem i tematicky do pozoruhodných rozměrů. Ke vztahu Melitónova spisu a helénistické antiky patří takové otázky, jako je využití rétoriky asijského stylu28 v sakrálním kontextu antických maloasijských chrámů, které Melitón napodobuje, nebo vliv antických mystérií na užívání mysterijní terminologie v křesťanských textech 2. století, jako je Melitónův.29 Hlavním dějinně náboženským polem výzkumu je ovšem vztah kvartodecimánského janovského křes­ ťanství po polovině 2. století, které Melitón reprezentuje, a židovské tradice, zejména vztah mezi židovským svátkem Pesach a Paschou kvartodecimánů, spolu se zkoumáním vztahu židovské a křesťan­ ské theologie těchto svátků. K tomu patří také diskuse o možném židovském původu křesťanských velikonočních Improperií z židov­ ského pesachového hymnu Dajenu prostřednictvím Melitónova spisu a v neposlední řadě také problém antijudaismu přítomného v Meli­ tónově textu. K tématu Melitón a další dobové křesťanské proudy náleží především pojednání o Melitónově implicitní polemice s Mar­ kiónem a valentínovskými gnostiky nebo jeho vztah k montanismu a pozdějšímu monarchiánskému modalismu. 27 Srv. H. R. Drobner, „15 Jahre Forschung zu Melito von Sardes (1965–1980): Eine kritische Bibliographie“, VC 36 (1982), s. 313–333. 28 Jedná se o řečnický styl, který se vyznačoval – oproti střízlivějšímu at­ ticismu – bohatou a květnatou mluvou. 29 Melitón užívá pojem musth,rion v PP celkem patnáctkrát, srv. zejména PP 15, 89: „dovršil tajemství“, PP 16, 94: „dovršuje se tajemství“, PP 16, 97: „nezasvěcený do tajemství“. Vrcholem „mystagogického postupu“ textu je zvolání v PP 65, 448n: „tajemství Paschy, kterým je Kristus“.

16 Úvod Melitónův text Peri Pascha byl již jednou do češtiny přeložen J. J. Novákem v r. 1981,30 ovšem tento dnes prakticky nedostupný časopisecký překlad, který vycházel z Perlerova kritického vydání, je již překonán především na základě skutečnosti, že mezitím byla vy­ dána novější edice S. G. Halla, kterou J. J. Novák neměl pro nepřízeň doby k dispozici. V češtině také dosud není dostupná, pokud je nám známo, žádná rozsáhlejší studie k Melitónovi ze Sard. Proto je smys­ lem předkládaného bilingvního vydání s úvodní studií a komentá­ řem, které představují hlavní výsledky současného melitónovského bádání, umožnit českému čtenáři hlubší studium tohoto textu, dů­ ležitého pro poznání dějin a myšlení křesťanství 2. století. 30 Viz J. J. Novák, „K Melitonově Velikonoční homilii“, Duchovní pastýř 30/2 (1981), s. 19–25.

17 Melitón ze sard v kOntextu dOby melitónův věhlas v patristické literatuře Melitón ze Sard byl jednou z významných postav se silným vlivem na maloasijské křesťanství druhé poloviny 2. století. Svědčí pro to zmínky o něm u řady raněkřesťanských autorů 2.–4. století, geografic­ ky napříč celým raněkřesťanským světem: u Tertulliana z Kartága,1 u Eirénaia z Lyonu, u Klémenta a Órigena z Alexandrie, u Hippolyta Římského, Methodia z Olympu nebo Alexandra z Alexandrie. Mezi autory, kteří z Melitónova díla dále čerpali, uvádí C. Bonner ještě také Apollinaria z Hierapole, Prokla z Konstantinopole nebo Efréma Syrského.2 Inspiroval také autory falza připisovaného Cyprianovi3 nebo Augustinovi4 a jeho vliv je patrný rovněž v 5. století u Paulina z Noly.5 1 Ke znalosti Melitóna na Západě u latinsky píšících autorů srv. R. Can­ talamessa, „Questioni melitoniane. Melitone e i latini; Melitone e i quar­ todecimani“, RSLR 6 (1970), s. 245–267. 2 Srv. C. Bonner, The Homily on the Passion, s. 56–72. 3 Jedná se o Cyprianovi připisovaný spis Adversus Iudaeos (PL 4, 919–925). K závislosti tohoto textu na Melitónovi srv. H. Jordan, „Melito und Nova­ tian“, ALLG 13/1 (1902), s. 59–68; E. Peterson, „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos und Melito von Sardes“, VC 6/1 (1952), s. 33–43. 4 Srv. J. Lemarié, „Un sermon occidental pseudo­augustinien témoin du traité sur la Pâque de Méliton de Sardes“, VetChr 17 (1980), s. 301–311. 5 Srv. S. Leanza, „Una pagina di Melitone di Sardi in Paolino di Nola“, Orpheus 5 (1984), s. 444–451; E. Cattaneo, „Il Christus patiens nel giusto

18 Melitón ze Sard v kontextu doby O jeho životě však z těchto pramenů není známo prakticky nic, třebaže díky svým spisům dosáhl ve své době širokého věhlasu, jak plyne z citace neznámého autora 3. století, dochované u Eusebia: „Kdo by neznal knihy Eirénaia, Melitóna a ostatních, kteří prohla­ šují Krista za Boha a člověka?“6 Tato zmínka je kromě svědectví o Melitónově významu jedním z nejstarších doložených odvolání na patristickou tradici7 jako na nositelku orthodoxie – v souvislosti s christologickou otázkou dvou Kristových přirozeností – a Melitón je zde chápán jako její raný před­ stavitel.8 Melitón ze Sard skutečně působil v rámci hlavního prou­ du raného křesťanství 2. století a v řadě svých formulací z hlediska pozdější orthodoxie dogmaticky předešel svou dobu.9 Představuje tak jeden z mostů mezi zanikajícím světem apoštolských otců, s nimiž ho pojí některé společné tradice,10 a myšlením raných řeckých apolo­ getů, ke kterým bývá na základě své Apologie, adresované císaři Marku Aureliovi, někdy řazen. Hlavním zdrojem informací o Melitónovi tedy zůstávají zmínky v Eusebiových Církevních dějinách.11 V průběhu této práce představí­ me Eusebiovo podání o Melitónovi a odbornou diskusi, která se k němu mezi melitónovskými badatali rozvinula. datace melitónova života Přesné datum Melitónova narození zůstává nejisté, uvažuje se však o první třetině 2. století. Pravděpodobně se narodil přímo v maloa­ sijských Sardech, kde také podle všeho po celý svůj život působil, perseguitato. Reminiscenze melitoniane in s. Paolino di Nola“, Koinonia 9 (1985), s. 141–152. 6 Neznámý autor u Eusebia, Hist. eccl. V 28, 5 (SC 41, 75), srv. též: S. G. Hall, Melito of Sardis, zl. 8a, s. 70. 7 Srv. G. Bardy (ed.), Eusèbe de Césarée, Histoire ecclésiastique. Livres V–VIII, SC 41, Paris 1955 s. 75, pozn. č. 4. 8 Srv. zejména PP 8, 53. 9 Srv. O. Perler, Méliton de Sardes, s. 23. 10 Srv. např. G. Jossa, „Melitone e l’A Diogneto“, AIIS 2 (1969–1970), s. 89–109. 11 Srv. především Eusebios, Hist. eccl. IV 26, 1–14 (SC 31, 207–211).

39 Melitón jakO autOr Peri Pascha argumenty pro melitónovo autorství spisu Peri Pascha V papyrovém kodexu Beatty­Michigan (A), na jehož základě pořídil C. Bonner první vydání nalezeného spisu Peri Pascha,1 chybí kolo­ fón obsahující název díla, ale je zde uvedeno jméno: Meleitw/n (sic!). Na jeho základě, na základě Anastasiova volného citátu Melitónova díla ze 7. století,2 tehdy známých syrských fragmentů uváděných pod Melitónovým jménem a v souladu s tím, co se předpokládalo jako Melitónův styl, označil C. Bonner za autora spisu Melitóna ze Sard. V následujících letech byly nalezeny další zlomky v různých jazy­ cích a byl také publikován latinský výtah textu, tradovaný mezi spisy připisovanými Řehoři Velikému.3 Pro určení Melitónova autorství však byl nejdůležitější objev druhého, dokonce ještě staršího a téměř kompletního řeckého rukopisu, papyru Bodmer XIII. z počátku 4. stol. (papyrus B), který vydal M. Testuz v r. 1960.4 Tento rukopis poskytl označení autora a název spisu: „Peri Pascha od Melitóna“ 1 Srv. C. Bonner, The Homily on the Passion by Melito Bishop of Sardis with Some Fragments of the Apocryphal Ezekiel, London 1940. 2 Viz Úvod, pozn. 3. 3 Srv. H. Chadwick, „A Latin Epitome of Melito’s Homily on the Pascha“, JTS (N. S.) 11/1 (1960), s. 76–82. 4 Srv. M. Testuz, Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960.

40 Melitón jako autor Peri Pascha (Melitw,noj Peri. Pa,sca). Tento název však není zcela totožný s titu­ lem Melitónova díla u Eusebia, který hovoří o dvou Melitónových knihách O Pasše (ta. Peri. tou/ Pa,sca du,o), což vyvolalo diskusi o autor­ ství nalezeného spisu. Melitónovo autorství zpochybnil ve své době P. Nautin, podle kterého mohla být autorem spisu spíše některá méně významná osoba, která se pouze zaštítila Melitónovým jménem, jak bylo v antice běž­ né.5 Z nejnovějších badatelů zpochybnila autenticitu spisu přede­ vším L. Cohicková na základě rozporů mezi Eusebiovými zprávami o Melitónovi a dochovaným spisem Peri Pascha, jejichž diskusi předsta­ víme níže. Podle této badatelky nemusí svědectví rukopisné tradice o Melitónově autorství dokazovat, že autorem byl Melitón ze Sard, protože jméno Melitón nebylo ojedinělé a mezi antickými autory se objevuje vícekrát.6 Většina badatelů se však kloní k autenticitě spisu, mezi nimi A. Wifstrand,7 E. Peterson,8 B. Lohse,9 F. L. Cross,10 O. Perler11 nebo A. Stewart­Sykes.12 Pokud jde o nejednotný název Melitónova spisu v rukopisné tradici, N. Hyldahlupozornil na problematičnost nejednot­ ného nazývání spisů v antice, která se mohla promítnout i v tomto případě.13 Hlavním argumentem pro Melitónovo autorství nalezeného spi­ su Peri Pascha je však to, že tento spis svým stylem i myšlenko­ vým obsahem náleží do prostředí maloasijské církve druhé poloviny 2. století. Kromě toho je možné porovnat jeho styl se zlomky jiných 5 Srv. P. Nautin, „L’Homélie de Meliton sur la Passion“, RHE 44 (1949), s. 429–438, zejména s. 437n. 6 Srv. L. Cohick, „Melito of Sardi’s Peri Pascha and Its ‘Israel’“, HTR 91/4 (1998), s. 354–357. 7 Srv. A. Wifstrand, „The Homily of Melito on the Passion“, s. 201–223. 8 Srv. E. Peterson, „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos and Melito von Sardes“, s. 33–41. 9 Srv. B. Lohse, Die Passa-Homilie des Bischofs Meliton von Sardes, Leiden 1958, s. 5. 10 Srv. F. L. Cross, The Early Christian Fathers, s. 104. 11 Srv. O. Perler, Ein Hymnus zur Ostervigil von Meliton? (Papyrus Bodmer XIII), Paradosis 15, Fribourg (Switz.) 1960, s. 25–32. 12 Srv. A. Stewart­Sykes, The Lamb’s High Feast, s. 6–8. 13 Srv. N. Hyldahl, „Zum Titel Peri. Pa,sca bei Meliton“, SJTh 19 (1965), s. 55–67.

57 Melitónův spis Peri Pascha myšlenkové pozadí spisu Typologický výklad Exodu Melitónovu textu Peri Pascha předcházela četba starozákonního úryv­ ku z Ex 12. Melitónova obec tedy neodmítala jako markiónovští gnostici Starý zákon, nýbrž starozákonní události nově vykládala. SZ pro Melitóna představuje vzor/předobraz (proke,nthma) novozá­ konní „pravdy“ (avlh,qeia), která se uskutečnila v nové Pasše, již před­ stavuje ukřižování Krista a z něho plynoucí spása. Beránek, zabíjený v předvečer židovského Pesachu, je předobrazem pravého paschál­ ního Beránka, Krista. Melitón tedy aplikuje na starozákonní událos­ ti raněkřesťanskou hermeneutickou metodu, která se označuje jako typologická exegese. Počátky této výkladové metody Starého zákona se objevují již v novozákonních textech, Melitón je však prvním raněkřesťanským autorem, který přináší také teorii této typologické exegese starozákonních událostí, již ve svém spise uplatňuje. Do textu Peri Pascha zařadil poměrně dlouhou hermeneutickou pasáž o symbolickém významu starozákonních událostí exodu.1 Vztah starozákonního exodu a novozákonních pašijí přirovnává ke vztahu modelu sochy a zhotoveného díla. V tomto případě se jedná o typic­ ky helénistickou metaforu, kterou však do křesťanské literatury uvádí 1 Srv. PP 35–39.

