Tisíc jizev - Staré časy pirátské

Ladislav Konečný.txt & Magdalena Bořkovcová.jpg

ečer jsem se na palubě zámořské lodi Korálová Múza nechal ovívat nočním větříkem, který byl příjemnou změnou v neskutečném ve- dru Karibského moře. Naklonil jsem se přes zábradlí, abych mohl pozorovat, jak naše obrovská loď rozráží vodu do velkých, slaných spršek rozstřikujících se po obou bocích. V tu chvíli jsem ale zaslechl jakési zachřestění, krátké cinknutí kovu o kov. Podíval jsem se podél levého boku lodi směrem k zádi a spatřil, jak dvě černé zakuklené postavy vylézají obratně na palubu. Jedna z nich se na mě otočila. Utíkej, utíkej, řval na všechny strany můj mo- zek, ale nohy neposlouchaly. „Zůstaň tam a ani se nehni,“ rozhodl za mě skrze černou kuklu pokřivený hlas muže, který vyndal zpoza pasu starou pistoli. Zíral jsem na něj jako blázen. Prvotřídní vybavení, brýle pro noční vidění, a vytáhne takovouhle starou bam- bitku! Tak jako tak, pořád to byla zbraň. Myšlenky na útěk mě rázem přešly. Když jsme přišli k žebříku, který sem byl vystřelen dvěma lehkými kotvič- kami, přiběhli z nitra lodi dva kumpáni. Smáli se, ale do obličeje jim nebylo vidět. Prohlíželi si mě jako lidské mouchy. „Máme to. Všechno. Šlo to jako po másle,“ zahlásil jeden člověku, který mě držel. „Co s tímhle?“ dodal, když si mě všiml. „Viděl nás, musíme ho vzít s sebou a uvidíme, jak s ním Lodgard naloží.“ „Tak do člunu s ním!“ Spadnul jsem do kymácejícího se plavidla a zakryl si obličej dlaněmi, dokud mě nevylekal zvuk benzinového motoru. Noc se ještě více rozepjala a naše obrov- ská loď začala mizet z dohledu, až zůstala jen svítivou tečkou, srovnatelnou s kteroukoliv z hvězd na obloze. Náhle člun ozářilo malé světýlko. Byla to vodotěsná zářivka na baterky. Jeden z mužů řídil, střídavě nahlížeje do prvotřídního kompasu a staré otr- hané mapky z kusu pergamenu, a zbývající tři začali při malém svitu zářivky hrát karty o ukradené šperky. „T... to jste sebrali na lodi?“ „Hele, mladej, nestarej se!“ odpověděl člověk u motoru, který na chvíli vzhlédl od mapky. V obličeji mu pořád podivně cukalo. „Co... co se mnou budete dělat?“ zeptal jsem se zoufale. „Haha, za chvíli jsme na ostrově,“ zašklebil se a mezi tou trochou zubů, která mu zůstala, zazářilo několik zlatých. „Ale bejt tebou, tak bych se zas tak moc netěšil,“ dodal a všichni pasažéři v černém se nahlas rozesmáli chraplavým řehotem.

