Příběh O



http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

PŘÍBĚH O Guido Crepax

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

2

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

3

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

4

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

Příběh O Guido Crepax

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

Z italských originálů L’histoire d’o a L’histoire d’o 2 di Guido Crepax přeložila denisa streublová. redakce: Boris hokr Korektura: Filip Gotfrid Grafická úprava: a. sarah tejnická Lettering: a. sarah tejnická Šéfredaktor: Jiří pavlovský Ředitel nakladatelství: petr Litoš Vydalo Nakladatelství Crew s.r.o. v roce 2019. V tomto souboru vydání první. tisk: Finidr s.r.o. isBN 978-80-7449-767-4 © 2019 archivio Crepax e Guido Crepax all rights reserved.

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

Příběh O

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

8

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

Obsah Kniha, která neunikla pozornosti 9 Antonio Crepax Milenci z roissy 17 sir stephen 71 anne-Marie a prsteny 115 sova 167

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

10

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

9 Kniha, která neunikla pozornosti Kromě dvou krátkých povídek od edgara allana poea můj otec až do roku 1973 nikdy nezpracovával cizí texty. snad právě proto nebyl zpočátku příliš nakloněn tomu přijmout nabídku z Francie, aby zrealizoval komiksovou verzi značně diskutovaného románu pauline réageové, což byl pseudonym tajemné spisovatelky, jež nakonec odhalila svou totožnost až v roce 1994, čtyřicet let po vydání románu. přesvědčila ho však spoluúčast prestižního italského vydavatele Franca Maria ricciho, díky němuž vznikne veleúspěšné první vydání (160 serigraficky vytištěných grafických listů, jichž se prodalo devět set kopií v itálii a stejný počet ve Francii, všechny podepsané autorem), a vrhl se odvážně do práce, která mu zabrala skoro rok. Jako vždy byl upřímný, téměř až odzbrojujícím způsobem, a neopatrný: „Kniha, připomínající svou erotikou a situacemi ty, jež jsem ztvárnil ve svých výkresech, mě lákala i proto, že už ve Valentině byly podobné motivy, byť nezávisle, jako v Příběhu O. Na rozpacích jsem byl jedině z toho, že text byl příliš konkrétní a nenechával prostor fantazii, neobsa- hoval žádné protimluvy: o si otroctví zvolila dobrovolně. ale Valentina není o, může se jí podobat, ale nemůže s ní sdílet její úplné, absolutní přijetí své otrocké role. Líbilo se mi ji ale kreslit jako voyeur. Příběh O je vlastně pro voyeury úžasný. Řídil jsem se textem skutečně věrně, protože chci, aby ‚moje‘ příběhy byly jenom ‚moje‘ a příběhy jiných nebyly ‚moje‘ vůbec. to se ovšem netýká scénářů, které jsou moje a které budu s velkým přesvědčením bránit (…). Můj Příběh O je napsaný z pohledu o a odehrává se ve 20. a 30. letech, souběžně s nástupem nacismu a fašismu. Na rozdíl od knihy je pojatý jako obžaloba tyranů. Mužské postavy, které si podrobují a ponižují hlavní hrdinku, vycházejí z typicky fašistického mo- delu chování: mytologie mužnosti, tajné skupinky toužící po rozkoši v luxusních vilách.“ Chudák táta, určitě ho nenapadlo, jaký poprask vzbudí. dostával dopisy od pobouřených žen, dokonce k nám domů vtrhla skupinka feministek, aby mu počmárala výkresy. strhující kritiky se ozývaly také ze strany některých komiksologů, kteří mu ve skutečnosti nikdy ne- odpustili jeho jedinečnost v malém rybníčku italského komiksu. Vzpomínám si na článek Claudia Carabby, jehož pohoršila především cena knihy: „tento svazek gigantického for- mátu, okázale luxusní, bude záležitost pro bohaté bibliofily a skalní fanoušky (…) cena je

