A2 - Nechtěné monumenty - 18/25

„Na pomnících je nejnápadnější, že je nevidíme. Stavějí se nepochybně proto, aby je všichni viděli, dokonce aby budily pozornost, ale zároveň jsou proti pozornosti něčím impregnovány, a ta po nich poslušně stéká jako kapky vody po olejovém povlaku,“ napsal v roce 1936 rakouský spisovatel Robert Musil, kterého dnes v ulicích evropských měst připomíná několik pomníků a řada pamětních desek, včetně té brněnské, z bílého mramoru. V čísle věnovaném monumentům budovaným v socialistických zemích během druhé poloviny minulého století se spíše než na jejich neviditelnost zaměříme na kontroverze či rozpaky, které dnes vyvolávají. Olejovým povlakem, po němž klouže naše pozornost, přitom nemusí být impregnovány jen umělecké kolosy reprezentující dobovou ideologii, ale i ideologické koncepty, skrze něž se k nim vztahujeme, včetně nejrůznějších nacionalismů. Síla, kterou „nechtěné monumenty“ dodnes působí, neplyne jen z jejich proporcí a designu, ale z politických střetů, jež označují. Je tu však ještě jedna síla: zvědavost. Anebo nostalgie. Pokus vkročit alespoň na chvíli do časoprostoru, jehož podmínky určovaly jiné ideologie, ale žili v něm velmi podobní lidé. A právě takovou zvědavost bychom rádi vyvolali.

Ondřej Klimeš, redaktor A2