Ještě se ani nerozednívalo, když se na obzoru objevila světla. Přibližovali jsme se k jakémusi ostrovu. Několik metrů od břehu motor utichl a loď chvíli bez- hlesně plula po hladině. Byl jsem pořádně vykulený. Z ostrova se dral nápěv hospodské odrhovačky, řev a opilý smích. Pak o dno člunu začalo drhnout ka- mení a já byl vyvlečen z vody na pevninu. Chvilkami mě museli mí společníci džunglí táhnout, jak mi nohy vypovídaly službu. Vyšli jsme po písčité pěšince až na rozlehlý placatý kopec a mně se otevřel pohled na podivnou vesničku o několika málo barabiznách. Na jedné ze střech vlála černá vlajka. Zkoprněl jsem. Lebka se zkříženými hnáty na mě civěla prázdnými očními otvory. Hlu- boko zasutý strach na mě zíral s mrazivou skutečností. „Vy... vy jste piráti?“ vydal jsem ze sebe přiškrceně. Jeden z lidí, který mě držel pevně za rameno, si hlasitě odplivl a s posměškem mi odpověděl: „No jasně že jsme. A co sis myslel?“ V ústech mi vyprahlo. Jako mrtvola jsem se nechal vtáhnout dovnitř jedné té barabizny, kde jsem musel pokleknout a čekat. „Pozdrav kapitána Pierra Lodgarda!“ „Dobrý, ehm, den,“ vyblekotal jsem na příchozího. Boty měl kožené, moderní a skvěle se hodící do tohoto podnebí. Plátěné kal- hoty a mírně otrhaná kazajka hrály všemi barvami, jak se na správného piráta sluší. Za opaskem mu hrozivě čněla bambitka a dlouhý rapír. Na první pohled vypadal jako navlíknutý do špatného karnevalového kostýmu. „Tak jak se menuješ, námořníku?“ zeptal se mě chrchlavým hlasem. „Felix, prosím.“ „Cože to?“ „Felix, Felix,“ snažil jsem se napravit chybu, kterou jsem zjevně udělal tichým a vystrašeným vyslovením svého jména. „To už je lepší. Kde jste ho sebrali?“ houknul náhle na dva hrdlořezy za mnou. „Při tý vykrádačce, Pierre,“ odpověděl stroze ten, co mu neustále škubalo v obličeji. „Ach tak,“ zamyslel se kapitán a opět se na mě zahleděl. „Asi jsi byl tam, kde jsi neměl co dělat, viď?“ „Já, já nevím. Nic bych neřek, fakt! Vy jste opravdický piráti?“ „A proč bysme neměli bejt piráti?“ rozeřval se zničehonic kapitán Pierre Lodgard. Svůj náhlý vztek vybil pěstí do malého poloshnilého stolečku, který se pod tímto náporem složil k zemi. „No... No... Máte motorový čluny. A černý kukly a tak... to piráti přece...“ „Moc koukáš na televizi,“ začal najednou laskavým tónem, který ostře kon-

trastoval s předchozím výbuchem. „Myslíš, milý hochu, že kdybychom kři- žovali moře na brigantině, s šavličkami, starými pistolemi a děly, že bychom dnes ještě něco zmohli?!“ zeptal se mě a na konci věty jeho hlas už zase nebez- pečně hřímal. „A... asi ne,“ odpověděl jsem pokorně. „Takvidíš.Jakonášzajatecteďstojíšpředotázkou,jestlinámbudešsloužit,nebo se staneš jedním z nás. Další komandant by se nám docela hodil, a navíc ten tvůj dětsky nevinný obličejíček by se dal velice dobře využít,“ dodal šibalsky. „Eeeee, víte... Já nevím,“ propadl jsem zoufalství. „Tak to tě budeme muset asi zabít,“ odpověděl stroze a jak jsem před ním kle- čel, nakopl mě špičkou tvrdé boty do žeber. „Přidám se!“ vyhrkl jsem ze sebe co nejrychleji, abych zabránil další ráně. Všichni kolem se začali smát jako tlupa bláznů. „No skvěle,“ ucedil kapitán a sáhl po třírohém klobouku, který ležel na stole. Pak vytáhl rapír, který visel na dřevěné stěně, a slavnostně mi ho předal. „Vítej mezi piráty!“ pronesl procítěně, ale vzápětí na mě hodil klobouk, jako se házejí při nějaké soutěži obruče na tyč. Trefil se, klobouk mi byl ale veliký a okamžitě mi zastřel výhled na cokoliv. „Haha, ty jsi mi ale pirát,“ vyrážel ze sebe se smíchem Lodgard, až mu začala stékat slina po bradě. „Co to děláš?“ zařval vzápětí vztekle, když si všiml če- pele mé nové zbraně, která byla tak dlouhá, že se její špička vláčela v písku za mnou, když jsem si ji zasunul za opasek. „No, alespoň za sebou budeš ne- chávat stopu! Odveďte ho do kantýny a ukažte mu, jak se pravý pirát baví! Už se na něj nemůžu dál dívat, jinak bych se uchechtal k smrti!“ Dřív, než jsem čekal, se piráti chystali vyrazit na další loupežnickou výpravu. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že jejím členem budu i já. Malý kluk s rapírem skoro stejně velkým jako on sám. Po chvíli mi ale došlo, jakou budu hrát úlohu. Samozřejmě volavku. Ne nadarmo Lodgard říkal, že využije mého roztomilého obličejíčku. Cestou v motorovém člunu jsem si všiml stožáru obrovské staré lodi, který vyčuhoval zpoza jednoho z útesů. Promnul jsem si oči, abych lépe viděl, ale stožár mezitím zmizel. Na otázky však nebyl čas. „Zkus křičet o p... p... pomoc, harante! Budu na tebe f... f... furt mířit,“ vy- táhl mi před oči koktavý pirát moderní samopal. „Víš, co ten do tebe za ma- lou chvilku n... n... nadělá děr?“ zeptal se a vycenil na mě svůj divně pokrou- cený úsměv.

