Velká kniha neobyčejných zvířat - Franz Kafka - Proměna

1

2

3

Když se Řehoř Samsa jednoho dne probudil z hrůzného snu, zjistil, že se proměnil v odporného brouka. Ležel na tuhých zádech a před očima se mu míhaly tenké nožičky, které nebyly schopné rozumného pohybu. Ale venku pršelo, což ho příjemně navnadilo, aby si ještě chvilku pospal. Pokusil se tedy obrátit na pravý bok, protože tak usínal nejraději. Ale ač se snažil sebevíc, vždy se zase zhoupl zpátky na záda. Po chvilce vztekání zavadil pohledem o přísně tikající budík na prádelníku a zhrozil se. Bylo už půl sedmé a on si náhle vzpomněl, že mu v pět hodin ujel vlak do práce, kde pracoval jako obchodní cestující. Další vlak odjížděl v sedm hodin, a zrovna když přemítal nad tím, co všechno si musí rychle zabalit, ozval se zpoza dveří do pokoje hlas jeho matky: „Řehoři, už je tři čtvrtě na sedm, neměl jsi už dávno být na cestě do práce?“ Řehoř se pokoušel matce obšírně vysvětlit, proč zaspal a že už si balí věci a pojede dalším vlakem, který určitě stihne, ale jazyk se mu podivně lepil na patro a z pusy vycházel jen jakýsi pisklavý hlásek, v kterém se ztrácela všechna složitější slova, a tak se zmohl jen na krátkou odpověď. „Ano, už jdu maminko, neboj se!“ Řehoř pochopil, že musí vstát. Zakmital svými spodními zakři- Franz Kafka Proměna 91

92 Proměna venými nožičkami a shodil tak ze sebe peřinu. Až když se pokusil dostat část svého těla z postele, uvědomil si, jak je vlastně široký. Po několika marných pokusech o vzpřímenou polohu začaly ho- diny odbíjet sedm hodin. Řehoř, vyčuhující polovinou svého ne- skladného těla z postele ven, si uvědomil, že si pádem může ošk- livě poranit hlavu. Vtom zazvonil zvonek. Podle hlasu ihned poznal, že je to pan prokurista, tedy zmoc- něnec firmy, pro kterou Řehoř pracoval. Zděšením se vymrštil z postele a přistál s tichým žuchnutím na svém pružném hřbetu. Při pádu se ale přeci jen praštil do hlavy, kterou si v bolestných návalech třel o koberec. „Tam uvnitř něco spadlo,“ zbystřil hned prokurista ve vedlej- ším pokoji. „Je tu pan prokurista, Řehoři,“ vysvětloval trochu zbytečně otec. „Otevři, ať o tebe nemusíme mít starost.“ „Ne,“ odpověděl potichu Řehoř a za druhými dveřmi se v tu chvíli rozplakala jeho sestra. „No tak, pane Samso,“ promluvil vážněji prokurista, „měl jsem za to, že jste zodpovědný člověk! Obchodník občas musí přemoci i nějakou tu nemoc, a proto vás žádám jak za vaše rodiče, tak také za vašeho šéfa, abyste neprodleně otevřel dveře a vysvětlil celé to- hle trapné vyčkávání.“ „Už vstávám, pane prokuristo,“ hájil se Řehoř. „To je hrozné, jak člověka dokáže překvapit nemoc, ještě včera jsem byl zdravý jako rybička a dnes ráno to na mě přišlo z ničeho nic. Nic se ne- strachujte, v osm hodin pojedu vlakem do práce, vyřiďte to prosím

93 Franz Kafka panu šéfovi,“ chrlil ze sebe o překot jedno slovo přes druhé. A za- tímco hovořil, snažil se zvednout podél prádelníku a přejít až ke dveřím, aby otevřel. „Rozuměli jste tomu?“ zeptal se zmatený prokurista. „Markéto, honem k lékaři, Řehoř je nejspíš vážně nemocný!“ zavolala matka na jeho sestru. „Připadalo mi to jako zvířecí skřeky,“ brumlal si pro sebe pro- kurista a Řehoř pochopil, že mu nerozumí. Bylo až s podivem, že ho to vůbec nevyvedlo z míry, spíše ho to naopak uklidnilo. Tiše a odhodlaně se sunul podél nábytku blíže ke dveřím, až se svýma lepkavýma nožičkama opřel o kliku. Přestože neměl žádné zuby, objevil obrovskou sílu ve svých čelistech. Díky nim se mu poda- řilo otočit klíčem v zámku i navzdory bolesti, kterou při tom cítil v ústech. Když v zámku konečně cvaklo, položil svou hlavu na kliku a ce- lou svou vahou tlačil na dveře, aby je otevřel. Jakmile ho spatřil prokurista, zakryl si ústa ohromením. Otec jen zaťal pěsti a mat- ka klesla v kolenou. „Nic se neděje, pane prokuristo, už můžeme jet, jen se sbalím. Prosím, buďte ke mně trochu shovívavý, víte, že mám na starosti celou rodinu a moje práce je tedy pro nás velice důležitá,“ omlou- val se Řehoř. Pan prokurista ale nerozuměl. Místo toho couval bojácně zpát- ky ke vchodu a Samsu přitom nespustil z očí. Řehoř věděl, že musí něco udělat, jinak mu uteče z bytu. Pustil se dveří a s úža- sem zjistil, že jeho malé nožičky dávají konečně smysl. Věděl, že