58 Melitónův spis Peri Pascha jako první právě Melitón.2 Události exodu jsou přirovnávány k mo­ delu3 a malému a pomíjivému vzoru.4 Jakmile je však socha hotova, model se stává nepotřebným.5 Smyslem starozákonních událostí bylo to, že se staly předobrazy budoucí události příchodu evangelia na místo Zákona, církve na místo židovského lidu a Pána na místo starozákonního předobrazu beránka.6 E. Werner byl jedním z badatelů, kteří uvažovali o vlivu stoické filosofie na Melitóna, a také R. M. Grant předložil hypotézu, podle které je tato Melitónova teorie typologického výkladu Starého zákona inspirována stoickou alegorickou exegesí.7 Inspirace stoickou filoso­ fií v Melitónově textu plyne např. z etymologie v textu Peri Pascha,8 která byla užívána ve stoicismu jako hermeneutický prostředek, nebo z Melitónova důrazu na tělesnost Boha – Krista. Podstatou stoické alegoréze bylo nalézt přírodně­filosofický nebo morální výklad bás­ ní Homéra a Hésioda, jejichž význam se stal nesrozumitelným nebo pohoršlivým. Proti této teorii inspirace stoicismem u Melitóna se všal postavil A. M. Manis, a to na základě skutečnosti, že Melitón se ve svém textu filosofickými, metafyzickými ani etickými otázkami nezabývá.9 Jako zdroj Melitónovy typologické exegese tento badatel navrhu­ je židovskou alegorii, která se objevuje v palestinských rabínských, a zejména kumránských exegetických textech.10 Melitónova typolo­ gická exegese hledající „pravdu“ naznačenou ve starozákonním před­ obrazu má však také paralely v gnostickém Ptolemaiově listu Flóře s jeho spiritualizujícím výkladem Paschy.11 2 Srv. J. Daniélou, „Figure et événement chez Méliton de Sardes“, s. 282–292. 3 Srv. PP 36, 227. 4 Srv. PP 36, 234. 5 Srv. PP 37. 6 Srv. PP 43, 273–279. 7 Srv. E. Werner, „Melito of Sardes, the First Poet of Deicide“, HUCA 37 (1966), s. 191–210, s. 209, viz také: R. M. Grant, „Melito of Sardis on Baptism“, VC 4/1 (1950), s. 33–36. 8 Srv. PP 46, 305, viz též: G. Zuntz, „Melito – Syriac?“, s. 196. 9 Srv. A. M. Manis, „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, s. 395. 10 Srv. A. M. Manis, „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, s. 396n. 11 Ptolemaiův list Flóře IV 4–5, řecký text viz: A. Harnack (ed.), The Letter of Ptolemaeus to Flora, Cambridge 1904, s. 8n; srv. též: B. Lohse, „Meliton

73 literární prOstředky MelitónOva spisu Melitónův text představuje syntézu židokřesťanského obsahu a helé­ nistické formy.1 Jak bylo zmíněno již v úvodu, přes počáteční úvahy o možném syrském originálu díla bylo spolehlivě doloženo, že Meli­ tónův spis vznikl v řečtině. Důkazem toho je mimo jiné etymologie v PP 46, 305, jejíž podoba je v syrštině jen obížně představitelná, a hojný paralellismus membrorum, který odpovídá více řeckému než se­ mitskému stylu.2 Melitón byl díky svému rétorickému vzdělání dobře obeznámen s rétorickými prostředky druhé sofistiky. T. Halton upozornil na pří­ tomnost homérských motivů v Melitónově textu3 a prvků řecké tra­ gédie.4 Dále také doložil, že v základní struktuře díla se nacházejí kruhové kompozice (ring­compositions), kdy se po určitém průbě­ hu děje autor vrací pomocí stejné nebo obdobné formulace k začátku myšlenky. Halton také vypočítává hojné figury a tropy řecké rétoriky užité v textu, jako je např. isokólon, homoioteleuton, anafora nebo polysyndeton.5 1 Srv. A. Stewart­Sykes, Lamb’s High Feast, s. 113. 2 Srv. A. Wifstrand, „The Homily of Melito on the Passion“, s. 201–223. 3 Srv. PP 22, 139; 22, 141; 27, 179. 4 Srv. PP 28, 186; 29. 5 Srv. T. Halton, „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, s. 249–255.

74 literární prostředky Melitónova spisu Autoři tzv. asijské školy rétoriky často určovali délku paralelních vět počtem slabik. Melitónova „umělecká próza“ je v duchu této rétoric­ ké teorie vystavěna na přísně matematických principech. Na přesnou matematickou strukturu díla, která činí z Melitónova spisu dílo velké umělecké kvality, upozornil na základě kritiky textu Perlerovy edice J. Smit Sibinga.6 Jedním z prostředků druhé sofistiky, který Melitón využívá, jsou neologismy. Některá slova v jeho textu jsou natolik neobvyklá, že představují hapax legomena.7 Melitón je patrně volí jako rétorické pro­ středky proto, aby neobvyklostí výrazu zvýšil účinek na posluchače. melitónův styl a řecká druhá sofistika Melitónovo dílo je tedy možné přiřadit k širšímu proudu řecké dru­ hé sofistiky. Její představitelé přitom nepůsobili jenom v politickém nebo kulturním milieu, ale také v prostředí maloasijských pohan­ ských svatyní. Jak upozorňuje A. Stewart­Sykes, Filostratos ve svých Životech sofistů uvádí, že např. rétor Polemón ze Smyrny zastával ve 2. století vedoucí úlohu při náboženské slavnosti. Jeho případ však nebyl vůbec ojedinělý. Sofisté působili také jako hierofanti různých řeckých kultů.8 Sofisté tedy mohli v Melitónově době zastávat litur­ gické funkce a rétorika mohla být uplatňována v liturgickém kon­ textu. Na Melitónovo vystoupení je tedy možné pohlížet jako na vystoupení jednoho z maloasijských sofistů 2. století.9 Z rétorického hlediska představuje Melitónův spis podle A. Ste­ warta­Sykese jednotné dílo, které však sestává z několika různých literárních forem. PP 1–45 představuje podle Melitónových vlastních slov diégéma, které je historickou homilií, zatímco PP 46–105 Melitón označuje kataskeué10 a představuje liturgickou hagadu nebo liturgický hymnus v próze. Každá z těchto dvou částí se však ještě dále dělí na 6 Srv. J. Smit Sibinga, „Melito of Sardis. The Artist“, s. 81–104. 7 Srv. R. F. Mendoza, „Los „hápax logómena“ en la Homilia Pascual de Melitón de Sardes“, StPatr XII/1, Berlin 1975, s. 238–241. 8 Srv. A. Stewart­Sykes, Lamb’s High Feast, s. 130. 9 Srv. A. Stewart­Sykes, Lamb’s High Feast, s. 129. 10 Srv. PP 46, 301n.

83 vliv MelitónOva spisu v další liturgické tradici Peri Pascha a byzantská liturgie Vliv Melitónova spisu ve starověku je nepochybnou skutečností. O možném pokračování tohoto vlivu na počátky byzantské poezie uvažoval M. E. J. Wellesz v souvislosti s některými melitónovskými motivy, přítomnými v byzantských liturgických zpěvech označova­ ných jako kontakia.1 Kontakion je poetická homilie, zpívaná po před­ nesu evangelia. Za nejstarší zdroj kontakií do nálezu Melitónova díla byl pokládán Efrém Syrský († 373),2 po nálezu Melitónova spisu však byl prokázán jeho vliv na Efréma. Jak nastínil B. G. Tsakonas,3 také v pozdějších pravoslavných hym­ nech paschálního týdne je možné nalézt parafráze některých pasáží Melitónova spisu Peri Pascha, ovšem bližší prozkoumání tohoto té­ matu by si vyžádalo zvláštní samostatnou studii. 1 Srv. M. E. J. Wellesz, „Melito’s Homily on the Passion: An Investigation into the Sources of Byzantine Hymnography“, s. 41–52. 2 K vlivu Efrémových kontakií na pozdější tradici srv. M. Řoutil, „Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. sto­ letí. Syrská tradice“, in: P. Milko, Úvod do byzantské filosofie, Červený Kostelec 2009, s. 222–224. 3 Srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito“, s. 617–620.

84 vliv Melitónova spisu v další liturgické tradici Peri Pascha a latinská imPrOPeria Součástí liturgie Velkého pátku je v latinské liturgii starobylý zpěv při adoratio crucis, označovaný jako Improperia (Výčitky).4 Obsahuje řecký zpěv Trishagion a refrén „Lide můj, co jsem ti učinil“.5 Latinská velkopáteční Improperia vyjmenovávají dobrodiní Boha vůči Izraeli v souvislosti s událostmi exodu, která staví do kontrastu vůči nevděč­ nosti „lidu“, který se za tato dobrodiní odvděčil ukřižováním Krista. Text latinských Improperií obsahuje připomínku deseti dobrodiní Hos­ podina vůči Izraeli: egyptské rány a smrt egyptských prvorozených, vyvedení Izraele z Egypta, potopení faraóna v Rudém moři, cestu středem moře, oblakový sloup, darování many a vody ze skály, po­ rážku kananejských kmenů, darování království Izraeli a vyvýšení národa. Aktérem těchto starozákonních činů je v tomto textu sám Kristus, který činí výčitky svému „lidu“ za to, že mu za všechna tato dobrodiní „připravil kříž“. Latinská Improperia se na Západě objevila v polovině 9. století v Prudentiově Pontifikálu, v latinské liturgii se však všeobecně pro­ sadila až po vydání Missale Romanum r. 1474.6 Improperia se do západ­ ní liturgie dostala prostřednictvím byzantského ritu, kde se objevují v různých starobylých velikonočních hymnech. Jsou považována za jeden z nejdůležitějších příkladů vlivu byzantské liturgie na latinský ritus.7 Jejich původ je však mnohem starší. Od objevení Melitónova textu se začaly ozývat hlasy badatelů,8 upozorňující na literární souvis­ lost mezi latinskými velikonočními Improperii a podobnými katalogy „výčitek“ Izraeli v Melitónově textu.9 Zde však není mluvčím Kristus, ale autor textu sám. Výčitky vzta­ hující se na dobra v souvislosti s událostmi exodu, která mají podobný 4 Latinsko­řecký text Improperií srv. Missale Romanum, Vatican 1970, s. 259 až 261. 5 Srv. Mi 6,3. 6 K tradicím latinských Improperií viz: J. Drumbl, „Die Improperien in der lateinschen Liturgie“, ALW 15 (1973), s. 68–100, zde s. 69. 7 Srv. J. Drumbl, „Die Improperien in der lateinschen Liturgie“, s. 70. 8 Srv. např. W. Schütz, „Was habe ich dir getan, mein Volk? Die Wurzeln der Karfreitagsimproperien in der alten Kirche“, JLH 13 (1968), s. 1–38. 9 Jsou obsaženy v dlouhé polemické pasáži PP 72, 505 – 99, 747, zejména ve dvou pasážích: 84, 615 – 85, 621 a 87, 638 – 88, 646.

89 kritické edice Peri Pascha a nOvý český překlad Melitónův spis je dnes k dispozici ve dvou hlavních kritických edi­ cích. V r. 1966 publikoval O. Perler svůj kritický text s poměrně roz­ sáhlým komentářem v edicii Sources chrétiennes.1 Perlerův text se stal předlohou pro první český překlad Melitónova spisu, který pořídil J. J. Novák v r. 1981.2 Novákův časopisecký překlad, který ve své době umožnil českému čtenáři seznámit se přístupnou formou s tímto před­ ním patristickým textem, dnes prakticky není dostupný. Především je však překonán skutečností, že od Perlerova vydání vyšla v r. 1979 novější edice z pera S. G. Halla.3 Tuto edici však neměl J. J. Novák k dispozici. Vedle Novákova překladu je v češtině dostupná ještě malá část z Melitónova spisu v liturgickém překladu v Denní modlitbě církve ve velikonočních čteních.4 Základem tohoto liturgického překladu je také Perlerova edice. Nový český překlad vychází z rekonstruovaného textu S. G. Hal­ la. Je třeba upozornit na skutečnost, že číslování odstavců a řádko­ vání, zavedené Hallem pro hladší plynutí textu, neodpovídá zcela 1 Srv. O. Perler, Méliton de Sardes. 2 Srv. J. J. Novák, „K Melitonově Velikonoční homilii“, Duchovní pastýř 30/2 (1981), s. 19–25. 3 Srv. S. G. Hall, Melito of Sardis. 4 Srv. „Z velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard“, in: Denní modlitba církve II. Doba postní a velikonoční, Kostelní Vydří 2005, s. 386n (= Perler, SC 123, 95–101); s. 473–475 (= Perler, SC 123, 60–64; 120–122).

MELITWNOS PERI PASCA MeLITóN Ze SArD: O Pasše

92 MELITWNOS PERI PASCA 1 ~H me.n grafh. th/j e`brai?kh/j vExo,dou avne,gnwstai kai. ta. r`h,mata tou/ musthri,ou diasesa,fhtai( pw/j to. pro,baton qu,etai kai. pw/j o` lao.j sw,|zetai Ékai. pw/j o` Faraw. dia. tou/ musthri,ou masti,zetaiË) 5 2 toi,nun xu,nete( w= avgaphtoi,( o[pwj evsti.n kaino.n kai. palaio,n( avi

93 Melitón ze Sard: O Pasše 1 Byl přečten úryvek Písma z hebrejského Exodu1 a slova tajemství byla jasně oznámena:2 jak je ovce3 obětována, jak je lid zachráněn a jak je faraón šlehán tímto tajemstvím. 5 2 Uvažte tedy, milovaní,4 jak je nové a staré, věčné a dočasné, pomíjející a nepomíjející, smrtelné a nesmrtelné toto tajemství Paschy: 10 3 staré podle Zákona, nové však podle Slova;5 dočasné na základě předobrazu, věčné na základě milosti; pomíjející v obětování ovce, 15 nepomíjející v životě Pána; nera, „A Supplementary Note on the Opening of Melito’s Homily“, HTR 36 (1943), s. 317–319, podle kterého po úryvku z Ex, který ne­ musel být nutně čten v hebrejštině, následoval jako jeho „výklad“ text evangelia o umučení Krista, dnes vesměs není přijímán, i když četba pašijí o kvartodecimánské Pasše se dá podle některých badatelů před­ pokládat. 3 Melitón volí pojem „ovce“ (pro,baton) patrně v závislosti na Ex 12,3 (LXX), zatímco NZ toto označení o Kristu nikdy nepoužívá, s vý­ jimkou Sk 8,32, což je však citace z Iz 53,7. NZ užívá výrazy avmno,j, avrni,on (srv. J 1,29; 1P 1,19; Zj 5,6), činí tak ovšem i Melitón, srv. např. PP 5, 33. 4 Toto oslovení posluchačů, časté i v NZ spisech, neznamená nutně, že se v případě tohoto textu jedná o homilii v moderním smyslu. Podob­ ně se toto označení objevuje např. také ve velikonočním praeconiu latinské liturgie Exultet. Druhé takové oslovení viz PP 35, 217. 5 K opozici no,moj – lo,goj srv. J 1,17. Jedná se o vztah Starého a Nového zákona. V Kristu, Slově, došlo k naplnění Zákona, srv. též PP 6, 38 – 7, 42. K problematice těchto pojmů v raněkřesťanské literatuře viz: C. Andresen, Logos und Nomos. Die Polemik des Kelsos wider das Christentum, Berlin 1955. Srv. též J. Daniélou, Histoire des doctrines chrétiennes avant Nicée, I, Théologie du judéo-christianisme, Paris 1955, s. 216–218. K tématu Kristus „logos et nomos“ viz též R. Cantalamessa, „Méliton de Sardes. Une christolo­ gie antignostique du IIe siècle“, RevSR 37 (1963), s. 1–26, zde s. 11–14.

