České velkopřevorství

České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách MILAN M. BUBEN

2

3

4

MILAN M. BUBEN České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2018

© PhDr. Milan M. Buben, Ph.D., 2018 Illustrations © archiv autora, 2018 © Libri 2018 ISBN 978-80-7277-569-9 Poděkování Je mou milou povinností poděkovat všem, kteří mi byli nápomocni při této práci. Jsou to především: • Johannes princ z Lobkowicz, který nejen inicioval tuto práci, ale neustále mě při ní povzbuzoval a poskytl mi řadu důležitých in- formací. • Pracovnice Muzea středního Pootaví, zejména pak PhDr. Ivana Říhová (ředitelka), Mgr. Michaela Mikešová a další, které mi po- skytly velice cenné informace a písemnosti o strakonickém hra- du, stejně jako i jeho fotodokumentaci. • Mgr. Lenka Hellerová z českého velkopřevorství, která mi ochot- ně, nezištně a laskavě pomáhala ověřovat řadu informací a dat a umožňovala mi nahlédnout i do jinak nepřístupných prostor velkopřevorství, a to všechno nad rámec jejích pracovních po- vinností. • Pavel Maruška z českého velkopřevorství, který mne upozornil na některé řádové artefakty i mimo areál českého velkopřevor- ství včetně fotodokumentace. • Paní Daniele Bonucci, Lucia Gentile a Valeria Maria Leonardi z řádového ústředí v Římě za upřesnění řady informací a dat.

Obsah České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách . . . . . . . . . 7 Preceptoři, mistři, generální převorové, velkopřevorové, jejich náměstkové a prokurátoři v Čechách a v přivtělených zemích . . . . . . . 157 Prameny a literatura . . . . . . . . . 161 Summary . . . . . . . . . . . 171 Rejstřík . . . . . . . . . . . 172

8

9 České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách1 Johanité byli do Čech uvedeni knížetem Vladislavem II. (1140– 1172, od roku 1158 jako král toho jména I.) někdy v letech 1158– 1169 a stali se tak po benediktinech, premonstrátech a cisterciácích čtvrtým řádem, který v našich zemích zakotvil. Kníže Vladislav nepochybně řád poznal jako účastník II. křížo- vé výpravy do Svaté země (1147–1149) ve vojsku německého krále Konráda III. (1138–1152). Český kníže do Svaté země sice nedora- zil, ale mistr jeruzalémského špitálu (bl.) Raymond de Puy (1120– cca 1158/60) mu poslal po řádovém bratru Benediktovi symbolický klíč od řádového hradu Krac des Chevaliers, čímž mu tuto pevnost nabídl k eventuálnímu odpočinku při namáhavém tažení.2 Vlastní podnět však vyšel podle tradice roku 1158 od vyšehrad- ského probošta a panovníkova kancléře Gervasia († asi 1178) a jeho příbuzného (synovce nebo vnuka) podkancléře Martina, kteří vě- novali téměř veškeré své jmění na vybudování johanitské komen- dy.3 Pozemky však daroval panovník, a to od Újezda přes Kampu až 1 Literatura týkající se dějin českého velkopřevorství je poměrně skromná. Sou- stavněji se jimi zabývalo jen několik autorů, a to: Ludikar 1878 (převážně majet- kovou držbou), Feyfar 1882, Buben 1993 (stručně), Lifka 1993 (do roku 1848 se zaměřením na Radomyšl), Lobkowicz 1996, s. 254–260 (stručně s nepřesnost- mi), Skřivánek 1998 (po pádu Rhodu), Pořízka 2002 (pro léta 1870–1998), Buben 2002, s. 43–52 (stručně) a Červenka 2006 a 2007 (do roku 1857 se zřetelem na řá- dové představené a jejich znaky). V kostce pak Hamršmíd, In: OSN XIII. 1898, s. 586–588, Svátek 1970, s. 516–519, Jirásko 1991, s. 27–29, Řeholní život 1997, s. 15–19 a Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 140. 2 Lifka 1993, s. 73, Sire 1994, 190–193, Jan, In: Waldstein-Wartenberg 2008, s. 145, poznámka dole, Freller 2010, s. 39–40. 3 Ludikar 1878, s. 247, Podlaha IV. 1930, s. 497, Medek 1982, s. 63, Kadlec I. 1991, s. 131.

10 k patě (tj. ke konci) právě stavěného mostu (Juditina), tedy na jih od biskupského dvora, což dokládá dochovaná, leč nedatovaná listina (patrně z let 1165–1169). Podle nejnovějších poznatků historiků byl však pražský johanitský dům založen až kolem roku 1169, a nikoliv, jak se často uvádí, kolem roku 1158.4 Podkancléř Martin později vstoupil do řádu johanitů a stal se druhým preceptorem (1186/89–1194), jak byl tehdy nazýván nej- vyšší představitel řádu v Čechách, v Uhrách a v Rakousku. Centrem tohoto strategicky důležitého místa na levém břehu Vltavy byl kostel Matky Boží pod řetězem (Sancta Maria sub cate- na in pede pontis). Již název ukazuje, že chrám byl první budovou na této straně mostu a zároveň byl i nejstarším kostelem s řeholním domem na území pozdějšího Menšího Města pražského.5 Označení „pod řetězem“ se vysvětluje buď tím, že jím byla na noc uzavírána brána komendy (či samotný most), anebo jím přehrazovali řeku pro zadržování lodí a vorů, aby se usnadnilo vybírání cla (později byli johanité společně s křižovníky s červenou hvězdou na druhém konci mostu odpovědni za opravy mostu). Zároveň se komenda stala nejstarší základnou řádu johanitů severně od Alp a dnes i nejstarším okrskem řádu na celém světě.6 Ve středověku však bývala komenda označována jako „Beata Virgina in pede pontis“ (tj. Blaho- slavená Panna u paty mostu) a teprve v raném novověku se objevuje název „in pede pontis sub catena“, což spíše ukazuje na řetěz, jímž se zavírala nedaleká mostecká brána.7 Podle chrámového patroci- nia pak Čechové nazývali johanity „rytíři svatomářskými“.8 Existen- ce dokončené trojlodní románské baziliky je doložena k roku 1182 v konfirmační listině ze dne 23. 10. papeže Lucia III. (1181–1185). 4 Skopal 1993, s. 7–36. 5 O chrámu Panny Marie pod řetězem existuje poměrně bohatá literatura, ze- jména: Čechy III. sine dato, s. 54–55, Hlavsa sine dato, s. 172–173, Ruth II. 1904, s. 709–711, Poche 1958, s. 162–163, Hlavsa, Vančura 1983, s. 18–19, 45–46, 107, Ekert I. 1996, s. 260–272, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 457–461, Vlček 1999, s. 68–75, Skřivánek 2000, Skřivánek 2001, Cimler 2016, s. 274–291. 6 Schwarzenberg, In: Waldstein-Wartenberg 2008, s. 10. 7 Jan, in: Waldstein-Wartenberg 2008, s. 201, poznámka dole. 8 Ludikar 1878, s. 249.

11 Celé městiště bylo postupně opevňováno hradbami se třemi nebo čtyřmi věžemi s bránami a čtyřmi věžemi bez bran. Ze všech čtyř stran byl areál chráněn vodními příkopy a ramenem Vltavy (Čertovkou). Uvnitř hradeb byly později postaveny vedle kostela také komenda pro rytíře, dům pro kněze, špitál (zřejmě první praž- ská nemocnice), škola (dnes čp. 482), hospodářský dvůr, pivovar a domky (nejspíše jen tři) pro poddané a došlo také ke zřízení za- hrady a hřbitova. Tak vzniklo jakési samostatné městiště s vlastní řádovou jurisdikcí. Z opevnění johanitské komendy se zachovala věž při domě čp. 289/9. Původně byla trojposchoďová, v renesanci pak zvýšená o další patro, ovšem na širším půdorysu, což vytváří na jižní straně zajímavý výstupek. Vrcholek věže je dobře viditelný z průjezdu kněžského konventu. Přízní panovníků či velkých feudálů došlo záhy k  zakládá- Jediná věž, která se zachovala z původního opevnění řádového území na Malé Straně (v popředí mezi věžemi kostela Panny Marie pod řetězem).

12 ní dalších komend mimo Prahu. Tak krátce po roce 1146 vznikla komenda Mailberg v Dolních Rakousích k ochraně dálkové cesty uprostřed lesnaté a dosud řídce osídlené krajiny9. V Čechách byla první takováto komenda založena v Manětíně10 (od 1169 do husitských válek, resp. do 1483), a to na základě daru manětínského újezda králem Vladislavem I. Johanité tam pak zří- dili komendu, románský farní kostel sv. Jana Křtitele a klášter joha- nitek (1182). Ještě předtím (roku 1175) daroval velmož Petr Milho- stův řádu 15 vsí, avšak jeho matka, která později odešla z kláštera, se zmocnila duchovní i světské správy řeholního domu. Zároveň odňala řádu oněch 15 vsí a věnovala je Strážcům Božího hrobu v Praze na Zderaze. Pan Petr zemřel jako člen řádu johanitů ve Sva- té zemi, jak se zdá při pádu Jeruzaléma 2. 10. 1187. V roce 1188 papež Klement III. (1187–1191) sice nařídil vrácení statků, ale až v roce 1194 se dospělo k řešení. Sporných 15 vsí bylo rozděleno na polovinu, přičemž jedna připadla Milhostovu synovi Milhostu ml. a druhá johanitům. Pak byl Manětín a jeho statky přímo podřízen pražskému ústředí řádu.11 Téhož roku 1169 daroval král Vladislav I. a jeho bratr Jindřich johanitům rozsáhlé pozemky u dnešního Ústí nad Labem. Řádové centrum se patrně nacházelo ve Svádově (1169–1186), kde mož- ná vznikla i komenda.12 V roce 1186 však došlo ke ztrátě většiny tamějšího území, z  něhož zůstaly jen Ploskovice (1174/1188– 1421/1545) s několika vsemi, což byl dar velmože Hroznaty, poz- dějšího zakladatele premonstrátské kanonie v Teplé.13 I v Ploskovi- cích byla založena komenda. Velice krátce existovala další řádová komenda ve Stříbře (1172– 1188). V roce 1183 vznikla ještě komenda v Kladsku (1183–1629). Ještě téhož roku 1183 byl řád obohacen poblíž Prahy o území, 9 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 104, 279. 10 OSN XVI. 1900, s. 762, Sedláček XIII. 1998, s. 143–144, Kuča III. 1998, s. 750– 756. 11 Sire 1994, s. 195–198. 12 Macek 2007, s. 128. 13 Hrady, zámky a tvrze III. 1984, s. 378, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 425, Ma- cek 2007, s. 130.

13 které se dodnes (alespoň jedna ulice) jmenuje „Na Bojišti“. V onom prostoru byla dne 27. 1. 1179 svedena bitva o trůn mezi Přemyslovci Fridrichem (Bedřichem) a Soběslavem II. Fridrich zvítězil a jeho manželka Alžběta, dcera uherského krále Gejzy, vyplnila svůj slib daný před bitvou a dala na místě postavit kostel sv. Jana Křtitele, kterýpakroku1183darovalajohanitůmspolus vinicemiodpozdější brány Sviňské k dnešnímu Karlovu na svahu Botiče.14 Někdy před rokem 1188 daroval český kníže Fridrich na přání kněžny Alžběty johanitskému špitálu 12 hřiven stříbra ročního platu (se splatností na svátek Nanebevstoupení Páně) ze stříbrných dolů nad Mží (Mzea) za statky, které věnovali špitálu probošti Gervasius a Martin. Tentýž kníže Fridrich potvrdil darování statků johanitskému špitálu v  severních Čechách, které učinil Hroznata a potvrdil již kníže Soběslav. Listina obsahuje i darování nových statků a navrácení majetků, které špitálu daroval Hroznatův příbuzný (snad bratranec) Měšek.15 Darování vesnic Hroznatou johanitskému špitálu v Praze potvrdil také v roce 1194 král Přemysl I. Otakar, který pak někdy v letech 1189–1199 potvrdil špitálu i darování kostela sv. Jana na Bojišti (Bogize) a dalších vesnic.16 Dne 5. 11. 1205 pak vzal papež Innocenc III. (1198–1216) johanity a jejich statky v Čechách a na Moravě pod ochranu Apoštolského stolce.17 Na Moravu pronikl řád v roce 1183, kdy podle falza z poloviny 13. století kníže Fridrich potvrdil johanitskému špitálu v Praze ves Ivanovice (1183–1490), kterou mu věnovali Trojan, syn Dluhomi- la (Dlugomila), a jeho bratři z rodu pozdějších pánů ze Strakonic. Vznikla tam komenda, která se nacházela na místě dnešního zám- ku. Někdy ve 13. století vystavěli rytíři nad vsí Orlovice hrad Orlov (8 km jihovýchodně od Vyškova).18 Další komenda vznikla v Kadani, německy Kaaden (1181, resp. 1186–1261, resp. 1421 a 1542), s  rozsáhlým územím, které řádu 14 Ruth II. 1904, s. 64–65. 15 NA ŘM i. č. 960 a 959. 16 Ibidem, i. č. 965 a 964. 17 Ibidem, i. č. 1171. 18 Hrady, zámky a tvrze I. 1981, s. 110, 181, Kuča II. 1997, s. 510–514.

14 postoupil kníže Fridrich. Panovník zároveň johanitům povolil vystavět kostel Stětí sv. Jana Křtitele na předměstí u mostu přes řeku Ohři, kde byl postaven i špitál. Cílem této fundace bylo tedy napomoci této oblasti při kolonizaci.19 Roku 1261 odejmul Přemysl II. Otakar johanitům majetky v  Kadani, ale náhradu za ztrátu kompenzoval pražské komendě. I nadále však řádoví kněží spravovali tamější farní kostel Panny Marie a také špitál u mostu. Další komendy pak byly založeny na Moravě, a to v Hrobníkách (1218) s městem Hlubčice, přičemž bylo založeno 11 vesnic,20 dále v Horních Kounicích (1235–1424), v Kroměříži (1283–1423) a ve Starém Brně (1238/43–do husitských válek). V Čechách pak byla na pokyn Václava I. zřízena významná ko- menda v Českém Dubu, německy Böhmisch – Aicha (po 1237– 1425), dříve zvaný Světlá či Dub, s kostelem sv. Ducha, u jejíhož vzniku stála bezpochyby sv. Zdislava († 1252) a její manžel Havel z Lembergu († po 1254). Na ostrohu mezi toky Ještědkou a Rašov- kou vyrostl 13 km jižně od Liberce opevněný areál a opodál i měs- tečko. Cílem stavby bylo posílit bezpečnost kupecké stezky z Čech do Lužice a také poskytnout cestujícím potřebnou pomoc ve špitá- le.21 V dějinách celého řádu je zcela ojedinělou skutečností založení hradu a uvedení johanitů do Strakonic, které se staly nejstarším řá- dovým hradem severně od Alp. Unikátní založení hradu z poloviny jako feudálního sídla a z po- loviny jako řeholního domu je spojeno s rodem Bavorů ze Strako- nic, jehož počátky nejsou zcela jasné. Z oblíbeného rodového jména by se dalo hypoteticky usuzovat na jejich bavorský původ, ale nej- spíše pocházejí z Moravy, kde jsou poprvé doloženi roku 1167 Dlu- homilem († před 1186). Jeho synem byl Bavor, písemně doložený v letech 1187–1224, který v letech 1208–1224 zastával úřad biskup- 19 OSN XIII. 1898, s. 729–730, Kuča II. 1997, s. 755–768, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 279–280, Macek 2007, s. 128–130. 20 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 279–280. 21 OSN VIII. 1894, s. 73–74, Hrady, zámky a tvrze IV. 1984, s. 81–82, Kuča I. 1996, s. 559–564, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 204–206, Macek 2007, s. 131.

15 ského komorníka v Olomouci. Zemřel buď roku 1224, nebo v roce 1225.22 Dluhomilovi synové Trojan (Troianus), Klušna (Clusene), Dluhomil a Bavor23 darovali johanitskému špitálu v Praze (podle falza z roku 1183) ves Ivanovice na Moravě,24 ale na Strakonicko se řád dostal až zásluhou Bolemily, manželky výše uvedeného Bavora († 1224/25).Častosev literatuřemylněuvádí, že byla chotí Bavora I., zakladatele strakonického hradu.25 Důvod, proč tento rod pak i v dalších generacích výrazně podpo- roval johanity, spočívá ve skutečnosti, že se pan Bavor téměř určitě zúčastnil III. křížové výpravy (1189–1192),26 v jejímž čele stál až do svého utonutí při přechodu řeky Salef císař Friedrich I. Barbarossa (1152–1190). Při tomto tažení poznal pan Bavor johanity, které si, stejně jako jeho potomci, oblíbil. Jeho choť Bolemila učinila na Strakonicku pro řád johanitů na- dání, které v roce 1225 na její přání potvrdil král Přemysl I. Otakar (1198–1230).27 Šlo o listinu sepsanou před červnem 1225, v níž král potvrdil donaci vsí Chlum (Hlum) s lesem a s vesnicemi Lazec, Ko- ryta (Corita), Lštění (Ilscene), Loukovec (Lucha) a Březina (Brezi- na), jíž chtěli zabránit Bolemilini synové.28 Vlastním zakladatelem strakonického hradu byl však až její a Bavorův syn (či synovec) Bavor I., který se již psal „ze Strakonic“ (de Straconic). Ten je písemně doložen od roku 1235 ve Strakoni- cích. V letech 1208–1224 byl ještě vázán úřadem na Moravě, avšak roku 1225 byl již určitě ve Strakonicích. Někdy v poslední čtvrtině 12. století byla zahájena výstavba strakonického hradu, který byl postaven jako jeden z nejstarších románských kamenných hradů v Čechách na přirozeném úzkém ostrohu tvořeném řekami Ota- vou (na severu) a Volyňkou (na východě) a na nekryté západní 22 Svoboda 2010, s. 34, 343. 23 Ibidem, s. 342–343. 24 Kuthan 1977, s. 78. 25 Svoboda 2010, s. 29. 26 Ibidem, s. 47. 27 Ibidem, s. 30. 28 NA ŘM i. č. 2400.

16 a jižní straně byl zabezpečen umělým příkopem, který mohl být také zaplaven vodou. Hrad byl postaven ke kontrole důležité kři- žovatky zemských a dálkových cest, a to severojižní (Praha–bavor- ské Podunají) a západovýchodní (Plzeň–pozdější České Budějovice a Rakousy). Proto také ve Strakonicích vznikly v průběhu doby dva špitály – jeden na hradě a druhý v tzv. Menším Městě u kostela sv. Markéty. Další dochované části hradu pocházejí nejspíše z let 1220– 1235, přičemž byl v johanitské části postaven románský kostel sv. Vojtěcha a kapitulní síň s kruhovým oknem nad vstupem do síně a v panské části pak palác. Pan Bavor I. byl postupně nejvyšším číšníkem království čes- kého (pincerna), od roku 1253 královským purkrabím na Zvíko- vě, v letech 1253–1260 nejvyšším komorníkem království českého (summus camerarius) a správcem prácheňského kraje, tedy vý- znamným a vlivným velmožem své doby. Byl ženat s Bohuslavou (Dobroslavou), která je doložena pro léta 1243 a 1255. V roce 1243 daroval Bavor I. za odpuštění hříchů svých, své manželky, svých synů a rodičů „ecclesiam et domus (hospita- lis) cum doto excepta domo principis“, tj. kostel a dům (špi- tál) s věnem s výjimkou domu panského. Špitálníkům sv. Jana se tak dostalo poloviny nově vystavěného hradu a na zabezpe- čení existence desítky vsí v okolí, a to Lom (osada u nynějšího nádraží), Ptákovice (Ptacowitz), Radošovice (Radoschewitz), Libětice (Lubetiz), Mutěnice (Mutinitz), Krty (Kirti), Miloňovice (Milonowitz), Sousedovice (Soschedowitz), Makarov (Muka- cav) a Mnichov.29 Ještě téhož roku toto darování potvrdil v Pís- ku král Václav I. (1230–1253)30 a po osmi letech (1251) v  Ne- tolicích i Přemysl Otakar jako markrabě moravský a vévoda rakouský.31 Hrad musel být na přelomu let 1234/35 již natolik dokončen, že se v něm dalo bydlet. Představuje dobovou zvláštnost, protože byl 29 NA ŘM i. č. 972, Lehner 1903, s. 24, Kuthan 1977, s. 80, Lifka 1993, s. 49, Svobo- da 2010, s. 260. 30 NA ŘM i. č. 973, Lehner 1903, s. 24. 31 Lehner 1903, s. 24.

17 založen a koncipován od samého začátku jako hrad feudální (zá- padní polovina) a zároveň řádový (východní polovina u soutoku řek). Obě části oddělovala příčná zeď, teprve nedávno potvrzená archeology. Tato munificence Bavora I. se někdy hypoteticky vysvětluje skutečnostmi, které nelze ověřit. Podle jedné se i on měl zúčastnit III. kruciáty (1189–1192) a podle druhé údajně navštívil soukro- mě jako poutník Svatou zemi (1238–1242).32 Jeho donace zajistila johanitům ve Strakonicích existenci, ale skrývala i jistá úskalí. V té době bylo totiž běžné, že vlastník, který církevní instituci obdaroval, vykonával nad tímto majetkem i nadále tzv. zakla- datelská práva. Církevní instituce s ním tedy nemohla volně na- kládat a případné majetkové změny musel schválit zakladatel, donátor, popř. jeho dědicové a nástupci. Zároveň byla církevní in- stituce povinna poskytovat na požádání finanční příspěvky, pří- přeže a ve výroční den úmrtí jednotlivých členů rodu odsloužit mši svatou. Příchod johanitů do Strakonic připomíná také pozdně gotický skládací oltář sv. Anny Samotřetí na evangelní straně kostela sv. Prokopa na strakonickém hradě, který pochází z doby kolem roku 1520. Uprostřed je reliéf Panny Marie se sv. Annou a Ježíškem a nad nimi Bůh Otec. Postranní křídla tvoří čtyři řezbová pole. Vpravo nahoře snáší anděl panu Bavorovi klečícímu v krajině se skalami zakládací listinu johanitského konventu. Vpravo dole jsou vyřezá- ni objímající se muž a žena, snad je to loučení pana Bavora s chotí v požehnaném stavu. Vlevo dole je ztvárněn návrat pana Bavora ze Svaté země a narození syna-dědice a vlevo nahoře je výjev oběto- vání beránka v chrámu, což patrně představuje narážku na obda- rování johanitů panem Bavorem. Reliéfy však nejsou, bohužel, pů- vodní, protože byly upraveny, resp. nahrazeny novými při obnově oltáře v 19. století. Pan Bavor I. ze Strakonic založil asi roku 1251 město Horažďovi- ce, kde si pak johanité s jeho svolením postavili komendu a konvent pro šest kněží. V Horažďovicích pak johanité působili v duchovní 32 Svoboda 2010, s. 49.

18 správě po téměř 700 let (1251–1947).33 Pan Bavor zemřel patrně na podzim roku 1260. Mezitím (1255) založila paní Hostilka, vdova po Markvartu z Hrádku (z Března), v Mladé Boleslavi novou řádovou komendu se špitálem, a to u kostela sv. Víta na Podolci, nejstaršího farního kostela ve městě. Tomuto řádovému domu („in domo sancti Viti“, tj. v domě sv. Víta) pak odkázal roku 1297 pan Mikuláš z Hrádku své dědictví.34 Za panování králů Václava I. (1230–1253) a Přemysla II. Otakara (1253–1278) došlo v Praze v letech 1230–1260 ke gotické přestavbě románské baziliky. Král Přemysl vzal pražskou komendu pod svou ochranu, čímž ji chránil před zásahy královských úředníků, kteří ob- čas zasahovali do vlastnických práv johanitů nebo si násilím vymáha- li noclehy v řádových domech. V roce 1272 dokonce tento panovník podřídil řádové poddané výhradně zemskému soudu v Praze. V roce 1260 byla založena řádová komenda ve Vratislavi a po smrti Bavora I. téhož roku se ve Strakonicích ujal vlády jeho syn Bavor II., písemně doložený od roku 1262. Poslední dva roky své- ho života zastával úřad maršálka království českého (1277–1279). S řádem ve Strakonicích žil v jisté shodě a přijal dokonce čestný titul generálního převora řádu. Na své panské části hradu dal ko- lem roku 1270 postavit do západní zdi obrannou věž s břitem, zv. Rumpál, nazvanou podle mechanismu na spouštění odsouzenců do hladomorny. Dne 16. 10. 1279 daroval Bavor II. johanitům 5 městišť v Horažďovicích (Horawiz) jako náhradu za 5 městišť, která jim odkázal jeho otec Bavor I. a která jim byla odňata při zřizování příkopů kolem města.35 O jeho postavení v zemi svědčí i skutečnost, že za choť pojal Anežku, nemanželskou (levobočnou) dceru krále Přemysla II. Ota- kara a Agnes z Kuenringu, s níž měl tři syny – Bavora III., Viléma a Mikuláše. Zemřel pak v roce 1279. 33 OSN XI. 1897, s. 566–567, Poche I. 1977, s. 398–400, Šimon 1993, Kuča II. 1997, s. 134–141. 34 OSN IV. 1891, s. 283–284, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 370, Kuča IV. 2000, s. 27–50, zvl. 40, Macek 2007, s. 130–131. 35 NA ŘM i. č. 2133.

19 Nejstarší Bavor III. z  Bavorova je písemně doložen od roku 1289. Také on přijal čestný titul generálního převora řádu johanitů a stal se jedním z hlavních odpůrců rakouské strany po vymření Přemyslovců po meči. V bojích proti němu také zahynul na úplavici dne 3. 7. 1307 v táboře pod Horažďovicemi Rudolf I. Habsburský (1306–1307).36 V letech 1289–1296 založil pan Bavor město, kterému se do- stalo jména Bavorov, a nad ním byl postaven hrad Helfenburg. I on zastával, stejně jako Bavor I., úřad královského purkrabí na Zvíkově. Dne 22. 1. 1308 vydal pan Bavor listinu, v níž uděluje převorovi a bratřím komendy řádu sv. Jana Křtitele ve Strakonicích ze své- ho otcovského podílu vsi Pracejovice (Praczevicz) a Únice (Unicz) 36 Lifka 1993, s. 97. Věž Rumpál strakonického hradu.

20 s příslušenstvím a mlýn kdysi Kosmy (Cozmas), měšťana strakonic- kého, u menšího mostu ve Strakonicích spolu s právem rybolovu v Horažďovicích (Horauicz).37 Za jeho vlády byl na strakonickém hradě postaven v  letech 1280–1290 mezi kostelem sv. Vojtěcha a kapitulní síní čtyřkřídlý ambit, který se vzhledem k omezenému prostoru na hradě stal nej- menším na našem území. Tím byla v podstatě dokončena výstavba johanitské části hradu. Rozměry kapitulní síně činí: délka (S–J) uvnitř 20 m, šířka (V– Z) uvnitř 6,7 m. V kostele je šířka hlavní lodi uvnitř 9,15 m, délka hlavnílodiuvnitř24,3m,tloušťkazdivahlavnílodi1,1–1,4m,délka jižní boční lodi uvnitř 21,9 m, šířka jižní boční lodi uvnitř 1,7–2 m, tloušťka jižní zdi jižní boční lodi cca 1,7 m, šířka chóru (S–J) uvnitř 7 m a délka chóru (V–Z) uvnitř 3,82 m.38 Ambit je 16,8 m dlouhý a 16,38 m široký, tedy téměř čtvercový. Pod podlahou ambitu bý- valy hrobky pokryté kamennými deskami s nápisy a erby, z nichž některé, značně ošlapané, se dochovaly dodnes. Zřejmě v té samé době byla také dokončena stavba chrámové věže. Někdejší kapitulní síň byla pak později proměněna v kapli sv. Jiří, patrona rytířů. Za vlády Bavora III. měl hrad pět věží (tři na již- ní straně, Rumpál na straně západní a jedna věž stála na východní straně).39 Na podporu kostela sv. Vojtěcha udělil krakovský biskup Pavel 24. 8. 1291 zvláštní odpustky kajícníkům, kteří „almužnami kostel podporovati budou“.40 Čtyřicetidenní odpustky se týkaly i řádo- výchkostelův Praze,Žitavě,ČeskémDubu,MladéBoleslavi,Kadani a v Horažďovicích. Dne 2. 2. 1310 pak Heřman, biskup prizren- ský (Prizren, Prisriana, Prisrianensis), udělil se souhlasem praž- ského biskupa Jana kostelu odpustky těm, kdo „přijmou hodně nejsvětější svátost oltářní na hradě strakonickém, ať tato jest po- dána v kterémkoli místě“. Z toho vyplývá, že na hradě byly dvě 37 NA ŘM i. č. 2411. 38 Kuthan 1977, s. 238. 39 Birnbaumová 1947, s. 14. 40 Lehner 1903, s. 25.

21 svatyně (ta druhá byla soukromá pánova kaple v  jižní věži při paláci).41 Bavor III. pojal za choť Markétu z Rožmberka (Rosenbergu), sest- ru pana Petra z Rožmberka. Ta zemřela dne 14. 6. 1357 a byla po- hřbena do rodové hrobky v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě. Pan Bavor pak skonal roku 1318 na hradě Helfenburg a byl pochován v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v jiném cisterciáckém klášteře ve Zlaté Koruně, který spoluzaložil. Původní gotický náhrobek se nedo- choval, ale dodnes lze v opatském chrámu spatřit mohutný barokní epitaf, který dal zřídit tamější opat Bohumír Bylanský (1755–1785). Jeho rakev je zavřená, protože byl v kostele (resp. v ambitu) pohřben, zatímco u epitafu zakladatele kláštera Přemysla II. Otakara je rakev otevřená na znamení, že tam pohřben není.42 Za vlády Bavora III. ze Strakonic došlo k několika významným událostem v dějinách řádu johanitů. Dne 18. 5. 1291 dobyl egypt- ský sultán Al-Ašuf přístavní město Akkon ve Svaté zemi, posled- ní baštu Jeruzalémského království v Zámoří. Po přechodné době, strávené na Kypru, pak johanité dobyli v letech 1306–1309 Rhodos s okolními ostrovy a založili tam svůj vlastní řádový stát. Pak se začali nazývat rytíři rhodskými. Často se uvádí, že johanité byli ve středověku zároveň mnichy, což není pravda, protože nikdy nebyli mnišským řádem. Byli založeni jako laické bratrstvo a vyvinuli se v  rytířský řád zcela nového typu. Byli to vojáci (a ošetřovatelé), kteří však skládali obvyklé řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Měli sice své duchovní povinnosti, ale jejich výcvik a pak i řádový život byly převážně vojenské. Mezitím udělil roku 1301 papež Bonifác VIII. (1294–1303) pře- voru pražského konventu u Matky Boží pod řetězem, který spra- voval řádový klerus nejen v Čechách, ale i na Moravě, ve Slezsku, v Kladsku, v Rakousích a v Uhrách, právo pontifikálií, tj. užívání infule (mitry) a berly pro sebe i své nástupce.43 41 NA ŘM i. č. 2405, Birnbaumová 1947, s. 14. 42 Lifka 1993, s. 55. 43 Ludikar 1878, s. 265, Lifka 1993, s. 85.

22 Když pak papež Klement V. (1305–1314) ostudně zrušil bullou Vox in excelso ze dne 3. 4. 1312 řád templářů, bylo rozhodnuto, že statky tohoto řádu připadnou johanitům, což se v Čechách také stalo. Šlo především o komendu sv. Vavřince na Starém Městě pražském, dále pak o statky Uhříněves, Vodochody a také o Nové Dvory na Táborsku.44 Na Moravě se pak statky Čejkovice a Jamo- lice s hradem Templštejnem u Moravského Krumlova dostaly do světských rukou. Templářská komenda i kostel sv. Vavřince v Praze byly však již 9. 7. 1313 preceptorem řádu Bertholdem z Henneber- gu prodány za 130 kop grošů českých dominikánkám od sv. Anny pod Petřínem.45 Za tohoto posledního doloženého německého vel- kopreceptora, do jehož kompetence náležely i České země, došlo k vytvoření budoucího samostatného českého převorství, do něhož spadaly vedle Čech, Moravy a Slezska také Polsko, Rakousy, Ko- rutany, Štýrsko a Kraňsko. V roce 1225 odešel z Čech jako komtur do rakouského Mailbergu, kde nejspíše roku 1330 zemřel a byl tam také pochován. Po něm nastoupil jako první generální představený, vysloveně českého převorství, Michael z Týnce (1325–1335), který pocházel ze Slezska.46 Na přelomu 13. a 14. století se v Praze u Panny Marie pod řetě- zem stavěly věže a v gotickém slohu byl postaven i chór, tedy celý dnešní renesančně založený a barokně dokončený kostel. Prostor mezi věžemi a chórem již nikdy nebyl stavebně dokončen. Po bezdětném Bavorovi III. zdědil rodové državy Vilém ze Strakonic, písemně doložitelný již k  roku 1315.47 Šlo o velmože nejenom bohatého, ale i významného, který byl navíc znalý písma a prokazatelně uměl česky a latinsky. I on měl rytíře sv. Jana v oblibě a hojně je obdarovával. Již 5. 11. 1318, tedy krátce po svém nástupu vlády, vydal listi- nu, která přesně upravovala poměr mezi světským pánem a kláš- terem: „My, Vilém, dědic a pán na Strakonicích a Horažďovicích, 44 Ludikar 1878, s. 257. 45 Buben I. 2002, s. 70–71. 46 Červenka 2006, s. 6. 47 Svoboda 2010, s. 123.

23 na naléhavou žádost zbožného a opatrného bratra Mikuláše, pře- vora a všech bratrů kláštera strakonického… prohlédnuvše všech- ny zápisy, listiny a privilegia, které dostali od našich předchůdců.“ A pak potvrzuje donace a privilegia učiněná „dědem naším Bavo- rem, prvním zakladatelem kláštera strakonického, a milovaným otcem naším Bavorem Druhým a ctihodnou matkou naší Anež- kou, nadto pak i milovaným bratrem naším blažené paměti Bavo- rem Třetím, zakladatelem kostela v Horažďovicích a v Lomu, jakož Věže kostela Panny Marie pod řetězem s budovou konventu (vlevo) a vel- kopřevorským palácem (vpravo).

24 i dalšími urozenými donátory kolkolem usazenými.“48 Pak dne 17. 3. 1320 potvrdil své darování kostela Narození Panny Marie se vším jměním v Pičíně (ecclesie Pechinensis) na Příbramsku, kde se při cestách mezi Prahou a Strakonicemi většinou přespávalo.49 Krát- ce nato (3. 9. 1320) pak pan Vilém daroval řádu i kostel sv. Martina v Radomyšli.50 Dne 1. 11. 1321 pan Vilém, dědičný pán strakonický a horažďovický (straconycensis et horouicensis), potvrdil na žádost převora Jindřicha a konventu johanitských komend ve Strakonicích a Horažďovicích jejich statky, které jim darovali jeho děd Bavor I., otec Bavor II. a matka Anežka i bratr Bavor III., zakladatel kostelů v Horažďovicích a v Lomu, se vším příslušenstvím.51 Pan Vilém byl v letech 1343–1356 kmetským přísedícím (ase- sorem) zemského soudu a v roce 1354 se zúčastnil i římské jízdy Karla IV.52 Roku 1367 povýšil osadu Strakonice na levém břehu Otavy na město a udělil mu svobody a městská práva. Většinu svého majetku rozdal ještě za svého života. V řádovépoloviněstrakonickéhohradubylav letech1320–1340 a pak kolem roku 1480 provedena malířská výzdoba kapitulní síně, ambitů i kostela. Jde o unikátní cyklus christologických fresek mi- mořádné umělecké úrovně, který se ve větší míře dochoval dodnes. V kostele se zachovala jen postava sv. Jana Křtitele a pět postav apoštolů na západní stěně kruchty. Byla také pořízena dřevěná, 183 cm vysoká socha Madony ze Strakonic (nejspíše z roku 1325), dnes uchovávaná v Národní galerii v Praze, jejíž kopie se nachá- zí v kostele strakonického hradu. Jde o jeden ze skvostů českého raně gotického sochařství, silně ovlivněného západoevropskými vzory. Ještě jako svobodný se dne 13. 1. 1327 pan Vilém rozhodl od- 48 Lehner 1903, s. 26, Birnbaumová 1947, s. 15, Lifka 1993, s. 56. 49 NA ŘM i. č. 2146, Sedláček VI. 1889, s. 136–137, Podlaha 1901, s. 80–84, Lifka 1993, s. 57, Svoboda 2010, s. 155, 266. 50 OSN XXI. 1904, s. 41–42, Poche III. 1980, s. 205–206, Lifka 1993, s. 58, Kuča VI. 2004, s. 276–280, Svoboda 2010, s. 268. 51 NA ŘM i č. 2408. 52 Lifka 199, s. 61.

25 kázat po své smrti veškerý majetek králi Janu Lucemburskému pro případ, že zemře bez dědiců.53 Tím poněkud předběhl události. Když pak chtěl v letech 1349 a 1358 obdarovat rytíře, musel požádat o svolení Karla IV. Ten pak 29. 6. 1358 v Norimbergu potvrdil jo- hanitům veškerou jejich pozemkovou držbu.54 Po narození synovců jim pak zajistil jejich dědické právo, byť získali zbylý majetek jen 53 Ibidem, s. 58, NA ŘM i. č. 2409. 54 NA ŘM i. č. 992, Svoboda 2010, s. 155. Ambit kon- ventu na strakonickém hradě.

26 jako léno.55 Pan Vilém byl velkým obdivovatelem rytířské kultury a kurtoazie. Stárnoucí velmož se v roce 1344 oženil s Markétou ze Sternbergu († 1375). Sám pak skonal v roce 1359, když stačil ještě řádu odevzdat celou Radomyšl (6 km severně od Strakonic). A tak v průběhu let 1243–1359 získali johanité prokazatelně 20 vesnic. Někdy v průběhu 14. století došlo ke změně patrocinia u kostela postaveného v rámci strakonického hradu na nejvýchodnější čás- ti skalnatého ostrohu nad soutokem řek Otavy a Volyňky. Přesné datum není známé, ale kostelu původně zasvěcenému sv. Vojtěchu se dostalo patrocinia sv. Prokopa. Tento světec byl řádu v Čechách blízký i tím, že se svým životem poněkud podobal řádovému pa- tronu sv. Janu Křtiteli. Proto se u rytířů těšil velké úctě a oblibě, což dokládá i patrocinium kostela v Praze na Malé Straně, který byl také postaven k jeho poctě, snad v roce 1213. Později se dokonce hovo- řilo o dvou křížích – svatoprokopském (proti ďáblu) a maltézském (proti Turkům).56 Představený johanitů v Čechách se nejprve nazýval preceptor, od 13. století velký preceptor (magnus praeceptor, summus prae- ceptor, supremus praeceptor či humilis praeceptor) a ještě pozdě- ji mistr (magister), např. Strakonický mistr. V roce 1325 opustil Čechy velký preceptor Berthold hrabě z Hennebergu (1313–1325) a za jeho nástupce Michaela z Týnce (1325–1335) došlo k osamo- statnění českého priorátu a k jeho vyčlenění z německého „jazyka“ v rámci řádu, ačkoliv tam formálně stále náležel. Nový představený začal užívat titulu generální převor (prior generalis, prior humilis). Asi v roce 1333 založil opavský kníže Mikuláš II. (1318–1365) v Opavě na tzv. Ratibořském předměstí komendu s kostelem sv. Jana Křtitele. Formálně jej johanité dostali až 2. 5. 1359, ač ho spra- vovali již předtím.57 Johanité měli v okolí, pravděpodobně od polo- viny 13. století, majetky s centrem v Hrobníkách u Hlubčic. 55 Svoboda 2010, s. 153. 56 Kadlec 2000, s. 106. 57 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 134 a pozn. dole. O opavské komendě nejlépe: Pořízka 1990, s. 13–28. Dále též OSN XVIII. 1902, s. 789–792, Kuča IV. 2000, s. 684–715, zvl. s. 700 a 702.

27 K zajímavé události došlo roku 1263, kdy johanité obdrželi far- ní právo ve městě Hlubčice. Proto se tam přestěhovali z Hrobník a založili tam kněžskou komendu. Zakrátko však na tuto aktivitu rezignovali a odešli zpět do Hrobník. Obyvatelé Hlubčic, ve snaze tomu zabránit, se pokusili přivést kněze zpět silou. Přitom byl zni- čen dům komendy v Hrobníkách. Do sporu musel zasáhnout vé- voda Mikuláš Opavský, který přiměl johanity k návratu a měšťany pak k náhradě 20 hřiven a předání dvou domů vedle farního dvora. Johanité pak i směli prolomit do městských hradeb dvě brány, aby jimi mohl být vyháněn dobytek na městské pastviny.58 V Mladé Boleslavi došlo k významné změně, když v roce 1344 Ješek z Michalovic přeložil působiště johanitů z Podolce na bývalé hradiště ke kostelu sv. Jana Křtitele (dnes Panny Marie), který byl postaven po roce 1334 jako městský a farní a nově byl svěřen kně- žím řádu sv. Jana.59 O něco později (roku 1345) se konalo zasedání řádové kapituly v Českém Dubu, který navštívil v roce 1357 také Karel IV. a tři dny tam pobyl. Šlo tedy o významnou komendu, což dokládá i skuteč- nost, že v roce 1372 tam žilo a působilo 5 rytířů a 5 kněží. Po smrti pana Viléma ze Strakonic († 1359) zdědil Strakonice, Horažďovice a Prácheň syn nejmladšího z potomků Bavora II. pana Mikuláše z Blatné (1315), jímž by Bavor IV. ze Strakonic, řečený Bašek († 1380 či 1382), o němž existují zprávy od roku 1353. Ten byl podobně vychován v rytířském duchu, ale s johanity měl drobné spory a jeho vztah k řádu postupně zcela ochladl, takže jej vůbec nepodporoval. Naopak, dne 12. 3. 1373 byl pan Bavor IV. žalován strakonickým konventem, že se zmocnil jeho koní a volů a odvedl si je.60 V témže roce 1373 žilo na hradě kromě převora a podpřevora ještě 9 kněží, 1 jáhen a 1 podjáhen a dále 4 řádoví rytíři.61 Ti se sta- rali o 14 chudých ve špitále na hradě a o 77 chudých ve špitále sv. Markéty ve městě. Dále vydržovali 14 scholárů a vyučovali ještě 58 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 39. 59 Macek 2007, s. 131. 60 Lifka 1993, s. 75. 61 Svoboda 2010, s. 275–276.