Jediný, kdo se nijak neprojevoval a kdo tím pádem vypadal alespoň trochu normálně, byla ta žena. V kantýně jsem ji už několikrát potkal, seděla vždycky sama a s nikým se nebavila. Pramínky vlasů, které nebyly stočené do culíku, aby si na hlavu mohla bez větších problémů posadit pirátský klobouk, vlály ve větru. Měla drsný profil a koukala někam do dáli. Celou dobu jsme za člunem táhli kus trupu nějaké moderní lodi, nechtěl jsem raději ani domýšlet, kde ho našli. Když jsme dopluli na místo, kudy měla asi projet loď, byl jsem na ten úlomek trupu přivázán, pode mnou se pod cáry hadrů schovali dva piráti a já ihned ucítil chladný, kovový dotyk nad kostrčí. Jistí se, abych je neprozradil, pochopil jsem. Zbylí piráti, včetně oné ženy, si navlékli potápěčské masky a zmizeli pod vo- dou. A jeden odjel s člunem za nedaleký mys. Podle všeho tam měl člun schovat do doby, než bude operace úspěšně dokončena. Nezbývalo než čekat. Ve své práci se vyznali opravdu výtečně, za čtvrt hodiny jsem na obzoru spatřil ma- lou kolébající se bílou skvrnu, která se blížila přímo k nám. „Opovaž se nás zradit, nezajímá mě, že si m... m... malej fracek, jasný? I tak tě bez problémů vodkrágluju!“ zavrčelo na mě koktavé pirátské monstrum zpod přikrývek. Čekal jsem, a čím více se loď přibližovala, tím jsem byl nervóznější. Zámořský parník už byl kousek od nás, začal zpomalovat a hlasitě troubit. Ihned jsem začal mávat o sto šest, přesně tak, jak mi nakázali piráti. „Seď klidně, vidíme tě, hned pro tebe někoho posíláme,“ ozvalo se z ampli- onů, které byly rozesety po celé lodi. Pak už jsem jen viděl, jak se spouští člun a ke mně se blíží dva silní námořníci. Modlil jsem se, aby se něco stalo, aby se mým kumpánům plány nevyvedly, ale tím chladným kovem na zádech jsem byl neustále nucen hrát svou nevděčnou roli. „Pomóóóc,“ křičel jsem, jak mi nařídili, dokud se člun nepřiblížil až k trosce, na které jsem seděl. A pak už šlo všechno ráz na ráz. Dva mí kumpáni se zvedli zpod pokrývek s namířenými kulomety a z vody se vynořilo několik dalších potápěčů s har- punami. Námořníci jen nevěřícně zírali kolem sebe a pak s nenávistí opětovali můj vyděšený pohled. Další zakuklenci v potápěčském vybavení mezitím vyšplhali na zámořskou loď. Ve dne nevypadali tak hrozivě jako tenkrát v noci, spíš směšně. Dosta- tečnou hrůzu ale vzbuzovaly jejich zbraně a navíc měli rukojmí, mohli si tedy dovolit na lodi dělat prakticky cokoliv. Trvalo celou věčnost, než piráti naplnili své pytle a opustili loď výměnou za dva obelstěné námořníky.