94 MELITWNOS PERI PASCA qnhto.n dia. th.n @eivj gh/n# tafh,n( avqa,naton d@ia. t#h.n evk @nekrw/n# avna,stasin) 4 palaio.j @me.n o` no,moj(# @kaino.j de. o`# lo,goj\ 20 pro,skairo@j o` tu,poj(# @avi

95 Melitón ze Sard: O Pasše smrtelné pro jeho pohřbení do země, nesmrtelné pro jeho zmrtvýchvstání.6 4 Starý je totiž Zákon, avšak nové je Slovo; 20 časný je předobraz, avšak věčná je milost; pomíjející je ovce, nepomíjející je Pán; s kostí nezlomenou jako beránek7 25 vzkříšený však jako Bůh.8 Neboť ačkoli byl jako ovce veden na porážku,9 přesto nebyl ovcí; ačkoli byl jako němý beránek,10 přesto nebyl beránkem. 30 Kdysi sice existoval předobraz, nyní se však ukázala pravda.11 5 Namísto beránka totiž přišel Syn a na místo ovce Člověk, a v Člověku Kristus,12 který objímá všechno. 35 6 Tak obětování ovce a obětní procesí krve13 a litera Zákona14 došly naplnění v Kristu Ježíši, kvůli kterému se dálo všechno15 ve starém Zákoně, a tím spíše v novém Slově. 40 11 Pojem „avlh,qeia“ užívá Melitón ve smyslu „skutečnosti“, která se ukázala v novozákonních událostech, proti jejímu pouhému vzoru nebo před­ obrazu, „proke,nthma“ v SZ. Představuje základní princip Melitónovy typologické exegese. Tuto Melitónovu větu cituje také Ps.­Hippolytos, In sanctum Pascha 2, 1–2 (SC 27, 118). 12 Srv. Ř 1,3–4. Zdůraznění dvou přirozeností v Kristu je namířeno zejmé­ na proti doketismu Markióna a dalších gnostiků. 13 Narážka na vedení pesachového beránka k oběti, který nebyl do Chrámu nikdy nesen, ale vždy veden, bez ohledu na to, zda svátek připadal na šabat. Možná typologická narážka na Kristovu křížovou cestu. 14 Zde je myšlen Pentateuch. 15 Srv. Žd 2,10.

116 MELITWNOS PERI PASCA 45 h=n ti,mioj h` ka,tw VIerousalh,m( 290 nu/n de. a;timoj dia. th.n a;nw VIerousalh,m\ h=n ti,mioj h` stenh. klhronomi,a( nu/n de. a;timoj dia. th.n platei/an ca,rin) ouv ga.r evf v e`ni. to,pw| ouvde. evn bracei/ scoini,smati h` tou qeou/ do,xa kaqi,drutai( 295 avll v evpi. pa,nta ta. pe,rata th/j oivkoume,nhj evkke,cutai h` ca,rij auvtou/( kai. evntau/qa kateskh,nwken o` pantokra,twr qeo.j dia. Cristou/ VIhsou/\ w-| h` do,xa eivj tou.j aivw/naj) avmh,n) 300 46 To. me.n ou=n dih,ghma tou/ tu,pou kai. th/j avntapodo,sewj avkhko,ate\ avkou,sate kai. th.n kataskeuh.n tou/ musthri,ou\ ti, evstin to. pa,sca* avpo. ga.r tou/ sumbebhko,toj to. o;noma ke,klhtai\ avpo. tou/ paqei/n to. pa,scein) 305 ma,qete ou=n ti,j o` pa,scwn( kai. ti,j o` tw/| pa,sconti sumpaqw/n( 82 Srv. Ga 4,26. 83 „Úzké dědictví“ je narážkou na získané území Palestiny, oproti „širo­ kému“ vylití milosti Ducha o Letnicích, srv. Sk 2,17 = Jl 3,1. 84 Tj. v celém obydleném světě. 85 Srv. Zj 1,6. Zde končí první část spisu, která představuje z velké čás­ ti výklad/historickou homilii přečtené pasáže Exodu. Následuje vlastní křesťanská paschální hagada, resp. liturgický hymnus v próze. Další do­ xologie viz: PP 10, 64; 65, 450; 105, 803. Spis byl patrně přednášen po částech během paschální vigilie kvartodecimánů a doxologie vyzna­ čují jednotlivé oddíly, které jsou současně stylizovány podle pravidel řecké rétoriky jako zvláštní literární druhy. 86 Dih,ghma: jedná se o rétorickou kategorii označující historický výklad; zde označuje první část spisu PP 1–45 jakožto historickou homilii na Ex 12. 87 Kataskeuh,: rétorická kategorie označující rozvinutí předchozí dih,ghma: následuje vlastní křesťanská hagada/liturgický hymnus v próze. Události vyvedení z Egypta byly předobrazem skutečného plánu spásy, jehož předehrou je stvoření a pád prvních lidí (PP 46–56). 88 Otázka je zde nejen rétorickým prostředkem zvyšujícím pozornost po­ sluchačů, ale evokuje otázky o významu Pesachu kladené a zodpovídané

117 Melitón ze Sard: O Pasše 45 cenu měl Jeruzalém, který je dole, 290 nyní ztratil cenu prostřednictvím Jeruzaléma shůry;82 cenu mělo „úzké“ dědictví, nyní ztratilo cenu prostřednictvím „široké“ milosti.83 Neboť ne na jednom místě nebo v úzké části země sídlí Boží sláva, 295 ale do všech končin obydlené země se vylévá jeho milost a tam84 si učinil stánek vševládný Bůh skrze Ježíše Krista: jemu buď sláva na věky. Amen.85 300 46 Když jste nyní slyšeli výklad86 předobrazu a toho, co mu odpovídá, poslyšte také obsah87 tajemství. Co je to Pascha?88 Jméno je odvozeno od toho, co se událo: utrpení (paschein) pochází od slova trpět (pathein).89 305 Poučte se tedy, kdo je ten, kdo trpí,90 a kdo je ten, kdo má s trpícím soucit,91 v rámci židovské pesachové hagady, srv. již Ex 12,26: „Co pro vás tato služba znamená?“ Rétorické otázky užívá Melitón v PP častěji. 89 Etymologie – ve stoické filosofii běžný prostředek hledání logu každé věci – představuje také jeden z důležitých vyjadřovacích prostředků druhé sofistiky. Na tomto místě je jedním z hlavních dokladů řeckého originálu Melitónova spisu, protože je jen velmi těžko představitelná v syrštině, srv. G. Zuntz, „Melito – Syriac?“, VC 6/4 (1952) 193–201, s. 196. V tomto případě se ovšem jedná o mylnou etymologii pů­ vodem z aramejského Pesach odvozeného řeckého slova Pascha od novotvaru řeckého slovesa paschein (trpět). V raněkřesťanské litera­ tuře po Melitónovi se ovšem tato etymologie slova Pascha objevuje častěji, srv. Ch. Mohrmann, Études sur le latin chrétiens, I, Rome 1961, s. 205–222. Kritizuje ji však již Órigenes. Překládat sloveso paschein ve významu „slavit Paschu“, jak činí M. Testuz a O. Perler, je ovšem nesprávné. Funkcí této etymologie v textu je pomocí „vědeckého“ prostředku, užívaného ve filosofii této doby, doložit ústřední tezi spisu, podle které je starozákonní Pascha typologickým předobrazem výkup­ ného utrpení Krista.

118 MELITWNOS PERI PASCA $47% kai. dia. ti, pa,restin o` ku,rioj evpi. th/j gh/j i[na to.n pa,sconta avmfiasa,menoj a`rpa,sh| eivj ta. u[yhla tw/n ouvranw/n) 310 47 ~O qeo.j evn avrch|/ poih,saj to.n ouvrano.n kai. th.n gh/n kai. pa,nta ta. evn auvtoi/j dia. tou/ lo,gou( avnepla,sato avpo. th/j gh/j to.n a;nqrwpon kai. ivdi,an pnoh.n mete,dwken) tou/ton de. e;qeto eivj to.n para,deison kata. avnatola.j 315 evn :Edem( evkei/ trufa/n( ta,de auvtw/| nomoqeth,saj dia. th/j evntolh/j\ VApo. panto.j xu,lou brw,sei fa,gete( avpo. de. tou/ xu,lou tou/ ginw,skein avgaqo.n kai. ponhro.n ouv fa,gesqe\ 320 h-| dV a\'n h`me,ra| fa,gh| qana,tw| avpoqanh|/) 48 o` de. a;nqrwpoj fu,sei dektiko.j w\'n avgaqou/ kai. ponhrou/( w`sei. bw/loj gh/j e`kate,rwqen sperma,twn( 90 „Ten, kdo trpí“ (pa,scwn) je Adam a v něm celé lidstvo. 91 „Soucit s trpícím“ (tw/| pa,sconti sumpaqw/n) má Kristus – pravý Beránek, vykupující člověka svým vlastním mnohotvárným utrpením. PP 46 před­ stavuje Melitónovo protignostické přeznačení mýtu o utrpení (pa,qoj) aiónu Sofie a jeho vykoupení pomocí soucitu (sumpa,qeia) celého Pléro­ matu, do podoby historického utrpení Adama/lidstva a jeho vykoupe­ ní skrze Krista, srv. Klément Alexandrijský, Excerpta ex Theodoto 30,1–2 (SC 23, 124–127), viz: R. Cantalamessa, R., „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo­Hippolyte et les Extraits de Théodote“, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (eds.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts à Jean Daniélou, Paris 1972, s. 263–271. 92 Srv. též PP 66, 452. Tento termín pro Kristovo vtělení byl hojně rozší­ řen mezi řeckými i latinskými autory, píšícími proti doketismu: kromě Melitóna také u Tertulliana a Hippolyta. Proto je třeba vyloučit výklad, že by Logos oblékl lidství jen na způsob vnějšího šatu, srv. R. Canta­ lamessa, „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique“, s. 18n. 93 Srv. 2K 12,2. Kristus se odívá do člověka, aby lidství přivedl k Bo­ hu. Pozvednutí člověka do nebe v důsledku vykoupení Kristem zde představuje Melitónovu orthodoxní polemiku proti gnostickému mýtu

119 Melitón ze Sard: O Pasše (47) a proč přišel Pán na zemi: aby se oblékl92 do toho, kdo trpí, a pozvedl ho až do nebeských výšin.93 310 47 Když Bůh na počátku stvořil nebe a zemi94 a všechno, co je v nich, svým Slovem,95 vytvořil ze země člověka a vdechl mu svůj vlastní dech.96 A postavil ho do zahrady na Východě 315 v Edenu, aby zde žil šťastně.97 A dal mu tato přikázání: „Z každého stromu zahrady můžete jíst, ze stromu poznání dobrého a zlého však jíst nebudete: 320 v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“98 48 Avšak člověk, od přirozenosti schopný přijímat dobré i zlé, tak jako je hrouda země schopná přijímat dobrá i špatná semena,99 o znovuustavení aiónu Sofie v Pléromatu v důsledku gnostického vy­ koupení, srv. R. Cantalamessa, „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo­Hippolyte et les Extraits de Théodote“, s. 264n. 94 V PP 47 následuje zpráva o stvoření světa a člověka (srv. Gn 1). S židov­ ským svátkem Pesach bylo kromě událostí exodu asociováno jako jedna ze čtyř „velkých nocí“ také stvoření světa, k němuž mělo dojít v měsíci nisanu. Starozákonní čtení o stvoření je součástí velikonoční vigilie v la­ tinské tradici i později. 95 Srv. J 1,3; Ž 32,6. 96 Srv. Gn 2,7. Duše člověka pochází z božího dechu. Lidská duše je „ob­ razem Otce“, srv. PP 56, 395. K Melitónově antropologii viz PP 56. 97 Srv. Gn 2,8, 15. 98 Srv. Gn 2,17. 99 Touto obraznou formulací Melitón klade důraz na svobodnou vůli člově­ ka, v polemice proti soudobé valentínovské gnosi, popírající svobodu volby u jiného než zcela duchovního člověka, srv. Klément Alexandrijský, Excerpta ex Theodoto 56, 3 (SC 23, 172–175), viz T. Halton, „Valentinian Echoes in Meliton, Peri Pascha?“, in: JTS (N. S.) 20 (1969), s. 535–538.

120 MELITWNOS PERI PASCA evde,xato to.n evcqro.n kai. li,cnon su,mboulon( 325 kai. prosaya,menoj tou/ xu,lou pare,dh th.n evntolh.n kai. parh,kousen tou/ qeou/) evxeblh,qh gou/n eivj tou/ton to.n ko,smon w`j eivj desmwth,rion katadi,kwn) 49 Tou,tou de. poluco,ou kai. polucroni,ou genome,nou( 330 dia. th/j tou/ xu,lou geu,sewj Édialuqe,ntojË kai. eivj gh/n cwrh,santoj( katelei,fqh u`pV auvtou/ klhronomi,a toi/j te,knoij auvtou/\ kate,lipen ga.r toi/j te,knoij klhronomi,an ouvc a`gnei,an avlla. pornei,an( 335 ouvk avfqarsi,an avlla. fqora,n( ouv timh.n avlla. avtimi,an( ouvk evleuqeri,an avlla. doulei,an( ouv basilei,an avlla. turanni,da( ouv zwh.n avlla. qa,naton( 340 ouv swthri,an avlla. avpw,leian) 50 kainh. de. kai. fobera. h` tw/n avnqrw,pwn evpi. th/j gh/j evgi,neto avpw,leia) ta,de, ga.r sune,bainen auvtoi/j\ avnhrpa,zonto u`po. th/j turannikh/j a`marti,aj( kai. h;gonto eivj tou.j cw,rouj tw/n evpiqumiw/n 345 evn oi-j perihntlou/nto u`po. tw/n avkore,stwn h`donw/n( u`po. moicei,aj( u`po. pornei,aj( u`po. avselgei,aj( 100 Srv. Gn 3,1–6. 101 Srv. Gn 3,11, 17. 102 Srv. Gn 3,17–24. S koncepcí šťastné existence v ráji kontrastuje pojetí země jako místa trestu pro padlého člověka. Patrně se zde jedná o in­ spiraci platónským motivem, podle kterého jsou lidské duše jakoby ve vězení po pádu do těla z nebeského světa idejí, srv. Platón, Faidón 62b, in: Platónovy spisy, I, překl. F. Novotný, Praha 2003, s. 88; a Kratylos 400c, Platónovy spisy, I, s. 184, viz B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito of Sardis On the Passion“, Theologia 38 (1967) 609–620, s. 610n.