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

10 závratná: dvě stě osmdesát tisíc lir v hotovosti.“ Franco Maria ricci, „i on propíraný kvůli svým rozmarům a elegantnější v rouchu svých knih než ve svých kulturních preferencích“, ironicky obhajoval toto ediční rozhodnutí: „spíš než kniha je to sbírka sto šedesáti serigrafií (…) a poněvadž dnes každý soubor deseti serigrafií stojí čtyři sta až pět set tisíc lir, naše vydá- ní je pořád ještě rozpočtovka.“ ale rozsudek pro Crepaxe zněl takto: „už nějakou dobu kres- líř zdůrazňuje sado-erotické napětí svých příběhů plných zvrácených fantanacistů a kontro- verzních hrdinek, jež často těší jejich role oběti.“ a dále: „Nemálo lidí vytklo Crepaxovi to, jak urputně trvá na erotických tématech okořeněných narcistním intelektuálstvím, avšak zcela ochuzených o dobrodružství, které oživovalo jeho raná díla.“ a to nejhorší mělo teprve přijít. dara Kotnik v deníku Il Giorno knihu popsala jako sofistikovaný a drahý vánoční dá- rek pro zlobivé prarodiče hodných dětí: „to, co nejvíc bije do očí, není sexualita, ale násilí, jakým je vyjadřována.“ a k ničemu nebyla krásná slova alaina robbe-Gilleta v jedné ze tří předmluv knihy, jichž se zanedlouho také dočkáte. „tohle má být erotická kniha? působí spíš jako manuál k mučení. připomíná koncentrační tábory. Bičování, cejchování ohněm, olizování bot. Lekce od nacistů. Vzbuzuje jen smutek a vztek.“ proti tomu už se můj otec odvážil postavit: „ocitl jsem se v situaci, kdy se bojím, že si budu odporovat. ale ten příběh jsem nenapsal já. Nejsem fašista a nezneužívám ženy. skutečnost je taková, že mé výkresy mohou být špatně interpretovány. další kritika, kterou nepřijímám, že jsem příliš přemýšlel, když jsem kreslil (…) dělal jsem to hlavně proto, že mě to bavilo. Když pracuju, dbám pouze na výkresy (…). Mnoho lidí se mýlí, když si myslí, že z nás umělců neustále vycházejí nějaké obsahy a motivy. Naopak. Říkat, že umělec obhajuje své umění, je jako říct, že kat obhajuje příkaz, který dostal. Říct, že moje výkresy podněcují násilí na ženách, je jako říct, že autoři detektivek jsou částečně zodpovědní za zločiny. Já bičování kreslím. Já nebičuju. a pak jde i o představivost. stačí se lépe podívat na muže, které maluju, aby bylo jasné, na čí jsem stra- ně. Mají vždy nesympatický, tupý výraz.“ pak se pokusil ještě o poslední zoufalou obranu: „Jsem jemný člověk, naiva. Nikdy jsem se nechoval jako macho. dokonce jsem si už i jako kluk připadal jiný než ostatní. a jestli se mi dnes líbí kreslit ženy, je to proto, že se mi líbí kreslit ženy, nic víc v tom není. Kdyby se mi líbilo kreslit černochy, kreslil bych černochy. tím chci říct, aby nedošlo k nedorozumění, že pro mě rasismus neexistuje, protože neexis- tují rasy a neexistuje problém žena-muž, protože pro mě existují jenom jedinci. ale tímto žádám zpět své právo na svobodné sebevyjádření a právo bavit se tím, že budu malovat nahé ženy.“ dara Kotnik doplňuje: „Nahé a bičované.“ ale Příběh O Guida Crepaxe nesklidil pouze kritiky. Vzniklo i mnoho různých a vážených esejů, které oslavují rafinovanou krásu komiksu bez ohledu na knihu, jež jej inspirovala. Jako v předmluvě, kterou již zmíněný spisovatel a režisér alain robbe-Gillet napsal pro první vydání Franca Maria ricciho z roku 1976.

