Veletržní listy 3/2017
Veletržní listy 3/2017
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/Už tradičně se u nás těší velké popularitě
mluvené slovo v rozhlasovém vysílání, ať už
se jedná o zábavné pořady, dramatizace lite-
rárních děl, četby na pokračování nebo roz-
hlasové hry.
Archiv Českého rozhlasu disponuje neuvěři
telným množstvím nahrávek od poloviny minu
lého století po současnost. Další tituly neustále
přibývají a je o ně velký zájem. Není proto divu,
že už dvě desítky let vyhlašuje veřejnoprávní
rozhlas každoroční anketu Neviditelný herec,
v níž mají právě posluchači šanci ocenit osob
nosti hereckého světa, které je v uplynulém
roce nejvíce zaujaly a potěšily. Právě s touto
anketou byla spjata sobotní odpolední debata,
k níž moderátor Vladimír Kroc přizval dvě
dámy výrazně spjaté s rozhlasovým mikrofonem
Taťjanu Medveckou a Danu Černou.
První jmenovaná je navíc aktuálně vítězkou Ne
viditelného herce 2016 za četbu románu Him
mlerova kuchařka Franz-Oliviera Giesberta. Obě
herečky porovnaly práci před filmovou a televiz
ní kamerou a za rozhlasovým mikrofonem, která
však díky webovým kamerám ve studiu pozbý
vá výhody netrápit se příliš vizuálním vjemem.
Řeč pochopitelně přišla na audioknihy, které
jsou nosným tématem letošního ročníku veletr
hu. V této souvislosti zmínila Taťjana Medvecká
svou spolupráci s neziskovou organizací Mlu
vící kniha, která natáčí na vysoké profesionální
úrovni zvukové knihy pro nevidomé a zrakově
postižené. IK
SVĚT KNIHY PRAHA
23. MEZINÁRODNÍ KNIŽNÍ VELETRH
A LITERÁRNÍ FESTIVAL
2017
NEDĚLE
14. 5.
VELETRŽNÍ LISTY
Spisovatelka Bianca Bellová se
stala českou laureátkou Ceny Ev-
ropské unie za literaturu 2017.
Sobotní odpoledne v Lapidáriu tedy
patřilo jí a představení jejího poslední
ho románu Jezero. Děj se netradičně
odehrává kdesi daleko, v jakési sno
vé krajině. „Kde jsem se inspirovala?
Často se mě na to ptají, ale to nejde
jednoznačně říct. Přes čtyřicet let čer-
pám inspiraci prostě tak, jak jde kolem
mě, v tomto případě byl inspirací obrá-
zek jezera,“ vysvětlovala. I v následu
jících otázkách, které jí byly kladeny,
dokázala, že je autorkou, která se vy
myká škatulkám, netvoří podle šablon,
ale tak nějak přirozeně, jak to právě
v danou chvíli cítí. Na otázku, zda má
před očima čtenářskou skupinu, pro
níž své příběhy píše, odpověděla, že
žádnou konkrétní skupinu před očima
nikdy nemá. „Byla jsem zaměstnaná
v marketingu, kde se stále pracovalo
s cílovými skupinami, na někoho jsme
cílili, někomu něco konkrétního nabí-
zeli, ale v psaní nic z toho nevyužívám.
Píšu prostě příběh a doufám, že si své
čtenáře najde,“ vysvětlila. Soudě po
dle úspěchu jejích knih, nejen posled
ního románu Jezero, ale i podle letoš
ního ocenění, se jí to daří. JM
Vítězné
Jezero
V sobotu odpoledne proběhla autogramiáda
části autorů sdružených ve sborníku Praha
Noir. Jak vysvětlil jeho editor Pavel Mandys,
jedná se o český příspěvek do tohoto celosvě
tového knižního fenoménu newyorského nakla
datelství Akashic Books. Už osmdesát měst se
stalo středobodem cyklu detektivních, tajem
ných a dobrodružných povídek, odehrávajících
se vždy právě na onom jediném místě. Řadu
zahájil sborník Brooklyn Noir, nejúspěšnějším
se prozatím stal Boston Noir a nejčerstvějším
počinem je Praha. Titul se zatím objevil v kniž
ní podobě nakladatelství Paseka, v audiokniž
ní u One Hot Book a v anglickém překladu by
měl vyjít počátkem příštího roku. O cizojazyčné
zvukové podobě se zatím neuvažuje. Na sobot
ní autogramiádu se dostavili: Miloš Urban,
Michaela Klevisová, Kateřina Tučko-
vá, Petra Soukupová, Petr Stančík,
Ondřej Neff, Jiří W. Procházka a Mi-
chal Sýkora. IK
Praha Noir aneb Z pražských
zákoutí do světa
Herci v éteru
Taťjána Medvecká a Vladimír Kroc
Bianca Bellová
Michaela Klevisová a Kateřina Tučková
Petr Stančík, Ondřej Neff a Jiří W. Procházka
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/Jednou ze závěrečných literárních besed
letošního ročníku Světa knihy Praha bylo
představení dvou útlých knížek s prozaický-
mi texty básníků Petra Borkovce (ČR)
a Aleše Štegera (Slovinsko). Obě knížky
byly inspirovány Berlínem a celá beseda tak
byla příspěvkem k profilovému tématu vele-
trhu – Genius loci, město v literatuře.