121 Melitón ze Sard: O Pasše se chopil nepřátelského a nenasytného rádce:100 325 dotkl se stromu, a tak překročil přikázání a neposlechl Boha.101 Byl tedy vyvržen do tohoto světa jako odsouzený do žaláře.102 49 A když zplodil mnoho dětí a velmi zestárnul, 330 došel porušení kvůli tomu, že jedl ze stromu, a navrátil se do země.103 A svým dětem zanechal dědictví:104 svým dětem však zanechal jako dědictví ne čistotu, ale nestoudnost,105 335 ne neporušitelnost, ale zkázu, ne čest, ale bezectnost, ne svobodu, ale otroctví, ne království, ale útlak, ne život, ale smrt, 340 ne spásu, ale záhubu. 50 Neobvyklá a děsivá byla záhuba lidí na zemi. Staly se jim totiž tyto věci: Byli uchvacováni tyranským hříchem106 a vedeni do oblastí nezřízených žádostí, 345 v nichž byli zcela pohlcováni nenasytnými rozkošemi, cizoložstvím, smilstvem, nemravností, 103 Srv. Gn 3,19, srv. též PP 55, 388. 104 K „dědictví“ Adamova hříchu u Melitóna srv. A. Grillmeier, „Das Erbe des Söhne Adam’s in der Pascha­Homilie Melitons“, Scholastik 20–24 (1949), s. 481–502. 105 Patrně narážka na názor rozšířený ve starověku, že Adamův hřích měl sexuální charakter nebo že jeho důsledkem bylo pohlavní plození, které v rajském stavu neexistovalo, srv. E. Peterson, „Einige Beobachtungen zu den Anfängen der christlichen Askese“, in: Frühkirche, Judentum und Gnosis, Freiburg im Breisgau 1958, s. 218n. 106 „Hřích“, síla zla, které bylo podrobeno lidstvo od Adama, je zde personifikován, podobně viz PP 54.

122 MELITWNOS PERI PASCA u`po. filarguri,aj( 350 u`po. fo,nwn( u`po. ai`ma,twn( u`po. turanni,doj ponhra/j( u`po. turanni,doj parano,mou) 51 kai. ga.r path.r evpi. ui`o.n xi,foj evphne,gkato( 355 kai. ui`o.j patri. cei/raj prosh,negken kai. masqou.j tiqhnou.j avsebh.j evtu,pthsen\ kai. avdelfo.j avdelfo.n avpe,kteinen( kai. xe,noj xe,non hvdi,khsen( kai. fi,loj fi,lon evfo,neusen( 360 kai. a;nqrwpoj a;nqrwpon avpe,sfaxen turannikh/| dexia/|) $52% pa,ntej ou=n oi` me.n avnqrwpokto,noi( oi` de. patrokto,noi( oi` de. tekno@kto,noi#( oi` de. avdelfokto,noi evpi. th/j gh/j evgenh,qhsan) 365 52 to. de, kaino,teron kai. foberw,teron evpi. @th/j gh/j# hu`ri,sketo\ mh,thr tij h[pteto sarkw/n w-n evge,nnhsen( Ékai.Ë prosh,pteto w-n evxe,qreyen masqoi/j( kai. to.n karpo.n th/j koili,aj eivj koili,an katw,russen( kai. fobero.j ta,foj evgi,neto h` dustuch.j mh,thr( 370 o] evku,hsen katapi,nousa te,knon †ouketi proslaloun†) 53 polla. de. kai. e[tera( xe,na kai. foberw,tera kai. avselge,stera( evn toi/j avnqrw,poij hu`ri,sketo\ path.r evpi. paido.j koith.n( 107 „Tyranie žádostí“, srv. Platón, Zákony 863e, in: Platónovy spisy, V, překl. F. Novotný, Praha 2003, s. 285. 108 K následující pasáži srv. Mi 7,6; Mt 10,35; L 12,53. 109 Pozadím této pasáže jsou jak biblické texty: Gn 4,8; Sd 9,5; J 13,8; Lv 18,21; Mdr 12,5, tak také tragické postavy řecké hérojské mytologie: Orestés, Agamemnón a Médeia. 110 Kanibalismus matek zmiňuje Dt 28,53–57; Mdr 12,5; 2Kr 6,28 n. Meli­ tón zde patrně naráží na podobný případ během obléhání Jeruzaléma

123 Melitón ze Sard: O Pasše chamtivostí, 350 vraždami, proléváním krve, tyranstvím špatnosti,107 tyranstvím nezákonnosti. 51 Vždyť i otec pozvedl dýku proti svému synu108 355 a syn obrátil své ruce proti otci a bezbožník udeřil prsy, které ho živily, a bratr zabil bratra a host se provinil proti hostiteli a přítel připravil o život přítele 360 a člověk zavraždil člověka tyranskou rukou. (52) Všichni na zemi se tedy stali vrahy: jedni otcovrahy, jiní vrahy svých dětí, jiní bratrovrahy.109 365 52 A objevila se i děsivější a neslýchanější věc na zemi: jistá matka vztáhla ruku na těla, kterým dala život, a zakousla se do těch, které živila svými prsy, a plod svého břicha pohřbila ve svém břiše a nešťastná matka se stala děsivým hrobem, 370 když pohltila dítě, které nosila ve svém lůně.110 Již na ni nepromluvilo. 53 A ještě mnoho jiných podivných, velice děsivých a odporných věcí se objevilo mezi lidmi: otec plane po obcování s dítětem111 r. 70 po Kr. Římany (na pád Jeruzaléma činí patrně narážku také v PP 99, 741–745), o němž se zmiňuje Josephus Flavius, Válka židovská VI 3, 199–213, překl. J. Havelka – J. Šonka, Praha 1965, s. 381n; o události referuje také Eusebios, Hist. eccl. III 6, 21–28 (SC 31, s. 108n). Melitón si je patrně také vědom obvinění křesťanů z pojídání dětí, srv. např. Athénagoras, Legatio 3 (Marcovich, s. 26n). 111 Srv. Jr 5,8; Ř 1,26. Apologeti často vytýkají pohanům hříchy proti přirozenosti, srv. Athénagoras, Legatio 34 (Marcovich, s. 106n).

144 MELITWNOS PERI PASCA o` pro. e`wsfo,rou gennhqei,j( o` to. fw/j evpanqi,saj( 595 o` th.n h`me,ran lampru,naj( o` to. sko,toj diakri,naj( o` Éth.nË prw,thn balbi/da ph,xaj( o` krema,saj th.n gh/n( o` sbe,saj a;busson( 600 o` evktei,naj to. stere,wma( o` kosmh,saj to.n ko,smon( $83% o` tou.j evn ouvranw/| a`rmo,saj a`ste,raj( o` tou.j fwsth/raj lampru,naj( o` tou.j evn ouvranw/| poih,saj avgge,louj( 605 o` tou.j evkei/ ph,xaj qro,nouj( o` to.n evpi. gh/j avnaplasa,menoj a;nqrwpon) 83 ou-toj h=n o` evklexa,meno,j se kai. kaqodhgh,saj se avpo. tou/ VAda.m evpi. to.n Nw/e( avpo. tou/ Nw/e evpi. to.n VAbraa,m( 610 avpo. tou/ VAbraa.m evpi. to.n VIsa.k kai. to.n VIakw.b kai. tou.j ibV patria,rcaj) 84 ou-toj h=n o` kaqodhgh,saj se eivj Ai;gupton( kai. diafula,xaj se kavkei/ diaqreya,menoj) 201 Srv. Ž 110 (109 LXX), 3; Ž 1,13. Výrok zdůrazňuje nadřazenost Krista nade vším stvořením. `Ewsfo,roj mohlo být také označením pro ďábla, srv. B. G. Tsakonas, „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito“, s. 615; tato formulace by zdůrazňovala Kristovu moc nad zlem. 202 Srv. Gn 1,3–5. Kristus je v následující pasáži zobrazen jakožto stvořitel. Paralely mezi touto pasáží a církevním řádem Apoštolské konstituce 8, 12, in: F. X. Funk (ed.), Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderbornae 1964, zvažuje C. Bonner, The Homily on the Passion, s. 25n a P. Gavrilyuk, „Melito’s Influence Upon the Anaphora of Apostolic Constitutions“, VC 59/4 (2005), s. 355–376, zejména s. 367–369. 203 Srv. Jb 26,7. 204 Srv. Gn 1,6–8; Ž 104 (103 LXX), 2. 205 Kosmologická funkce připisovaná „prvorozenému Božímu“ ukazuje, že Melitón znal spekulace týkající se Logu doložené u apoštolských otců a raných řeckých apologetů.

145 Melitón ze Sard: O Pasše který byl zrozen před hvězdou jitřní,201 který dal zazářit světlu,202 595 který rozžehl den, který oddělil tmu, který upevnil první počátek, který zavěsil Zemi,203 který uklidnil propastnou tůň, 600 který rozprostřel nebeskou klenbu,204 který uspořádal svět,205 (83) který rozmístil hvězdy na nebi,206 který zažehl svítilny,207 který učinil anděly v nebi,208 605 který v něm upevnil trůny,209 který učinil člověka na Zemi.210 83 To je ten, který tě vyvolil a vedl tě,211 od Adama po Noema, od Noema po Abrahama, 610 od Abrahama po Izáka a po Jákoba a po dvanáct patriarchů.212 84 On byl ten, kdo tě vedl do Egypta a střežil tě a živil tě tam. 206 Zde Melitón patrně vtělil do svého textu některý starší liturgický hym­ nus nebo modlitbu na světlo, srv. Testuz, Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960, s. 26, pozn. č. 4. 207 Tj. slunce a měsíc, srv. Gn 1,14–18. 208 Srv. Ž 104 (103 LXX), 4. 209 Tj. andělské řády podle Ko 1,16. Hrají roli také ve valentínovské gnosi, srv. Klément Alexandrijský, Excerpta ex Theodoto 43, 3 (SC 23, 152). 210 Srv. Gn 2,7. 211 PP 83–85 obsahuje řadu odkazů na starozákonní události Mojžíšových knih. Textová závislost je nepřímá, též možná v závislosti na Ž 78 (LXX 77), 13–16, 24, 55; 105 (LXX 104), 13–16. Na rozdíl od Justina Martyra ovšem Melitón nechápe tyto starozákonní události jako boží theofanie, ale jako pouhé předobrazy novozákonní skutečnosti, srv. G. Racle, „Perspectives christologiques“, s. 266. 212 Srv. Sk 7,8.

146 MELITWNOS PERI PASCA ou-toj h=n o` fwtagwgh,saj se evn stu,lw| 615 kai. skepa,saj se evn nefe,lh|( o` temw.n VEruqra.n kai. diagagw,n se kai. to.n evcqro,n sou avpole,saj) 85 ou-to,j evstin o` evx ouvranou/ se mannadoth,saj( o` evk pe,traj se poti,saj( 620 o` evn Cwrh,b soi nomoqeth,saj( o` evn gh/| soi klhrodoth,saj( o` evxapostei,laj soi tou.j profh,taj( o` evgei,raj sou tou.j basilei/j) 86 ou-to,j evstin o` pro,j se avfiko,menoj( 625 o` tou.j pa,sconta,j sou qerapeu,saj kai. tou.j nekrou.j sou avnasth,saj) ou-to,j evstin eivj o]n evto,lmhsaj\ ou-to,j evstin eivj o]n hvse,bhsaj\ ou-to,j evstin eivj o]n hvdi,khsaj\ 630 ou-to,j evstin o]n avpe,kteinaj\ ou-to,j evstin o]n hvrguri,sw avpaith,saj parV auvtou/ to. di,dracma u`pe.r th/j kefalh/j auvtou/) 87 VAca,riste VIsrah,l( deu/ro kai. kri,qhti pro.j evme. peri. th/j avcaristi,aj sou) 635 po,sou avnetimh,sw to. u`pV auvtou/ plasqh/nai* po,sou avnetimh,sw th.n tw/n pate,rwn sou avneu,resin* po,sou avnetimh,sw th.n eivj Ai;gupton ka,qodon kai. th.n evkei/ diatrofh.n dia. tou/ kalou/ VIwsh,f* 213 Srv. Ex 13,21. Izrael v ohnivém sloupu osvěcoval Kristus. 214 Jiné označení pro Sinaj. 215 Srv. Mt 23,34; L 11,49. 216 Srv. Sk 13,20. 217 VAfiko,menoj: patrně narážka na afikoman, nekvašený chléb ukrytý a na­ lezený v závěru židovské pesachové hostiny jako symbol příchodu mesiáše, srv. též PP 66, 451. 218 Srv. PP 72, 511. 219 Srv. PP 73, 524.

147 Melitón ze Sard: O Pasše On byl ten, který tě vedl v ohnivém sloupu213 615 a zastiňoval tě v oblaku, který rozdělil Rudé moře, a převedl tě a zničil tvého nepřítele. 85 To je ten, který ti dal manu z nebe, který tě napojil ze skály, 620 který ti dal Zákon na Chorebu,214 který ti dal podíl v zemi, který ti poslal proroky,215 který ti vzbudil tvé krále.216 86 To je ten, který k tobě přišel,217 625 který uzdravil tvé trpící a vzkřísil tvoje mrtvé.218 to je ten, vůči kterému ses provinil; to je ten, na kterém ses dopustil bezbožnosti; to je ten, na kterém ses dopustil křivdy; 630 to je ten, kterého jsi zabil;219 to je ten, na němž jsi vymáhal peníze, když jsi žádal peníz za jeho hlavu.220 87 Nevděčný Izraeli, pojď sem a buď přede mnou souzen za svoji nevděčnost.221 635 Na kolik jsi ocenil, že jsi jím byl vytvořen? Na kolik jsi ocenil vyvolení svých otců?222 Na kolik jsi ocenil sestup do Egypta223 a zaopatření tam prostřednictvím dobrého Josefa? 220 Asi narážka na chrámovou daň, kterou Ježíš zaplatil, srv. Mt 17, 22–27. 221 Srv. Jr 2,4–13; Ez 20,3n. Autor napodobuje soudní řeč, viz též PP 101, srv. J. Blank, Meliton von Sardes Vom Passa: Die älteste christliche Osterpredigt, Freiburg im Breisgau 1963, s. 79n. 222 Srv. PP 83. 223 Následující pasáž PP 87, 638 – 88, 646 má paralelu v PP 84, 615 – 85, 621. Po publikaci Peri Pascha badatelé upozornili na literární souvislost těchto dvou míst Melitónova textu a latinských Improperií, recitovaných v západní liturgii Velkého pátku pri adoratio crucis. K diskusi k tomuto tématu srv. kap. Peri Pascha a latinská Improperia.