94 Proměna

95 Franz Kafka nyní je schopen rozběhnout se kamkoliv se mu zachce, a tak také udělal. Tím ale pana prokuristu definitivně vyděsil. Otočil se na patě, vyběhl z bytu, začal brát schody po dvou, a než stačil Řehoř cokoliv udělat, byl pryč. První se vzpamatoval otec. Vzal do ruky hůl, kterou si tu v hrůzném úprku zanechal pan prokurista, a za- čal s ní máchat Řehořovi před obličejem a strašlivě dupat. Samsa pochopil, že by měl zalézt zpět do svého pokoje. Natočil se ke dve- řím, ale když se jimi snažil co nejrychleji protáhnout, uvízl v nich. Snažil se postupovat stále dál, aby vyhověl otci, dokonce i přes to, že si svůj krunýř bolestivě odíral o druhé, zavřené křídlo dveří. Otec nakonec do Řehoře udeřil takovou silou, až poskočil s krvácejícím bokem dopředu a ocitl se konečně zpět ve svém po- koji. Stmívalo se. Řehoř se probudil z mátožného spánku a ihned ucítil bolest v poraněném boku. Při prvním pokusu o pohyb zjis- til, že má pohmožděné nohy, dokonce jednu za sebou jen bezvlád- ně táhne. Řehoř se přiblížil opatrně ke dveřím a pomocí tykadel osahával prostor před sebou, aby nenarazil a neztropil rámus. Jaká byla jeho radost, když zjistil, že na podlaze leží hluboká miska mléka, v které plavou kusy chleba. Zabořil tedy svou hlavu až po oči do misky, ale ihned zjistil, že mu mléko nechutná. To bylo krajně podivné, protože kdysi ho

96 Proměna doslova miloval, což věděla i jeho sestra Markéta, která zcela jistě jídlo připravila. Smutně se tedy odebral pod postel, kde bylo dostatek prostoru, aby se do něj nasoukal svým krunýřem. Podřimoval až do rána, kdy přišla jeho sestra, která s údivem shledala, že se jídla ani ne- dotkl. Ve své dobrotě tedy nahradila mléko celou škálou jídel, čer- stvých i zkažených, aby zjistila, co mu vlastně chutná. Pak zase rychle odběhla z pokoje a zamkla za sebou na znamení, že si může udělat úplné pohodlí. Řehoř se vrhl na zkažený sýr a další odporné věci. Čerstvého jídla se vůbec nedotkl. Po dlouhé chvíli, kdy už si byla jeho sestra jista, že musí být s jídlem hotov, otočila klíčem v zámku na zna- mení, že vstoupí do pokoje. Řehoř se opět schoval pod postel, do- kud jídlo nesklidila. A tak to chodilo každý den. Vzhledem k tomu, že byl teď Řehoř celé dny zavřen sám v míst- nosti, trávil čas postáváním u zdí a nasloucháním, co se v bytě děje. Zjistil, že z domu odešla služka a otec s matkou řeší finanční problémy, jelikož hlavní příjem rodiny sestával právě z Řehořova platu. V takových chvílích mu bylo vůbec nejhůř, styděl se za sebe a litoval toho, že nemůže rodině pomoci ve finanční tísni. Rodiče postávali často jen před vchodem do pokoje a vždy se své dcery při úklidu či výměně jídla vyptávali, jak je na tom jejich syn. Svou matku však Řehoř přeci jen spatřil. Markéta se totiž jednoho dne rozhodla, že vynese z pokoje všechen nábytek, kte- rý by mohl jejímu bratrovi překážet. Všimla si totiž podle slizkých čar na stěnách a stropě, že si Řehoř přes noc rád leze křížem krá-