Oba autory spojovala skutečnost, že před
více než deseti lety obdrželi roční stipendium
v Berlíně v rámci programu Writer in Residence.
Získali tak možnost se s městem velmi blízce
seznámit a jeho reálie reflektovat ve své další
literární tvorbě. Z osobních vyznání obou literátů
vyplynulo, že právě Berlín považovali za velmi
šťastnou lokalitu pro tento druh tvůrčího poby
tu. Asi málokteré jiné velkoměsto kontinentální
Evropy prošlo v uplynulých sto letech tak bouřli
vým a zároveň rozporuplným vývojem jako Ber
lín. Od dvacátých let, kdy byl velkoryse budován
jako prestižní industriální metropole hitlerovské
ho Německa pro 6 milionů obyvatel, prošel ma
sivní destrukcí v závěrečných fázích druhé svě
tové války (kdy počet jeho obyvatel klesl takřka
na polovinu), následně byl rozdělen na čtyři oku
pační zóny a přišel o svůj statut hlavního města
říše. V šedesátých letech byl namísto zacelování
válečných stop rozdělen ostře hlídanou zdí na
dvě v podstatě nesouvisející města. Trvalo té
měř 30 let, než tato zeď padla a město mohlo
zase začít fungovat jako jeden celek. Ale ani to
však nebylo tak jednoduché. Politické rozdělení
města bylo vystřídáno rozdělením ekonomic
kým s nestejnou silou jeho obou částí. Dodnes
se počet obyvatel Berlína ani zdaleka neblíží
číslům z dvacátých a třicátých let, takže neexis
tuje ani silný tlak na rychlé zastavování volných
ploch uvnitř města. To vše, společně s velmi
bohatým kulturním vývojem (srovnatelným snad
jenom s Paříží), činí z Berlína ideální kulisu pro
situování nespočtu literárních děl.
Petr Borkovec, který kromě svých básní pů
sobí i jako překladatel ruské emigrační poezie,
objevoval Berlín jako přestupní (a někdy i ko
nečnou) adresu pro ruské básníky ve dvacátých
letech minulého století. Jedním z jeho nejsilněj
ších dojmů bylo toulání čtvrtěmi kolem domu,
kde působil po Velké říjnové revoluci Vladimír
Nabokov.
Slovinský básník Aleš Šteger, který obdržel
berlínské stipendium zhruba o rok později, byl
uchvácen zejména multikulturalismem města.
A nejen tím současným, ale i historickým. Jak
prozradil, on sám v Berlíně intenzivně cítil nejen
německý fundament města, ale i silné slovanské
vlivy způsobené historickým osídlením území
tímto etnikem. A ještě jedna vlastnost Berlína ho
upoutala – všudypřítomnost vody. Berlín je po
dle něj město mnoha jezer, říčních ramen i ka
šen a vodních monumentů.
Tvůrčí pobyt v Berlíně přivedl Aleše Štegera
Město jako inspirační zdroj pro literáty
Filmové ateliéry na barrandovském kopci prodělaly od svého vzniku mnoho bouřlivých změn.
Právě na ně se zaměřila kniha Petra Szczepanika Továrna Barrandov.
„Zajímalo mě, jak vypadal svět filmařů v době,
kdy všichni museli být stálými zaměstnanci, vol-
ná povolání téměř neexistovala a všichni, kdo
měli nějakou funkci, museli být ve straně. Jak
vůbec mohly vznikat filmy? Jak se tehdy tvořilo?