156 MELITWNOS PERI PASCA tou/ laou/ mh. kwku,santoj evbro,nthsen evx ouvranou/ ku,rioj kai. u[yistoj e;dwken fwnh,n) 99 Dia. tou/to( w= VIsrah,l( 730 evpi. tou/ kuri,ou ouvk evt@ro,max#aj( evpi. tou/ kuri,ou ouvk evfobh,qhj( É ) ) ) ) ) ) ) Ë evpi. tou/ kuri,ou ouvk evkw,kusaj( 735 evpi. tw/n prwtoto,kwn sou evkw,kusaj\ kremame,nou tou/ kuri,ou ouv periesci,sw( evpi. tw/n pefoneume,nwn periesci,sw\ evgkate,lipej to.n ku,rion( @ouvc# eu`re,qhj u`p v auvtou/\ 740 ouvk ev@de,xw to.n ku,rion#( ouvk hvleh,qhj u`p v auvtou/\ hvda,fisaj to.n ku,rion( hvdafi,sqhj camai,) $100% kai. su. me.n kei/sai nekro,j( 745 evkei/noj de. avne,sth evvk nekrw/n kai. avne,bh eivj ta. u`yhla. tw/n ouvranw/n) 100 Ku,rioj evndusa,menoj to.n a;nqrwpon kai. paqw.n dia. to.n pa,sconta kai. deqei.j dia. to.n kratou,menon 750 kai. kriqei.j dia. to.n kata,dikon kai. tafei.j dia. to.n teqamme,non 261 Srv. Ž 18 (17 LXX), 14. Kosmická znamení provázející Kristovu smrt zmiňují kanonická evangelia, srv. Mk 15, 38 par. Také patrně narážka na divy při východu Izraele z Egypta. 262 PP 99 představuje patrně narážky na zničení Jeruzaléma Titem r. 70 n. l., možná v závislosti na Lk 19,44, a také na následné vyhnání Židů z Je­ ruzaléma r. 135 n. l., srv. K. W. Noakes, „Melito of Sardis and the Jews“, StPatr XIII/2, Berlin 1975, s. 243–249, zde s. 247.

157 Melitón ze Sard: O Pasše třebaže lid nenaříkal, Hospodin na nebi zaburácel a Nejvyšší vydal svůj hlas.261 99 Protože ses, Izraeli, 730 nechvěl v přítomnosti Pána, chvěl ses napadený nepřáteli;262 protože ses nebál v přítomnosti Pána, <……………………………> protože jsi nenaříkal pro Pána, 735 naříkal jsi pro své prvorozené; protože jsi neroztrhl svůj šat kvůli ukřižovanému Pánu, roztrhl jsi ho pro svoje zabité; protože jsi opustil Pána, nebyl jsi jím nalezen;263 740 protože jsi nepřijal Pána, nesmiloval se nad tebou; protože jsi srazil k zemi Pána, byl jsi sražen k zemi. (100) A ty ležíš mrtvý, 745 on však vstal z mrtvých264 a vystoupil do výšin nebes.265 100 Když Pán266 na sebe vzal podobu člověka267 a trpěl místo trpícího a byl spoután místo zajatce 750 a byl souzen místo viníka a byl pohřben místo pohřbeného, 263 Patrně narážka na podobenství o dobrém pastýři: Ježíš je představen jako dobrý pastýř hledající ztracenou ovci, lidstvo, srv. J 10,1 n; Lk 15, 4–7. 264 Aktivní forma slovesa jako v PP 8, 53; 101; 753; 105, 800. 265 Srv. PP 70, 493. 266 Srv. F 2,11; J 20,28. 267 PP 100–105. Triumf Krista a dar spásy.

158 MELITWNOS PERI PASCA 101 avne,sth evk nekrw/n kai. tau,thn evbo,hsen th.n fwnh,n\ Ti,j o` krino,menoj pro,j evme,* avntisth,tw moi) evgw. to.n kata,dikon avpe,lusa\ 755 evgw. to.n nekro.n evzwogo,nhsa\ evgw. to.n teqamme,non avni,sthmi\ $102% ti,j o` avntile,gwn moi* 102 evgw,( fhsi.n o` Cristo,j( evgw. o` katalu,saj to.n qa,naton 760 kai. qriambeu,saj to.n evcqro.n kai. katapath,saj to.n a[|dhn kai. dh,saj to.n ivscuro.n kai. avfarpa,saj to.n a;nqrwpon eivj ta. u`yhla. tw/n ouvranw/n\ evgw,( fhsin o` Cristo,j) 765 103 toi,nun deu/te pa/sai ai` patriai. tw/n avnqrw,pwn ai` evn a`marti,aij pefurame,nai kai. la,bete a;fesin a`marthma,,twn) evgw. ga,r eivmi u`mw/n h` a;fesij( 268 Aktivní forma slovesa jako v PP 8, 53; 99, 746; 105, 800. 269 Soudní řeč, srv. PP 87, 634n, vložená do úst vzkříšeného přítomného Krista. 270 Srv. Iz 50,8. 271 PP 102, 759–764 je narážkou na sestup Krista do podsvětí. Viz také PP 71, 504. Melitón patrně přejímá tento motiv ze starší tradice, srv. J. Kroll, Gott und Hölle, Leipzig 1932, s. 1–125. Melitónův text je prvním dokladem užití tohoto motivu, který se stal později součástí římského vyznání víry (Romanum), v rámci liturgie. Nepřítomnost rozvinuté my­ tologie o Kristově sestupu do podsvětí potvrzuje rané datum vzniku Melitónova spisu, srv. A. Grillmeier, „Der Gottessohn im Totenreich. Soteriologische und christologische Motivierung der Descensuslehre in der älteren christlichen Überlieferung“, ZKT 71 (1949), s. 1–53, 84–203, zejména s. 8–12. 272 Srv. Ko 2,15. 273 Spoutaným „silákem“ je zde míněn přemožený ďábel, srv. Mt 12,29; Mk 3,27. 274 Míněno Kristovo lidství, které v sobě obsahuje celé vykoupené lidstvo. 275 Srv. F 2,5–11; 1Tm 3,16; Ef 4,8; 5,14; Ko 2,12–15; 1P 3,18n. Tato pasáž má liturgickou paralelu v eucharistické modlitbě Hippolytovy Apoštolské

159 Melitón ze Sard: O Pasše 101 vstal z mrtvých268 a svým hlasem zvolal:269 „Kdo chce vést se mnou spory?Postavme se spolu!270 Já jsem osvobodil odsouzeného; 755 já jsem vrátil život mrtvému; já křísím pohřbeného. (102) Kdo mi chce odporovat? 102 To já,“ praví Kristus, „to já jsem ten, který zničil smrt271 760 a slavil vítězství nad nepřítelem272 a svou nohou rozdrtil podsvětí a spoutal jsem siláka273 a uchvátil jsem člověka do výšin nebes,274 to já,“ praví Kristus.275 765 103 „Pojďte tedy, všechny rodiny lidí,276 které jste se poskvrnily hříchy, a přijměte odpuštění hříchů.277 Neboť já jsem vaše odpuštění,278 tradice 4, in: Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Velehrad 2000, s. 20n, srv. C. Bonner, The Homily on the Passion, s. 23n. 276 Po zničení Chrámu slavili židé pesachový seder jako domácí liturgii v rámci rodiny. Sardská církev Melitónovy doby se také patrně schá­ zela po domech a tvořila tak novou „rodinu“. 277 Srv. Sk 10,43; 26,18. Toto vybídnutí interpretovalo starší bádání jako pozvání ke křtu, srv. O. Perler, Méliton de Sardes, s. 204. Z textu však nelze vyvozovat, že po jeho přednesení následovalo udílení křtu, srv. R. Cantalamessa, L’omelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma. Ricerche sulla teologia dell’Asia minore nella seconda metà del II secolo, Milano 1967, s. 282–287. 278 Srv. Ef 1,7. Následuje dvanáct prohlášení identity Krista, většina je janovských. K původu a významu tohoto označení viz: A. Norden, Agnostos Theos, Leipzig – Berlin 1913, s. 186–201. Výroky „já jsem“ (srv. Ex 3,14) naznačují, že spása není teprve eschatologicky očekávána, ale je přítomnou skutečností v podobě vzkříšeného Krista. U Melitóna je tak možné hovořit o určité „deeschatologizaci“, podobně jako je tomu u Eirénaia, srv. G. Racle, „Perspectives christologiques“, s. 268n; resp. o „realizované eschatologii“, srv. A. Stewart­Sykes, „The Asian Context of the New Prophecy and of Epistula Apostolorum“, VC 51

165 zkratky periOdik a knižních řad AIIS Anali dell’Instituto Italiano per gli Studi Storici ALLG Archiv für lateinische Lexikographie und Grammatik ALW Archiv für Liturgiewissenschaft ATR Anglican Theological Review CSEL Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum GCS Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten drei Jahrhunderte GOTR Greek Orthodox Theological Review HSCP Harvard Studies in Classical Philology HTR Harvard Theological Review HUCA Hebrew Union College Annual ITQ Irish Theological Quarterly JBL Journal of Biblical Litterature JJS Journal of Jewish Studies JECS Journal of Early Christian Studies JLH Jahrbuch für Liturgik und Hymnologie JSNT Journal for the Study of the New Testament JTS Journal of Theological Studies (Old Series – O. S., New Series – N. S.) LQT Lexington Theological Quarterly NRTh Nouvelle revue théologique OCP Orientalia Christiana Periodica PG Patrologia Graeca PL Patrologia Latina PO Patrologia Orientalis

166 Zkratky periodik a knižních řad QL Questions Liturgiques RB Revue biblique REAug Revue des études augustiniennes RevSR Revue des sciences religieuses RHE Revue d’histoire ecclésiastique RSLR Rivista di storia e letteratura religiosa RSR Recherches de science religieuse SC Sources chrétiennes SJTh Scandinavian Journal of Theology StPatr Studia patristica TZ Theologische Zeitschrift TS Theological Studies VC Vigiliae christianae VetChr Vetera christianorum ZNW Zeitschrift für die neutestamentliche Wissenschaft und die Kunde der älteren Kirche

167 seznaM pOužité literatury hlavní edice a překlady melitónova sPisu Peri Pascha Birdsall, J. N., „Melito of Sardis Peri. tou/ Pa,sca in a Georgian version“, Le Muséon 80 (1967), s. 121–138. Blank, J. (ed.), Meliton von Sardes, Vom Passa: Die älteste christliche Osterpredigt, Freiburg im Breisgau 1963. Bonner, C. (ed.), The Homily on the Passion by Melito Bishop of Sardis with Some Fragments of the Apocryphal Ezekiel, London 1940. Cantalamessa, R., I più antichi testi pasquali della chiesa. Le omelie di Melitone di Sardi e dell’Anonimo Quartodecimano e altri testi del II secolo (Introduzione, traduzione e commento), Roma 1991. Goehring, J. E. (ed.), The Crosby-Schøyen Collection, Louvain 1990, s. 1–79 (koptský text). Hall, S. G. (ed.), Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Oxford 1979. Chadwick, H., „A Latin Epitome of Melito’s Homily on the Pascha“, JTS (N. S.) 11/1 (1960), s. 76–82. Lohse, B. (ed.), Die Passa-Homilie des Bischofs Meliton von Sardes, Leiden 1958. Lucchesi, E., „Encore un témoin copte du „Peri Pascha“ de Méliton de Sardes, VC 41 (1987), s. 290–292. Novák, J. J., „K Melitonově Velikonoční homilii“, Duchovní pastýř 30/2 (1981), s. 19–25. Perler, O. (ed.), Méliton de Sardes, Sur la Pâque et fragments (introduction, texte critique, traduction et notes), SC 123, Paris 1966. Stewart­Sykes, A., Melito of Sardis On Pascha. With the Fragments of Melito and Other Material Related to the Quartodecimans, Crestwood (NY) 2001. Testuz, M. (ed.), Papyrus Bodmer XIII. Méliton de Sardes, Homélie sur la Pâque, Cologny – Genève 1960.

168 seZnaM použité literatury ostatní prameny Anastasios Sinajský, Vitae dux, PG 89, 35–370. Arnaldez, R. (ed.), Les oeuvres de Philon d’Alexandrie. De mutatione nominum, Paris 1964. Bardy, G. (ed.), Eusèbe de Césarée, Histoire ecclésiastique. Livres I–IV, SC 31, Paris 1986. Bardy, G. (ed.), Eusèbe de Césarée, Histoire ecclésiastique. Livres V–VIII, SC 41, Paris 1955. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad, Praha 1985. Denní modlitba církve II. Doba postní a velikonoční, Kostelní Vydří 2005. Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří 2002. Doutreleau, L. (ed.), Irénée de Lyon. Contre les hérésies I, SC 264, Paris 1979. Doutreleau, L. (ed.), Irénée de Lyon. Contre les hérésies II, SC 294, Paris 1982. Doutreleau, L. (ed.), Irénée de Lyon. Contre les hérésies III, SC 211, Paris 1974. Dus, J. A. – Pokorný, P. (eds.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy, I, Praha 2001. Dus, J. A. (ed.), Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy, II, Praha 2003. Eusebius Pamphili, Církevní dějiny, překl. J. J. Novák, Praha 1988. Eusebios, Vita Constantini, PG IV, 905–1316. Flavius Josephus, Válka židovská, překl. J. Havelka – J. Šonka, Praha 1965. Funk, F. X. (ed.), Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderbornae 1964. Haibach­Rheinisch, M., Ein neuer „Transitus Mariae“ des Pseudo-Melito. Textkritische Ausgabe und Darlegung der Bedeutung dieser ursprünglichen Fassung für Apokryphenforschung und lateinische und deutsche Dichtung des Mittelalters, Rom 1962. Harnack, A. (ed.), The Letter of Ptolemaeus to Flora, Cambridge 1904. Hebrew-English Edition of the Babylonian Talmud. Pesahim, London 1990, s. 99b–121b. Heimgartner, M. (ed.), Pseudojustin, Über die Auferstehung, Text und Studie, Berlin – New York 2001. Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Velehrad 2000. Homér, Ílias, překl. O. Vaňorný, Praha 2007. Homér, Odysseia, překl. O. Vaňorný, Praha 2007. Chronicon paschale, PG 92, 69–1028. Jeroným, De viris illustribus, PL 23, 597–718. Kitzler, P. (ed.), Příběhy raně křesťanských mučedníků, Praha 2009. Klement Alexandrijský, Stromata I, překl. J. Plátová, úvod a poznámky M. Šedina, Praha 2004. Kraus, T. J. – Nicklas, T. (eds.), Das Petrusevangelium und die Petrusapokalypse, Berlin – New York 2004.

