Příběh O
Příběh O
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/PŘÍBĚH O
Guido Crepax
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/2
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/3
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/4
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/Příběh O
Guido Crepax
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/Z italských originálů
L’histoire d’o a L’histoire d’o 2
di Guido Crepax
přeložila denisa streublová.
redakce: Boris hokr
Korektura: Filip Gotfrid
Grafická úprava: a. sarah tejnická
Lettering: a. sarah tejnická
Šéfredaktor: Jiří pavlovský
Ředitel nakladatelství: petr Litoš
Vydalo Nakladatelství Crew s.r.o. v roce 2019.
V tomto souboru vydání první.
tisk: Finidr s.r.o.
isBN 978-80-7449-767-4
© 2019 archivio Crepax e Guido Crepax
all rights reserved.
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/Příběh O
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/8
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/Obsah
Kniha, která neunikla pozornosti 9
Antonio Crepax
Milenci z roissy 17
sir stephen 71
anne-Marie a prsteny 115
sova 167
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/10
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/9
Kniha, která neunikla pozornosti
Kromě dvou krátkých povídek od edgara allana poea můj otec až do roku 1973 nikdy
nezpracovával cizí texty. snad právě proto nebyl zpočátku příliš nakloněn tomu přijmout
nabídku z Francie, aby zrealizoval komiksovou verzi značně diskutovaného románu pauline
réageové, což byl pseudonym tajemné spisovatelky, jež nakonec odhalila svou totožnost
až v roce 1994, čtyřicet let po vydání románu. přesvědčila ho však spoluúčast prestižního
italského vydavatele Franca Maria ricciho, díky němuž vznikne veleúspěšné první vydání
(160 serigraficky vytištěných grafických listů, jichž se prodalo devět set kopií v itálii a stejný
počet ve Francii, všechny podepsané autorem), a vrhl se odvážně do práce, která mu zabrala
skoro rok. Jako vždy byl upřímný, téměř až odzbrojujícím způsobem, a neopatrný: „Kniha,
připomínající svou erotikou a situacemi ty, jež jsem ztvárnil ve svých výkresech, mě lákala
i proto, že už ve Valentině byly podobné motivy, byť nezávisle, jako v Příběhu O. Na rozpacích
jsem byl jedině z toho, že text byl příliš konkrétní a nenechával prostor fantazii, neobsa-
hoval žádné protimluvy: o si otroctví zvolila dobrovolně. ale Valentina není o, může se jí
podobat, ale nemůže s ní sdílet její úplné, absolutní přijetí své otrocké role. Líbilo se mi ji
ale kreslit jako voyeur. Příběh O je vlastně pro voyeury úžasný. Řídil jsem se textem skutečně
věrně, protože chci, aby ‚moje‘ příběhy byly jenom ‚moje‘ a příběhy jiných nebyly ‚moje‘
vůbec. to se ovšem netýká scénářů, které jsou moje a které budu s velkým přesvědčením
bránit (…). Můj Příběh O je napsaný z pohledu o a odehrává se ve 20. a 30. letech, souběžně
s nástupem nacismu a fašismu. Na rozdíl od knihy je pojatý jako obžaloba tyranů. Mužské
postavy, které si podrobují a ponižují hlavní hrdinku, vycházejí z typicky fašistického mo-
delu chování: mytologie mužnosti, tajné skupinky toužící po rozkoši v luxusních vilách.“
Chudák táta, určitě ho nenapadlo, jaký poprask vzbudí. dostával dopisy od pobouřených
žen, dokonce k nám domů vtrhla skupinka feministek, aby mu počmárala výkresy. strhující
kritiky se ozývaly také ze strany některých komiksologů, kteří mu ve skutečnosti nikdy ne-
odpustili jeho jedinečnost v malém rybníčku italského komiksu. Vzpomínám si na článek
