Registrujte se
A2 – Autofikce – 03/2024
Málokterému žánru se v literatuře 21. století daří tak dobře jako autofikci. Ti, co viděli v postmoderně fikční spektákl, manýristické hračičkářství či ironické pošklebování intelektuálních elit, vítají vpád syrové, někdy i odpudivé každodennosti, nesmlouvavého hlasu marginalizovaných a utlačovaných a samozřejmě také autenticity či angažovanosti, jež se s autofikčním psaním většinou spojují. Pojem „autofikce“ zachraňuje literární marketéry i bezradné recenzenty – zdá se, že každý text, který se tváří jako osobní svědectví, je v nějakém ohledu „neliterární“ či „ne jen literární“, anebo prostě vykazuje žánrovou neurčitost, lze označit touto nálepkou. Pokud konfesijnímu vyprávění dodáme patřičnou senzačnost, bude se navíc i skvěle prodávat. Literární teoretici zase jásají nad tím, jaké fígle stran autorského sebeinscenování i skandální, leč uvěřitelné reálnosti příběhů dokážou emancipační autofikce předestřít.
„Prožijeme-li něco, ať už je to cokoli, získáváme nezadatelné právo o tom napsat,“ zdůrazňuje Annie Ernaux, na jejíchž prózách se autofikční postupy s oblibou demonstrují. Autofikční vyprávění se – nejen u francouzské nobelistky – často zaměřuje na traumatické události, aby předvedlo analytickou schopnost literárního psaní proměnit osobní zkušenost v obecnou. Události posledních týdnů – tragická střelba na pražské Filozofické fakultě – a potřeba bezprostřední reakce některých básníků (raději nebudu uvádět kterých) ovšem ukazují, že někdy je lepší mlčet a že i při vší snaze o upřímné osobní svědectví může být výsledkem trapná a jalová říkanka („tolik příběhů bez pointy / z jedné flinty“, „jak pálí taková ztráta / taky jsem táta“).
Autofikce nám ukazují, že míru autenticity stejně jako míru smutku nelze poměřovat, ale také jak tenká může být hranice mezi transgresí a exhibicí, mezi snahou vyslovit nevyjádřitelné trauma a bulvarizací. Jak náročné může být rozpustit se v myslích a životech druhých. Také ale přinášejí naději tím, že znovu objevují terapeutickou funkci vyprávění.
A2 je nezávislý kritický čtrnáctideník, který reflektuje kulturu v co nejširším pojetí, tedy včetně společenského dění a politiky. Vychází každou druhou středu a má 32 stran novinového formátu.Svým obsahem i přístupem se A2 snaží vytvářet alternativu k hlavnímu proudu, jehož specifika zároveň kriticky reflektuje.
Kategorie: Kultura
Počet stran: 1Datum publikování: 31.1.2024
