Tokijský Ghúl: Dny

1

2

3

4

5

6

T o k i j s k ý G h ú l t o k i j s k ý g h ú l t o k i j s k ý g h ú l T o k i j s k ý G h ú l

vystupující postavy: Ken Kaneki Obyčejný kluk, který má rád knížky. Vinou transplantace se z něj stal poloviční ghúl. Nyní se snaží vymyslet, jak zařídit, aby lidé a ghúlové dokázali žít v míru. Hide Nagačika Kanekiho nejlepší kamarád. Je náram- ně zvěda- vý a velmi intuitivní. Kijama Člen Spolku pro okultní záležitosti. Hube- ňour. Sankó Členka Spolku pro okultní záležitosti. Nemluv- ná holka. Kain Zajímá se o okultní záležitosti, spolu- pracuje s Kijamou a Sankó. Joriko Kosaka Tóčina nesmělá spolužačka. Ráda pro Tóku vaří. G h ú l Tóka Kirišima Divoká a zároveň něžná ghúlí dívka. Má mladšího bratra. T o k i j s k ý

Majuhara Spolužačka Tóky a Joriko, která šéfuje partě holek. Šú Cukijama Ghúl zvaný Labužník, pro kterého se jídlo stalo podivnou posedlostí. Čie Hori Cukijamova spolužačka na střední škole. Fotografka drobné postavy, kterou Cukijama přirovnává ke křečkovi. Momoči Ikuma Ghúl, který se přistěhoval do Tokia, aby se stal muzikantem. Žije ve dvacá- tém okrsku a odmítá se stýkat s ostatními ghúly. Hinami Fueguči. Osiřelá ghúlí dívka, která bydlí u Tóky. Stejně jako Kaneki zbož- ňuje romány spisovatelky Sen Taka- cuki. Kazuo Jošida Ghúl zaměstnaný ve fitku. Poměrně dost smůlovatý. Kazuo Jošida G h ú l T o k i j s k ý

# 0 0 1 # 0 0 2 # 0 0 3 # 0 0 4 # 0 0 5 # ? ? ? Fotografie SVAČINA BIBLE V TOKIU ZÁLOŽKA JOŠIDA 9 59 113 161 201 243 T o k i j s k ý G h ú l O B S A H

# 0 0 1 BIBLE T o k i j s k ý G h ú l

12

# 0 0 1 [ bible ] 1 S člověkem, kterýmu se při pohledu na tenhle hambáč okamžitě nezačnou sbíhat sliny, nejspíš něco nebude v pořádku. Americká restaurace „Big Girl“ je proslulá svýma stej- kama, ale mně tu nejvíc chutná jejich suprovej hambáč. Je to pořádná porce, která rozhodně nedělá ostudu zemi svýho původu, kde toho běžně spořádají víc, než se jim vejde do žaludku. A rozhodně nechutná zle. Maso syčí na rozpáleném talíři a závan pikantní vůně mě zasáhne až do žaludku. Zakrojím a zevnitř se vyřine šťáva. Ta se pak na horkým povrchu talíře ohřeje a její bohatá vůně mi stoupá přímo do nosu. V týhle restauraci mají jenom pěkný servírky. Hbitě pobíhají kolem, s veselým úsměvem přijímají objednáv- ky a nosí lidem jídlo. Krása je nejspíš požadavek u přijí- macího pohovoru. Vždyť je tu to samá rozkošná holka! A ty upnutý uniformy to jen podtrhujou. Svůdný, a při- tom hygienický.

„Jé…“ Vykloním se ze židle, abych měl lepší výhled na pozadí servírky, která právě míjí náš stůl. Kraťoučká sukně se za- vlní a mně se naskytne neodolatelnej pohled na pěkně udělaný stehýnka, do kterých se lehce zařezávají černý nadkolenky. Taková nádhera! Složím bradu do dlaně, nacpu si do pusy kus hambáče a v duchu si říkám, že přesně s takovou holkou bych si přál chodit. Chuť se s každým soustem prohlubuje, a i když jsem z tý holky u vytržení, začínám se pomalu vracet do reality. To je dobrota! Samým blahem si povzdechnu. Tohle místo je prostě jako sen, dočista jako… no, tam- to… jak jen se to… jak se tomu říká? „Ach jo, nemůžu si vzpomenout!“ Mimovolně se oběma rukama chytím za hlavu. Oka- mžitě tak přitáhnu pohledy ostatních zákazníků a do- konce i tý servírky, kterou jsem si předtím s takovým nadšením prohlížel. Jenže to je mi teď šumák. Kdykoliv jsem tady, tak to jméno padne a mně se vždycky líbí, jak zní. Tak proč si teď nemůžu vzpomenout? „C-co se děje, Hide?“ ozve se ustaraným tónem chla- pec sedící naproti a zvuk jeho hlasu mě – to jako Hideho Nagačiku – přivede zpátky do přítomnosti. „Hele, Kaneki, jak se to jmenuje? Víš co, přece tamto. Tamto! Tamto!“ 014

