Tajemství Červeného rytíře

1

6 Za svítání Hagena probudilo tiché ržání koní. Štěrbinami v dřevěné stěně stáje vyhlédl ven. Slunce ještě zdaleka nevystoupalo nad hradní zdi. Noc právě ustoupila dni. Koně vedle něj znovu zařehtali a zafrkali. Vstal a protáhl se, byl ještě trochu ztuhlý zimou. Vytřepal si slámu z polodlouhých hnědých vlasů. Co se děje? Proč jsou koně tak neklidní? Vtom si to uvědomil. Muži dnes vyrážejí na cestu! Hradní pán z Felsensteinu a jeho lidé chtěli vyjet hned po východu slunce. Koně jako by cítili, že dnes budou nakrmeni a vyhřebel- cováni dřív než jindy. Jistě, jsou vzrušení z dlouhé cesty! Hagen poplácal po boku popelavě šedého grošáka, nejoblíbenějšího koně svého otce. „Ty se máš,“ pošeptal mu. „Můžeš jet do Mohuče na velkou slavnost u dvora. Všichni tam smějí, jenom já ne. To je tak nespravedlivé!“ Popelavě šedý kůň si otřel hubu o Hagenovo rameno, jako by ho chtěl utěšit. „Měj se, starouši.“ Hagen si povzdechl. Šedák mu bude scházet. Jakmile Hagen dovršil sedmi let, již ho neopatrovala matka a spávat měl vlastně u otce. Ale v mužské světnici býval na

7 noc zřídkakdy. Před lety byl těžce nemocný, měl hrozný kašel. Muži se zlobili, protože se kvůli němu nevyspali. A jeho starší bratr Ludwig s ním odmítl sdílet lůžko. A tak si Hagen, jen co horečka odezněla, vlezl večer tajně do stájí. Zvířata svým kašlem nerušil. Šedák si dokonce trpělivě lehl vedle něho. V teplých stájích bylo mnohem snazší zbavit se ošklivé plicní nemoci než v pokoji na hradě, kde neustále táhlo. Skrze naolejovaný papír v okenních otvorech hvízdal vítr a zdi byly studené. Jen v síních, kde neustále hořel oheň a podlahy i zdi byly pokryté koberci, bylo o něco příjemněji. Když Hagen běžel přes dvůr k obytné hradní věži, už proti němu spěchal rytíř Karel s čeledíny. A v čele samozřejmě kráčel Waldemar! Hagen se kousl do rtu. Stačilo, aby se na něj jen podíval, a už jím lomcoval vztek. A nebo závist. „Dobrý den, otče,“ zavolal Hagen na rytíře Karla. Otcova panoše Waldemara přehlížel. Karel položil Hagenovi ruku kolem ramen. „Zase jsi spal ve stáji jako sedlák?“ zabručel. Na odpověď ale nečekal. Bylo mu lhostejné, kde chlapec strávil noc. Ten bledý, hubený kluk… je- diný z jeho synů, který stále zahálel na hradě, jakoby byl dívka. „Otče, prosím, nemohl bych přece jen s vámi?“ Hagen vrhl na rytíře Karla prosebný pohled, otec však pouze povytáhl obočí. Vtom se Waldemar otočil. „Hagíčku,“ pronesl pichlavě, „a máme ti vzít s sebou taky chůvu? Aby tě kolíbala, až se ti bude stýskat?“ Hagen se bleskurychle shýbl a hodil po Waldemarovi ka- menem. Panoš však včas zvedl štít, který nesl rytíři Karlovi. Kámen třeskl o dřevo potažené kůží.

Staví se hrad Místo, kde bude stát hrad, musí být dobře zvoleno: Z vrcholku kopce je dobrý rozhled a není snadné ho dobýt. Hrad také po- třebuje pramen, aby měli jeho obyvatelé i při obléhání dost vody.

Místo by nemělo být příliš daleko od důležitých obchod- ních stezek. Při stavbě hradu musejí pomáhat všichni poddaní hradního pána. Za to jim hrad v případě války poskytne ochranu. Hrady neslouží pouze k obraně před nepřáteli. Hradní pán chce mohutnou stavbou také všem ukázat svou moc.

10 Hagen zrudl v obličeji. Jak jen Waldemara nenáviděl! A ne- jen proto, že panoš směl vše, co jemu zakazovali. Ne, ten mizera byl prostě lstivý a nafoukaný posměváček. Nic víc. Rytíř Karel ho přijal do služby před sedmi lety. Za tu dobu se Waldemar naučil obsluhovat svého pána u stolu, chovat se způsobně, ale také zpívat, plavat a jezdit na koni. Dokonce dovedl trochu zacházet se štítem, mečem a kopím. Teď bylo Waldemarovi čtrnáct, takže z něj ještě zdaleka nebyl rytíř. Teprve před čtvrtrokem povýšil z pážete na panoše. Od té doby se téměř denně cvičil v boji s oštěpem, mečem a dýkou a navrch v sokolnictví a vybraném chování. Hagen se vztekle zasmál. Vybrané chování! Jakmile rytíř Karel nebyl na dohled, choval se Waldemar jako samotný císař. Naparoval se a s Hagenem, který byl jen o dva roky mladší, jednal jako s kojencem. Ne, bylo to ještě horší: choval se k němu jako ke zbabělci. Hagen by přitom tak rád byl pážetem na nějakém jiném hradě. Jen kvůli své protivné nemoci musel zůstat na hradě Felsen- stein. Rytíř Gottfried, lenní pán jeho otce, ho za páže nechtěl. To věděl na hradě každý! Jak rád by byl tenkrát odešel do kláštera Hartenau. Ales- poň by se naučil číst, psát a latinu. Ale maminka ho bohužel nepustila, a tak teď nebyl k ničemu. „Musíš vrhat celou paží, Hagene. Ne jenom zápěstím.“ To byla odpověď rytíře Karla na synovu prosbu. Muži pokračo- vali v cestě a hocha si nevšímali. Jen Waldemar na něj vyplázl jazyk. Prostě kašpar. A takový do Mohuče smí! Ach, jak je život nespravedlivý!