28 21 dalších žáků. Kromě toho všeho poskytovali stravu 114 lidem.62 Proto odklon přízně pana Bavora pocítili zejména lidé odkázaní na charitativní péči řádu. Bavor IV. ze Strakonic byl patrně ženat, ale není známo s kým. Totéž platí i o jeho mladším bratru Vilému z Blatné († před 1382), takže nelze říci, čí synové byli poslední dva Bavorové. Mladší Jan ze Strakonic († 1400) působil většinou na Moravě a starší Břeněk ze Strakonic na Blatné († po 1404) je doložen k roku 1394,63 přičemž pokračoval v odprodeji statků a nadále chudl. Nakonec působil za úplatu jako člen královského dvora a nad jeho hrobem byly prý zlámány meč a pečeť a jeho korouhev byla rozedrána na znamení, že byl poslední svého rodu (ultimus familiae) a jím tento kdysi tak znamenitý rod úplně vyhasl.64 V této době provozoval řád také školy. V roce 1373 byly uvá- děny školy při komendách v Manětíně, ve Strakonicích (se 14–21 žáky) a v Praze (s 27 žáky).65 Ke konci středověku však u řádu zájem o výuku pomíjel, ale v Praze se škola udržela až do doby vlády Ma- rie Terezie (1740–1780).66 Mezitím v Praze pokračovala stavba řádového kostela Panny Ma- rie pod řetězem. V roce 1378 musel být dokončen alespoň chór, pro- tože v něm bylo v rámci velkolepých smutečních obřadů vystaveno tělo Karla IV. Panovník zemřel dne 29. 11. 1378 a po nabalzamování bylvystavennaHraděpražskémpocelých11dnů.Aždvanáctéhodne byl na márách přenesen do klášterního kostela benediktinů v Emau- zích na Novém Městě pražském, kde byl vystaven přes noc. V neděli (12. 12.) byl donesen k minoritům do kostela sv. Jakuba Většího na Starém Městě pražském a v pondělí (13. 12.) pak do kostela Panny Marie pod řetězem na Menším Městě pražském. Tam bylo jeho tělo vystaveno také přes noc a v úterý (14. 12.) byla nad ním sloužena mše svatá, načež byly jeho ostatky přeneseny na Pražský hrad, kde byla ve 62 Birnbaumová 1947, s. 16. 63 Svoboda 2010, s. 178. 64 Lifka 1993, s. 65. 65 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 353. 66 Ibidem, s. 354.

29 Rytíř řádu sv. Jana (14. století).

30 středu (15. 12.) v katedrále sloužena slavná zádušní mše. Ve čtvrtek (16. 12.) pak byl císař a král v katedrále pohřben.67 Obdobný výstav ostatků se v řádovém chrámu Panny Marie pod řetězem odehrál 10. 1. 1387, tentokráte s tělem zesnulé královny Johany Bavorské, první manželky krále Václava IV. Mezitím, dne 7. 12. 1381, uzavřelo řádové vedení v Praze konfra- ternitu s augustiniánskou kanonií lateránských kanovníků ve Štern- berku na Moravě.68 V době papežského schismatu se z mimoitalských velkopřevor- ství připojilo ke schismatikům pouze velkopřevorství české. V roce 1382 byl dokonce převor Semovít Těšínský (1373–1390) zbaven své- ho úřadů za neplacení responsí (ročních splátek komturů z komend ve prospěch řádového centra). Na jeho místo byl dosazen Hesse von Schlegelholt, ale úřadu se nemohl ujmout pro nesouhlas krále Vác- lava IV., který úřad znovu předal Semovítovi. Ten se pak přidal ke vzdorovelmistrovi Riccardu Caracciolovi, od něhož neočekával po- žadavky na placení této dávky.69 Zemřel dne 29. 11. 1390.70 Dne 23. 2. 1384 potvrdil král český Václav IV. všechna privilegia a donace udělené konventu ve Strakonicích (Strakonicz), konventu u Panny Marie v Praze, v Českém Dubu (Dub), komendě v Manětí- ně (Manetyn), v Ploskovicích (Ploskowicz), farním kostelům v Ka- dani, Horažďovicích (Horawicz), Pičíně (Piecina), kostelům sv. Víta v Mladé Boleslavi (Iuveni Boleslauia), sv. Jana v Žitavě (Sittauia), Herzfeldu, Kłódsku (Glazc), Dzierżoniówě (Reichenbach), Strzego- mi (Stragonia) a domům v Týnci (Tyncia) a Vratislavi (Wratislauia), zvláště však konfirmoval inzerované privilegium Karla IV. na statky strakonického konventu z 29. 6. 1358, dané v Norimbergu.71 Tentýž panovník pak 30. 1. 1386 osvobodil statky komendy ve Strakoni- cích ode všech daní a sbírek.72 67 Spěváček 1979, s. 481–483, Lutovský, Bravermanová 2007, s. 189–190. 68 Buben 2003, s. 42. 69 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 60, 250. 70 Červenka 2006, s. 7. 71 NA ŘM i. č. 995. 72 NA ŘM i. č. 2450.

31 Dne 11. 4. 1391 vydal papež Bonifác IX. listinu, v níž nařídil pražskému arcibiskupovi Janu z Jenštejna, aby na základě žádos- ti johanitského preceptora ve Strakonicích inkorporoval (přivtělil) farní kostel v Pičíně po smrti tamního faráře k domu ve Strako- nicích k povznesení jeho příjmů.73 To se stalo listinou arcibiskupa Jana ze dne 6. 4. 1392, přičemž je v listině inzerován list papeže Bonifáce IX. z 11. 4. 1391.74 Poté co propukly spory mezi králem Václavem IV. a arcibisku- pem Janem z Jenštejna, bylo dohodnuto jejich setkání na den 20. 3. 1393 na neutrální půdě johanitské jurisdikce. Panovník metropolitu urážel a ponižoval a také mu vyhrožoval smrtí. Nakonec se podařilo arcibiskupa odvést do bezpečí, ale jeho doprovod padl do králových rukou a byl podroben mučení. Obětí rozběsněného a opilého krále se stal generální vikář Jan z Pomuku (Nepomuku), který zemřel mučednickou smrtí za přispění samotného krále, který mu loučí pálil bok.75 Na paměť světcova zatčení byl později v kostele Panny Marie pod řetězem zřízen oltář sv. Jana Nepomuckého, podle tradi- ce na místě, kde byl jat (na evangelní straně před sakristií). Na oltář- ním obraze světec adoruje krucifix a je tam také zachyceno dobové průčelí kostela Panny Marie pod řetězem. Dne 1. 5. 1395 potvrdil papež Bonifác IX. (1389–1404) pražské- mu převoru Petrovi (1395–1404) a jeho nástupcům právo užívat pontifikálie a navíc přidal i právo udílet požehnání.76 V těchto neklidných dobách vládl řádu v Praze zemský převor Markolt (Machold) z Vrutic (1391–1397), který brzy po svém ná- stupu do úřadu musel čelit separatistickým tendencím mailber- ského komtura Otty Lembuchera, který se pokoušel odtrhnout rakouskou část českého převorství.77 Zpočátku byl pan Markolt oblíbencem krále Václava IV., ale na popud ratibořského vévody Hanuše (1375–1424) byl tento nejvyšší představitel řádu v Čechách 73 NA ŘM i. č. 2156. 74 NA ŘM i. č. 2157. 75 Buben 1995, s. 137. 76 NA ŘM i. č. 2172. 77 Červenka 2006, s. 8.

32 Oltář kaple sv. Jana Nepomuckého v kostele Panny Marie pod řetězem.

33 a v Polsku spolu s dalšími třemi šlechtici dne 11. 6. 1397 na hradě Karlštejně zavražděn dýkou při zasedání královské rady. Král Vác- lav IV. však 13. 7. 1397 vrahy hanebně omilostnil.78 Kolem roku 1400 došlo v Opavě k přeložení komendy rytířů sv. Jana z Ratibořského předměstí na jihovýchodní okraj městského jádra. V téže době byla také postavena gotická předsíň mezi věžemi kostela Panny Marie pod řetězem v Praze, ozdobená pak roku 1836 na vrcholu ještě cimbuřím. Na samém počátku 15. století došlo v životě rhodských rytířů v Čechách k významné změně. Neznámo kdy přešla totiž panská polovina strakonického hradu do rukou drobného šlechtice Vykéře z Jenišovic (Wickero de Gienossovicz, Wickerus de Gienyssovicz), který někdy užíval i predikát z Myšlína. Není vůbec jasné, kde tento bezvýznamný šlechtic získal finanční prostředky na takovouto ná- kladnou koupi. Když se pak dostal do finančních těžkostí, nezůstala tato skutečnost utajena. A tak se krátce po svém nástupu do funkce zemského převora rozhodl v roce 1401 Jindřich z Hradce (1401– 1420) koupit Vikéřovu polovinu hradu. Ani on však neměl dostatek peněz, a tak prodal některým komendám část statků. Tak 23. 6. 1402 Jindřich z Hradce (de Nowa domo), převor jo- hanitského řádu v Čechách, Polsku, na Moravě a v rakouských ze- mích, a Václav, komtur a konvent komendy Panny Marie na Menším Městě pražském, se souhlasem krále Václava IV. prodali, aby získa- li peníze na koupi poloviny hradu a jiných statků ve Strakonicích (Straconicz), Kačce, vdově po Václavu řečenému Nárožník, měš- ťanu Menšího Města pražského, a Petru, převorovi kostela Panny Marie, 6 kop grošů pražských ročního platu ze vsi Vinec (Winecz) u Mladé Boleslavi (Iuuenemboleslawiam), patřícího „ad mensam“ převoru, na 60 kop hotově vyplacených a zavázali se tento plat od- vádět vždy na sv. Havla (tj. 16. 10.) a na sv. Jiří (24. 4.) sakristánovi tohoto kostela. Při nezaplacení je má k tomu přimět pražský arci- biskup napomenutím či církevními tresty.79 Obdobně byly prodány i jiné platy a majetky. 78 Ludikar 1878, s. 271, Spěváček 1986, s. 273–275, 729. 79 NA ŘM i. č. 2454.

34 V roce 1402 pak provinciální kapitula, konaná ve Strakonicích, schválila záměr koupit zbytek hradu, téměř celé město Strakoni- ce a 18 vsí. Dne 12. 12. 1402 schválil a potvrdil koupi papež Boni- fác IX.80 i řádoví představení dne 6. 12. 1402. Velmistra zastupo- val v této kauze místodržící Frā Bartholomeo Caraffa z Neapole.81 I když se v  příslušném dokumentu píše o uskutečnění koupě,82 zdá se, že celá transakce byla dokončena buď nejspíše v roce 1403, či dokonce až v  roce 1404. Po scelení celého panství disponoval řád majetkem, který představoval 46 celých vsí a 11 částí jiných vesnic. V  duchovní správě pak ze Strakonic řídil 5 významných lokalit: kostel sv. Prokopa na strakonickém hradě, kostel sv. Vác- lava v  Lomu, kostel sv. Petra a Pavla v  Horažďovicích, kostel sv. Martina v Radomyšli a kostel Narození Panny Marie v Pičíně. Jindřich z  Hradce, nazývaný také Strakonický mistr, patr- ně jako první sídlil trvale ve Strakonicích, z  nichž učinil jed- no z  nejdůležitějších center odporu proti husitům. Pan Jin- dřich v  čele řádových rytířů a královského vojska svedl dne 25. 3. 1420 první významnější střet s husity nedaleko Sudomě- ře na Strakonicku. Královské voje vedl pan Bohuslav ze Švam- berka, johanity Jindřich z  Hradce. Husitský oddíl, který se přesunoval z  Plzně do Tábora, byl veden Břeňkem ze Švihova (Riesenbergu). Rytířů (tzv. železných pánů) bylo na 2  000, hu- sitů bylo 400 (mužů, žen a práčat) s 12 vozy a 9 jízdními koň- mi. Husitský oddíl se přesile postavil tak, že vytvořil vozovou hradbu na hrázi mezi rybníky Markovcem (napuštěným vodou) a Škaredým (ten byl vypuštěn). Útok bylo možno vést jen čelně po hrázi proti vozové hradbě, odkud byla vedena střelba z palných zbraní a kuší. Protože nikde nebylo místo na ústup, těžkooděnci našli zkázu v bahně rybníka Škaredý, Pan Břeněk z Riesenbergu v boji padl a velení se ujal Jan Žižka z Trocnova. Bitva trvala něko- lik hodin až do soumraku a když katoličtí páni nedokázali husity porazit, navečer odtáhli. V boji byl Jindřich z Hradce raněn stře- 80 NA ŘM i. č. 2458. 81 NA ŘM i. č. 2456 a 2457, Lifka 1993, s. 76, 88–89. 82 Svoboda 2010, s. 282.

35 lou do palce u nohy a udeřen cepem do hlavy. Na následky těchto zranění ještě toho roku ve Strakonicích zemřel.83 Husitské bouře začaly propukat v plné míře a nevyhnuly se ani pražskému centru, které bylo 8. 5. 1420 z příkazu pražských hejt- manů dobyto, vypleněno a vypáleno. Z členů řádu nezahynul ni- kdo, protože se všichni včas, snad předem varováni, přemístili do Strakonic, kam odvezli i řádové cennosti.84 Zato se však, podle tra- dice, navždy ztratil pozlacený řetěz z brány komendy.85 Husitské války znamenaly pro řád pohromu, neboť část jeho statků vydrancovali husité a část jich zastavil král Zikmund, který potřeboval peníze na vydržování vojska a vedení války. Tak přišel řád vedle pražského ústředí i o město Strakonice (23. 4. 1420 bylo vypáleno, ale hrad zůstal nedotčen), o Kadaň (1421 do- byta), o Mladou Boleslav u sv. Víta a u sv. Jana Křtitele (1421 vše vypáleno), o Ploskovice (roku 1421 před Žižkou rytíři komendu sami vyklidili), o Kroměříž (1423) a o Horní Kounice (1424) a zni- čeny byly také komendy ve Starém Brně, v Horažďovicích (1421) a ve Znojmě, pobořen byl řádový hrad Orlov a také řádový majetek u Prahy „Na Bojišti“ byl vyvrácen. Po dobytí města Strakonic táhl pak Žižka roku 1420 k hradu Rabí a po jeho dobytí se vrátil do Strakonic, kde pak hrad marně obléhal. Po 14 dnech této snahy zanechal a odtáhl vojensky pomoci Praze.86 Komendu v  Českém Dubu zastavil král Zikmund roku 1420 Janu z Ralska a na Děvíně, který však ponechal johanity v jejich sídle. V polovině roku 1425 pak přitáhl Jan Čapek ze Sán, komendu vypálil a obsadil město, kde vytvořil novou základnu husitů. Ko- menda zanikla a její zazděnou část, románsko-gotický sál se třemi křížovými klenbami a románskou kapli sv. Jana Křitele, objevil až 10. 10. 1991 dr. Tomáš Edel.87 Rovněž Manětín byl Zikmundem Lucemburským na počátku 83 Palacký 1921, s. 538–539, Čapka 1988, s. 173–174, Hora 1991, s. 288–290. 84 Buben 2002, s. 45. 85 Wenig 1972, s. 119. 86 Hrady, zámky a tvrze V. 1986, s. 180. 87 Edel 1992, s. 28–30, Edel 1996.

36 Areál bývalé komendy v Českém Dubu na kresbě Jana Prouska z konce 19. století. Velký sál přízemí johanitského konventu v Českém Dubu.

37 husitských válek zapsán Bohuslavu ze Švamberka. V bývalé komen- dě zůstal převor s několika knězi, ale po složitých jednáních nako- nec johanité Manětín roku 1483 prodali Švamberkům do dědičné- ho vlastnictví. Tím tamější komenda definitivně zanikla.88 Králem Zikmundem byly také roku 1436 zastaveny Ploskovice panu Ja- koubku z Vřesovic.89 Někdy kolem roku 1420 byl na Žižkův rozkaz rozsekán na kusy člen řádu Zdenko. Před smrtí projevil přání, aby jeho tělo mohlo být po částech rozesláno do všech končin země jako svědectví jeho pevnosti ve víře. Jeho památka se připomíná 5. 3.90 Nedostatek peněz přinutil rhodské rytíře zastavovat a následně rozprodávat další statky, např. Ivanovice na Hané, čímž byly majetky ztenčenynaPrahu(ovšemzdevastovanou),Strakonice,PičínaOpavu. Pražský konvent postupně splynul s konventem strakonickým. Pokud jde o generální (zemské) převory, tak ti sídlili od roku 1421, s výjimkou Ruprechta vévody Slezského (1423–1431), výhradně ve Strakonicích na hradě, protože pražské centrum bylo neobyvatelné. Do čela českého převorství byli dosazováni členové významných panských rodin. Za sedisvakance pražského arcibiskupství byl čes- ký převor johanitského řádu nejvýznamnějším církevním hodno- stářem v zemi a zasedal pravidelně na zemském sněmu. V roce 1432 byl do čela johanitů v Čechách a v Polsku postaven Václav z Michalovic, který však již od roku 1424 řád v zemi faktic- ky řídil, protože vévoda Ruprecht se zdržoval většinou ve Slezsku a pan Václav z  Michalovic ho, jak se zdá, zastupoval.91 V  bitvě u Lipan (26. 5. 1434) sice osobně účasten nebyl, ale jím vyslaný vojenský oddíl měl značný podíl na vítězství nad radikálními kališníky. Při korunovaci Albrechta Habsburského dne 29. 6. 1438 nesl pan Václav z  Michalovic v  průvodu královské žezlo.92 Stál 88 Podlaha 1909, s. 41–55, Boháč 1995, s. 228–230, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 359–360. 89 OSN XIX. 1902, s. 937–938, Sedláček XIV. 1923, s. 376–378. 90 Vondruška 1931, s. 138. 91 Červenka 2006, s. 9. 92 Lifka 1993, s. 93.

38 také v opozici vůči Jiřímu z Poděbrad a na strakonický hrad se- zval na den sv. Doroty (6. 2. 1449) stejně smýšlející pány (z Hradce, z Rožmberka, ze Švamberku, z Kolowrat, Švihovské z Riesenbergu, z Lobkowicz, Smiřické a další), kteří po řadě jednání podepsali dne 8. 2. 1449 dokument zvaný Strakonická jednota,93 do jejíhož čela byl postaven Oldřich II. z Rožmberka. Když pak vznikla obdobná Jednota Poděbradská, rozpoutala se v zemi drobná domácí válka, vyznačující se ozbrojenými půtkami. Když pak Jiří z Poděbrad začal získávat převahu, byl v říjnu roku 1452 pan Oldřich z Rožmberka přinucen s Jiříkem jednat a přijmout jeho podmínky, zejména to, že i rožmbersko-katolické panstvo, spojené se zbytkem táborského svazu Oldřicha ze Strážnice, jej uzná za zemského správce. Ve velké síni hlavního hradního paláce ve Strakonicích se do- choval v české heraldice unikátní znak Václava z Michalovic, před- stavující tzv. trojkoutní vývod, tj. rodový erb obohacený o znaky jeho předků po přeslici, tedy štítová pole rodů z Kytlic a z Koldic.94 Zemský převor Václav z Michalovic zemřel dne 28. 8. 1451 ve Strakonicích a byl pohřben v chrámu sv. Prokopa strakonického hradu. Po něm se v  roce 1451 stal nejvyšším mistrem českého pře- vorství pan Jošt (Jodocus) z Rožmberka (1451–1467), syn Oldři- cha II. z Rožmberka a Kateřiny z Wartenbergu (narozena kolem roku 1430). Byl neobyčejně vzdělaný a navíc skvělý homiletik. Kázal česky a latinsky, protože německy moc neuměl, a tak potřeboval tlumočníka.95 V  roce 1448 přijal kněžské svěcení od arcibiskupa solnohradského Sigmunda. Poté co byl ustanoven proboštem pražské metropolitní kapituly (1451), se záhy stal převorem johanitů a v roce 1453 sestavil oddíl několika tisíc ozbrojenců na boj proti Turkům.96 Byl také nejprve děkanem, pak i proboštem Královské kole- giátní kapituly na Vyšehradě. Poté co se stal biskupem ve Vratisla- 93 Palacký 1921, s. 778, Čapka 1998, s. 201. 94 Sedláček 1914, s. 85, Pokorný 2007, s. 45. 95 Lifka 1993, s. 94. 96 Freller 2010, s. 49.

39 vi, vzdal se roku 1457 tohoto důstojenství a ukončil své působení (1450–1457) i ve svatovítské kapitule. V domácím prostředí se snažil dosáhnout smíru mezi znesváře- nými vyznáními. Podporoval utrakvistického, ale umírněného krá- le Jiřího z Poděbrad. Za to musel roku 1458 cestovat do Říma, kde své stanovisko obhájil. Teprve když král Jiří nedodržel usnesení ba- Znak Václava z Michalovic na strakonickém hradě.

40 silejského koncilu, Jošt se od něj odvrátil a přiklonil se k vojenským akcím, avšak konce bojů se již nedožil. Byl poměrně tlustý, takže musel sloužit mše vsedě. Byl mírné povahy s hlubokým humanistic- kým vzděláním a snažil se bojovat o lepší svět především homiliemi a teologickými spisy.97 K jeho dílům patří např. Sbírka výroků, Devět artikulů proti laickému kalichu či Traktát o právu a bezpráví.98 Dne 8. 3. 1456 byl kapitulou zvolen biskupem ve Vratislavi, jímž zůstal, stejně jako Strakonickým mistrem, až do smrti.99 Za jeho vlády došlo v roce 1456 k vykoupení zastavené komendy v Ploskovicích. S Jiřím z Poděbrad jej pojilo dokonce příbuzenské pouto i přá- telství, ale z politicko-náboženských důvodů se ocitl v řadách jeho protivníků. Když byla dne 28. 11. 1465 na zámku Zdeňka ze Stern- bergu na Zelené Hoře u Nepomuku založena skupinou 16 katolic- kých pánů tzv. Zelenohorská jednota, připojil se k ní.100 Aliance byla brzy rozšířena o některá katolická a německá města (Vratislav, Plzeň, Brno, Jihlava, Znojmo a další). Dne 22. 4. 1467 vypověděl král Jiří odbojníkům válku a došlo k vzájemnému obléhání hra- dů, tvrzí a měst. Již v létě se podařilo králi odpor protivníků zdolat a ještě téhož roku bylo uzavřeno příměří. Biskup a zemský převor Jošt z  Rožmberka zemřel na zámku v Nise dne 12. 12. 1467 a byl pohřben v katedrále sv. Jana Křtitele ve Vratislavi. U nás ho připomíná jeho znak namalovaný na epištolní straně kněžiště kostela sv. Prokopa ve Strakonicích. Nástupcem Jošta z Rožmberka se stal Jan ze Švamberka (1467– 1510), nejvyšší představitel řádu v Čechách, na Moravě, ve Slez- sku, v Polsku, v Rakousích, Štýrsku, Korutanech a v Kraňsku. Ten se zapsal do dějin především jako dobrodinec města Strakonice. Po zhoubném požáru v roce 1442 a po dalším v roce 1508 město pozvedl zejména po stránce ekonomické. Založil cechy soukeníků, postřihovačů, krejčích, zlatníků, sedlářů, zámečníků a zedníků, ze- jména v roce 1482. Aby obyvatelům města ještě více pomohl, udělil 97 Červenka 2006, s. 11, Waldstein-Wartenberg 2008, s. 94–95. 98 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 361. 99 Skřivánek, Tovačovský 2004, s. 37–39. 100 Hora 1991, s. 394–399, Čapka 1998, s. 212.

41 jim privilegium prodeje soli a vína (1488). Pečoval i o řádové chrá- my. Tak dal např. roku 1483 opravit v Radomyšli chrám sv. Martina. V  Praze pak koncem 15. století došlo k  obnově konventního domu a kostela, přičemž byly poněkud sníženy obě věže. V roce 1487 se do Prahy dokonce vrátil převor Řehoř s několika řádovými kněžími. Dne 2. 6. 1503 však vypukl na Újezdě požár, který se roz- šířil a opětovně zničil opravený areál. Pro tyto své stavební podniky potřeboval převor peníze. Proto v roce 1477 prodal Horažďovice (duchovní správa však řádu zůsta- la) a v roce 1482 pak zpustlý hrad Orlov (zničený za česko-uher- ských válek v druhé polovině 15. století), městečko Ivanovice se dvorem a vsi Orlovice, Hoštice, Málkovice a Medlovice varadín- skému biskupovi Janu Filipcovi (1476–1490), administrátoru olo- moucké diecéze (1482–1490).101 Z pozdního středověku se zachovalo několik údajů o kapacit- ních možnostech jednotlivých řádových špitálů. Tak v  Čechách a na Moravě mohl být ošetřován najednou poměrně značný počet osob – Brno (12 žen), Opava (13 žen), Vratislav (8 nemocných) a Strakonice (14 nemocných).102 K důležitým pramenům té doby náleží především spis Jana Ha- sištejnského z Lobkowicz (1450–21. 1. 1517), který spolu s Jetři- chem z Gutštejna vykonal roku 1493 pouť přes Benátky, Dalmácii a řecké ostrovy do Svaté země. O této cestě zanechal pozoruhodný cestopis Pilgerfahrtbericht des Johann Hassenstein von Lobkowitz, který vydal v češtině F. Strejček pod názvem „Jana Hasištejnské- ho z Lobkovic putování k Svatému hrobu“ (In: Sbírka pramenů ku poznání literárního života v Čechách. I, řada II, č. 4, Praha 1902), který byl také vydán s titulem Putování L. P. 1493 k Božímu hrobu vykonané. Tento spis podává zajímavé svědectví o životě na Rhodu, všímá si pozoruhodností a popisuje město.103 Dne 15. 4. 1501 zbavil bullou velmistr řádu Pierre d’Aubusson (1476–1503) Jana ze Švamberka úřadu představeného řádu v Če- 101 Buben 2000, s. 79–80. 102 Waldstein-Wartenberg 2008, s. 136. 103 Mašek 2002, s. 21, Waldstein-Wartenberg 2008, s. 435.

42 chách, protože ústředí dlužil asi 2 500 dukátů. Král Vladislav II. pak prezentoval johanitům svého kandidáta, jímž byl komorník (!) a dokonce nečlen řádu Matyáš Tuchorský, kterého velmistr překvapi- vě potvrdil! Ale již 23. 9. 1501 byl Jan ze Švamberka řádovým ústře- dím na Rhodu rehabilitován a znovu uveden do čela převorství.104 Převor Jan ze Švamberka, který užíval označení nevyšší mistr, na svůj úřad rezignoval (vládl téměř půl století) a zemřel, snad až roku 1516, ve Strakonicích, kde byl v kryptě hradního kostela pohřben. Dostalo se mu více než důstojného nástupce, jímž byl syn Voka II. z Rožmberka a Markéty z Gutštejna a synovec Jošta z Rožmberka (1451–1467),105 totiž Jan z Rožmberka (1510–1532), představený v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v rakouských zemích. V řádu působil od 26. 8. 1506 jako koadjutor Jana ze Švamberka, ale tepr- ve 19. 11. 1511 byl do nové funkce ustanoven velmistrem Amaury d’Amboise (1503–1512) a konventem řádu na Rhodu.106 Projevil se jako výborný hospodář. Proto také mohl podniknout některé významné stavební podniky. Tak především v letech 1516– 1532 postupně obnovil bývalé pražské centrum, a zdá se, že v roce 1519 byl znovu zaklenut chrámový chór, zničený po novém požáru v roce 1503. Je možné, že až při těchto stavebních úpravách došlo ke snížení chrámových věží a v prostoru nedokončené chrámové lodě za vstupní bránou a věžemi byl zřízen řádový hřbitov. V Praze pak Jan z Rožmberka také většinou pobýval. Ve Strakonicích dal město opevnit zdmi, příkopy a valy a na hradě dal upravit obytné křídlo mezi komendou a palácem a navíc dal posta- vit věž zv. Jelenka. Tím byl stavební vývoj hradu celkem dokončen.107 104 Lifka 1993, s. 105–107. 105 Ibidem, s. 109. 106 NA ŘM i. č. 2567. 107 O strakonickém hradě, jeho historii a stavebním vývoji existuje poměrně roz- sáhlá literatura, zejména pak: Čechy I. sine dato, s. 198–205, Sedláček XI. 1897, s. 127–137, 203–212, OSN XXIV. 1906, s. 189–190, Birnbaumová 1947, Bačkov- ský 1948, s. 335–338, Menclová 1972, s. 82–85, 305–308, Kuthan 1977, s. 77–89, 238, Poche 1980, s. 430–435, Hrady, zámky a tvrze V. 1986, s. 178–182, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 44, 644–646, Buben 2002, s. 48–51, Kuča VII. 2008, s. 57–59, 64–68, Fibich, Durdík 2011, Žitný 2013, s. 28–29.

43 Od 16. století vlastnil řád vedle města Strakonice také městys Radomy- šl, 5 dvorů, nadační statek špitálu sv. Markéty a 45 poddanských vesnic. Jan z  Rožmberka také poprosil papeže Julia II. (1503–1513) o právo užívat pontifikálie (mitru a berlu) strakonickými převory. Příslušnou listinu vyhotovil 7. 10. 1512 se souhlasem uvedeného pontifika kardinál Leonard. Vyžádané privilegium však bylo vyme- zeno časově jen do doby, než bude obnoven pražský konvent.108 V té době se strakoničtí převorové vždy psávali O.S.I.H. Conventus Stra- konicensis Prior. V roce 1513 byl ve věži strakonického hradu Rumpál spuštěn rumpálem do hladomorny český bratr Jiří Volyňský, ale po pěti dnech byl zase vytažen. 108 NA ŘM i. č. 2497, Lifka 1993, s. 110. Věž Jelenka strakonického hradu.

44 Strakonický hrad. Strakonický hrad.

45 Dne 19. 9. 1524 vzal český král Ludvík Jagellonský do své ochra- ny všechny domy johanitského řádu v Českém království a potvr- dil jim všechny donace a privilegia.109 Totéž učinil dne 11. 3. 1527 i král Ferdinand I.110 Za vlády Jana z Rožmberka došlo ke kapitulaci řádu na Rhodu (1522) a k získání maltského souostroví (1530), po němž pak byli johanité zváni nově maltézskými rytíři. Nejspíše roku 1525 propůj- čil Jan z Rožmberka městu Strakonice nejen znak, ale i právo pečetit červeným voskem.111 Při korunovaci Ferdinanda I. českým králem dne 24. 2. 1527 nesl společně se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu v průvodu svatovác- lavskou korunu. Generální převor Jan z Rožmberka zemřel 28. 2. 1532 ve Strako- nicích a byl pohřben do rodové hrobky v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě. Bullou velmistra řádu Philippa de Villiers de l’Isle – Adam (1521–1534) ze dne 2. 10. 1532 byl do řádu přijat Jáchym, syn mün- sterberského knížete Karla I. (1498–1536) a se souhlasem převo- ra Jana z Rožmberka byl jmenován koadjutorem převorství, tedy s právem nástupnictví po něm. Císař a král Ferdinand I. se však po- stavil proti tomuto rozhodnutí (protože byl cizincem v Čechách), a tak muselo být toto jmenování anulováno. 112 Proto byl v letech 1532–1534 místodržitelem českého převorství Sigismund Kältsch von Rimberg. Po nástupu Ferdinanda I. Habsburského na trůn v roce 1526 docházelo čas od času k zásahům panovníků do voleb generálních převorů (později velkopřevorů). Někdy bylo dokonce svobodné právo volby nebo jmenování velmistrem úplně popřeno a do čela řádu v Čechách byli členové některých panských rodin přímo jme- nováni. Nutno ovšem konstatovat, že tato praxe řád nikdy nepoško- dila ani majetkově, ani prestižně. 109 NA ŘM i. č. 1006. 110 NA ŘM i. č. 1010. 111 Čarek 1985, s. 359. 112 Lifka 1993, s. 114.

46 Tak např. intervencí Ferdinanda I. byl na místo designované- ho Joachima z Münsterbergu dosazen do úřadu nejvyššího mistra Jan starší z Wartenbergu (1534–1542).113 Listinami z 21. 12. 1538 a 21. 1. 1541 potvrdil Ferdinand I., že mu Jan z Wartenbergu poskytl částku 8 000 zl. rýn. na vedení války s Turky.114 Za vlády Jana st. z  Wartenbergu došlo v  roce 1542 v  Kadani k  postoupení veškerého zboží, včetně fary a patronátního práva, kadaňské obci, čímž působení johanitů ve městě skončilo. Dále došlo také k  zástavě Ploskovic městu Litoměřice na dobu 10 let za 4  250 kop grošů115 a 12. 3. 1570 k  prodeji komend v  Žitavě, a v Hirschfelde za 10 500 tolarů hotově purkmistru a městské radě v Žitavě, což císař 14. 4. 1570 povolil.116 Tento převor se také podílel na vydání Kroniky české Václava Hájka z Libočan vytištěné v Praze roku 1541. Jeho erb proto zdobí, spolu s erby dalších pánů a rytířů, úvodní stránky knihy.117 Pan Jan zemřel ve Strakonicích na hradě dne 10. 1. 1542. Jeho nástupce Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (1543–1555) byl také do úřadu převora dosazen z vůle císaře a krále Ferdinanda I.118 Jako věrný stoupenec tohoto panovníka se pan Zbyněk zúčastnil roku 1547 bitvy u Mühlbergu proti luteránské šmalkaldské jedno- tě. Pak byl jmenován císařským komořím a nejvyšším komorníkem arcivévody Ferdinanda Tyrolského, který byl v  letech 1547–1567 místodržitelem v Čechách.119 V roce 1545 prodal řádové majetky v Ploskovicích čtyřem synům Václava Trčky z Vitence, tj. Janovi, Adamovi, Jaroslavovi a Jáchymovi.120 V lednu 1555 svolal do Strakonic provinciální kapitulu, na níž ohlásil svou rezignaci. Pak se usadil v Zákupech a 26. 1. 1556 se ože- 113 NA ŘM i. č. 2574, 2575 a 2577. 114 NA ŘM i. č. 1047 a 1050. 115 Sedláček 1923, s. 376–378. 116 NA ŘM i. č. 2890 z 24. 4. 1570. 117 Červenka 2006, s. 14. 118 NA ŘM i. č. 2580 ze 4. 10. 1545. 119 Červenka 2006, s. 14. 120 Sedláček XIV. 1923, s. 376–378.

47 nil s Veronikou z Lobkowicz (1537–1577), dcerou nejvyššího pur- krabí Jana Popela z Lobkowicz. Zemřel 6. 3. 1578 jako císařský rada, mistr královské komory a také jako otec dvou synů a jedné dcery.121 Dalším nejvyšším mistrem převorství v  Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku, Rakousku, Štýrsku, Korutanech a v  Kraňsku byl Václav Zajíc z  Hasenburgu, německy Haas von Haasenburg (1555–1578). V mládí byl vychován na dvoře českého místodržící- ho arcivévody Ferdinanda Tyrolského a v dospělosti zaujal dědičný úřad královského truchsase (stolníka). Také on zaujal úřad převora z vůle císaře a krále Ferdinanda I.122 Až do jeho vlády nemuselo české převorství platit stanovené po- platky řádovému ústředí na Maltě, protože řádové statky v našich ze- mích se teprve pozvolna dostávaly z devastace způsobené husity. Byl však povolán na Maltu k velmistrovi Jean Parisot de la Vallette (1557– 1568) a uvolil se od roku 1558 příspěvky zasílat. Na Maltě se zúčastnil bojů na moři proti Turkům, od nichž byl lehce zraněn. Proti tomuto nepříteli křesťanstva pak bojoval v roce 1568 u Szegedu, Ostřihomi a Egeru (Jäger). Tomuto zdatnému vojákovi dedikoval Oldřich Prefát z Vlkanova svůj cestopis Cesta z Prahy do Benátek… a odtud potom po moři až do Palestiny, vydaný v Praze roku 1563.123 V době jeho priorátu se řád proslavil hrdinnou obranou Malty (18. 5.–8. 9. 1565) a také účastí ve slavné námořní bitvě u řecké- ho přístavu Lepanto (řec. Neupaktos), kde 7. 10. 1571 utrpěli Turci drtivou porážku, čímž byla definitivně zlomena jejich nadvláda ve Středozemí. Této bitvy se také zúčastnilo několik Čechů, z nichž František Drozd padl.124 Těmito vítězstvími dosáhla sláva i moc řádu svého vrcholu, což dokazuje i skutečnost, že papež Sixtus V. udělil dne 18. 12. 1587 vel- mistru Frā Hugues Loubenx de Verdale kardinalát a v rámci konsi- stoře mu dokonce, ač laikovi, přidělil titulární kostel Santa Maria in Portico. Velmistr Frā Alof de Wignacourt získal od císaře Rudolfa II. 121 Kasík, Mašek, Mžyková 2002, s. 86, Červenka 2006, s. 15. 122 NA ŘM i. č. 2581 ze dne 5. 6. 1555. 123 Lifka 1993, s. 118–120. 124 Dolejší 1991, s. 48.

48 dne 20. 3. 1607 a znovu od Ferdinanda II. dne 16. 7. 1620 pro svou osobu i své nástupce důstojenství knížete Svaté říše římské s právem oslovení „Výsost“. V  roce 1630 bylo postavení knížete – velmistra řádu maltézských rytířů ještě zvýrazněno papežem Urbanem VIII., který mu udělil čestný kardinalát Svaté církve římské s právem oslo- vení „Eminence“. Od té doby je velmistr řádu „Eminence a Výsost“.125 Ve Strakonicích povolil Václav Zajíc z Hasenburgu vznik cechů kloboučníků (1569) a kožešníků (1574). Městu také učinil tehdy neobvyklé gesto, jímž mu udělil právo honitby zvěře. V  této době sehrál nemalou roli bývalý člen řádu Šebestián Freytag z Čepiroh, narozený v rodině drobné šlechty na tvrzi Če- pirohy u Mostu. Po univerzitních studiích v Itálii působil jako in- struktor mladého Rudolfa II. Stal se maltézským rytířem a jako důstojník bojoval 7. 10. 1571 u Lepanta. Pak vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova, ale v roce 1572 přešel do premonstrátské ka- nonie v Louce u Znojma. Tam jej císař Maximilián II. dne 11. 10. 1573 jmenoval opatem, ač nebyl v té době ani knězem (vysvěcen byl až roku 1574 arcibiskupem pražským Medkem). Materiálně i du- chovně zdevastované opatství přivedl po čase k rozkvětu. Povznesl klášter početně i kvalitativně a zavedl pěstování okurek (jako léku proti moru). V Louce také roku 1585 zemřel a byl tam pochován.126 V závěti pana Zajíce je uvedeno, že obydlí řádového předsta- veného ve strakonickém hradě se skládá z velké světnice, jídelny, ložnice a několika menších pokojů. Také v Jelence byly pokoje pro oddech a kratochvíli. Na hradě byla zbrojnice s úplnou zbrojí pro 18 mužů. V konventu kromě převora bydlelo 18 kněží, ale zato ani jeden novic. V objektu hradu byl dále mlýn, pivovar, velká kuchyně, pekárna a kovárna. V kapli sv. Jiří (původně kapitulní síň), zřízené v průběhu 15. století, se vedle křtitelnice nacházela i mešní roucha a také knihy. V jednom ze sálů bavorovského křídla strakonického hradu se dochovala čtveřice erbů patřících Václavu Zajícovi, knížeti z Münsterbergu, Zajícům z Hasenburgu a Wartenbergům.127 125 Buben 2002, s. 36. 126 Kroupa 1997, s. 30–32, Buben 2003, s. 114–115. 127 Birnbaumová 1947, s. 17.

49 Dne 2. 8. 1577 vzal císař a král Rudolf II. všechny johanity, jejich komendy a statky v říši pod svou ochranu a potvrdil jim všechna privilegia udělená řádu papeži, císaři a králi.128 Václav Zajíc z Hasenburgu zemřel ve své rezidenci v Praze dne 31. 1. 1578 a byl pohřben do rodové hrobky v katedrále sv. Víta. Když úřad nejvyššího mistra zastával Kryštof starší z Warten- bergu (1578–1590), vládl v zemích střední Evropy relativní klid. Ve Strakonicích povolil v roce 1580 utvořit cech koželuhů a dal také přestavět a rozšířit kostel sv. Václava v Lomu (dnes součást Strako- nic). Těšil se přízni králů Maxmiliána II. a Rudolfa II., jimž sloužil jako státní a dvorský válečný rada. Listinou ze dne 28. 5. 1580 do- svědčuje veřejný notář Martin Widerin z Otterspachu, že Kryštof st. z Wartenbergu daroval ostatky betlémského neviňátka, které Kašpar z Hohbergu, komtur olešnické komendy, dal dopravit do Strakonic (aby nebyly zničeny protestanty), Vratislavovi z Pernštejna na Tova- čově, Plumlově a Litomyšli, kancléři království českého.129 Do doby vlády Kryštofa st. z Wartenbergu spadá i působení ra- domyšlského řádového faráře Mikuláše Křížka. V Radomyšli pů- sobil 30 let a přišel tam ze strakonického konventu v roce 1540. Na návrší, východně od Radomyšle, stávala kaple sv. Jana Křtitele a u ní žil poustevník. Páter Křížek tuto kapli přebudoval na zděný kostelík téhož zasvěcení s pěti kapličkami v kruhu kolem něho. Podle místní legendy mu finanční prostředky poskytl sv. Jan Křtitel, který mu vy- jevil místo ukrytého pokladu. Tento zázrak přilákal k novému kos- telíku značný počet poutníků. Když byl P. Křížek v roce 1570 zvolen převorem konventu ve Strakonicích, odešel na nové působiště. Tam se mu však nelíbilo a prosil pražského arcibiskupa Martina Medka z Mohelnice, aby se u řádového mistra přimluvil, protože toužil vrá- tit se zpět. V dnešním poutním chrámu sv. Jana Křtitele v Radomy- šli se zachoval pod chórem na epištolní straně jeho portrét v životní velikosti. Obraz byl však poněkud znehodnocen nekvalitní přemal- bou z roku 1856, což dokládá i připojený nápis.130 128 NA ŘM i. č. 1016 a 1014 ze dne 10. 9. 1577. 129 NA ŘM i. č. 917. 130 Lifka 1993, s. 123–125.

50 Pan Kryštof zemřel ve věku 82 let dne 6. 5. 1590 a byl pohřben v řádovém chrámu sv. Prokopa na strakonickém hradě.131 Poté nastoupil do čela převorství v  Čechách Matouš Děpold Popel z Lobkowicz (1591–1619), který předtím působil nějaký čas i na Maltě. Narodil se 21. 9. 1564 Václavu Popelovi z Lobkowicz na Duchcově a Benigně z Weitmile. Do řádu vstoupil roku 1586, kdy mu pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice potvrdil vý- vod předků jako důkaz jeho urozenosti. Hned následujícího roku obdržel právo nástupnictví po Kryštofu st. z Wartenbergu. Působil jako komtur v Opavě a v Hrobníkách. Stal se také císařským radou a jedním z místodržitelů krále Matyáše Habsburského v Českém království.132 Listinou ze dne 27. 5. 1591 jej v úřadě potvrdil císař a král Rudolf II. 133 Poté co stanul v čele priorátu, dal před rokem 1610 pražské síd- lo řádu adaptovat pro nutné pobyty v hlavním městě, neboť do té doby pobýval, stejně jako jeho předchůdci, převážně v pronajatých domech. Oficiálně však jeho sídlo bylo stále ve Strakonicích. V Praze došlo k rozparcelování zahrady a část pozemků řádové jurisdikce se dostala do soukromých rukou. V roce 1591 bylo renesančně upraveno průčelí dnešního kos- tela Panny Marie pod řetězem a byl definitivně opuštěn záměr dostavět chrám v  původním projektovaném rozsahu. Prostor mezi věžemi a chrámem byl i nadále využíván jako řádový hřbi- tov. Chrám pak generální převor Lobkowicz obohatil o nový oltář s obrazem Kojící Matky Boží se sv. Annou, Janem Křtitelem jako chlapcem a s Beránkem Božím. Obraz se dodnes nachází v boční chrámové lodi na epištolní straně. V letech 1597–1600 byl také renesančně upraven mlýn (čp. 489/III) na břehu Čertovky, poz- ději zv. Velkopřevorský mlýn, byť se dočasně dostal do rukou ma- lostranské obce.134 V roce 1597 rozhodlo vedení řádu (nejvyšší rada) na Maltě, že 131 Ibidem, s. 123. 132 Červenka 2006, s. 17–18. 133 NA ŘM i. č. 2591. 134 Vlček 1999, s. 564–565.