169 seZnaM použité literatury Le Boulluec, M. A., Clément d’Alexandrie, Stromate VII, SC 428, Paris 1997. Marcovich, M. (ed.), Athenagoras, Legatio pro Christianis, Berlin – New York 1990. Marrou, H.­I. (ed.), Clément d’Alexandrie, Le pédagogue. Livre I, SC 70, Paris 1960. Missale Romanum, Vatican 1970. Munier, M. Ch. (ed.), Justin Martyr. Apologie pour les chrétiens, SC 507, Paris 2006. Nautin M. P. (ed.), Homélies pascales. Tome I. Une homélie inspirée du traité sur la Pâque d’Hippolyte, SC 27, Paris 1951. E. Nestle – B. Aland (eds.), Novum Testamentum Graece et Latinae, Stuttgart 20086 . Platón, Faidón, in: Platónovy spisy, I, překl. F. Novotný, Praha 2003. Platón, Kratylos, in: Platónovy spisy, I, překl. F. Novotný, Praha 2003. Platón, Zákony, in: Platónovy spisy, V, překl. F. Novotný, Praha 2003. Pseudo­Cyprianus, Adversus Iudaeos, PL 4, 919–925. Rahlfs, A., Septuginta: id est Vetus Testamentum Graece iuxta LXX interpretes, Stuttgart 1979. Rousseau, A. (ed.), Irénée de Lyon. Contre les hérésies IV, tomes I et II, SC 100, Paris 1965. Sagnard, F. (ed.), Clément d’Alexandrie. Extraits de Théodote, SC 23, Paris 1948. Sofoklés, Antigoné, in: týž, Tragédie, překl. F. Stiebitz, V. Dědina, R. Hošek, Praha 1975. Soušek, Z. (ed.), Knihy tajemství a moudrosti I. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy, Praha 1998. Soušek, Z. (ed.), Knihy tajemství a moudrosti II. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy, Praha 1998. Sozomène, Histoire ecclésiastique, VII–IX, SC 516, Paris 2008. Spisy apoštolských otců, překl. L. Varcl, D. Drápal, J. Sokol, Praha 1986. Stählin, O. (ed.), Clemens Alexandrinus. Opera III, Berlin 1909. Tacitus, Dějiny, in: Z dějin císařského Říma, překl. A. Minařík, A. Hartmann, V. Bahník, Praha 1976. Tertullianus, De baptismo, PL 1, 1197–1224. The Passover Haggadah. With English Translation, Introduction and Commentary, New York 1969.

170 seZnaM použité literatury sekundární literatura Andresen, C., Logos und Nomos. Die Polemik des Kelsos wider das Christentum, Berlin 1955. Auf der Maur, H., Die Osterfeier in der alten Kirche, Münster 2003. Auf der Maur, H., Meliton von Sardes Über das Pascha. Die älteste bekannte christliche Osterpredikg (2. Jh.). Jüdische Wurzeln – christliche Neuinterpretation – antijüdische Polemik, Informationszentrum im Dienste der Christlich­Jüdi­ schen Verständigung, Wien 1988. Aune, D. E., „Christian Baptism and the Contribution of Melito of Sardis Reconsidered“, in: D. E. Aune (ed.), Studies in New Testament and Early Christian Literature. Essays in Honor of A. P. Wikgren, Leiden 1972, s. 241–251. Barnes, T. D., „The Chronology of Montanism“, JTS (N. S.) 21 (1970), s. 403–408. Barrett, C. K., The Gospel of John and Judaism, London 1975. Bauckham, R. „Papias and Polycrates on the Origin of the Fourth Gospel“, JTS (N. S.) 44/1 (1993), s. 24–69. Bergren, T. A., „5 Ezra, Dayenu and Improperia. The Tradition History of the Exodus­Review in 5 Ezra 1“, in: B. G. Wright (ed.), Multiform Heritage. Studies on Early Judaism and Christianity in Honor of Robert A. Kraft, Atlanta 1999, s. 109–122. Bernard, L. W., „The Epistle of Barnabas, a Paschal Homily?“, VC 15 (1961), s. 8–22. Bokser, B., The Origins of the Seder, Berkeley – Los Angeles 1984. Bonner, C., „A Supplementary Note on the Opening of Melito’s Homily“, HTR 36 (1943), s. 317–319. Borg, B., (ed.), Paideia: the World of the Second Sophistic, Berlin 2004. Botermann, H., „Die Synagoge von Sardes: Eine Synagoge aus dem 4. Jahrhundert?“, ZNW 81 (1990), s. 103–121. Bradshaw, P. F. – Hoffman, L. A. (eds.), Passover and Easter. Origin and History to Modern Times, Notre Dame (Indiana) 1999. Braun, W. (ed.), Rhetoric and Reality in Early Christianities, Waterloo (Ont.) 2005. Bonz, M. P., „The Jewish Community of Ancient Sardis: A Reassessment of its Rise to Prominence“, HSCP 93 (1990), s. 343–358. Brocke, M. D., „On the Jewish Origin of the Improperia“, Immanuel 7 (1977), s. 44–51. Бумажнов, Д. Ф., „К истолкованию О пасхe 56, 395 св. Мeлитона Сардского“, Hyperboreus 7/1–2 (2001), s. 352–359. Cantalamessa, R., „Il Cristo „Padre“ negli scritti del II–III secolo“, RSLR 3 (1967), s. 1–27.

171 seZnaM použité literatury Cantalamessa, R., La cristologia di Tertulliano, Paradosis 18, Fribourg 1963. Cantalamessa, R., La Pasqua della nostra salvezza. Le tradizioni pasquali della Biblia e della primitiva Chiesa, Roma 1997. Cantalamessa, R., La Pasqua nella Chiesa antica, Torino 1978; angl.: Easter in the Early Church: an Anthology of Jewish and Early Christian Texts, Collegeville (Minn.) 1993. Cantalamessa, R., „Les homélies pascales de Méliton de Sardes et du Pseudo­Hippolyte et les Extraits de Théodote“, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (eds.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts à Jean Daniélou, Paris 1972, s. 263–271. Cantalamessa, R., L’omelia „In S. Pascha“ dello pseudo-Ippolito di Roma. Ricerche sulla teologia dell’Asia Minore nella seconda metà del II secolo, Milano 1967. Cantalamessa, R., „Méliton de Sardes. Une christologie antignostique du IIe siècle“, RevSR 37 (1963), s. 1–26. Cantalamessa, R., „Questioni melitoniane. Melitone e i latini; Melitone e i quartodecimani“, RSLR 6 (1970), s. 245–267. Cattaneo, E., „Il Christus patiens nel giusto perseguitato. Reminiscenze melitoniane in s. Paolino di Nola“, Koinonia 9 (1985), s. 141–152. Cohick, L. H., „Melito of Sardis’s Pari Pascha and Its ‚Israel‘“, HTR 91/4 (1998), s. 351–372. Cohick, L. H., The Peri Pascha Attributed to Melito of Sardis. Setting, Purpose, and Sources, Providence 2000. Cross, F. L., The Early Christian Fathers, London 1960. Daniélou, J., „Das Leben, das am Holtze hängt. Dt 28,66 in der altchristlichen Katechese“, in: Betz, J. – Fries, H. (Hrsg.), Kirche und Überlieferung, Freiburg 1960, s. 22–34. Daniélou, J., „Figure et événement chez Méliton de Sardes“, in: A. N. Wilder (ed.), Neotestamentica et patristica: Eine Freundesgabe, Herrn Professor Dr. Oscar Cullmann zu seinem 60. Geburtstag überreicht, Leiden 1962, s. 282–292. Daniélou, J., Histoire des doctrines chrétiennes avant Nicée, I, Théologie du judéo-christianisme, Paris 1991. Daniélou, J., Sacramentum futuri. Études sur les origines de la typologie biblique, Paris 1950. Davies, P. R., „Martyrdom and Redemption. On the Development of Isaac Typology in the Early Church“, StPatr XVII/2, Oxford 1982, s. 652–658. Denzler, G., Dějiny celibátu, Brno 2000. Di Sante, C., Židovská modlitba, Oikoymenh, Praha 1995. Dostálová, R. – Hošek, R., Antická mystéria, Praha 1997. Drobner, H., „15 Jahre Forschung zu Melito von Sardes (1965–1980): Eine kritische Bibliographie“, VC 36 (1982), s. 313–333.

172 seZnaM použité literatury Drobner, H., Lehrbuch der Patrologie, Frankfurt am Main 2004. Drumbl, J., „Die Improperien in der lateinischen Liturgie“, ALW 15 (1973), s. 68–100. Finkestein, L., „The Oldest Midrash: Pre­Rabbinic Ideals and Teaching in the Passover Haggadah“, HTR 31 (1938), s. 291–317. Finkestein, L., „Pre­Maccabean Documents in the Passover­Haggadah“, HTR 36 (1943), s. 1–30. Flusser, D., „Hebrew Improperia“, Immanuel 4 (1974), s. 51–55. Flusser, D., „Some Notes on Easter and the Passover Haggadah“, Immanuel 7 (1977), s. 52–60. Friedrich, G., Rukověť křesťanské chronologie, Litomyšl 1997. Gavrilyuk, P., „Melito’s Influence Upon the Anaphora of Apostolic Constitutions 8. 12“, VC 59/4 (2005), s. 355–376. Giulea, D.­A., „Seeing Christ through Scriptures at the Paschal Celebration: Exegesis as Mystery Performance in the Paschal Writings of Melito, Pseudo­Hippolytus, and Origen“, OCP 74 (2008), s. 27–47. Grant, R. M., „Five Apologists and Marcus Aurelius“, VC 42 (1988), s. 1–17. Grant, R. M., Greek Apologists of the Second Century, Philadelphia 1988. Grant, R. M., „Melito of Sardis on Baptism“, VC 4 /1 (1950), s. 33–36. Grant, R. M., „The Chronology of the Greek Apologists“, VC 9 (1955), s. 25–33. Grant, R. M., „The Structure of Eucharistic Prayers“, in: A. Y. Collins – M. M. Mitchell (eds.), Antiquity and Humanity: Essays on Ancient Religion and Philosophy Presented to Hans Dieter Betz on His 70th Birthday, Tübingen 2001, s. 321–332. Goldschmidt, D. E., The Passover Haggadah. Its Sources and History, Jerusalem 1977. Grabar, A. „Les fresques des saintes femmes au tombeau à Dura“, Cahiers Archéologiques 8 (1956), s. 9–26. Grillmeier, A., „Das Erbe des Söhne Adams’ in der Pascha­Homilie Melitons“, Scholastik 20–24 (1949), s. 481–502. Grillmeier, A., „Der Gottessohn im Totenreich. Soteriologische und christologische Motivierung der Descensuslehre in der älteren christlichen Überlieferung“, ZKT 71 (1949), s. 1–53, 84–203. Grossi, V., „Melitone di Sardi, Perì Pascha 9, 63–64“, StPatr XVI/II, Berlin 1985, s. 163–169. Grossi, V., „Melitone di Sardi, PERI PASCHA 72–99, 532–763 (Sull’origine degli Improperia nella liturgia del Venerdì Santo“, in: Dimensioni drammatiche della liturgia medievale. Atti del I Convergo di Studio, Viterbo 31 maggio-1-2-giugno, Roma 1976, s. 203–216.

173 seZnaM použité literatury Hall, S. G., „Melito in the Light of the Passover Haggadah“, JTS (N. S.) 22 (1971), s. 29–46. Hall, S. G., „Melito Peri Pascha 1 a 2“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, s. 236–248. Hall, S. G., „Melito’s Paschal Homily and the Acts of John“, JTS (N. S.) 17/1 (1966), s. 95–98. Hall, S. G., „Paschal Baptism“, Studia evangelica VI, Berlin 1973, s. 239–251. Hall, S. G., „The Christology of Melito: A Misrepresentation Exposed“, StPatr XIII, TU 116, Berlin 1975, s. 154–168. Hall, S. G., „The Melito Papyri“, JTS (N. S.) 19/2 (1968), s. 476–508. Hall, S. G., „The Origins of Easter“, StPatr XV/1, Berlin 1984, s. 554–567. Halton, T., „Stylistic Device in Melito, PERI PASCA“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, s. 249–255. Halton, T., „The Death of Death in Melito, Peri Pascha“, ITQ 36/3 (1969), s. 169–173. Halton, T., „Valentinian Echoes in Meliton, Peri Pascha?“, JTS 20 (1969), s. 535–538. Hansen, A., The „Sitz im Leben“ of the Paschal Homily of Melito of Sardis with Special Reference to the Paschal Festival in Early Christianity, Thesis, Northwest University, Evanston (Illinois) 1968. Harvey, A. E., „Melito and Jerusalem“, JTS (N. S.) 17 (1966), s. 401–404. Hawthorne, G. F., „Christian Baptism and the Contribution of Melito of Sardis Reconsidered“, in: D. Aune (ed.), Studies in the New Testament and Early Christian Literature, Leiden 1972, s. 241–251. Hemer, C. J., The Letters to the Seven Churches of Asia in their Local Setting, JSNT Supplement 11, Sheffield 1989. Hengel, M., Judaism and Hellenism: Studies in their Encounter in Palestine during the Early Hellenistic Period, London 1974. Huber, W., Passa und Ostern. Untersuchungen zur Osterfeier der alten Kirche, Berlin 1969. Hübner, R. M., „Melito von Sardes und Noët von Smyrna“, in: Papandreou, D. (ed.), Oecumenica et patristica. Festschrift für Wilhelm Schneemelcher, Chambéry­Genf 1989, s. 219–240 . Hyldahl, N., „Zum Titel Peri. Pa,sca bei Meliton“, STh 19 (1965), s. 55–67. Chan, F., Baptismal Typology in Melito of Sardis’ PERI PASCHA: A Study in the Interpretation of Exodus 12 in the Second Century, Diss., Westminster Theological Seminary 2001. Jeremias, J., La dernière Cène. Les Paroles de Jésus, Paris 1972. Johnson, S. E., „Christianity in Sardis“, in: Wikgren, A. (ed.), Early