6

„Tak co, jaký to bylo?“ zeptal se pirát jménem Gabriel, hned jak jsme se vrátili. Odpověď ale znal předem, lup byl mimořádně vydařený, což dávali ostatní piráti hlasitě najevo. V kantýně se začaly narážet sudy plné piva a rumu, hor- livě kouřit doutníky a střílelo se radostí do vzduchu ze všeho, co mělo něja- kou hlaveň. „Hrůza,“ řekl jsem provinile. „Připadám si jako pěkná sketa. Proč jsem jim pomáhal?“ „Nic jiného jsi ani nemohl čekat!“ vytknul mi udiveně Gabriel. „Zabít, roztřís- kat jim lebky, zakroutit krkem,“ začal kroucení předvádět na cípu své roze- drané vesty a pak chtěl totéž zkoušet na mé. „Ale já...“ snažil jsem se odporovat. „Gabrieli, nech toho kluka na pokoji,“ vyrazila ze sebe nabroušeně ta žena, s kterou jsem byl na dnešní akci, a kopla tak prudce do Gabrielovy židle, až se pod ním jedna noha rozlámala na několik kusů a on s žuchnutím spadl na zem. „Jestli ho budeš zbytečně děsit,“ zasyčela mu do obličeje, „tak...“ Gabriel na ni chvíli vytřeštěně zíral a pak udělal něco naprosto nečekaného. Začal brečet. Rozbulil se jako malé dítě, které potřebuje maminku. Pirátka, mimochodem jmenovala se Marianne, se překvapeně zarazila. Pak vy- táhla ušmudlaný kapesník a mlčky jím začala otírat Gabrielův uslzený obličej. Chvíli se nechal, ale pak se sebral a utekl. „On... on se vás bojí?“ vydechl jsem překvapeně. „Mně nemusíš vykat, chlapče,“ usmála se a vypila naráz polovinu sklenice. „Mě se bojí i sám Lodgard, protože ví, že se mnou kdekdo sympatizuje, a jeho vláda je už tak trochu delší dobu na vážkách.“ „Na vážkách?“ zopakoval jsem nechápavě. „Na vážkách, na hraně, kolísá, není jistá a pevná, už je to jasný, do háje?“ vy- buchla nečekaně a na čele jí naskočila pulsující žíla. „Hmmm,“ zakýval jsem ustrašeně hlavou na souhlas. „Hele, ty se mě taky bojíš?“ zarazila se. „Ty se neboj, ty nemusíš, ty...“ „Chtěl bych domů,“ zašeptal jsem v návalu důvěry, kterou ve mně Marianne najednou vzbudila. „Domů,“ odfrkla si pohrdavě. „Ses zbláznil! Domů, domů... co bys tam dělal?“ „Mám tam rodiče a...“ „Rodiče!“ vylítla a podívala se na mě tak zuřivě, že už jsem se viděl dole pod zlámanou židlí jako před chvílí Gabriel. Chvíli bylo napjaté ticho a pak Marianne řekla: „Možná... možná je nás víc, kdo by chtěl domů. I se všema těma následkama, co nás čekaj.“

„Vy tu nejste doma?“ zapípal jsem potichu. „Nee,“ rozesmála se hystericky. „Tady a doma? Si se zbláznil. Většina z nás je z Francie. Ty asi ne, co? Francouzsky mluvíš příšerně. Hele, nechceš se radši projít? Je tady moc uší, který by mohly poslouchat a donášet.“ „Rád, je tu kouře, že na vás, ehm... teda na tebe,“ opravil jsem se, „vůbec nevidím.“ „Tak pojď...“ zavelela. Začalo se stmívat. Cítil jsem, jak na mě padá únava, a nohy už se jen tak šou- raly vyprahlým prašným ostrovem. Jen s námahou jsem se dokázal soustředit a vstřebat příval nových informací, kterými mě Marianne zavalila. „Co myslíš, že má Lodgard v tý svý placatce, z který pořád chlastá?“ zeptala se zničehonic. „Cože? Nooo... asi rum, ne?“ snažil jsem se pohotově zareagovat. „To je přesně vono. Každej si myslí, že je to rum. Jenže je to prachvobyčejnej banánovej džus! Proto pořád tak mlaská, když ho pije, je moc sladkej! A to není všechno. Všiml sis toho ptáka na rameni?“ „Jojo, vypadá jako andulka!“ „Taky že je! Ale vycpaná!“ vyprskla Marianne chraptivě. „Nosí ji... nosí ji přile- penou na rameno, pošuk,“ zalykala se smíchem. „A ještě něco,“ zavyla v dalším výbuchu. „Poslouchej... von se... von se ten idiot bojí vody!“ „Cože?“ vykřikl jsem úžasem. „Jak povídám, bojí se vody! Proč myslíš, že všechny přepadový akce se ode- hrávaj bez něho? To protože neumí plavat, ne kvůli tomu, že by se bál třeba přestřelky nebo něčeho podobnýho. I když,“ dodala, „vlastně jsem ho ani nikdy u žádný přestřelky neviděla, takže nevím.“ „Na mě tak nepůsobí,“ odporoval jsem nedůvěřivě. „A kdo ho zná dýl, já nebo ty?“ zaprskala Marianne. „No, asi vy, teda ty...“ „Jo, asi já... Znám ho už jako malýho haranta, vyrůstali jsme spolu, schválně jestli uhodneš kde.“ „Nevím,“ řekl jsem zoufale, měl jsem z ní čím dál tím větší strach, výkyvy je- jích nálad byly nevyzpytatelné. Ale s kapitánem jsem na tom stejně, uvědomil jsem si. „Tak... kde jste vyrůstali?“ „V blázinci,“ konstatovala tak chladně, až mě zamrazilo v zádech. „Co... Co... Cože?“ ustoupil jsem pár kroků od ní. „V cvokhauzu! Oba dva jsme odtamtud ještě s pár lidma utekli, když se Lodgard dozvěděl, že po svejch bohatejch rodičích zdědil celý to jejich pohádkový jmění.