51 členové velkopřevorství již nemusí sloužit na Maltě, protože s Turky bojují téměř ve své domovině.135 Ve Strakonicích se Matouš Děpold Popel z  Lobkowicz proje- voval jako mírná a snášenlivá vrchnost. To dokládá např. skuteč- 135 Freller 2010, s. 49–53. Oltářní obraz kojící Madony v kostele Panny Marie pod řetězem.

52 nost, že v roce 1610 tam žily jen čtyři katolické rodiny, ostatní byly utrakvistické. V kostele sv. Markéty se dokonce podávalo pod obojí způsobou. V roce 1605 se také zasloužil o udělení znaku městečku Radomyšl. Matouš Děpold Popel z  Lobkowicz byl přítomen 23. 5. 1618 na Pražském hradě v tzv. Ludvíkovském křídle historickému mo- mentu defenestrace místodržících Viléma Slavaty z Chlumu a Ko- šumberka a Jaroslava Bořity z Martinic (a s nimi i sekretáře Filipa Fabricia, který zastupoval toho dne Pavla Michnu z Vacínova) do příkopu pod palácem. Podobnému osudu unikl jen díky tomu, že jej jeho bratranec Vilém st. z Lobkowicz vyvedl pro vysoké stáří a náboženskou smířlivost z místnosti ven.136 Neušel však plundro- vání řádových statků protestanty a částečně i katolickými vojsky.137 Jeho znak byl vymalován na klenbě lodi kostela sv. Prokopa strakonického hradu a nachází se i na západní stěně Svatováclav- ské kaple katedrály sv. Víta na Pražském hradě, kde jsou připojeny také znaky jeho rodičů. Převor Matouš Děpold byl v Čechách první, kdo podkládal svůj štít řádovým osmihrotým křížem. Zemřel dne 11. 10. 1619 v pražské rezidenci a byl pohřben v katedrále sv. Víta. Novým generálním převorem se stal Heinrich svobodný pán von Logau zu Olbersdorf, Gissmanstorff und Zaupiz (1620–1625), který převzal úřad ve zjitřelé době a musel čelit protestantskému protivenství. Spolu s bratry Christophem a Davidem byl roku 1604 povýšen do českého panského stavu. Do řádu vstoupil někdy před rokem 1587 a roku 1590 byl pověřen správou komendy v Opavě. V letech 1595–1599 působil jako receptor (výběrčí poplatků pro řádové ústředí) v českém převorství. Později také spravoval rakouské ko- mendy v Mellingu (1607–1620) a Fürstenfeldu (1610–1620). Dne 6. 10. 1611 mu velmistr Alof de Wignacourt udělil právo nástup- nictví v Čechách. V roce 1612 byl prozatímně jmenován titulárním převorem v Uhrách.138 136 Ludikar 1878, s. 280. 137 Lifka 1993, s. 151. 138 Červenka 2006, s. 7.

53 Dne 16. 3. 1620 vydal Ferdinand II. listinu, jíž potvrdil mal- tézským rytířům všechna privilegia udělená johanitům římskými císaři, vzal je pod svou ochranu a osvobodil je od všech povinnos- tí.139 Již 13. 12. 1619 se města i hradu ve Strakonicích zmocnilo voj- sko Petra Arnošta hraběte z Mansfeldu, když jeho vojákům otevřel v  noci jednu z  hradních branek jakýsi mlynářský chasník. Rytí- ři byli buď pobiti, nebo rozprášeni, a následně byl hrad dokonale vypleněn, chrám znesvěcen, knihovna (přes 300 svazků) zničena a žoldnéři rouhačsky poničili obraz Narození Páně (zv. též Adora- ce narozeného Krista Pannou Marií, sv. Josefem a pastýři či Panny Marie Strakonické) tím, že Matce Boží, sv. Josefu i oběma pastýřům vypíchali oči, avšak oči Ježíška zůstaly neporušeny. Takto zohavený obraz nalezl 11. 10. 1620 španělský bosý karmelitán a bývalý gene- rál řádu (1617–1620) P. Domenico a Jesu Maria či Domenico di Gesu e Maria, vlastním jménem Domingo Ruzzola (1559–1630), který přišel do Strakonic s vojskem bavorského vévody Maxmiliá- na, k němuž byl poslán papežem Pavlem V., aby mu odevzdal po- žehnaný meč na potírání kacířů. Zprávy o nálezu obrazu se liší. Podle jedné verze ležel na sme- tišti hradního nádvoří, podle druhé ležel pohozený v  hradním příkopu, a konečně se uvádí i varianta, podle níž byl obraz ukryt strakonickým měšťanem jménem Firbas, který ho pak zbožnému karmelitánovi přinesl. Existuje však i možnost, že obraz nepochá- zel ze Strakonic, ale ze zámku či tvrze jistého katolického šlechtice nedaleko Plzně, protože v některých pramenech jsou uvedeny Ště- novice, kde měl být nalezen v kapli.140 P. Dominik odvezl obraz ku Praze, kde před bitvou na Bílé hoře (8. 11. 1620) projížděl před vojskem na koni s obrazem zavěšeným na hrudi a s krucifixem v ruce. Takto povzbuzoval vojáky, kteří si zvolili za válečný pokřik během bitvy zvolání „Sancta Maria!“. Slavné vítězství bylo všeobecně přičítáno pomoci Matky Boží. P. Dominik pak v roce 1621 odjel s obrazem do Říma. Cestou se 139 NA ŘM i. č. 1022. 140 Vácha 2010, s. 7–31.

54 zastavil ve Vídni, kde císaři i dvoru vysvětlil roli obrazu jako palla- dia (záštity) při bitvě. Ferdinand II. proto obrazu daroval zlatou ko- runu. V prosinci téhož roku pak P. Dominik obraz předal ve Věč- ném městě papeži Řehoři XV., který vybral pro jeho uctívání kostel sv. Pavla na Monte Cavallo na severním úpatí Quirinalu. Tam byl ve slavnostním průvodu 8. 5. 1622 přenesen z baziliky Santa Ma- Obraz Panny Marie Strakonické.

55 ria Maggiore a spolu s ním i velký počet praporů a sečných zbraní z bělohorské bitvy, což byl dar Maxmiliána Bavorského. Šlo celkem o 45 trofejí. Za účasti papeže, řady kardinálů a množství římské- ho lidu byl pak obraz vystaven k veřejnému uctívání na hlavním oltáři tohoto chrámu.141 Tato slavnost je zobrazena na fresce v kos- tele, jemuž se v roce 1622 dostalo nového patrocinia – Santa Maria della Vittoria (Panny Marie Vítězné).142 Obraz byl uctíván i dalšími papeži a kostel byl postupně obohacován i dalšími ukořistěnými prapory nepřátel církve v průběhu 17. a 18. století. Dodnes zdobí sakristii čtyři velké olejomalby z  první třetiny 17. století představující jednotlivé fáze bitvy na Bílé hoře, podobizny vévody Maxmiliána, Ferdinanda II. a P. Dominika. Vedle praporů poražené stavovské armády jsou tam uloženy i standarty vítězného císařského vojska.143 Tak přispěl obraz, původem z Čech, k ještě hlubšímu chápání svát- ku Panny Marie Vítězné, slavenému 7. 10. na paměť vítězství nad Turky u Lepanta v roce 1571. V roce 1913 byl tento svátek spojen se svátkem Panny Marie Růžencové a stal se svátkem církve na celém světě. První kopie zázračného obrazu byla pořízena v  roce 1622 pro karmelitány v Praze, kterým byl 7. 9. 1624 darován Ferdinandem II. původně luteránský kostel Nejsvětější Trojice, a podle tohoto obrazu také chrám dostal nové patrocinium Panny Marie Vítězné (8. 9. 1624). Později byly pořízeny další kopie, a to pro chrám sv. Prokopa strakonického hradu (na postranním oltáři na epištolní straně), pro městský chrám sv. Markéty ve Strakonicích, pro poutní chrám na Bílé hoře144 a dále pro kostel sv. Dominika ve Strunkovicích nad Blanicí, a jednu kopii si dal zhotovit další z vítězů bělohorské bitvy Karel Bonaventura hrabě Buquoy (1571–1621) pro svůj hrad v No- vých Hradech.145 Originál obrazu se bohužel nedochoval, protože padl za oběť požáru kostela v roce 1833. 141 Karmel v Čechách 1993, s. 44–45 dost nepřesně. 142 Hager 1999, s. 155. 143 Koudelková 2000, s. 12–16. 144 Herain 1911, s. 84–85. 145 Ludikar 1878, s. 267, Buben 2007, s. 211–213.

56 Generální převor Jindřich z Logau byl laskavý muž a podařilo se mu na císaři vymoci částečnou amnestii pro řadu protestantských odbojníků. Byl i císařským radou a komořím a z vůle Ferdinanda II. se stal zemským hejtmanem v Kladsku, kde proto, vedle Strakonic, sídlil na počátku Třicetileté války. Zemřel 11. 10. 1625 ve svém sídle v Praze a byl pohřben v katedrále sv. Víta.146 Jeho nástupcem byl ustanoven roku 1626 Rudolf Balthasar svo- bodný pán von Paar zu Hardtberg und Krottenstein, syn Jana Křti- tele Paara a Afry Sidonie von Haymb. V roce 1606 byl spolu s bra- trem Johannem Christophem povýšen do rakouského panského stavu a v roce 1623 do říšského panského stavu. V roce 1595 vstou- pil do řádu a pak sloužil u dvora pozdějšího císaře Ferdinanda II. jako komoří, tajný rada a štolmistr (něm. Stallmeister = štolba, podkoní). Později byl komturem v  Malé Olešnici, ve Vratislavi a pak (1620–1626) ve Fürstenfeldu a v Mellingu. Byl také jmenován velitelem vojenské hranice v  chorvatském Karlovaci (Karlstadt), kde také 23. 4. 1626 skonal, tedy dříve, než mohl svůj úřad v Če- chách převzít. Byl pohřben v jezuitském kostele ve Štýrském Hradci (Graz). Na jeho náhrobku je poprvé užit titul velkopřevor (magnus prior), který byl zpočátku užíván souběžně s označením „nejvyšší mistr“, aby nakonec zcela převládl.147 Někdy tou dobou byl řádu vrácen statek v  Motole u Prahy, náležející záduší kostela Matky Boží pod řetězem od 14. sto- letí, přičemž část statku vlastnil klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Statek byl násilně zabrán odbojnými stavy v roce 1620 a byl prodán Joachymu Seltenschlegovi z Fridenfeldu za 6 000 kop míš. V pořadí 37. nejvyšším představitelem řádu v Čechách byl Vi- lém Zdeněk hrabě Wratislav z Mitrowicz (1626–1637). Narodil se roku 1576 Janu Wratislavovi z Mitrowicz na Mníšku a jeho druhé choti Ludmile z Vřesovic. Ve 23 letech vstoupil do řádu a věnoval se vojenské službě pro arcidům rakouský. V roce 1605 na sebe upozornil při dobývání Ostřihomi a Hatvaně. Pak se stal (1607) 146 Lifka 1993, s. 162. 147 Ibidem s. 162, Červenka 2007, s. 8.

57 císařským truksasem (stolníkem) a byl povýšen do panského sta- vu (1607 do rakouského a 1619 do českého). To byl již postupně řá- dovým komturem ve Velkém Týnci, Mailbergu, Brně a v Horních Kralovicích. Roku 1623 byl spolu s bratry a strýcem povýšen do říš- ského panského stavu a 23. 7. 1625 mu byl potvrzen český panský stav. Majestátem z 15. 2. 1629 obdržel titul říšského hraběte, který mu byl potvrzen v rámci Svaté říše římské v roce 1637. Navíc se stal císařským tajným radou, královským místrodržitelem v Čechách a dvorským maršálkem. Za Třicetileté války dosáhl hodnosti polního strážmistra (Feldwachtmeister) a stal se členem dvorské válečné rady. V letech 1627–1634 působil jako generální vojenský komisař a v  roce 1635 byl členem císařské diplomatické mise, která jednala se saským kurfiřtem Janem Jiřím o příměří.148 Počínaje jím byli všichni nejvyšší představitelé řádu v Čechách nazýváni velkopřevory (magnus prior, Grossprior) a od roku 1627 v souvislosti s vydáním Obnoveného zřízení zemského pro Čechy i stálými královskými místodržiteli a přísedícími (asesory) zem- ských práv (tj. zemského soudu). Obnovené zřízení zemské jim také vrátilo křeslo i hlas na zemském sněmu, kde zasedali, v pří- padě absence zástupců metropolitní kapituly (a později i dalších diecézních biskupů), hned za arcibiskupem.149 Tím se stal prvním prelátem království. Pan Vilém Wratislav z Mitrowicz koupil 9. 4. 1626 jako konfis- kát po Jindřichu Penzingovi z Penzingu panství Horní Libchavu (4kmseverozápadněodČeskéLípy)za26 958kopgrošůmíšeňských a 20 grošů, a k tomuto zboží připojil již roku 1623 koupený statek Volfartice a pak v roce 1629 i Stružnici. To vše získal s přispěním řádu. Místní zámek v Horní Libchavě dal upravit, což dokládá i jeho v kameni vytesaný znak na jeho jižní stěně. V domnění, že s těmito statky může volně disponovat, odkázal vše svému bratru Zdeňkovi († 1641) a po něm se panství ujali i Zdeňkovi synové.150 148 Sedláček, In: OSN XXVI. 1907, s. 1002–1003, Červenka 2007, s. 8–9. 149 Červenka 2007, s. 9. 150 OSN XV. 1900, s. 1027, Sedláček XIV. 1923, s. 427–428, Poche I. 1977, s. 411, Hrady, zámky a tvrze III. 1984, s. 139, Kuča II. 1997, s. 164–166.

58 V roce 1626, resp. 1628 získali maltézští rytíři náhradou za pro- daný řádový dům v  Kladsku Tovaryšstvu Ježíšovu pobělohorský konfiskát v Osoblažsku, a to panství Dívčí hrad (Dívčí Hrady, Děv- čice, Maidelberg, Maidburg), 14 km severně od Krnova.151 Prvním komturem v této nově zřízené komendě se od roku 1641 stal Miku- láš Karel svobodný pán von Gaschin.152 Ve Strakonicích, kde v roce 1626 řádil další zhoubný požár, po- volil roku 1639 pan Vilém další cechy, a to pekařům, perníkářům a mydlářům. Na hradě, v bavorovském křídle, se dochovaly dvojice jeho znaků. V Praze pak řád získal roku 1629 jako osobní dar císaře Ferdi- nanda II. zkonfiskovaný dům (čp. 484/III) na území bývalé řádové jurisdikce, a to na zřízení alumnátu. Obdobně z milosti téhož pa- novníka znovu získali velkopřevorský mlýn, čemuž se malostranští bránili a ještě v témže roce 1629 ho dokonce násilně obsadili. Velkopřevor Vilém Zdeněk hrabě Wratislav z Mitrowitz zemřel 19. 1. 1637 a byl pohřben v kapli sv. Zikmunda katedrály sv. Víta.153 Jedním z  nejvýznamnějších českých velkopřevorů byl Rudolf hraběColloredo-Wallsee (1637–1657). Narodil se 2. 11. 1585 v Čes- kých Budějovicích a jeho kmotrem byl samotný císař Rudolf II., tehdy ve městě meškající.154 Jeho otec Ludvík pocházel ze severní Itálie a roku 1593 získal v Čechách inkolát. Téhož roku 1593 vstoupil Rudolf do řádu maltézských rytířů. Zpočátku sloužil v císařské ar- mádě; v bitvě u Lützenu (16. 11. 1632) velel pravému křídlu armády a byl při tom sedmkrát zraněn. Spolu s Mathiasem Gallasem, Janem Aldringenem, Octaviem Piccollominim měl rozhodující podíl na potlačení spiknutí Albrechta z Waldsteina proti císaři Ferdinandu II. v roce 1634. Za to byl roku 1636 odměněn spolu s bratrem Hiero- nymem IV. panstvím Opočno, které bylo zkonfiskováno odbojným Trčkům z Lípy, a ještě toho roku z něj zřídil rodinný fideikomis.155 151 OSN VII. 1893, s. 435, Hrady, zámky a tvrze II. 1983, s. 55. 152 Pola 2017, s. 86–89. 153 Lifka 1993, s. 164. 154 Ibidem, s. 164. 155 Významné osobnosti 1994, s. 71, Županič, Fiala, Stellner 2001, s. 61.

59 Zúčastnil se mnoha bojů a tažení v průběhu Třicetileté války, při níž vydržoval vlastní pluk a dosáhl hodnosti polního maršála. Byl čle- nem dvorské válečné rady, tajným radou a komořím a v roce 1624 ho císař Ferdinand II. povýšil do říšského hraběcího stavu. V rámci řádu byl postupně komturem ve Velkém Týnci (1622– 1637), v Hrobníkách (1625–1637), Opavě a Makově (1626–1637) a ve Fürstenfeldu (1650–1657). V roce 1646 byl řádovým vyslancem při volbě nového císaře.156 V roce 1637 byl postaven do čela českého velkopřevorství mal- tézských rytířů a v roce 1647 byl jmenován velícím generálem v Če- chách. Již v roce 1641 bylo švédským vojskem poškozeno a vykra- deno město Strakonice, avšak nelehlo popelem, neboť protestantská soldateska se spokojila s výpalným. Rudolf hrabě Colloredo-Wallsee vstoupil do historie především za švédského útoku na Prahu, kam švédská vojska generála Johana Christofera Königsmarka pronikla následkem zrady Arnošta Otto- waldského. Tento zběhlý císařský voják ukázal nepříteli nejslabší místo pražského opevnění nedaleko kláštera kapucínů na Hradča- nech. V noci pak Švédové rychle obsazovali Menší Město pražské (26. 7. 1648). Na poslední chvíli unikl i velkopřevor Rudolf, kterého probudili a jen tak v noční košili utekl přes zahrady i se svým loka- jem a sekretářem. Přelezli zeď a v rybářské loďce přepluli na druhý břeh,157 odkud pak hájili158 Staré a Nové Město pražské až do doby, kdy do Prahy došla zpráva o uzavření míru vestfálského (24. 10. 1648). Obléhání Prahy tak trvalo do 31. 10. 1648, než s týdenním zpožděním dorazila zpráva o ukončení války. Poté byl velkopřevor Colloredo jmenován polním maršálem. Za jeho vlády byla 26. 6. 1650 přenesena z Říma ve slavném procesí do Strakonic kopie mi- lostného obrazu Adorace Narození Páně. V  roce 1654 nebo 1655 byla dokončena barokizace řádového kostela v Praze, započatá roku 1645 a přerušená vpádem švédských vojsk v roce 1648. Staviteli byli Santino de Bossi a Carlo Lurago. 156 Červenka 2007, s. 10. 157 Denis 1911, s. 251–252. 158 OSN V. 1892, s. 518.

60 Z doby jeho velkopriorátu pochází také skvostná tzv. „Sluncová monstrance maltézských rytířů“, vyrobená roku 1650 v sicilském Trapani. Je 75 dm vysoká a její zvláštností je posázení přibližně tisí- cem korálů. Z osmiboké nohy s osmi hlavičkami andělů vyřezaných z korálů se smaltovanými křídly vychází dřík skládající se z ořechu se třemi obdobnými hlavičkami andělů a s podobně zdobenou ku- želkou, na níž spočívá vlastní monstrance. Ta má ve středu křišťá- Sluncová (korálová) monstrance.

61 lovou kruhovou schránku na uložení Nejsvětější svátosti. Schránka je rovněž korálem vykládaná a z ní vybíhá 31 štíhlých, dlouhých, korálem vykládaných slunečních paprsků zakončených korálovou a emailovou hvězdičkou. Pouze středový paprsek má na vrcholu zlatou holubičku, která nese bílý smaltovaný maltézský kříž. Tato monstrance je pro svou neobvyklou výzdobu také nazývána mon- strancí korálovou. Na všech úpravách spolupracoval s velkopřevorem Colloredem především převor konventu Frā Bernard de Witte z  Lilienthalu (1650–1686), jehož krásné portréty od Karla Škréty se nacházejí v Národní galerii v Praze a v drážďanské Gemäldegalerii. Proto se také erby těchto zasloužilých mužů nacházejí ve štukové výzdobě stropu hlavní chrámové lodě kostela Panny Marie pod řetězem. Vel- kopřevora Colloreda připomíná i rozměrný monumentální erb na evangelní straně kněžiště a Bernarda de Witte pak mramorové lava- bo před sakristií v kapli sv. Jana Nepomuckého s letopočtem 1651 Znak převora Bernarda de Witte na oblouku pod kruchtou kostela Panny Marie pod řetězem.

62 a nápisem: FR(ater) BERNAD(us) WITTE ORD.(inis) S.(ancti) IO. (annis) HIEROS.(olymitani) PRIOR. AD. B.(eatam) V.(irginem) SUB CATENA. A(nno) 1651. (tj. Bratr Bernard Witte řádu sv. Jana Jeruzalémského převor u Panny Marie pod řetězem). Další památ- kou je nápis ve štuku a jeho znak nad varhanní emporou (kruchtou) z roku 1654: MatrI DILeCtIonIs (znak) F.(rater) B.(ernardus) W.(it- te) B.(ecanus) WESTPHAL(us). P.(rior).159 Ve Strakonicích dal vel- kopřevor Colloredo nově vymalovat kostel sv. Prokopa, zaklenout chór a zesílit severní chrámovou zeď. Velkopřevor Rudolf hrabě Colloredo-Wallsee zemřel v  praž- ském řádovém paláci dne 27. 1. 1657 a byl pohřben v kryptě před kněžištěm, údajně v místě, kde dnes stojí u pilíře mezi presbytářem a kaplí sv. Barbory jeho nádherná socha z carrarského mramoru, vytvořená nejspíše roku 1850 a osazená v kostele roku 1857, dílo Emanuela Maxe von Wachstein. Poněkud neobvyklé je, že socha velkopřevora má na hlavě klobouk, ač se nachází v chrámu. Prav- děpodobným důvodem bude asi skutečnost, že původně měla být umístěna v jiném prostoru.160 V chrámu Panny Marie pod řetězem je Rudolf Colloredo-Wall- see připomenut také znakem ve štuku na stropě presbytáře a pak i velkým monumentálním znakem s řadou trofejí na evangelní stra- ně kněžiště. V pořadí 39. nejvyšším představitelem řádu v Čechách byl Vi- lém Leopold hrabě von Rheinstein, svobodný pán von Tattenbach (1658–1661). Narodil se 10. 7. 1607 ve Štýrském Hradci jako syn Johanna Christopha svobodného pána Tattenbacha von Tatten- bach a Judith Resch von Suntberg. Do řádu byl přijat v roce 1629. Brzy odjel na Maltu, kde jako velitel galéry plnil požadavek na čle- na řádu o povinné dvouleté službě v řádových ozbrojených slož- kách. Po návratu působil jako komtur v Malé Olešnici (1636–1657), Fürstenfeldu (1636–1650 a 1657–1661), Mellingu (1636–1661), ve Vídni (1637–1661) a v Heillensteinu (1637–1661?). V letech 1637 a 1650–1660 byl řádovým vyslancem u císařského dvora ve Vídni 159 Fürstenberg 1998, s. 15. 160 Pola 2017, s. 52.

63 Socha velkopřevora Rudolfa hraběte Colloreda-Wallsee v kostele Panny Marie pod řetězem.

64 a v  letech 1656–1657 německým velkobaillim. Ferdinand III. jej jmenoval tajným radou, komořím a členem válečné rady, jíž později předsedal. Byl také nejvyšším komořím císařova bratra arcivévody Leopolda Viléma, který mu jako administrátor halberstadtského biskupství udělil roku 1644 v léno odumřelé říšské hrabství Rhein- Monumentální znak Rudolfa hraběte Colloreda-Wallsee v kněžišti kostela Panny Marie pod řetězem.

65 stein (Regenstein im Harze) s virilním hlasem na říšském sněmu a s právem razit mince. Od té doby se psal jako hrabě von Rhein- stein, svobodný pán von Tattenbach.161 Jako velkopřevor napadl u zemského soudu odkaz statku Horní Libchava, který jeho předchůdce Vilém Wratislav z Mitrowicz pře- vedl na své příbuzné. Soud tento odkaz zrušil a celé zboží připadlo řádu. Konvent tam sice zřízen nebyl, ale na zámku bydlel hospo- dářský správce.162 Velkopřevor hrabě Rheinstein-Tattenbach zemřel v noci ze dne 25. na 26. 11. 1661 ve svém rodišti ve Štýrsku. Jeho nástupcem se stal Adam Vilém hrabě Wratislav z  Mit- rowicz (1661–1666), syn Jana nejst. Wratislava z Mitrowicz a jeho první choti Doroty Otýlie z Předenic. Do řádu vstoupil roku 1629 a pak, jak se zdá, odjel na Maltu, kde bojoval v řádovém loďstvu pro- ti Turkům. Dosáhl hodnosti generálního kapitána galér a pak velel dokonce celému řádovému loďstvu jako admirál. Již v roce 1641 byl jmenován receptorem na Maltě a roku 1646 prokurátorem řádové pokladny a receptorem českého velkopřevorství. Byl také komturem v Goldbergu (Złotoryja) a v Lembergu (Löwenberg, Lvov), jímž zů- stal až do smrti. V letech 1657–1662 působil ve funkci velkobailliho německého jazyka. Byl rovněž jmenován císařským tajným radou a po zvolení velkopřevorem se automaticky stal královským místo- držícím v Čechách a přísedícím zemského soudu. V roce 1651 byl spolu s bratry a dalšími členy rodu povýšen císařem Ferdinandem III. do říšského hraběcího stavu.163 V roce 1663 neuspěl při volbě velmistrem, přičemž mu chybě- ly jen dva hlasy (jeden mu například nedal jeho řádový spolubratr z Čech…). V Čechách příliš nepobýval a dal se zastupovat prokurá- tory Ferdinandem Ludvíkem Liebsteinským z Kolowrat a pak svým bratrem Václavem. Pokusil se vytvořit rodovou komendu v Horní Libchavě a v roce 1664 také potvrdil všechna privilegia městu Stra- konice.164 161 Červenka 2007, s. 11. 162 Macek 2007, s. 131–132. 163 Červenka 2007, s. 12. 164 Ibidem.

66 Z počátku druhé poloviny 17. století proběhly na hradě ve Stra- konicích drobnější barokní úpravy, které provedl tamější admi- nistrátor Jiří Zdeněk Chřepický z Modlíškovic († 24. 4. 1662 ve Strakonicích), který dal štukaturou vyzdobit interiér kostela sv. Pro- kopa, zřídil oltář sv. Jana Nepomuckého a v okolí Strakonic dal také postavit řadu kapliček a Božích muk. Později se stal kanovníkem a proboštem vždy věrné metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, avšak na své oblíbené Strakonice nezapomněl a daroval jim skvost- nou monstranci ozdobenou jeho znakem na podstavci.165 Velkopřevor Adam Vilém zemřel ve svém sídle v  Praze dne 11. 10. 1666 a byl pohřben v konventuálním kostele Panny Marie pod řetězem. Jeho velký monumentální erb zdobí stěnu na epištolní straně presbytáře kostela Panny Marie pod řetězem v Praze. Množství tzv. trofejí, včetně galéry, odkazují na jeho válečné úspěchy a na jeho velitelské postavení v rámci řádového loďstva. Po něm stanul v čele velkopřevorství jeho bratr František Še- bestián hrabě Wratislav z Mitrowicz (1667–1675), komoří a tajný rada císaře Leopolda I., místodržící království českého a asesor většího zemského práva (soudu) v Čechách. Po vstupu do řádu působil v  Dívčím Hradu (1641–1666), Reichenbachu (Dzierżi- onów, 1641–1666?) a pak v  Hrobníkách (1662–1666). Do roku 1646 byl také receptorem českého velkopřevorství. Stal se také prvním a zároveň posledním komturem rodové komendy Wrati- slavů z Mitrowicz v Horní Libchavě. Na Maltě byl roku 1657 au- ditorem účtů německého jazyka a roku 1662 velel řádové vlajkové lodi Capitana.166 Hned po převzetí úřadu v  Praze dal opravit kostelík sv. Pro- kopa na Malé Straně.167 Ten byl snad původně románský, možná z 12. století, v pramenech je však doložen až k roku 1346. Velkopřevor František Šebestián Wratislav byl vyslán jako řádo- vý vyslanec k papeži Klementovi X. do Říma, odkud se odebral na 165 Birnbaumová 1947, s. 17–18. 166 Červenka 2007, s. 13. 167 Lifka 1993, s. 179.

67 Maltu. Tam již zůstal a tam dne 13. 1. 1675 rezignoval na své dů- stojenství velkopřevora v Čechách. V roce 1682 byl ještě jmenován německým velkobaillim. Zemřel v roce 1684 a byl pohřben v kapli sv. Tří králů konkatedrály sv. Jana ve Valettě, kde se zachoval jeho Monumentální znak Adama Viléma hraběte Wratislava z Mitrowicz v kněžišti kostela Panny Marie pod řetězem.

68 náhrobník z různobarevného mramoru s erbem a výčtem jeho zá- sluh.168 Řádu odkázal 50 000 dukátů. Dalším významným velkopřevorem byl Ferdinand Ludvík hra- bě Liebsteinský z Kolowrat (1676–1701), komoří, skutečný tajný 168 Ludikar 1878, s. 282, Freller 2010, s. 194. Náhrobník Františka Šebestiána hraběte Wratislava z Mitrowicz v konkatedrále sv. Jana ve Valettě.

69 rada císaře Leopolda I., královský místodržící a přísedící většího zemského práva (soudu) v Čechách. Narodil se 12. 12. 1621 v Innsbrucku jako syn Albrechta Lieb- steinského z  Kolowrat na Rychnově nad Kněžnou, Borohrádku a Zámrsku a jeho choti Sabiny Viktorie hraběnky von Wolkenstein- Trostburg. Do řádu vstoupil roku 1638 a patrně hned odešel na Maltu, kde sloužil v řádovém loďstvu. Velel galérám a několikrát byl dokonce admirálem řádové flotily (1662, 1667, 1675–1677). Přitom byl jmenován do funkce komtura ve Střihomi (1641–1661), Opavě a Makově (1642–1660). Později byl postaven do čela komend ve Fürstenfeldu a Mellingu (1661–1676), Vídni (1664–1668), Reichen- bachu (1680–1690?) a také v Dívčím Hradu (1679–1701). V letech 1657 a 1664–1666 byl rovněž receptorem českého velkopřevorství, roku 1664 řádovým vyslancem u dvora ve Vídni a v letech 1666– 1676 německým velkobaillim.169 Dne 20. 7. 1658 byl povýšen do říšského hraběcího stavu a 8. 11. 1660 do českého hraběcího stavu. Držel Borohrádek nad Orlicí, kde dal postavit v letech 1669–1673 raně barokní kostel sv. Michaela Archanděla, což dokládá jeho znak s letopočtem 1673 nad portá- lem vstupu do chrámu, přičemž štít je podložen řádovým křížem. Tomuto kostelu také věnoval alabastrovou sochu Panny Marie Tra- panenské (Madonna di Trapani), kterou přivezl do Čech ze Sicí- lie.170 Socha však byla v době komunistické normalizace z kostela ukradena. S přičiněním Leopolda I. získal zpět roku 1692 rodovou komen- du Kolowratů u chrámu SS. Corpus Christi ve Vratislavi, kterou pak velkým nákladem obnovil.171 Sám se pak stal jejím prvním komturem a rodu tato komenda sloužila až do roku 1810. Hrabě Ferdinand Ludvík dal zbořit a svým nákladem postavit nový kostelík sv. Prokopa na Malé Straně na území maltézské juris- dikce. Práce byly zahájeny 7. 3. 1689 a 10. 11. 1693 došlo k posvěcení chrámu. Konsekraci vykonal pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě 169 Borůvka 2000, s. 55, Červenka 2007, s. 14. 170 Poche I. 1977, s. 104. 171 Dějiny českých křižovníků 1930, s. 145–147.

70 z Waldsteina (1675–1694) za asistence Jana Ignáce Dlauhoweské- ho z Dlouhé Vsi, pomocného biskupa pražské arcidiecéze (1679– 1701). Stavba byla provedena nejspíše podle plánů Francesca Lura- ga. Do hlavního oltáře sv. Prokopa byly vloženy ostatky sv. Angela a sv. Benigna. Vedle tohoto oltáře byly v kostele ještě boční oltáře sv. Tří králů a Bolestné Panny Marie.172 172 Ruth II. 1904, s. 889–890, Vlček 1999, s. 618–620, Ekert II. 1996, s. 344–345. Boj řádové lodi na moři.

71 V roce 1694 přesídlil kněžský konvent ze Strakonic do Prahy. Posledním infulovaným strakonickým převorem byl Michael (Mi- guel) Emmerich de Raga. Ten dal ještě v roce 1692 pořídit nový oltářní obraz sv. Prokopa v hradním kostele z okruhu malířů Mi- chaela Leopolda Willmanna (1630–1706) či Jana Kryštofa Lišky z Rottenwaldu († 1712). Převor de Raga také pořídil krásné a mo- hutné cínové svícny před oltář.173 Zemřel roku 1692 a byl pochován v chrámu sv. Prokopa ve Strakonicích,174 kde se na evangelní stra- ně kněžiště nachází jeho vymalovaný znak s letopočtem 1666. Do Prahy byla převezena i knihovna, která pak byla, spolu s pražskými svazky, umístěna v I. patře jižní chrámové věže. Ferdinand Ludvík z  Kolowrat prodal městu nevýhodnou ko- mendu v Chebu a pak koupil 22. 9. 1695 za 60 000 zl. od Františka Mikuláše hraběte Morzina statek Měcholupy, 8 km severovýchod- ně od Klatov, včetně tamější tvrze.175 V letech 1695 a 1697 byly ještě přikoupeny statky Makov a Pečetín. Měcholupská tvrz, zvaná též Starý zámek, měla jen devět místností. Za jeho vlády došlo k  odvolání duchovního stavu z  českého zemského sněmu v roce 1693. Důvodem byl konflikt mezi císařem Leopoldem I. a pražským arcibiskupem Janem Bedřichem hrabě- tem z Waldsteina o církevní desátky, které panovník použil na fi- nancování válek s Turky a na budování pevnostního pásu v Uhrách. Oproti tomu maltézští rytíři, pro něž byl boj s Turkem prioritou, panovníka podpořili, a proto se mohl velkopřevor jako jediný prelát zúčastňovat i nadále sněmovního jednání.176 V té době se také johanité obrátili na řád křižovníků s červenou hvězdou s žádostí o převzetí duchovní správy na některých farách a komendách, protože sami nedisponovali dostatečným počtem kněží. Vratislavský mistr Michael Josef Fibiger (1696–1712) žádosti vyhověl, a tak křižovníci administrovali následující stánky Boží: 173 Birnbaumová 1947, s. 26. 174 Lifka 1993, s. 181. 175 Vaněk, Hostaš 1899, s. 114–115, Sedláček II. 1996, s. 167–168. 176 Kettner 1993, s. 99.

72 1) Farnost – rodová komenda (kolowratská) Božího Těla u Svídnické brány ve Vratislavi, kde johanité působili od 14. stole- tí. Po luteránech Ferdinandem Ludvíkem hrabětem Liebsteinským z Kolowrat opravený kostel převzali křižovníci roku 1701, ale v roce 1771 byli vypuzeni a nahrazeni minority od sv. Doroty. 2) Komenda Velký Týnec s  kostelem sv. Michaela, severový- chodně od města Němčí. 3) Komenda v Losově (Lossow), jihovýchodně od Břehu s koste- lem sv. Jana Křtitele. 4) Komenda v Javorově (Jaworow), jižně od Olavy s kostelem sv. Michaela. 5) Mariae Pratum (Marienau), jižně od Olavy s  kostelem sv. Františka z Assisi. 6) Malá Olešnice, kdysi slavná komenda (původně templářská), založená údajně na žádost sv. Hedviky a roku 1428 rozvrácená hu- sity. 7) Střehom se špitálem pro malomocné. 8) Reichenbach v Jílových horách s kostelem sv. Jiří, ve správě johanitů od roku 1338. Pak tam působili luteráni, ale roku 1711 získali zpět podací právo maltézští rytíři, ale neměli dostatek vlast- ních kněží. V některých z těchto lokalit pak křižovníci působili až do roku 1810, kdy byl ve Slezsku jejich řád potlačen.177 Poněkud pozapomenutým členem řádu maltézských rytířů na biskupském stolci v českých zemích zůstává Karel (III.) Josef Ignác vévoda Lotrinský (1680 ve Vídni – 1715 tamtéž), který byl v roce 1694 jmenován koadjutorem olomouckého biskupa Karla (II.) hra- běte z Lichtenstein-Castelcornu, po jehož smrti se stal jeho nástup- cem jako 49. biskup olomoucký (1694–1710). V té době nebyl ani knězem, protože nedosáhl ještě kanonického věku. Proto nemohl být ani intronizován. Od 13 let (1693) však již byl velkopřevorem řádu v Kastilii. V Olomouci se moc nezdržoval a stal se pak bisku- pem v Osnabrücku (1698–1715) a nakonec arcibiskupem v Trevíru (1711–1715). Jeho kontakty s českým velkopřevorstvím tedy nelze 177 Dějiny českých křižovníků 1930, s. 113, 145–147, Kniha památní 1933, s. 62.

73 předpokládat, ač ve svém znaku užíval štít podložený řádovým kří- žem.178 Velkopřevor Kolowrat zemřel dne 30. 9. 1701 v Borohrádku nad Orlicí. Pochován byl v kostele sv. Prokopa na území maltézské ju- risdikce na Menším Městě pražském.179 V chrámové lodi kostela Panny Marie pod řetězem se dochoval na pilíři jeho znak z roku 1679 na dřevěné polychromové desce a jeho portrét je součástí zámecké obrazové galerie Liebsteinských z Kolowrat v Rychnově nad Kněžnou. Po něm byl postaven do čela českého velkopřevorství František Zikmund hrabě von Thun und Hohenstein (1701–1702). Byl sy- nem Jana Zikmunda hraběte von Thun und Hohenstein z brughier- ské větve rodu, která získala roku 1627 inkolát v českém království a vlastnila panství Klášterec nad Ohří, Děčín, Choltice a další stat- ky, a Marie Anny hraběnky von Oettingen-Baldern. Narodil se 1. 9. 1639 a měl osm bratrů, z  nichž čtyři se věnovali duchovní dráze. Guidobald (1616–1668) se stal arcibiskupem v  Salzburgu, biskupem v Regensburgu a pak i kardinálem, Václav (1629–1673) biskupem v Pasově a v Gurku, Jan Arnošt (1643–1709) byl rovněž salzburským arcibiskupem a Rudolf (1644–1697) vstoupil do řádu kapucínů. František Zikmund vstoupil roku 1656 do řádu mal- tézských rytířů a podstoupil povinnou službu na Maltě, kde velel galéře. Po návratu se věnoval diplomacii a tři roky zastupoval mo- narchii v Mnichově, pět let v Londýně a nakonec i v Polsku. V rámci řádu byl Frā František Zikmund komturem ve Fürsten- feldu a Mellingu (1676–1684), pak ve Vídni, v Hrobníkách (1686– 1702) a v Malé Olešnici (do 1702). V letech 1693–1695 velel řá- dovému loďstvu na Maltě, přičemž v roce 1694 dobyl na Turcích po osmi dnech obléhání jako velitel řádových galér ostrov Chios. Následně byl jmenován admirálem papežského loďstva, doma pak císařským tajným radou, členem dvorské válečné rady a v roce 1700 polním maršálem.180 178 Buben 2000, s. 214–215, Vitanovský 2017, s. 156–159. 179 Červenka 2007, s. 14. 180 Ibidem, 15, Freller 2010, s. 194.

74 Hrabě Thun-Hohenstein uzavřel dne 3. 3. 1698 smlouvu s Wolf- gangem Sebastianem hrabětem Pöttingem, kterou mu za finanční úhradu postoupil své nároky na české velkopřevorství.181 Tak se po smrti hraběte Kolowrata stal okamžitě jeho nástupcem. Cestou do Čech zemřel dne 3. 5. 1702 v italském Livornu, aniž se ujal své funk- ce. Byl pohřben v livornském kapucínském kostele pod monumen- tálním mramorovým náhrobkem, který tam dal postavit jeho bratr Jan Arnošt, arcibiskup v Salzburgu. Na jeho paměť byl také pořízen kenotaf z různobarevných mramorů, který byl osazen v kapli sv. Tří králů v konkatedrále sv. Jana Křtitele ve Valettě.182 Jeho nástupcem se stal Wolfgang Šebestián hrabě Poetting (1702–1709), tajný rada císaře Josefa I. a asesor většího zemského práva (soudu) v Čechách. Narodil se roku 1629 jako syn Ortlieba svobodného pána von Poetting und Persing a Anny Jakoby svobodné paní von Baum- garten. Roku 1662 byl se svými bratry Sebastianem a Johanem Sebastianem a dalšími členy rodu povýšen do říšského hraběcího stavu. Do řádu vstoupil již roku 1656 a postupně v něm zastával řadu funkcí. Byl komturem v Opavě a Makově (1668–1677), Brně (1672–1685), Ebenfurthu (1685–1707), Fürstenfeldu (1687–1703), Mellingu (1691–1694) a kolem roku 1685 i v Horních Kralovicích. V letech 1666, 1672, 1686 a 1688 byl receptorem a prokurátorem po- kladny českého velkopřevorství, v letech 1690–1698 pak německým velkobaillim a v letech 1698–1702 uherským převorem. Po smrti Františka Zikmunda hraběte von Thun und Hohenstein, jemuž po- stoupil svá práva na české velkopřevorství, převzal tento úřad. V le- tech 1705–1706 byl řádem delegován jako vyslanec k volbě Josefa I. císařem.183 Pro řád koupil usedlost Ladronku v Praze-Břevnově (čp. 1028), avšak 17. 7. 1709 zemřel v pražském velkopřevorském paláci jako osmdesátiletý kmet. Poté následovala dvouletá sedisvakance, protože si úřad velko- převora nárokovali Karel Leopold hrabě Herberstein a Ferdinand 181 NA ŘM i. č. 2615. 182 Červenka 2007, s. 15. 183 Ibidem, s. 16.