Claudia Carabby, jehož pohoršila především cena knihy: „tento svazek gigantického for-
mátu, okázale luxusní, bude záležitost pro bohaté bibliofily a skalní fanoušky (…) cena je
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/10
závratná: dvě stě osmdesát tisíc lir v hotovosti.“ Franco Maria ricci, „i on propíraný kvůli
svým rozmarům a elegantnější v rouchu svých knih než ve svých kulturních preferencích“,
ironicky obhajoval toto ediční rozhodnutí: „spíš než kniha je to sbírka sto šedesáti serigrafií
(…) a poněvadž dnes každý soubor deseti serigrafií stojí čtyři sta až pět set tisíc lir, naše vydá-
ní je pořád ještě rozpočtovka.“ ale rozsudek pro Crepaxe zněl takto: „už nějakou dobu kres-
líř zdůrazňuje sado-erotické napětí svých příběhů plných zvrácených fantanacistů a kontro-
verzních hrdinek, jež často těší jejich role oběti.“ a dále: „Nemálo lidí vytklo Crepaxovi to,
jak urputně trvá na erotických tématech okořeněných narcistním intelektuálstvím, avšak
zcela ochuzených o dobrodružství, které oživovalo jeho raná díla.“ a to nejhorší mělo teprve
přijít. dara Kotnik v deníku Il Giorno knihu popsala jako sofistikovaný a drahý vánoční dá-
rek pro zlobivé prarodiče hodných dětí: „to, co nejvíc bije do očí, není sexualita, ale násilí,
jakým je vyjadřována.“ a k ničemu nebyla krásná slova alaina robbe-Gilleta v jedné ze tří
předmluv knihy, jichž se zanedlouho také dočkáte. „tohle má být erotická kniha? působí
spíš jako manuál k mučení. připomíná koncentrační tábory. Bičování, cejchování ohněm,
olizování bot. Lekce od nacistů. Vzbuzuje jen smutek a vztek.“ proti tomu už se můj otec
odvážil postavit: „ocitl jsem se v situaci, kdy se bojím, že si budu odporovat. ale ten příběh
jsem nenapsal já. Nejsem fašista a nezneužívám ženy. skutečnost je taková, že mé výkresy
mohou být špatně interpretovány. další kritika, kterou nepřijímám, že jsem příliš přemýšlel,
když jsem kreslil (…) dělal jsem to hlavně proto, že mě to bavilo. Když pracuju, dbám pouze
na výkresy (…). Mnoho lidí se mýlí, když si myslí, že z nás umělců neustále vycházejí nějaké
obsahy a motivy. Naopak. Říkat, že umělec obhajuje své umění, je jako říct, že kat obhajuje
příkaz, který dostal. Říct, že moje výkresy podněcují násilí na ženách, je jako říct, že autoři
detektivek jsou částečně zodpovědní za zločiny. Já bičování kreslím. Já nebičuju. a pak jde
i o představivost. stačí se lépe podívat na muže, které maluju, aby bylo jasné, na čí jsem stra-
ně. Mají vždy nesympatický, tupý výraz.“ pak se pokusil ještě o poslední zoufalou obranu:
„Jsem jemný člověk, naiva. Nikdy jsem se nechoval jako macho. dokonce jsem si už i jako
kluk připadal jiný než ostatní. a jestli se mi dnes líbí kreslit ženy, je to proto, že se mi líbí
kreslit ženy, nic víc v tom není. Kdyby se mi líbilo kreslit černochy, kreslil bych černochy.
tím chci říct, aby nedošlo k nedorozumění, že pro mě rasismus neexistuje, protože neexis-
tují rasy a neexistuje problém žena-muž, protože pro mě existují jenom jedinci. ale tímto
žádám zpět své právo na svobodné sebevyjádření a právo bavit se tím, že budu malovat nahé
ženy.“ dara Kotnik doplňuje: „Nahé a bičované.“
ale Příběh O Guida Crepaxe nesklidil pouze kritiky. Vzniklo i mnoho různých a vážených
esejů, které oslavují rafinovanou krásu komiksu bez ohledu na knihu, jež jej inspirovala.
Jako v předmluvě, kterou již zmíněný spisovatel a režisér alain robbe-Gillet napsal pro
první vydání Franca Maria ricciho z roku 1976.