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

11 Království vybroušeného stylu stačí náhodně otevřít Příběh O Guida Crepaxe, abyste viděli základní transformaci, kterou text pau- line réageové díky kreslíři prošel. původní text byl úmyslně příběhem duše: román se řídil zákony tradičního pravděpodobného vyprávění, ale záhy překročil společné hranice hlubinné psychologie, realistické iluze a tragického humanismu. Crepaxův komiks se naopak rozhodl pro moderní pojetí: nic hlubšího, ani humanistického. společně s trápením duše zmizel i otisk doby. tento efekt je značně výrazný na tělech postav, která jsou zobrazena „plochá“, podle pravidel žánru. postavy, jejich obličeje a gesta se staly hrou obrazů, v nichž sama představivost ukazuje své schopnosti a svou svobodu. pau- line réageová si dala záležet, aby nám přiblížila svou hrdinku a její lehce znatelné znaky opotřebení a nepatrné tělesné slabosti (všechny ty „lidské“ detaily, které odlišují řeckou mramorovou sochu od její předlohy), takže psala o trochu povislých prsou nebo lehce ztrhaných rysech, které však Crepax náhle nahradil pevnými liniemi s minimem stínování, jež ohraničují povrch abstraktně dokonalých těl, bez minulosti, bez únavy, která jsou věčně hladká a pevná. Co se týče hlubokých vrásek, jimiž se vyznačují mužské postavy, mají protikladnou funkci oproti drobným vráskám žen, které jsou tak drahé humanistům, od Françoise saganové po ingrid Bergmanovou; nejsou posly stárnutí a smrti, jež čeká pomíjivá těla, naopak to jsou rysy vytesané do téhož parského mramoru, z nějž jsou vysochané hladké hýždě děvčat a jejich neuvěřitelně kulatá ňadra: i ty jsou tu uchovány v této podobě navždy. Mužnost je ošlehaná a ženskost je hladká, obě jsou stejně pevné, nehybné a bezčasé. Zatímco ve světě pauline réageové každá věc – včetně lásky – směřuje nenávratně ke svému úpadku, zániku a zničení, vesmír Guida Crepaxe je doslova nezničitelný. Má svůj okamžitý zásadní důsledek: sadomasochistic- ká aktivita v této verzi mění své hranice i dohru. tělo oběti na konci trestu je stejně nedotčené jako touha jejího pána. stopa po bičíku s dalším obrazem najednou zmizí, neboť toto místo absolutní čisto- ty – tedy jediného okamžiku – nedokáže být nepřerušené. a z bolestného výkřiku jsou pouhá písmena uzavřená v nehybném komiksu, stejně stálá, nesmrtelná a průhledná jako hudební nota. Několik vznešených duší si svého času stěžovalo, že o je otrokyně, žena-věc, ve vyprávění, v němž byla bezpo- chyby předmětem zkoumání. tentokrát se však jak z obrazu muže i obrazu ženy staly pouhé předměty, ba dokonce pravý opak trojrozměrně pojatých románových postav. do světa zoufalé naděje, která se nakonec podrobí svým tragickým podmínkám, přichází hravý element, který náleží budoucí erotice. Kritik umění z periodika Il Messaggero Maurizio Fagiolo dell’arco, který je podepsaný pod druhou recenzí příběhu, bude první, kdo vystaví dílo mého otce v galerii, čímž vzbudí další vlnu kritiky. Jako třeba tu od Giuliana Brigantiho, který psal recenze umění do La Reppublica: „plytký kreslíř komiksů neoplývající nadáním v galeriích rozhodně nemá co dělat.“ Obraz a jeho odraz Crepaxovy obrazy jsou vždycky „na druhou“, je to obraz v obraze. Říct, že dělá komiksové příběhy, je jako říct, že Lichtenstein dělá kopie stripů, nebo že Warhol krade fotografie. Nesmíme zapomínat na jeho začátky architekta a návrháře. Vždy tedy pracoval s vizuálním uměním. Na literární úrovni