Už jako malej kluk si hrál na piráty a zůstalo mu to i v dospělosti, možná i proto ho kvůli jeho neutuchající dětinskosti zavřeli do ústavu. Prej zastřelil ve městě jednoho chlápka, co mu řekl, že nevypadá jako pirát, spíš jako maškara. Ale to se změnilo. Dozvěděl se o tomhle ostrovu, koupil ho a pravidelně uplácí úřady, aby koupi nezanesly do papírů, to by nás jinak objevili dost rychle.“ „A ty?“ „Já?“ vzdychla. „No... mě už nebaví hrát si na pirátku. Občas nečekaně vyle- tím a někomu rozbiju hubu, to jo. Prej mám nevyrovnanou osobnost nebo co, ale zas takovej magor jako Lodgard fakt nejsem. Všechny tu drží jako blbý rukojmí pro svý potěšení. Připadám si jako opice v manéži.“ „Jak to?“ „Čluny, kterýma se dá vodjet z ostrova, hlídaj jeho dva nejvěrnější muži... Taky magoři, mimochodem.“ „No, já v pirátských knížkách vždycky četl, že když se jim kapitán nelíbil, tak se vzbouřili, vládu nad lodí a nad ostro- vem převzal někdo jiný a jeho poslali po prkně do moře,“ začal jsem vysvět- lovat zapáleně. „To jo, ale jak říkám, my nejsme piráti, my... my si na ně jenom hrajem.Tozaprvý.Azadruhý– nemáme asi dost lidí, který to tu nebaví.“ „Neutečeme teda spolu?“ vy- hrkl jsem ze sebe upřímně, a než odpověděla, celý jsem se čekáním na její reakci zpotil. „Co?“ rozchechtala se. „Ses zbláznil, ne?“ Sklopil jsem hlavu. Vlastně to byla pravda. Poslední dny jsem měl vážně občas po- cit, že jsem se zbláznil. Žiju na ostrově s pirátama, nad hlavou mi věčně pleská vlajka se zkříženými hnáty a pod nohama courám rapír.