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/11
Království vybroušeného stylu
stačí náhodně otevřít Příběh O Guida Crepaxe, abyste viděli základní transformaci, kterou text pau-
line réageové díky kreslíři prošel. původní text byl úmyslně příběhem duše: román se řídil zákony
tradičního pravděpodobného vyprávění, ale záhy překročil společné hranice hlubinné psychologie,
realistické iluze a tragického humanismu. Crepaxův komiks se naopak rozhodl pro moderní pojetí:
nic hlubšího, ani humanistického. společně s trápením duše zmizel i otisk doby. tento efekt je značně
výrazný na tělech postav, která jsou zobrazena „plochá“, podle pravidel žánru. postavy, jejich obličeje
a gesta se staly hrou obrazů, v nichž sama představivost ukazuje své schopnosti a svou svobodu. pau-
line réageová si dala záležet, aby nám přiblížila svou hrdinku a její lehce znatelné znaky opotřebení
a nepatrné tělesné slabosti (všechny ty „lidské“ detaily, které odlišují řeckou mramorovou sochu od
její předlohy), takže psala o trochu povislých prsou nebo lehce ztrhaných rysech, které však Crepax
náhle nahradil pevnými liniemi s minimem stínování, jež ohraničují povrch abstraktně dokonalých
těl, bez minulosti, bez únavy, která jsou věčně hladká a pevná. Co se týče hlubokých vrásek, jimiž
se vyznačují mužské postavy, mají protikladnou funkci oproti drobným vráskám žen, které jsou tak
drahé humanistům, od Françoise saganové po ingrid Bergmanovou; nejsou posly stárnutí a smrti, jež
čeká pomíjivá těla, naopak to jsou rysy vytesané do téhož parského mramoru, z nějž jsou vysochané
hladké hýždě děvčat a jejich neuvěřitelně kulatá ňadra: i ty jsou tu uchovány v této podobě navždy.
Mužnost je ošlehaná a ženskost je hladká, obě jsou stejně pevné, nehybné a bezčasé. Zatímco ve světě
pauline réageové každá věc – včetně lásky – směřuje nenávratně ke svému úpadku, zániku a zničení,
vesmír Guida Crepaxe je doslova nezničitelný. Má svůj okamžitý zásadní důsledek: sadomasochistic-
ká aktivita v této verzi mění své hranice i dohru. tělo oběti na konci trestu je stejně nedotčené jako
touha jejího pána. stopa po bičíku s dalším obrazem najednou zmizí, neboť toto místo absolutní čisto-
ty – tedy jediného okamžiku – nedokáže být nepřerušené. a z bolestného výkřiku jsou pouhá písmena
uzavřená v nehybném komiksu, stejně stálá, nesmrtelná a průhledná jako hudební nota. Několik
vznešených duší si svého času stěžovalo, že o je otrokyně, žena-věc, ve vyprávění, v němž byla bezpo-
chyby předmětem zkoumání. tentokrát se však jak z obrazu muže i obrazu ženy staly pouhé předměty,
ba dokonce pravý opak trojrozměrně pojatých románových postav. do světa zoufalé naděje, která se
nakonec podrobí svým tragickým podmínkám, přichází hravý element, který náleží budoucí erotice.
Kritik umění z periodika Il Messaggero Maurizio Fagiolo dell’arco, který je podepsaný pod
druhou recenzí příběhu, bude první, kdo vystaví dílo mého otce v galerii, čímž vzbudí další
vlnu kritiky. Jako třeba tu od Giuliana Brigantiho, který psal recenze umění do La Reppublica:
„plytký kreslíř komiksů neoplývající nadáním v galeriích rozhodně nemá co dělat.“
Obraz a jeho odraz
Crepaxovy obrazy jsou vždycky „na druhou“, je to obraz v obraze. Říct, že dělá komiksové příběhy,
je jako říct, že Lichtenstein dělá kopie stripů, nebo že Warhol krade fotografie. Nesmíme zapomínat
na jeho začátky architekta a návrháře. Vždy tedy pracoval s vizuálním uměním. Na literární úrovni
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/12
nalezneme odkazy na kapli v ronchampu nebo Mendelsohnovu Einsteinovu věž, na nádherná křesla
thonet nebo psací stůl od Van de Velda. Na hlubší úrovni najdeme zrození určitých příběhů, jako
je pomalovaná žena, která za sebou zanechává svůj otisk (od Yvese Kleina), nebo trestaná žena (od
Maxe ernsta). ale je tu i něco víc. Crepax nedělá sekvenci stripů, ale kreslí svou stranu (vlastně
dvojstranu) jako jeden celek: jako když architekt navrhuje co možná nejfunkčnější projekt budovy.