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

12 nalezneme odkazy na kapli v ronchampu nebo Mendelsohnovu Einsteinovu věž, na nádherná křesla thonet nebo psací stůl od Van de Velda. Na hlubší úrovni najdeme zrození určitých příběhů, jako je pomalovaná žena, která za sebou zanechává svůj otisk (od Yvese Kleina), nebo trestaná žena (od Maxe ernsta). ale je tu i něco víc. Crepax nedělá sekvenci stripů, ale kreslí svou stranu (vlastně dvojstranu) jako jeden celek: jako když architekt navrhuje co možná nejfunkčnější projekt budovy. strana je prostor, který si Crepax bere zpátky, po způsobu Mondriana nebo Van doesburga (tahy po úhlopříčce). Mnohokrát jde o pravidelný prostor (dokonce podle pravidel zlatého řezu), častěji je však nepravidelný v „psychologickém“ smyslu: strana utkaná jako pavučina, strana plná malých čtverečků, která vyjadřuje zrychlený děj příběhu, strana rozbitá jako malované sklo, strana v pozi- tivu, proti níž je strana v negativu. a ještě pár detailů. Černý list, který má funkci obrazu a značí běh času. List pouze se zvuky nebo pouze s postavami bez textu. stripy, které se objevují ve větším obraze skoro jako hudební doprovod, nebo snad vzpomínka či přechod z jedné časové roviny do jiné. odkaz na komiks Dick Tracy nebo Krazy Kat (a hned se vybaví „Crazy Valentina“). a nakonec nejvytříbenější okamžik této analýzy fenoménu jménem komiks. Když se jeden obraz doslovně stane komiksem jiného obrazu, a tedy odmítne slovo. diskurs je prostý: komiks je odjakživa kalei- doskopem v prostoru pro děje, které se odehrály v čase. Crepax pracuje na ostří nože mezi prostorem a časem, ne podle velké iluze kubismu a futurismu, ale s novými triky. Vytvořil tak stripy, které znovu objevují archetypální obraz časoprostoru, Muybridgeovy chronofotografie; máme tu celou stranu, na níž se obraz křivolace otáčí okolo sama sebe (archetypální had, který si kouše vlastní ocas); máme tu list ve formě kalendáře, nejmodernější obraz času. přišla doba televize: televizní vysílání není nic jiného než sekvence přímek, které se shlukují v časoprostoru a tím znovu vytvářejí obraz. Máme tu úhel pohledu: například zrychlená žabí perspektiva, nebo jeden výjev (první strana komiksu Il bambino di Valentina) nahlížený zároveň z různých úhlů. Máme tu dvě okénka, která spo- lečně dávají dohromady obličej ženy, ale znamenají dvě odlišné doby; a oproti tomu tu jde o jediný obraz (například tělo trestané ženy) složený z pěti stripů, jako by to byla koláž fotografií ve stylu reného Magritta. Máme tu systematický fragment (v Příběhu O) obrazu na třetině strany: soustředí v sobě časoprostorové křížení, koláž různých okamžiků, koitus stripů. abych se vrátil k jazyku, Cre- pax mění místa, aby vytvářel odlišný časový dojem (a naopak). Není zapotřebí číst psané komiksy (přiznávám se, že jsem nikdy nečetl Crepaxův příběh), protože jeho schopnost spočívá v přenosu obsahu i bez pomoci slov. Myslím, že Guido Crepax je jediný autor komiksů, který se může chlubit recenzí velkého francouzského sémiologa a lingvisty rolanda Barthese. Slyším a poslechnu „slyším a poslechnu,“ říkají při každé příležitosti podřízené postavy (otroci a džinové), kteří vy- stupují v Tisíci a jedné noci. a říká to i o. Vlastně neříká nic jiného a tuto umíněnou odpověď musel Guido Crepax zpracovat na sto šedesáti listech. Jediné označované, ale desítky označujících: máme