75 Leopold Dubský z Třebomyslic. Papežská kurie váhala a toho využil císař Josef I., kterému se podařilo přesvědčit papeže Klementa XI. (1700–1721), aby nařídil řádové vládě na Maltě jmenovat Jana Vác- lava Josefa hraběte Wratislava z Mitrowicz novým českým velko- převorem, ačkoliv nebyl tou dobou ani členem řádu! Velmistr Ra- mon Perellos y Roccaful (1697–1720) jej však dispenzoval a zároveň zprostil i povinné vojenské služby na Maltě. Císař jej tak odměnil za dlouholetou a věrnou službu ve státní správě a v diplomacii.184 Dne 20. 1. 1711 pak papež Klement XI. zrušil nároky balliva Karla Leopolda z Herbersteinu i Ferdinanda Leopolda Dubského z Tře- bomyslic, kteří vedli před papežským auditorem Alexanderem kar- dinálem Caprarou a dalšími hodnostáři kurie spor o nástupnictví nejprve na uherské převorství a pak i na české velkopřevorství. Dalším, v pořadí již 45. velkopřevorem byl 20. 1. 1711 jmenován Jan Václav Josef hrabě Wratislav z Mitrowicz (1711–1712), kte- rý se narodil 25. 1. 1670 Kryštofu Konstantinu svobodnému pánu Wratislavovi z Mitrowicz, po němž zdědil panství Jince a Dobřejo- vice, a Marii Alžbětě hraběnce z Waldsteina. Již ve 23 letech se stal radou apelačního soudu v Praze a roku 1697 radou dvorské kance- láře ve Vídni. Věrně sloužil postupně třem císařům – Leopoldu I., Josefu I. a Karlu VI. Leopold I. jej roku 1701 povýšil do říšského a Josef I. roku 1706 do českého hraběcího stavu. Mladý a schopný Wratislav byl často pověřován diplomatickými misemi. Tak v letech 1699–1703 pobýval v Londýně a v letech 1703–1704 v Nizozemí, načež byl jmenován tajným radou, komořím a vicekancléřem ví- deňské dvorské kanceláře a také nejvyšším sudím Království čes- kého (1704–1705). V roce 1706 splnil úspěšně svou diplomatickou misi v Uhrách během povstání Ference Rákoczyho. Odměnou za tuto službu mu bylo císařem darováno panství Hlohovec na úze- mí  dnešního Slovenska, které bylo zkonfiskováno jednomu z re- belů. V  roce 1707 cestoval do Polska a pak ke švédskému králi Karlovi XII. Poté byl jmenován dvorským kancléřem a byl také povolán do užší státní rady ve funkci konferenčního ministra (1709). Ve Vídni 184 Ibidem, s. 17.

76 se pak zasloužil o dostavbu paláce české dvorské kanceláře (1710– 1714) v dnešní Wipplingerstrasse 7.185 Pak následovalo jeho jme- nování nejvyšším kancléřem Království českého (1711) a dosazení do úřadu českého velkopřevora. V roce 1712 dal provést stavební úpravu pražského velkopřevorského paláce, přičemž hlavní vstup dal osadit svým kolorovaným erbem.186 Někdy v té době řád vyhrál spor o velkopřevorský mlýn, který připadl ve prospěch řádového alumnátu. Velkopřevor Wratislav zemřel ve Vídni již 21. 12. 1712 a po- hřben byl v  Praze u minoritů v  kostele sv. Jakuba Většího, kde mu skvostný náhrobek, jeden z  nejkrásnějších v  Praze, vytvořil v  letech 1715–1716 Ferdinand Maxmilián Brokoff podle návrhu Johanna Bernharda Fischera von Erlach.187 Stavbu náhrobku fi- nancoval jeho švagr Leopold Josef hrabě Schlik. Jádro náhrobku z  červeného (sliveneckého) mramoru tvoří sarkofág se znakem velkopřevora. Na tumbě leží postava zesnulého v brnění, podpíraná alegorickou ženskou postavou. Na soklu náhrobku se nachází na levé straně lkající alegorie Vědy, vpravo pak bůh Času (Chronos), na jehož draperii je Brokoffova signatura. Nad sarkofágem se tyčí jehlancovitý obelisk, do něhož vznášející se anděl vrývá jméno a tituly zemřelého velkopřevora. Sochy náhrobku jsou vytesány z pískovce a jsou štukovány. Před náhrobkem je do dlažby zapuštěna kamenná deska s latinským nápisem (Hrobka hrabat Wratislavů z Mitrowicz) kryjící vstup do hrobky. Významné místo mezi českými velkopřevory zaujal Ferdinand Leopold Hannibal svobodný pán Dubský z Třebomyslic (1714– 1721), který se narodil roku 1647 do početné (11 dětí) rodiny Jiřího Viléma Dubského z Třebomyslic na Biskupicích a jeho druhé man- želky Marie Anny Maxmiliány Konické ze Švábenic. V roce 1669 vstoupil do řádu a záhy se odebral na Maltu, kde bojoval proti Tur- kům, přičemž dosáhl hodnosti viceadmirála. Proti Osmanům také hájil v roce 1683 Vídeň. Roku 1699 byl Karlem VI. jmenován ad- 185 Laudová 1972, s. 59–60. 186 Červenka 2007, s. 17. 187 Lifka 1993, s. 184.

77 mirálem rakouské flotily na Dunaji. V roce 1701 byl znovu na Mal- tě, kde byl následujícího roku jmenován německým velkobaillim. Když na tento úřad rezignoval, byl roku 1703 ustanoven převorem v Uhrách, Dalmácii, Chorvatsku a Slavonii. Patrně zároveň působil i jako řádový vyslanec u císařského dvora ve Vídni.188 188 Červenka 2007, s. 18. Náhrobek Jana Václava Josefa hraběte Wratislava z Mitrowicz v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském.

78 Po uvedení do funkce velkopřevora (a zároveň i místodržite- le v Čechách) se energicky pustil do zvelebování řádu na svěře- ném území. Ve Strakonicích dal v letech 1714–1715, resp. 1721 postavit novou jednopatrovou rezidenci v  barokním stylu, a to ve východní části hradu u mostu přes Otavu. Znaky stavebníka Dubského zdobí také, spolu s letopočtem 1715, budovu rezidence. Současně bylo také vybudováno i přemostění mezi prvním pat- rem rezidence a chórem kostela sv. Prokopa, po jehož jižní straně byly zřízeny dvě oratoře. Samotný kostel byl na jeho příkaz zba- rokizován a opatřen novými oltáři. V roce 1716 povolil ve Stra- konicích cech punčochářů. V Radomyšli dal v letech 1716–1717 barokně upravit farní kostel sv. Martina, což dokládá i jeho znak s datem 1717 nad předsíní vstupu do chrámu. V Horažďovicích pak byli od roku 1717 dosazováni zase jen řádoví kněží, poté co v průběhu 17. století tam byla fara obsazována buď diecézními kněžími, nebo místními minority. Strakonický hrad s rezidencí (vpředu) a s věží Jelenkou (vlevo).

79 Za jeho vlády došlo také na strakonickém hradě k významné události. Dne 22. 2. 1718 se tam totiž odehrál jeden ze zázraků, na jehož základě mohl být Jan Nepomucký nejprve beatifikován pape- žem Innocencem XIII. (31. 5. 1721) a pak i kanonizován Benedik- tem XIII. (19. 3. 1729). Sedmiletá Rozálie Hodánková, dcera hrad- ního správce, spadla toho dne do Otavy, když se pod ní probořil Kostel sv. Martina v Radomyšli.

80 led, a zůstala pod ledovým příkrovem asi dvě hodiny. Když byla vyproštěna, nejevila známky života, ale po hodině ožila a vypově- děla, že po celou dobu, kterou strávila v mrznoucí vodě, držel nad ní ochrannou ruku jakýsi pán. Když jej popsala, odpovídal přesně podobě budoucího světce.189 Malá negramotná dívenka přitom ne- mohla ve svém věku vidět žádné zpodobnění Jana Nepomuckého, o něž by se mohla opírat. V roce 1719 byl velkopřevor Dubský ze svého úřadu suspendo- ván, aniž by se dochoval důvod k tomuto aktu. Lze se jen domnívat, že šlo o dluhy způsobené jeho stavebními aktivitami. Protože však zemřel jako velkopřevor, je téměř jisté, že jeho odvolání z úřadu bylo záhy anulováno.190 Velkopřevor Dubský zemřel dne 27. 2. 1721 ve velkopřevorském paláci v Praze a byl pohřben v kostele Panny Marie pod řetězem. Po něm nastoupil do čela českého velkopřevorství Karel Leo- pold hrabě z Herbersteinu, svobodný pán z Neubergu a Guten- hagu (1721–1726), císařský skutečný tajný rada, komoří, královský místodržící a člen českého zemského sněmu. Narodil se roku 1660 dědičnému truksasu v Korutanech Jiřímu Zikmundovi von Herber- stein z pusterwaldské linie tohoto štýrského rodu a Marii Margaretě hraběnce von Trauttmansdorff. Do řádu vstoupil již v roce 1675. Později se stal kontrolorem účtů rytířů německého jazyka. V roce 1681 obdržel komendy v Opavě a Makově, které spravoval až do smrti. V Opavě dal postavit nový řádový dům a obnovit kostel sv. Jana Křtitele. Několik let sloužil na Maltě, kde roku 1686 velel ga- léře jako kapitán a v letech 1705–1707 celému loďstvu. Pak obdržel další komendy – v Losově (Losiów, Lossen, 1683–1726), ve Stři- homi (1693–1706), Mailbergu (1705–1722), Mellingu (1706–1722) a baillivu u sv. Josefa v Karlovaci (Karlstadt, 1721). Do roku 1702 byl také receptorem českého velkopřevorství. V letech 1703–1705 byl německým velkobaillim a po nástupu Dubského v  Čechách roku 1714 se po něm stal převorem v Uhrách. Po Dubského smrti se konečně stal českým velkopřevorem, ač byl designován již v letech 189 Buben 1995, s. 135–144, zvl. 141. 190 Lifka 1993, s. 186–187.

81 1694 a 1706 a roku 1711 vedl dokonce při se svým předchůdcem u papežské kurie o svá stále nenaplňovaná prerogativa.191 Doma dosáhl hodnosti generála a v Korutanech zastával úřad dědičného truksase. Byl to on, kdo rozhodl o přestavbě velkopřevorského paláce v Praze ve stylu vrcholného baroka. Pro tento podnik byl vybrán stavitel Giuseppe Bartolomeo Scotti, který pracoval na plánech stav- by snad již od roku 1724. V každém případě se začalo stavět ještě za jeho vlády. Dnešní velkopřevorský palác, jednopatrový a čtyřkřídlý, překvapivě kopíruje svým půdorysem původní stavbu románského špitálu. Dispozice budovy však byla již palácová, nikoli klášterní. Velkopřevor Herberstein zemřel dne 5. 3. 1726 ve Vídni, ale byl po- hřben v řádovém kostele Panny Marie pod řetězem v Praze, kde se dodnes zachovala jeho náhrobní deska, a to na obvodové zdi boční lodi na epištolní straně. Výjimečné místo mezi českými velkopřevory zaujal Gundaker (Gundakar) Poppo hrabě von Dietrichstein, svobodný pán zu Hollenburg-Finkenstein, z linie Weichselstädt-Rabenstein (1726– 1737). Narodil se 10. 1. 1672 jako syn Zikmunda Helfrieda hraběte 191 Červenka 2007, s. 19. Chrám Matky Boží pod řetězem a velkopřevorský palác.

82 von Dietrichstein a Marie Isabelly Gonzaga-Bozollo, ovdovělé Collalto. Do řádu vstoupil nejspíše roku 1693 a snad již téhož roku velel galéře na Maltě. Již v roce 1701 byl jmenován komturem v Dív- čím Hradu a v Reichenbachu (tam jen do roku 1702). Náhradou získal komturství v Brně, Horních Kralovicích a v Malé Olešnici, kde působil až do smrti. Pak byl také baillim u sv. Josefa v Karlovaci (1721–1726), komturem ve Fürstenfeldu a Mellingu (1722–1726) a receptorem českého velkopřevorství. Roku 1723 byl jmenován řádovým vyslancem u vídeňského dvora a prokurátorem řádové pokladny. Řád zastupoval i při volbě císaře Josefa I., který si ho ob- líbil a jmenoval ho svým komořím a potvrdil ho jako místodržícího v Čechách a asesora většího zemského práva (soudu). Karel VI. jej pak učinil skutečným tajným radou.192 Ve Štýrsku se stal dědičným nejvyšším lovčím a zastával také hodnost kapitána čestné císařské gardy. Jako velkopřevor dokončil přestavbu pražského paláce (čp. 485/ III),193 který zdobí dva portály (v Lázeňské ulici č. 2 a na Velko- převorském náměstí č. 4) z dílny Matyáše Bernarda Brauna (snad z let 1726–1728) se znaky velkopřevora Dietrichsteina. Tatáž dílna zhotovila i plastiky (tři páry putti – světlonošů) a dekorativní vázy na balustrádě ze čtverhranných kuželek, které zdobí monumentální trojkřídlé schodiště. Na nároží paláce u Velkopřevorského náměstí se dochoval uni- kátní patník (nárožník, odrazník, nárožní kámen), který, tak jako u jiných budov, měl chránit nároží či vjezd do paláců před poško- zením při kontaktu s kočáry či povozy. Zdá se, že kámen vestavěný do nároží velkopřevorského paláce je zřejmě ze všech podobných kamenů v Praze ten největší. Měří 190 cm a patrně byl původně nižší, ale časem byl zvýšen buď o dolní, nebo o horní část. Do hlavního sálu paláce objednal velkopřevor Dietrichstein v proslavené dílně Petra van den Hecka v Bruselu šest tapiserií na 192 Ibidem, s. 20–21. 193 O paláci či rezidenci blíže: Hlavsa sine dato, 174, Poche 1958, s. 163–164, Po- che, Preiss 1973, s. 76–77, Hlavsa, Vančura 1983, s. 73–74, 108, Ledvinka, Mráz, Vlnas 1995, s. 352–357, Vlček, Sommer, Foltýn 1997, s. 457–461, Vlček 1999, s. 558–561.

83 náměty světských radostí. Čalouny byly zhotoveny v době kolem roku 1730. Bohužel, za II. světové války byly zcizeny říšským mini- strem zahraničí Joachimem von Ribbentropem a dnes se (až na dva nezvěstné) nacházejí v řádovém centru v Římě na Via Condotti 68. Tam byly po nalezení dávno po válce předány okupačními orgány v Německu, protože v Československu již byli u moci komunisté. Velkopřevor Dietrichstein také založil obrazovou galerii. Nejbližším spolupracovníkem tohoto velkopřevora byl převor Patník na nároží velkopřevorského paláce.

84 konventu řádových kněží František Adam Tauffer z Rovin (1725– 1740), který byl obdobně podnikavý a zasloužil se především o roz- květ pražského centra. V roce 1728 zakoupili oba nejvyšší předsta- vitelé řádu od hraběte Wratislava z Mitrowitz za 18 000 zlatých tzv. Tallenbergovský (Talmbergský) dům mezi lázní a kostelem Panny Marie pod řetězem a na jeho místě byl pak v letech 1728–1731 po- staven podle návrhu Thomase Haffeneckera nový dům (čp. 287/ III), který měl sloužit pro potřeby řádového alumnátu (což byl ja- kýsi internát pro výchovu a formaci řádových kněží) a potřebám kněžského konventu.194 Alumnát se zatím nacházel v tzv. malém Buquoyském paláci (čp. 484/III)195 a po dostavbě nového sídla byl přestěhován do II. patra, zatímco v přízemí byl zřízen dosud zacho- vaný velký refektář. Aby bylo získáno dostatečné množství peněz, řád prodal v roce 1729 tzv. malý Buquoyský palác dosavadnímu nájemci Janu Filipu Clary-Aldringenovi. 194 Hlavsa, Vančura 1983, s. 108, Vlček 1999, s. 395–397. 195 Vlček 1999, s. 556–558. Budova konventu v Praze na Malé Straně.

85 Oltář Panny Marie v pražském řádovém kostele.

86 Za Františka Adama Tauffera z Rovin bylo 14. 11. 1739 obnove- no právo infule pro pražského převora, když v roce 1740 obdržel z Říma potvrzení užívat pontifikálie.196 Tento převor se zasloužil 196 Ludikar 1878, s. 265. Oltář sv. Kříže v pražském řádovém kostele.

87 Kazatelna v kostele Panny Marie pod řetězem.

88 i o zřízení nového hlavního oltáře, oltáře Panny Marie, oltáře sv. Kříže a kazatelny, jak dokládají jeho znaky na těchto artefaktech (a také v průjezdu budovy konventu). Nejkrásnější památkou na tohoto převora je nádherný rokoko- vý hlavní oltář, dokončený roku 1741. Dominuje mu oltářní obraz Karla Škréty Šotnovského ze Závořic (asi 1610–1674). V popředí prosí o pomoc řádoví rytíři, mezi jinými i řádový velmistr (beze- sporu Frā Jean Parisot de la Valette), oděný do červeného pláště (barva oděvu v době války), a také patron řádu sv. Jan Křtitel. Nad nimi se jim v oblacích zjevuje Matka Boží s Jezulátkem, které metá blesky do řad nepřátel, a andělé snášejí rytířům další zbroj. V po- zadí zuří námořní bitva. Často se uvádí, že výjev znázorňuje bitvu u Lepanta (1571), ale té se žádný velmistr maltézských rytířů ne- zúčastnil. Na obraze je také vidět věž opevnění, z čehož vyplývá, že se jednoznačně jedná o vypodobnění hrdinné obrany Malty v roce 1565. Po stranách oltáře nad vstupy do prostoru za oltářem jsou sochy řádových světců bl. Gérarda a sv. Ubaldescy. Převor Tauffer zemřel 25. 3. 1745 a byl pohřben v kapli sv. Jana Křtitele řádového kostela. Velkopřevor Dietrichstein však nevěnoval svou péči jen Praze, ale zanechal po sobě řadu pozoruhodných staveb na řádových stat- cích. V Radomyšli zřídil, nejspíše v letech 1733–1735, v kostele sv. Martina nový oltář (na mense je jeho znak) a v letech 1733–1736 dal postavit na místo původní kaple sv. Jana z roku 1545 nový hřbitovní a poutní kostel sv. Jana Křtitele (0,7 km jihovýchodně nad městem), který podle plánů Giuseppe Bartolomea Scottiho postavil Anselm Lurago (svěcen 1738). Jeho průčelí i hlavní oltář zdobí velkopře- vorův znak. Zasloužil se také o stavbu děkanství v Horažďovicích, kostela sv. Jakuba Většího v Horní Libchavě (1736) a stavěl také ve Volfarticích, v Kamenici a v Opavě. Ve strakonickém kostele sv. Prokopa dal přebudovat chrámová okna, čímž byla barokní úprava kostela ukončena. Jeho znak tam pak zdobí vítězný oblouk. Do období jeho velkopriorátu spadá i zhotovení monstrance Jo- hanem Martinem Maurerem v Augsburgu někdy kolem roku 1730. Je 75 cm vysoká a jde o práci vrcholného jihoněmeckého baroka z pozlaceného stříbra. Vyniká tepaným ornamentálním a rostlin-

89 Presbytář s hlavním oltářem kostela Panny Marie pod řetězem.

90 Obraz Karla Škréty na hlavním oltáři kostela Panny Marie pod řetězem.

91 ným dekorem. Po obou stanách schránky je tepaný roh hojnosti s klasy a listy, pod terčem se nachází reliéf Madony s Ježíškem a nad ním pak pod korunou reliéf žehnajícího Boha Otce opírajícího se o zeměkouli. Dne 1. 5. 1736 potvrdil císař a král Karel VI. Gundakeru z Diet- richsteinu všechna privilegia udělená českými králi.197 Velkopřevor Dietrichstein zemřel dne 9. 10. 1737 v pražském velkopřevorském paláci a byl pohřben v kostele Panny Marie pod řetězem. Jeho ná- hrobník se nachází na epištolní straně u sloupu. Po něm nastoupil František Antonín Ignác hrabě Königsegg zu Rothenfels (1738–1744). Narodil se 16. 5. 1672 ve starém švábském rodě. Jeho otec Leopold Vilém (1630–1694) byl roku 1665 pový- šen do říšského hraběcího stavu a jeho matka Marie Polyxena po- 197 NA ŘM i. č. 1032. Poutní kostel sv. Jana Křtitele nad Radomyšlí.

92 cházela ze štýrského rodu von Schärffenberg. V letech 1695–1697 sloužil na Maltě jako velitel vlajkové lodi Capitana a pak byl nějaký čas admirálem celé řádové flotily. Roku 1697 byl pověřen úřadem auditora účtů německého jazyka. Pak se stal komturem v Dívčím Hradu (1702–1739), Reichenbachu (1702–1737) a v Měcholupech (1716–1726), což dokládá i jeho znak nad portálem jím zbarokizo- vané kaple sv. Apolonie s letopočtem 1726. Úřad komtura vykoná- val také ve Střihomi (1719–1737) a v Losově (1737–1744). V letech 1717–1721 byl německým velkobaillim a v letech 1726–1737 uher- ským převorem. Působil také jako generální prokurátor a vyslanec řádu u vídeňského dvora. V počátku své velkopřevorské vlády dal barokně upravit kostel sv. Václava v Lomu (dnes součást Strakonic), kde se dodnes nachází jeho erb na západním štítu. V roce 1738 byl dostavěn a konsekrován hřbitovní a poutní kostel sv. Jana Křtitele v Radomyšli, k němuž pak byla v letech 1744–1753 přistavěna křížová cesta vedoucí z městeč- ka.198 Velkopřevor Königsegg dal v letech 1739–1741 postavit u kos- tela sv. Jana Křtitele v Radomyšli na jeho jižní straně jednopatrovou poustevnu, do níž eremity sám pozval, aby na osamoceně stojící budovu dohlíželi. Volba ivanitů nebyla náhodná. Jednak patron maltézských rytířů sv. Jan Křtitel navštívil bl. Ivana ve Svatém Janu pod Skalou a předal mu kříž na přemožení démonů a jednak snad i proto, že oba nebeští přímluvci mají svátek po sobě (24. 6. a 25. 6.). Po zrušení kongregace ivanitů v roce 1782 byla poustevna přemě- něna na obydlí hajných a poklasných. Poslední poustevník dožil po roce 1782 v Radomyšli jako kostelník.199 V  důsledku války o rakouské dědictví a vratislavského míru z roku 1742 se slezské komendy, s výjimkou Dívčího Hradu a Opa- vy, staly součástí Pruska. Velkopřevor Königsegg zemřel 31. 5. 1744 ve velkopřevorském paláci v Praze a v sousedním řádovém kostele Panny Marie pod ře- tězem byl pak pochován. Dodnes se zachoval v chrámové lodi jeho pohřební štít. 198 Červenka 2007, s. 22. 199 Buben 2016, s. 125.

93 Další výraznou osobností v  čele českého velkopřevorství byl Václav Jáchym hrabě Čejka z Olbramovic (1744–1754), jinak taj- ný rada Marie Terezie, generální polní zbrojmistr, český místodrží- cí a přísedící většího zemského práva (soudu).200 Narodil se 2. 10. 1667 jako syn hejtmana litoměřického kraje Karla Ludvíka Čejky z Olbramovic na Markvarticích, Daňovci a Hostouni a jeho první manželky Anny Doroty Měděncové z Ratibořic. Do řádu vstoupil roku 1688, vystudoval práva a vojenské vědy v Praze a pak slou- žil v armádě, kde dosáhl hodnosti vrchního polního strážmistra. Za své zásluhy byl roku 1713 povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1748 do stavu hraběcího. V řádu byl komturem v Měcho- lupech (1728–1744), zároveň (1737–1738) německým velkobaillim a v roce 1737 stanul v čele převorství uherského. Záhy po nástupu do úřadu českého velkopřevora vydala Marie Terezie 4. 3. 1745 listinu, jíž potvrdila johanitům veškerá privilegia vydaná jejími předchůdci na českém trůně.201 Hned po nástupu do funkce prodal velkopřevor Čejka roku 1744 nevýnosnou baillivu u sv. Josefa v Karlovaci a za to koupil v roce 1746 od Josefa Jáchyma Mikuláše Vančury z Řehnic statek Dožice (10 km severovýchodně od Nepomuku) za 50 000 zl. a 1 500 zl. klíčného.202 Bailliva v Karlovaci byla zřízena roku 1689 titulárním uherským převorem Janem Josefem hrabětem z Herbersteinu a její status byl přenesen do nově získaných Dožic. Zatímco za jeho předchůdců došlo v průběhu 18. století ve Stra- konicích ke zhoršování vztahů mezi řádem a městem, on se sna- žil odstranit bídu jeho obyvatel, například tím, že ve Strakonicích zavedl punčochářské řemeslo a pak i stávkařství, tedy výrobu na pletacích strojích. Do města povolal roku 1750 věhlasné švýcarské barvíře, kteří pozvedli úroveň výroby, takže se červené punčochy vyvážely do Švýcarska, Tyrol, Štýrska i do Švédska. Později tam byla zavedena i výroba čepic a fezů, které byly úspěšně prodávány 200 Lifka 1993, s. 213. 201 NA ŘM i. č. 1030. 202 OSN VII. 1893, s. 900, Podlaha IV. 1910, s. 157–159, Hrady, zámky a tvrze V. 1986, s. 59, Sedláček X. 1997, s. 268–269, Červenka 2007, s. 22–23.

94 v Turecku (kde byly ovšem roku 1925 zakázány), v Indii, v Arábii a v Egyptě. Ve Strakonicích dal postavit poblíž hradu sýpku a pro pivovar koupil novou pánev. Na hradě provedl také úpravu rezidence v raně klasicistním stylu a na průčelí byl umístěn velkopřevorův kolorova- ný erb. Podle plánů Anselma Luraga byl upraven i kostel sv. Proko- pa, za hradem zřídil velkopřevor ovocný sad, přikázal osadit stromy a keři hradní příkop a poblíž hradu dal postavit novou dřevěnou lávku přes Volyňku. V Horní Libchavě pak zbarokizoval tamní faru, což dokládá jeho erb nad vchodem.203 V roce 1749 byl za 84 000 zl. a 2 500 zl. klíčného odkoupen od Ignáce z Unwerthu statek Obytce (5,5 km východně od Klatov). Prostředky na koupi odkázal ve své závěti (1709) salzburský kníže – arcibiskup a člen řádu Jan Arnošt hrabě von Thun und Hohnestein (1687–1709). Dne 8. 8. 1749 povolila Marie Terezie nejenom koupi statku, ale i jeho přeměnu na komendu. Závěť stanovila podmín- ku, že první tři komtuři musejí pocházet z rodu Thun-Hohenstein a právo prezentovat komtury měl majorátní pán fideikomisu v  Klášterci nad Ohří. Těmito komtury se postupně stali hrabata z Thunu a Hohensteinu – Jiří Vigilius Basilius, Willibald Josef Kaje- tán a Jan Arnošt († 1827). Další komtury již jmenoval řád.204 Někdy od poloviny 18. století vlastnil řád mlýn (později zv. Mal- tézský), čp. 10 v Praze-Motole pod dnešním motolským kremato- riem. V roce 1749 zavedl velkopřevor Čejka každoroční pouť na Pod- srp, čímž ovšem utrpěly poutě do Radomyšle. Podsrp (2,8 km vý- chodojihovýchodně od Strakonic) je označení lokality pod zales- něným vrchem Srpské. U počátků tamějšího poutního místa stála nepřímo povodeň, která postihla Strakonice v roce 1718. Od konce 16. století zdobilo kamenný most nedaleko strakonického hradu dřevěné sousoší Kalvarie (Ukřižovaný, Panna Marie a sv. Jan Evan- gelista). Rozvodněná Otava most strhla a sochu Panny Marie od- 203 Červenka 2007, s. 23. 204 Vaněk, Hostaš 1899, s. 133, OSN XVIII. 1902, s. 601, Hrady, zámky a tvrze IV. 1985, s. 237–238, Sedláček IX. 1996, s. 166–167, Pola 2017, s. 94–98.

95 nesl proud řeky až k Podsrpu, kde ji nalezl jistý rolník z Bezděkova (podle tradice Petr Milicer) a postavil ji se souhlasem města u pě- šinky na svém poli nedaleko studánky. Strakonický měšťan Šimon Veselý pak pro ni postavil dřevěný přístřešek a socha se začala těšit velké úctě v širokém okolí, protože bylo zaznamenáno několik zá- zračných uzdravení. Od roku 1748 byla vrchností dána k soše ple- chová pokladnička pro výběr prostředků na zřízení důstojnějšího stánku. Již v roce 1749 tam dal velkopřevor Čejka postavit kamen- nou kapli, která byla 24. 4. 1750 požehnána Frā Petrem Osterma- nem s patrociniem Panny Marie Bolestné. Za Čejkovy vlády byl převorem pražského konventu František Dominik Špinka z Helfenthalu (1745–1761), který zakoupil ze sbí- rek Jana Petra Straky hraběte z Nedabylic velké množství obrazů J. R. Bysse, J. K. Hirschelyho či P. Kecka, čímž byla řádová obrazo- vá galerie značně rozšířena (naštěstí za nacistické okupace zůstala ušetřena, protože její nejdůležitější část byla umístěna v konventu). Na Špinkovu žádost dovolila 11. 5. 1754 Marie Terezie konventu na Menším Městě pražském vlastnit necírkevní statek a ves Motol u Prahy, vysazený kdysi emfyteutickým právem a roku 1747 zpět vykoupený za 46 000 zl.205 Velkopřevor Čejka z Olbramovic zemřel v pražském velkopře- vorském paláci dne 5. 7. 1754 a byl pohřben v kostele Panny Marie pod řetězem. Jeho náhrobník lze spatřit na sloupu směrem do boční lodi na epištolní straně. Jeho znak byl také vymalován v interiéru řádového kostela sv. Prokopa ve Strakonicích a na fasádě kostela sv. Jakuba Staršího v Horní Libchavě. V pořadí 51. velkopřevorem českým byl jmenován EmanuelVác- lav Kajetán hrabě Krakowský z Kolowrat (1754–1769). Narodil se 26. 12. 1700 v Praze jako osmé z deseti děti (šest synů a čtyři dcery) a jako nejmladší z prvního manželství Maxmiliána Norberta hrabě- te Krakowského z Kolowrat s Marií Barborou hraběnkou z Wrbna a Freudenthalu.206 Svými rodiči byl určen pro řád maltézských rytí- řů již ve věku tří let. Jeho studia byla zaměřena na státovědu a vojen- 205 NA ŘM i. č. 3121. 206 Borůvka 2000, s. 116–117, Buben, nepublikovaný rukopis.

96 ství. Až v roce 1731 vstoupil do řádu a stal se roku 1744 komturem a třetím uživatelem rodové řádové komendy Corporis Christi (Těla Kristova) ve Vratislavi a v Losiówě (v tzv. rodinných komendách, commenda iuris patronatus, kde mají přede všemi ostatními členy řádu výluční právo členové rodiny, pro něž byly zřízeny). Po nějaký čas byl také komturem ve Střihomi (1738–1744?)207 207 Červenka 2007, s. 24. Převor František Dominik Špinka z Helfenthalu.

97 Pak pobýval několik let na Maltě u velmistra řádu, jímž byl Frā Manoel Pinto de Fonseca (1741–1773). Emanuel Václav se musel stát jeho oblíbencem, protože kníže-velmistr jej povýšil do hodnos- ti velkobailliho a přidělil mu uherské převorství (1744–1754). Jako viceadmirál řádového loďstva byl těžce zraněn při bojích s Turky.208 Když zemřel český velkopřevor Čejka, jmenoval velmistr Pinto 3. 10. 1754 hraběte Kolowrata novým velkopřevorem s tím, že si smí ponechat kromě rodové vratislavské komendy také komendu Losiów. S tím nakonec vyjádřil svůj souhlas i nový vladař oné části Slezska, pruský král Friederich II., ač měl s oběma komendami zpo- čátku jiné úmysly a plány. Nový český velkopřevor pak opustil Maltu a vrátil se do Čech, aby převzal správu velkopřevorství. Jedním z  jeho prvních po- činů bylo rozšíření kaple Sedmibolestné Matky Boží na Podsrpu 208 Lifka 1993, s. 213–216, Juřík 2008, s. 371. Obrazová galerie v konventu před rokem 1940.

98 u Strakonic, postavené jeho předchůdcem. Poutě k  Panně Marii Podsrpenské se tehdy staly velice oblíbenými a stále více oslabovaly návštěvnost jiného řádového poutního místa, sv. Jana Křtitele nad Radomyšlí. Tato skutečnost měla dokonce i hospodářské důsledky pro obyvatele Radomyšle, kde nejprve zanikl dosud kvetoucí cech perníkářský a záhy poté i cech plátenický a soukenický. Na druhé straně však mohl díky velkopřevorově munificenci farář v Radomy- šli Frā Mathias Mindlent (1762–1768) opravit zpustlou faru a hos- podářské zázemí. Na řádových panstvích velkopřevor také zahájil emfyteutický (tj. podle práva dědičného pachtu) prodej dominikál- ních (tj. panských) pozemků, které se vrchnostenskému hospodaře- ní již nevyplácely, zejména pro berní zatížení.209 Velkopřevor Kolowrat dal také rozšířit strakonickou rezidenci o jižní část budovy a dokončil změnu jejího průčelí v klasicistním stylu. Rovněž dal upravit interiéry rezidence, přičemž dal některé místnosti vyzdobit nizozemskými čalouny s čínskými motivy, které byly přivezeny z pražského ústředí řádu. Zvlášť reprezentativní byl tzv. kulečníkový pokoj. V  roce 1762 dal nově zřídit hlavní oltář v kostele sv. Prokopa (v ceně 729 zl. a 55 kr.), který nahradil oltář původní, pořízený v roce 1693 převorem Michaelem de Raga. Jako důstojník se zúčastnil řady bitev – u Malvic (10. 4. 1741), u Chotusic (17. 5. 1742) a u Hohenfriedbergu (7. 6. 1745) a pak i dalších bitev a srážek v průběhu Sedmileté války, např. u Lovosic (1. 10. 1756), a to se svým plukem. Velkopřevor Emanuel Václav Kajetán se také vyznamenal v bitvě u Kolína nad Labem (18. 6. 1757), kde pruský král Friedrich II. Ve- liký utrpěl svou první vojenskou porážku. Velkopřevorovo jméno je uvedeno na pomníku bitvy u Křečhoře u Kolína a nejspíše to byl on, kdo dal postavit i Boží muka nedaleko Lošan u silnice do Kolí- na. Jde o 7 metrů vysoký masivní sloup z cihel a kamení, jímž chtěl poděkovat Bohu za přežití. Snad v roce 1768 byla dokončena přestavba starších renesanč- ních domů na barokní zámek ve Varvažově (14 km severně od Pís- ku), aby pak sloužil jako rezidence velkopřevorů a členů řádu, a to 209 Ibidem.

99 až do roku 1847, kdy Varvažov koupil Karel II. kníže ze Schwarzen- bergu z orlické sekundogenitury a připojil jej k Čimelicím. Mimo důstojenství velkopřevora byl hrabě Kolowrat rovněž ko- mořím, skutečným tajným radou, generálem jezdectva a majitelem pluku dragounů „Kolowrat“, který se zúčastnil bojů v Sedmileté válce. Hrabě Emanuel Václav Kajetán byl velice nadaný i jazykově. Plynně hovořil německy, francouzsky, italsky a španělsky, přičemž se dorozuměl i česky, polsky a rusky. Zemřel dne 14. 6. 1769 ve Stra- konicích a byl pohřben do hrobky v řádovém kostele sv. Prokopa, kde je také na zdi vymalován jeho znak. Dne 20. 6. 1759 také zemřel 3. biskup z řad maltézských rytířů na našem území. Byl to Mořic Adolf Karel vévoda von Sachsen-Zeitz, O. Melit. (narozený 1. 12. 1702 v Neustadtu an der Orla). Jeho plný titul zněl: vévoda ze Sachsen-Zeitz, z Jülichu, z Kleve a z Bergu, landkrabě durynský, markrabě míšeňský, horno- a dolnolužický, kníže henneberský, hrabě z Marku a Ravensbergu a pán na Raven- steinu. Pocházel z luteránské rodiny, ale po smrti jeho otce Bedřicha Augusta (1668–1713) se ho ujal jeho strýc Kristián August kardinál von Sachsen-Zeitz, arcibiskup ostřihomský (1666–1725), který ho vychoval v katolické víře a přivedl ke kněžství (1725). V roce 1730 se stal řádovým velkobaillim, velkopřevorem a říšským knížetem v  Heitersheimu u Freiburgu a zároveň titulárním arcibiskupem pharsalským (1730–1759). Pak byl 8. biskupem královéhradeckým (1732–1733), ale sám požádal o přeložení do Litoměřic, kde byl 5. biskupem (1733–1759). Byl to muž milující nádheru a přepych. V  Litoměřicích vytvořil malý dvůr se složitou barokní etiketou a založil tam skvostnou galerii s 232 obrazy. Politicky se stavěl proti pruskému králi Friedrichu II. Velikému, a tak před ním raději při vpádu pruských vojsk do Čech v roce 1756 utekl a Marie Terezie mu vyhradila pobyt v proboštství sv. Hypolita v Hradišti nad Znojmem (Pöltenberg), kde mu bylo vyhrazeno celé východní křídlo hlavní budovy konventu křižovníků s červenou hvězdou. Tam také 20. 6. 1759 skonal a byl pochován.210 Nedostává se hodnověrných zpráv 210 Dobiáš 1985, s. 15–19, Buben 2000, s. 284–288, Macek 2005, s. 44–47, Buben, Pokorný 2014, s. 142–143, Croÿ 2014, s. 125–129, 319–320.

100 o stycích biskupa Mořice s  českým velkopřevorstvím. Bezesporu existovaly, ale nebyly ani časté, ani hluboké. Rád pobýval u křižovníků s červenou hvězdou na Starém Městě pražském u paty mostu, kde mu byla doručena papežská bulla se jmenováním titulárním arcibiskupem. Konsekrace se konala 27. 8. 1730 také u křižovníků, kde byl hostem mezi jinými i maltézský velkopřevor Gundaker Poppo z  Dietrichsteina. Ten na počest nového arcibiskupa uspořádal hned 29. srpna hostinu. Po Emanuelovi Václavu hraběti Krakowském z  Kolowrat na- stoupil do čela českého velkopřevorství Michael Ferdinand hrabě von Althann, svobodný pán zu Goldburg und Murstetten (1769– 1789), tajný rada Marie Terezie a plukovník rakouské armády. Narodil se 25. 3. 1708 jako syn Michaela Ferdinanda hraběte von Althann a Marie Eleonory hraběnky Lažanské z Bukové. Není zná- mo, kdy vstoupil do řádu, je však známo, že v letech 1738–1740 pů- sobil jako auditor účtů německého jazyka a po nějakou dobu i jako receptor českého velkopřevorství. Byl také komturem ve Fürsten- feldu a Mellingu (1737–1747), ve Vídni (1747–1769) a také baillim v Dožicích (1747–1769). Až do smrti spravoval komendu v Mail- bergu.211 Je znám především jako stavebník poutního kostela Panny Marie Bolestné (též Sedmibolestné), popř. Bolestné Matky Boží v Podsrpu, který se stavěl v letech 1770–1774 s trojkřídlým am- bitem a domem pro duchovní. Kostel nahradil již nevyhovující kapli. Je jednolodní a na hlavním oltáři je socha Panny Marie Pod- srpenské (dnes kopie původní sochy). Dva boční protějškové oltá- ře zdobí obrazy sv. Barbory s menším sv. Antonína Paduánského v nástavci (vpravo) a sv. Josefa s menším sv. Jana Nepomuckého (vlevo). V ambitu pak byly zřízeny ještě oltáře sv. Anny a sv. Anto- nína. Dne 9. 9. 1774 byla socha Matky Boží slavnostně přenesena do nového chrámu, který byl již od roku 1772 administrován řá- dovým klérem. U kostela byl záhy postaven hostinec a pak i malá osada. Když v roce 1786 Josef II. poutě zakázal, musela být socha přenesena z oltáře do sakristie. Ještě téhož roku byla na Podsrpu 211 Červenka 2007, s. 25.

101 založena samostatná farnost, a tak byla ještě přistavěna jednopa- trová pozdně barokní fara přiléhající k východní straně kostela. Po smrti tzv. osvíceného panovníka v roce 1790 byly poutě zase obnoveny a milostná socha Panny Marie se vrátila na oltář. Na konci 18. století byl Podsrp tak oblíben, že ani 10–12 kněží nesta- čilo zpovídat množství poutníků.212 Na Podsrp putoval před svým odchodem do zámoří i (sv.) Jan Nepomuk Neumann, potomní 4. biskup ve Philadelphii (1852–1860). Kněží řádu maltézských rytířů působili na Podsrpu do roku 1929. Velkopřevor Althann provedl i nutné opravy chrámů sv. Martina a sv. Jana Nepomuckého v Radomyšli. Za jeho vlády skončila také jedna prastará tradice, podle níž prý pan Bavor ze Strakonic obda- roval 26. 4. 1194 (tedy na Zelený čtvrtek) chudé. Tento zvyk pak po Bavorech převzali i řádoví rytíři. Prý se na hradě zjevovala Bílá paní, dcera Oldřicha z Rožmberka, a na její památku byla chudým podávána na nádvoří u dodnes zachovaného kamenného stolu213 medová kaše v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.). Později dostávala chudina místo kaše libru chleba, žejdlík piva a 1 krejcar. Řád to velice vyčerpávalo, a tak v roce 1784 složil do městské pokladny 213 zl. a založil nadaci z pozemků. Od té doby až do I. světové války město platilo z úroků pomoc těm nejpotřebněj- ším chudým. Tradice podávání medové kaše pak na nádvoří strako- nického hradu definitivně skončila v roce 1788. Za vlády velkopřevora Althanna, tedy v  josefínské době, do- šlo také ke zrušení tzv. maltézské jurisdikce, která měla tehdy pod vlastní kontrolou více než 50 nájemních domů, řádovou školu a také farní a azylové právo.214 Josefínské rušení řeholních domů se maltézským rytířům vy- hnulo. Naopak Josef II. potvrdil dne 2. 9. 1782 řádu všechna privi- legia udělená mu českými panovníky.215 Josef II. však zrušil v roce 212 Košnář 1903, s. 463–466, Poche III. 1980, s. 437, Boháč 1995, s. 180–181, Weis 2001, s. 49–56. 213 Birnbaumová 1947, s. 29. 214 Vlček 1999, s. 542–543, Waldstein-Wartenberg 2008, s. 333. 215 NA ŘM i. č. 1031.