strana je prostor, který si Crepax bere zpátky, po způsobu Mondriana nebo Van doesburga (tahy
po úhlopříčce). Mnohokrát jde o pravidelný prostor (dokonce podle pravidel zlatého řezu), častěji
je však nepravidelný v „psychologickém“ smyslu: strana utkaná jako pavučina, strana plná malých
čtverečků, která vyjadřuje zrychlený děj příběhu, strana rozbitá jako malované sklo, strana v pozi-
tivu, proti níž je strana v negativu. a ještě pár detailů. Černý list, který má funkci obrazu a značí
běh času. List pouze se zvuky nebo pouze s postavami bez textu. stripy, které se objevují ve větším
obraze skoro jako hudební doprovod, nebo snad vzpomínka či přechod z jedné časové roviny do
jiné. odkaz na komiks Dick Tracy nebo Krazy Kat (a hned se vybaví „Crazy Valentina“). a nakonec
nejvytříbenější okamžik této analýzy fenoménu jménem komiks. Když se jeden obraz doslovně
stane komiksem jiného obrazu, a tedy odmítne slovo. diskurs je prostý: komiks je odjakživa kalei-
doskopem v prostoru pro děje, které se odehrály v čase. Crepax pracuje na ostří nože mezi prostorem
a časem, ne podle velké iluze kubismu a futurismu, ale s novými triky. Vytvořil tak stripy, které
znovu objevují archetypální obraz časoprostoru, Muybridgeovy chronofotografie; máme tu celou
stranu, na níž se obraz křivolace otáčí okolo sama sebe (archetypální had, který si kouše vlastní
ocas); máme tu list ve formě kalendáře, nejmodernější obraz času. přišla doba televize: televizní
vysílání není nic jiného než sekvence přímek, které se shlukují v časoprostoru a tím znovu vytvářejí
obraz. Máme tu úhel pohledu: například zrychlená žabí perspektiva, nebo jeden výjev (první strana
komiksu Il bambino di Valentina) nahlížený zároveň z různých úhlů. Máme tu dvě okénka, která spo-
lečně dávají dohromady obličej ženy, ale znamenají dvě odlišné doby; a oproti tomu tu jde o jediný
obraz (například tělo trestané ženy) složený z pěti stripů, jako by to byla koláž fotografií ve stylu
reného Magritta. Máme tu systematický fragment (v Příběhu O) obrazu na třetině strany: soustředí
v sobě časoprostorové křížení, koláž různých okamžiků, koitus stripů. abych se vrátil k jazyku, Cre-
pax mění místa, aby vytvářel odlišný časový dojem (a naopak). Není zapotřebí číst psané komiksy
(přiznávám se, že jsem nikdy nečetl Crepaxův příběh), protože jeho schopnost spočívá v přenosu
obsahu i bez pomoci slov.
Myslím, že Guido Crepax je jediný autor komiksů, který se může chlubit recenzí velkého
francouzského sémiologa a lingvisty rolanda Barthese.