174 seZnaM použité literatury Christian Origins: Studies in Honor of Harold R. Willoughby, Chicago 1961, s. 81–90. Jordan, H., „Melito und Novatian“, ALLG 13/1 (1902), s. 59–68. Jossa, G., „Melitone e l’A Diogneto“, AIIS 2 (1969–1970), s. 89–109. Kahle, P., „Was Melito’s Homily on the Passion Originally Written in Syriac?“, JTS (O. S.) 44 (1943), s. 52–56. Kannengiesser, Ch., Handbook of Patristic Exegesis. The Bible in Ancient Christianity, I, Leiden – Boston 2004. Kraabel, A. T. „Melito the Bishop and the Synagogue at Sardis: Text and Context“, in: D. G. Mitten – J. G. Pedley, – J. A. Scott (eds.), Studies Presented to George M. A. Hanfmann, Mainz 1972, s. 72–85. Kraft, H., Slovník starokřesťanské literatury. Život, spisy a nauka řeckých, latinských, syrských, egyptských a arménských církevních otců, Kostelní Vydří 2005. Kraft, R. A., „Barnabas’ Isaiah Text and Melito’s Paschal Homily“, JBL 80 (1961), s. 371–373. Kretschmar, G., „Christliche Passa im 2. Jahrhundert und die Ausbildung der christlichen Theologie“, RSR 60 (1972), s. 287–323. Kroll, J., Gott und Hölle, Leipzig 1932. Lampe, G. W. H., A Patristic Greek Lexicon, Oxford 2009. Laurant, J. P., La clef du symbolisme de Méliton de Sardes, Paris 1979. Le Déaut, R., La nuit pascale, Rome 1963. Le Guillou, M.­J., „La résurrection dans le Peri Pascha de Méliton de Sardes“, in: E. Dhanis (ed.), Resurrexit. Actes du Symposion international sur la résurrection de Jesus, Rome 1974, s. 532–545. Leanza, S. „Una pagina di Melitone di Sardi in Paolino di Nola“, Orpheus 5 (1984), s. 444–451. Lemarié, J., „Un sermon occidental pseudo­augustinien témoin du traité sur la Pâque de Méliton de Sardes“, VetChr 17 (1980), s. 301–311. Leonhard, C., The Jewish Pesach and the Origins of the Christian Easter. Open Questions in Current Research, Berlin 2006. Liddell, H. G. – Scott, R., A English Greek Lexicon, Oxford 1996. Lohse, B., Das Passafest der Quartadecimaner, Gütersloh 1953. Lohse, B., „Meliton von Sardes und der Brief des Ptolemäus an Flora“, in: E. Lohse et al. (eds.), Der Ruf Jesu und die Antwort der Gemeinde: exegetische Untersuchungen; Joachim Jeremias zum 70. Geburtstag gewidmet von seinen Schülern, Göttingen 1970, s. 179–188. Manis, A. M., „Melito of Sardis: Hermeneutic and Context“, GOTR 32/1–4 (1987), s. 387–401. Manns, F., „Traces d’une haggadah pascale chrétienne dans l’Apocalypse de Jean?“, Antonianum 56 (1981), s. 265–295. Mazza, E., The Origins of Eucharistic Prayer, Collegeville (Minn.) 1995.

175 seZnaM použité literatury McDonald, J. I. H., „Some Comments on the Form of Melito’s Paschal Homily,“ StPatr XII, Berlin 1975, s. 104–112. Meer, F. van der – Mohrmann, C., Atlas of the Early Christian World, London 1959. Mendoza Ruiz, F., „Los „hápax logómena“ en la Homilia Pascual de Melitón de Sardes“, StPatr XII/1, Berlin 1975, s. 238–241. Mohrmann, Ch., Études sur le latin chrétiens, I, Rome 1961. Mohrmann, Ch., „Le conflit pascal au IIe siècle. Note philologique“, VC 16 (1962), s. 154–171. Morschini, C. – Norelli, E., Histoire de la littératuere chrétienne ancienne grecque et latine. 1. De Paul à l’ère de Constantin, Genève 2000. Nautin, P., Lettres et écrivains chrétiens des IIe et IIIe siècles, Paris 1961. Nautin, P., „L’Homélie de Méliton sur la Passion“, RHE 44 (1949), s. 429–438. Noakes, K. W., „Melito of Sardis and the Jews“, StPatr XIII/2, Berlin 1975, s. 243–249. Norden, E., Agnostos Theos, Leipzig – Berlin 1913. Norris, F. W., „Melito’s Motivation“, ATR 68 (1986), s. 16–24. Perler, O., Ein Hymnus zur Ostervigil von Meliton? (Papyrus Bodmer XIII), Paradosis 15, Fribourg (Switz.) 1960. Perler, O., „L’Évangile de Pierre et Méliton de Sardes“, RB 71 (1964), s. 584–590. Perler, O., „Recherches sur le Peri Pascha de Méliton“, RSR 51 (1963), s. 407–421. Perler, O., „Typologie der Leiden des Herrn in Melitons Peri Pascha“, in: P. von Granfield – J. A. Jungmann (eds.), Kyriakon. Festschrift Johannes Quasten, Münster 1970, s. 256–265. Peterson, E., Frühkirche, Judentum und Gnosis, Freiburg im Breisgau 1958. Peterson, E., „Ps. Cyprian, Adversus Iudaeos und Melito von Sardes“, VC 6/1 (1952), s. 33–43. Quasten, J., Initiation aux Pères de l’Église, Paris 1955. Racle, G., „À propos du Christ­Père dans l’Homélie pascale de Méliton de Sardes“, RSR 50 (1962), s. 400–408. Racle, G., „Perspectives christologiques de l’Homélie pascale de Méliton de Sardes“, StPatr IX, TU 94, Berlin 1966, s. 263–269. Richardson, C. C., „The Quartodecimans and the Synoptic Chronology“, HTR 33/3 (1940), s.177–190. Richardson, P. – Granskou, D. (eds.), Anti-Judaism in Early Christianity. Volume 1: Paul and the Gospels, Waterloo (Ont.) 1986. Russell, D. A. – Wilson, N. G. (eds.), Menander Rhetor, Oxford 1981. Rordorf, W., „Zum Ursprung des Osterfestes“, TZ 18 (1962), s. 167–189.

176 seZnaM použité literatury Rouwhorst, G. A. M., „The Quartodeciman Passover and the Jewish Pesach“, QL 77 (1996), s. 152–173. Řoutil, M., „Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice“, in: P. Milko, Úvod do byzantské filosofie, Červený Kostelec 2009, s. 207–237. Sagnard, F., La gnôse valentinienne et le témoignage de saint Irénée, Paris 1947. Satran, D., „Anti­Jewish Polemic in the Peri Pascha of Melito of Sardis: The Problem of Social Context“, in: O. Limor (ed.), Contra Iudaeos: Ancient and Medieval Polemics between Christians and Jews, Tübingen 1996, s. 49–58. Schepelern, W., Der Montanismus und die phrygischen Kulte. Eine Religions- geschichtliche Untersuchung, Tübingen 1929. Schoedel, W. R. (ed.), Athanagosas, Legatio and De resurrectione, Oxford 1972. Schütz, W., Was habe ich dir getan, mein Volk? Die Wurzeln der Karfreitagsim- properien in der alten Kirche, JLH 13 (1968), s. 1–38. Slusser, M., „The Scope of Patripassianism“, StPatr XVII/1, Oxford 1982, s. 169–175. Smolík, J., Křesťanství bez antijudaismu, Praha 2002. Smit Sibinga, J., „Melito of Sardis, the Artist and his Text“, VC 24 (1970), s. 81–104. Stein, S., „The Influence of Symposia Literature on the Literary Form of the Pesah Haggadah“, JJS 8 (1957), s. 13–44. Stewart­Sykes, A., „Melito’s Anti­Judaism“, JECS 5 (1997), s. 271–283. Stewart­Sykes, A., „The Asian Context of the New Prophecy and of Epistula Apostolorum“, VC 51 (1997), s. 416–438. Stewart­Sykes, A., The Lamb’s High Feast. Melito, Peri Pascha and the Quarto- deciman Paschal Liturgy at Sardis, Leiden – Boston – Köln 1998. Strobel, A., Ursprung der Geschichte des frühchristliches Osterkalenders, Berlin 1977. Trebilco, P. R., Jewish Communities in Asia Minor, Society for New Testament Studies monograph series, 69, Cambridge 1991. Trisoglio, F., „Dalla Pasqua ebraica a qeulla cristiana in Melitone di Sardi“, Augustinianum 28 (1988), s. 151–185. Tsakonas, B. G., „The Usage of the Scriptures in the Homily of Melito of Sardis On the Passion“, Theologia 38 (1967), s. 609–620. Unnik, W. C., A. van, „Note on the Dance of Jesus in the Acts of John“, in: týž, Sparsa Collecta. The Collected Essays of W. C. van Unnik. Part Three, Leiden 1983, s. 144–147; též: VC 18 (1964), s. 1–5. Weijenborg, R., „Méliton de Sardes lecteur de la Première apologie et du Dialogue de saint Justin“, Antonianum 49 (1974), s. 362–366.

177 seZnaM použité literatury Wellesz, E. J., „Melito’s Homily on the Passion: An Investigation into the Sources of Byzantine Hymnography“, JTS (O. S.) 44 (1943), s. 41–52. Werner, E., „Melito of Sardes, First Poet of Deicide“, HUCA 37 (1966), s. 191–210. White, R. C., „Melito of Sardis: Earliest Christian Orator?“, LTQ 2 (1967), s. 82–91. Wifstrand, A., „The Homily of Melito on the Passion“, VC 2 (1948), s. 201–223. Wikgren, A. P. (ed.), Early Christian Origins: Studies in honor of Harold R. Willoughby, Chicago 1961. Wilken, R. L., „Melito, the Jewish Community at Sardis, and the Sacrifice of Isaac“, TS 37 (1976), s. 53–69. Wilson, S. G. (ed.), Anti-Judaism in Early Church. Volume 2: Separation and Polemic, Waterloo (Ont.) 1986. Wilson, S. G., „Passover, Easter, and Anti­Judaism: Melito of Sardis and Others“, in: J. Neusner (ed.), To See Ourselves as Others See Us, Chico (CA) 1985, s. 337–355. Windisch, H., „Die ältesten christlichen Palästinapilger“, Zeitschrift des Deutschen Palästina-Vereins 48 (1925), s. 145–158. Winslow, D. F., „The Polemical Christology of Melito of Sardis“, StPatr XVII/2, Oxford 1982, s. 765–776. Zeiller, J., „À propos d’un passage énigmatique de Méliton de Sardes relatif à la persécution contre les chrétiens“, REAug 2 (1956), s. 257–263. Zuntz, G., „Melito – Syriac?“, VC 6/4 (1952), s. 193–201. Zuntz, G., „On the Opening Sentence of Melito’s Paschal Homila“, HTR 36 (1943), s. 299–315.

179 ediční pOznáMka Nový český překlad Melitónova spisu Peri Pascha byl pořízen na zá­ kladě nejnovější kritické edice S. G. Halla, Melito of Sardis, On Pascha and Fragments, Clarendon Press, Oxford 1979. Hallův kritický text byl také převzat pro řeckou část publikace. Kritický aparát tohoto vydání byl vypuštěn. Číslování odstavců a řádků odpovídá Hallově edici. Biblické citáty jsou převzaty z ČEP. Děkuji Prof. Dr. Karlu Skalickému, Th.D., Mgr. Martině Pavelkové, ThLic. Luise Karczubové, ThLic. Janu Kotasovi, doc. ThLic. Pavlu Milkovi, Ph.D. a Mgr. Michalu Řoutilovi za to, že v různých fázích přečetli rukopis této práce a za jejich cenné připomínky. Všechny nesrovnalosti, které snad v textu zůstaly, padají na vrub autorky.

181 suMMary melito of sardis, Peri Pascha (On Pascha) The presented book on Peri Pascha (On Pascha) by Melito of Sardis (cca 170 A. D.) contains an introductory essay, a new Czech translation of the Melito’s text and a comprehensive commentary. The bilingual edition of On Pascha is based on the latest existent edition of this writing by S. G. Hall (Oxford 1979). The main aim of the introductory essay and commentary is to outline as far as possible a consensual view on Melito of Sardis and his rediscovered text On Pascha and to present a contemporary Melitonian research. The introductory essay discusses not only the theological questions of the Melito’s text but also its wider context represented by contemporary Judaism, Christian heterodox and Gnostic streams, Hellenistic culture and mystery religions. The first chapter “Melito of Sardis in the context of his time” discusses extant ancient testimonies on Melito’s life, influence and significance, in particular Eusebius’ account in his Church History. Melito of Sardis was a significant and influential person of a Quartodeciman Christianity of Asia Minor in the second half of the second century. His extant works testify his excellent rhetorical education. He can be regarded as a representative of the “second sophistic” and his literary style can be compared with the works of Maximus of Tyrus, Favorinus or Lucian of Samosata. Even if Eusebius considered him as a bishop of Sardis, it is not possible – on the basis of extant sources – to verify his presumption. Bishopric in Sardis is testified in the New Testament in Apoc. 3.1–6, the existence of this office in the second century is nevertheless contested by the silence of

182 SuMMary Ignatius of Antioch. Among modern researchers A. Stewart­Sykes defends Melito’s episcopacy on the basis of the analysis of Polycrates’ letter to Roman bishop Victor attested by Eusebius. According to his interpretation of this letter, Melito of Sardis was also of Jewish origin; this hypothesis explicates his remarkable knowledge of Jewish traditions. He was an ascetic, but his participation in pagan mystery cults suggested by A. Hansen can be precluded on the basis of his supposed Jewish origin. Even if he was considered as a “prophet”, he was not an adherent of contemporary Montanism. The proper context of Melito’s activity is represented by the works of the early Greek apologists on the basis of his Apology addressed to Marcus Aurelius. Melito also used some writings later rated as apocryphal, such as the Gospel of Peter with its’ anti­Judaism. Main feature of Melito’s theology is strong anti­Gnostic stance. Melito was aware of Theodotus’ Gnostic doctrines, who was his contemporary. In his Peri Pascha 48 he reinterpreted form the orthodox point of view a Gnostic myth on the passion of aeon Sophia attested e.g. in Excerpta ex Theodoto by Clement of Alexandria. Another Gnostic document with possible influence on Melito is represented by Letter of Ptolemaeus to Flora with its’ spiritual exegesis of Jewish Pesach. Melito’s travel to Jerusalem and his canon of the Old Testament are the expressions of his anti­Marcionit direction. The second chapter “Melito as an author of Peri Pascha” discusses the arguments for Melito’s authorship of the rediscovered writing, the problem of two books On Pascha in Eusebius’ list of Melito’s books, Melito’s Quartodeciman belonging, Paschal controversy under bishop Victor and Polycrates’ mention of Melito in his letter to Victor. The question of Melito’s Quartodecimanism is related to his chronology of Christ passion. The theology of Melito’s Peri Pascha is Johannine and Melito also maintained Johannine chronology of Christ’s passion, i.e. the Last supper was not Pesach dinner but was celebrated the day before the Pesach on 13/14 Nisan and Christ was crucified on 14 Nisan at the time when the Pesach lambs were sacrificed in the Temple. Hence the Quartodecimam Pascha was not a commemoration of the Last supper but of Christ’s redemptive death in particular. The Quartodeciman Pascha imitated and reinterpreted the celebration of Jewish Pesach. In Melito’s time the baptism was not yet a part of Christian Pascha.

