Nikdykde

1

2

3

4

5

dyž britská BBC před více než deseti lety popr- vé zadala televizní zpracování románu Nikdykde, slyšel jsem historku. Pravděpodobně je smyšlená, ale byl bych rád, kdyby byla pravdivá. Vypráví se, že šéf dramatického vysílání BBC dostal na tiskové konferenci otázku, jak korpora- ce podporuje mladé talenty. Po několika neurči- tých, všeobecných výrocích o celkovém přístupu chtěl ukázat, jak je při věci, a prohlásil: „Během letošního roku se vlastně bude vysílat seriál od nevyzkoušeného mladého autora, kterého jsme objevili – jistého Neila Gaimana.“ Byl překvapen a dotčen, když se jeho prohlášení setkalo s hluč- ným smíchem, protože nikdy neslyšel o SAND- MANOVI a neuvědomil si, jak zoufale se svým vý- rokem nestrefil. Říkám, asi jde o smyšlenku. Pokud je to prav- da a ten člověk ještě sedí na svém místě, doufám, že to vezme v dobrém. Ne každému se podaří stát se městskou legendou. Přesto se domnívám, že za touto trivialitou se skrývá hlubší pravda – aspoň já jsem odhodlán k ní hlubší pravdu přilepit, a proto jsem se o ní zmínil. Snad jsem jediný, kdo si to myslí, ale tvrdím, že existují spisovatelé (a většinou jsou to ti, jimž byste propůjčili přízvisko „velcí“), u nichž máte vždycky dojem, jako byste je objevili vy – jako byste k nim měli speciální osobní vztah –, přesto- že váš logicky myslící mozek až nepříjemně dobře ví, že stejný objev před vámi udělalo už dvanáct milionů jiných. Jeden takový spisovatel je Tolkien, další Ursula K. LeGuinová. V oblasti komiksu je to Alan Moore. A také Neil. V SANDMANOVI, v Nikdykde, v Koralině i v po- vídkách je toho mnoho, co ve mně hluboce osob- ně rezonuje . Existují dialogy a popisy, které se mi vynořují v hlavě, když dělám něco docela jiného, a je to skoro jako útržek rozhovoru, který probíhá v prodlouženém čase. Když se tedy naskytla příležitost napsat ko- miksovou úpravu Nikdykde, dlouho jsem váhal: ne protože jsem o ten úkol nestál, ale protože jsem si nebyl jistý, jak bude působit přidání dru- hého hlasu k velmi výraznému – ba jedinečné- mu – hlasu, který je přítomen v románu. Bál jsem se, abych nepokřivil průběžný rozhovor, o němž jsem se zmínil v minulém odstavci. Nakonec jsem si samozřejmě řekl, že na tom čerta záleží, a dal jsem se do práce – a z ryze so- beckých důvodů jsem tomu rád. Získal jsem tak možnost znovu objevovat všechny skvělé nápady v té knize a možnost dělat to, co dělá automecha- nik, když zvedne kapotu a rozebere vám motor: rozebral jsem všechny jednotlivé kousky příběhu, abych přesně viděl, jak který funguje. Byla to první adaptace, kterou jsem kdy dělal, a stále pro mě zůstává největším zážitkem. Chvíle- mi to bylo těžké, protože logika komiksové- ho vyprávění je docela jiná než logika souvislé prózy: nejvýraznější rozdíl je to, že komiks vnucu- je dialogu určitá omezení, takže jsem mnohdy musel Neilovy úžasné rozhovory krátit nebo dělit a vytvářet nové dialogy, abych překlenul přechody do nových výjevů a situací. Změnily se i některé klíčové body příběhu, ale jen tam, kde by lpění na originálu znamenalo přílišnou zátěž pro pláno- vaný rozsah komiksu. Nejvýznamnější změnou v tomto ohledu je podle mého vypuštění postavy K

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18