102 1784 kostelík sv. Prokopa, který byl následně 25. 4. 1790 prodán za 775 zl. Marii Anně Markétě hraběnce Krakowské z Kolowrat, rozené z Ogilvy (1725–1810), která jej pak dala přestavět na obyt- ný dům (čp. 625/III). Obraz sv. Prokopa z hlavního oltáře byl pře- nesen do sakristie chrámu johanitů. V  roce 1873 byl tento dům upravován, takže se přistavělo III. patro podle plánů Františka Václavíka.216 Dům stojí v Prokopské ulici, a že se původně jednalo o kostel, prozrazuje dodnes jeho polokruhové zakončení, původně presbytář, a také socha sv. Prokopa v nice, umístěná ve zdi bývalé chrámové lodi. Konventní chrám Panny Marie pod řetězem byl v  této době obohacen o druhý obraz Karla Škréty. Jde o obraz Stětí sv. Barbory, malířovo pozdní dílo z let 1671–1674. Byl umístěn do kaple sv. Bar- bory (na konci boční lodi na epištolní straně), která byla vyhrazena pro soukromé modlitby a projevy zbožnosti rytířů. Velkopřevor Althann financoval roku 1775 stavbu nové školy ve Strakonicích a vydržoval v ní učitele. Založil také chudinskou nada- ci se základním kapitálem 8 000 zl.217 V letech 1780–1781 byl v Dožicích, nejspíše na místě staré tvrze, postaven stavitelem Janem Palliardim malý barokní přízemní zá- meček, nad jehož kamenným portálkem byla zasazena deska s řá- dovým znakem.218 V roce 1784 byla po zrušení kláštera bosých karmelitánů svě- řena duchovní správa věhlasného kostela Panny Marie Vítězné s Jezulátkem na Malé Straně219 řádu maltézských rytířů, kteří pak o něj pečovali až do roku 1993, kdy jim pražský arcibiskup a primas český Miloslav kardinál Vlk chrám a farnost odebral a znovu ji vrá- til bosým karmelitánům.220 Vedle mnoha dalších rušení ukončil Josef II. dne 29. 11. 1781 (Nejvyšší rozhodnutí) a pak 12. 1. 1782 (dekret) činnost a půso- 216 Ekert II. 1996, s. 344–345, Vlček 1999, s. 618–620. 217 Červenka 2007, s. 25. 218 Hrady, zámky a tvrze V. 1986, s. 59. 219 Vlček 1999, s. 75–82. 220 Buben 2007, s. 220

103 bení kongregace poustevníků sv. Ivana. A tak musel opustit svou poustevnu i eremita v Radomyšli, který pak svůj život dožil jako kostelník ve městě.221 V roce 1787 bylo při kostele sv. Prokopa na strakonickém hradě zřízeno rozhodnutím českobudějovického biskupa Jana Prokopa hraběte Schaffgotsche (1785–1813) děkanství. Michael Ferdinand hrabě z Althannu, velkopřevor pro Čechy, Moravu, Slezsko, Rakousko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyrolsko, zemřel 18. 5. 1789 v Praze. U dveří řádového kostela Panny Ma- rie pod řetězem se sice nachází jeho náhrobní deska (kenotaf), ale vzhledem k zákazu Josefa II. pohřbívat v kostelích byl pochován na Malostranském hřbitově v Košířích. Dnes je však jeho hrob ne- zvěstný. Jeho erb je také vymalován na epištolní straně presbytáře řádového kostela sv. Prokopa ve Strakonicích a rovněž nad vstupem do poutního kostela Panny Marie Bolestné na Podsrpu. Do čela českého velkopřevorství byl pak postaven Josef Maria hrabě von Colloredo-Mels-Wallsee (1791–1818), císařský skuteč- ný tajný rada, komoří, polní maršálek, člen válečné dvorské rady (od 1777), majitel pěšího pluku č. 57, generální ředitel dělostřelec- tva, rakouský ministr války (od 1805) a nositel velkokříže řádu Ma- rie Terezie.222 Narodil se 11. 9. 1735 v Regensburgu jako syn Rudolfa Josefa hraběte (od 1763 knížete) Colloreda a Gabriely Isabelly von Star- hemberg. Do řádu vstoupil až v roce 1773 a působil jako správce komendy v Měcholupech (1776–1789), v Mailbergu (1789–1808) a baillivy v  Dožicích (1789–1791). V  letech 1780–1791 zastával úřad u vídeňského dvora jako řádový vyslanec. Do úřadu velkopře- vora byl jmenován již v roce 1789, ale ujal se ho až v roce 1791.223 Zúčastnil se bojů v tzv. Sedmileté válce, kde byl raněn. Založil první státní slévárnu děl a pušek pro pěchotu v rámci monarchie. Bojoval i proti Turkům a vyznamenal se po boku generála Gedeona Laudona při dobytí Bělehradu dne 9. 10. 1789. Za jeho vlády prodal 221 Lifka 1993, s. 217. 222 Ibidem, s. 219. 223 Červenka 2007, s. 26–27.

104 řád v roce 1795 tzv. velkopřevorský mlýn v Praze do soukromých rukou. V  roce 1796 došlo k  výraznému obohacení řádové knihov- ny v Praze. Toho roku totiž odkázal Frā Franz Paul von Smitmer (1741–1796) řádu svou unikátní sbírku melitensií, čímž v  Praze vznikla jedna z nejlepších knihoven celého řádu. V roce 1798 dal velkopřevor Colloredo přestavět patro nad kapi- tulní síní na strakonickém hradě, jehož vzhled se v podstatě docho- val do dnešních dnů. Tam pak bydlel děkan, kaplan i služebnictvo. Ač působil převážně ve Vídni, kde byl vázán povinnostmi, dojíž- děl velkopřevor do Prahy i do Strakonic, kde v roce 1800 hostil císa- ře Františka II. Rezidenci dal proto vyzdobit nástěnnými malbami a žánrovými výjevy a v jižním křídle hradu a v purkrabství vznikly kanceláře a na nádvoří bylo postaveno několik hospodářských bu- dov.224 Jeho znak také zdobí interiér kostela sv. Prokopa na hradě ve Strakonicích. Během mírového kongresu v roce 1815 ve Vídni působil jako řá- dový vyslanec u vídeňského dvora.225 Ve funkci velkopřevora se dožil ztráty Malty (1798) a také jeho zásluhou přežil řád maltézských rytířů v Čechách bez úhony všeobecné zhroucení řádových struktur.226 Když byly v roce 1810 sekularizovány řádové komendy v Prus- kém Slezsku, české velkopřevorství tím značně utrpělo. Napo- leonské války výrazně poškodily řádové hospodářství. A tak bylo nevýnosné panství ve Stroheimu prodáno ve prospěch komendy v Mailbergu, komenda v Pulstu byla přeměněna na farní benefi- cium. V roce 1803 byly také prodány Horní Kralovice a z výtěžku bylo zřízeno finanční svěřenství pro komendu v Brně. Válečná zátěž se nevyhnula ani maltézským rytířům. V roce 1811 tak přišlo velko- převorství o řadu artefaktů, které byly státem vyměněny za obligace. Na druhé straně pak hospodářský ředitel strakonického panství Schallansky uspořádal v letech 1800–1810 rozsáhlý řádový archiv. Pro tento účel byly do strakonického hradu pořízeny skvostné a do- 224 Ibidem, s. 27. 225 Lifka 1993, s. 219. 226 Sire 1994, s. 246–247.

105 dnes téměř zázrakem dochované skříně pro archivní písemnosti. Jde o dřevěnou, řezbovanou a papírmasovým klasicistním dekorem zdo- benou záklopkovou skříňovou soupravu. Čela záklopů jsou popsána německou frakturou a soubory archiválií byly utříděny do skupin. Tak se dostalo spisovému materiálu patrimoniálního řádového archi- vu strakonického panství honosného uložení. Skříně jsou vertikál- ně odděleny deskami s maltézským znakem, skupinovým popisem a malovanými alegorickými postavami času, múz, moudrosti a histo- rie. Po zabavení hradu komunisty byly archiválie odvezeny částečně do Prahy a částečně do Třeboně. Skvostné skříně však byly pohozeny na smetiště, ale naštěstí byly zachráněny bývalým schwarzenberským archivářem, který je dal převézt do Třeboně. Tam pak byly až v šede- sátých letech minulého století znovu sestaveny a instalovány.227 227 Fibich 2003, s. 10–11. Skříně řádového archivu.

106 K  nečekanému otřesu došlo dne 24. 9. 1811, kdy Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka I. bylo omezeno užívání majet- ku řádem a prebendy byly vázány císařským svolením. Dne 20. 3. 1813 byl majetek českého velkopřevorství dokonce předán řádu Marie Terezie, resp. ve prospěch péče o zasloužilé důstoj- níky tohoto řádu. Měl zůstat zachován jen kněžský konvent, jemuž náležely dva statky (Březiněves a Motol) a jeden dům v  Praze. Velkopřevor Colloredo z  tohoto důvodu odmítl při- jmout řád Marie Terezie (náhradou byl pak jmenován polním maršálkem). Na stranu řádu se však postavil kancléř Clemens Václav Lothar kníže von Metternich-Winneburg, který roku 1818 pověřil řád zdravotními a policejními úkoly, čímž zajis- til další existenci řádu. Těmto krokům panovníka oponoval i místodržitel velmistra Antonio Busca. Nakonec se podařilo v polovině dvacátých let 19. století změnit císařovo rozhodnutí a veškerý majetek byl českému velkopřevorství zachován.228 Během velkopriorátu hraběte Colloreda došlo také k významné změně v komendě v Měcholupech, kde prostory tvrze, zvané Starý zámek, již nepostačovaly potřebám doby. Proto dal tamější komtur Leopold hrabě Strassoldo vystavět v letech 1800–1802 poblíž po- plužního dvora se starou tvrzí nový klasicistní zámek, jednoduchou přízemní obdélnou budovu, která byla na vstupní straně okrášlena patrovým rizalitem.229 Dnes již tento zámek spatřit nelze, protože ho komunisté, kteří tam zřídili internátní zvláštní školu, a poté, co tomuto účelu přestal vyhovovat, jej v roce 1969 zbořili a na jeho místě vystavěli novostavbu.230 Za vlády velkopřevora Colloreda navštívila Prahu inkogni- to jako hraběnka Romanovová velkokněžna Kateřina Pavlovna († 1819), dcera cara Pavla I., velmistra řádu de facto, a sestra Alexandera I., přičemž byla ubytována ve velkopřevorském paláci (27. 4. 1813). Kdysi se o ni ucházel Napoleon Bonaparte, ale ona se 228 Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundová 2016, s. 2, Pola 2017, s. 52–53. 229 OSN XVII. 1901, s. 26, Poche II. 1978, s. 365, Hrady, zámky a tvrze IV. 1985, s. 209–210. 230 Úlovec 2000, s. 185–187.

107 v roce 1809 provdala za Petra Františka Jiřího prince z Oldenburgu (1784–1812). Velkopřevor Josef Maria hrabě Colloredo-Mels-Wallsee zemřel ve Vídni dne 26. 11. 1818, kde byl i pochován. Do počátku jeho vlády také spadá jedna kuriózní epizoda. Člen řádu, Leopold Vilém hrabě Krakowský z Kolowrat (1727– 1809), vystupoval veřejně i jako svobodný zednář. V roce 1783 se stal mistrem lóže v Praze a zástupcem mistra lóže vídeňské. V letech 1782–1788 byl i členem pařížské lóže a v roce 1788 se stal členem rosenkruciánů. V  prosinci 1782 obdržel označení „Illuminatus Minor“ a od roku 1784 byl pak národním nadřízeným v Rakousku. V roce 1785 navštívil hrabě Leopold Vilém Maltu se zvláštní- mi, blíže nespecifikovanými dopisy pro velmistra řádu maltézských rytířů Emanuela de Rohan-Polduc (1775–1797). Přitom jako člen řádu (sic!) založil v roce 1789 první zednářskou lóži ve Florianě (za hradbami Valetty), ač svobodné zednářství bylo církví oficiálně zapovězeno. Evropská aristokracie oněch předrevolučních dní však nebrala takového zákazy úplně vážně a členství v lóži neznamena- lo nezbytně vyznávání proticírkevních a tzv. pokrokových názorů. Zednářská lóže na Maltě byla však již roku 1792 zrušena úřadem inkvizitora na Maltě.231 Po hraběti Colloredovi se stal novým velkopřevorem Vincenc Maria Josef hrabě Liebsteinský z Kolowrat (1819–1824), komoří, skutečný tajný rada, mistr polního tažení, kapitán tělesné gardy pa- novníka a polní maršál. Jeho datum narození se nedochovalo, ale je známo, že byl 11. 5. 1749 v Černíkovicích pokřtěn. Byl prostředním synem Františka Josefa hraběte Liebsteinského z Kolowrat a Marie Karolíny hraběnky z Waldsteina.232 Od mládí se věnoval vojenské dráze, která byla pozoruhodná a trvala celých 56 let. Za své záslu- hy obdržel řád Zlatého rouna (1823) a řád Marie Terezie, přičemž rytířský kříž dostal po dobývání ležení Calafat ve válce s  Turky (26. 6. 1790) a pak i komandérský kříž za bitvu u Limburgu (Neu- 231 Sire 1994, s. 230, Attard, 2013, s. 153. 232 Borůvka 2000, s. 61.

108 wied) nedaleko Koblence (18. 4. 1797).233 Zúčastnil se i slavné bitvy „Tří císařů“ u Slavkova (2. 12. 1805), kde velel jako podmaršálek 4. rusko-rakouské pěchoty o síle 16 000 mužů. Tato část pěchoty však byla odvedena narychlo a tvořili ji nedostatečně vycvičení a nezkušení mladíci, což se projevilo i v bitvě, která byla navíc ze strany spojenců špatně vedena. Mimoto byl vyznamenán i velko- křížem francouzského řádu Čestné legie. V letech 1816–1823 byl vojenským velitelem v Čechách a také majitelem pěšího pluku. V  rámci řádu byl komturem ve Fürstenfeldu (1789–1820), Mellingu (1792–1798), Brně (1800–1811), Dívčím Hradu (1811– 1820) a v Měcholupech (1816–1824) a baillim v Dožicích (1791– 1818).234 Velkopřevor Vincenc Maria Josef hrabě Liebsteinský z Kolowrat zemřel ve Vídni 7. 12. 1824 a byl pochován do rodinné hrobky v Rychnově nad Kněžnou. Jeho znak však zdobí interiér kostela sv. Prokopa ve Strakonicích. Jeho nástupcem se po dvouleté sedisvakanci stal Karel Vincenc Hironymus hrabě von Neipperg (1826–1835), který se narodil 30. 9. 1757 jako syn Leopolda Johanna hraběte von Neipperg a Ma- rie Vileminy hraběnky von Althann. Do řádu vstoupil v roce 1777 a zastával funkci komtura ve Vídni (1816–1834) a bailliho v Doži- cích (1823–1826).235 Proslul láskou k vědám a umění. Proto překvapí, že za jeho pů- sobení došlo ke zbourání několika historických staveb v areálu stra- konického hradu. Dne 15. 12. 1826 doporučilo státní kancléřství cí- saři, aby byl řád maltézských rytířů v rakouských zemích zachován a v plné míře obnoven. A tak 14. 2. 1827 vzal panovník své rozhod- nutí o majetku řádu ve prospěch řádu Marie Terezie zpět. Omezení týkající se prebend a správní suverenity však zůstala zachována až do roku 1838.236 Velkopřevor Neipperg se ještě dožil usazení řádové vlády v Římě 233 Ibidem, s. 62. 234 Červenka 2007, s. 27. 235 Ibidem, s. 28. 236 Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundová 2016, s. 2–3.

109 (1834). Zemřel však již 24. 6. 1835 ve Vídni. Jeho znak byl také vy- malován v kostele sv. Prokopa ve Strakonicích. Poté stanul v  čele českého velkopřevorství Karel Boromejský Josef hrabě von Morzin (1836–1846), narozený 30. 8. 1756. Jeho otcem byl Karel Josef hrabě von Morzin a matkou Marie Vilemína svobodná paní Reiská z Dubnice. Do řádu byl přijat již v osmi le- tech, ale řeholní sliby složil až v dospělosti. Byl rovněž znám jako mecenáš umělců. Proto také povolil, aby se ve velkopřevorském pa- láci konaly v letech 1841–1842 tehdy proslulé výroční výstavy Kra- soumné jednoty. Byl komořím, císařským tajným radou a také generál-majorem kavalérie. Působil i jako mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr císařského dvora. Delší čas působil i jako komtur v Opavě (1799–1846) a krátce (1820–1823) byl i baillim v Dožicích a recep- torem velkopřevorství.237 Jeho znak zdobí interiér hradního kostela sv. Prokopa ve Strakonicích. Málo je známo, že jako první v řádu inicioval jednotný vzhled členů řádu, a to v letech 1836–1837, kdy byl ještě předepsán frak.238 Velkopřevor Morzin zemřel v Praze dne 27. 10. 1846 a byl pohřben do rodinné hrobky ve Vrchlabí.239 Pak se stal velkopřevorem František de Paula Seraf Antonín Jo- sef hrabě von Khevenhüller-Metsch (1847–1867), komoří a nosi- tel velkokříže bavorského řádu sv. Jiří. Narodil se 3. (30.) 10. 1783 ve Vídni jako syn Jana Josefa hraběte von Khevenhüller-Metsch a Marie Josefy hraběnky von Schrattenbach. Po otci zdědil rakouská panství Hochosterwitz (Hohen-Osterwitz) a Pellendorf, v Čechách držel statky Čestice a Dřešínek. V armádě se nakonec stal polním maršálem a v roce 1842 se stal majitelem pluku infanterie.240 Dosáhl také postavení velícího generála pro království české v revolučním roce 1848, kdy se podílel na potlačení vzpoury. Na sklonku života byl panovníkem povolán do funkce prezidenta vojenského apelač- ního soudu ve Vídni. 237 Červenka 2007, s. 28–29. 238 Sklenář, Urban 2016, s. 32. 239 Lifka 1993, s. 245. 240 Červenka 2007, s. 30.

110 Do řádu byl přijat roku 1794 a postupně zastával funkce komtu- ra v Obytcích (1827–1847) a ve Vídni (1824–1847) a bailliho v Do- žicích (1842–1847). Působil i jako receptor (1824) a řádový ministr u císařského dvora (1833).241 Velkopřevor Khevenhüller-Metsch dal někdy v letech 1856–1858 zhotovit zlatníkem Jeronýmem Grohmannem zlacenou monstran- ci se stříbrnými ozdobami kolem kruhové schránky, a to nahoře s reliéfem Boha Otce, dole Ducha Svatého a po stranách se dvěma reliéfy adorujících andělů. Zlacené paprsky zdobí na vrcholu kří- žek s rozšířenými rameny. Noha je oválná a hladká a je na ní vyryt dedikační nápis se jménem velkopřevora a s letopočtem. Jde o třetí a nejmladší monstranci, která se nachází v kostele Panny Marie pod řetězem. Ve Strakonicích se zasloužil o zřízení parku pod horou Kalvárií a v Nových Strakonicích dal zbudovat novou školu.242 Ve Strakoni- cích také zřídil roku 1854 chudinskou nadaci se základním kapi- tálem 1 000 zl. Snad také proto je jeho erb vymalován v presbytáři řádového kostela sv. Prokopa strakonického hradu. Velkopřevor Khevenhüller-Metsch zemřel ve velkopřevorském paláci v  Praze dne 14. 11. 1867 a jeho tělo bylo převezeno a uloženo do rodové hrobky Hochosterwitz v Korutanech. Po něm byl postaven do čela českého velkopřevorství František Xaver Herkules hrabě Krakowský z Kolowrat (1867–1873), císařský skutečný tajný rada, komoří a doživotní člen říšské panské sněmov- ny. Byl rytířem řádu Leopoldova a komturem portugalského řádu Kristova. Narodil se jako osmé ze 16 dětí (osmi synů a osmi dcer) Arnošta Josefa hraběte Krakowského z Kolowrat a Johany baronesy Helversenové z Helversheimu, a to na zámku v Týnci dne 5. 6. 1803. Po vstupu do řádu zastával nejrůznější funkce, zejména úřad re- ceptora. Před ustanovením velkopřevorem (2. 12. 1867) jej řádový místodržitel Frā Alessandro Borgia (1865–1872) jmenoval řádo- vým vyslancem u císařského dvora ve Vídni. Ještě jako řádový velkobailli a komtur opavský (1847–1867) 241 Ibidem. 242 Lifka 1993, s. 245.

111 inicioval vznik prvního vojenského lazaretu maltézského řádu, a to několik dní před vypuknutím prusko-rakouské války dne 15. 5. 1866. Lazaret byl určen pro 14 důstojníků a jejich sluhů a pro 40 příslušníků mužstva a byl zřízen v budově někdejšího lázeňské- ho domu v Emilienhofu ve Vídni. Během šesti týdnů zahájil činnost a sloužil raněným až do 15. 11. 1866.243 V roce 1867 získalo české velkopřevorství panství Dětenice, na- cházející se 3 km západně od Libáně na Jičínsku. Jeho dosavadním majitelem byl Filip Jan Josef Jindřich svobodný pán von Wessen- berg-Ampringen (27. 11. 1837–3. 7. 1866), který se ve Vídni zastře- lil, protože nebyl ze zdravotních důvodů přijat do armády. Panství měl zdědit Petr, nemanželský syn jeho sestry Olgy, avšak pod pod- mínkou, že bude řádně vychován v některém z rakouských šlechtic- kých ústavů. To se vzhledem k válečným dobám nestalo, a tak podle testamentu a na základě výroku soudu připadl statek i se zámkem řádu maltézských rytířů. Velkopřevor Kolowrat do Dětenic rád jezdil a 19. 3. 1872 se do- konce stal čestným občanem obce, kde byl velice oblíben, neboť ve- dle své vlídnosti chodil mezi lid a navštěvoval i místní bály.244 Za jeho vlády tvořily panství Dětenice vedle zámku s parkem také dvo- ry Dětenice, Nový Dvůr, Osenice a Filipín v celkové výměře 370 ha a pak ještě pivovar, cihelna, vinopalna a dva mlýny. V roce 1867 zahájil velkopřevor Kolowrat přeměnu jižního hra- debního příkopu při hradě ve Strakonicích na romantický park. Tím byl dokončen stavební vývoj celého hradu. Při stavbě nového železného mostu přes řeku Otavu došlo také k terénní úpravě, při- čemž byly zřejmě zbořeny i dva altány.245 Také on projevil v roce 1870 iniciativu ve věci vzhledu členů řádu a navrhl užívání uniforem. Tato myšlenka se ujala a v roce 1879 byly vydány předpisy týkající se podoby uniformy pro celý řád.246 Nejspíše za jeho vlády došlo k  přestavbě zámečku v  Motole 243 Županič 2006, s. 256–257. 244 Pořízka 2002, s. 36. 245 Buben, nepublikovaný rukopis. 246 Sklenář, Urban 2016, s. 32.

112 u Prahy, západně od Košíř, který byl v držení řádu od 17. století. V druhé polovině 19. století byl romanticky upraven s gotizující- mi prvky. Jde o dvoukřídlou budovu s dominantou věže na nároží a bohatě členěnou fasádou. V úrovni druhého podlaží věže je, ales- poň jak uvádí literatura, zasazen kamenný erb řádu. Jde však o znak pražského konventu. Řádový osmihrotý kříž je umístěn v kartu- ši, na níž spočívají koruna (uprostřed), mitra (heraldicky vpravo) a berla (vlevo). Pod kartuší je, bohužel, těžko čitelná devisa. Jde tedy o znak pražského konventu, který měl v Motole svůj nadační statek. Jeho zásluhou došlo k zalesnění širokého okolí.247 V  souvislosti se slavnostním otevřením Suezského průplavu (16. 11. 1869) vykonal pouť do Svaté země císař František Josef I. a následně vyzval českého velkopřevora Kolowrata, aby tam svým nákladem zřídil poutnický dům a špitál řádu maltézských rytířů. 247 Čechy III. nedat., s. 448–449, OSN XVII. 1901, s. 788, Ruth II. 1904, s. 751–752. Justiční rytíř (rytíř podle práva) – starší a novější forma řádového oděvu (uniformy).

113 Cílem tohoto návrhu bylo vrátit řád do země svého původu. S ná- padem přišel Gottfried von Schröter, ale vlastní realizaci tohoto záměru uskutečnili Bernhard hrabě von Caboga, původem z dal- máckého Dubrovníku, a hlavně pak Othenio hrabě Lichnowský- -Werdenberg. Nakonec se podařilo 4. 7. 1869 zakoupit na návrší Tantur, mezi Jeruzalémem a Betlémem, nedaleko Racheliny hrobky, pozemek, na němž pak útulek vyrostl. Stalo se tak v letech 1870– 1876 a na stavbu přispěl podstatnou měrou sám František Josef. Na svou dobu moderní nemocnice a kostel v novogotickém slohu byly slavnostně otevřeny 19. 11. 1876 za přítomnosti již nového českého velkopřevora Othenia hraběte Lichnowského-Werdenberga. České velkopřevorství pak finančně zajišťovalo činnost tanturského špi- tálního centra, tj. lékaře, duchovní a zdravotní personál, a to až do počátku I. světové války. V osmdesátých letech 19. století vznikla v Palestině za účasti korunního prince Rudolfa také rakouská ne- mocnice v Nazaretu.248 Hospic v Tanturu existuje dodnes, byť není již financován českým velkopřevorstvím. Na výstavbu hospice při- spívali i jednotliví rytíři. Kdo daroval alespoň 500 zl., získal právo užívat tzv. jeruzalémskou dekoraci.249 Pokud velkopřevor Kolowrat nepobýval u dvora ve Vídni či nebyl na cestách, zdržoval se většinou ve Strakonicích, kde také 15. 6. 1873 zemřel a byl v  řádové kryptě chrámu sv. Prokopa strakonického hradu pochován. Tam ho také připomíná jeho znak vymalovaný na epištolní straně presbytáře. Jeho působení je také připomenuto v hlavním řádovém kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze, kde na epištolní straně na stěně nad první klenbou do postranní lodi visí oválný štít s jeho malovaným erbem na zlaceném plechu. Dne 2. 7. 1874 byl ve Vídni zvolen v pořadí již 59. velkopřevo- rem Othenio Bernhard Julius Eudoxius Maria hrabě Lichnowsky- -Werdenberg (1874–1887), císařský tajný rada, komoří, rytíř řádu Železné koruny I. třídy, nositel velkokříže řádu Bavorské koruny a belgického řádu Leopoldova. 248 Perry, Lev 2007, s. 139–140, Kildani 2100, s. 409. 249 Pod císařským praporem 2003, s. 467.

114 Narodil se 7. 5. 1826 na zámku v Hradci nad Moravicí u Opavy jako čtvrtý syn Eduarda knížete Lichnowského, hraběte Werden- berga a Eleonory hraběnky Zichy. V mládí se mu dostalo vynikají- cího vzdělání, načež odešel do vojenské kadetní školy ve Vídeňském Novém Městě a pak nastoupil jako kadet u 3. hulánského pluku, čímž zahájil svou vojenskou dráhu. V mládí absolvoval řadu soubojů, z nichž ten z počátku dubna 1847 se mu nakonec po letech stal osudným. Bil se tehdy na pisto- le s hrabětem Waldsteinem a byl zasažen projektilem tak, že uvízl mezi žebry a poranil mu plíce. Tím jeho vojenská kariéra skončila. Řádový kříž čestného a devočního rytíře s jeruzalémskou dekorací.

115 Byl sice na krátkou dobu přeložen k pěchotě, ale následně byl pro- puštěn z armády v hodnosti majora.250 Tento velkopřevor se zasloužil o obnovení slávy a postavení řádu maltézských rytířů v  Čechách a v  Rakousku. Původně se však věnoval vojenské dráze. Do řádu vstoupil dne 20. 5. 1853 v Praze a 24. 2. 1870 jej řádová kapitula pověřila realizací projek- tu poutnického domu ve Svaté zemi. Dne 8. 9. 1874 byl položen základní kámen k jeho stavbě, která trvala téměř tři roky. Většinu nákladů hradilo české velkopřevorství, byť císař František Josef I. na stavbu věnoval 50 000 franků. Objekt byl zprovozněn 19. 11. 1876, avšak k jeho posvěcení patriarchou jeruzalémským došlo až v roce 1877, a to včetně kaple sv. Jana Křtitele. Patronem špitálu se stal František Josef. I. Zámek v Dětenicích si zamiloval i hrabě Lichnowský. V letech 1878–1881 tam dal provést větší stavební úpravy. Nad portál při vstupu do zámku byl zasazen jeho znak, nově byl upraven park a sa- motný zámek byl bohatě vybaven různými sbírkami a zbraněmi.251 Pozoruhodný byl zejména soubor řádových děl (resp. dělových hlavní) z Rhodu (12 kusů) a z Malty (1 kus), které byly vyzdviženy z moře a které Othenio Lichnowský získal již v roce 1874. Sedm děl (včetně jediného z Malty) dal převézt do Dětenic a šest jich zůstalo v pražském paláci. Dnes se šest kanonů z Rhodu nachází ve sbír- kách Vojenského historického muzea v Praze, kterému je nejspí- še roku 1926 darovalo české velkopřevorství, šest (včetně jednoho z Malty) je na zámku Staré Hrady u Libáně a jeden kanon z Rhodu je deponován ve sbírkách strakonického hradu.252 Zasloužil se také o to, aby do Dětenic byla v letech 1881–1883 zavedena železniční trať (Bakov nad Jizerou –Kopidlno), a přispěl i na výstavbu obecné školy v obci (1876). Vedle Dětenic jezdil velkopřevor Lichnowský rád i do Horní Libchavy (Ober-Liebich) u České Lípy, kde dal v roce 1876 zrekon- struovat dvoupatrový zámek se dvěma čtverhrannými věžemi. Na 250 Pořízka 2001, s. 32. 251 OSN VII. 1893, s. 408, Hrady, zámky a tvrze III. 1984, s. 88–89. 252 Dolejší 1989, s. 309–324.

116 jižní věži je znak Wratislavů z Mitrowicz jako maltézských rytířů a na průčelí se nachází erb Othenia Lichnowského-Werdenberga. Do dějin se však zapsal především realizací myšlenky zříze- ní sanitních vlaků pro zraněné vojáky během válečných konfliktů. Tuto ideu uvedl v život jeho blízký spolupracovník prof. MUDr. Jaromír svobodný pán von Mundy (1822–1894), organizátor čet- ných lékařských, špitálních a sanitních aktivit. Tento pozoruhod- ný muž se narodil 3. 10. 1822 na hradě Veveří u Brna, který vlast- nil jeho otec. Mluvil plynně česky, německy, italsky, chorvatsky a francouzsky a částečně také maďarsky a turecky. Otec ho poslal do armády, kde v letech 1848–1849 poznal utrpení raněných a umí- rajících vojáků. Proto odešel z armády a dokončil studia medicíny, která dovršil roku 1859 promocí ve Würzburgu. Když byla 22. 8. 1864 uzavřena úmluva o ochraně raněných (vznik organizace Čer- veného kříže), podepsaly ji vedle jiných i řád maltézských rytířů a řád německých rytířů. Ve válečném roce 1866 byl dr. Mundy jak na bojištích u Hradce Králové, tak i v nemocnici v Pardubicích. Pak byl až do konce roku v první řádové nemocnici v Emilienhofu u Vídně. Baron Mundy proslul zejména svým podílem na zřízení sanit- ních vlaků a dostalo se mu řady zasloužených ocenění. Byl mu udě- len komturský kříž řádu Františka Josefa (31. 10. 1867), rytířský kříž řádu Leopoldova (10. 2. 1870), řád Železné koruny II. třídy (24. 4. 1871) a také pruský řád Červeného orla. Celkem byl nositelem 54 řádů a vyznamenání. Dne 30. 3. 1870 byl přijat do řádu jako ma- gistrální rytíř a v roce 1872 se stal profesorem na vídeňské univerzitě. Iniciátorem projektu sanitních vlaků byl velkopřevor František hrabě Krakowský z Kolowrat a ke schválení celého záměru došlo v roce 1874. Mundyho stačil velkopřevor Kolowrat ještě jmenovat šéf-lékařem v rámci českého velkopřevorství (1870). Velkopřevor Lichnowský byl stejným příznivcem tohoto pro- jektu a navíc získal podporu velmistra řádu Frā Giovanni Battista Ceschi a Santa Croce (1879–1905). Vagony byly objednány v to- várně firmy Maschinen-und-Waggon-Fabriks-Aktiengesellschaft v  Simmeringu u Vídně a v  roce 1878 byl první vlak vyzkoušen v provozu během okupace Bosny a Hercegoviny. Všech 6 souprav po 15 vozech dorazilo v roce 1877 do Strakonic, kde pro ně bylo

117 zřízeno zvláštní depo (hala) na strakonickém nádraží, kde pak byly 11. 11. 1877 posvěceny za účasti velkopřevora Lichnowského a představených pražského i strakonického konventu a přítomen byl i zástupce vídeňského dvora. Veškeré vybavení (chirurgické nástroje, léky, obvazy, lůžkoviny a další inventář) bylo uskladněno prozatímně na strakonickém hradě. Všechny výdaje (včetně pozdějších platů lékařů, ošetřovatelů a technického personálu) byly v  režii českého velkopřevorství. Celkem bylo postaveno 90 vozů s 600 lůžky s kapacitou přepravy 1 000 raněných. V roce 1880 pak byly pořízeny ještě další 2 sanitní vlaky. V uznání zásluh o trpící lidstvo udělil císař František Josef I. majestátem daným ve Vídni dne 2. 4. 1881 velkopřevoru Čech Sanitní vlak českého velkopřevorství v době I. světové války.

118 a Rakouska a jeho nástupcům titul rakouského knížete, ačkoli titul knížete Svaté říše římské zůstával i nadále v platnosti.253 Současně byl převor pražského konventu jmenován prvním prelátem v Krá- lovství českém, hned po pražském arcibiskupovi.254 Knížata-velko- převoři sice mezi virilisty zemského sněmu nepatřili, ale všichni se stali doživotními členy panské sněmovny na říšské radě ve Víd- ni. Velkopřevorství tehdy administrovalo 19 inkorporovaných far v arcidiecézích Praha a Vídeň a v diecézích České Budějovice, Lito- měřice, St. Pölten, Krk a Graz-Seckau. V roce 1880 došlo také k pře- jmenování velkopřevorství na Velkopřevorství Čech a Rakouska. Prof. MUDr. svobodný pán von Mundy se nedožil skvělého uplatnění svých vlaků. Přepracován trpěl těžkými depresemi a při jedné z nich se 2. 8. 1894 ve Vídni na nábřeží dunajského průplavu zastřelil.255 V druhé polovině 19. století došlo ve Strakonicích k zajímavému sporu. Místní Židé, bratři Ignác a Leopold Steinové, dali postavit v blízkosti hradu textilní továrnu a těsně vedle hradu pak činžák, lidově zvaný palác. Na rohu byl balkon (arkýř), z něhož bylo mož- né nejen sledovat, co se děje na mostě či u vstupu do hradu, ale umožňoval i pohled do parku a do hradních oken. Proto dal vel- kopřevor Lichnowský vystavět někdy v letech 1880–1886 mezi re- zidencí a továrníkovou budovou na místo dvou malých barokních domků vysokou zeď s dvoupatrovou válcovou věží s cimbuřím. Věž, postavená podle plánů stavitele Vincence Teyschla, byla v I. patře a v přízemí spojena s rezidencí krytou chodbou. Stála přímo proti balkonu a dostala označení „tructurm“ nebo „trucbašta“. Nejen, že zaclonila sousedovi výhled, ale na věži byl dokonce umístěn kanon, jehož hlaveň mířila přímo na balkon. Žid si stěžoval až do Vídně a obě strany stál tento malicherný spor nemalé finanční prostředky. Nakonec musel být kanon odstraněn, ale věž nikoliv. Teprve v roce 1936 při rozšiřování silnice do Pracejovic došlo k její demolici.256 253 NA ŘM i. č. 1159. 254 Sire 1994, s. 205–206, Županič, Fiala, Stellner 2001, s. 143. 255 Pořízka 1990, s. 66–86. 256 Jirsová 2009.

119 V roce 1880 disponovalo české velkopřevorství rozsáhlým ma- jetkem, který tvořily statky: • Strakonice (2 215 ha, 5 dvorů, 3 revíry, 32 rybníků, pivovar a mlýn), • Horní Libchava (1 063 ha, 3 dvory, 625 ha lesů, 432 ha země- dělské půdy a 6 rybníků), • Měcholupy (738 ha, 4 dvory, 4 revíry, 482 ha hospodářské půdy, 230 ha lesů a 26 ha rybníků), • Opava (638 ha), • Obytce (1 176 ha, 671 ha polí, 493 ha lesů, zbytek vodní plo- chy a zahrada u zámku), • Březiněves (238 ha) a Motol (315 ha). Štíty se znakem velkopřevora Lichnowského dodnes zdobí Kníže – velkopřevor Othenio hrabě Lichnowský-Werdenberg.

120 mřížku u vítězného oblouku mezi presbytářem a hlavní lodí řádového kostela Panny Marie pod řetězem a jeho malovaný erb se nachází i na zdi uvnitř chrámu sv. Prokopa ve Strakonicích. Velkopřevor Lichnowský-Werdenberg zemřel dne 13. 2. 1887 v Meranu, kde se léčil po operaci, při níž mu byl teprve vyňat pro- jektil z těla po dávném souboji s hrabětem Waldsteinem. Podle své- ho přání byl pohřben na hřbitově v Osenicích poblíž svých milova- ných Dětenic.257 Poté stanul v čele velkopřevorství Quidobald Josef Antonín hra- bě von Thun und Hohenstein (1887–1904), komoří a císařský tajný rada, který pocházel z klášterecké větve rodu. Narodil se 19. 9. 1823 jako syn Josefa Matyáše hraběte z Thun-Hohensteinu (1794–1868). Původně se věnoval diplomacii. V roce 1859 byl jmenován vyslan- cem v Haagu, roku 1863 v Petrohradě a v letech 1865–1866 na dvo- ře císaře Maxmiliána Rakouského v Mexiku a nakonec působil jako vyslanec při hanzovních městech (1866–1867). V letech 1867–1870 byl poslancem na českém zemském sněmu. Od roku 1872 byl doži- votním členem panské sněmovny ve Vídni.258 Jako velkopřevor prodal 22. 5. 1903 zámek a panství Dětenice židovské podnikatelské rodině Blochů za 1 150 000 K. Do Prahy však byly převezeny některé cennosti, např. poháry používané při ceremoniálu instalace profesních rytířů s  jejich vyrytými jmény nebo pohár korunního prince Rudolfa z roku 1880. Ze zámku dal také převézt několik řádových dělových hlavní z Rhodu a z Malty do Prahy a jeden kus do Strakonic. Velkopřevor Quido zemřel dne 7. 9. 1904 v Horní Libchavě. Jeho nástupcem se stal Jindřich princ von und zu Liechtenstein (1904–1914), doživotní člen panské sněmovny ve Vídni. Narodil se 16. 11. 1853 jako syn Františka Jáchyma Josefa prince z Liechten- steinu a Julie hraběnky Potocké.259 Jeho vláda probíhala poklidně. V letech 1906–1907 dal opravit kostel sv. Michaela Archanděla nad Dožicemi. Dne 15. 2. 1914 zemřel ve Vídni. 257 Pořízka 2002, s. 41–42. 258 OSN XIV. 1906, s. 399. 259 Buben 1995, s. 103–104.

121 Dalším velkopřevorem Čech a Rakouska se stal Jan Maxmi- lián Rudolf hrabě zu Hardegg auf Glatz und im Machlande (1914– 1927), komoří, císařský tajný rada a člen panské sněmovny na říšské radě, který v této funkci zažil dvě tragické události – I. světovou válku a zánik monarchie. Narodil se 24. 11. 1851 jako syn Jana Max- miliána hraběte Hardegga a Františky hraběnky von Wrbna und Freudenthal.260 Již 21. 8. 1914 vypravil první dva vlaky ze Strakonic na frontu a do prosince 1914 bylo na jižní a východní frontě všech osm vlaků, které tam působily až do 31. 7. 1918. V každém z vlaků, označených písmeny A až H, sloužil jeden řádový rytíř (např. hrabě von Thun und Hohenstein, kníže von und zu Liechtenstein, vévoda de Bra- ganza či kníže von Metternich), dva lékaři a několik desítek ošetřo- 260 Gotha (Gf.) 1926, s. 247–248. Velkopřevor hrabě Hardegg.

122 vatelů a zřízenců, včetně kuchařů a zásobovačů. Celkem tyto vlaky urazily během války vzdálenost 1 062 760 km, přičemž každý z nich průměrně 132 845 km. Dohromady vlaky převezly 359 945 raně- ných a nemocných (průměr na jeden vlak činil 44 993 osob). Lékaři provedli za války 27 163 operací, z toho 17 215 v polních nemocni- cích. V rámci operací rakousko-uherské armády se řád podílel na chodu polních lazaretů a nemocnic, mezi nimiž vynikla nemocnice v Sofii, která dokázala ošetřit téměř 9 000 raněných. Mimoto zakou- pilo české a rakouské velkopřevorství ještě 20 speciálních automo- bilů pro převoz raněných z frontových linií. Po válce se všechny sanitní vlaky vrátily do Strakonic, kde pak byly nuceně převedeny na československé ministerstvo obrany (1919). Ještě v prosinci 1921 odjel jeden vlak s humanitární pomocí pro děti v bolševiky zbídačeném Rusku. Dne 7. 3. 1922 pak byly vlaky předány ředitelství Státních drah v Plzni. Nový režim nejevil o tuto moderní vymoženost zájem a vozový park postupně chát- ral. Po roce 1925 byly vagony vyřazeny z evidence, podléhaly zkáze a nakonec byly dány do šrotu.261 České a rakouské velkopřevorství vykazovalo na sklonku mo- narchie mezi členy skutečný evropský výkvět. Jako čestní rytíři ve- dle prominentních katolických aristokratických rodů to byli napří- klad J. C. a K. V. (bl.) Karel I., jeho choť císařovna Zita, Jan panující kníže z Liechtensteinu, excísařovna mexická Charlotta, řada arcivé- vodů a arcivévodkyň vládnoucí dynastie, členové dynastií Braganza (Portugalsko), Sachsen-Coburg-Gotha ap. Ženy se objevují v  řádových seznamech od druhé poloviny 18. století. Není však zcela jasné, zda byly tyto dámy považovány za členky řádu, spíše se jednalo o projev uznání, ocenění a vyzna- menání. Akt předávání řádových dekorací se odehrával ve zvláštní ceremonii. Je s podivem, že přesné datum přijímání žen do řádu (nikoliv však jako řeholnic – johanitek) není známo ani řádovému ústředí. Pokud jde o České velkopřevorství, tak prvními dámami, které se staly jeho součástí, byly: 261 Pořízka 1990, s. 76–85.

123 1. Její Veličenstvo Maria Charlotta, císařovna – vdova me- xická, která 7. 1. 1858 obdržela čestný a devoční velkokříž. Slavnostní ceremoniál se konal 6. 4. 1858. 2. Její Císařská a Královská Výsost Maria Carolina Ludovica Cristina arcivévodkyně rakouská s devočním velkokřížem od 23. 4. 1862 na základě motu proprio. 3. Její Císařská a Královská Výsost Maria Annunziata arcivé- vodkyně rakouská od 23. 10. 1865, kdy jí byl na základě motu proprio udělen devoční velkokříž.262 Řád také administroval 19 inkorporovaných far v  Čechách i v Rakousku, a to v arcidiecézích Praha a Vídeň a v diecézích České Budějovice, Litoměřice, St. Pölten, Krk a Graz-Seckau. Byly to chrámy v Praze (Panna Marie pod řetězem a Panna Marie Vítězná), ve Strakonicích, Radomyšli, Pičíně, Horažďovicích, Skalici, Horní Libchavě, Volfarticích, Radobytcích, na Podsrpu a také v rakouských obcích Fürstenfeld, Walkenstein, Rabensburg, Sonnenberg, Mailberg, Gross Harrass, Maria Pulst a Altenmarkt, přičemž byli k dispozici ještě dva polní kuráti (celkem 33 kněží a 2 novicové). Pro vývoj působení řádu maltézských rytířů v českých a rakous- kých zemích měl zásadní význam a vliv rozpad a likvidace Rakous- ko-uherského mocnářství a vznik republik, které neměly kladný vztah k řádu, jenž byl tradičně řádem aristokratickým, a tudíž i řá- dem monarchistickým. Velkou ranou pro řád byla tzv. pozemková reforma, která otřás- la postavením řádu v Československé republice. Jejím cílem bylo zbavit církev a šlechtu hospodářského, potažmo politického vlivu v zemi. V roce 1918 byl řád po pražském arcibiskupství, metropolit- ní kapitule a po strahovské kanonii premonstrátů na čtvrtém místě v pozemkové držbě. Šlo o následující: • velkostatek Strakonice (hrad, 3 dvory, pivovar, mlýn a cihel- na) = 1 982,89 ha 262 Za tyto informace děkuji pracovnicím řádového ústředí v Římě (Daniele Bo- nucci, Lucia Gentile a Valeria Leonardi) a také Johannesi princi z Lobkowicz z českého vekopřevorství.