Dále mě zajímalo období, kdy tvrdý režim po-
volil a filmaři získali větší nezávislost na politice.
A velkou část knihy jsem věnoval komedii, což je
svébytný žánr,“ vysvětloval návštěvníkům vele
trhu autor publikace Petr Szczepanik. „Tvůrce,
kteří se komedií zabývají, spojuje stejný smysl
pro humor a svého času bojoval právě humorem
proti režimu. Nejsou to žádní disidenti, a přesto
sehráli v dané době velkou roli. Třeba snímek Li-
monádový Joe je pro mě jistým mezníkem, výra-
zem čistého smíchu. Byl to první smích, který se
oprostil od politického zadání, a i takový smích
byl důležitý. Právě proto jsem komedii v knize
věnoval tolik prostoru,“ dodal. Představení knihy
se zúčastnil i někdejší ředitel barrandovských
studií Václav Marhoul. „Zažil jsem tam
sedmdesátá léta, kdy jsem pracoval jako asis-
tent, pak dobu tak politicky laděných snímků, že
jsem musel odejít, a nakonec jsem se tam vrátil
jako ředitel v 90. letech, kdy se všechno bouřli-
vě měnilo,“ zavzpomínal. Autor i někdejší přímý
svědek barrandovského běhu dějin pak rukou
společnou novou publikaci vypravili do světa.
JM
Barrandov v průběhu věků
Letos už podvaadvacáté byly na veletrhu
uděleny Ceny Akademie scince fiction, fan
tasy a hororu. Vedle ocenění v kategorii nej
lepší povídka, nejlepší fantasy a dalších byla
letos udělena i zvláštní cena za dlouholetou
práci pro tento žánr, která připadla zaklada
telce a do loňského roku ředitelce veletrhu
Svět knihy Praha Daně Kalinové.
Letos udělené ceny:
• Nejlepší SF: Kim Stanley Robinson:
Roky rýže a soli (Laser-books)
• Nejlepší fantasy a horor: M. R. Carey:
Všemi dary obdarovaná (Host)
• Nejlepší původní česká nebo slovenská
kniha: Vilma Kadlečková: Mycelium 5 –
Hlasy a hvězdy (Argo)
• Nejlepší povídková kniha: George
R. R. Martin – Gardner Dozois (eds.):
Darebáci (Argo)
• Nejlepší povídka: Barbora Vrobelová:
Hlavní chod (Mlok 2016)
• Nejlepší překlad: Richard Podaný:
Vodní nůž
• Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka:
Jana Šouflová: Neočekávané dýchánky
• Počin roku: Antonín K. K. Kudláč
za knihu Anatomie pocitu úžasu (Host)
• Nejlepší nakladatelství: Argo
• Nejlepší časopis: XB-1 (sest. Vlado Ríša)
• Cena za dlouholetou práci pro SFFH:
Alexandra Pavelková,
• Zvláštní cena: Dana Kalinová
• Kniha roku: Alastair Reynolds: Prefekt
(Triton)
Vítězové Akademie
SFFH za rok 2016
k zajímavému druhu literární tvorby, kterému se
věnuje už pět let. Navštěvuje vždy nějaké jím
doposud neznámé místo na světě a píše z toho
to místa reportáže, které musejí vyjít do 24 ho
din po jeho návštěvě. Aleš Šteger totiž tvrdí, že
nejintenzivnější pocit z nějakého místa, včetně
specifičnosti jeho životního stylu, vnímáme bez
prostředně v prvních chvílích svého pobytu.
A právě tento vzácný vjem se snaží zachycovat
ve svých textech. Málokterý literární počin tak
naplňuje letošní heslo veletrhu – Genius loci
v literatuře. RaŠ
Petr Szczepanik a Václav Marhoul
Petr Borkovec a Aleš Šteger
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/Sál sci-fi a fantasy byl v sobotu odpoledne doslova nacpaný k prasknutí. Svou třetí knihu zde
za účasti významných hostů představila Marcela Remeňová.
V jedenácti letech jen málokdo tráví volný čas
psaním románů. Přesně v tomto věku však Mar
cela Remeňová začala tvořit první díl své série
Osm světů. O dva roky později už byla kniha Se
známení vydána a kladně přijata recenzí. Dnes
je autorce sedmnáct a píle ji rozhodně neopusti
la. Na svém kontě má už tři knihy a ta poslední,
Rodina, nově vychází také jako e-kniha.