„Hele, ty bys fakt chtěl domu, viď?“ „Chtěl,“ přikývl jsem. „Všecky děti chtěj domu,“ řekla zamyšleně a podívala se do tmící oblohy. „Já taky vždycky chtěla.“ „Tak pojď, půjdem,“ zaškemral jsem a s úžasem pozoroval, jak pomalu přikyvuje. „Ale nebude to tak lehký. Víš co? Mohla bych se tu pokusit udělat spoušť, odlá- kat pozornost a přivábit sem i ty dva blbce, co hlídaj lodě...“ „A jak to chceš udělat?“ skočil jsem jí do řeči. „To je jedno,“ mávla rukou. „Nějak. Ty vezmeš jednu z lodí a počkáš na mě tam, kde ti teď ukážu, jasný?“ „Jasný!“ vykřikl jsem radostně. Pokud se téhle ženě dalo vůbec věřit, vypadalo to, že jsem právě získal alespoň malou naději na zpáteční cestu domů. Ostrovem zněly výstřely, které doprovázely bílé záblesky. Jako by se nad námi právě rozpoutala silná bouře bez deště. Netušil jsem ani v nejmenším, co Ma- rianne na ostrově ztropila, že se odevšad ozývá takový rámus, ale to bylo teď vedlejší. Běžel jsem, co mi síly stačily, a snažil se vyhnout cestám kolem ves- ničky, abych nepotkal žádného z pirátů. Zakrátko jsem vběhl na okraj pralesa, po pravé straně jsem si neustále přes stromy udržoval na dohled vesnici, ve které to vřelo jako v kotli. Pomalu jsem se přibližoval ke břehu, kde jsem byl už dvakrát vyloděn z člunu. Doufal jsem, že tam najdu jakékoliv plavidlo, jehož pomocí bych se spolu s Marianne mohl dostat zpátky do civilizované země. K rodičům. Domů. Kadence výstřelů začala klesat a utápět se v zoufalých výkřicích. Ale šum vln sílil a s ním se blížilo spásné pobřeží. Vyběhl jsem nerozvážně na pláž a mžou- ral v chabém osvětlení po nějakém člunu. Měl jsem štěstí, k jedné z palem u pláže byl přivázán gumový motorový člun. Ihned jsem se tedy vrhl k starému konopnému lanu a snažil se ho odvázat. Prsty se mi ale neskutečně třásly a já nebyl schopen rozmotat silně utaženou smyčku. Vtom mě kdosi uchopil za ra- meno a hrubě mnou škubl dozadu, až mi luplo v zádech. Písek mi rozedřel dlaně a tvář, jak jsem dopadl na zem. Byl jsem tažen posta- vou, která měla očividně obrovskou sílu. „Pomóc,“ začal jsem řvát z posledních sil a plival písek, který se mi dostal do pusy. „Drž hubu,“ okřikl mě drsný hlas a já poznal, že je to Lodgard. „Pomóc,“ ječel jsem dál, doufaje v záchranu, ale místo toho pirát pustil nohu, za kterou mě táhl, a jediným škubnutím vytáhl ze svých kalhot tuhý kožený opasek. Věděl jsem, co přijde, a instinktivně jsem se chránil rukou, která schy-

tala první ránu. Hned další rána dopadla na břicho, další na záda a boky, jak jsem se válel v písku a snažil se odplazit pryč. Rány padaly jedna za druhou společně s pirátskými nadávkami vůči mé osobě. „Zmetku, ty malej fracku, já tě naučím! Tvůj mečík vyrejvá takovou stopu v písku, že bych tě našel i poslepu!“ křičel Lodgard z plných plic, když tu najed- nou cosi zadunělo a rány jako mávnutím kouzelného proutku ustaly. Ohlédl jsem se a spatřil Marianne, která v rukou držela klacek a řezala nebo- hého Lodgarda, stejně jako on řezal před chvíli mě. „Toho kluka mlátit nebudeš!“ řvala přitom zběsile. „Malýho kluka ne! Děti ne- smí nikdo bít. Nikdy! Slyšíš mě? Ni-kdy!“ Vypadala jako šílená. Pirátský klobouk se jí svezl z hlavy a z culíku se jí uvol- nilo několik pramenů. Napadlo mě, že snad Lodgarda zabije. Ale najednou rány ustaly, Marianne se na mě podívala a řekla rozechvěle: „Seš živej?“ Motala se mi hlava a celé tělo mě pálilo, jako bych před několika minutami skočil nahý do kopřiv. „Snad jo,“ zachrčel jsem a zjistil, že jedna z ran mě zasáhla do pusy a kdykoliv ji otevřu, zabolí mě v čelistech. „Tak pojď, teď už bude všechno dobrý,“ objala mě pirátka a odvedla k člunu, který jsem ještě nestihl ani odvázat. „Pojedeme domů.“ Začalo se pomalu rozednívat, měl jsem strach, jestli moje zachránkyně vůbec ví, kam plujeme. Uprostřed moře bez pohonné hmoty by asi bylo ještě hůř než uprostřed ostrova plného rozběsněných pirátů. Teda pirátů... spíš rozběsně- ných bláznů, kteří nešťastnou náhodou utekli. První paprsky vyskočily nad obzor a ozářily moře, dosud ponořené do posled- ních záchvěvů noci. Za ostrovem se opět objevil jakýsi dřevěný stožár, který jsem už jednou zahlédl. Pak stěžně, oděné do bílých plachet, a nakonec celý trup obrovské galeony. „Tak že by přece jen?“ vzdychl jsem při tom úchvatném pohledu, který mi ales- poň zčásti pomohl věřit, že odjíždím opravdu z ostrova pirátů, ze kterého jsem utekl jen o vlásek... A pak se v dálce objevila bílá mihotavá skvrna a Marianne vystřelila světlici. Za hodinu už nebylo pochyb. Jedu domů.