124 • velkostatek Horní Libchava (zámek, 3 dvory, pivovar, cihel- na) = 1 084 ha • komenda Opava = 638,26 ha • dvůr v Hruškách = 113,14 ha • komenda Dívčí Hrad se zámkem = 741,92 ha • komenda Měcholupy (zámek, 3 dvory, pivovar) = 731 ha • komenda Obytce (zámek, 5 dvorů, pivovar, cihelna, pila) = 1 094 ha • bailliva Dožice (zámek, 2 dvory, cihelna, mlýn, pivovar) = 426 ha • konventní statek Březiněves = 210,45 ha • konventní statek Motol (zámeček, dvůr, pivovar) = 331,67 ha • pozemky v Pičíně = 58 ha • pozemky v Radomyšli = 67 ha • pozemky v Ptákovicích = 20 ha • pozemky v Klinovicích = 7 ha Celková výměra tedy činila 7 505,33 ha.263 Vlastnické vztahy byly poměrně složité. Velkopřevor vládl ve Strakonicích a v Horní Libchavě, komtuři pak v komendách Dívčí Hrad, Opava, Měcholupy, Obytce, bailli v Dožicích a převor kon- ventu statkům v Březiněvsi a v Motole. Z hospodářské a hlavně finanční krize, způsobené pozemkovou reformou, se řád dostával postupným odprodejem převážné většiny těchto statků nebo pronájmem. Tak byla dne 1. 9. 1919 podepsána nájemní smlouva s vyslanec- tvím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na palác českého vel- kopřevorství v Praze včetně zahrady a vnitřního vybavení. Velko- převorství si ponechalo jen dvě místnosti v přízemí proti hlavnímu schodišti, byt vrátného, archiv ve věži, depozitář a registraturu, vše v I. patře. Vyslanectví (od roku 1929 Království Jugoslávie) setrvalo v budově velkopřevorství až do roku 1931, kdy se přestěhovalo do Kaunického paláce v Mostecké ulici, kde velvyslanectví Srbska síd- lí dodnes. Témuž vyslanectví byl pronajat jako letní sídlo i zámek 263 Pola 2017, s. 71.

125 v Horní Libchavě, a to v roce 1923. Pronajaty byly i pivovar v Moto- le, cihelna ve Strakonicích a další provozy. Pokud jde o prodeje, tak první přišel na řadu statek pražského konventu v Motole. Již v roce 1908 byla větší část pozemků pro- pachtována c. a k. armádě jako vojenské cvičiště. Po pádu monar- chie přišlo pražskému konventu v letech 1920–1922 několik nabí- dek k odkupu statku. Nakonec došlo k dohodě s hlavním městem Prahou s tím, že Státní pozemkový úřad bude benevolentnější při provádění pozemkové reformy v  případě druhého konventního statku v Březiněvsi, což bylo do značné míry dodrženo. Dne 17. 2. 1922 pak byla podepsána trhová smlouva, podle níž statek o výmě- ře 331,67 ha spolu se zámečkem se šesti pokoji, kuchyní, komorou a sklepem a dále se dvorem, pivovarem a kovárnou byl prodán za 3 300 000 Kčs. A tak ves a statek, zakoupený roku 1747 převorem Františkem Dominikem Špinkou z Helfenthalu za 46 000 zl., přestal být po 175 letech majetkem řádu.264 Jako druhé přišly na řadu Strakonice, kde řád vykonával patro- nátní právo v 7 chrámech (sv. Prokopa a sv. Václava ve Strakonicích, NarozeníPannyMariev Pičíně,sv.PetraaPavlav Horažďovicích,sv. Martina a sv. Jana Křtitele v Radomyšli a Panny Marie na Podsrpu). Nejprvebylprodánvelkostatekačásthradu(bavorovskáčást)av ma- jetku řádu zůstal kostel sv. Prokopa, kapitulní síň s ambity a děkan- ství a také cihelna. Dne 19. 12. 1925 byla podepsána kupní smlouva, podle níž se nabyvateli velkostatku stali Václav Pilař (nájemce dvo- ra v Nymburce), Čeněk Prokop (ekonom a stavitel ve Strakonicích) a Václav Prokop (ekonom a tesařský mistr ve Strakonicích), kte- ří zaplatili 1 600 000 Kčs. Téměř do roka a do dne (7. 12. 1926) byl řádem prodán zbytek, přičemž kupujícími byli již stávající vlastníci, k nimž přistoupila ještě Marie Beranová z Královských Vinohrad v  Praze, choť předáka (od listopadu 1935 předsedy) Agrární strany Rudolfa Berana. Celý velkostatek tak byl prodán za 2 400 000 Kčs.265 Zajímavý je i osud hradu poté, co přestal být po 683 letech 264 Ibidem, s. 103–108. 265 Ibidem, s. 77–82.

126 majetkem řádu. Pilařovi pak v roce 1934 prodali svoji část hradu a velkostatku paní Zdence Havránkové (tehdy majitelce velkostat- ku v Sedlici u Blatné) za 4 670 000 Kčs. Zejména Rudolf Beran dal provést na hradě několik stavebních úprav. Tak byla nejprve kvů- li stavbě silnice do Pracejovic zbořena tzv. Trucbašta a dále pak spojení mezi rezidencí a chórem kostela, kde došlo i k odstranění obou oratoří. Navíc pak byl postaven nevhodný železobetonový ochoz na věži Rumpál, stejně jako kamenný portál v přízemí této věže, která byla původně přístupná jen z I. patra a v nejspodnější části věže bývala hladomorna. Byl také zrušen park v jižním pří- kopu hradu. V roce 1935, a pak roku 1938, byly upraveny míst- nosti v hradním paláci pro potřeby muzea. Tyto prostory pronajal Rudolf Beran městu za 50 Kčs ročně. Další stavební změny proběhly v letech 1939–1940, kdy byly čás- tečně zbourány budovy pivovaru v severním křídle a zřízeny nové bytové jednotky pro členy NSDAP. Budovu pivovaru se sluneční- mi hodinami dodnes zdobí na atikové zídce český nápis s textem gnómického charakteru: „Hle, zde viz, kolik hodin jest. Že my ni- kdy nelžem, to pravda jest. A že my stále jsme, to dobře také víš, a až všechno toto lidstvo zhyne, nás tu ještě zříš. Nás spravuje ten, bez něhož hyne každý květ a až ten pomine, pak nebude už žádný svět.“266 Po II. světové válce přešel hrad do majetku města. V roce 1954 byly restaurovány fresky v ambitu a nově objevené fresky v kapitul- ní síni. Postupně začal být hradní areál využíván kulturními orga- nizacemi, např. Muzeem středního Pootaví, Lidovou školou umění (LŠU), Šmidingerovou knihovnou a dalšími institucemi. Přesto je dodnes na hradě ve Strakonicích cítit atmosféra ideálů středověké- ho rytířství, kterou mu za dlouhou dobu svého působení nesmaza- telně vtiskli rytíři sv. Jana. Dne 1. 5. 1925 byl prodán zbytek velkostatku v Měcholupech (z něhož zbylo po pozemkové reformě jen 395 ha), který byl z po- lovice pojat do záboru, a to JUDr. Janu Třebíckému a jeho švagro- vé Idě Kratochvílové. Lesy pak koupili v roce 1926 manželé Václav 266 Birnbaumová 1947, s. 30.

127 a Marie Vacovští. Tak v Měcholupech skončilo po 231 letech pan- ství řádu maltézských rytířů.267 Zániku neunikla ani bailliva v  Dožicích, kde byl posledním baillim Karel Boromejský Emanuel František z Pauly hrabě von Thun-Hohenstein (1915–1926). Když v Dožicích přišlo české vel- kopřevorství v  rámci tzv. pozemkové reformy o 111,57 ha půdy, rozhodlo se nakonec zbytek (tj. 314,62 ha) dne 1. 1. 1926 prodat JUDr. Karlu Šťastnému a jeho choti Vlastě za 1 100 000 Kčs (cena nemovitostí) a 533 000 Kčs za movité příslušenství. Řád vládl v Do- žicích po dobu 180 let (1746–1926). V Horní Libchavě řád spravoval 4 kostely (sv. Jakuba Většího v  obci, sv. Petra a Pavla ve Volfarticích, sv. Anny ve Skalici a Nanebevzetí Panny Marie ve Slunečné) a 4 kaple (Panny Marie Sněžné v  Piheli), sv. Máří Magdaleny v  Chomoutech a kapli v Manušicích.268 V Horní Libchavě bylo v rámci pozemkové re- formy rozparcelováno jen 88 ha (z 1 084 ha zbylo 996 ha). Zámek a velkostatek prodal řád v  roce 1926 za 980  000 Kčs Bedřichu Stavovi, na něhož tím přešlo i patronátní právo všech bývalých řádových kostelů. České velkopřevorství si však ze zámku v Horní Libchavě odvezlo nejen nádobí, sklo, stříbro, a prádlo s řádovým označením, ale také kříž z kaple, portréty, ocelo- a mědirytiny, po- zlacené kříže, knihy, stejně jako archiválie (bully a dopisy vlada- řů). Tím skončila po 303 letech (1623–1926) vláda řádu v Horní Libchavě.269 Jako poslední byly prodány Obytce, kde byl pozemkovou re- formou zmenšen velkostatek na 726,86 ha. Ten byl i se zámkem (s kaplí sv. Barbory) prodán 24. 9. 1923 Ing. Václavu Horákovi a Anně Horákové z Prahy za 2 200 000 Kčs. Obytce řád vlastnil a spravoval v letech 1749–1926, tedy 177 let.270 Českému a rakouskému velkopřevorství tak po tzv. pozemkové reformě a po odprodeji řady statků zůstaly jen pozemky komen- 267 Pola 2017, s. 89–92. 268 Macek 2007, s. 132. 269 Pola 2017, s. 82–86. 270 Ibidem, s. 94–98.

128 dy v Opavě (401,09 ha), dvůr v Hruškách (112 ha), statek komen- dy v  Dívčím Hradu (737,44 ha) a konventní statek v  Březiněvsi (180,62 ha). V Dívčím Hradu se v roce 1918 stal komturem Karel Jindřich hrabě von Thun-Hohenstein († 28. 7. 1927), který dal vlastním ná- kladem opravit neobyvatelný zámek a do roku 1925 do něj investo- val na 600 000 Kčs. Ztráta takovéhoto množství statků vedla i k opuštění řady inkor- porovaných far, čímž utrpěl i kněžský konvent, jehož počet členů se postupně začal zmenšovat. Tomu musel čelit převor pražského konventu Frā Josef Hamrš- míd (Hammerschied), který se narodil roku 1859 v  Dětenicích a zemřel roku 1939. V roce 1878 vstoupil do řádu a roku 1883 byl vysvěcen na kněze. Pak sloužil od roku 1890 jako kaplan u Pan- ny Marie Vítězné v Praze. Dne 15. 12. 1903 byl ustanoven infulo- vaným převorem a generálním vikářem velkopřevorství. Byl také literárně činný. Napsal spis Jošt z Rosenberku a jeho doba (1892) a přispíval do časopisů Blahověst, Časopis katolického duchovenstva, Hlídka literární, Method a Vlast a do Sborníků historického kroužku. Mimoto se podílel pod značkou „Hmš“ hesly v Českém slovníku bohovědném (stejně jako Frā Josef Mergl, farář v rakouském Mail- bergu), jehož první dva díly sestavili Josef Tumpach a Antonín Pod- laha v letech 1912 a 1916, III. a IV. díl pak již jen Antonín Podlaha (1926 a 1930).271 Frā Hamršmíd se také podílel řadou příspěvků na vydávání Ottova slovníku naučného, a to od XIII. dílu (1898), pod značkou „Fra Hmd“. Za jeho působení čítala řádová knihovna na 6 000 svazků, přičemž do roku 1932 byla dary a nákupy obohacena o dalších 2 000 svazků. Poměry v  Čechách znechucený hrabě Hardegg rezignoval na velkopriorát v Čechách a Rakousku, přičemž jeho odstoupení bylo vzato na vědomí 28. 1. 1927. Zemřel pak až 15. 4. 1939. Po něm stanul v čele velkopřevorství Karel Maria von Ludwigs- torff, svobodný pán von Goldlamb (1927–1938), císařský komoří, který předtím sloužil u pluku dragounů č. 6. Narodil se dne 22. 10. 271 Podlaha IV. 1930, s. 671.

129 1880 v Guntersdorfu jako nejmladší syn Leopolda von Ludwigstorff a Gabriely markraběnky von Pallavicini.272 Jako velkopřevor sídlil ve Vídni. Za utržené peníze z  prodeje českých statků (Strakonice, Horní Libchava, Měcholupy, Dožice a Obytce) a za poskytnutý úvěr koupilo velkopřevorství v roce 1928 statek Ligist v západním Štýrsku (dodnes je v majetku rakouského velkopřevorství) a pak také uskutečnilo nepříliš šťastnou investici, když koupilo panství Dovhé (Dolha) u Užhorodu ve středu Podkar- patskéRusis výměrou23 254,20ha,z toholesyzabíralyasi20 951ha. Dne 28. 12. 1928 prodalo sedm příslušníků rodu hrabat Teleki von Szék (Josef, Tiberius, Ladislav, Dominik, Géza, Alexander a Julius), vesměs členů řádu, toto panství, a to včetně lesní dráhy v délce cca 28 km, která disponovala 3 nakládacími stanicemi, 3 lokomotivami, vozovým parkem, parní pilou a řadou budov za přibližně 19 milionů korun. Velká vzdálenost od řádového centra i malá rentabilita však přiměly česko-rakouské velkopřevorství učinit kroky k jeho opětov- nému prodeji. Přitom v roce 1933 došlo k úřednímu odhadu tohoto majetku, který byl vyčíslen na 33 934 000 Kčs. Pozemková reforma se panství téměř nedotkla, protože v této části Podkarpatské Rusi nebyli zájemci o pole ani lesy. Protože mělo velkopřevorství něko- likamilionové dluhy a nastala velká krize v odběru a cenách dře- va, bylo panství Dovhé nabídnuto ke koupi ministerstvu školství a národní osvěty v Praze za 19 milionů korun. Nakonec intervencí a vlivem arcibiskupa Kašpara, Rudolfa Berana a také dr. Václava Pluhaře velkostatek odkoupila Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), resp. ministerstvo zemědělství za 12 milionů korun. Smlouva byla podepsána 9. 7. 1937 a velkostatek byl převzat dne 1. 1. 1938. Pracovníci i lid tamější oblasti tím utrpěli značnou ztrátu, protože řád nabízel v Dovhé stravování buď zcela zdarma, nebo velice levně. Prodej lesního velkostatku přišel právě včas. Záhy (1939) byl totiž zabrán Maďarskem a po II. světové válce pak SSSR.273 272 Gotha (Frhr.) 1913, s. 569–570. 273 Pořízka 1990, s. 45–64, Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundová 2016, s. 4, Pola 2017, s. 150–156.

130 Před II. světovou válkou zabíral pozemkový majetek velkopře- vorství výměru 1 718 ha (1 008 ha lesů a 710 ha zemědělské půdy). V letech 1921–1939 také probíhala složitá a dlouho marná jed- nání o uznání nároku řádu maltézských rytířů na suverénní sta- tus v ČSR. Po celou dobu existence tzv. I. republiky neprojevil stát (zejména pak Benešovo ministerstvo zahraničí) ochotu uznat řád jako suverénní stát a navázat s ním diplomatické styky. Republi- ka podmiňovala tento akt zejména osamostatněním českého vel- kopřevorství (tedy bez území Rakouska, Německa a části Polska) a také požadavkem, aby velkopřevor byl československým státním příslušníkem. Stát se nemohl s řádem shodnout ani na dalších po- žadavcích, totiž na zákazu užívání šlechtických titulů v rámci řádu (zákonem č. 61 z 10. 12. 1918 byly šlechtické tituly v ČSR zrušeny) a na konání řádových kapitul výlučně v Praze. Tyto požadavky ze strany státu představovaly přímé ohrožení suverenity řádu, a byly proto zcela nepřijatelné.274 Záhy po svém zvolení velmistrem navštívil počátkem srp- na 1931 Československo Frā Ludovico Chigi della Rovere Albani (1931–1951), aby se na místě seznámil s aktuální situací řádu v čes- ko-rakouském velkopřevorství. V rozmezí od 31. 1. 1935 do 25. 11. 1937 vycházela v redakci řádo- vého kněze Frā Karla Viléma Horkého pozoruhodná revue Od Praž- ského jezulátka. Oproti tomu byl v roce 1935 uzavřen řádový noviciát. K zásadní změně došlo až po zabrání Rakouska Adolfem Hitle- rem v březnu 1938, kdy německá říšská vláda měla v úmyslu na svém území řád úplně zrušit. Důvodem mělo být protinacistické a prohabsbursky monarchistické smýšlení členů řádu. Tehdy za řád v Berlíně intervenoval italský ministr zahraničních věcí Galeazzo hrabě Ciano. Řád tak sice potlačen nebyl, ale v Rakousku byl jeho veškerý majetek dán pod říšskou správu. Pověřencem pro správu řádového majetku byl v Berlíně jmenován Dr. Ing. Otto Bredt, který byl oprávněn s řádovým majetkem i disponovat.275 Protože hrozilo reálné nebezpečí, že by zábor řádového majetku v Rakousku mohl 274 Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundová 2016, s. 5. 275 Ibidem, s. 6.

131 být vztahován i na ČSR, došlo z politických důvodů k formálnímu rozdělení česko-rakouského velkopřevorství na dvě samostatná velkopřevorství – na rakouské (se sídlem ve Vídni) a na české (se sídlem v Praze). Rozhodl o tom dne 4. 8. 1938 velmistr Chigi. Velkopřevor Karl von Ludwigstorff zůstal ve Vídni a náměstným velkopřevorem českým se z titulu svého kardinálského důstojenství stal ThDr. et JUDr. Karel kardinál Kašpar, arcibiskup pražský a pri- mas český, jinak nositel řádového velkokříže a velký ctitel a příznivec české aristokracie. K oficiálnímu rozdělení došlo dne 8. 8. 1938. Ten- to stav byl 12. 1. 1939 akceptován i Republikou Česko-slovenskou, která zároveň konečně uznala suverénní status řádu. To však již ne- byl ministrem zahraničí dr. Edvard Beneš, ale dr. František Chval- kovský a předsedou vlády byl dr. Rudolf Beran. Oběma (tj. Beranovi i Chvalkovskému) se pak dostalo řádového uznání, když byli vyzna- menáni tituly magistrálního rytíře – velkokříž.276 Rozdělením velkopřevorství utrpěl řád v  Čechách i početně. Vždyť před rozdělením mělo velkopřevorství celkem 361 členů, za- tímco po něm jen 43 (kardinál – velkopřevor, 15 řádových kněží, 4 justiční rytíři, 8 čestných devočních rytířů, 8 magistrálních rytířů a 7 donátů).277 V pořadí 64. velkopřevorem českým se tak stal ThDr. et JUDr. Karel Boromejský kardinál Kašpar, arcibiskup pražský a primas český. Narodil se 16. 5. 1870 v učitelské rodině v Mirošově u Ro- kycan. Svá studia završil přijetím kněžství v  Lateránské bazilice (25. 2. 1893) v Římě, kde byl také promován ThDr. (9. 6. 1893) a pak i JUDr. (18. 6. 1898). Po návratu do vlasti sloužil v pastoraci a dne 8. 3. 1920 byl jmenován papežem Benediktem XV. titulárním bisku- pem betsaidským (Bethsaida, Bethsaidensis) s určením pro králové- hradeckou diecézi a týmž pontifikem byl již 13. 6. 1921 jmenován 21. sídelním biskupem v Hradci Králové. Dne 22. 10. 1931 byl pově- řen papežem Piem XI. převzít zodpovědnost za českou církevní pro- vincii jako 32. pražský arcibiskup a primas český. Navíc jej Pius XI. kreoval 16. 12. 1935 kardinálem Svaté církve římské titulem u sv. Vi- 276 Ibidem. 277 Ibidem.

132 tala (San Vitale), čímž se stal prvním kardinálem v nové republice. Během života získal 25 řádů, vyznamenání a titulů a napsal 60 pas- týřských listů a 26 knih z různých oborů. Vrámci řádu získal v roce 1933 magistrální velkokříž a v roce 1936 se stal čestným baillim.278 Pro toto i následující období vystupují do popředí českého vel- kopřevorství další dvě osoby, a to dr. Josef Pluhař a Frā Franz Bobe, O. Melit. O rychlé vyřízení žádosti ve prospěch přiznání suverenity řádu (šlo o období 12. 12. 1938–12. 1. 1939) se mimo vší pochybnost zasloužil dr. Josef Pluhař, kancléř českého velkopřevorství a zároveň i osobní tajemník ministerského předsedy Rudolfa Berana.279 PhDr. Josef Václav Pluhař (5. 3. 1892–20. 10. 1969) byl schop- ný a výkonný úředník a diplomat, který toužil a usiloval o uzná- ní a pocty, jichž se mu nakonec dostalo. Stal se nejen členem řádu a jeho vyslancem u vlády ČSR, ale byl také dekorován francouzským řádem Čestné legie, rytířským řádem Italské koruny či papežským řádem sv. Silvestra.280 Při kreaci arcibiskupa Kašpara kardinálem v  roce 1935 byl představen velmistru řádu Ludovicu Chigi della Rovere Albani, v roce 1936 se stal řádovým magistrálním rytířem ajižnásledujícíhorokubylčeskýmvicekancléřemčesko-rakouského velkopřevorství. Dne 11. 3. 1938 odevzdal pražskému záchrannému sboru jako dar velkopřevorství nové velké sanitní auto typu Škoda 918, na jehož karoserii byly odznaky Červeného kříže a řádu mal- tézských rytířů. Jeho postavení se ještě upevnilo, když byl 14. 12. 1938 jmenován kardinál Kašpar náměstným velkopřevorem. Když vláda ČSR vydala 10. 2. 1939 souhlas se zřízením řádového vysla- nectví v Praze, byl navržen na funkci vyslance a již 15. 2. téhož roku získal agrément. Jako první vyslanec řádu u vlády česko-slovenské odevzdal příslušné pověřovací listiny na Pražském hradě preziden- tu dr. Emilu Háchovi v pondělí dne 6. 3. 1939.281 Ihned po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava (15. 3. 1939) řádová vláda odvolala 278 Buben 2000, s. 165–169. 279 Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundová 2016, s. 7. 280 Dolejší 2007, s. 80–97. 281 Národní politika č. 66 (7. 3. 1939), Prager Taglatt No. 56 (7. 3. 1939).

133 svého vyslance a dr. Pluhař zůstal kancléřem velkopřevorství, kde měl pak časté konflikty a neshody s Frā Franzem Bobem, O. Me- lit., převorem kněžského konventu a od března 1939 říšským ob- čanem.282 Dr. Pluhař odjel 1. 5. 1940 na diplomatický pas do Říma, ale pak se zdržoval v Opatii, kde byl 12. 6. 1944 zatčen gestapem pro pode- zření ze špionáže a pak převezen do Prahy do věznice na Pankráci a následně do Terezína, kde se dožil konce války. Krátce pak působil znovu jako kancléř velkopřevorství, ale záhy rezignoval, když nará- žel na těžko překonatelné překážky a potíže způsobené poválečným vyšetřováním Frā Bobeho. V lednu 1946 vycestoval do Švýcarska, odkud v roce 1951 přesídlil do USA, kde nakonec v Chicagu skonal. Frā Franz Werner Bobe, O. Melit. (22. 2. 1902 v Höckendorfu u Drážďan, Sasko–16. 4. 1947 v Praze na Pankráci) pocházel ze smí- šeného manželství. Jeho otec Paul byl Němec, ale matka byla Češka. Proto ovládal velmi dobře i češtinu. Již v mládí vynikal inteligencí a uhlazeným společenským chováním, což mu později umožnilo vstoupit do vyšších a aristokratických kruhů. Bohosloví studoval nejprve ve Würzburgu (kde vstoupil do řádu minoritů pod řehol- ním jménem Adrián), později (po odchodu od minoritů) v Římě a ve Vídni a nakonec od roku 1930 v Praze, kde vstoupil do řádo- vého noviciátu a kde byl 12. 6. 1932 vysvěcen na kněze pražským arcibiskupem Karlem Kašparem. V  roce 1933 byl jmenován vý- pomocným duchovním (kaplanem) u kostela Panny Marie Vítěz- né, kde setrval až do roku 1937. Již 7. 2. 1935 byl kapitulou zvolen podpřevorem pražského konventu. Ještě téhož roku přijal v souladu s modem vivendi mezi Československou republikou a Vatikánem (resp. Svatým Stolcem) československé státní občanství. V  letech 1936–1937 probíhala v  ČSR apoštolská vizitace, jíž byl Svatým Stolcem pověřen Msgre Hilario (Hilarius) Felder, O.F.M.Cap., titulární biskup z Gery (Gera, Geras, Geritanus), kte- rý také vizitoval pražský kněžský konvent řádu maltézských rytířů. Vizitátor si Frā Bobeho oblíbil pro jeho inteligenci a energičnost a záhy jej začal protěžovat. 282 Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundová 2016, s. 7.

134 Na Felderovo doporučení Svatý Stolec jmenoval 15. 6. 1937 Bobeho Felderovým prostřednictvím vikářem převora, jímž byl osmdesátiletý Frā Josef Hamršmíd, s  plnou převorskou jurisdik- cí a také s právem nástupnictví. Když pak Frā Hamršmíd zemřel (31. 8. 1939), byl Bobe záhy (11. 9. 1939) potvrzen apoštolským vizitátorem Felderem jako převor. Od té doby začaly Bobeho rozpory a neshody s pražským metropolitou Kašparem, tehdy již českým velkopřevorem. V roce 1940 se F. Bobe zřekl československého, resp. tehdy již protektorátního občanství a přijal příslušnost říšskoněmeckou, na- čež se stal i členem nacistické strany NSDAP, když předtím byl pří- slušníkem Henleinovy Sudetendeutsche Partei. Byl také mezi prv- ními duchovními, ne-li vůbec první, kteří po zřízení Protektorátu Čechy a Morava vyvěsili říšskou státní vlajku s hákovým křížem. Sám později vysvětloval, že všechny tyto kroky nečinil z nějakého kariérismu, ale že v jeho případě šlo o pohnutky a motivy ryze na- cionální. Kardinál Kašpar tehdy zasáhl a z titulu velkopřevora prosadil 16. 2. 1940 u Sacra Congregatio Religionis (Posvátná kongregace řeholníků) v Římě zrušení Bobeho jmenování převorem. Avšak po skonu kardinála Kašpara (21. 4. 1941) byl Svatým Stolcem F. Bobe dne 8. 9. 1941 znovu potvrzen jako převor konventu v Praze. Dne 18. 6. 1942 byl pak ještě jmenován městským arcibiskupským kon- sistorním radou a městským arcibiskupským vikářem. Z titulu této funkce také poskytl vrchnímu kriminálnímu tajemníkovi pražské- ho gestapa plán stavby kostela sv. Karla Boromejského v Resslově ulici a jeho podzemí, kde se v kryptě ukrývali čeští parašutisté poté, co spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Až do své smrti však Frā Bobe důrazně popíral, že by o jejich úkrytu cokoliv věděl či je dokonce udal.283 Frā Bobe podrobil prohlídce i řádovou knihovnu, z níž vyřadil množství českých knih a časopisů (asi 2 500 ks), které putovaly do sběrny starého papíru. Když pak byly budova konventu a velkopře- 283 Tomášek 1991, s. 136–164, Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundo- vá 2016, s. 7–9.

135 vorský palác „prodány“ říšskému ministerstvu pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání, došlo z obav z likvidace celé knihovny od ledna do dubna 1942 k jejímu přestěhování, spolu s archivem, do Kle- mentina, čímž došlo via facti ke sloučení knihoven konventu a vel- kopřevorství (k 1. 12. 1942). Nicméně i tak se během Protektorátu ztratilo na 3 000 svazků.284 Jakožto arcibiskupský vikář v Praze byl Bobe často zván na gesta- po do Petschkova paláce v tehdejší Bredovské ulici, k církevnímu referentovi Kurtu Oberhauserovi, aby podával různá vysvětlení a informace. U německých okupačních úřadů i u tajné policie měl Franz Bobe dobré jméno. Svědčí o tom i skutečnost, že byl s vědo- mím říšského vůdce SS Heinricha Himmlera vybrán, aby 25. 12. 1944 odjel tajně do Německa, kde pak na zámku Hirschstein na Labi sloužil mši svatou tam internovanému belgickému králi Leo- poldu III., jeho rodině (královna, dva synové a dcera) a jejich slu- žebnictvu, a to ve francouzském jazyce. Celá akce byla přísně tajná. P. Bobe byl po válce obviněn, že denuncoval protinacisticky smýšlející lidi, včetně kněží, nevyjímaje klérus konventu řádu mal- tézských rytířů. Šlo především o tzv. demeritní dům, zřízený v roce 1941 ve františkánském klášteře v Zásmukách, kam byli biskupy posíláni do internace kněží provinivší se proti církevním zákonům či předpisům, popřípadě zavdali podnět k  veřejnému pohoršení. V praxi tam však bývali posíláni kněží na žádost či příkaz gesta- pa. Tam byl například na dobu necelých tří týdnů internován Frā Vladimír Pícha, O. Melit., aby se vyhnul zatčení. P. Bobe vždy po- píral, že by počátkem roku 1942 podal písemné udání na řádové- ho kaplana P. Karla Viléma Horkého, O. Melit. za porušení před- pisů o zatmění v  kostele. Před mimořádným lidovým soudem v Praze v roce 1947 vypovídalo o Bobem přes 40 svědků, někteří v jeho prospěch, jiní proti němu. Frā Bobe rovněž popíral, že by měl cokoliv společného s udáním kněze řádu maltézských rytířů P. Jana Häuslera, O. Melit., který byl po vyšetřovací vazbě vypo- vězen z Čech a dožil se konce války. Bobe rovněž popíral, že by udal převora kláštera augustiniánů-eremitů u sv. Tomáše na Men- 284 Trnka 2006, s. 7–43.

136 ším Městě pražském dr. Augustina Schuberta, který byl pak vězněn v Terezíně, Sachsenhausenu a v Dachau, kde v roce 1942 zemřel. Sám Bobe ve svých výpovědích doznal, že oznámil úřadům Protektorátu několik osob. Uvedl například P. Kloučka (za oddání Němce s Češkou), který pak strávil 16 měsíců v internaci v Zás- mukách, dále upozornil na velmistra a generála řádu křižovníků s červenou hvězdou dr. Josefa Vlasáka, který byl poté vypovězen z Prahy a dožil se konce války v Brně. Rovněž udal Annu Čížkovou za prodej zakázané literatury a církevní brožurky před kostelem (prošla jen vyšetřovací vazbou) a také kostelníka Ludvíka Fuchsen- bergera za protinacistické smýšlení, ač byl členem SS. Frā Bobe byl zatčen v květnu 1945 a během svého věznění na Pankráci (1945–1947) sepsal rozsáhlé výpovědi o svém životě a působení. Mimořádným lidovým soudem v Praze byl P. Franz Werner Bobe, O. Melit. dne 16. 4. 1947 odsouzen za zavinění smrti čtyř lidí a za další zločiny k trestu smrti. Ještě téhož dne byl ve 21.30 hod. na nádvoří pankrácké věznice popraven.285 Po smrti Karla kardinála Kašpara se ujal řízení a vedení českého velkopřevorství jako jeho regent Karel VI. Bedřich Maria Josef Jan Nepomuk Cyril Metoděj kníže ze Schwarzenbergu (5. 7. 1911 v Čimelicích–9. 4. 1986 ve Vídni), hlava orlické sekundogenitury a mimořádná osobnost své doby. V mládí absolvoval Lesnickou fa- kultu Vysoké školy zemědělského inženýrství v Praze (1929–1931) a pak studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1933–1938). Vedle správy rodového majetku se věnoval historii, heraldice a genealogii a vynikl jako přední znalec českého historic- kého práva. Hodně publikoval v revue Řád a v dominikánské revue Na hlubinu. Tiskem vydal rukopisnou pozůstalost svého prastrýce Bedřicha (tzv. poslední lancknecht), Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918 (1939), a Heraldiku (1941). V roce 1937 obnovil české velkopřevorství řádu sv. Lazara Jeruzalémského a v letech 1938 a 1939 patřil mezi iniciátory obou Prohlášení české historické šlechty. V roce 1941 dal prozřetelně převézt řádovou obrazárnu na Orlík, kde pak setrvala až do roku 1992. V letech 1941–1981 působil jako 285 Vaško II. 1990, s. 154, Tomášek 1991, s. 136–164.

137 regent českého velkopřevorství řádu maltézských rytířů. Německé okupační úřady uvalily na jeho majetek nucenou správu. V květnu 1945 bojoval a byl zraněn u Čimelic, kde byl následně zvolen před- sedou revolučního Národního výboru. Po únoru 1948 celá rodina emigrovala do Rakouska, kde pak v roce 1955 kníže Schwarzen- berg dostudoval a získal titul PhDr. Pracoval v Národní knihovně ve Vídni, kde zkatalogizoval chorvatské, polské a české rukopisy. Pak ještě vydal ve dvou dílech na 400 stranách dějiny svého rodu. Celkem napsal devět knih a bezpočet článků a statí rozesetých té- měř po celé Evropě. Dne 30. 11. 1960 se stal pod pořadovým číslem 1278 rytířem řádu Zlatého rouna. V rámci řádu maltézských rytířů získal důstojenství bailli obe- dienční velkokříž a v roce 1959 mu byl přiznán titul President re- gentské rady (Consiglio di Reggenza) velkopřevorství českého,286 do něhož získal řadu nových členů z řad české šlechty v exilu. V této funkci setrval až do roku 1981. Kníže-regent byl také bailli justiční velkokříž sicilského Kon- stantinského řádu sv. Jiří, komturem bavorského řádu sv. Jiří, rytí- řem monackého řádu sv. Karla, dále řádu sv. Januaria, řádu Božího hrobu, nositelem romanovského řádu sv. Anny a rytířem velkokří- žem s kolanou řádu sv. Lazara Jeruzalémského, jehož byl i českým velkopřevorem (1937–1980).287 Zajímavé jsou i osudy majetku českého velkopřevorství a kon- ventu v době nacistické okupace. Nejspíše na základě intervence italské vlády nebyl majetek řádu zkonfiskován ve prospěch Velkoně- mecké říše, ale převeden na subjekt „Maltheser-Ritter-Orden“, kte- rý byl spravován ministerstvem zahraničních věcí v Berlíně a měl svého německého správce. Tím byl zvláštní pověřenec říšské vlády Dr. Ing. Otto Bredt z berlínského ministerstva zahraničí a jeho zá- stupcem, působícím přímo v Praze, byl ustanoven JUDr. Heinz Kie- kebusch, který byl však 14. 12. 1942 povolán k vojenské službě, při níž byl 5. 2. 1944 na východní frontě zraněn. Z dostupných mate- riálů nelze zjistit, zda byl v Praze jmenován jeho nástupce či niko- 286 Za tuto informaci děkuji paní Daniele Bonucci z řádového ústředí. 287 Buben 1996, s. 111–113.

138 liv. Dne 9. 3. 1942 byla kupní smlouvou převedena budova kon- ventu na Německou říši a pozemkový majetek konventu na Pro- tektorát Čechy a Morava. Šlo o pozemky v katastrálních územích Pičín, Radomyšl, Horažďovice, Babín, Kozlov a Střelské Hoštice a o velkostatek Hrušky na Moravě, za něž mělo velkopřevorství dostat 747 237 říšských marek a 59 feniků. Tato platba však nebyla nikdy provedena. Statek Hrušky u Slavkova o výměře 110 ha byl nuceně prodán tzv. Bodenamtu für Böhmen und Mähren (Pozemkovému úřadu pro Čechy a Moravu) a byl po válce (21. 12. 1945) zkonfisko- ván, protože řád maltézských rytířů byl prý řádem německým. Dne 31. 12. 1945 se řád odvolal a 20. 11. 1947 mu soud potvrdil neplat- nost prodeje řádového majetku německým zmocněncem dr. Bred- tem ve prospěch Protekorátu a obnovil vklad ve prospěch řádového konventu.288 V  budově konventu sídlil až do konce války „Institut für die Kunde Ost- und Südosteuropas, Abteilung Slavische Volkskunde“, jenž byl součástí rozšiřované německé univerzity v Praze. To, co z konventu zbylo, bylo přestěhováno do prostor fary v Karmelitské ulici č. 9 ke kostelu Panny Marie Vítězné. Ještě koncem roku 1941 byly v majetku českého velkopřevorství tyto chrámy a budovy: 1. Velkopřevorský palác na Malé Straně v Praze 2. Kostel Panny Marie pod řetězem 3. Budova konventu v Praze 4. Farní kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici v Praze 5. Fara (pak i konvent) u Panny Marie Vítězné 6. Kostel Narození Panny Marie v Pičíně 7. Fara v Pičíně 8. Kostel sv. Prokopa na hradě ve Strakonicích 9. Kostel sv. Václava v Nových Strakonicích 10. Poutní kostel Panny Marie Bolestné na Podsrpu ve Strakoni- cích 11. Kostel sv. Martina v Radomyšli 12. Poutní kostel sv. Jana Křtitele v Radomyšli 288 Buben, Calice, Feucht, Lobkowicz, Steeb, Zikmundová 2016, s. 11–12.

139 13. Fara v Radomyšli 14. Kostel sv. Petra a Pavla v Horažďovicích. Na podzim roku 1940 navštívil velkopřevorský palác v  Praze říšský ministr propagandy dr. Joseph Goebbels v doprovodu choti říšského protektora Čech a Moravy Marie Augusty svobodné paní von Neurath a státního tajemníka úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka, přičemž si prohlédli cenný historický mobiliář. Záhy poté bylo z budovy velkopřevorství odvezeno vedle množ- ství obrazů, nábytku, porcelánu a jiného zařízení především šest vlámských gobelínů, a to na příkaz říšského ministerstva zahra- ničí. Zdá se, že německý ministr zahraničí Joachim von Ribbent- rop předběhl Goebbelse a cenného mobiliáře se zmocnil rychleji. Tehdejší říšský protektor Konstantin svobodný pán von Neurath si 25. 4. 1941 stěžoval do Berlína státnímu sekretáři Ernestu Heinrichu svobodnému pánu von Weizsäkerovi na postup Dr. Ing. Otty Bredta, který tak učinil bez jeho souhlasu. Dohledávat osudy těchto tapiserií je dnes velmi obtížné, protože mnohé relace si vzájemně odporují. Tak například 25. 7. 1941 potvrzuje neznámý pisatel, že se čalouny nacházejí v Berlíně, zatímco K. H. Frank uvedl při výslechu dne 10. 6. 1945 do protokolu (str. 12), že byly nejspíše poslány do letní rezidence Joachima von Ribbentropa na jezeře Fuschl v Salzbursku. Po válce pak 22. 3. 1947 uvedl rakouský velkopřevor Karl von Lud- wigstorff, že šest gobelínů z Prahy bylo údajně převezeno do zámku řádové komendy v Mailbergu (Dolní Rakousy), přičemž dva z nich měl odcizit nacisty dosazený pachtýř tamějšího statku v  dubnu 1945 před příchodem Rudé armády. Po válce byly tyto tapiserie (jen 4 kusy) nalezeny, a protože v Československu již vládli komunisté, předali je okupační orgány řádovému centrum v Římě na Via Con- dotti 68, kde se nacházejí dodnes.289 Po záboru konventu byli v  únoru 1942 přestěhováni na faru u Panny Marie Vítězné v  Karmelitské ulici dohromady 4 kněží, 2 kostelníci a 1 sluha. Po válce bylo již 18. 5. 1945 vydáno prezidiem ministerstva školství a osvěty rozhodnutí o umístění Orientálního ústavu ČSAV 289 Ibidem, s. 12–13.

140 v budově konventu. Vzhledem k neplatnosti majetkových převodů po dobu nacistické okupace pak 28. 8. 1945 Zemský národní výbor v Praze navrátil budovu konventu kněžím řádu maltézských rytířů. Orientální ústav tam však sídlil i nadále a zbytek konventu (tj. Frā Horký a Frā Pícha) žil na faře u Panny Marie Vítězné. Řádu byla po II. světové válce vrácena i budova velkopřevorství. Čas od času se objevují pokusy o očernění českého velkopře- vorství z kolaborace s nacisty. Tato nařčení je nutné jednoznačně odmítnout. V roce 1939 měl konvent 14 řádových kněží, z nichž 7 působilo mimo Prahu jako děkani, faráři či kaplani na farách. Nikdo z nich nebyl nikdy obviněn z  činů, jimiž by se dopustil vlastizrady či kolaborace s  nacistickou mocí. Zbylých 7 kněží obývalo pražský konvent a po válce byli jen 3 z nich vyšetřováni. Vedle Frā Bobeho byl shledán vinným již jen Frā Jindřich Sacher, který byl 6. 9. 1946 odsouzen k 11 letům žaláře a ke ztrátě cti. Obviněn byl i Frā Karel Vilém Horký, který měl na základě udání spolupracovat s okupač- ními úřady, avšak během vyšetřování se nic neprokázalo a zcela chyběli svědci, takže 30. 9. 1948 bylo řízení zastaveno. Frā Karel Vilém Horký, O. Melit. byl naopak jako oběť nacistic- ké zvůle vězněn od 6. 1. 1942 na Pankráci a pak v Terezíně a v kon- centračním táboře v Dachau. Frā Jan Häusler, O. Melit. byl od 1. 10. 1939 vězněn na Pankráci a pak byl úředně vypovězen z Prahy. Frā Vladimír Pícha, O. Melit. byl od 31. 12. 1942 do 18. 1. 1943 internován v demeritním domě pro kněze ve františkánském klášteře v Zásmukách, aby byla eliminována možnost jeho zatčení gestapem. Frā Elmar Eisenberger, O. Melit. emigroval během války do Velké Británie, kde byl sledován nacistickými rezidenty, neboť ho gestapo podezíralo, že spolupracuje s českou redakcí BBC. Selhání dvou členů konventu nelze pokládat za nic jiného, než za selhání jednotlivců, nikoliv celého konventu nebo dokonce českého velkopřevorství či celého řádu. Řada členů řádu, zejména z  řad české aristokracie, se podle svých možností zapojovala dokonce i do odbojové činnosti a svou

141 loajalitu vůči českému národu i státu prokázala jednoznačně svými veřejnými až provokativními prohlášeními ze dne 17. 9. 1938 prezi- dentu Edvardu Benešovi, potvrzením této deklarace dne 24. 1. 1939 při audienci u prezidenta Emila Háchy a konečně i dalším prohlá- šením české a moravské šlechty ze dne 7. 9. 1939, jež bylo rovněž adresováno prezidentu Háchovi. Při tomto vystoupení zástupců šlechty převládl jednoznačně princip zemského patriotismu. Tzv. cizí šlechta, převážně pobělo- horská, v českých zemích zdomácněla a chápala je jako svou vlast, kde se její členové nejen rodili, žili, umírali, ale také za ni bojovali. Vedle původem skutečně české šlechty (Bořek-Dohalský z Doha- lic, Bubna z Litic, Czernin z Chudenic, Daczický z Hesslowa, Dlau- howeský z Dlouhé Vsi, Dobrzenský z Dobrzenicz, Hrubý z Gelenj, Kinský z  Wchynic a Tetowa, Krakowský z  Kolowrat, Lobkowicz, Mladota ze Solopisk, Nádherný z  Borutína, Podstatzký z  Prusi- novic, Rieger, Sternberg a Wratislav z Mitrowitz) se proto na pod- pisové listině objevila i jména zástupců rodů, jejichž původ nebyl český. Tak se signatáři stali i členové rodů původně frankofonních zemí (Baillet de Latour, Mensdorff-Pouilly), z Itálie (Battaglia, Bel- credi, Colloredo-Mannsfeld, Paar) z německých zemí (Hildprandt z Ottenhausenu, Korff genannt Schmissing-Kerssenbrock, Schlik, Schönborn, Schwarzenberg, Strachwitz, Thun-Hohenstein), z Uher (Kálnoky de Köröspatak, Pálffy ab Erdöd, Serenyi de Kis-Serény) či dokonce z britských ostrovů (Parish ze Senftenbergu). Šlechta byla vždy (stejně jako římskokatolická církev) ryze nadnárodní, inter- nacionalistická a úzce nacionalistický akcent připadal členům aris- tokracie jako plebejský. A to se týkalo i nacionalismu německého, respektive říšskoněmeckého. Mezi členy řádu maltézských rytířů – signatářů uvedených v prohlášení – vynikali obzvláštní aktivitou bratři Karel a František Schwarzenbergové.290 Nezpochybnitelnou zárukou, že české velkopřevorství nekola- borovalo, byly i dvě velké osobnosti, které stály v čele velkopřevor- ství v tomto kritickém období. Byl to nejprve Karel kardinál Kašpar, O. Melit., kníže – arcibiskup pražský a primas český a po jeho smr- 290 Ibidem, s. 13.