„Snažím se hlavně nepsat černobíle,“ říká
spisovatelka o svých příbězích, „žádná postava
není jen dobrá nebo jen zlá a každá má pro své
jednání nějaké ospravedlnění.“ Tvořit romány ve
školním věku není jednoduché. Autorka i proto
za největší oporu považuje své rodiče, kteří jsou
obvykle těmi prvními, kdo si nové části děl pře
čtou. Na obzoru už se také rýsuje čtvrtý díl fan
tasy série Osm světů. „Jsem se psaním zhruba
v polovině, mohl by být hotový příští rok na jaře,“
říká Remeňová.
Jen slova chvály má pro mladou spisovatelku
také Alice Nellis, jeden z hostů tohoto progra
mu. „Marcela má velký talent, ale hlavně i ob-
rovskou píli a pokoru. Přitom být spisovatelem je
těžká práce.“ Ukázky z třetího i připravovaného
čtvrtého dílu přečetl herec Radek Hoppe. Na
závěr proběhl křest e-knihy Rodina, kvůli nezle
tilosti autorky však jen dětským šampaňským.
OnŠ
Fantasy světy
mladé autorky
Jen málokterou zemi miloval Terry
Pratchett tak jako Českou republiku,
kde se mu vždy dostalo toho nejvřelejšího
přivítání. V neděli v poledne se na toho-
to významného autora vzpomínalo v Sále
sci-fi a fantasy. Program moderoval Jiří
Walker Procházka.
Pratchett vždy v Česku patřil k nejoblí
benějším fantasy spisovatelům. Není proto
divu, že beseda přilákala téměř stovku ná
vštěvníků! Daří se zde i různým fanouškov
ským spolkům. Klub Terryho Pratchetta
sdružuje stovky věrných fanoušků Úžasné
Zeměplochy a každoročně pořádá množství
tematických pořadů. Nejen o nich přišla ho
vořit jejich organizátorka Věra Liptáková. Ta
se také podílela na divadelním zpracování
Pratchettových románů v Divadle v Dlouhé.
Hry Soudné sestry a Maškaráda čili Fantom
Opery nasbíraly více než 260 repríz a osob
ně je navštívil i sám autor. Příběhy ze série
Úžasná Zeměplocha jsou oblíbené i u ama
térských souborů. „A ochotníci si často
se Zeměplochou pohrají mnohem lépe než
profesionálové,“ dodává s úsměvem Liptá
ková.
Návštěvníci měli možnost si prohlédnout
i kalendář Klubu Terryho Pratchetta pro rok
2017. Je plný fotografií, na kterých v podá
ní cosplayerů můžeme spatřit různé cechy
z nejznámějšího spisovatelova světa. Autor
kou těchto fotografií je Hanina Veselá, fan
tasy spisovatelka známá knihami o hrdince
Magnólii, která byla také hostem letošního
veletrhu. Veškerý výtěžek z prodeje tohoto
kalendáře poputuje na výzkum Alzheimerovy
choroby, což je nemoc, které Terry Pratchett
po dlouhém boji v roce 2015 podlehl.
Besedy se měl původně zúčastnit i Jan
Kantůrek, dvorní Pratchettův překladatel.
Ten se sice nakonec zúčastnit nemohl, jeho
fanoušci se s ním ovšem budou moci se
tkat alespoň na letošním Festivalu Fantazie
v Chotěboři. OnŠ
Vzpomínka
na velikána
Zajímavé setkání se v sobotu po
poledni uskutečnilo v Lapidáriu, kde
se návštěvníkům veletrhu představil
čínský exilový spisovatel, hudebník,
básník a kritik tamního komunistic
kého režimu Liao I-wu. Své dílo
uvedl společně s plzeňským bás
níkem Ivo Huclem. „Liao strávil
kvůli své básni Krveprolití čtyři roky
po tvrdých čínských žalářích a právě
tam se naučil hrát na čínskou flét-
nu,“ uvedl Ivo Hucl hudební dopro
vod, o který se Liao postaral právě
na flétnu. Dále se hrálo na housle,
ale především recitovalo a předčí
talo. Liao, který už mnoho let žije
v exilu, i Ivo Hucl a další protago
nisté sobotního odpoledního pro
gramu, sklidili za své vystoupení
zasloužený potlesk. JM
Čínský disident na veletrhu
Marcela Remeňová a Alice Nellis
Liao I-wu a Ivo Hucl
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/Dunaj na
Vltavě 5
Komponovaný pořad se slavnostním vyhlášením
vítězů soutěže o nejzdařilejší překlad slovenského
textu do češtiny proběhl na veletrhu v neděli. Sou
těžící pracovali s úryvkem z knihy Vtedy v Lošonci.