Slyším a poslechnu
„slyším a poslechnu,“ říkají při každé příležitosti podřízené postavy (otroci a džinové), kteří vy-
stupují v Tisíci a jedné noci. a říká to i o. Vlastně neříká nic jiného a tuto umíněnou odpověď musel
Guido Crepax zpracovat na sto šedesáti listech. Jediné označované, ale desítky označujících: máme
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/13
tu opět Metaforu, Velkou, Jedinečnou, tu, která neúnavně říká „Miluju tě“ a tím zakládá lyrický
diskurs. Co je znak? Je to část obrazu, útržek šepotu, který dokážu rozpoznat: bez rozpoznání znak
neexistuje. Jako v každé čitelné sérii náleží znaky vytvořené Crepaxem ke dvěma typům: jeden je
rozpoznaný jako existující (ve světě mužů): bič, klobouk, hýždě, pozice, scéna. druhý je rozpoznaný
jako neustálý (ve světě o): identita obličeje, úšklebku, typu, oblečení, módy… V těchto dvou vrst-
vách znaků Příběh O šlape, a šlape dobře, moudře se drží na kolejích příběhu vyprávěného s veškerou
výbušnou silou komiksu. Crepax je vynikající vypravěč; ví, kdy má být obraz živý, bleskově zachy-
cený, aby nezvolnil napětí; ví, že čtenář musí všechno rozpoznat okamžitě (osoby, předměty, úmysly,
gesta), aby se v něm chlípná logika vyprávění mohla okamžitě a snadno rozevřít. a v tomhle spočívá
Crepaxovo umění. Jeho génius je však jinde. Kde? Ve způsobu, jak trvá na jediném znaku, který za-
hrnuje všechny jednotlivé znaky v příběhu; a který cejchuje (stejně jako byla ocejchována o) každý
Crepaxův list: zde nalezneme naši Velkou Metaforu. shrneme-li si to, erotismus (střet touhy a před-
mětu) nespočívá nikdy v jeho znázornění (analogický obraz), ani v jeho popisu (evokovaný obraz).
Celkově vzato, erotismus Crepaxova Příběhu O nejspíš nespočívá v tom, co je viditelné, ani v tom,
co říkají slova, nýbrž v této univerzální poloze, jež je podstatná pro každý jazyk a která není závislá
ani na obrazech, ani na diskursu a vytváří dialog: podobná hra otázek a odpovědí nám ukázala, že
erotismus si nárokuje svoje a dále se šíří. příkazy, které dávají o její partneři, v nichž spočívá erotic-
ké napětí knihy, jsou následující: musí slyšet a poslouchat. erotický orgán o tak není její přirození
(nebo ňadra či hýždě), nýbrž – byť to vyzní zvláštně – její ucho. a to Crepax pochopil: nenakreslil
nic jiného než ucho (ve skutečnosti všemi možnými způsoby, které nemají na první pohled s uchem
nic společného): o, v tisících polohách, je vždy vyobrazena, když poslouchá. poslouchejte jako ona:
„Chci, abyste se svlékla. Vstaňte a zase si sedněte. sundejte si sukni…“ a tak dále: touhu (čtenáře,
voyeura) vzbuzuje její přítomnost. Nepřítomné oči, oválný obličej, špičky ňader, klobouček, vyhrnu-
té šaty, vysoké podpatky, vše se vstřebá v poslech. stejně tak jasná metonymie zachycuje hlas, který
o přijímá a povyšuje jej ve svou touhu. odkud se bere tento hlas podrobení? odevšad: méně ze rtů
než z ruky, z nehtů, z cigarety, z bosých nohu, z uzlu na pásku županu, z květiny v pokoji. Crepax zre-
konstruoval dráhu, kterou se ubírá sadomasochistický dialog. ale mějme na paměti, že tato postava
z psychoanalytické tradice je přítomna jen proto, aby přinesla změnu. to, co je vyprávěno a ilustro-
váno, je asi zkrátka příběh dvou lidských subjektů, které spolu hovoří.
edice Franca Marii ricciho byla první z čtyřiadvaceti, které vyšly v překladu i ve dvanácti
dalších zemích. Z tolika italských vydání a dotisků vyniká tato předmluva, kterou v roce
1985 napsal sociolog Francesco alberoni (pro něhož můj otec ilustroval stolní hru inspiro-
vanou jeho spisem Innamoramento e amore).
skoro všichni měli dojem, že Příběh O od pauline réageové ve skutečnosti napsal muž. protože
šlo o typicky mužskou fantazii (či mýtus), společnost, kde byla historicky dána široká propast mezi
muži a ženami. až do nedávné doby byla pohlaví ve společnosti oddělená. Každému z nich náležela
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/14
vlastní úloha, problémy, dramata i fantazie. V této společnosti se představy i touhy mužů týkaly ženy,
která neměla vlastní sexualitu. Která byla psychicky asexuální, cudná, křehká a pasivní. V této fanta-
zii pouze muž toužil po sexu. toužil po něm neustále, byl jím posedlý. Žena říká ne, vždy a pouze ne.