142 ti regent velkopřevorství Karel VI. kníže ve Schwarzenbergu. Ten provedl řád všemi úskalími okupace a koncem války se dokonce nacistům postavil se zbraní v ruce.291 Řád maltézských rytířů v  českých zemích byl sice v  období II. světové války ve své činnosti potlačen, ale nepřestal existovat. Nebylo třeba holdovat novým pořádkům, protože řád byl suve- rénní. Navíc osobní a rodová čest znemožňovala jeho šlechtickým členům spolupracovat s nacistickými úřady, čímž by poskvrnili svá jména a erby. Řádoví kněží, působící ve farnostech na venkově, pak stejně jako předtím a potom plnili své duchovní povinnosti, dodávali svým svěřeným stádcům odvahu, víru a naději překonávat a překonat nelehké válečné období a přitom pomáhali plně v intencích svého řádu všem potřebným a strádajícím. Tento pozitivní postoj všech členů řádu v době II. světové války nebyl dosud plně zhodnocen ani historicky, ani po stránce sociálně politické. Řádu bývá někdy dodnes předhazován jako prototyp kolabo- ranta Frā Franz Werner Bobe. Je pravda, že šlo o nejen mimořád- ně inteligentního, ale i ambiciózního kněze a později preláta, ale zůstává otázkou, zda se skutečně dopustil všech zločinů, z nichž byl obviněn a pak i souzen. Poválečná doba neoplývala objekti- vitou a hodnověrnost svědků se nijak zvlášť nezkoumala. Přesto zůstává smutnou skutečností, že svou činností Frā Bobe poškodil své jméno, nikoliv však jméno řádu, protože žádný ze svých kroků nevykonal na základě pověření svých nadřízených, ale toliko z vlastního popudu. Pochybil-li tedy někdo v tomto období, pak to byl Frā Franz Werner Bobe, ale nikoliv řád či jeho české velko- převorství jako celek. Řád, jakožto řád katolický, se neodklonil od učení Svaté církve římské, a to zejména za pontifikátu papeže Pia XII., který se mimo vší pochybnost spolupodílel na tvorbě slavné, německy psané a protinacisticky laděné encykliky Mit brennender Sorge svého předchůdce Pia XI. a pak v tichosti pomáhal tisícům pronásledova- ných, zvláště pak Židům. 291 Ibidem, s. 13–14.

143 Těsně po válce byla značná část majetku českého velkopřevorství navržena ke konfiskaci podle tzv. Benešových dekretů. Šlo o statek Březiněves, protože nájemcem byl Němec Wilhelm Bayer, statek Hrušky u Slavkova, statek Dívčí Hrad a farní nemovitosti v Horní Libchavě. Nicméně podle platných zákonů byly veškeré právní úko- ny učiněné v době Protektorátu neplatné, takže veškerý předváleč- ný majetek byl českému velkopřevorství navrácen.292 Druhá světová válka těžce poškodila z řádových držav zejména nemovitosti v Opavě a v Dívčím Hradu, kde bylo I. patro zámku za- saženo dělostřeleckými granáty, které způsobily v budově požár. Po válce došlo k provizornímu zastřešení objektu a k opravě poškozené nárožní věže. V Opavě byla v rámci bojů zničena budova komendy a poškozen kostel sv. Jana Křtitele, který byl v padesátých letech 20. století opraven, ale na majetek byla dosazena tzv. národní sprá- va, což znamenalo via facti konec komendy. Oficiálně ji českoslo- venský stát převzal v roce 1949. Téhož roku 1949 byl řádu odňat velkopřevorský palác. Po akci „K“, tj. po likvidaci řeholních domů na území celé ČSR ozbrojenými složkami státu (armáda, policie, lidové milice) v noci ze 13. na 14. 4. 1950, zanikl i řádový život v paláci. Zanikla i fara v Pičíně a v letech 1950–1951 bylo do prostor velkopřevorského paláce umístěno Muze- um hudby a hudební oddělení Národního muzea i s archivem. Komunistům se sice podařilo potlačit činnost řádu, ale nemohli jej zničit. Ta část české šlechty, která byla nucena emigrovat, se brzy shromáždila kolem regenta českého velkopřevorství Karla knížete ze Schwarzenbergu, který poté, co dokázal řád provést zbytkem na- cistické okupace a počátkem komunistické totality, se zasloužil o to, že řád přežil a zůstal zachován v živých strukturách doma a zejmé- na v exilu, kde získával nové členy. Ti členové řádu (rytíři i kněží), kteří zůstali ve vlasti, byli pak permanentně komunistickým režimem sledováni, šikanováni, ba i vězněni, ale přesto dál ilegálně pokračovali ve svých činnostech a aktivitách v duchu řádových intencí. Oficiálně však bylo české vel- kopřevorství zastupováno svými členy v exilu ve Vídni a v Římě. 292 Ibidem, s. 14–18.

144 Doma pak aktivně působilo několik členů (např. Jaromír svo- bodný pán Hrubý z Gelenj, prof. dr. Hugo Rokyta a další), zejména tím, že zajišťovali potřebným nezbytné léky ze zahraničí, protože v socialistickém Československu nebyly k dispozici. Tak například obstarávali pravidelný přísun léků pražskému arcibiskupovi a pri- masu českému Františku kardinálu Tomáškovi, který trpěl srdeční nedostatečností. Pro tento účel byla zpravidla využívána diploma- tická pošta, především z Rakouska, kde byli velice aktivní zejména manželé Berthold a Margareta (Daisy) Waldstein-Wartenbergovi. Komunistický režim po puči v  únoru 1948 rozpoutal represe vůči církvi v takové míře, že horší to bylo snad jen v SSSR. Frā Karel Vilém Horký, O. Melit. (4. 4. 1909–30. 10. 1992) se díky své povaze i zájmům (např. o orientalistiku) dostal do jisté izolace v rámci kněží řádu maltézských rytířů, a tak jej, vzhledem k tomu, že byl za okupace politickým vězněm (Terezín, Dachau) a také invalidou (měl amputovanou nohu pod kolenem), režim jen sledoval. Celkem v klidu dožil na faře u Panny Marie Vítězné, kde zemřel jako poslední profesní kněz českého velkopřevorství. Ex libris Frā Karla Viléma Horkého, O. Melit.

145 Zato se komunisté soustředili na dva poslední aktivní členy kněžského konventu. Byli to Frā Vladimír Pícha a Frā Antonín Vo- ráček. Frā Vladimír Pícha, O. Melit. (10. 1. 1913–13. 9. 1980) vystu- doval přes určité byrokratické překážky papežskou Gregoriánskou univerzitu v Římě, kde byl v roce 1938 vysvěcen na kněze, a válku prožil celkem klidně jako kaplan konventu. Dne 28. 10. 1949 byl však na faře u Panny Marie Vítězné zatčen a ve vykonstruovaném procesu, který probíhal ve dnech 23.–25. 1. 1951, byl s desetičlen- Znak Frā Vladimíra Píchy, O. Melit. na P. F. 1967.

146 nou skupinou kněží a řeholníků odsouzen Státním soudem v Praze za údajnou velezradu, vyzvědačství a zpronevěru na 20 let vězení. Po amnestii v roce 1960 působil po nějaké době opět v pastoraci v Praze u sv. Vojtěcha a u sv. Václava na Smíchově.293 Frā Antonín Voráček, O. Melit. (20. 6. 1889–16. 4. 1978) působil od roku 1919 ve Strakonicích, pak (1934–1938) u Panny Marie Ví- tězné v Praze a pak znovu ve Strakonicích, kde se posléze stal děka- nem. Po popravě Frā Bobeho byl zvolen převorem a 5. 1. 1950 tajně infulován ve velkopřevorském paláci a zároveň uveden do úřadu za zavřenými dveřmi a okenicemi. Na základě provokace Státní bez- pečnosti byl 5. 1. 1954 zatčen a pak 27. 3. 1954 odsouzen Krajským soudem v Českých Budějovicích za velezradu, vyzvědačství a ne- oznámení trestného činu na 8 let odnětí svobody. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. Po letech mu pak bylo povoleno vrátit se do pastorace jako výpomocný duchovní ve Strakonicích u sv. Markéty, u sv. Prokopa a na Podsrpu.294 Perzekucí byl postižen i PhDr. Bohumír Lifka (24. 3. 1900– 24. 11. 1987), nejprve (od 1945) řádový donát I. třídy, pak (od 1979) magistrální rytíř, který se zasloužil především o uspořádá- ní a katalogizaci řádové knihovny českého velkopřevorství, kterou v tu dobu spravovalo Národní muzeum v Praze. Díky jemu a Frā Horkému se podařilo po roce 1950 uchovat řádovou knihovnu jako celek. V letech 1961–1994 byla spravována oddělením zámec- kých knihoven Knihovny Národního muzea. Archiválie z Prahy, Strakonic a ze Slezska byly svezeny do Státního ústředního archivu v Praze. V roce 1964 bylo 15 obrazů převezeno na zámek Orlík, kde se již od roku 1944 nacházela převážná část řádové obrazár- ny. V roce 1982 bylo 46 starých tisků převezeno do stálé expozice Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou, kde zůstaly až do roku 2014. Frā Vladimír Pícha choval u sebe 11 svazků z konventní knihovny (tisky z 16.–17. století) a po jeho smrti je dr. Lifka předal do oddě- lení zámeckých knihoven.295 293 Vlček, V. 2004, s. 254–255, 445, Vaško II. 2007, s. 109, 343–344. 294 Vlček, V. 2004, s. 255–256, 445, Vaško II. 2007, s. 109. 295 Rokyta 1999, s. 3–4, Trnka 2016.

147 V zahraničí představoval české velkopřevorství v roce 1981 nově zvolený velkopřevor Frā Karel Eduard hrabě Paar, který sídlil ve Vídni. Když byl pak velmistrem povolán do Říma, byl v roce 1988 jmenován jeho nástupcem Frā Cyril (Cyrille) Léon Héraclius Tou- manoff, který představoval prozatímní řešení situace v českém vel- kopřevorství. Pocházel z Tbilisi v Gruzii, kde se narodil ve význam- né aristokratické rodině. Jeho jméno vzniklo rusifikací původního Kyril Toumanischvili. Po bolševické revoluci mohl opustit sovětské Rusko až v roce 1923, a to na přímluvu spisovatele Maxima Gor- kého u samotného Lenina. Zpočátku putoval světem, kdy pobýval v Bruselu, Paříži, Londýně, Washingtonu, D. C., a v Berlíně. V Ev- ropě konvertoval ke katolické víře, ale žil pak převážně v USA, kde po 29 let učil na Georgetown University. V roce 1970 přesídlil do Říma, kde roku 1975 vstoupil do řádu a později se stal profesním rytířem. Proslul jako vynikající znalec genealogie evropské aristo- kracie. Vzhledem k vysokému věku Prahu nikdy nenavštívil, ač po tom osobně toužil. Nakonec 17. 1. 1996 požádal o uvolnění z funk- ce velkopřevora a krátce nato (26. 2. 1997) v Římě zemřel.296 České velkopřevorství ve vídeňském exilu pod vedením Frā Kar- la hraběte Paara se aktivně podílelo na přípravách (od roku 1986) i průběhu kanonizace bl. Anežky České, která byla v  Římě dne 12. 11. 1989 svatořečena papežem Janem Pavlem II. Záhy (za 5 dní) začaly, v souladu se starou předpovědí, první nepokoje, které na- konec vedly k likvidaci totalitního režimu v Československu a ke znovunabytí vytoužené svobody. V Praze po pádu komunismu začaly téměř okamžitě přípravné práce na obnově řádové činnosti. V čele těchto aktivit stáli přede- vším Jaromír svobodný pán Hrubý z Gelenj a prof. dr. Hugo Rokyta. Dne 17. 2. 1990 byl baron Hrubý oficiálně ustanoven zplnomocně- ným zástupcem českého velkopřevora s pravomocemi prokurátora. Jaromír Maria Theodor Josef Karel Boromejský svobodný pán Hrubý z Gelenj se narodil 2. 11. 1922 jako nejstarší syn Josefa Karla barona Hrubého z Gelenj a Karoly hraběnky Bukůwkové z Bukůw- ky. Jako mladý muž převzal po skonu otce rodový majetek v době 296 Buben 1998, s. 2–3.

148 nacistické okupace. V roce 1942 se stal čestným rytířem řádu. Po válce studoval lesnickou fakultu v Praze-Dejvicích, ale po komunis- tickém puči byl vyloučen a majetek rodu byl režimem odcizen. Nej- prve pracoval jako traktorista, ale pak byl zatčen, uvězněn a odsou- zen na 2 roky nucených prací. Následně byl povolán k PTP, odkud byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Poté pracoval jako pomocný dělník, figurant, kopáč, dlaždič a traktorista u Dopravních staveb v Praze. Odtud přešel ke stavbám silnic (například dálnic u Zbra- slavi či Praha–Brno), kde si kdosi povšiml jeho znalosti jazyků (ze- jména němčiny a francouzštiny), a tak byl povolán do zahraničního oddělení SSŽ jako referent pro nákupy náhradních dílů.297 Baron Hrubý zemřel dne 18. 7. 2012. Oficiálně byla činnost řádu obnovena dnem 1. 4. 1990, což bylo slavnostně uvedeno v život v předvečer historicky první návštěvy Svatého Otce v českých zemích dne 20. 4. 1990, kdy při mši svaté v chrámu Panny Marie pod řetězem došlo k veřejnému oznámení obnovy českého velkopřevorství. Dne 8. 6. 1990 byly rovněž ofi- ciálně navázány diplomatické styky řádu s ČSFR. Na základě zákona č. 338/1991 Sb. byl řádu navrácen velkopřevorský palác a budova konventu na Malé Straně v Praze. Dne 9. 10. 1991 byl jmenován do funkce zástupce velkopřevora MUDr. Maria František de Paula Mořic Josef Leonhard Wolfgang František z Assisi Romanus Laurentius Pius Kašpar princ z Lob- kowicz z dolnoběřkovické větve rodu, který se narodil v Praze 9. 8. 1927 jako syn Mořice z Lobkowicz a Gisely Heleny hraběnky Sil- va-Tarouca. Ještě v době vlády komunistů se stal známým zejména jako vynikající faleristik, genealog a heraldik. Jako obedienční rytíř stál u zrodu aktivit, které řád uvedly v širší známost veřejnosti. Byly zařízeny první místnosti úřadu i diploma- tického zastoupení v I. patře budovy bývalého řádového konventu, který byl řádu předán v roce 1992. Nevhodné uskladnění řádové knihovny v přízemí velkopřevor- ského paláce a nedokonalé větrání způsobily napadení knih plísní. Proto došlo v únoru 1991 k jejich ošetření rentgenovým ozářením 297 Buben 1990, s. 199–202, Pořízka 2002, s. 121–122.

149 v Roztokách u Prahy. Dne 23. 5. 1991 pak Ministerstvo kultury ČR prohlásilo řádovou knihovnu (23 721 svazků) za kulturní památku. K jejímu fyzickému předání však došlo až v roce 1994, kdy byla pře- vezena do původních prostor v I. patře konventní budovy. Na půdě českého velkopřevorství v budově bývalého konventu se 29. 6. 1992 konala tisková konference J. C. a K. V. Otty Habsbur- ského k otázkám politického vývoje v Československu i v Evropě. Nebylo to poprvé, kdy bývalý korunní princ navštívil Prahu a české velkopřevorství. Se svou chotí Reginou, rozenou von Sachsen-Mei- ningen, syny Karlem a Jiřím, dcerou Waldburgou a synovcem Kar- lem Christianem von Habsburg-Lothringen se zúčastnili slavné pontifikální mše svaté v pražském řádovém kostele Panny Marie pod řetězem v prosinci 1990. Zatímco Orientální ústav ČSAV opustil do roku 1993 poslední prostory budovy konventu, Muzeum hudby a hudební archiv Ná- rodního muzea vyklidily velkopřevorský palác až v roce 2003. Pražský arcibiskup a primas český Miloslav Vlk odebral v roce 1992 řádu maltézských rytířů po 208 letech (od roku 1784) sprá- vu chrámu Panny Marie Vítězné s pražským Jezulátkem a povolal k tomuto účelu opět bosé karmelitány (od 1993). Ti se o celý areál vzorně starají, jen zbytečně a z historických důvodů nešetrně dali otlouci řádový kříž maltézských rytířů na fasádě při vstupu do kon- ventu vedle kostela, čímž popřeli zásluhy řádu johanitů o uchování této pražské památky, stejně jako péči o ni po více než dvě století. Velice významnou událostí byla návštěva J. V. knížete a vel- mistra Frā Andrewa Bertieho v Praze ve dnech 26.–28. 11. 1993. V Praze již byli před ním velmistři Giovanni Battista Ceschi a San- ta Croce a také Ludovico Chigi della Rovere Albani (1931), takže nešlo o historicky první návštěvu velmistra v našich zemích, jak se někdy nesprávně uvádí. Velmistr byl přijat na Pražském hradě dne 26. 11. prezidentem Václavem Havlem a dalšího dne po slavnostní mši svaté v řádovém chrámu slavnostně otevřel Středisko pro dia- betické děti v budově bývalého řádového konventu. Přítomni byli i prezident Havel s chotí Olgou, pražský arcibiskup Miloslav Vlk, pomocný biskup František Václav Lobkowicz, O. Praem. a další osobnosti. Dále si vzácný host prohlédl vybrané pamětihodnosti

150 hlavního města, navštívil výstavu Suverénní řád maltézských rytířů v historii a současnosti (s téměř 120 exponáty) uspořádanou v pro- storách Národního muzea v Praze, položil věnec u sochy sv. Václava a setkal se s řadou významných osobností politického, náboženské- ho a kulturního života. Protože byly jednotlivé majetky řádu evidovány pod různými označeními, v nichž se příslušní úředníci v rámci restitučních řízení ne vždy dobře orientovali, došlo ke dni 1. 1. 1994 ke sloučení býva- lého kněžského konventu a českého velkopřevorství v jeden subjekt, který byl evidován na Ministerstvu kultury České republiky. Po odstoupení MUDr. Františka prince z Lobkowicz ze zdravot- ních důvodů († 15. 4. 1998 v Praze, pohřben do rodové hrobky v Cí- tově) na podzim 1994 byl správou velkopřevorství dočasně pověřen Frā Karel hrabě Paar (1995–1996). Po rezignaci Frā Cyrila Toumanoffa na český velkopriorát (17. 1. 1996) byl 29. 1. 1996 zvolen do čela českého velkopřevorství bailli Frā Jindřich František Josef Antonín Zikmund Maria hrabě Schlik z  Bassana a Holiče (zu Bassano und Weisskirchen). Narodil se 23. 12. 1916 na zámku ve Vokšicích u Jičína jako syn Jindřicha hra- běte Schlika a Markéty Julie hraběnky von Thun-Hohenstein. Po ab- solvování vojenské akademie v Hranicích na Moravě se stal důstoj- níkem československé armády. Za války se zapojil do partyzánského odboje na Jičínsku. Přesto byl spolu s rodiči komunisty vyhnán ze zámku v Jičíněvsi a zpočátku pracoval jako traktorista na státním statku. Pak byl společně s  Maxmiliánem hrabětem Wratislavem z Mitrowicz uvězněn, ale posléze osvobozen. Živil se pak vykládá- ním vagonů či pracoval jako montér a slévač. Poté jezdil s marin- gotkou po republice a prováděl vrty. V roce 1968 se dostal pracov- ně do Rakouska, kde roku 1969 vstoupil do řádu a o rok později tam zůstal. Rakouský velkopřevor Bedřich hrabě Kinský z Wchynic a Tetowa jej roku 1971 jmenoval správcem komendy v  Mailber- gu, kde poté co se stal profesním rytířem, byl roku 1975 jmenován komturem. Statek ekonomicky pozvedl, a tak mohl opravit tamní zámek a zřídit v něm expozici věnovanou řádu maltézských rytířů, kteří v Mailbergu působí od roku 1146. Jeho instalace do úřadu českého velkopřevora se konala dne

151 1. 6. 1996 v řádovém kostele Panny Marie pod řetězem v Praze.298 Pro pokročilý věk a zhoršený zdravotní stav (zemřel však až 30. 4. 2004 v Jičíně) mu byl ku pomoci ustanoven dne 31. 10. 1996 Be- dřich Děpold Rudolf Josef Maria Ignác hrabě Strachwitz von Gross-Zauche und Camminetz s pravomocemi prokurátora. 298 Buben 1992, s. 97–107, zvl. 106, Buben 1997, s. 1–3. Velkopřevor Jindřich hrabě Schlik v řádovém oděvu profesního rytíře.

152 Hrabě Strachwitz se narodil 14. 5. 1930 ve Zdounkách jako syn Huga hraběte Strachwitze a Anny Marie hraběnky Czerninové z Chudenic. Stačil ještě odmaturovat, ale pak byl v roce 1959 zatčen pro údajnou protistátní činnost v rámci řádu sv. Lazara Jeruzalém- ského. Byl odsouzen na 7 let vězení, kde pobyl 3,5 roku v Ruzy- ni a pak v uranových dolech v Bytízu. Po propuštění v roce 1962 pracoval v rámci archeologických výzkumů, pak na geologických vrtech a nakonec pro pražské vodárny. V roce 1962 byl přijat do Ar- cheologického ústavu ČSAV jako hospodářský vedoucí expozice na Závisti. Roku 1968 odjel do Vídně, pak do Španělska, kde studoval na univerzitě v Seville, aby se znovu vrátil do Vídně. Od roku 1970 pracoval ve Stuttgartu u firmy Mercedes.299 Velmi významnou součástí činnosti českého velkopřevorství se stala Maltézská pomoc, zřízená již v roce 1990, která během něko- lika let proslula svou obětavou lékařskou, zdravotní a humanitární pomocí všem potřebným v nemocnicích, při poutích a církevních slavnostech a také v  domácnostech. Vzorem byla Malteser- Hilfsdienst e. V., vzniklá roku 1953 v Německu. V Čechách byla organizační struktura několikrát pozměněna a dnešní podoba Mal- tézské pomoci pochází z roku 2012 a je registrována jako nestátní a nezisková organizace s obecně prospěšnou činností.300 K pozitivnímu vývoji došlo i v rámci diplomatických styků mezi vládou České republiky a řádem. V tomto smyslu se značně angažo- val první řádový velvyslanec v Praze pan Max Turnauer, jmenovaný 5. 8. 1990, podnikatel z Rakouska, který znamenitě ovládal český jazyk, což značně ulehčovalo jeho diplomatické kroky. Dne 11. 5. 2001 litoměřický biskup Josef Koukl znovuvysvětil zrestaurovanou románskou kapli sv. Jana Křtitele v areálu bývalé johanitské komendy v Českém Dubu, čímž byla za účasti delegace českého velkopřevorství navrácena po více než 500 letech svému účelu. Po rezignaci Frā Jindřicha hraběte Schlika byl 9. 4. 2002 zvo- len 68. českým velkopřevorem bailli Frā Václav Norbert Okta- 299 Buben 1995a, s. 110–117, zvl. 116–117. 300 Sklenář, Urban 2016, s. 81.

153 vián František Jiří Tassilo hrabě Kinský z Wchynic a Tetowa, syn Zdenka Radslava hraběte Kinského a Eleonory hraběnky Clam- Gallas, vdovy po Karlu V. knížeti ze Schwarzenbergu, z chlumecké větve rodu. Hrabě Norbert se narodil v Praze dne 21. 3. 1924 a za I. republiky sloužil v armádě. Po únoru 1948 emigroval, v roce 1960 se stal členem řádu a po ovdovění v roce 1980 se stal profesním rytířem. Jako justiční bailli zastával důležitá postavení v řádovém vedení, například se stal v roce 1998 vůbec prvním kastelánem pev- nosti Sant Angelo, poté co byla podepsána s Maltskou republikou dohoda o pronájmu pevnosti řádem. V Čechách restituoval statky Chlumec nad Cidlinou a hrad Kost a jako velkopřevor (2002–2004) si ponechal jako svého náměstka Bedřicha hraběte Strachwitze. Za jeho vlády došlo v srpnu 2002 ke katastrofálním záplavám, které zalily vodou řádový areál v dolní části až do výše 2 m, pod vo- dou byly všechny sklepy a přízemí velkopřevorského paláce do výše 1 m. Voda pronikla i do chrámové lodě, kde jí bylo asi jen 10 cm, zato však celá sakristie zmizela pod vodou. Povodeň rovněž zničila zahradu. Škody byly vyčísleny na 35 milionů korun. Když potom po dvou letech Frā Norbert Kinský († 9. 3. 2008 v Pugnano-Pisa, Itálie) rezignoval, byl 27. 3. 2004 zvolen do čela velkopřevorství bailli Frā Karel Eduard Arnošt Maria Alfons hrabě Paar, a to již na druhé funkční období (1981–1988 a 2004–2011). Narodil se v  Praze dne 4. 1. 1934 jako mladší syn Alfonse 6. knížete Paara a Sophie hraběnky Schlitz gennant von Görtz. Ve 12 letech odešel z vlasti na studia do Švýcarska, odkud v roce 1954 přesídlil za otcem do Rakouska. Nejprve pracoval v letech 1957– 1988 v různých firmách v průmyslové oblasti. Na výzvu Karla VI. knížete ze Schwarzenbergu vstoupil v roce 1959 do řádu a až v roce 1977 zahájil noviciát. Profesním rytířem se stal v roce 1982, kdy složil slavné sliby. V roce 1988 byl povolán do Říma, aby se stal sekretářem velmistra, a roku 1989 byl generální kapitulou zvolen suplentem svrchované rady (řádové vlády). Dne 1. 1. 1995 byl jme- nován dočasným zástupcem velkopřevora v Čechách.301 301 Buben 1995b, s. 65–72, zvl. 72.

154 Záhy po jeho příchodu do Prahy došlo ke změnám v rámci praž- ské arcidiecéze, při nichž byl od 1. 7. 2004 zrušen farní úřad u koste- la Panny Marie pod řetězem, který se stal nově chrámem řádovým v čele s rektorem. V témže chrámu byl pak nový kníže-velkopřevor slavnostně instalován dne 9. 10. 2004. Za jeho vlády došlo nejen k  nevídanému rozvoji Maltézské pomoci, ale také ke každoročnímu pořádání poutí s vozíčkáři do Lourd a ke zdravotnímu dohledu nad různými církevními akcemi v českých zemích. V současné době jsou v České republice dvě hu- manitární organizace spojené s řádem – Maltézská pomoc o. p. s. a samostatná pomocná organizace Maltézská pomoc České Bu- Velkopřevor Karel hrabě Paar v řádovém oděvu profesního rytíře.

155 dějovice. Dnešní Maltézská pomoc o. p. s. vznikla na jaře 2002 a v  České republice má 12 regionálních center. Zřizovatelem je české velkopřevorství a na činnosti Maltézské pomoci se podílí pro- střednictvím správní rady, kterou jmenuje.302 Dne 11. 6. 2008 došlo k dohodě s českobudějovickým biskup- stvím, které českému velkopřevorství vrátilo část strakonického hradu, včetně kostela sv. Prokopa, bývalou komendu a kapitulní síň s ambity, tedy majetek v přibližně stejném rozsahu jako v roce 1243. Řád rovněž převzal kostely a fary v Horažďovicích a v Ra- domyšli. V té době byl také na půdě velkopřevorského paláce nalezen zby- tek baldachýnu, který kdysi chránil sedes představených českého velkopřevorství na epištolní straně kněžiště. Podle torza nebes byla zhotovena replika baldachýnu, který dodnes zdobí (jako protějšek nebes pro duchovenstvo na evangelní straně) řádový chrám Panny Marie pod řetězem. Významnou osobností českého velkopřevorství byl Frā Josef Zlámal, O. Melit. (1. 7. 1915 v Halenkovicích u Zlína – 22. 12. 2008 v Praze),kterývstoupildořádutajněv roce1972 po 31 letech diecéz- ní kněžské služby. Kněžské svěcení přijal 5. 7. 1941 v katedrále sv. Václava v Olomouci a pak působil v Ptení u Prostějova, Vranově Lhotě, Staré Bělé u Ostravy a v  Bělovsi. Po vyhnání německých kněží ze Sudet se odebral do severních Čech (do Frýdlantu), ale po komunistickém puči v roce 1948 byl sledován a za přečtení pastýř- ského listu českých a moravských biskupů byl zatčen (31. 8. 1949), obviněn z velezrady a lidovým soudem v Litoměřicích odsouzen na 10 let vězení. Tento trest si postupně odpykával v Liberci, na Pan- kráci, na Borech, v Kutné Hoře, na Mírově, v Mladé Boleslavi a na- konec ve Valdicích. Na Mírově se sešel s Frā Vladimírem Píchou, O. Melit., u něhož se mu dostalo poznání spirituality řádu mal- tézských rytířů. Po propuštění musel pracovat v  dělnických povoláních a až v roce 1968 mu bylo povoleno vrátit se do pastorace, avšak s urče- ním pro královéhradeckou diecézi. Hned po pádu komunismu slo- 302 Pola 2017, s. 44.

156 žil časné profesní sliby a byl pověřen důstojenstvím infulovaného převora plánovaného kněžského konventu. Slavné sliby pak složil 8. 5. 1999 v kostele Panny Marie pod řetězem. Jeho nepopiratelné zásluhy byly i doceněny. Byl jmenován osob- ním arciděkanem, biskupským notářem, arcibiskupským radou olomouckým a konsistorním radou v Hradci Králové. Konečně dne 28. 10. 2004 mu prezident republiky Václav Klaus udělil Řád To- máše G. Masaryka III. třídy za mimořádné zásluhy v boji za práva věřících za totality. Převor byl pohřben do rodinného hrobu v Ha- lenkovicích. Hlava berly převora českého velkopřevorství.

157 Dne 6. 12. 2011 byl velkopřevor Paar dekretem z Říma odvolán a téhož dne byl jmenován prokurátorem českého velkopřevorství Norbert hrabě Salburg-Falkenstein z velkopřevorství rakouského. Dne 1. 5. 2013 byl však nahrazen a novým prokurátorem byl jmenován v Římě Maria Johannes Erich Christophorus Melchior Augustinus František princ z Lobkowicz. Ten se narodil v Mni- chově dne 22. 8. 1954 jako nejstarší syn prof. Dr. phil. Mikuláše prince z Lobkowicz, prezidenta univerzity v Eichstättu, rytíře řádu Zlatého rouna (1978) a nositele řádu Bílého lva (1998), a Josefiny hraběnky z Waldburg-Zeil-Trauchburgu. Pokud jde o početní stav Českého velkopřevorství, tak k 1. 11. 2017 mělo 117 členů. Podle stavů jej pak tvořili: 1 profesní rytíř, 2 čestní a devoční rytíři v obedienci – velkokříž, 3 čestní a devoční rytíři v obedienci, 1 čestný a devoční rytíř – velkokříž, 25 čestných a devočních rytířů, 1 čestná a devoční dáma v obedienci – velkokříž, 1 čestná a devoční dáma – velkokříž, 10 čestných a devočních dam, 1 čestný a konventuální kaplan, 1 bailli – velkokříž – čestný konventuální kaplan, 1 čestný konventuální kaplan – velkokříž, 8 čestných a konventuálních kaplanů, 7 magistrálních kaplanů, 1 magistrální rytíř v obedienci – velkokříž, 1 magistrální rytíř v obedienci, 40 magistrálních rytířů, 2 magistrální dámy v obedienci, 9 magistrálních dam a 2 devoční donáti. Aristokracie měla k témuž datu toto zastoupení: 2 knížata, 7 princů,

158 21 hrabat, 1 svobodný pán (baron), 1 kněžna, 1 princezna a 9 hraběnek. Členy Českého velkopřevorství byli i zástupci vysoké církevní hierarchie, a to: 1 kardinál, 1 sídelní biskup a 1 opat. Zbytek členstva tvořili zástupci občanského původu. České velkopřevorství, stejně jako celý řád, podává v úžasné a ni- kdy nepřerušené historii dostatečný a nezvratný důkaz své unikátní identity a autenticity, jimiž se jen málokterá jiná duchovní či světská instituce může pochlubit nebo se jich dovolávat. Zároveň také české velkopřevorství představuje významný výčet zásluh o křesťanství, církev i celou společnost. Zejména v nedávné historii české velkopřevorství obstálo v době nesvobody jako celek. Dlouhá historie řádu, jeho tradice a přínos české kultuře, podepřené řádovou spiritualitou, představují hlavní a základní pilíře v životě každého člena řádu. To vše vytvořilo před- poklady pro překonání těžkostí a protivenství nejen v období na- poleonských válek a nacistické okupace, ale také pro mnohem delší dobu komunistické totality. Proto nemohou ani existovat pochyb- nosti o tom, že by řád, v našem prostředí pak české velkopřevorství, nebyl přínosem i pro budoucnost.

159 Preceptoři, mistři, generální převorové, velkopřevorové, jejich náměstkové a prokurátoři v Čechách a v přivtělených zemích 1. 1182/82–1186/89 Bernard 2. 1186/89–1194 Martin 3. 1194–1234 Meinhard (Menhart) 4. 1234–1238 Hugo 5. 1238–1245 Mladota 6. 1245–1252 Petr ze Strážnice 7. 1252–1255 Klement (Clemens) 8. 1255–1272 Heinrich (Jindřich) z Fürstenbergu 9. 1273–1278 Heinrich (Jindřich) z Bocksbergu (von Boxberg) 10. 1278–1283 Hermann (Heřman) z Brunshornu (von Braunshorn) 11. 1284–1287 Hermann (Heřman) z Hohenlohe, re- zignoval pro nemoc 12. 1287–1289 Berengar (Perenger) von Laufen (Lauffen, z Loufu) 13. 1290–1292 Gottfried (Bohumír) z Klingenfelsu, re- zignoval 14. 1293–1298 Hermann (Heřman) z Hohenlohe (po- druhé) 15. 1298–1301 Heinrich (Jindřich) von Kindhausen (z Kindhuže) 16. 1301–1313 Hephrik z Rüdigkheimu 17. 1313–1325 Berthold (Pertolt) hrabě z Hennebergu zu Schleusingen 18. 1325–1335 Michael z Týnce

160 19. 1337–1365/67 Havel (Gallus) z Lembergu (von Löwen- berg), zv. též Hašek z Wartenbergu 20. 1367–1371/72 Jan (Ješek) ze Zvířetic a Wartenbergu 21. 1373–1390 Semovít (Ziemovit, Šimon) vévoda Těšín- ský (von Sachsen-Teschen) 22. 1391–1397 Markolt (Marchold) z Vrutice, zavražděn 23. 1398–1401 Heřman (Hereš) ze Zvířetic a Wartenbergu 24. 1401–1420 Jindřich z Hradce 25. 1423–1431 Ruprecht (Rupert), vévoda Slezský, kníže Břežsko-Lehnický (von Schlesien-Heinau- -Lüben-Ohlau) 26. 1432–1451 Václav z Michalovic 27. 1451–1467 Jošt (Jodocus) z Rožmberka (von Rosen- berg) 28. 1467–1510 Jan ze Švamberka (von Schwanberg) 29. 1510–1532 Jan z Rožmberka (von Rosenberg) 1532–1534 Sigismund Kältsch von Rimberg, místodr- žitel 30. 1534–1542 Jan starší z Wartenbergu 31. 1543–1555 Zbyněk Berka z Dubé a z Lipé 32. 1555–1578 Václav Zajíc z Hasenburgu (Haas von Haa- senburg) 33. 1578–1590 Kryštof starší z Wartenbergu 34. 1591–1619 Matouš Děpold Popel z Lobkowicz 35. 1620–1625 Heinrich (Jindřich) svobodný pán von Logau zu Olbersdorf, Gissmanstorff und Zaupiz 36. 1626 Rudolf Balthasar svobodný pán von Paar zu Hardtberg und Krottenstein 37. 1626–1637 Vilém Zdeněk hrabě Wratislav z Mitrowicz 38. 1637–1657 Rudolf hrabě Colloredo-Wallsee (Collore- do zu Wallsee) 39. 1658–1661 Vilém Leopold hrabě von Rheinstein, svo- bodný pán von Tattenbach 40. 1661–1666 Adam Vilém hrabě Wratislav z Mitrowicz

161 41. 1667–1675 František Šebestián hrabě Wratislav z Mit- rowicz 42. 1676–1701 Ferdinand Ludvík hrabě Liebsteinský z Ko- lowrat 43. 1701–1702 František Zikmund hrabě von Thun und Hohenstein 44. 1702–1709 Wolfgang Sebastian hrabě von Poetting (Pötting) und Persing 45. 1711–1712 Jan Václav Josef hrabě Wratislav z Mit- rowicz 46. 1714–1721 Ferdinand Leopold Hannibal svobodný pán Dubský z Třebomyslic 47. 1721–1726 Karel Leopold hrabě z Herbersteinu 48. 1726–1737 Gundaker (Gundakar) Poppo hrabě z Die- trichsteinu 49. 1738–1744 František Antonín Josef hrabě von König- segg zu Rothenfels 50. 1744–1754 Václav Jáchym hrabě Čejka z Olbramovic 51. 1754–1769 Emanuel Václav Kajetán hrabě Krakowský z Kolowrat 52. 1769–1789 Michael Ferdinand Josef hrabě von Al- thann zu Goldburg und Murstetten 53. 1791–1818 Josef Maria hrabě z Colloreda-Mels-Wall- see (von und zu Colloredo und Wallsee) 54. 1819–1824 Vincenc Maria Josef hrabě Liebsteinský z Kolowrat 55. 1826–1835 Karel Vincenc Jeroným hrabě z Neippergu 56. 1836–1846 Karel Boromejský Josef hrabě z Morzinu 57. 1847–1867 František de Paula hrabě z Khevenhüller- -Metsch 58. 1867–1873 František Xaver hrabě Krakowský z Ko- lowrat 59. 1874–1887 Othenio hrabě Lichnowský-Werdenberg 60. 1887–1904 Quidobald Josef Antonín hrabě von Thun und Hohenstein

162 61. 1904–1914 Heinrich (Jindřich) z Liechtensteinu (von und zu Liechtenstein) 62. 1914–1927 Jan Rudolf hrabě zu Hardegg auf Glatz und im Machlande 63. 1927–1938 Karl von Ludwigstorff, svobodný pán von Goldlamb (v Rakousku velkopřevorem do roku 1955) 64. 1938–1941 Karel kardinál Kašpar, arcibiskup pražský a primas český 1941–1981 Karel kníže ze Schwarzenbergu, regent 65. 1981–1988 Karel Eduard hrabě Paar (se sídlem ve Víd- ni) 66. 1988–1996 Cyril kníže Toumanoff (se sídlem v Římě) 1990–1991 Jaromír svobodný pán Hrubý z Gelenj, zástupce velkopřevora s pravomocemi pro- kurátora 1991–1994 MUDr. František princ z Lobkowicz, zá- stupce velkopřevora, rezignoval 13. 12. 1995–1996 Karel Eduard hrabě Paar, dočasný zástupce velkopřevora 67. 1996–2002 Jindřich hrabě Schlik z Bassana a Weisskir- chenu 1996–2004 Bedřich hrabě Strachwitz, od 31. 10. pro- kurátor 68. 2002–2004 Norbert hrabě Kinský z Wchynic a Tetowa 69. 2004–2011 Karel Eduard hrabě Paar (podruhé) 2011–2013 Norbert hrabě Salburg-Falkenstein, proku- rátor (od 6. 12. do 1. 5.) 2013– Johannes princ z Lobkowicz, prokurátor (od 1. 5.)

163 Prameny a literatura NA ŘM (Národní archiv Praha, Řád maltézský), 1085–1900. Attard, Joseph: The Knights of Malta, BDL Publishing, 2013, s. 153. Bačkovský, Rudolf: Bývalá česká šlechta předbělohorská i pobělohorská na svých sídlech v Čechách a na Moravě a ve svých znacích, Jindř. Bačkovský, Praha 1948, s. 335–338. Birnbaumová, Alžběta: Strakonický hrad,  Výtvarný odbor Umělecké besedy, Praha 1947. Bláhová, Marie: Historická chronologie, Libri, Praha 2001, s. 905. Boháč, Zdeněk: Poutní místa v Čechách, Debora, Praha 1995, s. 180– 181, 228–230. Borůvka, Vlastimil: Rodopis rodu pánů z Kolowrat, Onyx, Praha 2000. Buben, Milan: Jaromír svobodný pán Hrubý z Gelenj, In: Střední Evro- pa, č. 17/1990, s. 199–202. Buben, Milan M.: Schlikové, In: Střední Evropa, č. 25/1992, s. 97–107, zvl. 106. Buben, Milan: Řád maltézských rytířů v historii a současnosti, Public History, Praha 1993. Buben, Milan M.: Strachwitzové, In: Střední Evropa, č. 52/1995a, s. 110–117, zvl. 116–117. Buben, Milan M.: Paarové, In: Střední Evropa, č. 51/1995b, s. 65–72, zvl. 72. Buben, Milan M.: Schwarzenbergové – sekundogenitura, In: Střední Evropa, č. 56/1996, s. 101–116, zvl. 111–113. Buben, Milan: Životní výročí českého velkopřevora, In: Zpravodaj čes- kého velkopřevorství Suverénního řádu Maltézských rytířů, č. 1, 1997, s. 1–3. Buben, Milan: Vzpomínka za velkopřevora, In: Zpravodaj českého vel- kopřevorství Suverénního řádu Maltézských rytíř, č. 2, 1998, s. 2–3.