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

13 tu opět Metaforu, Velkou, Jedinečnou, tu, která neúnavně říká „Miluju tě“ a tím zakládá lyrický diskurs. Co je znak? Je to část obrazu, útržek šepotu, který dokážu rozpoznat: bez rozpoznání znak neexistuje. Jako v každé čitelné sérii náleží znaky vytvořené Crepaxem ke dvěma typům: jeden je rozpoznaný jako existující (ve světě mužů): bič, klobouk, hýždě, pozice, scéna. druhý je rozpoznaný jako neustálý (ve světě o): identita obličeje, úšklebku, typu, oblečení, módy… V těchto dvou vrst- vách znaků Příběh O šlape, a šlape dobře, moudře se drží na kolejích příběhu vyprávěného s veškerou výbušnou silou komiksu. Crepax je vynikající vypravěč; ví, kdy má být obraz živý, bleskově zachy- cený, aby nezvolnil napětí; ví, že čtenář musí všechno rozpoznat okamžitě (osoby, předměty, úmysly, gesta), aby se v něm chlípná logika vyprávění mohla okamžitě a snadno rozevřít. a v tomhle spočívá Crepaxovo umění. Jeho génius je však jinde. Kde? Ve způsobu, jak trvá na jediném znaku, který za- hrnuje všechny jednotlivé znaky v příběhu; a který cejchuje (stejně jako byla ocejchována o) každý Crepaxův list: zde nalezneme naši Velkou Metaforu. shrneme-li si to, erotismus (střet touhy a před- mětu) nespočívá nikdy v jeho znázornění (analogický obraz), ani v jeho popisu (evokovaný obraz). Celkově vzato, erotismus Crepaxova Příběhu O nejspíš nespočívá v tom, co je viditelné, ani v tom, co říkají slova, nýbrž v této univerzální poloze, jež je podstatná pro každý jazyk a která není závislá ani na obrazech, ani na diskursu a vytváří dialog: podobná hra otázek a odpovědí nám ukázala, že erotismus si nárokuje svoje a dále se šíří. příkazy, které dávají o její partneři, v nichž spočívá erotic- ké napětí knihy, jsou následující: musí slyšet a poslouchat. erotický orgán o tak není její přirození (nebo ňadra či hýždě), nýbrž – byť to vyzní zvláštně – její ucho. a to Crepax pochopil: nenakreslil nic jiného než ucho (ve skutečnosti všemi možnými způsoby, které nemají na první pohled s uchem nic společného): o, v tisících polohách, je vždy vyobrazena, když poslouchá. poslouchejte jako ona: „Chci, abyste se svlékla. Vstaňte a zase si sedněte. sundejte si sukni…“ a tak dále: touhu (čtenáře, voyeura) vzbuzuje její přítomnost. Nepřítomné oči, oválný obličej, špičky ňader, klobouček, vyhrnu- té šaty, vysoké podpatky, vše se vstřebá v poslech. stejně tak jasná metonymie zachycuje hlas, který o přijímá a povyšuje jej ve svou touhu. odkud se bere tento hlas podrobení? odevšad: méně ze rtů než z ruky, z nehtů, z cigarety, z bosých nohu, z uzlu na pásku županu, z květiny v pokoji. Crepax zre- konstruoval dráhu, kterou se ubírá sadomasochistický dialog. ale mějme na paměti, že tato postava z psychoanalytické tradice je přítomna jen proto, aby přinesla změnu. to, co je vyprávěno a ilustro- váno, je asi zkrátka příběh dvou lidských subjektů, které spolu hovoří. edice Franca Marii ricciho byla první z čtyřiadvaceti, které vyšly v překladu i ve dvanácti dalších zemích. Z tolika italských vydání a dotisků vyniká tato předmluva, kterou v roce 1985 napsal sociolog Francesco alberoni (pro něhož můj otec ilustroval stolní hru inspiro- vanou jeho spisem Innamoramento e amore). skoro všichni měli dojem, že Příběh O od pauline réageové ve skutečnosti napsal muž. protože šlo o typicky mužskou fantazii (či mýtus), společnost, kde byla historicky dána široká propast mezi muži a ženami. až do nedávné doby byla pohlaví ve společnosti oddělená. Každému z nich náležela