Via Lošonc Petra Balka, která získala cenu čtenářů
v nejvýznamnější slovenské literární soutěži Anasoft
litera za rok 2015. Odborné porotě se k posouzení
sešlo celkem jedenadvacet prací, z nichž nejzdaři
lejší napsala Kateřina Zajícová (vlevo). JCh
Ve čtvrtek 11. května se na veletrhu sešli zástupci českých akademických a odborných na-
kladatelství, aby společně diskutovali o tom, jak nejlépe pomoci vědeckým publikacím. Svoje
zkušenosti nabídl Petr Valo (Karolinum), Alena Mizerová (Munipress), Hana Dziková
(UPOL), Eva Dibuszová (VŠCHT), Marie Kratochvílová (FHS UK) a Andrea Slováko-
vá (Nová beseda). Diskusi moderovala Martina Tlachová z Munipressu.
Jedním z ústředních témat debaty byl roz
por mezi dvěma obtížně slučitelnými úkoly, se
kterým se tato nakladatelství musejí vypořádat.
Na jedné straně chtějí vydávat špičkové knihy a
vybírat si k publikaci ty nejkvalitnější rukopisy.
Na druhé straně se od nich očekává, že budou
masově produkovat grantové výstupy a ve zbý
vajícím čase učit začínající akademiky, jak vů
bec psát odborný text. „Nemůžeme si vybírat
jen třešničky z dortu, musíme vydávat všechno,“
shrnula situaci Hana Dziková.
„Na rozdíl od jiných nakladatelství nemohou
být čeští univerzitní vydavatelé úzce specializo-
vaní. Pro ambiciózní autory jsou až druhou vol-
bou,“ řekl otevřeně Petr Valo. Alena Mizerová
k tomu poznamenala: „I vydavatelé nejširších
vědeckých výstupů však mají důležitou roli – mo-
hou autory motivovat a ukazovat jim, jak se kni-
hy dají dělat lépe, pokud se jim věnuje patřičná
péče. A to i ty, které by na komerčním trhu měly
jen malou šanci.“
Eva Dibuszová připomenula několik systé
mových překážek – hlavním evropským a svě
tovým problémem je nutnost vypořádat se se
systémem hodnocení vědy a tendence vydávat
„publikace pro publikace“. Nakladatelství jsou
tak často nucena vydávat i tyto knihy. Zde pak
záleží na edičních radách a šéfech, aby si doká
zali prosadit, s jak kvalitní knižní produkcí jsou
ochotni spojit své jméno.
Panelisté zdaleka nestihli vyřešit všechny ote
vřené otázky. Prozradili ale, že už začali spolu
pracovat na tvorbě společných standardů a že
se ve společných debatách chystají v blízké
době pokračovat. Jak se říká ve světě „It‘s for
science – je to v zájmu vědy“.
Jak (v Česku) publikovat vědu?
Redaktor Týdeníku Echo Jiří Peňás poně-
kud pozměnil koncept besedy s předními
českými spisovateli. Namísto avizovaných
několika předních českých spisovatelů uvedl
jen jednoho se slovy: „Proč zvát více spiso-
vatelů, když tu máme Ondřeje Štindla, a ten
stačí.“
Jistě, Ondřej Štindl je autor rozhodně za
jímavý a určitě není ztrátou mu věnovat plochu
50 minut v rámci intenzívního dialogu. Zvlášť,
pokud se spolu s moderátorem ze společného
redakčního působení dobře znají. Beseda tak
slibovala „hlubší ponor“ bez zbytečných orna
mentálních zdvořilostí. A na zdvořilostní polohu
skutečně nedošlo. Naopak. Oba diskutující ja
koby se příliš báli, aby jejich rozhovor nepůsobil
„veletržně“ či „školometsky“, začali blazeovaně
plout po povrchu a své vystoupení tak trochu
zahazovat. Jakoby oba odmítali tvar poctivého
literárního rozhovoru. Jiří Peňás si dával zále
žet na tom, aby vypadal nahodile, nepřipraveně
a hlavně silně nad věcí (rozuměj nad společným
dialogem) a Ondřej Štindl zase několik vyřče
ných a slibně polemických otázek nezvedl a za
hodil je stručným odbytím ve stylu: „je to tak.“
Nakonec návštěvníci byli přece jen „vpuštěni“
k alespoň letmým pohledům na autorovu meto
du tvůrčího psaní, takže se dozvěděli, že Ondřej
Štindl si své rukopisy po sobě čte nahlas a díky
této autokontrole ještě řadu věcí vypustí či pře
dělá, že se při inspirací nechá silně vést smys
lovými vjemy, že nepíše ani pomalu ani rychle
a že se jeho psaní odvíjí od základního autor
ského plánu, byť tento svůj plán nemívá úplně
do detailu promyšlen. Po 30 minutách moderá
tora dohnal jeho odmítavý postoj ke klasickému
tvaru literární debaty. Marně vyzýval početné
návštěvníky, aby se i oni připojili se svými dota
zy. Beseda byla vedena natolik subjektivně, že
nikdo z publika nenašel odvahu do ní vstoupit.