97 Franz Kafka žem po stěnách a nejraději ze všeho dumá na stropě, kde se mno- hem lépe dýchá. Aby matku nevystrašila, přehodila přes postel, pod kterou se Řehoř vždy schovával, velké prostěradlo, jež zakrylo i ten malý kus prostoru, kterým bylo možné Řehořovu novou po- dobu spatřit. „Pojď dál, není ho vůbec vidět!“ pozvala matku do pokoje po tom, co ho sama předem zkontrolovala. Řehoř se neodvážil ani vykouknout zpoza prostěradla, jako to dělal jindy. Nechtěl matku vystrašit a prozatím ho těšilo, že se od- hodlala a do jeho pokoje vůbec vešla. „Nebude na Řehoře ten prázdný pokoj působit skličujícím do- jmem?“ zeptala se matka své dcery při práci. „Nevím, proč by mělo,“ odpověděla Markéta rozhodně. „A nebude…“ zašeptala opět matka, na chvíli se odmlčela, a pak svou větu s námahou dokončila, „nebude to vypadat, jako že už mu nedáváme žádnou naději?“ Řehořova sestra jen rozhodně zakroutila hlavou a z pokoje začaly pomalu mizet jednotlivé kusy nábytku, které byly spoje- ny s neskutečným množstvím Řehořových vzpomínek, a tak není divu, že čím prázdnější pokoj začínal být, tím méně v sobě nachá- zel Řehoř Samsa své vlastní lidskosti. Rozhodl se tedy vyběhnout ven a svým tělem bránit alespoň jednu z věcí, jež v pokoji ještě zůstaly. Po chvilce váhání si vybral starý obraz paní v koženém kabátu, ke kterému vylezl a zakryl ho celým tělem. Jen co se obě vrátily do pokoje, spatřila Řehoře jeho sestra,

98 Proměna která matce hbitě zakryla oči a tichým, relativně vyrovnaným hla- sem rozhodla: „Ten nábytek je hrozně těžký, matko, co kdyby- chom si obě na chvilku odpočaly?“ To ale matku zneklidnilo. Neodolala, ohlédla se po místnosti, a když spatřila černou skvrnu na stěně, sesunula se k zemi. Ře- hořova sestra rychle běžela do druhého pokoje pro medikamenty, aby matku z mdloby co nejrychleji probrala a Řehoř sám se roz- hodl ji následovat. Cítil se za všechno zodpovědný a chtěl být ná- pomocen, i když mu docházelo, že po jeho proměně ho nikdo o po- moc ani nežádá. Doběhl do pokoje právě ve chvíli, kdy sestra vybíhala zpět za matkou a rozčílením přibouchla dveře. Řehoř byl uvězněn. Nemohl se udržet, začal nervózně běhat po stropě a stěnách bytu, obratně se přitom vyhýbal nábytku, když vtom uslyšel zvonek. Markéta se rozeběhla ke dveřím. Přišel otec. „Co se děje?“ udeřil hned na svou dceru. Podle jejího bledého obličeje ihned poznal, že v domácnosti není cosi v pořádku. „Řehoř utekl a maminka omdlela.“ Pak bylo chvíli ticho, které narušovaly jen pravidelné rány otcových bot. Dveře se otevřely a rozzuřený otec vstoupil do míst- nosti. Chvíli se honili po místnosti, respektive Řehoř utíkal, co mu nožičky stačily, kdežto jeho otci stačil vždy jen jeden krok, než Ře- hoř zase změnil směr běhu. To otce dopálilo, hmátl do mísy plné jablek a začal je pálit jedno za druhým po odporném hmyzu. Prv- ní z nich se neškodně svezlo po krunýři, pak se ale otec napřáhl, prudce hodil a jedno z jablek se Řehořovi zarylo tak hluboko do

99 Franz Kafka krunýře, že ho to na okamžik zcela ochromilo. Ale ještě před tím, než oslepl, stačil zahlédnout, jak k otci běží matka a prosí ho, aby Řehoře nezabíjel. Po měsíci stonání se skoro vůbec nic nezměnilo. Jedna věc ale přeci jen Řehoře potěšila. Vždy večer kolem osmé hodiny, kdy celá rodina posedávala v obývacím pokoji, se otevřely dveře i k němu do pokoje a on už mohl jaksi legálně poslouchat, o čem si rodi- na povídá. Zjistil, že nemocný otec začal za mrzký plat posluhovat úředníkům v bance, matka začala prát prádlo lidem z okolí a sest- ra běhala za hospodským pultem. To vše, aby si celá rodina udrže- la tento byt, který byl poněkud nepraktický a příliš veliký. Matka dokonce začala prodávat i některé rodinné šperky. A oba rodiče pronajali jeden z pokojů třem přísným pánům s dlouhými plno- vousy, kteří si přinesli vlastní věci, a původní nábytek tedy bylo nutno odstěhovat. Za několik dnů to tedy v Řehořově pokoji vypa- dalo jako v kůlně, kam se odkládá vše nepotřebné a kde s radostí bují pavučiny, prach a s tím vším i charakteristický zápach. Pokud byli tito pánové v obývacím pokoji, kde se jim podáva- lo jídlo, zavíraly se k Řehořovi dveře. Jednoho dne na to ale sest- ra zapomněla, Řehoř neodolal a pomalu, s velkými bolestmi v zá- dech, se sunul blíže ke dveřím, aby si prohlédl celou rodinu i nové podnájemníky. Všichni tři pánové seděli u stolu, kouřili své dýmky a prohlíželi si každý po jedné stránce novin. Ze čtení je vyrušila až Markétina hra na housle.