183 SuMMary The third chapter “Melito’s writing On Pascha” presents Melito’s typological exegesis of Exodus, theory of his exegesis in Peri Pascha 35–39, his anti­Gnostic theology and Christology, his relation to modalism, which is contested, and anthropology and soteriology of his writing. Even if a one third of Peri Pascha contains the intent polemic against Jewish nation, the question of anti­Judaism in Melito’s text was in Melitionian research for a long time overlooked. Melito’s text with strong influence on later Easter theology, liturgy and catechesis is the first Christian document which explicitly blames Jewish nation for the crime of deicide. Contemporary research discusses sociological, theological and also possible personal reasons of this Melitonian anti­Judaism, which does not have a parallel in the literature of his time. Melito’s anti­Judaism which was refused in modern times both in Protestant and Catholic theology and catechesis represents a document of a complicated contest of early Christianity for finding its proper identity. The fourth chapter “The literary means of Melito’s writing” discusses Melito’s relations to the second sophistic, the structure of Peri Pascha and the search for the literary genre of the text. Melito’s text is not a homily in a modern meaning. It can be divided in two parts (PP 1–5 and 46–105); the first part is a liturgical homily and the second part is a Christian version of the Jewish Pesach haggadah. According to A. Steward­Sykes Melito’s writing is to be considered as a liturgical text of its kind. The fifth chapter “The influence of Melito’s writing in a later liturgical tradition” discusses the influence of this text on later Byzantine kontakion and Latin Improperia in the liturgy of Good Friday. There existed an old Jewish tradition of reproaches as a prophetic self­criticism of Jewish nation. The Jewish Pesach hymn Dayenu represents their continuation. These Jewish traditions were later reinterpreted by Christians as can be seen in Melito’s text PP 84 and 87. Latin Improperia are a later derivation of this Jewish­Christian tradition. The sixth chapter “Critical editions of Peri Pascha and the new Czech translation” comments on extant editions of Melito’s text and mentions also the first Czech translation of Peri Pascha by J. J. Novák, printed in 1981 under communism in a periodical, which was based on Perler’s edition.

185 A Alexandr z Alexandrie 17, 37 Anastasios Sinajský 12, 39, 77 Aniketos 46n Antonius Pius 19 Apollinarios z Hierapole 17, 30 Athénagoras 30, 59, 62 Auf der Maur, H. 49 Augustinus 17 Augustus Octavianus 30n B Barnabáš (apoštolský žák) 29, 77 Barnard, L. W. 77 Bonner, C. 12, 14, 17, 30, 39, 77 Bonzová, M. P. 69 Botermann, H. 69 Brocke, M. D. 86n C Cantalamessa, R. 13, 33, 61 Cohicková, L. 40, 44, 70, 81 Cross, F. L. 13n, 40, 78, 81, 92 Cyprianus 17, 72 D Daniélou, J. 29 e Efrém Syrský 17, 83 Eirénaios z Lyonu 17n, 29, 47, 59, 129 Eusebios z Kaisareie 11, 15, 18–22, 24, 27n, 30n, 34, 36–38, 40, 41–49, 52, 69, 77 F Favorínos 20 Filostratos 74 Flusser, D. 79, 85n G Giulea, D.-A. 27 Goldschmidt, D. E. 80 Grant, R. M. 58 H Hadrianus 23, 77 Hall, S. G. 13n, 16, 22, 65, 75, 78n, 81n, 89 Halton, T. 33, 73, Hansen, A. 22, 27, 69 Hawthorne, G. F. 62 Hemer, C. J. 27 Hengel, M. 26 jMenný rejstřík

186 JMenný reJstřík Herodes Agrippa 35 Hésiodos 58 Hippolytos Římský 17, 52, 82 Homér 58, 73 Huber, W. 44 Hübner, R. M. 61 Hyldahl, N. 40 I Ignatios z Antiochie 23, 25, 59 J Jeremias, J. 80 Jeroným 20, 27 Justin Filosof 19, 29, 59, 62 K Klément Alexandrijský 17, 33n, 41, 44, 48n Konstantin Veliký 47 Kraabel, A. T. 64, 68 L Lohse, B. 34, 40, 52n Lúkiános ze Samosaty 20 M Manis, A. M. 31, 58, 69n Manns, F. 80 Marcus Aurelius 18n, 30n, 69 Markión 15, 37, 59 Maximos z Tyru 20 McDonald, J. I. H. 81 Melitón ze Sard 11–49, 51–54, 57–89 Menandros 30 Methodios z Olympu 17 Mohrmannová, Ch. 27 N Nautin, P. 26, 40 Noakes, K. W. 69n Norris, F. W. 21, 69 Novák, J. J. 16, 89 O Órigenes 17, 26, 29, 36n, 46 P Paulinus z Noly 17 Pavel z Tarsu 22, 37, 48, 81 Perler, O. 13, 16, 19, 28n, 32, 40–42, 44, 48n, 74, 77, 89n Peterson, E. 40 Polemón z Láodikeie 20 Polykarpos ze Smyrny 19, 24, 46 Polykratés z Efesu 19, 23–31, 43n, 46n, 69, 71 Proklos z Konstantinopole 17 Q Quasten, J. 61 r Racle, G. 61 Rouwhorst, G. A. M. 46, 53 Rufinus z Aquileie 28, 43 Ř Řehoř Veliký 39 Řehoř z Toursu 38 S Sagaris z Láodikeie 24, 31, 42, 69 Satran, D. 70 Smit Sibinga, J. 74 Smolík, J. 72 Sózomenos 47 Stein, S. 50, 80 Stewart-Sykes, A. 14, 23n, 41, 71, 74, 76, 78, 81n T Tatianos 59

187 JMenný reJstřík Tertullianus 17, 20, 28n, 46, 55, 60 Testuz, M. 12, 20, 39 Theodotos 33 Theofilos z Antiochie 59 Thraseas z Eumeneie 24, 31 Trebilco, P. 68 Tsakonas, B. G. 83 V Viktor (římský biskup) 19, 23n, 26, 30, 43 n, 46 n, 69, 71 W Wellesz, M. E. J. 83 Werner, E. 58, 67, 85n Wifstrand, A. 40 Wilken, R. L. 22 Wilson, S. G. 36, 64n, 71

189 věcný rejstřík A Aelia Capitolina 35 afikoman 53, 79 akeda 35, 51 antijudaismus 15, 32, 64n, 67–72 apologeti řečtí 18, 29n, 59n Apoštolská tradice 82 Apoštolské konstituce 82 apoštolští otcové 18n, 23, 25, 29n, 32, 46, 60, 69, 77 asijský styl rétoriky 15, 20, 74 atticismus 20 C communicatio idiomatum 60 Č Čtvrtá kniha Ezdrášova 86 D Dajenu 15, 85–87 druhá sofistika 20, 73n e Excerpta ex Theodoto 33n exodus 46, 50n, 53, 57n, 66, 77, 79, 81, 84–87 Exultet 77 H hagada 14, 52n, 74n, 78–82, 85 CH chalkedonský koncil 59 Chronicon paschale 19, 44 I Improperia 15, 84–87 J janovské křesťanství 12, 14n, 22n, 29n, 32, 46n K křest 54n kvartodecimáni 11, 14n, 24n, 29, 43–47, 52–55, 71, 78, 81n M Mišna, traktát Pesachim 50–52, 78 modalismus monarchiánský 15, 61n montanismus 15, 28n mystéria antická 15, 27, 82 mysterijní terminologie 15, 27

190 věcný reJstřík N nikájský koncil 45, 47 Nostra aetate 72 P Pascha 11, 14n, 24, 42–47, 49, 51–55, 58n, 62n, 66, 75n, 81n, 86 paschální kontroverze 24, 43–46 Petrovo evangelium 32, 65 Pesach 14n, 45, 48–53, 57, 78, 80–82, 86 pesachový seder 14, 50–53, 78–81 Ptolemaiův list Floře 34, 58 S Sardy 18, 21–24, 26n, 31, 53, 68–71 Septuaginta 36 Skutky Janovy 32, 51 svátek nekvašených chlebů (Azyma) 48–50, 53, 79n synagoga v Sardech 68n, 71 T Tišri 51 Transitus Mariae 38 typologická exegese 14, 27, 37, 46, 48, 52–54, 57n, 63, 70, 75, 77 V valentínovská gnose 15, 33 velikonoční neděle 45–47 Z Zjevení svatého Jana 22, 38, 80

Melitón ze Sard O Pasše Z řeckého originálu Melitón ze Sard, Peri Pascha, přeložila Monika Recinová. Úvodní studie a komentář Monika Recinová. Revize překladu Magdalena Bláhová. Odpovědný redaktor Michal Řoutil. Jazyková redakce Milena Tlustá. Návrh obálky Vladimir Mačinskij. Na obálce použita mozaika apokalyptického Beránka z římské baziliky sv. Kosmy a Damiána. Tisk xPrint, s. r. o., Příbram. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2010. ISBN 978-80-87378-56-4 Svazek 12

v edici pro oriente dosud vyšlo: Sv. 1 byzantské legendy Výběr textů ze IV.–XII. století Přeložili E. Bláhová, Z. Hauptová, V. Konzal, I. Páclová ISBN 978­80­86818­498­8 Sv. 2 Pavel Mikeš, Zdeněk Poláček mOudrOst etiOPie Amharská přísloví ISBN 978­80­86818­79­5 Sv. 3 Mischa Meier justinián Život a vláda východořímského císaře Přeložil Vlastimil Drbal ISBN 978­80­86818­88­7 Sv. 4 základy sociální koncepce ruské pravoslavné církve Přeložil M. Téra ISBN 978­80­86818­91­7 Sv. 5 Růžena Dostálová geografie a mýty v dionysiakách nOnna z PanOPOle ISBN 978­80­86818­96­3 Sv. 6 Pavel Milko órigenés učitel ISBN 978­80­86818­60­3

Svazek 8. Monika Šlajerová palestinská církev dnes Politická a teologická problematika na pozadí situace církví v Sýrii, Libanonu a Jordánsku ISBN 978­80­87378­02­1 Jak se palestinští křesťané vypořádali s politicky komplikovaným 20. sto­ letím? Proč a jak došlo k politizaci a národnímu uvědomění palestinských církví? Je v církvích Svaté země politický konflikt reflektován teologicky? To je pouze několik otázek, na něž hledá předkládaná práce odpověď. Svazek 9. Pavel Milko Úvod do byzantské filosofie ISBN 978­80­87378­13­7 Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním komplexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důkladnému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na urču­ jící dobová theologická východiska. Kniha obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice, jež se věnuje translaci antické a raně byzantské učenosti do ara­ mejského prostředí Sýrie a Mezopotámie. Svazek 10. Ilarion Alfejev izák syrský a jeho duchovní odkaz ISBN 978­80­87378­13­7 Kniha věhlasného pravoslavného teologa je první monografií v současné vědě, jež je věnována životu a myšlenkám jednoho z největších křes­ ťanských mystiků, Izáka Syrského (7. stol.). S pomocí důkladné analýzy jeho asketického a mystického učení – zejména stavů opuštěnosti Bohem, pokušení, modlitby a mystických osvícení, duchovního úžasu – se po­ dařilo rekonstruovat teologický systém tohoto mnicha­poustevníka. Svazek 11. Steven Runciman zajetí velké církve Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821 Dnes již klasické dílo anglického historika S. Runcimana seznamuje čte­ náře s dějinami řecké církve od pádu Cařihradu (1453) do vyhlášení nezá­ vislosti (1821). První část knihy je věnována vnitřní organizaci a teologii církve v posledních staletích existence Byzantské říše, druhá pak životu konstantinopolského patriarchátu pod nadvládou Osmanů. Zvláštní dů­ raz je kladen nejen na podobu nového uspořádání církve, vznik fanariot­ ského hnutí či proces národního sebeuvědomění, ale i na vztahy s ostatními křesťanskými církvemi v Evropě i Rusku.

Marek Starowieyski slovník raně křesťanské literatury východu Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura Předkládaný slovník představuje světový unikát. V jednom svazku čtenář nalezne podrob­ ná hesla o význačných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury. Česká verze knihy navíc obsahuje nejnovější aktualizace relevantní odborné literatury, obrazovou přílohu a výkladový rejstřík toponym. Petra Kohoutková (ed.) arménské kroniky od jezera van XVI.–XVIII. století Kniha Arménské kroniky od jezera Van je výborem z kronik a kolofonů (16.–18. století) z oblasti východní Anatolie a jižního Kavkazu, jejichž autory byli arménští kněží či obchod­ níci. Pro českého čtenáře představuje unikátní pohled do každodenní reality anatolské­ ho venkova a zároveň do nepříliš známého světa východního křesťanství. Mikrosonda do dějin regionu zachycuje převážně období osmansko­perských válek. Autorka doplňuje text deseti přeložených kronik stručnými úvody, které zasazují dílo do historického a lite­ rárního kontextu. Nina Sinicynová odysea maxima řeka Renesanční Itálie – Athos – Moskevská Rus Maxim Řek, vlastním jménem Michael Trivolis, patří k velkým osobnostem evropské hu­ manitní vědy konce 15. a první poloviny 16. století. Narodil se a nabyl vzdělání v Řecku. Poté odešel do Itálie, kde působil jako respektovaný znalec řeckého písemnictví, jež napo­ máhal zprostředkovat tamním humanistům. Odtud jeho kroky směřovaly do Vatoped­ ského kláštera na Athosu, odkud byl jakožto výjimečně erudovaný filolog povolán do Moskvy, aby zde vedl práce na opravě překladů bohoslužebných knih. Zde se dostal do střetu s církevní i světskou mocí, byl odsouzen, řadu let vězněn a ani po osvobození mu již nebyl povolen vytoužený návrat na Athos. Životopis Niny Sinicynové poprvé detailně představuje tohoto mimořádného vzdělance také českým čtenářům. Peter Schreiner konstantinopol Dějiny a archeologie Kniha předního světového byzantologa představuje město Konstantinopol, jež bylo po více než tisíc let centrem Byzantské říše, z mnoha úhlů pohledu – politického, kulturní­ ho, náboženského i hospodářského. Na základě archeologických výzkumů přináší zprávy o postupné urbanizaci, struktuře obyvatelstva, vztazích se zbytkem říše, mezinárodním obchodu, křesťanské topografii aj. České vydání je doplněno nejen zvláštní předmluvou au­ tora, ale i doslovem z pera českých byzantologů o minulých i současných projektech našich vědců v tomto městě. v edici pro oriente dále připravujeme: