Ukázka z knihy Kryštofův Vzdušný zámek

VIII. Nechtěné islandské „dárečky“ Pobyt na Islandu brzy skončil a já stále nevyřešil záhadu se stopa- mi. Ale za dva týdny, co jsme na ostrově strávili, jsem viděl spousty překrásných věcí. Poznal jsem drsný, ale v určitých ohledech velice příjemný život a celkově jsem nasál tu obdivuhodnou skřítkovskou energii všech zdejších lidí. To jsem ale ještě netušil, jak doslovně pravdivá tahle věta bude po příjezdu zpátky do Prahy. Loučení bylo těžké. Je až s podivem, jak moc jsem si za tak krát- kou dobu na Ólafa s Kristín zvykl. A to jsem jim navíc často ani ne- rozuměl, co mi chtěli říct. Jako například před odletem, kdy za mnou přišla Kristín, vytáhla malý proutek a začala mi šeptat něco nesrozumitelného do ucha. Ze slušnosti jsem přikyvoval a proutek hned po příjezdu domů zahodil do koše. Myslel jsem, že dostanu nějakou stavebnici, kolo nebo že mě třeba pozvou znovu k nim, až budu dospělejší, ale že dostanu kus klacku, to jsem vážně nečekal. Rodiče začali zase pracovat a já byl doma opět sám do pozdních večerních hodin, kontrolován jen několika letmými telefonáty. Přál jsem si, aby se mi věnovali jako na Islandu, ale věděl jsem, že jakmile se oba dva ponoří do zaměstnání, není kolem už prostor pro cokoliv jiného. Doufal jsem, že takový nebudu, až budu dospělý. Po škole jsem celý natěšený opět zašel do knihovny, abych se po- díval na Eddu, sbírku starých islandských mýtů. Mamča mi prozra- 59

60 dila, že právě z této knihy pocházely příběhy, které mi po večerech před spaním recitovala Kristín. Paní knihovnice přinesla hrozitánsky tlustý svazek, který polo- žila na stůl. Ten pod tíhou knihy zapraskal. Přejel jsem rukou po hř- betu knihy a zjistil, že ji mám celou od prachu. Očividně ji nikdo moc nečte, pomyslel jsem si. Zakrátko jsem ale pochopil, proč tomu tak je. Nejenom že všech- no uvnitř bylo tak trochu podivně veršované, navíc se tam pořád dost věcí opakovalo a vůbec – mnohem hezčí to bylo v originálním podání Kristín. A tak jsem poděkoval a šel raději rychle domů. Příjezd z tak dlouhé dovolené a ještě k tomu na Islandu měl ale další výhodu. Celý den jsem si připadal jako náměsíčný, jako by mi mé tělo podvědomě neustále podsouvalo, abych šel spát. Přesto mi ale mozek pracoval na plné obrátky a já si celý den ani na chvíli ne- odpočal. A proto není divu, že jsem večer padl do peřin a připadal si jako v nebi. Neměl jsem ani čas pořádně myslet na to, kde bych se rád ve sno- vém světě objevil a to mělo dost špatné následky. Probudil jsem se totiž na jedné z větví letní části Sofia a toho, že nemám pevnou půdu pod nohama, jsem se tak lekl, až jsem spadl na zem, a za letu se ještě dvakrát dost bolestivě třísknul o dvě spodní větve do zad. Ještě že tráva pod Sofiem byla v letní části tak nadýchaná, že zmír- nila můj dopad. Sofius sebou škubl, div si neutrhal kořeny, které prorůstaly celou planetu. „Bah, to jsem se lekl! Co to děláš, Kryštofe, chceš, abych na stará kolena zetlel?“ „Promiň. Jsem z té cesty na Island ještě pořád trochu unavený, víš? Navíc, dostal jsem od Kristín nějaký proutek a vůbec nevím, k čemu je.“ „Ty jsi od ní dostal proutek?“ „No.“ „To bude určitě proutek z tradiční islandské vrby Salix lanata! Když ji vypěstuješ přímo na Islandu, stane se kouzelnou! Říká se,

že stačí pak jen jedno švihnutí a neposední skřítkové tě začnou poslouchat na slovo. Tedy alespoň tak jsem to četl.“ „Hm, to je teda dárek. K čemu mi to bude? Já žádnýho skřítka jaktěživ neviděl!“ „Ty jsi dneska ale bezvadně naladěný, Kryštofe!“ zabručel Sofius. „No jo.“ Utrhl jsem z nudy stéblo trávy a hned ho zahodil za sebe. „Dneska se mnou asi fakt nic nebude.“ „To je škoda,“ dodal Sofius, jako by měl něco za lubem. „Proč? Co? Co se děje?“ „No, hům hrrrrm,“ zamručel, aby si dal v hlavě do pořádku to, co mi chce vlastně říct, „ony nám chybí nějaké knihy, víš?“ „Knihy? Ty nemohl vzít nikdo!“ ujistil jsem ho. „Vždyť jsem tu jen ty a já.“ „No právě. Jsme tu jen my, ale poslední dobou se toho ztrácí hodně.“ „Hihihi,“ ozvalo se najednou za mnou a mně na chvíli připadalo, jako kdyby to byl malý… „Skřítek?“ hlesl jsem překvapeně. „Taky mi to tak připadalo, ale nechtěl jsem ti to říkat, už jednou jsem ho viděl. Ale na tak krátkou chvíli, že jsem to považoval jen za přelud mých starých sukovitých očí, víš…“ Leknutím jsem si na posteli sednul a poslouchal, co se děje. Pak jsem zezdola zaslechl ránu a tiché „sakra“. Připadal jsem si jako přetržený vedví, jedna polovina ještě dlela v mém snu, druhá byla probuzená tady doma a ani jedna se nedo- kázala bez té druhé rozhodnout, co podniknout, když vtom mnou projelo zděšení. Co když je to zloděj? Rychle jsem vstal, navlékl na sebe tričko, které bylo přehozené přes piano, a pomalu jsem pootevřel dveře a vyšel po špičkách na chodbu, abych shlédnul dolů do obývacího pokoje a zjistil, co se vlastně děje. Ulevilo se mi, byla to jen mamča. Na druhou stranu mi bylo divné, že je tak pozdě v noci vzhůru, navíc má na sobě ob- lečení na ven, čistí si zuby a u toho si vaří kafe. Podíval jsem se na nástěnné hodiny… Půl třetí! 61

„Áááááá,“ zakřičela máma, div nevyplivla pastu z pusy. Na chvíli zmizela do koupelny, a když se vrátila, tiše zašeptala: „Tys mě vyle- kal. Co že jsi tak pozdě v noci vzhůru?“ Ta otázka mě na chvíli odkázala zpátky do říše snů a já si vzpom- něl, že jsem byl vlastně vyrušen uprostřed rozhovoru se Sofiem. Co se tam ale dělo? Nemohl jsem si vzpomenout… „Já jsem tě asi vzbudila, viď?“ zeptala se znova mamka a mírně se kousla do horního rtu. „No, asi jo. Já nevím, chvíli jsem měl strach, že nás někdo vy- krádá, víš?“ sešel jsem k ní do kuchyně. „Ty můj synáčku!“ Nečekaně rychle a pevně si mě přivinula ke svému tělu. Chvíli mě takhle držela a já, ještě ospalý a malátný, jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Když si mě pak znova odtáhla, zjistil jsem, že má naprosto skelné oči a snaží se to vší silou skrýt. „Ty pláčeš?“ „Nene, to se ti jen zdá. Vypadám tak?“ a trochu popotáhla, čímž celou svoji kamufláž zhatila. „Mám jenom radost, že ti nic není, víš? Že jsi zdravej a tak. Když si mluvil o těch lupičích, nějak mě to dojalo.“ „Aha,“ přitakal jsem. „A kam vlastně jdeš?“ „Na chvíli se projít, víš?“ „Teď v noci?“ podivil jsem se a až teď jsem nasál její parfém, kte- rého použila více než obvykle. „Jojo, neboj, za chvíli jsem zpátky. Tak jdi spát a zejtra ráno ti při- chystám parádní snídani. Co by sis dal?“ „Křupkyyyy s mlíkem a takový ty dobrý americký buchty s čoko- ládou!“ „Muffiny,“ opravila mě mamka. „Jo.“ „Tak jo, připravím je, ale jen když půjdeš ihned spát.“ „Dobře,“ odpověděl jsem a vrazil mamce pusu na dobrou noc. Zlo- ději nás nevykrádali, což bylo určitě dobře, navíc mě čekala parádní snídaně a já už jen ke klidnému spánku potřeboval vědět, z čeho že jsem to byl vyrušen ve svých snech. 62