100 Proměna „Vadí snad pánům její hra? Můžeme přestat, budou-li si přát,“ zvolal otec z kuchyně, jako by vytušil, že pány vyrušil. „Ale ne, ale ne, spíše naopak. Nemohla by vaše dcera sem k nám, kde je přeci jen větší teplo?“ zvolal jeden z nich. Celá rodina se ihned vehnala do obývacího pokoje, otec se sto- janem na noty, matka s notami a Markéta s houslemi. Netrvalo dlouho a spustila. Řehoř neodolal a ještě se přisunul ke světlu, blíže ke své sestře. Než se nadál, zjistil, že celou hlavou již vyču- huje z místnosti. V obývacím pokoji si toho prozatím ale nikdo ne- všiml, jelikož všichni byli zaujatí hrou na housle. Když pány začala hra pomalu nudit, zašli k oknu, kde se po- lohlasem mezi sebou bavili a vyfukovali pohrdavě ze svých dýmek velké chomáčky dýmu. „Pane Samso,“ zvolal najednou jeden z nich a prstem ukázal na Řehoře. Otec se zhrozil a snažil se nájemníky zahnat zpět do jejich po- koje a celým svým tělem clonit tak, aby ten odporný hmyz nevidě- li. Když je ale otec dostrkal až k jejich pokoji, promluvil prostřední z pánů: „Dávám okamžitou výpověď a vzhledem k tomu, v jakém stavu je vámi nabízený byt, buďte ještě rád, že nevznesu žalobu! Samozřejmě za nic, co mi dosud bylo od vás poskytnuto, nezapla- tím ani korunu,“ zvolal, odplivl si na zem a dupl nohou naráz. „My také dáváme výpověď,“ přitakali hned zbylí dva pánové. Otec si povzdechl, rukou naznačil jen jakési omluvné gesto a zničený se vydal zpět do obývacího pokoje, kde se zatím nikdo nehnul ze svého místa. Dokonce ani Řehoř.

101 Franz Kafka „Takhle už to dál nejde,“ zakřičela Řehořova sestra a začala vzlykat. „Musíme se ho zbavit, nebo nás všechny zničí.“ „Ale jak?“ ptal se otec. Markéta jen bezmocně pokrčila rameny. „Kdyby nám aspoň rozuměl… Kdyby totiž rozuměl, odebral by se do svého pokoje a pochopil by, že jeho přítomnost celou rodinu jen ubíjí,“ stěžovala si. Řehoř chtěl uposlechnout slov své milované sestry, a tak se za- čal pomalu otáčet. Musel si při tom pomáhat i hlavou, jelikož po- raněných nožiček už bylo tolik, že byl rád, že ještě udrží celé jeho tělo i s krunýřem. Rodina se nejprve lekla Řehořova pohybu, ale když zjistila, že směřuje zpátky do pokoje, opět se uklidnila. Jen sestra se za ním vydala. Důrazně zabouchla dveře a zamkla. Řehoře bolelo celé tělo, ale na rodinu vzpomínal s láskou i těs- ně před tím, než vydechl naposledy o brzké ranní hodině. Když ráno uklízečka zjistila, že je Řehoř mrtvý, zavolala na rodiče a poté se postarala o odklizení hubené, seschlé mrtvoly. Otec mezitím stihl všechny tři nájemníky vyhodit z bytu s ráznos- tí jemu vlastní. Kolem poledne přišla uklízečka, aby se pochlubila svou prací: „Tak co se týče té mrtvoly, s ní si už nemusíte vůbec dělat staros- ti, ta…“ Nedopověděla, otec ji zarazil rukou, matka s dcerou jen zvedly hlavy od vyšívání, ale hned se do své práce zase ponořily, aby vypudily drásavou myšlenku na Řehoře. Chvilku po tom, co služka odešla z bytu, oznámil otec nikomu a vlastně všem v místnosti: „Zejtra ji vyhodím a najdeme si do no- vého bytu jinou.“