# 0 0 1 [ bible ] Při pohledu na můj divoce šermující ukazováček se Ken Kaneki zatvářil poněkud zahanbeně a položil jídel- ní hůlky na stůl. „Cože?“ „Vždyť víš, tamto, jak o tom vždycky mluvíš. Že je to tady naše země zaslíbená, ‚Anán‘ nebo ‚Konan‘ nebo jak, prostě to místo, kde rostou všechny ty kytky, ta ‚Šmoula- la‘ nebo tak něco.“ Kanekimu se na mě nevěřícně zadíval. Teatrálně si za- ložil ruce na prsou a upřel na mě krutopřísnej pohled. „Země zaslíbená je ‚Kanaán‘ a tím místem proslulým rozličnou květenou jistě myslíš ‚Šambalu‘.“ „To je vono!“ Zabodl jsem mu ukazováček přímo doprostřed čela. Kaneki se instinktivně odtáhl a spustil ruce, ale ohrome- ný výraz si zachoval. „Fakticky by sis měl sem tam něco přečíst, Hide,“ zabrblal. „Kanaán je země blahobytu, kte- rou bůh přislíbil Abrahámovi a jeho potomkům. A Šam- bala je zase ráj, kde žijí nesmrtelní mniši poustevníci. Ne- chápu, jak do toho můžeš plést Šmouly…“ „Jo, fajn, to stačí. Hotovej uspávač hadů. Je to tak, mys- lel jsem Kanaán a Šambalu. Teď už si to zapamatuju.“ Kaneki se mrzutě chopil odložených hůlek. „Zapome- neš, a pěkně rychle.“ Kamarádíme spolu už od základní školy. Teď oba stu- dujeme na univerzitě Kamii, i když teda ne stejný obo-

ry. Kaneki je střední postavy a působí všedním dojmem. Přesně ten typ, co hodně čte a ve třídě nemá moc ka- marádů. Já to mám přesně opačně – chvíli neposedím a přátele si dělám snadno. „Ale no tak, vždyť je to jedno, ne?“ Přemítání nad tím, jak jsme každý jiný, mě nezabavilo nadlouho – mou po- zornost už zase upoutala kolemjdoucí servírka. „Až si jednou najdu holku, tak ji sem rozhodně vezmu.“ „A nebude to trochu divné?“ podotkl Kaneki a zavdal si pořádně rýže, zatímco já nespouštěl oči ze servírky. Ta poznámka byla případná. Místní zákazníci totiž byli skoro samí muži. „Hele, o takový ty hipsterský kavárny nebo nóbl re- staurace, kam bez holky nemůžeš, nemám zájem. Mně se prostě líbí představa, že svoji holku vezmu na místo, kde to mám rád, a dáme si tam společně do nosu.“ „To je fakt.“ S tím Kaneki v zásadě souhlasil. Vzápětí se však zatvářil, jako by ho něco napadlo, chopil se jídelní- ho lístku a natočil ho směrem ke mně. „Hide… mají tu těstoviny.“ „No a?“ „Holky přece takový věci jedí. Salát a těstoviny.“ V tuh chvíli mě znovu napadlo, že jsme opravdu každý jiný. Kanekiho to čtení dočista zblblo. A pokud můžu soudit, zřejmě je i daleko větší snílek než já. 016