Muž, který chce ukojit svou touhu, ji musí donutit udělat něco, na co by ona sama nikdy ani nepomys-
lela. Může toho dosáhnout dvěma způsoby. prvním z nich je svedení. svést znamená zlomit její vůli,
aby řekla ano, aby toužila po tomtéž. Největší silou při svádění je láska. Žena miluje duševní láskou
a z lásky je ochotna udělat cokoli. Jako o, která souhlasí s tím, že pojede do roissy, svlékne se, klekne
si na všechny čtyři, nechá si roztáhnout nohy, aby si ji postupně všichni mohli vzít. druhý způsob je
násilí, znásilnění. V Příběhu O jsou přítomny oba způsoby donucování, přechází se plynule od jed-
noho k druhému. V této fantazii jsou muži ušlechtilí aristokraté a válečníci a ženy jsou kořistí války,
kterým byla zcela odňata vůle a pouze díky tomu se mohou stát erotickými objekty. dokud není žena
znásilněná, psychicky i fyzicky, není ve skutečnosti erotickým objektem. Je matkou, sestrou, kojnou,
snoubenkou. pořád oblečená, pořád upjatá, pořád cudná, pořád nevinná. s příchodem erotické nevá-
zanosti se tyto postavy znesvěcují, ruší se a vyvstává na povrch jejich zvířeckost. erotika ničí ostatní
role, ostatní vazby, které žena symbolizuje. Násilí sadismu se proto neobrací proti osobám a tělům,
nýbrž proti symbolům a vztahům. a z tohoto důvodu zůstávají ty ženy, jež podstoupily svazování,
bičování a všemožné jiné útrapy, krásnými, svěžími s jemnou a nedotčenou pokožkou. sadistická
erotika se netýká těl; těla jsou pouze symbolem něčeho jiného, manželských a rodinných institucí,
silných a asexuálních vztahů, které zabraňují erotice, aby se projevovala ve své nevázané, radostné
a neodpovědné podobě. takhle to bylo už i u samotného markýze de sade. i zde bylo mučení pouhou
fikcí, utrpení jen naoko při rituální scéně. a přesně v tomto duchu pojímal sadismus Crepax. Je to
jediná možnost. Ve skutečnosti nikdo nemůže zažívat rozkoš tím, že nechává trpět někoho, ke komu
necítí nenávist, nebo ho dokonce miluje. psychoanalýza se dopustila závažné chyby, když spojila
sadismus s agresí. agrese směřuje k nepříteli, k někomu, kdo nám ublížil. Vytváří potěšení pouze
tehdy, je-li obrácená vůči předmětu zášti. Říká to i Freud. „Válečník je šťastný nad tělem zabitého
nepřítele.“ ale je rozrušený ze smrti milovaného i nenáviděného otce. Nikdo nezažívá erotickou
slast, když ubližuje člověku, s nímž má přátelský nebo neutrální vztah. V sadistické scéně se využívá
agrese, řetězy a mučení jen pro symbolické oslabení společenské vazby. V tomto stále ještě barbar-
ském období má erotika potřebu revoltovat, aby nalezla svůj výraz.
a nakonec text, který napsali rakouští znalci filmu a komiksu paolo Caneppele a Günter
Krenn pro výstavu „Guido Crepax. Valentina, tvář času“ a my z Crepaxova archivu ho pak
věnovali dílu mého otce na triennale v Miláně roku 2008.