RaŠ
Salon týdeníku Echo
Jiří Peňás a Ondřej Štindl
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/V sobotu se na veletrhu představila norská novinářka, fejetonistka a spisovatelka Selma
Lønning Aarø.
Vlastně je velmi smutné, že tato autorka, kte
rá má ve své bibliografii již řadu děl, meziná
rodního věhlasu dosáhla až útlejším románem,
jehož výchozí situace je prvoplánově pikantní,
až skoro posouvající hranice tabu v hlavním,
nepokleslém proudu literatury. O co jde? O nic
méně než o emancipovanou ženu, která v životě
dosáhla řady úspěchů a ke kompletaci životního
štěstí jí chybí už jen „dosažení“ orgasmu. Zavře
se tedy s vibrátorem na týden sama do ložnice,
nechá plynout rodinný život svojí cestou … a na
občasné dotazy svého manžela odpovídá slib
ným „Už budu!“.
Sympatická autorka uvěřitelně vyargumento
vala, že k napsání knihy ji nevedl jen kalkul, ale
zejména korektní pohnutky. Ženy jsou podle ní
skutečně pod obrovským (zejména mediálním)
tlakem, kdy se musí vyrovnat nikoliv s jednou
trojjedinnou, ale rovnou se třemi v podstatě
navzájem se vylučujícími rolemi. Rolí úspěš
né emancipované ženy, která dokáže profesně
uspět, rolí matky, která vychová své potomky,
a rolí milenky, která si „udrží“ svého partnera
a naplní jeho očekávání. Zatímco s prvními dvě
ma rolemi se dnešní ženy v průměru jakž takž
vyrovnají, ta třetí role může někdy opravdu „skří
pat“. A na to chtěla norská autorka poukázat
a tematizovat to prostředky, které jdou až na
samý okraj akceptovatelné literatury. Meziná
rodní ohlas románu jí však dal za pravdu.
RaŠ
Už budu! aneb O choulostivé literatuře
korektně a jen s mírným uzarděním
Polský reportér Mariusz Sczygiel se pus-
til do zajímavého projektu, začal po světě
hledat pravdu. Ptá se lidí v taxíku, v letadle
i na veletrhu Svět knihy Praha.
„Každý novinář ví, že pravda je, když máte
fakta ověřená z několika důvěryhodných zdro-
jů. Fakta jsou pravda,“ uvedl zajímavé setkání
moderátor a novinář Petr Vizina. „Tak schválně,
jakou barvu má vaše sako,“ reagoval na to Mari
usz Sczygiel. „Vínovou,“ odpověděl Petr Vizina.
Pak se Mariusz obrátil do plného sálu se stej
nou otázkou a dostalo se mu několik různých
odpovědí. „Vidíte, někdo řekne, že je červené,
jiný, že vínové, další ho vidí jako kaštanové. Kdo
má pravdu?“ ptal se Mariusz. „Každý má svou
pravdu, takže i novinář, když něco napíše, je to
jeho pravda, protože každý reportér má právo na
své dojmy,“ vysvětloval Mariusz. „Pravda není
absolutní, protože jsou sice daná fakta, ale záleží
na tom, jak ta fakta pojmenujete. Každý člověk
na zemi je v danou chvíli v jiném bodě, z něhož
se dívá na svět, a z každého toho bodu je pohled
na pravdu jiný.“ Spouštěcím momentem pro ne
obvyklý projekt, který Mariusz nazval jednoduše
Pravda a v němž se ptá lidí po celém světě na
tu jejich pravdu, byla myšlenka, kterou objevil
v jedné knize. „Stálo tam: Život je hodnotný,
když dospějeme k nějaké pravdě, myšlence,
pravidlu. A to byl ten moment, kdy jsem si řekl,
že se budu lidí ptát, k jakému životnímu pravidlu
dospěli. Tehdy jsem si sedl do taxíku a právě ta-
xikář byl první, koho jsem se na jeho pravdu ptal.