164 Buben, Milan M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Logik, Praha 2000, s. 165–169, 284–288. Buben, Milan M.: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, Libri • I. díl, Praha 2002, s. 43–52 • II. díl, 1. svazek, Praha 2003, s. 42, 114–115 • III. díl, 2. svazek, Praha 2007, s. 211–213 • IV. díl, 1. svazek, Praha 2016, s. 125. Buben, Milan M.: Liechtensteinové, II. část, In: Střední Evropa, č. 50/1995, s. 99–111, zvl. 103–104. Buben, Milan M.: České velkopřevorství řádu Maltézských rytířů v období II. světové války, nepublikovaný rukopis, 2015. Buben, Milan M.: Rodokmen pánů a hrabat Krakowských z Kolowrat, nepublikovaný rukopis. Buben, Milan M.: Svatý Jan Nepomucký, In: Buben, Milan M. – Ku- čera, Rudolf – Kukla, Otakar A.: Svatí spojují národy, Panevropa, Praha 1995, s. 135–144, zvl. 141. Buben, Milan M. – Pokorný, Pavel R.: Encyklopedie českých a morav- ských pomocných (světících) biskupů, Libri, Praha 2014, s. 142–143. Buben, Milan – Calice, Christof – Feucht, Gerhart – Lobkowicz, Johannes – Steeb, Richard – Zikmundová, Martina: České velkopřevorství řádu Maltézských rytířů v období 1938–1948, Praha 2016. Cimler, Čestmír: Románská a raně gotická fáze stavby johanitského kostela Panny Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze, In: Ecclesia docta, Praha 2016, s. 274–291. Croÿ, Jana: Královéhradečtí biskupové a jejich rezidence, Garamon, Hra- dec Králové 2014, s. 125–127, 129, 319–320. Čapka, František: Dějiny zemí koruny české v datech, Libri, Praha 1998, s. 173–174, 201, 212. Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích, Academia, Praha 1985, s. 359. Čechy, J. Otto, Praha, sine dato • I. díl, s. 198–205 • III. díl, s. 54–55, 448–449.

165 Červinka, Vladimír: České převorství johanitů – maltézských rytířů a jejich heraldika, I. část, In: Jihočeský herold, č. 2/2006, s. 5–24. Červinka, Vladimír: České převorství johanitů a jejich heraldika, II. část, In: Jihočeský herold, č. 2/2007, s. 7–35. Dějiny českých křižovníků s červenou hvězdou, II. díl (Konvent vrati- slavský), Praha 1930, s. 113, 145–147. Denis, Arnošt: Čechy po Bílé hoře, I. díl, F. Šimáček, Praha 1911, s. 251–252. Dobiáš, Josef: Litomericensium episcoporum series, SKD PIT, 1985, s. 15–19. Dolejší, Josef: Soubor lodních děl johanitů v našich sbírkách, In: Castellologica Bohemica 1, Praha 1989, s. 309–324. Dolejší, Josef: Ve znaku osmihrotý kříž, In: Akord, č. 5, roč. XVI, leden 1991, s. 46–49. Dolejší, Josef: Rytíři a dámy papežských řádů, Pankrác, Praha 2007, s. 80–97. Edel, Tomáš: Blahoslavená Zdislava a řád sv. Jana Jeruzalémského, In: Zprávy památkové péče, č. 0/1992, s. 28–30. Edel, Tomáš: Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy, Česká expedice, Praha 1996. Ekert, František: Posvátná místa královského hlavního města Prahy, Volvox Globator, Praha 1996, I. sv., s. 260–272, II. sv., s. 344–345. Feyfar, Mathias Maria: Aus dem Pantheon der Geschichte des Hohen Souveränen Johaniter-Ritter-Ordens, Nikolsburg 1882. Fibich, Ondřej: Objev vzácné řádové památky, In: Zpravodaj Českého velkopřevorství Suverénního řádu Maltézských rytířů, č. 12/leden 2003, s. 10–11. Fibich, Ondřej – Durdík, Tomáš: Rytíři svatého Jana a jejich hrad ve Strakonicích, Hrad, Strakonice 2011. Freller, Thomas: The German Langue of the Order of Malta, Midsea Books, Malta 2010, s. 39–40, 49–53, 94–95, 193, 194, 237–240. Fürstenberg, Michael, Frhr. von: Ein Westfale in Prag, Bonifatius Druck – Buch – Verlag, Paderborn 1998. Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der Freiherrlichen Häuser, Justus Perthes, Gotha 1913, s. 569–570.

166 Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der Gräflichen Häuser, Justus Perthes, Gotha 1926, s. 247–248. Hager, June: Pilgrimage, Orion Publishing, London 1999, s. 155. Hamršmíd, Josef, Frā: Johanité, In: Ottův slovník naučný, XIII. 1898, s. 586–588. Herain, Jan: Vznik a stavba kostelíka Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, Na Bílé Hoře, Praha 1911, s. 84–85. Hlavsa, Václav: Praha. Průvodce městem, STN, Praha, sine dato, s. 172–174. Hlavsa, Václav – Vančura, Jiří: Malá Strana / Menší Město pražské, SNTL, Praha 1983, s. 18–19, 45–46, 73–74, 107–108. Hora, Petr: Toulky českou minulostí, II. díl, Práce: Mladý svět, Praha 1991, s. 288–290, 395–399. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Svoboda, Praha • I. díl, 1981, s. 110, 181 • II. díl, 1983, s. 55 • III. díl, 1984, s. 81–82, 88–89, 139 • IV. díl, 1985, s. 209–210, 237–238 • V. díl, 1986, s. 59, 178–182, 203. Jan, Libor: Čeští a moravští šlechtici jako podporovatelé a členové ry- tířských duchovních řádů, In: In omnibus caritas, sborník KTF, sv. IV, Praha 2002, s. 289–302. Jan, Libor: Doslov, In: Waldstein-Wartenberg, Berthold: Řád johanitů ve středověku, Academia, Praha 2008, s. 421–426. Jirásko, Luděk: Církevní řády a kongregace v zemích českých, Klášter premonstrátů na Strahově, Praha 1991, s. 27–29. Jirsová, Blanka: Steinův palác vs. strakonická Trucbašta aneb sousedské vztahy v minulosti, Strakonice 2009. Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin, I. díl, Zvon, Praha 1991, s. 131, 159. Kadlec, Jaroslav: Dějiny katolické církve, II. díl, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1993, s. 149–150. Kadlec, Jaroslav: Svatý Prokop, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 2000, s. 106.

167 Karmel v Čechách. Průvodce výstavou z dějin karmelitánského řádu, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1993, s. 44–45. Kettner, Jiří: Dějiny pražské arcidiecéze v datech, Zvon, Praha 1993. Kildani, Hanna (ed.): Modern Christianity in the Holy Land, Blooming- ton 2010, s. 409. Kniha památní na sedmisetleté založení českých křižovníků s červenou hvězdou (1233–1933), Praha 1933, s. 62. Kolektiv autorů: Pod císařským praporem, Elka Press, Praha 2003, s. 466–468. Košnář, Julius: Poutnická místa a památné svatyně v Čechách, Kotrba, Praha 1903, s. 463–466. Koudelková, Jana: Česká zastavení v Římě, Portál, Praha 2000, s. 12–16. Kroupa, Petr a kol.: Premonstrátský klášter v Louce, Znojmo 1997, s. 30–32. Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha • I. díl, 1996, s. 559–564 • II. díl, 1997, s. 134–141, 164–166, 510–514, 755–768 • III. díl, 1998, s. 750–756 • IV. díl, 2000, s. 27–50, zvl. 40, 684–715, zvl. 700 a 702 • VI. díl, 2004, s. 276–280 • VII. díl, 2008, s. 52–72, zvl. 57–59 a 64–68. Kuthan, Jiří: Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století, Růže, České Budějovice 1977, s. 77–89, 238. Lašťovková, Barbora – Koťátko, Jiří: Pražské usedlosti, Libri, Praha 2001, s. 174, 182–183. Laudová, Věra: Vídeň, Obelisk, Praha 1972, s. 59–60. Ledvinka, Václav – Mráz, Bohumír – Vlnas, Vít: Pražské paláce, Akro- polis, Praha 1995, s. 352–357. Lehner, Ferdinand J.: Hrad Strakonice s klášterem sv. Vojtěcha, In: Method, č. 3 a 4, ročník XXIX., Praha 15. 4. 1903, s. 21–28. Lifka, Bohumír: Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí, Obecní úřad v Radomyšli: Nadace historie Radomyšle, Radomyšl 1993.

168 Lobkowicz, František: Dějiny Českého velkopřevorství, In: Bradford, Ernle: Řádoví rytíři, Zvon, Praha 1996, s. 254–260. Ludikar, August Česlav: O řádu Maltánském, se zvláštním zřetelem na Čechy, Klatovy 1878. Lutovský, Michal – Bravermanová, Milena: Hroby a hrobky našich kní- žat, králů a prezidentů, Libri, Praha 2007, s. 189–190. Macek, Jaroslav: Biskupství litoměřické, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2005, s. 44–47. Macek, Jaroslav: 950 let litoměřické kapituly, Karmelitánské nakladatel- ství, Kostelní Vydří 2007, s. 127–132. Mašek, Petr: Lobkowicz (Dějiny rodu), In: Lobkowiczové. Dějiny a ge- nealogie rodu, Veduta, České Budějovice 2002, s. 21. Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími, Česká katolická charita, Praha 1982. Menclová, Dobroslava: České hrady, I. díl, Odeon, Praha 1972, s. 82–85, 305–308. Merhout, Cyril: Ostrov Kampa, Společnost přátel starožitností, Praha 1946. Národní politika, č. 66 ze dne 7. 3. 1939. Ottův slovník naučný, J. Otto, Praha • IV. 1891, 283–284 • V. 1892, 518 • VII. 1893, 408, 435, 900 • VIII. 1894, 73–74 • XI. 1897, 566–567 • XIII. 1898, 586–588, 729–730 • XV. 1900, 1027 • XVI. 1900, 762 • XVII. 1901, 26, 738 • XVIII. 1902, 601, 789–792 • XIX. 1902, 937–938 • XXI. 1904, 41–42 • XXIV. 1906, 189–190 • XXV. 1906, 399. Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, Pra- ha 1921, s. 538–539, 778.

169 Perry, Yaron – Lev, Efraim: Modern Medicine in the Holy Land, I. B. Tauris, London – New York 2007, s. 139–140. Podlaha, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v politic- kém okresu Přímbramském, XIII. díl, Praha 1901, s. 80–84. Podlaha, Antonín: Posvátná místa království českého, Praha • III. díl, 1909, s. 41–55 • IV. díl, 1910, s. 157–159. Poche, Emanuel: Kostel a klášter sv. Jakuba v Praze,  „U sv. Jindřicha“ B. Rupp, Praha 1942, s. 22–23. Poche, Emanuel: Prahou krok za krokem, Orbis, Praha 1958, s. 162–164. Poche, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech, Academia, Praha • I. díl, 1977, s. 398–400, 411 • II. díl, 1978, s. 365 • III. díl, 1980, s. 49, 205–206, 430–437 • IV. díl, 1982, s. 180. Poche, Emanuel – Preiss, Pavel: Pražské paláce, Odeon, Praha 1973, s. 76–77. Pokorný, Pavel R.: Ojedinělý tříkoutní erbovní vývod johanitského velkopřevora Václava z Michalovic na hradě ve Strakonicích, In: Heraldická ročenka za rok 2007, s. 45. Pola, Martin: Působení řádu Maltézských rytířů v českých zemích v ob- dobí první republiky a jeho hospodářské aspekty, nepublikovaná di- plomová práce, FF UK, Praha 2017. Polišenský, Josef: Napoleon a srdce Evropy, Svoboda, Praha 1971, s. 164–165. Pořízka, Jiří: Maltézští rytíři u nás, Petrov, Brno 1990, s. 13–28, 66–86. Pořízka, Jiří: Řád maltézských rytířů, Elka Press, Praha 1997. Pořízka, Jiří: Maltézští rytíři v Čechách a na Moravě 1870–1998, Voto- bia, Olomouc 2002. Prager Tagblatt Nr. 56, Dienstag, dem 7. 3. 1939. Pučalík, Marek: Křižovníci v době vrcholného baroka za generalátu Františka Matouše Böhmba 1722–1750, KTF UK, Praha 2017. Rokyta, Hugo: Vzpomínka na spolubratra, In: Zpravodaj Českého vel- kopřevorství Suverénního řádu Maltézských rytířů, č. 4/1999, s. 3–4.

170 Ruth, František: Kronika královské Prahy a obcí sousedních • I. díl, Praha 1903, s. 64–65. • II. díl, Praha 1904, s. 709–711, 751–752, 889–890. Řeholní život v českých zemích, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, s. 15–19. Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze království českého, Praha • VI. díl, 1889, s. 136–137 • IX. díl, reprint 1996, s. 166–167, 167–168 • X. díl, 1895, s. 263–264, 313 • XI. díl, reprint 1997, s. 127–137, 203–212, 268–269 • XIII. díl, reprint 1998, s. 143–144 • XIV. díl, 1923, s. 376–378, 427–428. Sedláček, August: Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechův a Mora- vanův, Král. čes. spol. nauk, Praha 1914, s. 85. Schwarzenberg, Karel: Vzpomínka na autora, In: Waldstein-Warten- berg, Berthold: Řád johanitů ve středověku, Academia, Praha 2008, s. 10. Sire, H. J. A.: The Knights of Malta, New Haven – London 1994, s. 190–193, 195–198, 200–202, 205–206, 230, 246–247. Sklenář, Michal – Urban, Tomáš: Odznaky a heraldika maltézského řádu, Oftis, Ústí nad Orlicí 2016. Skopal, Michal: Založení komendy johanitů na Malé Straně, In: Praž- ský sborník historický, ročník XXVI, Praha 1993, s. 7–36. Skřivánek, František: Rytíři svatého Jana Jeruzalémského u nás, Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha 1998a. Skřivánek, František: Rytířský řád johanitů v severních Čechách, In: Heraldika a genealogie, č. 3/4, ročník XXXI, 1998b, s. 177–194. Skřivánek, František: Maltézský kostel Panny Marie pod řetězem, Klub pro českou heraldiku a genealogii: České velkopřevorství Suveren- ního řádu maltézských rytířů, Praha 2000. Skřivánek, František: Heraldické památky v kostele Panny Marie pod řetězem českého velkopřevorství maltézských rytířů v Praze, In: Heraldika a genealogie, č. 3/4, ročník XXXIV, 2001, s. 137–196. Skřivánek, František – Tovačovský, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dě- jinách Slezska, Onyx, Praha 2004, s. 37–39. Spěváček, Jiří: Karel IV., Svoboda, Praha 1979, s. 481–483.

171 Spěváček, Jiří: Václav IV., Svoboda, Praha 1986, s. 273–275, 729 Svátek, Josef: Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, In: Sborník archivních prací, č. 2, Praha 1970, s. 516–519. Svoboda, Miroslav: Páni ze Strakonic. Vládci Prácheňska a dobrodinci johanitů, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010. Šimon, Eduard: Dějiny Maltézského řádu v Horažďovicích, Horažďovice 1993. Tomášek, Dušan: Konfidenti, Orbis, Praha 1991, s. 136–164. Trnka, Pavel: Osudy maltézské knihovny v Praze a její současný stav, In: Paginae historiae, sborník Národního archivu 24/2016, č. 1, s. 7–46. Tumpach, Josef – Podlaha, Antonín: Český slovník bohovědný, I –IV. díl, Praha 1912 – 1930. Úlovec, Jiří: Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Libri, Praha 2000, s. 185–187. Vácha, Štěpán: K původu a kultu milostného obrazu Panny Marie Vítězné ze Štěnovic, In: Minulostí Západočeského kraje, XLV (2010), s. 7–31. Vaněk, Ferdinand – Hostaš, Karel: Soupis památek historických a umě- leckých v politickém okresu Klatovském, VII. díl, Praha 1899, s. 114–115, 133. Vaško, Václav: Neumlčená, II. díl, Zvon, Praha 1990, s. 154. Vaško, Václav: Dům na skále, II. díl, Karmelitánské nakladatelství, Kos- telní Vydří 2007, s. 108–109, 343–344. Vitanovský, Michal: Heraldika na mincích a medailích, Libri, Praha 2017, s. 156–159. Vlček, Pavel – Sommer, Petr – Foltýn, Dušan: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha 1997, s. 44, 83–85, 139–140, 204–206, 279–280, 359–360, 370, 425, 457–461, 644–646. Vlček, Pavel a kol.: Umělecké památky Prahy, Malá Strana, Academia, Praha 1999, s. 68–75, 75–82, 395–397, 542–543, 556–557, 558–561, 564–565, 618–620. Vlček, Václav: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Olomouc 2004, s. 254–256, 445. Vondruška, Isidor: Životopisy svatých, III. díl, Praha 1931, s. 138. Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, Rychnov nad Kněž- nou 1994, s. 71.

172 Waldstein-Wartenberg, Berthold, hrabě: Řád johanitů ve středověku, Academia, Praha 2008. Weis, Martin: Jihočeské Ave, Arista, Praha 2001, s 49–56. Wenig, Adolf: Staré pověsti pražské, Olympia, Praha 1972, s. 119. Ze starých letopisů českých, Svoboda, Praha 1980, s. 27, 55, 190, 269, 426. Žitný, Miroslav: Strakonický hrad. Mezi komendou johanitů a šlechtickou rezidencí, In: Dějiny a současnost, IV/2013, s. 28–29. Županič, Jan: Nová šlechta rakouského císařství, Agentura Pankrác, Pra- ha 2006, s. 256–257. Županič, Jan – Fiala, Michal – Stellner, František: Encyklopedie kníže- cích rodů zemí Koruny české, Aleš Skřivan, Praha 2001, s. 61, 143.

173 Summary Order of Malta – Grand Priory of Bohemia in History The book deals with the history of the Order of St. John (Knights of Rhodes, Knights of Malta, Sovereign Military Hospitaller Order of St. John of Jerusalem of Rhodes and of Malta) in Bohemia and in incorporated countries beginning from the point of its arrival in Prague up to the present times. It tracks its property, social and cultural – political stages of development. In particular it tracks its historical monuments, which remains standing up to now, and also the contribution of the Order to the advancement of the Bohemian lands. Attention is paid to the Prague headquarters at the Church of Our Lady beneath the Chain and the most important castle of the Order north of the Alps in Strakonice. The history is presented within the frame of the reigns of successive receptors, masters, pri- ors general and grand priors or their lieutenants and procurators whose list is added at the end of the publication. Each medallion contains the basic life dates, activities in the Order and in the Bohe- mian lands. The buildings and other pieces of art which were pre- served up to these days are also mentioned. The text also deals with the fate of the Grand Priory of Bohemia after the fall of the monarchy and in the times of nazi and commu- nist suppression of the activities of the Order. The book represents the first attempt to show the entire history of the Grand Priory of Bohemia in varied aspects.

174 Akkon 19 Albrecht Habsburský, král 35 Alexander I., ruský car 104 von Althann, Michael Ferdinand, vel- kopřevor 98–101, 159 Al-Ašuf 19 Amaury d’Amboise, velmistr 40 d’Aubusson, Pierre, velmistr 39 Bavorov 17 bazilika Santa Maria Maggiore 52–53 Benátky 39, 45 Benedikt XIII., papež 77 Beneš, Edvard, prezident 129, 139, 141 Beran, Rudolf, politik 123–124, 127, 129–130 Berka z Dubé a z Lipé, Zbyněk, převor 44, 158 Bertie Andrew, velmistr 147 Betlém 111 z Blatné, Mikuláš 25 z Blatné, Vilém 26 Bobe, Franz Werner 130–134, 138,140, 144 Bohuslava 14 Bolemila 13 Bonifác VIII., papež 19 Bonifác IX., papež 29, 32 Borgia, Alessandro, místodržitel 108 Borohrádek nad Orlicí 67, 71 Bořita z Martinic, Jaroslav 50 de Braganza 119–120 Braun, Matyáš Bernard, sochař 80 Bredt, Otto 128, 135–136, 137 Brno 12, 38–39, 55, 72, 80, 102, 106, 134 Brokoff, Ferdinand Maxmilián, sochař 74 Březiněves 104, 117, 122, 141 Buquoy, Karel Bonaventura, generál 53 Busca, Antonio, místodržitel 104 Bylanský, Bohumír, opat 19 von Caboga, Bernhard, řádový rytíř 111 Caraffa, Bartholomeo, místodržící 32 Ceschi, Giovanni Battista, velmistr 114, 147 Ciano, Galeazzo, ministr 128 Clary-Aldringen, Jan Filip 82 Colloredo-Mels-Wallsee Josef Maria 101–102, 104–105, 159 Colloredo-Wallsee, Rudolf, velkopře- vor 56–57, 60, 139, 158 Čapek ze Sán, Jan 33 Čejka z Olbramovic, Václav Jáchym, velkopřevor 91–93, 95, 159 Čejkovice 20 České Budějovice 56, 116, 121, 144 Český Dub 12, 18, 25, 28, 33, 34, 150 Čimelice 97, 134, 135 Děčín 71 Dětenice 109, 113, 118, 126 von Dietrichstein, Gundaker (Gunda- kar) Poppo, velkopřevor 79–81, 86, 89, 98, 159 Dluhomil (Dlugomil) 11–13 Dožice 91, 98, 100, 101, 106–108, 118, 122, 125, 127 Dubský z Třebomyslic, Ferdinand Leo- pold, velkopřevor 73–74, 76, 78, 159 Rejstřík

175 Dzierżoniów 28, 64 Ebenfurth 72 Edel, Tomáš, historik 33 Eger 45 Eisenberger, Elmar, kněz 138 Emauzy 26 Fabricius, Filip, sekretář 50 Felder, Hilario, biskup 131–132 Ferdinand Tyrolský, arcivévoda 44–45 Ferdinad I., císař a král 43–45 Ferdinad II., císař a král 46, 52–54, 56–57 Ferdinand III., císař a král 62–63 Fibiger, Michael Josef 69 Filipec, Jan, biskup 39 Fischer von Erlach, Johan Bernhard, stavitel 74 Floriana na Maltě 105 Frank, Karl Herman 137 František Josef I., císař 110–111, 113–115 František I., císař 104 František II., císař 102 Freytag z Čepiroh, Šebestián, opat 46 Fridrich, kníže 11–12 Friedrich I. Barbarossa, císař 13 Friedrich II. Veliký, král pruský 96–97 Fűrstenfeld 50, 54, 57, 60, 67, 71–72, 80, 98, 106, 121 Gallas, Mathias, generál 56 von Gaschin, Mikuláš Karel 56 Gera 131 Gervasius 7, 11 Goebbels, Joseph, ministr 137 Goldberg 63 Gorkij, Maxim, spisovatel 145 Guntersdorf 127 z Gutštejna, Jetřich 39 von Habsburg-Lotringen, Karel Chris- tian, synovec Otty Habsburského 147 Haffenecker, Thomas, stavitel 82 Hájek z Libočan, Václav 44 Halenkovice 153, 154 Hamršmíd, Josef, převor konventu 7, 126, 132 Hanuš, vévoda 29 Hardegg, Jan Maxmilián Rudolf, velko- převor 119, 126, 160 Hasištejnský z Lobkowicz, Jan 39 Häusler, Jan, kněz 133, 138 Havel, Václav, prezident 147 Havlová, Olga, choť prezidenta 147 Heitersheim 97 Helfenburg, hrad 17, 19 z Hennebergu, Berthold 20, 24, 157 z Herbersteinu, Jan Josef, uherský pře- vor 91 z Herbersteinu, Karel Leopold, velko- převor 73, 78, 159 Heřman, biskup 18 Hesse von Schlegelholt 28 Heydrich, Reinhard, zastupující pro- tektor 132 Himmler, Heinrich, nacistický předák 133 Hirschfelde 44 Hitler, Adolf, říšský vůdce 128 Hlohovec 73 Hlubčice 12, 25 Hodánková, Rozálie 77 z Hohbergu, Kašpar 47 Hochosterwitz 107, 108 Horažďovice 15–18, 20–22, 25, 28, 32– 33, 39, 76, 86, 121, 123, 136,137, 153 Horký, Karel Vilém, kněz 128, 133, 138, 142, 144 Horní Kounice 12, 33 Horní Kralovice 55, 72, 80, 102 Horní Libchava 55, 63, 64, 86, 92, 93, 113, 117, 188, 121–123, 125, 127, 141 Hostilka 16 z Hradce, Jindřich (Strakonický mistr) 31–32, 158 Hradec nad Moravicí 112 z Hrádku, Markvart 16 z Hrádku, Mikuláš 16

176 Hrobníky 12, 24–25, 48, 57, 64, 71 Hroznata 10–11 Hrubý z Gelenj, Jaromír Maria Theo- dor, zástupce převora 142, 145 Charlotta, císařovna mexická 120–121 Chigi della Rovere Albani, Ludovico, velmistr 128–130, 147 Choltice 71 Chřepický z Modlíškovic, Jiří Zdeněk, kněz 64 Innocenc III., papež 11 Innocenc XIII., papež 77 Jakoubek z Vřesovic 35 Jan, biskup 18 Jan Lucemburský, král 22 z Jenštejna, Jan, arcibiskup 29 Jeruzalém 7, 10, 19, 111 Jihlava 38 Jiří Habsburský, syn Otty Habsburské- ho 147 Josef I., císař 73, 80 Josef II., císař 98–101 Julius II., papež 41 Kältsch von Rimberg, Sigismund 43, 158 Kamenice 86 kapitula u sv. Víta 64 kaple sv. Tří králů 65, 72 kaple Sedmibolestné Matky Boží 95 kaple sv. Apolonie 90 kaple sv. Barbory 60, 100, 125 kaple sv. Jana Křtitele 47, 86, 113, 150 kaple sv. Jiří 18, 46 kaple sv. Zikmunda 56 Karel Habsburský, syn Otty Habsbur- ského 147 Karel Josef Ignác Lotrinský, arcibiskup 70 Karel I., císař 120 Karel IV., císař 22, 23, 25, 26, 28, 74 Karel VI., císař 73, 80, 89 Karel XII., švédský král 73 Karlovac 54, 78, 80, 91 Karlštejn 31 Kašpar, Karel, kardinál 129–132, 134, 139, 160 katedrála sv. Jana Křtitele ve Vratislavi 38 katedrála sv. Jana ve Valettě 65, 66, 72 katedrála sv. Václava v Olomouci 153 katedrála sv. Víta 47, 50, 54 Kateřina Pavlovna, velkokněžna 104 von Khevenhűller-Metsch, František Seraf Antonín, velkopřevor 107–108, 159 Kinský z Vchynic, Bedřich, uherský velkopřevor 148 Kinský z Vchynic, Václav Norbert Ok- tavián, velkopřevor 150–151, 160 Kladsko 10, 19, 54, 56 Klášterec nad Ohří 71, 92 Klaus, Václav, prezident 154 Klement III., papež 10 Klement V., papež 20 Klement X., papež 64 Klement XI., papež 73 Koblenc 106 komenda Javorov 70 komenda Losov 70, 78, 90 komenda sv. Vavřince 20 komenda Velký Týnec 70 Königsegg z Rothenfels, František An- tonín Ignác, velkopřevor 89, 90, 159 Königsmark, Johan Christofer, švédský generál 57 Konrád III., král 7 konvent u Matky Boží pod řetězem 19 kostel Matky Boží pod řetězem 8, 54, 79 kostel Nanebevzetí Panny Marie 19 kostel Narození Panny Marie 22, 32, 123, 136 kostel Nejsvětější Trojice 53 kostel Panny Marie 12, 25 kostel Panny Marie Bolestné v Podsrpu 95, 98, 101, 123, 136 kostel Panny Marie Vítězné v Praze 100, 126, 131, 136, 137, 138, 142, 143, 144, 147 kostel Panny Marie Vítězné v Římě 53

177 kostel Santa Maria in Portico 45 kostel SS. Corpus Christi ve Vratislavi 67 kostel Stětí sv. Jana Křtitele 12 kostel sv. Anny pod Petřínem 20 kostel sv. Dominika ve Strunkovicích 53 kostel sv. Doroty 70 kostel sv. Františka z Assisi 70 kostel sv. Jakuba Staršího v Horní Lib- chavě 93 kostel sv. Jakuba Většího 26, 74, 86, 125 kostel sv. Jana Křtitele v Opavě 78 kostel sv. Jana Křtitele v Radomyšli 86, 89, 90, 96, 123, 136, 141 kostel sv. Jana na Bojišti 11, 33 kostel sv. Jana v Žitavě 28 kostel sv. Karla Boromejského v Praze 132 kostel sv. Markéty 14 kostel sv. Markéty ve Strakonicích 50, 53, 144 kostel sv. Martina v Radomyšli 22, 32, 76, 77, 86, 99, 123, 136 kostel sv. Michaela 70 kostel sv. Michaela Archanděla v Boro- hrádku 67 kostel sv. Michaela v Javorově 70 kostel sv. Petra a Pavla v Horažďovicích 32, 123, 137 kostel sv. Prokopa na Malé Straně 64, 67, 71, 100 kostel sv. Prokopa ve Strakonicích 15, 24, 32, 36, 38, 48, 50, 53, 60, 64, 69, 76, 86, 92–93, 96–97, 101–102, 106– 108, 111, 123, 136, 144, 153 kostel sv. Václava v Lomu 32, 47, 90 kostel sv. Vavřince 20 kostel sv. Víta 16 kostel sv. Víta v Mladé Boleslavi 28, 33 kostel sv. Vojtěcha 14, 18, 144 Koukl, Josef, biskup 150 Krac des Chevaliers 7 Krakowský z Kolowrat, Emanuel Vác- lav Kajetán, velkopřevor 93, 95–98, 159 Krakowský z Kolowrat, František Xa- ver Herkules, velkopřevor 108, 159 Krakowský z Kolowrat, Leopold Vilém, řádový rytíř 105 Kroměříž 12, 33 Křížek, Mikuláš, kněz 47 z Kuenringu, Agnes 16 Kutná Hora 153 Kypr 19 Laudon, Gedeon, generál 101 Lemberg (Lvov) 63 z Lembergu, Havel 12, 157 sv. z Lemberka, Zdislava 12 Lenin, Vladimír Iljič 145 Leonard, kardinál 41 Leopold I., císař 64, 67, 69, 73 Leopold III., belgický král 133 Lepanto 45, 46, 53, 86 Liebsteinský z Kolowrat, Ferdinand Ludvík, velkopřevor 63, 66, 70, 159 Liebsteinský z Kolowrat, Vincenc Ma- ria, velkopřevor 105, 106, 159 von Liechtenstein, Jan 120 von Liechtenstein, Jindřich, velkopře- vor 118, 159 Lifka, Bohumír, knihovník 144 Lichnovský-Werdenberg, Othenio Bernhard, velkopřevor 111, 113, 114, 117, 159 z Lichtenstein-Castelcornu, Karel, arci- biskup 70 Limburg 105 Lipany 35 Liška z Rottenwaldu, Jan Kryštof, malíř 69 Litoměřice 44, 97, 116, 121, 153 Livorno 72 z Lobkowicz, František, pomocný bis- kup 147 z Lobkowicz, František, zástupce vel- kopřevora 148, 160 z Lobkowicz, Maria Johanes Erich, pro- kurátor 155 z Lobkowicz, Vilém starší 50

178 z Logau, Jindřich, převor 50, 54, 158 Lom 21, 22, 32, 47, 90 Loubenx de Verdale, Hugues, velmistr 45 Louka u Znojma 46 Lucius III., papež 8 Ludvík Jagellonský, král 43 von Ludwigstorff, Karel Maria, velko- převor 126, 129, 137, 160 Lurago, Anselm, stavitel 86, 92 Lurago, Carlo, stavitel 57 Lurago, Francesco, stavitel 68 Lűtzen 56 Madona ze Strakonic 22 Mailberg 10, 20, 55, 78, 98, 101, 102, 121, 126, 137, 148 Malá Olešnice 47, 54, 60, 70, 71, 80 Malta 43, 45, 48–49, 60, 63–65, 67, 71, 73–75, 78, 80, 86, 90, 95, 102, 105, 113, 118, 151 Manětín 10, 26, 28, 33, 35 z Mansfeldu, Petr Arnošt, generál 51 Maria Annunziata, arcivévodkyně 121 Maria Caroline Ludovica Cristina, ar- civévodkyně 121 Mariae Pratum 70 Marie Terezie, císařovna a královna 26, 91–93, 97, 98, 101 Markolt (Marchold) z Vrutic, převor 29, 158 Martin 7, 8, 157 Max von Wachstein, Emanuel, sochař 60 Maxmilián Bavorský, vévoda 51, 53 Maxmilián II., císař 47 Medek z Mohelnice, Martin, arcibiskup 47–48 Měcholupy 69, 90, 91, 101, 104, 106, 117, 122, 124, 125, 127 Melling 50, 54, 60, 67, 71, 72, 78, 80, 98, 106 von Metternich-Winneburg, Clemens Václav Lothar, kníže 104, 119 z Michalovic, Václav, převor 35–37, 158 Michna z Vacínova, Pavel, místodržící 50 Milhost ml. 10 Milhostův, Petr 10 Mírov 153 Mladá Boleslav 16, 18, 25, 28, 31, 33, 153 von Morzin, Karel Boromejský Josef, velkopřevor 107, 159 Motol 54, 92, 93, 104, 109, 110, 117, 122, 123 von Mundy, Jaromír, lékař 114, 116 z Műnsterbergu, Joachim 43, 44 Napoleon Bonaparte, císař 104 Nazaret 111 von Neipperg, Karel Vincenc Hierony- mus, velkopřevor 106, 159 Nepomucký Jan, národní světec 77, 78 Nepomuk 38, 91 Netolice 14 Neumann, Jan Nepomuk, biskup a svě- tec 99 von Neurath, Konstantin, protektor 137 von Neurath, Maria Augusta, choť pro- tektora 137 Nisa 38 Norimberg 23, 28 Nové Dvory 20 Nové Hrady 53 Obytce 92, 108, 117, 122, 125, 127 z Oldenburgu, Petr František Jiří 105 Opatia 131 Opava 24, 31, 35, 39, 48, 50, 57, 67, 72, 78, 86, 90, 107, 112, 117, 122, 126, 141 Opočno 56 Orlov, hrad 11, 33, 39 Orlovice 11, 39 Ortlieb von Poetting und Persing 72 Osnabrück 70 Ostřihom 45, 54 Otto Habsburský, bývalý korunní princ 147

179 Ottowaldský, Arnošt 57 Paar, Karel Eduard, velkopřevor 145, 148, 151, 152, 154, 160 von Paar, Rudolf Balthasar, velkopře- vor 54, 158 Palliardi, Jan, stavitel 100 Parisot de la Vallette, Jean, velmistr 45, 86 Pavel I., ruský car 104 Pavel V., papež 51 Pavlovna Kateřina, velkokněžna 104 Penzing z Penzingu, Jindřich 55 Perellos y Roccaful, Ramon, velmistr 73 z Pernštejna, Vratislav 47 Piccollomini, Octavio, generál 56 Pičín 22, 28, 29, 32, 35, 121, 122, 123, 136, 141 Pícha, Vladimír, kněz 133, 138, 143, 144, 153 Pinto de Fonseca, Manoel, velmistr 95 Písek 14, 96 Pius XI., papež 129, 140 Pius XII., papež 140 Ploskovice 10, 28, 33, 35, 38, 44 Pluhař, Václav Josef, diplomat 127, 130–131 Plzeň 14, 32, 38, 51, 120 z Poděbrad, Jiří, král 36–38 Podlaha, Antonín, biskup 126, 167, 169 Podolec 16, 25 Podsrp u Strakonic 92–93, 95–96, 98– 99, 101, 121, 123, 136, 144 von Poetting, Wolfgang Sebastian, vel- kopřevor 92, 159 z Pomuku (Nepomuku) Jan viz Nepo- mucký Jan Popel z Lobkowicz, Matouš Děpold 48–50, 158 Popel z Lobkowicz, Jan 45 Poppo z Dietrichsteina, Gundaker 79, 98 Pracejovice 17, 116, 124 Prácheň 14, 25 Prefát z Vikanova, Oldřich 45 proboštství sv. Hypolita u Znojma 97 Přemysl Otakar I., král 11, 13, 14 Přemysl Otakar II., král 12, 16, 19 Ptení 153 Pulst 102, 121 de Puy, Raymond 7 Rabí, hrad 33 Radomyšl 7, 22, 24, 32, 39, 41, 47, 50, 76, 77, 86, 89, 90, 92, 96, 99, 101, 121, 122, 123, 136, 137, 153 de Raga, Michael (Miguel) Emmerich, převor 69, 96 Rákoczy, Ferenc 73 z Ralska, Jan 33 Ratibořice 24, 29, 31, 91 Regensburg 71, 101 Reichenbach 28, 64, 67, 70, 80, 90 von Rheinstein, Vilém Leopold, velko- převor 60, 63, 158 Rhodos 19 von Ribbentrop, Joachim, ministr 81, 137 de Rohan-Polduc, Emanuel, velmistr 105 Rokyta, Hugo, řádový rytíř 142, 145 z Rožmberka, Jan 40, 41, 43, 158 z Rožmberka, Jošt, převor a biskup 36, 38, 40, 158 z Rožmberka, Oldřich 36, 99 z Rožmberka, Markéta 19 z Rožmberka, Petr 19 z Rožmitálu, Zdeněk Lev 43 Rudolf, korunní princ 111, 118 Rudolf I. Habsburský, král 17 Rudolf II. Habsburský, král 45, 46, 47, 48, 56 Ruprecht, vévoda Slezský 35, 158 Ruzzola, Domingo, karmelitán 51 Rychnov nad Kněžnou 67, 71, 106 Řehoř, převor 39 Řehoř XV., papež 52 Řím 37, 51, 57, 64, 81, 84, 106, 121, 129, 131, 132, 137, 141, 143, 145, 151, 154, 155, 160, 171 Sacher, Jindřich, kněz 138

180 von Sachsen-Meinigen, Regina, choť Otty Habsburského 147 von Sachsen-Zeitz, Kristián August, kardinál 97 von Sachsen-Zeitz Mořic, Adolf Karel, titulární arcibiskup 97 Salburg-Falkenstein, Norbert 155, 160 Santino de Bossi 57 Scotti, Guiseppe Bartolomeo, stavitel 79, 86 Seltenschleg z Friedenfeldu, Joachym 54 Semovít Těšínský, převor 28, 158 Sevilla 150 Schaffgotsch, Jan Prokop 101 Schlik z Bassana, Jindřich František Jo- sef, velkopřevor 148–150, 160 von Schröter, Gottfried 111 Schubert, Augustin, augustiniánský kněz 134 ze Schwarzenbergu Karel II. 97 ze Schwarzenbergu Karel VI., regent 134–135, 151 Sigmund, arcibiskup 36 Sixtus V., papež 45 Slavata z Chlumu a Košumberka, Vi- lém 50 Slavkov 106, 136, 141 von Smitmer, Franz Paul, bibliofil 102 Soběslav II., kníže 11 Sofie, hlavní město Bulharska 120 Stará Bělá 153 Staré Brno 12, 33 Stein, Ignác, továrník 116 Stein, Leopold, továrník 116 Strachwitz von Gross-Zauche, Bedřich Děpold Rudolf, prokurátor 149–151, 160 Straka z Nedabylic, Jan Petr 93 ze Strakonic, Bavor I. 13–17, 21–22, 99 ze Strakonic, Bavor II. 16, 21, 22, 25 ze Strakonic, Bavor III. 16–22 ze Strakonic, Bavor IV. 25–26 ze Strakonic, Břeněk 26 ze Strakonic, Jan 26 ze Strakonic, Vilém 20, 25 Strakonická jednota 36 Strassoldo, Leopold, komtur 104 strážci Božího hrobu na Zderaze 10 ze Strážnice, Oldřich 36 Stroheim 102 Stříbro 10 Střihom 67, 78, 90, 94 Stuttgart 150 Sudoměř 32 Svádov 10 Szeged 45 Škréta Šotnovský ze Závořic, Karel Škréta, malíř 59, 86, 88, 100 Špinka z Helfenthalu, František Domi- nik, převor konventu 93–94, 123 špitál sv. Markéty 41 Štěnovice 51 Šternberk 28 Štýrský Hradec 54, 60 ze Švamberka, Bohuslav 32, 35 ze Švamberka, Jan 38–40, 158 Tábor 32 Tantur, špitál 111 Tauffer z Rovin, František Adam, pře- vor konventu 82, 84, 86 Tbilisi 145 Teleki von Szék, Alexander, Dominik, Géza, Josef, Julius, Ladislav, Tiberi- us 127 Templštejn 20 Teplá 10 von Thun-Hohenstein, František Zik- mund, velkopřevor 71–72, 159 von Thun-Hohenstein, Quidobald Jo- sef Antonín, velkopřevor 118, 159 Tomášek, František, arcibiskup a kar- dinál 142 Toumanoff, Cyril Léon Héraclius, vel- kopřevor 145, 148, 160 Trčka z Lípy 56 Trčka z Vitence, Václav 44 Trevír 70 Třeboň 103

181 Tumpach, Josef, historik 126, 169 Turnauer, Max, velvyslanec 150 z Týnce, Michael, převor 20, 24, 157 Týnec 28, 108 Uhříněves 20 z Unwerthu, Ignác 92 Urban VIII., papež 46 Ústí nad Labem 10 Václav I., král 12, 14, 16 Václav IV., král 28–29, 31 Valdice 153 Vančura z Řehnic, Josef Jáchym Miku- láš 91 Varvažov 96–97 Velký Týnec 55, 57, 70 Vídeň 52, 60, 67, 70, 71, 73–75, 79, 98, 102, 105–109, 111–112, 114–116, 118, 121, 127, 129, 131, 134–135, 141, 145, 150, 160 de Villiers de l‘Isle – Adam, Philippe, velmistr 43 Vladislav I., král 10 Vladislav II., kníže 7 Vlasák, Josef, generál křižovníků 134 Vlk, Miloslav, arcibiskup a kardinál 100, 147 Vodochody 20 Volfartice 55, 86, 121, 125 Volyňský, Jiří, český bratr 41 Voráček, Antonín, převor konventu 143–144 Vratislav 16, 28, 38, 39, 54, 67, 69, 70, 90, 94, 95 Vykéř z Jenišovic 31 Vyšší Brod 19, 43 Waldburga Habsburská, dcera Otty Habsburského 147 z Waldsteina, Albrecht, generalissimus 56 z Waldsteina, Jan Bedřich, arcibiskup 67–69 Waldstein-Wartenberg, Berthold, his- torik 170 z Wartenbergu, Jan starší, převor 44, 158 z Wartenbergu, Kryštof starší, nejvyšší mistr 47–48 von Wessenberg-Ampringen, Filip Jan Josef Jindřich 109 de Wignacourt Alof, velmistr 45, 50 de Witte z Lilienthalu, Bernard, převor konventu 59–60 Wratislav z Mitrowicz, Adam Vilém, velkopřevor 63, 65, 158 Wratislav z Mitrowicz František Šebes- tián, velkopřevor 64, 66, 158 Wratislav z Mitrowicz Jan Václav Josef, velkopřevor 73, 75, 159 Wratislav z Mitrowicz, Maxmilián 148 Wratislav z Mitrowicz, Vilém Zdeněk, velkopřevor 54–56, 158 Wűrzburg 114, 131 Zajíc z Hasenburgu, Václav, převor 45–47, 158 Zákupy 44 Zásmuky 133, 134, 138 Zdenko, mučedník 35 Zelená Hora 38 Zelenohorská jednota 38 Zikmund, císař a král 33, 35 Zita, císařovna 120 Zlámal, Josef, převor 153 Zlatá Koruna 19 Znojmo 33, 38, 46, 97 Zvíkov 14, 17 Žitava 18, 28, 44 Žižka z Trocnova, Jan 32–33, 35

Milan M. Buben České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, Neklanova 109/27, 128 00 Praha 2, e-mail: libri@libri.cz, www.libri.cz, v roce 2018 jako svou 632. publikaci. Odpovědná redaktorka Ing. Marie Černá, CSc. Sazba Grafické studio J&S. Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod. ISBN 978-80-7277-569-9

183

9 7 8 8 0 7 2 7 7 5 6 9 9 ISBN 978-80-7277-569-9