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

14 vlastní úloha, problémy, dramata i fantazie. V této společnosti se představy i touhy mužů týkaly ženy, která neměla vlastní sexualitu. Která byla psychicky asexuální, cudná, křehká a pasivní. V této fanta- zii pouze muž toužil po sexu. toužil po něm neustále, byl jím posedlý. Žena říká ne, vždy a pouze ne. Muž, který chce ukojit svou touhu, ji musí donutit udělat něco, na co by ona sama nikdy ani nepomys- lela. Může toho dosáhnout dvěma způsoby. prvním z nich je svedení. svést znamená zlomit její vůli, aby řekla ano, aby toužila po tomtéž. Největší silou při svádění je láska. Žena miluje duševní láskou a z lásky je ochotna udělat cokoli. Jako o, která souhlasí s tím, že pojede do roissy, svlékne se, klekne si na všechny čtyři, nechá si roztáhnout nohy, aby si ji postupně všichni mohli vzít. druhý způsob je násilí, znásilnění. V Příběhu O jsou přítomny oba způsoby donucování, přechází se plynule od jed- noho k druhému. V této fantazii jsou muži ušlechtilí aristokraté a válečníci a ženy jsou kořistí války, kterým byla zcela odňata vůle a pouze díky tomu se mohou stát erotickými objekty. dokud není žena znásilněná, psychicky i fyzicky, není ve skutečnosti erotickým objektem. Je matkou, sestrou, kojnou, snoubenkou. pořád oblečená, pořád upjatá, pořád cudná, pořád nevinná. s příchodem erotické nevá- zanosti se tyto postavy znesvěcují, ruší se a vyvstává na povrch jejich zvířeckost. erotika ničí ostatní role, ostatní vazby, které žena symbolizuje. Násilí sadismu se proto neobrací proti osobám a tělům, nýbrž proti symbolům a vztahům. a z tohoto důvodu zůstávají ty ženy, jež podstoupily svazování, bičování a všemožné jiné útrapy, krásnými, svěžími s jemnou a nedotčenou pokožkou. sadistická erotika se netýká těl; těla jsou pouze symbolem něčeho jiného, manželských a rodinných institucí, silných a asexuálních vztahů, které zabraňují erotice, aby se projevovala ve své nevázané, radostné a neodpovědné podobě. takhle to bylo už i u samotného markýze de sade. i zde bylo mučení pouhou fikcí, utrpení jen naoko při rituální scéně. a přesně v tomto duchu pojímal sadismus Crepax. Je to jediná možnost. Ve skutečnosti nikdo nemůže zažívat rozkoš tím, že nechává trpět někoho, ke komu necítí nenávist, nebo ho dokonce miluje. psychoanalýza se dopustila závažné chyby, když spojila sadismus s agresí. agrese směřuje k nepříteli, k někomu, kdo nám ublížil. Vytváří potěšení pouze tehdy, je-li obrácená vůči předmětu zášti. Říká to i Freud. „Válečník je šťastný nad tělem zabitého nepřítele.“ ale je rozrušený ze smrti milovaného i nenáviděného otce. Nikdo nezažívá erotickou slast, když ubližuje člověku, s nímž má přátelský nebo neutrální vztah. V sadistické scéně se využívá agrese, řetězy a mučení jen pro symbolické oslabení společenské vazby. V tomto stále ještě barbar- ském období má erotika potřebu revoltovat, aby nalezla svůj výraz. a nakonec text, který napsali rakouští znalci filmu a komiksu paolo Caneppele a Günter Krenn pro výstavu „Guido Crepax. Valentina, tvář času“ a my z Crepaxova archivu ho pak věnovali dílu mého otce na triennale v Miláně roku 2008. Guido Crepax, architekt milostných geometrií architekt Guido Crepas, který dokončil vysokoškolská studia v roce 1958, je bezpochyby zná- mější jako ilustrátor a kreslíř komiksů Guido Crepax. přestože nikdy nerealizoval žádnou stavbu, stopy a vlivy jeho akademické přípravy jsou jasně zřetelné v jeho komiksech a ilustracích slavných