A od té doby se ptám všech a všude. Kritérium
je, aby ta pravda nebyla banální, protože občas
někdo řekne něco banálního, jako třeba, že jeho
životním pravidlem je vážit si lidí. To je banální
odpověď, ale mě to neodradí a ptám se ho dál.
Často se pak stává, že za touto banalitou je za-
jímavý příběh, a tím pádem už ona banalita ba-
nální není,“ vysvětloval Mariusz, jak své pravdy
sbírá. „Dá se tedy říct, že pravda tím získá jakési
tělo,“ dodal Petr Vizina. „Pravda má tělo, to je
hezky řečeno. Tuhle pravdu si odvezu z tohoto
veletrhu,“ smál se Mariusz závěrem setkání.
JM
Hledání pravdy
Nejevropštější
umění, román
Ze sobotní besedy o psaní románu a jeho
významu pro evropskou literaturu ve vzdu
cholodi Gulliver. Diskutovali Aleš Šte-
ger, José Luis Peixoto a Goce Smi-
levski, moderoval Guil
laume Basset.
Selma Lønning Aarø
Mariusz Sczygiel
Aleš Šteger
José Luis Peixoto
Goce Smilevski
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/Hilde Domin, zřejmě nejvýznamnější němec-
kou lyrickou básnířku 20. století, představila
v sobotním pořadu v prostorách Lapidária
spisovatelka a její blízká přítelkyně Marion
Tauschwitz.
Český čtenář zná prozatím poezii Hilde Do
min jen z kusých časopiseckých překladů, ov
šem obšírnější výbor by se měl objevit na našem
knižním trhu počátkem příštího roku. Německá
básnířka, která měla velmi blízko k českým dě
jinám a velmi citlivě reagovala na události roku
1968, je zajímavá nejen svojí tvorbou, ale i dra
matickým životním osudem. Pocházela z boha
té židovské rodiny, studovala na univerzitách
v Heidelbergu a Berlíně, kde se seznámila se
svým pozdějším manželem Erwinem Walterem
Palmem. Právě on sehrál v jejím tvůrčím životě
rozporuplnou roli. Po dlouhá desetiletí přezíral
její umělecké ambice – „Když žena píše, bere
mi múzu!“ Proto si na počátku 60. let pro své
první publikované sbírky zvolila pseudonym
Domin podle Dominikánské republiky, kam se
oba manželé před lety uchýlili. Zavedl je sem
osud německých židovských emigrantů přes
mussoliniovskou Itálii a válečnou Anglii. Marion
Tauschwitz obšírně rekonstruovala životní dráhu
Hilde Domin v přímé souvztažnosti s ukázkami
z její poezie a na základě archivu několika tisíc
dopisů nalezených po její smrti v roce 2006.
Působivě tak shrnula takřka neuvěřitelný život,
který lze uzavřít vlastními slovy Hilde Domin:
„Opřela jsem si nohy do vzduchu a unesly mě.“
IK
Hilde Domin: německá básnířka
O pozoruhodném osudu černošského učence na vídeňském dvoře píše ve své poslední knize
maďarský spisovatel Gergely Péterfy, další ze zahraničních hostů letošního veletrhu.
Angelo Soliman se v době nastupujícího osví
cenství stal podivuhodným úkazem. Narodil
se na území dnešní Nigérie a v dětském věku
byl jako otrok přivezen do Evropy. Zde se mu
dostalo vzdělání a postupně sloužil na dvorech
významných šlechtických rodů Lobkowiczů
a Liechtensteinů. V roce 1783 vstoupil do ví
deňské lóže Svobodných zednářů, kterou poz
ději vedl jako velmistr. Potkal se zde například
s Haydnem nebo Mozartem. I přes své postave
ní a křesťanskou víru se však po smrti nedočkal
důstojného odpočinku. Jeho tělo bylo mumifi
kováno a se suknicí z pštrosích per vystaveno
v muzeu jakožto „divoch z Afriky“.