A jak už to bývá zvykem, svitlo mi až tehdy, kdy jsem už skoro usínal. V těch chvílích jsem si často vzpomínal na všemožné domácí úkoly a povinnosti, které jsem za ten den zapomněl, a přišlo mi to jako naschvál. Člověk nejčastěji zjistí, co má udělat, až v noci, kdy je pozdě. „Skřítci,“ šeptl jsem v pokoji a celé slovo jako by se na chvíli odrá- želo od všech stěn a nezbedně pobíhalo po mém pokoji přesně tak, jak to umí jen samotní skřítci. Došlo mi, že musím rychle usnout, abych zabránil zkáze mého snu. Sofius se jim mohl sotva bránit, byl rád, že je vůbec zahlédl. Pak jsem si ale svůj plán rozmyslel, vzpom- něl jsem si na vrbový proutek z Islandu a rychle jsem začal přemý- šlet, kam jsem ho zahodil. „Já pitomec,“ křikl jsem nahlas a kopl bez rozmyslu do postele. Říkám záměrně bez rozmyslu, protože jsem byl bosý a kopanec zcela jistě bolel víc mě než postel. Začal jsem skákat po jedné noze a na té druhé si rychle mnout naražený palec. Mysli, mysli, burcoval jsem se pořád dokola. Hned co bolest trochu ustoupila, jsem začal pajdavě pobíhat po bytě a prohledávat jeden koš za druhým. Nikde nic. Poslední záchranou už byly jen popelnice před domem. Venku bylo léto, takže jsem mohl klidně vyjít ven tak, jak jsem byl, stačilo si jen obout nějaké staré papuče. Seběhl jsem schody v domě a vyběhl na ulici. Kdyby mě tak někdo viděl. Noční Praha však byla nečekaně klidná, nikde ani človíčka, dokonce i vzduch jako by byl přes noc mnohem čistší. Přistoupil jsem k první popelnici a začal se v ní tak trochu s od- porem přehrabovat. Štítil jsem se všeho, co v ní bylo, a hlavně – co v ní mohlo být. Čím déle jsem se v popelnicích přehraboval, tím více na mě doléhala zoufalost, že jsem přišel svou vlastní nerozvážností o tak vzácný dárek, který se teď mohl hodit! Najednou jsem našmátral něco dlouhého a s očekáváním to vy- táhl… Bylo to jen malé dřevěné žebro z ohrádky dětské postýlky. „Do háje!“ zaklel jsem a v tu chvíli jsem uslyšel těsně za sebou kroky. Otočil jsem se. Naštěstí to byl jen překvapený táta. 63

„Co tady proboha děláš, Kryštofe?“ zeptal se. Nevypadal vůbec ospale. Na sobě měl také jenom pyžamo a papuče. Museli jsme vy- padat jako parádní dvojka. „Hhhledám tu… No, takovej ten proutek, jak jsem dostal od Kris- tín, víš?“ „Tady?“ „Hm.“ „A teď?“ „No… Vzpomněl jsem si na to až teď a bál jsem se, že by to do rána popeláři odvezli.“ „Aha… No, chceš pomoct? Já nějak nemůžu spát.“ „Jasně!“ přikývnul jsem nadšeně. Překvapilo mě to. Čekal jsem, že zase bude jen bručet a pošle mě domů do postele. „Jak vypadal?“ „No nevím, prostě jako obyčejnej proutek, doufám jen, že nebude zlomenej.“ „Snad ne. Tohle mi ale nebude nikdo z kolegů v práci věřit. Ve tři hodiny se hrabu v popelnicích a se svým synem hledáme proutek, kterej dostal jako dárek. Doufám, že ten proutek bude umět vyčaro- vat alespoň nějakou krásnou princeznu nebo tak něco,“ prohlásil. „Určitě,“ zahihňal jsem se a vrhl se na další popelnici, kterou táta celou převrhl, abychom se dostali bez větších problémů až na dno. V té době jsem ještě netušil, že tohle bude vůbec poslední z mých hezkých vzpomínek na tátu. „Tak hlavně, že jsme ho našli, co?“ zeptal se táta, když seděl brzo ráno u mojí postele po tom, co jsme proutek konečně vytáhli, všechny odpadky zase vrátili do popelnic a pak se důkladně vydrhli v koupelně. „Fakt díky, tati, ani nevíš, jak je pro mě důležitej.“ „Ale vím, pro mě jsou taky občas důležitý věci, který ostatní ne- ocení.“ „Třeba tvoje knihy?“ „Třeba,“ pousmál se táta. 64