Guido Crepax, architekt milostných geometrií
architekt Guido Crepas, který dokončil vysokoškolská studia v roce 1958, je bezpochyby zná-
mější jako ilustrátor a kreslíř komiksů Guido Crepax. přestože nikdy nerealizoval žádnou stavbu,
stopy a vlivy jeho akademické přípravy jsou jasně zřetelné v jeho komiksech a ilustracích slavných
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/15
děl světové literatury. tyto vlivy, které jsou nesmírně důležité pro pochopení a plné docenění kouzla
Crepaxových kreseb, kupodivu až dosud nevzal v potaz žádný z mnoha kritiků, kteří o něm psali.
první jasný vliv doby minulé je volba stylu a kreslení perem a tuší. Kreslil tak své obrázky stejnými
nástroji, jaké používají – nebo spíše používali – architekti při projektování. Nelze přehlédnout ab-
senci šerosvitu, využití přesných a ostrých linií, kontrasty černé a bílé a vysvětlit je bez zřetele k jeho
předchozímu studiu architektury. tím, že v kresbě ponechává tolik velkých bílých míst, vytváří
prázdnotu. Ví, že černá a bílá jsou jedinými materiály, které může využít pro výstavbu svých příbě-
hů. Vědomě i nadále jedná jako architekt, který pochopil, že v budově jsou důležitá plná i prázdná
místa; tím, že přiřazuje jiné kvality bílým a černým plochám, jedná jako skladatel, který určuje trvá-
ní pomlk v melodii. Jeho akademickou přípravu prozrazuje nejen značná pozornost vůči strukturám
domů a prostředí. Je nutné zdůraznit i psychologické využití těchto prostorů. stejnou důkladnost,
přesnost a v některých případech i profesionální odstup, s nimiž Crepax kreslí prostředí, v němž se
jeho postavy pohybují, využívá i pro popis jejich milostných i sexuálních vztahů. propletená těla,
různorodé polohy, všechny možnosti dané lidskou anatomií Crepax zkoumá a popisuje s precizností
architekta. Nezajímá ho pouhý banální voyeurismus, svými kresbami vyjadřuje něco hlubšího; pra-
cuje s těly, jako by při kresbě tvořil základy stavby, na které pak dále pracuje. Crepax sám prohlásil,
že u komiksů ho nezajímá nejvíc vyprávění příběhu, ale především sestavování obrazů, které ho
tvoří. i v tomto citátu se znovu objevuje „konstruktivní“ duch kreslíře, který nevypravuje, nýbrž
staví vlastní příběhy a ty, jež ho inspirují. pro Crepaxův styl – ať už jde o Justinu nebo Příběh O – jsou
charakteristická prodloužená těla postav, která připomínají dílo aubreyho Beardsleye, a zaměření
na detail, který jeho kresby dotváří: předměty se vyskytují napříč příběhem, vynášejí ji do vyššího
stupně skutečnosti. Například jedna kresba znázorňuje ženu, jak vystupuje z vany: Crepax důklad-
ně nakreslí všechny dlaždičky v koupelně a jejich zaoblené rohy – aniž by opomenul armaturu –
čímž dodává stejný důraz tělu i předmětům. objekty se mění v subjekty a to, co je běžně v pozadí,
se ocitá v prvním plánu. připomeňme si, jak příklad výstavby milostného vztahu mezi postavami
dopadá v grafickém provedení: v jedné kresbě z komiksu Il bambino di Valentina se Crepax ujímá
zároveň úlohy kreslíře, architekta a režiséra. Banální téma dvou nahých postav v posteli je povýšeno
přidáním figurativních rovin a několika úhlů pohledu. Jako na technickém výkresu je vidět postel
shora, a tedy zprava i zleva stejně jako zepředu a zezadu. Geometrii milostného vztahu zachycuje
a popisuje násobení úhlu pohledu. piranesi o sobě říkal, že je připravený znovu vytvořit vesmír.