Nejen o Solimanově životě pojednává Pé
terfyho román Vycpaný barbar, oceněný v Ma
ďarsku jako kniha roku 2014. Dějem prostupuje
i osud maďarského osvícence Ference Kazin
czyho, Solimanova blízkého přítele. Ten je celý
život odstrkován na okraj společnosti a nějaký
čas stráví i na brněnském Špilberku jako vězeň.
Dnes bývá řazen k nejvýznamnějším maďar
ským obrozencům a jazykovědcům.
Kniha Vycpaný barbar vychází v češtině
v překladu Roberta Svobody.
OnŠ
Barbar mezi zednáři
Psát znamená zpochybňovat, proměňo
vat falešné ideologie v reálné vnímání do
minance mimo rámec „alternativních fak
tů“. Psát znamená utkávat se s tím, co nás
utlačuje. Je však pero skutečně silnější
meče? V besedě na toto ožehavé téma ve
vzducholodi Gulliver v Centru současné
ho umění DOX účinkoval čínský disident
Liao I-wu a česká angažovaná spisova
telka Radka Denemarková, modero
vala Kateřina Procházková.
Zápas mezi spisovatelem a autoritou
Liao I-wu, Kateřina Procházková a Radka Denemarková
Marion Tauschwitz
Gergely Péterfy
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/Vydal: Svět knihy, s.r.o. v Nakladatelství Jalna | redakce: Jana Chalupová, Ilja Kučera, Jana Marxtová, Radek Šofr, Ondřej Šofr | technická redakce: Jiří Sládeček | překlad: Lukáš Houdek | grafický návrh
a sazba: Jiří Sládeček ml. | Foto: Jiří Sládeček, Martin Šust, Jáchym Sládeček | tisk: MHTisk, s.r.o. | uzávěrka 14. 5. 2017. • Published by Svět knihy, s.r.o. in Jalna Publishers | Editorial staff: Jana Chalupová,
Ilja Kučera, Jana
Marxtová, Radek Šofr, Ondřej Šofr | Technical editing: Jiří Sládeček | Translation: Lukáš Houdek | Graphic design a typesetting: Jiří Slá
deček ml. | Photo: Jiří Sládeček, Martin Šust, Jáchym
Sládeček | Print: MHTisk, Ltd. | Deadline 14. 5. 2017 | Neprodejné – Not for sale
Statistika literární festival
Počet účinkujících: 636
Počet programů: 486
Počet výstav: 20
Počet zemí a regionů – účinkující
v programech: 27
Belgie, Česká republika, Čína, Dánsko, Finsko,
Francie, Irsko, Izrael, Kanada, Maďarsko,
Makedonie, Německo, Nizozemsko, Norsko,
Peru, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rusko,
Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko,
Švýcarsko, Ukrajina, USA, Velká Británie
Statistika veletrh
Počet vystavovatelů: 396
Počet stánků: 205
Plocha: 3.412 m2
Počet registrovaných odborných návštěvníků: 682
Počet akreditovaných novinářů: 237
Počet návštěvníků: 44.000
Počet zemí a regionů – vystavovatelé: 31
Bělorusko, Česká republika, Čína, Dánsko,
Finsko, Francie, Indonésie, Irsko, Island, Itálie,
Izrael, Japonsko, Kanada, Maďarsko,
Německo, Nizozemsko, Norsko, Peru, Polsko,
Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Skotsko,
Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko,
Tchaj-wan, Ukrajina, USA, Velká Británie
Celkem na veletrh a festival přijeli hosté
ze 33 zemí světa.
Ve speciální expozici se představilo devět
Kreativních měst literatury UNESCO –
Barcelona, Dublin, Edinburgh, Heidelberg,
Krakov, Lublaň, Lvov, Nottingham a Óbidos.
Zároveň z těchto měst přijeli na veletrh
i autoři či literární vědci.
SVĚT KNIHY PRAHA 2017 v číslech
24. MEZINÁRODNÍ
KNIŽNÍ VELETRH
A LITERÁRNÍ FESTIVAL
VÝSTAVIŠTĚ
PRAHA
HOLEŠOVICE
TÉMATA ZAMĚŘENÁ NA:
KOMIKS
VÝROČÍ ČESKÝCH DĚJIN – „OSMIČKOVÉ ROKY“
10.–13. 5. 2018
SVĚT KNIHY PRAHA
SVETKNIHY.CZ
http://www.floowie.com/sk/citaj/veletrzni-listy-32017/