„Tati, kde je máma? Šla na procházku a ještě se nevrátila. Slíbila, že tu bude za chvíli.“ „Na procházku?“ zeptal se táta. „No tak to tu určitě za chvíli bude, počkám na ni, neboj. Kdyby se s ní něco dělo, probudím tě, jo?“ „Tak jo… Hele, a proč jste vlastně nešli spolu?“ „Nooo, já jsem neměl náladu. Chodit takhle večer ven, víš? Na- konec, mnohem lepší je přece hrabat se ve tři ráno v odpadcích, ne?“ prohodil s podivně kyselým úsměvem. „Hehe, to je pravda.“ „Tak už spi a dobrou!“ „Dobrou a ještě jednou díky za pomoc tati!“ „Není zač, spi!“ A já si dal proutek pod polštář a spal. A znovu se ocitl ve svém snovém světě. Rychle jsem doběhl k Sofiovi, protože jsem věděl, že času není nazbyt. Byl jsem ale neskutečně překvapený, když jsem už z dálky viděl, jak sebou ten mohutný strom hází z jedné strany na druhou. Když jsem přiběhl blíž, zjistil jsem, že po jeho větvích běhá kolem deseti neposedných skřítků, lámou mu větve a trhají listí. „Nechte toho, bando prašivých…“ Sofius nakonec raději nedo- plnil čeho. „Slezte z něj!“ zařval jsem co možná nejautoritativnějším hla- sem. Jako by mě ale neslyšeli. „Slezte s něj, nebo vás zmrskám!“ křikl jsem rozčíleně a z kapsy vytáhl proutek islandské vrby. Re- akce byla okamžitá, všichni skřítci najednou zkameněli, nevraživě se podívali na můj proutek a pak všichni naráz zmizeli. „Áááá,“ zaječel jsem a bezmocně švihl proutkem do vzduchu. K mému překvapení se všichni skřítci, kteří se ke mně blížili, opět zviditelnili. Jeden z nich ale vyskočil, vycenil zuby a zakousl se mi do nohy. V tu chvíli však schytal ránu proutkem a svalil se na zem. Brečel a koulel se ze strany na stranu. „Přestaň brečet!“ A skřítek přestal brečet. „Vstaň,“ rozkázal jsem a tak se taky stalo. Ostatní skřítci na to hleděli se zděšením. 65

8

„Díky,“ ozval se shora Sofius. „Ještě chvíli a zbyl by ze mě snad jen pařez.“ „A odteď mě budete všichni poslouchat, jasné?“ dodal jsem povýšeně a všichni skřítci se přitulili k sobě, jako by se báli toho, co přijde. Nemohl jsem si pomoci, i navzdory tomu, co provedli Sofiovi, byli neskutečně roztomilí. Nebyli to typičtí skřítkové, všichni do jednoho vypadali ušmudlaně, jednomu rostl na hlavě mech, druhému trčela malá větvička tam, kde měl mít pravé ucho, a třetí měl místo vlasů velikánskou ulitu, kterou musel ukrást ně- jakému obřímu šnekovi. Vypadal v ní jako ve starodávné vojenské čepici. Navíc měl každý v sobě i kus zvířete. Jeden z nich měl místo nohy malé kopýtko a tomu s větví místo ucha čouhal vzadu malý lví ocas. „Kde jste se tu vzali?“ Skřítci se na sebe jen nechápavě podívali a pokrčili rameny. Oči- vidně z toho všeho byli ještě zmatenější než já sám. „Kde tu bydlíte?“ Jeden z nich ukázal rukou kamsi za mě. Ohlédl jsem se, ale nic jsem neviděl. Skřítek pochopil, že nevím, co má na mysli, a rukou mě pobídnul, abych ho následoval. Vydal jsem se se pomalu s celým společenstvem pidimužíků kamsi do neznáma. „Hlavně ať vrátí zpátky ty knihy!“ upozornil mě stále ještě roz- čílený Sofius. Skřítci mě nakonec zavedli k obrovskému lesu, který jsem stvo- řil v Podzimu. Neprodírali jsme se jím ale nikam do středu, svá obydlí si vystavěli hned u kraje mezi obrovskými kořeny zdejších stromů. Usmál jsem se. Nebylo divu, že mi vždycky doma, když jsme šli třeba s rodinou do lesa, připadalo, že se mezi těmi tlus- tými kořeny musí někdo ukrývat, protože přímo vyzývaly k tomu, aby z nich byla stvořena veranda nebo různá patra, propojená ma- lými kořínky, po kterých se dalo šplhat. Skřítci ukázali pod strom, pak se chvíli míhali mezi kořeny a do několika sekund po nich nebylo ani stopy. Vytáhl jsem pro jistotu 67

ze zadní kapsy opět kouzelný proutek, měl jsem strach, že mě chtějí podvést, stali se neviditelnými a teď prchají pryč, co jim nohy stačí. Mýlil jsem se. Za několik minut se přede mnou zvidi- telnil ten s kopýtkem místo nohy. Držel v ruce jednu z knih, div ho nezamáčkla do země. Pochopil jsem, že tihle skřítci jsou silní jako mravenci, hravě unesou i několikanásobně těžší předměty, než sami váží. Postupně se přede mnou začala kupit hromada knih a já je začal vracet zpátky do kmenů stromů, kam patřily.