# 0 0 1 [ bible ] „Tak to je fajn, ne! Ona si dá špagety s ragú a já jí řek- nu ‚Dej mi ochutnat!‘ A ona se jako bude trochu vztekat, ale pak mi tak nějak pěkně řekne ‚Co mám s tebou dě- lat!‘ a rozdělí se se mnou!“ Kaneki se na tu scénu upjal zřejmě ještě víc než já a zamyšleně přitom poklepával prstem o obrázek špaget na jídelním lístku. „Jo, to bude fajn,“ zamumlal. „To bych řek!“ Naklonil jsem se a plácl Kanekiho do ramene. Ten bo- lestně vyjekl, ale pak se zasmál a vrátil jídelní lístek na mís- to. Klopil přitom oči potěšením nad dalšími představami, které si v duchu čaroval. Ani já neodolal a zkusil jsem si tu neznámou dívku představit. Sám sebe jsem se přitom v duchu ptal, jakou krasavici se mi asi podaří ulovit. „Hele, ghúlové už si zase vyskakujou.“ „Ty vole, zajímalo by mě, co s tím ti borci z ÚPG hodlaj dělat.“ Ta slova nás oba vytrhla ze snění a přivedla zpět do drsný reality. Otočili jsme se po hlasech. Patřily dvěma zhruba stejně starým klukům, kteří si u nedalekého sto- lu pochutnávali na hamburgerech. „Tak ghúlové…“ zamumlal Kaneki jakoby ztracen v myšlenkách. Přiložil jsem svůj stydnoucí hamburger k horkýmu kameni na přihřívání masa a s vážnou tváří pravil:

„Klidně bych chodil i s ghúlí holkou, kdyby byla pěk- ná.“ Kaneki se nahlas rozesmál. „Hide… to už je fakticky zoufalství. Nemůžeš to vzdávat, na to ještě nemáš věk.“ „Jenže já už to dlouho nevydržím… fakticky chci hol- ku!“ Nato jsme se oba opět zasnili. Potom jsme se dali do zbytků jídla a probírali přitom svoje představy ideální přítelkyně. Ghúlové. Bytosti živící se lidmi. Slýchal jsem o nich často, ale doopravdy jsem nikdy žádnýho na vlastní oči nespatřil. Všichni se jich obávají, ale protože ghúlové útočí nepředvídatelně, nikdo si ten strach příliš nepřipouští – jen si jsme vědomi jakéhosi nebezpečí, podobně jako když člověk ví, že se mu může přihodit nějaká nehoda. „Hele, Kaneki, na takový sousto špaget je potřeba po- řádně otevřít pusu, aby se člověk nepokecal, co?“ „Myslím, že je to v pohodě. Někdy bych se tím od ně- jaké holky rád nechal nakrmit.“ Budeme si s Rize navzájem doporučovat knížky! Moc dobře si ten den pamatuju Kaneki byl radostí bez sebe a všechno mi vykecal. Požádal totiž Rize Kamiširo – holku, která se mu děsně líbila – aby s ním šla na rande 018

# 0 0 1 [ bible ] do knihkupectví. A předtím se plánovali sejít v kavárně jménem Anteiku. Kaneki mě tam vzal, abych se mohl na Rize podívat. Měla lesklý černé vlasy po ramena a brýle a působila fakt inteligentně. Na první pohled vypadala trochu oby- čejně, ale já měl neodbytnej pocit, že s trochou výrazněj- šího nalíčení by se proměnila v náramnou kost. Kanekimu jsem ovšem rovnou řekl, ať to vzdá. Zdálo se, že i on si uvědomuje, že na takovou dívku nemá. Ale stejně se rozhodl, že na to rande půjde. A tak jsem mu popřál, ať se dobře baví – a rozloučili jsme se. Čekal jsem, že mi pak Kaneki podá podrobný hlášení, jak si rande užil, ale místo toho se mi doneslo, že měl můj kamarád nehodu. Totiž že na něj na staveništi spadl ocelový trám a Kaneki to schytal tak vážně, že musel pod- stoupit transplantaci. Orgány, který dostal, prý pocháze- ly od Rize. Ta na místě zahynula. Kaneki jako zázrakem přežil. Jenže od toho dne se v mnoha ohledech změnil. Například takhle. Když ho konečně propustili z nemocnice, pozval jsem ho do Big Girl, abychom to spolu oslavili. Jenže stačilo sousto toho jeho kdysi milovanýho hamburgeru a Kane- ki se samým odporem pozvracel.