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

15 děl světové literatury. tyto vlivy, které jsou nesmírně důležité pro pochopení a plné docenění kouzla Crepaxových kreseb, kupodivu až dosud nevzal v potaz žádný z mnoha kritiků, kteří o něm psali. první jasný vliv doby minulé je volba stylu a kreslení perem a tuší. Kreslil tak své obrázky stejnými nástroji, jaké používají – nebo spíše používali – architekti při projektování. Nelze přehlédnout ab- senci šerosvitu, využití přesných a ostrých linií, kontrasty černé a bílé a vysvětlit je bez zřetele k jeho předchozímu studiu architektury. tím, že v kresbě ponechává tolik velkých bílých míst, vytváří prázdnotu. Ví, že černá a bílá jsou jedinými materiály, které může využít pro výstavbu svých příbě- hů. Vědomě i nadále jedná jako architekt, který pochopil, že v budově jsou důležitá plná i prázdná místa; tím, že přiřazuje jiné kvality bílým a černým plochám, jedná jako skladatel, který určuje trvá- ní pomlk v melodii. Jeho akademickou přípravu prozrazuje nejen značná pozornost vůči strukturám domů a prostředí. Je nutné zdůraznit i psychologické využití těchto prostorů. stejnou důkladnost, přesnost a v některých případech i profesionální odstup, s nimiž Crepax kreslí prostředí, v němž se jeho postavy pohybují, využívá i pro popis jejich milostných i sexuálních vztahů. propletená těla, různorodé polohy, všechny možnosti dané lidskou anatomií Crepax zkoumá a popisuje s precizností architekta. Nezajímá ho pouhý banální voyeurismus, svými kresbami vyjadřuje něco hlubšího; pra- cuje s těly, jako by při kresbě tvořil základy stavby, na které pak dále pracuje. Crepax sám prohlásil, že u komiksů ho nezajímá nejvíc vyprávění příběhu, ale především sestavování obrazů, které ho tvoří. i v tomto citátu se znovu objevuje „konstruktivní“ duch kreslíře, který nevypravuje, nýbrž staví vlastní příběhy a ty, jež ho inspirují. pro Crepaxův styl – ať už jde o Justinu nebo Příběh O – jsou charakteristická prodloužená těla postav, která připomínají dílo aubreyho Beardsleye, a zaměření na detail, který jeho kresby dotváří: předměty se vyskytují napříč příběhem, vynášejí ji do vyššího stupně skutečnosti. Například jedna kresba znázorňuje ženu, jak vystupuje z vany: Crepax důklad- ně nakreslí všechny dlaždičky v koupelně a jejich zaoblené rohy – aniž by opomenul armaturu – čímž dodává stejný důraz tělu i předmětům. objekty se mění v subjekty a to, co je běžně v pozadí, se ocitá v prvním plánu. připomeňme si, jak příklad výstavby milostného vztahu mezi postavami dopadá v grafickém provedení: v jedné kresbě z komiksu Il bambino di Valentina se Crepax ujímá zároveň úlohy kreslíře, architekta a režiséra. Banální téma dvou nahých postav v posteli je povýšeno přidáním figurativních rovin a několika úhlů pohledu. Jako na technickém výkresu je vidět postel shora, a tedy zprava i zleva stejně jako zepředu a zezadu. Geometrii milostného vztahu zachycuje a popisuje násobení úhlu pohledu. piranesi o sobě říkal, že je připravený znovu vytvořit vesmír. Crepax to udělal. Na kresbě scény s dvěma postavami se mu podařilo vystavět svět vášní, konkrétní a skutečný. stejnou techniku používá v Příběhu O, když volí pětiúhelníkovou strukturu, aby vysti- hl sexuální vztah. V pětiúhelníku, ve středu listu, je vidět tvář hrdinky a v prostorech za hranami pětiúhelníku se objevují těla milenců. pohled se posouvá s obloukovým pohybem zdůrazněným spirálou na koberci, kde se vztah odehrává. těla působí, jako by byla uvězněná v pavučině, jež sklá- dá a rozděluje různé části listu. Linie, které ohraničují části kresby, ji nerozdělují ani nepřerušují, ale stejně jako zdi ji vystavují a spojují v uchopitelný celek. pět obrazů okolo nemá obličej, jsou anonymní, zatímco uprostřed je vidět tvář ženy. oddělení tedy odkazuje k protikladu, který je nejen