Crepax to udělal. Na kresbě scény s dvěma postavami se mu podařilo vystavět svět vášní, konkrétní
a skutečný. stejnou techniku používá v Příběhu O, když volí pětiúhelníkovou strukturu, aby vysti-
hl sexuální vztah. V pětiúhelníku, ve středu listu, je vidět tvář hrdinky a v prostorech za hranami
pětiúhelníku se objevují těla milenců. pohled se posouvá s obloukovým pohybem zdůrazněným
spirálou na koberci, kde se vztah odehrává. těla působí, jako by byla uvězněná v pavučině, jež sklá-
dá a rozděluje různé části listu. Linie, které ohraničují části kresby, ji nerozdělují ani nepřerušují,
ale stejně jako zdi ji vystavují a spojují v uchopitelný celek. pět obrazů okolo nemá obličej, jsou
anonymní, zatímco uprostřed je vidět tvář ženy. oddělení tedy odkazuje k protikladu, který je nejen
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/16
prostorový, ale i psychologický. u Crepaxe je erotika především intelektuálním činem. podobný
ikonografický motiv je zřejmý v juvenilním díle alfreda Kubina Die Spinne (pavouk) z období mezi
lety 1901 a 1902, které znázorňuje nahou ženu, jež má ve vlastní síti dvojici polapenou při sexuálním
aktu. Kubin kreslí noční můru, Crepax skutečný svět. Zároveň při práci na Příběhu O pokračuje
i v kresbě příhod Valentiny, své nejznámější hrdinky. V díle I vestiti nuovi dell’imperatrice, jež nemá
žádnou přímou spojitost s Příběhem O, se Valentina oblečená v dobovém odění udiveně zeptá: „Mám
podezření, že je tu jakási... o...?“ působí ještě víc zaraženě, když si vyhrne sukni a objeví, že má na
hýždích cejch o. Je podrážděná z toho, že ji vlastní stvořitel zradil, možná i žárlí na novou rivalku,
a oznámí, že se chce vypravit na cestu. Valentinino podezření, že se v příbězích milánského umělce
vyskytuje vždy jakási o, je oprávněné. Na každém listu se skutečně objevuje jeho podpis v malém
kroužku připomínající o. Celé Crepaxovo dílo je vlastně jen nekonečný Příběh O.
Zkrátka, tato první a jediná komiksová verze Příběhu O jistě neunikla pozornosti a vyvola-
la emoce a odpor, které se dnes mohou zdát přehnané. s ohledem na tehdejší dobu však není
pochyb, že šlo o důležitý okamžik pro otcovu kariéru, zásadní pro to, aby se stal mezinárodně
známým a aby umělecky dospěl, díky čemuž se od tvorby komiksů posunul k něčemu vět-
šímu a bezpochyby odlišnému. od té doby bude navždy spojován s komiksovými verzemi
erotických, hororových a klasických děl světové literatury. tohle všechno nesmírně oboha-
tilo celkovou hodnotu jeho díla, ačkoli on za svou „životní misi“ vždy považoval pokračo-
vání ságy o Valentině, natolik, že se od ní nedokázal odtrhnout ani v době, kdy již byl vážně
nemocný. pamatuju si, že v posledních letech čas od času listoval svými starými knihami
a k některým krutostem z Příběhu O se vyjadřoval: „Někdy se sám sebe ptám, jak jsem tohle
mohl udělat.“
Antonio Crepax
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/Milenci z Roissy
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/20
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/19
Nastup si...
takhle Nemáš
pohodlí... dej mi tu
tašku!
A tAky jsi Až
moc oblečená...
odepNi si
punčochy
!
...shrň si je
Nad koleNa...
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/20
A teď ty
podvAzky!
suNdej si
kalhotky!
nesmíš sedět
nA spodničce
a sukNi... musíš
je vytáhNout
A sedět rovnou
Na sedadle...
teď jsi připrAvená...
půjdeš beze mne...
vystup A běž zAzvonit
u dveří. uděláš, cokoli
se ti řekne... Ano, Ano.
já budu tady...
běž!
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/21
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/22
Nehýbejte
se
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/23
a vy si
pospěšte
budete
uvedeNa
dnes večer!
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/24
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/25
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/26
KK
SI! rZtáhn
nOY!
ještě nikdy
jste ji
nezAvě-
šovali?
ne, nikdy...
Ani nebičovAli?
ne, Ale...
takhle to
je... jestli
ji bičujete
jenom někdy,
zAčne se jí
to líbit...
neJve
si Ji
veMě-
Me
a to NeNí
správNé!
https://www.floowie.com/sk/citaj/pribeh-o/