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

16 prostorový, ale i psychologický. u Crepaxe je erotika především intelektuálním činem. podobný ikonografický motiv je zřejmý v juvenilním díle alfreda Kubina Die Spinne (pavouk) z období mezi lety 1901 a 1902, které znázorňuje nahou ženu, jež má ve vlastní síti dvojici polapenou při sexuálním aktu. Kubin kreslí noční můru, Crepax skutečný svět. Zároveň při práci na Příběhu O pokračuje i v kresbě příhod Valentiny, své nejznámější hrdinky. V díle I vestiti nuovi dell’imperatrice, jež nemá žádnou přímou spojitost s Příběhem O, se Valentina oblečená v dobovém odění udiveně zeptá: „Mám podezření, že je tu jakási... o...?“ působí ještě víc zaraženě, když si vyhrne sukni a objeví, že má na hýždích cejch o. Je podrážděná z toho, že ji vlastní stvořitel zradil, možná i žárlí na novou rivalku, a oznámí, že se chce vypravit na cestu. Valentinino podezření, že se v příbězích milánského umělce vyskytuje vždy jakási o, je oprávněné. Na každém listu se skutečně objevuje jeho podpis v malém kroužku připomínající o. Celé Crepaxovo dílo je vlastně jen nekonečný Příběh O. Zkrátka, tato první a jediná komiksová verze Příběhu O jistě neunikla pozornosti a vyvola- la emoce a odpor, které se dnes mohou zdát přehnané. s ohledem na tehdejší dobu však není pochyb, že šlo o důležitý okamžik pro otcovu kariéru, zásadní pro to, aby se stal mezinárodně známým a aby umělecky dospěl, díky čemuž se od tvorby komiksů posunul k něčemu vět- šímu a bezpochyby odlišnému. od té doby bude navždy spojován s komiksovými verzemi erotických, hororových a klasických děl světové literatury. tohle všechno nesmírně oboha- tilo celkovou hodnotu jeho díla, ačkoli on za svou „životní misi“ vždy považoval pokračo- vání ságy o Valentině, natolik, že se od ní nedokázal odtrhnout ani v době, kdy již byl vážně nemocný. pamatuju si, že v posledních letech čas od času listoval svými starými knihami a k některým krutostem z Příběhu O se vyjadřoval: „Někdy se sám sebe ptám, jak jsem tohle mohl udělat.“ Antonio Crepax

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

Milenci z Roissy

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

20

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

19 Nastup si... takhle Nemáš pohodlí... dej mi tu tašku! A tAky jsi Až moc oblečená... odepNi si punčochy ! ...shrň si je Nad koleNa...

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

20 A teď ty podvAzky! suNdej si kalhotky! nesmíš sedět nA spodničce a sukNi... musíš je vytáhNout A sedět rovnou Na sedadle... teď jsi připrAvená... půjdeš beze mne... vystup A běž zAzvonit u dveří. uděláš, cokoli se ti řekne... Ano, Ano. já budu tady... běž!

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

21

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

22 Nehýbejte se

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

23 a vy si pospěšte budete uvedeNa dnes večer!

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

24

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

25

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/

26 KK SI! rZtáhn nOY! ještě nikdy jste ji nezAvě- šovali? ne, nikdy... Ani nebičovAli? ne, Ale... takhle to je... jestli ji bičujete jenom někdy, zAčne se jí to líbit... neJve si Ji veMě- Me a to NeNí správNé!

http://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/